Masarykova univerzita v Brně Pedagogická fakulta
Katedra speciální pedagogiky
EDUKACE ŽÁKŮ S PORUCHAMI AUTISTICKÉHO SPEKTRA Diplomová práce
Brno 2006
Vedoucí práce:
PhDr. Jarmila Pipeková, Ph.D.
Vypracovala:
Mgr. Renata Sodomková
3
Obsah
Úvod …………………………………………………………………………….
4
1 Autismus jako porucha autistického spektra …….……………….……… 1.1 Podstata pojmu autismus ……………………………………………. 1.2 Diagnostika poruch autistického spektra .……………………….…. 1.3 Základní triáda postižení ………………………….…………………. 1.4 Poruchy autistického spektra ………………………………………... 1.5 Autismus v kombinaci s jiným postižením ………………………….
6 6 9 12 16 19
2 Edukace žáků s poruchami autistického spektra …….…………………. 2.1 Výchova a vzdělávání žáků s autismem v České republice ……... 2.2 Vzdělávací aspekty u žáků s autismem ……………………………. 2.3 TEACCH program .…………………………………………….….….. 2.4 Strukturované učení ……………. …………………………………… 2.5 Tvorba individuálních vzdělávacích plánů…………………………..
24 24 27 29 32 37
3 Výukové pomůcky pro děti s autismem…………………………………... 3.1 Vizualizovaný denní program ……………………………………….. 3.2 Strukturované úkoly ……………………………….…………………. 3.3 Vizuální podpora při komunikaci .. ………………………………….. 3.4 Hry a hračky pro děti s autismem………………………………….… 3.5 Procesuální schémata………………………………………………...
42 42 45 48 52 55
4 Výchova a vzdělávání žáků s autismem v praxi ……………………….... 4.1 Patrik……………………………………………………………………. 4.2 Denisa………………………………………………………………….. 4.3 Martin…………………………………………………………………… 4.4 Barbora ..………………………………………………………………. 4.5 Jakub …………………………………………………………………... 4.6 Ondřej ………………………………………………………………..…
59 60 66 71 76 79 84
Závěr…………………………………………………………………………….
89
Shrnutí………………………………………………………………………......
90
Seznam použité literatury……………………………………………………..
91
Seznam příloh………………………………………………………………….
94
4
Úvod Motto:
„Lidé s autismem žijí neustále ve světě, kterému nerozumí nebo mu
rozumí jen s obtížemi, ve světě, který je nechápe a nebo chápe jen s obtížemi.
Proto nás nepřekvapuje, jestliže se tito lidé před tímto světem uzavírají do sebe sama nebo vyjadřují svou frustraci tím, že tlučou hlavou do zdi či se vztekají.“
Erich Schopler
Téma své diplomové práce „Edukace žáků s poruchami autistického
spektra“ jsem si zvolila zejména proto, že již několik let pracuji jako učitelka
autistické třídy ve speciální škole pro děti s více vadami a touto problematikou se denně a dlouhodobě zabývám.
Cílem této práce je popsat možnosti výchovy a vzdělávání žáků
s autismem v kombinaci s mentální retardací a upozornit na skutečnost, že i takto těžce postižené děti jsou schopny učit se a pracovat, pokud je respektována základní triáda
jejich postižení a pracuje se dle základních
principů strukturovaného učení TEACCH programu.
Práce je členěna na část teoretickou a praktickou. V první kapitole
nazvané „Autismus jako porucha autistického spektra“ popisuji podstatu pojmu
autismus, jeho diagnostiku, rozebírám základní triádu postižení, spektrum
autistických poruch a autismus v kombinaci s jiným postižením. Ve druhé kapitole se věnuji edukaci žáků s poruchami autistického spektra, zaměřuji se
na výchovu a vzdělávání těchto žáků v České republice, na vzdělávací aspekty
u dětí s autismem a TEACCH program, jehož metodika se využívá i v České
republice. V této kapitole rozebírám i základní principy strukturovaného učení (individuální přístup, strukturalizaci, vizualizaci) a zaměřuji se na tvorbu individuálních vzdělávacích plánů. Ve třetí kapitole se věnuji pomůckám
určeným pro výuku dětí s autismem. Zdůrazňuji význam vizualizovaného denního programu, strukturovaných úloh, vizuální podpory při komunikaci. Věnuji se hrám a hračkám pro děti s autismem a procesuálním schématům.
V praktické části práce uvádím kazuistiky 6 dětí, které navštěvují
autistickou třídu, kde pracuji. Porucha autistického spektra se u těchto žáků
5 kombinuje s dalším typem postižení – ve všech případech s mentální retardací, dále např. s tělesným postižením, sluchovým postižením, zrakovým postižením.
Hlavním zdrojem informací při psaní mé diplomové práce bylo studium
odborné literatury a dostupných pramenů. Za vynikající považuji zejména práce Schoplera,
Gilberga,
Peeterse,
z našich autorů
pak
především
práce
Ing. Jelínkové, předsedkyně občanského sdružení AUTISTIK. Dalším zdrojem
byly informace, které jsem získala na různých vzdělávacích kurzech, konferencích a přednáškách věnujících se této problematice. Samozřejmě jsem
vycházela i ze svých vlastních zkušeností s výchovou a vzděláváním žáků s poruchami autistického spektra.
6
1 Autismus jako porucha autistického spektra 1. 1 Podstata pojmu autismus
Autismus patří mezi nejzávažnější poruchy dětského mentálního vývoje.
V posledních letech upoutává pozornost nejen odborníků různého zaměření,
ale zásluhou médií i laické veřejnosti. Bohužel se ukazuje se, že toto postižení je mnohem častější, než se dříve předpokládalo, a že i přes intenzivní výzkum
víme stále příliš málo na to, abychom dokázali včas a účinně pomoci (Hill 2003. In Hrdlička, Komárek 2004). Autismus
představuje
vrozené
celoživotní
postižení
některých
mozkových funkcí, vznikající na neurobiologickém podkladě, které se projeví
v prvních třech letech života. Autistické chování někdy začíná již krátce po narození dítěte, rodiče si však těchto zvláštností často ani nevšimnou. První symptomy nemusí být nijak specifické, mohou se projevovat pouze jako
poruchy spánku, vývojové nebo jazykové opoždění. Rodina dítěte většinou uvádí, že v době mezi druhým a třetím rokem se u dítěte něco změnilo a vývoj
jakoby se zastavil. Mnohdy si však rodiče zpětně uvědomí, že něco v chování dítěte nebylo v pořádku již od jeho narození (Vocilka 1994).
Nástup autistických příznaků může být dvojího druhu, častější je
postupný, plíživý rozvoj
autistických deficitů již kolem prvního roku života.
V menším procentu případů nastává tzv. autistická regrese, kterou lze definovat
jako závažný vývojový obrat zpět. U dítěte se v tomto případě částečně nebo úplně ztrácejí jíž získané vývojové dovednosti, především v oblasti řeči, ale
i sociálního chování, nonverbální komunikace, hry, a někdy i kognitivních schopností. K autistické regresi může dojít jak u dětí, které se do té doby vyvíjely zcela normálně, tak i u dětí, které již dříve jevily mírné známky autismu (Hrdlička, Komárek 2004).
Podle lékařské definice patří autismus mezi pervazivní vývojové poruchy.
Znamená to, že na rozdíl od specifických vývojových poruch se postižení
projeví ve všech funkčních oblastech. Postižení autismem mají velké potíže
porozumět podnětům, které vnímají svými smysly a správně reagovat na situaci, kterou pozorují. Nemají schopnost vnímat své okolí způsobem, který by
jim umožnil komplexní pochopení skutečnosti. Tyto kognitivní problémy jsou
7 důsledkem vývojového zpoždění (kvantitativní aspekt) a nerovnoměrného vývoje, který se kvalitativně liší od vývoje dětí zdravých (Jelínková 1999, s. 2).
Pervazivní vývojová porucha jako je autismus tedy znamená, že je
zasaženo něco hluboko v člověku, něco, co zasahuje celou osobnost.
Důsledkem autistického postižení je, že dítě zcela nerozumí tomu, co vidí, slyší a prožívá. Duševní vývoj je narušen především v oblasti sociální interakce,
v oblasti komunikace a v oblasti představivosti. Nedostatky v těchto třech oblastech patří k základním definujícím prvkům autismu a bývají souborně nazývány triádou postižení. Problémy jsou dále doprovázeny specifickými vzorci chování, omezeným okruhem zájmů a bizarními rituály.
Jestliže postižení mají celou řadu problémů ve vývoji komunikace,
sociálního porozumění a v představivosti a navíc mají těžkosti pochopit, co slyší a vidí, pak označení „autistický“ v omezeném slova smyslu „obrácený do sebe“ nebo „nezúčastněný, lhostejný“ není tou nejvýstižnější definicí. Termín
pervazivní vývojová porucha mnohem lépe vystihuje samotnou podstatu poruchy než pouze slovo autismus, protože skutečné potíže těchto jedinců jsou
mnohem širší než jednoduchá charakteristika sociální uzavřenosti (Peeters 1998).
Mluvíme-li o autismu, máme obvykle na mysli širší skupinu pervazivních
vývojových poruch, kterou též někdy nazýváme autistickým spektrem či autistickou škálou. Autistickými poruchami je postiženo mnohem více mužů než
žen, uvádí se poměr 3 – 4 : 1, Hrdlička ve své práci uvádí poměr 4 – 5 : 1,
v každém případě je u Aspergerova syndromu tento poměr vyšší, u ostatních poruch autistického spektra nižší.
Autismus popsali téměř současně Leo Kanner a Hans Asperger ve
40. letech 20. století, v jejich pojetí byl ale zásadní rozdíl. Tam, kde Kanner viděl nenapravitelné poškození, Asperger cítil určitou zvláštní originalitu myšlení
a vnímání, která může později v životě vést až k výjimečným výkonům (Sacks 1997).
Termín autismus zavedl Eric Bleuer (1911) (z řeckého autos sám), aby
popsal způsob egocentrického myšlení, které je typické pro schizofrenii. Když
v roce 1943 popsal Kanner u malých dětí „autistickou poruchu afektivního
kontaktu“, („raný dětský autismus“), kterou později nazýval „svým syndromem“, použil termín autismus poněkud v jiném smyslu, i když se specifickým odkazem
8 na schizofrenii. Domníval se zpočátku, že schizofrenie má k dětskému autismu přímý vztah. Později se však „Kannerův syndrom“ od schizofrenie jasně odlišil (Gillberg, Peeters 2003, s. 7 – 8).
Použijeme-li v současné době termín autismus, myslíme tím většinou
Kannerův syndrom a označení se netýká schizofrenie. V jistém smyslu je však
použití termínu autismus poněkud zavádějící a matoucí, protože jednak
navazuje falešné spojení se schizofrenií a jednak „extrémní uzavřenost“ (podle Kannera synonymum autismu) je zde označována za klíčový prvek syndromu.
Podle dnešní, všeobecně uznávané vědecké definice autismu, je
extrémní uzavřenost možnou, ne však nezbytnou charakteristikou autistického postižení. Sám Leo Kanner došel nakonec k závěru, že sociální izolace nemusí
být definitivní, že takto postižené děti se i v oblasti sociálních vztahů rozvíjejí
určitým způsobem a mnohé z nich se nakonec začnou zajímat i o společenství lidí (Peeters 1998).
Autismus je poruchou, jejíž příčinu se prozatím nepodařilo odhalit,
předpokládá se však, že zde určitou roli hrají genetické faktory, různá infekční onemocnění či chemické procesy v mozku. Moderní teorie tvrdí, že autismus
vzniká až kombinací několika těchto faktorů. Příčinou tedy není chybný
výchovný přístup rodiny, jak mylně předpokládala psychodynamická teorie, ale vrozené abnormity anatomie mozku.
Řada neurochemických studií prokázala, že existuje několik variant
mozkových dysfunkcí, které vedou k rozvinutí autistického syndromu. Přední světový neuropsychiatr profesor Gillberg se domnívá, že buňky v mozku dítěte s autismem jsou „více izolované“, což sehraje určující roli při vývoji sociálních a komunikačních interakcí (Jelínková 1999, s. 2).
Problémy, které se u lidí s autismem projevují v komunikaci a sociální
interakci, nemusí být vždy spojeny s nižší mentální úrovní. Normální inteligence je však spíše výjimkou a více než 80% autistů je mentálně opožděno, klasické případy se obvykle pojí s mírnou, střední až těžkou mentální retardací.
Výskyt tohoto postižení se nestále zvyšuje, v 70. letech se např. uváděl
poměr 3 – 4 děti na 10 000, výzkumy z posledních let se ale již shodují v tom,
že asi u jednoho dítěte z tisíce, které se dožijí jednoho roku, se vyvine autistický syndrom. Výskyt Aspergerova syndromu je ještě běžnější, zprávy hovoří o 3 – 4
dětech z tisíce (Gillberg, Peeters 2003). Toto enormní zvýšení je zásluhou
9 především lepší diagnostiky. Epidemiologické studie v České republice uvádějí
(podle šířky diagnostických kritérií) 15 – 25 případů autismu na 10 000 narozených dětí, tzn. že se každým rokem narodí okolo 200 dětí s autismem.
Odhaduje se, že v České republice žije asi 20 000 dětí a dospělých s autistickým spektrem chování, dosud jich však bylo diagnostikováno pouze několik set.
1. 2 Diagnostika poruch autistického spektra
Samotné stanovení diagnózy a míry závažnosti postižení pouze
prostřednictvím prostého klinického hodnocení je málo přesné. Svou roli zde sehrává skutečnost, že se jedná o poměrně vzácnou poruchu, se kterou
nepřicházejí lékaři a psychologové mimo specializovaná centra často do kontaktu. Je třeba vzít v úvahu i malou praktickou zaškolenost terénních odborníků v této problematice. Lékaři a psychologové se při klinickém vyšetření
opírají především o pozorování dítěte a o kontakt s ním, klíčové jsou dále anamnestické údaje rodiny o nástupu příznaků a vývoji postižení (Hrdlička, Komárek 2004).
Nejčastěji
se
k diagnóze
využívají
kritéria
Světové
zdravotnické
organizace ICD -10 (International Classification of Disease, desátá verze)
(WHO, 1987) a DSM – IV (Diagnostic Statistical Manual, verze čtyři), vydaná Americkou psychiatrickou asociací, (APA, 1994), kterou uvádím. Diagnostická kritéria pro dětský autismus podle DSM - IV: A. K diagnóze je třeba splňovat minimálně šest níže uvedených kritérií skupin 1, 2 a 3, z toho nejméně dvou kritérií ze skupiny 1, nejméně jednoho kritéria ze skupiny 2 a nejméně jednoho kritéria ze skupiny 3. 1. Kvalitativní
narušení
sociální
dvěma následujícími prvky:
interakce
je
manifestováno
nejméně
a) výrazně narušená schopnost přiměřeně užívat neverbální chování (oční
kontakt, výraz obličeje, tělesné postoje, pozice a gesta) pro regulaci sociálních vztahů;
10 b) neschopnost vytvářet a rozvíjet vztahy se svými vrstevníky na odpovídající vývojové úrovni;
c) malá schopnost spontánně sdílet s ostatními lidmi radost a zájmy nebo
dovednosti, mít potěšení ze společné činnosti (dítě např. neukazuje ostatním předměty, které ho zajímají);
d) nedostatečná schopnost sociální a emocionální empatie (dítě preferuje
činnost o samotě, neúčastní se jednoduchých sociálních her, ostatní lidi může využívat jako pomocníky nebo „mechanické“ pomůcky).
2. Kvalitativní
narušení
z následujících kritérií:
komunikace
projevující
se
nejméně
jedním
a) opoždění nebo úplná absence vývoje mluvené řeči (není doprovázena snahou kompenzovat tento nedostatek jiným alternativním způsobem komunikace např. mimikou či gesty);
b) děti, které mají vyvinutou řeč, jsou výrazně postiženi ve schopnosti iniciovat nebo pokračovat v konverzaci s ostatními;
c) stereotypní a opakující se použití jazyka nebo užívání idiosynkratického jazyka;
d) nedostatek
různorodých,
spontánních,
symbolických
napodobujících her na odpovídající vývojové úrovni.
a
sociálně
3. Omezené, stále se opakující a stereotypní vzorce chování, které se manifestují nejméně jedním z následujících symptomů:
a) nápadně výrazné zaujetí pro jeden nebo více stereotypních a omezených
zájmů, které je abnormální co do intenzity či zaměření (např. meteorologie, statistika);
b) zřetelné ulpívání na specifických, nefunkčních rituálech a rutinní činnosti,
odpor ke změnám (mladší děti mohou mít katastrofální reakce na drobné změny jako je např. změna záclon, změna polohy jídelního stolu či změna cesty do školy);
c) stereotypní a opakující se motorické manýry (např. plácání, třepetání prsty či rukama nebo komplexní specifické pohyby celým tělem);
d) nepřiměřeně dlouho trvající zaujetí pro určité části předmětů (knoflíky).
11 B. Opožděný vývoj či abnormální chování se projeví před dosažením třetího roku věku dítěte alespoň v jedné ze tří následujících oblastí: a) v oblasti sociální interakce;
b) v oblasti jazyka používaného v sociální komunikaci; c) v oblasti symbolické a fantazijní hry. C. Nepoužívat
pro
dezintegrační
a Aspergerův syndrom.
poruchu
v dětství,
Rettův
syndrom
Existuje celá řada dalších symptomů, které se vyskytují u lidí
s autismem. Jedná se především o hyperaktivitu (zejména v raném dětství), hypoaktivitu (zejména v raném dětství a adolescenci), sluchovou hyper či hyposenzitivitu a různé reakce na zvuky a hluk. Tyto zvláštní reakce jsou
pozorovatelné hlavně během prvních dvou let života, obvykle jsou ale periodicky či permanentně přítomny i v dospělosti. Můžeme se setkat
s přecitlivělostí na dotek, s bizarními stravovacími návyky (včetně pojídání nestravitelných předmětů), dále se sebezraňováním, sníženou citlivostí vnímání
bolesti, s výbuchy agrese a kolísáním nálad (Gillberg, Peeters 2003). Mezi
nespecifické rysy patří i nerovnoměrný vývoj kognitivních schopností, fascinace pohybem, nepřiměřené emocionální reakce, problémy se spánkem, jídlem atd.
S těmito dalšími projevy se setkáváme nejméně u jedné třetiny všech postižených autismem.
K rámcovému hodnocení míry dětského autismu je v České republice
v současné době vůbec nejvíce využívána poměrně jednoduchá a rychlá Škála
dětského autistického chování CARS (Childhood Autism Rating Scale). Tento diskriminační test, který trvá půl hodiny až hodinu, odliší děti s autismem od
vývojově postižených dětí bez autistického syndromu. Kromě toho rozliší děti
mírně autistické od dětí se středním a těžkým autistickým postižením (Jelínková 1997).
CARS může být použit na základě přímého pozorování, informací od
rodičů či jiných anamnestických dokumentů. Dítě se hodnotí celkem v patnácti
behaviorálních oblastech: vztah k lidem; imitace; emocionální reakce; motorika; užívání předmětů a hra; adaptace na změny; zraková reakce; sluchová reakce;
čichová, chuťová, hmatová reakce; strach a nervozita; verbální komunikace;
12 neverbální komunikace; úroveň aktivity; úroveň intelektových funkcí; celkový dojem. Míra abnormity se hodnotí v čtyřstupňové škále, je možné hodnotit již dvouleté děti a děti, které sice nemluví, ale dosáhly alespoň 18 měsíců mentálního věku.
Další škálou používanou v České republice, zejména pro výzkum nebo
k posouzení nejsložitějších případů, je ADI - R (Autism Diagnostic Interview -
Revised). Jedná se o velmi rozsáhlý a podrobný dotazník, který je vyplňován
zaškoleným odborníkem na základě získaných informací od rodičů (či jiné
pečující osoby) a mapuje okolo stovky specifických projevů dítěte v minulosti i současnosti. Doba potřebná k jeho vyplnění se pohybuje okolo 3 hodin.
Velmi častou otázkou v diagnostice autismu je, jaký je minimální věk, kdy
lze již spolehlivě stanovit diagnózu nebo alespoň vyslovit podezření na poruchu autistického spektra. Tradičně se předpokládá, že příznaky dětského autismu
jsou nejvýraznější v období třetího až pátého roku života (k tomuto období se
odkazuje např. velká řada položek dotazníku ADI – R), a tedy že v tomto období lze již spolehlivě určit diagnózu. Někteří autoři se domnívají, že symptomy
autismu jsou alespoň u některých dětí měřitelné již v 18. měsíci života a již
v tomto období je možné stanovení minimálně předběžné diagnózy (Filipek et al.1999. In Hrdlička, Komárek 2004). K časné diagnóze byla nově vyvinuta např. škála M – CHAT (Modified Checklist for Autism in Toddlers).
Pro praxi je důležité i dělení dětského autismu na nízko funkční, středně
funkční a vysoce funkční. Vysoce funkční autismus označuje jedince s poruchami
autistického
spektra
bez
přítomnosti
mentální
retardace
a s existencí komunikativní řeči, tedy osoby s lehčí formou postižení. Středně funkční autismus zahrnuje jedince s lehkou nebo středně těžkou formou
mentální retardace, kde je již více patrné narušení komunikativní řeči a v klinickém obraze přibývá stereotypií. Nízko funkční autismus je popisován
u dětí s těžkou a hlubokou formou mentální retardace, které nemají rozvinutou použitelnou řeč, velmi málo navazují jakýkoli kontakt a v symptomatice převládají stereotypní, repetitivní příznaky (Hrdlička, Komárek 2004). 1. 3 Základní triáda postižení
Přes značnou rozmanitost projevů uvnitř autistického spektra se
kvalitativní postižení projevuje, jak jsem již uvedla, především ve třech
13 oblastech: v oblasti komunikace, v oblasti sociálních vztahů a v oblasti představivosti. Nedostatky v těchto třech oblastech se souborně nazývají triádou postižení.
Problémy v oblasti komunikace můžeme vidět i u jiných typů postižení,
např. u dětí s mentální retardací. Tyto problémy se však kvalitativně liší od komunikačních problémů autistů (Jelínková 1999). Mnoho z nich nemluví a ti,
kteří mluví, velmi často nedokáží jasně vyjádřit své potřeby a přání, což pro ně může být velmi frustrující. Přibližně polovina dětí s autismem trpí funkčním
mutismem (čím větší je mentální postižení, tím větší je absence řeči). U druhé poloviny lze zaznamenat opožděný či abnormální vývoj jazyka, který se
vyznačuje záměnou zájmen, bezprostřední či opožděnou echolálií, repetetivním
vyptáváním spojeným s vyžadováním standardních odpovědí. Řeč těchto dětí je podivná, nápadná a svou monotónností, bezpřízvučností a neemotivností připomíná „robota“ (Wiener 1997. In Hrdlička, Komárek 2004).
Dětem s autismem chybí vrozená schopnost pochopit význam vzájemné
komunikace, nechápou, že pomocí komunikace mohou ovlivnit své okolí. Nedostatečná schopnost sdělit vlastní potřeby vede velmi často k izolaci od
ostatních a přispívá k problémovému chování. Mnoho lidí s autismem obtížně chápe význam toho, co se jim říká a dokonce i dospělí autisté mají velké problémy s pochopením abstraktních pojmů či představ. Děti jsou často zmateny pokud hovoříme v dlouhých větách nebo používáme složitá slova.
Toho, že s dítětem není něco v pořádku, si poprvé všimnou rodiče,
mnohdy již kolem prvního roku života dítěte. Rodiče např. uvádějí, že dítě
nereaguje na své jméno, neříká, co chce, nereaguje na pokyny a někdy působí dojmem, že je neslyšící (zdá se, že slyší, ale nikoli ostatní osoby), dítě neukazuje a nemává na rozloučenou. Nedostatek vzájemné komunikace je pro
rodiče velmi skličující, protože mají pocit, že se svým dítětem nejsou schopni navázat smysluplný kontakt (Schopler 1999).
S autismem bývá spojováno doslovné opakování slov nebo vět,
bezprostřední či opožděné, sama echolálie však není základním rysem
autismu, neboť se vyskytuje i u mentálně retardovaných. Na rozdíl od dětí s mentálním postižením, kde je echolálie spojena s vývojovým opožděním, je
však u dětí s autismem přítomna i navzdory vyššímu mentálnímu věku. Lidé s autismem tedy často rozumějí mluvenému slovu méně, než bychom
14 předpokládali vzhledem k šíři jejich slovní zásoby. Echolálii můžeme považovat za charakteristiku autismu pouze tehdy, je-li přítomna i navzdory vyššímu mentálnímu věku (Peeters 1998).
Děti s autismem mají problémy s přiřazováním významu k vnímaným
podnětům (vnímají jen to, co vidí) a kromě toho se u nich objevují potíže
s generalizací, tedy se zobecňováním pojmů. Velmi často používají slovo židle
jen pro jednu určitou židli, určité barvy a určité výšky, a nejsou schopny chápat souvislosti. Většina z nich má problémy s používáním osobních zájmen a se
správným užíváním „já“ a „ty“. Nedokáží pochopit, proč je jedna a tatáž osoba jednou nazývána já, jindy ty nebo on. U mluvících dětí, které mají bohatou slovní zásobu je v komunikaci typická narušená skladba věty, pořádek slov,
problémy s rozlišením důležitých a podřadných prvků a málo výstižné vyjadřování.
Stejně bývá narušena i neverbální složka komunikace, která by jinak
u neautistických dětí dokázala kompenzovat řečový handicap. Gestikulace je
u těchto dětí potlačená až vymizelá, plochá mimika nereaguje na aktuální dění
kolem sebe a nevyjadřuje potřeby dětí s autismem. Tento mimický výraz býval kdysi s nadsázkou popisován jako „výraz mlčenlivé moudrosti“ (Nesnídalová 1995).
Přes celou řadu problémů s komunikací je pro lidi s autismem mnohem
složitější navazování sociálních vztahů a problémy v sociálních vztazích jsou ze všech potíží nejvíce alarmující. U většiny dětí se abnormální vývoj objeví již
před prvním rokem (nápadný může být např. nezájem o hry typu paci, paci, pacičky), jen pouze u jedné pětiny z nich lze zhruba do 18 – 24 měsíců zaznamenat normální vývoj.
Abnormální vývoj v oblasti sociálních vztahů je zcela zřejmý kolem dvou
až tří let, kdy se dítě nezajímá o jiné lidi a především o jiné děti. V sociálním
chování chybí snaha o sdílení pozornosti (dítě s autismem nám např. samo nepřinese ukázat obrázek, který namalovalo) a hlavním problémem je nedostatek vzájemnosti.
Ve vzájemném styku někdy postrádáme oční kontakt, nelze však říci, že
se lidé s autismem všeobecně vyhýbají očnímu kontaktu. Jejich pohled je ale zvláštní, často upřený a strnulý. Přestože se na nás dítě dívá, cítíme, že jeho
pohled je jakoby vzdálený, „prázdný“ nebo zaměřený na naše řasy, obočí,
15 vlasy. Velmi rozšířený je mylný názor, že se děti s autismem vyhýbají tělesnému kontaktu, přestože většina z nich má tělesný kontakt ráda.
Děti s autismem nevyhledávají vztahy s lidmi a některé z nich jsou ve
společnosti svých vrstevníků natolik zmatené, že začnou křičet, ubližovat si či se dožadovat samoty. Jiné děti mohou stát v rohu místnosti, zády k ostatním
a některým zase přítomnost jiných dětí nevadí, celkově ale nejsou schopny účastnit se sociálních her.
Podle Lorny Wingové rozeznáváme 4 typy sociálního chování u autismu:
a) typ osamělý (netečný, nezajímá se o druhé, straní se společnosti a odmítá mazlení);
b) typ pasivní (přijímá tělesný kontakt, při separaci od rodičů neprožívá separační úzkost, chybí spontaneita);
c) typ aktivní, ale zvláštní (vyhledává společnost, navazuje kontakt, ale nebere ohledy na druhé a schází mu empatie);
d) typ formální (striktně dodržuje společenská pravidla, slepě napodobuje ostatní, chování působí zvláštně).
Toto rozdělení není ale absolutní, dítě se může v situaci, kterou dobře
zná, chovat „aktivně a zvláštně“, v jiné nestrukturované, neznámé situaci se jeví
jako „uzavřené“. Také v průběhu vývoje mohou tyto děti přecházet z jedné skupiny do druhé (Peeters 1998).
V období školní docházky a v období adolescence se mnoho dětí
v sociálních vztazích vyvíjí pozitivně, značná část z nich má však bohužel největší problémy právě v dospívání a častými průvodními jevy tohoto období je návrat problémů z dřívějších let či zhoršení symptomů.
Kvalitativní postižení v oblasti představivosti se manifestuje repetetivním
chováním, rituály a omezeným okruhem zájmů. Někteří odborníci dávají
přednost termínu rigidita v myšlení a chování namísto termínu nedostatek představivosti, který je trochu zavádějící (Jelínková 2000, s. 4).
Deficit v představivosti může totiž navozovat dojem, že jde o deficit
v kreativitě a že postižený není schopen tvořivé činnosti. Někteří autisté jsou
schopni tvořit velmi zajímavá díla i v umělecké oblasti. Výtvarné práce jsou však
vždy založené na tom, co postižený viděl nebo se naučil někdy v minulosti a nevychází z vlastní představivosti.
16 V základní studii Leo Kannera z roku 1943, ale i ve všech současných
diagnostických manuálech, je autismus definován mimo jiné opakujícím se
chováním a zvláštními zájmy. Zdá se, že lidé s autismem jsou nuceni provádět
nějakou činnost určitým způsobem. Pokud se opakování činnosti něčím naruší, objeví se u postiženého úzkost a nespokojenost, které často vedou k široké škále obtíží v chování. Toto chování a zvláštní zájmy mohou mít nejrůznější
formy a mohou se měnit s vývojovými funkcemi a s věkem postiženého. Na
rané vývojové úrovni může mít stereotypní chování formu třepetání prsty,
plácání rukama, kroužení či točení předměty, pohupování a chození po špičkách, otáčení se stále dokola atd. Může zahrnovat smyslové zvláštnosti, jako např. přehnané olizování, očichávání nebo vydávání zvláštních zvuků.
Na jiné vývojové úrovni se zaujetí může projevit např. opakovaným
rozsvěcováním a zhasínáním světla, řazením předmětů za sebe, opakovaným
otevíráním a zavíráním dveří a lpěním na určitých předmětech, jako je např. provázek, gumička, hřebík, barevné či novinové papírky. Zájem se může
soustředit pouze na určitou část hračky např. pouze na kolečka od auta. Na vyšší vývojové úrovni se nutkavé zájmy mohou týkat telefonních seznamů, kalendářů, jízdních řádů, předpovědí počasí a reklam (Schopler 1999).
Pro mnoho lidí s autismem jsou velmi stresující jakékoliv změny
a zdrojem extrémního stresu může být i např. změna cesty do školy, přestavění
nábytku, nečekaná změna denního rozvrhu. Postižení provádí určitou činnost vždy stejným způsobem a často zoufale lpí na starých a známých předmětech, částech oblečení, uspořádání nábytku.
Lze říci, že repetetivní a rituální chování má mnoho forem a velmi záleží
na stupni vývoje postiženého a na prostředí, ve kterém žije. Pokud se podaří rozvíjet komunikační a sociální dovednosti, stává se závislost na rituálech a rutinách menší a ubývá též projevů obsesivního chování. Pokud má však
postižený jedinec málo srozumitelných podnětů, pak toto nežádoucí chování převažuje (Jelínková 2000).
1. 4 Poruchy autistického spektra Dětský autismus
Porucha se projeví před 3. rokem věku, je 3 – 4 x častější u chlapců než
u dívek a charakterizována je základní triádou postižení. Od útlého věku je
17 pozorována nedostatečná emoční odpověď na emoce jiných lidí, nedostatečné přizpůsobení sociálnímu kontaktu, trvání na rituálech a obtížné přizpůsobování se novým situacím. Děti mají odpor ke změnám a s oblibou vykonávají
stereotypní pohyby. Kvalita komunikace je silně narušena a někdy se řeč vůbec nevyvine.
Atypický autismus
Pervazivní vývojová porucha, která se od dětského autismu liší v tom, že
narušený vývoj se stává zřejmým až po dosažení věku tří let, nebo nejsou
naplněny základní znaky autismu. Tato diagnóza se nejčastěji uvádí u dětí
s těžkou mentální retardací či u dětí s více vadami. Do budoucna by toto
označení mělo úplně vymizet a měl by se určit konkrétní typ autismu. Stejně tak by se již dnes neměla vyskytovat diagnóza autistické rysy, která je velmi zavádějící, protože autistické rysy jsou pouze symptomem ne diagnózou. Rettův syndrom
Rettův syndrom poprvé popsal v roce 1965 Dr. Andreas Rett ve Vídni,
v jedné z německých lékařských publikací. Do širšího povědomí se dostal až koncem roku 1983, kdy jej charakterizoval švédský lékař Dr. Benght Hagberg
a také francoužští a portugalští lékaři. Před několika lety byl ve Švédsku objeven gen, který z 80% tento syndrom způsobuje.
Rettův syndrom se pravděpodobně vyskytuje pouze u dívek, typický je
téměř normální časný vývoj, mezi 6. – 18. měsícem však dochází k částečné nebo
úplné
ztrátě
získaných
manuálních
a
verbálních
dovedností.
Charakteristická je ztráta funkčních pohybů rukou, jejich stereotypní kroutivé svírání - jakoby „mycí pohyby“ a opožděný vývoj řeči. Typickými projevy dále jsou nedostatečné žvýkání, časté nadměrné slinění s vyplazováním jazyka,
skřípění zubů, němota, zvláštní přerušovaný smích a „sociální úsměv“. Kolem 3. roku ruce ztrácí motorickou schopnost, mezi 1. – 4. rokem nastupuje
autistické chování – dívky přestávají komunikovat, přestávají mít zájem o své okolí. Po 7. roce se jejich chování mění, chtějí komunikovat a jsou velmi
sociální. Jen velmi obtížně je možné stanovit jejich intelekt, neurologickým
aspektem je zpomalení růstu hlavy a mozku. Téměř všechny případy doprovází
hluboká mentální retardace, byly však popsány i případy nadaných dívek –
18 v některých případech se dokonce zachovala i řeč. Motorika se postupně zhoršuje, dívky neuchopí předměty, nemluví, ale rozumí. Komunikují hlavně
očima. V průběhu dětství se k syndromu přidružují somatické obtíže, dochází
k vybočení páteře, později se vyvine rigidní spasticita, patrná více na dolních končetinách. Obvykle před osmým rokem života se objevuje se i epilepsie. Aspergerův syndrom
Toto označení prosadila do praxe Lorna Wingová v roce 1981
a nahradila tak termín autistická psychopatie, zavedený do té doby Hansem
Aspergerem (Hrdlička, Komárek 2004). Jedná se o vysoce funkční variantu
autismu, kterou poprvé popsal německý psycholog Hans Asperger v roce 1944. Aspergerův syndrom má podobné příznaky jako autismus, liší se však tím, že
není přítomno celkové opoždění. Vyskytuje se převážně u chlapců, uvádí se poměr k dívkám 8 : 1. Vývoj řeči a intelektu nebývá až na výjimky opožděný
a některé děti jsou i výrazně nadané (naučí se sami číst, brzy rozeznávají číslice, hrají šachy, citují celé odstavce z encyklopedií, znají nazpaměť jízdní řády apod.).
Sociální abnormality nejsou u tohoto syndromu tak výrazné jako
u autismu. K základním znakům této poruchy patří egocentrismus, provázený malou nebo nulovou schopností či snahou po kontaktu s vrstevníky. Lidé s Aspergerovým syndromem mají problémy především v chápání sociálních situací, obtížně se vžívají do pocitů a myšlení ostatních, v kolektivu patří mezi samotáře, kteří dávají přednost osamělým aktivitám a komunikují zvláštním
způsobem. K charakteristickým projevům patří i sociální naivita, důsledná
pravdomluvnost, šokující poznámky, se kterými se děti či dospělí obrací na úplně neznámou osobu. Postižení Aspergerovým syndromem jsou často
tělesně velmi neobratní, více postižená bývá obvykle hrubá motorika. Děti mají velké problémy naučit se jezdit na kole, plavat, bruslit a lyžovat.
Také jedinci s Aspergerovým syndromem potřebují speciální péči,
přestože jsou dostatečně inteligentní v abstraktním smyslu ve smyslu praktickém jsou označováni jako sociálně handicapovaní (Mühlpachr 2001).
19 Dezintegrační porucha v dětství
Někdy bývá označována jako „pozdní začátek autismu“, děti se zpočátku
vyvíjejí normálně mezi 18 – 24 měsíci se ale objeví těžká symptomatologie autistického typu. Tato porucha bývá vždy spojována s určitou změnou,
důvodem může být např. přestěhování, rozvod rodičů, narození mladšího
sourozence, hospitalizace v nemocnici, nástup do jeslí, lékařský zákrok. Regrese ve vývoji je velmi rychlá, děti se stáhnou do sebe, přestanou mluvit
nebo se řeč výrazně zhorší. Pro určení této diagnózy je významná triáda příznaků:
a) není přítomno organické onemocnění;
b) porucha komunikace a sociální interakce je autistického typu; c) po ztrátě dovedností může dojít k jejich částečné obnově.
Další vývoj bývá velmi pomalý, časté je hlubší mentální postižení.
Klinický obraz se od dětského autismu příliš neliší, jsou tu však lepší neverbální komunikační prostředky (gesta, oční kontakt). Souhrn příznaků byl dříve popisován pod různými názvy – infantilní demence, dezintegrační psychóza, Hellerův syndrom nebo Mahlerové symbiotická psychóza. Jde o málo popsanou poruchu, uvádí se výskyt 1 : 100 000.
1.5 Autismus v kombinaci s jiným postižením Autismus a mentální retardace
Velká většina těch, jejichž diagnózou je „klasický“ autismus, jsou
současně mentálně retardovaní. Asi 80 % má IQ pod 70. I ti, jejichž IQ je vyšší, se pohybují v rozmezí 70 – 100. To znamená, že diagnóza autismus se nikdy nevyskytuje u osob s nadprůměrnou inteligencí (Gillberg, Peeters 2003, s. 46).
Na druhou stranu u Aspergerova syndromu má většina jedinců velmi
vysokou, normální nebo mírně podnormální inteligenci. U jedinců s diagnózou
poruch příbuzných autismu se IQ pohybuje v rozmezí od těžké mentální retardace až k inteligenci vysoce nadprůměrné. Někteří odborníci považují
„klasický autismus“ za variantu autismu s typicky nižším IQ a Aspergerův syndrom za variantu s vyšším IQ (Gillberg, Peeters 2003).
Nejvíce dětí s „klasickým“ autismem se pohybuje v oblasti střední a těžké
mentální retardace, podle Peeterse (1998) má 60 % lidí s autismem IQ pod 50.
20 Asi 20% jedinců s autismem se pohybuje v rozmezí lehké mentální retardace a 20% autistů má průměrné nebo mírně nadprůměrné IQ.
Odlišit těžké formy autismu od hluboké mentální retardace bývá velmi
těžké. Zejména těžká nebo hluboká mentální retardace může vykazovat
symptomy připomínající autismus, např. plochá emotivita, odpor ke změnám,
bizarní odpovědi na externí podněty a především stereotypie (Wiener 1997. In Hrdlička, Komárek 2004). Mentálně retardované děti jsou však na rozdíl od
autistů dosti sociabilní a mohou komunikovat gesty a mimikou, kterými dokážou
nahradit i chybějící řeč. V některých případech je rozlišení velmi obtížné, především u dětí s postižením zraku a sluchu, často pomůže až longitudinální pozorování vývoje poruchy v jejím vývojovém kontextu (Volkmar et al. 1999. In Hrdlička, Komárek 2004).
Pro mentálně retardovaného jedince je charakteristický opožděný vývoj,
liší se tedy od vývoje zdravého dítěte kvantitativně. Vývoj dítěte s autismem je
však také jiný, hlavně v některých oblastech, liší se i kvalitativně. Pro dítě s autismem je charakteristický nevyrovnaný vývojový profil. Děti s autismem
jsou v některých dovednostech (obvykle motorické dovednosti) na úrovni svých zdravých
vrstevníků,
v jiných
oblastech
(komunikace,
sociální
vztahy,
představivost) jsou naopak výrazně podprůměrné. Malé procento jedinců
s autismem má i vynikající vysoce nadprůměrné dovednosti v určité úzké oblasti (matematické úkony, vizuální paměť, hudební nebo výtvarné nadání), své nadprůměrné schopnosti však v praktickém životě nedokáží využít. Autismus a epilepsie
Kromě velmi časté mentální retardace se u dětí s autismem mohou
vyskytovat i jiné poruchy či zdravotní problémy. Můžeme říci, že s autismem se může kombinovat prakticky cokoliv, některé poruchy jsou však v autistickém
spektru častější. Kolem 30 – 40% jedinců s autismem trpí nebo aspoň jednou prodělalo epileptický záchvat.
U jednoho z pěti až u jednoho ze šesti autistických dětí předškolního
věku se epilepsie objeví už v prvních letech života. Časté jsou tzv. dětské křeče nebo psychomotorická epilepsie (=epilepsie spánkového laloku nebo komplex
částečné záchvatové epilepsie) případně se objevují kombinace záchvatů
21 různého typu. U dalších 20% jedinců s autismem se epilepsie (někdy velmi mírného charakteru) objeví v pubertě či těsně před ní (Gillberg, Peeters 2003).
Epilepsie se může projevit klasickým typem „grand mal“ s kontrakcemi
velkých svalů, ztrátou vědomí, vylučováním moči a stolice, bezvědomím. Některé
varianty
se
projevují
mrákotnými
stavy,
krátkými
záchvaty
nepřítomnosti, podivným chováním, které je někdy těžké odlišit od autistických symptomů apod.
U Aspergerova syndromu je výskyt epilepsie nepatrně častější než
u veškeré populace, nikdy však není tak vysoký jako u klasického autismu. Naopak u příbuzných poruch je riziko epilepsie vyšší (Gillberg, Peeters 2003). Autismus a zrakové postižení
Zrakové vady se vyskytují zhruba u jedné třetiny postižených autismem
(refrakční vady, šilhání apod.). Zhruba jeden z pěti jedinců s autismem má podstatně omezené vidění a potřeboval by nosit brýle. Tyto problémy jsou však
bohužel málokdy řešeny patřičným způsobem, neboť rodiče i odborníci často ustoupí před faktem, že dítě nosit brýle odmítá. Pro oftalmologa, který se nikdy
nesetkal s autismem, je velmi obtížné přimět dítě ke spolupráci, provést nezbytná vyšetření a navrhnout rozumné řešení. Jakoukoliv příčinou špatného
vidění se však u dětí s autismem musíme zabývat a potřebuje-li dítě nezbytně brýle, pak musíme najít způsob, jak je naučit tyto brýle nosit. Někdy je to
záležitost dlouhodobá, společné úsilí rodičů, učitelů a lékaře však obvykle slaví úspěch (Jelínková 2001).
Problémy se šilháním mají v předškolním věku asi dvě z pěti dětí
s autismem, u celé řady z nich abnormální pohyby očí přetrvávají až do
dospělosti. Nejvíce jsou potíže s ovládáním očního pohybu patrné, je-li dítě či dospělý unavený.
Velmi často můžeme u dětí s autismem pozorovat zvláštní přijímání
zrakových podnětů, dítě se vyhýbá očnímu kontaktu s jinou osobou, bojí se pohledu do dálky, upřeně a dlouho zírá do světla, těká neustále pohledem
z místa na místo. Tyto problémy jsou předmětem individuálního hodnocení dítěte a jejich náprava je nedílnou součástí individuálních vzdělávacích plánů.
Nevidomé děti s autismem bohužel představují skupinu, která zatím
nebyla dostatečně zmapována a která zatím vzdoruje úspěšnému řešení.
22 Slepota je u autismu velmi neobvyklá, v určité skupině dětí s vrozenou slepotou je však výskyt autismu velmi vysoký.
Četnost problémů se zrakem u Aspergerova syndromu není známa,
klinická zkušenost ale naznačuje, že je nejméně tak vysoká jako u autismu, což je jednoznačně vyšší než v normální populaci (Gillberg, Peeters 2003). Autismus a sluchové postižení
Sluch bývá u dětí s autismem postižen velmi často, asi jedna čtvrtina
postižených má závažné sluchové problémy a několik procent z nich neslyší
vůbec. U dětí se sluchovou vadou je nutné zajistit kompenzační pomůcky, které by měl posoudit stejně jako u zrakových vad odborný lékař se znalostí autismu.
Děti s autismem, které mají sluch z organického pohledu normální
a projdou běžným sluchovým testem, přijímají a zpracovávají sluchové podněty
někdy velmi neobvyklým způsobem. V prvních několika letech života dítěte proto u učitelů nebo jiných osob vzniká podezření, že by dítě mohlo být hluché.
Rodiče, kteří jsou s dítětem v denním kontaktu však vědí, že dítě slyší dobře a tomuto podezření obvykle příliš nevěří.
Mnoho dětí s autismem obtěžují různé zvuky či hluk, např. dětský pláč,
školní zvonek. Tyto problémy jsou u autismu spíše pravidlem než výjimkou a je
třeba věnovat jim dostatečnou pozornost. Zvláštní bývají i reakce na určitý
sluchový podnět, dítě s autismem tak někdy reaguje na jeden a tentýž podnět velmi rychle, jindy nereaguje vůbec. Gillberg tuto skutečnost označuje
„fenomenem zapnuto-vypnuto“. V praxi to znamená, že dítě s autismem musí
být nejdříve „naladěno“ vybrat si určitý podnět a na tento podnět správně reagovat.
Gillbergerův
předpoklad
potvrzují
i
svědectví
některých
vysocefunkčních jedinců s autismem, kteří uvádějí, že mají nevysvětlitelné výpadky sluchových podnětů (Jelínková 2001). Autismus a postižení řeči
Jazyk a řeč jsou u velké většiny dětí s autismem vážně postiženy.
Charakter a příčiny jsou však jiné než u afázie nebo dysfázie, kde je narušena
schopnost mluvit. U autismu je hlavním problémem snížená schopnost až neschopnost pochopit význam a důvody vzájemné komunikace mezi dvěma
23 jedinci. Většina lidí s autismem má schopnost mluvit, bohužel však nechápou důvod proč mluvit.
Jen nepatrné procento dětí s autismem má narušenou samotnou
schopnost mluvit. V takovém případě se jedná o souběh autismu a afázie a má
význam zkoušet znakovou řeč. V případech bez afázie, je tento postup pouhou ztrátou času (Jelínková 2001, s. 15).
V případě kombinovaného postižení (s mentální retardací, slepotou,
hluchotou) je vždy naprosto nezbytné zaměřit se při výchově a vzdělávání a při tvorbě individuálních vzdělávacích plánů na autismus. Žáci s poruchami autistického spektra, kteří mají navíc problém se sluchovým či zrakovým
vnímáním prospívají lépe ve specializovaných autitřídách než ve třídách pro žáky s vadami zraku či sluchu.
24
2 Edukace žáků s poruchami autistického spektra 2. 1 Výchova a vzdělávání žáků s autismem v České republice V
Československu
byl
autismus
dlouhodobě
považován
za
psychiatrickou záležitost v kontextu s obrazem neurózy a schizofrenie, a to ještě i v publikacích vydávaných po roce 1989. Z této souvislosti vycházela
selhávající strategie výchovy a vzdělávání, kdy se při neúspěchu pochybovalo o vzdělavatelnosti žáka (Čiháček 1999, s. 18).
Děti s autismem byly v minulosti velmi často osvobozovány od povinné
školní docházky, jejich rodiče obtížně nacházeli školy, jejichž pracovníci byli ochotni a schopni tyto žáky vzdělávat. Jedinou možností bylo tedy pouze
umístění těchto dětí do ústavů sociální péče pro mentálně postižené, nebo jejich život v rodině bez možnosti školního vzdělávání.
Počátkem devadesátých let se u nás začala rodičovská i odborná
veřejnost ve značné míře informovat o problematice dětí s autismem, které byly do této doby často označovány za nevzdělavatelné (Novotný 1999).
Na základě § 58 odst. a, zákona č. 29/1984 Sb. o soustavě základních
a středních škol ve znění pozdějších předpisů byla 1. 9. 1992 formou
experimentálního ověřování dána první možnost systematického vzdělávání dětí s autismem. Ve vytypovaných pomocných školách, ve třídách pomocných
škol při ústavech sociální péče pro mentálně postižené a v soukromých školách pro žáky s více vadami se otevřely třídy pro žáky s autismem, tzv. autitřídy.
Výzkumný ústav pedagogický v Praze byl souběžně pověřen sledovat
možnosti speciálního edukačního programu osob s autismem. Pracovníci výzkumného ústavu vypracovali teoretickou studii analyzující výchovně vzdělávací proces žáků s autismem a pro odbornou veřejnost uskutečnili několik přednášek s tématikou autismu.
Učitelé působící v autitřídách byli proškoleni formou zahraničních stáží
ve speciálních školách a střediscích péče o děti s autismem především
v Maďarsku, Holandsku, Německu, Velké Británii a Dánsku. Ve spolupráci s občanským sdružením AUTISTIK bylo přeloženo a vydáno několik publikací
významných zahraničních odborníků a k problematice autismu byla uspořádána
řada přednášek a seminářů. V roce 1996 existovalo v České republice již 16 škol, které otevřely speciální třídy pro žáky s autismem (Teplá 1996).
25 Experimentální ověřování vzdělávání těchto dětí vyústilo ve vyhlášku
MŠMT č. 127/1997 Sb., ve které již byly stanoveny podmínky pro vzdělávání těchto dětí. Touto vyhláškou bylo též umožněno zřizovat ve speciálních školách a speciálních mateřských školách speciální třídy pro děti a žáky s lékařskou diagnózou autismus, které se naplňují max. do 6 ti žáků.
V současné době existuje v České republice kolem 40 speciálních tříd
pro žáky s autismem. Převážná většina těchto tříd je součástí základních škol
speciálních, 2 třídy byly zřízeny při základní škole, 2 při speciální základní škole pro žáky s více vadami, 1 třída při mateřské škole, 2 třídy byly umístěny jako dislokovaná pracoviště základních škol speciálních v ústavech sociální péče.
Počty zapsaných žáků se v jednotlivých třídách liší, pohybují se mezi 4 –
6 žáky, většinu tříd podle údajů České školní inspekce navštěvují 4 žáci. Ve všech autistických třídách zabezpečují výchovně vzdělávací činnost současně
2 pedagogičtí pracovníci. Kromě pedagogických pracovníků jsou ve třídách při vyučování
často
přítomni
i asistenti,
kteří
vypomáhají
u
žáků
se
sebepoškozujícím jednáním, u žáků s jinými výraznými poruchami chování nebo u žáků, kde se autismus kombinuje s dalším postižením.
Výchovně vzdělávací práce ve většině autistických tříd vychází
z TEACCH programu a je zaměřena především na socializaci žáků, rozvoj jejich
kognitivních schopností a dovedností, zlepšování verbální i neverbální komunikace a minimalizace excesů a deficitů v chování. Systém vzdělávání je
zpravidla založen na individualizaci, strukturalizaci a vizualizaci, důraz je kladen především na praktické využívání získaných znalostí, dovedností a návyků.
Přestože se děti s autismem řadí pod jednu diagnózu jsou velmi rozdílné
a mají své individuální zvláštnosti. Proto je při jejich vzdělávání nutné postupovat podle individuálních vzdělávacích plánů. Péče o děti s autismem se
v České republice v posledních letech výrazně zlepšila, situace blížící se ideálu je ale prozatím v nedohlednu.
V současné době je vzdělávání žáků s poruchami autistického spektra
zakotveno ve školském zákonu, (zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním,
základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání), ve vyhlášce č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských
poradenských zařízeních a ve vyhlášce č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků
26 a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných.
Mezi odborníky zabývajícími se problematikou autismu není dosud shoda
v názorech na to, zda mají být děti s autismem vzdělávány samostatně nebo s nepostiženými žáky nebo se žáky s jiným typem postižení. Na základě výsledků praxe je v současné době preferováno vzdělávání těchto žáků v samostatných třídách (Švarcová 2003).
Každé dítě, které dosáhne školního věku by mělo být zařazeno do
nějakého vzdělávacího zařízení. Podle charakteru a podle hloubky postižení by
to mohla být autitřída, třída pro děti se speciálními potřebami v rámci pomocných nebo zvláštních škol. Jedná se o možnosti zřizování autitříd při základních školách, kde by své místo našli vysocefunkční autisté a děti
s Aspergerovým syndromem. V současné době je umístění těchto dětí velmi obtížné. Intelektem patří mezi zdravé vrstevníky, ale náročné prostředí běžných tříd vede často k selhání postiženého jedince, navíc charakter autistického
postižení přímo vybízí ostatní spolužáky k šikanování, posměchu a někdy
i k týrání dítěte s autismem (Jelínková 2004. In Hrdlička, Komárek 2004, s.185 186).
Zkušenosti z našeho i zahraničního školství ukazují, že žáci s autismem
nejsou schopni navštěvovat běžné ani dosud existující speciální školy, a to
i v případě, že úroveň jejich rozumových schopností je průměrná nebo dokonce nadprůměrná (u některých z nich se projevují např. výrazné matematické schopnosti). Vzdělávání jim znemožňují zejména komunikační bariéry, odlišný
způsob myšlení a další individuální zvláštnosti především v oblasti chování.
Vzhledem k rozdílným charakteristikám žáků s autismem je skupinová
výuka a vzdělávání jako výchozí bod příliš obtížná. Děti s autismem, které jsou
začleněny do skupinového vzdělávání často nezvládnou vysoké požadavky na skupinu a vzniká tak riziko, že budou na obtížné situace reagovat problémovým chováním.
S programem
(Mühlpachr 2001).
„integrace“
je
třeba
zacházet
velmi
opatrně
V České republice se individuální integrace do běžné třídy až na malé
výjimky jedinců s Aspergerovým syndromem v doprovodu osobního asistenta nedoporučuje (Vítková 2004).
27 2. 2 Vzdělávací aspekty u žáků s autismem
Myšlenku najít i pro děti s poruchami autistického spektra jednotnou
vzdělávací strategii se přes veškeré úsilí odborníků nepodařilo naplnit. Pokusy
o běžnou skupinovou výuku pouze s individuálními prvky bohužel obvykle selhávají (Jelínková 1998). Specifickým problémem vzdělávání dětí s autismem
je skutečnost, že tyto děti nepřijímají informace ze svého okolí nebo je tento příjem velice omezen a jeho průběh je provázen mnoha komplikacemi.
Žáci s autismem se každé změně, tedy i učení brání, naučit je základním
dovednostem je obtížné a nepatrné výsledky se dostavují jen velmi pomalu.
Proces učení je zvláště komplikovaný, vyžaduje vytrvalost, systematičnost a dlouhodobě pravidelnou práci celého sociálního okolí, především pak
speciálního pedagoga. Při vzdělávání těchto žáků je nutné najít pro ně takovou strategii a takové metody učení, které by byly určitým kompromisem mezi výchovnými záměry, požadavky a schopnostmi konkrétního dítěte s autismem, determinovanými zvláštnostmi jeho kognitivních procesů (Švarcová 2003).
Při vytváření vzdělávacích strategií pro žáky s autismem musíme brát
v úvahu
skutečnost,
že
vývoj
dítěte
s autismem
není
jen
zpožděný
a nerovnoměrný, ale je také kvalitativně jiný. Nestačí jen snížit nároky nebo zjednodušit komunikační styl, je třeba zvolit i speciální způsob vysvětlování.
Dítě s autismem vždy lépe přijímá jednoduchá a známá slova než nové věty. Při
výuce volíme jednoduché a stručné příkazy, mluvíme pomalu, zřetelně, hlasitěji než obvykle.
Pedagog, který vzdělává žáka s autismem si musí předem položit
a zodpovědět několik otázek:
na jaké vývojové úrovni se žák nachází;
jaké výukové aktivity je třeba zahrnout do individuálního vzdělávacího plánu vzhledem k nevyrovnanému vývojovému profilu;
jaké pomůcky budou při vzdělávání nejvhodnější;
jaké problémy chování lze očekávat (Jelínková 1998). Kromě
speciálních
vzdělávacích
metod
a pomůcek
je
pro
děti
s poruchami autistického spektra ze všeho nejdůležitější individuální přístup. U zdravých dětí postačí úkol zadat a srozumitelně vysvětlit, u dětí s autismem
se výuka odvíjí zcela jinak. Takto postižené děti nejsou ve většině případů
schopny zvládnout pro zdravé dítě i banální úkol a podstatné je, že ani
28 nedovedou pochopit pokyny vyučujícího. Tedy alespoň ne v takové formě, kterou je tento úkol sdělován zdravým dětem (Mühlpachr 2001).
Při výchově a vzdělávání žáků s autismem musíme vždy brát zřetel na
jejich věk, velmi důležité je začít s výchovou co nejdříve, proto je nezbytné sestavení včasné a správné diagnózy, na jejímž základě se vytváří optimální, velice diferencované vzdělávací plány.
Výchovně vzdělávací proces je nutné přizpůsobit těmto pravidlům:
chování, které je odměněno, se dítě naučí spíše, než chování, za které je trestáno;
nové dovednosti je třeba rozložit do malých jednotlivých kroků, za každým jednotlivým krokem má následovat pochvala;
při výuce nových dovedností se dítěti pomáhá, při úspěchu se postupně pomoc omezuje;
výuka každé nové dovednosti se má spojit s něčím, co dítě již dobře zná a co ho těší.
Pro děti je velmi důležitá motivace, pouze malému % dětí s autismem
stačí slovní pochvala. V případě, že tato slovní pochvala dítěti nestačí musí
učitel najít vhodnou hmatatelnou odměnu a pracovat podle motivujících podnětů (dítě má např. rádo provázek – po skončení úkolu si s ním může hrát).
Cílem je, aby děti pochopily význam odměny – i autistické dítě se musí
naučit, že odměnu nedostane dokud neodvede určitou práci. Hlavně v počátcích výchovy a vzdělávání dítěte je důležité odměnu vizualizovat, např.
tím, že dáme obrázek nebo skutečnou odměnu za poslední úkol. Odměnou bývají nejčastěji sladkosti, jídlo, oblíbené hračky atd. Za úspěšnou lze
považovat odměnu, která je pro dítě natolik žádoucí, že udělá to, co si učitel přeje, jen proto, aby odměnu dostalo.
Hmatatelnou odměnu vždy musí doprovázet odměna sociální – slovní
pochvala, úsměv, pohlazení atd. Spojením sociální a hmatatelné odměny se
u dítěte zvyšuje touha po sociálním kontaktu a tím se zvyšuje i naděje, že lidé se pro něj stanou nejvýznamnějším předmětem zájmu (Schopler 1997).
Výchova a vzdělávání žáků s autismem je obvykle delší. Pro každou
novou dovednost, tedy k tomu, aby dítě něco objevilo, přijalo a zařadilo mezi
svoje poznatky je třeba opakovat stále stejný postup. To také vysvětluje úzkost,
29 kterou dítě pociťuje ze všeho nového. Vzdělávání autistických dětí má jinou podobu než vzdělávání dětí zdravých, neboť:
dítě s autismem poznává a objevuje věci v jednotlivostech, které nedokáže zobecnit;
dítě s autismem poznává a objevuje vše v rámci svých specifických podmínek (Vocilka 1994).
Výchovně vzdělávací proces je u dětí s autismem velmi náročný na čas,
na uspořádání prostoru, kterého tyto děti potřebují pro sebe více a na počet lidí, kteří se s dítětem zabývají. Je však náročný i na pozorovací talent vychovatelů a na cit, který tito vychovatelé musí pro děti mít, aby pochopili příčiny jejich behaviorálních zvláštností a poruch chování. Učitel, který s dítětem pracuje musí velmi pozorně sledovat rituály, gesta a reakce dítěte (Mühlpachr 2001). Jedinci
s autismem
mají
velké
potíže
v zevšeobecňování
svých
schopností a dovedností, tzn. že např. dovednosti, které se naučili ve třídě,
nedovedou použít v reálné situaci v jiném prostředí. Výuku je proto třeba provádět v různém sociálním prostředí tak, aby se dítě naučilo např. psát, oblékat se atd. v nejrůznějších situacích. Je třeba pokusit se o co možná
největší autonomii dítěte. Výchovně vzdělávací proces musí být plánován tak, aby podporoval základní životní dovednosti a umožňoval soběstačnost dítěte.
Výchova a vzdělávání autistických dětí vyžaduje vždy maximální podporu
rodiny dítěte, která musí být zapojena jako spolupartner a podporovat individuální vzdělávací plán (Vocilka 1996). 2. 3 TEACCH program
V posledních šedesáti letech prošla péče o děti s autismem bouřlivým
vývojem – od nelidské izolace v ústavech přes blahosklonné přehlížení
speciální výchovy až po společenské přijetí. Od 40. let, kdy autismus popsal Leo Kanner, byla navržena a vyzkoušena celá řada terapeutických postupů, jež
však vedly pouze k částečným úspěchům, nebo dokonce k rozčarování (např.
psychoanalytická terapie, farmakoterapie, normalizace, facilitovaná komunikace atd.).
Zejména v padesátých letech byli učitelé běžně vedeni k tomu, aby
starost o děti s autismem a děti s příbuznými poruchami chování a komunikace přenechali psychiatrům a zdravotnickým zařízením. Autismus byl považován za
30 zvláštní psychiatrickou chorobu, za poruchu v emocionální oblasti, nebo spíše
za dětskou schizofrenii. Tyto děti byly obvykle považovány za netestovatelné pomocí standardních psychologických technik a diagnóza byla stanovována převážně v psychiatrických centrech, která se mezi sebou velmi lišila.
Neschopnost navazovat mezilidské vztahy, malé komunikační dovednosti
a další zvláštní projevy těchto dětí byly považovány za reakce na hostilní prostředí domova. Rodiče byli pokládáni za primární příčinu obtíží svých dětí a za vhodné terapeutické řešení se považovalo umístění dítěte do internátní školy či uzavřeného ústavu, tedy tak, aby bylo vzdáleno od patologického vlivu svých rodičů (Schopler 1998). Naprosté
neporozumění
problémům
dětí
s
autismem,
které
reprezentovala psychoanalytická teorie, a také tvrzení, že děti s autismem jsou nevzdělavatelné vedlo skupinu odborníků vedených Erichem Schoplerem
k vytvoření programu pro „Terapii a vzdělávání dětí s autismem a dětí
s příbuznými poruchami komunikace“ (TEACCH = Treatment and Education of Autistic and Communication Handicapped Children).
Tento program byl zahájen jako pětiletý výzkumný projekt (Projekt
výzkumu dítěte – Child Research Project) v roce 1966 na katedře psychiatrie
Lékařské fakulty Univerzity Severní Karolíny v Chapel Hill. Při jeho sestavování se vycházelo především ze zkušeností a názorů rodičů a rodiče autistických
dětí spolupracovali i při vytváření hlavních priorit programu. Výzkum a klinické
zkušenosti pomáhaly vyvrátit chybné představy psychoanalytické teorie a ukazovaly, že autismus je vyvolán různými biologickými příčinami, nikoli společenskou uzavřeností před nepříznivými postoji rodičů.
Výsledky výzkumu ukázaly, že děti s autismem netrpěly menší péčí ani
menšími citovými projevy rodičů než jiné handicapované děti. Naopak jejich
rodiče se v žádném významném stupni nelišili od rodičů ostatních dětí. Prožívali
stejnou míru naděje, frustrace i úsilí, ovšem s jedním zásadním rozdílem: měli
dítě s výraznými obtížemi, dítě, které způsoby svého chování neodpovídalo jejich zkušenostem z vlastního dětství, popř. očekávání, které získali při výchově svých dalších dětí (Schopler 1998, s.14).
Za krátkou dobu své existence přinesl projekt neočekávaně velké
úspěchy a jeho působnost byla v roce 1972 rozšířena na celý stát Severní Karolína. TEACCH program se tak stal prvním celonárodním všeobecným
31 programem, založeným na společenské vzájemnosti, který lidem s autismem
a jejich rodinám nabízí diagnostiku, vzdělávání a obhajobu základních práv. Je zatím jediným programem v USA, který zajišťuje souhrnné služby, výzkum, multidisciplinární vzdělávání a výchovu (Schopler 1998).
patří:
Mezi hlavní výchovně vzdělávací zásady a koncepce TEACCH programu
zlepšování vzájemné adaptace klientů a komunity, ve které žijí;
velký důraz na diagnostiku sloužící individualizovanému léčebnému působení;
užívání strukturovaných intervenčních technik; zaměření na rozvoj dovedností;
kombinované využívání kognitivních a behaviorálních přístupů; užívání zobecňujícího modelu nápravy; spolupráce s rodinou (Schopler 1997).
TEACCH program představuje modelový program péče o lidi s autismem
v každém věku a na všech úrovních inteligence, funguje již více jak 30 let a je
neustále rozvíjen a doplňován týmem odborníků, kteří usilují o zlepšení adaptace autistů, spolupracují s rodinami postiženého a stanovují individuální
vzdělávací plány. Zdůrazňuje spolupráci mezi rodiči a učiteli při výuce nových
dovedností a nezastupitelnou úlohu rodiny při rehabilitaci dítěte. Ze Severní Karolíny se tento vzdělávací přístup rozšířil nejprve do ostatních států USA a následně i do Evropy.
Program TEACCH je zatím jediný obsáhlý výchovně vzdělávací program
pro děti s autismem, který má v mnoha zemích zákonem daný mandát poskytovat
služby, výzkum a proškolování v oblasti autismu a příbuzných
vývojových poruch. Program plně respektuje skutečnost, že u dětí s autismem nestačí jen zjednodušit kurikulum, ale je třeba respektovat i kvalitativní aspekty postižení a najít specifický způsob výkladu učební látky (Jelínková 2001, s. 53).
Základní intervenční strategií tohoto programu je strukturovaná výuka
s důslednou vizuální podporou, která vychází z individuálního hodnocení
každého žáka. Tato výuka se zaměřuje se na deficity, schopnosti a potřeby dětí s autismem,
napomáhá
jim
porozumět
různým
životním
situacím
32 a požadavkům, které na ně klade okolí, a úspěšně se tak vyrovnat se svým handicapem.
TEACCH
program,
který
vychází
z vrozených
s autismem, klade důraz na tyto tři základní principy:
deficitů
jedinců
individuální výchovně vzdělávací přístup; strukturované prostředí; vizuální podpora.
Tyto tři prvky tvoří základní strategii výchovy a vzdělávání dětí
s autismem a provázejí je po celý život. Strukturované podmínky zajistí dětem
potřebnou míru jasnosti, informovanosti a předvídavosti. Dítě tak vždy dostane odpověď na otázky: „Kdy?“, „Kde?“, „Jak dlouho?“, „Jakým způsobem?“
a přestane mít pocit, že jeho život určuje náhoda. Svět, který dítě s autismem
vnímá jako chaos, se pro něj díky této strategii stává předvídatelný v prostoru i čase a tím se výrazně snižuje stresová zátěž. kroků:
Dlouhodobé zkušenosti s tímto programem jsou shrnuty do tří základních
a) individuální vyhodnocení dítěte, jeho schopností a dovedností;
b) výuková strategie, vytvářená na základě tohoto vyhodnocení v sobě zahrnuje dlouhodobé i krátkodobé cíle;
c) cíle jsou obsaženy v individuálním vzdělávacím plánu (Jelínková 1998). Výhody TEACCH programu:
program se přizpůsobí možnostem dítěte;
mizí chaos kolem dítěte, svět se pro dítě stává předvídatelný a bezpečný; dítě je zklidněno a připraveno získat nové poznatky;
nácvikem k samostatnosti se rozvíjí pocit sebevědomí, soběstačnosti;
redukuje se problémové chování;
rozvíjí se schopnosti, narůstají dovednosti (Sroková, Olšáková 2004). 2. 4 Strukturované učení
Pro vzdělávání žáků s poruchami autistického spektra ve školních
zařízeních byl v rámci TEACCH programu vytvořen speciální výchovně
vzdělávací program, který vychází z potřeb a schopností žáků a ze specifik
33 jejich poruchy. V České republice využíváme metodiku tohoto programu a hovoříme o tzv. strukturovaném učení (Thorová 2003).
Strategie strukturovaného učení představuje systém organizace třídy
a vytváření vhodných aktivit, který dětem napomáhá porozumět tomu, co se od
nich očekává. Vytvořením smysluplného a srozumitelného prostředí, které nevyvolává úzkost a frustraci se rozvíjí schopnosti a dovednosti dětí, zvyšuje se jejich samostatnost, zmírňuje se či dokonce eliminuje kognitivní deprivace,
minimalizují se stereotypní činnosti a časté poruchy chování. Mezi výhody strukturovaného učení patří i jeho metodika, která akceptuje zvláštnosti autistického myšlení a přizpůsobuje se specifikám dítěte.
Strukturované učení klade důraz na využití individuálních schopností,
nácvik samostatnosti a sebeobsluhy, využívá metod alternativní komunikace a vyzdvihuje nutnost spolupráce s rodinou. Mezi další priority patří nácvik sociálních
dovedností
a
pracovního
chování.
Metodika
je
maximálně
přizpůsobena specifikům poruchy, využívá silných schopností, kterými tyto děti obvykle disponují. Patří sem vizuální vnímání, mechanická paměť i speciální
zájmy. Proces učení se opírá o principy kognitivně-behaviorální terapie. Strukturované učení teoreticky vychází z Lovaasovy intervenční terapie
a vzdělávacích programů, které jsou propagovány v rámci TEACCH programu (Hrdlička, Komárek 2004, s. 168).
Mezi základní principy strukturovaného vyučování patří:
Individuální přístup Strukturalizace Vizualizace
Individuální přístup
Všechny děti s autismem se od sebe nějakým způsobem liší, rozdíly se
projevují v mentální úrovni, v různé míře a četnosti výskytu autistických
symptomů, v rozdílných percepčních schopnostech, v temperamentu, v odlišné schopnosti koncentrace, v úrovni a způsobu komunikace.
Z hlediska individuálního přístupu je zapotřebí pomocí speciálních testů,
které zmiňuji v jiné části práce, zjistit úroveň dítěte v jeho jednotlivých
vývojových oblastech a provést pečlivé vyhodnocení jeho schopností
a dovedností. Pro každé dítě s poruchou autistického spektra je třeba vytvořit
34 vhodné pracovní místo, strukturovat prostředí a vypracovat individuální
vzdělávací plán. Musíme zvolit i vhodný typ systému komunikace podle stupně schopnosti abstraktního myšlení (od komunikace prostřednictvím konkrétních
předmětů, přes komunikaci pomocí fotografií či piktogramů až k psané formě). Vyskytne-li se problémové chování musíme zvolit i vhodnou strategii jeho řešení (Thorová 2003). Strukturalizace
Děti s autismem nedokáží analyzovat situaci, neumí si třídit informace na
podstatné a zbytečné, organizace jakékoli činnosti je nad jejich síly, neumí řídit
svou vlastní práci nebo činnost ve volném čase, chápou pouze to, co vidí. Běžná výuková situace a svět kolem nich pro ně znamená nepředstavitelný chaos.
K tomu, abychom jim účinně pomohli, je třeba vnést do jejich prostředí
určitý řád, pravidelnost a míru předvídatelnosti. Velmi důležité je vnější
uspořádání třídy. Použití konzistentních vizuálně jasných oblastí a hranic pro
jednotlivé činnosti umožňuje těmto dětem lépe porozumět svému okolí a vztahů v něm. Každý učitel by měl pečlivě zvážit cíle své třídy a pak určit specifické
místo pro každou z hlavních činností, ve škole je to především prostor pro individuální výuku s učitelem, prostor pro samostatné úkoly (výukové boxy), prostor pro komunikační cvičení, prostor pro stravování, prostor pro odpočinek
a volnou hru. Základní rozčlenění prostoru a respektování individuálních potřeb každého dítěte jsou určujícími prvky vnějšího uspořádání třídy.
V dobře přizpůsobené a přehledně uspořádané třídě je vždy určité místo
vyhrazeno pro jednu jedinou činnost a je-li dítě posláno na toto místo ví, co se od něj očekává (Schopler 1997). Vymezené prostory mají sloužit jednomu
jedinému účelu, mohou být označeny volacím předmětem nebo volací kartou odpovídající režimovému předmětu či režimové kartě. Vyčleněná místa pro
jednotlivé činnosti by se pokud možno neměla přemisťovat. Jiná činnost by se neměla provádět na místě, které pro ni není určeno (např. stravování má probíhat pouze u jídelního stolu, ne ve výukovém boxu).
Především místo pro práci či výuku by mělo mít jasné hranice – výukové
boxy, posuvné paravány, barevné pásky na zemi, barevné koberce apod. Nápadné a jasné vymezení hranic mezi jednotlivými místy dětem s autismem
35 pomáhá rozeznat, kde místo určené k jednomu konkrétnímu úkolu začíná a kde končí.
Místo určené pro výuku musí být odděleno od rušivých vlivů, dítě
s autismem se velmi snadno rozptýlí vnějšími podněty (okno, nečekaný zvuk, příchod další osoby do místnosti). Rozdělení místností různými typy zástěn
(paravány, police…) na minimum omezí zrakové a sluchové podněty, které odvádí pozornost a tím napomáhá k většímu soustředění. Osvědčuje se rozdělení pracovních míst po obvodu třídy, tzv. výukové boxy je nejvhodnější
umístit čelem ke zdi, žák se tak lépe soustředí pouze na činnost v boxu. V blízkosti pracovního místa se doporučuje pouze minimální dekorace stěn.
Děti lépe porozumí rozdílu mezi prací a hrou, pokud se po splnění
pracovních úkolů mohou věnovat hře na jiném k tomu určeném místě. Místo pro
odpočinek a volnou hru by měla být situována dále od vchodu, aby děti ze třídy
neutíkaly. Koupelna a toalety nemají být daleko od třídy, je vhodné označit tyto prostory odpovídajícími symboly např. koupelna – fotografie umyvadla, WC – fotografie nebo rulička toaletního papíru na dveřích.
Uspořádání vhodného pracovního místa ve třídě do značné míry závisí
na věku dítěte. Pro mladší žáky jsou důležité výchovně vzdělávací aktivity jako
hra, individuální práce, přestávka s občerstvením, nácvik sebeobsluhy. Ve třídě může být i místo pro skupinovou činnost či místo pro rozvoj schopností a dovedností důležitých pro výkon povolání. Pro starší žáky je uspořádání
podobné, přihlížíme však ke specifickým potřebám jejich věku. Může tu být např. místo pro aktivity ve volném čase, dílna, místo pro nácvik domácích prací,
prostor pro sebeobsluhu a přípravu úkolů a samozřejmě i prostor pro individuální práci s každým žákem.
Pro všechny děti s autismem je výhodné, je-li ve třídě místo, kde jsou
umístěny rozvrhy a plány prací, které vnáší do školního dne s mnoha aktivitami a změnami určitou souslednost a řád (Schopler 1997). Vizualizace
Vedle strukturalizace prostoru je nezbytná i vizualizace času – jedno bez
druhého nemůže fungovat. Vizualizace času dává odpověď na otázku „Kdy?“,
umožňuje dětem předvídat očekávané aktivity, pomáhá jim v časové orientaci a v porozumění následnosti děje. Děti lépe odlišují jednotlivé aktivity od sebe
36 a zvyšuje se i jejich samostatnost. Proto jsou ve všech autistických třídách tak nutné vizualizované denní programy, o kterých se zmiňuji v jiné kapitole.
Děti s autismem musí mít jasnou představu o množství práce a o jejím
ukončení, jinak je pro ně tato činnost únavná a tíživá. Pokud vědí, kolik času jim
na práci zbývá, kdy a jak bude práce ukončena a jaká odměna je za splnění úkolu čeká, pracují velmi usilovně (Jelínková 1998). Výborným pomocníkem se pro děti může stát minutka (kuchyňský budík), která dětem názorně ukazuje kolik času jim ještě zbývá.
Pro žáky s autismem je důležitá nejen přehledná a předvídatelná
organizace prostoru a vizualizovaný denní program, ale též schopnost pracovat podle instrukcí, respektovat určité pokyny. Veškeré instrukce by měly být poskytovány na vývojové úrovni dítěte. Pouze malá část dětí nemá problémy
s verbálními pokyny či instrukcemi, většina z nich lépe reaguje na instrukce vizuální. I v tom případě je-li dítě schopno pracovat podle verbálních pokynů, volíme při zadávání minimum slov (tzv. telegrafické sdělení) a pokyny či
instrukce formulujeme jednoznačně. U dětí, které umí číst lze při vizuální prezentaci úkolů využít nápisy či psané návody, u ostatních používáme obrázky, fotografie či piktogramy.
Instrukce mohou být udělovány také neverbálně pomocí vizuálních
návodů, ke kterým se dítě může kdykoliv vrátit. Vztah mezi obrázkem, fotografií či
piktogramem
a
jeho
významem
musí
být
okamžitě
pochopitelný
a jednoznačný, aby si ho dítě nemuselo vyvozovat a domýšlet. Je proto nutné vyhnout se obrázkům s mnoha detaily, abstrakcím, stylizacím, naprosto nevhodné jsou např. zvířátka v lidských šatech, autíčka s obličejem atd. Veškeré pokyny a instrukce musí být používány jasně a důsledně.
Lidé s autismem mají velké problémy porozumět různým situacím
a účinně organizovat svou činnost, důležitou součástí strukturované výuky je pravidelnost, která jim přináší značnou úlevu. Tato pravidelnost by měla být dostatečně pevná a zároveň dostatečně pružná (Jelínková 1998).
První rutinní pravidlo, které musíme autisty naučit respektovat, je „nejdřív
práce, potom zábava“. Musí si uvědomit, že jakákoliv jejich činnost ovlivní
prostředí a má určité důsledky pro jejich život. Pravidlo „nejdřív práce, potom zábava“ je užitečné ve školách, v pracovním prostředí i v komunitách. Stane-li
37 se toto pravidlo pro postižené autismem běžným, bude to pro ně velkým přínosem (Schopler 1997, s. 226).
Dalším pravidlem, které má dlouhodobé a dalekosáhlé důsledky je „zleva
doprava“ a „shora dolů“. Toto pravidlo lze aplikovat na celou řadu úkolů jako např. umývání nádobí, vytírání podlahy, třídění věcí, čtení, psaní atd.
Důležitost strukturalizace je dnes všeobecně uznávaná, děti s autismem
lépe prospívají ve strukturovaném prostředí, individuální rozdíly v reakci na strukturované podmínky do značné míry souvisí s úrovní vývoje. Mnohé empirické výzkumy prokázaly, že děti na nižším vývojovém stupni mají ze strukturalizace větší prospěch než děti na vývojové úrovni vyšší.
Strukturované učení znamená více než pouhou vzdělávací strategii,
vychází z předpokladu, že děti s autismem trpí poruchami chování, protože prostředí a většina technik učení nepočítá s jejich individuálními potřebami. Je
navrženo tak, aby minimalizovalo problémy s chováním tím, že vytvoří prostředí, které je pro děti s autismem srozumitelné a v němž jsou úspěšné.
Strukturované učení je při správné aplikaci také vhodnou strategií pro zvládnutí autistického chování.
Pokud mají děti s autismem dosáhnout svých možností pro život ve
společnosti a úspěšně se zapojit do určitého společenství, je nezbytné, aby se specializované strategie učení jako strukturované učení staly integrální součástí vzdělávacích programů (Schopler 1997).
2.5 Tvorba individuálních vzdělávacích plánů
Při výchově a vzdělávání žáků s poruchami autistického spektra lze
běžné osnovy nebo běžné pedagogické metody použít jen omezeně, nebo pouze za předpokladu, že budou rozvíjeny i ty dovednosti, které vzhledem
k autismu nejsou vytvořeny nebo jsou poškozeny. Proto je nutné vytvořit pro každého žáka individuální vzdělávací plán.
Tvorba individuálních vzdělávacích plánů vychází z Přílohy číslo jedna
Směrnice MŠMT ze dne 6. 6. 2002 č.j.:13-710/2001-24 „Doporučený postup
zpracování individuálního vzdělávacího programu“ a z Přílohy číslo dvě téže směrnice
programu“.
„Doporučená
rámcová
struktura
individuálního
vzdělávacího
38 Při vytváření individuálních vzdělávacích plánů pro žáky s poruchami
autistického spektra se musíme zaměřit především na jejich specifické potřeby,
mentální a chronologický věk a musíme zohlednit i jiné poruchy učení. Východiskem k sestavení individuálního vzdělávacího plánu je důsledná
speciálně pedagogická diagnostika, která stanovuje aktuální vývojovou úroveň dítěte s autismem v jednotlivých oblastech vývoje.
Ke speciálně pedagogické diagnostice a pro plánování dalšího
vzdělávání dětí s autismem se v praxi nejvíce používá Vývojový dotazník
CHACKLIST a Psychoedukační profil PEP (Psychoeducational Profile), který určuje, jak se dítě projevuje ve srovnání se svými vrstevníky. V současné době se používá jeho reevidované vydání PEP – R. Pro mládež a dospělé je určen Psychoedukační profil AAPEP (Adolescent and Adult Psychoeducational
Profile), který je důležitou pomůckou při hledání vhodného zaměstnání pro dospělé autisty, případně pro úpravu jejich životního prostředí.
Základem PEP – R hodnocení je 7 vývojových oblastí: napodobování;
vnímání; jemná motorika; hrubá motorika; integrace oko – ruka; poznávací schopnosti; verbální schopnosti. Každá z těchto oblastí je reprezentována úkoly různého stupně obtížnosti, je hodnoceno 131 položek. Zatímco většina testů má pouze 2 možnosti hodnocení – „splnil“ a
„nesplnil“, PEP – R nabízí
i mezistupeň „naznačuje“, což znamená, že dítě má určité schopnosti a dovednosti, ty však nestačí pro úspěšné splnění úkolu nebo je provedení
úkolu velmi neobvyklé. Kromě vývojové škály se ve 4 oblastech hodnotí i škála chování: sociabilita a citová oblast; hra a zájem o věci; funkce smyslových orgánů; řeč dítěte.
Na základě těchto specializovaných testů a na základě pečlivého
pozorování dítěte všemi zúčastněnými se pro každé dítě sestavuje individuální
vzdělávací plán. V případě potřeby (při výskytu problémového chování) se zvolí i vhodná strategie jeho řešení.
Diagnostika Vývojovým dotazníkem CHACKLIST je však poměrně
zdlouhavá a jeho členění do jednotlivých oblastí rozvoje již dnes plně nevyhovuje současným trendům. Diagnostika s využitím Psychoedukačního
profilu je velmi kvalitní, vyžaduje ale použití standardizovaných pomůcek, které zatím nejsou všem dostupné.
39 V roce 2004 zpracovala pracovní skupina krajských koordinátorů v rámci
projektu MŠMT „Speciálně pedagogická a psychologická diagnostika u klientů
s autismem“ tzv. Edukačně hodnotící profil dítěte s poruchou autistického spektra. Edukačně hodnotící profil byl vytvořen především za účelem
podrobnějšího zpracování vývojových milníků s akcentací specifik vývoje lidí
s autismem a k usnadnění práce učitelů autistických tříd a dalších odborníků v terénu (Čadilová, Žampachová 2004).
Cílem Edukačně hodnotícího profilu je vytvoření hodnotící škály aktuální
vývojové úrovně dítěte při nástupu do zařízení, k dalšímu průběžnému
hodnocení a usnadnění sestavování individuálního vzdělávacího plánu.
Edukačně hodnotící profil by měl ukázat možnosti speciálně pedagogické intervence a měl by být návodem a škálou možností, jak dítě s poruchou
autistického spektra dále rozvíjet. Důležitým prvkem tohoto profilu je stanovení vývojových úrovní v jednotlivých oblastech. Hodnotí se 8 základních oblastí: sociální vývoj; komunikace
(receptivní řeč, expresivní řeč - verbální
i neverbální vyjadřování); imitace (motorická, sociální, verbální); motorika (jemná, hrubá); grafomotorika a kresba; sebeobsluha (stravování a stolování,
oblékání, umývání, používání WC); vnímání (zrakové, sluchové, taktilní); abstraktně vizuální myšlení.
Jednotlivé položky se hodnotí podobně jako v PEP – R hodnotící škálou,
rozdělenou do tří úrovní: „splnil“, „naznačuje“, „nesplnil“. Pro učitele jsou
důležité především položky uvedené jako „naznačuje“, protože z těchto položek vychází při sestavování individuálního vzdělávacího plánu. Položky označené
jako „splnil“ je nutné neustále průběžně opakovat a uvádět je do běžného života. Při průběžném hodnocení dítěte se pedagog musí k již splněným
položkám neustále vracet a ověřovat, zda je dítě aktuálně zvládá a umí je
i prakticky využít. Speciální pedagog má možnost sledovat disharmonie ve vývoji a konkrétně na ně reagovat.
Edukačně hodnotící profil se od školního roku 2004/2005 ověřuje
v jednotlivých autistických třídách, ze své vlastní zkušenosti se domnívám, že je
velmi zdařilý. Jeho výhodu vidím především v tom, že k jeho sestavení nepotřebuje učitel autistické třídy žádné standardizované pomůcky a stačí mu pouze dlouhodobé pozorování a znalost dítěte.
40 Při tvorbě individuálních vzdělávacích plánů je třeba zohlednit, pro
poruchu autistického spektra typický, nerovnoměrný vývojový profil a rozvíjet ty
oblasti, které jsou deficitní tzn. komunikaci, sociální chování, představivost. Pedagog může naopak stavět na tom, v čem je dítě s poruchou autistického spektra úspěšné např. vizuální myšlení, paměť. Současně je nutné důsledně vycházet z uplatňované metodiky strukturovaného učení. Individuální vzdělávací plán by měl obsahovat:
jakým způsobem bude upraveno prostředí;
jaký bude použit denní režim (předmětový, složený z fotografií, obrázků, piktogramů nebo budou použity slovní obrazy či diář);
jak individuálně uplatnit metody a postupy výchovně vzdělávací intervence.
Vzhledem k deficitu v rámci poruchy autistického spektra by měl
individuální vzdělávací plán, kromě základních položek stanovených přílohou Směrnice MŠMT, obsahovat dle aktuální potřeby klienta ještě tyto položky:
rozvoj komunikace (receptivní, expresivní či neverbální způsob komunikace, resp. formu alternativní komunikace);
rozvoj v oblasti imitace;
rozvoj v oblasti sociálního chování; rozvoj v sebeobsluze.
Pedagog musí rovněž zohlednit:
jak dítě dokáže vnímat;
je-li vytvořeno pracovní chování; jak dlouho udrží pozornost; jakou má paměť;
jak řeší problémy;
jak se chová ve společnosti ostatních; na jaké úrovni je jeho řeč; jak umí napodobovat;
jak chápe symbolickou hru; čím se dá motivovat;
jak chápe následnost;
ostatní problémy (např. přidružené choroby, problémové chování apod.);
jaká je jeho schopnost učení;
41 jak se dokáže adaptovat v prostředí.
V případě problémového chování by jeho řešení mělo být doplňkem
individuálního vzdělávacího plánu anebo samostatně vypracovanou strategií. K řešení problémového chování někdy postačí změna prostředí, důsledné
uplatňování metodiky strukturovaného učení, jindy problémové chování
přetrvává i přes výše uvedená opatření. V tomto případě je třeba sledovat a zaznamenávat:
kdy,
kde,
v jakých
situacích
a
v přítomnosti
k problémovému chování dochází (Čadilová, Žampachová 2004).
koho
42
3 Výukové pomůcky pro děti s autismem 3. 1 Vizualizovaný denní program
Čas je pojem velmi abstraktní a i zdravý člověk si ho „zviditelňuje“
pomocí hodinek, kalendářů, diářů apod. Lidé s autismem, kteří mají velké
problémy s abstrakcí se cítí ztraceni v moři času. Svoji neschopnost předvídat a dávat věci do souvislosti si kompenzují rituály, rutinním chováním, chtějí, aby události probíhaly každý den v neměnném sledu (Jelínková 2001, s. 54).
Při práci s dětmi s autismem musíme mít neustále na zřeteli fakt, že
každý člověk potřebuje ve svém životě určitou míru předvídatelnosti. Schopnost předvídat a plánovat události je však u dětí s autismem velmi malá nebo téměř
žádná. Tento handicap jim ztěžuje orientaci v prostoru, čase i událostech
a jestliže jim nepomůžeme, žijí v častém stresu, nejsou schopny se učit, postupně se u nich rozvíjí deprivace a následuje opožďování ve vývoji. (Thorová 2003).
Pro jedince s poruchami autistického spektra musíme čas konkretizovat
sestavením tzv. vizualizovaného denního programu – užívají se i pojmy denní
režim, denní rozvrh, časový plán apod. Vizualizovaný denní program dává dětem s autismem odpověď na otázku „kdy?“, pomáhá jim v časové orientaci a v předvídání očekávaných aktivit. Navíc jim pomáhá odlišovat jednotlivé aktivity od sebe, porozumět jejich vzájemným vztahům a vede je k větší samostatnosti. Z denního programu se děti mohou dovědět, jaká bude jejich následující činnost a co budou v průběhu celého dne dělat.
Vizualizovaný denní program pomáhá žákům s autismem z několika
důvodů:
mnohé
autistické
a s organizací času;
děti
mají
potíže
se
zapamatováním
sekvence
vzhledem k potížím s receptivním jazykem je pro tyto děti obtížné porozumět pouze slovním instrukcím a nechápou, co se po nich žádá;
problémy s pozorností jsou menší, jestliže informace jsou prezentovány
vizuálně, protože vizualizovaný denní program umožňuje žákům, aby se kdykoliv podívali, jaká bude jejich další činnost (Schopler 1997).
Úroveň, na které můžeme konkretizovat čas je velmi individuální.
Vizualizovaný denní program musí respektovat vývojovou úroveň každého
43 jedince a být pro něj srozumitelný. Záleží především na schopnosti chápat
abstraktní pojmy, jestli použijeme psané rozvrhy (dítě musí umět číst) nebo fotografie či obrázky. Existuje mnoho možností vizuální podpory: konkrétní předměty, fotografie, barevné obrázky, piktogramy, piktogramy s nápisem, nápisy, psané rozvrhy, přenosné zápisníky, diáře.
Nejčastěji se používají fotografie a piktogramy, u intelektově nadaných
autistů lze použít i psaný rozvrh či diář. U dětí s nejnižší úrovní, které nechápou spojitost mezi plochým obrázkem a skutečným předmětem, se denní program
sestavuje pomocí předmětů. Předmětový denní program využívá skutečné
předměty nebo jejich zmenšeniny, např. hrneček znamená svačinu, bota vycházku, kostka hru, talíř oběd atd.
Úroveň, na které nabízíme konkretizaci času, je tedy velmi individuální
a záleží na schopnosti abstraktního myšlení. Je důležité si uvědomit, že i ve formě vizualizovaného denního programu existuje určitý vývoj: někdo začne na
úrovni předmětů, později může začít používat obrázky a možná i psané „určení času“. Cílem však nemá být nejvyšší míra abstrakce jako takové, ale nejvyšší míra nezávislosti (Gillberg, Peeters 2003).
K znázornění jednotlivých denních činností je možné využít i barvy, čísla,
symboly apod., s výhodou lze kombinovat obrázky a nápisy. Každý individuální
denní program by měl být vyvážený, měl by střídat činnosti zábavné s činnostmi méně oblíbenými, činnosti fyzicky náročné s
činnostmi odpočinkovými.
Vizualizovaný denní program může žáky motivovat k dokončení obtížného úkolu, když vidí, že po něm následuje oblíbená činnost (Jelínková 2001).
Vizualizované denní programy musí mít ve třídě své stálé místo, jen
některé děti jsou schopny využívat přenosné časové rozvrhy a pracovní sešity. Sled jednotlivých činností naznačených na vizualizovaném denním programu
volíme zleva doprava nebo shora dolů. Na individuální vizualizovaný denní
program ve třídě se každý den a pro každé dítě umisťují tzv. režimové karty či režimové předměty, které symbolizují určitou činnost. V pořadí, ve kterém za sebou jednotlivé činnosti následují, jsou tyto karty nebo předměty umisťovány (např. pomocí suchého zipu) buď ze shora dolů nebo zleva doprava. Každému
dítěti je třeba vysvětlit jakým činnostem se bude věnovat celý den a jaké bude pořadí jednotlivých aktivit.
44 Denní program v autistické třídě může být následující: příchod do třídy
a volná hra; komunikační cvičení; individuální výuka s učitelem; samostatná
práce ve výukovém boxu (lze využít kódované úkoly); svačina; volná hra; společné činnosti např. vycházka, hudební výchova, pracovní vyučování, tělesná výchova atd.; dále následuje oběd; volná hra; odjezd domů.
V autistické třídě, ve které učím, jde každý žák ráno po příchodu do třídy
ke svému vizualizovanému dennímu programu, kde jsou již pro něj připraveny režimové karty. Žák si ze svého vizualizovaného denního programu vezme
první režimovou kartu (symbolizující např. volnou hru) a s touto kartou jde na místo označené volací kartou (stejný obrázek ve větším formátu), která je umístěna na místě, kde probíhá volná hra. Režimovou kartu připevní (pomocí
suchého zipu) pod či vedle volací karty a může si hrát. Po skončení volné hry odchází i s touto režimovou kartou k vizualizovanému dennímu programu, kde
tuto kartu vhazuje do košíku pod denním programem (činnost skončila)
a vezme si další režimovou kartu (např. komunikační cvičení). Tento proces se
opakuje u všech činností dokud není vizualizovaný denní program prázdný. Fotografii vizualizovaného denního programu uvádím v příloze.
V některých autistických třídách se využívá i tzv. tranzitní karta, která
symbolizuje ukončení dané činnosti a pro dítě je signálem k tomu, že má jít (i s touto tranzitní kartou) ke svému vizualizovanému dennímu programu, kde si vezme další režimovou kartu.
Jestliže se sled jednotlivých činností některý den změní, nastávají
obvykle problémy s chováním. Pokud je ale tato změna zaznamenána ve
vizualizovaném denním programu a dítě je na ni dostatečně připraveno, k žádným problémům nemusí dojít.
Dobrý individuální vizualizovaný denní program je důležitým prvkem
strukturovaného učení a má velmi pozitivní vliv na rozvoj schopností
a dovedností žáka a na zlepšení jeho nežádoucího chování. Jakmile se dítě
naučí používat svůj denní program, naučí se pracovat podle pokynů a získá nezbytnou míru předvídavosti a samostatnosti.
45 3.2 Strukturované úkoly
Doba, kdy si lidé mysleli, že postižený autismem je šťastný, když si může
celý den hrát s kouskem provázku, nebo je ponechán se svými myšlenkami ve
svém malém vlastním světě, je minulostí. Lidé s autismem jsou nejšťastnější, mají-li práci přizpůsobenou svým schopnostem. To jim dává pocit sebedůvěry a užitečnosti. Nikdo není spokojen, nemá-li dlouhou dobu žádnou práci (Gillberg, Peeters 2003, s. 100).
Běžná výuková situace znamená pro děti s autismem nepředstavitelný
chaos. Aby se mohly orientovat, je nezbytné strukturovat jim nejen prostor
a čas, ale také jejich pracovní a volnou činnost. Výuková situace musí být pro tyto děti mnohem přehlednější než pro ostatní. Teprve tak se mohou naučit
chápat to, co po nich chceme a vůbec nějakým přijatelným způsobem pochopit to, co je obklopuje.
Začínáme-li u dětí s autismem s výukou pracovních dovedností,
vybereme tu nejjednodušší práci, která je sama o sobě pochopitelná a je dobře
vizualizovatelná. Mezi tyto činnosti patří např. třídění věci podle různých kritérií či kompletování věcí. Vizualizovaná práce musí být v každém případě upravena na vývojovou úroveň žáka. Vzhledem k tomu, že jedinci s autismem jsou
schopni nejlépe zpracovávat vizuální informace, představuje strukturování de
facto vizuální zpřehlednění. Zjednodušeně můžeme říci, že situace, ve které by bylo jinak nezbytné dát slovní instrukci je ve struktuře uzpůsobena tak, aby bylo na první pohled zřejmé, co po dítěti chceme.
Pro jednotlivé pracovní úkoly volíme vizuálně odlišné materiály a vzory,
které pomáhají žákům s autismem určovat důležité vlastnosti těchto materiálů. Při třídění věcí a nejrůznějších materiálů, které je pro tyto děti velmi zajímavé
a atraktivní, musí být tvary a barvy jasně odlišné. Pokud např. po dítěti chceme
uklidit stůl, rozházíme na něm navíc nějaké další odpadky či drobečky, aby ještě více vynikl rozdíl mezi čistým a špinavým a aby důvod uklízení byl zcela jasný.
Vizuálně jasné úkoly a materiály pomáhají žákům s autismem učit se
pracovat efektivně a nezávisle. Takto znázorněné zadání je konkrétní, a tudíž pro
žáky
s autismem
snadněji
pochopitelné
a
srozumitelné.
Vizuálně
srozumitelné úkoly a materiály jsou také vhodnější pro upoutání pozornosti.
Jestliže jsou úkoly předkládány pouze verbálně, musí žák s autismem věnovat
46 pozornost výkladu ve chvíli, kdy je úkol zadáván. Jestliže však zadáváme úkol
vizuálně, může se sním žák seznámit, až je sám na tento úkol připraven, protože toto zadání má k dispozici po celou dobu, kterou tráví na svém pracovním místě (Schopler 1997, s. 224).
Stejně jako vizualizovaný denní program musí mít určitou posloupnost –
zleva doprava nebo shora dolů, musí být stejná posloupnost použita i při
vizualizaci úkolu. Pro zřetelnější rozlišení je vhodné připravit dětem úkoly do strukturovaných krabic (1 úkol = 1 krabice), lze využít i košíky, misky, pracovní desky.
Všechny úkoly musíme dítěti s autismem nastrukturovat tak, aby dítě
úkol pochopilo a později zvládalo i bez slovního pokynu. Dítě s autismem
dostane např. za úkol roztřídit velké a malé kostky. Pokud kostky jen tak
předložíme před dítě a verbálně ho vyzveme ke splnění úkolu, ve většině případů nám na tento úkol nebude reagovat. Nejspíše si začne s kostkami hrát případně je rozhází, odběhne a pro nás je tak evidentní, že dítě úkol nezvládlo. Pokud však nachystáme dítěti úkol do krabice, kam na levou stranu krabice umístíme kostky (malé i velké) a do dalších dvou přihrádek malou a velkou
kostku jako vzor (popřípadě obrázek malé a velké kostky), totéž dítě začne
samo pracovat. Úkol dokončí, jakmile zmizí všechny kostky z levé přihrádky krabice.
Využití krabic je ideální především pro děti s nízkofunkčním autismem,
krabice jsou však bohužel velmi špatně skladné. Já osobně preferuji
strukturování úkolů do pracovních desek, 1 desky znamenají pro dítě 1 úkol. Při
používání pracovních desek musí být zachováno stejné strukturování jednotlivých úkolů jako při využití krabic. Je zachován i stejný postup práce. Dítě si vezme svoje pracovní desky (každé dítě může mít např. jinou barvu
pracovních desek) a tyto desky otevře. V deskách, podobně jako v krabici, je
pomocí suchého zipu nastrukturován úkol. Na levé straně jsou pro dítě připraveny všechny možnosti, na pravé straně je určený prostor pro správné obrázky, geometrické tvary, písmena, nápisy, číslice atd., které sem dítě připevňuje opět pomocí suchého zipu.
Plnění strukturovaných úkolů by mělo v ideálním případě probíhat na
jiném místě než individuální učení dítěte s učitelem. Na tomto místě si dítě již opakuje to, co má již bezpečně zvládnuté v individuálním učení. Toto místo
47 musí být uzpůsobeno tak, aby dítě mohlo pracovat zcela samostatně bez jakékoli intervence dospělého.
U dětí s poruchami autistického spektra se velmi osvědčuje využití
výukových boxů s poličkami, ve kterých jsou po levé straně připraveny úkoly ve
strukturovaných krabicích či deskách. Žák si z levé police vezme svůj úkol, na pracovní ploše jej splní a hotový odkládá do pravé police. Má tak přehled o tom,
kolik úkolů mu ještě zbývá a pokračuje tak dlouho, dokud není box po levé straně prázdný.
Jen úkol, který dítě zcela samostatně zvládlo při individuálním učení, je
vhodný pro samostatnou práci ve výukovém boxu. I přesto je nutné zpočátku úkoly podhodnotit. Pokud např. dítě při individuálním učení s učitelem zvládá 6
úkolů, dáváme mu zpočátku do výukového boxu pouze 3 úkoly. V prvé řadě tu jde především o samostatnost, se kterou má většina dětí s autismem problémy.
Teprve, když máme jistotu, že dítě pracuje samo a bez problémů, můžeme přidávat další úkoly.
Pokud je úkol pro dítě příliš náročný nebo dítě nepochopí, co má dělat,
dochází k chaosu, nervozitě a k projevům problémového, nevhodného chování. V případě, že dítě není schopno zvládnout úkol samostatně ani po individuálním
nácviku, musí se učitel zamyslet nad náročností úkolu a úkol ještě více zjednodušit.
Dítě s poruchou autistického spektra musí vědět:
Co má dělat?
Kde to má dělat? Jak dlouho? S kým?
Kam dát splněný úkol?
Hlavním cílem práce v autistické třídě je především samostatnost žáků
při plnění jednotlivých úkolů. Činnost musí být pro ně na první pohled jasná a jednotlivé úkoly musí být přiměřené jejich vývojové úrovni.
Úkoly strukturované do krabic jsou v některých autistických třídách
označeny i určitým kódem (značka, obrázek, symbol, barva…). Tyto úkoly pak
nazýváme –„kódované úkoly“. Jde o úkoly, které pomocí určitého kódu (značky, obrázku, symbolu,…) ukazují dětem s autismem, co mají dělat a tím se zvyšuje
jejich samostatnost při práci. Typ použitého kódu a způsob práce záleží opět na
48 schopnostech dítěte a musí respektovat jeho mentální úroveň. Pokud má dítě
jednotlivé úkoly srovnány podle posloupnosti nebo je má označeny barevně, pak potřebuje mnohem méně přímé dopomoci dospělého.
Při využití kódovaných úkolů pracují např. žáci s autismem podle
stejných barev na krabici s úkolem a na pracovním schématu. Na pracovním
schématu (destička, tabulka apod. poblíž pracovního místa – na stěně, ve výukovém boxu apod.) jsou připevněny 3 kartičky, na každé je jiná barva. Dítě vezme např. modrou (tu, která je nahoře – práce shora dolů, nebo tu nejvíce vlevo – práce zleva doprava) a připevní ji na pracovní stůl na určené místo
(suchý zip, lepící hmota, průhledná kapsička, malá krabička). Z levé police výukového boxu vezme stejně označenou krabici a pracuje. Po práci krabici
uklidí na pravou stranu boxu (místo by mělo být také označené stejnou značkou) a vezme si další úkol. Tímto způsobem má žák s autismem jasnou
představu, kolik úkolů mu ještě zbývá. Po splnění všech úkolů může následovat odměna a odchod z pracovního místa k vizualizovanému dennímu programu.
Samostatně pracovat se dítě musí naučit, jakým způsobem to zvládne,
záleží na jeho schopnostech a motivaci. Některému dítěti stačí slovní pokyn a vizualizovaná odměna, jinému je třeba zpočátku pomoci dokonce fyzickým
vedením a postupně pomoc snižovat. Při fyzickém vedení stojí zpočátku učitel
za sedícím dítětem a vede mu ruce, aby si osvojilo práci v novém prostředí. Potom učitel přechází k ukazování či k pouze k fyzické přítomnosti těsně za dítětem, později vzdálenost od dítěte prodlužuje – mezi dveřmi a dítětem, u dveří, za pootevřenými dveřmi, za zavřenými dveřmi apod.
Velmi důležité je také naučit dítě ukončit činnost (např. samostatný
odchod z výukového boxu, tranzitní karta, zavolání, zazvonění na zvonek
apod.). Jakmile dítě zvládne samostatnou práci ve škole, měla by se, pokud rodiče souhlasí, přenést také do domácího prostředí. 3.3 Vizuální podpora při komunikaci
Děti s autismem si velmi často nejsou dostatečně vědomy existence
prostředků, kterými mohou ovlivnit své prostředí. Chápání významu vzájemné
komunikace není u nich dostatečně vyvinuto, nerozumí účelu komunikace. Slova jsou pro ně jen slova, obrázky jen obrázky, předměty jsou jen předměty.
49 To, že všechny tyto symboly mají sloužit ke komunikaci musíme tyto děti speciálně učit.
Komunikace s jedinci s autismem nemusí být jen pomocí slov. Forma
komunikace však v každém případě musí být individualizovaná, to znamená
adaptovaná na úroveň abstraktního myšlení konkrétní osoby s autismem.
Mohou to být mluvená slova, ale také předměty, jazyk těla, gesta, obrázky, fotografie, psaná či tištěná slova atd.
Vybíráme-li správnou formu komunikace nemůžeme prvotně uvažovat
o té formě komunikace, která se podobá té naší (to znamená, co nejvíce
abstraktní), ale spíše o takové formě, kterou osoba s autismem zvládne tak, aby byla co nejméně závislá (Gillberg, Peeters 2003).
Nejvhodnější formou komunikace je pro děti s poruchami autistického
spektra komunikace s vizuální podporou, ve které je spojení mezi symbolem
a jeho významem názorné. Komunikace s vizuální podporou je na rozdíl od jiných forem komunikace velmi konkrétní. Vizuálně prostorová orientace je
dovednost, která je u velké části dětí s poruchami autistického spektra
dostatečně rozvinutá. V autistických třídách by učitelé měli používat takové formy komunikace, které využívají silných vizuálně prostorových dovedností dětí s autismem. Jedná se především o komunikaci pomocí: trojrozměrných předmětů;
dvojrozměrných ilustrací (obrázky, fotografie, kresby); psaným či tištěným slovem. výhod:
Na rozdíl od slov i gest má komunikace s vizuální podporou několik
na rozdíl od znakové řeči jsou obrázky pro každého pochopitelné, zvýší se tak šance komunikovat s okolím;
komunikace s vizuální podporou klade menší kognitivní nároky na postiženého, spojení mezi obrázkem a skutečným významem je viditelné a pro většinu postižených pochopitelné. Jen malá část jedinců s autismem
není schopna chápat vztah mezi obrázkem a skutečným předmětem. V tomto případě musíme používat ke komunikaci skutečné předměty;
komunikace s vizuální podporou je nepomíjivá a ke sdělení je možné kdykoliv se vracet;
50 sdělení, která vytváříme touto formou komunikace jsou trvalá, není nutné je neustále vytvářet, jako věty u verbální komunikace;
vizuální sdělení jsou jednoznačná (Jelínková 1999).
Asi polovina lidí s autismem nemluví, nebo používá slova, kterým
nerozumí. Proto je nutné volit takovou formu komunikace, která je konkrétnější.
U mluvících dětí s autismem se velmi často setkáváme s echolálií. Tato skutečnost zdůrazňuje potřebu komunikace s vizuální podporou i pro děti, které mluví.
Začínáme-li s komunikací s vizuální podporou, musíme dodržet určité
zásady. Výběr vizuálních pomůcek záleží na vývojové úrovni žáka. Dítě, které
umí číst a nemá příliš velké problémy s abstrakcí, může používat nápisy. Nápisy jsou sice stejně abstraktní jako slova, nejsou však pomíjivé. Dítě má tak dost času napsanou informaci zpracovat a může se k ní kdykoliv vrátit.
Jiné děti s autismem mají největší prospěch z fotografií a obrázků.
Obvykle začínáme s fotografiemi, které jsou nejvěrnějším obrazem skutečnosti. Fotografie a obrázky musí být jednoznačné, bez zbytečných detailů. Dítě s autismem se velmi často soustředí na nepodstatný detail a unikne mu určující prvek obrázku.
Děti, u kterých je jejich postižení natolik hluboké, že nejsou schopny
pochopit vztah mezi plochým obrázkem a trojrozměrným předmětem je nutné naučit komunikovat pomocí skutečných předmětů. Některé děti s autismem
nechápou ani význam předmětů, v tomto případě to musí být první věc, kterou dítě učíme. Základní podmínkou výuky komunikace pomocí předmětů je vedle ukazování a zrakového kontaktu i to, aby dítě umělo uvést do souladu předmět
s předmětem. Dítě se musí naučit význam předmětů, musí pochopit, že konkrétní předmět něco znamená.
Komunikace pomocí předmětů je velmi omezená a je tedy vhodná pouze
k vyjádření elementárních potřeb. Pokud má např. dítě hlad nebo žízeň je jako
komunikační předmět využíván např. talířek a hrnek ze sady dětského nádobíčka, pokud dítě potřebuje na WC je jako komunikační předmět
využívána např. rulička od toaletního papíru nebo dětský umělohmotný záchod. Předměty používané s komunikačním záměrem jsou většinou zmenšené, popřípadě trochu schematizované kopie skutečných předmětů.
51 Pokud dítě pochopí, že jíst dostane pouze po ukázání předmětu
a v situaci stravování tento předmět používá, dáme mu příležitost signalizovat
hlad i v jiných situacích. To znamená, že předmět musí být stále v jeho dosahu,
můžeme ho např. pověsit na háček v místnosti, kde se dítě pohybuje nebo pro dítě vytvoříme tzv. komunikační pásek, na kterém jsou zavěšeny jednotlivé předměty. Je velmi důležité, aby zejména v počátcích výuky komunikace
pomocí předmětů dítě dostalo to, oč si žádalo. Pokud se nacházíme v situaci, kdy dítěti nemůžeme jeho přání splnit, dopředu odstraníme komunikační prostředek, který slouží danému cíli.
V autistických třídách se ke komunikaci s vizuální podporou využívají
především fotografie, obrázky, piktogramy, které slouží jako komunikační karty a jsou nejčastější alternativní komunikační metodou. Není nutné, aby se dítě
nejprve naučilo komunikovat s předmětem a teprve potom s komunikační kartou. Podmínkou osvojení této formy komunikace je však schopnost uvést do souladu předmět s obrázkem.
Komunikační karta představuje jednoduchý, realistický, lehce poznatelný
obraz, na jejímž spodním okraji je uveden tiskacími písmeny význam karty, a to bez ohledu na to, zda dítě umí či neumí číst. S těmito komunikačními kartami
jsou děti schopné vyjádřit rozsáhlé informace. Nácvik používání komunikačních karet je podobný jako nácvik komunikace prostřednictvím předmětů, i v tomto případě musíme v počátcích vybírat takové karty, které znázorňují předměty či činnosti, které dítěti stojí za to, aby si osvojilo novou zručnost.
Cílem nácviku komunikace pomocí komunikačních karet je, aby dítě
dokázalo vyjádřit své potřeby a přání. Nejpoužívanější karty mají děti neustále
u sebe (např. na opasku, na krku, …). Pro děti s autismem je vhodné vytvoření jejich vlastního systému komunikačních fotografií nebo obrázků, jimiž mohou
vyjadřovat své základní potřeby a přání. Dětem můžeme vytvářet i jejich vlastní komunikační knihy.
Komunikační karty musí být lehce přístupné jak pro děti, tak pro dospělé,
kteří s nimi pracují. Jednotlivé komunikační karty můžeme zavěsit např. na
kroužek na klíče, připevnit dítěti na opasek, můžeme je umístit na sponu nebo na řetízek na krku. Komunikační karty je vhodné obnovovat a nahradit vždy,
když je to nutné. Před zničením je vhodné chránit je např. pomocí laminování. Pokud dítě s autismem jeví o komunikaci jen malý zájem, je třeba ho stále
52 povzbuzovat, aby si postupně uvědomilo vztah mezi obrázkem a příslušnou činností či předmětem (Howlin 2005).
Při výuce komunikace dětí s autismem je třeba zohlednit i to, kde, s kým
a za jakých podmínek dítě s autismem komunikuje. Vzhledem k tomu, že tyto
děti mají problémy se spontánní generalizací, je pro ně složité naučit se používat komunikaci v různých situacích a s různými lidmi. Jedinci s autismem komunikují nejlépe v takovém prostředí, které je chápe a rozumí jejich potřebám, tedy tam, kde se cítí bezpečně a spokojeně. Znakovou řečí komunikuje jen
malé procento dětí s poruchami
autistického spektra. Znaková řeč je, stejně jako verbální vyjadřování, pro tyto děti příliš abstraktní. U některých dětí navíc chybí oční kontakt a schopnost
nápodoby, což jsou dva základní předpoklady pro zvládnutí znakové řeči (Jelínková 2001).
3.4 Hry a hračky pro děti s autismem
Pro zdravé děti představuje hra jejich přirozenou aktivitu, která jim
pomáhá objevovat svět, rozvíjet jejich dovednosti a schopnosti. Děti s poruchami autistického spektra, které mají velké problémy s dorozumíváním
a sociálními vztahy, s chápáním symbolů a často i s napodobováním, mají
prostor a možnosti pro hru výrazně omezené. Přestože problémy související s hrou nejsou obvykle tak tíživé jako problémy s agresivním chováním nebo
s dorozumíváním, jedincům s autismem omezují život a vyřazují je ze společnosti. Jedince s autismem musíme proto učit i herním dovednostem a radosti ze hry.
Pokud sledujeme vývoj hry zdravého dítěte, pak vidíme, že asi ve čtyřech
měsících se u dětí objevuje manipulační hra, dítě se dotkne chrastítka a ozve
se zvuk. Kolem osmi až devíti měsíců můžeme pozorovat rozvoj hry kombinační, dítě chápe, jak spolu věci souvisejí a dokáže smysluplně spojovat
předměty. Kolem dvou let se u zdravého dítěte objeví funkční hra, dítě pochopí funkci jednotlivých předmětů a tyto předměty používá k tomu účelu, ke kterému
jsou určeny. Funkční hra postupně přerůstá ve hru symbolickou, ve které si dítě na něco hraje, předstírá.
Většina dětí s poruchami autistického spektra dobře zvládá hru
manipulační i kombinační. U těchto her není totiž třeba představivost, výsledek
53 hry je viditelný a pro hru dítě nepotřebuje partnera. Funkční hru však zvládnout
pouze ty děti s autismem, které mají zachovánu schopnost napodobovat a hra symbolická zůstává již většině dětí s autismem nedostupná. Symbolická hra je
pro děti s autismem příliš náročná, nejsou schopny využívat symbolů,
„považovat něco za něco jiného“, jít za realitu. Mezi odborníky se stále vedou spory, jestli je vhodné děti s autismem učit symbolické hře. Většina z nich se shoduje v tom, že učit symbolickou hru děti s hlubším autistickým postižením je ztráta času a zbytečné trápení dítěte (Jelínková 2001).
Mnoho dětí s autismem nedokáže jednotlivé hračky využívat funkčně
a hra má stereotypní charakter. Některé děti s autismem hračky zcela odmítají nebo si s nimi hrají pro nás velmi neobvyklým způsobem. Očichávají je,
ochutnávají je, hází si s nimi, rovnají je do nekonečných řad, … tento způsob hry je pro ně mnohem zajímavější.
Většina dětí s autismem si nedokáže automaticky osvojit dovednosti ke
hře, musíme je tedy této dovednosti systematicky učit. Hračka se tak přirozeně stává učební pomůckou a její výběr se následně podřizuje pedagogickým zásadám. Z těchto zásad jsou nejdůležitější: zásada přiměřenosti
duševní vyspělosti atd.;
- vzhledem k věku dítěte, k jeho temperamentu,
zásada názornosti - hračka musí mít jednoduše ovladatelná a musí mít jednoznačné užití;
zásada návaznosti – při výběru hraček postupujeme od jednoduchých ke složitějším, každá nová hračka by měla něčím připomínat hračku již
známou, dítě je pak při manipulaci, hře s touto hračkou úspěšné a vytváří si k ní pozitivní vztah;
zásada komplexnosti – žádná hračka nepůsobí odděleně pouze na jednu
složku rozvoje osobnosti či vnímání, tuto vlastnost musíme mít na zřeteli a snažit se ji využít. U manipulační hračky můžeme např. využít druhotný zvukový doprovod – zvonky, rolničky, chřestítka, bubínky atd.
Hlavním pedagogickým záměrem zůstává zdokonalování základních
schopností dítěte, vhodnými hračkami rozvíjíme osobnost dítěte jako celek. Rozvíjení schopností dítěte je možné rozdělit na několik okruhů: rozvoj vnímání (zapojení všech smyslů); cvičení paměti;
54 rozvoj jemných pohybů ruky;
kresba jako příprava na psaní;
rozvoj matematických představ; rozvoj řeči a logického myšlení; rozvoj sociálního chování.
Musíme si však uvědomit, že toto dělení je vlastně umělé. Každý člověk
je chápán jako celek, působíme na celou osobnost dítěte a stejně tak se celá osobnost dítěte účastní spontánní hry (Jelínková, Netušil 2001).
Podobně jako u jiných dovedností je třeba i výuku herních dovedností
rozdělit do několika postupných kroků. Tyto kroky učíme a nacvičujeme
postupně, využíváme strukturování prostředí a pracujeme s vizuální dopomocí.
Aby si dítě s autismem mohlo svobodně vybrat hračku, se kterou si chce hrát, musí znát možnosti výběru. Výběr musí být i tady vizualizován a přizpůsoben
vývojové úrovni jedince s autismem, lze využít nápisy, obrázky, fotografie, piktogramy, předměty atd.
Nedostatek představivosti a kreativního myšlení u dětí s poruchami
autistického spektra výrazně omezuje nejen výběr her, ale i hraček. Děti s autismem dávají většinou přednost hračkám mechanickým, se kterými je možno točit, jezdit sem a tam, skládat je do řady, mají rády nejrůznější
skládanky a puzzle. Vyspělejší děti s autismem se věnují počítači, někdy může
záliba v počítačových hrách přejít až do obsedantního chování, proto je dobré hned od počátku stanovit časový limit, kdy si dítě může hrát na počítači.
Vhodné hračky pro děti s autismem nemusí být drahé a je možné je
zhotovit doma či ve škole svépomocí. Každé dítě s autismem je jiné a rádo se dotýká jiného materiálu. Některé dítě může mít rádo panenky pro jejich hebké vlásky, jiné plyšová zvířátka, protože jsou měkká, některé děti upřednostňují
pevné a hladké kostky stavebnice. Při výběru hraček si musíme pečlivě všímat
toho, jakým barvám, tvarům, povrchům a předmětům dává dítě přednost. Silné preference a vazby, např. vůči autíčku, červenému předmětu apod. můžeme
často pozorovat již při prvním hodnocení. Dítě může mít také velmi neoblíbené předměty, např. panenky, lepivé materiály atd.
Při výběru jednotlivých hraček bychom měli brát v úvahu tato kritéria:
měly by být bezpečné, vyhýbáme se nebezpečným materiálům, které vyžadují nepřetržitý dozor;
55 měly by být jednoduché bez zbytečných detailů, mít jednoduchý tvar a běžné barvy;
měly by být běžné, vyhýbáme se imaginárním obrázkům (směšná zvířátka v lidských šatech atd.);
měly by být dítěti příjemné a snadno manipulovatelné; měly by být vhodné.
Z dřevěných hraček vybíráme nejrůznější typy stavebnic, kostky, plošné
skládačky (typu puzzle), skládačky určené na vkládání tvarů, různé typy
provlékadel, domina, korále atd. Z textilních hraček lze využít polštářků, textilní panenky na zapínání knoflíků, voňavé polštářky, ozvučené míče, textilní
panenky, zvířata atd. Při výběru jednotlivých hraček volíme konkrétní,
jednoduché a jednoznačné předměty. Stylizované obrázky nebo symbolické
hračky např. autíčka s obličejem, mluvící zvířátka v lidských šatech jsou pro děti s autismem matoucí.
Pokud pro děti s autismem vybíráme společenské hry volíme takové,
které jsou na méně abstraktní úrovni a které nemají složitá pravidla. Pravidla
hry můžeme ještě více zjednodušit, pokyny ozřejmit (vizualizovat) a je dobré strukturalizovat i samotné prostředí hry. U hry „Člověče nezlob se“ můžeme
postupovat pouze podle bodů (obrázků) na kostce. U společenských her, ve kterých se partneři pravidelně střídají - hraní karet, Člověče nezlob se, domina, pexesa,… označíme viditelně hráče, na kterém je řada.
Při výběru jednotlivých hraček je třeba respektovat i nevyrovnaný
vývojový profil dětí s poruchami autistického spektra. V některých dovednostech jsou tyto děti na úrovni svých zdravých vrstevníků, v jiných jsou velmi opožděné. Většina dětí s autismem má dobré motorické dovednosti, jejich
rozpoznávací schopnosti jsou ale podprůměrné a při nevhodném výběru hraček či aktivit může dítěti hrozit nebezpečí.
Jakmile má dítě s autismem osvojené určité herní dovednosti, můžeme
těchto dovedností využít i pro rozvoj vzájemnosti a k navazování sociálních kontaktů se svými vrstevníky (Jelínková 2000). 3.5 Procesuální schémata
Důležitou součástí vzdělávacího procesu žáků s poruchami autistického
spektra je nácvik funkční komunikace, pracovních dovedností, pracovního
56 chování, dovedností volného času, sociálních dovedností. Dalšími klíčovými
dovednostmi na které nelze zapomenout jsou sebeobsluha a dovednosti domácích prací.
Děti s autismem mají často velké problémy při zvládání pro nás tak
obyčejných činností jako je oblékání, stravování, úklid, hygiena atd. Tyto sebeobslužné úkony se skládají vždy z několika za sebou jdoucích kroků. Jedinci s autismem, i ti nejméně postižení, mají často problémy porozumět
složitým a abstraktním informacím. Také posloupnost těchto kroků jim činí potíže, mohou např. rozumět jednotlivým částem pro ně složitějšího úkolu, mají však problém pochopit činnost jako celek.
Žáci s autismem potřebují analyzovat každou činnost, každé „sloveso“
a musí „vidět“ jednotlivé kroky, tak jak jdou za sebou. Podíváme-li se např. na proces čištění zubů vidíme sled těchto operací:
Vezmu si kartáček na zuby, pastu a sklenici. Namočím kartáček.
Dám na kartáček zubní pastu. Třu zuby kartáčkem. Vypláchnu si ústa. Odložím kartáček.
I když se nám jednotlivé kroky mohou zdát jednoduché je pro mnoho jedinců
s autismem tato analýza činností stále neúplná a nepřesná. Neříká například to, co má dítě udělat s vodou, když si zuby vyčistí, kolik si má dát pasty na
kartáček, jak dlouho si má čistit zuby, jak dlouho vyplachovat ústa atd. Pokud
dáme těmto dětem k dispozici vizuální návod jejich porozumění se zlepší, platí to samozřejmě i při výuce souslednosti dějů.
Pro nácvik sebeobslužných činností či domácích prací, které dítě
nezvládá (např. mytí rukou, čištění zubů, příprava čaje, vytírání podlahy atd.), se zhotovují tzv. procesuální schémata (pracovní scénáře). Při sestavování jednotlivých
procesuálních
schémat
(scénářů)
je
zapotřebí
analyticky
rozpracovat úkol na elementární kroky a vytvořit tak schéma po sobě následujících činností, které dítě s autismem postupně povedou k cíli. Na zvládnutí procesu čištění zubů je např. potřeba vypracovat - vizualizovat až přes deset kroků.
57 Před začátkem výuky určité dovednosti, kterou dítě nezvládá, si musíme
udělat analýzu schopností dítěte, abychom věděli, které postupné kroky musíme do nácviku zahrnout. Musíme zjistit všechny kroky, které dítě
s autismem ovládá a kde mu můžeme pomoci zavedením vizuální podpory. Pro jedince s poruchami autistického spektra „znát, vědět“ znamená „vidět“. Vizuální podpora se tak pro ně stává určitým druhem scénáře, který vymyslíme, abychom kompenzovali deficit vnitřního scénáře (Gillberg, Peeters 2003).
Míra abstrakce při tvorbě procesuálních schémat závisí na schopnostech
a dovednostech dítěte. Vizuální podpora nestačí sama o sobě, musí být dostatečně
individualizovaná.
Jestliže
vizuální
podporu
přizpůsobíme
konkrétnímu dítěti zvládne tuto činnost i v případě, že nerozumí verbálním pokynům. Při tvorbě jednotlivých procesuálních schémat lze využít: fotografie skutečných předmětů;
fotografie konkrétního dítěte v jednotlivých krocích činnosti;
zmenšené předměty; obrázky;
piktogramy;
psané instrukce.
Pro nácvik určité dovednosti tak můžeme vytvořit scénář psaný,
obrázkový nebo scénář s předměty. Jednotlivé kroky řadíme opět zleva doprava či shora dolů. Zpočátku je nutné zavedení důsledné vizuální podpory, v těžších
případech začínáme nácvik přímou asistencí či fyzickou manipulací. Vizuální pomůcky nejsou používány trvale. Postupem času je možné jednotlivé kroky redukovat a schéma zjednodušit, většina lidí s autismem však potřebuje
k provádění složitějších úkolů alespoň základní schéma. Příklady procesuálních schémat uvádím v příloze.
Pokud je již dítě schopno vykonávat určitou činnost bez dopomoci
můžeme slova, obrázky či předměty postupně eliminovat. Při eliminování
jednotlivých vizuálních pomůcek je však třeba postupovat velmi opatrně. Snížení míry dopomoci a odebrání vizuálních pomůcek je třeba pečlivě zvažovat.
Po určitém čase se znalost některé sebeobslužné dovednosti může
vytratit. Nemá-li dítě s autismem k dispozici vizuální scénář (procesuální schéma) celého postupu ztrácí část své nezávislosti a je opět závislý na naší
58 verbální či fyzické pomoci. Pokud jedinec s autismem nemá k dispozici schéma
činnosti, chová se jako člověk, který ztratil paměť. Čím větší je samostatnost jedince s autismem, tím méně je závislý na ostatních.
Velmi jednoduché vizuální návody pomohou dětem s autismem usnadnit
celou řadu sebeobslužných činností. Nenápadné barevné proužky našité na přední díl trička jim pomohou odlišit přední a zadní část oděvu. Červená značka v pravé botě a zelená v levé odstraní starosti s obouváním. Vizuální dopomoc je
vhodná i při označení správného umístění jednotlivých předmětů. Obrázek
lžíce, vidličky a nože na prostírání z umělé hmoty usnadní dítěti přípravu stolu před jídlem. Podobně lze usnadnit i úklid hraček či proces oblékání.
Vhodnou vizualizací lze podpořit i organizaci práce žáka. Pracuje-li ve
větším prostoru např. při mytí podlahy může mít problém, kde s prací začít. V tomto případě je vhodné prostor rozdělit na menší vizuálně oddělené plochy.
Konkrétní způsob dopomoci volíme na základě pečlivého pozorování
dítěte. Některému dítěti stačí vhodně vizualizovaný návod, jiné potřebuje na začátku úkolu naši nápovědu či povzbuzení, v některých případech musíme
úkol dítěti předvést. U obtížnějších úkolů je zpočátku nutná přímá asistence, kdy dítěti podáváme vhodné pomůcky, případně i fyzická manipulace.
59
4 Výchova a vzdělávání žáků s autismem v praxi Cílem praktické části diplomové práce je dokázat, že i žáci s poruchami
autistického spektra jsou schopni učit se a pracovat pokud je respektována
základní triáda jejich postižení a pracuje se dle metodiky strukturovaného učení. Pro přiblížení výchovy a vzdělávání žáků s autismem v praxi uvedu šest kazuistik žáků s autismem se kterými 4 roky pracuji jako jejich učitelka.
Při zpracování jednotlivých kazuistik jsem použila několik metod, v prvé
řadě jsem vycházela především z přímého pozorování žáků, z rozhovoru se žáky a jejich rodiči, z analýzy výsledků činnosti. Použila jsem i analýzu nejrůznějších
lékařských
zpráv
a
závěrů
psychologických
vyšetření.
Shromažďování materiálů potřebných k vypracování jednotlivých kazuistik probíhalo 4 roky. Žáci s poruchami autistického spektra, na které jsem se ve
svých kazuistikách zaměřila jsou ve věku od 9 – 19 let a navštěvují autistickou třídu ve Speciální škole SVÍTÁNÍ v Pardubicích.
Tato soukromá škola vznikla v roce 1992 a v současné době ji
navštěvuje více jak sto žáků s více vadami. Škola poskytuje dětem s kombinovaným
postižením
vzdělávání
v základní,
zvláštní,
pomocné
a praktické škole a další služby v rámci komplexní péče, včetně ergoterapie,
logopedie, rehabilitace, plavání, hipoterapie, muzikoterapie, dopravy do školy
a ze školy, pořádání sportovních a kulturních akcí, škol v přírodě a letních táborů. Sociální a psychologickou péči zajišťuje pro žáky školy Speciálně pedagogické centrum zřízené při škole.
Vzdělávání jednotlivých žáků se v této škole uskutečňuje podle
Vzdělávacího programu základní školy, Vzdělávacího programu zvláštní školy,
Vzdělávacího programu pomocné školy a přípravného stupně pomocné školy. Pro žáky s těžkým a hlubokým mentálním postižením je využíván Rehabilitační vzdělávacího program pomocné školy. Výuka probíhá při průměrném počtu šest dětí ve třídě, každému dítěti se vytváří individuální vzdělávací plán, zaměřený
na rozvoj vědomostí a dovedností dítěte. V příštím školním roce bude vzdělávání probíhat již podle školního vzdělávacího programu, který se
v současné době vytváří. Prozatím jediná autistická třída tu byla otevřena v září 2000, další autistická třída vznikne v příštím školním roce.
60 V autistické třídě pracuje v současné době učitelka, vychovatelka
a asistentka pedagoga. Je zde využívána metodika strukturovaného učení
vycházející z TEACCH programu. Důraz je kladen na vizualizaci, strukturalizaci a individuální přístup. Všechny děti jsou vzdělávány vzdělávacích
plánů
zpracovaných
dle
podle individuálních
Edukačně - hodnotícího
profilu
a vzdělávacích programů pomocné školy, 1 dívka je vzdělávána podle učebního plánu zvláštní školy.
Porucha autistického spektra se u žáků v této autistické třídě ve všech
případech kombinuje s mentální retardací, dále např. s těžkým sluchovým postižením, s těžkým zrakovým postižením, s dětskou mozkovou obrnou atd. 4. 1 Patrik
Stručná charakteristika
Patrik se narodil v květnu 1987, je nejstarším žákem ve třídě. Jedná se
o chlapce tmavé pleti se středně těžkou mentální retardací, atypickým
autismem a těžkou behaviorální poruchou. V současné době bylo Patrikovi 19 let, vzhledem k tomu, že byl však několik let osvobozen od povinnosti
docházet do školy, plní teprve osnovy středního stupně pomocné školy - pátý ročník pomocné školy.
Verbální komunikace je u Patrika rozvinuta, nápadná je echolálie,
výrazná intonace, ujišťování formou dotazování, vytrvalé opakování naučených
frází, dyslálie. V afektu se u něj stupňuje tempo řeči. Ve hře se zabaví pouze
krátkodobě, typická je jednoduchá, manipulativní hra s konstrukčními prvky. Má velké behaviorální problémy – záchvaty vzteku spojené s křikem, výraznou
brachiální útočností. Dříve byla u něj problémem i autoagresivita, kterou se již podařilo zvládnout, dnes k ní dochází již pouze minimálně. Rodinná anamnéza
Jedná se o dítě adoptované ve 3 měsících věku. Adoptivní matka
vystudovala základní školu, narozena v roce 1955, v současné době je na
zkrácený úvazek zaměstnána v pohostinství. Adoptivní otec vystudoval také základní školu, narozen v roce 1957, pracuje jako řidič ČSAD. Sourozence (které by znal) nemá.
61 Osobní anamnéza
Údaje o těhotenství a porodu nejsou k dispozici, Patrik byl ve 3 měsících
adoptován. Do dvou let byl vývoj bez větších problémů, ve třech letech
nastoupil do mateřské školy, kde byl diagnostikován opožděný vývoj, mateřskou
školu navštěvoval 2 hodiny denně. V 6 letech byl léčen v psychiatrické léčebně,
lékař doporučil odklad školní docházky až o 2 roky. Při zápisu učitelka
nenavázala s Patrikem žádný kontakt, nereagoval na otázky. V jeho chování pozorována
zvýšená
agresivita,
negativismus
Realizovány byly 2 odklady školní docházky.
vůči
autoritě,
autismus.
Podle údajů pedagogicko psychologické poradny z června 1995 se
vhodné jevilo zařazení do pomocné školy, vzhledem ke špatnému dopravnímu
spojení byl ale doporučen diagnostický pobyt na zvláštní škole poblíž místa
bydliště. V září 1995 nastoupil do zvláštní školy, vzhledem k velké agresivitě
a autoagresivitě v chování byl ale již od října 1995 znovu léčen v psychiatrické
léčebně. V lednu 1996 rozhodnuto o dodatečném odkladu školní docházky s individuální speciálně pedagogickou péčí speciálně pedagogického centra.
V červnu 1996 byl osvobozen od povinnosti docházet do školy pro školní rok 1996 –1997. Po tuto dobu vzděláván individuální formou prostřednictvím speciálně pedagogického centra.
V září 1997 byl zařazen do přípravného ročníku pomocné školy,
docházel 2 x týdně na 1,5 hodiny individuální výuky se 2 spolužáky. Pokusy o zařazení do kolektivu (i takto malého) však v této době opět selhaly. Patrik prosazoval to, co momentálně chtěl on, bez vnější příčiny často reagoval
agresivně vůči vyučujícím i spolužákům. Ohrožoval své okolí nečekanými
útoky – praštil toho, koho měl nejblíže vším, co mu přišlo pod ruku. Házel aktovkou, porážel židle a lavice, trhal značnou silou vše, co se nalézalo v jeho
blízkosti, kopal a dupal po všem, co bylo v dosahu, kousal a plival. Ubližoval
sám sobě tím, že se do krve kousal do prstů a do předloktí, štípal se. S chutí též vykřikoval vulgární výrazy.
Od února 1998 byl přeřazen na individuální formu výuky (zcela bez
dětského kolektivu pouze s jedinou paní učitelkou). V této době se častěji dařilo
upoutat jeho pozornost. Práce však byla často přerušována výbuchy agresivity, kdy shazoval vše z lavice, ničil pomůcky, trhal sešity, papíry, obrázky, lámal
tužky, bušil do sebe, kousal se a štípal, údery a kopáním napadal učitelku.
62 Výbuchy byly různě intenzivní, v různou dobu vyučování. Koncem školního roku 1997 – 1998 přibyla i orientace na vlastní tělo, měl snahu zalézat na zem
a dráždit se, obnažovat se. Již v této době měl velikou sílu a byl těžce fyzicky zvladatelný.
Ve školním roce 1998 – 1999 vzděláván opět individuální formou
3 hodiny týdně. V 1. pololetí výborně spolupracoval, dobře se dařilo upoutat
jeho pozornost, do školy se těšil a převládala u něj dobrá nálada. Náznaky agresivity se nechaly lehce zvládnout přísnějším pohledem, popř. odmítnutím
pozornosti. Koncem 1. pololetí však bohužel došlo k velikému obratu, nepodařilo se prokázat, zda příčinou byla změna dávkování léků nebo několikeré návštěvy a bolestivé ošetření na oddělení ORL. Patrik byl neustále roztěkaný, velmi agresivní, nedařilo se upoutávat jeho pozornost.
V březnu 1999 vyšetřen SPC Vertikála Mgr. Thorovou, diagnostikována
středně těžká mentální retardace, atypický autismus a těžká behaviorální
porucha. Ve školním roce 1999 – 2000 opět individuální forma výuky, do školy ale docházel jen v 1. pololetí, během roku se rodina přestěhovala a Patrik byl
v péči speciálně pedagogického centra. Koncem tohoto školního roku byl Patrik přijat k diagnostickému pobytu na naší škole.
Při vstupním psychologickém vyšetření odmítal kontakt, neuplatňoval
společenské návyky, ostražitě sledoval projev neznámé osoby, zklidňoval se
hlazením sebe sama. Verbální projev byl idiosynkretický, omezený, s výraznou okamžitou i opožděnou echolálií, mnohočetnou dyslálií a špatným užitím
zájmen. Forma projevu otázkou. Emocionálně se jevil nezralý, nestabilní, ambivalentní,
a autoagresivita.
chování
doprovázela
agresivita,
brachiální
útočnost
V této době Patrik uznával pouze mužské autority, nerespektoval ani
matku, proto mu musel být přidělen osobní asistent. Teprve s tímto asistentem
mohl být v září 2000 zařazen do autistické třídy. První rok s Patrikem byl hodně náročný, pro jeho agresivitu nebylo téměř možné jeho vzdělávání. Především
zásluhou osobního asistenta, který s ním trávil i svůj volný čas, navštěvoval ho v rodině, bral ho s sebou na výlety, … začal Patrik důvěřovat ostatním lidem.
Tento osobní asistent s Patrikem zůstal až do prosince 2003, kdy odešel do nového finančně výhodnějšího zaměstnání. S Patrikem a jeho rodiči je však
63 i nadále v kontaktu a často se navštěvují, po smrti Patrikových rodičů se též stane opatrovníkem Patrika.
Do konce roku 2004 byla ve třídě nutná přítomnost muže. Patrik měl
stále velmi výrazné tendence k záchvatům agresivity a uznával pouze mužské autority. K jeho agresivitě docházelo vždy, když ve třídě chyběl muž. Již druhým
školním rokem není přítomnost muže ve třídě nutná, přestože má Patrik stále velkou fyzickou sílu a v zátěžových situacích tendence k útoku, postupně jsme
se naučily jeho chování zvládat a po několikaletém úsilí začal Patrik respektovat i ženy. V současné době mám pocit, že známé ženy ve třídě respektuje mnohem více než leckteré muže.
Během let udělal Patrik výrazné pokroky v chování, vlivem pozitivních
sociálních vztahů se změnilo jeho ladění v kontaktu, je celkově mnohem důvěřivější, ztratil ostražitost a strach, vnitřně je klidnější. Velikou změnou je
u něj projev bez agresivity, autoagresivity a brachiální útočnosti, reaguje
přátelsky, je samostatnější a soběstačnější. K závažnějším záchvatům agresivity dochází pouze minimálně. Společensky je velmi vstřícný, vyžaduje
trvalé ujišťování nekonfliktních vztahů „nezlobíš se?“, „usměj se“, „máš mě
ráda?“. Jeho verbální projev je stále agramatický, obsahově primitivní, ale pozitivní a laskavý. V podstatě mluví neustále, často sám pro sebe a začíná již
správně užívat osobní zájmena. V jeho projevu je stále patrná opožděná echolálie a dyslálie.
Tři roky jsme ve škole tolerovali jeho onanii, vždy za určitých pravidel
(pouze na WC a pouze po obědě). Vzhledem k tomu, že Patrik začal tato pravidla porušovat - obnažoval se nejen na záchodě a nejen po obědě, po skončení byl též hodně často agresivní - má onanii ve škole již druhým rokem
zakázanou. I tuhle změnu začal Patrik přes počáteční problémy respektovat a od loňského školního roku s tím již nemáme potíže. Vyšetření prostředí
Rodinné prostředí – dítě adoptované, rodina úplná, dobře fungující.
Spolupráce se školou je na dobré úrovni, rodina vede Patrika především
k praktickému životu. Patrik chodí matce pomáhat do pohostinství, uklízí tam a umývá nádobí. Nemá sourozence a vyrůstá ve vesnickém prostředí.
64 Školní prostředí – dobře zapadl do kolektivu třídy, školu navštěvuje velmi
rád a každé ráno se radostně vítá s dospělými i s dětmi. Velmi rád se seznamuje s novými lidmi, především ženami a dívkami, které přicházejí na
praxi. Přestože si není schopen zapamatovat ani jednoduché říkadlo, pamatuje
si jména všech dětí a dospělých ve škole. Velmi rád se též účastní mimoškolních akcí, především táborů a škol v přírodě. Rozbor a hodnocení výsledků činnosti
Čtení – pozná téměř všechna velká tiskací písmena, ještě však zcela
nezvládá propojení velkých a malých písmen. Čtení písmen je hodně ovlivněno
dyslálií, je mu špatně rozumět. Velký problém mu dělá i určení počáteční
hlásky, čtení slabik nezvládá vůbec, není schopen spojit dvě písmena. Při výuce se věnujeme zejména globálnímu a sociálnímu čtení. V současné době Patrik zvládne propojit dva shodné nápisy, k obrázku bez nápisu zatím správný
nápis nepřiřadí a já osobně nepředpokládám, že by se to někdy naučil. Sociální čtení však poměrně zvládá.
Psaní – sám dokáže napsat jednoduché grafomotorické cviky, některá
velká tiskací písmena (A, E, I, O, U, F, H, J, K, L, M, N, P, R, S, T, V) a slabiky z těchto písmen, u složitějších písmen potřebuje pomoc s lehkým vedením ruky.
Držení psacího náčiní je správné, ale křečovité, tlak na tužku je silný. Je nutné Patrika při psaní neustále kontrolovat a provádět uvolňovací cviky.
Počty – jmenuje číselnou řadu do 10, číslice 6 – 10 nemá ještě zcela
zafixované, někdy je pozná a pojmenuje bezchybně, jindy chybuje. Dobře
chápe matematické pojmy všechno – nic, všichni – nikdo, malý – velký, krátký – dlouhý, stejně – více – méně atd. Perfektně zná všechny barvy, třídí velké
i malé výrazně odlišné předměty na 3 i více skupin. Pamatuje si 2 – 3 zakryté předměty. Tři roky Patrik vůbec nechápal propojení číslic s počtem předmětů, v loňském školním roce došlo konečně ke zlomu. Nyní je schopen sám
bezchybně spočítat 1 – 5 obrázků, předmětů a propojit je s odpovídajícími číslicemi.
nechápe.
Psaní čísel 1 – 5 zvládá s pomocí, sčítání a odčítání do 5 zatím
Věcné učení – velmi dobře se orientuje v praktickém životě (úklid
domácnosti, vysávání koberce, zametání, umývání, utírání a úklid nádobí,…), zvládá základní návyky společenského chování (pozdrav, prosba, poděkování).
65 Nechápe časové souvislosti (včera, dnes, zítra), dny v týdnu, měsíce… má
problémy i s jejich vyjmenováním. Ve vizualizovaném denním programu se orientuje dobře.
Pracovní a výtvarná výchova – zvládá základní sebeobslužné činnosti,
boty si ještě zavázat nedokáže. Zvládá hygienické návyky a návyky při
stolování. Perfektně zvládá úklidové práce, zametání, vysávání koberce, utírání prachu, umývání nádobí, úklid atd. V letošním školním roce se naučil uvařit a připravit čaj pro ostatní žáky a dospělé osoby ve třídě. Výtvarné činnosti má
rád, velmi rád pracuje s temperovými barvami, rád pracuje se štětcem a natírá plochu. Dokáže nakreslit lidskou postavu (stále stejnou) a zvládá i práci s nůžkami.
Neustále
se
též
zlepšuje
ve
vybarvování
omalovánek
a předkreslených tvarů pastelkami či vodovými barvami. Značné problémy mu
dělá skládání puzzle, i tady jsou ale patrné pokroky. 3x týdně chodí Patrik do dílen, kde se učí pracovat s nejrůznějším nářadím.
Hudební výchova – předloni začal vůbec poprvé zpívat, umí však pouze
tři písničky, problém mu dělá zapamatování si slov, s melodií a rytmem
problémy nemá. Má poměrně dobrý hudební sluch a pěkný hlas. Rád též poslouchá oblíbené písně a hraje na Orffovy hudební nástroje.
Tělesná výchova – zaměřujeme se především na cvičení pohybové
koordinace,
hrubé
motoriky,
cvičení
rovnováhy
a
přesnou
nápodobu
jednoduchých pohybů a cviků. Provádíme uvolňovací cviky rukou. Zvládá jízdu na koloběžce, ve škole se naučil plavat s destičkou. Řečová
výchova – má
velké
problémy
se
zapamatováním
si
jednoduchých říkadel a básní. Pozornost při poslechu pohádek a vyprávění se u něj pomalu zlepšuje.
Při edukaci je využívána metodika strukturovaného učení. Ke znázornění
času Patrik využívá vizualizovaný denní program sestavený z fotografií, ve kterém se poměrně dobře orientuje. Na rozdíl od převážné většiny dětí s poruchami autistického spektra nejsou u Patrika problémem změny, naopak má změny rád, chápe je jako příjemné zpestření.
Pro samostatnou práci ve výukovém boxu využívám úkoly strukturované
do červených desek. Červený podklad má i jeho vizualizovaný denní program. Patrik je schopen během samostatné práce trvající kolem 45 minut zcela sám
66 zvládnout asi 25 - 30 úkolů. Každý den plní úkoly z jiných desek, na celý týden má připraveno asi 100 desek se strukturovanými úkoly. K doplnění pro samostatnou práci využívám i úkoly strukturované do krabic, různé typy pomůcek na vkládání tvarů a nejrůznější stavebnice a hračky. Při společné
práci s Patrikem se ve výuce zaměřuji především na počty, kde vidím možnosti rozvoje a na sebeobslužné činnosti, které jsou pro Patrika a jeho další život vůbec nejdůležitější. 4. 2 Denisa
Stručná charakteristika
Deniska se narodila v srpnu 1995, je to 10 letá dívka s dětskou
mozkovou obrnou – spastická diparéza (na invalidním vozíku) a s lehkým až
středně těžkým atypickým autismem. Nemluví, neužívá verbální komunikaci, ani jednoduchá slova nebo citoslovce (umí pouze ne, ne, ne), porozumění řeči však velmi významně převyšuje expresivní složku – hodně rozumí (porozumění řeči je u ní odhadováno na cca 3 – 4 roky mentálního věku). Když má radost výská,
svoji činnost někdy doprovází neartikulovanými nebo částečně artikulovanými
zvuky. Je-li momentálně naladěna pro kontakt komunikuje neverbálně –
úsměvem, gesty, mimikou. Ukazuje prstem na to, co chce a je schopna znakově ukázat „já chci“, „prosím“, „děkuji“. Pokud něco chce vyžaduje oční
kontakt, kterému se dříve vyhýbala. Komunikuje též pomocí komunikačního sešitu sestaveného z fotek a piktogramů.
Na rozdíl od minulosti má dnes již zájem o kontakt a sociální interakci,
není ale schopna přizpůsobit své chování danému sociálnímu kontextu. Zatím
téměř úplně chybí sociální citlivost. Z tohoto důvodu vzniká velká většina potíží („zvláštností“) v sociální interakci, především v chování k ostatním dětem – „morduje je“, tahá za oblečení, vlasy, uši… a neuvědomuje si, že jim může
ublížit. Děti, které dají jasně najevo, že si takový kontakt nenechají líbit,
neobtěžuje. K výraznému otevření pro sociální kontakty došlo především po jejím nástupu do školy, nyní často vyžaduje pozornost a tělesný kontakt (známého a velmi často i neznámého) dospělého.
Objevují se u ní i stereotypní pohyby – kývání tělem, pohupování,
stereotypní najíždění vozíkem. Při volné činnosti je zde typická jednoduchá
stereotypní hra – bouchání rukama, pohyby imitující přivonění si k ruce, tleskání
67 s jednou rukou v pěst, stereotypní točení s oblíbenou kostičkou. Lpí na
dodržování určitých rituálů – kostička všude s sebou (kromě školy), některé
pohádky na videu (stále dokola – aktuálně pohádka o autobusech), puštěná
televize při ranním vstávání, elektronické piánko do postele, zapnutý kazeťák apod. Je spokojená když jsou věci na svém místě. Patrné je zde velké zaujetí
některými zvukovými hračkami – vydrží je mnohokrát do kola zapínat (stále
stejné tóny na piánku), nemá ale ráda silné zvuky, má strach např. z mixéru, vrtačky apod. Projevuje se u ní i fascinace a zaujetí světly, světelnými odrazy. Očichává jídlo, než začne jíst, očichává i ruce blízkým osobám. Velice často
vkládá předměty do úst např. molitany, papíry, knížky – nesní je, pouze
rozkouše. Dříve bylo problémem i výrazné sebezraňování (bouchání hlavou do země bouchání se do nohy, kousání sebe sama) dnes k sebezraňování dochází pouze minimálně.
Rodinná anamnéza
Otec opustil rodinu krátce po narození Denisky, o Denisku a bývalou
manželku nemá žádný zájem, naposledy je viděl před osmi lety, neposílá ani
výživné. Deniska od jednoho do osmi let vyrůstala s přítelem matky, kterého
všichni považovali za jejího otce. Matka tak mohla zůstat v domácnosti a plně se věnovat Denisce. I tento přítel však rodinu nakonec opustil a matka musela nastoupit do zaměstnání. Matce je 30 let, vystudovala střední odborné učiliště a v současné
v domácnosti.
době
pracuje
v agentuře
zaměřené
na
úklidové
práce
Osobní anamnéza
Deniska je narozena z prvního rizikového těhotenství. Těhotenství bylo
dvoučetné, dvojče zemřelo 5 dní po porodu. Od 3. měsíce těhotenství se objevovalo krvácení, od 20. do 27. týdne matka hospitalizována v nemocnici.
Porod byl předčasný v 6. měsíci, spontánní, císařským řezem. Porodní váha pouze 950 g. Výrazné poporodní potíže matky i dítěte – krvácení do mozku, střevní infekce, anemie, sepse. 4 měsíce byla Deniska v inkubátoru.
Od počátku výrazné opoždění psychomotorického vývoje. Motorický
vývoj – v 1 roce se otáčela, klečet a lézt začala v 1, 5 roce – diagnostikována je
dětská mozková obrna – spastická diparéza. Psychický vývoj – v 1 roce první
68 slova (máma, táta, bába, dedé, kam, aoj, tiko – tiko) asi po půl roce však tato
slova přestala užívat. Ve 4 letech a 3 měsících se objevily slabiky, za 3 – 4 týdny opět vymizely, od 6, 5 do 7 let bez plen, od 7 let znovu pleny. Velkou
potřebu dodnes vykonává pouze za pomoci klysmatu. V předškolním věku (od 4, 5 do 7 let) Deniska docházela 3 x týdně do mateřské školy běžného typu, kam s ní chodila maminka jako asistentka.
Od roku 1999 byla v péči speciálně pedagogického centra pro děti s více
vadami, 1x za 14 dní docházela do rodiny speciální pedagožka, péče probíhala
systémem Portage. Autismus diagnostikován SPC Vertikála, Mgr. Thorovou v březnu 2001 – dle diferenciálního psychologického vyšetření se jedná o atypický autismus při těžké mentální retardaci. Další psychologická vyšetření
proběhla v dubnu 2003 a v prosinci 2005 v SPC v Turnově. Byla potvrzena diagnóza dětského autismu a diagnostikován lehký až středně těžký atypický
autismus. Podle posledního psychologického vyšetření se rozumové schopnosti celkově nacházejí na vývojové úrovni 30 měsíců věku, jde tedy o lehkou formu těžké mentální retardace.
Školní docházka byla odložena o 1 rok. V září 2002 začala navštěvovat
speciální školu pro děti s více vadami, zařazena do autistické třídy. Prvním
rokem vzdělávána podle osnov přípravného stupně pomocné školy, od září 2003 pracuje dle osnov nižšího stupně pomocné školy. Výrazným pokrokem je
především její zájem o kontakt a sociální interakci, má velmi ráda kolektiv.
K velkým pokrokům došlo i v sebeobslužných činnostech. Již dva roky je
Deniska bez plen, sama si ukáže, že potřebuje na záchod. K vyprazdňování stolice jsou však i po několika operacích stále nutná klysmata. Vyšetření prostředí
Rodinné prostředí – rodiče jsou rozvedení, vlastní otec nemá o dítě
žádný zájem. Matka je zájmově i citově silně koncentrována na péči o dítě. V posledních dvou letech však na Denisku nemá tolik času jako dříve, Denisku často hlídá její teta nebo kamarádky matky.
Školní prostředí – Deniska chodí do školy velice ráda, na školní práci se
těší. Při cílených činnostech ve škole spolupracuje, pracuje ráda a pokud ji činnost zaujme dává přednost učení před hrou. Velmi dobře se motivuje,
zpočátku jsme využívali sladkostí (asi 3 měsíce), nyní jí stačí slovní pochvala.
69 Někdy má dny, že nechce pracovat, v tomto případě postačí hrozba, že pokud neudělá úkoly nedostane svačinu, či oběd. Jídlo je celkově pro Denisku velkou motivací.
Rozbor a hodnocení výsledků činnosti
Čtení – pozná všechna písmena velké i malé tiskací abecedy, rozlišuje
slabiky, s pomocí skládá slova ze slabik. Zvládá i čtení globální metodou – přiřazuje nápisy k obrázkům s nápisy, po zácviku umí přiřadit nápis pouze k obrázkům bez nápisu.
Psaní – jemná motorika je výrazně ovlivněna základní diagnostikou
dětské mozkové obrny. Ruce jsou neuvolněné a ztuhlé, při všech jemně
motorických činnostech převládá neobratnost a potíže v koordinaci. Pro práci s tužkou se nechá částečně motivovat. Je zde patrný křečovitý úchop psacího
náčiní mezi palec a ukazovák a velký tlak na psací náčiní. Udrží se tužkou na papíře, sleduje práci tužkou očima, nejraději má vodorovné čáry. V poslední době se věnujeme zejména psaní tiskacích písmen na klávesnici počítače.
Počty – rozlišuje základní matematické pojmy, geometrické tvary, čísla
1 – 12. V počtech je však celkově slabší než ve čtení, velkým problémem bylo
zejména propojování předmětů s počtem. V tomto školním roce však i tuto dovednost konečně pochopila a nyní je schopna propojit 1 – 5 předmětů,
obrázků s odpovídající číslicí. Sčítání zatím nezvládá, nechápe ani prostorové vztahy nahoře – dole, nad – pod atd.
Věcné učení – dobře se orientuje ve vizualizovaném denním programu,
zatím ale zcela nechápe časové souvislosti (včera, dnes, zítra, ráno, večer…), nechápe ani roční období, dny v týdnu apod.
Smyslová výchova – rozliší všechny barvy, dobře zvládá zobecňování
i konkretizaci pojmů, odvozování první hlásky ve slově, třídění předmětů dle různých kritérií. Bez větších problémů třídí dvě i více odlišných skupin předmětů.
Pracovní a výtvarná výchova – v sebeobslužných činnostech došlo
u Denisky v posledních třech letech k výraznému pokroku. V současné době se sama nají (lžící) a napije z hrnečku, s minimální pomocí zvládne svlékání i některé činnosti z oblékání např. od kolen si kalhoty umí navléknout,
s minimální pomocí i tričko (některé činnosti jsou tak zjevně limitovány dětskou
70 mozkovou obrnou). Výtvarná výchova je ovlivněna narušenou jemnou
motorikou, při jemně motorických činnostech (např. práce s modelínou,
stavebnicí…) dokáže užívat prsty, jsou ale slabé a neobratné. Při úchopu užívá palec a ukazovák (ne vždy). Kresba u ní představuje volné čárání. Velmi ráda maluje a pokud má něco vybarvit pastelkou nebo štětcem preferuje výhradně fialovou barvu.
Hudební výchova – hudba je velmi oblíbenou činností – nejraději si hraje
s hračkami vydávající zvuk, vydrží je neustále zapínat a velmi často volí stále stejné tóny. Ráda poslouchá hudbu a snaží se hrát na Orffovy hudební nástroje.
Tělesná výchova – hrubá motorika je výrazně ovlivněna a limitována
základní diagnósou dětská mozková obrna, diparetická forma. Deniska je na
vozíku, od 4 let stojí s oporou, sedí pouze s oporou, má-li nohy dolů, pohybuje se lezením. V rámci školy každý den navštěvuje léčebnou rehabilitaci, kromě
toho cvičí i doma s matkou Vojtovu reflexní terapii a 3 x týdně dochází na elektrostimulaci. Jezdí na tříkolce, chodí do bazénu, plavání je pro ni velmi oblíbenou činností.
Řečová výchova – Deniska chodí ve škole i mimo školu na logopedii. Ve
škole se věnujeme zejména alternativní komunikaci. Komunikujeme pomocí několika znaků, gest, komunikačního sešitu.
Při edukaci Denisky a při její orientaci v čase je využíván vizualizovaný
denní program sestavený z piktogramů, náhodné změny v rozvrhu u ní většinou nepředstavují problém. Pro komunikaci má z fotek a piktogramů sestaven
komunikační sešit, ve kterém se velmi dobře orientuje a ukáže v něm, co právě chce, co má ráda. Nově se učí pomocí kartiček odpovídat na otázky typu ano, ne nebo vybírá kartičky jako nabízené možnosti. Ve škole navštěvuje ergoterapii, logopedii, rehabilitaci.
Pro samostatnou práci ve výukovém boxu využíváme většinou úkoly
strukturované do krabic, především z důvodu narušené jemné motoriky.
Všechny pomůcky se kterými Deniska pracuje musí být zhotoveny buď ze dřeva
nebo z tvrdšího papíru, pomůcky zhotovené z papíru vždy laminujeme. Při společné práci mohu využít i úkoly strukturované do desek, kterých však má ve srovnání s ostatními dětmi jemné motoriky).
podstatně méně (především z důvodu narušené
71 4. 3 Martin
Stručná charakteristika
Martin se narodil v prosinci 1991, je to 14 letý neslyšící chlapec (korekce
sluchadly) s dětským autismem, typ aktivní, sociálně středně funkční, se středně těžkou až těžkou formou problematického chování. Dle posledního vyšetření sluchu z června 2003 je ztráta sluchu oboustranná a vada je trvalá, dle BERA je sluch vpravo 100 dB, vlevo chybí. Celková úroveň rozumového
vývoje těžce kolísá, výrazně ve prospěch názorové složky. Nalézá se v pásmu
středně těžké mentální retardace, v názorovém myšlení však zasahuje až do dolního pásma lehké mentální retardace, ostrůvkovitě až do širší normy. Rozvoj expresivní řeči dosud stagnuje (vokalizuje však hlasitě), vzhledem k autismu není schopen porozumět znakové řeči. Neverbální komunikace je u něj vzhledem k celkovým mentálním schopnostem velmi nepřiměřená. Sám
neukazuje ani neužívá gesta. Využívá předmětové komunikace, když chce napít, donese sklenici. Verbální komunikace – mutismus, modulované broukání s intonací.
Dorozumíváme se s ním hlavně pomocí gest, v komunikaci využíváme
i několik základních znaků (ano, ne, stejný, boty, WC), sám je aktivně neužívá,
ale rozumí jim. Kromě toho využíváme komunikační sešit sestavený z fotek
a piktogramů – na rozdíl od Denisky ho však nevyužívá aktivně, když něco chce, neukáže na piktogram. Pasivně však tento systém chápe, pokud mu např. ukážeme v komunikačním sešitě penál, ví, že si ho má vytáhnout z aktovky a také to udělá. Již několik let se pokoušíme, aby si pomocí obrázku dokázal
sám o předmět (činnost) aktivně říci s využitím komunikačního sešitu (např.
mám hlad, chci rohlík). Toto se zatím nedaří a není jisté, zda toho bude schopen. V tomto roce jsme zavedly i komunikační karty, které má Martin přidělané na kroužku na klíče a zavěšené na krku, zatím je však sám aktivně nepoužívá, přestože si myslíme, že systém chápe.
Martin je velmi obratný, čilý a hyperaktivní chlapec, který zpočátku vůbec
nenavazoval oční kontakt. I dnes je oční kontakt letmý, snažím-li se mu však při
společné činnosti něco vysvětlit oční kontakt navazuje velmi dobře. Celkově má zájem o tělesný kontakt a rád se mazlí. Preferuje pozorování sociálních
situací u druhých osob, zajímá se o nové věci, rád se obléká do nového
oblečení. Zapojuje se do sociální komunikace s lidmi, které zná, o ostatní děti
72 sám zájem neprojevuje. Na odchod rodičů nereaguje, bez separační úzkosti.
Patrná je i mírná latentní tenze, kterou však relativně dobře zvládá při strukturované (řízené) činnosti.
V jeho chování jsou nápadnosti, staví dlouhé řady z kostek a ostatních
drobných předmětů, izolovaně přebírá materiál, staví a rovná předměty do řady, hromadí je a dělí. Hra je převážně manipulativní objevují se však i konstrukční prvky. Riziko u něj představuje Pika – pojídá především drobné kameny, korálky, tuhy, oříšky… musí být tedy pod stálým dohledem. Rodinná anamnéza
Martin vyrůstá v úplné rodině se starší sestrou. Sestra je zcela
v pořádku, navštěvuje základní školu. Matce je 43 let, má střední vzdělání, v současnosti je v domácnosti. Otec má středoškolské vzdělání a pracuje jako
státní zaměstnanec. V rodině sestřenice matky je též dítě s mentální retardací. Vztahy v rodině jsou bezproblémové, Martin je velmi dobře veden a s rodiči je velmi dobrá spolupráce. Osobní anamnéza
Šlo o třetí, plánované těhotenství (1 abort). Během těhotenství a porodu
perinatální, post a neonatální komplikace. Porod sekcí, s matkou po 3 dnech,
kojen 6 týdnů, sací reflex slabý, spánek povrchní. Sluchová vada byla
diagnostikována v 6 měsících. Po motorické stránce se dítě vyvíjelo v normě,
chodil těsně po 1. roce. Ve 3 letech nastoupil do speciální mateřské školy pro
sluchově postižené, kde si všimli odlišného sociálního chování. Martin se
nezapojoval do dětského kolektivu a působil odtažitě, do čtyř let byl velmi úzce fixován na matku. Okolo druhého roku delší období, kdy chodil po špičkách.
V šesti letech se zlepšily problémy s adaptací, ubylo afektivních záchvatů a negativismu.
Od konce roku 1997 je v péči speciálně pedagogického centra pro děti
s více vadami, 1 x týdně chodila do rodiny speciální pedagožka, později 1 x za
14 dní, způsob péče Portage. V září 1998 (v 6 letech 10 měsících) vyšetřen SPC Vertikála, Mgr. Thorovou – diagnostikována těžká forma dětského autismu a středně těžká mentální retardace.
73 V září 1999 byl Martin zařazen do přípravného ročníku pomocné školy ve
speciální škole pro děti s více vadami a byl mu přidělen osobní asistent. V této době docházelo velmi často k útěkům ze třídy a ze školy, což bylo vzhledem
k jeho těžké sluchové vadě a autismu velmi nebezpečné. V následujícím
školním roce - v září 2000 byl přeřazen do autistické třídy, která v tuto dobu vznikla. Zpočátku měl ještě osobní asistentku, ta již však čtvrtým rokem není u Martina potřeba.
Přestože má Martin ještě občas tendence k útěkům - chce prozkoumat
nové prostředí – jsou tyto útěky naštěstí minimální (3x do roka) a utíká pouze do jiných tříd či prostorů školy. Martin je celkově mnohem klidnější a spolupráce
s ním je na velmi dobré úrovni, musí se ale neustále něčím zaměstnávat, aby
neměl tendence k útěkům. V letošním školním roce se vzdělává podle osnov středního stupně pomocné školy a plní pátý rok povinné školní docházky stejně jako Patrik.
Vyšetření prostředí
Rodinné prostředí – rodina úplná, Martin má starší sestru. Spolupráce
s rodiči je na velmi dobré úrovni, oba mají velký zájem na jeho dalším rozvoji a velkou zásluhu na současném stavu. Výchova Martina je opravdu příkladná.
Školní prostředí – do kolektivu se nezapojuje, neprojevuje zájem
o ostatní děti. Aktivně objevuje své okolí, má-li zájem o nějakou hračku, najde si
ji sám. Pravidla hry dodržuje tak, že napodobuje dospělé osoby, chápe střídání při hře a střídá se. Poprosí o pomoc, když mu něco nejde – předmětovou
komunikací. Je-li vyzván, pozdraví se s dětmi, dospělými – podá ruku. Na vyzvání zamává na pozdrav.
Rozbor a hodnocení výsledků činnosti
Čtení – dobře reaguje na pokyny vyjádřené gesty. Správně přiřadí nápis
ke stejnému nápisu s obrázkem, přiřadit nápis pouze k samotnému obrázku
zatím nezvládá. Přiřazuje stejné obrázky k obrázkům řazeným do řádku. Přiřadí všechna písmena ke stejným tvarům, zvládne propojení písmen.
velkých a malých
Psaní – ve srovnání s ostatními dětmi ve třídě je jemná motorika
u Martina na velmi dobré úrovni, grafickou činnost má rád. Psací náčiní drží
74 správně, tah tužky je přiměřený. Během školní docházky zpočátku zvládal grafomotorické cviky, později opsal všechna tiskací písmena. Postupně jsem ho
naučila jednotlivá malá a velká psací písmena, slabiky. Již druhým školním
rokem opisuje slova, krátké i dlouhé věty psacím písmem. Bohužel však neví, co píše, pouze opisuje texty.
Počty – podobně jako ostatní děti ve třídě dlouho nemohl pochopit
propojení číslic s počtem předmětů a rozvoj matematických představ byl značně komplikovaný. Poté, co však předloni pochopil propojení číslice a počtu šel jeho vývoj až neuvěřitelným způsobem dopředu. V současné době je na tom
v matematických schopnostech vůbec nejlépe z celé třídy – zvládá propojení
číslic s počtem předmětů, zpaměti sčítá do 50 i s přechodem přes desítku, odčítá s mírnou pomocí, zvládá manipulaci a počítání s mincemi, rozklad čísel, dočítání, orientuje se v číselné řadě vzestupné i sestupné, píše číslice. Rozliší a správně roztřídí předměty dle velikosti, tvaru, délky, geometrických tvarů.
Věcné učení – Martin se dobře orientuje v prostředí třídy, školy a jejího
nejbližšího okolí. Dovede účelně použít školní pomůcky a vybavení třídy, chápe
předměty a činnosti, s nimiž se žáci ve třídě setkávají. Pozná blízké osoby (děti a dospělé osoby ve třídě, členy rodiny a nejbližší příbuzné) na fotografii a jde je např. pozdravit. Chápe vizualizovaný denní program.
Pracovní a výtvarná výchova – v současné době již dobře zvládá
sebeobslužné činnosti, připraví si prostírání a nádobí na svačinu, které si po
svačině též umyje, utře a uklidí. Utírá prach, vysává a zametá. Výtvarné činnosti má rád, je schopen napodobit a překreslit na papír jakýkoliv obrázek, pokud však kreslí sám podle sebe je jeho kresba většinou bezobsažná. Daří se mu
kresba pastelkou, fixou, tuší, velmi rád též maluje a vybarvuje. Umí stříhat
nůžkami podle rovných čar, vystřihnout z papíru danou šablonu, překládat papír dle předlohy. Velmi dobře obkresluje šablony, zatlouká malé hřebíky kladívkem
a správně používá i zahradní nářadí. Předloni se naučil skládat puzzle, má
velmi rád nejrůznější typy skládanek a hlavolamů. Nejraději ze všeho si ale hraje na písku, dokáže ho hodiny přesýpat.
Tělesná výchova – po motorické stránce je celkově velmi obratný, cvičí
nápodobou. Přejde po lavičce dopředu, dozadu, po straně, přeskočí nataženou
šňůru, seskočí z výšky s dopadem na špičky. Vyleze na žebřík a sklouzne dolů po skluzavce, umí kotoul dopředu. Chytá a hází velký i malý míč, kope do něj.
75 Součástí tělesné výchovy je i pravidelné páteční plavání, Martin si postupně osvojil i tuto dovednost a nyní přeplave sám i 50 m bazén.
U Martina využíváme vizualizovaný denní program sestavený z fotografií,
ve kterém se dobře orientuje. Při učení jeví zájem o předkládané činnosti,
pracuje velmi rád a velmi rychle. Bezpečně rozumí vizualizované instrukci k činnosti, na gesta (pochvala, zamítnutí, zpochybnění) reaguje adekvátně a ihned. V předkládaných úkolech se poměrně rychle orientuje vhledem, spolupracuje ochotně a dobře reaguje na gesta a neverbální pokyny druhých.
Dlouhou dobu měl Martin problém s počůráváním, zpočátku reagoval na
znakové gesto pro použití WC. Postupně se naučil reagovat i na fotografii WC, pokud se mu na ni ukázalo, vzal tuto fotografii do ruky a došel si na WC, kde si
fotografii nalepil na dveře a vyčůral se. Tři roky však sám tuto fotku aktivně nevyužíval nebo ji využil pouze ve výjimečných případech (tzn. že se většinou počůral pokud se mu na ní zapomnělo ukázat). Velkým zlomem byl předloňský rok, kdy začal fotku WC aktivně používat sám a dnes se mu na ni už nemusí
ukazovat. Obdobným způsobem pomocí fotografie si chodí umývat ruce.
V koupelně máme speciálně pro něj vylepené procesuální schéma mytí rukou – postupuje podle obrázků, před vylepením procesuálního schématu si smočil pouze oba malíčky a byl hotov. Doma využívají i procesuální schéma pro
oblékání. Při komunikaci s Martinem využíváme kromě gest i komunikační sešit
o kterém jsem se již zmínila a komunikační karty zavěšené na krku. Ve škole navštěvuje logopedii.
Pro samostatnou práci ve výukovém boxu připravuji Martinovi úkoly do
modrých strukturovaných desek. Pracuje zcela sám, velmi rychle a bezchybně, je schopen sedět v boxu i 2 vyučovací hodiny. Na celý týden má podobně jako
Patrik kolem 100 desek se strukturovanými úkoly. Tyto úkoly jsou však především v počtech podstatně složitější než u jiných dětí ve třídě. Kromě
desek využívám i pracovní sešity, do kterých Martin opisuje texty a řeší matematické úkoly. V loňském školním roce se Martin naučil pracovat s počítačem, tuto dovednost využívá jak doma tak ve třídě, kde mám
nainstalovány speciální výukové programy, při práci s Martinem a Ondřejem nejčastěji využívám výukový program Mentio, jeho rozšířenou verzi.
76 4. 5 Barbora
Stručná charakteristika
Bára se narodila v únoru 1992, je jí 14 let. Od narození je těžce zrakově
postižená – oboustranná úplná slepota centrálního původu, světlocit není zachován. Rozumové předpoklady jsou v pásmu mentální retardace, vzhledem
k osobnostním specifikám však není možné aktuálně upřesnit stupeň mentální retardace. Vyvíjí se velmi nerovnoměrně – jak v oblasti rozumové, tak
osobnostní. V jejím chování je patrný lehký stupeň autismu, vyžaduje stálost, jistotu, potřebuje „svého člověka“, nemá ráda změny. Hůře se adaptuje,
potřebuje delší dobu k získání důvěry, k navázání společenských vztahů. V zátěži je úzkostná a plačtivá, utíká do automatismů a zaběhlých rituálů
chování, kde nalezla jistotu a stálost. Typické je pro ni třepetání prsty, plácání rukama, chůze po špičkách, pohupování a případné poskakování.
Verbálně je dobře vybavená, má dobrou výslovnost, bohatou slovní
zásobu a též výborný hudební sluch. Má výbornou mechanickou paměť, je
schopna i po delší době zopakovat celé věty dospělých včetně jejich intonace.
Rozvoj matematického myšlení však představuje problém, je zde deficit logického úsudku. Problémem je i schopnost zobecnění a aplikace již získaných zkušeností v nových situacích. Kromě oboustranné slepoty a autismu je u Báry
patrný i lehký stupeň dětské mozkové obrny – diparetická forma, ve škole navštěvuje léčebnou rehabilitaci a ergoterapii. Rodinná anamnéza
Rodiče jsou rozvedeni, oba mají středoškolské vzdělání zakončené
výučním listem. Báru však vychovávali pouze do 2 let, v tomto ranném věku docházelo k deprivaci a neadekvátním výchovným postupům. Bezradnost
a nezralost rodičů a citový chlad matky vedl až k opuštění dcery. Od 2, 5 let Báru vychovává babička, která se vrátila z ciziny a stala se jejím zákonným
zástupcem. Otec, babiččin syn, si založil novou rodinu a Báru jezdí pravidelně
navštěvovat - nikdy si ji však nebere s sebou na výlety, na návštěvy k sobě domů. Matka projeví zájem několikrát do roka. Ani jeden z rodičů zatím
neuvažuje o tom, že by si Báru vzal k sobě, přestože se u babičky začaly objevovat zdravotní potíže.
77 Osobní anamnéza
Šlo o první těhotenství matky, které v té době bylo 19 let, otci v této době
nebylo ani 17 let. Porod v termínu, porodní váha 3700 g, výška 53 cm. Po
narození byla u Báry diagnostikována oboustranná slepota. Do 2 let u ní docházelo k citové deprivaci, matka nejevila o dítě zájem, sama
doma.
Od
počátku
patrný
opožděný
Bára byla často
psychomotorický
vývoj,
diagnostikována diparetická forma dětské mozkové obrny. Bára až do dvou let ležela jen v postýlce, nechodila (především vlivem citové deprivace). Rodiče se nakonec rozvedli a dítěte se zřekli. Od 2, 5 let je dívka ve stálé péči babičky,
která se stala jejím zákonným zástupcem. Od 3 let je v péči speciálně
pedagogického centra pro zrakově postižené.
Ve třech letech začala Bára navštěvovat speciální mateřskou školu pro
zrakově postižené, ve které zůstala do svých 8 let, školní docházka byla
odložena o 1 rok. V předškolním období byly diagnostikovány autistické rysy, autistické chování se přikládalo zejména vlivu deprivace.
V září 2000 začala Bára navštěvovat přípravný stupeň pomocné školy ve
speciální škole pro děti s více vadami. O rok později, v září 2001 byla přeřazena do autistické třídy, kde byla dva roky vzdělávána podle osnov nižšího stupně
pomocné školy. Vzhledem k tomu, že ve školním roce 2002/2003 u ní došlo k velmi výrazným pokrokům ve vzdělávání, začala být v září 2003 vzdělávána podle osnov zvláštní školy, v současné době plní osnovy třetí třídy. Vyšetření prostředí
Rodinné prostředí – Báru vychovává babička, jsou na sebe úzce fixovány
a tato péče je pro Báru v této době ideální. Babička je v domácnosti, kromě babičky se o ni stará i děda, který je ale přes týden pracovně v jiném městě, kde soukromě podniká. Na víkendy přijíždí domů a Bára se na něj vždy moc těší. S oběma je výborná spolupráce.
Školní prostředí – Bára dobře zapadla do kolektivu, komunikace s ní je
na nejlepší úrovni ze všech dětí. Komunikuje však výhradně s dospělými, o ostatní děti sama zájem neprojevuje.
78 Rozbor a hodnocení výsledků činnosti
Český jazyk – bez větších problémů zvládá osnovy třetí třídy ZvŠ. Pozná
a správně pojmenuje všechna písmena Braillovy abecedy, čte delší texty ze slabikáře, správně odpovídá na otázky v textu. Problém jí dělá přechod na další
řádek v textu, ztrácí se, proto má na začátku každého řádku hmatnou značku
(pomocí barev na textil), s touto pomocí je orientace na stránce lepší. Dobře
diferencuje všechny hlásky ve slově, píše věty na Pichtově psacím stroji, které si po sobě sama přečte.
Prvouka – dobře se orientuje ve dnech v týdnu, měsících. Jako jediná ve
třídě se perfektně orientuje v čase, chápe střídání ročního období, vyjmenuje
všechny měsíce, chápe průběh dne. Má velmi dobrou mechanickou paměť, získané vědomosti se ale musí neustále upevňovat. Matematika – rozvoj
matematického myšlení byl dlouho opožděn,
v současné době jmenuje číselnou řadu do 50, zpaměti sčítá a odčítá do 20, prozatím bez přechodu přes desítku. Přečte a napíše jednotlivé číslice, vyřeší jednoduché slovní úlohy. Chápe a prakticky využije pojmy nahoře – dole,
vpravo – vlevo, malý – velký, krátký – dlouhý. Porovnává předměty dle počtu – stejně, více, méně. Hmatem správně rozliší a pojmenuje geometrické tvary.
Hudební výchova – má výborný hudební sluch i dobrou mechanickou
paměť pro zapamatování si písní. Pěkně zpívá, ráda rytmizuje a hraje na Orffovy hudební nástroje. Nejraději poslouchá hudbu a má ráda i tanec.
Výtvarná výchova – rozezná a přiřazuje různé povrchy a materiály,
popíše o jaký povrch jde (hladký, drsný, studený, teplý). S pomocí zvládá práci se štětcem, pastelkami, křídou, nůžkami. Pracovní
vyučování – v posledních
letech
se
věnujeme
zejména
sebeobslužným činnostem, Bára bez větších problémů zvládá hygienické návyky, s minimální pomocí se sama osprchuje či vykoupe a utře se ručníkem,
sama se nají, jídlo jí však zatím musíme nakrájet. S dohledem se oblékne a svlékne, zapne si knoflíky a suchý zip na oblečení, boty na suchý zip, nalije si
čaj do hrnečku, utře si po sobě nádobí. V současné době se učí krájet potraviny nožem a namazat si chleba. S pomocí hmatu správně třídí předměty dle různých kritérií.
Tělesná výchova – orientuje se ve známém prostředí,
speciálně
pedagogické centrum pro zrakově postižené s Bárou nacvičuje samostatný
79 pohyb s bílou holí (zatím pouze po nejsnadnějších a nejčastěji používaných trasách). Nejoblíbenější činností Báry je plavání, ráda se potápí a je schopna
sama přeplavat i 50 m bazén. Babička nechala pro Báru postavit ohřívaný bazén přímo v domě, Bára se tak může denně věnovat svému nejoblíbenějšímu
sportu. V hodinách tělesné výchovy cvičí Bára podle slovních pokynů, přestože je nevidomá na slovní pokyn pro jednotlivé cviky reaguje jako první ve třídě.
Řečová výchova – komunikace a řeč je na velmi dobré úrovni, rychle si
zapamatuje nové básně a říkadla. Dobře diferencuje hlásky ve slově. Sluchem
rozezná běžné zvuky (auto, letadlo, telefon, cinkání klíčů, rolničky atd.), pozná hudební nástroje, známé osoby podle hlasu, hlasy některých zvířat.
Bára byla vždy nejvíce ze všech dětí ve třídě závislá na dodržování
přesného a neměnného režimu dne. Každé ráno musela vědět, jaké činnosti budou následovat, co bude ke svačině a obědu. Při nečekaných změnách, delším čekání na určitou činnost nebo oběd u ní docházelo k plačtivým, až hysterickým záchvatům. V posledních letech se nám vyrovnávání se změnami
podařilo zvládnout, přesto občas na změny reaguje pláčem. Nedochází však již u ní k hysterickým záchvatům.
Pro znázornění času využíváme u Báry vizualizovaný denní program ve
psané podobě (Braillovým písmem). Tato pomůcka Báře hodně pomohla při orientaci v čase a při změnách. Dnes už jí nemusíme říkat, co se bude dít v průběhu dne a jaké činnosti budou následovat. Celkově je Bára schopna
pracovat sama pouze krátkou chvíli, potřebuje neustálý dohled a individuální
péči. Při vzdělávání používáme především pomůcky pro nevidomé, slabikář psaný Braillovým písmem, Pichtův psací stroj, ozvučný míč. 4. 5 Jakub
Stručná charakteristika
Kuba se narodil v dubnu 1991, je to 15 letý chlapec se středně těžkou
mentální retardací, hypotonickou formou dětské mozkové obrny, vývojovou dysfázií a dětským autismem. V praktickém životě málo komunikuje, ačkoli má velkou slovní zásobu, na otázky odpovídá jedním slovem. V jeho mluvním
projevu je výrazná okamžitá i opožděná echolálie, používá verbální rituály, opakuje slova, krátké věty stále se stejnou intonací a stejně, přítomno
je
80 i opakování frází z reklam. Použití jazyka je často neefektivní a neslouží vůbec
k vyjádření potřeb. V expresivní řeči pouze echolalicky opakuje to, co slyšel.
Nesprávně používá zájmena – o sobě mluví ve 3. osobě. Řeč je po formální stránce často nesrozumitelná, pokud má odpovědět na otázku, mluví velmi potichu a odpovídá pouze jedním slovem.
V chování se projevuje negativismus, anxieta a snížená schopnost
adaptace, musí si delší dobu zvykat na neznámé osoby či podněty. Má sociální odstup k cizím lidem, jen krátce naváže oční kontakt. Těžko se přizpůsobuje
změnám v denní rutině, změnám trasy, změnám v oblečení dlouhý – krátký rukáv apod. Na tyto změny reaguje negativismem, úzkostí a je obtížně
uklidnitelný. U Kuby dochází často ke změnám nálad bez zjevných příčin,
vyskytuje se sebezraňování (škrábe si prsty na rukách) a setrvávání v určitých pozicích. Nesnáší příkazy a zvýšený hlas – reaguje křikem a hlasitou okamžitou
echolálií. Při neoblíbené činnosti, při odporu, hází předměty, např. vidličku, když nechce jíst, štětec když nechce malovat. Odmítá tmavé jídlo (tmavé = špinavé).
Hra má u Kuby stereotypní charakter: stavění kostek, trhání papíru,
listování v knihách. Velmi rád si prohlíží knížky, obrázek, který se mu líbí ale roztrhá. Trhá i např. tričko, které ho škrábe nebo knoflíky na něm. Objevuje se
i Pika – především papír, Puzzle. Není schopen rozlišit nebezpečí, vyžaduje trvalý dohled a intenzivní péči. Rodinná anamnéza
Rodina úplná, dítě vlastní, matce je 42 let, otci 43 let. Oba mají
vysokoškolské vzdělání, matka pracuje jako účetní, otec jako energetik. Kuba má dva sourozence: staršího bratra (16 let), mladší sestru (13 let). Sourozenci
jsou zcela v pořádku, bratr studuje na víceletém gymnáziu, sestra navštěvuje ZŠ. Bratr matky, léčen pro schizofrenii od 35 let věku, sestra babičky spáchala sebevraždu, druhá sestra babičky měla Downův syndrom. Osobní anamnéza
Jednalo se o plánované druhé těhotenství, které proběhlo bez
komplikací. Porod byl 16 dní před termínem též bez problému – porodní váha 2950 g, délka 50 cm, plod podchlazený. Po porodu měl Kuba lehkou novorozeneckou žloutenku, kojen byl 6 měsíců. Záhy po porodu pozorováno
81 opožďování ve vývoji, vzhledem k opožděnému motorickému vývoji byl od 9. měsíce sledován na neurologii, uzavřeno jako dětská mozková obrna -
hypotonická forma. Přetáčení na bříško v 9 měsících, lezení po 4 ve 13 měsících, sezení ve 12 měsících, postavování se ve 14 měsících, samostatná
chůze v 16 měsících. Vývoj řeči též opožděn, do 2 let věku pouze broukal,
neslabikoval. První slova se objevila ve 3, 5 letech, jednoduché věty ve spojení se slovesem od 4, 5 roku. Bez plen je od 5 ti let.
Ve 4 letech podstoupil CT mozku – normální nález, BERU – oboustranně
normální práh sluchu. V 6 ti letech diagnostikovány autistické rysy. V 7 letech
byl na vyšetření fonematického sluchu – test plnil na 85,5 %, v rysu znělost – neznělost na 73,3%. EEG vyšetření – pozadí záznamu v mezích věkové normy.
Vyšetření latelarity – neurčitá, nevyhraněná dominance ruky i oka. V září 2003
proběhlo celkové vyšetření ve Fakultní nemocnici Motol, byl diagnostikován dětský autismus, vyšetřena moč, biochemie, magnetická rezonance mozku – vše v normě.
Ve 3, 5 letech Jakub nastoupil do mateřské školy běžného typu, kde si
jen velmi pozvolna zvykal, byl velmi úzkostný a vyžadoval přítomnost matky. Po
roce docházky (ve školním roce 1995/1996) přestoupil do speciální mateřské
školy pro děti s vadami řeči s logopedickou a foniatrickou péčí. Realizovány byly 2 odklady školní docházky. Do speciální mateřské školy chodil 4 roky. Od
školního roku 1999/2000 navštěvuje speciální školu pro děti s více vadami. Je zařazen do autistické třídy, kde pracuje s využitím TEACCH programu
(individuální přístup, strukturalizace prostředí a vizualizovaný denní program).
Tři roky byl vzděláván podle vzdělávacího programu přípravného stupně
pomocné školy, další tři roky plnil osnovy nižšího stupně pomocné školy. V současné době se prvním rokem vzdělává podle individuálního vzdělávacího plánu dle osnov středního stupně pomocné školy. Osnovy jsou však především v počtech a psaní redukovány na minimum. Vyšetření prostředí
Rodinné prostředí – rodina úplná, 2 sourozenci, dle mého dojmu je
rodinné prostředí bezproblémové, ale způsob výchovy je až přehnaně
pečovatelský. Jakub doma nemusí nic dělat, v rodině je stále, i při základních sebeobslužných činnostech (stravování, oblékání, hygiena), obsluhován na
82 úrovni malého dítěte, přestože tyto činnosti ve škole zvládá sám. Kuba je silně
fixován na matku. S rodinou žije i babička (matka otce), která se o Kubu stará v době nepřítomnosti rodičů.
Školní prostředí – Práce s Jakubem je hodně individuální. Ve známém
prostředí se Kuba cítí spokojeně, zbavil se výrazné tenze, více důvěřuje svému
okolí a snížila se jeho dráždivost na celou řadu podnětů. Přesto však naprosto nesnáší příkazy a zvýšený hlas – když někdo hubuje jemu nebo jinému dítěti – v těchto situacích reaguje křikem a velmi hlasitou okamžitou echolálií. Rozbor a hodnocení výsledků činnosti
Čtení – rozliší a pojmenuje všechna písmena malé i velké tiskací
abecedy. Rozliší a přečte známé slabiky a skládá slova ze slabik. Nejvíce však
vyniká ve čtení globální metodou – bez problémů a velmi rychle přiřazuje nápisy
ke správným obrázkům či piktogramům. Čtení ho moc baví, přesto však nerad čte ve slabikáři, protože nemá rád čtení po slabikách, preferuje spíše čtení celých slov.
Psaní – jemná motorika je výrazněji opožděná. Jeho grafomotorické
schopnosti jsou na velmi nízkém stupni vývoje – sám zvládá pouze svislou
a vodorovnou čáru, kruhový tah. Kresba je nerozvinuta, spontánně čárá. Správný úchop je nacvičen, tah tužkou je však velmi slabý.
Počty – matematické schopnosti jsou na velmi nízké úrovni, zvládá
pojmy všechno – nic, všichni – nikdo, číslice 1 – 5, stále si však plete číslice 2 a 3. Prozatím není schopen sám bezchybně propojit číslice s počtem předmětů
(ani 1 a 2). Problémy mu dělají i matematické pojmy krátký – dlouhý, malý – velký, méně – více. Poměrně bez problémů zvládá diferenciační cvičení – třídění drobných předmětů, geometrických tvarů dle různých hledisek.
Věcné učení – pojmenuje všechna zvířata, jejich mláďata, části těla,
oblečení, potraviny, ovoce a zeleninu, květiny,... Má hodně bohatou slovní zásobu, jednotlivé pojmy a učivo však prozatím neumí prakticky použít.
Pracovní a výtvarná výchova – ve škole zvládá základní sebeobslužné
činnosti. Umí se sám obléknout a svléknout bez zavázání tkaniček u bot, srovnat si a uklidit své oblečení. Je schopen si sám prostřít na svačinu, nalít čaj
do hrníčku, při obědě jíst příborem. Zvládá práci s drobným materiálem (třídění, navlékání korálků..), práci s papírem (trhání, stříhání s pomocí, lepení),
83 modelování. Rád pracuje se stavebnicí (zejména s legem), výborně a velmi
rychle skládá puzzle. Nesnáší však práci s temperovými či vodovými barvami – při práci hází štětcem (nemá rád špinavé ruce).
Hudební výchova – nejoblíbenější činností je poslech známých písní –
dětských i moderních a především tanec (točení se dokola). Pokud se mu
písnička líbí pěkně zpívá. Rád hraje na Orffovy nástroje, všechny hudební nástroje pozná na obrázku i dle sluchu.
Tělesná výchova – hodiny tělesné výchovy nemá rád, projevuje se v nich
jeho negativismus. Cvičení nápodobou zvládá pouze s výraznou pomocí, plavání a jízdu na kole nezvládá. Řečová
výchova – má
velmi
dobrou
mechanickou
paměť
pro
zapamatování si říkadel i básní. Je mu ale špatně rozumět, mluví velmi potichu. Rád poslouchá pohádky. Dobře diferencuje počáteční hlásky ve slově.
Při edukaci je stejně jako u jiných žáků ve třídě využívána metodika
strukturovaného učení. Ke znázornění času je u Jakuba využíván vizualizovaný denní program se žlutým podkladem, který je sestaven z fotografií. Pro
samostatnou práci ve výukovém boxu má Jakub připraveny úkoly strukturované do žlutých desek. Pokud jsou úkoly zaměřeny na globální čtení je Kuba
schopen během samostatné práce trvající kolem 45 minut zcela sám zvládnout kolem 30 až 40 úkolů. Pokud jsou však úkoly zaměřeny na počty či na psaní je rozsah samostatné práce značně redukován. Každý den plní Jakub úkoly
z jiných desek, na celý týden má připraveno asi 100 desek se strukturovanými úkoly.
K doplnění pro samostatnou práci využívám i úkoly strukturované do
krabic, samostatné obrázky a nápisy, různé typy dalších pomůcek na vkládání
tvarů, propojení číslice s počtem předmětů, nejrůznější stavebnice a hračky. Ve výuce je značný důraz kladen i na sebeobslužné činnosti, které jsou důležitou součástí individuálního vzdělávacího plánu.
Ve škole Jakub navštěvuje logopedii, ergoterapii i léčebnou rehabilitaci,
kde je spolupráce s ním velmi obtížná.
84 4.6 Ondřej
Stručná charakteristika
Ondřej se narodil v červenci 1997, je nejmladším žákem ve třídě.
Celková úroveň jeho rozumového vývoje kolísá v pásmu lehké až středně těžké mentální retardace. Nápadně lepší výkon se projevuje v konkrétním myšlení, v názorovém
myšlení
symptomatologii
a
v konstrukci.
Celkový
obraz
odpovídá mírnější
pervazivní vývojové poruchy, resp. Atypickému autismu,
sociálně středně funkční, s mírnou až středně těžkou formou problematického chování.
Verbální komunikace není rozvinuta, Ondřej však perfektně rozumí
verbálním podnětům a výzvám. V loňském školním roce byl ke komunikaci využíván komunikační sešit sestavený z obrázků a piktogramů. V letošním
školním roce se Ondřej naučil několik znaků do řeči a tato forma alternativní komunikace se u něj velmi osvědčila, na rozdíl od Martina Ondřej sám tyto
znaky aktivně používá. V současné době umí Ondra aktivně používat znaky pro: ano, ne, dobře, špatně, prosím, děkuji, ahoj, konec.
Oční kontakt dnes Ondřej na rozdíl od minulosti navazuje bez větších
problémů, má zájem o tělesný kontakt a velmi rád se mazlí. Se svými vrstevníky vztahy neudržuje, preferuje dospělé osoby. Ve škole občas projevuje zájem
o mladší děti. Projevuje se to především ve společných hodinách tělesné výchovy, kdy chodíme do tělocvičny s dětmi z jiných tříd. V těchto hodinách Ondřej chodí velmi často pohladit nejmenší děti - především prvňáčky.
Podobně jako Denisa, Bára a Jakub má Ondřej diagnostikovanou
dětskou mozkovou obrnu. U Ondřeje však jde o dětskou mozkovou obrnu s maximem postižení po stránce psychické a vývoje řeči. Motorický vývoj u něj není výrazněji ovlivněn (hrubá motorika), jemná motorika je opožděná. Rodinná anamnéza
Ondřej vyrůstá v úplné rodině se starším zdravým bratrem. Vztahy
v rodině jsou velmi dobré, Ondra je výborně veden a stimulován. Rodina je ve
smyslu onemocnění centrální nervové soustavy bez zátěže, otec má diabetes
mellitus. Matka má úplné střední odborné vzdělání, pracuje jako chemická laborantka. Otec má střední odborné vzdělání a pracuje jako dělník.
85 Osobní anamnéza
Dítě ze 4. gravidity, 2x abort. Těhotenství bylo rizikové, během porodu
perinatální komplikace, porod klešťový. Porodní váha 3800 g, kříšen nebyl. V kojeneckém věku se vývoj nejevil jako výrazněji opožděný, chodit začal
v 11 měsících věku. V období batolete bylo již zřetelné opožďování v mentálním
vývoji, nápadné opoždění bylo zejména ve vývoji řeči, slabiky se objevily v 1 roce, dál se však řeč nerozvíjela. Byl opakovaně vyšetřen na neurologii,
v roce 2001 byl hospitalizován na Neurologické klinice v Hradci Králové, kde na
CT mozku byla zjištěna suprasellární a bifrontální korová atrofie. Při neurologickém vyšetření nebyla zjištěna centrální symptomatologie, EEG
neprokázalo epilepsii. Metabolický screening byl negativní. Sluch je dle neurologického vyšetření zachován, rovněž centrální analýza a syntéza, neumí však aktivně používat řeč. V době 1. vyšetření (ve 4 letech) byl sociální vývoj
podle Vinelandské škály sociálních dovedností jen velmi lehce opožděn. Neurologická klinika uzavírá celkové vyšetření jako: dětská mozková obrna s maximem postižení po stránce psychické (expresivní složka řeči) a současně hyperkinetický syndrom s poruchami pozornosti. Opakovaně byl hodnocen
psychologem se závěrem: mentální retardace středního stupně, těžká dysfázie, ADHD, vývojová pervazivní porucha – Atypický autismus.
Ve 4 letech začal navštěvovat speciální mateřskou školu pro děti
s vadami řeči s logopedickou a foniatrickou péčí, realizovány byly 2 odklady školní docházky. Logopedická péče, zaměřená na rozvoj verbální komunikace,
nepřinášela výsledky, proto již v předškolním období začal komunikovat prostřednictvím piktogramů. Od loňského školního roku 2004/2005 navštěvuje
autistickou třídu ve speciální škole pro děti s více vadami. Jeden rok byl vzděláván podle osnov přípravného stupně pomocné školy, v letošním školním
roce začal plnit povinnou školní docházku podle osnov nižšího stupně pomocné školy. Za necelé dva školní roky práce udělal Ondřej neuvěřitelné pokroky. Vyšetření prostředí
Rodinné prostředí – rodina úplná, velmi dobře fungující. Ondřej má
o 3 roky staršího zdravého bratra, který navštěvuje základní školu. Spolupráce s rodiči je na velmi dobré úrovni.
86 Školní prostředí – Ondra chodí do školy druhým rokem, velmi dobře se
adaptoval. Do školy se těší a při výukových činnostech výborně spolupracuje. Vůbec nejlépe z celé třídy reaguje na strukturované učení. Rozbor a hodnocení výsledků činnosti
Čtení – pozná téměř všechna písmena velké tiskací abecedy, některá
velká písmena propojí s malými. Při výuce se zaměřujeme na globální čtení, ve kterém dělá Ondřej velké pokroky. V loňském školním roce pouze propojoval nápis se shodným nápisem, nyní zvládne propojit téměř všechny pro něj známé
obrázky s nápisem. O globální čtení má velký zájem, pokud zrovna nemáme na
rozvrhu čtení a Ondřej ve výukovém boxu nenajde připravenou obálku nebo strukturované desky zaměřené na čtení, jde si sám vzít úkoly zaměřené na
globální čtení z police. Při práci s počítačem si též kromě programů zaměřených na manipulaci s penězi nejčastěji volí programy zaměřené na
globální čtení. Kromě globálního čtení se věnujeme i určování počáteční hlásky a slabiky ve slově.
Psaní – v předškolním období a ještě v minulém roce nesnášel práci
s tužkou. Jeho grafický projev byl na úrovni bezobsažné čáranice, nenapodobil
ani jednoduché vzory a grafomotorické cviky. V současné době opisuje všechny
číslice, písmena a celá slova tiskacím písmem. Zvládá též diktát číslic, diktát písmen a diktát krátkých známých slov. Velikost písma postupně zmenšujeme do širších řádků. Psaní ho dnes velmi baví, uvažuji o tom, že v příštím školním roce začneme s nácvikem psacího písma.
Počty – bez problémů zvládne propojení číslic 1 – 7 s počtem předmětů,
pozná číslice, geometrické tvary, dokáže sestavit číselnou řadu do 10. Podobně
jako ostatní děti měl Ondřej problémy s matematickými pojmy malý – velký,
krátký – dlouhý, i tady však již téměř nechybuje. S pomocí zvládá sčítání a odčítání do 5. V poslední době ho fascinuje manipulace s penězi, pozná téměř všechny mince a bankovky a neustále chce vědět, kdo je na bankovkách vyobrazen.
Věcné učení – Ondřej se celkově velmi dobře orientuje v prostředí třídy,
školy a nejbližšího okolí. Vůbec nejlépe z celé třídy se orientuje ve svém
vizualizovaném denním programu. Jako jediný je též schopen si tento denní
87 program sám připravit. Poměrně dobře se orientuje v ročním období, ve dnech v týdnu. Získané poznatky též, na rozdíl od Jakuba, dokáže uplatnit v praxi.
Smyslová výchova – dokáže třídit odlišné předměty dle různých kritérií
(barva, tvar, velikost), hmatem (bez zrakové kontroly) dokáže najít 2 stejné
předměty. Napodobí polohu 2 – 3 předmětů na ploše, v prostoru, spojí 2 stejné
předměty či obrázky čarou. Řadí obrázky zleva doprava do dvou a více řádků. Rozliší všechny barvy, dobře zvládá zobecňování i konkretizaci pojmů. Třídí obrázky podle první hlásky ve slově či podle jiných kritérií.
Pracovní a výtvarná výchova – Ondřej má velmi rád pracovní činnosti,
rád pracuje se štětcem, zvládá nakreslit jednoduché geometrické tvary (kruh, čtverec, trojúhelník, obdélník, ovál), velmi rád pracuje s legem a skládá puzzle. Zvládá základní sebeobslužné činnosti, nalije si sám čaj do hrnečku, umí si sám
prostřít a připravit svačinu, udělat si šťávu a pokud něco vylije sám si to jde po sobě také utřít hadrem. Po svačině si po sobě umyje a utře nádobí, uklidí stůl.
Hudební výchova – rád poslouchá písně a hraje na Orffovy hudební
nástroje. Sluchem rozliší zvuky známých hudebních nástrojů a zvířat, rád tancuje – točí se dokola.
Tělesná výchova – v loňském školním roce byla velkým problémem.
Ondřej je trochu silnější a nerad cvičil. Vzhledem k tomu, že máme tělocvik každý den jeho nechuť se postupně zmenšila. V současné době cvičí mnohem
lépe než např. Jakub a dobrovolně. Tělovýchovnou chvilku mu zařazujeme též
než jde na počítač. Práce na počítači je jeho nejoblíbenější činností, proto musí vždy než si sedne k počítači zvládnout několik cviků. Cviky, které se mu nedaří
v tělocvičně, nebo u nich protestuje zařazujeme před počítačem - pokud je
motivován velmi se snaží. Ondřej má velmi rád vodu, plavat zatím ještě nedokáže, ale má už snahu lehat si na vodu.
Řečová výchova – věnujeme se zejména alternativní komunikaci, znaku
do řeči, práci s komunikačním sešitem. Ondřej ve škole chodí na logopedii.
Při edukaci je využívána metodika strukturovaného učení, na kterou
Ondřej reaguje nejlépe z celé třídy, přestože je tu nejkratší dobu. Ke znázornění času slouží vizualizovaný denní program sestavený z fotografií, který si jako
jediný ze třídy dokáže sám připravit. V loňském školním roce docházelo
k záchvatům vzteku kvůli změnám rozvrhu, změnám trasy při vycházkách. Tyto
88 záchvaty se dnes objeví pouze minimálně, Ondřej si nechá změnu velmi dobře vysvětlit.
Pro
samostatnou
práci
ve
výukovém
boxu
jsou
určeny
úkoly
strukturované do zelených desek. Zelený podklad má též jeho vizualizovaný denní program. Podobně jako Martin má Ondřej velký zájem o učení,
o předkládané činnosti a úkoly. Pracuje velmi rád a velmi rychle, sám si též chodí pro oblíbené úkoly. Každý den plní Ondra úkoly z jiných desek, na celý týden má připraveno kolem 100 úkolů strukturovaných do desek. Kromě desek využíváme i úkoly strukturované do krabic, obálky s globálním čtením a jiné dřevěné či zalaminované pomůcky k výuce.
Přestože Ondřej nemluví je komunikace s ním na dobré úrovni. Perfektně
rozumí pokynům, výzvám. Pokud něco chce ukáže to nebo sám přinese, případně ukáže v komunikačním sešitě. Velmi rychle se též naučil používat znak do řeči. Velmi oblíbenou činností je pro Ondřeje práce s počítačem, pracujeme s různými výukovými programy např. Mentio, Psaní, Méďa atd.
V uvedených kazuistikách jsem chtěla přiblížit výchovu a vzdělávání
žáků s poruchami autistického spektra v praxi a ukázat, k jak velkým pokrokům
může u těchto žáků dojít pokud je respektována jejich základní triáda postižení a pracuje se podle metodiky strukturovaného učení. Celkový vývoj žáků velmi
závisí i na spolupráci rodičů se školou. Pokud rodiče se školou aktivně spolupracují jsou pokroky jednotlivých žáků často neuvěřitelné.
Přestože se u všech žáků, které jsem uvedla v praktické části práce,
jedná o kombinované postižení jsou tyto žáci schopni pracovat a učit se novým
vědomostem, dovednostem, návykům a alespoň do určité míry se zapojit do společnosti.
89
Závěr Autismus je pervazivní vývojová porucha s multifaktoriálními příčinami.
Během let, která uplynula od prvního popsání autismu Leo Kannerem, byla
navržena a vyzkoušena celá řada terapeutických postupů pro výchovu
a vzdělávání žáků s poruchami autistického spektra. Odborné studie opakovaně potvrzují, že nejlepší výsledky u postižených s autismem mají strukturované speciální programy. Tyto speciální vzdělávací programy jako jediné zajišťují
potřebnou dávku informovanosti a jasnosti, což je pro úspěšný vývoj dětí s autismem nezbytné.
Cílem této diplomové práce bylo popsat možnosti výchovy a vzdělávání
žáků s autismem v kombinaci s mentální retardací a upozornit na skutečnost, že i takto těžce postižené děti jsou schopny učit se a pracovat, pokud je
respektována základní triáda jejich postižení a pracuje se dle základních principů strukturovaného učení TEACCH programu.
Ve své práci jsem se snažila popsat základní principy strukturovaného
učení (individuální přístup, strukturalizaci, vizualizaci), zdůraznit nutnost speciálních pomůcek pro výuku a přiblížit tak edukaci žáků s poruchami autistického spektra. Lidé, kteří se narodí se smyslovým postižením, potřebují
vzdělávání a péči, která odpovídá charakteru jejich postižení. Stejně tak žáci
s poruchami autistického spektra potřebují výchovnou a vzdělávací péči vycházející z jejich vysoce specifických potřeb.
Strukturovaná výuka představuje přehledné nerozptylující prostředí, které
nevyvolává úzkost a frustraci. Pomocí důsledné strukturalizace a vizualizace prostředí dostávají děti s autismem jednoznačné odpovědi na otázky: Kde?, Kdy?, Jak?, Jak dlouho?, Jaký je sled jednotlivých činností?
Jestliže se mají takto postižené děti úspěšně zapojit do společnosti, je
nezbytné, aby se strukturované učení s vizuální podporou stalo integrální součástí vzdělávacích programů. Pokud vyhovíme speciálním vzdělávacím
potřebám těchto dětí zajištěním strukturovaných podmínek, umožníme jim, aby se dokázaly samy organizovat a aby na své okolí reagovaly adekvátním způsobem.
90
Shrnutí Ve své diplomové práci se zabývám edukací žáků s poruchami
autistického spektra. Cílem práce je popsat možnosti výchovy a vzdělávání žáků s autismem v kombinaci s mentální retardací a
dokázat že i takto
postižené děti jsou schopny učit se a pracovat, pokud je respektována základní triáda
jejich postižení a pracuje se dle základních principů strukturovaného
učení. Práce je rozdělena na část teoretickou a praktickou. V první kapitole popisuji autismus jako poruchu autistického spektra, ve druhé kapitole se zaměřuji na edukaci žáků s autismem, v kapitole třetí se věnuji pomůckám
určeným pro výuku. V praktické části práce uvádím kazuistiky 6 žáků, kteří navštěvují autistickou třídu ve speciální škole pro děti s více vadami.
Summary
I my thesis I treat the disturbances of autistic spectrum. The aim of my
work is to describe the possibilities of upbringing and educating pupils affected
by a combination of auticism and mental retardation and to prove that even children afflicted in this way are able to learn and work is long as the basic triad of their afliction is respected and they are taught according to the basic
principles of structured teaching. The thesis is divided into a theoretical and practical part. In the first chapter I describe autism as a disorder of the autistic spectrum, in the second chapter I concentrate on the education of autistic pupils
and the third chapter deals with teaching aids. In the practical section I list six cases of the pupils who attend an autistic class in a special school for children with combined defects.
91
Seznam použité literatury •
ČADILOVÁ, V., ŠOLC, J. Základy strukturovaného učení u osob
s poruchou autistického spektra. Praha: Apla, 2003 (materiály ke kurzu: Výchova a vzdělávání dětí s autismem).
•
ČADILOVÁ, V., JŮN, H., ŽAMPACHOVÁ, Z. Tvorba Individuálně
vzdělávacích programů u klientů s poruchou autistického spektra (metodický materiál).
•
ČADILOVÁ, V., ŽAMPACHOVÁ, Z. Edukačně – hodnotící profil dítěte
s poruchou autistického spektra (do 7 let). 1. vyd. Praha: IPPP, 2004. 47 s. ISBN 80 – 86856 – 02 – X.
•
Česká školní inspekce – zpráva o výsledcích inspekční činnosti.
Vzdělávání ve speciálních třídách pro děti a žáky s lékařskou diagnózou autismus. 2003, http://www.csicr.cz/temat/autis.pdf
• • • • • • • • •
ČIHÁČEK, V. Péče o lidi s autismem ve střední Evropě. Speciální
pedagogika, 1999, roč. 9, č. 3 – 4, s. 17 – 25. ISSN 1211 – 2720.
GILLBERG, Ch., PEETERS, T. Autismus – zdravotní a výchovné
aspekty. 2. vyd. Praha: Portál, 2003. 122 s. ISBN 80 – 7178 – 856 –2.
HOWLIN, P. Autismus u dospívajících a dospělých. 1. vyd. Praha: Portál,
2005. 296 s. ISBN 80 – 7367 – 041 – 0.
HRDLIČKA, M., KOMÁREK, V. Dětský autismus. 1. vyd. Praha: Portál,
2004. 208 s. ISBN 80 – 7178 – 813 – 9.
JELÍNKOVÁ, M. Autismus I. Problémy komunikace dětí s autismem.
1. vyd. Praha: IPPP ČR, 1999. 10 s.
JELÍNKOVÁ, M. Autismus II. Problémy v sociálních vztazích dětí
s autismem. 1. vyd. Praha: IPPP ČR, 1999. 19 s. JELÍNKOVÁ,
M. Autismus III. Problémy s představivostí u dětí
s autismem. 1. vyd. Praha: IPPP ČR, 2000. 14 s.
JELÍNKOVÁ, M., NETUŠIL R. Autismus V. Hra a hračka v životě dítěte
s autismem. 1. vyd. Praha: IPPP ČR, 2001. 36 s.
JELÍNKOVÁ, M. Autismus VI. Diagnostika a možnosti korekce chování u
klientů s autismem. 1. vyd. Praha: IPPP ČR, 2002. 26 s.
92
•
JELÍNKOVÁ, M. TEACCH Program – výchovně – vzdělávací program
pro děti, mládež a dospělé s autismem. Speciální pedagogika, 1998, roč. 8, č. 1, s. 18 – 23. ISSN 1211 – 2720.
• • • •
JELÍNKOVÁ, M. Testování dětí s autismem. Speciální pedagogika, 1997,
roč. 7, č. 1, s.10 – 12. ISSN 0862 – 1632.
JELÍNKOVÁ, M. Vzdělávání a výchova dětí s autismem. 1. vyd. Praha:
Univerzita Karlova, 2001. 104 s. ISBN 80 – 7290 – 042 – 0.
MÜHLPACHR, P. Autismus známá neznámá. Speciální pedagogika,
2001, roč. 11, č. 3, s. 143 – 148. ISSN 1211 – 2720. MÜHLPACHR,
P.
Typologie
speciálně
pedagogických
intervencí
u jedinců s autismem. Speciální pedagogika, 2001, roč. 11, č. 3, s. 149 – 155. ISSN 1211 – 2720.
• • • • • • •
NESNÍDALOVÁ, R. Extrémní osamělost. 2. vyd. Praha: Portál 1995.
NOVOTNÝ, J. Pomocná škola v Chotouňské ulici v Praze 10. Speciální
pedagogika, 1999, roč. 9, č. 3 – 4, s. 61 – 65. ISSN 1211 – 2720.
PEETERS, T. Autismus – od teorie k výchovně vzdělávací intervenci.
1. vyd. Praha: Scientia, 1998. 170 s. ISBN 80 – 7183 – 114 –X.
SACKS, O. Antropoložka na Marsu. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1997.
256 s. ISBN 80 – 204 – 0635 – 2.
SCHOPLER, E., MESIBOV, G. B. Autistické chování. 1. vyd. Praha:
Portál, 1997. 304 s. ISBN 80 – 7178 – 133 – 9.
SCHOPLER, E. Příběhy dětí s autismem a příbuznými poruchami vývoje.
1. vyd. Praha: Portál, 1999. 176 s. ISBN 80 – 7178 – 202 – 5.
SCHOPLER, E., REICHLER, R. J., LANSINGOVÁ, M. Strategie
a metody výuky dětí s autismem a dalšími vývojovými poruchami. 1. vyd. Praha: Portál, 1998. 271 s. ISBN 80 – 7178 – 199 – 1.
• • •
SROKOVÁ, E., OLŠÁKOVÁ, P. Autismus ve školní praxi. 1. vyd.
Ostrava: Montanex, 2004. 47 s. ISBN 80 – 7225 – 144 – 9.
ŠVARCOVÁ, I. Mentální retardace. 2. vyd. Praha: Portál, 2003. 192 s.
ISBN 80 – 7178 – 821 – X.
TEPLÁ, M. Vzdělávání dětí s autismem v České republice. Speciální
pedagogika, 1996, roč. 6, č. 1, s. 32 – 36. ISSN 0862 – 1632.
93
• • • • • •
THOROVÁ, K., SEMÍNOVÁ, M. Strukturované učení – Základy metodiky
práce u dítěte s autismem. 2005. http://www. autismus.cz
VÍTKOVÁ, M. Integrativní speciální pedagogika. 2. vyd. Brno: Paido,
2004. 463 s. ISBN 80 – 7315 – 071 – 9.
VOCILKA, M. Autismus. 1. vyd. Praha: Tech Market, 1996. 115 s.
ISBN 80 – 902134 –3 X.
VOCILKA, M. Autismus a možnosti výchovné praxe. 1. vyd. Praha:
Septima, 1995. 84 s. ISBN 80 – 85801 – 58 – 2.
VOCILKA, M. Výchova a vzdělávání autistických dětí. 1. vyd. Praha:
Septima, 1994. 72 s. ISBN 80 – 85801 – 33 – 7.
ZVOLSKÝ, P. Speciální psychiatrie. 2. vyd. Praha: Karolinum, 1998.
206 s. ISBN 80 – 7184 – 666 – X.
94
Seznam příloh 1. Fotografie autistické třídy.
2. Fotografie vizualizovaných denních programů. 3. Fotografie úkolů strukturovaných do desek. 4. Fotografie úkolů strukturovaných do krabic. 5. Fotografie komunikačních sešitů. 6. Procesuální schéma mytí rukou.
7. Procesuální schéma čištění zubů s pomocí.
8. Piktogramy sloužící jako vizuální podpora pro proces oblékání.