Kovový souzvuk na školním dvorku Kašna před pedagogickou školou Litomyšl, Komenského náměstí 22 (okres Ústí nad Orlicí) Aleš Burian a Martin Janda, 2005 Litomyšl, která se pyšní statusem městské památkové rezervace a světové památky UNESCO, není jenom městem historické architektury – slyne na české poměry též nevídanou koncentrací architektury moderní a současné. Je to zásluha Miroslava Brýdla, dlouholetého starosty, který po roce 1990 nastartoval promyšlený rozvoj města, později označený jako „litomyšlský zázrak“ a oceněný titulem Historické město roku 2000. Pod Brýdlovým vedením městská rada dbala, aby veřejné zakázky byly svěřovány progresivním architektonickým kancelářím mladých architektů. Ti příležitost využili a zanechali v Litomyšli řadu nesmazatelných stop: obytné budovy, několik škol a internátů, krytý bazén, stadion, modlitebnu, autobusové nádraží či přestavěný pivovar. Minimalistická kašna na místě asfaltového parkoviště na dvoře při pedagogické škole je dílem brněnského architekta Aleše Buriana a sochaře Martina Jandy. Zdánlivá drobnost přesně a rafinovaně dotváří zadní trakt jinak fádní novorenesanční školní budovy od Dobroslava Hnídka z let 1905–1906. Z prořezaných stěn čtvercového bazénku vyvěrají praménky vody na roštovou podlahu, celek doplňuje lavička a tento intimní prostor uzavírá železný mřížový plot. Brněnský projekční ateliér Burian – Křivinka postavil a rekonstruoval v Litomyšli další stavby jako sportovní stadion, jezdecké schody, máchadlo apod.
Dvojtakt kašny a plotu v moderním brýdlovském klapotu
178
Globus vlastenectví Památník Jana Amose Komenského Litomyšl, Komenského náměstí (okres Ústí nad Orlicí) Alois Metelák, 1921 Alois Metelák patří k méně známým, ale nesmírně talentovaným a všestranným žákům Josipa Plečnika, který se ve stopách svého učitele věnoval kultivaci designu ve službách architektury a intenzivní pedagogické činnosti. Byl profesorem průmyslovky v Mladé Boleslavi i šperkařské školy v Turnově a prvním ředitelem a zakladatelem proslulé sklářské školy v Železném Brodě. Na počátku své učitelské dráhy působil v letech 1920–1921 na Zemské odborné škole pro zpracování dřeva a kovů v Litomyšli a se svými žáky se podílel na nevtíravě elegantní úpravě pietního místa údajného loučení českých bratří s vlastí na Růžovém paloučku. Doménou jeho činnosti byla v té době zejména práce s kovem. Složitou technikou tepaného měděného plechu, který přivezli legionáři z Ruska, vytvořil za spolupráce s Bedřichem Curychem a žáky školy i nadčasový pomník Jana Amose Komenského pro Litomyšl. Pomník nazvaný Orbis terrarum i památník na Růžovém paloučku byly odhaleny při příležitosti oslav 250. výročí úmrtí „učitele národů“ (19. června 1921) za účasti 70 000 lidí. Jako vlastenecký symbol bylo dílo za německé okupace odstraněno a obnoveno až roku 1967. Jednoduchý tvar koule transformuje představu universa do podoby zemského glóbu a množstvím symbolických citací odkazuje na slavnou učebnici Orbis sensualium pictus světově uznávaného průkopníka moderní pedagogiky a velkého filozofa své doby J. A. Komenského (1592–1670).
Převratností bere dech Metelákův Svět v obrazech Komenský všech Čechů Čech
180
Horror vacui Portál a dveře piaristické koleje Litomyšl, Jiráskova ulice 8 (okres Ústí nad Orlicí) neznámý řezbář, 1681 Při procházce po Litomyšli mineme v Jiráskově ulici přímo proti zámku portál někdejší piaristické koleje. Jeho nezvykle bohaté tvarování nás při hledání analogií přenese na Iberský polostrov, konkrétně do Španělska, kde jsou takové portály velmi časté. Všechny se vyznačují atektonickou konstrukcí a přebujelým dekorativismem, který lze odvodit od arabské lekce španělské kultuře. Ta přinesla civilizaci zároveň i jiný pohled na architekturu a umění – islám nezobrazuje, islám zdobí, tudíž jakákoliv volná plocha jak v manuskriptu, tak na fasádě je „hříšná“. Evropští historici umění to nazvali termínem horror vacui (strach z prázdna). Tento princip je dobře patrný i na příkladu z Litomyšle. Ostění kamenného portálu vychází z populárních manýristických vzorníků. Velmi zvláštní jsou však vyřezávané dřevěné dveře (přesně chronogramem datované do roku 1681), přeplněné erby Pernštejnů a Lobkoviců, festony (ovocnými girlandami), pilastry zdobenými šupinami a veškerým ostatním stylotvorným aparátem. Můžeme je vnímat jako syntetickou asambláž, potvrzující internacionální východiska domácího tvůrčího rejstříku a nadstadardní úroveň jeho řemeslného provedení. Klášter byl založen roku 1640 Frebonií Herulou Eusebií z Pernštejna, která měla ke Španělsku rodové vazby. Portál byl součástí nového křídla koleje, dokončené roku 1685 stavitelem Šimonem Vlachem.
Strohost je pro Španěla prokletím chtěl by jiskřit napříč staletím Řezbované zákruty dřevoslastí sliní K piaristům vchází se velezdobnou skříní 182
Dům jako nekonečný obraz Portmoneum Litomyšl, Terézy Novákové 75 (okres Ústí nad Orlicí) Josef Váchal, 1924 Osobnost samorostlého malíře, grafika, řezbáře, knihaře a spisovatele Josefa Váchala se originálním způsobem promítla do vnitřní výzdoby jinak fádního domu v Litomyšli-Záhradí. Patřil umělcovu příteli, učiteli, ale zejména extravagantnímu tiskaři a bibliofilovi Josefu Portmanovi (1893–1968). Stěny jeho příbytku Váchal do posledního místečka pokryl nástěnnými malbami a doplnil je individuálně řezaným a kolorovaným nábytkem. Barevné orgie a smršť extatických vizí vypovídají o přebohatém vnitřním světě čelného představitele českého symbolismu a imaginativního expresionismu a autora pábitelského Krvavého románu. Unikátní dílo poničené dlouhodobou neúdržbou a požárem šťastně uniklo zkáze zásluhou iniciativy Váchalova bezmezného obdivovatele, nakladatele Ladislava Horáčka a jeho přátel. Po zakoupení objektu z rukou Národní galerie bylo v roce 1991 zahájeno náročné komplexní restaurování interiérů i mobiliáře. Pod vedením akademického malíře Jiřího Látala se na něm podíleli žáci soukromé vysoké restaurátorské školy v Litomyšli, která je dnes samostatnou fakultou Univerzity Pardubice. V roce 1993 již mohlo být otevřeno muzeum Josefa Váchala, jedna z atraktivit Litomyšle.
Do posledního puntíku do stěn vepsal se bezmála divoký román Josefa Váchala
184
Panenky sobě Zámecké divadlo zámek Litomyšl, Jiráskova 93 (okres Ústí nad Orlicí) Dominik Dvořák (výzdoba) a Josef Platzer (kulisy a opony), 1796–1797 Zámecká divadla byla svého času nutnou součástí každé významnější rezidence, ale do dnešní doby se jich v původní podobě zachovalo jenom několik. Litomyšlská scéna je po zámeckém divadle v Českém Krumlově druhá nejstarší u nás. Majitel zámku a aktivní ochotník Jiří Josef hrabě Valdštejn-Vartemberk ji nechal poměrně brutálně vestavět do jedné z přízemních síní renesančního zámku a bohatě vyzdobit módní luisézní ornamentikou (název je odvozen od dekorativního stylu francouzského krále Ludvíka XVI.) kombinující křečovité odeznívající baroko s nastupujícím racionálním klasicismem. Amatérští herci z řad šlechticů i jejich personálu zde pro přátele s chutí hráli romantické činohry i lechtivé frašky. Míra autenticity tohoto divadla včetně jednoduché jevištní techniky a souboru více než dvou set dekorací a kulis, které namaloval přední scénograf a malíř vídeňského dvorního divadla konce 18. století Josef Platzer, z něj činí evropský unikát.
Velký svět v malém hávu zde hraje se mini davu
186
