JOSEF BRUKNER, JIŘÍ FILIP: Poetický slovník MLADÁ FRONTA. PRAHA 1997 Josef Brukner 1968,1997; Jiří Filip - dědicové, 1968,1997 ISBN

JOSEF BRUKNER, JIŘÍ FILIP:

Poetický slovník

MLADÁ FRONTA. PRAHA 1997 © Josef Brukner 1968,1997; Jiří Filip - dědicové, 1968,1997 ISBN 80-204-0650-6 Typografie Jan Jiskra, odpovědná redaktorka Jaroslava Jiskrová, výtvarný redaktor Miloš Jirsa, tisk a vazba Moravské tiskárny a. s., tiskárna Olomouc (Studentská 5, 771 64), vydání druhé, upravené, v Mladé frontě první.

Předkládáme vám knížku, která má podobu terminologického slovníku, autorská ctižádost nás však vedla k jinému cíli, než je teoretická preciznost slovníkářů. Usilovali jsme spíše o to, aby o věcech poetiky vzniklo čtení, v němž by poezie nebyla jen objektem pro pitvu. Na počátku této knihy bylo především čtenářské zaujetí, k němuž jistá praxe přidala trochu zkušeností a zvědavost nezbytné minimum teoretického poučení. Přáli jsme si, aby se během realizace nevytratilo ani ono poučení, ani zkušenost, ani zaujetí. Bude-li čtenář náš slovník chápat jako pouhý návod, jak určit a pojmenovat prostředky, postupy a formy běžné v básnické praxi, pak jsme zcela neuspěli. Klíč k určování rostlin není totiž tou nejlepší příručkou k pochopení básnického díla. Slovníkové roztřídění básnických prostředků a forem budiž raději záminkou k nejrozmanitějším exkurzím do poezie, jež se samozřejmě vzpírá a brání každému zjednodušování. Nebudeme ji tedy chtít přemoci, ohlodat na kost, nebudeme ji chtít beze zbytku vysvětlit. Mechanismus abecedy i klíče zděděné terminologie poslouží nám spíše jako nezbytný prostředek k poodhalení nevyčerpatelných možností básně. Náš slovník asi zklame ony čtenáře, kteří v něm budou hledat teoreticky přísně promyšlený systém výkladu. Přiznáme se raději hned: četli jsme pečlivě staré i nové poetiky, i klíčová díla moderních estetiků, o jejichž autoritu se často opíráme, bylo by však holým pokrytectvím předstírat, že jsme teoreticky natolik fundovaní, abychom si mohli dovolit „systém". Věcných omylů a bludů chtěli jsme se samozřejmě vyvarovat, ale místo systému nabízíme vám osobní názor, stejně jako místo „úplného" hesláře osobní výběr témat a termínů, jež jsme tu a tam doplnili o termíny vlastní. Řídili jsme se především praxí moderní poezie, a proto ani občasné exkursy do historie nejsou systematické (systematicky opomíjíme v hesláři jen ony termíny, které přísluší především literární historii: umělecké směry apod.). Za všechny tyto nedostatky, jež jsou nutným doprovodem slovníku, za který neručí žádný ústav ani Akademie, ale jen dva zaujatí čtenáři básní, chceme vás však něčím odškodnit: verše, které jsme do knihy vybrali a zařadili, nechť vám přinesou nejen radost a rozkoš, ale také nejistotu, již jsme nad nimi prožívali. Přikládajíce k nim poetická měřítka a normy, žasli jsme nad mnohotvárností, s jakou se jim poezie dokáže podřídit. Řád a zákony, jimiž se řídí planety i básně, jsou v poezii respektovány, aniž je popřena svoboda lidského činu. Básník se sklání před zákonem, revoltuje, aby vytvořil a naplnil zákon nový. Poezie vytvořila poetiku, je měřitelná poetikou, ale rodí se ze svobodné vůle. Poetika není souborem návodů ani příkazů, ale velmi nedokonalým mikrofonem naslouchajícím nepřetržitému růstu trávy. Pochopí-li čtenář její obtíže, pak tento slovník splnil svůj úkol. J. B. - J. F. Ještě za života Jiřího Filipa jsme přemýšleli o některých změnách pro případné další vydání, abychom vyhověli kritickým připomínkám teoretiků. Nakonec však došlo na pouhých šest hesel a několik detailů, kterými se dnešní Poetický slovník liší od Většího poetického slovníku z roku 1968. Jako bychom si řekli: Ať zůstane takový, jaký byl za onoho času, kdy jsme ho psali - dva amatéři zamilovaní nikoli do teorie, ale do básní. J.B. Absolutní báseň báseň, jejíž řeč je nezávislá na pojmové a významové hodnotě slova, pomíjí jakýkoliv daný jazyk a vytváří si jazyk zcela nový Jazyk absolutní básně není už soustavou pojmů, ale především zvuků. Vzniká tak řeč ne nepodobná hudbě. Slova, z nichž je báseň složena, postrádají logický význam, nevytvářejí logické věty, vyvolávají jen pocity a představy. Dojem plynulého toku vět a veršů zůstává, rozum je však vystřídán fantazií. Das Grosse Lalula Kroklokwafzi? Semememi! Seiokrontro—prafriplo: Bifzi, bafzi; hulalemi: quasti basti bo... Lalu lalu lalu lalu la! Hontraruru miromente zasku zas rü rü? Entepente leiolente/klekwapufzi lü?

Lalu lalu lalu lalu la! Simarar kos malzipempu silzuzankunkrei (;)! Marjomar dos: Quempu Lempu Siri Siri Sei (!) Lalu lalu lalu lalu la!

Christian Morgenstern

Jazyk absolutní básně není tak docela internacionální, jak by se na první pohled zdálo. Překlad slavné Morgensternovy lyrické komedie usvědčí i absolutní jazyk z jisté závislosti na jazyku národním i z jisté „pojmovosti" vyplývající z dikce, hláskové instrumentace a také ze slovních paralel známých jazyků. Veliké Lalulá Kraklakvakve? Koranere! Ksonsirýři - guelira: Brifsi, brafsi; gutužere: gasti, dasti kra... Lalu lalu lalu lalu la! Chandraradar sísajádra tesku tes py pi? Vahapádra, pryvešádra klukpukpici li? Lalu lalu lalu lalu la! Sochoškrt sic kalcisumpa senmemysagart (;)! Boboň sod: Quocitem Vumpa Kleso Klaso Klart (!) Lalu lalu lalu lalu la

(přeložil Josef Hiršal)

Slova absolutní básně nejsou přeložitelná z pojmu do pojmu. Národní jazyky jsou však pozadím, na němž je chtě nechtě srovnáváme a porovnáváme. Tak vznikají zcela zřetelné a konkrétní obsahy, jež činí absolutní báseň srozumitelnou, aniž musí být přetlumočena do řeči „logické". Modlitba kamene Paleostom bezjazy, madžnûn at kraun at tathău at saün luharam amu-amu dahr!/Ma yana zinsizi? Gamchabatmy!Darsk ādōn darsk bameuz. Voskresajet at maimo šargiz-duz, chisoh ver gend ver sabur-sabur. Theglathfalasar, hezjazy munay!Dana! Gamchabatmy! Vladimír Holan Absolutní báseň osvobozená od konvencí určených pojmů a významů slova uvolnila básnictví cestu k prazákladům řeči - k výkřiku, gestu, mimice. Přes půl století starý žert Morgensternův ukázal se být plodnou inspirací futuristů, dadaistů i soudobé poezie „experimentální". Poezie se sebeanalyzuje a proniká až do útrob vlastního těla jazyka, provokuje a nenechává v klidu ani hodnoty neotřesitelné. Chorus sanktus aao aei uuo uue ha dzk drrr bn ha haha hihihi

iii oii uie aai obn br bus bum lilili leiomen

Richard Huelsenbeck

Akcent přízvuk; zdůraznění jedné slabiky slova tím, že je vyslovena s větší silou než ostatní V češtině se během jejího vývoje ustálil hlavní slovní přízvuk na první slabice, z níž jej mohou přejmout pouze některé předložky; tzv. přízvuk vedlejší, s podstatně nižší intenzitou výdechového proudu, nemá pevné místo a ve více než tříslabičných slovech bývá zpravidla na lichých slabikách.

Základní zákon naší řeči o umístění hlavního slovního přízvuku, který ji výrazně odlišuje od ostatních jazyků světa, plníme od kolébky až do hrobu tak samozřejmě, jako dýcháme, jako srdce bije v pravidelných intervalech. Ostatně - akcent je jakési srdce řeči, srdce jejího rytmu, a zejména rytmu básnického. Je to základní nositel rytmu v přízvučně organizovaném verši. Akrostich báseň, v níž začáteční nebo koncová písmena veršů, někdy jejich první a poslední slabiky, dávají slovo, větu nebo jméno člověka, jemuž je báseň věnována Až rozdrtí se a jestřáb vyletí Mlhou jitřní k rozjásaným výšinám, Blíž družce zamává svou perutí, Roj ptáčat svých si přizve k něžným hrám – Ó paní, tu vám důkaz přízně dám, I žár, jenž spěje k chvílím radostným. Soud lásky káže tak, to přísahám, Ej, náležíme k sobě, dobře vím.

François Villon (přeložila Jarmila Loukotková)

Ano, především krásným dámám patřívaly akrostichy. Kolik dvornosti, graciézní hravosti a formální dovednosti obsahovaly ty verše, do jejichž siluety vepsal básník jméno opěvané paní! A přece čas, bez úcty k půvabům dam a vznešenosti provázejících je kavalírů, nedbaje ani na jména vladařů, která též korunovala čela lichotivých básní, prověřil akrostichy velmi nesmlouvavě. Bujný rozkvět této hádanky, jež vlastně hádankou není, pěstované zvláště na dvorech středověké šlechty a v salónech pozdějších aristokratů, svědčíval totiž mnohdy o úpadku poezie: pod elegantním povrchem lyrické hříčky se skrýval místo opravdové lásky plytký cit. Proto stovky akrostichů zmizely nenávratně v minulosti. Proč by však básník, který poctivě váží smutky i radosti života, odmítal vyzvání ke krásné hře? Míč MEškám tě Františku čepobití dávno už tě shání Slyšíš JE? ZOstra tedy, honem, polními pěšinaMI POzor však pozor na tajná andělská tenaTA TAkovou potutelnou cestou nejlépe naslePO Milost totiž nedbá vnadidel ale dělej brZO JEstli se Františku budeme před slepotou třást pak dojista zbloudíME Mezopotámie je zemí mezi proudy a my zas řekou která ráje vroubí a řeka břehy břehy řeku soudí Richard Weiner A jak by mohl básník nevyužít příležitosti, kterou akrostich nabízí nejčastěji: změnit neutrální sloupec písmen na začátku veršů v klíč k lyrickému portrétu. Neptun jejž těžko vypočítáš slavný Koperníku Efemérní lásky rádi oplakávali jsme v tichu Zimostrázové kytice písní na pianě Vějířem v podmořských chaluhách naposled zamáváme Adriatické moře s hvězdami korály z nichž Arionův delfín pije Leutnant prvního bataliónu ubohých aviatiků poezie Vítězslav Nezval Alba svítáníčko; lyrická píseň středověkého původu s námětem ranního loučení milenců Alba, typický žánr provensálské trubadúrské lyriky, se řídí přísnými zákony, danými středověkou rytířskou dvorností. Je tedy vpravdě skladbou umělou. Po výpravném úvodu začíná vlastní lyrická pasáž: milence probouzí zpěv ptáků (v pozdější formě zastupuje přírodu „il gaita" - hlídač, v německém minnesangu „wahter", starající se o bezpečí milenců, neboť paní, s níž se rytíř loučí, není rytířovou chotí), pak nastává smutná chvíle loučení, milenci si slibují věrnost i přes nástrahy „zlé stráže" a klevetníků, před nimiž varuje závěr svítáníčka. Tyto základní prvky skladby, v níž se zpravidla uplatňuje dialog, jsou pro albu závazné.

Věk alby, která se s rytířskými mravy záhy rozšířila po celé západní a střední Evropě, končí na sklonku středověku se zánikem dvorské kultury. Přečekaje všie zlé stráže puojduť k milé hrdlo váže. Svuoj kuoň pustím po dúbravě, sám s ní sedu rozmlúvaje. Tiem zpievaním, tiem voláním ubudich tu krásnú paní. Když sej ze snu probudila, ke mně mile promluvila a řkúc: Brachku, čas jest vstáti, skóroť bude již svítati. Den se blíží, ten já znaji, vše zlé stráže vzhuoru vstávají. Již ptáčkové zhuoru vstali, vzhuoru vstavše zazpívali, zazpievavše pryč letěli, mě smutného zde nechali. Rozlúčenie mezi náma, klevetníčkóm radost dána! Protož, milá, budvaž věrná, žádný zlý sok mezi náma!

Ze staročeské lyriky

Alegorie jinotaj; obrazné vyjádření dějů, abstraktních pojmů a lidských vlastností, založené na utajené paralelnosti jevů Obrazník příznaků jistých, kupříkladu váhy neb meče u spravedlnosti, potřebuje, básník bez nich maluje. Alegorie jen tenkráte náleží k básnictví, když co samostatný umělecký obraz ustanovuje cit estetický: jestli toliko hra rozumu jest, náleží k próze, rovně jako když pro vysvětlení pravdy se užívá. Josef Jungmann Alegorie je vskutku jinotajem - zatajením. Její kořeny jsou skryty kdesi v dávnověku, v nevyslovitelnosti tabu, v hádankách zasvěcujících do magických tajemství. Neříci pravdu přímo, klást léčku především rozumu, položit hádanku k rozřešení, takový je prastarý smysl alegorie. Otep myrrhy mněť mój milý, milujeť mě z své všie síly, a já jeho, zmilelého, proňžť netbám nic na jiného.

Ze staročeské lyriky

Dnes už jen badatel vyzbrojený historickými znalostmi pochopí, že tento středověký erotický obraz je vlastně alegorií touhy křesťanské duše po Kristovi. Jinotaj předpokládá totiž znalost zázemí, konkrétní situace, zvyklostí, dobové symboliky apod. Jen tak může být jeho šifra řešena jednoznačně. Na rozdíl od metafory nebo básnického obrazu, které zároveň skrývají i odkrývají složitou skutečnost s mnoha hlubšími významy, je tajemství alegorie prostší. Vztah mezi odkrytým a skrytým významem má jediné logicky postižitelné řešení - a jakmile nalezneme klíč k paralele, uhodli jsme (a to beze zbytku) i smysl jinotaje. U hádanky nebo bajky je takové řešení jednoduché, složitější jsou alegorie poetické, náboženské, zvláště pak rafinovaně maskované jinotaje, v nichž si liboval středověk, ale i renesance či barok. Alegorie se stala postupem času především politickou a polemickou zbraní básníkovou. Novější poezie však už neshledává její hlavní půvab ve virtuózním zašifrování smyslu, váha se přenesla k hodnotě a průkaznosti básnického obrazu. Dlouho jsem césaru žil. Třicetkrát krví jsem arénu smyl. Dnes sám proti dvěma. Neb nahoru na kříž Vol!

Tož prvý Trák Germán a Etiop Pól. Lanista v arénu bičem mne hnal, tam seděl césar-jako by spal! -kol něho šlechticů bez konce řad, matróny, děvčátek růžový sad. Zoufalý pohled můj v hlediště pad, na smrt bylo brzo-já byl ještě mlád.

Petr Bezruč

Alexandrín dvanácti- až třináctislabičný vzestupný verš s rozlukou po šesté slabice (třetí stopě) Když Lambert le Tort a Alexandre de Bernay psali ve dvanáctém století Román o Alexandrovi, netušili, že v něm nalezli verš, který se stane ozdobou francouzského dramatu i básnictví pro všechny následující časy. Alexandrín má hustotu sedmi, osmi slov, což ideálně odpovídá větnému úseku o třech až čtyřech částech, a jelikož čeština má podobnou hustotu slov jako francouzština, přijala alexandrín bez větších obtíží do svého arzenálu. Ve francouzštině je ovšem vzestupná linie verše samozřejmá. Heureux qui ne fut onc, plus heureux qui retourne En rien comme il était, plus heureux qui séjourne, D'hommeJait nouvel ange, auprès de Jésus-Christ

Pierre de Ronsard

Čeština, která dokáže vzestupný verš jen napodobit, připouští v alexandrínu i daktylotrochej, zachovává však kadenci dvou výrazných půlveršů. Takže překlad Ronsardovy strofy zní: Šťasten, kdo nežil zde, šťastnější, kdo se chystá v nicotu rodnou kdys- a nejšťastnější jest, kdo, nový anděl už, dlí blízko Pána Krista

(přeložil Vladimír Holan)

V českém básnictví je alexandrín „parádní" verš, příznačný zvláště pro exkluzivní poezii, které velmi záleželo na zdůraznění hranice mezi veršem a prózou. Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní, hrál vždycky navečer touž píseň mollovou

Karel Hlaváček

Mezi české zvláštnosti patří také jakýsi „uvolněný" alexandrín, rušící zákonnou rozluku po třetí stopě. Znám věrnost, ano, znám, leč nevím právě, kde je. Znám náhlá procitnutí z muk i beznaděje -

Jiří Orten

Aliterace náslovný rým; opakování shodných hlásek na začátcích slov Zrodila se snad v oblasti gótské, ale největší slávy dosáhla ve starém básnictví severském. Díky pádnému přízvuku germánských dialektů zněla tu vskutku výrazně, staří pěvci ji kromě toho vítali jako mnemotechnickou pomůcku pro zapamatování stovek veršů. Tam, kde jméno božské trojice zní Vódin - Vili - Vé, měla aliterace vlastnosti mystické, a byla tedy přímo darem požehnaným. Ek wiwar after woduride witadahalaiban worahto runor Já Wiwar po Woduridowi válečném druhu vyryl jsem runy

Tunský kámen v Norsku

(přeložil Emil Walter)

Ve staroislandském básnictví vznikala pak za pomoci aliterace nejrozmanitější rýmová a veršová schémata; zde se náslovný rým osvědčil v podobných službách jako rým koncový. Na luk napjaly osnovu norny, vědmy války utkávají oštěpem ostrým

obraz z krve. Potokem poteče krev padlých reků.

Sága o Njálovi (přeložil Ladislav Heger)

Když evropskou poezii ovládl koncový rým, aliterace ztratila na významu, ale nikdy zcela nezanikla. Dokonce i v poezii národů, u nichž neměla žádnou tradici, slouží jako výrazný tvárný prvek, jako peprné koření, které se přidává zřídka, aby bylo o to nápadnější. nade mnou kolo - kůl - kostlivec - lebka bledá; já vyvěsím výstražnou svítilnu, aby mi svítila zase až do rozednění…

Karel Hynek Mácha Karel Hlaváček

Pro zvukovou nápadnost ji velice rádi užívají autoři reklamních sloganů, ale nepohrdnou jí ani básníci s nejvytříbenější poetikou. Procit jsem náhle. Prudký jas/plá rozlit po mém pokoji.

Karel Toman

I v české poezii hraje tento dar severu vedle role eufonické také dávnou roli rýmu jako sbližovatele vzdálených slov, která mají být zvážena na jediné váze. Amfibolie dvojsmysl; významová záměna slov a sousloví stejného znění Kohoutek kapal místo kuropění stisknout ho a pálit jsem zatoužil pálit někam pryč nebo jako plát rozpálený či staré dopisy anebo v živý cíl

Václav Lacina

Slova jsou až potměšile mnohoznačná. V bohaté zásobárně slov a sousloví s několika významy se ovšem znamenitě orientuje lidový vtip a s chutí jich při každé příležitosti využívá ke komickým záměnám, slovním hříčkám, narážkám, lascívním a eufemistickým dvojsmyslům i dvojsmyslům ironickým. Píšou nám psaní vídenský páni, a tam stojí psáno, že nám dají právo, ale to stanné. Dřív než jsme šli spát, byl tu z Vídně kat, staví šibenici, vy státoprávníci, pojďte se houpat.

Z pražské lidové poezie

Lidový vtip a obrazotvornost s lehkostí hodnou geniálního tvůrce neustále rozšiřují a mění pojmový obsah slov, přenášejí pojmenování jednoho jevu na jev jiný, vstupujíce tak bez zjevného úmyslu o poetizaci jazyka na zdánlivě výsostné území metafory, metonymie a synekdochy. A tyto přenášky, bez nichž by slova tolikrát neobtěžkala novými významy, přispívají opět ve věčném koloběhu řeči ke vzniku nesčetných dvojsmyslů. Tři roky jsem na vandru byl, dva roky byl jsem v chládku, ani jsem si neušetřil tam vocaď na památku.

Z pražské lidové poezie

Dvojsmysly mají převážně náturu veselou. Zabydlily se v anekdotách, v humorně či satiricky laděných písničkách neznámých písničkářů, v příslovích a rčeních. A z lidových rčení, kde nejčastěji trvají jako amfibolie constans nejen rozmarného, ale i vážnějšího tónu, někdy vybledlé častým užíváním, je vyjímá básník a zařazením do nových souvislostí je osvěžuje a křísí. Sedí smutná paní vyspravuje šatky zimou stonavá Kampak zašel Pánbůh kam šel na oplatky že je nedává

František Halas

Parafrázovány nebo přímo citovány objevují se lidové dvojsmysly v poezii, jistěže více v poezii satirické než v lyrické. Avšak i tehdy, nejde-li o parafrázi a citaci, tušíme u každé amfibolie lidový původ a připadá nám, že právě zde zůstává básníkovi „prvenství objevů známých věcí", že si už dávno před ním kdosi bezejmenný zahrál s mnohoznačností slov, která neanonymní tvůrce vkládá do poetického textu.

Byl jeden král A ten měl žezlo A o žezlo měl Obavy Tolik se bál Až mu to vlezlo Až mu to vlezlo Až do hlavy V noci se mu spatně spalo Protože měl moc Možná že kdyby měl málo Spal by celou noc Vždyť přece ten Kdo ve zlatě se topí I když má všechno Nemívá klid Král asi nikdy Nikdy nepochopí Že i bez koruny Dá se šťastně žít

Jiří Suchý

Anafora opakování stejných slov na začátku veršů, půlveršů nebo strof Darmo, řeko, tvoje lkání, darmo tmavou nocí zní Bůh drží s pány, bůh pány chrání, bůh pánům ovečky do stájí vhání, bůh plní kapsy, stodoly, bůh pánům všecko dovolí!

Karel Hynek Mácha

Viktor Dyk

Z rodiny figur založených na opakování slov je anafora básníků znejmilejší. A jak by ne. Vždyť slova, která se opakují na začátcích veršů pravidelně (třebas tu dokonalá pravidelnost není vždy podmínkou), umožňují mnohem víc než zdůraznění sebe samých. Padaly slzy mé, padaly do močálů, padaly za živé království běd a žalu, padaly nestoudně, Karino, píši vám, poproste náhrobek, jejž deštěm omývám, připadám si jak déšť, jenž prší na váš hrob, připadám si jak pláč, bez času, bez podob

Jiří Orten

V jediné strofě či básni plní několikerou funkci. Jsou opěrnými pilíři gradace i prvními výraznými signály osobitě organizovaných zvukových řad, ale zároveň neváhají přepustit větný přízvuk těm slovům, jež následují ve verši za nimi, jsou tmelem, který váže do šíře rozvedenou myšlenku, a na svém čestném místě znovu a znovu rozněcují velkolepý ohňostroj představ. na shledanou hvězdy padající z věží na shledanou stíny v dálce na nábřeží stíny času na nějž není žádný lék sladké stíny stínů snů a vzpomínek stíny modra nebe v očích krásné ženy stíny stínů hvězd v zrcadle vodní pěny stíny citu jež jsou dosud bez jména stíny prchavé jak noční ozvěna stíny bledé opalizující pleti stíny dechu dosud nezrozených dětí stíny matek modlících se za syny stíny přeludů po městech ciziny stíny rozkoší jež ruší spánek vdově stíny přeludů a touhy po domově Anakruze

Vítězslav Nezval

předrážka; první rytmicky nedůrazná slabika verše nebo půlverše I když je významová úloha předrážky většinou minimální, je přesto důležitým rytmickým prvkem verše. Odlišuje český nestopový jamb od trocheje Kdys v dílně svojí večer seděl Giotto a v polospaní obrazů hrou veden/si myslil, jak by vymaloval duši. Tak seděl sám, noc kupředu se brala a tiché byly ulice, a v střechách a báních hvězdy vše se zrcadlily Jaroslav Vrchlický podílí se na vzestupném rytmu veršů; proto například najdeme předrážku v české nápodobě alexandrínu nejen na začátku rytmické řady, ale i v jejím středu, po rozluce. Svůj rozestřete lesk a plajte v chladný říjen svou září karmínů a minií a sien a rozlévejte smrt, jež proudem deště kane

Otokar Březina

Anastrofa (inverze) obrácení obvyklého pořádku slov (například zařazení neshodného přívlastku před podstatné jméno, přívlastku shodného za podstatné jméno, různé přesouvání příklonek atd.) všude jest jméno jeho znané, každémuť: „Strašný lesů pán!"

Karel Hynek Mácha

Miláčku ty máš v ústech zralou třešni Jak chutná ti?

Vítězslav Nezval

Český slovosled dopřává slovům dostatek volnosti k pohybu, chtějí-li se ve větě vymknout běžnému hovorovému uspořádání. Má sice i tahle volnost své hranice, které se časem měnily a mění, zvláště ve verši, ale je mezi nimi stále dost prostoru pro to, aby slova vyhověla požadavkům rytmu a spojovala se v rýmy bez ohledu na konvenční představy o svém postavení a aby blýskla svými významy na méně obvyklých místech. V dobách, kdy se rodila nová česká a slovenská literatura, ovlivňovaly značně pořádek slov zákony časoměrné prozódie; jim podřizovali svůj verš i básníci z největších a leckdy ve jménu metra zatemnili vypjatými anastrofami obsah básnického sdělení. I vkroč volně nyní, vládkyně pravdivá, do svého kde nový chrámu ti dán oblouk, a plaš ve hněvu vážném metlou modly cizí smělou.

Ján Kollár

Vlnky si poskakují a slaďounké ze dna vyrostlým rákosinám a mladé tisknou trestince hubičky.

Ján Hollý

I v mnohem pozdějších obdobích básníci pružnosti slovosledu až zneužívali, vývoj však směřoval k nenásilným změnám v pořádku slov, k anastrofě, v níž jsou významové a rytmické složky v přirozenějším poměru. Anastrofa je pozemštější. Účastní se členění věty, jejíž obsahové jádro je zdůrazněno přeřazením z konce na začátek Všech sedm milovat nás máš. Nikoho víc. Nikoho víc.

Viktor Dyk

prostým přesunem přívlastku upozomí na vlastnosti jevů Noc šeredná se po předměstí sráží Čte mi po nocích i parte bělostná i černé křestní listy

Jan Zahradníček Karel Šiktanc

nebo přesunem zájmenných tvarů obdaří verš vznešeností až starozákonní. Ó, býval jsem malým Davídkem a bera harfu hrával jsem rukou svou před šíleným a mocným králem Saulem. Saul pak měl kopí v ruce své. Antiklimax pojmenování nebo motivy seřazené podle významů tak, aby měly sestupnou tendenci Trychtýře Dva trychtýře jdou noční tmou. Těl jejich úzkou skulinou proudí jas luny klidně, stále

Jan Skácel

na cestu lesem at. d.

Christian Morgenstern (přeložil Josef Hiršal) Antiteze příměr protikladem; úplná antiteze má tři části: a) obraz, b) jeho popření, c) cílový obraz; neúplná antiteze zamlčuje část první Na horách, na dolách cosi sa tam bělá; husy-li to seďá, nebo snihy ležá? Dyby byly husy, už by ulétaly, dyby snihy byly, už by otajaly. A to sa tam bělá postélka vystlaná, leží tam šohajek, hlava porúbaná.

Z lidové poezie

Prastarý způsob vyjevovat smysl obrazu negací jiného je podivuhodným vynálezem slovanské epiky. Přiletěli orli od půlnoční strany. Nepřiletěli to orli od půlnoci, ale všechna ruská knížata se sjela

Zadonština (přeložila Hana Skalová)

Princip, který je duší tohoto trojjediného skvostu, jako by byl vzat samé přírodě a odpozorován z jejích zákonů. Aby se mohlo nové z hlíny narodit, musí staré do hlíny přijít. A stejně tak umírá v básni starý obraz, aby se mohl vyklubat novorozený. Díky negaci, díky popření, stává se z pouhého přirovnání malé drama. Do statického vniká živel pohybu, do trojrozměrného čtvrtý rozměr času. Není už důležité, zda se tímto způsobem vyhrocuje kontrast, naopak, někdy se jím smiřují protiklady nebo zdůrazňuje paralelnost. Důležité je ono popření, princip, který byl jedním z nejzákladnějších živlů lidové poezie. Princip, který dramatizuje nebo alespoň roztancuje i nejintimnější lyriku. Ani tak nevonia majeránek v poli, jako mně voňajú mojej milej nohy.

Z lidové poezie

Bylo by proto nepřirozené, kdyby tento tak vzácný tvárný prvek nevrostl do moderní poezie. Žije v ní nejen jako parafráze starobylého, ale i jako samostatná součást, jejíž dávné kořeny cítíme až k mrazení v zádech. Nezhaslo slunce, ale umřel člověk.

Karel Toman

Jeto muž? Není to muž. Žena? Není to žena. Vždyť je to člověk, jenž uvidí zem osly neudupanou, svět beze jména. To nejsou vlnky to rusalek jsou jména že květ už opadal... ne: jabloň, kojná sadu, se ulekla a ztratila své mléko.

Josef Hora František Halas Vladimír Holan

Antonomázie označení osoby obecným pojmenováním nebo užití vlastního jména v obecném významu Jak směšné byly našich předků cepy, když celý svět se zdvihl proti nim, a hle, svět celý zdrtil vůdce slepý Svatopluk Čech Antonomázie činí v podstatě totéž co každá přezdívka: všímá si výrazných povahových vlastností, zvláštností fyzického zjevu, výjimečných skutků, situací, společenského postavení atd., vybírá některý z typických rysů lidské osobnosti a jejího života - a člověka jimi označuje. Antonomázie označuje a hodnotí, ozřejmuje jak postavu, k níž se upíná, tak básníkovy vztahy k ní; a to i tehdy, jestliže je

vlastní jméno známé a něčím charakteristické osoby - skutečné či smyšlené - přeneseno na jinou a vlastní jméno tak začíná svou novou existenci: jako symbol lidského typu. Dělejte veletoče ale neutrhněte přitom hrazdu Co prospívá Tarzanům nehodí se pro umělce

Konstantin Biebl

Já jsem se odmala jen tázal a neříkal ach tohle znám/A nesplétal cop z vlasů maří magdalén Pavel Šrut Apokopa (elize) vynechání hlásky na konci slova „V tomto právě taková krasochuť, jako když před lety koním utínány ocasy a místo řasnatého chvostu zůstaven jakýsi nemotorný pahýl o kratinkých žíních," četli jsme ve staré čítance o apokopě. Autor citovaných slov ji považoval za vážný prohřešek proti čistotě mateřštiny, veden jistě - psal se rok 1882 - nejušlechtilejšími pohnutkami; ale svůj boj za očistu rodného jazyka od kazů způsobených apokopou prohrál, neboť bojoval, aniž si toho asi byl vědom, s nepřítelem, jehož generálem je rytmus řeči a délesloužícím četařem pohodlnost lidských mluvidel. Apokopa své pozice udržela. Neustoupila, vytrvala v hovorové řeči i v řeči básnické. Když jsem šel do nebe, stavil jsem se v pekle, nejstarší Luciper pek si tam erteple.

Z lidové poezie

V antické poezii zabraňovala apokopa setkání samohlásek na rozhraní slov a nelibozvučnému nahromadění souhlásek, v českém verši, odsunujíc z konců slov souhlásky i samohlásky, plní zejména úkoly rytmické. Z tebe čtu, že děs a hrůza můž též býti básní pískat si, jak mi zobák narost, vínem si plašit z čela starost

Jaroslav Vrchlický František Gellner

Lumírovské apokopy jako „můž" místo může, „naděj" místo naděje, „veselej" místo veseleji už zastaraly, pro dnešní vkus jsou příliš umělé, ale u Gellnerova „jak mi zobák narost" vynechání hlásky vnímáme jako prvek hovorového stylu. Odsouvání některých konečných hlásek v hovorové češtině je zcela běžné. Z toho těží i verš, rozhodne-li básník, že mu bude apokopa k užitku, a ta potom snadno zvětšuje družiny rýmů i slovních hříček. Paměti plamen pohrává si, slabě se zdvih/a zase zhas, u dávné řeky mluví hlasy a tichem z nich se brouzdá čas. Řek ten veřejně řek: Řek je všech válek dalek

František Hrubín V&W

Aposiopese nenadálé odmlčení, nedopovědění započaté věty, buď z vnitřního popudu, nebo způsobené vnějším zásahem vysoký křik, unášený steskem, bolestí a výčitkou: „Co já jsem všechno... a proč?" Oldřich Mikulášek Nedořečeno, a přesto jako by prolétlo veršem slovo, které ztěžklo prožitým utrpením, a protože neuneslo tu tíhu, zlomilo se, nevyslovitelné, v otázku. Avšak stejně jako bolest může být podnětem zámlky nečekané štěstí, úlek, nedočkavost, hledání přesnějšího vyjádření Ráda bych se sester, ráda bych se ptala, proč jsem jako louka rozkvétala, proč a proč jsem... jak to jenom říci... jsou snad muži loupežníci?

Fráňa Šrámek

náhle ovládnutý hněv: Já bych tě...!, nechuť k vyslovení hrubého výrazu Možná že jednou i Liechtenstein! (O panské zvůli ten mur ví.) Plumlove! Z cizích škol na Slezské chachaři rostou a --

Petr Bezruč

anebo mdloba, či dokonce smrt, jak dokládá výňatek z balady o nevěrném Johnnym a pomstychtivé Francce: Francka do lokálu vrazí, pryč Johnny se šmrdolí. Vona křikla: „Neprchej svý lásce, sic tě vodprásknu tvou vlastní pistolí! Byl jsi můj chlap, ale pil jsi mi krev!" Johnny popad svůj širák: „Ne, nestřílej, má lásk... !" Ale Francka kohoutek jen stiskla a kolt spustil ratatata prásk! Střelila chlapa, kterej jí pil krev.

Z americké lidové poezie (přeložil František Vrba)

Běžnější ovšem než tato nejvýš tragická aposiopese, v níž sehrál hlavní roli rým, jsou nedořečení, jejichž příčinou je přerušení partnerem v dialogu. Nechať ti nektar sklepy naplní a pod klenbami hudba zaburácí, když vstoupíš, ať se purpur rozvlní - - Vyber si! Dosti. V síni budu radši... A já ti třeba... Zadrž, nemáš právo! Tak co bys chtěla, převrácená hlavo?

Cyprian Norwid (přeložil Jan Pilař)

Odmlčení - s výjimkou předčasného zásahu zvnějšku, před vyvrcholením věty - neznejasňuje a neoslabuje myšlenku. Ta zámlkou zpravidla ještě získává na výraznosti, dokonce nám někdy připadá, že nevyřčená část věty je vlastně zamlčením podtržena (snad je tu důležitý ten fakt, že nedořečené doplňujeme sami). Pobřežní (S doprovodem zvonů) Říkají, že prý máš líce (bimbambim) od úplňku luny (bimbambam). Slyšíš, kterak vyzvání se? (bimbambim) To mi nedovolí. (bimbambam) Ale ta tvá očička! (bimbambim) ... promiň, krásné oči! (bimbambam) a ta zlatá růžička (bimbambim) a ta tvoje... promiň... (bimbambam) O tu její krinolínu srdce zvonů zvoní. Tvoje tajné kouzlo... tvá... (bimbambim

bim/bim/bim...) Promiň.

Federico García Lorca (přeložil Lumír Čivrný)

Básníkovi slouží aposiopese k charakterizaci lyrického hrdiny, ke změně nálady, rytmu, ale především je mu ideálním prostředkem náznaku, jímž uvádí do pohybu naši obrazotvornost. Život jako skleněné okno Nechte ho, ať se opírá o svůj život, o tento skleněný interval mezi námi a ničím; a ať na půdě svého vlastního klouzavého dechu kreslí bledé sny a hledí na ojíněnou naději. Nedvorná smrt zatluče na okno, a...

Thomas Lovell Beddoes (přeložil Vladimír Holan)

Apostrofa oslovení věcí, osob, smyšlených postav nebo abstraktních pojmů Ó duho, ó duho! Ty mocné lučiště lovce tam nahoře, lovce, který pronásleduje oblačné stádo jak stádo vyděšených slonů, duho, vzkaž mu náš dík!

Africké trpasličí kmeny (přeložil Hanuš Bonn)

Z nejprimitivnějšího obřadnictví, počata vírou v nadpřirozenou moc slova, které může proměňovat přírodu a ovlivňovat vzdálené i nepochopitelné, z pradávných zaklínadel, díkůvzdání božstvům a prvních modliteb, neoddělitelná tehdy od tance, vzrušeného volání a gesta, vešla apostrofa do poezie, jíž je po tisíciletí charakteristickou částí. Zdráva buď, bohů matko, ty hvězdného Úrána choti, milostí za můj zpěv dej mi žít v dostatku blahém! Neznámý starořecký autor (přeložil Otakar Smrčka) Chtěl bych vás najít, slečno má drahá, chtěl bych vás najít na silnici Na tvé zdraví piji, krásný povyku barev a zvuků, na tvé zdraví, květnový dne, zahrado hostinská

Petr Bezruč Stanislav K. Neumann

Ať mysticky velebná, nebo bouřící vzpourou, ať pokorná, nebo opojená radostí z pozemských darů v dithyrambech, hymnech a ódách, ať rozjímavá, nebo milostně ztichlá v lyrické písni - stále v sobě apostrofa uchovává cosi z dávných představ o magické síle slova, jehož působením zhmotňují sny, oživují věci... Lampo, při tobě třikrát mi přísahala, že přijde,/nepřišla však! Ó lampo, jestliže bohyní jsi, potrestej tuhletu lhářku. Až ona se s milencem doma/uzavře k milostným hrám, zhasni a nesviť jim už! Asklepiades (přeložil Rudolf Mertlík) Milenčin dopise, lampo, kniho kamarádova, věci zrozené z lásky, světla a víry, dnes při mně stůjte a třikrát mi věrnější buďte

Jiří Wolker

Stále je tou nejpřímější a nejkratší cestou, která umí překlenout vzdálenost i čas a po níž člověk vystupuje ze své samoty. Dobroto, chystej klíče, zrezivělé zámky k lidem se budou otvírat.

Ludvík Kundera

Argotismus výraz z osobitého slovníku různých společenských vrstev, například ze slangu lumpenproletariátu, ze studentské, vojenské či dělnické hantýrky apod. Poezie se nevyhýbá žádnému prostředí. Kdo hledá, najde ji všude. Šel jsem včera večer tiše k zapadáku, když vtom jeden komplic ke mně hovoří. My jsme ji svázali v koženým kabátu a do rána správně dohoří. Tak to vidíš, Máňo, přece jsme tě lízli!

Tohle jsi nám, holka, dělat neměla, zradila jsi partu, chodila jsi s fízly, teď dostaneš ránu do těla.

Géza Včelička (na námět písně oděské bezprizorné mládeže)

Nová slovní spojení a metafory nepřicházejí na svět jen ve spisovném jazyce u psacích stolů. Od nich vedla básníky „hrůza z konvenčnosti, z mechanického slovníku a z obvyklých slovních vazeb" (F. Götz) za mezní čáru spisovných jazykových prostředků. Překročili ji Villon, Rictus a další a další tvůrci, aby se inspirovali výrazy a obrazivostí hantýrek. Svěžest a drsnost argotu, nesentimentální životní postoj lidí, kteří jím mezi sebou rozmlouvali i zpívali své písně, naplnily profesionální poezii novou krví právě v údobích, kdy chřadla z nedostatku životních šťáv. ...nad tou věčnou Niagarou romantiků a parnasistů zdvíhá se člověku stejně žaludek jako při naturalistickém čuráni. Malíři jistě přiznáte právo, aby si maloval barvami, jaké se mu jen líbí. A celkem vzato, co učinil Rabelais jiného než já? Ukul si skvělý a obhrouhlý jazyk, o jaký se též já nesměle pokouším. Co na tom, že to nebo ono slovíčko nebo rčení není parlamentní, klasické, vznešené nebo slušné, když vyjadřuje tak pravdivé a nelíčené utrpení, až trnete? A to právě hledám já. Vyjádřit a vzrušit. Jehan Rictus Tematicky a stylisticky revoluční verše Rictusovy vyzkoušely argotismy ve všech funkcích, které jim básníci svěřují, od charakterizace postav a prostředí až k stupňování emocionálního účinu textu. Se ví, že foukla jsem z domova, dyk byl tam furt hlad a samý rány, mutera saň a fotr jurt zlitej a ségry už dávno na ulici... Se ví, že mrskla jsem s rachotou, dyk dělnice dnes je svrab a dales, tu párma ňafama vodbydou, že nemá dost ani na kvartýr

Jehan Rictus (přeložil Jindřich Hořejší)

Někdy slova a obraty z hantýrek zaplaví manifestačně celou báseň, jindy do ní vstupují jednotlivě, ale vrátka k poezii jim nebudou uzavřena nikdy. Záleží jen na básníkovi, která z „nečesaných" slov chce vpustit. Já též jsem nosil kvér a tele na rozdrcení nepřítele Špicujete uši udělané jako melouch starého dobrého terciéru/na koleně v jeskyni. Každý kyberňák toho ví víc/a dá si lepší pozor na jazyk. Tak co?

František Gellner

Miroslav Holub

Archaismus záměrné použití zastaralých slov, výrazů a větných vazeb Slova dávno odložená jako nepotřebná, nefunkční, málokomu už srozumitelná, slova, která ztratila na ceně jako grošík vzatý z oběhu. Zapadla kamsi na dno staré pokladnice slovní zásoby, nikdo se neohlédl, nikdo je nepostrádá a nehledá. A najednou jsou zde, v básni, a mají větší lesk a jasnější zvuk než stále užívané mince slov - a víc než ony platí. Už hotují se velká dění a hotují se stranou slova

František Halas

Co básníci vyhledají a lapí na svých výpravách za starobylými slovy - a nejsou to jen výpravy českých básníků do dějin českého jazyka -, neožije už mimo rámec básně či prózy. Tam je jejich působiště, tam vzrušují tušeným smyslem, když nenapovídají nic o svém původu a nechtějí připomínat cokoli z historie, tam vzrušují nápovědí svého významu uprostřed básnického obrazu stejně jako novotvar. To bylo, když v proudu toho děje hory purpur položily na vrkoč a bezuzdný podmych vodověji (je tak krásný!) říci nedovedl proč.

Velemir Chlebnikov (přeložil Jiří Taufer)

Často však se archaismus zcela zjevně dovolává své minulosti, jakoby ozářen patosem knih, které četli naši dědové při světle svící. Žena teď šlojíř marné pěknosti jež se jí nezdá k ozdobení bledne anať přistrojit se má do nahoty nekřtěňátka František Halas Asociace sdružování; v asociativní poezii bezděčné, volné spojení představ logicky nesouvisejících, které vytvářejí básnický obraz Jak se rodí poetistická báseň za pomoci asociativního myšlení a elementárních prvků básnické formy, lze dokázat například na tomto čtyřverší: A nazváno buď prostou chatrčí Ó palmy přeneste svůj rovník nad Vltavu Šnek má svůj prostý dům z nějž růžky vystrčí A člověk neví kam by složil hlavu Z velmi volného přirovnání tvaru písmene A se stříškou vzniká první verš. Asociací chatrče a divošských stanů přeskočí fantazie na rovník a přeje si přenésti jeho klima do našich věčně deštivých krajin. Z rýmu chatrčí- vystrčí se zrodí představa šneka vystrkujícího růžky z domu, který si nosí s sebou. A za pomoci rýmu nad Vltavu - hlavu si vybaví obraznost ubohé lidi bez přístřeší. Vidíme, že báseň se nezrodila z nějakého předběžného plánu, nýbrž během složitého rozvíjení obraznosti omezované i podporované rýmem. Vítězslav Nezval S každým slovem je sdružena vzpomínka osobní, soukromá, ale i paměť rodová, národní, sociální. Zvláště slovo v kontextu básně je výrazně citlivé na vyvolání představy, která se k významu slova nějak přimyká. Tato citlivost je podmínkou vzniku básnického obrazu i jeho vnímání. Díky asociaci se stává obrazná řeč poezie srozumitelnou a průkaznou, je překvapivá a barvitá. Autorská paměť uvolňovaná asociací hluboce ovlivňuje tvářnost básníkova díla - například slovní zásobu, originalitu obrazů, příznačný až fatální ráz některých jeho motivů, témat a detailů. Slova už nejsou abstraktní a holá, projevují se bohatým vnitřním životem, který uvádí do pohybu množství skrytých souvislostí. Kdykoliv jsem vyslovil slovo skříň, myslil jsem na starou rodinnou skříň, podobající se skříni, kterou jsem viděl v úmrtním pokoji Otokara Březiny, na skříň, ve které jsou staré otcovy kabáty, z nichž každý mně připomíná několik roků dětského uplynulého života, vraceje mi minulé výhledy oknem, zemřelé venkovany, koně zahynuvší ve válce, litanie odpoledních pobožností, cyklisty projíždějící vesnicí, agenty s látkami, které mne seznamovaly s neznámým druhem vůní, jež jsem měl poznati po mnoha letech ve městě a jež mne téměř rozplakávaly mezi starodávnými vestami, v jejichž kapsičkách jsou dosud knoflíky, s nimiž jsem si hrál za podzimních dní, oddávaje se opojení, jehož původ tkvěl ve vůni česnekových natí, které vázaly do věnce služky, k nimž jsem poután, neboť mně představovaly pohádkově hrdinky. Vítězslav Nezval Asonance souzvuk koncových samohlásek na konci veršů Čí jsou to ovečky, co se v horách pasou? To jsou Janíkovy, co ho věšet budou. A když už ho vedli přes to širé pole, milá za ním volá: Vrať se, srdce moje!

Z lidové poezie

Nezávislostí na souzvuku souhlásek se asonance odlišuje od všech druhů tzv. dokonalých a nedokonalých rýmů, v jejichž naprosté většině (s výjimkou rýmů jako: smrt -chrt) je vlastně obsažena. I když našemu sluchu, uvyklému plnějším zvukovým shodám, nezní asonance tak zvučně jako rým, v němž dochází k souznění samohlásek i souhlásek, není už klasifikována jako cosi neumělého. Bez obav z nevýraznosti se k ní vracel český poetismus, proklamující Nezvalovými ústy, že „asonance připouští velké množství asociací, nejsouc zatížena akustickou vazbou tak legálně jako rým", a dokazující v praxi její básnickou nosnost.

Dozněly zvony a zvoní kovadlina, to umřel kovář ubohý, posud na svátek svatého Martina pekou se z máku a tvarohu dobré podkovy

Konstantin Biebl

A se stejnou důvěrou v její rytmickou, eufonickou a významovou funkci a se stejným zdarem jako poetisté jí ve svých verších vyhradil místo básník Karel Kapoun. Promiň, že jsem tak tiše zaklepala, až myslels, že to klepe jen tvůj tep. Promiň, že jsem se osmělila sama. Však mávni jen a couvnu do tmy hned. Věděl totiž, že prostota asonance, tohoto nejstaršího souzvuku české poezie (a nejen české), předčí často v účinu nejrafinovanější rýmy. Však já nejsem dřevo, jsem já krev a tělo!

Z lidové poezie

Asyndeton spojení slov a vět bez spojky Na četnou družinu, na zbraně, štíty, na záři zlata, stříbra, drahokamů nepohléd ani.

Josef Svatopluk Machar

Asyndeton může plně žít jen uvnitř stylistických figur. Vypomáhá tam, kde básník graduje, zdůrazňuje představu opakováním, hromadí souznačná slova, staví k sobě slova a věty s protikladnými významy, jako v klimaxu, epizeuxis, pleonasmu, kontrastu... Užitečná symbióza, závislá často na rytmu, který si neúčast spojek umí vynutit. Včera jsem prohlížel louky, pole, dnes už mám ustláno na krchově, včera jsem přebíral v stříbře, zlatě, dnes už mám ustláno v hlíně, v blátě.

Z lidové poezie

Autostylizace proměna básníkovy představy o sobě samém v obrazný subjekt básně V každé poezii, i v té zdánlivě nejobjektivnější - epické, je autor angažován, a tedy účasten jakožto její subjekt. V lyrické poezii pak je básník přímo nebo nepřímo jejím hlavním hrdinou. Může v ní být přítomen jako „já", které otevřeně vykládá své karty, může se ukrýt za třetí osobu, s níž sympatizuje, může se také stát jen „objektivním" chladnokrevným pozorovatelem, podávajícím svědectví. Být básníkem znamená nemožnost se skrýt, a poezie je vlastně proces vyzrazení. Básník má ovšem představu o své roli; tato představa se může, ale nemusí krýt s rolí, kterou skutečně hraje. Básník má dokonce právo hrát, co chce a na co chce. Může si hrát na mága, proroka, naivku, cynika i beránka, aniž to ovlivní pravdomluvnost jeho poezie. Skutečnost a báseň jsou dva rovnomocné světy s vlastními zákony. Člověk křehký a bojácný může být titánem své básně, a nestane se proto směšným lhářem. Autostylizace je tedy role, již si básník přisoudil podle řádu své osobité poetiky. Jsem smutný mládenec, rouhavý cynik, v rozpuku mládí zhořkl mi svět, v ovzduší krčem a zápachu klinik vypučel písně mé jedový květ.

František Gellner

Autostylizace se projeví ještě zřetelněji, když si básník přiloží na tvář masku a účinkuje ve třetí osobě. ze skály vyskočil škaredý věštec, z poroby vyrostlý, ze zrádné krve, k měsíci zaštkal a do slunce zaklel, sevřenou pěstí se k azuru rozmách, všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem, nech před nimi klečeli jako před bohy tam před Těšínem ti otroci dolů, do prachu smýknul svým hněvem, svým vzdorem, věnem to, jež mu dal do žití démon, e skály vyskočil já!

Petr Bezruč

Vložit do básně svůj autoportrét, zobjektivizovat tak sám subjekt, proměnit představu o sobě v tělo, vyskočit ze skály, otevřít hledí - tak básník předvádí sebe před náš soud; a říká se tomu autostylizace. Báje (viz mýtus) Bajka krátký smyšlený příběh s mravním naučením, veršovaný nebo prozaický, v němž zvířata či věci jednají jako lidé Juno, Venuše a slepice Bohyně Juno kdysi vynášela svou počestnost a mravnost. Venuše se chopila té příležitosti a chtěla žertem cudné Junoně podati důkaz, že ji žádná žena v té věci - myslím totiž: cudnosti tak přísné- následovat nebude; že přirozenost nelze předělat. Zavolá slepici a ptá se jí: „Pověz mi, kolik žrádla postačí tě nasytit?"- „Mně stačí, kolik dáš," dí slepice, „avšak, prosím, dovol mi, bych mohla hrabat, vrtět nohama." „Stačí ti měřice," dí Venuše, „však s podmínkou, že hrabat nebudeš?" „Ó ano, to je moc - jen, prosím tě, mi dovol trochu vrtět nohama." „Co zkrátka žádáš, abys nehrabala?" Tu konečně ta slípka vyznala chybu své dávné přirozenosti: „I kdybych celou sýpku dostala, já budu hrabat přece!" – Zasmála se Juno tomu žertu Venuše, Jímž zpodobila ženy slepicí.

Phaedrus (přeložil Ferdinand Stiebitz)

Vznik bajky souvisí s legendou o Ezopovi, jehož proslulost si nezadá se slávou Homérovou. Otrok Ezop je jakýmsi plebejským Homérem a také bajka je alegorizovanou moudrostí plebejce, znalého přírody a skeptického vůči lidským ctnostem. Didaktické poslání bajky je problematické, neboť je zrcadlem „svobodného lidského jednání ve věcech vůle svobodné nemajících" (J, Jungmann). Zvířata a věci představující člověka a klasifikující tak jeho vlastnosti jsou totiž v bajce obrazem jeho přirozené neměnnosti a tato skálopevnost je vlastně nevírou v jakoukoli změnu věcí jsoucích. Bajka je etická jen v kritickém smyslu, její realistická mravoličnost ničí iluze o mravnosti a dokonalosti člověka, lidských společenstev, států i tříd. Proto jsou nejdokonalejšími tvůrci bajek básníci s bystrým postřehem, tvrdohlavým rozumem a rustikální obrazností - Krylov, La Fontaine -, a nikoliv moralisté a pedanti. Stařec a osel Jel stařec na oslu a blízko cesty hned zřel svěží louku, samý květ. Své zvíře pouští tam, a šedivec náš hravý s nadšením skáče do té trávy, dovádí, zpívá, tiší hlad a válí se v ní a je rád, že spást zde může místo celé. Tu stařec spatří nepřítele: „Teď rychle třeba uprchnout! "„Pročpak?" odpoví trávožrout. „Budu snad na hřbetě mít proto dvojí tíž?"

„To ne," děl starý pán a chystal se jít pryč. „Co na tom," osel děl, „změní-li se můj pán? Já se chci pást. Vy zmizte v stráni. Nepřítelem jsou všichni páni. Dost jasně to snad povídám."

Jean de La Fontaine (přeložil Gustav Franci)

Balada lyrickoepická báseň s pochmurným dějem rychlého spádu, stručnými dialogy a tragickým zakončením; někdy je složena jen z dialogu Napřed se zvony rozštěkaly, pak na hroudu prach hroudy pad. Smrt havířů teď úřad statistický spisuje do balad.

Laco Novomeský (přeložil Ludvík Kundera)

Jménem odkazuje balada k tanci (ballare - tančit) a ke své původní písňové formě: pravidelným strofám s rýmy a refrénem. Rozvíjí se však jako drama o člověku, kterého vyzvala k tanci smrt přicházející z temnot, mlhy, bouře a vtělená lidskou obrazotvorností do nadpřirozených bytostí - nebo smrt, kterou nesou lidé lidem za dnů válek, krizí a vzájemného nepochopení. Rozvíjí se jako drama o zápase člověka s přírodou, vlastní slabostí či se silou a nenávistí jiných. Synu Davie, synu Davie! Čí krev to na tvém šatu jest? synu Davie! synu Davie! čí krev to na tvém šatu jest? a pouhou pravdu mi sděl, ó! Krev sokola to mého jest, paní matko! paní matko! krev sokola to mého jest, a pouhou jsem pravdu ti děl, ó! Tak sokolova se nerděla krev, synu Davie! synu Davie! tak sokolova se nerděla krev, a pouhou mi pravdu sděl, ó! Nuž, krev to mého chrta jest, paní matko!paní matko! nuž, krev to mého chrta jest, on běžeti přede mnou dlel, ó! Tak červená nebyla chrtova krev, synu Davie! synu Davie! tak červená nebyla chrtova krev, a pouhou mi pravdu sděl, ó! Krev bratra mého Jana to jest, paní matko!paní matko! krev bratra mého Jana to jest, a pouhou jsem pravdu ti děl, ó! Oč spor se mezi vámi zved? synu Davie! synu Davie! Co nebohé ženě své odkázat mníš? synu Davie! synu Davie!Co žít bude starost a smutku tíž, víc nemám, co dát bych jí měl, ó! Co staršímu synu v odkaz dáš? synu Davie! synu Davie!Svět širý, jím brát se v kříž a kráž, víc nemám, co dát bych mu měl, ó! Co drahé své matce odkážeš v dar?

synu Davie! synu Davie! – Plam uhelný aby ji upálil v škvár, víc nemám, co dát bych jí měl, ó! Stará skotská balada (přeložil Ladislav Quis) Chmurné motivy balad putovaly lidovou poezií celé Evropy, a všude je do svých „tragédií v písni" přejímali už neanonymní autoři, zaznamenávající takto neradostnou část historie lidstva, sestavenou z konfliktních událostí, které sice nezměnily běh světa, ale jsou pro něj typické a zasáhly hluboko do života jedinců. Fantazijní náměty balad zaměnila sama doba za tematiku sociální. V soucítění s lidmi zasaženými tragickým osudem, s těmi, kdo podléhali smrti a nelítostnému tlaku společenského mechanismu, v soucítění a hněvu psali básníci ony lyrickoepické smutnohry, v nichž je prostředí zachyceno nejúsečnější zkratkou, promluvy osob strohé, děj zhuštěn vynecháním všech nepodstatných jednotlivostí a v prudkém tempu veden k pointě. Kantor Halfar Kantor Halfar byl hoch dobrý, byl hoch tichý, byl hoch hezký, ale škaredou měl chybu: i v Těšíně mluvil česky před okresním inspektorem. A když tak se kantor spustí – Víš, jsou hříchy v katechismu, co se nikdy neodpustí. Léta táhnou, vlasy řídnou jako listí před jesení. Halfar pořád za mládence! Pro Halfara místa není. V krčmě zazní skočná hudba Právě v kapli dalo slovo – což by mělo deset roků čekat děvče Halfarovo? Přijdou páni: Škola polská! Burmistr v klín ruce složí. Ale zpurný Halfar učí, jak mu káže zákon boží. Tich po mezích chodí kantor, bez úsměvu, bez myšlenky, v krčmě v noci sám za stolem hledí k zemi, hledí sklenky. V horký večer, na klekání když se jednou ve vsi zvoní, vrazí děvče v černou jizbu: Kantor visí na jabloni! Bez modlitby, bez slzy ho, jak při hříšné duši jisto, v roh hřbitova zakopali, a tak dostal Halfar místo.

Petr Bezruč

Balada francouzská (villonská) báseň složená ze tří strof o sedmi až dvanácti verších, propojených třemi rýmy, a z dozpěvu čili poslání, obvykle čtyřveršového; závěrečné verše strof i poslání tvoří refrén balady Málokterá básnická forma je tak spjata s jedním autorem jako francouzská balada. A proto právem náleží Villonovi, který velmi umělou a složitou konstrukci balady, už desítky let před ním pilně pěstěné, dokázal naplnit svou řečí, svým osudem, celou svou bytostí. Balada závěrečná Toť k závěti Epilogus: Chudák už dotrpěl Villon. Jděte mu, lidi, na funus,

až uslyšíte zvonit zvon. Váš oděv nachový měj tón: lásky se mučedníkem stal, jak na své varle přisáh on, než se světem se rozžehnal. Žil jako štvanec, byl to hnus; láska naň podnikala hon, i musil se dát na poklus, a odsud až po Roussillon křovisko není ani strom, kde by byl rukáv nenechal a kazajku či pantalon, než se světem se rozžehnal. Hadříčku zbyl mu sotva kus, když smrt si přicházela proň, a zakusil i horších hrůz: byl zdrán jak od trní či spon - věřte, já nejsem fanfaron-, to osten lásky tak ho zdral; i vydal ještě lásky ston, než se světem se rozžehnal. A když už nadcházel mu skon, co myslíte, že udělal? Máz burgundského vyzunk on, než se světem se rozžehnal.

Francois Villon (přeložil Otokar Fischer)

Osmiveršová strofa balady s rýmovým schématem abab-bcbc prozrazuje strukturu, v níž je osovým rýmem b-rým, opakující se v básni celkem čtrnáctkrát. Také průběžnost zbývajících rýmů všemi strofami i posláním spolu se závazným refrénem činí z ní skladbu s velkými nároky na básnickou invenci. Proto byla villonská balada vždycky oříškem pro překladatele i básníky, kteří ji zvolili za kadlub vlastní virtuozity. Pro toho, kdo v ní viděl jen formální schéma, stala se zkamenělinou, pro toho, kdo příliš uvolnil její pouta (hlavně rýmová), ztratila tvář. Přes všechny obtíže se však francouzská balada ukázala jako přenosná do cizího prostředí. V české poezii má dokonce bohatou tradici, začínající u Vrchlického a dokazující své možnosti v poezii Mahenově, v hořkých baladách Nezvalových i v písničkách Voskovce a Wericha. Balata (italská balada) lyrická báseň italského původu, vzniklá z lidové taneční písně; zpravidla je složena ze dvou strof, z jedné čtyřveršové s obkročným rýmem a z jedné desetiveršové, jejíž rýmový obrazec může být různý; pro balatu je závazná rýmová shoda posledního verše úvodní strofy se závěrečným veršem strofy následující Co znáte moji touhu a můj cit, v němž všechna jiná přání už dávno zhasla, nechcete, má paní, dnem ani nocí závoj odložit. Dokud jsem ještě tajil přede všemi myšlenky, pro něž v touze umírám, na tváři se vám krásný soucit chvěl; co mě však Láska prozradila vám, jsou už ty plavé vlasy zahaleny a láskyplný zrak se uzavřel. Bylo mi vzato, co jsem nejvíc chtěl; a tak tu stále hynu pro závoj, jenž mi na slunci i v stínu halí váš zrak a jeho sladký svit.

Francesco Petrarca (přeložil Jan Vladislav)

Tuto podobu si balata uchovala i v české poezii, zvláště u Vrchlického: za čtyřverším s obkročným rýmem trůní složitá desetiveršová strofa, jejíž rýmy jsou rozloženy stejně jako v básni Petrarkově.

Není to však jediná podoba balaty. Italská středověká a renesanční balata dovedla téma naznačené v čtyřverší roztančit v několika osmiveršových strofách. A převážně milostný obsah v ní zvučel bezstarostnější melodií i rytmem lidové taneční písničky, nesevřené ještě tolik do korzetu umělé dvorské formy. Dostalas, má dcerko mladá, vychování víc než dosti. Chovej se mi v společnosti, jak se sluší, patří, žádá. Když jdeš mezi dámy, pány, mezi lidi do zábavy, netvař se jak boží rány, veselost vše nejlíp spraví; a když se ti líhne z hlavy nápad na kus chytré řeči, hned ho udej- víš, to svědčí, že máš vtipnou kaši ráda. Když se v tobě někdo zhlídne, hbitě hleď, kdo hledí si tě: zalaškuj a mrkni vlídně, ať je v sedmém nebi, dítě; nenasup se, copak sní tě, když snad ruky, nohy tkne se? Ostuda je, dítě, v plese, ze zábavy když je váda. Když ti někdo - žádný špína – vázaného něco slíbí, nestyď se a nebuď líná, ukaž, že se ti to líbí; nemrav je to, hrubé chyby, obracet hned k dárci záda. Neodmítej, ber, když dává, když tě o nic nepožádá. Tak to, dcerko, dcerkám sluší, to ti bude k cti a chvále; zalahoď své mladé duši, okřej v bále, čile, dbale, využij čas dokonale na všecko, co život skýtá; přejde ples a hoň pak bycha: žádná nejsme věčně mladá.

Lorenzo de'Medici (přeložil Jaroslav Pokorný)

Barbarismus slovo přejaté z cizího jazyka nebo vytvořené podle cizího vzoru Jazyky mezi sebou nespouštějí železnou oponu. Kromě vítaných a potřebných slov, jimž ani jazykový purista nevyčte cizokrajný původ, protože čeština nenašla pro věc, kterou pojmenovává, rovnocenný domácí výraz, přešlo do české řeči mnoho hostů nezvaných. Někteří z ní byli časem vytlačeni, jiní zůstali, třebaže za cenu změny své neutrální náplně v hanlivou, apartní nebo jen komickou, a jsou z tohoto důvodu dokonce nepostradatelní. U direkce praskla puma, to vám byla rána, policajti vyletěli, pět ran, kristapána! A vrz, a vrz, to se nám to mašíruje, a vrz, a vrz, to se nám to jde! Sto zlatých hned vypsali, že by dali tomu, který by jim prozradil, že zapálil pumu. A vrz, a vrz... Tu šel jeden aktuár a s ním mnoho špiclů, prohlíželi tratuár a našli tam pikslu.

A vrz, a vrz... Neznámý autor A teď jen o maličko jinak: Málo platu, málo športlí, málo deputátu! Nemohu si špendýrovat oleje k salátu!

Karel Havlíček Borovský

Křest svatého Vladimíra je vlastně také travestie a důvěrně znějící germanismy v ní působí jako prvek „nízkého slohu". Jde přece o to, předvést nejvyšší dvůr Perunův v podobě žoviálního, leč lehce zavánějícího měšťanského soukromí. Stačí však málo, pár slov zcela jiné provenience, a učiněn jest pravý opak. Šeď těžké únavy se slévá v tempu líném v mou duši chorobnou a otrávenou splínem proud barev morózních tak zvolna do ní teče.

Jiří Karásek ze Lvovic

Básníci avantgardních směrů šli však v užívání cizích slov ještě dále. A nelze už mluvit o pouhých barbarismech. V básních Ezry Pounda, v prózách Jamese Joyce a některých angloamerických autorů je kromě rozsáhlých citací z latinských, řeckých, čínských, španělských či provensálských originálů užíváno cizích jazyků všeho druhu jako prostředku vzbuzujícího představu jakýchsi nových všelidských mýtů. Takový je i závěr Eliotovy Pustiny: Dayadhvam: Zaslechl jsem klíč Jednou se otočil ve dveřích a jednou jen Myslíme na klíč, každý v svém vězení V myšlenkách na klíč, každý ví, že je vězněn Jenom za soumraku, vesmírné šumoty Oživí na chvilku zdrceného Koriolána Damyota: Člun rád poslechl Ruku zkušenou a plachtou a veslem Moře utichlo, i tvé srdce by na vyzvání Poslušně bijíc, rádo poslechlo Vládnoucí ruce Seděl jsem na pobřeží A rybařil, vyprahlá planina za mnou. Uvedu alespoň své země do pořádku? London Bridge is falling down falling down falling down Poi s ascose nel foco che gli affina Quando fiam uti chelidon - Ó vlaštovičko vlaštovičko Le prince ďAquitaine à la tour abolie Těmito úlomky jsem podepřel své rozvaliny Why then lle fit you. Hieronymo's mad againe. Datta. Dayadhvam. Damyata. Shantih shantih shantih

T. S. Eliot (přeložili Jiří Kolář a Jiří Kotalík)

Báseň v próze malý lyrický útvar, který bez verše zachovává poetiku básně Je to opravdu jen báseň bez verše? A je to vůbec ještě báseň? Polévka a oblaky Má laškovná láska mě pozvala na oběd a já se zadíval otevřeným oknem jídelny na pohyblivé stavby, jež Bůh tvoří z par, na tu drúzu divoucích divů z nehmatných hmot. Srdce z těla jsem si mohl vydívat. „Všechny ty fantasmagorie," říkal jsem si,„jsou skoro tak krásné jako oči spanilé paní srdce mého, toho jurodivého prevíta zelenookého." Vtom dostanu pěstí do zad a slyším hlas - drsný, rozkošný, hysterický, jakoby kořalkou ochraptělý hlas svého sláděte sladkého: „Jestlipak si už, k sakru, půjdeš sníst tu polívku a necháš toho čumění Pánubohu do oken!" Charles Baudelaire (přeložil Jaroslav Fořt) Baudelairův text napovídá dále: je báseň vůbec otázkou formy, nebo pohledu na svět? Není povážlivou pošetilostí, smyšlenkou, na niž próza chladnokrevně odpovídá: „Jestlipak si už, k sakru,

půjdeš sníst tu polívku."? Je nutno zakročit - otázka smyslu poezie sem nepatří. A ještě navíc: báseň nebáseň, vrcholnou poezií může být i próza jako řemen, třeba román, známe-li dejme tomu Dona Quijota. Báseň v próze je záležitost formální; proč by ostatně nemohla existovat forma oproštěná ode všech vnějších znaků básně, když je básník nepotřebuje. Jinak jí přece zůstane všechno, celé bohatství žánrů, a stejně jako v básni ve verších nebude záležet na tom, bude-li „prozaická" nebo bohatě „obrazná". Básník jen říká: Děkuji, obejdu se tentokrát bez verše. FIALO NOČNÍ, smutná to útěcha pro churavé plíce, že napřesrok rozkveteš jim na hrobě. Lupínky tvé podrží pleť panenskou; to není tvojí vinou, že dole jsi dřevem a nahoře rostlinou. V poledne jsem se o tebe bál, nemysli, žes mne urazila, rty tvoje byly tak bledé -áááách!- a včera po celou noc jsem nezdříml: řeka tiše kráčela, mysl nebes byla zamlžena jakýmsi horským citem a světlušky v propastech černých hvozdů zdály se titěrkami, ó Paní drahá. Jakub Deml A kde je tedy hranice mezi básní a prózou? Snad jenom v básníkovi. Básnická povídka menší epický útvar, nejčastěji s aktuálním námětem Soudce Dva advokáti nijak nemohouce se shodnout, posléz popletli i soudce, že marně namáhal si moudrou hlavu, by zjistil, která z obou stran je v právu. Tož vzal dvě slámky různé velkosti a táhnout dal, jak zvyk je mezi kluky; obhájce, jenž kus delší vytáh z ruky, co vítěz vyšel záře radostí. A takto čelil soudce stížnosti, již přemožený podal vrchnosti: „Nehoršete se, páni, pro tu věc, po novotě v ní není ani známky. Dle náhody z vás mnohý soudil přec, i když snad při tom nedal tahat slámky."

Jean de La Fontaine (přeložil František Gellner)

Básnická povídka se nesnaží o nic originálního - napodobuje prózu. Je výpravným žánrem založeným na „příběhu ze života", tedy více povídkou než básní. Básníci s epickou invencí se k ní někdy uchylují v obraně před přílišnou vznešeností poezie a v takovém případě je prozaizace básnictví na místě. Próza nemusí vždy poezii umrtvovat, za určitých okolností ji očišťuje od přemíry ornamentu, umývá ze slov nánosy vyčpělých symbolů a metafor a navrací verš k pozemské jasnosti oznamovací věty. Takovým svěžím vzduchem jsou naplněny třeba básnické povídky Gellnerovy. V čase, kdy ještě v Čechách doznívala vypjatě přepoetizovaná „devadesátá léta" a symbolismus spěl k degeneraci, musely znít přes svou drsnou hořkost přímo jásavě. Jiří Kolář psal za války i těsně po ní podobné nepoetické básně. Studovali spolu. Chtěl být učitelem hudby a ona s krásným hlasem toužila po operní slávě. Přišla válka. On odešel do zahraničí a ona; v domě byla kavárna, jednou večer ji vyzval majitel, aby zazpívala hostům, a než se rok s rokem sešel, měli dcerušku. Ale neštěstí nechodí po horách, muž dostal chřipku a zemřel. Vedla podnik dál sama. AžVrátil se jako letec a převzal pilotáž kavárny. Dítě prý má značné hudební nadání.

Jiří Kolář

Zcela jinak ovšem vypadá, chce-li duše veskrz prozaická dodat své povídce veršem nebo rýmem patřičného lesku. Jsou také takové básnické povídky, leč v těch poezie hubí prózu a próza poezii. Blankvers pětistopý jambický verš bez rýmů a strof, v češtině desetislabičný nebo jedenáctislabičný Blankvers, verš Shakespearových dramat, objevující se však vedle desetislabičného verše s asonancí už ve starofrancouzském eposu, pokoušel se uvést do české poezie (napodobiv jej trochejem) už Josef Jungmann v překladu Miltonova Ztraceného ráje. Po dalších pokusech převzali blankvers do svých dramatických prací a epické poezie lumírovci, zejména do epiky inspirované starými hrdinskými básněmi o bojích křesťanské Francie proti Saracénům. Lyrika se blankversu dobrovolně zřekla. Je převážně strofická, těší se z melodie a „hudby rýmů" víc než z možností rytmického členění verše rozlukami a přerývkami, jež blankvers štědře nabízí a které prospívají živosti dialogů. Tato nabídka vyhovuje ovšem epice; ta se bez dialogů, byť byly sebestručnější, neobejde. Blíž hrnulo se vojsko křesťanské, blíž letěl Emeri a jeho syn, ruch nesmírný byl v plucích pohanů, král Tybald bouřil: „Na kříž s dítětem/" A poslechli, ubohý Gibelín měl brzy ruce hroty proklané, a hrubý provaz poutal na kříž jej, a chystali se útlé nohy též mu přibíjet; sám Tybald krvavý vzal kopí v ruce, by jej usmrtil.

Julius Zeyer

Epická poezie si udržela blankvers po dlouhý čas a dělila se o tento verš vzestupného rytmu jen s básníky divadelní scény, kteří někdy v závěrech výstupů (nebo v lyrických scénách) vkládají na konec dvou i více rytmických řad rým. Kapulet Hleďme ho, pana kluka, co by chtěl! Kdo je tu pánem? Ty, anebo já? On ho tu nestrpí! No, potěš bůh! Snad by ses nechtěl porvat mezi hosty? Vybílit hospodu, či co? To víš! Tybalt Vždyť je to hanba, strýče! Kapulet Budeš zticha, ty drzý kluku! Hanba je to, co? Ten kousek by se ti moh nevyplatit. Mně se chceš protivit? To by sis dal!Výborně, děcka!- Výtržníku jeden! Mlč, nebo - Světlo! Více světel!- nebo, ví bůh, tě usadím. — Zvesela, děti! Tybalt Můj vztek se s vynuceným klidem sváří, div se mi srdce v těle neuškvaří. Jdu. Jemu však se drzost nevyplatí a v žluč se mu ta dnešní radost zvrátí. (odejde)

William Shakespeare (přeložil E. A. Saudek)

Bohatý rým (viz rým) Bylina lidová epická píseň ruská, která líčí skutky bohatýrů Už název „bylina" či později „starina" svědčí o tom, že tématem tohoto druhu epiky býval děj minulý, už dávno zašlý. Bylinu jakožto žánr dotvořili teprve potulní pěvci -skomorochové, zpívající po ruském venkově za doprovodu huslí o činech Ilji Muromce, Vladimíra Jasného Slunéčka a celé řady dalších bohatýrů. Teprve v ústech skomorochů se stala bylina epickou básní vskutku lidovou (na rozdíl od dvorské epiky rázu Slova o pluku Igorově). Bohatýři v ní byli obdařeni zázračnými vlastnostmi a také forma byliny přijala od skomorochů originální rámec „začinu" a „koncovky". Témata bylin se časem rozrostla o činy „časů nynějších i všech dosavadních", a tak vedle héroů pohraničních bitev a dalekých „vyjížděk" vstoupili mezi hrdiny i venkované a měšťané, jako onen

kupec Těrentiščev, který by spíše mohl být ozdobou Dekameronu. Skomorochové obohatili jazyk bylin o jadrnou lidovou řeč a o nepřeberné bohatství reálií ze života celé Rusi. Proto jejich obrazy i líčení působí dodnes neobyčejně plastickým a výrazným dojmem. Na Safat si řeku vyjelo při západu červeného slunéčka sedm ruských reků odvážných, sedm křestných bratří mohutných: Golenko si vyjel Bludovič i Vasilij Kazimirovič, i Vasilij vyjel si Buslajevič, Ivan, Kupecký si vyjel syn, vyjel si Aljóša, mladý Popovič, vyjel si Dobryňa bohatýr, vyjel si i starý kozák ten, starý kozák Ilja Muromec. A když vycházelo rudé slunéčko, Ilja Muromec vstal dřív než ostatní, na řeku si vyšel, na Safat, studenou se umyl vodicí, jemným ručníkem si tváře osušil, pomodlil se k zázračnému obrazu; vidí, kterak přes tu řeku, přes Safat, vojsko basurmansképřepravuje se; a vojsko ono nelze mládci objeti, šerému je vlku nelze oblétnout, aniž černému je havranu lze oblétnout. I vzkřikl Ilja, ryčným hlasem zavolal: „Kde jste kdo, mohutní vy rekové, křestní moji bratři udatní?" Jak tu na ten výkřik sbíhali se rekové, /jak tu na své dobré koně vsedali, na to vojsko basurmanské jak se vrhali, jali se to vojsko kláli- rubati! Ani rekové jich tolik neporubají, co jich dobří koně pošlapou; tři se bili hodiny, tři minutky: porubali sílu vojska pohanskou. I začali se hrdinové vychloubat: „Neunavila se naše plece mohutná, neuhonili se naši dobří koňové, neotupily se naše meče z dobré oceli." Aljóša tu Popovič vykřikl: „Pošlete nám sem vojsko nezemské, my se spravíme i s vojskem takovým!" Sotva vyřkl nerozumné slovo to, ihned byli tu dva vojíni/a ti silným hlasem zvolali: „S námi tedy utkejte se v boji, rekové! Nehleďte, že my jsme dva a vás je sedmero! Nepoznali rekové těch vojínů; slovy jejich se Aljóša rozpálil, ostruhy dal svému koni dobrému, rozletěl se na ony dva vojíny a vejpůl rozťal je ranou strašlivou: byli čtyři teď- a všichni živi jsou. Rozjel se Dobryňa mládec proti nim, vejpůl zas je rozťal ranou strašlivou: bylo jich teď osm- a všichni živi jsou. Proti nim se rozjel Ilja Muromec, napoly je rozťal strašným rozmachem:

je jich dvakrát víc - všichni živi jsou. Na vojsko se vrhli všichni rekové, jali se to vojsko kláti- rubati: vojsko však jen stále vzrůstá víc a víc, proti rekům v boj se vrhá zas a zas. Ani rekové jich tolik neporubají, co jich dobří koně pošlapou, vojsko však jen stále vzrůstá víc a víc, proti rekům v boj se vrhá zas a zas. Celé tři dny bili se tu rekové, tři hodiny se bili a tři minutky, znavila se jejich plece mohutná, uhnali se jejich dobří koňové, ztupily se jejich meče z dobré oceli: vojsko však jen stále roste víc a víc, proti rekům v boj se vrhá zas a zas. Polekali se tu mocní rekové, do hor kamenných se dali na útěk, po temných se slujích rozprchli: jen však hrdina k hoře doběhne, rázem zkamení; sotva druhý k hoře doběhne, rázem zkamení; sotva třetí k hoře doběhne, rázem zkamení. Na svaté pak Rusi nebylo již hrdin od těch čas.

Z byliny Zkáza bohatýrů (přeložil Petr Křička)

Cento báseň složená z textů několika autorů Chybí důkaz; ale první asi s tímhle nápadem - sestavit báseň z citátů - přišel nějaký bystrý antický posměváček, který se rozhodl, že rozveselí své přátele. Vybral z vážně míněných textů po větě či verši a skloubil je v nový celek, v němž dávaly v jiných souvislostech jiný, komický smysl. Tento způsob vyhovuje ovšem i vážnému záměru (například španělský dramatik a básník „zlatého věku" Lope de Vega sestavil cento-sonet z veršů tehdy slavných znělek). Vždyť básník putuje za vlastním obrazem skutečnosti po mnoha stezkách a všechno, co cestou nalézá a s čím se setkává, může být materiálem básně. Atomické výbušniny úžasně zvýší ničivou energii, která připadá na každý vydaný dolar nebo na každou pracovní hodinu. Zcela zvrátí trapný rozdíl mezi námahou vynaloženou na zničení a rozsahem zničení. Ó země, v noci bylas vonným kalichem, jehož pestíkem je luna a tyčinkami hvězdy. Je časně, jitro je klidné, teplé a krásné. Přistoupil ke mně a zašeptal mi s hrůzou do ucha: Je to zde! Odhodlal jsem se dojít až na konec strachu. To, co jsem zažil,

mohlo být soustředěno do jediného okamžiku, anebo to mohlo trvat celou jednotvárnou věčnost. Všechno bylo jako noční můra, mé rány, tma, cesta přede mnou, moje pohyby byly stále tak pomalé. Jen mé myšlenky pádily! (Úvodní báseň Hrubínovy Hirošimy, složená z citátů z J. R. Oppenheimera, A. Bertranda, M. Mačiji, B. Stokera a M. Gorkého) Césura přerývka; ustálený předěl mezi slovy uprostřed stopy Český sylabotónický verš přeje spíše než césuře jejímu dvojčeti - dieresi, nepřihlížeje k tomu, že v klasickém verši časoměrném byla césura předělem častějším. Nicméně i jí - přes všechnu náklonnost k mezislovnímu předělu, který se shoduje s koncem stopy - dopřává náš přízvučný verš místo, aby jej rytmicky členila na dvě části. Zejména v nestopovém jambu se může césura neměnící svou polohu uplatnit jako rytmický činitel, podporovaný často syntaktickým a významovým rozdělením verše. Já byl jsem hrdý; ale nechci už být hrdým na nic: na radost ni žalost. Příteli, bratře, zvedni se a vzpruž. Ať jakýkoli, nevěř ve svou malost!

Viktor Dyk

Citace použití cizího slovesného projevu nebo rčení v básni V teoretickém díle je citace především dokladem nebo odvoláním k autoritě. V básni najdeme citát s takovouto funkcí jen výjimečně. „Dost v zemi železa na dobré meče, i v krvi železo-jen dál, jen dál!" Hle žezlo veršů které básník odkázal Naději vaší Naději mé

František Halas

S citací vstupuje do básně cizí hlas a s ním stylizovaný vnější svět. Obecně známý verš, útržek melodie, anonymní banalita nesrostou nikdy zcela s obrazem, působí však v jeho kontextu velmi dráždivě. V těle básně glosuje tak vnější skutečnost a zároveň je sama podrobena zkoušce. Citace znamená tedy v poezii především konfrontaci. Zmizela navždy. A v mé paměti vášnivě, na mžik, znějí její struny. Zpívá tam bolest, vzdor a prokletí Náš rudý prapor vlaje nade trůny. šrapnely věsí šat dětí na okapy Vše pro dítě

Karel Toman František Halas

Pili jsme a jako přísné kruhy v pařezech tkvěla v nás léta, léta dokulata, s půlnocí rozkvétala kapradina zlatá, a sokol létal. Vyletěl sokol nad oblaky, vynášel se nade všecky vtáky, aj, nade všecko stvoření. Daktylotrochejský verš

Jan Skácel

přízvučný nebo časoměrný verš, v němž se střídá daktylská stopa s trochejskou Pořádkumilovnost a pravidelnost, s jakou řadí stopu k stopě daktylský a trochejský verš, zdědil po svých rodičích další verš se sestupným rytmem - daktylotrochejský. Daktylské a trochejské stopy se v něm nestřídají libovolně, dodržují stanovený taneční pořádek, třebaže si někdy dovolí menší improvizaci v rozložení slovních přízvuků, která oživí rytmus Z oblohy bílý měsíček, starobný nebes tatíček, stříbrné světla pýří po celém světě šíří. Dokola jeho dětičky, drobounké, smavé hvězdičky, dukátkovými hlasy zvoní na krásné časy.

Jan Neruda

právě tak jako zkrácení některého z veršů o stejném počtu slabik. Vzal bych vás v náruč (jedenkrát v žití), přes pole nes bych Sněhurku chladnou, cigánské děvče do teplé jizby, nalil bych vína za vonný retaž by dvě hvězdy pod temným vlasem hleděly na mne (jedenkrát v žití)jedenkrát v žití padl by na mne sladký váš úsměv -

Petr Bezruč

Daktylský verš přízvučný (nebo časoměrný) verš složený z daktylských stop, v nichž po jedné přízvučné slabice následují dvě nepřízvučné (nebo po jedné slabice dlouhé dvě slabiky krátké) Koho bych miloval širém tom na světě!? Srdce je vždycky ach srdcem jen dítětedo stáří, do skonu volá si po matce. Přežil jsem matku svou, žiju jen památce, přežil jsem lásku svou, měl jí tak nakrátcevšechno jsem oplakal, zase se osvěžil – tebe bych, národe, tebe bych nepřežil!

Jan Neruda

Přízvučná daktylská stopa je trojslabičná, nevyžaduje však, aby ji tvořilo trojslabičné slovo. Přibírá si k dvojslabičným slovům nepřízvučné jednoslabičné spojky a příklonky a nepohrdne ani nabídkou, že bude stvořena ze tří jednoslabičných slov, jen když prvnímu z nich bude přiznán přízvuk. Pravidelné rozmístění přízvučných slabik je vůbec pro daktylský verš příznačné - a rytmus tohoto sestupného verše je tím výraznější. Plavala Hrabová, rodná má dědina, jak slípka divoká na vodě rybníků. Zdaleka svítila stříbrná hladina, nad ní se vznášely myšlenky poutníků. Vesele zpívejte, kohouti, ať se mé srdéčko nermoutí. Zpívejte kohouti, už je den, zapřahnem koníčky, pojedem.

Vilém Závada

Z lidové poezie

Decima desetiveršová strofa se čtyřmi různě umístěnými rýmy, užívaná hojně ve staré španělské poezii a dramatu Klasická decima je založena na trochejském - sestupném - verši o osmi slabikách. Třemi barbarskými styly uši trochu potrápím ti,

ať aspoň tě nářek chytí, když ne ruce u mantily. Mluvit po křesťansku chvíli, je prý dávat po lopatě: stlát vtipností vrchovatě, nakousnout a kdesi cosi, slovní hříčky, to se nosí. Toť mít kord, a nemít gatě.

Francisco de Quevedo (přeložil Vladimír Mikeš)

Důležitějším zákonem této strofy ukázala se však existence čtyř rýmů, jejichž rozložení do deseti veršů dává básníkovi možnost nespočetných kombinací. V novější poezii může být tedy verš decimy i vzestupný, a také počet osmi slabik není již pevným závazkem. jsou krajiny, jež mluví k srdci básní, a jiné, které mluví prózou holou, a v obou mohou žíti lidé šťastní, i ti, kdo prošli losu přísnou školou. Jeť víchem slaměným i aureolou tvá duše nad nimi, co lze v nich čísti, tu květné ráje a tam sprchlé listí tu příkré tesy, pažit měkký tam, tu manu lásky, tam žluč nenávisti... Kdo středem jich jdeš, volíš si to sám!

Jaroslav Vrchlický

Desaterac nerýmovaný desetislabičný verš trochejského spádu se závazným mezislovním předělem po čtvrté slabice, typický pro jihoslovanskou epiku Verš o deseti slabikách - rázu ovšem vzestupného - byl už rozměrem starých chansons de geste. Francouzská epika jej však později opustila a dala přednost bohatšímu alexandrínu. Pro jihoslovanskou poezii je desaterac veršem příznačným. Provází ji věrně až do devatenáctého století. Strohý trochejský rytmus desaterace, jejž nezdobí ani rým, ani asonance, je vskutku „krokem zbrojným". Hrdinská a často tragická historie jihoslovanských národů nenechala ani poezii žít v míru. A tato poezie si zase ponechala starobylý verš jako pyšný prapor a zděděnou zbroj pro svou heroickou píseň, jejímž posláním bylo bránit se a dobývat. Sešli jsou se čtyři táborové na spanilém na Kosově poli podlé bílé Samodreže církve: jeden tábor Vukašína krále, druhý tábor despota Ugleše, třetí tábor pak vojvody Gojka, a ten čtvrtý carevič Uroše Ze srbské lidové epiky Strašnou spoustu obětí už vidím před oltářem lidu, rodu, církve, nářek slyším, kterak skály láme. Cti a jménu věrně sloužit třeba Ať boj trvá, trvá bez ustání, ať se stane, co stát nemůže se, ať nás zhltne peklo a čert skosí! Na hřbitově vyraší pak kvítí pro nějaké příští pokolení!

(přeložil Karel Jaromír Erben)

Petar Petrovič Njegoš (přeložili Josef Hiršal a Oton Berkopec)

Dialektismus náreční prvek v literárním díle Ne pokřiva to drsná nad iskerkou, ne ostružina žultou nad sasankou, ne vrba smutečná to nad baránkem: stará Havranka to nad vnoučetem. Nos orliný, ret úzký, černé vlasy, let osmdesát.

Petr Bezruč

Bezručovy dialektismy jsou programové, manifestační, nelze je vydělit z celkového ideového rozvrhu Slezských písní. Bouřily národ proti „pěsti cizáků, která ze rtů dětem rve zhasínající tón mluvy". Potlačovaná řeč přešla v Bezručových básních do protiútoku na poli národním i sociálním - a nebylo od té doby v české poezii dialektísmů, jimž básník svěřil úkol významnější. Láska k rodnému kraji a k nářečí jeho lidu vnáší do poezie dialektismy neustále. Verš a dialektismy, nejsou-li v něm užity jen jako povrchně cítěný ornament, který sám sebe zradí líbivostí, má pro nás vůni prostšího a přirozenějšího života, kde je řeč barvitější, šťavnatější a zvukově nosnější. Podle slova Událo se mi slovo slyšeti, že my lidé/jsme sůl světa. Mé, jestli mé táto věta platnost též aj na děti, sákryš. to já s mojú Ankú máme doma plnú slánku!

Josef Kainar

Dialog rozhovor Vztah mezi ,já" a „ty", na kterém je dialog osnován, nepotřebuje k své aktivaci individuí dvou, nýbrž stačí k ní vnitřní napětí, rozpory a neočekávané zvraty dané dynamikou psychického života každého jedince. Zjevná i potencionální dialogičnost jazykových projevů má tedy svůj kořen ve skryté „dialogičnosti" průběhu duševního života. Jan Mukařovský Dialog jako podstata dramatu a součást epiky je složitou strukturou otázek a odpovědí, vyprávění i vnímání, zámlk, samomluv i mlčení, v nichž se vyjevuje postava, děj, střetnutí - drama. Už první slovo, které se kdysi dávno podařilo člověku vyřknout, bylo slovem dialogu. Avšak také nejsubtilnější vnitřní monolog, odehrávající se v nejskrytějším místě duše, není ničím jiným než rozhovorem, a jako takový se prokáže při nejbližším vnějším impulsu. Proto jsou i prvotní formy poezie nezastřeně dialogické. Les je velký, vítr je dobrý: kupředu, Be-küové, luk pod paží! Tudyhle, pak tamhle, tamhle a tudyhle. Prase- Kdo zabije prase? Je to Nkü. - Ale kdo je sní?- Chudák Nkü! Rozsekej je přece: popřej si drobů... Bác! Slon na zemi! - Kdo ho zabil?-Je to Nkü - Kdo bude mít jeho krásné kly?- Chudák Nkü!

Zpěv Pygmejů (přeložil Vladimír Holan)

Také v lyrické básni, která je navenek monologická, působí dialog jako skrytá síla, znepokojující neustálými otázkami. I mlčení může být hlasem, který se táže. Za určitých okolností vystupuje tento hlas na povrch a stává se zřetelným. La belle dame sans merci Kdo se ti to vysmíval?Už se nepamatuji," Kdo to na tebe křičel? – „Nemohu si vzpomenout." Kdo se to na tebe ptal?„Kdybych to věděl." Kdo to s tebou mluvil?„Nemám potuchy." „Kdo ti to šeptal?„Těžko říci." Kdo to s tebou mlčel? – „Ona!"

Vladimír Holan

Mnohem častěji zůstává však dialog ponornou řekou, pro-sakující na povrch jen místy, ale přesto vyplňující tělo básně, jako krev napíná tepny a žíly. Marná sláva z tebe nebude básník Co jsem se namluvil Ještě nikdo ji neobehrál Puškvočec je sice pijan Ale věděl že člověk klanějící se lesu Byl rakvář Komu vymluvíš že jsi pil inkoust Když borůvky vzaly nohy na ramena? Nevím Co když včely už ví proč spávám s jejich královnou Nevím nevím Snad tip promění v kolovrátky Skřivane zmýlí si jednou žitný lán s lánem komínů Možná že někdo přijde požnout tu černou harfu Věřím Sklidil by velkou báseň

Jiří Kolář

Dierese rozluka; ustálený předěl mezi slovy na konci stopy Já zpívám sebe sám - kam Šine se má noha, já všady boha zřím - i v sobě vidím boha – já vrchol krásy jsem - kdo o tom v pochybách?-

Karel Hlaváček

V rytmickém toku verše působí rozluka jako jez, který na okamžik pozastaví plynoucí slabiky, aby se potom svižněji valily dál. Pravidelně se opakuje, očekáváme ji. Uplatňuje se zvláště v delších verších, které rytmicky rozděluje na dvě části. Taky mne nechali chviličku žebrat, způsobně vzpínat dlaň a nic si nebrat. A já tu úlohu dohráti nemohu, já se dám strážníkem pro krádež sebrat.

Fráňa Šrámek

Ve verších s vnitřním rýmem je rozluka nejvýraznější. Když ztratil v smrtí duch svůj uzamčený kruh jímž chrání Věčný Bůh svou Modrou Katedrálu jde v třpytu zlatých much stín rakve plné stuh vstříc spánku bez předtuch jak svaté lázni Grálu

Vítězslav Nezval

Distichon dvojverší Verš může existovat zcela sám, dokonce jako samostatná báseň. S dvojverším se však už rodí vztah, verš závislý na druhém verši, oplodněný jeho obsahem, rytmem, případně i vybízený k souzvuku rýmů. Ve dvojveršové básni vytváří proto obvykle první verš tezi, kterou druhý verš potvrzuje, vysvětluje, rozvádí anebo popírá vlastní antitezí. Bylo to sladké, žel; a nic mi nezůstalo. Tvá modrá sukně; růžové, jež prosvítalo. Kolotá moře nocí dnem. Pohltí všechno, leč vydá zem.

Paul Jean Toulet (přeložil Ivan Slavík) Johann Wolfgang Goethe (přeložil Otokar Fischer)

Dvojveršová strofa je založena na podobné osnově. Slyším to, co jiní neslyší, bosé nohy chodit po plyši. Vzdechy pod pečetí v dopise, chvění strun, když struna nechví se. Prchávaje někdy od lidí,

vidím to, co jiní nevidí. Lásku, která oblékla se v smích, skrývajíc se v řasách na očích.

Jaroslav Seifert

Dvojveršová strofa není jen metrickou konstantou básně, ale také nejjednodušším strofickým celkem, v němž se mohou opakovat (a jsou tak stvrzovány) určité kompoziční prvky a postupy. Poněkud jiné postavení má dvojverší v nestrofické nebo nepravidelně stroficky organizované básni. V tomto případě je výrazným celkem nadřazeným sice verši, ale ne zcela samostatným. Člení často báseň rytmicky na pravidelné úseky, ale neruší ani nesvazuje přitom nepřetržitý tok vět či obrazů. Naše životy jsou truchlivé jak pláč Jednou k večeru šel z herny mladý hráč venku sněžilo nad monstrancemi barů vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru avšak noc se chvěla jako prérie pod údery hvězdné artilerie které naslouchali u politých stolů /pijáci nad sklenicemi alkoholů

Vítězslav Nezval

Někdy - v básních s veršem rytmicky uvolněným - zůstává jedinou sponou dvojverší sdružený rým. Jen díky němu pociťujeme ještě dvojverší jako určitý celek. I tak málo stačí však dvěma veršům, aby se staly distichem, a ono pak zcela prostinkým řádem uprostřed svobodně zřetězených obrazů pásma. Sednice v prvním poschodí jako zvon houpe se na modré věži noci, uchystali mi bílou postel, chléb a petrolejovou lampičku s čarovnou mocí, tři okna sedí v lipových haluzích jako tři pohádkové květy, na nebi hvězdy nebeské a na zemi lidské jsou rozesety, já jsem ve zvonu srdce a biji do jeho stěn, aby každý věřící to slyšel a byl z toho potěšen, tato krása je příliš těžká pro člověka jediného, moji přátelé jdou za hlasem zvonu okusit se mnou štěstí všeho

Jiří Wolker

Dithyramb báseň radostného opojení životem, původně sborový zpěv na oslavu boha Dionýsa Báseň spontánní, neukázněná, plná hluku, veselého volání, pohybu, jako byly průvody mužů a žen rozjařených vínem a přicházejících ve starých Athénách, Thébách a Korinthu každého jara obětovat bohu plodnosti. Dithyramb vznikl z primitivních náboženských písní lidu starého Řecka a „ve formě, kterou přijal za athénské demokracie, byl hymnem zpívaným na Dionýsovu počest, ne však výlučně o něm; zpíval jej za doprovodu flétny padesátičlenný sbor chlapců nebo mužů, seskupených kolem oltáře" (G. Thomson). Na tomto stupni svého vývoje se dithyramb začal štěpit na dvě větve, z nichž jedna vedla k antické tragédii, druhá k lyrice, kde se vyvinula v protipól elegie. Mějž tedy Dionýsos, jenž byl inspirátorem radostných zpěvů, náš dík za dithyramb, který mezi lyrickými žánry tak rázně odmítá smutek, žal, splín. Pod kaštany prosívajícími veliké hrachy slunce, které nemohou dopadnouti, poskakující z předmětu na předmět, míče odrážené nejrůznějšími věcmi, pod kaštany, hustý, visutý ostrov tvořícími v hostinské zahradě, kypí jarní neděle v letní restauraci. S tebou budu dnes, krásný povyku barev a zvuků, po dnech večerů dlouhých, samoty, ledového ticha! S tebou budu dnes, dave, kaleidoskope, hluku, s celým trupem svým, se všemi smysly, s funkcemi srdce i břicha! Vlají bílé ubrusy a světlé toalety, dmou se tenké látky, zelené, červené, modré, žluté, jedna šeříková, proplétají se, vaří se, stříkají v parodistickém turnaji, hoří na šedi, žehnou na hnědi šatů mužských.

Květen společenský rozkvétá tu jak záhon, tváře, zardělé skvrny, telefonují na všecky strany. Pudy, energie, jež si vesele vyšly na hon, táboří tu jak vojsko pod zelenými stany. Vřískají hlásky dětí a koketních slečinek, volají basy, tenory mužů, alty, soprány žen, zvoní, piští, klokotají dívčí smíchy, jako lesní potoky zurčí hovor a štěbot.

Stanislav K. Neumann

Díván soubor orientálních básní seřazených v abecedním pořadí rýmů podle formálních druhů Háfíz, Džámí, Nizámí - to jsou jména, která se nám okamžitě vybaví s vůněmi vypolštářovaným slovem díván. A je to přece jen pouhá sbírka lyriky jednoho básníka. Knížka uspořádaná zcela jinak, než je zvykem u básníků evropských. Klíč je tak přehledný, že i bez obsahu lze ihned každou báseň najít. Pořadí formálních druhů, jež tvoří jednotlivé oddíly každého dívánu, je přesně určeno: 1. básně formy qásída („účelová" satirická poezie a chvalořeči - báseň tvoří nejméně patnáct dvojverší rýmového schématu aa, ba, ca, da, atd.) 2. ghazaly (gazel - qásída menšího rozměru v žánru erotické, mystické, ale též reflexívní a oslavné lyriky) 3. qiťy („úryvky, zlomky" - gazely nebo qásídy bez úvodního dvojverší se sdruženým rýmem filosofického, etického nebo reflexního obsahuú etického nebo reflexívního obsahu) 4. rubá'i (čtyřverší s rýmovým schématem aaba nebo aaaa - čtyřverší epigramatického charakteru, která jsou výrazem duchaplnosti orientální lyriky) 5. jednotlivé verše formy „fard" (s rýmem aa nebo ab -nápady a virtuózní poznámky) Uspořádání dívánu je tedy zcela obráceno k formální a žánrové stránce básně, ruší chronologii básníkova díla a omezuje individuální vnitřní kompozici. I to však vyjadřuje charakter poezie Orientu, hravý a meditativní. Dvojsmysl (viz amfibolie) Dvojverší (viz distichon) Ekloga (viz idyla) Elegické distichon dvojverší složené z daktylského hexametru a pentametru Jedno z nejstarších dvojverší, jaké poezie má. Hexametr střídající se s pentametrem byly verše epiky, obstály však i jako zcela samostatné distichon s nejrůznějším obsahem či jako strofy básně v podstatě lyrické. Člověka blaženého svět nechová: všichni jsou bídní, celý ten smrtelný houf, patřící v sluneční zář!

Solon (přeložil Ferdinand Stiebitz)

Miloval jsem, kdo ne? A pil. Kdo se neoddal pití? Bláznil jsem. Kvůli komu? Nebyl v tom křídlatý bůh? Ale co tam, to tam. Již do černých vlasů se vtírá nejeden stříbrný vlas, hlasatel rozumných let. Dokud byl na hraní čas, já hrál si. Nyní už není, a proto horlivě již začínám vážnější věc.

Filodémos (přeložil Rudolf Mertlík)

Elegie v antické poezii skladba psaná elegickým distichem, později lyrická píseň vyjadřující smutek ze smrti, neštěstí, zklamání Antická elegie nemá opravdu s moderní nic společného. Žánry a formy řecké a římské elegie byly tak různorodé, že pro ně nelze najít žádného společného jmenovatele kromě elegického disticha. Elegie se recitovala, nikoli zpívala jako sólová nebo sborová píseň, a proto nebyla považována za lyriku, i když obsahově byla často velice subjektivní.

Nejistou hodinku skonu vy lidé se snažíte zjistit, po které asi cestě přijde vám jedenkrát smrt, zkoumáte na jasném nebi, jak foiničtí hvězdáři činí, která je člověku šťastná, která zas neblahá z hvězd, chcete-li na Parthy táhnout, neb k Britannům loďmi se plavitnástrahy moře i souše skryty jsou v záludnou tmu; anebo pláčete zas, že hlava je vydána zmatkům, kdykoli Mars dvě strany uvede v nejistý boj; máte též strach, že shoří vám dům, že v sutiny klesne, nebo že pohár jedu k vašim se přiblíží rtům. Toliko milenec zná jak dobu své smrti, tak způsob, ani ho neděsí bitvy, ani též Boreův běs. I kdyby v rákosí styžském již u vesla korábu seděl, kdyby už pochmurné plachty na lodi podsvětní zřel, jakmile zavolá jej dech lkající milenky nazpět, cestou, jíž odepřen návrat, na svět se navrátí přec.

Sextus Propertius (přeložil Rudolf Mertlík)

Ani novodobá elegie není vyhraněnou formou, je charakteristická spíše svými pocity - nostalgií, steskem, smutkem nad něčím, co pominulo. Elegie jako nejsubjektivnější básníkova zpověď uzavírá smutné kapitoly jeho života. Je smutnozpěvem, jehož váha spočívá v pravdivosti, a ne v gestu. Kolik básníků - Gellner, Orten - v ní předpovědělo svou smrt. A smrt je nejsmutnějším přísežníkem, že pěli žalozpěv, že plakali pravdu. Malá elegie Přátelé odešli. Má milá v dálce spí. A venku velká tma je. Slova si povídám. Jsou bílá od lampy, a napolo již usínaje/na matku vzpomínám. Podzimní vzpomínka. Opravdu, pod zimou jako bych věděl vše, co nyní asi dělá maminka. Je doma, v pokoji. Má dětská kamínka, k nimž koník houpací vždy se mnou přikluše, má dětská kamínka, v nichž dávno netopí se, ji zahřívají. Matku. Mou maminku. Je tiše, ruce si sepne, myslí na otce, který je mrtev již, a potom pro mne loupá ovoce. Jsem u ní. S ní. Jistě nás uvidíš, Bože, ty zlý, který jsi tolik vzal. Jaká je venku tma! Co jsem to povídal? Ach vím, já chtěl jsem říci za všechny hodiny, v kterých jsem sladce spal, a za všechny své drahé spící, že teď, kdy podzim přichází a vše i dny se krátí, neumím býti sám jen s lampou, která svítí, že sil jsem proso na souvrati/a nebudu již žíti.

Jiří Orten

Děláme to všichni... Vynecháváme slova, schováváme jedno v druhém, když jsme si jisti, že se z takto zkráceného myšlenkového celku stejně ozve, a přesouváme při vypuštění podmětu větný přízvuk na přídavné jméno, které svým významem přebilo význam substantiva. Pane, vy kulháte na levou! A myslíte, kosíčku, že vy ne? Karel Kapoun Ustálené elipsy, včleněné do básně, ani nepostřehneme. Působí skrytě, vedeny jen básníkovou snahou o stručnost. Aktuální elipsa - slovní i větná - spouští obvykle do hlubiny veršů to, co je zřejmé ze situace a kontextu, a je příznačná pro vzrušenou řeč. A zcela už svébytnou elipsou je vynechání všeho nedůležitého v básnickém obraze reality, sestavovaném navíc z úsečných, strohých vět, mezi nimiž se přesto rozvíjejí souvislé dramatické děje. Úžlabím vede cesta v tmách. Sto rýnských. Celý kraj se děsí.

Nejistá pole. Zrádné lesy. Z té hlavy mají všichni strach. A tak se chodí nad propastmi. Sklouzneš, a konec. Mlčí hloub. Krev teče z rány. Oči v sloup. Vzpomínku věnuje snad vlast mi.

Viktor Dyk

Elize (viz apokopa) Enjambement přesah; neshoda rytmického a větného členění, při níž syntaktický celek „přesahuje" z jednoho verše do druhého Přesah je ona malá nepravidelnost, která zabraňuje rytmickému mechanismu verše pohltit větu. Její frázování není pak závislé na frázování melodickém, verš neurčuje délku věty nebo její části, věta rozsah verše - jejich vztah je tedy uvolněn, aniž jsou popřeny zákony a logika jejich stavby. Též zvnitřku hnije strom. I praví list k listu: Tebou vniká jed. Já však jsem zítřek, já jsem zdraví. Shoř v ohni, vyvržen a klet.

Josef Hora

Ve volném nebo uvolněném verši bez rýmu je enjambement přímo důkazem jeho nezávislosti na syntaktickém členění věty. Specifické veršové zákony jsou přesahem jen podtrženy a logika a architektura verše se stává zřetelnou. A nejvyšší rozkoš: dáti lahodné formě rozkvést tajemstvím tíže a větrů a světla. V hlubinách sálá vzpomínka ohně. O nadbytku číše přetékající a polibku slávě hovoří vůně. Ať přijdou hmyzy všech tvarů, i na ně čeká zde dílo a nejpříšernější jak nejkrásnější uvítá stejně měsíčná bledost i vášnivé zardění květů. - Má duše, daleko od nás teče zde život, hučení řeky vzdálené nocí.

Otokar Březina

Enjambement má však ještě jednu důležitou funkci. Obnažuje na hranicích veršů a strof slova, která by ve větě zněla nedůrazně, a zasahuje tedy i do významové sféry básně. Kvítí nevezu. Vjediný vyhnal jsem prut a ten má trny. Jsem chud, a slunce když svítí, zlep./Mnu oči, divit se nestačím. A váben hlasem nejsladším, vím, něco se děje se mnou i venku. Myšlenky rády by v něžné se složily záhyby, krásu by nad všecky jemnou jaly. A z vrchů, vesniček, luk tisíc se dělí oddaných ruk o trny mé a žaly. Envoi poslání; dozpěv vyslovující závěrečnou myšlenku básně Ted Boha žádej o pardón, teď kvarta, lehký sek, a nuž teď útok, kryt!

Fráňa Šrámek

(doráží naň) Tysfanfarón! (de Valvert se kácí; Cyrano pozdravuje) Při poslání tě bodnu už!

Edmond Rostand (přeložil Jaroslav Vrchlický)

Žádná báseň nemůže mít pádnější pointu, než je propíchnutí soka rapírem. Každé závěrečné envoi, které je typickým ukončením francouzské balady, podobá se Cyranovu přesnému zásahu, připravovanému už refrénem předchozích slok. Mně všecko na věčné se jaro slilo, v lesk jeho vždy se ztápěla má duše, v záři mně se všecko skrylo, má píseň slzou zaskvěla se na tvém křídle anděla! Mé na tvém srdci vášně spaly, v nich teď se nebe zrcadlilo, jak v stráž nad námi hvězdy plály; prch sen - kam ty jsi zmizela? Poslání: Ó ó růže, vílo! Z mé duše chrám jsi stavěla; teď na podušce trochu vůně zbylo, tam, kde tvá hlava ležela. Prch sen - kam ty jsi zmizela?

Madono,

Jaroslav Vrchlický

Poslání - pointa francouzské balady - bývá kratší než vlastní strofa básně (podle přísné normy má mít polovinu veršů strofy), je s ní však propojeno rýmy i refrénem. Envoi je dědictvím starších forem poezie, především provensálské kancóny, jejíž závěrečná tornáda je vzkazem básníka mecenáši nebo příteli. Zapěj tu píseň, žakéři, mým druhům, až se zešeří, slyš ji pan Raimon dobrý náš. Že manou skrovných štěstí živ, okouším sladkou trýzeň, vzkaz.

Guillems de Cabestanh (přeložil Petr Kopta)

Dozpěv býval ovšem už součástí antické ódy a znaly jej také jiné formy evropské poezie, například sestina. Epanastrofa (palilogie) opakování stejných slov na konci jednoho a na začátku druhého verše Hledejte v slovanské lidové poezii příběh - a najdete zároveň epanastrofu. Patří především epice a jejím do šíře rozváděným popisům, rozložitým dějům starých ruských bylin i hrdinským písním jihoslovanských guslarů a všem parafrázím této lidové poezie. Ve verších improvizovaných lidovým pěvcem v kruhu posluchačů jako by se epanastrofa objevila z potřeby rozmyslet, jak vésti příběh dál, aby se neporušil logický řetěz představ a posluchačům neztížilo vnímání. Zálibné prodlení u detailu jako by bylo příležitostí k přípravě kompozice další části skladby. Avšak nejen to: myšlenka se díky epanastrofě vlévá z verše do verše, pevně je k sobě váže, obraz je přesnější, výraznější. Epanastrofa, tento krok přes hranici veršů, je i znamenitým prostředkem gradace. Všude pusto, všude temno, mrtvo, temno, mrtvo po prostorách světa, všechno tlí a zetlí v tmavém hrobě, v tmavém hrobě pod studenou zemi, jestli nad ním nezamáváš křídlem, křídlem hřímajícím jako hromy

Ján Botto (přeložil Jan Vladislav)

Epanastrofa si libuje v přívlastcích a často změnou slovosledu zdůrazňuje jejich význam. Jen staré Římany mám nyní rád,

ne pro bohy, ne pro verše a bojeto všechno je zas plesnivý ten sklad – Mám rád je, že už v onen dávný čas cenili nad vše zlatý lesklý vlas, vlas zlatý, lesklý, jak má žena moje...

Josef Svatopluk Machar

V komorním prostoru, jaký jí může nabídnout lyrika, už se uplatňuje méně než v epických zpěvech, k jejichž šíři tolik přispívala. Vybíral jsem celé plástve celé plástve černého medu až zalesklo se jen tvé nahé bělmo

Miroslav Florian

Epická poezie básnictví, jehož základní složkou je děj, popis událostí, situací, prostředí a charakterů postav, jejichž dialog se uplatňuje jako významný kompoziční prvek Podstatou epiky je vyprávění a klasickým ideálem odstup autora až kamsi do anonymity. Neboť básník klasickou epickou báseň ovládá jako Bůh, aniž je přitom spatřen. Není náhodou, že nám pojem epiky splývá se starobylostí. Jen herojský epos recitovaný v palácích dávných antických aristokratů nebo feudálů raného středověku byl epikou vskutku čistou. Pozdější poezie je už epická jen díky převaze výpravných prvků nad lyrickými, jež pronikají básnictví se stále větší intenzitou. V moderní poezii je pak moc lyriky naprostá. Vždyť v největší „epické" básni české poezie, v Máchově Máji, jsou děj a fabule jen pouhou zanedbatelnou (i když typicky romantickou) kulisou, zatímco těžiště básně spočívá v lyrice skrz naskrz prosáklé básníkovým subjektem. Nejen čistá epika, ale epika vůbec se odstěhovala poznenáhlu do prózy - hlavně do románů -, a má-li nějaká soudobá báseň epické jádro, překrývá ho vždy mocná vrstva lyrismu. Je ovšem pravda, že také lyrika se čas od času vysvobozuje epickými prostředky z únavy neustálých sebeanalýz, z pout mučivého poměřování světa a jeho jevů neodbytným „já". Lyrika zvítězila nad epikou, provází však její odumírání lítostivým pláčem nad ztracenou objektivitou poezie, nad anonymitou eposu, který kdysi zaujímal skoro celý poezii vyhrazený vesmír. Epifonéma (viz pointa) Epifora opakování stejných slov na koncích veršů i ulekla se matička Volha, bystré dcery její na břeh vyskočily, a ona sama matička Volha Ilju Volžanína na břeh vypouští, na svobodu jej mládce propouští

František Ladislav Čelakovský

Trochu Popelka, kterou z konce veršů nerýmovaných bohatýrských zpěvů přenesli do taneční síně lyrické strofy, a to právě tam, kde vytáčí a vládne lehkonohý suverén rým nebo asonance. Podobně jako její oblíbenější a přizpůsobivější sestra anafora, má i epifora napomáhat zvýraznění nebo doplnění základního významu slov. Přicházím k tobě. Jaké to máš vlasy! Tak těžké, vonné, sametové vlasy! Ne, nelíbej. Chci hladit tvoje vlasy. Chci spát. Dej mi své vlasy!

Karel Toman

Epifora se v básních objevuje zřídka a jen málokdy překročí tři - čtyři stupínky veršů. Je-li však básníkem vedena dále, podřizuje se jí verš za veršem a ona jim dodává souměrnosti, a my si tím více - zaujati monotónním rytmem -uvědomujeme význam opakovaných slov. I smysl shody zvané epifora. Celá podzimková Šaty měla podzimkové a vlasy měla podzimkové a oči měla podzimkové Ústa měla podzimková a ňadra měla podzimková a snění měla podzimková

Život měla podzimkový a klín měla podzimkový a úsměv měla podzimkový Chuť měla podzimkovou a něhu měla podzimkovou a úzkost měla podzimkovou Byla celá podzimková jako báseň dušičková

František Halas

Epiforický rým (identický rým) rýmování slova jím samým Vlahý a běloučký byl prs. A celá bílá byla kočka. Prs dráždil kočku, takže kočka sekala drápkem onen prs. Vzrušené uši kočky vrhaly stín svůj na ten prs. A celý růžový byl prs jak nosánek té kočky.

Charles Cros (přeložil Vladimír Holan)

Jak je to jednoduché. Zatímco básníci usilují zapřáhnout do dvojspřeží rýmu slova nejvzdálenější, aby se přiblížením ozvláštnila, zatímco nejjemnějšími způsoby uvolňují pouta rýmů a rozšiřují tak téměř uzavřený jejich slovník, vzít slovo a rýmovat je sebou samým! Tak vzniká rým - refrén. Už epifora - monotónní vyznění veršů v jediném slově -odhalila vzrušující možnosti opakování na místě, kde je verš nejcitlivější. Objeví-li se však epifora na konci verše, kde je jasně očekáván rým (nejsilněji ve strofických útvarech tradiční struktury, jako je například sonet), přestává být pouhým opakováním. Na místě určeném pro souzvuk, odpovídajíc na souzvuk proměňuje se epifora ve zvláštní odrůdu rýmu, která je jednou z nejpřekvapivějších odpovědí, jakou rým může dát. Okno Otevřel jsem okno do tmy tekuté, hvězdy na mě střikly se slavičím zpěvem. Pamatuješ na tmu se slavičím zpěvem v oné noci černé, husté, tekuté? Otevřel jsem okno do tmy stříbrné, kolem mne jak šál se omotal šum jezu. Pamatuješ na tu těžkou vůni bezu na měkkém dně oné noci stříbrné? Otevřel jsem okno do tmy, hovořící se slavíkem, jezem, s kruhy na měsíci, s doznívajícími kroky na silnici. Otevřel jsem okno, kroky zašly v tichu, kroky našich dávných, sladkých, plachých hříchu po tekuté tmě a po stříbrném tichu.

Josef Hora

A navíc: slovo nadvakrát přibité rýmem je tak trochu svým vlastním synonymem i homonymem. Roste samo v sobě, ozřejmuje se sebou samým a vyzrazuje tak své skryté metaforické síly. Jak je to rafinované! Epigram krátká báseň, převážně satirická, s ostře vyhraněnou pointou Převážně satirická, krátká báseň? S ostře vyhraněnou pointou? Původně ovšem zcela prozaický nápis na obětních darech, budovách, pomnících, náhrobních kamenech. Potom elegické distichon tamtéž, které připomínalo jméno dárce, stavitele, člověka přinášejícího oběť... Z velikých nebezpečí byv zachráněn, tuto zde sochu zasvětil Lysimachos Tritonské Palladě ctné.

(přeložil Ferdinand Stiebitz)

Později lyrická skladba, drobná, třeba i zahleděná jen do sebe, a pak satirická miniatura - epigram, který se rozhlíží, co se děje kolem. Vzala bych si Priska... Jsi ty chytrá paní! On však též je chytrý. Říká: Kašlu na ni. Marcus Valerius Čas od času výslovně se dekretuje, že ten onen nadál nyní bohem sluje; pak nějaký kacíř hlásí tónem chladným, národa že chlouba není bohem žádným, začnou hádky, sváry, boje všelijaké, modla odnese to, ale kacíř také.

Martialis (přeložil Radovan Krátký)

Josef Svatopluk Machar

Epigram je útvar dvoudílný; jeho první část uvádí do situace, druhá ji překvapivě řeší. V tak malém prostoru, jaký má epigramatik k dispozici, záleží na přesném rozměru každého slova jak v úvodní části epigramu, tak i v řešení, neboť nejen podle ostří pointy pozná se mistr. Vznik kapitalismu Krad starý Mates jako straka u bohatce i u žebráka. Pak, nerozmýšleje se dvakrát, dal do pokladny vše, co nakrad, a nápis zhotovil si na to: „Soukromé vlastnictví je svato!"

Jiří Haussmann

Epištola básnický list, v němž se autor sám nebo skryt za jinou osobu vyznává druhé osobě či přímo čtenáři Dnes, kdy umění napsat dopis všeobecně upadá, těžko pochopíme, jak mohl být list formou celých básnických sbírek, nebo dokonce románů. Fakt, že soudobé básnické dílo bude postrádat svazek korespondence, ještě v devatenáctém století téměř neodmyslitelný, nelze však připsat jen vynalezení telefonu. Epistolografie se zkrátka nenosí a dopisem se rozumí pouhé písemné sdělení. Ještě nedávno tomu bylo jinak. Romantikové usedali nad listem papíru se srdcem otevřeným k vyznání či přiznání, k němuž se odhodlávali jako k osudovému činu. Naléhavý monolog sepsaný se samotou, nejintimnější poselství svěřené písmu, pečeť, vzdálenost a čas, cizí ruce dotýkající se předmětu tak vzácného i nejistota, jak bude přijat, to vše musilo romantickou duši nadmíru rozechvět. Duši méně romantické to aspoň napoví, čím je dopis příbuzný básni a za jakých okolností může báseň přijmout formu epištoly. Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa, zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá, zda zatím neskončil váš nebezpečný věk. „Píši vám", tak jednoduchý a prostý je jediný vnější znak básně-dopisu. Po tomto oslovení už může následovat cokoliv: slzy, ortely, odkazy, polemiky i rady otce synovi, volání o pomoc i výkřik radosti. Nejčastěji však bude v básnické epistolografii zastoupen list milostný, didaktický a polemický. Epištola je totiž velmi přímou cestou od bytosti k bytosti. Někdy více citem, někdy jen rozumem přesvědčuje, přemlouvá, rozmlouvá, dovolává se - a je tím přesvědčivější, čím výrazněji se v ní básník podepíše. Tak mlád, tak krutě mlád a zralý ponejprve, směji se do krve a pláči kapky krve a Bohem opuštěn a Boha opustiv píši vám, Karino, a nevím, zda jsem živ... Epitaf náhrobní nápis Zemřelému v Pánu Cimburovi Jánu postavili nyní kříž ten jeho syni. Byl to sedlák silný veliký a pilný rád měl v žití shoně

Jiří Orten

lidi a pak koně. Odpočívej v pokoji!

Na putimském hřbitově

Náhrobní nápis, postihující v krátkosti život člověka pojmenovaného, osud konkrétní a uzavřený, je už od pradávna předmětem poezie. Zatímco se však tato poezie proměnila na hřbitovech v slzavý sentiment či banální oslavnou slátaninu, převzala formu náhrobního nápisu literatura a tak se zrodil epitaf literární. Epitaf, jehož „mrtvý" může být zcela imaginární, neboť tu jde o obecnou problematiku lidského osudu. Jméno mé jest... Cos tím?- Má otčina... K čemu to říkat? Z proslulého jsem rodu... A kdyby prasprostý byl? Slavně jsem opustil život... A jestliže s hanbou, co na tom? Nyní pak ležím zde... Ke komu mluví tu kdo? Paulus Silentiarius (přeložil Ferdinand Stiebitz) Literární epitaf odmítá šířit iluze o lidském životě. Zůstaly mu sice formální znaky náhrobního nápisu, ale zcela se proměnila jeho funkce. Epitaf pro Tristana Joachima Edouarda Corbièra, filosofa zatoulaného, mrtvě narozeného. Směs cizoložná všeho tu: bohatství, a zas ani sou, energie, však sil ne dost, svoboda, ale zvrácenost. Srdce, och srdce! Ne však duch – přátelé, ale nikdy druh, myšlenky, a ne myšlenka, láska, a nikdy milenka, lenost, a přitom nikdy klid. Ctnosti znal chybou učinit, omrzelý a nezkojený. Mrtvý, však z žití nezhojený, nemístně znal je zhudlařit. Nasuchu tělo, hlava zpitá, doufaje, naděj popřel on. Mřel, doufaje, že život vitá, žil, čekaje na vlastni skon.

Tristan Corbière (přeložil Viktor Dyk)

Epiteton básnický přívlastek; zdůrazňuje stálou (epiteton constans) nebo mimořádnou (epiteton ornans) vlastnost Poezie se pojí k umění malířskému, kuchařskému a kosmetickému tím, že má možnost vyjádřit každý pocit líbeznosti, hořkosti, blaženosti nebo hrůzy spojením jistého adjektiva s jistým substantivem, významově podobným nebo naopak protikladným. Charles Baudelaire Abychom pochopili význam takového vztahu, musíme oddělit prastaré epiteton constans od jeho příbuzného, epiteta ornans. Epiteton constans je totiž konvencí dávné epiky i lidové písně, jež s mnoha dalšími konvencemi byla podkladem tvorby anonymního slovanského guslara stejně jako Homéra. Epiteton constans byl prefabrikát určený básníkovi zvykem a tradicí - a také básníkem neovlivnitelný. „Lstivý Odysseus" řeckých eposů, „bílá ňadra" hrdinů slovanských zpěvů i „starodávná milá" lidových písní jsou spojení nedělitelná. Tím, že jsou očekávána, ztratila vlastnosti vztahu i schopnost vzbuzovat asociace; jsou to tedy spojení mrtvá. Odděleno od své živné půdy, zdegenerovalo epiteton constans v pouhou banalitu nebo frázi („Širá Rus" - „stříbropěnná Vltava"). Zcela jinak se vyvíjelo epiteton ornans, v němž volba přívlastku zůstala svobodná. Grófe ze zámku! Byl krásný to jezdec s vlajícím chocholem, blýskavohelmý?

Petr Bezruč

„Blýskavohelmý" je ještě epitetem v pradávném významu „ornans" - tedy zkrašlovatelem - a nijak si statičností a neutrálností nezadá s klasickým epitetem constans. Ale už ve verši Co Havranovi jest po vlhké ženě?

Petr Bezruč

začíná se mezi podstatným a přídavným jménem cosi odehrávat. Přívlastek „vlhká" zužuje význam slova „žena" a činí jej „citlivějším" pro zařazení do kontextu verše, kde je jeho protikladem hrdý výraz „Havran". Tady se už ve vztahu vytvořila konfrontace, skrze niž, jak říká Jan Mukařovský, procitnou v obou výrazech souvislosti obsažené v nich potencionálně, a mimo toto spojení tedy spící. Takové epiteton umožňuje celou škálu vztahů od přátelských až po vyslovený konflikt. Jsou epiteta klidná souhlasná. Pokojná píseň žní jde po polích a pod ohnivým sluncem blažený pot si stírá člověk.

Karel Toman

Jsou však také taková, v nichž vzdálenost mezi slovy se zdá nepřekonatelnou. Šotolovi „pěší ptáci" patří mezi obrazy vytvořené protikladností přídavného a podstatného jména. Volba epiteta je ovšem záležitost nesnadná. „Ne neznevážím vás já jménem přídavným," říká František Halas, dotýkaje se nebezpečné vlastnosti epiteta: rozkolísat obsah slova. A přemíra přívlastků charakterizuje právě poezii, která dává přednost atmosféře před stavbou a sevřeností. Hráč náruživý zádumčivých, zešeřelých nálad, chci míti divné kouzlo starých, ironických balad.

Karel Hlaváček

V tomto případě epiteton úmyslně rozrušuje význam a činí jej neurčitým - „divným". Starší poetiky jmenují mezi epitety jako zvláštní druh - epiteton metaforické. Avšak metaforické vlastnosti vyplývají už ze vztahu samého. Teprve spojení, postavení přívlastku vedle slova, z něho udělá metaforu. Slovo hedvábné i z pytloviny

František Halas

Tak ulicí jdou prázdné šaty, o které se hádá s vypitou nicotou snědený náhrobek.

Vladimír Holan

Epiteton není tedy jen přívlastek, ale vztah, jehož dialektika vytvořila z pouhé ozdoby stavebný prvek, bez něhož se poezie neobejde. Epizeuxis opakování stejných slov v jednom verši několikrát za sebou Klobouk na stranu a ruku do boku,/je mu lehko, lehko - jako do skoku!

Jan Neruda

Ten nejpřirozenější způsob, jak zdůraznit slovo, je jeho opakování. Vzrůstá tak jeho význam, získává na naléhavosti nejen svým obsahem, ale i rytmickou a zvukovou podobou. Je to nesložitý, ale právě tou nesložitostí i přehledností účinný prostředek. Figur založených na opakování stejných slov existuje několik a ve verších, jak následují za sebou, mají své pevné místo, jako anafora, epanastrofa, epifora - nejbližší příbuzné epizeuxis. Té epizeuxis, jíž je dáno působit v jednom jediném verši - lhostejno, zda na začátku, uprostřed či na konci a uvolňovat tu veškerou utajenou energii slov. Plavovlasá země se vzdouvá, se vzdouvá. Slunečními řetězy zavěšena se houpá, se houpá. Z tornistry spad mu cínový šálek a po zemi chraptí jako bez srdce zvon: Vidíte, vidíte, proč se tak lek? Je to on! Je to on! Je to on!

Vilém Závada

Konstantin Biebl

Snad právě poznání, jak na sebe opakovaná slova strhují pozornost, přivedlo básníky k promyšlenému rozptylu stejného výrazu v celé básni, kde je důležitým skladebným prvkem, nebo alespoň v části básně, kde se pravidelně i neočekávaně objevuje jako motiv a podílí se na expresivitě textu. Pro chudou stařenu Jež žvýká švestku na ulici Má jich plný sáček Velice jí chutnají

Velice jí chutnají Velice jí chutnají Vidíte to na tom jak se dává do jedné kterou zpola vysála Je spokojena požitek ze zralých švestek prolíná vzduchem Velice jí chutnají

William Carlos Williams (přeložila Jiřina Hauková)

Epos velká epická skladba s bohatým dějem a s výraznými postavami hlavních hrdinů O básnictví epickém... je jasné, že děje zde musí být sestavovány právě jako v tragédii, dramaticky, a točit se okolo jednoho jednání celého a úplného, které má začátek i střed a konec, aby právě jako jediná celistvá živá bytost působilo požitek pro ně příznačný; dále, že jejich uspořádání nemá být podobno dějepisu, ve kterém je nutno vykládat nikoli jednu událost, nýbrž události jedné doby, co se za ní stalo s jedním nebo více lidmi, tedy věci, z nichž každá má k ostatním vztah nahodilý. Aristoteles Epos se liší od historie ještě jedním způsobem: dějepisec hodnotí událost podle jejího historického významu, pro básníka je rozhodující velikost činu. Vrcholná díla epiky stojí a padají s lidským významem svých hrdinů. Klasický herojský epos je spjat s osudem národů. Ztělesňuje však také ideál třídy, jež v historickém momentě, kdy se národ stává národem, hrála rozhodující roli. Proto tématem, nebo alespoň kulisou, starého eposu je válka a hrdinou válečník vítězící nebo umírající - Hektor, Roland, Cid, kníže Igor. Klasický epos je tisíciveršovou hymnou vznikajících národních společenstev, skladbou s hlubokým historickým významem, postrádající však jedno - autora (fakt, že Homér je stejně legendární jako Odysseus nebo Hektor, je prostě příznačný). Literární historikové vedou spory o to, zda epos vznikl spojením kratších písní vázaných tématem a hrdinou tak, že jedna by tvořila dějovou osu a ostatní typické epizody. Ať už epos vznikl tímto způsobem, nebo jinak, hojnost, šíře, zbytnění epizod jsou znaky, které ho odlišují od dramatu. Epos je vrcholem výpravné poezie a platí o něm jako o vínu: Čím starší, tím lepší. Málokterý básník se odvážil změřit své síly s anonymními monumenty antiky a středověku. Velké epické skladby Ariostovy, Tassovy, Miltonovy i skromnější historická epika romantiků svědčí však o tom, jak je vábení starodávných velepísní silné. Škoda že naše lyrické století nedává možnost, aby si některý básník toto dobrodružství zopakoval. Eufemismus užití mírnějšího výrazu místo slova označujícího nepříjemné představy nebo nahrazení významově jednoznačného slova zjemňujícím opisem Zakoupilas místo, otcova kde hlava/na sedmé již léto věčný sen vyspává.

Jan Neruda

Většina eufemismů souvisí s představou smrti. Je to zbytek dědictví po starých tabu, která zakazovala - ve strachu z neznámého, z toho, co škodí životu nebo jej ničí- užívat některých slov, aby jimi člověk nepřívolával na sebe nebo na celý rod a kmen neštěstí. Avšak ani tu nejnepříjemnější skutečnost nelze zamlčet. Když ji chtěli lidé vyjádřit, zaměňovali slova (například: místo „zemřel" říkali „zesnul") nebo se uchylovali k opisům, k perifrázím, které zakázaná slova obcházely a nepříjemné představy zjemňovaly. Stejnou roli hraje eufemismus i dnes, v čase, který si příliš nepotrpí na ohledy. Eufonie umělecky působivé uspořádání hlásek nebo skupin hlásek na základě jejich opakování Poezie organizuje slova nejen podle zákona logické větné stavby, nejen podle zákonů verše, ale i jako zvukový sled hlásek. Byl pozdní večer - první máj – večerní máj - byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech; kvetoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl,

růžinu jevil vonný vzdech.

Karel Hynek Mácha

Základem zvukové organizace hlásek je sám jazyk, který je však jen oporou uměleckého zvukosledu. Frekvence hlásek básnické eufonie se totiž rozchází s běžnou frekvencí hlásek normálního jazyka. Eufonie se projevuje právě nápadným hromaděním určitých hlásek ve verši. První čtyři verše Máje oplývají například nadměrnou hojností samohlásky „a", verš pátý, šestý a sedmý preferují zase souhlásku „l". Takové organizované opakování hlásek nebo hláskových skupin - nazývané někdy hláskovou instrumentací- má jistě smysl. Ale jaký? Ruští symbolisté přiznávali hlásce významovou hodnotu obdobnou významové hodnotě slova. Jiný výklad určuje zvukosledu roli hudební, nebo dokonce jen zvukomalebnou. Taková interpretace spojuje však indiferentní hlásku s určitou realitou a zužuje smysl eufonie. Neboť eufonie je mnohotvárná i mnohoznačná (J.Mukařovský). Je součástí zvukového piánu verše, působí však také na jeho významovou stránku. Je i činitelem rytmickým (například jako opora přízvuku, který opakováním hlásky nabývá na důrazu). Tyto funkce jsou navzájem propojeny a je vždy těžké rozhodnout, zda v určitém verši hraje eufonie roli především citovou Nafintěné jaro brčálový čase nafoukané jaro fintidlo po fialky marně kde co namáhá se Má oči pichlavé a chřípím zločin čichá

František Halas Viktor Dyk

nebo onomatopoickou Pradávné verše jsou to jsou a trou se bludnou ozvěnou

František Halas

zda je kakofonií (nelibozvukem) s expresívním posláním K východu obrácená okna osamělého praskala, řeřavá, blížícím se požárem dne; Hourání bouraček cár hartusení courá po mouru chmury, která vyšla z míry

Otokar Březina Vladimír Holan

zda tempovou, rytmickou oporou Loudání nejlínější se jeví tou chůzí. Rouče letí, a živou hýbe ta míra nohou.

Karel Vinařický

hudbou Les sanglots longs Des violou De l'automne Blessent mon coeur D'une langueur Monotone Ó podzime, tak dlouze tvé housle lkají, mou duši tou hrou unylou utýrají.

Paul Verlaine

(přeložil František Hrubín)

či pouhou hříčkou. Škála Tyčinky v tichých i bílých liliích ve světlezeleném světle zeleně Lolo Lolo tma padá na jantar jak zlatá harfa v barvách sálá žluť smutku purpur strun Jdou loukou tmou

Konstantin Biebl

Nutno tedy opakovat: eufonie je mnohotvárná a mnohoznačná. Někteří básníci se bez ní obejdou, někteří dokonce dají přednost řeči suché, zvukově neutrální - a stane-li se tak v duchu jejich estetiky, bylo by nespravedlivé považovat je prostě za amúzické. Eufonie není ostatně jen nástrojem muzikálnosti a sladké melodičnosti, je také nástrojem akustické zřetelnosti, jež činí poezii slyšitelnou. Jsou věci na této zemi, a mezi nimi i živé lidské srdce, které lze těžko spatřit, ale zcela jasně slyšet. Exklamace vzrušené básnické zvolání Ótototo- toi! K svému nářku přidej rány, černé rány, žalný kvílí Aischyios

(přeložil Vladimír Šrámek)

Verš, za nímž tušíme patetické gesto, verš s vykřičníky, verš, který zrychluje tep. Radost nad radost, smutek nad smutek, bezvýhradné přitakání, bezvýhradný odpor. Výzvy, slavnostní apostrofy. Svaté ty nadšení, nebeský plameni, šlehni nám do srdcí, otčinou vzplaň!

Svatopluk Čech

Podněty exklamace mohou být jakékoli, ale seismograf básně, zaznamenávající každé hnutí srdce či otřesy mysli, okamžitě kreslí své křivky vysoko nad normálem. Květy, jež rozkoše bouří se lámou! Smrtelná zblednutí v úpalech snění! Požáry pýchy! Ve zracích zajatců šílenství tvůrčí!

Otokar Březina

Figura prostředek básnické řeči, který napomáhá uměleckému účinu zvláštním způsobem spojení hlásek nebo slov, mluvnickou stavbou apod. Figury procházejí jednotlivě nebo v houfcích skoro každou básní. Urodilo se jich nemálo a jsou většinou založeny na hromadění stejných hlásek a stejných, souznačných nebo stejnokmenných slov, na několikerém opakování výrazů, na sbližování slov a vět opačného významu i na vypouštění slov nebo spojek. Význam slov se v nich nemění — a to figury odlišuje od tropů, básnických pojmenování. Gazel orientální lyrická forma, složená z pěti až patnácti dvojverší s jediným rýmem, který spíná první a druhý verš gazelu se všemi sudými verši; za rým může být vložen kratší či delší radíf (refrén), a ten pak také celou báseň ukončuje Nesmí příliš sama sebe chválit gazel, ač ti muž číš vína dobrou nalít gazel; dovede být motýlem i orlem, hrát si neb Sisyfův balvan valit gazel; polibky rád trhá z dívčích retů, dovede se v mystický šer halit gazel; píská flétnu, tluče v bubínek, sladkým klamem nezdráhá se šálit gazel; žíhadlo včel zřídka tají v sobě, volí růžovou jen vodou zdroj ti zkalit gazel; bublin pestrý tanec rozpoutává, přijít umí, v pravý čas se vzdálit gazel. Dosti však již ohňostroje chvály, moh by si v něm snadno křídla spálit gazel.

Jaroslav Vrchlický

Základní tvar dala gazelu arabská poezie, za svou konečnou podobu a slávu vděčí perským básníkům a za domovské právo v evropské poezii době romantismu. Šejch Sa'dí a po něm Háfíz ze Šírázu byli jeho znamenitými pěstiteli, a prvnímu z nich, zesnulému přesně dvě stě let před objevením Ameriky, přisoudila literární historie, že teprve on - po řadě předchůdců - naplnil starý tvar novým obsahem, srozumitelnou metaforou, jejíž půvab tkví právě v prostotě, že on je tím pravým vykonavatelem nepsaného zákona gazelu: osamostatnit smysl každého jednotlivého verše. Evropské básníky lákala k napodobování gazelu nejen nezvyklá forma, ale i spojení erotiky s mystikou, spojení v perském gazelu časté a samozřejmé, i když byl jeho námětový okruh širší a citová sféra nejrozmanitější. Gazel o neukojitelnosti touhy

Mou touhu nikdo neukojí. Má touha podobá se stroji. Toť perpetuum mobile... Jsem v ustavičném nepokoji, a přece stále hledám klid. Jak divně se má touha strojí! Často má roztrhaný šat. Podobá se též dívce v kroji, tolik je sešněrována. Jindy se skrývá pod závoji. Též pod smutečním šlajerem. Až se jí člověk skoro bojí... Někdy se snaží zcela skrýt a prochází se v stejnokroji. Má věčná touha je jak smrt/a jak ten kohout na orloji.

Vítězslav Nezval

Glosa v poezii báseň o čtyřech strofách, zpravidla desetiveršových, k níž autora inspirovalo téma známého čtyřverší jiného básníka; téma, kterým je glosa uvedena, autor v následujících strofách obměňuje, rozvíjí a každou strofu postupně ukončuje jedním veršem ze zvoleného čtyřverší; o rozložení rýmů, jež bylo kdysi závazné, poučí nejlépe ukázka A řekl don Quijote:Jeden můj přítel, hlava opravdu bystrá, byl toho názoru, že se nikdo nemá zbytečně namáhat glosováním veršů, neboť prý-jak říkával- básnická glosa povětšině neodpovídá danému textu a mnohokráte, ba skoro vždycky, odklání se od jádra námětu, který by měla jistým způsobem rozvést do větší šíře, pravidla tohoto básnického glosování v řeči španělské jsou také příliš přísná, nepřipouštějí vlastně otázek, výrazů jako řekl jsem nebo řeknu ani tvoření podstatných jmen ze sloves, měnění smyslu a podobně... Tolik důmyslný rytíř z Manchy. Jeho přítel nemluvil do větru; glosa v sobě ukrývá nejedno nebezpečí, avšak i po staletích imponuje jistou svou grandezzou, náročností a také tím, že poskytovala příležitost k prokázání pružnosti a hloubky ducha, který si dobrovolně ukládal vykouzlit z části celek, z jadérka ořech s pevnou skořápkou. Ne libovolně, nýbrž podle regulí vysoko ceněného řemesla a před soudem poroty básnických závodů, konaných na šlechtických dvorech starého Španělska i na druhé straně Pyrenejí. A dospělo-li tehdy umění glosy svého vrcholu, mohou jej znovu se zdarem dobývat i básníci z pozdějších věků. Ruka podzimu Vztažená k chodci ruka podzimu v zvučící déšť se cestou proměnila. A teplé prsty kapek vpletly mu do očí růže. Růžová a bílá... Proto můj básník jezy miloval, jez ulic, jezy řek a jezy hlasů, že z jejich šumu, když kol něho vál, verš vydrolil se jako zrno z klasů – a chvíli nepostojíš bez úžasu nad slovem, které skane po rýmu jak z listu na list kapka, jež se chvěje, a zimou podáš větru jarnímu, čím ještě z léta voní tu a hřeje vztažená k chodci ruka podzimu. Ten plod, jenž dozrál v prškách slunce, luny, v němž odrazem se houpá teplo vln a pro nějž básník sáhl do koruny života listnatého, mezi struny paprsků podrážděných prsty mln, ten plod, když láska ti to dovolila, tak opatrně, s bázní přenášíš krajinou, která se v něm ukončila,

Josef Hora

hvězdami, nocí, která dávno již v zvučící déšť se cestou proměnila. A v dešti cupot dětských kroků zní, ze stínu horký hovor muže s ženou na pruhu světla z oken do tmy mží, a poutník pálí mapu, nakreslenou na blánách chimér, za tvou teplou stěnou, domove přichystaný na zimu, a jako v snách se vzdává bez úžasu doteku v dětství nejmilejšímu, rodičů, báby- do prořidlých vlasů, jejž teplé prsty kapek vpletly mu. A otřásá se z hvězd a z dešťů, v dechu s mrazivou párou ulic, hlasů, řek a s kroky ještě plachými jak v mechu – jak nová křídla cítí rodnou střechu, když stará dálkou ohořelá svléktak láska větrný máj odložila, tak žebrák večer odkládá náš práh, tak také hospodář se vrací z díla. A spánek mu pak místo větru stáh/do očí růže. Růžová a bílá...

František Hrubín

Gnóma průpověď veršem Její duší je moudrost, tělem stručnost. Věří více na pravdu než na krásu, ale má svou estetiku - je tím krásnější, čím je průkaznější. Básníř a národ Básně naše proroka jsou hlas volavého na poušti, hráme klavír, jenž snad strun v sobě ještě nemá. Kuchaři tisíc korun, jednu lékaři, na třicet tisíc pochlebníkům, rádci dým, šest tisíc děvce, šesták filosofovi. Hlad činí konec lásce, ne-li, tedy čas, a obého-li nelze užít, oprátka.

Ján Kollár

Kratés (přeložil Ferdinand Stiebitz)

Na postupu Básníka nemůže omluvit nic, ani jeho smrt. A přece z jeho nebezpečného bytí zůstává zde vždycky ještě jaksi navíc několik jeho znamení. A v nich věru ne dokonalost, i kdyby jí byl ráj, nýbrž pravdivost, i kdyby jí mělo být peklo...

Vladimír Holan

Gradace (viz klimax) Grafické uspořádání básně vizuální řešení tištěného textu básně Verš sám není jen vnitřní, rytmickou a melodickou jednotkou básně, ale také prvkem grafickým; a podobně i strofa. Básník, který si je toho vědom, může tuto skutečnost dokonale využít. Už velmi jednoduché čtyřverší lze uspořádat nejrůznějším způsobem. Jaképak řeči? Věc to známá. Kdopak to na mne usmívá se? Smuten jsem plul, rád vracím se zase. Matka je mrtva, z dcery je máma. Paul Fort (přeložil Karel Čapek) Stane sezahodí verš, nenatisknou jej,

nevydají. Však slovo se vzpíná škubajíc postrojem prudce, zvoní po staletí, a vlaky přilézají lízat poezii mozolnaté ruce. Vladimír Majakovskij (přeložil Jiří Taufer) Grafika básně se tak stává prvkem její poetiky. Pročpak mám nos ústa a dvě oči a vlasy na hlavě a dvě nohy a dvě ruce jako člověk? A pročpak je země a vzduch a voda to je divné tohle všechno to jsem nikdy neviděl Pierre Albert Birot (přeložil Karel Čapek) Dítě na prahu pláče a ztichne a pláče co mu stačí dech jak míč když skáče dolů po schodech Lawrence Ferlinghetti (přeložil Jan Zábrana) Vyznání lásky Jen čtvrtou slohu této písně k paměti navíjej a sladčeji a méně přísně ji tušením svým pěj. Jen čtvrtou slohu, která hrá se na samém krajíčku smilování, že zdá se, zdá se o struně malíčku. Jen čtvrtou slohu, která - ne, ne! A odpusť chvat a zkus to písmo trochu roztřesené (jelprávě kolem vůz). Vladimír Holan Stéphane Mallarmé určil ve své básni Vrh kostek grafickému uspořádání roli hudebního partu. Rozložení na dvojstránce, využití směru a protisměru verše, prázdného místa i detailních typografických prostředků (proměnlivých typů písma apod.) je klíčem k přehrání a řešení skladby. A to je cesta, jak poezie využívá grafického fenoménu tištěné básně... Ta druhá přibližuje už poezii přímo kresbě -tedy grafice jakožto výtvarnému dílu. Začíná u tisíce let starého způsobu kreslit obrysem veršů obrazce a siluety předmětů. Ten, kdo je živý, ví, že svět musí být spravedlivý. Neplačte, vrazi a opilé nevěstky, že město vás živé navěky pochová, nesakrujte, vojáci z krve a olova, že kasárna o lásku neprosí. Neboť: každý má někde srdce, i když s sebou je nenosí. Proto ty nejsi voják, nevěstka, vrah, — proto jsi smrk, jedle a modřín

a vy všichni bezejmenní chudáci z dějin a předměstí, jste na horách les, který roste do štěstí, do štěstí čistého, tak jako zde kvete v jehličí, hvězdy a jahody zakleté. Jiří Wolker Od takovýchto „figurálních" básní pokračuje cesta ke kaligramu, který spojuje poezii a výtvarné dílo v nový celek básně-obrazu. Ale to už je jiná kapitola. Grafický rým optický, vizuální rým Our God, our help in ages past, Our hope for years to c o m e (kham), Our shelter from the stormy blast, And our eternal home (houm).

Isaac Watts

Grafický rým je národní specialita jazyků, jež vyslovují slova „úplně jinak, než se to píše". A proto je klasickou zemí grafického rýmu Anglie. Angličtina uznává za klasické rýmy dvojice sheaf - deaf, love move, door - moor, i když je zvukové znění těchto slov odlišné. Takové rýmy pak vzdělaný Angličan nazve: neye-rhymes" (rýmy pro oko). I v české poezii nalezneme jistou obdobu grafického rýmu, který však nemá s anglickým „eye-rhymes" mnoho společného. Je to rým spíše opticky nápadný, složený ze slov vzhledově si podobných. Tvoří jej nejčastěji jednoslabičná slova obdobného počtu a uspořádání souhlásek a samohlásek. Grafický akcent takového rýmu je násoben přízvukem rytmickým. Muž, který nemá hrb, ten věčně touží pryč a ženě řekne trp, a zlomí o ni bič. Však vždycky přijde čas a cos ho zvábí zpět, k ženě se vrací zas, když omrzel ho svět.

Jaroslav Seifert

Gramatický rým rým tvořený slovy téhož druhu a téhož gramatického tvaru; též „planý rým" Pakli kto má ženu zlobivú, ale kup jí sukni novú a u vetchéj kaž vše dni choditi, budeť se daleko méně zlobiti.

Ze staročeské lyriky

Toto je ovšem rým prastarý a chudobný; bylo by však bláhové myslit si, že každý gramatický rým musí být primitivní. Díky bohatství přípon a koncovek bude jistě planých rýmů více než štěpných. Ta „planost" a „štěpnost" jsou „hodnoty" pomyslné. Za vzletnými termíny se skryla amúzická pedanterie, jejímuž hodnocení uštědřila lekci poezie, objevující například akustickou nosnost gramatického rýmu, schopného obohatit verš o významné hodnoty zvukové. Na černých loukách slzami jak setbou záře osetých sní panny dvora našeho o sestrách vinou zakletých, soucitnou rukou andělů v kající roucha oděných a v samotách své bolesti žárlivým sluncem střežených.

Otokar Březina

Gramatický rým tedy není vulgárním druhem rýmu štěpného, ale pravoplatnou a nezbytnou složkou každé rýmované poezie. Hádanka Tajemství hádanek jsou prostá. Jejich řešení však odhaluje nečekané souvislosti, sbližuje vzdálené jevy tím, že nalézá jejich vzájemné podoby, a to činí hádanku příbuznou poezii, která často postupuje obdobným způsobem. Už lidová hádanka mívá ostatně podobu říkadla s naléhavou magií rytmu a velkolepou obrazovou imaginací. Panna sedí v kvítí, celá se jen svítí; dáš-li panně polena,

vyžene ven jelena.

(řešení: oheň v kamnech)

Alegorická podstata hádanky je zcela nezastřená. Hádanka přímo vybízí k řešení a rozluštění je pak její pointou. Konkrétnost a jednoznačnost této pointy odlišuje hádanku od jiných kategorií jinotajů, jež obestírají svá tajemství mlhami symbolické neurčitosti. Díky takové čistotě a nezáludnosti zůstává hádanka inspirací i pro poezii, která zná váhu a tíhu slova. Moc a moc malých švadlenek pospíchá do domečku tancují tam šlapáka po hebkém jehelníčku Pak seberou kdejaký prášek a letí rovně nerovně až tam kde malý Kulihrášek med mlsá paní královně (řešení: včeličky)

František Halas

Poezie si ovšem také někdy se slovem zakoketuje. Kolem slunce jedna, dvě se točí, třetí vzbuzenou se člověk rozdivočí, celek kvítek, zábava tvých očí. (řešení: země, žluč - zeměžluč)

František Ladislav Čelakovský

Šaráda je však už příliš racionální povahy a obraznost v ní hraje podřadnou roli. Proto se časem vytratila ze sbírek básní do časopisu křížovkářů a hádankářu. Ale něco z jejích kuthanů vylizuje i dnešní konkrétní nebo experimentální poezie lettristická. Pardon, nesmíme opomenout ani poetismus, který také vzal onu hru se slovy žertem vážně. Rébus ČTVERÁK ŠTĚSTÍ

ČTVERÁK ŠTĚSTÍ

ČTVERÁK ŠTĚSTÍ

ČTVERÁK ŠTĚSTÍ (Čím větší čtverák – tím větší štěstí) Jaroslav Seifert Hexametr daktylský šestiměr; časoměrný verš antické literatury, složený z šesti daktylských a spondejských stop; jeho pátá stopa byla závazně daktylská, v poslední, šesté stopě mohl být spondej nahrazen trochejem daktyly rychlonohé časoměrně po archu mi tančí, spondéjú vážných s nimi krok rozšafně se míchá. Sám neumím povědít, proč rytmus tento mé vábí:

Svatopluk Čech

Čechovy časoměrné hexametry v eposu Václav Živsa byly posledním neplatonickým vyznáním lásky k verši Homérovu - a k časomíře vůbec. Už před Čechem - uprostřed teoretických půtek o časoměrný a přízvučný systém českého veršování - se básnická praxe rozešla s veršem, jehož rytmus vzniká střídáním dlouhých a krátkých slabik, a dala přednost přízvučnému verši, vycházejícímu z rytmických vlastností češtiny. „Přízvuk prostoduchý učenou porazil časomíru," povzdechl si básník vábený časoměrným rytmem, jako by předvídal, že časoměrný hexametr bude nahrazen přízvučným i v překladech starořeckých hrdinských básní. Nemohu nad rodnou zem nic sladšího na světě spatřit, neboť nad milou vlast a rodiče vskutku nic není sladšího, i kdyby někdo kdes daleko v končinách cizích bydlel v bohatém domě, však od svých rodičů vzdálen.

Homér (přeložil Rudolf Mertlík)

Širokodeché antické metrum Tityre, tu patulae recubans sub tegmine fasi Silvestrem tenui Musam meditaris avena Publius

Vergilius Maro

které kdysi trůnilo i v české časomíře a mělo své vyznavače, obhájce a tlumočníky Tityre, ty leže pod klenutím buku rozložitého na třtinu tenkohlasou lesní písničku zamejšlíš...

(přeložil Karel Vinařický)

neztratilo na důstojnosti ani v přízvučné podobě šestistopého daktylu Tityre, ty si tu hovíš a pod buku košatou klenbou na tenkou píšťalu pískáš a pastýřskou skládáš si píseň (přeložil Ferdinand Stiebitz) nebo daktylotrocheje. Ostatně - ozvěny hexametru zaslechneme v naší poezii ještě mnohokrát. Usni jen klidně, synu, otcové, muži jsou vzhůru, v šichtách bez konce bdí a nedotkne se jich výsměch, nedotkne se jich strach, spi klidně, i když se blýská, na kopcích planou ohně, jež veliký Prométheus ukradl, krade nebi, spi, synu, až se vzbudíš, můžeš si klidně hráti s malou batávskou slzou.

Vítězslav Nezval

Homonymní rým zvuková shoda stejně znějících slov, která mají různý význam Každé homonymum skrývá v sobě jisté napětí. Dvou- či vícevýznamovost takového slova způsobuje, že je pociťujeme jako slovo dvouvrstvé, jako slovo, které je samo sobě metaforou. Když slyšíte adjektivum masový, nestydne vám snad krev z asociace mezi masou a masem; když zvoní hrana, není i hranou - ostřím? Homonymum není však jen samo sobě metaforou, je navíc samo sobě rýmem. Už puchmajerovci je rozpoznali jako rým - a tak sami „počátkové" novočeského básnictví si pohrávají s homonymy jako v této naivní didaktické hříčce: Muže a může Ne všecko každý vyvest můžem. Každý není hodným mužem. Mnohá žena blouda muže podle vůle zpráskat může.

Michal Silorad Patrčka

Avšak ještě po stu letech, a vlastně dodnes, zůstane homonymní rým vděčným materiálem každé poezii, která si chce hrát. Básníku vyjdi s holí a kloboukem že je tak pěkný den Paříž si vem a dej ji Pegasovi básník se holí

Pierre Albert Birot (přeložil Karel Čapek)

Více než racionální či poetickou hříčkou bude však homonymní rým všude tam, kde jej básník uvítá nejen jako souzvuk, ale také jako impuls obraznosti. Mdlé prsty světel rozhrnují kvítí na kraji tvého lůna. Na konci louky odcházejíc svítí nahými zády luna. Očima osleplýma září/zachytím nenávratný let. Na břehu řeky v tichém září dát zlomkům času délku let. Prchají okamžiky víry, prodléváš jen ty s dnešním dnem... Proud řeky rozpoutává víry nad drsným kamenitým dnem.

František Hrubín

Valerij Brjusov (přeložila Olga Mašková)

Hymnus patetická báseň opěvující bohy, přírodu, vlast, národ či celé lidstvo Na Héfaista Héfaista, zpěvná Múzo, spěj opěvat důmyslného, boha, jenž vzácným dílům - sám s Athénou jiskrných zrakůnaučil na zemi lidi, již po horách mívali dříve, nejinak nežli zvěř, svá obydlí v jeskyních pustých.

Nyní když řemesla znají, k nimž Héfaistos, umělec slavný, dal jim návod, již snadno a pokojně tráví svůj život po celý běžící rok, v svých vlastních bydlíce domech. Milostiv, Héfaiste, buď a zdar mi uděl i štěstí. Neznámý starořecký autor (přeložil Otakar Smrčka) Božstva považovaná za dárce života a učitele lidí sestoupila už dávno z Olympu, ale hymnus neopustil poezii dosud. Nezměnil se příliš, třebaže jej nesčetné generace básníků přizpůsobovaly svému naturelu a filosofii. V hexametru i ve volném či rýmy vázaném verši, slavnostně vzrušený výzvami či prostoupený úvahou, je od svých kultovních počátků zpěvem na počest nejvyšších ideálů, jimž člověk podřizuje vlastní osud a ke kterým s nadějí vzhlíží jako k věčné záštitě a jistotě lidského snažení. Země, země, stokrát pokoušená, kolikrát vídala jsi cizí ruce z věna tvého lidu cáry rvát! Krev a slzy tekly po tvé skráni, mlčel hlas božího slitování a jen smrt a jenom hlad sily zrno do tvých lad. Celá v nás, stokrát k slunci rozkvetla jsi zas, zraješ k ránu rádlem plodných lánů, tancem žen ve vůni tymiánu, modlitbou, jež ze rtů uniká mi jako pramen pod horami, hudbou snivců, symfonií žalu nad hrobkami žebráků a králů, písmem moudrých, zasednuvších v radu, melancholií mlh v listopadu, krokem vojsk, jež putovala světem k tvému jaru s biblí, kulometem, kovem měst a robotnickým dnem. A tak jdem mrtví, živí, nezrození, nekonečné pokolení. Z bouřných mraků nad světem stoupáš s námi, ostrov štěstí, nekonečný život náš, na němž je nám růst i kvésti, držet stráž.

Josef Hora

Hyperbola nadsázka Tam, kde cit překypí, ať už ve zlém, nebo v dobrém, nespokojí se ani řeč s málem. Proto je nadsázka nepostradatelná v každém vyznání, výkřiku radosti, povzdechu, kletbě i nadávce. Její „technologie" počíná pouhou předponou, ale nekončí ani u veličin astronomických. Ach, jejda přejejda, už musím do světa.

Z lidové poezie

Miliontý třikrát stotisícíprvní telegram: Usměj se na mě, umírám!

Jaroslav Seifert

Hyperbola má vlastnosti zvětšovacího skla, a umocňuje tedy realitu nad běžný objem. Vytrhuje tak jevy z jejich banálních souvislostí a poměrů a činí z nich skutečnosti hodné pozornosti. V tom je příbuzná metafoře. S hyperbolou přichází vždy do básně silné zaujetí, výraz, drama. krev teče mi z čela, krev teče mi z očí, krev utíká z šíje, krev ubíhá z prsou, nohy mi klouzají v červeném moři,

na ruce prší červená Niagara – stojím to v ohromném lánu vlčího máku; stoupá to rudý dým od země k nebi, či spustila obloha červenou záclonu k zemi?

Petr Bezruč