PODJEŠTĚDSKÝ MĚSÍČNÍK
SDRUŽENÍ OBCÍ PODJEŠTĚDÍ
eKarolinka Ročník XX.
Číslo 4.
Duben 2014
e
Naše paní Karolína Z mikroregionu Letošní jaro v mikroregionu i v celé zemi není podle našich představ. Příroda jako by se nechtěla probudit – je chladno, nepřívětivo. To se ale v zápětí změní a teploty na dva – tři dny vyletí nahoru. Meteorologické předpovědi jsou nepřesné, postupně se mění, nebo stav se odsouvá v denních hlášeních o další dobu. Jaké bude vlastně počasí? - to vám s určitostí nikdo nepoví. Dlouhodobá pozorování letos neplatí, a tak věřme, že se nám letošní velikonoce přeci jen vyvedou a hlavně děti, které se na ně těší, budou odměněny za velkou přípravu, kterou třeba provedli v sokolovně na Proseči, či v jiné obci v Podještědí a na pondělní koledě se zablýsknou novou koledou, ktrou se letos naučily. -kam-
OBCE
2
Jsou tu Velikonoce Rychle utekl celý rok a jsou tu opět svátky Jara, které každý rok putují na jiné datum. Letošní Jaro se s počasím nějak nedohodli, jeden neví bude-li jaro , nebo hned léto a nebo naopak – nepříjde li další zima. Prostě počasí jedna velká hádanka.Ale nakonec tu velikonoce budou tak nebo tak a je nutné se na ně připravit. To hlavně ví děti, pro které to je neobyčejný svátek . Vždyt je nutné připravit nějakou tu pomlázku – musíme poránu dobře „natřískat“ mamince nebo babičce, aby byly celý rok pilné a hbité, hlavně, když něco od nich potřebujeme. K tomu dětem slouží vždy týden před pomlázkou připravná sobota, kdy se v sokolovně sejdou děti z celého okolí se svými rodiči a prarodiči, kteří pracně zhotovují pomlázky, nebo nějakou tu koledu. Barvení a malování vajíček, to je přeci práce pro doma a většinou na Velký pátek, to babička přeci stihne. Děti se zatím věnují malování „vejdumků“ nebo zhotovování jiných velikonočních ozdob. Ti zdatnější pak vyzkouší pracnou přípravu zdobení vajiček rozehřátým voskem, což je asi nejoblíbenjší prací paní Lenky Tvrzníkové, nebo její maminky , paní Blanky Eichlerové. Ty si dokonce zhotovily ( nebo Jirka, či Tomáš) důmyslný přápravek na zdobení horkým voskem. Jiné pracoviště opečovává pravidelně Radka Neuhauserová, stejně jako třeba Věra Trejbalová, či jiná dobrá ženská duše. A tak ti malí (ale i velcí) caparti pilně celé sobotní odpoledne pracují na velikonoční výzdobě. A nejpotřebnější velikonoční náčiní – pomlázky, letos zpracovávali Jiří Kamenský a Pavel Starý. No zkuste někdo uplést pomlázku s košíčkem. Já dodnes neumím uplést ani ze čtyř proutků pomlázku. A když pomlázku náhodou potřebuji, první ranní koledník mi ji docela rád zapůjčí a podívá se, jak naše hospodyňka dostane lehký výprask, aby se o nás doma pěkně starala. Tak ať se příští týden Velikonoční pondělí vydaří. -kam-
OBCE 3 Sdružení rodáků s přátel kraje Karoliny Světlé V letošním roce - v neděli 27. dubna , se konala výroční valná hromada Sdružení rodáků a přátel kraje Karolíny Světlé. Byla na sále hasičské zbrojnice. Převážná část zúčastněných byla z Podještědí, přespolní rodáci se většinou neúčastní, jednak pro krátkost akce a také pro vzdálenost. Na pořadu byly samozřejmě zprávy o činnosti , zpráva finanční se zprávou kontrolní komise. Zprávu o činnosti od roku 2011 přednesl předseda spolku pan Milan Pavlů. Seznámil přítomné jednak s činností všeobecnou, ale hlavně také s činnosti kulturní, která je opravdu velmi bohatá. Jsou to zejména koncerty ve světelském kostele – Byl to Severáček, liberecký pěv. soubor Ještěd, , soubor žáků ZUŠ Liberec a pražských konzervatoristů. Z místních sborů to je soubor Horačky a soubor Canzonneta z Osečné. Patří sem také mnoho přednášek , které přednesly v našem kraji známe osoby jako je MUDr Jitka Rozkovcová, nebo Dr. Šatava, z členů spolku třeba Drahuše Neumanová. Do činnosti také spadají výlety, kterých bylo také dost – do Mimoně a Zákup, do Hrádku na Trojmezí i do Nového Města pod Smrkem a také do Starých Hradů se zastávkou v Chuchelné, kde je pohřben světelský farář, páter Matura. Jeden z jeho úkonů také bylo znovu vysvěcení „kříže u potoka „ po jeho velké opravě. V letošním roce spolek čekají dvě akce , jednou je slavnostní otevření nové stezky Karoliny Světlé, které se bude konat v počátku června - a to sedmého, předchází mu účast na pražské akci - setkání u pomníků Jana Nerudy a Karoliny Světlé a pak je to zajišťování pamětní desky pro podještědskou rodačku Anežku Čermákovou – Slukovou, která v letošním roce měla 150. výročí narození a jejiž deska by měla být umístěna na budově českodubského muzea a v současné době se pracuje na její podobě. Jak je vidno, spolek nezahálí a pracuje na zviditelnění našeho kraje pod Ještědem. Přejeme mu další léta dobré práce, která nechť se mu daří. - -kam-
VZPOMÍNKY
4
Čtvrté pokračování Vzpomínek paní Jiřinky Kešnerové začíná u čp. 12 Našimi velice blízkými sousedy byli „Klempířovi “ . Správně Kolomazníkovi a jejich mladší větev Eisenbarthovi. - dům číslo 12 . Pan František Kolomazník byl opravdu klempíř. Přiženil se sem.Jeho žena Viktóra byla odtud , z tohoto domu . František pracoval v dílně jejího otce. Viktorie se provdala za jistého Karlíčka Bártu z Pasek . Milovala ho z celé duše a on jí umřel. Zůstala holčička Mařenka. Hezké, chytré děvčátko. Viktorku pak provdali za toho schopného hodného tovaryše Františka , kterého ona nikdy nemilovala. Kdo jiný by se ale měl a mohl ujmout klempířské dílny ? Byl to sňatek z rozumu. Teta Viktóra k nám chodila hodně často „ dousi “ . Vzpomínala na své mládí. Jak s Ančkou „ ze dvora “ (to ještě dvůr stál ) chodily tancovat, a jaké měly tenkrát šaty, jaké volánky a kraječky na nich byly a kdo je bral k tanci.A hlavně , co se jí zdálo té noci o Karlíčkovi. Kolomazníkovi měli krom té dílny i malé hospodářství s dvěma kravami a měli i malý krámek. Prodávaly se tam ještě homole cukru a petrolej i cikórka. K té cikórce se dávaly malé tištěné pohádky. Já a Vlasta jsme jich měly plno . Viktorčině dceři Mařence se dostalo vzdělání v nějaké hospodyňské škole . Pak se provdala za pana učitele Eisenbartha. Pan Eisenbarth se zasloužil o vybudování školy v Javorníku. Na krásném místě stojí stále . Stejná jako tenkrát. Velká budova , ale jen s jednou třídou a kabinetem. Pan řídící se stal po téměř deset let nositelem a spoluorganizátorem kultury ve vsi. Byla jsem ráda, když k nám přišli „učitelovi “ na návštěvu. Pan řídící byl člověk velice sečtělý s širokým okruhem zájmů. Vyprávění učitelových bylo vždycky zajímavé , žádné plané povídání. Měla jsem ráda veselý zvonivý smích paní učitelové. Když v osmatřicátém roce začal Hitler ohrožovat naši zem , rozhodla se rodina pana řídícího opustit Javorník , který se stal sudetskou součástí Velkoněmecké říše, a rodina se odstěhovala do Újezda pod Troskami. K mé velké škodě, protože s učitelovým Standou jsme byli dobří kamarádi. V době nepohody jsme si hrávali u nich na půdě . To byl náš dětský ráj . Tam byl pěkný grošovaný houpací kůň a plno jiných zajímavých hraček. Pod okny do zahrady ukrytá v bezovém houští byla dřevěná houpačka . Standa měl malý žebřiňáček a na tom jsme jezdili. Oba najednou. Od silnice , přes dvorek dlážděný velkými kamennými placáky až dolů , ke kříži. Nemůžu pochopit že jsme ty krkolomné jízdy přežili bez nehody a ve zdraví. Jednou jsem ale spadla u nich na dvoře z kmene rozeklané hrušně rovnou na záda a vyrazila si dech. Myslela jsem, že umírám, než mi někdo dal pořádnou herdu do zad.
VZPOMÍNKY
5
Klempířovi - Kolomazníkovi měli u silnice zahradu plnou krásných třešní. Třešním se v těchto končinách vede. Stromy bývaly obsypané nádhernými šťavnatými chrupkami. Česání ovoce patřilo k sezónním činnostem mého tatínka , jimiž se živil v době předválečné. Na prahu léta to byly třešně, pak jablka a hrušky. Tatínek měl šikovné obratné ruce a sám sebe chválil , jak to všechno umí „rychle čapat “. A uměl. To se týkalo i borůvek. Borůvky. Ty patřily neodmyslitelně k létu. Byla to významná činnost zdejších lidí . Trhaly se nejen za Rajknechtovým a pod Horkou, ale chodilo se na ně až do Bohdánkova . Tam se jezdilo na kole. Bylo to přece jen hodně daleko. Nepatřila jsem mezi ty nejúspěšnější sběrače a ani jsem tuhle činnost příliš nemilovala. Na řadě je náš baráček. . Dům číslo 11 . Mám tu číslici od té doby ráda. U nás se říkalo u Martinů. Tatínek Karel, maminka Žofie.Já jsem byla Karla Martinovýho dcera. Tak jsem se musela občas představit , abych upřesnila svou identitu. Náš domek odpovídal stylu toho kraje. Pobitý svislými prkny , na spárách laťky. Barvy byly příjemné. Prkna béžová, laťky mezi nimi hnědé. Volba barev na domku byla hodně důležitá, protože ne všechno později domečku slušelo. Pod domkem byla malá kůlna a chlívek pro dvě kozy. Oplocená zahrada končila u potoka. Před okny ve štítě byla jabloň, Na jaře plná květů a včel. V májových dnech roku pětačtyřicátého moji rodiče mezi ty květy vztyčili naši československou vlajku. Jaká krása ! Se všemi sousedy jsme udržovali přátelské vztahy. Mnozí byli naši příbuzní, ale naše pokrevní spřízněnost se nikdy nezdůrazňovala. Domek , když ho moji rodiče v sedmadvacátém roce koupili, byl ve velmi zbědovaném stavu a bylo třeba na něm hodně vylepšovat. Všechno , na co se podíváš. Střechu , komín , stropy , zdi , podlahy ,sklep, půdu. Zkrátka všechno. A to nekoupili ani příliš levně . Dluh se jim podařilo umořit až v době války. Já ale na ten baráček vzpomínám s láskou. Uspořádání naší sednice bylo docela klasické , jako ve většině takových domků mého dětství, Okénka byla malá, ale uvědomuju si je jako důležitou součást našeho bydlení. Ačkoliv jsme bydleli ve stráni, svítilo nám sem ranní a odpolední sluníčko. Od silnice vedla kolem nás cestička a nikdo , kdo tudy kráčel, neunikl naší pozornosti . Jakmile někdo z nás někoho zmerčil, okamžitě i ostatní otočili hlavy k oknu , kdo že to tam kráčí..Okýnko , které směřovalo k silnici , jsme otvírali a na jaře jsme do něj dávali vázičku s bledulkami , řeřišnicí nebo fialkami. Po stranách naší sednice byly postele, uprostřed stůl , za tím stolem mezi okny bylo kanape. V dolní části u dveří byla na jedné straně police, na druhé kamna. A taky se tam ještě vešlo oválné zrcadlo se šuplíčky .
VZPOMÍNKY
6
Nábytek mých rodičů byl světle žlutý , fládrovaný a myslím , že na konci dvacátých let, kdy ho mí rodiče pořizovali, musel působit docela honosně. Téměř uprostřed světnice , která měřila asi dvacet metrů čtverečních, stála v zimním období malá plechová kamínka . Jednou při sobotním koupání jsem se přitočila příliš blízko k troubě a bylo zle. Spálila jsem si prdýlku. Byla to jedna z největších bolestí mého dětství. Někdy večer k nám přišli na návštěvu Kučerovi nebo učitelovi . Já už jsem ležela v posteli. Jejich tiché hlasy mi pomáhaly při usínání . Někdy jsem vystrčila ruku zpod peřiny, stiskla palec a ukazováček, zbývající prsty jsem od nich odtáhla a na stěně se objevil stín jakéhosi parohatého zvířátka. Postele byly významnou součástí zařízení naší sednice. Maminka na ně měla troje deky. Dvoje pro všední den . Na modrých bylo vetkáno věrné milování Mařenky a Jeníka , na těžkých tmavě zelených soukenných byly jakési secesní květy a ty nejvznešenější deky byly bílé , sněhopadlé , s krajkovým vyšíváním . Ty byly na neděli a sváteční dny. Na postele maminka moc dbala . Peřiny musely být krásně urovnané a chodilo se kolem nich jako kolem oltáře.Když už jsem povyrostla a bylo na mně, abych postele ustlala, pomáhala jsem si mandolínou při jejich rovnání Naše hospodářství bylo skromné. Dvě kozy, králíci, slepice a asi čtyři husy.I my jsme měli za vesnicí na někdejším dvorském lánu malé políčko . Pro kousek pšenice slepicím a pro kousek brambor. Zbytek tvořil malý palouk, kam jsem chodila pást kozy. S těmi kozami jsem prožila ledajaké radosti. Na pastvu jsem si nosila většinou nějaké čtení . Bývaly to nejspíš staré časopisy Radost . Jednou na té pastvě v nestřeženém okamžiku se kozy do těch Radostí s radostí pustily . Chutnaly jim . (Ty časopisy byly součástí obecní knihovny, kterou jsme v době války přechovávali u nás doma ). Jindy , když se blížila bouřka , vydala jsem se s kozami urychleně k domovu. Oprátky obou koz jsem si otočila kolem pasu a šly jsme. Na pastvu jsem si nosila většinou nějaké čtení . Bývaly to nejspíš staré časopisy Radost . Jednou na té pastvě v nestřeženém okamžiku se kozy do těch Radostí s radostí pustily . Chutnaly jim . (Ty časopisy byly součástí obecní knihovny, kterou jsme v době války přechovávali u nás doma ). Jindy , když se blížila bouřka , vydala jsem se s kozami urychleně k domovu. Oprátky obou koz jsem si otočila kolem pasu a šly jsme. Vtom vydatně zahřmělo . Kozy se polekaly a jako splašené se rozeběhly po cestě směrem k vesnici.. Strhly mě na zem a vláčely za sebou . Ještě že cesta byla travnatá a měkká . Jednou, když jsem kozy dojila , jedna, ta co měla dlouhé rohy , hodila hlavou a trkla mě do obličeje. Ty rohy byly naštěstí zahnuté , takže se krom obrovského monoklu nic strašnějšího nestalo. U nás se hodně muzicírovalo. Tatínek hrál na heligónku , já s Vlastou na mandolínu . Někdy ,
VZPOMÍNKY
7
když byl pěkný teplý letní večer, sedli jsme si na zápraží a hráli jsme a zpívali. Občas přišel i Standa učitelů s harmonikou . Někdy se u nás zastavil náš bratranec Bohouš Bína z Proseče. I on rád hrál na mandolínu. Uměl hrát dobře . Tatínek moc rád zpíval . Harmonika a to zpívání určitě patřily k jeho největším radostem až do posledních jeho dnů . Tak končí dnešní pokračování Vzpomínek. Níže ukázaná fotografie napovídá, o kterém domku budou další vzpomínky. Můžete se pokuisit hádat.
Pokračování v dalším čísle Podještědský měsíčník Karolinka vydáva Sdružení obcí Podještědí, 463 43 Proseč pod Ještědem 89. Měsíčník vychází pouze v elektronické podobě a získat ho můžete na stránkách WWW.ppj.cz, WWW.OU-Bila.cz, povoleno MKČR
