2012 EDICE

Otvíráme EDICE

Magazín nejen o českých dětech Vydání III/2012

Reformní novela přijata. Nastává čas pravdy

TENTO ČASOPIS JE TIŠTĚN NA EKOLOGICKÉM PAPÍŘE 3

Obsah 5 6

8 12 14 18

Editorial Terezy Maxové Otvíráme Poté, co Sněmovna přehlasovala veto Senátu ve věci novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí, nastává čas podiskusní. Čas práce v terénu. Čas pravdy. Anketa Jak vidí schválenou novelu zákona odborníci Komentář PRO a PROTI v dosavadní praxi reformy péče o děti Komentář Ministerstvo školství: Zařízení ústavní výchovy budou dál potřeba. I když ne všechna Reportáž Bruntálsko - ochrana rodin v sociálně zkoušeném regionu

24

32 34

Rozhovor Zákon o sociálním bydlení nepotřebujeme, říká náměstek ministra pro místní rozvoj Miroslav Kalous 28 Příběh Zůstat doma, to je nejlepší zájem dítěte Osobně Škoda každého dne, který dítě neprožije v rodině Sloupek Dejte mi dotaci a pohnu zeměkoulí!

4 REFORMNÍ NOVELA PŘIJATA. A DÁL?

Edice Otvíráme Občasný magazín o právech dětí a péči o ně Vydává Agentura PubliCon ve spolupráci s občanským sdružením Publicist za podpory Nadace Terezy Maxové dětem

Číslo 3, ročník II., vyšlo v září 2012 Šéfredaktor: Michal Růžička Art Director: Vladimír Nagaj Editor: Viktor Vondra Produkce: Lenka Vimmerová Adresa redakce: U Železné lávky 10 Praha 1, Malá Strana, 118 00 Email: [email protected] Telefon: + 420 257 213 404 Tisk: Kavka Print


Editorial Vážené čtenářky a vážení čtenáři, nedávno jsem viděla projev Billa Clintona na podporu kampaně Baracka Obamy, a moc se mi líbilo hlavní sdělení bývalého amerického prezidenta: škoda, že se v politice věnuje tolik energie do bojů a půtek, namísto toho, aby se hledala řešení a nové způsoby, jak nejlépe prospět celku. Toto povzdechnutí je nejenže obecně platné, ale hodí se i na téma, kterému se pravidelně – a pokud možno nezaujatě – věnujeme v Edici Otvíráme. Období, které máme za sebou jako čas příprav, diskusí, strategických her a diplomatických manévrů, jež měly za cíl prosadit různé partikulární zájmy do novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí, rozhodně nebylo nejlepší ukázkou pospolného hledání řešení. Ostatně, zřejmě i proto se stalo, že dosud nebyla nalezena společná řeč a vůle, vedoucí k vytvoření jednoho kompetentního ministerstva, jež by jednalo v zájmu dětí ze všech myslitelných hledisek. Dlouhodobě je víc než škoda, že se v systému péče o děti v České republice stále „bojuje“, „nekomunikuje“ či „nedostatečně spolupracuje“. My, kteří vidíme situaci zvenčí, jistě můžeme chápat, proč je „mezirezortní spolupráce komplikovaná“, jak často slýcháme; jestliže se pět ministerstev dělí o různé kompetence, týkající se jednoho jediného člověka, který potřebuje pomoci, výsledek stěží může být uspokojivý. Jak snadno se děti na počátku 21. století dostávají do pozic obětí a otloukánků! Ale kde je psáno, že tato roztříštěnost musí přetrvat? Kdyby oblast ochrany práv dětí měla jednoho kompetentního správce, bylo by to ku prospěchu všech. Dětí, rodin, a nakonec i státu a jeho pokladny. Věřím, že si všechny strany pomyslného debatního stolu v následujícím čase uvědomí: reformní novela je schválena, ale to nejdůležitější teprve čeká. Práce v terénu. Uvedení nových pravidel do života, který dá smysl. Aby se tak stalo, ve jménu dětí, tato práce musí být prací společnou. Tereza Maxová, patronka a předsedkyně správní rady NTMD


Otvíráme Novela je přijata, přichází čas pravdy Poslanci schválili 5. září 2012 novelu zákona o sociálně-právní ochraně dětí, když přehlasovali veto Senátu. Pro předlohu hlasovalo 108 poslanců, podpořilo ji i pět sociálních demokratů. „Norma má jednoznačný cíl zlepšit podporu dítěte v přirozené rodině, zlepšit možnost adopce a pěstounské péče,“ hájil novelu, která má snížit počet dětí v ústavech a naopak podpořit pěstounskou péči, ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek. Zákon musí ještě podepsat prezident Václav Klaus. Samozřejmě, že ani schválení novely nepřimělo řadu kritiků potlačit své názory. Podle největších pesimistů novela „rozvrátí současný fungující stav“, udělá z pěstounství trh a ústavní péči v podstatě zlikviduje. Vláda naopak tvrdí, že nová zákonná norma zajistí, aby děti vyrůstaly v co nejpřirozenějším prostředí, když selžou jejich biologické rodiny. Zamítavé stanovisko Senátu obhajovala ve sněmovně sociální demokratka Dagmar Terelmešová, která se mimo jiné obává i toho, že zájem o pěstounství nebude ta-

kový, jaký ministerstvo práce a sociálních věcí očekává. Podle této senátorky je možné, že nebude existovat ani fungující pěstounská péče ani ústavní zařízení, do nichž by bylo možné děti umístit. Jak jsme již vícekrát psali a novelu představovali, předloha profesionalizuje pěstounství. Pěstouni budou dostávat vyšší odměnu a nárok na ni budou mít i v době, kdy o žádné dítě zrovna pečovat nebudou. Méně peněz od státu by naopak měla dostávat zařízení pro okamžitou pomoc, kterým by měli začít více platit rodiče.


ovšem bude způsob, jakým se novela bude dostávat do života. Jak všechny články systému uchopí novou filozofii. Zda všem půjde opravdu o totéž. Což kromě jiného znamená posílit terénní asistenci a změnit přístup k sociálně slabým: úředníci by podle předlohy měli rodinám pomáhat, aby děti mohly zůstat doma – a pokud by to ve vlastní rodině nebylo možné, měly by se děti dostat nikoli do ústavů, ale na přechodnou dobu do profesionálních pěstounských rodin. Všechno se to hezky napíše i řekne. Ale již toto číslo Edice Otvíráme ukazuje, že to nebude tak snadné. Proto věříme, že i MPSV přijde co nejdříve s tím, co slibovalo: s rozumně a vstřícně komponovanou vysvětlovací kampaní. ❑Michal Růžička

Ilustrace: Vladimír Nagaj

Odměna pěstouna se nově posuzuje jako plat, což znamená, že pečující lidé budou důchodově pojištěni. Předloha dále předpokládá zavedení dávky pro děti po ukončení pěstounské péče a státního příspěvku na služby při výkonu pěstounské péče. Kritika novely se ovšem objevuje i „zprava“. Tedy od lidí, kteří čekali radikálnější řez: třeba zavedení jednoho ministerstva pro dítě a zrušení vícekolejnosti kompetencí, zavedení jasného věkového stropu, do kterého by žádné dítě nesmělo být umístěno do ústavu (podle některých návrhů až do sedmi let) a podobně. Nejdůležitější v tomto období


ANKETA Jakou část novely zákona o považujete: 1. za nejprogresivnější? Marie Vodičková, předsedkyně Fondu ohrožených dětí

1. žádnou 2. všechny Stručné výhrady FOD k novele 1) výrazně ztěžuje situaci a práci zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (ZDVOP) a povede k jejich existenčním potížím až krachu, 2) rovněž ztěžuje práci orgánům sociálněprávní ochrany dětí (OSPOD), kterým ukládá tolik nových převážně administrativních a časově náročných povinností, že by na skutečnou sociální práci v terénu zbylo mnohem méně času než nyní, avšak s navýšením počtu jejich pracovníků se nepočítá, 3) novými lhůtami a nutností nového rozhodování by zbytečně zatížila již nyní přetížené opatrovnické soudy, což by zřejmě vedlo k průtahům v jiných věcech, jichž se novela netýká, zejména v řízeních o výchově rodičů a o výživném. Ani Unie opatrovnických soudců tedy s novelou nesouhlasí, 4) novela si sice klade za cíl podpořit pěstounskou péči, přitom však polovinu pěstounů, a to prarodiče, výrazně poškozuje, 5) novela rovněž ztěžuje podmínky pro osvojení.

Ria Černá, Amalthea o. s.

1. Novela klade primárně důraz na podporu vlastní rodiny dítěte, které je či by mohlo být ohroženo odebráním z rodiny. Zvyšuje tlak na práci terénních sociálních pracovníků ze státní i nestátní sféry, aby důkladně vyhodnotili situaci dítěte a upřednostnili vždy péči vlastní rodiny. Teprve pokud není v zájmu dítěte, protože dítě ohrožují oba rodiče, tak péči v náhradní rodině. Pěstounům přináší potřebné služby a finanční zajištění. 2. Novela oslabuje možnost výchovy dětí v pěstounské péči prarodičů, přitom právě babička a dědeček mohou být dítěti nejblíže, pokud nemůže vyrůstat v péči rodičů. David Svoboda, ředitel Amalthea o. s.

1. Novela lépe ošetřuje pěstounskou péči na přechodnou dobu. Pěstouni budou finančně zajištěni i po dobu, kdy nemají dítě v péči a čekají na příchod dalšího dítěte. Zároveň budou mít zajištěné potřebné služby pro výkon jejich pěstounské péče. Novela dává za povinnost sociálním pracovníkům využívat metody sociální práce, jako je případová konference, individuální plán ochrany dítěte atd. a jejich práci stan-


sociálně-právní ochraně dětí 2. za problematickou? dardizuje. Novela klade důraz na práci s vlastní rodinou. 2. Novela navrhuje odlehčovací služby pro pěstouny, ale nedává rámec kým, v jakých případech a z čeho by odlehčovací služby měly být financovány. Jeroným Klimeš, psycholog

1. U svatby člověk nikdy neví, co ho v manželství čeká, jen ví, že je to krok správným směrem. I u této velké novely je zřejmé, že je to krok dobrým směrem – k odbourání ústavů. Optimální výchovná jednotka jsou tři až čtyři děti na manželský pár, který se nestřídá po směnách a nerozvádí. Pak je jedno, jak se tomu bude říkat – pěstounská rodina nebo detašované pracoviště ústavu s optimalizovanou velikostí. Proto prosazování pěstounské péče je krok správným směrem. 2. Především péče o děti je stále rozstrkaná po různých ministerstvech. Kojenecké ústavy a dětské domovy by měly být pod stejným ministerstvem, které zaštiťuje i náhradní rodinnou péči. Problém není v tom, že by novela byla příliš novátorská, problém je v tom, že ji ústavy budou z principu ignorovat, a ministerstvo práce a sociálních věcí nebude mít nástroje, jak zjednat pořádek. Musíme počítat s tím, že sociální prostředí v ČR se bude výrazně měnit k horšímu bez ohledu na novelu. Na sociální práci bude celkově méně peněz. To, co jsme netolerovali dnes, budeme tolerovat v budoucnu. Už dnes je tento trend citelný. Tedy snaha

o sanaci rodin je správná, ale uvidíme, jaká bude realita za pár let, jak rychle bude postupovat finanční či spíše existenční krize západní civilizace. Tedy novelovat novelované budeme muset ještě hodně. Věduna Bubleová, ředitelka Střediska náhradní rodinné péče o.s.

1. Novela zákona o sociálně-právní ochraně představuje naději na zásadní změnu v zastaralém, nekomunikujícím a nekoordinovaném systému péče o ohrožené děti u nás. Velice oceňuji, že je upřednostněna péče rodinná před péčí ústavní a jsou zavedeny metody a postupy sociální práce, které hledají všechny cesty (např. podpora a sanace rodiny, preventivní práce, individuální plány péče apod.), aby dítě mohlo v rodině zůstat, popř. mu byla okamžitě nalezena nová, náhradní rodina. Velice významnou část tvoří rozpracování již zavedeného, avšak nepoužívaného institutu pěstounské péče na dobu přechodnou – tzv. profesionální pěstounské péče. 2. Má výhrada je však k tomu, že v novele není deklarováno, že děti od 0-6 let nesmí být umisťovány do ústavních zařízení, jak je tomu v mnoha okolních zemích. Problematická je část o příbuzenské pěstounské péči, kdy novela odebírá příspěvky prarodičům. To však věřím, že se pozměňovacími návrhy změní. Další problém mám s tím, že zde nejsou zajištěny služby, podpora a doprovázení adoptivních rodin. I ony si často berou děti


ohrožené, zdravotně znevýhodněné, které potřebují trvalou péči. Věřím, že novela bude přijata a že se i náš systém péče o ohrožené děti konečně, po mnoha letech kritiky našimi i zahraničními experty, změní. Držím palce všem, kteří o to usilují! Jaroslava Máliková, ředitelka Občanského sdružení Rozum a Cit

1. Jako nejvýznamnější pozitivní změnu, kterou novela přináší, vnímám to, že klade důraz především na preventivní práci s ohroženou rodinou, zavádí standardizaci práce pracovišť OSPOD a pověřených osob, a ukotvuje plošný nárok, ale i povinnost náhradních rodin přijímat podporu a vzdělávání v průběhu péče. 2. Jako problematické se jeví, že novela izolovaně zpracovává problematiku sociálně-právní ochrany dětí, která je v gesci MPSV, přičemž transformace systému je možná pouze díky zásadním koncepčním změnám ve všech oblastech prevence i náhradní péče. Alexandr Krško, ředitel dětského domova v Novém Strašecí

1. Dovoluji si domnívat se, že novela zákona o sociálně-právní ochraně dítěte zna-

mená skutečný průlom v pohledu na náhradní péči a výchovu u nás. Novela dává zřetelně najevo politiku jejího dalšího nasměrování. Dochází ke zjednodušení procesu přijímání nových pěstounů. Podstatně se zvyšují dávky pěstounské péče, což může vést jednak k většímu zájmu o tuto činnost, ke zkvalitnění pěstounské péče jako takové, ale také ke zvýšení společenské prestiže pěstouna. Za to zákonodárcům dík. Zákon zavádí kontrolu kvality a standardy péče. Dále aspoň částečně upravuje pravidla pro fungování zařízení poskytujících okamžitou pomoc, která se zatím pohybovala ve velmi křehkém právním rámci (oproti zařízením vykonávajícím ústavní výchovu). 2. V posledních letech jsem měl možnost několikráte diskutovat s pracovníky zabývajícími se problematikou náhradní výchovy a péče z okolních zemí. Domnívám se, že zkušenosti ze středoevropských zemí nebyly jaksi při tvorbě našich koncepcí vůbec zohledněny. Kolegové ze Slovenska, kde došlo již před několika lety k reformě, kterou odstartoval zákon 305/2005 Z.z., nás několikráte nabádali k tomu, abychom se nenechali natlačit do jakýchkoli změn bez široké diskuse. Bohužel, tato diskuse u nás jakoby „na oko“ proběhla, ovšem v omezeném kroužku. Mám obavu, že – jak již je u nás zvykem – zrušíme šmahem vše, co se léta budovalo, a začneme tvořit nové. Nejlépe svůj vlastní, nikde nevyzkoušený model. Viz naše specifická privatizace. Vše, co se u nás odehrává, se údajně děje v zájmu dítěte. Ale – co je to zájem dítěte (a co zájem náš)? A – prý – tak, jak to chceme udělat u nás, se to dělá v celé Evropské unii. To je, samozřejmě, lež. Všechny změny na poli náhradní výchovy


a péče je nutné odstartovat na nejnižším schůdku pyramidy. To znamená přímo v rodinách. Pokud budeme mít funkční rodinu, nemusíme řešit problém, co s dítětem. Pak nebude třeba hledat nové pěstouny a lákat je na zvyšující se příspěvky. Ani řešit spory o tom, zda je lepší jedna nebo druhá síť institucí zajišťujících náhradní výchovu a péči (myslím tím dětské domovy a „Klokánky“, mezi nimiž opravdu nevidím rozdíl). Zákon sice nakládá na bedra orgánům sociálně-právní ochrany další úkoly v oblasti péče o ohroženou rodinu a také o děti umístěné do pěstounské péče, ale domnívám se, že i v případě navýšení počtu pracovníků budou tyto orgány schopny – stejně jako dnes – odchytit jen ty případy, které vyplavou z rozbouřených vod. Hluboce si pracovníků OSPOD vážím. Je jich však žalostně málo a zákony na jejich hlavu sypou další a další agendu. Problematiku nevyřeší ani slibovaná finanční injekce státu. Řešení totiž vidím ve skutečné podpoře rodiny (v duchovní, morální a sociální sféře). V přímých investicích do bydlení a zaměstnanosti (samozřejmě s potřebnou asistencí). V osvětě a zvýšení prestiže rodiny jako takové. V navýšení podpory (opět finanční, ale i morální) nejen problémových, ale také funkčních rodin s malými dětmi. Novým bohem naší společnosti jsou předměty, zboží, peníze. My ji musíme přesvědčit o tom, že je to rodina a šťastné dítě. K tomu však nesměřuje v zákoně ani jediné slovo. Z pohledu ředitele dětského domova vidím jako nepochopitelné přijetí návrhu jednoho z poslanců o zákazu zřizovat zařízení pro děti poskytující okamžitou pomoc nejen v budově, ale i v areálu zařízení ústavní výchovy. Řada dětských domovů má dnes

velmi malou kapacitu, jsou domovy o 10, 16, 24 dětech. Snaží se pracovat s užšími i širšími rodinami dětí a iniciovat návrat dětí zpět. Uvolněnou kapacitu pak využívají k poskytování nových služeb. Je zřejmé, že zařízení (nepoužívejme, prosím, dále termín ústavy) budou i nadále, byť v omezeném počtu, systém náhradní péče a výchovy potřebovat. V souladu s myšlenkou transformace bych viděl pro tyto účely využití kapacit dětských domovů a nikoli vznik nových institucí. Terezie Sverdlinová, ředitelka Nadace Terezy Maxové dětem

1. Pozitivum vnímám v tom, že staví „ohrožené dítě“ více do centra dění. Novela nabízí postupné vytvoření alternativy k ústavní výchově, a to prostřednictvím důrazu na práci s ohroženou biologickou rodinou a také profesionalizací náhradní rodinné péče. 2.. V novele se nepodařilo sjednotit systém péče o dítě pod jedno ministerstvo, což by bylo optimální a pro celkový stav věci nejlepší. Rovněž znevýhodňuje pěstouny-prarodiče. Současně vnímám jako problematickou její implementaci aktéry systému.❑


Komentář Z hlediska lidských práv ve prospěch rodin nekončí. Naopak „Naše organizace, Poradna pro občanství, občanská a lidská práva dlouhodobě podporuje transformační změny českého systému, z nichž se některé promítly i do novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Předlohu považuji za velice zdařilou, a proto jsem rád, že ji Sněmovna 5. září definitivně schválila,“ říká RNDr. Mgr. Ladislav Zamboj, vrchní vedoucí sociální služby a sociální pracovník Poradny pro občanství, občanská a lidská práva. Požádali jsme ho, aby odpověděl na pět následujících otázek: Jak novelu z hlediska své praxe hodnotíte? Novelu podle mne psali osvícení lidé, což je při přípravě zákonů v sociální oblasti v ČR velká vzácnost. Nemůžu neuvést skutečnost, že Poradna pro občanství, občanská a lidská práva (dále jen PPO) svým důsledným hájením práv našich klientů dala některé impulzy k těmto transformačním změnám, a to v podobě vyhraných sporů před ESLP ve Štrasburku (viz např. Havelka proti ČR). Z hlediska naší praxe pomoci sociálně znevýhodněným rodinám považujeme dlouhodobě za nejvýznamnější: ■ zvýraznění povinnosti OSPOD brát ohled na právo na rodinný život (právě porušení tohoto práva kritizoval ESPL ve výše uvedeném rozsudku) a sanovat původní, biologickou rodinu, a přihlížet přitom i k širšímu sociálnímu prostředí dítěte ■ rozšíření škály výchovných opatření o striktně časově omezené odnětí dítěte ze stávajícího prostředí, zejména rodiny, na dobu 3 resp. maximálně 6 měsíců meritorním rozhodnutím soudu (nikoli předběžným opatřením) - což by mohlo snížit počet následně ukládaných ústavních výchov ■ s tím souvisí též rozsahem malá, ale obsahově důležitá novela zákona o rodině právě ve věci nařizování ústavních výchov (známý § 46), kde se konečně i v zákoně objevuje zásada, že jen z důvodů materiální či bytové nouze nelze děti z rodiny odebírat. Zákon by měl také stanovit časové

omezení platnosti rozhodnutí soudu o ústavní výchově na 3 roky, kdy poté bude nutno provést celé nové řízení, neboť stávající pravidelný přezkum, který soudy již musí provádět, je zpravidla jen formalitou ■ stanovení práv a povinností ředitele zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc /tyto práva a povinnosti nejsou stanoveny ani v kojeneckých ústavech/ podobně, jako je tomu již dnes u jiných pobytových zařízení zřizovaných podle školských předpisů (dětské domovy apod.), které se týkají jasných pravidel pro omezování návštěv osob dítěti blízkých v zařízeních a také tzv. propustek do domácí péče, o nichž se bude muset rozhodovat podle jasných pravidel s možností přezkumu těchto rozhodnutí, což dosud upraveno nebylo a rodiče se často nemohli dovolat žádné spravedlnosti, pokud se cítili ze strany zařízení šikanováni, protože chyběl „proces“ ■ novela by též měla zmodernizovat pěstounskou péči, především zakotvit práva pěstounů na podpůrné služby, tak, aby nebyli na svěřené děti „sami“, zároveň však výslovně zakotvuje povinnost pěstounů rozvíjet vztahy dítěte s jeho původní rodinou, což je do jisté míry novinka, neboť v minulosti byla pěstounská péče pojímána jako svého druhu osvojení. I u dítěte v pěstounské péči by měla být neustále posuzována perspektiva sanace původní rodiny a návratu dítěte do ní


schválením novely práce

Ředitelé některých kojeneckých ústavů a dětských domovů kritizují reformu ústavní péče a případnou transformaci či dokonce rušení těchto zařízení. Jak se díváte na situaci dětí v ústavech ze svého hlediska? Tato otázka souvisí s tou první v tom smyslu, co v novele chybí, byť se někdy v tisku i ze strany odborníků vyskytují názory, jako by to novela obsahovala. Není tam např. stanoven minimální věk dítěte, pod který by nemělo být možné děti umísťovat do institucionálního zařízení. Minimální hranice 3 let je obsažena ve vládních koncepčních materiálech, především v Národní strategii „Právo na dětství“, ale až s výhledem do let 2014 - 16 či později. Hlasy, že tato novela „likviduje kojenecké ústavy“, nemají v textu novely oporu, neboť se tam tato otázka vůbec neřeší, což však my – na rozdíl od těchto ústavů – považujeme za škodu. Uvítali bychom stanovení minimální věkové hranice, a to i na vyšší než tři roky /např. na 7 let/. Explicitně tedy říkám, že jsem za zrušení kojeneckých ústavů i řady dětských domovů, aby se počet dětí v institucionální péči výrazně snížil a ČR se přibližovala v tomto ukazateli skandinávským zemím.

„Hlasy, že schválená novela ´likviduje kojenecké ústavy´, nemají v textu novely oporu, neboť se tam tato otázka vůbec neřeší. To však my na rozdíl od těchto ústavů - považujeme za škodu.“

Brojení některých ředitelů proti transformaci nebo proti rušení kojeneckých ústavů a dětských domovů vnímám jako část otevřeného „boje o děti“, který v ČR probíhá dlouhá léta mezi biologickými rodiči, kojeneckými ústavy, dětskými domovy, pěstouny i čekateli na adopci dítěte, Klokánky. Možná ředitelé bojují i za sebe a své zaměstnance, ale to není argument, protože všichni tito zaměstnanci by měli pracovat dále s dětmi, ale na sanaci rodin v jejich přirozeném prostředí. Kloním se jednoznačně k tomu, aby byli nejvíce podporováni biologičtí rodiče, ti dítě zplodili a mají za ně nést největší odpovědnost; za to, kolik dostane péče a lásky. V současnosti snad více než polovina prostředků veřejných rozpočtů v oblasti ohrožených dětí nesměřuje na prevenci či pomoc rodinám, ale právě do pobytových zařízení pro děti po nařízení ústavní výchovy, což je přitom až poslední a nejméně vhodné řešení situace konkrétního dítěte. Dlouhodobý pobyt dítěte v institucionální péči jednoznačně předurčuje ke zhoršené kvalitě života v dospělosti. Následky emočních deprivací, zhoršeného sebepojetí už před desítkami let popsal exaktně profesor Matějček. Situace dětí, hladovějících po každodenní rodičovské lásce, je z hlediska toho, co prožívají v institucionální péči, i z hlediska toho, co je s velkou pravděpodobností bude v životě čekat, žalostná. Jaká oblast v ochraně dětí a zajištění jejich lidských práv je v České republice podle vás stále ještě podceňována a hodna pozornosti? Základní lidské právo dětí (ale i dospělých) je právo na soukromý rodinný život, tedy vyrůstat v rodině v prostředí lidí, kteří ho


mají rádi. Rodiny jsou rozdělovány nejen z již uvedených důvodů bytových, ale i z důvodu chudoby a nedostatečného materiálního zabezpečení a příjmu domácností, a to i přesto, že je to protiústavní. V praxi se to obchází tak, že se „najde“ zástupný důvod k odebrání dítěte. Přetrvávajícím problémem jsou i procesní práva dětí v opatrovnických řízeních, kdy mnohdy nejsou před soudem vyslyšeny vůbec, nebo k jejich názoru se dostatečně nepřihlíží. U poměrně velké části dětí dochází k nerovnému zacházení v přístupu k základnímu vzdělání. V ČR existuje „svět segrego-

„Rodiny jsou rozdělovány nejen z důvodů bytových, ale i z důvodu chudoby a nedostatečného materiálního zabezpečení a příjmu domácností, a to i přesto, že je to protiústavní.“

vaného základního školství“ v podobě praktických škol (dříve zvláštních). Tyto školy produkují zpravidla jenom pologramotné, prakticky v dospělosti nikdy nezaměstnatelné (a tedy po celý život závislé na sociálních dávkách) a dále prakticky nevzdělavatelné absolventy. Podle Světové banky vznikají a budou kvůli tomu v ČR vznikat škody v řádu desítek miliard korun. Ještě větší škody z toho ale vznikají v oblasti nemateriální – základní škola nejenže není schopna plnit svou základní funkci, tedy řádně vzdělávat i tyto děti, ale nemůže plnit ani funkci koheze naší sociálně i jinak stratifikované společnosti. Pro odstranění bariér v přístupu ke vzdělávání pro tyto děti vidím jako jediné řešení inkluzi těchto dětí do jednotlivých tříd základních škol, a tedy postupné úplné zrušení praktických škol i jejich vzdělávacích programů. Z lidsko-právního hlediska je velkým problémem i ochrana dětí (kdekoliv) proti jakémukoliv špatnému zacházení. Práva dětí mají z různých úhlů pohledu v gesci nejméně čtyři ministerstva.

Ministerstvo školství: Zařízení ústavní výchovy Ačkoli počet dětských domovů bude v budoucnu v souvislosti s přijetím novely zákona o sociálně-právní ochraně dítěte klesat, jejich plošné rušení se nechystá. „Diagnostické ústavy, dětské domovy se školou a výchovné ústavy jistě budou mít i nadále své nezastupitelné místo v nabídce služeb pro děti s výchovnými nebo psychickými problémy,“ říká Renata Ježková, ředitelka Odboru speciálního a institucionálního vzdělávání Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR.

Jakým způsobem ovlivní novela zákona o sociálně-právní ochraně dítěte provoz ústavních zařízení, která jsou v působnosti MŠMT, především diagnostických ústavů a dětských domovů? Novela zákona č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí, navrhuje rozšíření pěstounské péče a její upřednostnění před péčí institucionální. Lze předpokládat, že s postupným růstem počtu pěstounů, kteří budou děti dostávat

Některé NNO tuto vícekolejnost kritizují. Je z vaší praxe také přítěží? Máte konkrétní příklady? Přidáváme se k této kritice vícekolejnosti, celá transformace by se lépe prováděla, kdyby byla řízena jedním ústředním orgánem státní správy, s jednou koncepcí, sociální politikou a s jediným rozpočtem. Příkladem, že je i přítěží, jsou situace z praxe, kdy péče o děti „prochází“ přes více ministerstev, např. když dítě v dětském domově potřebuje dlouhodobě specializovanou zdravotní péči, např. psychiatrickou, dále když jsou sourozenecké vztahy „trhány“ přes zařízení jednotlivých resortů, nebo když např. trestní soud odsoudí nezletilé dítě k podmíněnému trestu za drobné krádeže a současně mu opatrovnický soud za tentýž delikt nařídí ústavní výchovu a svobodu pohybu mu omezí v dětském domově. Dalším konkrétním příkladem, který jsme řešili v praxi, je typická situace, kdy při přemísťování dětí z jednoho kojeneckého ústavu do druhého jsou kompetence postavení OSPOD nevyjasněné. Pracovníci OSPOD nám třeba sdělili, že do tohoto řízení nemohou zasahovat, pro-

budou dál potřeba. I když ne všechna do péče, bude přirozeně snižována kapacita školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy, především pak běžných dětských domovů. Současně je kladen důraz na poskytování preventivních služeb, které budou snižovat riziko umístění do zařízení. Diagnostické ústavy, dětské domovy se školou a výchovné ústavy jistě budou mít i nadále své nezastupitelné místo v nabídce služeb pro děti s výchovnými nebo psychickými problémy, pro které bude umístě-

ní do zařízení nejlepším nebo jediným reálným možným řešením jejich situace. Chystá ministerstvo v návaznosti na zmíněnou novelu nějaké změny v oblasti ústavní výchovy? MŠMT předkládá ke schválení novelu zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zá-

Kresba: Vladimír Nagaj


tože je v gesci ministerstva zdravotnictví. Obdobně je velice „slabé“ a nevyjasněné postavení pracovníků OSPOD i vůči diagnostickým ústavům, které toho někdy zneužívají k tomu, aby mohly „naplňovat“ kapacitu podřízených ústavů (dětských domovů), a to nikoliv podle potřeb dětí a jejich rodičů. Zásadní otázkou, kterou novela také nijak neřeší, je tzv. sjednocení systému péče o ohrožené děti. Základem tohoto problému je roztříštění právě pobytových služeb mezi tři resorty – o děti do 3 let pečují zdravotnické dětské domovy, o děti starší v největší míře školská zařízení, pouze některé děti jsou umístěny v zařízeních sociálně-právní ochrany v resortu sociálních věcí a děti zdravotně postižené pak v zařízeních sociálních služeb ve stejném resortu. Sjednocení tohoto nepropojeného systému si vytkl již Národní akční plán transformace a sjednocení systému péče o ohrožené děti na roky 2009 - 11, ale nic se nestalo a problém neřeší ani tato novela. Ba naopak, od jara tohoto roku platí zcela nový zákon o zdravotních službách, který znovu upravil zdravotnická pobytová zařízení pro děti do 3 let. V parlamentu se pak projednává novela zákona

konů, ve znění pozdějších předpisů (v současné době je projednávána v Poslanecké sněmovně), která reaguje na změny a trendy v péči o ohrožené děti ve smyslu podpory a rozvoje preventivně výchovné péče. Předpokládá se rozšíření sítě středisek výchovné péče jako poskytovatele preventivně výchovných služeb jak pro děti, tak i pro jejich rodiny s cílem podchytit rozvíjející se poruchy chování a eliminovat jejich projevy

Foto: Archiv


Ladislav Zamboj v terénu o ústavní výchově ve školských zařízeních, která ke sjednocení systému rovněž nesměřuje a naopak rozvíjí paralelní síť pobytových a poradenských zařízení školských. Roztříštěnost je kritizována naší odbornou veřejností i ze zahraničí již dvě desetiletí. Třeba na Slovensku sjednotili pobytové služby pro ohrožené děti v resortu sociálních věcí již před lety. Mezi NNO a různými odborníky a sociálními pracovníky z terénu lze slyšet, že chybí zákon o sociálním bydlení. Souhlasíte? Jednoznačně souhlasím s tím, že nutně po-

při pobytu dítěte v domácím prostředí ambulantní formou, nebo při pobytu ve středisku formou celodenní nebo internátní. V důsledku intenzivního poskytování preventivně výchovné péče by mělo docházet ke snižování počtu dětí umísťovaných do zařízení. A připravuje se snížení počtu zařízení ústavní výchovy, nebo naopak jejich transformace v zařízení poskytující další služby?


třebujeme zákon o sociálním bydlení, a to nejenom kvůli stále se u nás ještě objevujícímu nařizování ústavní výchovy z důvodu neschopnosti rodiny zajistit si bydlení. Tento zákon potřebují i senioři, osoby bez přístřeší a osoby zdravotně postižené, osoby žijící v sociálně vyloučených lokalitách, osoby chudé a jinak znevýhodněné. Dnes již, i na základě práce PPO, vyplývá z judikatury ESLP, našeho Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, že děti odebírat z rodiny jen pro „bytovou nouzi“ není možné. To je ovšem víceméně vše, co je v tuto chvíli k dispozici. V loňském roce vláda schválila

„Přidáváme se ke kritice vícekolejnosti. Transformace by se lépe prováděla, kdyby byla řízena jedním orgánem státní správy, s jednou koncepcí, sociální politikou a jediným rozpočtem.“

Jak již bylo uvedeno v předchozích odstavcích, MŠMT předpokládá jednak snižování počtu zařízení – v roce 2012 došlo již ke zrušení tří výchovných ústavů a jednoho dětského domova se školou s celkovou kapacitou 136 míst – a jednak transformaci některých stávajících zařízení na poskytovatele specializovaných služeb podle individuálních potřeb dětí. Jedná se především o zařízení s výchovně

Koncepci bydlení ČR do r. 2020, která obsahuje též úkol vypracovat nejen koncepci, ale i legislativní ukotvení problematiky sociálního bydlení a současně se tam předpokládá zvýraznění úlohy obcí. Tento úkol je stanoven ministerstvu pro místní rozvoj, ale Ministerstvo práce a sociálních věcí by mělo dodat podkladový materiál – vymezení osob v bytové nouzi. Z přiznání tohoto statusu by tak osobám ohroženým bytovou nouzí měly zřejmě vyplynout nějaké, alespoň omezené nároky. Jistě se tam právě s ohledem na nemožnost odebírat děti z bytových důvodů bude pamatovat právě na rodiny s dětmi. Už to, že je však po letech takový úkol zakotven ve vládním materiálu, je úspěchem a doufejme, že se ho podaří dovést do konce. Od přijetí zákona si lze oprávněně slibovat, že ušetří peníze ze státního rozpočtu – zamezením proplácení extrémně prodražených poplatků za velice nekvalitní bydlení v ubytovnách ze sociálních dávek. Další výhodou zřejmě bude, že osoby v bytové nouzi by měly bydlet v důstojnějších podmínkách, než jak je tomu nyní na některých ubytovnách. ❑Ladislav Zamboj

léčebnou péčí, protože vzrůstá počet dětí vyžadujících tuto péči pro svá psychická či psychiatrická postižení, pro drogovou či jinou závislost, nebo pro kombinovaná zdravotní postižení. Současně bude docházet ke snižování kapacit jednotlivých zařízení, aby mohla být dětem poskytována skutečně individuální potřebná péče. -red-


Reportáž Ochrana rodin v sociálně zkoušeném regionu Mezi nejčastější důvody, proč byly děti umisťovány do dětských domovů, patřily donedávna i špatné sociální podmínky jejich rodin. Situace se sice v poslední době zlepšila a také orgány sociálně-právní ochrany dítěte už na věc začínají nahlížet jinak, přesto se tenhle důvod odebírání dětí rodičům ještě nepodařilo úplně vymýtit. Sociálně slabých rodin bohužel neubývá. Zvlášť patrné je to v regionech s vysokým počtem lidí bez práce, k nimž tradičně patří i Bruntálsko – nezaměstnanost a s ní související bydlení v často otřesných podmínkách, dluhy, problémy s alkoholem i drogami tu zahánějí rodiny do pasti, z níž se bez pomoci nejsou schopny dostat. K těm, kdo poskytují nejohroženějším rodinám individuální podporu, aby co nejméně dětí končilo ze sociálních důvodů v ústavech, patří i terénní služba Sociální asistence, již v Krnově zřídila v březnu 2006 Slezská diakonie. Nejlepší je, když přijdou sami od sebe „Máme pobočky na třech místech – tady v Krnově, v Rýmařově a ve Městě Albrechtice – a v každém je situace trochu jiná,“ říká Katrin Surovková, která krnovské Středisko sociální asistence vede. „Zatímco v Rýmařově spolupracujeme s rodinami především na doporučení orgánu sociálně-právní ochrany dětí, když jsme rozjížděli pobočku ve Městě Albrechtice, přicházeli za námi většinou lidé sami. Leccos už o nás slyšeli, věřili, že jim můžeme pomoci,“ vysvětluje, když nás provází prostorami centra. To tvoří pár pronajatých místností v budově bývalé školy – velká, vesele a vstřícně vybavená herna, umně skloubená s kanceláří a místností pro terénní pracovníky. Tady často tráví svůj čas děti, které nemají to štěstí, aby si mohly hrát ve vlastním pokojíku, nebo si nemají kde (a mnohdy s kým) napsat domácí úkoly.

Začátek spolupráce střediska s ohroženou rodinou je vždycky stejný: skoro by se chtělo říct jako u kterékoliv jiné zakázky – s rozdílem, že za tuhle „zákazník“ nic neplatí. Ze všeho nejdřív je potřeba pojmenovat problém, který rodina má, a zjistit, v čem a jak je středisko schopno pomoci. O tom všem se pak sepíše smlouva, uzavíraná zpravidla na rok, kterou ale rodina může kdykoli vypovědět. Do smlouvy se zanese cíl, na němž se bude pracovat. „Snažíme se, aby byl konkrétní, hmatatelný a měřitelný, aby bylo vidět, jestli a nakolik se jeho naplňování daří a dalo se to nějak posoudit,“ říká Katrin Surovková. Škála problémů, s nimiž rodiny přicházejí, je široká, ale ty hlavní se opakují: neschopnost samostatně hospodařit, velké dluhy, nezaměstnanost, potíže s bydlením, se vztahy, s výchovou dětí, ale také třeba v komunikaci s úřady. Po podpisu smlouvy začne do rodiny docházet asistentka a společně s jejími členy pracovat na řešení problému. Na návštěvách se domlouvají; minimum je hodina týdně, ale v případě potřeby mohou být kontakty intenzivnější. Asistentka společně s rodinou pak ještě vypracovává individuální plán, který už stanovuje konkrétní kroky a také říká, kdo je musí udělat. „Stručně řečeno, snažíme se o aktivizaci rodin, aby se postupně osamostatňovaly a v budoucnu dokázaly fungovat samy, bez naší pomoci,“ říká vedoucí střediska. Vyjde-li žádost o pomoc rovnou z rodiny, je


Foto: Petr Protivánek

Katrin Surovková se svými dětmi v krnovském Středisku sociální asistence

Herna pro děti ve středisku


to vždycky lepší. S lidmi, kteří jsou sami motivováni ke změně, se kontakt navazuje snadněji, lépe spolupracují a zpravidla se také dřív podaří dosáhnout hmatatelného pokroku. Naproti tomu leckdo z těch, kteří přicházejí až na popud orgánu sociálně- právní ochrany dětí, ve skutečnosti o žádnou změnu moc nestojí a snaží se jen vyhovět úřadům, aby měl klid. Generalizovat se však nedá. „I s těmi, kteří přijdou až na doporučení úřadů, se mnohdy podaří navázat dobrý vztah a postupně je motivovat natolik, aby si změnu sami přáli,“ říká Katrin Surovková. Možná k tomu přispívá i fakt, že k rodinám tu přistupují s respektem, bez kritiky a méně formálně. Situace špatná, výsledky dobré... „Mám bohužel pocit, že počet rodin, které potřebují nebo budou potřebovat naši po-

moc, narůstá,“ říká Katrin Surovková. „V našem regionu mají problém najít práci i lidé se středoškolským vzděláním, natož ti, kteří jsou bez vzdělání a většinou i bez pracovních zkušeností. A pokud už práci najdou, musejí za ní často dojíždět daleko, což ještě zvýší jejich náklady. Mnozí si to pak rozmyslí a zůstávají na sociálních dávkách. A to je další problém – vyrůstá nám tu nová generace dětí, která vidí ten nežádoucí životní styl, kdy nikdo v rodině nepracuje. Proto se snažíme pomáhat rodinám nejen řešit akutní sociální těžkosti, ale podpořit i výchovu a vzdělávání jejich dětí. Aby nejen mohly vyrůstat ve vlastním prostředí, ale aby pak i do života vstupovaly s co nejmenším handicapem a pokud možno co nejméně poznamenaní negativními příklady...“ Pomoc ale potřebují i rodiny, jejichž situace

TŘI PŘÍBĚHY: JAK ZABRÁNIT ODEBRÁNÍ DĚTÍ Dlouhá cesta k samostatnosti Paní X je maminkou sedmi dětí. S jejich otcem dlouho bydlela v pronajatém domku na Albrechticku a soužití to nebylo ideální. Rodina měla finanční potíže, v pořádku nebyly vztahy mezi partnery. A hlavně – děti žily v naprosto nevyhovujícím prostředí. V domě chybělo sociální zařízení a především právě kvůli velmi špatným hygienickým podmínkám rodině hrozilo odebrání dětí do ústavní výchovy. Matka se svými omezenými silami pokoušela situaci řešit – s partnerem se rozešla, našlo se pro ni místo v azylovém do-

mě, po čase ve spolupráci s úřady získala nové bydlení ve vesničce na Osoblažsku, kam se přestěhovala sama se čtyřmi děti; tři zbývající mezitím dosáhly plnoletosti a z domova odešly. Jenže ani tady problémy nezmizely a hrozba odebrání dětí nad neúplnou rodinou visela dál. Zadlužená matka se neustále potýkala s nedostatkem peněz. Měla sice nárok na sociální dávky, ale v jejím případě musel být zřízen institut zvláštního příjemce (toho ustanovuje orgán, který dávky vyplácí, ve správním řízení – děje se tak v případech, kdy

hrozí, že s dávkami nebude nakládáno dostatečně účelně, jejich potřebná část není vynakládána na děti a podobně. Zvláštní příjemce pak vyplácí peníze třeba po částkách a také dohlíží na to, jak jsou vynakládány, aby je ten, komu jsou vypláceny, neutratil hned první den). Matka nakonec situaci přede dvěma lety úplně přestala zvládat a zhoršil se i její psychický stav. Tehdy začala spolupracovat se Střediskem sociální asistence. A začít se muselo skoro od začátku. S pomocí asistentky se matka nejprve naučila vyplňovat for-



Herna je vybavena hračkami jak pro nejmenší, tak i pro ty starší není ještě tak vyhrocená, aby bezprostředně hrozila ústavní výchova; jsou však ve stavu, že stačí malá změna a nastane zvrat, který se pak dlouho a těžko napravuje. „Proto naše služba má i podpůrný charakter, aby se rodina dokázala udržet na do-

muláře žádostí o sociální dávky, s jejím doprovodem se také v podstatě učila komunikovat s příslušnými úřady, aby časem byla schopna vyřizovat si tyto záležitosti sama. Protože se svěřenými penězi sama nedokázala hospodařit, její dluhy se nezmenšovaly (zátěž pro rozpočet představovalo například i dojíždění dětí, protože všechny musely navštěvovat speciální školu). S asistentkou se proto musela začít učit sestavovat jídelníček a postupně i celý rodinný rozpočet. Což zpočátku znamenalo, že společně chodily i nakupovat, aby se naučila účelně vynakládat

sažené úrovni. Často jí pomůže i vědomí, že v tom není sama, že se o ni někdo zajímá,“ říká Katrin Surovková. „Máme třeba řadu maminek-samoživitelek, které k nám přicházejí, protože si nemají s kým o svém problému promluvit, nemají s kým ho sdí-

peníze. Když jich začalo trochu zbývat, mohly se postupně splácet i dluhy. I to se nakonec podařilo dotáhnout do úspěšného konce, rodina je dnes bez finančních závazků. A zlepšil se i psychický stav matky; k ambulantnímu specialistovi, kam ji také musela zprvu doprovázet asistentka, už dnes dochází sama. Přesto středisko pomáhá rodině dál, i když obvyklá roční doba spolupráce minula už víc než dvakrát. Ale protože je maminka sama absolventkou jen speciální školy a má omezené schopnosti, asistentka teď v rodině pomáhá s doučováním

dětí... Co je však podstatné – jejich odebrání už nehrozí. Nevzdávat se, to je, oč tu běží Rodinu Y z Rýmařova Středisko sociální asistence podporuje už od roku 2009. V době, kdy se obrátila na středisko s žádostí o pomoc, sice měla kde bydlet a co jíst, ale i tady stačilo málo, aby děti skončily v ústavu. Matka ztratila práci, otec sice dočasnou měl, ale také měl velké problémy s alkoholem a hrozilo, že o ni zase brzy přijde. To se odrazilo i ve školním prospěchu dětí, který byl velmi špatný.


let. Jsou většinou úplně bez zázemí, nemají nikoho, kdo by podal pomocnou ruku, poradil, nějak je nasměroval. Pro ně má i tenhle prostý zájem velký význam,“ dodává. Rychlé a jednoduché řešení, jak situaci zdejších rodin zlepšit, Katrin Surovková nevidí. Ví, že jedinou šancí regionu je víc pracovních příležitostí, podmíněných také lepší dopravní dostupností. „A taky levné sociální bydlení,“ připomíná. „Pro mnohé rodiny, se kterými pracujeme, je nereálné zaplatit vysoké kauce v nájemních bytech. Bydlení ve městech či standardně vybavených bytech se pro ně stává nedostupným, a tak se stěhují do menších obcí regionu Osoblažska a Albrechticka či Rýmařovska, kde lze najít bydlení levnější, avšak mnohdy nevyhovující. Navíc se rodiny dostávají do určité pasti, neboť se kvůli dostupnému

bydlení odstěhují do oblasti, kde není práce, chybí služby, děti musí dojíždět do školy... V regionu se pak kumulují lidé se sociálními problémy.“ A tak se Středisko sociální asistence aspoň snaží pomáhat, jak nejlépe umí. Že dokáže pomáhat účinně, o tom nakonec svědčí i fakt, že na přibližně padesát ohrožených rodin, jež devět terénních pracovníků krnovského střediska a jeho poboček aktuálně podporuje, připadl za letošek jediný případ, kdy byly děti umístěny do ústavní výchovy. Ale i ty se po odvolání ke krajskému soudu z důvodu procesní chyby (situace v rodině je opravdu špatná) vrátily zpátky k rodičům, stejně jako se do ní nyní vrátí dítě, umístěné dočasně do Klokánku. Zbývá tak jediný případ, o němž se teprve bude rozhodovat.

TŘI PŘÍBĚHY: JAK ZABRÁNIT ODEBRÁNÍ DĚTÍ I když středisko samo práci nabídnout nemůže a jeho možnosti jsou v téhle oblasti omezené, s něčím přece jen pomoci dovede: vyhledává na internetu i jinde vhodné nabídky, pomáhá s psaním a rozesíláním životopisů – a hlavně rodiny podporuje a povzbuzuje, aby hledání práce nevzdávaly. A vyplatilo se to i v tomto případě – i když to trvalo dlouho, práci pro matku se nakonec podařilo najít a nedávno mohla nastoupit u technických služeb. Asistentka se ovšem věnovala i otci rodiny – docházela s ním na protialkoholní ambulanci

a díky téhle péči se podařilo udržet jeho problém s alkoholem na únosné úrovni. Což nakonec vyústilo v další pozitivní důsledek – jeho termínovaný pracovní poměr se změnil na dobu neurčitou. Pro rodinu to znamená další posílení stability, o stupínek vyšší sociální jistotu. A konečně děti – protože doma nemají pro učení úplně ideální podmínky, docházejí na pobočku střediska za asistentkou. Píší tu s ní domácí úkoly, učí se na obtížnější předměty. Ideální samozřejmě je, pokud se děti mohou pod dohledem asistentky připravovat doma,

ve svém prostředí, a nejlépe i ve spolupráci s rodiči. Jenže ne vždycky to jde – někdy chybí kompetence rodičů, někdy klid a vhodné prostředí, někdy všechno najednou. Což je právě zmíněný případ. Ale i v takových podmínkách se dá hodně udělat – a to se taky stalo. Děti si letos před prázdninami přinesly ze školy velkou pochvalu za výrazné zlepšení prospěchu... Chybělo málo, a... Rodina paní Z, s níž středisko začalo spolupracovat letos, patří sice k těm sociálně slabým, ale nejvíc ji trápila situa-



Kancelář střediska je účelně propojena s jeho dalšími prostorami To všechno je jistě důvodem ke spokojenosti nad odvedenou prací, ale... „Člověk vždycky musí zvažovat, kde bude dítěti nejlépe. A někdy je to opravdu velké dilema. Víme sice, že pokud to jen trochu jde, dítěti je nejlépe doma, ale když někdy

ce kolem prostředního ze tří dětí - dcery, která měla za pár měsíců závěrečnými zkouškami absolvovat učební obor. Jenže kvůli absencím a dalším problémům jí místo výučního listu hrozilo vyloučení. Protože rodiče i s ohledem na své vzdělání nebyli schopni situaci sami řešit, i když je velmi trápila, obrátili se s žádostí o pomoc na středisko. Tady se jí začala intenzivně věnovat asistentka. S dívkou se pravidelně scházely a spolupracovaly na přípravě na závěrečné zkoušky. Protože šlo o obor kuchař-číšník, součástí zkoušek byla

přes všechno úsilí u rodičů nevidíte ani náznak snahy o změnu k lepšímu a máte psát třeba posudek pro nařízení o ústavní výchově, je to těžké. Hodně těžké,“ uzavírá Katrin Surovková. ❑Viktor Vondra

i příprava tabule, v čemž byla dívka bohužel dost bezradná. A protože se nenašel nikdo další, kdo by s tím pomohl, musely si s asistentkou poradit samy. Ale i tohle nakonec zvládly. V centru střediska trávily dlouhé hodiny. Pod dohledem asistentky tu dívka zpracovávala i svou závěrečnou práci, protože doma neměla přístup na internet. Tady ji nakonec i načisto napsala, tady si ještě naposledy ověřovala svoje znalosti. A asistentka ji doprovodila i k závěrečným zkouškám. Tam její svěřenkyně nejenže uspěla,

ale mezi absolventy patřila podle pedagogů k nejlepším. Co víc – rozhodla se, že bude studovat dál, a přihlásila se (a také ji přijali) na další obor. Přitom chybělo málo, a bez pomocné ruky skončila těsně před cílem, bez kvalifikace, a tudíž s velkým handicapem do dalšího života. Pro rodinu to byl cenný úspěch. Středisko s ní spolupracuje dál, protože řada problémů, s nimiž potřebují pomoci, přetrvává. Ale ukončené vzdělání dcery pro ně bylo velkým povzbuzením. ❑


Miroslav Kalous: Zákon o sociálním

Mezi často jmenované kroky, které by podle některých představitelů neziskových organizací, odborníků a sociálních pracovníků měly přijít na podporu ochrany rodin, patří koncepce sociálního bydlení, ukotvená v novém zákoně. Podle Miroslava Kalouse, náměstka ministra pro místní rozvoj, takový zákon vzniknout nemůže, a navíc jej není třeba: „Nikdo není schopen definovat skupiny lidí, na které by se vztahoval,“ říká. „Těch skupin je nepřeberné množství. Navíc, kdybychom je všechny popsat dokázali, zřejmě bychom těm lidem dokázali i selektivně pomoci – a na to nepotřebujeme zákon. To je celá pohádka, celý příběh.“ Není možné je definovat jak - z hlediska politického, filozofického nebo z finančního? Teď jste přesně nastřelil tři hlediska, z jakých máme pojmenovávat nějaké skupiny lidí. Pak můžeme nastřelit dalších deset hledisek, to už máme třináct, a tedy třináctkrát průnik nějakých množin... Tohle prostě není možné. Myslím si, že je potřeba vycházet z reality. Proto také spolupracujeme s Ministerstvem práce a sociálních věcí na definici stavu bytové nouze. Každý, kdo se ocitne ve stavu bytové nouze, by měl mít nárok na pomoc státu. Samozřejmě na pomoc, jejíž rozsah odpovídá ekonomickým možnostem státu. A v tomto systému pomoci by měly být zapojeny obce v mnohem větší míře, než je tomu doposud. Nebrání ale většímu angažmá obcí v téhle věci i stát? I podle mého názoru brání. Stát nevytváří zcela jasné ekonomické podmínky pro to, aby obce mohly odpovědnosti na svém území reálně dostát. Jestliže hovoříme o bytové nouzi, jde o složitou sociální situaci, kterou nemůže řešit obec. Odpovědnost obce by to samozřejmě mohla být, kdyby ovšem obec dostávala od

státu v rámci rozpočtového určení daní příslušné prostředky. Což se neděje, takže to po obci nikdo nemůže legitimně vyžadovat. Přesto si myslím, že existuje způsob, jak obce do této problematiky vtáhnout, a snažíme se o to. Připravili jsme program na poskytování nízko úročených úvěrů na výstavbu sociálních a nájemních bytů a bytů pro lidi, kteří se ocitnou – ne svou vlastní vinou – v situaci, kdy jejich příjem nedosahuje například životního minima. Předpokládáme, že jedněmi z příjemců těchto úvěrů by byly právě obce, a já si skoro myslím, že by to měly být jenom obce – a nikoliv privátní sektor. Obce by pak za relativně levné peníze mohly záchytné sociální bydlení stavět i provozovat. Takže opouštíte oblast dotací a jdete cestou podpory, která může znamenat návratnost vložených zdrojů… Ano, vytváříme podmínky pro to, abychom mohli půjčovat zase dalším, a nikoliv jen selektivně a nenávratně, jak je tomu v oblasti dotací. Pokud bude systém fungovat, vyřeší to otázku budoucích potřebných. Ale co ti, kteří potřebují pomoc dnes? Jistě, jde o otázku preventivního přístupu,


bydlení nepotřebujeme

který je vždycky levnější než terapie. Proto vytváříme i řadu dalších programů, třeba na podporu bydlení pro seniory. Jde o program podpory výstavby bytů pro seniory s pomocí nízko úročených úvěrů. Ten je určený i pro privátní investory, sazba začíná na dvou procentech a úvěr je na třicet let s desetiletou udržitelností. Což si myslíme, že je dostatečně zajímavé i pro investory, kteří zatím nepůsobí v byznysu bydlení. Z reakcí, které máme, se zdá, že by to

mohlo fungovat. Dále hledáme finanční zdroje na program revitalizace bytových domů, pro který bychom chtěli využít i prostředky z Evropské investiční banky. Mluvíte obecně o levnějších úvěrech pro obce, o programu podpory bydlení seniorů. Je v konceptech, o nichž uvažujete, specificky podtržená situace rodin s dětmi? Podle mě je prorodinný prvek úplně ve


všem, co děláme. Když nějaké rodině půjčíme za dvě procenta dvě stě nebo tři sta tisíc korun na to, aby si opravila svůj byt a tím i snížila jeho energetickou náročnost, čímž se zvyšuje dostupnost bydlení, domnívám se, že je to výrazně prorodinná forma podpory. Když půjčíme investorovi, aby postavil byt pro seniora nebo byty pro seniory, zase je to výrazně prorodinná záležitost. Ten senior možná doposud bydlel se svými dětmi a vnoučkem, takže ten byt přenechá rodině a bude bydlet v dalším bytě, který je pro něj finančně dostupný. Koncepčně to samozřejmě je prorodinné, to se zpochybnit nedá. Spíš jsem se ptal na situace rodin, které jsou už dnes v sociální nouzi. Ale já mluvím o situacích, které dnes existují! Rodiny s dětmi dnes bydlí v panelácích, které jsou vystavěny v sedmdesátých letech, okny fouká studený vítr do pokojů a nájemníci musí více topit, případně chodit ve svetrech. Takže, když jim půjčím levné peníze na to, aby si ta okna vyměnili, zateplili, případně udělali nové rozvody teplé vody nebo udělali novou kotelnu, ušetřím jim jednak zdraví, ale také peníze, protože tolik neprotopí. Čili, řeším právě aktuální situace rodin. To máte pravdu. Já jsem to vztahoval k odebírání dětí. Nerozumím. Jako že někomu odeberou děti, protože nemá kde bydlet? Ano. Takových případů stále není málo, proto se na to ptám. To je ale kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí, to není kompetence Ministerstva pro místní rozvoj. To jsou jiné

případy. Vy zřejmě mluvíte o případech, kdy rodina nefunguje. Ty ale nemohu hodnotit, protože je neznám. Před časem jsme se sešli na konferenci o deregulaci nájemného a na ní představitelé sdružení majitelů domů a bytů říkali, že by část svého portfolia vyčlenili jako byty sociální. Touto cestou jít nechcete? Vlastníci domů by jistě rádi udali neobsazené byty. To proto by je vyčlenili jako byty sociální, aby v nich mohli bydlet ti lidé, kterým, jak říkáte, odebírají děti do ústavů. Já si myslím, že je to scestná, naprosto scestná filozofie, která nebude fungovat. Jediné, co by tento přístup vytvořil, je penězovod na státní peníze. Stát by totiž musel doplácet majitelům domů nebo bytů rozdíl v ceně tržního a „sociálního“ nájmu. To je špatná cesta. Tam, kde rodina nefunguje, nemůže nastupovat dotační politika, ale úplně jiný přístup, jako je například terénní sociální práce. Já nechci nikoho urazit, ale naše programy a naše podpora se orientuje na lidi, kteří se ocitnou z objektivních důvodů ve stavu, kdy jejich příjmy nestačí na bydlení. A k tomu je třeba doplnit ještě jednu důležitou věc: dnes přece existuje tzv. příspěvek na bydlení, což je v zásadě nároková dávka pro každého, jehož náklady na bydlení přesáhnou třicet procent disponibilních příjmů. Takže já nevidím důvod, proč bychom měli psát zákon o sociálním bydlení. Stát v tomto směru funguje docela dobře. ❑Michal Růžička

Víte, že časopis CSR fórum publikoval v posledních měsících řadu takových společensky důležitých témat, která ve většinových médiích buď vůbec nenajdete, anebo která bývají podceňována jako „nezábavná“? Dívejte se s námi dopředu! Předplaťte si měsíčník* CSR fórum na rok 2012! www.publicon.cz [email protected] + 420 257 213 404 + 420 605 232 393

*vyjma července a srpna


Příběh Zůstat doma, to je nejlepší zájem dítěte „Naše centrum jsme založili z přesvědčení, že je potřeba. Že prevence a komplexní podpora rodiny je to, co v současném systému péče o ohrožené děti nejvíc chybí,“ říká Kateřina Dunovská, vedoucí Centra pro rodinu občanského sdružení Cestou necestou. „Děti se stále dostávají do ústavních zařízení až velmi snadno, a cesta zpátky k rodičům je naopak velmi složitá. Přitom když se začnou problémy řešit včas, s prvním signálem, že něco není v pořádku, účinná pomoc dokáže rodinu zase postavit na nohy a dítě je ušetřeno traumatu, jakým násilné přesazení do jiného prostředí rozhodně je. Podpora také navrací rodině zodpovědnost za dítě a nepřenáší ji na ústavy.“

Bez peněz, ale s nadšením Sdružení Cestou necestou založili v březnu 2011 Markéta Řeřichová a vychovatel a koordinátor socio-terapeutických aktivit Robert Neradil, o pár měsíců později vzniklo Centrum pro rodinu. To kombinuje terapeutickou pomoc se sociální prací, takže

podpora rodiny je komplexní a právě v tom je jeho hlavní síla a přínos. „Zpočátku jsme fungovali jen z ryzího nadšení,“ vzpomíná Markéta Řeřichová. „Díky podpoře přátel a rodin, kteří nám dali, co mohli, abychom měli aspoň z čeho platit nájem. Ale protože svému projektu věříme, šli jsme do toho a začali jsme s terénní a ambulantní službou pro rodiny z Prahy a části středních Čech. Tři čtvrtě roku jsme pracovali úplně zadarmo a i dnes je naše financování pořád omezené, takže nikdo z nás nemá v Centru plný úvazek a živit vlastní rodiny musíme jinak. Ale i tak se dá hodně udělat,“ říká Markéta Řeřichová a přidává konkrétní příklad:


Za projektem Centra pro rodinu stojí terapeuti Markéta Řeřichová a Igor Grimmich a právě Kateřina Dunovská, jež zase disponuje bohatými zkušenostmi na poli sociální práce. „Všichni se ve své praxi denně setkáváme s případy takzvaně nemotivovaných rodin, které už rezignovaly a ztrácejí sílu se svým životem cokoliv udělat. Některé vyhledají naši pomoc jen proto, že jim je to nařízeno úřady. Na nás pak je, abychom získali jejich důvěru a společně s nimi vypracovali plán, jak jim pomoci,“ říká předsedkyně sdružení Markéta Řeřichová. „Zprvu jsou velmi překvapeni, že hned nezačneme chrlit kritiky, ale naopak projevujeme pochopení, snažíme se o empatii. Vysvětlujeme jim, že tu jsme proto, že se něco nepodařilo dříve – a že kvůli dítěti, o jehož zájem jde v první řadě, teď musíme udělat nějaké kroky, které mu zajistí zdravý a bezpečný vývoj. A tohle v drtivé většině případů zabírá,“ dodává.


Markéta Řeřichová, terapeutka a předsedkyně občanského sdružení Cestou necestou

„První klientka, která za námi přišla, byla v situaci, která by se dala stručně označit jako rozklad rodiny ve všech směrech. Rodiče rozvedení, problémy s bydlením, penězi, se vztahy, s výchovou dvanáctiletého syna, který začal chodit za školu... Mamince hrozilo, že o něj přijde. Byla z toho všeho zoufalá a nevěděla, kudy dál. Sedli jsme si společně a začali domlouvat, jak jí můžeme pomoci. Po stránce terapeutické bylo velmi brzy jasné, že potenciál svou situaci změnit v matce i synovi je, jen byl velmi hluboko zašlapaný a matka i dítě jako by už rezignovali a přijali svou beznadějnou roli, jejímž projevem bylo i zmíněné záškoláctví. Sestavili jsme plán, kam chce rodina dojít, a pustili se společně do jeho naplňování. Pomáhali jsme matce s řešením bytové i finanční situace, doprovázeli jsme ji i na jednání se školou, která zpočátku nebyla vůbec jednoduchá... Ale podařilo se, syn přestal chodit za školu, ze samých pětek čtyřek to vytáhl jinak chytrý chlapec na trojky. Matka po dvou měsících dokázala najít práci a přestěhovali se do lepšího. Upravily se i vztahy s otcem, po někdejších naschválech rodiče spolu zase dokáží velmi

Kateřina Dunovská, vedoucí Centra pro rodinu

dobře vyjít. Dokázali jsme je přesvědčit, co je v nejlepším zájmu dítěte, a pomohli jim, aby k sobě aspoň v téhle věci našli cestu. Kdyby v kritické chvíli zůstala matka bez podpory, dopadlo by to nejspíš velmi špatně, nikdo matce nevěřil, že péči o syna zvládne. Ale vědomí, že ji i syna v těžké chvíli někdo přijímá, projevuje jim důvěru, respektuje je, že za nimi někdo stojí a konkrétně jim pomáhá, pro ně bylo obrovskou vzpruhou. Najednou jako by z ní i z dítěte ta slupka beznaděje spadla a zase v sobě objevili životní jiskru. Spoustu věcí pak už byli schopni dokázat sami.“ Konečně bez předsudků Sdružení podává žádosti o granty, v jednom případě už uspěli, a věří, že o důležitosti své role a potřebnosti své práce přesvědčí i další, nejen potenciální sponzory, ale i úřady. „Páteř systému péče o ohrožené děti u nás je dobrá, struktura plošného systému ochrany dítěte je vyhovující,“ říká Kateřina Dunovská, „je ale potřeba hodně posunout jeho obsah, jinak nastavit měřítka, co je nejlepším zájmem dítěte a jak pracovat s rodinou, aby byl skutečně naplňován.“


Podle jejího názoru se situace naštěstí v posledních letech mění. Přibývá vnímavých pracovníků v orgánech sociálně-právní ochrany dítěte, kteří jsou nejen schopni přijímat nové pohledy a metody práce s ohroženými rodinami a dětmi. Nevládky se profesionalizují a tím získávají důvěru orgánů SPOD a stále častěji je zvou ke spolupráci. Celkově dochází k tolik potřebnému sbližování „úředního“ a neziskového sektoru kolem ohrožené rodiny. „Boří se vzájemné předsudky a despekt, které vztahy těchto dvou sfér dlouho negativně ovliňovaly,“ říká Kateřina Dunovská, „Orgán sociálně-právní ochrany dětí má veliké pravomoci a vliv na život rodiny, dané jeho postavením v systému, a když tam jsou lidé na správném místě, je spolupráce

s nimi skoro koncert. A my na ně máme docela štěstí – spolupracujeme s výborným „ospodem“ v Praze 5, ale i v Praze 2 a 12, začínáme spolupracovat s Prahou 3,“ vypočítává Kateřina Dunovská. „Oni vnímají užitečnost naší služby a uvědomují si, že tuhle roli ani zastat nemůžou,“ říká. Pomáhat, jak to jen jde Centrum pro rodinu, jak mu to čas a finance dovolují, se snaží rozšiřovat své služby a možnosti pomoci. „Podařilo se nám třeba vyjednat spolupráci s velkou úklidovou firmou, na niž se obracíme, když potřebujeme některému z klientů pomoci najít práci, a vycházejí nám hodně vstříc,“ říká Kateřina Dunovská. „Spolupracujeme i s právníky, kteří nám pomáhají třeba s kontrolou nájem-

Sídlo Centra pro rodinu. Vpravo Markéta Řeřichová při terapii


dobu, s jehož pomocí bychom chtěli správně nastavit celý ten mechanimus intenzivní spolupráce orgánu sociálně-právní ochrany dítěte, biologické rodiny, náhradní rodiny a našeho centra, služeb doprovázení, terapeutické práce – zkrátka všech potřebných složek a služeb, jež by pomohly rychlému návratu dítěte do rodiny. Takže tímto se taky obracíme na pěstouny, kteří by měli zájem jít do toho s námi. Chtěli bychom spustit pilotní projekt, který by nám pomohl v systému vychytat všechny chyby a umožnil ho nastavit tak, aby byl pro rodiny dostupný. Aby co nejvíc dětí mohlo dál zůstávat ve svých rodinách, či rodinném prostředí. Protože právě to je podle nás ten všemi skloňovaný nejlepší zájem dítěte...“ ❑Viktor Vondra

Foto: Cestou necestou

ních smluv, s poradnami pro dlužníky, doprovázíme klienty na úřady a učíme je s nimi komunikovat... Snažíme se zkrátka pomoci se všemi problémy, které se týkají zázemí dítěte. Ale nechceme dělat práci za rodiče, naším cílem je naučit je, aby své problémy dokázali řešit sami, aby se rodina zkrátka osamostatnila a dokázala zase fungovat i bez cizí pomoci. Jen tak to má smysl.“ Ve svých plánech jde ale sdružení ještě dál. „Máme nový projekt, který si klade za cíl vytvořit kvalitní prostředí pro krátkodobé umisťování dětí z rodin v krizi, které potřebují okamžitou pomoc a kde není jiné řešení než jejich dočasný pobyt mimo rodinu,“ říká Markéta Řeřichová. „Počítáme v něm s pěstounským párem akreditovaným pro pěstounskou péči na přechodnou


Osobně Škoda každého dne, který dítě neprožije v rodině Naše cesta k náhradnímu rodičovství začala před 11 lety. Měli jsme pětiletého a ročního syna a chtěli do rodiny přijmout další dítě. Prošli jsme psychologickými testy, absolvovali přípravku a po roce odjeli do KÚ adoptovat krásnou téměř tříměsíční Janu. Léta plynula, děti rostly a já nastoupila do práce. Rozhodli jsme se přijmout další dítě, tentokrát do pěstounské péče. Po dalších psychologických testech i přípravce k nám po dvou letech čekání přišel pětiletý Rom Petr (starším dětem tehdy bylo 14, 10 a 8 let). Kvůli navázání kontaktů s „biorodinou“ jsme začali spolupracovat s Institutem Natama. Věděli jsme totiž, že maminka chlapce v DD navštěvovala a vztah bude chtít zachovat. První měsíce byly velmi náročné pro Petra, pro nás i pro ostatní děti. Jeho projevům a chování jsem často nerozuměla. Nechápala jsem propastný rozdíl mezi jeho inteligencí (v pěti letech se rychle naučil číst, psát a počítat) a chováním (vztek, agrese proti sobě, vůči mně i ostatním dětem). Konzultace v Natamě nám pomohly. Absolvovali jsme v Natamě základní výcvik pro žadatele a pomalu začínali chápat, jak se kterými Petrovými projevy pracovat a jak pomáhat dalším dětem, aby se náš život vrátil k normálu. Úlevu přineslo stěhování do většího bytu. Po Petrově příchodu jsem zůstala téměř půl roku doma - pobírala jsem dávky pomoci v mateřství a čerpala dovolenou. Po opětovném nástupu do zaměstnání jsem musela úvazek zkrátit na polovinu. Petr již s námi žije třetím rokem. Poprvé od jeho příchodu k nám mám konečně pocit, že si je u nás jistý. Přichází již za mnou se svými problémy. Ale stále vidím, že stačí málo, aby jistotu ztrácel i znovu nalézal.

Petr se s biologickou matkou občas vídá. Žil s ní téměř do tří let a je možné, že kdyby se jim tehdy věnovali terénní sociální pracovníci, v dětském domově by skončit nemusel. Matka si pak nepřipouštěla, že pobyt v dětském domově dítěti nesvědčí. V posledních letech vyplouvá na povrch také raná deprivace naší Janičky, která v KÚ strávila „jen“ tři měsíce. Právě ty nejdůležitější měsíce, kdy měla získávat od okolí co nejpozitivnější zpětnou vazbu. Přestože ukotvení v naší rodině mnohá z traumat smazalo, s některými se potýká dosud. I ona toužila znát svůj příběh, poznat maminku a zjistit něco o svém odchodu z původní rodiny. S biologickou maminkou se již setkala, což se zatím jeví jako přínosné. Odpověděla jí na její otázky a také nám se s Janou nyní lépe hovoří o minulosti. Naše děti miluji. Každé jinak, protože každé z nich je jedinečné. Přestože některé okamžiky při výchově nejsou jednoduché, život s nimi je prima. Závěrem: ani jedna z přípravek, které jsme absolvovali, nás nepřipravila na to, co po příchodu dětí následovalo. Státní úředníci, s nimiž jsme přišli po přijetí dětí do kontaktu, často neměli o problematice NRP ani tušení a nebyli schopni ani základní orientace v legislativě. Náhradní rodič si musí vše sám nastudovat a na úřadech se nenechat odbýt. Jako důležitá se mi jeví psychologická podpora pěstounských rodin. Dobré je, pokud jsou pěstouni s podpůrnou organizací v kontaktu již před přijetím dítěte. Podrobné zhodnocení situace pěstounské rodiny napomůže vhodnému umístění dítěte do odpovídající rodiny. Děti potřebují znát informace o svých biologických rodičích. Přiměřené jejich věku

Foto: Jiří Janda


a pokud možno v pozitivním světle, vždy ale pravdivé. Vědci dokazují, že pobyt v ústavech je pro děti velmi zatěžující. Pokud zde dítě pobývá od prvních měsíců po narození nebo dlouhodobě, odnáší si do života traumata. V Senátu nedávno zaznělo, že je škoda rušit „to, co u nás dlouhodobě funguje“

a „zavírat ústavy, které často bývají v krásných historických budovách“. Jsem přesvědčená, že je především škoda každého dne, které dítě nemůže prožít v rodině. Věřím, že nyní schválená novela zákona o sociálně právní ochraně dětí přispěje ke zlepšení neuspokojivé legislativy. ❑Markéta Švejdová


❑Michal Růžička

Slyšíme to na každém kroku. V základních školách (doufám, že se nám neodstěhujete, škola má peníze podle počtu dětí). Na středních školách (u nás nikdo dvakrát nepropadne, jak by to ředitel nahradil v rozpočtu?). Na některých školách vysokých (kvůli dotacím bereme každého, až později ty neschopné vyhodíme). Na některých školách experimentálních (s tolika autisty už si poradit neumíme, ale máme z nich slušný zisk). Na ubytovnách (neznáte nějaké sociální případy? Za jejich dávky jim poskytneme postele). Ve sportovních klubech (ne abyste ho nechali jít! Sice je neschopnej, ale příspěvky za něj potřebujeme). A dokonce i v byznysu, třeba zemědělském (stačí mít velké louky, rybník, pár ovcí…) nebo poradenském (my si už umíme na evropské dotace sáhnout). Zvláštní svět. Bez dotací snad už ani slunce na oblohu nevyjde. Ostatně, všimněte

si: dotace rozdělily už i lidi. Jsou lidé, kteří z dotací žijí, a jelikož mezi jejich hlavní umění patří dotace sehnat, nepřijde jim na onom systému nic podezřelého. A pak jsou lidé, v jejichž životě a slovníku cosi jako „dotace“ vlastně ani neexistuje. Tito lidé tuší, že „dotace“ je protimluv normálního obchodního vztahu. Vědí, že dotace mají obzvláštní schopnost zkreslovat; kroutit; stavět svět na hlavu. Obecná pravda o dotacích samozřejmě prosvítala i z diskusí o péči a ochraně dětí v České republice. V jistém smyslu se u nás odehrává „boj o děti“, říká v tomto vydání Edice Otvíráme představitel poradny pro lidská práva – a má pravdu. Ono pokroucení, vznikající z toho, že se práce nedělá pro ni samu a pro její smysl, nýbrž pro posvátnou krávu dotací, se vždycky nakonec vyjeví. Ale často bývá pozdě a škody bývají veliké. Tohle vědět a přesto systém udržovat – zvlášť v případě dětí a rodin, potřebujících pomoc – by bylo víc než sobecké. Takže: čím méně „dotačních politik“, tím lépe. Pro nás pro všechny.❑


Sloupek Dejte mi dotaci a pohnu zeměkoulí!

Mediální partneři tohoto vydání Edice Otvíráme

We see

values where others don't

Penta is an investment group founded in 1994. It is active in the area of private equity and real estate, controls almost 30 companies and provides more than 25,000 jobs. In 2010, its portfolio companies reported consolidated revenues of EUR 2.1 billion. www.pentainvestments.com

2012 EDICE

Recommend Documents