Ediční rada edice Polozapomenuté války

Ediční rada edice Polozapomenuté války doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (Ústav dějin UK a archiv UK) prof. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. (FF UJEP Ústí nad Labem) doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií a žurnalistiky) PhDr. Petr Hofman (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR) prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. (FF UK, ředitel Ústavu světových dějin na FF UK) prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK a Technická univerzita Liberec) PhDr. Karel Richter, CSc. (předseda Klubu autorů literatury faktu) prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. (FF UK, Ústav světových dějin)

Malá skvělá válka_tisk.indd 2

8. 10. 2013 20:45:45


8. 10. 2013 20:45:45

EDICE


8. 10. 2013 20:45:46

JOSEF OPATRNÝ

Malá skvělá válka ŠPANĚLSKO-AMERICKÝ KONFLIKT, DUBEN–ČERVENEC 1898


8. 10. 2013 20:45:46

Tato kniha vznikla v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově č. 12 „Historie v interdisciplinární perspektivě“, podprogram „Evropa a (versus) svět: Interkontinentální a vnitrokontinentální politické, ekonomické, sociální, kulturní a intelektuální transfery a jejich důsledky“.

Copyright © Josef Opatrný, 2013 Cover © Karel Kárász, 2013 Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2013 ISBN 978-80-7425-186-3


8. 10. 2013 20:45:46

OBSAH

Slovo úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

8

Dlouhá cesta ke krátké válce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Oblast zvláštního zájmu a válka korespondentů . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 Maine . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 Ultimátum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 Bitva v Manilské zátoce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 Drsní jezdci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183 Konec Cerverovy flotily . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 224 Konec pátého sboru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 274 Portoriko a Filipíny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 286 Příměří a epilog v Paříži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 307 Bibliografická poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 315 Chronologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 317


8. 10. 2013 20:45:46

8

Malá skvělá válka

SLOVO ÚVODEM Bez nejmenších pochybností to byla jedna z nejkratších a pro vítěze nejskvělejších válek. Přinesla mu za cenu minimálních lidských a materiálních ztrát velkou mezinárodní prestiž, obrovské strategické zisky a vstup do klubu světových mocností. Do roku 1898 byly Spojené státy americké bohaté a přitažlivé pro svůj demokratický systém i možnosti společenského a ekonomického vzestupu, v této rovině neměly tehdy ve světě konkurenci, ale evropští monarchisté a stoupenci konceptu elitářské společnosti je nazývali „nekulturními a hmotařskými“. Ve dvou krátkých námořních bitvách prokázala „Amerika“ svoji technologickou převahu a úplně zničila karibskou a tichomořskou eskadru pyrenejské monarchie, která sice na konci 19. století nepatřila ve Starém světě k velmocem, stále však symbolizovala – patrně lépe než kterákoli jiná země Evropy – tradici expanze a evropské dominance světu mezi začátkem století šestnáctého a závěrem století devatenáctého. Španělsko na konci 15. století objevilo Nový svět a během čtyřiceti let kolonizovalo jeho nejbohatší části. Začlenilo ho do systému mezinárodního obchodu způsobem, který změnil běh světové ekonomiky. Mexické a peruánské zlato a stříbro nemělo jen fatální konsekvence pro stříbrné doly Českého království, ale přineslo cenovou revoluci, která proměnila hospodářské a sociální vztahy v celé Evropě. Třtinový cukr se stal díky plantážím ve španělské a portugalské Americe komoditou dostupnou širokým vrstvám konzumentů, a tudíž „bílým zlatem“, které neplnilo jen pokladny obchodníků s tímto koloniálním produktem, ale měnilo stravovací zvyklosti evropských městských i venkovských komunit. Potřeba zajistit dostatek pracovních sil na plantážích vedla pak v druhé polovině 17. století k obrovskému rozmachu obchodu s otroky. Ten se stal důležitou součástí obchodu v trojúhelníku mezi Amerikou, Evropou a Afrikou, kde Afrika dodávala „černé zboží“, Amerika koloniální produkty a Evropa manufakturní výrobky. Podle některých historiků získal potom stát, který se zmocnil kontroly podstatné části dodávek černých Afričanů na trhy s otroky ve velkých amerických přístavech, finanční zdroje nutné k realizaci první průmyslové revoluce. Vítězem tu byla Británie a její vítězství zároveň upevnilo postavení Evropy v mezikontinentální soutěži.


8. 10. 2013 20:45:46

Název kapitoly

9

Španělsko sice v této době už svoje monopolní postavení v kontaktu mezi světadíly ztratilo, stále však bylo říší, nad níž slunce nezapadalo. Nepatřila mu jen velká část Ameriky, ale také četné ostrovy v Tichomoří, mezi nimi Filipíny, kontrolující přímo přístup k čínským břehům asijské pevniny. Začátek 19. století pak přinesl katastrofu. Během dvou desetiletí válek ve většině španělských kolonií v Americe utrpěly armády pyrenejské monarchie těžké porážky a v roce 1826 vyklidily poslední pevnost, již dosud na kontinentě ovládaly. Španělsku zůstaly z bývalé obrovské říše v Americe jen Kuba a Portoriko, v Tichomoří pak kromě ostrovů a souostroví menšího významu i mimořádně důležité Filipíny. Pyrenejská monarchie si tuto pověst mocnosti, jejíž kolonie jsou rozesety po celém světě, pečlivě chránila. Udržovala silnou armádu, při jejímž výcviku se inspirovala v posledních desetiletích 19. století uznávanou německou armádou, a hned tři flotily válečného námořnictva. Jednu pro ochranu pobřeží metropole, druhou karibskou a třetí tichomořskou. S těmito silami čelila v jarních měsících roku 1898 Spojeným státům – a bleskově prohrála. Část amerického tisku proto začala válku nazývat už v roce 1898 Splendid little war – „malou skvělou válkou“. Značná část současníků ale považovala průběh a výsledek války za velké překvapení, politickým kruhům i veřejnosti ve Španělsku pak přivodila porážka skutečný šok, z něhož se zrodila tzv. generace 98, žádající modernizaci španělské společnosti. O tuto generaci se pak španělská historiografie zajímá daleko víc než o bezprostřední příčinu jejího zrození. Poněkud překvapivě však věnovali španělsko-americké válce malou pozornost i historikové vítězů. Zcela ve shodě s realitou to konstatuje autor zatím poslední významné práce, a svým způsobem zatím jediné, která se zabývá hlavně průběhem střetnutí, americký historik David Trask. Upozorňuje přitom na fakt, že většina autorů sleduje hlavně politické souvislosti války. Ty ovšem přitahovaly politiky a ideology hned po jejím skončení. Jeden z nich, Vladimír Iljič Lenin, inkorporoval tuto válku do svého spisu o imperialismu a zajistil jí tak místo ve všech dílech historiků hlásících se k marxismu-leninismu a zabývajících se problematikou světa od konce 19. století. Z tohoto pohledu, tedy z hlediska politických dějin amerického kontinentu, studuje válku také velká část latinskoamerických historiků


8. 10. 2013 20:45:46

10


a těch historiků ze Spojených států amerických, kteří kriticky hodnotí politiku USA na západní hemisféře. Pro ty byla španělsko-americká válka projevem nového přístupu Washingtonu k jižním sousedům a loupeží plodů boje kubánských stoupenců nezávislosti proti španělskému kolonialismu. Předkládaná práce je pokusem kombinovat popis vojenských operací, především průběhu obou námořních bitev, pokud můžeme vůbec likvidaci španělské karibské a tichomořské flotily za bitvy považovat, s líčením politických a ekonomických předpokladů konfliktu, který měl takový význam nejen pro přímé účastníky.


8. 10. 2013 20:45:46

D l o u h á c e s t a ke k r á t k é v á l c e

11

DLOUHÁ CESTA KE KRÁTKÉ VÁLCE V lednu roku 1826 opustily poslední španělské oddíly Callao, což znamenalo formální potvrzení konce koloniální říše Madridu na americkém kontinentě. Pyrenejská monarchie si v Americe zachovala jen dva karibské ostrovy, které pak byly prakticky po celé 19. století zdrojem napětí mezi Madridem a Washingtonem, a nakonec se také staly jedním z důvodů války v roce 1898. Platí to především o Kubě, která se přes svůj koloniální statut evropské mocnosti stále přibližovala svému severnímu sousedovi. Už ve dvacátých letech se dokonce jak na Kubě, tak v USA ozývaly hlasy spatřující budoucnost ostrova v rámci americké Unie. Tyto hlasy zněly jak z ministerstva zahraničních věcí ve Washingtonu, tak z kruhů podnikatelů spjatých s produkcí cukru a obchodem s touto stále hledanější komoditou na americkém a světovém trhu. Pro americké politiky představovala Kuba dvacátých let zdroj neklidu v regionu a riziko intervence některé z evropských mocností. Kromě jejich ambicí však zneklidňovala washingtonské diplomaty v souvislosti s Kubou také politika Mexika a Kolumbie. Obě země, které dosáhly nedávno nezávislosti, jevily velkou obavu, aby Španělé nevyužili karibského ostrova jako základny pro pokusy obnovit staré pozice na kontinentě. Španělé takové úmysly ostatně ani neskrývali, a tak v Bogotě i Mexiku dospěli k jednoznačnému závěru. Nejlepší cestou, jak této hrozbě zabránit, bude vyvolat na ostrově protišpanělské povstání a udělat z Kuby posléze součást Velké Kolumbie či Mexika. Tyto úvahy zneklidňovaly nejen Madrid a Spojené státy, ale také Londýn. Ministr zahraničních věcí Canning proto diplomatickému zástupci Bogoty u britského dvora několikrát opakoval stanovisko svojí vlády: „Kuba by měla zůstat španělská.“ Na námitku vyslance Hurtady, že jeho země nemůže přihlížet přípravám na invazi připravovanou na Kubě Španělskem proti kontinentu, vyslovil sice pochopení pro kolumbijské obavy, aby nakonec znovu odmítl jakoukoli akci Kolumbie či Mexika proti španělským pozicím v karibské oblasti. Boje na Kubě by totiž mohly vyvolat velké povstání otroků a v tom případě by Británie musela vzhledem k hrozbě destabilizace celé oblasti rozhodně zasáhnout. Závěr rozhovoru pak zněl přímo výhružně. Zájmy Británie


8. 10. 2013 20:45:46

12


vyžadují, aby ostrovní říše zabránila každému pokusu třetí strany zasahovat do vývoje na Kubě. Stejně rezolutního slovníku používali také při rozhovorech o mexické politice vůči Kubě s představiteli mexické federace diplomati Spojených států. Podle směrnice z března roku 1825 měl Joel R. Poinsett, americký vyslanec v Mexiku, sledovat pozorně zejména mexické plány a aktivity týkající se Kuby. Pro rozhovory s mexickými partnery jej dokument zavazoval k rozhodnému vystupování proti myšlence invaze na Kubu z mexického území. Jako argument mu doporučili tvrzení, že by invaze mohla zaplést Mexiko do mezinárodních komplikací a v případné válce by Mexiko nebylo schopno Kubu ubránit. Když se pak obavy o možné kolumbijské či mexické invazi na Kubu nenaplnily, zmizela Kuba z popředí zájmů americké reprezentace, jen čas od času ji zmínili diplomati ve svých nótách či politikové v proslovech. V této době však nikoliv jako předmět sporu mezi Španělskem a Spojenými státy, spíše naopak. USA jednoznačně podporovaly zachování statu quo, tedy španělskou kontrolu ostrova. Vyjádření amerických diplomatů a politiků dvacátých a třicátých let byla však jen částí vztahů mezi Španělskem a USA. V New Yorku, Filadelfii, New Orleansu, Bostonu a dalších amerických přístavech žila už od konce 18. století řada kubánských kreolů. Někdy jako exulanti hledající útočiště před politickým pronásledováním a v krajním případě proto, že jim odchod do USA sliboval záchranu života. Po roce 1823, kdy intervence vojenských sil Svaté aliance skoncovala s liberálním režimem ve Španělsku, uprchli všichni tři kubánští zástupci ve španělských Kortesech do Spojených států. Věděli lépe než někteří jejich druhové z poloostrova, co mohou očekávat od politické garnitury, již v Madridu vynesla k moci intervence evropských monarchů provedená francouzskou armádou. Ti ve Španělsku zůstali a jejich životy končily v řadě případů na popravišti. Kněz a univerzitní profesor Felix Varela, podnikatel katalánského původu Tomás Gener či obchodník a člen havanské městské rady Leonardo Santos Suárez tak mohli po několika měsících života v New Yorku číst ve svém americkém exilu zprávu o výsledcích soudních procesů, vedených proti vlastizrádným liberálům. Všichni tři byli odsouzeni k trestu smrti, jíž unikli svým prozíravým rozhodnutím Španělsko co nejrychleji opustit.


8. 10. 2013 20:45:46


13

Varela – zklamaný svou zkušeností se španělským liberalismem a přirozeně i konzervatismem – začal pak v polovině dvacátých let vydávat v USA časopis El Habanero požadující pro Kubu nezávislost. Ve Spojených státech navštěvovaly skromného a obětavého kněze stovky Kubánců i potom, co přestal vydávat časopis a skončil s politickou činností. Velká část Varelových návštěvníků přitom nepřicházela do USA z politických důvodů. Syny či synovce bohatých kubánských plantážníků přiváděly snahy poznat svět moderního obchodu a výroby. Jejich otcové či strýci udržovali se svými obchodními partnery v amerických přístavních městech úzké kontakty a posílali do jejich kanceláří členy svých rodin. Nejen kvůli zlepšení angličtiny. Měli poznat cesty k vyšší efektivitě provozu obchodních společností a seznámit se s moderními technologiemi v dopravě i při výrobě cukru. Parní stroje v cukrovarech či železnice ve Spojených státech inspirovaly kubánské výrobce a exportéry cukru k zavádění techniky do cukrovarů na ostrově a stavbě železniční trati mezi havanským přístavem a třtinovými plantážemi ve vnitrozemí. Podle amerického vzoru založili akciovou společnost pro stavbu dráhy z Havany do Bejúcalu a v roce 1837 po ní projel první vlak, přirozeně vlak nákladní s vagony plnými cukru. Kuba se tak stala šestou zemí světa, která vstoupila do éry železniční dopravy, věk železnice zde začal víc než deset let předtím, než postavili britští experti první trať na Pyrenejském poloostrově. Když pak v souvislosti s tzv. spiknutím Escalery, několika otrockými povstáními v oblasti Matanzasu na počátku čtyřicátých let, začala na Kubě velká diskuse o budoucnosti výroby cukru a nutnosti hledat náhradu otrocké pracovní síly, spatřovala část diskutujících řešení v „americkém kapitálu, znalostech a technologiích“. Z okruhu těchto kritiků stávajících ekonomických a politických pořádků v kolonii se rekrutovali tzv. „demokratičtí anexionisté“, připravující na konci čtyřicátých let připojení Kuby ke Spojeným státům. Anexionismus ovšem neměl jen křídlo „demokratické“. Podstatně silnější postavení v celém hnutí měli kubánští plantážníci, kteří naopak spatřovali v jižních státech Unie garanci pro zachování otrokářství na ostrově. Byl to také americký jih, jehož politikové v této době podporovali program územní expanze Unie. Jejich bavlníkové plantáže rychle vyčerpávaly půdu a jižané tedy žádali rozšiřování USA do oblastí, kde bylo volné země dostatek. Tyto


8. 10. 2013 20:45:46

14


skupiny hospodářského a politického života ve Spojených státech stály také za anexí Texasu a územními požadavky amerických emisarů po vítězné válce s Mexikem, jíž se ostatně někteří účastnili jako dobrovolníci ve funkci velitelů pluků z jižních států Unie. Guvernér státu Missouri John Quitman nejenže dovedl svůj regiment do hlavního města poražené země, ale sloužil zde poté jako velitel okupačních sil. Když pak hledali mluvčí kubánského anexionismu podporu pro své plány u různých politiků ve Spojených státech, obrátili se celkem logicky také na Quitmana a našli u něj velké pochopení. Quitman nejen přislíbil pomoc, ale poradil, jak by anexe nejlépe dosáhli. Měli zvolit texaskou cestu. Nejdříve vyhlásí nezávislost, potom dostanou posily z území USA, jež přivede osobně sám Quitman, a nakonec požádají o vstup do Unie. Pokusy anexionistů o realizaci plánu však ztroskotaly. Nenašli podporu u oficiálních kruhů ve Spojených státech, politikové ve Washingtonu se obávali jak možných zahraničních komplikací, tak vlivu případné anexe na rostoucí napětí v samotné Unii mezi svobodným severem a otrokářským jihem. Když se pak anexionisté pokusili opakovaně o invazi na ostrov, neposkytlo jim místní obyvatelstvo žádnou pomoc. Poslední invazní pokus (roku1850) skončil naprostým krachem. Španělské oddíly zasáhly dřív, než stačila skupina anexionistů vedená Narcisem Lópezem Kubu zase opustit. Většina Lópezových mužů byla zajata a postavena před soud. Velitele odsoudili k trestu smrti, další účastníky podniku k dlouholetému vězení. Jediným viditelným efektem Lópezových aktivit byl jeho prapor. Navrhl ho básník Teurbe Tolón, jeden z demokratických anexionistů žijící v newyorském exilu. Inspiroval se texaským vzorem, přičemž prapor se na Kubě tak zalíbil, že zůstal kubánskou zástavou dodneška. Zprávy o popravě Narcise Lópeze a jeho nejbližších spolupracovníků vyvolaly v New Orleansu, odkud hlavní představitel anexionismu vyjížděl ke svým výpadům, vlnu protišpanělské nenávisti. Účastníci několikadenního protišpanělského pogromu požadovali vyhlášení války Španělsku, ale s tímto požadavkem nemohli ve Washingtonu uspět. Byli ovšem odhodláni naplnit Lópezovy cíle bez ohledu na smrt hlavního protagonisty hnutí a připravovali další akce. Federální úřední místa sledovala situaci na jihu se znepokojením. Prezident Fillmore sice považoval Kubu za velmi důležitou pro ekonomické a strategické zájmy Spojených států,


8. 10. 2013 20:45:46


15

ale v plánech na rychlé připojení ostrova k USA viděl akt ohrožující vztahy mezi jižními a severními státy Unie. Proto se proti okamžité a násilné anexi rozhodně postavil. I ve Washingtonu však přitom existovala skupina politiků, kteří stále zvažovali co nejrychlejší začlenění Kuby do Unie. Ne však prostřednictvím anexionistické invaze, ale „civilizovanou“ koupí. Čekali jen na změnu v Bílém domě. Političtí komentátoři očekávali vítězství kandidáta demokratické strany Franklina Pierce, jehož podporoval v předvolební kampani senátor Stephen Douglas, pomáhající osobně Lópezovi v jeho podnicích. Pierce skutečně zvítězil a jeho administrativa vyslala do důležitých měst západní Evropy nové velvyslance, ve všech případech stoupence myšlenky připojení Kuby ke Spojeným státům. Do Londýna odjel James Buchanan (budoucí americký prezident), do Paříže John Young Mason, do Lisabonu John O´Sullivan, vázaný ke Kubě i rodinnými pouty, a do Madridu Pierre Soulé, který posílal Lópezovi finanční příspěvky. Soulé začal sondovat možnosti vyjednávání o koupi cukrového ostrova, větší pozornost však musel věnovat po svém příjezdu na Pyrenejský poloostrov řešení sporu poznamenávajícího negativně španělsko-americké vztahy. Na konci února 1854 přístavní orgány v Havaně zabavily pro porušení předpisů náklad americké lodi Black Warrior a majitelé si stěžovali ve Washingtonu. Prezident označil ve zvláštním vyhlášení aféru za projev nepřátelské politiky Španělska vůči Spojeným státům a Soulé tlumočil u madridské vlády požadavek vyplacení náhrady postiženým. Tu sice později majitelé lodi skutečně dostali, ovšem až potom, co případ vztahy mezi Madridem a Washingtonem viditelně poškodil. I za těchto okolností Soulé zjišťoval, jak by se ve Španělsku dívali na otázku prodeje Kuby. V rozhovoru na ministerstvu zahraničí uvedl sumu sto třicet milionů dolarů, ale ani tato na tehdejší dobu závratná částka – Rusové v roce 1867 dostali od Američanů za Aljašku sedm a půl milionu – nic na španělském odhodlání Kubu neprodat nezměnila. Státní tajemník Marcy tedy vyzval americké diplomaty ve třech západoevropských zemích – ve Francii, Británii a Španělsku –, aby se sešli a navrhli další postup Washingtonu v otázce Kuby. Schůzka začala v Ostende a pokračovala v Cáchách. Výsledek svého jednání předložili vyslanci v podobě tzv. „ostendského manifestu“ koncipovaného pravděpodobně Soulém. V dokumentu navrhovali, aby Spojené státy učinily Madridu


8. 10. 2013 20:45:46

16


ještě jednu nabídku na koupi ostrova, v případě odmítnutí mělo pak být použito k dosažení cíle všech prostředků. Text dokumentu unikl do amerického tisku a vzbudil vlnu odporu. Samozřejmě na prvním místě ve Španělsku. V oficiálních prohlášeních zaznívalo opakovaně odmítnutí myšlenky na prodej Kuby, určené ve své nerealizovatelné podobě hlavně pro domácí scénu. Madrid se Kuby nikdy nevzdá, v krajním případě je odhodlán raději ostrov potopit. Značný odpor vzbudil ovšem „ostendský manifest“ také na severu Spojených států. Pro kritiky otrokářského jihu byla situace jasná. Aristokratičtí majitelé plantáží a otroků jsou ochotni pro svoje zájmy zatáhnout celou Unii do mezinárodního konfliktu. Marcy přijal se souhlasem jen první část dokumentu. Soulé dostal pokyn vznést v Madridu ještě jednou otázku prodeje. Očekávaným odmítnutím pak iniciativa Washingtonu v celé záležitosti skončí a vláda nebude jinou cestu k získání Kuby vůbec zvažovat. Kritika ale neutichala a Marcy nakonec reagoval s nečekanou razancí. Aby uklidnil veřejné mínění na severu a znepokojené Španěly, odvolal Soulého z madridského úřadu. Vztahy mezi Washingtonem a Madridem se však příliš nezlepšily. Od počátku roku 1855 je zatěžoval nový rozmach anexionismu a příprava další anexionistické expedice z území Unie. Španělé plány odhalili a opakovaně si stěžovali na činnost stoupenců anexionismu na jihu Spojených států. Když se jim pak podařilo zatknout na Kubě hlavu spiknutí Ramóna Pintó, informoval o jeho popravě španělský vyslanec nejen americké ministerstvo zahraničních věcí, ale i samotného prezidenta. Ve Spojených státech začala ve stejné době událostmi tzv. Krvácejícího Kansasu, faktické občanské války v této části země, otevřená konfrontace mezi severem a jihem. Různí dobrodruzi přitom nepřestávali snít o velkém jihu, který by garantoval existenci otrokářství nejen na území Spojených států, ale v celém karibském regionu. Prakticky ovšem nepřicházely v úvahu žádné oficiální kroky Washingtonu, jež by madridská vláda mohla považovat za nebezpečné či dokonce nepřátelské pro své zájmy v Americe nebo v Tichomoří. Španělsko naopak mohlo podniknout v Americe hned několik akcí, jimiž usilovalo alespoň o částečný návrat do pozic ztracených během válek za nezávislost kontinentu. Ve dvou případech vyvíjela španělská diplomacie aktivity v zemích, označovaných Spojenými státy za mimořádné důležité pro americké zájmy. V roce 1860


8. 10. 2013 20:45:46


17

požádali dominikánští emisaři v Madridu ve strachu z haitské intervence o obnovení koloniálního statutu ve východní části ostrova a Španělsko žádosti ochotně vyhovělo. Navenek si tím posílilo svoje pozice v karibské oblasti. V roce 1861 pak Madrid podnikl další akci, která vzbudila velké znepokojení ve Washingtonu. Společně s Francií a Británií intervenoval v zemi, jíž museli považovat v USA za sféru svého svrchovaného zájmu – v Mexiku. Tam skončila v roce 1860 tříletá občanská válka, v níž poražení konzervativci hledali během konfliktu s liberály Benita Juáreze podporu také u španělského kléru a aristokracie. Když pak vyhlásil Juárez v polovině roku 1861 moratorium na splácení zahraničního dluhu, využili evropští věřitelé situace a pokusili se získat v zemi s nesmírným nerostným bohatstvím, úrodnými oblastmi a strategicky významnou polohou postavení, které by jim umožnilo těžit z bohatství země a vybudovat si základnu pro posilování politického vlivu v celém regionu. Španělské jednotky obsadily v prosinci roku 1861 Veracruz a připravily předpolí pro oddíly z Francie a Británie. Přestože politická situace v USA paralyzovala zahraniční politiku vlády ve Washingtonu, Američané proti intervenci formálně protestovali. Byla to však schopnost Juárezových vyjednavačů, která nakonec rozbila společný podnik evropských mocností, a Španělé s Brity Mexiko na jaře 1862 opustili. Mnohem větší prostor pro španělsko-americkou konfrontaci se však otevřel, v případě Kuby, v roce 1868. V této karibské kolonii sílily od poloviny padesátých let hlasy umírněných kritiků koloniálního režimu volajících po reformách především v politické a ekonomické oblasti. Kreolští statkáři a intelektuálové žádali alespoň podíl na politické moci a rozhodování v místních záležitostech. V ekonomické sféře pak usilovali zejména o možnost přímého kontaktu se zahraničními partnery, což byla už v této době hlavně záležitost obchodních relací s americkými odběrateli kubánského cukru a dodavateli průmyslového zboží z továren severního souseda. Požadavky reformistů získaly v kubánské společnosti značnou podporu a Madrid nakonec ustavil zvláštní komisi k jednání o reformě koloniálního systému. V roce 1867 oznámily úřady výsledky práce Informačního výboru, jak se komise nazývala úředně. Kubánské kreoly jimi neuspokojily a znechucení stoupenci reformismu hnutí opustili.


8. 10. 2013 20:45:46

18


Nejradikálnější z nich se vrátili k hlavní myšlence Felixe Varely. Jedinou garancí prosperity ostrova měla být jeho nezávislost. Podle nejlepších tradic utvořili tajnou společnost, juntu, a začali spřádat plány na dosažení konečného cíle. Diskuse spiklenců postupovaly jen pomalu, a když už dospěly k nějakému závěru, přišla sklizeň třtiny a realizaci plánů odsunula. Nakonec Španělé spiknutí odhalili a účastníky komplotu pozatýkali. Ne však všechny. Carlose Manuela Céspeda varovali přátelé z koloniální administrativy a zatýkání tedy unikl. Nevyužil však pobytu na svobodě k útěku do zahraničí. 12. října 1868 osvobodil svoje otroky a provoláním z Yary zahájil válku za nezávislost. Samozřejmě netušil, že válka bude trvat celých deset let, nedosáhne svého cíle a on sám se nedočká jejího konce, protože ho Španělé zajmou, odsoudí k smrti a popraví. Přes neúspěch však měla válka pro kubánskou společnost značný význam. V partyzánských oddílech bojovaly v různých fázích konfliktu desítky tisíc lidí, objevili se legendární vůdci, o jejichž hrdinských činech kolovaly neuvěřitelné historiky, a rodily se mýty, které se staly součástí vznikajícího národního vědomí. Boje přitom neprobíhaly na celém území kolonie. Povstání propuklo v její východní části, kde byla v druhé polovině šedesátých let ekonomická i sociální situace nejkomplikovanější, a proto místní obyvatelstvo naslouchalo hlasům radikálů ochotněji než kreolové ve středu a na západě ostrova. Ona střední a zejména západní část kolonie přitom dokázala produkcí cukru, kávy a tabáku pokrýt výpadek na východě, způsobený operacemi partyzánů plánovitě ničících plantáže i cukrovary. Koloniální správa zpočátku situaci podcenila a dala povstání dost prostoru k rozmachu, pak si však představitelé administrativy počínali racionálně a postupně pozice stoupenců nezávislosti oslabovali. Po špatné zkušenosti s plánem zničit partyzány masovým nasazením armády ve východní části ostrova – přírodní podmínky zde byly pro partyzánskou válku ideální a úplné zničení guerily by si vyžádalo nasazení obrovského počtu vojáků za enormních nákladů – Španělé oddělili „zasažené“ oblasti od „zdravé“ části kolonie „příkopem“, linií opěrných bodů a pevností. Za touto hranicí se soustředili na ochranu velkých měst a jejich komunikací, přičemž cílevědomě a úspěšně vystupovali proti snahám stoupenců nezávislosti dosáhnout uznání na mezinárodním poli. Reprezentanti „Republiky ve zbrani“, jak independentisté svůj fiktivní stát


8. 10. 2013 20:45:46


19

nazývali, přitom z pochopitelných důvodů usilovali dosáhnout zejména uznání Spojených států, kde žily tisíce Kubánců, politických uprchlíků, ale také lidí hledajících lepší ekonomické podmínky. Velká část z nich finančně přispívala na realizaci myšlenky svobodného kubánského státu a výsledky sbírek i pravidelné příspěvky tvořily nemalé sumy využívané na nákup zbraní či zdravotnického materiálu pro partyzány v Oriente. Především ve floridských přístavech tak čas od času najímali agenti stoupenců nezávislosti parníčky pro dopravu nákladů vojenského materiálu na ostrůvky u východních břehů Kuby, aby pak tyto pušky, revolvery a munice končily v rukách partyzánů. Touto cestou pak partyzánům přicházely také posily. Někdy pocházely z řad kubánských emigrantů v USA, jindy z řady sympatizantů z některých států Latinské Ameriky. V armádě „Republiky ve zbrani“ sloužila také řada Američanů. Prošli občanskou válkou Severu proti Jihu a po jejím skončení si jen obtížně zvykali na nevojenské profese. Někteří zamířili po roce 1865 do Mexika, kde partyzáni Benita Juáreze bojovali proti francouzské intervenci, další odešli koncem desetiletí na Kubu. Nejdále, či nejvýše, to mezi nimi dotáhl Thomas Jordan, bývalý konfederační důstojník, který na Kubě působil ve funkci náčelníka generálního štábu povstalecké armády. Španělští diplomaté ve Washingtonu si v těchto letech opakovaně stěžovali na americkém ministerstvu zahraničních věcí. Poukazovali zejména na činnost různých výborů na podporu bojovníků za svobodu Kuby. Ty pořádaly bez jakýchkoli překážek na území USA svoje akce informačního charakteru, sbíraly peníze na boj proti španělské armádě na Kubě, organizovaly výpravy zájemců o vstup do partyzánských jednotek na ostrov a zprostředkovávaly kontakty pro americké novináře, kteří měli zájem seznámit se přímo na místě s protagonisty boje za nezávislost. Maximálním úspěchem španělských zástupců ve Washingtonu přitom bylo, když uspěli ve snaze pozastavit odeslání některých zásilek zbraní či posil pro partyzány. Přístavní orgány bránily lodím odplout jen proto, aby si osoby odpovědné za celou akci našly přístav, v němž by projevili úředníci větší pochopení pro myšlenku boje za svobodu posledních území Ameriky ovládaných evropskými koloniálními metropolemi. S větším úspěchem se španělské vyslanectví setkalo při snaze zabránit uznání kubánských povstalců za bojující stranu, nebo dokonce reprezentaci nezávislého státu, třebaže zástupci


8. 10. 2013 20:45:46

20


„Republiky ve zbrani“ měli ve Washingtonu velmi dobré kontakty i navzdory tomu, že některá opatření koloniální administrativy a španělské armády na Kubě vyvolávala v USA velké pobouření i sympatie veřejnosti s kubánskými independentisty. Protišpanělská vystoupení tisku, veřejnosti a v menší míře i na úředních místech dosáhla vrcholu na podzim roku 1873 v souvislosti s tzv. případem Virginius, kdy část amerických novin dokonce psala o možné válce mezi Spojenými státy a Španělskem. Washington by tak mohl, či dokonce měl reagovat na smrt několika amerických námořníků popravených Španěly za pašování zbraní na Kubu. Aféra dosáhla mimořádného rozměru a část historiků ji dokonce považuje za jeden z největších problémů, jež musela americká diplomacie řešit během prezidentského období Simpsona Ulyssese Granta. Loď Virginius měla pohnutou historii sama o sobě. Postavili ji za americké občanské války ve skotských loděnicích Clyde pro Konfederaci, aby podobně jako další plavidla narušovala blokádu jižních přístavů unionistickým válečným námořnictvem. Majitelé požadovali na loděnicích u tohoto typu lodí především rychlost, pohon obstarávala zpravidla kombinace páry a plachet. Parní stroj nepoháněl šroub, ale kolesa výhodná při manévrování u provizorních mol zapadlých přístavů či přímo na volném pobřeží. Tonáž necelých pěti set tun při délce šedesáti metrů představovala pro tuto třídu plavidel více méně standard, parník přežil válku a v roce 1865 ho v Mobile ukořistili vítězové. Stal se majetkem americké vlády, ale ta si s ním dlouho nevěděla rady. Až po pěti letech našli pro parník kupce. Na jaře roku 1870 o něj projevili zájem Kubánci hledající vhodné plavidlo pro přepravu lidí a válečného materiálu ze Spojených států i z karibských přístavů na pobřeží východní části povstalé kolonie. Jednání nakonec vedla delegace „Republiky ve zbrani“, v níž měl hlavní slovo Manuel Quesada, zeť Carlose Manuela de Céspeda. Američtí přátelé z newyorské plavební společnosti mu poskytli všechny informace o plavidle kotvícím ve washingtonském námořním arzenálu. Parník by svými parametry dobře vyhovoval potřebám přepravy kontrabandu na ostrov, na němž povstalci trvale nekontrolovali žádný z přístavů. Za peníze jednoho z nejbohatších kubánských spolků v USA, Kubánské junty v New Yorku a s pomocí dalšího amerického sympatizanta s bojem Kuby za svobodu Johna F. Pattersona, figurujícího v celé


8. 10. 2013 20:45:46


21

záležitosti jako kupec parníku, Kubánci plavidlo za necelých deset tisíc dolarů skutečně získali. Formálně pouze do nájmu, ve skutečnosti však v následujících letech Pattersona vůbec neinformovali, kde loď pluje a jaký náklad převáží. Nájemci nechali parník upravit a dali mu jméno Virginius, pod nímž potom křižoval tři roky karibskou oblastí a působil nemalé problémy diplomacii Spojených států. Virginius střídavě operoval pod vlajkou Spojených států a starou vlajkou Narcisa Lópeze, jíž přijala jako svoji zástavu také „Republika ve zbrani“. Španělští konzulové v karibských přístavech upozorňovali na podivný náklad, jenž Virginius na Jamajce, Haiti, v Kolumbii či jinde nakládal a američtí konzulové odmítali tvrzení, že by loď měla se Spojenými státy vůbec co společného. Španělé usilovali o zadržení nenáviděného plavidla v mezinárodních vodách, ale tady prokázala posádka své schopnosti a Virginius svou rychlost. Španělské válečné lodi pronásledovaly protivníka dlouho bez úspěchu. Blízko cíle dospěly až v červnu roku 1873. Parní stroj namáhaný při honičkách se španělskými fregatami na samou hranici únosnosti už nutně potřeboval revizi a kapitán na této plavbě, bývalý konfederační námořní důstojník Joseph Fry, zakotvil v Colónu na panamské šíji, aby zde nechal provést nezbytnou opravu. Colón nebyl náhodnou volbou. Město mělo v regionu zcela specifické postavení. Stálo sice na území Kolumbie, ale postavili ho severoameričtí zaměstnanci společnosti Williama Aspinwalla. Tento železniční podnikatel vybudoval v letech 1850–1856 první trať spojující Tichý a Atlantský oceán na americké pevnině. Nesloužila pochopitelně místním Indiánům a mesticům, ale především lidem mířícím z východního pobřeží Spojených států do „zlatonosné“ Kalifornie. Od roku 1856 byla tedy panamská dráha vůbec nejvýnosnější železnicí na světě všech dob a Colón byl prakticky pouze jejím nádražím. Ve městě žili skoro výlučně občané Spojených států a jak železniční společnost, tak dílny v přístavu disponovaly nejmodernější technikou pro opravy parních strojů na lokomotivách i lodích. Navíc zde nepřetržitě kotvila alespoň jedna válečná loď amerického námořnictva a posádka Virginiusu se tak mohla cítit bezpečná před eventuální nežádoucí pozorností vojenských plavidel španělské monarchie. V colónském přístavu spatřila služba na Virginiusu skutečně loď s vlajkou pruhů a hvězd na stožáru. Kapitán dělového člunu USS Kansas také zasáhl v okamžiku,


8. 10. 2013 20:45:46

22


kdy se výsadek španělské válečné lodi Bazan pokusil Virginius obsadit. Oznámil, že nepřipustí, aby majetek amerického občana padl do cizích rukou a umožnil Virginiusu útěk. Parník dosáhl bez problémů břehů Jamajky, kde čekala v polovině října na přepravu na Kubu další skupina stoupenců nezávislosti s velkým množstvím vojenského materiálu. Ze Spojených států přijel na Jamajku generál Bernabé Varona se svými spolupracovníky, podplukovníky Agustinem Santa Rosou a Jesúsem del Sol. Největší pozornost však vzbuzoval na Jamajce Pedro de Céspedes, mladší bratr Manuela, autora provolání z Yary a později prezidenta „Republiky ve zbrani“. Posádku Virginiusu tvořili při této plavbě většinou Američané, mezi nimi generál unionistické armády z občanské války William Ryan. Po vyplutí z Jamajky nezamířil Virginus přímo ke Kubě, ale zastavil nakrátko na Haiti. Tady měli stoupenci kubánské nezávislosti připraven další cenný náklad: tři sta moderních remingtonek se stovkou nábojů pro každou zbraň, kromě toho sypaný střelný prach a mačety, ale také boty pro příslušníky povstalecké armády. Plně naložená loď pak nabrala kurz ke kubánskému pobřeží, k němuž doplula za zcela jiných podmínek, než její posádka předpokládala. 30. října ji objevila ještě v mezinárodních vodách nedaleko guantanámského zálivu španělská korveta Tornado, postavená podivným řízením osudu ve stejných loděnicích jako Virginius a začala povstalecké plavidlo pronásledovat. Přetížený parní stroj prchající lodi utrpěl další vážné škody a jeho výkon rychle klesal, až nakonec Virginius úplně zastavil. Španělé pak plavidlo obsadili a spočítali zadržené. Posádku tvořilo dvaapadesát lidí, část z nich byli američtí či britští námořníci. Kromě toho plulo na parníku 103 cestujících, z velké většiny kubánských stoupenců nezávislosti (někteří z nich však s americkými pasy), kteří se chtěli připojit k partyzánům na ostrově. Už při první prohlídce zjistili důstojníci z Tornada, že dokumenty plavidla odpovídají vlajce, pod níž byl Virginius zadržen, tedy vlajce americké. Poněkud překvapivě nenalezli na palubě ani v podpalubí žádný kompromitující náklad, posádka a cestující stačili během pronásledování naházet zbraně i střelivo do moře. Posádka španělských námořníků pak Virginius dopravila do vojenského přístavu v Santiagu, kde vojenský velitel města, generál Juan N. Burriel, ustavil válečný soud. Jeho jednání nebylo dlouhé a výsledek


8. 10. 2013 20:45:46


23

odpovídal očekávání. Rozsudky předznamenalo už zjišťování totožnosti všech zadržených. U čtyřech Španělé zjistili, že byli odsouzeni k smrti in absencia za různé činy proti španělské moci na Kubě při jednom z procesů v roce 1871 a Burriel dal okamžitě příkaz k vykonání starých soudních rozhodnutí. 4. listopadu vyvedli vojáci za rozbřesku z cel Céspeda, Varonu, Ryana a del Sola. Salva popravčí čety pak prozradila jejich druhům, co čeká s největší pravděpodobností zanedlouho také je samé. O tři dny později skutečně stanul před ústími hlavní pušek Fry a dalších šestatřicet mužů, mezi nimi několik amerických a britských občanů. Dalším odsouzeným zachránil životy rozhodný zákrok kapitána britské válečné lodi Niobe Lambtona Lorraina. Kapitán byl mužem na svém místě a později jej čekalo povýšení do šlechtického stavu. Zavelel k vyplutí z Jamajky ihned potom, co jej informovali o zadržení Virginiusu v mezinárodních vodách; podle dobového tisku vyrazila Niobe z přístavu tak rychle, že nechala na molu několik mužů posádky. Sotva pak zakotvila 7. listopadu v kubánském přístavu, zpravil místní britský konzul důstojníky o popravě poddaných britské koruny. Kapitán pak vstoupil s velitelem města do písemného a nakonec osobního kontaktu. Kategoricky přitom požadoval zastavení poprav, ale Burriel odpověděl s povýšenou rozhodností. Nenechá se zastrašovat od nikoho, tím méně od britského kapitána. Ten ovšem dále nemluvil, ale jednal. Vydal rozkaz zakotvit Niobe tak, aby mohla zamířit na město všechna děla. V případě dalších poprav, sdělil potom Lorraine prostřednictvím konzula Burrielovi, začnou kanony jeho lodi ostřelovat druhé největší město kolonie. Pod touto hrozbou nechal Burriel popravy zastavit a otevřel prostor pro diplomatické uzavření případu. Britský konzul hovořil o možném finančním vyrovnání, ale ve Spojených státech panovala válečnická nálada. Tisk požadoval krvavou odplatu za smrt amerických občanů a staří přátelé i spolubojovníci doporučovali americkému prezidentovi, ještě nedávno mimořádně úspěšnému vojákovi, aby se Španěly jednal stejně jako s nepřáteli z občanské války. Grant zde proslul během kontaktů s konfederačními protivníky zcela jednoznačnými postoji. Jediné, o čem byl ochoten se s nimi vůbec bavit, byla bezpodmínečná kapitulace, což mu vyneslo svým způsobem čestnou přezdívku „Bezpodmínečný Grant“. Španělsko-americké vztahy dále zhoršovala vyjádření vyslance Washingtonu v Madridu Daniela Sicklese. Bývalý unionistický generál zůstával


8. 10. 2013 20:45:46

24


víc vojákem než diplomatem a navíc projevoval žalostný nedostatek pochopení pro velmi komplikovanou politickou situaci ve Španělsku, kde republikánská vláda čelila hrozbě občanské války ze strany nespokojených monarchistů. Jednání o konfliktu tak probíhalo ve Washingtonu pod velkým tlakem a bez obratného zprostředkování britského vyslance Thortona by patrně skončilo krachem. Velkou zásluhu na vyřešení konfliktu měl také španělský vyslanec Polo, který udělal na amerického ministra zahraničních věcí Fishe velký dojem už při prvním setkání bezvadnou angličtinou a stejně znamenitým vystupováním. Byl to také Thorton a Polo, s nimiž Fish vstoupil do kontaktu hned potom, co ho novináři a pak havanský konzul informovali o popravě první skupiny zajatců. S Thortonem hovořil především o včasném zásahu kapitána Niobe, Polovi se svěřil se svými obavami z reakce americké veřejnosti na popravu amerických občanů. Probíral pak s vyslancem otázku místa, kde byla loď zastavena – zda ve španělských nebo mezinárodních vodách –, a vlajky, již nesla v době zadržení. Fish si v této souvislosti zapsal do pečlivě vedeného deníku: „…nebyl jsem ochoten přiznat Španělům právo zasáhnout v mezinárodních vodách, byť by celá honička začala už ve vodách španělských.“ Co se pak vlajky týče, ministr a vyslanec si patrně rozuměli. „Byl přesvědčen, že Virginius užíval americkou zástavu neoprávněně a já ho důvěrně požádal, zda by mi mohl v tomto bodu obstarat nějaké informace, s čímž ochotně souhlasil.“ Státní tajemník vyjadřoval v deníku značné obavy z vlivu událostí na vztah mezi USA a republikánskou vládou ve Španělsku. Shrnul potom diskuse s diplomaty při zasedání kabinetu a viděl v případu potvrzení svého staršího názoru. Situaci na Kubě ovlivnilo podstatným způsobem soustavné štvaní Španělského kasina, instituce sdružující militantní stoupence tvrdé politiky metropole v kolonii, a vůdců dobrovolníků. Jejich oddíly za sebou měly dvacetiletou existenci a sdružovaly nejradikálnější odpůrce každé změny v kolonii. Jejich počínání vyhnalo v uplynulých letech z center kreolského kulturního a ekonomického života desítky reprezentantů kreolské společnosti, jejichž paláce byly vydrancovány rozzuřeným davem. Na dobrovolnických akcích zněly nenávistné projevy vůči Spojeným státům, výhrůžky kubánským kreolům a často také kritické poznámky na adresu metropolitních i koloniálních úřadů, protože postupovaly podle dobrovolníků vůči nepřátelům Španělska příliš mírně.


8. 10. 2013 20:45:46


25

Nejenže politiku koloniálních úřadů léta ovlivňovaly, soudil Fish, ale teď fakticky držely moc v hlavním městě kolonie. A co doporučoval za daného stavu věcí druhý muž výkonné moci americké Unie? „Radil jsem neformulovat žádné rozhodnutí předtím, než španělská vláda bude schopná přijmout nějaká opatření ve věci amerického majetku na ostrově…“ Fishe pak 11. listopadu nečekalo jen zasedání kabinetu a přijetí španělského a britského vyslance. Hovořil také s ministrem válečného námořnictva Georgem Robesonem. Shodou okolností s ním mluvil o Santiagu už před dvěma dny. Žádal jej tehdy, aby urychleně poslal do centra provincie zasažené povstáním americkou válečnou loď a prezentoval tak místní veřejnosti zájem Spojených států na ochraně stability a míru alespoň v hlavním městě provincie, když už venkov prakticky ovládaly skupiny guerily. Robeson státnímu tajemníkovi sdělil, že příslušné plavidlo mělo odjíždět z jeho rozkazu z newyorského přístavu do Santiaga následující den s ranním odlivem a oba muži ještě stačili připravit pro kapitána nejnovější informace a pokyny. Fish odcházel z mininistertva s jednoznačným ujištěním jeho šéfa. Vojenské námořnictvo může vyslat ke Kubě během velmi krátké doby hned několik obrněnců, monitorů schopných operací v pobřežních vodách a připravených na každou eventualitu. Už při návratu do vlastního úřadu přemýšlel nad textem telegramu pro Sicklese do Madridu. Měl si připravit co nejrozhodnější vystoupení na ministerstvu zahraničních věcí. Pokud by došly potvrzení zprávy přicházející z Havany, měl v Madridu protestovat nejen jménem americké vlády, „ale celé civilizace a humanity proti tak brutálnímu, barbarskému a urážlivému aktu“. A Španělsko „bude muset nahradit všechny škody a příkoří, jichž se dopustilo na amerických občanech a vlajce“. Zároveň však vyslance upozornil na některé podezřelé skutečnosti. Existovala vážná podezření, že americké dokumenty ani použítí americké vlajky nebyly v případě Virginiusu zcela v pořádku a velvyslanec měl brát tuto skutečnost při svých rozhovorech se Španěly v úvahu a být tedy ve svých vyjádřeních zatím uměřený. Uměřenost však nikdo nepožadoval po americkém tisku a místních politicích. Kritikové španělského kolonialismu svolávali veřejná shromáždění, na nichž požadovali pomoc americké vlády pro kubánské vlastence. Tázali se, proč už americké válečné lodi neostřelovaly Havanu a Santiago, a vyjadřovali naději, že vyslanec v Madridu už zajistil


8. 10. 2013 20:45:46

26


odškodnění pro rodiny Američanů, obětí barbarských evropských zvyků. Novináři zatím spekulovali nad stavem americké válečné maríny a pevností na pobřeží Unie. Ty budou chránit občany Spojených států v nadcházející válce se Španělskem před útoky španělských eskader. Noviny, které ještě před několika týdny kritizovaly výdaje na armádu a válečné námořnictvo, vznášely stejnou otázku. Proč musí ozbrojené síly Unie stále zápasit s nedostatkem finančních prostředků? Myslí si snad politikové ve Washingtonu, že těch pár milionů dolarů, jež milostivě přidělí na stavbu nových lodí, postačuje ve zbrojních závodech s Evropou, hledící lačně k bohatému americkému kontinentu? Ke stupňování protišpanělské hysterie přispívaly zprávy ze Španělska. Místo, aby španělský stát a společnost pociťovaly stud za odsouzeníhodný čin úřadů v Santiagu a nad politikou na Kubě vůbec, velebí Španělé námořníky z Tornada a hrozí osudem posádky Virginiusu všem, kdo podpoří pokus vytrhnout Kubu z těla španělského státu. Vykřikují nadávky před americkým vyslanectvím v Madridu, kde dokonce v jedné chvíli existovalo vážné nebezpečí vyplenění rozhořčeným davem. Přestože spekulace o nevyhnutelnosti války zněly prakticky neustále a ze všech vrstev společnosti, váleční jestřábi nakonec nedosáhli svého. Ameriku totiž v roce 1873 nezaměstnával jen případ Virginius. Zemi zachvátila těžká hospodářská krize se zničujícími důsledky pro stovky podniků a desítky tisíc farmářů. Tisk proto nepsal jen o popravách v Santiagu, ale také o zavírání bank, úpadku obchodníků a likvidaci továren. Když tedy pominul šok z prvních depeší amerického konzula v Havaně a novinových zpráv, začala vlna hysterie pozvolna opadat. Před ministerstvem zahraničí však vyvstal další problém. Diplomaté některých latinskoamerických zemí sympatizujících s bojem kubánských stoupenců independentismu adresovali státnímu departmentu ve Washingtonu konkrétní dotaz: nakolik změní incident americkou politiku vůči „Republice ve zbrani“? Uznají ji Američané za bojující stranu? Fish k tomu neviděl důvod, povstalci nedokázali rozšířit boje na celé území kolonie a ministra více zajímaly podmínky urovnání případu Virginius. Když předložil svůj návrh na náhradu škod a morální satisfakci za útok na americkou vlajku v polovině listopadu Grantovi, měl prezident jen jednu výhradu: „Španělsko musí potrestat důstojníky zodpovědné za obsazení lodi a popravu pasažérů.“ S vojáckou rázností také požadoval plán


8. 10. 2013 20:45:46


27

pro případ, že Španělé americké podmínky odmítnou: „Dáme jim dvanáct dní a pak nezbude nic jiného než vynutit právo silou.“ Vláda proto projednávala přípravu válečných operací. Ministr Robeson měl jisté pochyby ohledně finančních prostředků na soustředění dostupných plavidel na Floridě, prezident s Fishem jej však ujišťovali, že Kongres potřebné prostředky jistě uvolní. Velitel západoindické flotily kontradmirál Scott mohl za těchto okolností počítat s pěti obrněnými monitory, dvanácti dřevěnými vojenskými plavidly a devíti zásobovacími loděmi vyslaných do Key Westu s bunkry plnými uhlí. Protože válka neměla být vedena pouze na moři, ale i vysazením invazních oddílů na Kubě, obdrželi armádní velitelé rozkaz soustředit jednotky pro plánovanou operaci v pevnostech na pobřeží Floridy, zejména ve Fort Jefferson a Fort Monroe, tak, aby během několika týdnů mohli vyslat na Kubu desítky tisíc vojáků. Americké politické kruhy diskutovaly o dalším osudu Kuby. Někteří politici zvažovali podmínky společné akce velmocí a optimisté dokonce hovořili o možnosti nejpřijatelnějšího řešení, kdy by Španělsko rezignovalo na vlastnictví kolonie samo. Vyslovovali naději, že si na případu Virginius uvědomí neschopnost metropole Kubu racionálně spravovat a vyvodí z toho příslušné důsledky. V těchto napjatých okamžicích si Sickles trochu napravil reputaci. V rozhovoru s ministrem José Carvajalem projevil nezvyklou uměřenost, odškodnění kategoricky nevyžadoval a jen zmínil očekávání své vlády, že Španělsko přijde s vlastní iniciativou. Stejně umírněně si počínal v rozhovoru s předsedou vlády Emiliem Castelarem. Naneštěstí pak vše přílišnou horlivostí pokazil. Nenechal svým partnerům v rozhovoru čas reagovat na svá umírněná slova z osobního jednání, ale poslal Carvajalovi písemnou nótu, kde použil výrazy z Fishova telegramu – „vraždění, řezničina a barbarství“. Ministr sice mylně přisuzoval nediplomatické formulace Sicklesovi, ale jeho odpověď si s nótou příliš nezadala, nikoli ve slovníku, ale v tónu. Rozhodně odmítl nejen tón, ale i obsah Sicklesovy nóty. Když zapochyboval, že vyslanec vůbec věrně tlumočil stanovisko svého ministerstva, upřel Spojeným státům právo se k akcím španělských institucí vyjadřovat v jiném slovníku, než používá samo Španělsko, tím spíš, že ani ministerstvo ve Washingtonu ani americký vyslanec v Madridu nemají dostatek informací, aby mohli případ Virginius seriózně posoudit. Závěr už adresoval jen Sicklesovi. Škoda, že pan


8. 10. 2013 20:45:47

28


vyslanec nerespektoval vlastních slov a nevyčkal španělské akce, která bude plně odpovídat nejen španělskému, ale i mezinárodnímu právu. Sickles si Carvajalovu odpověď přečetl a vzplál spravedlivým hněvem. Fishův pokyn nepřekroutil, psal v další nótě, použil stejných slov jako ministr zahraničí a předal v doslovné podobě názor vlády Spojených států na Španělsko a jeho politiku na Kubě. K jejímu odsouzení není třeba znát všechny podrobnosti případu Virginius, je dost nelidská a barbarská sama o sobě. Když odeslal svoji nótu, začal psát zprávu pro ministerstvo a pak spěchal znovu ke Carvajalovi, aby mu odevzdal Fishovo ultimátum. Španělsko reagovalo sice odmítavě, ale svým způsobem nadějně. Označilo dvanáctidenní lhůtu za příliš krátkou pro seriózní vyšetřování. „Španělsko nemůže rozhodovat o omluvě za urážku americké vlajky, aniž by si bylo jisto, že k takové urážce vůbec došlo.“ Sickles ovšem považoval text nejen za naprosto nedostatečný, ale za faktické odmítnutí oprávněných amerických požadavků. V doprovodném telegramu proto navrhoval dále nečekat, „uzavřít toto vyslanectví, odjet do Valencie a odtud do Francie“. V následující zprávě pak popisoval nepřátelskou atmosféru v Madridu. „Veřejné mínění je tu ostře proti Spojeným státům a tomuto úřadu. Tisk je zběsilý a plný nadávek, doporučuje vládě, aby mne vyhostila. Včera večer se tu dokonce shromáždil dav, aby zaútočil na úřad a vyraboval ho, místní autority však nakonec zasáhly a klid byl zachován.“ Osmnáctého listopadu pak došlo k obratu. Španělsko navrhlo Spojeným státům, aby jednání o incidentu probíhala jenom ve Washingtonu, přičemž Polo musí mít dost času na verifikaci fakt. Předpokládalo přitom vyjednávání obou stran na základě vzájemných dohod a mezinárodního práva. Na výsledcích šetření bude záviset další postup španělských úřadů ve věci satisfakcí pro poškozené a eventuálních trestů pro viníky incidentu. Fish se nad přijetím návrhu dlouho nerozmýšlel. Z telegramů, jež mu posílal Sickles z Madridu, cítil osobní napětí mezi vyslancem a Carvajalem, některé texty navíc evidentně utrpěly přenosem podmořským kabelem. Ve Washingtonu pak mohl sám okamžitě reagovat na každou novou informaci bez jakéhokoliv šumu působeného prostředníkem. Státní tajemník navíc udělal dobrou zkušenost s Polem, jehož kvality diplomatické a lidské oceňoval opakovaně ve svém soukromém deníku. Vztah Fish – Polo tak měl výrazně jinou podobu než vztahy mezi Sicklesem


8. 10. 2013 20:45:47


29

a Carvajalem, kde převládala nedůvěra či dokonce nepřátelství. Zatímco Carvajalovi biografové často zmiňovali jeho impulzivnost a Sicklesovo nediplomatické chování a vystupování kritizovali už současníci, jak Fish, tak Polo jsou pro historiky příkladem rozvahy a sebekázně. Oba také opakovaně prokázali zájem na dobrých španělsko-amerických vztazích a dělali osobně vše pro to, aby se třecí plocha v případě Kuby nezměnila v jedinou dimenzi relací. Třebaže přirozeně hájili v případě karibského ostrova zájmy svých států, uvědomovali si slabost vlastních pozic, přičemž lze jen těžko hledat lepší potvrzení tohoto konstatování než právě incident s Virginiusem. Už s dokumenty lodi nebylo evidentně něco v pořádku, stejně jako s dvěma vlajkami, které loď střídavě používala. Americká reprezentace přitom oficiálně vycházela z bezchybnosti palubních dokladů. Právě během zjišťování, jak probíhalo zadržení lodi, dostal Fish zprávu od amerického konzula na Jamajce. V deníku si k tomu poznamenal: „Pearne, konzul v Kingstonu, volal na ministerstvo a během hovoru o případu Virginius potvrdil, že všechny papíry jsou v pořádku a že skutečně uznal Fryeovy kapitánské pravomoci, když se jich vzdal Williams. Na moji otázku, proč to udělal, odpověděl, že to bylo v přísném souladu s konzulárními předpisy a na požadavek majitelů plavidla – dokonce řekl, že tak odmítl učinit, dokud to na jeho výzvu pan Quesada neudělal jak verbálně, tak písemně. Zeptal jsem se ho, zda je tedy pan Quesada majitelem a on odpověděl, že to tak přinejmenším vypadá. Když jsem mu připomněl, že loď je registrována na jméno Patterson, jen poznamenal: ‚Tak to tedy bylo. To mne vůbec nenapadlo, kdybych si na to vzpomněl, nikdy bych změnu neregistroval.‘“ Patnáctého listopadu sice ještě Fish nevěděl, k jakému výsledku dojde soud při jednání o vlastnictví plavidla, nicméně samozřejmě znal Quesadovo jméno jako jméno jednoho z představitelů Kubánské junty v New Yorku a pociťoval neklid o to větší, že si k případu vyžadovali stanoviska právníků novináři, hledající u nich podporu pro své protišpanělské štvaní. Někdy ji dostali a pak samozřejmě s nadšením citovali. Nicméně v USA existovala svoboda tisku i slova a doba, kdy se ani velká autorita neodváží prezentovat jasně a veřejně názor, který by odporoval většinovému tónu udávanému politicky korektními listy, byla daleko. 20. listopadu tak přinesly seriózní noviny Nation v podstatě odbornou studii


8. 10. 2013 20:45:47

30


váženého právníka, člena advokátní komory Johna Nortona Pomeroye. Uznávaná autorita na mezinárodní právo sledovala případ Virginius podle anglosaského práva s odkazem na precendent. Odkazoval na případ sesterské lodi Virginiusu z občanské války, kdy vztahy mezi Británií a USA poškozovaly aktivity konfederačních lodí narušujících blokádu. Měly často stejně pochybné papíry jako Virginius a plavily se také pod různými vlajkami, což americké úřady tvrdě kritizovaly. Protože tyto lodi často postavily loděnice v Británii, vystavily ony pochybné dokumenty a opatřily pro plavidla i neutrální britskou vlajku, nepřestával si zástupce Washingtonu u britského dvora stěžovat na tuto nepřijatelnou praxi. Norton Pomeroy však nezůstal u článku pro Nation. Dne 21. listopadu napsal osobní dopis státnímu tajemníkovi. Upozorňoval v něm na nebezpečí znevěrohodnění nejen americké zahraniční politiky, ale také respektu vůči právu ve Spojených státech, pokud bude vláda postupovat nyní jinak než v případě konfederačních válečných lodí. Zvlášť zmínil případ Alabamy, nejslavnějšího z konfederačních plavidel. Postavili ho shodou okolností také v Clyde a jeho činnost přivedla Unii a Británii až na pokraj přerušení diplomatických styků. Když americké válečné lodi nakonec Alabamu v mezinárodních vodách potopily, vítal unionistický tisk úspěch jako jeden z největších okamžiků celé občanské války. Zkušený právník odkazoval na washingtonskou dohodu mezi Británií a USA z roku 1871, v níž formulovali signatáři kromě článků o kanadských hranicích a paragrafů o sporech z doby občanské války, spojených mimo jiné právě s konfederačními kaperskými loděmi, i několik obecných článků s širším dopadem na mezinárodní právo. Pokud to pak v případě Virginiusu měla být washingtonská vláda, která tyto obecné články nevezme v potaz, nebylo třeba dokument složitě dojednávat a podepisovat. Fish byl ochoten všechny argumenty respektovat tím spíš, že Polo projevoval ochotu o případu diskutovat a státnímu tajemníkovi doručili navíc čerstvou zprávu agentury Associated Press. Španělská vláda měla podle ní velký zájem na „uspokojivém a čestném“ vyřešení konfliktu s Washingtonem, přičemž jedinou nepřekročitelnou podmínkou bylo zachování integrity území republiky, jinak řečeno, nebyla ochotna vzdát se za žádných okolností Kuby. Za těchto okolností existovalo vlastně jediné nebezpečí. Co bude následovat, pokud „Bezpodmínečný Grant“ neustoupí od šibeničního


8. 10. 2013 20:45:47


31

termínu stanoveného na vyřešení případu? Fish také skutečně 18. listopadu v deníku zaznamenal Grantovu reakci na svoji úvahu, zda by nebylo rozumné odložit datum Sicklesova odjezdu z Madridu, jestliže by jednání jevilo nadějné perspektivy. Grant odpověděl odkazem na stávající politiku stálých odkladů, o níž hovořil s nemalým despektem. Fish si však stál na svém, upozorňoval na komplikovanost případu a jako trumf pak použil informace z rozhovoru s americkým konzulem na Jamajce. Ani to však Granta nepřesvědčilo, ale nakonec změnu svého názoru nevyloučil. Do 26. listopadu zbýval ještě celý týden a bylo tedy dost času na eventuální prodloužení termínu. Fish přisuzoval Grantův tvrdý postup vůči Španělsku jeho kontaktům s vojáky, kteří měli k válce jiný postoj než civilové. Část americké společnosti přitom nepovažovala Granta za nic lepšího, než byli další reprezentanti důstojnického sboru americké armády, či dokonce armáda jako celek. Označovala ho za notorického opilce, požívajícího neoprávněně pověst strůjce vítězství Unie v občanské válce. Početní novináři a intelektuálové velkých východních měst nepřestávali zpochybňovat Grantovu schopnost vystupovat přiměřeně postavení hlavy státu či proniknout do jemných fines moderní a klasické kultury a zůstával pro ně barbarem. Někteří z nich uznali zdráhavě svůj omyl až poté, co bývalý prezident v roce 1885 zemřel. Jen několik dní po vydání pamětí, označovaných dodneška americkou literární kritikou za jedno z nejlepších děl tohoto žánru, které bylo v Americe kdy publikováno. Fish v roce 1873 kritické názory na Granta patrně sdílel. Vyplývá to alespoň z reakce na dopis Bancrofta Davise, v němž tento úředník na ministerstvu zahraničí informoval svého nadřízeného o vyjádřeních generála Denta k případu Virginius. Psal nejen o generálových názorech, ale také o stavu, v němž tyto názory ve vlaku z Washingtonu do Jersey prezentoval. „Mezi pasažéry byl generál Dent, který nastoupil ve Washingtonu už tak opilý, že nemohl ani mluvit a opouštěl vlak tak zřízený, že se motal celým nádražím až ke člunu. Pil jeden drink za druhým v přední části našeho vozu, kde trávil celý den, ale když jsme přijeli někam k Baltimoru, vynořil se a začal vyzvídat. … ‚Co děláte s Virginiusem?‘ … já jsem mu odpověděl: ‚Nevím, generále, to je věc mých nadřízených‘ a pokusil jsem se změnit téma konverzace. On se ale stále držel svého. ‚Rozumím Vám, raději nic nevíte – to je také docela v pořádku – ale já o tom vím


8. 10. 2013 20:45:47

32


vše. Byl jsem ve vedlejší místnosti, když se minule sešla vláda, a slyšel jsem všechno, co se tam povídalo. A doufám, že uděláme něco jiného. Že budu poslán se svojí baterií na jih. Nechtěl bych nic jiného než vrhnout se na pevnost Moro.‘“ Fish k tomu přičinil jen výmluvnou poznámku. „Tento malý případ nahlédnutí klíčovou dírkou vysvětluje mnohé. Co je to kolem ‚někoho‘ za odpornou bandu! Opilci, hlupáci, lháři, korupčníci, vylízané palice. Ah! A toho ‚někoho‘ ovládá takovéto okolí.“ Zcela v jiném duchu než diskuse s Grantem probíhaly debaty s Polem. Den poté, co Grant vyjádřil přece jen trochu nadějnější postoj v otázce prodloužení lhůty pro španělskou odpověď, Polo a Fish znovu dlouze diskutovali. Vyslanec opakovaně zmiňoval falešné papíry lodi, a protože Fish choval po zprávě konzula z Kingstonu vážné obavy o pravdivosti Španělových tvrzení, navrhl šalamounské řešení. Španělsko by mohlo prohlásit, že považovalo dokumenty Virginiusu za falešné stejně jako vlajku, pod níž loď plula, omluvilo by se za omyl, vrátilo plavidlo a vzdalo čest poškozené vlajce. Generál Burriel ovšem musí nést následky svého brutálního počínání a všichni zajatci musí být propuštěni. Polo radu sice vyslechl, ale nijak nereagoval. Na pozvání ministerstva hned příští den však odpověděl kladně a celý týden probíhal ve znamení schůzek Fishe s Polem; vyslanec někdy přicházel na ministerstvo i víckrát denně. Navrhl mimo jiné možnost arbitráže, ale Fish odmítl tak rozhodně, že se o věci dále nemluvilo. Polo informoval samozřejmě o průběhu jednání Madrid. Upozorňoval přitom na jedné straně na zájem části americké politické scény na „čestném a přátelském řešení“, na druhé straně na jiné problémy, jež americko-španělské vztahy zatěžují a jednání o Virginiusu poškozují. Po dvacátém listopadu začaly jevit obě strany stále větší ochotu k rychlému řešení sporu. Grant už netrval na původním datu, k němuž Američané požadovali splnění svých požadavků, a Polo naznačil Fishovi, že vláda v Madridu vážně zvažuje všechny body dohody, jež považují Američané za zásadní. Navíc Spojené státy získaly příslib Británie, že pomůže při řešení sporu. Britové se sice nezúčastnili španělsko-amerického jednání přímo, ale protože mezi popravenými byli také britští členové posádky, jednali o incidentu rovněž britští a španělští emisaři. Už vzhledem k britsko-španělským vztahům bylo od počátku jasné, že Španělsko vyplatí nějaké kompenzace, a tento fakt oslaboval přirozeně vyjednávací pozice Madridu při jednání s Washingtonem.


8. 10. 2013 20:45:47


33

Na zasedání americké vlády 25. listopadu sice Fishovi na chvíli zatrnulo, to když prezident Fishe požádal, aby poslal Sicklesovi telegram. Následující den si měl vyžádat na ministerstvu zahraničních věcí v Madridu svůj pas a opustit zemi. Dřív než to stačil Fish učinit, udělali Španělé vstřícný krok. Zatímco dosud podmiňovali vrácení lodi s posádkou i cestujícími a vzdání pocty americké vlajce vyšetřením případu, navrhli konkrétní datum, do něhož musí být vyšetřování uzavřeno. Pokud pátrání do 25. prosince neprokáže používání falešných dokumentů a americké vlajky Virginiusem, splní Španělé vše, co Američané požadovali právě ke dni 25. prosince. Fish považoval krok za velice vstřícný, ale Grant chtěl lhůtu kratší. Vzápětí se však ukázala španělská schopnost předvídat Grantovy reakce. Polo totiž dostal kromě telegramu s touto nabídkou ještě druhou, tajnou depeši. Jestliže Američané odmítnou čekat do 25. prosince, mohou dostat loď a posádku hned, poctu však Španělé vzdají americké vlajce až podle vyšetření legálnosti jejího použití Virginiusem. Pokud přitom Američané zjistí porušení amerických zákonů, sami potrestají přestupníky. Když tedy Fish oznámil Polovi, že prezident první nabídku odmítl, vyslanec obratem předložil druhou. Tentokrát Grant nic nenamítal. Jeden z velkých amerických svátků, Den díkůvzdání, jenž připadal v roce 1873 na čtvrtek 27. listopadu, tak přinesl vyřešení konfliktu hrozícího v některých chvílích proměnou ve skutečné válečné střetnutí. Když potom Fish shrnoval následující den ve svém deníku reakce členů vlády na svou informaci o vyřešení případu, podtrhl jednomyslný souhlas všech členů kabinetu s průběhem a výsledkem jednání. Jediný, kdo projevil z počátku jistou netrpělivost, byl vlivný marylandský politik a v roce 1873 generální poštmistr John Angel James Creswell. „Po diskusi ovšem přiznal, že jsme nemohli požadovat víc.“ S časným podvečerem pak Fishe zavolal domů Polo, vyjádřil své potěšení nad zdárným dokončením společného díla a přečetl státnímu tajemníkovi čerstvý telegram svého ministerstva v Madridu. Končil také slovy uznání: „Informujte hned pana Fishe a vyslovte mé uspokojení nad šťastně ukončeným jednáním mezi dvěma národy, které žily v míru celé století za různých státních forem a neměly by zapomínat, že teď žijí šťastně za stejného státního zřízení.“ Ani Fish ani Polo v této chvíli nevěděli o posledních hrozivých aktivitách nešťastného Sicklese. Podle původní dispozice požádal šestadvacátého o svůj pas, ale souhlasil s jeho vydáním až příští den.


8. 10. 2013 20:45:47

34


To už ovšem platila dosažená dohoda, ale vyslanec odmítl tuto realitu respektovat. O den později přišel na ministerstvo znovu a bez ohledu na dosažený kompromis žádal splnění původních podmínek. V opačném případě, konstatoval pateticky, si vyzvedne pas odpoledne. Teprve výslovný Fishův příkaz neopouštět Madrid ho přiměl ke změně rozhodnutí. Nebezpečí války bylo odvráceno, zbývalo jen naplnit dohodu. Podle původních představ měli Virginius převzít Američané v havanském přístavu. Do tohoto plánu však zasáhly rozsáhlé nepokoje v hlavním městě kolonie a v Santiagu. Místní „peninsulares“, rodilí Španělé, militantní stoupenci koloniálního režimu, nepřátelé kreolů a Američanů, považovali dohodu za kapitulaci před požadavky stoupenců kubánské nezávislosti. V obou městech svolávali příslušníci dobrovolnických oddílů desetitisícová protestní shromáždění. Kritizovali ústupky madridské vlády a napadali politiku Washingtonu. Úřady proti počínání nepřátelského davu v Havaně nezasáhly, v Santiagu Burriel jeho počínání dokonce podporoval, a tak 4. prosince tlumočil Polo na ministerstvu zahraničních věcí ve Washingtonu obavy generálního kapitána ostrova Kuby. Příjezd Američanů do Havany mohl skončit útokem dobrovolníků, jejichž oddíly početně převyšovaly jednotky pravidelné španělské armády na ostrově, jak na samotný Virginius, tak na plavidlo, které ho mělo transportovat do Spojených států. Španělé nabízeli několik řešení, předají Virginius Američanům buď ve Španělsku, nebo na Portoriku, eventuálně by ho mohl převzít na Kubě nějaký neutrální konzul. Fish informoval Granta, o věci jednal na svém zasedání kabinet, kde padaly různé návrhy. Ať Španělé dopraví Virginius do některého z amerických přístavů, předají ho někde v teritoriálních vodách ostrova nebo v nějakém malém přístavu kolonie, kde žádné dobrovolnické oddíly nebyly. Poslední návrh považovali za přijatelný i v Madridu, a tak 16. prosince převzali Američané Virginius v městečku Bahía Honda, tedy na stejném místě, kde před více než dvaceti lety definitivně skončil anexionistický podnik Narcisa Lópeze. Loď předával kapitán španělské válečné lodi Isabel la Católica, doprovázející Virginius na jeho poslední plavbě v kubánských vodách. O dva dny později opouštěli zajatci nešťastného plavidla svoje vězení v Santiagu. V přístavu je čekala americká válečná loď Juanita jen proto, aby je dopravila do New Yorku, připravujícího obětem brutality evropských barbarů královské přijetí.


8. 10. 2013 20:45:47


35

Ve stejném městě probíhalo v téže době šetření hlavního státního žalobce Williamse. Měl s definitivní platností zodpovědět otázku legality amerických dokumentů plavidla sloužícího stoupencům kubánské nezávislosti. Zkušený právník rychle odhalil podvod, loď neměla právo americkou vlajku používat a Španělsko tedy žádnou poctu praporu vzdávat nemuselo. Závěr Williamsova rozkladu už pro Španělsko tak dobře nevyzněl. Ani za těchto okolností nemělo Španělsko právo loď v mezinárodních vodách zadržet a už vůbec ne popravit část posádky a pasažérů. Na základě Williamsova dokumentu pak probíhala poslední jednání ve věci Virginius. Španělé vyplatili rodinám pozůstalých celkem 80 000 dolarů, což představovalo v roce 1875, kdy byla náhrada vyplacena, velmi slušnou částku. V podstatě jediným bodem, k němuž se během jednání stále vraceli vyjednavači, a kde mohla být nakonec americká strana nespokojena s výsledkem, zůstalo potrestání osoby zodpovědné za popravu zadržených. Generála Burriela sice odvolali z úřadu, ale třebaže se americký vyslanec v Madridu neustále dotazoval, kdy už bude postaven zločinec ze Santiaga před soud, úřady generála nijak neznepokojovaly, tím spíš, že požádal o penzionování. Ministr žádosti vyhověl, ale připravil Burrielovi na odchodnou příjemné překvapení v podobě povýšení. Do penze tak odcházel v hodnosti generálmajora a spokojeně se odstěhoval do rodné provincie. Z jeho rozhovoru pro časopis Revue des Deux Mondes je patrné, že žádné výčitky svědomí nepociťoval a žádný omyl v případu Virginius si nepřipouštěl. Jinak viděl Burrielovo počínání novinář z nejvýznamnějších londýnských novin této doby Times. Psal v roce 1876 o britských popravených z Virginiusu, aby závěrem konstatoval, že „kdyby byl Burriel Angličan, byl by za své jednání v listopadu 1873 už visel“. Ne všechny noviny však sdílely tento názor. Když v roce 1877 Burriel zemřel, velebila ho řada galicijských provinčních listů, stejně jako madridských novin právě pro jeho tvrdý postoj v případě Virginius. V době, kdy španělské listy otiskovaly Burrielovy nekrology, spěl konflikt na Kubě už ke svému konci. Španělé uspěli ve snaze uzavřít stoupence nezávislosti do východní části Kuby, a přestože velitelé partyzánských oddílů Antonio Maceo a Máximo Gómez prolomili nakrátko opevněnou linii mezi „bezpečnou“ a povstalou částí kolonie, plamen války na západ nepřenesli. Neúspěchy v dlouhém střetnutí vedly nakonec k vyčerpání


8. 10. 2013 20:45:47

36


a sporům mezi stoupenci nezávislosti, jimž padl za oběť i Manuel Céspedes. Když rezignoval na úřad prezidenta „Republiky ve zbrani“ a čekal na možnost Kubu opustit, Španělé ho zajali a popravili. Za těchto okolností už vůbec nepřicházelo v úvahu uznání Kuby Spojenými státy bojující stranou a na začátku roku 1878 podepsali poslední zástupci „Republiky ve zbrani“ s generálním kapitánem Martínezem Camposem dohodu o zastavení bojů. Dva nejznámější odpůrci španělské koloniální moci na ostrově, Maceo a Gómez, sice dokument – tzv. Pakt ze Zanjónu – odmítli podepsat, ale oznámili svoje rozhodnutí odjet do emigrace. Právo opustit ostrov získali podle jednoho z článků dohody ostatně všichni účastníci války, kteří se k takovému kroku rozhodli. Stoupenci nezávislosti tak ve válce svého cíle nedosáhli, ale konflikt dále posílil ekonomická pouta mezi USA a Kubou. Východní část ostrova zasáhlo deset let trvající povstání, což ji ekonomicky silně poškodilo. Řada statkářů tak neměla po uzavření míru prostředky na obnovení třtinových či kávovníkových plantáží. Nezbylo jim proto než statky prodat. Kupovali je často podnikatelé ze Spojených států, jimž jejich kapitálová síla umožňovala rychle modernizovat zejména výrobu cukru. Svůj produkt vyváželi hlavně na severoamerický trh a upevňovali tak starší vazby mezi oběma ekonomikami. Jako příklad jim sloužilo podnikání Edwina Farnsworta Atkinse. Ten navázal v osmdesátých letech na starší obchodní aktivity s kubánským cukrem a melasou svého otce, koupil na ostrově tisíce hektarů plantáží a postavil jeden z nejmodernějších cukrovarů. Atkinsovy úspěchy inspirovaly k následování další Američany, pro něž představoval do této doby „cukr“ jen obchodovatelnou komoditu, v žádném případě předmět vlastní výroby. I oni využili příležitosti a levně nakoupili plantáže, jejichž produkci modernizovali nejen výstavbou cukrovarů s nejpokročilejší technologií, ale také sítí železničních tratí a vleček. Na konci osmdesátých let projevoval o kubánský cukr velký zájem jeden z prvních amerických trustů, Havemeyerův Sugar Refinering Company. Tento podnik po svém vzniku v roce 1888 rychle expandoval a brzy kontroloval velkou část výnosné rafinace cukru v celých Spojených státech. Trust sice na Kubě přímo neinvestoval, úzce však spolupracoval s Atkinsem a dalšími americkými majiteli kubánských plantáží, ale také kreolskými a španělskými výrobci třtinového cukru.


8. 10. 2013 20:45:47


37

Američané investovali značné prostředky také do kubánského důlního průmyslu. Sice zde naráželi na konkurenci britských podnikatelů, ale v roce 1883 otevřela společnost Juraguá Iron Company zcela nový důl na chromovou rudu nedaleko Santiaga. Společnost plně ovládaly Bethlehem Iron Works z Pennsylvanie a Pennsylvania Steel Company používající kubánský chrom do ušlechtilých ocelí. Ještě před koncem desetiletí koupili Američané důl na manganovou a niklovou rudu poblíž Daiquirí. Kubánský mangan se potom přidával do ocele pro výrobu nejlepších pancířů pro moderní válečná plavidla Spojených států v hutích Carnegieho ocelářského impéria. Na druhé straně přivážely parníky ze Spojených států kolejnice, lokomotivy, vagony a další železniční materiál určený pro trati spojující na Kubě plantáže a exportní přístavy, američtí odběratelé dováželi rostoucí objemy další tradiční kubánské komodity, tabáku. Osmdesátá a devadesátá léta znamenala také velký impulz pro obchod s tropickým ovocem. Různé společnosti z východního pobřeží USA kupovaly na karibských ostrovech, samozřejmě včetně Kuby, a ve středoamerických republikách pozemky, na nichž začínaly ve velkém pěstovat banány, ovoce ve Spojených státech stále oblíbenější přepravované ke spotřebitelům na chladírenských lodích z velkých amerických loděnic. Na počátku devadesátých let musela španělská vláda s ohledem na kubánské pěstitele uzavřít po komplikovaných jednáních s emisary ministerstva zahraničních věcí ve Washingtonu tzv. reciproční smlouvu. Obdobné dohody totiž uzavíraly Spojené státy v této době s vládami dalších zemí v regionu. Podle jejich podmínek přiznávali signatáři partnerským zemím v obchodu s průmyslovými výrobky i zemědělskými produkty zvláštní výhody. Latinskoamerické země tak nezatěžovaly dovozními cly průmyslové zboží Spojených států, které na oplátku nevypisovaly žádná nebo jen minimální cla na cukr, kávu, tabák, tropické ovoce, kůže, přírodní barviva, sisal a další předměty vývozu plantáží jižních sousedů USA. V některých případech, a byl to případ i americko-španělské reciproční dohody, rozlišovaly paragrafy při udělování celních úlev mezi komoditami v surovém stavu a konečnými produkty nebo polotovary. Nerafinovaný cukr nebo nezpracovaný tabák mohli tak exportéři vozit do USA zcela bez cla, cukr rafinovaný, doutníky či cigarety už clem zatěžovány byly. Kubánští producenti pak vyváželi samozřejmě své výrobky raději


8. 10. 2013 20:45:47

38


bez cla, což mělo pochopitelně vážné důsledky. Výroba konečného produktu se stávala výsledkem spolupráce kubánských dodavatelů suroviny a majitelů rafinerií cukru v USA, a přinejmenším cukrovarnictví, nejdůležitější ostrovní hospodářské odvětví, upadalo do stále silnější závislosti na amerických rafinačních kapacitách a samozřejmě odběratelích. Tuto skutečnost si uvědomovala koloniální administrativa i španělské úřady v metropoli. Když nadcházelo datum vypršení dohody a v Madridu uvažovali o prodloužení dokumentu, rozhodli nakonec negativně. Následující propad kubánského exportu měl okamžité důsledky pro ekonomiku ostrova. Sociální konsekvence rychle následovaly a stoupenci nezávislosti viděli vhodnou příležitost. Chtěli využít nespokojenosti na ostrově k dalšímu pokusu o svržení koloniálního režimu.


8. 10. 2013 20:45:47

O b l a s t z v l á š t n í h o z á j m u a v á l k a ko r e s p o n d e n t ů

39

OBLAST ZVLÁŠTNÍHO ZÁJMU A VÁLKA KORESPONDENTŮ V roce 1967 – v době, kdy začaly veřejné sdělovací prostředky získávat v americké společnosti postavení měnící její tradiční podobu a hodnoty – vydal Charles F. Brown publikaci, již nazval prostě Válka korespondentů. Předložil v ní mediální obraz španělsko-americké války, jejíž počátek přisuzoval do značné míry právě působení části amerického tisku. Trochu paradoxně přitom věnoval relativně malou pozornost některým novinám velkých východních měst. Ty psaly o španělské koloniální politice na Kubě velmi podrobně dávno před rokem 1898 také díky publicistické obratnosti stoupenců kubánské nezávislosti působících ve Spojených státech. Mimořádnou roli zde hrál José Martí, havanský rodák, syn španělského vojáka a imigrantky z Kanárských ostrovů. V šestnácti letech, brzy po začátku desetileté války na Kubě, napsal epickou báseň Nubia, jejíž mladý hrdina neváhal položit za svobodu vlasti život. Španělská cenzura přečetla název básně tak, jak ho chápal mladý básník – tedy jako Cuba a považovala ji za podporu boje stoupenců nezávislosti ostrova. Za sympatie k podvratným myšlenkám poslal soud mladého provinilce na léta do vězení. Otec odsouzeného však měl vlivné přátele a José Martí proto v lomech na Isla de Pinos dlouho nepobyl. Trest mu zmírnili na deportaci do Španělska. Tady nejenže vystudoval a účastnil se kulturního života, ale napsal další texty kritizující španělskou koloniální politiku. Pobýval také dlouhé měsíce v různých zemích Latinské Ameriky, kde studoval dějiny kontinentu v době válek za nezávislost a hledal v osudech Simóna Bolívara, Josého San Martína a dalších protagonistů událostí inspiraci pro budoucí zápas za svobodu Kuby. V Mexiku psal do novin El liberal považovaných v této době za jedno z nejkvalitnějších periodik nejen v Mexiku, ale v celém španělsky mluvícím světě. S jeho jménem a názory se tak seznámila intelektuální Amerika, která v něm nakonec našla jednoho ze svých výrazných mluvčích konce osmdesátých a počátku devadesátých let. V roce 1878 skončila na Kubě první válka za nezávislost a Martí zamířil z nucené emigrace domů. Učil na gymnáziu literaturu a zjišťoval,


8. 10. 2013 20:45:47

40


stejně jako řada kreolů, že naděje v realizaci dohody ze Zanjónu nejspíš nedojdou naplnění. Španělsko váhalo s předáním větší části samosprávy obyvatelům ostrova, někteří účastnici války na straně stoupenců nezávislosti byli v příkrém rozporu s úmluvami perzekuováni a začali pochybovat o správnosti svého rozhodnutí boj zastavit. Začali s přípravami další války, při nichž pomáhali i exulanti, kteří nevěřili Španělům od samého počátku. Mezi těmi, kdo připravovali novou fázi boje, nechyběl ani José Martí, ale tzv. maličká válka skončila skoro dříve, než začala. Když na ostrov připlula skupina Emilia Núñeze, aby ve východní části kolonie vytvořila centrum protišpaněského odporu, čekalo její členy velké rozčarování. Nespokojenost s plněním podmínek dohody o ukončení desetileté války nedosahovala takového stupně, jaký stoupenci nezávislosti předpokládali, a zkušený Núñez správně odhadl svoje šance na úspěch jako mizivé a začal proto vyjednávat s koloniálními úřady o podmínkách evakuace celé jednotky. Španělé měli na uklidnění situace samozřejmě velký zájem a jednání tak skončila Núñezovým odchodem z ostrova. Policejní orgány vedly rozsáhlé vyšetřování příprav nezdařené akce, ale dřív než mohly všechny účastníky spiknutí pozatýkat, unikli někteří z nich do zahraničí. Mezi ony šťastlivce patřil také José Martí. Po krátkém putování Latinskou Amerikou zakotvil nakonec ve Spojených státech, kde pak žil až do roku 1895. Na živobytí si vydělával publicistikou, psal do nejvýznamnějších listů v Mexiku a Argentině a jeho texty o kultuře, sociálních problémech i politické situaci v Americe i Evropě přetiskovala řada místních novin snad ve všech státech Latinské Ameriky. Martí přitom nezapomínal na rodný ostrov a diskutoval o možnostech nové války. Potkalo jej přitom hořké zklamání, v polovině osmdesátých let se dostal do konfliktu s partyzánskými vůdci z desetileté války. Ti mu nakonec doporučili, aby nemluvil o věcech, o nichž nic neví. Zatímco oni bojovali v Oriente, on si klidně studoval ve Španělsku. Roztržku posléze urovnali společní přátelé. Přesvědčili Macea i Gómeze, že Martí je na kontinentě daleko známější než oni a může pro myšlenku svobodné Kuby získat mnohem větší mezinárodní podporu, než by se mohlo kdy podařit jim. Martí ovšem na trpkou zkušenost nezapomněl. Na počátku devadesátých let přinesla Martímu jeho prestiž na celém subkontinentě místo v uruguayské delegaci na panamerické konferenci


8. 10. 2013 20:45:47


41

ve Washingtonu. Kubánský novinář v této době přemýšlel o nebezpečí hrozící španělsky mluvící Americe. Spatřoval ho především v hospodářské dominanci Spojených států a varoval před její proměnou v dominanci politickou. Publikoval v roce 1891 eseje Matka Amerika a Naše Amerika, které se pak staly trvalou součástí latinskoamerické politické literatury. Psal o existenci dvou Amerik, anglosaské a hispánské a mestické, která musí hájit svou kulturní identitu, stejně jako politické a ekonomické zájmy proti tlaku ze severu. Nezapomínal ani na Kubu, jistě přijde vhodná chvíle pro novou fázi boje za nezávislost, jíž je třeba zároveň připravovat a budovat instituci, jež Kubu v tomto boji povede. Měla jí být Kubánská revoluční strana vychovávající publikum novinami Patria – Vlast. Martí je vydával v New Yorku, odkud je pašovali na Kubu. Většinu článků napsal sám Martí. Rozhodně v nich odmítal rasismus. Valnou část obyvatel ostrova totiž tvořili potomci afrických otroků a část bílé společnosti jevila stále obavy nejen z vlivu jejich „barbarské“ kultury na svou kulturu španělskou, ale dokonce i z politické nadvlády Kubánců afrického původu v eventuálním svobodném kubánském státě. Kritizoval také ostré sociální rozdíly mezi různými vrstvami populace ostrova. V zájmu nezávislosti měly být zapomenuty všechny diference, jen jednotná Kuba mohla dosáhnout vrcholného cíle – národní nezávislosti. Ve prospěch tohoto cíle pořádal Martí sbírky mezi kubánskou emigrací ve Spojených státech i mezi svými americkými přáteli. Na konci roku 1894 měla strana shromážděnou částku několika desítek tisíc dolarů určených k nákupu zbraní a pronájmu lodí, které dopraví vojenský materiál a oddíly stoupenců nezávislosti na ostrov. Když vypršela španělsko-americká reciproční dohoda a hospodářská situace na ostrově se rapidně zhoršila, usoudil Martí, že přišel vhodný okamžik k zahájení nové války. Martího dohoda s bývalými veliteli desetileté války Maceem, Gómezem, Roloffem, Sánchezem a několika dalšími symboly partyzánského boje počítala s dopravou zbraní pro tisíc mužů invazních oddílů na pobřeží několika provincií. Invazní jednoty posílí místní stoupenci nezávislosti a povstání vzplane na celém ostrově najednou, čímž se neměla opakovat situace z první války za nezávislost, kdy Španělé izolovali povstalce ve východní, ekonomicky méně významné části kolonie. Pečlivě připravený plán, zvaný později plánem z Fernandiny, utrpěl však zpočátku těžkou ránu. Martí pochopitelně dbal


8. 10. 2013 20:45:47

42


na utajení příprav akce a zamlčoval i skutečný cíl, k němuž poplují najaté lodi. Podle kontraktu s kapitány pojedou jejich lodi do středoamerických přístavů, kam dopraví dělníky z území Spojených států. Jeden z důstojníků invazního oddílu však vyzradil, kam lodi ze shromaždiště v malém floridském přístavu Fernandina skutečně mířily a kapitán zpravil majitele plavidla. Informace brzy získal i španělský konzul, samozřejmě poslal zprávu vyslanectví ve Washingtonu a protestoval u floridských úřadů. Z Washingtonu pak přišel příkaz lodi zadržet a pokud na nich bude objeven vojenský materiál, zbraně okamžitě zabavit. Celníci pak zbraně skutečně konfiskovali, což Martí považoval v první chvíli za naprostou tragédii. Několik let práce bylo v jediném okamžiku ztraceno. Beznaděj však netrvala dlouho. Martího prestiž neúspěchem paradoxně ještě vzrostla. Není jen básníkem a autorem znamenitých esejů. Dokázal připravit dobrý plán povstání, obstarat potřebné zbraně a lodi pro jejich dopravu na ostrov. Smůla v poslední chvíli sice podnik zhatila, ale příště to bude jistě jinak. Velitelé jednotlivých oddílů tedy potvrdili staré sliby a Martí obstaral v neuvěřitelně krátké době minimální finanční částku na nákup nových zbraní. 24. února 1895 skutečně propuklo povstání, jehož centrum leželo opět v provincii Oriente. V březnu přijelo na Kubu několik skupinek exulantů, z nichž k nejvýznamnějším patřila Maceova skupina. Španělé ale nehodlali opakovat chybu z počátku desetileté války, kdy situaci podcenili a umožnili, aby povstání získalo na síle. V roce 1895 tedy usilovali o likvidaci invazních skupin hned potom, co dorazily na ostrov. V některých případech ve své snaze uspěli, Antonio Maceo však vojákům unikl a zahájil operace v Oriente. Menší štěstí měli Flor Crombet a Agustín Sánchez, ti padli v boji se španělskou přesilou, a další členy jejich oddílu Španělé zajali. 14. dubna dorazil na ostrov i Martí s Gómezem. Martí přijel i přesto, že jej prakticky všichni společníci přesvědčovali, aby raději zůstal ve Spojených státech, získával pro věc nezávislosti Kuby podporu v USA i v zahraničí a opatřoval peníze na vedení války. Stejnou výzvu adresovali Martímu při schůzce na statku La Mejorana Gómez s Maceem. Oba legendární velitelé z první války za nezávislost i José Martí, jehož organizační zásluhy při přípravách nové války nikdo nepopíral, pak došli 5. května v otázce rozdělení vojenských i civilních funkcí k všestranně přijatelnému kompromisu. Gómez získal postavení vrchního velitele povstaleckého vojska, Maceo dostal funkci


8. 10. 2013 20:45:47


43

Mapa provincie Oriente z knihy Richarda Hardinga Davise


8. 10. 2013 20:45:47

44


velitele Oriente a Martí zůstal reprezentantem revoluce v zahraničí a její hlavou v nevojenské oblasti. Martí zároveň přislíbil co nejrychlejší návrat do Spojených států, aby pokračoval v plnění svých povinností. Návrat ovšem podmínil osobní účastí v přímé srážce se španělskými vojáky. Toto rozhodnutí nepochybně inspirovala vzpomínka na diskusi právě s Gómezem a Maceem z poloviny osmdesátých let. Po dosažení dohody zamířili účastníci schůzky do různých částí ostrova. Maceo do své operační zóny v Oriente, Gómez do Camagüey, aby tu vytvořil další centrum povstání, a Martí doprovázel Gómeze. Po první srážce s nepřítelem odjede na pobřeží a odtud do USA. Devatenáctého května překvapil Gómezovu skupinu příchod velké španělské jednotky. Zatímco zkušení partyzáni při spatření silnějšího protivníka rychle zmizeli v hustém lese, hodlal Martí využít příležitosti a prokázat ochotu nasadit za svobodu Kuby vlastní život. Osamělý jezdec ženoucí koně proti stovce mužů koloniální armády neměl nejmenší šanci na přežití. Vojáci počkali, až přijede na bezpečný dostřel a pak jej jedinou salvou srazili z koně. Samozřejmě v té chvíli nevěděli, kdo byl cílem jejich pušek a identifikovali s jistotou jeho tělo až po transportu do Santiaga. Zatímco v kubánském táboře zavládl smutek, koloniální tisk psal o obrovském úspěchu a konci povstání. Novináři však jásali předčasně. Maceo prokázal v Oriente své schopnosti a dokázal v průběhu letních měsíců roku 1895 Španěly několikrát porazit. Donutil k ústupu dokonce silnou kolonu, jíž velel sám generální kapitán, aby nakonec před dalšími posilami ustoupil. Gómez si sice v Camagüey nepočínal zdaleka tak dobře, ale ani jeho skupinu nedokázali Španělé zlikvidovat. Museli totiž rozdělit síly a čelit dalšímu invaznímu oddílu a jeho místním stoupencům. Generál Roloff přesto otevřel úspěšně novou frontu v Las Villas. Povstalci tak plnili Martího plán vést boj proti Španělům na větší části území kolonie. V září pak přišli zástupci tří provincií zachvácených povstáním do Camagüey, kde v Jimaguayú ohlásili vznik nezávislé Kubánské republiky, složení vlády a velení ozbrojených sil státu. Prezidentský úřad převzal Salvador Cisneros Betancourt, vrchní velení armády zůstalo Gómezovi a jeho zástupci Antonio Maceovi. Shromáždění přijalo také ústavu, kolem jejíchž paragrafů dávajících značné pravomoci armádě proběhla velká diskuse. Jednotlivé články pak skutečně byly důvodem


8. 10. 2013 20:45:47


45

častých konfliktů mezi politickou reprezentací státu a představiteli armády, tu přitom tvořila řada partyzánských jednotek operujících bez větší vzájemné součinnosti. Když pak platnost ústavy v roce 1897 vypršela, přijalo nové shromáždění odlišný dokument, politikové dostali právo více zasahovat do vojenských záležitostí, což ale vedlo k ještě větším konfliktům. Velmi problematické výsledky pak přinesla také taktika soustavného poškozování hospodářství ostrova partyzány. Gómez už v listopadu 1895 nařídil zastavit sklizeň třtiny a výroby cukru se zdůvodněním, že Španělsko používá získaných finančních prostředků k vedení války proti kubánské nezávislosti. Porušení zákazu mělo přinést provinilcům fyzickou likvidaci a Gómez nakonec přikázal, aby partyzáni systematicky ničili vše, co mohlo sloužit výrobě cukru, nejen plantáže a cukrovary, ale také železnici spojující cukrovary s plantážemi a přístavními moly. Maceo tak daleko nešel, místo toho vybíral od producentů cukru „revoluční daň“ a takto získané prostředky používal především k nákupu zbraní ve Spojených státech. Politika Spojených států vůči válce za kubánskou nezávislost pak měla pro vojáky i politickou reprezentaci svobodné Kuby mimořádný význam. Početná kubánská emigrace na východním pobřeží USA poskytovala Kubánské revoluční straně značné prostředky na vedení války na ostrově, na amerických úřadech pak záleželo, dorazí-li zbraně, ale také příslušníci invazních oddílů vůbec na ostrov. Od počátku války tedy kubánská reprezentace v New Yorku usilovala získat přes různé sympatizanty kubánské věci status bojující strany nebo přímo diplomatické uznání. Tady si sice nedělal Martího dědic v čele Kubánské revoluční strany Tomás Estrada Palma velké naděje, statut bojující strany byl však podle názoru řady zasvěcených osob dosažitelný. Situace ve Spojených státech se v polovině devadesátých let od stavu v sedmdesátých letech, kdy o status bojující strany marně usilovala „Republika ve zbrani“, podstatně lišila. Názory vlivné části politické elity na účast Spojených států na mezinárodní politice došly totiž výrazné proměny. Zatímco v sedmdesátých letech musely USA překonávat rekonstrukcí rozštěpení americké společnosti z období občanské války a jakákoli hrozba mezinárodních komplikací představovala pro washingtonské představitele stálou noční můru, dosáhly Spojené státy v polovině devadesátých let postavení největší ekonomiky světa. Pokud


8. 10. 2013 20:45:47

46


byly v sedmdesátých letech ještě výrazně agrární zemí, proměnily se do poloviny let devadesátých v ekonomiku průmyslově agrární. Od roku 1860 do roku 1894 vzrostla průmyslová produkce v USA pětkrát a dosáhla největšího objemu na světě. Bylo to téměř tolik, kolik vyrobil průmysl tří dalších průmyslových gigantů tehdejšího světa – Británie, Francie a Německa – dohromady. Ekonomická krize zničila sice po roce 1873 stovky drobných podniků, usnadnila však nástup trustů a pak monopolů. V roce 1879 už kontroloval John D. Rockefeller všechny nejvýznamnější ropné podniky v zemi a během následujících let svoje pozice ještě upevnil. Jeho Standard Oil soustřeďovala na čtyřicet společností rafinujících 90 % ropné produkce země a dávala příklad dalším monopolům. V roce 1884 založili největší výrobci oleje z bavlněných semen American Cotton Oil Trust a výrobci alkoholických nápojů Destilers and Cattle Feeder´s Trust. Industrializace Ameriky pomáhala i urbanizaci. Rychlost růstu počtu velkých měst téměř přesně kopírovala růst průmyslové produkce – mezi lety 1860 a 1900 tak vzrostl počet velkých měst téměř pětkrát, přičemž městské úřady musely zápasit s řadou problémů, jež Amerika dosud neznala – počínaje dopravou, přes stavebnictví a nutnost sociálního zákonodárství. Naléhavost řešení sociálních otázek si americká společnost uvědomila na pozadí konfliktů přitahujících pozornost politiků i veřejnosti. Industrializace přinesla také konflikty mezi starou zemědělskou společností a moderní společností průmyslovou projevující se v devadesátých letech růstem populistického hnutí. Hnutí vycházelo ze starších farmářských společností svépomocného charakteru posílených o některé dělnické spolky a část inteligence pocházející ze středních vrstev a přijímajících s různou mírou pochopení socialistické myšlenky. Hlavní programový bod populismu představoval boj proti monopolům, v jejichž politice spatřovali stoupenci nové strany jak pokles výkupních cen zemědělských produktů, tak vzestup cen průmyslové produkce a rostoucí výši dopravních tarifů. Boj proti politikům, obviňovaným mluvčími populismu z podpory trustů, podnikatelských, obchodních a bankovních kruhů, sice získal miliony stoupenců, ale nemohl skončit úspěchem už jen proto, že zemědělství ztratilo pozici hlavního tvůrce národního bohatství. Na konci století představovala cena průmyslové produkce trojnásobek ceny produkce zemědělské.


8. 10. 2013 20:45:47


47

Průmysl dosahoval těchto výsledků díky neustálým technologickým inovacím a masivní koncentraci výroby. Mzdy byly minimální a pracovní podmínky často zoufalé, v továrnách pracovaly ve dvanáctihodinových směnách stovky tisíc žen a dětí. Tyto skutečnosti budily na jedné straně pozornost sociálních pracovníků a charitativních organizací, na druhé pak vyvolávaly rostoucí neklid mezi zaměstnanci průmyslových podniků. Ti vytvářeli stále silnější odborové organizace, které vedly řadu stávek za lepší pracovní podmínky, vyšší mzdy, kratší pracovní dobu, omezení či úplný zákaz práce dětí. Akce odborů v jednotlivých průmyslových odvětvích či závodech podporovaly často odbory jiných odvětví či podniků, při stávkách docházelo ke krvavým srážkám a sílící anarchistické hnutí děsilo střední a vyšší vrstvy americké společnosti, očekávající sociální bouře hrozící úplným zničením stávajícího řádu. Není proto divu, že se zároveň objevily úvahy, jak nebezpečí zničující exploze zabránit. Novináři, sociální myslitelé a politikové začali hledat cestu jak zamezit krizi, jež by za stávajících podmínek mohla vyvolat nekontrolovatelný sociální výbuch. Východisko spatřovali v expanzi americké průmyslové produkce na zahraniční trhy tím spíš, že vyvstala hrozba konce rozmachu výstavby železniční sítě představující až do osmdesátých let jeden z důležitých faktorů růstu celého amerického průmyslu. Na území americké unie prakticky skončila výstavba základní sítě tratí a budoucnost už neslibovala možnost uplatnění tisíců tun oceli na kolejnice, lokomotivy, vagony, depa atd. Navíc rostly otazníky i nad odbytem americké produkce. Počet obyvatel země dále rostl závratným tempem, díky stále modernějším zemědělským strojům však mohl americký farmář uživit více lidí než zemědělci v jiných zemích a závisel do značné míry na prodeji do zahraničí. Tady však poptávka po amerických výrobcích spíše klesala, respektive jim zde rostla konkurence, což ve svých důsledcích ohrožovalo americkou platební bilanci. Ještě na počátku osmdesátých let tvořila totiž hodnota zemědělských produktů skoro 90 % celého exportu Unie a zmenšení prostoru pro vývoz obilí, masa, bavlny a dalších komodit tak vyvolávalo obavy nejen producentů, ale i národohospodářů. Ti tedy uvažovali o nových trzích, Spojené státy sice vyvážely zatím většinu svojí produkce do Evropy, ale tady nebyly možnosti rozšíření příliš slibné kvůli ochranářským celním opatřením.


8. 10. 2013 20:45:47

48


Američané tedy upírali pozornost stejnou měrou na Latinskou Ameriku a Asii, kde především lidnatá Čína představovala už od začátku 19. století stálý předmět zájmu amerických obchodníků a výrobců. Přestože pak Latinská Amerika začínala znamenat v zemědělské produkci pro Spojené státy spíš konkurenci než odbytiště a v oblasti obchodu s průmyslovými výrobky ovládla kontinent Velká Británie, podařilo se ještě před koncem století americkým exportérům proniknout výrazně na trh některých jižních sousedů. Pronikání do Mexika usnadnila podstatným způsobem železniční trať otevřená provozu v roce 1885, do dalších států pak vozily americké zboží parníky a plachetnice. Někde velmi úspěšně – v Guatemale dosáhl podíl amerického zboží na importu země skoro 65 %, ve Venezuele více než 40 %, v Kolumbii téměř 40 % a v Brazílii víc než čtvrtiny. V souvislosti s těmito úspěchy psali však publicisté o potřebě zcela nové politiky při výstavbě moderního námořního loďstva Unie. Americká obchodní marína prošla totiž v 19. století několika proměnami. Neutrální vlajka Spojených států za napoleonských válek spolu s nespornými schopnostmi amerických námořníků pomohla proměnit obchodní loďstvo USA v jednu z největších flotil na světě. Sláva baltimorských kliprů, elegantních a rychlých plavidel, patrně nejefektivnějších obchodních plachetnic v historii mořeplavby, překročila daleko hranice Unie a výsledky těchto lodí na dálkových trasách v Atlantském, Indickém i Tichém oceánu oceňovali odborníci na celém světě. Tyto úspěchy však měly i svůj rub. Loděnice stavějící dokonalé dřevěné trupy ztratily zájem na inovacích a úplně jim uniklo, že evropští konkurenti přecházejí stále častěji na železo a ocelové plechy. Navíc pak přišla občanská válka, unionisté potápěli lodě Konfederace a konfederační kapitáni plánovitě ničili plachetnice s vlajkou Unie. Jen nejúspěšnější kaperská konfederační fregata Alabama potopila 67 unionistických plavidel. Cenu lodí a nákladu zničeného Alabamou vyčíslili majitelé na 65 milionů dolarů a americká vláda požadovala po válce náhradu po Velké Británii. To už bylo v době, kdy největší návratnost investic nenabízela ve Spojených státech stavba plachetnic a parníků, ale železničního materiálu a americké loděnice se tak nutné modernizace nedočkaly. Lodí stavěly málo a teprve v roce 1917 dosáhl objem lodního prostoru vyrobeného v USA úrovně z poloviny 19. století. To muselo


8. 10. 2013 20:45:47


49

ovlivnit i přepravu amerického zboží k zahraničním zákazníkům. Zatímco v roce 1860 dopravovaly americké lodi 70 % amerického exportu, v roce 1885 to bylo jen necelých 12 %. Tento stav samozřejmě iritoval jak majitele amerických loděnic a rejdaře, tak stoupence myšlenky masivního amerického vývozu na amerických lodích. Ti nacházeli podporu také na ministerstvu válečného námořnictva, jehož představitelé volali od počátku osmdesátých let stále hlasitěji po výstavbě moderní flotily schopné nejen bránit americké pobřeží a přístavy, ale rovněž operovat u nepřátelských břehů a chránit americké lodi na námořních komunikacích. Velkým stoupencem myšlenky modernizace byl ministr válečné maríny v Garfieldově vládě William H. Hunt, který zřídil při ministerstvu Úřad pro otázky technologie a námořní strategie, obsazený samozřejmě lidmi ministrových názorů. Od roku 1884 pokračoval v Huntově díle jeho nástupce William E. Chandler, jemuž připadla čest slavnostně otevřít Naval War College. Její pedagogové okamžitě vstoupili do debaty o úloze válečného námořnictva požadavkem urychlení výstavby nových válečných lodí. Už od roku 1883 stavěly loděnice tři lodi srovnatelné s plavidly své třídy budované ve Francii, Británii a Německu. Boston, Atlanta a Chicago měly pancéřované trupy a dělové věže na palubách. V obojím případě tak vycházely z myšlenek podivínského švédského imigranta, jenž za občanské války prokázal správnost své koncepce moderní válečné lodi stavbou slavného obrněnce Monitor. Část autorů píšících o nesnadné cestě ocele a páry na paluby a podpalubí moderních válečných lodí má tendenci považovat kritiky modernizace za staromily neschopné poznat přednosti oceli před dřevem a parního stroje před klasickou plachtou. Zapomínají přitom na technickou náročnost přechodu válečné i obchodní maríny na páru a ocelové trupy. Postavit kvalitní parní stroje, spolehlivé a o velkém výkonu, pro pohon lodí představovalo obtížný úkol a výroba dostatečně silných ocelových plátů znamenala ještě v sedmdesátých letech 19. století mimořádně náročný technický problém. Ani inženýři těch nejlepších oceláren nemohli dlouho nabídnout nic jiného než pláty o síle maximálně dvanáct centimetrů. Ty pak museli v loděnicích komplikovaně vrstvit jak v případě pancéřování trupů lodí, tak dělových věží. V některých případech tak vznikaly kompozity ze železa a oceli, někdy dokonce i vložek z dubového dřeva dosahující mocnosti téměř metru. Inovace v ocelářském průmyslu


8. 10. 2013 20:45:47

50


však pokračovala v sedmdesátých a osmdesátých letech skutečně velmi rychle a kombinace železných a ocelových plátů začínala dělat starosti výrobcům děl. Britská firma Armstrong, udávající dlouhý čas tón při stavbě námořních děl, tak nabízela kolem roku 1880 zákazníkům zepředu nabíjené kanony s ráží 40 cm, jejichž váha mohla činit až sto tun. Ve Spojených státech, postižených v této době snahou překonat přinejmenším rozměry vše, co vyráběly továrny a dílny v Evropě, tedy vyprojektovali a vyrobili dělo s ráží 50 cm. Jinou cestu zvolili ve Francii a Německu, kde ocelárny Creusot a Kruppovy závody dodávaly vynikající ocel sloužící k výrobě ocelových, zezadu nabíjených děl s ráží až 42 cm v případě děl francouzských a 40 cm v případě výrobků Kruppových. I tady dosahovala hmotnost hlavní více než sto tun, hmotnost střel téměř tři čtvrti tuny, přičemž tato střela prorážela na vzdálenost jednoho kilometru pancíř o síle téměř sedmdesát centimetrů. Enormní váha pancířů a děl nutila konstruktéry navrhovat pro manipulaci s dělovou výzbrojí i střelivem hydrauliku a omezovat pancéřování jen pro ty části lodí, jejichž poškození by mělo pro plavidlo fatální následky. Tedy pancíř na čáře ponoru, dělových věžích atp. Jiné části lodí zůstávaly chráněny méně a pro jejich ostřelování proto nesly lodě děla menších ráží. Značného progresu doznalo v této době i střelivo. Místo černého prachu experimentovali dělostřelečtí specialisté se střelnou bavlnou, která však měla řadu nedostatků snižujících možnosti praktického využití. Téměř nepřekonatelné potíže přinášelo přílišné namáhání hlavní a jejich poškozování. V průběhu osmdesátých let pak chemici vyvinuli různými postupy bezdýmný prach umožňující další zvýšení účinnosti námořních kanonů. V této době už měli námořníci značné zkušenosti s plavidly, která se výrazně lišila od válečných lodí počátku či poloviny 19. století. Váha děl nedovolovala námořním konstruktérům umístit na paluby a do podpalubí plavidel desítky hlavní jako dříve. Po vzoru Monitoru tedy navrhli buď dvě kasematy, nebo dvě dělové věže s jedním či dvěma velkými kanony zamířenými v podélné ose lodě. Menší děla pak umístili symetricky na palubě. Obrovská váha věží s výzbrojí silně zhoršovala stabilitu lodí a všude konstruktéři hledali způsob, jak tento problém vyřešit. Ve Francii ho našli v tzv. barbetách, těžká děla uzavřeli v jakýchsi pancéřových ohradách, mnohem lehčích než celé věže. Byly sice lehčí, ale


8. 10. 2013 20:45:47


51

také obsluhy děl hůře chránily před palbou nepřítele. Francie postavila nicméně v osmdesátých letech lodí tohoto typu několik, jako inovaci zavedla také rozdělení trupu vodotěsnými přepážkami. V případě zaplavení i několika komor mohly lodě zůstat na hladině tím spíš, že důležitou součást vybavení představovaly mohutné pumpy, schopné přečerpat tisíce litrů během jediné minuty. Všechny tyto inovace pečlivě sledovali jak důstojníci válečného námořnictva Spojených států, tak pracovníci Úřadu pro otázky technologie a námořní strategie. Válečnému námořnictvu věnoval prezident Arthur zvláštní poselství, v němž varoval v březnu 1884 Kongres před nebezpečím, jež hrozilo Spojeným státům výstavbou nových pancéřových lodí v některých evropských státech. Kongres pak reagoval souhlasem s výstavbou třiceti nových válečných lodí. Ty ovšem nesplňovaly základní požadavek stoupenců výstavby skutečně mohutného loďstva, nevyrovnaly se velkým bitevním lodím evropských námořních velmocí. Stoupenci programu výstavby moderního válečného loďstva používali často odkazu na význam ochrany komunikace mezi Atlantikem a Tichým oceánem v oblasti Střední Ameriky. Francouzi zde budovali průplav v Panamě, ve Spojených státech existovala společnost preferující stavbu kanálu v Nikaragui. V obou případech měla tato cesta pro Spojené státy mimořádný význam. Neměla sloužit jen dopravě zboží z východního pobřeží USA na tichomořské pobřeží subkontinentu či do Asie, ale představovala nejlevnější spojení mezi Kalifornií a státy amerického východu. Proto v USA sílily hlasy žádající převedení budovaného panamského průplavu z rukou Francie pod patronaci Spojených států, přičemž nikaragujská trasa měla zůstat americké společnosti. Na konci desetiletí pak státní tajemník James Blaine, stoupenec kontroly celého amerického kontinentu ze Spojených států, uspěl s plánem svolat do Washingtonu panamerickou konferenci. Delegáti účastnických zemí na ní jednali o zřízení celokontinentální celní unie a spojení všech zemí sítí námořních linek a železničních tratí. Tuto myšlenku podporovaly z pochopitelných důvodů americké železniční společnosti, které také po skončení konference nabídly hostům své služby při cestách po celých Spojených státech, a to i přesto, že konference neskončila zcela podle představ Washingtonu. Myšlenku celní unie odmítli zástupci Latinské Ameriky jako nepraktickou s odkazem na stejnou či podobnou


8. 10. 2013 20:45:47

52


strukturu exportu. Většina latinskoamerických zemí a ostatně i Spojené státy vyvážely v této době převážně zemědělské produkty. S tímto zdůvodněním odmítly některé země i modifikovaný Blainův návrh na dvoustranné reciproční dohody. Signatáři si tu měli vzájemně poskytovat různé výhody a buď nezatěžovat vzájemný obchod cly vůbec, nebo je sjednávat na minimální úrovni. Argentinský delegát, mluvčí kritiků tohoto návrhu, mohl navíc odkazovat na současné projednávání celního zákona americkým Kongresem. Tady zněly silně hlasy amerických protekcionistů a vyvstávala tedy otázka, jak tito poslanci a senátoři přistoupí k myšlence recipročních dohod. Nakonec ovšem delegáti americký návrh podpořili a schválili výzvu vládám amerických států, aby jednání o reciprocitě zahájily. Podporu získal i další Blainův návrh na vytvoření komise pro výstavbu meziamerické železnice. Kongres doporučil také zřízení meziamerické banky a ustavení zvláštního výboru pro studium možností rozšíření obchodních kontaktů mezi státy kontinentu. Jednání panamerické konference skončilo v roce 1890, tedy v roce, kdy v Bostonu vyšla kniha, jejíž autor věnoval pozornost zdánlivě okrajovému historickému problému. Alfred Thayer Mahan působil v této době na námořní akademii v Newportu. Přednášel tu historii a námořní strategii a v práci Vliv námořní síly na historii v období od 1660 do 1783 podtrhoval význam kontroly moří pro světové dějiny druhé poloviny 17. a téměř celé 18. století. Nejdůležitější část práce přitom netvořila analýza mocenských poměrů Evorpy a světa v době růstu námořní moci Británie, ale rozsáhlý úvod, v němž Mahan uvažoval nad místem námořního obchodu v mezinárodní politice minulosti i budoucnosti. Nepsal ovšem jen o síle obchodních a válečných flotil, podtrhoval důležitost kontroly námořních komunikací a jejich využívání pro mezinárodní postavení států. Podle Mahana byla „historie námořní síly převážně vyprávěním o soutěži mezi národy, vzájemných sporech, násilí často kulminující ve válce“. Soudil dále, že „hluboký vliv námořního obchodu na bohatství a sílu zemí byl jasně vidět dlouho předtím, než byly odhaleny pravé zákony ovládající jejich růst a prosperitu“. Úspěch v soutěži na moři vyžadoval silné obchodní loďstvo využívající spolehlivé sítě základen ve všech oceánech. Toto obchodní loďstvo pak měla chránit stejně silná flotila válečná, jejíž další úkol spočíval v ochraně zahraničních základen, důležitých námořních komunikací a samozřejmě i domácích břehů.


8. 10. 2013 20:45:48


53

Mahan proto kategoricky žádal nejen okamžité zahájení výstavby mohutného loďstva, ale také přímou kontrolu průplavu ve Střední Americe. Tato námořní komunikace měla podle kontradmirála pro Spojené státy životní význam, a proto věnoval otázce průplavu zvláštní studii otištěnou v roce 1893 v říjnovém čísle prestižního a vlivného časopisu Atlantic Monthly. V článku The Isthmus and Sea Power znovu vyzdvil význam průplavu pro USA a kategoricky požadoval jeho bezpodmínečnou kontrolu Američany. V roce 1897 vyšly knižně pod titulem The Interest of America in Sea Power: Present and future Mahanovy texty otištěné původně v různých časopisech. Autor v nich obhajoval zejména myšlenku opěrných bodů pro americké válečné námořnictvo ve světových mořích. V této době už mohl, jistě s uspokojením, registrovat alespoň částečnou realizaci svých návrhů. Spojené státy obsadily v Tichomoří ostrovy Samoa a na Havaji, byť formálně ovládli toto strategické souostroví až v roce 1898. Mahanův věhlas překročil v polovině devadesátých let hranice Spojených států. Překlady jeho nejznámější práce vyšly nebo se připravovaly nejen v Německu a Francii, ale dokonce v Rusku a Japonsku. Mahan přitom neustával ve svém studiu dějin a přitom publikoval další dvě historické knihy. V roce 1892 vyšla The Influence of Sea Power upon the French Revolution and Empire, 1793–1812 a o pět let později pak životopis jednoho z tvůrců britské převahy na světových mořích admirála Nelsona – The Life of Nelson. The Embodiment of the Sea Power of Great Britain. Podtext celé první práce tvoří prostá myšlenka. Úspěchy francouzských revolučních armád ve válkách s koalicemi a vítězství Napoleona nad Evropou nakonec neměly ve střetnutí Francie s Británií žádný význam, protože Británie kontrolovala oceány. Tento fakt předurčil postavení obou mocností ve světě. Ve všech Mahanových pracích byl patrný obdiv k Británii, kde jeho dílo i samotného Mahana oceňovali historici i politici. Když Mahan v roce 1897 navštívil britské ostrovy, přijala ho dokonce královna Viktorie, což znamenalo v této době naprosto mimořádnou poctu. Pozdější historikové považovali Mahana za předního představitele amerického marinismu, přičemž zpravidla neopomněli zmínit, že si kontradmirála velmi vážili významní představitelé amerického expanzionismu konce 19. století. Theodore Roosevelt či Henry Cabot Lodge přitom znali Mahana osobně, citovali jeho práce a působili na ministerstvu


8. 10. 2013 20:45:48

54


válečného námořnictva, kde mohli přispět k realizaci Mahanových požadavků. Theodore Roosevelt, mimořádně významná osobnost americké historie přelomu 19. a 20. století, ocenil Mahanův podíl na budování moderního válečného loďstva americké Unie ve své autobiografii, kde hovořil „o nemalé roli spisů kapitána Mahana“. V osmdesátých a devadesátých letech publikovali své texty také historik Frederick Jackson Truner a páter Josiah Strong. Neměli sice s americkou válečnou marínou nic společného, jejich práce však spojoval s Mahanovými díly zájem o expanzi, v níž spatřovali v případě Turnera součást tradice americké společnosti, v druhém pak dokonce civilizační poslání dané vyšší mocí. James Turner byl do roku 1893 historikem neznámým i odborné komunitě Spojených států. Narodil se v roce 1861 ve Wisconsinu, kde také vystudoval historii. Absolvoval s velmi dobrým prospěchem a pro doktorské studium si vybral jednu z nejlepších amerických univerzit – Johns Hopkins University. Obecnou rovinu Turnerovy doktorské práce tvořila problematika podoby americké společnosti na hranici mezi divočinou a civilizací. Od roku 1890 tedy Turner působil jako profesor historie ve wisconsinském Madisonu. Tady si také připravil přednášku pro výroční zasedání Asociace amerických historiků. Toto zasedání mělo netradiční charakter, konalo se v roce 1893 v Chicagu v rámci velkolepých oslav čtyřsetletého výročí objevení Ameriky. Hlavní město amerického středozápadu hostilo právě světovou výstavu a celé Spojené státy považovaly výročí za vhodnou příležitost prezentovat světu význam kontinentu a samozřejmě zejména samotných USA. Posluchači vyslechli 12. června přednášku mladého profesora nazvanou Hranice v americké historii bez většího zájmu, třebaže Turner nabídl podstatnou změnu v nazírání nejen na americkou historii, ale i na americkou civilizaci. Do této doby platila teze nazývaná někdy tezí semen. Evropská civilizace rozsévala po světě svoje semena, z nichž vyrůstaly repliky Evropy na jiných světadílech. Turner přišel s jiným názorem. Americká civilizace nebyla prostým přenesením Evropy do Ameriky. Vznikala na hranici mezi světem evropským a divočinou. V oblasti volné půdy, kam přicházeli občané ochotní hájit svoje právo na svobodu, vznikala typická Amerika. Obyvatelé hranice si nestavěli evropské hrady, ale sruby chráněné palisádou, neživili se tu evropskou pšenicí, ale americkou kukuřicí a vodnicí. V boji s Indiány a drsnou přírodou uspěli jen


8. 10. 2013 20:45:48


55

silní jedinci nucení ovšem spolupracovat, přičemž si byli všichni rovni a základní rozhodovací princip tvořila demokracie. Volná půda byla hybným momentem jak v oblasti politické, tak hospodářské a expanze nesená potřebou posouvat hranici do nových oblastí volné půdy představovala nezbytnou podmínku udržení dynamiky rozvoje americké společnosti. Myšlenka hranice jako místa, kde se formovala americká společnost, získala své stoupence, ale také odpůrce ve vědeckém světě ve větší míře až na počátku 20. století. Turner nakonec dosáhl profesury historie na Harvardu, tedy na jedné z nejprestižnějších amerických univerzit, a jeho žáci pokračovali v mistrově díle i potom, co Turner v roce 1932 zemřel. Turner neměl nikdy žádné politické ambice, politici ovšem jeho práce znali a oceňovali, mezi nimi opět Theodore Roosevelt píšící o Turnerovi hned v roce 1894 s velkým uznáním. Právě politici aplikovali Turnerovu teorii hranice na americkou realitu devadesátých let a vyvozovali z této aplikace jednoznačné závěry. Až do roku 1890 obsahovala zpráva amerického statistického úřadu vždy pasáž o hranici mezi divočinou a civilizací posunující se stále dále na západ, ale tehdy dostal příslušný odstavec netradiční podobu. Statistický úřad oznamoval, že civilizace už zvítězila na celém území Unie a pasáž o hranici tedy nebude v dalších letech součástí jeho výročních zpráv. Jestliže měl Turner se svou teorií hranice pravdu a rozhraní mezi civilizací a divočinou hrálo v dějinách USA takovou roli, vyvstala otázka, co přinese zmizení regionu tak důležitého pro dynamiku americké společnosti. Okamžitě se objevil názor, že bude třeba najít „hranici“ novou a pokračovat v tradici založené už v době otců poutníků a jejich dědiců. Expanzionisté devadesátých let hledali tuto hranici mimo území Spojených států, v Latinské Americe či Číně, kde se měli utkávat s „divočinou“ američtí obchodníci. K myšlence „hranice“ se hlásila i americká společnost šedesátých let 20. století, kdy John F. Kennedy hovořil o „kosmických hranicích“ pro americkou vědu a technologii. Pokud znali Turnera v roce 1893 či 1894 jen jeho kolegové, studenti a několik politiků hledajících argumenty pro svůj program expanze, patřil Josiah Strong mezi celebrity duchovního života Spojených států a jeho kniha Naše země vycházela v desetitisícových nákladech. Strong pocházel z Illinois a často se s rodinou stěhoval po samotách a městysech


8. 10. 2013 20:45:48

56


amerického západu, jímž potom putoval jako pastor. V osmdesátých letech se znepokojením reagoval na rychlou urbanizaci a industrializaci společnosti ve Spojených státech. Přelidněná města s chudinskými čtvrtěmi čerstvých přistěhovalců pro něj představovala velké nebezpečí pro tradiční anglosaskou americkou společnost. Ta přitom měla podle jeho názoru historické poslání, protože reprezentovala nejčistší křesťanství, politickou svobodu a nejvyšší stupeň civilizace. Tyto hodnoty měla chránit a šířit nejen na území Unie, ale všude ve světě. Strong jako dědic koloniálního puritanismu spatřoval v ekonomických úspěších americké společnosti projev souladu konání Američanů s biblickými přikázáními a civilizační převahy Ameriky nad jinými částmi světa. Misijní činnost přitom měly doprovázet obchodní vazby, tedy fenomén zdůrazňovaný stoupenci expanzionismu konce 19. století. Kniha tak přinesla Strongovi všeobecné uznání v náboženských obcích i podnikatelských kruzích a pastor se stal dokonce tajemníkem protestantské ekumenické obce – Americké evangelizační asociace. Vzhledem ke Strongově popularitě nepřekvapilo nadšení, s nímž uvítala americká veřejnost v roce 1893 další pastorovu knihu Nová éra. Strong v ní tvrdil, že člověk může vybudovat společnost v souladu s královstvím božím, pokud ovšem bude ochoten provést radikální sociální změny a odstranit křiklavé společenské rozdíly. Pastor nakonec založil Ligu pro sociální službu a rozšířil svoje aktivity do zahraniční, v Latinské Americe založil hnutí „Bezpečnost především“, které mělo předcházet sociálním střetům, a v Británii pak Britský institut sociální služby. V době, kdy Strong pracoval na Nové éře, mohli expanzionisté s potěšením registrovat úspěchy ministerstva válečného loďstva, kde dosáhli stoupenci programu výstavby lodí odpovídajících svými parametry nejmodernějším lodím evropských mocností svého cíle. V roce 1892 zaplavila voda dok, v němž stavěli první americkou barbetovou bitevní loď Texas, a v následujících letech přišli konstruktéři s vlastním typem. Vycházel sice z evropských vzorů, měl však některé zvláštnosti. Lodi třídy Indiana z roku 1893 – Indiana, Massachusetts a Oregon nesly silnou výzbroj hned v šesti věžích. Dvě z nich, na přídi a na zádi, osadili konstruktéři dvojicí děl ráže 33 cm, čtyři věže, každá vybavená dvěma děly ráže 32,3 cm, stály na palubní nástavbě na bocích lodi. Další čtyři děla o ráži 15,2 cm stála v kasematech polokruhového tvaru. K ochraně proti


8. 10. 2013 20:45:48


57

torpédům měla sloužit děla malých ráží, dvacet děl ráže 5,3 cm a 7 děl ráže 3,7 cm. Pancéřovaný pás kryl střed lodi, kde se pancíř táhl na čáře ponoru do délky 66 m. O tři roky mladší byla bitevní loď Iowa, která se od svých předchůdkyň lišila především opancéřováním na čáře ponoru až na úroveň obou hlavních dělových věží. V roce 1898 přišla další inovace v podobě lodí třídy Kearsarge. Bitevní plavidla Kearsarge a Kentucky měla méně těžkých děl a jinak uspořádané dělové věže. Dělové věže dvou děl ráže 20,3 cm navrhli konstruktéři umístit na věže s děly ráže 33 cm. V roce 1898 ovšem stavěli Američané i lodi třídy Alabama se jmény Illinois, Alabama a Wisconsin. Počet nejtěžších děl zůstal nezměněn. Chyběla však děla ráže 20,3 cm a místo toho umístili konstruktéři do kasemat na bocích a na nástavbě čtrnáct děl ráže 15,2 cm. Texas a bitevní plavidla třídy Indiana vyplouvaly na své první plavby v době, kdy američtí politikové, veřejnost a národohospodáři se znepokojením sledovali vývoj zahraničního obchodu Unie. Zatímco v roce 1892 dosáhl vývoz po letech nepřetržitého vzestupu poprvé hranici jedné miliardy dolarů, klesl export v následujícím roce o 20 % a po stagnaci v roce 1894 následoval další pokles. Tento trend postihl všechna hospodářská odvětví, zemědělství více než průmysl, a vyvolal velký neklid v politických kruzích. Prezident Cleveland svolal dokonce zvláštní zasedání Kongresu a hovořil zde o „alarmující situaci v americké ekonomice“ a o možnostech, jak ji zlepšit. Jednou z cest bylo rozšíření krytí měny nejen zlatem, ale také stříbrem a bimetalismus se tak stal v následujících měsících a letech hodně diskutovaným tématem amerických ekonomů a politiků. Prosazení bimetalismu ovšem vyžadovalo mezinárodní spolupráci, ale britští finanční experti americké návrhy odmítli. Bimetalismus však nepředstavoval v této době jediný sporný bod mezi Američany a Brity. Americké podnikatelské kruhy začaly v těžkých časech žádat podporu vlády v oblastech, kam pronikly v osmdesátých letech a začátkem devadesátých let a musely tu soupeřit s Brity udržujícími si zde silné pozice už přinejmenším od poloviny století. V karibské oblasti tak soutěžily hlavně v Nikaragui a ve Venezuele, kde nakonec v obou případech pomáhali podnikatelům diplomaté. Oficiálně Washington pak zasahoval v Latinské Americe i jinde, ne vždy ovšem úspěšně. Zvláštní důležitost měla v této době pro Spojené státy Nikaragua, jejímž územím vedla jedna z uvažovaných tras středoamerického průplavu. Po krachu


8. 10. 2013 20:45:48

58


panamského dobrodružství francouzské společnosti Ferdinanda Lessepse stouply šance na stavbu průplavu v Nikaragui, kde už v roce 1887 obdržela americká Maritime Canal Company koncesi na stavbu vodní cesty. Nijak však nespěchala s jejím naplněním a prezident Zelaya vyslovil s tímto postupem svou nespokojenost. Mluvil o zrušení koncese soukromé společnosti a volal po přímé angažovanosti americké vlády, v čemž se shodoval s některými vlivnými expanzionistickými politiky Spojených států. Velmi agilně vystupoval ve prospěch účasti Washingtonu na stavbě průplavu alabamský senátor John Tyler Morgan. Tento dlouholetý zástupce Alabamy v americkém Senátu byl svým způsobem typickým politikem amerického jihu. Narodil se v roce 1824 v Tennnesse. Ještě jako dítě se přestěhoval s rodiči do Alabamy na tehdejší hranici a tady také začal v roce 1845 pracovat po absolvování právnické fakulty jako právník. Často se stěhoval, stále v hranicích Alabamy, a na počátku padesátých let vystoupil na politickou scénu. Od 4. března 1877 až do 11. června 1907, kdy ve Washingtonu zemřel, zastupoval Alabamu v Senátě, když mu její voliči potvrdili mandát ve volbách v letech 1882, 1886, 1894, 1900 a naposledy v roce 1906. Předsedal zde několika výborům, mezi jiným výboru zahraničnímu a výboru pro mezioceánský průplav. Z tohoto titulu opakovaně hovořil k průplavové problematice. Často však přitom z jeho projevů zněly odkazy na zájmy jihu, kde v první polovině devadesátých let organizovaly obchodní komory hned v několik státech akce, jejichž smyslem bylo přimět washingtonskou vládu k aktivnější politice v otázce středoamerického průplavu. Zazníval na nich často argument, který s oblibou používal Morgan. Průplav by mohl pomoci získat pro Spojené státy obrovský indický trh, kontrolovaný dosud plně Británií. Při diskusích o průplavu hovořili stoupenci rychlé výstavby této vodní cesty o nutnosti vyřešit konečně problém pobřeží Moskytů sahající až do čtyřicátých let 19. století, kdy požádala skupina indiánských náčelníků z této části Nikaraguy o protektorát britskou korunu. Britové zde skutečně získali mimořádné pozice, ale pak zde začali kupovat půdu Američané a zakládat banánovníkové plantáže. Na počátku devadesátých let odtud vyváželi banány za miliony dolarů, aniž by platili jakékoli clo či jiné poplatky. Nikaragujské úřady se s tímto stavem nechtěly smířit a na počátku roku 1894 poslaly do oblasti armádu, jejíž přítomnost měla


8. 10. 2013 20:45:48


59

potvrdit přináležitost území k nikaragujskému státu. Britové ovšem vylodili na žádost svých indiánských chráněnců ozbrojený výsadek, proti čemuž neprotestovala jen vláda v Manague, ale také Washington, považující britskou akci za pokus získat v oblasti strategickou výhodu. Britský ministr zahraničních věcí lord Kimberley však ujistil americkou stranu, že Londýn bude v Nikaragui postupovat v souladu se Spojenými státy. Když pak došlo v červnu k povstání bílých osadníků v regionu, nezasahovali zde už skutečně námořníci z britských, ale amerických lodí. Pod jejich patronací pak vznikl jakýsi samosprávný výbor, v němž hráli rozhodující roli američtí plantážníci a obchodníci. Současně však Gersham vládu v Manague ujistil, že Spojené státy nemají v oblasti žádné územní nároky. Jednání o definitivním uspořádání záležitosti trvala až do konce roku. Všechny zúčastněné strany přijaly stanovisko Managuy, podle níž tvořila Pobřeží Moskytů integrální součást nikaragujského státu. Vláda na druhé straně souhlasila s rozsáhlou samosprávou regionu, v níž získali silné pozice právě američtí osadníci. O dva roky později pak jednali reprezentanti Nikaragui na americkém ministerstvu zahraničních věcí znovu o nenaplňované koncesi Maritime Canal Company. Na jednání přišel i předseda senátního výboru pro otázku mezioceánského průplavu John Morgan, obhajující rozhodně právo Spojených států kanál ve Střední Americe postavit. Nikaragujským hostům řekl: „Naši lidé chtějí mít vodní cestu …, není vlády, dokonce ani jejich vlastní, která by jim mohla zabránit v realizaci tohoto oprávněného požadavku. Šli by dokonce do války, aby svoje práva zabezpečili.“ Prezident Zelaya se pak už k otázce zrušení koncese Maritime Canal Company nevrátil, američtí expanzionisté udrželi pro stavbu průplavu v Nikaragui otevřené dveře a dosáhli navíc i důležitého vítězství na Pobřeží moskytů; britská vláda v tichosti rezignovala na postavení protektora Indiánů v regionu, kde hráli nadále rozhodující roli místní producenti banánů, ve velké většině občané Spojených států. Nikaragua poloviny devadesátých let však nebyla jedinou zemí, kde Británie ustoupila v karibské oblasti Spojeným státům. Vyklidila částečně svoje pozice také na venezuelských hranicích, kde od počátku devadesátých let rostlo napětí na linii vyměřené ještě před polovinou století německým rodákem v britských službách Robertem Hermanem Schomburgkem. Hranici, jíž vyměřil mezi Venezuelou a britskou Guayanou,


8. 10. 2013 20:45:48

60


Venezuela opakovaně zpochybňovala. Vadila jí zejména inkorporace oblasti kolem řeky Barima do guayanského území, protože měla strategický význam pro kontrolu ústí Orinoka. Venezuelci odmítali až do počátku devadesátých let přijmout i kompromisní britský plán spornou oblast rozdělit. Podle návrhu Londýna by totiž připadla Venezuele jen menší část sporného území. Caracas přirozeně nesouhlasil a odpovídal požadavkem arbitráže, již chtěli jihoameričtí diplomaté svěřit do rukou Spojených států. Venezuela navíc provedla současně geniální tah. Udělila těžební koncese na sporném území skupině amerických podnikatelů žádajících poté ve Washingtonu ochranu svých zájmů. Prezident Cleveland naplnil jejich očekávání a v červnu 1895 vyzval Británii, aby přijala venezuelský návrh na arbitrážní řízení. Když pak Londýn reagoval velmi nevstřícně, zařadil prezident pasáž o sporu i do výročního poselství o stavu Unie. Konstatoval zde zájem USA na racionálním řešení a odsoudil britskou neochotu přistoupit na arbitráž. Dne 17. prosince 1895 pak prezident předstoupil před Kongres se speciálním rozkladem k problému venezuelských hranic a zejména britské politice vůči americkým požadavkům v této otázce. Odkazoval přitom na argumentaci, jíž zdůvodňovali postoj Washingtonu ve venezuelsko-britském sporu americký vyslanec v Londýně Bayard a ministr zahraničí Richard Olney. Bayard nejenže konstatoval zájem Spojených států na celém kontinentě, ale hájil právo Washingtonu přímo zasáhnout tam, kde by byly americké zájmy ohroženy. Autor nóty, již předával v Londýně Bayard, ministr zahraničí Richard Olney, několikrát výslovně zmiňoval principy Monroeovy doktríny a prohlašoval: „Země Ameriky, Jižní nebo Severní, svojí geografickou blízkostí, přirozenými sympatiemi, podobou ústav, jimiž se řídí, jsou přátelé a spojenci, obchodně i politicky Spojených států. Dovolit podrobení některé z nich evropské mocnosti by znamenalo úplnou změnu stávajícího stavu a přineslo by ztrátu všech výhod plynoucích z jejich přirozených vztahů k nám.“ Proto měly Spojené státy žádat v otázce Venezuely jasnou britskou odpověď v podobě souhlasu s arbitráží. Americká diplomacie jasnou odpověď skutečně dostala. Cleveland ji ve svém rozkladu před Kongresem rozdělil do dvou částí. V první části reagovalo britské ministerstvo zahraničních věcí na odkazy na Monroevu


8. 10. 2013 20:45:48


61

doktrínu, v druhé se pak zabývalo britsko-venezuelským sporem. Monroeovu doktrínu Británie odmítla uznat. Podle Londýna nebyla založena na „souhlasu národů“ a Británie tudíž nechtěla akceptovat, že by „zájmy Spojených států byly nutně dotčeny každou diskusí o hranicích mezi jakýmikoli dvěma státy na západní polokouli, tím méně mohla přijmout doktrínu, která by dávala Spojeným státům právo arbitráže“. Z tohoto důvodu považovala Británie pokus Spojených států zasahovat do venezuelsko-britského sporu za neoprávněné vměšování se do záležitosti, jež se USA vůbec netýkala. Cleveland samozřejmě Monroeovu doktrínu obhajoval a označil ji za životně „důležitou pro náš mír a bezpečnost“. Protože pak britsko-venezuelský spor dospěl do stadia, kdy byly evidentně zájmy Spojených států ohroženy, měly USA přijmout všechna opatření, aby zajistily svoje práva. Ultimativním způsobem pak vyžadoval zřízení komise, jež by se problémem venezuelských hranic urychleně zabývala. Rezolutní tón prohlášení zmírnil až v samotném závěru, vyjádřil zde naději v konečné smírné řešení, kdy „spor mezi dvěma velkými anglicky mluvícími národy“ bude ukončen dohodou. Nejen američtí novináři si ovšem všímali zejména militantního tónu hlavní části dokumentu a uvažovali dokonce o válečném střetnutí. Tisk na britských ostrovech pak označoval Clevelandův projev před Kongresem za „monstrózní a urážlivý“ a silně kriticky rozebíral nejen přístup Spojených států k britsko-venezuelskému sporu, ale celou politiku Washingtonu v Latinské Americe. Britské noviny však v této době nepsaly jen o venezuelských hranicích. Ještě víc než politika Washingtonu v této otázce podráždil britské novináře a politiky postup Německa v Jižní Africe a jak britští novináři, tak politikové si začínali uvědomovat možné hrozby blízké budoucnosti. Británie by mohla čelit tlakům v různých částech světa a přes svou nespornou námořní převahu by musela zvažovat, kde a proti komu musí vystupovat skutečně razantně. Se Spojenými státy ji přitom poutala nejen společná historie, ale také politická kultura a už v druhé polovině devadesátých let tak v otázce venezuelských hranic ostrovní impérium ustoupilo Washingtonu. Ve stejné době sledovalo bez protestů politiku USA v otázce Kuby, již shodně označoval americký tisk i úřední místa za oblast, kde měly Spojené státy zvláštní zájmy. Tón amerického tisku vůči Kubě a španělské politice na tomto ostrově přitom udávaly dva


8. 10. 2013 20:45:48

62


newyorské deníky a jejich majitelé, skuteční tvůrci americké žurnalistiky konce 19. století, William Randolph Hearst a Joseph Pulitzer. Hearstovi bylo v době, kdy na Kubě začala druhá válka za nezávislost, pouhých dvaatřicet let, už celé desetiletí však patřil k inovátorům amerických médií. Narodil se v době americké občanské války v rodině důlního inženýra. Zatímco mnoho dětí jeho věku zažilo v útlém dětství strázně charakterizující obecně válečnou ekonomiku, vyrůstal budoucí „magnát“ amerického tisku a hýčkaný jedináček od malička v přepychu. Jeho otec totiž dokázal svoje znalosti s těžbou zlata v Kalifornii proměnit spekulacemi s akciemi těžařských společností v úctyhodný majetek. Ten zčásti okamžitě proměnil v pozemky, jejichž cena postupně narostla do pohádkové výše. Zatímco George Hearst jevil zájem především o doly na drahé kovy a nemovitosti v okolí San Franciska, sledovala jeho manželka Phoebe Apperson kulturní život ve Spojených státech a v Evropě. V roce 1873 odjela s desetiletým synem na dlouhou cestu po evropském kontinentě, kde malého Williama Randolpha ovlivnila především kultura – zejména výtvarné umění a architektura – Středomoří. Chlapec propadl kouzlu středověkých španělských katedrál natolik, že si po desetiletích nejenže nechal vybudovat svoje kalifornské sídlo v podobě mohutného komplexu, jehož centrem byla budova připomínající právě španělskou gotickou katedrálu, ale doslova ho zaplnil fascinující sbírkou především středomořského umění. Rodiče samozřejmě hodlali poskytnout neobyčejně inteligentnímu synovi nejlepší vzdělání, které se dalo získat na amerických univerzitách. V šestnácti letech ho zapsali na soukromou internátní střední školu Svatého Pavla v newhampshirském Concordu, již její majitelé prezentovali od roku 1856 jako elitní přípravku pro vysokoškolské vzdělání. V roce 1885 pak nastoupil Hearst na Harvard, kde udivoval hned v několika směrech. Patřil k nejlepším studentům, prokázal mimořádnou schopnost práce s textem – především v příspěvcích do satirického časopisu Harvard Lampoon, ve studentském divadelním souboru přesvědčil o svém hereckém nadání – a přesto musel školu opustit po aféře, která pobouřila americkou puritánskou společnost. Hearst daroval několika pedagogům nádherné nočníky, na jejichž dna nechal napsat písmomalířem jména majitelů. Mladíka stál tento žert nejen spoustu peněz, ale také vyloučení ze studia.


8. 10. 2013 20:45:48


63

Čtyřiadvacetiletý mladý muž tak měl najednou dost času na profesionální uplatnění svých novinářských schopností. Jeho otec totiž koupil už na začátku desetiletí deník s lehce skandální pověstí The San Francisco Examiner. Noviny vycházely v San Francisku od roku 1863 pod jménem Democratic Review a neměly v Kalifornii mnoho čtenářů pro své prokonfederační sympatie. Když se pak obyvatelé San Franciska dověděli 14. dubna 1865 o zavraždění Abrahama Lincolna, zaútočili na místní symbol prokonfederačního myšlení a redakci novin vypálili. Majitelé pak list obnovili pod novým jménem Examiner a v roce 1880 ho prodali Hearstovi staršímu. Ten ho svěřil o sedm let později synovi a otevřel mu tak cestu do velké žurnalistiky. Hearst junior nejenže do novin sám psal, ale získal pro spolupráci hned zpočátku jak slavné autory – jedním z nich byl například Mark Twain –, tak později i začínající spisovatele, přičemž projevil schopnost objevit skutečný talent. V sanfranciském Examineru tak začínal hvězdnou kariéru jeden z největších amerických povídkářů Jack London. Tito velikáni ale psali pro Hearsta jen menší část textů, profesionální novináři plnili stránky listu historkami o korupci na lokální i státní úrovni, často založené na pověstech bez jakýchkoli hodnověrných důkazů. Mimořádnou roli sehrál při formování nové tváře novin spisovatel a novinář Ambrose Bierce, považovaný některými historiky americké žurnalistiky za největšího novináře západního pobřeží Unie nejen v 19. století. Nepsal pro Examiner jen pravidelné sloupky, ale podstatnou měrou zasahoval do všech rubrik. Velkou část jejich obsahu tvořily skandální historky, satirické články a obrázky. Netrvalo dlouho a Examiner začal naplňovat Hearstovy naděje v ovládnutí novinového trhu přinejmenším v San Francisku a stal se skutečně „králem mezi deníky“, alespoň co do počtu prodaných exemplářů. V Examineru tak zkoušel Hearst postupy, jež pak plně rozvinul ve velkých novinách východního pobřeží The New York Morning Journal, které koupil s matčinou finanční pomocí jako nepříliš úspěšný titul v roce 1896 a vydával je hned dvakrát denně. Ráno vycházely pod titulem New York Journal, odpoledne pak pod titulem New York Evening Journal. Tady už naprosto převažovaly články, jejichž cílem nebylo seriózně informovat veřejnost, ale přitahovat pozornost senzačními příběhy. Jejich pravdivost nezajímala ani novináře ani publikum, toužící po stále nových senzacích. Jedním z důvodů tohoto směřování listu


8. 10. 2013 20:45:48

64


byla soutěž o čtenáře, již sváděl Hearst s další velkou postavou americké žurnalistiky Josephem Pulitzerem a jeho newyorským Worldem. V boji s Pulitzerem neváhal Hearst používat téměř všeho, snad s výjimkou nájemných vražd. Podobně jako v Examineru najal i v Journalu ty nejvěhlasnější autory. Od roku 1896 tak pracovali pro Hearsta v New Yorku Julian Hawthorne a Stephen Crane. První pocházel z vysoce intelektuální rodiny s hlubokými kořeny v americké minulosti, předci přišli už s prvními puritány, jeho otec byl slavný spisovatel Nathaniel Hawthorne proslulý nejen kvalitou svých děl, ale také přátelstvím s předními spisovateli a politiky své doby, mezi nimiž nechyběli David Thoreau, Henry W. Longfellow, Herman Melville (připsal proslulou Bílou velrybu právě svému příteli Nathanielovi Hawthornovi) či Waldo Emerson a na druhé straně prezident Franklin Pierce. Matka pak byla v tomto ohledu otci důstojnou partnerkou. Filozofující malířka Sophia Peabody dokázala navíc vytvořit svým třem dětem mimořádné rodinné prostředí, v němž mohly od malička rozvíjet své intelektuální zájmy. Rodina se také podle americké tradice často stěhovala, přičemž nezůstávala při svém putování jen na americkém kontinentě. Malý Julian tak poznal Liverpool, kde jeho otec působil jako americký konzul, a procestoval s rodinou celou Evropu, zejména Francii a Itálii, kde se rodiče na čas usadili. Po návratu do Spojených států studoval Julian krátce na Harvardu, pak ho zaujala němčina a nakonec vystudoval techniku. Dva roky pracoval jako inženýr v newyorských docích, aby v roce 1872 zamířil zpět do Evropy, kde zůstal víc než deset let. Tady napsal několik románů a po návratu do USA pak biografii o manželství svých rodičů. V druhé polovině osmdesátých let publikoval už čtyřicetiletý romanopisec v newyorském Worldu. V prestižním North American Review otiskli ve stejné době několik velmi drsných útoků na prezidenta Clevelanda, jejichž autora Arthura Richmonda nikdo neznal a část veřejnosti přisuzovala autorství Hawthornovi. Senzační zabarvení všech těchto textů předznamenalo publicistickou činnost Hawthorna v následujícím období, kdy jej poslal Hearst jako zpravodaje na Kubu. Španělé si na způsob Hawthornova psaní stále stěžovali, ale opravdové problémy čekaly svérázného novináře až ve 20. století, kdy stanul známý novinář pro své texty opakovaně před soudem.


8. 10. 2013 20:45:48

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Ediční rada edice Polozapomenuté války

Recommend Documents