Ekologická stopa Petra Kušková Spotřeba, její způsob a množství je v současnosti jedna z nejsilnějších hnacích sil zátěže přírody. Ke svému životu potřebujeme pravidelný přísun jídla, energie, spotřebního zboží, využíváme služby a vše se musí nejprve odebrat z přírody. Jsme závislí na přírodním kapitálu, ze kterého je pak vytvořen kapitál ekonomický. Naše potřeby úzce souvisejí s plochou produktivní země dodávající materiály a zpětně vstřebávající odpady. Pokud se z přírody odebírá více, než se stačí obnovovat, může to mít nepříznivé důsledky až do daleké budoucnosti. Jaké množství přírodních zdrojů je možné spotřebovávat bez budoucích následků na schopnostech ekosystémů poskytovat nadále své statky a služby v dostatečné míře a kvalitě, není přesně známo. Přírodní obnovitelné zdroje a jejich využívání udržitelným způsobem se proto pro lidskou společnost jeví jako klíčové. Tento předpoklad je zároveň základní myšlenkou metody ekologické stopy (dále ES). Koncept ES je zaměřen na čerpání a spotřebu přírodních obnovitelných zdrojů definované populace (od jedince až po celé město nebo zemi) a na převedení těchto lidských aktivit na plochu, kterou lidstvo pro tyto účely využívá. ES je tak vyjádřena jako plocha ekologicky produktivní země a vody potřebná k produkci spotřebovaných zdrojů a asimilaci vzniklých odpadů této populace, používající běžné technologie (Wackernagel, 1999). Koncept ekologické stopy byl vytvořen, aby odpověděl na otázku, zda lidská populace žije v hranicích únosné ekologické kapacity či nikoliv. Metoda vznikla v rámci indikátorů trvale udržitelného rozvoje a jejímu vzniku předcházelo několik významných událostí. Jednou z nich je publikace knihy "Meze růstu" v sedmdesátých letech (Meadows et al., 1972), která vyslala výrazné signály o překročení lidstva únosné kapacity prostředí. Několik let poté, v roce 1987, upozornila na nezbytnost odebírat z přírody jen tolik, kolik se stačí obnovovat bez ztrát na další produkčnosti přímo Světová komise životního prostředí a rozvoje (World Commision on Environment and Development). Prostřednictvím své zprávy známé pod názvem "Naše společná budoucnost" (Our Common Future) (česky vyšla 1991) zavedla pojem "trvale udržitelný rozvoj", definovaný jako takový rozvoj, který zajistí naplnění potřeb současné společnosti, aniž by ohrozil možnost splnění potřeb generací příštích (WCED, 1987). Tato zpráva je také známa pod názvem "Brundtland Report", podle norské premiérky, která komisi předsedala. Zatímco "Naše společná budoucnost" pojem trvale udržitelný rozvoj definovala, konference OSN o životním prostředí a rozvoji v roce 1992 v Riu de Janeiro jeho principy rozebrala ve všech oblastech lidské činnosti. Závěry a doporučení konference jsou zpracovány v dokumentu známém jako Agenda 21. Koncept trvale udržitelného rozvoje přijalo mnoho národních vlád a mezinárodních organizací jako jeden z hlavních principů pro tvorbu své veřejné politiky.
Vzápětí vyvstala logická potřeba nějakým způsobem udržitelnost měřit. Proto vznikl mezinárodní projekt indikátorů trvalé udržitelnosti pod vedením Vědeckého výboru pro problémy životního prostředí SCOPE (Scientific Commitee on Problems of Environment), jehož výsledkem je publikace, která v této problematice nabízí širokou škálu pohledů a přístupů popsaných více než padesáti přispěvateli z různých zemí. Jedná se o přehled a počátek syntézy nejnovějších prací v oblasti indikátorů udržitelného rozvoje, nabízející směry pro další práci a výzkum (Moldan a Billharz, 1997). Na vývoji indikátorů se v současnosti podílejí i některé mezinárodní nevládní organizace například IUCN (International Union for Conservation Nature) a WRI (World Resources Institute). Indikátory poskytují měřítko v souhrnném hodnocení pokroku k trvalé udržitelnosti. Jedná se většinou o vysoce agregované indicie navržené z toho důvodu, aby poskytly jednodušší a snadněji pochopitelný způsob informace. Mají tak i jistý sociální rozměr a zlepšují komunikaci. V moderní ochraně životního prostředí je velmi důležité přiblížit problémy týkající se životního prostředí také veřejnosti, aby byla získána dostatečná společenské podpora v jejich řešení. Indikátory by proto měly být srozumitelné i pro jiný než úzký okruh odborníků a zejména na základě tohoto požadavku se v rámci indikátorů koncept ES vyvinul. Otázka cílových skupin, pro které je určená informace obsažená v daném indikátoru je klíčová. Lidská společnost působí na biosféru tak, že ovlivňuje velké plochy, ze kterých čerpá zdroje, a vypouští zpět odpady. Otázkou však je, kde jsou limity takového konání a jak velká je nosná kapacita. Nároky na produktivní půdu, které ES ilustruje, je proto následně možné srovnat s množstvím, jež je reálně k dispozici. Rozdíl mezi touto tzv. "biologickou kapacitou" a ekologickou stopou se nazývá ekologický deficit. Pomocí analýzy ES je tak možné měřit i mezeru na cestě k trvalé udržitelnosti, neboli množství zdrojů odebírané z přírody, jehož čerpání by se mělo zastavit, poněvadž může narušit schopnost produkční plochy se dále stejně kvalitně obnovovat. Jedním z výrazných rysů současné společnosti je její schopnost pomocí technologií a obchodu svoji lokální nosnou kapacitu zvyšovat. Je známou skutečností, že řada vyspělých států světa spotřebovává více přírodních zdrojů, než má uvnitř hranic své země a svůj přírodní deficit doplňuje dovozem přírodních statků z jiných míst světa. Jejich ekologická stopa leží vně jejich státu. Pojem nosná kapacita prostředí, jak ho známe z biologických věd, tedy určení maximální možné populace, kterou dlouhodobě uživí dané území, proto vzhledem k výše uvedeným skutečnostem pro člověka neplatí. ES však tento obvyklý poměr únosnosti převrací: neurčuje velikost populace na jednotku plochy, ale naopak stanovuje velikost plochy, která jedince či populaci živí. Sumarizuje nároky na plochu produktivní země, které nemusejí splývat s domovským regionem a jsou v mnoha případech v důsledku přemisťování ekologických statků rozptýlené v různých částech planety.
Mezinárodní obchod má velký vliv na způsoby a množství spotřeby - co není lokálně k dispozici, se běžně dováží. Světový trh vede ke zvyšování globálních toků zdrojů, které stimulují celkovou ekonomickou produkci a urychlují vyčerpávání přírodních prostředků planety. A v této souvislosti lidé, žijící na místech dovážejících ekologické statky odjinud (ale zároveň obývající společný životní prostor zajišťovaný těmi samými ekologickými funkcemi, o které se dělí každý), jsou prostorově a psychologicky odděleni od zdrojů, které využívají. Ztratili motivaci k tomu, aby chránili své lokální zdroje a nemají nejmenší zájem v managementu vzdálených zdrojů, které využívají. Tak si neuvědomují důsledky, které přinášejí obecné podmínky trhu a spotřeby (Wackernagel & Rees, 1996). Ekologická stopa však patří mezi indikátory, který tuto spojitost mezi spotřebou a přírodním kapitálem nezbytným pro zajištění lidských potřeb srozumitelně zviditelňuje. ES je nástroj, který agreguje lidský tlak na biosféru do jediného čísla a výsledek ve formě plochy je jasný, čitelný, a proto snadno představitelný i pro neodborníka. To dokazuje i značná popularita mezi neodbornou veřejností. Vysoká míra agregace však bývá předmětem kritiky řady vědců. Přesto je však zejména proto, že napomáhá uvědomit si lidskou závislost na přírodě a jejích zdrojích, ES velmi cenná. Výpočty ES Základními dvěma předpoklady pro výpočet ekologické stopy je za prvé skutečnost, že můžeme kvantifikovat většinu přírodních zdrojů, které lidská společnost spotřebovává a většinu odpadů, jež produkuje. A za druhé většinu těchto zdrojů a toků odpadů je možné převést na plochu ekologicky produktivní půdy, která tyto zdroje produkuje a odpady vstřebává. Existují dva základní způsoby výpočtu ekologické stopy. Jeden zkoumá zdroje odebrané z přírody (například dřevo nebo obilí), ze kterých se vyrábějí předměty spotřeby (jídlo, oblečení, atd.), druhý je zaměřen na jednotlivé kategorie spotřeby ve formě hotových výrobků (výše popsán). Oba mají samozřejmě stejný cíl - převést lidskou spotřebu na velikost používané plochy. Záleží na tom, co a na jaké úrovni se počítá. Způsoby jsou trochu odlišné proto, že na různých úrovních (regionálních, národních) jsou dostupná jinak podrobná data. Národní statistiky, udávající kolik národ jako celek spotřebuje například pšenice, existují - u konkrétního jedince musíme vzít chléb, na regionální úrovni se musí oba způsoby skloubit dohromady. Při výpočtu ES celé země je nejvhodnější použít metodu zaměřenou na zdroje, u odhadu ES jedince je nevyhnutelné se zaměřit na jeho spotřebu, ze které se dále odvodí množství zdrojů, které byly použity na její zajištění: počítáme ES z opačné strany než u metody zaměřené na zdroje. Při konstrukci metody ES vycházeli autoři nejprve ze spotřebních kategorií; metodu, vycházející ze sledování zdrojů z této základní myšlenky odvodili. Tato druhá metoda je přesnější a není tak náchylná na chyby, které se často vyskytují při složitém odvozování zdrojů a vtělené energie, které se podílely na produkci výrobku. Při výpočtech ES z hotových výrobků se musí také zjišťovat
množství zdrojů, potřebných k jejich výrobě. Navíc se musí započíst vtělená energie při výrobě, přepravě, použití každé spotřební složky (počítá se jako fosilní). Při tomto způsobu nakonec také zjišťujeme plochu potřebnou pro produkci zdrojů (maso, obilí, dřevo), ze kterých se pak všechny další produkty vyrábějí a plochu pro vstřebání odpadů. Metoda, sledující zdroje je jednodušší a přesnější hlavně při odhadu energetické země. Stačí započítat primární spotřebu, která pokrývá veškerou spotřebu energie na všechny druhy aktivit (výrobu, dopravu, atd.). Vtělená energie se počítá pouze u dováženého a vyváženého zboží (resp. hotových výrobků). Koncept je zaměřen spíše na obnovitelné zdroje. Neobnovitelné materiály jsou zahrnuty například v zastavěné ploše, kam se případně dají započítat plochy dolů. Jinak se další takové materiály započítávají jako tzv. vtělená energie (nutná na jejich získání, přepracování, přepravování atd.). Tu by měla pokrýt za prvé spotřeba primárních energetických zdrojů daného státu, která se přepočítává na plochu a za druhé zahrnutí vtělené energie v dovozu a odečtení vtělené energie vývozu. ES se dá určit na nejrůznějších úrovních od stopy jednotlivce po národ až na globální úrovně. Výsledky jsou velmi často udávány v hektarech na osobu, není však vyloučeno určit ES určité činnosti bez tohoto přepočtu. Výpočet ES je proces s více fázemi. Určení spotřebních složek a změření jejich množství je tedy prvním krokem při kalkulaci. Při druhém kroku se každé ze spotřebních složek (jídlu, domácnostem, dopravě atd.) přiřadí odpovídající kategorie ekologicky produktivní půdy, jež tuto složku poskytuje (les, orná půda atd.). Obvykle se vytvoří matice, kde řádky tvoří spotřební kategorie a sloupce udávají druh použité půdy. Hodnoty ze sloupců se nakonec sečtou do celkové ES. Pro různé způsoby využití produktivní půdy navrhli autoři osm kategorií, které jsou podobné, jak je používá Mezinárodní unie pro ochranu přírody (IUCN): Energetickou zemí se rozumí plocha lesa, která vstřebává uvolněný oxid uhličitý, uvolněný při výrobě energie spalováním fosilních paliv. Aby bylo vstřebávání účinné, tento les by měl být mladší, ještě rostoucí, protože dospělé lesy CO2 nefixují. Autoři navrhli ještě další dvě metody, jak určit energetickou zemi, jejichž plocha na jednotku energie je srovnatelná s předchozím typem země, ale při výpočtech se používá hlavně výše zmíněný způsob. Jaderné elektrárny jsou zde brány jako by energii vyráběly z fosilních paliv. Přesto, že jsou na jednotku plochy zdánlivě velice produktivní a neprodukují oxid uhličitý, je nutno vzít v úvahu v současné době nedořešené otázky uskladnění vyhořelého paliva a havárie, jakou byl např. Černobyl (Wackernagel et Rees, 1996). Zastavěná plocha neboli spotřebovaná půda - města, silnice, atp.
Aktuálně používaná půda s přeměněnými nebo kultivovanými systémy: zahrady, orná půda, pastviny, hospodářské lesy, je taková půda, která nám poskytuje biomasu, jíž používáme. Plochy s omezenou dostupností: buď nedotčené lesy nebo neproduktivní plochy jako pouště a zaledněné plochy. Podle autorů by se tyto nevyužívané plochy měly i nadále šetřit, protože poskytují cenné služby v ochraně biodiverzity a vstřebávání skleníkových plynů. Na zeměkouli je asi 1,5 miliard hektarů téměř nedotčených lesních ekosystémů, které mohou významně sloužit propadu uhlíku a poskytují habitat řadě druhů. Tato 1,5 miliardy hektarů odpovídá pouze 9 % celkové plochy souše a pouze třetina z nich je chráněna. Tato území by měla zůstat i nadále nedotčena (Wackernagel et Rees, 1996). Převod spotřebních kategorií na plochu se děje pomocí výnosů: například u zemědělských plodin známe množství, jaké vyroste na jednom hektaru půdy. Pokud sečteme požadavky na plochu produktivní půdy pro všechny kategorie spotřeby (například jídla, energie) a vypouštění odpadů dané populace, celková plocha představuje ES této populace, kterou zanechává na Zemi nejen na svém území, ale i mimo svůj region. Jak už bylo výše zmíněno, součástí analýzy ekologické stopy je i srovnání výsledků s množstvím ekologicky produktivní země, která je pro danou populaci v dané zemi (nebo i na světě) reálně k dispozici. Z tohoto množství se zpravidla ještě odečítá určitý díl, který by neměl být lidmi využíván a měl by být rezervován pro ochranu biologické rozmanitosti. Biodiverzita je na všech kontinentech ohrožována nevratnými ztrátami a fragmentací divokých oblastí. Ve skutečnosti máme malé ponětí o tom, jak mnoho přírodního habitatu je potřeba ponechat stranou pro přežití ostatních druhů a zabezpečení naší vlastní ekologické bezpečnosti. Otázka zní, do jaké míry mohou konzervovat biodiverzitu a poskytovat základní život podporující funkce modifikované a exploatované ekosystémy, jakými jsou například obhospodařované lesy (Wackernagel et Rees, 1996). Ve výpočtech ES se pro tyto účely odečítá z plochy, která je v dané zemi k dispozici, dvanáctiprocentní díl, jež by se neměl používat. Autoři přitom vycházeli z doporučení Světové komise životního prostředí a rozvoje, která ve zprávě "Naše společná budoucnost" z roku 1987, právě těchto dvanáct procent plochy navrhuje zachovat pro uchování přírodní rozmanitosti (WCED, 1987). Velikost ES není neměnná, ale závisí na finančním příjmu, obecných hodnotách, hustotě osídlení, stavu technologie a dalších sociokulturních faktorech. Byla například prokázána pozitivní vazba mezi velikostí příjmů a ekologickou stopou. Státy s vyšším hrubým domácím produktem (HDP) na osobu mívají zpravidla vyšší ES. S vyšší hustotou obyvatelstva se ekologická stopa na osobu zmenšuje, například je menší spotřeba energie na vytápění vícepodlažních domů spojených do bloků než na vytápění rozptýlených rodinných vil.
ES je indikátor statický, který měří aktuální nároky na přírodu. Výsledek je tedy "momentkou", pomocí níž je možné zjistit momentální mezeru trvalé udržitelnosti. ES je možné samozřejmě určovat na nejrůznějších úrovních. Je možné udat výsledek na osobu nebo na danou populaci, region, aktivitu. Existují i výpočty globální ES (Wackernagel et al., 2000). ES může ukázat, do jaké míry by bylo vhodné snížit spotřebu, zdokonalit technologii nebo změnit chování, aby bylo možné dosáhnout trvalé udržitelnosti. Pomocí grafického znázornění může také jasně znázornit chronickou materiální nerovnost, která dnes přetrvává mezi bohatými zeměmi a státy s nízkými příjmy. ES ukazuje některé z možných cest společnosti, začít přechod k trvalé udržitelnosti (Wackernagel et Rees, 1996). Aplikace ES Celou řadu výpočtů ekologické stopy publikovali už sami autoři. Poukázali na skutečnost, že některá území neustále poskytují ekologickou produktivitu, zatímco jiná ji nepřetržitě užívají. Například Hong Kong, Švýcarsko a Japonsko - státy s pozitivní obchodní bilancí, nabízí světu jen málo ekologické produktivity, přičemž dováží značný díl z jiných míst, aby si přisvojily velké množství jejich produkce. Upozornili na problém, že ne každý může být dovozcem ekologických statků a služeb. Na globální úrovni musí mít každý dovozce svého vývozce, a z toho vyplývá, že i přes snahu většiny rozvojových zemí dosáhnout úrovně rozvinutých zemí jako je Japonsko, Hong Kong nebo Švýcarsko je úspěch všech jednoduše fyzicky nemožný. Navíc obyvatelé některých rozvojových zemí mohou být vytlačeni ze své půdy v důsledku pěstování komerčních plodin na vývoz. Kromě výpočtu ES různých států načrtli autoři různé další možnosti použití tohoto konceptu. Popisují různé způsoby, jak je možné vypočítat například ekologickou stopu mostu, produkce rajských jablek ve sklenících, stopu dopravy, energie, novin. Srovnávají produkci rajských jablek ve sklenících a volně na polích. Způsob pěstování ve sklenících se jeví velmi málo náročný na plochu, ale rajská jablka rostoucí ve sklenících jsou závislá na neustálém zavlažování, hnojení a dalších energetických vstupech, které po připočítání do celkové ekologické stopy zvětší potřebnou produktivní půdu na plochu větší, než potřebuje stejné množství rostlin na poli. Wackernagel a Rees (1996) odhadli také nároky na plochu populace jejich domovského regionu Lower Fraser Valley ve Vancouveru v Kanadě. Přišli na to, že tento region závisí na ploše devatenáctkrát větší než je sám. Zajímavé je i zjištění, že hlavní město Velké Británie, Londýn, vyžaduje pro svoji spotřebu 293x větší plochu než je město samo (Best Foot Forward, 2002).
Odhadů ekologických stop měst je více a v rámci konceptu mají své zvláštní postavení. Města se stále rychle zvětšují, jsou významnými přispěvateli k hrubému domácímu produktu a proto také významnými spotřebiteli a producenty odpadů. V roce 1990 žilo ve městech 44% světového obyvatelstva, v roce 2025 se očekává nárůst na 60%. Podle studie, týkající se ekologické stopy Chile, má průměrný obyvatel jejího hlavního města Santiaga de Chile větší ekologickou stopu než jedinec, žijící na venkově (Wackernagel, 1998). Z výpočtu 29 největších měst v povodí Baltského moře vyplynulo, že tato sídla potřebují 565 - 1130 krát větší plochu, než sama zaujímají (Folke et al., 1997). Na téma ekologické stopy měst byla v roce 1997 organizována Mezinárodním institutem městského životního prostředí celá série debat mezi odbornou veřejností (Delft, 1998). Někteří autoři se snaží metodiku propracovat a zdokonalit, aby zahrnovala více lidských aktivit. Při odhadu ekologické stopy Švédska byla do hodnocení zahrnuta například i plocha pro absorbování živin ze zemědělské půdy (Wackernagel et al., 1999). Švédsko patří mezi země, které žijí pod svými biofyzikálními limity, to znamená, že používá méně dostupné produktivní půdy, než má k dispozici. Ve srovnání s průměrným množstvím dostupné biologické kapacity v globálním měřítku je však švédská stopa vyšší. Odhad ES pro svou zemi provedli i skotští vědci. Zahrnuli ji do společné studie spolu s odhadem dalších indikátorů trvalé udržitelnosti (Hanley et al., 1999). Použili metodu autorů ES, kterou rozvinuli tak, že vypočítali ES Skotska za sedm let v sérii dvanácti roků a za každé období ještě k výsledku přičetli množství degradované plochy. White (2000) použil ES jako součást studie o výživě a distribuci dopadů na životní prostředí, aby zjistil, jak rozdíly ve výživě tyto dopady ovlivňují. Pokus o výpočet ekologické stopy Nového Zélandu z monetárních statistických údajů učinili tamní ekonomové. Původní metodiku Wackernagela a Reese zkombinovali s ekonomickou analýzou vstupů a výstupů a pracovali s běžnými statistickými údaji o ekonomických sektorech hospodářství udávaných v dolarech (Bicknell et al., 1998). Vuuren a Smetts (2000) analyzovali ekologickou stopu Beninu, Bhutanu, Kostariky a Nizozemí s dalšími modifikacemi: za prvé konečné výsledky neuvádějí v tak agregované podobě jako klasická metoda (porovnali různé druhy půdy mezi sebou), a za druhé výpočty provedli pro tři různé roky, čímž se pokusili tomuto statickému indikátoru přičlenit i dynamický rozměr. Podobně Haberl et al. (2001) provedli výpočty ES Rakouska v sérii let 1926 - 1995.
Deutch et al. (2000) modifikují ES a používají ji v neagregované podobě. Analyzují jednotlivé oblasti spotřeby zvlášť. Navíc nesrovnávají výsledky nosnou kapacitou, pouze se snaží zhruba zobrazit souvislosti, které běžný spotřebitel nevnímá - například spotřebu vody pro zajištění služeb ekosystémů. Další z podoblastí výpočtů ES je aplikace na mořské ekosystémy. Existuje například celá řada výpočtů ekologické stopy chovu ryb v akvakulturách. Jedním ze zjištění je skutečnost, že rybí farmy potřebují asi 40 - 50 tisíckrát větší povrch hladiny, než obvykle zaujímají (Folke et. al, 1998; Kautsky et al., 1997; Troell et al., 1999). Kautsky et al. (1997) zjišťoval pomocí analýzy ES vhodný způsob chovu ryb v Karibiku. Podle jeho výsledků je optimální polointenzivní hospodaření. Jedna z politických aplikací ES je známa z Holandska. Holandský ministr životního prostředí nechal vypracovat studii o ES, která posuzuje ES jako indikátor trvalé udržitelnosti a její možné aplikace v národní ekologické politice (VROM, 1999). ES České republiky Ekologická stopa průměrného Čecha je 7,38 globálních ha na osobu (světově průměrně produktivní plocha, data z roku 2001). To je celková plocha potřebná pro zajištění jídla, energie, bydlení, dopravy, spotřebního zboží a služeb. Velkou část - 4,7 gha/os., z této plochy tvoří energetická země, tedy plocha nutná ke vstřebáni oxidu uhličitého, uvolněného spalováním fosilních paliv, které se při výrobě energie nejčastěji používají. Druhou největší částí je orná půda, 1,3 gha na osobu, dále lesy a pastviny, tyto kategorie zabírají 0,8 gha/os. a 0,4 gha/os. 0,2 gha/os. zaujímá zastavěná plocha. Česká republika žije v ekologickém deficitu. Po odečtení dvanácti procent na ochranu biodiverzity jí zbývá 2,6 gha na osobu produktivní plochy a ve srovnání s celkovou ekologickou stopou jí tedy schází 4,9 gha na osobu. Biologické kapacity sice máme lokálně k dispozici mnohem více, než na nás vychází v celoplanetárním rozdělení (ve kterém po odečtení 12 procent pro ochranu jiných druhů zbývá 1,9 ha na osobu), ale jinak řečeno Česká republika může při současných standardech životního stylu a technologií podporovat pouze 34 procent své populace a z hlediska přírodní rovnováhy hospodaří neudržitelně. Podobně jako ostatní vyspělé státy tak produkční kapacitu, kterou potřebuje dováží odjinud a to zejména z málo rozvinutých zemí. V globálním měřítku tedy česká ekologická stopa přesahuje jí celosvětově dostupnou plochu produktivní půdy a v poměru k ní dosahuje 388 procent. Kanadští autoři konceptu Mathis Wackernagel a William Rees vypočítali, že pokud by všichni obyvatelé světa žili stejným způsobem života, jako obyvatelé vyspělé části Země, zejména jako Američané, jejichž ekologická stopa téměř dvakrát přesahuje tu českou, to znamená, pokud by všichni spotřebovávali stejné množství jídla, energie, zboží, plochy na bydlení atd., vzrostl by planetární deficit do takové velikosti, že bychom ke svému přežití a zajištění nezbytných požadavků potřebovali ještě o tři další planety velikosti Země víc. Podle odhadů velikost ekologické stopy dnešních spotřebních vzorců už nyní "přestřeluje" globální nosnou kapacitu zhruba o 30 procent. Za přibližně třemi čtvrtinami současné spotřeby stojí pouhá pětina ne-li šestina lidí, kteří žijí v dostatku ba i přebytku, zatímco čtvrtinu spotřebovává zbylá část lidstva (, pětkrát větší než ta první (WWF, 2002).
Tabulka: Výpočet celkové ES a srovnání s dostupnou biologickou kapacitou - levá část tabulky obsahuje dílčí ES, které jsou upraveny pomocí ekvivalentních faktorů na plochy se světově průměrnou produktivitou. Jejich sečtením získáme celkovou ES. Pravá část obsahuje množství půdy, které je reálně v ČR k dispozici. Konkrétní plocha dané kategorie je nejprve upravena pomocí ekvivalentních faktorů a poté pomocí faktorů výnosu. Faktory výnosu udávají kolikrát je daná kategorie (v ČR) produktivnější než světová průměrná produktivní plocha. Od množství, které je k dispozici se ještě odečte 12% na ochranu biodiverzity. Plocha absorbující oxid uhličitý je reprezentována plochou lesů.
POPTÁVKA EKOLOGICKÁ STOPA (na osobu) celkem Kategorie (ha/os.) 2,617 0,067 0,353 1,449 0,470
energetická země zastavěná plocha orná půda pastviny lesy
CELKEM používáno
5,0
ekvivalentní
ZÁSOBA EXISTUJÍCÍ BIO-KAPACITA V ZEMI upraveno pomocí Kategorie faktor
plocha
upravená plocha
faktor
ekviv. faktoru
výnosu
v zemi
faktorem výnosu
(-) 1,8 3,2 3,2 0,4 1,8
(ha/os) 4,658 0,200 1,115 0,565 0,837
(-)
(ha/os) 0 0,07 0,30 0,09 0,26
(ha/os) 0 0,32 1,39 0,22 0,96 0 2,9 2,6
7,38
plocha absorbující CO2 zastavěná plocha orná půda pastviny lesy
1,45 1,45 6,00 2,10
Celkem existující 0,73 Celkem k dispozici (bez 12% pro biodiverzitu)
OSTATNÍ INDIKÁTORY - poskytují srovnání celkové ES s množstvím reálně k dispozici v rámci ČR a v rámci světa.
(průměrná plocha s průměrnou produktivitou vyjádřena v ha/os.) 7,4 ekologická stopa ČR 2,6 existující biologická kapacita v zemi -4,8 český deficit 34,6% kapacita ČR jako procentuální podíl její ekologické stopy -4,5 globální deficit 388,2% česká stopa na osobu ve srovnání ke globální kapacitě na osobu 1,9 globální kapacita (1999) (Wackernagel et al., 2002)
Otevřené otázky Metoda ekologické stopy má vzhledem ke složitostem systémů, které se snaží jednoduchou cestou postihnout, řadu omezení a nedokonalostí. V důsledku lidský tlak na přírodu silně podhodnocuje: mezi odpady zahrnuje pouze oxid uhličitý. Bere v úvahu pouze aktivity, které jsou nebo případně mohou být trvale udržitelné, což jí také řada autorů vytýká (Bergh et Verbruggen, 1999). Dokonce je pravděpodobné (ne však zcela jisté), že například udržitelné zemědělství může vyžadovat více plochy na jednotku půdy a to znamená zvětšení ekologické stopy (Herendeen, 2000). 1. Uvádění výsledků v hektarech světově průměrné produktivní plochy Vyjádření požadavků lidí na přírodu ve formě světové průměrné produktivní plochy nám sice umožňuje srovnání mezi různými výpočty, má však také řadu nevýhod. Podle některých je dokonce matoucí, protože falešně konkretizuje - výsledek ve formě plochy není skutečná plocha, ale hypotetická plocha průměrná. To znamená, že světová ekologická stopa může přesáhnout celkovou světovou produktivní půdu a ještě hůř, velikost ekologické stopy je vůči dostupné kapacitě neomezená (Bergh et Verbruggen, 1999). Titíž autoři vytýkají konceptu mimo jiné to, že nepočítá se střídáním využití půdy v prostoru a čase a opomíjí pozitivní vlivy prostorové koncentrace na udržitelnost. 2. Neúplnost souborů zdrojových dat Neúplnost všech potřebných dat je další slabina metody. Většina statistických dat je zpracována v monetárních jednotkách a data v jednotkách fyzických (např. váhových) nebývají rozpracována do takové šíře. Toto se projevuje zejména na regionálních úrovních, kde statistické prameny prezentují často pouze vybrané ukazatele. Výsledky ve formě světově průměrné produktivní plochy nám sice umožňují srovnání mezi státy a mezi plochami různě produktivními, při použití stejné metody se však mohou lišit v závislosti na tom, do jaké podrobnosti byl výpočet proveden. Je tedy nutné ke srovnávání přistupovat opatrně. Tak například ekologická stopa ČR, vypočítaná pro rok 1998 v práci autorky tohoto článku (Kušková, 2001) je větší než v kalkulacích Wackernagela et al. (2000, 2002), kteří vycházeli z dat 1996 a 1999, i když se způsob spotřeby a hospodaření v zemi , v těchto jednotlivých letech výrazně neměnil: národní statistiky jsou podrobnější než data ze statistik mezinárodních, kde je řada údajů odhadnuta nebo zcela chybí. 3. Určování ES energie Skutečnost, že největší částí z celkové ekologické stopy bývá většinou požadavek na energetickou zemi se jeví také jako nepříznivá. Plocha pro energii zabírá více než 50% z celkové ekologické stopy nejvyspělejších států. Pro ČR je to více: 68%.
Asimilace uvolněného CO2 lesy je pouze jednou z možností propadu uhlíku a zároveň velmi náročná na půdu. Z toho vyplývá podle Bergha a Verbruggena (1999) mimo jiné jeden zásadní problém: může být jednoduše nedostatek vhodné půdy pro zalesňování. S růstem vzácnosti těchto pozemků porostou ceny, proto se tento způsob regulace obsahu oxidu uhličitého v atmosféře jeví jako technicky a ekonomicky neuskutečnitelný. Myšlenka vstřebávání uvolněného skleníkového plynu fotosyntetizujícími rostlinami ignoruje také reálné ekonomické omezení ceny za zalesňování jsou vysoké, dále by ani společnost jistě nepřijala s ním spojené ztráty "environmentálního komfortu" (scénické zemědělské krajiny, omezování biodiverzity v monokulturách) (Kooten et Bulte, 2000). Způsob vyjadřování energetické země jako takové plochy nedospělého (rostoucího) lesa, jež vstřebává uvolněný CO2 (t/rok) s sebou nese problémy ve dvou opačných směrech: vstřebávání je za prvé nadhodnoceno, protože jak les dospěje, žádný CO2 již nezachycuje a tak ES podceňuje velikost energetické země. Za druhé vstřebávání může být podhodnoceno, jestliže CO2 vyvolá rychlejší růst lesa a tak může ES velikost energetické země naopak přecenit (Herendeen, 2000). Silnou nevýhodou ES je skutečnost, že pokud by se energie získávala bezuhlíkovou cestou ES by podstatně klesly. Významné pro vstřebávání CO2 jsou také oceány, které koncept vážně opomíjí, a přitom pokrývají podstatnou část Země. ES nám říká, co již víme (Ayres, 2000). Levett (1998) tvrdí, že ES je nejlepší nástroj pro měření a srovnávání ekologických dopadů různých aktivit, míst, lidí nebo životních stylů, jaký zatím máme. 4. Nebere v úvahu hustotu osídlení Také srovnávání řídce osídlených zemí (např. Austrálii, USA s malými a hustě osídlenými jakou je i Česká republika (a obecně celá Evropa) je jako porovnávat město s kontinentem (Bergh a Verbruggen, 1999). S vyšší hustotou obyvatelstva je velikost ekologické stopy na osobu menší, protože se v takto obsazených územích účelněji hospodaří s prostorem (více lidí v jednom domě, hustší zástavba apod.), což je i případ ČR. Další výtkou Bergha a Verbruggena (1999) je stejné hodnocení z hlediska produkčnosti půdy, orné půdy a zastavěných ploch, což podle nich může zkreslit výsledek. Autoři konceptu argumentují skutečností, že se většinou na orné půdě staví (Wackernagel et Rees, 1996). 5. Kromě oxidu uhličitého nezapočítává jiné odpadní ani toxické látky Spotřebu sloučenin nebo aktivity, které nejsou a nemohou být udržitelné nebere v úvahu - například bioakumulativní a toxické látky jako plutonium, rtuť, CFCs, PCBs.
Holmberg et. al (1999) navrhují možnosti jak do výpočtů ES zahrnout ještě další odpadní látky, jakými jsou například oxidy síry, oxidy dusíku a některé kovy. Do celkové ES by se podle nich měly tyto látky přičítat na základě asimilační kapacity odpovídající produktivní země. Pokud tato plocha přesáhne celkovou ES, mají tyto látky tzv. "aditivní aspekty" a přesah se započítá do ES. Pokud je plocha menší, látky se nezapočítávají, dostupná plocha produktivní země zajišťuje více funkcí najednou a mohlo by dojít k dvojímu počtu. U kovů je situace složitější, proto autoři navrhují srovnávat jejich množství uvolněné do přírody s přirozeným pozadím, a na jeho základě posléze odvodit velikost potřebné plochy ke vstřebání těchto prvků. Závěr I přes tyto nedokonalosti a nepřesnosti je však ekologická stopa založena na primárních datech, která zobrazují situaci v hlavních oblastech spotřeby a jsou dostatečně měřitelná a zobrazují toky materiálů hospodářstvím, jejichž množství je velikosti ekologické stopy přímo úměrné. Síla konceptu není v přesnosti měření. Jistota, že výsledek nemůže být menší (vzhledem k podhodnocování skutečné zátěže) je dostatečně výmluvná. Ekologická stopa je nástroj, který může vyvolat širší veřejnou debatu o našem překračování přírodních limitů, protože doposud neexistuje účinná politika, která by dokázala tomuto trendu úspěšně zabránit (Wackernagel et. Silverstein, 2000). Ekologická stopa je však vynikající nástroj sdělující lidskou závislost na přírodních ekosystémech. S tímto předpokladem může být použita v mnoha případech, aby pomáhala odhalovat základní souvislosti mezi přírodním kapitálem a ekonomickým rozvojem a podporovala světonázorový pohled na člověka jako součást přírody (Deutch et al., 2000). Neznáme přesné biofyzikální limity a potřebujeme vyvrátit převládající ekonomické paradigma, které odmítá jejich existenci (Herenden, 1999). Koncept sám o sobě vyvolal již diskusi na odborné půdě. Costanza (2000) se dokonce zabývá trendy zájmu, jaké může mít analýza ekologické stopy do budoucna. Podle někoho je koncept použitelný pro politické rozhodování a plánování (Templet, 2000), jiní mají názor opačný: koncept je podle nich pro tyto záměry nedostačující (Deutch et al., 2000; Kooten et Bulte, 2000; Opschoor, 2000). Podle Moffat (2000) koncept ES po kombinaci s podrobnějšími metodami, jako je například analýza vstupů a výstupů apod., se může stát při politických rozhodováních použitelný. Rapport (2000) navrhuje zahrnout do konceptu ještě širší souvislosti, týkající se degradace ekosystémů a jejich zdraví. ES je indikátor, který se i přes značnou kritiku rychle rozvíjí. Od jeho navržení ještě neuplynula dost dlouhá doba, aby bylo možné skutečně říci, zda se v budoucnu osvědčí. Nabízí se srovnání s jiným, také vysoce agregovaným indikátorem, který je uznávaným klíčovým ukazatelem úspěšnosti jednotlivých států v ekonomické rovině - hrubým národním produktem (HDP). HDP je z hlediska
udržitelného rozvoje často kritizován a nazýván falešným ukazatelem (Moldan, 1996). Odráží pouze aktivity spojené s finančními toky - ES vzhledem ke složitostem přírodních systémů postihuje jen jejich část. HDP například nerozlišuje mezi aktivitami z hlediska přínosu na životní prostředí kladnými a zápornými - ES bere v potaz pouze aktivity, které jsou (nebo alespoň by mohly být) udržitelné. Jak již bylo uvedeno dříve, mezi ES a HDP existuje jistá spojitost. Státy s vyšším HDP mívají i vyšší ES a naopak. Mezi státy s největší ES i vysokým HDP ve světovém měřítku patří například Spojené státy. Kontrastní zemí pro USA je například Nepál s nízkou ES a nízkým HDP. WWW odkazy: http://www.rprogress.org - Redefining Progress, organizace zabývající se mimo jiné ekologickou stopou, je zde možné nalézt i počitadlo ekologické stopy pro
jednotlivce. http://www.bestfootforward.com - Best Foot Forward, organizace sídlící v anglickém Oxfordu. http://www.ire.ubc.ca/ecoresearch/ftprbook.html - Upoutávka na první knihu o Ekologické stopě autorů Mathise Wackernagela a Williama Reese. http://www.ecologicalfootprint.com - Upoutávka na knihu Sparing Nature´s Interest autorů Nicky Chamberse, Craiga Simmonse a Mathise Wackernagela. http://news.bbc.co.uk/hi/english/static/in_depth/world/2002/disposable_planet/quiz - Stránky Britské zpravodajské BBC, které nabízejí výpočet vlastní ekologické stopy
každému. http://www.utexas.edu/courses/resource/ecofootp.htm - Univerzita v Texasu http://www.earthday.net/footprint/index.asp# - Počitadlo ekologické stopy. http://www.panda.org/livingplanet/lpr02 - World Wild Funds - Living Planet Report 2002
Literatura: Ayres, R.U. (2000) Commentary on the utility of the ecological footprint concept. Ecological Economics 32: 347 - 349.
Bergh, J. et Verbruggen, H. (1999) Spatial sustainability, trade and indicators: an evaluation of the "ecological footprint". Ecological Economics 29: 61 - 72.
Best Foot Forward (2002) City Limits, A resource flow and ecological footprint analyses of Greater London. Bicknell, K., Ball, R. J., Cullen, R., Bigsby, H. R. (1998) New methodology for the ecological footprint with an aplication to the New Zealand economy. Ecological Economics 27: 149 - 160. Costanza, R. (2000) The dynamics of the ecological footprint concept. Ecological Economics 32: 341 - 345. Delft, Y. (ed.) (1998) The ecological footprint of cities; A series of public debates. International Institute for the Urban Environment. Amsterdam: 119 str. Deutch, L., Jansson, A., Troell, M., Rönbäck, P., Folke, C., Kautsky, N. (2000) The " ecological footprint": communicating human dependence on nature´s work. Ecological Economics 32: 351 - 355. Folke, C., Jansson, A., Larsson, J., Costanza, R. (1997) Ecosystem Appropriation by Cities. Ambio Vol. 26 No. 3 (May): 167 - 172. Folke, C., Kautsky, N., Hakan, B., Jansson, A., Troell, M. (1998) The ecological footprint concept for sustainable seafood production: a review. Ecological applications 8: S63 - S71. Haberl, H., Erb, KH., Krausmann, F., (2001) How to calculate and interpret ecological footprints for long periods of time: the case of Austria 1926-1995. Ecological Economics 38, 25 - 45. Hanley, N., Moffatt, I., Faichney, R., Wilson, M. (1999) Measuring sustainability: A time series of alternative indicators for Scotland. Ecological Economics 28: 55 - 73. Herendeen, R. A. (2000) Ecological footprint is a vivid indicator of indirect effects. Ecological Economics 32: 357 - 358. Chambers, N., Simmons, C., Wackernagel, M. (2000) Sharing Nature´s Interest. Ecological Footprints as an indicator of sustainability. Earthscan Publications Ltd, London and Sterling, VA: 185 str. Kautsky, N., Bergh, H., Folke, C., Larsson, J., Troell, M. (1997) Ecological footprint for assassment of resource use and development limitations in shrimp and tilapia aquaculture. Aquaculture Research 28: 753 - 766.
Kooten, G. C. et Bulte, E. H. (2000) The ecological footprint: Useful science or politics? Ecological Economics 32: (3) 385 - 389. Kušková, P., (2001) Ekologická stopa České republiky. Diplomová práce. Ústav pro životní prostředí, Univerzita Karlova v Praze, Praha 60 s. Levett, R. (1998) Footprinting: a great step forward, but tread carefully - A response to Mathis Wackernagel. Local Environment 3: 67 - 74. Meadows, D. H., Meadows, D.L., Randers, J., Behrens, W.W. III. (1972) The Limits to Growth. PAN Books, London, 205 str. Moldan, B. (1996) Indikátory trvale udržitelného rozvoje. Ministerstvo životního prostředí. Praha: 87 str. Moldan, B. et Billharz, S. (eds.) (1995) Sustainability Indicators: A Report on the Project on Indicators of Sustainable Development. Scientific Comitee on Problems of the Environment (SCOPE), John Wiley & Sons, Chichester, New York, Weinheim, Brisbane, Toronto, Singapore: 415 str. Opschoor, H. (2000) The ecological footprint: measuring rod or methaphor? Ecological Economics 32: 363 - 365. Rapport, D.J. (2000) Ecological footprints and ecosystem health: complementary approaches to a sustainable future. Ecological Economics 32: 367 - 370. Templet, P. H. (2000) Externalities, subsidies and the ecological footprint: an empirical analysis. Ecological Economics 32: 381 383. Troell, M., Rönnbäck, P., Halling, C., Kautsky, N., Buschmann, A. (1999) Ecological engineering in aquaculture: use of seaweeds for removing nutrients from intensive mariculture. Journal of Applied Phychology 11: 89 - 97. VROM-council (1999) Global Sustainability and the Ecological Footprint. The Hague. 65 str. Vuuren, D.P. et. Smeets, E.M.W. (2000) Ecological footprints of Benin, Bhutan, Costa Rica and the Netherlands. Ecological Economics 34: 115 - 130.
WCED (1987) Our Common Future. Oxford University Press. Oxford, New York, 400 str. Český překlad Academia Praha 1991: 297 str. White, T. (2000) Diet and the distribution of environmental impacts. Ecological Economics 34: 145 - 153. Wackernagel, M., Linares, A. C., Deumling, D., Vásquez Sánchez, M A., López Falfán, I. S., Loh, I. (2000) Ecological Footprints and Ecological Capacities of 152 Nations: The 1996 Update. Redefining Progress, Oakland, USA, http://www.rprogress.org Wackernagel, M (1999) What We Use and What We Have: Ecological Footprint and Ecological Capacity. Redefining Progress. http://www.rprogress.org. Wackernagel, M., Lewan, L., Bogström Hansson, C. (1999) Evaluating the Use of Natural Capital with the Ecological Footprint, Applications in Sweden and Subregiobs. Ambio Vol. 28 No. 7: 604 - 612. Wackernagel, M., Onisto, L., Bello, P., Callejas Linares, A., López Falfán, I. S., Méndez García, J.,
Suárez Guerrero, A. I., Suárez Guerrero, M. G. (1999) National natural capital accounting with the ecological footprint concept. Ecological Economics 29: 375 - 390. Wackernagel, M. (1998) The Ecological Footprint of Santiago de Chile. Local Environment 3: 7 - 25. Wackernagel, M. et. Rees, W. (1996) Our Ecological Footprint. Reducing Human Impact on the Earth. Gabriola Island, BC, New Society Publishers: 160 str. WWF (2000, 2002) Living planet report, www.panda.org