SDRUŽENÍ OBCÍ PODJEŠTĚDÍ
PODJEŠTĚDSKÝ MĚSÍČNÍK
eKarolinka Ročník XX.
Číslo 6
Červen 2014
e
Složky IZS na dětském dnu Proseč Zprávy z mikroregionu Měsíc červen je v Podještědí již dlouhá léta ve znamení konání Dětských dnů. Původně byl tento svátek oslavován v provedení Pohádkový les jen ve Všelibicích. Později se přidala Proseč se soutěžním odpolednem, s jednotlivými disciplinami a vyhodnocováním a o rok déle se přidal Vlčetín s obdobou pohádkového lesa avšak s velice dobře připravenými stanovišti při cestě přírodou. Všechny akce jsou přístupné i dětem z ostatních obcí či také měst (Liberec). Aby akce nebyla jednotvárné, pořádající spolky je každoročně inovují co do programu i odměňování. Že se líbí ,ukazují počty účastnících se dětí . Je to vždy okolo jednoho sta . A to jistě stojí zato akci pořádat. -kam-
OBCE
2
Javorničtí rodáci se opět sešli Letos již po 19. se sešli javorničtí rodáci. Jako obvykle se sešli v restauraci Javorka. Většina se jich nejdříve zašla podívat, zda jejich škola stojí na stále stejném místě a hlavně není provedena nějaká zásadní stavební změna. Tentokrát byla stanovena hodina zahájení srazu na 16. A skutečně, všichni to vzali doslova, protože pár minut před čtvrtou odpolední v restauraci nebylo ani človíčka. Úderem čtvrté se ale rychle začal sálek zaplňovat a s mírným zpožděním bylo možno setkání zahájit. Toho se ujala paní Hana Pospíšilová, která se o setkání spolu s paní Irenkou Schreilovou po celá ta letá staraji. Všechny srdečně přivítala a seznámila je s průběhem setkání. Ten se celkem nemění, vždy se dovědí nějaké novosti a potom to jsou informace o programu a důležité věci – jídle. Jako vždy, shrom ažďování pokračovalo i po přivítání, někteří přišli, či přijeli trochu později – podle možnosti dopravy - stejně tak to je i s odchodem. Všichni se samozřejmě sesedli podle svých ročníků, nebo sousedů a přátelsky si popovídali o novinkách, které je zajímaly. Pan Arnošt Drapák, který dokumentuje jednak starou historii Javorníka, ale také současnou dobu, jim pak podává inormace jednak slovní a hlavně fotografické. Svou práci mohl využít a vydat knižně, protože jeho poznatky a informace by zajímaly jistě i ty, kteří nejsou rodem z Javorníka ale i těm, kteří se z nějakých důvodů nemohou zúčastnit. Má těch informací každý rok dostatek. Konec setkání neměl pevně stanovený čas, a tak po šesté hodině nastoupila hudba k
OBCE
3
tanci. Bohužel se i zde projevuje stáří a těch, kteří se prohánějí po parketu, každý rok ubývá a stejně tak i letos. Přesto v družné zábavě ti vytrvalejší přestáli i hodinu půlnoční. Sraz se vydařil, sešli se ti, kteří jsou vytrvalí, a Javorník jim přirostl k srdci a co navíc, stalo se zvykem, že jsou zváni i nerodáci ale i bydlící, což jsou ti mladší, a tak se sešlost i omlazuje a to zvyšuje cenu tohoto setkání pro život Javorníku. -kam–
oOo-
Děti slavily na Proseči Stalo se už zvykem, že v měsíci červnu, který začíná Dnem dětí, se tento svátek připraví s větší parádou. Protože první červen může být i jiný den, než je sobota nebo něděle, přenáší se svátek dětí většinou na jiný den v měsíci červnu, nebo i na první týden v červenci. Pořadatelé, kterými je obec Proseč pod Ještědem a TJ Sokol, se dohodli letos na termínu 21. června , což byla sobota. Je také nutno dodat, že spolupořadateli jsou vždy myslivci a také prosečtí hasiči. Akce je vždy odpoledne, aby na ni bylo více času a rodiče co nejvíce děti zaměstnali. Místem pro konání akce je vždy cvičiště v Borovičkách, které svou plochou dovolí postavit dostatek stanovišť. Již od loňského roku se změnil poněkud řád – děti jsou za výsledek hodnoceni finanční částkou v prosečské měně – tolaru. To je stimuluje k tomu, aby se snažily podat co nejlepší výkon, aby „vydělaly“ co největší částku. Tu pak mohou v připraveném „obchodě“ proměnit za zboží v dosažené hodnotě. Tak mohou mimo plyšáků a jiných hraček také „koupit“ třeba knihu. Protože se účastní mnoho dětí od předškolního věku až do možných patnácti, bylo pole soutěžících rozděleno na dvě věkové kategorie. Pro zajímavost: v první kategorii bylo zapsáno celkem 68 dětí a ve starší 22. Děti měli za úkol discipliny se zručnostní tématikou, několik vědomostních a samozřejmě nechyběla střelba ze vzduchovky u myslivců – tady se všichni mohli posilnit tradičním dobrým gulášem- nebo šikovnosti a vědomostmi na postu u hasičů. Ti byli tentokrát posílení dalším článkem IZS - rychlou záchrannou. Celá akce byla zabezpečena i péči stravovací – opékaly se krůtí stehna, grilovaly klobásy a pochopitelně na utišení žízně byla nealko nápoje a pro otce pivo obojího provedení. a tak soutěžícím s doprovodem rodičů, či prarodičů zbývalo se pouze zaregistrovat, obdržet soutěžní kartu s disciplinami a sáček na
OBCE
4 –„vydělané“ peníze. Na Proseči se startovné neplatilo, pro všechny bylo zdarma. Počasí se také vydařilo, a tak bylo dostatek radosti z vysoutěžených cen. -kam-
Dětský den ve Vlčetíně Měsíc červen je ve znamení Dětských dnů a to nejen v Podještědí,ale patrně v celé republice. Pravidelně v červnu se tento svátek slaví i ve Vlčetíně, zpravidla týden po Dětském dnu na Proseči. Bývalo pravidlem, že Vlčetští pomohli s pořádáním Prosečským a samozřejmě naopak. Pořadatelem ve Vlčetíně jsou hasiči a to proto, že jsou vlastně jedinným spolkem, který to může zvládnout. Tak tedy v sobotu 28. června po třetí hodině odpolední se sjelo do Vlčetína tolik rodin, že počet startujících byl rovných sto dětí. Tradicí je trasa soutěže, která vede od hasičské zbrojnice u koupaliště k mikroregionální spojce k Proseči, k potoku, dál k lesu a zpět ke koupališti. Cestou musí děti absolvovat okolo dvaceti stanovišť s různými náměty a to jednak zaměřenými na zručnost, nebo nebojácnost a také potom na znalosti. Zatloukají se hřebíky u Bořka stavitele, nebojácnost přezkouší jízda na koni a znalosti několik stanovišť, jako je třeba lesní. V zájmu byli
OBCE
5
samozřejmě koně, protože na nich se každý den v běžném životě určite nesvezete. Cestou jste nebojácnost museli prokázat u hastrmana, který,jako obvykle pobýval v Kyselkách a lovil ryby na háček . On ne, musel soutěžící. Na závěr u zbrojnice parádníci a parádnice si mohli nechat přibarvit vlasy a určitě se dali tetovat barevným krásným obrázkem. Mezi tím se hlava rodiny, pokud nemusela jako doprovod na trasu, mohla občerstvit a najíst u v loni postaveného bufetu , k tomuto účelu určenému. Rozhodně spolu s druhým stánkem v garáži zbrojnice, kde bylo „sladké „ pro ty měkčí, bylo pro soutěžící i jejich doprovod opravdu postaráno. A protože je Vlčetín dost malý nato, aby všechen personál byl jen od hasičů, podílelal se na pořádání celá ves, co by také dospěláci neudělali pro tu mládež, která je bežně každý den zlobí – ale svátek je jen jednou v roce, tak se všichni mohli přetrhnout a opravdu dílo se velice vydařilo ke spokojenosti dětí z nejméně poloviny okresu. A počasí? - také jim přálo. -kam–
oOo–
Karolína při návštěvě Světlé Jak „Rodáci“ na valné hromadě v květnu slíbili, tak také provedli. Již 7.června došlo k plnění slibu – totiž k odhalení nově vybudované naučné stezky o pobytu spisovatelky Karolíny Světlé v Podještědí - okolí Světlé. Stezku vytvořilo občanské sdružení „Stopy v krajině“. Autorky projektu Andrea Fischerová a Tereza Rafoth vytvoření stezky pojaly pro návštěvníky velice zajímavým způsobem, který dává vyznít nejen kráse myšlenek a skutečností, ale také kráse podještědské přírody. Nejde jen o to školometsky seznámit turistu – cestovatele s osobou
NÁŠ KRAJ
6
a dílem spisovatelky, ale i posazením tohoto díla do krajiny, ze které byla myšlenka čerpána. Je potřeba také doplnit, že stezka není celá nová, ale je dobře doplněna novými skutečnostmi i novými body stanovišť. Stezka je doplněna novými technickými informačními prostředky (pro nás starší trochu neobvyklými a někdy i neznámými – ale učme se). Délka stezky je asi šest a půl kilometru dlouhá a myslím, že i skalním „horákům“ má co dát. Otevření stezky počalo srazem u OÚ a pak cesta pokračovala z Hodek ke Světlé. Už po několika desítkách metrů jsme se dostali k lavičce, která je velmi zajímavá tím, že se skládá ze „seslí“, které jsou obličeji některých současnic K. Světlé. Abychom se nepletli, jsou označena na sedáku tabulkou se jménem. Průvod – dá-li se tak říci, se pak přesunul ke škole, kde byla odhaleno další vyřezávané překvapení – setkali jsme se zde s vílou. Pak už byl přesun k faře, kde bylo připraveno setkání. Příjezd manželů Mužákových na Světlou, v kočaře, byl opravdu velice dobře připraven , včetně vítacího ceremonálu. V té chvíli opravdu byla celá atmosfera nastrojena , jako skutečný okamžik, a člověk se mohl vžít do dávného času, kdy se tato skutečnost stala. Také vyznání obou autorek, včetně jejich vysvětlení k jednotlivým údobím tvorby projektu, bylo velice zajímavé a také vysvětlující. Zde se přítomni dověděli některé skutečnosti, které doposavad unikaly, nebo byly i mylně vykládány. Postup, který provázel dopracování stezky a jednotlivých zastávek, včetně těch nových byl rovněž zajímavý. Stezka ,podle slibu, byla otevřena. Měla by přilákat další turisty do našehí kraje, aby se mohli seznámit s působením spisovatelky našeho kraje – Karolínou Světlou. Prohlídky celé zcela jasně poučné stezky by se snad měli zúčastnit i všichni občané Podještědí, protože leckteré věci jsou a byly nám neznámé. „Rodáci“ slib splnili, teď je na nás přidat se k úmyslu díla a pomoci propagovat náš krásný kraj. - kam-oOoVzpomínky (pokrač.) A zase , další domek, další zedník. Tím zedníkem, tentokrát to byl dokonce polír , byl Václav Kotek. Dům číslo ?? . Taky příbuzný .I to byl určitě hodně chytrý a šikovný muž. Vím dozajista , že jeho slovo mělo váhu . „Vencova “ žena Blažena žila v jakémsi pohodlí a blahobytu. Snad ani nechodila na pole k sedlákům . Ráda vedla sousedské řeči a ty řeči byly někdy příčinou všelikých svárů . Nejčastěji přetřásaly místní záležitosti teta Blažena s Libuší Kučerovou a její matkou , starou Honzejčkou. Tady v domku u Kotků v malé světničce bydlela v podnájmu rodina Pluhařova. Říkalo se tam u Loutchanů. Měli tři syny a dvě dcery. Synové Vlastík, Zdeněk , Karel a děvčata Alenka a Vlaďka. S těmi holčičkami jsme se já a Jarča kamarádily. I tahle rodina se po válce odstěhovala někam k Liberci. Do Javorníka se už se nikdo z nich nevracel. Na konci té řady domků byli Hnízdilovi. Hynek Hnízdil byl švec , jeho žena Božka byla taky příbuzná. Tatínkova sestřenice. Hnízdilovi měli dva syny a dceru. Syn Pepa žil v Praze, byl vojákem z povolání s nějakou šarží, Standa byl vyučený zámečník a Anežka se provdala za Karla Sluku , Caforkova syna . I Karel Sluka s Anežkou žili se svou rodinou v Praze. Anežku trápilo těžké astma . Pan Karel Sluka všechny přežil.V letošním roce oslavil své sté narozeniny v českodubském pečovatelském domě. Nejhonosnějším domem mezi těmito byla Škodova vila. Dům číslo 44 .Nevím, na čem ten pan Škoda zbohatl. Pravděpodobně obchodem , který provozoval v Horce . Vím jen , že to byl pán, který měl veliké břicho a jako hasiči mu náležela helma krásnější než měli ostatní jeho druzi . Byla jako zlatá.
VZPOMÍNKY 7 V oplocené zahrádce měli tihle Škodovi meruňku. Vzácný to strom v našem kraji. Patřila jsem do družiny , která se vypravila na noční lup za těmito exotickými plody. Hospodáři neklid v zahrádce neunikl , přikvačil a jediný zloděj , kterého se mu podařilo lapit , jsem byla já. Pochopitelně , že se to dozvěděli rodiče. Tatínek ale byl tenkrát mimořádně nad věcí. Což oceňuju dodnes. ŠKOLA Manželé Hnízdilovi měli na starosti zdejší školu . Uklízeli ji a v zimě topili ve velkých uhlových kamnech. Měli také v péči lékárničku , a když se některému žáčkovi něco stalo , poskytli mu první pomoc. Zasahovali i v mém případě. Byla jsem tenkrát na trávě v lese pod Horkou . Tráva to byla nevhodná, taková hladká ostřice. Srp mi po ní sklouzl a já jsem se sekla do malíčku levé ruky. Rána to byla hodně hluboká , asi by to bylo chtělo několik stehů, ale zůstalo jen při zákroku Hnízdilových . Jizva zůstala do dneška. Jak bylo řečeno, Hnízdilovi měli v péči školu. Stála tady na tomto výsostném místě od roku 1928 . V přízemí jen jedna třída, kabinet, chodba veliká jako tančírna a prostorné záchody . V poschodí byl docela rozlehlý byt pro učitelovu rodinu. Třída byla vybavená fortelnými dřevěnými lavicemi vždy pro čtyři děti. V téhleté třídičce nás bylo někdy až ke čtyřiceti. To tehdy , když k nám v některém období za války přicházely děti z Modlibohova. Do dnešní doby nejsem s to pochopit, jak jeden učitel mohl zvládnout tak bohatou skladbu dětí , a tolik . Když jsem já začala chodit do školy, byli jsme tam čtyři prvňáci a ve druhé třídě taky asi čtyři děti a tak to šlo dál . Já jsem začala chodit do školy v roce 1938 . Mými spolužáky, taky prvňáky,
VZPOMÍNKY
8
byli Jarka Havlíků, Pepíček Štrausů a Jarča Hudcová V první třídě jsme měli paní učitelku. Jmenovala se Heda Kratkai , ve druhé třídě pana učitele Hartycha , pak pana učitele Arnošta Křivánka, a nakonec Bedřicha Svobodu. Pan Křivánek měl občas problém s udržením té nepokojné chásky v klidu a pořádku. To byl asi on, kdo rozbil o hlavu svého žáka Karla Loutchana smyčec. Byl z toho tenkrát velký poprask. Zasahovali rodiče a o případ se zajímala celá vesnice. Jindy při pracech na zahrádce rozlítil pana učitele nějakými nepřístojnostmi Míla Prokopů Ze Sobákova, zvaný Vekujeheky . Došlo k honičce přes školní záhonky. Míla byl pochopitelně rychlejší a panu učiteli uprchl. K jakému zúčtování došlo, to už nám , spolu žákům, zůstalo utajeno. Pan učitel Svoboda. Byl to vysoký pán s lahodným hlasem a mohutným knírem pod nosem Měla jsem ho ráda. Vidím ho , jak sedí na žákovské lavici a něco vypráví. Pro kterou třídu a kterému věku byla jeho slova určena , to nevím, ale myslím, že jsme poslouchali se zaujetím všichni. V tom asi také spočívalo kouzlo této jednotřídní školy. Pan učitel látku vysvětlil a pak zadal práci. Kdo byl dřív hotový, naslouchal, co se učí jiné děti. Nejspíš ty starší. A tak kdo chtěl, ledacos pochytil. Občas utrousil pan učitel nějaký vtípek. Pamatuju si ten o nevěstě, která zapomněla , jak se dělají škubánky. V jižních Čechách prý se jim říká šusterka. (Pan učitel byl z jižních Čech ). Svatebčani vyjeli na kopec za ves a nevěsta se vyděsí . Zapomněla , jak se dělají škubánky. A ty musí každá novo- manželka umět. Volá zpátky domů k matce : „Mámó, kolik se dělá do šusterky děr ? “ Máma volá zpátky : „ Jen jéééď ! “ Nevěsta si oddychne : „ Áháá , dévět ! “ Když jsme něco nevěděli hned a rozsvítilo se nám v hlavě až s notným zpožděním, prohlásil pan učitel : „ Áháá, devět ! “ Někdy nás odvedl do svého bytu ke klavíru. To když tam pobýval jeho bratr Milan. Milan prý jezdil po světě jako muzikant s nějakým cirkusem. Takové hodiny zpěvu jsem měla obzvlášť ráda. Zpívali jsme hlavně ty jihočeské. Na tom Bošireckým mostku o Tálinským rybníku a Když jsem šel vod Domažlic . Myslím , že ti dva pánové vzpomínali při našem zpívání na své rodné jižní Čechy . Dvakrát jsme byli na školním výletě. Jednou na Sudě a po druhé v Hamrech. Ta výprava do Hamer byla obzvlášť zdařilá. Jeli jsme na žebřiňáku vyzdobeném břízkami . Cestou jsme zpívali, až se hory zelenaly. Při této výpravě jsme se zastavili v Kotli. Mě osobně ani tak nezaujala obrovská staletá lípa, ale především dřevěná chalupa , kde nám hospodyně dávala napít . Ve dvojitých oknech toho roubeného domu mezi skly bylo tak nepředstavitelně much , že jsem z toho byla úplně fascinovaná a bylo mi skoro zle. (Poslední pokračování příště – Dvě Horky) Fotografie: Hnízdilovo a Škodova vila naproti škole
Podještědský měsíčník Karolinka vydáva Sdružení obcí Podještědí, 463 43 Proseč pod Ještědem 89. Měsíčník vychází pouze v elektronické podobě a získat ho můžete na stránkách WWW.ppj.cz, WWW.OU-Bila.cz, povoleno MKČR
