MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ
Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Mezinárodní vztahy
Vývoj vlivu prezidenta ČR na českou zahraniční politiku, aneb emancipace skrze konflikty s vládními aktéry bakalářská práce
Martin Matuštík
Vedoucí práce: PhDr. Michal Kořan, Ph.D. UČO: 383513 Obor: Studijní kombinace EN-MV Imatrikulační ročník: 2012
Brno, 2015
2
Prohlášení o samostatném vypracování závěrečné práce: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci Vývoj vlivu prezidenta ČR na českou zahraniční politiku, aneb emancipace skrze konflikty s vládními aktéry vypracoval samostatně a výlučně na základě materiálů uvedených v seznamu pouţitých pramenů a literatury.
V Brně dne _ května 2015 Martin Matuštík ..........................
3
Poděkování: Děkuji panu PhDr. Michalu Kořanovi, Ph.D. za vedení mé bakalářské práce a za všechny jeho cenné rady týkající se obsahu i formy textu. Zároveň také děkuji Mgr. Kláře Linhartové za korektury právní a jazykové stránky práce.
4
Obsah 1 Úvod ........................................................................................................................................ 5 2 Teoretická část ........................................................................................................................ 7 2.1 Co budeme na jednotlivých konfliktech zkoumat ................................................................ 7 2.1.1 Výzkumné otázky .......................................................................................................... 7 2.1.2 Konceptualizace jednotlivých pojmů ............................................................................ 7 2.2 Vznik konfliktu a jeho analýza v české zahraniční politice ................................................. 8 2.3 Jak prezident skrze konflikt s exekutivou konstruuje svoji roli v zahraniční politice ......... 9 2.4 Formální pravomoci prezidenta v české zahraniční politice .............................................. 11 3 Analyticky interpretační část ................................................................................................. 13 3.1 Jak budeme jednotlivé konflikty zkoumat ......................................................................... 13 3.1.1 Co je pro účely bakalářské práce konflikt a co uţ ne .................................................. 13 3.1.2 Kolik a jaké konflikty budeme zkoumat...................................................................... 13 3.1.3 Obecná struktura zpracovaných konfliktů ................................................................... 14 3.2 Václav Havel a podpora zásahu NATO v Kosovu ............................................................. 15 3.3 Václav Havel a dopis osmi ................................................................................................. 19 3.4 Václav Klaus a Lisabonská smlouva .................................................................................. 23 3.5 Václav Klaus a nová koncepce zahraniční politiky ........................................................... 27 3.6 Miloš Zeman a velvyslanci ................................................................................................ 31 3.7 Interpretace dat ................................................................................................................... 35 4 Závěr...................................................................................................................................... 38 Seznam pouţitých pramenů a literatury ................................................................................... 40
5
1 Úvod Cílem bakalářské práce je zjistit, jak se vyvíjel vliv prezidenta na českou zahraniční politiku mezi lety 1993-2014, to znamená během prvních jedenadvaceti let existence samostatné ČR. Vzhledem k tomu, ţe v průběhu těchto let nedošlo k ţádné ústavní změně týkající se konkrétních pravomocí prezidenta, mohlo by se na první pohled zdát, ţe vliv prezidenta zůstal taktéţ nezměněn. To ale platí pouze v rovině formální. Funkce prezidenta se totiţ v ústavním pořádku ČR těší velké autoritě a to mu umoţňuje hledat skulinky nebo vyuţívat mezery v pravidlech hry, případně je rovnou nerespektovat. Následkem toho si tedy můţe prezident v neformální rovině utvářet nové nepsané pravomoci a navyšovat tak svůj vliv na českou zahraniční politiku. Časové vymezení tedy zahrnuje všechny tři prezidenty od vzniku samostatné České republiky (Václava Havla, Václava Klause i Miloše Zemana). Tyto tři osobnosti se velmi lišily svojí zahraničněpolitickou orientací, vystupováním a způsobem jakým odvozovaly legitimitu svého úřadu, ale jejich přístup k vládě vykazuje aţ nápadně podobné rysy. Všichni tři se shodně nebáli vyjádřit svůj nesouhlasný postoj s politikou vlády či dokonce jednat v rozporu s ní. Důsledkem toho bylo vţdy nové ustanovení pravidelných schůzek za účelem koordinace zahraničních politik vlády a prezidenta. Jejich pozitivní přínos k předcházení konfliktům by se dal, v případě kaţdého z prezidentů, povaţovat minimálně za diskutabilní. Tyto společné rysy vládnutí našich polistopadových prezidentů jsou základem prvního předpokladu bakalářské práce a to, ţe se nejedná o pouhé jednotlivé konflikty, ale o dlouhodobý proces posilování reálného vlivu prezidenta na zahraniční politiku, který přesahuje funkční období jednotlivých prezidentů. Tento dlouhodobý proces jsme v názvu práce označili jako emancipaci. Druhým předpokladem bakalářské práce je, ţe postavení se nemění průběžně, ale skokově. Těmi pomyslnými skoky jsou poté právě konflikty na ose vláda-prezident. Tyto dva předpoklady se staly základem pro poloţení si tří výzkumných otázek (viz kap. 2.1.1) analyzujících vývoj vlivu prezidenta na českou zahraniční politiku. Vliv samotný budeme zkoumat na základě toho, jak prezident konstruuje svoji roli v konfliktu s exekutivou (výzkumná otázka č. 1). Vývoj vlivu zase bude zkoumán na základě otázek týkajících se změn v této konstrukci (výzkumná otázka č. 2 a č. 3). Výzkumné otázky si poté zodpovíme na základě rozboru pěti vybraných konfliktů (jeden konflikt za kaţdé jedno započaté prezidentské funkční období). Kaţdý z konfliktů si nejdříve popíšeme na základě jednotného schématu (kap. 2.3, obr. č. 1), coţ nám usnadní jejich
6
následnou analýzu. V rámci této analýzy si u kaţdého z nich zvlášť zodpovíme výzkumné otázky (kap. 3.2 - 3.6). Pomocí takto získaných dat poté posoudíme, jestli došlo ke splnění obou předpokladů práce (kap. 3.7). Při psaní bakalářské práce bylo především pracováno se sekundárními zdroji i vzhledem k tomu, ţe od nejmladšího z konfliktů uplynuly uţ dva roky. Zároveň ve výjimečných případech kdy bylo potřebné doplnit nějaké přesné stanovisko či byla sekundární literatura shledána nedostačující, pouţili jsme i zdroje primární. Poměr těchto zdrojů je poté přesně 5:1 (35 sekundárních na 5 primárních zdrojů). V práci je hojně uţíváno pojmu exekutiva, jehoţ širším významem je i moc výkonná. Součástí výkonné moci je ale také prezident. Pro účely bakalářské práce proto pojem exekutiva budeme uţívat pouze v jeho uţším významu, a to pro vládu ČR. Pojmy exekutiva a vláda budou tedy v práci uţívány synonymně.
7
2 Teoretická část 2.1 Co budeme na jednotlivých konfliktech zkoumat 2.1.1 Výzkumné otázky Vyvolal prezident konflikt aktivním nebo repulzivním konstruováním své role? Změnil v důsledku konfliktu prezident konstruování vlastní role? Změnilo se v důsledku konfliktu vnímání prezidentovy role exekutivou?
2.1.2 Konceptualizace jednotlivých pojmů Pojem role si definujeme podle Víta Beneše (2010, s. 74) jako prezidentovu představu o smyslu a účelu jeho existence. Díky své roli dává prezident řád a smysl vnějšímu prostředí V konečném důsledku tím pádem zvládá i samotné jednání a chování v širší společnosti. Proces, při kterém prezident utváří představu o smyslu a účelu své existence, budeme nazývat konstruováním role. Za aktivní konstruování role budeme povaţovat případy, kdy konflikt vznikl z důvodů toho, ţe prezident byl ve své funkci příliš aktivní a při zastupování státu navenek realizoval národní roli způsobem, který předem nekonzultoval s vládou. V takovém případě se nemuselo jednat o snahu mít výlučný vliv na českou zahraniční politiku, ale pouze o doplnění (rozšíření) směru stanoveného vládou. Za repulzivní konstruování role budeme povaţovat případy, kdy konflikt vznikl z důvodů toho, ţe prezident při výkonu své funkce realizoval národní roli způsobem, který byl v rozporu s koncepcí národní role. V takovém případě se jedná o snahu mít výlučný vliv na českou zahraniční politiku, nebo alespoň zpomalit či zvrátit směr stanovený vládou. Ke změně vnímání role exekutivou dojde v případě, ţe vláda přijme prezidentovu konfliktní konstrukci jeho vlastní role. V praxi to tedy znamená, ţe vláda přizná prezidentovi právo zasahovat do tvorby zahraniční politiky v místech, která byla dříve pouze její oblastí působnosti. Důsledkem toho byla role prezidenta posílena, a tím pádem i oslabena role vlády.
8
2.2 Vznik konfliktu a jeho analýza v české zahraniční politice Prezident ČR je hlavou státu, zosobněním jeho tradic, člověkem v postavení formálně spíše bezmocném, zato ale velmi prestiţním (Kubát 2014, s. 37). Tento nesoulad mezi formálními pravomocemi a vnímáním prezidentovy role vede k tomu, ţe se snaţí soupeřit s vládními úřady, coţ vyvolává nepřiměřený konflikt v rozhodovacím procesu tvorby zahraniční politiky (Kaarbo 1998, s. 227). Osobnosti a osobní preference představitelů těchto úřadů přitom při určování jejich stanoviska hrají mnohem menší roli neţ pozice, které aktéři zaujímají v byrokratické struktuře (Hollis 2000, s. 167). V praxi to tedy znamená, ţe i kdyţ mezi aktéry neexistují ţádné zjevné osobní animosity, konflikt přesto vznikne a to konkurenčním soupeřením o vzácný zdroj (Kaarbo 2000, s. 227), kterým je v našem případě zahraniční politika ČR. Zahraniční politika státu můţe být totiţ pouze jedna. Nelze mezinárodní smlouvu podepsat a zároveň nepodepsat. Nelze velvyslance jmenovat a zároveň nejmenovat. Navázání uţších diplomatických vztahů s jednou zemí vyvolá často zhoršení vztahů s jinou apod. Tvorba zahraniční politiky se v případě konfliktu mění v hru s nulovým součtem (zero-sum game), kde kaţdé vítězství prezidenta nad exekutivou je zároveň její poráţkou. Nutno podotknout, ţe tato prezidentova mocenská svévole, hledání skulinek, vyuţívání mezer v pravidlech hry či přímo jejich nerespektování vede k deformaci parlamentního reţimu (Kubát 2014, s. 55). Aby k této deformaci nedocházelo, měl by být prezident ČR oporou vládní politice, ačkoliv s ní nemusí vţdy souhlasit (Dostál 2009, s. 13). I laická veřejnost sdílí názor, ţe by se role prezidenta měla odehrávat ve směru udaném vládou (Dokulilová, 2011, s. 12). V akademickém prostředí i mezi veřejností panuje tedy shoda ve vnímání státu jako černé skříňky (black box). Nezáleţí poté na tom, co se děje uvnitř, ale důleţité je pouze to, jak stát vystupuje navenek. Konflikt je potom situací, kdy se stát jako černá skříňka nechová a prezidentovy názorové odlišnosti vyplavou na povrch. Analýza zahraniční politiky nám ale umoţňuje černou skříňku otevírat a zkoumat proces tvorby zahraniční politiky státu i s aktéry, kteří ji realizují (Beneš 2010, s. 82). Cílem zahraničněpolitické analýzy je rekonstruovat důvody, které měli klíčoví aktéři státu a takto porozumět rozhodnutí z jejich hlediska (Hollis 2000, s. 89). Tyto důvody si budeme interpretovat za pomocí konceptu teorie rolí, na němţ se pokusíme analyzovat, jak konflikt prezidenta s exekutivou vzniká.
9
2.3 Jak prezident skrze konflikt s exekutivou konstruuje svoji roli v zahraniční politice K analýze role prezidenta v české zahraniční politice vyuţijeme schématu Víta Beneše, které shrnuje nejdůleţitější koncepty teorie rolí (viz obr. č. 1). Nejprve si však vysvětlíme jednotlivé rámečky schématu. Aktér situovaný do role je pro účely bakalářské práce prezident ČR. V našem ústavním pořádku je takovým aktérem i exekutiva (zvlášť premiér a zvlášť ministr zahraničních věcí). Nás však zajímá pouze rozhodnutí a jednání samotného prezidenta. Předpisy role jsou intersubjektivně sdílené normy a očekávání, které spolu tvoří sociální strukturu mezinárodního systému (Beneš 2010, s. 75). V našem případě mohou nabývat různých méně či více formálních podob. Koncepce národní role jsou vnitrostátně sdílené představy zahrnující v sobě jak názory jednotlivých zahraničněpolitických aktérů, tak i domácí veřejné mínění. Součástí koncepce jsou tedy i názory premiéra a ministra zahraničních věcí. Obr. č. 1
Obrázek byl převzat z: Beneš 2010, s. 77. Realizace národní role označuje konkrétní zahraničněpolitická rozhodnutí a jednání, jimiţ je role naplňována. Jde o soubor postojů, rozhodnutí, reakcí a závazků ve vztahu k ostatním státům (tamtéţ). V našem případě to bude vţdy konkrétní rozhodnutí či jednání prezidenta,
které
vykonal
konkrétního konfliktu.
v
rozporu
s
exekutivou,
a
stalo
se
tak
příčinou
10
Rozhodnutí v procesu tvorby zahraniční politiky však nejsou přijímána ve shodě s určitou teorií národních zájmů, nýbrţ plynou z přetahované mezi součástmi byrokratického aparátu (Hollis 1990, s. 167). Tato přetahovaná poté probíhá mezi odlišnými koncepcemi a předpisy či mezi předpisy navzájem (Beneš 2010, s. 75), kde prezident s exekutivou zastupují kaţdý odlišnou roli. Podle toho, jak se prezident zachová, můžeme určit způsob, jakým konstruuje svoji roli v rámci české zahraniční politiky. Pokud prezident ustoupí a respektuje rozhodnutí vlády, která nese odpovědnost za zahraniční politiku, k ţádnému konfliktu vůbec nedojde. Svoji roli tedy vidí spíše ceremoniálně, kdy stát zastupuje navenek v souladu s politikou vlády. Pokud však prezident nerespektuje předpisy či koncepce národních rolí zastupované vládou, dostává se tím s ní do konfliktu. Svoji roli poté konstruuje jako nezávislý a zároveň výlučný realizátor české zahraniční politiky, neboť jak jiţ bylo zmíněno výše, zahraniční politika můţe být pouze jedna. Důvodem konfliktu je tedy snaha prezidenta mít výlučný vliv na směřování české zahraniční politiky.
11
2.4 Formální pravomoci prezidenta v české zahraniční politice Role prezidenta v zahraniční politice České republiky je definována Ústavou. Konkrétně se jedná o prvních pět bodů článku 63 (Dubový 2006, s. 5). Pro náš výzkum jsou důleţité z těchto pěti bodů tři, a to a), b) a e). Prezident republiky:
a) zastupuje stát navenek b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy e) pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí (Ústava ČR 1992, čl. 63)
Postavení prezidenta ve vztahu k moci výkonné Prezident můţe být na první pohled ve vztahu k vládě v nadřazené pozici, jelikoţ jednou z jeho pravomocí je jmenování členů vlády (Ústava ČR 1992, čl. 62) a členem vlády je i ministr zahraničích věcí. Prezident tak disponuje faktickou moţností ovlivnit obsazení postu a určit tím směřování zahraniční politiky (Dokulilová 2012, s. 13). Jakmile je však exekutiva jmenována, navrch má naopak ona, neboť na návrh Ministerstva zahraničích věcí schvaluje prezidentovy zahraniční cesty. Při hodnocení postavení prezidenta začneme pravomocí b) sjednává a ratifikuje mezinárodní
smlouvy.
Prezident
má
sice
právo
sjednávat
zahraniční
smlouvy,
ale vyjednávací pozici státu určuje výhradně vláda (Dubový 2006, s. 8) a kaţdé rozhodnutí, které by učinil sám za sebe, vyţaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Bez tohoto spolupodpisu (kontrasignace) tedy prezident nemůţe prakticky rozhodnout vůbec nic. I to byl moţná důvod, proč byla pravomoc prezidenta u ratifikací méně důleţitých smluv přenesena na vládu nebo na její jednotlivé členy. Toto přenesení však není nezvratné a prezident jej můţe kdykoliv zrušit (Belko 2007, s 26). Podle článku 63 za sjednávání a ratifikaci smluv nese odpovědnost vţdy vláda (Ústava ČR 1992). Kromě členů vlády však prezident i pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí (bod e). Prostřednictvím jejich pověřování pak můţe prezident ovlivňovat reálnou zahraniční politiku státu (Dubový 2006, s. 10). Ve svém výběru však nemá prezident úplně volnou ruku, neboť vedoucí zastupitelských misí jsou jmenováni na základě doporučení vlády a to podle návrhu Ministerstva zahraničních věcí (Belko 2007, s. 27). Takţe za pověřování a odvolávání velvyslanců nese opět odpovědnost vţdy vláda.
12
Podléhá tedy spolupodpisu i třetí pravomoc neboli bod a) zastupuje stát navenek, kdyţ byla taktéţ zařazena do čl. 63? Zdeněk Koudelka definuje zastupování státu navenek jako oprávnění činit závazné projevy jménem státu k jiným subjektům mezinárodního práva (2011, s. 1077). Musí tedy poté podléhat kaţdý takový projev kontrasignaci vlády? Odpověď na tuto otázku je ne, protoţe kontrasignována mohou být z povahy věci pouze rozhodnutí výlučně písemná, coţ ústní projev není. To potvrdil jiţ několikrát dokonce i Ústavní soud (tamtéţ). Ke kaţdému jinému aktu, činnosti nebo pravomoci tedy kontrasignace potřebná není a vláda za ně neodpovídá. Tato pravomoc je do článku 63 zařazena jen z toho důvodu, aby byla zdůrazněna důleţitost shody ve vedení zahraniční politiky státu. (Dubový 2006, s. 6) V případě sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv i pověřování a odvolávání vedoucích zastupitelských misí jsou tedy práva prezidenta omezena vládou a prezident za ně nenese odpovědnost. Naopak při zastupování státu navenek není prezident nikterak omezován a analogicky by tedy měl za své výroky nést plnou zodpovědnost. Prezident však není nikdy z výkonu své funkce odpovědný (Ústava ČR 1992, čl. 54). Prakticky je tedy při svých závazných projevech v zahraničí omezován pouze svým vědomím a svědomím. Naše ústava tak nedává prezidentovi „bobříka mlčení” (Koudelka, 2011, s. 1078).
13
3 Analyticky interpretační část 3.1 Jak budeme jednotlivé konflikty zkoumat 3.1.1 Co je pro účely bakalářské práce konflikt a co už ne Abychom mohli rozhodnout, které konflikty si pro účely bakalářské práce vybereme, musíme si nejprve určit, co pro nás je a co pro nás uţ není vhodný konflikt. Konflikty, které by mohly být teoreticky začleněny, musí splňovat tato tři stanovená kritéria: 1. Musí se jednat o spor prezidenta s exekutivou. 2. Musí být zřejmá souvislost mezi konfliktem a českou zahraniční politikou. 3. Musí existovat konkrétní určitelné kroky, kterými prezident spor vyvolal. Příkladem konfliktu, který by těmito kritérii neprošel, je spor prezidenta Václava Klause o jmenování Karla Schwarzenberga ministrem zahraničních věcí v roce 2011. Prezident Klaus sice vyjádřil svůj nesouhlas, ale ministra nakonec jmenoval. Vzhledem k tomu, ţe prezident neprovedl ţádné konkrétní kroky proti jmenování, nebylo tedy splněno třetí kritérium.
3.1.2 Kolik a jaké konflikty budeme zkoumat Počet konfliktů si odvodíme podle započatých prezidentských funkčních období. Těch je celkem pět. Toto rozdělení nám umoţní porovnávat všechny tři prezidenty a zároveň částečně zachovat poměry v počtu konfliktů vzhledem k délce funkčních období jednotlivých prezidentů (Havel a Klaus kaţdý po dvou konfliktech, Zeman jeden konflikt). Rozhodující pro výběr konfliktů ale nebude čistě jen jejich časová příslušnost k funkčnímu období. Mnohem důležitější bude jejich předpokládaný konstitutivní dopad na prezidentovu roli. Prezidenti totiţ zpravidla ve druhém funkčním období mívají větší tendence k pozměňování konstrukcí svých rolí. Zde je seznam pěti vybraných konfliktů: 1. Václav Havel a podpora zásahu NATO v Kosovu 2. Václav Havel a dopis osmi 4. Václav Klaus a Lisabonská smlouva 3. Václav Klaus a nová koncepce zahraniční politiky 5. Miloš Zeman a velvyslanci
14
3.1.3 Obecná struktura zpracovaných konfliktů V rámci druhé části bakalářské práce budeme analyticky interpretovat jednotlivé konflikty. Prvně si jejich vznik vysvětlíme na jednotném schématu teorie rolí. U kaţdého z konfliktů napřed určíme, z čeho se skládaly prezidentovy předpisy role. Poté jaká byla koncepce národní role představovaná tehdejší vládou. Nakonec určíme, jaká prezidentova realizace národní role kolidovala s vládní koncepcí role. Touto realizací poté konkrétní konflikt vznikl. Dále si zanalyzujeme vliv prezidenta na zahraniční politiku v případě jednotlivých konfliktů. Napřed si popíšeme, jaká byla pozice vlády vycházející z koncepce národní role. Poté následuje popis pozice prezidenta vycházející zase naopak z jeho předpisů role. Na průběhu konfliktu si interpretujeme, jestli během realizace národní role byla konstrukce prezidentovy role aktivní nebo repulzivní. Zodpověděli jsme si tím první výzkumnou otázku. Nakonec si interpretujeme, jaký měl daný konflikt vliv na vývoj prezidentovy zahraničněpolitické role. Nejprve se zaměříme na to, jestli byla nějaká změna v konstrukci role prezidentem. Pokud ano, prezident pozměněným tvořením role usiluje o posílení své pozice při tvorbě zahraniční politiky. Poté se podíváme na to, jestli proběhla i změna ve vnímání role prezidenta exekutivou. Je-li odpověď opět ano, vláda přijala prezidentovu pozměněnou konstrukci role, čímţ prezident posílil svoji pozici (a vydobyl si tak novou neformální pravomoc). Takto jsme získali odpovědi na druhou i třetí výzkumnou otázku. Celková obecná struktura zpracovaných konfliktů je zobrazena v tabulce níţe (obr. č. 2). Ta ukazuje nejen pořadí jednotlivých výše popsaných odstavců v textu (sloupce tabulky), ale také to jak spolu tyto jednotlivé části textu logicky souvisejí (řádky tabulky). obr. č. 2 Vysvětlení konfliktu
Vliv prezidenta
Vývoj vlivu prezidenta
na schématu teorie rolí
na zahraniční politiku
na zahraniční politiku
Předpisy role
Pozice prezidenta
Koncepce národní role
Pozice vlády
Realizace národní role
Konstrukce prezidentovy role
Změna v konstrukci role Změna ve vnímání role
15
3.2 Václav Havel a podpora zásahu NATO v Kosovu Česká společnost byla hluboce zaskočena zahájením leteckých úderů Severoatlantické aliance na Jugoslávii 24. března 1999 a následně se velmi výrazně rozštěpila v postojích podporujících či kritizujících spojeneckou akci (Handl 2004. s. 36). V důsledku toho tehdejší premiér Miloš Zeman v rozhovoru s novináři jednoznačně zamítl moţnost, ţe by se Česká republika podílela na následné pozemní operaci NATO. Toto jeho prohlášení silně kritizoval prezident Havel. (Larrabee 2003, s. 28) Předpisy role
Vedoucí představitelé Severoatlantické aliance v téţe době opakovaně
zdůrazňovali, ţe operace v Jugoslávii je bojována ve jménu hodnot a ne pro území či národní zájmy v tradičním1 slova smyslu (Latawski 2003, s. 163). Předpisy prezidentovy role tedy byly hodnota lidských práv a normy kolektivní bezpečnosti zhmotněné v NATO. Koncepce národní role
Naopak na stranu premiéra se připojil i tehdejší předseda
poslanecké sněmovny a jeho opoziční sok Václav Klaus, který vyjádřil pochyby nad důvody spojeneckého bombardování. Letecké údery byly vnímány negativně i českou veřejností (Handl 2004, s. 36). Všechny tyto názory a postoje byly součástí vnitrostátně sdílených představ utvářejících protiválečně orientovanou koncepci národní role. Realizace národní role
Prezident poté realizoval národní roli tak, ţe silně kritizoval
premiéra Zemana (obr. č. 3) a dokonce jej nařkl z toho, ţe poškozuje ČR (ČTK 2005). Obr. č. 3 Předpisy role lidská práva kolektivní bezpečnost (NATO)
Aktér situovaný do role
Realizace národní role
prezident Václav Havel
kritika premiéra Zemana
Koncepce národní role protiválečné veřejné mínění, nesouhlas Miloše Zemana a Václava Klause
1
V tomto kontextu je slovo tradiční nejspíše použito z pohledu realismu, neboť právě realistické pojetí národních zájmů dominovalo předchozí studenoválečné americké zahraniční politice.
16
Pozice vlády
Pozice české vlády působila uţ od začátku války v Jugoslávii
rozporuplně (Larrabee 2003, s. 28). Premiér Zeman se k otázce vojenského zásahu NATO stavěl zdrţenlivě aţ odmítavě (Belko 2007, s. 34). Svůj postoj zdůvodňoval údajnou vládní neinformovaností o připravované bojové operaci a dále také upozorňoval na fakt, ţe rozhodnutí o zahájení leteckých úderů bylo učiněno pouhých 12 dnů po našem vstupu do Severoatlantické aliance (Handl 2004, s. 118). Oproti tomu ministr zahraničních věcí Jan Kavan hájil alianční operaci jak z důvodu narůstající humanitární katastrofy v Kosovu, tak kvůli nutnosti zabránění etnickým čistkám. Kladl také důraz na případné ohroţení důvěryhodnosti Aliance, neboť ta jiţ přislíbila páchání zločinů proti lidskosti zastavit (tamtéţ, s. 36). I přesto však vlivem vyjádření premiéra Zemana působila česká vláda dojmem, ţe snaţí od celé operace Aliance distancovat (Larrabee 2003, s. 28). Pozice prezidenta
Pozice prezidenta Havla byla naopak jednoznačná. Nejen, ţe se
nesnaţil od operace distancovat, ale dokonce zaujímal k případné akci ihned od začátku bezpodmínečné kladné stanovisko. Havlův postoj lze hlavně přičítat jeho lidskoprávnímu zaměření a podpoře Severoatlantické aliance. (Belko 2007, s. 34) Na tom, ţe se dostane prezident s exekutivou do konfliktu ohledně zahraniční politiky na Balkánském poloostrově, nebylo na začátku roku 1999 mnoho překvapivého. Prezident Václav Havel představoval výraznou opozici vůči přístupu většiny tehdejších vlád. Jeho postoj byl totiţ na rozdíl od nich výrazně protimilešovićovský. Navíc se mu na vládě jiţ dříve podařilo vymoci některé ústupky v oblasti zahraniční politiky směrem k Balkánu, o čemţ svědčí i fakt, ţe od roku 1998 obsazují funkci velvyslance v chorvatském Záhřebu členové prezidentské kanceláře. (Handl 2004, s. 118) Ve své aktivní balkánské zahraniční politice pokračoval prezident Václav Havel i nadále a po masakrech na jihu Kosova vyzval k uspořádání konference pod patronací Evropské unie, která by měla další násilí zastavit (iHNed 1999). Ke konferenci nakonec skutečně došlo, nebyla však uspořádána zásluhou prezidenta Havla, ale aţ po dohodě Západních států s Ruskem (Pelikán 2005, s. 544). Kdyţ však jugoslávský prezident Slobodan Milošević odmítl 23. března 1999 podepsat americký návrh dohody o Kosovu, uspíšil tím rozhodnutí Severoatlantické aliance pro vojenskou akci a hned druhý den kolem osmé hodiny večerní dopadly na Jugoslávii první rakety a bomby (tamtéţ, s. 545).
17
Zásah Severoatlantické aliance nesl název Allied forces (Spojené síly) a v průběhu celé akce vysílala ČR navenek rozporuplné signály ohledně svého postoje a podpory NATO (Handl 2004, s. 36). I přes ambivalentní postoj však česká vláda udělala řadu rozhodnutí, kterými akci usnadnila. Za prvé dovolila NATO vyuţívat český vzdušný prostor, ţeleznice a letiště. Za druhé v rámci Aliance podpořila druhou vlnu náletů s nasazením vrtulníků Apache a za třetí nabídla polní nemocnici pro mise v Kosovu. (Larrabee 2003, s. 28) Vzhledem k tak vysoké míře zapojení České republiky do konfliktu se zvedala proti zásahu NATO kritika a to hlavně kvůli dopadům bombardování na civilní obyvatelstvo. Nejhlasitějším kritikem byl předseda poslanecké sněmovny Václav Klaus, který vyjádřil pochyby nad důvody spojenecké akce a upozorňoval na její moţná rizika plynoucí z neexistence přímého mandátu Rady bezpečnosti OSN (Handl 2004, s. 36). K němu se přidali i tradiční odpůrci českého členství v NATO - komunisté a republikáni (tamtéţ, s. 118). Letecké údery byly téţ vnímány negativně i českou veřejností, jejíţ podpora členství v NATO klesla pod 30 procent (tamtéţ, s. 36). Konstrukce prezidentovy role
Kritika leteckých úderů ještě více zesílila, kdyţ 23. dubna
1999 při bombardování srbské státní televize zemřelo 16 reportérů (Pelikán 2005, s. 546). Tři dny nato odjel premiér Zeman do Štrasburku na jednání Rady Evropy a tam v rozhovoru s českými novináři uvedl: „Česká vláda se již jasně vyjádřila, že nevidí důvod pro účast českých pozemních jednotek v Jugoslávii a že si přeje politické řešení konfliktu.“ (ČTK 1999) Prezident Havel poté na toto stanovisko vlády, vyřčené slovy premiéra, zareagoval repulzivním konstruováním své role a vyvolal konflikt s premiérem tím, ţe jej silně kritizoval (Larrabee 2003, s. 28). Navíc za další tři dny (29. dubna 1999) promluvil prezident před kanadským parlamentem, kde vyjádřil zásahu Severoatlantické aliance svoji plnou podporu. Ve své řeči se vyjádřil mimo jiné takto: „Nicméně Aliance bojuje, bojuje jménem lidských zájmů za osud ostatních lidských bytostí.“ (Havel 1999) Pomyslným zakončením tohoto konfliktu byl napřesrok Havlův spor s vládou, kdyţ ta nesouhlasila s jeho plánovanou návštěvou Kosova (ČTK 2005). Změna v konstrukci role
Poloţíme-li si nyní otázku, zdali prezident pozměnil
v důsledku tohoto konfliktu konstruování své vlastní role, musíme si zodpovědět, ţe ne. Jiţ dříve se totiţ potvrdilo, ţe v určitých otázkách, které Václav Havel jako prezident povaţoval za důleţité, neváhal přijmout aktivní roli tvůrce zahraniční politiky v období, kdy vláda nedokázala artikulovat jasný postoj a to i v případech, kdy byl jeho postoj odlišný od postoje vlády (Belko 2007, s. 35). Stejně tak tomu bylo i v případě jeho projevu před kanadským parlamentem. Ke změně Havlova přístupu k roli prezidenta tedy nedošlo.
18
Změna ve vnímání role
Zamyslíme-li se však nyní nad tím, jestli se změnilo v důsledku
konfliktu vnímání prezidentovy role exekutivou, odpověď tak jasná jiţ nebude. Prezident rozhodně o tuto změnu usiloval, proto konflikt s premiérem vyvolal a kritizoval jej. Vzhledem ke všem výše zmíněným okolnostem se nejspíše premiér Zeman pokoušel svým prohlášením uklidnit odpůrce aliančního zásahu u nás. Tím, ţe ale odmítl vyslat vojáky, v podstatě stanovil strop, za který účast České republiky na alianční misi v Kosovu nemůţe jít. Česká republika jako teprve nový členem NATO, tak uţ od začátku mohla působit dojmem nespolehlivého spojence. To byl nejspíše hlavní motiv, proč prezident v kanadském parlamentu vystoupil a z pozice nejvyššího představitele ČR znovu vyjádřil koaličnímu zásahu NATO svoji plnou podporu. Prezentoval tak ČR jako loajálního spojence Aliance. Jeho plány mu však překazil ministr zahraničí Jan Kavan svým umným kontra-konfliktem, kdyţ se ani ne měsíc po jeho projevu (23. května 1999) pustil do česko-řecké iniciativy, kterou se pokusily tyto země pod nátlakem svého veřejného mínění vyjít Jugoslávii vstříc (Druláková 2011, s. 167), čímţ málem nalomily jednotu Aliance (Larrabee 2003, s. 28). I přes zjevnou snahu se tedy prezidentovi nepříznivý první dojem z členství ČR v NATO zvrátit nepodařilo a stejně tak ani nedošlo ke změně vnímání jeho role.
19
3.3 Václav Havel a dopis osmi Ke sporu mezi Václavem Havlem a vládou premiéra Vladimíra Špidly došlo 30. ledna 2003, kdy byl zveřejněn text v ČR známý jako dopis osmi. Dopis vyjadřoval podporu USA v jejich plánované vojenské akci s cílem odstranění Saddáma Husajna z funkce prezidenta Iráku a následné stabilizaci regionu. Podepsalo jej sedm evropských premiérů a jeden jediný prezident, Václav Havel. (Belko 2007, s. 34) Předpisy role
Jak ale Spojené státy případnou vojenskou akci zdůvodňovaly?
Administrativa prezidenta George W. Bushe vypracovala strategii na urychlení demokratizace v arabském světě. Irák se měl stát po svrţení reţimu Saddáma Husajna první zemí, odkud se bude šířit demokracie do dalších arabských států. (Handl 2004, s. 166) Předpisem role tedy byla hodnota demokracie, přesněji řečeno hodnota procesu demokratizace. Koncepce národní role
Proti hodnotě demokratizace arabských států však stála česká
koncepce národní role. Rozhodování na vnitřní politické scéně bylo totiţ ovlivněno protiválečně orientovaným veřejným míněním i nejednoznačnými názory některých politických stran, jeţ pochybovaly o racionalitě zásahu (Handl 2004, s. 130). Jednou z pochybujících stran byla i Česká strana sociálně demokratická z jejíchţ řad pocházel také premiér Vladimír Špidla, který proto pochopitelně dopis osmi nepodepsal (Belko 2007, s. 34). Realizace národní role
Prezident však realizoval národní roli tak, ţe dopis osmi
podepsal místo premiéra (obr. č. 4). Obr. č. 4
Předpisy role demokratizace
Koncepce národní role protiválečné veřejné mínění, nesouhlas Vladimíra Špidly
Aktér situovaný do role
Realizace národní role
prezident Václav Havel
podpis dopisu osmi
20
Pozice vlády
Tehdejší vláda Vladimíra Špidly byla sloţená z levicové ČSSD, středové
KDU-ČSL a pravicové US-DEU. Tyto strany poté kopírovaly obecný trend ve sněmovně, kde levicové strany vystupovaly rozhodně proti válce, pravicové s menšími výhradami ve prospěch války a strany středové (především právě vládní KDU-ČSL) byly rozděleny na stoupence a odpůrce. (Handl 2004, s. 130) Premiérem byl Vladimír Špidla z ČSSD, jehoţ postoj odpůrce byl daný příslušností k politické straně. Naopak ministr zahraničí Cyril Svoboda byl svojí pozicí spíše stoupenec, neboť se v kontextu irácké krize vyjádřil tak, ţe všichni lidé mají právo na svobodu a demokracii (Drulák 2010, s. 182). Vzhledem k tomuto rozkolu se dala pozice vlády popsat jako nejednoznačná. Pozice prezidenta
Pozice prezidenta byla naopak mnohem jasnější a jednoznačnější.
Václav Havel svoji podporu zásahu obhajoval potřebou rehabilitovat princip preventivní obrany s ohledem na zkušenosti z první a druhé světové války (tamtéţ). Premiér Špidla se však rozhodl dopis osmi nepodepsat. Rozhodnutí prezidenta Havla připojit své jméno namísto premiéra bylo tedy v rozporu s pozicí české vlády. (Dokulilová 2012, s. 23) O tom, ţe by se Irák někdy v budoucnu mohl stát konfliktním tématem, nasvědčovalo uţ rozdělení české politické scény na dvě křídla. Na Atlantisty, v jejichţ čele stála ODS, prosazující důsledně transatlantickou solidaritu a Europeisty, v jejichţ čele stála ČSSD, prosazující tradiční proces rozhodování zaloţený na hledání kompromisu v rámci Evropské unie. (Drulák 2010, s. 180) Konflikt mezi těmito křídly byl tedy v tak závaţném tématu, jako byl postoj k irácké krizi a zapojení ČR do zásahu Spojených států, nasnadě. V měsících předcházejících americké invazi však měli Atlantisté své stoupence na všech důleţitých exekutivních postech. Oporu měli jak v osobě prezidenta Václava Havla, tak ministra zahraničích věcí Cyrila Svobody. Dokonce i premiér Vladimír Špidla a ministr obrany Jaroslav Tvrdík se v přístupu k irácké krizi vyznačovali atlantistickým pohledem. (tamtéţ) Tomu, ţe by mezi těmito aktéry mělo dojít ke konfliktu, tedy na začátku roku 2003 mnoho nenasvědčovalo.
21
Konstrukce prezidentovy role
Sedm evropských státníků2 se podpisem otevřeného
dopisu United We Stand (u nás známého jako dopis osmi) otištěného v americkém denním tisku 30. ledna 2003 snaţilo vyjádřit podporu případnému americkému zásahu v Iráku (Dokulilová 2012, s. 23). Všichni členové této sedmičky byli premiéři, takţe analogicky k tomu by se dalo očekávat, ţe podpis za ČR k nim připojí jejich český protějšek Vladimír Špidla. Ten si to ale zároveň z pozice předsedy České strany sociálně demokratické dovolit nemohl, protoţe téměř celá ČSSD byla v té době proti zásahu. Poloţíme-li si tedy nyní otázku, jakou konstrukcí své role prezident konflikt vyvolal, tak si odpovíme, ţe aktivní. O tom svědčí i vlaţná reakce premiéra na podpis, kdyţ přiznal, ţe dokument sice prostudoval, ale nepovaţoval za nutné ho podepisovat (iDNES.cz 2003). Havlovo vyjádření podpory ale Českou republiku zařadilo v očích zahraničních pozorovatelů mezi spojence USA v Evropě (Belko 2007, s. 35). Podařilo se mu tak tímto konfliktem nasměrovat českou zahraniční politiku podle svých představ. O tom, ţe zdrţenlivý postoj premiéra Špidly mohl být vyvolán jeho funkcí předsedy ČSSD, svědčí vazby této strany na odborové hnutí i Socialistickou internacionálu a následná reakce těchto organizací. Odborové hnutí (ČMKOS) odsoudilo zásah a nabádalo k protestům proti válce. Socialistická internacionála zase vyzývala aktéry k multilaterálnímu řešení krize. V neposlední řadě se na jeho rozhodnutí podílelo i veřejné mínění, neboť voliči ČSSD patřili k hlavním odpůrcům zásahu. (Drulák 2010, s. 181) Nejasný postoj České republiky, způsobený zdrţenlivým přístupem premiéra se projevil i ve formulování pomoci během a po skončení války. Vláda chtěla sice vojensky pomoci, ale zároveň si nepřála, aby se ČR stala přímou součástí útočících koaličních vojsk. Nakonec bylo schváleno vyslání polní nemocnice (a k ní příslušné logistiky). Tato nemocnice byla sice později staţena, ale k tomu došlo především z finančních, a nikoliv z politických důvodů. (Handl 2004, s. 131) Změna v konstrukci role
Došlo tedy Havlovým podpisem dopisu osmi ke změně
způsobu, jakým prezidenti doposud konstruovali svoji roli? Dle Václava Havlíčka posilovala role prezidenta v zahraniční politice od konce prezidentství Václava Havla (ČTK 2005). Pomyslným začátkem tohoto posilování byl právě podpis dopisu osmi. Tím, ţe jej prezident podepsal bez toho, aby předtím sladil svoji zahraniční politiku s tou vládní, pozměnil tak konstrukci své role. Odpověď na druhou otázku je tedy ano. Rok 2003 je poté pro účely této práce zlomovým, neboť nástupci prezidenta Havla v tomto trendu pokračovali a ve snaze ještě 2
Jmenovitě podpis připojili José Maria Aznar (španělský premiér), Tony Blair (britský premiér), Silvio Berlusconi (italský premiér), Leszek Miller (polský premiér), Peter Medgyessy (maďarský premiér), Anders Fogh Rasmussen (dánský premiér) a Jose Manuel Durco Barroso (portugalský premiér).
22
více posílit svoji vlastní roli, vstupovali do konfliktu s exekutivou v zahraničněpolitických otázkách stále častěji a častěji. Změna ve vnímání role
Poslední a třetí otázka si všímá, jestli došlo ke změně vnímání
prezidentovy role exekutivou. Tehdejší vláda chápala podpis jako osobní iniciativu prezidenta Havla, jeţ neodráţí pozice vlády obsaţené v usnesení parlamentu České republiky (Handl 2004, s. 130). To potvrzoval i ministr Cyril Svoboda, který se vyjádřil takto: „Pan prezident to podepsal v rámci své pravomoci jako prezident republiky. Je to jeho rozhodnutí.“ (iDNES.cz 2003) Do této pravomoci spadají sice převáţně ústní projevy, ale v přeneseném významu by tam mohly spadat i projevy psané a to ty, z kterých nevyplývá ţádný závazek. Prezident tedy k podpisu dopisu osmi nepotřeboval kontrasignaci vlády (více viz kap. 2.3.1) a ke změně vnímání jeho role exekutivou nedošlo. Pro zodpovězení třetí výzkumné otázky však není nejdůleţitější formální význam podpisu dopisu ale to, co vypovídal o procesu tvorby zahraniční politiky ČR. Premiér Vladimír Špidla měl totiţ znění dopisu ještě před jeho zveřejněním k dispozici, ale nepovaţoval za důleţité jej podepsat. Prakticky jej podepsat tedy odmítl. Prezident to věděl, přesto nerespektoval rozhodnutí vlády (představované vůlí premiéra) a dopis podepsal za ni. Pokud by se proti Havlovu podpisu premiér Špidla důrazně ohradil, ke změně vnímání role by nejspíše nedošlo. On však místo toho prezidentovo jednání zlehčoval: „Postoj zahraniční politiky je určen oficiálním rozhodováním, nikoli novinami a novinovými články, i když jsou podepsány významnými lidmi.“ (iDNES.cz 2003) Toto vyjádření jasně ukazuje, ţe došlo k pozměnění vnímání role prezidenta, neboť od teď můţe podepisovat otevřené dopisy místo premiéra. Česká zahraniční politika se tak v podstatě stala dvoukolejnou, neboť oba aktéři (premiér i prezident) se mohou rozhodovat nezávisle na sobě.
23
3.4 Václav Klaus a Lisabonská smlouva Poté co poslanecká sněmovna ČR 18. února 2009 schválila Lisabonskou smlouvu, čekalo se na její posvěcení Senátem (iDNES.cz 2009). Kdyţ ten 6. května smlouvu také odhlasoval, tak k úspěšnému zakončení ratifikačního procesu mezinárodní smlouvy uţ stačilo jen, aby ji prezident Václav Klaus podepsal (Prášilová 2011, s. 64). On však místo toho veřejně vystoupil a ve svém proslovu řekl, ţe nebude o svém rozhodnutí, zdali podepíše či ne, vůbec uvaţovat, dokud Ústavní soud ČR nevydá o smlouvě nález (Klaus 2009). Předpisy role
Přijetí Lisabonské smlouvy znamenající posun EU od mezivládní
k nadvládní organizaci označoval Václav Klaus za chybný krok kvůli dalšímu omezování principů státní suverenity a demokracie. Naráţel tím právě na zavedení většinového hlasování, které se podle něj nejvíce vzdaluje těmto principům. (Boršková 2010, s. 22) Předpisem role tedy byla obrana hodnoty demokracie v EU a tím pádem i suverenita ČR. Koncepce národní role
Pro ratifikaci Lisabonské smlouvy byla celá3 v demisi vládnoucí
koalice i opoziční ČSSD. Smlouva byla obhajována argumenty o posílení nadvládního charakteru Evropské unie, coţ s sebou mimo jiné přinese i zvýšení efektivity jejího fungování (Kořan 2010, s. 63). Tyto prolisabonské postoje dohromady tvořily koncepci národní role. Realizace národní role
Prezident však realizoval národní roli tak, ţe oddaloval datum
svého podpisu a bránil tak úspěšnému zakončení ratifikace Lisabonské smlouvy (obr. č. 5). Obr. č. 5 Předpisy role obrana suverenity a demokracie (uvnitř EU)
Aktér situovaný do role
Realizace národní role
prezident Václav Klaus
Oddalování ratifikace
Koncepce národní role prosazování efektivity (uvnitř EU)
3
Koalice sice byla jednotná, ale její největší zástupce Občanská demokratická strana byla vnitřně rozpolcená. Proti Lisabonské smlouvě poté hlasovalo celkem 37 poslanců za ODS z celkového počtu 79. (iDNES.cz 2009)
24
Pozice vlády
U moci byla tou dobou druhá Topolánkova vláda sloţená ze tří stran
(ODS, KDU-ČSL a Strany zelených). V případě Lisabonské smlouvy měla pro její podpis kaţdá z těchto tří stran své vlastní argumenty. Strana zelených v kontextu smlouvy mluvila především o nutnosti prohlubovat spolupráci, aby bylo moţné řešit ekologické otázky. Středová KDU-ČSL zase chápala Lisabonem posílenou Evropskou unii jako obranu před neţádoucími ekonomickými důsledky globalizace. (Kořan 2010, s. 63) Podpora ODS byla ale uţ od začátku ratifikace nejistá (Dostál 2009, s. 16), neboť byla ve svých postojích rozštěpena na dvě křídla lišící se ve svém pohledu na mezivládní spolupráci. První pragmatické křídlo reprezentoval premiér Miroslav Topolánek a ministr pro evropské záleţitosti Alexandr Vondra. Představiteli druhého ortodoxního křídla byli bývalý ministr financí Vlastimil Tlustý a právě prezident Václav Klaus. Spor se vedl mimo jiné o to, zdali je překáţkou v podpisu smlouvy zavedení hlasování kvalifikovanou většinou v Radě EU. Postupem času začal převládat mezi poslanci ODS názor pragmatického křídla, ţe změna hlasování je sice vnímána jako něco negativního, ale nikoliv zásadního. (Kořan, 2010, s. 62) Pozice vlády tedy byla prolisabonská a jednotná. Pozice prezidenta
Stejně jako u Ústavní smlouvy stál si nyní Václav Klaus za svým
ortodoxně mezivládním přístupem a tvrdil, ţe v mezinárodním společenství nemůţe platit čistě parlamentní optika a ţádný stát by poté neměl mít moţnost přehlasovat jiný stát (Boršková 2010, s. 22). Jeho pozice byla tedy přesně opačná neţ ta vládní. Právě výše zmíněnou Ústavní smlouvu jiţ dříve označil Klaus za nebezpečnou a zbytečnou. Neţ se však podařilo ujasnit, zda se o ní uspořádá ČR referendum či nikoliv, tak ji Francouzi a Nizozemci ve svých plebiscitech zamítli. (Druláková 2011, s. 167) Z Evropské ústavy tedy byly odstraněny nejproblematičtější pasáţe a byla přejmenována na Lisabonskou smlouvu. Vyjednávání o ní se však prezident Klaus odmítl zúčastnit, takţe smlouvu nakonec dojednávali a v prosinci 2007 podepsali místo něj premiér Topolánek a ministr zahraničích věcí Karel Schwarzenberg (Dokulilová 2012, s. 68). Poté uţ nic nestálo v cestě tomu, aby v dubnu 2008 mohla být formálně zahájena česká parlamentní ratifikace Lisabonské smlouvy (Dostál 2009, s. 10). Od řady evropských politických představitelů byla Česká republika povzbuzována k tomu, aby ratifikaci dokončila, jako důleţitý symbolický krok ještě do konce roku 2008 (Dostál 2009, s. 10). Nejdříve byla smlouva potvrzena Ústavním soudem ČR, který ji ve svém nálezu z 26. listopadu 2008 posoudil jako ústavně konformní (tamtéţ, s. 17), coţ umoţnilo, aby byla poté 18. února 2009 schválena Poslaneckou sněmovnou a 6. května i Senátem ČR.
25
Konstrukce prezidentovy role
Prezident Klaus vyvolal konflikt jednoznačně repulzivním
konstruováním své role, kdyţ ihned po schválení smlouvy Senátem vystoupil s nesouhlasným projevem. V něm mimo jiné sdělil, ţe „počká, zda skupina senátorů požádá Ústavní soud o další posouzení smlouvy.” A dále také, ţe „Lisabonská smlouva je pro tuto chvíli mrtvá, protože byla v jednom členském státě odmítnuta v referendu.” (Klaus 2009) Svými stanovisky tedy odmítl respektovat rozhodnutí obou komor Parlamentu ČR a zároveň stanovil dvě na exekutivě nezávislé podmínky, které musí být splněny, aby byl vůbec ochotný uvaţovat o tom, ţe ratifikaci dokončí. Tím členským státem měl na mysli prezident Irsko a svůj podpis jiţ dříve podmiňoval souhlasem irských občanů. To se stalo mimo jiné i hlavní příčinou, proč se smlouvu nepodařilo ratifikovat do konce roku 2008 (Dostál 2009, s. 10). Kdyţ však Rada EU poskytla Irsku záruky (Kořan 2010, s. 68), tak irští občané Lisabonskou smlouvu v opakovaném referendu schválili. Prezident ji uţ poté tedy nemohl více označovat jako „mrtvou.” Skupina sedmnácti senátorů vesměs z ODS vedených Jiřím Oberfalzerem skutečně podala začátkem září prezidentem očekávanou stíţnost k Ústavnímu soudu. V říjnu navíc vznesl prezident ještě poţadavek na trvalou výjimku pro ČR z Listiny základních práv EU, na kterou Lisabonská smlouva odkazuje. Obával se, ţe na základě této Listiny by si mohli dělat majetkové nároky po válce vysídlení sudetští Němci. Ještě na konci téhoţ měsíce byla na summitu EU tato výjimka Česká republice přislíbena. A Ústavní soud 3. listopadu 2008 rozhodl i o stíţnosti senátorů, přičemţ opět neshledal ţádný rozpor s Ústavou ČR. (Prášilová 2011, s. 63) Obě podmínky, kterými prezident Klaus podmiňoval svůj podpis, byly tedy splněny. Prezident Klaus poté Lisabonskou smlouvu, jako úplně poslední vrcholný představitel členského státu v Evropské unii, podepsal (Boršková 2010, s. 26). Svou pozici ale nikdy nezměnil. Po podpisu trpce prohlásil, ţe s rozhodnutím Ústavního soudu sice nesouhlasí, ale respektuje ho. (Prášilová 2011, s. 63) Změna v konstrukci role
Pokud si však poloţíme otázku, zdali prezident pozměnil
v důsledku konfliktu konstruování své vlastní role, musíme si zodpovědět, ţe ano. V předchozích případech totiţ prezidenti chápali svoji roli pouze ceremoniálně a svůj podpis po schválení mezinárodní smlouvy parlamentem připojovali automaticky. Václav Klaus však konstruoval svoji prezidentskou roli tak, ţe ji chápal jako jakousi „poslední instanci” s moţností souhlas ostatních zapojených institucí nerespektovat. (tamtéţ, s. 64) Na tom nezměnil nic ani fakt, ţe nakonec ustoupil a smlouvu i přes svůj dlouhodobě negativní postoj podepsal.
26
Změna ve vnímání role
Prezident Klaus uţ dříve usiloval o posílení své role a to uţ,
kdyţ se rozhodovalo o návrhu Ústavní smlouvy. Opíral se přitom o nejasnosti v rozdělení pravomocí. Ústava České republiky totiţ na ţádném místě nepředepisuje prezidentovi povinnost
Parlamentem
schválený
zákon
nebo
mezinárodní
smlouvu
podepsat
(Prášilová 2011, s. 64). Tehdejší premiér Jiří Paroubek však vytrvale zdůrazňoval hlavní roli vlády při formulaci zahraniční politiky a roli prezidenta označoval pouze za symbolickou (Belko 2007, s. 36). Premiér se tedy tlakům prezidenta ubránil a ke změně vnímání prezidentovy role exekutivou tehdy ještě nedošlo. V případě Lisabonské smlouvy tomu tak ale uţ nebylo. Rozhodnutí prezidenta nepodepsat nejspíše podpořil i velmi slabý mandát Miroslava Topolánka, který byl od března pouhým premiérem v demisi. Jednotlivé parlamentní politické strany se přesto snaţily cestu k prezidentovu podpisu „vybojovat”. Zamýšlené sankce sahaly od stíţnosti kvůli nečinnosti přes zrušení jeho zahraničních cest aţ po krácení prezidentského rozpočtu. V úvahu byla brána také moţnost schválení jednorázového ústavního zákona, který by umoţnil ratifikaci smlouvy i bez prezidentského souhlasu. (Prášilová 2011, s. 64) Dokonce padaly i návrhy na obvinění prezidenta z velezrady (Ovčáček 2009). Ţádný z těchto pokusů však podpis smlouvy neuspíšil. Prezident svými obstrukcemi oddalujícími podpis Lisabonské smlouvy vytvořil precedens pro schvalování mezinárodních smluv a zároveň otevřel otázky týkající se hranic jeho ústavních pravomocí (Kořan 2010, s. 27) a exekutiva v důsledku konfliktu začala přehodnocovat svůj pohled na prezidentovu roli.
27
3.5 Václav Klaus a nová koncepce zahraniční politiky Po pěti letech bez zahraničněpolitické koncepce konečně Ministerstvo zahraničních věcí 9. května 2011 zveřejnilo její novou podobu. Ještě ten den zaslal Václav Klaus ministrovi zahraničí Karlu Schwarzenbergovi dopis, ve kterém Koncepci kritizoval (Klaus 2011a). Tím vyvolal konflikt a dostal se tak s ministrem do vyhroceného sporu (Kořan 2011, s. 21). Měsíc potom, co byla koncepce definitivně schválena, ji prezident zkritizoval znovu (Klaus 2011b). Předpisy role
Předpisem role byly normy národoveckého smýšlení představované
prezidentem Klausem (Kořan 2011, s. 26) a aktéry sdílejícími jeho zahraničněpolitickou orientaci, zejména premiérem Petrem Nečasem (tamtéţ, s. 17). Koncepce národní role
Koncepci národní role naopak tvořily internacionalistické
a prounijní postoje ministra Karla Schwarzenberga (tamtéţ, s. 26), protoţe to byl právě on, kdo vedl ministerstvo, které novou Koncepci předkládalo. Realizace národní role
Prezident však realizoval národní roli tak, ţe při prvním
předloţení Koncepce napsal kritický dopis ministru Schwarzenbergovi a po jejím schválení ji podruhé kritizoval na výročním setkání s velvyslanci (obr. č. 6). Obr. č. 6
Předpisy role Národovectví
Koncepce národní role Internacionalismus Karla Schwarzenberga
Aktér situovaný do role
Realizace národní role
prezident Václav Klaus
Dvojí kritika Koncepce
28
Pozice vlády
Tehdejší vládní koalice byla sloţena ze tří stran: ODS, TOP09 a Věcí
Veřejných. Ministrem zahraničních věcí byl internacionalisticky a proevropsky orientovaný Karel Schwarzenberg, jehoţ ministerstvo pověřila vláda vypracováním nové koncepce zahraniční politiky (Kořan 2012, s. 26). Premiérem byl Petr Nečas a ministrem obrany Alexander Vondra. Tito dva aktéři naopak sdíleli případ od případu národoveckou zahraničněpolitickou orientaci Václava Klause (tamtéţ, s. 17). Právě premiér a ministr obrany vrátili Ministerstvu zahraničních věcí Koncepci k přepracování (Petřík 2011). Pozice vlády tedy byla při prvním předloţení Koncepce nejednotná. Po jejím přepracování se ale Alexander Vondra uţ jejím čtením nezabýval a pouze se zeptal ministra Schwarzenberga, jak vyřešil v upravené verzi vztah EU a NATO. Petr Nečas taktéţ nic nenamítal, takţe Koncepce mohla být následně exekutivou jednomyslně přijata. (tamtéţ) Při druhém předloţení byla tedy pozice vlády jiţ jednotná. Pozice prezidenta
Naopak proti internacionalistům na Ministerstvu zahraničních věcí
stál národovecky smýšlející prezident Václav Klaus (Kořan 2012, s. 26). Ten zaujal ke Koncepci zápornou pozici uţ od začátku jejího schvalování. Vyjádřil se o ní při jejím prvním projednávání mimo jiné takto: „Koncepci považuji za věc důležitou, která by neměla být pouhým úřednickým alibistickým textem” a „než aby vláda přijímala pouze takovýto formální dokument, potom ať raději nepřijme dokument žádný.” (Klaus 2011a) Při jejím druhém projednávání a zároveň schválení však svoji pozici na rozdíl od ministra Alexandra Vondry a premiéra Petra Nečase nezměnil. Naopak nad dokumentem zlomil pomyslnou hůl: „Jeho osudem proto nemůže být nic jiného než to, že se po schválení založí do ministerského archivu.” (Klaus 2011b) Václav Klaus tak podrobil vládní koncepci tvrdému a veřejnému odsudku. Zejména ji povaţoval za příliš apolitickou, neutrální a nereagující na aktuální výzvy. (Kořan 2012, s. 16) Nová koncepce čekala na svůj vznik v podstatě jiţ od roku 2006, kdy skončila účinnost koncepce předchozí (tamtéţ). Skutečnost, ţe přicházela pět let po vypršení platnosti předchozího dokumentu, uţ sama o sobě signalizovala snahu překonat strategické vakuum, které zde v posledních letech panovalo (Staszkiewicz 2011). Dokument byl vypracován Ministerstvem zahraničních věcí a jeho předloţení vládě předcházelo dlouhé a důkladné připomínkové řízení. Své připomínky mělo celkem sedm ministerstev a na základě 25 jejich doporučení byl text upraven (MVZ 2011). Tyto úpravy poté učinily z vcelku přímočarého textu o poznání více těţkopádný dokument, jehoţ předností a zároveň problémem byla snaha uspokojit nároky všech zúčastněných. I proto bylo překvapivé, ţe při prvním pokusu o schválení nové Koncepce byla zamítnuta a vrácena k přepracování. (Kořan 2012, s. 16)
29
Ministerstvo zahraničních věcí dokument nesoucí název Koncepce zahraniční politiky České Republiky zveřejnilo v konečné podobě 9. května 2011. Ještě týţ den napsal Václav Klaus ministru Karlu Schwarzenbergovi dopis, kde Koncepci nařkl z toho, ţe je jen dokumentem „kopírujícím některá současná bezobsažná hesla Evropské unie.” (Klaus 2011a) Premiér Petr Nečas a ministr obrany Alexander Vondra poté vrátili koncepci 15. června ministrovi Schwarzenbergovi k přepracování s odůvodněním, ţe je příliš prounijní a s malým důrazem na NATO (Petřík 2011). Přitom stejnou výtku mělo Vondrovo ministerstvo uţ během připomínkového řízení, kdy doporučovalo pro Severoatlantickou alianci samostatnou kapitolu. Tato připomínka však byla vypořádána uţ během řízení, kdy došlo k vyřešení záleţitosti s ministerstvem obrany na pracovní úrovni (MVZ 2011, s. 3). Ministerstvu zahraničních věcí se tedy podařilo uţ při prvním předloţení textu tyto připomínky zohlednit. Navíc ministr Schwarzenberg zareagoval na kritiku konstatováním, ţe pokud jde o vztah Česka k EU, jeho představy se výrazně rozchází s Vondrou i Nečasem, a proto nemá v úmyslu měnit styl české zahraniční politiky k EU. Třicátého června se poté ministr sešel ohledně Koncepce i s prezidentem Klausem (Petřík 2011). A ani ne za měsíc po schůzce s prezidentem předloţil Schwarzenberg vládě upravenou verzi Koncepce. V té sice nedošlo ke změně formální, ale zato obsahové a především politické (Kořan 2012, s. 17). Nová Koncepce je v mnoha ohledech pragmatičtější a méně idealistická (tamtéţ, s. 18). Není tedy divu, ţe po dosaţení tohoto kompromisu vláda nakonec koncepci 20. července 2011 na druhý pokus schválila. Konstrukce prezidentovy role
Prezident Václav Klaus však 31. srpna podrobil i novou
kompromisní Koncepci kritice. Na kaţdoročním výročním setkání velvyslanců mimo jiné pravil, ţe „naše zahraniční politika svou písemně formulovanou koncepci mít má. Ta by ale musela být taková, aby se stala čtenou a v praxi používanou osnovou základních kontur a priorit naší zahraniční politiky. Vaším ministerstvem připravený a vládou schválený dokument nic takového nenabízí.” (Klaus 2011b) Pokud by si ale opravdu pod pojmem koncepce představoval osnovu základních kontur a priorit, tak jeho další kritika, ţe Koncepce obsahuje pouze všezahrnující obecnosti, nebyla oprávněná. Lze si totiţ snadno představit, ţe by prezident poté naopak kritizoval Koncepci pro její přílišnou detailnost. (Růţička 2011). Prezidentova konstrukce role tedy byla v takovém případě repulzivní. To potvrzovala i jeho další slova: „Nemám sebemenší ambici vytvářet jakoukoli koncepci alternativní.” (Klaus 2011b) Tím se Klaus vyvázal z povinnosti nabídnout ucelenější pohled na směřování české zahraniční politiky. Jeho cílem tedy bylo jen zneváţit pozici těch, kteří mají o zájmech
30
České republiky jinou představu neţ Klaus sám (Růţička 2011) a ne aktivně přispět k diskuzi o směřování zahraniční politiky. Po první Klausově kritice byla koncepce označena jako kontroverzní materiál. Po jeho druhé kritice, ani ne měsíc po jejím schválení, nezvratně ztratila jakýkoliv smysl. (Kořan 2012, s. 19) Je to škoda, neboť se Koncepci podařilo identifikovat sdílený prostor, který by byl schopný vytvořit rámec řešící dílčí politické spory ohledně strategie či konkrétní taktiky. V tomto ohledu tedy dalece předčila koncepci z roku 2003. (tamtéţ, s. 18) Změna v konstrukci role
Poloţíme-li si nyní otázku, zda změnil prezident v důsledku
konfliktu konstruování své role, musíme si zodpovědět, ţe nezměnil. Nebylo to totiţ poprvé, kdy by se vyjadřoval k nové zahraničněpolitické koncepci a dokonce ne ani prvně, kdy k tomu vyuţil formy otevřeného dopisu. Prezident Klaus totiţ jiţ dříve v otevřeném dopise kritizoval vládou Vladimíra Špidly vytvořený dokument: Koncepce směřování České republiky v rámci Evropské unie na léta 2004-2013 (Belko 2007, s. 36). Zasláním dopisu ministru Schwarzenbergovi ani kritikou Koncepce na setkání s velvyslanci tedy prezident Klaus konstrukci své role nezměnil. Změna ve vnímání role
Pokud si však poloţíme otázku, jestli se změnilo v důsledku
konfliktu vnímání prezidentovy role exekutivou, musíme konstatovat, ţe změnilo. Prezidentovi totiţ bylo uţ od začátku známo, jaké poselství koncepce přináší. Z nějakého důvodu však nebyl ochotný se angaţovat v diskuzi o alternativě4. Navíc po vyhroceném střetu mezi ním a ministrem zahraničních věcí byla veškerá pozornost obrácena pouze k prezidentovu výkladu Koncepce. Ta byla od té doby interpretována jako bezobsaţný materiál. Svou nekonstruktivní kritikou tak přispěl pouze k neutralizaci celého dokumentu. (Kořan 2012, s. 19) Tím tedy došlo k pozměnění vnímání jeho role exekutivou. Koncepce zahraniční politiky totiţ představuje v prvé řadě politický dokument. Právě proto ji schvaluje vláda. (Růţička 2011) Pokud však prezident dokáţe svými výroky ovlivnit vládní pohled na dokument a následně, kdyţ je koncepce přepracována a schválena, přispět k její neutralizaci, je zřejmé, ţe se od nynějška můţe prezident nejen vyjadřovat k vládním dokumentům, ale můţe rovnou ovlivňovat i jejich praktickou implementaci.
4
Přitom jeho první kritika v podobě otevřeného dopisu ministrovi Karlu Schwarzenbergovi dávala v této oblasti trochu naděje. Prezident totiž prohlásil, že je připraven diskutovat (Klaus 2011a). O tom, že tyto naděje byly plané, svědčí jeho pozdější nekonstruktivní kritika v proslovu před velvyslanci (Růžička 2011, Klaus 2011b).
31
3.6 Miloš Zeman a velvyslanci Miloš Zeman jen velmi záhy po svém nástupu do funkce rozpoutal nebývale ostrý spor ohledně pověřování velvyslanců, který zablokoval jejich výměnu na více neţ čtvrt roku (Kořan 2014, s. 31). Na veřejnost tento spor pronikl 28. března 2013, kdyţ vyšlo najevo, ţe namísto designovaného velvyslance Jaromíra Plíška chce prezident Zeman dosadit na Slovensko manţelku svého předchůdce ve funkci Livii Klausovou (Česká televize 2013). Předpisy role
Příčinou konfliktu tedy byla snaha prezidenta Miloše Zemana prosadit
na významné velvyslanecké posty své nominanty. Kromě Livie Klausové chtěl pověřit i Vladimíra Remka (Rusko) a Jana Fischera (Izrael), kteří jej podpořili v prezidentské kampani. Prezident ale kvitoval, ţe vybírá jen ty osoby, které budou hájit ekonomické zájmy České republiky bez ohledu na to, jestli jej podpořili v předvolební kampani nebo ne (Melchertová 2013, s. 54). Do předpisů role poté spadaly jak ekonomické zájmy ČR, tak i popíraná reciproční očekávání nominantů. Koncepce národní role
Nečasova vláda však trendům usilujícím o prosazování
ekonomických zájmů na úkor hodnotové politiky odolávala, coţ dokazuje právě ostrý spor prezidenta Zemana s ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem o jmenování velvyslanců (Dostál 2014, s. 13). Koncepci národní role tedy tvořila hodnotová politika vlády zosobněná Karlem Schwarzenbergem. Realizace národní role
Prezident ale realizoval národní roli tak, ţe upřednostňoval
ekonomické zájmy a proto odmítl jmenovat velvyslance navrţené vládou (obr. č. 7). Obr. č. 7 Předpisy role očekávání reciprocity ekonomické zájmy
Koncepce národní role Karel Schwarzenberg hodnotová politika
Aktér situovaný do role
Realizace národní role
prezident Miloš Zeman
Nejmenování velvyslanců
32
Pozice vlády
U moci tou dobou byla stále ještě vláda premiéra Petra Nečase sloţená
ze tří subjektů, a to z ODS, TOP09 a LIDEM (uskupení vzniklého z části poslanců zvolených za Věci Veřejné). Nečasova vláda se snaţila drţet pozice vyplývající z hodnotových východisek české zahraniční politiky. Jednalo se zejména o aktivity podporující lidská práva, demokratizaci a transformační procesy. (Dostál 2014, s. 13) Garantem a zároveň největším zastáncem hodnotové zahraniční politiky byl ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg. Ten jako jeden z principů, za kterými si stojí, označil zasazování se „o respektování lidských práv u nás i ve světě bez ohledu na to, zda je to pro ČR výhodné či ne. Neboť i v tom spočívá valná část dobré pověsti České republiky.” (Schwarzenberg 2013, s. 1) V případě pověřování velvyslanců zaujal ministr Schwarzenberg jasný postoj, kdy trval na dodrţování ústavních zvyklostí. To znamená vysílání diplomatů, kteří budou nejprve navrţeni ministrem zahraničí, poté schváleni vládou a aţ nakonec pověřeni prezidentem. (Melchertová 2013, s. 54) Pozice vlády tedy hájila ústavní zvyklosti a hodnoty v zahraniční politice. Pozice prezidenta
Prezident Miloš Zeman však zaujal přesně opačnou pozici. Zastával
totiţ v politické debatě postoj, podle něhoţ jsou hodnotové otázky v rozporu s ekonomickými zájmy, a proto je třeba dát ekonomickým zájmům přednost. (Dostál 2014, s. 13) Nesouhlasil ani s vysíláním velvyslanců na základě ústavních zvyklostí a kladl přitom důraz na skutečnost, ţe pravomoc pověřovat a odvolávat vedoucí zastupitelských misí má dané Ústavou právě on (Melchertová 2013, s. 54). Navíc rétorika zpochybňující důleţitost nebo vhodnost hodnotové zahraniční politiky nebyla během roku 2013 zdaleka jen výsadou prezidenta (Dostál 2014, s. 13). Ten se o obsazování míst velvyslanců vyjádřil tak, ţe podle jeho názoru by se mělo jednat především o ekonomy, kteří budou hájit ekonomické zájmy České republiky (Melchertová 2013, s. 54). Pozice prezidenta tedy nerespektovala ústavní zvyklosti a hájila ekonomické zájmy v zahraniční politice. Nutno podotknout, ţe Miloš Zeman nebyl prvním prezidentem, který se dostal do konfliktu s exekutivou kvůli jmenování velvyslanců. V roce 2010 prezident Václav Klaus odmítl vyhovět návrhu na pověření osmi vedoucích zastupitelských misí kvůli nesouhlasu s jednou jedinou osobu (Koudelka 2011, s. 1083). Při předvolební diskuzi v roce 2012 však Miloš Zeman, zatím pouze jako prezidentský kandidát, řekl, ţe prezident by neměl poškozovat pověst ČR konflikty s vládou či parlamentem. Své odlišné názory by měl tlumočit a díky svým argumentům umět přesvědčit partnery (Kořan 2014, s. 31). Vzhledem k tomuto proklamovanému postoji by tedy vzniku konfliktu prezidenta Zemana s exekutivou hned po nástupu do funkce mnoho nenasvědčovalo.
33
Konstrukce prezidentovy role
Spor mezi prezidentem a ministrem zahraničních věcí
Schwarzenbergem vyplynul na povrch 28. března 2013. Médii ten den prolétla zpráva, ţe se prezident snaţí jako velvyslankyni na Slovensko dosadit Livii Klausovou namísto Jaromíra Plíška. (Česká televize 2013) Pokud si máme zodpovědět otázku, jakým způsobem prezident konflikt vyvolal, tak vzhledem k tomu, ţe jednal v rozporu s rozhodnutím vlády, šlo o repulzivní konstrukci jeho role. Zeman navíc odmítal jmenovat ne jednoho, ale hned několik velvyslanců navrţených vládou (Kořan 2014, s. 31). Přitom Jaromír Plíšek byl Václavem Klausem při poslední návštěvě Bratislavy představen jako budoucí velvyslanec. Sotva však nový prezident nastoupil, na poslední chvíli celý proces zastavil. V té době měl uţ Plíšek dokonce uznání hostitelské země. (Česká televize, 2013) Nominaci Livie Klausové lze stěţí hodnotit jinak neţ právě jako splátku politického dluhu svému předchůdci ve funkci (Dostál 2014, s. 13). I samotné Livii byl prezident Zeman něco dluţen. Před druhým kolem prezidentské volby totiţ uvedla, ţe si přeje, aby první dáma, která přijde po ní, nemluvila pouze německy (Česká televize 2013). Ublíţila tak Zemanovu protivníkovi Karlu Schwarzenbergovi, neboť jeho ţena Rakušanka neumí česky. To dávalo celému sporu i osobní rozměr, neboť emoce z voleb nestihly od ledna ještě vychladnout. Druhým sporným prezidentovým nominantem byl Jan Fischer, který se měl stát velvyslancem v Izraeli. Proti této nominaci se také Schwarzenberg ohradil. O Fischerovi se vyjádřil takto: „Má své zásluhy, ale preferoval bych, kdyby byl činný ve funkci bližší jeho původnímu povolání” a „jsem zásadně proti, aby posty ambasadorů byly využity jako odškodnění pro neúspěšné nebo zbytečné politiky." (Draţan 2013) K tomu ještě Fischer ve druhém kole prezidentských voleb veřejně podpořil právě Zemana (Česká televize 2013) a prezident se mu za to jako v případě Livie Klausové mohl snaţit odvděčit. Třetím sporným velvyslanectvím bylo to v Ruské federaci, na které chtěl prezident dosadit Vladimíra Remka. Důvod jeho nominace byl taktéţ viděn hlavně v prezidentově vděčnosti za podporu ve volební kampani (Dostál 2014, s. 13). Navíc jmenováním Remka by Česká republika vysílala signál, ţe lidskoprávní agenda nebude v centru pozornosti zahraniční politiky vůči Rusku (tamtéţ, s. 36). V červnu padla celá Nečasova vláda i s ministrem zahraničí Schwarzenbergem. Spor o velvyslance však byl dořešen aţ poté, kdyţ nastoupila prezidentem proteţovaná úřednická vláda Jiřího Rusnoka (Kořan 2014, s. 31). Jan Fischer se stal ministrem financí této vlády. Paradoxně tím vyhověl Schwarzenbergovi, kdyţ se tak stal činný ve funkci bliţší jeho původnímu povolání. Rusnokova vláda poté pověřila funkcí velvyslance jak Vladimíra
34
Remka, tak i Livii Klausovou. Ta by však měla podle sluţebního zákona kvůli svému věku letošním rokem ve funkci skončit (ČTK 2015). Změna v konstrukci role
Jmenovací právo prezidenta se vztahuje na vedoucí
zastupitelských misí 1. třídy neboli velvyslance (Koudelka 2011, s. 1082). Poloţíme-li si nyní tedy otázku, zda změnil v důsledku konfliktu prezident konstruování své vlastní role, musíme si zodpovědět, ţe ne. Sám Miloš Zeman se totiţ na toto jmenovací právo prezidenta odvolával (Melchertová 2014, s. 54). Neshledával tedy ve svém jednání nic neobvyklého. Mimoto politické nominace velvyslanců jsou v českém prostředí běţným pravidlem. Není však pravidlem, aby spory o jejich jména byly tolik vyhrocené. Jedním z vysvětlení je i osobní spor mezi prezidentem a ministrem zahraničních věcí (Kořan 2014, s. 31). Ochota prezidenta Zemana jít aţ na hranu výkladu ústavních pravomocí (Melchertová 2013, s. 55), nebyla tedy ani tak snahou pozměnit konstrukci své role, jako spíše osobním sporem, kdy chtěl na úkor rivala z prezidentské volby prosadit své kandidáty. Změna ve vnímání role
Poloţíme-li si však otázku, jestli se z pohledu vlády změnilo
vnímání prezidentovy role, odpovědět ne si jiţ nemůţeme. Dosud totiţ pověřování velvyslanců bylo vţdy otázkou dodrţení zvyků a tradice. Dle ústavních zvyklostí návrh předkládal ministr zahraničních věcí. Poté muselo dojít vţdy k dohodě anebo kompromisu všech tří odpovědných osobností a to premiéra, prezidenta a ministra zahraničních věcí. (tamtéţ) Kdyţ tedy prezident zveřejnil v médiích jméno Livie Klausové bez dohody s ministrem zahraničí a bez předchozí konzultace s premiérem, vnímala vláda rozdíl mezi tím, jak konstruuje roli prezident Zeman a jak to dělali jeho předchůdci. Premiér Petr Nečas se poté o prezidentovi vyjádřil takto: „Politický profesionál nahlas, do chvíle, než je velvyslanec schválen, o tom zásadně důsledně nemluví, nekomentuje a neuvádí žádná jména. Pokud se někdo chová jinak, je v této oblasti politický amatér.” (Česká televize 2013) O amatérismus však v tomto případě nešlo. Prezident přesně věděl, jaké má pravomoci, co dělá a čeho tím chce dosáhnout. O tom svědčí i způsob, jakým se chtěl zbavit nepohodlného soupeře Karla Schwarzenberga, kdyţ mu nabídl místo velvyslance v Rakousku (Pokorný 2013). Svým jednáním se tak prezident dostal za hranu českých ústavních zvyklostí (Kořan 2014, s. 31), coţ změnilo vnímání prezidentovy role exekutivou.
35
3.7 Interpretace dat V úvodu práce jsme si stanovili společné rysy při výkonu funkce polistopadových prezidentů a na jejich základě postavili dva základní předpoklady bakalářské práce: Nejedná se o pouhé jednotlivé konflikty, ale o dlouhodobý proces posilování reálného vlivu prezidenta na zahraniční politiku, který přesahuje funkční období jednotlivých prezidentů Postavení prezidenta se nemění průběžně, ale skokově. Těmi pomyslnými skoky jsou poté právě konflikty na ose vláda-prezident.
Výše uvedené dva předpoklady se staly základem pro poloţení si tří výzkumných otázek. Tyto otázky jsme si poté jednotlivě zodpovídali v rámci pěti vybraných konfliktů prezidentů s exekutivou, jeden konflikt za kaţdé jedno započaté prezidentské funkční období (kap. 3.2 - 3-6). Nyní si porovnáme takto získané poznatky a zhodnotíme, jestli došlo ke splnění obou předpokladů bakalářské práce. 1. Vyvolal prezident konflikt aktivním nebo repulzivním konstruováním své role? V. Havel
V. Havel
V. Klaus
V. Klaus
M. Zeman
repulzivní
aktivní
repulzivní
repulzivní
repulzivní
Z tabulky vyplývá jasná dominance repulzivní konstrukce role před tou aktivní. Konflikty tedy většinou prezidenti vyvolávali tak, ţe jednali proti rozhodnutí vlády a snaţili se tím změnit směřování české zahraniční politiky. Neznamená to však, ţe by prezidenti vyvolávali konflikty aktivní konstrukcí své role méně5. Příčinu dominance repulzivní konstrukce musíme hledat uţ ve stanovení kritérií pro výběr konfliktů (kap. 3.1.2), kdyţ jsme se rozhodli preferovat konflikty, u kterých očekáváme konstitutivní dopad. Tento poţadavek nám totiţ vyfiltroval většinou převáţně ty konflikty, které byly vyvolané repulzivní konstrukcí prezidentovy role. K tomu došlo hlavně kvůli tomu, ţe u aktivní konstrukce se vláda efektivněji brání, protoţe český prezident nemůţe vládnout pozitivně. Nemá k tomu totiţ, na rozdíl od vlády, nezbytné pravomoci. (Kubát 2014, s. 55)
5
Jako důkaz si uveďme hned ten aktuálně poslední spor z února 2015, kdy se dostal prezident M. Zeman do konfliktu s vládou. Během své návštěvy Jordánska totiž aktivně přislíbil poskytnout polní nemocnici pro boj s Islámským státem, aniž by toto rozhodnutí předem projednal s vládou nebo armádou ČR.
36
Svůj politický vliv tedy můţe uplatňovat nanejvýš negativně a to v podobě vyvíjení nátlaku na jiné nebo případně svojí nečinností či otálením (Kubát 2014, s. 55). To mimo jiné potvrzuje druhou část druhého předpokladu bakalářské práce, ţe pomyslnými skoky jsou konflikty prezidenta s vládou. Kdyţ totiţ svůj politický vliv navyšuje jen a pouze negativním způsobem vládnutí, konfliktům s exekutivou se zákonitě vyhnout nemůţe. 2. Změnil v důsledku konfliktu prezident konstruování vlastní role? V. Havel
V. Havel
V. Klaus
V. Klaus
M. Zeman
NE
ANO
ANO
NE
NE
Tabulka můţe působit na první pohled dojmem, ţe prezident vyvoláním konfliktu spíše nemění vlastní konstrukci své role. Opak je ovšem pravdou. Oba nepřímo volení prezidenti po lednu 1993, V. Havel i V. Klaus, totiţ projevovali silné sklony interpretovat si ústavně vymezené pravomoci velmi volně (Kubát 2014, s. 43). To potvrdil i druhý a třetí námi zkoumaný konflikt. Od konfliktu V. Havla jeho nástupci častěji zasahují do procesu tvorby zahraniční politiky (kap. 3.3). V. Klaus zase vnímal svoji roli jako poslední instanci, která nemusí respektovat rozhodnutí zbylých institucí (kap. 3.4). Tyto dva konflikty zároveň potvrzují i první část druhého předpokladu a to, ţe se postavení prezidenta nemění průběţně, ale skokově. Oba tyto skoky totiţ radikálně pozměnily způsob, jakým prezidenti konstruují svoji roli. Druhá výzkumná otázka nám však také ukázala, ţe se prezidenti neuchylují ke konfliktům jen tehdy, kdyţ se snaţí posílit svoji roli. V případě prvního zkoumaného konfliktu chtěl V. Havel ukázat svoji bezvýhradnou podporu zásahu NATO v Kosovu (kap. 3.2). U čtvrtého a pátého zase šlo o rozdílné politické názory a osobní antipatie mezi prezidenty a ministrem zahraničních věcí Karlem Schwarzenbergem (kap. 3.5 a 3.6).
37
3. Změnilo se v důsledku konfliktu vnímání prezidentovy role exekutivou? V. Havel
V. Havel
V. Klaus
V. Klaus
M. Zeman
NE
ANO
ANO
ANO
ANO
Z tabulky jasně vyplývá, ţe od druhého prezidentského funkčního období dochází vţdy k nějaké další změně ve vnímání prezidentovy role exekutivou. To mimo jiné potvrzuje tezi Václava Pavlíčka, ţe od konce funkčního období V. Havla posilovala v zahraniční politice pozice prezidenta (kap. 3.3). Platí zde totiţ, ţe v případě prezidentského úřadu musíme rozlišovat mezi literou Ústavy a politickou realitou (Kubát 2014, s. 37). Zatímco tedy ústavně nedošlo k ţádné změně, tak reálně prezident pouze v rámci pěti námi zkoumaných konfliktů získal tyto čtyři nové neformální pravomoci (kap. 3.3 - 3.6): Prezident nyní můţe podepisovat otevřené dopisy místo vlády. Prezident uţ nemusí bezodkladně podepsat parlamentem schválenou mezinárodní smlouvu. Prezident od nynějška můţe svojí kritikou zabránit implementaci vládního dokumentu. Prezident uţ nemusí respektovat dosavadní zvyklosti při nominování velvyslanců. To mimo jiné potvrzuje náš první předpoklad, neboť získané pravomoci nekončí s působením konkrétního prezidenta v úřadu, ale zůstávají v konstrukci role i u jeho nástupců. Zároveň potvrzují, ţe se jedná o dlouhodobý proces posilující reálný vliv prezidenta, v jehoţ průběhu se na získávání jedné konkrétní pravomoci můţe podílet i více prezidentů.6 Zodpovězení všech tří výzkumných otázek nám tedy dohromady potvrdilo oba předpoklady bakalářské práce.
6
Typickým příkladem je poslední takto získaná pravomoc (prezident už nemusí respektovat dosavadní ústavní zvyklosti při nominování velvyslanců, kap. 3.6). Prezident V. Klaus totiž již zasahoval do výběru velvyslanců, ale k pozměnění procesu jejich jmenování došlo až za jeho nástupce M. Zemana.
38
4 Závěr Cílem bakalářské práce bylo zjistit, jak se vyvíjel vliv prezidenta na českou zahraniční politiku mezi lety 1993-2014, to znamená v průběhu prvních jedenadvaceti let existence samostatné České republiky. Časové vymezení tedy zahrnuje všechny tři polistopadové prezidenty (Václava Havla, Václava Klause i Miloše Zemana). Dále jsme si v úvodu práce stanovili dva předpoklady. První z nich je, ţe se nejedná o pouhé jednotlivé konflikty, ale o dlouhodobý proces posilování reálného vlivu prezidenta na českou zahraniční politiku, který přesahuje funkční období jednotlivých prezidentů. Druhý předpoklad je takový, ţe se postavení prezidenta nemění průběţně, ale skokově. Pomyslnými skoky jsou poté právě konflikty prezidenta s exekutivou. Tyto dva předpoklady se staly základem pro poloţení si tří výzkumných otázek. První otázka byla: Vyvolal prezident konflikt aktivním nebo repulzivním konstruováním své role? Ve čtyřech případech to byla konstrukce repulzivní. Pouze u konfliktu týkajícího se dopisu osmi byla konstrukce interpretována jako aktivní. Limitujícím faktorem této výzkumné otázky je způsob výběru konfliktů. Nebyly totiţ vybírány nahodile, ale na základě předpokládaného konstitutivního dopadu. Tímto kritériem jsme si tedy vyřadili většinu konfliktů s aktivní konstrukcí role, neboť u nich nebývá dopad na roli prezidenta tak zřejmý či nebývá vůbec ţádný, protoţe se jim vláda můţe efektivněji bránit. Druhá výzkumná otázka zněla: Změnil v důsledku konfliktu prezident konstruování vlastní role? Zde jsme narazili na dvě ano týkající se velkých konfliktů, které ovlivnily směřování české zahraniční politiky na dlouhou dobu dopředu. Nasazení českých vojáků v zahraničních misích v Iráku poznamenalo na celou jednu dekádu podobu zahraniční politiky i armády ČR. Lisabonská smlouva zase natrvalo přesunula část svrchovaných práv našeho státu na Evropskou unii. Limitem u této výzkumné otázky jsou právě ta tři ne, která jsme si interpretovali u zbývajících konfliktů. Je totiţ dost moţné, ţe by se při analýze většího počtu konfliktů ukázalo, ţe k pozměnění role prezidentem došlo právě jen v těchto dvou příkladech majících tak markantní dopady na směřování ČR. Třetí výzkumná otázka si všímá, jestli se změnilo v důsledku konfliktu vnímání prezidentovy role exekutivou. Odpovědí bylo jedno ne u prvního konfliktu a u zbylých čtyř ano. Zároveň stojí za povšimnutí, ţe tento výsledek koresponduje s tvrzením Václava Pavlíčka o postupně rostoucím vlivu prezidenta na českou zahraniční politiku. Limitem této odpovědi je přímá volba prezidenta, která tento trend ještě více posílila. Paradoxně totiţ právě
39
v ní můţe být viděna hlavní příčina současného posilování prezidentovy role, i kdyţ tento proces byl nastartován jiţ o mnoho let dříve. Na konci analyticky interpretační části jsme došli k závěru, ţe zodpovězení výzkumných otázek potvrzuje oba námi stanovené předpoklady. Tím došlo i k naplnění cíle bakalářské práce. Vliv prezidenta na českou zahraniční politiku se tedy v průběhu prvních jedenadvaceti let existence samostatné ČR vyvíjel díky konfliktům tak, že postupně rostl, přičemž svůj vliv prezident nenavyšoval průběžně, ale skokově skrze velké konflikty s vládními aktéry. Co ale rostoucí vliv prezidenta na tvorbu české zahraniční politiky můţe do budoucna znamenat? Prezident konflikty s vládou oslabuje její pozici garanta zahraničněpolitického směřování naší země. Posilování prezidenta na úkor vlády je navíc postupným přibliţováním se k poloprezidentské formě politického reţimu. K úplné přeměně však pouze změnou konstrukce prezidentovy role nikdy nedojde. K tomu by bylo totiţ zapotřebí výrazných ústavních změn, které by musel schválit Parlament České republiky a lze si jen těţko představit, ţe by se ten dobrovolně vzdal části svých pravomocí ve prospěch prezidenta. Posilování prezidentovy role, kterého dosahuje její odlišnou konstrukcí, má tedy svůj pomyslný strop. Tohoto stropu však zatím ještě nebylo dosaţeno, o čemţ svědčí i četné konflikty Miloše Zemana s vládou v první polovině roku 2015. Zůstává tedy otázkou, kdy se trend navyšování vlivu prezidenta skrze konflikty zastaví a jak moc odlišný bude kvůli tomu proces tvorby české zahraniční politiky.
40
Seznam použitých pramenů a literatury 1. Primární zdroje: 1. Česká republika. 1992. Ústava České republiky. In: ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html 2. HAVEL, Václav. 1999. Address by Vaclav Havel President of the Czech Republic to the Senate and the House of Commons of the Parliament of Canada. Parliament Hill, Ottawa, 29 April 1999. Dostupné z: http://vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=105_aj_projevy.html&typ=HTML 3. KLAUS, Václav. 2009. Vystoupení prezidenta republiky po senátním hlasování o Lisabonské smlouvě. Praha, 6. května 2009. Dostupné z: http://www.klaus.cz/clanky/720 4. KLAUS, Václav. 2011a. Dopis prezidenta republiky ministru Karlu Schwarzenbergovi z 9. května 2011. Praha: Prezident republiky, 1 s. Dostupné z: http://media.klaus.cz/images/2004.jpg 5. KLAUS, Václav. 2011b. Vystoupení prezidenta republiky na setkání s českými velvyslanci. Václav Klaus: www.klaus.cz. [online]. 31. 8. 2011 [cit. 2015-04-25]. Dostupné z: http://www.klaus.cz/clanky/2914 6. MZV. 2011. Výsledky připomínkového řízení: Koncepce zahraniční politiky České republiky. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 20 s. Dostupné z: http://www.parlamentnilisty.cz/profily-sprava/user-data/06B091AE/file/26196Vysledky_pripominkoveho_rizeni.pdf 7. SCHWARZENBERG, Karel. 2013. Prezidentský program Karla Schwarzenberga: Principy, za kterými si stojím [online]. Praha, 2 s. Dostupné z: http://www.volimkarla.cz/wp-content/uploads/2012/10/prezidentsky-program-Karla-Schwarzenberga.pdf
41
2. Sekundární zdroje: 2.1 Knižní publikace: 1. BELKO, Marián, Michal KOŘAN a Martin HRABÁLEK. 2007. Česká zahraniční politika: aktéři, struktura, proces. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 151 s. ISBN 9788021044593. 2. DOSTÁL, Vít, Václav NEKVAPIL, Michal THIM. 2009. Agenda pro českou zahraniční politiku 2009. Praha: Asociace pro mezinárodní otázky (AMO). Dostupné z: http://www.amo.cz/download.php?group=produkty1_soubory&id=467 3. DOSTÁL, Vít, Jakub EBERLE a Tomáš KARÁSEK. 2014. Agenda pro českou zahraniční politiku 2014. Praha: Asociace pro mezinárodní otázky (AMO). ISBN 978-80-87092-26-2. Dostupné z: http://www.amo.cz/editor/image/produkty1_soubory/agenda_pro_ceskou_zahranicni_politiku_2014.pdf 4. DRULÁK, Petr a Ondřej HORKÝ. 2010. Hledání českých zájmů: Obchod, lidská práva a mezinárodní rozvoj. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 231 s. ISBN 9788086506876 5. DRULÁKOVÁ, Radka a Petr DRULÁK. 2011. Tvorba a analýza zahraniční politiky. Vyd. 3. Praha: Oeconomica, 183 s. ISBN 978-80-245-1815-2. 6. HANDL, Vladimír. 2004. Zahraniční politika České republiky 1993-2004: úspěchy, problémy a perspektivy. Editor Otto Pick. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 268 s. ISBN 80-865-0639-8. 7. HOLLIS, Martin a Steve SMITH. 2000. Mezinárodní vztahy: výklad a porozumění. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 248 s. ISBN 808595964x. 8. LARRABEE, F. 2003. NATO's Eastern agenda in a new strategic era. Santa Monica, CA: Rand, xix, 192 p. ISBN 08-330-3467-7. Dostupné z: http://www.rand.org/content/dam/rand/pubs/monograph_reports/2005/MR1744.pdf 9. LATAWSKI, Paul C a Martin A SMITH. 2003. The Kosovo crisis and the evolution of post-Cold War European security. Manchester: Manchester University Press, x, 230 p. ISBN 0719059798. 10. KOŘAN, Michal a kol. 2010 Česká zahraniční politika v roce 2009: analýza ÚMV. Praha: Ústav mezinárodních vztahů. ISBN 978-808-6506-890. 11. KOŘAN, Michal a Ondřej DITRYCH. 2012. Česka zahraniční politika v roce 2011: Analýza ÚMV. Praha: Ústav mezinárodních vztahů. ISBN 978-808-7558-058. 12. KOŘAN, Michal a kol. 2014. Česká zahraniční politika v roce 2013: Analýza ÚMV. Praha: Ústav mezinárodních vztahů. ISBN 978-80-87558-19-5. 13. KUBÁT, Michal a Tomáš LEBEDA. 2014. O komparativní politologii a současné české politice: Miroslavu Novákovi k 60. narozeninám. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 162 s. ISBN 978-802-4624-792. 14. PELIKÁN, Jan. 2005. Dějiny Srbska. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 670 s. ISBN 8071066710.
2.2 Akademické práce 15. BORŠKOVÁ, Miroslava. 2010. Vývoj postoje Václava Klause k Lisabonské smlouvě. Brno. Bakalářská závěrečná práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Petr Kaniok. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/263709/fss_b/Bakalarska_prace.pdf. 16. DOKULILOVÁ, Veronika. 2012. Postoje a role prezidentů V. Havla a V. Klause v zahraniční politice ČR v letech 1998 – 2008. Brno. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Břetislav Dančák. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/219783/fss_m/Diplomka_final_dokulilova.pdf.
42 17. DUBOVÝ, Vít. 2006. Role prezidenta v utváření zahraniční politiky ČR. Brno. Oborová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Mgr. Michal Kořan. 18. MELCHERTOVÁ, Martina. 2013. Způsob volby prezidenta ČR a její vliv na jeho ústavní postavení. Brno. Diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí práce Jan Filip. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/345131/pravf_m/Diplomova_prace_-_MM.pdf. 19. PRÁŠILOVÁ, Ivona. 2011. Ústavní principy zahraniční politiky v Ústavě ČR. Realizace těchto principů v zahraniční politice ČR. Brno. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Jiří Kroupa. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/78930/pravf_m/Ustavni_principy_zahranicni_politiky.doc
2.3 Periodika: 2.3.1 Tištěné články: 20. KOUDELKA, Zdeněk. 2011. Prezident republiky a zastupování státu navenek. Právník, Praha: Ústav státu a práva AV ČR, v. v. i., roč. 2011, č. 11, s. 1077-1088. ISSN 0231-6625. 21. STASZKIEWICZ, Maria, Tomáš KARÁSEK a Jakub EBERLE. 2011. Zahraniční politika bez koncepce i vize. Lidové noviny. Praha: Mafra a. s., 2. srpna 2011. ISSN: 1213-1385. 2.3.1 Elektronické články: 22. BENEŠ, Vít. 2010. Teorie rolí: Konceptuální rámec pro konstruktivistickou analýzu zahraniční politiky. Mezinárodní vztahy, Vol. 45, No. 4, s. 72-87. Dostupné z: http://mv.iir.cz/public/benes/2010%20Bene%C5%A1%20-%20Teorie%20rol%C3%AD%20Konceptu%C3%A1ln%C3%AD%20r%C3%A1mec%20pro%20konstruktivistickou%20anal%C3%BDzu% 20zahrani%C4%8Dn%C3%AD%20politiky.pdf 23. ČESKÁ TELEVIZE. 2013. Zeman chce za velvyslankyni v SR Klausovou, Schwarzenberg ji odmítl. ČT24 [online]. 28. 3. 2013 21:15 [cit. 2015-04-17]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/220704-zeman-chce-za-velvyslankyni-v-sr-klausovou-schwarzenbergji-odmitl/ 24. DRAŢAN, Jan a Vladimír KŘIVKA. 2013. Fischera jako velvyslance Schwarzenberg. Lidovky.cz [online]. 9:35 27. února 2013 [cit. 2015-04-17]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/schwarzenberg-fischer-velvyslancem-jsem-zasadne-proti-pii-/zpravydomov.aspx?c=A130227_094903_ln_domov_pef&setver=touch
odmítám,
říká
25. ČTK. 1999. Zemanova vláda není nakloněna pozemní operaci. Mladá fronta dnes: IDNES.cz [online]. Praha: MAFRA, a. s, 26. dubna 1999 [cit. 2015-04-09]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/zemanova-vlada-neni-naklonena-pozemni-operaci-f41/zahranicni.aspx?c=990426_114055_zahranicni_jpl 26. IDNES.CZ. 2003. Špidla: Dopis USA je nadbytečný. Mladá fronta dnes: iDNES.cz [online]. Praha: MAFRA, a. s, 30. ledna 2003 13:41 [cit. 2015-04-08]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/spidla-dopis-usa-je-nadbytecny-deb-/domaci.aspx?c=A030130_134137 _domaci_has 27. IDNES.CZ. 2009. Sněmovna schválila Lisabonskou smlouvu, pojistila Benešovy dekrety. Mladá fronta dnes: iDNES.cz [online]. 18. února 2009 11:16 [cit. 2015-04-12]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/snemovna-schvalila-lisabonskou-smlouvu-pojistila-benesovy-dekrety-1ip/domaci.aspx?c=A090218_082516_domaci_jw 28. ČTK. 2015. Klausová by měla kvůli sluţebnímu zákonu skončit ve funkci velvyslankyně. Mladá fronta: IDnes.cz [online]. MAFRA, a. s, 9. února 2015 14:45 [cit. 2015-04-18]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/klausova-by-mela-kvuli-sluzebnimu-zakonu-skoncit-ve-funkci-velvyslankyne-1tu/domaci.aspx?c=A150219_144034_domaci_fer
43 29. IHNED. 1999. Z Praţského hradu zní apel svolat konferenci o Kosovu. Hospodářské Noviny: www.ihned.cz [online]. 13. 6. 2001 [cit. 2015-04-09]. Dostupné z: http://archiv.ihned.cz/c1-788142-z-prazskeho-hradu-zni-apel-svolat-konferenci-o-kosovu 30. KAARBO, Juliet a Deborah GRUENFELD. 1998. The Social Psychology of Inter- and Intragroup Conflict in Governmental Politics. Mershon International Studies Review. vol. 42, issue 2. DOI: 10.2307/254414. 31. ČTK. 2005 Paroubek pohrozil Klausovi omezením zahraničních cest. Novinky.cz [online]. Borgis, a.s., 26. května 2005 [cit. 2015-03-29]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/domaci/57246-paroubek-pohrozil-klausovi-omezenim-zahranicnich-cest.html 32. OVČÁČEK, Jiří. 2009. Senátorka ČSSD Gajdůšková hrozí Klausovi ţalobou z vlastizrady. Novinky.cz [online]. Borgis, a.s., 25. června 2009, 17:15 [cit. 2015-04-12]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/domaci/172205-senatorka-cssd-gajduskova-hrozi-klausovi-zalobou-z-vlastizrady.html 33. PETŘÍK, Lukáš. 2011. Vláda schválila kníţeti koncepci zahraniční politiky. Na druhý pokus. Parlamentní listy.cz [online]. OUR MEDIA a.s., 20. 7. 2011 16:15 [cit. 2015-04-25]. Dostupné z: http://www.parlamentnilisty.cz/politika/vlada/Vlada-schvalila-knizeti-koncepci-zahranicni-politiky-Na-druhypokus-203224 34. POKORNÝ, Jan a Petr NOVÁČEK. 2013. Hovory z Lán [online]. 25.8.2013 17:05 [cit. 2015-04-18]. Dostupné z: http://media.rozhlas.cz/_download/2951339.mp3 35. RŮŢIČKA, Jan. 2011. Co vadí Klausovi na nové koncepci zahraniční politiky? V podstatě vše. Česká pozice: Informace pro svobodné lidi [online]. 8. 11. 2011 [cit. 2015-04-22]. Dostupné z: http://ceskapozice.lidovky.cz/co-vadi-klausovi-na-nove-koncepci-zahranicni-politiky-v-podstate-vse-1iw/tema.aspx?c=A110901_111311_pozice_34362
