5/ O DUCHOVNÍCH VŮDCÍCH Skorka: Pro člověka, který se chce stát duchovním, je klíčovým slovem – na tom se jistě shodneme – povolání. Pokud člověk nebyl povolán, nejde to. Druhým slovem, které obvykle zdůrazňujeme, je tradice. Povolání ke službě Bohu se rodí v hlubokém procesu introspekce; při hledání sebe sama, ve vztahu k bližním, ve vnímání poselství přírody. V těchto existenciálních střetech doby dospívání, kdy si hledáme svou životní cestu, někdo nalezne duchovní rozměr Boha. A u některých to vyústí v rozhodnutí vzít na sebe nejvyšší závazek vůči Bohu. Ve funkci duchovního, se pak má sloužit Bohu prostřednictvím služby bližnímu. Jak se vypráví v Genesi, Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a podobě. Být něčím obrazem, podobat se mu znamená, že se s ním máme něco společného. V bližním musím vidět Boha. To není teorie, ale praktická pomůcka. Léta pedagogické praxe mě však naučila, že k výchově toho, kdo se rozhodl kráčet duchovní cestou, musíme přistupovat nesmírně zodpovědně. Dějiny nás totiž bohužel učí, že mnozí si přivlastnili duchovní kvality a povýšili se na vůdce, aby zavedli své stádo do neštěstí – jako třeba zločiny ve Waku nebo v Guayaně. Měli bychom si dávat velký pozor na každého, kdo se pasuje do role údajného vykupitele. Bergoglio: Souhlasím se slovem povolání, které je v naší tradici klíčové. Bůh člověka povolává:19 „Abrame, odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu“. Bůh ho vysílá na cestu. Bůh ho povo19 Gn 12,1
34
Papez Zlom.indd 34-35
lává, takové povolání vnímáme u skutečně velkých vůdců. V naší tradici každé poslání začíná vždy povoláním. Upoutal mě příběh člověka z Gerasy posedlého ďáblem. Ježíš z něj ďábla vyhnal a ten muž ho pak chtěl následovat. Ježíš to odmítl s tím, že má zůstat ve své zemi a vyprávět lidem, co se mu přihodilo. Ježíš ho povolal:20 „Vrať se domů a vypravuj, jak velké věci ti učinil Bůh.“ Proto je slovo povolání klíčové. Někdo takové povolání či výzvu odmítne. V evangeliu je nejtypičtější případ bohatého mladíka. Ježíš na něho pohlédl s láskou a řekl mu, že pokud se k němu chce připojit, má vše prodat, rozdat chudým a následovat ho. Mladík zesmutněl a neudělal to, protože byl moc bohatý. Ježíš ho vyzýval, povolával ho. On však v sobě nenašel odvahu ten krok učinit, povolání bylo promarněno. V evangeliu Ježíš praví: „Ne vy jste vyvolili mě, ale já jsem vyvolil vás.“21 I další věc, o níž jste se zmínil, je důležitá: je třeba jasně rozlišovat úmysl; v křesťanské spiritualitě to nazýváme správným úmyslem. To znamená, že je důležité, s jakým úmyslem přicházíte, ne že by někdo vědomě přicházel se špatným úmyslem, že by se choval jako pirát. Existují však nevědomé motivace, z nichž může vykvést fanatismus či jiné deformace. Po celou dobu přípravy je nutno úmysl pročišťovat, neboť nikdo neodpovídá na povolání zcela upřímně, v úmyslu jsou nečisté příměsi, jsme jenom hříšníci. Skorka: V Deuteronomiu22 je velmi zajímavý odstavec o tom, jak odlišit skutečného proroka od falešného. Talmud 20 Lk 9,38-39 21 Jan 15, 16 22 Dt 13,2-6
35
5/7/13 2:31 AM
praví, že i falešný prorok může na důkaz svých tvrzení konat nadpřirozené věci. Podle tohoto velmi důležitého odstavce v Deuteronomiu je prorok falešný, chce-li tě svést z Boží cesty, od spravedlnosti, od úcty k životu, což je podloženo celou řadou důkazů. Jak se tedy má věřící postavit takovému vůdci, který vědomě či nevědomě vede své společenství do zkázy, má nad ním obrovskou psychologickou moc a používá náboženský slovník? Existuje řada biblických obrazů, které nám ukazují, jak postupovat. Jejich poselství zní: Vyhni se každému, kdo chce ovládnout tvou mysl a vůli, získat tvé srdce a držet tě v hrsti. Ale vraťme se ke zmíněné pasáži v Deuteronomiu: Každý musí do hloubky prozkoumat, co vlastně prorok hlásá. Pokud se jeho poselství neshoduje se spravedlností, milosrdenstvím a dobrem, je falešné, a musíme ho odmítnout. Věřící může poznat, že někdo hodlá omezit jeho vnitřní svobodu a ovládnout ho třeba podle toho, že falešný vůdce tvrdí s naprostou jistotou: „Bůh mi toto sdělil, je to tak a hotovo.“ Totéž platí i o učitelích, kteří jednají, jako by vše, co řeknou, bylo dokonalé. V takových případech je třeba nedůvěřovat. Otázky víry se tlumočí s pokorou. Vždy musíme nechat prostor pochybování. Ve 27. kapitole Knihy proroka Jeremjáše Bůh prorokovi oznamuje, že lid musí i nadále snášet Nabuchadonozorovo jařmo, a přikazuje mu, aby si sám naložil na svá ramena jho na znamení, že lidé se nemají bouřit. Znenadání se objeví další prorok, Chananjáš, syn Azurův, jho mu strhne a rozbije. Jeremjáš nenamítne, že jemu Bůh nakázal něco jiného, ale přijme Chananjášův čin, otočí se, opět se uchýlí do samoty, znovu rozpráví s Bohem a ten opět potvrdí to, co mu oznámil již předtím: Lid
musí i nadále snášet jařmo, uvalené na něj v Babylonské říši. To dokazuje dvě věci. Za prvé, že Bůh je dynamický a může měnit rozhodnutí. Bible říká: „Každý ať se odvrátí od své zlé cesty… Kdo ví, možná se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme.“23 Takové je poselství Jonášova proroctví. Nemůžeme mluvit o Bohu a o jeho poselstvích v absolutních termínech, vždy musíme ponechat prostor jinému výkladu, který je součástí víry. Druhé ponaučení se týká zásadně charakteristiky náboženského vůdce – jediné ctnosti, kterou Tóra výslovně přisuzuje Mojžíšovi – a sice pokory. Zpupný člověk postrádající pokoru, který se vyjadřuje v absolutních termínech a arogantně, nedokáže být lidem nablízku a neustále jen opakuje „já jsem“, by neměl být náboženským vůdcem. Bergoglio: Ale že jich takových je. „Mně to povídejte, paní,“ říkala ve své době Catita, postava, kterou hrála Niní Marshallová. Líbilo se mi, co jste říkal o pochybnostech, neboť to odráží dlouhodobou zkušenost člověka, pokud chce být před Bohem spravedlivým. Velcí vůdcové Božího lidu vždy nechávali prostor pro pochybnosti. Mojžíš je nejpokornější bytost na zemi. Před Bohem nelze jednat jinak než s pokorou, a kdo chce vést Boží lid, musí nechat Bohu volný prostor; znamená to, že musí sám sebe umenšit, pátrat v pochybách, ve vnitřních zastřených zkušenostech, uvědomit si, že neví, co dělat. To vše ho nakonec očistí. Špatný vůdce je sebejistý, tvrdohlavý. Jednou z charakteristik špatného vůdce je to, že příliš nařizuje, neboť si je příliš jistý.
36
37
Papez Zlom.indd 36-37
23 Jon 3, 8-9
5/7/13 2:31 AM
Skorka: Víra nutně potřebuje pochyby. Víra sama se má projevovat prostřednictvím jistého pocitu pochybnosti. Boha tuším, vnímám, mnohokrát jsem s ním rozmlouval, ale podstatou víry je neustálé hledání. Mohu o něm mít 99,9ti procentní jistotu, ale nikdy to není sto procent, protože dokud žiji, nepřestávám ho hledat. Pro židy pochybnost utváří víru. Po šoa si klademe otázku, jak nás mohl Bůh opustit, jak to, že nezasáhl, když je přece absolutní spravedlnost, a stojí vždy po boku spravedlivého, trpícího. Stejné otázky si kladl i Jób, když se ptal Boha, proč zemřely jeho děti, proč přišel o zdraví, proč vše ztratil, když je spravedlivý a dobrý. Bůh odpověděl přibližně takto: „Mám svoje důvody, které člověk nemůže poznat; jemu zůstávají pochyby.“ Bergoglio: Vždy mě fascinoval Jóbův výrok, o němž jsem se již zmínil: „Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.“ Jakmile se nám dostane důkazu, vidíme věci jinak, pokročíme v chápání. Ale vrátíme-li se k duchovním vůdcům, lze říci, že pokora je zárukou Hospodinovy přítomnosti. Kdykoliv je někdo samolibý a zná odpovědi na všechny otázky, dokazuje to, že Bůh s ním není. Samolibost najdeme u všech falešných proroků, u duchovních vůdců, kteří sešli z cesty a používají náboženství k vlastnímu prospěchu. Tak se chovají pokrytečtí duchovní, neboť mluví o Bohu, který stojí nade vším, ale jeho přikázáními se neřídí. Ježíš o nich řekl věřícím: „Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní.“24 24 Mt 23,2
38
Papez Zlom.indd 38-39
Skorka: Musíme stále učit příkladem. Ty, kdo směřují k duchovnímu poslání, je třeba naučit pokoře a stále jim vtloukat do hlavy, že si zvolili skutky svatosti. V mé komunitě existuje mládežnický spolek a já vždycky říkám chlapcům, kteří se připravují na vedení jednotlivých skupin, že mají skutečně zvláštní poslání. Musejí znát teorie her, aby si to děti pod jejich vedením co nejlépe užily, musejí jim vštěpovat sociální hodnoty, aby děti uměly žít v pospolitosti; ovšem kdyby to bylo všechno, neexistoval by rozdíl mezi nimi a představiteli jakéhokoliv jiného společenství. Proto jim říkám, že navíc musejí ukazovat cestu víry. Jejich poslání je posvátné, musejí tedy zařadit i duchovní prvky projevující se modlitbou a rituály se specifickým obsahem, aby mohly děti objevovat jejich smysl. Tito vedoucí vlastně pomáhají rabínovi. Zároveň si však všichni, kdo někoho vedou, musejí uvědomit, že do své funkce nesmějí projektovat vlastní problémy a v žádném případě jí nesmějí propadnout. Když mluvím s lidmi, kteří potřebují pomoc, protože jsou nemocní či žijí v úzkosti, vždycky jim říkám: „Podíváme se, co na to říká můj šéf.“ Nikdy nevystupuji tak, jako by být rabínem znamenalo již samo o sobě něco mimořádného. Jednou mě právě po odsloužení svatebního obřadu, přišli pozdravit jedni manželé a připomněli mi, že jsem je před osmi roky oddával. První, na co jsem se zeptal, byly děti, ale odpověděli mi, že žena bohužel pokaždé potratila. Stiskl jsem jim ruce a vyzval je: „Buďte i nadále silní a neztrácejte naději.“ Uběhl nějaký čas a žena konečně porodila dceru. Vrátila se do synagogy, aby jí podle tradice dala jméno. Po obřadu ke mně znovu přistoupila a chtěla vědět, zda si vzpomínám, jak jsem jim 39
5/7/13 2:31 AM
radil, aby neztráceli víru a odvahu. Vysvětlil jsem jí, že – jak se to říká dnes – jsem na ně pouze vyslal pozitivní vlny, a nesmějí si myslet, že za úspěšným těhotenstvím stojí moje slova. Pouze jsem poprosil Boha. Někteří z přítomných mě pak v žertu žádali, abych případ zveřejnil, protože tak se chrám naplní věřícími a dary. Bergoglio: Uzdravující rabín… Skorka: V žádném případě. Ano, věřím, že někteří lidé mají duchovní sílu pomáhat nemocným, ale zázrak přichází jen od Boha. Nikdy ne od člověka. Chasidská tradice25 nás učí, že podle Talmudu26 svět podpírá šestatřicet spravedlivých, ale v okamžiku, kdy se jeden z nich sám označí za spravedlivého, přestane jím být. Bergoglio: Kdykoliv se objeví nějaké léčitelské úkazy, nebo dokonce zjevení či vize, cítím přirozenou nedůvěru. V podobných záležitostech zaujímám dost odmítavé stanovisko. Bůh přece není něco jako Andreani, šířící nepřetržitě nějaká poselství. Něco jiného je, když věřící říká, že něco cítí. Musíme nicméně připustit, že v dějinách vždy existovalo a existuje proroctví. A je třeba vytvořit prostor pro ty, které si Bůh za proroky vyvolí a obdaří vlastnostmi skutečných proroků. Ti však obvykle netvrdí, že přinášejí vzkazy z nebe. V Buenos Aires musím odmítat svolení spoustě takových lidí, je to častější než byste si myslel. Myslet si, že duchovní útěcha, kterou cítíme v modlitbě, je proroctvím nebo zjevením určeným celému světu, je nebetyčnou 25 Chasidismus je židovské náboženské hnutí, které se zrodilo ve východní Evropě v XVIII. stol. Je mu vlastní silný mysticismus a oživilo víru svých členů pomocí zpěvů, tanců, vyprávění a tradic. 26 Talmud babylonský, Sanhedrin, 97, b
naivitou. Lidé někdy něco cítí a vinou špatného výkladu či psychické nerovnováhy si to spletou s proroctvím. Nedávno jsem musel vyřizovat telefonát paní, která prý má vzkaz pro všechny Argentince, a já mám dát zmocnění, aby jej předala dál a „všechny zachránila“. Poslala mi údajný vzkaz a já věděl, že obsahuje nesmysly, nepřesnosti, omyly. Řekl jsem, že to nemohu schválit. Trvala na svém, že se mnou nesouhlasí a stejně bude poselství šířit soukromě. Někteří lidé jsou přesvědčeni, že mají prorocké nadání. Další snáze vysvětlitelnou záležitostí je léčitelství. Dnes, kdy máme studie o parapsychologii a známe i názory onkologů na to, jak tělesnou schránku ovlivňuje psychika, lze jisté věci objasnit. Existuje i kněžská přímluva, kdy se rabín nebo duchovní modlí a prosí o zdraví pro druhého, a stane se tak. Pro mě je zárukou člověka léčícího podle Božího zákona jednoduchost, pokora, neokázalost. Jinak je to spíše dobrý obchod než léčení. Skorka: Plně s vámi souhlasím. Pokud někdo předvádí svou moc jako na divadle, není to zbožný člověk, ale lhář. Přišlo do módy hledat odpovědi na tělesné nebo lidské potíže mimo tento svět. Když jde někdo za rabínem – s knězem to je jistě stejné –, musí dávat velký pozor, protože se mu dostane odpovědi víry. To není totéž jako lékařská rada. Nesmíme nikdy zaujímat místo lékaře… Pokud za mnou někdo přijde se zdravotním problémem, pomohu mu, promluvím s ním, podpořím ho, ale současně mu řeknu, že musí striktně dodržovat lékařská nařízení. Bergoglio: Na to máme od Boha potřebné nástroje. Skorka: Vzpomněl jsem si na jednu starou anekdotu. Přišla povodeň a jeden muž zůstal uvězněný na střeše a prosil
40
41
Papez Zlom.indd 40-41
5/7/13 2:31 AM
o pomoc. Objevila se loďka, aby ho zachránila, on však odmítl nastoupit: „Zůstanu tady, protože mně pomůže Bůh,“ oznámil veslaři. Za chvíli přistála pramice s hasiči, také ho chtěli odvézt, ale on opět odmítl: „V žádném případě, mě zachrání Bůh,“ opakoval. Později se objevila policejní helikoptéra a on ji stejnými slovy poslal pryč: „Bůh mě zachrání“. Nakonec muž zemřel, a když přišel do nebe, vyčítal Bohu: „Proč jsi mi nepomohl a nechal jsi mě zemřít?“ Bůh se rozzlobil: „Jak to, že jsem ti nepomohl? Poslal jsem pro tebe nejprve loďku, pak pramici a nakonec helikoptéru a ty jsi vše odmítl.“ Bergoglio: Skvělé, rabíne. Rád bych se vrátil k otázce vedení. Tvrdím, že náboženské společenství nelze přirovnávat k nějaké nevládní organizaci. Moc se mi líbilo slovo, které jste použil: svatost. To je Boží příkaz Abrahamovi. Slovo svatost je něco jako odrazový můstek k transcendentnímu. K nevládní organizaci se slovo svatost nehodí. Ano, i tam musí existovat určitá zodpovědnost vůči společnosti, čestnost, plán, jak rozvíjet aktivity, jež mají za cíl dobro člověka. V laickém světě to může skvěle fungovat. Ale v náboženství je pro vůdce svatost nezbytná. Skorka: Nepochybně ten, kdo řídí jakékoliv společenství, musí být člověk důvěryhodný a spravedlivý, který podle toho také jedná. Pro duchovního vůdce představuje jednu z největších výzev úkol zprostředkovat, aby mezi lidmi zavládnul mír. Vyjádřeno biblickou řečí – zakročit před Bohem ve prospěch lidí. Tak činil Abraham, když se přel s Bohem, aby zachránil spravedlivé ze Sodomy a Gomory, měst, která Bůh za hanebnosti, jež jejich obyvatelé páchali, odsoudil ke zkáze. Smlouval s Bohem, aby zachránil lidské
bytosti. To je velmi vzdálené boji o neomezenou, svévolnou a vrtkavou moc, kterého jsme byli tak často svědky. Velké diktatury dvacátého století jsou toho nejstrašlivějším důkazem. Někteří odborníci na chování jednotlivců i celých společností zastávají názor, že totalitní hnutí dvacátého století – nacismus a komunismus – se vyznačovala rysy, například používáním symbolů, mystikou, které měly mnoho společného s náboženstvím. Masy snívají o spasitelích, již vyřeší všechny problémy a úzkosti, čehož využívají géniové zla, kteří je svedou, ovládnou jejich mysl a srdce, aby je pak mohli dle libosti řídit. Argentina tímto fenoménem trpí již dlouho. Naše společnost inklinuje ke spasitelům. Myslím si, že můžeme mít vedoucí představitele, ale ne vůdce, protože vůdcové vedou k určitým cílům, kdežto vedoucí představitelé spravují. Skuteční vůdcové se řídí hodnotami, které vycházejí z představy práce, jež se promítá do transcendentna, řídí se touhou tvořit dějiny, a tím řešit problémy budoucnosti a sloužit jako vzor pro příští generace. Vedoucí představitele zajímá jen přítomnost. Ale pokud má mít politika něco společného s náboženstvím, nemá to být rozhodně Bůh, ale pouze povinnost přibližovat se problémům člověka. Politika a náboženství jsou dva přístupy k problematice lidského bytí a jeho zvratům. Jediným prostředkem, jak může národ zabránit vůdcovství s neblahými následky, je vzdělání.
42
43
Papez Zlom.indd 42-43
5/7/13 2:31 AM
17/ O VĚDĚ Skorka: Až do doby osvícenství bylo náboženství zprostředkovatelem kultury v nejširším smyslu slova. Vědomosti z nejrůznějších oblastí byly spojeny s náboženstvím. Proto nacházíme v judaismu tolik rabínů a v katolictví tolik řeholníků, kteří se věnovali rozmanitým vědním oborům. Posledními příklady dřívější tradice jsou Maimonidés, Koperník a Mendel. I kopisté bývali mniši. Talmud je plný sociologických, antropologických, medicínských úvah. Skrze náboženství se šířila kultura, jazyková čistota a přinášelo odpovědi na základní otázky, které jsem už dříve zmínil: Co je člověk? Co je příroda? Co je Bůh? A když se dnes vynořují velké otázky, velká tázání, vždycky se vracíme k náboženství. Existují velké nejistoty. Například kvůli transplantaci orgánů bylo nutné znovu definovat, co je smrt. Smrt byla po celá staletí definována jako zástava srdeční a dechové činnosti. Když byli rabíni dotázáni, zda lze zachránit život transplantací srdce, při níž se odnětí orgánu provádí s napojením na umělý krevní oběh, zjistili, že v Talmudu existuje pojem mozkové smrti. Člověk by si mohl říct: „Vida, jací to byli vizionáři.“ Dnes se diskutuje o tom, kdy začíná existovat lidská bytost. Má se snad za lidskou bytost považovat už oplodněné vajíčko v prvních stádiích vývoje? Podle jednoho z talmudských učenců by už mělo duši, dechnutí božského. Věda objasňuje, že zygota už obsahuje veškerou genetickou informaci, která bude definovat novou bytost. Je snad tohle přesvědčivý argument, abychom ji za takovou považovali? Když věda dospěje ke svým hranicím, člověk se obrací
ke spiritualitě, k existenciální zkušenosti minulých staletí. Věda a náboženství jsou paralelní pole, která spolu musejí vést dialog. Vědec, jenž se na základě svých poznatků snaží popřít náboženský fenomén, stejně jako duchovní, který se na základě své víry snaží popřít vědu, jsou prostě pošetilí. Jedině v dialogu, který začíná poznáním vlastních omezení a hranic, se mezi oběma může rozvíjet diskuse nezbytná pro pokrok hluboce eticky založeného lidstva. Bergoglio: To je pravda. Jak jste řekl, rabíne, na jedné straně je tady všechno to, co jste uvedl o výchově, veškerá moudrost staletí nastřádaná přemýšlením, rozjímáním nad Tórou, evangelii. A je k dispozici lidstvu. Jedno je zajímavé: náboženská pravda se nemění, avšak rozvíjí se a postupně roste. Je to jako v lidském organismu, který je týž v kojeneckém věku i ve stáří, ale mezi tím je celá dlouhá cesta. Tím se vysvětluje, že dřív se na něco pohlíželo jako na cosi přirozeného, a dnes se na to tak nepohlíží. Příkladem je trest smrti, což byl dříve jeden z řady trestů a křesťanství ho akceptovalo. Mravní vědomí se však vytříbilo a v katechismu se dnes říká, že je lepší, aby trest smrti neexistoval. Postupně se tříbí svědomí člověka ve vztahu k příkazům morálky a roste také rozumové chápání víry. K něčemu podobnému došlo i ve vztahu k otroctví: dneska by nikoho nenapadlo nacpat spoustu lidí na loď a poslat je na druhou stranu oceánu. Pravda je, že dnes existují jiné druhy otroctví, jako třeba případ žen ze Santa Dominga, ilegálně přivezených a pak nucených k prostituci, anebo Bolivijců bez dokladů, kteří přicházejí za prací a musí pracovat v nelidských podmínkách.
102
103
Papez Zlom.indd 102-103
5/7/13 2:31 AM
Skorka: Když se náboženské instituce zmýlily, mnohokrát to přiznaly; a mnohokrát také mlčely nebo hovořily jen neochotně. Katolickou církev dodnes trápí rozsudek nad Galileem. Stejně jako duchovní, který svůj vlastní výklad biblických textů proměňuje v absolutní vědeckou pravdu, hřeší pošetilostí, tak i vědec, který věří, že jeho poznatky jsou neoddiskutovatelné, posvátné, hřeší intelektuální slepotou. Věda od vždycky překonává samu sebe; trvalou výzvou vědy je nalézt teorii, která překoná tu předchozí, která bude více všeobjímající. Jak jste říkal, monsignore, spiritualita se rozvíjí, i když podstaty tvořící duchovní rozměr se nemění, a v rámci tohoto rozvoje bezpochyby musí dojít k dialogu mezi náboženstvím a vědou. Ne že by jedno bralo místo druhému. Ale nedostává-li se vědeckých odpovědí, objevují se odpovědi intuitivní, které se pro mě přetvářejí v odpovědi duchovní, poněvadž se rodí z jiného duševního procesu, než je induktivní nebo deduktivní usuzování. Na druhé straně je nutno zdůraznit, že věda má své hranice, na to nezapomínejme. Věda nehledá odpověď na otázku proč, odpovídá pouze na otázku jak. Nejhlubší podstatu věcí neznáme. Pro tyto odpovědi se obracíme k duchovní intuici. „Výhoda“ vědy oproti náboženství spočívá v tom, že člověk může jít do laboratoře a ověřit si pravdivost hypotézy. Ačkoliv existují i vědy jako psychologie, které nemají k dispozici tak přímou verifikační metodu. Bergoglio: Věda má svou autonomii, kterou je třeba respektovat a podporovat. Do autonomie vědy se nelze plést. Ledaže by vědci překročili své pole a pletli se do transcendentna. Věda je v základě nástrojem Božího příkazu, který
říká: „Ploďte a množte se a podmaňte si zemi.“47 V rámci své autonomie věda postupně přetváří absenci kultury v kulturu. Ale pozor, když si autonomie vědy sama neuloží hranice, může se jí vlastní výtvor vymknout z ruky. O tom vypráví mýtus o Frankensteinovi. Připomíná mi to jeden obrázkový seriál, který jsem jako chlapec četl v časopise El Tony, jmenoval se „Mutanti“. V důsledku toho, že věda překročila meze, se lidé začali měnit ve věci. Jasným příkladem takovéhoto překročení hranic je ovládnutí atomové energie, která může lidstvo zničit. Když se člověk vypíná, vytvoří monstrum, které se mu vymkne z ruky. Pro vědu je důležité stanovit si hranice, aby si mohla říct: „Odtud už nevytvářím kulturu, nýbrž je to jiná forma nekulturnosti, která je destruktivní.“ Skorka: Právě to je poselství příběhu o Golemovi. Jeden rabbi v Praze vytvořil panáka, robota, aby bránil Židy před antisemitskými útoky. Na čelo mu napsal slovo „emet“48, do úst mu vložil Boží tetragram a nařídil Golemovi, aby mu sloužil. Podle jedné verze pověsti se panák jednou v pátek před šabatem49 osamostatnil a začal všechno rozbíjet. Rabbi mu smazal z čela první písmeno, takže zůstalo slovo „met“, což znamená mrtvý, vyndal mu z úst papírek a Golem se zase stal hlínou, z níž ho rabbi vytvořil. Je to vzorový příklad toho, co se stane, když člověk neovládne výtvor svého intelektu, když se mu jeho dílo vymkne z rukou.
104
105
Papez Zlom.indd 104-105
47 Gn 1,28 48 Hebrejsky pravda. 49 Sobota, v židovském náboženství posvátný den odpočinku.
5/7/13 2:31 AM
22/ O PENĚZÍCH Bergoglio: Křesťanství odsuzuje stejně energicky komunismus jako divoký kapitalismus. Soukromé vlastnictví samozřejmě existuje, ale mělo by být usměrněno podle spravedlivých kritérií společnosti. Jasným příkladem toho, co se děje, je odliv kapitálu do zahraničí. I peníze mají vlast, a kdo v zemi profituje u nějaké výroby a vyvede peníze, aby je uložil venku, ten hřeší. Protože těmi penězi nepodporuje zemi, která mu to bohatství dává, ani lid, který pracuje na vytvoření tohoto bohatství. Skorka: Bible předkládá rozvinutý hospodářský model v knize Leviticus.58 Podle toho, co říká, měl mít každý svůj pozemek. Pokud ho nemohl obdělávat, mohl ho propachtovat. Ale zákon se snažil zajistit, aby každý měl svůj nezcizitelný majetek, který by mu umožnil mít prostředky k důstojnému životu. Dějinná zkušenost nám nepochybně ukazuje, že člověk potřebuje mít ke své práci nějaký vztah a motivaci. Podívejme se, proč zkrachoval Sovětský svaz – kromě toho, že tam existovala třída, která se dlouhodobě držela u moci a žila ve veškerém luxusu, zatímco značná část obyvatelstva žila v nuzných podmínkách. Další přitěžující prvek tohoto krachu nepochybně představovalo zrušení soukromého vlastnictví. Ve 20. století se objevil jeden velmi úspěšný experiment, kibutzim59, zemědělské osady organizované na socialistickém principu, které byly jednou z hlavních opor pro utváření a rozvoj státu Izrael. Ale dnes už kibucy nejsou osou izraelské ekonomiky a musejí pro 58 Lv 25 59 Kolektivní statky
132
Papez Zlom.indd 132-133
své udržení hledat nové formy společenskoekonomického rozvoje. Zdá se, že cestou je myšlenka soukromého vlastnictví v rámci spravedlivého rozdělování a přerozdělování bohatství. A jsme zpátky u zákona, u podnětu společenského rázu, který nabízí Leviticus. Když ale těm, kdo vymýšlejí hospodářská schémata společnosti, záleží pouze na „božstvu peněz“, na „božstvu konzumu“ a přestávají to nejvyšší, to podstatné vidět v člověku, otevírá se cesta k divokému kapitalismu. Pokud kapitál slouží k tomu, aby člověku pomáhal, nechť je vítán, ale pokud ne, musejí se zavést takové úpravy, aby se dospělo ke spravedlivějšímu společenskému uspořádání. Bergoglio: Odtud plyne, proč přikládáme takovou důležitost pojmu společenského dluhu. U každého výdělku je třeba vzít v úvahu rozměr společenského dluhu. Skorka: Své žáky učím, aby neuctívali toho, kdo má velký majetek a chová se pyšně, toho, kdo má peníze a myslí si, že má tudíž moc. Samozřejmě že když se organizuje nějaká komunita, je k jejímu vybudování zapotřebí zámožných lidí, ale ty peníze musejí být řádně nabyté. Není pravda, že peníze jsou anonymní. Z peněz poskvrněných krví se nedá budovat nic duchovního. Bergoglio: Existuje rčení, které pochází od jednoho kazatele z prvních staletí křesťanství, říká, že za velkým majetkem je vždycky zločin. Nemyslím, že by to byla pokaždé pravda. Souhlasím s tím, co říkáte, milý rabíne: někteří lidé si myslí, že si darem očistí svědomí. Jenže v pastýřském dialogu se svědomí očišťuje jiným způsobem. Někdy se při zpovědi ptám, jestli dotyčný dává žebrákům almužnu. Když řekne, že ano, ptám se dál: „A podíváte se přitom 133
5/7/13 2:31 AM
prosebníkovi do očí, dotknete se jeho ruky?“ A tady se začínají zamotávat, protože mnozí jen hodí minci a odvrátí hlavu. Důležité jsou postoje, gesta. Buď jsi solidární se svým lidem, anebo žiješ ze svých nekale nabytých peněz. Máme sedmé přikázání, nepokradeš. A teď je tu ten, kdo má nekale nabyté peníze a chce je očistit tím, že přispěje na dobročinnost. Na takovou nápravu nikdy nepřistupuji, pokud ten člověk nezmění chování, pokud nekoná zjevné pokání. Kdybych ho nechal, tak si očistí svědomí, ale pak vesele pokračuje dál. Jednou byl jeden církevní hodnostář obviněn, že přijal peníze pocházející z obchodu s drogami, a on se bránil, že ty peníze použil na dobrou věc a neptal se, odkud jsou. To je špatně. Peníze poskvrněné krví nelze přijmout. Vztah mezi náboženstvím a penězi nikdy nebyl snadný. Pořád se mluví o zlatě Vatikánu, ale to je muzejní poklad. Také je potřeba odlišovat muzeum od církve. Církev potřebuje peníze, aby mohla konat své dílo, a to se děje prostřednictvím bankovních institucí, není v tom nic pokoutního. Jde o to, jak se používají peníze, které přicházejí v podobě almužny nebo příspěvků. Vatikánská účetní uzávěrka je veřejná, vždycky má schodek: to, co přijde v darech nebo z návštěv muzeí, jde na léčbu malomocenství, školy, na africké, asijské, americké komunity. Skorka: Vytvořit dokonalou instituci, byť byla náboženská, není možné. Poněvadž lidé jsou nedokonalí. Za člověkem jsou vždycky rozpory. Jsou kněží, faráři, pastoři a rabíni, kteří do náboženských institucí vstupují z různých důvodů; třeba kvůli osobnímu rozvoji, nebo že jim instituce slouží jako ochranná zeď, ale v určitém okamžiku sejdou z cesty. Ne všichni duchovní se chovají vzorně. Ale
to nemůže zasáhnout podstatu. Z toho, že někdo sejde z cesty, se nedá odvozovat, že všechno je pokrytectví. Je třeba oddělit zrno od plev. Problém spočívá v tom, že od náboženství se toho vyžaduje víc, protože v jeho základech stojí morálka. Každý, kdo se považuje za věřícího a dopouští se skutků, které jsou v rozporu s morálkou, je dvojnásob vinen, stejně jako soudce, který nesoudí spravedlivě. Protože tím u svých spoluobčanů maří pojem spravedlnosti. Když v temných letech diktatury někteří v boji proti gerile zcela popřeli právo a ocitli se na scestí, provinili se dvojnásob. Poněvadž kromě toho, co způsobili tolika rodinám, strašlivě uškodili Argentině. Stejně tak politik, který se dopouští nekorektního jednání, je dvojnásob vinen, protože jeho povinností je jít příkladem. Bergoglio: To nejhorší, co se může duchovnímu stát, je žít dvojím životem, ať je to rabín, farář nebo pastor. U obyčejného člověka se může stát, že tu má svůj domov, tamhle svoje hnízdečko, a nemusí to lidem připadat tak zavrženíhodné, ale u duchovního to zcela zavrženíhodné je. Jan Pavel II. byl v tomhle ohledu nekompromisní: když došlo ke skandálu s Ambrosiánskou bankou60, nařídil všechno zaplatit.
134
135
Papez Zlom.indd 134-135
60 Ambrosiánská banka byl italský finanční ústav, založený v roce 1896, který roku 1982 zkrachoval. Ústřední postavou pádu banky byl její prezident Roberto Calvi, příslušník ilegální zednářské lóže Propaganda Dvě, obecně známější jako „P2“. Vatikánská banka byla hlavním akcionářem Ambrosiánské banky.
5/7/13 2:31 AM
