Druhý týden velikonoční Od smilstva k intimitě v těle Kristově Jan 20, Lk 7,36-39 Intimita smilstva inspirujícího uctívání Když slova nestačí

Farní exercicie 2013: Poklad víry v nádobě hliněné zpracováno podle Christian A. Schwarz: The 3 Colors of Community (www.3colorsofcommunity.org)

Druhý týden velikonoční: Od smilstva k intimitě v těle Kristově

Druhý týden velikonoční

Od smilstva k intimitě v těle Kristově Jan 20,19-31 + Lk 7,36-39 Intimita je Bohem darovaná energie, která buď může ústit do smilstva, pokud je vyjadřována na cestě izolace, nebo do inspirujícího uctívání, pokud je vztažena k cestě společenství.

Když slova nestačí V určitých křesťanských kruzích se při přípravě bohoslužeb setkáte s velkou kreativitou při vymýšlení nových nápadů pro kázání, při výběru písní či dokonce při dramatizaci biblických příběhů – avšak pořád zde jde o slovo: slovo mluvené, slovo zpívané, slovo hrané. Avšak pokud se zde někdo začne vyjadřovat v termínech jako „tělesná dimenze modlitby“, „prolínání minulosti, přítomnosti a budoucnosti“ či „otevření okna do nebes“, mnozí lidé či dokonce sami kazatelé vůbec nechápou, o čem je řeč. To je důsledkem jednostranně racionalistického historického vývoje liturgie a spirituality (obzvlášť na Západě a specificky v protestantismu), o kterém jsme se již zmiňovali (viz Druhý týden postní). Jestliže byl někdo vychován v tradici, kde „slovo“ bylo vším, nelze od něj očekávat, že bude rychle schopen vyjadřovat svoji víru nonverbálními prostředky. Tento týden se zaměříme na energii intimity, která může být vyjádřena buď v narušené podobě jakožto smilstvo (tj. nezřízená a sebestředná sexuální žádostivost) – nebo ve své vznešené formě jakožto inspirující uctívání (samozřejmě existují i jiné tvůrčí výrazy intimity, ty však nejsou tak úzce spojeny s tématem křesťanského společenství). Pokud jsou vaše bohoslužby nebo setkávání vaší malé skupiny ve znamení množství slov, bude dobře, když budete dobře naslouchat pozvání tohoto týdne k proměně našich církevních setkání z pouhého upovídaného „školení“ na prostor, kde můžeme zakoušet Boha všemi pěti smysly. Jak kdosi pravil: „Náš rozum byl pokřtěn, ale naše vášně zůstaly pohanské. A to je také důvodem, proč tak mnozí mají potíže s myšlenkou tělesného zakoušení a vyjadřování víry.“

Sebestředná podstata smilstva Mnozí mohou být možná trochu překvapeni, proč do úvah o smilstvu či žádostivosti pleteme nějaké reflexe o kázání, bohoslužbách a společných modlitbách. Avšak pokud nezačneme tušit hluboké souvislosti mezi smilstvem, intimitou a inspirujícím společným uctíváním Boha, budeme mít stále tendenci reagovat na pokušení ke smilstvu výzvami k čistotě: „Nedělej to!“ „Nedívej se tam!“ „Nemysli na to!“ („cesta popření“). Základním úkolem, který však z konfrontace se smilstvem vyplývá, je identifikovat energii za ním skrytou – touhu po intimitě – a vytvořit prostředí, ve kterém by mohla být tato energie volně a tvůrčím způsobem vyjadřována a žita. Smilstvo je sebestředné. Vyhledává vlastní fyzické potěšení bez odpovídajícího závazku péče o druhého. Ve své nejhlubší rovině je smilstvo sebe-glorifikací, sebe-oslavou, sebe-uctíváním. Z druhého člověka dělá pouhý nástroj toho, co chceme my. A to se může dít jak mimo manželství, tak i mezi manžely. Smilstvo náhražkou za skutečně autentický, vzájemně se obdarovávající, důvěryplný vztah s druhým člověkem. Proto smilstvo, tato – nejrůznějšími způsoby projevovaná – nezřízená a sebestředná sexuální žádostivost, i když byla původně vedena touhou po intimitě, ve svém důsledku naopak od intimity odvádí a podkopává její pravou podstatu. Smilstvo je solitérní hra, párty s jedním účastníkem. Této tendence si můžeme všimnout dokonce i ve vývoji jazyka, kde se v poslední době místo „pohlavní styk“ či „sexuální spojení“ (angl. „sexual intercourse“) říká prostě „sex“. Jinými slovy, „styk“ či „setkání“ se zde prostě již možná nechápe jako něco podstatného.

Hřích proti tělu Problém se smilstvem či žádostivostí není dán tím, že je zde tělo snad nějak nadhodnocováno, že je mu přičítán příliš velký význam. Spíše je tomu právě naopak. Smilstvo je znehodnocením těla, je pokořením těla někoho druhého, a také nás samotných. Proto je přesnější smilstvo 1



nazývat spíše „hříchem proti tělu“, a ne „hříchem těla“. Z křesťanské perspektivy není lidské tělo irelevantní. Je místem, kde přebývá Bůh („chrámem Ducha svatého“). Lidská bytost, včetně jejího těla, je obrazem živého Boha. Toto vysoké (ne nízké!) ocenění lidského těla nám nedovoluje chápat naše vlastní těla či těla druhých lidí jako pouhé nástroje potěšení. Jestliže se na smilstvo či žádostivost podíváme blíže, velmi rychle zjistíme, že energie vyplývající z naší touhy po intimitě je zde jen zdánlivě nasměrována k někomu jinému, než jsme my. Ve skutečnosti tento druhý nám slouží jen jako zástupný symbol, na který si promítáme skutečné touhy naší duše.

Energie skrytá pod smilstvem: intimita Žádný lék proti smilstvu či žádostivosti nebude účinný, jestliže jeho součástí nebude také poskytnutí prostoru pro vyjádření energie, kterou je smilstvo syceno – touhy po intimitě. Této energii se nesmíme vyhýbat či ji potlačovat. Ve skutečnosti právě tuto energie urgentně potřebujeme k rozvíjení společenství. Jestliže vaše energie v oblasti intimity je vysoká, měli byste vědět, že máte něco nesmírně cenného k tomu, abyste tím mohli být prospěšní vaší malé skupině. Ostatní její členové jsou závislí na tom, zda tuto energii do skupiny investujete. Intimita ve svých nejvyšších stupních touží po stavu, ve kterém se již nesnažíme o své vlastní potěšení. Zcela zapomeneme na sebe samotné. Jen když se toto stane, můžete zakusit extázi (i když to je jen na několik vzácných okamžiků) z toho, že vaše pocity odcizení jsou nahrazeny skutečným vnímáním sounáležitosti. Objevíte, že nejste sami. Všimnete si tajemných vibrací, které spojují vaši duši s duší toho druhého. Tím, že darujete sami sebe, otevíráte brány svého vnitřního já. Samozřejmě, že je jasné, že intimita potřebuje nalézat i jiná svá vyjádření, než ty, které nalézá ve společném uctívání Boha – mezi blízkými přáteli, v manželství, v sexualitě. Avšak hlavním tématem těchto exercicií je křesťanské společenství. Proto se chci vědomě zaměřit na vyjádření intimity, pro které každá malá skupina může – ano, dokonce musí – poskytnout prostor: prostor pro intimitu s Bohem a s ostatními bratřími a sestrami ve společném uctívání, adoraci, chválách, při společné modlitbě.

Lék: inspirující společné uctívání Jistě to není náhodou, že Nový zákon používá svatebních metafor k tomu, aby vyjádřil náš vztah s Ježíšem Kristem – Kristus jako ženich a církev jako nevěsta (Mt 9,15). Je příznačné, že Ježíšova pozemská služba začíná, podle evangelisty Jana, na svatbě (Jan 2,1-11) a že završení pozemských dějin je popsáno jako svatební slavnost (Zj 19,7-9). Nová smlouva je manželská smlouva a celé lidské dějiny existují proto, aby se nevěsta připravila (Zj 19,7). Ti, kteří vnímají církev něco podobného škole, by nikdy neměli zapomenout, že jeden z nejcentrálnějších pojmů školy – poznání – je tímtéž slovem, které hebrejština používá pro pohlavní styk (srov. „I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla…“ Gn 4,1). Poznání Boha není zcela jistě identické s oním poznáním, které nějaký profesor získává studiem tlustých knih v knihovně. Poznání Boha je setkáním, které zahrnuje tělesnou dimenzi stejně jako intelektuální. Tento biblický jazyk popisuje dimenzi, kterou je třeba zohlednit a rozvíjet při společném uctívání, při naší společné modlitbě v malé skupině. Viděli jsme, že smilstvo není ničím jiným než špatně nasměrované uctívání. Jestliže jsme zasaženi smilstvem, uctíváme sami sebe. Je to „cesta izolace“. Pouze tehdy, když vstoupíme na „cestu společenství“, můžeme očekávat, že budeme schopni uniknout podrobení sebestřednosti. Jak je vidět na levém obrázku na další straně, jestliže naše přirozená touha po intimitě není přesměrována, téměř nevyhnutelně nás povede k smilstvu, které se bude projevovat tím, že budeme posedlí vlastními pocity, a jen velmi málo bude přispívat k inspirujícímu společnému uctívání. Pravý obrázek naopak vyjadřuje koncept transformace této energie touhy po intimitě, kdy tato energie není potlačována, stále může proudit, avšak její proud je transformován a přesměrováván „parabolou“ spočívající v uctívání Boha všemi našimi smysly, takže tato naše energie je pak plně využita k rozvoji inspirujícího společného uctívání. 2



William Willimon si všímá spojitosti mezi sílícím důrazem na sexuální vášeň a stále menším prostorem pro duchovní zkušenost: „Uvažuji, zda v naší kultuře není tolik sexuální vášně a tak málo touhy po Bohu, protože sex se stal posledním prostředkem naší sebe-transcendence. Sexuální vášeň je naším posledním prostředkem k vystoupení sama ze sebe, k vydání sama sebe všanc něčemu, co je větším, než my sami, naší poslední příležitostí k zakoušení tajemství, naší jedinou svátostí.“ Proto je třeba zakoušet transcendentní dimenzi naší víry všemi smysly. Jestliže nějaká promluva může tento cíl popsat slovy, slova sama nás tam nedovedou. Tím, co nás tam dovede, je společné uctívání. Skutečné uctívání vždy zahrnuje prvek duchovní extáze. Skrze uctívání se stáváme tím, co uctíváme. Proto bychom se měli postarat o to, abychom uctívali jen to nejlepší. Uctívat něco menšího, než jsme my sami, způsobuje, že nás to umenšuje. Uctívat něco – nebo spíše někoho – většího, než jsme my sami, nás vede k tomu, že nás to povyšuje a obohacuje. Boží obraz v nás se obnovuje právě tím, že Boha uctíváme.

Lenost v uctívání Každá forma „uctívání“, která nás svádí k zaujetí postoje konzumentů, je nevhodná. Posiluje totiž iluze, že my („zákazníci“) jsme středem celého vesmíru. Nebezpečím konzumního přístupu k bohoslužbě je to, že děláme z Boha prostředek k tomu, abychom dostali, co chceme. Avšak to je ve skutečnosti pravým opakem toho, o čem pravé uctívání je – takovýto postoj leností. Je nemožná uctívat Boha, jestliže očekáváme, že nás to bude bavit. Na rozdíl od postoje, kdy přicházíme do kostela jako nějací VIP zákazníci, skutečné uctívání nás vede k postoji podřízení se a odevzdání se. Společné uctívání není žádným televizním sportem. Je nejhlubším, nejintimnějším vyjádřením křesťanské víry na rovině společenství. Proto otázka „Jaký dojem dělá naše společné uctívání na druhé“, není vůbec na místě… Může to chvilku trvat, než lidé přijmou tuto hlubokou podstatu uctívání. Na začátku je to vůbec nemusí „oslovovat“. Avšak časem, krok za krokem, se postupně budou učit ocenit pravý význam společného uctívání.

Uctívání v malé skupině Uctívání, chvály a společná modlitba v malé skupině nejsou míněny jako náhrada společné bohoslužby celé farnosti. Uctívání v malé skupině by se mělo spíše zaměřit na to, co je, v mnohých farnostech a sborech, mnohem náročnější dosáhnout na rovině nedělního shromáždění celé místní církve – na intimitu s Bohem a s druhými bratřími a sestrami. Uctívání není zamýšleno tak, že by mělo být zábavné či oslovující. Klíčem ke zdravému rozvoji uctívání je přestat si klást otázky po našich vlastních pocitech („Užil jsem si to?“ „Oslovovalo mě to?“) a otevřít se tomu, abychom mohli být zcela absorbováni hledáním Boží tváře. V uctívání překračujeme čas a prostor, zakoušíme předchuť věčnosti, můžeme jakoby nahlédnout do nebeských bran. Proto je nesmírně důležité, abychom do společného uctívání vložili sami sebe se vším, čím jsme, a ne jen s naší racionální myslí. 3



Smilstvo a „opačná ctnost“ zdrženlivost Proč se nedaří zvládat smilstvo zaměřením se na protikladnou ctnost – zdrženlivost? 1. Lidé, kteří jsou náchylní ke smilstvu a jsou v zajetí představ své žádostivosti, prostě nemají žádné vhodné ucho na to, aby byli schopni slyšet poselství o zdrženlivosti. Kdyby v sobě rozvinuli citlivost toto poselství zaslechnout, pravděpodobně by nebyli žádostiví. 2. Pro lidi nemocné smilstvem pokus proaktivně investovat do zdrženlivosti vyžaduje obrovskou energii. Žádostiví lidé vnímají zdrženlivost jako „demotivační cíl“ (kdy je třeba se vzdalovat od něčeho špatného), na rozdíl od „motivačního cíle“ (kdy je možné se přibližovat k něčemu přitažlivému). „Demotivační cíle“ mohou fungovat jen po omezený čas v méně důležitých oblastech našeho života, avšak nefungují v oblasti hloubkové změny postoje či chování. 3. Zdrženlivost je pozitivním rysem, avšak sama o sobě nevyužívá onu energii skrytou za hříchem smilstva, která spočívá v touze po intimitě. Avšak tato energie může být vyjadřována skrze inspirující společné uctívání, a to jak směrem k Bohu, tak k ostatním bratřím a sestrám. Přirozeným vedlejším účinkem investování do inspirujících zkušeností se společným uctíváním pak ovšem bude rozvoj autentické zdrženlivosti.

Podněty k biblické reflexi

Žalm týdne: Žalm 133

Tento týden se v osobní modlitbě nechej doprovázet především následujícími dvěma texty:

Jan 20,19-31 Nedělní evangelium: Setkání se Vzkříšeným a intimita uctívání Ježíš je středem každého uctívání (přichází „ač byly dveře zavřené“). Své společenství dává najevo slovem, pohledem, dechem. Tomáš zvaný Didymos (tj. Dvojče, Blíženec – náznak silné intimity) prožívá vše naplno („Pojďme, ať zemřeme spolu s ním!“ „Pane, nevíme, kam jdeš, jak bychom mohli znát cestu?“), nyní však není s učedníky. Proč se Tomáš vydal „cestou izolace“? Těžko říct. Zraněné vztahy? Pocit selhání? Sobectví? Lenost účastnit se „shromáždění“? Zklamání, že Ježíš nenaplnil jeho očekávání, že se nestal nástrojem jeho představ (princip smilstva)? Služba ostatních učedníků – oslovují jej a vytvářejí prostor, kde může nechat proudit svoji ohromnou touhu po intimitě (viz jeho touha dotknout se Ježíšových ran). Sám Ježíš tomuto přání vychází vstříc a činí ze společného uctívání hluboce intimní okamžik „odhalení“ svých ran. Tomáš reaguje velmi osobním, christocentrickým „uctíváním“ Ježíše Krista jako Pána a Boha.

Lk 7,36-39 Vztažení citů k Ježíši: Pomazání Ježíšových nohou ženou hříšnicí Tento příběh je obzvlášť významný pro ty, kdo mají potíže s rozpoznáním vztahu mezi touhou po intimitě (která může zahrnovat zranitelnost vůči smilstvu) a jedinečným potenciálem této energie vzhledem k rozvoji společného uctívání. Ježíš byl pozván na večeři do domu jednoho z farizeů. Žena, „která vedla hříšný život“ (jinými slovy prostitutka) k němu přistoupila. Ve verši 38 čteme: „S pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem.“ Abychom mohli plně porozumět důsledkům tohoto příběhu, je třeba vzít v potaz historické pozadí: Za prvé, invaze prostitutky do shromáždění náboženských mužů byla vnímána jako skandál. Za druhé, jestliže židovská žena přišla mezi lidi s rozpuštěnými vlasy, bylo to vnímáno jako velmi urážlivé, ne-li přímo obscénní. Skutečnost, že tato žena si rozpustila vlasy v přítomnosti druhých lidí, naznačuje, jak zcela výlučné zaměření její mysli jen a jen na Ježíše jí nechalo zapomenout na vše ostatní kolem ní. Toto je postoj skutečného uctívání – nestarat se o to, co si druzí o mně pomyslí. Jaký kontrast s přítomnými farizeji! Ti k Ježíši přistupovali v postoji zdvořilé rezervovanosti. Jistě jednali „korektně“. Avšak bylo to „nekorektní“ jednání oné ženy, které odkrývá její hluboké porozumění tomu, v čem spočívá nejhlubší podstata uctívání.

Podněty k práci ve skupině 1. 2. 3. 4.

Osobní postřehy a inspirace pro skupinu z tématu „od pýchy ke zmocňujícímu vedení“ Společné studium tématu týdne skrze kázání, tyto podklady a 6. kap. Tomlinovy knihy Hraný rozhovor „vnitřních hlasů“ na téma intimita rozdělený mezi několik lidí ve skupině Společné uctívání, chvála, adorace se symbolikou dotyku Ježíšových ran (Jan 20,19nn) 4



Dodatek 1: Všechna žádostivost hledá věčnost I přes všechny dosavadní výklady je možné, že někteří čtenáři jsou stále tak trochu v rozpacích z toho, že se zde jedním dechem pojednává o hříchu smilstva a komunitní kvalitě inspirujícího společného uctívání. Proto se ještě na závěr podívejme do jednoho z největších náboženských uměleckých děl – třetí symfonie Gustava Mahlera. Pátá věta této symfonie mluví o „nebeské radosti“, přičemž Mahler pro vyjádření této ideje volí velmi zbožná slova: Miluj pouze Boha po všechen čas! Tak dosáhneš nebeské radosti. Nebeská radost je požehnané město, nebeská radost, která nemá konce. Nebeská radost byla darována Petrovi, skrze Ježíše, i všem ostatním, k věčné blaženosti. Avšak ve čtvrté větě, ještě než přišel tento moment nebeské radosti, se Mahler snažil vytvořit jakýsi most mezi přítomnou realitou posluchače a realitou věčnou. Zvolil pro to slova ateistického filosofa Friedricha Nietzscheho, který, jak je to pro něj příznačné, odkryl spojení mezi žádostivostí a hledáním věčnosti a vyjádřil to takto: Ó, člověče, dej pozor! Co říká hluboká půlnoc? Spala jsem, spala, z hlubokého snu se probudila: Svět je hluboký, hlubší, než den to tušil. Hluboká je jeho bolest. Žádostivost – ještě hlubší než bolest srdce. Bolest říká: Odejdi! Avšak všechna žádostivost hledá věčnost, hledá hlubokou, hlubokou věčnost. Je možné, že perspektiva ateismu, která nemá potřebu harmonizovat vlastní zkušenosti s křesťanskými očekáváními, je zde v jistém slova smyslu výhodou, protože je tak nádherným způsobem schopná vyjádřit vztah mezi žádostivostí a věčností.

Dodatek 2: Homilie při mši svěcení olejů na Zelený čtvrtek 21. dubna 2011 Kard. Jorge Mario Bergoglio SJ, arcibiskup Buenos Aires Nestačí, aby byla naše pravda ortodoxní a naše pastorační působení účinné. Bez radosti z krásy se pravda stane chladnou, ba až nemilosrdnou a pyšnou, jak se to často stává u mnohých zatrpklých fundamentalistů. Zdá se, že přežvykují popel místo toho, aby vychutnávali příjemnou sladkost Kristovy Pravdy, která svým jemným světlem osvěcuje veškerou realitu a každý den ji přijímá takovou, jaká je. Bez radosti z nádhery se naše úsilí o dobro stane ponurým workoholismem, jak se to stává mnohým urputným aktivistům. Zdá se, že realitu odívají statistickým smutkem místo toho, aby ji mazali duchovním olejem veselí, který zevnitř proměňuje srdce jedno po druhém.

5

Druhý týden velikonoční Od smilstva k intimitě v těle Kristově Jan 20, Lk 7,36-39 Intimita smilstva inspirujícího uctívání Když slova nestačí

Recommend Documents