ÚVODNÍ SLOVO Milé farnice a milí farníci, s prvním farním listem roku 2012 jsem rád za příleţitost věnovat úvodní slovo naší magické a krásné betlémské hvězdě. Přitom chci odloţit stranou všechno to astrofyzikální zkoumání a výpočty, které v tomto případě nemohou být jiné, neţ povrchní, a astrofyzik si při nich bez nápovědy své nezvedené sestry astrologie neví rady, protoţe musí svoji astrofyzikou vysvětlovat, ţe kdysi jedna hvězda měla takovou moc, ţe přiměla tři muţe vydat se na neznámou cestu hledat narozeného Krále. S astrologií potom buď potichu souhlasí anebo i nesouhlasí, ale betlémskou hvězdu dál drţí v kleci astrofyziky. Astrolog se cítí spokojen, a těší se, jak jednou celý svět uzná, ţe ve hvězdách je zakódován náš osud. Při tom moţná sám nechce, aby běh vesmíru měl na opratích lidskou svobodu. Znovu klec? Byť trochu jiná, je to zase jen další klec. Obě se ignorují nebo sebou pohrdají, ale poselství betlémské hvězdy deformují společně. Jenţe lidskému srdci jejich vnucované vesmírné doktríny překáţejí. Lidské srdce má rádo tajemství, které se nechá vidět, a přesto zůstává tajemstvím, protoţe tak se chová láska. Tajemství betlémské hvězdy nespočívá v neúprosném taţení vesmírných těles. Ty nám zde neřeknou nic. Ani z pohledu „seriózní“ astronomie, ani z pohledu bájivé astrologie. Evangelium interpretovat nesvedou. Jsem přesvědčen, ţe k věrnému chápání evangelia je nevyhnutelný cit pro krásu a poezii. Takový cit však musí vycházet z čistého srdce, neboť čisté srdce je blahoslavené a vidí Boha (Mt 5,8). Tehdy bude i lidská fantazie svobodná od komplikací a stane se věrnou sluţebnicí evangelia. Slyšel jsem jednu interpretaci betlémské hvězdy, kterou vyslovilo čisté srdce člověka a musím říct, ţe se mi líbí tak moc, aţ jsem přesvědčen, ţe je pravdivá. Betlémská hvězda podle této čisté a poetické fantazie není vesmírným tělesem a přece je hvězdou na nebi. Touto hvězdou byly oči Nebeského Otec, který Třem králům ukazoval cestu ke svému Synu. A to je ovšem něco jiného, protoţe taková hvězda uţ skutečně vládne mocí pohnout člověka k cestě za Boţím Synem. Není to dogma. Je to ale plod poetické, evangelní představivosti hodné Zjevení Páně a charismatické intuice svatých Tří králů. Mým přáním je, aby na vás v roce 2012 sestoupilo a s vámi zůstávalo poţehnání Nebeského Otce, milost Jeho Syna a radost Jejich Svatého Ducha. Mějte se hezky. Antonín Lukeš, M.Id. 1
ŽIVOT FERNANDA RIELA, ZAKLADATELE MISIONÁŘŮ IDENTES – 4. ČÁST Nové rozhodnutí Fernando se z Andaluzie vrátil do Madridu v roce 1944. Ještě ten rok nastoupil povinnou vojenskou sluţbu, během níţ se přihlásil ke studiu na fakultě filosofie. Na tento obor se dal pochopitelně proto, ţe ho měl rád a ţe ho přitahoval, ale ještě víc proto, ţe viděl tento obor blíţ ideálu, který miloval a kterému jakoby se vzdaloval. To samozřejmě nechtěl a připadal si jako na křiţovatce, ze které musí na nějakou stranu vykročit. Ještě jako voják vstoupil kteréhosi dne do kostela Panny Marie Matky Ustavičné Pomoci, kde Marii prosil o pomoc. Ona jeho prosbě vyšla v ústrety vlastně okamţitě, kdyţ k němu v tu chvíle přivedla řeholníka z kongregace, která tento kostel spravovala. Ţe se v kostele setkají dva neznámí muţi a mluví spolu je k vidění zcela běţně, ale právě tyto „běţné“ chvíle nejednou přinášejí změnu. Mnohdy i osudovou změnu. Řeholník se Fernanda ptal, jestli se zajímá o misie a Fernando odpověděl, ţe v duchu někdy myslí na Afriku. Tato kongregace své misie v Africe měla, takţe se řeč rychle stočila právě na tuto kongregaci. Rozhovor s řeholníkem Fernanda definitivně pohnul ke kýţenému kroku a po ukončení dvouleté vojenské sluţby vstoupil koncem léta 1946 do jejich noviciátu. Představoval si, ţe mu začíná období samého dobra, kdy se bude plně věnovat modlitbě a studiu. Kdyţ se blíţil ke klášteru, zaslechl slova, která vnímal jako jakési Otcovo rozloučení: „«Synu, zanechávám tě v rukou Jeţíše, tvého Bratra, který ti bude v řeholním ţivotě příkladem». V tu chvíli se ve mně zvedla velká vlna melancholie a v jediném okamţiku mě obestřel pocit synovského osamocení! Později o tom napsal: «Zvykl jsem si Otče na tvou laskavou ruku a pozoroval jsem jak si se mi tehdy nad poţnutým polem vzdaloval. V té chvíli pro mne Kristus znamenal jen něco jako nepřestávající utrpení a jeho znamením byl kříţ». Noviciát V noviciátu v Nava del Rey (Královo Pole) se tehdy, stejně jako všude jinde, pěstovalo pokání spíše tělesné. Fernando sám sebe, s odstupem času, v těchto věcech hodnotil spíše jako extremistu, ale patrně proto pochopil, ţe skutky pokání se mají týkat především odříkáním na úrovni duše. Dva roky noviciátu jej ujistily o pravosti povolání, během něhoţ se mu dostalo zvláštního doteku Ducha svatého, o kterém říká: 2
„Nazval jsem tu chvíli pozdního odpoledne a nadcházejícího večera, Dnem Mystických pomazání, která do ducha vpalují osobní jména: Otec, Syn, Duch svatý. Z jemnosti, kterou jsou ta jména vpálena, jsem pocítil jejich vznešenost“. Zázraky uzdravení Do období noviciátu patří i dvě uzdravení blízkých osob, kterým lékaři nerozuměli. Prvním bylo uzdravení spolubratra, který onemocněl plicní chorobou. Fernando za jeho uzdravení prosil Krista celý den a noc. Ráno následujícího dne jakoby tušil spolubratrovo uzdravení a poţádal novicmistra, aby směl spolubratra doprovodit k lékaři. Svolení dostal a byl tedy sám svědkem jak doktor, který uţ dříve spolubratrovu nemoc diagnostikoval, s překvapením konstatoval jeho uzdravení. Přibliţně ve stejné době a podobným způsobem byla uzdravena i jeho sestra Isabel, které se zanítilo slepé střevo, ale podle chybné diagnózy byla léčená na ledvinovou koliku. Fernandova víra byla úplná a svědčí o tom i to, ţe o své sestře tehdy mluvil s tím samým novicmistrem, kterého poprosil o svolení, aby se směl modlit za zázrak. Je jisté, ţe v podobné situaci musí kaţdý novicmistr přinejmenším zpozornět. Tento starý dobrý muţ ale Fernandovi svolení k modlitbám dal a následujícího dne, po noci v kapli před svatostánkem, přišla zpráva, ţe jeho sestra je zdráva. Opět studium filosofie V roce 1948 mu noviciát skončil a stěhoval se do kláštera ve městě jménem Astorga, kde ho čekala další studia. Celé Fernandovo studium se stalo důleţitým předznamenáním jeho pozdějšího myšlení. Při studiu metafyziky pozoroval, ţe v hlavách myslitelů vězí tíţivá ambice interpretovat problém «bytí» přímo a rychle, a proto také příliš jednostranně. Stalo se, ţe nemohl sdílet myšlení vlastně ţádného známého myslitele. V kaţdém z nich pozoroval intelektuální konflikt. Ale nebojte se; vysvětlovat tak komplexní problematiku nebudu a ani bych to dost dobře nezvládl. Nicméně to základní a doufám, ţe i srozumitelné přece jen uvedu. U filosofů-metafyziků viděl to, co vidí víceméně kaţdý z nás. Viděl, ţe všichni tito myslitelé posouvají metafyziku do abstrakce a zároveň by ji chtěli srozumitelně vysvětlit. Jenţe právě mezi srozumitelností a abstrakcí je konflikt, který bohuţel kontaminuje i teologický obor Nejsvětější Trojice, potaţmo Christologie. Fernando v myšlenkách neustále slyšel Kristova slova: «Poznejte pravdu a pravda vás osvobodí» (Jan 8,32), «Já jsem Cesta Pravda a Ţivot» (Jan 14,6), «Aţ přijde On, Duch pravdy, tak vás uvede do celé pravdy» (Jan 16,13) a další slova radostné zvěsti, která, protoţe vycházejí z úst Krista, tak přece 3
vycházejí i ze srdce Nejsvětější Trojice a něco takového jako absolutní, věčný ţivot, tedy metafyzicka, přece v první řadě patří Jí a proto nemůţe být abstraktní. Metafyzika nesmí být nedočkavostí myslitelů zredukovaná na abstrakci, která rozum a víru od sebe jenom vzdaluje. To ho děsilo, a kdyţ si uvědomíme, ţe to byl Nebeský Otec a Nebeský Bratr, kteří jeho intelektuální cit vychovávali, pak tušíme, proč ho abstrakce děsila a proč nezůstal lhostejný k problému metafyziky. U tohoto náznaku, ţe Fernandova metafyzika s lidským intelektem v konfliktu raději nyní skončím a od dalšího vysvětlování upustím. Vím ovšem, ţe metafyzika si vysvětlení ţádá, ale kdo by měl na Fernandovu metafyziku otázky, tak ať se pokusí zeptat ústně a my se pokusíme o odpověď. Hnutí „Christus“ Během pobytu v Astorze Fernanda inspirovala myšlenka, která ho přiměla k zaloţení hnutí jím nazvané „Christus“ pro spolubratry. Tehdy trvalo jen krátce, ale po Fernandově smrti 6. prosince 2004 se v našem institutu, jaksi samo od sebe, znovu přihlásilo ke slovu. Dnes je to naše pravidelná aktivita a jmenuje se „Motus Christi“. K myšlence „Christus“ došlo tak, ţe jedné noci opět myslel na strom ve Valsaín a díval se z okna na náhorní plošinu Mesetu, kterou ze severozápadu ohraničuje horský hřeben. Představoval si kraj za pohořím, pobřeţí s oceánem a linku horizontu a pociťoval, jak ho kvůli hříchu světa zaplavuje lítost. Chápal, ţe jeho utrpení, i kdyby bylo sebevětší, tak bude jen pouhé minimum, které můţe Kristu obětovat. Cítil se jako ovce, která uvízla mezi kládami, a prosil Krista o milosrdenství. Později na záţitek té noci vzpomínal: „Mého sklíčeného srdce se jemně dotkla radost a chtěl jsem vyjevit všem mým mladým spolubratřím svobodu povolání, na kterém neleţí ţádný stín“. Pochopitelně se s tímto záţitkem svěřil svému představenému, kterému to však přišlo jen jako cosi mladistvého, typického a povrchního. Po letech k tomu řekl: „Podle instrukce, kterou jsem tehdy dostal, mělo být mé chování váţné a tiché. Váţnost a tichost však byly přesně v mojí povaze. Chybou bylo, ţe váţnost a tichost jsem povaţoval za defekt, kterého jsem se chtěl vyvarovat. Jenţe právě ty dvě věci byly řeholní ctností. Kolik paradoxů, které řídí lidský ţivot“?! Přesto bylo schváleno hnutí „Christus“, které svou činnost zahájilo začátkem podzimu roku 1951. Stálo na dvou liniích: První byla čistě duchovní a druhá byla kulturní, koncipovaná jako podpora té duchovní. Fernando vnímal hnutí „Christus“ jako rozvoj jiného, intenzivnějšího a více moderního apoštolského myšlení, protoţe, jak sám přímočaře říká: „... apoštolát Kongregace, zredukovaný na rolnické prostředí, byl hodně vyzáblý“. 4
Hnutí bylo zrušeno za necelé dva měsíce a přece, jak dosvědčuje jeho tehdejší spolubratr, zanechalo v klášteře na dlouhý čas hlubokou stopu. Nedorozumění a následné zamítnutí kněžství Těţko říct, proč hnutí „Christus“ trvalo tak krátce, ale svou roli zde patrně sehrálo i nedorozumění, k němuţ došlo jiţ dříve, kdy mu v kongregaci pomalu nastávaly nepříjemné časy doprovázené poníţením. Tři roky po časných slibech, v roce 1950, ho čekaly sliby věčné, za kterými mělo následovat kněţské svěcení. Během duchovních cvičení před věčnými sliby mu však Kristus řekl: „Musel bych udělat zázrak, aby si se stal knězem; nebuď proto překvapen aţ ti to bude odepřeno“. Sdělení samo o sobě Fernandovi ani moc nevadilo, protoţe kněţské svěcení nebylo tím, po čem touţil nejvíc. Mnohem víc touţil po misie, ale Kongregace na misie posílala jen vysvěcené kněze. Samozřejmě svou situaci ihned pochopil a nevěděl co si počít. Přemýšlel, zda po něm Kristus nechce, aby z Kongregace odešel. Znovu proto vyhledal představeného, kterému se z této nové nejistoty vyznal a odpovědí mu bylo: „To jsou věci, které vzejdou z ţáru modlitby. Za dva dny budeš skládat věčné sliby“. Tak se i stalo a věčné sliby sloţil 15. září 1951 v den Panny Marie Bolestné. Jenţe několik málo dní na to mu bylo kněţské svěcení skutečně odepřeno. Směl sice dostudovat, ale neměl ani zdání, co mu tato situace přinese. Co zbylo ze života v klášteře Byla to doba poníţení a zkoušek, kterou by bez potřebné milosti neunesl. Od ostatních spolubratří byl i na čas separován v cele, kde se dostavily první symptomy trvalého onemocnění ţaludku. Od mého někdejšího generálního představeného vím, ţe mu bylo dovoleno pobývat jenom v románovém oddělení knihovny. Do tohoto místa, kam nikdo nechodil, byl vykázán. Alespoň se opět vrátil k četbě světové literatury a z poníţení tak vyrašilo (jako ostatně vţdy) privilegium širšího i hlubšího porozumění literatuře a jejím autorům. Jeho situace potřebovala odpověď. A to jak pro Kongregaci a všechny její členy, tak i pro Fernanda. Fernando dostal odpověď 24. prosince 1951, kdy během vigilie uslyšel prorocká slova «věř a doufej». Vlastně tato slova nejen slyšel, ale i viděl. Spatřil jakoby v zástupu lidí a Kristus mu řekl: «Vidíš? Takový institut mi zaloţíš». Časem pochopil, ţe slova «věř a doufej», byla Kristovou odpovědí na otázku, kterou se ho v klášteře naléhavě ptával; «jaké je moje povolání»? 5
Neţ ale svůj zakladatelský osud akceptoval, tak muselo uběhnout ještě několik let. Aţ za bez mála pět let došla situace k vyústění. Fernando byl v kongregaci nechtěn a 20. července 1954 musel podepsat dispens od slibů. Tím jeho ţivot v klášteře skončil. Prolog zakládání nového institutu Zjevení, v němţ Kristus prorokoval zaloţení institutu se Fernandovi na mysl vracelo kaţdý den, ale nahánělo mu zároveň strach, takţe se mu i dlouho vzpíral. Nemohl však být hluchý k soustavnému vnitřnímu naléhání, ţe právě v zakládání je jeho povolání. Pokračování příště. DĚTSKÝ BAZÁREK A OBVAZY Na dětském bazárku prodávala paní Ivana Zelinková své s láskou vypěstované květiny a domácí dţemy: Ty byly! Jeden lepší neţ druhý! Utrţila neuvěřitelných 1266 korun! Peníze jsme předaly Vincentkám, které je pouţijí na dopravu obvazů do leprosária. V této zásilce je také našich - vašich 80 obvazů od pilných pletařek nejen z farnosti. Všem zúčastněným tisíceré díky! Marie Brzorádová POZVÁNKA K TŘÍKRÁLOVÉMU PRŮVODU NA HRADČANECH Víte, ţe ve čtvrtek 5. ledna 2012 v 15:30 hodin, v předvečer Slavnosti Tří Králů, přijedou uţ po sedmnácté do našeho města Tři králové. Jako vţdycky vyjdou z paláce Arcibiskupství praţského a půjdou Loretánskou ulicí, kde se setkají s králem Herodem. Od něj půjdou dál ke Svaté rodině na Loretánské náměstí, kde se pokloní malému Jeţíškovi a předá mu své dary, zlato, kadidlo a myrhu. Toto klanění bude uzavřeno tříkrálovým poselstvím všem dětem, jejich rodičům i ostatním přítomným. Na úplný závěr pak děti mohou ke Třem králům i k malému Jeţíškovi přijít, pozdravit se s nimi a zanechat u jesliček svůj dárek, který následujícího dne, 6. ledna, Tři králové přinesou nemocným dětem na dětské klinice v Motole. Dárky by měly být například: dětské kníţky, omalovánky, skicáky, pastelky, pera, diáře, třeba i hezká klíčenka nebo krouţky na klíče apod. Mohou být i hračky (ne plyšové), ale spíše přineste něco hezkého, věcného pro děti, malé i větší. 6
Chceme vám říct, ţe jsme vděční za vaši pomoc v celé této věci, o níţ věříme, ţe má poţehnání samotných svatých Tří králů, kteří v nebi před Boţí tváří bez ustání prosí o vzkříšení autentického duchovního ţivota v naší zemi a po celém světě, který moţná ani neví, jak moc prahne po Zjevení Páně. Srdečně vás všechny k této tříkrálové slavnosti zveme a těšíme se na vás. P. Antonín Lukeš, M.Id.
DĚTSKÝ KARNEVAL NA HABROVCE Milé děti a milí rodiče, právě proţíváme vánoční čas, ale uţ za měsíc se na Habrovce uskuteční karneval. A to poslední neděli v lednu, 29. ledna 2012. Takţe teď o vánočních prázdninách můţete třeba začít vymýšlet masku. Komu se nepodaří nic vymyslet přes vánoční prázdniny, nevadí. Na Čtyřlístku v úterý 24. ledna si můţete s maminkami nějakou masku vyrobit. A co se na tom našem dětském karnevalu děje? Hlavně přijdou děti v maskách, jejich rodiče, a i babičky a dědečkové. Pak se taky hodně tancuje, hrají se hry a dokonce je na karnevalu otevřený obchůdek, ve kterém si za vyhrané ţetony v hrách můţete vyměnit hračky a jiná překvapení. Mámám a tátům a starším dětem bychom rády řekly, ţe oceníme následující pomoc: 1. donesení drobností a malých hraček (kupříkladu z kinder vajíček) do obchůdku (donesené věci se mohou odevzdat v sakristii na Habrovce kdykoliv nebo při vstupu na karneval); 2. donesení drobného občerstvení (při vstupu); asi tak v polovině karnevalu je přestávka pro děti i rodiče, a tehdy přijde svačina vhod; 3. pomoc při přípravě (výzdoba, nafukování míčků pumpičkou aj. v sobotu navečer před karnevalem); 4. pomoc při úklidu po karnevalu (po 17. hodině); 5. s organizací soutěţí (vhodné i pro starší školáky, prosím dejte předem vědět); Moc děkujeme všem, kteří se rozhodnou aktivně zúčastnit. Kontaktujte organizátorku této akce, paní Pavlínu Muzikářovou, na
[email protected] nebo jiné maminky ze Sedmikrásku. Nashledanou na karnevalu, maminky ze Sedmikrásku
7
PUTOVÁNÍ
Jedny Vánoce jsem se zúčastnil zajímavé akce - pěší pouti s betlémským světlem naším setmělým městem. V předvečer Štědrého dnu se nás pár desítek lidí nejrůznějšího věku vydalo na dvanáctikilometrovou cestu z místa rozdávání betlémského světla k našemu kostelu. Kaţdý z nás si nesl nějakou lucerničku nebo lampičku, ve které hořel plamínek světla, které k nám někdo jiný dopravil aţ z Betléma. A my jej temnotou nesli zase dál. Byl večer, ticho, všude kolem zima, nevlídno a tma. Občas jsme plamen světla předali někomu na ulici, jindy jsme zastavili u nějakého domu a plamen světla předali někomu v domě. Občas někomu z nás světlo zhaslo: tehdy mu poslouţil plamen světla od ostatních. Někomu se po cestě dokonce rozbila lampička, takţe se potom střídal v nesení světla s někým jiným... O plamen světla jsme se tak dělili s dalšími lidmi, ale i navzájem mezi sebou. Občas někdo klopýtl, upadl, občas jsme se zastavili, abychom si krátce odpočali. Kaţdý z nás je poutníkem – tmou a zimou. Kaţdý z nás dostal plamen světla aby jej uchoval a předával dále. Kaţdému z nás plamen někdy skomírá, či dokonce zhasne. Kaţdý někdy klopýtneme... Kaţdý máme někdy světla na rozdávání, jindy ho potřebujeme přijmout od druhých... Vţdycky jde ale o to, neztratit své zaměření k cíli a zůstat nositelem i dárcem obdrţeného světla. Někdy je to námaha a bolest. Ale je to i radost, kterou svět nemůţe dát! A společně to jde lépe. Z knihy Ve víru víry, Karmelitánské nakladatelství. -jt-
8
Milé děti, v dnešním biblickém příběhu uslyšíme o nebojácnosti, odvaze, chytrosti a spolehnutí se na Hospodina. Máme být důmyslnější a chytřejší neţ ten, kdo zrovna nekope za Hospodina a hájí barvy zla. Bůh při nás vţdy stojí a pomáhá nám, pokud o to stojíme. Váš Sedmikrásek DAVID A GOLIÁŠ
z knihy „Malá dětská Bible“, (Pat Alexander, ilustr. Carolyn Cox)
vydalo:
Karmelitánské
nakladatelství
DAVID PŘÍCHÁZÍ KE KRÁLI 1. Samuelova 16 – 17 Celé dny byl David s otcovým stádem ovcí na horských pastvinách. Občas některá ovce zabloudila a on ji šel hledat, aby ji přivedl zpátky. Někdy chtěl 9
hladový šakal, nebo i medvěd či lev uchvátit kus z jeho stáda. Pak potřeboval David všechnu svou sílu a chytrost, aby šelmu odehnal a ovci zachránil. Většinu času neměl nic nebo skoro nic na práci, kromě toho, kdy stádo vedl na novou pastvinu, kde byla tráva hustá a zelená. David se ale nenudil. Cvičil se ve střelbě s prakem, aţ z něj byl skvělý střelec. A hrál na svoji citeru, často hrál písně, které sám sloţil. Začal být se svojí hrou známý v celém okolí. Lidé se zastavovali a poslouchali ho. Chlapcova hra je opravdu zaujala. V královském paláci tehdy nebylo dobře. Král Saul byl nešťastník. Samuel uţ k němu vůbec nechodil. Bůh byl daleko. Nic se nedařilo. Saul viděl všechno černě a jeho nálada se nelepšila. Bylo třeba něco udělat. “Král potřebuje hudbu,” řekl jeden z jeho sluţebníků, “aby se zklidnil a zapomněl na svá trápení.” “Právě takového člověka znám,” řekl druhý. A tak přišel David poprvé do králova paláce. Jeho hudba působila lépe neţ všechny léky. Saulova utrápená mysl se zklidnila. Brzy mu bylo zase dobře a David se vrátil domů. BOJ S PELIŠTEJCI Pak přišla zpráva, ţe Pelištejci, staří nepřátelé Izraele, se vydali na pochod na sever. Utábořili se v údolí Elah. Vojsko Pelištejců bylo na jedného straně údolí, vojsko Izraelců na druhé straně – a mezi nimi byl jen malý potůček. Ale Pelištejci měli tajnou zbraň. Jmenoval se Goliáš a byl to hotový obr, přes dva metry dlouhý. Násada jeho kopí byla silná jako muţská ruka. Kaţdý den se Goliáš pyšně procházel před pelištejským vojskem a pokřikoval na Izraelce: “Kde je nějaký izraelský hrdina, aby se mnou bojoval? Ať přijde se mnou bojovat, máli odvahu!” Všichni Izraelci mlčeli, všichni se totiţ Goliáše báli. Tři Davidovi bratři byli v Saulově vojsku. David jim nesl jídlo a měl zjistit, jak se jim daří. Kdyţ David přišel k Saulovu vojsku, Goliáš se právě procházel a vysmíval se Izraelcům. “Kdo to je,” ptal se David, “ţe tupí vojsko ţivého Boha? Půjdu a budu s ním bojovat.” Saulovi vojáci se mu jenom smáli. Ale kdyţ o něm slyšel Saul, dal si Davida zavolat. “Jsi ještě mladíček,” řekl Saul, “co zmůţeš proti Goliášovi, zkušenému válečníkovi?” “Bojoval jsem se lvy a s medvědy, kdyţ napadli mé stádo,” řekl David, “a Hospodin byl vţdycky se mnou. Pomůţe mi i tentokrát.” “Tak dobrá,” řekl král. “Jdi. A Hospodin buď s tebou.” 10
DAVID A GOLIÁŠ Dal Davidovi svůj meč a oblékl ho do svého vlastního brnění. Ale na Davida bylo brnění příliš těţké, nebyl na ně zvyklý. A tak si brnění svlékl a vzal si jenom svoji pastýřskou hůl a prak. Vybral si z potoka pět oblázků a dal je do své mošny. S prakem v ruce šel proti Pelištejci. Kdyţ Goliáš viděl Davida přicházet, smál se, aţ se za boky popadal. “Tak tohle je tedy ten váš hrdina?” posmíval se Izraelcům. Ale David řekl: “Dnes mi tě Hospodin vydá do rukou. Pak kaţdý pozná, ţe při Izraeli stojí Bůh.” Vzal oblázek ze své mošny, vymrštil jej z praku a zasáhl Goliáše tak prudce, ţe mu prorazil čelo. Goliáš padl mrtev k zemi. David k němu přiběhl, vytáhl z pochvy Goliášův meč a uťal mu jím hlavu. Pelištejci, kdyţ to viděli, vykřikli hrůzou a dali se všichni na útěk. Izraelské vojsko je pronásledovalo. Bylo po bitvě.
11
12
SLOŽENÍ FARNÍ RADY P. Antonín Lukeš P. Antonio Vicente Perés Caramés Petr Hobza Petr Kolář Dorotka Kramaříková Miloš Kysela Lucie Rudňanská Lukáš Svoboda Josef Tlustý Martin Vítek Miroslava Horáková (za františkánské terciáře) ……?…… (za školské sestry) --------------------------------------EKONOMICKÁ RADA Iva Zelinková Lada Pallová
ADVENTNÍ BAZAR NA HABROVCE První adventní neděli 27. ledna se konal adventní bazar v sále na Habrovce. V sobotu se sál zaplnil věcmi, které jste přinesli vy, farníci. V neděli se pak sál zaplnil vámi, farníky. Bazar se právě díky vám velice povedl, vybralo se skvělých 40 500 Kč. Výdělek letošního bazaru zatím nemá jisté určení – určitě jste ale na plakátech v sále zaznamenali, ţe letos se bude pořizovat osvětlení. Ale kde? Prvním návrhem je osazení novějšího a výkonnějšího osvětlení do kostela na Habrovce. Druhým je osvětlení prostoru před sálem na Habrovce. To se ocení hlavně v podzimních nebo zimních měsících při vyzvedávání dětí z náboţenství a vůbec při večerním vyuţívání sálu. Tzv. charitní podpora letos poputuje organizaci Cesta domů – velmi zásluţné společnosti, která poskytuje odbornou péči umírajícím lidem 13
a jejich rodinám. Věci, které se neprodaly, budou stále slouţit dál. Velkou várku hlavně domácího vybavení a dětského oblečení si odvezli zaměstnanci Diagnostického ústavu Praha 4, Hodkovičky. Diagnostický ústav některým svým potřebným klientkám mladým maminkám zařizuje tzv. startovací byty – a právě neprodané zboţí z adventního bazaru jim pomůţe vybavit takovéto byty. Dětská leporela a didaktické hry pro děti do šesti let zase pomohou občanskému sdruţení „HoSt Home-Start Česká republika“. Pracovníci sdruţení (dobrovolnice, terénní speciální pedagog, sociální pracovnice) díky tomu budou moci lépe podporovat mámy v rozvíjení svých dětí. Zbytek, tedy oblečení, knihy a ostatní si jako kaţdý rok odvezla Diakonie Broumov. Rády bychom poděkovaly všem, kteří se zaslouţili o perfektní průběh bazarového víkendu: muţům a ţenám, co pomáhali chystat sál, všem farníkům a farnicím, kteří přinesli všechny druhy občerstvení. A týmu bazarnic všech věkových kategorií patří obrovitánský dík za veškerou práci, námahu a starání. Celé farnosti pak děkujeme za modlitební podporu. Příští rok o první adventní neděli 2. 12. 2012 nashledanou Váš tým bazarnic HAVEL ZA SVÉ POSTOJE PLATIL ´ZE SVÉHO´
Foto: ima Havel svůj boj hradil ze svého Zemřel Václav Havel. Je to nečekaná zpráva, i kdyţ jeho zdravotní 14
stav uţ delší dobu sotva připouštěl oprávněnou naději na zlepšení. Ale kaţdé náhlé úmrtí je v zásadě šokem, zejména pro ty, kdo jsou zemřelému osobně nebo věkem blízko. Myslím si ale, ţe zde jde ještě o víc. Václav Havel byl - ať uţ ho někdo hodnotí pouze kladně nebo má k němu výhrady - v kaţdém případě symbolem. Symbolem určité formy statečného nenásilného odporu vůči zkorumpované totalitní moci a právě tak symbolem velkých nadějí v obrodu společnosti po sametové revoluci. Navíc symbolem, který za svůj postoj opravdu platil „ze svého“, totiţ ztrátou svobody, ztrátou zdraví a posléze jako prezident i ztrátou moţnosti být jen oslavovaným symbolem z minulosti bez kritik v přítomnosti. Symbol, inspirující přítomnost i budoucnost Zemře-li takto výrazný symbol, je to signálem, ţe umírá epocha, kterou on výrazně ztělesňoval. Po pravdě řečeno, Václavem Havlem symbolizovaná doba předlistopadového vzepětí a polistopadového nadšení umírá uţ dlouho. Disidenti uţ dávno nejsou ve vládě ani v místních samosprávách. Ve veřejném ţivotě spíš neţ pravda a láska vítězí ekonomická moc, propojená s politikou, „okořeněná“ lţí a neuvěřitelnou nestoudností mnohých veřejně činných. Aniţ bychom to obhajovali či omlouvali, uznejme, ţe v polistopadové euforii, a také v občasné naivitě, se nedalo pokračovat donekonečna. Věci se musely změnit, noví lidé museli přijít. Ţivot jde dál, v něčem lépe v něčem hůře. Ovšem symbol, uznávaný v minulosti, nemá být jen opěvován a posléze zapomenut. Spíš by se měl stát inspirací pro přítomnost a budoucnost. A toto se mi zdá být důleţitější neţ pouhé (a jistě oprávněné!) hodnocení Havlovy osoby, které přichází a bude jistě dál pokračovat. Je třeba se ptát, co Havlův ţivot ukazuje a vypovídá jak o současné době, tak o zásadních věcech, které je třeba přenášet do budoucnosti a tam je uskutečňovat? Co jsme z kvalit doby, kterou on symbolizuje, museli ztratit, a co jsme ztratili neprávem? Jak velkou cenu má „boj o dobrou věc bez naděje na vítězství“, který Václav Havel po léta vedl? Lze opravdu zásadně prospět prosazení dobra bez osobní oběti a bez jistoty, ţe se dobré věci prosadí? A konečně: bude ţivot dnes velmi úspěšných po jejich smrti vzpomenut nebo zapomenut? 15
Nežil jen sám pro sebe, miloval pravdu, trpěl pro ni a Kristu sloužil v „hladových, vězněných a nahých, které nasytil, navštívil a přioděl“ Právě aţ úmrtí člověka umoţňuje, abychom viděli jeho ţivot vcelku a ocenili mnohem spravedlivěji jeho výsledky. To kaţdého, kdo chce s uţitkem o ţivotě Václava Havla přemýšlet, teď čeká. Ale pro nás křesťany je zde velká moţnost uţ teď: prosit o odpuštění vin a věčnou spásu pro toho, který asi nenašel Krista tak, jako ti, kdo ţijí v milosti víry, ale kdo neţil jen sám pro sebe, miloval pravdu, trpěl pro ni a Kristu poslouţil v mnoha „hladových, vězněných a nahých, které nasytil, navštívil a přioděl“, jak nám to ukazuje evangelium (viz Mt 25,31-46). Aleš Opatrný, převzato z vira.cz RADIKÁLNÍ MILOST Úvodní poznámka: autor Richard Rohr, františkánský kněz, se zabývá převáţně muţskou spiritualitou. Hlavními tématy jeho úvah je působení milosti a víra jako vztah důvěry na rozdíl od pokusů získat si Boţí Království svými báječnými dobrými skutky a svým bezchybným morálním profilem. Ukázky jsou z knihy Radikální milost. Kdo byl Ježíš? U Marka čteme, ţe Jeţíšovi jeho rodina nerozuměla. „Vešel do domu a opět se shromáţdil zástup, takţe nemohli ani chleba pojíst. Kdyţ to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiţ, ţe se pomátl“ (Mk 3,20–21). Tato slova se v našich kostelech skutečně nikdy nepředčítala. Pravděpodobně nás i uvádějí do rozpaků. Jeţíš určitě nevypadal jako nadmíru spořádaný, řádný, „normální“ člověk, jak si představujeme zboţné lidi. Třeba nám to říká, ţe naše nejvlastnější pojetí ţivota z víry jde 16
špatným směrem. Byli jsme daleko spíše ovlivněni anglosaským puritanismem nebo stoicismem neţ tím, co se Jeţíš pokouší sdělit. Náboţenství neznamená konat krásné, řádné a správné věci, jak by lidé očekávali. Boţí dobrota zasahuje daleko hlouběji neţ toto a vyţaduje daleko více. Kdo z nás by například s hrdostí přijal do domu takového Jana Křtitele – muţe divokého vzezření, jemuţ se dalo stěţí rozumět, jehoţ drsná slova by nás přivedla do nemalých rozpaků? Také Jeţíš mluvil ke svým současníkům a nebyl pochopen. Stál mimo hlavní proud očekávání a to stačilo, aby ho označili za „pomateného“. Jeţíš se nijak neshodoval s tváří onoho dokonalého muţe kavkazského typu s elegantně přičísnutými vlasy, kterého vídáme na obrázcích. Byl muţem, který se za kaţdou cenu snaţil být věren Bohu a sdělovat tuto pravdu světu. To svět nechtěl slyšet. Dnes by byl opět ukřiţován – a moţná i církví. Sexualita Všichni jsme sexuální bytosti. Sexualita jednoduše znamená přitahování protějšků, polaritu protějšků, touhu po úplnosti, doplnění – po celistvosti. Jsou úrovně intimní touhy, která prostupuje všemi ţivými bytostmi a všemi lidmi: zjevení touhy po Bohu a potřeby druhého. Kdykoli vidíte něco, co nejste, a co si přejete být, a přijmout to do sebe, a odevzdat se tomu tak, abyste byli celiství, je to hledání Boha. To není špatné ani ostudné. Naše sexuální touha není morální zkouškou od Boha. To Bůh nás učí, ţe sami v sobě nejsme celí, ţe musíme být ve vztahu. Proto nás Bůh všemi moţnými prostředky z naší uzavřenosti vytahuje. Bez sexuality bychom ţili soukromé sterilní ţivoty a svět by byl chladný. Naplno v obou táborech Musíme se naučit ţít ve světě takovém, jaký je, i ve světě, jaký by měl být. V tom prvním je síla, ve druhém láska. Síla a láska jsou 17
manţelé. Síla bez lásky je brutalita, ale láska bez síly je brzy pouhou sentimentalitou. V tomto světě musíme obojí spojovat. Síla není špatné slovo; musí být dobrým slovem. V tomto světě nemůţeme ţít v dokonalém království čisté lásky, kde je to uspořádáno, jak má být, kde kaţdý myslí tak jako já, kde kaţdý slaví liturgii, jak my si myslíme, ţe je to správné. Jsme poutníci a cizinci, kráčející po cestě jako učedníci, s křehkým jměním, které ani dokonale nevlastníme, dokonce mu ani nerozumíme. V této době, o které si myslím, ţe je dobou vyhnanství kultury církve, se aţ příliš snadno dostavuje cynismus. Je to aţ příliš snadná odpověď, neboť nevyţaduje sebe se vzdát, lásku, důvěru, ctnost. Nicméně jsme povoláni k víře, do místa, kde můţeme důvěřovat oběma světům a respektovat je: svět takový, jaký je (sílu), a svět takový, jaký má být (lásku). Ţít trpělivě a pokorně bez cynismu je darem evangelia. Jeţíš hlásal Boţí království v době okupace, zotročování a degradace náboţenství. Kdyby nám právě teď mohl Jeţíš říci „království nebeské je ve vašem středu“, jak jinak bychom se, sestry a bratři, měli asi chovat? Géniem biblické víry je milost být oběma nohama pevně v obou táborech současně: ve světě, jaký je, i ve světě, jaký by být měl. Josef Basík
ZTRACENÁ OVEČKA Jistě znáte ten příběh z evangelia (Lk 15). Hospodář má sto ovcí, ale jedna se mu ztratila. Opustí těch 99 a hledá onu jedinou. Říká se, ţe dnes je to ještě horší. Jedna sestra říká, ţe dnes má hospodář v ovčíně jen jedinou ovečku, a snaží se najít těch 99, které se ztratily. To je naše dnešní společnost. K tomu bych chtěl vyprávět příběh z minulého adventu o našem poutním třídenní zájezd, který byl od pátku do neděle. První den byla zastávka v Řezně, poté měl odpoledne odjet autobus na dva noclehy do okolí Insbruku. A v neděli byl návrat. Hned první den se nám v Řezně ztratila jedna "ovečka", která nedorazila na sraz v 15 hodin, kdy se skupina měla vypravit k Insbruku. Kdyţ ani více neţ po tři čtvrtě 18
hodině se „ovečka“ neobjevila, vedoucí zájezdu musela opustit 66 zbylých oveček a autobus odjel do Insbruku. Ovečka totiţ neměla mobil ani dostatek peněz, aby někam mohla dojet. Zájezd dostal na starost synovec paní vedoucí. Ta hledala onu ovečku po Řezně, navíc s pomocí policie (obávala se, zda není po nějaké nehodě v nemocnici) a také přes zastupitelství ČR v Mnichově. Vedoucí si nakonec našla nocleh v Řezně a koupila si jízdenku za 62 Euro (1550Kč) do Insbruku na druhý den ráno na 5.46 hod. Manţel ovečky, který také zůstal v Řezně a neodjel se zájezdem, naopak čekal na smluveném místě odjezdu asi od 18 hod. na nádraţí v Řezně. Uvaţoval, ţe tam bude čekat třeba aţ do rána, a poté se pokusí najít nějaký český zájezd, kterým pojede do Čech, pokud se jeho ztracená ţena neobjeví. Bylo 21 hodin, kdyţ po Řezně bloudící “ovečka“ našla na nádraţí u lavičky svého oddaně čekajícího manţela. Hned bylo plno radosti, policie zrušila pátrání, a oba šli poté spát do hotelu. Ráno si manţelé půjčili peníze od vedoucí zájezdu, koupili si jízdenku do Insbruku, a všichni tři se tak šťastně připojili se k ostatním. A co se vlastně stalo? Manţel šel na WC, ale „ovečka“ na něj nečekala. Aniţ cokoli komukoli řekla, šla také na WC, a pak uţ manţela nenašla. Karel Loula
19
FARNÍ KALENDÁŘ NA BOŽÍ HODY VÁNOČNÍ A NA LEDEN 2012 Ne 25 Slavnost narození Páně, Boží hod vánoční 0:00 půlnoční mše svatá (Michle) 8:00 mše svatá (Michle) 9:30 mše svatá (Habrovka) 11:00 dětská mše svatá (Habrovka) Po 26 Svátek sv. Štěpána, prvomučedníka 8:00 mše svatá (Michle) 10:00 mše svatá (Habrovka) Ne 1 Slavnost Panny Marie, Matky Boží 8:00 mše svatá (Michle) 10:00 mše svatá (Habrovka) 19:00 mše svatá (Habrovka) Po 2 Památka sv. Basila Velikého a Řehoře Naziánského, biskupů a učitelů Út 3 9:00 Sedmikrásek: přednáška o církevních koncilech (Habrovka) St 4 20:00 modlitba Taizé - od 19:30 nácvik zpěvu (Habrovka) Čt 5 Průvod Tří králů na Hradčanském náměstí Pá 6 Slavnost Zjevení Páně So 7 Ne 8 Křtu Páně (liturgicky končí doba vánoční a začíná mezidobí) Po 9 17:30 mše svatá pro děti (Habrovka) Út 10 9:00 úklid kostela na Habrovce (maminky) St 11 18:45 biblická hodina (Habrovka) Čt 12 Pá 13 So 14 Ne 15 2. neděle v mezidobí Po 16 Út 17 Památka sv. Antonína, opata 9:00 Sedmikrásek, program: čtení z Bible (Habrovka) St 18 Památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů (začátek oktávu modliteb za jednotu křesťanů) 23:59 uzávěrka příspěvků farního listu Čt 19 Pá 20 So 21 Památka Sv. Aneţky Římské, panna a mučednice Ne 22 3. neděle v mezidobí 20
23 16:00 setkání biřmovanců (fara Michle) 24 Sv. Františka Saleského, biskupa a učitele církve 9:00 úklid kostela na Habrovce (babičky z Noemi) 9:30 Čtyřlístek, program: výroba masek na karneval St 25 Svátek obrácení sv. Pavla, apoštola Čt 26 Památka sv. Timoteje a Tita, biskupů Pá 27 So 28 Památka sv. Tomáše Akvinského, kněze a učitele církve Ne 29 4. neděle v mezidobí 15:00 Dětský karneval (Habrovka) Po 30 Út 31 Památka sv. Jana Boska, kněze 9:00 Sedmikrásek: osobní čtení poezie, beletrie a duchovní literatury Po Út
Neděle Pondělí Úterý Středa Čtvrtek Pátek Sobota
POŘAD BOHOSLUŽEB Michle 8:00
Habrovka 9:30 11:00 („dětská“) 19:00 17:30
17:30 (s nešporami) 7:30 17:30
17:30 17:30
17:30 Svátost smíření:
obvykle půl hodiny před mší svatou, po domluvě kdykoliv jindy. Vţdy druhé pondělí v měsíci „dětská mše“ FARNÍ MODLITEBNÍ ÚMYSL NA LEDEN 2012
Za politiky, za mír, za působení církve ve společnosti a za jednotku křesťanů. Farní list Řk farnosti u kostela Narození Panny Marie Praha–Michle, Baarova 23, Praha 4, 140 00; tel. 241 485 428; e-mail pro zasílání příspěvků do farního listu:
[email protected] (nebo moţno nechat texty příspěvků v sakristiích kostelů), e-mail farnosti:
[email protected]; www.volny.cz/farnost.michle. Redakce textů: Jiří Šesták, Sedmikrásek: Josef Tlustý, Pavlína Muzikářová, jazyková korekce: Zuzana Krušinová, doprava FL na faru: Zdeněk Hučín. Ţádáme autory o pochopení pro redakční a jazykovou úpravu zaslaných textů. Vychází 25.12.2011. Náklad 360 výtisků. Uzávěrka příspěvků do lednového čísla bude ve středu 18.1.2012 ve 23:59. Únorové číslo vyjde 29.1.2012. 21
