Mendelova univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta
Ekonomické a právní aspekty společného jmění manželů Bakalářská práce
Vedoucí práce: JUDr. Dana Zapletalová, Ph.D.
Lucie Horáková
Brno 2013
Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí práce JUDr. Daně Zapletalové, Ph.D., za odborné rady a pomoc, kterou mi poskytla při zpracování mojí bakalářské práce.
Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma: Ekonomické a právní aspekty společného jmění manţelů zpracovala samostatně. Veškeré prameny a zdroje, které jsem pouţila k sepsání této práce, jsou uvedeny v seznamu pouţité literatury.
V Brně dne 4. ledna 2013
_________________
Abstract HORÁKOVÁ, L. Economic and legal aspect of the jointproperty of spouses. Bachelor thesis. Brno, 2012. The present thesis deals with economic and legal aspects of property relations between spouses, ie the common equity of spouses. The first part outlines how the current rules of marital property in the Czech Republic and modification of previous years, especially the issue of marital property and business. The practice is discussed in detail debts and bankruptcy. Keywords Property, community property, bussines, marital agreement
Abstrakt HORÁKOVÁ, L. Ekonomické a právní aspekty společného jmění manželů. Bakalářská práce. Brno, 2012. Předloţená bakalářská práce se zabývá ekonomickými a právními aspekty majetkových vztahů mezi manţely, tedy společným jměním manţelů. V první části je nastíněna jak současná právní úprava společného jmění manţelů v České republice, tak i úprava z let minulých, zejména pak problematika společného jmění manţelů a podnikání. V praktické je podrobně rozebráno oddluţení a konkurz, dále jsem pak uvedla ukázky smluv týkající se společné jmění manţelů. Klíčová slova Majetek, společné jmění manţelů, podnikání, předmanţelská smlouva
9
Obsah Úvod a cíl práce ..................................................................................................... 12 1
Metodika......................................................................................................... 14
2
Historie společného jmění manţelů .............................................................. 15
3
Právní úprava v Československé republice ....................................................18
4
3.1
Právní úprava po roce 1950.....................................................................18
3.2
Právní úprava po roce 1964 ..................................................................... 19
3.3
Právní úprava po roce 1989.................................................................... 20
3.4
Právní úprava po roce 1998..................................................................... 21
3.5
Právní úprava účinná od 1. 1. 2014 ......................................................... 21
Společné jmění manţelů ............................................................................... 23 4.1
Vznik ....................................................................................................... 23
4.2
Předmět .................................................................................................. 25
5.2.1 Majetek ................................................................................................. 25 5.2.2 Závazky ................................................................................................. 26 4.3
Obsah ...................................................................................................... 27
4.4
Modifikace .............................................................................................. 27
5.4.1 Modifikace smluvní .............................................................................. 27 5.4.2 Modifikace na základě rozhodnutí soudu ............................................ 28 4.5
Zánik a vypořádání ................................................................................. 29
5.5.1 Zánik ..................................................................................................... 29 5.5.2 Vypořádání ........................................................................................... 29 5
Společné jmění manţelů a podnikání ........................................................... 32
10
5.1
Podnikání obecně ....................................................................................32
5.2
Podnikání a manţelství ...........................................................................33
6.2.1 Souhlas ..................................................................................................34 6.2.2 Rozhodnutí soudu .................................................................................34 6.2.3 Podíl v obchodní společnosti ................................................................ 35 6.2.4 Další povinnosti ....................................................................................36 6
Společné jmění manţelů a insolvence .......................................................... 38 6.1
Právní úprava insolvenčního řízení ....................................................... 38
6.2
Oddluţení ................................................................................................39
7.2.1 Oddluţení a společné jmění manţelů .................................................. 40 7.2.2 Konkurz a společné jmění manţelů ..................................................... 40 7.2.3 Reorganizace a společné jmění manţelů .............................................. 41 7
Oddluţení .......................................................................................................42
8
Závěr...............................................................................................................62
9
Pouţitá literatura, právní předpisy a internetové zdroje ............................. 64
A
Usnesení insolvenčního soudu, vzor smlouvy .............................................. 69
B
Dohoda o vypořádání SJM, vzor smlouvy ..................................................... 71
C
Dohoda o zúţení, vzor smlouvy ..................................................................... 74
11
12
Úvod a cíl práce Tato bakalářská práce zpracovává problematiku společného jmění manţelů a je rozdělena na dvě základní části, a to na část teoretickou a část praktickou. Teoretická část bakalářské práce poskytuje ucelený souhrn tohoto institutu a jeho právní úpravu od jeho počátků z římské doby aţ do doby současné. Na historii společného jmění manţelů lze pohlíţet jak z právnického, tak i z ekonomického hlediska, rodina představuje jeden ze základů ekonomie státu dnes i v dobách minulých. Od 1. 1. 2014 vejde v platnost nová právní úprava občanského zákoníku, představuje určitou návaznost na římské právo, ale i na Všeobecný občanský zákoník rakouský, dalo by se říct ,,návrat ke kořenům“. Společné jmění manţelů je specifickou formou vlastnictví, která můţe vzniknout pouze mezi manţely (partnery) a vznikne pouze uzavřením manţelství (registrovaného partnerství). Jeho definice podle teorie je taková, ţe je „majetkovým společenstvím manţelů“1. Český právní řád tento pojem zavádí od 1. srpna 1998, kdy nabyl účinnosti zákon č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZR), a o změně a doplnění dalších zákonů, jímţ byla nahrazena dosavadní právní úprava této problematiky, která pracovala s termínem „bezpodílové spoluvlastnictví manţelů“, a to od účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném právě do 31. července 1998 (dále jen ObčZ). Nedílnou součástí je nástin právní úpravy, kterou přináší nový Občanský zákoník, jehoţ účinnost je stanovena k 1. lednu 21014 (zákon č. 82/2012 Sb., občanský zákoník). Cílem bakalářské práce je komplexní zpracování problematiky společného jmění manţelů a dále zpracování tohoto tématu z hlediska podnikatelských aktivit jednoho z manţelů či obou manţelů. Jedná se především o zásadní ekonomické důsledky, proto je znalost této problematiky důleţitá jak pro samotné účastníky, tak pro ekonomické poradce, kteří mohou pomoci budoucím či nastávajícím účastníkům poradenstvím a tím předejít komplikacím, které se většinou řeší aţ před advokáty nebo soudem. V praktické části jsou teoretické poznatky doplněny o vzory příslušných smluv či soudních rozhodnutí. S ohledem na moţné problémy, které se mohou v souvislosti s podnikáním vyskytnout, je cílem práce také zpracování problematiky insolvenčního řízení. Práce nabízí moţná řešení problémových situací, která mohou vyuţít manţelé zejména v případech, kdy jeden z nich jiţ podnikal před vstupem do manţelství nebo začal podnikat během manţelství.
1
K tomu blíţe viz Knappová, M. a kol. Občanské právo hmotné. 1. Praha: ASPI, 2005, str. 380.
13
Dalším cílem bakalářské práce je zhodnocení předchozí právní úpravy a právní úpravy současné i budoucí, týkající se institutu společného jmění manţelů, dále vybraných ustanovení právní úpravy insolvenčního řízení, jakoţ i popis a ukázky, jak příslušná zákonná ustanovení aplikovat v praxi.
14
1 Metodika Je provedena analýza souvisejících právních předpisů a odborné literatury, a to zejména v části druhé, s důrazem na vztahy, ať jiţ osobní či majetkové, mezi manţely v případech jejich podnikatelských aktivit. Obsahem teoretické části je také zhodnocení současné právní úpravy (úvahy de lege lata) v porovnání s její dřívější podobou, dále pak zhodnocení změn, které by měl přinést nový ObčZ (úvahy de lege ferenda). V této souvislosti je vyuţita metoda komparace. V praktické části je proveden popis teoretických poznatků a jednotlivá ustanovení příslušných právních předpisů jsou následně aplikována na konkrétní problémy a situace, jeţ mohou nastat v rámci manţelských vztahů při podnikání jednoho nebo obou manţelů, případně při zániku manţelství nebo v dalších zvláštních případech, a to zejména s ohledem na ekonomickou stránku a situaci. Jak bylo zmíněno, tato práce se zaměřuje zejména na problematiku společného jmění manţelů v souvislosti s podnikáním, proto bylo třeba zabývat se také způsoby zániku tohoto druhu vlastnictví v situacích, které vedly k takzvanému nedobrovolnému zániku společného jmění manţelů, tedy zejména v případech insolvenčního řízení či řízení trestního, kdy je uloţen některému z účastníků trest propadnutí majetku. V rámci této části práce je opět nejvíce vyuţito metod analýzy, kompilace a komparace. V závěru práce je proveden souhrn moţnosti řešení společného jmění manţelů v mezích zákona, společně s návrhy na řešení a na to, jak předcházet komplikacím, které mohou nastat v nenadálých situacích a které mohou mít fatální důsledky nejen pro samotného podnikatele, ale také pro členy jeho rodiny.
15
2 Historie společného jmění manželů Úvodem lze konstatovat, ţe současná právní úprava občanského práva hmotného, jehoţ součástí institut společného jmění manţelů jako jednou z forem vlastnictví je, ţe z větší části ovlivněno zásadami římského práva; pokud však jde o majetkové vztahy mezi manţely, římské právo upravovalo tyto záleţitosti zcela odlišným způsobem, a to zejména vzhledem ke skutečnosti, ţe ţena podle římského práva (a v průběhu převáţné části dějin) neměla rovné postavení s muţem. Podle římského práva mohl být subjektem práv a povinností pouze člověk, a to pouze člověk svobodný2. Právní subjektivita ţen byla omezena, a to bez rozdílu jejich původu, a ţeny neměly stejná práva jako muţi3, přičemţ omezení v právech se týkalo i majetkových a rodinných záleţitostí. Pokud byla ţena neprovdána, byla podřízena svému otci; v případě uzavření manţelství pak se její postavení změnilo, a to v tom směru, ţe se stala součástí rodiny svého manţela, resp. do jeho rodiny přestoupila a byla podřízena jemu. Podle římského práva znamenala rodina, tzv. familia nejen jednotu osob, ale také jednotu majetku. V jejím čele stál otec jako hlava rodiny, tzv. pater familias, který měl nad ostatními členy rodiny a majetkem neomezenou moc4, který není nikomu podroben, naopak všichni ostatní členové rodiny, tedy i jeho manţelka mu byli podrobeni. Pouze jemu také patřil veškerý rodinný majetek, přičemţ byl jeho výlučným vlastníkem. Je pravdou, ţe manţelka byla podle římského práva svobodným občanem, nicméně zároveň byla na manţelovi závislá a neměla ţádná vlastnická práva5. Postupem času byl však tento striktní přístup opouštěn, a to zejména z postavení manţelky, ač i nadále byla rodina výrazně patriarchální. Jak jiţ bylo řečeno výše, postavení ţeny v rodině bylo podřízené i tehdy, pokud ţena vlastnila nějaký majetek. Jeho vlastníkem se uzavřením manţelství stal její manţel a jemu připadlo také vše, co manţelka nabyla samostatně v době trvání manţelství6. Jestliţe docházelo k uvolnění a vznikala tzv. volná manţelství, měnilo se také postavení ţeny jako manţelky; ona i v případě, ţe uzavřela
Kincl, J. a kol. Římské právo. Praha: C.H. Beck, 1995, str. 55. S odůvodněním, ţe „ţena je člověk lehkomyslný, není schopna vést odpovědně správu vlastních záleţitostí, není schopna účastnit se veřejného ţivota či vykonávat veřejné funkce“; Kincl, J. a kol. Římské právo. Praha: C.H. Beck, 1995, str. 56; tyto názory platily de facto aţ do zániku Římské říše, resp. ve středověku, v některých zemích jsou takovými názory právní řády ovlivněny dodnes. 4 Tzv. persona sui iuris – osoba svého práva. 5 Tzv. persona alieni iuris – osoba cizího práva či cizím právem podřízená. 6 Platilo, ţe peníze, i kdyţ jsou manţelčiny, náleţí manţelovi; manţelka byla srovnávána s otrokem, kdyţ i ona i otrok můţe nabývat pro manţela. 2 3
16
manţelství, zůstávala osobou „sui iuris“ a nestala se členem manţelovy rodiny, tedy nepřestoupila do ní7. Jak bylo popsáno výše, jestliţe došlo k uzavření tzv. přísného manţelství, byl výlučným vlastníkem rodinného majetku otec jako hlava rodiny. V případech uzavírání tzv. manţelství volných ţádné majetkové společenství nevznikalo, nicméně manţel nesl všechny náklady a výlohy, které byly s chodem manţelství spojeny. Byl také povinen poskytovat manţelce příslušnou výţivu. Příspěvkem ţeny na chod manţelství bylo tzv. věno („dos“), jeţ však ţena nebyla povinna do manţelství přinést, tzn. manţelství mohlo být platně uzavřeno i bez věna. V případě, ţe ţena disponovala před vstupem do manţelství svým majetkem, mohla jím disponovat i za trvání manţelství, byla tedy i nadále výlučnou vlastnicí, zpravidla však svůj majetek manţelovi předala k tomu, aby jej spravoval. V římské době mohli manţelé mezi sebou platně uzavírat smlouvy, nemohli však mezi sebou platně uzavřít darovací smlouvu8, nicméně v jistých případech byla i taková darování platná9. V souvislosti s případným zánikem manţelství platilo, ţe ţena má nárok na vrácení věna za všech okolnosti, a to i tehdy, pokud zemřela10. Ve východní části Římské říše se podmínky v některých situacích lišily, např. muţ ţeně a ţena muţi poskytovali při uzavření manţelství určitý majetek, který měl pak zajistit ţenu pro případ ovdovění či rozvodu z manţelovy viny. V období středověku se postavení ţeny nezměnilo, byla stále podřízenou osobou buď svému otci anebo svému manţelovi ve chvíli, kdy došlo k uzavření manţelství, či ke svému pánovi apod. Nicméně ekonomické postavení obou manţelů v té době nedosahovalo takových rozdílů, jak by se mohlo zdát, neboť oba se museli nějakým způsobem podílet na chodu rodiny a museli být schopni jeden druhého zastoupit. Na počátku 19. století, zejména také v souvislosti se zrušením nevolnictví a roboty, uvolňováním poměrů ve společnosti, vznikem industriální společnosti a změnami sociálního vývoje a konečně také s přijetím nových kodexů občanského práva11, zůstalo postavení ţeny fakticky nezměněno. Zatímco muţ byl povaţován za osobnost, jeţ uvaţuje vlastním rozumem, svobodně se rozhoduje a není nikomu podřízen, ţena byla chápána pouze jako člen domácnosti, který právě tam má svoje místo a musí se svému okolí podřídit. To platilo také v majetkových vztazích mezi manţely. Jak je výše zmíněno, v průběhu 19. století byly v evropských státech přijímány moderní zákoníky občanského práva, na našem území se jednalo I tehdy však byla osobou podřízenou, a to vlastnímu otci. Jako důvod byla uváděna ochrana jednoho z manţelů před zchudnutím. 9 Např. tehdy, pokud manţel odmítl dědictví (neobohatil se tak na úkor manţelky), či v případě, ţe jí daroval peníze, které ona pouţila na zakoupení drobností apod. 10 Takový postup byl moţný aţ na základě Justiniánovy reformy z roku 533 n.l., přičemţ před ní manţelčino věno zůstávalo manţelovi i po rozvodu. K tomu více viz Kincl, J. a kol. Římské právo. Praha: C.H. Beck, 1995, str. 142. 11 Např. Napoleonův „Code Civil“ z roku 1804. 7
8
17
o Všeobecný občanský zákoník z roku 1811, nebo-li Das allgemeine bürgerliche Gesetzbuch, dále případně jen „ABGB“, který vycházel z tradic římského práva a např. stanovil povinnost manţela ţivit manţelku či jeho výlučné oprávnění rozhodovat o výţivě a výchově společných dětí. Mimo jiné zákoník ukládal manţelce povinnost poslouchat manţelovy příkazy, ona sama nemohla jednat s úřady, tam ji zastupoval manţel. Pokud jde o majetková práva, ta podle zákoníku příslušela pouze manţelovi; po jeho případné smrti ţena nemohla být jedinou poručnicí dětí. Situace se změnila s vypuknutím I. světové války v roce 1914. Mnoho muţů odešlo bojovat a tak veškerá práce a povinnosti v domácnosti a rodinné záleţitosti zůstaly pouze na ţeně. Byla to také ţena, která ţivila celou rodinu. Po válce a po rozpadu Rakouska – Uherska v roce 1918 vzniklo mnoho nových států, mezi nimi i Československá republika a s tím souvisí také změna přístupu k manţelství a k majetkovým vztahům a pomalý, ale jistý vývoj směrem ke zrovnoprávnění muţe a ţeny (nejen v manţelství). V následujících částech se práce věnuje vývoji manţelských majetkových vztahů na území dnešní České republiky, a to aţ do současné doby a také krátce do budoucna zejména v souvislosti s novou kodifikací občanského práva hmotného, jejíţ účinnost nastane 1. ledna 2014.
18
3 Právní úprava v Československé republice ABGB, později tzv. Všeobecný zákoník občanský („o.z.o.“) byl do československého práva přijat zákonem č. 11/1918 Sb. zákonů a nařízení státu československého12, resp. byl přijat pouze pro české země (tedy pro Čechy, Moravu a Slezsko), přičemţ na Slovensku i po roce 1918 platilo zvykové uherské právo13. Majetková práva mezi manţely byla upravena systémem odděleného majetku manţelů, takţe kaţdý z manţelů nabýval majetek, a to i za trvání manţelství, samostatně do svého výlučného vlastnictví, přičemţ v pochybnostech, komu majetek patří, platila domněnka, ţe jej nabyl muţ. V případě, ţe majetek nabyli společně, stali se oba manţelé spoluvlastníky nabyté věci s ideálním podílem na ní. Manţelé měli moţnost si majetkové poměry upravit na základě smluv, a to zpravidla tzv. smluv svatebních. Vţdy měla přednost právě smluvní úprava majetkových vztahů, kterou zvolili oba manţelé; teprve za situace, kdy taková úprava neexistovala, se na základě principu subsidiarity uplatnila úprava zákonná, a to právě systém odděleného majetku, kdy kaţdý z manţelů se svým majetkem volně disponoval a spravoval jej. Manţelé vzájemně neodpovídali za svoje závazky, a to ani za ty, které případně vznikly za trvání manţelství. Můţe se vzhledem ke shora uvedenému zdát, ţe postavení muţe a ţeny v manţelství bylo, alespoň co se týče majetkových práv, rovnocenné. Muţ však měl oproti ţeně některá další oprávnění, jeţ náleţela pouze jemu, např. byl oprávněn vykonávat správu nad ţeniným majetkem a v případě, ţe ţena s tím nesouhlasila, musela o tom učinit výslovné prohlášení. Silnější muţovo postavení v manţelství se projevovalo také v jednání se třetími osobami, kdy vystupoval a oba manţele zastupoval pouze muţ. Muţ měl také výsadní oprávnění při běţné správě domácnosti a nepotřeboval ke svým rozhodnutím manţelčin souhlas.
3.1 Právní úprava po roce 1950 Po II. světové válce a zejména po volbách v roce 1946 a po převratu v únoru 1948 došlo v Československé republice k zásadním politickým a následně také ekonomickým změnám. Komunistická strana Československa, která získala ve volbách 40 % hlasů (na Slovensku 30 % hlasů), nepotřebovala ke svému
Tzv. recepční normou. Tato situace v průběhu existence Československé republiky nebyla vyřešena a kodifikaci občanského práva se sjednotit nepodařilo, tzn. na českém území platil ABGB, na Slovensku pak uherské právo; na Slovensku platil reţim tzv. koakvizice, tedy společně nabytého majetku. 12 13
19
vládnutí a ovládnutí obyvatelstva dosud platný právní řád14 a zadala právníkům úkol přepracovat jej a zcela nově jej kodifikovat15. Právě kvůli tomu se v letech 1949 – 1950 uskutečnila tzv. právnická dvouletka, kdy došlo ke kodifikaci v podstatě všech základních odvětví práva v Československé republice16. Pro kodifikaci občanského práva hmotného bylo výsledkem dvouletky v roce 1950 přijetí tzv. středního občanského zákoníku, jeţ se však majetkovými vztahy mezi manţely vůbec nezabýval. Ty byly z občanské kodifikace vyjmuty a upraveny v zákoně č. 265/1949 Sb., o právu rodinném. Tento zákon také poprvé zavedl termín „zákonné majetkové společenství mezi manţely“. To nebylo moţné v manţelství nahradit jiným způsobem, např. svatební smlouvou, a týkalo se všech manţelství, která byla uzavřena17. Vznik zákonného majetkového společenství byl vázán pouze na uzavření manţelství, jeho zánik pak nastal zpravidla se zánikem manţelství, ač ve výjimečných případech mohl nastat i za jeho trvání18. Podle tohoto zákona platilo, ţe „cokoliv nabude kterýkoliv z manţelů v době trvání manţelství, tvoří jeho získaný majetek“, který je pak společným majetkem manţelů. Výjimku tvořily dary či věci získané z dědictví, věci slouţící osobním potřebám či výkonu povolání. Obvyklou správu19 vykonával kaţdý z manţelů sám, aniţ by byla vyţadována součinnost druhého manţela či jeho souhlas.
3.2 Právní úprava po roce 1964 V roce 1964 byl tzv. střední občanský zákoník a zákon č. 265/1949 Sb. nahrazen zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále případně jen „občanský zákoník“), jeţ nabyl účinnosti dnem 1. dubna 1964. Z uvedeného je zřejmé, ţe také právní úprava majetkových vztahů mezi manţely se stala opět součástí občanského práva hmotného. Zákon č. 40/1964 Sb. je i po několika novelizacích účinný i nadále; byl však zrušen zákonem č. 89/2012 Sb. ke dni 1. ledna 2014,
Jejím politickým představitelům vadily „nedostatky“ do té doby platného právního řádu s poukazem na to, ţe je nadstranický, nepolitický a příliš liberální a zaměřující se na individualitu; právě komunistická moc se vyznačuje tím, ţe její ideály a ideologie individualitu popírají a upřednostňují kolektivní vědomí, chování a vlastnictví. 15 Na další měl právní řád reflektovat cestu nastoupenou v roce 1948 a klást důraz na socialistické myšlení a socialistické (tedy kolektivní) vlastnictví, omezení soukromého vlastnictví, nadřazenost dělnické třídy, boj proti nepřátelům socialismu apod. 16 Tehdy také došlo ke sjednocení občanského práva hmotného mezi českým územím republiky a Slovenskem. 17 Zřejmým účelem tehdy bylo odstranění majetkové nerovnoprávnosti ţeny a jejího omezení při správě společného majetku. 18 Obligatorně – nařízením exekuční likvidace majetku jednoho z manţelů a výrokem soudu o propadnutí majetku v trestním řízení či výrokem soudu o zbavení svéprávnosti jednoho z manţelů; fakultativně – výrokem soudu na návrh jednoho z manţelů ze závaţných příčin. 19 Obsah pojmu „obvyklá správa“ nebyl, stejně jako dnes, definován; záleţelo vţdy na posouzení soudu, zda se v konkrétním případě jedná o správu, jeţ přesahuje mezi obvyklé správy. 14
20
kdy bude nahrazen zcela novou kodifikací občanského práva hmotného, jehoţ součástí bude také právo rodinné, stejně jaké majetkové vztahy mezi manţely. Občanský zákoník v roce 1964 zavedl pro majetek osob, jeţ uzavřely manţelství, pojem „bezpodílové spoluvlastnictví manţelů“, jehoţ obsah má poukazovat na rovné postavení manţelů, kteří společně nabývají práv a podílejí se na výkonu spoluvlastnických práv a povinností. Kaţdý z manţelů, tedy spoluvlastníků byl zároveň úplným vlastníkem věci a ve svém vlastnickém právu byl omezen vlastnickým právem druhého manţela20. Tato právní úprava platila obligatorně pro všechna uzavřená manţelství, přičemţ manţelé si zpočátku nemohli majetkové vztahy mezi sebou upravit odchylně od zákona; ke změně došlo aţ v souvislosti s přijetím zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník (dále případně jen „novela občanského zákoníku“), jeţ nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1992. Stejně jako dnes, i tehdy platilo, ţe bezpodílové spoluvlastnictví manţelů mohlo vzniknout pouze mezi manţely; k jeho zániku pak docházelo na základě zániku manţelství či z jiných důvodů i v době trvání manţelství, jak bylo zmíněno výše v souvislosti s tzv. středním občanským zákoníkem. Předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manţelů bylo vše, co mohlo být předmětem vlastnictví (tedy věci movité či nemovité, pohledávky či závazky) a co bylo nabyto některým z manţelů za trvání manţelství, s výjimkou věcí získaných dědictvím, darem či věcí slouţících k osobní potřebě nebo výkonu povolání21.
3.3 Právní úprava po roce 1989 Novelou občanského zákoníku bylo do ustanovení týkajících se bezpodílového spoluvlastnictví manţelů vloţeno ustanovení § 148a, a to zejména v souvislosti se změnami politickými a ekonomickými, ke kterým došlo v roce 1989 v tehdejší Československé socialistické republice. Především byla opuštěna socialistická linie a navráceno demokratické zřízení22 a opětovně povoleno soukromé vlastnictví a podnikání. V důsledku těchto změn docházelo jednak k velkým přesunům majetku, změnám profesí a povolání, změnám bydliště apod. Ustanovení § 148a upravovalo právě postup při podnikání, jeţ nebylo povaţováno za běţnou věc v rámci majetkových vztahů mezi manţely. Podle tohoto ustanovení při zahájení podnikatelské činnosti jednoho z manţelů bylo nutné, aby s pouţitím prostředků na podnikání dal souhlas i druhý manţel. Zároveň bylo tímto ustanovením umoţněno tomu z manţelů, jeţ nepodniká, Viz Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. února 1972, Cpj 86/71, publikováno pod R 42/1972, dostupné v systému ASPI pod ASPI ID JUD7889CZ. 21 Viz ustanovení § 143 občanského zákoníku, jeţ později, po roce 1989 reflektoval také přijaté restituční zákony, kdy výjimku tvořily dále věci, které získal jeden z manţelů v rámci těchto předpisů. 22 Viz preambule ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, odkazuje na věrnost všem dobrým tradicím státnosti československé. 20
21
doţadovat se rozhodnutí soudu o zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manţelů v případě, ţe druhý z manţelů oprávnění k podnikatelské činnosti získal. Jestliţe takové oprávněni získali oba manţelé, návrh mohl podat kterýkoliv z nich. Citované ustanovení pamatovalo také na situaci, kdy bylo bezpodílové spoluvlastnictví manţelů zrušeno k návrhu podanému shora, a na způsob rozdělení příjmů manţela – podnikatele mezi manţele, jestliţe podnikatelskou činnost vykonávali společně či za pomoci manţela – nepodnikatele. V takovém případě si příjmy rozdělili rovným dílem, vyjma těch případů, kdy o případném rozdělení příjmů uzavřeli písemnou smlouvu.
3.4 Právní úprava po roce 1998 Dnem 1. srpna 1998 nabyl účinnosti zákon č. 98/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů (dále případně jen „zákon o rodině“). Občanský zákoník zůstal v platnosti, také úprava majetkových vztahů mezi manţely i nadále zůstala jeho součástí, a to v ustanovení § 143 aţ § 151. Bezpodílové spoluvlastnictví manţelů bylo nahrazeno a základním institutem manţelského majetkového práva se stalo „společné jmění manţelů“. Důvodem pro takovou změnu bylo zejména „odstranění nedostatků předchozí právní úpravy“ a dále také „modernější pojetí těchto specifických majetkových vztahů“23. Z pojmu „společné jmění manţelů“ je zřejmé, ţe se upustilo od pojetí vlastnictví majetku mezi manţely jako „spoluvlastnictví“. Je však pravdou, ţe také pro společné jmění manţelů se uplatňuje zásada rovnoprávnosti manţelů, jejich společné a stejné účasti na nabývání práv. Společné jmění vyjadřuje také „právní jednotu a nedělitelnost manţelů, kteří společně věci uţívají pro potřebu svou a své rodiny, aniţ by byl vyjádřen jejich podíl na společném majetku. Manţelům patří toto právo společně a nerozdílně“24.
3.5 Právní úprava účinná od 1. 1. 2014 Jak bylo řečeno výše, bude s účinností ode dne 1. ledna 2014 nahrazena současná úprava občanského práva hmotného jeho zcela novou kodifikací. Dne 3. února 2012 byl schválen zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále případně jen „nový občanský zákoník“). V důsledku toho došlo, resp. Dojde ke zrušení jak zákona č. 40/1964 Sb., tak zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a oblast rodinného práva tak bude upravena pouze novým občanským zákoníkem, a to konkrétně ve II. části v ustanoveních § 655 aţ § 975 Viz Důvodová zpráva Skupiny poslanců PSP ze dne 2. února 1998, dostupná v systému ASPI pod ASPI ID LIT28157 CZ. 24 Viz Knappová, M. a kol. Občanské právo hmotné. 1. Praha: ASPI, 2005, str. 381. 23
22
pod rubrikou „Rodinné právo“ a je rozdělena do několika hlav, dílů a oddílu, přičemţ manţelské majetkové právo je obsahem hlavy I, dílu 4, oddílu 2, v ustanoveních § 708 aţ § 75325. Nová úprava vychází ze současné právní úpravy rodiny a manţelství26, takţe i nadále platí, ţe manţelství můţe platně uzavřít pouze muţ a ţena a nadále je kladen důraz na rovné postavení mezi nimi. Oproti současné právní úpravě společného jmění manţelů je nová úprava manţelského majetkového práva rozšířena o moţnosti snoubenců a manţelů, aby si mohli své majetkové poměry uspořádat tak, jak to nejlépe vyhovuje jejich potřebám 27; došlo také k rozšíření a podrobnější úpravě problematiky společné správy společného jmění. Obsahem společného jmění manţelů je podle nového občanského zákoníku „to, co manţelům náleţí, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů“28, a podléhá buď reţimu zákonnému či smluvenému, anebo reţimu na základě rozhodnutí soudu29. Z uvedeného vyplývá, ţe pokud si snoubenci či manţelé nezvolí svou vlastní úpravu majetkových vztahů, případně pokud nedojde k situacím, o nichţ by rozhodoval soud, platí zákonný reţim společného jmění manţelů daný v ustanovení § 708 odst. 1 nového občanského zákoníku. Výše bylo řečeno, ţe nový občanský zákoník dává osobám, které chtějí uzavřít manţelství (snoubencům), a manţelům více moţností k odchýlení se od zákonného reţimu společného jmění, které můţe spočívat jednak v reţimu tzv. oddělených jmění, kdy můţe manţel nakládat se svým majetkem bez souhlasu druhého manţela, či v reţimu vyhrazujícím vznik společného jmění ke dni zániku manţelství, anebo v reţimu rozšíření či zúţení rozsahu společného jmění v zákonném reţimu. Takové smlouvy musí mít formu veřejné listiny a zapíší se do veřejného seznamu, pokud je to ujednáno, příp. na ţádost obou manţelů.
Takţe došlo k vyjmutí manţelského majetkového práva z oblasti vlastnictví a vlastnických vztahů, jak je tomu v současné době. 25
26 Vše dostupné na http://obcanskyzakonik.justice.cz.
A to na základě zákona, smlouvy snoubenců, smlouvy manţelů, rozhodnutím soudu. Věci, práva, dluhy s výjimkou těch, které se týkají majetku, který náleţí výhradě jednomu z manţelů v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku, a jeţ převzal jen jeden z manţelů bez souhlasu druhého, aniţ se přitom jednalo o obstarávání kaţdodenních nebo běţných potřeb rodiny; dále pak není společné jmění manţelů tvořeno tím, co slouţí osobní potřebě jednoho z manţelů, co nabyl darem nebo dědictvím jen jeden z manţelů (pokud dárce či zůstavitel neprojevil jinou vůli), co nabyl jeden z manţelů za majetek náleţející do výlučného vlastnictví tohoto manţela, co nabyl jeden z manţelů jako náhradu za poškození, ztrátu nebo zničení svého výhradního majetku. 29 Viz ustanovení § 708 odst. 1, 2 nového občanského zákoníku. 27
28
23
4 Společné jmění manželů 4.1 Vznik Společné jmění manţelů jako zvláštní forma vlastnictví nevzniká bez náleţitého právního důvodu, jímţ je uzavření manţelství. Podle platné právní úpravy můţe být manţelství uzavřeno pouze mezi muţem a ţenou30, pro něţ tento krok zásadně ovlivňuje jejich budoucí ţivot a jejich postavení vzájemné i následné postavení vůči třetím osobám31. Obecnou právní úpravu manţelství lze najít v zákoně o rodině, jehoţ ustanovení odpovídají zásadám na ústavněprávní úrovni a také z nich vycházejí, a to konkrétně těm o rovnosti, svobodě a důstojnosti v právech32. Pokud zákon o rodině v ustanovení § 18 hovoří o tom, ţe „muţ a ţena mají v manţelství stejná práva a stejné povinnosti“, jde v podstatě o aplikaci ústavou zaručených práv a svobod kaţdého člověka. Z tohoto vyplývá, ţe uzavřením manţelství ani jeden z manţelů neztrácí svoji svobodu, svá práva ani způsobilost k právním úkonům či způsobilost samostatně se zavazovat. Nicméně je však třeba říci, ţe manţelství plní určité funkce, má svoji povahu a svůj účel a není uzavíráno zcela bezdůvodně. Právě s ohledem na tyto skutečnosti, a to zejména k jeho hospodářské a ekonomické funkci musí vztahy mezi manţely být nějakým způsobem právně regulovány, aby nedocházelo k jakési roztříštěnosti a rozdílům mezi jednotlivými sezdanými páry a aby byla problematika manţelských vztahů, a to nejen majetkových jasně a konkrétně upravena. Pro osoby, které uzavřou manţelství, vyplývají ještě další právní důsledky tohoto kroku. Vznikne např. společný nájem bytu manţely, resp. společné členství manţelů v druţstvu, jejichţ úpravu lze najít v ustanoveních § 703 a násl. občanského zákoníku. Dosavadním nesezdaným osobám se uzavřením manţelství mezi nimi mění jejich právní postavení v případě smrti jednoho z manţelů, kdy při dědění ze zákona dědí v tzv. I. dědické skupině, resp. ve II. dědické skupině v případech, kdy v I. dědické skupině nedědí zůstavitelovy potomci33. Právní status osob, které uzavřely manţelství, se mění dále také ve smyslu ustanovení § 116 občanského zákoníku, kdy se stávají tzv. osobami blízkými. V případě tzv. statusových práv fyzických osob přísluší manţelovi
Viz ustanovení § 1 odst. 1 zákona o rodině, podle něhoţ je manţelství „trvalé společenství muţe a ţeny zaloţené zákonem stanoveným způsobem“. 31 Manţelství je „právním vztahem, který je tvořen řadou práv a povinností mezi manţelskou dvojicí“ – viz Dvořák, J.; Spáčil, J. Společné jmění manţelů v teorii a judikatuře. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, str. 2. 32 Viz články Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále případně jen „LZPS“). 33 Viz ustanovení § 473 a § 474 občanského zákoníku. 30
24
po smrti druhého manţela oprávnění domáhat se práva na ochranu osobnosti zemřelého ve smyslu ustanovení § 11 a násl. občanského zákoníku. Z procesně-právního hlediska můţe manţel odepřít svědeckou výpověď v řízení, v němţ je účastníkem jeho manţel; v případě vykonávacího řízení, kdy jsou postiţeny majetkové hodnoty nebo práva patřící do společného jmění manţelů, je účastníkem tohoto řízení také manţel povinného34. Z trestněprávního hlediska se manţelé stávají také osobami blízkými35; z tohoto postavení pro ně vyplývá např. nemoţnost spáchat vůči sobě některé trestné činy36, či právo odepřít výpověď jako svědek v trestním řízení37, anebo právo odmítnout souhlas s trestním stíháním druhého manţela pro trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále případně jen „trestní zákoník“)38, případně právo podávat ve prospěch obviněného manţela opravné prostředky39. Proto existuje zákon o rodině a občanský zákoník, aby tuto problematiku řešily z hlediska osobních a majetkových vztahů. Zatímco zákon o rodině řeší spíše osobní vztahy mezi manţely a jejich vyţivovací povinnosti (vzájemné či vůči svým dětem apod.), způsob a formy uzavírání manţelství, jeho neplatnost a moţnosti jeho zániku, pro úpravu majetkových vztahů mezi nimi se pouţijí ustanovení občanského zákoníku, jak bylo jiţ uvedeno výše. Je však třeba říci, ţe obě právní úpravy se v mnoha ohledech prolínají a doplňují. Společné jmění manţelů vznikne tedy pouze za situace, kdy je uzavřeno manţelství, a to i manţelství neplatné. Jeho vznik však není vázán pouze na konkrétní datum uzavření sňatku, občanský zákoník ve svém ustanovení § 143a dává manţelům moţnost určité regulace, tzn. moţnost smlouvou, uzavřenou ve formě notářského zápisu, si odchylně od zákonného reţimu vyhradit vznik společného jmění manţelů aţ ke dni zániku manţelství, a to buď zcela či zčásti. V takovém případě pak dojde k jeho vzniku skutečně aţ zánikem manţelství, kdy bude také provedeno jeho vypořádání. Obligatorně společné jmění manţelů nevznikne na základě jedné zákonné výjimky. Jde o situaci, kdy na jednoho z manţelů je prohlášen konkurz ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále
Viz ustanovení § 255 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále případně jen „o.s.ř.“). 35 Viz ustanovení § 125 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 36 Věc, která je ve společném jmění manţelů, není ve smyslu ustanovení § 178 trestního zákoníku a § 205 trestního zákoníku cizí věcí, která by byla způsobilým předmětem krádeţe či loupeţe, spáchané druhým manţelem – viz Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. června 2001, 7Tz 120/2001, dostupné v systému ASPI pod ASPI JUD24859CZ. 37 Viz ustanovení § 100 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále případně jen „trestní řád“). 38 Viz ustanovení § 163 trestního řádu. 39 Viz např. ustanovení § 247 odst. 2 trestního řádu. 34
25
případně jen „insolvenční zákon“). Po dobu trvání účinků konkurzu totiţ insolvenční zákon vznik společného jmění manţelů přímo zakazuje. V případě, ţe manţel, který je v insolvenčním řízení v postavení dluţníka, uzavře nové manţelství, vznik společného jmění manţelů se ex lege odkládá ke dni zániku účinků prohlášení konkurzu. Insolvenční zákon také případně uzavření smlouvy, které by tento zákaz obcházely nebo jej porušovaly, povaţuje za neplatné, a to absolutně40. O důsledcích spojených s insolvenčním řízením jednoho z manţelů se tato práce podrobněji věnuje v dalších částech.
4.2 Předmět Podle platné právní úpravy jsou předmětem společného jmění41 majetek a závazky, a to majetek nabytý některým z manţelů nebo jimi společně za trvání manţelství s určitými níţe konkretizovanými výjimkami, resp. závazky, které některému z manţelů nebo oběma manţelům společně vznikly za trvání manţelství s několika níţe specifikovanými výjimkami42. 5.2.1 Majetek Majetkem mohou být především věci, a to buď movité či nemovité, dále pohledávky či jiná práva, mezi něţ lze zařadit práva průmyslová či práva autorská, která však tvoří společné jmění manţelů pouze v případě, ţe nejsou vázána pouze na jednoho z nich. Majetkem mohou také další věci, které je moţné ocenit penězi, např. akcie či jiné cenné papíry, dále pohledávky z vkladových či jiných účtů, případně z vkladových listů. Jestliţe bylo výše uvedeno, ţe manţelé mají právo určitým způsobem regulovat svoje majetkové vztahy, platí to samozřejmě i pro rozsah majetku, jeţ tvoří společné jmění manţelů. I zde tak mají manţelé moţnost rozdělit majetek podle vlastního uváţení, a to buď tak, ţe konkrétně určí, který bude patřit výlučně jednoho z nich či který bude společný apod. V tomto směru neplatí ţádná zákonná omezení, je pouze třeba, aby taková smlouva byla uzavřena kvalifikovaným způsobem, tzn. formou notářského zápisu. Takto sepsaná smlouva má přednost před zákonnou úpravou43.
Viz ustanovení § 276 insolvenčního zákona. Za jmění se povaţuje „souhrn penězi ocenitelných majetkových hodnot patřících určité osobě (aktiv), a to po odečtení penězi ocenitelných majetkových hodnot, které tato osoba dluţí jinému (pasiv)“ – viz Knappová, M.; Švestka, J.; Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. 1. Praha : ASPI, 2005, str. 382. 42 Viz ustanovení § 143 odst. 1 písm. a), b) občanského zákoníku. 43 V případě pochybností platí tzv. vyvratitelná právní domněnka, ţe „pokud není prokázán opak, má se za to, ţe majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manţelství tvoří společné jmění manţelů“ – viz ustanovení § 144 občanského zákoníku. 40 41
26
V souvislosti se změnou právní úpravy na základě zákona č. 91/1998 Sb. s účinností od 1. srpna 1998, kdy bylo bezpodílové spoluvlastnictví nahrazeno právě institutem společného jmění manţelů, se majetek (a závazky) patřící do bezpodílového spoluvlastnictví transformoval do společného jmění manţelů, pokud však k uvedenému datu existoval. Tzn. v případě, ţe před 1. srpnem 1998 došlo ke zrušení a vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, společné jmění manţelů s věcmi a dluhy, které byly zrušeny a vypořádány, nevzniklo44. Zajímavou otázkou je příjem jednoho z manţelů, ať jiţ ze závislé činnosti či z činnosti podnikatelské. Pokud jde totiţ o příjem, který je jiţ vyplacen a převzat, tvoří společné jmění manţelů; nárok na něj však součástí společného jmění není, protoţe nemůţe být předmětem osobního vlastnictví45. Naopak předmětem společného jmění manţelů nemůţe být majetek, který byl získání protiprávním způsobem, např. pácháním trestné činnosti, prodejem drog či přijetím úplatku apod. Předmětem nejsou ani osobnostní práva fyzických osob či jiná majetková práva, jako např. bolestné a ztíţení společenského uplatnění, které je vţdy vázáno na konkrétního člověka. 5.2.2 Závazky Předmětem společného jmění manţelů mohou být kromě aktiv také pasiva, tzn. závazky. Podmínkou však je, aby vznikly některému z manţelů či oběma manţelům za trvání manţelství. Typicky půjde o závazky ze smluv o úvěru či o půjčce, závazky z kupních smluv či ručitelské závazky, případně závazky z nájemní smlouvy apod. Výjimky, za kterých závazky nejsou předmětem společného jmění manţelů, stanoví občanský zákoník v ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) a jsou jimi závazky, které se týkají majetku, který náleţí výhradně jednomu z manţelů (které tedy získal dědictvím či darem), a závazky, jejichţ rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manţelů46,
Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. září 2000, 30Cdo 1803/2000, dostupný v systému ASPI pod ASPI JUD27425CZ. 45 Viz Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. února 1972, Cpj 86/71, publikováno pod R 42/1972, dostupné v systému ASPI pod ASPI ID JUD7889CZ. 46 Jde o termín, který zákon neupravuje; nicméně v rozhodovací praxi soudů se posuzuje objektivně a závisí vţdy na konkrétním ekonomickém statusu kaţdé rodiny, neboť jiné hledisko je třeba brát v úvahu u rodin právníků či lékařů a jiné u rodin zcela nemajetných, nezaměstnaných či osob závislých na sociálních dávkách. 44
27
které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého47. Jestliţe je tedy splněna podmínka, ţe závazky vznikly za trvání oběma manţelům či pouze jednomu z nich se souhlasem druhého manţela, pak za závazky odpovídají manţelé solidárně, tedy společně a nerozdílně 48 a odpovídají tak jednak majetkem patřícím do společného jmění manţelů, tak také výhradně svými majetky výlučnými.
4.3 Obsah Pokud jde o stručný popis obsahu společného jmění manţelů, tvoří jej práva a povinnosti mezi manţely navzájem a práva a povinnosti mezi nimi a třetími osobami. Zásadě platí, ţe majetek, který tvoří společné jmění manţelů, uţívají a udrţují oba manţelé společně49. V případě, ţe se o způsobu uţívání společné věci nedohodnou, pak jsou oprávněni podat návrh, aby o tom rozhodl soud. Práva a povinnosti mezi manţely a třetími osobami tvoří tzv. správa majetku ve společném jmění manţelů. Zákon i teorie rozlišuje tzv. obvyklou správu majetku, kterou můţe vykonávat kaţdý z manţelů, či tzv. správu, která přesahuje správu obvyklou a k níţ je třeba souhlasu obou manţelů. V opačném případě je takový právní úkon neplatný, a to tzv. relativně, tedy pokud se neplatnosti jeden z manţelů nedovolá, platí, ţe úkon je platný50.
4.4 Modifikace 5.4.1 Modifikace smluvní Jak bylo několikrát uvedeno v předchozích částech práce, přiznává občanský zákoník manţelům určitou míru autonomie jejich vůle v úpravě majetkových vztahů mezi nimi, a to současných či vzniklých v budoucnu. Tak je jim dána moţnost smluvně si upravit rozsah společného jmění či jeho správu odlišně od zákona. Pro platnost takového smluvního ujednání však zákon vyţaduje kvalifikovanou formu, tzn. formu notářského zápisu. Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. února 2011, 22Cdo 153/2009, dostupný v systému ASPI pod ASPI JUD191850CZ; podle jeho závěrů „závazky převzaté jedním z manţelů bez souhlasu druhého a přesahující míru přiměřenou majetkovým poměrům nejsou neplatné, ale netvoří součást společného jmění manţelů a jsou výlučným závazkem manţela, který je převzal; obdobně rozhodoval Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne 16. července 2008, 28Cdo 2199/2008, s tím, ţe „pokud není prokázán opak, má se za to, ţe závazky vzniklé za trvání manţelství patří do společného jmění manţelů“ a dále rozhodl o tom, ţe závazky, které jsou „excesem z míry přiměřené majetkovým poměrům manţelů, se nesouhlasící manţel nemůţe domáhat jejich neplatnosti podle § 145 odst. 2 občanského zákoníku“, protoţe se nejedná o jeho závazky, ale o závazky patřící výhradě druhému manţelovi. 48 Viz ustanovení § 145 odst. 3 občanského zákoníku. 49 Viz ustanovení § 145 odst. 1 občanského zákoníku. 50 Viz ustanovení § 40a občanského zákoníku. 47
28
Záleţí pouze na dohodě manţelů, zda rozsah společného jmění rozšíří, přičemţ v takovém případě se předmětem společného jmění stane i majetek a závazky, které zákon výslovně ze společného jmění vylučuje, či naopak zúţí, a to aţ na majetek tvořící obvyklé vybavení domácnosti51. Po uzavření takové dohody se majetek, který do té doby byl součástí společného jmění, z něho vyloučí a připadne do výhradního vlastnictví tak, jak se na tom manţelé dohodli. Na tyto věci, práva či závazky se pak bude vztahovat obecný reţim vlastnického práva a práva závazkového. Smlouvou o zúţení společného jmění manţelů pak společné jmění manţelů zaniká právě k majetku či závazkům, jeţ jsou předmětem této smlouvy, aţ na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti52. Manţelé mají moţnost upravit odchylně také správu společného jmění; typicky pak půjde o smluvní ujednání týkající se toho, ţe výlučnou správu nad určitou částí majetku bude vykonávat jeden z manţelů, či konkretizaci toho, co je a co není v konkrétním manţelství obvyklou správou. 5.4.2 Modifikace na základě rozhodnutí soudu Občanský zákoník zná dva případy, kdy na základě soudního rozhodnutí můţe dojít k zúţení společného jmění manţelů53. První situace nastane, pokud jeden z manţelů podá návrh na zúţení společného jmění manţelů, a to aţ na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. V takovém případě soud můţe, nikoliv musí, takto podanému návrhu vyhovět, avšak pouze s přihlédnutím k závaţnosti důvodů, které jednoho z manţelů k podání takového návrhu vedly, přičemţ závaţnost posuzuje vţdy podle okolností konkrétního případu za pouţití ustanovení § 3 občanského zákoníku. Typicky půjde o závadné či nevhodné chování jednoho z manţelů, kterým ohroţuje rodinu z ekonomického hlediska (např. pokud se oddává hře na hracích automatech či zneuţívá drogy či jiné omamné látky apod.), anebo chování, které je v rozporu se zájmem na zdravém vývoji nezletilých dětí (např. pohlavní zneuţívání dítěte, které by mělo být samozřejmě postihování i z trestněprávního hlediska), či chování, jímţ ohroţuje a narušuje zdravý chod
Obsah pojmu „obvyklé vybavení domácnosti“ zákon nedefinuje; ale viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 2004, 20Cdo 180/2003, dostupné v systému ASPI pod ASPI JUD26917CZ, v němţ soud uzavřel, ţe uvedený termín je třeba posuzovat „z hlediska ustanovení § 322 odst. 1 o.s.ř. a vtěleného kritéria jejich nezbytné potřeby při uspokojení hmotných potřeb povinného a jeho rodiny, přičemţ výkonem rozhodnutí nelze postihnout pouze takový majetek, který slouţí k uspokojování těch ţivotních potřeb, které lze hodnotit jako základní“, a dále ţe „skutečnost, ţe určité věci – se zřetelem k aktuálním sociálním standardům – tvoří typické vybavení domácnosti (např. barevný televizor, sedací souprava apod.), ještě neznamená, ţe jde o věci potřebné“. 52 Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. února 2011, 20Cdo 653/2009, dostupný v systému ASPI pod ASPI JUD192941CZ. 53 Viz ustanovení § 148 odst. 1, 2 občanského zákoníku. 51
29
rodiny jako celku (např. násilnické chování vůči členům rodiny apod.). Nemusí však jít pouze o závadná jednání jednoho z manţelů; v některých manţelstvích můţe nastat situace, kdy manţelé spolu jiţ delší dobu neţijí a správa a udrţování jejich společného jmění nemá ţádný zvláštní význam a mnohem snadnější by tak pro ně bylo společné jmění zúţit. Druhý případ nastává v okamţiku, kdy jeden z manţelů získá oprávnění k podnikatelské činnosti či se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti54. I zde soud rozhoduje na návrh jednoho z manţelů, a to tak, ţe podanému návrhu vyhoví a společné jmění manţelů zúţí (aţ na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti). Jak je zřejmé z dikce ustanovení § 148 odst. 2 občanského zákoníku „soud zúţí“, soud tak učiní vţdy obligatorně k návrhu některého z manţelů za splnění podmínek citovaného ustanovení55.
4.5 Zánik a vypořádání 5.5.1 Zánik Jestliţe bylo jiţ řečeno, ţe společné jmění manţelů je vázáno na existenci manţelství, pak je zřejmé, ţe se zánikem manţelství zaniká i ono. Manţelství obvykle zanikne smrtí jednoho z manţelů či jeho prohlášením za mrtvého (právní moci příslušného rozhodnutí soudu), anebo rozvodem či prohlášením manţelství za neplatné. Existují však dvě výjimky ex lege, kdy společné jmění zanikne i za trvání manţelství, a to na základě prohlášení konkurzu na majetek jednoho z manţelů56 anebo rozhodnutím soudu o propadnutí (i pouze částečného) majetku v trestním řízení57. Jinak platí, ţe případnou smlouvou uzavřenou mezi manţely byť i kvalifikovanou formou společné jmění manţelů nelze zrušit, ač takové oprávnění před 1. srpnem 1998 manţelé měli; toto však bylo nahrazeno institutem zúţení společného jmění, o němţ bylo pojednáno v předchozí části práce. 5.5.2 Vypořádání V případě, ţe dojde z některého z výše uvedených důvodů k zániku manţelství, je třeba provést jeho vypořádání58, kdy se společné jmění, které bylo tvořeno Např. společníkem veřejné obchodní společnosti či komplementářem v komanditní společnosti. 55 Zde je patrný rozdíl mezi ustanovením § 148 odst. 2 občanského zákoníku a mezi moţností soudu zúţit na návrh společné jmění manţelů v ustanovení § 148 odst. 1 občanského zákoníku, kdy záleţí zcela na úvaze soudu, zda dospěje k závěru, ţe jsou přítomny tak závaţné důvody pro takové rozhodnutí. 56 Viz ustanovení § 268 odst. 1 insolvenčního zákona. 57 Viz ustanovení § 66 odst. 4 trestního zákoníku. 58 Které se provádí i v případě, ţe došlo ke zúţení společného jmění majetku, ať jiţ na základě smlouvy či na základě rozhodnutí soudu. 54
30
majetkem a závazky v den zániku manţelství, rozdělí mezi manţele. Při vypořádání platí primárně zásada rovnosti podílů kaţdého manţela na společném jmění, tzn. jak na majetku, tak na závazcích. V případě, ţe tuto zásadu nelze uplatnit, pouţije se pro účely vypořádání problematika tzv. zápočtů. Je oprávněním kaţdého z manţelů poţadovat, aby mu bylo uhrazeno to, co ze svého vynaloţil na společný majetek; je však zároveň jeho povinností nahradit to, co se ze společného majetku vynaloţilo na jeho případný majetek výlučný. Z uvedeného je nepochybné, ţe podmínkou pro takový postup je samozřejmě jednak existence společného majetku, ale také existenci výlučného majetku jednoho z manţelů a přispění na jeho správu či jeho udrţování prostředků z majetku společného a naopak59. Dalším významným hlediskem jsou potřeby nezletilých dětí, přičemţ je zásadně rozhodující, kterému z manţelů budou nezletilci svěřeny do péče. Hlediskem, ke kterému se při vypořádání také přihlíţí, je péče o rodinu za trvání manţelství a tzv. zásluhy o nabytí a udrţení společného jmění. Mohlo by se zdát, ţe obě tyto podmínky mají zcela odlišný charakter, resp. je zřejmé, ţe jeden z manţelů bude větší měrou pečovat o domácnost, zatímco druhý se bude více podílet na zajišťování prostředků na chod domácnosti a tedy na nabytí a udrţení společného jmění. Proto při rozhodování soudu nelze brát v úvahu, resp. příliš striktně hodnotit, jak se který z manţelů zaslouţil o cokoliv spojeného s péčí o rodinu a společné jmění, protoţe pokud platí to, co bylo uvedeno, tak pokud jeden z manţelů zajišťuje prostředky, podílí se touto svojí činností na péči o rodinu, stejně tak pokud jeden z manţelů prostředky nezajišťuje a o rodinu „pouze“ pečuje, podílí se tím jistě také na udrţení společného jmění. Přiznáním menšího dílu jednomu z manţelů ze společného jmění lze zohlednit spíše jeho negativní chování60 (např. zneuţívání alkoholu či drog, gamblerství apod.). Je však třeba při vypořádání společného jmění manţelů přihlíţet i k dalším okolnostem, které v konkrétním případě jsou zjištěny (např. nemoc jednoho z manţelů apod.), k důvodům rozpadu manţelství se však zásadně nepřihlíţí61.
Řešeno judikaturou, např. rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 1969, 8Cz 36/69, publikované pod R 57/70, dostupný v systému ASPI pod ASPI JUD1051CZ; podle tohoto rozhodnutí „to, co kaţdý z manţelů vynaloţil na společný majetek ze svého, má mu být uhrazeno ze společného majetku druhým manţelem pouze ve výši odpovídající poměru velikosti podílu, kterého se kaţdému z nich dostává ze společného jmění“. 60 Viz také Knappová, M.; Švestka, J.; Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. 1. Praha: ASPI, 2005, str. 399. 61 Viz např. v rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. března 2007, 22Cdo 2921/2005, dostupný v systému ASPI pod ASPI JUD98624CZ; podle jeho závěrů „nelze sníţit vypořádací podíl jednoho z manţelů na zaniklém společném jmění jen proto, ţe zjevnou příčinou rozvratu manţelství byl jeho mimomanţelský vztah“. 59
31
Jde-li o způsoby vypořádání, zákon samozřejmě upřednostňuje dohodu, a to písemnou, bývalých manţelů62. Mohou však samozřejmě nastat situace, kdy taková dohoda není moţná, pro manţele mnohdy vzhledem k rozjitřeným emocím bývá zatěţko spolu vůbec běţně komunikovat. V takovém případě provede vypořádání na návrh některého z nich soud. Takový návrh však musí být podán ve lhůtě tří let, jeţ se počítá ode dne zániku manţelství a je tzv. lhůtou hmotněprávní, takţe návrh musí být v této lhůtě podán přímo u soudu, nikoliv k (zpravidla poštovní) přepravě. Soud podaným návrhem není vázán, a to s ohledem na to, ţe z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky63. Konečně můţe nastat situace, kdy nedojde ani k písemné dohodě ani k podání návrhu na vypořádání soudem. Tehdy se uplatní tzv. zákonná domněnka64, která nastoluje určitý způsob vypořádání společného jmění manţelů, a to rozdílně ohledně věcí nemovitých a věcí movitých, rozlišených dále na věci uţívané výlučně a určené pro potřebu manţela, rodiny a domácnosti a na ostatní věci. Nemovité věci nabývá kaţdý z bývalých manţelů do podílového spoluvlastnictví, přičemţ jejich podíly na věci jsou stejné. Totéţ platí také o ostatních věcech a majetkových právech, pohledávkách a závazcích, které tvořily společné jmění manţelů. O jiných movitých věcech platí, ţe manţelé se ohledně nich vypořádali podle stavu, v jakém kaţdý z nich výlučně jako vlastník uţívá věci ze společného jmění pro svoji potřebu, pro potřebu své rodiny a své domácnosti. Rozhodujícím je pak konec tříleté výše uvedené lhůty, kdy jeden z manţelů určitou movitou věc fakticky uţívá jako její výlučný vlastník (např. se můţe jednat o osobní automobil apod.).
Taková dohoda musí mít i náleţitosti právního úkonu, tzn. musí být uzavřena svobodně a váţně a musí být určitá a srozumitelná; jinak je neplatná – viz ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku. 63 Viz ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř. 64 Viz ustanovení § 150 odst. 4 občanského zákoníku. 62
32
5 Společné jmění manželů a podnikání 5.1 Podnikání obecně V souvislosti s politickými a ekonomickými změnami, které proběhly v tehdejší Československé republice po roce 1989, byly v průběhu následujících let změněny také soukromoprávní předpisy týkající se opětovného povolení soukromého podnikání. Zásadní změnou v tomto směru bylo přijetí zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, s účinností ode dne 1. května 1990 (jenţ byl de facto zrušen aţ v souvislosti se změnou zákonů týkající se zemědělského podnikání ke dni 1. května 2004), resp. ještě před tím přijetí zákona č. 173/1988 Sb., o podniku se zahraniční majetkovou účastí. Potřeba úpravy se projevila také změnou zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, které upravoval vztahy mezi podniky v podmínkách komunistické centrálně plánované ekonomiky65. Základním pramenem v oblasti podnikání se v průběhu dalších let s účinností od 1. ledna 1992 stal zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon), který stanoví podmínky a náleţitosti, které musí kaţdá osoba splnit k tomu, aby její činnost byla oprávněným podnikáním66. V oblasti obchodního práva pak je základním pramenem zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále případně jen „obchodní zákoník“), který je tzv. lex specialis k občanskému zákoníku, který upravuje vztahy, jeţ nejsou obsahem obchodního zákoníku67. Pro oblast podnikání pak mají určitý význam také speciální zákony, které mají přednost před obecnou úpravou v občanském, resp. obchodním zákoníku, a to např. zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském a o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, ve znění pozdějších předpisů, či zákon č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech, ve znění pozdějších
Hospodářsky činné mohly být podle tohoto zákona pouze tzv. socialistické organizace, jejichţ hlavním úkolem bylo plnit plán, nikoliv dosahovat zisku; navzájem si nekonkurovaly a nedisponovaly smluvní volností. 66 Podle tohoto zákona se ţivností rozumí „jakákoliv podnikatelská činnost, pokud není zákonem zakázána a pokud nepředstavuje některou ze specializovaných činností, vyloučených zákonem ze ţivnostenského podnikání“, přičemţ je to dále „soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosaţení zisku a za podmínek stanovených zákonem“ – viz ustanovení § 2 odst. 1 obchodního zákoníku. 67 Obchodní zákoník je zrušen ke dni 1. ledna 2014 a nahrazen novým občanským zákoníkem, resp. zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích. 65
33
předpisů68. Pro oblast přeshraničních, nejen podnikatelských vztahů pak existuje speciální právní úprava v zákoně č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů69. Pracovněprávní vztahy mezi podnikatelem a zaměstnancem pak jsou předmětem zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále případně jen „zákoník práce“). Stěţejním zákonem, který s podnikatelskou činností úzce souvisí a řeší způsoby a formy úpadku podnikatelských subjektů, jeţ se ocitnou v postavení dluţníků, je zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), jeţ nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2008 a nahradil dosavadní zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání.
5.2 Podnikání a manželství Podle platné právní úpravy není zakázáno, aby jeden z manţelů či oba manţelé vykonávali podnikatelskou činnost, ať jiţ jako podnikatelé v reţimu ţivnostenského zákona, či jako společníci některé z obchodních společností podléhající reţimu obchodního zákoníku. Obě tyto formy podnikání však s sebou nesou i negativní důsledky. V současné době existuje ústavou a mezinárodními předpisy zaručená svoboda ve výběru zaměstnání či jiné ekonomické činnosti70. Tato svoboda, kterou povaţujeme jiţ 20 let za přirozenou a nedílnou součást našich ţivotů, však s sebou přináší jistá rizika a dopady spojené s neúspěchem či dokonce krachem spojeným s finančními problémy. V současné době je tato problematika o to více aktuálnější, čím více se kaţdodenně dočítáme a slýcháváme o „ekonomických krizích“, „utahování opasků“, „státních bankrotech“ apod. Ekonomické následky neúspěšného podnikání tak ohroţují nejen samotného podnikatele, ale mohou mít také likvidační dopady na jeho rodinu. Vzhledem k posledně zmíněným skutečnostem tak právní řád musí poskytovat určitou míru ochrany rodině podnikatele, resp. tomu z manţelů, jenţ nepodniká, a také jejich společnému majetku před případnými důsledky neúspěšného podnikání manţela – podnikatele.
Všechny jmenované zákony, vyjma zákona č. 121/2000 Sb., byly ke dni 1. ledna 2014 zrušeny a nahrazeny novým občanským zákoníkem. 69 Zákon byl zrušen ke dni 1. ledna 2014 a nahrazen zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. 70 Viz článek 26 odst. 1, 2 LZPS, podle něhoţ „kaţdý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakoţ i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost“, přičemţ pouze „zákon můţe stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností“. 68
34
6.2.1 Souhlas Stejně jako výše uvedený zákon č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, poţadoval jako podmínku k pouţití společného majetku jedním z manţelů při zahájení jeho podnikání souhlas druhého manţela, i současná právní úprava takový souhlas vyţaduje, přičemţ takový souhlas je třeba udělit při prvním pouţití majetku ve společném jmění manţelů nebo jeho části a k dalším právním úkonům, které s podnikáním souvisí, jiţ souhlasu druhého manţela třeba není71. Bez poţadovaného souhlasu druhého manţela by právní úkon týkající se pouţití společného majetku pro podnikání jeho manţela byl neplatný ve smyslu ustanovení § 145 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku, a to tzv. relativně72, avšak pouze v případě, ţe by manţelem – nepodnikatelem námitka neplatnosti byla uplatněna; z uvedeného vyplývá, ţe z takového právního úkonu by nebyli manţelé zavázáni či oprávněni společně a nerozdílně. Forma pro udělení souhlasu není zákonem upravena, tedy nevyţaduje jeho písemné vyhotovení, naopak postačí, pokud je takový souhlas udělen ústně či dokonce konkludentně73. Není zároveň vyloučeno, aby takový souhlas byl získán i dodatečně. V takovém případě dojde ke zhojení a právní úkony, jeţ učinil manţel – podnikatel před souhlasem manţela – nepodnikatele, zůstávají v platnosti s důsledky ustanovení § 145 odst. 4 občanského zákoníku. Skutečnost, ţe manţel – nepodnikatel souhlasí s pouţitím i částečného majetku pro účely podnikání manţela – podnikatele, však neznamená, ţe by došlo ke změně ve správě či vlastnictví majetku, který by takto byl pouţit; manţel – podnikatel nemá právo, aby takový majetek uţíval výlučně on sám nebo aby výlučně rozhodoval o jeho uţívání74. Jiţ jednou udělený souhlas nelze odvolat; moţnost případného odvolání by zasáhla do právní jistoty manţela – podnikatele a třetích osob, jeţ s ním uzavřely obchodní vztahy. 6.2.2 Rozhodnutí soudu Problém mezi manţelem – podnikatelem a manţelem – nepodnikatelem můţe být vyřešen také rozhodnutím soudu. Právě soud na návrh jednoho z manţelů zúţí rozsah jejich společného jmění, a to aţ na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, jak o tom bylo psáno výše. Učiní tak obligatorně vţdy k takto podanému návrhu právě za situace, kdy jeden z manţelů se stal
Viz ustanovení § 146 občanského zákoníku. Viz ustanovení § 40a občanského zákoníku. 73 Viz ustanovení § 35 občanského zákoníku. 74 Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. března 2004, 22Cdo 1731/2003, dostupný v systému ASPI pod ASPI JUD81093CZ. 71
72
35
podnikatelem či společníkem neomezeně ručícím v obchodní společnosti75. Právě toto ustanovení a tato moţnost, která je zákonem povolena, je, vedle jiţ zmíněného souhlasu s prvním pouţitím společného majetku k podnikání, dalším způsobem ochrany před případnými negativními dopady soukromého podnikání manţela – podnikatele na chod a ekonomickou situaci jeho rodiny a domácnosti. Je nepochybné, ţe manţel – podnikatel dosahuje v rámci své činnosti určitých příjmů. Problematika rozdělení takového příjmu poté, co je soudem rozhodnuto o zúţení společného jmění manţelů způsobem uvedeným v předcházejícím odstavci, by měla být řešena písemnou smlouvou uzavřenou mezi manţely, jejímţ předmětem bude právě rozdělení příjmů v případě, kdy podniká jeden z nich či podnikají oba společně, případně jeden z manţelů manţelovi – podnikateli při jeho činnosti pomáhá76. Taková smlouva má vţdy přednost před ustanovením zákona a v případě, ţe uzavřena není, příjmy z podnikatelské činnosti si manţelé rozdělí rovným dílem77. 6.2.3 Podíl v obchodní společnosti Podíl představuje účast společníka ve společnosti a z ní plynoucí práva a povinnosti, přičemţ obchodní podíl představuje účast společníka na společnosti a z této účasti plynoucí práva a povinnosti78. S obchodním podílem jako takovým se setkáváme u společníků společnosti s ručením omezeným a u komanditistů komanditní společnosti, ve veřejné obchodní společnosti se společníci na jejím chodu podílejí svými vklady, v akciové společnosti pak svá práva společníci – akcionáři vykonávají prostřednictvím cenných papírů – akcií, členové druţstva se na podnikatelské činnosti druţstva podílejí svými členskými vklady. V průběhu manţelství můţe nastat situace, kdy se jeden z manţelů stane společníkem obchodní společnosti, tedy jsou na něho převedeny či na něho přejdou práva a povinnosti plynoucí mu podílu v obchodní společnosti. Jestliţe se tedy stane jeden z manţelů společníkem obchodní společnosti, automaticky to neznamená, ţe i druhý manţel se také stává společníkem této společnosti. Pro druhého manţela tedy ze skutečnosti,
Problém je v tom, ţe v takovém případě ručí společník za závazky společnosti celým svým majetkem; naproti tomu, pokud by se stal společníkem např. společnosti s ručením omezeným, za její závazky by ručil pouze do výše svého nesplaceného vkladu, resp. společníci ručí za závazky společně a nerozdílně do výše souhrnu nesplacených částí vkladů podle stavu zápisu v obchodním rejstříku – viz ustanovení § 105 odst. 1, resp. § 106 odst. 2 obchodního zákoníku. 76 Přičemţ ve smyslu ustanovení § 318 zákoníku práce je zakázáno uzavření pracovněprávního vztahu mezi manţely a jeho trvání mezi osobami, které během tohoto vztahu uzavřou manţelství. 77 Viz ustanovení § 148 odst. 3 občanského zákoníku. 78 Viz ustanovení § 61 odst. 1 obchodního zákoníku, resp. § 114 odst. 1 obchodního zákoníku. 75
36
ţe se jeho manţel stal společníkem ve společnosti, nevyplývají ţádná práva, ale ani ţádné povinnosti vztahující se právě k vlastnictví takového podílu79. Výjimku ex lege však tvoří oblast tzv. bytových druţstev; v tomto případě naopak, pokud jeden z manţelů za trvání manţelství nabyde členských práv a povinnosti v bytovém druţstvu, vznikne jednak společný nájem bytu manţely, a jednak také společné členství manţelů v druţstvu80. Obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným je předmětem společného jmění manţelů, a to pouze v případě, ţe jej nabyl jeden z manţelů za trvání manţelství z prostředků, které tvoří společné jmění81. Můţe však nastat situace, kdy se jeden z manţelů stane společníkem přechodem obchodního podílu, např. zdědí jej či je mu darován. V takovém případě není podíl ve společnosti součástí společného jmění manţelů; avšak zisk vyplývající z účasti manţela – společníka ve společnosti, tedy majetková hodnota podílu, příp. vypořádací podíl při zrušení společnosti s likvidací se předmětem společného jmění stane, stejně jako je tomu u jiných zdrojů příjmů, např. z pracovního poměru, z důchodů apod. V případě, ţe se manţel – společník rozhodne převést svůj podíl ve společnosti na jinou osobu, vyţaduje se, kromě případného souhlasu valné hromady společnosti, také souhlas druhého manţela s tímto postupem, neboť převod vlastnického práva k podílu se povaţuje za výkon jiné neţ obvyklé správy. Případná absence takového souhlasu má za následek relativní neplatnost tohoto úkonu; avšak v případě, ţe se druhý manţel neplatnosti nedovolá, smlouva o převodu podílu zůstává v platnosti82. 6.2.4 Další povinnosti Pro osoby, které se rozhodnou stát se společníky obchodních společností, vyplývá z ustanovení obchodního zákoníku splnění určitých povinností, směřujících zejména k ochraně jejich rodiny a třetích osob, s nimiţ společnost, jejíţ společníky jsou, uzavírá obchodní vztahy. Součástí obchodního rejstříku, jenţ je veřejným seznamem, do kterého se zapisují zákonem stanovené údaje o podnikatelích, je také sbírka listin. Obchodní zákoník stanoví, ţe jejím obsahem jsou také mimo jiné doklady o souhlasu druhého manţela s pouţitím majetku ve společném jmění manţelů Např. není povinen se účastnit valných hromad či rozhodovat mimo valnou hromadu, nerozhoduje o právních vztazích ke třetím osobám, nenáleţí mu obchodní vedení společnosti apod. 80 Viz ustanovení § 703 občanského zákoníku, jeţ se týká také společného nájmu nedruţstevního bytu, který vznikne mezi manţely v případě, ţe se jeden z nich nebo oba stanou za trvání manţelství nájemci bytu. 81 Viz také Knappová, M.; Švestka, J.; Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. 1. Praha : ASPI, 2005, str. 384. 82 Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. února 2011, 22Cdo 1754/2009, dostupný v systému ASPI pod ASPI JUD192768CZ. 79
37
k podnikání, dále notářský zápis, jímţ byl změněn rozsah společného jmění či jeho vznik vyhrazen ke dni zániku manţelství, případně rozhodnutí soudu, jímţ bylo společné jmění manţelů zúţeno. Dalšími doklady, které se povinně sbírky listin zakládají, je dohoda o vypořádání společného jmění nebo rozhodnutí soudu v případě rozvodu manţelství, případně prohlášení manţela – společníka, ţe k vypořádání nedošlo83. Logicky z uvedeného ustanovení však vyplývá, ţe listiny o vypořádání společného jmění manţelů by měly být zaloţeny i z jiného právního důvodu zániku manţelství; např. v případě smrti jednoho z manţelů, který je společníkem obchodní společnosti, dochází jednak samozřejmě k vypořádání společného jmění, jednak také musí být rozhodnuto o případném dědici jeho podílu. Proto i pravomocné rozhodnutí notáře jako soudního komisaře, který projednával dědictví po zemřelém společníkovi, by mělo být zaloţeno do sbírky listin.
83
Viz ustanovení § 38i odst. 1 písm. l) obchodního zákoníku.
38
6 Společné jmění manželů a insolvence 6.1 Právní úprava insolvenčního řízení Insolvenční řízení je s účinností od 1. ledna 2008 upraveno zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen případně „insolvenční zákon“), který od tohoto data nahradil stávající úpravu konkurzního, resp. vyrovnávacího řízení. Jeho přijetím došlo k zásadním změnám ve způsobu řešení insolvence. Insolvenční zákon je stěţejním právním předpisem, jeţ je nezbytný pro ekonomický vývoj státu, neboť úpadek a související situace změní postavení a způsoby jednání nejen dluţníka; taková situace váţně ovlivňuje také další subjekty, zejména dluţníkovy blízké osoby, jeho zaměstnance a samozřejmě jeho věřitele. Účelem insolvenčního zákona je především uspořádání majetkových vztahů mezi dluţníkem a jeho věřiteli a jejich co nejvyšší a poměrné uspokojení, či mezi dluţníkem a dalšími osobami, které jsou jeho úpadkem či hrozícím úpadkem nějakým způsobem dotčeny. Úpadek je definován třemi základními znaky, jeţ musí být splněny současně, aby bylo osvědčeno, ţe je dluţník v úpadku; prvním znakem je tzv. pluralita věřitelů, tedy situace, kdy dluţník má alespoň dva věřitele; další znak spočívá v tom, ţe peněţité závazky vůči věřitelům jsou po dobu delší neţ 30 dnů po lhůtě splatnosti. Konečně posledním znakem, který konstruuje vyvratitelnou právní domněnku existující platební neschopnosti v případě, kdy nastane některý ze zákonných hledisek, je situace dluţníka, kdy své závazky není schopen plnit84. Zákon zná také pojem tzv. hrozícího úpadku, kdy se posuzují všechny rozhodné okolnosti, z nichţ lze následně dovodit, ţe dluţník nebude řádně a včas schopen své závazky plnit. Pokud jde o právnickou osobu či fyzickou osobu – podnikatele, připadá v úvahu také úpadek ve formě tzv. předluţení, tedy situace, kdy tento subjekt má více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku85. Mezi obecné způsoby řešení úpadku řadí insolvenční zákon konkurz, reorganizaci a oddluţení. Vyjma typického insolvenčního řízení, které je svou povahou řízením nesporným, ač není zcela typickým občanským soudním řízením86, se v jeho rámci mohou vyskytnout sporné situace, které nemohou být v insolvenčním řízení samostatně vyřízeny a rozhodnuty; zákon je zná pod pojmem „incidenční spory“. Jde o spory, které jsou insolvenčním řízení vyvolány, a které je třeba rozhodnout, aby mohlo být v insolvenčním řízení dále
Viz ustanovení § 3 odst. 1, 2 insolvenčního zákona. Viz ustanovení § 3 odst. 3 insolvenčního zákona. 86 A teorií je povaţováno za samostatný druh civilního procesu, který v sobě zahrnuje jak prvky řízení nalézacího, tak prvky řízení vykonávacího. 84 85
39
pokračováno. Je nepochybné, ţe rozhodnutí o takových sporu má zásadní vliv na další průběh insolvenčního řízení. Okruh incidenčních sporů je zákonem stanoven taxativně87. Jedním z incidenčních sporů je také spor o vypořádání společného jmění dluţníka a jeho manţela.
6.2 Oddlužení Jak bylo řečeno výše, jedním z tzv. sanačních způsobů řešení dluţníkova úpadku je tzv. oddluţení (v laické veřejnosti známo také jako „osobní bankrot“), které do doby účinnosti insolvenčního zákona český právní řád neznal. Můţe se týkat pouze dluţníka, který není podnikatelem, a to osoby fyzické, ale i právnické, resp., jehoţ závazky z podnikání nepocházejí. Tento způsob řešení sloţité majetkové situace má pomoci zejména poctivým osobám, které se mohou v případě povolení oddluţení zbavit části svých závazků a tím je motivovat k postupné úhradě dluhů vůči svým věřitelům88. Princip oddluţení spočívá v tom, ţe dluţník vyčíslí svoje závazky vůči věřitelům, sjednotí je a následně uspokojí jejich poměrnou část, a to alespoň 30 % ze souhrnu všech závazků. Insolvenční zákon umoţňuje dva způsoby oddluţení, a to zpeněţením majetkové podstaty, kdy je dluţníkův majetek zpeněţen a z výtěţku věřitelé uspokojeni, nebo plněním splátkového kalendáře, kdy je dluţníkovi jeho majetek ponechán a v následně době je postihován jeho příjem. Pro dluţníka z takto povoleného oddluţení vyplývá povinnost kaţdý měsíc po dobu pěti let splácet nezajištěným věřitelům (či věřitelům, kteří byli zajištěni, ale ze zajištění nebyli uspokojeni zcela) ze svých příjmů částky ve stejném rozsahu, z nichţ mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky89. V případě, ţe dluţník v této lhůtě obdrţí nějaký neočekávaný mimořádný příjem, např. dar či dědictví anebo odměnu či odstupné, je dluţník povinen jej ke splacení svých dluhů také pouţít. Po uplynutí pěti let, během nichţ dluţník řádně a včas plní všechny povinnosti stanovené insolvenčním zákonem, se řízení o oddluţení ukončí a dluţník je oprávněn podat návrh na osvobození od placení pohledávek, které byly zahrnuty do oddluţení, a to v rozsahu, v němţ dosud nebyly uspokojeny. Znamená to, ţe dluţníkovi budou, samozřejmě za splnění zákonných podmínek, smazány zbytky dluhů z minulosti do okamţiku schválení oddluţení90. Je
Viz ustanovení § 159 odst. 1, případně § 289 odst. 3 insolvenčního zákona. Praxe totiţ bývá taková, ţe dluţníci, kteří se dostali do tzv. dluhové pasti půjčováním si dalších finančních prostředků, zastavili veškeré, i částečné úhrady svým věřitelům; půjčené prostředky nesplácí a tím narůstají úroky či smluvní pokuty o další a další peníze. 89 Viz ustanovení § 398 odst. 3 insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením § 276 a násl. o.s.ř. 90 Viz ustanovení § 414 insolvenčního zákona. 87
88
40
pravdou, ţe taková situace vlastně do současné doby nenastala, neboť insolvenční zákon nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2008, takţe první vlna takových návrhů a následných soudních rozhodnutí se očekává v průběhu roku 2013. 7.2.1 Oddlužení a společné jmění manželů Jestliţe platí, ţe součástí společného jmění manţelů jsou závazky vzniklé za trvání manţelství, pak je nepochybné, ţe v případě schváleného oddluţení by měly být hrazeny z příjmů obou manţelů či věřitelé uspokojováni z jejich společného majetku. Oba manţelé totiţ mají postavení dluţníků, a to dluţníků solidárních. Fakticky tak kaţdý z manţelů podá svůj vlastní insolvenční návrh, který spojí s návrhem na povolení oddluţení. Takové návrhy jsou zpočátku posuzovány samostatně, protoţe insolvenční zákon nezná případy, kdy by insolvenční návrh podalo více dluţníků (hovoří vţdy pouze o „dluţníkovi“). Z hlediska ekonomického a z hlediska hospodárnosti řízení a tak s přihlédnutím právě ke společným závazkům a společnému majetku však dojde v případě, ţe je insolvenční návrh i návrh na povolení oddluţení bezvadný a není odmítnut či zamítnut, nebo není řízení zastaveno, ke spojení řízení obou manţelů do řízení jednoho, společného. V rámci něho jsou pak věřitelé uspokojování z příjmů manţelů či zpeněţením jejich společného majetku. 7.2.2 Konkurz a společné jmění manželů V případě, ţe je na jednoho z manţelů prohlášen konkurz, má tato skutečnost na společné jmění manţelů účinky, jeţ jsou popsány jiţ v předchozích částech této práce. Především ex lege dochází k zániku společného jmění dluţníka a jeho manţela91. Podstatou konkurzu je zpeněţení dluţníkova majetku a následné poměrné uspokojení jeho věřitelů z takto získaného výtěţku. Protoţe je nepochybně konkurzem ovlivněn i dluţníkův manţel, je třeba, aby ještě předtím, neţ ke zpeněţování majetku dojde, bylo zaniklé společné jmění manţelů vypořádáno92. Společné jmění můţe být vypořádání v soudním řízení či dohodou, přičemţ tento způsob je samozřejmě upřednostňován. Na jedné straně dohody stojí dluţníkův manţel, druhým účastníkem smlouvy je namísto dluţníka insolvenční správce, který je na místo dluţníka také účastníkem případného soudního řízení o vypořádání společného majetku. Taková dohoda podléhá souhlasu věřitelského výboru a schválení soudu; tímto okamţikem dohoda nabývá účinnosti a má účinky pravomocného rozsudku. Po vypořádání
Viz ustanovení § 268 odst. 1 insolvenčního zákona. Vypořádat společný majetek je třeba také tehdy, pokud zanikl nebo byl zúţen jeho před prohlášením konkurzu a vypořádán dosud nebyl. 91
92
41
dojde k rozšíření nebo zúţení dluţníkovy majetkové podstaty, přičemţ jde-li o část společného jmění, kterou dluţník pouţil se souhlasem druhého manţela k podnikání, je součástí majetkové podstaty vţdy93. V některých případech můţe nastat situace, kdy dluţníkovy závazky převyšují hodnotu majetku, který je předmětem společného jmění. V takovém případě se vypořádání společného jmění neprovede a součástí majetkové podstaty dluţníka se stane celé společné jmění. Insolvenční zákon také upravuje situaci, kdy dluţník, na něhoţ byl prohlášen konkurz, je svobodný a hodlá uzavřít manţelství. Nic mu v takovém kroku samozřejmě nebrání, prohlášením konkurzu na svůj majetek on neztrácí na své způsobilosti k právním úkonům, avšak uzavřením manţelství společné jmění manţelů nevznikne; vzniká aţ ke dni zániku účinků prohlášení konkurzu jeho zrušením94, a to přímo ze zákona. Jestliţe manţelé spolu uzavřou po podání insolvenčního návrhu, resp. poté, co nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, insolvenčním zákonem taxativně vyjmenované smlouvy (např. smlouvu o zúţení rozsahu společného jmění či dohodu o vypořádání společného jmění apod.), které jsou uzavřeny v neprospěch majetkové podstaty a jejichţ účelem je jednak zbavení se majetku, aby nemohl být zpeněţen, a tím poškozeni věřitelé, prohlášením konkurzu na majetek dluţníka se stávají neplatnými, a to absolutně, tedy ze zákona a jejich neplatnosti se není třeba dovolávat. 7.2.3 Reorganizace a společné jmění manželů Dalším způsobem řešení dluţníkova úpadku je reorganizace, jejíţ podstatou je postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dluţníkova podniku za soudem schváleného reorganizačního plánu. Týká se pouze dluţníků, jeţ jsou podnikateli a mají podnik. Povolením reorganizace společné jmění manţelů nezaniká, ale je k ní pouţito. K tomu musí dát souhlas manţel dluţníka; jeho prohlášení musí být podepsáno a jeho podpis úředně ověřen95.
Viz ustanovení § 270 odst. 2 insolvenčního zákona. Viz ustanovení § 308 odst. 1, 2 ve spojení s ustanovení § 309 insolvenčního zákona. 95 Viz ustanovení § 342 písm. c) insolvenčního zákona. 93
94
42
7 Oddlužení Pokud informace, které jsme získali v této kapitole, aplikujeme na konkrétní příklady, můţeme dojít k těmto závěrům. Vezměme si např. poměrně obvyklý případ manţelů, které pojmenujme jako Josef a Marie Prázdní, kteří se dostali do tzv. dluhové pasti či dluhové spirály a kteří se svou nynější, poměrně sloţitou celkovou ekonomickou situaci snaţí řešit právě nabízeným institutem oddluţení, proto se rozhodli podat insolvenční návrh a spojit jej s návrhem na povolení oddluţení. Příčin toho, ţe jsou v tak zoufalé ekonomické situaci, kdy jim jejich celkový příjem, coţ je částka mírně přesahující 18.000,- Kč, v podstatě nepostačuje ani na uspokojení základních ţivotních potřeb, natoţ na pravidelné splácení dluţných částek, je několik a v praxi se poměrně hojně vyskytují; jednak zprvu vůbec netušili nebo nepředpokládali, ţe by nějaké problémy se splácením mohly nastat, neboť manţel měl poměrně slušný příjem ve výši 22.000,- Kč měsíčně, jeho manţelka také pravidelně pobírala mzdu. Je určitě otázkou spíše psychologickou nebo ekonomickou, nikoliv právní, do jaké míry se do této situace dostali vlastním zaviněním; je přitom třeba vzít v úvahu jak jejich postavení na společenském a sociálním ţebříčku a jejich snahu na získaném postavení zůstat i za cenu osobního zadluţení, tj. jakési „ţití na vysoké noze“, jistě nebyl zanedbatelný ani vliv rodiny, zejména dětí, kdyţ sami dluţníci se zmiňují o tom, ţe z půjček financovali synovo studium. Dále je třeba vzít v úvahu také úroveň jejich finanční gramotnosti, coţ je termín, se kterým se v současné době setkáváme ve sdělovacích prostředcích poměrně často, neboť právě úroveň finanční gramotnosti mnoha obyvatel České republiky je aţ dramaticky nízká či dokonce nulová96. Na druhou stranu, nemůţeme se vymlouvat na nízkou gramotnost s tím, ţe nás nikdo nenaučil myslet ekonomicky nebo ţe i stát funguje na dluh, protoţe kaţdý jsme zodpovědný především sám za sebe, a takto bychom měli přistupovat i ke svým závazkům. Proto mělo být nanejvýš zodpovědné, zvlášť v souvislosti s rokem narození obou dluţníků, nepřemýšlet čistě pouze v přítomném čase s oblíbeným „ono to nějak dopadne“ nebo „kaţdý dnes ţije na dluh“, ale dohlédnout dále neţ na konec konkrétního měsíce nebo do výplatního dne. S ohledem na rok svého narození oba dluţníci jistě museli předpokládat, ţe jednoho dne se jejich příjmy rapidně sníţí, museli počítat také s tím, ţe úspory ţádné nemají, neboť většinu ze svých zaměstnaneckých příjmů pouţili na splácení svých závazků. Jejich situace při podání insolvenčního návrhu, který spojili s návrhem na povolení oddluţení, se zdá být bez šance na povolení oddluţení, neboť pouze se svými příjmy na zákonem stanovené podmínky oddluţení nedosáhnou, nicméně není tak neřešitelná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Celková Sovová, E. Češi dopadli v loňském finančním testu jako břídilové. Jaké to bude letos? [online] 2012-05-03. [cit. 2013-05-14]. Dostupný na internetových stránkách www.idnes.cz. Nebo projekt „Finanční gramotnost do škol“ – viz http://www.financnigramotnostdoskol.cz/, poslední aktualizace březen 2013. 96
43
výše jejich závazků činí 775.613,62 Kč, z toho 30 %, které představují minimální výměru toho, co musí kaţdopádně být věřitelům zaplaceno, činí 232.684,- Kč. Právě tuto částku jsou dluţníci v rámci oddluţení povinni věřitelům uhradit (podle poměru jejich pohledávek). Nadto je nutno k této částce připočítat také odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce, která za 5 let činí 65.340,- Kč97; celkem by tak oba dluţníci měli za 5 let (tedy za dobu trvání případně povoleného oddluţení) zaplatit 298.024,- Kč. Ke shora uvedenému je nutno ještě připomenout, ţe dluţníci, ač manţelé, podávají insolvenční návrh kaţdý zvlášť, ke spojení obou insolvenčních věcí a následnému tzv. společnému oddluţení manţelů dochází aţ před samotným rozhodnutím o jejich úpadku. Nicméně i přesto se jejich insolvenční návrhy, resp. podmínky pro zjištění úpadku a pro případné povolení oddluţení posuzují společně, a to vzhledem k povaze závazků a k povaze jejich majetku; jestliţe jsou totiţ součástí společného jmění manţelů, neměly by se návrhy ani podmínky pro úpadek a pro oddluţení posuzovat odděleně, u kaţdého z manţelů zvlášť. V tomto konkrétním případě poté, co si výši jednotlivých měsíčních splátek určených pro oddluţení vypočítáme a ověříme na kalkulátoru splátek na stránkách Ministerstva spravedlnosti, dojdeme k závěru, ţe měsíční splátka pro oddluţení z invalidního důchodu Marie Prázdné činí pouze 59,- Kč a za 5 let trvání oddluţení by zaplatila pouze 3.540,- Kč; měsíční splátka pro oddluţení ze starobního důchodu Josefa Prázdného činí 1.966,- Kč a za 5 let trvání oddluţení by zaplatil 117.960,- Kč, přičemţ ze starobního důchodu by mu byla vyplácena částka ve výši 8.564,- Kč (měsíčně), manţelce by k měsíční výplatě zbyla částka 7.611,- Kč. Pokud sečteme částku 3.540,- Kč a částku 117.960,- Kč, vyjde nám součet 121.500,- Kč, od něhoţ ale ještě musíme odečíst odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce ve výši 65.340,- Kč. Výsledek – částka 56.160,- Kč – představuje pouze 7,24 %98, které by dluţníci svým nezajištěným věřitelům během pětiletého oddluţení zaplatili. To však zákon neumoţňuje. Insolvenční zákon sice zná moţnost, aby dluţník splácel měsíčně niţší neţ zákonem stanovené splátky, spolu s návrhem pak však musí doloţit, ţe nezajištění věřitelé s takovým postupem souhlasí99; v praxi se takový postup příliš často nevyskytuje. Nadto v tomto konkrétním příkladě by asi ţádný z věřitelů nepřistoupil na niţší splátky, kdyţ ty jiţ teď jsou stanoveny na skutečně nízké výši. Jak tuto situaci řešit a povolit manţelům oddluţení, nenabízí shodou okolností insolvenční zákon, ale občanský zákoník. Právě občanský zákoník zná totiţ instituty jako darovací smlouva100 či smlouva o důchodu101, které by mohli manţelé vyuţít. Sami si při podávání Ke změně částky došlo s účinností od 1.1.2013, a to vzhledem ke změně sazby daně z přidané hodnoty z 20 % na 21 %. 98 Tj. 56.160 : 7.756 (tj. 1 % z celkové výše závazků). 99 Viz ustanovení § 391 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 392 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona. 100 Viz ustanovení § 628 a násl. občanského zákoníku. 97
44
insolvenčního návrhu byli vědomi toho, ţe ani jejich celkový příjem (tj. příjem celé domácnosti) nepostačuje na zákonné minimální uspokojení nezajištěných věřitelů, proto sami navrhli, aby byl – vedle zákonných sráţek ze starobního důchodu a z invalidního důchodu – na splátky nezajištěným věřitelům pouţit dar či důchod anebo renta, kterou se zavázal ve výši 3.000,- Kč měsíčně po dobu trvání oddluţení jim poskytovat jejich syn. Součástí příloh této práce je vzor darovací smlouvy, kterou uzavřeli oba manţelé se svým synem; smlouva se předkládá s insolvenčním návrhem insolvenčnímu soudu, podpisy jejích účastníků na ní musí být pro účely insolvenčního řízení úředně ověřeny. Za situace, kdy dárce – v tomto případě syn – bude po dobu 5 let trvání oddluţení poskytovat nad rámec zákonných sráţek z příjmů obou manţelů měsíční částku ve výši 3.000,- Kč, uhradí manţelé svým nezajištěným věřitelům cca 30,40 % jejich pohledávek. Z toho je nepochybné, ţe i pro dluţníky, kteří jsou skutečně sociálně a příjmově slabí a nalézají se na samé hraně ţivotního minima nebo nepobírají příjem, který by mohl být postihnut v rámci insolvenčního řízení (např. rodičovský příspěvek apod.), existuje východisko, jak svou dluhovou situaci řešit. I oni mohou vyuţít institutu oddluţení, kdyţ s určitou osobou – dárcem či poskytovatelem důchodu – uzavřou příslušnou smlouvu o tom, ţe tento jim bude po dobu trvání oddluţení poskytovat určitou částku tak, aby nezajištěným věřitelům bylo uhrazeno alespoň 30 % jejich pohledávek a aby mohla být měsíčně hrazena také odměna a hotové výdaje insolvenčnímu správci. Je zřejmé, ţe situace dluţníků by byla jiná, pokud by byli ekonomicky aktivní, tzn. pokud by jejich příjmy byly alespoň takové jako před tím, neţ nastal u manţela okamţik odchodu do důchodu, resp. u manţelky přiznání invalidity III. stupně. Pokud bychom totiţ počítali s tím, ţe oba dva pobírají měsíčně čistou mzdu přesahující 10.000,- Kč, tj. manţel v průměrné výši 22.000,- Kč a manţelka 15.000,- Kč, nemuseli by dluţníci ani uzavírat darovací smlouvu, neboť by na úhradu svých závazků postačovaly jejich příjmy. Podle kalkulátoru splátek by tak manţel při kaţdoměsíční mzdě 22.000,- Kč splácel svým věřitelům 11.386,- Kč, přičemţ celková výše splátek pro oddluţení za 5 let by činila 683.160,- Kč, od níţ však ještě musíme odečíst odměnu a výdaje insolvenčního správce, takţe za 5 let by věřitelům uhradil celkem 617.820,- Kč, coţ představuje 79,65 % pohledávek nezajištěných věřitelů102; měsíční splátka pro oddluţení by z manţelčiny čisté mzdy činila 4.946,- Kč a za 5 let by celková výše splátek činila celkem 296.760,- Kč, od níţ opět odečteme odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce ve výši 65.340,- Kč, takţe nezajištěným věřitelům by bylo z manţelčiny mzdy nezajištěným věřitelům vyplaceno celkem 231.420,Kč, coţ sice představuje pouze 29,84 % závazků103, nicméně vzhledem k tomu, ţe insolvenční řízení obou dluţníka by byla spojena v jedno řízení a tak by také
Viz ustanovení § 842 a násl. občanského zákoníku. Tj. 617.820 : 7.756 (tj. 1 % z celkové výše závazků). 103 Tj. 231.420 : 7.756 (tj. 1 % z celkové výše závazků). 101
102
45
byla vedena, po uplynutí lhůty pro oddluţení by fakticky došlo k uspokojení 100 % pohledávek nezajištěných věřitelů. Ze shora uvedeného je zřejmé, ţe ekonomicky aktivní dluţníci mají větší šanci na to, ţe jim oddluţení bude povoleno a následně jim bude schválen splátkový kalendář, jehoţ dodrţování nese s sebou pozitivní důsledky spočívající v tom, ţe soud dluţníka na jeho návrh tzv. osvobodí od placení pohledávek, které nebyly v rámci povoleného oddluţení uspokojeny104. Vzhledem k účinnosti insolvenčního zákona, která nastala dnem 1.1.2008, však taková rozhodnutí zatím vydána nebyla, vydání prvních rozhodnutí v této věci můţeme očekávat v průběhu tohoto roku, neboť právě v roce 2013 uplyne pětiletá doba trvání oddluţení. V případě, ţe dluţníci splátkový kalendář nedodrţují a neplní další povinnosti uloţené jim insolvenčním soudem, insolvenčním správcem a insolvenční zákonem, hrozí nebezpečí, ţe schválené rozhodnutí soud zruší a na jejich majetek prohlásí konkurz105. Jen za I. čtvrtletí roku 2013 bylo celorepublikově vydáno celkem 5.163 rozhodnutí o povolení oddluţení, za celý rok 2012 to bylo celkem 17.985 rozhodnutí, za I. čtvrtletí roku 2013 bylo vydáno celkem 94 rozhodnutí o zrušení schváleného oddluţení, kdyţ za celý rok 2012 to bylo 211 rozhodnutí. Konkurz byl v I. čtvrtletí roku 2013 prohlášen po původním povolení oddluţení celkem v 76 případech, po schválení oddluţení v 94 případech, v roce 2012 byl takto konkurz prohlášen ve 246 případech po povolení oddluţení a ve 211 případech po schválení oddluţení. Rozhodnutí o povolení oddlužení Zrušení schváleného oddlužení Rozhodnutí o prohlášení konkurzu vydaná po povolení oddlužení Rozhodnutí o prohlášení konkurzu vydaná po schválení oddlužení
I. čtvrtletí 2013 5.163
Rok 2012 17.985
94
211
76
246
94
211
Tabulka č. 2: Zdroj http://insolvencni-zakon.justice.cz/expertni-skupina-s22/statistiky.html.
Ze shora uvedené tabulky vyplývá, ţe jen počet zrušení schváleného oddluţení za I. čtvrtletí tohoto roku poměrně dost narostl, zvlášť kdyţ vezmeme v úvahu, ţe za rok 2012 byla schválená oddluţení zrušena ve 211 případech, coţ odpovídá hrubým údajem přibliţně 52 rozhodnutí za jedno čtvrtletí. Statistika důvodů, proč ke zrušení jiţ schváleného oddluţení insolvenční soudy přistoupily, sice neexistuje, můţeme se však domnívat, ţe nejčastějšími důvody
104 105
Viz ustanovení § 414 odst. 1 insolvenčního zákona. Viz ustanovení § 418 insolvenčního zákona.
46
bylo neplnění splátkového kalendáře (např. z důvodu ztráty zaměstnání apod.) nebo neplnění jiných povinností stanovených zákonem. Úpadek dluţníků byl nejdříve řešen oddluţením a jejich vinou došlo k tomu, ţe bude řešen konkurzem, je třeba v této kapitole říci, ţe poté, co usnesení insolvenčního soudu o zrušení schváleného oddluţení a prohlášení konkurzu na jejich majetek, nabude právní moci, nejsou insolvenční řízení manţelů – dluţníků vedena společně, ale dojde k vyloučení jednoho z manţelů do samostatného projednání a kaţdé insolvenční řízení je vedeno zvlášť. Insolvenční zákon totiţ nezná pojem „společný konkurz manželů“. Insolvenční zákon sice nezná ani pojem „společné oddlužení manželů“, k potřebě společného oddluţení manţelů však dospěla soudní praxe. Tento poţadavek vyplývá např. z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.12.2009, č.j. KSPL 54 INS 4966/2009, 1 VSPH 669/2009-A-21, podle něhoţ „podá-li insolvenční návrh každý z manželů samostatně, je zásadně na místě obě řízení spojit ke společnému projednání tak, aby společné jmění manželů náleželo do jedné majetkové podstaty a aby pro oba tyto dlužníky byl ustanoven jeden insolvenční správce“. K rozhodnutí odvolacího soudu je třeba ještě vysvětlit, ţe společné oddluţení přichází v úvahu pouze tehdy, pokud dluţníci – manţelé kaţdý ve svém insolvenčním návrhu – tvrdí závazky, které spadají do společné jmění manţelů. Insolvenční soud by proto měl zkoumat, zda ve smyslu ustanovení § 143a občanského zákoníku nedošlo k zúţení společné jmění manţelů, resp. insolvenční soud vychází především z údajů, které dluţníci uvádějí, tzn. je především na dluţnících, aby v insolvenčním návrhu tvrdili ty informace, které odpovídají skutečnosti, tj. zda je či není jejich společné jmění zúţeno. Nicméně ne všichni dluţníci přistupují k podávání insolvenčních návrhů s náleţitou péčí, pokud jde o povahu jejich závazků. V takovém případě vychází insolvenční soud z domněnky stanovené v ustanovení § 144 občanského zákoníku, podle něhoţ platí, ţe „pokud není prokázán opak, má se za to, že … závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů“. Rovněţ by insolvenční soud na počátku insolvenčního řízení měl mít jasno v tom, zda některé závazky vznikly před uzavřením manţelství a před vznikem společného jmění manţelů. Jestliţe bychom – pokračujíc v řízení o insolvenčních návrzích dluţníků Prázdných – zjistili, ţe např. závazky vůči České spořitelně, a.s. ve výši 171.481,83 Kč a vůči Home Credit a.s. ve výši 75.727,17 Kč jsou závazky pouze manţelovy, ať z důvodů, ţe vznikly před uzavřením manţelství, anebo bylo společné jmění manţelů ohledně nich zúţeno, příp. manţelka byla úspěšná v námitce jejich platnosti apod., společné oddluţení obou manţelů by sice vedeno bylo, ale k jejich uspokojení by byl povinen pouze manţel. Na straně manţelky by tak došlo jednak k poměrně zásadnímu sníţení jejích závazků, dále ke sníţení měsíční splátky určené pro uspokojení věřitelů, a konečně věřitelé, jejichţ pohledávky jsou pouze závazky na straně manţela, by se nemohli – v případě, ţe by po uplynutí pětileté doby trvání oddluţení nebyli uspokojeni
47
ze 100 % - na ní zhojit, tzn. nemohli by poţadovat uspokojení zbytku pohledávek z jejího příjmu ani z majetku, který tvoří společné jmění manţelů. Dluţníci však mohou v návrhu na povolení oddluţení poţadovat, aby oddluţení bylo povoleno nejen plněním splátkového kalendáře, ale také tzv. zpeněţením majetkové podstaty. Postup při zpeněţování majetkové podstaty v rámci oddluţení v podstatě odpovídá zpeněţování majetkové podstaty v rámci konkurzu106 s tím rozdílem, ţe v případě, ţe jde o dluţníky – manţele, vede se společné řízení, coţ v případě způsobu řešení úpadku konkurzem, jak bylo výše vysvětleno, nelze. Do soupisu majetkové podstaty ustanovený insolvenční správce poté, co bude o této formě oddluţení soudem rozhodnuto, sepíše všechny věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, které jsou součástí společného jmění manţelů, resp. o nichţ platí vyvratitelná právní domněnka, ţe tvoří společné jmění manţelů 107. Tato forma oddluţení však přichází v úvahu pouze tehdy, pokud dluţníci jsou vlastníky takových věcí, práv, pohledávek či jiných majetkových hodnot (např. autorských práv), z jejichţ zpeněţení by byli jejich nezajištění věřitelé uspokojeni. Jak vyplývá ze statistických údajů zpracovaných Ministerstvem spravedlnosti ČR, které jsou uvedeny v tabulce, tato forma oddluţení není u dluţníků příliš vyuţívaná a vţdy raději vyuţijí moţnosti pětiletého pravidelného splácení svých závazků neţ prodeje svého majetku. Rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře Rozhodnutí o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty
I. čtvrtletí 2013 4.713
Rok 2012 14.291
143
414
Tabulka č. 3: Zdroj http://insolvencni-zakon.justice.cz/expertni-skupina-s22/statistiky.html.
Také v případě, ţe dluţníci chtějí na uspokojení pohledávek svých věřitelů pouţít prostředky, které budou získány zpeněţením jejich majetku v rámci oddluţení, platí, ţe musí své věřitele uspokojit alespoň ze 30 %; to je další z rozdílů mezi oddluţením zpeněţením majetkové podstaty a konkurzem, v konkurzu totiţ ţádná taková minimální hranice není, tam platí, ţe se věřitelé uspokojují poměrně z výnosů zpeněţení majetkové podstaty. Další rozdíl spočívá v tom, ţe jestliţe je v rámci oddluţení prodán majetek a věřitelé jsou z tohoto prodeje alespoň ze 30 % uspokojeni, dluţníci jsou poté – na vlastní ţádost – od zbytku závazků, které nebyly uspokojeny, osvobozeni. Naproti tomu v případě zpeněţení majetkové podstaty v konkurzu platí, ţe „neuspokojené pohledávky nebo jejich části nezanikají…“108, věřitelé je tak po skončení
To v podstatě stanoví i ustanovení § 398 odst. 2 insolvenčního zákona. Viz ustanovení § 144 občanského zákoníku. 108 Viz ustanovení § 244 insolvenčního zákona. 106 107
48
insolvenčního řízení mohou své pohledávky vymáhat jinak, např. v občanském soudním řízení. Jak bylo řečeno výše, zpeněţit majetkovou podstatu v rámci oddluţení přichází v úvahu pouze za situace, kdy dluţníci nějakým zpeněţitelným majetkem disponují, tj. jsou vlastníky např. nemovitostí, z jejíhoţ prodeje mohou být uspokojeni nezajištění věřitelé. Pokud vezmeme majetkovou situaci vzorových dluţníků Prázdných, u nich samozřejmě tato forma oddluţení v úvahu připadat nemůţe, neboť oni jsou vlastníky pouze movitých věcí, jejichţ celková hodnota je víceméně zanedbatelná, a jejich případným zpeněţením by nebylo dosaţeno takového výsledku, aby z něho mohli být nezajištění věřitelé uspokojeni. Důleţité pro posouzení toho, zda je vhodné řešit oddluţení zpeněţením majetkové podstaty, je vyřešení otázky, zda majetek, který insolvenční správce sepíše do majetkové podstaty, je skutečně majetkem ve společném jmění, anebo zda vlastnické právo k nějaké poloţce majetku svědčí jednomu z manţelů, ať jiţ proto, ţe jej nabyl před vznikem manţelství, nebo jej zdědil anebo mu byl darován, anebo proto, ţe existuje smlouva o zúţení společného jmění manţelů. V tomto případě platí, ţe bude postiţen jak majetek, který do společného jmění patří, tak také majetek, který je ve výlučném vlastnictví jednoho z manţelů, pokud jde o úhradu společných závazků. V souvislosti s touto problematikou je moţné se krátce zmínit ještě o postavení zajištěných a nezajištěných věřitelů v rámci oddluţení, které je odlišné od jejich postavení, pokud je úpadek dluţníka řešen konkurzem. V posledních přibliţně 10 letech došlo k poměrně zásadní změně v oblasti poskytování hypotečních úvěrů, jednak vzrostl počet hypotečních bank či stavebních spořitelen, takţe v důsledku toho došlo na trhu sjednávání hypotečních úvěrů k nárůstu konkurenceschopnosti jednotlivých poskytovatelů, dále celkem zásadně zlevnily úrokové sazby; hypoteční úvěry se tak staly dostupnými i pro skupinu obyvatel, jejichţ příjem nedosahuje ani minimální mzdy, a mohli jej sjednat i lidé, jejichţ čistý měsíční příjem je niţší neţ např. 20.000,- Kč. O boomu na poli hypoték svědčí např. informace o tom, ţe v únoru 2011 bylo uzavřeno 4.208 hypotečních úvěrů v celkové hodnotě 7,098 miliard Kč109, coţ v meziměsíčním srovnání znamená nárůst objemu o 24 %.
109 Viz Svačina, L. Hypoindex únor 2011 : Objem poskytnutých hypoték vzrostl o polovinu. [online] 2011-03-16. [cit. 2013-05-22]. Dostupný na internetových stránkách www.hypoindex.cz.
49
Graf č. 1: Meziměsíční změna objemu poskytnutých hypoték. Zdroj http://www.hypoindex.cz/hypoindex-unor-2011-objem-poskytnutych-hypotek-vzrostl-opolovinu/.
Pro zajímavost, rekordním měsícem ve sjednávání hypoték byl prosinec 2012, kdy bylo sjednáno 7.637 hypotečních úvěrů, počtem se mu vyrovná duben 2013, kdy bylo sjednáno 7.514 hypotečních úvěrů za celkem 11,9 miliardy Kč110. Na jednu stranu je pochopitelná touha kaţdého, kdo si sjednal hypoteční úvěr, ţe si můţe, aniţ by měl k dispozici veškeré finanční prostředky, splnit svůj sen a pořídit si vlastní bydlení. Na druhou stranu by měli dluţníci v tomto směru mít určitou, nemalou dávku smyslu pro realitu a měli by před tím, neţ se zaváţou např. na 20 let k pravidelným měsíčním splátkám, zvaţovat, co se stane, pokud nastanou okolnosti, které jejich sen o vlastním bydlení rozbijí; např. v průběhu splácení mohou onemocnět, přijít o zaměstnání, mohou se jim sníţit příjmy apod. Důvod, proč je problematika hypotečních úvěrů zmiňována v kapitole o oddluţení, je nasnadě. Není totiţ neobvyklé, ţe jedním ze závazků, který dluţníci v insolvenčním návrhu a v seznamu závazků uvádějí, je právě závazek vůči bankovním či nebankovním subjektům, jehoţ předmětem je sjednání hypotečního úvěru. Moţná ţe v honbě za splněním vlastního snu dluţníci pouze přecenili své platební schopnosti, neobvyklé není ani to, ţe dluţníci si k hypotečnímu úvěru sjednávali další úvěry na pořízení zařízení nebo na splácení jiţ sjednaných půjček, přičemţ tato jejich lehkomyslnost vede aţ k tomu, ţe celkový úhrn jejich měsíčních splátek přesahuje celkový úhrn jejich měsíčních příjmů. Nemovitost je, pokud hovoříme o dluţnících, kteří jsou manţely, zpravidla součástí společného jmění manţelů, a zpravidla je zajištěna zástavním právem poskytovatele hypotečního úvěru, který v insolvenčním řízení vystupuje jako tzv. zajištěný věřitel. V předchozích částech jsme se dosud zabývali tím, jak jsou buď plněním splátkového kalendáře, anebo zpeněţením majetkové podstaty, uspokojováni nezajištění věřitelé, tedy ti, kterým zástavní právo k majetku dluţníků nesvědčí. Jak bylo řečeno výše, postavení zajištěných věřitelů v rámci konkurzu a jejich postavení v rámci oddluţení je odlišné.
110
Zdroj: www.hypoindex.cz.
50
V případě, ţe je na dluţníka prohlášen konkurz, a je zpeněţován majetek, který je zajištěný zástavním právem zajištěného věřitele, resp. zajištěných věřitelů, mají tito věřitelé právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěţku zpeněţení tohoto zajištěného majetku, přičemţ se uspokojují podle pořadí, v jakém vznikl právní důvod zajištění. Není tedy neobvyklé, ţe zajištěný věřitel či zajištění věřitelé jsou z výtěţku zpeněţení zajištěného majetku zcela uspokojeni, přičemţ následně mohou nastat dvě situace: buď po výplatě zajištěných věřitelů zbude nějaká finanční částka, a ta je v takovém případě převedena do majetkové podstaty a insolvenční správce s ní nakládá jako s majetkem, tj. zpravidla uspokojí pohledávky nezajištěných věřitelů, anebo po výplatě ţádná finanční částka nezbude. V tom případě bude záleţet na tom, zda je v majetkové podstatě další zpeněţitelný majetek, který není zajištěn zástavním právem, a jehoţ zpeněţením by došlo i k uspokojení nezajištěných věřitelů. Naproti tomu v případě, ţe je povoleno oddluţení a následně je také schváleno, zajištění věřitelé do schváleného splátkového kalendáře zahrnuti nejsou; insolvenční zákon s nimi v ustanovení § 398 odst. 3 ani nepočítá, kdyţ stanoví, ţe „při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen … měsíčně splácet nezajištěným věřitelům …“, s tím, ţe „zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění“. To je však poměrně častý omyl dluţníků, kteří podávají návrhy na povolení oddluţení; domnívají se totiţ, ţe také jejich zajištění věřitelé, jimiţ jsou zpravidla právě poskytovatelé hypotečních úvěrů, budou uspokojeni plněním splátkového kalendáře anebo zpeněţením majetkové podstaty, a v mnoha případech to není omyl pouze dluţníků, ale také zaměstnanců různých tzv. finančních poraden, kteří uklidní dluţníky s tím, ţe i zajištěný věřitel bude uspokojován ze splátkového kalendáře, anebo ţe dluţníci mohou dát splácet hypotéku a uspokojovat tak zajištěného věřitele a z toho, co mu zůstane, bude v rámci splátkového kalendáře uspokojovat ostatní nezajištěné věřitele111. Jak je však citováno výše, není to pravdou. Buď je zpeněţen nezajištěný majetek v majetkové podstatě a z výtěţku jsou pak uspokojeni nezajištění věřitelé, anebo dluţníci měsíčně splácí nezajištěným věřitelům částku, která je určena v usnesení soudu o schválení oddluţení. Zajištěný věřitel má při oddluţení dvě moţnosti; buď insolvenční soud nebo insolvenčního správce poţádá, aby byl zajištěný majetek prodán112, anebo vyčká, neţ bude insolvenční řízení skončeno, např. tím, ţe uplyne pětiletá lhůta trvání oddluţení, po jejímţ uplynutí mohou dluţníci hypotéku dále splácet. V této souvislosti nesmíme zapomínat ani na to, ţe věřitelé mohou odhlasovat i jiný způsob oddluţení neţ jak jej navrhl dluţník, např. namísto splátkového
111 Viz např. článek Hardoš, J. Zoufalí dlužníci platí tisíce za rady, ty ale bývají často k ničemu. [online] 2013-05-16. [cit. 2013-05-22]. Dostupný na internetových stránkách www.novinky.cz. 112 Viz ustanovení § 409 odst. 3 insolvenčního zákona.
51
kalendáře mohou odhlasovat oddluţení prodejem dluţníkova majetku. Platí přitom, ţe právo hlasovat o způsobu oddluţení mají pouze nezajištění věřitelé, kteří včas přihlásili svou pohledávku113, a v tom je právě rozdíl v postavení zajištěných věřitelů v konkurzu oproti jejich postavení v oddluţení. Jak bylo naznačeno výše, jejich postup můţe být dvojí, buď poţádat o zpeněţení zajištěného majetku, anebo vyčkat na skončení insolvenčního řízení. Je proto otázkou, zda v situaci, kdy dluţníci – manţelé mají zajištěný majetek, který náleţí do společného jmění manţelů, je vůbec vhodné se domáhat zjištění jejich úpadku a povolení oddluţení a počítat s tím, ţe v jeho průběhu budou ze svých příjmů uspokojovat obě skupiny věřitelů, tedy jak ty nezajištěné, tak ty zajištěné. V tomto směru je spíše pravděpodobné, ţe zajištěný majetek bude zpeněţen, neboť jen těţko můţeme od zajištěných věřitelů očekávat, ţe počkají 5 let, neţ dluţníci splatí pohledávky svých nezajištěných věřitelů a teprve poté začnou opět uspokojovat své zajištěné závazky. Pokud jde o oddluţení a společné jmění manţelů, můţeme uzavřít, ţe ať jiţ je způsobem oddluţení zpeněţení majetkové podstaty, anebo plnění splátkového kalendáře, nedochází k zániku společného jmění manţelů, jako je tomu tehdy, pokud je na majetek dluţníka prohlášen konkurz. Nicméně, jak vyplývá z teorie, v rámci oddluţení bude na uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů pouţit právě majetek, který do společného jmění patří. Insolvenční zákon v tomto směru proto obsahuje ustanovení, které ukládá dluţníkovu manţelovi, aby návrh na povolení oddluţení podepsal také a tímto svým podpisem tedy v podstatě udělil souhlas k tomu, aby pro účely oddluţení byl pouţit veškerý majetek ve společném jmění, a to tedy včetně příjmů (platu, mzdy či odměny apod.), které budou v průběhu 5 let trvání oddluţení vyplaceny jak dluţníkovi, tak jeho manţelovi. V konkrétním případě dluţníků – manţelů Prázdných (ale takový postup se týká prakticky všech manţelských párů, pokud podávají insolvenční návrhy spojené s návrhy na povolení oddluţení) jsme vzali v úvahu jak jejich poţadavek řešit oddluţení plněním splátkového kalendáře, tak jejich objektivní majetkovou situaci, která prakticky nedovoluje, aby oddluţení bylo řešení zpeněţením majetkové podstaty114. Nicméně tím, ţe manţelé jednak oba podali svůj vlastní návrh, a jednak podepsali návrh toho druhého, jsou srozuměni s tím, ţe – pokud bude jejich úpadek zjištěn a pokud bude povoleno oddluţení – v příštích 5 letech (pokud se jim nepodaří splatit před uplynutím této lhůty 100 % svých závazků) bude na uspokojení nezajištěných věřitelů pouţit majetek náleţející do jejich společného jmění, a to zejména jejich příjmy, tj. vyplacené starobní a invalidní důchody.
Viz ustanovení § 402 odst. 1 insolvenčního zákona. I kdyţ není vyloučeno, aby byly obě formy oddluţení kombinovány; ke stejnému závěru dospěla i soudní praxe, viz např. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21.1.2009, sp. zn. KSBR 24 INS 4176/2008. 113
114
52
O tom, zda budou obě insolvenční řízení spojena, rozhodne insolvenční soud, jak bylo řečeno výše, de facto hned na počátku řízení, a to ještě předtím, neţ vydá rozhodnutí, jímţ úpadek zjistí. Při posuzování toho, zda jsou splněny podmínky pro spojení věcí, vezme v úvahu především to, zda majetek a závazky spadají do jejich společného jmění. Pokud totiţ dospěje k pozitivnímu závěru a spojí obě insolvenční řízení v jedno, zjistí jedním rozhodnutím úpadek obou, stejně jako oběma povolí oddluţení a ustanoví jim jediného insolvenčního správce. Následně na přezkumném jednání přezkoumá všechny pohledávky přihlášených věřitelů a projedná podmínky schválení oddluţení. Pokud budou splněny podmínky pro schválení oddluţení, tj. např. souhrn jejich příjmů bude dosahovat takových částek, ze kterých bude moţno uspokojit alespoň 30 % závazků přihlášených věřitelů, nebo např. věřitelé nenavrhnou jinou formu oddluţení, insolvenční soud schválí společné oddluţení obou manţelů. Usnesení o schválení oddluţení si zjednodušeně řečeno můţeme představit jako splátkový kalendář, v němţ jsou mimo jiné jsou vyjmenováni věřitelé, jejichţ pohledávky byly na přezkumném jednání zjištěny, a poměr, v jakém budou jejich pohledávky z příjmů obou dluţníků uspokojovány. Pokud opět vezmeme v úvahu situaci manţelů Prázdných, zjistíme, ţe celková výše jejich nezajištěných závazků činí 775.613,62 Kč, minimálních 30 %, které by dluţníci měli při oddluţení uhradit, pak činí 232.684,- Kč, přičemţ dluţníci se zavázali, ţe ze svých příjmů a poskytnutého daru během 5 let uhradí celkem 30,40 %. Pokud vezmeme v úvahu modelovou situaci, zjistíme, ţe manţelé věřiteli Česká spořitelna, a.s. dluţí celkem 171.481,83 Kč, věřiteli Home Credit a.s. částku 75.727,17 Kč, věřiteli Cetelem ČR, a.s. dluţí 46.942,- Kč a konečně dluh vůči věřiteli GE Money Bank, a.s. činí 466.616,44 Kč. Dále předpokládejme, ţe všichni jmenovaní věřitelé své pohledávky v těchto výších řádně do insolvenčního řízení přihlásili, a ţe v těchto výších byly pohledávky zjištěny. V rozhodnutí o schválení oddluţení obou dluţníků – manţelů by tak splátkový kalendář byl vyjádřen takto: Věřitel
Nezajištěná pohledávka
Poměr uspokojení v %
Česká spořitelna, a.s.
171.481,83 Kč
22,109 %
Home Credit a.s.
75.727,17,- Kč
9,764 %
Cetelem ČR, a.s.
46.942,- Kč
6,052 %
466.616,44 Kč
60,161 %
GE Money Bank, a.s.
V takovém poměru by tedy přihlášení nezajištění věřitelé, jejichţ pohledávky byly takto zjištěny, byli uspokojeni. V průběhu trvání oddluţení by tak manţelé Prázdní uhradili ze svých příjmů celkem 121.500,- Kč,
53
věřitelům by však náleţela pouze částka ve výši 56.160,- Kč, k níţ však připočítáme ještě dar ve výši 3.000,- Kč, který jim na oddluţení bude kaţdý měsíc poskytovat jejich syn, samotným nezajištěným věřitelům tak zaplatí celkem 236.160,- Kč, takţe věřitelé budou uspokojeni z 30,40 % svých pohledávek. Předpokládejme, ţe oddluţení obou manţelů probíhá bez problémů, manţelé řádně splácí, jejich syn jim kaţdý měsíc vypomáhá částkou 3.000,- Kč, uplyne pětiletá lhůta, soud vezme splnění oddluţení na vědomí a insolvenční řízení je právní mocí tohoto usnesení skončeno. Dluţníci by však – ve vlastním zájmu – měli poţádat o tzv. osvobození od placení pohledávek, tj. od těch pohledávek, které v rámci oddluţení nebyly uspokojeny, protoţe to v podstatě je důvodem, proč bylo vedeno insolvenční řízení a proč bylo povoleno oddluţení. Pokud soud jejich návrhu vyhoví, zbytek dluţných částek de facto zaniká a věřitelé, jejichţ pohledávky nebyly plně uspokojeny, se nemohou domáhat jejich zaplacení jiným způsobem, např. podáním ţaloby, vyjma zajištěných věřitelů, kteří v insolvenčním řízení nepoţádali o zpeněţení zajištěného majetku, těm toto právo zůstává. S tím, ţe nezajištění věřitelé se nemohou po rozhodnutí soudu o osvobození domáhat zbytku svých pohledávek, souvisí také právě účel toho, proč je vlastně zapotřebí vést společné oddluţení manţelů; totiţ v případě, ţe by tomu tak nebylo a oddluţení by splnil pouze jeden z nich a ten by následně byl od zbytku pohledávek osvobozen, mohli by se nezajištění věřitelé hojit na druhém manţelovi, tzn. mohli by se zaplacení zbytku pohledávky na něm domáhat, pokud by šlo o společný závazek (tedy takový, který byli povinni splnit oba). V podstatě to znamená, ţe tímto věřitelovým nárokem by mohl být postiţen jak výlučný majetek toho manţela, který se na oddluţení nepodílel, tak majetek, který náleţí do jejich společného jmění, tj. jak věci apod., tak také vyplacené příjmy manţela, který plnil oddluţení. Proto je tak kladen důraz na to, aby byla vedena společná insolvenční řízení manţelů, neboť pouze tehdy lze zamezit tomu, aby jeden z manţelů byl postiţen fakticky 2x115. Pokud jde o majetek, který tvoří společné jmění manţelů, v případech, kdy je oddluţení řešeno plněním splátkového kalendáře, a to o majetek nezajištěný movitý či nemovitý, anebo o pohledávky či jiná práva, dluţníci
115 Tyto závěry jsou podepřeny soudní praxí, např. v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.9.2011, č.j. KSHK 34 INS 9061/2009, 3 VSPH 813/2011-B-37, který je k dispozici na www.justice.cz; v něm odvolací soud mimo jiné vysvětlil, ţe „mzdový (platový) nárok manžela povinného součástí SJM není, ale vyplacená mzda nebo plat součástí SJM již je a podle okolností ji lze postihnout buď výkonem rozhodnutí prodejem movitých věcí, anebo typicky výkonem rozhodnutím přikázáním jiných majetkových práv, jestliže by šlo o vyplacenou mzdu či plat, který má manžel povinného uložený na účtu“. V tomto usnesení odvolací soud hovoří také o tom, ţe v případě, ţe se jeden z manţelů na oddluţení nepodílí, nastane po osvobození dluţníka situace, kdy „SJM tzv. oddluženo nebude“.
54
v oddluţení – na rozdíl od konkurzu – dispoziční oprávnění neztrácejí, ani jejich vlastnická práva nejsou nijak omezena116. Poté, co jsme na teoretický výklad, který předcházel, aplikovali konkrétní příklady, je moţné se zmínit ještě o tom, ţe oddluţení mohou vyuţít pouze dluţníci, kteří nejsou podnikateli. Pro účely insolvenčního řízení přitom platí, ţe „dlužníkem, který není podnikatelem, se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 insolvenčního zákona rozumí taková fyzická osoba nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky vzešlé z jejího podnikání“117. Nicméně i takové případy se stávají a i dluţníci – aktivní podnikatelé návrhy na povolení oddluţení podávají118. Pro účely této práce jsou podnikateli myšleny fyzické osoby, tzv. osoby výdělečné činné, nikoliv osoby právnické. Stejně tak by svou tíţivou ekonomickou situaci neměli řešit oddluţením fyzické osoby, které sice jiţ aktivně nepodnikají, ale jejich závazky z jejich předchozího podnikání pocházejí. I tady je však přístup insolvenčních soudů poměrně benevolentní119. Kaţdá insolvenční věc se totiţ posuzuje podle konkrétních okolností, přičemţ se bere v úvahu několik skutečností, a to datum vzniku závazku z podnikání, doba ukončení jeho podnikání, četnost neuhrazených dluţníkových závazků z podnikání, výše konkrétního dluţníkova závazku z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dluţníkových závazků a to, zda věřitel, o jehoţ pohledávku jde, je srozuměn s tím, ţe tato pohledávka by byla podrobena reţimu oddluţení, nikoliv reţimu konkurzu. Pokud bychom tuto problematiku aplikovali na případ manţelů Prázdných a doplnili bychom, ţe např. dluţník Prázdný před odchodem do důchodu (tj. před rokem 2010) vyvíjel podnikatelskou činnost a např. závazek vůči České spořitelně, a.s. by pocházel z jeho podnikání a k němu by přibyly další závazky vůči správě sociálního zabezpečení, zdravotní pojišťovně a finančnímu úřadu z titulu nezaplacení povinných dávek např. v celkové výši 100.000,- Kč, nemohli bychom bez dalšího zkoumání uzavřít, ţe dluţník se řešení svého úpadku oddluţením domáhat nemůţe. Právě i v těchto situacích je totiţ více neţ potřebné sledovat cíle a zásady insolvenčního
Viz ustanovení § 409 odst. 2 insolvenčního zákona, podle něhoţ „dispoziční oprávnění k majetku, náležejícího do majetkové podstaty v době schválení oddlužení, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dlužník; to neplatí, jde-li o majetek, který slouží k zajištění“. 117 Tak k tomu dospěl Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 21.4.2009, 29 NSČR 3/2009, publikovaný v SoJ, svazek 7, ročník 2009, str. 550 pod R 103/2009. Dostupný na www.nsoud.cz. 118 Viz např. insolvenční řízení vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 26 INS 22287/2012, kde dluţník podal insolvenční návrh a spojil jej s návrhem na povolení oddluţení. Teprve ve chvíli, kdy soud rozhodl o zjištění jeho úpadku a návrh na povolení oddluţení odmítl s tím, ţe je dluţník podnikatelem, a na jeho majetek proto prohlásil konkurz, domáhal se dluţník řešení svého úpadku reorganizací. 119 Viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12.2.2013, č.j. KSCB 28 INS 29719/2012, 1 VSPH 203/2013-A-17. Dostupný na www.justice.cz. 116
55
řízení, mezi něţ patří především rychlé, hospodárné a co nejvyšší uspokojení věřitelů. Za situace, kdy by dluţník nabídl – ve spojeném řízení společným splátkovým kalendářem se svou manţelkou – ţe v průběhu oddluţení zaplatí alespoň 30 % jejich závazků (přičemţ v tomto směru bychom museli zvýšit poskytnutou částku v darovací smlouvě, vzhledem k tomu, ţe se změnila celková výše závazků o 100.000,- Kč), je reálné, ţe by pohledávky věřitelů byly uspokojeny alespoň zčásti, a ţe by bylo vhodné úpadek dluţníka řešit oddluţením. Na rozdíl od situace, kdy by úpadek dluţníka byl řešen konkurzem, právě s ohledem na jeho dřívější podnikatelskou činnost, kdy by věřitelé – vzhledem k tomu, ţe dluţník v podstatě nedisponuje ţádným zpeněţitelným majetkem – v jakékoliv zásadní uspokojení doufat ani nemohli. Jak však vyplývá ze shora vyjmenovaných okolností, které se zkoumají při posuzování toho, zda dluţníkovi, jehoţ závazky pocházejí z podnikání, oddluţení povolit či nikoliv, není řešení jeho úpadku (nebo jeho hrozícího úpadku) oddluţením automatické. Pro osoby, jejichţ závazky pocházejí z podnikání, nebo které by chtěly hradit veškeré své závazky (tj. i ty, které z podnikání nepocházejí) z provozování své podnikatelské činnosti, zákon sice nedovoluje řešit jejich úpadek oddluţením, nabízí jim však moţnost tzv. reorganizace120. Panuje všeobecný názor, ţe reorganizaci mohou vyuţít pouze velké obchodní společnosti, není to však pravdou a zákon ani nic takového neupravuje, proto jej mohou vyuţít i osoby samostatně výdělečné činné121. Musí však překonat překáţku danou v ustanovení § 316 odst. 4 insolvenčního zákona, které omezuje přípustnost reorganizace na dluţníky, jejichţ celkový obrat za poslední účetní období předcházející podání insolvenčního návrhu dosáhl alespoň 100 mil. Kč, nebo pokud zaměstnávají alespoň 50 zaměstnanců. Proto insolvenční zákon v ustanovení § 316 odst. 5 dává i ţivnostníkům a malým obchodním společnostem moţnost řešit své úpadky jinak neţ pouze likvidačním způsobem, je však z jejich strany potřeba aktivita ve směru ke svým věřitelům; proto buď společně s insolvenčním návrhem nebo do 15 dnů od rozhodnutí o úpadku musí insolvenčnímu soudu předloţit reorganizační plán, který přijala
Zajímavě vyjádřil podstatu insolvenčního řízení zahájeného podnikatelem, který poţaduje reorganizaci svého podniku, insolvenční správce, který jej připodobnil k šachové hře, v níţ „má černé figurky dlužník, bílé figurky mají věřitelé, z nichž ti malí jsou pěšáci, zaměstnanci jsou střelci, majoritní věřitelé ovládají koně a věže a zajištěný věřitel hraje bílou dámou. Černou dámu má statutární orgán dlužníka, střelci táhnou vedoucí pracovníci dlužníka a koňmi a věžemi hrají společníci dlužníka a ovládající osoby. Věřitelé hrají o svá aktiva v podobě pohledávek proti dlužníkovi, dlužník hraje o svá aktiva v podobě provozovaného podniku nebo dílčího majetku a všichni hrají o čas“ – viz Ţiţlavský, M. Řízený konkurz a reorganizace – proaktivní řešení úpadku podniku. Bulletin advokacie, 2012, číslo 9, str. 46. ISSN 1210-6348. 120
121 Judikatorně je tento názor podpořen rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2011, č.j. KSUL 43 INS 2864/2008, 29 NSČR 11/2009-B-16, publikovaný v SoJ, svazek 12, ročník 2011, str. 946, pod R 177/2011. Dostupný na www.nsoud.cz anebo www.justice.cz.
56
alespoň polovina zajištěných věřitelů (počítaná podle výše jejich pohledávek) a alespoň polovina věřitelů nezajištěných (počítaná stejným způsobem). Představme si situaci ţivnostníka, jehoţ předmětem podnikání je např. silniční motorová doprava nákladní. Provozovat podnikání v této oblasti není jiţ delší dobu rentabilní, obecně se kamionová doprava potýká s velkými problémy, ať jiţ vzhledem k vysoké konkurenci na trhu mezi dopravci či všeobecné ekonomické krizi, která svět ovládá prakticky jiţ od roku 2008. Proto není neobvyklé, ţe v rámci podnikání v oblasti dopravy vzniknou podnikateli dluhy, ať jiţ z důvodu, ţe on sám neplatí svým dodavatelům, anebo z důvodů tzv. druhotné platební neschopnosti, kdy závazky svým dodavatelům nehradí proto, ţe jemu zase nehradí jeho pohledávky jeho odběratelé. Z ekonomického hlediska můţeme tuto situaci nazvat tzv. „začarovaným kruhem“122 a ta má za následek bankroty, rušení, likvidace a zániky mnoha ţivnostníků i obchodních společností. Na druhou stranu nesmíme zapomínat na to, ţe i takový podnikatel se chová spotřebitelsky, tzn. sám vstupuje do závazkových vztahů tohoto typu s jinými subjekty, tj. např. uzavře hypoteční smlouvu na koupi domu, uzavře smlouvu o úvěru na koupi movitých věcí apod. Na jedné straně tak má taková osoba jednak závazky ze svého podnikání, na druhé straně má závazky, které z podnikání nepocházejí, a jejichţ finanční prostředky pouţil podnikatel např. jako manţel společně se svou manţelkou na koupi domu nebo na koupi spotřebního zboţí. Předpokládejme, ţe existuje osoba samostatně výdělečná činná jménem Jan Novák, podnikající pod identifikačním číslem 00124443, s místem podnikání v obci Pardubice a s předmětem podnikání silniční motorová doprava – nákladní, provozovaná vozidly o největší povolené hmotnosti do 3,5 tuny. Jako podnikateli mu na straně aktiv svědčí majetek, a to dva kamionové vozy tovární značky Liaz (pro zjednodušení kaţdý v hodnotě 800.000,- Kč), jedno osobní vozidlo tovární značky Škoda Octavia v hodnotě 200.000,- Kč, notebook zn. Aces v hodnotě 10.000,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia v hodnotě 5.000,- Kč a vybavení kanceláře (nábytek apod.) v hodnotě 30.000,- Kč. Na straně pasiv podnikateli v souvislosti s jeho podnikáním vznikly splatné závazky vůči pěti věřitelům, které včas neuhradil, resp. od doby jejich splatnosti uplynulo jiţ více neţ 30 dnů, takţe finančnímu úřadu dluţí 300.000,Kč z titulu nezaplacené daně z příjmů, správě sociálního zabezpečení dluţí z titulu nezaplaceného pojistného celkem 200.000,- Kč, zdravotní pojišťovně dluţí 100.000,- Kč z titulu neuhrazeného zdravotního pojištění, dále má závazek vůči České spořitelně, a.s. ve výši 500.000,- Kč z titulu nesplaceného revolvingového úvěru a závazek vůči věřiteli Nafta, a.s. ve výši 400.000,- Kč z titulu neuhrazeného odběru za naftu. Podnikatel má dále dva zaměstnance, kterým dluţí jejich mzdu za leden 2013 aţ březen 2013 v celkové výši 200.000,-
122
Oproti tzv. „dluhové pasti“ jednotlivců a domácností.
57
Kč. Předpokládejme, ţe všechny zmíněné závazky jsou splatné a od okamţiku jejich splatnosti uplynulo více neţ 30 dnů. V průběhu svého podnikání (např. v únoru 2011) uzavřel – společně se svou manţelkou Janou Novákovou – s Hypoteční bankou, a.s. smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru na koupi nemovitosti, a to v celkové výši 1 mil. Kč. Vzhledem k tomu, ţe se dostal do podnikatelských potíţí a nemohl tedy hypotéku pravidelně a řádně splácet, ztratil výhodu splátek a hypoteční banka celý úvěr sesplatnila ke dni 10.1.2013, přičemţ celková výše závazku i s příslušenstvím ke dni podání insolvenčního návrhu činí 822.844,61 Kč. Tento závazek je také zajištěn zástavním právem hypoteční banky do výše poskytnutého úvěru s příslušenstvím. Dále předpokládejme, ţe Jan Novák v dubnu 2011 uzavřel se společností Home Credit, a.s. smlouvu o úvěru ve výši 100.000,- Kč na koupi vybavení domu; také tento úvěr byl sesplatněn, a to ke dni 10.12.2012, neboť dluţník jej nesplácel, resp. vůbec jej splácet nezačal, a jeho výše tak ke dni podání návrhu dosahuje částky ve výši 103.368,68 Kč. Oba tyto závazky jsou součástí společného jmění manţelů. Pokud jde o majetek, který nesouvisí s podnikáním, je dluţník společně se svou manţelkou Janou Novákovou vlastníkem nemovitosti, a to bytu v celkové hodnotě 1 mil. Kč, dále osobního automobilu tovární značky Renault v hodnotě 100.000,- Kč, televizoru zn. Sony v hodnotě 20.000,- Kč, pračky zn. Indesit v hodnotě 10.000,- Kč, ledničky zn. Calex v hodnotě 10.000,- Kč, nábytku v hodnotě 80.000,- Kč a dalšího běţného vybavení domácnosti. Z ekonomického hlediska není dluţníkova situace beznadějná, jak by se na první pohled mohlo zdát, neboť disponuje jednak svým podnikem, a jednak také určitým snadno zpeněţitelným majetkem. Na druhou stranu z právního hlediska jeho situace odpovídá úpadku ve formě platební neschopnosti tak, jak jej charakterizuje ustanovení § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť má více věřitelů, peněţité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a není schopen je plnit, protoţe zastavil platby podstatné části peněţitých závazků nebo je neplní po dobu delší neţ 3 měsíce po lhůtě splatnosti. O úpadku ve formě předluţení v tomto případě neuvaţujeme, neboť souhrn jeho závazků z podnikání (přibliţně 1,700.000,- Kč) a souhrn jeho ostatních závazků (přibliţně v celkové výši 920.000,- Kč) nepřevyšuje hodnotu jeho veškerého majetku (který je zhruba v hodnotě 2,800.000,- Kč)123. Ve shora naznačené modelové situace je dokonce povinností podnikatele insolvenční návrh podat124, přičemţ má dvě moţnosti, jak svůj úpadek řešit;
123 Není samozřejmě vyloučeno, aby tato nepříznivá situace byla řešena také např. výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nicméně tento postup by byl pro dluţníka likvidační, neboť v průběhu řízení by byl prodán veškerý jeho majetek, aby věřitelé byli – jednotlivě – uspokojeni s tím, ţe by např. mohli být uspokojeni pouze dva a na ostatní by nezbylo. Nevýhoda pak spočívá v tom, ţe by musela být vedena exekuční řízení jednotlivě, naproti tomu právě proto v případech, kdy má dluţník více věřitelů, je vhodnější způsob podle insolvenčního zákona, neboť jeho se účastní všichni věřitelé, kteří přihlásí svoje pohledávky, a jsou uspokojováni poměrně. 124 Viz ustanovení § 98 odst. 1 insolvenčního zákona.
58
buď navrhne způsob jeho řešení konkurzem, v rámci něhoţ bude jeho majetek zpeněţen a přihlášení věřitelé ze zpeněţení poměrně uspokojeni; to by však znamenalo faktickou likvidaci nejen jeho jako fyzické osoby a de facto celé jeho rodiny, protoţe by přišel o veškerý majetek, tak také faktický zánik jeho podnikání. Anebo navrhne způsob řešení jeho úpadku reorganizací (s tím, ţe řešit úpadek oddluţením v tomto případě nepřichází v úvahu). Vycházejme z předpokladu, ţe dluţníkův podnik je v podstatě fungující a jeho platební neschopnost je přechodného rázu, neboť aţ do roku 2015 získal výlučnou zakázku na dovoz ovoce ze Španělska a Portugalska, takţe úspěšný provoz jeho podniku je v podstatě reálně zajištěn. V reorganizačním plánu také kromě této skutečnosti můţe uvést, ţe např. sníţí náklady na provoz svého podniku nebo do určitého data všem věřitelům uhradí konkrétní část jejich pohledávek, nabídne změnu splátkového kalendáře apod. Dále předpokládejme, ţe dluţník před podáním insolvenčního návrhu se ke svým věřitelům, zajištěným i nezajištěným, choval aktivně a oslovil je se svým reorganizačním plánem, neboť má zájem na tom, aby jeho úpadková situace nebyla řešena likvidačním, ale sanačním způsobem, a má zájem na dalším svém podnikání. Předpokládejme také vstřícnost všech věřitelů, resp. alespoň poloviny všech (podle výše jejich pohledávek) k předloţenému reorganizačnímu plánu. Konečně také soud o návrhu dluţníka rozhodne pozitivně a reorganizaci povolí a následně schválí, přičemţ právní mocí tohoto usnesení je reorganizační plán účinný. Ve vztahu ke společnému jmění manţelů se po povolení reorganizace v podstatě neděje nic, resp. nedochází k jeho zániku, jako je tomu v případě prohlášení konkurzu, od okamţiku účinnosti reorganizačního plánu je s majetkovou podstatou oprávněn nakládat dluţník. Důsledkem povolené reorganizace a schváleného reorganizačního plánu však je, ţe k reorganizaci můţe být pouţit také majetek, který je součástí společného jmění manţelů. Není to však automatické, neboť k tomu, aby byl majetek tvořící společné jmění pouţit pro reorganizaci, se vyţaduje souhlas podnikatelova manţela (to mimochodem vyplývá přímo z ustanovení § 342 písm. c) insolvenčního zákona; toto ustanovení taxativně vyjmenovává doklady, které dluţník připojuje k reorganizačnímu plánu). Podpis manţela povaţujeme tedy za jednu z podmínek povolení reorganizace. Prohlášení tohoto manţela musí být vlastnoručně podepsáno a pravost jeho podpisu musí být úředně ověřena. Modelová situace podnikatele Jana Nováka nám však nabízí několik moţností toho, jak řešit problematiku týkající se společného jmění jeho a jeho manţelky. Napoprvé předpokládejme ten nejjednodušší způsob, ţe manţelé Novákovi mezi sebou neuzavřeli ţádnou smlouvu předpokládanou občanským zákoníkem, kterou by rozšířili či zúţili své společné jmění anebo jeho vznik vyhradili k okamţiku zániku manţelství. Ani jeden závazek nevznikl před vznikem manţelství, resp. před vznikem společného jmění manţelů, ani jedna poloţka majetku nebyla získána darem nebo dědictvím, takţe všechny závazky, a to jak ty z podnikání, tak ty ostatní, a veškerý majetek, tedy jak ten, který manţel pouţívá ke svému podnikání, tak ten spotřebitelský, tvoří společné
59
jmění manţelů Novákových. Budeme tedy vycházet z obecného tvrzení, ţe pokud není prokázán opak, má se za to, ţe majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manţelství tvoří společné jmění manţelů125. Všechny závazky i veškerý majetek je tak dluţník – podnikatel povinen uvést do insolvenčního návrhu, do jeho příloh (seznamu závazků a seznam majetku) a také do svého reorganizačního plánu. Předloţí také prohlášení své manţelky Jany Novákové, ţe pro účely reorganizace souhlasí s pouţitím majetku ve společném jmění manţelů. Součástí reorganizačního plánu můţe totiţ být např. dluţníkova nabídka, ţe v rámci reorganizace bude zpeněţeno osobní vozidlo Renault a z jeho výtěţku budou věřitelé poměrně uspokojeni apod. Je tak na místě poţadovat, aby manţelka znala obsah reorganizačního plánu a aby věděla, ţe majetek, který uţívá, nebo např. majetek, ke kterému má citový vztah, bude prodán. V této jednoduché modelové situaci tak bude pro účely reorganizace pouţit veškerý majetek, který tvoří společné jmění manţelů. Stejně tak budou uspokojováni všichni věřitelé, tedy nejen ti z podnikání, ale i ti „spotřebitelští“. Podnikatel tak musí se svým reorganizačním plánem oslovit všechny své věřitele, tedy i hypoteční banku a poskytovatele spotřebitelského úvěru. V této souvislosti je zajímavá otázka, jak postupovat, pokud oba dva manţelé jsou podnikateli a mají podnik jej jejich společný, zda vůbec je moţné uvaţovat o společné reorganizaci, stejně jako o společném oddluţení. Insolvenční zákon společnou reorganizaci sice nezná, zároveň ji ale nikde v podstatě nevylučuje, a z ekonomického hlediska by to bylo výhodné vést společnou reorganizaci jak pro oba dluţníky – manţele – podnikatele, tak pro věřitele. V průběhu reorganizace by totiţ ze svého společného majetku dluţníci uspokojovali právě zase jen své společné věřitele. Jiná situace nastane, pokud se zjistí, ţe manţelé vzhledem k podnikatelské činnosti jednoho z nich, vyuţili moţnosti dané občanským zákoníkem v ustanovení § 143a odst. 1 občanského zákoníku a smlouvou ve formě notářského zápisu zúţili stanovený rozsah společného jmění. Sledujíc ekonomické a sociální zájmy společné i kaţdého jednotlivě si proto aktiva rozdělili tak, ţe dva kamionové vozy tovární značky Liaz, osobní vozidlo tovární značky Škoda Octavia a vybavení kanceláře patří do výlučného vlastnictví Jana Nováka a byt a osobní automobil Renault je výlučným vlastnictvím Jany Novákové. Pokud jde o ostatní aktiva, tedy notebook Aces, mobilní telefon Nokia, televizor Sony, pračku Indesit, ledničku Calex, nábytku a běţného vybavení domácnosti, zůstávají součástí společného jmění manţelů. V případě řešení podnikatelova úpadku reorganizací tak bude moci být pouţit majetek, který je jeho výlučným vlastnictvím, tj. kamionová vozidla, osobní vozidlo Škoda Octavia a vybavení kanceláře, a dále majetek, který tvoří společné jmění manţelů, a to tedy notebook, mobilní telefon, televizor, pračka, lednička, nábytek a běţné vybavení domácnosti (samozřejmě za situace, pokud
125
V souladu s ustanovením § 144 občanského zákoníku.
60
Jana Nováková s tímto vysloví souhlas podle ustanovení § 342 písm. c) insolvenčního zákona). Byt a osobní automobil Renault s ohledem na to, ţe jsou manţelčiným výlučným majetkem, v reorganizaci pouţity být nesmějí126. Pokud vycházíme ze shora uvedeného rozdělení majetku, nabízí se rozdělení pasiv – závazků stejným způsobem, tj. závazky, které pocházejí z manţelova podnikání, náleţí pouze jemu, závazek vůči hypoteční bance náleţí manţelce a spotřebitelský úvěr vůči Home Credit, a.s. zůstává společným závazkem obou. Z toho vyplývá, ţe hypoteční banka nebude uspokojována v rámci reorganizace, ale její pohledávka bude uspokojována ze strany manţelky podle podmínek hypoteční smlouvy, resp. měla by být, a pokud nebude, má hypoteční banka právo vzhledem k tomu, ţe hypoteční úvěr je zajištěn zástavním právem na bytu, právo byt nechat zpeněţit a dosáhnout uspokojení tímto způsobem. Samozřejmě by předmětem dohody o zúţení společného jmění manţelů bylo podle shora uvedeného klíče rozdělení majetku a závazků nabytých a vzniklých v budoucnosti. Podle stejného principu by mohl postupovat i soud, nikoliv ten insolvenční, ale okresní, který by případně rozhodoval o návrhu manţelky na zúţení společného jmění v případě absence shora uvedené smlouvy. Předpokládejme, ţe manţelka z důvodu jistoty návrh na zúţení podala ihned poté, co Jan Novák získal podnikatelské oprávnění a začal vyvíjet podnikatelskou činnost, která byla zpočátku úspěšná, takţe ani jeden z nich neuvaţoval o tom, ţe by jej podnikání dovedlo aţ do úpadku. Pokud jde o insolvenční řízení, v situaci, kdy by tady bylo takové rozhodnutí soudu o zúţení společného jmění manţelů podle výše uvedeného klíče, byl by následný postup při reorganizaci také totoţný. Z ekonomického hlediska, a bylo to řečeno i v teoretické části práce, je rozhodně výhodnější a pro manţela, který nepodniká, rozhodně jistější a bezpečnější, snaţit se o to, aby společné jmění bylo zúţeno, a to alespoň tak, aby alespoň podnikatelská pasiva zůstala na straně manţela – podnikatele, stejně jako majetek, který k podnikání slouţí. Je otázkou, do jaké míry podřídit reţimu zúţení i další závazky a majetek, který s podnikáním nesouvisí, např. právě typicky nemovitost, která sice zůstane výlučným vlastnictvím druhého z nich, na druhou stranu, jak říká občanský zákoník, „vlastnictví zavazuje“, takţe s sebou nese určitou míru zodpovědnosti a povinností. Shora naznačená modelová situace je moţná spíše ideální neţ reálná. Asi málokterý podnikatel, který se dostane do úpadku, disponuje takovým majetkem a takovou šancí na udrţení svého podniku, aby mohl navrhovat reorganizaci. Idyla popsané situace spočívá také v tom, jak si manţelé mezi sebou rozdělili aktiva a pasiva, tedy to, co se týká podnikání, náleţí manţelu –
126 Z právního hlediska tomuto názoru svědčí i názor vycházející ze soudní praxe, viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31.5.2012, sp. zn. MSPH 78 ICm 766/2011, MSPH 78 INS 2600/2009, 101 VSPH 123/2012. Dostupný na www.justice.cz.
61
podnikateli, to, co se jej netýká a co je důleţité pro zdravé fungování rodiny a pro zajištění budoucím generacím, náleţí manţelce – nepodnikatelce, a věci, které nejsou zásadně potřebné a bez nichţ se lze obejít, spadají do společného jmění manţelů.
62
8 Závěr Cílem této bakalářské práce bylo komplexní zpracování problematiky společného jmění manţelů a to zejména z ekonomického hlediska. Z výše uvedené studie vyplývá, ţe manţelské majetkové právo je v současné době upraveno v několika stěţejních právních předpisech. Je nepochybné, ţe uzavřením manţelství se mění jak osobní status muţe a ţeny, tak ţe se mění jejich vztahy v majetkové sféře. Jestliţe prohlašujeme, ţe ţijeme v ekonomicky a kulturně vyspělé společnosti, která pečuje o dodrţování lidských práv a svobod, musíme se zákonitě zabývat také tím, jak optimálně vyjádřit rovnost a zachovat určitou míru svobody mezi dvěma individualitami, které vstupují do manţelství, kdyţ tímto úkonem zásadně něco ze své svobody a svých práv ztrácí, a zároveň zabezpečit právní jistotu a ochranu práv třetích osob. Současná právní úprava týkající se osobních vztahů mezi manţely je zcela kogentní; je jasně stanoveno, jakými způsoby lze manţelství uzavřít a jakými způsoby jej lze rozvést, vyţivovací povinnosti mezi nimi a jejich dětmi apod. Právní úprava týkající se majetkových vztahů manţelů není tak striktní a v podstatě jim umoţňuje, aby si své vztahy v rámci manţelství a po jeho zániku upravili podle své vlastní vůle. Zákon v tomto směru má povahu subsidiární a pouţije se aţ v případě, kdy manţelé svého práva nevyuţijí. Takto zůstává zachována právní úprava i po 1. lednu 2014, kdy vstoupí v účinnost nový občanský zákoník. Ponechává manţelům a nově snoubencům upravit si svoje majetkové vztahy, včetně vymezení jejich správy a vztahům ke třetím osobám, tak, jak to bude vyhovovat pouze jim, a to s ohledem na jejich ekonomickou situaci, vlastní názory, jejich osobní či vzájemné potřeby, sníţení případných rizik apod. K ochraně třetích osob, které mohou být takovými smlouvami dotčeny, pak bude vyuţíván veřejný seznam, v němţ budou manţelské smlouvy zapsány. Nový občanský zákoník však také předpokládá uplatnění zákonného reţimu či reţimu zaloţeného rozhodnutím soudu pro případy, kdy manţelé svoje vztahy smluvně neupraví. Uzavřením manţelství s sebou přináší klady i zápory. Kladem jistě je zlepšení pozice obou manţelů a zvýšení jejich váţnosti u ostatní veřejnosti, zvětšení objemu finančních a jiných prostředků apod. Je prokázáno, ţe manţelství je zároveň přínosem pro celou společnost, neboť jeho základním účelem je zaloţení rodiny. Jak bylo řečeno výše, můţe být na druhou stranu mínusem uzavření manţelství určitá ztráta svobody, volnosti, práv. Jestliţe na jednu stranu dojde ke zvětšení objemu finančních prostředků v rámci rodiny, na druhou stranu však můţe dojít také k jeho sníţení, a to buď „zásluhou“ obou manţelů či jednoho, který druhého ekonomicky vyuţívá, či neúspěšně podniká anebo se dostane, třeba ne vlastním vinou, do okolností, jeţ mohou ohrozit samotnou existenci rodiny a společné domácnosti. Mezi významné rizikové situace, které se výrazným způsobem dotýkají osobního i majetkového statusu manţelů, lze zařadit podnikání obou manţelů
63
či jednoho z nich. V současné, ekonomicky napjaté době je v podstatě minimální moţnost zcela se vyhnout finančním problémům. Je nepochybné, ţe za určitých okolností se tyto problémy dotýkají také majetku ve společném jmění manţelů, protoţe dluhy a povinnosti z podnikání jsou kryty právě prostředky majetku, a jejich případný nedostatek bude pociťovat celá rodina. Je proto na vlastní odpovědnosti a ve vlastní volní dispozici těch, kteří podnikají, aby si svoje majetkové vztahy před zahájením podnikatelské činnosti či v jejím průběhu upravili smluvně, aby při nečekaných okolnostech, které vzniknou v souvislosti s podnikáním, nebyla nespravedlivě postiţena celá rodina. Je proto také ţádoucí, aby právní řád takovým zodpovědným osobám ponechával na jejich vůli a rozhodnutí jakým způsobem svoje majetkové vztahy upravit. Nejlepším způsobem, jak předejít nečekaným problémům při podnikání, např. v podobě prohlášení konkurzu na majetek jednoho z manţelů, je tedy uzavřít společně s manţelstvím také dohodu o zúţení společného jmění manţelů. Při úvahách o nejideálnějším systému manţelského majetkového práva lze dospět k závěru, ţe právě takové, které je předmětem současné i budoucí právní úpravy v České republice, je tzv. zlatou střední cestou. Na jednu stranu zohledňuje manţelská přání a potřeby a zachovává manţelům autonomii vůle, na druhou stranu jasně určuje a stanoví pravidla pro případy, kdy manţelé nejsou schopni či ochotni se domluvit. Případný systém odděleného majetku, kdy ten zůstává ve výlučném vlastnictví kaţdého z manţelů a kdy jeden z manţelů není omezen ve výkonu subjektivního vlastnického práva druhým manţelem, neobstojí právě s ohledem na účel a funkci manţelství a rodiny ani s ohledem na základní principy soukromého práva, jako je autonomie vůle, rovnosti a právní jistoty a ochrany třetích osob. Řešením by nebyl ani společný majetek v rozsahu, kdy by vše, tedy i to, co je dnes ze společného jmění manţelů vyloučeno, patřilo oběma manţelům společně. Stejně tak není řešením ani spoluvlastnická úprava věcí a závazků, které tvoří společné jmění manţelů; v takovém případě by totiţ ztratilo společné jmění manţelů význam a s takovými věcmi a závazky by se disponovalo čistě v reţimu spoluvlastnického práva.
64
9 Použitá literatura, právní předpisy a internetové zdroje Štěpánová, S., Společné jmění manželů a podnikání. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2007. 224 s. ISBN 80-251-1161-X. Dvořák, J.; Spáčil, J., Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. 282 s. ISBN 978-80-7357-597-7. Holub, M.,Bičovský; J., Pokorný, M. Společné jmění manželů. 2. vyd. Praha: Linde, 2009. 200 s. ISBN 978-80-7201-747-8. Novák, T.; Pokorná, A., Peníze a manželství. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2007. 125 s. ISBN 978-80-247-1618-3. Kohlík, M., Podnikání v rodině. 1. vyd. Praha: Martin Novotný – NEWSLETTER, 2001. 69 s. ISBN Salačová, M., Sedláková, E., Podnikání a zákonné majetkové společenství manželů a sdružení bez právní subjektivity. 1. vyd. Praha: POLYGON, 1997. 78 s. ISBN 80-85967-45-6. Bičovský, J., Bezpodílové spoluvlastnictví manželů. 1. vyd. Praha: Linde 1993. 232 s. ISBN 80-85647-07-9. Eliáš, K.; Zuklínová, M., Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. 1. vyd. Praha: Linde, 2001. 302 s. ISBN 80-7201-303-0. Jehlička, O.; Švestka, J. a kol., Občanský zákoník. Komentář. 3 vyd. Praha: C.H. Beck, 1996. 888 s. ISBN 80-7179-063-X. Švestka, J. a kol., Občanský zákoník: komentář. I. 2 vyd. Praha: C.H. Beck, 2009. 1373 s. ISBN 978-80-7400-108-6 (váz.). Knappová, M.; Švestka, J.; Dvořák, J. a kol., Občanské právo hmotné. 1. 4. vyd. Praha: ASPI, 2005, 523 s. ISBN 80-7357-127-7. Kotoučová, J. a kol., Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010. 1122 s. ISBN 978-807400-320-2. Krčmář, Z., Přehled a judikatury ve věcech konkursu a vyrovnání. Praha: ASPI, 2005. 712 s. ISBN 80-7357-067-X. Kincl, J.; Urfus, V.; Skřejpek, M., Římské právo. 2 vyd. Praha: C.H. Beck, 1995. 386 s. ISBN 80-7179-031-1. Pachl, L., Insolvenční zákon s judikaturou. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. 484 s. ISBN 978-80-7357-675-2. Kotoučová, J. a kol., Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010. 1122 s. ISBN 978-80-7400-320-2.
Ekonomické a právní aspekty společného jmění manţelů
65
Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 1. srpna 1998 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. ledna 2014 Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého Císařský patent č. 946/1811 Sb. z.s., Všeobecný zákoník občanský Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 1. dubna 1964 Zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, ve znění účinném do 1. dubna 1964 Zákon č. 110/2006 Sb., o ţivotním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů Nařízení vlády č. 595/2006 Sb., o způsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sraţena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí, a o stanovení částky, nad kterou je mzda postiţitelná sráţkami bez omezení, ve znění pozdějších předpisů Nařízení vlády č. 409/2011 Sb., o zvýše částek ţivotního minima a existenčního minima, účinná od 1. ledna 2012 Insolvenční zákon. [cit. 2012-05-22]. Dostupné z WWW: <www. zakon.justice.cz/.........formulare-vzory.html>
http://insolvencni-
Občanský zákoník. [cit. 2012-05-15]. Dostupné z WWW: <www. http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/rodinnepravo/co-upravuje-rodinne-pravo-zakoniku.html> Justice. [cit. 2012-06-19]. Dostupné z WWW: <www. isir.justice.cz/isir/common/index.do> Kalkulátor splátek. [cit. 2012-07-24]. Dostupné z WWW: <www. insolvencni-zakon.justice.cz/kalkulatorsplatek.html>
66
Insolvenční zákon, statistiky. [cit. 2012-07- 30]. Dostupné z WWW: <www. insolvencni-zakon.justice.cz/expertni-skupinas22/statistiky.html>
Přílohy
67
68
Přílohy
69
A Usnesení insolvenčního soudu, vzor smlouvy MSPH 26 INS 16111/2011-B-10
USNESENÍ Městský úřad v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Černou v insolvenční věci dluţníka Jana Nováka, r.č. 590101/1235, identifikační číslo 251 25 321, bytem a místem podnikání Praha 1, Rybářská 1250/12, PSČ 110 00, takto: Insolvenční soud schvaluje dohodu o vypořádání společného jmění manželů dluţníka Jana Nováka a jeho manţelky Jany Novákové ze dne 10.5.2012.
Odůvodnění: Usnesením podepsaného soudu ze dne 3.1.2012, č.j. MSPH 26 INS 16111/2011-A-10, byl zjištěn úpadek dluţníka Jana Nováka a na jeho majetek byl prohlášen konkurz; dále byl insolvenčním správcem ustanoven JUDr. Jan Šmíd se sídlem Praha 1, Opletalova 1929/13. Usnesení bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno dne 3.1.2012 v 10:42 hodin a právní moci nabylo dne 24.1.2012. Dne 11.5.2012 byla insolvenčním správcem podepsanému soudu předloţena ke schválení dohoda o vypořádání společného jmění manţelů jmenovaného dluţníka a jeho manţelky o tom, ţe zařízení bytu sestávající z konkrétních movitých věcí, jeţ bylo oceněno na částku ve výši 15.000,- Kč, připadá do výlučného vlastnictví dluţníka Jana Nováka s tím, ţe uvedenou částku zaplatí do 10 dnů od účinnosti uzavřené dohody; tato se pak stane součástí jeho majetkové podstaty. Součástí podání insolvenčního správce je také souhlas zástupce věřitelů, Finančního úřadu v Praze, s takto uzavřenou dohodou. Podle § 268 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho zjištění (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), prohlášením konkurzu zaniká společné jmění dluţníka a jeho manţela. Podle § 271 odst. 1, 2 insolvenčního zákona dohoda o vypořádání společného
70
jmění manţelů uzavřená insolvenčním správcem je účinná, jakmile ji schválí insolvenční soud. Insolvenční soud dohodu o vypořádání společného jmění manţelů neschválí, je-li v rozporu s právním předpisy nebo jestliţe s ní nesouhlasí věřitelský výbor. Podepsaný soud provedl kontrolu předloţené dohody z hlediska výše citovaných ustanovení a dospěl k závěru, ţe je moţno ji schválit, kdyţ není v rozporu s právními předpisy a zástupce věřitelů s ní vyslovil souhlas. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (viz ustanovení § 272 odst. 2 insolvenčního zákona). Městský soud v Praze dne 15.5.2012 JUDr. Eva Černá
71
B Dohoda o vypořádání SJM, vzor smlouvy DOHODA O VYPOŘÁDÁNÍ SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELŮ
uzavřená mezi: Janou Novákovou, nar. 1.1.1960, bytem Praha 1, Rybářská 1250/12, PSČ 110 00 a JUDr. Janem Šmídem se sídlem Praha 1, Opletalova 1929/13, insolvenčním správcem dluţníka Jana Nováka, nar. 1.1.1959, identifikační číslo 251 25 321, bytem a místem podnikání Praha 1, Rybářská 1250/12, PSČ 110 00 (dále jen „insolvenční správce“)
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3.1.2012, č.j. MSPH 26 INS 16111/2011-A-10, byl zjištěn úpadek dluţníka Jana Nováka, nar. 1.1.1959, bytem Praha 1, Rybářská 1250/12, PSČ 110 00, a na jeho majetek byl prohlášen konkurz; dále bylo rozhodnuto o tom, ţe insolvenčním správcem se ustanovuje JUDr. Jan Šmíd se sídlem Praha 1, Opletalova 1929/13. Usnesení bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno dne 3.1.2012 v 10:42 hodin a právní moci nabylo dne 24.1.2012. Podle ustanovení § 268 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), prohlášením konkurzu zaniká společné jmění dluţníka a jeho manţela. Podle § 270 odst. 1 insolvenčního zákona prohlášením konkurzu přechází na insolvenčního správce oprávnění uzavřít dohodu o vypořádání společného jmění manţelů nebo navrhnout jeho vypořádání u soudu.
72
II. Smlouvou sepsanou notářským zápisem JUDr. Václava Velikého, notářem se sídlem v Praze, dne 10.4.2006, bylo zúţeno společné jmění manţelů, přičemţ do výlučného vlastnictví Jany Novákové připadla nemovitost č.p. 1039 – rodinný dům na parc. St. 2532/1, pozemek parc. č. 2532/1, 2532/3 a 2532/5 v obci Praha, k.ú. Břevnov, zapsaná na LV č. 1050 a evidovaná Katastrálním úřadem hlavního města Prahy, Katastrální pracoviště Praha, dále výnosy a uţitky z této nemovitosti, osobní automobil tovární značky Audi A6, rz 0A10888, a osobní automobil tovární značky Mercedes Benz, rz 1A17777. Do výlučného vlastnictví Jana Nováka pak na základě této smlouvy připadla nemovitost bez č.p./č.e. – zahrada o výměře 100 m2, parc. č. 119, v obci a k.ú. Makotřasy, zapsaná na LV č. 150 a evidovaná Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kladno, příjmy a závazky z podnikatelské činnosti Jana Nováka a movité věci, které jmenovaný nabyl po účinnosti této dohody pro potřeby jeho podnikatelské činnost i.
III. Za trvání manţelství před prohlášením konkurzu účastníci nabyli do společného jmění manţelů věci, jeţ nebyly součástí dohody o zúţení společného jmění manţelů, a to zařízení bytu sestávající z televizoru zn. Panasonic, domácího kina zn. Panasonic, obývací stěny, automatické pračky zn. Whirpool, lednice zn. Whirpool, elektrické trouby zn. Moulinex a manţelské postele. Uvedené movité věci byly pořízeny krátce po uzavření manţelství v roce 2000 a účastníci jejich cenu ke dni zániku společného jmění manţelů společným prohlášením oceňují na částku ve výši 15.000,- Kč.
IV. Účastníci této smlouvy se dohodli, ţe veškeré výše uvedené movité věci připadají do výlučného vlastnictví Jana Nováka. Jan Novák se podpisem této dohody zavazuje uhradit ve lhůtě 10 (deseti) dnů od její účinnosti hodnotu veškerých věcí tvořících společné jmění účastníků, a to částku ve výši 15.000,Kč, která bude součástí jeho majetkové podstaty.
V. Účastníci shodně prohlašují, ţe vůči sobě nemají ţádné jiné majetkové nároky ani povinnosti a ţe touto dohodou je vypořádán veškerý majetek patřící do jejich společného jmění manţelů. Tato dohoda se vyhotovuje celkem v pěti vyhotoveních, z nichţ po jednom obdrţí účastníci, insolvenční správce, zástupce věřitelů a Městský soud v Praze.
73
Tato dohoda nabývá platnosti dnem podpisu a účinnosti schválením insolvenčního soudu.
V Praze dne 10.5.2012
Jan Novák: úředně ověřený podpis
Jana Nováková: úředně ověřený podpis
JUDr. Jan Šmíd: úředně ověřený podpis
74
C Dohoda o zúžení, vzor smlouvy DOHODA O ZÚŽENÍ SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELSTVÍ ZA TRVÁNÍ MANŽELSTVÍ podle ustanovení § 143a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů sepsaná JUDr. Václavem Velikým, notářem se sídlem v Praze, Václavské nám. 2535/32, Praha 1, v sídle jeho notářské kanceláře dne 10.4.2006 (dne desátého dubna roku dva tisíce šest). Manţelé Jana Nováková, nar. 1.1.1960, bytem Praha 1, Rybářská 1250/12, PSČ 110 00 a Jan Novák, nar. 1.1.1959, bytem Praha 1, Rybářská 1250/12, PSČ 110 00
uzavírají tuto dohodu o zúţení společného jmění manţelství za trvání manţelství ve smyslu ustanovení § 143a odst. 1 občanského zákoníku:
I. Shora jmenovaní manţelé prohlašují, ţe manţelství uzavřeli dne 1.6.1999 na Obecním úřadu v Makotřasech. Manţelství stále trvá. Společné jmění manţelů podléhá zákonnému reţimu ustanovení § 143 a násl. občanského zákoníku.
II. Dne 1.4.2006 byl Úřadem městské části Praha 1, Obecním ţivnostenským úřadem, vydán Janu Novákovi ţivnostenský list pro předmět podnikání „specializovaný maloobchod“ a „velkoobchod“.
75
III. Manţelé se dohodli na zúţení zákonem stanoveného rozsahu jejich společného jmění takto: 1) do výlučného vlastnictví Jany Novákové připadne: -
-
nemovitost č.p. 1039 – rodinný dům na parc. St. 2532/1, pozemek parc. č. 2532/1, 2532/3 a 2532/5 v obci Praha, k.ú. Břevnov, zapsané na LV č. 1050 a evidované Katastrálním úřadem hlavního města Prahy, Katastrální pracoviště Praha; výnosy a uţitky z výše uvedené nemovitosti; osobní automobil tovární značky Audi A6, rz 0A10888; osobní automobil tovární značky Mercedes Benz, rz 1A17777.
2) do výlučného vlastnictví Jana Nováka připadne: -
-
-
-
nemovitost bez č.p./č.e. – zahrada o výměře 100 m2, parc. č. 119, v obci a k.ú. Makotřasy, zapsané na LV č. 150 a evidované Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kladno; příjmy z podnikatelské činnosti Jana Nováka, které po účinnosti této smlouvy získá na základě ţivnostenského oprávnění pro předmět podnikání „specializovaný maloobchod“ a „velkoobchod“; závazky z podnikatelské činnosti Jana Nováka, které po účinnosti této smlouvy vzniknou na základě ţivnostenského oprávnění pro předmět podnikání „specializovaný maloobchod“ a „velkoobchod“; movité věci, které Jan Novák nabyde po účinnosti této dohody pro potřeby jeho podnikatelské činnosti.
IV. Tato smlouva se netýká věcí, příjmů a závazků, jeţ manţelé do společného jmění manţelů nabyli do 10.4.2006.
V.
76
Tento notářský zápis se vyhotovuje ve čtyřech stejnopisech, kaţdý z manţelů obdrţí jeden stejnopis.
VI. Prohlášení notáře: Notářský zápis byl sepsán na základě návrhu manţelů Jana a Jany Novákových; následně byl přečten, jimi poté schválen a podepsán. Notářský zápis byl poté podepsán notářem a následně opatřen kulatým úředním razítkem. Totoţnost účastníků dohody byla prokázána jejich platnými občanskými průkazy. Oba manţelé prohlásili, ţe jsou k právním úkonům plně způsobilí. Jana Nováková: Jan Novák: JUDr. Václav Veliký: Datum, razítko: