Ediční rada edice Polozapomenuté války doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií a žurnalistiky) doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. (FF UK, ředitel Ústavu světových dějin na FF UK) prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK a Technická univerzita Liberec) PhDr. Karel Richter, CSc. doc. PhDr. František Stellner, Ph.D. (FF UK a VŠE, ředitel Ústavu světových dějin na VŠE) prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. (FF UK, Ústav světových dějin)
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 2
14.3.2012 9:28:44
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 3
14.3.2012 9:28:44
EDICE
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 4
14.3.2012 9:28:45
DUŠAN TOMÁŠEK
Nevyhlášená válka BOJE O SLOVENSKO 1918–1920
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 5
14.3.2012 9:28:45
Rodiště Miroslava Ivanova
JAROMĚŘ-JOSEFOV
Copyright © Dušan Tomášek, 2005, 2012 Cover © Karel Kárász, 2005, 2012 Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2005, 2012 ISBN 978-80-7425-129-0
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 6
14.3.2012 9:28:45
7
OBSAH Prolog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Martinská předehra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Překročení hranic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Bitvy o duše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 Počáteční zmatky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Konec první etapy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 Práce v Paříži. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Jak to bylo v Trnavě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 Druhá etapa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 Přestřelky Praha–Budapešť . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 Vypovídá archiv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68 Třetí etapa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 Směr Bratislava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 Obnovení kázně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 Vzpomíná Vavro Šrobár . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 Opět nepokoje. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 Bolševický puč . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 Jižní ofenziva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .103 Rudoarmějské intermezzo. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .106 Kde je pěšák Čampulka? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .109 Bitva u Lučence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .114 Všední život? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .117 Jeden z nejtěžších dnů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .123 Nové vrchní velení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .127 Banská Bystrica . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .133 Slovenská republika rad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .137 Boje zuří dál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .142 Ústup za hranice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .147 Vyklizené Slovensko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .152
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 7
14.3.2012 9:28:45
8
Kudy a jak přichází mír . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .159 Starosti policejní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .165 Bez bot na Petržalku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .168 Školy, školy, školy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .172 Úkladné vraždy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .176 Bilance války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .178 Hlinkovo dobrodružství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .181 Společná ústava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .185 Střelba v Rumanové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .188 Armádo, pohov! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .192 Deuxiēme bureau v ČSR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .196 Znovu mobilizace! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .202 Pokusy o rozbití . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .207 Diplomatické válčení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .212 Velký Trianon . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .216 Dolaďování hranic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .227 Epilog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .236 Osudy hlavních aktérů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .243 Kalendář událostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .251 Hlavní prameny a literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .259
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 8
14.3.2012 9:28:45
9
Motto
Sotva jsem se z vojny vrátil, už mě volali, abych já šel na Slovensko zahnat Maďary. Hej muzika, ta nám pěkně hrá, ať žije Slovensko, Čechy a Morava, hej muzika, ta nám pěkně hrá, ať žije Masaryk a Praha! (Dobová vojenská píseň)
PROLOG Dva týdny před kapitulací Německa, a tedy před uzavřením příměří v první světové válce, vyhlásil Národní výbor 28. října 1918 v Praze samostatnou Československou republiku. Stalo se tak den po oznámení rakousko-uherského ministra zahraničí Andrássyho, že habsburská monarchie přijímá podmínky prezidenta USA Wilsona pro jednání o míru. V Praze toto oznámení mylně pokládali za kapitulaci, přestože ji Vídeň ještě nepodepsala. Nicméně lidé vyšli do ulic, a tak Národnímu výboru nezbývalo než se přizpůsobit a vyhlásit samostatnost. Republika byla na světě, i když poněkud předčasně narozená. První československý zákon o vzniku nového státu podepsal s Aloisem Rašínem, Antonínem Švehlou, Františkem Soukupem a Jiřím Stříbrným i představitel slovenského odboje MUDr. Vavro Šrobár, který byl právě na návštěvě v Praze… Již od jara 1918 se hovoří o vytvoření nové republiky Čechů a Slováků. Je to v souladu s Pittsburskou dohodou, podepsanou koncem května 1918 mezi zástupci slovenských i českých krajanů a Československou národní radou, vedenou v emigraci profesorem T. G. Masarykem. Dohoda proklamovala vytvoření společného, na rozpadající se
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 9
14.3.2012 9:28:45
10
Nevyhlášená válka
mnohonárodní monarchii nezávislého demokratického státu. Uvažovalo se i o tom, začlenit do správy ČSR také nejvýchodnější část republiky, tzv. Podkarpatskou Rus, patřící spolu se Slovenskem od konce 10. století k Uhrám. Tyto úvahy dostanou reálný rozměr v listopadu 1918, kdy dvě třetiny jejích obyvatel v plebiscitu rozhodnou o připojení k ČSR.
Poslední rakousko-uherský ministr zahraničí Gyula Andrássy ml.
Ještě před skončením války zveřejňuje prozatímní čs. zahraniční vláda 18. října tzv. Washingtonskou deklaraci, v níž prohlašuje nezávislost „československého národa“. Deklaraci vypracoval za svého pobytu ve Washingtonu prezident Masaryk. Má informovat vedoucí státy Dohody o demokratickém systému a programu Československa před
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 10
14.3.2012 9:28:45
Prolog
11
jejich jednáním o míru s Rakousko-Uherskem. Prozatímní čs. zahraniční odboj tímto dokumentem politicky uzavírá svoji několikaroční činnost. Už 29. října 1918, čtyři dny před podepsáním příměří mezi zástupci čtyř hlavních dohodových států, tedy Velké Británie, Francie, Itálie a USA, a rakousko-uherským zmocněncem, které vstoupilo v platnost 4. listopadu v 15 hodin, se němečtí poslanci vídeňského parlamentu ze severních Čech rozhodli vytvořit provincii Deutschböhmen (Německé Česko) a připojit ji jako autonomní část k německy mluvícímu Rakousku, budoucí Rakouské republice. Jejich kolegové ze severní Moravy a Slezska vyhlásili o den později se stejným záměrem provincii Sudetenland, 3. listopadu vznikla podobným způsobem na jihu Čech provincie nazvaná Böhmerwaldgau (Šumavská župa) a na jižní Moravě provincie Deutschsüdmähren (Německá jižní Morava), ke které mělo mj. patřit i druhé největší město v ČSR, Brno! Obě severní „provincie“ s novým Rakouskem dokonce ani nesousedily, šlo viditelně o vzdor či projev bezmoci poražených, popřípadě o předem připravenou a cíleně organizovanou provokaci. Pro rodící se československou armádu nebylo nemožné tyto pokusy o odtržení a rozbití vznikající čs. republiky zlikvidovat. S tichým souhlasem Paříže, kde začínaly jednat vítězné mocnosti o budoucnosti Evropy, vydala čs. vláda 29. listopadu 1918 příkaz k vojenskému obsazení těchto pohraničních oblastí. Již v první fázi světové války, zejména po ústupu ruských vojsk z Haliče a severovýchodního Slovenska, začaly narůstat vzájemné styky Slováků s Čechy. Předseda Slovenské národní strany (SNS) Matúš Dula, který v létě 1914 zdůrazňoval, že jeho stoupencům „záleží na tom, aby naše monarchie byla udržena ve své celistvosti“ a ze začínající války „vyšla vítězně“, nakonec činnost své strany zastavil, aby se v budoucnosti vyhnula eventuálnímu vymáhání projevů loajality ze strany uherské vlády. Rovněž předseda ľudové strany Andrej Hlinka zpočátku 28. července 1914 na shromáždění v Ružomberku přivítal válku z pozice „obránce uherské vlasti“. Podobně plédoval i slovenský poslanec Ferdinand Juriga v pešťském parlamentu. A vlivný politik Milan Hodža dal ve svém Slovenském týždeníku zveřejnit výzvu k věrnosti uherské vlasti.
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 11
14.3.2012 9:28:45
12
Nevyhlášená válka
Postupem války, obdobně jako u českých politiků (vždyť i Masaryk neuvažoval zpočátku o rozbití monarchie, ale jen o jejím federativním „vylepšení“), se i postoje slovenských představitelů k zachování Rakousko-Uherska v jeho původní podobě začaly měnit, i když méně radikálně. Dula „obratně lavíroval“ a zachovával mlčenlivost své „zrušené“ strany, také další člen vedení SNS Ivan Dérer radil vyčkávat, až jak válka dopadne: Když Uhersko vyhraje, bude to konec nadějí, když prohraje, pak prý osvobození „přijde samo od sebe“. Pročeské naděje na Slovensku částečně zmírnilo jednak prohlášení předsednictva Svazu českých poslanců z 24. ledna 1917 ve vídeňském parlamentu s ujištěním nového panovníka Karla I., že zůstanou věrni jemu i jeho potomkům, jednak podpisy členů Svazu pod textem dodaným ministrem zahraničí Czerninem 31. ledna s falešným tvrzením, že český národ „… v přítomnosti i v době příští jen pod žezlem habsburským vidí svou budoucnost“. Obrat nastal až v květnu 1917, kdy čeští spisovatelé v čele s Aloisem Jiráskem a spolu s nimi umělci i vědci ve veřejném manifestu prohlásili, že „český národ nemůže nynější delegaci (poslanců ve Vídni – poznámka autora) přiznati práva, aby na říšské radě jménem jeho mluvila a jednala“. Poslední věta manifestu poslance vyzvala: „Nedovedete-li učiniti zadost všemu, čeho národ po Vás žádá a co Vám ukládá, vzdejte se raději svých mandátů, prve než na říšskou radu vejdete, a odvolejte se ke své nejvyšší instanci: ke svému národu!“ Přesto však nelze vyloučit, že se do vědomí jak českých, tak i aspoň některých slovenských politiků zapsalo prohlášení Českého komitétu zahraničního ve Francii ze 14. listopadu 1915, v němž se mimo jiné říká: „Usilujeme o samostatný československý stát… Ztratili jsme důvěru v životnost Rakousko-Uherska.“ A že tento komitét se v květnu 1916 změnil v Československou národní radu (vedenou Masarykem, Benešem a Štefánikem), která už má své pobočky v Rusku, Itálii a USA, a že posléze 26. září 1918 vytvoří tříčlennou čs. zahraniční vládu. Ale zanechme obecných úvah o historickém vývoji a vraťme se do reality podzimu 1918 v českých zemích a v Uhrách. Největší problémy působí začlenění Slovenska do nového státního útvaru. Vyvolalo totiž silný odpor uherských vládních míst, spojený s dramatickými vojenskými událostmi. První světová válka v tomto
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 12
14.3.2012 9:28:45
Prolog
13
prostoru jako by neskončila. A pokud podle vyjádření dohodových států skončila, rozhořela se na moravsko-slovenské hranici válka nová, nikým a nikomu nevyhlášená. Zdálo se, že různé národnostní skupiny, ale především představitelé vídeňského i pešťského parlamentu a jim podobní „organizátoři“, chtěli zneužít rozkladu rakousko-uherského císařství i neinformovanosti místních obyvatel bez ohledu na rozhodnutí vítězných států výhradně ve svůj prospěch.
Profesor Masaryk na podzim 1917
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 13
14.3.2012 9:28:45
14
Nevyhlášená válka
MARTINSKÁ PŘEDEHRA Ještě před vznikem ČSR uslyšel uherský parlament v Pešti poprvé a zároveň naposledy slovenskou řeč. Poslanec a kněz Ferdinand Juriga se za pobouření, urážek, výsměchu a výkřiků maďarských poslanců hlásil k tisíciletému odkazu Velké Moravy: „Duch světa válkou odvalil velký kámen, který bránil vzkříšení slovenského národa od roku 907, od bratislavské bitvy, ve které ztratil svoje sebeurčující právo, svoji historickou státnost. Právo jeho bylo uloženo do hrobu smrtí Mojmírovou a pošlapáním učení svatých Cyrila a Metoděje.“ Když Juriga vznášel požadavky jménem Slovenské národní rady, která by se měla proměnit v Slovenské národní shromáždění, začaly se ozývat z pléna výkřiky uherských, ale snad i některých slovenských prouherských poslanců: „Kde je ta rada? Kde je slovenský národ? Kdo to vlastně je? V které župě žije? Vezměte mu slovo! Za ním stojí jen Češi! Slováci se hanbí, když mluví jejich jménem.“ Juriga se nenechal vyprovokovat. Hovořil podle záznamu plné dvě hodiny. To bylo 19. října 1918. S Wilsonovou odpovědí, v níž se hovořilo o sebeurčení národů, a s požadavkem na ukončení války i poválečného uspořádání se v Pešti seznámili až 21. října. Byla to pro Maďary rána. Parlamentní debata 22. a 23. října 1918 podle toho i vypadala. Účastnil se jí mimo jiných i dosavadní premiér Sándor Wekerle, jeho budoucí nástupce Mihály Károlyi, dále István Tisza a samozřejmě i známý čechobijce Láslo Fényes, povoláním novinář, který už na podzim 1917 zaútočil v témže parlamentu na český národ v souvislosti s únosem malé válečné lodě z rakousko-uherského Šibeniku do italské Ancony. Únos zorganizovalo sedm námořníků, z nichž byli jen dva Češi. Interpelace byla plná lží a nepřesností, Fényes zneužil toho, že si podrobnosti nemohl v Pešti nikdo ověřit: „Český národ musí poznat, že rakouské němectví je nejsilnějším argumentem, který nás vzájemně spojuje: jak se jednotlivé národy za války chovaly a kolik zrádců u jednotlivých národů bylo. Z každých 100 případů zrady připadá 70 na Čechy… Ano, každý by se měl dozvědět, jak často a jak strašnou zradu Češi spáchali nejen proti své vlasti (míněno Rakousko-Uhersko – pozn. aut.), ale také proti našim nešťastným bratrům,
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 14
14.3.2012 9:28:46
Martinská předehra
15
a kolik tisíc Maďarů musí krvácet, protože Češi vpustili nepřítele, který pak našim vpadl do zad.“ Není tedy divu, že i nyní v parlamentní debatě popustil Fényes uzdu své demagogii. Poněkud umírněně se k požadavku soužití Čechů a Slováků vyjádřil hrabě Károlyi: „Český národ uznejme jako národ, ale nemůžeme uznat jeho práva na Uhersko (tj. na Slovensko – pozn. aut.). Český neodvislý stát uznáme. Vyjednávejme s Čechy, a kdyby to nevedlo k cíli, půjdeme před Evropu!“ Žádal pak jmenování nové vlády. Také pro Jugoslávii „schvaloval“ samostatnost, ovšem s podmínkou, že bude Uhrám zajištěno spojení na Rijeku, kde mělo Uhersko svoji enklávu i s přístavem a loděnicí. Ale znovu opakoval, že je co nejrozhodněji proti spojení Čechů se Slováky. Károlyiho opozice se pak ohradila proti výkřikům, že Češi jsou vlastizrádci, i proti zesměšňování jejich touhy po samostatnosti. Socialista Fényes se ozval znovu, už umírněněji. Tvrdil, že maďarský lid vehnalo do války „kapitalistické panstvo“. A pak dodal: „Je to velké ponížení pro Rakousko-Uhersko, že máme vyjednávat s výborem československým jako s rovnocenným partnerem, jak to je ve Wilsonově nótě. Ale musíme se k tomu odhodlat, protože když se nepodrobíme této žádosti, vydáme se sami největšímu nebezpečí.“ Poslanec Tisza hovořil o „fantasmagorii československého státu“, neboť hlavní masa slovenských občanů je přece spokojená v maďarském „národním státě“! Doporučoval podpořit ty Slováky, kteří odmítají Čechy. Mají podle něj totiž možnost své požadavky realizovat v rámci Uherska! Z pléna se ozval i další řečník: „Československo je, chvála Bohu, pouhá fantazie!“ Ministerský předseda Wekerle pak doporučil uvést v odpovědi na Wilsonovy požadavky, že žádného československého protivníka Uhersko nezná: Chvála Bohu, že naši Slováci se ještě nevyjádřili, že se chtějí připojit k Čechům. Ba, jsou opačné náznaky. Ze dne na den se prý množí projevy proti takovému řešení. A tak se v Uhrách rozběhly akce, jak zachránit celistvost „dolních“ či přesněji „prostředních“ Uher s „horními“. Šlo to tak daleko, že byla Slovákům bez bližších podrobností dokonce nabídnuta autonomie! K této situaci se vyjádří v roce 1998 ve své knize Boj o Slovensko a Trianon známý slovenský historik Marián Hronský: „Hlavní
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 15
14.3.2012 9:28:46
16
Nevyhlášená válka
nebezpečí záchranných akcí z maďarské strany spočívalo v tom, že slovenská politická reprezentace se ještě stále oficiálně k žádostem slovenského národa nevyslovila, členstvo Slovenské národní rady zůstávalo po různých krajích Slovenska organizačně nepodchycené, neinformované a širším masám slovenského národa hrozila dezorientace.“ To přesně vystihuje situaci. Zejména tam, kde Maďaři organizovali různá prohlášení proti česko-slovenskému státu, především ve městech. Navíc pešťská vláda zavedla informační izolaci tím, že zakázala dovoz a distribuci českého tisku. Na venkově žil lid většinou vůbec bez informací o tom, co se v Uhrách či v Evropě děje, natož co se bude či co by se mělo dít.
Předseda Slovenské národní rady Matúš Dula
Tajemník Slovenské národní rady Karol Medvecký
Pouze v řadách mladších národovců a intelektuálů se na jaře 1918 objevovaly požadavky práva na sebeurčení a začlenění do společného státu. K vyjádření takového požadavku zcela veřejně však nedošlo. Zato v Pešti se hlasitě ozývají nespokojené hlasy s výsledky války, za které obviňují starou vládu. Nespokojenost vrcholí 24. října v mohutnou demonstraci, která požaduje do čela nového kabinetu postavit předsedu Maďarské národní rady Mihály Károlyiho. Jeho národní rada úřaduje
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 16
14.3.2012 9:28:46
Martinská předehra
17
v hotelu Astoria. Zástupce Vídně mezitím 29. října jmenuje premiérem Jánose Hadika. Ale do funkce nenastoupí. V hlavním městě dosud velkých Uher vypuká vzpoura lidu, armáda obsazuje nádraží, mosty přes Dunaj z Pešti do Budína a další objekty. Dne 31. října vytváří Mihály Károlyi novou vládu… Také v „Horních Uhrách“ narůstá už od konce září 1918 úsilí co nejdříve ustavit Slovenskou národní radu (SNR). Za vytvoření tohoto nejvyššího národního představitele se zasazovaly různé organizace, mezi nimi i Hlinkova ľudová strana. Od pešťských úřadů se podařilo získat povolení svolat „výborovou schůzi“ SNR na 30. října 1918 odpoledne do Turčianského Sv. Martina. Na tentýž den byla ovšem do Martina povolána i jedna rota uherského 15. pěšího pluku z Levic. Na martinském nádraží od rána kontroluje přijíždějící účastníky shromáždění uherská policie za asistence vojska. Atmosféru popsaly Slovenske národne noviny z 31. října: „Od stanice turčianskosvätomartinské do města hrnul se zástup hostí přišlých ze všech stran Slovenska, státní silnicí od Vrútek pochodovala setnina ozbrojených vojáků s maďarským zpěvem.“ Zástupci slovenského národa se scházejí dopoledne v místnostech banky Tatra na poradu. Ve 14 hodin se pak jimi zaplnila velká „obchodní síň“. Po diskusi a návrzích prohlášení je zvolen dvacetičlenný výbor SNR. Za předsedu účastníci vybrali Matúše Dulu, tajemníkem se stal Anton Medvecký. Organizátoři však zapomněli připravit návrh deklarace. Po zamítnutí jednoho návrhu z pléna přednáší svůj text farář Emanuel Zoch. Začíná slovy: „Zástupci všech slovenských politických stran, shromáždění dne 30. října 1918 v Turčianském Sv. Martině a zorganizovaní v Národní radu slovenské větve jednotného československého národa, trvají na zásadě sebeurčovacího práva národů, přijaté celým světem. Národní rada prohlašuje, že ve jménu česko-slovenského národa, bývajícího v hranicích Uherska, je jediná oprávněná mluvit a konat. Není k tomu oprávněna uherská vláda, která celá desetiletí nepoznala důležitější úlohu než to, jak potlačovat vše, co je slovenské, nepostavila a nepovolila našemu národu jedinou školu, nedovolila, aby se slovenští lidé dostali do veřejné správy a do úřadů, náš lid majetkově ničila a vykořisťovala svou středověkou feudální soustavou a politikou.
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 17
14.3.2012 9:28:46
18
Nevyhlášená válka
Nejsou oprávněné k tomu, aby mluvily ve jménu slovenského lidu, ani ty takzvané zastupitelské sbory, které jsou sestaveny na základě omezeného volebního práva, nedopouštějícího projevit vůli národa, a sestávající z lidí, kteří navzdory nařízení zákona nepřipustili na výborech čistě slovenských žup ani jediné slovenské slovo.“ Po této preambuli následují tři hlavní body: „1. Slovenský národ je částí i jazykově i kulturně-historicky jednotného česko-slovenského národa. Na všech kulturních bojích, které vedl český národ a které ho učinily známým na celém světě, měla účast i slovenská větev. 2. Pro tento
Patrně první „veřejný“ návrh mapy ČSR, osobně zakreslený T. G. Masarykem a poslaný v roce 1916 krajanům do USA. (Tmavé skvrny odleva: Lužice, Kladsko, Hlučínsko, dole Vitorazsko. Široký pruh od Žitného ostrova na jih k Záhřebu vyznačuje koridor k hranici budoucí Jugoslávie.)
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 18
14.3.2012 9:28:46
Martinská předehra
19
česko-slovenský národ žádáme i my neomezené sebeurčovací právo na základě úplné nezávislosti. Na základě této zásady projevujeme svůj souhlas s nově vytvořeným mezinárodně právním uspořádáním, které dne 18. října 1918 formuloval prezident Wilson a které dne 27. října 1918 uznal rakousko-uherský ministr zahraničí. 3. Žádáme okamžité uzavření míru, a to na všelidských křesťanských zásadách, aby byl mír takový, že by mezinárodními zárukami znemožňoval další válku a další zbrojení. Jsme přesvědčeni, že náš snaživý a nadaný slovenský národ, který navzdory neslýchanému útisku dospěl na takový stupeň národní kultury, nebude vyloučen z požehnaného míru a ze spolku národů, ale že i jemu bude dopřáno, aby se mohl vyvíjet podle svého rázu a podle svých sil přispěl k všeobecnému pokroku lidstva.“ Pod deklarací jsou podpisy Medveckého a Duly. Ihned po skončení odesílá předseda SNR Dula do Prahy telegram, který příštího dne zveřejní ve výrazném faksimile český tisk: „Turciansky sv martin 761 55/2 30 10 18 5.05 – slovenska narodna rada stoji na stanovisku bezpodminecneho a bezvyhradneho samourcovaciho prava slovenskeho naroda a na tomto zaklade vindikuje pre slovensky narod ucast na stvoreni samostatneho statu – pozustavajiciho zo slovenska – ciech – moravy a slezska – matus dula.“ Telegram, stejně jako text Deklarace, svědčí o tom, že účastníci martinského jednání ještě nevěděli o vyhlášení Československé republiky 28. října v Praze, které už před dvěma dny vtělilo Slovensko do společného státu. Domnívali se, že další svoji činnost budou ještě nějakou dobu muset vyvíjet „či už v Pešti, nebo v Prešpurku a Vídni, nebo zde v Turci a Liptově“. K nečekané změně dochází i v Pešti 23. října 1918 po obdržení telegramu, že 79. pěší pluk, složený ze Srbů a Chorvatů, obsadil dosud uherskou část Rijeky. 24. října nastupuje do funkce nový rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě Gyula Andrássy, který v odpovědi Wilsonovi mimo jiné uvede: „Jsem nucen uznat Čechy za bojující stranu, protože bez toho s námi vůbec nemluví…“ Proto prý také s bolestným srdcem uznal pojmenování „československý“… Rovněž ti slovenští a čeští politici, kteří jsou v centru dění, začínají chápat, že ve stavu příměří vlastně ještě neskončila válka, nýbrž je
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 19
14.3.2012 9:28:46
20
Nevyhlášená válka
pouze „pozastavena“. V takové situaci plně platí zásada fait accompli, podle které vyhrává ten, kdo dřív přijde, tedy včas zabere byť dodatečně sporné území vojenskou silou. Pochopili to v Praze stejně jako v USA. Proto T. G. Masaryk telegrafuje ze zámoří Edvardu Benešovi do Paříže, že Slovensko bude nutné obsadit. Proto Varvo Šrobár v Praze patrně v obavách, aby Slovenská národní rada nebyla Budapeští nucena k vyjednávání, je téhož názoru. Vyjadřuje ho větou: „Kdo na ně (rozuměj na Slovensko – pozn. aut.) první položí ruku, toho bude.“
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 20
14.3.2012 9:28:46
Překročení hranic
21
PŘEKROČENÍ HRANIC Nebylo to lehké. Komu by se chtělo umírat, když boje skončily a vojáci se konečně, mnozí po několika letech, mohou vrátit domů bez obav, že budou prohlášeni za zběhy? Čekají je tam nejbližší – ženy, matky, milenky, sourozenci a další, všichni ti, kdo přežili válku v zázemí. Čeká je také život v civilu, bez střelby a výbuchů granátů, bez nenáviděné, špinavé a propocené uniformy, bez vší a jiného hmyzu, bez rozkazů a šikany, bez poloprobděných nocí, trávených v zákopech rozblácených podzimními dešti, zato v čistých, voňavých, teplých a bezpečných peřinách… Kromě nejbližších je však také čekají výzvy. Neznějí příliš lákavě: „Vojáci, vy všichni, kteří národ náš stavíte nade vše, kteří chcete mít celou vlast svobodnou a šťastnou, pojďte ještě v poslední hodině války chránit a zachránit Slovensko. Vojáci, do zbraně!“ Tak píší v listopadu 1918 pražské Národní listy a obdobně ostatní české noviny. Je to těžké rozhodování. Výzvy jsou adresovány především bývalým rakousko-uherským vojákům z českých, popřípadě slovenských doplňovacích obvodů. Vracejí se do svých mírových posádek, odkud je před časem poslali na frontu. Nyní je tam čeká demobilizace. Služba na Slovensku je pro ně dobrovolná. Přesto se hlásí zprvu desítky, pak ale stovky těch, kteří podle textu z novin „národ svůj staví nade vše“. Nebo snad i ti, kterým se po mírovém nedostatku potravin, s nímž se doma setkali, zastesklo po pravidelném přísunu vojenského komisárku? Popřípadě které doma nikdo nečekal? Spolu s nimi nastupují službu vlasti také Sokolové. Informace o tom, do jaké situace dobrovolníci z Čech jdou a co je na Slovensku čeká, jsou nedostatečné a často neodpovídají realitě. Ani důstojníci o ní nevědí vše, natož pak mužstvo. Jednoduše jdou bratrům Slovákům na pomoc. Mnozí se hlásí s iluzemi, které mají k pravdě daleko. Není divu, že po delší době tyto iluze namnoze ztrácejí. Nejen Češi, ale i Slováci.
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 21
14.3.2012 9:28:46
22
Nevyhlášená válka
Například 31. října oslavovalo asi třítisícové shromáždění v Prešově na náměstí nástup nové Károlyiho vlády s představami lepšího života. Velitel náhradního praporu pplk. Issekutz, dosud brutální a bezohledný voják, se přes noc změnil v liberála a prohlašuje, že dosavadní uherské vojsko se „v této chvíli stává svobodným činitelem v osvobozené vlasti“. Okamžitá situace „svobodného činitele“ se však projevuje v tom, že donutí majitele hotelu Černý orel, před kterým manifestace probíhá, aby daroval na oslavu několik sudů vína. Další sudy už si hrdinové z 67. praporu ovšem berou sami. Potom, rozkurážení alkoholem, se vracejí do kasáren, odzbrojují stráže, vypáčí sklady, berou si nové uniformy, ale i pušky a kulomety, samozřejmě i dostatek munice. A pak spolu s místní chudinou rabují v obchodech a hostincích. Ráno jich část utekla domů. Zato větší počet maďarských důstojníků (údajně 120) staví ve městě hlídky a vyhlašuje vojenskou diktaturu třetího honvédského dělostřeleckého pluku! Velitelé přivolávají ze Spišské Nové Vsi posily a svévolně zřizují stanný soud! Z asi tří set vojáků, z nichž mnozí mají ještě kocovinu, odsuzují nejméně sto k smrti! Poprava se koná na náměstí před zraky ostatních pochytaných „vzbouřenců“. Po zastřelení první pětice a při přípravě popravy dalších pěti protrhávají „diváci“ kordon stráží a utíkají pryč. Honvédi po nich střílejí, část pochytají a znovu začínají popravovat. Výsledek: čtyřicet mrtvých vojáků a dva civilisti. Takových „výtržností“ spojených s drancováním je začátkem listopadu na Slovensku víc. Účastní se jich vojáci, navrátilci z front a chudí lidé z měst i vesnic. V mnoha místech nastalo bezvládí. Množí se různé pověsti o konci Rakousko-Uherska, o martinské deklaraci Slovenské národní rady. Lidé útočí proti „mocným“ – starostům, notářům, obchodníkům, statkářům. Snad nejvíc na Oravě a Kysuci, kde je bída největší. Hlavními strůjci jsou demobilizovaní vojáci i vracející se zajatci, částečně ovlivnění zkreslenými zprávami o vítězství revoluce v Rusku. Nová budapešťská vláda je zavalena žádostmi o zakročení, ale je proti šířící se lavině v podstatě bezmocná. Například zpráva z Nového Mesta nad Váhom ze 4. listopadu uvádí: „Hospodáři a vesničané jsou pro pořádek a pokoj, ale vojáci a lůza si nedají říct… Včera (tj.
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 22
14.3.2012 9:28:46
Překročení hranic
23
4. listopadu 1918) městští vojáci stříleli, 8 mrtvých a víc raněných… Dnes je lůza pánem.“ Útoky jsou zde namířeny většinou proti Maďarům, Němcům a Židům. Postupně, zvolna roste i důvěra ve Slovenskou národní radu… Podrobnější zprávu o situaci v Novém Mestě nad Váhom a okolí podal místní hospodářský správce František Strebický. Dochovala se v osobním archivu MUDr. Vavro Šrobára: „První srážka v Novém Mestě nad Váhom se stala v den trhu 4. listopadu. Na trh se nahrnuli lidé ve velkém množství z okolních vesnic. Hned zrána bylo možné pozorovat mezi lidmi rozčilení. Maďarští četníci, když uslyšeli rachot pušek, ozývající se směrem od Bohuslavic, se dali na útěk. Střelba z pušek a strojních pušek se ozývala čím dál tím hustěji. Okolo dvanácté hodiny utíkali zmatení lidé z náměstí a hnali se ven z města. Ozývaly se výkřiky: ‚Křesťani, utečte, židé bijí a zabíjejí křesťany!‘ Náměstí v Novém Mestě podobalo se obrazu vojenské bitvy. Z prvního patra kavárny Löwy a syn ostřelovali shromážděný lid na náměstí maďarští studenti a židovští výrostci. Lidé utíkali v hrůze a vrhali se do obchodů, kde drancovali; vyhazovali na ulici zboží a ničili je. Na náměstí leželi mrtví a ranění. Do boje zasáhl ještě pancéřový vlak s maďarskými vojáky, který si narychlo zavolali na pomoc novoměstští Maďaři z Trenčína. Ve městě i v jeho nejbližším okolí se ozýval nářek raněných a křik panikou zachvácených lidí. Lid z okolních vesnic přišel ráno do města sice podrážděný a rozhořčený proti vydřidušským novoměstským obchodníkům a kupcům, přesto ale jevil sklon vyúčtovat své válečné účty smířlivou cestou. Ráno dostavila se deputace k hlavnímu slúžnému (maďarskému správnímu úředníkovi – pozn. aut.) s žádostí, aby místní obchodníky vyzval k prodeji zboží za snížené ceny. Hlavní slúžný pověřil tímto úkolem vlídného a mezi lidem oblíbeného slúžného Kubínyiho. Ten, doprovázený deputací, šel do kavárny Löwy a syn, aby začal s vyjednáváním. Ve vchodu do kavárny narazili na stráž, která z neopatrnosti střelila do srdce a zabila slúžného. To mělo za následek, že v poschodí se nacházející maďarsko-židovská mládež se domnívala, že na kavárnu byl podniknut útok. Proto spustila
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 23
14.3.2012 9:28:46
24
Nevyhlášená válka
palbu z pušek a strojních pušek na lid, který zaplnil náměstí. Bezbranní lidé se dali na útěk z města, kde byli znovu ostřelovaní zmíněným pancéřovým vlakem. Vítězství Maďarů bylo úplné. Aby však zahladili stopy vražd, naházeli všechny zbraně do Váhu. Myjavci a Staroturanci (lidé z Myjavy a Staré Turé poblíž N. Mesta n. V. – pozn. aut.) už předtím, v neděli 3. listopadu, vypudili své židy z místa a přikázali jim, aby se víc nevraceli. Spokojeni touto nekrvavou revolucí umínili si jít na pomoc Novomešťanům. A tak se 4. listopadu vydali do Nového Mesta, kam dorazili ve chvíli, kdy pancéřový vlak střílel do lidí. Smělí Myjavci a Turanci se nedali na útěk, i když vlak mířil na ně, ale vnikli do města a dokonali dílo pomsty, které bylo toho dne tak neblaze započato: zpustošili zbývající obchody a doničili zboží. Nepokoje, vzpoury a rabování trvaly v Novém Mestě a okolí ještě dále. V odlehlých krajích, kde se nemohlo objevit české vojsko a český četník, revolty nepřestávaly. V tomto kraji byli postrachem Kalničani, lid tvrdý a bezohledný. Ti přepadli lihovar ve Vísce (severozápadně od Senice – pozn. aut.) a násilím se zmocnili zásob lihu, který odváželi v sudech a zpíjeli se do němoty. Do dědin ležících na levém břehu Váhu přišly maďarské trestné expedice z Trenčína, které krutě trestaly provinivší se občany. Maďarští četníci na této straně řeky se pomstili tak, že například nedaleko obce Medrovka pět mladíků, rozveselených požitým lihem, odsoudili k smrti a rozsudek na místě vykonali… V Priedvidzi začaly rabovačky 3. listopadu ráno. Do městečka se nahrnuli z fronty navrácení, puškami ozbrojení vojáci. Začali střelbu na náměstí, ale tak, že to vzbudilo dojem, že chtějí mezi židovskými obchodníky a živnostníky vzbudit strach. Úředníci, slúžnovci (tj. pracovníci úřadu hlavního slúžného – pozn. aut.), notář a četníci utekli a nechali město na pospas rebelantům. Tak jako i jinde válkou vyhladovělý a bídou umořený lid z periférie a z vesnic vrhl se na obchody. Odnášelo se, co komu padlo do ruky. V hostincích vnikli do sklepů a zčásti se na místě opíjeli, zčásti ve větších i menších nádobách odnášeli nápoje domů. Za oběť při tom nepadl žádný lidský život.“ Čeští vojáci a četníci pomoci nemohli, vždyť teprve 4. listopadu první z nich překročili hranici z Moravy na Slovensko. Snad jen výjimečně se našli místní lidé, kterým bylo jasné, že nedostatek potravin a dalšího
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 24
14.3.2012 9:28:47
Překročení hranic
25
zboží se bezhlavým a primitivním ničením zásob neodstraní. K takové výjimce došlo například v Modre u Bratislavy (dříve Prešpurk), kde rozbouřený dav uklidnil kněz Samuel Zoch s několika členy Slovenské národní rady. Avšak když nastal klid, vrátil se na místní velkostatek majitel s četou maďarských vojáků. Zjistili od správce, že nejaktivněji si počínal jeden slovenský mládenec, který mezitím odjel do Prešpurku. Vojáci si na něj počkali na nádraží, kde ho na rozkaz svého poručíka hned při návratu do Modry bez zjišťování pravdy zastřelili. Pražská Národní politika informuje o vstupu prvního českého vojenského oddílu na slovenské území 4. listopadu 1918: „Vojenský oddíl s vůdcem Šrobárem se vydal z Hodonína přes hranice do Skalice a Holíče.“ Jako první ovšem překračují slovenskou hranici vojáci náhradního praporu číslo 25 rakousko-uherského střeleckého pluku, vracející se ze St. Pöltenu poblíž Vídně do Kroměříže. Při zastávce v Hodoníně je místní národní výbor žádá, aby přerušili cestu domů a zajeli přes hranici do nedalekého slovenského Holíče a zabránili tam dalšímu rabování.
Jízdní hlídka francouzských legionářů na průzkumu
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 25
14.3.2012 9:28:47
26
Nevyhlášená válka
Veliteli nadporučíku Ripkovi se přihlásilo 131 dobrovolníků, z toho jedenáct důstojníků. Koneckonců jde o kratičký „výlet“ na dva tři dny kousek od Hodonína. Později o tom Ripka napíše: „Poměry se však vyvinuly jinak, než jsem předpokládal. Zamýšlená vojenská asistence k potlačení nepokojů se proměnila vývojem událostí v okupační boj, a moje asistenční rota o 120 mužích vyrostla během tří neděl na prapor s 500 muži, se kterým jsem obsadil západní Slovensko…“ Také Šrobárovu vládní svitu provází asi sto českých četníků a vojáků. Na hranicích se k nim přidává rota 148 slovenských vojáků z pluku se sídlem v Lučenci, vracejících se domů z Českých Budějovic. Dne 8. listopadu tito vojáci na náměstí ve Skalici složí přísahu československému státu. Už předtím obsadila část této „slovenské legie“ Trnavu a jiná část pomohla npor. Ripkovi při obsazování Gbel a Malacek. V postupu dál k Bratislavě jim brání silné oddíly maďarských vojáků a národní gardy, vyslaných proti nim z Bratislavy. Také Kúty, ležící asi 4 km od levého břehu Moravy, která tu tvoří hranici, jsou už v českých či přesněji v československých rukou. Ripkovým vojákům se ještě daří obsadit nádraží v Zohoru a Devínském Jazeru, ležícím už jen asi 15 kilometrů od Bratislavy. Dne 8. listopadu tam vzniká první demarkační čára na Slovensku, na které se npor. Ripka dohodl s bratislavskými maďarskými parlamentáři. Tato „miničára“ vede od Devínské Nové Vsi až prakticky ke spojnici Pernek–Pezinok v Malých Karpatech. Obě strany ji budou respektovat až do útoku čs. italských legionářů na Bratislavu koncem roku 1918. Dne 4. listopadu je Vavro Šrobár jmenován předsedou zatímní slovenské vlády. Má pod sebou jen tři ministry: Ivana Dérera pro záležitosti vojska a četnictva, Antona Štefánka pro školství a Pavla Blaho pro zásobování a organizování národních rad. Za prozatímní sídlo první slovenské vlády v dějinách této země zvolil její předseda starobylé město Skalici. Není to špatná volba; malá Skalica, ležící ve vinařské oblasti, sehrála v dějinách Slovenska významnou roli. Je proslulá rotundou ze 12. století a o tři století mladším klášterem. V 8. až 10. věku tu bývalo velkomoravské hradiště, ve 14. století se Skalica stala svobodným královským městem, v letech 1432 až 1434 byla v držení husitů, kteří odtud pořádali výpravy do Uher. Po Bílé hoře se stala útočištěm moravských exulantů. Bylo to tedy důstojné sídlo dočasného centra rodící se
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 26
14.3.2012 9:28:47
Překročení hranic
27
slovenské státnosti. Ze Skalice vyzvala vláda slovenský národ, aby zakládal „místní Národní rady“. V průběhu prosince vznikají snad stovky těchto svobodných slovenských orgánů moci, především ve venkovských obcích… Šrobárův kabinet bude však „vládnout“ jen deset dnů, do 14. listopadu. Pak bude nahrazen Ministerstvem pro správu Slovenska řízeným opět Vavro Šrobárem. Dne 13. listopadu vyhlašuje pražský Národní výbor jako své poslední rozhodnutí zatímní ústavu, která přenáší státní moc na jednokomorovou sněmovnu – Národní shromáždění. Vznikne rozšířením Národního výboru podle klíče, kterým byl on sám ustaven. Počáteční stav 256 poslanců bude v březnu 1919 doplněn o další zástupce Slovenska. Ve čtvrtek 14. listopadu 1918 se poprvé schází v Praze československý parlament. Jednání zahajuje předseda Národního výboru Karel Kramář. Na jeho návrh volí shromáždění Tomáše Garrigua Masaryka v nepřítomnosti prezidentem republiky. Pak je předsedou první československé vlády zvolen Kramář, který před dvěma lety byl spolu s dalšími politicky odbojnými Čechy vězněn ve Vídni, kde čekali na výkon nejvyššího trestu. Smrt stařičkého „císaře pána“ na podzim 1916 je zachránila před smrtí vlastní. Po volbě prezidenta a předsedy vlády, provázené ovacemi, následuje volba předsedy Národního shromáždění. Stává se jím sociálně demokratický poslanec František Tomášek. Ihned skládá do rukou předsedy vlády slib. Ve svém projevu zdraví „za hřímavého souhlasu přítomné poslance slovenské“, jak zdůraznil denní tisk a „vyslovuje pevné přesvědčení, že nic na světě nerozerve nás od sebe“. Poté nově zvolený místopředseda NS, zástupce Slovenské ľudové strany dr. Metod Matej Béla, „tlumočí pozdravy jménem slovenského národa národu českému a jeho velkým synům a duchům, jimž jedině a výlučně může vděčiti za své vysvobození. Národ slovenský tlumočí ústy našimi bratrskou lásku národu českému.“ Své děkování končí slovy: „Národu slovenskému slibují Maďaři svobodu. Slibovaná je nám svoboda slovenská, my však přísaháme, že slovenské svobody nechceme. (Ozývají se výkřiky „Výborně“, potlesk a shromáždění vstává.) My přidržet se chceme československé svobody. (Bouřlivý potlesk, řečníku se blahopřeje).“
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 27
14.3.2012 9:28:47
28
Nevyhlášená válka
Když ovace na oslavu věčného bratrství a sliby věrnosti končí, jsou jmenováni první ministři první vlády. Ze Slovenska dvojnásobný ministr MUDr. Vavro Šrobár (ministr zdravotnictví a ministr pro správu Slovenska), generál dr. Milan Rastislav Štefánik (zvolen v nepřítomnosti ministrem vojenství) a dr. Mořic Hruban (ministr bez portfeje). Zřízením ústředních orgánů republiky samozřejmě boj o Slovensko nekončí. Naopak! Výnosem Vrchního velitelství čs. branných sil v Praze čj. 401/Gšt s datem 9. listopadu 1918 je vytvořeno Velitelství československých vojsk na Slovensku se sídlem v Uherském Hradišti, tedy na Moravě, ale nedaleko slovenských hranic. Jeho dočasným velitelem se stává generál Štika. Výnos stanoví, že úkolem velitelství je „koordinovat akce prvních vojenských oddílů, přicházejících od počátku listopadu na Slovensko především proto, aby chránily tamní obyvatele a státní objekty před pleněním a destrukční činností maďarských orgánů, které se nechtějí vzdát svých pozic, zpočátku z řad dobrovolníků – příslušníků ‚českých‘ pluků bývalé rakouské armády, vracejících se z fronty“. Organizačně je později sjednotí plukovník Schöbl, který bude 25. listopadu 1918 jmenován do velitelské funkce místo generála Štiky. S doplňováním řad dobrovolníků jsou nemalé starosti. Bojové střety vojsk na Slovensku se s dalším postupem do země množí. Obdobně přibývá zpráv o protiakcích Maďarů, ne vždy řízených z centra, iniciátory bývají i samozvaní místní odpůrci, kteří nejsou nikomu za nic zodpovědní. Česká tisková kancelář posílá o jedné takové akci hlášení 6. listopadu 1918 z Hodonína: „Do Záhorie a Stupavy (okres Bratislava-venkov – pozn. aut.) vyslala maďarská rada z Prešpurku asi padesát nezralých 12–14letých hochů, vyzbrojila je ručními granáty. Hoši nazvali se trestní expedicí a svedli v těchto městech boj s bezbranným lidem. Je čtyřicet mrtvých a mnoho raněných. Pešťská vláda dala pokyn úřadům na Slovensku, aby jen násilí ustupovaly. Ve městech, kde jest četnická hlídka naše (slovenská), je vzorný klid a pořádek. Tisícové shromáždění ve Skalici vyslechlo oznámení o československém státě s nadšením. Národní výbor v Praze bude protestovati v Pešti proti maďarskému násilí.“
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 28
14.3.2012 9:28:47
Překročení hranic
29
V novinách se objevují další výzvy podporující nábor dobrovolníků. Například Národní politika z 11. listopadu: „Vojíni 8. střeleckého pluku, kteří v těchto dnech bez dovolení odejeli na dovolenou od náhradního praporu na Pohořelci, z vážných důvodů důtklivě se vyzývají, aby ihned k náhradnímu praporu se vrátili. Velitelství praporu.“ Československá vojska se dávají na pochod proti proudu Váhu na sever k Trenčínu. Obsazují Piešťany a postupují přes Nové Mesto nad Váhom dál. 10. listopadu náhle v údolí řeky nedaleko zříceniny hradu Beckov narážejí na silnější odpor Maďarů. Daří se ho nakonec zlomit. Cesta do Trenčína i dál je opět volná. Jiný oddíl se vydal od severomoravského Jablunkova do Čadce. Při postupu se setkal s odporem organizovaným místními maďarskými úřady. Nejenže odmítají uznat právo ČSR na obsazení „Horní země“, ale navíc tolerují místním lidem drancování a páchání dalších nezákonných trestných činů. Doplňování dobrovolnických řad je proto krajně naléhavé. Nově přicházející vojáci skládají přísahu republice, kterou 5. listopadu zveřejnilo vedení pražského Národního výboru: „Přísaháme při všem, co je nám svaté, a v plné shodě se svým svědomím, že budeme poslušni vlády státu československého, Národního výboru v Praze a všech vládou ustanovených velitelství svých, přísaháme, že budeme bez odmluvy plniti její nařízení vždy a všude i v nebezpečí, bez váhání a odporu, že svých vojsk neopustíme, ale i životy ochotně dáme na ochranu vlasti a za její svobodu; přísaháme, že budeme druh druha milovati, k sobě věrně státi, v nebezpečí se neopouštěti, ale až do konce brániti tak, jak nám káže mužná povinnost a vědomí povinností občanských. Tak přísaháme!“ Také maďarská „lidová vláda“ vydává v Pešti podle telefonické zprávy z 11. listopadu provolání k lidu a armádě. Nemá záviděníhodnou pozici. Podle rozhodnutí vítězů ztrácí nejen Slovensko, ale musí vydat téměř stejné území, jaké mají vlastní Uhry, Rumunsku, a navíc jižní část země Jugoslávii. V provolání protestuje proti „útokům československého státu“ a vyhrožuje, že bude hájit své hranice ozbrojenou mocí. Prohlášení podepsal nový předseda vlády hrabě Mihály Károlyi, který vystřídal 31. října 1918 svého předchůdce Sándora Wekerleho. Ihned sáhl k opatření, které pešťské vládě rozhodně ke cti nepřispívá: Vydal honvédům, tedy příslušníkům takzvané zeměbrany, i normální armádě rozkaz, aby
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 29
14.3.2012 9:28:47
30
Nevyhlášená válka
se zbraněmi v rukou bránili československým vojákům, kteří se vracejí z balkánských a dalších front domů, ve vstupu na slovenské, vlastně už československé území! Důsledky jsou značně krvavé. V Komárně přepadla maďarská domobrana ze zálohy transport českých navrátilců. Velitel transportu setník Mrázek, který se pokusil vyjednat průjezd přes hranice, byl honvédy zastřelen a hozen do Dunaje. V nastalém boji je 37 navrátilců zabito a větší počet raněn. Honvédský útok začal zákeřně, když čeští vojáci v předtuše blížícího se domova vystoupili beze zbraní z vlaku… V jiném hlášení se uvádí, že „ve Vácově“ (Vác, severně od Pešti a Budína – pozn. aut.) došlo 9. listopadu při projíždění stanicí k pokusu o odzbrojení dalšího českého oddílu. Pokus se nezdařil. Přepad si vyžádal na maďarské straně jednoho mrtvého, tři těžce a dva lehce zraněné. Bránící se čeští vojáci měli tři mrtvé a několik raněných. Konečně otiskují pražské deníky ze 14. listopadu 1918 dlouho očekávanou reportáž ČTK, zakončenou vlastenecko-nacionalistickým zvoláním: „V důstojné náladě opouštějí vojska, vyslaná na Slovensko, Prahu… Oni odjíždějí k Vlárskému průsmyku a dále k slováckým Beskydám, aby chránili slovenské duše proti spárům avarských ďáblů… Nuže chutě k dílu! Nazdar!“ S projevy nacionalismu, ale i vypjatého šovinismu tato doba nešetří. Ale ani s projevy bezstarostnosti, často až hazardu… Snadný postup československých oddílů po železniční trati za Trenčínem, v oblouku stáčejícím se ze severního směru na východní přes Dubnici a Považskou Bystrici, jako by ukolébával ostražitost. Nadporučík Kohout, který je v prvním sledu, si může zapisovat obsazovací trasu: 11. listopad Bytča. 12. listopad Žilina s odbočkou na Čadcu. 13. listopad Vrútky s odbočkou na Martin. 14. listopad Turany a dál k východu Kraľovany se soutokem Váhu s Oravou, přitékající zleva. Pohoda náhle končí. Patrně je to důsledek usnesení pešťské vlády z 8. listopadu po jednání s generálem Franchetem – to však nadporučík Kohout ani kdokoli jiný na soutoku dvou řek neví. Most přes řeku je poškozený a za ním zakopaný nepřítel!
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 30
14.3.2012 9:28:47
Bitvy o duše
31
BITVY O DUŠE Už dva roky před novým stoletím, tedy v roce 1898, schválil uherský parlament zákon o změně jmen slovenských obcí (u měst se to údajně stalo již dříve) za názvy maďarské. Podle slovenského historika, člena čs. delegace na mírové konferenci v Paříži Fedora Houdka, prý poslancům bylo „nemilé, že na mapách Uher je mnoho nemaďarských názvů, čímž se před cizinou dokumentuje polyglotnost (mnohojazyčnost) země“. Radikální a bezohledné pomaďaršťování nebralo ohled na mínění obyvatelstva. Po přejmenování se údajně Slováci ve své vlastní krajině nevyznali. Nespokojenost slovenských občanů s maďarskými názvy dal 8. října 1918 najevo mimo jiné dokonce i maďarský sociálně demokratický časopis Népsava uveřejněním provolání, v jehož čtvrtém bodu se žádalo zrušení národnostního útlaku. Dosavadní Wekerleho vláda však nechce uvolnit místo opozici, která proto 25. října zřizuje jako „svoji vládu“ Maďarskou národní radu (MNR). Do čela MNR se staví hrabě Mihály Károlyi. Její vliv a popularita rychle roste, takže vláda nemůže uskutečnit svůj původní záměr dát členy Rady pozatýkat. Károlyi pošle 30. října pozdravný telegram právě ustavené Slovenské národní radě do Martina s tím, že uznává práva Slováků na sebeurčení (později, jako předseda nové maďarské vlády a poté i jako prezident na uznání onoho práva poněkud pozapomene). Stejně vstřícná odpověď SNR, kterou pomohl koncipovat Milan Hodža, přichází z Martina do Pešti. Je v ní mimo jiné náznak, že se Slováci hodlají spojit v jednom státě s Čechy. Vyplývá to zcela jasně z této věty: „Svobodný československý národ chce zůstat maďarskému národu dobrým sousedem a bratrem.“ Pravděpodobně právě tato formulace popudila vysoký uherský klérus. Je to koneckonců pochopitelné, vždyť ani jeden z biskupů slovenských diecézí není Slovákem a ani jeden z nich nemluví plyně slovenským jazykem. Na Wekerleho žádost poslal arcibiskup Csernoch už na jaře 1918 všem svým podřízeným biskupům příkaz, aby naváděli kněžstvo k odporu proti Čechům a vedli bohabojný slovenský lid setrvávat věrně při Uhersku. Použil k tomu demagogické a lživé zdůvodnění, že právě
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 31
14.3.2012 9:28:47
32
Nevyhlášená válka
takovou podporu budou prý Maďaři potřebovat na budoucím jednání mírové konference. Dne 23. října píše Csernoch další výzvu, tentokrát rovnou děkanům. Ve svém „pastýřském listu“ uvádí, že nepřátelé uherské vlasti chtějí připojit její část k českému státu a slibuje nemožné: že totiž Slováci „pod žezlem nynějšího panovníka si mohou uhájit vše, co je jim drahé a mohou dostat vše, co si nárokují jako občané maďarské vlasti“. Poté své podřízené straší, jaká národní i církevní poroba jim hrozí. A znovu ukládá duchovním, aby v tomto smyslu působili na věřící lid. Kde? Především v kostele. Arcibiskup se vydal na nejistou půdu vysoké politiky. Chce zneužít nevědomosti a neinformovanosti prostých lidí. A neví či nechce vědět, že mezi „obyčejnými“ faráři je dost takových, kteří cítí víc slovensky než katolicky. Proti jeho čachrování s lidskou důvěřivostí se 6. listopadu 1918 ozývá jeden z nich, ružomberský farář a od roku 1915 předseda jím založené Slovenské ľudové strany Andrej Hlinka. Ve svém článku píše, že Slováci jedině v československém státě vidí ochranu proti tisíciletým křivdám, a proto Csernochovu radu odmítají. A 10. listopadu posílá svým kolegům duchovním vlastní oběžník, ve kterém jim poněkud opožděně sděluje, že „československý stát už je skutečností…“ Přesto se však najde dost kněží, kterým je království nebeské bližší než pozemská republika. O jejich štvaní proti ní bude hovořit nejedna zpráva zasílaná do Bratislavy. O dalších „bojích o duše“, už nikoli na půdě náboženské, probíhajících na východním Slovensku, se obšírně zmíní nám už známý Fedor Houdek ve svých vzpomínkách, které zveřejní v lednu 1929 ve Slovenském Denníku. Přečtěme si aspoň stručnou ukázku: „Z Pešti se vyrojily celé roje agitátorů s tiskovinami a maďarskými časopisy, kterými zaplavovali slovenská města, přestože kníže primas Csernoch, právě tak jako evangelický biskup Raffay, chtěli pastýřskými listy ovlivňovat kněze a jmenovitě přesvědčovat maďarónské faráře. Ba Raffay, chráněný maďarským vojskem, měl tu drzost přijít 28. listopadu agitovat do samotného Turč. Sv. Martina. Lid ale všude odolal nástrahám, lákání. Slovenské časopisy úředníci z poštovních vagonů vyhazovali
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 32
14.3.2012 9:28:47
Bitvy o duše
33
v celých balících, aby nedošly na místo určení a aby tak Slováci nevěděli, co se děje. Nic to nepomáhalo, vzniká víc a víc Národních rad, častější jsou veřejná shromáždění, která všechna se hlásí k Slovenské národní radě a k československému státu. Muka přetrpěl lid zvlášť ve východních stolicích, kde celá slovenská inteligence pozůstávala z několika katolických a evangelických kněží, roztroušených po vesnicích daleko od sebe. Maďarónští učitelé a kněží, úředníci, vrhli se naň, chtěli, aby se veřejně vyslovil proti čs. státu, ale on raději mlčel a žádal pomoc od Slovenské národní rady! Nebylo jinak ani v jižních stolicích. Jako čarovným proutkem ožívaly i kraje národně neprobuzené.“ Maďarská vláda se 13. listopadu 1918 snažila dohodnout s Rumuny. Ministr pro národnosti Oszkár Jászi předložil návrh o dočasném uspořádání rumunské otázky, dokud ji nevyřeší mírová konference. Rumunský Národní výbor však návrh nepřijal a hned ostrým manifestem „Všem národům světa“ deklaroval poprvé otevřeně, že Rumuni nechtějí nadále setrvat ve svazku Uherska… Jászi v polovině listopadu hledal styk se Slovenskou národní radou, formuloval už i návrhy, dr. Pavol Fábry rokoval o slovenských a maďarských národních radách s maďarskou vládou a zvlášť s velitelem maďarské gardy Fényesem. Ale věc protahoval a vedl vyjednávání tak, aby skončila nerozhodně. Průběh jednání oznámil Fábry osobně i v Praze. Nejen Maďaři napadají Slovensko, ale od severu i Poláci. Už 6. listopadu vpadli na Oravu, později vnikají i do Spiše. A za nimi táhnou hned agitátoři, kteří se snaží naklonit obyvatelstvo Polsku prodejem laciného petroleje a soli, kterých je velký nedostatek… Slovenský pohyb vyvolává velký strach u pomaďarštěné spišské německé inteligence. Proto města, jejichž správa je v rukou odrodilých Němců, začínají pracovat pro integritu Uherska a vyslovují se proti čs. státu. Na slovenské obyvatelstvo však města nemají téměř žádný vliv, mezi lidmi se už šíří zpráva o Slovenské národní radě a její rezoluci, souhlasí s ní a přejí si československý stát. Němci a maďaróni, když se dozvídají, že se československé vojsko blíží ke Spiši, rychle změní sůj názor a vyšlou 11. prosince k Liptovskému národnímu výboru deputaci s tím, že se připojují k Slovenské národní radě. Také to telegraficky oznámí do Martina. Rozhodují se také přijmout čs. vojáky na Spiši přátelsky…
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 33
14.3.2012 9:28:47
34
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 34
Nevyhlášená válka
14.3.2012 9:28:47
Bitvy o duše
35
Demarkační čáry (k mapce na protější straně) Kromě místních demarkací, jako byla např. „miničára“ dohodnutá 8. 11. 1918 s maďarskými parlamentáři z Bratislavy od Děvínské Nové Vsi k Malým Karpatům nebo před Vánocemi 1918 s polskými nájezdníky na Spiši, byly v průběhu války dohodnuty celkem tři dlouhé demarkační čáry oddělující Maďarsko od Slovenska: 1. První demarkační čáru načrtl v Paříži 21. listopadu 1918 spolu se svým pražským kolegou Benešem francouzský ministr zahraničních věcí Pichon (říkalo se jí Pichonova): Bílé Karpaty od hranic s Rakouskem – řeka Morava – Bratislava – Dunaj – dolní tok Ipľu – Rimavská Sobota – soutok Laborce s Uhem – tok Uhu k severní hranici s Haličí. 2. Druhou demarkační linii načrtl v Budapešti 6. prosince 1918 zástupce pražské vlády Hodža s maďarským ministrem vojenství Bárthou (říkalo se jí Hodžova): Devín – Pezinok – N. Zámky – Šurany – severně od Levic – Lučenec – Revúca – Obišovce – severně od Trebišova – Vihorlat – k Humennému – Dukelský průsmyk. (Ponechávala v Maďarsku Bratislavu, Dunajskou Stredu, Nové Zámky, Komárno, Levice, Fiľakovo, Rimavskou Sobotu, Rožňavu, Košice, Michalovce, Medzilaborce a další místa.) 3. Třetí demarkační čáru načrtl 21. prosince 1918 z podnětu pražské vlády v Paříži maršál Foch (říkalo se jí Fochova): Dolní tok Moravy – Dunaj – Ipeľ – jižně od Rimavské Soboty – soutok Laborce s Uhem – tok Uhu k severní hranici s Haličí. V podstatě se shodovala s Pichonovou (až na úsek u Rimavské Soboty) a nepočítala ještě s vtělením Podkarpatské Rusi do ČSR. Definitivní hranici ČSR a Maďarska schválila v Paříži 12. června 1919 Nejvyšší mírová rada. Odpovídá v podstatě Fochově čáře a tedy i dnešní hranici (až na Petržalku po fait accompli 13. srpna 1919, a na přisvojení si Podkarpatské Rusi Sovětským svazem na podzim 1944 s dodatečným nuceným podepsáním smlouvy 29. července 1945 v Moskvě).
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 35
14.3.2012 9:28:48
36
Nevyhlášená válka
Vraťme se však ještě ke vzpomínkám Fedora Houdka: „Redaktor protislovenské Naší zástavy a Eperjesi Lapok Viktor Dvortsák spolu s farářem Liptajem založil 4. listopadu 1918 v Prešově Východoslovenskou národní radu. Ihned rozeslali výzvu ‚východním Slovákům‘ a začali agitovat pro integritu země proti Slovenské národní radě v Martinu a proti československým snahám. Prohlašovali, že východní Slováci nepatří k západním. Mezi odrodilými úředníky, knězi, učiteli a statkáři našli dost spolupracovníků. Ale lid nic nedal na jejich slova. Dvortsák začal tedy vyjednávat s Jászim, aby maďarská vláda uznala jeho ‚národní radu‘ za představitelku Slováků, ale ministr, informovaný kdo to Dvortsák je, a že Slováci za ním nestojí, ho odbyl. Dvortsák potom začal agitovat po vesnicích a na 24. listopadu svolal shromáždění do Prešova. Dožil se však blamáže, protože po velkých řečích proti ‚českým aspiracím‘ přítomní slovenští rolníci a řemeslníci provolali ‚Sláva Slovensku!, Dolů s Uherskem!, Nechceme jít s Maďary!‘ a shromáždění opustili. Nepomohly ani četné rozdávané letáky. Po šarišských vesnicích se začaly vyvěšovat slovenské a české prapory a ze škol se strhávaly maďarské nápisy…“ Po nezdarech s Východoslovenskou národní radou se Dvortsák a spolu s ním prešovský právník dr. Karol Bulissa 4. prosince rozhodnou založit v Košicích „samostatnou slovenskou republiku“, s jejíž pomocí chtějí odvést Slováky od Československa, když už to jinak nejde. Navrhují předsedovi SNR Dulovi a pak i dr. Hodžovi funkci prezidenta a více slovenským politikům různá ministerstva. Budou však odmítnuti. Hodža na dotaz pešťských žurnalistů odpoví, že Slováci nemají s akcí nic společného! Oba „republikáni“ se ale ještě nedají odradit! Vidina možné kariéry je zřejmě lákavá. Dvortsák proto zajede 6. prosince spolu s deputací svých stoupenců z východních krajů do Pešti. Bude tam protestovat proti obsazování Slovenska československým vojskem. Bulissa sepíše memorandum, ve kterém požádá maďarskou vládu, aby „slovenské lidovládě“ odevzdala správu slovenských stolic. Zajde s tím 9. prosince k Jászimu. Sám sebe navíc navrhne do funkce konzula „slovenské republiky“ u pešťské vlády. Toto usilování však skončí fiaskem, přestože 11. prosince skutečně „slovenskou republiku“ v Košicích vyhlásí! Jde o jejich poslední pokus. Bude se rovnat plácnutí do vody.
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 36
14.3.2012 9:28:48
Bitvy o duše
37
„Maďarská vláda se 13. prosince rovněž zaobírala problémem samostatné slovenské republiky. Myšlenku vzala s radostí na vědomí, pokud ji uzná mírová konference. Ale Dohoda uznala jen československý stát.“ Fedor Houdek toto vzpomínání končí tím, že pešťský kabinet se nechtěl dostat do konfliktu s dohodovou vojenskou misí a radši tedy do nového dobrodružství nešel…
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 37
14.3.2012 9:28:48
38
Nevyhlášená válka
POČÁTEČNÍ ZMATKY Zmatky, které se zpočátku objevily, nejsou způsobeny pouze poválečnou atmosférou, stovkami různých transportů s navrátilci, křižujícími Evropou, popřípadě ani novými hranicemi vytyčovanými na území zanikající monarchie. Pokud jde o Slovensko, přičiní se o ně i sami spojenci ČSR. Stanoví v Paříži demarkaci, tedy vytyčení prozatímních hranic, tak, že její čára povede místy nevhodným terénem. Například v Rimavské Sobotě bude údajně určena středem města, a dokonce i prostředkem kostela! Takže jeho návštěvníci by mohli stát i klečet jednou nohou v Československu a druhou v Uhrách. V ujednání o příměří sice sami stanovili, že „Dohodě jest vyhrazeno vojensky obsaditi jakoukoli část uherského území“, takže nový čs. stát, patřící k vítězným dohodovým zemím, byl oprávněn vyslat svou armádu nejen na Slovensko, ale teoreticky i na kterékoli území bývalých Uher, včetně jejich dnešního zbytku. Avšak francouzský generál Franchet d’Esperey, který většinou sídlil v evropské části Turecka a měl za úkol dohlížet na dělení východní části Rakousko-Uherska, přispěl ke zmatkům patrně nikoli záměrně, zato podstatně. Maďarská vláda se snaží vybřednout z těžkostí a porážky pokud možno lépe než Rakousko a Německo. Z toho důvodu se její předseda hrabě Károlyi poté, co se mu nepodařilo jiné spojení s vyššími zástupci Dohody, rozhoduje vyjednávat osobně alespoň s generálem Franchetem. Stalo se tak z Károlyiho vlastní iniciativy, nicméně podpořené 2. listopadu 1918 „doporučením“ z rakouského vrchního vojenského velitelství. Dostal je v poslední chvíli, den předtím, než bylo v severní Itálii podepsáno s Rakousko-Uherskem příměří. Šlo o akt vyloženě vojenský, o dalších problémech se mělo jednat později. Károlyimu to ale umožňovalo získat určitý prostor k jednání. Do Pešti přichází navíc 4. listopadu informace, že srbská armáda operující na Sávě hodlá postupovat k severu, k Novému Sadu a do elé Vojvodiny, kterou dosud drží Maďarsko ve svém područí. Generál Franchet přijíždí do Bělehradu a 7. listopadu k večeru maďarskou delegaci přijímá. Károlyiho memorandum přerušuje patřičnými glosami. Když vedoucí delegace například mluví o Uhersku, opravuje
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 38
14.3.2012 9:28:48
Počáteční zmatky
39
ho Franchet, aby hovořil jen o Maďarsku. Obdobně hraběte upozorňuje, aby nemluvil o neodvislém českém státu, nýbrž o Československu. Tyto poznámky dávají budapešťské delegaci tušit, že s Velkým Uherskem je konec. Generál to ve své odpovědi potvrzuje: Maďaři šli do války spolu s Němci, byli si jisti jako oni, a proto s nimi také budou potrestáni. Pak předkládá členům maďarské delegace podmínky příměří. Nejvíce se jich dotýká bod 17, podle kterého Dohoda zasáhne při nepokojích vojensky a převezme v Pešti správu země, pokud bude Maďarsko pronásledovat jiné národy. S tím generál Franchet delegaci propouští, aby si mohla podmínky prostudovat.
Velitel balkánské dohodové fronty gen. Franchet d’Esperey, tvůrce „bělehradského příměří“
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 39
14.3.2012 9:28:48
40
Nevyhlášená válka
Po hodinové přestávce se prý zdá být Franchet už přístupnější. Nakonec souhlasí, že on sám odešle do Paříže telegram, v němž Károlyi slíbí, že jeho vláda hodlá území celého Uherska spravovat i nadále „v bratrském dorozumění s maďarskou, slovenskou, rumunskou a německou národní radou“. Bez splnění této podmínky prý nebude pešťská vláda moci mírovou smlouvu podepsat! V telegramu si Maďaři kladli podmínky: „Delegace maďarské vlády, vedená předsedou Mihály Károlyim, zásadně přijala takové podmínky příměří, jaké byly analogicky přijaté na italské frontě. Ale zástupci maďarské vlády podepíší smlouvu jen v tom případě, pokud Dohoda zajistí hranice uherského státu (bez Chorvatska a Slavonska) do mírové konference proti všem cizím vpádům, ať už ze strany Němců, nebo Čechů, Rumunů, Jihoslovanů…“ Francouzský tisk příliš pozornosti schůzce Francheta s Károlyim nevěnuje. Přesto všechny listy zaujímají vůči Maďarsku stanovisko krajně nepříznivé. Například deník Temps píše, že Uhersko se zřejmě nepovažuje za poražené. „Když si naši nepřátelé nejsou vědomi své katastrofy, je třeba jim to dokázat. V první řadě se musíme starat o Srby, Řeky a Rumuny. To nestoudné třídní panstvo, které za půlstoletí spravovalo Uhersko, nemůže vyvolat naši soustrast ani nyní, když se teď hlásí pod maskou lidové republiky. Naším prvořadým úkolem je osvobodit všechny Srby, Slováky, Rumuny ba i Rusíny, kteří byli nespravedlivě vtěleni do uherského státu.“ Odeslání telegramu nicméně posadilo Károlyiho na koně. Doma je přivítán jako vítěz. Uhrál pro Maďary přinejmenším odklad. Ještě 8. listopadu jeho vláda rozhoduje, že vystoupí proti československé vládě na Slovensku ozbrojenou mocí! Je to rozhodnutí jak silácké, tak krátkozraké, ba hloupé. Bude stát další stovky zmařených životů na obou stranách. Z omylu Francheta částečně vyvede depeše francouzského premiéra Georgese Clemenceaua, v níž generála žádá, aby s Károlyim jednal pouze o vojenské otázce s vyloučením všech dalších témat. Měl patrně na mysli nejen maďarskou podmínku o ochotě podepsat či nepodepsat mírovou smlouvu. Nicméně Károlyimu poněkud povyrostl válečnický hřebínek. Problém byl ovšem v tom, že generál Franchet vůbec nebyl oprávněn podobná rozhodnutí brát na vědomí, natož je tolerovat, a měl
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 40
14.3.2012 9:28:48
Počáteční zmatky
41
proti porušení bělehradského jednání zakročit. To se bohužel nestalo. Rovněž pražské noviny přispěly svou hřivnou: 11. listopadu ohlašují úplnou kapitulaci Uherska, která prý je stvrzena smlouvou o příměří bez podstatných výhrad! Údajně to bylo obsaženo v projevu uherského premiéra hraběte Károlyiho, který měl prohlásit: „Náš delegát vyslaný do Prahy vrátil se se zprávou, že se včera Češi rozhodli obsaditi uherské stolice (tj. větší správní okrsky s rozlohou přibližnou jako župy, tedy asi 3000 km2 – pozn. aut.), na které aspirují. České vojsko táhne rychlým tempem. Je prý – zdůrazňuji slůvko prý – jejich plánem, že chtějí obsaditi sedmnáct až devatenáct stolic. Stejně obtížná je situace na rumunské straně… Proto navrhuji, aby smlouva o příměří byla s generálem Franchetem podepsána. Podepíšeme-li ji, budou tyto vpády prostě násilím, proti němuž protestujeme, avšak nepozdvihneme zbraní proti němu, neboť chceme zachovati smlouvu o příměří.“ Národní rada v Pešti podle českého tisku vyslovila s těmito spekulacemi, jejichž reálnost byla pochybná, jednomyslný souhlas. Rozhodnutí o stanovení nevhodné demarkační čáry vzbudilo u pražské vlády obavy. Proto se ministr zahraničních věcí Beneš 25. listopadu obrací na svého francouzského kolegu s nótou, v níž protestuje proti Károlyiho výkladu „bělehradského příměří“. Už dva dny nato píše Beneš čs. vládě do Prahy, aby neměla žádné pochybnosti. Po pařížských rozmluvách oznamuje premiéru Kramářovi „úplné vítězství“. Károlyi prý si vyložil „příměří“ nesprávným, ba nepřípustným způsobem. Jednáním s Franchetem nebyla uznána integrita Uherska. Platná a závazná jsou pouze usnesení z Versailles. Spojenci přece uznali československý stát, takže i proto neexistuje integrita Uhrů. V důvěrné části Beneš čs. premiérovi dodává: Via facti a bez rámusu obsadit Slovensko, jakmile přijdou legionáři z Itálie. Rozhodne fait accompli (tedy uskutečněná, hotová věc – pozn. aut.). Beneš také ono pondělí 25. listopadu s francouzským ministrem zahraničí Stephenem Pichonem předběžně dohodl prozatímní demarkační linii – bude označována jako Pichonova. O tři dny později uvědomuje o svém jednání s Pichonem předsedu vlády Kramáře: „…To zatím není prejudic (tj. právní věc, která by byla závazná při pozdějším rozhodování
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 41
14.3.2012 9:28:48
42
Nevyhlášená válka
– pozn. aut.) pro mírové jednání, to je jen, co spojenci uznávají za naprosto ‚incontestable‘ (nepopíratelné) svým telegramem, odtud Maďaři musí pryč, a to my hned musíme obsadit.“ Zároveň ale Kramáře žádá, aby se o tom „nedávalo nic do veřejnosti“. Jak ještě uvidíme, bude těch linií více, a budou se od sebe dosti lišit…
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 42
14.3.2012 9:28:48
Konec první etapy
43
KONEC PRVNÍ ETAPY Zárodek československé armády jsme opustili 14. listopadu 1918 před poškozeným mostem na soutoku Oravy s Váhem u Kraľovan. Její postup se zastavil, obě strany vyčkávaly. Následující střetnutí mohlo mít pro čs. stranu příznivý vývoj, pokud by se odehrálo na neutrálním území. To tu ovšem nebylo. Ocitujme aspoň část hlášení, které poslal generálu Štikovi do Uherského Hradiště svědek bojů nadporučík Kohout: „Boje u Turan (asi 8 km východně od Vrútek – pozn. aut.) měly příznivý průběh. 15. listopadu o 4,00. hodině odpoledne vzbouřila se však občanská garda ve Vrútkách (tedy v týlu čs. vojsk – pozn. aut.), přepadla tamní posádku, zničila ji, propustila od Turčanského Svätého Martina tři sta maďarských vojáků, kteří Vrútky obsadili a četníka Kurza odřízli.“ Dále pak nepřátelští vojáci postupovali údolím Váhu k západu mezi horami Malé Fatry hlubokou, úzkou soutěskou pod zříceninou Strečna směrem na Žilinu. Tamní městská garda se večer také vzbouřila a napadla čs. vojáky na nádraží Nová Žilina. Po dalším boji musí českoslovenští vojáci, včetně žilinské posádky vedené nadporučíkem Němečkem, ustoupit severně od města k Budatínu. Pokusili se zachytit u mostů přes Váh a Kysucu. Po dalších maďarských útocích, podporovaných vzbouřenci, ustupují Čechoslováci údolím Kysuce nakonec do Čadce. Ani tam je nečeká odpočinek, protože je spolu s nepřítelem začne ohrožovat uherská garda. Místní Slováci, i kdyby chtěli, nemají možnost československým vojákům pomoci. Jednak jim chybí zbraně, jednak se nedovedou, jak nám dosvědčí ve svých pamětech i dr. Šrobár, pro nedostatek informací či uvědomění politicky zorientovat. Ústup z „nepřátelského území“ pokračuje dál a zastaví se 17. listopadu až u Ostravy. Tedy den poté, co v Pešti vyhlásili „nezávislou republiku“. Také na jihu vedou Uhři výpad z Bratislavy. Jejich pancéřový vlak, obsazený námořníky, vnikla do Trnavy. V boji padli tři čeští četníci, kteří tam konali pořádkovou službu. Rovněž trnavská uherská garda se znovu
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 43
14.3.2012 9:28:48
44
Nevyhlášená válka
zorganizovala a pomohla proniknout obrněnému vlaku přes Malé Karpaty až k Seredi. V polovině listopadu tedy první pokus o obsazení „Horních Uher“ ztroskotal. Zaregistrovala to mimo jiné i Slovenská národní rada a poslala 22. listopadu klubu slovenských poslanců v Praze vyčítavý dopis: „Nedostatečně připravený vpád československého vojska od Skalice až po Kraľovany nás překvapil.“ Dopis postrádá sdělení, co pozitivního pro tento „vpád“ SNR sama udělala… Pro bezpečnost čs. jednotek v prostoru Púchova a Trenčína je z Prahy vyslána rota českých námořníků, která se předtím ve dnech převratu osvědčila při obsazování pražského rakousko-uherského vojenského velitelství v Lichtenštejnském paláci na Malostranském náměstí. Velitelství československých vojsk na Slovensku vydává Tajný rozkaz číslo 1: „Uherské Hradiště 18. listopadu 1918. Staly se smutné případy, že naše vojska byla zákeřně přepadena mezi obyvatelstvem se nacházejícími renegáty a bohužel i nespolehlivými členy národní obrany. Aby se podobné případy nestaly, rozkazuji: Ve všech místech naším vojskem obsazených, ve kterých nejsou úplně jisté poměry a kde není absolutně vyloučeno, že by jisté vrstvy obyvatelstva v případě bojů s Maďary proti našemu vojsku se obrátily, musí býti vzato jako rukojmí několik vlivných osob, v každém případě však několik židů a v místech, kde jsou náboženské obce izraelitské, její hlavní členové. S rukojmími nechť se zachází velmi zdvořile, ale osoby tyto musí být internovány na místě a přísně střeženy. Oznamte jim, a též i veřejně, že v případě nepřátelského chování se obyvatelstva za každého zraněného neb zabitého našeho vojáka bude jeden z rukojmí zastřelen…“ Taková exekuce je podle závěru rozkazu možná pouze po svolení Velitelství čs. vojsk na Slovensku. (Autorovi se nepodařilo zjistit původce onoho militantního antisemitismu, čišícího z formulací rozkazu!) Na podporu českých vojáků vydala Slovenská národní rada spolu s obecními výbory konečně tuto výzvu: „Dosiaľ pracovali a pracujú všetko za nás bratia Česi, dosiaľ hája a chránia naše slovenské záujmy bratia Česi. A kde sú naši Slováci? Česi prelievajú krv za nás a naši chlapci doma si hovejú. Tak to ďalej nesmie byť. Zasaďme sa za to, aby sa bratia Česi
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 44
14.3.2012 9:28:48
Konec první etapy
45
nemuseli hanbiť za nás. Hor sa, bratia, vstupujte do Gardy slovenskej sľobody. Veď za tie dva tri mesiace zimné, dokiaľ Wilsonom presidentom zvolaný mierový kongres vybaví záležitosti naše, nezmeškáte toľko pri poľných prácach vašich. Pošlite všetkých dobrovolnikov do Uherského Hradišťa.“ (Citováno doslova z armádních pramenů.) Výzvu podepsali zástupce vlády dr. Pavol Blaho, velitel gardy stotník Šimko a zástupce ministra vojenství dr. Ivan Dérer… Z polního letiště v Uherském Hradišti startují nad území obsazené maďarskými vojsky a úřady dvoumístné vojenské letouny. Místo bomb shazují propagační letáky vysvětlující obyvatelům situaci na frontách a především význam vytváření společné Československé republiky. Například v pátek 22. listopadu podnikl pilot štábní šikovatel Novák s pozorovatelem poručíkem Krulišem propagační let do Trenčína a okolí. Den nato polní pilot šikovatel Hrubín s nadporučíkem Paškem absolvovali propagační „letákový nálet“ na Trenčín, Bánovce nad Bebravou a Nitru. Nepřítel se je snažil sestřelit palbou z kulometů. Z dalšího letu, spojeného se shazováním letáků na Bratislavu a její okolí, se pilot Hrubín s pozorovatelem Doležalem vrátili do Uherského Hradiště s notnou dávkou štěstí. Jejich stroj se podle hlášení „ocitl v silném ohni kulometů“, o čemž svědčí několik průstřelů. Musely být po přistání zaceleny záplatami. Letci zraněni nebyli. S nastávajícím zimním počasím, provázeným hustým sněžením, se však výzvědné a propagační lety značně omezily. Opožděná zpráva přichází z dolního toku Nitry, kam v úterý 12. listopadu vnikl oddíl maďarského pluku č. 32 v síle padesáti mužů. Pobil tam šest neozbrojených občanů a druhý den v Bošanech na Topoľčansku dalších devět osob. Maďaři pak ohrožovali obyvatele v nedalekých Urnincích a v pátek 20. listopadu zabili ve Skačanech (ve zprávě mylně uvedeno Selčany – pozn. aut.) dvě dívky ve věku osmnáct a osm let. Při přepadu Trnavy uherským pancéřovým vlakem bylo z části postříleno a z části oběšeno dvanáct českých četníků, přestože bratislavský komisař branné moci vzal na vědomí, že tam četníci konají pouze bezpečnostní službu. Údajně se maďarský komisař podle hlášení zaručil čestným slovem, že „bude tuto skutečnost respektovat“. Dne 29. listopadu posílá Slovenská národní rada budapešťskému ministerstvu války přípis, aby ihned zasáhlo proti řádění svých vojáků
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 45
14.3.2012 9:28:48
46
Nevyhlášená válka
v Turzovce poblíž Čadce, kde už zastřelili na 70 místních občanů. Poblíž Hriňové a Detvanské Hute na Zvolensku stříleli Maďaři do žen a dětí, které prchaly přes pole, jako do zajíců na honu. Naštěstí jejich rabující bandy se ojediněle setkávají i s výpraskem. Například v Bošanech na Topoľčansku po prvním přepadení své obce zřídili z frontových navrátilců místní Národní stráž. Pár dní nato vtrhla do obce maďarská jednotka a šla se hned před řáděním „posilnit“ do místního hostince alkoholem. Národní stráž hostinec obklíčila a vyzvala vetřelce, aby se vzdali. Když odpověděli střelbou, byli téměř všichni pobiti. Protesty proti řádění těchto band poslala do Budapešti nejen SNR, ale i čs. vláda z Prahy. Tak probíhá na Slovensku první třetina listopadu 1918. Ale i v dalších dnech se podobné útoky, i když už méně často, opakují. Už koncem října volají slovenské Národne noviny po jmenování vlády „z nejradikálnějších demokratických lidí“. Časopis Tatranský sokol situaci komentoval: „Když Češi vyhlásili v Čechách československý stát, byli tak mocní, že v tu minutu se jim vše poddalo… Komandant chóru pražského odevzdal vojenskou moc Národnímu výboru.“ Potom obrací pozornost na Podkriváňský kraj a s pevnou vírou dodává: „Ale zanedlouho vstoupí i zde československý stát v život!“ Károlyiho vláda se pochopitelně snaží upevnit své pozice. Nejenže vytváří další „národní rady“, simulující demokratické orgány, ale i ozbrojené gardy a „občanské stráže“. Tyto bojové skupiny se soustřeďují do větších měst, kde se v případě potřeby mohou lépe bránit, ale odkud také organizují „trestné výpady“ do okolních obcí. Staří uherští úředníci jsou pešťskou vládou vyzýváni, aby neopouštěli svá místa, nebo pokud tak už učinili, aby se vrátili. Dne 11. listopadu uherské ministerstvo vnitra vyhlašuje na Slovensku mobilizaci pěti ročníků, mezi nimi i osmnáctiletých chlapců! Znamená to, že počítá s novou válkou? Z porady s generálem Franchetem v Bělehradu si Károlyi odvezl „povolení“ zorganizovat osm divizí! Patrně se domnívá, že zejména na východě v okolí Kassa (čti Kaša, tedy Košic), i na jihu a jihozápadě v Poszony (Bratislavě), kde žije hodně jeho soukmenovců, bude mít volání do zbraně příznivý ohlas. Je to přinejmenším podivný paradox: snaží se na území, které Dohoda přiřkla Československu, získat co nejvíc vojáků proti československé armádě!
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 46
14.3.2012 9:28:48
Konec první etapy
47
Proto ústředí Slovenské národní rady zveřejní 26. listopadu výzvu k slovenskému národu: „Ctění spoluobčané! Maďarská vláda mobilizuje. Ve smyslu této mobilizace mají narukovat všichni vojnou povinní, kteří se narodili v letech 1896, 1897, 1898, 1899 a 1900. Protože ale celé slovenské území patří už právoplatně k československému státu, nad kterým maďarská vláda víc žádné moci nemá, Slovenská Národní Rada, s vědomím maďarského vojenského ministra Barthu upozorňuje výše uvedené vojnou povinné města Ružomberka a okolí, že se tato mobilizace na území Slovenska nevztahuje. Vojnou povinní ze slovenského území tedy narukovat nemusí a nebudou k tomu ani nuceni, ani nesmí být, a přijati k maďarskému vojsku budou jen ti, kteří se budou dobrovolně hlásit. Národní rada upozorňuje slovenský národ, že žádný Slovák do tohoto vojska vstoupit nesmí, neboť by tím spáchal zradu na svém národě. V Turč. Sv. Martině dne 26. list. 1918. Slovenská Národní Rada.“
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 47
14.3.2012 9:28:48
48
Nevyhlášená válka
PRÁCE V PAŘÍŽI Nejen na Slovensku a nejen v Praze se usiluje o budoucnost republiky. Také v Paříži, a dokonce především v Paříži se denně bojuje diplomatickými zbraněmi o nejpříznivější podmínky, aby se Československu dařilo ve střední Ervropě co nejlépe a nejbezpečněji. Není to snadné, a často mívá pracovní den i 24 hodin. Největší tíhu jednání většinou nese ministr zahraničních věcí dr. Edvard Beneš. Postačí jako ukázku ocitovat jeho dopis, který odesílal 20. listopadu 1918 premiérovi vlády dr. Kramářovi do Prahy: „Vážený pane předsedo, využívám příležitosti odjezdu p. dra Štěpánka, abych Vás aspoň o nejnutnějším informoval. Všecky podrobnosti, jichž je taková ohromná spousta, že je nemožno je vypsat, sdělí Vám p. dr. Štěpánek ústně. Viděl zde všecko na své vlastní oči, viděl zde vše při práci a může Vám dáti dobrý obraz o celé situaci a ukázati, co je třeba dělati. Dovoluji si jen sděliti Vám a ostatním pánům kolegům věci následující: 1. Vše, co bylo dojednáno v Ženevě, jsem podnikl: dal všecky příslušné požadavky o našem zásobování, žádal slib přesný o náhradu za to, co Němcům bychom poskytli atd. V celku vše bylo slíbeno. V tom případě bych prosil, aby a) Němcům v krajní těžkosti bylo pomáháno ve výživě, poněvadž zde to na mně dost kategoricky vyžadují, b) aby jim bylo pomoženo uhlím. V tom případě je však třeba velmi rozhodně dbáti, aby se dalo jen to nejnutnější a aby se o všem vedly dobré záznamy. Zároveň je dobře, abyste s tím dělali dobrou reklamu… Ale rozhodně je třeba něco udělat, aby se Spojencům ukázala dobrá vůle. 2. Spojení telegrafické nyní může býti stálé; prosím, dávejte denně zprávu situační pro noviny a pro Spojence o všem, co se děje; je třeba ukazovat, že je pořádek a že se pracuje pro Spojence, proti anarchii, pro utužení poměrů ve střední Evropě. Tato zpráva musí býti adresována: Zahraniční ministr Československé republiky Beneš, Paříž. Dále prosím o šifrované zprávy o akci vládní, o jednání kabinetu a o všech akcích týkajících se jednání zahraničního, abych byl o všem zpraven a dle toho jednal zde. Já na druhé straně budu dávat přesné zprávy o přípravách mírových.
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 48
14.3.2012 9:28:49
Práce v Paříži
49
3. Ohledně Jihoslovanů prosím Vás a pány kolegy, abychom všichni byli střízliví a klidní. Nenechte se, prosím, unésti ani jejich citovostí ani jejich pesimismem. Žeňte je, prosím, zato tím více k tomu, aby se dohodli mezi sebou a aby Záhřebská vláda šla ruku v ruce s Bělehradem. Prosím Vás o to snažně. V tom je klíč celé situace.
Francouzský ministr zahraničních věcí Stephen Pichon
4. Pošlete mi, prosím, spolupracovníky, jež Vám udá dr. Štěpánek, bez odkladu. Sdělím telegraficky, kdy by bylo nutno, aby přišel oficiální zástupce vlády. Jedná se o tom, zdali za každý stát budou 2 či 3 zástupci. Je určeno, že bude to v principu ministr zahraničních věcí a předseda ministerstva. Bude-li tomu jinak, sdělím Vám. Zejména pokládám za krajně důležito, aby, bude-li rozhodnuto jinak, a kdyby dle stanov konference prof. Masaryk jako prezident Republiky byl připuštěn, aby byl v tom případě delegován. Prosím Vás zároveň, pane předsedo, kdyby kabinet učinil zásadní rozhodnutí o delegaci na konferenci a kdyby hned mi to bylo telegrafováno. 5. Pokládám za nutno předložit celému kabinetu otázku následující: Jak se zachovat v otázce polské. Dohodli jsme se v Ženevě o otázce Těšína,
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 49
14.3.2012 9:28:49
50
Nevyhlášená válka
ale pro nás je nyní důležité, zdali v otázce východní Haliče vláda jako celek je rozhodnuta přijmouti stanovisko Poláků. Mé stanovisko osobní je rozhodně opačné, totiž nebýt pro Halič polskou, nanejvýš zachovat neutralitu, zejména kdyby Rusové nebyli zastoupeni na konferenci, jak se zdá, že asi se stane. Definitivní rozhodnutí může se stát až po mém rozhovoru s prof. Masarykem, až přijede sem, a s Vámi, až byste do Paříže přijel. Ale pokládám za nutné, že otázka ta měla by býti předložena kabinetu, ježto se týká po mnoha stránkách politiky vnitřní a hospodářské. 6. Je možno, prosím, poslati do Záhřebu provizorního zástupce. Dle zvyku a práv konstitučních myslím však, aby definitivní jmenování a potvrzení všech našich zástupců (Vídeň, Budapešť, Varšava atd.) bylo vyhrazeno ministerstvu věcí zahraničních. Učinil bych to hned, jakmile bychom zde v Paříži o nutných k tomu věcech pojednali. 7. Právě činím opatření, aby byly navázány styky oficielní s některými neutrály: Švýcary, Holandsko, Španěly atd. 8. Prosím o prominutí, že jsem nemohl přijeti do Prahy, abych Vám a všem pánům kolegům dal ústně všecky zprávy o situaci zde. Jednání o konferenci přišlo velmi rychle, denně dějí se věci krajně důležité a já nesmím opustit Paříž ani na okamžik. 9. Doprava našeho vojska domů je velmi těžká. Není prostředků. Doufám, že kolem 21. prosince vyjede první pluk a před vánoci že bude celá naše francouzsko-italská armáda doma. Dříve ne, všecky námahy o to zůstávají marné. 10. Pan dr. Štěpánek vyloží Vám podrobnosti o všem ostatním. Dodávám jen, že v Terstu nebo v Rjece bude zřízena spojenecká komise pro zásobování našich zemí. Bude třeba poslat tam 2–3 členy, kteří by byli zástupci naši v této komisi. Budu Vám telegrafovat, kdy je třeba odjet, kam a komu se hlásit. Jakmile budeme míti přímé spojení, bude možno snadno vše vyřešit. Poroučím se Vám, pane předsedo, jakož všem pánům kolegům, Vám oddaný Beneš.“ Opravdu nebylo lehké „bojovat“ v kuloárech a starat se o republiku aby měla vše, co v té chvíli potřebuje…
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 50
14.3.2012 9:28:49
Jak to bylo v Trnavě
51
JAK TO BYLO V TRNAVĚ Velitel čs. četnictva na Slovensku podplukovník Alois Hanačík sestavil ve Skalici dne 24. listopadu 1918 na výzvu ministra Varvo Šrobára zprávu Zemského četnického velitelství pro Slovensko číslo 20 „o ústupu četnictva a přepadení Trnavy“: „Dne 5. listopadu 1918 jsem přijel se zástupci slovenské vlády dr. Šrobárem, dr. Blahem a dr. Dérerem a s osmdesáti sedmi četníky do Hodonína. Podle přání zástupců vlády odjel jsem se svým mužstvem týž den do Holíče na Slovensku. Dne 6. listopadu byla ve Skalici a v Holíči prohlášena v přítomnosti četnictva československá vláda. Toto prohlášení bylo přijato v obou městech od veškerého městského i venkovského obyvatelstva s velkým nadšením a upřímností. Při této příležitosti jsem se dozvěděl, že maďarská vláda nařídila, aby úřady, četnictvo a vojsko nekladly našemu postupu žádný odpor a v klidu se vzdálily. Dne 8. listopadu odebral jsem se na vyzvání vlády s veškerým mužstvem do Trnavy, byl zde od národního výboru obce přátelsky uvítán a zařídil bezpečnostní službu v městě i okresu bez nejmenšího odporu. Četnické stanice byly zřízeny v šesti místech, která byla opuštěna od maďarského četnictva, kdežto v dosud obsazených stanicích v Cíferu a Seredi byl ponechán maďarskému četnictvu čas k odchodu. Dne 9. listopadu bylo v Trnavě odzbrojeno sto padesát rudých gardistů, označených Národní radou za nespolehlivé, dalších dvě stě pušek bylo zabaveno u obyvatelstva. Dle spolehlivých zpráv roznesli obyvatelé Trnavy a okolí přes tisíc pušek a karabin s municí z bývalé vojenské zbrojnice. Tou dobou je asi šest set pušek stále ještě v jejich neoprávněném držení. Dne 10. listopadu bylo prohlášení v Trnavě o nastoupení československé vlády. Prohlášení bylo přítomno asi na dva tisíce osob. Ještě téhož dne opustili vládní zástupci město, aby se odebrali do Prahy. Den 11. listopadu byl klidný. V šest hodin večer dostavili se však ke mně dva důstojníci – parlamentáři velitelství maďarského distriktu
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 51
14.3.2012 9:28:49
52
Nevyhlášená válka
v Prešpurku a předložili již hotový protokol, který byl z obou stran doplněn. Tento protokol byl zaslán generálnímu velitelství četnictva v Praze. Obsahoval výzvu opustiti město Trnavu s tím odůvodněním, že Uhry jsou státem neutrálním. Poslední bod protokolu obsahoval žádost, aby tato výzva byla oznámena představeným velitelstvím a úřadům. Této žádosti bylo vyhověno tím způsobem, že byl protokol ihned zaslán zvláštním kurýrem do Prahy. Cestou do Brna setkal se kurýr s panem generálem Štikou, od něhož obdržel další pokyny. Člen vlády Dérer převzal v Brně protokol a dopravil jej osobně do Prahy. Dne 12. listopadu vyjednával dr. Ivanka, komisař města Trnavy dosazený čs. vládou, jemuž byl sdělen obsah protokolu, s maďarským komisařem v Prešpurku dr. Jankó. Jako výsledek jednání mezi oběma byla ustanovena určitá demarkační linie, jež byla z naší strany až do poslední hodiny přesně dodržována. Po ukončení jednání obou komisařů obrátil jsem se na šéfa generálního štábu distriktu v Prešpurku o vysvětlení, co má znamenat výzva opustiti město Trnavu; a jelikož v protokolu nebyla stanovena žádná lhůta k vyklizení, jak má býti této výzvě rozuměno. Na tyto otázky jsem obdržel telefonickou odpověď: Vykliditi město podle stávajících okolností co nejdříve. Dr. Ivanka odjel ještě tentýž den do Prahy a žádal mě ještě před svým odjezdem, abych předčasně město neopouštěl. Dne 12. listopadu k večeru byly uspořádány v městě od Židů a maďarských studentů demonstrace proti československé vládě, četnictvu a vojsku. Tyto demonstrace byly od četnictva ihned utlumeny a na radnici vztyčen opět československý prapor, který byl před tím demonstranty stržen. Dne 13. listopadu o jedné hodině v noci byl jsem volán k telefonu maďarským městským hejtmanem Dolnayem z Trnavy a bylo mi sděleno, že obyvatelstvo města nebude dále trpěti československé vojsko a četnictvo v městě. Městský hejtman mě vyzval, abych Trnavu ihned opustil, jinak že lze očekávati velké demonstrace event. prolévání krve. Do města byl prý vyslán pancéřový vlak, který stojí před městem. Odvětil jsem, že demonstrace, uspořádané dne 12. listopadu, byly utlumeny již v prvopočátku, a četnictvo dovede i nadále udržovati bezpečnost a pořádek ve městě.
Nevyhlášená_ree_imprim3.indd 52
14.3.2012 9:28:49
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.