Ekonomie - společenská věda o nejobecnějších souvislostech v ekonomickém životě společnosti viděných v jejich celku
Ekonomika - oblast společenské praxe, využívá teoretických poznatků ekonomie Každá společnost řeší 3 základní ekonomické problémy – otázky: 1. Co vyrábět 2. Jak vyrábět 3. Pro koho vyrábět Tyto 3 otázky řeší různě 4 ekonomické systémy (způsoby organizace ekonomiky): 1. Zvykový systém – rozhoduje tradice 2. Příkazový systém – centrálně plánovaná ekonomika 3. Tržní systém 4. Smíšený systém – jde o tržní systém doplňovaný zásahy státu Pojem ekonomika má různý význam: 1. hospodářství: ekonomika určitého území, státu, oblasti (organizace, instituce hospodářského života) 2. hospodaření: jde o činnosti, které hospodářství (organizacích) probíhají. 3. hospodárnost: sledování těchto činností z hlediska jejich výsledku – efektu 4. ekonomická teorie: člení se podle toho, kterou oblastí ekonomiky se zabývá, na: a) makroekonomii – zkoumá ekonomiku jako celek b) mikroekonomii – zkoumá chování jednotlivých ekonomických subjektů Z hlediska jak tato ekonomie přistupuje ke zkoumání, rozlišujeme: a) pozitivní ekonomická teorie: pouze konstatuje určitá fakta, nehodnotí je b) normativní ekonomická teorie: má soubor norem (tzv. hodnotící soudy) a představ dobře fungující ekonomiky a s tou zjištěné srovnává.
Základní ekonomické pojmy I.
Potřeby – je vědomí určitého nedostatku, spojené s vůlí tento nedostatek odstranit členění: - hmotné: vyjadřují naše požadavky mít a užívat věci - nehmotné: vyjadřují naše požadavky mít a užívat znalosti, dovednosti, žádoucí vlastnosti Potřeby členíme i z jiných hledisek, která se vzájemně prolínají: - biologické a kulturní - individuální a společenské - současné a budoucí - zbytné a nezbytné 1
Potřeby se liší svým charakterem a naléhavostí u různých jednotlivců, skupin obyvatelstva, ve společnosti v čase i místě. Lidské potřeby jsou uspokojovány pomocí statků a služeb. II.
Služby – cizí činnosti, které uspokojují lidské potřeby, mohou být placené nebo neplacené. 1) věcné – obnovují nebo zlepšují (oprava auta) - směřují přímo k člověku (léčba, výuka)
III.
Statky – zpravidla produktivní lidské práce, kterými lze uspokojit potřeby, a podle dostupnosti rozlišujeme statky: volné – jsou poskytovány přírodou bez lidského přispění, tedy zdánlivě neomezeně k dispozici (voda, vzduch, …) ekonomické – jsou k dispozici jen v omezené míře (jen tolik, kolik se jich vyrobí), a mezi členy společnosti se musí rozdělovat Statky členíme na: 1) hmotné – věci k uspokojování potřeb 2) nehmotné – každý duševní výkon člověka, jeho znalosti, dovednosti, uspokojení potřeb (písnička, hra, …)
Podle použití potřeb řízení hospodářství členíme statky: 1) spotřební – slouží ke spotřebě, ne k výrobě a) konzumační – jedenkrát použitelné (potraviny, uhlí) b) - vícekrát použitelné (oblečení, …) 2) výrobní – slouží k další výrobě a) provozní – suroviny a materiál na výrobu - látka na oděv b) investiční – movité nebo nemovité (stroje a zařízení) IV.
Práce – cílevědomá lidská činnost, která s použitím přírodních zdrojů a kapitálu vytváří statky a služby k uspokojování potřeb - k pojmu práce se používají různé přívlastky s přesným ekonomickým smyslem (práce fyzická a duševní, jednoduchá a složitá, mechanická a tvůrčí, produktivní a neproduktivní) - od pojmu práce je nutno odlišit pojem pracovní síla = souhrn fyzických a duševních schopností člověka konat práci.
V.
Výroba – věci k uspokojování potřeb zpravidla nejsou volně v přírodě, produkty přírody (zdroje – vstupy) musí být přeměněny (zpracovány – zhodnoceny). Tato činnost se nazývá výroba (výrobní proces), výsledkem je výrobek. K výrobě potřebujeme výrobní faktory (činitele) – jsou to: 1. Přírodní zdroje – půda (někdy hovoříme o výrobním faktoru půda), přírodní bohatství a přírodní síly 2. Práce 2
3. Kapitál – může mít 3 podoby: a) věcná (hmotná) – všechny výrobní statky b) nehmotná + pracovní – postupy, technologie c) peněžní – slouží k nákupu hmotného kapitálu a placení za práci
Základní pojmy dnešní ekonomiky I.
Zboží – každý výrobek může být: a) natuarní – určený pro vlastní výrobu b) zboží – určený pro prodej zboží = statek nebo služba, které jsou určeny pro trh (směnu) prodej, každé zboží má dvě vlastnosti: a) užitnou hodnotu – spočívá ve schopnosti zboží uspokojovat lidské vlastnosti b) směnnou hodnotu – poměr, ve kterém se směňuje jedno zboží za jiné a vyjádření v penězích = cena
II.
Trh – společenské uspořádání směny zboží, trh můžeme chápat z řady hledisek: 1) Podle množství druhu zboží: a) trh dílčí – týká se jednoho druhu zboží b) agregátní – trh veškerého zboží 2) Z hlediska územního: a) místní (regionální) – obchodní dům, burza, … b) národní c) světový 3) Z funkčního pohledu a) trh výrobků a služeb b) trhy výrobních faktorů c) finanční trh Na trhu rozlišujeme: a) tržní subjekty = domácnosti, firmy (organizace), stát b) tržní objekty = služby, statky, peníze Nasycený trh = přebytek zboží, vyvolává konkurenci u dodavatelů, odběratel si vybírá – důsledek je kvalitní a levná výroba Trh nenasycený = konkurují si spotřebitelé, kteří pak slevují ze svých požadavků, důsledkem je vyšší cena a zhoršená kvalita Monopolní výrobce = jediný: může si stanovit cenu, přestává fungovat tržní mechanismus
3
III.
Poptávka – je to množství statků a služeb (zboží), které jsou spotřebitelé ochotni a schopni koupit v určitém čase a místě za určitou cenu a) individuální = poptávka jednoho kupujícího b) dílčí = poptávka po jednom výrobku c) celková P Poptávka závisí především na ceně, což p (cena) vyjadřuje poptávková křivka, která charakterizuje chování kupujícího Tvar a sklon křivky je pro různé zboží různý, a křivka se při změně ceny posouvá vpravo i vlevo Q (poptávka) Kromě ceny působí na změnu poptávky další faktory: a) výše důchodu b) změny substitutu (statku, který do určité míry nahradí jiný statek) c) změny cen komplementů (statku, který doprovází spotřebu zkoumaného statku) d) očekávání budoucího vývoje e) další specifické faktory – např.: módnost, výkyvy počasí
IV.
Nabídka – je množství statků a služeb, které jsou výrobci ochotni a schopni dodat na trh v určitém čase a místě za určitou cenu. Může být individuální (jednoho výrobce), dílčí (jednoho výrobce) a celková. P - Závisí především na ceně, což vyjadřuje nabídková křivka, která charakterizuje chování prodávajícího. Tvar a sklon křivky je pro různé zboží různý. Kromě ceny působí na změny v nabídce další faktory: - výrobní náklady - změny cen substitutů - organizace trhu - specifické faktory
Q (nabídka)
Tržní mechanismus – tržní rovnováha P
A: n = p Když n ≠ p: p
n 1. n > p: cena klesá
rovnovážná (tržní) cena
A
rovnovážné zboží
2. n < p: cena roste
Q 4
n = nabídka p = poptávka
Prodávající a kupující přichází na trh s protikladnými zájmy, velikost nabídky a poptávky se neustále mění, a při určité ceně se dostávají do rovnováhy. Tímto tržním mechanismem trh sám reguluje množství nabízeného a tím i poptávaného množství zboží v celém národním hospodářství, pokud trh sám nezajistí všeobecnou rovnováhu a rozvoj hospodářství, zasahuje stát a ovlivňuje další vývoj prostřednictvím různých nástrojů, které má k dispozici.
Trhy výrobních faktorů 1. Trh půdy Půda je součást a produkt přírody – je tedy omezena kvantitativně – je nereprodukovatelná. Proto je její nabídka na trhu fixní – nemůže přesáhnout úroveň, kterou se příroda obstarala. Strana nabídky má na trhu monopol – změna poptávky nepovede ke změně nabídky, ale ke změně ceny – tj. pozemkové renty. To může být: a) absolutní – plyne ___________ po jakémkoli pozemku b) diferenční – plyne z rozdílné úrodnosti, polohy, vybavenosti pozemku 2. Trh práce Zdrojem práce jsou domácnosti, její cenou je mzda, nabídka práce závisí na nákladech domácnosti, počtu práceschopného obyvatelstva, a způsobu, jak využívá volný čas, poptávka po práci závisí na úrovni mzdové sazby, na kvalitě práce, na kvalitě a kvantitě výrobních faktorů. Nabídka i poptávka vnáší na trh nedokonalost – může se realizovat různými způsoby. V tržní ekonomice je obvyklý stav, kdy část pracujících nemá odpovídající zaměstnání. Za plnou zaměstnanost se považuje stav do 6% nezaměstnanosti. Nezaměstnanost posuzujeme podle míry nezaměstnanosti = počet nezaměstnaných / počet pracovníků celkem · 100 *%+. Druhy nezaměstnanosti: - frikční – je spojena s nedokonalou informovaností - strukturální – struktura nabídky neodpovídá struktuře poptávky - sezónní - konjunkturální – krizová – pokles výroby vyvolá pokles poptávky – je spojena s cyklickým vývojem ekonomiky - dobrovolná – počet nezaměstnaných je nižší nebo stejný jako počet volných míst - nedobrovolná – počet nezaměstnaných je vyšší, než počet volných míst Řešení nezaměstnanosti: 1) aktivní – vytváření nových pracovních míst a rekvalifikace 2) pasivní – vyplácení podpory v nezaměstnanosti 3. Trh kapitálu Nabídka kapitálu je na trhu ovlivněna ochotou jednotlivců odložit současnou spotřebu ve prospěch spoření. Poptávka po kapitálu je dána mírou výnosnosti investic ve srovnání s výší úrokové míry. Důchodem za službu výrobního faktoru kapitál je: 1) úrok (výnos z vlastnictví kapitálu – je vyplácen majitelem kapitálu) 2) zisk (výnos – výsledek podnikání – připadá podnikateli) 5
Akumulace kapitálu = proces postupného hromadění kapitálu. Může být: 1) reálná akumulace – nákup kapitálu, půdy, práce 2) peněžní – vytvoření úspor a jejich zhodnocení
Finanční trh -
jde o souhrn nabídky a poptávky po penězích
Peníze: můžeme je chápat jako zvláštní druh zboží, používaný k usnadnění směny zboží. V tržní ekonomice plní peníze tyto funkce: 1) Jsou prostředkem směny 2) Jsou zúčtovací jednotkou – vyjadřuje schopnost peněz působit jako míra ocenění všech ostatních statků a služeb 3) Jsou uchovatelem hodnoty v čase Soustava peněz určitého státu = měna. Základem každé měny je měnová jednotka. Měnový kurs = poměr mezi měnovými jednotkami různých států Valuty = cizí měny Devizy = pohledávky znějící na cizí měnu, a v cizí měně splatné Členění finančního trhu: 1) podle účastníků a používaných nástrojů: a) bankovní b) cenných papírů c) devizový 2) z časového hlediska: a) peněžní – uskutečňuje se formou _________________ b) kapitálový – představuje obchody zahrnující středně a dlouhodobé úvěry a majetkové závazky a výdej dlouhodobých cenných papírů – vše nad jeden rok.
Cenné papíry a trh Obchody s cennými papíry probíhají na: a) primárním trhu – je určen k prodeji nových cenných papírů, které emitent vydává poprvé b) sekundárním trhu – obchoduje se zde se všemi cennými papíry zakoupenými na primárním trhu V ČR je obchodováno s cennými papíry na burzách (burzovní trh) a na trhu RM-S. Cenné papíry mohou být listinné (podoba listiny), či zaknihované – fyzicky neexistují, jejich existence je dána zápisem v evidenci střediska cenných papírů, které doručuje jejich majitelům výpisy z jejich účtů.
6
Z hlediska míry obchodovatelnosti můžeme cenné papíry členit na: a) neobchodovatelné – emitent zakazuje jejich nákup a prodej na sekundárním trhu b) částečně obchodovatelné – stanoví emitent na jejich plášti (např. zaměstnanecké akcie) c) obchodovatelné – lze je prodat i koupit na sekundárním trhu Z hlediska doby, po kterou si nabyvatel zamýšlí ponechat cenné papíry ve svém vlastnictví, rozlišujeme: a) cenné papíry peněžního trhu – doba jejich splatnosti, případně tržby je kratší než jeden rok b) cenné papíry kapitálového trhu – doba jejich splatnosti, případně tržby je delší než jeden rok Podle druhu kapitálové tržby na straně emitenta rozlišujeme: 1. úvěrové cenné papíry Podnik, který cenné papíry emituje (vydává), je v postavení dlužníka – vydává cenné papíry za účelem získat (vypůjčit si) chybějící peněžní prostředky, jejich kupec je v postavení věřitele – ukládá do nich volné finanční prostředky. 2. majetkové cenné papíry Jejich kupec bývá většinou v postavení spoluvlastníka, většinou nezakládají nárok na vrácení.
-
-
-
Nejznámější druhy úvěrových cenných papírů: obligace - emitovat je mohou FO i PO oprávněné k podnikání, a souhlas s jejich vydáním dává MFČR a ČNB. Vydavatel se zavazuje splatit jejich majiteli dlužnou částku plus výnos (úrok). Jsou dlouhodobé (kapitálového trhu). pokladniční poukázky: Střednědobé dluhopisy, emitovat je může stát, případně další veřejnoprávní osoby vkladové listy – emitují je spořitelny a další peněžní ústavy, a jsou určeny drobným vkladatelům, jejich majitel po uplynutí sjednaného termínu získá zpět nominální hodnotu (uvedená na CP) = jmenovitá hodnota, zvýšenou o úroky podle předem stanovené úrokové sazby. depozitní certifikáty: Banka je prodává za nominální hodnotu sníženou o úrok, po sjednané době je majiteli vyplacena nominální hodnota. Mezi úvěrové cenné papíry peněžního trhu patří většinou směnky.
Směnky Jejich prostřednictvím se uskutečňují úhrady závazků v poměrně krátké době, a aby byla platná, musí mít všechny náležitosti podle směnečného práva. Obsahuje bezvýhradný závazek dlužníka uhradit věřiteli v určité době na určitém místě určitou peněžní částku. Zvláštním druhem směnky jsou tzv. akcepty: Svým akceptem banka garantuje věřiteli úhradu směnky ve stanoveném termínu.
7
Druhy majetkových cenných papírů: 1) akcie – podnik jako jejich kupec je v postavení spoluvlastníka, jejich majitelé se stávají ___________ s právem spolupodílet se na řízení hlasováním na valné hromadě, podílet se na zisku (vyplácení dividend) a likvidačním zůstatku. Každá akcie má jmenovitou (nominální) hodnotu, tj. hodnota uvedená na akcii, a za tuto cenu se vydává (emituje). Dále má kurzovní (tržní) cenu – cena, za kterou se akcie prodává a kupuje, v závislosti na poptávce. Rozdíl mezi jmenovitou a tržní hodnotou se nazývá ážio. Akcie může mít kurz: - „al pari“ (ceny se rovnají) - „nad pari“ (tržní cena je vyšší) - „pod pari“ (tržní cena je nižší) Akcie se skládá: a) z pláště – vlastní akcie b) z kuponového archu s talonem – na jednotlivé kupony, které se detašují (odstřihávají) se vyplácí dividenda (podíl na zisku), a talon je poslední ústřižek, a je poukázkou na nový kuponový arch. Akcie mohou znít: a) na majitele – jsou převoditelné pouhým předáním jiné osobě, a práva s ní spojená má držitel b) na jméno – jsou převoditelné na jinou osobu tzv. rukopisem Akciová společnost vede seznam akcionářů, kteří tyto akcie vlastní, a změna vlastníka se musí do seznamu zaznamenat. Kromě obyčejných (tzv. kurzovních) akcií existují např. zaměstnanecké akcie, prioritní (je s nimi spojeno přednostní právo na dividendu, ale ne právo hlasovat), úrokové. Nákupem a prodejem akcií může jejich kupec sledovat různé cíle. Pokud vlastní malé množství akcií, může dosahovat pravidelného příjmu podílu na zisku (z dividend), nebo může nákupem či prodejem akcie ve správnou dobu (při změně kurzu akcie na burze) získat větší množství kapitálu. Pokud vlastní větší počet akcií určité společnosti, získává kromě podílu i vliv prostřednictvím hlasování na valné hromadě, a může tak rozvíjet svou podnikatelskou činnost. 2) podílové listy (investiční podíly, investiční certifikáty) - osvědčují majitelům jejich podílnictví na společném investování, na principu rozptýlení rizika - na rozdíl od akcií není jejich majitel spoluvlastníkem společnosti, a svůj podílový list ji může odprodat zpět 3) účasti (podíly) - potvrzují právo jejich majitele na podíl na dosaženém hospodářském výsledku, emitují je obchodní společnosti, které nejsou akciové, a podílový účastník se přibližuje stavu, který má majitel prioritní akcie v akciové společnosti
8
Banky Bankovní soustavu v ČR tvoří: 1. centrální emisní banka = česká národní banka (ČNB) 2. obchodní (komerční) banky 3. specializované finanční instituce (Česká spořitelna a.s.) ČNB – ústřední banka státu, právnická osoba - emituje bankovky a mince - vede účty bank a přijímá jejich vklady - stanoví podmínky styku mezi bankami - určuje podmínky směnárenské činnosti - určuje měnovou politiku (stanoví úrokové sazby) - stanoví cenu zlata v bankovních operacích - dává do prodeje státní dluhopisy - atd. Obchodní banky -
-
I.
1) 2) 3) 4) 5)
II.
jsou PO hlavním motivem jejich podnikání je zisk, který plyne především z rozdílu úroků z poskytovaných úvěrů a vyplácených úroků klientům. Tento rozdíl se nazývá úrokové (bankovní) rozpětí. obchodní banky mají povahu soukromých firem, jsou však více řízeny centrálně, a vykonávají 3 typy operací: pasivní bankovní operace – banky si jimi opatřují peníze nákupem různých druhů vkladů, banka se při nich dostává do pozice dlužníka. Patří sem: vklady na požádání = peněžní prostředky ukládané klientem na běžný účet. Při velkém počtu klientů má banka možnost použít část vkladu k poskytování úvěrů. termínované vklady – banky tyto peníze nakupují na období od 1 měsíce do několika roků depozitní certifikáty = cenné papíry vydávané bankou v různé nominální hodnotě na jméno i na držitele s různou lhůtou splatnosti úsporné vklady = peněžní prostředky ukládané FO na delší časové období, a to s výpovědní lhůtou i bez ní bankovní obligace – emitují se pro FO i PO, pro banky jsou stabilním zdrojem, a proto jsou úročeny vyšší úrokovou sazbou aktivní bankovní operace – banka poskytuje svým klientům úvěry (půjčky), je tedy v roli věřitele 1) krátkodobé úvěry (na dobu do jednoho roku), patří sem např. a) kontokorentní úvěr – vzniká na běžném účtu, kam přichází příjmy a jsou z něj prováděny různé úhrady. Jsou-li v určitém okamžiku příjmy vyšší, vznikají na účtu vklady na požádání. Jsou-li však vyšší výdaje, říkáme, že účet je v debetu, který představuje právě kontokorentní úvěr – banka uzavírá s klientem úvěrovou smlouvou na vymezení debetu, tedy úvěrového rámce, do něhož smí účet přejít. b) směnečné úvěry – rozhodující význam má směnka, nejrozšířenější je úvěr: 9
a) eskontní – banka odkoupí od majitele směnku před lhůtou splatnosti, přitom si sráží tzv. diskont, tj. úrok z částky za dobu, která zbývá do doby splatnosti směnky. Banka tak nepřímo úvěruje, ve lhůtě splatnosti předloží směnku – pokud ji dlužník nezaplatí – uplatňuje její zaplacení na tom, od koho směnku koupila. b) akceptační – banka jej poskytuje tak, že na žádost výstavce směnku akceptuje, a dostává se tak do pozice hlavního dlužníka vůči majiteli směnky (je ale v roli věřitele vůči výstavci směnky), je tedy záruka, že směnka bude proplacena. c) ručitelské úvěry – tento úvěr je rozšířen hlavně ve styku se zahraničními partnery, a banka je poskytuje svým prvotřídním klientům – zavazuje se za ně zaplatit jejich závazek, pokud se dostanou do finanční tísně d) účelové úvěry – poskytují se přetržitým způsobem, tzn. že se pravidelně měsíčně sledují ____________ a sjednává se výše úvěru na další období e) lombardní úvěr – je poskytován bankou na zástavu movité věci. 2) střednědobé úvěry (do 4 let) a dlouhodobé úvěry (nad 4 roky) a) hypotekární úvěr – je poskytnutý bankou na zástavu nemovitostí. Sjednává se jen na část tržní ceny, takže jde o dobře zajištěný úvěr pro banku. Poskytuje se i na nemovitosti, které jeho užitím teprve vzniknou. b) emisní půjčka – vydání dluhopisů c) úvěr na závazkovou listinu – na rozdíl od emisní půjčky nevyžaduje úřední souhlas, závazková listina však není cenným papírem (je tedy obtížně obchodovatelná). Užívá se k udělování nápravných opatření k záchraně hospodářské existence podniku Zajištění úvěru – může to být: 1) ručení – další osoba přejímá závazek uspokojit pohledávky banky, pokud tak neučiní dlužník při splatnosti úvěru 2) zástava movitých věcí a práv, které dlužník předá bance jako zajištění pohledávky. 3) dlužník, předává bance pohledávky, které mu vznikají III. Zprostředkovatelské operace Patří sem: 1) otevření a vedení bankovních účtů: Na základě písemné smlouvy o účtu banka požaduje podpisový vzor osob pověřených disponovat prostředky na účtu. Oznámí klientovi tzv. bankovní spojení (č. účtu a ID kód banky), název účtu a datum, ke kterému účet zřizuje, o provedených platbách zasílá výpis z účtu. Kromě běžného účtu může být i na termínované vklady od jednoho měsíce do několika let a devizový účet (pro cizí měnu). Na všechny informace týkající se účtů, ale i dalších obchodních a peněžních služeb se vztahuje bankovní tajemství. 2) zprostředkování platebního styku: může probíhat: a) hotovostně b) bezhotovostně, tj. převodem na účtech – banka přitom vystupuje jako zprostředkovatel příkazů svých klientů – příkaz k úhradě = doklad vyhotovený plátcem, kterým ukládá bance, aby z jeho účtu uhradila danou částku příjemci
10
3) příkaz k inkasu: podnět k zúčtování peněz nedává plátce, ale jejich příjemce s předchozím souhlasem majitele účtu. Oba příkazy mohou být jednorázové, hromadné či trvalé (do odvolání). Šeky Jde o příkaz, který výstavce ukládá peněžnímu ústavu, aby z jeho účtu vyplatil osobě na šeku uvedené určitou částku (nebo ji převedl na jiný účet). Šeky mohou být soukromé, cestovní, eurošek. Platební karty Provádí se s ní bezhotovostní platby i výběry v hotovosti, údaje na ní zaznamenané jsou předmětem utajení a snímají se prostřednictvím speciálních zařízení. 4) devizové obchody: prodej a nákup deviz za účelem zprostředkování obchodu se zahraničím. 5) směnárenské obchody: obchody FO v rámci turistiky a služebních cest 6) depotní obchody: úschova a správa cenných papírů, cenností, a ostatních hodnot, které banka po uplynutí sjednané doby vrátí, používají se tzv. bezpečnostní schránky. 7) obchody s cennými papíry: banka s nimi obchoduje nejen na vlastní účet, a uspokojuje zájemce buď z vlastní zásoby, nebo nákupem na burze – může informovat klienta o jejich kurzu, hlasovat za něj na valné hromadě, atd.
Národní hospodářství Jde o veškerou hospodářskou činnost na určitém státním území, které se účastní všechny výrobní faktory. Úroveň národního hospodářství závisí na přírodním bohatství, rozsahu a kvalitě kapitálu, pracovních schopnostech lidí, a na způsobu, jakým je organizováno využití všech výrobních faktorů. Struktura národního hospodářství: Jde o jeho členění podle různých hledisek. Shrnutím podniků s podobnými výrobky nebo činnostmi vznikají hospodářská odvětví: průmysl (výroba paliv a energie, strojírenství, hutnictví, chemický průmysl, lehký průmysl, výroba skla a keramiky, elektrotechnický průmysl), zemědělství, lesní a vodní hospodářství, pošta, telekomunikace, obchod, pojišťovnictví, ostatní služby. Hospodářská odvětví se seskupují na základě podobných znaků do hospodářských sektorů: 1) primární sektor = prvovýroba – získávání surovin z přírody a obdělávání půdy 2) sekundární sektor = zpracování – zahrnuje celou oblast zpracovatelského průmyslu a stavebnictví 3) terciární sektor = zahrnuje oblast služeb pro výrobu i obyvatelstvo Základní funkce národního hospodářství: uspokojování potřeb společnosti. K dosažení tohoto cíle je nutné vyprodukovat velké množství užitných hodnot – zboží a služeb.
11
Subjekty národního hospodářství 1) domácnosti – jde o hospodářské jednotky, kde žijí jednotliví občané, provádí výkony malého rozsahu, určené pro zajištění života členů domácnosti, vzájemně si za tyto úkony neplatí. 2) stát – jde o PO, a jednotlivé instituce, které ho reprezentují, jsou neziskové organizace 3) organizace – mají právní subjektivitu a člení se do určitých hledisek
A) členění organizací podle zaměření a způsobu hospodaření a) ziskové: jejich cíle jsou konkrétní a dají se měřit. Nejdůležitější hledisko pro provádění všech činností je provádějí zisku. b) neziskové: poskytují většinou služby sociální povahy, jejich poslání není výdělečné podnikání, ale zlepšení celkové úrovně společnosti. Částky vynakládané na provoz jsou výdaje, částky získané jsou příjmy – zpravidla mezi nimi nelze stanovit přímou souvislost. Výsledky činností se vždy nedají vyjádřit penězi, cíle nejsou vždy vyjádřeny konkrétně a obvykle se nedají kvantifikovat. B) členění organizací podle vlastníka majetku a) soukromé – jsou založeny na soukromém vlastnictví majetku, se kterým hospodaří, mohou mít různé právní formy. b) družstevní – družstva jsou organizace spojující lidi a jejich majetek ke společnému podnikání nebo jiné činnosti. c) státní – hospodaří s majetkem státu, podle postavení a vztahu ke státu se dělí na: - státní podniky: jejich majetek je ve vlastnictví státu, ale podnik s ním hospodaří samostatně, takže stát neručí za závazky podniku stejně, jako podnik neručí za závazky státu. Jde zpravidla o ziskové organizace. - rozpočtové organizace: jsou neziskové, nezabývají se podnikatelskou činností, ale poskytují služby v oblasti zdravotnictví, školství, státní správy, sociální péče. Nehospodaří samostatně, jejich výdaje i příjmy jsou součástí státního rozpočtu. Jsou to např. ministerstva, soudy, policie, prokuratura. - příspěvkové organizace: jsou neziskové, poskytují služby v oblasti zábavy a kultury, výchovy a vzdělávání, které prodávají, z příjmů uhrazují své výdaje a rozdíl odvádí do státního rozpočtu. Pokud jsou jejich výdaje vyšší než příjmy, dostávají od státu příspěvek, jsou např. divadla, muzea, galerie, vzdělávací instituce. - státní fondy: jsou účelovým sdružením majetku státu, a jsou vytvářeny na základě zákona, mají právní subjektivitu. d) církevní organizace, zájmová sdružení, a politické strany – jsou neziskové, mají zvláštní postavení, hospodaří s majetkem svých členů, mohou dostávat příspěvky ze státního rozpočtu. Plní specifické úkoly v oblasti náboženství, v zájmu občanů a politiky e) nadace – jsou účelová sdružení majetku FO i PO. Shromažďují věcné a peněžní dary, zpravidla v podpoře společensky prospěšné činnosti, a hospodaří s těmito prostředky podle nadačního zákona. Působí v oblasti zdravotnictví, sociální péče, školství, výchovy.
12
Národní hospodářství Základním ekonomickým cílem státu je ekonomicko-hospodářský růst. Je to proces, během kterého schopnost národního hospodářství vytvářet statky a služby neustále stoupá. Abychom mohli srovnávat ekonomickou vyspělost v určitých zemích, vyjadřujeme hospodářský růst pomocí různých ukazatelů, většinou pomocí hrubého domácího produktu na jednoho obyvatele za jeden rok.
Hospodářská politika Předmětem hospodářské politiky je vytvoření soustavy hospodářských cílů a nástrojů, pomocí nichž chceme určitou ekonomiku řídit a usměrňovat žádoucím směrem – cílem. a) teoretická hospodářská politika: vytváří teoretický systém cílů a nástrojů, ovlivněný stavem společnosti a úrovní poznání b) praktická hospodářská politika: uvádí doporučení teoretické hospodářské politiky do praxe, a na rozdíl od ní nese za svá rozhodování politickou odpovědnost, zároveň musí respektovat zahraniční stav, a proto jsou její rozhodnutí obvykle kompromisní. Nositelé hospodářské politiky: jsou všichni, kteří můžou určovat své hospodářsko-politické cíle, a jsou schopni vytvářet podmínky pro jejich splnění. Jsou ve třech rovinách: 1) národní – nositelé, kteří: a) mají pravomoci rozhodovat (= orgány, které mohou něco přikázat, např. vláda, parlament, ministerstva, ČNB, státní úřady a instituce) b) nemají rozhodovací pravomoc, ale svou činností ovlivňují i mění ty, co rozhodují. Patří sem: - politické strany - zájmová sdružení - veřejné mínění 2) nadnárodní – různé integrační spolky 3) mezinárodní – od předchozích se liší jen v šíři a dokonalosti vztahů Cíle hospodářské politiky - formulují se takto: 1) uspokojivé tempo růstu ekonomiky: Vyjadřuje se pomocí hrubého domácího produktu (HDP) pro porovnání s jinými státy i v rozpočtu na jednoho obyvatele. Žádoucí je meziroční přírůstek HDP kolem 3%. 2) cenová stabilita: cílem je udržet úroveň především spotřebitelských cen. Stabilitu cenové úrovně konstatujeme při průměrném růstu cen do 2%. 3) plná zaměstnanost: za přiměřenou se považuje míra nezaměstnanosti do 6%. 4) hospodářské rovnováha se zahraničím: především je nutno udržovat v rovnováze obchodní a platební bilanci. obchodní bilance = bilance provedených dovozů a vývozů platební bilance = bilance vzájemně provedených plateb Realizace hospodářské politiky má probíhat v klimatu spravedlivého rozhodování tak, aby byly odstraňovány sociální tvrdosti, které v tržním hospodářství vznikají. Někdy se proto jako pátý cíl uvádí sociální spravedlnost – není ale měřitelná.
13
Znázornění cílů hospodářské politiky Pomocí tzv. magického mnohoúhelníku (polštáře).
Tržní politika Jde o peněžní a úvěrovou politiku, tedy: a) regulaci množství peněz v oběhu b) regulaci úvěrů a bankovní soustavy ČNB
1)
-
2)
3) 4)
5)
Mezi tržně orientované nástroje této politiky patří: Diskontní politika: ČNB poskytuje komerčním bankám úvěry při diskontní úrokové sazbě, pak její růst (snížení) způsobí pokles (vzrůst) poptávky po úvěrech, tj. nabídka peněz se snižuje (zvyšuje). Operace na volném trhu: ČNB nakupuje (prodává) státní cenné papíry, a tak odčerpává (dodává) peníze z (do) oběhu na určitou dobu, tzn. cena peněz – úroková míra roste (klesá). Politika minimálních rezerv: Stát může uložit komerčním bankám povinnost dát část svých aktiv u ČNB na bezúročný běžný účet, takže při zvyšování velikosti těchto rezerv snižuje nabídku úvěrů, a naopak. Mzdová politika: Mezi přímé nástroje patří různé formy regulace mezd, stanovení minimální mzdy, dále se uplatňují různá doporučení, hlavně v podnikatelské sféře. Zahraničně obchodní politika: Jde o opatření ke stabilizaci obchodní a platební bilance, a k ochraně aktuálních zájmů státu – lze tak vytvářet i odstraňovat překážky a národní ekonomiku uzavírat nebo otevírat mezinárodním obchodům. Sociální politika: Spočívá v rozvíjení sociálních programů a podpor, politika v nezaměstnanosti.
Státní rozpočet Aby mohl hospodářský subjekt plnit cíle, které si vymezil, je nutné sestavit bilanci očekávaných příjmů a výdajů – rozpočet. To platí nejen pro podniky a domácnosti, ale i pro stát. Státní rozpočet je tedy souhrnem státních příjmů a výdajů, sestavuje ho MFČR, a po jeho projednání v parlamentu a senátu ho schvaluje vláda. Ve fázi návrhu je nutno dát do souladu zájem státu a zájem veřejnosti, aby byl vyrovnaný, musí být uvažované výdaje kryty příslušnými příjmy. Pro krytí schodku (deficitu) stát shromažďuje zdroje, např. emisí státních cenných papírů, úvěrem od ČNB – vzniká tak státní dluh. Otázka přiměřeného schodku či přebytku státního rozpočtu je nejen u nás otázkou diskuzí. Státní rozpočet Příjmy -
daně sociální pojištění zdravotní pojištění clo nedaňové příjmy (soudní a jiné poplatky, kolky)
-
-
14
Výdaje veřejná spotřeba obyvatelstva (školství, zdravotnictví, kultura) veřejná spotřeba státu (státní správa, údržba dálnic, …) transfery domácnostem (důchodové nemocenské zajištění, podpora v nezaměstnanosti, rekvalifikace) transfery do zahraničí (závazky vůči
-
mezinárodním organizacím) kapitálové výdaje (investice do ekologie, dopravy, zdravotnictví) bytová politika (stavební spoření)
Daně Daň je zákonem stanovená platba FO nebo PO do státního rozpočtu. Tvoří nejdůležitější příjem do státního rozpočtu, a v tom spočívá jejich vlastní význam – zajišťují příjem státu v plnění jeho funkcí. Dále ovlivňují určitým způsobem chování toho, kdo je platí, tj. působí jako nepřímý nástroj řízení. Jejich plátci se jimi mohou odrazovat od činností, které stát považuje za škodlivé (např. daň z lihovin a tabákových výrobků), mohou se však jimi určité činnosti podporovat. Zvyšováním či snižováním daní může stát podporovat hospodářskou aktivitu – zvýšením daní z PO zůstane v podniku méně peněz na investice, zvýšením daní FO zůstane obyvatelstvu méně peněz na nákup zboží, a tím se sníží poptávka. Při vytváření soustavy daní vychází každý stát z určitých zásad, patří k nim především: - zásada přiměřené výše daní - zásada zdanění podle prospěchu (kdo má prospěch z určitého programu financovaného státem, měl by na něj přispívat) - zásada zdanění podle schopnosti platit (zdanění lidí s vysokými příjmy jim může odepřít určité luxusní věci, ale zdanění nízkých příjmů sníží jejich schopnost kupovat nejběžnější věci). Existují tři základní typy daní: 1) progresivní daň: odebírá větší procento z vyššího příjmu, a nižší procento z nižšího příjmu 2) proporcionální: odebírá stejné procento ze všech příjmů bez ohledu na jejich velikost. 3) degresivní daň: odebírá vyšší procento z nízkého příjmu, a nižší procento z vysokého. V každém státě se zpravidla platí více druhů daní upravených zákony. Daňová soustava ČR Je upravená zákonem o soustavě daní, zákony o jednotlivých daních, a zákonem o správě daní. Soustavu daní tvoří: 1) daně přímé – jsou vázány na určitou FO či PO a zdaňují buď jejich příjem, nebo majetek. Patří sem: a) daň z příjmu – FO i PO b) daň z nemovitosti – z pozemků a ze staveb c) daň z převodu majetku – dědická, darovací, z převodu nemovitosti d) daň silniční 2) daně nepřímé – jsou vázány na jednotlivé druhy výrobků nebo služeb, jsou součástí jejich ceny, a zaplatí je ten, kdo si uvedené zboží koupí. Patří sem: a) daň z přidané hodnoty (DPH) – z výrobků a ze služeb b) spotřební daň – z tabákových výrobků, uhlíkových paliv, alkoholu. 15
