Magazín 2 0 . č í s l o 2 0 11
vydává
Úvodní slovo Milé čtenářky, milí čtenáři, předvánoční číslo magazínu GaRP vychází v době, kdy vánoční přípravy začínají nabírat na obrátkách. Obchody, ať už kamenné nebo internetové, praskají ve švech, domácnosti se podrobují generálnímu úklidu a naleštěná okna nejednoho domu zdobí řetězy blikajících žárovek. Abyste aspoň na chvíli unikli tomuto shonu, přinášíme Vám dvacáté vydání GaRPa, jehož témata jsou na míle vzdálená úklidu, pečení i kaprovi počítajícímu své poslední dny ve vaně. Již téměř měsíc a půl uplynulo od doby, kdy spatřil světlo světa sedmimiliardový obyvatel planety Země. Odhlédneme-li od sporů, které se rozpoutaly v souvislosti s určením dítěte narozeného 31. října 2011, jenž ponese titul sedmimiliardového člověka, stojíme v souvislosti s růstem počtu lidí na planetě před mnohem závažnější otázkou, a to, jestli je možné zajistit všem členům stále rychleji rostoucí světové populace dostatečnou obživu. Otázkou nasycení světové populace se podrobněji zabývá Dagmar Milerová Prášková, která se snaží zodpovědět, co bude rychle rostoucí počet hladových krků znamenat pro nejlidnatější zemi světa, pro arabské země i státy subsaharské Afriky a v neposlední řadě jaký bude mít dopad na zemědělskou produktivitu jako takovou. V komentáři se Jiří Čáslavka ohlíží za výsledky listopadového summitu zemí G20 v jihofrancouzském Cannes, jehož se účastnil jako zástupce občanské společnosti. Ačkoli mělo vrcholné setkání dvaceti nejsilnějších ekonomik
Ilustrační foto / Indie / Foto: Marek Vaculík Zdroj: Archiv Glopolis
řešit zásadní reformy světové finanční architektury, v popředí zájmu světových lídrů se podle očekávání nakonec ocitla především krize eurozóny. V závěrečném příspěvku se Aurèle Destréeová zaměřuje na sektor živočišné výroby, který se v poslední době těší nebývalému rozkvětu souvisejícímu ve velké míře s rostoucí oblibou masa a mléčných výrobků v zemích globálního Jihu. Rostoucí poptávka představuje hlavní spouštěč takzvané „revoluce živočišné výroby“, která přináší zásadní příležitost pro rozvoj chudých komunit napříč kontinenty. Mnohdy však tato příležitost zůstává pouze v rovině teoretické, neboť v té praktické jí stojí v cestě řada překážek. O tom svědčí mimo jiné také stav mléčného sektoru (v článku se hovoří konkrétně o produkci mléka v Bangladéši), o němž se často říká, že ho pod-
Obsah Úvodní slovo.........................1 Zaostřeno..............................2 Sedm miliard na krku
Komentář..............................4 Na cestě z krize G20 tápe
Nakonec................................5 Mléčná revoluce po lupou
kopává evropský export sušeného mléka. Vážené čtenářky, vážení čtenáři, doufáme, že přežijete předvánoční shon bez újmy a že vám čekání na sváteční dny příjemně zkrátí magazín GaRP. Inspirativní čtení Vám za tým Glopolis přeje Ingrid Mitáčková
(1)
Sedm miliard na krku Datum 31. října 2011 se podle OSN zapsalo do historie jako den, kdy počet celosvětové populace dosáhl hranice sedmi miliard. Názory na to, zda by měl růst světové populace vzbuzovat neklid, nebo zda je možné tuto skutečnost nerušeně přejít, se různí. K panice jistě důvod není, ale bezesporu se nabízí naprosto legitimní otázka, zda je možné takové množství lidí nasytit. Ačkoliv se na první pohled může zdát, že v době aktuální krize eurozóny nás tento problém až tolik nepálí, v dlouhodobějším horizontu se určitě jedná o zásadní geopolitické téma, které nebude možné ignorovat. V řeči čísel První miliardu lidí čítala planeta na začátku 19. století. O dvě stě let později, konkrétně v roce 1999, už demografové napočítali 6 miliard. Dnes každoročně přibude na světě 80 miliónů lidí a další miliardu oslavíme zhruba v roce 2025. Nejrychlejší populační růst zažívají jihovýchodní asijské státy a Afrika, tedy země bojující s vysokou mírou chudoby a podvýživy. Jedná se ale o průměrné odhady, které navíc neberou v úvahu vliv klimatických změn a vyčerpávání přírodních zdrojů, hlavně vodních zásob. Například podle Programu OSN na ochranu životního prostředí (UNEP) se budou do 14 let potýkat s nedostatkem vody celé dvě třetiny populace země, což by mohlo mít značný vliv právě na produkci potravin a reprodukci jako takovou. Propočty Světové banky říkají, že k uživení lidstva bude třeba zvýšit zemědělskou produktivitu do roku 2050 o 70 procent. Na první pohled se jedná o vysoké číslo, je ale třeba dodat, že za posledních
40 let se se tato produktivita více než ztrojnásobila. Momentálně ale úrodnost klesá a zemědělský sektor se potýká s mnoha problémy, jako jsou nepředvídatelné výkyvy počasí, kontaminace a degradace půdy z nadužívání chemických hnojiv či rozšiřování pouští. Obavy z nedostatku potravin jsou tak na místě. Nicméně stále platí, že aktivity chudší poloviny světové populace nemají zdaleka tak negativní vliv na životní prostředí jako činnost sedmi procent nejbohatších, kteří mají na svědomí celou polovinu všech emisí CO2. Čínská noční můra Důsledky růstu světové populace dopadnou také na nejlidnatější národ světa bez ohledu na to, že už v roce 2025 by Čínu o její prvenství měla připravit Indie. Pro zemi, která musí uživit 1,34 miliardy krků a přitom jen desetina její rozlohy se dá využít pro zemědělské účely, představuje produkce potravin klíčovou otázku. Navíc ji straší traumatická zkušenost hladomoru z přelomu padesátých a šedesátých let, který si vyžádal 30 miliónů obětí. Číňané se zaměřili na soběstačnost v produkci potravin, ale od konce devadesátých let začali dovážet sóju. Spotřeba sóji v Zemi středu totiž stále stoupá, a tak dnes musí ze 70 miliónů tun celé čtyři pětiny dovážet. Takto vysoká poptávka vedla k restrukturalizaci zemědělství na západní polokouli, konkrétně ve Spojených státech, Brazílii a Argentině, které jsou jako jediné schopné na tak masivní poptávku odpovědět. Plocha, kterou tyto země vyčlenily pro pěstování sóji, již nyní přesahuje celkovou plochu určenou pro pšenici a kukuřici. Podobný scénář lze předvídat i u další zemědělské komodity. Je více než pravděpodobné, že se Čína bude muset brzy obrátit na světový trh i kvůli importu obilí.
Earth Policy Institute předpovídá, že pokud by Číňané dováželi pětinu své obilné spotřeby, potřebovali by 80 milionů tun ročně. Spojené státy jako největší exportér přitom vyvážejí celkově téměř 90 miliónů tun obilí ročně. Za předpokladu, že průměrný Číňan bude chtít žít svůj „americký sen“ a zvýší svou spotřebu do roku 2035 na úroveň dnešního průměrného Američana, bude Čína potřebovat 1,5 miliardy tun obilí, což se rovná 70 procentům dnešní roční celosvětové obilné produkce. Závislost na dovozu základních potravin z USA tak může být pro Čínu noční můrou vzhledem k její strategické pozici největšího amerického věřitele. Tikající africká bomba Předpověď, že do roku 2050 se počet obyvatel arabského světa zdvojnásobí, umocňuje už tak výbušnou situaci na Blízkém východě. Libye, Sýrie i Jordánsko dovážejí až 90 procent pšenice a Egypt patří mezi její největší importéry vůbec. Pšenice se nejvíce dováží z oblasti Černého moře, kterou ovšem zasáhly loni požáry, na což Rusko reagovalo zákazem vývozu. Tuto téměř absolutní závislost způsobuje fakt, že Blízký východ a severní Afrika patří geograficky k regionům s nejmenšími vodními zásobami na světě a s minimálními možnostmi pro zavlažování. Nedostatek vody se podepisuje i v plánech dalších arabských zemí. Například Saudská Arábie se připravuje na postupné snižování produkce pšenice a za pět let již předpokládá její úplný dovoz. Celý region navíc slouží jako čerstvý příklad toho, jakou mobilizační silou mohou působit rostoucí ceny potravin či obavy z hladu. Počasí a klimatické změny Potíže se nevyhnou ani subsaharské Africe. Zatímco v roce 1975 byla populace této části země poloviční ve srovnání s Evropou, za
(2)
40 let bude čítat dvě miliardy lidí, převážně hladových. Klimatické změny a nešetrné zacházení s přírodou však povedou ke snižování produkce potravin, která je již v současnosti na mnoha částech kontinentu bolestným problémem. OSN kromě toho předpovídá, že rozšiřující se Sahara vyžene z domovů až na 60 miliónů lidí, kteří zamíří v migračních vlnách do Evropy. Navíc věkově bude africká společnost velmi mladá na rozdíl od stárnoucí populace v rozvinutých zemích a spíše náchylná k násilným řešením konfliktů. Otázku, jak planeta uživí další miliardu lidí, si kladli experti nedávno a zcela jistě si ji budou klást i za několik let, až na imaginárním počítadle padne cifra začínající osmičkou. V době snižujících se zásob potravin budou ve výhodě ti, kdo vypěstují dostatečné množství potravin, případně ti, kteří budou disponovat dostatečnými finančními prostředky na pronájem půdy v jiných státech, bohatších na přírodní zdroje. Situace by mohla dojít až tak daleko, že vývoz potravin by se mohl stát strategickou zbraní, za kterou by se mohlo velmi draze platit. Momentálně není hlad výsledkem demografických problémů nebo nevyvážené nabídky a poptávky, jedná se primárně o špatná politická rozhodnutí. Do budoucna však nerespektování limitů přírody může vést k zásadnímu snížení produkce potravin, a pak už nebudeme moci klidně spát bez ohledu na to, kolik lidí zrovna běhá po planetě. Autorka Dagmar Milerová Prášková Článek vyšel v upravené podobě v Hospodářských novinách. Ilustrační foto / Indie / Foto: Marek Vaculík Zdroj: Archiv Glopolis
(3)
Na cestě z krize G20 tápe Měl to být summit, řešící zásadní reformy světové finanční architektury. Krize eurozony ale na setkání G20 v Cannes tyto plány odsunula na vedlejší kolej. Ještě před několika lety, se při setkáních skupiny zemí G8, vůdci nejvyspělejších zemí světa zavazovali navýšit pomoc pro nejchudší obyvatele planety. V Cannes to ale byli Evropané, kdo žádal o finanční výpomoc státy BRIC a další země tzv. globálního Jihu, ve kterých, i přes ekonomické úspěchy posledních let, žijí stále stovky milionů chudých lidí. Zoufalá snaha o růst Což jen potvrdilo, že v ekonomické krizi je dnes především Západ. Prohrává v soutěži o nižší míru regulace a ve snižování nákladů, čímž dochází k přemisťování pracovních míst do zemí s nižšími sociálními a environmentálními náklady. Dobře placených míst v odvětvích s vysokou přidanou hodnotou je málo a mzdy ostatních stagnují či mírně klesají. Nedostatečná agregátní poptávka je navyšována dluhem, což není dlouhodobě udržitelné. Výpadky příjmů jsou v důsledku daňové soutěže mezi státy tak vysoké, že mnoho vlád zjišťuje, že už nejsou schopny zaplatit veřejné služby jako dříve. Zoufalá snaha o hospodářský růst je jednou ze základních motivací další deregulace, liberalizace, nadměrné financializace a dluhů, jež spouští finanční, dluhové a hospodářské krize. Nově industrializované země naopak vycházejí z krize posíleny, protože zlepšily svou makroekonomickou politiku. Poučeny asijskou a latinsko-americkou krizí, se snaží
Summit G20 v Cannes / Foto: EC Zdroj: Flick.com
vystříhat ekonomické destabilizace a rizikového zadlužení. Činí tak mimo jiné i z obavy z dohledu MMF, který v minulosti značně zasahoval do jejich politické suverenity. Volatilita kapitálových toků, směnných kurzů a světových cen komodit spolu s rychlou liberalizací obchodu vysvětluje, proč mnohé země hromadí prostřednictvím obchodních přebytků rozsáhlé zahraniční rezervy coby bezpečnostní opatření. Jelikož nechtějí přijít o svoji dočasnou konkurenční výhodu nižších sociálních a environmentálních standardů, tak nejsou příliš nadšené ze snahy Západu regulovat některé negativní aspekty globalizace. Čekání na Bretton Woods 2 Z krize se nemůžeme dostat tak, jak jsme se do ní dostali. Proto je třeba, aby se uskupení G20 brzy vrátilo ke své ambiciózní agendě. Potřebujeme ucelenější pravidla pro finanční instituce, které by eliminovaly nezodpovědné riskování a kulturu zaměřenou na krátkodobý zisk. Šéfové států G20 by si měli vzpomenout na své vlastní prohlášení, kdy se zavázali ke spolupráci v úsilí o odstranění příčin krize, jejíž
kořeny spočívají v kolektivním selhání finančních institucí a regulatorních orgánů. Finanční regulace nemůže být omezena na národní úroveň, protože finanční trhy fungují globálně. Především by všechny země měly co nejdříve přijmout své závazky, které byly přijaty na předchozích summitech, aby nedocházelo k regulatorní arbitráži. V dlouhodobějším horizontu by se mělo uvažovat i o rozdělení bank, které jsou příliš velké a systémově důležité, na menší, které budou stát na nových, pevnějších základech. Tím by se minimálně část peněz přesunula z virtuální do reálné ekonomiky, sloužila by podnikům a občanům, což by v konečném důsledku mělo vést k růstu pracovních příležitostí. Lídři G20 by se prostě měli co nejdříve vrátit ke svým záměrům přestavby globální finanční architektury pro 21. století. Čekání na Bretton Woods 2 nesmí trvat dlouho. Autor: Jiří Čáslavka Komentář vyšel také v Hospodářských novinách.
(4)
Mléčná revoluce pod lupou Sektor živočišné výroby zažívá rozkvět, k němuž velkou měrou přispívá rostoucí obliba masa a mléčných výrobků v zemích globálního Jihu. Rostoucí poptávka představuje hlavní spouštěč takzvané „revoluce živočišné výroby“1, která přináší zásadní příležitost pro rozvoj chudých komunit. O mléčném sektoru, na který se tento článek zaměřuje, se často říká, že ho podkopává evropský export sušeného mléka. Jaká je tedy situace na pozadí právě probíhající reformy Společné zemědělské politiky (CAP)? Revoluce živočišné výroby v plném proudu. Jakou roli v ní mají chudí? Živočišná výroba je jednou z nejdynamičtěji se vyvíjejících oblastí zemědělského hospodářství. Nárůst populace, stoupající příjmy a urbanizace stojí za vyšší poptávkou po živočišných produktech. Zatímco poměr obilovin ve stravě klesá, podíl mléka, vajec a masa rychle stoupá. Nárůst spotřeby mléka v rozvojových zemích dosahoval v letech 1995 – 2005 průměrně 3,5 až 4 % ročně, tedy dvojnásobku růstu spotřeby nejdůležitějších základních potravin za stejné období.2 Bangladéšská státní plánovací komise předpokládá, že se v roce 2015 poptávka po mléce oproti roku 2009 zdvoj-
1
2
Toto označení bylo Světovou organizací pro výživu a zemědělství (FAO) poprvé použito v roce 1999 v textu Livestock to 2020 – The Next Food Revolution, autoři: C. Delgado, M. Rosegrant, H. Steinfeld, S. Ehui a C. Courbois vydaném v Římě. FAO, 2010: Status of and Prospects for Smallholder Milk Production – A Global Perspective, autoři: T. Hemme and J. Otte., Řím
Ilustrační foto / Foto: Aurèle Destréeová Zdroj: Archiv Glopolis
násobí.3 Ačkoli je tempo tohoto růstu v jednotlivých regionech různé, všude představuje cestu z chudoby. Pro venkovské obyvatelstvo představuje vlastnictví mléčné krávy zásadní hodnotu. Nejen proto, že poskytuje mléko a tím i vápník, bílkoviny a vitamíny, jichž se v rostlinné stravě nedostává, ale také proto, že představuje pravidelný zdroj příjmu a rovněž i dostatečnou hodnotu umožňující například získání úvěru. Odhaduje se, že v oblasti produkce mléka se angažuje přibližně 150 milionů rodin, tedy více než 750 milionů osob, většina z nich v rozvojových zemích.4
3
4
Planning commission 2009: Background Studies for the Sixth Five Year Plan (2011–2015), Dháka, Bangladéš: Minsitry of Planning, Government of the People´s Republic of Bangladesh FAO, 2010: ibid
Měnící se vzorce spotřeby jsou skutečností, s níž je třeba se vypořádat. Revoluce živočišné výroby představuje motor růstu, který může, za přispění správných politik, zásadním způsobem omezit chudobu. V mnoha zemích již základna existuje. V Bangladéši je přibližně 1,4 milionu mléčných farem (s průměrně třemi kravami – v ČR má mléčná farma průměrně 100 krav), produktivita je však velmi nízká a dosahuje jen 721 kg mléka ročně na jednu krávu (oproti 6 574 kg v ČR)5 a většina jejich produkce se nedostane na oficiální trh. Cílem je proto umožnit drobným zemědělcům zvýšit produktivitu a vstoupit na trhy. K tomu je na jedné straně třeba aktivní zapojení lokálních, národních i regionálních úřadů, ale také závazek zemí vyvážejících mléko, jako jsou členské státy EU, zvýšit koherenci jejich společné zemědělské politiky. 5
J. Kopaček, 2007. Introduction to the Czech dairy industry, vystoupení na EDA General Assembly, Praha
(6) (5)
Když EU zamíchá zahraničními trhy s mlékem Mezi evropskými rozvojovými politikami, které nejsou koherentní s rozvojem, se smutnému prvenství těší zemědělství. Nevládní organizace6 informují o různých případech masivních importů evropského zboží: zmrazené kuřecí díly do Kamerunu, cibule do Senegalu nebo rajčata do Ghany. Méně informací pak směřuje k veřejnosti o dumpingových praktikách souvisejících s evropským sušeným mlékem, které narušují produkci v rozvojových zemích – především v Africe, ale také jinde, například v Bangladéši. Bangladéšský případ se poprvé vynořil v roce 2009 v souvislosti s reaktivací exportních dotací, zvaných také refundace, v Evropské unii. Celosvětový pokles poptávky tvrdě zasáhl evropské zemědělce prostřednictvím poklesu cen. Všichni mají jistě v paměti akce zemědělců vylévajících mléko do polí nebo před bruselským sídlem Evropské komise. Exportní dotace pomohly s odbytem přebytků evropského trhu tím, že udržely nízkou úroveň cen a evropská produkce tak byla na mezinárodním trhu konkurenceschopná. Tyto exportní dotace často vyvolávají zoufalství drobných zahraničních producentů, protože tlačí světové ceny mléka dolů a levné sušené mléko konkuruje místnímu mléku. A tak zatímco toto opatření ulevilo zainteresovaným osobám v Evropě, přesunulo se břemeno na ostatní. V Bangladéši někteří producenti v roce 2009 vehementně protes6
Nevládní organizace jako SOS Faim, CFSI-Comité Francais pour la Solidarité Internationale, GRETGroupe de Recherche et d´Echanges Technologiques or EVS-Evert Vermeer Stichting.
tovali proti nízkým cenám mléka. Organizace International Farm Comparison Network (Mezinárodní srovnávací síť farem - IFCN) vypočítala dopad evropských exportních dotací na chudé metodou analýzy různých scénářů. Odhaduje, že pokles světové ceny mléka o 2,5 eura (vyvolaný exportní refundací ve výši 5 eur na 100 kg mléka) významným způsobem ovlivňuje obživu více než 5 milionů osob a udržuje lidi v sevření chudoby. Tento pokles ceny mléka snižuje příjem domácností o 7 až 16 %. Zvláště pro velmi chudé rodiny (5-6 osob) se dvěma kravami a omezenou dostupností zaměstnání mimo oblast zemědělství tento pokles znamená, že si taková rodina nemůže koupit běžné potraviny nebo posílat děti do školy.
což vedlo ke snížení jeho volatility. Nástroje jeho řízení však byly narušeny postupnými reformami CAP. Volatilita je dnes vnímána jako skutečnost, s níž je třeba se vyrovnat, a ne jako problém, který je třeba řešit. Převládá proto přístup zaměřený na zmírňování rizik nad snahou o řízení trhu. Jedním z navrhovaných řídicích nástrojů je vytvoření evropského trhu s mléčnými futures. I když futures mohou zpočátku pomoci omezit volatilitu z hlediska producenta, je zde riziko, že nebudou-li zavedeny přísné podmínky, může tento trh vést ke vzniku bublin a tím pádem volatilitu zhoršit.
Tento příklad je z roku 2009. Od té doby ceny potravin stoupají, což znamená, že se místní bangladéšské mléko stalo opět konkurenceschopným. V současnosti činí cena bangladéšského mléka v supermarketu 160 taka (1,52 eura) za objem odpovídající 400g sušeného evropského mléka, jež stojí 210 taka.7 Znamená to však, že je konec potížím chudých? Podívejme se na jiný aspekt problému.
EU především není připravena ukončit exportní dotace. Z návrhů reformy CAP (jež byly oficiálně představeny Evropskou komisí 12. října 2011) je zřejmé, že exportní dotace mají být jako nástroj zachovány a připraveny, aby byly v případě potřeby po ruce. Zdá se tedy, že EU nedodrží svůj slib daný v roce 2005 v Hongkongu, vzdát se do roku 2013 exportních dotací.
Co stojí v cestě vyšší koherenci? Otázkou je, jak dlouho si bangladéšská produkce svou výhodu uchová. Volatilita cen sušeného mléka je silnější než dříve a oslabuje úsilí o opětovné nastartování zemědělské produkce v chudých zemích. Častější výskyt náhodných klimatických jevů spolu se zánikem nástrojů tržní regulace podle všeho cenové fluktuace v budoucnu dále zhorší. EU byla dříve zdrojem relativní stability mezinárodních cen mléka, protože evropský trh s mlékem byl řízený,
Zadruhé zde jsou přímé platby, které, ačkoli nejsou na úrovni WTO považovány za narušující, stále představují problém. Důvod jejich existence není předmětem tohoto článku; mají svou roli v tom, že umožňují evropským zemědělcům uživit se zemědělstvím, zvláště v situacích, kdy ceny nepokrývají výrobní náklady. Nejsou však podnikána žádná opatření omezující jejich vliv na snižování cen na trzích chudých zemí. Umožňují evropským vývozcům dobývat tržní podíly, které by bez dotací a přímých plateb nezískali. Evropské neziskové organizace zaměřené na oblast rozvoje navrhly, aby „tam, kde byly poskytnuty dotace
7
Action Aid, 2010: The impact of EU subsidised milk powder on development of milk production in Bangladesh.
Evropská unie kromě toho příliš nepracuje na nápravě dobře známých inkoherencí.
(6)
na produkt nebo jeho vstupy, bylo jako protiváha uvaleno exportní clo ve stejné výši. To by zvrátilo vliv tradičních exportních refundací“.8 Zatřetí, již naplánované a politicky nedotknutelné rozhodnutí o postupném uvolňování kvót produkce mléka povede k dalšímu zvýšení výroby evropského sušeného mléka. Předběžné hodnocení dopadů postupného uvolňování kvót předpokládá, že export odstředěného sušeného mléka v roce 2015 vzroste oproti roku 2008 o 69 %. Česká republika se do exportu sušeného mléka do Bangladéše zapojila v roce 2008 a v současnosti je největším evropským vývozcem na bangladéšský trh, přičemž v roce 2010 vyvezla 3 938 tun sušené syrovátky a 2 125 tun sušeného odstředěného mléka. Za těchto okolností může příležitost nabídnutá mléčnou revolucí chudým snadno uklouznout mezi prsty. Podle všeho na ni odpovědí spíše evropští, novozélandští či američtí vývozci či investice do velkých farem v chudých zemích než samotní chudí farmáři. Úplný obrázek… Pro úplný obrázek je podstatné se dotknout ještě dvou dalších as-
pektů, jednoho týkajícího se odpovědností a druhého, souvisejícího se situací v EU. Náprava těchto inkoherencí je jistě nezbytná, ale k tomu, aby se umožnilo chudým využít příležitosti mléčné revoluce, to však nestačí. Na bedrech členských států EU leží úkol zastavit vznik škod, na vládách zemí jihu pak je chránit a podporovat místní produkci. Hrozba ze strany evropského exportu sušeného mléka by jistě byla méně významná, pokud by byly zavedeny ochranné a podpůrné politiky. Cla chránící místní produkci jsou příliš nízká a veřejná podpora přichází jen pomalu. Dovozní clo na odstředěné sušené mléko bylo v Bangladéši sníženo v roce 2008 ze 75 % na 35 %.9 V roce 2009, kdy došlo ke snižování mezinárodních cen, pak byla místní mléčná produkce vystavena tvrdé situaci. Bangladéšští odborníci na potravinovou bezpečnost jsou toho názoru, že by cla měla být zvýšena ze současných 32,8 % na přibližně 40 %. Vláda může proto být vystavena těžkým politickým dilematům mezi rychlým uspokojením poptávky po mléce ze strany rostoucí městské populace v kombinaci s rozrůstáním importního průmyslu zaměřeného na sušené mléko a investice9
8
European Food Security Group of CONCORD, 25. ledna 2010, The future of the European Common Agriculture policy and development
mi do místní produkce a marketingu. Při hledání rovnováhy je třeba si položit otázku, co tedy chudé dále nevytlačuje na okraj a naopak jim prospívá. Jako inspirace může posloužit indický program Flood. Indická vláda postupně nahradila dovozy nárůstem místní produkce. Dosáhla toho prostřednictvím investic do rozvoje místní výroby a trhů z peněz získaných prodejem potravinové pomoci od Evropské unie. Kromě toho a na závěr je rovněž zajímavé podívat se na rozvoj evropského odvětví mléka. Je produkováno stále více mléka na stále menším množství farem, což vyvolává zjevné environmentální problémy, představuje riziko pro zdraví evropských občanů a demoralizuje evropské venkovské hospodářství. Nastávající reforma je příležitostí ke změně orientace politiky na zdravé a chutné produkty vyráběné udržitelným způsobem, který vnese do venkovských oblastí dynamiku, a také na vyšší koherenci, export produktů s vyšší mírou přidané hodnoty, produktů, které – na rozdíl od sušeného mléka – nebudou negativně ovlivňovat obživu chudých. Autorka Aurèle Destréeová
T. Hemme a U. Mohammad Mohi, 2009, Dairy policy impacts on Bangladesh and EU 15 dairy farmer´s livelihoods. Dairy Case Study, IFCN- International Farm Comparison Network, Kiel
(6) (7)
Co (ne)přinesla konference OSN o změně klimatu v Durbanu V brzkých nedělních hodinách skončila dvoutýdenní konference OSN o změně klimatu v jihoafrickém Durbanu. Téměř 200 signatářů Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC) jednalo o pokračování Kjótského protokolu, nové celosvětové právně závazné dohodě o snižování emisí skleníkových plynů (která zahrne i státy, které dosud byly mimo Kjótský protokol) a finanční pomoci rozvojovým zemím s dopady klimatické změny.
Klimatická konference OSN v Durbanu / Foto: Jan Doležal Zdroj: Archiv Glopolis
Přestože delegáti jednali téměř o dva dny déle, summit nesplnil očekávání a nenabídl potřebnou odpověď na hrozbu dramatických dopadů změny klimatu.
Evropská unie a některé další státy přijmou závazky pro druhé období Kjótského protokolu, tuto svou ochotu ovšem ještě musí potvrdit ratifikací. Delegáti rozhodli, že půjde o pětileté (2013-2017) období. Podařilo se ustanovit proces prací na nové celosvětové právně závazné dohodě do roku 2015. Dohoda by měla zahrnout všechny signatáře UNFCCC, což je významný precedens. Zůstává však otázkou, jak silnou právní váhu by měla nová dohoda mít a kdy přesně by měla vstoupit v platnost. Rovněž se podařilo ustanovit Zelený klimatický fond (Green Climate Fund), finanční prostředky k plnění své funkce však bude muset teprve získat. V Durbanu zcela jistě neselhal proces mezinárodního klimatického vyjednávání pod hlavičkou OSN (naopak je třeba ocenit vytrvalost vyjednavačů), ale konkrétní země, neochotné k ambicióznímu snižování emisí skleníkových plynů či financování opatření na ochranu klimatu. Jan Doležal, který se konference účastnil, shrnul její závěry slovy: „Summit v Durbanu otevřel cestu k široké dohodě umožňující přijmout každé zemi OSN svůj právně závazný díl zodpovědnosti za změnu klimatu, v mnoha ohledech však zůstal stát na prahu skutečně ambiciózních opatření na ochranu klimatu. Kjótský protokol durbanská konference nepohřbila, ovšem o jeho životně důležité funkce můžeme mít vážné obavy. Konference nabídla polovičaté odpovědi na velmi závažné otázky.“ Autor Jan Doležal
Newsletter vyšel s finanční podporou České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR a podporou Evropské unie. Obsah newsletteru nemusí vyjadřovat stanoviska sponzorů a nezakládá odpovědnost z jejich strany.
Kontakt: Glopolis, o. p. s., Soukenická 23, Praha 1, tel.: 272 661 132, mail:
[email protected] www.glopolis.org
(6) (8)
