Ekonomické aspekty fenoménu globálního oteplování

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Ekonomické aspekty fenoménu „globálního oteplování“ Bakalářská práce

Autor:

Helena Šváchová Bankovnictví,Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Ing. Michaela Fleischmannová

Duben, 2010

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Praze, dne 24. dubna 2010

Helena Šváchová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí mé bakalářské práce paní Ing. Michaele Fleischmannové za pomoc při zpracování zvoleného tématu.

Anotace Ve své bakalářské práci se věnuji tématu globálního oteplování a to zejména ekonomickým aspektům s touto problematikou souvisejícím. V úvodní části vysvětluji samotný pojem „globální oteplování“ a snaţím se zjistit, zda k tomuto jevu skutečně dochází. Dále popisuji následky, k nimţ by mělo ve spojení se zvyšováním průměrné teploty na Zemi dle některých názorů dojít. Ve třetí kapitole se snaţím popsat uvedený fenomén ze zcela odlišného úhlu pohledu – v souvislosti s lidskou svobodou. Poslední, nejobsáhlejší část mé práce, je věnována ekonomickým dopadům boje za ochranu ţivotního prostředí. V závěru rekapituluji zjištěná zásadní fakta a zamýšlím se nad tím, jak s nimi máme jako lidstvo co nejefektivněji naloţit.

Annotation In my bachelor thesis I devote to the topic of global warming, particularly the economic aspects related to this issue. In the introductory section I explain the concept of "global warming" and try to determine whether this phenomenon actually occurs. Thereinafter I describe the consequences, which should be reach in conjunction with an average temperature rising on Earth, according to some opinions occur. In the third chapter I try to describe the phenomenon in completely different point of view - in the context of human freedom. The last, most extensive part of my work is devoted to the economic impacts of the struggle for environmental protection. At the close I resume identified key facts and consider how we as human society should deal with them as effectively as possible.

Obsah ÚVOD ............................................................................................................................................................... 6 1.

VYMEZENÍ POJMU „GLOBÁLNÍ OTEPLOVÁNÍ“ – EXISTUJE VŮBEC TENTO

PROBLÉM? ..................................................................................................................................................... 8 1.1. POJEM GLOBÁLNÍ OTEPLOVÁNÍ ............................................................................................................... 8 1.2. OTEPLUJE SE? ......................................................................................................................................... 8 1.3. OBJEKTIVITA ÚDAJŮ ............................................................................................................................. 11 1.4. PŘÍČINY OTEPLOVÁNÍ ........................................................................................................................... 13 1.5. ADAPTACE ............................................................................................................................................ 16 2.

GLOBÁLNÍ OTEPLOVÁNÍ JAKO HROZBA LIDSTVU ............................................................. 18 2.1. SKLENÍKOVÝ EFEKT .............................................................................................................................. 18 2.2. PŘEDPOKLÁDANÉ DOPADY KLIMATICKÝCH ZMĚN ................................................................................ 19 2.3. AL GORE .............................................................................................................................................. 21 2.4. MEZIVLÁDNÍ PANEL PRO ZMĚNU KLIMATU – IPCC ............................................................................... 23 2.4.1.

Rádžendra Pačaurí .................................................................................................................. 24

2.5. GLOBÁLNÍ ŘEŠENÍ – JE REÁLNÉ? ........................................................................................................... 25

3.

2.5.1.

Kjótský protokol....................................................................................................................... 26

2.5.2.

Kodaňská konference OSN o klimatické změně – 2009 ........................................................... 27

GLOBÁLNÍ OTEPLOVÁNÍ JAKO ZTRÁTA LIDSKÉ SVOBODY ............................................ 29 3.1. ENVIRONMENTALISMUS........................................................................................................................ 29 3.2. SVOBODA VERSUS OCHRANA ŢIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ ............................................................................ 30

4.

EKONOMICKÉ DOPADY BOJE ZA OCHRANU ŢIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ ......................... 32 4.1. KRIZOVÉ SCÉNÁŘE IPCC ...................................................................................................................... 32 4.2. ZMÍRŇOVÁNÍ ........................................................................................................................................ 34 4.3. CENA ZA DEKARBONIZACI .................................................................................................................... 35 4.4. OBCHOD S EMISNÍMI POVOLENKAMI ..................................................................................................... 37 4.5. MECHANISMUS ČISTÉHO ROZVOJE ........................................................................................................ 39 4.6. DAŇ Z UHLÍKU ...................................................................................................................................... 40 4.7. OBNOVITELNÉ ZDROJE A JEJICH VYUŢITÍ .............................................................................................. 40 4.8. JSOU ZDROJE VYČERPATELNÉ? ............................................................................................................. 41 4.9. VZTAH MEZI EKONOMICKOU PROSPERITOU A STAVEM ŢIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ ..................................... 42 4.10. CENA ZA OTEPLOVÁNÍ – MĚLI BYCHOM JI ZAPLATIT? ......................................................................... 44 4.11. CO TEDY MÁME DĚLAT? ..................................................................................................................... 45

ZÁVĚRY A DOPORUČENÍ ........................................................................................................................ 48

5

Úvod Téma, které jsem si zvolila pro svou bakalářskou práci, mne zaujalo jiţ před několika lety, dříve, neţ jsem zahájila studium na této vysoké škole. Z mého pohledu je to problematika velmi zajímavá, mimo jiné i proto, ţe zasahuje do několika různých oblastí lidské činnosti, počínaje ţivotním prostředím, klimatologií a souvisejícími přírodními vědami, přes ekonomii aţ po politiku, o které se rozhodně nedá říci, ţe v rámci tohoto výčtu bude aţ poslední v řadě. Za povšimnutí také myslím stojí fakt, ţe v pohledu na „globální oteplování“ existují dva skutečně diametrálně odlišné názorové proudy. To byl také jeden z aspektů, které mne při volbě tématu ovlivnily. Pravdou ovšem je, ţe neţ jsem začala tuto práci zpracovávat, setkávala jsem se v médiích víceméně pouze s názorem, ţe tento problém v podobě jakéhosi ohroţení planety skutečně existuje. Aţ na základě snahy, seznámit se s větším počtem různých zdrojů i z opačného názorového pólu, jsem zjistila, ţe také nejsou ojedinělé. Jen jim není ve sdělovacích prostředcích věnováno tolik pozornosti. Jak je však moţné, ţe se obě skupiny tak významným způsobem liší v náhledu na tento fenomén a hlavně, jak moc s tím vším souvisí právě ekonomická stránka věci? A není nakonec tou nejpodstatnější? Cílem této práce tedy je snaha objektivně informovat o „problému“ globálního oteplování z hlediska různých zorných úhlů pohledu a následně popsat následky environmentalismu na ekonomickou sféru ţivota ve společnosti. V návaznosti na výše uvedené jsem se pokusila zformulovat čtyři podle mého soudu nejzásadnější otázky. Vnímám je jako body, nad nimiţ bychom se jako lidstvo měli nejprve velmi racionálně zamyslet, neţ přikročíme k jakýmkoli opatřením. Jsou to:  dochází vůbec ke globálnímu oteplování - je to skutečně vědecky podloţený fakt?  pokud tomu tak je, způsobuje, či významným způsobem ovlivňuje, jej svými aktivitami člověk?

6

 můţe člověk vývoj klimatu vůbec jakkoli ovlivnit?  a v neposlední řadě, myslím, velmi zajímavá otázka – jak moc nám eventuální mírné zvýšení teploty vadí, máme jej vůbec vnímat jako negativum?

V rámci jednotlivých kapitol své práce se snaţím na tyto otázky hledat odpovědi.

7

1. Vymezení pojmu „globální oteplování“ – existuje vůbec tento problém? 1.1. Pojem globální oteplování V rámci této i následujících kapitol bych se ráda zaměřila zejména na objasnění pojmu „globální oteplování“, na to, co si pod ním máme představit a jak je prezentován z různých úhlů pohledu. Především bych se však chtěla zamyslet, zda zmíněný pojem máme chápat jako skutečný problém, či zda je, více či méně, uměle vytvářen. Globální oteplování je všeobecně vnímáno jako nárůst průměrné teploty zemské atmosféry a oceánů, pozorovaný v posledních dekádách. Vědci, mapující tento jev, se zaměřují na sledování změn podnebí neboli klimatu. Klima je však velice sloţitý systém. Věda, která se touto problematikou zabývá – klimatologie - je relativně nový vědecký obor, který vznikl ve 20. století z několika vědeckých disciplín, zejména meteorologie, ale také oceánografie a geologie.

1.2. Otepluje se? Pojďme se nejprve podívat na dostupná fakta z několika na sobě nezávislých zdrojů. Pokusme se na jejich základě posoudit, zda se svět skutečně otepluje, a jestliţe ano, pak proč, jaká je pravděpodobná míra tohoto oteplení, jaké by to mohlo mít následky a jak významné by mohly být. „Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) uvedl ve svém komentáři ke zprávě Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC, Intergovernmental Panel on Climate Change) z roku 2007: Nárůst průměrné globální teploty přízemní vrstvy atmosféry a svrchní vrstvy oceánů, rozsáhlé tání sněhu a ledu a zvyšování průměrné výšky hladiny moře dokazuje, že k oteplování klimatického systému dochází. Jedenáct z posledních dvanácti let patří mezi dvanáct nejteplejších let od roku 1850, přičemž za posledních sto let se průměrná globální 8

teplota zvýšila o 0,74°C. V hloubkách minimálně do 3000 metrů se zvýšila i průměrná globální teplota oceánů, neboť absorbují více než 80% tepla dodaného do klimatického systému. Důsledkem termální expanze vody je zvýšení objemu, což výrazně přispívá ke zvyšování hladin moří a oceánů. Celkové zvýšení hladin za posledních sto let se odhaduje na 17cm. Trendy ukazují stálé zvyšování teploty i hladin…Podrobnou analýzou teplotních řad lze doložit, že růst průměrné teploty v posledních desetiletích je statisticky významný1“.

Podívejme se na teplotní data ze zdrojů NASA za posledních deset let (listopad 1999-říjen 2009) přepočtená na stupně Celsia:

Zdroj: http://www.petrmach.cz/cze/prispevek.php?ID=460

Z grafu je patrné, ţe teplota povrchu Země kolísá kolem 14,5 °C, neotepluje se – na rozdíl od předchozích dvou desetiletí2.

1

KUTÍLEK, Miroslav. Racionálně o globálním oteplování. 1.vyd. Praha : Dokořán, 2008. ISBN 978-80-

7363-183-3. 2

MACH, Petr. Sázka – Globální oteplování Ekofilm Olomouc [online]. [2009] [cit. 2010-01-20]. Dostupný

z WWW :

9

Pro znázornění rozdílu oproti období 1977-1999, kdy docházelo k růstu globální teploty, uvádím jiný graf z téhoţ zdroje, kde je znázorněn vývoj této teploty v letech 1977-20093:

Zdroj: http://www.petrmach.cz/cze/prispevek.php?ID=460

Nesporným faktem se také zdá být, ţe konec 20. století byl o něco teplejší, neţ jeho začátek. Renomované Hadleyho centrum pro předpovědi a výzkum klimatu při Met Office (britském státním meteorologickém ústavu) konstatovalo: I přes značnou meziroční variabilitu ročních průměrů globální teploty lze jasně sledovat rostoucí trend – nejprve během období zhruba 1920–1940, které bylo vystřídáno obdobím bez větších změn a mírného ochlazení v letech 1940–1975, po němţ následoval trvalý růst po celá další tři desetiletí.

3

MACH, Petr. Sázka – Globální oteplování Ekofilm Olomouc [online]. [2009] [cit. 2010-01-20]. Dostupný

z WWW :

10

2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 0,40

0,46

0,46

0,43

0,48

0,42

0,41

Čísla ukazují, o kolik stupňů Celsia byla v daném roce teplota vyšší neţ odhadovaný globální teplotní průměr let 1961-1990. Odpovídající hodnota pro rok 1998 činí 0,52°C4.

1.3. Objektivita údajů Při pohledu a zamyšlení se nad zveřejňovanými údaji mne však neustále napadá několik, a domnívám se, ţe velmi zásadních, otázek. S jakými údaji vlastně vědci pracují, jak je získávají, co to tedy je ta „průměrná globální teplota“? Z kolika výchozích hodnot tento údaj vzniká, jak přesná a spolehlivá jsou veškerá dílčí měření a jakou míru objektivity zde můţeme tudíţ očekávat? Koneckonců, a to uţ se zdaleka netýká jen problému měření teplot, jakou vypovídací hodnotu pro nás můţe mít „průměrná hodnota“? Při realizaci výpočtů průměrné globální teploty se objevuje několik otázek či nejasností. Pokusím se některé z nich popsat. Prvním z nich je otázka, jak co nejlépe vypočítat globální průměr ze záplavy dat od jednotlivých meteorologických stanic po celém světě. Druhým problémem je spolehlivost získávaných dat, zejména těch z rozvojového světa, a to zvláště v dobách, kdy nebyly teploty předmětem takového zájmu, jako dnes. Dalším důleţitým, všeobecně známým faktem je, ţe skutečné teploty silně kolísají nejen mezi dnem a nocí a mezi létem a zimou, ale výrazně se liší také na různých místech zeměkoule. Poměrně významné rozdíly jsou také patrné mezi teplotami, naměřenými na severní a jiţní polokouli. Data, získaná na polokouli severní, ukazují na zdejší mírné oteplování, zatímco údaje z jiţní polokoule naznačují mírné ochlazování. Dalším faktorem, ovlivňujícím data z teplotních záznamů, je velmi pravděpodobně urbanizace. Je prokázáno, ţe urbanizace

4

LAWSON, Nigel. Vraťme se k rozumu: o globálním oteplování střízlivě a bez emocí. 1.vyd. Praha :

Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7

11

zvyšuje teploty v okolí zemského povrchu, znalci tomu říkají „efekt městského tepelného ostrova“5. Klima na naší planetě se však nemění pouze v čase. Teplota a klima obecně se významně liší po celé zeměkouli, různá je i míra oteplování a jeho předpokládané důsledky. Zaznamenané oteplování je nejvyšší v polárních oblastech, kde je na Zemi nejchladněji, a nejniţší v tropech, kde je naopak nejtepleji, a dokonce i v oblastech, které se oteplily nejvíc, je patrná sezónní odlišnost, kdy největší oteplení vykazují nejchladnější měsíce. V některých částech světa ledovce ustupují, existují však oblasti, kde nikoli, a dokonce místa, kde se zřejmě zvětšují. Zatímco grónský ledovec okrajích taje, uprostřed nabývá na objemu. Existují místa, kde mořská hladina zřetelně roste, a kupodivu i oblasti, kde zůstává stálá nebo dokonce klesá (zčásti, avšak v ţádném případě výlučně, je to proto, ţe se zde zvedá pevnina), svědčí to o tom, ţe i při globálním oteplování mají na mořskou hladinu dominantní vliv lokální faktory6. Vliv na stanovení globální teploty má určitě také hustota sítě meteorologických stanic, kde lze v podstatě říci, ţe čím je region ekonomicky vyvinutější, tím hustší síť stanic tam můţeme očekávat. Teplota kaţdého jednotlivého místa pak závisí na mnoha faktorech, přičemţ tyto se chovají v průběhu času nestejně. Takţe pokud odvodíme teplotu v regionu bez přímého měření jen prostřednictvím teplot regionů okolních, bude tento postup platný jen pro aktuální podmínky, například pro suché léto, ale uţ ne pro vlhké jaro. Čím je místo, v němţ budeme chtít teplotu pouze odvozovat a nikoli přímo měřit, vzdálenější od meteorologické stanice, tím nepřesnější odhady jeho teploty budou7. Navíc, pro co moţná nejobjektivnější porovnávání globálních teplot bychom potřebovali mít k dispozici mnohem delší časovou řadu dat, neţ pouhá dvě aţ tři staletí, po která přímá měření existují. Pro období starší se teplotní údaje pouze odvozují z různého mnoţství a kvality jiných dostupných informací8.

5


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7 6


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7 7


7363-183-3. 8


7363-183-3.

12

Samostatnou kapitolou, a domnívám se, ţe velmi důleţitou, pak je údajný obrovský rozdíl mezi původními vědeckými zprávami o klimatických změnách a veřejnou prezentací či komunikací těchto zpráv v běţně dostupných médiích. Důsledky tohoto počínání – záměrného šíření polopravd či dokonce dezinformací - pak mohou být dalekosáhlé9. Vezmeme-li tedy v úvahu, čím vším je výsledná průměrná hodnota determinována, nelze ji chápat jinak neţ jako umělý výtvor statistiky.

1.4. Příčiny oteplování Odhlédněme však nyní od míry pravděpodobnosti a objektivity zveřejňovaných dat a berme je pro účely dalších úvah jako směrodatná. Na základě dostupných údajů tedy k určitému mírnému globálnímu oteplování, i kdyţ poněkud nesouvislému, došlo. Ale proč tedy nastalo? Veřejné mínění, které je do značné míry ovlivňováno prohlášeními politiků a médií, všeobecně přijalo za své, ţe jako jediná příčina globálního oteplování byl prokázán růst člověkem produkovaných emisí oxidu uhličitého. Ty se ve větší míře objevily v 19. století jako důsledek průmyslové revoluce a od té doby neustále rostou. Koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře se během 20. století zvýšily o více neţ 30%, a jejich nárůst pokračoval i ve 21. století, tedy v období, kdy se růst teplot zastavil. Tento vzestup je důsledkem zvýšené produkce uhlíkových emisí v návaznosti na rychlý celosvětový růst spotřeby energie, zaloţené na uhlíku, tedy z fosilních paliv – uhlí, ropy a zemního plynu. Bezpochyby je tedy z převáţné části způsoben člověkem10. Vědci se shodují také v tom, ţe oxid uhličitý (jehoţ většina je mimochodem přirozeného původu, nikoli vyprodukovaná člověkem) je jedním ze skupiny takzvaných skleníkových plynů, které společně působí v atmosféře tak, ţe udrţují planetu podstatně teplejší, neţ by byla bez nich. Většina tepla, jeţ Země dostává ze Slunce, se odráţí zpět do kosmu ve formě infračerveného záření. Skleníkové plyny v zemské atmosféře však části tohoto infračerveného záření, a tím i část tepla, v úniku zpět do vesmíru brání. Bez tohoto jevu by 9

KLAUS, Václav. Modrá, nikoli zelená planeta. 1.vyd. Praha : Dokořán, 2007. ISBN 978-80-7363-152-9

10


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7

13

ţivot, jak jej známe, nebyl moţný. Zdaleka nejvýznamnějším z těchto plynů, ten, o němţ se předpokládá, ţe se na skleníkovém efektu (o skleníkovém efektu hovoříme pro podobnost způsobu zahřívání Země a vzduchu ve skleníku) podílí nejméně dvěma třetinami, je vodní pára, včetně vody zadrţované v mracích. Co do významu aţ daleko za ní je druhý plyn, tolik obávaný oxid uhličitý. Označovat oxid uhličitý v atmosféře za znečištění se zdá být v této souvislosti poněkud absurdní, jako kdybychom za znečištění povaţovali i oblaky11. Můţeme tedy povaţovat za vědecky podloţené, ţe zjištěný nárůst koncentrací oxidu uhličitého v atmosféře ve 20. století přispěl k mírnému oteplení planety. Doposud značně nejisté však je, jak velký tento vliv byl; jaký vztah existuje mezi teplotou a mnoţstvím zmíněných emisí? Proč například globální průměrná teplota vzrůstá přerušovaně a ve vlnách, zatímco vzestup koncentrací antropogenních emisí CO2 v atmosféře je kontinuální - po celé století neustával a v nezmenšené míře trvá dodnes12? Vědci z obou názorových protipólů tedy nezpochybňují, ţe dochází k jistému, byť velmi mírnému oteplování, ale rozcházejí se diametrálně v pohledu na souvislosti a příčiny tohoto pozvolného procesu. Zatímco jedni vidí jako téměř jedinou a bezpochyby hlavní příčinu v aktivitách člověka, druzí jej chápou jako součást přirozeného vývoje klimatu, s nímţ má lidská činnost jen velmi málo co do činění. Část vědců je přesvědčena, ţe ne člověk, ale Slunce je klíčovým prvkem variability klimatu na Zemi. Chování Slunce jak známo není v ţádném případě konstantní a je třeba přiznat, ţe dosud nerozumíme solárním cyklům natolik, abychom je byli zakomponovat do našich modelů klimatických změn13. Také na vývoj ledovců lze pohlíţet z několika různých úhlů. Odpůrci environmentalismu jsou přesvědčeni, ţe i tato oblast je ovlivněna přirozenými dlouhodobými, cca 1500 let trvajícími cykly. Po roce 1850 sice údajně došlo k úbytku ledovců, ačkoli jen některých, ale překvapivě prý neexistují ţádné důkazy o tom, ţe arktické ledovce ubývaly rychleji ve 20.století. Naopak, úbytek ledovců se rok od roku sniţuje. Podobně je tomu v případě

11


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7 12


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7 13


14

alpských ledovců, které sice od roku 1850 ztratily 60% svého ledu, velmi zajímavý je časový průběh tohoto procesu. V letech 1855-1890 ztratily 20% svého objemu, v období 1890-1925 zůstaly beze změny a dalších 26% ztratily v letech 1925-1960. Beze změny zůstaly opět v rozmezí let 1965-1980, aby ztratily dalších pouze 5% po roce 1980, kdy teprve vzniklo environmentální hnutí a kdy si lidé tohoto jevu povšimli14. Velmi podobná diskuse se týká také hladiny moří a jejich vzestupu. Od poslední doby ledové před 18000 lety údajně došlo ke zvýšení jejich hladiny o 120 metrů! V posledních stoletích pak zvyšování postupuje zhruba o 18cm za kaţdých sto let. Údajně tento proces nijak neakceleruje. První Mezivládní panel OSN v roce 1990 odhadoval vzestup hladiny moří ve 21.století o 66 cm, zatímco druhý panel v roce 1996 tento odhad sníţil na 49 cm (s variabilitou 13-94 cm). Třetí, v roce 2001, uţ odhadoval rozpětí pouze 9-88 cm bez udání nejpravděpodobnější hodnoty, a poslední, v roce 2007, odhaduje uţ jen 14-43 cm. Jiné zdroje naproti tomu uvádějí, ţe do roku 2100 se dá očekávat zvýšení hladiny moří o 28-34 cm, coţ uţ se jeví jako vcelku smysluplný odhad15. V.Klaus se mimo jiné opírá o text profesora Kalifornské univerzity J.M.Hollandera nazvaný Rushing to Judgment (Hollander, 2003). Ten povaţuje cykly oteplování a ochlazování za zcela přirozenou součást klimatu naší planety v období milionů let a proto vidí oteplování Země v posledních dvou stoletích jako přirozené, stejně jako se v předchozích pěti stoletích ochlazovalo. Současný spor o klimatické změny vidí spíš jako politický neţ vědecký, mimo jiné i proto, ţe vědecké nejistoty v oblasti jsou více neţ obrovské. Konstatuje také, ţe bez skleníkových plynů by Země byl příliš studená, všechna voda by zmrzla a ţivot v podobě, jak jej známe, by vůbec nemohl existovat16. Věda podle něj dosud přesvědčivě nedokázala, ţe mezi globálním oteplováním a zvýšením objemu sloučenin uhlíku existuje nesporná vazba. Argumentuje mimo jiné faktem, ţe od roku 1860 se teplota zvýšila jen o 0,6°C, coţ ale nekoresponduje s růstem spotřeby fosilních paliv, jelikoţ více neţ polovina nárůstu teploty nastala do roku 1940. V letech 1940-1980 se podle Hollandera naše planeta naopak ochlazovala – o 0,1°C. Zde je třeba zmínit, ţe jiní autoři vidí ochlazování jen do poloviny sedmdesátých let. Zajímavé je také jeho zjištění, ţe na území USA jako velkého emitenta CO2, došlo po roce 1930 k daleko

14


15


16


15

většímu ochlazování neţ v ostatních částech zeměkoule a oteplování se tam vyskytovalo jen do třicátých let17.

1.5. Adaptace Na tomto místě pokládám za velmi důleţité zmínit také faktor adaptace, který nás jakoţto lidstvo provází od samého počátku existence, a který v rámci sledování změn klimatu a jejich moţného dopadu nelze v ţádném případě pominout. Pod pojmem adaptace si asi kaţdý z nás představí schopnost organismu přizpůsobit se měnícím se ţivotním podmínkám. V celé dlouholeté historii byl člověk nucen přizpůsobovat se vyvíjejícímu se prostředí a různým okolnostem včetně změn klimatu, přičemţ schopnost adaptovat se lze zcela jistě povaţovat za jednu ze základních podmínek přeţití jakéhokoli druhu na této planetě. Adaptace můţe být odpovědí na otázku, jak se co moţná nejefektivněji vypořádat s důsledky globálního oteplování. Je určitě schopna přinést uţitek mnohem rychleji, neţ by to dokázala cesta sniţování emisí. Globální dohoda v této oblasti, jak popisuji na jiném místě práce, se zdá být stěţí dosaţitelnou a uskutečnitelnou, naproti tomu adaptace můţe být otázkou velkého počtu lokálních opatření, k nimţ ţádné mezinárodní smlouvy ani celosvětové dohody zapotřebí nejsou18. Máme se tedy adaptovat, tak jak to člověk dělal po celé věky, kdy se přizpůsoboval vrtochům klimatu v různých částech světa, nebo se máme pokoušet těmto změnám zabránit, i kdyby to znamenalo radikální transformaci celé globální ekonomiky? Zastánci environmentalismu sice existenci faktoru adaptace rovněţ připouštějí, avšak přisuzují mu nesrovnatelně menší význam. Říkají sice, ţe máme jako lidstvo širokou škálu moţností adaptace, ale ani ty však nejsou dostačující – změny podnebí údajně jsou a ještě budou takového rozsahu, ţe k nim bude třeba daleko rozsáhlejšího přizpůsobení. Neočekává se, ţe by samotná adaptace vyřešila všechny předpokládané vlivy klimatických

17


18


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7

16

změn, především v dlouhodobém horizontu vzhledem ke zvyšování závaţnosti dopadů těchto změn19.

19

Mezivládní panel pro změny klimatu. Změna klimatu 2007. Dopady změny klimatu, adaptace a

zranitelnost. Příspěvek Pracovní skupiny II ke Čtvrté hodnotící zprávě Mezivládního Panelu změny klimatu (IPCC) [online]. [2007] [cit. 2010-01-20]. Dostupný z WWW : < http://www.ipcc.ch/pdf/reports-nonUN-translations/czech/ar4-wg2-spm.pdf>

17

2. Globální oteplování jako hrozba lidstvu V této části práce se budu věnovat globálnímu oteplování z úhlu pohledu jeho zastánců. Zaměřím se na aspekty, které mají dokazovat, ţe problém oteplování naší planety skutečně existuje, ţe lidstvu hrozí v budoucnu, pokud nezaujme k tomuto problému diametrálně odlišný přístup neţ doposud, nenávratná zkáza.

2.1. Skleníkový efekt Dle názoru příznivců tohoto názorového proudu je to právě lidstvo a jeho aktivity, co mění ţivotní prostředí naší planety nebezpečným aţ zničujícím způsobem. Stěţejním problémem, jehoţ důsledkem je právě nárůst globální teploty, je vypouštění stále většího mnoţství emisí CO2 do ovzduší. Atmosféra funguje jako bariéra, bránící nadměrnému vyzařování tepla z povrchu Země do mrazivého vesmíru. Kdyby Země neměla atmosféru, byla by její průměrná teplota -19°C20. Plyny, z nichţ je atmosféra sloţena, mají různou schopnost odráţet tepelné záření zpět na zemský povrch. V průběhu milionů let vznikala v atmosféře jakási rovnováha ve sloţení těchto plynů. Avšak dojde-li k narušení této rovnováhy ve smyslu zvýšení podílu některého z plynů, které brání vyzařování tepla, teplota na Zemi začne stoupat. Plyny, mající zmíněnou schopnost zamezovat vyzařování tepla, jsou označovány všeobecně známým termínem „skleníkové plyny“. Zvýší-li se jejich mnoţství v atmosféře a vzroste-li v důsledku toho teplota, hovoříme o skleníkovém efektu. Nejdůleţitějším skleníkovým plynem je oxid uhličitý – není sice nejsilnější, je však v ovzduší zastoupen největší měrou. Vědci odhadují, ţe koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší je nyní o 30% vyšší, neţ před

20

Greenpeace : Klima a energetika. CO2 a zvyšování globální teploty [online]. [cit. 2010-01-20]. Dostupný

z WWW:

18

začátkem průmyslové revoluce. Návrat k původnímu stavu by trval tisíce let, i kdybychom s vypouštěním CO2 okamţitě přestali21. „V roce 2009 dosáhla průměrná hodnota podílu CO2 v ovzduší 388 ppm (0,4 promile; na milion molekul vzduchu připadá 388 molekul CO2 ), tempo jejího nárůstu je nyní už 2 ppm za rok. Před rokem 2008 se uvádělo, že nechat hladinu oxidu uhličitého vystoupat až na 450 ppm a takovou pak udržovat, nebude ještě představovat nebezpečí pro budoucnost přírody a lidstva. Dosažení i jen takového cíle je považováno za ohromně náročné, ve starších zdrojích se proto uváděla dokonce i volnější mez 550 ppm. V roce 2009 už jsme ale věděli, že bezpečná koncentrace CO2 je menší než ta současná! Rozhodně nepřesahuje 350 ppm. Vrátit se přinejmenším pod tuto hodnotu je nezbytné, pokud chceme zachovat naději, že se Země zcela nepromění a zůstane ve stavu podobném jako během vývoje civilizace. Jen při návratu pod tuto hladinu je šance vyhnout se zvýšení teploty o více než 2,0°C oproti době před nástupem průmyslu. Z toho bylo už začátkem 21.století 0,7°C vyčerpáno. Nyní to znamená zabránit dalšímu oteplení většímu než 1,2°C22.“

2.2. Předpokládané dopady klimatických změn Jaké by tedy měly být důsledky a dopady klimatických změn na lidstvo?

 „Stoupání hladiny oceánů a moří – táním ledovců a rozpínáním vody v oceánech v důsledku jejich vyšší teploty.  Uvolňování skleníkových plynů z tající věčně zmrzlé půdy a odumírajících lesů.  Častější a silnější extrémní výkyvy počasí jako vlny veder, sucha, záplavy a vichřice. Tento trend se projevuje již v současnosti.

21

Greenpeace : Klima a energetika. CO2 a zvyšování globální teploty [online]. [cit. 2010-01-20]. Dostupný

z WWW: 22

HOLLAN, J. Nebezpečné oteplení a nebezpečná koncentrace. Veronica. 2009, XXIII. Ročník, Číslo 5,

s. 2.

19

 Různé regionální vlivy. V Evropě budou častější a intenzivnější povodně. V pobřežních oblastech podstatně vzroste intenzita vodní eroze.  Ohrožení stability řady přirozených ekosystémů včetně ledovců, tropických pralesů, korálových útesů, pobřežních mangrovníkových porostů, arktických a alpinských ekosystémů.  Intenzivnější vymírání rostlinných a živočišných druhů a snižování biodiverzity.  Další zhoršování dostupnosti pitné vody v rozvojových zemích, zejména Subsaharské Africe.  Pokles zemědělské produkce, zejména v rozvojových zemích Afriky a Asie, ale i v Evropě a Severní Americe.

Možné katastrofální dopady v případě, že bude globální oteplování pokračovat (zvýšení teploty o 2°C a více):  Roztátí grónského a arktického ledovce. To by vedlo ke zvýšení hladiny světových oceánů o sedm metrů, což by způsobilo zaplavení celých pobřežních států.  Zpomalení, změna směru či úplný zánik Golfského proudu. V Evropě by došlo k ochlazení a rozšíření kontinentálního typu klimatu (tvrdé zimy a horká, suchá léta).  Změna globálního systému mořského a vzdušného proudění by oslabila monzunový cyklus. Na něm je závislé zemědělství v Asii, kde žije 57% světové populace.  Vymírání planktonu a korálů vlivem růstu teploty moří.  Uvolňování masivních zásob metanu, vázaných v mořské biomase. To společně s rychlým uvolněním metanu vázaného po tisíciletí ve věčně zmrzlé půdě povede k dalšímu nárůstu skleníkového efektu. Od určité, dosud neznámé kritické hranice, se pak spirála globálního oteplování nezadržitelně roztočí.

20

 Zaplavení pobřežních nížin mořem a neobyvatelnost oblastí postižených suchem povedou k vlně globální migrace z tropických a subtropických zemí do Evropy a Severní Ameriky23.

2.3. Al Gore Mezi nejznámější obhájce teorie globálního oteplování a jeho nebezpečnosti pro lidstvo patří nepochybně Al Gore. Tento významný americký politik zastával za vlády Billa Clintona úřad viceprezidenta USA, aby pak v roce 2000 neúspěšně kandidoval na prezidenta USA. Cílem jeho knihy Nepříjemná pravda (v anglickém originále An Inconvenient Truth) a posléze i filmu téhoţ názvu je důrazně varovat lidstvo před hrozící katastrofou. Autor se ve zmíněné knize s odvoláním na své více neţ třicetileté zabývání se krizí klimatu snaţí přesvědčit své čtenáře o nutnosti okamţitě zasáhnout a zvrátit, nebo alespoň zastavit či zpomalit současný nepříznivý trend vývoje klimatu. Za zmínku určitě stojí názor autora, který téma oteplování nechápe jen jako záleţitost vědy, ani výhradně téma politické, ale jedná se podle něj o problém z velké části morální. Připouští však, ţe při jeho řešení musí někdy politika hrát velmi důleţitou roli. Kromě důvodu ke znepokojení však zároveň vyjadřuje přesvědčení, ţe klimatická krize znamená také příleţitost či naději. Krize klimatu je podle něj ale mimořádně nebezpečná, neboť ohroţuje celou planetu. Údajné velké mnoţství důkazů svědčí o tom, ţe pokud se s příčinami globálního oteplování rychle a rozhodně nevypořádáme, hrozí naší planetě řetězec obrovských katastrof24. Al Gore povaţuje za nezpochybnitelný fakt, ţe viníkem současného neutěšeného stavu planety a jejího ovzduší je člověk a jeho činnost. Do atmosféry dle jeho názoru chrlíme tolik oxidu uhličitého, ţe jsme změnili vztah mezi Zemí a Sluncem. Oceány absorbují tak velké mnoţství CO2, ţe budeme-li pokračovat dosavadním tempem, nasycenost

23

Greenpeace : Klima a energetika. Dopady klimatických změn [online]. [cit. 2010-01-20]. Dostupný

z WWW: 24

GORE, Al. Nepříjemná pravda. 1.vyd. Praha : Argo, 2007. ISBN 978-80-7203-868-8.

21

uhličitanem vápenatým zabrání dalšímu růstu korálů. Kácení lesů spolu s oteplováním způsobuje vymírání ţivočišných a rostlinných druhů, srovnatelné s následky pádu obrovského asteroidu, který před 65 miliony let zavinil vyhubení dinosaurů. Dále se autor zmiňuje o tání ledovců, zvyšování hladiny moří a dalších důsledcích zvyšování globální teploty25. V návaznosti na výčet hrozících katastrof pokládá autor knihy pro něj zásadní otázku – ptá se, proč vedoucí představitelé USA toto jednoznačné varování neslyší. Zdali jen proto, ţe nechtějí slyšet pravdu, která je nepříjemná? V této souvislosti přirovnává dnešní situaci k období před druhou světovou válkou, k Mnichovské dohodě apod., kdy podle něj nebyla obdobně vyslyšena jednoznačná varování a svět tak musel projít obrovskými hrůzami, které byly přitom odvratitelné26. Kniha je koncipována jinak, neţ jsme většinou zvyklí. Obsahuje velké mnoţství fotografií, obrázků a grafů, doplněných vţdy stručným a výstiţným textem – její myšlenka by tak měla být snáze pochopitelná a argumenty údernější. V podstatě se jedná o přehled důsledků, které uţ nastaly, nastávají či mohou nastat v případě, ţe lidstvo radikálně nezmění svůj postoj k tomuto tématu. Značnou měrou se autor věnuje atmosféře, o níţ tvrdí, ţe je nejzranitelnější součástí ekologického systému Země. Dle jeho názoru je natolik tenká, ţe jsme schopni výrazně změnit koncentrace některých jejích základních sloţek. Především jsme významně zvýšili mnoţství oxidu uhličitého, nejdůleţitějšího ze skleníkových plynů, které je údajně jednou z hlavních příčin oteplování planety. Srovnává zde podmínky na Zemi s některými jinými planetami. Například Venuši prý obklopují skleníkové plyny tak husté, ţe tamější vysoké teploty jsou pro ţivot nepříznivé; naproti tomu řídká atmosféra Marsu skleníkové plyny téměř neobsahuje, takţe teploty tam jsou extrémně nízké. Země má prý výjimečné štěstí, protoţe zdejší teploty nám přesně vyhovují27. Nezpochybnitelné oteplování dále autor dokumentuje mnoţstvím fotografií, kde vţdy porovnává stav určitého místa v době před několika desítkami let v kontrastu s jeho podobou v současnosti. Najdeme zde například fotografie hory Kilimandţáro s rozdílným mnoţstvím sněhu a ledu na jejím vrcholku, ledovce na Aljašce, v Andách, v Himaláji, 25


26


27


22

v Alpách, Antarktidu atd. Dalším přímým důkazem oteplování má být četnější výskyt a intenzivnější síla různých negativních klimatických jevů jako jsou hurikány, tajfuny, tornáda, rozsáhlé povodně a záplavy a naproti tomu rekordní sucha na jiných místech planety28.

2.4. Mezivládní panel pro změnu klimatu – IPCC V rámci zpracovávaného tématu nemohu nezmínit významnou mezinárodní instituci, která se problémem globálního oteplování zabývá. Jedná se o Mezivládní panel pro změnu klimatu (známý pod zkratkou anglického názvu IPCC – Intergovernmental panel on climate change), který byl zaloţen v roce 1988 pod záštitou OSN, aby radil vládám v otázkách spojených s klimatem. Je to orgán, který v podstatě sám ţádný výzkum neprovádí a nemonitoruje ani klima. Jeho úkolem je osvojovat si všechno, co se v tomto oboru udělalo, a dodávat vládám souhrnné informace. Podle souhrnné zprávy IPCC z roku 2001 existují přesvědčivé důkazy o tom, ţe většina oteplení, pozorovaného v posledních padesáti letech, je způsobena lidskou činností. V průběhu dvacátého století došlo podle této zprávy k nárůstu globální teploty o 0,6°C. Do roku 2100 dojde podle IPCC k nárůstu globální teploty o dalších 1,4°C – 5,8°C. Za zlomový lze údajně povaţovat případný nárůst teploty o 2°C ve srovnání s dobou před průmyslovou revolucí. Pokud se tak stane, hrozí, ţe dojde k tzv. klimatickému zvratu a lidstvo ztratí moţnost další průběh globálního oteplování ovlivnit. Zvyšování globální teploty totiţ mimo jiné způsobuje tání trvale zamrzlé půdy v polárních oblastech a vymírání korálů a planktonu v mořích. Obojí vede k masivním emisím dalšího skleníkového plynu – metanu – jenţ je mnohem silnější neţ oxid uhličitý. Pokud se do atmosféry uvolní kritické mnoţství metanu, roztočí se spirála dalšího tání trvale zmrzlé půdy, vymírání planktonu, dalších emisí metanu a tudíţ dalšího oteplování planety29.

28


29


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7

23

2.4.1. Rádţendra Pačaurí Vědec indického původu, který pracuje v IPCC od roku 1991, přičemţ od roku 2002 panel vede. Je nositelem Nobelovy ceny míru, kterou obdrţel za své aktivity v oblasti ţivotního prostředí, zejména právě ve spojení s IPCC, v roce 2007. Dlouhá léta byl povaţován za světově uznávaného odborníka, v poslední době však čelí obrovské kritice, která vyústila v diskusi o jeho odvolání z čela mezivládního panelu. Příčinu lze shrnout do dvou bodů – chyby ve zprávách, které prezentoval a podezření na střet zájmů v souvislosti s jeho podnikatelskými aktivitami. Koncem loňského roku se v médiích rozpoutala diskuse na téma věrohodnosti vědeckých dat, prezentovaných IPCC. Hackerům se podařilo nelegálním způsobem získat informace z emailů dvou vědců z Klimatické výzkumné jednotky Východoanglické univerzity. Vědci v nich debatovali, jak vytvořit grafy, aby z nich nebyl zřejmý pokles globálních teplot v poslední době. Tato kauza samozřejmě reputaci IPCC včetně osoby Pačaurího poškodila. Další, a moţná ještě horší ránu jejich pověsti však zasadila aféra, týkající se nadsazeného odhadu tání himalájských ledovců. Pačaurí po dva roky tvrdošíjně opakoval, ţe bez rozhodné akce většina himalájských ledovců roztaje do roku 2035. V lednu letošního roku však panel hrozící katastrofu najednou odsunul o několik set let do budoucnosti a přiznal, ţe pouze vycházel z názorů horolezců30! Druhý zmíněný problém, Pačaurího podnikání, jej však podle názoru většiny odborníků ohroţuje ještě více neţ zkreslené zprávy. Uţ více neţ čtvrt století pracuje pro společnost The Energy Research Institute (TERI), která své aktivity realizuje po celém světě. Za nebývalým růstem původně malé neziskové organizace však údajně stojí výrazná finanční podpora ze strany tří největších indických energetických kolosů, které jsou zároveň největšími producenty emisí, které mimochodem zprávy IPCC tvrdě kritizují. Ještě váţnějším se však zdá být obvinění, ţe Pačaurí zbohatl na obchodování s firmami, které vydělávají na emisních povolenkách31. Navzdory zmíněným skutečnostem zůstává Rádţendra Pačaurí i nadále ve své funkci.

30

KLIMEŠ, D. Z klimatického guru Rádţendry Pačaurího je najednou muţ na odstřel. E15. 4.2.2010, číslo

556, s. 10-11. 31

KLIMEŠ, D. Z klimatického guru Rádţendry Pačaurího je najednou muţ na odstřel. E15. 4.2.2010, číslo

556, s. 10-11.

24

2.5. Globální řešení – je reálné? Pokud problém globálního oteplování vůbec existuje, je to rozhodně problém celosvětový. A jestliţe má být vyřešen cestou omezování emisí oxidu uhličitého, pak kroky v tomto směru musí být rovněţ globální. A to je myslím největší kámen úrazu. V současné době totiţ rostou emise nejrychleji v rozvojovém světě, zejména v Číně a Indii. Čína dokonce velmi brzy, pakliţe se tak jiţ nestalo, předeţene Spojené státy a stane se státem s největším objemem emisí na světě. Roční přírůstek čínských emisí je tak vysoký, ţe překračuje celkové roční emise Británie. Její rapidně rostoucí ekonomika je totiţ silně závislá na energeticky náročném zpracovatelském průmyslu32. Hlavní prioritou Číny a Indie je rychlý ekonomický růst a rozvoj, coţ vidí jako jedinou cestu ke zmírnění a potlačení chudoby, která dosud postihuje velkou část jejich obyvatel. K omezování tohoto růstu proto zaujímají negativní postoj, který je zcela pochopitelný. Obě země jsou si vědomy, ţe západní průmyslové mocnosti dosáhly své ekonomické prosperity hlavně díky levné energii z fosilních paliv. Tvrdí, ţe pokud tu je problém nadměrných koncentrací oxidu uhličitého v zemské atmosféře, mají odpovědnost za nápravu na ti, kdo to z převáţné míry způsobili. Maximálně jsou ochotny jednat o mezinárodní dohodě, spravedlivé pro všechny, ale aţ v momentě, kdy jejich emise na hlavu dosáhnou úrovně emisí v ekonomicky vyspělém světě. Do té doby mají zcela reálné důvody kaţdou dohodu, která by je zavazovala k omezování emisí, odmítnout. Bez zajímavosti určitě není fakt, ţe Británii se podařilo omezit růst emisí oxidu uhličitého za nízkých nákladů jen díky tomu, ţe je v podstatě přesunula do rozvojového světa, především do Číny. Nemusíme snad ani říkat, jak je tento přesun z hlediska oficiální teorie globálního oteplování zbytečný. Navíc, pokud si Británie nárokuje vůdčí pozici v globální debatě o změně klimatu, měla by si stanovit cíl nikoli v produkci skleníkových plynů, nýbrţ v jejich spotřebě33. Rovněţ Indie staví svůj ekonomický růst zejména na ohromných zásobách uhlí, kterými disponuje podobně jako Čína. Obě země, které kromě toho subvencují ceny energie, se

32


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7 33


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7

25

zcela logicky nechtějí zavazovat ke krokům, které by jim tuto energii zdraţovaly. Podle zveřejněných odhadů se čínské subvence k cenám energie pohybují okolo 1,5% celkových vládních výdajů; indické jsou ještě vyšší a odhadují se kolem 2% HDP34. Přihlédneme-li k výše zmíněným skutečnostem, musíme si přiznat, ţe vyhlídky

na

účinnou globální dohodu, která by zabránila dalšímu zvyšování koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře, nejsou příliš vysoké.

2.5.1. Kjótský protokol Kjótský protokol je dohodou, vycházející z názoru, ţe rozvinuté země jakoţto největší spotřebitelé energie a tudíţ i producenti skleníkových plynů, by měly nést největší břímě sniţování emisí oxidu uhličitého. Ačkoli byl podepsán jiţ 11.prosince 1997, Senátem Spojených států amerických nebyl nikdy ratifikován. Hlavním důvodem a zároveň dosud nepřekonaným problémem je právě výše zmíněný odmítavý postoj rozvojových zemí k přijetí závazků, směřujících ke sniţování emisí. V rámci Kjótského protokolu se rozvinuté země zavázaly, ţe nejpozději do roku 2012 sníţí své emise 5% pod úroveň roku 1990. Tehdy bylo spočítáno, ţe kdyby kaţdý signatář Kjótského protokolu ratifikoval a pak i splnil své emisní cíle, byla by globální teplota v roce 2100 proti stavu bez této dohody niţší pouze o 0,1°C35. Příznivci této dohody věřili, ţe bude prvním krokem na cestě k mnohem dalekosáhlejší úmluvě pro období po roce 2012. Americký prezident Clinton však nepřesvědčil Kongres, aby ji ratifikoval, pochopil totiţ, ţe to je politicky nemoţné (Senát odmítl ratifikovat jakoukoli mezinárodní dohodu typu Kjóta devadesáti pěti hlasy proti nule). Clintonův nástupce George Bush v roce 2001 jiţ jen formálně oznámil, ţe Spojené státy Kjótský protokol určitě ratifikovat nebudou. Jako jeden z hlavních důvodů Američané označili fakt,

34


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7 35


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7

26

ţe, rychle rostoucí ekonomiky, zejména Čína, Indie a Brazílie, se k této výzvě odmítají připojit36. Představitelé Spojených států a dalších ekonomicky silných zemí jsou ochotni verbálně podporovat myšlenku globální dohody o omezení emisí s podmínkou, ţe břemeno bude rozloţeno spravedlivě. Bohuţel však konkrétní představy o tom, co je a co není spravedlivé rozdělení, se v případě USA a zemí západní Evropy, a Číny a Indie na straně druhé, značně liší. Stejný rozpor se následně moţná ještě nápadněji projevil o šest měsíců později na indonéském Bali. Konala se tam globální konference pod záštitou OSN, jejímţ účelem bylo připravit nástupnickou dohodu po Kjótském protokolu - ten platí do roku 2012. Evropská unie v čele s Německem a Británií zde chtěla uzavřít dohodu, v níţ by se rozvinutý svět zavázal ke sníţení emisí do roku 2020 o 25 aţ 40%. Spojené státy na jedné straně a Čína s Indií na druhé však neustoupily ze svých v minulosti zaujatých pozic a dokonce ani Japonsko, Rusko, Kanada a Austrálie dohodu nepodpořily, Evropa tak zůstala ve své snaze osamocena. Dvoutýdenní konference skončila bez jakékoli dohody na cílech sniţování emisí; účastníci pouze vydali příslib, ţe budou pokračovat v jednáních37.

2.5.2. Kodaňská konference OSN o klimatické změně – 2009 Zatím poslední mezinárodní konference na téma změny klimatu (COP15) přinesla závěry, které nenaplnily očekávání právně závazné, ambiciózní a komplexní dohody. Mezinárodní společenství opět odsunulo klíčová rozhodnutí i navzdory faktu, ţe nárůst emisí skleníkových plynů by měl být do konce tohoto desetiletí zastaven, protoţe v opačném případě nebude moţné omezit závaţné dopady klimatické změny. Představitelé 193 zemí světa zde dva týdny jednali o klimatické budoucnosti světa. Dlouho očekávaná konference však bohuţel nepřinesla poţadovaný výsledek. Namísto právně závazného dokumentu, podobnému Kjótskému protokolu, byl uzavřen pouze jakýsi kompromis s nekonkrétními cíli. Na uzavření tzv. Kodaňské dohody se podílely pouze Spojené státy americké, Čína, Indie, Brazílie a Jiţní Afrika. Proti dokumentu však vystoupily některé méně rozvinuté země, například Súdán, Bolívie a Venezuela. Dle 36


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7 37


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7

27

vyjádření jejich představitelů není přijatá dohoda schopna zajistit předcházení hrozících klimatických změn38. Konkrétně Kodaňská dohoda přijala doporučení Mezivládního panelu pro změnu klimatu, aby nárůst průměrné globální teploty nepřesáhl 2°C. Za zmínku však určitě stojí dohoda o finanční pomoci, k níţ se zavázaly bohatší země ve prospěch těch ekonomicky slabších. Jde o 30 miliard dolarů s navýšením aţ na 100 miliard dolarů do roku 2020. Konkrétní výše pomoci jednotlivým zemím by měla vycházet z jejich potřeb, přičemţ prostředky mají být určeny jak na adaptační opatření, tak i na podporu přechodu na nízkouhlíkový model dalšího rozvoje39. Největším nedostatkem tohoto summitu však zůstává to, ţe účastníci nebyli schopni přijmout jakýkoli konkrétnější plán. Výsledný dokument byl přijat pouze pětičlennou skupinou států – otázkou pak zůstává, jak silný mandát pro společný postup v boji proti globálnímu oteplování tedy můţe mít40. Další příleţitostí, která můţe přinést uzavření nástupnické dohody, navazující na Kjótský protokol, bude další klimatický summit, který by se měl konat v závěru tohoto roku v Mexiku. Jak reálná však tato šance je? Názor na to můţe být různý, ten můj je, na základě všeobecně známých skutečností a dosavadního vývoje, spíše skeptický.

38

Nazeleno.cz: Kodaňský summit o klimatu: Co se (ne)dohodlo [online]. [2010] [cit. 2010-01-20]. Dostupný

z WWW: 39

Nazeleno.cz: Kodaňská dohoda: dokument bez jasných cílů a závazků [online]. [2010] [cit. 2010-01-20].

Dostupný z WWW: 40

Nazeleno.cz: Kodaňská dohoda: dokument bez jasných cílů a závazků [online]. [2010] [cit. 2010-01-20].

Dostupný z WWW:

28

3. Globální oteplování jako ztráta lidské svobody Souvislost fenoménu globálního oteplování se svobodou člověka, či chcete-li lidstva, mne poprvé zaujala uţ mnohem dříve, neţ jsem si zvolila tuto problematiku jako téma své bakalářské práce. S úvahami nad velmi specifickým vztahem těchto dvou zdánlivě naprosto nesouvisejících pojmů jsem se setkávala zejména v článcích a dalších publikacích současného prezidenta naší republiky Václava Klause, který se problematikou dlouhodobě, byť ne zcela soustavně, zabývá. V samém úvodu jedné z jeho knih – Modrá, nikoli zelená planeta (Klaus, 2007) mne velice zaujal následující odstavec, který je dle mého názoru velmi výstiţný: „Nejdůležitějším úkolem lidstva je rozlišit realitu od fantazie a pravdu od propagandy. Globální oteplování se stalo symbolem tohoto problému. Byla nastolena jedna politicky korektní pravda a oponovat jí není snadné. Budoucí generace se asi budou trochu pobaveně divit, že na počátku 21.století vyspělý svět propadl panice kvůli globálnímu zvýšení průměrné teploty o několik desetin stupně a uvažoval o tom, zda se vrátit před průmyslovou éru41.“

3.1. Environmentalismus V.Klaus přirovnává environmentalismus k nebezpečným ideologiím, ohroţujícím svobodu, demokracii a trţní ekonomiku. Ve svých počátcích se tato ideologie opírala o téma ochrany ţivotního prostředí, které se ale postupně přeměnilo na environmentalismus, s přírodou téměř nesouvisející42. Ačkoli je tento názorový proud jeho příznivci prezentován jako vědecky podloţený, odmítá ve své podstatě přirozený evoluční vývoj přírody a vůbec celého světa a jakoukoli změnu současného stavu, povaţovaného za jakousi nedotknutelnou normu, vnímá jako

41


42


29

fatální ohroţení. Přitom právě neustálý proces změn provází planetu po celou dobu její existence – změnami procházely a prochází souše i vodstva, ţivočišné i rostlinné druhy, atmosféra i lidstvo samo. V důsledku chování člověka došlo k zásadním změnám v rázu krajiny, k rozšíření druhů rostlin a ţivočichů, i k dílčím změnám klimatu. Je však velmi nejasné, jak výrazný byl (a je) skutečný vliv člověka na tyto změny, pomineme-li změny lokální43. Domnívám se, ţe je velmi důleţité si uvědomit, ţe neexistuje ţádný ideální či optimální stav světa (ani optimální teplota), které jsme povinni uchovat a chránit. Stav planety je v kaţdém momentě její existence výsledkem interakce mnoha a mnoha faktorů, klimatických, kosmických a dalších. Tvrzení, opírající se o činnost člověka jako jedinou nebo alespoň převaţující příčinu změn klimatu je myslím velmi ješitné. Vţdyť intenzivní aktivity člověka probíhají měřeno historií planety velmi krátkou dobu, zatímco více či méně výrazné klimatické změny probíhaly neustále, dokonce dávno před tím, neţ se v tomto procesu mohla jakákoli aktivita člověka vůbec projevit. Podle některých vědců jsou a vţdy byly zmíněné změny výsledkem mimozemských periodických vlivů. Příkladem můţe být geometrie oběhu Země kolem Slunce, která má údajně velmi značný vliv na teplotu na naší planetě a kterou pochopitelně nejsme schopni nijak ovlivnit44.

3.2. Svoboda versus ochrana životního prostředí Podle Klause slouţí údajné, člověkem způsobené, klimatické změny jako jedny z nejnebezpečnějších argumentů, které směřují k ovlivňování lidského chování i politiky v celosvětovém měřítku. Diskuse, probíhající na téma ochrany ţivotního prostředí jsou ve skutečnosti názorovými střety v rámci boje o lidskou svobodu. Ţivotní prostředí se zdá být pouze zástupným problémem45. Environmentalismus je svými příznivci prezentován jako boj za ochranu přírody, potaţmo celé planety, ale jeho skutečným cílem je nahradit svobodný a spontánní vývoj lidstva 43


44


45


30

určitým druhem centrálního (nyní globálního) plánování celého světa. Veřejné mínění je prostřednictvím mediálních kampaní ovlivňováno, aby vyvíjelo na zákonodárce tlak potřebný k dosaţení cílů určité zájmové skupiny lidí. Jejich argumentace staví na šíření paniky, plynoucí z tvrzení, ţe budoucnost Země je váţně ohroţena. Zákonodárci jsou tak nuceni přijímat neliberální opatření, zavádět omezení, regulace i zákazy různorodých lidských aktivit a podřizovat tak občany velmi sporným rozhodnutím, vydávaným v zájmu ochrany budoucích generací46. Tento názorový proud, či chcete-li ideologie, je soustředěna na nezpochybnitelnost výrazného podílu viny lidstva na klimatických změnách a poţaduje neodkladná politická opatření vedoucí k omezování ekonomického růstu a spotřeby. Takto jsou realizovány velmi nákladné programy, které vedou k plýtvání s omezenými zdroji, aby byly zastaveny pravděpodobně nezastavitelné změny klimatu, způsobené nikoli lidským chováním, ale v důsledku přirozených jevů47.

46


47


31

4. Ekonomické dopady boje za ochranu ţivotního prostředí

V této kapitole se budu věnovat ekonomickým aspektům globálního oteplování. Pokusím se na základě dostupných informací z různých zdrojů vyhodnotit jak náklady, tak i přínosy postupného zvyšování teploty na naší planetě. S ohledem na samotné téma mé bakalářské práce jej chápu jako část stěţejní. Nechme tedy nyní stranou otázky, týkající se věrohodnosti oficiálních předpovědí v oblasti vývoje klimatu, zpracovávané v předchozích kapitolách. Vycházejme z předpokladu, ţe průměrná globální teplota se zvyšuje a bude se zvyšovat i nadále. Mimo veškerou pochybnost také zůstává fakt, ţe zmíněný jev bude mít celou řadu následků, přičemţ dopady budou jak negativního, tak i pozitivního rázu. Důleţitým, moţná i nejdůleţitějším, úkolem lidstva je nalezení co moţná nejefektivnějšího způsobu, jak se s předpokládanými následky globálního oteplování vypořádat. Máme se adaptovat, tak jak to člověk dělal po celé věky, kdy se přizpůsoboval výkyvům klimatu v různých částech světa, nebo se máme pokoušet těmto změnám zabránit, i kdyby to znamenalo radikální transformaci celé globální ekonomiky?

4.1. Krizové scénáře IPCC Podle odhadů IPCC, obsaţených v jiţ výše zmíněné zprávě této instituce z roku 2007 (IPCC, Climate Change 2007, únor 2007), by se teplota na naší planetě v příštích sto letech měla pohybovat 1,8°C aţ 4°C nad průměrnou teplotou období 1980-1999. Poměrně značné rozmezí je dáno moţností výběru mezi několika emisními scénáři. Zpráva se přiklání k nejvyššímu odhadu teplotního růstu – oteplení o 4°C – a uvádí, ţe celkově to bude do konce 21.století znamenat ztrátu mezi 1% a 5% světového hrubého domácího produktu.

32

Dodává k tomu, ţe jde o globální průměr a ţe rozvojové země utrpí velmi pravděpodobně ztráty vyšší48. Pomiňme nyní variantu, ţe oteplování bude celkově ekonomicky přínosné a ţe nám tudíţ v souvislosti s ním v nejbliţších sto letech nehrozí vůbec ţádné čisté náklady. Vezměme v úvahu nejkatastrofičtější scénář a předpokládejme nejen oteplení na horní mezi odhadu IPCC, tj. o 4°C, ale i nejvyšší moţné čisté škody, tedy ztrátu 5% světového HDP. Ztráta pěti procent světového HDP by bezpochyby byla velmi značná. Pojďme však učinit několik jednoduchých výpočtů. Přihlédneme-li k upozornění IPCC, podle něhoţ budou ztráty v rozvojových zemích vyšší neţ 5% (ve vyspělém světě naopak niţší neţ 5%), můţeme zaloţit tyto výpočty na předpokladu ztrát HDP v rozvojovém světě o 10% a o 3% v rozvinutém světě49. V rámci maximální opatrnosti vezměme v úvahu také ten nejpesimičtější z šesti scénářů IPCC, ačkoli nepředpokládá růst teploty o 4°C, ale jen o 3,4°C. Očekává však nejniţší růst ţivotní úrovně, jednak proto, ţe předpokládá nejpomalejší tempo technologického pokroku, ale hlavně z toho důvodu, ţe počítá s nejrychlejším nárůstem světové populace – do roku 2100 se v něm čeká dosaţení úrovně 15 miliard lidí, coţ je o 65% vyšší neţ střední odhad OSN pro tento rok a o téměř polovinu vyšší neţ nejvyšší předpověď OSN50. Podle tohoto scénáře by se ţivotní úroveň (měřená běţným způsobem jako HDP na osobu) při absenci globálního oteplování zvyšovala o 1% ročně v rozvinutém světě a o 2,3% ročně v rozvojových zemích. Za předpokladu tříprocentní ztráty HDP v důsledku globálního oteplování ve vyspělém světě a ztráty 10% v rozvojových zemích, nás tedy čeká katastrofa, spočívající v tom, ţe naši pravnuci v rozvinutém světě na tom budou za století jen 2,6krát lépe neţ my dnes namísto 2,7násobného zlepšení, a ţe jejich vrstevníci v rozvojovém světě budou „jen“ 8,5krát bohatší neţ dnešní obyvatelé rozvojových zemí, ačkoli by na tom mohli být lépe 9,5krát51.

48


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7 49


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7 50


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7 51


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7

33

Podíváme-li se naopak na ekonomicky nejoptimističtější scénář IPCC, který je přitom jediný, který počítá s oteplením aţ o 4°C, a podle něhoţ má ţivotní úroveň růst o 1,6% ročně v rozvinutém světě a o 4% v rozvojovém světě, výsledek bude ještě překvapivější. V tomto případě bude „katastrofa“ v důsledku globálního oteplování spočívat v tom, ţe naši pravnuci budou asi 4,7krát bohatší neţ my teď proti jinak předpokládanému 4,8násobku. A jejich současníci v rozvojové části světa, kteří by mohli být bez oteplování na tom lépe 50krát neţ lidé v rozvojovém světě dnes, budou bohatší „jen“ 45krát52.

4.2. Zmírňování „Zmírňování“ je termín, pouţívaný k označení snah zabránit dalšímu globálnímu oteplování takovým sniţováním emisí oxidu uhličitého, které zajistí stabilizaci koncentrací CO2 v atmosféře. Kromě toho, ţe stabilizovat koncentrace oxidu uhličitého není totéţ co stabilizovat globální teplotu, je důleţité zdůraznit, ţe tento přístup vyţaduje opravdu velmi zásadní sníţení emisí. Podle Hadleyho centra bude moţné stabilizovat koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře pouze redukcí jeho emisí o zhruba 70%. Avšak vzhledem ke zpětným vazbám mezi klimatem a uhlíkovým cyklem bude sníţení emisí nutné ke stabilizaci koncentrací v atmosféře muset být velmi pravděpodobně větší neţ 70%53. Zmírňování neboli sniţování emisí v takovém rozsahu je i jen teoreticky moţné pouze v případě globální dohody s plnohodnotnou účastí rozvojových zemí, to ovšem, jak víme, alespoň v dohledné budoucnosti není reálné. A i kdyby bylo, vyţadovalo by to drastické změny ve veškeré naší výrobě i spotřebě energie – od produkce elektřiny po objem spotřeby54.

52


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7 53


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7 54


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7

34

4.3. Cena za dekarbonizaci Pod pojmem „dekarbonizace“ chápeme eliminaci uhlíku z produkce energie. Kolik by tedy stálo sníţit emise oxidu uhličitého na jednotku produkce v rozsahu, který si vyţádají úspory a přechod na bezuhlíkové nebo nízkouhlíkové zdroje energie (včetně instalování zařízení pro záchyt a ukládání uhlíku u uhelných elektráren)? Důleţité je v tomto případě zjistit, jak vysoká daň z uhlíku by byla zapotřebí k poţadované změně v chování, jak na straně nabídky, tak poptávky. Existují v zásadě tři způsoby, jejichţ kombinací by světová ekonomika mohla velmi podstatně pokročit v dekarbonizaci. Všechny z nich by si vyţádaly výrazné zvýšení ceny uhlíku ve všech jeho formách55. První cestou je sniţování energetické náročnosti, coţ je součástí celkového procesu sniţování nákladů na jednotku produkce (čili růstu produktivity) – jinak řečeno hospodářský pokrok. Mezinárodní agentura pro energii (IEA) předpokládá ve svých prognózách, ţe globální poptávka po energii bude do roku 2030 více neţ o polovinu vyšší neţ dnes. Prudký celosvětový růst cen energie, ať jiţ vyvolaný politickými opatřeními, nebo jinak, by zcela jistě celý trend zrychlil, ovšem k dalekosáhlé transformaci by bylo zapotřebí dosáhnout zásadního technologického průlomu56. Prognózy IEA předpokládají zřetelný pokles tempa růstu poptávky po energii po roce 2015. Cenová elasticita poptávky po energii není uţ dnes příliš veliká, zejména co se týká dopravy. Cena ropy se za posledních šest let zvýšila téměř pětinásobně a maloobchodní ceny benzinu v důsledku toho výrazně vzrostly, na to, jak hodně a jak rychle jezdíme automobily, to však mělo jen malý vliv (přesto, ţe pomalejší jízda je výrazně úspornější). Je téměř jisté, ţe benzin by se musel zdraţit velmi výrazně, aby nás to přimělo k poţadovanému omezení jeho spotřeby, a zdraţení letenek (kvůli vyšší ceně leteckého benzinu) by také muselo být velmi razantní, aby nás to donutilo létat méně57.

55


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7 56


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7 57


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7

35

Jinou cestou, vedoucí k podstatné dekarbonizaci, je přechod na bezuhlíkovou energii, buď jadernou, nebo na různé formy obnovitelné energie. V dopravě jsou to biopaliva a zejména etanol, coţ je palivo získávané ze zemědělských plodin, obvykle kukuřice nebo cukrové třtiny. Biopaliva jako etanol však mají své stinné stránky. Některé studie ukázaly, ţe není nijak jisté, ţe by etanol vůbec dodával více energie neţ potřebuje ke své vlastní produkci. Za druhé, k výrobě relativně malého objemu etanolu je zapotřebí ohromného rozsahu zemědělské půdy. Kvůli tomu se biopaliva nakonec stala terčem odporu enviromentalistů, rozhořčených, ţe kvůli produkci této náhrady za benzin se ničí tropické lesy. Biopaliva však také vedla k markantnímu růstu cen potravin, zejména obilí. Nedávno zpráva OECD proto konstatovala: „Schopnost současných technologií výroby etanolu a bionafty výrazněji přispět k energetickým potřebám dopravního sektoru bez narušení cen potravin a ţivotního prostředí je velmi omezená“. Mezitím se v Latinské Americe a v Asii zrychluje tempo odlesňování, protoţe tamní lesy se mýtí, aby se získala půda k pěstování plodin pro trh biopaliv. Z toho všeho vychází, ţe biopaliva jsou ekonomicky i ekologicky daleko draţší, neţ jsou jejich zastánci ochotni připustit58. Co se týče výroby elektřiny, kde se energie uhlíku vyuţívá zdaleka nejvíce, je pozornost zaměřena na větrnou energii. Tok větrné energie je však bohuţel nesouvislý, přičemţ elektřina musí být k dispozici neustále. Náklady skladování elektřiny jsou velmi vysoké, coţ znamená, ţe klasické, na spalování uhlíku stavěné elektrárny, musí být udrţovány v pohotovostním reţimu jako záloţní systém pro případ, ţe vítr přestane foukat. To pak celkové systémové náklady větrné energie ohromně zvyšuje59. Bezuhlíkovým zdrojem pro výrobu elektřiny, který je podstatně méně neekonomický neţ vítr, je jaderná energie. Její vyuţívání je omezeno zase jinak, tím, ţe je ekonomická jen jako dodavatel proudu v permanentním stavu, takzvaném základním zatíţení. Nemůţe být neustále zapínána a vypínána tak, aby reagovala na změny poptávky během dne a v reakci na sezónní kolísání - pro to jsou opět nutné klasické elektrárny. Jaderná energie má ovšem skryté náklady v podobě otázky jaderného odpadu a bezpečného vyřazování jaderných bloků z provozu po skončení jejich ţivotnosti. Ke své plné ekonomičnosti však nevyţaduje naopak ţádný vysoký nárůst ceny uhlíku a ekonomická efektivnost jádra je nepoměrně 58


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7 59


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7

36

vyšší neţ u obnovitelné energie. Je však třeba také vzít v úvahu negativní postoj nezanedbatelné části veřejnosti k širšímu vyuţívání tohoto druhu energie60. Jinou variantou dekarbonizace je technologie známá jako záchyt a ukládání uhlíku (CCS), pomocí níţ se oxid uhličitý vzniklý výrobou elektřiny z uhlí, ropy nebo zemního plynu zachytává a jímá v podzemních zásobnících, takţe se nedostává do ovzduší. Vzhledem k tomu, ţe na fosilní paliva budeme spoléhat ještě hodně dlouho (IEA předpokládá, ţe ještě v roce 2030 budou uhlí, ropa a plyn uspokojovat více neţ 80% světové poptávky po energii a energie z jádra, vody,biomasy a dalších obnovitelných zdrojů budou mít podíl méně neţ 20%), je to moţná ta nejdůleţitější cesta ze všech61. Velmi důleţitým ekonomickým aspektem, který je potřeba vzít v potaz, jsou velké zásoby uhlí na světě. Tlak zájmových skupin, na těţbě a vyuţívání uhlí profitujících, je a bude významným faktorem, ovlivňujícím budoucí vývoj v této oblasti. Proto se domnívám, ţe výrazná dekarbonizace není v dohledné době reálná.

4.4. Obchod s emisními povolenkami Emisní povolenky jsou nástrojem, který by měl výrazně přispět ke sniţování emisí skleníkových plynů. Podstata tohoto systému spočívá v tom, ţe stát přiděluje producentům skleníkových plynů obchodovatelné povolenky. V současné podobě funguje od roku 2005. Názory na jeho přínos se však různí. Zatímco liberální ekonomové jej povaţují za direktivní zásah do mechanismů trhu, environmentalisté jej chápou jako nedostatečné řešení problému globálního oteplování.

60


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7 61


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7

37

Volné emisní povolenky v EU 2008-2012 (státy je rozdělují zdarma) Stát

Celkový limit (Mt/rok) 1. Německo 453,1 2. Velká Británie 246,2 3. Polsko 208,5 4. Itálie 195,8 5. Španělsko 152,3 6. Francie 132,8 7. Rumunsko 97,6 8. Česká republika 86,8 9. Nizozemí 85,8 10. Řecko 69,1 11. Belgie 58,5 12. Portugalsko 37,9 13. Finsko 37,6 14. Slovensko 30,9 15. Rakousko 30,7 16. Maďarsko 26,9 17. Dánsko 24,5 18. Švédsko 22,8 19. Irsko 21,2 20. Estonsko 12,7 21. Litva 8,8 22. Slovinsko 8,3 23. Kypr 6,5 24. Lotyšsko 3,3 25. Lucembursko 2,7 Zdroj: www.alokacniplan.cz

Systém obchodování s emisemi upřednostňují spíše politici, avšak jen velmi málo ekonomů. V podstatě se jedná o reţim, v němţ jsou emise (nebo část z nich) zákonem limitovány a emitenti pak mohou obchodovat s emisními povolenkami, které tento systém zavádí. Je to vlastně vládou ovládaný administrativní přídělový systém, v němţ je moţné s příděly následně obchodovat. Je to podobné, jako bychom chtěli omezit kouření nikoli

38

daněmi, ale vydáním povolení k produkci určitého mnoţství výrobcům cigaret, přičemţ tato povolení by pak výrobci mohli mezi sebou prodávat a nakupovat62. Dalším nedostatkem systému obchodování s emisemi je určitá deformace trhu. Systém totiţ pokrývá jen některé emise – například se neuplatňuje na jednotlivce a domácnosti včetně osobní automobilové dopravy. V odvětvích, kde se uplatňuje, zase narušuje hospodářskou soutěţ, protoţe povolenky dostávají zdarma stávající emitenti a ne uţ noví, kteří si je musí kupovat na trhu. Systém administrativního přidělování je neprůhledný a stává se objektem lobbyistických tlaků a korupce. Navíc zavádí do cen energie umělý impuls ke zvýšenému kolísání, coţ ztěţuje rozhodování o investicích do bezuhlíkové nebo nízkouhlíkové energie. Podstatné je myslím také fakt, ţe vzhledem k tomu, ţe jde o nehmotnou komoditu, velmi těţko se celý systém kontroluje63.

4.5. Mechanismus čistého rozvoje Mechanismus čistého rozvoje (CDM) byl ustaven v rámci Kjótského protokolu. Je zaloţen na principu, ţe pokud bude pro rozvinutou zemi zavázanou Kjótským cílem sniţování emisí příliš sloţité nebo nákladné, můţe místo toho kupovat od rozvojových zemí „certifikované redukce emisí“ (CER). Tuto certifikaci by teoreticky měla zajišťovat OSN, která by měla kontrolovat, aby sníţení emisí bylo skutečně navíc (to znamená, ţe by k němu nedošlo tak jako tak) a aby nebylo nahrazeno (například v případě uzavření nějaké elektrárny) zvýšením emisí jinde. V praxi však bohuţel tento systém není moţné kontrolovat64. Systém je však vysoce ziskový jak pro západní podnikatele, kteří zde objevili nové příleţitosti, tak pro firmy a vlády rozvojového světa, které z něj čerpají určité výhody. Trhu CDM nyní dominuje Čína. Montrealský protokol, který v zájmu ochrany ozónové vrstvy stanovil harmonogram vyřazování produkce chlorofluorouhlovodíků (CFC) 62


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7 63


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7 64


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7

39

pouţívaných zejména v chladících přístrojích, můţe Čína plnit mnohem pomaleji neţ Evropa a Spojené státy. CFC jsou přitom rovněţ účinnými skleníkovými plyny, mnohem silnějšími neţ oxid uhličitý. Čínští výrobci CFC proto mohou těţce vydělávat na prodeji certifikátů CER odvozených od redukce jejich výroby plynů CFC pod úroveň, na kterou měly podle Montrealského protokolu teoreticky klesnout. Přísun peněz z toho plynoucí je tak vydatný, ţe čínská vláda na tyto příjmy uvalila zvláštní daň65. Nemohu se ubránit dojmu, ţe zmíněný systém v mnoha ohledech připomíná prodej odpustků středověkou církví.

4.6. Daň z uhlíku Zavedení všeobecné daně z uhlíku je podle názorům jejích příznivců na rozdíl od obchodu s emisemi trţním řešením. Existující plně funkční energetický trh je schopen nové zdanění snadno uplatnit. Zavedení dalšího trhu emisních povolenek kvalitu alokace zdrojů v trţním systému nevylepší. Zavedení daně z uhlíku a ochota ji zvyšovat je jedinou praktickou moţností, jak zjistit, kolik musí uhlík vlastně stát, aby to stimulovalo změnu chování. Takovou změnu chování, která zajistí potřebnou stabilizaci emisí na straně poptávky i nabídky. Pouze na základě takovéto informace je moţné začít přijímat racionální politická rozhodnutí o sniţování emisí, pokud bude toto omezování potřebné66.

4.7. Obnovitelné zdroje a jejich využití Pod pojmem obnovitelné zdroje energie si většina z nás představí sluneční záření, větrnou energii, vodní energii, geotermální energii, energii vzniklou spalováním biomasy apod.

65


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7 66


Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7

40

Tyto přírodní zdroje mají schopnost se při postupném spotřebovávání částečně nebo úplně obnovovat a to buď samy nebo za přispění člověka67. Pojďme se zamyslet nad tím, zda je vůbec reálné, abychom veškerou energii, produkovanou spalováním fosilních paliv a získávanou v jaderných elektrárnách byli schopni nahradit z takzvaně nevyčerpatelných zdrojů jako jsou slunce a vítr. A hlavně, co by to znamenalo z pohledu nákladů. Slunce a vítr jsou sice relativně zadarmo, ale solární a větrná energie jsou velmi drahé. Mimo jiné proto, ţe půda, jejíţ obrovská plocha je pro elektrárny tohoto typu ve velkém rozsahu nezbytná, není zadarmo ani nevyčerpatelná. Pokud bychom se například rozhodli nahradit Temelín větrnými elektrárnami, bylo by nutné uvést do provozu asi 5000 větrných elektráren – kdybychom je postavili vedle sebe, utvořily by souvislou řadu z Temelína do Bruselu. A další příklad – podle Martina Římana, bývalého ministra průmyslu a obchodu ČR, bychom pro nahrazení elektřiny, vyrobené v našich jaderných elektrárnách, museli buď postavit 20 000 větrných elektráren nebo osadit milion hektarů půdy tzv. biomasou, tj. plodinami, které by následně slouţily jako palivo. Přitom milion hektarů je čtvrtina veškeré naší orné půdy nebo také sedmina celkové rozlohy naší republiky68.

4.8. Jsou zdroje vyčerpatelné? Samotná vyčerpatelnost či neobnovitelnost zdrojů je ovšem také předmětem zajímavé polemiky. Některé názorové proudy totiţ tvrdí, ţe stav vyčerpanosti zdrojů nemůţe nikdy nastat. Podívejme se blíţe na některé myšlenky a argumenty s tímto tvrzením související. Obyvatelé naší planety jsou stále častěji varováni, ţe okamţik naprostého vyčerpání některých přírodních zdrojů, bez nichţ si mimochodem neumíme svou existenci představit, se nezadrţitelně blíţí. Ohroţené zdroje jsou údajně nenahraditelné a je proto nutné přikročit k nejrůznějším formám regulace jejich čerpání. Je propagována nutnost zavádění tzv. ekologických daní, které mají zvýšit cenu zdrojů a tím sníţit jejich spotřebu.

67

Wikipedie: Obnovitelný zdroj energie [online]. [2010] [cit. 2010-01-20]. Dostupný z WWW:

68


41

Civilizačního pokroku jsme přece dosáhli za cenu degradace ţivotního prostředí a vyčerpávání neobnovitelných zdrojů69. Podívejme se však na tuto problematiku z ekonomického úhlu pohledu. V prvé řadě je třeba si uvědomit, ţe existuje značný rozdíl mezi přírodními zdroji (tj. v přírodě se vyskytujícími a na člověku zcela nezávislými) a zdroji ekonomickými70. Prvně jmenované jsou zdroji pouze potenciálními a nemají souvislost s reálnou ekonomikou, zatímco ty druhé mohou být vyčerpávány, případně i vyčerpány. Potenciální zdroje jsou přeměňovány na zdroje ekonomické a hlavním a nejpodstatnějším zdrojem je člověk, jeho invence a úsilí. Limitujícím zdrojem můţe tedy být jedině lidský zdroj a jeho unikátní schopnost transformace potenciálních zdrojů v ty skutečné. Zdroj je vţdy funkcí ceny a technologie. Pokud ceny zdrojů klesají, dokazuje to, ţe se vzácnost zdrojů nezvyšuje a ţe jejich vyčerpanost v čase nenarůstá. Kaţdý zdroj má svou cenu, díky níţ vzniká určitá nabídka ale i poptávka po konkrétním zdroji. Také zde platí jeden ze základních principů ekonomiky, a to, ţe při nízké ceně je poptávka vysoká, při vysoké je tomu přesně naopak. Vyčerpávající se zdroje jsou v důsledku růstu jejich cen a narůstající vzácnosti průběţně nahrazovány zdroji jinými. Cena totiţ nejlépe odráţí skutečnou vzácnost – bez vzácnosti cena neexistuje. S rostoucí vzácností poroste cena zdrojů natolik, ţe poptávka klesne k nule – z ekonomického hlediska jsou tedy zdroje nevyčerpatelné71.

4.9. Vztah mezi ekonomickou prosperitou a stavem životního prostředí Zajímavým se také zdá být zamyšlení se nad vztahem mezi bohatstvím ve smyslu ekonomické

prosperity a

ochranou ţivotního

prostředí.

Dle názoru příznivců

environmentalismu bohatství, jako důsledek technického pokroku a ekonomického růstu, vede ke zhoršování ţivotního prostředí. Tzv. Kuznetsova křivka, výsledek rozsáhlého výzkumu Simona Kuznetse (nositele Nobelovy ceny za ekonomii), dokazuje existenci relativně pevného vztahu mezi velikostí důchodů (příjmů) a jejich nerovností. Zmíněný 69


70


71


42

vztah lze zobrazit jako obrácené U – při niţší úrovni důchodů je nerovnost velká, avšak po dosaţení určité hranice nastává postupné sniţování této nerovnosti72.

zhoršování ţivotního prostředí

výše důchodu na hlavu

Zdroj: KLAUS, Václav. Modrá, nikoli zelená planeta. 1.vyd. Praha : Dokořán, 2007. ISBN 978-80-7363152-9

Tyto výzkumy měly za následek objevování dalších U-křivek, mimo jiné i v oblasti ochrany ţivotního prostředí. G.M.Grossman a A.B.Krueger na počátku devadesátých let zjistili, ţe mezi kvalitou ţivotního prostředí a bohatstvím v podobě růstu důchodů také existuje vztah zobrazitelný obráceným U. Podle nich dochází ke zlomu v momentě, kdy se roční HDP na hlavu nachází někde v rozmezí 6700-8400 USD73.

72


73


43

zhoršování ţivotního prostředí

P

čas

Zdroj : KLAUS, Václav. Modrá, nikoli zelená planeta. 1.vyd. Praha : Dokořán, 2007. ISBN 978-80-7363152-9

Existuje tedy výrazná, vědecky podloţená hypotéza, ţe důsledkem ekonomického růstu, neboli zvyšování bohatství, je pozitivní efekt pro ţivotní prostředí74.

4.10. Cena za oteplování – měli bychom ji zaplatit? Abychom si dokázali na tuto otázku správně odpovědět, museli bychom sečíst veškeré pozitivní a negativní účinky globálního oteplování a zjistit tak celkový výsledný dopad. Náklady jsou vyjadřovány jako součet dvou poloţek – nákladů adaptace (výstavba přehrad, přechod na jiné plodiny atd.) a toho, co bychom museli zaplatit kvůli důsledkům, na něţ se nebudeme schopni adaptovat. Celkový roční úhrn těchto nákladů se odhaduje na zhruba 1,5 – 2,0 % současného globálního HDP, tj. mezi 480 aţ 640 miliardami dolarů. V absolutních číslech je tento náklad rozdělen mezi rozvinuté a rozvojové země víceméně 74


44

rovnoměrně. Ale vzhledem k tomu, ţe rozvinutý svět je asi pětkrát bohatší neţ rozvojový, je toto rozdělení samozřejmě nerovnoměrné. Pro bohatší část světa se odhad pohybuje kolem 1,0 – 1,5 % jejich HDP, zatímco ve druhém případě se předpokládají hodnoty v rozmezí 2,0 – 9,0 % HDP75.

4.11. Co tedy máme dělat? Z výše uvedeného vyplývá, ţe ovlivnit globální oteplování bude velmi nákladné. Ponecháme-li věcem volný průběh, musíme vzít v úvahu neustále rostoucí škody z oteplování. Co bychom tedy měli udělat? Jaké je optimální řešení této situace? Má vůbec smysl utrácet značné sumy peněz za to, abychom nepatrně sníţili růst globální teploty? Neměli bychom tyto peníze daleko smysluplněji a efektivněji pouţít v rozvojovém světě? Podle odhadů UNICEF by „pouhých“ 70 – 80miliard dolarů ročně mohlo zajistit všem lidem třetího světa přístup k základním ţivotním potřebám, jako je zdravotnictví, čistá voda, hygiena a vzdělání. Důleţité je také si uvědomit, ţe pokud bychom tyto investice v současné době rozvojovým zemím poskytli, dostaneme je tak do mnohem lepší budoucí pozice z hlediska zdrojů a připravíme je tak lépe na dopady budoucího globálního oteplování76. Náklad spojený s globálním oteplování by měl dosáhnout zhruba pěti bilionů dolarů. Spíše neţ na velmi nákladné rychlé omezení emisí CO2 bychom se měli zaměřit na hledání cest k utlumení emisí skleníkových plynů v dlouhodobém horizontu. Měli bychom mnohem více investovat do výzkumu a vývoje solární energie a dalších pravděpodobných zdrojů budoucnosti. Neměli bychom se také bránit další moţnostem řešení, jako například zanášení částic síry do stratosféry (s cílem ochlazovat zemi) nebo zachycování CO2 ze spotřebovaných fosilních paliv a jeho ukládání v geologických útvarech. Kdyby některá z těchto variant skutečně pomohla zmírnit globální oteplování, mělo by to pro svět obrovskou hodnotu77. Globální oteplování však není ani zdaleka tím nejdůleţitějším problémem, před nímţ naše planeta stojí.

Podstatné je především dovést k bohatství také rozvojové země. Měli

75

LOMBORG, Bjørn. Skeptický ekolog. 1.vyd. Praha : Dokořán, 2006. ISBN 80-7363-059-1

76


77


45

bychom klást důraz na zajištění ekonomického růstu, zejména ve třetím světě, a zabezpečit globální charakter ekonomiky. Mohli bychom tak zvýšit světový příjem o 107 aţ 274 bilionů dolarů ve srovnání s pouhými 245 miliardami dolarů, které bychom získali, i kdybychom uskutečňovali ta absolutně nejefektivnější opatření proti globálnímu oteplování78. Chceme-li se zamyslet nad adekvátností vynaloţených nákladů k míře pravděpodobnosti hrozící katastrofy, můţeme pouţít paralelu k pojištění. Pokud kdokoli z nás uvaţuje o tom, zda něco – lhostejno co – pojistí, zvaţuje, zda riziko je natolik velké, aby byl ochoten platit přiměřeně vysoké pojistné. Podle tzv. Kjótského protokolu bychom měli omezit pouţití energie o jednu třetinu, přičemţ výsledným efektem by bylo sníţení průměrné teploty o 0,05°C do roku 2050! Navíc sami zastánci environmentalismu přiznávají, ţe nemají pro své katastrofické scénáře důkazy, ţe pouze vycházejí z principu předběţné opatrnosti79. Zásadní otázka tedy zní – máme jako lidstvo v tomto smyslu cokoli podnikat – leckdy něco velmi nákladného – i kdyţ pro to nemáme dostatečné důkazy? Kaţdopádně bychom měli rozvíjet a podporovat ekologické vědomí, ekologickou vnímavost a pozornost. Měli bychom tisíce drobných kaţdodenních činností dělat ekologicky citlivěji – zhasínejme zbytečně svítící ţárovky, topme si přiměřeně, nezahlcujme se mnohdy zbytečnými elektrickými spotřebiči, jezděme více hromadnou dopravou atd. Není však třeba brzdit ekonomický růst, protoţe jen díky němu budeme schopni vznikající ekologické problémy řešit. Podporujme technický pokrok, ale zacházejme šetrněji s přírodou, bohatněme jako společnost, abychom mohli věnovat větší díl ekonomických výnosů ve prospěch ochrany ţivotního prostředí80.

„Co tedy máme dělat? - místo o životní prostředí usilujme o svobodu; - nepředřazujme jakékoli změny klimatu zásadním otázkám svobody a demokracie(nedávejme pohyb průměrné teploty před závorku); - místo organizování lidí shora umožněme každému žít podle svého;

78


79


80


46

- nepodléhejme módním tématům; - nepřipusťme politizování vědy a nepodléhejme klamu vědeckého konsensu, který je stejně vždy docilován jen hlasitou menšinou a nikoli mlčící většinou; - buďme k přírodě vnímaví a pozorní a vyžadujme to v osobním životě i od těch, kteří o životním prostředí nejhlasitěji mluví; - buďme pokorní vůči spontánní evoluci lidské společnosti, věřme její implicitní racionalitě a nepokoušejme se ji brzdit a obracet jakýmkoli směrem; - nestrašme se katastrofickými předpověďmi a nezneužívejme je k obhajobě a prosazování iracionálních zásahů do lidských životů81.“

81


47

Závěry a doporučení Na závěr své bakalářské práce se pokusím shrnout a vyhodnotit zjištěné informace a vyjádřit svůj názor. Ačkoli podotýkám, ţe ne ve všech aspektech jsem k nějakému jednoznačnému názoru dospěla - s ohledem na existenci mnoţství rozporuplných dat a úhlů pohledu je to asi pochopitelné. Dříve neţ jsem začala číst související literaturu a dané téma zpracovávat, povaţovala jsem v důsledku působení sdělovacích prostředků za víceméně objektivní fakt, ţe se planeta Země otepluje a ţe je v této souvislosti lidstvo značně ohroţeno. S tímto, dá se říci vyhraněným, názorem jsem se setkávala i během diskusí s přáteli a kolegy, které jsem vyvolávala s cílem získat větší spektrum náhledů na tuto záleţitost. Je třeba dodat, ţe nikdo z oslovených se tématem globálního oteplování nikdy intenzivněji nezabýval a všichni tedy vycházeli pouze z všeobecně známého mediálního obrazu o dané věci. Leckdy byli i překvapeni, ţe vůbec existuje i jiný názor na tuto problematiku. Jedinou výjimkou jsou snad názory Václava Klause, které s ohledem na vykonávanou funkci nemohou zůstat nepovšimnuty a i v nejvlivnějších médiích se tudíţ s nimi setkáváme. V rámci snahy o maximální objektivitu jsem tedy čerpala ze zdrojů obou názorových protipólů – výsledky mého snaţení jsou patrné z následujících řádků, kde se pokouším zformulovat odpovědi na čtyři základní otázky, které jsem si poloţila v úvodu. S ohledem na data, získaná z různorodých zdrojů, povaţujme tedy fakt, ţe se naše planeta otepluje, za nezpochybnitelný. Co se týče příčin a souvislostí, nejsem si uţ zdaleka jista tím, ţe na vině je pouze a jedině člověk. Spíš se přikláním k názoru, ţe vše, co se v přírodě děje, je důsledkem spolupůsobení mnoha významnějších i méně významných faktorů a vše má nějaký smysl. To, ţe smysl a význam čehokoli jsme schopni často posoudit aţ se značným časovým odstupem, je věc jiná. Myslím, ţe vývoj zemského klimatu se skutečně odehrává v jakýchsi vlnách či periodách a ţe naše schopnost adaptovat se na probíhající změny je obrovská. Nepřehlédnutelným aspektem, který také hovoří proti jednoznačné vazbě globální teploty na činnost člověka, je nesoulad mezi křivkou nárůstu emisí oxidu uhličitého (jako stěţejního antropogenního vlivu) a křivkou průměrné teploty. Pojďme nyní k otázce ekonomické. Nemohu se totiţ zbavit dojmu, ţe právě ona je v celé popisované problematice otázkou nejdůleţitější – jako v jiných oblastech ţivota jde v první 48

řadě jen a jen o peníze. Kaţdému z nás je asi zřejmé, ţe zastánci kteréhokoli z názorových proudů se snaţí propagovat a předkládat za jedinou správnou tu teorii, která je právě pro ně tou ekonomicky nejvýhodnější. Nečiním si sebemenší iluze, ţe je moţné na tomto faktu cokoli změnit. Ale co je tedy pro lidstvo jako celek ekonomicky příznivější, či chcete-li levnější variantou – chladnější nebo naopak teplejší podnebí? Je nebo bude o něco málo teplejší planeta opravdu negativum? Důsledkem oteplování budou zcela logicky přínosy i náklady, které se budou značně lišit v závislosti na konkrétních lokalitách. Povaţuji za nutné zdůraznit, ţe se jedná vţdy pouze o odhady budoucího vývoje, z nichţ jednotliví autoři publikací vycházejí, a ty se jak známo mohou od reality značně lišit. Navíc bychom předpoklady, vztahující se k různým místům zeměkoule, neměli v zájmu zachování objektivity průměrovat. Ale i kdybychom tohle všechno pominuli, a vycházeje z jakéhosi značně nepřesného průměrného údaje, došli nějakým zázrakem ke shodě, ţe náklady převyšují výnosy a ţe je nutné proti oteplování bojovat - jak s touto informací můţeme naloţit? Vţdyť veškeré pokusy o mezinárodní dohodu v oblasti sniţování emisí oxidu uhličitého zatím ztroskotaly na roztříštěnosti zájmů jednotlivých zemí. V tomto ohledu jsem jednoznačným pesimistou a nevěřím, ţe tomu kdy, tím méně v dohledné budoucnosti, můţe být jinak. Pojďme se spíš kaţdý jednotlivě, sám za sebe, zamyslet nad svým vztahem k ţivotnímu prostředí, pojďme jej v rámci svých moţností chránit. Mějme na paměti, ţe ačkoli stojíme jako lidé na nejvyšší příčce pomyslného ţebříčku bytostí, obývajících tuto planetu, není v našich silách a moţnostech vývoj klimatu výrazněji ovlivnit. Smiřme se s faktem, ţe nejsme všemocní a snaţme se nastávajícím změnám co nejefektivněji přizpůsobit. Předpokládané mnohamiliardové náklady na boj s globálním oteplováním vynaloţme smysluplněji – začněme třeba tím, ţe zajistíme všem obyvatelům Země základní ţivotní potřeby, počínaje pitnou vodou, obţivou a alespoň nejnutnější zdravotní péčí.

49

Seznam pouţité literatury: Bibliografie 1) GORE, Al. Nepříjemná pravda. 1.vyd. Praha : Argo, 2007. ISBN 978-80-7203868-8. 2) KLAUS, Václav. Modrá, nikoli zelená planeta. 1.vyd. Praha : Dokořán, 2007. ISBN 978-80-7363-152-9. 3) KUTÍLEK, Miroslav. Racionálně o globálním oteplování. 1.vyd. Praha : Dokořán, 2008. ISBN 978-80-7363-183-3. 4) LAWSON, Nigel. Vraťme se k rozumu: o globálním oteplování střízlivě a bez emocí. 1.vyd. Praha : Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7. 5) LOMBORG, Bjørn. Skeptický ekolog. 1.vyd. Praha : Dokořán, 2006. ISBN 807363-059-1.

Periodika 1) HOLLAN, J. Nebezpečné oteplení a nebezpečná koncentrace. Veronica. 2009, XXIII. Ročník, Číslo 5, s. 2. 2) KLIMEŠ, D. Z klimatického guru Rádţendry Pačaurího je najednou muţ na odstřel. E15. 4.2.2010, číslo 556, s. 10-11.

50

Internetové články 1) Greenpeace : Klima a energetika. CO2 a zvyšování globální teploty [online]. [cit. 2010-01-20]. Dostupný z WWW: 2) Greenpeace : Klima a energetika. Dopady klimatických změn [online]. [cit. 201001-20]. Dostupný z WWW: 3) MACH, Petr. Sázka – Globální oteplování Ekofilm Olomouc [online]. [2009] [cit. 2010-01-20]. Dostupný z WWW : 4) Mezivládní panel pro změny klimatu. Změna klimatu 2007. Dopady změny klimatu, adaptace a zranitelnost. Příspěvek Pracovní skupiny II ke Čtvrté hodnotící zprávě Mezivládního Panelu změny klimatu (IPCC) [online]. [2007] [cit. 2010-01-20]. Dostupný z WWW :< http://www.ipcc.ch/pdf/reports-nonUNtranslations/czech/ar4-wg2-spm.pdf> 5) Nazeleno.cz: Kodaňský summit o klimatu: Co se (ne)dohodlo [online]. [2010] [cit. 2010-01-20]. Dostupný z WWW: 6) Nazeleno.cz: Kodaňská dohoda: dokument bez jasných cílů a závazků [online]. [2010] [cit. 2010-01-20]. Dostupný z WWW: 7) Wikipedie: Obnovitelný zdroj energie [online]. [2010] [cit. 2010-01-20]. Dostupný z WWW:

51

52

Ekonomické aspekty fenoménu globálního oteplování

Recommend Documents