edice angloamerických autorů
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
David
Vann Srub
Edici angloamerických autorů řídí Petr Onufer a Martin Svoboda
Přeložila Barbora Rozkošná
© Argo, 2014 Caribou Island Copyright: David Vann © 2011 Translation © Barbora Rozkošná, 2014 Afterword © Lukáš Merz, 2014 ISBN 978-80-257-1133-0 (váz.) ISBN 978-80-257-1203-0 (e-kniha)
Moje máma byla jen iluze. Můj dětskej sen, naděje. Krajina. Studená a zasněžená krajina, jako tady ta kolem. Roubený stavení na kopci nad řekou. Bylo zataženo, ale paprsky slunce i skrze mraky prosvětlovaly zašlej bílej nátěr na domech. Vracela jsem se ze školy. Bylo mi deset, šla jsem sama, brodila jsem se špinavýma ostrůvkama sněhu na dvoře, ke schodům a po nich na úzkou verandu. Nevzpomínám si, o čem jsem přemýšlela, nepamatuju si, kdo jsem byla, ani co jsem cítila. To všechno je pryč, vymazaný. Otevřela jsem vstupní dveře a uviděla mámu oběšenou na trámu. Promiň, řekla jsem, udělala krok zpátky a dveře zavřela. Zase jsem se ocitla venku na verandě. Tos řekla? zeptala se Rhoda. Tys řekla promiň? Jo. Ježiš, mami. Je to už dávno, řekla Irene. Tenkrát jsem něco takovýho nebyla vůbec s to pochopit a stěží si to teď vybavím. Nevím, jak vypadala, když tam visela. Nic konkrétního si nepamatuju, jenom vím, že se to stalo. Rhoda se přisunula na pohovce, objala matku kolem ramen a přivinula ji k sobě. Obě se zadívaly do krbu. Vpředu kovová mřížka, drobné šestiúhelníčky, a čím déle se na ně Rhoda dívala, tím více se jí před očima proměňovaly v zadní stěnu krbu, zlacenou plamenem. Jako by oheň tu zadní stěnu zčernalou sazemi náhle svlékl, osvobodil. Potom pohnula pohledem a před sebou měla zase jen mřížku. Mrzí mě, že jsem ji nepoznala, řekla Rhoda. Mě taky, pravila Irene. Poplácala Rhodu po koleni. Musím jít spát. Čeká mě náročnej den. /7
Tenhle dům mi bude chybět. Byl to dobrej domov. Ale tvůj otec mě chce opustit a přesun na ostrov bude jenom první krok. Aby to nevypadalo, že se nesnažil. To není pravda, mami. Všichni máme svoje pravidla, Rhodo. A tvůj otec si zakládá na tom, že nikdy není za toho špatnýho. Má tě rád, mami. Irene vstala a dceru objala. Dobrou noc, Rhodo. Ráno se Irene chopila svého konce klády a jednu po druhé je pomáhala nosit z korby auta na člun. Nebudou lícovat, řekla svému muži Garymu. Potřebujou jenom trošku ohoblovat, ucedil skrze sevřené rty. Irene se zasmála. Díky, řekl Gary. Už teď měl ten svůj ponurý a ustaraný výraz, který provázel všechny jeho nereálné projekty. Proč ten dům nestavíme z desek? zeptala se Irene. Musí to být zrovna srub? Ale Gary neodpovídal. Tak si posluž, řekla. Ale ty klády nestojí za nic. Jsou tlustý nanejvýš patnáct centimetrů. Bude to vypadat jako chajda ze sirek. Parkovali na horním tábořišti u jezera Skilak živeného světle zelenou vodou z ledovce. Jezero mléčné naplaveninou a hluboké tak, že se voda nikdy dost neprohřála, ani v pozdním létě. Vítr nad jezerem ledový a neutuchající a na horách, vypínajících se od východního břehu, stále ještě přikrývky sněhu. Z jejich vrcholků Irene za jasných dnů mnohokrát pozorovala bílé sopečné vršky hor Redoubt a Iliamna, Cookovu zátoku a v popředí širokou pánev poloostrova Kenai: nasáklé zelené a rudofialové mechy, zakrslé stromy lemující mokřiny a jezírka, i jedinou silnici klikatící se jako /8
řeka, stříbrný had ve slunci. Většinou země nikoho. Jejich dům a dům jejich syna Marka byly jediné stavby na břehu jezera. I ty se však ukrývaly za stromy, aby neupíraly jezeru jeho prehistorický, divoký ráz. Bydlet u jezera ale nestačilo. Museli dál, na Sobí ostrov. Gary zacouval pickupem ke člunu, který spočíval na břehu. Otevřená příď fungovala jako nakládací rampa a Gary musel s každou kládou nahoru a přes celý člun. Vrávoral, protože záď byla ve vodě a houpala se. Domeček ze sirek, řekla Irene. Tak to by stačilo, pravil Gary. Jasně. Vytáhl další tenkou kládu a Irene ji uchopila za druhý konec. Obloha trochu potemněla a světle zelenožlutá se změnila v tmavě šedou. Irene zvedla zrak směrem k horám, jedno úbočí bylo bílé. Déšť, řekla. A žene se k nám. Nakládáme dál, řekl Gary. Vem si bundu, jestli chceš. Měl na sobě flanelovou pracovní košili s dlouhým rukávem a pod ní tričko. Džíny a boty. Jeho uniforma. Vypadal mladší. Na to, že mu bylo kolem pětapadesáti, byl v dobré kondici. Irene se pořád ještě líbil. Neoholený a neosprchovaný, zato opravdový. Už by to nemělo trvat dlouho, řekl Gary. Stavět budou úplně od nuly. Neměli ani základy. Žádné plány ani zkušenosti nebo povolení, a o rady taky nestojíme. Chtěl mít pocit, že jsou první dobyvatelé divočiny ostrova. Nakládali dál a déšť se blížil jako bílý stín nad vodou. Jako opona, lítá bouřková čára, první kapky poháněné větrem však dopadly ještě dřív, nespatřeny, jako předvoj viditelné smršti, a Irene to vždycky překvapilo. Poslední ukradené chvilky. A poté se rozběsnil vítr, bouřková linie udeřila a velké, těžké a vytrvalé kapky se vrhly k zemi. Irene popadla další kládu a vyrazila směrem ke člunu, obličej odvrácený od větru. Déšť teď šlehal ze strany, v ostrých nárazech. Neměla čepici ani rukavice. Vlasy zcuchané /9
a z nosu jí kapala voda. Ucítila první záchvěv zimy, košili na pažích, na rameni, nahoře na zádech a na krku promoklou. Nahrbila se a šla dál, položila kládu a vracela se shrbená zpátky, šaty promáčené i z druhé strany. Začala se třást. Gary šel před ní, ramena taky nahrbená, tělo odvrácené od náporů deště, jako by nechtělo poslouchat nohy a chystalo se utéct na jinou stranu. Uchopil konec další klády, vytáhl ji, popošel dozadu, a déšť v tu chvíli udeřil ještě silněji. Vítr šlehal v nárazech a vzduch byl prosycený vodou, i zblízka měl bílou barvu. Jezero zmizelo a s ním i vlny. Linii mezi vodou a pobřežím bylo možné už jen hádat. Irene vzala kládu a následovala Garyho do neznáma. Vítr a déšť tvořily burácivou hradbu, která přehlušila všechny ostatní zvuky. Irene kráčela mlčky, našla příď, položila kládu a vracela se zpátky, tentokrát už vzpřímeně. Před deštěm už neměla co skrývat. Byla promáčená skrz naskrz. Gary prošel kolem ní, ptačí muž s rukama pokrčenýma, jako by poprvé rozpínal křídla. Držel si mokrou košili od těla? Nebo to byly instinktivní manévry před bitvou, ostření zbraní? Když se zastavil u korby dodávky, ze špičky nosu mu crčela voda. Oči měl zapadlé a nelítostné, pohled soustředěný. Irene došla k autu. Nenecháme toho? snažila se překřičet hučení deště. Musíme tenhle náklad dostat na ostrov, zakřičel a vytáhl další kládu. Pokračovala tedy s ním, ačkoli věděla, že to má být za trest. K tomuhle se Gary nikdy nedokázal postavit čelem. Spoléhal na déšť, vítr, zdánlivou nezbytnost projektu. Dnes je den trestu. Dá si na něm záležet, bude ho prodlužovat celé hodiny, nepoleví, se zasmušilou odhodlaností jako osud sám. Činilo mu to přímo potěšení. Irene šla s ním. Až si vytrpí svoje, bude moct trestat i ona. Její chvíle přijde. A takhle se vzájemně trápili už desítky let, /10
nemohli odolat. Dobrá, pomyslela si. Fajn. To znamenalo: Jenom počkej. Další půlhodinu v dešti nakládali kulatinu. Určitě z toho onemocní, byla celá promrzlá. Mohli si obléct věci do deště, které měli v autě, ale paličatost jim to nedovolila. Kdyby si šla pro bundu, jak jí radil, práce by se přerušila a zpomalila, a to by neprošlo bez povšimnutí, použil by to proti ní, nepatrné zakroucení hlavou, nebo možná povzdech, ale až za chvíli, aby mohl předstírat, že o tohle tady nejde. Neustále byl se vším nespokojený: se svým životem celkově, s tím, kdo je, co dokázal a čím se stal. Se svou ženou a dětmi a pak samozřejmě i se všemi detaily, čímkoli, co nebylo správně, jakýmkoli výkyvem počasí, který se mu nehodil do krámu. Všeobecná a neustálá nespokojenost, kterou musela víc než třicet let snášet. Vzduch, který dýchala. Konečně naložili poslední kládu a zaklopili rampu. Nebyla vůbec těžká, nedodávala jí pocit jistoty. V místech, kde se stýkala s bočnicemi, tvořila těsnění černá guma. Tohle bude jejich jediný způsob dopravy na pevninu. Zaparkuju auto, řekl Gary a vydal se mezi balvany. Pořád ještě pršelo, ale poryvy větru už ustaly. Viditelnost byla dobrá tak akorát, aby mohli určit směr, ale několik kilometrů vzdálený ostrov se ztrácel v oparu. A co teprve v polovině cesty? pomyslela si Irene. Bude vidět pobřeží, nebo je pohltí bílá mlha? Neměli GPS, radar ani hloubkoměr. Vždyť je to jezero, říkal Gary v prodejně. Je to jenom jezero. Na dně člunu je voda, řekla Irene, když se Gary vrátil. Pod kládami se tvořila louže, převážně na zádi, byla už skoro čtvrt metru hluboká a déšť neustával. To vyřešíme, až vyrazíme, řekl Gary. Nechci plýtvat baterkou na lodní pumpu, dokud nejede motor. A co teď? zeptala se Irene. Neměla tušení, jak dostanou člun naložený kulatinou z břehu do vody. Podívej, tohle není jenom moje akce, řekl Gary. Nebyl to jenom můj plán, je to náš plán. /11
To byla lež, ale až příliš velká na to, aby se mohla řešit teď a tady, v dešti. Fajn, řekla Irene. Jak dostaneme ten člun do vody? Gary se na člun na chvilku zadíval. Pak se předklonil a zapřel se do přídě. Člun se ani nehnul. Přední polovina spočívala na břehu a Irene si spočítala, že teď, plně naložený, může vážit dobrých pár set kilo. Na to Gary zjevně nepomyslel. Vždycky plánoval až za pochodu. Obešel člun z boku, pak přešel na druhou stranu. Přelezl přes klády na záď, k přívěsnému motoru, opřel se o něj a vší silou do něj strčil, aby člun rozhoupal. Ale ten byl jako z olova. Nehnul se ani o píď. Pak Gary popolezl po čtyřech dopředu, seskočil na břeh a chvíli člun obhlížel. Pojď mi pomoct tlačit, řekl nakonec. Irene se postavila vedle něj, Gary odpočítal jedna dva tři a oba se opřeli do přídě. Nohy jim sklouzly po černých oblázcích, ale jinak se nic ani nehnulo. Proč prostě nemůže být aspoň něco jednoduchý? řekl Gary. Aspoň jediná věc. Pořád je všechno špatně. Jako na důkaz toho, co právě řekl, se znovu pořádně rozpršelo, vítr zesílil, závan chladu od ledovce. Ideální místo pro blázny, kteří se rozhodli vyzkoušet, jak daleko může člověk vůbec zajít. Ale Irene bylo jasné, že Gary teď nemá na její poznámky náladu. Snažila se ho povzbudit. Co kdybychom to zkusili zítra? řekla. Má se trochu vyčasit. Můžeme člun zase vyložit, vystrčit na vodu a potom ho zase naložit. Ne, odvětil Gary. Nechci čekat do zítřka. Odvezu ten náklad ještě dnes. Irene už držela jazyk za zuby. Gary nasupeně vyrazil k autu. Irene zůstala stát celá promáčená v dešti a toužila být v teple a v suchu. Domů to měli blizoučko, jenom pár minut cesty. Horká vana, oheň v krbu. Gary zajel vozem na pláž, obloukem zatočil ke stromům, poté zamířil ke člunu, až dojel nárazníkem k přídi. Říkej mi, jak jsem daleko, zakřičel z okýnka. /12
Irene tedy přešla k autu a navigovala ho. Pomalu pouštěl auto dopředu, až se nárazníkem dotkl přídě. Dobrý, řekla Irene. Maličko přidal plyn a zadní kola vystřelila do vzduchu několik oblázků. Člun se ani nehnul. Zařadil redukci a přidal plyn, všechny pneumatiky se zakously do země, oblázky mlátily o podvozek auta. Člun začal klouzat a pak rychle sjel na vodu a obloukem začal odplouvat. Příďový lano! zakřičel Gary z okýnka. Irene vyrazila za lanem, které leželo na pláži. Chytila ho a patami se zaryla do země, lehla si na písek a ze všech sil táhla za lano, dokud tlak nepovolil. Potom tam zůstala jen tak ležet a zírala na tmavě bílé nebe. Viděla, jak se jí déšť snáší v provazech na tvář. Bez rukavic, ruce prokřehlé, dlaně odřené od nylonového lana. Oblázky a větší kameny ji tlačily pod hlavou. Oblečení jen mokrá a studená ulita. Slyšela, jak Gary zajel na parkoviště a jak se vrací dlouhými odhodlanými kroky zpět. Fajn, řekl, když stál nad ní. Jedem. Přála si, aby si lehl vedle ní. Oni dva tady na pláži. Vykašlou se na to, nechají lano i člun plavat, zapomenou na srub a na všechno, co se za ty roky nepovedlo, a vrátí se domů, ohřejou se a začnou znovu. Vždyť to není úplně nemožné. Kdyby se oba rozhodli, že to tak bude, klidně by to tak mohlo být. Ale místo toho se pustili do ledové vody, vlny se jim lámaly přes boty a pleskaly o kolena. Vlezli do člunu. Irene se chytila za klády, vyšvihla nohy a přitom dumala, co ji k tomu vede. Setrvačnost života s Garym, setrvačnost života na Aljašce, setrvačnost, která jí znemožňovala tohle celé zarazit a vrátit se domů. Jak se to mohlo stát? Gary zapumpoval čerpacím balonkem, vytáhl sytič a zprudka zabral za startovací šňůru. A motor okamžitě naskočil, plynule vrčel, vyplivl proud studené vody a o trošku míň dýmu, než byla Irene zvyklá. Pěkný čtyřtaktní motor, příšerně /13
drahý, ale alespoň spolehlivý. To poslední, co si teď přála, bylo zůstat trčet v bouřce bez motoru uprostřed jezera. Gary nechal jet lodní pumpu, široký proud vody stříkal přes bok lodi, a na chvilku se zdálo, že je vše pod kontrolou. Pak Irene uviděla v přídi promáčklinu. Tam, kde Gary tlačil svým vozem, byl člun prohnutý. Ne moc, ale raději se předklonila a zkoumala těsnění v místě, kde se rampa stýkala s bočnicí. Dovnitř vtékala pramínkem voda. Náklad byl tak těžký, že se část rampy ocitla pod vodou. Gary, řekla, ale on už obloukem couval, pak přeřadil a vyrazil vpřed. Soustředil se na cestu a jí nevěnoval žádnou pozornost. Gary! zakřičela a zamávala rukou. Vyřadil a šel se podívat dopředu. Zavrčel, zuby zaťaté. Pak se ale vrátil a zařadil rychlost. Ani slovo, žádná diskuze o tom, jestli by měli jet dál, nebo to nejdřív opravit. Gary jel sice pomalu, ne víc než deset patnáct kilometrů za hodinu, ale přímo proti vlnám s rovným čelem, které se pokaždé rozstříkly tak prudce, že byli zmáčení od hlavy až k patě. Irene se otočila od přídě ke Garymu, ale on se díval dozadu. Orientoval se podle bodu, odkud vypluli a který se pomalu vzdaloval. Auto bylo pořád ještě vidět skrze ostrůvky stromoví. Nikdo jiný na tábořišti neparkoval. Obvykle bylo u jezera několik člunů a táborníků, ale kdyby se dnes cokoli stalo, byli úplně sami. Každých pár vteřin udeřila a zarachotila vlna, tmavé a vodou nasáklé klády poskočily, boční zábradlí se skoro dotklo hladiny. Lodní pumpa neustále vyplivovala proud vody. Nový prototyp krytého povozu, skoro jako na cestě do nové země, za novým domovem.
/14
Rhodin omlácený Datsun B210 nebyl stavěný na lesní cesty. Do kopce se sice snažila udržet dostatečný rozjezd, ale cítila, jak jí prokluzují pneumatiky. A neviděla vůbec nic, jen kapky narážející na přední sklo, za nimi šmouhu zelených stromů a hnědou bahnitou a štěrkovou cestu ubíhající v zatáčkách pryč. Byla za ty roky v tolika prodejnách, kde hledala ten pravý vůz, ale když už měla podepsat smlouvu, nikdy na něj neměla dostatek peněz. Stejně vždycky chtěla SUV, a ne pickup. A protože měla dostat přidáno a navíc se měla vdávat za zubaře, bylo jasné, že na něj nebude muset dlouho čekat. Což jí připomnělo Jima, který teď pravděpodobně večeří lívance jako obvykle a přemýšlí, kde je jí konec. Z plechovky vytahuje půlky broskví a klade si je na placky, a přitom zbytečně cinká vidličkou. Ale Rhoda byla v dobrém rozmaru a nechtěla si to kazit myšlenkami na Jima. Při příjezdu k domu rodičů si všimla, že jejich pickup je pryč. Měla jim pomáhat odvážet klády, ale přijela pozdě. Přesto vystoupila a proběhla kolem květinových záhonů ke dveřím. Její rodiče bydleli v malém jednopatrovém dřevěném domku, ke kterému za ty roky přibyly na různých místech přístavky, takže vypadal jako podivně nafouklý balón a jednotlivé části se k sobě vůbec nehodily. Její otec snil o životě hraničáře a horala, když sem ve svých asi pětadvaceti letech přišel z Kalifornie. Opatřil si všechny aljašské trofeje. Paroží losa evropského i amerického, soba, jelena, horské kozy a berana aljašského viselo na hřebících podél okraje střechy a venkovních zdí. Na vyvýšeném záhonku napravo /15
od dveří stála stará ruční pumpa, malý rýžovací žlab a různé zrezivělé pánve, krumpáče, rendlíky, staré desky a další podobné památky na těžbu zlata, přivlečené většinou z dolu Hatcher Pass severovýchodně od Anchorage nebo zakoupené od jiných sběratelů či náhodně na bleším trhu. Dál nalevo od dveří měli u zdi naskládané dřevo na zátop v krbu a ve starožitných poniklovaných kamnech. Mezi tou hromadou dřeva a dveřmi stály staré sáně pro psí spřežení, kožené popruhy a dřevěný rám, které pomalu kousek po kousku každý rok uhnívaly vydány napospas dešti, sněhu, větru a občasným paprskům slunce. Rhodě jejich dům vždycky připadal jako skladiště, které je jenom na ostudu. Ale líbily se jí květiny a mechová skalka. Dvanáct druhů mechů a všechny odrůdy aljašského divokého kvítí, dokonce i ty vzácné. Celé záhony čokoládových lilií a všechny odstíny vrbky úzkolisté od bílé a růžové až po nejtemnější fialovomodrou. Teď ale kvetla jen vrbka. Rhoda znovu zabouchala na dveře, ale byli pryč. Pokračovala tedy k tábořišti a startovacímu molu. Třeba je tam zastihne. Neměla však sebemenší tušení, proč trvali na tom, že pojedou dneska. Proč nezůstali doma? Z kopce dolů k tábořišti jí pneumatiky mírně prokluzovaly. Uviděla jejich zaparkovaný pickup a zajela k molu u vody. Člun nikde. Kolem ani živáčka. Museli se zbláznit, že vyrazili v takovém nečase. Proč nepočkali na lepší počasí? I kdyby to byl srub, jaký svět ještě neviděl, jejich životní sen a všechny ty nesmysly. Hlavně nechápala, jak tohle může připustit její matka. Ale co nadělám, řekla a vyrazila zpátky do města. Rhoda s Jimem bydleli ve velikém domě se sedlovou střechou a s výhledem na ústí řeky Kenai. To bylo velké plus života s ním. Ostrá sedlová střecha jí sice připomínala řetězec Wienerschnitzel, ale nedržel se na ní sníh a vpředu v obývacím pokoji a v zadní ložnici měli šest metrů vysoký klenutý strop. Dvojitá okna, skoro čtyři a půl metru vysoká, skýtala /16
