Dvořákova poslední opera Armida, op. 115: Geneze a recepce

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy

Veronika Vejvodová Disertační práce

Dvořákova poslední opera Armida, op. 115: Geneze a recepce.

2015

vedoucí práce: prof. Dr. Geoffrey Chew 1

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně pouze s použitím uvedené literatury a pramenů.

V Praze, dne 29. 8. 2015

2

Obsah Úvod ........................................................................................................................................................ 6 1. Vznik a proměny libreta Jaroslava Vrchlického ................................................................................... 7 1.2 Vrchlický – libretista, autor operních a hudebních námětů .......................................................... 7 1.3 Armida Jaroslava Vrchlického........................................................................................................ 9 1.3.1 Osvobozený Jerusalém Torquata Tassa.................................................................................. 9 1.3.2 Tassův Osvobozený Jeruzalém a jeho hudební ztvárnění..................................................... 11 1.3.3 Vrchlického překlad Osvobozeného Jeruzaléma .................................................................. 12 1.3.4 O vzniku libreta..................................................................................................................... 14 1.3.5 Charakteristika Vrchlického libreta ...................................................................................... 17 1.4 Armida Karla Kovařovice ............................................................................................................. 19 1.5 Josef Bohuslav Foerster a libreto Armidy .................................................................................... 23 2. Geneze Dvořákovy Armidy ................................................................................................................ 25 2.1 Hledání operního námětu ........................................................................................................... 25 2.2 První podněty a počátky kompozice ........................................................................................... 27 2.3 Spolupráce Dvořáka s Vrchlickým ............................................................................................... 28 2.4 První a druhá verze libreta .......................................................................................................... 31 2.5 Od prvních skic k orchestrální partituře ...................................................................................... 40 2.6 Autografní partitura a její opis pro Národní divadlo ................................................................... 50 3. Recepce Armidy ................................................................................................................................. 53 3. 1 Premiéra ..................................................................................................................................... 53 3.1.1 Dokončení opery a zájem Národního divadla ...................................................................... 53 3.1.2 Smlouva s Národním divadlem ............................................................................................. 54 3.1.3 Zkoušky na premiéru ............................................................................................................ 56 3.1.4 Odkládání premiéry .............................................................................................................. 59 3.1.5 Přípravy premiéry za účasti Leoše Janáčka .......................................................................... 60 3.1.6 Reakce na premiéru.............................................................................................................. 61 3. 2 Další provedení ........................................................................................................................... 64 3. 2. 1 Příslib provedení nové opery pro nové divadlo v Plzni ...................................................... 64 3. 2. 2 Plánované pražské provedení v sezóně 1919–1920 ........................................................... 65 3. 2. 3 Plzeňská premiéra Armidy v roce 1925 .............................................................................. 65 3. 2. 4 Ostrčilova rehabilitace Armidy v Národním divadle 1928 .................................................. 67 3

3. 2. 5 Epizodické provedení v Brně roku 1935 ............................................................................. 71 3. 2. 6 České divadlo v Olomouci 1936 .......................................................................................... 73 3. 2. 7 Ostravské provedení v rámci oslav Dvořákova jubilejního roku 1941 ............................... 74 3. 2. 8 Jubilejní Talichovo provedení v Praze 1941 ........................................................................ 77 3. 2. 9 Plzeň podruhé – obnovené provedení v roce 1943............................................................ 86 3. 2. 10 Poválečné obnovení pražské inscenace 1946 .................................................................. 87 3. 2. 11 Armida v Americe 1946 .................................................................................................... 88 3. 2. 11 Zahraniční debut opery – Brémy 1961 ............................................................................. 89 3. 2. 12 Plánované provedení v Olomouci 1964 ............................................................................ 90 3. 2. 13 Plánovaná italská premiéra – 1967 .................................................................................. 91 3. 2. 14 Liberecká premiéra roku 1968.......................................................................................... 92 3. 2. 15 Po půlstoletí opět v Praze – Národní divadlo 1987 .......................................................... 93 3. 2. 16 První porevoluční provedení – Ostrava 1991 ................................................................... 95 3. 2. 17 Koncertní provedení v Brně 1994 ..................................................................................... 96 3. 2. 18 Koncertní provedení v Praze 1995.................................................................................... 98 3. 2. 19 Ostravský pokus o konečnou rehabilitaci 2012 ................................................................ 98 4. Ediční historie Armidy...................................................................................................................... 100 4. 1 První vydání klavírního výtahu ............................................................................................. 101 4. 2 Censurní zásahy v libretu ...................................................................................................... 105 4. 3 Pokus o německé vydání klavírního výtahu Armidy ............................................................. 107 4. 4 Další vydání opery ................................................................................................................ 109 5. Závěr ................................................................................................................................................ 110 6. Summary.......................................................................................................................................... 111 7. Zusammenfassung ........................................................................................................................... 112 8. Seznam pramenů ............................................................................................................................. 114 9. Seznam literatury ............................................................................................................................ 124 10. Přílohy............................................................................................................................................ 130 10. 1. Dokumenty ............................................................................................................................ 130 10.1.1 Rozhovor s Antonínem Dvořákem, 1904.......................................................................... 130 10.1.2 Vzpomínka Bohumila Benoniho ....................................................................................... 131 10.1.3 Vzpomínky Otakara Dvořáka ............................................................................................ 132 10.1.4 Otakar Dvořák – vzpomínky z Národních listů, 1929 ....................................................... 135 10.1.5 Otakar Dvořák – vzpomínky z Venkova, 1928 .................................................................. 136 10.1.6 Vzpomínky Josefa Michla ................................................................................................. 137 4

10.1.7 Edice libreta .......................................................................................................................... 139 10. 2 Seznam nahrávek Armidy ....................................................................................................... 204 10.2.1 Části z opery ..................................................................................................................... 204 10.2.2 Kompletní nahrávky ......................................................................................................... 205 10.2.3 Rozhlasové nahrávky ........................................................................................................ 206 10. 3 Seznam videozáznamů Armidy České televize ....................................................................... 208 10. 4 Popis pramenů k Armidě ........................................................................................................ 209

Na tomto místě bych ráda poděkovala především mé rodině a blízkým, kteří mě během práce na této disertační práci všemožně podporovali. Můj upřímný dík také náleží mým kolegům a kolegyním z Muzea Antonína Dvořáka a Českého muzea hudby. Za ochotné zpřístupnění materiálů děkuji také kolegům a kolegyním z jiných archivních či muzejních institucí (jmenovitě panu Matěji Dočekalovi, Janu Kahudovi, Ondřeji Šárkovi, Ondřeji Pivodovi, Kryštofu Vančovi, Petru Zadorožnému, Vlastimilu Cupákovi, paní Zdeňce Benešové, Jitce Novákové, Kateřině Žižkové, Evě Paláčkové, Lence Schreiberové, Štěpánce Pflegerové, Ivě Prokešové a Haně Ocetkové). Janě Hapalové (Dobášové) děkuji za neocenitelnou pomoc při překladech textů v archaické němčině, Věře Fischer za překlad anglického a Ireně Veselé za překlad německého resumé.

5

Úvod Předložená disertační práce si klade za cíl zmapovat, utřídit a zpracovat veškeré dostupné prameny k tématu geneze a recepce Dvořákovy opery Armida. Téma bylo zvolené vzhledem k současnému stavu dvořákovského bádání, které vykazuje značné nedostatky v oblasti základního výzkumu a pramenného bádání. Tato situace má několik příčin – do 80. let 20. stol. veřejnosti nepřístupná Dvořákova pozůstalost, nesystematické budování dvořákovské sbírky v Muzeu Antonína Dvořáka atd. Právě vzhledem ke stavu zpracování pramenů má práce vyžadovala velmi náročnou heuristickou fázi, jejíž absolvování mě ještě více utvrdilo v potřebnosti prameny co nejsvědomitěji shromáždit a na základě jejich zpracování vytvořit syntézu popisující události kolem vzniku Armidy a jejích dalších osudů. Dalším okruhem pramenů, které přináší pro dvořákovské bádání zcela nové informace, a které jsou zpracovány i v této práci, jsou pozůstalosti Otakara Šourka a Jarmila Burghausera uložené v Muzeu Antonína Dvořáka. Pro výzkum dvořákovské recepce jsou tyto pozůstalosti zcela nepostradatelné. Pramenná situace kolem opery Armida je ještě o to specifičtější, o co jsou spletitější okolnosti jejího vzniku a další recepce. Armida je poslední dokončené dílo Antonína Dvořáka, také poslední opera skladatele a tyto okolnosti hrají pro další vývoj díla zcela zásadní úlohu. Ačkoliv Dvořák nemohl po premiéře, které se ještě stihl před svou předčasnou smrtí zúčastnit, do díla nijak zasahovat, dílo samo mělo po svém prvním uvedení v roce 1904 velmi rozpačité ohlasy a získalo tak špatnou pověst, která jej neopouštěla až do pádu komunistického režimu. Téměř báchorka o Dvořákově „labutí písni“, která se Mistrovi příliš nepovedla, se tradovala mezi odbornou i laickou veřejností a nepomohly ani pokusy o její rehabilitaci nejprve Otakarem Ostrčilem (1928) a poté Václavem Talichem (1941). Obě hudebně patrně velmi podařené inscenace vypravily Dvořákovu Armidu v duchu nejmodernější režie a výpravy, čímž byly prohloubeny inscenační nesnáze opery a podtrženy slabiny libreta z pera Jaroslava Vrchlického. Vzhledem k Dvořákově smrti krátce po neslavné premiéře opery nebyla již Armidě věnována taková pozornost jako jeho operám předešlým (Rusalce a Čertu a Káče). K vydání klavírního výtahu došlo až v roce 1941 a vydání partitury nebylo realizováno dodnes. Přítomná práce tedy může sloužit jako příprava k případnému kritickému vydání opery. Další potřebnost této práce tkví ve snaze monograficky zpracovat téma, kterého se zatím kromě Otakara Šourka dosud nikdo nezhostil. Ačkoliv vznikly studie věnující se dílčím tématům,1 po pramenné stránce Armidu zatím nikdo nezkoumal.

1

DÖHRING, Sieghart. Dvořáks Armida und die späte Grand opéra. In POSPÍŠIL, Milan – OTTLOVÁ, Marta. Antonín Dvořák 1841 – 1991. Report of the International Musicological Congress Dobříš. 17th-20th September 1991. Praha: Ústav pro hudební vědu Akademie věd České republiky, 1994, s. 263-269; SMACZNY, Jan. Dvořák, his Librettists, and the Working Libretto for ,Armida‘. Music & Letters. Nowember 2010, Vol. 91, N. 4, s. 555567; SMACZNY, Jan. Vanda and Armida, a grand-operatic sisterhood. In Rethinking Dvořák: Views from five countries. New York: Oxford University Press – Oxford: Clarendon Press 1996, s. 81-97; Nedbal, Martin. Dvořák’s Armida and the Czech Oriental „Self“. Current Musicology, Fall 2007, N. 84, s. 25-51; JUNG, Hermann. Grand opéra versus Musikdrama: Zu Antonín Dvořáks letzter Oper Armida (1902–1903). The work of Antonín Dvořák (1841–1904). In Aspects of composition-problems of editing–reception. Praha: Akademie Věd České Republiky (Etnologický Ústav), 2007, s. 102-110. Na téma Dvořákovy Armidy vznikly také dvě diplomové práce: ŽÁČEK, Ivan. Dvořákova Armida. Rozbor dramatického a hudebního plánu. Tematická práce s leitmotivem a její dramatická funkce. Magisterská diplomová práce, Praha: ÚHV FF UK, 1986; HANOUŠEK, Martin. Dva světy v Armidě Antonína Dvořáka. Bakalářská diplomová práce, Brno: ÚHV FF MU, 2012.

6

1. Vznik a proměny libreta Jaroslava Vrchlického 1.2 Vrchlický – libretista, autor operních a hudebních námětů Jaroslav Vrchlický patřil v 19. století mezi naše přední básníky, nebyl však z těch, jejichž texty bývaly nejčastěji zhudebňovány. V tomto směru stáli na prvním místě Vítězslav Hálek nebo Josef Václav Sládek.2 Vrchlický se stal libretistou zejména na základě své dramatické tvorby, která byla od 80. let 19. století velmi hojně uváděna na prknech Národního, kde také mnohdy slavila velké úspěchy.3 Na základě těchto úspěchů začal být Vrchlický oslovován skladateli s prosbou, aby napsal libreto pro jejich novou operu. Nejbližší vztah coby libretista měl Vrchlický se Zdeňkem Fibichem, jemuž napsal nejdříve texty k melodramatické trilogii Hippodamie (1890-91) a později libreto k opeře Bouře (1895). Vrchlický později označoval spolupráci s Fibichem za příkladnou a stavěl ji jako protiklad ke spolupráci s Antonínem Dvořákem.4 Pro Fibicha Vrchlický napsal také text k Jarní romanci a melodramům Hakon a Královana Ema. O kvalitě Vrchlického pochyboval Otakar Šourek, který je hodnotil jako práce povrchní a nepropracované, psané ve spěchu: „Je známo, že operní texty Jaroslava Vrchlického nenáležejí většinou k nejzdařilejším pracím tohoto velikého českého básníka. Zdá se, že jako by je psal spíše jen ve snaze vyhověti rychle přáním svých přátel skladatelů nebo pomoci si mimořádným honorářem, než z nějaké vnitřní potřeby básnické. Chvat práce je zpravidla příznačným rysem jejich, ať si jej již uvědomujeme na nepropracovanosti dramatické osnovy a motivaci děje nebo na hodnotách techniky veršovné, spokojující se začasté obraty dosti všedními. Snad mohl míti Vrchlický pro sebe jakousi omluvu v tom, že v dobách, kdy svá libreta psal, byla česká libretní literatura velmi chudá, ačkoliv i tehdy najdeme práce, které alespoň se stanoviska divadelní psychologie jsou dělány rozhodně zručněji i pozorněji.“5

Kromě libreta k Armidě napsal Vrchlický pro Dvořáka text k oratoriu Svatá Ludmila. Vrchlický byl dále autorem libreta k Bendlově kantátě Švanda dudák (1881), kterou později autor přepracoval a označil jako opera-balet (1907). Dále napsal text k opeře J. B. Foerstera Jessika podle Shakespearovy hry Kupec benátský (1905, rev. 1906), ačkoliv text byl původně psaný pro Karla Bendla. Konečně byl Vrchlický také autorem libreta k opeře Záboj Emanuela Chvály (1918) a oratoria Svatý Vojtěch Adolfa Piskáčka. Další částí Vrchlického tvorby, která byla spojená s hudbou, je jeho původní dramatická i jiná tvorba, která byla skladateli přepracována do operní podoby. Jedná se o následující díla: Noc na Karlštejně (divadelní hra, 1885) – stejnojmenná opera Vítězslava Nováka (1916) Pomsta Catullova (divadelní hra, 1887) – stejnojmenná opera Osvalda Chlubny (1921) Satanella (epická báseň, 1874) – stejnojmenná opera Josefa Richarda Rozkošného (1898)

2

BOHÁČEK, Ludvík. Jaroslav Vrchlický a dramatická hudba. 1. vyd. Praha: Unie československých hudebníků z povolání v Praze, 1937, s. 151. 3 Armida. Národní divadlo – soupis repertoáru od roku 1883 [online]. [Cit. 24. 8. 2015]. Dostupné z: . 4 O tomto více v kapitole Spolupráce Dvořáka s Vrchlickým této práce. 5 Šourek, Otakar. Život a dílo Antonína Dvořáka. Sv. 4 1897–1904. 1. vyd. Praha: Hudební Matice Umělecké besedy, 1933, s. 192.

7

Bratří (divadelní hra, 1889) – nedokončená opera Emila Němečka (1934) Trojí políbení (divadelní hra, 1892) – stejnojmenná opera Emila Němečka (1915), nedokončeno Bar Kochba (epická báseň, 1897) – stejnojmenná opera Stanislava Sudy (1905) Mimo to vznikly další samostatné skladby na různé texty Jaroslava Vrchlického. Vítězslav Novák je autorem předeher k Vrchlického dramatům Noc na Karlštejně a Lady Godiva. Kromě toho zhudebnil Vrchlického básně v písňovém cyklu Jarní nálady. Zdeněk Fibich se inspiroval básníkovou lyrickou básní Cesta v Alpách, když komponoval klavírní cyklus Z hor. Fibich je také autorem scénické hudby k Vrchlického hře Pietro Aretino. Josef Bohuslav Foerster napsal hudbu k Vrchlického Trilogii o Simsonovi a sám se inspiroval jeho cyklem romancí Démon láska, když komponoval písňový cyklus Láska. Z dalších skladatelů, kteří se inspirovali Vrchlického tvorbou, to byl Leoš Janáček, který vytvořil Baladu blanickou a básníkovy texty užil při kompozici smíšeného sboru Píseň v jeseni, ženského sboru Vlčí stopa a kantáty Amarus a Věčné evangelium. Otakar Ostrčil zkomponoval na popud Vrchlického stejnojmenné balady symfonickou báseň Pohádka o Šemíku, podle epické básně Legenda o sv. Zitě vytvořil stejnojmennou kantátu, podle básně Česká legenda vánoční stejnojmenný mužský sbor. Jaroslav Křička napsal podle Vrchlického sbírky Toulky podzimní stejnojmenný písňový cyklus, Jan Kunc zkomponoval cyklus písní Sny o štěstí a Jindřich Jindřich složil hold básníkově památce písňovým cyklem na různé Vrchlického básně s názvem Památce Jaroslava Vrchlického. Sám Vrchlický se ve svých statích často vyjadřoval o hudbě. Byl obdivovatelem Richarda Wagnera a Bedřicha Smetany. Své názory částečně shrnul v epilogu sbírky Moje sonáta, kde jmenuje Wagnera pilířem moderní hudby a dokonce věnuje celou stať jeho vztahu k básníku Baudelaireovi. Teoretika Maxe Nordaua, který ve svých spisech na Wagnera útočí, podrobuje ostré kritice. Vrchlický v epilogu doslova napsal: „Ještě hudba, ta jediná vzkvétá, má svého Wagnera.“6 Ze skladatelů si Vrchlický vážil nejvíc Bedřicha Smetany, na jehož počest napsal Hymnus na Smetanu (sbírka Hlasy v poušti).7

6 7

Vrchlický, Jaroslav. Moje sonata. Praha, J. Otto, 1893, s. 189. Vrchlický, Jaroslav. Hlasy v poušti. Cyklus znělek. Praha: J. Otto, 1890, s. 14.

8

1.3 Armida Jaroslava Vrchlického 1.3.1 Osvobozený Jerusalém Torquata Tassa Libreto Armidy psal Vrchlický volně na motivy eposu Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém (La Gerusalemme liberata), který přeložil do českého jazyka. Původní Tassova rozsáhlá epická báseň velmi volně pojednává o událostech první křížové výpravy. Dílo je psáno v osmiřádkových strofách v celkem dvaceti zpěvech. Tassova epická báseň vypráví o počáteční nejednotnosti a nezdarech křesťanské armády a o jejím konečném vítězství. Do tohoto rámce pak autor zasadil několik osudů, příběhů lásky i odvahy. V eposu se střetává křesťanský svět se světem orientu, se světem magickým, až nadpřirozeným. Do protikladu se dostává i motiv lásky (vášně) a odpovědnosti. Epos Osvobozený Jeruzalém provázel Tassa celým jeho životem. Tímto námětem se zabýval už v dobách svého mládí během pobytu v Benátkách, když napsal jeden zpěv (100 osmiveršových strof) pod názvem Gierusalemme.8 V roce 1575 dokončil Goffreda, první podobu Osvobozeného Jeruzaléma. Dílo, čítající dvacet zpěvů v oktávách, ve kterém Tasso realizoval svou představu o tzv. „pravidelném eposu“, v němž zvolil pravděpodobný historický děj – 1. křížovou výpravu, kterou pojednal podle kroniky Viléma z Tyru. V roce 1593 Tasso epos přepracoval a změnil jeho název na Gerusalemme conquistata. Tuto verzi rozšířil podle Homéra na 24 zpěvů a vyjmul z ní řadu významných epizod. Jeho záměrem bylo posílit tragiku díla a docílit duchovnějšího a heroičtějšího patosu. Dalším Tassovým cílem bylo podpořit epickou jednotu díla. Přestože Jiří Pelán spatřuje sílu celého Tassova životního díla v lyrických básních, nachází i silně lyrizované partie právě v Osvobozeném Jeruzalému.9 Děj eposu částečnou projekcí Tassových vlastních vnitřních rozporů, kde hlavní úlohu hraje dilema mezi vášněmi a vírou. Životy Tassových hrdinů se zmítají ve sváru touhy a povinnosti. V tomto případě je příznačný osud Tankreda, který nevědomky zabije svou lásku Clorindu vlastní rukou. Osvobozený Jetuzalém je mohutná freska, která zachycuje pestré osudy postav v detailech, popisuje jejich životy hloubkou psychologie, ale přitom má epos jednotnou formu i obsah. V pozadí eposu pak stojí dobové události, které ovlivnily autorovo myšlení – turecké nebezpečí, reformace a protireformace, tridentský koncil a inkvizice. Jedná se o dílo, které zachycuje odklon od renezanční lehkovážnosti ke křesťanskému vnímání povinnosti.10 Zde podávám rámcový výklad děje a popis nejdůležitějších postav: Sofronia, křesťanská dívka z Jeruzaléma, se sama obviní ze zločinu, aby odvrátila hromadné zabíjení křesťanů muslimským králem. Její milenec Olindo ve snaze jí zachránit, obviní sám sebe také. Oba dva obhajují před vládci toho druhého, aby se navzájem zachránili. Clorinda, dívka-bojovnice, dcera křesťanského krále Etiopie se přidá k muslimům. Křesťanský král Tancred se do ní zamiluje. Během noční bitvy, během které Clorinda zapálí věž obléhanou křesťany, je omylem zabita Tancredem, ale ještě než zemře, konvertuje ke křesťanství.

8

FUČÍK, Jaromír. TASSO, Torquato. In Slovník spisovatelů. Itálie. Praha: Odeon, 1968, s. 379-381. PELÁN, Jiří. TASSO, Torquato. In Slovník italských spisovatelů. Praha: Libri, 2004, s. 679-682. 10 FUČÍK, op. cit., 380. 9

9

Princezna Erminia z Antiochu se také zamiluje do Tancreda a ve snaze ho zachránit, zradí svůj lid. Ve chvíli, kdy pozná, že Tankred miluje Clorindu, začne v ní narůstat žárlivost. Během jedné noci ukradne Clorindino brnění a opustí město, aby našla Tancreda. Je ale atakována křesťanskými vojáky, kteří si ji spletou s Clorindou. Erminia uprchne do lesa, kde se o ni postará rodina pastýře. Později v eposu se její postava znovu objeví ve skupině Armidiných dam. Erminia však opustí svůj muslimský lid a přejde na křesťanskou stranu. Když je Tankder nebezpečně zraněn v boji, léčí ho. Čarodějnice Armida vstoupí do křesťanského tábora žádající o jejich pomoc. Její svody rozdělí rytíře a poštvou je proti sobě navzájem. Jedna skupina odejde s Armidou z tábora a ta je promění svými kouzly na zvířata. Armida se pak pokusí zabít největšího křesťanského rytíře Rinalda, při setkání s ním se ale do něj zamiluje a vezme ho s sebou na kouzelný ostrov. Tam Rinaldo Armidě opětuje lásku. Rinalda však hledají dva jeho spolubojovníci, kteří najdou skrytou pevnost, kde se Rinaldo s Armidou ukrývá. Nastaví Rinaldovi zrcadlo diamantů a přinutí ho, aby se viděl ve svém zženštilém stavu a vrátil se s nimi zpět do boje. Opuštěná Armida postaví armádu s úmyslem porazit a zabít Rinalda. Její bojovníci jsou však všichni poraženi. Zoufalá Armida se pokusí spáchat sebevraždu, v čemž jí Rinaldo zabrání. Rinaldo pak přesvědčí Armidu, aby se obrátila na křesťanskou víru.

10

1.3.2 Tassův Osvobozený Jeruzalém a jeho hudební ztvárnění Osvobozený Jeruzalém byl mimořádně vlivným dílem, na jehož motivy vznikla mnohá umělecká díla. Pod různými názvy (Armida, Rinaldo, Armida a Rinaldo, Armida opuštěná nebo Armida a egyptský tábor) vzniklo téměř sto oper a baletů, jejichž náměty čerpaly z příběhu lásky saracénské čarodějky Armidy ke křesťanskému rytíři Rinaldovi. Osvobozený Jeruzalém byl také zdrojem, ze kterého čerpali autoři textů pro madrigaly a písně konce 16. a počátku 17. století.11 První operní ztvárnění pochází z pera Claudia Monteverdiho, který je autorem „operní scény“ Combattimento di Tancredi et Clorinda, která byla poprvé provedena v Benátkách roku 1624. Monteverdi je také autorem dnes ztraceného díla Armida abbandonata z roku 1626. Osvobozený Jeruzalém stoupal na oblibě jako umělecký námět pro operní skladatele i divadelní autory v Itálii od 50. let 16. století, ve Francii ve druhé polovině 16. stol. a později byl velmi populární opět v Itálii a Anglii celé 18. století. Armidina láska k Rinaldovi byla nejoblíbenější epizodou, která inspirovala operní skladatele. Kromě příběhu Armidy a Rinalda svého operního zpracování dosáhly osudy dalších hrdinů, jako byli Sofronia a Olindo (II. zpěv), Erminia (VI., VII. a XIX. zpěv) a zejména Tancredi a Clorinda (XII. zpěv). Vedle toho se mnozí inspirovali i samotným příběhem Armidina obrácení na křesťanskou víru. Příběh Armidy se v 17. století dočkal dalších operních zpracování, kterého se ujali skladatelé Marco Scacchi (1638, libreto Virgilio Puccitelli), Benedetto Ferrari (1639, libreto skladatele) a Marco Marazzoli (1641, libreto Ascanio Pio di Savoia). Opera Armida (1686) Jean-Baptista Lullyho komponovaná na základě libreta Philippa Quinaulta se zaměřuje na první část příběhu – po Rinaldův odchod z Armidina kouzelného paláce – a využívá dramatického potenciálu postavy Armidy, která Rinalda miluje a nenávidí zároveň. Quinault se také změřil na rozpor mezi vášní a povinností. Rinaldo Georga Friedricha Händela (1711, libreto Giacomo Rossi podle plánu Aarona Hilla) je dějově složitější. Rinaldo je zasnoubený s dcerou Goffreda (Bohumíra) Almirenou a Armida, která je milována králem Palestiny Argantem, touží po Rinaldovi. Unese Almirénu, aby nalákala Rinalda na svůj kouzelný ostrov, kde se Argante do Almirény zamiluje. Armida, která nyní hledá dvojitou pomstu, svede Rinalda v přestrojení za Almirénu. Goffredo a Eustazio následně osvobodí Rinalda a Almirenu z Armidina paláce, který také zničí. Následuje smíření Armidy a Arganta a jejich společný boj proti křižákům, který končí Armidiným i Argantovým zajetím. Rinaldo a Almirena se opět shledávají a

11

STEINHEUER, Joachim. Tasso, Torquato. In FÜNSCHER, Ludwig. Die Musik in Geschichte und Gegenwart. Zweite, neubearbeitete Ausgabe. Personenteil 16 (Strat-Vil). Kassel: Bärenreiter, 2006, s. 537-545; CARTER, Tim. Armida [heslo]. Grove Music Online – The New Grove Dictionary of Opera [online]. [Cit. 25. 8. 2015]. Dostupné z: <www.oxfordmusiconline.com>; CARTER, Tim. Tasso, Torquato [heslo]. Grove Music Online – The New Grove Dictionary of Opera [online]. [Cit. 25. 8. 2015]. Dostupné z: <www.oxfordmusiconline.com>; HANNING, Barbara Russano. Tasso, Torquato [heslo]. Grove Music Online. [online]. [Cit. 25. 8. 2015]. Dostupné z: <www.oxfordmusiconline.com>.

11

příběh končí obrácením Armidy a Arganta na křesťanskou víru. Oba jsou pak velitelem Goffredem osvobozeni. Quinaultovo libreto bylo následně několikrát přepracováno do francouzského nebo italského jazyka. V 18. století se jeho zhudebnění Quinaltova textu ujali: Carl Heinrich Graun (1751), Tommaso Traetta (1761), Gennaro Astarita (1773) and Christoph Willibald Gluck (1777). Další libreta na námět Armidy vznikly v 70. a 80. letech 18. století. Marco Coltellini (mezi jinými tento text zhudebnil Antonio Salieri [1771] a Vincenzo Righini [1782]) situuje celé drama pouze na kouzelný ostrov a končí je zničením Armidina paláce. Další texty se opět více zaměřují na původní Tassův děj. Libreto Giacomo Durantiho Anfossi (1770) představuje vedlejší milostný příběh Daneho (zde Clotarco) a Zelmiry, snoubenky krále Damašku (zde Idreno). Dále existují libreta těchto autorů: Jacopo Durandi (zhudebnil Antonio Sacchini, 1772), Francesco de Rogatis (zhudebnil Niccolo Jommelli, 1770), Giovanni Bertati (zhudebnil J. G. Naumann, 1773), neznámého autora zhudebněné Antoniem Tozzim (Rinaldo, 1775). Z dalších skladatelů, kteří zhudebnili příběh Armidy, jmenujme F. Bertoniho (1781), L. Cherubiniho (1782), M. Mortellariho (1785) a N. A. Zingarelliho (1786) a J. Haydna (1784). Opera 19. století však Tassův námět již ignoruje. Výjimkou je Armida G. Rossiniho (1817) komponovaná na libreto G. F. Schmidta. 1.3.3 Vrchlického překlad Osvobozeného Jeruzaléma Jaroslav Vrchlický pracoval na libretu Armidy po dokončení překladu epické básně Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém, na kterém pracoval celé čtyři roky v letech 1882–1886, jak sám uvádí v předmluvě k prvnímu vydání překladu: „Podávám českému obecenstvu nový překlad Tassova Osvobozeného Jerusalema. Začal jsem překládati velkou báseň v listopadu r. 1882, zprva jen jako privátní studium. Nezapírám, že kouzlo italské renesance svedlo mne mimo nadání dále a že luštění četných problémů, které se tu překladateli naskytují, mi bylo hlavním ostnem v další práci. Po malých přestávkách dokončil jsem celé dílo v prosinci 1886.“12

Tištěné vydání Tassova eposu, podle kterého dílo překládal, si mohl Vrchlický opatřit již během svého pobytu v Itálii v letech 1875-76.13 Jako velmi oblíbené dílo, vycházel Tassův epos během 19. stol. vícekrát. Vrchlický tak mohl vlastnit některé starší vydání (1830 - Pisa, 1934 - Venezia : G. Antonelli, 1844 - Firenze : F. Le Monnier, 1847 - Roma : Tipografia de' classici sacri, 1858 - Torino : Unione Tipografico-Editrice, Torino: Tip. Speirani e Tortone) nebo novější vydání z roku 1875 (Milano: R. Sonzogno). Nebo si k překladu mohl opatřit později vydání ještě novější z roku 1879 (Torino: G. Marietti).

12

VRCHLICKÝ, Jaroslav. Slovo úvodní. In Torquata Tassa Osvobozený Jerusalem (přeložil J. Vrchlický). Praha: A. Lauermann, 18871, 18902, úvod nestránkován. 13 BALAJKA, Bohuš: Jaroslav Vrchlický. Edice Odkazy pokrokových osobností naší minulosti. Praha: Melantrich 1979, s. 42-53.

12

Práci Vrchlického na překladu dokumentují dochované fragmenty překladu a kompletní rukopisný překlad psaný jak Vrchlického rukou, tak několika opisovači. Tato finální verze obsahuje i přemluvu se jmenným rejstříkem – byla tedy určena pro tisk. První fragment překladu14 obsahuje překlady 1. – 5. zpěvu. Tento rukopisný fragment je nedatovaný, ale pravděpodobně ho lze označit jako počáteční pokusy o překlad díla. Z druhé strany svazku, kam si Vrchlický zaznamenal tyto zpěvy, si vepsal také překlady děl jiných italských básníků (Fogarraro – Zvony z Osia, Zvony z Osteny, Zvony z Puria, Všecky zvony, Vlny jezera, Vodopád Regie, Regaldi, Západy ve Smyrně, Prachetti, Přípitek samovraha, Filicaja, Bartsch – Göttliche Komödie, Poerio – Budoucí básníci, Rossetti – Láska k vlasti, Carcano, Giaunia Milli – Touha, Parzanese, Vlačtovkám, Betteloni Caesare – Předtucha, Fusinato – Venkovský lékař, Píseň 7. děvčete, Caesar – Jerdinina, Pomsta, Půlnoc, Meccantini). Druhý fragment překladu15 pochází z let 1885–86 a obsahuje překlad 12. – 14 a 17. – 19. zpěvu eposu. Konkrétně obsahuje překlad následující data, která dokazují, že Vrchlický pracoval na překladu těchto částí od 5. srpna 1885 do 4. prosince 1886. Číslo zpěvu 12

13

14

17 18

19

Číslo části zpěvu 55-57 76 91 103 1 19 32 55 13 33 36 41 53 13 81 91 15 26 29

Datum J. Vrchlického 5., 6., 7. a 12. srpna 1885 7. ledna 1886 15. ledna 1886 25. prosince 1886 27. září 1886 26. září 1886 7. listopadu 1886 8. listopadu 1886 10., 11. listopadu 1886 12. listopadu 1886 14. listopadu 1886 18., 19. listopadu 1886 20. listopadu 1886 24. listopadu 1886 28. listopadu 1886 29. listopadu 1886 1., 2. prosince 1886 3. prosince 1886 4. prosince 1886

Z přehledu vyplývá, že Vrchlický pracoval na překladu 12. – 14. a 17. – 19. zpěvu od srpna 1885 do prosince 1886. Kompletní opis překladu,16 který se dochoval i s rukopisem předmluvy, studií o životě a dále Torquata Tassa s kompletním jmenným rejstříkem (sestavil František Pover), je s největší pravděpodobností

14

Uloženo v Památníku Národního písemnictví, Literární archiv (dále jen PNP, LA), Literární pozůstalost Jaroslava Vrchlického, inv. č. 6178. 15 Uloženo v PNP, LA, Literární pozůstalost Jaroslava Vrchlického, inv. č. 6179. 16 Uloženo v PNP, LA, Literární pozůstalost Jaroslava Vrchlického, inv. č. 6177.

13

finální podoba textu určená pro tisk. Jedná se jak o Vrchlického rukopis, tak o opis dvou neznámých opisovačů. V předmluvě k prvnímu vydání Vrchlického překladu vyjadřuje básník nejen svůj obdiv k Tassově eposu, ale také upozorňuje na to, že celý epos je jakási velká opera: „Od Monteguta pochází výrok, že celá tato báseň je velký operní text. Je opravdu něco pravdy na výroku tom, ale Mazzoni (Quido, italský básník) podotýká, že pro hudebnost měl by se spíše Osvobozený Jerusalém nazývati velkou operou.“17 Mohlo se tehdy jednat o zárodek nápadu vytvořit na motivy Tassova eposu operní libreto, možná v době psaní předmluvy již na operním textu pracoval. Z dalšího pokračování předmluvy vyplývá Vrchlického obdiv k Tassově eposu: „My neváháme klásti Osvobozený Jerusalém k nejlepším, nejzralejším a nejchutnějším plodům lidského ducha. Ač je to báseň heroická, jest hlavní tíha její v lyrických partiích, v snivé melancholii, v nevýslovné harmonii a hudbně veršové. Připouštíme, že hlavní rek sám je málo zajámavý i málo aktivní, že kontrast pekelných sborů a rajských sfér blýská trochu operním pozlátkem a i jednotlivé bojovné výstupy zase imitací starých – ale co jest absolutně dokonalého pod sluncem?“18 1.3.4 O vzniku libreta V Literárním archivu Památníku národního písemnictví se dochovala dvě verze libreta, která svědčí o tom, že původní znění textu bylo jiné a že je Vrchlický na žádost Dvořáka musel přepracovat. Druhá verze libreta existuje v opise, který byl pořízen přímo pro Dvořáka. Svědčí o tom jak přepracování, které je definitivní verzí libreta v podobě, jak vyšlo i tiskem, ale také Vrchlického nákresy rozestavění postav ve všech čtyřech jednáních – pokaždé na konci určitého jednání. Rukopisné libreto začal Vrchlický vypracovávat ihned po dokončení překladu Tassova eposu a dokončil je rok poté, v roce 1888, jak si poznamenal na titulní stranu rukopisu: „Armida / Báseň k romantické opeře ve čtyřech jednáních. Dle sujetu Tassova / napsal Jaroslav Vrchlický / (1888).“19 Podle dochované korespondence K. Kovařovice s J. Vrchlickým vyplývá, že libreto psal spisovatel přímo na popud mladého skladatele Karla Kovařovice. Ten věděl, že Vrchlický přeložil Tassovu epickou báseň Osvobozený Jeruzalém a libreto na tento námět si u něj přímo vyžádal. Také specifikoval žánr budoucí opery jako „vážnou operu“: „Vaše Blahorodí! Promiňte mi, že nenalézaje příhodnější cesty, obracím se tímto listem k laskavosti Vaší, zda nebylo by proti mysli a Vašnostiným zásadám napsati slova ku vážné opeře. V příznivém případě dovolil bych sobě Vaše Blahorodí upozorniti na »Armidu« z Tassovy básně »Osvobozený Jerusalém«, kterouž jste přeložiti ráčil. Podmínky, za kterýchž byste žádosti mé vyhověl, s radostí splním. Koje se nadějí, že i v nepříznivém případě mně Vaše laskavé rozhodnutí sdělíte, znamenám se s úctou Vašnosti oddaný Karel Kovařovic 31. III.“20

17

VRCHLICKÝ 18871, 18902, op. cit., nestránkováno. Ibid., nestránkováno. 19 Rukopis libreta je uložen v PNP, LA, Literární pozůstalost Jaroslava Vrchlického, inv. č. 6066. 18

14

Ačkoliv Kovařovic nedopsal rok k datu na koncidopisu, můžeme předpokládat, že dopis byl psán 31. března 1888 vzhledem k tomu, že překlad básně vyšel v roce 1887. Jak probíhala práce Vrchlického na libretu, není doloženo. Jisté ale je, že práci musel dokončit ještě před začátkem června 1888. Na libretu k opeře Armida pro Karla Kovařovice tedy spisovatel pracoval pravděpodobně v období od března do července 1888. Svěčí o tom dopis, který zaslal Vrchlickému jeho přítel Václav Vladimír Zelený, který reagoval na přítelovu prosbu o posouzení nového libreta. Vrchlického původní dopis Zelenému se bohužel nedochoval. Odpověď na něj pochází ze 7. července 1888. Jelikož se dopis týká v podstatě pouze libreta k Armidě, uvádím ho v plném znění. „Na Šárce, 7. července 88 Slovutný pane! Hned dnes ráno jsem přečetl Armidu a poznal, že při ní v žádném ohledu není třeba dlouhého rozvažování. Děkuji Vám nejprve za jeden z největších básnických dojmů, jaký jsem kdy zažil v básni pro hudbu určené. Armida jest báseň stvoření k životu na všech velkých operách, a opera, jaká by k ní povstati měla, musila by míti světovou slávu. Zvláště poslední 2 jednání nemohl Wagner jinak napsati – nevím ovšem, kdo mimo Wagnera je může komponovati tak, jak to bývalo v mlhavých představách mou duší, když jsem četl zejména velký výstup Rinaldův na počátku 4. jednání. Kovařovic potkává se s úlohou ohromnou budeli jí moci dostáti, bude velikým umělcem první třídy, a obavy – a jak se přiznám, poněkud i podezření – jež jsem měl v příčině jeho opravdovosti, budou vyvráceny skvěle. Máli v sobě vyšší posvěcení, tato báseň je probudí. Doufám, že nebude chtít býti hotov za rok; přál bych si, aby pracoval o Armidě aspoň 3 léta. Nežádáte na mně chvály, které Armida zasluhuje, a proto nebudu Vás ujišťovati o ničem v příčině jejího stupňování, rozdělených barev a naladění, vznešené katharsy, které se dostává erotice 3. aktu, nýbrž jen opakuji, že ani autor Lohengrina, Tristana a Parsifala nemohl hudebněji básniti. Po Vašem přání vyslovím za to některá drobná pozorování, o nichž prosím budouli se Vám zdáti multa, abyste si ráčil všimnouti, že dokonce nejsou multum, nýbrž pravé nepatrnosti proti veliké práci Vaší. Ekonomie jest již nyní, před komponováním, hudbě Armidy pojištěna – střídání ve velikých obrysech a stupňování čtvrtým aktem nemůže býti vděčnější. Zdali by výjev Hidraotův s Ismenem měl býti o něco kratší, není příliš velká otázka; nenalézaje stopy Vašeho škrtu, domníval bych se, že by snad bylo nejsnáze vynechati event. na vnitřních stranách 4. archu líčení Ismenovo, neníli ho nezbytně třeba k dojmu Hidraotovu. Mně by se zdálo, že by motivace neutrpěla ujmy, kdyby Ismen pravil: „Lstí zvítězíš!“ A pak hned „Ty zjevně neozbrojíš,“ a nebezpečí, jestli jaký bylo by odvráceno. Při krásných slokových sborech jest pouze na skladateli, aby zachoval míru, hl. na počátku 3. jednání. Po mém osobním citu prospělo by ještě vstupu Armidinu do tábora zjednodušení, jakož drobné roztříštěné výjevy operám nepropívají. Mimo to však nevidím nikde potřeby větší stručnosti, nýbrž naopak bych na prospěch skladatele přál několika místům malého rozšíření. Slova Hidraotova: Pak tě proklínám, Petrova: Jen s Kristem do nich! Mohla by tuším výhodně býti zastoupena asi 4 verši, na nichž by skladatel momenty ty mohl silněji založiti. Podobně přál bych skladateli, aby se křest Armidin neodbyl jen za „posledních slov“ Rinaldových, nýbrž aby myšlenku jeho vyslovil asi 4 verši, neboť momnet ten musí býti velice vyvážen hudbou a to se stěží zůstaví jen orkestru, ač by v to dalo též mysliti. V příčině vracejících se slov lyrických (mimo sbory) a ansamblů Vaší rukou již označených zejména kratších a menších, jako duetů a trií, jest otázka, zdali si toto Kovařovic sám již přál. Kdyby tomu tak nebylo, toužil bych velice po tom, aby na jeho rozhodnutí mezi staršími formami a modernější fakturou nebylo působeno žádným zevním vybídnutím, aby ukázal docela opoutanně, co jest ideálem jeho na ten čas 20

ŠOUREK, Otakar: Karel Kovařovic a Vrchlického Armida. Smetana: Hudební věstník Unie českých hudebníků z povolání, 15. 6. 1943, roč. 3, č. 4, s. 54.

15

nebo so má za svůj nynější úkol v té příčině. V některém případě jest i potřeba, aby jedna osoba své myšlenky a naladění dříve vyložila jako hlavní, než se mohou přidati ostatní hlasy, což by K. snadno mohl přehlédnouti. Se zřetelem ke 2-3 místům osměluji se poukázati na odstín, kterým se trochu liší dojem zpívaných slov od mluvených nebo jen očima čtených, (míním např. vyzvání Hidraotovo – Dej mi k všemu klíč) a na výhodu, která by asi na 2 místech povstala posluchači z prostšího postavení slov. Překročil bych snad již meze práva, které Jste mi ráčil dáti, kdybych se přimluvil za nahrazení slova řež v Rinaldově svatém bojovném nadšení – mělali by tam snad státi seč. Mám již dosti příčiny skončiti tuto dlouho epištolu prosbou, aby Kovařovic dostal spis zcela pedantsky opravovaný na způsob tiskové korektury. Nemůželi se skladateli kategoricky uložiti, aby opsal každé slovo správně s tečkami a čárkami původního textu, a kopistovi, aby to stejně věrně opsal z partitury do partií (což se posud nestalo nikdy) jest špatné kvantitě v skladbě – předem již napřed otevřen vstup a nikdy se to posud nenapravilo. Gratuluju Vašnosti ještě co nejvřeleji a jsem opravdu napjat na práci Kovařovicovu. Kdyby se jí neujal, měl bych, tuším, pro Armidu skladatele v záloze. Vašnosti vřele oddaný ctitel Zelený“21

Z dopisu vysvítá, že Vrchlický pravděpodobně požádal Zeleného o posudek na libreto a snad i o jakousi korekturu. Je také zajímavé, že Zelený podtrhuje „světovost“ látky textu i způsob jejího zpracování ve stylu oper Richarda Wagnera. Jelikož Vrchlický Wagnera obdivoval, jak již bylo řečeno, snažil se pravděpodobně záměrně vytvořit libreto ve wagnerovském stylu. Co se návrhů na změny, které Zelený Vrchlickému vyjmenoval, týče, ty nebyly pravděpodobně vůbec spisovatelem uskutečněny. Zelený mohl mít u sebe originál – Vrchlického rukopis (verze 1), jelikož i Zelený sám na konci dopisu navrhuje, aby skladatel dostal libreto již opravené. Žádný opis libreta, kromě pozdějšího opisu pro Antonína Dvořáka (verze 2), se nedochoval. Nicméně první škrt, který Zelený Vrchlickému navrhl, se v pozdější druhé verzi uskutečnil. To by ale vyvracelo domněnku, že druhá verze vznikla přímo pro Dvořáka v roce 1902. Je ale také možné, že tento škrt byl navržen také Dvořákem. Zelený Vrchlickému navrhl zkrátit dialog Ismena a Hydraota ve 2. výstupu 1. jednání, kdy měla být smazána část Ismenova výstupu: Lstí zvítězíš, má vyslechni jen slova. Ku Damašku zdem přiblíží se křesťan a bude zprvu vlídnou hladkou řečí tě ve přátelský svazek vlídně zvát.

se lesknout kříž, on snad i tobě v léno dá otcovský tvůj stolec milostivě a strpí časem sloužit-li mu budeš a chatou vezmeš vděk… - on vjede v hrad. Nuž rozmysli to dobře, s mečem v ruce ty neodoláš jeho valným vojům a byť i bohatýrsky, musíš umřít a nepřežiješ vlastní říše pád. Tož sáhni ke lsti, ta je v ruce tvojí, co platný boj – lev, který trn má v noze, je hotovost tvá; nad lva účinnější lest nese jistou zhoubu, lest je had.

On řekne jak to v Tyru děl i Gaze, když spojencem se jeho věrným staneš, že slunce míru má ti stále plát když dáš mu soumary a dáš mu koně, voj žádoucí svým vojem doplníš mu a necháš tomu s žerdí zástav svojich, kde nad měsícem bunčuk22 vidíš vlát,

21

Dopis V. V. Zeleného J. Vrchlickému je uložen v LA PNP, Literární pozůstalost J. Vrchlického, inv. č. 3640. Bunčuk - žerď s koňským ohonem jako odznakem vojenské moci Turků, později převzatý jako symbol kozáckých velitelů. 22

16

První výrok „Lstí zvítězíš“ měl být ponechán a na něj rovnou navázat další Ismenův vstup „Ty zjevně neozbrojíš“. Jak už bylo naznačeno, tento škrt se v první verzi libreta nenachází, byl ale uskutečněn později ve druhé verzi. Dále zelený Vrchlickému v dopise navrhuje zjednodušit Armidin vstup do tábora na začátku druhého jednání. Zelenému se nelíbila „roztříštěnost“ situace, kdy k sobě jednotlivé postavy promlouvají v jednotlivých větách, nikoliv v delších výstupech. Na tuto radu spisovatel nereflektoval ani v první, ani ve druhé verzi libreta. Vedle škrtů navrhl Zelený ještě několik rozšíření již tak rozměrného libreta. Na konci prvního dějství navrhuje rozšíření výstupů Hydraota („Pak tě proklínám“) a na konci druhého dějství výstup Petra („Jen s Kristem do nich“) na čtyřverší opět v duchu předchozího požadavku „roztříštěnosti“. Rovněž křest Armidy na úplném konci opery přeje si Zelený rozšířit na čtyři verše. Dále Zelený reaguje na ansámblové výstupy, které v první verzi libreta nejsou přímo vyznačeny tak, že jednotlivé hlasy mají zpívat současně. I když to tak zjevně Vrchlický myslel, vyznačil tyto momenty konkrétně až ve druhé verzi libreta. Zelený navrhuje, aby si Kovařovic sám určil, jak budou postavy zpívat, přičemž navrhuje, ale v případě ansámblů nejprve zazpívala jedna postava, která vyloží své myšlenky a pak teprve aby se přidaly postavy ostatní. Nakonec navrhl Zelený drobnou změnu slov, jejichž charakter mu připadal příliš básnický či významově posunutý. Přeje si tak nahradil slovo „řež“ za „seč“ v Rinaldově výstupu ve 4. dějství. Není jasné, kterou část měl Zelený na mysli, neboť ani jedno z těchto slov se v libretu 1. ani 2. verze nevyskytuje. 1.3.5 Charakteristika Vrchlického libreta Vrchlický zpracoval libreto pouze na motivy Tassova eposu, s původní předlohou pracoval velmi volně. Vytvořil v libretu Armidy své vlastní verše, žádný nepřejal z Tassovy předlohy. Z postav se zaměřil na Armidu a Rinalda a jako ústřední motivy využil sílu lásky a střet dvou znepřátelených světů. Postavu Armidy charakterově upravil. Zatímco Tassova Armida, je vášnivá, pomstychtivá a bojovná čarodějka, tak Vrchlického Armida je žena jemná, milující a oddaná. Básník také připojil postavu Ismena, který má v Tassově eposu pouze epizodní roli. U Vrchlického je čaroděj Ismen mocný vládce, Armidin nápadník, ale především hybatel událostí. To na jeho popud vnikne Armida do znepřáteleného křižáckého tábora. A je to také Ismen, kdo poradí Rinaldovým druhům, jak vylákat Rinalda z paláce a přivést ho zpět do tábora. Rinald, křesťanský rytíř se v první části shoduje s Tassovým, podobně jako Armida. Armida má u Vrchlického rovněž čarovnou moc, ale je do křesťanského tábora vyslána svým otcem, králem Hydraotem a Ismenem. Do tábora přislíbí odejít pouze na základě toho, že v obrazu, který jí Ismen vyčaruje, uvidí Rinalda. Lstí se vloudí do křesťanského tábora, odkud uteče s Rinaldem a žije s ním v líbánkách v čarovném paláci až do té doby, než si pro něj přijdou jeho věrní druhové – rytíři. Rinald procitne z Armidina oblouznění a dá se na pokání v podobě bojovného odhodlání proti muslimům. V závěrečné bitvě se zjeví na scéně Armida, převlečená za rytíře. Rinald, který ji nepozná, Armidu v boji usmrtí. Konec lásky Rinalda a Armidy je inspirován postavami z Tassova Osvobozeného Jerzaléma – osudy Tancreda a Clorindy. Během noční bitvy je Clorinda omylem zabita svým milencem Tancredem, ale ještě než zemře, konvertuje ke křesťanství. Stejně tak Vrchlického Armidu před její smrtí Rinald pokřtí.

17

Naproti tomu Tassova Armida - čarodějnice vstoupí do křesťanského tábora samo z vlastní vůle. Jejím plánem je svou ženskou krásou vnést zmatek mezi rytíře a porazit jejich armádu. Armida svou mocí zmanipuluje jednu skupinu vojenské družiny, která s ní odejde z tábora. Při následném pokusu zabít statečného rytíře Rinalda se do něj zamiluje a oba spolu odejdou na Armidin kouzelný ostrov. Další události se v Tassově předloze již víceméně shodují. Tassova Armida se však v závěrečném boji pokusí o sebevraždu, kterou ji Rinald překazí a přivede ji na křesťanskou víru. Děj Armidy je rozdělen do čtyř jednání. První dějství obsahuje tři výstupy (v první verzi čtyři), druhé dějství osm výstupů, třetí dějství také osm a čtvrté pět. Libreto Armidy má jako operní text značné slabiny. Vykazuje známky spěšné práce a absenci dramatické akce. Kromě toho Vrchlický napsal text v archaické a starosvětské češtině, místy exaltovaně patetické. Čtyřaktové libreto je pak pro děj bez dramatické akce příliš dlouhé. Šourek hodnotí Vrchlického libreto sice jako plné básnické fantazie, nicméně psané ve chvílích volna při práci na překladu Tassova Osvobozeného Jeruzaléma a tudíž bez tvůrčího žáru: „Právě pak Dvořákovi, když byl poměrně dobře pochodil s Vrchlickým při »Svaté Ludmile«, pro autorské spojení v díle operním dostalo se podkladu se slabinami velmi povážlivými. Nikoliv snad, že by právě libreto »Armidy« nemělo rysů, nasvědčujících vskutku lvímu spáru básnické fantasie. (…) [textu] Vrchlického, zrozeného patrně jen jako odštěpek básnické práce na překladu Tassa, snad ve chvílích tvůrčí vyčerpanosti, jistě však bez pravého tvůrčího žáru.“23

Postavám chybí psychologická propracovanost, tu Vrchlický nahrazuje užitím kouzelných prvků a fantastických výjevů. Některé postavy (rytíři) jsou postavy dosti neurčité, jednání postav hlavních je pak mnohdy velmi povrchní.

23

ŠOUREK 1933, op. cit., s. 193-194.

18

1.4 Armida Karla Kovařovice Po vyžádání libreta u Jaroslava Vrchlického a jeho korekturách začal Kovařovic s kompozicí opery. V roce 1888 měl skladatel již za sebou uvedení dvou oper (Ženichové, 1884 a Cesta oknem, 1886) a jednoaktového baletu (Hašiš, 1884). Spisovatel Jaroslav Kvapil později vzpomínal, že v téže době, kdy Kovařovic začal pracovat na Armidě, mu nabídl operní libreto Perdita, pojmenované podle jedné z postav Shakespearovy Zimní pohádky. Kovařovic však odmítl s tím, že již pracuje na Armidě: „Už koncem let osmdesátých, seznámiv se s elegantním plavohlavým Kovařovicem v kterési zpola studentské a zpola umělecké společnosti – to už byl autorem dvou oper na Národním divadle provedených i jiných skladeb orchestrálních a scénických – nabídl jsem se, že mu napíši operní libreto, a vskutku jsem tehdy spáchal začátečnický text podle Shakespearovy Zimní pohádky, Kovařovic mi tuto Perditu velmi pochválil, ale vymluvil se, že právě získal od Jaroslava Vrchlického libreto napsané podle velebásně Tassovy. Inu, nekomponoval pak ani tuto Armidu, jež byla po letech Antonínu Dvořákovi za text jeho opery poslední; Kovařovic správně postihl nedostatečnosti obou těch textů a počkal si raději na libretistu onačejšího.“24

O tom, že Kovařovic komponoval Armidu, informoval veřejnosti odborný tisk. Již v listopadu roku 1888 se v časopise Dalibor objevila zpráva, že Karel Kovařovic, který dokončil klavírní koncert, pracuje na hudbě k baletu Zimní pohádka a také na 2. jednání opery Armida: „Karel Kovařovic dokončiv »Klavírní koncert« z F mol (op. 9), pracuje o velké baletě »Zimní pohádka« na text od Bergera a Stroupežnického a o 2. jednání opery »Armida« na slova Jar. Vrchlického.“25

Podle Otakara Šourka začal Kovařovic komponovat Armidu na podzim roku 1888, tedy v době, kdy se v Daliboru objevila zpráva o tom, že již komponuje 2. jednání.26 Z dochovaných fragmentů opery, které se jsou uloženy v Kovařovicově pozůstalosti,27 vyplývá, že skladatel dokončil skicu prvního jednání a začal se skicou jednání druhého. Bohužel tyto skici nejsou datovány. Vzhledem k tomu, že v následujících letech byl Kovařovic kompozičně velmi zaměstnán a od roku 1900 také jako šéf opery Národního divadla,28 je velmi pravděpodobné, že operu začal velmi rychle komponovat, ale také od ní velmi rychle ustoupil. Překážkou mu mohlo být libreto, založené na principech wagnerovské opery a také jeho délka. Lze také předpokládat, že Vrchlický by k případným změnám v libretu nakloněn nebyl, jak tomu bylo i později u Antonína Dvořáka. Jestli se ale Kovařovic o nějaké změny pokusil, není známo. V každém případě se uchýlil ke kompozici dalších děl – opeře Noc Šimona a Judy (dokončeno 1890), baletu Pohádka o nalezeném štěstí (prem. 6. dubna 1889) a scénickým hudbám k divadelním hrám Sedm havranů (prem. 20. září 1889) a Ďáblovy pilulky (prem. 16. července 1890).29 Práce na těchto dílech Kovařovice jistě naplno zaměstnala. Podle Otakara Šourka, práce na těchto dílech neznamenala, že by se nemohl v téže době zabývat i komponováním Armidy, „neboť dovedl pracovat velmi rychle. (…) A mohl se ostatně vrátit k »Armidě« i po opeře »Noc Šimona a Judy«, kterou dokončil na jaře r. 1891, neboť až do komposice 24

KVAPIL, Jaroslav: O čem vím. Sto kapitol o lidech a dějích z mého života. Část druhá. 51. – 100. kapitola. Praha: Václav Tomsa, s. 89. 25 Dalibor, 24. 11. 1888, roč. X, č. 43, s. 342. 26 ŠOUREK 1943, op. cit., s. 55. 27 Armida, fragment opery Karla Kovařovice. Uloženo v NM-ČMH, in v. č. S 115/ č. 27. 28 NOVÁK, Ladislav. Dva čeští muzikanti. Praha: Nakladatelské družstvo Máje, 1941, s. 50. 29 ŠTĚDROŇ, Bohumír. Kovařovic, Karel. In Československý hudební slovník osob a institucí. Sv. 1 (A-L). Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963, s. 722-724.

19

»Psohlavců«, začatých v roce 1896, napsal pouze drobný melodram »Loutkářův sirotek« (březen1892), druhý nedokončený smyčcový kvartet G dur (únor 1894) a hudbu k výpravným hrám »Výlet pana Broučka z měsíce na výstavu« (prem. 18. června 1894) a »Paleček« (13. prosince 1894).“30 Přesto, že Kovařovic na Armidě prokazatelně již dále nepracoval, se v časopise Dalibor objevovaly zprávy, oznamující pokračující práce na opeře. Tak opět na počátku roku 1889 Dalibor oznamuje, že „Karel Kovařovic komponuje velkou operu »Armida« na slova Jaroslava Vrchlického.“31 V květnu téhož roku oznamuje týž časopis, že „rovněž jest naděje, že skladatel pan Karel Kovařovic dokončí do příští zimy operu »Armida« na slova Jar. Vrchlického.“32 A již první červnové číslo dokonce ohlašovalo, že opera je zadána Národnímu divadlu k provedení: „Pro příští zimní období dílem jsou již zakoupeny, dílem jsou oznámeny, že budou zadány opery: »Armida« od Kovařovice, hudební drama »Námluvy Pelopovy« od Fibicha a Vrchlického, Weberův »Oberon«, Wagnerův »Tannhäuser«, Dargomyžského »Rusalka«, Franchettiho »Asraël« a Goldmarkův »Merlín«.“33

Po čtyřleté pauze se časopis Dalibor opět obrací k Armidě Karla Kovařovice a opět oznamuje, že Armida bude zadána divadlu na příští sezónu: „Sliby správy Národního divadla pro příští období předplatné. V opeře jsou přichystány: »Švanda Dudák«, národní báchorka o 3 odděleních od Jar. Vrchlického s hudbou od K. Bendla; »Armida« od K. Kovařovice; »Mistři zpěváci norimberští« od R. Wagnera; »Falstaff« a »Síla osudu« od Verdiho, atd.“34

Ačkoliv předchozí zpráva informovala o tom, že opera se má již provozovat, noticka, která vyšla o necelý rok později, oproti tomu sděluje, že opera Armida Karla Kovařovice je kromě instrumentace posledního dějství hotova: „Karel Kovařovic, ředitel orchestru Národopisné výstavy, dokončil nové smyčcové kvarteto z G dur, jež provedeno bude v některém koncertě českého Spolku pro komorní hudbu. Velká jeho opera »Armida«, složena na text Jaroslava Vrchlického, jest ukončena až na instrumentaci posledního jednání.“35

Realita ohledně Armidy se však značně lišila od toho, co s vervou a vytrvalostí hlásal Dalibor. O tom, že Kovařovic operu skutečně nedokončil a zanechal pouze náčrt prvního a část druhého dějství, svědčí také dopis Jaroslava Vrchlického novináři Gustavu Eimovi. Eimův dopis Vrchlickému se nedochval. S kontextu dopisu však vyplývá, že mohl žádat Dvořákovým jménem o nové libreto k opeře. Kromě toho, že zde Vrchlický popsuje spolupráci s Dvořákem, o které bude řeč později, o Armidě, kterou označil jako svůj nejlepší text, píše, že ji má stále Kovařovic u sebe: „Kovařovic má ,Armidu‘, můj nejlepší text, již pátý rok a já čekám na 100 zl.[atých] rovněž pátý rok – to k doplnění.“36 Mezi umělci tedy došlo pravděpodobně k finanční dohodě, kdy měl Kovařovic Vrchlickému vyplatit 100 zlatých. Evidentně neměl ale od skladatele žádné zprávy o kompozici opery, natož zmíněnou finanční částku. O necelý rok později v červnu 1897 se Vrchlický rozhodl jednat a oslovil skladatele 30

ŠOUREK 1943, op., cit., s. 55. Dalibor, 5. 1. 1889, roč. XI, č. 1, s. 2. 32 Dalibor, 4. 5. 1889, roč. XI, č. 21 a 22, s. 170 33 Dalibor, 1. 6. 1889, roč. XI, č. 26, s. 206. 34 Dalibor, 30. 9. 1893, roč. XV, č. 37, 38, 39 a 40, s. 301. 35 Dalibor, 15. 6. 1895, roč. VII, č. 28, s. 215. 36 PRAŽÁK, Albert (ed.). Vrchlický v dopisech. Praha: Československý spisovatel, 1955, s. 520-521. 31

20

s tím, že pokud operu nekomponuje, ať mu vrátí text libreta – a naopak, jestli na opeře pracuje, ať mu vyplatí slíbené peníze: „Slovutný pane, račte dovoliti dotaz, jestli pokračujete v komponování Armidy. Kdybyste ji byl pustil, byl bych ochoten vrátiti Vám oněch 100 zl., které jsem před lety dostal, a získati si zpět takto právo na zadání její; jestli však dále na opeře pracujete, prosil bych Vás o laskavé toho oznámení. Trvám s výrazem dokonalé úcty Vám přátelsky oddaný Prof. Dr. Jar. Vrchlický“37

Ke kompozici opery Armida se vyjádřil ještě jednou spisovatel Jaroslav Kvapil. Ten vysvětluje Kovařovicův nezájem operu komponovat tak, že se mu jednoduše do nové opery na Vrchlického libreto nechtělo. Kvapil zde posiluje domněnku, že libreto se Kovařovicovi nelíbilo a mohla ho odradit i jeho délka. Kvapil se Kovařovicovi nabídl, že mu napíše libreto sám: „Mělť sice v tu dobu libreto od sama Vrchlického, nějak se mu však do něho nechtělo, a také se do něho nepustil. Tím libretem byla Armida, a ta se stala po letech poslední operou Dvořákovou, provedenou po prvé docela nedlouho před smrtí největšího tehdy hudebního skladatele českého. Té Armidě bylo tedy dobrých patnáct, šestnáct let, než došla od Kovařovice k Dvořákovi, a vím z vlastní zkušenosti, že ani Dvořák nevěděl občas s touto Armidou kudy kam. Nuže, tenkrát koncem let osmdesátých, kdy jsem se jako dvacetiletý mládenec se skladatelem jen o šest let starším seznámil, nabídl jsem mu nebo slíbil, že mu napíši nějaký divadelní text sám, když se mu do Armidy nechtělo.“38

Je zřejmé, že Kovařovic měl k dispozici první verzi libreta, které se dochovalo ve Vrchlického autografu v Literárním archivu Památníku národního písemnictví.39 Jedná se o Vrchlického čistopis, kde se nachází pouze několik málo škrtů, z velké většiny již nečitelných pouze v rozsahu slov a veršů. Šlo patrně o momentální nápady během psaní čistopisu, které básník nakonec zavrhl. V textu se vyskytují poznámky tužkou, lépe řečeno podtržení tužkou několika slov a označení řádků, ve kterých se tato slova vyskytují. Po podrovnání s opisem libreta,40 kde jsou tato slova doplněna rukou Jaroslava Vrchlického, je zřejmé, že se jednalo o poznámky opisovače, který si zaškrtl nečitelné slovo. Vrchlický je pak sám doplnil. Rukopis libreta čítá 90 stran a je svázán spolu s librety Jessiky a dramatem Bratři v pořadí – 1. Jessika, 2. Armida, 3. Bratři. Znění titulního listu libreta je následující: Armida / Báseň k romantické opeře ve čtyřech jednáních. Dle sujetu Tassova / napsal Jaroslav Vrchlický. / (1888) Autografní skicy Kovařovicovy opery Armida jsou značně rozsáhlé a svědčí o značném zájmu Kovařovice tuto látku zhudebnit.41 Jako particell vypracoval podrobně celé první jednání, druhé jednání se pak dochovalo v neúplné skice. Poslední částí, kterou Kovařovic ve skice naznačil tužkou, byl sedmý výstup z druhého jednání (Rinald: „Mně nelze čekat dél, jak rozhodne se ten lhostejný a necitelný soud“).

37

ŠOUREK 1943, op. cit., s. 55. KVAPIL, Jaroslav. S Karlem Kovařovicem. In PROCHÁZKA, Jaroslav. Karel Kovařovic. První operní šéf Národního divadla v Praza, 1900-1920. Praha: Národní divadlo, nedat., nestránkováno. 39 Uloženo v PNP, LA, Literární pozůstalost Jaroslava Vrchlického, inv. č. 6066. 40 Uloženo v PNP, LA, Literární pozůstalost Jaroslava Vrchlického, inv. č. 6058. 41 Armida, fragment opery Karla Kovařovice. Uloženo v NM-ČMH, in v. č. S 115/ č. 27. 38

21

Není zcela jasné, jestli měl Kovařovic v úmyslu provést některé škrty v libretu. Po přepisu veškerého zhudebněného textu je zřejmé, že některé části v prvním dějství Kovařovic vynechal (o definitivnosti této skici však může být pochyb). Kovařovic patrně zkrátil předěl mezi koncem 2. a 3. výstupu, konkrétně začátek 3. výstupu, který začal přímo Hydraotovými slovy „Nuž, vypravuj a nerozdírej dál“. Je zajímavé, že Kovařovic užil škrtu v Ismenově výstupu, který Vrchlickému navrhoval již V. V. Zelený a který se objevil ve finální verzi libreta Antonína Dvořáka. Tento škrt se ale nenachází v 1. verzi libreta a ani později v původním opise 2. verze, do které byly zanášeny korektury pro Dvořáka. Je tedy možné, že Kovařovic vlastnil opis 1. verze libreta a že Vrchlický dochovaný autograf nikomu nepůjčoval. Kovařovic tedy mohl vlastnit opis libreta, kam zanášel své vlastní změny. Dále ve 4. výstupu se u Kovařovice nachází rozšířený výrok Hydraota po slovech „Pak tě proklínám“, který se nachází ve druhé verzi a následuje takto: „Pak nechci znát se více k tobě, za nevděk svůj můj vezmi hněv, a stejně na zemi jak v hrobě proklínám v tobě vlastní krev! Ty hnusem buď před tváří boha a svým i cizím ohavou a tvoje kam se šine noha, buď slunce zář ti otravou!“

Toto rozšíření mohl napsat Vrchlický už pro Kovařovice. Konečné provolání muezzina na úplném konci 1. dějství „Veliký je Alláh!“ rozšířil Kovařovic na čtyřverší, které je leitmotivem prvního jednání opery: Muezzin: „K čtyřem úhlům světa zní má píseň stálá k slunci a zpět slétá: »veliký je Alláh!«“

Z druhého jednání si Kovařovic načrtl pouze výstupy Rinalda a Armidy a zcela vynechal všechny ostatní postavy, jakož i sborové scény. Začal rovnou 6. výstupem, kdy Armida žádá Bohumíra o pomoc („Slyš, z hlubin bídy svojí“). Navazuje začátkem 7. výstupu, kde užil prvního dvojverší z úst Rinalda („Mně nelze čekat dél, jak rozhodne se ten lhostejný a necitelný soud“), pokračuje textem v témže výstupu, kdy si Rinald s Armidou vyznávají lásku (Rinald: Ó, nech mne sníti věčně tak“) a společně utíkají z tábora (Armida: „Pojď rychle odsud v moji říš“). Poslední náčrty se týkají rovněž začátku 7. výstupu, kdy si Rinald a Armida vyznávají lásku. Kovařovicův přístup ke zhudebnění Armidy odpovídá Foersterovu výroku, že „Kovařovic rád vypracovával nejprve scény dramaticky vypjaté.“42 Co se hudební stránky Kovařovicových skic týče, nezdá se, že se snažil komponovat operu ve smyslu wagnerovských příznačných motivů. Sám v době, kdy si Armidu skicoval, měl za sebou dvě komické opery (Ženichové, Cesta oknem), tedy s žánrem „vážné“ opery neměl zkušenosti.43 Jediný moment,

42

FOERSTER, Josef Bohuslav. Poutník v Hamburku. Praha: B. Janda, 1939, s. 137-139. Přetištěno v: FOERSTER, Josef Bohuslav. Poutník v cizině. Praha: Orbis, 1947, s. 112-117. 43 ŠOUREK 1943, op. cit., s. 55.

22

který by se dal označit jako leitmotiv je patrně hrdinský motiv, který se objevuje na několika místech v souvislosti s křižáckým vojskem:

Stěžejní árii Armidy pak Kovařovic zhudebnil zcela odlišně od konečného znění Antonína Dvořáka jako stoupající a klesající melodii v osminových notách.

Jako další příklad uveďme zpěv muezzina na začátku prvního jednání, kdy se Kovařovic, stejně jako Dvořák, pokusil o arabskou melodiku zpěvu pomocí melismat.

1.5 Josef Bohuslav Foerster a libreto Armidy Libreto Armidy Vrchlický nabídl také J. B. Foersterovi spolu s libretem k opeře Jessika. K Armidě se Foerster ale nakonec neodhodlal, jelikož věděl, že ji má rozpracovanou již Karel Kovařovic: „Toužil jsem po větších formách, zejména po zpěvohře. Ale nebylo tekstu. Několik návrhů došlo mne českých i německých, leč byly buď nepřijatelny s hlediska uměleckého, neb cizí svým tématem. Po nějaký čas jsem myslel na Shakespeara. Romeo a Julie, Cymbelín, Pohádka zimního večera lákali nejvíce. Začal jsem s projekty scénáře, když mi dopis Vrchlického připomněl libreta mistrova »Jessika« a »Armida«. (…) Ale mátožné stíny znovu vedly pozornost k »Jessice«, kterou mi kdysi nabízel Karel Bendl. Věděl jsem, že na »Armidě« pracuje Karel Kovařovic; V. V. Zelený ve feuilletonu Hlasu národa přinesl již zprávu o tekstu i hudbě. Požádal jsem Vrchlického o báseň k »Jessice«. Vyhověl rád a s tklivou ochotou.“44

44

FOERSTER 1939, op. cit., s. 137-139. Přetištěno v: FOERSTER, Josef Bohuslav: Poutník v cizině. Praha: Orbis, 1947, s. 112-117.

23

Z uvedené Foersterovy vzpomínky vyplývá, že Foerster, který toužil komponovat operu, požádal Vrchlického o operní libreto a ten mu nabídl Armidu a Jessiku. Je celkem zajímavé, že Armidu nabídl Vrchlickému v době, kdy na ní již pracoval Karel Kovařovic. V té době mohl být již Vrchlický přesvědčen, že Kovařovic Armidu nedokončí. Podobná Foersterova vzpomínka se dochovala také v korespondenci Otakara Šourka, který Foerstera kontaktoval v době, kdy pracoval na posledním dílu monografie o Antonínu Dvořákovi.45 Z dopisu vyplývá, že nejen libreto Armidy, ale i Rusalka byla Foersterovi Kvapilem nabídnuta – ten ale obě libreta odmítl: „(…) Chystal jsem se Vám psáti, správněji: sděliti s Vámi několik poznámek k Dvořákově „Armidě“ a jejímu libretu. Dr. V. V. Zelený napsal o Kovařovicově hudbě k „Armidě“ (asi k 1. jednání) feuilleton do Hlasu Národa“, jehož byl redaktorem. Toť nemohu udati, ale feuilleton jsem tehdy četl. Snad ho vyhledáte. Za svého pobytu v Hamburku (po dokončení Evy) požádal jsem o text operní Jar. Vrchlického. Poslal mi dvě libreta: „Jessiku“ a „Armidu“. Volil jsem „Jessiku“, kterou mi kdysi již nabízel Karel Bendl (byla asi první napsána), ale tehdy (bylo to před komposicí Debory), neměl jsem odvahy. (viz „Poutník“, pag. 343 v novém, pag. 140. svazek II. ve starém, původním vydání). Také libretto „Rusalky“ bylo mi nabídnuto Jar. Kvapilem. Napsal je pro Al. Jiráska, jak mi svěřil, ale nemaje plné důvěry ve zdar mé práce, poslal mi je do Hamburku, snad náhradou za slíbený mi, ale nedodaný text k „Evě“. Vrátil jsem mu „Rusalku“ s výzvou, aby ji dal Ant. Dvořákovi, což také učinil. Vzpomínám si, že jsem již při čtení první sceny (lesní žínky) řekl své paní: „To musí komponovat Dvořák.“ Další četba jen mne utvrdila v tomto přesvědčení. Schoval-li Kvapil můj dopis, nevím, ale jistě nezapomněl jeho obsah. Soudím, že Vás bude mé sdělení zajímat.“46

45 46

ŠOUREK 1933, op. cit. Dopis J. B. Foerstera Otakaru Šourkovi, 3. 9. 1943, uloženo v NM-MAD, č. př. 88/98.

24

2. Geneze Dvořákovy Armidy 2.1 Hledání operního námětu Velmi dlouhá kompoziční přestávka trvající rok a tři měsíce odsuzovala skladatele k pasivitě – odmítal pozvání přátel a kolegů účastnit se provedení jeho skladeb a pravděpodobně míval i dost špatnou náladu.47 Takto odmítl krátce před setkáním s Vrchlickým, který mu nabídl libreto Armidy, i svého kroměřížského přítele Emila Kozánka, kterému vylíčil v dopise z 19. února 1902 svůj současný stav takto: „Rozmilý příteli! Jak rád bych Vám vyhověl a jak rád bych se opět k Vám do Kroměříže podíval, ani Vám nemohu vyslovit – avšak bude asi vše marno k tomu se odhodlati – jsem již více než čtrnáct měsíců bez práce, nemohu se k ničemu vypravit a nevím, jak dlouho ještě můj nynější stav potrvá. Pokud nenajdu to, co hledám, musím se všeho zříci, a tudíž Vám nemohu ničeho přislíbit, čehož velice lituji. […] Měl jsem též pozvání z Lipska z Gewandhausu a pak ještě od prof. Klengela, hrál můj cellový koncert, ale i tam jsem odřekl.“48

Dvořák měl během hledání vhodného libreta pro novou operu k dispozici několik námětů. Jak vzpomínal Dvořákův syn Otakar, skladatel toužil zopakovat úspěch oper Čert a Káča a Rusalka a tak intenzivně hledal nové téma, které by ho zaujalo: „Po úspěchu Čerta a Káči a především Rusalky chtěl tatínek začít psát novou operu, ale nemohl najít vhodné libreto. Tentokrát jich měl k dispozici dost a spoustu námětů pročetl, ale stále nemohl najít látku, která by podněcovala jeho tvůrčí fantazii.“49

Bezpečně lze doložit, že se Dvořák zajímal o libreto k opeře Vlasty skon Karla Pippicha (1849–1921), zlonického rodáka, advokáta a kulturního pracovníka v Chrudimi, přítele Jaroslava Vrchlického. Libreto nabízel Pippich již v listopadu 1882 Bedřichu Smetanovi, který mu je však vrátil.50 Pippich nabídl libreto také svému příteli z mládí, Zdeňku Fibichovi, který měl libreto k dispozici během komponování opery Nevěsta messinská mezi lednem 1882 a březnem 1883. Ani ten se ale ke kompozici opery neodhodlal, ačkoliv si již některé nápady naskicoval.51 Dvořák se zabýval myšlenkou zhudebnit Vlasty skon ještě před započetím Rusalky, asi kolem roku 1895. Poznamenal si šest motivů k prvním scénám, nicméně, nakonec zvítězilo Kvapilovo libreto k Rusalce.52 Při opětovném hledání

47

„Mistr, jenž byl neúnavným pracovníkem, jakmile neměl zaměstnání, býval v špatném rozmaru. Byl více méně popudlivým, nevrlým, roztržitým, někdy až nervosně rozčíleným, nebylo s ním takřka řeči, mnohdy sebe malichernější otázka jej velmi popudila, někdy odpověděl, mnohdy vůbec neodpověděl; tak bylo vždy, když spřádal a soustředil myšlenky na nový opus.“ Dopis Josefa Jana Kovaříka Otakaru Šourkovi, č. 5, nedat., uloženo v NM-MAD, č. př. 88/98. 48 KUNA, Milan a kol.: Antonín Dvořák: Korespondence a dokumenty, sv. 4. Editio Supraphon – Editio Bärenreiter, Praha 1995, s. 237 (dále jen ADKD). 49 DVOŘÁK, Otakar: Můj otec Antonín Dvořák. Příbram: Knihovna Jana Drdy, 2004, s. 82. 50 MIKAN, Jaroslav: Karel Pippich ve světle hudební korespondence. Revidovaný otisk z 5. svazku Vlastivědného sborníku východočeského. Chrudim: Nákladem vlastním, 1934, s. 21–25. 51 PIPPICH, Karel: Vzpomínky. In: Zdeněk Fibich. Sborník dokumentů a studií, sv. II. Praha: Orbis – Národní hudební vydavatelství, 1951–52, s. 212; HOSTINSKÝ, Otakar: Vzpomínky na Fibicha. Praha: Mojmír Urbánek, 1909, s. 138–140. 52 Skici jsou uloženy v NM-MAD: inv. č. S 76/1678 (Dvořákův americký skicář č. 6), s. 2, 7, 8; inv. č. S 76/1435; inv. č. S 76/1466 (rub strany nerealizovaného oratoria Píseň písní).

25

libreta po dokončení Rusalky 27. listopadu 1900 začal o Vlasty skonu opět přemýšlet.53 Jeho záměr nemohl být ale příliš vážný, když se kompozice této opery se samozřejmostí sobě vlastní vzdal ve prospěch a na žádost svého mladšího kolegy Otakara Ostrčila.54 Vedle Pippichova Vlasty skonu se Dvořák zajímal také o libreto Otakara Hostinského Popelka,55 které bylo již roku 1885 zhudebněno Josefem Richardem Rozkošným. Rozkošného opera byla úspěšně uvedena na prknech Národního divadla ještě týž rok a stala se doslova repertoárovým kusem divadla. Na jevišti se udržela až do roku 1891.56 Je tedy velmi pravděpodobné, že Dvořák dílo znal už z divadelního jeviště. Asi do roku 1902 situuje Otakar Hostinský svou vzpomínku,57 podle níž Antonín Dvořák nalezl v archivu Národního divadla tištěné libreto Popelky58 a požádal Hostinského o povolení opětně libreto zhudebnit. Ten svolil a odkázal Dvořáka ještě na Rozkošného, pro něhož bylo libreto původně napsáno. Dvořák se nakonec ke kompozici Popelky neodhodlal. Do období hledání nového libreta po premiéře Rusalky (31. března 1901) vstoupil i Jaroslav Kvapil, kterého den po úspěšné premiéře požádal Dvořák o nové libreto. Vzpomínka, kterou Kvapil opakovaně otiskl, má spíše anekdotický ráz. Svědčí ale o velkém Dvořákově zájmu zopakovat úspěch, jaký měl s Rusalkou a také o tom, že byl nadšený výkonem představitelky titulní role Růženy Maturové. Kvapil ve vzpomínce odhaluje úmysl zpracovat pro Dvořáka libreto na motivy balady Karla Sudimíra Šnajdra (1766–1835) Jan za chrta dán, do něhož chtěl zaplést slovenskou pověst o Čachtické paní.59 „Nazítří hned poránu přisypal se Dvořák všecek záře do divadelní kanceláře: »Je tady Kvapil?« A jak jsem vešel, hned na mne: »Kvapílku, Kvapílku, honem nové libreto a velkou roli pro Maturovou! Cože, že nemáte? Vy nemáte pro mne nové libreto?« Slíbil jsem, že si co nejdřív něco vymyslím, a opravdu jsem začal nové libreto psáti; byl to motiv ze starodávné Šnajdrovy balady o Janu za chrta daném a chtěl jsem do něho zaplésti také slovenskou pověst o čachtické paní, která se v mladé lidské krvi koupávala; už jsem to měl v mysli dost ustrojeno a také začátek jsem napsal; potom mne však zachvátil divadelní běs režisérský, do libreta se mi nějak nechtělo – a už jsem ho nenapsal, neboť tři leta po premiéře Rusalky Dvořák zemřel. […] Ještě po letech mě bolí srdce, že jsem tenkrát po Rusalce nedovedl napsati přeskvělému skladateli text nový, snad i texty dva; po desetiletích žehnám jeho památce, že

53

Pokud se můžeme opřít o dataci, kterou si Dvořák připsal ke konci nerealizovaného oratoria (25. 3. 1895), tak mohla být tato skica pořízena na konci března roku 1895. Dvořákův návrat k látce v roce 1902 dokazuje datace Otakara Dvořáka (viz DVOŘÁK, op. cit. s. 82–83) a svědectví Otakara Ostrčila (viz ŠOUREK 1933, op. cit., s. 185). 54 MIKAN, op. cit., s. 30. 55 PALA, František: Josef Richard Rozkošný. In: České umění dramatické II. Zpěvohra. Red. J. Hutter, Z. Chalabala. Praha: Nakladatelství Šolc a Šimáček, 1941, s. 156–158. 56 Premiéra proběhla 31. 5. 1885 pod taktovkou A. Čecha. Opera byla z repertoáru divadla stažena až po 40 reprízách 4. 10. 1891. Znovu uvedena v Národním divadle byla již v roce 1902, kdy se pod vedením M. Angera hrála do doku 1905. Viz online Archiv Národního divadla, dostupné z: http://archiv.narodni-divadlo.cz, citováno 10. 7. 2015. 57 HOSTINSKÝ, op. cit, s. 134–135. 58 HOSTINSKÝ, Otakar: Popelka. Zpěvohra o třech jednáních. Slova napsal O. Hostinský, hudbu složil J. R. Rozkošný. Edice: Urbánkova bibliotéka operních a operetních textův, řada druhá, sv. 23. F. A. Urbánek, Praha 1884. 59 KVAPIL, Jaroslav: O vzniku „Rusalky“. Hudební revue (Dvořákův sborník), říjen 1911, roč. 4, č. 8–9, s. 428–430; KVAPIL, Jaroslav: Pozdrav paní Rusalce. In REKTORYS, Artuš: Růžena Maturová. Praha: O. Girgal-Melantrich, 1936, s. 97; ŠOUREK, Otakar (ed.): Dvořák ve vzpomínkách a dopisech. Praha: Národní hudební vydavatelství Orbis, 19519, s. 189–191.

26

aspoň jedenkrát mne vzal na svých sférických křídlech do výšin, kam by verš můj sám nikdy nedoletěl.“60

2.2 První podněty a počátky kompozice Podle svých vlastních slov se Dvořák dostal k libretu Armidy víceméně náhodou. V rozhovoru pro vídeňské vojenské a politické noviny Reichswehr na konci února roku 1904 (rozhovor vyšel 1. března, pořízen byl tedy asi na konci února)61 na otázku, „Jak jste se, Mistře, dostal k libretu »Armidy«?“, odpověděl: „To byla náhoda. Šel jsem do divadla, dával se tehdy »Soud lásky« od Vrchlického, potkal jsem Vrchlického a postěžoval si mu, že nemohu sehnat vhodné libreto. Od »Rusalky« už uplynuly dva roky a já měl chuť napsat zase novou operu, ale s libretem byla velká potíž. ,Mám libreto,‘ řekl mi tehdy Vrchlický. ,Jaké?‘ ,To, co jsem vám nabízel už před čtrnácti lety – Armidu.‘ Vzpomněl jsem si, že když mi tehdy Vrchlický libreto nabízel poprvé, váhal jsem námět použít, protože »Armidu« zkomponoval již Gluck. Později jsem na »Armidu« úplně zapomněl. Přišel za mnou Zeyer a přinesl mi libreto k »Šárce«, ale ani to jsem nepřijal. Při onom setkání v divadle mi Vrchlický mimo to řekl, že má ještě dva hotové texty, a to »Jessiku« pro J. B. Foerstra a »Krále a ptáčníka« pro O. Nedbala. Protože jsem nechtěl psát nic jiného než operu, »Armidu« jsem přijal. Původně byla napsána pro Fibicha a myslím, že libreto měli v ruce i Bendl a Kovařovic, soudě podle poznámek v textu.“62

Z Dvořákovy odpovědi vysvítá několik zajímavých informací, které se v jiných pramenech neobjevují – zejména se dovídáme o setkání obou umělců na premiéře Vrchlického hry Soud lásky. Tato hra byla na prknech Národního divadla uvedena od svého úplně prvního uvedení v roce 1887 již počtvrté na premiéře 3. února 1902 s reprízami 8. a 22. února a 17. a 23. března.63 Z datace Dvořákových skic, kde nalézáme nejstarší datum 11. března 1902, vyplývá, že se umělci potkali na divadelním představení ještě před tímto dnem. Jelikož ale Dvořák ještě 19. února píše Kozánkovi, že stále nepracuje na nové kompozici, nejvíce v úvahu přichází datum setkání 22. února. Není ovšem vyloučeno, že když psal Dvořák příteli do Kroměříže, měl už nové libreto u sebe, ale nebyl ještě zcela rozhodnut jej zhudebnit, případně se o něm nechtěl zmiňovat. Otakar Dvořák vzpomíná, že se jeho otec o Armidě dlouho nezmiňoval ani svým nejbližším přátelům.64 Dále se z Dvořákovy odpovědi dovídáme, že libreto Vrchlický skladateli nabízel už v roce 1888, kdy spisovatel libreto dokončil. Dvořák se však mýlí v tom, že libreto bylo psáno pro Fibicha. Ve skutečnosti vzniklo na objednávku Karla Kovařovice a poté jej Vrchlický nabídl J. B. Foersterovi, který ale zvolil libreto k Jessice.65 Poznámky v opisu libreta, který 60

KVAPIL, Jaroslav: O čem vím. Sto kapitol o lidech a dějích z mého života. Část první. Václav Tomsa, Praha 1946, s. 257. 61 Bei Meister Dvorzak. Die Reichswehr. Militärisches und politisches Organ, 1. 3. 1904, roč. 17, č. 3612, s. 7. 62 Český překlad Heleny Medkové převzat z monografie Klause DÖGEHO: Antonín Dvořák. Život, dílo, dokumenty. Vyšehrad, Praha 2013, s. 251–253. Okomentovaný rozhovor vyšel již v roce 1985 v českém a anglickém překladu. Viz HALOVÁ, Markéta: U mistra Dvořáka. Bei Meister Dvorzak. At Maestro Dvořák. In Zprávy komise pro koordinaci dvořákovského bádání Společnosti Antonína Dvořáka při České hudební společnosti, č. 4. Praha: Česká hudební společnost, 1985, s. 4–7 (česky), 20–23 (německy), 35–38 (anglicky). 63 Od premiéry měla hra celkem 23 repríz, derniéra proběhla 28. 12. 1908. Online archiv Národního divadla, viz pozn. č. 11. 64 DVOŘÁK, Otakar: Několik vzpomínek na vznik a premiéru Dvořákovy „Armidy“. (K novému provedení na Národním divadle). Venkov, 30. 12. 1928, roč. XXIII, č. 309, s. 7. 65 ŠOUREK 1943, op. cit., s. 53–55.

27

měl Dvořák k dispozici, nevykazují kromě opisovače a samotného autora zásahy žádných jiných rukou. O svém poměru k látce pokračuje Dvořák dál v rozhovoru pro vídeňský Reichswehr. V odpovědi na otázku, proč se pro libreto rozhodl po čtrnácti letech, se Dvořák vyjádřil následovně: „Ta látka se mi líbila. Dva měsíce jsem text pročítal znovu a znovu; podněcovala mne okolnost, že Armida byla zhudebněna již dvaačtyřicetkrát. Z našich skladatelů toto téma použili myslím už Mysliveček a Benda. Dokonce Rossini a Puccini z něho udělali operu. Hanslick píše, že 100 let po Lullyho „Armidě“ posloužil tentýž Quinaultův text i Gluckovi.66 Sáhl jsem tedy po zpracování od Vrchlického; ten navíc uvádí na scénu novou postavu, kouzelníka Ismena.“

Z předešlé Dvořákovy odpovědi vyplývá, že rozhodující při výběru libreta byla nouze o nosný text a neodrazoval ho ani fakt, že téma bylo zhudebněno již vícekrát v minulosti. Tato skutečnost měla naopak pro Dvořáka podněcující ráz. Jak Dvořák dále uvádí, libreto si soustavně pročítal dva měsíce, než začal komponovat. Toto tvrzení není pravděpodobně úplné. Dvořák sice libreto intenzivně pročítal, ale současně si také skicoval první nápady. Souvislá skica opery je datována od 11. března 1902 a první setkání s Vrchlickým proběhlo patrně mezi 3. a 22. únorem 1902. Zajímavá je na Dvořákově odpovědi také změna poměru k látce, která nastala po čtrnácti letech od roku 1888, kdy mu Vrchlický libreto poprvé nabídl. Tato změna může souviset s Dvořákovou oblibou pro pohádkově fantastické látky v závěru jeho života.

2.3 Spolupráce Dvořáka s Vrchlickým Starší Vrchlického korespondence nasvědčuje tomu, že jeho vztah k Dvořákovi byl od předchozí spolupráce na oratoriu Svatá Ludmila spíše ambivalentní, i když je možné, že se později proměnil. Vrchlický nesl těžce, když Dvořák požadoval změny v textu a na celou spolupráci s ním nevzpomínal spisovatel ještě v roce 1896, tedy asi deset po té, co bylo oratorium komponováno, příliš pozitivně: „Můj drahý příteli! Vyhověl bych Ti tuze rád v záležitosti Dvořákově. Ale mezi námi slovo upřímné. Mám s hudebními skladateli trpké zkušenosti. Znám Dvořáka od »Sv. Ludmily«. Slíbil 300 zl. za text a pak strhl celou polovinu a co týrání mezi prací, co oprav a změn a ztráty času s ním. Fibich, s kterým si tykám, mi za text v »Bouře« nechtěl dát vůbec nic, po dlouhém hrdlování dal 100 zl. provždy. Bendl mi text objednaný vrátil, že je wagnerovský, a Fibich mi jej vrátil, že je staromódní; Trneček mi udělal hrubství za to, že sis jej přečet, a Novotný mne trhá při každé příležitosti ve svých referátech, že jsem dělal text Fibichovi já a ne – on! Tak se mají věci ve skutečnosti a pochopíš, že po slávě libretisty netoužím. Ještě něco. Kovařovic má »Armidu«, můj nejlepší text, již pátý rok a já čekám na 100 zl. rovněž pátý rok – to k doplnění. Kdybych měl ještě jednou něco dělati, zejména s Dvořákem, bylo by to za těchto podmínek, které mu můžeš sděliti bez úvodu k tomuto listu, který jest docela mezi námi: 1. Vyvolí si sám libreto co do látky, aby pak volbě mé nevyčítal, jako bylo při »Ludmile«.

66

Dvořák tuto informaci čerpal z vlastního exempláře knihy Eduarda HANSLICKA: Die moderne Oper. Kritiken und Studien. A. Hofmann & co., Berlin 1875, s. 9. Kniha se nachází v majetku Dvořákovy rodiny a je uložena v psacím stole v horním pokoji vily „Rusalka“ ve Vysoké u Příbrami.

28

2. Zaplatí 200 zl. před prací, 300 zl. po odevzdání libreta. 3. Tantiém nežádám žádných (nevěřím, že by něco šlo světem). 4. Změn a oprav nedělám žádných a vůbec nemám po odevzdání libreta ničeho víc s tím co dělat. Prodávám jen za hotové a libreto jest docela pak majetkem komponisty. Odpusť a promiň, jsem mluvil tak otevřeně. Ale jinak nelze vůči poměrům. Jsmeť my spisovatelé nejhůř na tom v ohledu hmotném. Já za svou celou činnost nemám nic než svou bibliotéku. Teď mi dává Otto za »Sebrané spisy« – 10 zl. za arch! Jinak prý nemůže a já se hnout nemohu nikam. Ale co na tom, na zbohatnutí z poesie jsem nikdy nečekal. Doufám, žes dostal mou poslední knihu, jakož i dříve »Písně poutníka« a překlad »Dziadů«. Líbám Tě vřele a jsem Tvůj vděčně oddaný Jar. Vrchlický V Praze 20. února 1896.“67

Na nekompromisních podmínkách, které si Vrchlický kladl ještě v roce 1896, však během spolupráce na Armidě již netrval (nebo byl Dvořákem přemluven) a na žádost Dvořáka provedl dosti rozsáhlé úpravy textu. Ani tehdy ale neprobíhala spolupráce obou umělců hladce. Na problematickou kooperaci Vrchlického a Dvořáka vzpomínal v roce 1945 Vrchlického přítel Albert Pražák: „S Antonínem Dvořákem stýkával se [Vrchlický] občas osobně, někdy i ve svém bytě. Zastihl jsem u Vrchlických Dvořáka několikrát, často vzrušeného nějakou neshodou pro text Vrchlického Armidy, na niž právě komponoval. Vrchlický povoloval ochotně kdekterou žádanou změnu, přepracovával a přeměňoval text, aby byl Dvořákovu uchu dosti znělý, ale dorozumění bylo často těžké, Dvořák vypadával jako mračnopozor a prudkým pohybem očí naznačoval nespokojenost. Básník zastěžoval si nejednou na skladatele, kterak umí svým neklidem spisovatele sužovat. Dvořák, zdá se, byl nespokojen i se svou komposicí […] Na Dvořáka vzpomínal často i po jeho smrti. Vypravoval i své zkušenosti s oratoriem Sv. Ludmila, jak se Dvořák rozčilovával i tehdy, jak dovedl tento dobrák zmrzoutnět a odsoudit často libreto, že prý se na ně nedá naprosto komponovat, a pak přece hned komponoval. Bylo to jistě i rozčilování tvůrčí, hledání tónu a přilehlého slova, snaha o konečný souzvuk. Otázka libreta připadala i Vrchlickému složitou. Básník a skladatel by tu měli býti vlastně duchovně a citově blízcí, kongeniální, měli by míti totožnou metodu projevu slovem a tónem. Tuto totožnost nebo aspoň poměrně největší příbuznost pociťoval Vrchlický se Zdeňkem Fibichem. Fibich byl s ní skutečně v mnohém kongeniální.“68

Jelikož Vrchlický dával patrně mezi svými přáteli často k dobru historky s Dvořákem, dochovala se další vzpomínka na jejich spolupráci během Armidy, která pochází tentokrát z pera Antonína Klášterského: „Hotový kříž míval Vrchlický jako libretista, zejména s Dvořákem, a s humorem líčíval nám své trampoty. Dvořák, jenž snil stále o jakési ,weltopr‘, nemohl se pro látku rozhodnouti, a rozhodl-li se, měl stále nějaké vrtochy a pochybnosti. Při Armidě, kde vystupuje kouzelník Ismen, podezříval Vrchlického, že je v tom nějaká narážka, která by mohla ohroziti mu zdar díla (,realism – naturalism – hypnotism – und solche -ismen‘), a uspokojil se teprve, když mu Vrchlický ukázal, že Ismen je vzat s Osvobozeného Jerusalema; jindy vytáhl Vrchlického časně zrána z postele a stěžoval si, že verše jsou dlouhé a nemůže je komponovati. »Fotrlinku, mám něco v hlavě, ta ta ta – ta ta ta, předělají mi to na to.« Ale když Vrchlický po krušné práci přinesl verše krátkého metra, Dvořák vítězoslavně mu oznámil, že už

67

Dopis Jaroslava Vrchlického Gustavu Eimovi z 20. 2. 1896. Viz PRAŽÁK, Albert (ed.): Vrchlický v dopisech. Praha: Československý spisovatel, 1955, s. 520–521. 68 PRAŽÁK, Albert: Vrchlickému nablízku. Praha: Vydavatelstvo družstevní práce, 1945, s. 158–159.

29

zkomponoval přece ty dlouhé. Zato neomezeně chválíval Vrchlický Fibicha, text básníkův že je mu svatý, nejmenší odchylky že si nedovolí a také změn nežádá. Také J. B. Foerstera si liboval a obdivoval nejednou bohatství jeho melodiky.“69 (…) „Když skládal Dvořák ,Armidu‘, pozastavil prý se nad tím, že v libretě je zmínka o koních v křižáckém táboře. Pln starostí ptal prý se Vrchlického: »Fotrlínku – abychom neudělali nějakou chybu – byli už tenkrát koně?« Ale ve vytištěném textu Armidy nenašel jsem nikde zmínky o koních, jen na jednom místě mluví se tu o ,soumarech‘, a tak nebyl-li text později změněn, je celá věc vymyšlena.“70

V této vzpomínce je zajímavá poznámka o tzv. „Weltoper“, o kterou se Dvořák údajně v Armidě snažil. Klášterský naráží pravděpodobně na operu světových měřítek – odklon od ryze českých látek a příklon k látkám světového významu. Téma Armidy nepochází z českého prostředí, není folklorní a nereflektuje ani žádné nacionalistické tendence. Dvořák pracoval s Vrchlickým na úpravách libreta, jak vzpomínal Otakar Dvořák „po zpracování prvních námětů“.71 Ten také správně uvádí, že jeho otec pracoval na Armidě od března 1902, bohužel o prvním setkání s Vrchlickým se nijak nezmiňuje. Od Dvořákova rozhodnutí Armidu komponovat, které nastalo pravděpodobně již během nebo po přečtení libreta, se Vrchlický s Dvořákem často osobně setkávali a probírali změny v libretu. „[…] Pustil se do vyčerpávající práce na svém nejrozsáhlejším díle, která trvala od března 1902 až do srpna 1903. Po zpracování prvních námětů se stále častěji scházel s Jaroslavem Vrchlickým, aby s ním prodebatoval některé detaily. Nejčastěji se oba umělci sešli na nábřeží a probírali Armidu při společné procházce. Někdy mě tatínek brával s sebou, a tak si dobře vzpomínám, s jakou důkladností řešili každou podrobnost. I na Vysoké v roce 1902 pracoval tatínek na svojí nové opeře téměř nepřetržitě. Často se rozjel i za Vrchlickým do Prahy kvůli potřebným změnám a Vrchlický trpělivě posílal na Vysokou zpracované úpravy.“72

Podle Dvořákových datací v souvislé skice se tyto společné schůzky mohly odehrávat v době, kdy si Dvořák pořizoval první nedatované skici (přibližně od února asi do začátku března) a souvislou skicu k prvnímu a druhému jednání (od 11. března do 23. května). K datům v souvislé skice si poznamenával většinou i místo – 1. června 1902 v Praze (skica 1. jednání), v Praze 3. května 1902 (skica 2. jednání). Otakar Dvořák dále vzpomíná, že Vrchlický posílal jeho otci na Vysokou zpracované úpravy. Podle dat uvedených v souvislé skice, Dvořák takto dokončil na Vysoké souvislou skicu ke 2. jednání (23. května) a poté dopracoval 4. července do tohoto jednání árii Armidy z 6. výstupu „Slyš, z hlubin bídy svojí“. O schůzkách Vrchlického a Dvořáka v Praze během roku 1902 však neexistují žádné jiné doklady. Úpravy libreta a společné schůzky s Vrchlickým Dvořák zpětně reflektoval v dopise Rudolfu Stárkovi, který po Armidě nabízel skladateli libreto k nové opeře Horymír: „Jak snad víte, dokončil jsem právě v těchto dnech velkou operu na slova Jarosl. Vrchlického („Armidu“) a tu jsem opět přišel k tomu přesvědčení, že je dobře a velice nutno, aby se komponista s libretistou co možná ústně o všem dorozuměli, kde nutno zkrátit, tu zas přidat, aneb vůbec změnit. Jelikož ráčíte být

69

KLÁŠTERSKÝ, Antonín. Vzpomínky a portréty. Edice Paměti – Knihovna. Praha: František Borový, 1934, s. 277 KLÁŠTERSKÝ, Antonín. Vzpomínky a portréty. Edice Paměti – Knihovna. Praha: František Borový, 1934, s. 277. 71 Dvořák, Můj otec..., op. cit., s. 83. 72 Tamtéž. 70

30

ale tak daleko od Prahy, nebude to možné, a tak myslím, že až po prázdninách budu v Praze, že si tam k Vám, je-li tam stanice, zajedu.“73

Úpravy libreta vyznačil Vrchlický Dvořákovi do opisu,74 který byl patrně pořízen přímo pro skladatele, jelikož se v něm kromě poznámek opisovače a samotného spisovatele nenachází poznámky žádných jiných osob. Dalším dokladem tohoto tvrzení jsou poznámky na druhé straně libreta, kde je vypsáno obsazení opery. K jednotlivým postavám jsou pravděpodobně Dvořákovou rukou tužkou dopsány hlasové obory tak, jak existují v partituře (Hydraot – bas, Armida – soprán, Ismen – baryton, Bohumír z Bouillonu – baryton, Petr – bas, Rinald – tenor). U vedlejších rolí ale ve finální verzi Dvořák některé hlasy přeskupil. Rytíři Gernand (bas) měl být původně tenor, Dudo (tenor) bas, Ubald (bas) baryton, Sven (tenor) bas; dále Hlasatel (bas) byl původně míněný jako baryton a Muezzin (baryton) jako tenor. U hlavních rolí si ještě skladatel tužkou poznamenal konkrétní pěvce, které chtěl mít pravděpodobně v obsazení na premiéře: Hydraot – Hynek,75 Armida – Parš Zikeš,76 Ismen – Benoni,77 Bohumír – Viktorin.78 Zajímavé je obsazení hlavní představitelky Armidy. Dvořák si ke jménu nepoznamenal Růženu Maturovou, pro kterou měla být role určena, ale Olgu Paršovou-Zikešovou. Tato pěvkyně již ale v roce 1894 ukončila pěveckou kariéru a věnovala se pedagogické činnosti. V minulosti dvakrát ztvárnila Marii Mníškovou ve Dvořákově Dimitriji na scéně Národního divadla (premiéra 1889 a 1891). Speciální vztah k pěvkyni, která před vstupem do Národního divadla absolvovala úspěšnou kariéru v Německu, dokládá Dvořákův dopis řediteli divadla F. A. Šubertovi z dubna 1892, kdy skladatel Paršovou prosazoval oproti Marii Sittové pro uvedení opery na Mezinárodní divadelní výstavě ve Vídni 2. 6. 1892.79

2.4 První a druhá verze libreta Úpravy zanesl Vrchlický do opisu libreta, který mohl být pořízen přímo pro skladatele Antonína Dvořáka.80 Dochoval se ale také autograf libreta, což je původní tvar textu v podobě, ve které jej Vrchlický napsal pro Kovařovice.81 Změny v libretu lze tedy vystopovat srovnáním jeho první a druhé verze, jelikož původní části textu jsou ve druhé verzi přelepeny nebo škrtnuty. V prvním jednání Vrchlický pozměnil popis scény prvního dějství, na druhou stranu rozšířil popis děje prvního výstupu. Ve druhém výstupu provedl škrt v dialogu krále Hydraota a čaroděje Ismena, což vedlo opět ke změně popisu scény druhého výstupu. Dále pokračuje výstup s Armidou – celou tuto scénu otevírá a uzavírá zpěv sboru („Ó, paní naše omdlévá“ a „Ó, míre slétni v srdce její stánek“). V tomto výstupu se v první verzi libreta objeví poprvé na scéně Armida, její veškeré výstupy zde ale 73

Dopis Antonína Dvořáka Rudolfu Stárkovi z 20. července 1903. Viz ADKD 4, s. 258–259. Autor opisu nebyl identifikován. 75 Asi František Hynek (1837–1905), sólista (bas) a režisér Národního divadla v letech 1881–1902. Role byla však přidělena Emilu Pollertovi (1877–1935). 76 Paršová-Zikešová, Olga (1853–1941), česká dramatická sopranistka. V Národním divadle působila v letech 1887–1894. 77 Bohumil Benoni (1862–1942), český barytonista (v Národním divadle angažován 1883–1912), skutečně tuto roli ztvárnil na premiéře. 78 Václav Viktorin (1849–1924), český barytonista (v Národním divadle angažován 1885–1907), skutečně tuto roli ztvárnil na premiéře. 79 ADKD 3, s. 123–124. 80 Uloženo v PNP, LA, Literární pozůstalost Jaroslava Vrchlického, inv. č. 6066. 81 Uloženo v PNP, LA, Literární pozůstalost Jaroslava Vrchlického, inv. č. 6058. 74

31

byly vyškrtnuty. Armida v první verzi přišla na scénu se svou družinou a omdlelá se v chůzi opírala o své dvě otrokyně. Nakonec odvádí Armidina družina svou vládkyni na lože k odpočinku. Ve druhé verzi libreta se ale Armida objeví až ve 3. výstupu. Tento škrt způsobil propojení 2. a 3. výstupu, čili ve 2. verzi se vyskytuje o jeden výstup méně. Ve třetím výstupu (1. verze) Vrchlický zkrátil dlouhý výstup Ismena, který líčí, jak viděl blížící se křesťanskou armádu („Ba, oči moje jich zřely nekonečné pluky“). Další Ismenův výstup, ve kterém radí Hydraotovi, jak vyhrát nad křižáky, byl zkrácen a tím bylo vynecháno líčení důsledků jejich vpádu do Damašku. Další zkrácení se uskutečnilo při vstupu Armidy na scénu, kdy byl zkrácen dialog Armidy a jejího otce Hydraota. Naopak k rozšíření došlo ve výstupu Hydraota, když se Armida odmítne vydat do tábora. Ve druhém jednání nebyly provedeny žádné změny. Ve druhém výstupu třetího jednání byla zkrácena árie Ismena „Na prahu děsných pouští“. V této árii se po každé sloce opakuje refrén „Pojď, pojď, strach shoď“. Tento refrén byl po první a třetí sloce vyškrtnut, zůstal po druhé a čtvrté sloce. Ve čtvrtém výstupu byl zkrácen ansámbl Armidy, Rinalda a Ismena. V prvním výstupu 4. jednání byla vyškrtnuta část rozsáhlé árie Rinalda uprostřed a na konci jeho výstupu. V prvním případě Rinald zpytuje svědomí, že se nechal svést Armidou, ve druhém případě prosí Boha za odpuštění. Další zkrácení nastává ve druhém výstupu, kdy k Rinaldovi přichází jeho druhové Ubald a Sven a poustevník Petr. V tuto chvíli se Rinald kaje ze svých hříchů a žádá silněji o odpuštění. Rinaldův výstup byl ve druhé verzi libreta zkrácen. Ve třetím výstupu byl zkrácen sbor křižáků „Zas vlaje Kristův prapor svatý“ na samém konci. Po tomto sboru následuje hádka Rinalda, Petra, Svena a Ubalda. Rytíři a Petr nechtějí, aby zesláblý Rinald vstal a táhnul spolu s vojskem na Damašek. Výstup byl zcela logicky zkrácen o opakující se výroky postav. Ve čtvrtém výstupu byl rozvrstven začáteční bojovný rozhovor Ismena a Rinalda. Text byl rozvržen mezi obě postavy tak, aby se po jednotlivých větách postavy střídaly. Poslední změny se nachází v posledním pátém výstupu 4. jednání. Autor zkrátil závěrečnou scénu, kdy Armida umírá a následující závěrečný sbor křižáků. Dvořákovi pravděpodobné také nevyhovovala délka libreta. Jeho syn Otakar vzpomíná na to, že Dvořák žádal Vrchlického o zkrácení opery ze čtyř na tři jednání. Ten mu však nevyhověl: „Tatínek cítil, že opera o čtyřech dějstvích je příliš náročná na pozornost posluchačů a žádal mimo jiné Vrchlického, zda by ji nebylo možno o jeden akt zkrátit, ale vzhledem k rozsahu dějových zápletek mu v tomto bodě Vrchlický nemohl vyhovět.“82

Také Jaroslav Kvapil se ve svých pamětech zmiňuje, že Dvořákovi nevyhovovalo libreto o čtyřech jednáních: „Dvořák se do toho nutil, k látce i k formě neměl pravého poměru a býval jsem svědkem jeho mrzuté nálady. Občas mi vyčetl, že jsem ho nechal na holičkách, a jednou potkávaje mě povídal bez úvodu, zhurta: »Ať už se mi jaktěživ nikdo neopováží přinést čtyřaktové libreto; kdyby ta Armida měla tři akty, už jsem moh‘ být hotov!« Ještě po letech mě bolí srdce, že jsem tenkrát po Rusalce nedovedl napsati přeskvělému skladateli text nový, snad i texty dva […]“83

Aby zpřehlednil Dvořákovi dějové situace jednotlivých jednání, provedl Vrchlický tři nákresy (ke 2. – 3. dějství), na kterých je přesně zobrazeno rozestavění postav a objektů na scéně. Nabízí se také 82 83

Dvořák, Můj otec..., op. cit., s. 83. Kvapil, O čem vím..., op. cit., s. 257.

32

domněnka, že podle těchto nákresů byla inscenována opera režijně při premiéře na scéně Národního divadla. S největší pravděpodobností ale sloužily tyto obrázky pouze skladateli během kompozice k lepšímu pochopení dramaturgie opery. Skladatel o podobné poznámky žádal po kompozici Armidy i Rudolfa Stárka, který mu měl dodat nové libreto k plánované opeře Horymír: „Ale už nyní by bylo dobře, kdybyste v libretu patřil, čeho je nevyhnutelně pro mne třeba. Jsou to hlavně značky dramatické – co a jak se děje - - pro hlavní osoby – p ř í ch o d, o d ch o d atd. dobře naznačit. Je toho příliš mnoho a v libretě vše schází. Budu tedy čísti ve Vašem libretě častěji, třeba každý den několikráte, až úplně budu všemu rozuměti […]“84 Ve druhé verzi libreta Vrchlický upravil a rozšířil popisy jednotlivých scén, s čímž mohou úzce souviset i jeho velmi konkrétní scénické nákresy. Dále velmi často doplňoval emotivní pokyny k některým výrokům, aby tak ujasnil příčiny projevů a emoce postav (např. plaše, divoce apod.) Také na koncích scén doplnil, jak se která postava zachová například, zdali odejde z jeviště či jak pokračuje její pohyb a počínání na scéně. Druhá verze libreta (opis Vrchlického libreta, do kterého zasahoval Dvořáka) obsahuje 100 svázaných popsaných stran.85 Na jeho titulním listu je uvedeno: Armida / Báseň k romantické opeře ve čtyřech / jednáních. Dle sujetu Tassova napsal / Jaroslav Vrchlický / (1888) V libretu se vyskytuje celá řada podstatných zásahů rukou Jaroslava Vrchlického – škrty a doplnění, která byla přilepena na původní strany opisu, text napsán autora. Některé zásahy modrou tužkou mohou pocházet od Antonína Dvořáka. Dvořákův rukopis však není možné nikde prokazatelně odlišit od škrtů, které mohl provádět Vrchlický. Je ale nanejvýš pravděpodobné, že Dvořák do této verze libreta také zasahoval a svými škrty naznačoval Vrchlickému, kde má provést jakou změnu. Obecně ve druhé verzi Vrchlický upravil a rozšířil popisy jednotlivých scén, s čímž mohou úzce souviset i jeho velmi konkrétní scénické nákresy. Dále velmi často doplňoval na žádost Dvořáka emotivní pokyny k některým výrokům, aby tak ujasnil příčiny a projevy jejich emocí např. plaše, divoce apod. Také ke koncům scén doplnil, jak se která postava zachová např. zda-li odejde z jeviště či jak pokračuje její pohyb a počínání na scéně. V libretu se nachází několik typů poznámek psaných různými psacími potřebami. Vrchlického rukopisem jsou v něm poznámky červeným perem (dodatky k emocím postav, změny popisů scén včetně škrtů těch starých) a obyčejnou tužkou (stejný typ poznámek jako těch, které psal Vrchlický červeným perem, tužkou se také škrtaly některé doplněné emoční stavy postav). Černým perem pak Vrchlický patrně škrtal také některá místa, která později změnil, místy jsou tímto perem škrtnuty i části psané perem červeným. Zajímavé jsou zásahy modrou tužkou, které mohly pocházet od 84 85

Dopis Antonína Dvořáka Rudolfu Stárkovi z 20. července 1903. Viz ADKD 4, s. 258–259. Uloženo v PNP, LA, Literární pozůstalost Jaroslava Vrchlického, inv. č. 5058.

33

Antonína Dvořáka. Modrou tužkou jsou zároveň s černým perem škrtnuta některá místa, která byla vypuštěna nebo jsou jí přeškrtány některé Vrchlického nové předělávky. Tyto jsou místy škrtnuty i obyčejnou tužkou. Ačkoliv modrou tužkou nebyla psána slova a nelze tudíž určit rukopis, kterým bylo modrou psáno, je velmi pravděpodobné, že se jednalo o Dvořákovy zásahy, resp. návrhy na opravy pro Vrchlického či reakce na již provedené Vrchlického opravy. 1. jednání86 V prvním jednání Vrchlický pozměnil popis scény prvního dějství. [1. verze] Síň v královském paláci v Damašku Vzadu veranda do velké zahrady, kde viděti byla stinná loubí a vodomety. Z palmového háje vypíná se věž minaretu.

[2. verze] Zahrady královského paláce v Damašku. Na levo průčelí paláce, dále stinná loubí, vodomety. Z palmového háje v pozadí vypíná se střecha chrámu a věž minaretu.

Kromě toho také rozšířil popis děje prvního výstupu. [1. verze] Dvořané a družina krále Hydraota v různých skupinách zpěvem a krami se baví.

[2. verze] Dvořané a družina krále Hydraota v různých skupinách. Ženy se baví zpěvem a vitím věnců a guirland, muži hrou v šachy, nebo v pozadí na zkoušku šermují a dívky tančí.

Ve druhém výstupu provedl škrt v dialogu krále Hydraota a čaroděje Ismena, což vedlo opět ke změně popisu scény druhého výstupu. Popis je ve výsledku logicky stručnější. [1. verze]

[2. verze]

V poslední zvuky sboru vmísí se signály trub V poslední zvuky sboru vmísí se výstražné znějící za scenou. Z pravé strany z paláce vstoupí signály trub za scénou. Z paláce vystoupí král král Hydraot, z levé proti němu družina Armidina, Hydraot, proti němu Ismen ze zahrad. Ismen v jejím čele, dvě otrokyně podporují Všichni se obrátí s napajtou omdlelou Armidu. pozorností a naslouchají. Druhý výstup pak ve druhé verzi je ochuzen o zmínku o Armidě a okomentováním zvuku „výstražných trub“. [1. verze]

[2. verze]

HYDRAOT:

HYDRAOT:

Co znamená trub hlahol výstražný, Ty Ismene zde? (zočí omdlévající Armidu) Běda, co se stalo? Jest raněna?

Tvůj chvat, Ismene!

ISMEN:

ISMEN:

Ba, zdá se chybí málo, však v okamžik jsem

Ba, v okamžik jsem přišel převážný,

86

Běda, co se stalo?

Změny v libretu lze sledovat v edici obou jeho verzí, viz příloha této práce.

34

přišel převážný, bych pravdu říci moh ti, co se dálo.

bych pravdu říci moh‘ ti, co se dálo.

Dále pokračuje výstup s Armidou – celou tuto scénu otevírá a uzavírá zpěv sboru („Ó, paní naše omdlévá“ a „Ó, míre slétni v srdce její stánek“). V tomto výstupu se v první verzi libreta objeví poprvé na scéně Armida, její veškeré výstupy zde ale byly vyškrtnuty. Armida původně přišla na scénu se svou družinou a omdlelá se v chůzi opírá o své dvě otrokyně. Když promluví, mluví o Rinaldovi, kterého spatřila ve svém vidění. Ismen, který na scénu přišel spolu s Armidou a svou družinou hovoří s Hydraotem o tom, co se Armidě přihodilo. Nakonec odvádí Armidina družina svou vládkyni na lože k odpočinku. Ve druhé verzi libreta se ale Armida objeví až ve 3. výstupu. Tento škrt pak způsobil propojení 2. a 3. výstupu, čili ve 2. verzi se vyskytuje o jeden výstup méně. [1. verze]

[2. verze]

SBOR O paní naše omdlévá. Kde pomoc je, kde úleva! ISMEN Ba raněna, však hůř než meče ranou již divná mdloba náhle zastřela že vykřiknouc náhle omdlela! HYDRAOT O, mluv! ISMEN Dřív hleď, ať ustoupí ti stranou. HYDRAOT (sklání se k Armidě) Má drahá dcero, dítě moje sladké! ARMIDA (z mdloby se probouzejíc) Kde jest? – to štěstí příliš bylo krátké. HYDRAOT O čem to mluví? ISMEN (krče rameny) Blouzní, vladaři! HYDRAOT Tys lékař, čaroděj, nuž měj se k dílu, 35

vlij v údy chřadnoucí jí novou sílu. ISMEN Jsem v rozpacích, zda se to podaří. HYDRAOT Však co se stalo, dej mi k všemu klíč! ISMEN Jak jsem ti řekl, pošli všechny pryč. (ukáže na družinu) HYDRAOT (k družině Armidy) Na lože odveďte svou vládkyni, ať vějíř její chladem svým ji zastíní, ať odpočinek přeje údům mdlým já za vámi se ihned dostavím. ARMIDA (v polosnění před sebe) Kam hlednu stále před sebou ho zřím. SBOR (odváděje Armidu) O míre slétni v srdce její stánek a chladným křídlem zacloň její spánek ať zapomene co jí hněte ať radost zas ji v duši zkvétá? HYDRAOT Dost váhání, ó jděte! 3. výstup

2. výstup [pokračování]

Družina odvede Armidu na pravo do kasemat paláce. HYDRAOT (polekán) Nuž, mluv! ISMEN:

36

Já nesu zprávu nečekanou, však dříve hleď, ať ustoupí ti stranou! Ve třetím výstupu (1. verze) Vrchlický zkrátil dlouhý výstup Ismena, který líčí, jak viděl blížící se křesťanskou armádu („Ba, oči moje jich zřely nekonečné pluky“). Vyškrtnuta byla tato část: A viděl šírem po prostoru pak rozlily se na obzoru jak nepočetné jejich stány se bělaly až v nebe stlany a rovné stádům potápek, jež k jihu shání podzimek. Já viděl jek se valily jich pochod mrak mi věštil prašný, já viděl jak se rozlily, plníce pouště prostor strašný, jak stáda tučných kobylek. Já slyšel jejich ořů ržání, já viděl bleskot jejich zbraní, i jejich těžké soumary se vléci pouště požáry, já slyšel jejich proklínání, jich zpěvy, noc když v kraj se sklání, kdy v šakal řev pustou pání, se mísí lačný supů skřek, a jak ty jsem se neulek.

Další škrt, který byl popsán již v kapitole o Vrchlického a Kovařovicově Armidě, byl asi plánován již dříve. Zmiňuje se o něm V. V. Zelený v dopise Vrchlickému a také ho nalézáme ve fragmentu Kovařovicovy opery. Delší Ismenův výstup, ve kterém radí Hydraotovi, jak vyhrát nad křižáky, byl zkrácen a vynecháno tak líčení důsledků jejich vpádu do Damašku. Další zkrácení se uskutečnilo při vstupu Armidy na scénu, kdy byl zkrácen dialog Armidy a jejího otce Hydraota. Naopak k rozšíření došlo ve výstupu Hydraota, když se Armida odmítne vydat do tábora. Jeho věta „Pak tě proklínám!“ byla rozšířena o tuto část: Pak nechci znát se více k tobě, za nevděk svůj můj vezmi hněv, a stejně na zemi jak v hrobě proklínám v tobě vlastní krev! Ty hnusem buď před tváří boha a svým i cizím ohavou a tvoje kam se šine noha, buď slunce zář ti otravou! 2. jednání Ve druhém jednání nebyly provedeny žádné změny. 37

3. jednání Ve druhém výstupu byla zkrácena árie Ismena „Na prahu děsných pouští“. V této árii se po každé sloce opakuje refrén: Pojď, pojď, strach shoď, mám vzdušnou loď, čeká tě choť, ó, pojď! Tento refén byl po první a třetí sloce vyškrtnut, zůstal po druhé a čtvrté sloce. Ve čtvrtém výstupu byl zkrácen ansámbl Armidy, Rinalda a Ismena, konkrétně tato část výstupu Ismena byla odebrána: Ba, večer jenž se smráká, vše barvy tlumí v šer, a měsíc v tanec láká, na nebi zástup sfér. 4. jednání V prvním výstupu byla vyškrtnuta část rozsáhlé árie Rinalda uprostřed a na konci jeho výstupu. V prvním případě Rinald zpytuje svědomí, že se nechal svést Armidou, ve druhém případě prosí Rinald Boha za odpuštění: [1] Jak v ráji od Evy po hříchu Adam, své hanby náhle uvědoměn prch, já hlavu s křikem v dlaně obě skládám, já podušku jsem přes hlavu si strh. [2] Při posledním dnu, kdy svět budeš soudit, při vírném hlaholu andělských trub ó, pomni, člověk slabý může bloudit, když zatne se mu v srdce vášně sup. Další zkrácení nastává ve druhém výstupu, kdy k Rinaldovi přichází jeho druhové Ubald a Sven a poustevník Petr. V tuto chvíli se Rinald kaje ze svých hříchů a žádá siněji o dopuštění. V jeho výstupu byly vyškrtnuta slova: Za velkým cílem šel hoch v mládí, muž do zločinu jícnu pádí, ó, k nebi jde můj velký hřích! (…) 38

Za mrzké vášně krátký pal? Ve třetím výstupu byl zkrácen sbor křižáků „Zas vlaje Kristův prapor svatý“ na samém konci o tyto verše: Hrob svatý, právo potlačených, čest to naše heslo jest dál za ním dál! Záhy po tomto sboru následuje hádka Rinalda, Petra, Svena a Ubalda. Rytíři a Petr nechtějí, aby zesláblý Rinald vstával a táhnul spolu s vojskem na Damašek. Výstup vyl zcela logicky zkrácen o opakující se výroky postav. Odebrána by la tato část: UBALD: Ty nemůžeš! SVEN: Jsi sláb a chorý a ztýrán cestou, zůstaň… RINALD: Prsty svými když Petr dotkne se mých skrání, já silný vstanu bez váhání. PETR: Ó, víry kouzlo, jež přenáší hory, kéž na tobě se synu osvědčí! UBALD: Ó, zůstaň zde! SVEN: Ty odtáhnout nech sbory a počkej až se hruď tvá vyléčí. Ve čtvrtém výstupu byl rozvrstven začáteční bojovný rozhovor Ismena a Rinalda. Text byl rozvržen mezi obě postavy tak, aby se po jednotlivých větách postavy střídali: ISMEN:

ISMEN:

Hoj, dobře já tě znám! však se ti nepodám!

Hoj, dobře já tě znám!

RINALD:

RINALD:

Byť jsi byl ďáblem sám,

Však se ti nepodám! 39

anebo pekel klam, vždy odvetu ti dám.

ISMEN: Byť jsi byl ďábel sám. RINALD: Vždy odvetu ti dám.

Poslední změny se nachází v posledním pátém výstupu 4. jednání. Ve scéně, kdy Armida umírá, hned po milostném duetu Armidy a Rinalda, odstranil autor slova Rinalda a Armidy: RINALD: Ó, padejte již z nehodné mé ruky, vy svaté kapky na skráň jí i hruď, mně vraťte mír a jí utište muky! ARMIDA: Hle, bílý zjev mi kyne – s bohem buď! (Umře). Hned poté následuje sbor křižáků, který autor zkrátil. Obě tyto poslední změny byly provedeny ku prospěchu dramatičtějšího účinku tragického konce opery. SBOR KŘIŽÁKŮ (1. verze)

SBOR KŘIŽÁKŮ (2. verze)

Zas vlaje slavně Kristův prápor svatý, z Damašku vlaje, stečen jeho val, přes mrtvol stoky, krve močál vlaje k božímu hrobu dále v pustin kraje Přes odříkání, trudy, cesty, ztráty, vše dáme rádi v oběť, Kristův svatý jen prapor vlát-li bude věčně dál!

Zas vlaje prapor svatý, dál za ním, dál! Vše obětujem, Kristův svatý jen prapor vlát když bude dál!

2.5 Od prvních skic k orchestrální partituře Je nanejvýš pravděpodobné, že Dvořák psal Armidu bez používání klavíru. Mohl tak opakovat svou praxi při komponování opery Rusalka: „Rusalku skládal Dvořák vůbec bez používání klavíru. Psal ji u stolu a jen někdy večer si něco přehrál z toho, co přes den napsal. Když byla hotova, přehrál jednoho večera její konec Sukovi a jeho choti.“87 Jak již bylo uvedeno, Dvořák si operu pročítal a zároveň skicoval první melodické nápady. Tento proces skicování zahrnoval první fázi, kdy skladatel vytvořil na patnácti stranách několik motivů 87

KVĚT, Jan Miroslav: Z pamětí českého kvarteta. Edice Corona (13. sv.), Praha 1936, s. 48.

40

z každého dějství.88 Během druhé fáze vytvořil souvislé a značně propracované skici ve formě particella ke všem čtyřem dějstvím.89 Pořizování rozsáhlých skic patřilo k Dvořákovým běžným postupům během kompozice. Skladatelův postoj k této první fázi kompozice zachytil J. B. Foerster: „»Dobře, že skizzujete,« poznamenal, »hlavní linie se musí zachytit, neztrácet se v podrobnostech, to je věc vypracování. Nápad je všecko. Kde je třeba, zejména modulační obraty, označit několika notami a hned dál. Myšlenky se nevracejí a záleží na každé notě. Jediná může často dokázati veliké věci.«“90 Na samém počátku Dvořáka zajímaly především sborové scény a klíčové árie. Důkladněji se také věnoval úplnému začátku opery, tedy prvnímu obrazu prvního jednání. Je třeba také brát v úvahu, že tyto první hudební myšlenky vznikaly v době, kdy Dvořák ještě neměl pevný dramaturgický plán opery, a pravděpodobně také v době, kdy se ještě stále podrobněji seznamoval s libretem, pečlivě jej pročítal a zároveň pracoval s Vrchlickým na korekturách. První skici nasvědčují tomu, že měl k dispozici první a později už i vznikající druhou verzi libreta. Během skicování sboru křižáků z 3. výstupu 4. dějství si načrtl tři různé verze zhudebnění, přičemž v 1. a 3. případě užívá 2. verzi libreta, ve 2. případě pak verzi druhou, Vrchlickým přepracovanou. Tento fakt je definitivním potvrzením toho, že první nedatované skici provázela intenzivní práce na libretu a četné schůzky s Vrchlickým. Nedatované skici obsahují motivy z prvního jednání, přičemž nejvíc se Dvořák zaměřil na začátek prvního výstupu a na výstup třetí, konkrétně na sborové scény a árii Armidy „Za štíhlou gazelou“. Ve druhém jednání se v první skice zaměřil na jeho úplný začátek (sbor rytířů) a na konec, čili 6. výstup – Bohumírovu modlitbu. Ve třetím dějství se pokusil načrtnout motivy z prvního výstupu – sbor sirén, nymf a árii Rinalda. V dějství čtvrtém se zaměřil na třetí výstup a zachytil hudební nápady ke sboru křižáků „Zas vlaje Kristův prapor svatý“. Z první skici se Dvořák pokusil zhudebnit konkrétně tyto části finální verze (uvedená čísla taktů odpovídají taktům z klavírního výtahu). Uvádím popis jednotlivých stránek skic s údajem, jestli a jak byly tyto první nápady využity v konečné podobě díla. [s. 1] – prázdná [s. 2] [Dvořákem číslovaná strana 1] [1. dějství] „Jak z dervišových prstů“ – s harmonickým doprovodem, t. 27-43 „Jdou kupci…“ – bez doprovodu, t. 53-65 „Kde oázy…“ – t. 73-85 „K čtyřem úhlům světa“ – t. 44-51 „Z tmy se rodí jitro“ – s. 86-89 Na konci strany Dvořákova poznámka: „sbor mužský opakuje, ale končí na H“. Všechny náčrtky na této straně mají jiné znění, než ve finální verzi díla.

88

Skici uloženy v NM-MAD, inv. č. S 76/1433. Skici uloženy v NM-MAD, inv. č. S 76/1431/1–4. 90 FOERSTER, Josef Bohuslav: Poutník v Hamburku. Evropský literární klub, Praha 1939, s. 166. 89

41

[s. 3] [1. dějství, poslední výstup (ansámbl)] „Jak štěstím ňadro moje dýše“ – t. 925-929 Bez doprovodu v jiném znění, než ve finální verzi díla. [2. dějství – 8. výstup (sbor rytířů)] „Ký děsný zjev, tam vzduchem oba hřmí a zem se třese, obloha se tmí“ – t. 512-515 Bez harmonického doprovodu v jiném znění, než ve finální verzi díla. [1. dějství, 3. výstup] „Za štíhlou gazelou“ – t. 512-529 S náčrtky harmonického doprovodu, jiné znění, než ve finální verzi díla. [s. 4] [3. dějství, 1. výstup] „V tom polibku bych dlíti chtěl… V tom polibku bych dlíti tak chtěl věčně a stokrát mřít a žít zas nekonečně“ – t. 112-119 Jiné znění, než ve finální verzi díla. „Poutníku, jenž pouště prachem potácíš se žízní mdlý“ – t. 27-30 „V hustém listí oranž zlatý“ – t. 57-58 „Jen níž, jen níž se skloň až k srdci mému a pověz, jak ti zní as jeho tluk“ – 252-256. Jiná znění, než ve finální verzi díla. [s. 5] [Dvořákem číslovaná strana 2] [2. dějství, 1. výstup] „Při tělu tvém, jež kněz výš vznáší, tě prosíme, pouť řídiž naši, při krvi tvé, již bude“ – t. 26-31. Stejné znění jako ve finální verzi díla. [s. 6] [2. dějství, 1. výstup] „Pít, krev naší nedej vycedit, buď s námi, nebes věčný králi, tvůj věrný lid sem přišel z dáli na hrob tvůj zbraň svou“ – t. 32-41 Kromě posledního taktu, stejné znění jako ve finální verzi díla.

42

[s. 7] [2. dějství, 1. výstup] „Veď pouští dále naše kroky a ze skal vykouzli vln toky, buď naše paveza“ – t. 42-47 Jiné znění, než ve finální verzi díla. [s. 8] [2. dějství, 1. výstup] „Štít, když pro tvé jméno chcem se bít, dej smělost srdci, sílu paži“ – t. 48-52 Jiné znění, než ve finální verzi díla. [s. 9] [3. dějství, 1. výstup] „III. Akt“ „Kde šeptá rákos tiše - t. 160-162 „Jen níž, jen níž se skloň až k srdci mému a pověz, jak ti zní as jeho tluk“ – t. 252-256 Shoduje se s polední verzí díla, načrtnuto ale v jiné poloze. [s. 10] [1. dějství, 3. výstup] [Strana je Dvořákem číslována jako 3a] [Část árie „Za štíhlou gazelou“:] „…náhle ve háje tmách divný mě schvátil strach, napjatý luk můj v prach sklonil se svislý!“ – t. 252-529 Tato část je naskicována dvakrát, druhá melodie odpovídá finální verzi. „Jak zářný archanděl v zlaté se zbroji skvěl, v duši mou tisíc střel“ – t. 529-535 Kromě posledního taktu se shoduje s finální verzí díla. [s. 11] [2. dějství, 6. výstup] „II. Akt Bohumír modlitba“ Pouze dva takty - t. 635-636 43

[s. 12] [4. dějství, 3. výstup] [Dvořákem číslovaná strana 4] „III. Akt, Křižáci jdou“ „Začíná orkestr cis moll, pak zde dál Des dur“ „Obou, Fl, Clr, Corni, Poz“ „Zas vlaje Kristův prapor svatý v boj bojovníkům jeho, za ním dál“ – t. 402-409 Melodie odlišná od finální verze. Vypracovaný harmonický doprovod. [s. 13] [4. dějství, 3. výstup] [Dvořákem číslovaná strana 5] 3/2 takt „Zas vlaje Kristův prapor svatý v boj bojovníkům za ním dál, kde východ hoří, zoří vzňatý“ – t. 402-413 Tato melodie se shoduje pouze v první části, druhá je odlišná od finální verze. Shoduje se i 3/2 takt. [s. 14] [4. dějství, 3. výstup] „Zas vlaje slavně Kristův svatý v boj bojovníkům jeho, za ním dál, kde východ hoří, slávou zove vzňatý“ – t. 402-413 Neshoduje se s finální verzí, naznačen harmonický doprovod na začátku. [s. 15] [1. dějství, 3. výstup] „V pekelný sněm, skupte se sem na Kristův kříž“ – t. 843-844 Shoduje se s finální verzí, pouze je naskicováno v jiné poloze. [s. 16] – [1. dějství, 3. výstup] [Dvořákem číslovaná strana 6] „Nová vložka, Bassi z hloubi“ „tromboni“ (ty jsou i ve finální verzi) 44

„Hydry a draci, potvorní ptáci, pekelné příšery, potvorní ptáci, pekelné příšery, pospěště již“ – t. 834-842 „Za křížem vzhůru, bojovníci Krista“ – t. 794-797 Shoduje se s finální verzí částečně – melodie ve skice je v jiné poloze, melodie má částčně jiný rytmus. Některé Dvořákovy první nápady byly doprovázeny poznámkami nebo náznaky harmonického doprovodu. Většinou se však jednalo o samotné melodické linky. K prvnímu výstupu prvního dějství si poznamenal: „Sbor mužský opakuje, ale končí na H“, a ke třetímu výstupu „bassi z hloubi“ a „trombony“, které ve finální partituře skutečně užil. Ke sboru křižáků z posledního dějství si skladatel zapsal: „Začíná orkestr cis moll, pak zde dál Des dur“, a k tomu zkratky jednotlivých nástrojů jako náznaky budoucí instrumentace: „Oboe, Fl, Clr, Corni, Poz.“. Ke stejnému výstupu, ve druhé verzi melodie téhož sboru, si Dvořák poznamenal 3/2 takt. O tom, že počátky kompozice Armidy nebyly pro Dvořáka jednoduché, svědčí vzpomínka skladatelova žáka Josefa Michla z dubna a retrospektivně o „několik týdnů později“ roku 1902.91 Michl líčí situaci, kdy mu na jedné z hodin Dvořák zadal vyřešit deklamační problém úplně prvních veršů opery „Jak z dervišových prstů“: „Mistr byl zamyšlen a chvílemi pobrukoval - pianissimo až mezzoforte. Po chvíli se náhle obrátil a pravil: «Tak ,řinou se‘ jsem už zkomponoval. Udělal jsem to, jak jste myslel a je to dobře. Instrumentuju první akt, komponuju druhý a taky už vím, jak bude znít konec posledního jednání». To řka, opět se odvrátil, pokračoval v cestě a opětné pobrukování svědčilo, že zase hudebně přemýšlí. Začal jsem přemýšleti o mistrových slovech, jimž jsem neporozuměl. A vzpomněl jsem si na záhadnou episodu, která se před několika týdny odehrála ve škole: Mistr mne totiž zavolal k tabuli a otázal se mne, jak bych skomponoval verš, který má „takovéhle rýmy“, a načrtal na tabuli tento obrazec: _____________ řinou se___________ e, _____________ plynou _____________e. Podíval jsem se na obrazec, pak na Dvořáka a vida, že nežertuje, přiznal jsem se, že tomu nerozumím – načež on, drže mne jednou rukou za rameno a druhou jezdě po tabuli, vysvětloval: „Tak to «řinou» se rýmuje s «plynou», ale k tomu «řinou» patří «se». A protože slova «řinou» a «se» patří k sobě, nesmí býti mezi nimi žádná pausa! To by byla chyba proti deklamaci! K tomu «plynou» ale nepatří žádné «se» a musí být za ním pausa. Jak byste to tedy udělal, aby v tom nebyla deklamační chyba a aby to přece šlo do taktu: Nesmíte ale zapomenout, že slova «řinou» a «plynou» se rýmují! – Z těchtoslov jsem pochopil, že jde o t. zv. verš nedoměrný, v němž scházející slabika «se» tvoří předtaktí, či t. zv. zdvih k verši druhému – ale nade vším ostatním se mi točila hlava, tím spíše, že neznaje obsahu a rhytmu všech veršů, nemohl jsem vůbec vědět, jak a v jakém taktu bych je měl zhudebnit. Vida však, že mistr mi popřává času k úvaze, trpělivě vyčkávaje, co řeknu, hleděl jsem se z nepříjemné situace nějak vymotati a konečně jsem řekl, že při komponování veršů není třeba dávati rýmům více důrazu, než ve skutečnosti 91

MICHL, Josef: Vzpomínky na Antonína Dvořáka. Hudební revue, 1917, roč. X, sešit 7-8, s. 293–302.

45

mají; stačí, řídíme-li se pouze vnitřním obsahem textu, šetříce při tom, pokud možno, přirozeného thytmu slova a zachovávajíce slovní a větrný přízvuk. «Některé verše je ovšem těžko komponovati», dodal jsem - «A jak těžko!» přisvědčil mistr. „Takový verš mi udělal Vrchlický v «Armidě» a já nemohu s místa! Nějak to ale přece jít musí! No, uvidíme! Sedněte si!“ – – To bylo vše, co se odehrálo a nač jsem si mohl vzpomenouti. – A nyní, kráčeje za mistrem a přemýšleje o jeho slovech, věděl jsem pouze to, že jsem vlastně tehdy ve škole na nic určitého nemyslel, tím méně pak mohl jsem se nadíti, že bych měl nějakou zásluhu na díle, které Dvořák tvořil. Měl jsem tisíc chutí požádati mistra za vysvětlení, ale neučinil jsem toho, nechtěje rušiti jej v jeho dumách. Tak jsme došli silnice, po níž vraceli jsme se zpátky k městu. Prošli jsme železničním viaduktem a ocitli se v předměstském ruchu. Mistr byl stále zadumán a nemluvil. Přišli jsme opět na rozcestí pod Nuselskými schody. Zde se mistr zastavil a pravil: «Tak teď jděte domů a něco dělejte. Já musím ještě někam jít: tady dole je zahradník a má pěkné holuby. Půjdu ho navštívit. S bohem!» Nežli jsem mohl na rozloučenou slušně pozdraviti, byl již na druhém chodníku, kráčeje rychle po mírném svahu protější ulice. Díval jsem se za ním, až zmizel za rohem. Šel jsem domů s předsevzetím, že budu instrumentovat, ale mnohem raději bych byl šel s mistrem dívati se na holuby… Absolvovav konzervatoř r. 1902 odejel jsem z domoviny nastoupit místo v Gorici. R. 1904, asi dva měsíce po Dvořákově smrti, přijel jsem do Čech na prázdniny a krátkého pobytu v Praze využil jsem k návštěvě Národního divadla, tím spíše, ježto plakáty oznamovaly Dvořákovu «Armidu». Opatřil jsem si libreto a nemalé bylo moje překvapení, když jsem přečetl hned prvý verš opery Jak z dervišových prstů řinou se vonná zrnka růžence, tak v klidu naši dnové plynou a splétají se do věnce. Nebylo pochyby, že je to týž verš, jehož zhudebnění dle vlastního přiznání stálo mistra mnoho přemítání. Toho večera poslouchal jsem v divadle s pozorností napiatou a když ženský sbor zmíněný verš přezpíval, nevěděl jsem, mám-li se usmívat či žasnout nad nenucenosti, hravostí a prostotou, s jakou Dvořák problém rozřešil: po nějakých obtížích ani slechu. Příslušné místo zní (s vypuštěním orchestrového partu) takto:

Co asi působilo mistru potíže, a proč si «nemohl s místa?» Dvořák, jenž takřka ve všech druzích skladby vytvořil díla cenná a pozoruhodná, byl převážně hudebníkem absolutním, mistrem formy a rozhodným přívržencem zdravé, přírodními zákony diktované hudební logiky. Miloval souměrnost a jeho srdci a

46

cítění uměleckému vždy byla bližší ladná, byť i prostá krása, než neladná, neurovnaná duchaplnost. A tady měl před sebou začáteční verš «Armidy», verš v rhymu přímo mathematicky pravidelný, mimo to každý verš začíná zdvihem a končí rozlukou. To vše zajisté Dvořák vycítil a postřehl, a všechny tyto znaky chtěl zachovati i ve zhudebnění, což by byl i bez velikých potíží zajisté dokázal, nebýti kamene úrazu, jímž byla «nedoměrnost», která v hudebním zpracování hrozila porušením buď souměrnosti nebo deklamace. Kdyby se byl Dvořák řídil pouze hudební logikou a zevními znaky verše, nedbaje deklamace, zajisté by byl onen verš zhudebnil asi takto:

Tím však sloveso «řinou se» bylo by roztrženo rozlukovou pausou, což bylo by deklamační chybou a toho Dvořák nechtěl; chtěje však zároveň zachovati i rým, ocitl se na mrtvém bodě a zajisté, že promyslil a vyzkoušel řadu způsobů a taktů, nežli uznal za hodno zeptati se, kterak bych si v tomto případě počínal. Mohla tu ovšem jen nepřímo působiti moje odpověď, že není třeba dávati rýmům více důrazu, nežli ve skutečnosti mají. Podíváme-li se na verš, jak asi pravděpodobně porvotně byl hudebně myšlen a porovnáme-li se zněním Dvořákovy partitury, vidíme, že v partituře rým «řinou» takřka zmizel, jsa vsunut na dobu lehkou a splynuv se slabikou «se» v jedinou neakcentovanou triolku. Následkem této změny předcházející slova musila býti posunuta ku předu, takže celý verš nenastoupil původním zdvihem, nýbrž nastoupil o celou čtvrť později, až po dopadnutí první těžké doby. Změnu tak radikální Dvořák zajisté nebyl by provedl, kdyby nebyl dbal správné deklamace. Ale že ji dbal, poznáme i, všimneme-li si, jak je v partituře deklamováno slůvko «vonná». Celý případ svědčí, že Dvořák v pozdějším svém tvoření věnoval deklamaci pozornost až úzkostlivou, a dokazuje, že požadavkům jejím hleděl dostáti s poctivostí a svědomitostí, zabíhající až v muzikální sebezapírání.“92

Text, o kterém Michl ve své vzpomínce pojednává, je začáteční verš opery z prvního jednání - 1. výstup, ženský sbor – s následujícími verši: Jak z dervišových prstů řinou se vonná zrnka růžence, tak v klidu naši dnové plynou a splétají se do věnce.

Michl událost, na kterou Dvořák v rozhovoru odkazoval, určuje časově tak, že se stala „několik týdnů“ před touto procházkou, čili, pravděpodobně na začátku března. Jednalo se o dobu, kdy Dvořák pracoval na souvislé skice k opeře Armida. Že se Dvořák s prvními tóny opery skutečně „trápil“, svědčí podoba zhudebnění prvního verše zmiňovaného sboru, která se značně liší od svého pozdějšího znění. V první skice načrtl tuto melodii Dvořák následovně:93

92

Tamtéž, s. 299. Následující opisy jsou diplomatické, čili přesně kopírují to, co Dvořák napsal bez oprav a korektur. Proto je možné, že je v některých taktech uveden nepřesný rytmus a další nesrovnalosti. 93

47

V souvislé skice, která se datuje právě ke 2. březnu, vypracoval úvodní melodii Dvořák takto:

Tato verze je již až na detaily téměř totožná s definitivní podobou této části. Liší se pouze rytmicky v prvním taktu (včetně náznaku předtaktí). Ve druhém taktu Dvořák evidentně řešil rytmický a deklamační problém, který probíral již dříve ve své hodině s Michlem. Původní tečkovaný rytmus proměnil na trioly v části, kde se vyskytuje spojení „řinou se“. V taktu č. 6 zjednodušil zakončení fráze, kdy odstranil triolu, která měla opakovat způsob zakončení verše ve druhém taktu.

48

Ve vzpomínce také Dvořák informuje svého žáka o tom, že „instrumentuje první akt, komponuje druhý a taky už ví, jak bude znít konec posledního jednání“. Podle autografu partitury začal Dvořák partituru vypracovávat na Vysoké 2. června 1902, což si poznamenal na první stranu prvního jednání. V jeho souvislé skice se však místy vyskytují náznaky k instrumentaci. Již kolem 14. května 1902 byl Dvořák v plné práci a zcela nadšen kompozicí nové opery, což dokazuje skladatelův dopis Antonínu Rezkovi do Vídně: „[…] Pracuji nyní na velké opeře na slova dr. Jaroslava Vrchlického »Armida« a jsem šťasten, že po tak dlouhém odpočinku opět mohu pracovati na tom, co já chci a ne, co chtějí jiní.“ 94

V květnu začal souvisle skicovat začátek druhého dějství, první však odložil a dokončil je až prvního června. Podle dat uvedených v souvislé skice byl v polovině druhého dějství, s jehož skicováním začal 3. května a dokončil je 23. května. Dvořák první dvě dějství nejprve naskicoval a posléze vypracoval do partitury95 (kromě sboru ve 2. dějství, ke kterému se vrátil až po měsíci, co začal instrumentovat první dějství). Skicování prvních dvou jednání dokončil 23. května 1902, s prací na orchestrální partituře začal 6. června a toto jednání dokončil 30. června. Poté teprve připsal árii Armidy z 1. jednání – podle data uvedeného ve skice 4. 7. téhož roku. Již 6. 7. 1902 začal vypracovávat do partitury dějství druhé, které dokončil o 11 dní později, tedy 17. srpna. Práce na zbytku opery už ale probíhala v jiném časovém sledu. Dvořák pracoval tentokrát na skicách i partituře současně. Souvislá skica ke třetímu jednání je datována k 8. říjnu 1902, stejně jako počátek práce na partituře tohoto jednání. Konec třetího jednání v souvislé skice je datován k 14. lednu 1903, konec téhož jednání v partituře již k 20. lednu 1903. Čtvrté jednání komponoval Dvořák víceméně podobně, více se ale v první fázi soustředil na skici, se kterými začal 14. února 1903 a pokračoval ještě do 25. března. Poté začal pracovat na partituře (2.

94

ADKD 4, s. 242–243. Z kontextu nedatovaného dopisu vyplývá, že byl napsán někdy okolo 14. 5. 1902. 95

Dvořákova autografní partitura uložena v NM-MAD, inv. č. S 76/1428.

49

dubna). Další časovou posloupnost nalézáme opět v souvislé skice, a sice 26., 27. května a 4. června. 19. červen byl pak dnem, který kompozici na partituře uzavírá.

2.6 Autografní partitura a její opis pro Národní divadlo Orchestrální partituru dokončil Dvořák 23. srpna 1903 předehrou k opeře, na které pracoval pouze týden (začal 17. srpna 1903). První dějství Dvořákovi zabralo 24 dní od 6. do 30. června 1902, druhé dějství 11 dní od 6. července do 17. srpna, na třetím jednání začal pracovat 8. listopadu a dokončil je 20. ledna, čili komponoval jej téměř 3 měsíce a jednání čtvrté Dvořákovi zabralo také necelé tři měsíce (od 2. dubna do 29. června 1903). Pak měl měsíc a půl pauzu, během níž mohl pracovat na klavírním výtahu, který zapisoval do spodních řádků orchestrální partitury. Poté dokončil předehru opery. Tuto partituru pak odevzdal do Národního divadla k opsání ještě před dokončením předehry.96 První jednání opery opisoval František Špot, violista orchestru Národního divadla.97 Druhé jednání opisoval Jan Kostálek, bicista orchestru Národního divadla.98 Ten si do druhého dějství poznamenal datum 18. srpna 1903, tedy den poté, co Dvořák začal na předehře pracovat. Tato datace je důkazem, že partitura byla bez předehry odevzdána k opsání. Ve čtvrtém svazku opsané partitury (opisoval František Elsnic, archivář Národního divadla)99 pak nalézáme datum ještě dřívější, tedy 12. srpna. Třetí svazek opsané partitury bohužel není signován. Ze srovnání rukopisu však vyplývá, že patřil další, tedy čtvrté osobě. O opisování partitury informoval časopis Dalibor v červencovém čísle. Z článku v Daliboru z 11. července se dovídáme, že probíhá opisování partů 4. jednání, přičemž partitura existuje zatím pouze v rukopise.100 I když není tato zpráva ničím doložena, je možné, že se jedná o pravdivou informaci a to vzhledem k tomu, že partituru (kromě předehry) Dvořák dokončil 29. července. O průběhu opisování partitury informoval ředitel Gustav Schmoranz šéfa opery Karla Kovařovice v dopise z 1. srpna 1903: „Dvořákova Armida se již pilně u Elsnice rozepisuje.“101 Orchestrální party však byly dokončeny teprve na konci roku 1903, těsně před zahájením instrumentálních zkoušek v lednu 1904 (datace v partu kontrabasů – František Elsnic, 26. 12. 1903).102

96

Partitura, jakož i veškerý další provozovací materiál (party, klavírní výtah apod.) jsou uloženy v Knihovně notových materiálů Národního divadla: partitura - sign. H 285/P1-I-IV, klavírní výtah - sign. H 285/I-II, 35, party sign. H 285/OH. 97 Podpis „Frant. Špot“. Jeho jméno se nachází Knize výplat Národního divadla z let 1900–1904, uloženo v Národním archivu, fond Národní divadlo, kniha č. 50. 98 Podpis „J. Koštálek.“ Podle knihy výplat Národního divadla z let 1900–1904 hrál Košťálek na malý buben. Matrika členů družstva Národního divadla uvádí datum jeho narození 9. 8. 1862 ve Velkém Chlumci a bydliště na Smíchově, Jeronýmova 10. Viz NAP, Matrika členů družstva Národního divadla, kniha č. 12 a Kniha výplat 1900–1904, kniha č. 50. 99 Podpis „F. E.“ Viz Kniha výplat Národního divadla (pozn. č. 44). Viz Ludvová, Jitka: Elsnic, František. In: Biografický slovník českých zemí, 15. díl (Dvořák-Enz). Academia-Historický ústav AV ČR, Praha 2012, s. 580. 100 Dalibor, 11. července 1903, roč. XXV, č. 32, s. 241. 101 Dopis uložen v Národním muzeu – Českém muzeu hudby, inv. č. S 115/G 7660. 102 O rozepisování orchestrálních partů se postarali: František Elsnic, Knobloch (podpis bez křestního jména, pravděpodobně tympánista orchestru Národního divadla – viz kniha výplat, pozn. č. 44).

50

Pravděpodobně rychlá práce na opisu partitury způsobila, že v opisu se během prvních instrumentálních zkoušek objevilo velké množství chyb. Ředitel divadla Schmoranz o tom informoval Karla Kovařovice v dopise z 3. února 1904 a zrazoval tak Kovařovice od předčasného návratu ze zdravotní dovolené: „Již proto by bylo radno, abyste na žádný předčasný návrat nepomýšlel, sice padnete do největšího troublu.“103 Rukopisná partitura byla po opsání vrácena Dvořákovi, který si ji nechal svázat u knihaře Aloise Sarapatky ze sousedního domu v Žitné ulici, č. p. 562-II. Tuto partituru měl pak skladatel s největší pravděpodobností u sebe a pilně se s ní zúčastňoval zkoušek v Národním divadle. Otakar Dvořák vzpomínal na průběh zkoušek na Armidu: „[…] Tatínek pilně chodil na zkoušky do divadla a sedl si vždy do první řady, aby byl ve stálém styku s dirigentem. Často vstal, poklepal Pickovi na rameno a požádal ho, aby se vrátil k určitému místu a provedl ho podle jeho představ. Tím ovšem dirigent ztrácel poslední zbytky autority a jednou mu povolily nervy natolik, že s nevybíravými slovy od pultu odešel. To bylo ovšem moc i na tatínka: přehnul se přes opěradlo první řady, sebral z pultu partituru a odešel také, což mělo za následek přerušení zkoušek. Ředitel Šubrt [sic] však naléhal na další studium opery a teď teprve vyšlo najevo, že tatínek partituru odnesl. Poslal mu tedy dopis, ve kterém ho prosil, aby partituru do divadla vrátil a zmínil se dokonce o skutečnosti, že provozovací smlouva byla již uzavřena a odebrání partitury by bylo nuceno vedení divadla považovat za porušení smlouvy a mohl by z toho vyplývat i soudní spor. Před slovy „soud“ nebo „spor“ měl tatínek vždycky téměř posvátnou hrůzu, a tak partituru do divadla vrátil.“104

Tvrzení, že zkoušky na první provedení Armidy v Národním divadle neprobíhaly vůbec podle Dvořákových představ, je pravdivé. Nicméně věrohodnost dané historky nelze nijak potvrdit. Kromě toho, zmíněný dopis ředitele F. A. Šuberta Dvořákovi se nedochoval. Zmínka o podepsané smlouvě se neshoduje s datem podpisu smlouvy z 6. dubna 1904, což bylo až po premiéře opery 25. března a jejím druhém provedení. Ačkoliv ze vzpomínky nevyplývá, že se Dvořák zkoušek účastnil se svou rukopisnou partiturou, s největší pravděpodobností tak činil. Svědčí o tom poznámky tužkou, které jsou v partituře zaznamenány. Tyto poznámky mají interpretační charakter (doplněná dynamika), ale také opravují některé chyby, jako např. doplňují předznamenání nebo opravují rytmus (např. doplněna koruna). Další poznámky jsou opravami chybně zapsaného textu. V opisu partitury jsou především harmonické chyby opravovány červenou tužkou. Touto barvou jsou také doplněny dynamické, tempové a výrazové pokyny. Jedná se tedy v největší pravděpodobností o první vrstvu, která může pocházet z prvního provedení díla. Výraznější změny jsou v partituře zaznamenány modrou tužkou – jde především o škrty konkrétních částí díla, ale také o nová tempová onačení. Další dirigentské poznámky jsou napsány zelenou a obyčejnou tužkou – jde také především o dynamická znaménka. Klavírní výtah psal Dvořák tužkou na poslední řádek v partituře pro všechna jednání kromě předehry. To už pravděpodobně nestihl. Jak vyplývá z dalších pramenů, ředitelství Národního divadla několikrát

103

Dopis uložen v NM-ČMH, inv. č. S 115/G 7666. DVOŘÁK, Můj otec..., op. cit., s. 88. O tom, že se Dvořák zkoušek osobně účastnil, svědčí vpisky hráčů v orchestrálních partech Armidy.

104

51

urgovalo dokončení opery, jejíž premiéru chtělo co nejdříve uvést.105 Dvořák vypracoval výtah opery pravděpodobně pro účely první provedení, resp. jejího rychlého nastudování. Klavírní výtah z prvního provedení se většinou přesně shoduje s Dvořákovým vypracováním, místy si ale opisovač vytvářel své vlastní verze hlavně v případech, když Dvořák kopíroval klavírní doprovod z hlasů orchestru, ale nezahrnul do něj melodii zpěvního hlasu (např. árie Armidy z 1. jednání „Za štíhlou gazelou“). Na klavírním výtahu prvních dvou dějství mohl Dvořák pracovat pravděpodobně po dokončení druhého jednání od 17. srpna do 8. října 1902 a patrně ještě na konci roku 1902. Je také pravděpodobné, že již takto hotovou partituru předal Dvořák opisovači, který začal pořizovat klavírní výtah. Svědčí o tom datum na konci prvního svazku opsaného klavírního výtahu z Národního divadla – 31. 12. 1902 (vypracoval Jan Kostálek). Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že do konce roku 1902 neměl Dvořák první dvě jednání u sebe. Jelikož ale přesně nevíme, kdy Dvořák partituru do Národního divadla odevzdal, nelze také přesně určit, kdy pracoval na klavírním výtahu posledních dvou jednání. To mohlo být buď během samotné kompozice, nebo po dokončení posledního jednání orchestrální partitury. Nelze také určit, kdy přesně byl dokončen opis klavírního výtahu třetího a čtvrtého jednání, jelikož datace ve svazku chybí.

105

Tamtéž.

52

3. Recepce Armidy 3. 1 Premiéra Poslední Dvořákova opera, komponovaná na libreto Jaroslava Vrchlického podle Tassova eposu Osvobozený Jeruzalém, dosud nenalezla své stálé místo v repertoáru českých a světových operních domů.106 Tento osud provází Armidu už od jejího prvního provedení v Národním divadle roku 1904 – od té doby ji jedni s opovržením označují za nepříliš zdařilé Dvořákovo dílo, jiní ji zas nadšeně proklamují za dílo zcela nového a moderního stylu. Toužebně očekávaná nová Dvořákova opera, která měla následovat úspěchy Rusalky, na premiéře u publika sice úplně nepropadla, její návštěvnost ale stále klesala, až byla po šesti reprízách stažena z repertoáru. Během příprav premiéry docházelo také k častým potyčkám mezi Dvořákem a dirigentem Františkem Pickou a vůbec celé přípravy provázelo velké množství komplikací. 3.1.1 Dokončení opery a zájem Národního divadla Dvořák zkomponoval svou poslední operu, která je zároveň jeho posledním dokončeným dílem, během značně krátké doby – od první skici datované od 2. března 1902107 po finální verzi orchestrální partitury s nejmladším datem 17. srpna 1903108 uplynul rok a půl. Ačkoliv se srpnové datum objevuje na druhé straně partitury (nikoliv na poslední), určuje pravděpodobně poslední den, kdy se Dvořák skladbou zabýval ve smyslu korektur či jiných oprav a doplňků. Z datace dochovaných skic také vyplývá, že Dvořák komponoval předehru opery až úplně nakonec. Datum, které si zapsal k závěrečné scéně opery je však ještě červnové (29. červen 1903) a doprovází ho Dvořákova tradiční formulace: „Bohu díky! Dokončeno dne 29. června 1903. O pouti na Slivici.“ O tom, že Dvořák komponoval novou operu, referoval časopis Dalibor již v lednu 1903 v souvislosti s údajným roztrpčením skladatele nad tím, že vídeňská opera dosud neuvedla jeho Rusalku.109 Dalibor pak přinesl nejčerstvější informace od samotného skladatele – dokončil již 3. jednání a na opeře dále pracuje.110 Že se jednalo o pravdivé údaje, není pochyb. Podle záznamů v partituře, bylo 3. jednání dokončeno 20. ledna. Je zřejmé, že Národní divadlo mělo o uvedení Armidy velký zájem. Již 25. června a znovu 14. července 1903 urgovalo u Dvořáka ředitelství divadla dokončení díla: „Slovutný pane! Neobdrževše dosud odpověď na svůj list se 25. června min. roku a dověděvše se, že opera Vaše „Armida“ jest již hotova, dovolujeme si otázati se Vás, kdy ji hodláte zadati k provozování Národnímu divadlu. Těše se na brzkou Vaši odpověď, trvám v dokonalé úctě oddaný Schmoranz

106

Armida byla provedena v Plzni (r. 1925 a 1943), v Brně (1935 a 1994), Olomouci (1936), Ostravě (1941, 1991, 2012) a v Liberci (1968). V zahraniční byla uvedena pouze jednou v německých Brémách (1961). 107 Skica uložena v ČMH-MAD, inv. č. S 76/1431/1-4. 108 Partitura uložena v ČMH-MAD, inv. č. S 76/1428. 109 Smlouvu s vídeňským divadlem obdržel Dvořák dne 13. května 1904. Viz dopis A. Dvořáka Antonínu Rezkovi do Vídně (cca 14. května 1904). Viz [Ed. Šourek, Otakar]: Antonín Dvořák přátelům doma. Praha: Melantrich – Brno: O. Pazdírek 1941, s. 232. 110 Časopis Dalibor XXV/1903, 24. 1. 1903, č. 3, s. 23.

53

V Praze, dne 14. července 1903“111

Jak již víme, poslední dějství dokončil Dvořák až 29. června a kompletně dílo uzavřel 23. srpna 1903. Poslední urgence přišla z divadla ještě 27. 8. 1903.112 „Slovutný Pane! Flámské divadlo v Antverpách zajímá se o Vaši operu „Čert a Káča“. Máte-li, slovutný pane, překlad libreta německý, račte nám ho dát, abychom ho do Antverp poslali. Při té příležitosti dovoluji si žádati za laskavou určitou odpověď stran Vaší nové opery „Armida“. Předpokládám totiž, že bude do opery třeba výpravy, k jejíž pořízení třeba času a nerad bych, aby vypravení opery kvůli tomu se zdrželo. Jsem s veškerou úctou Schmoranz V Praze, dne 27. sprna 1903.“113

Z těchto údajů tedy vyplývá, že Dvořák odevzdal divadlu partituru ještě před dokončením předehry a posledních dodělávek. O dalších osudech díla se Dalibor rozepsal v červencovém čísle. Z tohoto vydání se dovídáme, že probíhá opisování partů 4. jednání, přičemž partitura existuje zatím pouze v rukopise.114 Party se ale začaly opisovat ještě před úplným dokončením opery, o čemž svědčí dochovaný dopis tehdejšího ředitele divadla Gustava Schmoranze šéfovi opery Karlu Kovařovicovi z 1. srpna 1903. Ředitel Schmoranz dirigenta informuje o tom, že „Dvořákova Armida se již pilně u Elsnice rozepisuje.“115 Kromě toho se podle zpráv v Daliboru objevila informace, že Dvořák již operu zadal Národnímu divadlu.116 Dochovaná smlouva uzavřená mezi Dvořákem a Národním divadlem na představení Armidy však pochází z 6. dubna 1904, což bylo až po samotné premiéře opery 25. března 1904.117

3.1.2 Smlouva s Národním divadlem Mezi ředitelstvem královského českého divadla zemského a Národního divadla v zastoupení Družstva Národního divadla v Praze, společenstva zapsaného s ručením obmezeným, se strany jedné a P. T. panem Dr. Antonínem Dvořákem, hudebním skladatelem, se strany druhé, stala se dnešního dne v mezích společenské smlouvy družstva Národního divadla tato smlouva s podmínkami zde uvedenými, a sice: I.

Pan Dr. Antonín Dvořák přenechává a tímto již přenechal královskému českému zemskému divadlu a Národnímu a k němu patřícímu letnímu aneb reservnímu divadlu výhradní právo ku provozování v Praze a v policejním obvodu města Prahy své čtyřaktové opery „Armida“, a sice tím způsobem, že opera zmíněná v Praze a v policejním obvodu města Prahy nikým třetím v jakémkoli jazyku provozována býti nesmí.

111

Národní archiv Praha, Fond Národní divadlo, Kniha otisků, D 208, s. 97. NĚMEČEK, Jan: Opera Národního divadla v období Karla Kovařovice 1900-1920, I. sv. Praha: Divadelní ústav 1968, s. 107. 113 Národní archiv Praha, Fond Národní divadlo, Kniha otisků, D 208, s. 296. 114 Dalibor XXV/1903, 11. července 1903, č. 32, s. 241. 115 Dopis uložen v NM-ČMH, inv. č. G 7660. 116 Dalibor XXV/1903, 11. července 1903, č. 32, s. 241. 117 ADKD, sv. 9, s. 476-77. 112

54

II.

III.

IV. V. VI. VII.

VIII. IX. X.

Za tímto účelem odevzdává pan Antonín Dvořák ředitelstvu královského českého zemského a Národního divadla svou partituru a patřící k ní libretto s právem, aby jich ředitelstvo vždy při provozování opery této upotřebilo a po případě, že by autor partituru řečenou zpět žádal, ji pro svá divadla opsati dalo. Ředitelstvo nemá však práva, bez výslovného svolení skladatelova partituru ani opis její jinak rozmnožiti, aniž komukoliv třetímu půjčiti aneb přenechati. Ředitelstvo královského českého zemského a Národního divadla jest naproti tomu povinno, za každé provozování řečené opery zaplatiti panu skladateli aneb jeho právnímu nástupci 10 % píšu deset procent z příjmu i s abonentním dílem. Zálohou na tantiémy obdržel p. skladatel 1200 kor. t. j. dvanáct set korun. Poměr svůj k libretistovi uspořádal si p. skladatel sám. Kdyby se provozoval jen jeden akt řečené opery, obdržel by pan skladatel jenom třetinu naznačených tantiem. – – Za dodržení této smlouvy ručí autor ředitelstvu Národního divadla umluveným poenalem 2.000 kor., t. j. dvou tisíc korun. Kromě toho jest tímto ředitelství oprávněno, vymáhati na autoru cestou právní náhradu za veškeré škody, které by správě královského českého zemského a Národního divadla vzešly z přenechání tohoto díla ještě jinému divadlu pražskému aneb v policejním rayonu Prahy. Autor pan Antonín Dvořák podrobuje se ve všech soudních přích, které by z této smlouvy povstaly, bez ohledu na své obydlí pražskému m. d. okresnímu soudu. Kdyby autor tiskem vydal toto dílo, jest povinen na titulním listě poznamenati, že výhradní právo pro Prahu a policejní obvod má královské české zemské a Národní divadlo. Výlohy za kolkování této smlouvy nesou obě strany společně, a sice každá strana z polovice. V Praze, dne 6. dubna 1904. Antonín Dvořák

Podepsáním smlouvy přenechal Dvořák výhradní právo k provozování Armidy Národnímu divadlu v Praze, které tak získalo jako jediné pražské divadlo právo na uvádění tohoto díla. Zároveň bylo divadlu umožněno opsat partituru, ale pouze pro své účely – další šíření díla nebylo povoleno. Co se finančního vyrovnání s divadlem týče, tak podle smlouvy v bodě č. 3 měl Dvořák právo na 10 % z příjmu i s abonentním dílem. Kromě toho, jak bylo perem připsáno ke smlouvě, obdržel při podepsání smlouvy zálohu na tantiémy ve výši 1200 rakousko-uherských korun: „Ředitelstvo královského českého zemského a Národního divadla jest naproti tomu povinno, za každé provozování řečené opery zaplatiti panu skladateli aneb jeho právnímu nástupci 10%, píšu deset procent, z příjmu i s abonentním dílem. Zálohou na tantiémy obdržel skladatel 1200 kor., tj. dvanáct set korun. Poměr svůj k libretistovi uspořádal si p. skladatel sám.” Jelikož představení vydělalo nakonec 3343,10 korun,118 zbylých 2143 dostal pravděpodobně později. Vzhledem k časové posloupnosti posledních dnů Dvořákova života je celkem zajímavé, že smlouva byla podepsána až 6. dubna, tedy již v době Dvořákovy pokročilé nemoci. Jak vzpomíná Dvořákův přítel Václav Dražan, tantiémy mu donesl sluha z divadla 5. dubna odpoledne: „Ráno o 3. hodině [5. dubna 1904] nemoc se zhoršila. K nemocnému povolán profesor Hnátek, který při svém odchodu sdělil členům rodiny zdrcující diagnosu a žádal, aby přibrán byl k nemocnému profesor

118

Národní archiv, fond Národní divadlo, Pokladní kniha 1900-1904.

55

Jedlička. Ten dlel však toho času v Berlíně a povolán zaň prof. Janovský. V rodině oznámení toto způsobilo veliký zármutek. Teprve odpoledne, když profesor Janovský přijel a prohlásil, aby mistra upokojil, nemoc za nahodilou a ujistil ho, že bude v několika dnech zdráv a že bude moci jíti na festival, nastala příznivější nálada a mistr se šťastně usmíval. Krátce nato vstoupil sluha od Národního divadla a přinesl tantiémy za »Armidu«. Dopis dodán mistrovi do postele a děti jeho, zvěděvše to, obstoupily otce a prosily: »Tatínku, prosím tě, dej nám také něco.« Dvořák byl přímo šťasten. Pohleděl střídavě na některé z nich, zdali snad si dárku zaslouží a usmívaje se a hlavou přikyvuje, zeptal se mne: »Postačí jim po pětikoruně? « »Já myslím, že ano«, odpovídám. »Postačí, tatínku«, dodaly děti. Každému se zvláštním naučením daroval peníz. Byl to obrázek rodinného štěstí.“119

Svou výpověď pak potvrdil a doplnil Dražan později v roce 1933 Šourkovi v dopise: „O hudebním festivalu v roce 1904 o velikonočních svátcích v Praze pořádaném byl jsem hostem u Dvořáků v Žitné ulici č. 10. Přijel jsem na prostřední svátek, spal jsem u Dvořáků po 2 noci, a sice v jednom pokoji zrovna s Tondou. Milostpaní mi nabízela pokoj samotnému, ale já jsem žádal ji, že budu spát v jednom pokoji s Toníkem, jak jsme panu inženýrovi tehdáž říkali, a také jsem s ním spal a to, co jsem napsal, jest skutečná pravda, za tím také stojím, já bych si, pane rado, jak si památky Mistra Ant. Dvořáka vážím, nic nedovolil co by se na pravdě nezakládalo. (…) To, co jsem napsal, jak jsem seděl s Mistrem a jak mi vyprávěl o své nemoci je pravda, rovněž také jak o 4 hod. ráno přišel lékař a prohlásil Milostpaní, že Mistr je vážně nemocen, že ua ním stojí celý národ, že si to nemůže sám vzíti na svědomí, aby zavolali jstě p. Dr. Jedličku, je pravda, rovněž vylíčení, kterak sluha přinesl po obědě druhého dne tantiémy za Armidu a Mistr o Armidě jako svém největším díle se vyslovil, je rovněž pravda. Za tím úplně si stojím, za každým slovem.“120

Není tedy zcela jasné, kdy skutečně Dvořák smlouvu s divadlem podepsal, když již 5. dubna byl upoután na lůžko. Otázkou také zůstává, jestli zmíněný obnos peněz, který mu byl přinesen, byla záloha uvedená ve smlouvě či doplatek za první uvedení opery. 3.1.3 Zkoušky na premiéru Instrumentální zkoušky na Armidu se datují asi od poloviny ledna roku 1904.121 Za dirigenta představení byl určen František Picka, původně sbormistr operního sporu v Národním divadle.122 Stalo se tak proto, že tehdejší šéf opery Karel Kovařovic, který již od října předešlého roku začal zkoušet se zpěváky jejich party s klavírem,123 se začátkem ledna 1904 „ohlásil silně přepracovaným a

119

DRAŽAN, Václav: Feuilleton. Památce Dvořákově. Plzeňské listy, č. 102, 4. 5. 1906, s. 1-2. Dopis Václava Dražana Otakaru Šourkovi, 4. 8. 1933, uloženo v NM-MAD, č. př. 88/98. 121 Přesný rozpis zkoušek nalezneme v jednotlivých partech hráčů orchestru Národního divadla. Archiv Národního divadla, sign. 285. 122 František Picka (1873-1918), český varhaník, dirigent, sbormistr a skladatel. Picka byl do Národního divadla povolán r. 1900 Karlem Kovařovicem jako sbormistr a po dvou letech se vypracoval na pozici třetího kapelníka. V Národním divadle působil do roku 1918. 123 ŠOUREK 1933, op. cit., s. 236. 120

56

na divadelní správě vyžádal si dvouměsíční dovolenou, tedy asi právě do doby, kdy mělo dojít k premiéře.“124 Picka byl vybrán na základě Dvořákova přání, o čemž se dovídáme z dopisu tehdejšího ředitele Gustava Schmoranze Karlu Kovařovicovi z 26. ledna 1904: „Armidu pilně připravujeme, aby vyšla 18. Dvořák sice usoudil s přiznáním, koho za dirigenta, ale konec konců, bylo zřejmo, že si vinšuje Picku, Angera že však nechce urazit. Anger sám to v přítomnosti Polákově z něj vytáhl a ujistil ho, že ne, že se neurazí, Bůh uchovej, že má fůru jiné práce. Napsal jsem tudíž diplomatickou „báseň“, s jejíž redakcí i Anger i Picka plně souhlasili a Dvořák jest v nejlepší míře a náramně spokojen“.125 I o této události přináší dosti zkreslené informace časopis Dalibor, který psal o nešťastném výběru dirigenta: „Za nemocného chefa opery Karla Kovařovice studuje prý a bude prý také dirigovat novou operu Dvořákovu ,,Armidu‘ Picka. Nemohla se věru státi našemu největšímu mistru větší urážka správou Národního divadla, než stala se tímto novým nařízením, které nesvědčí o pietě k Dvořákovi a jeho dílu. Bylo by jen v prospěchu věci, aby vzal Dvořák operu svou do příchodu chefa zpět a odložil premiéru její na dobu pozdější.“126 Tato řekněme pomlouvačná zpráva byla v dalším čísle opravena spolu s omluvou Františku Pickovi.127 Zaujatost vůči Kovařovicovi ale zřejmě daleko přesahovala redakci časopisu Dalibor. V únoru se objevily nepravdivé zprávy také v Divadelních listech, které referovaly o tom, že Kovařovic odjel na dovolenou ze strachu, že by Armida mohla svým úspěchem zastínit jeho operu Staré bělidlo.128 Podle O. Šourka byla proti Kovařovicovi vedena pomlouvačná kampaň (na Kovařovice bylo útočeno klepy a pomluvami, skupina jeho nepřátel také proti němu popuzovala Dvořáka jako v době oslav jeho 60. narozenin),129 která jistě nepřispěla ke zlepšení jeho zdravotního stavu, který se prudce zhoršil před Vánocemi roku 1903. Kovařovic prodělával nervové zhroucení, způsobené přepracováním, neustálým problémům v divadle a smrtí své matky na počátku roku 1904.130 Také nebylo tajemstvím, že Karel Kovařovic měl k látce Armidy osobní poměr - sám se pokusil o zhudebnění libreta Jaroslava Vrchlického ještě před Dvořákem, o čemž svědčí dochovaná skica particella stejnojmenné opery v Kovařovicově pozůstalosti.131 Na toto období vzpomínal později i tehdejší ředitel Schmoranz: „Na sklonku roku 1903 a začátkem 1904 dostavila se totiž z velké přepracovanosti u něho také hrozivá skleslost, takže byl nucen vší práce nechat – měl tehdy rozpracovánu Dvořákovu novinku „Armidu“, kterou převzal pak kapelník Frant. Picka – ale tehdy to byla zřejmá únava, která po oddechu na delší dovolené v cizině ztrávené pominula, kdežto tenkráte…“132

124

ŠOUREK 1933, op. cit., s. 236. Uloženo v NM-ČMH, inv. č. G7665. 126 Dalibor XXVI/1904, č. 8, 6. 2. 1904, s. 55. 127 Dalibor XXVI/1904, č. 9, 13. 2. 1904, s. 63. 128 Divadelní listy V/1904, č. 7, 5. 2. 1904, s. 124 – rubrika „Kolem rampy“. 129 ŠOUREK 1933, op. cit., s. 237. 130 NĚMEČEK 1968, op. cit., s. 106 – Němeček uvádí toto sdělení zjištěné přímo od syna K. Kovařovice ing. Josefa Kovařovice: „Dle rozmluvy se synem Kovařovicovým, JUDr. Josefem K., propukla silná nervóza již před vánocemi r. 1903, kdy matka šéfa opery těžce onemocněla a počátkem ledna 1904 zemřela. Kovařovic si vyžádal tedy na divadelní správě dvouměsíční dovolenou a odjel na francouzskou riviéru do Nizzy. Nezbylo, než ustanovit dirigenta nového.“ 131 Skica opery Armida uložena v ČMH, S 115/inv. č. 27, fasc. 6. 132 ŠOUREK, Otakar. Kovařovic v mých vzpomínkách. In PETR, Jan. Vzpomínáme Karla Kovařovice. Jak jej zachovávají v paměti jeho současníci. Praha: Nakladatel I. L. Kober, 1944, s. 32, 85. 125

57

Sám Dvořák byl přítomen na všech zkouškách Armidy, některé dokonce sám vedl.133 Zkoušky ale neprobíhaly podle jeho představ, někdy dokonce do jejich průběhu velmi ostře zasahoval. Podle tvrzení syna A. Dvořáka Otakara, že jednou po prudší srážce přišel skladatel domů s partiturou a prohlašoval, že operu provést nedá. Zmínka o protidvořákovském komplotu je však výsledkem zásadního nepochopení tehdejší situace v divadle: „Při studiu ,Armidy‘ hned na počátku ukázaly se velké překážky v chorobě Kovařovicově a když studiem pověřen byl tehdy správou divadla Picka, uložil si otec tím pilněji chodit do zkoušek, ježto předem věděl, že Picka nebude s to tento úkol. Při častém vměšování se otcově do studia, vybuchl tehdy Picka tou měrou, že otec vzal mu s pultu partituru a divadlu ohlásil, že operu provésti nedá. Nemohu se zbavit dojmu do dnešního dne, že byl tu jakýsi tajný komplot proti otci, který měl způsobit umělecké pohřbení Armidy. Smlouva provozovací byla na neštěstí popsána a tam musil otec partituru opět divadlu vydati a ve studiu pokračováno bez otce – tehdy snad prvně a posledně v životě opravdu rozhněvaného. Byl-li tu tehdy nějaký komplot protidvořákovský, který sledoval určité zastřené cíle, pak opravdu dílo podařilo se dokonale… Armida po šesterém provedení zmizela s repertoiru a její partitura zaprášena ležela v archivu divadelním až do nového vpravdě skvělého vzkříšení jejího, jež vyžádalo si celého čtvrtstoletí. Skutečný hněv otcův vytrval i přes premiéru Armidy, jejíž úspěch byl obrovský, otec volán hledištěm, ale nebyl tu vůbec.“134

O tom, že byl Dvořák plně zaměstnán zkouškami na Armidu a tudíž se jich s největší pravděpodobností velmi intenzivně účastnil, svědčí také dopis, který skladatel zaslal Stárkovi 29. února 1904. Dusnou atmosféru během zkoušek potvrzuje i svědectví Leoše Janáčka, Dvořákova přítele, který se jich na pozvání Dvořáka účastnil: „Neviděl jsem Dra. Dvořáka nikdy tak podrážděného jako při generální zkoušce Armidy. Nebylo divu; taktovka nevládla tělesu, pak Pták pro churavost nedošel; kostýmy účinkující svlékali, zkouška nedokončena. Přiběhnul ke mně. Proč mi nesouvisle předhodil: ,A vaši Pastorkyni budou prý dávat?‘“135 Bezpečně můžeme určit, že první kvartetní zkoušku 16. ledna řídil sám Dvořák. Svědčí o tom záznam v houslovém partu uložený v archivu Národního divadla. Fakt, že mezi Pickou a Dvořákem docházelo ke konfliktům, dosvědčují i další poznámky hráčů. Ke 22. zkoušce orchestru z 22. března 1904 si hráč na violu do svých not poznamenal: „Dne 22. března byla zkouška a Dvořák řekl, že je zbytečná a hádal se s Pickou, že ví, že orkestr to umí.“136 Víme také, že ještě před tím dne 3. února ponoukal Dvořák

133

O tom referuje Národní politika z 21. a 27. února 1904: „Studium díla děje se za stálého dozoru skladatelova.“ 134 DVOŘÁK, Otakar. Z mých vzpomínek na otce. Národní listy, 1. května 1929, č. 120, s. 1. 135 JANÁČEK, Leoš. Za Antonínem Dvořákem. Hudební revue, říjen 1911, 4, č. 8-9, s. 432-3. Dvořákovu operu Kovařovic však uvést nemínil. Toto sdělil Janáčkovi v dopise z 28. 4. 1903 (Korespondence, s. 17, dopis č. 2). Po premiéře opery v Brně dne 21. 2. 1904 zkusil Janáček apelovat na vedení Národního divadla znovu (dopis z 9. 2. 1904). Dopis přečetl ředitel G. Schmoranz, který s odpovědí vyčkal na K. Kovařovice, až se vrátí ze zdravotní dovolené. Ten odpověděl Dvořákovi v dopise ze dne 4. 3. 1904, jež byl částečně otištěn v Lidových novinách v článku Pavla Váši Po zarostlém chodníčku (11. 8. 1929). V tomto dopise Kovařovic přislíbil účast na některé z repríz brněnského představení opery. Tak skutečně učinil dne 7. 12. 1904, ale své odmítavé rozhodnutí nezměnil. Janáček po zaslání dopisu do Národního divadla 9. 1. 1904 se rozhodl ještě oslovit A. Theurera, fyzika a hudebního spisovatele z Příbrami, aby si do Brna Pastorkyni přijel poslechnout a své názory také zveřejnil (dopis z 18. 3. 1904). Korespondence Leoše Janáčka s Karlem Kovařovicem a ředitelstvím Národního divadla. Sv. 7, Janáčkův Archiv, Praha 1950, Hudební Matice, s. 17-24. 136 V partu violy viz Archiv Národního divadla, sign. 285.

58

hráče na kvartetní zkoušce, aby nehráli falešně: „Hlavní věc je (…) nemakat falešně, pravil Dr. Dvořák 3/2 1904“.137 Přehled instrumentálních zkoušek138 R. 1904 kvartetní Orchestrální leden 16., 18., 26., 29. únor 3., 4. 10., 11., 12., 15., 16., 17., 20., 23., 24., 25., 26., 27., 29. Březen 11., 22., 23.

generální

1., 24.

3.1.4 Odkládání premiéry Nejen tyto problémy provázely průběh zkoušek opery – těsně před premiérou onemocněl představitel jedné z hlavních rolí Bohumil Pták, představitel Rinalda.139 Dne 2. března ohlásila Národní politika odložení premiéry, která měla být určena na druhý den: „…po náhlé ochuravění p. Ptáka, jenž zpívá hlavní úlohu. Pan pták neúčinkoval již včera při hlavní zkoušce, ale byla naděje, že při náležitém šetření katarh do zítřka poleví a že umělec třeba nedisponován bude moci zpívati, jen aby představení umožnil. Bohužel zhoršila se choroba tou měrou, že provedení Armidy nutno odříci.“140 Protože premiéra Armidy měla být původně uvedena jako slavnostní představení na počest úmrtí F. L. Riegra († 3. března 1903),141 vedení divadla se rozhodlo místo Armidy narychlo zařadit do programu Smetanovu Libuši. Toto představení měl dirigovat již Kovařovic, který se navrátil z pobytu ve Francii. Odmítl se však zhostit role dirigenta z důvodů, které byly ohlášeny v denním tisku – byl po návratu příliš unaven a tudíž neschopný dirigentského výkonu.142 V přepisu Dvořákových dopisů, který si opatřil Leoš Janáček patrně proto, že chystal vydat studii s jejich výňatky,143 nalézáme další poznámku z generální zkoušky Armidy. Ta podle všeho neproběhla dobře a Dvořák s Janáčkem se po jejím skončení odebrali do kavárny nedaleko Karlova náměstí: „Zkouška generální se odbyla bez partie tenorovy. Pán Pták ochuravěl. Někteří byli jen v kostýmech. Tempa nepravá a Dvořák na nejvýš roztrpčen. Seděli jsme po zkoušce v kavárně na rohu Myslíkovy ulice sami dva.“144 Touto událostí ale odklady premiéry neskončily. Zprávy z Národní politiky dále informovaly o dalším posouvání termínu. Premiéra měla být nejprve určena na úterý 8. března, pak na čtvrtek 10. března, ale i tento termín musel být odložen: „Pan Pták, jenž předevčírem večer ohlásil, že již bude moci ve čtvrtek zpívati, musel včera ráno opětně odříci, poněvadž choroba jeho zase se zhoršila. Ježto není možno bezpečně určiti, kdy se p. Pták po zdraví, byla partie Rinalda v „Armidě“ přidělena panu Figarovi.“145 K přeobsazení role Rinalda však nakonec nedošlo – alespoň na divadelních programech 137

V partu houslí viz Archiv Národního divadla, sign. 285. Data získána ze záznamů hudebníků v partech k premiéře. Viz předchozí poznámka. 139 Bohumil Pták (1869-1933), český tenorista. V Národním divadle působil v letech 1896-1912. Byl prvním Jirkou ve Dvořákově opeře Čert a Káča (23. 1. 1899) a ztvárnil také prvního prince v Rusalce (31. 3. 1901). 140 Národní politika, 2. března 1904. 141 Národní politika, 28. února 1904. 142 Řízení této opery se ujal Mořic Anger. Viz ŠOUREK, op. cit., s. 238. 143 STRAKOVÁ, Theodora: Leoš Janáček a Antonín Dvořák (ve světle korespondence a dokumentů). In Colloquium Dvořák/Janáček and their time. Brno: Česká hudební společnost 1985, s. 178. 144 Uloženo v BmJA, sign. LS 95. 145 Národní politika, 9. března 1904. 138

59

je pokaždé uveden Bohumil Pták. Premiéra byla však stále odkládána (nejprve na 18. března), až v neděli 20. března bylo určeno konečné datum – pátek 25. března. 3.1.5 Přípravy premiéry za účasti Leoše Janáčka Premiéra Armidy a její příprava je spojena s účastí Dvořáka oddaného přítele, skladatele Leoše Janáčka. Dvořák pozval Janáčka na poslední zkoušky a premiéru, o čemž svědčí dopisnice zaslaná Leoši Janáčkovi z 26. února 1904: „Milý příteli. Těším se velice na Váš příchod do Prahy – hlavní zkoušky jsou v pondělí o 10 hod. a v úterý generální v kostýmech. (10 hod.). S přátelským pozdravem, Váš Antonín Dvořák.“146 Dojmy z posledních setkání s Dvořákem si Janáček zaznamenal do svého zápisníku spolu s některými Dvořákovými nápěvky mluvy. Janáček bydlel u Dvořákových doma a doprovázel svého přítele na zkoušky a byl přítomen na generální zkoušce. Do svého zápisníku si psal jak své poznámky k opeře, tak Dvořákovy výroky, které opět potvrzují nepříjemnou atmosféru během zkoušek. Podle Janáčkových poznámek musel být Dvořák v této době ve velmi špatné náladě, která mohla hraničit s depresí: „Moje Stabat… není kostelní, moje komorní hudba není…, moje symfon. nejsou…, moje opery nejsou dobré. Dr. Dvořák (…) Úsudky Dvořáka rozhořčeného po zkoušce na Armidu.“147 Z opery Janáčka silně zaujal duet Armidy a Rinalda a konec z 2. jednání: „II. jedn. Král – duo Armida a Rin[aldo] / konec brilantní“148 a ženský sbor z 1. jednání, ke kterému si poznamenal „čarokrásné“. Z 3. jednání si zapsal nápěvek melodie z vystoupení víl.149 Z Janáčkových vpisků dále vyplývá, že žádal Dvořáka o nový písňový nápěvek „kostelní“. Uvádí, že se tak učinil jménem Šťastného150 u Dvořáka v bytě tentýž den zkoušek na Armidu. Na to Dvořák odvětil: „Písničky neskládám.“151 Další konverzace skladatelů se týkala Dvořákovy opery Čert a Káča a její premiéry v plzeňském divadle, kterému ji skladatel zadal k provozování na tři roky: „Šli jsme spolu v to pondělí (úterý) čtrnáct dní před premiérou Armidy. Byla zkouška poslední, šli jsme k ní. Vykládal, že dal operu plzeňskému divadlu (českému) na tři léta.“152 Jak je známo, premiéru své opery nebyl Dvořák ze zdravotních důvodů schopen shlédnout do konce. Musel opustit divadlo během představení a nemohl se tak objevit na jevišti ani při děkovačce. Publikum ho vyvolávalo marně. Podle O. Šourka přišel Dvořák do divadla při následujícím představení Hubičky 30. 3. 1904, aby osobně poděkoval Růženě Maturové, která ztvárnila Armidu. Představiteli Ismena „učinil tak polibkem při náhodném setkání na druhý den po premiéře, což byl u něho jistě projev nejvyššího uznání.“153 Antonín Dvořák zemřel krátce po premiéře 1. května 1904 na následky onemocnění, o jehož původu se dodnes vedou dohady. Janáček se o smrti svého přítele dověděl ve Varšavě, kde byla Dvořákova smrt oznámena před zahájením koncertu, jehož byl účasten. 146

Uloženo v ČMH-MAD, inv. č. 1492 G1. Janáčkův zápisník z roku 1904 uložen v BmJA, sign. Z 30, s. 6. 148 Tamtéž, s. 2. 149 Tamtéž, s. 2. 150 Mohlo se jednat o Vladimíra Šťastného (1841-1910) – kněze, básníka, spisovatele, gymnaziální katechetu a přítele Leoše Janáčka. 151 Tamtéž, s. 17. 152 Tamtéž, s. 71. 153 ŠOUREK 1933, op. cit., s. 219.

147

60

O této události píše z Luhačovic manželce Jaroslava Kvapila, divadelní herečce Haně Kvapilové154 v dopise z 9. května 1904: „Milostivá paní! Dojel jsem z Varšavy a unaven zapadl jsem zrovna do Luhačovic. Na cestě dověděl jsem se o úmrtí Dvořákově. Netušil jsem, že budu s ním naposledy mluvit, když byly zkoušky k Armidě. Pravil tehdy v divadle: bude dávána Její Pastorkyně! Já věřím v tato prorocká slova - a nemyslím více na to…“155 Kromě toho dopisu popisuje Janáček tyto události také v článku Antonín Dvořák a Brno, který vyšel v Lidových novinách dva roky po Dvořákově smrti: „Zpráva o jeho smrti rozlétla se bleskem. Očekával jsem 1. května 1904 první akord v koncertě ve Varšavě, když pořadatel vstoupil na pódium a oznámil úmrtí Dvořákovo. Nechtěl jsem sluchu uvěřit. Mistra, jenž moře tónů rozvlnil, nemělo již býti mezi živými? Hlučí lesklé akordy jeho Husitské, jež na znamení smutku hned vsunuta v program.“156 O tomto se Janáček zmiňuje také ve svém článku Za Antonínem Dvořákem: „Filharmonie varšavská změnila program symfonického koncertu. Vzpomíná vřaděním Husitské velkého českého skladatele dr. Antonína Dvořáka, o jehož úmrtí právě se dovídá. Vstávám nejistě s ostatními v přeplněné dvoraně. Což je pravda, že by byl umřel?“157

3.1.6 Reakce na premiéru Hlavní role Armidy se ujala výrazná pěvkyně tehdejšího Národního divadla Růžena Maturová,158 pro kterou Dvořák tuto úlohu psal jako vyjádření vděku za to, jak skvělým způsobem ztvárnila Rusalku. Stejně tak tomu bylo v případě tenoristy Bohumila Ptáka – kvůli B. Ptákovi napsal Dvořák roli Rinalda v nižší poloze. 159 Stejně jako u Armidy, i obsazení ostatních rolí proběhlo v intencích samotného skladatele.160 Jako rytíř Rinaldo se představil Bohumil Pták, jako čaroděj a vládce v Sýrii Ismen Bohumil Benoni,161 jako král v Damašku Hydraot Emil Pollert,162 jako vůdce křižácké výpravy Bohumír z Bouillonu Václav Viktorin a jako poustevník Petr Václav Kliment.163 V ostatních rolích rytířů křížové výpravy vystoupili: Robert Polák, Bedřich Bohuslav, František Šír,164 Adolf Krössing165 a Hynek Švejda; 154

Hana Kvapilová (1860-1907), česká divadelní herečka, manželka Jaroslava Kvapila. U Antonína Dvořáka se učila hře na klavír. Začínala jako ochotnice v divadelních spolcích (Malostranská beseda), poté působila ve Švandově divadle. Od roku 1888 byla členkou činohry Národního divadla v Praze. 155 Kopie dopisu uložena v BmJA, sign. B 2496. 156 Lidové noviny, 14, č. 115, 27. 4. 1906. Viz také Literární dílo I., s. 343-344. 157 JANÁČEK 1911, op. cit., s. 432-3. 158 Růžena Maturová (1869-1938), česká sopranistka a učitelka zpěvu. V Národním divadle působila po odchodu Berty Lautererové-Foersterové r. 1893. Vedle Armidy byla první Rusalkou (prem. 31. 3. 1901) a kněžkou v opeře Čert a Káča (23. 11. 1899). Zpívala také v přepracované verzi Dimitrije (prem. 7. 11. 1894). „Maturová prožila činně i dobu Dvořákovskou, ve svém rozkvětu uměleckém ocitla se současně s mistrem v období vrcholných úspěchů jeho života a jako nejlepší dramatická pěvkyně byla Dvořákem předurčena pro hlavní ženské úlohy jeho posledních tří oper: „Čert a Káča“, „Rusalka“ a „Armida“. V opeře „Čert a Káča“ není kněžna úlohou hlavní, ale skladatel s ní pro ni počítal, u obou posledních jest pak jisté, že již při komposici díla měl Dvořák Maturovou na mysli jako interpretku a obě partie pro ni komponoval.“ Viz Rektorys, Artuš: Růžena Maturová, O. Girgal – Melantrich, Praha 1936, s. 47. 159 NĚMEČEK 1968, op. cit., s. 105. 160 ŠOUREK 1933, op. cit., s. 218. 161 Bohumil Benoni (1862-1942), český barytonista. Od roku 1883 byl členem Prozatímního divadla, poté Národního divadla, kde působil do roku. 1912. 162 Emil Pollert (1877-1935), český operní pěvec-basista. Byl roku 1900 angažován Kovařovicem do Národního divadla, kde setrval až do své smrti. 163 Václav Kliment (1863-1918), český operní pěvec-basista. 164 František Šír (1863-1931), český barytonista. 165 Adolf Krössing (1848-1933), český tenorista.

61

v dalších rolích tito pěvci a pěvkyně: Otakar Chmel (hlasatel), Jan Vildner (muezzin), Marie Kubátová (siréna) a Vilemína Hájková (víla).166 Výkony pěvců hodnotila kritika velmi pozitivně, přičemž obzvláště vyzdvihovala Růženu Maturovou a Bohumila Benoniho, který zastínil i Bohumila Ptáka v roli Rinalda. Co se výpravy týče, inscenace se nesetkala s přílišným úspěchem. Národní politika referovala ještě před premiérou o bohaté výpravě kostýmové: „Výprava dekorační – v prvém jednání zahrady královského paláce v Damašku, v druhém křesťanský tábor u Damašku, v třetím čarovné zahrady Armidiny a ve čtvrtém oasa na poušti - je velice efektní a vyznačuje se případně bohatou výpravou kostumovou. V opeře zaměstnána je celá řada solistů s pí. Maturovou a pp. Benonim, Ptákem a Klimentem v hlavních partiích, dále operní sbory, balet, figuranti a velká komparserie.“167 Režie se ujal tehdejší basista a zároveň režisér Robert Polák, který zároveň vystoupil v opeře jako člen rytířské družiny. Autorem scénické výpravy byl pak patrně Robert Holzer.168 Dnes si již těžko představíme realizaci scén všech čtyř jednání Armidy. Jak ale dosvědčuje kritika, realizace premiéry byla pravděpodobně velmi skromná: „Pan Polák pečlivě obstaral režii. Že divadelní správa pokud se týče výpravy nebyla při této novince příliš štědrou, není jeho vinou.“169 Recenzent Národní politiky byl v kritice režie přísnější: „Nad to scenická úprava ve své šablonovitosti a primitivnosti přímo ubíjí ilusi, již by měla podporovati. Jsme přesvědčeni, že Vrchlický a Dvořák jinak představovali si na moderním jevišti kouzelné výjevy v „Armidě“, jíž režie zhošťuje se jako věcí nepohodlných, bez invence a snahy po efektu účinném, nedovedeme se místy uvarovati ani směšnosti svého opatření. Nemysleli jsme, že dílo Dvořákovo v této příčině tak ledabyle bude vypraveno.“170 Z hlediska návštěvnosti nebyla Armida také příliš úspěšná. Po premiéře následovalo pouhých šest repríz - 3. 4., 7. 4., 13. 4., 17. 4., 29. 5. a 8. 9. 1904. Představení nebylo vyprodáno, pokladna vybrala mimo předplatné 3343,10 korun. První repríza, která byla uvedena mimo abonmá, vydělala 2700,60 korun. Podle dalších výdělků lze usoudit, že návštěvnost na dalších reprízách opery stále klesala (17. 4. se vybralo pouhých 523,10 korun).171 Pravděpodobně z tohoto důvodu byla v další sezóně Armida uvedena pouze jednou hned na jejím začátku a poté úplně stažena z repertoáru. Kritika se víceméně shodla na dobrém hudebním provedení Armidy. Pochválila zejména sólisty a dokonce i dirigenta Picku, který se svého úkolu zhostil se ctí. Co ale vyvolávalo zcela oprávněně rozporuplné reakce, byla samotná opera, její styl a libreto Jaroslava Vrchlického. Kritici se téměř vzácně shodují na nízké kvalitě libreta, na bohatosti Dvořákových melodií a na instrumentační novosti opery. Co bylo ale diskutováno nejvíce, bylo stylové určení opery. Dvořák se v Armidě pustil do nových pokusů o ztvárnění operního libreta. Armida je zvláštní kombinací číslované opery, wagnerovských příznačných motivů a prokomponovaného hudebního dramatu:

166

Robert Polák (1866-1926), český operní pěvec-basista a režisér. Od roku 1894 člen Národního divadla, režijně se začal uplatňovat za ředitele F. A. Šuberta (od r. 1899). Byl hlavním operním režisérem Kovařovicovy éry. 167 Národní politika, 27. 2. 1904. 168 Holzer, Robert (1859–1938), český výtvarník. Studoval ve Vídni na výtvarné akademii, poté působil jako dekorační malíř zejména v divadle Na Vídeňce. Po přesídlení do Prahy působil jako malíř dekorací v Prozatímním a Národním divadle (do r. 1924). 169 Divadelní listy V/1904, č. 12, 20. 4. 1904, s. 204. 170 Národní politika, 27. 3. 1904. 171 NĚMEČEK 1968, op. ci., s. 105.

62

„Solová scéna Rinaldova na počátku čtvrtého jednání a svérázné, případně charakterizované zpěvy Ismenovy v třetím jednání jsou přesvědčivými ukázkami pokrokové snahy mistrovy; dříve nebyl by se obešel v nich bez arie, nyní zhudebnil je jako prokomponované monology. Vůbec jest sklon Dvořákův k hudebnímu dramatu upřímný a důsledný a následkem toho v novém díle ještě určitější a okázalejší nežli v operách předcházejících.“172

O nízké kvalitě libreta referoval Věstník pěvecký: „Dramatickou ovšem v ,Armidě‘ hudba Dvořákova není a dle textu, na nějž komponováno, ani býti nemohla. Libretto vůbec má mnohem vice viny na tom, že ,Armida‘ úplně nepronikla, než-li hudba, jejíž části jsou vskutku znamenité. (…) Přese skvělý zevnější úspěch premierový i přes krásné své partie hudební sotva stane se ,Armida‘ kusem repertoárním, jak staly se jimi obě opery předposlední ,Rusalka‘ a ,Čert a Káča‘.“173 Instrumentaci nové opery vyzdvihnul Miloš Čtrnáctý174 v časopise Dalibor: „V ohledu instrumentačním předčí snad „Armida“ všecky jeho dosavadní práce svojí barvitostí a jiskřivostí, uplatnivší se zejména, jak bylo již řečeno, na počátku třetího dějství.175 Nové Dvořákovy vyjadřovací prostředky se ale ne vždy setkaly s pochopením – vždy se ale bralo v potaz problematické libreto Jaroslava Vrchlického. V každém případě byl konstatován nový směr Dvořákova chápání operního dramatu: „Kéž by jen mistr zřekl se docela módního směru a vrátil se na cesty, kterými vítězně se bral před „Armidou“. Ostatně ani libreto Jaroslava Vrchlického, které jest opět jenom bystrou improvisací a postrádá pevné stavby, pro dílo dramatické nepostradatelné, neposkytuje skladateli látky divadelně vděčné. Je vůbec s podivením, že si Dvořák vybral libreto, které svým cizokrajným prostředím je v přímém rozporu s Dvořákovým cítěním a tvořením.“176 Nový směr pak velebí recenzent časopisu Zvon, který se nadšeně vyjadřuje o Armidě a dalším směřování Dvořáka jako operního skladatele: „Tento nový směr v Armidě zaujatý má pro výhled do další tvorby Dvořákovy na poli dramatickém význam, ku kterému ctitelé jeho hudby dramatické upínati smějí nejskvělejší naděje.(…) …dlužno si jen přáti, by častými reprízami Armidy připravována byla půda pro úplné porozumění toho genru, jehož Dvořák stal se u nás právě svou Armidou průkopníkem. (…) A tu každý ctitel Dvořákovy hudby – a každý, kdo od nového jeho genru očekává úspěch nejen Dvořákovy, nýbrž také české opery, musí vysloviti přání nejvroucnější, aby scénická technika vynaložila vše, co dovede, a co její dosažitelno, aby celkový úspěch Armidy dovršila.“177

172

Národní politika, 27. 3. 1904. Věstník pěvecký IX/1904, 15. 5. 1904, 194-5. 174 Miloš Čtrnáctý (1882-1970), novinář, publicista a prozaik, spoluzakladatel Československého rozhlasu. 175 Dalibor XXVI/1904, č. 16/17, 3. dubna, 1904, s. 118-9. 176 Divadelní listy V/1904, č. 12, 20. 4. 1904, s. 204. 177 Zvon IV/1904, č. 28, 1. dubna 1904, s. 390-391. Kopie článku uložena v ČMH-MAD, inv. č. S 226/1190. 173

63

3. 2 Další provedení Recepci Armidy provází od dob její pražské premiéry v roce 1904 negativní pověst. Po rozporuplné premiéře probíhaly snahy o znovuoživení Armidy především v rámci oslav Dvořákových výročí. Částečnou rehabilitaci zažila Armida v době první republiky, kdy ji jako první po 21 letech od premiéry provedlo Městské divadlo v Plzni. Po něm následovalo pražské představení v Národním divadle v roce 1928 pod taktovkou dirigenta Otakara Ostrčila, brněnské nastudování v roce 1935 a olomoucké v roce 1936. Zvláštní úlohu pro Armidu pak sehrálo období nacistické okupace a zejména Dvořákův jubilejní rok 1941, kdy byly v Praze (představení obnoveno v roce 1946) a v Ostravě vypraveny dvě nové inscenace této opery. V roce 1943 pak tyto dvě představení následovala Plzeň. Od pražského představení v roce 1941 uplynulo 27 let, kdy byla Armida objevena v roce 1968 pro Liberec. Pražské Národní divadlo si však na novou inscenaci opery muselo od jejího posledního nastudování v roce 1941 počkat přes 40 let – teprve v roce 1987 se Armida dočkala nového nastudování. Po sametové revoluci se některá česká divadlo znovu snaží o její rehabilitaci – 1991 Ostrava, 1994 Brno (koncertní provedení) a 2012 opět Ostrava. Na nové nastudování v Národním divadle Armida stále čeká. Jelikož do dnešního dne nebyla vydána partitura opery (existuje pouze opis agentury Dilie), zejména zahraniční divadla mají velmi znesnadněnou situaci, chtějí-li Armidu provést. V zahraničí byla opera provedena pouze jednou v roce 1961 v německých Brémách. 3. 2. 1 Příslib provedení nové opery pro nové divadlo v Plzni O prvním provedení své „nové opery“ v plzeňském divadle se Dvořák zmínil v prosinci roku 1901, po dokončení opery Rusalka (dokončena 27. listopadu 1900). Dne 1. prosince 1901 se v Plzni na Dvořákovu počest uskutečnil koncert u příležitosti Dvořákových 60. narozenin, organizovaný zpěváckým spolkem Hlahol v Plzni.178 Po tomto koncertě slíbil údajně Dvořák před svým odjezdem do Prahy plzeňskému purkmistrovi, svou novou operu dá k provedení do nově otevřené divadelní budovy plzeňského divadla, jehož stavba byla ve druhé půlce roku 1902 dokončena a divadlo slavnostně otevřeno 27. září představením Smetanovy Libuše. O Dvořákově výroku se dovídáme z novinové zprávy, která referovala o návštěvě Dvořáka v Plzni v prosinci roku 1901: „Z vlastní iniciativy slíbil skladatel před odjezdem purkmistru V. Petákovi, že na důkaz a nové osvědčení svého přátelství k Plzni první svou novou operu dá k provedení novému plzeňskému divadlu, jehož slavnostní otevření bylo chystáno na nejbližší dobu.“179

Dvořák mohl mít na mysli právě dokončenou Rusalku, ale vzhledem k obecné formulaci spíše myslel na novou operu, kterou chtěl teprve komponovat. Uvedená novinová zpráva však nijak významně nereflektuje Dvořákovy nové skladatelské plány, nýbrž pouze fakt, že v té době intenzivně myslel na novou operní kompozici. Dvořákova údajná poznámka jako poukazuje na znovu nabyté skladatelovy dobré vztahy s Plzní (počínaje tímto slavnostním koncertem).180 Dodejme jen, že ve stejný den, kdy měla Armida premiéru v Praze, se konala plzeňská premiéra Dvořákova Dimitrije v plzeňském divadle, tedy 25. března 1904. 178

Na programu koncertu byly Dvořákovy skladby - Žalm 149, árie z opery Rusalka („Usnula panenka“), dvě z Biblických písní, píseň „Když mne stará matka“ z cyklu Cigánské melodie a Te Deum. Účinkoval sbor a orchestr Hlaholu a orchestr 35. p. pluku, dirigent Norbert Kubát. 179 ŠPELDA, Atnonín. Dr. Antonín Dvořák a Plzeň. 7. svazek, Prameny a příspěvky k dějinám města Plzně, Plzeň 1941. 180 Špelda toto období označuje jako „Renesanci Dvořákových styků s Plzní“.

64

3. 2. 2 Plánované pražské provedení v sezóně 1919–1920 V závěru Kovařovicovy éry v opeře Národního divadla v sezóně 1919/20 mělo Národní divadlo vypravit novinky, mezi nimiž se uvažovalo o Dvořákově Armidě nebo Vandě (dále byli na seznamu tyto opery: R. Strauss – Salome, Ch. W. Gluck – Armida nebo Ifigenie v Aulidě, H. Berlioz – Dobytí Troje a Trojanští v Karthau, C. Debussy – Pelléas a Mélisanda, Z. Fibich – Blaník, Nevěsta messinská, Bouře, Hedy, Pád Arkuna; J. B. Foerster – Debora, K. Kovařovic – Noc Šimona a Judy, V. Novák – Zvíkovský rarášek; W. A. Mozart – Figarova svatba, C. M. von Weber – Čarostřelec, L. van Beethoven – Fidelio, R. Wagner – Bludný Holanďan, Tannhäuser, Tristan a Isolda, Mistři pěvci norimberští, Parsifal, M. I. Glinka – Ruslan a Ludmila, G. Rossini – Lazebník sevillský, G. Verdi – Falstaff, F. A. Boieldieu – Bílá paní). Z tohoto množství novinek měl Kovařovic pořídit určitý výběr, tak velké množství novinek však nebylo možné absolvovat v jediné sezóně. Z uvedených oper vybral Ifigenii v Aulidě, Pelléa a Mélisandu, škrtl Salome a navrhl Ostrčilovu Legendu z Erinu. Z nově nastudovaných oper se omezil na Pád Arkuna, Bouři, Bludného Holanďana, Tannhäusera, Nevěstu messinskou, Figarovu svatbu a Parsifla. V době plánování sezóny již za Kovařovice přebíral funkci šéfa opery Otakar Ostrčil, který provedl další změny v plánu na sezónu 1919/1920 a původní plán nebyl dodržen. K provedení Armidy, ani Vandy tedy nakonec nedošlo.181 3. 2. 3 Plzeňská premiéra Armidy v roce 1925 Prvním divadlem, které se ujalo provedení opery Armida po pražské premiéře, bylo až po 21 letech Městské divadlo v Plzni a to přestože se v této době, konkrétně v letech 1922–1926, divadlo nenacházelo v umělecky zcela stabilní situaci. Od roku 1922 začalo město pronajímat divadelní budovu ředitelům-podnikatelům.182 V 1922–1926 měl v pronájmu divadlo Bedřich Jeřábek, který se především snažil divadlo zachránit před finančním úpadkem a zaměřoval se více na jeho obchodní než uměleckou stránku. Ředitel Jeřábek a šéf opery Antonín Barták se přesto rozhodli pro počin zcela ojedinělý, a sice, uvést speciální „Cyklus oper Dra. A. Dvořáka“. Šlo o velmi významný mimopražský dramaturgický plán, zvláště vezmeme-li v úvahu, že v rámci tohoto cyklu byly provedeny i téměř nehrané Dvořákovy opery Armida a Vanda (druhé provedení vůbec u obou oper) a scénické taneční nastudování Slovanských tanců.183 Premiéra Armidy se uskutečnila v pátek 28. srpna, 1. repríza 31. srpna. Samotné premiéře předcházely čtyři orchestrální zkoušky (17., 18., 19. a 20. srpna), dvě ensemblové (21. a 25. srpna) a dvě generální (26. a 27. srpna).184 Dirigentem představení byl první kapelník divadla Antonín Barták, autorem inscenace a režie Vladimír Marek. Dekoraci k 3. jednání navrhl J. Wenig, provedl ji J. Röschenthaler. Autorkou choreografie byla baletní mistryně Marta Aubrechtová.185

181

NĚMEČEK 1968, op. cit., s. 205. STEHLÍKOVÁ, Eva: Šéfové činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni. Bakalářksá diplomová práce. Katedra divadelních studií FF MU Brno, 2013, s. 12; Šormová, Eva – Herman, Josef: Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000, s. 73. 183 ŠPELDA, s. 122, 127. 184 ŠPELDA, s. 158. 185 Divadelní cedule Městského divadla v Plzni (Armida, 28. a 31. srpna 1925), Sbírka divadelních plakátů plzeňských, inv. č. 24, inv. č. rkp. 26599, sign. Pl 24; STO LET ČESKÉHO DIVADLA V PLZNI, 1865 - 1965, Vydalo Zpč. nakladatelství v Plzni, Divadelní ústav v Praze. 182

65

Plzeňské premiéry Armidy se patrně osobně zúčastnil také Otakar Šourek, který byl autorem úprav opery Vanda pro plzeňské provedení. Šourkovu přítomnost na premiéře dosvědčuje dopis ředitele Bedřicha Jeřábka zaslaný Šourkovi z Plzně 27. června 1925, ve kterém Jeřábek Šourkovi oznamuje datum premiéry Armidy a sděluje, že se těší na Šourkův příjezd.186 Osoby a obsazení plzeňského představení: Hydraot, král v Damašku – František Bártl Armida, jeho dcera – Hana Kramperová Ismen, vládce v Sýrii – Josef Křikava Bohumír z Bouillonu, vůdce křižácké výpravy – František Bártl Petr, poustevník – Josef Wild Rinald – Karel Seidl Gernard – Karel Fučík Dudo – Karel Kosina rytíři křižácké výpravy Ubald – Josef Belák Sven – Josef Kejř Roger – Karel Vlk Hlasatel – Adolf Kreuzmann Muezzin – Josef Belák Sirena – Jiřina Dinesenová Cyklus Dvořákových oper byl na programu divadla od počátku sezóny 1924–1925. Armida byla zařazena na začátek další sezóny proto, „že by bývalo bylo nepietním, vypraviti toto zajímavé dílo Dvořákovo ve dnech, kdy pro pokročilé léto zájem obecenstva o divadlo značně poklesl.“187 Recenzent Českého deníku konstatoval, že Dvořák potlačil svou národnost a lidovost, aby se ocitl na exotické půdě. Hudba pro něj však zůstala „vzdor četným výletům do orientu slovanskou a – dvořákovskou.“ Recenzent operu hodnotil s dostatečnou opatrností, když uvedl, že Dvořák se v Armidě pouze snaží být dramatikem: „Jestliže Dvořák ani v tomto svém posledním jevištním díle nepřesvědčil, že činí se mu křivd, tvrdí-li se, že není dramatikem, nahradil o aspoň úctyhodnou snahou, jím býti.“ Nejcennější místa jsou podle něj místa lyrická a zejména 3. dějství je melodicky bohaté. V orchestraci se podle recenzenta Dvořák ukázal být mistrem nad mistry. Výprava byla prý bohatá a efektní. Hudební provedení, jakož i výkony sólistů byly pochváleny, nicméně, recenzent se nevyhnul nepříjemnému konstatování: „ Zázraky ovšem se díti nemohou tam, kde ne všecky prostředky dostačují. Účinkující sólisté napjali veškeré síly a vynaložili všecky své schopnosti, aby poslední opeře Dvořákově dostalo se provedení co nejlepšího, což možno říci též o sborech a orchestru. Že by však toto dílo opernímu ensemblu našemu obzvláště ,leželo‘, to říci nelze.“ Recenzi uzavřel konstatováním, že Armida nikdy nedosáhne popularity Jakobína nebo Rusalky. Jiné, veskrze kladné hodnocení podává ve své monografii Dr. Antonín Dvořák a Plzeň Antonín Špelda, který představení Armidy patrně také navštívil: „Zvláště krásné výkony podány H. Kramperovou, Jos. Křikavou a K. Seidlem. Vladimír Marek, který vedl režii, měl na starosti i inscenaci opery a učinil vše, aby podepřel srozumitelnost děje, dodal mu ruchu a zdůraznil jeho fantastičnost. Scénická výprava byla bohatá a efektní, režie vycházejíc ze zvukových 186 187

Bedřich Jeřábek Otakaru Šourkovi, NM-MAD, č. př. 88/98. [St.]: Cyklus Dvořákových oper v Plzni. Armida. Český deník, 30. 8. 1925, č. 237, s. 8.

66

zápisů partitury, řešila vše pod zorným úhlem moderní inscenace. Baletní sbor, vedený taneční mistryní Martou Aubrechtovou, oživoval vhodně některé scénické obrazy; také řízení efektů světelných bylo veskrze přiléhavé.“188

3. 2. 4 Ostrčilova rehabilitace Armidy v Národním divadle 1928 Pokus o rehabilitaci Armidy provedl dirigent Otakar Ostrčil, který operu zařadil do slavnostního cyklu Dvořákových oper k 25. výročí mistrovy smrti. Provedení bylo od samého počátku vnímáno jako rehabilitace díla a napravení domnělé křivdy, které Národní divadlo na opeře při premiéře v roce 1904 napáchalo. Také proto označovali někteří kritici Ostrčilovo provedení jako skutečnou premiéru Armidy, nikoliv jako její druhé provedení. Důležitost tohoto provedení opery byla podpořena faktem, že Armida byla v rámci cyklu Dvořákových oper provedena jako první a také tím, že premiéra byla vysílána rozhlasem, o čemž svědčí dopis H. Boetingera Otakaru Šourkovi z 22. ledna 1929: „…Armidu, na níž jsem se tak těšil, jsem poslouchal jen radiem (premiéru)…“189

Premiéra opery byla původně ohlášena na 19. prosince, ale pro onemocnění Miloše Linky, představitele Ismena, byla odložena na 30. prosince.190 Opera byla dávána od své premiéry do dubna 1935 celkem osmnáctkrát a sám Ostrčil dirigoval 14 z těchto představení, čili pouze 4 reprízy přenechal svému zástupci Vincenci Maixnerovi, což svědčí o silném osobním zaujetí dirigenta pro toto dílo. V roce 1934 byl pořádán 6. cyklus oper Antonína Dvořáka a rámci tohoto cyklu bylo představení částečně přeobsazeno. V titulní roli Armidy Zdeňku Zikovou vystřídala Míla Kočová, Ismena se místo Miloše Linky ujal Zdeněk Otava, Rinalda nahradil za Theodora Schütze Jaroslav Gleich, v roli rytíře Duda vystřídal Jaroslava Gleicha Miloslav Jeník, hlasatele se místo Bohumila Soběského ujal Josef Křikava, v roli muezzina byl Vladimír Žďárský nahrazen Václavem Markem a nakonec byla přeobsazena i menší role sirény – místo Oty Horákové ji zpívala Marie Budíková.191 Je také zajímavé, že jeden z pěvců byl obsazen jak v premiéře v roce 1904, tak následně v druhém provedení o 24 let později. Byl to Emil Pollert, který se v původní premiéře v roce 1904 představil jako král Hydraot a v Ostrčilově nastudování v roce 1928 jako Petr. Původní obsazení premiéry bylo následující:192 Rinald – Theodor Schütz Ismen – Miloš Linka Petr – Emil Pollert Hydraot – Josef Munclingr Bohumír – Hilbert Jan Vávra Armida – Zdenka Ziková Gernand – Hanuš Thein (alter. Josef Svoboda) Dudo – Jaroslav Gleich Ubald – Luděk Mandaus (alter. Stanislav Muž, Hanuš Thein) 188

ŠPELDA, s. 158-159. Dopisu H. Boetingera Otakaru Šourkovi z 22. 1. 1929, uložen v NM-MAD, č. př. 88/98. 190 PALA, František: Opera Národního divadla v období Otakara Ostrčila. IV. díl. Od divadelní sezóny 1927/28 do Dvořákova cyklu 1929. Praha: Divadelní ústav, 1970, s. 120. 191 Programy z repríz opery uloženy v NM-MAD: 7. 4. 1934 (inv. č. VI - 44/63 Xb-e), 9. 4. 1934 (inv. č. VI – 44/63 Xg), 11. 4. 1934 (inv. č. VI – 44/63 Xf). 192 Program z premiéry 30. 12. 1928 uložen v NM-MAD, inv. č. VI - 44/63 Xa.

189

67

Sven – Miloslav Jeník (alter. Karel Hruška) Roger – Josef Otakar Masák (alter. Bronislav Chorovič) Hlasatel – Bohumil Soběský Muezzin – Vladimír Žďárský Siréna – Ota Horáková Stráže – Jindřich Koudelka, Otto Häusler, Václav Meissner, Karel Mathiásko, František Ouředník, Václav Rabas, Hynek Lažanský, Josef Wild, František Škvor V rámci obnovení inscenace pro slavnostní rok 1934 byla opravena i její dekorační výprava. Svědčí o tom dopis ředitelství Národního divadla Ferdinandu Pujmanovi, ve kterém byl režiséru sdělen rozpočet na opravy (zakoupení 200 metrů mulu a 100 metrů lacetek na opravu).193 V dalším dopise z 20. března žádá ředitel divadla choreografku Jelizavetu Nikolskou o přestudování tanečních vložek v opeře Armida.194 Tyto tance měl v původní choreografii Jaroslav Hladík a v březnu 1934 byl o jejich přestudování požádán Joe Jenčík, který však kvůli nedostatku času a snaze nastudovat raději choreografii vlastní, tuto nabídku odmítl.195 V rámci Dvořákova cyklu částečně obnovená inscenace Armidy se na repertoáru udržela až do konce Ostrčilovy éry. Od obnovené premiéry 7. dubna 1934 divadlo vypravilo ještě další 4 provedení – 11. a 16. dubna 1934 a 9. dubna 1935. Celkem od původní premiéry šlo od roku 1928 do roku 1935 o 18 představení.196 Ač do posledního gesta detailně promyšlená, leč velmi strohá režie Ferdinanda Pujmana, jakož i modernistická a antihistorická výprava Františka Zelenky, byly terčem ostré kritiky téměř všech recenzentů. Pujmanovy režijní poznámky, které se dochovaly v Divadelním oddělení Národního muzea,197 svědčí o pečlivé přípravě a podrobnému nastudování dramaturgie opery. Popsané listy papíru, které měl Pujman vloženy v klavírním výtahu, obsahují poznámky ke konkrétním postavám s odkazem na příslušné takty, ve kterých je popsána činnost postavy v dané situaci. Jsou zde podrobně zaznamenány nejen přesuny postav na jevišti, jejich postavení a konkrétní pozice, ale také gesta a výrazy v obličeji, příznačná pro danou situaci. Pujman si k poznámkám také vytvářel nákresy s rozestavěním postav na scéně. Kostýmní a scénická avantgardní výprava Františka Zelenky pak do jisté míry kontrastovala s takto minimalisticky pojatou režií. Pujmanův přístup k režii byl také zcela osobitý, režisér mj. vložil do programu svůj vlastní výklad děje (a tak i dramaturgii opery), který je svébytně zpracován i po literární stránce. Tento výklad svědčí i o tom, jak výrazně řešil režisér psychologii postav: „Orient v konfliktu se Západem; Saracéni s křesťany; žárlivost s láskou. Palestina po prvé je ohrožena křižáckým tažením (1096–1099). Ismen strojí křesťanstvu úklady; vladař Syrský, spojí se k odboji s Hydraotem, pánem damašským; čaroděj, nastraží na vůdce vetřelce svod milostný: sirény a víly, lákající na vyčarovaný hrad; zhrzený nápadník Armidin, chystá jí i Rinaldovi odvetu; překaziti jejich svazek; umořit Rinalda nejprve náruživostmi; pokořit Armidu tím, že Rinald lásky sytý, se jí zřekne, aby

193

Dopis z 24. března 1934, NM-DO, A 3937. Dopis z 20. března 1934, NM-DO, A 3938. 195 Dopis Joe Jenčíka Ferdinandu Pujmanovi z 20. 3. 1934, NM-DO, A 3939. 196 Armida. Národní divadlo – soupis repertoáru od roku 1883 [online]. [Cit. 24. 8. 2015]. Dostupné z: , POSPÍŠIL, Vilém: Opera Národního divadla v období Otakara Ostrčila. VI. díl, Divadelní sezóny 1932/1933-1934/1935. Praha: Divadelní ústav 1989, s. 128-130. 197 Uloženo v NM-HM, sign. A 3918 – 3926, 3868 – 3869. 194

68

vrátil se za rytířským posláním, kterému se zpronevěřil, zapomněv se v milování; aby vrátil se k sebeovládání. I. dějství: Tanec v sadech Hydraotových. Ismen jej přeruší poplachem, že Frankové jsou na blízku; plánem, zdolat je pomocí Armidinou; Armida, nesvá od chvíle, co zhlédla na lovu Rinalda, zcizená od tohoto okamžiku ženichovi-Ismenu, odpírá účast, Ismen vykouzliv obraz Rinaldův, z hnutí Armidina uhádne, že mu soupeřem je Rinald; přízrak Rinaldův je Armidě léčkou; aby k Rinaldovi pronikla, svolí pomáhat otci a Ismenovi v úkladech. II. dějství: (křižácké ležení). Vzniká roztržka ve vojště; jedni (Gernand, Roger, Ubald, Sven), hájí zrychlený výboj, druzí Dudo s Petrem a Bohumírem radí vyčkati. Damašek má býti získán smírně; vyslanci odtamtud snad se již vracejí. Rinald Armidou oblouzený, straní se porad. – Armida vniká do tábora; pohotově předstírá, že ona nese zprávy o Damašku; úlisností odloudí straníky svým odpůrcům (Petrovi); vzhledem nadchne křižáky pro sebe a pro svůj vybájený útisk, vojsko jde za Rinaldem proti Bohumírovi a Petrovi; Rinald strojí se s ní na útěk; Petr brání Rinalda; neubrání jej; Ismen unáší milence z tábora. III. dějství: (začarovaný hrad a sad Ismenův); sirény zlákaly několik křeťanů-vůdců, s Armidou uprchl sem Rinald; Ismen však je potrestán; Armida doopravdy, nejen na oko lpí na Rinaldovi, Ismen aby překazil noc svatební, vzbudí – věci na úkor a sobě ku prospěchu – v Rinaldovi smysl pro povinnost. Palácové víly přivábily Ubalda a Svena, když se vydali vystopovat Rinalda, Ismen, v starce změněný, Armidou znovu pro Rinalda odmítnutý, ve svých kouzlech Armidiným kouzlem překonávaný, dává pro svou náruživost všecko v šanc; vyzrazuje, kde tkví štít sv. Michaela (jímž on se bránil proti archandělům z ráje vyhnaným); svěří, jaká je štítu toho moc; přečistý štít vyvádí každého, kdo k němu upře oči, z marnosti k dílu, ze scestí ve směr, z bludiště k sobě samému; rytíři zmohou těžký onen štít, Rinald vzpamatuje se a silný čistým štítem uniká z objetí Armidina. IV. dějství: (oasa v poušti); Rinald za přestřelky osamotní; jde do sebe a najde sebe; čistý štít ho obrozuje k síle bývalé; jde bojovati za svým určením, za ideál křesťanstva. Teď podléhá mu zakuklený Ismen; teď provádí svou i přes mrtvolu Armidinu, která dá se zabít milencem, jenž se jí zříká, v mužském oděvu ji nepoznav. A končí jejich vztahy obapolným poznáním; ,on zrozen byl pro slávu; ona k lásce!‘ F.[erdinand] P.[ujman]“

Výtvarné návrhy a fotografie z inscenace Armidy dokládají novátorský Zelenkův přístup k divadelním kulisám a kostýmům získaný při jeho spolupráci s Osvobozeným divadlem. V jeho návrzích je znatelná volnost, smysl pro humor a tvarová uvolněnost kostýmů. Ideová náplň jeho přístupu se dá charakterizovat jako odklon od iluze, nápodoby reality a naopak snaha o scénu realistickou, přičemž nejvíce byl Zelenka ovlivněn poetismem a konstruktivismem.198 Své postoje vyjádřil v článku pro časopis Národní a Stavovské divadlo, který mohl být Zelenkovou reakcí na velmi negativní kritiku jeho výpravy k opeře Armida a tím obhajobou jeho vlastních koncepčních zásad: „Nechtějte, aby výtvarník ilustroval. Nechtějte, aby výtvarník tvořil ,náladičky‘. Znovu uvažte program: Výtvarně projevit svoji emoci z hudebního i slovního thématu. Výtvarně projevit tuto emoci po dnešním. (I kdyby popud k ní byl dán dávno.) Dnes: toť veliký závazek a povinnost všech na interpretaci súčastněných [!] umělců i obecenstva. Žijí dnes. Co bylo včera, vidí dnešníma očima. Co bolelo kdysi, cítí dnešní bolestí. Musejí si uvědomiti, že je podstatný rozdíl v tom, jíti dnes na operu, nebo jíti do musea. Jeviště není musejní vitrínka. Je organismem citlivě reagujícím na okolní život. S jeviště i s hlediště 198

BERGEROVÁ, Marcela: Ferdinand Pujman a česká scénografická avantgarda. Divadelní revue, č. 3, roč. I, 1990, Praha, Academia, s. 52-62.

69

posloucháte, co se nese z orchestru, dnešníma ušima. Máte-li ucho pozorné, řekne vám jediná vibrace struny tam dole a dnešku mnohem více, než chřestění kostí na prvním balkoně… K dnešku zaujme divadelní výtvarník postoj půdorysem, barvou a dimensí materiálů. Budiž konec ilusi. Jakékoliv ilusi. Nic nebudiž předstíráno. Nesmí se lhát perspektiva, neexistuje-li. Nesmí se lhát vůně, není-li jí. Nesmí se lhát výška, je-li nanejvýš 10 metrů k jevištnímu harlekýnu. Nesmí se malovat straka na vrbě. Dnešek ví, že je nutno bráti věci tak, jak jsou. Vzít ten materiál, který představuje realitu v její rázovitosti (…) Vzít Jej v barvě a dimensi, aby cyklicky uzavíral hudební théma těm, kteří dnes přišli, aby je vyposlechli.“199

Výtvarník v Armidě navrhl ke čtyřem jednáním čtyři zcela jednoduché a nevýpravné scenérie, které šly proti žánru historicky výpravných oper. Scéna vždy založená na otevřeném prostoru představovala ve svém středu objekt, který byl dějištěm jednání (2. jednání – stan jako křesťanský tábor, 4. jednání – studna jako oáza na poušti). V prvním a třetím jednání se Zelenka pokusil o výpravnější kulisy – v 1. jednání postavil v pozadí zdi královského paláce v Damašku. Ve třetím dějství pak zcela popustil uzdu své fantazii a vytvořil ryze abstraktní prostor představující „čarovné zahrady Armidy“. Právě tato scéna se setkala u kritiky s nejmenším pochopením. Recenzenti se soustředili klasicky jak hodnocení inscenace, tak na otázku rehabilitace díla, jeho hodnoty – někteří věnovali velký prostor celkem detailnímu rozboru opery a zamyšlením nad prvotním neúspěchem díla. Někteří přirovnávali Armidu k Rusalce. Velmi kladně bylo hodnoceno hudební provedení, zvláště výkon orchestru pod vedení Otakara Ostrčila: „V Ostrčilově pečlivém provedení ožily krásy díla neprávem opomíjeného (vynikla zejména instrumentace), v němž Dvořák potvrdil sama sebe i na půdě, které námět vtiskl zvláštní pro tvůrce ráz, který možno charakterizovat označením zlyričtělého wagnerovského dramatu.“200

Podle některých recenzentů dal Ostrčil vyniknout výjimečné instrumentaci opery, chválen byl také výkon hlavní představitelky Z. Zikové: „Orchestrální part byl p. Ot. Ostrčilem vypracován k pohádkově okouzlujícímu třpytu, plně stavě odiv Dvořákovo vzácné mistrovství instrumentační a přece delikátně se podřizuje zvuku scény. A také dramatická podstata partitury byla p. Ostrčilem živě a plasticky vystižena. Měl-li tento hudební výkon na krásném úspěchu nové ,Armidy‘ lví podíl, na scéně podporoval jej v tom výkon pí. Zikové v roli titulní. To byla Armida, jak má být, krásná zjevem i hlasem, přesvědčivá ve své svůdnosti a soustřeďující na se hlavní zájem.“201

Nejvíce kritizovanou složkou Ostrčilova provedení byla režie F. Pujmana a výprava F. Zelenky. Až na pouhé výjimky se téměř všichni kritici, hodnotící toto představení, shodli na nevhodné výpravě. Kritizovali zvláště výpravu 3. jednání.: „Rázu této opery nebyla by na újmu náznaková výprava a režie, kdyby byly ve všech dějstvích drženy v rámci a slohu dějství prvého, které mělo svůj půvab, zvýšený obratně nastudovanými a vhodně kostýmovanými tanečními výjevy podél rampy. Zato v dějství druhém, vypracovaném v romantickorytířsko-loutkovém slohu (také zjevení pekelných ořů uprostřed stanu bylo nevhodné) nepřispívalo k zvýšení dojmu. Dějství třetí připomínalo spíše aranžérské umění výkladní skříně velkoobchodů

199

ZELENKA, František: Výtvarná složka opery. Národní a Stavovské divadlo, 11. 1. 1929, roč. VI, č. 21, s. 5. L. K.: Armida. České slovo, Praha, 31. 12. 1928. 201 ŠOUREK, Otakar: Z hudebního života. Skvělá rehabilitace posledního díla Dvořákova. Venkov 1. 1. 1929. 200

70

s látkami na plesové a maškarní kostýmy nebo scénu z cirkusové pantomimy, než kouzelný hrad v oase na okraji pouště.“202

Velmi ostře proti výpravě představení Armidy vystoupil Jaromír Borecký, ačkoliv Pujmanova režie ho sama os sobě tolik nepobouřila. Borecký vyjádřil politování nad tím, že Armida nebyla inscenována pietněji, více v duchu díla, ale že byla naopak zvolena moderní režie, která si šla ve své vlastní umělecké linii: „Režie p. Ferdinanda Pujmana udržuje na jevišti pohyb a život: měl-li bych ji vystihnouti jedním slovem, nazval bych ji ryhmickou. Lituji jen, že neřešil ji věrně podle vůle básníka, jež má býti vždy prvním předpokladem. První jednání např. představuje si autor zcela jinak. Ještě více volnosti dovolil si výpravce, p. Frant. Zelenka; nechci mu upírati nadání, chci věřiti, že přistoupil k práci své s chutí a pílí, ale žel zásadami, jimž vůle básníkova i skladatele jim se řídícího vůbec není ničím. Ještě dala by se snésti neutrální scenerie prvního dějství, až na nešťastnou věž, ale již tábor je příliš schematický, připomínaje scenerii dětských divadélek, a umístění dračího vozu do stanu je přímo nesmyslné, když praví text: ,Ký děsný zjev, tam vzduchem obr hřmí‘. To by byli nuceni vzíti stan s sebou. (…) Jednání třetí scenováno je nejubožeji. Místo čarovných zahrad Armidiných – papír a pozlátko. V pozadí jakási konstrukce na nepodobná skluzavce ve vršovickém Edenu. V popředí skála jako celek z jesliček. Celek jakási reklamní výkladní skříň z Příkopů. Nechci se ani tázati, kde zůstaly podrobné předpisy básníkovy; ale kde zůstal vkus? A co ten červeně opentlený kostým Ismenův? Jako do nějaké svůdné pantomimy. Že oasa na poušti ve čtvrtém jednání záleží ze čtyř palmových kmenů, jimž hlav neviděti, a ze žlutých závěsů, které patrně jsou přibity na nebe, tomu se pak již ani nedivím. Druhý, neutrálně šedý prosceniový rám není pro operu, zvláště tohoto druhu, také výhodou. Stěsnává jeviště již bez toho pro ni malé, nedovoluje pěvcům přiblížiti se k rampě, a přestoupí-li jen o něco vymezenou hranici, zpívají už ve tmě. Ovšem, moda je moda. Málo platno proti ní kázat. Až přijde zase nová… Rozumí se, z ciziny. Svými nesmíme býti. To by nebylo moderní.“203

Obecně se kritika shodla na jisté rehabilitaci díla, i když vůči Armidě panovaly stále určité výhrady. Ostrčilovo provedení bylo hodnoceno jako představení premiérové, které mělo nahradit první provedení Armidy v roce 1904: „Nedělní představení, může se říci premiéra, je znamením, že zpěvohra pevně zakotví v repertoiru, jehož je cenným a význačným obohacením.“204

3. 2. 5 Epizodické provedení v Brně roku 1935 Po Ostrčilově pokusu o rehabilitaci opery na prknech Národního divadla přišlo v roce 1935 Zemské divadlo v Brně s novým nastudováním pod taktovkou Milana Sachse. Toto nastudování však mělo velmi krátkou životnost – premiéra představení, která byla původně naplánována na 12. ledna,205 se uskutečnila 16. ledna a derniéra již 28. listopadu téhož roku.206 Odehráno bylo celkem 9 představení, což bylo později Stanislavem Krtičkou hodnoceno jako „uspokojující počet té doby a spravedlivého

202

ČVANČARA, Karel: Dvořákova „Armida“ po 25 letech. Večerní Praha, 31. 12. 1928. BORECKÝ, Jaromír: Divadlo. Antonín Dvořák: Armida. III. Národní politika, 9. 1. 1929, roč. XLVII, č. 9, s. 10. 204 Jt. Velký úspěch české opery. Úplně vyprodané divadlo. Ráno (Praha), 31. 12. 1928. 205 Divadelní list Národního divadla v Brně, 5. 1. 1935, roč. 10, č. 12, s. 259–260. 206 Armida. Národní divadlo Brno. Repertoár od roku 1884. [online]. [cit. 20. 8. 2015]. Dostupné z: . 203

71

nároku na zařazování do repertoáru v termínech kratších 10 let.“207 K premiéře byla 10. ledna v Besedním domě uspořádána úvodní přednáška Antonína Balatky s ukázkami.208 Premiérové obsazení bylo následující:209 dirigent: Milan Sachs výprava: Josef Matěj Gotlieb režie: Branko Gavella balet: Máša Cvejićová technická spolupráce: Václav Boháček Hydraot – Leonid Pribytkov Armida – Marja Žaludová Ismen – Nikola Cvejić Bohumír z Bouillonu – Géza Fischer Petr – Vladimír Jedenáctík Rinald – Emil Olšovský Gernand – Vlastimil Šíma Dudo – Antonín Pelz Sven – Gustav Talman Roger – Josef Žižka Hlasatel – František Šíma Muezzin – Vlastimil Šíma Siréna – Věra Střelcová Kritika chválila především hudební provedení – výkon orchestru a především dirigenta Milana Sachse. Pochváleni byli i sólisté: „Brněnské provedení udělalo pro ni vše, co bylo možné v daných poměrech, zejména po stránce hudební. Čistota a ušlechtilost orchestrálního zvuku, plastika thematiky, neomylně hospodárný rozvrh dynamiky a pohybu, dokonalé vyrovnání složky zpěvní v sólových partiích, ensemblech i sborech bylo novým skvělým dokladem Sachsovy umělecké zralosti, stylové jistoty a zkušenosti. Hlavní postavy mají pak u nás náhodnou přímo vzorné představitele v pí Žaludové, velkoryse dramatické a zase prudce vášnivé vzrušené Armidě, démonickém, hlasově pěvecky a herecky výborném Ismenu p. Cvejićově, který také výslovnosti věnoval zvýšenou pozornost, a rytířsky vypjatém Rinaldovi p. Olšovského, k nimž se v ostatních závažnějších úlohách dobře připojovali pp. Jedenáctík, Přibytkov, Vl. Šíma, G. Fischer a všichni ostatní.“210

Režie představení byla podle všeho pojata v souladu se scénickými poznámkami libreta. Ani této inscenaci se ale nevyhnul současný moderní přístup, který eliminoval výpravnost opery v jejím duchu. Opera byla přijata vřele, avšak bez přehnaného nadšení:

207

KRTIČKA, Stanislav: Brněnská hudební epocha. Opera a symfonie Národního a Zemského divadla v Brně. Kronika dějů 1919-1941. Sv. 2, Brno Stanislav Krtička 1954, s. 540. 208 Divadelní list Národního divadla v Brně, 5. 1. 1935, roč. 10, č. 12, s. 260. 209 Program představení, Archiv Národního divadla Brno, bez sign. nedat. 210 –k. Z brněnské opery. Dvořákova Armida. Lidové noviny, 18. 1. 1935, s. 7.

72

„Gavelova režie řešila svůj úkol ve shodě s povahou díla jakýmsi modernisovaným slohem velké romantické opery a dovedla velikým výjevům sborovým dát organický život a dekorativní vyladěnost. Gottliebova výprava se mi zdá poněkud pohodlnou ve své tradičně okázalé theatralitě. Až snad na tuto pochybnost působilo provedení dojmem velmi pečlivě soustředěným a vyrovnaným a snad bylo za daných okolností lépe, nebyla-li premiéra k záchraně původně stanoveného data porušena pohostinským výstupem. Obecenstvo projevilo vřelé porozumění a zahrnovalo hlavní účinkující a dirigenta zasloužilým uznáním.“211

3. 2. 6 České divadlo v Olomouci 1936 Premiéru v Českém divadle v Olomouci měla Armida 28. března 1936 zásluhou Adolfa Hellera,212 propagátora Dvořákova operního díla. Heller provedl během svého působení v Jablonci nad Nisou (1925–1929) Dvořákovy opery Rusalka a Jakobín. V Olomouci se pak kromě provedení Armidy zasloužil také o vůbec první uvedení Dvořákovy operní prvotiny Alfred 10. prosince 1938. Do doby provedení Armidy byly ještě kromě Vandy a Alfreda v Olomouci provedeny všechny Dvořákovy oper. Uvedení Dvořákovy poslední opery bylo spíše chápáno jako pietní akt úcty k velkému českému skladateli. Kritika psala o Armidě jako o Dvořákově opeře, která ač je dílem velikého mistra, má své nesporné nedostatky. Kritizováno bylo libreto, ale i celková hudebně dramatická stavba opery: „Posloucháme-li Dvořákovu Armidu, chápeme, proč tato skvělá hudba nikdy plně nezvítězila na našich scénách.“ Schází jí přece jen bezprostřední a hluboká dramatická účinnost. Básník libreta Vrchlický nikdy neměl v dramatě úspěchu, Dvořákově prosté zbožnosti, která našla tak krásný výraz v jeho ,Stabat Mater‘, byla úplně cizí jakákoli náboženská problematika a rozeklanost, jež jedině mohlo tomuto námětu z křižáckého eposu dát dramatický nerv.“213 Přesto kritika nacházela v Armidě klady především v instrumentaci a melodice. Kritika díla však převažovala: „Přesto však Armida jako poslední operní dílo mistrovo vykazuje mnohé klady, zvláště po stránce komposiční techniky. Musíme se obdivovati více jednotlivým dramatickým komplexům, v nichž slyšet Dvořáka v jeho spontánní hudebnosti, než dílu samému, jako hudebně-dramatickému celku. Snad již rozvržení na čtyři akty působí na posluchače dojmem rozčarování přes oblíbený exotický námět, snoubící se s náboženským motivem křižáckých válek. Nelze upříti, že v ariích slyšíme mistra melodie, práce motivické a originelní pohody instrumentační, že kouzlu jejich zcela podléháme. Jak však trapně působící textový podklad krásné hudby (Jar. Vrchlický), jehož patetický výraz okrádá drama o všechnu životnost a s dnešního hlediska snižuje uměleckou úroveň tohoto díla operního!“214

Režie Oldřicha Stibora kladla důraz na pohádkovost námětu, kritika jí nicméně vytýkala nedostatečnou výpravu kouzelných efektů v opeře: „Stibor zdůraznil ve své režii spíše pohádkový prvek než rytířský romantismus, ale při realisaci pohádkových efektů kouzelníka Ismena byl zřejmě tísněn nedostatkem prostředků.“215

Chváleno bylo hudební nastudování a vedení orchestru pod taktovkou Adolfa Hellera, jakož i jednotliví pěvci, kteří se v Armidě ujali hlavních rolí:

211

–k. Z brněnské opery. Dvořákova Armida. Lidové noviny, 18. 1. 1935, s. 7. HELLER, Adolf (1901–1954), působil v Olomouci jako šéf opery v letech 1932–1939. 213 – ik – Dvořákova Armida v olomoucké opeře. Moravský deník 2. 4. 1936. 214 V. S.: Antonín Dvořák: „Armida“ v Českém divadle v Olomouci. Našinec 3. 4. 1936. 215 – ik – Dvořákova Armida v olomoucké opeře. Moravský deník 2. 4. 1936. 212

73

„Šéf opery Heller nastudoval operu velmi pečlivě a plně uplatnil při provedení fantastickou pohádkovost a okázalý zvukový kolorit hudby. (…) Titulní roli zazpívala Červinková s jemnou zdrženlivostí přednesu, která sice odpovídá Dvořákovu slovanskému pojetí této vášnivé orientální čarodějky, na jeviště však vnáší tím více lyrismu. Vojta v Rinaldovi vytvořil ušlechtilou postavu křesťanského rytíře a i při jeho indisposici bylo patrné, že pěvecky ji zvládne dokonale. Kubín v čaroději Ismenovi uplatnil všecky bohaté složky svého pěveckého umění a také herecky tato úloha znamenitě odpovídá jeho vlohám. Krále zpíval Schwarz s opravdovou dramatičností, kdežto Ludvíkův poustevník Petr měl všechny jeho obvyklé přednosti i vady. Znamenitě se uplatnil Frank jako Bohumír a Marková jako siréna.“216 Kompletní obsazení olomouckého provedení bylo následující:217 Hydraot – F. Schwarz Armida – Ludmila Červinková Ismen – Oto Kubín Bohumír z Bouillonu – A. Frank Petr – K. Ludvík Hlasatel – J. Krátký Rinald – J. Vojta Sven – J. Sobota Ubald – J. Dvorný Dudo – K. Uhlíř Muezzin – A. Frank Sireny – M. Marková, Š. Petrová, B. Stoegrová dirigent – Adolf Heller režie – Oldřich Stibor výprava – J. Gabriel tance – J. Judl

3. 2. 7 Ostravské provedení v rámci oslav Dvořákova jubilejního roku 1941 Jako první v rámci Dvořákova jubilejního roku 1941 provedlo Armidu České divadlo moravskoslezské v Ostravě. Premiéra opery proběhla 29. května. Již 11. května vyšel o Armidě v divadelním listě České divadlo moravskoostravské velmi zajímavý článek, který zdůrazňoval kvality díla a nahlížel na operu v souvislostech Dvořákova díla. Autor upozorňuje na Dvořákův pozdní styl a úlohu hlavní hrdinky, kterou srovnává s osudem Rusalky: „Je známo, že Antonín Dvořák se zajímal o cizí hudební kultury, avšak tento zájem nepřinesl podstatného vlivu, jenž by se projevil rušivými účinky na ryzost jeho hudební tvorby. Naopak tam, kde se přece projevily cizokrajné vlivy v jeho tvoření, nejen není cítit cizorodost hudebního projevu, ale cizorodý látkový substrát nabývá pravého slovanského charakteru. Nádherně je to vidět na symfonii z Nového světa, právě tak, jako na Armidě. Také Armida má látkový podklad v cizí romantické literatuře světové. Je psána na libreto Jaroslava Vrchlického podle slavné předlohy, eposu ,Osvobozený Jerusalém,‘ od Torquata Tassa. Její děj spočívá v erotické episodě rytíře Rinalda a výbušné pohanky Armidy, je vzat z doby křižáckých válek a vymyká se úplně onomu lidovému pohádkovému okruhu, v němž se na příklad pohybuje děj Rusalky. Armida jest poslední opera mistrova. Dvořák ji zkomponoval v době od 11. dubna 1902 do 30. června 1903. Tak jako v Rusalce, i v Armidě dojímá nás hlavně 216 217

– ik – Dvořákova Armida v olomoucké opeře. Moravský deník 2. 4. 1936. Program představení Armidy, Archiv Moravského divadla Olomouc

74

tragický osud hrdinky, jehož líčení je mistrovským způsobem podáno v hudební exposici, která v leckterém ohledu vyvrcholuje Dvořákovu operní tvorbu. Třpytivá instrumentace orchestru doplňuje démonické, bohatě barevné krásy hudební invence.“ 218

Po premiéře 29. května došlo ještě na pět repríz, které se uskutečnily 17., 20. a 21. června a 17. a 27. září.219 Představení se konalo za řízení dirigenta Jaroslava Vogela, v režii Miloše Wasserbauera, ve výpravě Jana Sládka. Choreografie se ujal Emerich Gabzdyl. Hlavní představitelku Armidy ztvárnila Ludmila Červinková, Rinalda František Janda. Další obsazení opery bohužel není známo. Ostravské provedení však bylo patrně značně problematické. Divadlo jednak sídlilo v prostorách Národního domu, který operním produkcím nedostačoval hlavně akusticky. Další obtíže činila výprava a obecně velmi špatné podmínky, ve kterých divadlo muselo fungovat. Svědčí o tom dopis zaslaný z ministerstva Otakaru Šourkovi dne 25. června 1941. K dopisu byl připojen strojopisný opis zcela negativní recenze z Českého slova na ostravské provedení opery z pera K. Hofírka a žádost o posouzení dané produkce, měl-li jej adresát možnost shlédnout.220 Recenzent úplně odsoudil hudební provedení opery a to zejména orchestr pod vedením Jaroslava Vogla, dále režii i výpravu a dokonce i samotnou Dvořákovu operu, která podle něj nepřináší nic nového: „Upřímnou snahu ostravské opery přispět něčím zcela mimořádným k letošnímu Dvořákovu jubileu jistě by bylo možné kvitovat jen s povděkem. Jestliže se však ji po něčem takovém sahá – a v operní tvorbě mistrově je to problém jistě nemalý – pak je nutno volit opatrně a s rozmyslem. Zdá se, že tentokráte nebylo toho ani onoho. Dlouho očekávaná premiéra ,Armidy‘ (poslední a s prvotinou mistrovou ,Alfred‘ provedeným v Olomouci 1938 nejméně šťastná práce jevištní) bohužel bude položkou naprosto zápornou. Již nesoustředěný ráz libreta J. Vrchlického a verši dne tak strašidelně zastaralými, že to místy hraničí až s loutkovou groteskností, je první a značnou překážkou pro životaschopnost tohoto díla. Po stránce hudební není tomu o mnoho lépe. Je přirozené, že komposiční technika mistrova v posledním díla se jeví na vysokém stupni, zejména pokud jde o orchestrální aparát (exponované žestě, bubínky, sordinované trubky), ale celek působí lomozně a pompésně chladně. Snad jen lyrický třetí obraz byl naturelu Dvořákovu nejbližší a působí tak trochu jako oasa v hlomozném a únavném celku. Je tu příliš mnoho opakování myšlenek z dřívějších prací mistrových – nového opravdu velmi málo. Nevyrovnanost hudební složky se tu jeví více než na kterémkoli jiném jeho díle. – Ostravská premiéra pod taktovkou J. Vogla a v režii K. Palouše všechny shora uvedené slabiny toho díla nejen že zastříti nemohla, ale bohužel jim leckde ještě dala vyniknouti. Hrůzně exponované žestě přeřvaly tentokráte ze tří čtvrtin všechno zpívané na jevišti a neladily mezi sebou, s dřevy i smyčci. Málokdy v celé svojí referentské praxi jsem slyšel profesionální orchestr hrát tak falešně jako tentokráte. Zdá se, že i v materiálu zůstaly neopravné chyby. Nahoře to byla jedině L. Červinková v titulní úloze, umělkyně opravdu poctivá a obětavá, která s vypětím posledních sil zachránil, co se zachránit dalo. Také p. Janda se v pravém slova smyslu dřel, aniž ovšem jeho námaha byla korunována úspěchem. O ostatních tentokráte pomlčím. Co zachránit mohli, na to nestačili. – Zbytečně dorazila režie, která si již nakonec nevěděla rady. Výprava (J. Sládek) jedině ve třetím obraze stála za zmínku. – Resumuji: umělecky neznamená Armida naprosto přínos. Snad tu byla dobrá vůle, ale síly i prostředky tu nebyly, aby z tohoto hudebního vykřesaly alespoň něco. Zbývá ti jedině otázka: Je vůbec někdo v provozovacím výběru, kdo by vážně a seriosně uvažoval o tom, zda taková práce, o níž lze jen říci starořímské „Oleum et operam perdidi“ (Olej i dílo jsem ztratil) je rentabilní po stránce hospodářské i umělecké? Prozatím 218

K premiéře Dvořákovy Armidy. Divadelní list Českého divadla moravskoostravského, roč. XXII, č. 20, s. 278279. 219 Dvořákův jubilejní rok 1941 – lístkový přehled oslav v jednotlivých městech, uloženo v NM-MAD, dokumentační fond, sign. d 88/05. 220 Ministerstvo školství a národní osvěty Otakaru Šourkovi, 25. 6. 1941, uloženo v NM-MAD, č. př. 88/98.

75

zdá se, že nikoliv. Publikum zdvořile aplaudovalo po prvních dvou obrazech, po třetím se již nenápadně vytrácelo z divadla.“221

Na výzvu Šourek odpověděl již 1. července 1941 dlouhým dopisem, ve kterém obhajoval jak samotnou operu, tak i hudební kvalitu ostravského provedení. Z dopisu také vyplývá, že Šourek byl osobně přítomen poslední zkoušce před premiérou a byl také svědkem ubohých podmínek, při kterých byli čeští divadelníci nuceni pracovat. Dne 1. ledna 1941 totiž německý soubor zabral Městské divadlo pro svá představení a o měsíc později se zahájilo Národní divadlo moravskoostravské svůj provoz v narychlo přestavěném Národním domě – zároveň bylo divadlo přejmenováno na České divadlo moravskoostravské.222 Provedení Armidy bylo uskutečněno v provizorních podmínkách sálu ostravského Národního domu a o těžkých časech českého divadla v Ostravě svědčí i fakt, že výprava opery nebyla nachystána ani při generální zkoušce: „Referát p. K. Hofírka v moravskoostravském Českém Slově o provedení Dvořákovy opery ,Armida‘ v Českém divadle v Moravské Ostravě je pro mne zjevně jedním z dodatečných výronů onoho silného protidvořákovského zaujetí, které u nás kdysi rozvířil prof. dr. Zdeněk Nejedlý a jež se dnes projevuje, bohudík, již jen zcela výjimečně. Pokud jde o dílo samotné, hodnotím je podrobně ve IV. svazku své velké práce ,Život a dílo Ant. Dvořáka‘ na str. 188-218. textově je nesporně z méně šťastných operních děl Dvořákových a v tom tkví hlavní příčina malé dosud obliby této poslední opery mistrovy. Hudebně, a to jak invenčně tak i slohově, je to však plněhodnotvný projev geniální tvořivosti, jenž si zaslouží, aby naše divadla činila vše nejen pro jeho přiblížení zájmu veřejnosti, ale také pro jeho jevištní životnost a úspěšnost. Moravskoostravská opera, rozhodnuvší se provésti ,Armidu‘ v rámci Dvořákových jubilejních oslav, volila tedy správně, aby to byl čin nejen umělecky mimořádný, ale také užitečný a důstojný. O hodnotách ,Armidy’v Moravské Ostravě mohu mluvit pouze pod dojmem poslední zkoušky, nebo´t jedině ten den jsem byl v tomto městě přítomen. Byla to zkouška většinou ještě bez dekorací (divadlo v Moravské Ostravě pracuje za velmi těžkých podmínek) a mohu se tedy omezit jen na zprávu, jak na mne působilo provedení hudební a pěvecké. A tu především rád konstatuji nevšední péči, kterou nestudování díla věnoval šéf opery Jaroslav Vogl [!], a také plné jeho pochopení pro hudebnědramatický ráz a hodnoty díla. Je pravda, že orchestr byl místy v díle značně nadnesený, ale tím nebyla vinna ani Dvořákova instrumentace – v tomto díle naopak geniálně barvitá – ani nedostatky provedení, nýbrž jedině prostorové a akustické poměry v adaptovaném sále Národního domu, které na jedné straně nepřipouštějí tak početné obsazení nástrojů smyčcových, aby odpovídalo zvukové hodnotě skupiny dechové, na druhé straně pak mělkým zapuštěním orchestrální prohlubně pod úroveň jeviště a i hlediště znemožňují žádoucí usměrnění orchestrálního zvuku k hlasům pěvců. Jinak celé provedení ,Armidy‘ bylo při zkoušce hudebně velmi přesné, vnitřně živé a dramaticky výrazné (nějakých falešností v orchestru jsem nepostřehl) a na scéně vedle krásného výkonu pí. L. Červinkové činil se úctyhodně nejen nadějný tenorista Janda, ale i většina ostatního souboru. Po předcházející návštěvě Brna se znamenitým provedením ,Jakobína‘ za řízení Rafaela Kubelíka bylo moravskoostravské provedení ,Armidy‘ pro mne dalším důkazem, jak umělecky poctivě, svědomitě a úspěšně pracují operní soubory čelných našich divadel regionálních.“223

221

HOFÍREK, K.: Poprvé v ČDMO dne 29. května 1941. Antonín Dvořák: Armida. České slovo v Moravské Ostravě, 4. 6. 1941. 222 GOLAT, Luděk a kol. Almanach Národního divadla moravskoslezského (1919-1999). Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské 1999, s. 143. 223 Otakar Šourek Ministerstvu školství a národní osvěty v Praze, 1. 7. 1941, uloženo v NM-MAD, č. př. 88/98.

76

3. 2. 8 Jubilejní Talichovo provedení v Praze 1941 O obnovení Armidy jako repertoárového kusu v Národním divadle se pokusil v rámci Dvořákova jubilejního roku 1941 dirigent Václav Talich. Dílo uvedl v premiéře na vrcholu sezóny i dvořákovských oslav 22. listopadu 1941, což potvrzoval sám fakt, že slavnostní premiéře byl přítomen i sám prezident Emil Hácha. Talich neskrýval své nadšení z Dvořákovy poslední opery a tento entusiasmus patrně vtělil i do provedení opery v Národním divadle. Armidu označil za nejdramatičtější Dvořákovo dílo, obdivoval nezvyklou instrumentaci opery a naznačil, že se jednalo o dílo v rámci celého Dvořákova díla zcela nové a nezvyklé. Podle Talicha se Dvořák v závěru života obrátil ke Smetanovi, Verdimu a Wagnerovi: „Václav Talich: Nejdramatičtější dílo Dvořákova genia. Když jsem se před prázdninami rozhodl studovati pro chystané Dvořákovy oslavy jeho posední dramatické dílo ,Armidu‘, činil jsem tak spíše z určitého pocitu povinnosti k velkému Mistru, než z osobního zaujetí. Je vidět, jak daleko a hluboko působí předsudky. Klavírní výtah v době mojí mimodivadelní činnosti ještě neexistoval a tak jsem znal toto dílo spíše z doslechu šťastných současníků, kteří se dožili jak premiéry v roce 1904 i obojího uvedení Ostrčilova v letech pozdějších. Při všech těchto příležitostech dlel jsem mimo Prahu a proto první můj styk s ,Armidou‘ se datuje teprve z léta letošního roku. Čím více jsem se ponořoval do partitury, tím více vzrůstal můj zájem i obdiv, takže když jsem po prázdninách zahájil zkoušky se sólisty Národního divadla, byl jsem už té víry, že tu mám co činiti s nejdramatičtějším dílem, které vytvořil Dvořákův genius. Ve všech operách předcházejících lze pozorovati, jak dramatik zhusta ustupuje hudebníkovi a jak krásná hudební invence se nezřídka rozvíjí proti požadavkům dramatu. V ,Armidě‘ je příkaz dramatičnosti na prvém místě, situace nejen vyvolávají hudební nápady, nýbrž je i omezují, zúsečňují, zahrocují. Snad celková invence není tak dvořákovsky osobitá, jako v předcházejícím desetiletí, ale nemohu se zbaviti určitého pohnutí, když zjišťuji, jak v tomto posledním svém díle se Dvořák vrací ke svým prvním láskám Smetanovi, Verdimu a Wagnerovi, a jak svůj odchod ze života okrášlí hlubokou poklonou tomu, co měl ve svém uměleckém životě nejraději. A nestojíme i v tomto díle před velikým tvůrčím zázrakem, zjišťujeme-li, jak tento v základě prostý, neerotický muž nachází tóny ztajené orientální smyslností, jak rozšiřuje svoji povždy bohatou orchestrovou paletu nevídaným způsobem zvukových možností, které jsou mimo vše, co tvořil dosud? Byla to skutečně intuice posvěcená Bohem a Dvořák jistě patřil k oněm prostým, jimž Kristus sliboval blahoslavenství.“224

Přes veškerý obdiv k Armidě, se Talich patrně jako vůbec první dirigent rozhodl provést v partituře značné škrty, které zaznamenal přímo do provozovací partitury. Svědčí o tom poznámka na předsádce prvního svazku partitury: „Provozní partitura N. D. Úprava, retuše, studijní poznámky apod. šef opery Václav Talich.“225

Tato Talichova úprava sama také pravděpodobně přispěla ke značnému úspěchu díla i celého provedení. Partitura s Talichovými úpravami pak sloužila do roku 1965 jako provozovací materiál a byla využita ještě k provedení v Plzni roku 1943 a v Brémách v roce 1961. Sloužila také při dalším uvedení na prkna Národního divadla v roce 1987 a pravděpodobně také během koncertního provedení opery v pražském Rudolfinu roku 1995. 224 225

TALICH, Václav: Nejdramatičtější dílo Dvořákova genia. Národní divadlo 1941, roč. XIX, č. 4, s. 5. Partitura, I. svazek, uloženo v Knihovně notových materiálů Národního divadla, sign. H 285/P1-I.

77

Talich zasáhl do Dvořákovy partitury zcela zásadně. Kromě drobných škrtů, kdy např. o několik taktů zkrátil orchestrální část nebo zpěvy, se jednalo o rozsáhlé škrty v některých výstupech. V prvním jednání Talich podstatně zkrátil 2. výstup o 73 taktů – proškrtal hlavně dialog Hydraota a Ismena. Druhé jednání zkrátil celkově o 109 taktů, ale nezasáhl do žádné části nějak výrazně, spíš provedl menší škrty na různých místech jak v čistě orchestrálních částech, tak ve zpěvech. Ve třetím jednání zkrátil 4. výstup Armidy, Ismena a Rinalda o 31 taktů, 6. výstup v árii Ismena o 18 taktů a 8. závěrečný výstup Armidy, Rinalda, Ubalda a Svena o 24 taktů. Čtvrté jednání bylo výrazně pokráceno o ve 2. výstupu o 55 taktů výstupu Petra, Ubalda a Svena. Pro dramaturgii opery však tyto škrty neznamenají výrazné změny a proto lze Talichův přístup hodnotil jako velmi citlivý a prozíravý. Zcela konkrétně provedl Talich v partituře následující škrty (čísla taktů odpovídají klavírnímu výtahu, vydání z r. 1951): 1. jednání 2. výstup – škrt 5 taktů orchestrální části mezi dialogem Hydraota a Ismena: t. 193 – 197 2. výstup – škrt 3 taktů dialogu Hydraota a Ismena (Ismen: „Jen pomalu, svou prudkost zkoj!“): t. 258 – 260 2. výstup – škrt 24 taktů dialogu Hydraota a Ismena (od Ismenova: „I řeknou tobě: Jerusalem!“ po Hydraotovo: „Ó, nech mne slyšet spásy zvěst.“): t. 281 – 304 2. výstup – škrt 18 taktů Ismenova výstupu (od „…tajnou svoji lásku“ po „…do tenat vždy ženy těší“): t. 351 – 368 2. výstup – škrt 28 taktů dialogu Hydraota a Ismena (od Hydraotovo: „Však bude-li jen chtíti Armida“ po Ismemovo: „…ona musí“): t. 413 – 440 3. výstup – škrt 1 taktu mužského sboru (hlasy z hloubi: „…zví to zem!“: t. 853 3. výstup – škrt 2 taktů orchestrální části mezi zpěvem Ismena a Hydraota: t. 895 – 896 3. výstup – škrt 8 taktů tercetu Armidy, Ismena a Hydraota (Armidino „…píti lásky píti, lásky blaženost, jen k němu, chci píti lásky blaženost“): t. 947 – 954 2. jednání 1. výstup – škrt 6 taktů před sborem rytířů: t. 20 – 25 2. výstup – škrt 2 taktů části zpěvu Gernanda („…v svém pokračujme“): t. 143 – 144 2. výstup – škrt 4 taktů konce zpěvu Gernanda („…k zápasu“) a začátek zpěvu Duda („Jeť tábor jedna…“): t. 149 – 152 2. výstup – škrt 1 taktu orchestrální části v závěru výstupu: t. 182 4. výstup – škrt 2 taktů na začátku výstupu v části Dudova zpěvu („Co neřek‘ jsem to…“): t. 230 – 231 4. výstup – škrt 1 taktu orchestrální části po Dudově sboru: t. 252 4. výstup – škrt 10 taktů závěrečné orchestrální části výstupu: t. 266 – 275 5. výstup – škrt 2 taktů ve výstupu Armidy a Rinalda (od Rinaldovo „…nepřítel“ po Armidino „Ten hlasu tón“): t. 540 – 541 5. výstup – škrt 10 taktů tercetu Armidy, Rinalda a Ismena na konci výstupu: t. 587 – 596 6. výstup – škrt 12 taktů orchestrálního začátku výstupu: t. 607 – 618 6. výstup – škrt 8 taktů orchestrální části před výstupem Bohumíra: t. 628 – 635 6. výstup – škrt 2 taktů ve zpěvu Rinalda („…rytíř, statný rek, ten se mnou“): t. 871 – 872 6. výstup – škrt 7 taktů v témže zpěvu Rinalda („…Kristovo jen získá, neb tou ranou mečem, jest slavně zpola hotovo; já sám chci dívce v pomoc jíti, byť’s…“): t. 882 – 888 6. výstup – škrt 1 taktu konce zpěvu Rinalda („…jediný!“): t. 892 78

6. výstup – škrt 2 taktů Bohumírova zpěvu („…opuštěnou nevinnosti je zákon nám, a proto…“): t. 924 – 925 8. výstup – škrt 3 taktů zpěvu Petra 7. výstup – škrt 16 taktů orchestrální části začátku výstupu (škrt je výjimečně vyznačen tenkým přeškrtnutím): t. 949 – 965 7. výstup – škrt 5 taktů výstupu Rinalda a Armidy (od Rinaldova: „My prchneme…“ po Armidino: „Prchněm‘ okamžitě!“): t. 1117 – 1121 7. výstup – škrt 3 taktů na konci 7. výstupu s příchodem Petra („Ni o krok…“): t. 1152 – 1154 (škrt je výjimečně vyznačen tenkým přeškrtnutím) 8. výstup – škrt 12 taktů mužského sboru – hlasy z podsvětí („…v zmar! Je náš! Je náš! Je náš!“): t. 1264 – 1275 3. jednání 1. výstup – škrt 1 taktu v orchestrální části: t. 311 1. výstup – škrt 6 taktů ve zpěvu Armidy („…dráze, žár poledne jsme přestáli zde blaze, čas nejvyšší jít v palác ke stolu. Vždy za tebou a vždy jen…“): t. 418 – 423 2. výstup – škrt 1 taktu zpěvu Ismena („…by zhltil zemi…“): t. 451 4. výstup – škrt 31 taktů výstupu Armidy, Ismena a Rinalda (od Armidina „…kdo ví, co pak čeká“ po Rinaldovo „…a měsíc v tanec láká na nebi zástup sfér. Již…“): t. 684 – 714 4. výstup – škrt 10 taktů Rinaldova zpěvu („Kdes, Armido, mne jímá strach, ó, budiž se mnou v těchto tmách!“): t. 807 – 816 6. výstup – škrt 18 taktů zpěvu Ismena („Teď jistě na lože sní stoupá…ó, zpátky, něžli v pekel zmoky vstoupíte nohou váhavou!“): t. 974 – 992 6. výstup – škrt 1 taktu orchestrální části: t. 1003 6. výstup – škrt 1 taktu zpěvu Ismena („…přece vstoupiti tam…“): t. 1006 6. výstup – škrt 4 taktů zpěvu Ismena („…k Rinaldovi pospíšíte, statní reci dovolíte, bych k štítu onomu směl vést vše bludné kroky vašich cest“): t. 1045 – 1048 7. výstup – škrt 2 taktů orchestrální části konce výstupu: t. 1154 – 1158 8. výstup – škrt 2 taktů orchestrální části začátku výstupu: t. 1163 – 1164 8. výstup – škrt 2 taktů orchestrální části začátku výstupu: t. 1186 – 1187 8. výstup – škrt 24 taktů závěrečného výstupu Armidy, Rinalda, Ubalda a Svena (od Ubaldova „…neudržím štít dál“ po Svenovo „…vzhůru pohleď do nebes!“): t. 1264 – 1287 4. jednání 1. výstup – škrt 3 taktů Rinaldovy árie („…sen, ten divný cval, já věčně na váhách…“): t. 41 – 43 1. výstup – škrt 2 taktů Rinaldovy árie („…lemu, ten pramen zvoní – nemohu však…“): t. 64 – 65 1. výstup – škrt 2 taktů Rinaldovy árie („…nemusí-li ani plýtvat slovy, sta…“): t. 136 – 137 1. výstup – škrt 7 taktů Rinaldovy árie („…třpytem. A divou silou, magnetickou mocí ten štít mne…“): t. 144 – 150 1. výstup – škrt 3 taktů Rinaldovy árie („…pode štítu vlivem jsem padl zde ve sváru citu…“): t. 183 – 185 2. výstup – škrt 55 taktů výstupu Petra, Ubalda a Svena (od Petrova „Ó, zvedni hlavu…“ po Svenovo „Slyš, Rinalde!“): t. 260 – 314 3. výstup – škrt 4 taktů orchestrální části po sboru křižáků: t. 441 – 444 3. výstup – škrt 14 taktů výstupu Rinalda, Petra, Ubalda a Svena (od Rinaldovo „Jak balzám padá…“ po Petrovo „On vstane…“): t. 448 – 461 79

3. výstup – škrt 2 taktů orchestrální části před zpěvem Petra a Ubalda: t. 538 – 539 3. výstup – škrt 7 taktů orchestrálního konce 3. výstupu: t. 591 – 597 4. výstup – škrt 16 taktů výstupu Rinalda a Ismena (od Ismenovo „Ten úskok…“ po Rinaldovo „Nuž, tedy…“): t. 646 – 661 5. výstup – škrt 1 taktu výstupu Armidy a Rinalda (Armida: „…kleta buď“, Rinald: „Ó, neklň…“): t. 770 5. výstup – škrt 6 taktů závěrečného zpěvu Rinalda („…má, s Bohem buď, ó Armido má…“): t. 795 – 800 Talichova příprava nového pražského provedení byla více než pečlivá. Armida byla zkoušena „plné dva měsíce téměř denně, bezpočetně bylo zkoušek orchestrálních, sborových a na sta bylo korepeticí. Šestkráte byla zkoušena opera na plno s dekoracemi, kostýmy a za plné účasti všech účinkujících, takže možno říci, že ,Armida‘ měla šest generálních zkoušek.“226 První komplikace přišly, když v den premiéry onemocněl představitel Ismena Zdeněk Otava i Marie Podvalová, která zpívala hlavní roli Armidy. Oba umělci však na večerní představení přesto nastoupili: „V den premiéry dopoledne však vážně onemocněl Zdeněk Otava, který jen dík několika injekcím zažehnal horečku a slabost, a večer nastoupil, aby umožnil slavnostní premiéru. Rovněž M. Podvalová zpívala v těžké indisposici a s nějvětším sebezapřením. A přesto ani na jednom z výkonů těchto umělců nebylo nic patrno, co by rušilo prvotřídní výkon. Takového krásného sebezapření jsou schopni naši nejlepší členové opery Národního divadla.“227

Premiérové obsazení 22. 11. 1941 bylo následující: Armida – Marie Podvalová Ismen – Zdeněk Otava Rinald – Jaroslav Gleich Hydraot – Jaroslav Veverka Bohumír Bouillonský – Stanislav Muž Petr Amienský – Eduard Haken Gernand – Teodor Šrubař Dudo – Beno Blachut Ubald – Josef Celerin Sven – Josef Vojta Roger – Oldřich Kovář Hlasatel – Josef Křikava Muezzin – Karel Kalaš Rytíři křížové výpravy – Karel Hruška, Emil Bergmann, Jaroslav Rohan, Václav Strejček, Václav Nouzovský, Jan Mestek, František Švarc, Josef Mužík, Antonín Kopečný, Ferdinand Kotas, Ladislav Chmel, František Anelt, Jaroslav Kubala Siréna – Maria Tauberová Představení se na repertoáru udrželo do roku 1944. V roce 1941 proběhlo po premiéře 22. 11. ještě šest repríz: 26. a 30. 11.; 6., 9., 17. a 27. 12. V roce 1942 byla Armida dávána pouze třikrát – 2. 1., 11. a 17. 5. V dalším roce 1943 se uskutečnily již jen dvě představení 28. 1. a 1. 2. a v roce 1944 také dvě 226

Několik zpráv o novém nastudování a uvedení „Armidy“. Pressa-Film. 26. 11. 1941. Uloženo v NM-MAD, inv. č. VI – 233/66G. 227 Tamtéž.

80

ve dnech 27. a 30. 4.228 Tato poslední dvě představení již nedirigoval Talich, ale František Škvor. Představení z 11. 5. 1942 bylo zařazeno do programu Pražského hudebního máje.229 Z dopisu Ferdinanda Pujmana Ministerstvu školství a národní osvěty ze dne 2. října 1941 se dokonce dovídáme, kolik činil celkový rozpočet inscenace.230 Pujman vyčíslil celkové náklady na 18.420 Kč, což bylo více, než při jakékoliv jiné inscenaci. Pujman žádal v dopise ministerstvo o schválení vyššího rozpočtu, který vzrostl zejména vyššími požadavky externího výtvarníka Jana Zrzavého (3000 Kč), vyššími náklady na zhotovení dekorací, rekvisit a kostýmů a také velkým množstvím účinkujících na scéně. Protektorátní censura, která zasáhla při vydávání klavírního výtahu Armidy v roce 1941, cenzurovala i libreto k provedení opery. Musela být stejně jako u tištěného klavírního výtahu vypuštěna slova vůdce, což je také zaznamenáno v provozovací partituře. V roce 1943 však pracovala již daleko důsledněji. Patrně pro účely cenzury byl pořízen strojopisný opis libreta,231 kam byly veškeré změny zaznamenány spolu s doložkou o provedeném cenzurním řízení (na poslední straně libreta): „Gemäss § 3 der Theaterordnung wird dem Theaterunternehmer die Aufführung des Theaterstückes: ,Armida‘ nach dem vorgelegten Texbuch in den Theatern, in denen er in Rahmen seiner Konzession Theaterstücke aufzuführen berichtigt ist, unter der Bedingung bewilligt, dass im Texte nachstehende Änderungen vorgenommen werden: Auszulassen ist: S. 5-6 ,Z dalekých… svět‘. S. 19 ,To… zahoří?‘ Im ganzen Text sind die Worte ,říše‘ und ,vůdce‘ durch andere Ausdrücke zu ersetzen. Dieses Theaterstück ist der schulpflichtigen Jugend zugänglich. Amtl. ergänzt. 5. 11. 1943. Prag, am 15. Juli 1943. Der Landesvizepräsident.“

Nejen že musela být z textu libreta vypuštěna slova „vůdce“ a „říše“, navíc musely být na dvou místech vypuštěny části libreta. Jednalo se o část dialogu Ismena a Hydraota z 2. výstupu 1. jednání, ve kterém oba panovníci hovoří o blížícím se křižáckém vojsku, které by snad chtělo dobýt celý svět: „ISMEN: Z dalekých končin severu sem přicházejí v záměru, jenž záminkou, prý osvobodit jdou boha svého svatý hrob; v tvém kraji budou zhoubu plodit, dnes král - již zítra budeš rob! HYDRAOT: Co dělat - rychle svolám voj, když chtějí zmar, ať mají boj! ISMEN: Jen pomalu, svou prudkost zkoj! Svět západní se na tě žene, 228

Armida. Národní divadlo – soupis repertoáru od roku 1883 [online]. [Cit. 24. 8. 2015]. Dostupné z: . 229 Program představení uložen v NM-MAD, inv. č. VI - 44/63 Xm. 230 Dopis Ferdinanda Pujmana Ministerstvu školství a národní osvěty z 2. 10. 1941, uložen v NM-HM, sing. A4415. Totéž také v Archivu ND, sign O 18c. 231 Opis uložen v Knihovně notových materiálů Národního divadla v Praze, sign. 285 L5.

81

ty východu jsi první stráž, tvé vojsko špatně připravené a ty jim sotva odoláš; již padla Gaza, padl Tyr a dál se hrne jejich vír a rostou jako bouře valem za sebou močál krvavý a ptáš se, kdo je zastaví? I řeknou tobě Jerusalem; však ty bys, králi, bláznem byl, těm slovům kdybys uvěřil, ti půjdou dál a stále vpřed, snad chtějí dobýt celý svět.“

Dalším místem, které bylo vypuštěno, byl začátek 4. výstupu 2. jednání, kdy si jednotliví rytíři v křižáckém ležení stěžují na nečinnost svého velitele a hlad. GERNAND: To bude nám zas nové příkoří. SVEN: Kde lodě naše, někde na moři! UBALD: A zatím hlad nás tady vymoří. ROGER: Kdo jeho zpupnost, kdo ji pokoří? GERNAND: Čí mysl, čí jen vzdorem zahoří?

S těmito přísnějšími úpravami byla Armida nakonec dávána pouze dvakrát v roce 1944 – 27. 4. a při své derniéře 30. 4. 1944. Výprava Jana Zrzavého respektovala výpravnost Armidy více, než avantgardní výprava Františka Zelenky z roku 1928. I když byla spíše výtvarně náznaková, nikoliv realistická, přesto se vyznačovala snivou poetičností pastelových barev a nepotlačovala charakter exotické pohádky. První jednání (zahrady královského paláce v Damašku) vytvořil Zrzavý tak, že nechal uprostřed jeviště otevřený prostor, po jeho bocích vytvořil části vyčnívajícího paláce. V zadní čísti jeviště pak na volnou oponu namaloval náznakově stojící orientální palác se stromy v zahradě. Druhé jednání (tábor křižáků) bylo prostorově vyřešeno podobně – uprostřed jeviště volná plocha, po stranách velké stany tábora a kříž. Na zadní oponě opět vytvořena perspektiva dalších stanů tábora. Ve třetím jednání (čarovné zahrady Armidina paláce) umístil Zrzavý doprostřed jeviště vyvýšenou plochu s mušlí, na kterou bylo možné vejít po schodech z obou stran. Na zadním plátně na vyvýšeném místě namalován Armidin palác a květiny kolem dokola. Polední jednání (oáza v poušti) bylo výtvarně nejstřídmější – uprostřed jeviště jednoduchá nízká kašna, na plátně vytvořená perspektiva pouště a tří jednoduchých palm čnějících nad kašnou. Pujman vycházel patrně ze svého režijního pojetí z roku 1928. Jeho režijní poznámky k inscenaci 1944 nejsou již tak podrobné. Nacházíme v nich nákresy baletních dispozic232 a technické poznámky k osvětlení na jevišti.233 Kritika reagovala na Talichovo provedení velmi příznivě. Otázka rehabilitace Armidy již nebyla tak citelná, jako tomu bylo ještě v případě Ostrčilova provedení v roce 1928. O hodnotě díla se již tolik 232 233

Dispozice baletu uloženy v NM-HM, sign. A – 4435. Pujmanovy poznámky týkající se osvětlení jeviště uloženy v NM-HM, sign. A – 4422. 24. 36.

82

nespekulovalo. Přesto se objevily názory, že se Armida nemůže trvale usadit na repertoáru divadla. I když se zdálo, že opera Armida je plně rehabilitována, kritické hlasy negativně hodnotily libreto Jaroslava Vrchlického, které bylo označováno za „verbalistní či rozvleklé“. Chválena byla opera z hudebně dramatického hlediska, i z hlediska sevřenosti formy. S obdivem bylo také pohlíženo na nevšednost tohoto díla. Nutno ještě dodat, že hudba Armidy nebyla do Talichova provedení známá, jelikož první vydání klavírního výtahu se uskutečnilo téhož roku. Jistou roli v případě ryze nekritického přístupu některých recenzentů mohl hrát nacionalismus způsobený politickou situací v roce 1941, tj. okupací Československa nacistickým Německem. Nejkritičtější k opeře byl recenzent Národní politiky, který měl k opeře největší výhrady, i když je formuloval velmi opatrně. „Nové nastudování Talichovo, v celku třetí, očekáváno zvláště nedočkavě, neboť jím se snad na dlouhou dobu rozhoduje o dalších jevištních osudech tohoto dosud málo známého Dvořákova díla. Při všech hudebních krásách díla a při veškeré péči, které se mu dostalo v hudebním nastudování, lze sotva očekávat, že by zdomácnělo na jevišti a zaujalo místo vedle oblíbených oper mistrových. Tkví to v samé povaze díla, především v nedostatcích rozvleklého, mnohomluvného a v dikci často hodně zběžně vypracovaného libreta, pro jehož komposici se Dvořák jen těžce rozhodoval. (…) Žádnou ze svých oper, nevyjímaje ani Dimitrije, jehož osud mu přece ležel tak na srdci, nekoncipoval s takovou velkorysostí, s tak vypjatým úsilím o dramatický výraz. Poznáváme je z podivuhodné přísné motivické skloubenosti hudebního proudu, který bezpečně spočívá a co nejvydatněji těží z několika málo velmi výrazných příznačných motivů. Po této stránce je Armida jistě jednou z nejdůsledněji i nejdůmyslněji vypracovaných partitur Dvořákových. Její vypjatá místa přesvědčují, kolik jevištního temperamentu měl autor, jemuž kdysi byl upírán všechen dramatický instinkt. Ale přes tyto scény, jež mají údernost a spád jako v žádné jiné opeře Dvořákově, před jedinečné krásy uzavřených oddílů, jejichž hudební obsah je vesměs čerpán z daného základního motivického materiálu, opera jako celek nemá té jednotné linie, jíž by si hudební drama žádalo. Z velké části vinou libreta jsou zbytečně zdůrazněna místa, jež jsou pouhou dekorativní výplní, jako je vůbec libreto rozvedeno do šíře, pro niž vlastní námět není dost únosný.“234

Dalším kritikem opery byl recenzent deníku Národní práce, který konstatoval, že výtky k opěře z minula se zdají být stále oprávněné. Podle něj byla opera příliš dlouhá, nezáživná a obsahovala málo árií, o to více reitativů: „Opera je zbytečně příliš dlouhá, libreto nejednotné a místy ani ne dosti záživné. Jde o fabuli, která našim lidem se musí jeviti dosti vzdálenou. Patrně ani Dvořáka neuspokojila v celém svém rozsahu, a velmi snadno se pozná, která místa ,Armidy‘ Dvořáka inspirovala a která jej naopak zanechala chladným. Jest tu velmi mnoho dlouhých recitativů a poměrně málo árií. Exposice je v ,Armidě‘ příliš rozsáhlá a ze čtyř dějství mluví vlastně každé o něčem jiném. Od obecenstva se tu vyžaduje značné literární přípravy, a kdo text nezná důkladně, z jevištní akce samé nepozná, oč běží.“235

Vyzdvihována byla Dvořákova melodická invence a nevšední instrumentace. Kritik však hodnotil operu pouze jako pokus o dokonalé hudební drama, který se v plné míře bohužel nezdařil. Přes veškerý obdiv k dílu kritik nakonec hodnotil operu velmi opatrně jako Dvořákův „neuskutečněný sen o hudebním dramatu“:

234

fbš: Antonín Dvořák: Armida. Národní politika, Praha, 25. 11. 1941. Výstřižek uložen v NM-MAD, inv. č. VI 233/66c. 235 jb. Dvořákova „Armida“. Nové nastudování v Národním divadle. Národní práce, Praha. 25. 11. 1941. Výstřižek uložen v NM-MAD, inv. č. VI – 233/66D.

83

„Jako ve všech operách Dvořákových zaujímá v Armidě především vlastní hudební obsah, svěžest a krása melodické invence, znamenitě, plně vyzrálé mistrovství instrumentační, které zde víc něž kde jinde objevuje nové kouzelné odstíny barevné. V tom směru je partitura Dvořákova zvláště štědrá a její hodnoty jsou tak výjimečné, že plně odměňují za neuskutečněný sen o hudebním dramatě, kterým Dvořák uzavírá svou operní tvorbu stejně jako ji ,Alfrédem‘ zahajoval. Armida je tedy krásným svědectvím Dvořákova ryzího usilování o umělecký výboj v oboru hudebního dramatu, jemuž se uznalý mistr věnuje s neutuchajícím zápalem ještě tehdy, když v pohádkovém ovzduší Rusalky a ve starosvětsky půvabné lidovosti Jakobína nalezl přece již svůj nejvlastnější svět.“236

Jiná recenze zas Armidu naprosto nekriticky vyzdvihovala: „V Dvořákově ,Armidě‘, posledním to operním díle Dvořákově, vrcholí usilovný zápas skladatelův o ryzí dramatické dílo a Antonín Dvořák odkazuje právě ,Armidou‘ svým spoluobčanům, z nichž mu upírali často smysl pro dramatičnost, dílo, které má kvality vrcholné a dosud málo doceněné.“237

Karel Koval označil nové provedení Armidy jako slavné zadostiučinění Antonínu Dvořákovi a zcela jednoznačně hovořil ve prospěch díla. Talichovo provedení označil za skutečnou premiéru opery, čímž vyjádřil svůj postoj nejen k premiéře, ale i Ostrčilovu provedení v roce 1928: „S tím větším zájmem jsme hleděli v jubilejním roce Dvořákově vstříc novému uvedení ,Armidy‘ v nastudování Václava Talicha, který se do díla pustil s hudební vášní jemu vlastní a věnoval mu všemožnou péči, aby této zneuznané opeře bylo dáno v orchestru i na scéně vše, což v partituře geniem A. Dvořáka vtěleno jest. Byl to slavný večer plného zadostiučinění Antonínu Dvořákovi, neboť jeho ,Armida‘ se zaskvěla v celé své kráse, strhovala svou hudebně dramatickou silou tak, že jsme nedovedli pochopiti, jak tato opera mohl býti tak dlouho neuznávána. ,Armida‘ má všechny znaky světové opery, lví spár pečetí toto tragické dílo Antonína Dvořáka, jež se konečně dočkalo téměř po 40 letech opravdové premiéry a stalo se hudebním svátkem našeho kulturního života. Tato skutečná premiéra ,Armidy‘ je událostí prvého řádu…“238

Jiní recenzenti označovali Talichovo provedení jako vítězství opery. Recenzent Lidových novin označil operu přes drobné nedostatky jako dílo nevšední hodnoty, konstatoval také vliv Wagnera a výraznou práci s příznačnými motivy. „…jisté je, že to tenkráte Armida před pražským obecenstvem vyhrála. Vnímajíce při sobotní slavnostní premiéře všechno to bohatství hudby a výrazu, cítili jsme, že si Antonín Dvořák právem na této opeře zakládal a že proto byl právem hluboce dotčen – posledních pět týdnů svého života – poměrným jejím neúspěchem v původním nastudování Františka Picky (25. března 1904). (…) Dvořák vytvořil v Armidě podobně jako v Dimitriji, ale daleko šťastněji, velikou operu romanticko-historické náplně. Do hudby tu vložil především výtěžky vlastního vývoje symfonického a dramatického. Mluva Armidy je mluva tvůrce Rusalky a Jakobína. Vlivy Wagnerovy, zejména v důsledném převzetí principu příznačného motivu (pro osoby a myšlenky), a snad i v jistém příbuzenství k tannhäuserovskému námětu boje mezi smyslnou láskou a náboženskou láskou Kristova bojovníka, nejsou invenčně povážlivé a nepřesahují přirozenou míru. I když v hudebně dramatickém skloubení a v mistrovském vybavení není tu dosaženo oné síly a jednoty, jak ji známe z Rusalky, je tu přesto na mnoha místech maximum dramatičnosti, k níž přistupuje vřelý lyrism a výrazné umění náladově-barevné. Slovem hudba Armidy je takové hodnoty – ze silných 236

fbš. Antonín Dvořák: Armida. Národní politika, Praha. 25. 11. 1941. Výstřižek uložen v NM-MAD, inv. č. VI – 233/66C. 237 Znovu se vracíme k Dvořákově „Armidě“. Pressa – filmová tisková služba – Praha, 26. 11. 1941. Výstřižek uložen v NM-MAD, inv. č. VI – 233/66g. 238 KOVAL, K.: Slavné zadostiučinění Antonínu Dvořákovi. Venkov, Praha, 25. 11. 1941.

84

míst jmenujme alespoň ony, jež jsou upředeny z břeskného motivu křižáků a u impresionisticky smyslného motivu Armidy, - že dodatečně pociťujeme jako křivdu, že jsme jí znali leda z výňatků.“239

Jako slohově nejpokročilejší z Dvořákových oper označil recenzent deníku A-Zet: „Dvořák nalézá sebe hlavně v srdečných scénách milostného zanícení Armidy a Rinalda, hledě v čarodějnických a bojových výstupech pozvednout Vrchlického verše k dramatické působivosti hudební, šíří orchestrální složitosti a vypjatého zvukového výrazu. Z této snahy vyrůstá v Armidě zcela nový hudební dramatický sloh, v němž skladatel nádherné melodiky ustupuje dramatickému ilustrátoru, ovšem s plnou mocí nepřeberné invenční bohatosti a skladebně technické výsostnosti, jíž dovede kouzliti charakteristiku, citovost, mohutnost a i záměr děje. Armida je slohově nejpokročilejším dílem Dvořákovým a dotvrzuje nevyčerpaný tvůrčí fond, jehož plnému využití zabránila mistru po devíti měsících po dokončení Armidy jen smrt.“240

Dvořákova hudba byla téměř vždy hodnocena velmi vysoko: „Dvořákova hudba je naplněna opravdovostí výrazu, jenž při bohatství jeho vrozené a čisté muzikálnosti docílil velkých orchestrálních účinů. Jeho instrumentační paleta hýří bohatými barvami v jedinečné harmonisaci, nádhernými melodiemi, citově vznícenými, zejména ve zpěvech Armidiných, půvabnými tanečními rytmy (III. jednání) a dramatickým výrazem.“241

Někteří recenzenti se vyjádřili také k otázce českosti díla a k jeho exotické povaze. Dvořák podle nich přes veškerou snahu vyjádřit náladu orientu, vytvořil operu hudebně ryze českou. To měl být jeden z dalších rozporů, který opera nabízela a který způsoboval „vnitřní nevyrovnanost díla“: „V těchto sférách je Dvořák ve svém pravém živlu a všude zde také ihned rozpoznáme autora ,Rusalky‘ s jeho mistrovstvím pohádkové náladovosti a přímo i s jeho kořenitě českou a lidově bezprostřední mluvou hudební. Ale s rámcem exotického děje a jeho pathetických kontrastů tento Dvořákův projev sebe sama nemohl splynouti v nerozpadající se jednotu, a přes všechno umění dramatického výrazu a charakteristiky, pevné struktury formové a stupňovanou zvukovost vokální i orchestrální zůstalo dílo vnitřně nevyrovnáné.“242

Recenzent Národního středu zajímavě označil Armidu jako dramatickou symfonii nebo symfonické drama, čímž zdůraznil silnou orchestrální složku opery: „Svor všech v dramatické koncepci, toť Armida. Je úhrnem a jeho vrcholem. (… ) Znovu tedy [Talich] provedl jakousi dramatickou symfonii nebo symfonické drama.“243

O čem kritika nespekulovala téměř vůbec, bylo hudební nastudování Václava Talicha. Všichni se shodli na pečlivém provedení a vynikajícím výkonu orchestru. „Především dirigent Václav Talich je v říši Dvořákovy hudby takovým suverénem, že mu zde neuniká ani nejmenší částička hudební podstaty a celek se vrší do svých nejkrajnějších, z partitury sotva tušených rozměrů tvarových i zvukových.“244 239

stál. Dvořákova Armida. Talichovo nastudování v pražském Národním divadle. Lidové noviny, Brno. 25. 11. 1941. Výstřižek uložen v NM-MAD, inv. č. VI – 233/66M. 240 -p. Třetí nastudování Dvořákovy „Armidy“. Velké Talichovo představení v Národním. A-ZET, Praha. Jihozápadní vydání. 25. 11. 1941. Výstřižek uložen v NM-MAD, inv. č. VI – 233/66x. 241 Es. Dvořákova „Armida“. Lidové listy, Praha, 25. 11. 1941. Výstřižek uložen v NM-MAD, inv. č. VI – 233/66z. 242 H. D. Armida. České slovo, Praha, 25. 11. 1941. Výstřižek uložen v NM-MAD, inv. č. VI – 233/66e, f. 243 J. H. Hudební objev posledního Dvořáka. Národní střed, Praha. 25. 11. 1941. Výstřižek uložen v NM-MAD, inv. č. VI – 233/66Ch.

85

Stejně jako tomu bylo v případě Ostrčilovy rehabilitace díla v roce 1928, i tentokrát byla režie nejproblematičtější částí nového provedení. Ferdinand Pujman si tentokrát přizval Jana Zrzavého, který ač moderní umělec, v divadelní práci nebyl tak ostře vyhraněn jako František Zelenka. Jeho výprava mnohé kritiky zaujala, některé však popudila. Nevyvolala však tak vášnivé reakce, jako výprava Františka Zelenky“ „Zajímavě, s loutkovitou náznakovostí řešil scény sborové. Pastelově vzdušné obrazy, šťastné zejména v pouštních scénách třetího a čtvrtého jednání, vytvořil Jan Zrzavý, téměř jediný z mála našich výtvarníků, jenž dovede pro divadlo tvořit nekonvenčně.“245

A bylo to opět 3. jednání, které podle kritiky nebylo dost výpravné: „Vybíravě náznaková režie Ferd. Pujmana dává dílu moderní scénický tvar, který překonává jakoukoliv vnějškovost staré velké opery. Také výtvarný spolučinitel malíř Jan Zrzavý potlačil správně všechny tendence k výpravnosti řešením spíše symbolickým, které jen v obraze Armidiných zahrad dopadlo poněkud stroze a v kombinaci tvarů architektonických a přírodních nevyváženě.“246

3. 2. 9 Plzeň podruhé – obnovené provedení v roce 1943 Ve válečných letech se nového provedení Armidy vedle Národního divadla v Praze ujalo také Městské divadlo v Plzni. Stalo se tak patrně pod vlivem pražského Talichova provedení a z iniciativy Antonína Bartáka, který dirigoval již plzeňskou premiéru (a druhé provedení opery vůbec) v roce 1925. O tom, že se spíše jednalo o inscenaci obnovenou, nikoliv zcela novou, svědčí také užití staré scénické výpravy Adolfa Weniga. Premiéra představení proběhla 4. prosince 1943 v Městském divadle v Plzni v režii K. Veverky, výpravě A. Weniga a choreografii J. Judla. Obsazení bylo následující:247 Hydraot – F. Krčmář Armida – V. Kvapilová Ismen – R. Kasl Bohumír – F. Zavřel Petr – J. Celerin Rinald – A. Votava Gernand – B. Šimsa Dudo – K. Sommer Ubald – V. Žežulka Swen – J. Kouba Roger – O. Slaný Hlasatel – R. Kala Muezzin – J. Štekl Siréna – B. Vecková Nymfy – R. Boubínová, V. Placherová, B. Vecková, V. Severinová, J. Winklerová, L. Neubartová Pěvecké sdružení západočeských učitelů 244

H. D. Armida. České slovo, Praha, 25. 11. 1941. Výstřižek uložen v NM-MAD, inv. č. VI – 233/66e, f. lidové noviny 246 České slovo. 247 Divadelní cedule z představení 1. dubna 1944 uložena v Archivu města Plzně, bez sign. (nezpracovaný fond). 245

86

Záměrem inscenátorů bylo vzbudit trvalý zájem o Armidu a přesvědčit nedůvěřivé, že tato opera má nesporné kvality. V rozboru opery z pera Antonína Špeldy byla Armida nepokrytě vyzdvihována: „Armida má sice v některých místech blízko k italské opeře (hlavně k Verdimu), ale to tam, kde rytířský milostný živel vstupuje do popředí; v místech lyrické povahy má Armida zase velmi blízko Rusalce, ale jako celek přináší v Dvořákově i celé české tvorbě z počátku století nejedno novum. Tak harmonická struktura opery, zvláště v technice modulační, je na mnoha místech tak moderní, že cesta odtud vede přímo k Sukovi a Vít. Novákovi. Také instrumentační technika Dvořákova se tu jeví v celém svém mistrovství, docilujíc ještě větším využitím žesťů – ve srovnání s Rusalkou – a jejich kombinacemi s ostatními skupinami nástrojovými efektů zcela nových.“248

Z klavírního výtahu uloženého v divadelním archivu plzeňského divadla, který byl s největší pravděpodobností užit při provedení v roce 1943, lze usoudit, že dirigent Barták provedl v Armidě značně rozsáhlé škrty, které se místy shodují se škrty Václava Talicha, většinou jsou ale nad rámec Talichovým úprav.249 Partituru i party mělo divadlo zapůjčené z pražského Národního divadla, protože zde se Armida hrála v roce 1943 pouze dvakrát – 28. 1. a 1. 2. a v následujícím roce 1944 pouze 27. a 30. dubna. V tomto mezidobí tedy mohl výt veškerý provozovací materiál v Plzni. Hudební provedení druhé plzeňské Armidy bylo chváleno a především výkon dirigenta Antonína Bartáka: „V Bartákově pojetí vyzdvižena s plastickou věrností dynamická a agogická složka hudebního zápisu Dvořákova, lyrické plochy i dramatické akcenty našly tu též své vhodné vyjádření. (…) …orchestr, který pro svůj velký a se ctí vykonaný úkol měl býti jmenován v řadách prvních, vykonali, co bylo v mezích jejich sil.“250

Kritika dále kladně hodnotila režii, negativně však užití skoro 18 let staré Wenigovu výpravy: „Režisér řed. K. Veverka zacílil své úsilí především k zřetelnému vykreslení charakterů trojice základních postav: Armidy, Ismena a Rinalda a dosáhl tu nejednou silného účinu. Také stavba scény Hydraotovy s Ismenem a řešení obtížné scény se sextetem nymf svým vypracováním upoutávalo. Méně šťastné bylo použití starší výpravy Wenigovy se stylově rušícími doplňky [ilusionistické cypřiše (topoly?) v pozadí scény konfrontovány s pohádkově fantastickými květy Armidiných zahrad, sloupoví egyptského charakteru postaveno vedle mešity se stavební výzdobou syrskou]. Vynechání minaretu a umístění muezzina do pravé strany za jevištěm značně umenšilo efekt. této scény. Technicky pro malé jeviště neúnosné režijní problémy hry byly vcelku úspěšně obepluty.“251

3. 2. 10 Poválečné obnovení pražské inscenace 1946 Talichova a Pujmanova inscenace Armidy z roku 1941, která měla svá poslední dvě uvedení v dubnu 1944 (27. a. 30.), tentokrát pod taktovkou Františka Škvora, byla obnovena premiérou dne 22. září

248

ŠPELDA, Antonín: Ant. Dvořák: Armida. Český deník, 7. prosince 1943. Výstřižek uložen v Archivu města Plzně, bez sign. (nezpracovaný fond). 249 DVOŘÁK, Antonín: Armida. Klavírní výtah se zpěvy upravil Karel Šolc. Praha: Nákladem dědiců Dr. Antonína Dvořáka, v komisi Hudební matice Umělecké besedy, 1941. Uloženo v Archiv Divadla J. K. Tyla v Plzni, sign. I 274. 250 ŠPELDA, Antonín: Ant. Dvořák: Armida. Český deník, 7. prosince 1943. Výstřižek uložen v Archivu města Plzně, bez sign. (nezpracovaný fond). 251 ŠPELDA, Antonín: Ant. Dvořák: Armida. Český deník, 7. prosince 1943. Výstřižek uložen v Archivu města Plzně, bez sign. (nezpracovaný fond).

87

1946. Orchestru se ujal František Škvor, který oddirigoval všech dvanáct představení, z nichž poslední se konalo v době politicky vypjaté, 11. února 1948. Režie i výprava inscenace zůstala stejné, pouze choreograf byl změněn – Joe Jenčíka vystřídal Robert Braun. Obsazení pěveckých rolí se v zásadě také nezměnilo. Hlavní ženské úlohy Armidy se zhostila opět Marie Podvalová, pouze ve třech reprízách byla alterována Ludmilou Červinkovou (23. března, 13. dubna a 9. června 1947). Představení 2. května 1947 se konalo k výročí úmrtí Antonína Dvořáka.252 Reprízy představení se konaly v poválečném roce 1946 tři (25. září, 2. října a 15. listopadu) a v roce 1947 byla Armida dávána celkem sedmkrát (16. února, 23. března, 2. a 13. dubna, 1., 9. a 18. června). Poté následovala derniéra představní, která se konala 11. února 1948. Kompletní obsazení obnoveného nastudování Armidy bylo následující: Hydraot – Jaroslav Veverka Armida – Ludmila Červinková, Marie Podvalová Ismen – Zdeněk Otava Bohumír Bouillonský – Stanislav Muž Petr Amienský – Eduard Haken Rinald – Jaroslav Gleich Gernand – Teodor Šrubař, Hanuš Thein Dudo – Antonín Votava Ubald – Josef Celerin Sven – Josef Vojta Roger – Oldřich Kovář, Jaroslav Rohan Hlasatel – Josef Křikava Muezzin – Karel Kalaš Siréna – Miloslava Fidlerová, Miluše Dvořáková, Milada Jirásková Rytíř křížové výpravy – Emil Bergmann, Jaroslav Rohan, Jaroslav Skácel, Antonín Kopečný, Bohumír (Bohumil) Lalák, Josef Mužík, Ferdinand Kotas, František Anelt, Jaroslav Kubala Tance - Helena Fenclová, Helena Kudelová, Luboš Ogoun, Oldřich Stodola, Irena Keplerová, Jiřina Knížková, Naděžda Sobotková, Jarmila Lošťáková, Vlasta Podrabská, Věra Michlová, Eduard Gnyp, Zbyněk Vaněk, Vladimír Sedláček Z dochovaného rozpočtu inscenace se dovídáme celkovou částku, za kterou byla tato nová produkce obnovena. V důsledku měnové reformy stoupla částka z původních 18.000 na 52.358 Kč - za honorář pro výtvarníka Jana Zrzavého (6000 Kč), opravu rekvizit, kulis a kostýmů.253 3. 2. 11 Armida v Americe 1946 Na své provedení v Americe, jakož i v ostatních koutech světa, Armida teprve čeká. Jediné, co se dá k tématu „Armida v Americe“ doložit, je informace z korespondence Otakara Šourka o předání klavírního výtahu v roce 1946 Janu Josefu Kovaříkovi, bývalému americkému asistentu Antonína Dvořáka. Kovařík, který vedl s Šourkem od 20. let 20. století čilou a přátelskou korespondenci, žádal Šourka o zaslání klavírního výtahu Armidy, o který se podle něj zajímal také Rudolf Firkušný:

252 253

Program představení uložen v NM-MAD, inv. č. 44/63 Yh. Rozpočet uložen v Archivu Národního divadla, sign. O 18d.

88

„Přítel Firkušný mi řekl, jak toužíte po Dvořákově ,Armidě‘. Nedostával jste ji dosud proto, že je již dávno zcela rozebrána a Hudební matice marně pro Vás sháněla nějaký exemplář. Abyste však přece nemusil čekat na nové vydání, pošlu Vám po dr. Löwenbachovi výtisk dceřin a jí to nahradím při novém vydání. Potěšte se tedy také tímto mistrovým dílem, jeho labutí písní, v níž je tolik dvořákovsky krásného a velikého. Vydali jsme to u příležitosti mistrových 100. narozenin.“254

Naprostá Šourkova osobní angažovanost v této věci mohla pramenit z naděje, že by snad mohl být klavírní výtah skrze Kovaříka rozšířit povědomí o této opeře na americké půdě. Nicméně, předání klavírního výtahu proběhlo úspěšně. Klavírní výtah pak studoval nejen sám Kovařík, ale i Firkušný, Kovaříkův přítel: „Především prosím přijměte můj nejsrdečnější dík za klavírní výtah ,Armida‘, jehož mi přinesl před pár dny p. dr. Löwenbach. Trvalo to dlouho, nežli jsem ,Armidy‘, tak toužebně očekávané, konečně tou ,diplomatickou cestou‘ dostal, a nedivte se, že se jí neustále obírám a nejen já, ale Firkušný, jakmile přijde, již se po ní shání!“255

3. 2. 11 Zahraniční debut opery – Brémy 1961 Po třinácti letech od posledního představení Armidy v pražském Národním divadle se uskutečnilo první a dosud jediné zahraniční provedení opery v německých Brémách. Iniciátorem tohoto provedení byl J. R. Novotný, o čemž svědčí novinová zpráva Lidové demokracie: „Zásluhou neúnavného propagátora našeho operního umění J. R. Novotného byla Dvořákova opera uvedena v Brémách v Theater am Goetheplatz.“256

Nicmémě, velký vliv na uvedení Armidy v Brémách měl patrně také Kurt Honolka, který byl zároveň autorem německého překladu libreta a také značně rozsáhlých škrtů. Honolkovy škrty byly nejrozsáhlejší ze všech úprav opery. Theater der freien Hansestadt Bremen také již delší dobu věnovalo české opeře soustředěnou pozornost. Uvádělo v Německu málo známé české opery jako např. Smetanova Dalibora a Dvě vdovy nebo Dvořákova Jakobína.257 Obsazení představení bylo následující:258 dirigent – George Alexander Albrecht režie – Oskar Walleck j. h. scéna – Günter Schneider-Siemssen kostýmní návrhy – Ronny Reiter Sbory – Fritz Meyer Asistent režie – Gert Krämer Hydraot – Theodor Schlott Armida – Montserrat Caballé Ismen – Jakob Engels Bohumír z Bouillonu – Fritz Bramböck 254

Dopis Otakara Šourka Janu Josefu Kovaříkovi, 24. 5. 1946, uloženo v NM-MAD, č. př. 88/98. Dopis Jana Josefa Kovaříka Otakaru Šourkovi, 17. 11. 1946, uloženo v NM-MAD, č. př. 88/98. 256 Dvořákova Armida do světa. Lidová demokracie 9. 4. 1961, výstřižek uložen v NM-MAD, inv. č. 745 VII Ci. 257 ROSELIUS, Ludwig: Dvořáks Schwanengesang erklang in Bremen. Weser-Kurier. Bremer Tageszeitung, úterý 21. 2. 1961. Výstřižek uložen v NM-MAD, inv. č. 745 VII Ca. 258 Program z představení z Theater der freien Hansestadt Bremen uložen v NM-MAD, inv. č. 745 VII c. 255

89

Petr – Elfego Esparza Rinald – Kurt Ruesche j. h. Ubald – Alfred Scheibner Sven – Georg Koch Muezzin – Marcus Platzer Honolkova verze Armidy se soustředí na samotný příběh Rinalda a Armidy a odprošťuje libreto od kouzelných efektů a pohádkovosti. O tom svědčí dochovaný klavírní výtah, který je plný rozsáhlých škrtů, které Honolka v Armidě provedl.259 Nedotčena zůstala pouze předehra opery, jinak se zásahy týkají všech výstupů všech čtyř jednání: „Zum Glück hat ein so erfahrener und stilkundiger Bearbeiter wie Kurt Honolka dramaturgisch eingegriffen, den ethischen Kern des Ganzen herausgeschält und das Libretto von allem überflüssigen Beiwerk gereinigt. Dem Zuschauer wird ein Spektakulum von langatmigen Feerien, feurigen Drachenerscheinungen und an ähnlichem Hokuspokus erspart. Von der märchenhaften Zauberin bleibt Honolkas Neufassung nur das den fremben Erobener liebende Weib übrig: allerdings kein urwüchsig ,böses‘, mit finsteren Mächten verbündetetes (gleich Medea oder Kundry), sondern ein durch innere Widersprüche zerrissenes, psychologisch zweispältig wirkenes Geschöpf.“260

Honolkova ponechal pouze dvě třetiny Dvořákova díla. Pozměnil zejména úlohu čaroděje Ismena, kterého zbavil jeho kouzelné moci. Honolkův Ismen je v Armidě symbolem zla, postava podobající se píše Verdiho Jagovi.261 Co se partitury a partů týče, tak byla při brémském provedení použita provozovací partitury i s party Národního divadla v Praze. Německá produkce dokonce za tímto účelem pořídila tomuto materiálu nové obálky s novými štítky. Kritika psala nadšeně o neznámé Dvořákově opeře a jejím prvním mezinárodním úspěchu. Němečtí recenzenti s povděkem kvitovali inspiraci Richardem Wagnerem, výkony orchestru i jednotlivých pěvců.262 Režie a scénická výprava byla vytvořena ve stylu snových obrazů, které dotvářely vynechaný obsahový rámec opery. 3. 2. 12 Plánované provedení v Olomouci 1964 O plánovaném olomouckém provedení Armidy se dovídáme z dopisu Jarmila Burghausera šéfovi olomoucké opery Pavlu Pokornému. V dubnu roku 1964 zaslal Pokorný Burghauserovi dopis, ve kterém ho o svém záměru informuje a také uvádí, že k dispozici je pouze německá úprava Armidy Kurt Honolky. Národní divadlo tedy od brémského uvedení patrně přestalo původní premiérový 259

Dvořák, Antonín: Armida. Opera o čtyřech dějstvích. Klavírní výtah se zpěvy upravil Karel Šolc. Národní hudební vydavatelství Orbis Praha, 1951. Exemplář klavírního výtahu z brémského provedení se nachází ve vlastnictví Kassel: Alkor-Edition Kassel a je uložen v Deutsche National Bibliothek, Bestellnummer AP 1250. 260 ROSELIUS, Ludwig: Dvořáks Schwanengesang erklang in Bremen. Weser-Kurier. Bremer Tageszeitung, úterý 21. 2. 1961. Výstřižek uložen v NM-MAD, inv. č. 745 VII Ca. 261 Dvorak’s Armida Reaches Western Europe. London Times, 1. 3. 1961. Výstřižek uložen v NM-MAD, inv. č. 745 VII Ce, Cf. 262 -lew- Triumphaler Opern-Erfolg in Bremen. Zwischen Elbe uns Wesser, Dienstag 23. 2. 1961. Výstřižek uložen v NM-MAD, inv. č. 745 VII Cj; Dvořákova Armida do světa. Lidová demokracie 9. 4. 1961, výstřižek uložen v NMMAD, inv. č. 745 VII Ci; Opernerfolg mit Kurt Rüsche. Freie Presse, 22. 2. 1961, výstřižek uložen v NM-MAD, inv. č. 745 VII Ch; Broesike-Schoen: Anton Dvoraks letztes Werk. „Armida“: Deutsche Erstaufführung in Bremen. Hamburger Abendblatt. 25. 2. 1961, výstřižek uložen v NM-MAD, inv. č. 745 VII Cg; Piersig, Fritz: Armida Glück und Ende. Deutsche Erstaufführung einer Dvorak-Oper im Theater am Goetheplatz. Bremen Nachrichten 21. 2. 1961, výstřižek uložen v NM-MAD, inv. č. 745 VII Cc; Schön, Gerhard: Dvoraks zehnte Oper. Kölnische Rundschau, 23. 2. 1961, výstřižek uložen v NM-MAD, inv. č. 745 VII Cd;

90

provozovací materiál půjčovat. Opis partitury, který se nachází v majetku agentury Dilia, vznikl o rok později v roce 1965. Text dopisu Pavla Pokorného o záměru uvést Armidu na scénu olomouckého divadla je následující. Jeho hlavním úmyslem bylo přebásnit Vrchlického libreto do srozumitelné češtiny: „A ještě o jednom bych se s Vámi chtěl poradit: už nějaký čas myslím na uvedení Armidy. K dispozici byla zatím pouze jediná partitura upravená K. Honolkou pro německé provozování. Platit devizy za ztěží přijatelnou úpravu Dvořáka se mi zdálo neúnosné. Přece však se domnívám, že ta nádherná muzika si zaslouží, aby se něco stalo s libretem. Jinak se osudy toho díla ztěží změní a cizina nám bude objevovat Dvořákovu hodnotu. Shakespeara teď uvádíme v moderních překladech, patrně ku prospěchu věci. Dáte mi své požehnání k úmyslu přeložit do češtiny Vrchlického?“263

Ačkoliv k zamýšlenému provedení nakonec nedošlo (pravděpodobně kvůli nedostupnému provozovacímu materiálu), z dopovědi J. Burghausera se dovídáme o jeho vztahu k Armidě a zejména o jeho odmítavém postoji k úpravám Dvořákovy partitury. Burghauser se stavěl negativně i k Honolkově verzi provedené v Brémách: „Především k otázce Armidy: souhlasím úplně s vámi, že libreto má slabiny, jimž by se mělo pomoci. Není to jen v dikci, ta konečně v opeře vadí málo, ale spíše v celé dramatické konstrukci, nevyjasněnosti postav, nepochopitelné motivaci akcí. Jistě jste četl, co o tom napsal Otakar Šourek ve své velké monografii, IV., díl, posl. vydání str. 197, zejména pak str. 203 a tamtéž v pozn., kde jsem si při posmrtné přípravě tohoto vydání dovolil i malý doplněk o nevěrohodnosti existence posvátného štítu ve sklepení hradu, který v poušti vykouzlil Ismen pro Armidu. Nečetl-li jste náhodou, doporučuji. Na druhé straně je nutno si uvědomit, že podobně jako u Čertovy stěny, jak na to kdysi už upozorňoval D. Mandaus, jde o látku v podstatě truvérskou, tedy řídící se slohovými principy velmi odlišnými od logického syntetického divadla 19. a poč. 20. století. Při všech snahách o zvýšení účinnosti díla je nutno se postavit na stanovisko díla, nikoliv na stanovisko své. Leccos jde zlepšit opravdu, ale mnohý zásah spíše uškodí, než pomůže, jak jsme to viděli v minulých letech na řadě pokusů neúspěšných. Ani nová německá úprava Armidy, nejeví se mi podle různých kritik a zpráv zdaleka ideální. Přejímat ji k nám bych pokládal za pochybené. Budete-li mít nějakou základní koncepci, nebo už i konkrétní zásahy, připraveny, s velkým zájmem si o tom s Vámi pohovořím, přijedete-li někdy do Prahy.“264

3. 2. 13 Plánovaná italská premiéra – 1967 O tomto chystaném provedení, které nebylo nakonec uskutečněno, se dovídáme z rozhovoru s Františkem Vajnarem k nadcházející premiéře Armidy v pražském Národním divadle v roce 1987. Vajnar v rozhovoru pro časopis Národní divadlo uvedl, že před dvaceti lety dostal nabídku nastudovat Armidu pro pohostinské představení opery v Ústí nad Labem, kde působil jako šéf opery, v Itálii: „Není to však moje první setkání s tímto posledním dramatickým dílem Antonína Dvořáka. Před dvaceti lety jsem je začal studovat na objednávku italské agentury pro zájezd opery Státního divadla v Ústí n. Labem do Itálie, kam jsme ovšem potom jeli s Mozartovým Donem Giovannim.“265

263

Dopis Pavla Pokorného, šéfa opery v Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci Jarmilu Burghauserovi, 14. 4. 1964, uložen v NM-MAD, č. př. 1/99. 264 Dopis Jarmila Burghausera Pavlu Pokornému, šéfu opery Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci, 10. 5. 1964, uložen v NM-MAD, č. př. 1/99. 265 LEMARIOVÁ, Marcela: Dvořákvoa hudba mě provází celým životem. Národní divadlo, duben 1987. Výstřižek uložen v Archivu Národního divadla, sign. O 18e.

91

3. 2. 14 Liberecká premiéra roku 1968 Liberecká premiéra Armidy se uskutečnila 9. listopadu 1968. Základní inscenační tým tvořil dirigent Jindřich Bálek, režisér Rudolf Málek, výtvarník Vratislav Habr, autorka kostýmních návrhů Anna Makovcová, sbormistr Milan Uherek a choreografka Hana Machová jako host. Listopadová premiéra uzavřela liberecký festival Hudební jeseň.266 Jedna z repríz 19. května roku 1969 byla hrána jako pohostinské představení v Hradi Králové.267 Dramaturgických úprav v opeře se ujal J. Bubeníček a R. Málek, kteří parně provedli podobně rozsáhlejší škrty „Domnívám se, že některá vide (škrty provedené v partituře pro nastudování) příliš zasáhla do organismu díla, i když – obecně vzato – je nutno uznat oprávněnost menších takových zásahů v zájmu dramatického času. Myslím, že není třeba příliš úzkostlivě se obávat větší délky představení a obětovat některá ariózní místa pozoruhodné krásy spádu představení. Větší zřetel k chápání operního artefaktu jako činitele sensuální krásy by jen přispěl k umocnění účinku díla.“268

Negativně se k libereckému provedení postavil Rudolf Rouček, který celou libereckou inscenaci označil jako nesprávné uchopení díla, které na svou rehabilitaci stále čeká: „Bohužel ani v libereckém představení se nepodařilo nalézt cestu k této opeře, jejíž osudy jakoby neustále dokazovaly, že se nezrodila na šťastné planetě. I když Dvořákova hudba dýše opravdovou lyrickou něhou, dílo zřejmě svým námětem svádí k prázdnému velkoopernímu pojetí, které se stalo osudné i pro libereckou inscenaci. Dirigentu Jindřichu Bálkovi i režiséru Rudolfu Málkovi se nepodařilo nalézt vhodnou stylovou rovinu, inscenace se ve svém celku utápěla ve výrazové neurčitosti a často sklouzla do oblastí bombastu a velkooperní kašírovanosti. V některých místech – jako při sborové scéně v táboře křižáků nebo při boji ,baletně‘ vyjádřeném – docházelo dokonce i k bezděčné komice. Kořen neúspěchu tkví zřejmě i v neujasněném přístupu většiny sólistů k charakteristice postav.“269

Obsazení liberecké inscenace Armidy bylo následující:270 Hydraot – Bohuslav Maršík Armida – Marie Rathouská Ismen – Arnošt Klíma Bohumír z Bouillonu – Petr Růžička Petr – Josef Vojtíšek Rinald – Jan Malík Ubald – Vladimír Šorsák Sven – Jiří Hrubeš Muezzin – Pavel Červinka Siréna – Alena Žaloudková

266

KARABEC, Stanislav: K premiéře Dvořákovy Armidy v DFXŠ. Vpřed, Liberec, 19. 11. 1938. Výstřižek uložen v Divadelním ústavu, bez sign. 267 vdv: Podruhé s operou. Pochodeň, Hradec Králové. 23. 5. 1969. Výstřižek uložen v Divadelní ústavu, bez sign. 268 KARABEC, Stanislav: K premiéře Dvořákovy Armidy v DFXŠ. Vpřed, Liberec, 19. 11. 1968. Výstřižek uložen v Divadelním ústavu, bez sign. 269 ROUČEK, Rudolf: Káťa a Armida v Liberci. Divadelní noviny, č. 7, roč. XII, 18. 12. 1968. Výstřižek uložen v Divadelním ústavu, bez sign. 270 Program uložen v Divadelní ústavu v Praze, bez sign.

92

3. 2. 15 Po půlstoletí opět v Praze – Národní divadlo 1987 Ke znovuuvedení Dvořákovy Armidy na prkna pražského Národního divadla došlo v roce 1987. Inscenace, jejích premiéry proběhly 2. a 6. dubna 1987 se v repertoáru divadla udržela do roku 1991, přičemž celkem bylo odehráno 28 představení. Operu hudebně nastudoval dirigent František Vajnar, jeho zástupcem byl Přemysl Charvát, který ale nakonec oddirigoval pouze jedno představení – 18. dubna 1988. Režijní zpracování měl na starosti Ladislav Štros ve spolupráci se scénografem Vladimírem Nývltem a výtvarníkem kostýmních návrhů Josefem Jelínkem. Choreografii měl na starosti Jiří Němeček a sbormistrem představení byl Milan Malý. Premiérové obsazení Armidy 2. dubna bylo následující:271 Armida – Zora Jehličková (alter. Eva Děpoltová, Libuše Macháčková) Ismen – Antonín Švorc (alter. Václav Zítek) Hydraot – Karel Petr (alter. Karel Průša) Bohumír z Bouillonu – Jaroslav Souček (alter. Pavel Červinka) Petr, poustevník – Dalibor Jedlička (alter. Luděk Vele) Rinald – Miroslav Švejda (alter. Leo Marian Vodička) Gernand – Vitalij Bíma (alter. Zdeněk Havránek) Dudo – Štefan Margita (alter. Miroslav Frydlewicz, Jaroslav Prodělal) Ubald – Zdeněk Harvánek (alter. Pavel Horáček) Sven – Jan Markvart (alter. Vojtěch Kocián, Jiří Ceé) Roger – Alfréd Hampel (alter. Jan Hlavsa) Hlasatel – Bohuslav Maršík (alter. Karel Hanuš) Muezzin – Jindřich Jindrák (alter. Ivan Kusnjer) Siréna – Olga Orolínová (alter. Věra Nováková, Iveta Žižlavská) V roce 1987 po obou dubnových premiérách bylo představení reprízováno celkem devětkrát (21. dubna, 12. a 22. května, 10. a 23. června, 7. a 24. září, 27. října a 13. listopadu), v roce 1988 se Armida hrála pětkrát (22. ledna, 18. dubna, 8., 16. a 18. září) a v roce 1989 třikrát (10. února, 24. dubna a 28. prosince). V porevolučním roce 1990 byla Armida dávána čtyřikrát (3. ledna, 4. a 14. září, 16. října) a v roce 1991 pětkrát (15., 21. a 24. května a 18. a 23. září). Představení 24. května bylo uvedeno v rámci festivalu Pražské jaro. Po představení 23. září byla Armida stažena z repertoáru a dodnes nebyla na prkna Národního divadla znovu uvedena.272 Přímý přenos představení z 18. 9. 1988 (původní plán byl 2. 12. 1987, ale pro nemoc hlavních představitelů byl přenos zrušen) vysílala Československá televize273 a tento záznam byl opakován 1. dubna 2000 na programu ČT2. O Armidu se také zajímal německý rozhlas, který 15. května získal souhlas k natáčení přímého přenosu představení 21. května. Přenos provedla německá rozhlasová společnost Hess – Frankfurter Rundfunk.274

271

Programy jednotlivých představení uloženy v Archivu Národního divadla, sign. O 18e, online archiv Národního divadla. 272 Armida. Národní divadlo – soupis repertoáru od roku 1883 [online]. [Cit. 24. 8. 2015]. Dostupné z: . 273 Smlouva s Národním divadlem a Českou televizí z 10. 5. 1988, uložena v archivu Národního divadla, sign. O 18e; Armida. Týdeník Československá televize 51, 14. 12. – 20. 12. 1987, 7. 12. 1987, výstřižek uložen v Archivu Národního divadla, sign. O 18e. 274 Souhlas ředitelky opery Evy Hermannové uložen v archivu Národního divadla, sign. O 18e.

93

I tentokrát byla Armida provedena se škrty v partituře. Není však jasné, jestli se Vajnar držel Talichových škrtů v partituře nebo je pozměnil ke svému obrazu. O škrtech v partituře se dovídáme z dopisu Jarmila Burghausera šéfce opery Národního divadla z 6. května 1991: „Nedostali jsme odpověď, když jsme jako Společnost Antonína Dvořáka vznesli vážné výhrady proti režijnímu pojetí (a malé výhrady proti hudebnímu, jak pokud jde o celkové pochopení, o zavedení nesmyslných škrtů, o volbu temp atd.) při poslední inscenaci opery Armida.“275

Scénicky byla Armida pojata velmi pohádkově a snově. Svou základní scénografickou vizi vyjádřil Vladimír Nývlt takto: „Základem scény je diagonální schodiště, které vytváří různá prostředí. Z provaziště sjíždějí arkády – v nejvyšší se bude zpívat. Ve druhém obraze se přední část schodů zvedá – křižácké ležení. Rychlé proměny – mechanické pohyby musí být plynulé a tiché.“276

Kostýmní výprava byla nanejvýš okázalá, barevná a dekorativní. Kostýmy křižáků měly být dokonce inspirovány různými zvířaty. Josef Jelínek své záměry vyslovil následovně: „Kostýmy mají navodit atmosféru snovosti – pohádkovosti. Svět islámu – velká barevnost, zdobnost. Svět křižáků – kostýmy budou stylizované do tvarů inspirovaných zvířaty. Doplňky – stylizované helmy, náhlavce, šperky.“277

Bohužel vzhledem k předlistopadovému režimu režie zcela eliminovala křesťanské prvky, jakož i závěrečný akt Armidina křtu.278 Z dalších dokumentů z přípravy inscenace se dokonce dovídáme i celkový technický rozpočet, který oproti plánu 402.000 Kč činil nakonec ve skutečnosti 354.258,64 Kč.279 Kritika přijala Armidu většinou velmi kladně, i když v některých případech měli recenzenti k opeře určité výhrady. Např. Josef Pávek ve své recenzi vyslovuje pochybnosti nad kvalitou opery a nad úrovní libreta: „O konečném trvalém úspěchu díla nerozhoduje však pouze jeho interpretace, jak je ostatně patrné i ze vzpomenuté inscenace talichovské, nýbrž především dílo samo. A tu dlužno bohužel konstatovat, že Armida je negativně předznamenána jak dnešku značně vzdálenou tematikou z období prvního křižáckého tažení do Svaté země, tak citelnými nedostatky dramaticky nekoncízního libreta, ušitého Jaroslavem Vrchlickým na motivy Torquata Tassa viditelně horkou jehlou. Dvořákova hudební složka díla je ovšem dvořákovsky zajímavá, invenčně bohatá, melodicky i harmonicky skvělá a Armida by mohla být skutečným skvostem české i evropské operní kultury, kdyby byla dramaticky sevřenější, výraznější, účinnější. K plné účinnosti hudebně dramatického díla nestačí totiž ani sebegeniálnější

275

Dopis J. Burghausera Evě Hermannové, šéfce opery Národního divadla z 6. května 1991, uložen v NM-MAD, č. př. 1/99. 276 Protokol k přípravě opery Národního divadla z výrobní porady dne 9. 12. 1986, uložen v Archivu Národního divadla, sign. O 18e. 277 Tamtéž. 278 JANÁČKOVÁ, Olga: Konečně Dvořákova Armida. Scéna, Praha. 10. 10. 1991, výstřižek uložen v Archivu Národního divadla moravskoslezského, bez sign. 279 Hodnocení realizace premiéry „Armidy“ v TÚ, 27. 5. 1987, uloženo v Archivu Národního divadla, sign. O 18e.

94

spontánní hudebnost, není-li umocněna smyslem pro dramatickou dynamiku, plasticitu postav a strukturálně jevištní dramatické tvarování.“280

Slovenský recenzent E. Zuzkin zastával podobný názor, a sice, že Armida postrádá na dramatičnosti: „Napriek nepochybným kvalitám partitúry i celkove zdarilej inscenácie, táto predsa len potvrdila, že je zákonité, ak sa dnes, keď v opere predsa len viac vidíme aj dramatické divadlo, s týmto dielom na javisku často nestretávame.“281

Oprávněnost toho, že Armida dosud nebyla tolik dávána, vyslovuje Vladimír Bor, který velmi opatrně vyslovuje názor, že Armida je sice hudebně velmi kvalitní, ale slabé libreto na opeře zanechalo výrazné negativní stopy: „Přípravě závažné a náročné Dvořákovy partitury se dostalo energického a plnokrevného hudebního vedení, i když ke kýžené renesanci tu nedošlo. Nehraná opera bez vžité tradice dávala volný prostor nejen inscenaci, ale i kritičtějšímu přístupu k dílu. Dnes už by nemělo smyslu si zastírat, že statické prodlevy libreta retardovaly nebo jinak ovlivnily i Dvořákovu hudbu. Dnes však se dává přednost původnímu znění před úpravami. Ostatně i tak nabízí Armida dostatek hudebních hodnot; také divadlo jí věnovalo své nejlepší současné síly a práce souborů by si ji jistě zasloužila podrobnějšího hodnocení. I když se Armida nedočká té lásky jako Rusalka, patří jí obdiv a uznání.“282

Mezi recenzenty se pak našli i tací, kteří Armidu vyzdvihovali (Hana Pešková) nebo tací, kteří s povděkem kvitovali neomšelou dramaturgii vedení opery Národního divadla (Helena Havlíková): „Napsal hudbu překrásnou, plnou dramatických partií i líbezností v milostných áriích derailně charakterizující titulní postavy. Je možno říci, že Dvořákův operní epilog je jeho vrcholných hudebním dramatem. (…) Současná operní dramaturgie Národního divadla se k Armidě a to plným právem, opět vrací. Konečně po 40 letech dokázala ocenit skvost české hudby.“283

Velmi kladně bylo přijato hudební nastudování Františka Vajnara, smíšeně výkony některých pěvců a značně problematicky režie a zejména výprava inscenace. Výpravě byla vytýkána statičnost a zejména fakt, že pro všechna čtyři jednání slouží jedna a táž scéna (vysoké schodiště ústící do spirály, schodiště se uprostřed v některých momentech rozevřelo). Podle kritiky byl chybně vyřešen Michaelův štít, který byl údajně úplně vypuštěn a revuálnost 3. jednání. 3. 2. 16 První porevoluční provedení – Ostrava 1991 Ještě před stažením Armidy z repertoáru Národního divadla v Praze, byla 15. června 1991 k oslavě 150. výročí narození Antonína Dvořáka vypravena nová inscenace této opery ve Státním divadle Ostrava. Premiéra této inscenace proběhla 15. června 1991 v Divadle Antonína Dvořáka pod taktovkou dirigenta Václava Návrata, v režii Miloslava Nekvasila, ve scéně Ondřeje Nekvasila (j. h.),

280

PÁVEK, Josef: Premiéra s otazníkem. Práce, Praha, 5. 5. 1987, výstřižek uložen v Divadelním ústavu Praha, sign. 18031 P. 281 ZUZKIN, E.: Zaujímavá skúsenosť z opery ND – Dvořákova Armida. Ľud, Bratislava. 23. 4. 1987. Výstřižek uložen v Divadelním ústavu Praha, sign. 18031 P. 282 BOR, Vladimír: Zapomínaná Dvořákova Armida po létech v Národním. Lidová demokracie, Praha, 14. 4. 1987. Výstřižek uložen v Divadelním ústavu Praha, sign. 18031 P. 283 PEŠKOVÁ, Hana: Armida se vrátila. Večerní Praha, 7. 4. 1987. Výstřižek uložen v Divadelním ústava Praha, sign. 18031 P.

95

v kostýmních kreacích Věry Mejtové (j. h.), v choreografii Petra Koželuha a sborovém nastudování Josefa Kostřiby.284 Armida se v repertoáru ostravské opery udržela pouze do dubna následujícího roku, přičemž bylo do této doby odehráno celkem 15 repríz (v roce 1991 – 16., 18., 21. a 25. června, 6. a 22. září, 8. a 13. listopadu a v roce 1992 – 10. ledna, 12. února, 5. a 28. března, 9., 16. a 23. dubna).285 Obsazení ostravského provedení bylo následující:286 Hydraot – Dalibor Hrda, Tomáš Jindra Armida – Eva Dřízgová, Zdena Matoušková Ismen – Jaroslav Kosec, Jiří Kubík, Vojtěch Kupka Bohumír – Vladislav Gřonka, Vladimír Mach Petr – Jiří Čep, Jiří Klecker Rinald – Miroslav Urbánek Ubald – Dalibor Hrda, Tomáš Jindra Sven – Jiří Halama Muezzin – Jaroslav Kosec, Vladimír Mach Siréna – Alina Farná, Eva Gebauerová-Phillips, Eva Kinclová Dle fotografií z inscenace byla scény řešena zcela moderně, jednoduše a symbolicky.287 Hlavní důraz byl kladen na psychologii postav, na samotný příběh Armidy a Rinalda. Uprostřed scény byl zavěšen zlatý kruh jako symbol Armidiny lásky či daný osud milenců. Inscenace byla ve srovnání s pražským provedením opery hodnocena lépe.288 3. 2. 17 Koncertní provedení v Brně 1994 K 90. výročí úmrtí skladatele přichystalo brněnské Národní divadlo po vzoru zahraniční produkcí koncertní provedení Armidy. Představení, jehož premiéra se uskutečnila 3. června 1994 v Janáčkově divadle, mělo pouze tři reprízy – 5., 27. a 29. června.289 Orchestr Janáčkovy opery dirigoval Tibor Varga, sbor Janáčkovy opery vedl Josef Pančík. Obsazení koncertního provedení v Brně bylo následující:290 Hydraot – Richard Novák, Jiří Sulženko j. h. Armida – Natália Romanová Ismen – Richard Haan, Pavel Kamas Bohumír z Bouillonu – Jurij Gorbunov, Jan Hladík Petr – Richard Novák, Jiří Sulženko j. h. Rinald – Ľudovít Ľudha, j. h., Břetislav Vojkůvka 284

Program uložen v Archivu Národního divadla moravskoslezského, bez sign. Rukopisný seznam repríz, Archiv Národního divadla moravskoslezského, bez sign. 286 Program uložen v Archivu Národního divadla moravskoslezského, bez sign. 287 Fotografie uloženy v Archivu Národního divadla moravskoslezského, bez sign. 288 JANÁČKOVÁ, Olga: Konečně Dvořákova Armida. Scéna, Praha. 10. 10. 1991, výstřižek uložen v Archivu Národního divadla moravskoslezského, bez sign. 289 NAGEL, Tomáš: Nezvyklá operní premiéra. Mladá fronta dnes, 1. 6. 1994, s. 3. Výstřižek uložen v Archivu Národního divadla Brno, sign. 1333. 290 Program uložen v Archivu Národního divadla Brno, sign. 1333. 285

96

Gernand – Jurij Gorbunov, Aleš Šťáva Dudo – Tomáš Krejčiřík j. h. Ubald – Jan Hladík, Aleš Šťáva Sven – Tomáš Krejčiřík j. h. Roger – Michael Böhm Muezzin – Vladimír Chmelo, Jakub Tolaš Siréna – Daniela Straková Samotná myšlenka koncertního provedení Armidy byla však kritizována a představení mělo i velmi malou návštěvnost. Přestože hudební provedení bylo patrně velmi kvalitní, koncertní provedení však mohlo jenom upozornit na nedostatky libreta a nutnou potřebu inscenačního uchopení opery:291 „Jestliže nynější brněnské koncertní nastudování Dvořákovy Armidy kalkulovalo s tím, že se houfně začnou ozývat hlasy, jak je možné, že tento skladatelův jevištní epilog zůstal od své premiéry operními dramaturgy prakticky nepovšimnut, pak se skutečností stal spíše opak. Brněnské uvedení Armidy se sice statečně bilo za nesporné kvality Dvořákovy partitury, ale už samotný fakt, že se vzdalo scénické složky a zůstalo u koncertní produkce, jako by a priori stoprocentně nevěřilo nosnosti Armidy jako operního dramatu. (…) Inscenátoři, kteří by se přes všechny mimohudební nedostatky díla snažili je prosadit na jevišti jako operu, by museli být mimořádně šikovní a pořádně ,políbení múzou“, aby se jim jejich záměr vydařil. Průměr by neuspěl.“292

Přesto se ozývaly i pochvalné hlasy, které upozorňovaly na klady koncertního provedení, ve kterém vynikla především Dvořákova hudba. A Armida tak prý prokázala i při pouhém koncertním provedení svou životaschopnost: „Brněnští interpreti prokázali, že Armida není jen kulturní památka. Koncertní provedení prospívá opeře v tom, že soustřeďuje pozornost na její hudbu, která sama stačí k vyvolání dokonalého estetického dojmu. Posluchač si lépe všimne, že Dvořákova hudební řeč, invenčně ještě soběstačná (dnešní skladatel by zřejmě stylizoval atmosféru příběhu imitací orientálních melodií a gregoriánského chorálu), je přesvědčivá a strhující jak v pasážích milostných a pohádkových, tak v oslavě rytířství Kristova kříže.“293

Podle jiného recenzenta by moderní režie jistě dokázala vyřešit inscenační problémy opery – přes veškeré nesporné kvality díla: „A kdo naslouchal hudbě opravdu pozorně, jistě též zjistil, že Dvořák zhudebnil mnohé partie psychologicky výstižně a dramaticky nikoliv nemoderně. Jistě je tu mnoho oratorně statických ploch a převaha hlubších mužských hlasů neodpovídá operním konvencím, o to působivěji však vyzní vnitřní kontrasnost Dvořákovy hudby. A kdo se ponořil do smyslu hudby i slova, začal sám ve svém vnitřním zraku dílo ,inscenovat‘: zřejmě nabyl dojmu, že soudobá režie by si dokázala s údajnou ,neoperností‘ Armidy poradit.“294

291

ČECH, Vladimír: Podařilo se vzkřísit Armidu? Svobodné slovo 29. 6. 1994. Výstřižek uložen v Archivu Národního divadla Brno, sign. 1333; BÁRTOVÁ, Jindřiška: Opera koncertně – pro i proti. Rovnost 8. 6. 1994, výstřižek uložen v Archivu Národního divadla Brno, sign. 1333. 292 ČECH, op. cit.. 293 Dvořákova Armida koncertně. Lidové noviny, 14. června 1994. Výstřižek uložen v Archivu Národního divadla Brno, sign. 1333. 294 jf. Armida alespoň koncertně. Brněnský večerník, č. 111, 7. 6. 1994, s. 3. Výstřižek uložen v Archivu Národního divadla Brno, sign. 1333.

97

3. 2. 18 Koncertní provedení v Praze 1995 Porevoluční trend koncertních provedení méně známých oper či oper, které by nebyly na divadelní scéně rentabilní, byl patrně inspirativní i pro pražské koncertní provedení Armidy v roce 1995. 22. dubna 1995 ve Dvořákově síni Rudolfina. Českou filharmonii a Pražský komorní sbor řídil Gerd Albrecht.295 Obsazení jednotlivých rolí bylo následující: Armida - Joanna Borowska Hydraot - Pavel Daniluk Ismen - George Fortune Bohumír - Vratislav Kříž Petr - Miloslav Podskalský Rinald - Wieslaw Ochman Gernand - Milan Bürger Dudo - Richard Sporka Roger - Zdenek Harvánek Sven - Jan Markvart Roger - Vladimír Nacházel Siréna - Monika Brychtová Pražské koncertní provedení znovu potvrdilo méně nosné libreto Armidy, kvalitu Dvořákovy hudby a výskyt co do dramatičnosti opery slabších momentů: „Po poslechu Albrechtova zkušeného, dramaticky z každé příležitosti těžícího výkonu lze celkem jednoznačně říci, že příčinou trvalého neúspěchu Dvořákova díla v praxi operních divadel je především zdlouhavé, dramaticky málo nosné libreto, s nímž si zřejmě skladatel v mnoha partiích nevěděl rady. Daroval sice své partituře spoustu skvělé hudby, jež v mnoha případech strhne vlastní vnitřní dramatičností výrazu, ale text ho přiměl napsat i partie – řekněme – výplňkové, které pochopitelně při nejevištním provedení vystoupí markantněji do popředí.“296

Z provedení byla německou společností Orfeo (CD, kat. číslo C404962H) pořízena prodejná nahrávka Armidy. 3. 2. 19 Ostravský pokus o konečnou rehabilitaci 2012 Velmi záslužná byla pro rehabilitaci Armidy dosud poslední inscenace, kterou uskutečnilo Národní divadlo moravskoslezské. Dokud nebude Armida plně rehabilitována, bude patrně představovat stále velkou výzvu pro dramaturgicky progresivní operní domy, jakým ostravská opera v posledních letech bezesporu je. Představení Armidy mělo premiéry 3. a 5. května 2012, repríz představení se uskutečnilo 11 a byly uvedeny v těchto dnech – 12. a 16. května, 4. a 12. června, 4., 9., a 24. října, 4. a 8. listopadu, 12. prosince 2012 a 11. ledna 2013.297

295

ŠVARCOVÁ, Jitka: Poslední Dvořákovo operní dílo v Rudolfinu. Denní telegraf, Praha, 20. 4. 1995. ZAPLETAL, Petar: Dvě hudební události v Rudolfinu. Svobodné slovo, Praha, 25. 4. 1995, výstřižek uložen v Archivu Národního divadla, sign. O 18a. 297 Seznam repríz uložen v Archivu Národního divadla moravskoslezského, bez sign. 296

98

Hudebního nastudování se ujal Robert Jindra (některé z repríz předal Janu Šrubařovi). Další členové realizačního týmu byli následující: režie – Jiří Nekvasil, scéna – David Bazika, kostýmy – Simona Rybáková, pohybová spolupráce – Števo Capko, sbormistr – Jurij Galatenko, dramaturgie – Daniel Jäger. Osoby a obsazení:298 Hydraot – Martin Gurbaľ, Jan Šťáva Armida – Dana Burešová, Eva Dřízgová-Jirušová Ismen – Richard Haan, Ulf Paulsen Rinald – Tomáš Černý, Valentin Prolat Bohumír – Martin Bárta, Michal Křístek Petr – Ondrej Mráz, David Szendiuch Sven – Josef Moravec, Martin Šrejma Gernand – Matěj Chadima, Michal Onufer Dudo – Pavel Ďuríček, Peter Svetlík Ubald – Roman Vlkovič, Václav Živný Roger – Ondřej Koplík, Václav Morys Muzein, hlasatel – Jaroslav Kosec, Martin Štolba Siréna – Veronika Holbová, Marianna Pillárová Ostravské divadlo uvedlo Armidu s podtitulem „Světové téma – světová opera“ a z hlediska propagace učinilo pro operu samotnou maximum možného. Představení 8. listopadu bylo vysíláno Českým rozhlasem a tento záznam byl součástí programu „Operní sezóna“ Evropské vysílací unie (European Broadcasting Union), který přijalo 15 národních rozhlasových stanic EBU včetně sítě veřejnosprávních rozhlasů Severní Ameriky a Japonska. Záznam opery byl vydán na CD. Kritika se otázce kvality opery a problematice její rehabilitace buď nevěnovala vůbec, nebo pouze velmi okrajově. Převažovaly spíše texty propagačního charakteru. K otázce znovuvzkříšení opery na prknech ostravské opery se vyjádřil Martin Jemelka: „Nejsem zcela přesvědčen o tom, že ostravské nastudování Dvořákovy poslední opery je oním očekávaným průlomem v peripatetické inscenační tradici z mnoha ohledů pozoruhodného díla, určitě bych to ostravské inscenaci přál, rozhodně však byly oba premiérové večery mimořádnými hudebnědramatickými zážitky…“299

Recenze Heleny Havlíkové rovněž mluvila ve prospěch opery a vyjádřila podiv nad tím, jak málo bývá Armida uváděna: „Po ostravském uvedení opery o kouzelnici Armidě se nabízí otázka, jaké ,zlé kouzlo‘ očarovalo tuto jeho poslední operu, že se uvádí tak málo. Ostravská opera ji ale prezentuje jako mistrovské dílo strhující síly a v aktuálních kontextech. Kdyby se podařilo dotáhnout výkon orchestru, má inscenace evropské parametry.“300

298

Program uložen v Archivu Národního divadla moravskoslezského, bez sign. JEMELKA, Martin: Armida (pohled z Ostravy). Harmonie, 6/2012, s. 38-39. Výstřižek uložen v Archivu Národního divadla moravskoslezského, bez sign. 300 HAVLÍKOVÁ, Helena: V Ostravě prolomili zlé kouzlo. Lidové noviny. Výstřižek uložen v Archivu Národního divadla moravskoslezského, bez sign. 299

99

4. Ediční historie Armidy Myšlenka kompletně vydat klavírní výtahy oper Antonína Dvořáka byla prvně vyslovena patrně Ladislavem Dolanským301 a Václavem Judou Novotným302 v roce 1903. Jak vzpomínal Dolanský ve svých pamětech, tato myšlenka se nesetkala u Dvořáka s pochopením, bál se zneužití autorského práva: „Příti se s ním o něco nebylo radno. Byl umíněný a nedal si věc vyložiti. Rok před jeho smrtí domlouvali jsme mu s J. V. Novotným, aby dovolil vydati klavírní výtahy svých oper česky. Dvořák namítal, že by se pak v cizině, hlavně v Rusku a v Americe patiskly. Vykládal jsem, že lze tomu předejíti, ale Dvořák sebou jen netrpělivě vrtěl. Když jsem byl hotov, obrátí se k Novotnému a povídá soucitně: »Ale Vašku, jsou ty lidi v Praze hloupí«. Byla to jediná pilulka, které se mi kdy od něho dostalo. Ani jsem nemukl. Zato Novotný horlivě se jal zastávati mé mínění a rozpřádal je dále. Dvořák dlouho neposlouchal. Pozdvihl pěst Novotnému až téměř k očím a pravil resolutně: »Ale teď, Pepíku, mlč, rozumíš, já už nechci nic slyšet«. A bylo po rozhovoru. Že někdy zkrátil nepohodlný mu hovor ještě rezolutněji, je všeobecně známo.“303

První záměr vydat klavírní výtah opery Armida pojalo nakladatelství Hudební Matice Umělecké Besedy v roce 1917. S prosbou o redakční práce se obrátilo na Karla Kovařovice, který měl za sebou již revizi klavírního výtahu Dvořákovy opery Jakobín (HMUB 1911, ed. n. U. B. 34) – autorem tohoto klavírního výtahu byl Roman Veselý. Kovařovic revidoval také klavírní výtah Dimitrije (HMUB 1912, ed. n. U. B. 39). Klavírní výtah kombinoval první a druhou verzi opery. Není jasné, jestli Kovařovic revidoval také následující Dvořákův klavírní výtah vydaný v témže nakladatelství, a sice klavírní výtah opery Král a uhlíř, vydaný v roce 1915. Autorem 1. dějství tohoto výtahu byl Dvořák, 2. a 3. dějství Roman Veselý (ed. n. U. B. 71). Spolupráce nakladatelství s Kovařovicem probíhala evidentně k plné spokojenosti nakladatele, o čemž svědčí děkovný dopis HMUB zaslaný Kovařovicovi 10. června 1915: „Slovutnému pánu panu Karlu Kovařovicovi, skladateli a šéfu opery Národního divadla, objeviteli krás Dvořákových oper v uznalé vděčnosti jejich vydavatelka Hudební Matice Umělecké Besedy v Praze, dne 10. června 1915 Ant. B. Svojsík, Otakar Nebuška, V. Novák, A. Šilhan“304

O dva roky později v roce 1917 začalo nakladatelství Hudební Matice připravovat i klavírní výtah Armidy, k jehož vydání ale nakonec nedošlo a bylo týmž vydavatelem realizováno až v roce 1941. K redakci tohoto klavírního výtahu byl opět povolán Karel Kovařovic: „V Praze, dne 13. června 1917. Slovutný mistře, Hudební Matice Umělecké Besedy vznáší k Vám prosbu, odůvodněnou docílenými záslužnými výsledky Vaší práce pro Dvořákovo jevištní dílo: Ujměte se, prosíme, redakce opery »Armidy«, jediného díla vedle »Vandy«, které Vámi nebylo ještě redigováno. Ať podepřena Vaším geniálním porozuměním pro Dvořákovy skladatelské úmysly vstoupí po bok dílům Jeho, Vámi již přehlédnutým. Vzdáváme Vám dík jménem Dvořákovy věci i jménem všech, jimž Jste české umění učinil blízkým, i jménem doby dnešní, která si domácího umění tím více počala vážiti. 301

Dolanský, Ladislav (1857–1910), hudební spisovatel, filolog a organizátor. Novotný, Václav Juda (1849–1922), hudební publicista, překladatel a skladatel. 303 DOLANSKÝ, Ladislav: Hudební paměti. Vydal Zdeněk Nejedlý, Praha 1918, s. 140. 304 HMUB Karlu Kovařovicovi z 10. června 1915, uloženo v NM-ČMH, inv. č. G 8003. 302

100

V plné oddanosti a úctě za Hudební Matici Umělecké Besedy Václav Zubatý, Ant. B. Svojsík, A. Šilhan“305

4. 1 První vydání klavírního výtahu Bez tištěného vydání klavírního výtahu Armidy, jakož i partitury, která nebyla vydaná dodnes, se musela obejít všechna nastudování opery do roku 1941 (včetně), kdy spatřilo světlo světa první vydání klavírní výtahu Armidy. Tento nedostatek byl citelně znát zejména u druhého pražského provedení opery pod taktovkou Otakara Ostrčila v roce 1928, kdy došlo k tomu, že hudbu Armidy téměř nikdo neznal. Na tuto skutečnost a také na slib Hudební Matice vydat kromě úryvků také úplný klavírní výtah opery, poukázal Antonín Šilhan v recenzi právě na pražské provedení opery v roce 1928: „Letos to bude celé již čtvrtstoletí od smrti Dvořákovy a od premiéry ,Armidy‘ a my dosud nemáme ani úplného klavírního výtahu této opery. Umělecká Beseda vydala sice už r. 1921 osm úryvků z ,Armidy‘ pro zpěv s klavírem a k těmto publikacím připojila slib, že celý klavírní výtah opery v brzké době bude následovati. Uplynulo sedm let, ale po splnění slibu ani památky. Naproti tomu totéž nakladatelství vydalo některé skladby, před nimiž přednost jistě nikdo nepopře Dvořákově ,Armidě‘. Dohoní Um. beseda aspoň teď, co tak hříšně zanedbala před vzkříšením ,Armidy‘ v Národním divadle?“306

S prvním vydáním Armidy se začalo skutečně v nakladatelství Hudební Matice počítat až v roce 1939. Tuto informaci se dovídáme z dopisu Otakara Šourka Josefu Fialovi z 16. 5. 1939. S doprodáním klavírních výtahů Rusalky, Dimitrije a Jakobína se začalo reálně uvažovat o vydání Armidy. Bohužel nakladatelství nedisponovalo finančními prostředky k dotisku již vydaných klavírních výtahů Dvořákových oper, natož k vydání nového výtahu Armidy. Náklady na její vydání by činily 55.000 Kčs jediná možnost k vydání by tedy byla v případě finančního přispění další strany: „Z té zprávy se dovídám, že shodou okolností loňského rok došlo k doprodání klavírních výtahů ,Rusalky‘, ,Dimitrije‘ a ,Jakobína‘ (zde zbývá ještě několik exemplářů). Nové vydání každého z těchto výtahů vyžaduje nákladu 15.000 –K, kterými ovšem Hudební matice nedisponuje. Přikročila proto před vánocemi k vydání ,Rusalky‘ jako nejnaléhavějšímu a nejvýnosnějšímu, když na to obdržela soukromou zálohu, nyní připravuje nové vydání ,Jakobína‘, kterého je rovněž třeba k chystanému studování Talichova, a k vánocům 1939 počítá s vydáním ,Dimitrije‘. Pokud mohu soudit z vlastní znalosti věci, Hudební matice dělá tu za dnešních poměrů vše, co jest v jejích silách, a nepochybují také, že by právě ve vydávání Dvořáka ráda dělala víc, kdyby jí to dovolily finanční možnosti. Počítá ostatně i s vydáním úplného výtahu ,Armidy‘, jehož náklad asi 55.000.-K musil by ovšem být kryt za pomoci činitelů jiných.“307

S prací na klavírním výtahu se začalo až následující rok. Finanční stránka věci byla nakonec vyřešena tím, že klavírní výtah vyšel nákladem dědiců Antonína Dvořáka, jak ostatně stálo v tiráži tištěného vydání, „vydáno v roce 100. výročí narozenin Ant. Dvořáka nákladem jeho dědiců: dcer Magdy Šantrůčkové a Ziči Fialové, syna Ing. Antonína Dvořáka a vnuků Ing. Josefa Suka, Otilie a Jiřího Sobotkových.“308 Ve výčtu Dvořákových dětí však nenajdeme Otakara Dvořáka. Vysvětlení této skutečnosti podal Otakar Šourek svému příteli Janu Josefu Kovaříkovi v souvislosti s Kovaříkovým 305

Hudební Matice Umělecké Besedy (Václav Zubatý, Ant. B. Svojsík, A. Šilhan) Karlu Kovařovicovi, 13. 6. 1917, NM-ČMH, inv. č. G 8136. 306 ŠILHAN, Antonín: Antonín Dvořák: „Armida“. Národní listy, 2. 1. 1929. 307 Dopis Otakara Šourka Josefu Fialovi, 16. 5. 1939, uloženo v NM-MAD, č. př. 88/98. 308 Viz kapitola „Popis pramenů“.

101

zájmem o klavírní výtah Armidy v roce 1946. Otakar Dvořák, ačkoliv zasahoval do průběhu vydání vzhledem k cenzurním zásahům, nakonec odmítl vydání Armidy spolufinancovat, neboť se domníval, že vydání bude prodělečné. Sourozenci ho proto neuvedli v seznamu dědiců na zadní straně klavírního výtahu: „Vám snad jistě mohu důvěrně napsat, že pro dědice je dnes mistrův slavný umělecký odkaz především otázkou peněz a teprve v druhé řadě otázkou uměleckou. Proto také se dosud nepodařilo nic získat z rukopisné pozůstalosti pro Dvořákovo museum (nedohodli se se státem na ceně), a proto také nebylo Otakarovo jméno uvedeno v seznamu dědiců, kteří vydali klavírní výtah ,Armidy‘. Otakar se totiž domníval, že vydání bude deficitní a že by na ně musil doplácet (byl to velký omyl, poněvadž hned první vydání výtahu bylo zcela rozebráno), a tak odmítl podniku se zúčastniti. A ostatní ho proto v seznamu neuvedli.“309

Autorem klavírního výtahu Armidy byl Karel Šolc, který vypracoval klavírní výtah zcela nový. Pracoval buď s Dvořákovým autografem partitury, nebo s opisem partitury z Národního divadla. Vzorem v tvorbě klavírních výtahů byl pro Šolce Roman Veselý. O tom psal sám Šolc Otakaru Šourkovi: „…a co se týče klav. výtahu jeho [Romana Veselého] práce jsou mi stále vzorem…“. Práce na klavírním výtahu probíhaly v první polovině roku 1940, o čemž se dovídáme z dopisu Karla Šolce Otakaru Šourkovi z 5. srpna 1940. Šolc Šourkovi v dopise oznamuje, že dokončil klavírní výtah Armidy a že je schopen zaslat alespoň 2. jednání opery, ve kterém je ale nutné provést censurní zásahy: „Vážený pane vrchní rado! Za dovolené jsem dokončil klavírní výtah Armidy a rád bych Vám dal aspoň II. jednání. Přijel bych tuto sobotu odpoledne k Vám (přes Pikovice) a prosím Vás, byste mi sdělil, zda budete doma, event. adressu (číslo neb ulici), abych Vás brzy nalezl.“310

Po tomto dopisu pravděpodobně následoval dopis další (nedatovaný), ve kterém Šolc sděluje, že posílá 4. jednání klavírního výtahu, ve třetím dopisuje text a žádá o zaslání zpět druhého jednání, které půjde do tiskárny. První jednání je již v tisku a v příštích dnech Šolc dostane první korekturu: „Vážený pane vrchní rado, posílám Vám jednání IV., se III. nejsem ještě u konce, nejsem s to dopsat text – je to moc dlouhé a zdlouhavá práce. Prosím Vás, byste mi laskavě poslal po panu profesorovi II. jednání, abych ho mohl dáti do tiskárny. Jednání I. už se v tiskárně ryje a v pondělí dostanu první korrekturu. Bude-li příští sobotu poněkud slušně, přivezl bych Vám III. dějství a vzal si IV s sebou domů. Poroučí se Vám pane vrch. rado, jakož i celé vážené rodině oddaný Karel Šolc“

Dokladem toho, jak přesně Šolc pracoval, z jakých pramenů čerpal a jak v práci postupoval, je článek Bohumíra Štědroně z Lidových novin. Podle Štědroně užil Šolc při tvorbě klavírního výtahu Dvořákovu partituru, přičemž jako základ mu sloužil skladatelův klavírní výtah ve spodních řádcích autografní partitury. Tento výtah Šolc doplnil v duchu lepší hratelnosti a připojil zpěvní hlasy sólové i sborové. K tomu ještě Šolc poznamenal, které nástroje hrají určitá místa. Místy malými notami dopsal melodie jednotlivých nástrojů. Vzhledem k tomu, jak jsou informace v článku podrobné, je téměř jisté, že pochází od samotného Karla Šolce. Článek oznamující nové vydání klavírního výtahu Armidy pochází z 1. listopadu 1941 – klavírní výtah tedy mohl vyjít přibližně v říjnu téhož roku:

309 310

Dopis Otakara Šourka Janu Josefu Kovaříkovi, 8. 12. 1946, uloženo v NM-MAD, č. př. 88/98. Dopis Karla Šolce Otakaru Šourkovi, 5. 8. 1940, uloženo v NM-MAD, č. př. 88/98.

102

„V těchto dnech vyšel poprvé tiskem klavírní výtah Dvořákovy poslední opery Armidy, stopatnáctého díla mistrova, nákladem dědiců Dr. Antonína Dvořáka v komisi Hudební matice Umělecké besedy (Praha 1941. stran 347, cena 150 K). Plných osmadvacet let trvalo, nežli byl vydán klavírní výtah tohoto posledního dokončeného díla Dvořákova. (…) Upravovatel klavírního výtahu Karel Šolc je chvalně znám z několika jiných úprav, zvláště Nováka. Jeho klavírní výtah poslouží znamenitě nejen pianistovi, nýbrž dirigentu, neboť nahradí v lecčems partituru. Šolc dbal přesně partitury Dvořákovy, takže na několika místech ponechává Dvořákovy odchylky od libreta Vrchlického. Vzal za základ Dvořákův náčrtek klavírního výtahu, jejž psal mistr pod partiturou, a doplnil jej klavíristicky, označiv někde pedál, a připojil zpěvy sólové, skupinové i sborové. Šolc však nadto bedlivě poznamenal, které nástroje nebo nástrojové skupiny hrají jistá místa, ba dokonce malými notkami uvedl nápěvy nástrojů, jež mají důležitost pro celkový orchestrální zvuk. Tím Šolcův klavírní výtah se zpěvy tohoto Dvořákova díla ukazuje vskutku vzorný zkrácený obraz partitury a je při tom krásně hratelný. Tisk a provedení jsou vkusné a čisté, jen na několika málo místech nalezneme drobounké kazy. Hudební veřejnosti a ctitelům Dvořákova díla se dostává do rukou vzácná práce, která dává nahlédnouti do bohaté tvůrčí dílny Dvořákovy necelý rok před skladatelovou smrtí. První vydání klavírního výtahu Armidy, k němuž napsal historický úvod neúnavný a vysoce zasloužilý badatel dvořákovský Otakar Šourek, učiní dílo známějším a uvede je častěji na scénu.“311

Nejen Lidové noviny referovaly o právě vydaném klavírním výtahu Armidy. Také v deníku České slovo vyšel článek, referující o opeře Armida a zdůrazňující zásluhy dědiců Antonína Dvořáka o vydání výtahu: „Nákladné vydání celého klavírního výtahu vzali nyní na sebe samotní dědicové dr. Ant. Dvořáka. Tento případ uctění člena rodu, nemůže býti dost oceněn nejen ve svém příkladném projevu rodinné piety, ale i ve svém významu uměleckém a národním. (…) Vydání opery je vzorné jak ve svém notovém textu, jejž s největší odbornou znalostí a pečlivostí vypracoval Karel Šolc, tak v celé úpravě typografické, které souží ke cti nototiskovému oddělené Průmyslové tiskárny v Praze. Publikaci má v generální komisi Hudební matice, a krámská cena pevně brožovaného svazku o 347 stranách je 150 K.“312

Ke genezi klavírního výtahu Armidy se vyjádřil také Otakar Šourek, který v předmluvě výtahu uvedl, že Šolc pracoval podle Dvořákovy autografní partitury. Šourek také naznačuje, že Dvořák provedl korektury textu, který se mohl částečně lišit od tištěného libreta. Dvořák také podle Šourka doplnil do partitury označení způsobů přednesu: „Klavírní výtah, vypracovaný Karlem Šolcem zachovává přesné znění Dvořákovy partitury, a to v hudbě i textu. Odchylky v textu od znění tištěného libreta, pokud nejsou vyznačeny podtržením příslušných slov, provedl sám Dvořák, stejně jako od něho jsou v partituře i četná označení zpěvního přednesu (např. vroucně, vášnivě, kajícně, děsivě, pošklebně, s gradací apod.).“

Šourek poslal ještě před vytištěním výtahu koncept své předmluvy k posouzení Josefu Fialovi – stalo se tak pravděpodobně na žádost rodiny v listopadu roku 1940. Fiala plně text schválil a nadále ho přeposílá Antonínu Dvořákovi ml. na Vysokou ke schválení: „Milý příteli! Promiň, že trochu opožděně odpovídám na Tvůj milý mi dopis, jehož mi přiděluješ koncert předmluvy k Armidě. Byl jsem totiž zaměstnán přestěhováním do nového bytu v našem baráku.

311

ŠŤĚDROŇ, Bohumír: Dvořákova Armida poprvé tiskem. Lidové noviny, roč. 49, č. 558, 1. 11. 1941, s. 7. H. D. Dvořákova opera Armida. České slovo, Praha. 12. 11. 1941. Výstřižek uložen v NM-MAD, inv. č. VI – 233/66u.

312

103

K věci samé připomínám, že by snad nebylo zapotřebí na druhé straně uvádět, že je to vydáváno k roku stého výročí narození Dvořáka. ([?] jsem to škrtnul.). Jinak plně sám s textem souhlasím, ale rád bych, aby si ho přečetl také Tonda a proto mu ho posílám na Vysokou se žádostí, aby ti ho ihned po přečtení s event. připomínkami zaslal. Snad se tím příliš mnoho věc nezdrží. Děkuji Ti srdečně za laskavost, srdečně Tě zdravím a mil. paní ruku líbám Tvůj Josef Fiala“313

Antonín Dvořák mladší předmluvu schválil a dokonce slíbil, že bude urgovat rytí klavírní výtahu, aby mohl vyjít nejpozději v únoru roku 1941. Na leden byly naplánovány korektury výtahu, které měli společně provést Šourek a Šolc. „Milý příteli! Přiloženě zasílám Ti koncept Tvé předmluvy k Armidě. Tento byl mně švagrem předložen k nahlédnutí a s obsahem jeho plně souhlasím. Oznamuji Ti též, že dle Tvého přání jsem v tiskárně urgoval dnes urychlení rytí výtahu a bylo mně slíbeno, že rytí bude skončeno do konce tohoto roku, načež v lednu přicházejí v úvahu pouze korektury, které provádíš Ty a p. Šolc. Doufám, že vyjití klav. výtahu stane se tak nejpozději v měsíci únoru. Se srdečným pozdravem Ing. Ant. Dvořák“314

Prví korekturu celého vyrytého klavírního výtahu provedl Otakar Šourek začátkem ledna 1941. Šourek tuto informaci sdělil Josefu Fialovi: „Milý příteli, abys byl informován, oznamuji Ti, že jsem právě dnes dokončil první korekturu úplně vyryté „Armidy“ (347 stran). Ježto Průmyslová tiskárna už na provedení korektur plnou parou pracuje, bude lze brzy přistoupit k tisku. Předmluvu s obsahy děje ve čtyřech řečech (německé, italské, francouzské a anglické) jsem jim dal již před měsícem a také od toho čekám každou chvíli korekturu. A tak to v únoru jistě vyjde. Bylo by proto dobře, kdyby ses laskavě dohodl s ředitelem Mikotou, kdy se má začít s oznámením subskribce.“315

Fiala Šourkovi odpověděl dopisem z 20. ledna. Z dopisu je evidentní, že Otakar Šourek byl v podstatě hlavním organizátorem vydání klavírního výtahu a že dokonce obstarával i veškeré podstatné korektury. „Milý příteli! Děkuji Ti co nejsrdečněji za laskavou informaci ohledně tisku klav. výtahu Armidy a prosím Tě bys mi byl v té věci i dále nápomocen, aby výtah co možno brzy vyšel. Další starost s propagací se subskribcí klav. výtahu předal jsem jak je Ti známo Hudební matici, a buď prosím tak laskav, kdyby se na Tebe Hud. matice obrátila o radu po stránce umělecké, hudební atd., abys jí poskytnul potřebné informace.“316

První vydání klavírního výtahu bylo velmi vrzy rozebráno. Už v roce 1946 píše Otakar Šourek svému příteli Janu Josefu Kovaříkovi, který jej o jeden exemplář klavírního výtahu žádal, že náklad je již úplně rozebrán:

313

Dopis Josefa Fialy Otakaru Šourkovi, 24. 11. 1940, uloženo NM-MAD, č. př. 88/98. Dopis Ing. Antonína Dvořáka Otakaru Šourkovi, 2. 12. 1940, uloženo NM-MAD, č. př. 88/98. 315 Dopis Otakara Šourka Josefu Fialovi, 11. 1. 1941, uloženo v NM-MAD, č. př. 88/98. 316 Dopis Josefa Fialy Otakaru Šourkovi, 20. 1. 1941, loženo v NM-MAD, č. př. 88/98. 314

104

„Přítel Firkušný mi řekl, jak toužíte po Dvořákově ,Armidě‘. Nedostával jste ji dosud proto, že je již dávno zcela rozebrána a Hudební matice marně pro Vás sháněla nějaký exemplář.“317

4. 2 Censurní zásahy v libretu Na základě nových vyhlášení censurního tiskového odboru Předsednictva ministerské rady, platných od 17. září 1939 provedl Otakar Šourek některé zásahy v libretu. Řídil se vyhlášením č. VI. Říše a Protektorát, ve kterém bylo nařízeno, že slovo vůdce může výt používáno výhradně ve spojení se jménem Adolfa Hitlera. Doslova bylo ve vyhlášení uvedeno následující: „Slovo Vůdce (psáti vždy s velkým počátečním písmenem) je vyhrazeno jen pro říšského kancléře. Vyskytne-li se slovo Führer v německém textu v jiné kombinaci (na př. Sturmführer, Gruppenführer apod.), jest užívati jen překladu ,vedoucí‘. Slovem ,vedoucí‘ jest také překládati německé slovo ,Leiter‘.“ „Pro Německou říši jest užívati běžně označení „Říše". Označení „Německá říše" je na místě jen tehdy, když se mluví také o jiných evropských státech. Označení „Velkoněmecká říše" je na místě v citátech a při zvláštních /slavnostních/ příležitostech.“ 318

Ačkoliv je v tomto nařízení zakázáno užívat i slovo „říše“ v jakémkoliv jiném významu než ve spojení Německá říše, Šourek již korekturu tohoto slova neprovedl. V archivu Národního divadla se také nenachází cenzurované libreto k premiéře z roku 1941 – cenzurou prošlo libreto Armidy až v roce 1943 a pak po válce roku 1946. Úpravy v textu, které spočívaly v záměně slova vůdce za jiné, provedl Šourek patrně spolu se Šolcem, který Šourka na potřebu oprav upozornil dopisem z 5. srpna 1940: „Bude třeba některá slova textu ve II. jednání změniti, jak jste o tom dostal vyrozumění od tiskového odboru censurního. Proto bych rád, kdybychom ta sporná místa probrali společně.319

Šourek poté před odevzdáním klavírního výtahu do tisku označil změněná slova tak, že je podtrhl. Tiskárna odevzdala censuře, ta nechala odstranit čáry pod změněnými slovy (kromě dvou míst, která patrně omylem zůstala podtržena - Šourek také v předmluvě uvádí, že slova změněná slova podtržena zůstala, jelikož předmluvu psal ještě před cenzurním zásahem) a také nařídila změnit ještě další tři slova. Šourek pak v dopise Josefu Fialovi líčil, že censura neškrtla nic z toho, co on podtrhl, ale jiná místa. Toto tvrzení se patrně nezakládá na pravdě, jelikož ve finálním tisku klavírního výtahu je na všech místech bez výjimky změněno pouze slovo vůdce. Cenzurní proces pak vyvrcholil menší kauzou – konfliktem mezi Šourkem a Antonínem Dvořákem mladším. Dvořák Šourka osočil, že podtržením slov úmyslně upozornil cenzuru na „vadná místa“. Šourek reagoval tím, že odstoupil od veškerých iniciativ s vydáním klavírního výtahu Armidy spojených. Celou kauzu Šourek podrobně popsal Josefu Fialovi v dopise, který vzhledem k zajímavosti svému obsahu uvádím v plném znění: „Milý příteli,

317

Dopis Otakara Šourka Janu Josefu Kovaříkovi, 25. 5. 1946, uloženo v NM-MAD, č. př. 88/98. KONČELÍK, J. – KÖPPLOVÁ, B. – KRYŠPÍNOVÁ, J. Český tisk pod vládou Wolfganga Wolframa von Wolmara. Praha 2003, s. 469-488. 319 Dopis Karla Šolce Otakaru Šourkovi, 5. 8. 1940, uloženo v NM-MAD, č. př. 88/98.

318

105

není jistě bez řádné příchuti ironie, že právě v době, kdy všechen svůj čas věnuji téměř bez oddechu pracím na důstojném oslavení 100. výročí narození Mistra Ant. Dvořáka, jsem nucen část tohoto drahocenného času mařit tím, abych hájil svoji čest oproti nařknutí, učiněnému jedním – z členů Mistrovy rodiny. Je to však pro mne před historií příliš závažné a prosím Tě proto, abys jako zástupce Mistrovy vážené rodiny i jako můj dobrý přítel vzal to laskavě na vědomí. Jak víš, uvolil jsem se na Tvé vyslovené přání ujati se dozoru nad vydáním klavírního výtahu ,Armidy‘ a provésti k tomu všechny potřebné práce. Svůj slib jsem také splnil. Loňského léta jsem provedl revisi celého klav. výtahu v rukopise, vypracováném p. Karlem Šolcem, a to jak po stránce hudební tak i textové. Od podzimu až do poloviny ledna jsem pak prováděl dvojí korekturu vyrytých stran výtahu a připravil k tisku zbývající části publikace, t. j. napsal předmluvu (poslal jsem Ti ji k nahlédnutí), opatřil překlady obsahů děje do čtyř řečí a obsahem výtahu. To vše z lásky a úcty k zjevu Mistrovu a z přátelství k Tobě, tedy u vědomí, že bych nevzal a také nepřijmu za to ani korunu honoráře, stejně jako jsem nikdy nic nepřijal za předcházející revise klavírních výtahů ,Rusalky‘, ,Jakobína‘ a ,Čerta a Káči‘ pro Hudební matici. Což všechno připomínám jedině proto, že právě v posledních dnech bylo se mnou se strany Tvého švagra p. Ing. Ant. Dvořáka jednáno tak, jako bych snad byl nějaký najatý zřízenec, jenž svoji povinnost nekoná řádně! Oč tedy šlo. Víš také, že jsem ještě před tiskem klav. výtahu pozměnil ona místa v textu, jež obsahovala slova ,vůdce‘. Aby pak bylo lze tyto změny jednou každému si zjistit, dal jsem je při rytí podtrhnout tenkou čarou. Nyní, když tiskárna – bez mého vědomí, ale přesně podle svých zákonných předpisů – podala obtah klavírního výtahu k censuře, tato, t. j. censura, dala jednak odstranit ony čáry pod změněnými slovy, mimo to, však nařídila ještě změna tří dalších míst v textu, podle ní vadných. Průmyslová tiskárna mne o tom ihned zpravila, žádajíc o zákrok, a já, ježto jsi nebyl v Praze, informoval jsem o tom jednak ředitele Nár. divadla p. dr. Neumanna, jednak p. Ing. Ant. Dvořáka. Pan Ing. Dvořák si došel pak na censurní úřad, a když prý mu tam bylo řečeno, že necensurovali nic jiného, než co jsem já sám podtrhl, zavolal si mne dne 24. února t. r. telefonem a jednak mi přímo vyčetl, že prý jsem úmyslně podtrhl vadná místa, abych na ně censuru upozornil, a jednak mi řekl, proč jsem jej tím vůbec obtěžoval! K tomu prvému mohu jen říci, že to je nepravda, poněvadž censura z toho, co jsem podtrhl, neškrtla ani slova, škrtla však naproti tomu místa, jež podtržena nebyla! A k tomu druhému, pokud vůbec mám chuť na to reagovat, že klavírní výtah „Armidy“ nevydávám já, nýbrž rodina Mistrova, a já jsem při tom nebyl pro žádné práce najat. A tak tady, poněvadž takovéhoto jednání se strany p. Ing. Dvořáka mám už dost a abych byl chráněn před dalším možným utrháním na cti, prosím Tě, abys především při své nejbližší návštěvě Prahy zašel se mnou laskavě do Průmyslové tiskárny a v mé přítomnosti se informoval, jak se všechno vskutku událo, a potom, až budeš vše znát z informací tiskárny, zašel laskavě k censuře a zjistil tam, co bylo jimi skutečně censurováno a z jakých důvodů. A mimo to Tě prosím, abys mi neměl ve zlé, když Tě požádám, abys už nepočítal s mojí účastí při zbývajících starostech s vydáním „Armidy“. Jinak nejde mi než o to, abys Ty byl správně o všem informován, učinil si o tom vlastní úsudek a potvrdil mi správnost mého postupu. Se srdečnými pozdravy Tobě oddaný Oš. J. Fiala, vrchní technický rada při ředitelství drah, Hradiště u Plzně“320

320

Dopis Otakara Šourka Josefu Fialovi, 3. 3. 1941, uloženo v NM-MAD, č. př. 88/98.

106

Zcela konkrétně se jednalo o následující místa v klavírním výtahu, kde Šourek ve spolupráci se Šolcem zaměnili slovo „vůdce“ většinou za „vojevůdce“ či „pán“ nebo text jinak přebásnili: s. 92: Hlasatel: Všem nejvyššího vůdce vřelý pozdrav → Všem nejvyššího z vás teď vřelý pozdrav s. 95: Dudův sbor: Ať žije vůdce, jenž nám otcem slove! → Ať žije pán náš, jenž nám otcem slove! (zůstalo podtrženo) s. 99: Armida: Mně průchod k vůdci přejte → Mně průchod k pánu přejte s. 100: Armida: Chci mluvit s vůdcem, pane → Chci k vojevůdci, pane s. 101: Dudo: Na vůdce počkej tady → Na pána počkej tady s. 109: Armida: Já chci, pane, k vůdci → Já chci, k vojevůdci s. 115: Rinald: Sám, dovedu tě k vůdci → Sám dovedu tě k němu (zůstalo podtrženo) s. 124: Bohumír: Vy, kteří jste mne vyvolili vůdcem → Vy, již jste vzdali vedení se mému s. 137: Sbor rytířů: Ó, vůdče, dej jí odpověď → Ó, pane, dej jí odpověď s. 139: Petr: Vstaň, velký vůdce, promluv již! → Vstaň, vojevůdce, promluv již! 4. 3 Pokus o německé vydání klavírního výtahu Armidy O vydání klavírního výtahu Armidy se v roce 1942 začal zajímat německý muzikolog Fritz Oeser,321 zaměstnanec Musikwissenschaftlicher Verlag v Lipsku. Opomeneme-li fakt, že česká hudba a operní dílo obecně patřily mezi odborné Oeserovy zájmy, jistou roli mohl v tomto případě sehrát i velký zájem o dílo Antonína Dvořáka ze strany nacistické kulturní politiky. V roce 1941 probíhaly pod hlavičkou německého vedení velkolepé dvořákovské oslavy nejen na území Protektorátu Čechy a Morava, ale také v zahraničních zemích.322 První kontakt navázal Oeser se Šourkem v roce 1942 během příprav vydání 8. symfonie G dur, op. 88. Šourek zaslal lipskému nakladateli korektury jejich vydání tohoto díla.323 Z další korespondence mezi Šourkem a Oeserem vysvítá, že Oeser se zajímal o Dvořákovy autografy oper Armida, Vanda a Alfred, kromě toho také o partitury 1. a 2. Dvořákovy symfonie: „Sollte das nicht der Fall sein und liegen diese Werke im Dvořák-Museum oder in anderen Archiven, so möchte ich Sie bitten, Ihren Einfluss dahin geltend zu machen, das ich die beiden Symphonien, ebenso die Partituren der ,Armida‘ und ev. der ,Wanda‘ und des ,Alfred‘ an Ort und Stelle studieren kann.“324 [„Nemá to být ten případ a tato díla leží ve Dvořákově muzeu nebo v jiném archivu, takže jsem Vás chtěl poprosit, abyste zde zapůsobil svým vlivem, abych mohl studovat obě symfonie, stejně jako partitry ,Armidy‘ a eventuelně ,Vandy‘ a ,Alfreda‘.“]

321

Oeser, Fritz (1911–1982), německý muzikolog a editor. Zaměstnancem Musikwissenschaftlicher Verlag se stal v roce 1939 po získání svého doktorátu, obhájeného v roce 1938 na základě práce Die Klangstruktur und ihre Aufgabe in Bruckners Symphonik. Hlavní náplní jeho práce v nakladatelství bylo souborné vydání Brucknerových skladeb. V roce 1947 se stal ředitelem Brucknerverlag. Viz KORSTVEDT, Benjamin: Oeser, Fritz [heslo]. Grove Music Online [online]. [Cit. 25. 8. 2015]. Dostupné z: <www.oxfordmusiconline.com>. 322 NOVÁ, Kateřina: Dvořákův jubilejní rok 1941. Musicalia. Časopis Českého muzea hudby / Journal of the Czech Museum of Music 6 (1-2): 28–52. 323 Symfonie vyšla pod č. 4 – DVORAK, Antonin. Symphonie Nr. 4 in G dur op. 88. Studienpartitur (Vorwort und Edition). Musikwissenschaftlicher Verlag, Leipzig 1941. Č. ed. 20865. 324 Dopis Fritze Oesera Otakaru Šourkovi, 6. 2. 1942, uloženo v NM-MAD, č. př. 88/98.

107

Na Oeserovu prosbu Dvořák reagoval dopisem ze 7. února 1942, ve kterém editora informoval o tom, že rukopisy Dvořákových děl jsou v majetku dědiců Antonína Dvořáka a uloženy v bankovním trezoru, od kterého má klíč jejich zástupce Josef Fiala:325 „Die Handschriftpartituren der II. Symphonie (B dur) und der Oper ,Armida‘ sind im Eigenthum der Erben Dvořáks und befinden sich im Safes einer Prager Bank, zu welchem die Schlüssel Herr Ing. Fiala hat… (…) Was die Oper ,Armida‘ betrifft, haben die Erben vor kurzer Zeit deren Klavierauszug mit Text im eigenen Verlage herausgegeben und ist derselbe bei der Firma Hudební Matice in Praha III, JakobHandel-gasse zu haben.“326 [„Rukopisné partitury 2. symfonie (B dur) a opery ,Armida‘ jsou ve vlastnictví Dvořákových dědiců a nachází se v sejfu pražské banky, od kterého má klíč pan Ing. Fiala…(…) Co se týče opery ,Armida‘, vydali Dvořákovi dědicové nedávno v jednom nakladatelství její klavírní výtah s textem, který je k dispozici u firmy Hudební Matice v Praze 3 v ulici Jakuba Handla.“]

Zjevný zájem německého nakladatele o vydání klavírního vyplývá z nedatovaného (cca 1941) dopisu Otakara Šourka lipskému nakladatelství. Šourek v něm vysvětluje, že v českých zemích má klavírní výtah vyjít pouze s českým textem, ale že je velký zájem o to, vydávat Dvořákovy opery v německé Říši v německém jazyce, aby se tato dosud neznámá Dvořákova díla dostala do širšího povědomí veřejnosti: „Der Klavierauszug der Oper ,Armida‘ wird sicher nur mit tschechischem Text herausgekommen sein, und es war ja gerade unsere Absicht, die im deutschen Reich noch unbekannte Oper Dvoraks mit deutschem Text zu veröffentlichen, denn nur dann kann sie in breitere Kreise dringen.“ [„Klavírní výtah opery ,Armida‘ vyjde jistě pouze s českým textem a bylo právě také naším záměrem, vydávat neznámé Dvořákovy opery v Říši s německým textem, protože pouze tak mohou proniknout do širšího povědomí.“]

Následovalo společné setkání Otakara Šourka, Fritze Oesera a Josefa Fialy 17. února 1942 v Praze, které doslova změnilo plány německého nakladatele. Oeser začal mít zájem o vydání Dvořákova Requiem a Šourkovy dvořákovské monografie v německém jazyce. Jednání ohledně vydání Šourkovy knihy však vyústilo v trapné zjištění, že Musikwissenschaftlicher Verlag se nakonec rozhodlo vydat novou knihu o Dvořákovi z pera německého muzikologa Hane Schnoora, který měl původně dělat pouze odbornou korekturu překladu. Ani tato trapná záležitost však nepřerušila dost čilou a značně přátelskou korespondenci Otakara Šourka a Fritze Oesera. Korespondenci vedl Šourek s Oeserem do 28. července 1944 – v květnu roku 1947 se Oeser pokusil se Šourkem znovu navázat písemný kontakt (již jako zaměstnanec přejmenovaného Musikwissenschaftlicher Verlag – Brucknerverlag), který trval do 24. ledna 1948. Oeser měl tentokrát zájem o vydání Dvořákovy Rusalky. Žádný z těchto plánu však nakonec nebyl realizován. Písemná diskuze mezi Šourkem a Oeserem týkající se vydání Armidy byla uzavřena dopisem z 3. října 1943. Z obsahu dopisu je zjevné, že Oeser měl v plánu v Německu vydat jednotlivá čísla Armidy tak, jak je vydala pražská Hudební Matice: 325

Fiala Josef, vrchní technický rada při ředitelství drah, Hradiště u Plzně, zástupce dědiců AD, švagr Ant. Dvořáka, manžel dcery AD, Aloisie Dvořákové (1888–1967). 326 Dopis z Musikwissenschaftlicher Verlag Leipzig Otakaru Šourkovi, 7. 2. 1942, uloženo v NM-MAD, č. př. 88/98.

108

„Die andere Pläne, über die ich mit Ihnen sprach, vor allem die Einzelveröffentlichung einiger Nummern der ,Armida‘ – schweben noch, ich hoffe darüber bald einen Bescheid der Hudebni Matice zu bekommen. Hoffentlich lassen wenigstens sie sich durchführen…“327 [„Ostatní plány, o kterých jsem s Vámi mluvil, především vydání jednotlivých čísel ,Armidy‘, stále trvají, doufám, že o tom dostanu brzy zprávu z Hudební Matice. Snad alespoň ty budou provedeny…“]

4. 4 Další vydání opery Klavírní výtah, který vydala Hudební Matice Umělecké Besedy v roce 1941, se dočkal reedice o deset let později, opět při příležitosti Dvořákova jubilea. V nákladu Národního hudebního vydavatelství Orbis (nakl. č. EO 435) vyšel původní Šolcův klavírní výtah z roku 1941 v nákladu 2.200 výtisků. Obálku klavírního výtahu navrhl František Muzika. Sazba výtahu byla provedena od 28. května 1951 a tisk byl zahájen 27. července 1951 v Orbisu 3 v Praze 7, v Závodu Jiřího Dimitrova. V roce 1957 se árie Armidy z 1. a 2. jednání s klavírním doprovodem objevily v antologii České operní árie, sv. I, kterou sestavil Zdeněk Knittl. Ve vydání byl použit původní Dvořákův klavírní výtah, který vydala pro devět čísel z opery v roce 1921 Hudební Matice. Antologie vyšla ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. Za tištěné vydání můžeme do jisté míry považovat i opis partitury (spolu se všemi hlasy), který je majetkem Dilie, divadelní, literární, audiovizuální agentury. Opis a hlasy (neznámý opisovač, 1965) slouží dnes jako jediný existující výpůjční materiál.

327

Dopis Fritze Oesera Otakaru Šourkovi, 3. 10. 1943, uloženo v NM-MAD, č. př. 88/98.

109

5. Závěr Pramenná situace kolem geneze Dvořákovy Armidy je specifická tím, že v ní téměř zcela postrádáme korespondenci, která by dokládala průběh skladatelových prací na opeře. Prameny, ze kterých lze čerpat informace jsou zejména samotné hudebniny, dále novinové články, vzpomínky a korespondence jiných osob. Dvořák pracoval nejprve s Vrchlickým na úpravách libreta, přičemž si během této spolupráce již sám skicoval některé melodické nápady k opeře. Průběh vzniku partitury opery Armida se pak patrně příliš neliší od ostatních Dvořákových oper. Skladatel si nejprve načrtnul melodické nápady k vybraným částem libreta ze všech čtyř jednání. Asi po dvou měsících příprav, které spočívaly v tomto prvním skicování, soustavném a opětovném pročítání libreta a práci na jeho úpravách, začal pracovat na tzv. souvislé skice. Souvislá skica je termín, který se užívá ve dvořákovské terminologii pro předstupeň orchestrální partitury. Jedná se o jakýsi particell, zpěvní hlas s dvouřádkovým harmonickým doprovodem, který Dvořák vypracovával se vší vážností a pečlivostí. O důležitosti této kompoziční fáze svědčí fakt, že si tyto zahrnují téměř všechna čtyři jednání a také to, že si Dvořák všechna dějství nadepisoval titulním listem. Po naskicování prvních dvou jednání vypracoval tato jednání do partitury, třetí a čtvrté pak postupně za sebou. Předehru komponoval jako poslední. V Národním divadle již netrpělivě čekali na novou Dvořákovu operu a ihned po dodání partitury se začalo s jejím opisováním. Každé dějství měl na starosti jiný opisovač. Zkoušky na Armidu však neprobíhaly hladce. Narušila je nejprve zdravotní dovolená šéfa opery Karla Kovařovice, chyby v opsané partituře, nemoc hlavního představitele Rinalda a následné odkládání premiéry. Sám Dvořák se zkoušek osobně pravidelně účastnil, některé sám vedl. Existují také svědectví, že se nejednou dostal do konfliktní situace s dirigentem Františkem Pickou. První provedení Armidy bylo patrně velmi rozpačité. Výprava byla nedostatečná a kritika reagovala na samotnou novou operu sice velmi opatrně, leč značně kriticky. Objevily se ale i hlasy, které mluvily ve prospěch díla, vyzdvihovaly jeho novátorské vyznění a hudební krásu. Premiéra opery a brzká Dvořákova smrt však dílu znesnadnila její další život na operních scénách a ovlivnila názor na toto dílo i pro další generace kritiků a posluchačů. O Armidu se začala divadla zajímat až v době první republiky. Prvním divadlem, které provedlo operu po premiéře v roce 1904, bylo Městské divadlo v Plzni v roce 1925. Po tomto provedení následoval pokus Otakara Ostrčila o trvalé navrácení Armidy do repertoáru Národního divadla v roce 1928. Bohužel příliš moderní režie Ferdinanda Pujmana a avantgardní výprava Františka Zelenky vyvolaly opět velmi rozpačité reakce, Zelenkova výprava dokonce ostrou kritiku. Další pokus rehabilitaci díla podnikl zapálený Václav Talich, který také jako první provedl v partituře škrty. Z takto proškrtané partitury se pak dirigovalo do roku 1965 (užita byla i při pražském provedení v roce 1987). Armida nebyla od doby V. Talicha provedena ve své úplné podobě. Poslední provedení opery se uskutečnilo v roce 2012 v Národním divadle moravskoslezském a od stažení této opery z repertoáru tohoto divadla se zatím žádné jiné divadlo provést Armidu nechystá. Opera by mohla být snadněji rehabilitována, kdyby byla publikována tištěná edice díla.

110

6. Summary The genesis of Dvorak's Armida is unique in the way it almost completely lacks correspondence which could demonstrate composer's progress when working on the opera. The possible sources of information are mainly the scores as such, followed by the newspaper articles, recollections and other people’s correspondence. Dvorak first worked with Vrchlický on revising the libretto and during this cooperation he already started to sketch some melodic ideas of the opera. The course of Armida score formation is then probably not much different from the rest of Dvorak's operas. The composer first sketched some melodic ideas for selected parts of all four acts of the libretto. After approximately two months of preparation, which consisted of the first sketch and systematic rereading and editing of the libretto, he began working on the so-called consistent sketch. In Dvorakian terminology this term is used for the initial of orchestral score. It is a kind of particell, a singing voice with a two-line harmonic accompaniment, which Dvorak would compose dutifully and meticulously. The importance of this compositional phase is corroborated by the fact that these sketches contain almost all music of all four acts and also that Dvorak started each act with a proper title page. After sketching the first two acts, he worked on the full score for them; the third and fourth were composed consecutively. The overture was finished the last. The headmaster of The National Theatre was impatiently waiting for new Dvorak's opera and immediately after receiving the score, copying works were initiated; different copyists were in charge of each act. However, rehearsals on Armida did not go smoothly. They were first interrupted by the convalescent leave of the opera chief Karel Kovařovic, also by some errors in the copied score, a disease of the singer who performed the leading role of Rinald and finally by a repeated postponement of the premiere. Dvorak himself regularly took part in the rehearsals, and even conducted some of them. There are also testimonies that he often got into a conflict situation with the conductor František Picka. The first performance of Armida was apparently unconvincing. The stage setting was insufficient and critics reacted to the opera itself rather evasively yet critically. However, there were also voices that spoke in favour of the work and emphasized its innovative tone and musical beauty. The premiere of Armida and Dvorak's near death marked the uneasy path of destiny of the opera and influenced the opinion on this work for the next generation of critics and listeners. The theatres began to be interested in Armida during the era of First Republic. The first theatre to perform the opera after its premiere in 1904, was the Municipal Theatre in Pilsen in 1925. This performance was followed by an attempt by Otakar Ostrčil who wanted to include Armida in the permanent repertoire of the National Theatre in 1928. However, Ferdinand Pujman's extremely modern direction and avant-garde design made by František Zelenka again received a weak response. Zelenka's stage designs were even sharply criticised. Another attempt of the opera rehabilitation was made by an enthusiastic conductor Václav Talich, who was the first to perform Armida with the score cuts. From that moment the revised score was used in all performances till 1965 (and later also in its Prague performance in 1987). In fact, since Talich's cuts, Armida has not been performed in its complete version. The last performance of the opera took place at the National Moravian-Silesian Theatre in Ostrava in 2012 and since its withdrawal from their repertoire no other performance is currently being prepared at another theatre or institution. The opera could be rehabilitated if its printed score was published.

111

7. Zusammenfassung Die spezifische Quellensituation betreffend Genesis von Dvoraks Oper Armida ist durch Mangel an der Korrespondenz verursacht, die die Fortschritte in der Arbeit an der Oper beweisen könnte. Die Quellen, aus denen Informationen entnehmen werden können, sind vor allem die Musikalien an sich, ferner Zeitungsartikel oder Korrespondenz und Erinnerungen anderen Personen. Dvorak arbeitete zunächst mit Vrchlický an der Revision des Librettos, wobei er schon im Verlauf dieser Zusammenarbeit einige melodische Ideen für die Oper skizzierte. Die Entstehung der Opernpartitur von Armida unterscheidet sich wahrscheinlich nicht wesentlich von der Entstehung den anderen Opern Dvoraks. Der Komponist entwarf zuerst melodischen Ideen zu den ausgewählten Teilen des Librettos aus allen vier Handlungen. Nach etwa zwei Monaten dieser Vorbereitungen, die in der Skizzierung, systematischen und wiederholten Durchlesung und Bearbeitung des Librettos bestanden hatten, begann er auf der sogenannten kohärenten Skizze zu arbeiten. Die kohärente (zusammenhängende) Skizze ist ein Begriff, der in der dvorakischen Terminologie als eine Vorstufe für die Orchesterpartitur verwendet wird. Dabei handelt sich um einen Particell für eine Singstimme mit einer zweizeiligen harmonischen Begleitung, die Dvorak sogfältig ausarbeitete. Die Bedeutung dieser Kompositionsphase wird damit bezeugt, dass der Particell praktisch alle vier Handlungen umfasst, und dass jede Handlung von Dvorak mit einer Titelseite übergeschrieben wird. Nach der Skizze der ersten zwei Handlungen verarbeitete er jene Handlungen in Form der Partitur. Die dritte und vierte Handlung wurde gleich nach der Skizze instrumentiert. Zum Schluss komponierte er die Ouvertüre.f Im Nationaltheater wurde schon ungeduldig auf die neue Oper Dvoraks gewartet. Unmittelbar nach der Lieferung der Partitur wurde das Kopieren begonnen – jede Handlung wurde von einem anderen Kopisten besorgt. Die Proben von Armida verliefen jedoch nicht problemlos. Zuerst wurden sie mit einem Gesundheitsurlaub von Opernchef Karel Kovařovic verzogen, weitere Verzögerungen wurden durch Fehler in der abgeschriebenen Partitur und Erkrankung des Darstellers von Rinald verursacht. Letztendlich wurde der Uraufführungstag verschoben. Dvorak selbst nahm an der Proben regelmäßig teil, einige hat er sogar selbst geführt. Laut Zeugenaussagen geriet er oft in einen Konflikt mit dem Dirigenten Frantisek Picek. Die Uraufführung der Armida war wahrscheinlich sehr betreten. Die Ausstattung war unzureichend und die Kritik reagierte an die neue Oper selbst zwar sehr bedachtsam, zugleich aber sehr kritisch. Es gaben jedoch auch Stimmen, die sich zugunsten der Oper aussprachen und hoben den innovativen Klang und musikalische Schönheit hervor. Die Uraufführung der Oper und Dvoraks vorzeitiger Tod erschwerten jedoch ihr weiteres Leben an der Opernbühnen und beeinflussten die Meinung über dieses Werk auch für nächste Generationen der Kritiker und Hörer. Erst in der Zeit der Ersten Tschechoslowakischen Republik beganen Theater, das Interesse für Armida wieder zu haben. Das erste Theater, das die Oper nach der Uraufführung im Jahre 1904 wieder aufgeführt hatte, war im Jahre 1925 das Stadttheater in Pilsen. Nach dieser Aufführung versuchte Otakar Ostrčil im Jahre 1928 die Oper ins Repertoire des Nationaltheaters auf Dauer zurückzuversetzen. Die viel zu moderne Regie von Ferdinand Pujman und avantgardistische Ausstattung von Frantisek Zelenka erregten jedoch wieder sehr betretene Reaktionen, die Ausstattung von Zelenka sogar eine scharfe Kritik. Ein weiterer Versuch dieses Werk zu rehabilitieren unternahm der begeisterte Václav Talich, der auch als erster in der Partitur Abstriche gemacht hatte. Aus dieser abgestrichenen Partitur wurde bis 1965 (sie wurde auch bei der Prager Aufführung im 112

Jahre 1987 verwendet) das Orchester dirigiert. Seit der Zeit von V. Talich wurde Armida in der vollständigen Form nie aufgeführt. Die letzte Aufführung der Oper fand im Jahre 2012 im MährischSchlesischen Nationaltheater in Ostrava statt. Seit ihrer Zurückziehung aus dem Repertoire hat derzeit kein anderes Theater ihre neue Einstudierung vor. Die Oper könnte leichter rehabilitiert werden, wenn die gedruckte Ausgabe in Form einer Edition veröffentlicht würde.

113

8. Seznam pramenů 8. 1 Národní muzeum – České muzeum hudby – Muzeum Antonína Dvořáka Hudebniny inv. č. S 76/1428. Armida. Dvořákova rukopisná partitura (s vepsaným klavírní výtahem skladatele), dat.: předehra – 17. 8. a 23. 8. 1903, 1. jednání – 6. 6., 9. 6., 17. 6., 30. 6. 1902, 2. jednání – 6. 7. a 17. 8. 1902, 3. jednání – 8. 10. 1902 a 20. 1. 1903, 4. jednání – 2. 4. a 29. 6. 1903. inv. č. S 76/1429. Armida. Titulní list Dvořákovy rukopisné partitury, nedat. inv. č. S 76/1430. Armida. Dvořákova rukopisná partitura – fragment II. dějství, nedat. inv. č. S 76/1431/1-4. Armida. Souvislé skici k 1. – 4. dějství, dat. 1. dějství: 25. 4., 1. 6. 1902; 2. dějství: 3. 5., 23. 5. a 4. 7. 1902; 3. dějství: 8. 10. 1902, 14. 1. 1903; 4. dějství: 14. 2., 25. 3., 26. 5., 27. 5., 4. 6. 1903. inv. č. S 76/1432. Armida. Skica předehry, 18. 8. 1903. inv. č. S 76/1433. Armida. Skici, nedat. inv. č. S 76/1434. Horymír. Skica k nerealizované opeře, 31. 8. 1903. inv. č. S 76/1435. Vlasty skon. Skica k nerealizované opeře, nedat. inv. č. S 76/1466. Píseň písní. Skica k nerealizované opeře se skicou k opeře Vlasty skon. inv. č. S 76/1678. Americký skicář č. 6, s. 2, 7, 8. Skici k nerealizované opeře Vlasty skon. inv. č. 7415 A4 (SG 757 a-h). Výňatky z opery Armida. Hudební Matice Umělecké Besedy, Praha 1921. inv. č. 8035 A4 a-h (SG 1215 a-h). Výňatky z opery Armida. Hudební Matice Umělecké Besedy, Praha 1921. inv. č. 6346 A4 (SG 143). „Mně nelze čekat déle“ (IV. výňatek z opery Armida). HMUB 1921. inv. č. 6347 A4 (SG 144). Milostná scéna Armidy a Rinalda (V. výňatek z opery Armida). HMUB 1921. inv. č. 6348 A4 (SG 145). „Pojď, večer již se smráká“ (VI. výňatek z opery Armida). HMUB 1921. inv. č. 6349 A4 (SG 146). „Ó, srdce ztiš svůj tlukot smělý“ (II. výňatek z opery Armida). HMUB 1921. inv. č. 6350 A4 (SG 147). „Sám, v poušti sám…“ (VII. výňatek z opery Armida). HMUB 1921. inv. č. 6351 A4 (SG 148). „Miláčku, Rinalde…“ (VIII. výňatek z opery Armida). HMUB 1921. inv. č. 6356 A4 (SG 149). „Za štíhlou gazelou“ (I. výňatek z opery Armida). HMUB 1921. inv. č. 6392 A4 (SG 176). „Slyš, z hlubin bídy svojí...“ (III. výňatek z opery Armida). HMUB 1921. inv. č. 7157 A4 (SG 498). Armida. Klavírní výtah se zpěvy upravil Karel Šolc. HMUB a Dědicové Dr. Antonína Dvořáka. Praha 1941. 114

inv. č. 7244 A4 (SG 586). Armida. Klavírní výtah se zpěvy upravil Karel Šolc. Národní hudební vydavatelství Orbis, Praha 1951. inv. č. 7365 A4 (SG 707). Armida. Klavírní výtah se zpěvy upravil Karel Šolc. Národní hudební vydavatelství Orbis, Praha 1951. inv. č. 7982 A4 (SG 1163). Armida. Klavírní výtah se zpěvy upravil Karel Šolc. Národní hudební vydavatelství Orbis, Praha 1951. č. př. 1/99. Kristův prapor. Sborová píseň z opery Armida Antonína Dvořáka. Pro SATB, dvě trubky, dva trombóny a tympány upravil Jarmil Burghauser. Autograf J. Burghausera, 1989 (partitura a hlasy). Libreta inv. č. S 226/1382. Armida, tisk libreta, nakl. F Šimáček, Praha 1903, sign. DOP 21 (knihovna MAD). Armida, tisk libreta, nakl. F. Šimáček, Praha 1903. Programy, divadelní cedule a další dokumentace inv. č. 745 Ac. Programní knížka inscenace Armidy v Brémách 1961. inv. č. 2303 VII. Divadelní cedule Armidy. Národní divadlo 1929 (dir. V. Talich, séna J. Zrzavý) č. př. VI - 44/63 Xa-u. Soubor divadelních cedulí inscenace Armidy v letech 1928–44. č. př. VI - 44/63 Ya-m. Soubor divadelních cedulí Armida v letech 1946–1948. sign. d 88/05 (dokumentační fond). Dvořákův jubilejní rok 1941 – lístkový přehled oslav v jednotlivých českých městech.

Články (výstřižky) inv. č. 745 VII Ca – cj. Výstřižky k inscenaci Armidy v Brémách, 1961. Ca. Roselius, Ludwig: Dvořáks Schwanengesang erklang in Bremen. Weser-Kurier (Bremer Tageszeitung), 21. Februar 1961, Nr. 44, S. 9. Cb. Roselius, Ludwig: Dvořáks Schwanengesang erklang in Bremen. Weser-Kurier (Bremer Tageszeitung), 21. Februar 1961, Nr. 44, S. 9. Cc. Piersig, Fritz: Armidas Glück und Ende. Bremer Nachrichten, 21. 2. 1961. Cd. Schön, Gerhard: Dvoraks zehnte Oper. Kölnische Rundschau, 23. Feb. 1961. Ce. Dvorak’s Armida Reaches Western Europe. The Times Wednesday, March 1, 1961. Cf. Dvorak’s Armida Reaches Western Europe. The Times Wednesday, March 1, 1961. Cg. Broesike-Schoen: Anton Dvoraks letztes Werk. Hamburger Abendblatt. 25. 2. 1961. Ch. Opernerfolg mit Kurt Rüsche. Freie Presse. 22. 2. 1961. 115

Cch. Spielpläne deutscher Bühnen. 20. – 26. 3. [1961]. Ci. Dvořákova ARMIDA do světa. Lidová demokracie, 9. 4. 1961. Cj. -lew-: Triumphaler Opern-Erfolg in Bremen. Dienstag, 23. Februar 1961. inv. č. 4147 VII, Časopis Divadlo roč. 6. Cyklus opera Antonína Dvořáka v Národním divadle v roce 1929 (Armida), přípisy účinkujících. inv. č. S 226/1190. Časopis Zvon, 1. 4. 1904, roč. č. 28. inv. č. S 226/1191. Signale, Lipsko, 13. 4. 1904, článek – V. Lederer: Armida. č. př. VI – 121/65. Výstřižky z českého tisku z let 1929–1941 (reakce na premiéru Armidy v r. 1928). R. J. „Armida“. Národní listy. 2. 1. 1929. H. D. Dvořákova „Armida“. České slovo. 1. 1. 1929, s. 11. jp. Dvořákova „Armida“. Lidové noviny. 1. 1. 1929. Z pražské opery. Armida. Lidové noviny. 1. 1. 1929. V. Z. Z hereckých historek. O Mistru dr. Dvořákovi. Národ. 20. 1. 1932. Nn. Zapomenutá perla. Národ. 2. 1. 1929. Antonín Dvořák: „Armida“. Národní listy. 2. 1. 1929. Jirák, Karel Boleslav. Ant. Dvořák: „Armida“. Národní osvobození. 1. 1. 1929, č. 1 J. B. Antonín Dvořák: Armida. Národní politika 2. 1. 1929, s. 9 (I. část), 8. 1. 1929, č. 8 (II. část), 9. 1. 1929, č. 9 (III. část). J. B. Antonín Dvořáks „Armida“ neu inszeniert im Nationaltheater. Prager Presse. 2. 1. 1929, s. 6. Hutter, J. Dvořákova Armida. Reforma. 3. 1. 1929. Šourek, Otakar. Skvělá rehabilitace posledního díla Dvořákova. Venkov. 1. 1. 1929. č. př. VI – 233/66. Výstřižky z českého tisku k provedení Armidy v roce 1941 v Národním divadle. A. Dostál, Jiří. Dvořákova operní labutí píseň. K premiéře „Armidy“ v Národním divadle v Praze. Praha v týdnu. 28. 11. 1941. B. jr. Znovuvzkříšená ,Armida‘. Praha v týdnu. 28. 11. 1941. C. fbš. Antonín Dvořák: Armida. Národní politika, Praha. 25. 11. 1941. D. jb. Dvořákova „Armida“. Nové nastudování v Národním divadle. Národní práce, Praha. 25. 11. 1941. E, F. H. D. Armida. České slovo, Praha, 25. 11. 1941. 116

G. Několik zpráv o novém nastudování a uvedení „Armidy“. Pressa-Film. 26. 11. 1941. Znovu se vracíme k Dvořákově „Armidě“. Pressa – filmová tisková služba – Praha, 26. 11. 1941. H. (Vo-ka). „Armida“ vrcholem podzimní sezony. Veřejná služba – Praha. 1. 12. 1941. CH. J. H. Hudební objev posledního Dvořáka. Národní střed, Praha. 25. 11. 1941. I. K. Koval. Slavné zadostiučinění Antonínu Dvořákovi. Venkov, Praha. 25. 11. 1941. J. [„Opera Národního divadla uvedla Dvořákovo dílo ,Armida‘ pod taktovkou…“]. Český filmový zpravodaj, Praha. 29. 11. 1941. K. B. B. Z galerie našich umělců. Otavův Ismen. Budějovické listy. 3. 12. 1941. L. [„V rámci Dvořákových oslav…“]. Český ráj – Jičín, č. 11-12, 1941. M. stál. Dvořákova Armida. Talichovo nastudování v pražském Národním divadle. Lidové noviny, Brno. 25. 11. 1941. N. [„Marie Podvalová jako Armida…“]. Nedělní list, Praha, 7. 12. 1941. [fotografie M. Podvalové]. O. [Václav Talich, šéf opery Národního divadla nastudoval…“]. List paní a dívek, Praha, 6. 12. 1941. [fotografie M. Podvalové a V. Talicha]. P. Z nově nastudované Dvořákovy opery „Armida“. Národní politika, Praha, 5. 12. 1941. [fotografie Z. Otavy v roli Ismena]. R. Marie Podvalová jako Armida. Venkov, Praha, 30. 11. 1941. [fotografie M. Podvalové]. S. [„Armida, Dvořákova opera…“]. Polední list, Praha, 14. 11. 1941. T. Dvořákova Armida. Národní politika, Praha, 15. 11. 1941. U. H. D. Dvořákova opera Armida. České slovo, Praha. 12. 11. 1941. V. Premiera „Armidy“. Venkov, Praha, 16. 11. 1941. W. Jedna divadelní novinka. Český deník, Plzeň, 21. 11. 1941. X. -p. Třetí nastudování Dvořákovy „Armidy“. Velké Talichovo představení v Národním. AZET, Praha. Jihozápadní vydání. 25. 11. 1941. Y. [„V popředí uměleckého zájmu byla…“]. List paní a dívek, Praha, 6. 12. 1941. Z. Es. Dvořákova „Armida“. Lidové listy, Praha, 25. 11. 1941.

Písemnosti inv. č. S76/1277. Anna Dvořáková Karlu Kovařovicovi – potvrzení o nekonfliktním průběhu zkoušek na Armidu, nedat. [1913?].

117

inv. č. 1492 G1. Dopisnice Antonína Dvořáka Leoši Janáčkovi, 26. 2. 1904 č. př. 88/98. Pozůstalost Otakara Šourka. Dopis Václava Dražana Otakaru Šourkovi, 4. 8. 1933. Dopis Bedřicha Jeřábka Otakaru Šourkovi. Dopis Hugo Boetingera Otakaru Šourkovi, 22. 1. 1929. Dopis Ministerstva školství a národní osvěty Otakaru Šourkovi, 25. 6. 1941. Dopis Otakara Šourka Ministerstvu školství a národní osvěty v Praze, 1. 7. 1941. Dopis Josefa Fialy Otakaru Šourkovi, 24. 11. 1940. Dopis ing. Antonína Dvořáka Otakaru Šourkovi, 2. 12. 1940. Dopis Fritze Oesera Otakaru Šourkovi, 6. 2. 1942. Dopis Otakara Šourka Janu Josefu Kovaříkovi, 24. 5. 1946. Dopis Jana Josefa Kovaříka Otakaru Šourkovi, 17. 11. 1946. Dopis Jana Josefa Kovaříka Otakaru Šourkovi, 8. 12. 1946. č. př. 1/99. Pozůstalost Jarmila Burghausera. Dopis Pavla Pokorného (Divadlo Oldřicha Stibora v Olomouci) Jarmilu Burghauserovi, 14. 4. 1964. Dopis Jarmila Burghausera Pavlu Pokornému (Divadlo Oldřicha Stibora v Olomouci), 10. 5. 1964. Dopis Jarmila Burghausera Evě Hermannové (opera Národního divadla v Praze), 6. 5. 1991. Trojrozměrné předměty inv. č. 1422 K. Psací brk, kterým psal Dvořák podle svědectví J. Suka předehru k Armidě. Fotografie inv. č. 574 I1. Fotopohlednice – Robert Polák (představitel Gernanda, režisér premiéry 1904), civilní fotografie, nedat. inv. č. 745 I1 Ba-e. Fotografie z inscenace Armidy v Brémách (1. – 4. dějství), 1961. inv. č. 1374 I1. Bohumil Benoni, představitel Ismena 1904, civilní fotografie (J. Mulač), nedat. inv. č. 6142 I1 a,b. Růžena Maturová v kostýmu Armidy ze 4. dějství, nedat. [1904]. inv. č. 6152 I1. Růžena Maturová v kostýmu Armidy ze 4. dějství, s podpisem, nedat. [1904]. inv. č. 6189 I1. Růžena Maturová v kostýmu Armidy ze 4. dějství, nedat. [1904]. 118

inv. č. 6490 I1. Zdeněk Otava v roli Ismena, 1929. inv. č. 6940 I1. Bohumil Benoni, představitel Ismena 1904. Civilní foto, J. Mulač, nedat. inv. č. 6990 I1. Bohumil Benoni, představitel Ismena 1904. Civilní foto, fotopohlednice, nedat. Nahrávky inv. č. 6606 M1 (CD 153). Armida. Multisonic 1994, 3 CD. inv. č. 8391 M1 (CD 350). Armida. Orfeo 1996, 2 CD.

8.2 Národní muzeum – České muzeum hudby inv. č. G 3750. Dopis Karla Kovařovice Františku Pickovi, nedat. inv. č. G 7660. Dopis Gustava Schmoranze Karlu Kovařovicovi, inv. č. G 7665. Dopis Gustava Schmoranze Karlu Kovařovicovi, 26. 1. 1904. inv. č. G 7666. Dopis Gustava Schmoranze Karlu Kovařovicovi, 3. 2. 1904. inv. č. G 7901. Dopis Jaroslava Jeremiáše Karlu Kovařovicovi s přiloženým konceptem Kovařovicova prohlášení k premiéře Armidy v Národním divadle, 20. 3. 1913. inv. č. G 8003. Dopis Hudební Matice Umělecké Besedy Karlu Kovařovicovi, 10. 6. 1915. inv. č. G 8136. Dopis Hudební Matice Umělecké Besedy Karlu Kovařovicovi, 13. 6. 1917. inv. č. S 184/695. Písemné potvrzení J. Suka o pravosti brku (uložený v MAD), kterým psal Dvořák předehru k Armidě, 19. 4. 1926. inv. č. S 115/č. 27, fasc. 6. Armida, fragment opery Karla Kovařovice. inv. č. Tr B 520a-c. Vlasty skon. Opera o třech jednáních Otakara Ostrčila.

8. 3 Národní muzeum – Historické muzeum – Divadelní oddělení Scénické a kostýmní návrhy inv. č. H6D/977-984. Armida, Národní divadlo 1928. Scénograf František Zelenka – scénické návrhy inv. č. H6D/21.825-21.851. Armida, Národní divadlo 1928. Scénograf F. Zelenka – kostýmní návrhy inv. č. H6D/6221-2. Armida, Národní divadlo 1941. Scénograf Jan Zrzavý – kostýmní návrhy inv. č. H6D/24.942-4. Armida, Národní divadlo 1987. Scénograf Josef Jelínek – kostýmní návrhy Fotografie a negativy sign. 52F48. Eduard Haken, Armida Národní divadlo 1945. sign. 46F76. Míla Kočová. Armida Národní divadlo 1934.

119

sign. 44F107. Josef Munclinger. Armida Národní divadlo, nedat. sign. 41F561. Míla Kočová. Armida, Národní divadlo 1934. sign. IIF5004. Josef Vojta. Armida, Národní divadlo, 1941. sign. H6E-12814-824, H-236. Negativy z představení v ND, 22. 11. 1941. sign. H6E-16464-475, H-237. Negativy z představení v ND, 22. 9. 1946. Plakáty a cedule sign. H6C-19697, 19700. Armida, Národní divadlo 1904. sign. H6C-23268. Armida, Národní divadlo 1928. sign. H6C-31220-1. Armida, Národní divadlo 1929. sign. H6C-31719-921, 33869, 34874. Armida, Národní divadlo 1941. sign. H6C-31776, 33878, 34885. Armida. Národní divadlo 1942. sign. H6C-34892. Armida. Národní divadlo 1943. sign. H6C-32183. Armida. Národní divadlo, nedat. sign. H6C-12350. Armida. Olomouc 1936. Pozůstalost Ferdinanda Pujmana sign. A52 A4386. Náčrtek režijního rešení výstupu Rinalda a Armidy, 1941, 1946. A4415-4418. Inscenační materiály - rozpočet na výpravu, rozdělení sborů, dispozice pro svícení atd. 1941. A4419-4434. Inscenační poznámky - rozdělení sborů, korektury, studijní poznámky. 1946. A4435-4436. Scénář pro akce baletu, dispozice pro světla. 1946. sign. A20 A3901. Režijní kniha, rkp klavírní výtah 1. a 2. jednání s režijními poznámkami. 1928. A3902. Režijní kniha, rkp klavírní výtah 1. a 2. jednání s režijními poznámkami. 1928. A3903-3916. Náčrtek osvětlovacího plánu, scénář atd. 1928. A3917. Scénář s odkazy na klavírní výtah. 1928. A3918-3926. Nákresy a poznámky. 1928. A3933. Obsah opery do programu. 1928.

120

A3934-3936. Poznámky k obnovené inscenaci (seznam a charakteristika osob, dispozice pro světla atd.). 1934. A3937-3939. Korespondence k obnovené inscenaci.

8. 4 Památník národního písemnictví, Literární archiv inv. č. 3640 (Literární pozůstalost Jaroslava Vrchlického). Dopis Václava Vladimíra Zeleného Jaroslavu Vrchlickému, 7. 7. 1888. inv. č. 6066 (Literární pozůstalost Jaroslava Vrchlického). Jaroslav Vrchlický: Armida, autograf J. Vrchlického, dat.: 22. a 25. 6. 1888. inv. č. 6058 (Literární pozůstalost Jaroslava Vrchlického). Jaroslav Vrchlický: Armida, opis, dat.: 1888. inv. č. 6178 (Literární pozůstalost Jaroslava Vrchlického). Fragment Vrchlického překladu eposu Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém (1. – 5. zpěv), autograf J. Vrchlického, nedat. inv. č. 6179 (Literární pozůstalost Jaroslava Vrchlického). Fragment Vrchlického překladu eposu Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém (12. – 14. a 17. – 19. zpěv), autograf J. Vrchlického, srpen 1885 – prosinec 1886. inv. č. 6177 (Literární pozůstalost Jaroslava Vrchlického). Kompletní Vrchlického překlad eposu Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém, opis, nedat.

8. 5 Archiv Českého rozhlasu v Praze sign. 2327, 2328, 2339, 2347, 2366, 6333 – rukopisné orchestrálních hlasů vybraných částí Armidy (předehra, 1. dějství – 3. výstup, 2. dějství – 5., 6. a 7. výstup, 3. dějství – 4. výstup). sign. 2349, 2835, SB 3645 – rukopisné sborové party vybraných částí Armidy (1. jednání – 1. a 3. výstup, 2. jednání – 1., 4. a 7. výstup, 3. jednání – 1. výstup, 4. jednání – 3. výstup). sign. 6333 – rukopisné části partitury Armidy (předehra, 1. dějství – 3. výstup, 2. dějství – 5., 6. a 7. výstup, 3. dějství – 4. výstup). SNKLHU 1957 České operní árie I. Sestavil Zdeněk Knittl. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, H 883, Praha 1957. Árie Armidy z 1. jednání (s. 149–154), Árie Armidy z 2. jednání (s. 155–159). Klavírní doprovod Antonína Dvořáka převzat patrně z HMUB 1921. Nahrávky – viz seznam rozhlasových nahrávek.

8. 6 Knihovna notových materiálů Národního divadla Praha sign. H 285. Armida. Kompletní soubor provozovacího materiálu z premiéry opery (partitura, klavírní výtah, orchestrální hlasy, sborové hlasy, party sólistů, nápověda, libreta), dat. 1902-1903 (viz popis pramenů k Armidě).

8. 7 Dokumentační archiv Národního divadla Praha O 18a-e. Soubor materiálů k inscenacím z lech 1904, 1928, 1941, 1946 a 1987. 121

Soubor obsahuje: fotografie, plakáty, programy, divadelní cedule, dokumentační materiály jako smlouvy, rozpisy, korespondence, protokoly, zápisy z příprav atd. Sg. K-22-P. Dvořákova smlouva o provozování opery Armida v Národním divadle v Praze z 6. dubna 1904.

8. 8 Dilia, divadelní, literární, audiovizuální agentura sign. 1414/07. Tištěný opis partitury (4 sv.) a kompletní soubor partů, 1965.

8. 9 Národní archiv Praha Fond Národní divadlo Kniha otisků D 208, s. 80-81, 97, 296. Pokladní knihy. Výplaty hráčů v sezóně 1903/1904.

8. 10 Moravské zemské muzeum – Oddělení dějin hudby Sign. LS 95. Janáček, Leoš. Dr. Ant. Dvořák. (Dopisy a náčrtky). Sign. Z 60, s. 6. Janáčkův zápisník z roku 1904. Sign. B 2496. Kopie dopisu Leoše Janáčka Haně Kvapilové, 9. 5. 1904.

8. 11 Moravské zemské muzeum – Oddělení dějin divadla Armida (1935). J. M. Gottlieb. Scénické a kostýmní návrhy. Divadelní cedule z prvního uvedení 12. 1. 1935. Program. Fotografie z představení. Armida (1994). Program.

8. 12 Archiv města Plzně inv. č. 24, inv. č. rkp. 26599, sign. Pl 24 (Sbírka divadelních plakátů plzeňských). Divadelní cedule Městského divadla v Plzni (Armida, 28. a 31. srpna 1925). bez sign. (nezpracovaný fond). Divadelní cedule z představení 1. dubna 1944.

8. 13 Archiv Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni Sign. I 274. Klavírní výtah Armidy. 1941.

8. 14 Divadelní ústav v Praze – Informačně-dokumentační oddělení

122

Soubory výstřižků a programů inscenací Armidy: sign. 17520 P. Praha 1941, 1946. sign. 23628 P. Liberec 1968. sign. 13031 P. Praha 1987. sign. 13919 P. Brno 1994. sign. 30103 P. Ostrava 2012.

8. 15 Archiv Národního divadla moravskoslezského Armida 1941. Divadelní listy – spolek CDMS, roč. XXII, č. 20. Armida 1991. Zpravodaj září 1991, fotografie, program, divadelní cedule, negativy, pozvánka na premiéru, měsíční plakát divadla, výstřižky, přehled představení (reprízy). Armida 2012. Zpravodaj divadla, fotografie, program, divadelní cedule, pozvánka na premiéru, měsíční plakát divadla, výstřižky, přehled představení (reprízy), plakát z premiéry, návrhy kostýmů, návrhy scény, články z internetu.

8. 16 Národního divadla Brno – Oddělení umělecké dokumentace 1935. Divadelní cedule 1994. Program a výstřižky: Nagel, Tomáš: Nezvyklá operní premiéra. Mladá fronta dnes, 1. 6. 1994, s. 3. Čech, Vladimír: Podařilo se vzkřísit Armidu? Svobodné slovo 29. 6. 1994. Bártová, Jindřiška: Opera koncertně – pro i proti. Rovnost 8. 6. 1994. Dvořákova Armida koncertně. Lidové noviny, 14. června 1994. Výstřižek uložen v Archivu Národního divadla Brno, sign. 1333. jf. Armida alespoň koncertně. Brněnský večerník, č. 111, 7. 6. 1994, s. 3.

8. 17 Deutsche Nationalbibliothek Dvořák, Antonín: Armida. Opera o čtyřech dějstvích. Klavírní výtah se zpěvy upravil Karel Šolc. Národní hudební vydavatelství Orbis Praha, 1951. Exemplář klavírního výtahu z brémského provedení se nachází ve vlastnictví Kassel: Alkor-Edition Kassel. Bestellnummer AP 1250.

123

9. Seznam literatury Armida. Národní divadlo Brno – repertoár od roku 1885 [online]. [Cit. 24. 8. 2015]. Dostupné z: <www.ndbrno.cz>. Armida. Národní divadlo – soupis repertoáru od roku 1883 [online]. [Cit. 24. 8. 2015]. Dostupné z: . BALAJKA, Bohuš: Jaroslav Vrchlický. Edice Odkazy pokrokových osobností naší minulosti. Praha: Melantrich 1979. Bei Meister Dvorzak. Die Reichswehr. Militärisches und politisches Organ, 1. 3. 1904, roč. 17, č. 3612, s. 7. BERGEROVÁ, Marcela: Ferdinand Pujman a česká scénografická avantgarda. Divadelní revue, č. 3, roč. I, 1990, Praha, Academia, s. 52-62. BOHÁČEK, Ludvík. Jaroslav Vrchlický a dramatická hudba. 1. vyd. Praha: Unie československých hudebníků z povolání v Praze, 1937. CARTER, Tim. Armida [heslo]. Grove Music Online – The New Grove Dictionary of Opera [online]. [Cit. 25. 8. 2015]. Dostupné z: <www.oxfordmusiconline.com> CARTER, Tim. Tasso, Torquato [heslo]. Grove Music Online – The New Grove Dictionary of Opera [online]. [Cit. 25. 8. 2015]. Dostupné z: <www.oxfordmusiconline.com> DÖGE, Klaus: Antonín Dvořák. Život, dílo, dokumenty. Vyšehrad, Praha 2013. DÖHRING, Sieghart. Dvořáks Armida und die späte Grand opéra. In POSPÍŠIL, Milan – OTTLOVÁ, Marta. Antonín Dvořák 1841 – 1991. Report of the International Musicological Congress Dobříš. 17th-20th September 1991. Praha: Ústav pro hudební vědu Akademie věd České republiky, 1994, s. 263-269. DRAŽAN, Václav: Feuilleton. Památce Dvořákově. Plzeňské listy, č. 102, 4. 5. 1906, s. 1-2. DVOŘÁK, Otakar: Můj otec Antonín Dvořák. Příbram: Knihovna Jana Drdy, 2004. DVOŘÁK, Otakar: Několik vzpomínek na vznik a premiéru Dvořákovy „Armidy“. (K novému provedení na Národním divadle). Venkov, 30. 12. 1928, roč. XXIII, č. 309, s. 7. DVOŘÁK, Otakar. Z mých vzpomínek na otce. Národní listy, 1. května 1929, č. 120, s. 1. FOERSTER, Josef Bohuslav. Poutník v cizině. Praha: Orbis, 1947. FOERSTER, Josef Bohuslav. Poutník v Hamburku. Praha: B. Janda, 1939. FUČÍK, Jaromír. TASSO, Torquato. In Slovník spisovatelů. Itálie. Praha: Odeon, 1968, s. 379-381. GOLAT, Luděk a kol. Almanach Národního divadla moravskoslezského (1919-1999). Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské 1999, s. 143. HALOVÁ, Markéta: U mistra Dvořáka. Bei Meister Dvorzak. At Maestro Dvořák. In Zprávy komise pro koordinaci dvořákovského bádání Společnosti Antonína Dvořáka při České hudební společnosti, č. 4. Praha: Česká hudební společnost, 1985, s. 4–7 (česky), 20–23 (německy), 35–38 (anglicky). HANNING, Barbara Russano. Tasso, Torquato [heslo]. Grove Music Online. [online]. [Cit. 25. 8. 2015]. Dostupné z: <www.oxfordmusiconline.com>.

124

HANOUŠEK, Martin. Dva světy v Armidě Antonína Dvořáka. Bakalářská diplomová práce, Brno: ÚHV FF MU, 2012. HANSLICK, Eduard: Die moderne Oper. Kritiken und Studien. A. Hofmann & co., Berlin 1875. HOSTINSKÝ, Otakar: Popelka. Zpěvohra o třech jednáních. Slova napsal O. Hostinský, hudbu složil J. R. Rozkošný. Edice: Urbánkova bibliotéka operních a operetních textův, řada druhá, sv. 23. F. A. Urbánek, Praha 1884. HOSTINSKÝ, Otakar: Vzpomínky na Fibicha. Praha: Mojmír Urbánek, 1909. JANÁČEK, Leoš. Za Antonínem Dvořákem, Hudební revue, říjen 1911, 4, č. 8-9, s. 432-3. JUNG, Hermann. Grand opéra versus Musikdrama: Zu Antonín Dvořáks letzter Oper Armida (1902–1903). The work of Antonín Dvořák (1841–1904). In Aspects of composition-problems of editing–reception. Praha: Akademie Věd České Republiky (Etnologický Ústav), 2007, s. 102-110. KLÁŠTERSKÝ, Antonín. Vzpomínky a portréty. Edice Paměti – Knihovna. Praha: František Borový, 1934. KONČELÍK, J. – KÖPPLOVÁ, B. – KRYŠPÍNOVÁ, J. Český tisk pod vládou Wolfganga Wolframa von Wolmara. Praha 2003, s. 469-488. KORESPONCENCE Leoše Janáčka s Karlem Kovařovicem a ředitelstvím Národního divadla. Sv. 7, Janáčkův Archiv, Praha 1950, Hudební Matice. KORSTVEDT, Benjamin: Oeser, Fritz [heslo]. Grove Music Online [online]. [Cit. 25. 8. 2015]. Dostupné z: <www.oxfordmusiconline.com>. KRTIČKA, Stanislav: Brněnská hudební epocha. Opera a symfonie Národního a Zemského divadla v Brně. Kronika dějů 1919-1941. Sv. 2, Brno Stanislav Krtička 1954. KUNA, Milan a kol.: Antonín Dvořák: Korespondence a dokumenty, sv. 1-10. Praha: Editio Supraphon – Editio Bärenreiter, 1987-2004. (Zkráceně: ADKD, sv.) KVAPIL, Jaroslav: O čem vím. Sto kapitol o lidech a dějích z mého života. Část první. 1. – 50. kapitola. Praha: Václav Tomsa, 1946. KVAPIL, Jaroslav: O čem vím. Sto kapitol o lidech a dějích z mého života. Část druhá. 51. – 100. kapitola. Praha: Václav Tomsa, 1947. KVAPIL, Jaroslav: O vzniku „Rusalky“. Hudební revue (Dvořákův sborník), říjen 1911, roč. 4, č. 8–9, s. 428–430. KVAPIL, Jaroslav: Pozdrav paní Rusalce. In REKTORYS, Artuš: Růžena Maturová. Praha: O. Girgal-Melantrich, 1936, s. 97. KVAPIL, Jaroslav. S Karlem Kovařovicem. In PROCHÁZKA, Jaroslav. Karel Kovařovic. První operní šéf Národního divadla v Praza, 1900-1920. Praha: Národní divadlo, nedat., nestránkováno. KVĚT, Jan Miroslav: Z pamětí českého kvarteta. Edice Corona (13. sv.), Praha 1936. LUDVOVÁ, Jitka. Elsnic, František. In Biografický slovník českých zemí, 15. díl (Dvořák-Enz). Praha: AcademiaHistorický ústav AV ČR, 2012, s. 580. MICHL, Josef: Vzpomínky na Antonína Dvořáka. Hudební revue, 1917, roč. X, sešit 7-8, s. 293–302. MIKAN, Jaroslav: Karel Pippich ve světle hudební korespondence. Revidovaný otisk z 5. svazku Vlastivědného sborníku východočeského. Chrudim: Nákladem vlastním, 1934.

125

NEDBAL, Martin. Dvořák’s Armida and the Czech Oriental „Self“. Current Musicology, Fall 2007, N. 84, s. 25-51. NĚMEČEK, Jan: Opera Národního divadla v období Karla Kovařovice 1900-1920, I. sv. Praha: Divadelní ústav 1968. NOVÁ, Kateřina: Dvořákův jubilejní rok 1941. Musicalia. Časopis Českého muzea hudby / Journal of the Czech Museum of Music 6 (1-2): 28–52. NOVÁK, Ladislav. Dva čeští muzikanti. Praha: Nakladatelské družstvo Máje, 1941. PALA, František: Josef Richard Rozkošný. In: České umění dramatické II. Zpěvohra. Red. J. Hutter, Z. Chalabala. Praha: Nakladatelství Šolc a Šimáček, 1941, s. 156–158. PALA, František: Opera Národního divadla v období Otakara Ostrčila. IV. díl. Od divadelní sezóny 1927/28 do Dvořákova cyklu 1929. Praha: Divadelní ústav, 1970. PELÁN, Jiří. TASSO, Torquato. In Slovník italských spisovatelů. Praha: Libri, 2004, s. 679-682. PIPPICH, Karel: Vzpomínky. In: Zdeněk Fibich. Sborník dokumentů a studií, sv. II. Praha: Orbis – Národní hudební vydavatelství, 1951–52. POSPÍŠIL, Vilém: Opera Národního divadla v období Otakara Ostrčila. VI. díl, Divadelní sezóny 1932/19331934/1935. Praha: Divadelní ústav 1989. PRAŽÁK, Albert: Vrchlickému nablízku. Praha: Vydavatelstvo družstevní práce, 1945. PRAŽÁK, Albert (ed.). Vrchlický v dopisech. Praha: Československý spisovatel, 1955, s. 520-521. REKTORYS, Artuš: Růžena Maturová, O. Girgal – Melantrich, Praha 1936. SMACZNY, Jan. Dvořák, his Librettists, and the Working Libretto for ,Armida‘. Music & Letters. Nowember 2010, Vol. 91, N. 4, s. 555-567. SMACZNY, Jan. Vanda and Armida, a grand-operatic sisterhood. In Rethinking Dvořák: Views from five countries. New York: Oxford University Press – Oxford: Clarendon Press 1996, s. 81-97. STO LET ČESKÉHO DIVADLA V PLZNI 1865 – 1965. Plzeň: Západočeské nakladatelství v Plzni - Divadelní ústav v Praze, 1965. ŠORMOVÁ, Eva – HERMAN, Josef: Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000. ŠOUREK, Otakar (ed.). Antonín Dvořák přátelům doma. Praha: Melantrich – Brno: O. Pazdírek 1941. ŠOUREK, Otakar (ed.): Dvořák ve vzpomínkách a dopisech. Praha: Národní hudební vydavatelství Orbis, 19519. ŠOUREK, Otakar: Karel Kovařovic a Vrchlického „Armida“. In Smetana. Hudební věstník Unie českých hudebníků z povolání, 15. 6. 1943, roč. III, č. 4, s. 53–55. ŠOUREK, Otakar. Kovařovic v mých vzpomínkách. In PETR, Jan. Vzpomínáme Karla Kovařovice. Jak jej zachovávají v paměti jeho současníci. Praha: Nakladatel I. L. Kober, 1944, s. 32, 85. ŠOUREK, Otakar. Život a dílo Antonína Dvořáka. Sv. 4 1897–1904. 1. vyd. Praha: Hudební Matice Umělecké besedy, 1933. ŠPELDA, Atnonín. Dr. Antonín Dvořák a Plzeň. 7. svazek, Prameny a příspěvky k dějinám města Plzně, Plzeň 1941.

126

ŠTĚDROŇ, Bohumír. Kovařovic, Karel. In Československý hudební slovník osob a institucí. Sv. 1 (A-L). Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963, s. 722-724. STEHLÍKOVÁ, Eva: Šéfové činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni. Bakalářksá diplomová práce. Katedra divadelních studií FF MU Brno, 2013. STEINHEUER, Joachim. Tasso, Torquato. In FÜNSCHER, Ludwig. Die Musik in Geschichte und Gegenwart. Zweite, neubearbeitete Ausgabe. Personenteil 16 (Strat-Vil). Kassel: Bärenreiter, 2006, s. 537-545. STRAKOVÁ, Theodora: Leoš Janáček a Antonín Dvořák (ve světle korespondence a dokumentů). In Colloquium Dvořák/Janáček and their time. Brno: Česká hudební společnost 1985, s. 178-181. VRCHLICKÝ, Jaroslav. Hlasy v poušti. Cyklus znělek. Praha: J. Otto, 1890. VRCHLICKÝ, Jaroslav. Moje sonata. Praha, J. Otto, 1893. VRCHLICKÝ, Jaroslav. Slovo úvodní. In Torquata Tassa Osvobozený Jerusalem (přeložil J. Vrchlický). Praha: A. Lauermann, 18871, 18902, úvod nestránkován. ZELENKA, František: Výtvarná složka opery. Národní a Stavovské divadlo, 11. 1. 1929, roč. VI, č. 21, s. 5. ŽÁČEK, Ivan. Dvořákova Armida. Rozbor dramatického a hudebního plánu. Tematická práce s leitmotivem a její dramatická funkce. Magisterská diplomová práce, Praha: ÚHV FF UK, 1986.

Novinové a časopisecké články (řazeno chronologicky, viz seznam pramenů) Dalibor, 5. 1. 1889, roč. XI, č. 1, s. 2. Dalibor, 4. 5. 1889, roč. XI, č. 21 a 22, s. 170 Dalibor, 1. 6. 1889, roč. XI, č. 26, s. 206. Dalibor, 30. 9. 1893, roč. XV, č. 37, 38, 39 a 40, s. 301. Dalibor, 15. 6. 1895, roč. VII, č. 28, s. 215. Dalibor, 11. července 1903, roč. XXV, č. 32, s. 241. Dalibor, 24. 1. 1903, roč. XXV, č. 3, s. 23. Dalibor, 11. července 1903, roč. XXV, č. 32, s. 241. Dalibor, 11. července 1903, roč. XXV, č. 32, s. 241. Dalibor, 6. 2. 1904, roč. XXVI, č. 8, s. 55. Dalibor, 13. 2. 1904, roč. XXVI, č. 9, s. 63. Divadelní listy, č. 7, 5. 2. 1904, roč. 5, s. 124 (rubrika „Kolem rampy“). Národní politika, 21. února 1904. Národní politika, 27. února 1904. Národní politika, 2. března 1904. Národní politika, 28. února 1904. Národní politika, 9. března 1904. Lidové noviny, roč. 14, č. 115, 27. 4. 1906. Divadelní listy č. 12, roč. V, 20. 4. 1904, s. 204. Národní politika, 27. 3. 1904.

127

Národní politika, 27. 3. 1904. Věstník pěvecký 15. 5. 1904, roč. IX, 194-5. Dalibor, 3. dubna 1904, roč. XXVI, č. 16/17, s. 118-9. Divadelní listy V/1904, č. 12, 20. 4. 1904, s. 204. Zvon IV/1904, č. 28, 1. dubna 1904, s. 390-391. [St.]: Cyklus Dvořákových oper v Plzni. Armida. Český deník, 30. 8. 1925, č. 237, s. 8. L. K.: Armida. České slovo, Praha, 31. 12. 1928. ŠOUREK, Otakar: Z hudebního života. Skvělá rehabilitace posledního díla Dvořákova. Venkov 1. 1. 1929. ČVANČARA, Karel: Dvořákova „Armida“ po 25 letech. Večerní Praha, 31. 12. 1928. BORECKÝ, Jaromír: Divadlo. Antonín Dvořák: Armida. III. Národní politika, 9. 1. 1929, roč. XLVII, č. 9, s. 10. Jt. Velký úspěch české opery. Úplně vyprodané divadlo. Ráno (Praha), 31. 12. 1928. Divadelní list Národního divadla v Brně, 5. 1. 1935, roč. 10, č. 12, s. 259–260. –k. Z brněnské opery. Dvořákova Armida. Lidové noviny, 18. 1. 1935, s. 7. – ik – Dvořákova Armida v olomoucké opeře. Moravský deník 2. 4. 1936. V. S.: Antonín Dvořák: „Armida“ v Českém divadle v Olomouci. Našinec 3. 4. 1936. K premiéře Dvořákovy Armidy. Divadelní list Českého divadla moravskoostravského, roč. XXII, č. 20, s. 278-279. HOFÍREK, K.: Poprvé v ČDMO dne 29. května 1941. Antonín Dvořák: Armida. České slovo v Moravské Ostravě, 4. 6. 1941. TALICH, Václav: Nejdramatičtější dílo Dvořákova genia. Národní divadlo 1941, roč. XIX, č. 4, s. 5. Několik zpráv o novém nastudování a uvedení „Armidy“. Pressa-Film. 26. 11. 1941. fbš: Antonín Dvořák: Armida. Národní politika, Praha, 25. 11. 1941. jb. Dvořákova „Armida“. Nové nastudování v Národním divadle. Národní práce, Praha. 25. 11. 1941. Znovu se vracíme k Dvořákově „Armidě“. Pressa – filmová tisková služba – Praha, 26. 11. 1941. KOVAL, K.: Slavné zadostiučinění Antonínu Dvořákovi. Venkov, Praha, 25. 11. 1941. stál. Dvořákova Armida. Talichovo nastudování v pražském Národním divadle. Lidové noviny, Brno. 25. 11. 1941. -p. Třetí nastudování Dvořákovy „Armidy“. Velké Talichovo představení v Národním. A-ZET, Praha. Jihozápadní vydání. 25. 11. 1941. Es. Dvořákova „Armida“. Lidové listy, Praha, 25. 11. 1941. H. D. Armida. České slovo, Praha, 25. 11. 1941. J. H. Hudební objev posledního Dvořáka. Národní střed, Praha. 25. 11. 1941. ŠŤĚDROŇ, Bohumír: Dvořákova Armida poprvé tiskem. Lidové noviny, roč. 49, č. 558, 1. 11. 1941, s. 7. ŠPELDA, Antonín: Ant. Dvořák: Armida. Český deník, 7. prosince 1943. Dvořákova Armida do světa. Lidová demokracie 9. 4. 1961. ROSELIUS, Ludwig: Dvořáks Schwanengesang erklang in Bremen. Weser-Kurier. Bremer Tageszeitung, úterý 21. 2. 1961. Dvorak’s Armida Reaches Western Europe. London Times, 1. 3. 1961. -lew- Triumphaler Opern-Erfolg in Bremen. Zwischen Elbe uns Wesser, Dienstag 23. 2. 1961.

128

Dvořákova Armida do světa. Lidová demokracie 9. 4. 1961. Opernerfolg mit Kurt Rüsche. Freie Presse, 22. 2. 1961. Broesike-Schoen: Anton Dvoraks letztes Werk. „Armida“: Deutsche Erstaufführung in Bremen. Hamburger Abendblatt. 25. 2. 1961. Piersig, Fritz: Armida Glück und Ende. Deutsche Erstaufführung einer Dvorak-Oper im Theater am Goetheplatz. Bremen Nachrichten 21. 2. 1961. Schön, Gerhard: Dvoraks zehnte Oper. Kölnische Rundschau, 23. 2. 1961. LEMARIOVÁ, Marcela: Dvořákvoa hudba mě provází celým životem. Národní divadlo, duben 1987. KARABEC, Stanislav: K premiéře Dvořákovy Armidy v DFXŠ. Vpřed, Liberec, 19. 11. 1938. vdv: Podruhé s operou. Pochodeň, Hradec Králové. 23. 5. 1969. ROUČEK, Rudolf: Káťa a Armida v Liberci. Divadelní noviny, č. 7, roč. XII, 18. 12. 1968. Armida. Týdeník Československá televize 51, 14. 12. – 20. 12. 1987, 7. 12. 1987. JANÁČKOVÁ, Olga: Konečně Dvořákova Armida. Scéna, Praha. 10. 10. 1991. PÁVEK, Josef: Premiéra s otazníkem. Práce, Praha, 5. 5. 1987. ZUZKIN, E.: Zaujímavá skúsenosť z opery ND – Dvořákova Armida. Ľud, Bratislava. 23. 4. 1987. BOR, Vladimír: Zapomínaná Dvořákova Armida po létech v Národním. Lidová demokracie, Praha, 14. 4. 1987. PEŠKOVÁ, Hana: Armida se vrátila. Večerní Praha, 7. 4. 1987. JANÁČKOVÁ, Olga: Konečně Dvořákova Armida. Scéna, Praha. 10. 10. 1991. NAGEL, Tomáš: Nezvyklá operní premiéra. Mladá fronta dnes, 1. 6. 1994, s. 3. ČECH, Vladimír: Podařilo se vzkřísit Armidu? Svobodné slovo 29. 6. 1994. BÁRTOVÁ, Jindřiška: Opera koncertně – pro i proti. Rovnost 8. 6. 1994. ČECH, Vladimír: Podařilo se vzkřísit Armidu? Svobodné slovo 29. 6. 1994. Dvořákova Armida koncertně. Lidové noviny, 14. června 1994. jf. Armida alespoň koncertně. Brněnský večerník, č. 111, 7. 6. 1994, s. 3. ŠVARCOVÁ, Jitka: Poslední Dvořákovo operní dílo v Rudolfinu. Denní telegraf, Praha, 20. 4. 1995. ZAPLETAL, Petar: Dvě hudební události v Rudolfinu. Svobodné slovo, Praha, 25. 4. 1995. JEMELKA, Martin: Armida (pohled z Ostravy). Harmonie, 6/2012, s. 38-39.

129

10. Přílohy 10. 1. Dokumenty 10.1.1 Rozhovor s Antonínem Dvořákem, 1904 Die Reichswehr, č. 3612, s. 7, Vídeň 1904328 U Mistra Dvorzaka Jak jste se, Mistře, dostal k libretu „Armidy“? To byla náhoda. Šel jsem do divadla, dával se tehdy „Soud lásky“ od Vrchlického, potkal jsem Vrchlického a postěžoval si mu, že nemohu sehnat vhodné libreto. Od „Rusalky“ už uplynuly dva roky a já měl chuť napsat zase novou operu, ale s libretem byla velká potíž. „Mám libreto,“ řekl mi tehdy Vrchlický. „Jaké?“ „To, co jsem vám nabízel už před čtrnácti lety – Armidu.“ Vzpomněl jsem si, že když mi tehdy Vrchlický libreto nabízel poprvé, váhal jsem námět použít, protože „Armidu“ zkomponoval již Gluck. Později jsem na „Armidu“ úplně zapomněl. Přišel za mnou Zeyer a přinesl mi libreto k „Šárce“, ale ani to jsem nepřijal. Při onom setkání v divadle mi Vrchlický mimo to řekl, že má ještě dva hotové texty, a to „Jessiku“ pro J. B. Foerstra a „Krále a ptáčníka“ pro O. Nedbala. Protože jsem nechtěl psát nic jiného než operu, „Armidu“ jsem přijal. Původně byla napsána pro Fibicha a myslím, že libreto měli v ruce i Bendl a Kovařovic, soudě pole poznámek v textu. Jak to, že jste se po čtrnácti letech pro libreto rozhodl? Ta látka se mi líbila. Dva měsíce jsem text pročítal znovu a znovu; podněcovala mne okolnost, že Armida byla zhudebněna již dvaačtyřicetkrát. Z našich skladatelů toto téma použili myslím už Mysliveček a Benda. Dokonce Rossini a Puccini z něho udělali operu. Hanslick píše, že 100 let po Lullyho „Armidě“ posloužil tentýž Quinaultsův text i Gluckovi. Sáhl jsem tedy po zpracování od Vrchlického; ten navíc uvádí na scénu novou postavu, kouzelníka Ismena. Jak dlouho jste, Mistře, na partituře pracoval? Přes rok. Se skicami jsem započal v dubnu nebo v květnu a 29. června loňského roku jsem na Vysoké operu dokončil. Byl byste, Mistře, tak laskav a řekl nám něco o hudbě „Armidy“? O to se už postará kritika. Ale o Vašich budoucích uměleckých záměrech bych se jistě mohl něco dovědět? To vám rád řeknu. V posledních pěti letech jsem nepsal nic jiného než opery. Chtěl bych se, pokud mi dá ještě Pán Bůh zdraví, ze všech sil věnovat operní tvorbě. Ne snad z ješitné touhy po slávě, nýbrž proto, že operu považuji i pro národ za útvar nejvhodnější. Tuto hudbu poslouchají široké vrstvy, a to velmi často, zatímco zkomponuji-li symfonii, musel bych možná dlouho čekat, než bude u nás 328

DÖGE, Klaus: Antonín Dvořák. Život, dílo, dokumenty. Vyšehrad Praha 2013, s. 251-253.

130

provedena. Od Simrocka jsem dostal objednávky na komorní díla, ale všechny je odmítám. Moji nakladatelé vědí, že teď už pro ně nic nenapíši. – Stále se mne ptají, proč nekomponuji to či ono; k těmto žánrům už nemám chuti. Považují mne za symfonika, třebaže jsem již před mnoha lety prokázal převážný sklon k tvorbě dramatické. Po „Armidě“ od Vás tedy můžeme očekávati další operu? Ano. Mám již tři texty, dvě české věci a jeden turecko-bulharský námět; nevím ještě, pro kterou látku se rozhodnu. Řekl byste mi o libretech něco bližšího? Autoři si zatím nepřejí být prozrazeni. Ale mohu vám říci alespoň to, že jeden námět pochází se staré české pověsti, druhý z českých dějin, zatímco děj třetího libreta se odehrává v Bulharsku na konci 16. století. S prací chci počkat do jara. S většími díly začínám pokaždé na jaře; nový život v probouzející se přírodě mne inspiruje. Za ty čtyři měsíce, které trávím na Vysoké, pak dokáži udělat velký kus práce. V zimě se vždy věnuji drobným korekturám. Všechny ostatní žádosti teď odmítám. Na letošní sezónu jsem dostal skvělou nabídku z Berlína. V březnu jsem měl s Berlínskými filharmoniky podniknout velké turné po Rakousku, Německu, Francii a Itálii a za tyto čtyři týdny mi bylo nabídnuto 15.000 marek plus veškeré výdaje. Z Londýna mne zvali, abych dirigoval populární koncerty, jeden z nich ze svých vlastních skladeb, a měl jsem též vystoupit jako klavírista. Zejména to poslední jsem si rozmýšlel, neboť se nepovažuji za tak zdatného pianistu, abych se mohl odvážit veřejného vystoupení v Londýně. Dále jsem měl řídit koncerty v Lemberku a ve Varšavě, ale všechny nabídky jsem odmítl, protože jsem se nechtěl vázat. Dříve jsem beztak musel stále pracovat na povel. 10.1.2 Vzpomínka Bohumila Benoniho Bohumil Benoni: Moje vzpomínky a dojmy I. B. Kočí Praha, 1917, s. 304–310. […] Prožil jsem konečně s sebou osud nešťastné jeho Armidy. […] „Armida“ jest Dvořákova tragedie. Dvořák byl příliš naivní a nábožný křesťan, nežli aby byl pochopil, že čaroděj Ismén to byl, jenž měl pravé náboženství života a nikoliv křižáčtí rytíři, kteří bojovali za politiku Říma a nikoliv k rozkazu svého srdce. Kdyby jen to byl pochopil, nebyl by se býval chytil na nešťastné toto libretto, Vrchlickým s velikou lehkomyslností na papír vržené. Chytrý Kovařovic prohlédl prázdnotu a falešný pathos i nemohoucnost libreta Armidy a přestal komponovati operu již začatou. Málo kritický Dvořák, jemuž i tu opět imponovalo jméno spisovatele se na nešťastné libretto chytil. Nutno se zamysliti nad tak mnohým místem této knížečky, kde zpracována tak ledabyle z Tassovy básně: Gerusaleme liberata, vytržená episoda o Armidě, Rolandu a Isménovi. A jest to nejlepší vysvědčení pro ohromnou musikálnost Dvořákovu, že pro různé ty shluky slov, nijaký skoro smysl neskrývající, našel Dvořák hudební myšlenky a to místy i překrásné. (2. jednání hlavně). Uvádím zde jedno místo jen za příklad, je-li možno cosi podobného logicky zhudebniti. Jsou to slova v triu, která zpívá Ismen. Trio zpívá tu Armida a Rinaldo s Ismenem. Tento sklamán ve svých citech k Armidě, již nachází v náručí Rinaldově zpívá:

131

Já ohřál sobě zmiji na ňadrech procitla, teď krví mou se spíjí a v tělo zachytla se ostrým zubem litá, a moje ňadra rve že bolest hrudí zmítá, že pláču do krve však zvednu na ni hněvně msty jedovatý srp, chřtán ji zmačknu pevně a řeknu v smíchu trp trp, trp, trp.5) Dvořák musil býti na zkouškách jevištních „Armidou“ strašně zklamán. Snad zde teprve poznal, do jaké pasti se chytil. Jeho duševní stav na těchto zkouškách jsem mu nijak nezáviděl, když od partitury utekl Kovařovic, nevěda sobě rady a ponechal dílo v rukou dirigentského začátečníka tehdy kapelníka Picky. Kovařovicovu jednání jsem se pranic nedivil, divil jsem se spíše, že operu ku provozování přijal. Kdybych býval tehdy mohl, bával bych rovněž utekl od svého Ismena. V takových, předem ztracených bitvách pomáhá výkonnému umělci jedině šibeniční humor, stejně jako v trudných okamžicích života. To vše Dvořák cítil. Sedl zcela zdráv k prvé klavírní zkoušce, ale sílu k přečkání této porážky již nenašel. Proto jej Armida sklála v hrob. Koncem dubna 1904 jest premiéra Armidy. Leč Dvořák již leží v den ten na smrtelném lůžku a prvním květnem lučí se jeho genius hudební se světem.“

10.1.3 Vzpomínky Otakara Dvořáka Otakar Dvořák: Můj otec, s. 82-90 Po úspěchu Čerta a Káči a především Rusalky chtěl tatínek začít psát novou operu, ale nemohl najít vhodné libreto. Tentokrát jich měl k dispozici dost a spoustu námětů pročetl, ale stále nemohl najít látku, která by podněcovala jeho tvůrčí fantazii. Teprve začátkem roku 1902 se začal váženěji zabývat předlohou chrudimského advokáta Karla Pippicha, kterou zadal do soutěže Národního divadla pod názvem Vlasty skon. Tatínka vábil ke zhudebnění obsah českých mýtů, zejména k příběhu Ctirada a Šárky se několikrát vracel, ale ani tentokrát mu nebylo souzeno látku zhudebnit. Měl jsem na tom tak S. 83 - trochu vinu já sám. Chodil jsem tehdy do druhého ročníku Obchodní akademie v Resslově ulici a mým profesorem češtiny byl Otakar Ostrčil. Jednou si mě nechal zavolat a požádal mě, abych tatínkovi vyřídil jeho uctivou prosbu, zda by neupustil od zhudebnění Pippichova libreta, protože on sám již dokončuje druhé jednání a v konkurenci tatínkovy hudby by byla celá jeho práce marná. Hned druhý den jsem tlumočil profesoru Ostrčilovi kladnou odpověď, ale tatínek byl zase bez libreta. Z nesnází mu pomohl teprve přítel Jaroslav Vrchlický a nabídl mu k prostudování svoji Armidu. Tatínka nijak neodradila ani spletitost děje z dob prvních křižáckých výprav, ani rozsah námětu, který musel být rozdělen do čtyř jednání, nijak se neznepokojoval ani skutečností, že tato epizoda z Tassova renesančního eposu Osvobozený Jeruzalém byla do té doby již mnohokrát literárně i hudebně zpracována (operu Armida napsal mj. i C. W. Gluck). Pustil se do vyčerpávající práce na svém nejrozsáhlejším díle, která travala od března 1902 až do srpna 1903. Po zpracování prvních námětů se stále častěji scházel s Jaroslavem Vrchlickým, aby s ním prodebatoval některé detaily. 132

Nejčastěji se oba umělci sešli na nábřeží a probírali Armidu při společné procházce. Někdy mě tatínek brával s sebou, a tak si dobře vzpomínám, s jakou důkladností řešili každou podrobnost. I na Vysoké v roce 1902 pracoval tatínek na svojí nové opeře téměř nepřetržitě. Často se rozjel i za Vrchlickým do Prahy kvůli potřebným změnám a Vrchlický trpělivě posílal na Vysokou zpracované úpravy. Tatínek cítil, že opera o čtyřech dějstvích je příliš náročná na pozornost posluchačů a žádal mimo jiné Vrchlického, zda by ji nebylo možno o jeden akt zkrátit, ale vzhledem k rozsahu dějových zápletek mu v tomto bodě Vrchlický namohl vyhovět. V srpnu 1903 na Vysoké dopsal tatínek partituru. Byl se svojí prací velmi spokojen a vzpomínám si, jak se jednou při obědě pochlubil, že do Armidy dal tolik hudby a tak dobře vystihl atmosféru Orientu, že budou všichni koukat. Zkrátka: tatínek Armidu považoval za jeden z vrcholů vlastní tvorby a od jejího provedení si hodně sliboval – tím bolestnější byly pro něho intriky a nesnáze, které v podstatě nepřetržitě provázely celou cestu k premiéře. Armida nebyla ještě celá v partituře a již se tatínek zabýval libretem novým. Tentokrát se chystal zhudebnit námět inženýra Rudolfa Stárka pod názvem Horymír, zpracovávající známý příběh z dob vlády bájného knížete Křesomysla. Na rozdíl od Armidy se opět vrátil do důvěrně známého prostředí: k březohorským důlním věžím mohl z Vysoké dojít za hodinku pěšky, do Horymírových Neumětel to nebylo ani dvacet kilometrů a bájný Vyšehrad viděl v Praze skoro denně, když chodil k Železničnímu mostu na Výtoň pozorovat mašinky. Měl již poznamenáno téma Horymíra, „Šemíka, když jede“ a několik dalších postav i sborů. Tatínek si látku natolik oblíbil, že se stalo něco naprosto nebývalého: často se o ní rozpovídal nejen doma, ale i v hospodě u Fenclů. Vyprávěl přítomným hostům, že v jeho nové opeře budou vystupovat horníci zrovna tak oblečení jako oni, když fárají pod zem, že na jevišti bude šachta se vším příslušenstvím a nářadím, které užívají ke své práci. Slíbil, že zajistí, aby na premiéře v Národním divadle bylo plno havířů z příbramských dolů. Líčení, že „na jevišti bude šachta se vším všudy“ se setkalo tak trochu s nedůvěrou přítomných, zda je něco takového na divadle vůbec možné, ale tatínek odpověděl: „To bude starost někoho jiného, ne moje, ale když v opeře Čert a Káča mohlo být peklo se vším, co k němu patří, a v Rusalce jezero i s chýší Ježibaby, nevím, proč by tam nemohla být šachta.“ (…) Po návratu do Prahy zadal tatínek Armidu k nastudování do Národního divadla, ale zasáhly ho hned tři těžké osudové rány: zemřel jeho přítel a rádce Antonín Rus, vzápětí jsme oplakávali babičku Klotyldu Čermákovou a do třetice všeho zlého navždy odešel i dirigent Adolf Čech. Tatínek tyto ztráty těžce nesl a navíc se hromadily stále větší a větší potíže při studování Armidy. Tatínek ztratil svoji duševní rovnováhu, žil v neustálém stresu a jeho stav se začal zhoršovat i po zdravotní stránce. Arterioskleróza (sám ji mám v dolních končetinách již několik let) je nemoc, kterou nemocný nepozoruje, pokud žije v duševním klidu, ale čím víc je tento klid trvale narušen, tím naléhavěji se hlásí se svými bolestivými příznaky. Myslím, že nejsem daleko od pravdy projevím-li domněnku, že tatínkův zdravotní stav byl ovlivněn trojím úmrtím blízkých lidí a spoustou nepříjemností kolem nastudování nové opery, na které si tolik zakládal, a že tyto události uspíšily to tragické poledne v neděli 1. května 1904. První, kdo tatínka nemile překvapil, byl šéf opery Národního divadla Karel Kovařovic. Ujal se sice nastudování opery, ale od prvního okamžiku jako by k ní choval jakousi skrytou averzi. Přitom se zdálo, že všechno se vyvíjí velmi zdárně: klavírní zkoušky s vybranými sólisty probíhaly k tatínkově 133

plné spokojenosti, byl přesvědčen, že jeho Armida dosáhne mimořádného úspěchu, považoval ji za své vrcholné operní dílo. Nikomu nechci vnucovat svůj názor, ale pokusím se zde objasnit možný důvod dirigentova odmítavého postoje. Již v roce 1888 přinesly Národní listy zprávu, že Karel Kovařovic pracuje na nové opeře Armida na text Jaroslava Vrchlického a že má již dokončena první dvě jednání. V hudebním časopise Dalibor vyšla po pěti letech zpráva, že Národní divadlo chystá mezi jinými novinkami i operu Armida od Karla Kovařovice. O dva roky později (v roce 1895) tentýž list sděluje, že Kovařovicova Armida je hotova s výjimkou instrumentace posledního aktu. Skutečnost, že opera nakonec nebyla nikdy provedena, znemožňuje důkaz, že Kovařovic dílo skutečně napsal, považuji však za nemyslitelné, aby všechny zmínky od roku 1888 až do roku 1895, tedy plných sedm let, ponechával autor bez povšimnutí a žádnou z nich neoznačil za nepravdivou. Věnoval-li skutečně Karel Kovařovic tomuto dílu sedmileté, i když marné úsilí, měl jistě vlastní představy o jeho realizaci, které se ukázaly v neslučitelném rozporu s náhledem tatínkovým, nebo zde hrála roli prostá lidská závist… Je zvláštní, že po smrti mého tatínka dokázal nastudovat Kovařovic opery Dimitrij, Šelma sedlák, Král a uhlíř i Jakobín tak skvěle, jak se to nepodařilo nikomu jiného, Rusalka a Čert a Káča naši první scénu téměř neopouštěly, ale Armida se po vyčerpání předplatných večerů už neobjevovala téměř vůbec. Faktem zůstává, že po několika zkouškách odešel Kovařovic za „zdravotní dovolenou“. Nastudování opery se ujal František Picka, který se zřejmě nedokázal dokonale orientovat ve složité a rozsáhlé partituře. Tatínek pilně chodil na zkoušky do divadla a sedl si vždy do první řady, aby byl ve stálém styku s dirigentem. Často vstal, poklepal Pickovi na rameno a požádal ho, aby se vrátil k určitému místu a provedl ho podle jeho představ. Tím ovšem dirigent ztrácel poslední zbytky autority a jednou mu povolily nervy natolik, že s nevybíravými slovy od pultu odešel. To bylo ovšem moc i na tatínka: přehnul se přes opěradlo první řady, sebral z pultu partituru a odešel také, což mělo za následek přerušení zkoušek. Ředitel Šubrt však naléhal na další studium opery a teď teprve vyšlo najevo, že tatínek partituru odnesl. Poslal mu tedy dopis, ve kterém ho prosil, aby partituru do divadla vrátil a zmínil se dokonce o skutečnosti, že provozovací smlouva byla již uzavřena a odebrání partitury by bylo nuceno vedení divadla považovat za porušení smlouvy a mohl by z toho vyplývat i soudní spor. Před slovy „soud“ nebo „spor“ měl tatínek vždycky téměř posvátnou hrůzu, a tak partituru do divadla vrátil. Zkoušky pokračovaly až od února 1904. Všechno zůstalo při starém. Vedení orchestru se opět ujal Picka, ale atmosféra byla napjatá a pro tatínka vyčerpávající. Na druhou stranu chápal svízelné Pickovo postavení a i jeho se nemile dotkla štvavá kampaň v Daliboru, že „věru nemohla správa Národního divadla projeviti hlubší neúctu našemu největšímu mistru než tu, která se stala novým nařízením o tom, že další studium i řízení opery vůbec svěřeno bylo Františku Pickovi.“ Dále se Dalibor několikrát nevybíravě zmínil o činnosti Karla Kovařovice v Národním divadle, takže prostředí zkoušek deprimovalo tatínka jak lidsky, tak umělecky, nicméně je pravda, že se Kovařovic vrátil ze „zdravotní dovolené“, ale svůj postoj k Armidě nezměnil. Premiéra byla stanovena na 3. března 1904. V den generální zkoušky k dovršení všeho skutečně dlouhodobě onemocněl představitel Rinalda Bohumil Pták. Generální zkoušky se zúčastnil i Leoš Janáček, který prohlásil, že „ještě nikdy neviděl Dvořáka tak podrážděného, jako při generálce Armidy. A nebylo divu: taktovka nevládla tělesu, pan Pták pro churavost nedošel, kostýmy účinkující svlékali, zkouška nedokončena…“

134

Role Rinalda byla přidělena Richardu Figarovi a premiéra přeložena na 25. březen. Ani nová generálka nedopadla o mnoho lépe a tatínek byl před premiérou plný obav. Přesto mělo představení po pěvecké stránce velmi dobrou úroveň. Přičinila se o to zejména skvělá Růžena Maturová v roli Armidy a Bohumil Bernoni [!] v roli Ismena. Obecenstvo bylo uchváceno tatínkovou hudbou a hned po prvním aktu projevilo obrovské nadšení, které se stále stupňovalo. Na této skutečnosti se nedá nic změnit ani po tolikaletém odstupu. Závěrečných ovací se však tatínek nemohl zúčastnit, protože pro bolestivý záchvat ledvinové koliky musel odejít z divadla uprostřed představení. Začínala nejbolestnější etapa jeho života. O mnoho let později skutečně a velmi vážně onemocněl Karel Kovařovic a byl v kritickém stavu převezen do podolského sanatoria. Když poznal, že dny jeho života jsou sečteny, vzkázal mojí mamince, že ji snažně prosí o návštěvu. Maminka této prosbě vyhověla, i když netušila, proč si s ní nemocný tak naléhavě přeje mluvit. Když se vrátila, vyprávěla nám, že jí Kovařovic prosil, aby mu odpustila provinění, kterých se na tatínkovi a jeho Armidě dopustil. Celý zbytek života cítil tíživě tuto vinu a toužil po smíru ve svých posledních dnech… Díky svojí tiché a rozvážné povaze se tatínek s Kovařovicovým postojem k Armidě pozvolna smiřoval, ale přihlásila se nemoc. Nikdo z nás nikdy neviděl tatínka stonat. Nejprve šlo o zánět močového měchýře, a profesor Hnátek, který bydlel přímo naproti nám v Žitné ulici, mu musel třikrát denně uměle odebírat moč. Později tyto potíže ustoupily a koncem dubna se zdálo, že nemoc je definitivně na ústupu. V té době tatínek sice nevycházel z domu, ale také nezůstával na lůžku. Dne 30. dubna zatoužil na chvilku vyjít ven, vydal se tedy v mém doprovodu na kratinkou procházku na slunečnou stranu Žitné ulice. Cítil se znamenitě osvěžen a také noc ze soboty na neděli 1. května proběhla bez jakýchkoliv komplikací. Pak však přišla neděli 1. května 1904. 10.1.4 Otakar Dvořák – vzpomínky z Národních listů, 1929 Otakar Dvořák: Z mých vzpomínek na otce. In: Národní listy – příloha, 1. 5. 1929, č. 120, s. 1–2. (…) Při studiu „Armidy“ hned na počátku ukázaly se velké překážky v chorobě Kovařovicově, a když studiem pověřen byl tehdy správou divadla Picka, uložil si otec tím pilněji chodit do zkoušek, ježto předem věděl, že Picka nebude s o tento úkol. Při častém vměšování se otcově do studia, vybuchl tehdy Picka tou měrou, že otec vzal mu s pultu partituru a divadlu ohlásil, že operu provésti nedá. Nemohu se zbavit dojmu do dnešního dne, že byl tu jakýsi tajný komplot proti otci, který měl způsobit umělecké pohřbení Armidy. Smlouva provozovací byla na neštěstí podepsána a tak musil otec partituru opět divadlu vydati a ve studiu pokračováno bez otce – tehdy snad prvně a posledně v životě opravdu rozhněvaného. Byl-li tu tehdy nějaký komplot protidvořákovský, který sledoval určité zastřené cíle, pak opravdu dílo podařilo se dokonale… Armida po šesterém provedení zmizela s repertoiru a její partitura zaprášena ležela v archivu divadelním až do nového vpravdě skvělého vzkříšení jejího, jež vyžádalo si celého čtvrtstoletí. Skutečný hněv otcův vytrval i přes premiéru Armidy, jejíž úspěch byl obrovský, otec volán hledištěm, ale nebyl tu vůbec.“ (…)

135

10.1.5 Otakar Dvořák – vzpomínky z Venkova, 1928 Dvořák, Otakar: Několik vzpomínek na vznik a premiéru Dvořákovy „Armidy“. (K novému provedení na Národním divadle.). In: Venkov, 30. 12. 1928, roč. XXIII, č. 309, s. 7. „Po dokončení ,Rusalky‘ zabýval se otec záměrem napsati operu na libreto ,Vlasty skon’, které mu donesl autor jeho, chrudimský advokát a poslanec dr. Karel Pippich, neupozorniv ho, že totéž libreto má již v rukou i mladý tehdy žák Fibichův, dnešní operní chef Nár. divadla p. Otakar Ostrčil. Otec napsal si již pro novou operu řadu náčrtů a dr. Pippicha požádal, aby provedl ještě v libretě některé změny. Je přirozeno, že úmysl Dvořákův nezůstal utajen p. Ostrčilovi, který pak otce navštívil s přáním, aby od komposice ,Vlasty skonu‘ upustil. Měl pro to vážný důvod i v tom, že sám již na opeře drahný čas pracuje a jedno jednání má již hotovo. Otec přání p. Ostrčilovu velmi ochotně vyhověl, třebaže věděl, jaký že to bude zase zápas, něž vyhledá a rozhodne se pro libreto nové. Nebýti tedy toho, že ,Vlasty skon‘ komponoval také p. Ostrčil, nebyla by snad ,Armida‘ ani vznikla Práci na ,Armidě‘ Dvořák před veřejností úzkostlivě tajil. I dobrému svému příteli Emanuelovi Chválovi, nestoru českých hudebních kritiků, na dotaz, o čem že pracuje, odpověděl vždy jen s úsměvem: ,Jen počkejte, až to bude hotové, uvidíte i uslyšíte.‘ A skutečně o existenci ,Armidy‘ nedověděl se nikdo až do zprávy, že Nár. divadlo přijalo novou Dvořákovu operu k provozování. Ale i pak odpíral otec četným přáním, i Chválovu, aby něco z partitury nového díla prozradil. Jen v kruhu rodinném říkával: ,Ti budou koukat na novou operu‘, a často poznamenal, že je to jeho nejlepší a nejdokonalejší práce. Zakládal si na ,Armidě‘ neobyčejně. Provedení ,Armidy‘ narazilo však v Nár. divadle na vážné překážky. Tehdejší operní chef Karel Kovařovic se roznemohl a řízení opery svěřil kapelníku Frant. Pickovi. Dvořák sice proti tomu protestoval, ale když Kovařovic vyžádal si pro nemoc delší dovolenou, musil se podrobiti, nemělo-li provedení novinky býti na dlouho odkládáno. Byl si však vědom, jak je nutno, aby pilně chodil dozírat ke studiu své opery, a co chvíli je přerušoval, aby řekl, jak si to či ono místo představuje. Dvořákovo zasahování do studia bylo tak časté, že Picka dal se jednou strhnouti k břitké poznámce a tu otec rozčilen sebral partituru a odnesl si ji domů. Do věci muselo se vložiti ředitelství, které požádalo otce přípisem, aby partituru vrátil, a rozvaděné umělce zase smířilo. Když však za nedlouho došlo opět k novému střetnutí, prohlásil otec kategoricky, že Nár. divadlo jej na provedení opery již neuvidí. A slovo dodržel. Premiroví enthusiasté nadšeně si reklamovali Dvořáka na scénu, ale on se neukázal, neboť v divadle nebyl. Tehdy netušil, že smrt, jež dostavila se právě o měsíc později, ulehčí mu dodržeti tento slib nadobro: do Nár. divadla již nevkročil a ,Armidy‘ nikdy neuslyšel! *

*

*

Pozn. red.: Zajímavá vzpomínka p. Ot. Dvořáka na mistrův záměr s komposicí ,Vlasty skonu‘ je správná a dosvědčuje ji i sám operní chef p. Ostrčil, jenž vděčně vzpomíná Dvořákova kavalírství, jak ochotně jeho přání vyhověl. I to souhlasí, že Ostrčil dokončil I. akt ,Vlasty skonu‘ koncem července 1902, tedy nedlouho potom, co Dvořák začal s ,Armidou‘. Jedno mohlo by snad zklamati: že Dvořákovy náčrty k ,Vlasty skonu‘ jsou již z doby před ,Rusalkou‘. Ale to také nevylučuje, že Dvořák i po ,Rusalce‘ znovu se zabýval úmyslem zhudebniti libreto Pippichovo. O. Š.

136

K premiéře Dvořákovy ,Armidy‘ na Národ. divadle v Praze. Hudební Matice vydala 8 výňatků nejkrásnějších arií a dvojzpěvů, popř. i scén z Dvořákovy opery ,Armida‘. V každém výňatku jest otištěn scénář děje opery a obsah děje. Výňatky se velmi dobře hodí k provedení na akademiích a pod. příležitostech. 10.1.6 Vzpomínky Josefa Michla Michl, Josef: Vzpomínky na Antonína Dvořáka. In: Hudební revue X/1917, sešit 7-8, s. 299-302. „Mistr byl zamyšlen a chvílemi pobrukoval - pianissimo až mezzoforte. Po chvíli se náhle obrátil a pravil: «Tak ,řinou se‘ jsem už zkomponoval. Udělal jsem to, jak jste myslel a je to dobře. Instrumentuju první akt, komponuju druhý a taky už vím, jak bude znít konec posledního jednání». To řka, opět se odvrátil, pokračoval v cestě a opětné pobrukování svědčilo, že zase hudebně přemýšlí. Začal jsem přemýšleti o mistrových slovech, jímž jsem neporozuměl. A vzpomněl jsem si na záhadnou episodu, která se před několika týdny odehrála ve škole: Mistr mne totiž zavolal k tabuli a otázal se mne, jak bych skomponoval verš, který má „takovéhle rýmy“, a načrtal na tabuli tento obrazec: _____________ řinou se___________ e, _____________ plynou _____________e. Podíval jsem se na obrazec, pak na Dvořáka a vida, že nežertuje, přiznal jsem se, že tomu nerozumím – načež on, drže mne jednou rukou za rameno a druhou jezdě po tabuli, vysvětloval: „Tak to «řinou» se rýmuje s «plynou», ale k tomu «řinou» patří «se». A protože slova «řinou» a «se» patří k sobě, nesmí býti mezi nimi žádná pausa! To by byla chyba proti deklamaci! K tomu «plynou» ale nepatří žádné «se» a musí být za ním pausa. Jak byste to tedy udělal, aby v tom nebyla deklamační chyba a aby to přece šlo do taktu: Nesmíte ale zapomenout, že slova «řinou» a «plynou» se rýmují! – Z těchtoslov jsem pochopil, že jde o t. zv. verš nedoměrný, v němž scházející slabika «se» tvoří předtaktí, či t. zv. zdvih k verši druhému – ale nade vším ostatním se mi točila hlava, tím spíše, že neznaje obsahu a rhytmu všech veršů, nemohl jsem vůbec vědět, jak a v jakém taktu bych je měl zhudebnit. Vida však, že mistr mi popřává času k úvaze, trpělivě vyčkávaje, co řeknu, hleděl jsem se z nepříjemné situace nějak vymotati a konečně jsem řekl, že při komponování veršů není třeba dávati rýmům více důrazu, než ve skutečnosti mají; stačí, řídíme-li se pouze vnitřním obsahem textu, šetříce při tom, pokud možno, přirozeného thytmu slova a zachovávajíce slovní a větrný přízvuk. «Některé verše je ovšem těžko komponovati», dodal jsem - «A jak těžko!» přisvědčil mistr. „Takový verš mi udělal Vrchlický v «Armidě» a já nemohu s místa! Nějak to ale přece jít musí! No, uvidíme! Sedněte si!“ – – To bylo vše, co se odehrálo a nač jsem si mohl vzpomenouti. – A nyní, kráčeje za mistrem a přemýšleje o jeho slovech, věděl jsem pouze to, že jsem vlastně tehdy ve škole na nic určitého nemyslel, tím méně pak mohl jsem se naditi, že bych měl nějakou zásluhu na díle, které Dvořák tvořil. Měl jsem tisíc chutí požádati mistra za vysvětlení, ale neučinil jsem toho, nechtěje rušiti jej v jeho dumách. Tak jsme došli silnice, po níž vraceli jsme se zpátky k městu. Prošli jsme železničním viaduktem a ocitli se v předměstském ruchu. Mistr byl stále zadumán a nemluvil. Přišli jsme opět na rozcestí pod Nuselskými schody. Zde se mistr zastavil a pravil: «Tak teď jděte domů a něco dělejte. Já musím ještě někam jít: tady dole je zahradník a má pěkné holuby. Půjdu ho navštívit. S bohem!» Nežli jsem mohl na rozloučenou slušně pozdraviti, byl již na druhém chodníku, kráčeje rychle po mírném svahu protější ulice. Díval jsem se za ním až zmizel za rohem. Šel jsem domů s předsevzetím, že budu instrumentovat, ale mnohem raději bych byl šel s mistrem dívati se na holuby… Absolvovav konzervatoř r. 1902 odejel jsem z domoviny nastoupit místo v Gorici. R. 1904, asi dva měsíce po Dvořákově smrti, přijel jsem do Čech na prázdniny a krátkého pobytu v Praze využil jsem k návštěvě Národního

137

divadla, tím spíše, ježto plakáty oznamovaly Dvořákovu «Armidu». Opatřil jsem si libreto a nemalé bylo moje překvapení, když jsem přečetl hned prvý verš opery Jak z dervišových prstů řinou se vonná zrnka růžence, tak v klidu naši dnové plynou a splétají se do věnce. Nebylo pochyby, že je to týž verš, jehož zhudebnění dle vlastního přiznání stálo mistra mnoho přemítání. Toho večera poslouchal jsem v divadle s pozorností napiatou a když ženský sbor zmíněný verš přezpíval, nevěděl jsem, mám-li se usmívat či žasnout nad nenucenosti, hravostí a prostotou, s jakou Dvořák problém rozřešil: po nějakých obtížích ani slechu. Příslušné místo zní (s vypuštěním orchestrového partu) takto:

Co asi působilo mistru potíže, a proč si «nemohl s místa?» Dvořák, jenž takřka ve všech druzích skladby vytvořil díla cenná a pozoruhodná, byl převážně hudebníkem absolutním, mistrem formy a rozhodným přívržencem zdravé, přírodními zákony diktované hudební logiky. Miloval souměrnost a jeho srdci a cítění uměleckému vždy byla bližší ladná, byť i prostá krása, než neladná, neurovnaná duchaplnost. A tady měl před sebou začáteční verš «Armidy», verš v rhymu přímo mathematicky pravidelný, mimo to každý verš začíná zdvihem a končí rozlukou. To vše zajisté Dvořák vycítil a postřehl, a všechny tyto znaky chtěl zachovati i ve zhudebnění, což by byl i bez velikých potíží zajisté dokázal, nebýti kamene úrazu, jímž byla «nedoměrnost», která v hudebním zpracování hrozila porušením buď souměrnosti nebo deklamace. Kdyby se byl Dvořák řídil pouze hudební logikou a zevními znaky verše, nedbaje deklamace, zajisté by byl onen verš zhudebnil asi takto:

Tím však sloveso «řinou se» bylo by roztrženo rozlukovou pausou, což bylo by deklamační chybou a toho Dvořák nechtěl; chtěje však zároveň zachovati i rým, ocitl se na mrtvém bodě a zajisté, že promyslil a vyzkoušel řadu způsobů a taktů, nežli uznal za hodno zeptati se, kterak bych si v tomto případě počínal. Mohla tu ovšem jen nepřímo působiti moje odpověď, že není třeba dávati rýmům více důrazu, nežli ve skutečnosti mají.

138

Podíváme-li se na verš, jak asi pravděpodobně porvotně byl hudebně myšlen a porovnáme-li se zněním Dvořákovy partitury, vidíme, že v partituře rým «řinou» takřka zmizel, jsa vsunut na dobu lehkou a splynuv se slabikou «se» v jedinou neakcentovanou triolku. Následkem této změny předcházející slova musila býti posunuta ku předu, takže celý verš nenastoupil původním zdvihem, nýbrž nastoupil o celou čtvrť později, až po dopadnutí první těžké doby. Změnu tak radikální Dvořák zajisté nebyl by provedl, kdyby nebyl dbal správné deklamace. Ale že ji dbal, poznáme i, všimneme-li si, jak je v partituře deklamováno slůvko «vonná». Celý případ svědčí, že Dvořák v pozdějším svém tvoření věnoval deklamaci pozornost až úzkostlivou, a dokazuje, že požadavkům jejím hleděl dostáti s poctivostí a svědomitostí, zabíhající až v muzikální sebezapírání.“

10.1.7 Edice libreta I. dějství

[1. verze libreta]

[2. verze libreta]

Scéna: Síň v královském paláci v Damašku. Vzadu veranda do velké zahrady, kde viděti byl stinná loubí a vodomety. Z palmového háje vypíná se věž minaretu.

Scéna: Zahrady královského paláce v Damašku. Na levo průčelí paláce, dále stinná loubí, vodomety. Z palmového háje v pozadí vypíná se střecha chrámu a věž minaretu.

1. scéna. Dvořané a družina krále Hydraota v různých skupinách zpěvem a hrami se baví.

1. scéna. Dvořané a družina krále Hydraota v různých skupinách. Ženy se baví zpěvem a vitím věnců a guirland, muži hrou v šachy, nebo v pozadí na zkoušku šermují a dívky tančí.

1. výstup

ŽENSKÝ SBOR: Odalisky329 Jak z dervišových330 prstů řinou se vonná zrnka růžence, tak v klidu naši dnové plynou a splítají se do věnce. Slyš, ptáče volá v klenbu stinnou k hrám lásky šťastné milence. 329

Odalisky – tur. Odalık, byla otrokyně v sultánově paláci v Osmanské říši, která sloužila sultánovým ženám. Později se mohla ve svém postavení stát jednou ze sultánových žen. Řada odalisek pracovala v harému; Toto označení se nachází pouze ve 2. verzi libreta, nikoliv ve finální tištěné verzi. 330 Derviš či dervíš je arabský termín označující stoupence islámské alternativní religiozity. Dervišem je často míněn člen súfijského mystického řádu (taríka). Dervišové žijí v extrémní chudobě a většinou mystickou cestou se snaží přiblížit se Bohu. Používají při tom zvláštní techniky, např. příslušníci řádu mauláwíja mají zvláštní zikr zahrnující tančení v kruzích.

139

MUEZZIN: (na věži) K čtyřem úhlům světa zní má píseň stálá k slunci a zpět slétá: "veliký je Alláh!" MUŽSKÝ SBOR: Jdou kupci dlouhou pouště plání, kde šakal hryže sprahlou kost, jim lupič hrozí ostrou zbraní a slunce žár a živlů zlost, však nesou pro šíj našich paní šperk, zlata, perel vzácný skvost. MUEZZIN: Hvězdy pojí úže láska boží stálá, svět je velká růže, na niž dýchá Alláh! ŽENSKÝ SBOR: Kde oázy stín vlídný láká, tam odpočine poutník rád, naslouchá sladké písni ptáka a cítí zdroje šumný chlad a zadívá se na oblaka, jež vidí v dál se větrem hnát. MUEZZIN: Z tmy se rodí jitro, proměna to stálá, zvonem buď tvé nitro, který volá Alláh! MUŽSKÝ SBOR: Co z dálky přines´ kupec pilný, to za hradbami přísných měst svým chrání mečem vojín silný, by v slunce záři, svitu hvězd všem v oddech mohla kratochvilný vždy ustavičná radost kvést.

140

MUEZZIN: K čtyřem úhlům světa zní má píseň stálá k hvězdám a s nich slétá: "veliký je Alláh!" SMÍŠENÝ SBOR (oba sbory): Jak z dervišových prstů řinou se vonná zrnka růžence, tak v klidu naši dnové plynou a splítají se do věnce. Slyš, ptáče volá v klenbu stinnou k hrám lásky šťastné milence. 2. výstup

[1. verze]

[2. verze]

V poslední zvuky sboru vmísí se signály trub znějící za scenou. Z pravé strany z paláce vstoupí král Hydraot, z levé proti němu družina Armidina, Ismen v její čele, dvě otrokyně podporují omdlelou Armidu. Armida, Hydraot, Ismen, Otroci a otrokyně

V poslední zvuky sboru vmísí se výstražné signály trub za scénou. Z paláce vystoupí král Hydraot, proti němu Ismen ze zahrad. Všichni se obrátí s napajtou pozorností a naslouchají.

HYDRAOT:

HYDRAOT:

Co znamená trub hlahol výstražný, Ty Ismene zde? (zočí omdlévající Armidu) Běda, co se stalo? Jest raněna?

Tvůj chvat, Ismene! Běda, co se stalo?

ISMEN:

ISMEN:

Ba, zdá se chybí málo, však v okamžik jsem přišel převážný, bych pravdu říci moh ti, co se dálo.

Ba, v okamžik jsem přišel převážný, bych pravdu říci moh‘ ti, co se dálo.

SBOR O paní naše omdlévá. Kde pomoc je, kde úleva! Ismen Ba raněna, však hůř než meče ranou již divná mdloba náhle zastřela 141

že vykřiknouc náhle omdlela! Hydraot O, mluv! Ismen Dřív hleď, ať ustoupí ti stranou. Hydraot (sklání se k Armidě) Má drahá dcero, dítě moje sladké! Armida (z mdloby se probouzejíc) Kde jest? – to štěstí příliš bylo krátké. Hydraot O čem to mluví? Ismen (krče rameny) Blouzní, vladaři! Hydraot Tys lékař, čaroděj, nuž měj se k dílu, vlij v údy chřadnoucí jí novou sílu. Ismen Jsem v rozpacích, zda se to podaří. Hydraot Však co se stalo, dej mi k všemu klíč! Ismen Jak jsem ti řekl, pošli všechny pryč. (ukáže n družinu) Hydraot (k družině Armidy) Na lože odveďte svou vládkyni, 142

ať vějíř její chladem svým ji zastíní, ať odpočinek přeje údům mdlým já za vámi se ihned dostavím. Armida (v polosnění před sebe) Kam hlednu stále před sebou ho zřím. Sbor (odváděje Armidu) O míre slétni v srdce její stánek a chladným křídlem zacloň její spánek ať zapomene co jí hněte ať radost zas ji v duši zkvétá? Hydraot Dost váhání, ó jděte! 3. výstup – 2. výstup – pokrač.

Družina odvede Armidu na pravo do kasemat paláce Hydraot (polekán) Nuž, mluv! ISMEN: Já nesu zprávu nečekanou, však dříve hleď, ať ustoupí ti stranou! HYDRAOT: (kyne dvořanům a odaliskám; tyto se rozptýlí) Nuž, vypravuj a nerozdírej dál mé srdce, kterým zmítá těžký žal; dost na tom již, a to mne smutkem střebe, že nechce Armida za chotě tebe, má ještě nový trud se pojit k tomu? Ó, tuším strašnou kletbou svého domu! ISMEN: Jak mohla by mě také milovat, [1. VERZE – Jak mohla také mne by milovat] když pro jiného zřím ji mocně plát; ty dlouhé její v hájích procházky, ty divé hony - mně se pouze vyhnout mně, k němuž vzhlíží s nudou, bez lásky, jejž výsměchem svým touží vždy jen stihnout 143

a potají ty vzdechy ztlumené, to naříkání, to omdlévání, jeť srdce její těžce raněné. HYDRAOT:

HYDRAOT

Však co se stalo na lovu jí teď ó, nenapínej a dej mi odpověď

Však novou, jinou zprávu neseš teď; ó, neváhej a dej mi odpověď! ISMEN: Já nevím, pane, zda to víš, že Frankové jsou tady již. HYDRAOT: (zděšen) Jak Frankové? ISMEN: Ba, valné voje! HYDRAOT: Jsi šílený? ISMEN:

Ba, oči moje jich zřely nekonečné pluky, já slyšel polnic jejich zvuky. [1. veze: já slyšel jejich polnic zvuky] [1. verze pokračuje: a viděl šírem po prostoru pak rozlily se na obzoru jak nepočetné jejich stány se bělaly až v nebe stlany a rovné stádům potápek, jež k jihu shání podzimek. Já viděl jek se valily jich pochod mrak mi věštil prašný, já viděl jak se rozlily, plníce pouště prostor strašný, jak stáda tučných kobylek. Já slyšel jejich ořů ržání, já viděl bleskot jejich zbraní, i jejich těžké soumary se vléci pouště požáry, 144

já slyšel jejich proklínání, jich zpěvy, noc když v kraj se sklání, kdy v šakal řev pustou pání, se mísí lačný supů skřek, a jak ty jsem se neulek. HYDRAOT: Rci, odkud přišli a kam spějí, co vede je k nám, co as chtějí? ISMEN:

ISMEN:

[1. verze: Pod záminkou, je osvobodit jdou boha svého svatý hrob v tvém kraji zhoubu budou plodit dnes král jsi – zítra budeš rob.

[2. verze: Z dalekých končin severu sem přicházejí v záměru, jenž záminkou, prý osvobodit jdou boha svého svatý hrob; v tvém kraji budou zhoubu plodit, dnes král - již zítra budeš rob!

HYDRAOT: Co dělat - rychle svolám voj, když chtějí zmar, ať mají boj! ISMEN: Jen pomalu, svou prudkost zkoj! Svět západní se na tě žene, ty východu jsi první stráž, tvé vojsko špatně připravené a ty jim sotva odoláš; již padla Gaza, pad Tyr a dál se hrne jejich vír a rostou jako bouře valem za sebou močál krvavý a ptáš se, kdo je zastaví? I řeknou tobě Jerusalem; však ty bys, králi, bláznem byl, [1. verze - však bláznem králi, ty bys byl] těm slovům kdybys uvěřil, ti půjdou dál a stále vpřed, snad chtějí dobýt celý svět. HYDRAOT: 145

Však rci, mám v této hodině klást ruce v klín svůj nečinně? ISMEN: Ty špatně v budoucnost vidíš a zbraněmi nic nepořídíš. HYDRAOT: Nuž říci, kde cesta spásy jest, když slabý meč? ISMEN: Buď silná lest! [1. verze – Tam silná lest!] HYDRAOT: Ó, nech mně slyšet spásy zvěst! ISMEN: Lstí zvítězíš, má vyslechni jen slova. Ku Damašku zdem přiblíží se křesťan a bude zprvu vlídnou hladkou řečí tě ve přátelský svazek vlídně zvát.

Lstí zvítězíš! Ty zjevně neozbrojíš lid věrný sobě, necháš klidně projít voj křesťanský na dostřel z praku k městu, však na jedno jen ucho budeš spát.

On řekne jak to v Tyru děl i Gaze, když spojencem se jeho věrným staneš, že slunce míru má ti stále plát když dáš mu soumary a dáš mu koně, voj žádoucí svým vojem doplníš mu a necháš tomu s žerdí zástav svojich, kde nad měsícem bunčuk331 vidíš vlát, se lesknout kříž, on snad i tobě v léno dá otcovský tvůj stolec milostivě a strpí časem sloužit-li mu budeš a chatou vezmeš vděk… - on vjede v hrad. Nuž rozmysli to dobře, s mečem v ruce ty neodoláš jeho valným vojům a byť i bohatýrsky, musíš umřít a nepřežiješ vlastní říše pád. Tož sáhni ke lsti, ta je v ruce tvojí, co platný boj – lev, který trn má v noze, 331

Bunčuk - žerď s koňským ohonem jako odznakem vojenské moci Turků, později převzatý jako symbol kozáckých velitelů.

146

je hotovost tvá; nad lva účinnější lest nese jistou zhoubu, lest je had Hydraot: Tvá slova zlato poslechnu je rád. Ismen: Nuž tedy slyš, Ty zjevně neozbrojíš lid věrný sobě, necháš klidně přijet voj křesťanský na dostřel z praku k městu, však na jedno jen ucho budeš spát. Armidu pošleš ve křesťanský tábor, ať zbájí zvěst si pravděnepodobnou, to jedno, jí v tom věrně půjde k ruce vděk postavy a kouzlo lepých vnad; ať pomate tam rytířům všem hlavy, na vůdce sama ať své hodí sítě, já získám tím, na tajnou svoji lásku v tom dobrodružství zapomene snad, neb strojit pikle, dobrodružné žerty a lásky hříchy splítat v těsné klubko (pouze v 1. verzi) a úsměvem a vylhanou též slzou přilákat srdce mužská do tenat vždy ženy těší, lest ta povede se. Ji pošli v tábor, ať všem splete hlavy, ať vznikne nesvár v jejich slavném sboru, ať zášť je hlodá, ctižádosti hlad, ať na sebe pak tasí vztekem meče, ať sebe zdáví závistí a záštím se utkají a vesměs udolají a zničí. To jest rada má, můj spád! HYDRAOT: Však bude-li jen chtíti Armida nám pomocná být v tomto díle zkázy? ISMEN: Zda bude chtíti? Řekni, ona musí! Lstí rozšlápneme jen ty francké plazy, kříž zdeptáme jich, přeražený v kusy. HYDRAOT:

147

Je (2. v. - jest) bájí mně, co tvůj ret povídá, [1. verze: Mě bájí jest, …] však zetěm budeš mým, věř dozajista, když lstí svou zkrušíš nepřítele! Tam přichází, s ní promluv okamžitě! [Tento řádek pouze ve 2. verzi] Ismen: Krista! Hydraot: (dívá se do scény, odkud Armida přichází) Tam přichází, s ní promluv okamžitě ISMEN: Líp tobě sluší to, je tvoje dítě; já přijdu trochu pozděj´ s důkazy a kouzly vyvedu tě z nesnází, snad kdyby měla zprvu odporovat. HYDRAOT: Jde sama sem - čas na chvíli se schovat. ISMEN: (ustoupí v pozadí) A dříve zdaleka ji pozorovat. 4. výstup – 3. výstup

Armida, Hydraot, Ismen ARMIDA: Postoupí v hlubokých myšlenkách jako v nějakém vidění, před sebe zírajíce v popředí. Za štíhlou gazelou v houštinu setmělou ráno jsem s veselou chvátala myslí; náhle ve háje tmách divný mě schvátil strach, napjatý luk můj v prach sklonil se svislý! Jak zářný archanděl v zlaté se zbroji skvěl, v duši mou tisíc střel sypaje zrakem, jak jsem ho ve snění vídala v tušení, 148

k němu jsem v mlčení zřela jak mrakem. HYDRAOT: Zda rozumíš? ISMEN: Ni slova, pane můj! HYDRAOT: Zas blouzní, ubohá. ISMEN: Dál poslyšme! ARMIDA: Nežli jsem vztáhla dlaň, šípem sbod´ moji laň, schvátil ji a s ní v pláň pustil se dále, na mě se neohlíd´, a přece z duše klid vyrval mi, že můj cit ztápí se v žale. Odešel - jen se mih´, jak paprsk ve větvích, gazelou chtěla bych raněnou býti! S hrdostí jeho šíp nesla bych jistě líp, sotva by krok můj shýb´ u cesty kvítí! (stane v zamyšlení) HYDRAOT: (předstoupí) Slyš, Armido! ARMIDA: Můj otče, to tvůj hlas! 149

HYDRAOT

HYDRAOT

Co na honbě tě dítě potkalo?

Co nutného ti, dcero, říci mám. Mne vyslyš vlídně.

ARMIDA Mne náhle divné mdloby přepadly HYDRAOT Však je ti lépe? ARMIDA Lépe poněkud. HYDRAOT Mám prosbu k tobě ARMIDA

ARMIDA

Otče, poslouchám

Otče, poslouchám.

HYDRAOT: (vede ji stranou) Nuž tajně tobě pouze do ucha ti prosbu svoji mohu zvěstovat, jde o trůn můj, o blaho říše mé, o štěstí tvé i tvoji budoucnost. Pojď, vyslechni mě. (1. verze - vede ji stranou) ARMIDA: (?332 – 1. verze, ve 2. verzi nepřečteno) Ó, má budoucnost! (Co Hydraot vypráví v pozadí plán Ismenův Armidě, předstoupí Ismen do popředí) ISMEN: Ty sladké výmluvnosti duchu, na jeho jazyk sestoupiž, ať přesvědčivě zní ji k uchu, čím hrozí nám zde Kristův kříž, 332

V opisu nerozluštěno.

150

ať ku jeho se prosbě skloní, neb nerad sahám v říše čar, neb přeludů kde roj se honí, dost častým hostem bývá zmar. (V pozadí Hydraot přecházeje s Armidou ji přemlouvá, tato naslouchá mu udiveně, pak stane v němém strnutí.) – popis jen 2. verze Sem, okřídlená slova, spějte a zněte mocně v její sluch, mé lásky zvěst jí v duši lejte, ať zkvete kořen mojich tuch! Ať ku mojí se prosbě skloní, neb nerad sahám v říše čar, a zvůlí místo lásky roní se jedu krůpěj ve pohár. Armida stojí hlavou záporně kroutíce v němém strnutí. Hydraot se vrací zdrcen od ní k Ismenovi. HYDRAOT: Vše marná slova, jazyk jako v křeči se nehne, nezná naše nebezpečí neb nechce znát. ISMEN: Pak užij přemoci a kletby, třeba její pomoci, (1. verze a) (2. verze neb) bez ní ve svém každém snažení jsme bez milosti všichni ztraceni! HYDRAOT: (vrací se k Armidě) Nuž, slyšelas´ a hodláš poslechnout? ARMIDA: Já slyšela, však nechci. HYDRAOT: Řekni, proč? ARMIDA: 151

Nic neláká mě k této výpravě. HYDRAOT: Což otce život - co ti vlastní trůn? ARMIDA: Nic, nedbám toho! HYDRAOT: Pak tě proklínám! (odvrátí se od ní) Pak nechci znát se více k tobě, za nevděk svůj můj vezmi hněv, a stejně na zemi jak v hrobě proklínám v tobě vlastní krev! Ty hnusem buď před tváří boha a svým i cizím ohavou a tvoje kam se šine noha, buď slunce zář ti otravou!) ARMIDA: (hledí stále před sebe) Odešel, jen se mih´ jak paprsk ve větvích, gazelou chtěla bych raněnou býti! S hrdostí jeho šíp nesla bych jistě líp, sotva by krok můj shýb´ u cesty kvítí! HYDRAOT: Co s šílenou? (k Ismenovi) Nám dlužno jednati! ISMEN: (předtstoupí) Dost nerad, ale nucen, Armido, ti odhalím, co z dálky hrozí nám, snad uvidíš-li na své vlastní oči náš jistý zmar, se pohnout přece dáš. 152

(vytáhne ze záňadří prut čarodějný a mávne jím) HYDRAOT: Co počínáš? ISMEN: Nuž, nevěřící, viz! (Veranda naplní se šedým dýmem, který houstne v černý (tisk – černý) oblak tento jako tichými měsíčnými paprsky protkán náhle se rozestoupí a je viděti v (nedozírné – není v tisku) dálce celý tábor křesťanský v plné zbroji. V středu Bohumír Bouillonský o meč se opírá vedle něho Dudo s korouhví kříže, po druhé straně Rinald zrak na kříž upíraje, dál Petr poustevník k lidu obrácen, davy rytířů, bojovníků, lid, vzadu soumary se špíží a válečnými stroji.) (Hlasy z výše) SBOR (za scénou): Za křížem vzhůru, bojovníci Krista, vám odměna se na výsosti chystá, tam v stínu chladném, v květu rajských palem vás čeká věčný, boží Jerusalem. (Hlasy z hloubi) Chraptivý hlahol pekelné trouby volá vás k radě, knížata zhouby! Hydry a draci, sfingy a chiméry, potvorní ptáci, pekelné příšery, pospěte již v pekelný sněm, na Kristův kříž, skupte se sem, že je naše vláda pevná, všady zjevná, ať zví to zem! ARMIDA: (Zprvu poděšena pozoruje tábor, náhle uzří Rinalda mezi rytíři a divoce zajásá)

153

Jdu, otče, ráda, kam mne posíláš! HYDRAOT: (radostně) Dík, Ismene, ty spasitel jsi náš! ISMEN: Ó, poslechni a šťastna býti máš! (máchne prutem, obraz za hromového třesku zmizí) HYDRAOT: Ó, věru, nadpozemskou mocí ten děsný obraz vykouzlen, dík, dcero, nám že ku pomoci se vydáš, jak vzplá zítra den! ISMEN: Ba věru, nadpozemskou mocí se s ní stal obrat divný ten, snad vstane jitro též mi z noci, snad láskou budu oblažen!

dohromady

ARMIDA: Ne divů tvojich strašnou mocí, mně láskou vzešel nový den, on mezi nimi! Ku pomoci ne vám, já půjdu sobě jen!

HYDRAOT: Jak ňadro mé zas volně dýše a bezpečněj´ zřím v budoucnost, můj pevný trůn a má je říše, jak přelud zmizí cizí host. ISMEN: Jak nadějí mé ňadro dýše, teď vzbouřím duchů pekel zlost, v prachu zdeptáme kříž v jeho pýše, a naše bude budoucnost! 154

dohromady

ARMIDA: Jak štěstím ňadro moje dýše, buď požehnána skutečnost, jen k němu, k němu, z plné číše chci píti lásky blaženost! HYDRAOT: Nuž, na cestu se, dcero, vypravíš? ARMIDA: Jak vyjde slunce zítra již. HYDRAOT: Mé budiž s tebou požehnání i modlitba má stálá! ISMEN: Mé půjde s tebou vzpomínání, ó, naděj má zas vzplála!

dohromady

ARMIDA: Jdu, s bohem, buďte na shledání, (k sobě) jdu, kam si duše přála! MUEZZIN: (z věže) Veliký je Alláh! (Armida odhodlána směle zmizí; Hydraot za ní vztahuje ruce, žehnaje jí; Ismen stranou za ní hledí s jízlivým pošklebkem.)

155

II. dějství

Scéna: Tábor křesťanský několik honů od Damašku. V pozadí i v popředí stany ozdobené praporci, na levé hlavní stan Bohumírův, s něhož vlaje velká korcuhev křižácká; opona jeho je spuštěna. Vzadu vozy se špíží a stroje obléhací, z části ještě nedohotovené, praky a kuše. Erby na stromech i stanech. Jitro. V levém pozadí je vidět, jak Petr poustevník dokonává svatou oběť u polního oltáře pod velkou sykomorou; rytíři s přilbami v rukou stojí kolem, vojáci a lid klečí v skupení. V pozadí a u všech kulis jsou rozestaveny stráže. 1. výstup

SBOR RYTÍŘŮ: Při tělu tvém, jež kněz výš vznáší, tě prosíme, pouť řidiž naši, při krvi tvé, již bude pít, krev naši nedej vycedit; buď s námi, nebes věčný králi, tvůj věrný lid sem přišel z dáli, na hrob tvůj zbraň svou zavěsit! SBOR VOJSKA A LIDU: Veď pouští dále naše kroky a ze skal vykouzli vln toky, buď naše pavéza a štít, když pro tvé jméno chcem se bít, dej smělost srdcím, sílu paži, chcem hrobu tvého býti stráží, chcem pro tvou slávu žít a mřít! PETR: (u oltáře) Již klekněte, neb k vám se sklání teď Nejvyššího požehnání!

156

(žehná zástupům) Slavný tuš; lid a vojsko se rozchází po táboře. Rytíři odcházejí částečně do svých stanů, částečně se staví do skupin, Petr odejde do stanu Bohumírova. Na každé straně stojí skupina rytířů. Na pravé Dudo, Ubald, Sven, la levé Roger, Rinald, Gernand. 2. výstup

GERNAND: Dost v poušti toho otálení, to není válka, to je mír! ROGER: Nač stále čeká Bohumír, slyš, Rinalde! (Rinald s odmítavým posunkem od něho se odvrátí a trvá v mlčení. – popis jen ve 2. verzi) GERNAND: Zas upad´ v snění. Však beze všeho otálení to řeknu vůdci ještě dnes. Náš tábor v babskou radu kles´, to prázdných žoků hromada, již chladný rozum ovládá, jenž nepovede nikdy k cíli. ROGER: Máš pravdu, zde je třeba síly! GERNAND: A krušné práce, námahy a nejvíc k činu odvahy. My klesli již na houfec bab; je liknavostí tábor sláb. ROGER: Ba věru tak! Rinalde, slyš! GERNAND:

157

Ni hlavu nepovznese výš, vše marné, divná vidina jej opředla, pojď do táboru, v svém pokračujme rozhovoru, snad najdem jinde více ohlasu a chuti k boji, k zápasu. DUDO: (vykládá rytířům na druhé straně) Je tábor jedna rodina a Bohumír jak otec všech, vláť jeho ňadry boží dech, on s Bohem všecko počíná a v jeho taje pouze vnik´ muž boží, Petr poustevník. Nuž, kroťte zpupných myslí sváry a důvěřujte ve všem vůdci, jen poslušnost povede v zdary, kdo jinak dí, jsou vaši škůdci. SVEN: To pravda vše jest, co jsi děl. UBALD: (s pokynem k stanu) Však ticho! Ejhle, hlasatel! (Opona stanu Bohumírova se rozhrne, vyjde hlasatel provázen čtyřmi trubači, již se rozestaví do čtyř úhlů světa a troubí zvučnou fanfáru. Ruch v táboře.) 3. výstup

HLASATEL: Všem nejvyššího vůdce vřelý pozdrav; před stan svůj ústy mými všechny zve, kdo rytířského stavu jsou a řádu, chceť zvěstovati vojsku vůli boží, již ve snu vyjevil mu archanděl; po třetím zatroubení čeká všecky a doufá, všichni že se sejdou sem! Nové fanfáry, hlasatel zajde dále, fanfáry slabší sem zaléhají, i slabý ohlas Heroldova provolávání.

158

4. výstup

DUDO: (ke svým) Což neřek´ jsem to, s Bohem hovoří. GERNAND: To bude nám zas nové příkoří. SVEN: Kde lodě naše, někde na moři!

dohromady

UBALD: A zatím hlad nás tady vymoří. ROGER: Kdo jeho zpupnost, kdo ji pokoří? GERNAND: Čí mysl, čí jen vzdorem zahoří? GERNANDŮV SBOR: Však brzy uslyšíme zprávy nové. DUDŮV SBOR: Ať žije vůdce, jenž nám otcem slove! (Rozcházejí se na různé strany a do stanů, zdaleka doléhá sem ruch tábora; na scéně zbudou na chvíli pouze stráže.)

159

5. výstup

Z pravé strany vystoupí Armida. Je černě oděna, s rozpuštěnými kadeřemi a v závoji; stráže jí nastaví oštěpy vstříc. Armida, stráže, později Petr poustevník, pak Dudo, Gernand, Rinald.) 1. STRÁŽ: Ha, zpátky! 2. STRÁŽ: Zpátky! Sborem Zpátky! ARMIDA: Ó, smilování mějte, mně průchod k vůdci přejte! Stráže se jí staví na odpor; ona se vrhá mezi jejich partisany. V tom vystoupí Dudo.) 1. verze – vystoupí Dudo. DUDO: Co chcete, nač ty hádky? ARMIDA: Chci mluvit s vůdcem, pane! DUDO: Snad jsou to věci vážné, sem vnikáš s myslí smělou. ARMIDA: Ba, pro výpravu celou jsou důležité velmi. Ó, zažeň tyto šelmy, slyš úpění mé snažné! DUDO:

160

Nuž tedy ať se stane, zpět, stráže! (Tyto ustoupí, Armida vejde.) ARMIDA: Pane, dík! DUDO: Jen malý okamžik, na vůdce počkej tady, až půjde kolem z rady. (odejde) ARMIDA: (sama) Ó, srdce, ztiš svůj tlukot smělý, teď u cíle jsi brzy již, jej, který je tvůj život celý, zas uvidíš a uslyšíš! Snad milostí se k tobě schýlí a v kalich srdce, který zpráh´, soucitu paprsk vpustí bílý a štěstí manu po kapkách. Krok první šťastně učiněn, teď opatrně dále. Ó, lásko, čarovný jsi sen, ó, voň a kveť mi stále, ve hloubi srdce zapusť kořen a na mohutný vyrosť peň, jenž pro nejvyšší hvězdy stvořen, jejž nesžhne blesků pochodeň. Ó, srdce, ztiš svůj tlukot smělý, teď u cíle jsi brzy již, jej, který je tvůj život celý, ty uvidíš, ty uslyšíš! (Rozhlíží se kolem a chce jít dále do tábora; v tom jí zastoupí cestu Petr poustevník, vycházeje ze stanu.) PETR: Co vidím, v táboře je žena cizí a mladá, v smutku je a spanilá?

161

ARMIDA: Nech dotknouti se lemu tvoji řízy, tvá veleba mne, otče, ranila. PETR: (Dívá se jí upřeně v zrak) Co tady chceš, neznámá cizí ženo, mám pravdu říci tobě do očí? V nich vidím hádě dřímat utajeno, jež rázem tryskne z nich a zaskočí svou oběť, rostouc v srašlivého zmoka,333 zpět, nešťastná, zří satan z tvého oka! ARMIDA: Tak tvrdý jsi na ženu, kterou stihla zlá rána losu, jsi přece kněz. PETR: V tvém oku se mi peruť hříchu mihla a v úsměvu tvém zasyčel mi běs; zpět, odkuds´ přišla! ARMIDA: Já chci, pane, k vůdci! PETR: Kol všady pekla plouhají se škůdci a věčný Bůh mi odpusť hřích, tys jedním z nich a proto, že jsi krásná, z nejhorších! Sem stráže beze všeho hovoru, na slovo mé ji veďte z táboru! ARMIDA: Ó, běda, v necitné jsem ruce padla, má naděj, poslední květ, v slunci zvadla! (zápasí se strážemi. Rinald vejde a vrhne se mezi zápasící).

333

Zmok – 1. pohádková bytosti představující zlého ducha v podobě černého zmoklého kuřete, který nosí i odnáší lidem peníze, štěstí apod. nebo 2. (expr.) nadávka tělesně špatně vyvinutému člověku.

162

RINALD: Jak tady spor - zas meč mě vábí, na ženu s mečem, zpátky, baby! (k Petrovi) Jak, svatý otče, dopouštíš, by slabou ženu týrat směli? (stráže ustoupí) ARMIDA: Ó, pane, přijmi dík a slyš můj pláč a srdce nářek vřelý! PETR: Ty, Rinalde, mi nezazlíš, že blaha tvého byl jsem bdělý, leč pamatuj, že krásy vnadidla jsou nebezpečná, těžká osidla! RINALD: Však, otče, vím; rytíře první ctnost je vždycky chránit dívčí nevinnost! (k Armidě) Co, dívko, chceš? PETR: Chce mluvit s Bohumírem. ARMIDA: To přání moje, pane, jediné. RINALD: (k Petrovi) Sám uznáš přece, to že nevinné! (k Armidě) Stráž stržena jen války divým vírem se prohřešila proti hostinnosti, já poroučím ji tvoji šetrnosti; sám dovedu tě k vůdci, pakli mému se, 163

krásná dívko, svěříš vedení; též prominout rač otci nábožnému, on, zvyklý postu jen a modlení, tvůj vzácný půvab jistě neviděl. Ty nevíš ani, paní, jak mi žel, že při tvém prvním v tábor vstoupení jsi cítila, že tady nepřítel!

ARMIDA: Ten hlasu tón, ach to je on, mé srdce jemu v náruč letí, ten čacký zjev mou sžíhá krev ku polibku a ku objetí! RINALD: Ten hlasu tón, té hlavy sklon, tak jsem ji viděl v rámci snětí, ten luzný zjev mou bouří krev a duše má jí v náruč letí! PETR: Je zmámen on, zlých obav shon, ach, bičuje mě v divé změti, ďábelský zjev můj budí hněv, dát oba církev na prokletí! ARMIDA: (stranou) Jak nyní hbitě mám hodit sítě, by drahý klesl v náruč moji? RINALD: (stranou) 164

dohromady

Ó, sladké dítě, ve stanu skrytě chci zlíbat krásnou hlavu tvoji!

dohromady

PETR: (stranou) Teď k vůdci hbitě, bych strhal sítě, jež tady ženou peklo strojí! VŠICHNI TŘI: Já provedu přec vůli svoji! (Nové fanfáry, průvod rytířů; v jich středu Bohumír, jenž usedne na nízkou židli před svým stanem; za zvuku pochodu seřadí se rytíři kolem něho. Mezitím odvede Rinald Armidu stranou a sám tiše s Bohumírem hovoří, Petr žárlivých okem jich hovor stíhá. Když pochod dozní, vrátí se Rinald a postaví se vedle Armidy. Bohumír vstane.) 6. výstup

Bohumír, Rinald, Armida, Petr, rytíři BOHUMÍR: Vy, kteří jste mne vyvolili vůdcem, mou slyšte vůli, již vám teď chci zjevit. Mně kynul pán, jenž vládne širým světům, by další krok jsme učinili v poušti. (hnutí mezi rytíři, 2. verze – nastane hnutí mezi rytíři) a v poušť se dali, kde ční Jerusalem. Však divno nám, že naši vyslancové se nevrátili z Damašku až po dnes, že zjevno není nám, zda v nepřátelství chce trvat s námi jejich král, či přízeň chce nakloniti ku praporům našim. RINALD: (postoupí – 1. verze, postoupí vpřed – 2. verze) To právě, pane, může dívka říci, o jejíž vyslyšení jsem tě prosil, je z Damašku a poví pravdu tobě! PETR: (k Bohumírovi)

165

Ó, neslyš, pane! BOHUMÍR: (k Petrovi) Možno slyšet všecko, jen úsudek když podřídíme Bohu. Nuž, předstup, dívko! ARMIDA: (předstoupí a klekne) BOHUMÍR: Vstaň a hleď mi v tvář. SBOR RYTÍŘŮ: Mně jímá divně krásy její zář! BOHUMÍR: Jsi z damašku? ARMIDA: Přicházím odtamtud. BOHUMÍR: Co žádáš na mně? ARMIDA: Přemohla jsem stud a vydala se slepě v řady stanů a mečů třesk, já prosím za ochranu. SBOR RYTÍŘŮ: Té jistě z naší ruky dostaneš! PETR: Ó, nevěř, pane, každé slovo lež! BOHUMÍR: (k rytířům) Vy kroťte ještě čacký oheň svůj!

166

(k Armidě – jen tisk) Ty, luzná cizinko, však vypravuj! ARMIDA: Slyš, z hlubin bídy svojí já zvedám k tobě skráň v té naději, že k boji mně vztáhneš v pomoc dlaň. Jsem dcera Hydraota, jenž v Damašku byl pán, při dvoře našem živ byl zlý ujec Arbilan. Oslepil mého otce, jej do žaláře vrh´, mne s bratrem zamknul na hrad, sám vládu na se strh´. O mou pak žádal ruku a když jsem nechtěla se vzdáti jeho chtíči, tu dítě, anděla, on bratra mého chytil, v poušť zavésti ho dal, v plen šakalům a supům mne za ním z města hnal. O tobě slyšíc cestou, o velkém voji tvém, jdu k tobě za ochranu tě žádat v hoři zlém. Ó, skloň se vlídně ke mně, jen vojska tvého část již stačí trůn mi vrátit i starou moji vlast, mně stačí pomstít vraha, neb lid můj se mnou jest. Chci Damašk vzdáti tobě, tu bílou perlu měst, chci ukázati cestu v poušť tvému národu, jen pomsti bratra mého, vrať otci svobodu! Slyš, z hlubin bídy svojí já zvedám k tobě skráň v té naději, že k boji mně v pomoc vztáhneš dlaň! SBOR RYTÍŘŮ: 167

Jak možno (nečinně zde státi – ve 2: verzi opraveno z líně, líně tady státi – 1. verze) chcem válku, meči z pochvy leť! V boj rozkaz musí vůdce dáti, ó, vůdče, dej jí odpověď! RINALD: Sám v čele vojska já chci státi, jež Damašk zteče v útoku! SBOR RYTÍŘŮ: My všichni chcem ho obléhati, my všichni jejím po boku. (tasí meče a tlukou na štíty) ARMIDA: Ó, jaké mám vám díky vzdáti! PETR: Než všecky zhouba pekla schvátí, vstaň, velký vůdce, promluv již! RINALD: V svém nitru cítím sopku pláti a požár její neztrávíš! SBOR RYTÍŘŮ: Svou vůli, pane, již nám zjev, neb po boji vře naše krev! BOHUMÍR: Vím ovšem, rytířská je povinnost vždy hájit potlačnou nevinnost, a chcem jí také dostát jak se sluší, však především je dbát o blaho duší: My na svůj prapor zvedli Kristův kříž, jen za ním naše touha, naše plání, ty, dívko, zatím bol svůj ukojiž, až Jerusalem padne, bez váhání ti pomoc slétne z ruk naší jistá, však především buď svaté dílo Krista! 168

dohromady

SBOR RYTÍŘŮ: (reptaje) Tím nová pohana se pro nás chystá. RINALD: (divoce předstoupí) Abyť by všickni, velký pane, po tvém jednali věhlasu, můj meč, ten jistě z pochvy vstane, by pomohl jí v zápasu. Sám jediný chci při ní státi, kdo pravý rytíř, statný rek, ten se mnou půjde, však se vrátí jak vítěz brzy nazpátek! Na cestě Damašk hračkou stečem a svaté dílo Kristovo jen získá, neb tou ranou mečem jest slavně zpola hotovo. Já sám chci dívce v pomoc jíti, byťs´ pekla vyštval hlubiny mně na odpor, já chci se bíti pro její blaho jediný! ČÁST RYTÍŘŮ: My též! My též chcem s tebou jíti! BOHUMÍR: (vstane, sejme (1. verze – sundá) přilbu z hlavy, s pohledem k nebi) Ó, duchu věčný, z moudrosti své moře jen krůpěj nyní pusť mi v citů vír, by lidu mému soud můj nezděl hoře, by v srdce rozbouřená padl mír, tys vždcky se mnou, řiď můj soud též nyní, vždy dobře dělá, koho dlaň tvá stíní! (pokryje hlavu a usedne) Můj slyšte soud! Uznávám milerád, že chránit opuštěnou nevinnost je zákon vám, a proto dovoluji, by dívce té jste spěli na pomoc. (pohnutí radostné mezi rytíři)

169

Však aby nesvár nevznik´ z toho, spor a hádky zlé, kdo vydat s ní se má, v mém stanu losem rozhodnuto buď, (k Armidě) ty vyčkej tady zatím osud svůj! ARMIDA: Já za vše vzdávám tobě vřelý dík! Bohumír vejde do stanu, za ním Petr; rytíři hlučně rokujíce, ženou se za ním. Rinald jde poslední; než vejde, obrátí se a zadívá se na Armidu, která mu svůdně kyne. On se k ní vrátí. Opona stanu se zavře. 7. výstup

RINALD: (chvátaje vstříc Armidě) 2. verze ještě k tomu – Oba s rostoucí ohnivostí. Mně nelze čekat dél, jak rozhodne se ten lhostejný a necitelný soud, má celá bytost jen se k tobě nese, mým srdcem, skrání buší krve proud. Tys paní má, tu již jsem zřel tam v lese, má rozvaha je pod plamenem troud, má vůle, cit, můj duch se k tobě sklání, ty rozkazuj, já žádám slitování! ARMIDA: Čím lásce mé jsou tyto vaše boje, já vídala tě dávno již v svých snech, tys vyplnil mé žití, to je tvoje, nuž, s poklidem je v dlani mé teď nech, ó, lásky svojí otevři mi zdroje, schlaď duši mou, jež zmírá v plamenech a vstříc ti nese v jarém rozkvétání svůj celý vděk, ó, měj s ní smilování! OBA: Mně nelze čekat dál, jak rozhodne se ten lhostejný a necitelný soud, má celá bytost jen se k tobě nese, vím, že mi nedáš, nedáš zahynout. 170

Já objímám tě v nekonečném plese, mé líce smáčí horký slzí proud, já cítím božství dech vlát kolem skrání a nekonečné dýchám smilování! (objetí a dlouhý polibek) RINALD: My prchneme, drahé dítě, co soud jich? ARMIDA: Prchněm okamžitě! RINALD: V mé bytosti ty život nový rozlíváš kouzelnými slovy. ARMIDA: Ach, ještě víc ti láska poví! RINALD: Ty tvoje vlasy! ARMIDA: To tvé čelo! RINALD: Ta ústa sladká, tvoje tělo! Ó, nech mne sníti věčně tak, a dívati se ve tvůj zrak, až divně tak by v něm se stmělo jak, patříme-li do oblak, kde v daleku se tratí pták. ARMIDA: Pojď rychle odsud v moji říš, tam plná čeká slasti číš, ji povzneseme ke rtům výš!

171

RINALD: Rád poslouchám, ó, pojďme již! V objetí odcházejí, v tom vyjde ze stanu Bohumírova Petr poustevník. 8. výstup

Armida, Rinald, Petr PETR: (zastoupí jim cestu) Ni o krok dál, já tušil zradu pekla! ARMIDA: Pojď, miláčku! PETR: Zpět, zmije prokletá! (udeří na štít visící na stanu) Sem, bojovníci Krista, zachraňte zde (1. verze bez ZDE) Rinalda, jenž (1. verze – který) upad´ v sítě zrady, sem, na pomoc mu, z pochev taste meč, a v bubny udeřte, trub vzbuďte vřesk! (rytíři valí se ze stanů) Stůj, Rinalde! Tys Kristův, ty jsi náš! SBOR RYTÍŘŮ: A my jsme všichni věrná tvoje stráž! (Obklopí ho) ARMIDA: Pojď, láska volá! PETR: Zůstaň, rozum káže, ó, kam jste dali meče své a paže, ó, zrado zlá, ó, peklo vítězí! 172

ARMIDA: Jsi ke mně připjat, skován řetězy! PETR: Stůj! RINALD: Všecko marné; jdu, kam láska volá! PETR: Ó, běda, v hříšná zadrhla jej kola, ven meče z pochvy, násilím dál jděte a od sebe je mocí odtrhněte! RYTÍŘI chtějí se vrhat na Rinalda a Armidu; před těmi však se náhle rozestoupí země, plameny šlehnou kouřem (1. verze . šlehnou kouřem plameny) a objeví se Ismen na voze taženém draky. ISMEN: Sem ke mně neprodleně vstupte oba, (1. verze – vstupte neprodleně) sem lítá jich se neodváží zloba! PETR: To pekla přelud, neustupte zpět! Jen s Kristem do nich! ARMIDA a RINALD vstoupí (pouze tisk, 1.a 2. verze: vstoupnou) do vozu k Ismenovi ISMEN: Draci moji, v let! Ó, lásce slouží nebe, peklo, svět! (Letí pryč na ohnivém voze - tisk) (1. a 2. verze – ulétají) SBOR RYTÍŘŮ: (patří v údivu za nimi) Ký děsný zjev, tam vzduchem oba hřmí a zem se třese, obloha se tmí, kdo kročit dál, kdo jednati tu smí? Ó, Rinalde, rytířstva perlo skvělá, 173

či nyní osvobodí tebe páž, jsi ztracen Kristu a výprava celá se hroutí v zmar... HLASY Z PODSVĚTÍ: Je náš, je náš, je náš!

III. dějství

Čarovné zahrady Armidiny. Pozadí uzavírá nádherný palác fantastického slohu, postavený v háji palem a sykomor. Široké schodiště vede v dvojí řadě po obou stranách do středu jeviště, kde mezi dvěma vodotrysky zavěšena jest na různých provazech obrovská perleťová škeble, v které na hedvábných poduškách mezi květy sedí v objetí Armida a Rinald. Vedle vodotrysku do popředí blíže zvedají se myrtové a vavřínové boskety s mechovými sedátky. Na pilířích paláce a na schodišti hoví si velcí, bílí pávi, na záhonech mezi fantastickými květy poletují pestří motýli a libelly. V myrtech a vavřínech sedí hrdličky, ve fontánu plují zlaté rybky. Na levé straně je viděti v rákosí břeh rybníka, po němž plují černé labutě, na pravo proti němu jest besídka, obrostlá tmavým břečťanem, mezi nímž se proplétají ohnivě kalichy zvonců. V té stůl, za kterým při konvici vína sedí Ismen, proměněný ve shrbeného starce v černém hávu. Při vyhrnutí opony, mezitím co zní zpěvy sirén a vil, probírá se Ismen v pergamenech, občas popíjeje. Plný svit slunce leží na celé krajině. 1. výstup

Rinald, Armida (v škebli v objetí a v sladkém snu ponořeni. Ismen zabrán v čarodějné pergameny (1. verze – blány – to podtrženo tužkou) SIRÉNY (za scénou): (1. verze: 1. sbor, 2. verze: 1. sbor škrtnuto) Poutníku, jenž pouště prachem potácíš se žízní mdlý, pohleď, kterak zhoubným nachem z dálky hrozí Samum zlý; v oázu sem pospěš v loubí, kde se staré kmeny snoubí, v jejich vonné, stinné hloubi oddech, mír a láska dlí. (1. verze: 2. sbor, 2. verze: toto škrtnuto) 174

Oáza tu kyne chladná a v ní vztyčen vzdušný hrad, léč (1. verze – léčka) nehrozí tady žádná, nepadneš zla do tenat, v nezdupané trávě svěží chladné zdroje tady běží, na nichž plný paprsk leží, jak by spal tam zlatý had. (1. verze: 1. sbor, 2. verze: toto škrtnuto) V hustém listí oranž zlatý čtverácky se usmívá, hnědý fík a kropenatý banán tam se ukrývá, perly zrn v svém nitru chová plodů hojnost granátová, mezi nimiž věčně nová svěžest listí prochvívá. (1. verze: 2. sbor, 2. verze: toto škrtnuto) Pestří lítají zde ptáci větví tmou jak plameny, ten v jas tryskne, v stín se ztrácí, hrají v drahé kameny. Jak na výsměch němé poušti z hrdla zpěvní perly pouští v tmavý pohár lesních houští, kde zní zlaté prameny. (1. verze: spolu, 2. verze: toto škrtnuto) A než naděješ se náhle v květné stoje souvrati, políbení na rty sprahlé jako vír tě uchvátí; bílá ňadra, plné boky vhrouží tebe v blaha toky, plamennými hltáš loky lásku v šťastné závrati. RINALD: V tom polibku bych dlíti tak chtěl věčně a stokrát mřít a žít zas nekonečně. ARMIDA: 175

Na ňadrech tvých tak nechat svoje skráně a na nich cítit měkké tvoje dlaně, to štěstí! OBA: Užijme je svrchovaně! Na rybníce objeví se nymfy, proplétajíce se v hravých tempech mezi černými labutěmi. NYMFY: Kde šeptá rákos tiše a leknín vůni dýše, tam klid, kde skrze močál, sítí se perla skví a svítí, tam konejší se ňader vlnobití a cit. My lučinou a lesem se v tanci hravém nesem, teď hloub, jak chytit bychom chtěly od slunce záře skvělý, jenž padá ve vln palác chmurně ztmělý ten sloup. On ale jiskrou v jase nám stále vyhýbá se až k dnu, tam stopíme se za ním jak (1. verze a tisk – jak, 2. verze - co) hudba větru k skráním nám nese vůni lesa s usmíváním v říš snů. (odplují) RINALD: Jen níž, jen níž se skloň až k srdci mému a pověz, jak ti zní as jeho tluk, zde není rovno ptáku vězněnému, jejž vábí z lesa druhů zpěvný hluk; ó, chyť v svou ruku toto plaché ptáče, než mezi hvězdy tobě uletí, neb v zlatých kapkách blaženého pláče je umačkej v svém objetí. 176

ARMIDA: Hleď, s větví jaké sladké temno skrádá se v naší škeble prostor mlhavý, čas blízko je, kdy tichne větrů váda a lesem bloudí mlžné postavy; ó, blíž se přitul, v ňadech mojich vlny stop jak v moře žhoucí svoji skráň, tam pohár štěstí přetéká, jest plný, tam stud můj skryl se, plachá laň. OBA: Ó, lásko, lásko, nekonečné moře, kdo vhrouží se k dnu tvojí propasti? Kdo stihne jas, jenž z tvojí věčné zoře se line v proudech k zemské oblasti? Svět celý třímáš pod růžovou patou, tvůj otrok v prachu červ i v nebi bůh, buď velebena, číší vrchovatou, kde vzbouzíš věčný žití ruch! V houští se objeví honba vil; jsou ozbrojeny luky a toulci; ženou před sebou stádo Amorettův (1. verze – Amoretů), po nichž střílejí. VÍLY: Přes pláň i horu letíme za vámi, neznáme vzdoru; jasem i mlhami do vaší změti, křídlaté děti, šíp letí! Prchejte dále, však my vás chytneme, k vysoké skále za vámi vlítneme divokým chvatem, kde kapraď blátem plá zlatem. My známe skrýše, hustý kde voní mech, kde zvoní tiše kapek spád v kamenech, tam zpěv náš ptáka, 177

v noc když se smráká vás vláká. (zmizí v lese) ARMIDA: Hleď, slunce již se chýlí v svojí dráze, žár poledne jsme přestáli zde blaze, čas nejvyšší jít v palác ke stolu. RINALD: Vždy za tebou a vždy jen pospolu! (Sestoupí ze škeble a ubírají se pomalu do paláce.) PLNÝ SBOR: Zde v růží plných stohu, kde štěstí ze svých rohů vám sype rozkoš v klín, zde žijte život bohů, jejž nezkalí ni stín! 2. výstup

ISMEN: (vystoupí z besídky) Na prahu děsných pouští, kde Samum mraky spouští, by zhltil zemi v tmách, já prutu svého kynem jsem sklenul v loubí stinném a stromů korunách si pěkný, vzdušný hrad; v něm jako ptáčník sedím, v dál hledím a ptáčky lákám do tenat.

(1. verze dále: pojď, pojď, strach shoď, mám vzdušnou loď, 178

čeká tě choť, ó, pojď!) Toto ve 2. verzi škrtnuto Již (tisk, 1. a 2. verze – juž) pár jich mám v své kleci, ó, jsou to statní reci, šli hledat druha sem: tu Dudo šedobradý pad´ v léčku moji zrady, i Gernand s Tankredem; ty hostí vzdušný hrad, kde jako ptáčník sedím, v dál hledím a ptáčky lákám do tenat: pojď, pojď, strach shoď, mám vzdušnou loď, čeká tě choť, ó, pojď! O druhém jeden neví a všichni soptí hněvy a zde se honí kol, pryč nemohu, je svírá můj čár, a Rinald zmírá, jej tráví lásky bol; vzplá v noci světlem hrad, v němž jako ptáčník sedím, v dál hledím a ptáčky lákám do tenat. (1. verze dále pojď, pojď, stud shoď, mám vzdušnou loď, čeká tě choť, ó, pojď!) ve 2. verzi škrtnuto Tvář svou jsem v starce vrásky si skryl, však hodů lásky se dočkám tady přec; až Rinalda zde zmořím, pak ruky vzmachem zbořím tu kouzelnou svou klec; Armidu, již mám rád, pak strhnu v náruč svoji, pak spojí nás štěstí lásky do tenat: 179

pojď, pojď, stud shoď, mám vzdušnou loď, čeká tě choť, ó, pojď! 3. výstup

Armida, Ismen (1. verze – z paláce vyjde Armida)

(2. verze – Armida vyjde z paláce) (tisk – Armida, Ismen vyjde z paláce) ISMEN:

Dost, Armido, již nebezpečné hry, je třeba slyšet povinnosti hlas, teď přemýšlej, jak zničit Rinalda, neb nejvyšší již k tomu čas! ARMIDA: Já nerozumím (1. verze – za mák) (2. verze opraveno – nijak) řeči tvojí, co o hře pravíš, já zde nehrám přec! ISMEN: Což nechápeš snad těžký úkol svůj? ARMIDA: Ó, chápu dobře, to buď přesvědčen, však nehrám nijak, nebo láska má je hluboká a silná jako smrt, má láska k Rinaldovi - rozumíš? ISMEN: Smrt vzejde tobě, zaslepená, z ní. Já tedy, blázen, svoje umění vám propůjčil, by vskutu doopravdy vám ku lásky hrám skytlo útulek? Či šílíš snad jak v domě otce svého za neznámým se ženeš dobrodruhem, jenž oklame tě a pak opustí! Ó, pamatuj na otce svého osud a věř, Armido, miluji tě posud!

180

ARMIDA: Já s určitostí však ti opakuji, že Rinalda jen chovám v srdci svém, on peruť lásky (1. verze - lásky peruť) dal mi, po níž pluji, tou nesena, pod sebou nezřím zem, tys hnusný mi - on lepý bohatýr, v něm síla s něhou, něžnost v něm i žár, na jeho srdci věčný dýchá mír. ISMEN: Na jeho srdci stihne tebe zmar! ARMIDA: Však neupustím, věř, od lásky své! ISMEN: V ráz ztroskotám já liché štěstí tvé tím prutem, jehož mocí vykouzlil jsem palác ten i nádherný zde sad, zas ztroskotám a zhroutím všecko v pád, by věděl každý, jak se Ismen mstil, nuž naposledy vzdej se mojí moci, a nebo vzdej se záhubě a noci! ARMIDA: Ty klameš se, když svými kouzly pyšný chceš sypati mi písek do očí, znám podlý chtíč tvůj hltavý a hříšný, jenž po nejčistším drze útočí, zpět ode mne, ty bídný pekla plaze, své duše jedem ty se zalkni sám, ať více v své tě neuvidím dráze, neb zahyneš, to slavně přísahám! Já rovněž moc znám tajuplných kouzel, já též se vyznám v díle Hekaty, a byť bys jim se tisíckráte vzpouzel, mou rukou zhyneš, plaze proklatý, bys věděl vposled, jakém žil jsi bludu, na srdci Rinalda dnes spáti budu! (Z paláce vystoupí Rinald) ISMEN: 181

Ó, kletá, jejž jsi dala výhost studu! 4. výstup

Rinald, Armida, Ismen RINALD: Pojď, večer již se smráká, vše barvy tlumí v šer a měsíc v tanec láká na nebi zástup sfér. Již (1. v.: Juž) měkké lože čeká a tmavých ze zahrad, kde fontán s šumem stéká po mramoru, vlá chlad. Ó, pojď již, v lásky báje nám kyne luny srp, jsou sladké její taje, je s úsměvem jen strp! ARMIDA: Máš pravdu, čas ten letí, kdo zdrží jeho chvat, jen jednou ve objetí lze cele milovat! Ach, kdo ví, co pak čeká až vzbudíme se zas, je život bouřná řeka, jež trhá každou hráz i růži panských sadů i prostý vínek chrp, a proto v lásky vládu skloň šíji svou a trp! ISMEN: Já ohřál sobě zmiji na ňadrech, procitla, teď krví mou se spíjí a v tělo zachytla se ostrým zubem, lítá, (1. verze zubem litá) a ňadra moje rve, že bolest hrudí zmítá, že pláču do krve. Však zvednu na ni hněvně msty jedovatý srp 182

a chřtán jí smáčknu pevně a v smích řeknu trp!

RINALD a ARMIDA: Pojď, večer již se smráká, vše barvy tlumí v šer a měsíc v tanec láká na nebi zástup sfér. Již měkké lože čeká a tmavých ze zahrad, kde fontán s šumem stéká po mramoru, vlá chlad. Ó, pojď již, v lásky báje nám kyne luny srp, jsou sladké její taje, je s úsměvem jen strp! ISMEN: (1. verze ještě, ve 2. verzi škrtnuto: Ba, večer jenž se smráká, vše barvy tlumí v šer, a měsíc v tanec láká, na nebi zástup sfér.) Má pomsta na vás čeká, svůj zbořím vzdušný hrad, ba zřím, jak proudem stéká krev tvoje v tento sad. Ó, jděte v lásky báje, já zvedám pomsty srp, mou kletbu, kouzel taje, když lásku nechceš, trp! RINALD: Pojď Armido, však dobrý starče ty, za pohostinství svoje přijmi dík, až dobudeme v slávě Damašek, chci královsky se tobě odměnit za službu, již jsi prokázal nám rád, nám propůjčiv svůj k pohostinství hrad. 183

dohromady

ISMEN: Čas nastal, bych tě z bludu vyvedl, jdi odtud chlapče, Armida je má! RINALD: Zda mračno tobě padlo na rozum, ty, vetchý kmet - ó, netrop žerty jen! ISMEN: (Mávne kouzelným prutem, šat s něho spadne i podoba starce (1. verze – starce podoba), tak že stojí v pravé své podstatě) Jsem Ismen, vladař celé Sýrie a Armida je moje nevěsta a chotí tvojí nikdy nebude; hleď, Ismen, já jsem mocný čaroděj, mně stačí máchnout prutem tímto v noc a rozpadne se tento vzdušný hrad a v sutinách vás oba pochová! (Vztahuje rukou) ARMIDA: (vpadne mu do rány) Ne rychle tak, já máchnu rukou též a v staré kráse zas povstane, moc proti moci tady stojíme, ty ustup v noc, která jest domov tvůj; mám dokázati tobě svoji moc? (Máchne rukou, vzdušný hrad rázem při dunění hromu zmizí, kolem poušť) RINALD: Kdes, Armido, mne jímá strach, ó budiž se mnou v těchto tmách! ARMIDA: Ty, plaze, zpět se navrať v prach a neburcuj nás v lásky hrách! ISMEN: 184

Jsem zkrušen - ale na mžik jen, však počkejte, až vzplane den! ARMIDA: (máchne opět rukou, vše plá v první kráse, hrad je osvícen nesčíselnými světly) Pojď, miláčku, věř v moji moc, pojď, blažená nám kyne noc! (odejdou do paláce) 5. výstup

ISMEN: Však jděte, jděte v náruč zmaru, tmám, já pomstím se, to peklu přísahám! SIRÉNY, 2. verze a tisk Sbor sirén (za scénou): Poutníku, jenž pouště prachem potácíš se žízní mdlý, pohleď, kterak zhoubným nachem z dálky hrozí Samum zlý; v oázu sem pospěš v loubí, kde se staré kmeny snoubí, v jejich vonné, stinné hloubi oddech, mír a láska dlí. ISMEN: Ten zpěv? Ó, jistě lemem pouště kdosi se blíží sem a snad již o vstup prosí; ó, kdyby peklo seslalo v tu noc sem někoho z svých sluhů na pomoc. (hledí v dálku) Však rytíře dva vidím bludnou nohou se potácet sem - ti mi nepomohou. Však možná přece za Rinaldem spějí, v ráz budu opět kmetem v obličeji, plán zraje v mysli - dobrá, uhlídáme, zda staré kouzlo ještě v moci máme!

185

6. výstup

Ubald a Sven vyjdou (1. a 2. verze: vejdou). Ismen v starce proměněn. UBALD: Zde samé kouzlo, samý čar, kam pohlédneš, tam číhá zmar. SVEN: Zde jakýs kmet dlí, blíže hleď, snad vlídnou nám dá odpověď. UBALD: Hoj, starče, čí je tento hrad, kdo pánem v něm, bych zvěděl rád. ISMEN: Armida, velká kouzelnice, jej pro Rinalda vystavěla. UBALD: To stačí, vědět nechcem více. SVEN: Ach, ovšem, to nám stačí zcela, jsme u cíle, teď mysl smělá nám pomůže a lásky cit jej z vazby hříchu vyprostit. ISMEN: Ó, drazí páni, mýlíte se, neznáte jistě Armidu, vy zkameníte dříve v děse a vrátíte se bez klidu, sta potvor tam vám v cestu vstoupí, tam promění se v zmoky sloupy, neb ďáblů, běsů celý shon práh střeží, kde s ní dřímá on. (Z paláce hlučná fanfára.)

186

Teď jistě na lože s ní stoupá a v moři blaha skráň svou koupá, ó, zpátky obraťte své kroky, neb hrnete se v zhoubu svou, ó, zpátky, nežli v pekel zmoky vstoupíte nohou váhavou! UBALD: Nám štítem bude Kristův kříž, ó, Svene, bratře, pospěš již! ISMEN: Vy přece vstoupiti tam chcete, nuž starce radu vyslechněte! Ten palác byl kdys statkem mým od otců vzácným dědictvím, než Armida mě za vše služby bezcitně odsud vyhnala, že Kristu vzdal jsem svoje tužby. Div nezšílel jsem bezmála, však v srdci zrál mi pevný cit, že blízko musí spása být. Ten palác velmi dobře znám, tam v sklepě v hloubi svěřen tmám dlí velký démantový štít, jenž Michalu kdys (1. verze – kdy) z nebe slít´, když pekla duchy v propast hnal a házel v bezdno věčných skal. Tam duchové ho uložili, tam leží, v osudné až chvíli jej čistá ruka zvedne zas a vrátí jemu třpyt a jas. Než k Rinaldovi pospíšíte, vy statní reci dovolíte, bych k štítu onomu směl vést vše bludné kroky vašich cest. Ó, pojďte rychle v záři hvězd podzemní chodbou, přísahám, ukáži pravou cestu vám. UBALD: A jaká toho štítu moc? SVEN: 187

Jak můž´ nám přijít na pomoc? ISMEN: On v jasný den promění noc, v něm síla magnetická dřímá, že ten, který jej v ruce třímá, je takou oděn velebou, každého (1. verze – koho chce, opraveno ve 2. verzi) táhne za sebou; toť Michaelův zářný štít, v něm slunce s hvězdami lze zřít; jím ozbrojeni vejdete v jich lásky hnízdo prokleté a jeden do komnaty krok, bez vlády klesne drak i zmok, a Rinald nechť se namáhá, za vámi půjde, kam jen chcete. S ním naroste vám odvaha, s ním jemu spása i vám zkvete! UBALD: Nuž, tedy pro štít a pak s ním se opásejme vítězstvím. 7. výstup

Jeviště prázdné. Pouze zpěvy siren a nymf střídají se, slavíce svatební noc Armidy a Rinalda. SIRENY: Tiše, tiše větřík dýše, sotva čeří proudy vod, z listů vonných tmavé skrýše oranže se dívá plod, růže šeptají si v pýše: "zde se strojí lásky hod". NYMFY: Ňadra k ňadrům, k ústům ústa, líbejte se o závod, lístků s růží sprcha hustá, slavíka zpěv, šepty vod zněte v plese, vám který vzrůstá, jak se strojí lásky hod! SMÍŠENÝ (1. a 2. verze Plný) SBOR: 188

Hvězdné nekonečné světy, živočichů všechen (1. verze vešker) rod, duchů sbor i drobné květy, všecky jímá lásky svod. Ňadra k ňadrům, k retům rety, líbejte se o závod! 8. výstup

Z paláce ozývá se temné dunění, na to těžké rány, světla v oknech pomalu hasnou; se schodů ženou se Ubald a Sven, kryti velkým, démantovým štítem. V malé vzdálenosti za nimi Rinald v nočním oděvu, s tváří zděšenou, již nemůže od štítu odvrátit; za ním Armida. UBALD: Jen dále statně vydrž, Svene můj, ten štít je těžký jako celá hora, však pravdu o něm hovořil ten kmet. SVEN: Jde Rinald stále, plaché zraky noří do jeho zářné zrcadelné plochy a rdí se studem, pláčem chví se ret. RINALD: Jsem bezbranný, mně úzkost hrdlo svírá, kdo sem vás poslal, ó, kterak jsem zrazen, ó, Armido, kéž propadne se svět! ARMIDA: To strašlivá je Ismenova pomsta, však co ten štít, proč do něho se díváš? Jen odvrať zrak a nehleď v jeho světlo, ó, miláčku můj, slyš a vrať se zpět! UBALD: Já neudržím štít dél, dobrý Svene! SVEN: Jen chvíli ještě do výše ho vznes! RINALD:

189

Já musím jít, kam vaše zlost mne žene. ARMIDA: Mne jímá zoufalost a strach a děs! UBALD: Ó, děsná tíže, břímě bezejmenné! SVEN: Jen, bratře, vzhůru, pohleď do nebes! RINALD: Vše ztraceno, tma nade mnou se klene. UBALD a SVEN: Je vyhráno; mé srdce jímá ples! ARMIDA: Slyš, miláčku, v nebe ohvězděné, jak strpíš to, že úkladem tím kles! ISMEN: (objeví se za Armidou) To pomsta moje - podnikej, co chceš, na srdci jeho spát dnes nebudeš! (1. verze – na srdci je ho dnes spát) ARMIDA: Stůj, Rinalde! UBALD: V prach padá pekla lež, pojď, Rinalde, tam Krista nalezneš! (Přejdou jeviště. Armida klesne na posledním stupni hradu, jenž (1. verze který) na kynutí Ismenovo se v trosky rozpadává.)

190

IV. dějství

Scéna: Oasa na poušti. V pozadí daleko bělají se stany křesťanského tábora. Pod palmami malý pramen. 1. výstup

Rinald leží vprostřed jeviště bez sebe. Při doznívajících zvucích předehry přijde k sobě a polo se vztyčí (1. verze – a kol rozhlížejí) (2. verze – rozhlížeje se kolem.) RINALD: Sám, v poušti sám, ó hrůzo, byl to sen, ten divný cval, já věčně na vahách, dál pouští, nocí, dál, až vzplanul den, mne divnou silou divný ten štít táh´ a z něho také lilo blesků moře a padalo v mou duši ubohou, že zajásal jsem, sotva jitra zoře se mračnou roztáhnula oblohou. Ba, z něho zely Erynií tváře, mne šlehajíce metlami svých kštic do ňader, boků, v oči prala záře, že nemoh jsem o krok jíti víc, až vysílen jsem na poušte kles lemu, tam pramen zvoní - nemohu však k němu. Na tváři své polibky její cítím, na pažích jejích paží oblý tvar, jak z vlny na vlnu se ňader řítím, z úst piju nektar, saji sladký zmar. Blíž k sobě tisknu prahnoucí ta ústa, kde ohnivá se růže rozvila, a její lože nade mnou v tom vzrůstá, já ohlédnu se, a je - mohyla! Na dvéře těžké dopadají rány: Slyš, Rinalde, vstaň, již se blíží soud! Ó, neslyš, lkají rty jí zulíbány, ó, neslyš, volá, slzí horký proud, pode sekerami povolily dvéře (1. v. – dveře) a Sveno s Ubaldem se ke mně béře (1. v. – beře). Ó, strašná chvíle, kráčejí blíž k loži, 191

kde s Armidou jsem v něze lásky bděl, krok jejich duní temně, zrak jich boží je trestající pomsty archanděl. 1. verze (ve 2. škrtnuto): Jak v ráji od Evy po hříchu Adam, své hanby náhle uvědoměn prch, já hlavu s křikem v dlaně obě skládám, já podušku jsem přes hlavu si strh Již (1. verze však) výše vznesli ten štít démantový, mé strašné viny děsné zrcadlo, zkad, nemusili ani plýtvat slovy, sta blesků v moje srdce upadlo; já v hříchu svém stál nahý před tím štítem, jenž háral v mojí duši žhavým třpytem. A divou silou, magnetickou mocí ten štít mě táhl stále dál a dál, ven z lože, z jizby, sadem, vlhkou nocí, jak struna napjat chvěl se každý sval, ti strašní dva jej stále zvedajíce mne bez milosti táhli za sebou, já v štítu viděl Medusiny líce se mračit s trestající velebou, já neslyšel jsem nářky Armidiny, pláč, kletby, jek, Ismena děsný smích, stín zatracený šel jsem mezi stíny, tvář v slzách, čelo v potu krůpějích, až vysílený zle (1. verze – zle - není) pod štítu vlivem jsem padl zde ve sváru citů divém. Svou hanbu vidím patrně a jasně, ó, věčný Bože, zadrž přísný soud, shoď na mne blesk svůj s mraku temné třásně, slyš úpění mé, viz mých slzí proud! 1. verze dále – ve 2. škrtnuto: Při posledním dnu, kdy svět budeš soudit, při vírném hlaholu andělských trub ó pomni, člověk slabý může bloudit, když zatne se mu v srdce vášně sup 2. verze: S rostoucí vroucností a zoufalstvím Ó (1. verze – však), lítosti mé pramen roste v moře, ó, Bože, otče, králi, slyš mne, slyš, v noc hanby moji očisty vziť zoře 192

a odpusť vině mojí pro svůj kříž, pro hřeby tvé, pro trny svatých skrání, ó, králi, Bože, otče, slitování! (Klesne vysílen do písku.) 2. výstup

Ubald, Sven, za nimi Petr poustevník, Rinald na zemi. UBALD: Zde přepadeni Maurů zálohou jsme nechali ho; tuším, raněn kles´. SVEN: Spíš vyslílen tou divou noční honbou, když přišli Mauři sem, již ležel tady, za mrtvého jej měli.

PETR: Tady jest. (Skloní se k Rinaldovi) Ó, zvedni hlavu, drahý synu, a dýchej jas a denní mír, svou duši vybav z pekel stínů, zkoj v bludném srdci bouře vír! UBALD: Ó, vzbuď se k žití na mém klínu ten, v srdci jenž ti hlodá, štír, jak povzneseš skráň k Hospodinu, se uspí brzy v stálý mír! SVEN: Bůh vinníkovu nechce vinu, kde andělských zní tóny lyr; ve palem rajských věčném stínu za odpuštěním kráčí mír.

193

dohromady

VŠICHNI: (1. a 2. verze všickni) Ó, zvedni hlavu, drahý synu, Bůh láska je a věčný mír, blah (1. verze – bláh), v jeho kdo zde kráčí stínu, ten neví, co je vášní vír! UBALD: Otevírá oči... SVEN: Vzdychnul zhluboka! PETR: (vytahuje z opasku lahvičku s lékem) Já nakapu mu balzám hojivý na sprahlé rty... UBALD: Hle, ruku pozvedá. SVEN: Slyš, Rinalde! PETR: Slyš, drahý synu můj! RINALD: Kde jsem? UBALD: Jsi u svých. SVEN: Mezi soudruhy! PETR:

194

Což neznáš nás, ó, zapuď z čela stín, jeť láskou, odpuštěním Hospodin. RINALD: (nadzvedne se) Ach, je-li možné odpuštění, kde k nebi sahal velký hřích, viz, otče, slza má se pění, v svých oklamán jsem nadějích. 1. verze dále: Za velkým cílem šel hoch v mládí, muž do zločinu jícnu pádí ó k nebi jde můj velký hřích! Já zradil svatý prapor Krista za mrzké vášně krátký pal; je služkou hříchu duše čistá; já svatý prapor zaprodal; zda mohou slzy smýti vinu, jež, otče, na tvé nohy řinu? (1. verze dále Za mrzké vášně krátký pal? PETR: Jak pravil jsem ti, v sadě božím vyrůstá odpuštění květ, a do tvé duše mezi hložím je v kyprou půdu rovněž vset, ó, zlívej ho tokem slzí a zkvete na strom bájný brzy ten odpuštění vzácný květ! RINALD: Ó, kéž bych měl zas starou sílu (1. verze – zas měl) a zdraví v údech, v oku jas, k svatému bych se vrátil dílu, zkad odloudil mne pekel ďas; ó, dejte meč mi, dejte kopí a oře sem, dlaň uzdu chopí a již se řítím ve zápas. Jsem hotov, otče, krví smýti tu vinu, jíž jsem zradil kříž, 195

chci jako lev se v boji bíti a vznášet svatý prapor výš! Již z duše býlí mrzké trhám, za Krista do boje se vrhám; již, bratři, jdu; však co to? Slyš! (Z daleka ozve se (1. verze – pochod válečný vojska křižáckého) (2. verze – válečný zpěv křižáckého vojska), všichni mu naslouchají. 3. výstup

(1. verze: Pochod vyznívá, 2. verze: Zpěv vyznívá – stále hlasitěji, na jevišti objeví se předvoj vojska křižáckého. Za praporem nesou dva rytíři štít Michaelův.) SBOR KŘIŽÁKŮ: Zas vlaje Kristův prapor (1. verze – prápor) svatý v boj bojovníkům (1. verze ještě – jeho), za ním dál, kde východ hoří (1. verze ještě – slávou), zoří vzňatý. Kde Jerusalem vznáší (1. verze ještě – hrdý) val, dál, za ním dál; zas vlaje (1. verze ještě – slavně) Kristův prapor svatý, jímž arcivraha (1. verze ještě - druhý) Michal sklál, dál, za ním dál! Bůh s námi jest, bůh s námi jest dál za ním dál! Hrob svatý, právo potlačených, čest to naše heslo jest dál za ním dál! (tato část ve 2. v. škrtnuta) RINALD: Jak balzám padá této písně zvuk ve strašné rány mojich muk. Kam táhnou, otče, tyto svaté sbory? PETR: Jdou na Damašek! RINALD: Musím jíti s nimi! UBALD:

196

Ty nemůžeš! (ve 2. v. škrtnuto) SVEN: Jsi sláb a chorý a ztýrán cestou, zůstaň… RINALD: Prsty svými když Petr dotkne se mých skrání, já silný vstanu bez váhání. PETR: Ó, víry kouzlo, jež přenáší hory, kéž na tobě se synu osvědčí! UBALD: Ó, zůstaň zde! SVEN: Ty odtáhnout nech sbory a počkej až se hruď tvá vyléčí. RINALD: Ó, nechte mne, já s nimi musím jít. UBALD: Ty nemůžeš… SVEN: Vždyť klesneš slabostí! PETR: On vstane silný boží milostí; jen podejte sem Michaelův štít, dřív hrozný, teď mu bude líbezný, dřív zkrušil ho, teď vznese vítězný; neb litoval a slzí hořký křest to smíru, voda vykoupení jest!

197

(Dva rytíři, kteří nesou démantový štít Michaelův, stanou před Rinaldem; ten dotkne se štítu a zázrakem ozdraven vyskočí.) RINALD: Zas cítím v ňadrech sílu pláti, zas v srdci, v tepnách buší krev, v boj vesel (1. verze – vesele) chci se zase hnáti na prvním místě v reji státi (tento řádek – pouze 1. verze, ve 2. škrnuto) a bíti se jak lítý lev! Sem prapor Kristův, vzhůru, bratři, Bůh na nás s výše hvězdné patří. Nuž za mnou, kde vlá korouhev! (Vytrhne jinému korouhev, uchopí štít a meč.) PETR: Ó, bezdná studno slitování, zkad k hříšníku se milost sklání, jak tebe pojmout slovem smrtelným? UBALD: Ó, dive, zázraku, on vstává a jako druhdy mečem mává, zda možno zrakům uvěřiti svým?

dohromady

SVEN: Zrak jemu jako slunce plane, dech boží mu kol hlavy vane, ó, bezpečně my zvítězíme s ním! SBOR KŘIŽÁKŮ: Zas vlaje (slavně – ve 2. škrt) Kristův prapor svatý, dál za ním, dál! Boj hřímá (1. verze ještě – z dálky), Jerusalem zlatý nám v hvězdách kyne již, ó, vzneste prapor výš a za ním dál! Sbor křižáků se vzdaluje (2. verze dopsáno tužkou, – až zmizí), jeviště jest (tisk – je) chvíli prázdné, brzy v to vpadne ruch a hlomoz boje stále rostoucí, jednotlivé skupiny bojujících se ženou v divém zmatku přes jeviště. Vystoupí Rinald (1. verze – v boji s Ismenem) (2. verze – s Ismenem v boji, (šermujíce – druhá verze, tisk - šermuje).

198

4. výstup

Rinald, Ismen ISMEN:

ISMEN:

Hoj, dobře já tě znám! však se ti nepodám!

Hoj, dobře já tě znám!

RINALD: Byť jsi byl ďábel sám, anebo pekel klam vždy odvetu ti dám.

RINALD: Však se ti nepodám! ISMEN: Byť jsi byl ďábel sám. RINALD: Vždy odvetu ti dám.

ISMEN: Zde moje rána! RINALD: A zde má! ISMEN: Tak mečem vlást jen Rinald zdá, však v této má jest odměna! RINALD: Ba, v té poznávám Ismena! ISMEN: Tu máš! RINALD: V bok, v paž! ISMEN: Ta platila tvé přilbě zas! RINALD:

199

Krunýři tvému tento ráz! ISMEN: Tu máš! RINALD: Zle hráš! Však s žitím svým se neshledáš! ISMEN: Ten úskok nebyl hoden rytíře! RINALD: Máš v dlani trosky končíře,334 teď klekni v prach a pros! ISMEN: Tě pojal blud! RINALD: Jen odlož stud a vyznej, že jsi přemožen. ISMEN: Mne nepřemůže ledakdos. RINALD: Nuž, tedy zhyň! (chce ho dobíti) ISMEN: (klekne) Ó, zadrž jen a nade mnou se slituj v hrozné bídě, chci sdělit s tebou něco o Armidě. 334

Končíř - bodná zbraň s čepelí, známá od 14. stol.

200

RINALD: Té neznám víc! Tu bídnou proklínám tak strašlivě, jak pekelný tvůj mam! (Zabije ho a chce se hnáti dále; v tom jiný rytíř celý v černém brnění mu zastoupí cestu.) 5. výstup

Rinald, rytíř (Armida) RYTÍŘ (ARMIDA): Zpět ustoupiž, já vzývám tebe v boj! RINALD: Já ustoupím, však přes tvou mrtvolu. (šermují) RYTÍŘ (ARMIDA): Zda víš, že Armida je mrtva již? RINALD: To nejlepší los, jenž ji potkat moh´. RYTÍŘ (ARMIDA): (upustí na ta slova meč a v tom jej Rinald protkne) Na slova tato nemám odpověď a pravdu děls - to los je nejlepší. RINALD: Ó, nebesa, ten hlas, ten vzrůst - ó, Bože... (Strhne ji přílbu) Armido má! ARMIDA: Miláčku, Rinalde! Jsem na smrt raněna, dík rukou tvou, 201

smrt zhojí to, však tvrdá slova tvoje, ta na věky mne budou v duši žhnout! Že musela jsem slyšet je z tvých úst! (Klesne nedaleko pramene.) RINALD: (rozpínaje jí krunýř) Ó, vládce nebes, teprv nyní tvůj spravedlivý cítím soud, smrt byla by mi dobrodiní, s ní kdybych směl jen zahynout! Zas pálí v srdci stará rána, sup vášně zas mi klove hruď, ó, Armido, buď požehnána, však ruko má, ty kleta buď! ARMIDA: Umírám, drahý, láskou vroucí já tobě byla snoubena, ach, rajsky sladkou, peklem žhoucí; já zříkala se Ismena, já otce v bídě zanechala, já ozbrojila záštím hruď, ó, lásko, jež´s mne oklamala, ne Rinald můj, ty kleta buď! RINALD: Ó, neklň lásce, vždy jest světlem, kde lidský krok se ztrácí v šer, ji dýcháš v sadě májem zkvětlém, jí slavíš žití svatvečer. Má teď je sladce zkolébána, jen o tebe žal rve mi hruď, ó, Armido, buď požehnána, ó, Armido má, s bohem buď! OBA: V sklon teskné dráhy jsme přec svoji, v krev (moje-tvoje) slunce zapadá, (milenko - miláčku) po zemském ti (mně) boji, teď rajská kyne zahrada! Však bychom věčně spolu byli, 202

ó, sáhni (já sáhnu) v zdroje chladný proud, a láskou dojem přece k cíli, jeť milostivý boží soud! RINALD: Ó, padejte již z nehodné mé ruky vy svaté kapky na skráň jí i hruď, mně vraťte mír a jí utište muky! ARMIDA: Hle, bílý zjev mi kyne – s bohem buď! (Umře.) (Při posledních slovech pokřtil Rinald umírající Armidu; pak se nad ní naklonil a zůstal klečeti nad ní.) SBOR KŘIŽÁKŮ: (Z dálky stále a stále mohutněji). Zas vlaje slavně Kristův prápor svatý, z Damašku vlaje, stečen jeho val, přes mrtvol stoky, krve močál vlaje k božímu hrobu dále v pustin kraje

Zas vlaje Kristův prapor svatý, dál za ním, dál! Vše obětujem, Kristův svatý jen prapor vlát když bude dál!

dál za ním, dál! Přes odříkání, trudy, cesty, ztráty, vše dáme rádi v oběť, Kristův svatý jen prapor vlát-li bude věčně dál!

203

10. 2 Seznam nahrávek Armidy 10.2.1 Části z opery Ó srdce, ztiš svůj tlukot smělý. Árie Armidy z opery "Armida". LP. Ultraphon, č. G 12568 Ultraphon. Marie Podvalová, Orchestr Národního divadla v Praze, dir. Rudolf Vašata. [1941]. Předehry k opeře Armida a Dimitrij. EP. Supraphon 04141. Dir. J. Vogel, 1951. Operní předehry. EP. Supraphon č. DM 1001. Dir. Roger Désormiére, Antonio Pedrotti, Jaroslav Vogel. 1953. Othello, Dimitrij, Karneval, Armida. Cyklus koncertních předeher. LP. Supraphon DV 5494 Supraphon, Národní divadlo, orchestr Národního divadla v Praze, dir. J. Vogel., V. Talich. Č. 047 720047 721/V 436, MM 79/DM 1001. 1958.

Umělecký portrét Nadi Šormové. LP. 1. dějství – árie Armidy. Supraphon 8116 0132 Supraphon, dir. František Vajnar, Jan Štych. 1980. Antonín Dvořák. Scény z oper. LP. Supraphon, 1116 2536. G. Beňačková-Čápová, dir. Rudolf Vašata, orchestr Národního divadla v Praze, 1980. Operní árie. CD. Supraphon 8116 0199. Zora Jehličková, Ivan Kusnjer, Miloš Ježil, Jaromír Vavruška, Petr Vronský, Ivan Pařík. 1981. Gabriela Beňačková – soprán. LP. Supraphon 11162843, 1982. Václav Neumann. CD. Supraphon CZA168200488, 1982. 100 let opery Národního divadla. LP. [Praha] : Supraphon 101603741-46. p1983. 4. strana: Za štíhlou gazelou. 1. dějství, zpěv Armidy – Zdeňka Ziková 9. strana: Lstí zvítězíš. 1. dějství, zpěv Ismen – Zdeněk Otava 10. strana: Ó srdce, ztiš svůj tlukot. 2. dějství, zpěv Armidy – Milada Šubrtová Mladá Smetanova Litomyšl. LP. Panton. Dir. Petr Vronský. 1974-1983. Géniové světové hudby IX. LP. Supraphon 1119 4091, 1985. Gabriela Beňačková – operní recitál. CD. Supraphon 10 2843-2, dir. Václav Neumann. 1987 (podle LP z roku 1982). Operní svět Marie Podvalové. LP. Supraphon 11 0401-1, 1989, 2 árie. Arias and scenes from operas and oratorios. CD. Supraphon 81 1242-2, dir. Zdeněk Košler, Miroslav Kopp. 1993. Gabriela Beňačková – soprano. CD. Supraphon 11 2239-2, árie Armidy. 1994. Nejslavnější operní árie. CD. Supraphon RDCZ 048. Readers Digest Výběr s.r.o, 2008.

204

10.2.2 Kompletní nahrávky Antonín Dvořák. Armida. Prague Opera Collection – Historical Recording, world premiere on CDs. Prague Radio Chorus (Josef Blacký), Prague Radio Symphony Orchestra (Václav Jiráček), nahráno v Praze od 24. 11 do 6. 12. 1956, nahrávka Českého rozhlasu. CD Multisonic a. s. 1994, 31 0246– 2 603. Hydraot – Ladislav Mráz Armida – Milada Šubrtová Ismen – Zdeněk Otava Bohumír z Bouillon – Jan Soumar Petr – Karel Berman Rinald – Ivo Žídek Gernand – Jaroslav Horáček Dudo – Antonín Votava Ubald – Jiří Joran Sven – Antonín Zlesák Roger – Bohumír Vich Herald – Jindřich Jindrák Muezzin – Jiří Bar Siréna – Stanislava Součková Antonín Dvořák. Armida. Živá nahrávka: Bremen, 19. února 1961, Orchestra & Chorus of Bremen City Theatre, dir. Alexander Albrecht. 2 LP. Voce 2, 33 1/3 RPM – private edition. Text: Bill Collins. LP v majetku autorky. Hydraot – Theodor Schlott Armida – Montserrat Caballé Ismen – Jakob Engels Bohumír z Bouillonu – Fritz Bramböck Petr – Elfego Esparza Rinald – Kurt Ruesche Ubald – Alfred Scheibner Sven – Georg Koch Muezzin – Marcus Platzer Gernand, Dudo, Roger, hlasatel - ? Antonín Dvořák. Armida. Živá nahrávka: Bremen, 19. února 1962, Philharmonisches Staatsoper, Chor der Bremen Staatsoper, dir. George Alexander Albrecht. 2 CD. House of Opera (www.houseofopera.com). Jedná se patrně o přepis LP z brémského představení. CD v majetku autorky. Hydraot – Theodor Schlott Armida – Montserrat Caballé Ismen – Jakob Engels Bohumír z Bouillonu – Fritz Bramböck Petr – Elfego Esparza 205

Rinald – Kurt Ruesche Ubald – Alfred Scheibner Sven – Georg Koch Muezzin – Marcus Platzer Gernand, Dudo, Roger, hlasatel - ? Antonín Dvořák. Armida. Prager Kammerchor, Tschechische Philharmonie, dir. Gerd Albrecht, live recording 1995, Orfeo 1996, C 404 962 H Armida – Joanna Borowska Hydraot – Pavel Daniluk Ismen – George Fortune Bohumír – Vratislav Kříž Petr – Miloslav Podskalský Rinald – Wieslaw Ochman Gernand – Milan Bürger Dudo – Richard Sporka Ubald – Zdeněk Havránek (Harvánek?) Sven – Jan Markvart Roger – Vladimír Nacházel Muezzin, Hlasatel – Roman Janál Siréna – Monika Brychtová Antonín Dvořák. Armida. Živá nahrávka: Národní divadlo moravskoslezské, 8. listopadu 2012, Orchestr a sbor opery NDM, dir. Robert Jindra. 2 CD. NDM a Český rozhlas Vltava. Hydraot – Martin Gurbal´ Armida – Dana Burešová Ismen – Ulf Paulsen Rinald – Tomáš Černý Bohumír – Martin Bárta Petr – David Szendiuch Sven – Martin Šrejma Gernand – Matěj Chadima Dudo – Peter Svetlík Ubald – Roman Vlkovič Roger – Ondřej Koplík Muezzin/hlasatel – Martin Štolba Siréna – Marianna Pillárová 10.2.3 Rozhlasové nahrávky Antonína Dvořák: Armida – vybrané árie Řídí: Dyk, František Výrobce: ČSRo Praha Dat.: [1951]

Antonín Dvořáka: Armida – rozhlasová zkratka 206

Signatura: Y 502-8 Stopáž: 88:31 (1. část – 29:10, 2. část – 34:06, 3. část – 25:15) Hovoří: Plachý, Jiří Zpívá: Ladislav Mráz, Milada Šubrtová, Zdeněk Otava, Jan Soumar, Karel Berman, Ivo Žídek, Stanislava Součková, Antonín Votava, Jiří Joran, Antonín Zlesák, Bohumír Vích, Jindřich Jindrák, Jiří Bar, Jaroslav Horáček Hrají: Symfonický orchestr Československého rozhlasu v Praze Řídí: Jiráček, Václav Zpívají: Pěvecký sbor Čs. rozhlasu v Praze Řídí: Blacký, Josef Výrobce: ČSRo Praha Dat.: [1956]

Antonín Dvořáka: Armida – kompletní opera Signatura: DVO 28-10 – stopáž: 157:24 DVO 28-10A – stopáž: 158:44 DVO 28-18 – stopáž: 158:50 Zpívá:

Ladislav Mráz, Milada Šubrtová, Zdeněk Otava, Jan Soumar, Karel Berman, Ivo Žídek, Stanislava Součková, Antonín Votava, Jiří Joran, Antonín Zlesák, Bohumír Vích, Jindřich Jindrák, Jiří Bar, Jaroslav Horáček Hrají: Symfonický orchestr Československého rozhlasu v Praze Řídí: Jiráček, Václav Zpívají: Pěvecký sbor Čs. rozhlasu v Praze Řídí: Blacký, Josef Výrobce: ČSRo Praha Dat.: [1956]

Antonína Dvořák: Armida – kompletní opera Signatura: DVO 28-17 - stopáž: 159:48 Signatura: DVO 28-17A – stopáž: 160:06 Zpívá: Karel, Průša, Zora Jehličková, Václav Zítek, Jaroslav Souček, Dalibor Jedlička, Miroslav Švejda, Olga Orolínová, Štefan Margita, Pavel Horáček, Alfréd Hampel, Jan Markvart, Bohuslav Maršík, Ivan Kusnjer, Zdeněk Harvánek Hrají: Řídí: Zpívají: Řídí: Výrobce: Dat.:

Orchestr Národního divadla v Praze Vajnar, František Sbor opery Národního divadla v Praze Malý, Milan ČSRo Praha [1988]

Dvořák, Antonín: Armida – kompletní opera Signatura: OHK 2013-481 Stopáž: 161:17 Zpívá: Martin Gurbal', Dana Burešová, Ulf Paulsen, Tomáš Černý, Martin Bárta, David Szendiuch, Martin Šrejma, Matěj Chadima, Peter Svetlík, Roman Vlkovič, Ondřej Koplík, Martin Štolba, Marianna Pillarová Hrají: Orchestr NDM v Ostravě Řídí: Jindra, Robert Zpívají: Sbor NDM v Ostravě Řídí: Galatenko, Yurii Výrobce: ČRo Ostrava Dat.: [2012]

207

10. 3 Seznam videozáznamů Armidy České televize Árie z opery Armida [nespecifikováno]. č. záznamu: 260 531 31877 Popis: Zpěvačka v kostýmu, dekorace - zahradní altán. Snímek je ze série inscenovaných operních árií, které natočil režisér Miloš Wasserbauer. Hudba z respiria 148 č. záznamu: 279 340 34349 Popis: Záznam komorního koncertu. A. Dvořák: Legendy-výběr, árie z opery Armida, smyčcový kvartet Es dur, op. 51 - výběr. Účinkuje: I. Hurník, P. Štěpán - klavír, G. Beňačková, Z. Jankovský - zpěv, J. Pokorný - klavír. Dvořákovo kvarteto Hudební ozvěny 9 č. záznamu: 287 340 46602 Popis: Zajímavosti ze světa hudby. Scénář: Z. Vokurka. Dramaturg: M. Hakenová. Kameraman: V. Tůma. Režie: P. Uhlík. Antonína Dvořák: Armida č. záznamu: 288 340 46687 Popis: Záznam představení opery A. Dvořáka z Národního divadla v Praze (1988). Účinkují: K. Petr, Z. Jehličková, V. Zítek, J. Souček, D. Jedlička, M. Švejda, Z. Harvánek, M. Frydlewicz, I. Kusnjer, O. Orolínová, B. Maršík a další. Orchestr ND, dirigent F. Vajnar. Kamera: I. Bojanovský. Divadelní režie: L. Štros, televizní režie: M. Macků. Vzpomínání č. záznamu: 291 325 25301 Popis: Dokumentární film o významných momentech v životě a tvorbě A. Dvořáka. Připravili Z. Březina, J. Eisner a V. Sís.

208

10. 4 Popis pramenů k Armidě Seznam zkratek Prameny: L

Libreto

FSS

Skica (full score – sketch)

FSA

Autografní partitura (full score – autograph)

FS

Opis partitury (full score)

VS

Klavírní výtah (vocal score)

OP

Orchestrální party (orchestral parts)

CHP

Sborové party (choral parts)

SP

Party sólistů (solo parts)

[Nakladatel + rok vydání]

Tištěné vydání klavírního výtahu či partitury

Archivy a knihovny: CZ-Pnm-MAD

Národní muzeum – České muzeum hudby – Muzeum Antonína Dvořáka, Praha

CZ-Pnd

Knihovna notových materiálů Národního divadla, Praha

CZ-Ps-LA

Památník národního písemnictví, Literární archiv, Praha

Cz-Pr

Český rozhlas, fond hudebnin, Praha

L1

Jaroslav Vrchlický: Armida. Autograf Jaroslava Vrchlického, 45 fol. (90 fol. celkem), 230 x 180 mm desky, 220 x 165 mm stránky, formát na výšku, dat.: 22. a 25. 6. 1888, CZ-Ps, fond Jaroslav Vrchlický, inv. č. 6066. V pevné vazbě, svázáno uprostřed svazku společně s libretem Jessika a dramatem Bratři. Na předním přídeští nalepen ex libris J. Vrchlického (č. 3908) „JV silentio et ope.“ (na obrázku sedící autor, za ním dívka s dlouhými vlasy, patrně múza). Psáno perem. Škry perem rukou autora. Poznámky tužkou pochází od opisovače, který si označoval nečitelné pasáže.

L2

Opis Vrchlického libreta, 52 fol., 280 x 240 mm, formát na výšku, dat.: 1888, CZ-Ps, fond J. Vrchlický, inv. č. 6058. V pevné vazbě, psáno perem, opisovač neznámý. V textu poznámky a škrty Vrchlického obyčejnou a modrou tužkou, červeným a černým perem. Poznámky Dvořáka na straně 3 u výčtu rolí (konkrétní jména pěvců a hlasové obory). Některé strany

209

jsou přelepeny novým textem Vrchlického rukopisu – s. 11, 21, 27 a 97. Na s. 22, 52 a 80 Vrchlického náčrty scény ke 2. – 3. jednání. Na s. 82 část textu opsána třetí rukou. L3

Tištěné libreto. Armida. / Zpěvohra o čtyřech jednáních / hudbu složil / Ant. Dvořák. / V Praze / nákladem F. Šimáčka / 1903. Dramatická díla Jaroslava Vrchlického XXVIII. 150 x 103 mm, formát na výšku. CZ Pnm-MAD, inv. č. S 226/1382. Razítko „Dvořákovo museum v Praze“, tužkou staré katalogizační číslo 319. Zařazeno v inventáři v sekci „Knihovna Antonína Dvořáka.“

L4

Tištěné libreto. Armida, viz L3. CZ Pnm-MAD, knihovna, sign. DOP 21. Razítko Dvořákovo museum v Praze, tužkou staré katalogizační číslo 197.

L5

Tištěné libreto. Dramatické spisy / Jaroslava Vrchlického / Svazek 30 / Armida / Zpěvohra o čtyřech jedná- / ních od Ant. Dvořáka / Rodina nakladatelská akciová společnost v Praze [1935], s. 279-358. 170 x 119 mm, formát na výšku.

L6

Tištěné libreto. Jaroslav Vrchlický / Dramatická díla / Sv. 7 / Legendy, Armida s. 279-358. 170 x 125 mm, formát na výšku. Stejné vydání jako L5, svázáno do pevné vazby s díly: Trilogie o Simsonovi (13-108), Sv. Vojtěch (s. 115-157), Godiva (s. 169-271), Armida (279-358).

FSS1

Dvořákovy první skici k opeře Armida. Ms. autograf Antonína Dvořáka, 9 fol., různé rozměry na šířku i výšku, nedat. [únor-březen 1902]. Psáno tužkou. FSS2 Dvořákovy souvislé skici ke všem čtyřem jednáním Armidy. Ms. autograf Antonína Dvořáka. 216 x 330 mm na šířku 1. jednání 27 fol., 2. jednání 22 fol., 3. jednání 20 fol., 4. jednání 18 fol. Cz Pnm-MAD, inv. č. S 76/1431/1-4. Psáno tužkou, některá místa jsou přelepena novějším zněním (také tužka). Datace: 1. jednání – 25. 4., 1. 6. 1902, 2. jednání – 3. 5., 23. 5. a 4. 7. 1902, 3. jednání – 8. 10. 1902, 14. 1. 1903, 4. jednání – 14. 2., 25. 3., 26. 5., 27. 5., 4. 6. 1903.

FSS3

Dvořákova skica předehry k Armidě. Ms. autograf Antonína Dvořáka. 215 x 331 mm, formát na šířku, 1 fol. Psáno tužkou. Cz Pnm-MAD, inv. č. S 76/1432. Dat. 18. 8. 1903.

FSA1

Dvořákova partitura Armidy. Ms. autograf Antonína Dvořáka, 288 fol., 355x270 mm na výšku, dat.: předehra – 17. 8. a 23. 8. 1903, 1. jednání – 6. 6., 9. 6., 17. 6., 30. 6. 1902, 2. jednání – 6. 7. a 17. 8. 1902, 3. jednání – 8. 10. 1902 a 20. 1. 1903, 4. jednání – 2. 4. a 29. 6. 1903. CZPnm-MAD, inv. č. S 76/1428. Partitura psána černým inkoustem (a na dvou spodních osnovách tužkou klavírní výtah) na tištěný notový papír o 28 osnovách, původně dvojlisty s vytištěným: Dvořák, Mojmír Urbánek, Prague, které byly později svázané do polokožené pevné vazby, na hřbetě vazby zlatým písmem vyryto „Armida“ v ozdobném rámečku. Na zadním přídeští nálepka s adresou knihaře: „Alois Srapatka / Knihkupectví / Knihařství / Obchod s papírem / Praha 561-II“. Strany číslovány patrně skladatelovou rukou, předehra: s. 1–14, 1. jednání s. 15–135, 2. jednání: s. 136–288, 3. jednání: s. 290-456, 4. jednání: s. 458–573. Některé stránky jsou přelepeny menšími částmi notového papíru s novým zněním zápisu či ujasněním zápisu staršího. Některá místa jsou reskribována.

210

Poznámky jsou Dvořákovou rukou zapsány obyčejnou tužkou a modrou pastelkou. Modrou pastelkou i tužkou se ve spodní řádce i v osnovách nachází poznámky opisovače (Jan Kosťálek?). Na titulním listu partitury je skladatelovou a cizí rukou zapsáno: „ARMIDA. (opus 115) / Zpěvohra o 4 dějstvích / Text Jaroslava Vrchlického v hudbu uvedl Antonína Dvořák. / Předehra. / I. jednání. Na začátku 3. jednání (s. 290) je skladatelovou rukou před popisem scény uvedeno: „ARMIDA / III. jednání / Partitura“. Na začátku 4. jednání (s. 458) před popisem scény opět skladatelem napsáno: „ARMIDA“ / IV. jednání.“ FSA2

Dvořákův původní titulní list k Armidě. Ms. autograf Antonína Dvořáka, 355 x 272 mm na výšku, 1 fol., psáno perem. Cz Pnm-MAD, inv. č. S 76/1429. Na zadní straně Dvořákův soupis osob k prvním třem scénám prvního jednání.

FSA3

Dvořákův fragment partitury 2. dějství (árie Armidy „Slyš, z hlubin bídy svojí“). Ms. autograf Antonína Dvořáka, 355 x 270 mm na výšku, 6 fol., psáno perem a tužkou na dvě spodní osnovy klavírní výtah. Cz Pnm-MAD, inv. č. 76/1430. Strany nečíslovány, poslední strana tužkou přeškrtnuta.

FS1

Partitura Armidy. Ms., kopisté - František Špot (1. jednání), Jan Košťálek (2. jednání), neznámý (3. jednání) a František Elsnic (4. jednání), 4. svazky, 210 p. (1. jednání) + 231 p. (2. jednání) + 233 p. (3. jednání) + 189+II (4. jednání), 345 x 275 mm, formát na výšku, dat. 18. 8. 1903 (2. jednání), 12. 8. 1903 (4. jednání). Cz-Pnd, sign. H 285/P1-I-IV. Opis partitury pořízený Národním divadlem v Praze. Podle Dvořákvoy smlouvy s Národním divadlem mělo toto divadlo výhradní právo k pořízení opisu partitury a jejímu provozování. Opis je psán černým inkoustem na tištěný notový papír o 28 osnovách. Na původních dvojlistech notového papíru, později svázaných do pevné vazby, je natištěno: Dvořák / Mojmír Urbánek, Prague. Titulní list je nadepsán: „Armida. / Zpěvohra o 4 dějstvích. / Text Jaroslava Vrchlického / v hudbu uvedl / Antonín Dvořák. / op. 45 / Předehra. Opis je pořízen z pramene FSA1. Partitura nese poznámky, škrty a opravy Václava Talicha a patrně i Otakara Ostrčila. Z partitury byla nastudována představení premiéry v Národním divadle v roce 1904 (dirigent František Picka), 1928 (Otakar Ostrčil), 1941 (dirigent Václav Talich) a 1946 (dirigent František Škvor), v Plzni v Městském divadle v roce 1925 (dirigent Antonín Barták) a v roce 1943 (dirigent Antonín Barták – J. Čech), v Zemském divadle v Brně v roce 1935 (dirigent Milan Sachs), v roce 1936 v Českém divadle v Olomouci (dirigent A. Heller), v roce 1941 v Českém divadle moravskoostravském v Ostravě (dirigent Jaroslav Vogel) a v roce 1961 v Theater der Freien Hansestadt Bremen (dirigent George Alexander Albrecht).

FS2

Partitura Armidy – výběr částí. Ms., kopisté neznámí, 340 x 250 mm, formát na výšku, nedat. Cz-Pr, sign. 6333. Opis dle partitury FS1 pro Český rozhlas dovolen dědici Antonína Dvořáka. Části z partitury opsány neznámým opisovačem na notové papíry o 26 osnovách, na papírech natištěno: „Majetek Radiojournalu“. Předehra; 1. výstup z 1. dějství; árie Armidy, 1. dějství, 3. výstup „Za štíhlou gazelou“; árie Armidy, 2. dějství, 5. výstup „Ó srdce, ztiš svůj tlukot smělý“; árie Armidy, 2. dějství, 6. výstup

211

„Slyš, z hlubin bídy svojí“; duet Armidy a Rinalda, 2. jednání, 7. výstup; milostná scéna Armidy a Rinalda z 3. dějství, 1. výstup; árie Rinalda, 3. dějství, 4. výstup „Pojď, večer již se smráká“. Partitura byla pořízena za účelem provedení částí opery 7. 3. 1986 – SOČR, dir. Vajnar, Hajóssyová, 27. 5. 1986 – ND, Litomyšl, 18. 5. 1987 – SOČR, Beňačková, 29. 10. 1987 – ND, Vajnar, Benešov, 15. 10. 1988 – Symf. orch. Hr. Králové, František Vajnar; 30. 10. 1992 – Symf. orch. ND (Herle), Dohnalová; 15. 2. 1993 – SOČR, Urbanová, 24. 2. 1998 – SOČR – dir. Kulínský – Emma Deslínová, 5. 1. 1999 – Symf. orch. Hradec Králové, dir. Formáček.

VS1

Klavírní výtah Armidy Antonína Dvořáka. Ms. autograf Antonína Dvořáka, 288 fol., 355x270 mm (formát na výšku), psáno tužkou. CZ-Pnm-MAD, inv. č. S 76/1428, viz FSA1. Klavírní výtah psal Dvořák během kompozice opery tužkou do spodních dvou linek, klavírní výtah je vypracován pro všechna čtyři jednání kromě předehry.

VS2

Klavírní výtah Armidy. Ms. (kopista 1. a 2. jednání Jan Kosťálek, 3. a 4. jednání neznámý), 2. svazky. 224 p. + 250 p.; 2. sv. – 1. sv.: 335 x 285 mm (formát na výšku), 2. sv.: 335 x 285 mm (formát na výšku), psáno perem, dat. 31. 12. 1902 (1. svazek). Cz-Pnd, sign. H 285/I-II, 35. Rukopis klavírního výtahu je spán černým inkoustem na tištěném notovém papíru o 12 osnovách. Na notovém papíru natištěna značka nakladatele C. A. Klemm. Rukopis obsahuje poznámky tužkou opisovače Košťálka, který si místy Dvořákovu verzi klavírního výtahu poopravil. Škrty modrou pastelkou pochází z roku 1941, kdy operu provedl v Národním divadle Václav Talich.

OP1

Rukopisné orchestrální hlasy Armidy. Ms., kompletní soubor, 340 x 250 mm, formát na výšku, dat. 26. 12. 1903 (part kontrabasu). Cz-Pnd, sign. H 285/OH. Orchestrální hlasy rozepsané Knoblochem a Františkem Elsnicem na tištěné notové papíry o 10 osnovách. K některým hlasům jsou připojeny pozdější opisy či xerokopie. Jednotlivé hlasy byly rozepsány podle partitury FS1. Na některých hlasech jsou zapsána data zkoušek a představení.

OP2

Rukopisné orchestrální hlasy Armidy. Ms., kompletní soubor pouze některých čísel z opery, 340 x 250 mm, formát na výšku, nedat. Cz-Pr, sign. 6333. Opis dle partitury FS1 pro Český rozhlas dovolen dědici Antonína Dvořáka. Orchestrální hlasy rozepsané neznámým opisovačem na notové papíry o 26 osnovách, na papírech natištěno: „Majetek Radiojournalu“. K některým hlasům jsou připojeny pozdější opisy, xerokopie původních partů, či částmi partitury FS1. Na některých hlasech jsou zapsána data zkoušek a představení. Předehra. Cz-Pr, sign. O 2327. Árie Armidy, 1. dějství, 3. výstup „Za štíhlou gazelou“. Cz-Pr, sign. O 2328. Árie Armidy, 2. dějství, 5. výstup „Ó srdce, ztiš svůj tlukot smělý“. Cz-Pr, sign. O 6333. Árie Armidy, 2. dějství, 6. výstup „Slyš, z hlubin bídy svojí“. Cz-Pr. sign. O 2347. Duet Armidy a Rinalda, 2. jednání, 7. výstup. Cz-Pr, sign. O 2339. Árie Rinalda, 3. dějství, 4. výstup „Pojď, večer již se smráká“. Cz-Pr, sign. O 2366. Party byly pořízeny za účelem provedení částí opery 7. 3. 1986 – SOČR, dir. Vajnar, Hajóssyová, 27. 5. 1986 – ND, Litomyšl, 18. 5. 1987 – SOČR, Beňačková, 29. 10. 1987 – ND, Vajnar, Benešov, 15. 10. 1988 – Symf. orch. Hr. Králové, František Vajnar; 30. 10. 1992 – 212

Symf. orch. ND (Herle), Dohnalová; 15. 2. 1993 – SOČR, Urbanová, 24. 2. 1998 – SOČR – dir. Kulínský – Emma Deslínová, 5. 1. 1999 – Symf. orch. Hradec Králové, dir. Formáček. CHP1

Sborové hlasy Armidy. Ms., kompletní soubor, 340 x 250 mm, formát na výšku, nedat. (listopad 1903). CZ-Pnd, sign. H 285/SH.

ChP2

Sborové hlasy Armidy. Ms., kompletní soubor, 340 x 250 mm, formát na výšku, nedat., Cz-Pr, sign viz níže. Cz-Pr, sign. 2835. Muezzin, ženský a mužský sbor, 1. jednání, 1. výstup „Jak z dervišových prstů“. Cz-Pr, sign. 2349. Ženský sbor (sirény a nymfy), 3. jednání, 1. výstup „Poutníku, jenž pouště prachem.“ Cz-Pr, sign. SB 3645. Ženský sbor 1. jednání, 1. výstup „Jak dervišových prstů“ a 3. jednání, 1. výstup „Poutníku, jenž pouště prachem.“ Cz-Pr, sign. SB 3645 (mužské sbory): mužský sbor, 1. jednání, 1. výstup „Jdou kupci dlouhou pouště plání“. hlasy z hloubi, 1. jednání, 3. výstup „Chraptivý hlahol pekelné trouby“. sbor rytířů, 2. jednání, 1. výstup „Při tělu tvém“ Gernandův sbor, 2. jednání, 4. výstup „Však brzy uslyšíme zprávy nové“ sbor rytířů, 2. jednání, 7. výstup „A my jsme všichni věrná tvoje stráž“ sbor křižáků, 4. jednání, 3. výstup „Zas vlaje Kristův prapor svatý“

SP1

Party sólistů Armidy. Ms. kompletní soubor, 340 x 250 mm, formát na výšku, nedat. CZ-Pnd, sign. H 285/PS.

HMUB 1921 Antonín Dvořák: Armida. Opera o 4 dějstvích. Slova: Jaroslav Vrchlický. Klavírní výtah upravil skladatel. Výňatky se scénářem a obsahem opery. I. Za štíhlou gazelou… (Armida, soprán solo), II. O srdce, ztiš svůj tlukot smělý… (Armida, soprán solo), III. Slyš, z hlubin bídy svojí zvedám k tobě skráň… (Armida, soprán solo), IV. Mně nelze čekat déle… (Rinald a Armida, tenor a soprán), V. Milostná scéna Armidy, Rinalda, sirén, nymf a vil (Soprán, tenor, ženský sbor – 2 hlasy sopráni, alti), VI. Pojď, večer již se smráká (Rinald a Armida, po případě Ismen, tenor a soprán, příp. baryton), VII. Sám, v poušti sám, o hrůzný sen… (Rinald, tenor solo), VIII. Miláčku, Rinalde, jsem na smrt raněna, dík, rukou tvou… (Armida a Rinald, soprán a tenor). Hudební Matice Umělecké besedy, H. M. 153–160, 1921, 9 sešitů, 8 + 6 + 8 + 13 + 29 + 9 + 20 + 17 p. Dvořákův klavírní výtah převzat z pramene FSA1 nebo VS1. Pouze český text. HMUB 1941 Antonín Dvořák: Armida. Zpěvohra o čtyřech dějstvích. Text napsal Jaroslav Vrchlický, klavírní výtah se zpěvy upravil Karel Šolc. Hudební Matice Umělecké besedy, nákladem dědiců Dr. Antonína Dvořáka, bez nakladatelského čísla, Praha 1941, 347 p.

213

Vydáno v roce 100. výročí narozenin Ant. Dvořáka nákladem jeho dědiců: dcer Magdy Šantrůčkové a Ziči Fialové, syna Ing. Antonína Dvořáka a vnuků Ing. Josefa Suka, Otilie a Jiřího Sobotkových. Vytiskla Průmyslová tiskárna v Praze VII. V generální komisi má Hudební matice Umělecké besedy v Praze. Obálku navrhl Vl. H. NHV

1951 Antonín Dvořák: Armida. Zpěvohra o čtyřech dějstvích. Text napsal Jaroslav Vrchlický, klavírní výtah se zpěvy upravil Karel Šolc. Národní hudební vydavatelství – Orbis, EO 435, Praha 1951, 347 p. Obálku navrhl František Muzika. Sazba 28. 5. 1951, tisk 27. 6. 1951, náklad 2.200 výtisků. Tiskl Orbis 3, závod Jiřího Dimitrova v Praze VII.

SNKLHU 1957 České operní árie I. Sestavil Zdeněk Knittl. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, H 883, Praha 1957. Árie Armidy z 1. jednání (s. 149–154), Árie Armidy z 2. jednání (s. 155–159). Klavírní doprovod Antonína Dvořáka převzat patrně z HMUB 1921. Dilia

1965 Tištěný opis partitury, patrně z pramene FS1, opisovač neznámý, 1965. Opis partitury spolu s party a klavírním výtahem. Tento provozovací materiál slouží k zápůjčkám za účelem provedení opery. 4 svazky, 272 x 378 mm, 414 + 242 + 242 + 172 p. Uloženo v agentuře Dilia Praha, sign. 1414/07.

Úpravy Kristův prapor. Sborová píseň z opery Armida Antonína Dvořáka. Upravil Jarmil Burghauser. Ms., autograf Jarmila Burghausera, partitura (340 x 250 mm na výšku) a hlasy (210 x 295 mm na šířku), psáno tenkým černým fixem. Dat. 1989. Uloženo v CZ-Pnm-MAD, č. př. 1/99. Úprava pro soprán, alt, tenor, bas, dvě trubky, tři trombóny a tympány.

214