Zdroj: www.merf.wz.cz/doc/metafora.doc METAFORA (a symbol) • DRAAISMA, D. Metafory paměti. Praha: Mladá fronta, 2003. ISBN 80-204-0919-X. str. 17 – 32 (DD) • NEUBAUER, Z. Metafora jako ontologický symbol. In. O Sněhurce aneb cesta za smyslem bytí a poznání. Praha: Malvern, 2004. str. 147 – 159. (ZN) • NIETZSCHE, F. O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním. Praha: Oikoymenh, 2007. (FN) • POKORNÝ, P. Hermeneutika jako teorie porozumění. Praha: Vyšehrad, 2005. Kapitola 2.4 „Symbol a metafora“. Str. 54 – 82 (PP) • RICOEUR, P. et alii Teória interpretácie: Diskurz a přebytek významu. Bratislava: Archa, 1997. Kapitola 3. „Metafora a symbol“ str. 66 – 96. (PR)
PP SYMBOL: συμβαλλω – ř. shrnuji; symbol vychází z podobnosti mezi viditelně vyjádřeným a myšlenkou či ideou. Symbol je prostředkem analogického vyjadřování. Užití symbolu předpokládá nepsanou dohodu mezi autorem a posluchačem o významu symbolu (konvence) <- symboly čerpají ze základní zkušenosti člověka. „Odborná terminologie lingvistická, literární ani filosofická není natolik ustálena, abychom mohli přesně definovat hranice mezi symbolem a metaforou.“ (PP 55) U METAFORY nejde o obecně známý posun významu, ale o nové spojení, nečekané, tvůrčí. Spolu s metonymií a alegorií se metafora v literární teorii řadí mezi tzv. tropy. Aristoteles: (Poetika 21 a 22, 1457a – 1459a) Metafora je „viděním podobného“ (το ομοιον) - chápána je jako ozdoba, zpestření. μεταφερω - ř. přenáším. Metafora ukazuje jazykový egocentrismus a zároveň jej umí zpochybnit: universální metafory. (dále např. kulturní metafory atd.) Metafora má nejen ozdobnou funkci, ale také funkci kognitivní. Metafora se velice často vztahuje k něčemu, co posluchači či čtenáři není známé; co nelze definovat jinak; je nenahraditelná; někdy se vztahuje ke skutečnosti přesahující lidskou zkušenost. Tato skutečnost může být např.: - intenzivní zkušenost - běžným poznáním těžko ověřitelná zkušenost - zkušenost celku, jehož jsme sami součástí a nemůžeme se jej objektivně zmocnit - zkušenost s novými jevy, které ještě nejsou zakódovány v systému - (Ricoeur) zkušenost, ve které hrají rozhodující roli osobní vztahy Metafora má tak charakter inovace. Poznání zintenzivňuje, zaměřuje na podstatné a upozorňuje na nové jevy a zkušenosti. Některé vlastnosti a možnosti metafor: (a) podobnost a provokace: struktura metafory subjekt – spojení – přísudek „Zikmund je liška“ (X přirovnání: Zikmund je jako liška). Metafora provokuje, neohlašuje analogický charakter, zamlčuje spojku „jako“ a říká pouze víceznačné „je“. Má tak jisté rysy hádanky.
1
Jak vzniká metafora? Jeden extrémní názor říká, že vzniká nečekaným uplatněním slovníkového významu; opačný názor tvrdí, že metafora je věcí skladby a že vhodným uvedením v kontextu lze metaforicky „usurpovat“ prakticky jakýkoli výraz. (b) otevřenost metafory: Skutečnost, kterou metafora zastupuje, přesahuje to, co může samotná metafora vyjádřit. „Metafora je fragmentem mýtu, který v sobě nese možnosti jeho výkladu a relativizace či sekularizace“ (PP 63) (kritické myšlení!?) (c) nahraditelnost: některé metafory lze stručně opsat jinou analogií (podobenství!?) (d) metafora a odborný termín: ne každý nový jev je třeba vyjadřovat metaforou. Metafory se (zejména opakováním!!!) mění v „termín“ nebo dokonce v „odborný termín“. To nemusí znamenat její smrt, může se jako metafora opět oživit. Proměna v termín není nezvratná. Metafora s sebou nese trvalou možnost projevit se jako alternativní projekt světa. Uvědomujeme si jen zlomek metafor, jimiž je protkán náš jazykový svět. (e) metafora ve vědě: u interpretací výsledků i v exaktních vědách („černé díry“, příbuzní opic, krok kupředu, dlouhá cesta k cíli apod.) (f) úspěšnost metafory: věrohodnost, autenticita metafory. „Všechny metafory jsou pravdivé a dávají určitý smysl.“ (Tomáš Kulka) – Pokorný: spíše, každá metafora je úspěšná! Člověk ale může vytvořit nesmyslnou metaforu. Správnost (či úspěšnost) se nicméně měří jejím použitím – tedy neúspěšná metafora pak nepřežívá! Podobně jako s vtipy: špatný vtip nezačne kolovat. (g) metafora jako projekt světa: metafora soustřeďuje pozornost posluchače na určitý jev, staví jej do prostředí a ukazuje jej jako něco, co má význam, který přesahuje bezprostřední kontext. Metafora možná vznikla z nespokojenosti nad možnostmi běžného užití jazyka: jako alternativní projekt světa – je to rozměr vědění filtrovaný individuálním přístupem (podle „nálady“ toho, kdo jej vnímá!!!) (h) metafora jako analogie: funkce metafory lze chápat jako obdobu (fyzikálních) modelů. Nahraditelnost metafory je zřejmým projevem její analogické funkce. „Model atomového jádra není jeho zobrazením, je to analogie vyjádřená znakem, který působí na uživatele z jistého hlediska obdobně jako jím reprezentovaná věc, je to její metafora.“ (Ricouer) Nejde o zobrazení – ale o model vyjadřující některé podstatné rysy. Analogickou řečí je i mýtus – svou funkcí metafoře blízký. Je to obraz skutečnosti, který je ale rozpracovaný do vyprávění. Na rozdíl od metafory je mýtus uspořádáním světa jako celku. Nevýhoda mýtu spočívá v tom, že vypravěč si není vědom jeho analogické funkce. Mýtus se vzpírá odstupu, jeho vyprávěcí styl je autoritativní X vědomě umělá tvorba (ποιησις) Do určité míry je nicméně mýtus rozvinutou metaforou a metafora „sekularizovaným“ (tj. otevřeným a nahraditelným) mýtem. Mýtus jako studnice metafor. Pokud je mýtus chápán jako metafora, nestane se ideologií. Čím hlouběji sestoupíme za vypravovaný příběh nebo rozvíjenou argumentaci, tím se dostáváme k méně proměnlivé a trvalejší rovině skutečnosti; čím hlouběji sestoupíme do sub-lexikální hlubiny základních vztahů a struktur, tím – celkem logicky – nalézáme méně významu. (Ricoeur) PR Metafora jako zkušební kámen literárních děl. Metafora jako nositel přebytku významu. Struktura metafory DOSLOVNÝ VÝZNAM (explicitní, denotace) -> PŘENESENÝ VÝZNAM (implicitní, konotace) Aristoteles: rétorické pojetí metafory „přenesení jména z jedné věci na druhou“ Ale proč se tyto odchylky od běžného jazyka objevují?
2
- aby zaplnily sémantickou mezeru (máme víc myšlenek než slov!!!) - aby ozdobily diskurz a učinily ho příjemnějším (přesvědčovací funkce) Metafora je přenesení skutečně jen na základě PODOBNOSTI, nejedná se o sémantickou inovaci, jen změna pojmenování. (Metonymie je přenesení na základě SOUVISLOSTI) Moderní sémantické pojetí (I. A. Richards, Max Black, Monroe Beardsley, Colin Turbayne, Philip Wheelwright) nejde jen o slova (pojmenování), ale o celé věty (predikace) Metafora vzniká z napětí dvou či více slov (modrý anděl, plášť smutku…) či spíše dvou interpretací. Doslovné čtení přináší ABSURDITU, významovou kontradikci. Metafora pak tkví v interpretaci (osmyslení?) na první pohled absurdního sousloví. Metafora nedává myšlenky do obrazů, ale tlumí otřes – nutí hledat podobnost tam, kde na první pohled žádná není. Vytváří nový významový vztah (čas – žebrák: Shakespeare) V tomto smyslu metafora je sémantickou inovací, je tvorbou okamžiku (živé metafory): „Ve slovníku nenalézáme žádné živé metafory“ (PR 75) Metafory zde nejsou přeložitelné! Význam vytváří samy. Metafora není jen ozdoba – nese s sebou informaci, říká o skutečnosti něco nového. Metafory fungují jako síť. Vyvolávají konceptuální rozmanitost, najdeme tu základní, vedlejší i dominantní metafory. Vytváří hierarchickou strukturu: metafory básně, básníka, komunity, kultury -> fundamentální metafory lidského diskursu (archetypy!) čili antropologický a kosmický symbolismus Poetický jazyk (dostředivý pohyb) <- běžný jazyk -> Deskriptivní a didaktický jazyk (odstředivý) Oba se snaží popřít běžné vidění a jazyk, který na jeho popis používáme. Snaží se vytvořit nová vlastní svět: MIMÉSIS: ideál celé poezie, fikce a redeskripce. „Metaforický jazyk neříká jaké věci jsou, ale jak vypadají.“ (PR 95) SYMBOL Sémantický aspekt symbolu: lze jej podrobit lingvistické a logické analýze, překrývá se s podobnými vlastnostmi metafor. „Symbol podněcuje myšlení jen tehdy, když nejdřív podněcuje řeč.“ (PR 78) Symbol jako nositel nadbytku označování Symbol Alegorie Jen tehdy, pokud pojem nejde přímo uchopit Rétorický postup, který po splnění funkce Asimiluje podobnost, stírá hranice můžeme odstranit, je to didaktický prostředek, který můžeme vynechat pokud již chápeme Podle obhájců symbolu o něm nelze mluvit jazykem pojmů (symbol nebo pojem) X Ricoeur: Sémantické inovace ukazují zrod pojmového myšlení (neodmítejme pojem) I když jsou symboly zdrojem nekonečných výkladů, i když žádná existující kategorizace nemůže obsáhnout všechny množnosti (sémantické možnosti) symbolu. (PR 81) Nesémantický aspekt symbolu Např. psychoanalýza (spánek a sen), poetika (básnění, něm. dichten) nebo dějiny náboženství (vyvolávat, vzývat nebo zahánět nadpřirozené síly existence). ZN - zamyšlení nad knihou Paula Ricoeura: Živá metafora (1975) „O symbolech v tomto silném slova smyslu nemůžeme říct, co symbolizují. Nejsou značkou, zkratkou či jinotajem (alegorií), nýbrž výzvou, pokynem a příležitostí k vhledu do něčeho, co je nevýslovné.“ (ZN 147) SYMBOL zobrazuje mnohost zkušenosti v jediném celku. Sjednocuje zkušenost tam, kde slova selhávají. Symbol je jednota v mnohosti -> zřetelnost pro dané společenství, které
3
symbol sdílí zakládá POJEM („Máme sklon užívat abstraktní pojmy v navyklých souvislostech víceméně mechanicky, nereflektovaně.“ ZN148) „Dalo by se říci, že metafora je u Ricoeura tím, čím je u Tháleta voda, u Hérakleita oheň, pro Pythagora číslo, pro Descarta kus vosku, pro Galileiho mechanismus, pro Hegera pojem atp. to znamená, že jak v zážitku pochopení smyslu nějaké metafory, tak v aktu vlastního metaforického vyjádření zahlížíme a zakoušíme samotnou povahu bytí, a to zcela jedinečným a názorným způsobem.“ (ZN 150) Veškerý jazyk je svou povahou metaforický. To, co považujeme za základní (původní) význam slova, je jen mrtvá, vžitá, lexikalizovaná metafora. Symbol odhaluje fenomén dvojího smyslu: má jakoby dva významy: zjevný, doslovný – a skrytý, duchovní. Smysl symbolu vzchází z aktivního tvůrčího (jazyk básnický, poetický: poiein = činit) činu pochopení: proto může dojít ke konfliktu interpretací; symbolům (např. slovům jako symbolům jazyka) nelze přiřadit žádný diskrétní seznam významů. SÉMANTICKÉ POLE je kontinuální, neuzavřené pole možností významů -> KONTEXT působí jako filtr, který vybírá ta spojení, která společně dávají smysl. Vytváří POLYSÉMII (významová rozplizlost, vágnost, nespolehlivost, nedokonalost přirozeného jazyka). „V běžné zkušenosti mluvení a rozumění si však většinou tento svůj výkon neuvědomujeme; k aktualizaci smyslu jednotlivých slov „posunem významů“ při vzájemné harmonizaci (nastavování „filtrování“) dochází zcela spontánně. Jednotlivá slova se přitom vzdávají své autonomie a mizí v anonymní službě usjednocování celkového smyslu.“ (ZN 155) METAFORA – speciální užití slovního symbolu: „Zatímco běžné užití slova zúží jeho sémantické pole kolem jediného významového ohniska, metafora jako by fixovala ohnisko dvojí:“ základní a přenesený význam. Těžiště, ale neleží v žádné z nich, ale v jejich vzájemném napětí, ve vzájemnosti původně zcela odlišných zkušeností. Tradice od Aristotela jednoznačně rozlišuje POIÉSIS (tvoření, činění, básnění) a EPISTÉMÉ (vědění). Ale „Ricoeur naléhavě dokládá, že objevovat je totéž co vynalézat.. Ricoeur ukazuje, že nejen básnické obrazy, nýbrž i všechny vědecké modely a teorie, ať se tváří jakkoli objektivně a definitivně, jsou vlastně velkými metaforami – způsoby mluvy pomocí představ a pojmů vzatých z jiné, známé zkušenosti.“ (ZN 158) Nejde ale o nedostatek modelu, teorie nebo obrazu: Naopak se tak ukazuje, že samotná pravda spočívá v metafoře. Pravda je svobodná, a proto nevylučuje jiné pojetí. FN – Metafora a pravda Jazyk založen na svévolných vymezeních, subjektivních podnětech, jednostranném zdůrazňování libovolných vlastností. VZRUCH -> OBRAZ -> ZVUK „Nervový vzruch nejprve přenesen v obraz! první metafora. Obraz zase ztvárněn ve zvuk! druhá metafora. A pokaždé úplné přeskočení celé sféry, rovnou do nějaké docela jíné a nové.“ (FN 12) „Vše, co člověka odlišuje od zvířete, závisí na této schopnosti sublimovat názorné metafory ve schéma, rozpustit tedy obraz v pojem… vybudovat pyramidový řád podle kast a stupňů, vytvořit nový svět zákonů, privilegií, podřazeností, vymezení, který nyní vystupuje… jako něco pevnějšího, obecnějšího, známějšího, lidštějšího, a proto jako regulativ a imperativ.“ (FN 15) „Domníváme se, že víme cosi o věcech samých, mluvíme-li o stromech, barvách, sněhu a květinách, a přece nevlastníme nic než metafory věcí, které původním bytnostem naprosto neodpovídají.“ (FN 12) POJEM se odlučuje od původního prožitku, aby zahrnul více nebo méně podobné, tedy samé nestejné případy. „Každý pojem vzniká tím, že bereme ne-stejné za stejné!... zatímco
4
příroda nezná žádné formy a pojmy, tedy ani žádné druhy, nýbrž jen jakési nám nepřístupné a nedefinovatelné X.“ (FN 13-14) „Co je tedy pravda? Pohyblivé vojsko metafor, metonymií, antropomorfismů, zkrátka lidských relací…“ (FN 14) Společensky závazný požadavek „být pravdivý“ = používat běžných metafor, lhát podle konvence; podřídit se řádu -> pravda je jen antropomorfní, nikdy „věc o sobě“, skutečně a všeobecně platná, odhlédneme-li od člověka!!! „Avšak ztuhnutí a strnutí metafory nijak nezaručuje nutnost a výlučnou oprávněnost této metafory.“ (FN 19) Empirický svět je antropomorfní. Zapomněním však člověk dospívá k pocitu pravdy: „Zapomíná… na metaforičnost původních názorových metafor, a bere je jako věci samy.“ (FN 17) Člověk sám sebe zapomíná jako subjekt umělecky tvořící, žije v určitém klidu, v jistotě a důslednosti – falešné sebevědomí. Pud k pravdě není ani zcela přemožen, ani zkrocen. Existují strašlivé mocnosti, které na člověka neustále dorážejí – člověk pod tímto tlakem vytváří (tvoří! umění!) nové příměry, metafory, metonymie; „…neustále projevuje chuť utvářet existující svět bdělého člověka tak pestře, nepravidelně, nezávazně, nesouvisle, přitažlivě a věčně nově, jako je tomu ve světě snu.“ (FN 23) „člověk sám má však nepřekonatelný sklon dát se klamat“ „intelekt, onen mistr přetvářky, je potud svobodný a zbavený své běžné otrocké služby, pokud může klamat, aniž škodí.“ (FN 24) „Mezi dvěma absolutně rozdílnými sférami, jako jsou subjekt a objekt, není kauzalita, správnost, výraz, nýbrž nanejvýš estetické chování, mám na mysli náznakový přenos, zadrhávající překlad do zcela cizího jazyka.“ (FN 18) „Čím je pro nás vůbec přírodní zákon; není nám znám sám o sobě, nýbrž jen svými účinky, tzn. svými relacemi k druhým přírodním zákonům, které nám jsou známy opět jen jako relace. … ve své podstatě jsou pro nás zcela nesrozumitelné; jen to, co k nim přidáváme, čas, prostor, tedy vztahy sukcese a čísla jsou nám na nich opravdu známé.“ (FN 20) Přidáváme ke všemu naši představu ČASU a PROSTORU, jako základních forem: „…umělecká tvorba metafor, jíž v nás započíná každý vjem, už tyto formy předpokládá, a odehrává se tedy v nich…“ (FN 20-21) ČLOVĚK ROZUMU X ČLOVĚK INTUICE „Oba touží opanovat život: jeden tak, že umí největším potížím čelit starostlivostí, chytrostí, pravidelností, druhý tak, že jako „přeradostný hrdina“ ony potíže nevidí a za reálný bere život, jenž přijal podobu zdání a krásy.“ (FN 25) člověk intuice si zastírá nouzi a přirozenou potřebu, člověk rozumu se brání neštěstí, usiluje o nepřítomnost bolesti. DD METAFORA JAKO KOUŘOVÉ SKLO - TŘI TEORIE O METAFORÁCH Aristoteles: „Metafora je přenesení jména na něco jiného, a to buď z rodu na druh, nebo z druhu na rod, nebo z druhu na druh, nebo podle analogie.“ (Poetika 57b6) „Užití na něco jiného“: odchylka od obvyklého kontextu („soumrak“ – část dne; „soumrak života“), která nastává při přenosu ve smyslu konotace původního slova („řeka“ – konotací je proudění jedním směrem => „čas je řeka“) PŘENOS je to jediné, na čem se literární věda shodne. I. A. Richards (1936; The Philosophy of Rhetoric): zavádí pro analýzu metafor dodnes používanou terminologii: TOPICKÝ TERMÍN (topic term) – pojem, o kterém metafora něco tvrdí VEHIKULÁRNÍ TERMÍN (vehicle term) – pojem, který přenáší význam z jiného kontextu TENOR – podobnost, kterou metafora sugeruje
5
M. Black (1962; Models and Metaphors) popisuje tři perspektivy pohledu na metaforu: (1) SUBSTITUCE Vehikulární pojem narušuje smysl, na první pohled nepochopitelný. Metafory jsou v tomto ohledu nadbytečné, jsou tu jen z dekorativních důvodů, v zásadě by mohly být nahrazeny doslovným vyjádřením. Ale: řada metafor je ale (ještě, nebo vůbec) nenahraditelná. Doslovná alternativa neexistuje. Funkce pak není zdaleka jen dekorativní. Chybí např. ještě vysvětlení určitého jevu a mechanismus se popisuje jako „zámek a klíč“ nebo „struna“. Metafory se rozmnožují. (2) SROVNÁNÍ Metafora je formulací podobnosti, kterou má čtenář nebo posluchač odhalit ze srovnání mezi dvěma pojmy metafory. Ale: (podobně jako u případu 1 – předpokládáme, že existuje podobnost mezi dvěma pojmy, která se dá formulovat v doslovném popisu např. čas je řeka – čas plyne, řeka plyne, podobností je zde „plynutí“; toto je ale zvláštní příklad a jednoduše vyjádřitelná podobnost není často k nalezení) (3) INTERAKCE V metafoře je topický i vehikulární termín spojen se souborem asociací a tyto asociace jsou ve vzájemné interakci. Asociace jednoho se projektují na druhý termín. Díky této interakci vzniká nový význam, který neexistuje izolovaně ani v jednom, ani v druhém pojmu (např. „člověk je vlk“) Interakce je symetrickou asociací, i když ve většině metafor má převažující vliv vehikulární termín. Teorie interakce přijata s nadšením. „Metafora poskytuje dva pojmy pro jeden“ (S. Johnson) „Topický a vehikulární termín jsou centry „sémantického pole“ a interakce mezi těmito dvěma poli umožňuje vytvářet a chápat nové pohledy.“ (Martin & Harré) - aspekt interakce bude tím výraznější, čím bude metafora novější, překvapivější, originálnější (souv. opotřebování metafor, slábnutí, zmizení, umrtvení: Nietzsche „mince, u které se setřela její strana a platí už jen za kov“ – tím se vytrácí proces interakce) - aspekt interakce bude tím výraznější a silnější, čím budou sítě asociací kolem obou pojmů jemněji rozvětveny. Interakce „sémantických polí“ potom má větší heuristický přínos. - aspekt interakce znamená obrat k psychologii. STRUČNÁ PSYCHOLOGIE METAFORY Psychologický výzkum metafory se rychlé rozrůstá od 70. let 20. století. Zjistilo se například, že použití metafory je funkcí kognitivního zrání, totiž že souvisí s vývojem osobnosti; že vytváření a interpretace metafor má substrát v mozkových procesech. Metafora je JEDNOTOU PROTIKLADŮ: kombinuje konkrétní a abstraktní, vizuální a verbální, názorné a pojmové. Podstata metafory tkví v použití konkrétního obrazu k pochopení nebo formulaci abstraktních vztahů. G. F. Becková (1978) rozlišuje dvě úrovně myšlení: senzorická, percepční (relativně nepřesné kategorie, plynulé hranice verbálních znaků <-> snadnost pochopení) X verbální, sémantická (přesnější a abstraktnější pojmy) Metafora je pak prostředníkem mezi těmito dvěma rovinami. Správná interpretace metafory je závislá na propojení „obrazového“ a „jazykového“ myšlení. Např. poškození pravé hemisféry mozku narušuje obrazové vnímání a tedy pochopení metafory jako celku.
6
Vzhledem k propojení obrazu a jazyka se metafory hodí na výklady a učení TEORIÍ. Metafora pak představují strukturální („buňky jsou komůrky s podlahou, stěnami a stropem“) nebo funkční vztah („zpětná vazba funguje jako termostat“). Ve většině případů (cca 70 80%) má topický termín abstraktní charakter a vehikulární termín je konkrétní. Metafory se podílejí na účinnosti názorného vyučování (KOMENSKÉHO didaktická a vzdělávací funkce metafory!!!). Metaforické závěry se pamatují lépe než doslovné, pamatují se pak lépe i detaily z předchozího. Teorie dvojího kódování (dual coding): na tvorbě a interpretaci metafor se podílí dva na sobě nezávislé systémy, které spolu ale komunikují: Sekvenčně se zpracovává lingvistická informace <-> druhý systém zpracovává informace vztahující se na konkrétní situace a předměty v podobě simultánních vizuálních představ Metafory jsou produktem spolupráce obou systémů. - aktivita dvou na sobě nezávislých, ale spolupracujících systémů usnadňuje přístup k informaci v dlouhodobé paměti (obrázky si pamatujeme lépe než slova, konkrétní slova lépe než abstraktní atp.) - obraz (nesený vehikulárním pojmem) se ukládá jako integrovaný balík, celek, a umožňuje také celostní reprodukci; o obrazu máme soubor vztahů přímo před očima - vehikulární termín je mnohem efektivnější spoj než topický; lépe se vybavuje, dokáže na sebe navázat více informací („pojmový kolík“ A. Paivio) METAFORA JAKO HEURISTICKÝ NÁSTROJ V přírodních vědách je bohatě dokumentováno, jak konkrétní a názorné události nebo předměty poskytly inspiraci pro nové teoretické pojmy a hypotézy (metafora jako kontext objevu) (např. podle vlastních slov konceptualizoval Einstein svou teorii ve formě vizuálních obrazů, jimiž manipuloval v myšlenkových experimentech – „putování na světelném paprsku“; objev benzenového jádra – „had který požírá svůj vlastní ocas“; objev cytofágů „žravých buněk“ – imunologie, bílé krvinky atp.) teoretická heuristika – metafora zavádí nové teoretické pojmy, vytváří souvislost v hypotetických procesech, řeší zjevné rozpory mezi výsledky experimentu empirická heuristika – metafora dodává nová témata výzkumu Metafora ovšem část informací zviditelňuje, ale ostatní eliminuje: nasměruje, filtruje, selektuje pozornost – původně přítomná informace se redukuje - „Metafora je nástrojem omylu a klamu“ (J. Locke) - Pro F. Bacona je metafora idola fori (zmatené použití řeči na tržišti) -> Royal Society pak dokonce zakazuje využití obrazného jazyka ve vědeckých publikacích - S. Freud doporučuje proto metafory pokud možno střídat.
7
