ZRNÍČKO Svazek 5, číslo 4
duben 2005
Vězeň Člověk je osamocený, protože je jedincem; je však povolán k tomu, aby se dával jiným. Bohužel hřích nás rozděluje a odlučuje. Musíme se spojit jedni s druhými, a k tomu je zapotřebí pomáhat si navzájem nést hříchy, vykoupit je a tím překonat překážky našeho vzájemného společenství. Samota bolí - není v plánu Božím. Jenom vykupitelská láska může zvítězit nad samotou a zajistit jednotu. Jeden člověk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a upadl mezi lupiče. A ti ho vysvlékli, poranili a odešli a nechali ho polomrtvého ležet. Náhodou sestupoval touže cestou jeden kněz; viděl ho sice, ale vyhnul se mu. Podobně i levita přišel k tomu místu; viděl ho, ale vyhnul se mu. Když však k němu přišel na své cestě jeden Samaritán a uviděl ho, slitoval se nad ním. A přistoupil, obvázal mu rány, nalil do nich oleje a vína, vložil ho na svého soumara, dovedl do hostince a pečoval o něj. Druhý den pak vyňal dva denáry a dal je hostinskému se slovy: »Pečuj o něj, a co vynaložíš nad to, já nahradím, až se vrátím.« (Lk 10, 30-35) Znám jeho tajemství, jeho velké tajemství, jeho strašné tajemství. Jak je může snést, Pane, tento mladík s přestárlou tváří? Chtěl jsem, aby mi je prozradil, abych mu je společně pomohl nésti. Už dlouhé měsíce nabízím pomocnou ruku tomuto zlomenému bratrovi. Chytil se jí vášnivě, hladil ji a líbal ..., ale stále přes příkop, který nás odděluje. Když ho chci lehce přitáhnout, brání se, protože drží v druhé ruce své tajemství, příliš těžké, než aby mi ji mohl podat. Bolí mě to, Pane. Dívám se na něho zdálky a nemohu se mu přiblížit, on se na mne dívá a nemůže se mi přiblížit. já trpím, on trpí; především on trpí, a nemohu to vydržet, Pane, protože moje láska je příliš krátká, a vždy, když mu hodím lano; abych dosáhl jeho samotu, lano je krátké a nedostane se až na jeho břeh. A já ho vidím, jak váhá na okraji své bolesti, jak se namáhá, jak se natahuje, ale vrací se zase zoufale nazpět, protože vzdálenost je veliká a břemeno příliš těžké,
Včera se ke mně naklonil, Pane, a řekl mi jenom slovíčko, a zase se stáhl; třásl se na celém těle pod váhou tajemství, které už už vycházelo, ale opět se vrátilo do hlubin jeho samoty. Neplakal, ale musel jsem mu setřít z čela velké krůpěje potu. Nemohu mu vzít jeho břemeno, musí mi je odevzdat sám. Já je vidím, a nemohu je zachytit. Ty to nechceš, Pane, protože on sám tomu nechce. A já nemám právo porušit jeho samotu. Dnes večer vzpomínám, Pane, na všechny, kteří stojí stranou, na všechny, kteří jsou osamoceni, strašně sami, protože nikdy si nenechali od nikoho pomoci, protože nikdy se ti nesvěřili, Pane. Na ty, kteří vědí, co se jiní nikdy nedovědí; na ty, kteří trpí zraněním, jež nikdo nikdy neošetří; na ty, kteří krvácejí z ran, jež nikdo nikdy neuzdraví; na ty, kteří jsou poznamenáni těžkou ranou osudu, a jež nikdo nikdy nepodpoří; na ty, kteří uzavřeli v děsné mlčení svého vlastního srdce všechna ponížení, zoufalství a závist; na ty, kteří skrývají smrtelný hřích a jsou chladní jako obílený hrob. Děsí mě, Pane, lidská samota. Každý člověk je sám, protože je jedincem, a tato samota je posvátná; jedině on sám ji může porušit, svěřit se jinému a vpustit někoho dovnitř. Jedině on sám může přejít ze samoty do společnosti. A ty si přeješ toto společenství, Pane; ty chceš, abychom se spojili mezi sebou, i přes všecky hluboké příkopy, které jsme vykopali mezi sebou vlastními hříchy, ty chceš, abychom byli spojeni navzájem, jako Otec a ty jste jedno. Je mi líto tohoto mladíka, Pane, a všech jeho osamocených bratří. Dopřej mi milovat je tak silně, abych prorazil jejich samotu, dopřej mi jít životem s otevřeným dveřmi svého domu úplně prázdného, připraveného a útulného. Pomoz mi odstranit, co by mohlo někoho odpuzovat. Aby každý mohl volně vstoupit, aby každý mohl skrytě odložit své břemeno. A já se vrátím tiše v noci je hledat, a ty mi je pomůžeš nést, Pane. Michael Quoist
Světec na měsíc Jako světce pro měsíc březen jsme vybrali svatého Marka. O životě evangelisty Marka jsou rozdílná podání. Autor druhého evangelia byl synem Marie, v jejímž domě v Jeruzalémě slavil Ježíš poslední večeři. Marek bylo jen příjmení jeho vlastního jména Jan. Po smrti Ježíše Krista doprovázel Marek asi od r. 44 Pavla a Barnabáše na jejich cestě do Antiochie, později do Malé Asie. Když se Pavel zdráhal vzít ho s sebou na druhou misijní cestu, šel Marek s Barnabášem na Kypr, kde hlásal evangelium. Další známý úsek Markova života je jeho pobyt v Římě, asi od r.61. Tam se přidal k Petrovi a smířil se zase i s Pavlem, který tam rovněž dlel. Zde pak napsal Marek své evangelium, do kterého zabudoval i Petrova kázání. Po smrti svatého Petra, jehož si velmi vážil, odešel Marek kolem r. 65 do Alexandrie, založil tamější církev a byl jejím prvním biskupem. Obyvatelé, nepřátelsky naladění vůči křesťanům, přepadli jednoho dne evangelistu před oltářem, a jak praví legenda, lanem, uvázaným kolem krku, ho usmýkali k smrti. Toto se mělo stát kolem r. 67. Asi za 750 let přišly Markovy ostatky do Benátek. R. 830 dostal opat Erlebald z Reichenau od veronského biskupa při slavnostním obřadu jednu Markovu relikvii pro svůj klášter. Dnes se uchovává v nové vzácné schránce ze 14. století v pokladnici katedrály Panny Marie a sv. Marka. Příslušníci mnoha různých povolání vzývají Marka jako svého patrona. Zedníci si ho zvolili za svého ochránce, protože podle legendy, když se stavěl kostel sv. Marka, spadl jeden zedník z lešení a když se pomodlil k svatému Markovi, zůstal bez pohromy. Dále je svatý Marek uctíván jako patron ostrova Reichenau, notářů, stavebních dělníků, sklenářů, košíkářů, malířů na skle, písařů; za dobré počasí a dobrou úrodu; proti blesku a krupobití; a proti náhlé smrti.
(Podle »Rok se svatými«)
Dobré skutky, které nic nestojí Svátky velikonoční Myslím si, že by se patřilo poděkovat všem, kteří se zasloužili o daleko vnitřnější prožití letošních svátků Velké noci. Samozřejmě na prvním místě patří dík panu faráři, neboť on je tou hybnou pákou, která nám zprostředkovává prožití velikonočních bohoslužeb. On je tím kdo dokáže vše skloubit dohromady tak, abychom si ještě lépe uvědomili ony zázraky, které se tehdy stali a které nám tolik změnili život. Ale ani letos nezklamala Getsemanská zahrada a Boží hrob a výzdoba kostela. Nemalou měrou se však na slavnostním rázu podepsali i zpěváci, kterým patří velikánský dík. Ne jednomu posluchači vyloudili slzu na tváři. Měli jsme tak možnost prožít mše sv. nejen fyzicky, svou přítomností, ale i vnitřně. Myslím, že každého ze zúčastněných těchto bohoslužeb se dotkl onen zázrak Velké noci. Proto ještě jednou všem, kteří se o to zasloužili Děkujeme. PS: A to že tam byly drobné chybičky je skvělé, neboť to svědčí o tom, že nic není vykonstruované, ale vše je opravdové a upřímné !!!
Kdybych tak byla... Kdybych tak měl.... Určitě vás čas od času napadnou podobné myšlenky: Kdybych tak byla princeznou, měla kočár, ve kterém by mě vozili. Měli bychom velkou krásnou zahradu, kde bych si mohla hrát jak chtěla. Vůbec bych si mohla dělat co chci a těch krásných šatů, co bych měla. To by byla paráda... Kdybych tak měl hodně peněz, určitě bych si postavil nový dům. Měl svou jachtu, kam bych každý rok jezdil aspoň na dva měsíce. Koupil bych si super horolezecké vybavení a zaplatil si nějaký ten super výstup na osmitisícovku. Nebylo by to špatné... Kdybych tak byl Robin Hood. Měl bych svou partu, byl bych nepřemožitelný. Žili bychom v lese, kde bychom vlastně měli vše co potřebujeme. Stále bych běhal po lese a lovil a střílel z kuše. To by bylo super..... Každý z nás se určitě rád zasní a vymýšlí si, čím by chtěl být, co by si všechno chtěl pořídit, co by všechno chtěl mít, kde by chtěl žít. Jenže ani tyto naše sny a představy by pořád nebyly tím krásným. Nakonec bychom zjistili, že nám v tom našem snu chybí ten obyčejný hrnek, ze kterého každé ráno snídám, nebyl by tam můj kamarád, nebyl by tam můj útulný pokojík, moje maminka už by nebyla taková jaká je teď a tatínka bych možná ani nevídal... vlastně bych to už vůbec nebyl já, teď a tady........... To jsem ráda, že to všechno jsou jen představy. Vždyť bych to vůbec, ale vůbec nebyla já. Nemohla bych se chovat jak se chovám, kamarádit s kým se kamarádím. To je dobře, že žiji teď a s lidma se kterýma žiji. Nenechejme se příliš pohltit sny a představami, abychom nezapomněli prožít krásnou přítomnost. Neboť čekáme-li, že v budoucnu bude ještě něco hezčího, příjemnějšího, možná nám to proteče mezi prsty, protože to krásné je teď a nic hezčího už nebude a my si to zapomeneme užít.
Četba na pokračování
Eda 25. H R O M N I C E Na Hromnice večer cestou do kostela potkal Eda dva své spolužáky. Kluci ho zastavili a tiše mu sdělovali své tajemství: "Udělali jsme obrovský objev. Můžeš to prozkoumat s námi, ale musel bys nám slíbit, že to nikomu neprozradíš!" Eda kývl hlavou, že se mohou na jeho mlčenlivost spolehnout a kluci pokračovali: "Objevili jsme tajnou chodbu. Možná vede k nějakému pokladu. Musíme to prozkoumat. Když to vyjde, budeme si kupovat, co nás napadne a nebudeme muset doma pořád škemrat o peníze! Chceš jít s námi?" Edu taková nabídka lákala. Hned si představil, co všechno by si koupil, kdyby měl dost peněz, ale taky si uvědomoval, že by si maminka nepřála, aby se pouštěl do takového podniku. Bál se to před kluky přiznat, aby se mu nesmáli. Nechtěl se vymlouvat ani na sváteční šaty, které měl na sobě, a tak hrdě přiznal: "Rád bych šel s vámi, ale nemám čas, jdu do kostela." Byl na sebe hrdý, že nezapřel víru a nevymlouval se jak malý kluk, a zároveň byl rád, že mu to pomohlo vyhnout se podniku, který ho sice trochu lákal, ale zároveň se mu do něho nechtělo, protože by to musel před maminkou tajit a možná by musel i lhát a maminka by na to stejně přišla, protože ta se nedá jen tak obelhat. Jenže spolužáci právě s touto odpovědí počítali. Řekli: "To je dobře, že jdeš do kostela. Potřebujeme sehnat rychle nějaké svíčky a ty je můžeš vzít v kostele. Bez svíček tě s sebou nevezmeme. A do toho domu stejně můžeme jít, až se setmí, aby nás nikdo neviděl. Tak co, můžeme se na tebe spolehnout?" Edu vyděsila představa, že by měl v kostele krást, ale pak si uvědomil, že se budou světit svíčky a každý si bude moci vzít nějakou s sebou domů, takže to nebude krádež. A ty sirky dodatečně zaplatí. Jen aby se mu podařilo strčit je nějak nenápadně do kapsy! Odpověděl klukům: "Dobře, seženu svíčky i sirky. Kde se sejdeme?" "V sedm hodin tady. Tak čau!" řekli spolužáci a šli si zatím prohlížet hračky za výkladem obchodního domu. V zákristii se rychle oblékl do ministrantského oděvu a nabídl se kostelníkovi, že půjde zapálit svíčky na obětním stole. Kostelník mu půjčil sirky a věnoval se přípravě obětních darů. Eda zapálil svíčky, ale sirky nenápadně strčil do kapsy a byl rád, že si toho nikdo nevšiml. Po mši se Eda rychle svlékl a spěchal do kostela pro hromničky, aby mu je lidé nerozebrali a tak nezkazili jeho plán. Když bral z krabice osm posvěcených svící, jedna babička se zeptala: "Na copak jich potřebuješ tolik?" Eda se vymluvil: "To je pro pana faráře!" a rychle zmizel, aby si ho pan farář nevšiml a nepoložil mu stejnou otázku. Proběhl zákristií, jako by mu za patami hořelo, ani slušně nepozdravil. Spolužáci už čekali na smluveném místě. Místo pozdravu se jen zeptali: "Máš?" a když Eda přikývl, vykročili a vedli Edu do domu na protější straně ulice. Vešli dovnitř otevřenými vraty a hned za nimi sešli po schodech do sklepa. "Nikdo nás neviděl," oddechli si. Eda jim podal svíčky a kluci je zapálili. Sklep vypadal trochu tajemně, ale žádná tajná chodba nikde nezačínala, i když jím prošli sem a tam. Když se Eda zeptal, kde je ta
objevená chodba, kluci se rozchechtali: "Žádná tajná chodba tu není, ale je tu sklad elektronického zboží, a to je pro nás důležitější, než hledání nějakých pokladů. Tady jsou věci, za které dostaneme spoustu peněz i bez hledání a kopání!" Eda na ně vyjeveně hleděl a teprve když začali u jedněch ocelových dveří tahat z kapes různé klíče a šroubovák a kleště a šperháky, pochopil, že sem přišli krást. Dostal hrozný strach a chtěl utéci, ale kluci mu to nedovolili. Chytili ho, svázali a posmívali se mu: "To tak, abys na nás poštval policajty! Kdepak, chlapečku, takové nápady pusť z hlavy! Vezeš se v tom s náma!" Pak si přestali svázaného Edy všímat a snažili se otevřít dveře. Eda se nemohl ani hnout a tak se jen modlil, aby se jim to nepovedlo. Spolužáci se snažili víc než hodinu, poškrábali dveře kolem zámku, ohnuli krycí plech, ale nic víc nedokázali. Nakonec se dohodli, že to vzdají a že si v knihovně vypůjčí nějakou knížku o zámečnictví, aby se jim příště akce zdařila. Varovali Edu: "Jestli někde cekneš o tom, cos viděl, můžeš se těšit na pořádný nářez a ta tvá mrňavá sestřička taky!" Pak ho rozvázali a chtěli nenápadně zmizet z domu. Narazili však na nečekanou překážku. Vrata domu byla už zamčena a klukům se nepodařilo nějak nenápadně je otevřít. Kluci se chvíli dohadovali, co teď. Eda navrhoval zazvonit u dveří některého bytu a poprosit, aby jim otevřeli, ale to jeho spolužáci odmítli jako nesmysl, protože by při tom museli vysvětlit, kde se v domě vzali a co tam dělali. nakonec se usnesli na tom, že zůstanou až do rána ve sklepě a až ránou někdo dům odemkne, nenápadně se vytratí. Když si Eda představil, jakou hrůzu by prožila maminka, kdyby se nevrátil domů, rozhodl se, že se musí dostat ven za každou cenu. Rozběhl se ke schodišti a chtěl zazvonit u nejbližších dveří. Kluci se mu v tom snažili zabránit, Eda se po nich ohnal hromničkou, kterou stále držel v ruce, kluci se s ním začali šermovat svíčkami, které měli v ruce oni, až kolem létaly kusy vosku. Hluk, způsobený hádkou, přilákal nájemníky. Všichni bojovníci byli najednou obklíčeni několika dospělými lidmi. Neměli kam utéct, a tak jim nakonec nezbylo, než se po neúspěšných vytáčkách ke všemu přiznat. Nějaký pán si zapsal jejich jména a potom jim odemčel vrata a poslal je domů. Na rozloučenou klukům oznámil, že ráno všechno oznámí ve škole. Eda se ploužil domů jako stín. V hlavě mu zněla slova modlitby, kterou slyšel v kostele při svěcení svíček: "Bože, dej, ať záříme svým dobrým životem stejně, jako světla těchto svíček." Eda smutně svíral knot, který zbyl po tom šermování z jeho hromničky, a s obavami, co bude zítra ve škole, říkal sám sobě: "Edo, Edo, dneska jsi tedy nezazářil ani trošičku!" Jakých hříchů se Eda dopustil? Jak mohl předejít tomuto řetězu hříchů? Co slavíme na "hromnice"? Proč se říká svátku Uvedení Páně do chrámu "Hromnice"? K čemu slouží "hromničky", co nám připomínají,proč se světí právě v tento den?
Z PERA NAŠICH ČTENÁŘŮ * Z PERA NAŠICH ČTENÁŘŮ * Z PERA NAŠICH
… a zase jeden příběh ze života . . . Čiň lidem dobře a dobro se k Tobě vrátí ! První část tohoto příběhu si pamatuji z vyprávění rodičů, druhou jsem již prožila s nimi. Byl tehdy Protektorát. Všechno bylo jiné. To naše, nebylo již naše a všechno to další naše, bylo podřízeno někomu jinému. Kromě jiných zákazů a příkazů, byl zákaz přijímání nových pracovních sil do zaměstnání, protože Říše potřebovala mnoho lidí na práci. Kdo by v té době přijal nového zaměstnance, hrozily jemu i jeho rodině velké sankce. Rodiče vyprávěli, že v té době chodilo „mnoho volavek“ a pod různými, často velmi citlivými důvody, prosily o zaměstnání. A když tito lidé místo dostali, pak… Jednou přišel za tatínkem pán a velice naléhavě prosil, aby ho vzal do zaměstnání. Tatínek odmítal. Ale když si před něho klekl a se sepjatýma rukama prosil, že je jedináček, otce už nemá a matka leží těžce nemocná, tatínek tohoto pána přijal. Když přišel v poledne k obědu a řekl to mamince, oba si uvědomili, co může následovat. A proto od toho večera jsme se celá rodina za tohoto pána modlila. V tomto podniku pracoval až do roku 1948, kdy se oženil a odstěhoval do Čech. Jsou zde padesátá léta. Jednou přišel tatínek do zaměstnání a v jeho kanceláři seděl cizí mladý pán. Na tatínkův dotaz, proč je v jeho kanceláři a co si přeje, odpověděl: „Do včerejška byla Tvoje, ode dneška moje, vypadni“! V podniku bylo pět oddělení a jejich vedoucí si z legrace říkali „silná pětka“. Tatínek hledal prvního, druhého… pátého, ale nikoho nenalezl. Odešel tedy domů s tím, že pojede do Brna, tam bylo sídlo krajského úřadu. Maminka ho nejprve nechtěla pustit, ale nakonec „povolila“. Musím ještě podotknout, že moji rodiče byli hluboce věřící a že „kostel mého tatínka“ byl u Minoritů a kdykoliv jel služebně do Brna, jeho první cesta vedla do tohoto kostela. Když tatínek tehdy přijel do Brna, jak sám říkával, ani si neuvědomil, že šel kolem Minoritů a ocitl se v kostele u sv. Jakuba. Sedl si do lavice, aby se pomodlil a uspořádal myšlenky. Ale nemohl se soustředit ani na modlitbu, ani na ranní příhodu, prostě na nic. Měl stále pocit „někoho cizího v zádech“. Rozhodl se, že odejde a půjde do „toho svého kostela“. Když přišel do předsíně, někdo mu zezadu zaklepal na rameno. Do dneška slyším, jak nám tatínek řekl „tak jsem se lekl, že by se ve mne krve nedořezal“ (to bylo rčení pro obrovský úlek). V okamžiku před tatínka předstoupil pán, o kterém jsem psala v první části tohoto povídání. Tatínkův přítel nemohl pochopit, co ho vedlo do kostela sv. Jakuba, když „jeho kostel“ je u sv. Tomáše. Tatínek rovněž nemohl pochopit, proč minul minoritský kostel a přišel do tohoto kostela. Když si navzájem řekli důvod návštěvy kostela, shodli se na tom, že je sem přivedla sama Boží Prozřetelnost. Tento pán byl perzonalista v jistém brněnském podniku a již dva měsíce sháněl pracovníka (věřícího!) na funkci, pro kterou měl můj tatínek vzdělání. Krátce se dohodli a šli. Nejprve do podniku mého tatínka „pro razítko ukončení pracovního poměru“ a potom do podniku tohoto pána „pro razítko – nástup do pracovního poměru“. Takže tatínek dnes, po mnoha desetiletích (pracoval zde od ukončení studií) zaměstnání skončil a zítra nové začal. V tomto podniku pracoval až do důchodu. Rodiče na tento příběh rádi vzpomínali a vždycky nám, dvěma dcerám, zdůrazňovali, jak je důležité dělat lidem jen dobře a za všechno prosit a děkovat Pánu Bohu. Florka
Rodiče a školáci aneb Čítanka o výchově dětí od školáčků po studenty V této rubrice společně s P. Simajchlem budeme pokračovat v našich zamyšleních nad výchovou dětí. Materiál je převzat z internetových stránek Fatymu.
6. Sebevýchova Účinnější než potírat zlozvyky je vštěpovat dětem dobré návyky, protože na nich závisí jejich životní úspěch. Ale pozor! Nezapomeňme, že děti od nás víc přebírají to, co děláme, než to, co jim říkáme. Maminka vypravuje, že jednou přistihla své dvě dcerky, jak se praly o sponu do vlasů. Rozzlobila se a sponu vyhodila z okna. Pak jim udělila kázání o tom, že se nemají prát, že se mají o všem dohodnout. Byla přesvědčena, že se jí podařilo něco děti naučit. Měla pravdu. Odpoledne přistihla své slečny, jak házejí z okna krajíce s máslem, které jim dala na svačinu. Poukazovat na chyby dětí ještě neznamená nápravu. Lépe jim pomůžeme tím, že je „přistihneme“, když dělají něco dobře a pochválíme je za to. Manželé Eyrovi vychovali devět vlastních dětí. Zkušenosti, které při tom získali, popsali v knize: „Jak naučit děti hodnotám“ (Naklad. Portál). Píší tam o dvanácti základních hodnotách dobrého života, ke kterým děti soustavně vychovávali: 1. POCTIVOST - Děti se denně setkávají s nepoctivostí. Vy, rodiče, odpovídejte vždy pravdivě. - Když jim nemůžete říct pravdu, řekněte, proč nemůžete odpovědět. - Podělte se s dětmi o své životní situace, kdy vám bylo zatěžko povědět pravdu, i kdy jste to nedokázali. Povzbudíte je tím, aby i ony se vám svěřily se svými problémy. Děti mají dojít k závěru, že nepoctivost pomůže jen krátkodobě, ale trvale nic neřeší. 2. ODVAHA - Dokázat říct NE i navzdory mínění party. - Dělat správné věci, i když je to těžké. - Chvalte sebemenší projevy odvahy a statečnosti. - Učte je dívat se lidem do očí a přiznat chybu. 3. MÍRUMILOVNOST - Druhé spíše chápat než se s nimi hádat. - Ovládat svou náladu. Snažte se, aby u vás doma převládala klidná, mírumilovná nálada. Mluvte klidně a pomalu, nekřičte, nerozčilujte se. - Někdo tvrdí, že děti potřebují občas seřvat. Jednou za rok snad ano, ale častěji ne. Vaše děti opravdu nepotřebují se od vás naučit, jak se vztekat, jak ztrácet náladu. - Dětem v pubertě je třeba vysvětlit, co se to s nimi děje. Že to jsou hormony, které působí, že jednou se cítí skvěle a v následující chvíli mizerně. Jak se musí hlídat, aby momentální rozhašenou náladou neublížili někomu kolem sebe. 4. SAMOSTATNOST - Odpovědnost za vlastní jednání. - Rozvíjení svých osobních vloh, svého talentu. - Rozvíjejte, v čem jsou vaše děti nadané, jedinečné. Snažte se to na nich rozeznat.
- Učte je, aby dovedly uznat a napravit svou chybu a pochválit je za to. - Umožněte jim, aby si samy kupovaly své oblečení, hospodařily se svým kapesným. I když udělají chybu. Ale jen tak se získávají zkušenosti. - Nesnažte se jim poroučet, spíš jim chtějte radit. - Když mají deset let, udělejte jim rodinnou oslavu na uvítání na prahu dospívání. Zvyšte jim kapesné. Oceňte, co už umí, pochvalte. - Nezakazujte jim mít vlastní názory, ale sdělte jim jasně svůj názor. 5. SEBEKÁZEŇ A STŘÍDMOST - Střídmost v řeči a jídle. - Ovládat své špatné nálady. - Přemáhat přílišnou lenost. Prodebatujte s dětmi předem obtížné situace. Např. co řeknou, budou dělat, až jim někdo nabídne cigaretu, alkohol, drogu. 6. VĚRNOST - Přispívá k stabilitě a k partnerskému štěstí. - Chrání od zlých následků, které působí nevěra. Hovořte o sexu, rodičovství a manželské věrnosti. Ne úmorné přednášky, spíš příležitostné poznámky. Povězte, že sex je přirozený, dobrý Boží dar, když je spojen s láskou a zodpovědným chováním. Vypravujte dětem, jak vy jste prožívali svou vlastní pubertu. Přirovnejte vztah sexu s krocením divokého koně. Naučit se ovládat, řídit. Proč sexuální zdrženlivost? - AIDS, pohlavní choroby, početí dítěte dřív, než máte pro ně domov. Riziko nuceného předčasného manželství s neuváženým partnerem. Porušení mravního řádu stanoveného Stvořitelem. Jak odpovíš na požadavky: „Jestli mě máš opravdu ráda, budeš se se mnou milovat. Vždyť to tak dělají všichni.“ 7. SPOLEHLIVOST - Loajalita k rodině, zaměstnavateli, církvi. - Důslednost - co slíbím, to udělám. - Naučte děti rozdílu mezi falešnou a opravdovou loajalitou. Krýt lumpárny nebo jim zabránit? - Neslibovat něco, co nemůžeš splnit. 8. RESPEKT - Úcta k životu, k rodičům, ke starým, k přírodě, k cizímu vlastnictví. - Respekt k víře a právům druhých. 9. LÁSKA - Láska k přátelům, sousedům, k protivníkům. - Rodinná láska jako úkol přede vším. Učíme je milovat tím, že se starají o druhé. Mít domácí zvířata je výborný způsob, jak děti učit láskyplné péči. Do večerní modlitby patří otázka: Pomohl jsem dnes někomu?
10. NESOBECKOST A CITLIVOST - Myslet víc na jiné a méně na sebe. - Citlivost k potřebám ostatních. Snažme se vychovávat děti tak, aby si toho všimly, když druzí mají problémy. Nesobeckost nepřijde sama od sebe. Každé dítě se rodí jako sobec, který zná jen sebe. Učme děti radosti z dávání. Před vánoci chceme být „Ježíškovými pomocníky“. Poesie je dobrý učitel citlivého vztahu ke světu kolem. Čteme si s dětmi básně, pověsti. 11. VLÍDNOST A SRDEČNOST - Vlídnost je cennější vlastnost než tvrdost a drsnost. - Druhým chtějme spíše porozumět, než se s nimi přít. - Laskavé chování k slabším. - Navazovat přátelství. - Pěstovat dobrou náladu a smysl pro humor. V pohádkách bývají kouzelná slova, třebas „abrakadabraka“, která otevírají skály a tajné poklady. Zeptejte se dětí, jestli taková slova také znají. Naučte je, že mezi taková slova patří: prosím, děkuji, promiň, nic se nestalo. Vysvětlete jim, že ošklivá a nelaskavá slova by neměla spatřit světlo světa. Jestli nemůžeš něco říct pěkně, raději neříkej nic. 12. SPRAVEDLNOST A ODPUŠTĚNÍ - Dodržování pravidel a zákonů. Čestný přístup ke hře a k práci. Nepodvádět. - Zákon sklizně: Každý sklidí, co zasel. - Lítost a odpuštění. Připomeňte svým dětem, že nám nic nedává právo, abychom mohli soudit druhé a je proto lepší naučit se druhým rozumět a odpustit jim. Vyprávějte jim biblický příběh o smítku v oku druhého: Nemůžete odstranit zrnko prachu z oka druhého, když máte ve vlastním oku břevno. Povězte jim také příběh o odpuštění hříchu - situaci, kdy Ježíš řekl pomstychtivým Izraelitům: „Hoď kamenem, kdo jsi bez viny.“ Objasněte jim, že nikdo z nás není dokonalý, a proto bychom měli chápat druhé a prominout jim jejich nedokonalost, pokud jen je to možné. Pokračování příště
Stále častěji je slyšet volání, aby se laici aktivně zapojovali do života Církve. Budeme tedy na stránkách Zrníčka číst posynodní apoštolský list Svatého Otec O POVOLÁNÍ A POSLÁNÍ LAIKŮ V CÍRKVI A VE SVĚTĚ ze 30. prosince 1988. I když byl nasán skoro dávno, je stále aktuální.
CHRISTIFIDELES LAICI KONCIL A EKLEZIOLOGIE INSPIROVANÉ MYŠLENKOU SPOLEČENSTVÍ 19. Základní myšlenka, kterou církev vyslovila sama o sobě na 2. vatikánském koncilu a kterou v roce 1985, dvacet let po skončení koncilu, připomněla mimořádná synoda, je tato: "Ekleziologie společenství je ústřední a základní myšlenka pokoncilních dokumentů. Koinonia – společenství, jež má základ v Písmě svatém zaujímalo ve staré církvi a zaujímá dodnes ve východních církvích přední místo. Proto bylo od 2. vatikánského koncilu vykonáno mnoho pro to, aby se podpořilo a konkrétněji uvedlo do života chápání církve jako společenství. Co tedy znamená mnohovrstevné slovo "společenství?" V podstatě jde o společenství s Bohem skrze Ježíše Krista ve svatém Duchu. Toto společenství se dává v Božím slově a ve svátostech. Křest je branou ke společenství církve a jeho základem. Eucharistie je pramen a vrchol křesťanského života (srov. LG 11). Přijímání Těla Kristova v eucharistii znamená a působí, jinými slovy buduje hluboké společenství všech věřících v Kristově těle, jímž je církev" (srov. 1 Kor 10,16n.). Po skončení koncilu řekl Pavel VI. věřícím: "Církev je společenství. Co znamená společenství v tomto případě? Odkazujeme na kapitolu katechismu, která pojednává o společenství svatých (sanctorum communio). Církev je totéž co společenství svatých, kde společenství svatých znamená dvojí životní účastenství: včlenění křesťanů do života Kristova a proudění jedné a téže lásky mezi věřícími v tomto i v druhém světě. Jednotu s Kristem a v Kristu a jednotu mezi křesťany v církvi." Biblické obrazy, jimiž nás chtěl koncil uvést do nazírání na tajemství církve, nechávají vyniknout skutečnosti církve jako společenství v jeho nerozlučitelných dimenzích: společenství křesťanů s Kristem a společenství křesťanů mezi sebou. Jsou to obrazy ovčince, stáda, vinného kmene, duchovního domu a svatého města. V popředí stojí především obraz těla, který užívá nejvíce svatý Pavel. S jeho učením, vynikajícím a stále novým se setkáváme na mnoha místech koncilových dokumentů. Koncil čerpal z celých dějin spásy a ukázal nám církev jako Boží lid: "Bůh si však nepřál posvětit a spasit lidi jednotlivé bez jakýchkoliv vzájemných vztahů, nýbrž chtěl z nich vytvořit lid, který by ho opravdu vyznával a jemu svatě sloužil." Konstituce Lumen gentium výstižně shrnuje tuto nauku už v prvních řádcích: "Církev je totiž v Kristu jako svátost neboli znamení a nástroj vniterného spojení s Bohem a jednoty celého lidstva." Skutečnost církve jako společenství je podstatnou součástí, ba přímo ústředním obsahem "tajemství", tj. božského úradku o spáse lidí. Proto nelze vysvětlit společenství církve, jestliže ji chápeme jako skutečnost jen sociologickou nebo psychologickou. Církev jako společenství je "nový" lid, "mesiášský" lid, který má "Krista jako hlavu", který má "důstojnost a svobodu Božích dětí", jehož zákonem je nové přikázání "milovat tak, jako nás miloval Kristus", a jehož "cílem je Boží království", které je založeno Kristem jako společenství života, lásky a pravdy." Pouta, která spojují členy nového lidu navzájem – a především s Kristem – nejsou pouta "těla" a
"krve", nýbrž pouta ducha, přesněji pouta Ducha svatého, kterého dostávají všichni pokřtění (srov. Joel 3,1). Týž Duch, který od věčnosti spojuje jedinou a nerozdílnou Trojici, Duch, který "když se naplnil stanovený čas" (Gal 4,4), spojil nerozlučně lidské tělo s Božím Synem, tentýž Duch zůstává v průběhu křesťanských generací nevysychajícím pramenem společnosti církve a v církvi. ORGANICKÉ SPOLEČENSTVÍ – ROZDÍLNOST A KOMPLEMENTÁRNOST 20. Při bližším pohledu se společenství církve jeví jako společenství "organické", podobné společenství živého a fungujícího těla. Vyznačuje se současnou přítomností rozdílnosti a komplementárnosti charismat a odpovědností. Díky této rozdílnosti a komplementárnosti je každý laik ve vztahu k celému tělu a přináší tělu svůj vlastní příspěvek. Organické společenství mystického těla Kristova zdůrazňuje zcela zvláštním způsobem svatý Pavel. Jeho bohatou nauku nacházíme v syntéze, kterou nám podal koncil. V konstituci Lumen gentium čteme: Ježíš Kristus "po seslání svého Ducha vytvořil své tajemné tělo z bratrů povolaných ze všech národů. V tomto těle se rozlévá Kristův život do věřících... Jako všechny údy lidského těla vytvářejí jediné tělo, i když je jich mnoho, podobně i věřící v Krista (srov. 1 Kor 12,12). Různost údů a jejich činnosti se uplatňuje při budování Kristova těla. Jeden a týž Duch rozděluje k užitku církve různé dary ze svého bohatství a podle potřeby služeb v církvi (srov. 1 Kor 1,11). Mezi těmito dary vyniká milost daná apoštolům, jejichž autoritě Duch podřídil i lidi obdařené zvláštními dary – charismatiky (1 Kor 14). Tentýž Duch sjednocuje tělo svou přítomností i silou a vnitřními vztahy mezi členy, a tím rozněcuje lásku mezi věřícími. Proto když trpí jeden úd, všichni ostatní trpí spolu s ním a je-li vyznamenán jeden úd, všichni se s ním radují (srov. 1 Kor 12,26)." Dynamickým principem rozdílnosti a jednoty církve a v církvi je vždy tentýž Duch. V konstituci Lumen gentium dále čteme: "Abychom se mohli stále v něm obnovovat (srov. Ef 4,23), dal nám svého Ducha, který je jeden a tentýž v hlavě i v údech a oživuje, sjednocuje a uvádí v činnost celé tělo. Proto svatí Otcové mohli srovnávat působení Ducha s činností, kterou zastává v lidském těle duše – zdroj života." Na jiném místě, které hutně a plně objasňuje "organičnost" společenství církve i z hlediska jejího trvalého růstu do plného společenství, koncil píše: "Duch bydlí v církvi a v srdci věřících jako v chrámu (srov. 1 Kor 3,16; 6,19), v nich se též modlí a vydává svědectví, že jsou přijati Bohem za vlastní syny (srov. Gal 4,6; Řím 8,15–16 a 26). Uvádí církev k poznání úplné pravdy (srov. Jan 16,13), zaručuje jednotu jejího společenství a služby, vybavuje a řídí ji různými hierarchickými a charismatickými dary a zdobí ji svými plody (srov. Ef 4, 11–12; 1 Kor 12,4; Gal 5,22). Omlazuje církev silou evangelia, ustavičně ji obnovuje a přivádí k dokonalému sjednocení s jejím Snoubencem. Vždyť Duch a Snoubenka volají k Ježíši: 'Přijď!' (srov. Zj 22,17)." Společenství církve je tedy dar, velký dar Ducha svatého, který mají laici vděčně přijímat a žít v plném vědomí odpovědnosti. To se konkrétně děje jejich účastí na životě a poslání církve, do jejíž služby dávají své rozdílné a komplementární úkoly a charismata. Laik "nemá právo se uzavřít do sebe a oddělovat se duchovně od společenství, musí pěstovat trvalý styk s ostatními, veden aktivním bratrstvím, v radosti ze stejné důstojnosti a ve snaze učinit plodným velký poklad, přijatý jako dědictví. Duch Páně mu dává stejně jako ostatním rozličné dary, zve jej k různým službám a úlohám a připomíná mu, stejně jako to připomíná druhým s ohledem na něho, že to, v čem vyniká, mu nebylo přidáno k větší důstojnosti, ale jako zvláštní a komplementární uschopnění k službě... Tak existují charismata, úřady, úkoly a služby laiků ve společnosti a pro společenství. Je to komplementární bohatství určené za moudrého vedení pastýřů všem." (Pokračování příště)
"SPLAŠENÉ ANTÓNOBIL" Ředitel počal opětně se rozčilovat a zakázal kováři se zastavovat doma ve dvoře, aby aspoň tam se uchránil trapné ostudy. "Pámbičko nebeské, jak to leda se mnó dopadne?" hořekovala tetka Oploščelka. "Bodo, mesim, ož dělat destament. Det me bodeme, mesim, jezdit až do sódnyho dňa. Co si já, smotná hřišná, počno. Debesme měle aspoň jinčiho fešra" {zaměnila si v úzkosti slovo šofér za "fešr"), abe mohl zastavit. Det já ož mám střeva cely poplantany a v břocho hotovó bóřko. Ož leda tak tak, že to neveleti. A kdo mě v poledně podóji kráve a koze?" Žádný z cestujícich, jevících zřejmý neklid, na její samomluvu neodvětil. Kovář zamířil autem k sousední vesnici. "K čertu, co teď?" vzkřikl zas ředitel. "Tetka má pravdu. Do soudného dne jezdit nebudem." "Tak dlouho ovšem ne, ale potud, pokud nám nedojde benzin," moudře prohodil redaktor. "Kolik jste nalil, kováři, benzinu do stroje?" zeptal se kováře ředitel. "Tož tak pul bečke," sklesle odvětil kovář. Ředitel v duchu počítal, kolik litrů obsahuje nádrž benzinu, kolik barel a kolik litrů shltá auto za sto kilometrů. "Prach set - to značí, že máme zásobu benzinu tak na tři až čtyři sta kilometrů. No, pomoz nám Pán Bůh ! A to, vy vole jeden, jste musil hned napoprvé dávat takovou zásobu?" horlil řiditel. "To budeme jezdit do noci." Tetka Oploščelka už jen tiše zaúpěla. Trochu nepokojně sebou pohnula. A nějaká moc nepříjemná, hodně čpavá vůně zavanula k nozdrám obou pánů za ní sedících. Koše s vejci se natřásaly a žlutý obsah stékal už v několika praméncích po tetčině fěrtochu. "Já tade zgabno, " zašeptala mučená tetka. "To mě Pámbiček potrestal za mojo projatost, že sem se na stary kolena dala na takovó hřišnó svěckó márnost." A tetka počala si říkati potichu růženec, a to od konce za "všecke věrny došečke". Nábožnost tetčina přivedla redaktora na dobrou myšlenku. "Kováři, když už musíme jezdit, tož si uděláme výlet na Svatý Kopeček! Znáte cestu?" "Hú-ú," zahučel jen štvaný kovář a zamířil k poutnímu místu. A auto se rozejelo prskajíc, hlučíc, střílejíc a' prášíc. "Panenko Marijo svatokopecká, boď nám na svaté pomoce, vesleš svojo hřišnico bidnó, sletoj se nad nebohó robkó staró, opoščenó vdovó," modlila se hlasitě tetka, jak poblázněné auto pelášilo vesnicemi, jak po bílé serpentině supalo nahoru do kopce ke chrámu bílých otců premonstrátů, vévodícímu celé požehnané Hané, jak mizelo v zákrutech a zase se zjevovalo výš a výše. Ale prosby tetčiny vyslyšeny nebyly. Ani na kopci, pod košatými lipami, jež stísnily řadu krámků s poutním zbožím, přilípnutých ke kostelu, se stroj nezastavil. Kovář v mohutném oblouku objel lípy a pustil se zase s kopce dolů. „Jeďte do Šternberka;" zavelel mu redaktor. "Tam mě necháte v blázenco," vzdychla si tetka," než tam přejedo, bodo ož celá hin. Ož se mě chetá fantaz." "Nechali bychom tuze rádi," hodil po ní vtipem redaktor, "jen kdybychom mohli zastavit." Slunko už stálo vysoko na obloze a pálilo. Ze všech cestujících se lil pot horkem i rozčilením. Auto se hnalo po bílé "cisarské" silnici ke Šternberku. V krátkém čase jej dosáhlo. Ředitel už jen resignovaně mlčel. "Co naděláme, musíme dál," prohodil redaktor, který byl stále pánem situace. "Pojedeme do Uničova." Tož jeli dál do Uničova. Tam zas nařídil redaktor jízdu směrem do Litovle. K poledni už dosáhli i tohoto města.
"Do Prostějova," zavelel zhurta redaktor, jemuž se už též pomalu jízda přestala líbiti, zejména když od tetky neustále větřík zanášel všelijaké pachy, jež rozhodně nebyly "Arabie vůněmi". "Já ož zadnich věci necitim. Já tam mám ož pochéře e mozóle," postěžovala si plačky tetka, neustále posedávajíc ze strany na stranu. Po poledni bylo už dosaženo i Prostějova. Všichni cestující mlčeli, uvažujíce úporně, jak se jen dostati z trudného a nebezpečného zajetí supajícího netvora. Kovář už se ani nepokoušel hýbati pákami, už jen resignovaně shrben seděl za volantem a řídil auto. To se hnalo neúprosně dopředu, škrabalo se zvolna na držovský kopec, přejelo Olšany, za nimi pak lezlo pomaleji na strmé návrší "Baby". Adjunkt, chtěje použíti příležitosti volnější jízdy, prohlásil odhodlaně, že z auta vyskočí. Ředitel ale, boje se, že by mohl přijíti k úrazu, mu to zakázal, zejména, když v opačném směru s druhé strany s kopce sjížděly povozy.
"Do večera jezdit nebudem," rozhodl konečně za "Babou" ředitel, jenž přišel po uvažování během dlouhé jízdy na moudrý nápad. "Kováři, pojedeme k našemu dvoru. Za dvorem u lesíka je poblíž cesty dosud neurovnaný stoh slámy. Té je všude víc než po kolena kolem celého stohu. Tam zamíříte, zvolníte co nejvíce rychlost a vjedete do slámy. Auto se do ní zaboří, nebude moci dál a zastaví se. Pakli z auta při nárazu vylítnem, nebude jednak náraz tak prudký a když vylítnem, tož do měkkého, do slámy. Tak, všichni, dobrý pozor. A držet se, až přijde náraz!" Všichni s povděkem uvítali toto rozuzlení trapné situace. Jen tetka zavzdychla, počala šeptati modlitby umírajících a přitiskla koše s vejci až skoro k svým ňadrům. Auto se blížilo za malou chvíli ke kritickému místu. Objevil se už v dáli žlutý stoh, svítící v jasném letním, odpoledním slunku. Každý z mužů už opřev se, zaujímal pevnou posici, aby vydržel očekávaný náraz. Jen tetka Maryša Oploščelka byla bezradná, s prachem zčernalé tváře jí stékaly potoky potu a vyzírala z ní bělma vypoulených oček. Nevěděla, zda má chrániti sebe, nebo koše s dosud chřestícími vejci. Konečně jeden koš ponechala skoro osudu, položivši si jej na kolena a přitisknuvši jej břichem k opěradlu šoférova sedadla, a jednou rukou se chopila karoserie. Pokračování příště
* * Přečetli jsme pro vás * * * Přečetli jsme pro vás * * * Přečetli jsme pro vás * * Drazí přátelé dona Bosca a podporovatelé jeho díla! Dovolte mi, abych dnes začal velmi konkrétně, možná trochu provokativně: Chodíte v neděli na mši svatou? Pravidelně? Pokud ano, proč? Dokázali byste někomu vysvětlit, co z toho máte? Opravdu, co vám dává účast na nedělní mši svaté? Cítíte se po ní klidnější, vnitřně silnější, připraveni na úkoly a zápasy nového týdne? Nebo je to jenom pěkný zvyk, který si ještě držíte? …V apoštolském listu Mane nobiscum Domine – Pane, zůstaň s námi, Svatý Otec zdůrazňuje význam křesťanské neděle a zve nás ke znovuobjevení jejího bohatství. Nepotřebujeme žádné mimořádné schopnosti, abychom si uvědomili, jak se změnil život i u nás a kolik překážek se staví do cesty křesťanskému prožívání neděle. Moderní styl života změnil původně první den týdne na week-end – konec týdne. A není to jen o slovech. Pokud v křesťanské tradici je neděle prvním dnem, který člověk zasvěcuje Bohu a vyprošuje si v něm požehnání a ochranu do následujících dní, tak současná kultura, která stále silněji ovlivňuje i nás, ji chápe jako vyvrcholení nebo závěr týdne. Po dnech vyplněných pracovními povinnostmi a shonem se prodloužený víkend (sobota s nedělí) vnímá především jako čas na odpočinek a zábavu. Vystresovaný a uštvaný člověk podvědomě hledá možnost vymanit se z tísnivého kolotoče povinností a nejistot a utíká – v lepším případě do přírody, aby si tam oddechl, nebo v tom horším případě do nákupních a společenských center. Zde tráví svůj čas, zde hledá zábavu a zregenerování opotřebovaných sil. Je to pochopitelné a ve zdravé míře i prospěšné. Bohužel pod vlivem měnícího se životního stylu zůstává pro mnoho katolíků z křesťanské neděle jenom torzo. Tak jako pod jarními paprsky taje sníh, mizí nenávratně mnohé tradice, které v minulosti pomáhaly prožívat neděli jako den pracovního klidu, den vyhrazený pro bohoslužbu a upevňování rodinných svazků. I když si to neradi připouštíme, i my, kteří se cítíme být křesťany katolíky se někdy příliš lehce vzdáváme křesťanských hodnot a přizpůsobujeme se rytmu dnešní postkřesťanské kultury. Abychom nic neztratili a nezmeškali z toho, co svět nabízí, opouštíme potichu Boha a požadavky Církve se dostávají na okraj našich zájmů. Abychom si „nerozbíjeli“ neděli, tak ti šikovnější si mši „odbudou“ už v sobotu večer. A pokud to nevyjde, tak se snad podaří stihnout poslední „rychlou“ mši v neděli večer… Jsou okolnosti, kdy rodině velmi prospěje strávit sobotu i neděli v jiném prostředí, v přírodě nebo na chatě. Ale i takový víkend je třeba prožít jako křesťané. Podstatnější však je to, jakým stylem prožíváme naše běžné neděle, kdy zůstáváme doma. Je důležité vytvářet a
chránit si v nich prostor pro posvátno, neredukovat svěcení neděle jen na účast na mši. Celá neděle patří Pánu. Mimo účast na mši svaté by v ní mělo být více cítit duchovno než ve všední dny. To je ale možné jenom tehdy, když správně chápeme, chráníme si účast na bohoslužbách a necháme se inspirovat a vést Božím slovem. Chvála Bohu, žijí i dnes mezi námi moderní rodiny, které chápou neděli jako velký dar pro upevnění vlastních vztahů a dokáží si v ní najít čas na společnou modlitbu, čtení z Písma, návštěvu nemocných příbuzných a pokud možno, i na společnou účast na mši svaté. Čím víc jich bude, tím větší bude naděje, že naše země bude prosperovat nejen ekonomicky, ale i mravně a duchovně. Během lednového setkání s představiteli katolické Církve Latinské Ameriky ve Vatikánu, Svatý Otec připomenul, že „pro křesťana je dnes nevyhnutelné znovu objevit a prožívat neděli jako den Páně a den Církve. Účast na nedělní mši není jen důležitý příkaz jasně zakotvený v Katechismu katolické Církve (čl.1389), ale především hluboká potřeba každého věřícího.“ Není možné žít podle víry bez pravidelné účasti na nedělní mši svaté, která je hostinou Božího slova a eucharistického chleba, památkou naší spásy a srdcem křesťanského života. K těmto slovům Svatého Otce není třeba nic dodávat. Stačí si je vzít k srdci a v následující neděle se pokusit více podle nich žít. Mnoho duchovní radosti a posily ze znovuobjevování bohatství křesťanské neděle vám všem přeje a vyprošuje váš bratr v Ježíši Kristu Vladimír Fekete, provinciál SDB na Slovensku
Prstenᅽatlantůᅽ aneb život se srdcem odvráceným od Boha Obchodníci s prsteny atlantů ujišťují, že tento talisman je neobyčejně účinný proti zlu všeho druhu: proti agresím, nehodám, krádežím, též proti kletbám a uhranutím. Navíc prý, podle nich, tento předmět předchází mnoha (ne-li všem) nemocem nebo je přímo léčí. Zkrátka tento prsten má přinášet štěstí. Mnozí tomu věří. Automaticky se nabízí otázka: co nebo kdo anebo jaká síla by tady měla tak zázračně působit? Pokud se jedná o posvěcený křížek nebo o medailku Pána Ježíše, Panny Marie nebo světců, tak s odpovědí na otázku, proč nosíme takové věci, není problém. Nosím medailku jako znamení svého odevzdání se Panně Marii. To znamení mi pomáhá doufat v její stálou přítomnost, zvláště při překonávání těžkostí, v okamžicích pochybností a při pokušeních. Nevěřím, že mě ta medailka bude "magicky" chránit před přepadením, krádeží, nemocí..., ale celým srdcem důvěřuji, že v takových neštěstích - když je Boží prozřetelnost dopustí - na mne nepřijde skutečné a nejhorší neštěstí, které představuje odmítnutí Boha a ztrátu věčného života. Když nosím medailku, tak neprosím o "pozemské štěstíčko", ale o to, abych byl věrný Pánu Bohu v každé, i té nejtěžší situaci, neboť to je pravé a největší štěstí. Do koho vkládají svou naději pokřtění lidé, kteří si na prst nasazují prsten atlantů? Nejspíš to sami ani nevědí. Každopádně se takový amulet jeví jako znamení nedůvěry vůči Bohu, jakožto dobrému Otci, v jehož rukou je celý lidský život. Jestliže očekávám, že nošení tohoto nebo jiného talismanu mi přinese štěstí, znamená to, že svou víru mohu popsat takto: Důvěřuji nikoli tobě, Bože, ale někomu nebo něčemu jinému; očekávám zdar v životě nikoli
od tebe, ale od něčeho nebo někoho jiného. Snad se takový duchovní postoj neprojeví okamžitým odmítnutím křesťanského života, avšak živá víra se nevyhnutelně mění na jakési "praktikování" křesťanství se srdcem odvráceným od Boha. Takto se zbožnost zbavena důvěry v Boha stává prázdnou. Vždyť jakou hodnotu by měla modlitba "Otče náš", jestliže by ji neoživoval duch Božího synovství? Naděje, že magický prsten mne uchrání těžkostí a zajistí úspěch, je podvod, který zneužívá lidský sklon věřit občas v cokoli. (Český klub skeptiků Sisyfos, jehož členem je i RNDr. Jiří Grygar, CSc., F a. . ohodnotil firmu Phoenix distribující prsten atlantů cenou Bludného balvanu jinými slovy, popisovat prsten jako "zázrak fyziky mikrovlnění" a ohánění se vědeckými termíny je hloupost takového kalibru, že si zasluhuje patřičné ocenění. Viz www.sisyfos.cz. - pozn. překl.) Avšak copak se v životě může člověk ubránit všem těžkostem, nezdaru a utrpení? Každodenní zkušenost nás ujišťuje, že nikoli, a žádný amulet to nezmění. Avšak přilnutí k němu a naivní víra v jeho účinnost ničí naši schopnost postavit se problémům křesťanským způsobem, tzn. s vědomím, že každý kříž našeho života má v sobě ukrytý hluboký, spasitelný význam. Mnohdy smysl utrpení přímo nevidíme, ale právě tehdy důvěra v lásku Boží, jakoby navzdory pocitu opuštění, se stává prostředkem chránícím život. A tuto nejdůležitější a nejjemnější tkáň naší zbožnosti, neboli schopnost důvěrného odevzdání se Bohu, si křesťan ničí nošením talismanů. Zpustošení v duchovní, ale i v tělesné oblasti se nemusí projevit okamžitě, avšak nutně k němu dochází, a prvním jeho projevem je nepřekonatelný odpor k modlitbě. Časem se též objevují divné a bezdůvodné úzkosti, divné fyzické a psychické potíže. Navíc ti, kteří nosí prsten atlantů, obracejí svou pozornost k horoskopům, ke čtení budoucnosti z karet, k magii nebo jiným praktikám, což otevřeně odporuje prvnímu přikázání. Kněžím exorcistům je prsten atlantů znám Většinou byl impulsem k zapletení se do všelijakých forem okultismu, které pak vedly ke svázanosti zlými duchy. Na případu jisté devatenáctileté dívky je možné se zřetelně přesvědčit, do jaké míry zlý duch ovládal člověka, který již několik let nosil prsten atlantů a vkládal do něj naději. Tato dívka vykonala pro své osvobození velmi mnoho: vyzpovídala se, překonala duchovní boj a zřekla se okultních praktik, dokonce přijala svaté přijímání. Avšak v okamžiku, když si měla sundat prsten, schovávala ruce za záda horečně protestovala, křičela a nepřirozeně křivila ústa. Amulety, i když se zdají být nevinné, jsou svou symbolikou jakoby vstupní bránou nikoli pro Boha, ale pro duchovní zlo. Stejně tak i prsten atlantů je znamením otevřenosti nepřátelskému světu. Jako bytostem Bohem vykoupeným nám nestojí zato, abychom s oním světem koketovali. Immaculata 2/2005
Lidé propadlí pověrám jsou ve společnosti tím, čím v armádě zbabělci: propadají panické hrůze a šíří ji kolem sebe. Voltaire
flóra 1. Jaké stromy jsou připomínány v ráji? 2. Jakou rostlinu začal pěstovat Noe po potopě? 3. Vzácným dřevem kterých stromů byly obloženy stěny Šalomounova paláce a chrámu? 4. Z dřeva kterého stromu přikázal Bůh Noemovi udělat archu? 5. Jaký strom proklel Ježíš při odchodu s učedníky z Betánie? 6. Pod jakým stromem sedávala Debora na Efraimském pohoří, když k ní přicházeli k soudu? 7. Zrnko které rostliny uvádí Ježíš jako příklad, když vypráví apoštolům o síle víry? 8. Jaké rostliny měla rodit zem Adamovi, když Bůh proklel zem a Adamovi přikázal se z ní s námahou živit? 9. V ohnivém plameni jakého keře se zjevil Hospodinův posel Mojžíšovi, když ho Bůh určil za vysvoboditele svého lidu? 10. Z čeho byl vyrobený košík, do kterého matka položila malého Mojžíše do Nilu? 11. Uveď aspoň jednu z rostlin, které Ježíš uvádí ve svých „běda“ farizejům a zákoníkům: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z …, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost.“ 12. Z jakého stromu bylo vzácné dřevo, které přivezli Šalomounovi Hiramovy lodě z Ofiru mimo zlata a drahokamů? 13. Jaké keř použil Bůh, aby Jonáš pochopil Boží milosrdenství? 14. Jaké stromy uvedli starci, když obvinili Zuzanu a mladý Danieljim dokázal křivé svědectví?
Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.
Správné odpovědi z minula: 1. Jidáš; 2. hvězda jitřní; 3. Lazar, Jairova dcera, mládenec z Naimu, Tabita…; 4. Bůh – neměli rodiče; 5. Jáchym a Anna; 6. Eliáš, Henoch a my; 7. Adam a Eva; 8. Zebedeus; 9. kohout - Petra; 10. na Velký Pátek se nezvoní; 11. protože FIAT [latinsky: staň se] dala andělovi; 12. Bůh, andělé; 13. z Cyrény; 14. asi o půl roku; 15. Kristovy rány; 16. tráva
Pomoz najít apoštolu Petrovi nejkratší cestu za vzkříšeným Kristem
A není lepší říct je vlastní? Žena klečí ve zpovědnici. Se svým vyznáním hříchů je rychle hotova. Potom ovšem široce rozkládá, co všechno má na svědomí její muž. Zpovědník ji trpělivě poslouchá a nakonec jí uloží toto pokání: „Pomodlíte se za vaše vlastní hříchy jeden Otčenáš a za hříchy vašeho muže tři Růžence.“ Ach ty dluhy… „Tady máš těch dvacet korun, které jsem si od tebe před půl rokem půjčil!“ „Jen si je strč za klobouk! Nemám už chuť si kvůli dvacetikoruně o tobě měnit své mínění!“ Ještě jednou zpověď… Pan farář napomíná farníka, ale ten se brání: „Často jsem v životě klel, to je pravda, ale za to jsem se často modlil – to se přece vyrovnává. Svou ženu jsem sice několikrát podvedl, ale taky jsem jí dal hodně dárků – to se taky vyrovnává. Určitě jsem často lhal, ale za to jsem chodil často na mši – a to se přece taky vyrovnává.“ „Ano, ano,“ řekne farář, „váš účet vypadá takhle: Bůh vás stvořil, ale ďábel vás vezme – to se potom taky vyrovná.“
Co nám říkají matriky? V uplynulém měsíci Byli pokřtěni
Uzavřeli manželství
Rozloučili jsme se Karel Stöhr Václav Plotnárek Josef Gajdoš Zdeňka Janulíková Marie Střelská Milan Gistr Bohumila Brandýsová
Podivín Ladná
Bulhary
Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc duben: 1.
Za všechny pokřtěné, aby věrněji prožívali neděli jako den Páně a zasvětili ji především Bohu a svým bližním. Za všechna společenství věřících a jejich vroucí touhu po svatosti, aby se tak roznítil růst misijních povolání. Za všechny, kdo nemohou přistupovat ke svátostem, aby neztráceli naději v Boží milosrdenství.
2. 3.
V uplynulých letech jsme se v dubnu rozloučili Podivín 2004 2003
2002 2001 2000
Ladná
MUDr. Jaroslava Stanislav Salajka Pokorná Karolina Sýkorová Anna Zelinková Anna Buchtová Barbora Steinbacherová Ludvík Vízdal
Františka Anthová
Hugo Tomšej
Ludmila Střelská
Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho nebo druhého.
Bulhary
