DRUHÁ KAPITOLA. Spartakovci, aneb 40 HP proti času

Spartakovci, aneb 40 HP proti času

DRUHÁ K APITOL A v níž se zamyslíme se nad evolucí živočicha zvaného VETERÁNISTA, vymezíme a klasifikujeme tuto nadřazenou podmnožinu obecného pojmu z pohledu SPARTAKOVCE, kterýžto pojem následně zaujme pro další použití rodové jméno.

Představuji si to asi takto. Když roku 1886 manželka Karla Benze usedla na manželovu právě vynalezenou tříkolku a podnikla s ní první dálkovou jízdu jela kolem chalupy jednoho podnikavého sedláka, který, když usedl zvířený prach zpět na cestu, zakřičel na čeledína: "Fricku, po žních musíme udělat v tý zadní stodole místo, asi tak na půl žebřiňáku. Myslím, že mne něco napadlo." Tak vznikl první potenciální VETERÁNISTA. Z důvodů vysvětlených dále ještě ovšem nevíme, zda vznikl jedinec PRAVÝ nebo jedinec jiné kategorie. Sedlákův nápad byl prostý: "Ta rachotící smradlavá potvora, která mu splašila hnědáka, je sice nějaká novota, ale až dojezdí, stane se určitě jednou předmětem zájmu potrhlých měšťáků tak, jako ty staré hrnce vykopané jakýmsi profesorem vzádu na poli. Nebude od věci se na podobný zájem připravit." Velmi dobrá úvaha, která měla políbit na čelo některého z předků naší rodiny1. Jen odhad potřebného místa se jeví z dnešního pohledu jako mnohokrát podceněný. Posuňme se pomocí dobové techniky v čase i prostoru jinam a do poválečných let. V sále je tma a ke zvuku vrnícího promítacího přístroje se s prvním obrázkem připojuje pomalá melodie, kterou někdo hraje na rozladěné piáno. Protože 1

To je zoufalý povzdech související s tématem jen okrajově. V každém případě naše široké příbuzenstvo stodolami (ani prázdnými ani plnými) neoplývá.

14


nejde o multimediální publikaci, nahlédněme do scénáře právě promítaného žánrového snímku, během něhož se ještě trousí pozdní příchozí těšící se na hlavní film. Titulek: bílá písmena "Léto na vsi roku 1919" v secesním logotypu a rámečku na černém podkladě. Velký celek (švenk vpravo): Panoramatický záběr na podhorskou vísku, který se zastaví na komplexu hospodářských budov. Titulek: "Mladý pán na zbytkovém statku se právě vypořádal se svými prvními samostatnými žněmi po smrti otce." Polocelek: Mladý sedlák si utírá pot z čela a rozhlíží se po dvoře. Rychlý švenk vpravo: Zrak mu spočine na budovách vzadu v proluce. Celek: Polorozpadlá stodola obestavěná vraky zemědělské techniky a povozů. Titulek: "Konečně nastal čas dát dohromady ten zadní trakt." pozn. autora: kterej táta furt nechtěl uklízet. Je tam krámů až hamba… Velký detail: Střídající se říjnové dny na trhacím kalendáři. Polocelek: Již volná a otevřená vrata stodoly, ze kterých vyjíždí nejprve jakási kupa slámy, o kterou se zezadu opírají dva čeledíni Nájezd z boku na detail: Když zastaví je vidět zdobená loukoťová kola a obrysy zádě starého auta. Při sledování dalšího děje bychom se dozvěděli, že vytlačené auto se dostalo v rámci válečného výměnného obchodu mezi městem a vesnicí do stodoly a že, a to je podstatné, mladý sedlák dovedl ocenit jeho technické kvality a nesporný reprezentační potenciál. Pečlivě tento dvacet pět let starý kousek vyčistil, promazal a o svátcích v něm vyvážel manželku a tchyni do kostela. Tak to šlo až do roku 1929, kdy se z důvo-

15


dů krize ocitlo auto opět v zadní stodole ovšem již zbavené kožených sedadel mosazných částí a karbidových lamp. A tak se nezrodil VETERÁNISTA, přesto, že vše (tedy skoro vše) mu k tomu nahrávalo. V roce 1966 se auta, dnes již podobného spíše vraku, ujal VETERÁNISTA PRAVÝ a Panhard Levassor 1896 se po stovkách hodin strávených renovací dodnes těší skvělé kondici a je ozdobou srazů historických vozidel. Takových příběhů doprovázejících dnešní krasavce i vraky tzv. předválů je možno vyfabulovat, nebo i ze skutečnosti popsat, tisíce.

Máme se ovšem soustředit na veteránismus z pohledu SPARTAKOVCE. Takže se podívejme na něco současnějšího, aktuálně spartakovitějšího. V roce 1957 si tehdejší úderník a čerstvý čtyřicátník zakoupil na přidělený poukaz SPARTAKA. Spartak se projel po 16


Československu a podíval se i na Rujanu. Vozil, sloužil a byl členem rodiny. V požehnaném věku 83 let se majitel rozloučil s opatrovaným autíčkem i rodinou. Auto stálo osiřelé v garáži a promítalo si na přední panoramatické sklo panoramata s hrady a zámky i náves vesničky, kam se jezdilo na prázdniny a snažilo se nemyslet na již dlouho nekontrolovaný tlak v pneumatikách a na vlhkost v rohu garáže tak blízko kufru. Myší rodina byla jeho jedinými spolu-diváky. I sešlo se příbuzenstvo a na vnuka připadlo rozhodnutí, co s tím autem, které je součástí jeho mládí a dnes, bohužel, součástí pozůstalosti. Prodejem lze získat jak místo v garáži, tak i nějakou tu korunku, ale titulu VETERÁNISTA se tím zříká. Naopak ponecháním si SPARTAKA získá nejen nárok na titul VETERÁNISTA-SPARTAKOVEC, v tomto případě RODOVÝ, ale nabude i spoustu možností kam korunky strkat a spoustu starostí s uváděním SPARTAKA do provozu a případně do původního stavu. Ono totiž padesát let opatrované a při životě udržované auto nebývá automaticky synonymem auta „jako když vyjede z fabriky“. Z tohoto pohledu je možno hodnotit ponechání si auta v rodině jako čin nerozvážný a na rodinný život důsledky nemalé mající. Ano i o tom se musíme v některé z kapitol rozepsat. VETERÁNISTOURODOVÝM se, naštěstí, může stát člověk i za života původního majitele. V tomto případě je, většinou, vnuk, ve výhodě, protože má koho se zeptat, má také pozitivní imperativ obdržené auto, nejlépe samozřejmě SPARTAKA, dát do co nejlepšího stavu. „ ...a pak Tě v něm svezu dědo, jo?“. A teď si vezměte, že tento novopečený majitel SPARTAKA má kamaráda. Spolu túrovali první koloběžky, spolu vozili na rámu spolužačky z páté třídy, aby je později odváželi dále a hlouběji do luk a lesů na tandemu dvoutaktních padesátek. Dnes si občas skočí na pivo a dají řeč, každý má svoji rodinu, každý se nějak baví ve volném čase. A najednou 17


je kamarád viděn, jak v neděli dopoledne ukazuje světu pouze zaolejované montérky od stehen dolů a druhou část člověka má vsunutou pod něco zjevně starého, Kapoty pootevírané, vzadu je vidět flek čerstvé základovky. „To je oktávka, že?“, praví kamarád, říkejme mu Petr, znalecky. Nastane soukání se z pod auta a, dejme tomu Pavel, se pohledem přesvědčí, že hlas opravdu patří Petrovi. Proto může zvolit trochu lidovější tón a odvětí: „To je SPARTAK, vole, to nepoznáš? Se podívej na tu palubku.“ „Hm. Můžu si do toho sednout? ... Jde to nastartovat? ... Ti to nefunguje!“ „Jó chlapče, tohle blbec neukradne. Vlevo dole, jak je ten bílej čudl s červenou tečkou, za to zatáhni , ale né jak hovado(!) a pak pusť.“ „Tý krávo, to je zvouček! Já to míchám, to je koncert!“

Jen počkej, až tam dám tu hle origo masku. To uvidíš fáro.“ „Ukaž... Tý vado, to je malá amerika! To si musím taky pořídit.“

18


Tak právě jsme byli přítomni při zrodu VETERÁNISTY, hlavně však při zrodu SPARTAKOVCE-KANDIDÁTA. Nového VETERÁNISTU zařadíme do ... malinko nám to metodicky kulhá. Takže od začátku a systematicky. Dovolili jsme si nazvat onoho šikulu s Panhardem ze šedesátých let přívlastkem PRAVÝ. Každý takový přívlastek evokuje potřebu třídění a škatulkování, neboť vedle pravého musí existovat i levý nebo nepravý atp.. Podívejme se tedy na klasifikaci, čili třídění živočicha zvaného VETERÁNISTA. Karl Lineé se s podobným úkolem vypořádával prakticky celý život. Je ovšem pravda, že plovoucí, lezoucí či létající žoužele se na zeměkouli nalézá přece jen více druhů. Tříděním sumýšů, plkýšů a jiných onýšů se nadále zabývá spousta učených a tím se živících jedinců. Na náš úkol budu sice sám, budu mít ale značně jednodušší množinu ke zpracování. Jednodušší? Zavedeme-li stejné názvosloví, jako kolega Karl, pak se budeme při zařazování řídit následujícím schématem: Říše Živočichové Kmen Zájmové skupiny Třída Technické Řád Vozidla Podřád Silniční Čeleď VETERÁNISTÉ2 Rod SPARTAKOVCI Zbývá nám určit druh a případně poddruh. Dosud jsme zmínili druh PRAVÝ a zavedli poddruh RODOVÝ. Přistoupíme2

Pozor! Neplést s čeledí PŘEKUPNÍCI, kteří se zdánlivě vyznačují stejnými markanty, avšak při bližším zkoumání jsou většinou odlišitelní. Překupníci ovšem patří do třídy Obchodnické. Oba rody se zřejmě oddělily teprve nedávno a někteří autoři je dodnes nerozlišují. Mezičeleďové páření je kupodivu možné a vzniklí jedinci mohou mít i potomstvo. Občasné chování VETERÁNISTY jako PŘEKUPNÍKA však není vyloučeno a naopak většinou podporuje rozšířenou reprodukci.

19


li ke klasifikaci časové, pak určitě VETERÁNISTÉ spadající svými vozidly do doby zobrazené ve filmu Dědeček automobil, nemohou být zatříděni jinak, než čeleď VETERÁNISTÉ – podčeleď ZAKLADATELÉ - druh PRAVÍ. Jejich zařazením se s našimi mentálními praotci rozloučíme a nebudeme se jejich světem dále zabývat, protože nám půjde jen a jen o klasifikaci rodu SPARTAKOVCŮ. Pamatujete ještě na KANDIDÁTY, JUNIORY a SENIORY jak je popsal Karel Stanislav? S tím už dnes nevystačíme. V příští kapitole se pokusíme dobrat se konce tohoto tématu, i když z poznámek je mi už nyní jasné, že tomu tak asi úplně nebude.

20

DRUHÁ KAPITOLA. Spartakovci, aneb 40 HP proti času

Recommend Documents