SESTRY V AKCI ZPRAVODAJ SESTERSKÉ SKUPINKY SBORU APOŠTOLSKÉ CÍRKVE VE FRÝDKU-MÍSTKU „Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život. Máme v něho pevnou důvěru, že nás slyší, kdykoliv o něco požádáme ve shodě s jeho vůlí. A víme-li, že nás slyší, kdykoliv o něco žádáme, pak také víme, že to, co máme, jsme dostali od něho.“ (1.list Janův 5,13-15)
Z MINULÉ SKUPINKY: Účast na únorové skupince byla opět hojná – bylo nás jedenáct. Navíc jsme měli návštěvu – sestra Iva z Frýdlantu (CB) nepřišla náhodou, ale přivedl si ji Bůh, protože ji tam chtěl mít. Iva v době studií na VŠ byla důležitou osobou v životě Hanky – naší milé sestry, která měla tentokrát hlavní slovo. Podávala svědectví ze svého života. Hovořila o svém dětství, prvních dotecích Boha, o svém hledání, obrácení a znovuzrození. A byla to právě Iva, kdo prožíval s Hankou tato životně důležitá rozhodnutí. Bylo to v době, kdy církev pracovala „v podzemí“. Tímto svědectvím obou sester, vzájemně se doplňujících, jsme byly vtaženy do každodenního života křesťanů v tehdejší totalitní době. Vyprávění bylo obohaceno fotografiemi. Po této vzpomínkové části jsme vyslechly informace sester, které se zúčastnily misijního víkendu a semináře pro rodiče o duchovním vedení dětí. Vzájemně jsme se povzbuzovaly ke zvěstování evangelia svým blízkým a známým. Zkrátka těm, které nám pošle do cesty Bůh. Úvodní i závěrečné modlitby se týkaly našich dlouhodobých i současných potřeb. Jan 6,68: „Pane, ke komu bychom šli? Vždyť ty máš slova života věčného.“ kol-ja
Citáty: Nejpevněji stojí ten, kdo klečí na kolenou… Kdo se sklání před Bohem, stojí rovně před lidmi… Bůh rozdává, ale člověk musí otevřít dlaň… Bůh nás nemiluje proto, že bychom měli takovou hodnotu, ale takovou hodnotu máme proto, že nás Bůh miluje…
CO NAJDETE V TOMTO ČÍSLE: Z minulé skupinky Zamyšlení nad Božím slovem K zamyšlení Osobnosti dějin Svědectví Výchova dětí Knihy, které stojí za to číst Recepty Pro zasmání Modlitební okénko Báseň Inzerce Akce Výzva redakce
BLAHOPŘEJEME 19. 3. 22. 3. 6. 4. 11. 4.
Iva Grussmannová Jana Křížová Eva Krumplovičová Katka Janečková
ROČNÍK II., ČÍSLO 3, BŘEZEN 2011
ZAMYŠLENÍ NAD BOŽÍM SLOVEM
KNIHY, KTERÉ STOJÍ ZA TO ČÍST…
„Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naší víru od počátku až do cíle…“ Židům. 12,1-2 Ano. Tak lehce se nás hřích v různých podobách přichytí. Přesto všechno, Ježíš nás vede k cíli, ukazuje nám cíl naší víry. Že nevidíš cíl tvé víry? Upři svůj pohled na Ježíše a pochopíš. A vytrvej. I když je to mnohdy běh přes velké překážky, často se nám nechce a tak rádi bychom si sedli a odpočívali. Jenže ďábel nikdy nespí a hned naší slabosti zneužije. Povzbuzujme se vzájemně k vytrvalosti. V církvi je velká síla. Když sama nevidím, jak na mě ulpěl hřích, určitě se zde najde někdo, kdo mě na něj upozorní, abych ho mohla předat Ježíši. Nejsem sama, kdo chce doběhnout. Mezi námi jsou slabší i zdatnější. Ti zdatnější, když je potřeba, podepřou ty slabší. A tak všichni společně máme šanci svůj běh dokonat a doběhnout až do cíle, kde nás čeká odměna, kterou si ani představit neumíme. Buďme vděčni za církev. Sami bychom se lehce ztratili a cíl minuli. i-gru
RECEPTY Výborné kynuté těsto Můžeme použít na koláčky i na plech s ovocem a posypkou… ½ kg hladké mouky, 2 ½ dcl mléka, 2 dcl oleje, 13 lžiček cukru, špetka soli, 1 kostka droždí, 3 žloutky Z mléka, cukru a droždí si připravíme kvásek. Do mísy dáme mouku, sůl, žloutky, olej a vykynutý kvásek, vypracujeme těsto, které je tužší. Necháme na teplém místě vykynout. Je velice chutné a koláčky jsou měkoučké, mňam… mar-lo
Tiší v zemi Moravané Leontina Mašínová, R. Kalfus Tentokrát bych vám ráda doporučila dva historické romány. Oba dva se týkají naší historie a lidí, kteří se snažili zůstat věrní Bohu i ve velmi těžkých podmínkách. Obě knížky byly označeny jako knihy pro děti, ale osobně opravdu nerozumím tomu, proč. Navíc se obávám, že zrovna první z nich děti odradí hned v počátku… Román Tiší v zemi je totiž psán poněkud méně čtivou „staročeštinou“, ale stojí za to tuto „překážku“ překonat. Vypráví o době po husitských válkách, kdy se českým králem stal Jiří z Poděbrad a jeho šaškem bratr Paleček. Ti, kteří chtěli vyznávat svobodně svou víru doufali, že je král Jiří ochrání a dovolí jim žít v pokoji na svém panství. Spoléhat na člověka, ač krále, je ovšem, jak známo, ošidné… Historické události se dozvídáme mimochodem, rámované příběhem malého chlapce, který po smrti matky žije s přísným a nešťastným otcem ve veliké bídě. Naštěstí má hodné sousedy, kteří se o něj starají a snaží se mu život udělat snesitelnějším. Díky nim se účastní dokonce korunovace krále Jiřího a pozná bratra Palečka… …pokračování na další straně
ROČNÍK II., ČÍSLO 3, BŘEZEN 2011
K ZAMYŠLENÍ:
KNIHY, KTERÉ STOJÍ ZA TO ČÍST…
Moje zkušenost s modlitbou Modlitba je pro mne rozhovor s Bohem. Můžu mu říct úplně všechno. Můžu mu otevřít své srdce a říct mu i to, co bych nikomu jinému neřekla. Mluvím s ním o svých prohrách, sděluju mu svá vítězství. Častokrát si takto s Bohem povídám jako by seděl naproti mně. Nestydím se před ním brečet, když je mi smutno, vylévám si své srdce, když jsem někým zraněná, sděluji mu své pocity. Třeba, co zrovna prožívám, co se mi nedaří, v čem jsem zklamala, co bych chtěla ve svém životě změnit. Zároveň také naslouchám Bohu, co mi on chce sdělit. Častokrát prožívám, že když si s Bohem takto povídám, vnímám, jak mě povzbuzuje, ale také napomíná, potěšuje, zjevuje mi svou lásku (Fil 4,6-7). Najednou se přistihnu, že začnu Bohu děkovat a radovat se z toho, co všechno v něm mám. Začnu přemýšlet, co všechno jsem v něm získala a je toho opravdu hodně. Jsem jím posílená a i zranění je pryč, protože vím, že i když mě lidé zraní, On mě nikdy nezraní. Jemu na mě záleží, potřebuju si to pořád uvědomovat. On je láska, můj pevný hrad, nepohnu se. (Žalm 18,3) Modlitba je pro mne velice důležitá, protože od ní vstávám posílená a s jistotou, že Bůh má můj život ve svých rukách, má moc měnit můj život, když mu to dovolím (taky se mi to vždy nedaří, ale nevzdávám to). Není to jednorázová záležitost, ale každý den potřebuju bojovat na modlitbách, přimlouvat se za ostatní, děkovat mu. Přeji vám všem, ať i ve vašich životech není modlitba zanedbávána a buďte v ní vytrvalí (Kol 4,2). mar-lo
PŘÍŠTĚ… V příštím zpravodaji najdete mimo k semináři o duchovním vedení dětí…
jiné
článek
Moravané vypráví o době pozdější – době po smrti J. A. Komenského, kdy v naší zemi vládla katolická církev a ti, kteří se nechtěli přizpůsobit byli tvrdě pronásledováni. Mnozí se podvolili, ale někteří byli ochotni za svou víru platit vězením i smrtí. Když bylo jasné, že se situace nezmění, mnozí se vydali na dalekou cestu na panství hraběte Zinzendorfa, o kterém se tvrdilo, že tam lze víru vyznávat svobodně a otevřeně. Ti, kteří tyto lidi „převáděli“ riskovali vězení i život. V Ochranově moravané skutečně našli nový domov, ale také to nebylo úplně jednoduché. Scházeli se tam opět „jenom lidé“ se svými chybami i přednostmi. Nakonec se Bůh na těchto obyčejných, ale věrných a pracovitých lidech oslavil nečekaným a nevídaným způsobem. Moravané se rozjeli jako misionáři po celém světě a ovlivnili tisíce lidí, často na opačném konci světa. Dodnes existují místa, kde tito lidé žili a zasévali svou víru. Například v Jižní Africe mezi Hotentoty… Za tuto knihu dostala Leontýna Mašínová od amerických Moravských bratří čestný doktorát… ja-ma
ROČNÍK II., ČÍSLO 3, BŘEZEN 2011
OSOBNOSTI DĚJIN CORRIE TEN BOOM – MIMOŘÁDNÁ BOŽÍ ŽENA 2.ČÁST (zdroje: knihy C. ten Boom: Útočiště, Tulákem pro Krista, Ježíš je vítěz) Ve Vughtu obě pracovaly, ale byla to práce zvládnutelná a Corrie dokonce bavila, kompletovala radiové součástky. Dny byly jednotvárné. Každý den pořádaly biblická setkání, na kterých se snažily ukázat, jak je Ježíš miluje, i když to v tomto prostředí mnohým znělo jako výsměch. Očekávaly, že je snad už propustí, protože se proslýchalo, že se Němci z Holandska stahují. Místo toho slyšely, jak jsou muži v táboře popravováni a ženy byly znovu nuceny se stěhovat. Namačkali je do nákladního vlaku a odvezli na místo, kterého se nejvíce bály – do ženského vyhlazovacího koncentračního tábora Ravensbrück (zahynulo zde více než 96 tisíc žen). Mimo jiné je zde čekala záplava vší a blech. I ty si však Bůh dokázal použít k dobrému. Také se postaral, aby si mohly ponechat Bibli, teplý svetr a vitamíny, které slabá Betsie velmi potřebovala. Zažily mnoho krutostí, ponižování a utrpení a v tom všem temnu o to víc svítilo světlo Ježíše Krista, což si už bytostně uvědomovala i Corrie. Podařilo se jim do přecpané noclehárny plné nenávisti, bolesti a svárů přinést Boží pokoj. Práce v Ravensbrücku byla vyčerpávající, jídla minimum, Betsie byla velmi slabá, ale duchovně viděla mnohem dál než kdy dříve. Bůh jí zjevoval jejich službu po válce Betsie s mnoha detaily, které si později Corrie uvědomovala. Betsie snila o domě, kde by oběti války, ale také zrádce a kolaboranty mohly učit Boží lásce a o koncentračním táboře proměněném v pečovatelský dům plný lásky a naděje. V zimě Betsie těžce nemocněla a zemřela. Corrie zůstala sama a dlouho jí trvalo, než se s touto ztrátou vyrovnala. Za
pár dnů na to byla Corrie propuštěna, ještě však musela strávit pár dnů na marodce, aby si vyléčila nohy. Byl Nový rok 1945. Týden nato byly všechny ženy jejího věku usmrceny. Corrie se vydala na dlouhou cestu domů, potkala se znovu se svými známými i s blízkými. Bratr Vilém umíral na tuberkulózu páteře (+1946), ale stále se obětavě staral o staré opuštěné lidi. Usadila se v Beje a začala znovu opravovat hodinky, ale stále prožívala nepokoj. Zaplnila Beje mentálně postiženými dětmi a starala se o ně, ale ani to ji pokoj nepřineslo. Nakonec si vzpomněla na Betsie a její sny a rozhodla se, že bude lidem vyprávět, co prožila a co se naučila. Její služby si všimla jedná bohatá žena a nabídla jí pro službu bývalým vězňům svůj dům. Když ho Corrie uviděla, zhrozila se, přesně odpovídal tomu, jak ho Betsie viděla ve svých snech. Brzy se začal zaplňovat. Corrie jeho nové obyvatele učila, že nejdůležitější je odpustit a snila o tom, že jednou tam budou společně s nimi bydlet i kolaboranti a zrádci a učit se navzájem, což se nakonec opravdu podařilo. Mezitím Corrie stále pořádala přednášky o svých zkušenostech, i proto, aby získala finance ROČNÍK II., ČÍSLO 3, BŘEZEN 2011
na chod domu. Začala cestovat po celém Holandku a příběhem Betsie oslovovala tisíce lidí. Krátce po válce se chystala na svou první zahraniční cestu, a to přímo do Ameriky. Byla to cesta víry, věřila, že ji k tomu Bůh volá a poslechla. Dostala povolení vycestovat, i když to tehdy bylo téměř nemožné a odplula do New Yorku, kde strávila takřka dva měsíce bez konkrétního vedení a podpory. Bylo to velmi těžké období, všichni ji přesvědčovali, že se spletla a nemá tu co dělat. Bůh ji chtěl však jen naučit pevné důvěře, kterou později při svých cestách opravdu potřebovala. Dalších deset měsíců cestovala po celé Americe a svědčila o Boží lásce a péči. Po roce se vrátila do Evropy a její kroky vedly do Německa, do jediné země, které se děsila. Tam se naplnil i druhý Betsiin sen – koncentrační tábor v Darmstadtu se stal domovem pro bezdomovce a vysídlence. Německo bylo plné ran a zoufalých lidí a Corrie doufala, že aspoň některým může pomoci svou službou. Po roce se do Německa znovu vrátila a čekala ji jedna z nejtěžších zkoušek. Na svých přednáškách často mluvila o potřebě a síle odpuštění. Po jedné takové přednášce za ní přišel muž, ve kterém poznala dozorce z koncentračního tábora. Stal se křesťanem a přišel ji poprosit o odpuštění. Říci „odpouštím ti bratře“ bylo strašně těžké, ale s Boží pomocí to dokázala. Desítky dalších let cestovala „tante“ (teta) Corrie po celém světě, zpočátku sama, později s ní cestovaly její společnice a pomocnice. Navštívila opakovaně více než 60 zemí, i za železnou oponou, spala v tisíci postelích, všechny své věci měla po kufrech a neměla žádný pozemský domov. Navštívila mnoho vězení, nemocnic, domácností… Stala se „Tulákem pro Krista“, aby všem svědčila o tom, že „Ježíš je vítěz“. To jsou názvy knih, ve kterých popsala své cesty, své boje, prohry i vítězství i příběhy lidí, se kterými se setkala. Zemřela r. 1983 v Kalifornii v den svých 91. narozenin… ja-ma
RECEPTY
Sójové řezy Smíchej: ½ litru sójové hladké mouky, ½ litru normální hrubé mouky, ½ litru pískového cukru, 1 vejce, 1 prášek do pečiva, 4 lžíce rozpuštěného másla a ¾ litru mléka. Rozetři na vymazaný a vysypaný plech s hranami a zvolna upeč. Po vychladnutí polij polevou: rozpusť 120 g Hery, vmíchej 150g moučkového cukru, 2 lžíce kakaa a trošku vroucí vody. Když poleva trochu ztuhne, posyp strouhaným sójovým sukem (nebo kokosem, mletými ořechy…). Rychlé a dobré čokoládové řezy Vyšlehej z 5 bílků hustý sníh. Do něj postupně zašlehej 5 lžic pískového cukru, 5 žloutků a 3 lžíce polohrubé mouky smíchané s 1 lžící kakaa. Nalij na vymazaný a vysypaný plech a peč ve vyhřáté troubě cca 15 minut (je velmi rychle upečený, tak dávej pozor, ať nespálíš). Vychladlý rozřízni na 3 stejné dlouhé pruhy. První potři ušlehanou šlehačkou se ztužovačem, na něj dej druhý, potřený marmeládou a na něj třetí. Potři druhou polovinou šlehačky a hustě posyp nahrubo nastrouhanou hořkou čokoládou. Dej chvíli ztuhnout a pak krájej na řezy. i-gru
ROČNÍK II., ČÍSLO 3, BŘEZEN 2011
SVĚDECTVÍ
MODLITEBNÍ OKÉNKO:
Zkoušky poslušnosti a víry I.
• za Terezu: za její zdravotní stav, za jeho zlepšení a také za její dcery, aby uvěřily a přijaly Pána do svého života. • za Miladu M.: aby co nejdříve našla dobrou práci • za Janu K. – má veliké problémy se sluchem a hučením v uších • za naše starší a jejich rodiny (sice to nejsou sestry ☺, ale naše modlitby zcela jistě potřebují a ocení je)
Tak jsem nazvala další kapitolku vzpomínek na mé první roky života s Pánem. Někdy nám Duch svatý ukáže, že máme přiznat starý hřích ještě z doby, kdy jsme „žili ve světě“ – a to nejen před Bohem, ale i před těmi, jichž se bezprostředně týkal, a nahradili případně vzniklou škodu. I mě se to stalo. V době před svým obrácením jsem se zúčastnila společensko - kulturní akce jako jedna ze spolupořadatelů, ale především jako hlavní pokladní. Soustředily se u mne veškeré tržby, na tu dobu (před r. 1989) dost vysoká částka. Já jsem se pořád nemohla dopočítat. Zlákalo mě, že evidence peněz byla nedostatečná, nikdo mě nekontroloval a v neposlední řadě i skutečnost, že jsem zjistila nepoctivost vyúčtování druhých. Odcizila jsem peníze, které jsem nazvala odměnou za práci. Duch svatý po mě chtěl, abych se přiznala (po 3 letech, i když nikdo nic nezjistil), a peníze vrátila. Dal mi příležitost potkat hlavní vedoucí akce, ale já jsem neměla odvahu se přiznat. Druhá šance nedala na sebe dlouho čekat. Vedoucí mne navštívila v kanceláři a já jsem se přiznala. Přiznala jsem se i ke Kristu a vrátila peníze. V neděli jsem se přiznala i před sborem Končila jsem Příslovím 28,13: „Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování“.
INZERCE
kol-ja
Vyměním puzzle 500 kusů za jiné. Jen pokud víte, že vám v něm žádné dílky nechybí. Já rovněž dávám záruku, že nechybí ani jeden dílek. Po čase si je zase vrátíme. Iva G.
Malý chlapec se bojí tmy. Jednoho dne mu máma řekne, aby šel ven na dvorek a přinesl jí smeták. Chlapeček se k mámě otočí a řekne: "Mami, já tam nechci, je tam tma:"Máma se na svého syna konejšivě usměje. "Nemusíš se bát tmy," vysvětluje mu. "Ježíš je tam. Dá na tebe pozor a bude tě chránit:"Chlapeček se upřeně zadívá na mámu a zeptá se: "Jsi si jistá, že tam venku je?""Ano, jsem si jistá. Je všude, je vždy připravený ti pomoct, kdykoli ho budeš potřebovat." Chlapeček se na chvíli zamyslí, pak jde ke dveřím a trošku je pootevře. Zamžourá do tmy a zavolá: "Ježíši? Jestli tam jsi, podal bys mi, prosím tě, smeták?"
Darujeme: o 2 tkané koberečky, cca 60x150cm (bílo-šedočerné). Zánovní, ale ve skvělém stavu. Vhodné k posteli apod. velký šitý kapsář (cca o 140x70cm) např. na dveře, ve tvaru klauna. Nutné drobné opravy… dětský bateriový zubní o kartáček Eta, červený. Markovi
PRO ZASMÁNÍ:
ROČNÍK II., ČÍSLO 3, BŘEZEN 2011
VÝCHOVA DĚTÍ
JSI SE MNOU…
Slíbila jsem, že si dnes posvítíme na dětský vzdor a neposlušnost. Mnozí rodiče si neví rady se svým potomkem, který si z ničeho nic začne vymáhat v obchodě pamlsek, na který si ukázal. Rodič dítěti vysvětlí, že ho kupovat nebudou, leč dítě to jaksi nehodlá respektovat a začne si pamlsek vymáhat. Nejprve začne hlasitě pokřikovat, pak hlasitě brečet, křičet a pokud ani to nepomáhá, mrskne sebou hbitě na zem a o zábavu okolním kupujícím je postaráno. Ať rodič dělá cokoliv, nic nezabírá. No, ono by zaručeně zabralo, pokud bychom řekli: „Honzíčku, zlatíčko, už dost, já ti ten pamlsek koupím.“ Ovšem Honzíček, který tímto získá zkušenost, že jeho způsob vymáhání funguje, si bude příště vymáhat stejným způsobem něco dalšího. Honzíček je totiž dítě chytré a tak si brzy všimne, že takový způsob vymáhání funguje tam, kde jsou v okolí jiní lidé (v obchodě, v čekárně u lékaře, v autobusu...). Pochopí, že rodič reaguje jinak doma, kde ho nikdo nevidí a jinak ve společnosti dalších lidí. A začne zkoušet, kam až může zajít. A úmyslně udělá vždy pravý opak toho, co po něm rodič požaduje. Paní, která je svědkem jeho chování, to rodiči rozhodně neulehčila, když řekla: „No maminko, vy máte ale neposlušné dítě...“ Období vzdoru není moc příjemné období v životě dítěte. Začne se projevovat už velice brzy, někdy kolem dvou let věku. Budiž vám rodičům útěchou, že takové chování vymizí obvykle postupně do školního věku (viděli jste někdy v obchodě na zemi trucovat desetiletou slečnu?). Dětské vztekání není porucha ve vývoji, není to ani špatné znamení do budoucna. Je to jen důsledek pokroku ve vývoji osobnosti. Vzdor je otevřeným odporem vůči rodičovské autoritě a jejím zpochybněním. Ač bychom byli radši, kdyby bylo naše dítě jen poslušné a nikdy nebylo vzdorovité, vězme, že období vzdoru je hodně důležité. To je všechno hezké, ale co dělat konkrétně v situacích, kdy dítě neposlouchá, vzdoruje? Nebo jak takovým situacím předcházet? Jde to vůbec? … pokračování na další straně
Jsi se mnou, já to vím, ve dne a i když v noci spím víš o každém mém smutku i radosti a hlídáš mého srdce žádosti. Jasně jsi vytyčil života mého cíl a dobře mi rozumíš, vždyť v těle jsi taky žil můžu s Tebou mluvit a co víc všechno, úplně všecinko Ti mohu říct. Ty neodvracíš se ode mne, když do tmy zabloudím necháš mě jít jak chci, ale jsi bodem světelným který mě neomylně navede na cestu zpět zpět k Tobě, když zmámí mě na chvíli svět. Ještě že jsem Tě mohla poznat, Ježíši ještě že nezůstal jsi na kříži děkuji za všechno, co v Tobě mám těším se Ježíši, až se s Tebou setkám… i-gru
AKCE CO SKRÝVAJÍ BIBLICKÁ JMÉNA? 18.4.2011 v 17:00 hodin Beseda Michala Krchňáka
CELONÁRODNÍ ČTENÍ BIBLE 22.-23.4. Místecké náměstí Podrobnosti o akcích na našem sborovém webu www.acfm.cz ROČNÍK II., ČÍSLO 3, BŘEZEN 2011
1) To úplně ze všeho nejdůležitější je, že dítě musí vnímat, že jej milujeme. Nemyslím tím tzv. opičí lásku, kdy dítěti dovolíme, co si umane. Ale bezpodmínečnou lásku. Musí cítit za všech okolností, i když zrovna zlobí, že je milováno. Nesmí v takové situaci z úst svého rodiče slyšet věty typu: „Dokud budeš zlobit, nebudu tě mít ráda!“ Naopak. Musí slyšet: „Zlobím se s tebou, protože tě mám ráda a protože to, co jsi udělal nebylo správné...“ 2) Dítě potřebuje mít v rodičích pocit jistoty a jasných hranic. Jestliže něco vypustíme z úst v návalu vzteku a pak to, co jsme řekli nedodržíme, dítě toho začne zneužívat. Jestliže si v klidu stanovíme určité hranice (co můžeme v obchodě koupit a co ne, jak se chovat v dopravním prostředku, jak se chovat u jídla...) a pak je sami porušíme, opět tím dáváme prostor svému potomkovi, který situaci příště hravě využije („Ale minule jsi mi to koupila!“, „Ale minule jsem mohla stát v autobuse na sedadle!“...). 3) S dítětem mluvíme, předem mu určité situace vysvětlujeme, věnujeme mu čas. Než vyrazíme s dítětem na nákupy, předem mu řekneme, co nás čeká. Co budeme kupovat a že dnes nebudeme kupovat hračky, dobroty... Když jsem s naším Kubou, když byl malý šla do obchodu, řekla jsem mu předem, že pokud se bude v obchodě pěkně chovat, půjdeme se spolu podívat do hračkářství. Tam si můžeme prohlížet hračky, povídat si o tom, co by si přál třeba k narozeninám, co se mu líbí, bude si je moct vzít do ruky, nebudeme spěchat. Když byl hodný, pochválila jsem ho. Doma jsem ho chválila tatínkovi tak, aby to Kuba slyšel. Příště jsem mu u pokladny koupila barevné nafukovací balónky a Kuba měl radost, byla to pro něj odměna. Nebylo to ale pravidlem a tak si nezvykal, že hodný bude jenom za něco. K lékaři jsme s sebou brali omalovánku nebo jeho oblíbenou knížku nebo jsme koupili po cestě dětský časopis. Zabavil se, čas čekání mu uběhl a neměl důvod zlobit. Ale to nejdůležitější bylo, vždy
mu předem vysvětlit kam a proč jdeme, co tam budeme dělat, jak se tam máme chovat, jestli tam budeme chvíli nebo dlouho apod. Pokračovat v dnes započatém tématu budeme i příště. Povíme si postupně např. o vzdoru a neposlušnosti dítěte doma, když nemá okolo sebe tzv. publikum. Jak na dítě, které si nechce uklidit hračky a svoje věci, které odmítá jít ráno do školy, odmítá sníst připravené jídlo... i-gru
VÝZVA REDAKCE Stále trvá naše výzva, abyste se nebály zapojit a posílaly své nápady, náměty, vše, o čem se chcete podělit s ostatními sestrami. Vaše příspěvky jsou vítány. Budeme rády i za vaše reakce na již uveřejněné články. Třeba s něčím nesouhlasíte, něco se vám nelíbí nebo naopak se vám něco líbilo, něco vás oslovilo... Budeme rády za zpětnou vazbu. Posílejte vše Janě. ____________________________________________
Redakce: Jana Marková (ja-ma) Ivana Grussmannová (i-gru) kontakt:
[email protected] ROČNÍK II., ČÍSLO 3, BŘEZEN 2011
