ZE TÉMA: PENÍZE TÉMA: PENÍZE TÉMA: PENÍZE TÉMA: PENÍZE TÉMA: PENÍZE TÉMA: PENÍZE TÉM

SMARTBOX

STUDOVAL JSEM V GEORGII POP

VYSOKOŠKOLSKÁ POHÁDKA ADVENTURE

100 DNÍ NA NOVÉM ZÉLANDU CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 3, 2014 | ROČNÍK VII | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

ZE TÉMA: PENÍZE TÉMA: PENÍZE TÉMA: PENÍZE TÉMA: PENÍZE TÉMA: PENÍZE TÉMA: PENÍZE TÉM

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, V srpnu 1994 spálili členové skupiny KLF (King of Low Frequency) jeden milion liber, což v té době představovalo padesát milionů korun. Hodili je do krbu ve srubu na ostrově Jura, z čehož měli místní farmáři velkou radost, protože ještě měsíce poté nacházeli po ostrově bankovky, které nestačily shořet a doslova vyletěly komínem. „Největším překvapením naší kariéry po rozpuštění The KLF bylo, že The KLF jsou vlastně nezničitelní,“ prohlásil Bill Drummond, když pak vysvětloval, proč to udělali. „Sice jsme kapelu rozpustili, vymazali jsme kompletně celý archiv skladeb, takže se nemohly lisovat a prodávat nové desky, stále nám ale chodily peníze za prodej zbytku desek, za hraní skladeb v rádiu, autorská práva... Když jsme měli The KLF, všechny peníze jsme dávali zpět do tvroby, teď jsme je ale neměli kam dát. Neměli jsme pro ně žádné využití.“ Bill Drummond a Jimmy Cauty, zakládající a jediní členové kapely, nejdřív chtěli zbytečný milion liber vystavit. Nejdřív v galerii, pak nápad rozšířili na putovní výstavu, která by cestovala po Evropě. Ukázalo se, že takový projekt je nepojistitelný. A tak došlo na myšlenku peníze spálit. Otázkou bylo, jak. Před novináři? V galerii? Po několikaměsíčních debatách vybrali peníze z banky, odletěli na Juru a za přítomnosti novináře Johna Reida z The Observer a filmaře Gimpa je naházeli do krbu. Hořely prý pomalu, trvalo to asi hodinu. „Ze začátku jsem cítil strašný pocit viny, ale za nějakou dobu už jsem se jen nudil a házel bankovky do ohně v podstatě mechanicky.“ Tato umělecká performance nebo projev šílenství – jak chcete – vyvolala v Británii pozdvižení. Lidé umělcům nadávali a vyhrožovali za to, že spálili své vlastní peníze. Část médií se jim posmívá a zpochybňuje, že peníze byly pravé. Drummond a Cauty předkládají výpis z účtu, to však nestačí. Množí se spekulace, že milion někde ukryli a na ostrově spálili jen bezcenné papíry. Přicházejí svědectví od farmářů, pro které se hledání bankovek stalo oblíbenou volnočasovou aktivitou. The KLF začínají být unaveni a vyhlašují na téma spálení peněz embargo. Neodpovídají na otázky novinářům, stahují se úplně z veřejného prostoru. „Bylo to doopravdy. Fakt to udělali. Věděl jsem to okamžitě, protože oba se potom strašně změnili. Popravdě, od té doby už nikdy nebyli stejní,“ řekl v rozhovoru pro The Guardian blízký přítel kapely.

Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 3, ročník 7 zdarma toto číslo vyšlo v listopadu 2014 titulní strana: Pasta Oner, pastaoner.cz adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce [email protected] zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC [email protected] šéfredaktorka Martina Overstreet [email protected] zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda [email protected] artdirector Pasta Oner [email protected] editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Marhlad, Lela Geislerová, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1), Jana Patočková (vyvarovna.com), Ondra Mašek (Hopx), Pavel W. Přibyl (The Pooh), Zdeněk Bělohlávek (ex The Nihilists), Dominik Zezula (Post-hudba), Honza Kistanov a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, David Dolenský, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Max Máslo, Kristina Fekete, Yasmina Overstreet marketing a inzerce Václav Miškovský [email protected] 607 609 420 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

Zdravé srdce, o. s. Milady Horákové 63 170 00 Praha 7 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REDWWAY ČÍSS LO 3, 20144 | R O ČNÍKK VII

14 6–9

MAILBOX

Milujeme kreslení při hodině powered by Stabilo Výsledky soutěže eŠatna 10 – 2 3

POP

Co nedělat na stagei Kytary.cz / Cool ukulele Obey

24

Vysokoškolská pohádka / 5x poprvé Prague Fashion Weekend / Historky z podsvětí 24–35 TÉMA Dolar jako symbol zla Špinavý prachy Mira Ahimsa Bitcoin Paralelní polis 3 6 – 41

ROZHOVOR

Michaela Šalamounová, kaskadérka 4 2 – 51

SMARTBOX

Studoval jsem v Georgii

44

Kreativní učebnice polštiny Potraviny se špatnou pověstí /mák Killing is my business Akta X všedního dne 52–54

ADVENTURE

Sto dní na Novém Zélandu 55

SOUTĚŽ

o knihu Papírová města 56 Opráski

KOMIKS

52

36

kreslení /

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail [email protected] nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošleme produkty STABILO. Aby bylo čím dělat. STABILO point 88 je jemný fix ve třiceti odstínech (z toho pěti neonových) s pevným hrotem, který jen tak neodděláte. Navíc nevyschne, ani když ho necháte 24 hodin bez víčka. Proč má bílé proužky: Kdysi dávno došlo v továrně k malé chybě. Ve stroji na barvení povrchu tužek bylo málo barvy a várka vyšla ven s nedobarvenými hranami. Vypadalo to tak hezky, že si STABILO tento nový desing nechalo v roce 1929 patentovat. STABILO je zřejmě jediným výrobcem psacích potřeb na světě, který se může pochlubit tím, že se po něm pojmenovávají cool kapely až z Kanady.

CE VÝHER Aneta Čejková

CE VÝHER Marie Urbánková

ČÍSLO 3, 2014 | ROČNÍK VII

6

Martin Schwarz

CE VÝHER

Alena Spálenská

Bambi99

Lyudmyla Borshch

Anna Malsová


7

mailbox /

Jak by měla vypadat vaše ideální šatna? A co by v ní mělo být? Hráli jsme s esatna.cz, jedním z nejstarších a největších e-shopů na street fashion v ČR. Tady jsou výsledky.

CE VÝHER

Ideální šatna by neměla překážet, chtěl bych, aby celý pokoj fungoval jako šatna na mou sbírku oblečení. Nechal bych ji vyletět a „levitovat“ nade mnou. Obsahovat by měla hlavně band merch, protože hudbu máme podporovat jakýmkoli způsobem a mladé kapely si toho navíc vážně cení. Pro svůj nápad jsem se nechal inspirovat řetízkovým systémem, který kdysi fungoval u horníků. Michael Rosa

CE VÝHER

CE VÝHER

Tohle je moje šatna, je to taková místnost vedle chodby. Říkám jí Revolta, protože bývalá přítelkyně mi zakázala v bytě vylepovat skejtový plakáty. Tak jsem si tam jeden nalepil. Napočítal jsem asi dvacet kšiltovek, přes třicet párů bot a jeden vysavač (na ten jsem pyšnej nejvíc). Jinak jsem poměrně normální kluk a mou životní filozofií je nelpění na materiálních hodnotách. Jirka Kůrka

Bambi99 ČÍSLO 3, 2014 | ROČNÍK VII

8

Moje šatna musí obsahovat něco, v čem budu vypadat jako můj idol Bodie, nebo minimálně jako z doby Profesionálů. Dál pak něco, co jsem sama vyrobila, třeba moji kazetovou kabelku, díky který si mě každej pamatuje. Martensky – to snad výklad nepotřebuje. No a úplně top je mikina nebo tričko mojí oblíbený kapely, třeba Kasabian nebo Crystal Castles. Tečkou je pak cokoli s americkou vlajkou, která je pro mě symbolem neskutečný dekadence.

V mém vysněném šatníku by měla být hlavně hromada šatů. Podle mě je škoda, že je holky tolik nenosí. Ale ať si každý nosí, co se mu líbí, pro mě to jsou právě šaty. S puntíky, pruhy, krajkou, květinami, stuhou, páskem, průstřihem, prostě zhruba na sto různých způsobů. Jo, to by mi mohlo stačit. Kristýna Motlová

Zuzka Kissová

Můj šatník je vlastně jedna velká skříň s hromadou polic a serepetiček kolem, nemám vyhraněný styl. Jelikož tíhnu k tvrdšímu stylu, najdou se tu kousky spíše na koncert, jakože trika s kapelami Rezurex, Bloodsucking Zombies From Outer Space, Ramones aj., ale i skejtové věci, protože odmala si sem tam občas zajedu. Dále se tu najde i nějaký ten šperk či luxusní kousek a hromada čepic a kulichů a pohodlných bot. V mé šatně nesmí chybět trička kapel jako Thee Oh Sees, Ty Segall a The Growlers. Potom je potřeba velká zásoba jednoduchých černých triček a černých legín. Pak plísňový džíny plus nějaká ta khaki bunda. Jo, a to nejdůležitější jsou černý VANS classic!

Petra Zemenčíková

Jana Janoušková

Chtěla bych skříň, která je tak velká, že zasahuje do několika časových pásem! Když u košil jsou tři hodiny, tak ponožky maj sedm ráno! Tak tohle mě napadlo jako první, ale já to mám trošku jinak než Kocour. Šatnu bych samozřejmě chtěla obrovskou, prostornou, plnou oblečení, bot a různých doplňků, ale to, co se v ní nachází, vlastně nepovažuju za hlavní. Šatnu člověk zaplní, potom ztrácí přehled, co v ní má, nestíhá to nosit a už mu to nedělá takovou radost. Potěší nás, když se ohákneme nějak stylově i do staršího oblečení a cítíme se fakt fajn, ale nejlepší je právě nákup, to první domácí zkoušení, když nám přijde balíček nebo dorazíme domů z obchodu. Pokud nám oblečení udělá radost, je celkem jedno, jakou máme šatnu, jestli stálo tričko osm stovek, nebo třicet korun. Hlavní je, že jsme spokojení a že nám ten pocit vydrží co nejdéle, protože až to přejde, budeme si chtít koupit něco dalšího. Karolína Štetiarová


Co by měla obsahovat moje ideální šatna? Nic složitýho. Nic extra. Samý fajn kousky: volný „boyfriend“ džíny, krapet roztrhaný, ale né zas moc, aby mi nefoukalo na nohy. Něco s krajkou. Svetr, svetřík nebo cardigan. Nějaký doplněk ve zlaté barvě, náušnice, řetízek… nejlíp všechno. Kabelku, do který nacpu učebnice a sešity. Pohodlný boty, ve kterých si nevyvrknu kotník. A v neposlední řadě hodinky – nutnost největší. Johana Mustacová

9

pop /

zdroj: thinkexist.com, foto: profimedia.cz

Jak se díváte na peníze?

Coco Chanel, módní návrhářka

Al Pacino, herec

Ayn Randová, spisovatelka a kontroverzní filozofka

Vidím, že existují lidé, kteří mají peníze. A pak jsou lidé, kteří jsou bohatí.

Když jsem byl malý, myslel jsem si, že peníze jsou nejdůležitější věc na světě. Teď, když jsem starý, to vím na sto procent.

Lidé říkají, že z peněz pochází všechno zlo. Ráda bych se jich zeptala, odkud tedy pocházejí peníze.

Jestli chtěli vyvolat mezi diváky, svou ochrankou a ochrankou pořadatele divokou rvačku a dosáhnout zrušení koncertu, tak se jim to povedlo a dodneška nechápu, co to mělo znamenat.

bordel!“ či snad dokonce „ruce nad hlavu!“, jsou nesmírně trapné. Otravné. Stupidní.

text: M. Overstreet, foto: archiv

Co nedělat na pódiu 5 věcí, které nejsou cool Nebijte fanoušky pod pódiem Ani ty, co vám bez pozvání lezou na pódium, do šatny, do dodávky, do hotelového pokoje a do ledničky. Nejste Keith Richards čili vám to neprojde, navíc byste mohli nešťastnou náhodou někoho zabít, jako se to stalo při pražském koncertu skupiny Lamb of God. Zpěvák Randy Blyth během následujícího soudního procesu zhubnul osm kilo, zešedivěl a celkově zestárnul asi o dvacet let. A ještě kolik ho stálo propuštění na kauci. Neplivejte na ně a nenadávejte jim Uvědomte si, že za to, aby se dívali, jak to neumíte, zaplatili peníze, které mohli utratit jinde za něco lepšího. Před nikým se neponižujte, ale ani nepovyšujte. Pamatuju si na nevydařený koncert Wu-Tang Clan, který kapela zahájila desetiminutovými urážkami, fuckováním a pliváním do publika.


10

Nedržte proslovy Nemluvte. Nevyprávějte historky z cest, nevysvětlujte, o čem je text příští písničky, nesvěřujte se s tím, koho budete volit nebo proč nejíte maso. Neumíte mluvit. Nejste vtipní. Nikoho to nezajímá. Povolené maximum: „Ahoj, jsme (název kapely) z (název vesnice, ze které jste přijeli) a děkujeme, že jste přišli.“ Nekomunikujte s publikem Kapely, které se během koncertu snaží resuscitovat chcíplé návštěvníky instruktážními výkřiky typu „a jedém, všichni!“ nebo „pojďte blíž, udělejte

Nezdržujte kapelu, co hraje po vás Nejste hlavní hvězdou večera, ale pouze jednou z několika předkapel hlavní hvězdy večera. Nebo se nacházíte na soutěži kapel či ve veselém koncentračním táboře zvaném letní festival, kam se lidé jezdí ubavit k smrti. V každém případě to musí frčet, žádné prostoje. Každá minuta, co strávíte na pódiu, připadá následující kapele přesně tak zbytečná, jako vám připadalo vystoupení té před vámi. a) Pokud máte hrát 25 minut, nehrajte 31 minut. b) Pokud máte vlastní bicí, bubeník je odnosí do backstage a TEPRVE TAM je začne ukládat do obalů. To platí i pro kabely a ostatní vercajk. c) Pohybujte se rychle, elegantně, úsporně.

Snoop Dogg

Mary Kate and Ashley Olson

Gin & Juice

Gimme Pizza Song (Slowed Down)

Protože když jsem byl ještě na houbách, Dogg už jezdil lowriderem a pil k tomu gina.

Čím sem starší, tím vytříbenější mám cit pro kvalitní vážnou hudbu.

DOMINIK, 19 LET, PRAHA

IVA

Hindi Zahra Handmade

Death

Zní to tak strašně samozřejmě, a přitom nečekaně exoticky. Jako když si dá Nina Simone rande s Morcheebou.

The Philosopher

PAVLA

Cris Cab

Čím jsem starší, tím vytříbenější mám cit pro kvalitní všechno. Chodím do pražských kaváren, poslouchám Hovory z Lán a klasický intelektuální metal, čtu Adorna a přestávám mluvit sprostě.

Loves Me Not Sladkej popíko-dívčí trapas, haha.

OVER

Babymetal Iine

BÁRA, 19 LET, PRAHA

Yay, kawaii! YAS

Die Antwoord I Fink U Freaky Divný, zrovna od týhle holky poslouchat, že jsi „freaky“.

Braaaaaap OLGA AMCHOVÁ

Movember je pryčššššš Black Moth Tumbleweave Jako Black Sabbath se zpěvačkou. Nekonečná deska! WAGHISS, 21 LET, BÍLOVEC

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA [email protected]. ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Přátelé táborových ohňů a rozžhavených kytar mě dlouho v této rubrice nepustili ke slovu. Chápu a rozumím, kytarová lobby má v Čechách hluboké kořeny stejně jako pivo v kelímku, špinavé boty a mastné vlasy. Díky mé absenci se mi nahromadily věci, který bych vám normálně poslal. První věc je pro mě velmi příjemné překvapení ze stáje Hypno808 v podobě nového ballera Yeezuz2020 a jeho tracku 5:55. Další skvělou věcí z poslední doby je Ego (Kontrafakt) a jeho freestyle City. Ze světa by vás neměla minout Honey Cocaine a nová věc Curveball. Závěrem jeden z nejlepších současných hráčů A$AP Rocky posílá videosingl Multiply před chystanou deskou. PASTA ONER

Fagi najdeš na Facebooku.

Jestli ses přestal/a holit pod nosem, protože a) podporuješ boj proti rakovině prostaty a varlat, b) chceš vypadat jako ten, kdo tzv. „ví“, c) loni ses taky neholil/a a chceš si založit takovou pěknou tradici jak kdyby, tak to zase shoď. A) Původní smysl Movemberu si pamatujou jen lidi starší třiceti let, takže tví kámoši gesto nepochopí. B) Na zahajovací party českého Movemberu kralovalo duo Těžkej Pokondr s klipem KNÍRA MÁM, ve kterém s nimi kolaboruje Karel Gott. Karle, tohle nás znechucuje. C) Tradice je dobrá věc, my ti doporučujeme únor. Přece máš názor a nejsi tuctový hipster z Chapeau (to je takové místo v Praze, tam nechoďte, no nic).

Keep it real!


11

pop /

TEXT: JAN KRČMÁŘ FOTO: ARCHIV

NĚCO JAKO KYTARA, ALE NENÍ TO KYTARA

Možná jste si toho všimli a možná vás to dokonce už taky chytlo. Hudební nástroj, který se v poslední době stal největším hipsterským hitem, je nenápadné a po dlouhý čas opomíjené ukulele. Důvodů, proč se tak najednou ocitlo v centru pozornosti, je několik: Nezabere moc místa, můžete se s ním předvádět prakticky kdekoli, vyrábí se v mnoha barevných Trocha historie Pokud kromě bravurního jamování budete chtít na náplavce zapůsobit i znalostmi, pak byste si měli pamatovat, že ukulele vzniklo v osmdesátých letech devatenáctého století na Havaji, kde slovo uku znamená „dar“ a lele „přijít“. V překladu je to tedy „dar, který přišel“, což zní velmi poeticky. Největší boom zažil tento nástroj na počátku dvacátého století během jazzové éry v USA. V českých prvorepublikových kavárnách a klubech se stal oblíbeným jen malou chvíli potom. Dělení ukulelí Existují čtyři hlavní typy ukulele: sopránové, tenorové, barytonové a koncertní. Sopránová ukulele jsou ta, která se na Havaji označují za „standardní“, takže svou velikostí odpovídají klasickému ukulele. Ostatní typy jsou od nich odvozené. Koncertní, tenorová a barytonová ukulele (tak, jak jdou po sobě) jsou postupně větší, mají hlasitější zvuk a basovější tón. Dokonce lze sehnat i elektroakustické ukulele – to kdybyste ho chtěli mít v kapele a trápilo by vás jeho nazvučení. Nejoblíbenější jsou asi ukulele značky Eddy Finn. Vyrábějí se v různých barevných provedeních, kromě klasického „dřevěného“ i v černé, modré, růžové nebo červené barvě. O trochu dražší jsou ukulele Washburn, Ohana nebo Lanikai. Ta se už řadí mezi profi nástroje a najdete mezi nimi i zmíněné elektroakustické modely. Když hrají machři Za jednoho z nejlepších ukulelistů současnosti je považován Jake Shimabukuro. Ten samozřejmě umí naprosto dokonale hrát a taky používá spoustu kytarových efektů, čímž posunuje hranice hry. Schválně si na YouTube najděte „Jake Shimabukuro Get Lucky“. Megahit od Daft Punk zní v jeho podání úplně skvěle. Pokud po ukulele toužíte, ale zatím ho nemáte, zajděte do jedné z prodejen Kytary.cz v Praze nebo Brně. Tam mají ukulelí, až vás bude přecházet zrak. Nechají vás všechna vyzkoušet, můžete se s nimi zavřít do odhlučněné zkušebny a brnkat si tak dlouho, než najdete to svoje – třeba celý den.


12

á v o N č ka i d ó m

variacích, které bez problémů sladíte se svým outfitem, a – basáci prominou – má jen čtyři struny, takže se na něj člověk rychle naučí. Na zahrání většiny akordů vám stačí dva prsty, na úplně nový model pár stovek.

pop/

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: ARCHIV, JAKE DOBKIN

U nás můžete originály značky Obey koupit v několika málo e-shopech, například v metrostore.cz

Král pouliční propagandy Značka Obey, všechny ty kruťácké čepice a mikiny, patří milionáři Franku Shepardovi Faireymu. Spolu s Banksym kraluje street artu, jen na opačné straně Antlantiku. A protože nemáme rádi, když nosíte něco, o čem nic nevíte, tady je jeho příběh.


13

pop /

Jako jeden z prvních pronikl do galerií, které street art dlouho odmítaly s tím, že nejde o umění, ale vandalismus. Byl to on, jehož triček s portrétem Obamy se v době jeho první volby na prezidenta prodalo nejvíc, a je to jeho časopis Swindle (švindl, fígl, klam), který stojí dvacet dolarů místo obvyklých pěti. Za co platíme těch patnáct? Přece za dotek undergroundu, nezávislosti, vzpoury a neposlušnosti. Obey vypráví, jak to všechno začalo V Jižní Karolíně, kde jsem vyrůstal, všechny děti sportovaly. Já taky. Hrál jsem tenis, fotbal, americkej fotbal, dělal atletiku, všechno možný. V roce 1984 mi bylo čtrnáct a k narozeninám jsem si přál skateboard. Jen pro představu – cesta do prvního krámu, kde něco takovýho měli, trvala autem čtyřicet minut. Moje rodný město byla strašná díra… V tý době jsem taky začal poslouchat Sex Pistols, Dead Kennedys, Agent Orange a podobný kapely. Jejich muzika do mě pumpovala adrenalin a odcizovala mě mým vrstevníkům, pro který jsem byl najednou divnej, moc divokej, nezvladatelnej. Neměl jsem žádnou partu, ven jsem chodil sám nebo seděl doma a kreslil. Kreslení pro mě tenkrát nebylo dobrovolnou činností – za průšvihy ve škole jsem dostával domácí vězení a s pastelkama mi to rychlejc utíkalo. Líbila se mi grafika punkových


14

TEXT: JAN KRČMÁŘ FOTO: ARCHIV

alb, designy skateových prken a triček. Vypadaly, že člověk nemusí bejt zrovna Picasso, aby to taky zvládnul. A já to musel zkusit, protože u nás žádný krámy, kde by si člověk mohl koupit tričko Sex Pistols, nebyly. Vyrobil jsem pár papírových šablon a dal se do toho. Byla to větší zábava než jen tak kreslit obrázky… Každej pracháč má tu svoji „když-jsem-byl-malej-musel-jsemse-brodit-sněhem-pět-kilometrů-tam-a-zpátky“ story, že jo? No, u mě to takhle doopravdy bylo. Chtěl jsem nosit trička, který u nás nebyly, tak jsem si je začal dělat sám. Brzy se to rozkřiklo a od spolužáků přicházely zakázky. Když jsem na vlastním návrhu vydělal prvních pět dolarů, řekl jsem si o. k., to dává smysl, a přihlásil se na RISD (Rhode Island School of Design). Nechtěl jsem se stát umělcem, o to mi vlastně nešlo nikdy a myslím, že na mým stylu je to dodnes vidět, ve skutečnosti jsem všechny školy nenáviděl a toužil po kariéře profi skejťáka. Ale tak dobrej jezdec jsem nebyl. Rodiče se mýmu rozhodnutí dost divili. Učil jsem se špatně, pořád mi hrozilo propadnutí, a najednou se sám hlásím na uměleckou školu. Měli fakt radost. V krámu, kde chcíp pes Na RISD v Providence jsem poprvé přišel do styku s graffi ti a sticker culture. Každá místní kapela, každej skate shop, každá parta kluků,

všichni měli vlastní samolepky. Některý jim navrhovali právě studenti z naší školy. Jedna z nich, vytvořená v reklamním stylu padesátých let, byla snad na každým rohu, na každým sloupu. Začal jsem si nejasně uvědomovat, že to mnohonásobný opakování má přímej vliv na sdělení, který se rázem jeví jako důležitější, jako by obsahovalo nějakej další, skrytej význam. Začal jsem kolem toho schválně vytvářet všelijaký mýty, jako „Ty týpky znám, jsou strašně hustý a těch samolepek maj ještě milion…“ a podobně. Když jsem se pak s nima seznámil, řekli mi, že jich nerozmnožili víc než dvě stě. Ale fámy už jely. Takhle vznikaj městský legendy, haha! Pak jsem v NYC viděl samolepky Hello, my name is…, který rozšiřovali graffi ti writeři. Říkal jsem si, aha, to je mazaný, sloupnu to, dám na to svůj podpis a nalepím někde jinde. Takhle jsem se chytil… Chtěl jsem se stát součástí tý věci, ale nevěděl jak. První školní rok pomalu končil a rodiče chtěli, abych na prázdniny přijel domů. Jenže mně se nechtělo, to jsem si radši začal shánět práci. Skončil jsem za čtyři dolary na hodinu v jednom mrňavým skateshopu. Nebyl tam skoro žádnej provoz, jen občas jsem někomu pomohl dát dohromady výbavu. Většinu dne jsem seděl zašitej vzadu, poslouchal punk a vyřezával šablony na trička. V tý době jsem si podle jedný

knížky vyrobil primitivní lis a v podnájmu na zemi se učil sítotiskovou techniku. Hotový trička jsem pak rozvěsil po krámu a prodával je za jedenáct babek, o čtyři míň, než stály šéfovy. Ten přijížděl jenom v sobotu, takže to bylo v klidu, v pátek večer jsem všechno sbalil, dovláčel to na privát a v pondělí ráno zase nastěhoval zpátky. Byl to dobrej byznys, za dva dolary jsem koupil triko, potisknul ho a vydělal čistých devět. Říkal jsem si, že je to fér, když mám tak hrozně malej plat. V žádným velkým balíku jsem z toho stejně nebyl, v tom krámu chcíp pes. Andre the Giant has a posse: Zrození V krámu jsem taky začal vyrábět svoje první samolepky. Děcka, který přicházely, tím byly úplně fascinovaný. Vypracoval jsem pár návrhů s logem firmy a ukázal je majiteli. Byl nadšenej a hned je nechal vyrobit. Pak mě jmenoval kapitánem skejtovýho týmu, kterej pro něj jezdil, ale plat mi nezvýšil. Tak to chodí, no. Jednou v noci jsem na privátě zase tisknul pirátský trička, nějaký Clash nebo co, a stavil se u mě kámoš. Chvíli mě pozoroval a pak řek, že by se to chtěl taky naučit. Začali jsme teda hledat ve starých časopisech nějakej motiv, aby si to mohl vyzkoušet. Na jedný stránce jsem našel reklamu na wrestling. Byl na ní stylizovanej portrét slavnýho zápasníka Andrého Obra. Ukázal jsem mu to: „Co tohle?“ A on: „Ani náhodou. To je pěkně debilní!“ A já na to: „Co to meleš? To je Andre the Giant! To je přesně vono!“ Dělal jsem si trochu srandu, bavilo mě přemlouvat ho: „No tak, hele, uděláme to. Andreho banda! To nikdo nezná. A až se budou děcka v krámě ptát, co to je, budeme dělat jakože: Co?! Ty nevíš, kdo je Andre? Tak to vocaď rychle vypadni!“ Takže celá ta věc začala jako blbej vtip. Kámoš se nakonec nechal přesvědčit a já mu ukázal, jak to má vyřezat. Chvíli to zkoušel, ale pak se na to vykašlal a šel domů. Dodělal jsem to teda sám. Druhej den jsem naxeroxoval první samolepky Andre the Giant has a posse, rozdal je známým a řek jim, aby hlavně nikomu neprozradili, odkud je maj. Pak jsme je lepili na skejťácký místa, dopravní značky a po klubech. Reakce byly nečekaně velký. Dodnes si neumím vysvětlit proč. Na ulicích byly přece i jiný nálepky… Stojím v sámošce u pokladny a najednou slyším, jak se za mnou nějaký lidi dohadujou, co ta hláška znamená. Chlápek: „Tak co myslíš, že to je?“ Jeho holka: „Asi nějakej kult, ne?“ A chlápek: „To teda ne, je to country kapela. Viděl jsem je hrát!“ Takový situace mě samozřejmě motivovaly. Začal jsem vylepšovat design, protože ten první byl splácanej jen tak narychlo, a pozoroval, jak ta věc roste, jak ji živí lidská představivost. Lidi


říkali: „Je to po celým městě!“ Ale ve skutečnosti to bylo jenom pár bloků mezi krámem, mým podnájmem a školou. Pak jsem jel lepit do Bostonu a lidi hned: „Ta věc se šíří po celý zemi!“ Přitom z Providence do Bostonu je to hodina cesty… Nejvíc mě překvapilo, že se začaly objevovat Andreho kopie. Buď poctivě vyvedený padělky, anebo všelijaký recese, parodie na můj styl. Konec anonymity Ten rok, bylo mi devatenáct, jsem jel na vánoční prázdniny s balíkem samolepek v kufru. Doma jsem to ale moc rozjíždět nechtěl, bál jsem se prozrazení. Mít tajemství, pozorovat lidi, jak se škrábou na hlavě a nevěděj, co si o tom maj myslet, bylo super. Jenže pak jsem šel na návštěvu ke kámošovi a v koupelně narazil na takovej příhodnej zásobník na papírový ručníky. Nemohl jsem odolat. Chvíli jsme se dívali na televizi, on šel pak na záchod a už to bylo: „Cos to tam nalepil za kravinu? Co znamená Andre the Giant has a posse? Dej to dolů, naši budou naštvaný!“ Já na to: „Je to jenom nálepka. Zkus to sundat a uvidíš! Stejně to nepůjde…“ Dvě hodiny jsem mu vysvětloval, jak to funguje, až nakonec řek: „No jo, dyť je to jenom pitomej zásobník na ručníky.“ Příští noc šel se mnou lepit. Další noc přived partu kámošů. Pak došly samolepky. Jenže oni chtěli pokračovat, dali dohromady sto dolarů, abych ještě nějaký namnožil. Jako kdyby měli horečku nebo co. Na konci prázdnin už vyřezávali vlastní šablony. Zpátky do Providence jsem odjížděl s dobrým pocitem, akorát jsem jim zapomněl říct, aby drželi jazyk za zuby. Už bylo pozdě. Obey the Giant: Propaganda Mlčet nevydržela ani parta kolem skateshopu, najednou dost lidí vědělo, kdo za Andre the Giant stojí. To mě přimělo změnit styl. Výrok Andre the Giant has a posse nic neznamenal, byla to jenom taková nesmyslná hříčka. Kouzlo spočívalo v tom, že se to nedalo s ničím spojit,

neobsahovalo to žádný sdělení, což lidi mátlo a zároveň přitahovalo. Bál jsem se, že po mým odhalení už to nebude fungovat, tak jsem začal experimentovat s opačným přístupem. Nasadil jsem Andremu Hendrixovo afro, přimaloval make-up zpěváka Kiss nebo z něj udělal kosmonauta a napsal k tomu One small step for man, one GIANT leap for mankind. Používáním popkulturních atributů jsem chtěl za prvé naznačit, že nedělám umění, a za druhé, že Andreho považuju taky za ikonu, za jednoho z nich. Když chcete o něčem vyvolat dojem důležitosti, představte to v souvislosti s něčím o hodně větším a úspěšnějším. To je starej trik, kterýmu nás učili ve škole a kterej v prostředí ulice působil hodně provokativně. Poslední školní rok jsem studoval psychologii sovětský propagandy. Hodně mi to dalo. V roce 1993 jsem zaplavil New York „revolučníma“ plakátama. Používal jsem červenou a černou barvu, různý komunistický symboly, stejnej typ písma a jazykovou stylizaci. Ověřoval jsem si v praxi to, z čeho jsem skládal bakalářskou zkoušku, haha. Šlo to jak po másle, heslo Obey the Giant se nabídlo samo – vždyť cílem každý propagandy je udržet masy v poslušnosti. Všichni posloucháme nějakýho obra, podřizujeme se mu dobrovolně a rádi. Žijeme jak náměsíčný. Nemáme žádný kouzelný brejle, který by nám umožnily prokouknout pravý sdělení všech reklamních inzerátů: Konzumuj! Spi! Dívej se na televizi! Buď poslušný! Kampaň Obey the Giant mi přinesla poznání, že lidi si takový brejle ani nasazovat nechtěj. To mě vážně ohromilo. Kolik mi zaplatili? K nejčastějším otázkám, který mi novináři kladou, patří: „A co vaše morálka?“ Myslej tím buď „Jak chcete obhajovat street art, když je nelegální?“, nebo: „Jak chcete obhajovat street art, když ho sám vykořisťujete a prodáváte za nesmyslně vysoké částky?“. Baví mě třeba, jak mi předhazujou Coca-Colu. V roce 1999 jsem upravoval billboardy Obey your thirst (Poslouchej svou žízeň, pozn. red.). Za slovem Obey jsem nápis přelepil svou ikonou The Giant. Opakoval jsem to ve velkých městech jako LA, San Francisco nebo San Diego. Žádná reakce, jako by to snad nikdo neviděl. Pozdějc mě Coca-Cola požádala o spolupráci na nový kampani. Navrhnul jsem nějaký plakáty, samolepky a trička. Reakce obrovský! Najednou se mnou všichni chtěli dělat rozhovor, točit film, cokoli. Vzal jste tu zakázku jenom pro peníze? Kolik vám zaplatili? Co vaše morálka? Haha! Nedochází jim, že se jich můžu ptát na to samý: Proč se mnou děláte rozhovor? Pro peníze? Pro ty, co zaplatili mně, nebo pro ty, co zaplatěj vám? Co vaše morálka?

15

pop /

TEXT A FOTO: IVANA ANTOŠOVÁ

Moje vysokoškolská pohádka 5 poprvé

Rozkoukávat se v novém životě je jako pořídit si kotě – každý krok i zívnutí vás překvapují. První dojmy bývají nejsilnější a všechny nakonec samozřejmě povedou


16

k happy endu. Tohle ovšem ještě není konec, startovní čára se práší těsně za patou. Bylo nebylo, tady je mých pětkrát poprvé.

jméno: věk: škola: obor: ročník: stav:

1) Poprvé na imatrikulaci

a snad i naposled, alespoň do doby, než vyrodím potomka, on už bude celý dospělý, přijatý na vysokou a já budu zamačkávat slzičku, že už s ním pravděpodobně nemůžu dělat paci paci pacičky. Moje imatrikulace byla, omluvte můj slovník, MRTĚ neslavnostní. Namísto auly se prváčci shromáždili v ateliéru architektů, který se může pochlubit obřím prostorem, obřím nepořádkem a ze stropu zavěšenou houpačkou. Přišel děkan, přišli proděkani, doktoři, inženýři a studijní referentka, která jim všem popletla tituly. Poprvé mi bylo líto profesora, který zdvihnul prstíček a snaže se dosáhnout na kudlu v zádech zašeptal: „Ale já jsem taky proděkan…“ Namísto slavnostních talárů se dress codem staly rybářské vesty a džíny; namísto řetězů se kolem krku vedení houpaly klíčenky s ISICem a namísto slibů, že budu ctít jméno školy, jsem se jen podepsala na prezenční listinu. Jak by pravil Caesar: Přišel jsem, neviděl jsem (přes hlavy vzrostlých studentů), dostal jsem index.

2) Poprvé na přednášce

Konkrétně na základech moderního umění. Přednášku vedl roztomilý chlapík s velkýma dobráckýma očima a velkou dobráckou pleškou na vrcholku hlavy. Pan Jakoby má zálibu v parazitických slovech (to jsou ta, která přijdou do věty a parazitují na ní tak dlouho, dokud nesežerou celý význam nebo si nezačnete stranou dělat čárky), takže vlastně prostě jakoby nějak, víte,


měla jsem trochu jakési takési obavy, že prostě jaksi úplně tak nějak nebudu rozumět, o čem je řeč. Pan Jakoby se ale rozmluvil, po pěti minutách svůj projev dezinfikoval savem a jeho přednáška o dnešním významu umění pro mě byla šťavnatá jako prvotřídní steak.

3) Poprvé na vítání prváků

se nekonalo, jelikož jsem byla poprvé nemocná. Být nemocná sama na Sibiři je peklo. Hlava ucpaná jako odtok ve sprše (kadeře čtyř děvčat na pokoji) či školní menza o dvanácté polední; celý strom kapesníků a osamělost. Nesmím zapomenout na vietnamský hovězí vývar s nudlemi od Vanessy, mé spolubydlící, vůdkyně severního Vietnamu a klanu Vu. Vítání prváků se však beztak konalo venku, na Harcovské přehradě, což se domnívám nutně znamenalo velké kluziště a hodně hořké tekutiny zamražené v tmavých lahvích. A já moc neumím bruslit, víte.

4) Poprvé pravá tvář koleje

Poprvé jsme se ve třech vraceli ze školy o půlnoci (ano, to se děje) a na dřevěné lávce nad lesem, která je poslední spojnicí ke kolejím, jsme se setkali se studentským bungee jumpingem. O půlnoci. Nad lesem. Pružná lana a tohle všechno. Na lávce. Bungee jumping. Přiznám se, mně to docela vzalo dech a věřím, že těm studentským yoyům též. Druhá polovina bandy, jež zrovna neskákala, přímo uprostřed cesty cvičila něco jako řecko-římský zápas. Přijdu domů a najdu své

Ivana Antošová 19 let Technická univerzita v Liberci, Fakulta umění a architektury vizuální komunikace první štěstí teče z pórů

dvě spolubydlící, Vanessu a Nelu, a dvě dokořán otevřená okna – jedno v mém pokoji, druhé v pokoji protější kolejní budovy. V tom okně kluk. V tom okně kluk bez oblečení. Vanessa a Nela jásají, s Klukem si vzájemně mávají a smějí se na celé kolo. Zvoní pokojový telefon, Kluk volá, že hledá Ivanu. Vanessa a Nela už s Klukem chatují na Facebooku, Kluk se jmenuje Petr, vystavuje se nahý v oknech, umí volat na pokoje a zjistit si moje jméno. Ne, mami, to se určitě neděje… Petr už se snažil přijít několikrát na návštěvu, naposledy o půl páté ráno, ale ještě než se stihl oficiálně představit, pozvracel přede dveřmi chodbu. Od té doby přerušil kontakt, předpokládám, že se zaživa upálil v plamenech vlastní hanby.

5) Poprvé sama

přes víkend na koleji. Dalo by se čekat, že mi bude smutno, ale na smutek nebyl čas. V sobotu jsem ze sebe musela vylenošit páteční radovánky na parketu, k čemuž mi dopomohli dva kolejní kamarádi, jejich tortellini a Pán prstenů; a v neděli jsem uklízela. Uklízela. Umyla jsem nádobí. Zametla jsem. Vytřela jsem podlahu. Umyla jsem záchod. Vydrhla koupelnu. Vynesla koše. Obdivovala se. Utřela prach. Vyžehlila. Obdivovala se. Kdybych věděla, kolik námahy a času tohle hadříčkování vcelku zkonzumuje, možná bych mamince doma více pomáhala. (Alespoň má myčku.) Kdo ví, třeba ze mě ještě bude Popelka.

17

smartbox /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: HAPPY SOCKS

Snoop Dogg oslovil Happy Socks a začal malovat Slavná jména přitahují. Když pro Happy Socks fotí David LaChapelle a Terry Richardson a v kampaních figurují jména jako ASAP Rocky, Action Bronson nebo Mykki Blanco, zajímá to taky Snoopa. Nabídl se, že i on s radostí vytvoří limitovanou edici ponožek, a jeho návrh byl jednomyslně přijat. Jeden z výrazných designů


18

jeho kolekce upomíná na singl Gin & Juice z prvního alba Doggystyle, jímž dobyl hitparádu a získal nominaci na Grammy. Z dnešního pohledu je video legračně nevinné, v roce 1993 však příběh teenagera, který doma uspořádá divoký mejdan, způsobil revoluci.

Snoop značku objevil loni a od té doby prý jiné ponožky nenosí. „Spolupráce s Happy Socks je úplně přirozená – viděli, co dělám, a poskytli mi nový prostor, kde můžu dál rozvíjet své schopnosti. Už dlouho jsem chtěl malovat a v soukromí zkoumal, jak se to dělá. Je to možnost, jak obsáhnout emoce, které nemohu vyjádřit hudbou,“ říká v teaseru, který můžete vidět na YouTube. S malováním začal poprvé na turné, kde pro něj představovalo formu meditace, teď by se mu rád věnoval víc. Tak se zrodila kampaň Art of Inspiration. „Snoop je žijící legenda, bylo fantastické podílet se na jeho nové umělecké cestě. Svou hudbou inspiroval miliony lidí, bude tedy zajímavé sledovat, jak ovlivní svět výtvarného umění,“ těší se Viktor Tell, umělecký ředitel Happy Socks.

„O malování jsem přemýšlel celé roky, ale nikdy jsem neměl čas začít.“


19

pop /

TEXT: MARTIN HRADECKÝ, ELLE FOTO: RADEK BROUSIL, BENEDIKT RENČ

y k ih stordsvětí z po

Prague Fashion Weekend

Zombie Boy a Pandemonia, true story V půlce srpna mi zavolal Lukáš Loskot, ředitel Mercedes-Benz Prague Fashion Weekend, že přijedou dvě bomby, ze kterých bude publikum nadšeno. S jednou z nich jsem se pak osobně setkal a pokusil se o seriózní interview. Celé to bylo velice zajímavé a poučné. Jen ten rozhovor nevyšel.


20

Prvním z významných hostů pražské přehlídky nejnovějších módních trendů byl Rick Genest alias Zombie Boy, devětadvacetiletý Kanaďan, co umíral na rakovinu mozku a s vědomím svého konce si nechal potetovat na svém těle bůhvíco. Jenže operace se zdařila, on najednou neumřel, takže mu nezbylo nic jiného než se se svými dekoracemi srovnat a snažit se z nich něco vytřískat, což se mu stále daří a Rick teď mimo jiné teď jezdí po světě jako DJ a model a vypadá to, že ho to dost baví. Obě jeho role jsme si mohli v průběhu fashion víkendu prožít spolu s ním. Pravda, jako DJ sice členem extraligy ještě dlouho nebude, ale bavit tancující dokázal obstojně. Co se týká jeho vystupování jako hostujícího hvězdného modela na přehlídkách, to už bylo trošku horší. Potřeboval na sebe strhávat příliš mnoho pozornosti a to není na přehlídce nikdy ku prospěchu věci, že… Hlavní roli mají hrát předváděné kolekce, a ne ti, co jsou do nich oblečeni. Nakonec jsme ale byli všichni rádi, že nás Zombie Boy svou přítomností poctil. Kdyby nic jiného, osvěžení tak trochu monotónního pražského kulturně-společenského života to v každém případě bylo. Ve srovnání s tím druhou VIP návštěvu největší české módní události jako osvěžující nejde nazvat ani v hysterické nadsázce. Když se mě Lukáš tehdy do telefonu zeptal, jestli udělám s Pandemonií rozhovor, absolutně jsem netušil, o koho jde, a to si myslím, že se ve světě módy a jejích jménech poměrně orientuju. Ale prý mě to bude určitě bavit, na rozhovor tedy kývnu poměrně s nadšením – budu mít nový zážitek a ty jsou přece jedním z hlavních důvodů, proč tuhle práci dělám. V tu chvíli ještě samozřejmě netuším, že zážitek bude pro mě nový a intenzivní až tak, že jeho opětovné prožití bych sám sobě už asi nikdy způsobit nechtěl. Byla to totiž pro mě poměrně frustrující a smutná zkušenost. Samozřejmě se dozvíte proč, ale ještě předtím se sluší vám Pandemonii a její svět představit trochu blíž. Hele, koukej, kdo to jako je? To je pravděpodobně reakce, kterou ve vás vzbudí pohled na téměř dvoumetrovou osobu oblečenou od hlavy až po paty v neprodyšném latexu. Na své internetové stránce (www. pandemonia99.com) Pandemonia sebevědomě tvrdí, že je z Londýna pocházející postpopová a konceptuální umělkyně, která samu sebe považuje za uměleckou intervenci do kulturního a společenského života. Psalo se o ní nejen v britském kultovním časopisu i-D a jiných nezávislých titulech, ale její existence nezůstala nepovšimnuta ani ze strany mocné Vogue. Když jsem si tohle v rámci přípravy na rozhovor četl, poprvé mi hlavou zazněl varovný signál: A dál? Co dál? Pandemonia dorazí na přehlídku, sedne si do přední řady a dál se stane co? Svět módního byznysu je přece zvyklý na ledasco, takže přítomnost bizarního gumového kostýmu nikoho dráždit nebo dokonce rozhodit nemůže. O. k., tak třeba bude aspoň bavit. Ale čím? Na internetu v tomto směru jasnou odpověď


nenacházím, asi bude potřeba, abychom se s Pandemonií potkali tváří v tvář. Tedy spíš tváří v „tvář“. První zářijový víkend bylo v Praze poměrně horko. To jsem si uvědomil hlavně ve chvíli, kdy jsem zpocený dobíhal k Právnické fakultě Univerzity Karlovy, která byla netradičně (ale přitom víc než skvěle) na pět dnů zasvěcena především české módě, a kde se během nich ukazovali jak ti, co se o módu opravdu zajímají, tak ti, kteří si myslí, že by se o ni zajímat měli, i když je vlastně nezajímá, ale to by nepřiznali ani po několikátém bodnutí nožem. Hnal jsem se zbytečně, je mi oznámeno, že Pandemonia bude mít zpoždění. Jasně, hvězdy na sebe vždycky nechávají čekat, to je jeden z neotřesitelných

zákonů žurnalistiky. Před rozhovorem se bude Pandemonia fotit, tak s fotografem Radkem přemýšlíme, kde je v budově nejlepší světlo. Po zhruba půlhodině přichází náš „objekt“ a my nestačíme koukat. Pokud byste měli s Pandemonií tu čest osobně i vy, bylo by vám jasné, že z naší strany nešlo o žádnou přehnanou reakci. A ve mně se po prvotním údivu opět ozval ten signál: A co dál? Umí Pandemonia svou latexovou existenci povýšit ještě na něco dalšího, co na mě bude fungovat i po opadnutí prvotního údivu? Začíná ve mně hlodat čím dál silnější pochybnost, ale trpělivost nikdy nepatřila k mým charakterovým přednostem, tak chlácholím své nedočkavé ego. Nereptej, buď v klidu, uvidíš. Snad… Pandemonia je on! Nespekulujeme teď o tom, jestli se pod latexem ukrývá muž, nebo žena, Pandemonia si to ostatně vůbec nepřeje. Tím zvoláním chci naznačit to, co mi došlo záhy po našem seznámení – ať je Pandemonia, kdo je, její veřejná existence je především projektem jejího

manažera. Po deseti minutách v přítomnosti těch dvou máte pocit, že se vám někdo snaží co nejrychleji na světě vymluvit díru do hlavy, ale blonďatá latexová diva to rozhodně není. I když se sám nestihnu vůbec na nic zeptat, dozvídám se postupně řečí, která rychlostí s přehledem předstihuje světlo, takovou spoustu informací, že mi jde hlava kolem víc než z dusna nesmiřitelně zalévajícího prostory fakulty. Například to, že na normální život neměli za poslední rok ani náhodou čas, protože navštívili tolik zemí, do nichž se obyčejní smrtelníci nestihnou podívat ani ve vlastní fantazii, že cestou z Prahy se v Londýně ocitnou jen na pár hodin, aby hned pracovně pokračovali do Brazílie, a že Praha je strašně milé město s pozitivní energií, protože stačí postavit se před hotel na chodník a do jedné minuty se s vámi dá někdo z místních obyvatel nenuceně do řeči. Ale ano, vlastně bych manažera poslouchal s chutí dál, někoho takového každý den nepotkám, když v tom začínám registrovat jednu pro mě i fotografa ne zrovna příjemnou věc. Pandemonia se viditelně trápí. Hermetické uzavření v latexu, nedostatek přísunu tekutin a pravděpodobně i potravin (kvůli tomu, že její silueta musí působit štíhleji než štíhle, jinak by vypadala jako nechtěný fór), způsobily, že se Pandemonia neovladatelně chvěje po celém těle a začíná to vypadat, že dřív, než dojde na focení, asi omdlí. Chudák, pot z ní kape a já si uvědomuju, že milimetrové průduchy mezi latexovými rukavicemi a rukávy ze stejného materiálu jsou jedinými otvory outfi tu jinak dokonale chránícího tělo před přímým kontaktem s kyslíkem. Pandemonia se totiž při své „show“ nemůže nadechnout ani nosními dírkami, k tomu je určen jen malý otvor pro ústa. Jsme z toho rozhození, manažer jí navíc neustále dává rázné příkazy, co dělat a co ne, jak pózovat a z jakých důvodů se zrovna takhle před Radkův objektiv nestavět. A to nás ještě čeká ten rozhovor… Když Pandemonia promluví Možná mě ještě v životě nezajímalo něco neodbytněji, než se právě teď dozvědět, co za tím vším je, proč někdo dělá něco, co mu evidentně nedělá dobře. Ale Pandemonia si k tělu ten den nepustila ani vzduch, ani mě. Nyní následuje ukázka našeho pokusu o rozhovor: „Jste v Praze poprvé, co vás tady zaujalo?“ „Zatím jsem neměla šanci toho moc vidět, takže těžko říct. A asi toho ani moc nestihnu, protože večer budu tady a zítra už zase letíme pryč. Ty kostky, co tu všude máte na ulicích, nejsou na chůzi na podpatcích zrovna nejlepší.“ „Kdy se Pandemonia narodila?“ „Někdy na přelomu let 2008 a 2009. Otravovalo mě, jak začaly být noviny a časopisy přeplněné uměle vytvářenými celebritami. Tak jsem se rozhodla, že se jednou takovou sama také stanu, abych tím poukázala na absurdnost tohoto světa. Ale že na rozdíl od těch druhých

21

pop /

budu stále krásná, mladá, a hlavně věčně mladá. Nejprve jsem navštěvovala převážně jen výtvarné vernisáže, snad jako vůbec první bylo zahájení výstavy Tracey Emin, a následně mě začali zvát na fashion weeky a kolem mé osoby se strhla obrovská vlna zájmu na všech možných sociálních sítích i mimo ně.“ „Kdo nebo co je vaší největší inspirací?“ „Tady Snowy.“ (Ukáže na nafukovacího bílého psa z latexu, kterého nosí všude s sebou.) „Proč zrovna on?“ „Neptejte se, neřeknu, to je jen mezi námi.“ „Vyvolává někdy vaše přítomnost na různých akcích i bouřlivější reakce?“ „S nenávistí jsem se ještě nesetkala, s takovou reakcí nemůžete na módních akcích ani počítat, móda je vděčná za různorodost. Mně jde o to, abych budila emoce v tom směru, že se o mně bude vědět. A klidně to může být i nenávist, jak kdo chce. Pokud mě na jejím základě zvou na přehlídky a společenské akce, jsem spokojená. Přesně o to mi totiž jde.“ „Co si oblékáte, když jste doma?“ „Pyžama. To znamená i bavlnu, v níž mě svět nikdy neuvidí.“


22

„Kolik převleků vlastně celkem máte?“ „Já to nepočítala, ale přes čtyřicet jich je určitě. A i když jsou všechny schválně naprosto nadčasové, přirozeně některé postupně vyřadím. Přestanou se mi líbit.“ „Bez čeho se na cestách neobejdete?“ „Horká vana. A taxi – pěšky už opravdu moc nechodím.“ Ptal bych se klidně dál, i když odpovědi zrovna nejsou ty nejkreativnější na světě. Manažer však rozhovor rázně ukončuje s odůvodněním, že už jsme dávno překročili stanovený čas a že se Pandemonia musí jít okamžitě připravovat na večer, aby všechno v klidu stihla. Pokud budu mít ještě nějaké další dotazy, ráda mi na ně odpoví e-mailem, vizitku mám. Jako opařený zůstávám sedět na sedačce. A přemýšlím dál, co tohle celé bylo? A proč se to vlastně celé děje? Na kloudnou odpověď ale potřebuju chladnou hlavu a emoce, a ani jednoho se mi v prostorách fakulty to odpoledne nedostávalo. Pak jsem ty dva ještě zahlédl na hlavní taneční party a najednou si přál, aby to bylo i naposledy… Když jsem pak zkoušel rozhovor s Pandemonií přepisovat, zjistil jsem, že materiálu nemám

dostatek ani náhodou. Poslal jsem tedy dodatečné dotazy, na odpověď jsem však čekal marně… Útěchou mi zůstává aspoň to, že ani s jinými novináři Pandemonia nekomunikuje jinak. P. S. Pandemonia o sobě mimo jiné mluví jako o satiře na současný svět šoubyznysu. Nemyslím si, že by to s ním bylo až tak zlé. Šoubyznysem se totiž může člověk docela dobře a dost dlouho bavit, to jenom po setkání s Pandemonií ho nemůže přepadnout nic než beznaděj. Z toho, kolik je toho v touze po zviditelnění ochotna obětovat. Nejen identitu, ale i zdraví a možnost rozhodovat sama za sebe. Pandemonia o sobě v první řadě mluví jako o konceptuální umělkyni. Pokud v sobě má sklony k masochismu, jde vlastně o koncept víc než dokonalý. Já o Pandemonii mluvím jako o někom, koho mi je líto. A v tónu mého hlasu je obsažen soucitný povzdech i hořká upřímnost. Promiňte.

smysly /

TEXT: JIŘÍ BEJČEK FOTO: ARCHIV

FILM

Sloupek Ivy Antošové

Zbav se svých miláčků

Ráda jezdím vlakem

REŽIE JOHN KROKIDAS, 2013

Počátek a vzestup americké beat generation v kostce. Prokletí básníci dvacátého století ve filmu záměrně zapomínají na studium historické literatury, aby pak pod vlivem omamných látek tvořili tu vlastní, současnou, skutečnou a naprosto upřímnou. Ponořte se s Allenem Ginsbergem, Williamem Burroughsem a Jackem Kerouacem do doby konce druhé světové války, do doby jazzu a psacích strojů. Prvotině režiséra Krokidase nechybí ani milostná zápletka a smrt. V hlavních rolích sice září Daniel Radcliffe a Michael C. Hall, na Harryho Pottera a Dextera Morgana ale brzo zapomenete. Prostě sex, drogy a literatura.

KNIHA Mýtus Boba Dylana Jakub Guziur NAKLADATELSTVÍ 65. POLE, 2014

Pokud patříte k častým návštěvníkům knihkupectví, o této knize s největší pravděpodobností dobře víte. Ve svítivě oranžovém přebalu často leží mezi biografiemi. A to je právě chyba! K dalšímu fádnímu životopisu má tato útlá publikace skutečně dost daleko. Český literární historik a překladatel Jakub Guizur se rozhodl podívat se na slavného písničkáře tak, jak to udělal zatím málokdo. Prostě si k Bobu Dylanovi sednul a sepsal esej o tom, jaké myšlenky má jeho tvorba v širším kontextu a jakým vlivem působí na americkou i světovou popkulturu. Na malém prostoru (kniha nemá ani sto stran) se tak čtenář dozvídá takové informace, které mu neposkytnou ani ty nejobsáhlejší biografie. A to se vyplatí.

VÝSTAVA Jiří Kolář: 100 let od narození 23. 9.–18. 1., MUSEUM KAMPA

Stoleté výročí narozenin zakladatele umělecké skupiny 42 připomíná výstava v centru Prahy. Nabízí průřez Kolářovou tvorbou od experimentálních začátků až po nejznámější díla, která umělec vystavoval rokem 1975 v New Yorku. Z více než čtvrt tisíce jeho prací se na Kampu dostala přibližně polovina, a tak svou rozsáhlostí zabírá výstava i prostory stálé expozice Františka Kupky. Klasické koláže střídají roláže, proláže a nechybí ani pro autora typická muchláž. K ní sám autor jednou poznamenal: „Život na nás nanáší nové a nové vrstvy neviditelného papíru. Pro jednu vrstvu zapomínáme na druhou. A když se nám podaří některou odchlípnout nebo dokonce odtrhnout, jsme překvapeni, co všechno v nás vězí. Co všechno v sobě nosíme, co neodnesl čas.“


Ráda jezdím do školy vlakem, protože mám ráda hudbu a na nádraží v Ústí nově nastěhovali piano. Přitahuje děti, jako mucholapky přitahují okřídlenou havěť; nalepí se na něj a nejdou odtrhnout. Každé dítě má jiný vkus, ale všechny se shodnou na tom, že nejlepší písnička je ta na placáka oběma dlaněmi, co nejvíc kláves najednou. Čtvero ročních kakofonií, Malá noční řežba. Ráda jezdím vlakem, protože vždy jede na čas. Na čas zavolat rodičům, že je moc milé, že mě chtěli vyzvednout na nádraží po cestě z práce, ale že přijedu až dalších 40 minut po směru hodinových ručiček. Ne mami, nestrachuj se, nezmrznu venku při čekání, stačí dupnout a všechna jinovatka se oklepe. Ráda jezdím vlakem, ale ráda bych jezdila pomaleji. Jízda je svižná, kvapně ubíhá a v cíli jsem raz dva, stihnu přečíst jenom dvě knihy a předmluvu ke třetí. Jezdím každé dva týdny, tam a zpět, a mé IQ muselo stoupnout nejméně o to Q. Ráda jezdím vlakem, protože mám ráda romantická dramata plná intrik; průvodčí Montek si pokaždé najde nový důvod, proč je můj žákovský průkaz vydaný Student Kapulet Agency neplatný. Jednou mají být zaškrtnuté víkendy, po druhé nemají, po třetí je roční platnost vypsána o čtyři dny více, než by se Montekovu cvakátku líbilo. Nacházím se uvězněna mezi spalující vášní a nenávistí dvou rodů a příběh je plný obviňování, nedorozumění a zbabělství vyhodit můj usměvavý ďolíček pravé tváře z vagonu ven. Ráda jezdím vlakem, protože rozšiřuje můj kulturní obzor. Výlukami postupně navštěvuji všechna města, o kterých jsem dříve mohla snít jen na Google mapách. Potkávám rodiny s německými dětmi, ruskou babičkou s maminkou, která se při nechtěném zakopnutí o kufr v uličce omlouvá „excuse me“ a na průvodčího volá: „Karlovy Vary, kdy uvidim?“ Loučím se s na shledanou, auf wiedersehen, good bye a do svidanija, protože kolik jazyků umím, tolikrát jsem spolucestující. Ráda jezdím vlakem, protože občas jede místo zkérované rachotící plechovky od fazolí naleštěný vlak z kraje mocných Pražanů, oslovuje mě Dámo a pánové, cítím se rázem jako v divadle, místo opony automatizované dveře. Ráda jezdím vlakem, protože 200 km pěšky by ztenčilo moje tukový zásoby na zimu; a když ho miluješ – není co řešit. (Věnováno mašince Tomáš a nástupišti 9 a ¾.) Iva Antošová, už ne Gymnázium Chomutov, ale Technická Univerzita v Liberci

23

téma /


24

ILUSTRACE: PASTAONER.CZ


25

téma /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Konspirátoři tvrdí, že v symbolech na dolarové bankovce je ukryto poselství – zlověstný plán na ovládnutí světa, do jehož čela bude dosazena jedna jediná vláda složená ze svobodných zednářů a iluminátů. Ta pak sice na planetě nastolí mír, ale „obyčejného člověka“ zotročí, zbaví veškerých svobod a poníží na zaměnitelné kolečko v „novém světovém řádu“, který bude nelidský, nekřesťanský, bezútěšný. Jaké důkazy autoři těchto smělých tvrzení předkládají? Je to zábava.

A) (kruh s orlem) a B) (kruh s pyramidou) Symboly převzaté z Velké pečeti Spojených států amerických. Velká pečeť (Great Seal) je znakem Ameriky, něco jako její erb. Původně měla dvě strany jako mince a visela na provázku nebo stužce všech významných vládních a úředních listin na znamení jejich pravosti. Když se od používání oboustranných závěsných pečetí upustilo a nahradila je jednodušší technika pečetění voskem přímo na papír, rubová strana Velké pečeti se stala nepotřebnou. Z orla na líci vznikla postupem času celosvětově známá ikona, ale pyramidu s okem můžeme vidět právě už jen na dolarové bankovce. C) (orel) Orel bělohlavý byl americkými „otci zakladateli“ vybrán jako nejvhodnější symbol národní svobody, hrdosti a síly. Hruď mu chrání štít (nedobytnost), v pařátech drží třináct šípů (signál pro ty, kteří by Ameriku


26

chtěli napadnout) a palmovou ratolest se třinácti listy (znamení míru a dobrých úmyslů). Nad hlavou má třináct hvězd uspořádaných do tvaru hexagramu. Číslo třináct je v naší kultuře symbolem neštěstí, nezdaru a zla, podle konspirátorů je jeho hojný výskyt na pečeti jasným důkazem, co Amerika od počátku zamýšlela šířit do světa. Někteří tvrdí, že číslo je třináct je podobně jako 666 číslem Satana. Ve skutečnosti všechny ty třináctky symbolizují počet států, které se jako první sdružily do unie. Pohotový konspirátor ovšem namítne: „Aha, třináct států! Náhoda?! Nemyslím si!“ a dodá, že hexagram neboli Davidova hvězda naznačuje propojení Ameriky s celosvětovým židovským spiknutím, jehož cílem je opět ovládnutí světa – zloduši se prostě rádi sdružují, to je logické. Ve skutečnosti je šesticípá hvězda symbolem egyptským, židé jej převzali a dlouho používali pouze jako dekorativní prvek bez hlubšího smyslu. Ten

mu byl dodán až v polovině 12. století – při délce židovských dějin vlastně teprve nedávno. A máme tady další detail: rozevřené orlí perutě. Počet per na levém křídle je 32, na pravém však 33. Že by zase náhoda, když číslo 33 je počet stupňů zednářství Nejvyšší rady skotského ritu (podle konspirátorů nejmocnější organizace na světě, která ustanovuje krále a utváří osudy států) a 33 generálů v armádě George Washingtona bylo prokazatelně svobodnými zednáři? Ano, toto jsou historická fakta. Ve válce o nezávislost bojovalo proti Velké Británii mnoho zednářů a na vznik USA měli velký vliv. Sám George Washington byl zednář, i Benjamin Franklin, i Thomas Jefferson a John Adams – ti všichni (pouze u Jeffersona historici doplňují „pravděpodobně“) se stali členy komise vybírající symboly na Velkou pečeť a kromě Franklina to navíc jeden po druhém dotáhli až na americké prezidenty. Taky je pravda, že zednáři nechali vyprojektovat a postavit většinu budov ve Washingtonu D. C. D) (pyramida) Předchozí odstavec byl jen takovým zahřívacím kolem, teď to přijde. Ta pyramida! Takové stavby v Americe nikdy nebyly, známe je z Egypta. Ano, pyramida je stejně jako hexagram egyptský symbol. A co má Egypt společného s Amerikou? V zednářské symbolice představuje pyramida dům zasvěcení, chrám starobylé moudrosti, o jejíž dosažení zednáři velmi usilují, neboť tato tajná moudrost (vědění, učení), vede k dokonalosti, k nejvyšší formě lidské existence. Tak daleko ovšem bratrstvo ještě není, ještě má před sebou veliké úkoly, a proto je pyramida zatím nedokončená. Až přijde čas Nového světového řádu, vstoupí do pyramidy Bůh (symbol vševidoucího oka na vrcholu) a dílo bude završeno, Amerika ovládne svět. Poznámka: zednářský Bůh není ten z Bible. Je to Velký architekt vesmíru, ne vyloženě „nekřesťanský“, ale prostě jiný, což konspirátorům poskytuje obrovský prostor pro fantazie spojené s dávnými rituály – podezřelými rituály. Černá magie, okultismus, satanismus, živé oběti, sexuální orgie a tak dále. Oko Boží prozřetelnosti

Jak svobodní zednáři ke špatné pověsti přišli Zednáři se stali obětí vlastní tajemnosti a nepřístupnosti. Jako každé uzavřené společenství (komunita nebo subkultura, chcete-li), které si vytvořilo vlastní symboliku, etiku, pravidla, vizuální klíče a jazyk, jimiž se vyděluje z většinové společnosti, vzbuzují i oni zájem a dohady veřejnosti. Vznikají kolem nich podobné mýty jako kolem blackmetalistů, příslušníků motorkářských gangů nebo graffi ti writerů. Ofi ciálně zednáři všechny konspirační teorie popírají (konspirátor: „Tak to je jasné, že se ke svým plánům nebudou přiznávat, že?!“), na druhou stranu je docela možné, že někteří z nich tento „lidový folklor“ podporují. Roste tím přece nejen počet nepřátel, ale i zájemců o členství v řádu, podporovatelů a sympatizantů.


má opět egyptský původ, v hieroglyfech je znamením boha Hóra a stejně tak i orel, symbol počátku a jedné z mnoha podob egyptského boha Slunce Amon-Ra. Většina symbolů na dolaru je zkrátka egyptských a zednáři vše egyptské uctívají. Navíc – kdyby měl snad někdo o jejich autorství pochybnosti – se na ni i podepsali. Když na pyramidu přenesete hexagram z pravé části bankovky, jeho vrcholy budou směřovat k písmenům A, S, N, O a M z okolního nápisu. Srovnejte je do správného pořadí a dostanete anglické slovo MASON. Zednář. E) a F) (nápisy nad a pod pyramidou) Nápis „Annuit coeptis“ (všimněte si, že má 13 písmen) znamená něco jako „On schvaluje naše počínání“, přičemž „on“ může být křesťanský Bůh, Velký architekt nebo taky Satan. Jaké počínání „on“ schvaluje, vysvětluje nápis pod pyramidou: „Novus ordo seclorum“ (Nový světový řád, zkráceně NWO). NWO je konec demokracie – zednářskou světovou vládu nebude volit nikdo z nás a o změnách, které začne zavádět v naší civilizaci, nebudeme informováni. Prostě se už jenom budou dít. Globalizace nejvyšší úrovně. Sbohem, individualito, sbohem možnosti výběru. G) (nápis In God we trust) Nápis, který ujišťuje, že „V Boha věříme“, je jen takové chlácholení. Ve skutečnosti zednáři v křesťanství nevěří a Bible je pro ně nanejvýš sbírka pozoruhodně absurdních anekdot. Papež prohlásil, že pokud se křesťan stane zednářem nebo iluminátem, páchá těžký hřích. H) (nápis kolem orlí hlavy) Překvapí vás, že i další latinský nápis „E pluribus unum“ (Z mnohých jeden) má třináct písmen? Konspirátora ne. Význam můžete chápat buď jako „z mnoha původně nespolupracujících kolonií Velké Británie jedny silné Spojené státy“, nebo jako „z mnoha světových nezávislých států jeden, pod jednou vládou NWO“. Záleží na tom, co chcete vidět. A to, co vidíte, je to, čím jste.

Symbolika třinácti na dolarové bankovce 13 hvězd nad orlí hlavou 13 pruhů na štítu 13 šípů 13 olivových listů na ratolesti 13 oliv na ratolesti 13 úrovní pyramidy 13 stran, které má stužka 13 keřů pod pyramidou 13 písmen v heslech „E pluribus unum“ a „Annuit coeptis“ (počet znaků z celé pečeti je 52, což je číslo dělitelné třinácti)

27


zbarvuje konečky prstů a nehty dožluta.

Dehet, který vzniká při spalování cigarety,

SKVRNY NA KŮŽI

Kouření je hlavní příčinou rakoviny jazyka a úst, protože cigaretový dým ničí schopnost slin čistit ústní dutinu od bakterií. Kuřáci mají zažloutlé zuby, páchne jim z úst a už od mladého věku jsou náchylnější k onemocnění dásní.

RAKOVINA ÚST

Čím víc kouříte, tím větší máte šanci, že dostanete šedý zákal. Kuřáci, kteří přestanou, jsou i tak vystaveni o polovinu většímu riziku než lidé, co nikdy nekouřili. Šedý zákal může vést až k úplné slepotě.

ŠEDÝ ZÁKAL

Kouření způsobuje nedostatečné prokrvování pokožky. Proto mají kuřáci nezdravou barvu pleti a předčasné vrásky.

VRÁSKY

Cigarety obsahují nikotin, který je silně návykový. Tato látka ovlivňuje činnost mozku a může vyvolat stejnou závislost jako například heroin a jiné drogy.

ZÁVISLOST

JISTÁ FAKTA O KOUŘENÍ

28


29

RAKOVINA HRTANU

Kuřákům se tvoří častěji než nekuřákům, nehojí se jim tak rychle a někdy se objevují znovu. Kouření může rovněž vyvolat neléčitelné choroby střev.

ŽALUDEČNÍ VŘEDY

Na rakovinu plic umírají kuřáci dvacetkrát častěji než nekuřáci. Ale ještě dlouho předtím, než zemřou, se sníží kapacita jejich plic. Jestli vás neodradí astma, vzpomeňte si na Kuřáka ze seriálu Akta X. Víte, proč tak divně dýchal? Stejně jako 90 % všech kuřáků trpěl i on rozedmou plic.

ONEMOCNĚNÍ PLIC

Kouření je hlavní příčinou infarktů. S první cigaretou začne vaše srdce bít rychleji a s každou další ještě rychleji… Kouření zužuje cévy, a aby jimi krev mohla protékat, musí srdce zvyšovat tlak, to znamená více pracovat.

ONEMOCNĚNÍ SRDCE

Kuřáci jsou dvakrát víc náchylní k onemocnění lupénkou. Ekzém postihuje celé tělo a je obtížně léčitelný.

LUPÉNKA

Cigaretový kouř obsahuje rakovinotvorné látky, které se po vdechnutí usazují na stěnách dýchací trubice. Čtyři z pěti případů rakoviny hrtanu jsou zaviněny kouřením.

Text a foto: www.tabaccofacts.org

téma /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Dolar je globální oběživo, platí se jím za ropu, zbraně i drogy. Kolika rukama taková dvacetidolarovka (nejpoužívanější bankovka na světě) za svou poměrně krátkou existenci projde, nelze spočítat, ale říká se, že na každé druhé jsou stopy krve a kokainu. Redaktoři z amerického časopisu Colors poslali do laboratoře stodolarovku a požádali o analýzu. Výsledky potvrdily, že peníze jsou špinavé a potřebují vyprat.

POPEL INKOUST LIDSKÉ VÝKALY PLAST KREV


30

V laboratoři Státního zdravotního ústavu provedli podobný rozbor s českou dvacetikorunou a pětistovkou. Setřeli z nich špínu a vzorky vložili do inkubátoru. Po 48 hodinách se začaly bakterie množit. „Na 2cm² povrchu bankovky jsme napočítali 50 kolonií mikrobů, přičemž jedna kolonie může mít až miliardy jedinců. Taková hustota je však běžná i u ostatních předmětů kolem nás,“ vysvětluje doktorka Melicharčíková, která pokus prováděla. Česká pětistovka je tedy relativně „čistá“, protože tolik necestuje. Její životnost je asi 13 měsíců, tedy dvakrát delší než u dvacetidolarovky, zdaleka nejvíc ale vydrží australská pětidolarovka s příměsí polymerů, vyráběná novou technologií – až 40 měsíců! Peníze jsou ideálním dopravním prostředkem pro bakterie způsobující různé infekce a průjmová onemocnění (například bakterie Escherichia coli přežije na minci 7 až 11 dní, salmonela asi 9 dní), což ohrožuje zdraví jedinců s nízkou imunitou, například dětí, starých lidí nebo HIV pozitivních. Vůbec nejšpinavější měnou světa je japonský jen. Při jeho výrobě je totiž zakázáno používat jinak běžný formaldehyd, který po zahřátí na určitou teplotu hubí mikroby. Firma Hitachi proto vyvinula první pračku na peníze, která během desetiny vteřiny zahřeje bankovku na 392 °C.

SILIKÁTY (KŘEMIČITANY) MIKROORGANISMY ORGANICKÉ PRVKY KOV ROPNÉ DESTILÁTY

PLÍSEŇ POT HLÍNA

téma /

TEXT A FOTO: DAVID TĚŠÍNSKÝ

Seznámil jsem se s ním díky lidem z mého okolí, kteří ho už znali. Jinak by to bylo poměrně těžké, protože nemá telefon ani počítač a nechodí mu pošta. Domluvili jsme si třeba sraz na autobusové zastávce, a když jsem tam přišel, našel jsem jenom papírek se vzkazem, že už bohužel nemohl čekat, ať přijdu zítra ve stejnou dobou. Mírovi je 36 let a říká si Ahimsa, což je termín pro nenásilí, neubližování lidem, zvířatům a ostatní přírodě. Snaží se praktikovat bezestopový život. W W W.REDWAY M AG.C Z

Mírovým cílem je nezanechávat za sebou žádnou ekologickou stopu. Už devět let žije bez peněz, jen z přírody a zbytků po lidech. Nekouří, nepije alkohol, nebere drogy, nerozdělává oheň, protože zaprvé není pro přežití důležitý, zadruhé zanechává stopy. Nepije tedy ani teplé nápoje, jako je čaj nebo káva, nevaří si jídlo, netopí a nesvítí. Vstává a chodí spát se sluncem, myje se jen ve studené vodě, jí pouze rostlinnou stravu, například kopřivy. Dřív obýval jeskyni, v současnosti žije a spí v podskalí nebo v dřevěné boudě nedaleko jednoho maloměsta. Míra touží najít společenství lidí, možná nějaký kmen, který by žil v harmonii se sebou a svým okolím a příroda by mu stačila tak, jak je – nepřetvářel by ji. Jeho životní filozofie a postoj se nejvíc podobají indickému džinismu, kterým se ale vůbec neinspiroval. Teprve když se o něm náhodou dozvěděl, zjistil, že z devadesáti procent je totožný s jeho životním stylem.

31

téma /

TEXT: LUKÁŠ VYCHOPEŇ ILUSTRACE: PUZZLED

Představte si, že jste si pořídili nový bankovní účet. Má docela dlouhé číslo, není u žádné banky, a hlavně nikdo neví, že je váš, protože jste si ho před chvílí sami vygenerovali speciálním programem. Místo hesla do internetbankingu jste dostali šifrovací klíč a důrazné upozornění, že ho máte opatrovat jak oko v hlavě – pokud jej ztratíte, už se ke svému účtu nikdy nedostanete. Na účtu už máte hrstku virtuálních peněz, které jste si nechali vyměnit za českou pětistovku v internetové směnárně, a jste trochu nervózní, protože nevíte, jestli vám ji kolísající kurz během pár hodin zdvojnásobí, nebo vydělí dvěma.


32

Vašemu novému účtu se říká digitální peněženka a za 500 korun jste si při současné ceně nakoupili přibližně 0,05 bitcoinu. Od slušně zajištěného konta v bance, kde vaše peníze chrání celá řada bezpečnostních opatření, pojištění a poměrně stabilní kurz, jste se zvolna přesunuli na divoký západ finančního trhu. Kdo to vymyslel? Bitcoin má pravděpodobně na svědomí jistý Satoshi Nakamoto, bytost natolik tajemná a eluzivní, že se dodnes s jistotou neví, zda jde o skutečné jméno, pseudonym, nebo označení pro skupinu více lidí. K popularizaci nově vzniklé měny pak výrazně přispěl Hal Finney, známý odborník na kryptografii a futurista, který si v roce 2008 všiml první zmínky o jejím vývoji v zapadlé e-mailové konferenci a ihned v bitcoinu spatřil velký potenciál. Když byl pak v lednu 2009 oficiálně uveden obslužný software, Finney si jej ještě týž den nainstaloval a stal se příjemcem historicky první bitcoinové transakce – Nakamoto mu poslal deset bitcoinů. Jak to funguje? Vyčerpávající popis fungování bitcoinu by hravě spolkl celý časopis, proto si celý princip vysvětlíme v maximálně zjednodušené formě. Obchodování s touto digitální měnou je založeno na tzv. asymetrickém šifrování. „Číslo“ nebo spíše „adresa“ vašeho účtu (skládá se i z písmen) je vlastně část šifry, kterou můžete doplnit svým osobním šifrovacím klíčem – když do sebe „zapadnou“ tak jako klíč do zámku, můžete převést bitcoiny na jiný účet. Bez šifrovacího klíče je možný pouze vklad, podobně jako v případě, kdy někdo zná číslo vašeho bankovního účtu, ale nikoli heslo do internetbankingu. V čem je výhoda tohoto řešení? V tom, že se vaše heslo nikde jinde neuchovává a jeho platnost se ověřuje výhradně pomocí veřejné adresy vašeho účtu. Máte tak jistotu, že odnikud jinud než z vašeho počítače nemůže uniknout. V čem je nevýhoda? Pokud o něj přijdete, je ztraceno navždy – žádná jiná kopie neexistuje a z adresy účtu jej zjistit nelze. (Sleduj rámeček Asymetrické šifrování.) Blockchain neboli registr Není bez zajímavosti, že všechny finanční transakce v bitcoinové síti jsou veřejné (ano, jakmile někomu prozradíte adresu své digitální peněženky, může se kdykoli podívat, kolik peněz v ní máte) a evidované v obrovském registru, který udržují v chodu tisíce uživatelských počítačů po celém světě. Tomuto registru se říká blockchain, a jelikož není řízen žádným hlavním počítačem, bez kterého by se zhroutil, říká se mu decentralizovaný. Počítače uživatelů se starají o spoustu náročných šifrovacích úkonů, které v registru probíhají, a poskytují této bitcoinové síti velký výpočetní výkon. Co uživatele motivuje k tomu, aby počítače síti poskytli, a zdvojnásobili tak rodinný účet za elektřinu? Takzvané „těžení“, které nejaktivnější z nich odměňuje nově vzniklými bitcoiny. Ty budou do sítě uvolňovány postupně, až se jejich počet za několik desítek let zastaví na 21 milionech. Dá se na bitcoinu vydělat? Pokoušet se získat bitcoiny těžením je v současné době ztráta času i elektřiny, neboť se tohoto úkolu dávno zhostily skupiny se speciálně upravenými počítači, jejichž výkon je příslušnému druhu výpočtů velmi pečlivě uzpůsoben. Takto soutěžní prostředí silně znevýhodňuje „drobné střadatele“. Je možné, že s běžným počítačem by se vám po mnoha měsících či spíše letech snahy přece jen podařilo nějaké bitcoiny vydolovat, ale obecně se má za to, že by jejich hodnota byla nižší než cena spotřebované energie. Každé čtyři roky se navíc zdvojnásobují výpočetní nároky na vytěžení

Asymetrické šifrování Princip asymetrického šifrování je založený na násobení velkých prvočísel. Představte si, že máte nad dveřmi bytu napsáno číslo 398 558 854 693 a v kapse nosíte lístek s informací, že tenhle výsledek dostanete, když vynásobíte 902 597 a 441 569. Vedle dveří by pak byly dvě číselné klávesnice, na kterých byste museli tato čísla vyťukat. Ověřit, že je výsledek správný, by pro počítač bylo otázkou jedné jednoduché početní operace. Kdyby ovšem přišel nezvaný host a chtěl dvanácticiferné číslo nad dveřmi rozložit zpátky na dvě prvočísla, vyžadovalo by to přibližně 50 000 početních operací. To pro dnešní počítač není nijak mnoho, vtip je ale v tom, že při náležitém prodloužení dvou vstupních prvočísel náročnost tohoto výpočtu velmi drasticky stoupá. Kdybyste místo 902 597 a 441 569 použili dvě náhodná prvočísla o délce 310 číslic, byl by váš byt určitě v bezpečí. Zatímco vynásobit je mezi sebou by nebyl žádný problém, rozložit výsledek zpátky na tato prvočísla by v rozumném čase – čili například dříve než za milion let – nedokázaly ani nejmodernější superpočítače dneška. V případě zvýšené rozjívenosti by se pak dalo zabavit i s tak velkými


jednoho bitcoinu, aby síť držela krok se vzrůstajícím výkonem počítačů. Možností, jak vydělat (nebo prodělat), tak zůstává kolísající kurz. Oproti horské dráze z loňského roku, kdy cena bitcoinu nejprve vystoupala z 13 dolarů na 1150 (!) a posléze spadla na polovinu, je situace mnohem klidnější, nicméně i tak zvládl kurz během posledních tří měsíců oscilovat v rozmezí 200 dolarů. Vzhledem k široké škále možností, co všechno se může stát, je navíc vývoj ceny zcela nepředvídatelný, takže vychytávání minimální a maximální ceny je v případě bitcoinu zábava určená jen těm největším dobrodruhům. Během pouhých několika hodin může hodnota prudce spadnout kvůli tomu, že zakladatelé velké směnárny ukradli tisíce bitcoinů svých zákazníků a vzali nohy na ramena (tak jako loni při fiasku se směnárnou Mt.Gox), nebo naopak vystřelit o několik set dolarů nahoru díky tomu, že některá země začala jednat o zařazení bitcoinu mezi polooficiální nebo alespoň tolerované měny. Každopádně na to, abyste zopakovali příběhy lidí, kteří v polovině roku 2010 nakoupili 1000 bitcoinů po 16 haléřích a v prosinci 2013 se probudili jako dolaroví milionáři, už je nejspíš pozdě. Temno Volatilita (kolísání) kurzu tedy souvisí do značné míry s tím, že to bitcoin v některých částech světa nemá úplně lehké. Z jeho anonymity totiž vyplývá spousta výhod, ale i zásadní problém – může zde nerušeně vzkvétat prakticky jakákoli nelegální činnost související s penězi. Daňové úniky, praní špinavých peněz, objednávky nelegálních věcí či služeb, zkrátka všechny finanční toky, které musejí zločinci v případě klasických měn řešit komplikovanými převody a operacemi, umožňuje bitcoin provádět bez jakýchkoli obtíží. Ne nadarmo ho mají v oblibě lidé razící tzv. kryptoanarchismus, tedy myšlenkový proud založený na využití silného šifrování k vytvoření komunity, kde člověku anonymita zaručí absolutní volnost. A něco legálního? Jaké má bitcoin výhody pro lidi na světlé straně Síly? V současné době jich moc není. I základní operace s bitcoiny jsou pro běžného člověka z uživatelského hlediska docela záhul, a navíc hrozí, že kvůli drobné neopatrnosti (ztráta šifrovacího klíče kvůli nepozornosti nebo zhroucení disku, ukradení klíče virem v počítači atd.) přijde o peníze bez sebemenší šance získat je zpět. Naopak lákavá je možnost převádět peníze po celém světě za minimální poplatek a s rychlostí doručení okolo sedmi minut. Zvolna se také začínají objevovat služby a obchody, kde si za bitcoin můžete koupit jídlo, nocleh, webhosting nebo třeba boty. Zůstává ovšem otázkou, co konkrétně by vám to kromě několika dobrodružných chvilek na netu mělo přinést. A co dál? Budoucnost bitcoinu je těžké předjímat. Celá řada zemí si s nenadálou popularitou kryptoměny neví pořádně rady a horko těžko vymýšlí, jak na ni aplikovat zákony týkající se danění a praní špinavých peněz. Kromě Číny, kde byla směna bitcoinu za jüany rovnou plošně zakázána, vlády většinou vydávají doporučení, že se občané nemají do podobných experimentů pouštět. V Německu jej sice uznali jako oficiální virtuální měnu a vymysleli, jak zisky v bitcoinu danit, nicméně je pravděpodobnější, že se státy a banky dříve či později vydají buď cestou zákazů, nebo přísné regulace. Paralelní, neregulovaný měnový systém, ve kterém vládne naprostá anarchie, by byl pro současné finanční struktury, v nichž jsou finanční toky zpravidla velmi usilovně dokumentovány, asi stěží přijatelný.

prvočísly, že by k rozkladu jejich součinu nestačila ani všechna energie, kterou vydalo Slunce za celou dobu své existence (Slunce má energetický výkon asi jako 200 000 bilionů Temelínů a existuje přibližně 4,6 miliard let… no prostě nebyl by to lehký výpočet, chápete).

První český student si v bitcoinech zaplatil školné Jeden semestr na Vysoké škole manažerské informatiky, ekonomiky a práva (VŠMIEP) ho při aktuálním kurzu 10 844 Kč za bitcoin stál 2,3 bitcoinu. Podle ředitele školy Martina Stránského má nová měna před sebou velkou budoucnost, protože je stoprocentně nezávislá, nepodléhá žádným politickým a ekonomickým vlivům. Martin Stránský také pomohl zřídit první veřejný bankomat na bitcoiny v Česku. Nachází se v Praze na Arbesově náměstí, další mají kryptoanarchisté ve své kavárně Paralelní polis v Holešovicích, jeden je v Brně a dál nevíme.

33

téma /

TEX: MARTINA OVERSTREET FOTO: BARBORA JOHANSSON PIVOŇKOVÁ, DANICA KOVACEVIC

Umělecká skupina Ztohoven zrealizovala svou další akci. Tentokrát ale nejde o žádnou jednorázovku, jako tomu bylo dřív, kdy během zasedání Poslanecké sněmovny rozesílala mezi politiky falešné esemesky, v nichž se vzájemně vybízeli k morální obrodě a vyznávali si city, nebo – abych zmínila vůbec nejslavnější kousek – když se nabourala do programu České televize a odvysílala fiktivní atomový výbuch v Krkonoších. (Hehe, tomu se směju ještě teď, to bylo fakt luxusní, přitom technicky prý nic složitého, úplná hračka.) Paralelní polis má být trvalejšího rázu a skončí asi až ve chvíli, kdy zanikne stát, veškeré – i top secret – informace budou dostupné komukoli, a všichni budeme platit kryptoměnami, nejspíš bitcoinem.


34

Paralelní polis je obec (společenství lidí stejných zájmů, komunita, parta) existující souběžně se státem. „Souběžně“ znamená vedle něj, mimo a tak nezávisle, jak jen to umí. Prostě alternativa neboli jiná možnost. A může to znamenat, že tato obec je naladěna přímo protistátně, nebo taky, že sice požaduje právo na autonomii a vlastní pravidla, se státem však chce vést dialog, ne válku. Paralelní polis podporuje rozmanitost, z níž se rodí kvalita, proto je důležitým sociálním konceptem. V realitě může mít mnoho podob od radikálně vedeného squatu přes disent (tzn. lidi, kteří odmítají totalitní ideologii a jsou za to pronásledováni – ostatně termín „paralelní polis“ použil poprvé český disident Václav Benda), až po coolově vydesignovaný hacker space a bitcoinovou kavárnu, což je právě náš případ. Pražský Institut kryptoanarchie vypadá zvenčí filmově. Nevím, kolik máte u vás ve městě domů natřených načerno, ale my v Praze zaručeně jen tento. Elegantně zlověstný dojem ještě podporuje předpona „krypto“ (tajný, skrytý) v názvu. Babičky ze sousedství se křižují, mě to samozřejmě přitahuje, podporuje mou imaginaci a jak se tam hrnu, představuju si všelicos – hackera jsem v životě viděla jenom jednoho (a ten byl ještě z generace 0, počítám), bitcoinem platit neumím, budou se mi smát? Jako obvykle, realita není tak horká. V kavárně v přízemí sedí normální lidi, nevypadají vůbec jako krypto… nevim co, výměna dvou set korun za bitcoiny je stejně snadná jako výběr z bankomatu a následné uhrazení kávy snadnější než placení kartou v Bille. Seznamuju se s Petrem Žílkou, mluvčím Paralelní polis a překladatelem Manifestu kryptoanarchie, který najdete na wiki, pokud vás zajímá, co se v něm píše. Petr je klidný, příjemný kluk s vizáží studenta ČVUT v posledním ročníku – černá košile zapnutá až ke krku, dioptrické brýle s technickým designem, tichý hlas. Teď přichází část, kdy se musím opravdu soustředit, abych pochopila, co říká. A ne proto, že nerozumím slovům, ale protože si většinu toho vůbec neumím představit – žádný stát, žádná vláda, všechny informace všem, nový způsob vzdělávání, výroby, spotřeby, obchodování, práva, ochrany životů a majetku… Nejde o to, že je to naivní utopie, ale o moje zřetelné, skoro až fyzické vnímání hranic a zdí, které mám v hlavě. Zajímavé. K čemu je takový Institut kryptoanarchie dobrý? Institut je místo, kam se lidé chodí sebevzdělávat. Například do Goetheho institutu zamířím v případě, že se zajímám o němčinu, německou kulturu a historii. Do Institutu kryptoanarchie zase, pokud mě zajímají nejnovější IT technologie, hacking, prostředí internetu a možnosti anonymity při jeho používání, kam spadá i bitcoin a další kryptoměny. Očekávám přednášky, panelové diskuze nebo spontánní pokecy o problematice svobodného šíření informací, jejich sdílení, ochrany soukromí a osobní svobodě, výměnu zkušeností a praktických dovedností. „Naším cílem teď je, aby co nejvíc lidí začalo používat bitcoin a aby ho mohli používat na co nejvíce místech při co nejběžnějších činnostech. Zaplatit za kávu, za oběd v restauraci, u kadeřníka nebo v kině, aby tyto možnosti rostly, síť se rozšiřovala a veřejnost o ní byla informována,“ vysvětluje Petr. Jak na tom jsme právě teď, kde v ČR můžete otevřít svou bitcoinovou peněženku a urvat drápky kapesnému, zjistíte na coinmap.org. Nejdřív se vám otevře mapa celého světa, což je pro mě taková pěkná připomínka toho, že kyberprostor nezná hranice a poměřovat v něm svoje zkušenosti, vědomosti a dovednosti jen s Tondou z protějšího paneláku je k ničemu. Konkurencí nebo spojencem – podle toho, jak to berete – vám je nejen spolužák, který se taky hrabe v počítačích, prodává designy na trička a kreslí mangu, ale i Ryu z Tokia, Lena ze Stockholmu nebo Abdallah ze Saúdské Arábie. Nevím, jak vám, ale mně to rozšiřuje vědomí tak, že z toho mám závrať. Těch možností, které se nabízejí, a já je neumím


využít! A to jsem zdárně vyprodukovala knihu v podmínkách, kdy já jsem seděla v Praze, můj parťák na Manhattanu a náš grafik v San Diegu. Za rok a půl, co práce trvala, jsme se fyzicky neviděli ani jednou, a přesto to šlo jak na drátkách. Ale zpět k bitcoinu: Když na coinmapě zaměříte Českou republiku, zjistíte, že za ostříhání jím můžete zaplatit ve Veselí nad Moravou, za vytištění diplomky třeba v Jihlavě a tak dále. Je to jednoduché, přehledné a rychlé. Proč byste to ale měli dělat, proč je lepší platit bitcoinem než starými dobrými korunami? Tak vzhledem k předchozímu článku Špinavý prachy je to minimálně hygieničtější, ne? To si dělám legraci, největší výhodou bitcoinu je, že jeho hodnotu určuje pouze trh, banka vám nestrhává poplatky za vedení účtu a pohyby na něm, stát vás o ně nemůže okrást žádnou měnovou reformou a veškeré transakce probíhají anonymně. Nikdo neví kde, komu a za co platíte. Můžete namítnout, že s vytištěním diplomky ani žádné tajnosti dělat nechcete, pokud to někoho zajímá (a proč by vůbec mělo?), ať si to klidně zjistí. Pravda je bohužel taková, že každému z nás může jednou zkomplikovat život i výpis titulů půjčených z knihovny nebo platba v e-shopu s chemikáliemi a laboratorním sklem. Pokud byste se – nedej bože – museli někdy bránit obvinění z přípravy teroristického činu, budete muset vysvětlovat i to, proč jste si v únoru 2012 půjčili Korán, v dubnu Mein Kampf a LaVeyovu Satanskou bibli, v červnu zakoupili větší množství chloridu draselného a co znamená věta „Allahu Akbar, tak kdy se do toho dáme?“ v esemesce, kterou vám v 16. července ve dvě hodiny ráno poslal z mejdanu rozpustilý spolužák, narozený v Libyi. (Náhoda?! Nemyslíme si!) Jestli se vám to zdá přitažené za vlasy, měli byste vědět, že například Marilyn Manson byl po masakru v Columbine vážně nařčen ze spoluzodpovědnosti, neboť střelci Eric Harris a Dylan Klebold rádi poslouchali jeho hudbu, a nad Breivikovou oblibou posilovny a jeho zájmem o templáře vyvstala v oficiálních médiích debata, zda všichni svobodní mladíci, co v šest hodin ráno posilují a obdivují křesťanské rytířské řády, nejsou náhodou nějakým způsobem podezřelí, jestli to o nich něco nevypovídá. Kryptoanarchismus v praxi Krytoanarchistická filozofie říká, že v žádné společnosti nejsme svobodní. Vždy je zde někdo, kdo kontroluje, rozhoduje, zakazuje, podezírá a tak dále. A do budoucna budeme svobodní čím dál méně, protože mnoho tzv. bezpečnostních opatření se zavádí bez našeho vědomí, bez našeho souhlasu. Řešení existuje, technologie ho umožňují, naučme se je tedy využívat ve svůj prospěch. Buďme anonymní přesně do té míry, jak nám to vyhovuje. Naučme se chránit svoje soukromí už teď a sami, protože nikdo jiný to za nás neudělá. Tématem čísla jsou ale peníze. Jak tedy kryptoanarchisté Paralelní polis financují? Bitcoiny asi zatím těžko, že. „Nemůžeme vzít peníze od státu, to by bylo v rozporu s tím, co děláme. Sami ale tolik, abychom si mohli dovolit platit tento pronajatý dům, taky nemáme. Rozhodli jsme se pro způsob sponzorství. Oslovili jsme deset vybraných osobností, nejslavnější z nich je asi matematik Karel Janeček, a vyzvali je k partnerství, které spočívá v tom, že každý z nich poskytne Paralelní polis částku 15 000 Kč měsíčně. To pokryje nájem a energie. Za to jsou členy rady, takzvaného boardu, kde se mohou zúčastnit strategických porad, ale rozhodovací právo nemají.“ Tolik Petr Žílka. Cílem Paralelní polis je finanční samostatnost. Doufají, že náklady na provoz institutu získají provozem kavárny, hubu, parties nebo třeba z blešího trhu. Jestli vám to zní jako plán, podpořte to. Zajděte na kafe, na přednášku, sledujte vývoj.

35

rozhovor /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Michaela Šalamounová

Kaskadérka s vysokým IQ

Profesionální kaskadérka, co hořela za Jennifer Lawrence, má roztočeno s Adrienem Brodym a vyšší IQ než 94 % populace.


36


37

rozhovor /

Co je to za film s tím Adrienem? To je Emperor, historický film, který u nás natáčí zahraniční filmový štáb, ale momentálně to z jakýchsi produkčních důvodů stojí. Adrien hraje hlavní roli, pochopitelně. Awww, to máš teda kliku! A už jsi ho viděla? Jenom jednou, jak při natáčení seděl na židličce. A ani mě moc nezaujal. Kdybych ho potkala na ulici, asi bych se za ním neotočila. Ale je fakt, že kluci, kteří ho viděli hrát, říkali, že to skutečně umí. A o čem to je? Já ani nevím, tyhle informace většinou nedostaneme, pokud se vyloženě nezeptáme, a kolikrát není na dlouhé vysvětlování ani čas. Já jsem „jenom“ kaskadérka, a pokud nedostanu větší roli, kde bych třeba i něco říkala, je to ve stylu „máš čas, můžeš to udělat, tak pojď“, scénář k tomu nedostanu. Řeknou mi jenom: tohle je válečná scéna, bojují proti sobě tyhle dvě strany, kdy tato se snaží udělat A a tato B, pak kam se mám postavit, jak se tvářit a co dělat.

na časté obsazování. Výjimkou jsou kaskadéři pracující s koňmi, takzvaní „koňáci“, a pak odborníci na auta, co umějí odřídit honičku, otočit to na střechu, vybourat se, přeskočit s autem překážku a tak. Těch je docela málo. A samozřejmě jsou kluci, kteří jsou třeba výborní v šermu, lepší než všichni ostatní, ale i ti se snaží mít co největší záběr činností, které mohou nabídnout. A po tobě jakožto univerzální kaskadérce chtějí většinou co? Hele, většinou právě nic zvláštního. Nedávno jsme točili film o událostech z roku 1968, z počátku sovětské okupace. A bylo to, že jede tank, narazí do autobusu, ten vybouchne, to znamená, že uvnitř je připravená výmetnice, která začne mocně čoudit, vystřelí plameny, a lidé kolem začnou utíkat. Kolem autobusu je množství kolemjdoucích, v bezpečné vzdálenosti se pak pohybuje kompars a těsně u autobusu stojí právě kaskadéři. Protože co kdyby se náhodou něco stalo, výbuch by byl silnější, než měl, a někoho to ožehlo. Když to ožehne kaskadéra, je to „v pohodě“, na to má smlouvu

A co jsi dělala za Jennifer Lawrence? Nic moc. Hořela jsem.

Za Jennnifeer Law wrennce

A jak se to dělá? To mě zajímá. Někdy máš možnost, že tě obléknou do speciálního nehořlavého obleku, ale ten já ani na vlastní oči nikdy neviděla, používají ho hodně kluci. S Jennifer to bylo tak, že jsem měla speciální, ne úplně nehořlavé, ale špatně hořlavé prádlo namočené v nehořlavém gelu. Stejný gel mi pak namazali od hlavy k patě včetně víček, řas, nosních dírek, prostě všeho. Není to moc příjemné, studí to. Přes to ti obléknou kostým… a pak přímo ten kostým nebo tvoje okolí zapálí. Člověk má z ohně respekt, když mi to šlo do obličeje, přes všechen gel jsem se bála. A taky jsem neměla dobrý pocit, když mi začala doutnat paruka. Ta kdyby vzplála, tak nevím.

jsem nedělala nic moc. Jenom jsem hořela.

A za české herečky? Zastupovala jsem Ivanu Chýlkovou ve scéně, kdy najednou jakoby omládne a je znovu pružná a plná síly, všechno jí jde, takže celá scéna byla udělat provaz, přemet, zvednout nohu, zaklonit se a tak. Ty jsi profesionálka, jak a podle čeho si vás do filmu vybírají? Jsem profesionálka, ale moje práce je to jenom zčásti. Pracuju pro agenturu Filmka Stunt Team, která je největší u nás, řekla bych, že má pod sebou tak devadesát procent trhu. Založil ji Jarda Tomsa, legenda českých kaskadérů, a funguje to tak, že filmové štáby agenturu osloví s požadavky a ta pro ně vybere vhodné lidi. Požadavky se obvykle týkají jednak dovedností, pak také výšky a typu postavy, která by měla být – pokud děláš dabla – kompatibilní s hercovou nebo hereččinou. A když tě chtějí na samostatnou roli, vybírají si i podle tváře. Dělí se kaskadéři na nějaké kategorie, specializace? Většina kaskadérů se snaží být všestranná, umět toho co nejvíc, protože pak je šance


38

a za to je placen. Stává se, že třeba jenom běhám, protože herečka buď běhat neumí, nebo nechce, nebo nemůže, aby nebyla moc unavená, aby ji nebolely nohy v příští scéně, a tak dále. Buď to tak chce režisér, anebo, když je to větší hvězda, si dabla přeje sama. A někdy je to opačně – ona by to chtěla dělat, ale režisér ji nenechá, protože to nevypadá dobře, nebo velmi často ji to ani nemůže nechat dělat, protože herečka má ve smlouvě, že takovou činnost provádět nesmí. Takže lezu do studené vody a podobně. Nepříjemné, ale nijak závratně nebezpečné věci. Co tě na tom baví? Mně to přijde jako práce plná bolesti nebo minimálně rizika velké bolesti. Nebo už jsou ty postupy tak vymakané, že se nemůže nic stát? Co mě na tom baví… Upřímně řečeno, to se sama sebe taky někdy ptám, haha. Příjemná část jsou peníze, samozřejmě, vyděláš si. A baví mě, že překračuješ svoje limity. Překonáš strach, uděláš něco, o čem sis myslela, že nedokážeš. A parta mě tam drží… Je to jako hra, nevím. O nic se nemusíš starat, všechno udělá agentura, ty jenom ráno přijdeš, oni tě obléknou, nalíčí, postaví tě někam a řeknou „udělej tohle“. A ty to uděláš a jdeš domů, to je pro ten den všechno. Na zajišťování nebo zkvalitňování bezpečnosti se samozřejmě dbá, už to není jako před čtyřiceti lety, kdy se dělalo všechno natvrdo – to muselo být šílené a divím se, že to ti kluci přežili. Pokrok je obrovský, ale stoprocentní jistotu nemáš nikdy. Kdyby to tak bylo, můžou všechno dělat herci a nebudou potřebovat kaskadéry. Já jsem měla

zatím štěstí, nic se mi nestalo, ale občas vidíš vyhozená žebra, tržné rány, zlomeniny, taky ohoření. U toho ohně má člověk instinktivní strach, je to pradávná záležitost, musí se ho kaskadér učit nějak psychicky zvládat, aby nepanikařil, neutíkal? Není pravidlem, že každý má z ohně nepřekonatelný strach. Já se například daleko víc bojím pádů. Třeba spadnout na beton bez chráničů nebo tak. Ale tak k tomu se snad používají kovové záchranné sítě, ne? Viděla jsem to ve filmu Zvíře. Haha. Sítě jsem v životě neviděla. Padá se většinou klasicky do krabic nebo z větších výšek potom do airbagů, když na to má produkce peníze, což u nás většinou nemá. Anebo se to teď hodně dělá tak, že visíš na lankách, které se pak při postprodukčních úpravách vymažou. Dobře, ale jak ses k tomu vlastně dostala? Chtěla jsi být herečkou, chodila jsi točit jako komparzistka, nebo jak tě napadlo, že budeš kaskadérkou? O herectví jsem kdysi dávno uvažovala, ale pak jsem to nějak vylúzrovala – jestli je to správné slovo, haha. Kaskadérství jsem začala zvažovat docela pozdě, až někdy v pětadvaceti. Měla jsem mezi kaskadéry kamarády, líbilo se mi, že je to akční a tak. Ale myslela jsem si, že na to fyzicky nemám. A pak jednou na tréninku kickboxu, kam jsem chodila, mi kluci řekli, že agentura potřebuje do reklamy dablérku, co umí kopnout. A že nikoho nemají a já bych se výškou hodila, tak jestli to nechci zkusit. Tak jsem tam šla, byl to můj první job, osvědčila jsem se a už jsem tam zůstala. Takhle jednoduché to bylo. A když ses takhle hezky svezla, nemusela jsi pak zpětně upravovat svůj životní styl? Třeba víc trénovat, méně ponocovat, nekouřit, nepít, jíst zdravě a pravidelně? Já jsem v plném tréninku už byla, takže víc trénovat nebylo potřeba. Kaskadéři nemají nějakou předepsanou dietu nebo povinné tréninky, sami dobře vědí, že se musejí udržovat v kondici, a každý to dělá sám, individuálně. Někdo jede crossfit, někdo gymnastiku, někdo posilovnu. Ideální je asi od všeho trochu, prostě udržovat se, aby se pak člověk při prvním tvrdším pádu nerozsypal. Většina kaskadérů zachází s alkoholem normálně, což podle mě znamená, že ho pijí příležitostně, občas. A cigarety, to je zajímavé, kouří jen starší generace. Mladí kaskadéři málo, skoro vůbec. Podle nich je to nesmyslná, zcela neužitečná činnost. Většinou jsou to aktivní sportovci a kouření by jim zbytečně zhoršovalo výkon a zdraví. No, to mají pravdu. A ty jsi původně moderní gymnastka. To je to cvičení s náčiním… Ano. Stuha, kužely, míč, švihadlo a obruč. Říká se, že to je velice nezdravý sport, protože s ním holky začínají moc brzo, už někdy ve čtyřech letech, a pak se nevyvíjejí správně, v dospělosti mají zdravotní problémy, v podstatě stejná kritika jako u baletu. Co bys

Býtt taakzzvaněě „m mocc chhytreej“ je do určitého věku stejný hendikep jako třeba velké uši

rozhhovvor /

k tomu řekla? Je pravda, že moderní gymnastky často trpí poruchami příjmu potravy a extrémně zatěžují kloubní aparát a záda. Jejich životnost je výrazně kratší než u baletek, a to ten tlak a dril u nás není zdaleka tak velký jako v Rusku nebo Číně. Tam je to ale jinak v každém sportu, nejen v gymnastice. Jak jinak? No když se podíváš na výkonnost a srovnáš to, tak naše moderní gymnastky, byť tvrdě trénují pět až sedm hodin denně, jsou dlouhodobě nesrovnatelně horší než Rusky, Bělorusky nebo Bulharky. Takže ty musejí zákonitě trénovat ještě víc. Ale když tě to baví, tak to děláš. Mě to bavilo hodně, já jsem byla ochotná trénovat třeba celý den v kuse, kdyby mě nechali.

a pak jsem se rozhodla, že v humanitních studiích už na magistra nepůjdu, že se soustředím jenom na tělesnou výchovu a sport, protože mě to víc bavilo. Mohla bys vysvětlit, co je to ten „gender“? Odnesla sis z jeho studia něco, co se hodí v praktickém životě? Obecným přínosem humanitních studií bylo, že jsem si značně vylepšila schopnost psát. Tam jsme toho psali opravdu hodně a často, což mi

A kam až jsi to dotáhla? V moderní gymnastice na národní úroveň, pak jsem přešla na estetickou a tam jsme byly několikrát ve finále mistrovství světa. Dělala jsem to až

do sedmadvaceti, byla jsem tam jedna z nejstarších, když jsem toho nechala. Co tedy každý den děláš, jaký máš program? Dáváš si po ránu rozcvičku nebo co? Víš, já jsem po gymnastice dělala atletiku, pak kickbox, pořád něco. Moje tělo jelo ve vysokém tempu nepřetržitě dlouhou řadu let, brutálně jsem ho přetížila a začalo mě bolet. Měkké tkáně – svaly, úpony, vazy. Teď jsem ve fázi zklidnění, nedělám kardio, neposiluji, neběhám, cvičím jógu a pilates, potřebuju, aby se svaly začaly zapojovat správně a nedocházelo k přetěžování určitých částí. Udržuji si sílu, pružnost a výdrž, jen jinak než dřív. Učím se své tělo poslouchat a respektovat. A jinak děláš co? Ty jsi vystudovala dvě vysoké školy, fakultu humanitních studií a fakultu tělesné výchovy a sportu. Jaký obor sis na těch humanitních studiích vybrala? Obor, který je na trhu práce víceméně k ničemu – všeobecnou humanitní vzdělanost. Zaměřila jsem se přitom hlavně na psychologii a gender. Z genderové problematiky jsem napsala i bakalářku, to už jsem ale právě studovala obecnou sportovní pedagogiku na druhé fakultě


40

vyhovovalo, protože můj psaný projev je lepší než mluvený. Díky tomu teď píši ještě úsporněji a efektivněji než dřív, dokonce jsem se naučila takový ten „akademický jazyk“, kdy se všichni diví, co jsem to napsala a kolikrát tomu ani já sama nerozumím, haha. To ale v praktickém životě moc nevyužiju, takže co se tvé otázky týče… No, například jsem pochopila, že feministka není agresivní ošklivá žena, co se z principu nelíčí, neholí si nohy a chce vyhladit muže z povrchu zemského, jak přikazuje obecný stereotyp. A pochopila jsem taky, jak tento stereotyp vznikl – v šedesátých letech ve Spojených státech, kdy z celého feministického hnutí bylo nejvíc viditelné právě tohle radikální křídlo, které ale celý feminismus

zdaleka nedefinuje a dneska už je navíc úplně přežité. Nám tady bohužel ten hanlivý nádech u slova „feministka“ zůstal. Přitom je to žena, která chce rovnost příležitostí, stejný plat za stejnou práci jako muž, ale zároveň může být maximálně ženská, chodit v sukni, nalíčená a milovat a respektovat muže. V této souvislosti mohu říci, že jsem feministka. Ale nevyžadují po nás sami kluci, abychom to s tou ženskostí moc nepřeháněly? Víš, co myslím: Když se nám chceš vyrovnat, když s námi chceš kamarádit, musíš se nám i podobat. Ne, to je omyl. Možná to tak vypadá, protože kluci se posmívají holčičím věcem, jejich zájmům a tak, ale nedělají to kvůli holkám. Dělají to kvůli sobě, potřebují se vůči všemu holčičímu vymezit, aby je nikdo nepodezíral, že jsou sami holčičí, zženštilí. Ve skutečnosti se jim líbí, že holky jsou jiné. Právě to je na nich přitahuje – rozdíly, jinakost. Holky, které se snaží kluky ve všem napodobovat, být vulgární, plivnout co nejdál, nosit stejné oblečení a nevím co, předpokládají, že si tak získají jejich důvěru, náklonnost, lásku. Což se ale většinou nestane, nebo ne tak, jak si to představovaly. A tahle fáze, kterou pozorujeme v mikroměřítku třeba ve třídě nebo jiném smíšeném kolektivu, proběhla v makroměřítku i ve společnosti. Na začátku emancipačního hnutí potřebovaly ženy muže takzvaně dohnat. Naučit se řídit auto nebo jeřáb, zorientovat se v politice, byznysu, moderních technologiích a tak dále. A to dohánění se projevilo i v tom, že si zkrátily vlasy, začaly nosit kalhoty, kouřit a prostě dělat všechno, co dělali muži… což je v pořádku. Bohužel se ale někde po cestě trochu vytratilo ženství. V současné době už jsme jinde, ženy nemusejí dokazovat, že jsou stejně dobré, tím, že se budou chovat jako muži. Naopak. Je potřeba ukázat, že ženy jsou stejně dobré ve své ženskosti. Já mám dokonce pocit, že karta se poněkud obrací, a jak teď holky diktují, vydělávají peníze, řídí firmy a celé státy, ovlivňují veřejné mínění svými sportovními nebo uměleckými výkony, kluci se naopak chtějí podobat jim. Být v něčem zženštilý je cool. A musím říct, že mně osobně se to docela líbí. Tak postavení muže ve společnosti je velké téma, to je vidět i v knihkupectvích, kde

přibývá odborných titulů o mužské identitě a mužském vnímání světa. Tento vědecký zájem byl dřív věnovaný výhradně ženám a jejich problémům, ale ve chvíli, kdy upevnily pozici a mají čím dál větší tah na bránu, se pozornost zákonitě přenesla na muže, protože vypadají, že se v nové situaci malinko ztrácejí. Na druhou stranu tohle všechno ženám přináší nové problémy: Jak neztratit nebo jak znovu najít tu část ženské energie, která se pod vší nutnou výkonností, agresivitou a „vládnutím“ trochu vytrácí. Musíme se naučit, jak mít obojí. Tah na branku i ženskost. Ženskost přitom neznamená „zpátky k plotně“. Stále více jsou k nalezení kruhy, kde se ženy učí svou potlačenou energii objevit, pracovat s ní a znovu ji rozvinout. Sama do jednoho takového chodím a je to velmi zajímavý proces. Když například pojedu s klukama na hory, oni budou vždycky silnější, dojdou dál, vylezou výš, protože k tomu mají fyzické dispozice. Nemá tedy smysl dokazovat sobě ani jim, že můžu být stejně silná, rychlá a vytrvalá, takže jim zvesela naložím půlku svého batohu a požádám o nižší tempo chůze, haha. Teď se tomu směju, ale dřív bych něco takového nedokázala, byla to dlouhá cesta do bodu, kdy jsem si uvědomila a přijala, že nemusím stále soupeřit a vyhrávat. A že to po mně hlavně nikdo nechce. Ani přátelé, ani společnost. Vím, že to zní jako jasné a samozřejmé, ale v reálném životě to holky často nedělají. A já si myslím, že by to bylo ku prospěchu. Protože co ten kluk má dělat, když holka je ve všem lepší, všechno zvládne sama a všemu rozumí? Asi jenom chodit okolo a cítit se trochu zastrašen. A jak využíváš ten dar, to svoje velice nadprůměrné IQ? Nebránilo ti to, podobně jako Sheldonu Cooperovi, navazovat vztahy se spolužáky, když jsi byla malá? Já myslím, že jsem se tomuhle dobře vyhnula, protože jednak jsem se plně věnovala gymnastice, a jednak mě máma ze základky brzy vzala a dala na výběrovou jazykovku, kde to bylo poměrně vyrovnané. Takže žádnou šikanu jako Sheldon jsem nezažila, i když je pravda, že na té základce jsem se někdy cítila divně. A nevycházelo to ani tak z mého okolí, že by mi spolužáci dávali najevo, že mezi ně nepatřím, jako spíš ze mě samotné. Měla jsem pár kamarádek, nebyla jsem osamělá, ale někdy jsem se cítila divně, trošku mimo, vyčleněná. Být takzvaně „moc chytrej“, moc o všem přemýšlet, je do určitého věku stejný hendikep jako třeba velké uši. Asi mě zachránila ta gymnastika. Musí být těžké, když nechápeš, proč se ti to děje, proč si s vrstevníky nerozumíš. Když máš velké uši, problém je pojmenován a můžeš k němu zaujmout postoj, vysoké IQ ale tak dobře vidět není. Jak jsi vůbec zjistila, že ho máš nadprůměrné? Jak tě napadlo nechat si ho změřit? Já jsem šla nejdřív za psycholožkou, aby mi udělala testy a řekla mi, na co se hodím, k čemu mám předpoklady, co bych měla studovat. Normální poradenství. Vyplnila jsem nějaké papíry a ty výsledky pak na několika místech úplně vybočovaly z grafu, kterým se to měřilo. A psycholožka mi řekla, že se hodím na cokoli, tak jsem jí poděkovala, že přesně


to jsem potřebovala vědět, haha. Pak, když jsem byla na gymplu, napadlo moji mamku zajít do Mensy a nechat udělat další testy. Mně to bylo jedno. Ale když přišly výsledky, hodně se tím vysvětlilo, pochopila jsem, proč mám některé věci jinak než ostatní. Byla to úleva. A pak přišlo to, na co ses ptala před chvílí – starost, jak to tedy využiju, co s tím budu dělat. Aha, rozhodovala ses, jestli dřív vynalezneš lék na rakovinu, nebo vyřešíš izraelsko-palestinský konflikt? No nějakou dobu jsem se tím trápila, i když ani ne tak tím, jak zachráním lidstvo, to mi v tom věku bylo dost ukradené, jako spíš jak ten potenciál, když už mi byl dán, využít pro sebe, kvůli sobě samé Říkala jsem si, že bych se třeba měla vykašlat na sport a dělat něco víc intelektuálního, říkala jsem si „musíš, musíš“, pak jsem naštěstí pochopila, že to takhle vůbec nefunguje. Nejlepší je dělat to, co tě baví, protože jedině tak máš šanci využít svůj potenciál na maximum.

Každodenní činnosti, které prokazatelně mohou vést ke zvýšení IQ - procvičování matematiky, gramatiky a jiných systémů - studium cizího jazyka - čtení a psaní - hraní šachů, go, tetris - hra na hudební nástroj, skládání hudby - malování, sochaření - procvičování - pohyb na čerstvém vzduchu - zdravá životospráva Faktory, které IQ mohou snižovat - kouření - pití alkoholu - užívání drog - chudoba - experimentování s příjmem potravy (diety) - vysoký obsah pesticidů a olova ve stravě - obezita v dětském věku - dlouhodobé zdravotní problémy - dlouhodobá vysoká stresová zátěž

smartbox/jak na školu

TEXT: YASMINA OVERSTREET, MENSA GYMNÁZIUM PRAHA FOTO: ARCHIV LUDĚK JANDO

Nezisková organizace YFU (Youth for Understanding) vznikla v USA v roce 1951 z přesvědčení, že mezinárodní výměna mládeže může přispět k míru, větší toleranci, porozumění a přátelství mezi kulturami. Posláním YFU je rozvíjet mezikulturní porozumění, vzájemnou úctu a sociální odpovědnost

prostřednictvím studijních výměnných pobytů pro mládež, rodiny a komunity. Více informací o studiu v zahraničí nebo hostitelském programu najdeš na www.yfu.cz nebo [email protected].

STUDOVAL JSEM V GEORGII Luděk Jando (22) je ve třeťáku na Vysoké škole obchodní, obor služby letecké dopravy v cestovním ruchu, takže jednou z něj bude šéf všech stevardů.

Přihláška a formality Do Ameriky jsem se rozhodl jet, když mi bylo zhruba patnáct šestnáct. YFU jsem našel na Facebooku, pak jsem k nim zašel na prezentaci a zaujalo to jak mě, tak moje rodiče. Přihláška, kterou jsem musel vyplnit, byla docela rozsáhlá, chtěli i posudek od učitelky angličtiny a třídní profesorky, dál jsem musel dodat kopie vysvědčení z minulého roku, jít k doktorovi… no bylo toho docela hodně. Všichni moji učitelé mě strašně podporovali, angličtinářka mi napsala úplně skvělej posudek, takže to vypadalo, že jsem dobrej student. Nakonec jsem v srpnu 2010 odjel na rok do Atlanty. Přípravy na cestu O své hostitelské rodině jsem se dozvěděl asi až tři týdny před odjezdem, do té doby jsem nevěděl, kam pojedu. Přemýšlel jsem, co si s sebou vlastně vzít, protože jinak bych si zabalil, kdybych bydlel v Texasu, a jinak, kdybych bydlel v Michiganu. Takže jsem se připravoval spíš psychicky na to, že tu rok nebudu, a že se za takovou dobu všechno strašně změní – což tak vůbec není, uteklo to právě strašně rychle – že se dlouho neuvidím s rodičema a tak. Na druhou stranu tím, že jsem odlítal v srpnu, byl jsem v takovém tom prázdninovém módu, takže mi to vlastně ani moc nedocházelo. Najednou tady byl den odletu a já si uvědomil, že jsem se ani nestačil pořádně rozloučit s kámošema. S sebou jsem


42

Miluje Hard Rock Café, sbírá jejich trička a chodí tam skoro pořád. Rád hraje tenis a momentálně pracuje jako dobrovolník pro YFU.

měl jenom jeden kufr. Zdá se, že je to málo, ale zas nebylo tak těžký ho sbalit. První dojmy Když jsem vystoupil v Atlantě, tak jsem se hned uvítal s mým hostitelským bráchou. Nejdřív jsme šli vyzvednout kufr a ten pochopitelně nikde. Zbyli jsme tam úplně poslední a nic, takže jsme to šli řešit a naštěstí mi ho přivezli druhý den domů. Když jsem to říkal na parkovišti svojí host mámě, tak mě tak litovala, že mě hned vzala do Hard Rock Café Atlanta, z čehož jsem byl úplně nadšenej. Bylo to krásný přivítání, kufr nekufr. Pak jsme jeli domů, kde jsem musel projít takovým uvítacím rituálem se psem, protože neměl rád cizí lidi. Spočívalo to v tom, že jsem počkal venku, oni ho přivedli na vodítku, já jsem mu dal připravenej kus sýra a hned si mě oblíbil, už jsem mohl beze strachu dovnitř. Ujišťovali mě, že kdybych to takhle neudělal, tak by mě nesnášel a dřív nebo později pokousal. Dům byl ohromnej, obrovskej, a bydleli v něm jenom dva lidi, máma a syn. Ptal jsem se jich, proč mají tak velkej dům, a oni říkali, že k němu mají rodinný vazby, že ho postavili už jejich prapraprapředkové a oni ho musejí dál obývat a udržovat pro další generace. Původně žili v Kalifornii, ale pak moje hostitelská máma ovdověla, a tak se přestěhovali zpátky tam, kde se narodila. První patro bylo z cihel, bytelná práce, ale další dvě už jenom ze dřeva a papundeklu,

což pro mě bylo, vzhledem k výskytu tornád, zajímavé. Pár poplachů sice proběhlo, pustili nás kvůli tomu dřív ze školy, doma ve sklepě jsme pak čekali, až hrozba pomine, ale tornádo jsem naštěstí nezažil. Každopádně náš dům měl ohromnou příjezdovou cestu i s malým kruhovým objezdem. Po seznámení se psem začalo velké představování příbuzenstvu, protože na pozemku stály vlastně dva domy, v tom druhém bydlela babička, strejdové, tety, bratranci, sestřenice, no prostě hrozně moc lidí. A všichni se mě pořád dokola ptali, odkud jsem, jak se jmenuju, jaký mám záliby, jaká byla cesta… asi po čtyřech hodinách jsem z toho začal být celkem unavenej. Já jsem přiletěl ve středu a myslel jsem, že ve čtvrtek už budu muset jít do školy, ale tak to nebylo, jenom jsme tam zajeli kvůli registraci, vytisknout rozvrh a tak. Já jsem byl unešenej z toho, jak obrovská ta škola je. Do tý doby jsem si myslel, že moje střední v Česku byla velká, ale tohle bylo něco jiného, gigantický kampus, tisíce studentů… Do školy jsem šel až v pondělí, ale to byl pořád ještě srpen a všichni moji čeští kámoši měli prázdniny a samozřejmě se mi posmívali, že já už musím. Jenže já pak končil v květnu a oni museli překlepat ještě celej červen, hehe. Denní rutina Škola začínala každý den v půl deváté ráno, což bylo příjemné, protože v Praze jsme začínali o hodinu dřív. Říkal jsem si, že když už jsem

INFO O POBYTU • škola: North Atlanta High School • délka pobytu: 10 měsíců • typ ubytování: v rodině • cena: 11 400 USD RYCHLÉ INFO O ATLANTĚ • V hlavním městě Georgie žije víc Afroameričanů než bělochů (přesně 54 %). • Atlanta se proslavila hip hopem, R&B a crunkem. Mezi nejznámější hvězdy tamní scény patří Lil Jon, 2 Chainz, Bow Wow, OutKast a Usher. • Sídlí zde The Coca-Cola Company a CNN. • V roce 1996 byl v Atlantě otevřen travnatý olympijský stadion, do kterého se vejde 85 000 lidí.

teda někde jinde, tak začnu žít lepší život. Takže jsem vstal jako první, udělal si snídani, dal si sprchu a tak dále, pak jsem šel vzbudit bráchu, protože měl problém se vstáváním. Krásný bylo, že pro nás jezdil v osm školní autobus a opravdu zastavil přímo před domem, takže jsme nemuseli nikam chodit, ale když jsem měl třeba hned po škole nějakej kroužek, tak pro mě musela přijet máma, protože autobus jel zpátky ve tři a pak už nic. No, takže v 8.30 začala první hodina a za den jsme měli jenom čtyři, ale každá trvala devadesát minut, což mi zezačátku vadilo tak moc, že jsem si radši sundával hodinky, abych nebyl nervózní, že jsme ještě neskončili. Po škole jsem dělal různé věci, záleželo na počasí, ale hlavně jsem za školní tým hrál tenis. Když začala v zimě tenisová sezona, měl jsem denně dvouhodinový trénink. Jsem hrozně rád, že jsem tam chodil, protože jsem si tam našel většinu svých kámošů. Ve škole totiž na každej předmět chodil někdo jinej, ve třídě čtyřicet lidí, to jsem si sotva zapamatoval jejich jména. Když jsem šel první den na oběd, tak jsem


nevěděl, co mám dělat, co mám komu zaplatit, kam mám jít, komu co říct, protože se tam najednou nahrnulo strašně moc lidí. A když jsem si ten oběd konečně vybojoval, tak jsem si šel sednout ven a tam seděl nějakej kluk, kterej si taky neměl s kým povídat, tak jsme se spolu začali bavit a nakonec se z něj stal můj nejlepší kámoš, kterej shodou okolností hrál taky tenis. Pamatuju si, že jsem jednou přišel do třídy, zrovna byla hodina americké literatury, a chtěl jsem říct učiteli, že jsem tam novej a že tam teď budu chodit. A on mi něco odpověděl a já jsem mu vůbec nerozuměl, tak jsem řekl, že pardon, neslyšel jsem, on mi to řekl znovu a já jsem mu pořád nerozuměl, tak jsem se zeptal ještě jednou, on mi to zopakoval potřetí a já mu stejně pořád nerozuměl. A už jsem měl pocit, že když se ho zeptám ještě jednou, tak si bude myslet, že si z něj buď dělám srandu, nebo jsem úplně blbej. Takže jsem se jenom usmál, přikyvoval jsem a strašně doufal, že to nebyla otázka. Tohle se mi stalo celkem hodněkrát. Když byl ve škole mezinárodní týden, tak pan ředitel chtěl, aby každodenní hlášení ve škole proběhlo v angličtině a v jednom cizím jazyce.

A samozřejmě si vybral mě, abych promluvil česky. Nikdo tomu nerozuměl, ale když jsem přišel zpátky do třídy, všichni z toho měli radost a tleskali mi, že to bylo super.

Výměnný pobyt v Americe mi změnil život. Zlepšil jsem se v angličtině, našel si kamarády z celého světa, ale hlavně se mi rozšířily obzory. Teď se dívám na svět z širšího úhlu a doporučuju každému, aby to taky zkusil. I ty – ať už tě láká Amerika, nebo jiná země, jdi do toho! Nebudeš litovat. Co Atlanta dala a co vzala Vzala? Hm, asi nic, zato dala hrozně moc. Kromě lepší angličtiny a nových přátel větší sebevědomí a samostatnost.

43

smartbox/jazykové okénko/

TEXT: DOMINIK ZEZULA ILUSTRACE: ELIŠKA HANZLÍČKOVÁ, STŘEDNÍ ODBORNÁ ŠKOLA OBCHODU, UŽITÉHO UMĚNÍ A DESIGNU PLZEŇ

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: Polština Na řadu přichází jazyk, kterej na rozdíl od grónštiny nebo ázerbajdžánštiny budeš v životě dost možná reálně potřebovat. A možná už ho dokonce umíš, nebo minimálně jeho základy. Polština je češtině podobná víc, než si řada lidí myslí, a pokud máš jazykovej talent, překvapí tě, že většině konverzací vlastně tak nějak přirozeně rozumíš i bez slovníku. To ale neznamená, že by polština neměla bizarní háčky, odchylky a výjimky – a to je právě okamžik, kdy ti přijde vhod naše kreativní učebnice.

a h c a b si j e v á D #1 alešnY kámoše na f í, to js ou fa le šn ut eč ný ch a, po ku d s“ ne bo li na m ys li sk ve j ta ky ba e nd dá ie ám si fr m ty se ne al na „f A te ď í – i kd yž ne bo ič ti ně ří ká as a a ko st u se v an gl zn ěj í st ej ně ká m oš e z m di al ek te ch m én , kt er ým ků no bo zy fe ne ja e h ch lím ýc cí M ys ja zy an sk dá ro zu m . ýh o. U sl ov a v rů zn ýc h po lš ti na a é“ : dv ě sl ov co úp ln ě jin el d) ně í át pa aj př to en ní kn e lis „f al eš no st i zn am or va ts ky ře e ve sk ut eč ří je n se ch po do bn ě, al lé m (t ře ba ob pr ej st ov o ča ad po ls ký sl je to do ce la vn í. N ap ří kl ba m á v ob ou zá á u. la er ko kt ce , ta t do ne ní vý jim i m ůž ou bý ul ti m át ní vě oš a m dn ká ob ch od u? je í ě do šn én u N ěk te ří fa le is tu je ni cm hl ed at ce st l js i ně kd y á „p ru t“. Ex Ta kž e še en “. ou ep am zk kl zn – „s “ y „l as ka ho d“ je ný vý zn am ga “ a „o bc pr os to od liš ká š dr og u ta “ je „d ro ja zy cí ch na eč no st i šu ut ka ć“, „c es sk zu „s ve ky u, ls od po ch je ob t“ do da e le „H dy se jd Po lá ka , ku kd yž se pt áš í. ož B do sk le pa .

#2 Osvoj si

starobyly zvyk onikání Ja sn ě, dn es ka už se on ik á je no m v ži do vs ký ch vt ip ec h a fa kt ho dn za m rz ly ně ě, ho dn ě up kd e v de va ja tý ch do m te ná ct ým st ác no st ec h, m ez i ty ká ní ol et í. V če št m a vy ká ní kt er ý in ě po řá d ro m , na ně kd y s ko vz ne še no st zl iš uj em e nc em pr vn on ik án í js m í sv e se vy ka šl ět ov ý vá lk bo le st iv ýc y. N e ta k v al i už h zp ůs ob ů, Po ls ku . Je dn ja k pr on ik no za čí t on ik at ím z ne jm íň ut do ta jů . Je dn od uc po ls ké he ku j m an uá l: O lt ur y, je tí m zá sa dn ě „p so by m už sk pá de m an “, os ob y éh o po hl av po hl av í že ns op sa t tu to í os lo vu j ké ho „p an pí se m ku ?“ í“. „Z da li by – „A co za to pa ch ip sů .“ – m i pá n da l „P an í ví , ja ní na bí zí ?“ k vy je dn áv – „P án do st at .“ Ta k as an e ba líč ek i tí m hl e st yl em …


44

e š o m á k jdi a N 3 # lektika a opisuj dys od nEj no u lo u pr av op is a ta k ro zs áh y ty hn pr oš la po lš tin ec ne y vš in li št či y če sp ře žk Na ro zd íl od k za ch ov al a a. Kr om ě to ho vn í řa dě si ta ad ili há čk am hr re fo rm ou ; v pr na ě in št če ev m se un ive rz ál ně js “ ý „v er še kt , Na a X. sz , cz a rz a pí sm en a V dl ve ej k to m u za id ne Př ě „k s“. ni kd y of ic iá ln dn ý „x “ je pr os tě js ou po di vu ho „w “, za tím co m ko ke ja ed e sl uj is vý a př ep cv ik u pa k há ní „i“ a „y “, íc ou m ch ý tro dn S ho . ta ln y“ zd án liv ě ná ek sp er ym en ě tě ch í ty pu „s ek s co ko li. Kr om sl ov ní sp oj en rz e pr ak tic ky ve ký ls po do ět ád ev př m ůž eš m oš ů te da . fa le šn ýc h ká

#4 Bacha na zl

L, O, A a E

Y

Da lší pra vo pis ne j há če k lze krá sn ě ilu str ov at na ná vid í čty ři pís me zvu mě sta Łó dź nk a, kte rý zn á, : Če ch tak je pro stě pře vše ch ny ty div ný čte tak , jak je zn čá reč ky a šk rta á. Lo dž . Jen že nc e ma jí svů j sp ec ific jak o an gli ck ý ob ke j vý zn am – „Ł“ ou ret ný „w “ a „ó se čte “ je výs lov no stn výs led ke m je co ě tot ož ný s če sk si, co by se an gli ým „u “, tak že ck y da lo pře ps at sp Pa k tu má me no íš jak o Wo og e. Ůů so vk y, kte rý mo dž . žn á zn áš z fra nc jak o „a n“, „e n“ ou zšt iny ; tam se a „o n“. Po lšt ina pře pis ujo u je má tak y (př ek při da ný ho „n “ vy vá pk o!) , ak orá t zn ač en ý og on ke jso u mí sto m ne bo li oc ás ke „e“. Og on ek je ne m po d sa mo hlá sk ná pa dn ej, člo vě am a „a “ ne bo k ho sn ad no pře hlí dn e a pa k ple te pá tý pře s de vá tý.

se j u h va E o t R s í d v O a #5 hvilku do H na c ku , de na Os tra vs bo kd ek ol i jin vě už by dl í. Ne os lu lí pr áv ě řo pr ví c jví Ha v ne í eř , kt ukem ne pl at í pr o ty rá vit po ls ký m př ízv sp ec ifi ck ým (S am oz ře jm ě žli ve j, st ač í st os tí js ou al e ra šl ivě na ka st en je uš zk uk ch ízv ši př . Dv ě zá kl ad ní ke j le ls Kh Po po dl e na TA .) vi ci LU VA ky M rd on , Ha ví řo m au to m aT Ic př ed po sl ed ní Ha ví řo vá ci . Pa ČL Ov ěk PO To je vž dy ck y na ve Sl ez sk u, a sk y a př ízv uk i lá ol oh ek le dn ě m kd oh í sa ily dn hý pá r tu jo u dl ou ln ě ch yb í de ta ý, lš tin ě ne ex is si ta k po do bn ní uč eb ni ci úp tiv ou js ea a kr in pr av id la : v po e št hl če tý v aa že , tin áš lš ch ní po řík e si ad ož kl ná a zá d – pr ot sl ab ic e. M ož ch to ně ko lik lo gi ckej dů vo i zv lá dn ut í tě e to m á sv ůj po ke ca t už př ně gr am at ik y, al oj st ob la ic em a do ce lze si za hr an ć! es Cz . el id av pr


45

smartbox /

TEXT: DOMINIK ZEZULA, POST-HUDBA FOTO: ARCHIV

Potraviny se špatnou povestí Mák Řekněme si to na rovinu – dokud se neodstěhujete z domova, jste rukojmím rodičů. V mnoha věcech nemáte na výběr, nikdo se vás neptá. Například musíte jíst, co vám dají, a pokud se špatně stravují rodiče, stravujete se špatně i vy. Špatná životospráva vede k obezitě, takže pokud jsou obézní vaši rodiče, budete s největší pravděpodobností obézní i vy. (A když ne hned, tak v dospělosti.) Obézní teenageři začínají s kouřením, alkoholem, drogami a sexem dřív než jejich vrstevníci, což dává smysl – nadváha znamená mindrák a cigareta, alkohol, drogy nebo sex snahu o jeho vyrovnání. Zachraňte se, naučte se vařit! ČÍSLO 3, 2014 | ROČNÍK VII

46

Rada do života: Umět vařit je stejně sexy jako hrát na kytaru. Zvládnout přípravu tří čtyř jednoduchých jídel z čerstvých, běžně dostupných surovin patří k základnímu vzdělání stejně jako malá násobilka. Když rodiče odjedou, zanechají vám doma nějaký peníze, abyste neumřeli hlady, a utratit je za mekáč nebo dovážkovou pizzu není zrovna nejlepší. Uvařte si sami a ušetřený obnos raději investujte do rozvoje svého společenského života, neboť jen zážitky jsou tím pravým bohatstvím! V každém čísle se pokusíme očistit jméno jedné suroviny, která má špatné PR. Dokážeme vám, že uvařit z ní normální jídlo není žádná atomová fyzika. Co znáš: Univerzální rozvařený nudle s makovou hmotou Záměrně neříkáme „s mákem“, protože klasika školních jídelen velí naředit mák s cukrem v poměru 1:24 083 234. V podstatě tak jde o těstoviny s moučkovým cukrem obarveným našedo, ačkoli „těstoviny“ je taky dost odvážnej název pro rozvařenou kejdu, za kterou by Ital vašim kuchařkám vyhlásil vendettu. A zatímco kejdou se na obědech nešetří, cukromáku většinou dostaneš tak tři molekuly. Pokud máš rád sladký, je to buď tohle, nebo buchtičky se šodó. Nutriční hodnota této delikatesy je taky docela terno, takže všichni jdou pak po obědě ještě na hambáče.


Co neznáš: Curry s mákem podle indickýho receptu Mák si automaticky spojujeme se sladkýma jídlama, jako jsou škubánky, buchty, makovec, nebo různýma zakázanýma dobrotama (třeba opiem). Indové nicméně mají jeden tradiční recept, kterej s tímhle stereotypem úspěšně bojuje – říká se mu gasagasala a hlavníma přísadama jsou mák a lilek. Existujou různý varianty, takže kreativitě se meze nekladou, základ ale zůstává pokaždé stejnej. Budeš potřebovat ještě kmín, cukr, zázvor, nějaký doplňující koření (určitě kari, dál třeba chilli, koriandr, případně nějakou univerzální indickou směs) a rýži jako přílohu. Na pánvi opražíš mák, potom přidáš koření, zaliješ vodou a vytvoříš pastu; nejlepší je samozřejmě hodit všechno do mixéru, pokud ho ale nemáš, tak hodně míchej. Další na řadě je lilek, kterej pokrájíš a osmažíš na oleji, dokud trochu nezhnědne. Hotový kousky lilku odstav bokem a polož na ubrousek, ať se zbaví přebytečnýho oleje. Důležitý je olej nevylívat, protože do něj pak přijde (postupně v tomhle pořadí) kmín, zázvor, připravená hmota z máku, koření, sůl a cukr. Celou směs nech chvíli povařit, pokud je moc hustá, přilij vodu. Pak už stačí jenom přidat lilky, zamíchat a počkat, až se všechny chutě spojí. Různý varianty zmiňujou ještě rajčata, hořčičný semínko nebo kokosový mlíko, ale to už záleží na tobě. Tak jako tak je gasagasala v záplavě všech těch klasicky nudných receptů hotovým gejzírem originality.

Předmět doličný: Mák setý Zatímco na Západě pěstování máku zakazujou, protože se z něj dají vařit drogy, ve slovanských zemích jde o tradiční plodinu s nevinnou pověstí. Víme, co děláme, neasi. Mák je totiž vůbec nejlepší zásobárna vápníku, je ho tam asi dvanáctkrát víc než v mlíku, a navíc se líp vstřebává, což jsou dobrý zprávy pro vegany a lidi s alergií na laktózu. Sto gramů máku stačí k pokrytí doporučené denní dávky vápníku a železa.

47

smartbox /

TEXT: MARTINA OVERSTREET ILUSTRACE: MARTIN SVOBODA SUPERVIZE: PROF. MUDR. MICHAEL ASCHERMANN, DRSC. FESC, FACC

Fotografie tepny postižené aterosklerózou

KILLING IS MY BUSINESS... AND BUSINESS IS GOOD! Tak se jmenuje první deska Megadeth a stejný heslo by mohla na triku nosit ateroskleróza, kdyby poslouchala thrash metal. Jasně, ateroskleróza nemá hlavu ani ruce a nezajímaj ji vůbec žádný kapely. Ale když píšu článek o něčem, co mě jednou pravděpodobně zabije, tak co si k tomu mám pustit?


48

Ateroskleróza spolehlivě kosí obyvatele většiny civilizovaných zemí. Proto se jí někdy říká civilizační choroba nebo taky nemoc 20. století. Hitparádu nejčastějších příčin úmrtí vede i ve století současném a vypadá to, že ji jen tak něco neporazí. Jako obvykle – můžeme si za to sami.

Co to je a jak to vzniká? Ateroskleróza je kornatění tepen a vzniká tím, že se na vnitřních stěnách našich tepen usazují tukové látky, především cholesterol. Ten nejdřív ve stěně vytváří proužky, potom celé pláty a nakonec je ho tak silná vrstva, že dojde ke zúžení tepny a ztrátě její pružnosti (to je to kornatění). Co se stane potom? Průtok krve je omezen a naše orgány, především srdce a mozek, jsou nedostatečně zásobovány kyslíkem. K zúžení tepen přispívá také kouření, kuřáci trpí aterosklerózou třikrát častěji než nekuřáci. Následky aneb Jak zemřeme? Časem dostaneme infarkt nebo nás raní mrtvice. V tom je na aterosklerózu spoleh. Pokud ji nepředběhne rakovina, smrtelná dopravní nehoda nebo cihla, která nám spadne na hlavu, vykoná svou práci na sto procent. Rozumíme si? Když zkornatělou tepnou nedoputuje krev do srdce, je to infarkt. Když nedoputuje do mozku, jeho buňky

Usazený tuk brání průtoku krve

začnou bleskurychle odumírat a je to mrtvice. Přemýšlejte o playlistu na vlastní pohřeb a pusťte si Funeral Party, emo partu z Los Angeles. Maj’ zpěváka se zajímavým hlasem. ®

Vývoj aterosklerózy v tepně

Kdo půjde první?

Jak se zachránit?

Ti, co mají zvýšenou hladinu cholesterolu v krvi. Šance, že mezi ně patříte i vy, je 1:1, protože zvýšené hodnoty byly naměřeny u poloviny osob vašeho věku. Kuřáci. Pravidelně kouří 1/3 všech nezletilých v ČR. Osoby se zvýšeným krevním tlakem. Trpí jím asi každý desátý z vás. Osoby postižené cukrovkou, tedy asi každý desátý Čech. Obézní lidé. Přibližně 15 % osob vašeho věku. Každým rokem jich přibývá, jsme prostě tlustší a tlustší. Don’t kill the fat one je hláška, která může fungovat ve WoW, ale na aterosklerózu neplatí. Osoby s dědičným zatížením, to znamená ti, v jejichž rodině se ateroskleróza už vyskytla.

Já myslím, že dobrý je napsat Ježíškovi: Aterosklerózu mi nedávej, tu nechci! To by mohlo zabrat. A dál: Nechoďte do McDo a KFC. Vykašlete se na chipsy, párky, salámy, smažák s tatarkou a coca-colu. Nesolte tolik! Sůl nad zlato je jenom pohádka. ;) Tancujte, plavejte, jezděte na kole, běhejte se psem, iPodem nebo jen tak sami každej den aspoň půl hodiny v kuse. Jezte pětkrát denně v malých dávkách. Víc ovoce a zeleniny. Víc, víc, víc! Nekuřte. (To je překvapení, co?)


49

smart box /

TEXT: FINANČNÍ MANAŽER ING. JAN EMMER A MIROSLAVA PAPEŽOVÁ (ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ TOMÁŠ RAŠOVSKÝ, WWW.RASOVSKY.CZ) FOTO: ARCHIV

Finanční gramotnost Penězům je třeba vládnout, ne sloužit. Čím dřív to pochopíte, tím líp. Vysvětleme si, proč někteří lidé, ač mají docela slušný příjem, nikdy nezbohatnou. Zakopaný pes je v jejich aktivech a pasivech. Co jsou aktiva Aktiva jsou aktivní peníze. Aktivní peníze jsou takové, které samy sebe množí. Může to být třeba byt, z jehož pronajímání máme zisk, jsou to peníze půjčené druhým, ze kterých plynou úroky, dále patenty, autorská práva apod. Ve svém věku asi nic z výše uvedeného nevlastníte, vaším nejčastějším aktivem, a tedy příjmem, jsou peníze z kapesného nebo brigád. Pokud si je uložíte do banky, dostane se vám určitých výhod – nižší poplatky za vedení účtu (někdy dokonce žádné) a vyšší úročení vkladu než u dospělých. Při předložení studentské karty (např. ISIC, o které jsme psali v minulém čísle) banky nabízejí též různé finanční bonusy,

studentské půjčky, spoření či slevové programy. Aktiva jsou tedy vaše investice; příjmy, které vytvářejí další příjmy. Dejme tomu, že na účet vložíte stovku, kterou banka zúročí čtyřmi procenty ročně. To znamená, že pokud stovku neutratíte, vydělá vám za rok čtyři koruny. To je směšné, že? Když vložíte tisícovku, vyděláte za rok čtyřicet korun, když deset tisíc, dostanete čtyři stovky, když sto tisíc, tak čtyři tisíce a tak dále. Někdo peníze z úroků neutratí, ale investuje je dál, například do akcií, u nichž zisk může růst až o desítky procent, a to za podstatně kratší dobu než jeden rok. Čím víc peněz máte, tím víc vám samy vydělají. Zamyslete se nad tím…

Co jsou pasiva Pasiva jsou vše, co nenávratně utratíme. Pro úspěšný chod vaší osobní ekonomiky je důležité, aby pasiva nikdy nepřevyšovala aktiva. To znamená dvě věci: Nikdy nesmíte utratit víc, než máte. To je jasné. Ale nesmíte utratit ani všechno, co máte. Protože když proměníte aktiva (peníze, které se zhodnocují, tedy váš „kapitál“) na pasiva, velmi rychle nebudete mít nic. A to je asi tak celá věda o penězích – pokud budou vaše aktiva vždy převyšovat pasiva, budete pomalu, ale jistě bohatnout. V opačném případě pomalu, ale jistě chudnout.

Právní minimum Jedete načerno a chytí vás revizor Jedete načerno a chytí vás revizor. Co vám může udělat? Na co má podle zákona právo? A jak se máte postavit k situaci vy? Co bude nejlepší, když uděláte? Revizor vás může zadržet až do příchodu policie. Udělá to pravděpodobně v případě, kdy neprokážete svou totožnost občankou, pasem, řidičákem, studijním průkazem nebo žákovskou knížkou. Dejme tomu, že vám tedy ještě není patnáct a žádný průkaz u sebe nemáte. Pokud vás revizor vyzve, abyste s ním šli na policii nebo kamkoli jinam, máte právo odmítnout a trvat na tom, že na policii počkáte na místě. Revizor vás nesmí k ničemu nutit, vztáhnout na vás ruku, vyhrožovat vám nebo vás urážet. Jako právník vám doporučuju zavolat rodičům nebo do školy, i když ani jejich potvrzení vaší totožnosti (jméno, adresa, rodné číslo) nemusí revizor brát jako důkaz. Pokud se pokusíte o útěk, revizor má právo vám v něm zabránit, v žádném případě vás však nesmí srazit na zem, dát vám facku a podobně. To je nepřípustné. Přesto vám útěk nedoporučuji. Raději počkejte


50

na policii a snažte se vše vyřešit hned na místě, jinak hrozí, že vás policie odveze na stanici a tam už to bude na dlouho – budete muset čekat, až si vás vyzvednou rodiče.

Je mi patnáct, dal jsem revizorovi občanku, vypsal mi pokutu a já ji nezaplatil. Pokud jsi včas (obvykle do pěti dnů od udělení pokuty) nešel na dopravní podnik pokutu zaplatit, protože jsi zapomněl, ztratil jsi lístek, který ti revizor dal, nebo se ti prostě jen nechtělo, udělej to takhle: Jdi na dopravní podnik nebo tam zavolej, řekni, co se stalo, a domluv se s nimi, kdy a jak pokutu zaplatíš. Domluvu dodrž a nech si vystavit doklad o zaplacení. Nevyhazuj ho, ale pečlivě uschovej! Pokud se na to vykašleš, stane se toto: Dopravní podnik tvou nezaplacenou pokutu předá soudu. Tím se tvůj dluh zvýší z tisícikoruny až na přibližně 7420 Kč. K soudu

budou pravděpodobně předvoláni tví rodiče, a pokud ve stanovené době peníze neuhradí, přijde na řadu exekutor. Ten už ale bude vymáhat částku ještě vyšší – deset až patnáct tisíc korun. Nejlepší je tedy – pokud už pokutu dostaneš – ji co nejrychleji zaplatit. Dodatek: Jiná situace nastane, když máš „lítačku“, opencard nebo prostě nějakou tu měsíční průkazku a zapomeneš ji doma. V tom případě ti revizor vypíše lístek, s ním dojdeš na dopravní podnik, zaplatíš asi padesát korun a můžeš jít. Je to taky k vzteku, ale rozhodně lepší než tisícovka, ne?

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET, SLOUPEK V. PINKAVA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Akta X všedního dne Kolik je na světě bakterií? Výzkum přinesl ohromující číslo – pětku následovanou třiceti nulami. Kdyby byly bakterie velké jako desetník, pak by vytvořily naskládány na sebe sloupec vysoký trilion světelných let (1 světelný rok = 9,5 bilionu km). Ve skutečnosti měří bakterie, tyto jednobuněčné organismy bez jádra, průměrně několik tisícin milimetru.

Jak vzniká sen? To se pořád ještě přesně neví. Teorie, že mozek „blbne“ (doslova halucinuje) pod vlivem chemické reakce hormonů hutlorfinu, který je během našeho usínání vyplavován do krevního oběhu, aby podpořil činnost plic, a xeriofinu, který naopak naše životní funkce „zklidňuje“, je jen jedna z mnoha, i když zní logicky. Vědci ověřili, že když se hutlorfin vrátí na původní, téměř nulovou hodnotu, sen skončí. Ale jako důkaz je to pořád málo, snění je jedním z nejtajemnějších fyziologických procesů.

Opravdu se psi potí jazykem? Ne tak úplně. Vyplazeným jazykem sice regulují tělesnou teplotu, ale pot jako takový vylučují měkkými bříšky na tlapách.

Co je gallium? Jediný kov na této planetě, který se vám rozteče v ruce. Bod tání má už při 29,77 °C, přičemž normální tělesná teplota člověka se pohybuje mezi 35,8 až 37,0 °C. Gallium je vzácný prvek, nejvíc ho obsahuje hornina germanit z jihozápadní Afriky a uplatnění nachází hlavně v elektronice jako složka polovodičových materiálů nebo při výrobě speciálních kosmických zrcadel. Ještě nižší bod tání (27 °C) má francium, ale to byste nemohli držet v ruce, protože tento prvek z řady alkalických kovů je silně radioaktivní.

Mapování dějin Když člověk zapřemýšlí o dění za humny, obzvlášť na východ od nás, leccos jej napadne. Snad jen obrazně. Jelikož humor je nejmocnější zbraň, vzpomněl jsem si na jeden vtip: Za totáče nachytali jednoho Slováka na západočeské hranici, jak se snaží dostat ven. „Kampak máte namířeno?“ – „Do Sovietskeho zväzu.“ – „Ale, ale, soudruhu, tady přece není hranice se Sovětským svazem.“ – „Ale páni, moja láska k Sovietskemu zväzu hraníc nepozná!“ Hranice hoří. Díval jsem se na netu na jednu z mnoha animací změn mapy Evropy za posledních tisíc let a napadlo mě, jak často se vlastně změny hranic v dějinách lidstva dějí. „List of world map changes“ na Wikipedii samozřejmě není definitivní. Bylo toho hodně. Jak to sečíst? Povšiml jsem si, že u valné většiny údajů je tzv. čtverčíková pomlčka (anglicky zvaná em dash, protože má šířku písmene M). Stáhl jsem si to jako prostý .html soubor, nahrál do wordu a pomlčky hromadně nahradil samy sebou - (Píšeme je pomocí Ctrl+¬Alt+(minus) na klávesnici). Tím jsem se dozvěděl, že v dotyčném článku je přes 948 událostí čili že tam mají cca tisíc uvedených změn za doby „od nepaměti“. To se mi zdálo trochu málo, vždyť poslední dobou se mění teritoriální mapa světa, alespoň trochu, zhruba každé dva měsíce. Logicky to jistě souvisí s lidnatostí, a bude hůř. Zhruba to vychází ročně na tolik změn, kolik nás je na světě miliard, zaokrouhleno nahoru. A když se víc válčí, tak to houstne. Když se válčí, lidé umírají více, to dá nerozum. Pokud jen kvůli posunu hranic, dalo by se říct, že umírají zbytečně. Hranice kmitají. Kolik lidí zemřelo v dějinách lidstva celkem v přímém či nepřímém důsledku válečných konfliktů, se nedozvíme nikdy, ale odhady vrcholí kolem 2,2 miliard celkem. Traduje se (mylně), že dnes je naživu 75 % ze všech lidí, co kdy na světě žili. Pokud ovšem začneme pěkně od počátku druhu homo sapiens, je to jinak. Začneme 50 tisíc let před naším letopočtem a dál budeme sčítat na základě dostupných informací a odborných odhadů. Podle Population Reference Bureau to vychází na 108 miliard lidských narození a dnes je nás naživu 7,2 miliard neboli 6,7 % z celkového lidstva všech dob. To je na hodně dlouhou pomlčku – Kdy se lidstvo naučí spolu žít bez marného posouvání hranic, je v nedozírnu. A zcela mimochodem, čtverčíková pomlčka ve znakové sadě Unicode má „letošní“ číslo 2014.

Jakou paměť má akvarijní rybička? Říká se, že třívteřinovou. Není tomu tak, ve skutečnosti je její malý mozek schopen podržet informaci až po dobu tří měsíců. I když tedy není nejchytřejším tvorem na zemi, paměť má pořád lepší než většina našich politiků.


51

adventure /

TEXT A FOTO: JAN LUCINA, WWW.UZASNEJ.CZ

STO DNÍ NA NOVÉM ZÉLANDU Pětadvacetiletý Honza, vývojář softwaru v Seznam.cz, se po osmi letech práce cítil jako křeček v kolečku. Takže z něj vystoupil, řekl nazdar a odletěl na Nový Zéland trhat jablka. Jeho úžasný blog plný praktických rad a zábavných postřehů s mnoha fotkami najdete na uzasnej.cz, my přinášíme jen úryvek a návod, jak se na Novém Zélandu můžete k nějaké práci dostat i vy.

Vychodil jsem základku s matematickým zaměřením, od dvanácti jsem se zajímal o počítače a naučil se dělat weby, v šestnácti už jsem jako ajťák pracoval v jedné firmě, která měla kancelář příhodně jen tři sta metrů od naší školy. Po maturitě jsem hned šel na plný úvazek do jiné firmy, po roce založil s kamarádem svoji vlastní. Vystřídal jsem pár dalších pozic a nakonec nastoupil jako vývojář do Seznam.cz. Bylo to přes týden do práce, pak večeře, kino, film doma nebo práce na vlastních projektech, o víkendu nějaká zábava a v pondělí zase nanovo. Práce vývojáře softwaru je mentálně náročná, osm hodin denně se musíte soustředit, a já to postupně přestával zvládat. Nakonec se naplno dostavila pracovní krize a já věděl, že už takhle dál nemůžu. Dal jsem výpověď a odletěl na Nový Zéland.


52

Prvních sto dní Dneska je to přesně sto dní, co jsem přiletěl na Zéland. Sto dní úplně jinýho života, než jakej jsem vedl v Čechách. Přišel čas na malé srovnání. Je ten novej život lepší, nebo horší? Dokázal bych odpovědět i jednoslovně, ale pojďme to radši rozebrat. Svoboda Většinou si ani neuvědomujeme, jak je náš život plnej povinností a závazků. Každý den musíme chodit do práce a trávit tam osm nebo i víc hodin, máme byt a v něm spoustu věcí, nemůžeme se tím pádem jednoduše přesunout někam jinam, máme lidi, na kterých nám záleží, a nechceme se od nich odloučit, navíc jsme vázáni mnoha smlouvami

k práci, k bytu, k mobilnímu operátorovi… a představa, že se jednoho dne sbalíme, na všechno se vykašleme a pojedeme o město dál, je nepředstavitelná. Ale v okamžiku, kdy se všech těchto závazků zbavíte a jediný, co vám zbyde, je batoh na zádech a v něm pár věcí – tehdy poznáte, co je opravdová svoboda. Pocit, kdy jdete jen s tím batohem, dojdete na křižovatku a je jen na vás, jakou cestu zvolíte nebo na jakej autobus nasednete. Můžete jít, kam chcete, a dělat, co se vám zachce. Když se vám nelíbí v jednom městě, zabalíte se během deseti minut a jedete dál. Každej den můžete rozhodovat, jak změníte svůj život. A když vás omrzí běhání s batohem, můžete si koupit auto a překonávat ještě větší vzdálenosti,

Pokud chcete vyšší plat, musíte umět něco, co ostatní neuměj

možností vaší cesty tak bude ještě víc. Můžete několik týdnů nebo měsíců křižovat Nový Zéland sem tam a jen objevovat. Samozřejmě k tomu potřebujete nějaký peníze, ale ty se tu dají vždycky vydělat. A když se vám jedna práce nelíbí? Tak ji prostě nedělejte a jeďte o farmu dál. Práce jako práce Někdo nedokáže pochopit, že člověk z kanclu jde dobrovolně pracovat na pole. Já bych to tak dramaticky neviděl, pro mě je to práce jako práce. Spousta lidí si myslí, že práce v kanceláři je lehká. Myslí si, jak je svět nespravedlivej, když manažer nebo programátor bere sedmdesát tisíc měsíčně jen za to, že sedí v křesle. Pro takový lidi mám jednu novinku – pracuju teď sedm dní v týdnu osm hodin denně na vinici, na sluníčku, na dešti, a shledávám tu práci jednodušší a lehčí, než když jsem dělal v kanceláři. Jako programátor pracujete hlavou, neustále přemýšlíte a řešíte, asi jako kdybyste celej den počítali matematický příklady. Jste z toho vystresovaný, mozek unavenej a večer se paradoxně cejtíte unavenější než z fyzický práce. Na vinici, na jabkách, nebo i když jsme stavěli novej sad, což bylo fyzicky hodně náročný, používám celej den jen svaly, mozek nepracuje. Můžete ho buď vypnout, nebo si přemýšlet, o čem chcete. A právě to se mi na tom nejvíc líbí – osm hodin denně si já můžu přemýšlet o plánech do budoucna, kam pojedu dál, co tam budu dělat, co napíšu na blog… Večer pak přijdete domů, osprchujete se, a rázem je vám fajn. Teda prvních pár týdnů vás budou bolet svaly, ale tělo si nakonec zvykne. Neříkám, že bych


to chtěl dělat celej život, přeci jen preferuju práci tvořivou, ale po práci se tady cejtím líp. No a k těm platům – musíte pochopit, že práce není hodnocená podle toho, jak je těžká, ale jakou odbornost a zkušenosti vyžaduje. Pokud chcete vyšší plat, musíte umět něco, co ostatní neuměj.

dýl než deset minut. Chytit stopa je tu rychlejší než čekat na autobus. O to horší je překvapení Novozélanďanů, když přiletí do Evropy. Většina z nich nedokáže pochopit, proč jsou všichni tak zlí a odtažití. Dobře je to vidět například ve filmu The World’s Fastest Indian, česky V zajetí rychlosti.

Novozélanďané (Kiwáci) Ten rozdíl mě až překvapil. Jsou tak přátelští. Například je tu normální, že si s váma v parku na lavičce, v autobusu, nebo na kterýmkoli veřejným místě začne povídat úplně cizí člověk. V Evropě si každej hledí akorát svýho, a kdyby vás v MHD pozdravil cizí člověk, asi by vás to překvapilo, nedej bože, kdyby se s váma chtěl bavit! Tady, pokud jste na místě, kde zrovna nejsou davy lidí, je slušnost zdravit kolemjdoucí. Už jsem viděl pár zaražených cestovatelů, který šli po chodníku a nestačili se divit, když je protijdoucí Kiwák pozdravil a usmál se na ně. A když už se s nějakým spřátelíte, nezapomeňte, že jako pozdrav se tu nepodává ruka, vždyť to je vlastně symbol pro „nemám v ruce zbraň“, ale rovnou se vám vrhne kolem krku a obejme vás. Přátelskost a laskavost obyvatel tím ale nekončí, spousta z nich se vás dokonce bude snažit dostat k sobě domů. A to ne proto, že by vám chtěli něco provést, ale prostě jen mají rádi společnost jiných lidí, hlavně cestovatelů. I mě už dvakrát pozvali úplně cizí lidé na návštěvu, a to jen po pár minutách rozhovoru. Zůstal jsem u nich pár dní, dali mi vlastní pokoj, vařili mi a nic za to nechtěli. I stopování u silnice je tu mnohem jednodušší. Stopoval jsem zatím třikrát a nikdy jsem nečekal

Krajina Tak tady se to slovy snad ani popsat nedá, krajina Zélandu je jedna z nejkrásnějších na světě, to musíte vidět na vlastní oči. Taky její rozmanitost je mnohem větší, najdete tu nádherný pláže, ale zároveň obrovský, celoročně zasněžený hory. Počasí je tu klidnější, roční období otočený (v lednu léto, v červenci zima), teplotní rozdíly ale minimální. V létě okolo 20 až 25 stupňů, v zimě od deseti do patnácti. Vůbec tu teda nezažijete ty hnusný horka, co jsou občas u nás, a zároveň tu ani nemrzne. Pokud by vám chyběl sníh, můžete si zajet do hor, je ho tam dostatek. Politika, správa & systémy Nový Zéland spadá pod Britský království. Vládne tu britská královna, ale na politiku si nikdo nestěžuje a neřeší ji. Asi proto, že funguje. Je tu vysoká minimální mzda a dost práce, takže kdokoli se snaží, práci získá a má slušný peníze, za který se dá žít. Většina pracovních míst je v zemědělství. Zéland má asi čtyři miliony obyvatel na rozloze třikrát větší, než je ČR. Na každýho obyvatele tu připadají tři ovce. Ovce, krávy a ostatní zvířata tu běhají po kopcích, a to úplně všude. Nikdo je nezavírá do klecí nebo kravínů, proto je maso a produkty z něj lepší a lidi zdravější. Nemají tu

53

adventure /

některé jinde běžně rozšířené zemědělské škůdce a choroby, proto se tu plodinám daří a je zakázáno ovoce a zeleninu geneticky modifikovat. Zélanďani se o tu svoji dokonalou přírodu bojí tak, že na letištní kontrole vás nepustí s žádným dovezeným ovocem, dokonce ani boty špinavý od evropský hlíny neprojdou. Není tu smog, všude je zeleno a všechny potraviny jsou místní, skoro nic se nedováží. Naopak se do celýho světa vyváží – novozélandský ovoce je nejlepší na světě. Voda z vodovodu je zadarmo, ani tu nemají vodoměry, přitom místní voda je opět jedna z nejlepších a nejčistších na světě. Úřady jsou rychlý a fungujou. Vlastně jsem ještě nenavštívil jinej úřad než poštu. Na poště na počkání změníte majitele vozidla, vyřešíte daně, zřídíte bankovní účet a na počkání vám vydaj i platební kartu. Zdravotní péči má automaticky každý občan i turista (ne že by ji potřebovali, neviděl jsem tu zatim nikoho nemocnýho – žádná chřipka, rýma, kašel). Kriminalita nízká, hazard zakázanej, cigarety asi čtyřnásobně dražší než v ČR, reklama na tabák a na alkohol neexistuje. Média se většinou zajímají


54

o počasí, zemědělství, rybolov a sport, žádný krimi a hrocení politiky se tu nekoná. Jediný, co nefunguje dobře, je internet. Připojení Zélandu ke zbytku světa obstarávají jen dva podmořský kabely a to znamená drahý a limitovaný připojení. Česko očima cizince Kdo nikdy nevytáhnul paty z Česka, ten vám bude tvrdit, jak je to parádní země a jak jsou Češi šikovní a skvělí lidé. Kdo má ale něco nacestováno, začne samozřejmě porovnávat. Já už pár zemí a kontinentů navštívil a pomalu už se přestávám tý naší země zastávat. Někdy se musím až stydět. Když se zeptáte Čecha, čím si myslí, že se jeho zem proslavila po světě, řekne vám pravděpodobně pivo, bižuterie, pěkný holky, škodovka a možná vyjmenuje pár sportovců. Když se zeptáte cizinců, jak znají Českou republiku, řeknou vám dvě věci – alkohol a děvky. Máme ve světě opravdu nehezkou pověst. Česká republika je místo, kam se jezdí mladí Evropani opíjet a vyřádit v klubech a bordelech. Z cizinců se snažíme vyždímat co nejvíc peněz, a když už to víc nejde, tak je okrademe v obchodě,

v baru nebo v taxíku. Samozřejmě se najde i dost Čechů, kteří jdou proti proudu, jsou chytří, šikovní a ohleduplní. Pro ně bych měl jednu radu – vyrazte co nejdřív do ciziny. Poznejte svět, okoukejte, jak to chodí jinde, a pak, až se vrátíte zpátky domů, můžeme společně zkusit něco změnit.

Working Holiday Visa V překladu „vízum na pracovní prázdniny“ stojí 3000 Kč, umožní vám na rok vycestovat na Nový Zéland (nebo do Kanady) a pracovat tu například v ovocných sadech, na vinicích nebo farmách. Práci prokládáte cestováním a poznáváním země. Bydlíte většinou na společných ubytovnách (hostelech), kterým se říká „backpackers“ a jsou plné podobných lidí, jako jste vy. O Working Holiday Visa může zažádat každý občan ČR mezi 18 a 35 lety, zdravý, bez kriminální historie a s dostatkem financí na bezpečný návrat domů.

soutěž /

Řekni nám, co čteš a my ti neřekneme, kdo jsi (ale pošleme ti horké zboží) že sleduješ sled sl eduj ed eduj u eš e Pokud chceš na návštěvy dělat dojem, že nihov ih hov vně ěc hybě hy bě ět ti titu t ly ly současnou literaturu, neměly by v tvé knihovně chybět tituly Johna Greena, protože o nich mluví už i lidi, kteří jinak moc nečtou. Fenomén! My ti nabízíme jeho nový román Papírová města, stačí vtipně odpovědět na jednoduché zadání a o vánočních prázdninách máš hned co číst.

Do konce listopadu nám na [email protected] pošli svůj žebříček pěti knih, které se ti nejvíc líbily, které tě zasáhly, ohromily, změnily ti život. Samozřejmě chceme vědět proč, ale zase nemusíš psát ke každé slohovku. Prostě přiměřeně. Vítězné a další vybrané odpovědi otiskneme v prosincovém čísle.

John Green Papírová města Po úspěchu románů Hvězdy nám nepřály a Hledání Aljašky vychází další dílo veleúspěšného autora Johna Greena, který si u nás bleskurychle získal početný fanklub. Hrdinou je Quentin Jacobsen, normální, trochu bojácný kluk, který má od dětství rád nespoutanou Margo. Ta mu pak jednoho dne nečekaně zaklepe na okno a vtáhne ho do podivuhodného dobrodružství. Když dívka další dny ve škole chybí, Quentin začne pátrat a brzy si uvědomí, že pro něj zanechala určité stopy. Znal vlastně Margo? A co jsou papírová města, s nimiž se nyní stále setkává? Čti příběh, který tě nenechá chladným!


55

Stripe up your life. Už pro ten pocit...point 88 ve 30 barvách

ZE TÉMA: PENÍZE TÉMA: PENÍZE TÉMA: PENÍZE TÉMA: PENÍZE TÉMA: PENÍZE TÉMA: PENÍZE TÉM

Recommend Documents