Za poslední rok se mé styky s největším jihoitalským deníkem Sud rozšířily a upevnily natolik, že mě redakce zbavila těsného rámce mé původní „specializace“. Touto „specializací“, až dosud novinami i mnou dodržovanou, byly politické problémy východní Evropy a Ruska. Nyní mě šéfredaktor pozval do své pracovny na kávu a hned ve dveřích mi oznámil: „Jste spisovatel a nesmíte kysnout v té úzké a stále užší přihrádce. Mám pro vás návrh, zpočátku aspoň částečně související s vaší vlastí a evropským Východem.“ Položil přede mne agenturní zprávu, která byla novinářsky stručná. Jiné noviny jí zřejmě nevyužily. „Odehrává se to, jak vidíte, v městečku Macera, které leží vysoko nad Potenzou. Do Macery pendluje od rána jen jeden autobus, je to asi deset kilometrů po strmé a dost rozbité silnici. Autobus se vrací na noc do Potenzy. Zamluvíme vám pokoj v dobrém hotelu u zastávky. Nijak to nespěchá. Podle mě je to záležitost delikátní a dokonce značně choulostivá, je v ní víc materiálu pro román než pro cyklus reportáží. Jestli vás ta věc bude zajímat, vyhledejte si dostupné informace v Neapoli a dejte nám zprávu, na kdy vám máme objednat hotel v Potenze.“ 9
„Vyhledat dostupné informace v Neapoli“ nebylo tak snadné. Po prvním a jediném pokusu se ukázalo, že si musím zajet do Říma. Agenturní zpráva, kterou jsem si přečetl mnohokrát (až jsem ji nakonec uměl skoro zpaměti), obsahovala jako obvykle strohé sdělení, podobající se úplně oškrábanému živému tvoru. Mladičkou dívku Mariannu K., narozenou v jedné vesnici u Kielc, pozvala před vypuknutím občanské války v Jugoslávii její sestra do Goražde. Koncem světové války se provdala za bosenského lékaře, kterého poznala v Německu při totálním nasazení. Manželé měli dvě dcery-dvojčata, daleko starší, než byla Marianna. Lékař a jeho žena (také lékařka) zahynuli na ulici během srbského ostřelování. Trojice dívek – dvě asi třicetileté dcery lékařky a její sedmnáctiletá sestra – se při „etnické čistce“ dostaly do rukou srbským vojákům. Byly vězněny v baráku pro ženy, jež byly vojákům k dispozici. Každou noc byly znásilňovány, ať už na místě, nebo na vojenských ubytovnách. Dcery bosenského lékaře a jeho polské ženy si vzaly život (jedna byla těhotná) hned po propuštění ze „služby“. Marianna byla také těhotná, ale rozhodla se dítě porodit, jednak z vlastní vůle, jednak na naléhání jednoho italského katolického mnicha v Sarajevu. Duchovní jí s pomocí svých bratří v Potenze zařídil odjezd do Itálie. Farář z městečka Macera nad Potenzou ji přijal na faru a svěřil do péče své staré 10
matky. Tvrdošíjnost, s jakou se chystala porodit dítě vzešlé ze znásilnění, i to, že každou volnou chvíli trávila v kostele na modlitbách, jí získalo obdiv obyvatel Macery (nevím, zda všech). Její uctívači ji nazývali Beata nebo přímo Santa. Přídomek však nevymysleli bohabojní obyvatelé Macery. Poprvé se objevil v nepodepsané noticce biskupského oběžníku v Potenze. Odtamtud pak zpráva přešla do důležitějšího arcibiskupského oběžníku v Neapoli. Tím dostala bezmála oficiální charakter, přinejmenším ji parafoval sám kardinál. Měl jsem v Neapoli známého kněze, „rytíře pera“, jak sám sebe nazýval, čili grafomana, který snil o tom, že jednou uveřejní své příšerné „náboženské“ básně, ale ve skutečnosti neměl na víc než vylíčení církevních slavností pro arcibiskupský oběžník. Po dlouhém naléhání mi prozradil „redakční tajemství“: jak otištění noticky v Potenze, tak její převzetí arcibiskupským oběžníkem v Neapoli zařídil „vysoký vatikánský hodnostář“. Neochotně mi sdělil jeho jméno a prosil mě, abych si je nechal pro sebe. O tom, že bych stanul před tváří tohoto vysokého duchovního, jsem nemohl ani snít, ale náhodou jsem se dověděl, že jeho osobní tajemník, otec V., je čtenářem mých knih. To věc zjednodušilo. Slíbil jsem mu do nich napsat věnování, a on zase přistoupil na to, že se se mnou sejde v kavárně u brány Svaté Anny. 11
Mladý otec V. na mě udělal dobrý dojem, byl hbitý, „vševědoucí“ („za Bronzovou bránou je třeba vědět všechno“), inteligentní. Preludium naší schůzky věnoval zajímavým poznámkám o mé spisovatelské práci. Potom jsem mu podepsal donesené knihy. Nakonec jsem ze sebe nesměle vypravil: „Já bych také měl jednu prosbu.“ Zpočátku hrozivě svraštil obočí, ale domyslel jsem si, že to patří k úřednímu rituálu. Po mírném nátlaku otevřel pramen svých znalostí s nepříliš skrývaným uspokojením, že může informovat „tak známou a váženou osobnost“. Jedno věděl naprosto jistě: jeho nadřízený zaslal doporučení biskupovi v Potenze a arcibiskupovi v Neapoli na žádost někoho, kdo je v církevní hierarchii daleko významnější. Nevěděl sice, kdo to je – přinejmenším mě ujišťoval, že neví –, ale mé dohady přecházel mírně uraženým mlčením. Než jsme se rozloučili, pocítil náhle potřebu vynahradit mi to (jak se domníval) velké zklamání. Mnohé nasvědčovalo tomu, že v mladičké těhotné Polce, která se rozhodla s mateřskou láskou porodit dítě vzešlé ze znásilnění, viděl Vatikán příklad. Un preclaro esempio della virtù cristiana, dodal a vstal od stolku. Jakmile jsem se vrátil z Říma do Neapole, přijal jsem návrh šéfredaktora deníku Sud a sdělil jsem mu, kdy se chci do Potenzy vypravit. Potenza je ošklivé město. Je zajímavé, že v Itálii jsou města střední velikosti buď velmi krásná, nebo velmi 12
ošklivá, jako kdyby italský ráz uznával jedině extrémy. Krása má v italských městech své zřetelné historické centrum, jež prorůstá do okolních čtvrtí až po periferie. Absence takového historického centra či jeho nevýraznost banalizuje zbytek města a povléká jej šedí. Chodit po něm je stejné jako dotýkat se obrazů, jež nestojí za prohlížení a zapamatování. Atrakcí Potenzy či spíše jejího dosti odlehlého okolí je postava madrigalisty a zločince ze šestnáctého století Carla Gesualda, knížete z Venosy. Podle názoru znalců (mimo jiné Aldouse Huxleyho) to byl jeden z nejlepších skladatelů madrigalů, podle mínění kriminalistů se mu málokdo vyrovnal v krutosti. Lstivě naaranžoval v přístěnku svého neapolského paláce milostné dostaveníčko své krásné mladé (a odedávna podezírané) manželky a poručil sluhům milence nejen zabít, ale navíc rozsekat na kousky. Pak se uchýlil na rodinné panství Venosa západně od Potenzy, mimo dosah neapolské pravomoci. Knihy o něm, jeho podobizny, alba Venosy, mazanice představující provedení zločinu, lidové poémy cantastorie a nahrávky madrigalů jsou hlavním turistickým artiklem města a zřejmě jediným důvodem jeho věhlasu. Hotel se skutečně nacházel vedle autobusové zastávky, ale přijel jsem do Potenzy příliš pozdě, než abych ještě před večerem riskoval výpravu do Macery. Zatelefonoval jsem tedy jen na faru. Farářova matka i sám farář neskrývali uspokojení, když jsem jim 13
řekl, že jsem Polák. „Konečně si matka bude moci popovídat ve své mateřštině.“ Znala skutečně jen pár srbochorvatských vět a dvouměsíční pobyt v Itálii ji naučil oné zvláštní tvrdé italštině cizinců, která je směsicí znetvořených slov a pomocných gest. Měla tak obrovskou radost, když mě spatřila, že mě chytila za ruku, dotkla se ústy mé tváře a opakovala: „můj Bože, děkuju Ti, Bože“, jako kdybych byl její příbuzný. V jistém smyslu jsem byl. Pocházela ze stejného kraje, její otec byl lesníkem v oblasti Zagnaňska na poloviční cestě mezi Kielci a Suchedňovem. Seděli jsme v dobře stíněném altánu vedle fary, byl konec srpna, žár solleone ještě neskončil. Zpočátku mlčela, hladila mi ruku, každou chvíli si kapesníkem utírala oči a pořád šeptala to své „můj Bože, děkuju Ti, Bože“. Byla v pátém měsíci těhotenství, jak mi po přivítání pošeptal otec Pietro (a vzápětí tišeji dodal: „Říkáme jí Beata, Santa, ale ona se proto zlobí“). Její asi půlhodinové mlčení mi dovolilo, abych si ji v klidu prohlédl. Ve srovnání s jinými ženami se ve tvářích Polek poměrně často zračí milá a jímavá obyčejnost. Nejsou krásné ani ošklivé, jsou – jak se říká – příjemné. Kdoví, zda by se Madony neměly malovat právě podle takových tváří, bez přehnané renesanční líbeznosti či chmurné gotické dramatičnosti. Když jsem se díval na Mariannu opírající se o sloupek (raději stála, než 14
aby usedla na lehátko), vytanula mi na mysli Madona čekající dítě Piera della Francesca z kaple v Monterchi. Ta byla přirozeně starší, ale tvář měla selsky příjemnou, s pravidelnými rysy, prostou ve výrazu pronikavých očí. Možná že tu asociaci vyvolala skutečnost, že Marianna měla šaty rozepnuté na břiše stejně jako Panna Maria na obraze italského malíře: pár nezapnutých knoflíků, jež zdůrazňovaly její stav způsobem budícím podezření, že porod nastane již brzy (ač jsem věděl, že je teprve v pátém měsíci). V jejím vylíčení jsem však opomenul to nejdůležitější: obličejem i postavou to byla pouhá sotva vyvinutá holčička, což bylo obzvlášť nápadné na tvaru jejích úst, každou chvíli zkřivených grimasou pláče a lehkým chvěním rtů. Její oči byly v těch chvílích zastřeny vlhkým oparem. Za mé první návštěvy, když se vzpamatovala a rozmluvila, jsme se zcela pohroužili do evokace rodného kraje. Její paměť byla pochopitelně živější, odloučení netrvalo dlouho, uplynulo všehovšudy půldruhého roku od té doby, co opustila lesovnu u Zagnaňska. Před mýma očima se po tolika letech přesouvaly obrazy jakoby za tlustým zmatovělým sklem. Ale má polomrtvá paměť nakonec ožila a já s Mariannou statečně držel krok. V hustých zagnaňských lesích jsme sbírali jahody a houby, plašili zajíce na mýtinách a v průsecích, chytali jsme hrouzky v potocích pod 15
kameny a větší ryby v řekách. Abychom nezabloudili, šli jsme podél železničního náspu do starého tmavého boru v Tumlinu. Znala náš Černý rybník v Berezově, protože tamtudy s matkou jezdila do Michňova a Vzdolů, kde bydleli jejich příbuzní, rovněž zaměstnaní na správě Státních lesů. Byla těmi toulkami tak nadšená, tak šťastná! Možná že to vysvětluje a částečně omlouvá mou chybu. Zeptal jsem se jí totiž, proč se nevrátí domů, aby porodila dítě tam, místo aby využívala pohostinství jistě vážených, avšak přece jen cizích lidí, s nimiž se ještě k tomu těžko dohovoří. Prudce se začervenala, otočila hlavu stranou a beze slova si položila obě ruce na břicho. Uvědomil jsem si svou trestuhodnou netaktnost a honem jsem se vrátil k našim krásným nostalgickým toulkám. Podívala se na mě s vděčností, úkradkem. Jak jsem jen mohl nepochopit, že její rozhodnutí nevymazalo pocit nezaviněné hanby? A hanbu, jak je známo, pociťuje člověk nejbolestněji mezi blízkými. Večer jsem se vrátil do Potenzy a bez večeře ulehl na hotelovou postel. V myšlenkách jsem se snažil přijít na kloub hořkosti studu. Jistě jsem si podvědomě uvědomoval – ač to byla slabá útěcha! –, že návrh šéfredaktora deníku byl jedním z těch bláznivých nápadů, které odhalují dvojí tvář (abych neřekl víc) žurnalistiky. Ale plně jsem si to uvědomil až teď. Bylo jasné, že se svou mladou krajankou mohu mluvit o čemkoli, ale nikoli o tom, co se stalo v Goražde. 16