EDICE. Polozapomenuté války

EDICE

Polozapomenuté války

Džihád_imprim.indd 1

4.8.2008 12:28:19


4.8.2008 12:28:23


4.8.2008 12:28:23

EDICE


4.8.2008 12:28:23

MARTIN NOVÁK

Džihád proti Kremlu SOVĚTSKÁ VÁLKA V AFGHÁNISTÁNU A ZROD AL-KÁIDY


4.8.2008 12:28:24

Copyright © Martin Novák, 2008 Cover © Karel Kárász, 2008 Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2008 ISBN 978-80-87027-63-9


4.8.2008 12:28:24

OBSAH

Úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

9

I. Zdivočelá země . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 II. Vánoční invaze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 III. Válka s duchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 IV. Hnisající rána. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 V. Diktatura studentů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 Závěrem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217 Chronologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230 Chronologický přehled vládců zemí, které hrály roli v afghánském konfliktu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241 Použité prameny. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 244


4.8.2008 12:28:24

Konce války se dočkali jen mrtví. Citát umístěný na zdi Britského vojenského muzea v Londýně a připisovaný Platónovi


4.8.2008 12:28:24

9

Úvodem


4.8.2008 12:28:24

10

Džihád proti Kremlu

11. září 2001 šokovalo svět devatenáct mužů z Blízkého východu. Záběry unesených boeingů narážejících do věží Světového obchodního centra v New Yorku a do budovy Pentagonu ve Washingtonu vypadaly v prvních hodinách neuvěřitelně. Jako z katastrofického filmu nebo sci-fi snímků o invazi mimozemšťanů. Atentátníci, ani ti, kteří je řídili, ovšem mimozemšťany nebyli. Ještě v době, kdy se většina lidstva probírala ze šoku z toho, co viděla a z ruin newyorských dvojčat ještě stále stoupal dým, se už objevily první zprávy o tom, kdo asi a proč tak nepředstavitelný čin spáchal. Všech devatenáct únosců-sebevrahů pocházelo z Blízkého východu. Patnáct ze Saúdské Arábie, dva ze Spojených arabských emirátů a po jednom z Egypta a Libanonu. Všichni prošli výcvikem v táborech umístěných v zemi, kde už několik let žil i jejich vůdce Usáma bin Ládin. V Afghánistánu. V jedné z nejchudších a nejzaostalejších zemí světa se dostalo k moci hnutí fanatických muslimských bojovníků zvané Taliban a Usáma se stal jejich hostem. I se svojí vlastní mezinárodní sítí, která si říká Al-Káida. Afghánistán se tak znovu dostal do popředí zájmu celého světa a udržel se tam několik dalších měsíců, protože už v říjnu zahájily Spojené státy americké cosi jako odvetný úder. Válku vedenou s cílem vypudit ze země Al-Káidu, zajmout nebo zabít její šéfy, svrhnout Taliban a dosadit k moci Afghánce, kteří zajistí, aby se jejich republika znovu nestala útočištěm teroristů. Válka – další v dlouhé řadě těch, které Afghánistán zažil – trvá dodnes. V době, kdy píši tyto řádky (na jaře roku 2008) se Usáma bin Ládin a další předáci Al-Káidy skrývají kdesi na afghánsko-pákistánském pomezí, ozbrojenci Talibanu stále kladou odpor více než třiceti tisícům vojáků mezinárodní koalice v čele s NATO, výbuchy bomb v automobilech a na tělech sebevražedných atentátníků jsou denní realitou a nová afghánská vláda s mezinárodní pomocí těžce bojuje o zachování stability a pořádku v zemi. Odkud se Taliban a Al-Káida vzaly? A proč právě v Afghánistánu? I o tom je tato kniha. Zabývá se nikoliv tím, co bylo po 11. září, ale spíše tím, co se stalo před ním a co k němu dláždilo cestu. A tím, proč se právě Afghánistán stal zemí, z níž byly teroristické útoky (a dodnes trvající krvavá kampaň) Al-Káidy organizovány.


4.8.2008 12:28:24

Úvodem

11

Současné válce totiž předcházela válka jiná. V roce 1979 do Afghánistánu nevstoupily jednotky USA nebo Severoatlantické aliance, aby skoncovaly s teroristy, ale armáda Sovětského svazu, aby podpořila tehdejší slabé komunistické vedení země. Původně mělo jít o časově a početně omezený výsadek, který jen pomůže afghánské armádě postavit se na nohy. Nakonec však supervelmoc uvízla v afghánských horách, údolích a pouštích přes devět let a nasadila tam postupně více než půl milionu svých vojáků. Zahynulo přes patnáct tisíc Sovětů, přičemž další stovky osob jsou dodnes vedeny jako nezvěstné. Mrtvé Afghánce už nikdo přesně nespočítá, hrubý odhad činí jeden a půl milionu obětí. V zemi, kde v době sovětské invaze žilo sedmnáct milionů lidí. Právě sovětská okupace Afghánistánu zažehla v celém islámském světě do té doby nevídaný plamen odhodlání a touhy povstat se zbraní v ruce na obranu víry. Pod praporem džihádu se začali sjíždět do sousedního Pákistánu dobrovolníci z celého světa, ochotní trpět a zemřít v boji proti nevěřícím agresorům. Nástup bojovného a nepřátelského islámského fundamentalismu podnítila v rozhodující míře sovětská invaze do Afghánistánu. A prvopočátky Al-Káidy je třeba hledat také zde, protože bin Ládin začal formovat svoji organizaci právě v osmdesátých letech. V odboji proti sovětské armádě a vládnoucímu promoskevskému režimu v Kábulu. Válečné dobrodružství mělo i další dopady. Výrazně přispělo k rozkladu Sovětského svazu, neboť jej oslabilo ekonomicky a afghánský neúspěch se stal viditelným symbolem všeobecného marasmu, který v „první zemi dělníků a rolníků“ panoval. Úpadek SSSR a moci tamní Komunistické strany Sovětského svazu znamenal také pokles vlivu Moskvy na své východoevropské satelity. Revoluční rok 1989 tak znamenal konec východního bloku a komunistických režimů od východního Berlína přes Prahu až po Bukurešť. Pro nás je zajímavé, že Československo je s tak vzdálenou a odlišnou zemí, jako je Afghánistán, navždy spojeno jedním poutem. Oba tyto státy se staly obětí sovětské agrese. Ovšem velmi odlišnými. V Československu okupační armáda mnoho práce neměla, v Afghánistánu prošla peklem. Invaze v roce 1968 se odehrála uvnitř komunistického bloku, v hranicích Varšavské smlouvy a v době rýsujícího se uvolnění v americko-


4.8.2008 12:28:24

12


-sovětských vztazích. Proto Praha nemohla čekat žádnou pomoc od USA ani ze západní Evropy, ostatně ani o žádnou nežádala. Invaze do Afghánistánu o jedenáct let později znamenala pokus o rozšíření sovětské sféry vlivu o důležitou strategickou zemi, která se nachází na rozhraní dvou důležitých regionů: Blízkého východu a jižní Asie (představované především Pákistánem a Indií). Proto afghánský odboj mohl počítat s finanční a vojenskou pomocí Spojených států, Velké Británie a dalších zemí, které děsil vítězný postup sovětských zbraní v Asii. Západní pomoc motivovaná strachem z komunismu a pomoc islámského světa vyvolaná potřebou bránit víru ukuly pro Sověty v Afghánistánu nepřítele, kterého nedokázali zdolat. Ale byla to divná válka, protože vlastně neměla vítězů. Jen málokterý Afghánec se totiž mohl cítit vítězem. Po odchodu Sovětů se afghánský komunistický režim do jisté míry zreformoval a udržel u moci ještě tři roky. Pak ale nenásledovalo žádné období obnovy a míru, ale naopak mimořádně ničivá a surová občanská válka. Ta stála životy další desetitisíce civilistů a dokončila započatou devastaci země. Z ruin povstalo hnutí Taliban, které nahradilo komunistickou diktaturu teokratickou despocií. A v podstatě dalo zemi k dispozici Usámovi bin Ládinovi a Al-Káidě, což nás znovu přivádí k 11. září a později k dalším útokům po celém světě. Ani Spojené státy a Západ nebyly vítězem, přestože si zpočátku myslely opak. Teroristický útok 11. září a další atentáty vzešly od části těch, které právě USA svými penězi a zbraněmi v konfliktu podporovaly. Rdousily komunistického nepřítele, ale zároveň tím pomáhaly nepříteli jinému, který pak jim samotným skočil po krku. A to nejen spojenectvím s mudžáhidy v osmdesátých letech, ale i později tichým souhlasem s rozmachem Talibanu v první polovině let devadesátých. „Historie ukazuje, že zbraně dodávané do nestabilních států a oblastí si podivuhodně najdou cestu zpět a kousnou původního prodejce do zadku,“ tvrdí celkem výstižně dlouholetý protiteroristický agent CIA Robert Baer ve své knize mapující politiku USA vůči muslimským státům. Sovětská válka v Afghánistánu tedy přispěla ke konci jedné epochy (zániku SSSR a komunismu v celé východní Evropě) a zároveň stála na počátku epochy nové (růstu Al-Káidy a globálního terorismu reprezentovaného hlavně sebevražednými atentátníky). Těžko bychom tedy ve druhé polovině dvacátého století hledali válku, která svět tolik ovlivnila.


4.8.2008 12:28:24

Úvodem

13

Přesto o ní u nás mnoho nevíme. V době, kdy se odehrávala, tedy v osmdesátých letech minulého století, o ní média v komunistickém Československu informovala zkresleně a deformovaně. Po roce 1989 nebyl Afghánistán dlouho prioritou, a když se na něj později kvůli Talibanu a Al-Káidě znovu zaměřila pozornost, byla sovětská okupace už příliš vzdálenou minulostí. Jako novinář zaměřený z velké části na islámský svět jsem ale při svých reportážních cestách na tuto válku pořád „narážel“. A to nejen v samotném Afghánistánu, ale i v Islámábádu, Rijádu, Teheránu, Londýně, Moskvě, Minsku, Alžíru, Káhiře, Bejrútu, Manile, na Bali a jinde. Mnoho současných událostí mělo kořeny v této válce a v době, kterou formovala. Toto je její příběh.


4.8.2008 12:28:24


4.8.2008 12:28:24

15

I. Zdivočelá země


4.8.2008 12:28:24

16


Cestovat po Afghánistánu znamená vracet se zpět do minulosti. Možná až o několik století. Při cestě z jednoho místa do druhého se vzdálenost nesmí počítat v kilometrech, ale v hodinách. Třeba vzdálenost dvou stovek kilometrů neznamená, že cesta potrvá tři nebo čtyři hodiny. Spíše devět, deset. Jen několik hlavních tahů má asfaltový povrch, jinde se musí po hlíně či kamenech. V odolném automobilu a rychlostí tak třicet kilometrů za hodinu. Na cestu z Kábulu západním směrem, do těžko přístupného hornatého vnitrozemí Afghánistánu, jsem vyrazil časně ráno. Už ve čtyři. Po hodině končí asfalt. Začíná drsná a divoká romantika afghánského vnitrozemí. A jízda po kamenité vozovce. Zhruba po takové, které bývaly v Evropě ve středověku, ještě před érou automobilů. Občas je nutné se přebrodit potokem nebo řekou. Středověk připomíná i to, co je kolem cesty. Žádná elektřina, moderní stroje, zděné stavby či tašky na střechách. Jen hliněné domky s dřevěnými dveřmi a malými okny rozeseté v horských úbočích. Na polích žádné traktory nebo kombajny, ale muž vedoucí vola zapřaženého za klasický pluh. Benzinové pumpy reprezentují staré, ušmudlané stojany, jakoby zapomenuté z dob samotných počátků automobilismu. Jednou za dlouhý čas projede automobil či motocykl, spíše je třeba dávat pozor na pochodující oslíky a koně. Restaurant je hliněnou budkou, kde se sedí na koberci. Číšník nabídne afghánskou chlebovou placku, rýži a maso, od kterého je už po prvním pohledu lepší držet se co nejdále. A všude kolem pustá hornatá krajina, kamení, písek. Když svítí slunce, tak prach. Když prší, tak bahno. V údolích poblíž skromných stavení malá pole. A jet v noci touto krajinou znamená vidět hvězdy tak jako málokde na světě. Noci bývají v Afghánistánu mimořádně temné. Bez pouličního osvětlení, továren, znečištění. Ve vesnicích a v obchodech při silnici svítí jen baterky či petrolejky. K nejbližší elektřině, tekoucí vodě či pevnému telefonu to je dodnes na mnoha místech Afghánistánu několik hodin cesty. I v centru Kábulu lze spatřit, jak pekaři v pekárně pečou chléb postaru na otevřeném ohni, ženy chodí stejně jako před staletími v burkách, oděvech zakrývajících celou postavu a nechávajících pouze mřížku v úrovni očí, aby alespoň viděly na cestu. Kanalizaci tvoří často jen otevřené stoky, topí se dřevem.


4.8.2008 12:28:24

Zdivočelá země

17

Středním Afghánistánem ve směru k Šibárskému průsmyku ve výšce tři tisíce metrů jsem projížděl v roce 2005, ale datum vlastně není důležité, protože s výjimkou větších měst a některých pohraničních oblastí se v této zemi za poslední desetiletí přes opakovanou výměnu různých politických režimů zase tak mnoho nezměnilo. A někde možná ani za staletí.

Cesta vedoucí z Kábulu do centrálních oblastí země

Afghánistánu se modernizace a vlivy okolního světa dlouho vyhýbaly. Zůstával divoký, izolovaný, chudý a zaostalý. Dodnes je to jedna z mála zemí, kde není ani kilometr železnice. Průmysl je minimální, negramotnost se odhaduje na více než dvě třetiny obyvatel, úmrtnost kojenců i matek po porodu patří k nejvyšším na světě. Délka silnic je v průměru jen tři kilometry na sto kilometrů čtverečních. Jedno afghánské přísloví praví, že stvořit tento stát vlastně Bůh původně ani neměl v úmyslu. Ale když dodělal svět, zbylo mu hodně kamení, prachu, mnoho dalšího nepotřebného materiálu a různé části, které nepasovaly k sobě navzájem ani k žádné jiné zemi, včetně lidí a národů. Všechno to shrnul na jednu hromadu, vzal do dlaní a mrštil tím


4.8.2008 12:28:25

18


na Zemi. Tak vznikl Afghánistán. Jeho pohnuté dějiny i jeho obyvatelé svědčí o tom, že pokud svět skutečně stvořil Bůh, tak je toto přísloví možná pravdivé.

MEZI PERSIÍ A INDIÍ Afghánci jsou chudí, ale hrdí. Na svoji minulost. Na to, jak hájili svobodu proti všem okupantům. Na svoji víru, která do této hornaté země přišla z rovinaté pouštní Arábie a málokde nalezla tolik zapálených duší jako tady. Afghánistán je v mnoha ohledech směsicí. Geograficky: na severu jsou v zimě tuhé mrazy, přívaly sněhu i ledu a nesjízdné cesty. Na jihu

Afghánistán a okolí


4.8.2008 12:28:25

Zdivočelá země

19

jsou v létě pětačtyřicetistupňová vedra. Kulturně: má něco z Persie, Indie i turecky hovořících národů Střední Asie, jejichž území se zkráceně říká Turkestán. Jako stát v pravém slova smyslu – tedy společenství s vlastním panovníkem – vznikl Afghánistán až v roce 1747. Mladý válečník Ahmad Šáh Durrání využil momentálního oslabení jak Persie, tak mughalské říše v Indii. Podařilo se mu získat na svoji stranu nejdůležitější paštúnské kmeny a stal se vládcem nového státu s hlavním městem Kandahárem. Tento stát se několikrát rozšířil na úkor Persie a Indie, několikrát se naopak zmenšil, několikrát téměř rozpadl. Musel hájit nezávislost ve válkách. Z toho dvakrát v devatenáctém století s Velkou Británií, která sem chtěla rozšířit své panství z Indie. Ze severu se po dobytí Střední Asie a porobení Kazachů, Uzbeků či Turkmenů tlačilo carské Rusko, jež ovšem nikdy nezašlo tak daleko jako později jeho nástupce Sovětský svaz v osudovém roce 1979. Tlakům byla země vystavována nejen zvenčí, ale také zevnitř. Pestrá národnostní mozaika je jejím bohatstvím, ale i prokletím. Vedla k řadě občanských válek a bránila skutečnému sjednocení, které ani dnes není úplné. I přes existenci společné vlády a společného panovníka nebyla země nikdy v minulosti plně centralizovaná a mocensky pyramidálně uspořádaná „odshora dolů“, jak je v téměř celém světě zvykem. Bránily tomu jednak národnostní a jazykové rozdíly, jednak geografická podoba Afghánistánu.

FEDERACE MĚST A VESNIC Vesnice a celé oblasti byly v horách a údolích či na jihu země v úrodných nížinách i na poušti izolovány od okolního světa, řada kmenů a komunit si žila jen pro sebe, bez interakce s okolím. Komunikační problémy bránily rozvoji obchodu a ekonomickému sjednocení země. Jednotlivá údolí, vesnice či seskupení vesnic a kmenová území byla v zásobování jídlem a pitím i řešení většiny vlastních problémů soběstačná. Vláda v Kábulu do jejich života nezasahovala víc, než potřebovala. Až do roku 1979 žily čtyři pětiny obyvatel roztroušeny po venkově, jen pětina ve městech.


4.8.2008 12:28:25

20


Základní identifikace většiny Afghánců probíhá na bázi příslušnosti k rodovému klanu a ke kmenu. Na základě místa narození a života. Jen v menší míře na základě etnika či státní příslušnosti k Afghánistánu. Rozhodující moc hlavně na venkově měli kmenoví předáci a muslimští duchovní, nikoliv centrální vláda nebo armáda. Do stádia moderního, organizovaného a centralizovaného státu Afghánistán vlastně nikdy nedospěl do té doby, než se o to pokusil nejprve v sedmdesátých letech minulého století Sověty podporovaný komunistický režim a později v devadesátých letech Taliban. Afghánistán tak byl spíše volnou konfederací jednotlivých regionů, údolí, měst i vesnic, spojených společným panovníkem, společnou měnou, armádou a existencí takzvané Velké džirgy (parlamentu). Ta byla tradičně místem výměny názorů kmenových, náboženských a regionálních vůdců ze všech částí Afghánistánu, ačkoliv měla spíše jen poradní slovo. V šedesátých letech minulého století král dvakrát povolil relativně svobodné volby, ale každý mohl kandidovat jen sám za sebe, nikoliv za žádné strany nebo hnutí.

ETNICKÉ ROZDĚLENÍ AFGHÁNISTÁNU Oficiálně žijí v zemi lidé osmi národností, ale větší vliv mají jen čtyři. Tradičními vládci Afghánistánu jsou Paštúni. Z nich se rekrutovala většina králů, prezidentů a premiérů v dějinách země. Hovoří vlastním jazykem paštó, žijí hlavně na jihu a východě země. Svůj původ odvozují od jednoho z druhů muslimského proroka Mohameda a jsou pyšní na to, že jako jedni z prvních po Arabech přijali islám. Lingvisté a etnografové ovšem tvrdí, že Paštúni jsou původně indoevropským národem, který do sebe postupně „integroval“ příslušníky jiných etnik. Paštúni sami sebe považují za rodilé válečníky, i malí chlapci umějí dobře zacházet se zbraní. Jsou velmi konzervativní a lpí na tradicích. Přežívá u nich silný pocit příslušnosti ke kmenům a kromě islámu je pro ně posvátný i tradiční kodex hodnot a chování, známý jako paštúnvalí. Ten stanovuje například zásady krevní msty, cti a pohostinnosti. Jedním ze základních pilířů života Paštúnů je nedotknutelnost cti žen a obrana půdy. Obojí hrálo důležitou roli při mobilizaci proti komunistickému režimu a poté i proti sovětské invazi. Ochrana rodiny je pro Afghánce


4.8.2008 12:28:25

Zdivočelá země

21

vůbec prvořadá. Kolem domů a vil stojí obvykle velmi vysoké zdi, za které není možné nahlédnout. Paštúni žijí i na druhé straně afghánsko-pákistánské hranice. Rozdělila je takzvaná Durandova linie, pojmenovaná po tajemníkovi ministra zahraničí Britské Indie Mortimeru Durandovi. Ten vytyčil hranici mezi Afghánistánem a tehdejší Britskou Indií v roce 1893. Když se Indie ovládaná Brity v roce 1947 rozpadla a v její západní části vznikl Pákistán, Durandova linie se automaticky stala hranicí mezi Afghánistánem a Pákistánem. Velká část Paštúnů to však dodnes vnímá jako křivdu.

Etnické rozdělení Afghánistánu

TÁDŽIKOVÉ A UZBEKOVÉ: LIDÉ Z OBOU STRAN HRANICE Druhou početnou národností jsou Tádžikové. Žijí v Kábulu, na západě a na severu Afghánistánu. Jejich jazykem je afghánská podoba perštiny, známá pod názvem darí. Narozdíl od Paštúnů do jisté míry opustili


4.8.2008 12:28:25

22


kmenové uspořádání. Prosazovali a prosazují se jako zdatní obchodníci a příslušníci vzdělaných elit ve větších městech. Patří ke stejnému etniku jako obyvatelé nezávislého postsovětského Tádžikistánu, který leží na sever od afghánských hranic. V severozápadním cípu země žijí Uzbekové. Národ tureckého původu hovořící jazykem příbuzným turečtině. Jsou známí jako méně bigotní muslimové než Paštúni, ale jako tvrdí a nemilosrdní bojovníci, kteří uvnitř Afghánistánu vždy hájili svoji autonomii a odlišnost. Patří ke stejnému národu jako Uzbekové z Uzbekistánu, který podobně jako Tádžikistán vznikl coby samostatná země po rozpadu Sovětského svazu.

SÉMĚ ČINGISCHÁNA Jedním z nejzáhadnějších a dodnes málo známých afghánských národů jsou Hazárové. Žijí v neúrodném a drsném prostředí pohoří Hindúkuš v centrální části Afghánistánu. V nejchudší oblasti už tak velmi chudé země. Mají výrazně mongolské rysy, čímž se na první pohled liší od většiny ostatních Afghánců. Jedna z teorií říká, že jde o potomky vojáků Čingischána, kteří se při tažení mongolských vojsk ve třináctém století smísili

Hlavní ulice Bamjánu. Metropole stejnojmenné provincie v centrální oblasti Afghánistánu, kterou se Sovětům nikdy nepodařilo ovládnout


4.8.2008 12:28:25

Zdivočelá země

23

s místním obyvatelstvem, zůstali zde, a položili tak základy tohoto unikátního etnika. Čingischánovi dobyvatelé tedy za sebou zanechali přece jen něco více než jen vypálená města a statisíce mrtvol. Hazárové hovoří zvláštním dialektem zvaným hazaradži, který se skládá přibližně z osmdesáti procent z jazyka darí a po deseti procentech z mongolštiny a turečtiny. Tradičně stáli na nejnižším stupínku afghánského sociálního žebříčku. Hlad a bída je z hor vyháněly do měst, kde ale vykonávali nejtěžší a nejneoblíbenější manuální práce. Často byli pronásledováni nejen kvůli svému původu a odlišnosti, ale také víře. Hazárové jsou jedinou větší skupinou, která v Afghánistánu vyznává šíitský islám.

ROZDĚLENÝ ISLÁM Druhé nejrozšířenější náboženství současného světa se rozdělilo krátce po smrti proroka Mohameda v roce 632 na sunnitskou a šíitskou část kvůli sporům o vedení muslimů. Šíité trvali na tom, že vůdcem musí být rodinný příslušník proroka, jmenovitě jeho zeť a bratranec Alí. Sunnité se domnívají, že v čele může stát kdokoliv, kdo je správným a příkladným muslimem. Spor vyústil ve vraždu Alího v roce 661 a v bitvu u Karbalá na území dnešního Iráku devatenáct let poté. Šíité byli poraženi a Alího syn Husajn zabit. Konflikt se v různých podobách táhne do dnešních dnů a v řadě zemí přetrvává mezi sunnity a šíity napětí a násilí, například v Iráku nebo Pákistánu. Zatímco vášně mezi katolíky a protestanty v domě západního křesťanstva už odvál čas, obydlí islámu sektářské spory ještě neopustily – a to ani v Afghánistánu. Šíité byli diskriminováni a pronásledováni v devadesátých letech minulého století, v době vlády Talibanu. Devadesát procent z celkového počtu více než miliardy muslimů jsou sunnité. Šíité převládají v Íránu, Iráku, Ázerbájdžánu a na ostrově Bahrajn, početné zastoupení mají také v Libanonu a Jemenu.

SOUČASNÍK HITLERA V čele afghánského státu stáli téměř výhradně Paštúnové, k nimž patřil i král Záhir Šáh. Nastoupil na trůn v pouhých devatenácti letech ve


4.8.2008 12:28:25

24


stejné době, kdy se v Německu ujal moci Adolf Hitler. V roce 1933. Elegán s pečlivě zastřiženým knírem a vysokým čelem byl pověstný tím, že více než cokoliv jiného miloval cesty do Evropy. Dopřával si pobytů v luxusních letoviscích, rád se projížděl rychlými automobily, přitahovala ho kasina. Na začátku sedmdesátých let se ale před monarchou, do té doby vládnoucímu vcelku poklidně a bez velkých otřesů, začaly vršit problémy. Zemi ochromilo velké sucho, protože v pohoří Hindúkuš napadlo v zimě méně sněhu než obvykle. Venkov postihla neúroda a hladomor. Ačkoliv lidé po tisících umírali, vláda nijak nespěchala s pomocí. A když ta přišla ze zahraničí, byla rozkradena nebo rozprodána zkorumpovanou státní byrokracií. Znechucení Záhirem narůstalo. Vycházelo především ze dvou zdrojů. Prvním byli stoupenci levicových idejí, zejména v armádě a státní správě. Nezanedbatelná část armádních důstojníků a intelektuálů studovala v Sovětském svazu nebo k němu vzhlížela s obdivem. Afghánskou monarchii vinila ze zaostalosti země a udržování sociální nespravedlnosti. Druhou skupinou, zcela odlišnou a levičákům nepřátelskou, byli islamisté. Ti naopak královi vyčítali, že Afghánistán se dostatečně neřídí islámským právním řádem šaríou. Vadil jim prodej alkoholu, nezahalené ženy, spolupráce s nemuslimskými zeměmi a ze strany krále nedostatečné zdůrazňovaní islámské identity jak panovnického dvora, tak celé země. Oba tábory spolu sváděly obrazně i doslova bitvy například na půdě Kábulské univerzity. Ta měla sice na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dost daleko k masivním protestům a intelektuálnímu kvasu, které ovládly kampusy jako byly pařížská Sorbonna nebo Svobodná univerzita v západním Berlíně, ale zatýkání levicových a islamistických studentů a jejich vzájemné potyčky vzdáleně připomínaly atmosféru západoevropských univerzit v „revolučním“ roce 1968. Kdoví. Možná že kdyby si Záhir dobře rozmyslel jeden ze svých kroků, třeba by nebyl žádný komunistický převrat, žádná sovětská invaze a žádný Taliban s Al-Káidou a možná by seděl na trůně až do loňského roku (právě v době, kdy jsem začal psát tuto knihu, třiadevadesátiletý monarcha v polovině července 2007 zemřel).


4.8.2008 12:28:25

Zdivočelá země

25

PALÁCOVÉ INTRIKY V politice žádné kdyby neplatí, a na to, vzít zpět některá rozhodnutí, už většinou nebývá čas. Záhir se v roce 1964 rozhodl, že prosadí nový zákon, kterým zakáže členům královské rodiny vykonávat vrcholné politické funkce. Pomstil se tak bývalému premiérovi a svému bratranci Muhammadu Daúdovi, kterého se tímto způsobem hodlal zbavit. Zhrzený bratranec křivdu a urážku spolkl doufaje, že čas odplaty ještě přijde. Ale nepředbíhejme. Mocenský a osobní spor uvnitř královské rodiny každopádně výrazně zasáhl do dějin země. Premiér chtěl totiž za podpory svého bratra a ministra zahraničí Naíma i dalších členů rodiny odsunout krále do ceremoniální funkce a mít hlavní slovo. Záhir byl dlouho po svém nástupu na trůn spíše jen figurínou ve výkladní skříni. O nejdůležitějších otázkách rozhodovalo společně pět lidí: vedle krále jeho tři strýcové a jeho matka. Scházeli se pravidelně na společné večeři a tato rodinná konkláve přijímala zásadní rozhodnutí. Něco podobného už Záhir v pokročilejším věku nehodlal tolerovat. Daúd byl v mnohém odlišný než jeho vládnoucí příbuzný. Malý tlouštík, který nosil velké brýle s masivními obroučkami, byl ministerským předsedou od roku 1953. A toužil být reformátorem. Vzhlédl se v příkladech vůdců, kteří chtěli muslimské země, jimž vládli, radikálně zmodernizovat. V tureckém Mustafovi Kemalu Atatürkovi a v íránském šáhovi Rezovi Pahlavím. Do formátu Atatürka, který připoutal Turecko k Evropě, ale Daúdovi hodně scházelo a íránský šáh nebyl zrovna šťastným příkladem k následování. Jeho modernizační kroky provázely tvrdé represe proti kritikům a odpůrcům, které vyústily až v šáhovo svržení v roce 1979. Přestože Daúd nebyl komunista ani velký obdivovatel Sovětského svazu, prosazoval jako předseda vlády zpočátku spolupráci hlavně s velkým severním sousedem.

SBLÍŽENÍ PO SMRTI STALINA Námluvy Kábulu a Moskvy začaly po smrti Stalina. V roce 1954 začali Sověti stavět v Afghánistánu pekárny a sila na obilí. Nikita Chruščov jako


4.8.2008 12:28:26

26


vůbec první ruský či sovětský vůdce v dějinách navštívil v prosinci 1955 Kábul a dojednal další důležitou smlouvu. Na stavbu silnic ze sovětské hranice přes Kábul až na jih Afghánistánu, a to včetně několika desítek kilometrů dlouhého Salangského tunelu, který se stal pro automobily na dlouho jedinou spojnicí mezi jihem a severem Afghánistánu. Sověti tedy už v padesátých letech budovali komunikace, které pak posloužily jejich tankům a obrněným vozidlům. O dva roky později už Sověti dodávali Afghánistánu zbraně, stejně jako jejich spojenci z tehdy čerstvě vytvořené Varšavské smlouvy. Včetně Československa. Zemí začaly křižovat tanky T-34 a afghánským vzdušným prostorem letouny Mig-17. Stále více Afghánců směřovalo do vojenských škol a učilišť v SSSR, Československu a NDR.

NEPŘÍTEL PÁKISTÁN Monarchie moderní zbraně a výcvik potřebovala, byť to znamenalo závislost na Sovětském svazu. Schylovalo se totiž k válce s Pákistánem. Důvodem byl nevyřešený hraniční spor. Hranici mezi Afghánistánem a Pákistánem tvoří už zmiňovaná Durandova linie, vytyčená v roce 1893 Velkou Británií. Na obou stranách ale žijí Paštúni, kteří tvoří v Afghánistánu největší a nejvlivnější etnikum a v Pákistánu představují asi dvacet procent populace. V představách afghánských vládců zrála idea takzvaného Velkého Paštúnistánu. Tedy spojení Paštúnů z obou stran hranice v jednom státě – afghánském. Pákistánci o tom samozřejmě nechtěli ani slyšet, a tak se dostávali pod nebezpečný tlak. Na severozápadě nepřátelský Afghánistán, na východě rovněž nepřátelská Indie. Mezi afghánskou vládou a Pákistánem, který v roce 1947 vznikl jako republika pro indické muslimy, kteří nechtěli žít v Indii ovládané hinduisty, panovalo napětí už od samého počátku. Zástupce Afghánistánu byl jediný, který v Organizaci spojených národů (OSN) hlasoval proti přijetí Pákistánu za člena. V roce 1961 Kábul a Islámábád přerušily diplomatické vztahy a válka byla na spadnutí. Afghánská vláda nehodlala zabírat pákistánské území silou, ale pro případ konfliktu chtěla mít silnou armádu. A tu jí mohl zbraněmi a výcvikem nabídnout jedině Sovětský svaz a jeho východoevropské satelity.


4.8.2008 12:28:26

Zdivočelá země

27

Sovětský svaz krok za krokem ovládl afghánský zahraniční obchod ještě za panování krále Záhira. V roce 1970 činil vývoz do SSSR čtyřicet procent celkového afghánského exportu. V době od druhé světové války do konce sedmdesátých let poskytli Sověti Afgháncům finanční pomoc ve výši 1,3 miliardy dolarů, Američané „jen“ půl miliardy dolarů. Přitom hlavní americký projekt byl zklamáním. V padesátých letech začali Američané budovat velké letiště na jihu v Kandaháru. Mělo se stát tranzitním místem mezi Evropou a východní Asií, kde budou letouny dočerpávat palivo. Ale modernější stroje pak byly schopné letět déle bez mezipřistání, takže při dokončení kandahárského megaletiště už se vědělo, že bude vlastně k ničemu. Ironií osudu ale právě v objektu u tohoto letiště, postaveném Američany, mnohem později bydlel během svého pobytu v Afghánistánu Usáma bin Ládin.

PREZIDENT KRÁLOVSKÉ KRVE Dny krále Záhira jakožto vládce skončily 17. července 1973. Pomstychtivý bratranec Muhammad Daúd, více než deset let odstavený od vrcholné politiky, se dočkal. Své spojence v armádě přemluvil k puči. Nedalo mu to mnoho práce, protože většina důstojníků byla více loajální k němu než ke králi. Vzbouřenci obklíčili královský palác a další strategická místa. Nesetkali se s žádným odporem. Byl to první v řadě afghánských převratů a zároveň poslední, který se obešel bez násilí a krveprolití. Pro Záhira bylo charakteristické, že v den puče nebyl v Kábulu. Pobýval zrovna ve své evropské letní rezidenci v Římě. Ani se nepokusil vrátit nebo na dálku formovat opozici. Nejspíš tušil, že by neuspěl. Italská metropole se mu pak stala domovem na dlouhých devětadvacet let. Největší překvapení ale čekalo na obyvatele Kábulu několik hodin po převratu, když poslouchali rozhlasové vysílání. Ačkoliv Daúd byl královské krve, učinil nečekané rozhodnutí. Oznámil Afgháncům, že jejich země se stala republikou. Afghánský konflikt v nejvyšších patrech královské rodiny není v Asii zase tak ojedinělý. Například o dva roky později podlehl atentátu saúdskoarabský král Fajsal. Kulku mu vpálil do těla jeho vlastní synovec, který se mstil za to, že před lety při sporech o zavádění televizního vysílání v ultrakonzervativním islámském království byl zabit jiný člen vládnoucího klanu Saúdů.


4.8.2008 12:28:26

28


V sousedním Ománu svrhl v roce 1970 princ Kábus svého otce a stal se sultánem, protože se nemohl dívat na to, jak stárnoucí monarcha drží zemi ve středověkých poměrech a totální izolaci od okolního světa. A později, v roce 2000, v Nepálu korunní princ dokonce zavraždil krále i královnu za to, že mu nechtěli povolit sňatek se ženou, kterou si vybral. Po masakru v královském paláci obrátil zbraň i proti sobě. Ve všech těchto případech se monarchie otřásly, ale zůstaly zachovány. Pouze v Afghánistánu vyústila rodinná roztržka v její pád.*) Podivný konec, který nevěštil do budoucna nic dobrého. I proto, že Daúd v armádě spoléhal na muže, kteří se netajili sympatiemi k marxismu i Sovětskému svazu a ke straně, která tyto názory v zemi už osm let hlásala. Byť s minimálními úspěchy.

MARXE V KÁBULU NEZNALI K tomu, aby mohla sovětská velmoc začít spřádat plány i na politické vládnutí Afghánistánu, jí zpočátku chybělo jedno. Existence domácí marxisticko-leninské strany, která by v budoucnu mohla převzít moc. To se změnilo na Nový rok 1965. Afghánský komunismus začal psát svoji historii tento den v jednom malém bytě v kábulské čtvrti Karte Char. Sedmadvacet mužů a jedna žena se sešli v obývacím pokoji básníka Núra Muhammada Tarakího, aby zde společně založili Lidovou demokratickou stranu Afghánistánu (LDSA). Strana si dala věru smělý cíl. Přesunout Afghánistán z preindustriální éry do socialismu. V zemi, kde prakticky neexistovala dělnická třída, kde většina lidí byla přesvědčenými a hluboce věřícími muslimy, a kde nikdo pořádně nevěděl, co Marx a Lenin hlásali. Podle svědectví bývalých členů strany v té době v Afghánistánu ani neexistovala komunistická literatura. Jen několik málo lidí mělo přístup k perským překladům komunistických klasiků, které vydala íránská komunistická strana Túde. V prvním programovém prohlášení, přijatém 1. ledna v kábulském obývacím pokoji, se uvádí: „Lidová demokratická strana Afghánistánu je nejvyšší politickou organizací a předvojem dělnické třídy a všech pracujících v Afghánistánu. Ideologií strany je praktická zkušenost marxismu*)

V době příprav výroby této knihy byla v Nepálu 28. 5. 2008 vyhlášena republika, pozn. red.


4.8.2008 12:28:26

Zdivočelá země

29

-leninismu. Strana je založena na dobrovolném spojení pokrokových a uvědomělých lidí Afghánistánu. Dělníků, rolníků, řemeslníků a intelektuálů.“ V řadách afghánských komunistů ale velmi záhy začala mezi vůdci klíčit osobní nevraživost a nesmiřitelné sektářské nepřátelství. V politice se obvykle nejvíce nenávidí nikoliv politici a strany, které jsou na opačné straně politického spektra, ale spíše bývalí spojenci a spolubojovníci, kteří se od sebe odtrhli a snaží se voliče oslovit podobným nebo stejným programem. LDSA toho byla exemplárním případem.

VLAJKA PROTI LIDU Už dva roky po svém vzniku se LDSA rozštěpila na dvě křídla, navzájem se nenávidící. Jmenovaly se podle tiskovin, které vydávaly. Umírněnější skupina si říkala Parčam (Vlajka). Jejími členy byli hlavně intelektuálové z Kábulu a dalších velkých měst, často Tádžikové. Parčam prosazovala tzv. postupnou cestu k socialismu a tvrdila, že na revoluční změny Afghánistán není připraven. Spolupracovala i s nemarxistickými politiky a její členové – hlavně ti z armády – se podíleli na Daúdově republikánském puči v červenci 1973. Radikálové si říkali Chalk (Lid). Neuznávali kompromisy a chtěli co nejrychleji za každou cenu revoluci a diktaturu proletariátu. Skupinu tvořili převážně Paštúnové z menších měst nebo nižších vrstev. Parčam obviňovali ze zrady marxisticko-leninských ideálů. Obě frakce však v prvních letech neměly více než několik stovek členů. Ve volbách v letech 1965 a 1969 komunisté příliš neuspěli. Mohli kandidovat jen jako jednotlivci, ne pod hlavičkou strany. V roce 1965 se dostali do 218členného zákonodárného sboru čtyři, v roce 1969 dokonce jen dva. Co se jim však dařilo stoprocentně, bylo dohánění konzervativních muslimů a islámských duchovních k vzteku. Řada muslimů viděla dílo ďábla i v idejích sekularismu a oddělení politiky od náboženství, natož pak v myšlenkách ateismu a otevřeného nepřátelství vůči islámu.

PROROK LENIN, NE MOHAMED V časopise Parčam vyšla například oslavná óda sepsaná v tradičním stylu tak, jak byla vždy sepisována na muslimského proroka Muhammada.


4.8.2008 12:28:26

30


Autor v ní však vzdal hold nikoliv Mohamedovi, ale Leninovi. Někteří klerikové vzteky šíleli a žádali potrestání autora. Daúd ve svém puči komunistů využil, ale o moc se s nimi dělit nehodlal. Brzy je začal pronásledovat stejně jako radikální islamisty. Ti začali v polovině sedmdesátých let odcházet do Pákistánu, kde se rodily první exilové opoziční skupiny a ozývaly se první výzvy k džihádu. Boji na obranu islámu ve válce proti nevěřícím agresorům. Nový vládce nestál o levičáky ani islamisty. Sám to okomentoval slovy: „Nepotřebujeme v Afghánistánu žádné importované ideologie.“ Co on sám potřeboval, byli schopní apolitičtí technokraté a loajální spolupracovníci. A přestože Moskva oficiálně změnu režimu uvítala, brzy byla nemile překvapena. Daúd totiž začal zahraničněpolitickým kormidlem otáčet. V neprospěch SSSR. Zřejmě mu došlo, že přílišná závislost na komunistické supervelmoci mu uškodí, a tak se poohlížel jinam. Kontaktům s USA a západní Evropou se nebránil, ale nestavěl na nich. Svoji pozornost zaměřil na Indii. Brzy ze země odvolával sovětské poradce a nahrazoval je Indy. Sovětské zbraně nakupoval dál, ale vojáky chtěl místo do Moskvy posílat na stáže do Káhiry a Dillí. Jeho hlavním vzorem byl ovšem Írán. Dohodl se s šáhem Rezou Pahlavím na masivní íránské půjčce dvou miliard dolarů a společně naplánovali výstavbu železnice z Kábulu k íránským hranicím. Daúdovo proíránské zaujetí čiší z jedné z jeho nejznámějších fotografií. Je na ní zachycen na návštěvě vykopávek staroperského města Persepolis, obklopen íránskými diplomaty a vojáky. Ve srovnání s monarchií ale Daúd přitvrdil. Žádnou veřejnou kritiku ani hlasité připomínky netrpěl. Král Záhir byl bezpochyby autoritativním vládcem, ale nebyl surovým diktátorem. Za jeho režimu tajná policie neklepala brzy nad ránem na dveře bytů, kritici nemizeli za bílého dne ve vězení a přiznání se nevynucovala krutým mučením. Tuto praxi zavedl v Afghánistánu Daúd. Prvnímu afghánskému prezidentovi hrál do karet ropný boom v sedmdesátých letech. Afghánistán v této době vyvážel ještě hodně zemního plynu a jeho vysoké ceny na mezinárodním trhu přinesly státní pokladně vyšší příjmy. Lidé ve větších městech pocítili růst životní úrovně, venkova se to příliš netýkalo.


4.8.2008 12:28:26

Zdivočelá země

31

CHVÍLE STRANY PŘICHÁZÍ Daúd tušil správně, že ze strany komunistů i islamistů mu hrozí nebezpečí. Ti druzí se pokusili udeřit v roce 1975, ale naivní a nepřipravený pokus ztroskotal a prezidentovi dal záminku k represím. Osnovatelé převratu prchli do Pákistánu. Komunisté čekali na svoji šanci o něco déle, ale nepropásli ji. Sovětská zpravodajská služba KGB přiměla obě křídla afghánských komunistů, aby v zájmu akceschopnosti strany překonala své spory a sjednotila se. Učinila tak v roce 1977. Strana měla v té době už zhruba tři tisíce členů. Nebylo to mnoho, ale figurovali na těch správných místech. Ve vedení armády, na ministerstvech (většinou šlo o tajné členy nebo jen sympatizanty), ve státní správě. Daúd mezitím připravil novou ústavu, ve které uzákonil systém jedné strany, a dostal se také do otevřené roztržky se Sověty, kterým se vývoj v nové republice líbil čím dále méně. Nehodlali na své jižní hranici tolerovat režim, který by jim byl nepřátelský a otevíral by více prostoru pro Spojené státy a západní Evropu. Tedy hlavní protivníky ve studené válce. V roce 1977 přijel Muhammad Daúd do Moskvy. Sovětský vůdce Leonid Brežněv jej přijal jako představitele spřátelené země, ale brzy změnil tón. Požadoval, aby afghánský prezident vyhostil západní poradce, protože prý jde převážně o špiony. Obzvláště mu vadilo, že cizinci působí i na severu Afghánistánu poblíž hranic se SSSR. Daúd to označil za zasahování do vnitřních věcí. Pak ztratil nervy a udělal něco, na co v Kremlu nebyli zvyklí. Vstal a bez rozloučení odkráčel. Až na naléhání vlastního ministra zahraničí se ještě jednou vrátil a ohromenému Brežněvovi a dalším sovětským pohlavárům urychleně a nedbale podal ruku. Kremelská schůzka Daúda prezidentskou funkci a život ještě nestála, ale moc a vůli komunistů odstranit jej podcenil. Alespoň soudě podle toho, co se odehrálo v Kábulu už v dubnu následujícího roku. 17. dubna krátce po půlnoci zaklepali na dveře člena LDSA Míra Chajbára v Kábulu dva muži. Když otevřel a vyšel ven, chladnokrevně spustili palbu z připravených pistolí. Zemřel muž, který patřil k šéfideologům strany a měl na starosti verbování členů v armádě. V řadách strany to


4.8.2008 12:28:26

32


způsobilo poprask. Vedení okamžitě obvinilo z vraždy Daúda a pohřeb zavražděného předáka se změnil v demonstraci. Přišlo na ni asi patnáct tisíc lidí a řečníci otevřeně vyzývali ke svržení prezidenta a k revoluci. To Kábul do té doby nezažil. Daúd si poslechl záznam z projevů na pohřbu a 26. dubna dal svým lidem jednoznačný příkaz. Zatknout všechny důležité komunisty, hlavně ty v armádě. Bylo to jeho poslední nařízení, protože komunisté přešli do protiútoku. Rozhodli se riskovat, neboť odměna pro vítěze byla lákavá. Ovládnutí Afghánistánu. Až po letech se přišlo na to, že pistolníky na Chajbára neposlal Daúd, ale radikální komunisté z frakce Chalk. „Revoluci“ tak rozpoutali originálním způsobem: vraždou vlastního člověka. Masové zatýkání začalo. Za mřížemi se během několika hodin ocitlo celé vedení LDSA, včetně předsedy Núra Muhammada Tarakího. Ale členové strany v armádě už v tu dobu měli jasno. Je třeba se vzepřít, stranické vedení osvobodit a naopak uvěznit Daúda a další představitele režimu. Jak přesně ke zvratu došlo není dodnes jasné. Jedna z verzí uvádí, že místopředseda strany a bývalý poslanec parlamentu Háfizulláh Amín unikal ještě několik hodin po vydání rozkazu zatčení a stihl napsat na papírek pokyn pro jednoho z generálů letectva, aby zavelel k povstání. Papírek prý generálovi předal Amínův syn. Podle méně romantické verze se přední armádní činitelé, kteří byli členy komunistické strany obávali, že budou po zatčení vedení LDSA prozrazeni a popraveni. A neměli tak vlastně jinou možnost tomu předejít, než pokusit se režim svrhnout a sami se postavit do čela země.

TENTOKRÁT TEKLA V PALÁCI KREV Na poradě čtyř generálů – vesměs tajných komunistů – se rozhodlo o útoku na prezidentský palác Arg, kde měl Muhammad Daúd kancelář a zároveň i rezidenci. V poledne se z různých směrů vydalo městem na šedesát tanků, které palác obklíčily. Naneštěstí pro Daúda byl čtvrtek, což je v muslimských zemích první volný den (ve většině islámských států jsou víkendem čtvrtek a pátek,


4.8.2008 12:28:26

Zdivočelá země

33

nikoliv sobota a neděle jako v Evropě). Nikdo už nepracoval, takže bylo pro zaskočeného prezidenta těžké mobilizovat veřejnost a přivolávat posily. Telefonní spojení bylo o víkendech ještě horší než ve všední dny a navíc ho rebelové brzy úplně přerušili. Část armády, která zůstala loajální k Daúdovi, byla zmatená, odříznutá od informací a nedokázala reagovat. Palác bránilo necelých dva tisíce členů prezidentské gardy, takže ve čtyři hodiny odpoledne vzbouřenci povolali bombardéry z letecké základny v Bagrámu, vzdálené asi padesát kilometrů od metropole. Migy a letouny Su-25 měly přimět obránce paláce ke kapitulaci. V půl šesté odpoledne pučisté ovládli klíčový prostředek komunikace. Budovu rozhlasu. Televize ještě nebyla v Afghánistánu rozšířená a noviny četlo jen málo lidí. Klíčovou úlohu hrálo rádio. Když pak vedení pozemních sil obsadilo budovu ministerstva obrany, kde se soustředily poslední zbytky příznivců potápějícího se režimu, bylo jasné, že je rozhodnuto. Daúda ovšem litoval málokdo. Represemi a tvrdým umlčování kritiky si pohněval kdekoho. Země zůstala v době převratu v klidu, ostatně mimo Kábul a několik větších měst stejně ani nikdo pořádně nevěděl, co se děje. Prezidentovi věrní se drželi proti přesile statečně až do noci. Ale podlehli. Vítězní vzbouřenci zastřelili Daúda i s osmnácti členy jeho rodiny v bytě uvnitř paláce ve čtyři hodiny ráno. Šest let poté, kdy vedl vítězný puč, se tentokrát ocitl na opačné straně. Přitom někteří vojáci se paradoxně zúčastnili obou převratů. Daúd zřejmě nevěřil, že by ho něco podobného mělo potkat. Už za několik dní měl coby prezident v Kábulu hostit prestižní summit Hnutí nezúčastněných zemí. Kolosu sdružujícímu desítky států, které se v době studené války nechtěly přiklonit ani k USA, ani k SSSR a snažily se o vytvoření jakési třetí síly. Ze slávy však sešlo, kvůli změněné politické a bezpečnostní situaci byl summit odvolán. Už 27. dubna v sedm hodin večer, ještě v době, kdy se v prezidentském paláci tvrdě bojovalo, oznámil rozhlas první poselství nového režimu. „Poprvé v historii Afghánistánu zmizely poslední zbytky monarchie, tyranie a despotismu. Veškerá moc ve státě je v rukou lidu.“ Afghánistán se ocitl v rukou nepočetné skupiny marxistů dychtících přetvořit společnost podle vzoru severního souseda, Sovětského svazu. Samozřejmě


4.8.2008 12:28:26

34


k jeho velké radosti, neboť víc než přátelský režim vyznávající stejnou ideologii si Kreml v Afghánistánu nemohl přát. Sověti popírali, že by se sami na puči podíleli. Prý šlo výhradně o vnitroafghánskou záležitost a při pozdějším otevření archivů se skutečně nenašlo nic, co by přímé zapojení Moskvy do útoku na prezidentský palác dosvědčovalo. Sovětský vůdce Leonid Brežněv tehdy sdělil americkému prezidentovi Jamesi Carterovi, že se o změně poměrů v Afghánistánu dozvěděl až z médií. A šéf americké diplomacie Cyrus Vance potvrdil, že USA nemají důkazy o sovětském zapojení do akce. Nepřímo se Moskva na úspěšném převzetí moci komunisty rozhodně podílela. Dlouholetý výcvik afghánských vojáků a dalších expertů v SSSR, jejich indoktrinace marxisticko-leninskou ideologií a průnik zpravodajské služby KGB na klíčové pozice v Afghánistánu přinesly své ovoce. Roky „dřiny“ se vyplatily, strategicky důležitý Afghánistán nyní mířil jednoznačně do sovětské sféry vlivu.

V RUKOU REVOLUČNÍ RADY Dvacátého osmého dubna ráno roku 1978 se Afghánci, aniž to tušili, probudili do nové éry. Budování komunismu. Zpočátku ale nový režim neodkryl svou pravou tvář. V dalším prohlášení, odvysílaném rozhlasem 30. dubna, oznámil vytvoření Revoluční rady. Ta dekretem číslo jedna změnila název země z Afghánské republiky na Afghánskou demokratickou republiku. Poprvé také padlo jméno jejího předsedy a tedy nového vůdce země. Núr Muhammad Tarakí. Ten se už 28. dubna sešel v bytě kábulského zpravodaje sovětské tiskové agentury TASS s velvyslancem SSSR Alexandrem Puzanovem. Okamžitě se dohodli na vyslání velkého kontingentu sovětských poradců, včetně agentů KGB. Sovětský svaz jako první také uznal nový režim za legitimní vládu Afghánistánu už 30. dubna. Následovaly ho další spřátelené komunistické režimy, které s potěšením přijaly nováčka ve svém středu. Bulharsko, Mongolsko, Československo, Kuba a Vietnam. Z nekomunistických států si pospíšila s rychlým uznáním jen Indie. Cítila, že noví afghánští vládci budou její spojenci proti dlouholetému rivalovi Pákistánu.


4.8.2008 12:28:26

Zdivočelá země

35

OBDIVOVATEL VŠEHO SOVĚTSKÉHO Nový vládce Tarakí byl velkým příznivcem všeho sovětského a především vůdce bolševické revoluce Lenina. Jméno Taraké většině Afghánců v den zveřejnění zprávy o nové Revoluční radě mnoho neříkalo, znal ho jen úzký okruh lidí.

Núr Muhammad Tarakí – první komunista, který vládl Afghánistánu

Praotec afghánského komunismu hostil na Nový rok 1965 zakládající schůzku LDSA a třináct let poté si sáhl na sen, kterým se opájí každý aktivista strany „revolučního typu“. Revolučním způsobem urval moc a mohl zemi přebudovat podle svých představ. A s podporou země, kterou obdivoval – Sovětského svazu. Tarakí se narodil v roce 1917 v malé vesnici jižně od Kábulu v rodině chudého zemědělce. Patřil k paštúnské národnosti, která Afghánistánu tradičně dominovala. Ale pocházel z kmenového svazu Ghilzáí, zatímco všichni předchozí vládcové a vlivní představitelé vyšli z konkurenčního svazu Durrání. Poprvé tak zemi vládl muž, který nevzešel z tradičních privilegovaných vrstev, ať už původem nebo majetkem. Jak se mohl člověk z malé vesnice v zemi, jako je Afghánistán, „nakazit“ marxismem-leninismem? Zřejmě v Indii. Tarakí pracoval v Kandaháru na jihu Afghánistánu pro přepravní společnost. Z poslíčka a hocha pro všechno se vypracoval do slušného postavení, takže jej firma poslala jako svého zástupce do indické Bombaje. Tam se poprvé setkal s myšlenkami komunismu a beztřídní společnosti. A podlehl jim. Na konci třicátých let se vrátil domů a byl mezi prvními, kdo v Afghánistánu propagovali politickou levici. Proto je poněkud paradoxní, že další profesionální dráha jej zanesla do největší země kapitalismu – do


4.8.2008 12:28:26

36


Spojených států. Přijal nabídku, aby se stal tiskovým atašé na afghánském velvyslanectví ve Washingtonu. Pobyt v USA ho nepřesvědčil o tom, že komunismus je špatnou cestou. Spíše naopak. Jako diplomat skončil poté, co na tiskové konferenci obvinil vlastní vládu a krále z neschopnosti a špatného vedení země. Cestoval zpět, ale ke všeobecnému překvapení ne do vězení. Živil se jako tlumočník, pracoval i pro státní tiskovou agenturu Bachtjár. Ale také psal básně a snil o revoluci. V pozdějších tvrzeních jeho spolustraníků je popisován jako vizionář, který ale nechápal realitu země, v níž se narodil. Své sny chtěl tento bývalý diplomat a básník uskutečnit za každou cenu. Neváhal prolévat krev a ničit životy ve víře, že pro svoji zemi koná dobro. Jeho strana měla v době, kdy se dostala k moci, přibližně šest tisíc členů a několik tisíc sympatizantů. V zemi se 17 miliony obyvatel šlo tedy o nepatrnou skupinku, které se podařilo ve správný čas obsadit správná místa.

JAK NAROUBOVAT CIZÍ IDEOLOGII Zavádět komunismus v zemi, jako je Afghánistán, samozřejmě muselo narážet na problémy. Většina hluboce věřících a konzervativních muslimů měla k ateistické ideologii odpor a považovala nový režim za útok na své hodnoty a svůj způsob života. Proti režimu se okamžitě postavily tradiční elity, jakými byli muslimští duchovní, kmenoví a vesničtí předáci, vlastníci půdy. Staré kmenové tradice, islám a respektování autorit byly posvátnou věcí i pro masu negramotných obyvatel horských vesnic a údolí, které nový režim neměl velkou šanci získat na svoji stranu. Stejně tak i vrstvu vzdělanců, která sice propagovala modernizaci Afghánistánu, ale rozhodně ne v komunistickém balení. S trochou nadsázky lze říci, že existovala-li na světě nějaká země nevhodná pro zpracování obyvatel v duchu marxismu-leninismu a pro její ovládnutí komunistickou stranou, byl to právě Afghánistán. Strana se rozhodla vnutit svoji ideologii a svoje představy zemi násilím. Nacpat ji do chřtánu lidem, kteří o ni nestáli a byla jim odporná, přestože stranu


4.8.2008 12:28:26

Zdivočelá země

37

podporovalo nebo alespoň akceptovalo ne více než pět, možná deset procent populace. Cílem ideologů LDSA bylo zlikvidovat autonomní a polonezávislé postavení mnoha komunit a regionů. A v souladu s leninským principem celou zemi centralizovat, zorganizovat odshora dolů a zničit hlavní konkurenty: náboženství, majetné vrstvy a dosavadní uznávané elity. Velký experiment se sedmnácti miliony lidí začal. Druhého května vydala tisková agentura Bachtjár, která se stala propagandistickými ústy nového režimu, zprávu tohoto znění: „Desítky tisíc našich vlastenců – starých, mladých, žen, mužů a dětí se dnes přišly podívat na palác Arg, který byl zničen kvůli odporu posledního článku despotické královské rodiny, Muhammada Daúda. Vlastenečtí občané se dívali na majestátní paláce a jejich vnitřní zařízení. Přitom si mezi sebou povídali o korupci a tyranii této rodiny, která používala vznosných paláců ke svým zrádným a špinavým cílům. Lidé vyjadřovali vděčnost statečným hrdinům, kteří vítězně strhli věž tyranie a despocie.“

ZÁSAH DO POSVÁTNA: PŮDA A ŽENY Devátého května, vyšel dekret, který ještě více zradikalizoval odpůrce komunistické moci. Strana v dekretu veřejně oznámila své cíle. O marxismu-leninismu se sice výslovně nehovořilo, ale jednotlivé body programu nenechaly ty, kteří měli z nové vlády obavy, na pochybách. Mezi priority zařadil Tarakího režim pozemkovou reformu založenou na přerozdělení vlastnictví půdy, zvýšení gramotnosti, spolupráci se Sovětským svazem, výuku ruštiny jako hlavního cizího jazyka namísto angličtiny. Program se také zmiňoval o zrušení feudálních vztahů. Pozemková reforma byla zásahem do několik staletí budovaného organismu, který na venkově vyvolal velkou bouři. Od ledna příštího roku se měla zakládat na části půdy družstva, přičemž pozemky velkých vlastníků byly zabaveny a přerozděleny mezi rolníky, kteří měli půdy málo nebo pracovali na cizí. Nikdo nesměl vlastnit víc než šest hektarů obdělávané půdy. Podstatou reformy bylo dostat venkov a zemědělství pod kontrolu strany a státu. Zničit bohaté vrstvy obyvatelstva, a tím potenciální opozici,


4.8.2008 12:28:26

38


majetek předat dosud nemajetným. Výsledkem byl chaos, protože noví vlastníci buď odmítali převzít pozemky tímto způsobem, anebo nevěděli, co si s nimi mají počít. Reforma nebyla domyšlená, takže často neměli techniku, semena nebo prostředky na čerpání vody. Kritici LDSA jí později vyčítali, že měla raději investovat do zavlažovacích systémů po celé zemi a nových technologií, když už na venkově chtěla ukončit „feudální poměry“. Brzy se na mnoha místech země rozhořely ozbrojené boje mezi vládními silami a opozicí, takže výsledkem všech těchto zmatků byl pokles výměru obdělávané půdy, a tím i zásobování potravinami po celé zemi. Přitom Afghánistán měl vždy problémy se uživit, protože 85 procent země zaujímají hory a na zbytku se podílí i poušť. Úrodné půdy je málo, jen asi dvanáct procent, a z toho pouze zhruba třetina je dostatečně zavlažována. Strana si navíc po vzoru jiných komunistických režimů vytkla jako cíl budování těžkého průmyslu, což byl v afghánských podmínkách vyložený nesmysl. Dalším krokem, který rozlítil patriarchální venkov, byl zákaz donucování k manželství a překotná snaha o zvýšení gramotnosti obyvatel. Tato

Typická vesnice v severním Afghánistánu


4.8.2008 12:28:26

Zdivočelá země

39

rozhodnutí se skrývala v dekretu číslo sedm zveřejněném 18. října 1978. V Afghánistánu bylo běžnou praxí, že souhlas ženy ke vstupu do manželství nebyl nutný, vše dohodly rodiny. Navíc za nevěstu ženichova rodina platila jakési „nevěstné“. Často šlo o vysoké sumy, které byly výsledkem mnohaletého spoření. Alfabetizační kampaň se zaměřila na muže i na ženy. Učili se číst a psát ve společných učebnách, ovšem z učebnic, které hlásaly oficiální propagandu režimu. Brzo se rozšířily pověsti, že v učebnách dochází k nemorálnímu chování dívek a konzervativní muslimové, kterých byla na afghánském venkově většina, odmítali posílat manželky, sestry a dcery mimo dům. Zejména v paštúnských oblastech je velice silná tradice ochrany cti ženy a za její porušení se považuje i pouhý pohled cizího muže na ženu. Paštúnské ženy na venkově se proto obvykle pohybují jen v rodinném kruhu. Kvůli ochraně cti ženských příbuzných je nemálo Afghánců schopno zabíjet, a to se také dělo. Na venkově padlo rukou vrahů několik učitelů a stranických zapálených kádrů, kteří chtěli šířit osvětu.

DĚLNICKÁ POLICIE Spolupráce se Sovětským svazem spočívala v masové vlně nových sovětských poradců. Po puči jich do Afghánistánu mířily stovky. Zatímco v dubnu 1978 jich bylo v armádě na 350, za rok už více než tisíc. Další dva tisíce poradců působily v ekonomické sféře. Za Tarakím jezdili činitelé Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) odpovědní za styky se zahraničím, mnoho poradců dodala KGB pro budování tajné služby. Ta se jmenovala poněkud bizarně Dělnická zpravodajská služba (KAM) a hned od počátku rozpoutala teror proti všem, kdo představovali pro revoluci ohrožení. Režim zřídil takzvaný Revoluční vojenský tribunál a už v prvních dnech zmizelo beze stopy tisíce lidí. Další skončili v celách, hlavně v obávané věznici Púlí Čarkí nedaleko Kábulu. Strana šla po krku zbývajícím členům bývalé královské rodiny, obchodníkům, vlastníkům půdy, vlivným muslimským duchovním, na západě vystudovaným technokratům a intelektuálům, ministrům a poradcům předchozích vlád.


4.8.2008 12:28:26

40


Podle svědků mizelo v Púlí Čarkí denně kolem padesáti lidí. Někteří byli umučeni k smrti nebo pohřbíváni zaživa. Kromě KGB pomáhala s budováním tajné policie východoněmecká Stasi, která už měla v tomto směru bohaté zkušenosti z Jižního Jemenu a Etiopie. Tam rovněž vládly prosovětské marxistické režimy prosazující svojí vůli hlavně terorem a zastrašováním. Výcviku, lze-li to takto nazvat, se účastnila i bulharská zpravodajská služba. Ta proslula především pozdějším spojením s atentátem na papeže Jana Pavla II. ve Vatikánu v roce 1981. Podle jedné z verzí měli právě Bulhaři najmout tureckého atentátníka Aliho Agcu, přičemž úkolem zabít hlavu katolické církve je pověřila sovětská KGB. Šéfem afghánské tajné policie, a tím hlavou vyšetřovatelů a mučitelů, se stal Asadulláh Sarvání, přezdívaný King Kong. Jeho brutální metody byly po čase i na stranické předáky příliš, a tak jej sesadili. Dál ale platil zákaz nočního vycházení, bedlivě sledován byl každý kontakt s cizinci a ve vězení se mohl octnout kdokoli i pro sebemenší podezření z antipatií k tzv. lidově demokratickému zřízení. Ze státní správy přitom režim propouštěl schopné a zkušené odborníky a na jejich místa dosazoval lidi, kteří se vyznačovali pouze loajalitou ke straně.

GÉNIUS VÝCHODU Vůdce Tarakí se obklopoval sovětskými poradci a naplno si užíval kultu osobnosti. Nechal se titulovat jako Velký učitel, Velký vůdce, Génius východu, Duše a tělo strany. Noviny otiskovaly jeho fotografie před davem tleskajících lidí, často ale šlo o fotomontáže. V prosinci 1978 rozhlas oznámil, že jeho rodný dům bude přeměněn v národní muzeum a do vesnice povede nová silnice přes nové mosty. Ve svých projevech se už neskrývaně hlásil k Leninovi, kábulské noviny také začaly otiskovat fotografie Marxe a Lenina. Tarakí hovořil o boji mezi socialismem a imperialismem od doby Velké říjnové socialistické revoluce a afghánský puč z dubna 1978 podle jejího vzoru nazval Velkou dubnovou revolucí. Masakrování odpůrců ospravedlňoval tím, že oni, kdyby byli u moci, by si počínali vůči svým oponentům stejně. „Kdo proti nám kuje pikle v temnotách, v temnotách bude zlikvidován,“ byla jeho oblíbená věta.


4.8.2008 12:28:26

Zdivočelá země

41

Krvavou kampaň proti muslimským duchovním, kteří byli často stříleni pro výstrahu před zraky vesničanů, hájil potřebou oddělit od islámu předsudky a zpátečnictví. Jinými slovy změnit ho pro své potřeby a cíle. „Chci očistit islám. Od nánosů balastu, špíny, předsudků, pokřivených tradic. Vytvoříme progresivní, moderní islám,“ prohlásil. Afghánský režim demonstroval rozhodnost vůči islámské konkurenci úderem proti nábožensky vlivné rodině Mudžaddádíú. Členové tohoto klanu stáli v čele islámského mystického řádu Nachšbandíja, který měl v Afghánistánu mnoho následovníků a byl stoupencem monarchie. Komunisté povraždili téměř sedmdesát příslušníků tohoto rodu v únoru 1979. Některé z obětí strčili do barelů a ty odnesli na střelnici, kde do nich nechali cvičně pálit vojáky. Ti neměli tušení, že je někdo uvnitř.

V KREMELSKÉM OBJETÍ Cílem Tarakího bylo pevně zakotvit pod sovětskými křídly. Vstoupit do Varšavské smlouvy i Rady vzájemné hospodářské pomoci. Spolu se svým zástupcem a mužem číslo dvě ve straně Háfizulláhem Amínem proto žádal Moskvu o další poradce a další zbraně. „Naučte nás řídit stát,“ vyzývali prý své sovětské kolegy. Nové vztahy přijel Tarakí potvrdit v prosinci 1978 do Kremlu. Brežněv jej přijal nadšeně a ujistil svého hosta, že ho „nenechá padnout“. Vyvrcholením návštěvy byl 5. prosince podpis Smlouvy o všeobecné vzájemné spolupráci mezi Sovětským svazem a Afghánistánem. Dohody podobného názvu a znění Kreml podepisoval se všemi satelitními státy a stejně jako ty předchozí i tato smlouva obsahovala kouzelnou formulku o pomoci při ohrožení bezpečnosti nebo napadení. Právě touto smlouvou sovětské vedení za rok zdůvodňovalo vyslání armády. Kromě toho Brežněv slíbil Tarakímu masivní hospodářskou pomoc. Nicméně v Moskvě panovaly obavy. Ne z toho, že by afghánské vedení nebylo dostatečně komunistické, ale paradoxně spíše naopak. Zkušení harcovníci z KGB viděli, jak terorem a násilím staví strana proti sobě stále více Afghánců a ozbrojený odpor narůstá. Po drobných ozbrojených střetech propukaly rozsáhlejší revolty hlavně ve východních provinciích


4.8.2008 12:28:27

42


u hranic s Pákistánem. Právě v sousedním Pákistánu měli zejména islamističtí odpůrci režimu své základny a příznivě jim byl nakloněn i nový pákistánský prezident Zijául Hak.

VZPOURA KONVERTITŮ První povstání hodné toho jména propuklo v červenci 1978 – tedy necelého čtvrt roku po komunistickém převratu – v provincii Núristán na severovýchodě Afghánistánu. Místní ozbrojenci vyhlásili režimu boj pod praporem islámu a začali z regionu vyhánět vojáky, policisty a všechny, kteří sympatizovali z komunisty. Núristán je zajímavý tím, že šlo o poslední území Afghánistánu, které ještě na konci devatenáctého století odolávalo islámu. Místní obyvatelé vyznávali pohanské kulty a k přijetí víry proroka Mohameda je donutila až trestná výprava z Kábulu. Toto území proto afghánští muslimové donedávna nazývali Káfiristán (od slova káfir označující nevěřícího v pejorativním smyslu) a po obrácení na víru se oficiálně nazývalo právě Núristán (núr znamená v arabštině světlo). Núristánci tak planuli vírou stále relativně čerstvých konvertitů, která často bývá nejzapálenější a nejbojovnější. Komunistická ateistická moc, opomíjející islám nebo jej dokonce kritizující, byla pro ně nepřijatelná. Krátce poté se vzbouřilo i nedaleké údolí Pandžšír, zhruba tři hodiny cesty automobilem od Kábulu. Následovaly další oblasti. Vláda začala nad částí venkova ztrácet kontrolu. Nemenším problém byly dezerce z armády. Mnoho branců nechtělo pod novým vedením sloužit, a tak se vojsko, které v dubnu 1978 čítalo 120 tisíc mužů, začalo povážlivě tenčit. Někteří vojáci jen utíkali domů, ale jiní – což bylo pro režim horší – mizeli i se zbraněmi v horách a přidávali se k nespokojencům a povstalcům. A aby toho nebylo málo, rozhořel se naplno vnitrostranický konflikt mezi dvěma odnožemi Lidové demokratické strany Afghánistánu, Chalkem a Parčamem. Radikálové z Chalku postupně členy Parčamu ze všech důležitých funkcí vytlačili, některé dokonce vsadili do vězení. Oblíbeným trikem, jak se zbavit stranických konkurentů, bylo jejich odesílání na diplomatické mise do zahraničí. Nejvýraznější


4.8.2008 12:28:27

Zdivočelá země

43

osobnost Parčamu Babrak Karmal byl po puči krátce viceprezidentem, ale pak musel vzít zavděk velvyslaneckým postem v Praze. Další parčamisté skončili v Bělehradě, Teheránu, Ulánbátaru a na podobných štacích.

SMRT AMERICKÉHO VELVYSLANCE Spojené státy pohlížely na vývoj v Afghánistánu od dubnového převratu se znepokojením. Vše, co posilovalo Sovětský svaz, automaticky oslabovalo USA. Taková byla logika studené války. Nicméně větší starosti než komunisté v Afghánistánu dělal Američanům vývoj v sousedním Íránu. Režim jejich hlavního blízkovýchodního spojence, šáha Rezy Pahlavího, se hroutil. Pod náporem celonárodních protestů, v jejichž čele stál rezolutně protiamerický ajatolláh Chomejní. Šáh v lednu narychlo a jak se brzy ukázalo navždy opustil Teherán. První únorový den triumfálně dorazil z pařížského exilu Chomejní. Revoluce, která rozbouřila islámský svět, triumfovala. Pak ale došlo k události, která americkou pozornost připoutala o kus dál na východ. V Afghánistánu sílily boje mezi režimem a opozicí a za rostoucího chaosu a násilí se 14. února v Kábulu zmocnilo čtyřčlenné ozbrojené komando amerického velvyslance Adolpha Dubse. Po divoké jízdě ulicemi města se s ním zabarikádovalo v hotelu. Nešlo o islámské fundamentalisty, jak se zpočátku soudilo, ale o členy obskurní a málo známé maoistické skupiny. Stoupenci myšlenek čínského vůdce Mao Ce-tunga žádali po vládě, aby z vězení propustila několik jejich soudruhů. Premiér Háfizulláh Amín ale odmítl vyjednávání a nařídil policejnímu oddílu útok na hotel. Akce skončila katastrofou, protože když ustala prudká palba, byli po smrti dva ze čtyř únosců, ale také americký velvyslanec. Další dva únosci uprchli a policie je za několik hodin zastřelila na opačném konci Kábulu. Washington byl šokován. Prezident James Carter obvinil Amína, že záměrně odmítl vyjednávat a přál si velvyslancovu smrt. Pomoc Afghánistánu, v té době už tak dost okleštěnou, Carter zastavil. Rok 1979 byl vůbec nešťastným pro americké ambasády na pomezí blízkého východu a jižní Asie. Po Kábulu se staly terčem útoků


4.8.2008 12:28:27

44


i velvyslanectví v metropolích sousedních zemí, Íránu a Pákistánu. V pákistánském Islámábádu napadlo několik tisíc radikálů velvyslanectví po rozšíření fámy, že americká ozbrojená komanda zasahují ve Velké mešitě v Mekce, nejposvátnějším to místě islámu, proti tamním vzbouřencům. Rozlícení mladíci řádili v komplexu několik hodin, protože pákistánský prezident Hak a armádní špičky byly v ten den mimo hlavní město a bez nich nikdo nedokázal rozhodnout o zásahu. Američtí diplomaté se museli skrýt v jedné místnosti. Všechno kolem hořelo, včetně více než dvaceti automobilů s diplomatickými značkami. Když se násilníci uklidnili a odešli domů, byla většina objektu zničená a vypálená. O život přišel jeden Američan a uhořelo několik pákistánských zaměstnanců. Jen pár dní nato obsadili radikální íránští studenti a stoupenci ajatolláha Chomejního americké velvyslanectví v Teheránu. Aby donutili Washington vydat zpět svrženého šáha, zmocnili se pětašedesáti amerických diplomatů. Zadržovali je přesně 444 dní a propustili až v den, kdy nově zvolený prezident Ronald Reagan skládal přísahu. Více než patnáct let po zmíněných událostech jsem navštívil obě tato velvyslanectví. Nabízejí odlišný pohled. Pákistán je spojencem USA, takže před komplexem hlídkují pákistánští vojáci. Mají tam stany a před budovou si suší prádlo, včetně spodního. Do kanceláří se však vstupuje masivními železnými dveřmi, které lze hermeticky uzavřít. Komplex v centru Teheránu na bývalé Rooseveltově třídě dál obývá islámská nadace a zdi jsou pomalovány protiamerickými hesly. A kromě jiného i malůvkou Sochy svobody, která má však místo tváře jen lebku. U vstupní brány je stále vidět otisk amerického znaku v místech, kde byl kdysi umístěn. Írán a Spojené státy zůstávají nepřátelé. Bouřlivý rok 1979 na amerických ambasádách v tomto regionu nepřímo náležitě zanalyzoval ve svých pamětech Henry Kissinger. „Jižní okraj Asie – Írán, Pákistán, Afghánistán – je světovým regionem, který může Američanům připadat vzdálený a podivný, přesto však hraje ústřední roli v bezpečnosti světa.“ Den, kdy v Kábulu zemřel Dubs, byl zároveň dnem počátku exodu většiny Američanů a Západoevropanů, kteří ještě v zemi zůstávali. Afghánistán už pro ně nebyl bezpečný.


4.8.2008 12:28:27

Zdivočelá země

45

NOVÁ VLAJKA. RUDÁ Na začátku roku bylo v zemi na pět tisíc poradců ze SSSR a mnohým Afgháncům začalo docházet, že pokud se nic nestane, skutečná rozhodnutí o jejich osudech se budou přijímat v Moskvě, ne v Kábulu. A komu to dlouho nebylo jasné, pochopil to po přijetí dekretu o změně vlajky. Tradiční afghánskou zeleno-černo-bílou trikolóru totiž vláda nahradila novou vlajkou. Byla poměrně jednoduchá: celá rudá, v levém horním rohu s hvězdou a nápisem Lid. Připomínala tak vlajku sovětskou nebo čínskou. Série vzpour roku 1979 začala v jedné z nejzaostalejších a nejizolovanějších částí Afghánistánu. V Hazárdžátu v geografickém středu země, který obývají šíitští Hazárové. Proti komunismům se tady lidé vzbouřili v únoru. Vyrazili proti sídlům strany, úřadům místní správy, policejním stanicím a kasárnám se vším, co bylo po ruce. S meči, sekerami, několik desítek let starými puškami, noži i jednoduchými holemi. S výjimkou regionální metropole Bamjánu vláda v této oblasti de facto nevládla. Ale nechala Hazáradžát na pokoji, protože nešlo o strategicky důležitou oblast a navíc brzy musela řešit mnohem vážnější vzpouru.

POVSTÁNÍ V HERÁTU Rebelie propukla na západě země. V Herátu poblíž íránských hranic. Herát je město s bohatou historií, kulturně ovlivněné Persií. Bývalo jedním z nejvlivnějších měst Asie v patnáctém století, kdy se za panování dynastie Timúrovců stalo sídlem vzdělanosti, literatury a honosné perské architektury. Herát přijal komunistický puč a plíživou sovětizaci země s krajním odporem a 15. března 1979 explodoval. K akci vyzval kapitán afghánské armády Ismáíl Chán, který veřejně deklaroval vypovězení poslušnosti „komunistickému velení“. Převážná část jeho mužů šla s ním, vzbouřila se vlastně kompletní sedmnáctá armádní divize dislokovaná v Herátu. A přidali se k ní obyvatelé města. Události v Herátu poprvé odkryly nenávist, kterou řada Afghánců k novému režimu cítila. Lidé vyzbrojení vším, co mohlo být použito jako zbraň, zabíjeli místní komunisty a všechny, kdo se nějakým způsobem angažovali v novém režimu. Rozlícený dav se pak vrhl na ubytovnu, kde


4.8.2008 12:28:27

46


žily desítky sovětských poradců s rodinami. Některé stáhli zaživa z kůže, jiné nabodli na řeznické háky a nosili je ulicemi města jako trofeje. Vzbouřenci ovládli Herát na několik dnů, vláda nad ním ztratila kontrolu. Kábulští vůdci poprvé propadli panice, že se nemusejí udržet. Tarákí v telefonickém rozhovoru žádal sovětského premiéra (oficiálně označovaného jako předseda Rady ministrů SSSR) Alexeje Kosygina o pomoc. Vyzval jej, aby Sověti poslali letadla a tanky s vojáky pocházejícími ze středoasijských republik SSSR. Z Turkmenistánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu. „U nás lidé těchto etnik také žijí, tak je převlečte do našich uniforem a nikdo nic nepozná,“ žádal Tarakí. „Domnívám se, že celou věc poněkud zjednodušujete,“ odpověděl Kosygin. Slíbil ale zesílené dodávky zbraní, což se ještě na konci března stalo. Afghánská armáda dostala obrněná vozidla, tanky, bojové helikoptéry. Sice početně krvácela útěky dezertérů, ale o zbraně nouzi neměla. Afghánští komunisté věděli, že pokud ukáží slabost a nerozhodnost, nepřítel toho využije. A rozhodli se brutalitu přebít ještě větší brutalitou. K Herátu vyrazily v jižním směru z Kandaháru pozemní jednotky a velení letectva povolalo bombardéry. Rozkaz zněl: za každou cenu vyrvat Herát z rukou rebelů. Spojená pozemní a letecká ofenziva stála po několika dnech život mnoha tisíc – odhadem až dvaceti tisíc – obyvatel města. Z centra starobylé architektonické perly zbyly ruiny. Jako by se po mnoha staletích oživila vzpomínka na rok 1222, kdy Čingischán nechal přes 150 tisíc obyvatel Herátu bez milosti zmasakrovat, přežilo tehdy jen několik stovek lidí. Tentokrát se vrátilo město zpět do rukou komunistů. Ismáíl Chán ovšem unikl a na západě země se postavil do čela odboje. Rozsah zvěrstev byl plně odhalen až na začátku devadesátých let, kdy byly za městem nalezeny masové hroby narychlo pohřbených obětí.

NA CESTĚ K OBČANSKÉ VÁLCE Režim si krutě počínal i na opačné straně Afghánistánu. Při operacích, které měly za cíl zabránit ozbrojeným rebelům v přechodu hranice z Pákistánu, obklíčila armáda v dubnu 1979 vesnici Kerala v provinci Kunar, vzdálenou asi pětadvacet kilometrů od Pákistánu. Vesničany vojáci vinili z toho, že pomáhají povstalcům, a v záchvatu zuřivosti postříleli přes tisíc


4.8.2008 12:28:27

Zdivočelá země

47

neozbrojených mužů. Všechny pohřbili v masových hrobech. Ženy a děti před tím nahnali do mešity. Podobných případů přibývalo. Ve stejné provincii byla krátce nato vypálena další vesnice Sulajmán Chel. Ze severu byly hlášeny případy stovek lidí utopených v řece Amudarji, která tvoří přírodní hranici mezi Afghánistánem a Sovětským svazem. Prorežimní fanatici ve vesnicích často přiváželi místní vůdce, předáky kmenů a muslimské duchovní na jedno místo, kde je bili, ponižovali a nutili lidi, aby na ně plivali. Také vzpoury se ale množily. Jen týden po Herátu povstala 21. března kasárna v Džalálábádu, velkém městě východně od Kábulu, bývalém zimním sídle afghánských králů. Posádka rebelovala už také přímo v metropoli, konkrétně v pevnosti Bala Hissár na jižním okraji města. V polovině května přešla na stranu protivládních povstalců hned celá brigáda ve strategicky důležitém městě Chóst ležícím téměř na hranici s Pákistánem. Znamenalo to ztrátu dvou tisíc mužů i s těžkými zbraněmi a obrněnými vozidly. Bojovalo se už dokonce i na hlavních silničních tazích. Rebelové přepadali silnice mezi Kandahárem, Kábulem a Mazáre Šarífem, často blokovali dopravu i několik dní. Posledním relativně klidným ostrovem byl Kábul, ale i tam vládní budovy a další důležité objekty hlídaly tanky. Afghánistán se propadal do občanské války. A v Moskvě klíčily obavy, že ji spřátelený vládnoucí režim nemusí vyhrát.

KRITIKA Z MOSKVY Kremelští vůdci znovu, tentokrát už důrazněji, vyzvali afghánské soudruhy k umírněnějšímu postoji. Šéf KGB Andropov v tajném referátu určeném pro politbyro uvedl, že vedení LDSA se chybně rozhodlo pro totální a zbrklou konfrontaci s islámem, což je připravilo o širší podporu a naopak nahrálo nepřátelům revoluce. Poslal dokonce prezidentovi Tarakímu dopis, v němž ho vyzval, aby byl smířlivější k islámu a nezraňoval tolik náboženské cítění obyvatel. Tajnou zprávu, určenou pro nejvyššího kremelského vůdce Brežněva, vypracoval v červnu čtyřčlenný zvláštní výbor. Jeho členy byl šéf KGB Jurij Andropov, ministr obrany a veterán z druhé světové války Dmitrij Ustinov, ministr obrany Andrej Gromyko a šéf KSSS pro vztahy se


4.8.2008 12:28:27

48


zahraničím Boris Ponomarjov. Ve zprávě se konstatovalo, že pro sovětské zájmy v Afghánistánu je situace kritická. Strana je slabá, nemá podporu obyvatel a má špatné vedení. „Strana nevzala v úvahu vliv a sílu islámských fundamentalistů,“ nechal se slyšet ministr Ustinov. Andropov ale poprvé naznačil, že by Moskva mohla do dění v Afghánistánu přímo zasáhnout a zachránit tamní revoluci. „Nesmíme si dovolit Afghánistán ztratit,“ poznamenal. Zkušenosti s invazí už měl. V roce 1956, kdy sovětská armáda rozdrtila maďarské povstání, byl velvyslancem v Budapešti. Právě jeho dopisy, telefonáty a apely zřejmě výrazně přesvědčily dlouho váhajícího Nikitu Chruščova, aby na maďarskou metropoli přece jen poslal tanky. A jelikož se stal hlavou KGB v roce 1967, podílel se i na invazi do Československa o rok později. Ze své pracovny v proslulé budově na Lubjanském náměstí v centru Moskvy – kde sídlila už obávaná Stalinova NKVD – řídil rozsáhlý sledovací a represivní aparát. S cílem udržovat komunistickou moc tam, kde byla, a rozšiřovat ji tam, kde k tomu jsou vhodné podmínky. Právě KGB byla v Moskvě hlavní silou, která prosazovala invazi a Brežněva s celým politbyrem přesvědčila, že je nutné desítky tisíc vojáků poslat přes jižní hranici.

KREML A ISLÁM O důvodech, které Kreml k rozhodnutí vedly, se dodnes spekuluje. Jedním z motivů byly obavy, že po pádu íránského šáha budou chtít USA s pomocí spřízněného režimu ovládnout Afghánistán. Porážka afghánských komunistů by navíc byla ranou pro prestiž SSSR a pro tvrzení, že proces vítězného postupu socialismu ve světě je nezvratný. Odtajněné dokumenty také naznačují, že jedním z faktorů při sovětském rozhodování byl islám. Respektive strach, že když se moci v Afghánistánu chopí islamisté, budou destabilizovat všechny muslimské republiky Sovětského svazu. To Moskva nechtěla dopustit. Zejména Andropov si byl vědom, že islám má v sovětské Střední Asii potenciál ohrožovat pevnost režimu. Děsil ho vypjatý antikomunismus radikálních muslimů a to, co by nastalo, pokud by v Afghánistánu triumfovali. Historie to už ostatně jednou napověděla, protože sovětská moc měla problém dostat muslimskou Střední Asii úplně pod kontrolu. Muslimští


4.8.2008 12:28:27

Zdivočelá země

49

povstalci na území Uzbekistánu,Turkmenistánu a Tádžikistánu, známí v sovětské propagandě jako basmačové (turecké slovo pro bandity), vedli proti Kremlu partyzánskou válku od roku 1923 a poslední skupiny se udržely až do období hlubokého stalinismu kolem roku 1936. Mnoho těchto basmačů tehdy uprchlo na jih do Afghánistánu. A jejich potomky tam tedy čekalo šest desetiletí poté další střetnutí s Rudou armádou. Při plánování invaze do Afghánistánu si tak sovětští vůdci možná vzpomněli na slova, která se v Moskvě tradovala v dobách carů. O tom, že nejlépe strážená ruská hranice je ta, na jejíž obou stranách jsou ruští vojáci.

ŠÉFIDEOLOG ZNOVU ŽÁDAL ZÁSAH Pro invazi nejvíce horoval – vedle KGB – šéfideolog KSSS Michail Suslov. Ocelový stalinista a stoupenec tvrdého postupu vůči sebemenší hrozbě pro stranu. Doma i v zahraničí. Muž, který byl ve druhé polovině sedmdesátých let hlavou cenzorů v zemi. Jako vrchní instance rozhodoval o tom, které knihy mohou vyjít, které filmy je možné natočit nebo promítat, které zahraniční časopisy čtenáři v SSSR smějí číst, a které už ne. V roce 1956 ho Chruščov vyslal jako vyjednavače do revolučního Maďarska. Suslov se po návratu vyslovil jednoznačně pro co nejtvrdší postup a rozdrcení rebelujících Maďarů. „Nebezpečí návratu buržoazie vyvrcholilo. Jen prostředky okupace nám zabezpečí v Maďarsku vládu, která nás bude podporovat,“ hlásil v Kremlu. Třiadvacet let poté zůstávaly jeho názory stále stejné. Brežněvovi údajně řekl, že Moskva musí na základě podepsané smlouvy přijít na pomoc bratrskému režimu. Pokud by to neudělala, další sovětští klienti by ztratili jistotu, že se mohou na Moskvu spolehnout. A to by oslabilo všechny komunistické strany po celém světě. Jinými slovy Sovětský svaz potřeboval demonstrovat, že neztratil nic ze své imperiální vůle rozšiřovat svůj vliv, kdekoliv je k tomu příležitost.

OSMADVACET LET ŠÉFEM DIPLOMACIE Z podobného důvodu – potvrzení statusu SSSR jako supervelmoci – se o zásah zasazoval i ministr zahraničí Andrej Gromyko, přestože někteří


4.8.2008 12:28:27

50


experti na ministerstvu ho prý přesvědčovali o opaku. Rodák z východního Běloruska ale vždy prosazoval to, co podle jeho názoru prosazoval i generální tajemník strany a vedení KGB. Jen tak se na čele sovětské diplomacie mohl udržet neuvěřitelných osmadvacet let. Od roku 1957 až do nástupu Gorbačova v roce 1985. A to už v roce 1945 spolupodepisoval za SSSR Chartu Organizace spojených národů a po odvolání z funkce až do roku 1988 ještě působil ve funkci předsedy Nejvyššího sovětu! Podobným veteránem byl také šéf strany pro vztahy se zahraničím Boris Ponomarjov. Do funkce, v níž rozhodoval i o posílání peněz spřáteleným stranám ve světě, se dostal ještě za vlády Stalina a do politiky vstoupil dokonce ještě za života Lenina. Jako téměř devadesátiletého starce musel i jeho poslat do důchodu Gorbačov. V roce 1979 Ponomarjov patřil k těm, kteří propagovali intervenci v Afghánistánu, aby si strana zachovala doma i ve světě autoritu.

VSTŘÍC TEPLÉMU OCEÁNU Někteří američtí a západoevropští experti na Sovětský svaz, kterým se říkalo sovětologové nebo s nadsázkou kremlologové, počítali mezi možné důvody invaze také údajnou snahu Moskvy připravit si půdu pro další expanzi směrem k Indickému oceánu a Perskému zálivu. Tím by se splnil dávný sen všech vládců Ruska a později SSSR o přístupu k teplému a nezamrzajícímu oceánu. Ačkoliv Sověti nepochybně usilovali o větší vliv v Perském zálivu a chtěli tam oslabit americké pozice, tvrzení o plánech na další invaze tímto směrem byla přehnaná. Nic neukazovalo na to, že Kreml měl takové plány. Ani později se žádná taková svědectví nebo dokumenty neobjevily.

VZPOMÍNKY NA ROK 1968 Armáda vyslala v průběhu roku do Afghánistánu dva pozorovatele, kteří měli vyhodnotit situaci a posoudit, zda by vstup do války byl na místě. Shodou okolností šlo v obou případech o muže, kteří byli výrazně podepsáni pod invazí vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968.


4.8.2008 12:28:27

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

EDICE. Polozapomenuté války

Recommend Documents