Drazí Farníci, Farnice a Farničata

Ř

Drazí Farníci, Farnice a Farničata…

… za pár dnů začne doba postní, která nás má přivést k vrcholu celého liturgického roku, tedy slavnostního obnovení svatého křtu během liturgie Paschální vigilie, která je celebrována o Veliké noci, té noci, kdy vzpomínáme na Kristovo zmrtvýchvstání. Prvním ovocem křtu je to, že člověk se stává součástí Církve - Božího lidu. Není tedy možné pochopení křesťana bez Církve. Právě proto papež Pavel VI. řekl, že je holým nesmyslem vzájemné vyloučení lásky ke Kristu a lásky k Církvi, naslouchání Kristu a odmítání učení Církve, bytí s Kristem, ale na okraji Církve, nebo dokonce mimo ni. Takovéto chápání není v žádném případě možné, což připomněl papež František 30. ledna během ranní mše svaté v Domu sv. Marty. “Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí” (srov. 1 J 4, 19). “Jestliže se milujeme navzájem, Bůh přebývá v nás a jeho láska je v nás dokonalá” (srov. 1 J 4, 12). Existuje vzájemnost a jednota mezi láskou k Bohu a láskou k lidem. Proto právě jak Pavel VI. tak i František zdůrazňují, že rozdělení lásky k Bohu a lásky k Církvi je absurdní, neboť Církev, to je Boží lid, slovem Božím svolané společenství lidí ponořených do jednoho Ducha a společně putujících k Otci. Právě proto není možné pochopení křesťana bez Církve, tedy bez společenství.

Bez angažovanosti ve vztazích, které se vyvíjejí v hustou tkáň reálného života je pokus proniknutí do mysteria neviditelného Boha i realizace vlastní svatosti holou iluzí. Abychom mohli vytvářet hluboké mezilidské vztahy, je zapotřebí pozorného naslouchání těm, kteří jsou kolem nás - jak tomu, co nám chtějí říct, tak i tomu, co není přímo řečeno, ale co vyjadřují svým chováním, gesty, někdy jen výrazem tváře. Nezbytný je tedy soucit s lidskými potřebami a touhami; otevřenost na hlas Ducha, který se projevuje způsobem, jakým naši bratři a sestry uskutečňují Boží slovo ve svých každodenních životech. K tomu jsou potřeba - jak to říká František - tři věci. Prvně je to pokora. Bez ní naše “já” překřičí hlas lidí kolem nás - hlas Církve. Budování hlubokých vztahů také není možné bez věrnosti, která se zakládá především na tom, že předáváme ostatním dar, který jsme právě sami ve společenství obdrželi: tedy Boží přítomnost, která se projevuje ve slovech Evangelia, Vyznání víry a svátostech. Když se sami otevíráme na tuto Přítomnost, vnášíme v Její prostor všechny, které milujeme. To je pravě poslední pilíř křesťanského bytí ve společenství, o kterém mluví František modlitba za Církev, tedy za sebe navzájem.

Przemek

731 625 635 www.farnost.bolatice.cz - 1 - [email protected] [email protected]

Ctnost a náš životní styl Ctnost je trvalá a pevná dispozice konat dobro. KKC 1833 /Katechismus katolické církve/ Řekneme-li dnes: "Tento člověk je ctnostný", pak sebe i jeho vydáme v nebezpečí, že jsme svým způsobem výjimeční, ne-li dokonce nenormální. Představy mnohých lidí o ctnosti a ctnostném, tedy mravním životě, jsou často velmi zkreslené, ba špatné. A přece by každá lidská společnost měla usilovat o to, aby všichni její členové žili ctnostně. Objasněme si, co to ctnost je. Ctnost v mravním významu je trvalá a pevná dispozice jednat dobře. Je to zakotvení v dobru a ochota jednat dobře i navzdory překážkám. Sv. Bazil říká: "Ctnost je užívání těch věcí, které nám Bůh dal, s dobrým vědomím a podle Božích přikázání." Ctnost je schopnost duše konat dobro, kdykoliv se naskytne příležitost. Ctnostmi se zdokonaluje Boží obraz v člověku, a tak se prohlubuje naše spojení s Bohem. V Kristu nalezneme všechny ctnosti, On je pravda, spravedlnost, milosrdenství, čistota, láska. Usilujeme-li o ctnosti, které obdivujeme na Kristu, pak máme v sobě Krista, podílíme se na jeho životě. Je třeba se zmínit o ctnosti, která je základem všech ctností. Tou je pokora. Bez pokory se nelze dostat k Bohu. Člověk má tedy žít vnitřně i navenek pravdivě, správně hodnotit sebe a být uctivý a ohleduplný ke všem lidem tak, že se nad nimi nevyvyšuje, ani jimi nepohrdá. Důležité je také pokorné přijetí sebe. Bez toho nelze přijmout ani druhého člověka s jeho slabostmi a přednostmi, ani vůli Boží. Správné poznání vlastních omezených možností přivádí křesťana k Bohu. Ví, že bez Boha nic nedokáže. Na křtu svatém jsme byli obdarováni třemi božskými ctnostmi, jimi jsme se navždy stali Božími dětmi, dědici nebeského království, údy mystického těla Kristova. Tyto božské ctnosti, víra, naděje a láska, jsou naším velkým pokladem, darem, který máme neustále rozmnožovat, máme v těchto ctnostech stále růst. Božské ctnosti Ze zjevení víme, že víra, naděje a láska jsou první a nejdůležitější křesťanské ctnosti. Nazývají se Božskými ctnostmi, protože se člověk přímo obrací na Boha a on sám člověka pobízí; jeho pravdou ve víře, jeho dobrotou a nápomocnou všemohoucností v naději, jeho nekonečnou láskou a jeho nejvyšší důstojností milované bytosti v lásce. Lidské ctnosti jsou stálé dispozice rozumu a vůle, které řídí naše skutky, pořádají naše vášně a zaměřují naše chování podle rozumu a víry. Mohou být seskupeny kolem čtyř základních ctností: moudrost, spravedlnost, statečnost a mírnost. KKC 1834 Mezi všeobecné ctnosti patří i úcta k Bohu.  VÍRA Věřím ve slunce, i když nesvítí, věřím na lásku, i když ji necítím, věřím v Boha, i když mlčí. Vírou člověk plně podřizuje Bohu svůj rozum i vůli. A celou svou bytostí dává svůj souhlas Bohu, který se zjevuje. Tuto odpověď člověka Bohu nazývá Písmo svaté poslušnosti víry. KKC 143 731 625 635 www.farnost.bolatice.cz - 2 - [email protected] [email protected]

Žid 11,1: Víra je podstata toho, v co doufáme, přesvědčení o věcech, které nevidíme. K zamyšlení: Když Sověti poslali do vesmíru první kosmickou loď s Gagarinem, prohlásili: "Poslali jsme tam člověka, on žádného Boha nenašel. Takže Bůh není." A to letěl jen pár set kilometrů od naší planety. I kdyby však proletěl kolem všech hvězd, ze všech stran je obletěl, což by stihl za pár miliard let, a Pána Boha neviděl, stejně by to nebyl důkaz, že Pán Bůh není. Pouze by se ujistil, že on ho neviděl. A víra je přesvědčení o věcech, které nevidíme.  NADĚJE Naděje umírá poslední, i když by člověk měl trápení, pořád má nebe nad sebou a nebeské království před sebou. Naděje je božská ctnost, kterou toužíme po nebeském království a po věčném životě jako po svém štěstí tím, že důvěřujeme Kristovým příslibům a nespoléháme na své síly, ale na pomoc Ducha Svatého. KKC 1817 Žid 10,23: "Držme se pevně naděje, kterou vyznáváme, protože věrný je ten, kdo nám ten slib dal." K zamyšlení: Vědci chtěli naději zkoumat. Jako prostředek zkoumání použili myš. Dali myš do baňky s vodou a čekali, za jak dlouho se utopí. Utopila se za 8 minut. Pak vzali druhou myš a těsně před 8 minutou, když už chudák dodělávala, ji vytáhli a nechali ji odpočinout. Poté ji opět dali do baňky s vodou, tentokrát s kusem dřívka. Na ten se naše chytrá myška vyšplhala a přežila! Po odpočinku ji nechali plavat potřetí a naposledy a čekali, za jak dlouho se utopí. Místo počátečních 8 minut dokázala věřit v záchranu (měla naději, že ji opět vyndají) a plavala celých 8 hodin...!!! Tady nám páni vědci ukázali, že pořád můžeme věřit, že to nikdy nemáme vzdávat a nenechat se potopit hned, jakmile skočíme do vody!  LÁSKA Láska je božská ctnost, kterou milujeme Boha nade všechno pro něho samého a svého bližního jako sebe z lásky k Bohu. KKC 1822 2 Jan 4,7-12: „Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne, že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.” K zamyšlení: V jedné islámské vesnici v Libanonu se malá skupina obyvatel stala křesťany. Tím se jim zavřely dveře ostatních obyvatel vesnice. Křesťané už nemohli pobývat s ostatními na náměstí, pokuřovat a povídat si. Ženy už nesměly brát vodu z vesnické studny. Noví 731 625 635 www.farnost.bolatice.cz - 3 - [email protected] [email protected]

křesťané byli nuceni si vykopat na vlastní náklady svou studnu. Jednou však vesnická studna vyschla a zůstala bez vody. A v této situaci křesťané pozvali své spoluobčany, aby přišli k nim a čerpali vodu z jejich studny. A udělali ještě víc - na všechny své domy pověsili cedulku, kde bylo napsáno: "Tady bydlí křesťané." Každý tak věděl, že v takovém domě nalezne pomoc a nabídnutou ruku.  MOUDROST Moudrost uzpůsobuje praktický rozum k tomu, aby rozeznával za všech okolností naše pravé dobro a volil přiměřené prostředky, aby je vykonal. KKC 1835 Lukáš 14,25-33: „S Ježíšem šly veliké zástupy; obrátil se k nim a řekl: "Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? Jinak - až položí základ a nebude moci dokončit vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. "To je ten člověk", řeknou, "který začal stavět, ale nemohl dokončit". „Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je jeho protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem.”” K zamyšlení: Na okraji pouště žila se svým starým otcem mladá, krásná dívka Sapientia. Měla mnoho nápadníků, kteří se ucházeli nejen o její přízeň, ale také o její ruku. Když se ovšem dozvěděli, že dívka si vezme za muže jenom toho, kdo splní její podmínku a uprostřed pouště jí postaví dům, zklamaně se svých nadějí vzdávali. Ale žili v té krajině tři bratři a každý z nich chtěl Sapientii za ženu. Nejstarší z nich proto vymyslel způsob, jak zadanou podmínku splnit. Z lešenářského materiálu smontoval konstrukci ve tvaru příbytku a potáhl ji plátnem. Domníval se, že mírným posunům pískového podloží jeho konstrukce lehce odolá. Nepočítal ovšem s pouštní bouří, která hned první noc jeho chatrné stavení rozmetala. Druhý bratr, poučen neúspěchem staršího sourozence, odmítl pouhou chatrnou stavbu a rozhodl se postavit pro plánovaný dům nejprve nosný pilíř. Posilován nadějí, že pod nánosy písku, tam kdesi hluboko pod jejich obrovskou vrstvou, musí být přece pevné podloží, začal kopat. Všechen písek, který prošel jeho rukama, ukládal nahoře hned vedle jámy. V jeden okamžik se ovšem celá vykopaná masa písku dala do pohybu, vrátila se na své původní místo a muže pohřbila. Nejmladší z bratrů, poučen chybami svých sourozenců, začal také kopat hlubokou jámu, protože i on věřil, že vrstvy písku musí přece někde končit a kdesi hluboko pod povrchem pouště narazí na pevné podloží, kde založí mohutný pilíř obytného stavení. Ovšem všechno nepotřebné, na co při práci narazil, vyhazoval ven a odvážel daleko od prohlubující se jámy. Zbavoval se zbytečného balastu, který se mu pletl pod nohy a hrozil, že ho může zasypat. Kopal a kopal, a když opotřeboval všechny pracovní nástroje, začal hrabat holýma rukama.


V tu chvíli se stalo to, co vůbec nečekal. Pod jeho zkrvavenými prsty vytryskla ze země voda. Omráčilo ho zklamání. Všechna práce, námaha i čas byly zbytečné. Ani on podmínku nesplní! Ale seshora se ozvala Sapientia a oznámila mu, že se stane jeho manželkou, protože nalezl více, než hledal a získal více, než ona požadovala. Místo pilíře pro jeden jediný dům otevřel pramen tryskající vody, který přinese život mnoha zdejším lidem i zvířatům. Tento příběh si připomenu vždy, když slyším o odvaze, námaze a vytrvalosti lidí, kteří se pustili do hledání základů pravdy i smyslu své existence. Příběh, spíše podobenství, o dívce jménem Sapientia, z řečtiny přeloženo Moudrost, ukazuje na dvě skutečnosti, které máme možnost poznávat každý ve svém životě. Na jedné straně je v nás vrozená touha po poznání a nalezení pravdy, krásy a dobra, na druhé straně jsou tu tři cesty, kterými se k nim můžeme ubírat. (Zpracováno podle knihy Maxe Kašparů, Po provaze ke Kristu)  SPRAVEDLNOST Spravedlnost spočívá v trvalé a pevné vůli dát Bohu a bližnímu to, co jim patří. KKC 1836 Lv 19,15: "Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě." Kol 4,1: "Vy, páni, dávejte otrokům, co se sluší a patří. Víte přece, že i vy máte Pána v nebi."  STATEČNOST Statečnost zajišťuje v obtížích rozhodnost a vytrvalost při úsilí o dobro.

KKC 1837

Ž 118,14: "Hospodin je má síla a statečnost." Jan 16,33: "Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět." K zamyšlení: Statečnost je překonání překážek na cestě k dobrému cíli. Tyto překážky nás mohou velice citlivě zasáhnout, přesto je potřeba se do nich pustit.  MÍRNOST (UMÍRNĚNOST) Mírnost zmírňuje přitažlivost smyslových rozkoší a činí schopným vyrovnaně užívat stvořená dobra. KKC 1838 Sir 18,30: "Nedej se strhnout svými touhami, a drž na uzdě své choutky." Tit 2,12: "Máme v tomto nynějším věku žít rozvážně, spravedlivě a zbožně." Závěrečná modlitba: Pane Ježíši, Ty chceš, abychom v našem životě rostli ve víře, naději a lásce. Ty nám dáváš milost pracovat na sobě a na svém růstu. Ty nás na svém životě učíš ctnostem. Pomoz nám, abychom se snažili být ctnostnými lidmi a abychom za své dobré vlastnosti děkovali Tvé milosti a lásce. Přijď, Pane Ježíši, a naplň nás vírou, nadějí a láskou. Amen.

Za společenství La vie Montante Magda Jurášková 731 625 635 www.farnost.bolatice.cz - 5 - [email protected] [email protected]

Genesis (1. kniha Mojžíšova) Kniha Genesis, první kniha Pentateuchu, se hebrejsky jmenuje Berešit, "Na počátku". Obsahově se dělí na dvě zřetelné části. V kapitolách 1 až 11 se dovídáme o stvoření světa, prvních lidí Adama a Evy a jejich vyhnání ze zahrady Eden, o první vraždě (Kain a Abel), o Noemovi a potopě světa, o stavbě babylonské věže a zmatení jazyků. Tato část knihy Genesis se souhrnně nazývá předvěk. Druhá část knihy popisuje příběhy tzv. praotců, Abrahama, Izáka, Jákoba a Josefa. Obě části Genesis mají své poselství. V první části je to svědectví o svrchovaném Bohu stvořiteli a světu jako dobrém stvoření. Je to přitakání tomuto hmotnému světu, který není sám o sobě špatný, ba naopak, je prohlášen za dobré dílo. Obsah druhé části se váže k postavám praotců. Abraham se stává pravzorem víry (ve smyslu důvěry v Boha) tím, že uposlechne Boží hlas a vyjde ze své dosavadní zajištěnosti vstříc neznámé budoucnosti. Známá je i zkouška víry, kdy měl Abraham obětovat svého syna Izáka. Příběhy o Jákobovi hovoří o jeho zápasech s bratrem, tchánem a nakonec s poslem Božím o požehnání. Příběh o Josefovi v Egyptě chce vysvětlit, jak se Izraelité do Egypta dostali a je svědectvím o Bohu, který jedná skrytě za událostmi, které vnějšímu zraku připadají jako náhody, a který nakonec vše přivede k dobrému cíli. Co se doby vzniku a autorství této knihy a celého Pentateuchu týče, tak dle židovské tradice bývá připisováno Mojžíšovi. Už od starověku se ale ozývaly námitky, že Mojžíš nemůže být autorem celého Pentateuchu. Moderní bádání vcelku věrohodně prokázalo, že Pentateuch obsahuje texty různě staré, to však nevylučuje, že některé texty mohou přímo pocházet z Mojžíšovy doby nebo přímo od něj. Zkusme si každý přečíst z Genesis vyprávění o Abrahamovi zejména (Gn 12,1-9) v souvislosti s příběhy Abrahamovy rodiny (Gn 12,1-25,18) a společně se zamysleme a položme si otázky: Jaké zkušenosti se zřejmě skrývají za výzvou Abrahamovi? Proč se vyprávěly takové příběhy? S jistotou můžeme konstatovat, že Hospodinova výzva adresovaná Abrahamovi je veskrze nelogická, vždyť Abraham je starý muž a už se jednou s celým svým klanem vlekl z Uru Chaldejců do Charanu. Můžeme si dnes jen stěží představit, jak opět s námahou balí stany, shromažďuje všechny příbuzné i dobytek a vydává se do neznáma bez jakýchkoliv námitek či argumentů. Abraham nezná Hospodinovy záměry. Nedostává do ruky žádné GPS, kompas, 731 625 635 www.farnost.bolatice.cz - 6 - [email protected] [email protected]

ba ani obyčejnou zažloutlou mapu. Spokojí se s neurčitým příslibem, že Hospodin mu ukáže zemi, do níž má jít. Právě jeho podřízenost a odevzdanost je však zdrojem požehnání pro všechna pokolení. Abraham se přes všechna úskalí vydal na cestu a žil dlouhá léta jako kočovník s celou svou rodinou. Nereptal a chválil Hospodina na všech místech, kam ho zavedly jeho kroky. Ve víře můžeme poznávat, že náš cíl neleží tam, kde jsme si sami vybrali, ale tam, kam nám ukazuje Hospodin. Věříme, že Bůh pro nás má dobrou budoucnost, jakou přislíbil už kdysi dávno Abrahamovi, když jej zavolal na cestu z Cháran do nové země. Bůh volá i dnes, volá i nás a je na nás, jestli odpovíme. A od nás to vyžaduje pořádný kus odvahy, abychom se zvedli a Hospodina následovali. Víme však, že na cestě víry nejsme sami. Před námi šli tou neznámou a v mapách nezachytitelnou cestou už mnozí další a v čele toho zástupu šel Ježíš. Ten, který neselhal, ten který nám prošlapal cestu skrze temnotu smrti k životu. Jdeme-li za ním, nejsme sami… Pokusme se zamyslet nad jedním z nejobtížnějších biblických textů Gn 22,1-14. A zkusme si odpovědět na otázky: Co bychom řekli Abrahamovi? Co Izákovi? Co Bohu? Abraham poslechl ve všem Boha, podrobuje se Jeho vůli a z jeho úst nevyjde ani jedna, výčitka či otázka: Proč, Bože? Je ochoten obětovat to nejdražší, co ve svém životě má – svého jediného vysněného syna Izáka. Abraham je veliký ve své poslušnosti a důvěře, z toho bychom si měli vzít příklad. Jeho syn Izák se podvolil vůli svého otce, zbytečně se neptá a nemá v úmyslu svému otci odporovat a vzpouzet se. Je to poslušný syn, který plní poslušně otcovu vůli a je mu tak charakterově podobný. V tomto příběhu se však jedná především o Boha. Jde o to mu důvěřovat a poslouchat. Vše ostatní je druhořadé i to, čeho si my lidé tak vážíme. Nejenom věci, majetek, peníze, také úspěch, moc i zdraví. Tento příběh ukazuje také na vztahy, na rodinu a na naše děti, to vše je v příběhu na druhém místě a měli bychom to vztáhnout i na náš vlastní život. Vždyť stejně toto všechno budeme muset jednou opustit a zanechat na tomto světě. Své věci, své zdraví, své tělo i ty, které máme rádi. A nakonec i život sám. To je náš úděl. Na prvním místě jde o Boha. Jen tak lze získat život věčný a požehnání. Možná Vás teď napadne, že tato slova jsou šílená a nepoužitelná v dnešní moderní době, ale není tomu tak. Pokud chceme žít naší víru opravdově, jsou tato slova základem, na kterém musíme stavět. Ano, je to šílené, ale zároveň je to cesta, na kterou se musí každý z nás vydat. S přáním krásných a požehnaných dnů naplněných Slovem Božím!

Andrea Pavlíková 731 625 635 www.farnost.bolatice.cz - 7 - [email protected] [email protected]

Skutečný domov vytváří láska Nic dítěti nenahradí blízkost milující bytosti V průběhu uplynulých staletí nebylo na dítě pohlíženo jako na vývojový stupeň v životě člověka, jímž je třeba se nějak zvlášť zabývat. Dětství bylo předstupněm dospělosti (na jedince se hledělo jako na malého dospělého), což je možné pozorovat i ve způsobu odívání, kdy děti nosily oblečení v podobě zmenšeniny oděvu dospělých. Dětství bylo rovněž vysoce rizikovým obdobím z hlediska úmrtnosti. Vezmeme-li v potaz, že průměrný věk ve středověku dosahoval hranice 30 let, jistě si dokážeme představit, jak velké procento dětské populace v důsledku různých faktorů (nedostatečné péče a hygieny, epidemií, hladomorů, nevyhovujících životních podmínek atp.) umíralo. Vzhledem k vysoké porodnosti se jen málo dětí dožilo dospělého věku. Ve vesnickém prostředí a jeho převážně zemědělském způsobu života byly děti velmi brzy zapojovány do pracovního procesu. Navíc platilo, že starší sourozenci se museli postarat o ty mladší. Nikdo dětem nevěnoval zvláštní péči. V průběhu roku na to jednoduše nebyl čas. Snad jen v zimním období, kdy rodiny trávily více času pohromadě. Dětství rozhodně nebylo radostné. Děti brzy dospívaly, brzy opouštěly domov (rané sňatky, služba čeledínů a děveček, tovaryšský vandr atd.).

Tvrdé – mohli bychom konstatovat z pohledu současného člověka žijícího v postmoderní epoše. Člověka, který, má-li k tomu finanční prostředky, si může leccos pořídit, koupit, zajistit, objednat, má všeho dostatek, neprožívá denně strach o přežití, zda bude co jíst, kde spát, s kým být... Vlastně až v současné době může být dětství vnímáno jako cosi bezstarostného, šťastného a radostného. Jelikož v průběhu vývoje lidstva docházelo k mnohým paradoxům, nelze se nezeptat: A je? Je dětství na prahu 3. tisíciletí tou šťastnou a radostnou základnou, na níž vyroste budoucí generace?

Méně je někdy více Živě si v paměti vybavuji rozhovor s asi jedenáctiletou dívkou. Dívkou, která měla, alespoň jak se navenek zdálo, relativně všechno. Pocházela z movitého rodinného prostředí, chodila ve značkovém oblečení, po ruce měla vždy nejnovější model mobilního telefonu a jiné technické vymoženosti... Zkrátka všechno. ...Jednou za mnou přišla a v jisté souvislosti řekla: „...„Onehdy jsem si přála, aby mi maminka před spaním přečetla pohádku. Pohádku mi nečetla, ale na druhý den jsem od ní dostala celou sadu pohádek na DVD. Prosila jsem tatínka, aby mi vysvětlil učivo do školy. Řekl, že nemá


čas a pořídil mi naučnou encyklopedii s tím, že až bude učivo ještě složitější, rád mi zaplatí soukromé doučování. Těšila jsem se, že maminka uvaří dlouho slibovanou večeři, jídlo, které zbožňuji, a alespoň jednou za čas povečeříme celá rodina dohromady. Objednali mi pizzu a někam odjeli. Dostala jsem televizi do dětského pokoje, nový mobil a tablet, který je mi k ničemu, protože zapomněli, že už jeden mám... Ano, to všechno je fajn. Jenomže já chci rodiče!“ Čeho je moc, toho je příliš. Snadná dostupnost věcí může mít i zkázonosný efekt. Činí tyto věci nezajímavými, neatraktivními, nevytouženými. Proč? Protože v nich schází právě touha jako hybná síla a vynaložené úsilí. Pocit z dobře odvedené práce, který často přichází po týdnech dřiny. Pocit odměny. Tou odměnou může být radost z dosaženého, která dnes lidem tak často schází. A protože snadná dostupnost věcí tuto radost dostatečně neposkytuje, obklopuje nás, ale hlavně naše děti, všeobjímající nuda. Tady nutně vzniká otázka: I když máme dostatek finančních prostředků, je dobré dítě pro jeho zdravý fyzický i psychický vývoj zahrnovat všemi vymoženostmi světa? Sebedůvěra dítěte pramení ve správném zacházení s dítětem. To ovšem neznamená, že vždy vyhovíme jeho snům, přáním, tužbám, možná i rozmarům. Růst člověka je závislý na překonávání přirozených překážek. Nesnažíme se dětem tyto „překážky“, které ony ke svému životu potřebují, z cesty odstranit?

Když sociální kontakt chybí U dívenky se rovněž projevovala silná absence sociálního kontaktu, která je obecným problémem v současných rodinách. Výchova v sobě nese zvláště zodpovědnost a není jen o materiálním zabezpečení, poněvadž tím splníme jen jednu z mnoha funkcí výchovy. Když dítěti koupíme to a tamto, tak si zajistíme jeho klid (to, že nám dá alespoň na nějakou dobu pokoj a my budeme mít více času pro sebe), možná i vděk. Ale v žádném případě nám to nezajistí jeho náklonnost, přízeň a lásku. Když dítě prohlásí - „Jé, tys mi to koupil, já tě mám tak rád!“ - tak toto prohlášení nemá s láskou a úctou co dělat, protože je jenom o vděčnosti. Láska je darem, ne obchodem! Ne, tady máš něco, za to mě měj rád a hlavně mi už dej pokoj, ale tady máš mě samotného! Láska je forma spolubytí, nikoli handl! Když s dítětem nebudeme dostatečně komunikovat, nebudeme vědět, co ho těší i bolí, co je jeho radostí i starostí, nebudeme mít ponětí o jeho vrcholech ani pádech, nebudeme jeho hybnou silou a v případě nutnosti ani brzdou. Když s ním jednoduše nebudeme trávit čas, dříve či později dojde k momentu odcizení se sobě navzájem. Pak jsou zbytečné výčitky a otázky typu - „Já jsem ti přece dal všechno! Tak proč se ke mně takto chováš?“... Pravá radost je radost sdílená, koneckonců ze stejného důvodu se i bolest lépe snáší. Sebedůvěra a pevné pilíře osobnosti se budují na plodné komunikaci, vzájemné důvěře a bytí pro sebe navzájem.


Anselm Grün v knize Buď dobrý sám k sobě říká, že „dítě je zraněno především tehdy, když jej nebereme vážně v tom, čím je zvláštní a jedinečné, když jeho city přehlížíme nebo zesměšňujeme“. Děti mají svůj svět. Tento svět vnímají z pohledu svých zážitků a dosažených zkušeností. My dospělí jsme už zapomněli, že jsme tento svět také kdysi měli. Je přece rozdíl, jestli dítě slyší - „Prosím tě, to není žádný problém, to je blbost!“ nebo - „Skutečně to tak cítíš?“ Tak jako my dospělí, i děti hledají někoho, kdo s nimi chce být, kdo je tady pro ně, kdo se jim snaží porozumět, kdo je chápe a přijímá. Jsme si jisti, že jsme to právě my, jejich rodiče?

Konat dobro má smysl Z dětí se rovněž pomalu vytrácí pojetí dobra jako hodnoty, která ve výsledku vítězí. V minulých staletích dětství prožívalo mnohá úskalí, ale vyvíjelo se v symbióze s přírodou, kulturou a tradicemi. Dnes vlivem modernizace a technického posunu dochází k již zmiňovanému momentu odcizení. Ostatně tento moment odcizení již prorostl všechny sféry života. Dobro bylo znatelné z atmosféry tehdejší doby, kdy lidé k sobě měli blíže než dnes, ale především z ústní lidové slovesnosti, zvláště pak pohádek, přísloví a říkadel, v nichž dobro vždy zvítězilo nad zlem. Tato víra a víra v Boha, jakožto nejvyšší instanci dobra, lidem pomáhala přežít v dobách zlých. Dítě od raného věku poznávalo, že když bude šířit dobro, dobro se mu také vrátí

(třeba po překonání úskalí, ale vrátí), kdežto zlý úmysl bude vždy (dříve či později, na tomto světě či po smrti) po zásluze potrestán. Technické vymoženosti světa, snadná dostupnost věcí a celkový přerod společnosti toto zpřetrhaly. Víme vůbec, co naše děti ve svém volném čase čtou, co sledují a s kým se stýkají? Mnohdy jsme skálopevně přesvědčeni, že našim dětem dáváme hodně, neustále je něčím zahrnujeme, něco zohledňujeme, tolerujeme, omlouváme, někam ustupujeme... Ovšem poskytujeme jim v rámci výchovy opravdu to, co je žádoucí a potřebné? Nedáváme jim něčeho nepotřebného (něčeho, bez čeho by se klidně obešly) moc a toho, co vskutku potřebují, zoufale málo? Skutečný domov vytváří láska. Máme vytvořený domov, nebo jen postavený dům (tzn. čtyři stěny a to ostatní)? Žádná technická vymoženost, byť sebemodernější a sebedokonalejší, dítěti nikdy nenahradí blízkost milující bytosti, otevřené srdce, vřelou náruč, laskavé slovo či společně sdílenou radost! Předáváme dětem optimismus a pomáháme zakotvit naději, že vůle konat dobro má smysl, že se vyplatí? Nebo je v duchu pesimismu upozorňujeme na to, že svět je zlý, drsný a zkažený, radíme, jak v něm obstát, jak správně nasměrovat lokty, aby byly dostatečně připraveny na úder či protiúder? Předáváme jim víru, naději a radost, nebo jen obavy o vratkou a nejistou budoucnost? Je naše výchova v rovnováze? Je naše výchova v symbióze s podstatou


lidství? A my křesťané, je naše výchova v souladu se správně chápaným křesťanstvím?

To, na co se nezapomíná Věčné dítě v nás samých se čas od času vrací do dětství. Vzpomínáme, reflektujeme, přehodnocujeme, čerpáme... Budou mít naše děti z čeho čerpat? Zcela jistě zapomenou na to, že chodily ve značkovém oblečení, dostaly drahý mobil, nejnovější počítačovou hru, na závistivé oči spolužáků, ale nikdy nezapomenou na chvíle, kdy se v rodinném kruhu cítily dobře, na pocit bezpečí, výbuchy smíchu,

na podanou ruku v těžkých chvílích a čas strávený spolu. Domov je útočištěm, místem, které si v srdci nosíme po celý život. Domov je souhrn mezilidských vztahů založených na lásce, toleranci, důvěře a vzájemné pomoci. Podle sv. Augustina je láska „nejpůvodnější hybnou silou božského i lidského ducha.“ Proto pouze to, co vyrostlo na lásce, má smysl! A co vyrostlo na lásce, to v srdci přetrvává.

Pavlína Řehánková

Vážení farníci a farnice, reaguji tímto na neadekvátní reakci jedné "ctihodné" farnice na chybu ve Studánce. Pozorně jsem si chybu prohlédla, došlo pouze k záměně posledních písmen ve jménech, což nevidím jako velkou tragédii. Může se to samozřejmě někoho dotknout, ale kdyby si tato farnice přečetla Studánku celou, tak by musela dojít k větě "Omlouváme se za případné chyby ve jménech a úmyslech mší svatých. Naleznete-li takovou chybu, kontaktujte nás, prosím." Vážená paní, chybovat je lidské a odpouštět křesťanské. Dovoluji si (jen tak pro zamyšlení) uvést úryvek z knihy Anselma Grüna, Poselství shůry: "Není lidského soužití bez odpuštění. Protože ať chceme či nechceme, budeme se vždycky zraňovat. Budeme-li si vzájemná zranění stále účtovat, dostaneme se do bludného kruhu. Jestliže je bez přemýšlení přeskočíme, budou v nás plodit hořkost a agresi a ta z nás při nějaké příležitosti vyvře v podobě výčitek, kritiky a nevraživosti. Jednou to tomu druhému oplatíme a jedna vina zplodí další. Anděl odpuštění bludný kruh odplaty přetne. Pročistí atmosféru, a tak umožní i nám, zraňovaným a zraňujícím, lepší lidské soužití."

I. B. 731 625 635 www.farnost.bolatice.cz - 11 - [email protected] [email protected]

Bohatě naplněný život Dovolte mi, abych poopravil a doplnil neúplné sdělení o mém bratru P. Antonínu Lančovi, které bylo otištěno v lednovém čísle farního zpravodaje. Narodil se 6. 6. 1906. Navštěvoval reálné gymnázium v Místku, kde 1926 maturoval. Od mládí se aktivně účastnil činnosti Orla a skautů. Byl vůdcem skautského oddílu chlapců z Frýdku a Místku. Ve studentském představení Tylova Strakonického dudáka sehrál jako septimán titulní roli. Studoval filozofii v Brně, ve 3. semestru přešel do biskupského semináře. 1932 byl vysvěcen na kněze. Jako kaplan působil v Pozořicích, Vysokých Popovicích, v Brně – Líšni a v Brně – Bystrci. Jeho prvořadým úkolem bylo poslání kněze, ve volném čase se věnoval práci s mládeží. Cokoliv dělal, dělal se zaujetím, a jak nejlépe dovedl. Liturgii dával náležitou důstojnost a vážnost. Měl zvučný hlas a stal se vyhlášeným kazatelem. Byl zpěvák a měl rád hudbu. Měl blízko k umění, jeho fara připomínala obrazovou galerii. Miloval operu a divadlo. Měl známé mezi umělci, spisovateli a básníky. Velice miloval přírodu a rodné hory Beskydy, cíl skautských výletů a ideální místo pro táboření. Tehdy ovšem byla příroda nedotčená a krásná. Okruh svých zájmů rozšiřoval. V Bystrci sloužil u faráře Mons. Adamce, proslulého včelaře. Ten získal P. Antonína pro včelaření a ten na svých příštích farách všude pěstoval včely. Tyto ušlechtilé zájmy uplatňoval a předával při práci s mládeží, ať to bylo v Orlu nebo ve skautu. Pořádal poutě, organizoval nábožensko-kulturní akce, akademie, národopisné slavnosti. Dovedl mládež zaujmout a získat, když připravoval ochotnické divadelní představení, nebo když nacvičoval besedu na hody. Napomáhalo tomu zvláště všestranné zaměření skautů. P. Antonín Lanča se snažil chlapcům vštěpovat vlastnosti jako statečnost, skromnost, otužilost, čestnost a přímost. Učil je uplatňovat ideál opravdového, čistého lidství a uskutečňovat úkol života daný Stvořitelem. Byl v župním vedení Orla. Byl jedním ze spoluzakladatelů katolického Junáka. Zakladatel českého skautingu prof. A. B. Svojsík ho jmenoval za jeho zásluhy čestným vůdcem. 1939 se stal farářem ve Strážku na Vysočině. 1947 se vrátil do olomoucké arcidiecéze. Byl farářem ve Větřkovicích, pak v Novém Jičíně, kde byl zatčen a po vykonstruovaném procesu vězněn. Po navrácení státního souhlasu působil v Brumovicích a od 1. 8. 1961 až do své smrti 26. 12. 1999 v Bolaticích. K 70. narozeninám byl jmenován čestným kanovníkem. Bůh mu dopřál dlouhý život. P. Antonín Lanča jej rozhodně nepromarnil. Letos uplyne 15 let od chvíle, kdy ho Pán povolal na věčnost. Zastavíte-li se u jeho hrobu, vzpomeňte, prosím, krátkou modlitbou.

Oldřich Lanča, bratr 731 625 635 www.farnost.bolatice.cz - 12 - [email protected] [email protected]

Chléb a víno ke slavení mše „Když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy: „Vezměte, toto jest mé tělo.” Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: „Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé. Amen, pravím Vám, že nebudu pít z plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu pít nový kalich v Božím království.”” (Mk 14, 22-25). Již od svého počátku se církev řídila Kristovým příkladem a používala vždy ke slavení hostiny Páně chléb a víno. Obě materie Eucharistie podléhají v katolické církvi přísným regulím. Chléb k slavení eucharistie musí být pouze pšeničný, čerstvý a podle starobylé tradice latinské církve má být nekvašený. Zřetelnost znamení vyžaduje, aby látka ke slavení eucharistie měla vzhled opravdového pokrmu. Eucharistický chléb, i když nekvašený a v dosavadní podobě, má být takový, aby kněz při mši s účasti lidu mohl hostii opravdu lámat na více částí a aspoň některým věřícím je podat. Tím se nevylučují malé hostie, když to vyžaduje počet přijímajících a jiné pastorační důvody. Lámání chleba – tak byla eucharistie v apoštolské době označována – zřetelně ukazuje sílu a důležitost znamení jednoty všech v jednom chlebě i znamení lásky, když se jeden chléb rozděluje mezi bratry a sestry. Víno k slavení eucharistie musí být z vinné révy, přirozené a čisté, tj. nesmíšené s cizími látkami. Pro eucharistické účely může být použito pouze mešní víno. Výroba mešního vína se nijak podstatně neliší od výroby jakéhokoli jiného vína. Výrobce mešního vína však musí respektovat určitá specifická pravidla. Na našem území stanovuje pravidla, podle nichž se musí výroba mešního vína provádět, Česká biskupská konference. Podle těchto pravidel musí hrozny, ze kterých má být mešní víno vyrobeno, pocházet z Moravy nebo Čech. Při výrobě mešního vína nesmí být použity cukry, aromata či barviva, víno musí být vyrobeno bez přidání jakýchkoliv přídavných látek. V praxi to znamená, že mešní vína jsou v podstatě přívlastková vína, při výrobě se pracuje pouze s přírodním cukrem a víno se nijak nedoslazuje. Hroznový mošt použitý pro výrobu mešního vína musí mít minimálně 20 stupňů cukernatosti normovaného moštoměru. Česká biskupská konference také stanovuje, jaké kvasinky smí výrobce mešního vína použít. Mešní víno je možné vyrobit pouze z odrůd, které jsou zapsány do Státní odrůdové knihy, tedy z odrůd, které jsou v České republice zaregistrovány. Pro liturgické účely se mohou používat mešní vína bílá, červená i růžová. Z hlediska účinnosti nemá barva vína žádný význam. Z praktických důvodů se však při liturgii více využívá bílé víno, červené víno se používá především při slavnostních příležitostech. Na základě Všeobecného úvodu k římskému misálu a Katolického týdeníku.

Za společenství podávajících svaté přijímání Jan Pavlík 731 625 635 www.farnost.bolatice.cz - 13 - [email protected] [email protected]

 Dorotka



V klubíčku se máme všichni rádi.



Chodím do klubíčka, protože se mi tady líbí. Děláme tady úžasné věci. Nebojte se k nám přijít.

Adélka F.

 Chodím do klubíčka, protože se tam učíme o Pánu Ježíši a moc mě baví scénky. Vyrábíme moc zajímavé věci, učíme se hezky modlit za kamarády. Rád se modlím za děti v chudých krajinách.

Adámek

 Chodím do klubíčka, protože tam zpíváme písničky, vyrábíme hezké věci, máme tam taky dobrůtky a můžeme se napít. Zuzanka  Proč chodím do klubíčka? Protože se tam nikdy nenudíme, vyrábíme různé krásné a užitečné výrobky. Poznáváme vždycky něco nového a zvláště život dětí z Paragvaje. Posíláme jim výrobky a peníze a různé užitečné věci. Taky zpíváme a já mám zpěv ráda. Chodíme na mše

Eliška

svaté a tam předvádíme scénku podle toho, jaké je Evangelium.

Hanka



V klubíčku rádi vyrábíme a zpíváme.



V klubíčku se mi nejvíc líbí, že se modlíme za druhé a za děti z Paragvaje.



V klubíčku se mi líbí proto, že se modlíme za ostatní děti. Vyrábí se tam různé výtvory.

Alex

Adrianka 

Ráda chodím do klubíčka, baví mě to a ráda vyrábím.

Adélka

 V klubíčku se mi moc líbí, když se modlíme za nemocné děti. 

Luboš

V klubíčku se mi moc líbí, jak vytváříme dárečky do kostela a za to se dostanou penízky pro ty chudé děti, aby si za to koupili pití, jídlo, oblečení a další potřebné věci.

Tadeáš

 V klubíčku se nikdy nenudíme. Poznáváme nové kamarády a učíme se rozumět Božímu Slovu. Marcela 

Výrobou dárků děláme radost nemocným lidem.

Terka

Moc vás zveme mezi nás. Přijďte i vy, kteří třeba nechodíte do náboženství, ale rádi byste poznali nové kamarády a prožili hezky nedělní odpoledne. Klubíčko je otevřeno pro všechny děti, předškoláky, děti z nižšího stupně ZŠ, ale rádi uvítáme i starší pomocníky. Scházíme se každou druhou a čtvrtou neděli v měsíci ve 13 hodin na faře. Těšíme se na Vás!

Martina 731 625 635 www.farnost.bolatice.cz - 14 - [email protected] [email protected]

Setkávání farních společenství: Adorace, pobožnosti:

Schola: ...................................... každá sobota v 13:00 hod. 1. čtvrtek v měsíci – Ministranti: .....................pátek 14.03. a 28.03. v 15:30 hod. Podávající sv. přijímání: .......... sobota 08.03. v 18:15 hod. 6. března, bezprostředně po večerní mši svaté Společenství matek: .. čtvrtek 13.03. a 27.03. v 18:00 hod. eucharistická pobožnost za Společenství seniorů „La vie Montante“: .. středa 19.03. v 16:00 hod. nová kněžská, řeholní Katecheze pro dospělé: ........... čtvrtek 05.03. v 18:00 hod. a misijní povolání se Farní klubko dětí: ..... neděle 09.03. a 23.03. ve 13:00 hod. svátostným požehnáním.

Návštěvy nemocných: pátek 07.03.

ul. Příkopní, Luční, Slunečná, Lesní, Sadová, Svobody, Hlučínská, Ratibořská.

pátek 04.04.

ul. Družstevní, Sokolovská, Nádražní, Zahradní, Jasanová, 1. Máje, Hornická.

Při březnové návštěvě nemocných bude udělena svátost pomazání nemocných. 05.03. - Popeleční středa - mše svaté s udílením popelce budou v 6:30 a v 17:00 hod. Je to den přísného půstu, tedy pro všechny pokřtěné od 14. roku života platí povinnost zdrženlivosti od masa a pro osoby mezí 18. a 60. rokem života navíc platí povinnost půstu újmy, tedy dovoleno je pouze jedno jídlo do sytosti a dvě jídla lehká. Křížové cesty - budou v našem kostele o pátcích v 16:20 hod. (pak v letním čase v 17:20 hod.) - ty budou vedeny společenstvími, fungujícími v naší farnosti a také o nedělích ve 13:45 hod. s pašijovým kázáním a uctíváním ostatků Svatého Kříže. 19.03. – slavnost sv. Josefa, snoubence Panny Marie slavná mše svatá za muže naší farnosti bude v 17:00 hod. tento den nebude ranní bohoslužba. Je to slavnost s doporučenou účastí na mši svaté, tzn., že pokud je to aspoň trochu možné, máme udělat vše proto, abychom se mše svaté zúčastnili. 25.03. – slavnost Zvěstování Páně - slavná mše svatá bude v 17:00 hod. Je to slavnost s doporučenou účastí na mši svaté, tzn., že pokud je to aspoň trochu možné, máme udělat vše proto, abychom se mše svaté zúčastnili. Od 31.03. platí letní pořad bohoslužeb, tedy večerní bohoslužby budou v 18:00 hod. a úřední hodiny budou v úterý a čtvrtek od 16:00 do 17:00 hod.

1. pátek v měsíci – 7. března, adorace tichá a možnost sv. zpovědi od 16:00 do 16:45 hod. Adorace ukončena společnou modlitbou litanií k Nejsv. Srdci Ježíšovu se sv. požehnáním. Po mši sv. možnost tiché adorace až do 19:00 hod. 3. pátek v měsíci – 21. března, bezprostředně po večerní mši svaté eucharistická pobožnost se společnou modlitbou Korunky k Božímu Milosrdenství a svátostným požehnáním.

Ostatní události: Svaté přijímání pod obojí způsobou: sobota 01.03. a neděle 02.03. Měsíční sbírka na opravu varhan: sobota 15.03. a neděle 16.03. Mše svatá na Borové: čtvrtek 27.03. v 17:00 hod. Po mši svaté návštěva borovských nemocných.


Út St

04.03. 16:00 05.03. 06:30 17:00 Čt 06.03. 17:00 Pá 07.03. 17:00 So 08.03. 17:00 Ne 09.03. 08:30 14:30 -

za + rodiče a příbuzenstvo za + Františka Hluchníka, manželku, děti, tři zetě a vnuka za + Annu Kolarčíkovou k 1. výročí úmrtí za + Aloise Solicha, manželku a sourozence za + Františka Hluchníka, + rodiče z obou stran, švagra a švagrovou za + Františka Kramáře a rodiče z obou stran za + rodiče Harasimovy, Lasákovy a sourozence za + Marii Juráškovou a manžela

Út St Čt Pá So Ne

11.03. 12.03. 13.03. 14.03. 15.03. 16.03.

17:00 06:30 17:00 17:00 17:00 08:30 14:30 -

za + rodiče, bratra a + příbuzné za naše farní společenství za + Ericha Duxu k 1. výročí úmrtí za + Josefa Bajgra k 1. výročí úmrtí za + Ludmilu Paverovou k 1. výročí úmrtí na poděkování za dar života s prosbou o Boží ochranu, vedení a požehnání za + Valesku Solichovou, manžela, syna a zetě


18.03. 19.03. 20.03. 21.03. 22.03. 23.03.

17:00 17:00 17:00 17:00 17:00 08:30 -


25.03. 26.03. 27.03. 28.03. 29.03. 30.03.

17:00 06:30 17:00 17:00 17:00 08:30 14:30 -

za + Josefa Dudu, manželku, dvě dcery a dva zetě za muže naší farnosti za + Alfréda Malchera, manželku a zetě za + Edmunda Ballarina a manželku za + Jana Nováka, otce a sourozence na poděkování za dar života s prosbou o další Boží ochranu a požehnání, za živé rodiny a za živé a + spolužáky 14:30 - na poděkování, s prosbou o další ochranu a požehnání a za živé rodiny za + Karla Žídka, rodiče a příbuzenstvo za naše farní společenství /na Borové/ za naše farní společenství za + Ursulu Heisigovou, švagrovou a dva švagry za + Alfréda Švolmu, rodiče z obou stran a za živé rodiny za + Teodora Herasima a rodiče za + Alfréda Paška, manželku, rodiče z obou stran a za živé rodiče

Omlouváme se za případné chyby ve jménech a úmyslech mší svatých. Naleznete-li takovou chybu, kontaktujte nás, prosím.

Vydává:

Římskokatolická farnost Bolatice, Svobody 13, 747 23 Bolatice

Šéfredaktorka:

Mgr. Lucie Plačková

Uzávěrka příštího čísla:

Edice:

Marek Blokeš

Příští číslo:

30. 03. 2014

Náklad:

800 výtisků

Evidenční číslo: MK ČR E 14902

16. 03. 2014


Drazí Farníci, Farnice a Farničata

Recommend Documents