Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra finančnictví a ekonomických disciplín
Vymáhání daňových nedoplatků v České republice z pohledu správce daně Bakalářská práce
Autor:
Pavel Petrovic Bankovní management
Vedoucí práce:
Praha
doc. Ing. Slavomíra Svátková, CSc.
Duben, 2013
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Třebsku dne 15.4.2013
Pavel Petrovic
Poděkování
Na tomto místě bych rád poděkoval paní doc. Ing. Slavomíře Svátkové, CSc., za péči, kterou mi věnovala po celou dobu zpracovávání této bakalářské práce. Především jí děkuji za cenné připomínky, odborné rady a laskavý přístup.
Anotace Předmětem této bakalářské práce je poukázat na příčiny problémů, které negativně ovlivňují efektivnost vymáhání daňových nedoplatků na území České republiky. Teoretická část práce je zaměřena na vymezení základních pojmů a objasnění jednotlivých fází vymáhacího řízení. Přínosem celé práce je navržení nástrojů vedoucích ke zvýšení úspěšnosti a účinnosti při vymáhání daňových nedoplatků. Klíčová slova Vymáhání daňových nedoplatků, exekuční titul, daňový nedoplatek, daňový dlužník, daňová exekuce, exekuční příkaz, správce daně.
Annotation The main subject of this thesis is to identify the causes of problems that negatively affect the efficiency of tax arrears enforcement in the Czech Republic. The theoretical part of the thesis is focused on defining essential concepts and elucidation of particular stages of the enforcement process. The contribution of this thesis is the proposal of tools that will increase the success and efficiency of the tax arrears enforcement. Key words Collection of tax arrears, executory title, tax arrears, tax debtor, tax execution, execution order, tax administrator.
OBSAH OBSAH ...................................................................................................................................... 5 ÚVOD ........................................................................................................................................ 7 1
Úvod do problematiky vymáhání daňových nedoplatků ........................................... 9
1.1
Daňový nedoplatek .......................................................................................................... 9
1.2
Účastníci vymáhacího řízení ......................................................................................... 10
1.2.1 Správce daně .................................................................................................................. 10 1.2.2 Daňový dlužník ............................................................................................................. 12 1.2.3 Třetí osoba ..................................................................................................................... 12 1.3
Fáze vymáhacího řízení ................................................................................................. 13
1.3.1 Přípravné řízení ............................................................................................................. 13 1.3.2 Zahájení daňové exekuce............................................................................................... 15 1.3.3 Jednotlivé způsoby a provedení daňových exekucí ....................................................... 17 1.3.4 Ukončení daňové exekuce ............................................................................................. 21 1.4
Zajišťovací instituty ....................................................................................................... 22
1.5
Dražby a insolvenční řízení ........................................................................................... 25
1.5.1 Dražby ........................................................................................................................... 25 1.5.2 Uplatnění pohledávek v insolvenčním řízení ................................................................ 26 2
Problémy snižující efektivnost vymáhání daňových nedoplatků ............................ 27
2.1
Problémy ovlivňující účinnost vymáhání daňových nedoplatků vně daňové správy .... 27
2.1.1 Sídlo obchodních společností, trvalý pobyt OSVČ, provozovny .................................. 27 2.1.2 Obchodní společnosti bez statutárních orgánů .............................................................. 29 2.1.3 Nekontaktní a problematické osoby .............................................................................. 30 2.1.4 Součinnost osob zúčastněných na správě daní .............................................................. 31 2.1.5 Aktualizace veřejných i neveřejných registrů ............................................................... 33 2.2
Problémy ovlivňující účinnost vymáhání daňových nedoplatků uvnitř daňové správy 33
2.2.1 Postih osob při závažném ztěžování a maření správy daní ........................................... 33 2.2.2 Komunikace mezi jednotlivými odděleními a finančními úřady .................................. 35 2.2.3 Přístupová práva do veřejných i neveřejných registrů jednotlivých pracovníků........... 37 2.2.4 Omezené množství a kvalita informačních technologií ................................................ 38 2.2.5 Administrativní procesy při převodu finančních prostředků ......................................... 40 3
Nástroje vedoucí ke zvýšení účinnosti vymáhání daňových nedoplatků ................ 42
3.1
Opatření bez přijetí nových zákonných norem .............................................................. 42
3.1.1 Součinnost osob zúčastněných na správě daní .............................................................. 42 3.1.2 Aktualizace veřejných i neveřejných registrů ............................................................... 44 3.1.3 Komunikace mezi jednotlivými odděleními a finančními úřady .................................. 44 3.1.4 Přístupová práva do veřejných i neveřejných registrů jednotlivých pracovníků........... 45 3.1.5 Omezené množství a kvalita informačních technologií ................................................ 46 3.1.6 Zdlouhavé administrativní procesy při převodu finančních prostředků ........................ 47 3.2
Opatření s úpravou stávajících zákonných norem ......................................................... 49
3.2.1 Obchodní společnosti bez statutárních orgánů .............................................................. 49 3.2.2 Nekontaktní a problematické osoby .............................................................................. 50 3.2.3 Postih osob při závažném ztěžování a maření správy daní ........................................... 51 3.3
Opatření s přijetím nových zákonných norem............................................................... 51
3.3.1 Sídlo obchodních společností, trvalý pobyt OSVČ, provozovny .................................. 51 ZÁVĚR .................................................................................................................................... 54 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .................................................................................. 56 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ................................................................................... 58 PŘÍLOHA ............................................................................................................................... 59
ÚVOD „Neplatiči se stávají hrozbou společnosti, podnikatelů a také státu. Plnění závazků a placení daní je morální povinností každého z nás a mělo by patřit k základním pravidlům lidské slušnosti. Mnozí si však vykládají demokracii dle vlastních představ a neplacení dluhů v mnoha případech považují za osobní hrdinství. V takovýchto případech je stanovení a vynucování pravidel chování státem nezbytností.“1 V případě neplacení daní je stát povinen přistoupit k vymáhání daňových nedoplatků. Tento proces spadá do působnosti orgánů Finanční správy České republiky. Cílem této bakalářské práce je navrhnout nástroje vedoucí ke zvýšení účinnosti celého procesu vymáhání daňových nedoplatků. Práce je členěna do tří kapitol. První kapitola se věnuje vymezení a objasnění základních pojmů a institutů. Tato kapitola je také zaměřena na popis jednotlivých fází procesu vymáhání daňových nedoplatků včetně samotného vzniku daňového nedoplatku. Je zde důkladně rozebráno přípravné řízení; zahájení daňové exekuce a její jednotlivé způsoby provedení; ukončení daňové exekuce; zajišťovací instituty, pomocí kterých jsou daňové nedoplatky zajišťovány; dražby a uplatnění pohledávek v insolvenčním řízení. Ve druhé části jsou vymezeny nejčastější příčiny, které mají za důsledek nízkou míru úspěšnosti a účinnosti vymáhání daňových nedoplatků. Tyto problémy jsem vybral na základě svých zkušeností, jež jsem získal praxí na finančním úřadě a také na základě zkušeností dalších pracovníků, kteří se touto problematikou zabývají již několik let. Třetí kapitola je věnována navržení nástrojů vedoucích ke zvýšení efektivnosti vymáhání daňových nedoplatků. Jsou zde navržena řešení pro všechny problémy uvedené ve druhé kapitole této práce. Tato kapitola je rozdělena do tří částí. Jako kritérium pro členění jsem vybral nutnost přijetí nových zákonných norem, úpravu stávajících zákonných norem a ponechání stávajících zákonných norem s jejich efektivnějším využitím.
1
Grossová, M. Exekuce na peněžité plnění v současné právní praxi. 5. vydání. Praha: Linde, 2007. 603 s. ISBN 978-80-7201-621-1, s. 13.
7
S ohledem na rozsah zadání bakalářské práce se nezabývám problematikou mezinárodního vymáhání, byť s daným tématem souvisí. Při zpracovávání práce jsem čerpal nejen ze svých zkušeností, ale i z odborné literatury, komentovaných knižních publikací zákonů, právních předpisů a daňové judikatury, s účinností ke dni 1. 1. 2013.
8
1
Úvod do problematiky vymáhání daňových nedoplatků V této kapitole jsou vymezeny základní pojmy a instituty, jejichž pochopení je
důležité pro další výklad. Dále je tato kapitola věnována jednotlivým fázím procesu vymáhání daňových nedoplatků. Jsou zde detailně popsány postupy správce daně včetně jednotlivých možností při vymáhání daňových nedoplatků.
1.1 Daňový nedoplatek Daňový nedoplatek je neuhrazená částka daně, které již uplynul den její splatnosti. Mezi daňové nedoplatky patří také neuhrazené příslušenství daně, u kterého již uplynul den splatnosti, popřípadě dosud neuhrazená částka splatné daně.2 Celková výše daňových nedoplatků evidovaných finančními úřady ke dni 31. 12. 2011 činila 118 823 mil. Kč 3, což znamená meziroční nárůst o 10,71 %. Nejvyšší podíl na daňových nedoplatcích má daň z přidané hodnoty, a to 57,84 %. „Rozdíl mezi počtem daňových nedoplatků a počtem daňových nedoplatků vymáhaných v daném roce spočívá v počtu případů, které nebyly předány k vymáhání z důvodů žádostí o posečkání úhrady nedoplatku či rozložením úhrady daně na splátky, jsou v řízení o odvolání nebo probíhají řízení o odstranění pochybností. Finančně vyjádřeno se jedná o 44 852,5 mil. Kč. Z hlediska úspěšnosti se správcům daní daří lépe vymáhat nedoplatky ve výši do 1 mil. Kč. Nedoplatky nad 10 mil. Kč jsou vymahatelné jen z části nebo již nedobytné. V případě daňové správy je objem nedobytných nedoplatků odhadován na 62857,367 mil. Kč (52,9 %). Důvodem nedobytnosti pohledávek je nemajetnost a předluženost dlužníků, platební neschopnost, společnosti v likvidaci, zánik společnosti bez právního nástupce, účelové převody majetku na nekontaktní daňové subjekty, společnosti vykazující fiktivní činnosti atd. Na vývoj nedoplatků a jejich vymáhání má významný vliv nepříznivá hospodářská situace posledních let.“ 4
2
Ust. § 153 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Příloha č. 1 – Přehled daňových nedoplatků za roky 2007-2011. 4 Ministerstvo financí České republiky - Zpráva o činnosti daňové a celní správy České republiky za rok 2011 č. j.: 37 949/2012/25-252, s. 25. 3
9
Shora uvedené údaje dokazuje i následující tabulka, která je rozčleněna na nedoplatky vymáhané a vymožené za roky 2007 až 2011.
1.2 Účastníci vymáhacího řízení V této části jsou popsáni účastníci či subjekty, jenž se účastní vymáhacího řízení, popřípadě ti, jejichž práva a povinnosti jsou tímto řízením dotčena.
1.2.1 Správce daně Správou daní na území České republiky jsou pověřeny finanční úřady spolu s celními úřady. K 1. 1. 2013 je na území České republiky 14 finančních úřadů, pod které spadá 199 územních pracovišť. Dále sem patří Specializovaný finanční úřad, který je příslušný pouze pro vybrané subjekty. Odvolacím orgánem je Odvolací finanční ředitelství vykonávající působnost pro celé území České republiky. Nadřízeným orgánem Odvolacího finančního ředitelství je Generální finanční ředitelství.5
5
Zákon č. 456/2011, Sb., o Finanční správě České republiky.
10
Schéma č. 1: Struktura orgánů finanční správy ČR ke dni 1. 1. 2013
Generální finanční ředitelství
Odvolací finanční ředitelství
14 finančních úřadů
Specializovaný finanční úřad
199 územních pracovišť Zdroj: Vlastní úprava.
Správcem daně je také správní orgán nebo jiný státní orgán v rozsahu, v jakém mu je zákonem nebo na základě zákona svěřena působnost v oblasti správy daní.6 Správním orgánem se pro účely tohoto zákona rozumí orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, jiný orgán a právnická nebo fyzická osoba, pokud vykonává působnost v oblasti veřejné správy.7 Správce daně má způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ve věcech souvisejících se správou daní a v tomto rozsahu má i procesní způsobilost.8 Mezi pravomoci správce daně patří následující úkony: a) vede daňová řízení a jiná řízení podle daňového zákona, b) provádí vyhledávací činnost, c) kontroluje plnění povinností osob zúčastněných na správě daní, d) vyzývá ke splnění povinností, e) zabezpečuje placení daní.9
6
Ust. § 10 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Ust. § 10 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. 8 Ust. § 10 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. 9 Ust. § 11 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. 7
11
Správce daně pro účely správy daní může zřídit a vést registry a evidence daňových subjektů a jejich daňových povinností.10 „V rámci funkčního pojetí správy daně je nutné činnost správce chápat komplexně, tedy jako veškerou činnost správce daně v péči o příslušnou daň, která se uskutečňuje v rámci právem regulovaných i neregulovaných procesních postupů, z nichž některé se realizují v rámci daňového řízení, jako autoritativní externí aplikační procesy. Adresáti správy daní činí procesní postupy související s plněním povinností a se správou daně, které pak následně vyvolávají daňové řízení, resp. ovlivňují jeho průběh a výsledek.“ 11
1.2.2 Daňový dlužník Každý daňový subjekt má svá práva a povinnosti týkající se správného zjištění a stanovení daně po dobu běhu lhůty pro stanovení daně a při placení daně po dobu, ve které lze požadovat placení nedoplatku, a to i v případech, kdy přestal být daňovým subjektem. Stejná práva a povinnosti jako daňový subjekt mají i osoby ustanovené podle zákona, které plní povinnosti stanovené daňovým subjektům, zejména správce dědictví a insolvenční správce.12 Za daňového dlužníka lze označit každý daňový subjekt, který si neplní své zákonné povinnosti ve smyslu placení daní v zákonem stanovené lhůtě. V okamžiku uplynutí lhůty pro placení daně vzniká z daňové povinnosti daňový nedoplatek a zároveň se mění postavení daňového subjektu v daňovém řízení, čímž se z něj stává daňový dlužník. Ze shora uvedeného vyplývá, že pouze daňový dlužník se dostává do postavení povinného v rámci vymáhacího řízení a náleží mu práva a povinnosti s tím spojená.
1.2.3 Třetí osoba Třetími osobami se rozumějí osoby jiné než daňový subjekt, které mají práva a povinnosti při správě daní, nebo jejichž práva a povinnosti jsou správou daní dotčena.13 Jedná se například o osoby, na které směřují správci daně výzvy k součinnosti, svědci a další osoby, které se účastní daňového, respektive vymáhacího řízení odlišné od daňového dlužníka (subjektu) a správce daně. 10
Ust. § 11 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Mrkývka, P. a kol. Finanční právo a finanční správa. 1. díl. Brno: Masarykova univerzita Brno, 2004, s. 160. 12 Ust. § 20 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. 13 Ust. § 22 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. 11
12
1.3 Fáze vymáhacího řízení Tato část práce je věnována jednotlivým fázím procesu vymáhání daňových nedoplatků, které se skládají z přípravného řízení, jednotlivých typů daňových exekucí, zajišťovacími tituly, přihlašováním pohledávek do insolvenčního řízení a prodejem movitých věcí a nemovitostí v dražbě.
1.3.1 Přípravné řízení Přípravné řízení bych označil za velice důležitou část procesu vymáhání daňových nedoplatků, jelikož nepochybně slouží nejen ke zjištění majetkových poměrů daňového dlužníka, plnění jeho povinností při správě daní, ale i k vyhledání důkazních prostředků. Úkon následující po založení spisu je vyhledávací činnost.14 Vyhledávací činnost je soubor činností, při kterých správce daně vyhledává důkazní prostředky, daňové subjekty a zjišťuje, zda si plní své povinnosti při správě daní před zahájením řízení, ale i v jeho průběhu.15 Vyhledávací činnost správce daně provádí i bez součinnosti s daňovým subjektem.16 „Vedle vyhledávací činnosti, která je vykonávána většinou bez přímé součinnosti s daňovým dlužníkem, může správce daně po posouzení okolností týkajících se daňového dlužníka zvážit možnost ještě jisté součinnosti s daňovým dlužníkem před vlastním zahájením daňové exekuce.“17 Správce daně při vyhledávací činnosti ověřuje úplnost evidence či registrace daňových subjektů, zjišťuje údaje týkající se příjmů, majetkových poměrů a dalších skutečností rozhodných pro správné zjištění, stanovení a placení daně, shromažďuje a zpracovává informace, přičemž využívá informačních systémů, opatřuje nezbytná vysvětlení a provádí místní šetření.18 Při zjišťování příjmů a majetkových poměrů daňového dlužníka je správce daně povinen vyhledat co nejvíce informací, které poté slouží jako podklad pro zahájení daňové exekuce respektive vydání jednoho ze zajišťovacích institutů. Při tomto procesu využívá správce daně údaje z daňových přiznání, automatizovaných centrálních registrů, evidencí, databází a také využívá institutu součinnosti třetích osob.
14
Ust. § 78 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Ust. § 78 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. 16 Ust. § 78 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. 17 Vondráková, A. a kol. Vymáhání pohledávek. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 510. 18 Ust. § 78 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. 15
13
Informace potřebné pro proces vymáhání daňových nedoplatků, jak je již uvedeno výše, může správce daně získat na základě vyžádání od třetích osob. Nejčastěji používanou metodou je zasílání výzev k součinnosti třetím osobám. Povinnost poskytnout údaje vyžadované správcem daně mají třetí osoby19. Zdravotní pojišťovny sdělují správci daně plátce pojistného daňového dlužníka. Dále banky, pobočky zahraničních bank, spořitelní a úvěrní družstva a platební instituce sdělují správci daně čísla účtů, údaje o stavech a pohybech na účtech, údaje o majitelích účtů, úvěrech, vkladech či depozitech. V neposlední řadě poskytují informace správci daně státní orgány či orgány územních samosprávných celků, které vedou evidenci osob nebo jejich majetku, nebo získávají další údaje potřebné pro vyměření a vymáhání daně. Informace správci daně sdělují také poskytovatelé poštovních služeb, poskytovatelé telefonních služeb, vydavatelé periodického tisku, osoby vedoucí evidenci osob nebo věcí a mnoho dalších třetích osob, které uchovávají důležité údaje o daňových dlužnících. Mezi pravomoce správce daně patří také možnost předvolání a předvedení daňového subjektu nebo třetí osoby.20 Tyto dva represívní instituty by měl správce daně využívat pouze v krajních případech, zejména tedy institut předvedení. Správce daně má možnost předvolat osobu zúčastněnou na správě daní, jejíž osobní účast je nutná pro průběh řízení. V předvolání správce daně uvede kdy, kam, v jaké věci a z jakého důvodu se má osoba dostavit a současně upozorní na právní důsledky při nesplnění této povinnosti uložené správcem daně. Nutnost osobní účasti osob zúčastněných na správě daní bývá velmi často napadána ve stížnostech proti postupu správce daně, a z toho důvodu je nutné dbát na důležitost osobní účasti dané osoby. Ještě významnější pravomocí správce daně z pohledu zásahu do soukromí osoby zúčastněné na správě daní je již zmíněné předvedení. Tento postup by měl správce daně využívat pouze v případech, kdy se předvolávaná osoba bez dostatečného důvodu nedostaví k osobnímu jednání ani po opakovaném předvolání. Správce daně v této situaci vydá rozhodnutí o její předvedení příslušný bezpečnostní sbor, nejčastěji Policii České republiky, který má pravomoc k předvedení podle jiného právního předpisu. Institut předvedení je také velmi často napadán stížnostmi proti postupu správce daně z údajného porušování právního předpisu.21 19
Ust. § 57 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Ust. § 100 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. 21 Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. 20
14
Další úkon, který bych zahrnul do přípravného řízení, i když k němu dochází i v průběhu daňového řízení potažmo řízení o zajištění daně, je provádění místního šetření.22 Slouží k vyhledávání důkazních prostředků. Jako důkazní prostředek pro správce daně slouží protokol nebo úřední záznam, který správce daně o průběhu místního šetření vyhotoví. Místní šetření provádějí nejméně dva správci daně kvůli případnému svědectví. Na místním šetření může správce daně pořizovat audiovizuální záznam o skutečnostech dokumentující průběh úkonů, o čemž uvědomí osoby, které se tohoto úkonu účastní. Na jedné straně tedy vystupují práva správce daně a na straně druhé z toho vyplývající povinnosti daňového subjektu precizované v předmětných ustanoveních. Shora uvedené úkony ve většině případů předcházejí zahájení daňové exekuce nebo zahájení řízení o zajištění daně. Snahou každého správce daně je před zahájením těchto řízení zjištění majetkových poměrů daňového dlužníka, aby efekt vymáhání byl co nejvyšší a nedocházelo k situacím, kdy výtěžek nepokryje ani náklady na dané řízení.
1.3.2 Zahájení daňové exekuce „Prvním úkonem daňové exekuce bývala dle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, výzva k zaplacení daňového nedoplatku vůči daňovému dlužníkovi. Nezaplatil-li daňový dlužník splatný daňový nedoplatek, vyzval jej správce daně, aby daňový nedoplatek zaplatil v náhradní lhůtě 8 dní. Upozornil jej, že po uplynutí této lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání tohoto nedoplatku. Výzva měla charakter rozhodnutí, a proto se proti této výzvě bylo možné odvolat ve lhůtě 15 dnů od doručení daňovému dlužníkovi, avšak bez odkladného účinku.“ 23 Zavedením daňového řádu24, který nahradil již zmíněný zákon o správě daní a poplatků25, bylo upuštěno od výzvy k upozornění na daňový nedoplatek.26 Od 1. ledna 2011 se tedy tato výzva daňovým dlužníkům nezasílá. Aby byla zajištěna ochrana práv daňového dlužníka, může využít opravných prostředků27 proti vydání exekučního příkazu, kterým se nařizuje a
22
Ust. § 80 až 84 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Grossová, M. Exekuce na peněžité plnění v současné právní praxi. 5. vydání. Praha: Linde, 2007. 603 s. ISBN 978-80-7201-621-1, s. 129–131. 24 Zákon č. 280/2009, daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. 25 Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. 26 Ust. § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. 27 Ust. § 108 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů 23
15
zároveň zahajuje daňová exekuce.28 Pro zachování tzv. klientského přístupu správce daně může v souvislosti se zákonem29 učinit právní úkon, kterým vyrozumí vhodným způsobem dlužníka o výši jeho nedoplatků a upozorní ho na následky spojené s jejich neuhrazením. Na toto reagovalo i Generální finanční ředitelství vydáním metodického pokynu30, aby zamezilo situacím, kdy správce daně bez upozornění vymáhá nízké daňové nedoplatky vydáním exekučního příkazu31, čímž dojde k vygenerování exekučních nákladů nejméně ve výši 500 Kč, což převyšuje výši samotné dlužné částky. V tomto metodickém pokynu je uloženo správci daně, aby před vymáháním částky nižší než 2 000 Kč vždy vyrozuměl dlužníka o výši jeho nedoplatku a upozornil ho na následky spojené s neuhrazením dlužné částky. Proti tomuto upozornění může daňový subjekt potažmo daňový dlužník uplatnit námitku. Další podstatnou věcí je exekuční titul, bez něhož je zahájení daňové exekuce nezákonné. Exekučním titulem je v obecné rovině rozhodnutí, vydané oprávněným orgánem, sloužící jako podklad pro exekuci, přičemž není dlužníkem dobrovolně splněna povinnost v něm obsažená. Exekuční titul musí splňovat jednu důležitou podmínku, a tou je vykonatelnost. Ta je vyjma exekutorských a notářských zápisů dokládána tím, že je na exekučním titulu vyznačena tzv. doložka právní moci. Pro účely zahájení daňové exekuce slouží jako exekuční titul nejčastěji vykonatelný výkaz nedoplatků; vykonatelné rozhodnutí, jímž se ukládá peněžité plnění a splatná částka zálohy na daň. Výkaz nedoplatků vystavuje buď referent vyměřovacího oddělení (daň silniční, DPH, daň z příjmů fyzických a právnických osob), popř. referent oddělení majetkových daní (daň darovací, daň dědická, daň z převodu nemovitosti, daň z nemovitosti) nebo referent vymáhacího oddělení. Výkaz nedoplatků je sestavován z údajů evidence daní a obsahuje označení správce daně, který výkaz nedoplatků vydal, číslo jednací, označení daňového dlužníka, údaje o jednotlivých nedoplatcích, podpis úřední osoby s uvedením jména, příjmení a pracovního zařazení a otisk úředního razítka potažmo elektronickým podpisem úřední osoby, potvrzení o vykonatelnosti a den vydání. Výkaz nedoplatků má dvě formy. První podoba je tištěná forma, která se následně zakládá do veřejné části spisu. Druhou podobou je elektronická forma, jež je evidována a dále zpracovávána v informačním systému daňové správy ADIS. Při převzetí výkazu nedoplatků se musí v úloze vymáhání v ADISu 28
Ust. § 178 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Ust. § 153 odst. 3 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. 30 Metodika GFŘ č.j.: 26905/11-2310-050104. 31 Ust. § 182 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. 29
16
převzít a následně zařadit k vymáhání, čímž by se dalo říct, že tento úkon je prvním v procesu vymáhání daňových nedoplatků spolu se založením spisu. Správce daně může vymáhat daňový nedoplatek daňovou exekucí resp. exekučními příkazy nebo zabezpečit vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudu nebo soudního exekutora, popřípadě jej uplatnit v insolvenčním řízení nebo jej přihlásit do veřejné dražby.32
1.3.3 Jednotlivé způsoby a provedení daňových exekucí Exekuční příkaz je rozhodnutím správce daně, který obsahuje nejen základní náležitosti, ale také přesné vymezení práv a povinností k plnění, jako např. příkazy, zákazy, povinnosti účastníků řízení, poučení o povinnosti mlčenlivosti, poučení o možnosti opravných prostředků, vymezení rozsahu a obsahu plnění vyplývajících z exekučního titulu, údaje o nákladech řízení, odůvodnění vydání exekučního příkazu apod. Jak již bylo uvedeno výše, při vydání exekučního příkazu navyšuje správce daně daňový nedoplatek o exekuční náklady, které činí 2 % z vymáhaného nedoplatku, nejméně však 500 Kč a nejvýše 500 000 Kč. Jedná se o náhradu nákladů za výkon zabavení. Vždy je zaslán exekuční příkaz nejprve poddlužníkovi a následně dlužníkovi, aby bylo zamezeno situacím, kdy dlužník například u finančních prostředků na běžném účtu vybere peněžní prostředky ještě před doručením exekučního příkazu poskytovateli platebních služeb. Prvním způsobem daňové exekuce je daňová exekuce srážkami ze mzdy, která se řídí nejen daňovým řádem, ale také občanským soudním řádem.33 Této exekuci, jak již bylo zmíněno, předchází výzva k součinnosti zaslaná na zdravotní pojišťovnu, nejprve na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu (dále jen „VZP“). Následně přijde odpověď s uvedením plátce pojistného u daného daňového dlužníka, popř. příjmy a výdaje za předchozí zdaňovací období daně z příjmů fyzických osob podávající přiznání. V případě, že je daňový dlužník pojištěncem jiné zdravotní pojišťovny než je VZP, musí správce daně učinit další úkon v podobě výzvy k součinnosti na danou zdravotní pojišťovnu. Je zde také možnost, že správce daně zjistí plátce pojistného z jiných zdrojů a tak je „ušetřen“ zasílání výzvy k součinnosti. Poté už následuje vydání exekučního příkazu srážkami ze mzdy vytvořeného v informačním systému ADIS. Dále ho schválí vedoucí oddělení nebo ředitel daného územního pracoviště (záleží na výši celkového nedoplatku uvedeného na exekučním příkazu – řídí se takzvaným 32 33
Ust. § 175 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
17
podpisovým řádem). Exekuční příkaz na srážky ze mzdy nebo z jiných příjmů34 postihuje výplatu mzdy povinného, která je ve většině případů vyplácena pravidelně jednou za kalendářní měsíc, což staví tento druh exekuce mezi ty efektivnější. Srážky ze mzdy lze pochopitelně provádět pouze do výše exekucí vymáhané pohledávky včetně příslušenství. Srážky ze mzdy se provádí z čisté mzdy a zároveň musí být povinnému ponecháno tzv. životní minimum, které se u každé osoby liší podle počtu vyživovaných dětí, manželky či manžela a dalších kritérií. Jakmile správce daně zašle zaměstnavateli vyrozumění o nabytí právní moci, plátce mzdy je povinen sražené částky ze mzdy poukázat na účet územního pracoviště místně příslušného finančního úřadu. Druhým způsobem daňové exekuce je daňová exekuce přikázání pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb.35 Zahájení této exekuce předchází také několik úkonů správce daně. Finanční úřady resp. Generální finanční úřad vyjednal, na základě zrychlení a usnadnění kooperace oběma stranám, automatizované zpracování tzv. dotazů na banky a také další poskytovatele platebních prostředků. Bohužel však ne všichni poskytovatelé platebních prostředků souhlasili s automatizováním celého procesu součinnosti, a proto několika poskytovatelům je správce daně i nadále zasílat běžné výzvy k součinnosti, čímž se celý proces komplikuje a zároveň vznikají zbytečné prodlevy a průtahy. Automatizované výzvy spočívají v tom, že k odpovědi na tuto výzvu neodpovídají „skuteční lidé“, nýbrž informační systémy. U neautomatizovaných výzev tyto odpovědi musí zpracovávat lidé, a proto tento typ odpovědí na výzvy trvá delší dobu. Na základě, ať už automatizovaných či neautomatizovaných, odpovědí od poskytovatelů platebních služeb, správce daně zjistí pohyby, ale také konečné zůstatky a stavy účtů daňového dlužníka potažmo ručitele a následně může vydat exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu. Poskytovatel platebních prostředků po obdržení exekučního příkazu zablokuje finanční prostředky na účtu daňového dlužníka a po následném obdržení vyrozumění o nabytí právní moci poukáže finanční prostředky na účet vedený správcem daně. Samozřejmě daňový dlužník může v případě obdržení exekučního příkazu celou dlužnou částku uhradit nebo využít opravných prostředků, což mu zákon dovoluje. V případě, že se na účtu nenachází dostatek finančních prostředků, sleduje poskytovatel platebních služeb exekuční příkaz a prostředky na účtu pouze po dobu šesti měsíců ode dne doručení vyrozumění o nabytí právní moci. Některé daňové exekuce přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb končí 34 35
Ust. § 187-189 zákona č. 280/2009, Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Ust. § 190 zákona č. 280/2009, Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů.
18
úhradou ještě před nabytím právní moci exekučního příkazu. Děje se tak většinou u menších částek z důvodu „poškození dobrého jména“ klienta v bance a zamezení situaci, aby se daňový dlužník (klient) dostal v bance na tzv. blacklist, kde banky shromažďují informace o nejrůznějších neplatičích či dlužnících. U některých poskytovatelů platebních prostředků se snižuje solventnost klientovi i v případě, že pouze dojde výzva k součinnosti na daný subjekt a následně mu nemusí být povolen např. úvěr či leasing. I z tohoto důvodu nesmí správce daně využívat svých pravomocí k získání informací na subjekt, který není veden v evidenci daňových dlužníků. Tento druh exekuce bych zařadil z hlediska likvidity na první místo, protože není potřeba provádět dražbu či jiný úkon ke zpeněžení majetku. Třetím způsobem daňové exekuce je daňová exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky.36 Tento způsob exekuce se využívá v situacích, kdy má dlužník nárok na jinou peněžitou pohledávku než je nárok na mzdu nebo na pohledávku z účtu u poskytovatele platebních služeb. Tato exekuce může být nařízena i v případě, kdy bude mít daňový dlužník nárok na pohledávku, která bude splatná teprve v budoucnu, jakož i v případě, že dlužníkovi budou dílčí pohledávky z téhož právního důvodu v budoucnu postupně vznikat. Informace o těchto pohledávkách správce daně nejčastěji zjišťuje z daňových přiznání a jiných zdrojů. Může se jednat také např. o nájemné vybírané daňovým dlužníkem od nájemníků bytového domu potažmo bytu, který daňový dlužník vlastní apod. Čtvrtým způsobem daňové exekuce je daňová exekuce postižením jiných majetkových hodnot.37 Tato exekuce se provádí v případech, kdy daňový dlužník má nárok na vydání movitých věcí vůči třetí osobě, nároky na vydání movité věci, cenného papíru nebo peněžité částky uložené v notářské nebo soudní úschově, podíl povinného v obchodní společnosti, podíl povinného v družstvech, atd. Jedná se tedy vždy o majetkové právo, které je převoditelné a zároveň není osobním právem dlužníka. Dalším způsobem daňové exekuce je daňová exekuce prodejem movitých věcí.38 Tento způsob exekuce postihuje movité věci, které jsou ve vlastnictví nebo spoluvlastnické podíly na věcech movitých, jež jsou následně prodány, přičemž se provede jejich soupis a ze zpeněžení, pokud to jejich povaha nevylučuje, je uhrazen daňový nedoplatek. Zda vlastní 36
Ust. § 191 zákona č. 280/2009, Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Ust. § 192 zákona č. 280/2009, Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. 38 Ust. § 203 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. 37
19
daňový dlužník nějaký movitý majetek, zjišťuje správce daně v elektronické databázi evidence vozidel, leteckém rejstříku, výzvou k součinnosti na úřad plavební správy, popř. místním šetření či osobním ohledáním. Další možností je registr cenných papírů, které, pokud jsou zaknihované, vztahuje se na ně tento druh exekuce. Dovolím si tvrdit, že tento způsob exekuce je spojen s nejvíce administrativními úkony a zároveň je jedním z nejsložitějších z pohledu správce daně na přípravu a další úkony spojené i s následným zpeněžením. Poměrně často se stává také například zabavování pohonných hmot, s čímž jsou spojeny náklady na uskladnění a relativně obtížné načasování samotného zabavování. Tuto komoditu většinou zabavují na základě dožádání územní pracoviště poblíž bývalých hraničních přechodů pro snížení nákladů a zvýšení efektivity vymáhání. U mobiliárních exekucí v místě trvalého bydliště, sídla společnosti, popř. provozovny dochází často k nepříjemným situacím, kdy daňový dlužník tvrdí, že zabavené věci nejsou jeho, ale není ochoten nebo spíše schopen tuto skutečnost dokázat, musí daňový exekutor přistoupit k jejich zabavení, samozřejmě vyjma věcí osobní potřeby a dalšího nepostižitelného majetku vymezeného zákonem. Občas se bohužel daňový exekutor setkává s celou řadou nepříjemností spojených se zabavováním majetku, ale soucit zde není na místě, protože se pak často stává, že následně daňový dlužník ztěžuje a maří správu daní, za což musí být následně sankciován. Po vydání vyrozumění o nabytí právní moci musí být sepsané věci oceněny. Pokud nestačí odhad, musí být přizván soudní znalec, který učiní příslušný znalecký posudek. Následuje dražba sepsaných věcí. Nejnižší podání musí však činit minimálně jednu třetinu odhadní nebo úředně stanovené ceny. Problém může nastat, jedná-li se o věci, které se rychle kazí. Takové věci je správce daně povinen prodat ještě před právní mocí exekučního příkazu mimo dražbu za minimálně polovinu zjištěné ceny. Posledním způsobem daňové exekuce je další velmi významný způsob, a to daňová exekuce prodejem nemovitostí.39 Tato exekuce se využívá při zabavení nemovitosti, která je ve vlastnictví dlužníka. Stejný postup se uplatní i při prodeji spoluvlastnického podílu na nemovitosti. Správce daně má přístup na program, kde lze najít veškeré informace z katastru nemovitostí, který tak usnadňuje vyhledávací činnost v tomto ohledu. Získané informace jsou bohužel k určitému datu, většinou měsíc staré. Pouze několik vybraných pracovníků má také přístup k aktuálnímu výpisu z katastru nemovitostí, který je v některých případech nutné využívat. Zejména jde-li o výpisy, kde je vyznačeno, že je některá část výpisu dotčena právní
39
Ust. § 218 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů.
20
změnou. V případě kladného nálezu v katastru nemovitostí následuje vydání exekučního příkazu na prodej nemovitostí, který se posléze zasílá na katastr nemovitostí a poté daňovému dlužníkovi potažmo spoluvlastníkům a dalším osobám vymezeným zákonem. V případě, že správce daně neobdrží odvolání proti vydanému exekučnímu příkazu a nedojde-li k úhradě dlužné částky, vydá správce daně vyrozumění o nabytí právní moci. Tímto se stává exekuční příkaz účinným. Dále se také předpokládá, že od okamžiku doručení exekučního příkazu dlužník nesmí nemovitost převést, ani jinak zatížit. Takový právní úkon by byl neplatný. Po nabytí správce daně ustanoví znalce k ocenění nemovitosti, který posléze vyhotoví znalecký posudek, na základě kterého správce daně vydá rozhodnutí o ceně nemovitosti. Mezitím je však nutné, nejlépe provedením místního šetření, resp. dotázáním se místního obecního nebo městského úřadu, prohlédnout danou nemovitost, aby nebyla omezena některými ze zákonných věcných břemen, jako je plynofikace, vysoké napětí elektrického proudu, atd. Pokud by znalec některé z těchto věcných břemen nepromítl ve znaleckém posudku, musí být posudek přepracován. Jak již bylo uvedeno, následuje rozhodnutí o ceně nemovitosti, proti které je přípustné odvolání. Poté musí správce daně vyhotovit dražební vyhlášku. Nakonec zbývá už jen samotná dražba nemovitosti. V případě, že by dlužník uhradil dlužnou částku během tohoto procesu, dražba se konat samozřejmě nebude a zastaví se daňová exekuce prodejem nemovitosti.
1.3.4 Ukončení daňové exekuce V této části se věnuji především zastavení daňové exekuce, ale i odkladu daňové exekuce, jež je vymezeno daňovým řádem40, kterým se správce daně musí řídit. Správce daně může rozhodnout o odkladu daňové exekuce na návrh dlužníka nebo z moci úřední částečně nebo zcela. K tomuto institutu správce daně přistoupí zejména v situacích, kdy dochází k šetření skutečností rozhodných pro zastavení daňové exekuce, vyloučení předmětu exekuce ze soupisu věcí nebo podmínek pro posečkání úhrady nedoplatku. Poté, co pominou důvody odkladu daňové exekuce, správce daně rozhodne o jejím pokračování. Zastavení daňové exekuce lze provést, taktéž jako u odkladu, několika způsoby. Správce daně na návrh příjemce exekučního příkazu nebo z moci úřední zcela nebo zčásti zastaví daňovou exekuci z těchto důvodů: -
pro její nařízení nebyly stanoveny zákonné podmínky,
-
odpadl důvod, pro který byla daňová exekuce nařízena,
40
Ust. § 181 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů.
21
-
povolí posečkání úhrady nedoplatku,
-
bylo pravomocně rozhodnuto, že postihuje majetek, k němuž náleží právo nepřipouštějící exekuci, nebo věci nepodléhající exekuci,
-
zaniklo právo vymáhat nedoplatek,
-
předpokládaný výtěžek nepostačí ani ke krytí exekučních nákladů,
-
pokračování v daňové exekuci by bylo spojeno s nepoměrnými obtížemi,
-
dlužník, jehož mzda je exekuována, nepobírá nejméně po dobu jednoho roku mzdu alespoň v takové výši, aby z ní mohly být srážky prováděny,
-
bylo nařízeno více daňových exekucí a k úhradě vymáhaného nedoplatku postačí pouze některá z nich, nebo
-
je tu jiný důvod, pro který nelze v daňové exekuci pokračovat.41
Proti těmto rozhodnutím nelze uplatnit opravné prostředky.
1.4 Zajišťovací instituty Právo zná celou řadu typů zajišťovacích institutů. Mezi nejvýznamnější patří bez pochyby zástavní právo, zajišťovací převod práva, zajišťovací příkaz, dále zajištění pomocí směnky, bankovní záruky, ručitele, záloh apod. Správce daně může využívat pouze některé zajišťovací instituty, mezi které patří zástavní právo z rozhodnutí správce daně, zajišťovací příkaz, zřízení soudcovského zástavního práva, zajištění pomocí ručitele, bankovní záruky a prostřednictvím záloh. Zpravidla dochází k vydání jednoho z těchto zajišťovacích institutů před zahájením samotné exekuce. Na níže uvedeném obrázku jsou uvedená data za roky 2007-2011 týkajících se zajištění a vydaných zástavních práv.
41
Marková H. Daňové zákony 2012. úplná znění platná k 1.1.2012. Praha: GRADA Publishing, a.s., 2012. 264 s. ISBN 978-80-247-4254-0, s. 253.
22
Zajišťovací příkaz42 slouží, jak už vyplývá z názvu, k zajištění úhrady na nesplatnou nebo dosud nestanovenou daň, čímž je také atypický. Ostatní zajišťovací instituty slouží k zajištění již splatné daně potažmo příslušenství daně. Nicméně tento prostředek je využíván stále častěji, přičemž po vydání a doručení zajišťovacího příkazu ve většině případů následuje odvolání proti tomuto rozhodnutí vydaného správcem daně. Důvody odvolání se často opakují a v mnoha případech se jedná o zdůvodnění, že pro vydání zajišťovacího příkazu neměl správce daně dostatek důkazních prostředků a nemohl tedy mít odůvodněnou obavu, že daň, které dosud neuplynul den splatnosti nebo která nebyla dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi. Běžně je tento prostředek využíván k zajištění finančních prostředků popř. movitých věcí u obchodníků s pohonnými hmotami, jelikož obchodování s touto komoditou je považováno za rizikové z důvodu častého neplnění platebních povinností daňových subjektů obchodujících s pohonnými hmotami, především daně z přidané hodnoty. Zajišťovacím příkazem správce daně uloží daňovému subjektu úhradu v příkazu uvedené částky. Lhůtu pro složení jistoty na depozitní účet správce daně určí do 3 pracovních dnů pouze v případech, kdy nehrozí nebezpečí z prodlení. V opačném případě je zajišťovací příkaz vykonatelný okamžikem oznámení daňovému subjektu. Zajišťovací příkaz zaniká buď složením jistoty na depozitní účet správce daně a následně ukončením, nebo v případech, kdy se zajištěná daň stala splatnou a ukončením zajišťovacího příkazu a tím i celého zajišťovacího řízení. Zástavní právo43 je nejčastěji využívaným institutem pro zajištění daně popřípadě příslušenství daně. Zástavní právo lze zřídit jak k věcem movitým a nemovitým, tak i třeba na finanční prostředky na penzijním připojištění daňového dlužníka, a k jinému majetku stanovený zákonem.44
Co se týká zástavního práva k věcem movitým, je zaznamenáno
v leteckém rejstříku, v lodním registru, ale především v registru zástav. Zástavní právo zřízené k nemovitosti je zaznamenáno v katastru nemovitostí na příslušném listu vlastnictví dané nemovitosti. Zástavní právo je jedním z věcných práv k věci cizí a plní zajišťovací funkci, přičemž svou roli uskutečňuje především tím, že od okamžiku svého vzniku nutí dlužníka uhradit svůj závazek vůči územnímu pracovišti resp. finančnímu úřadu a v případě nesplnění této povinnosti, poskytuje možnost správci daně uspokojit pohledávku za daňovým 42
Ust. § 167-169 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Ust. § 170 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. 44 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 43
23
dlužníkem přímo ze zástavy. „K úskalím, ke kterým v minulých letech v praxi docházelo, patřil právě popsaný legislativní problém se zřízením zástavního práva. V době, kdy správce daně vydal rozhodnutí o zřízení zástavního práva na nemovitostech, mohl daňový dlužník prodávat tyto nemovitosti a potenciální nabyvatel nemovitostí se tak ani náhledem do listu vlastnictví nemusel v den podpisu smlouvy dozvědět, že nemovitosti budou v dohledné době nebo že už vlastně jsou zatíženy zástavním právem, který zajišťuje daňový nedoplatek.“45 V současné době se řídí zástavní právo v daňovém řízení daňovým řádem, podle něhož zástavní právo vzniká doručením daňovému dlužníkovi a příslušnému katastrálnímu úřadu, popřípadě tomu, kdo vede veřejný registr. Tím došlo k výraznému zlepšení postavení správců daně, jelikož pohledávka může být zajištěna okamžitě. Zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitostem46 je dalším možným zajišťovacím institutem. Tento však neslouží k postižení majetku, nýbrž k zajištění daňového nedoplatku a zároveň umožňuje správci daně získat postavení zástavního věřitele při rozvrhu výtěžku z prodeje dané nemovitosti. Správce daně tento typ zajištění uplatňuje návrhem u soudu, k němuž musí také doložit požadované listiny k prokázání vzniku nedoplatku a dalších skutečností uvedených v příslušném právním předpisu. „Soudcovské zástavní právo se zřizuje právní mocí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí a vztahuje se na nemovitost se všemi jejími součástmi a příslušenstvím. Zároveň se zapisuje do katastru nemovitostí.“47 Velkou výhodou soudcovského zástavního práva je možnost vymáhat daňový nedoplatek i po vlastníkovi nemovitosti, který není osobou daňového dlužníka, k čemuž dochází zejména v situacích, kdy daňový dlužník převede vlastnické právo k nemovitosti na jinou osobu. Jak již zmiňuji výše, pro správce daně jsou přípustné i další možnosti zajištění. Správce daně tak může přijmout zajištění prostřednictvím bankovní záruky, která je velmi dobrým zajištěním, neboť banka je velice solventním subjektem, ale tento typ zajištění není příliš obvyklý. Dalším způsobem může být shora uvedené ručení třetí osoby odlišné od daňového subjektu, přičemž by měla tato třetí osoba prokázat, že má vlastnické právo na nějakém zabavitelném majetku v případě, že by došlo například k porušení splátkového kalendáře.
45
Šrotýř, J. Zástavní právo a úskalí jeho aplikace v praxi. Daně a finance. 2008, 6, s. 16-17. ISSN 1801-6006. Ust. § 338 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. 47 Drbohlav, J., Pohl, T. Pohledávky z právního, účetního a daňového pohledu. 3 vydání. Praha: ASPI, a.s., 2011, s. 110, ISBN 978-80-7357-599-1. 46
24
1.5 Dražby a insolvenční řízení V této části je rozebrána problematika přihlašování pohledávek do insolvenčních řízení, do dražeb soudních exekutorů, ale také problematika týkající se dražeb pořádaných územními pracovišti respektive pracovníky vymáhacích oddělení.
1.5.1 Dražby Dražba se řídí ustanoveními uvedenými v daňovém řádu.48 Účelem dražby je prodej zabavených movitých či nemovitých věcí daňového dlužníka, přičemž výtěžek z dražby slouží k uspokojení pohledávek finančního úřadu za daňovým dlužníkem. Dražbu řídí daňový exekutor, který vystupuje jako úřední osoba pověřená výkonem daňové exekuce. Dále v souladu se zákonem má právo na pověření další úřední osoby k provedení licitačních úkonů, popřípadě dalších úředních osob k zajištění řádného průběhu dražby. V praxi většinou daňový exekutor pověří jednu úřední osobu jako licitátora, další pak jako zapisovatele, která sepíše průběh dražebního jednání včetně licitace jednotlivých předmětů, učiněná nejvyšší dražební podání, jednotlivá rozhodnutí o udělení příklepu, uplatněné výhrady proti příklepu a způsob jejich vyřízení do protokolu. Čtvrtá úřední osoba může být pověřena pořádkovou službou, aby v případě narušování průběhu dražby byla taková osoba vyvedena z dražební místnosti na základě vyloučení osoby daňovým exekutorem. V případě, že by vyloučená osoba kladla odpor, může daňový exekutor požádat příslušný bezpečnostní sbor o vyvedení takové osoby a zjednání pořádku. Konání dražby nařizuje daňový exekutor dražební vyhláškou.49 Aby nedocházelo ke zmanipulování dražebního jednání, dražit dle zákona nesmí daňový exekutor, licitátor, další úřední osoby správce daně, který dražbu nařídil, dlužník a manžel či manželka dlužníka nebo jejich zástupci nebo jiné osoby, jímž brání v nabytí věci jiný právní předpis. Dražit také nesmí vydražitel předmětu dražby, který již jednou neuhradil nejvyšší dražební podání minulé dražby, kde byl dražen totožný předmět dražby. Dražbu zahájí daňový exekutor a před zahájením licitace oznámí dražitelům všechny právní skutečnosti uvedené v ustanovení daňové řádu.50 Poté je přistoupeno k licitaci, kterou provádí úřední osoba pověřená k provádění licitačních úkonů. Vydražitelem věci se stává dražitel s uděleným příklepem s nejvyšším dražebním podáním. Dražba se ukončí, pokud byly vydraženy veškeré předměty určeny k dražbě, nebo pokud dojde k situaci, kdy výtěžek získaný dražbou postačuje k uspokojení vymáhaných nedoplatků a dalších nároků, které mají 48
Ust. § 194 až 202 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Ust. § 195 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. 50 Ust. § 198 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. 49
25
být při rozvrhu výtěžku uspokojeny. Jiným případem je však situace, kdy soudní exekutor zašle správci daně dražební vyhlášku. Správce daně zjistí, že povinný na dražební vyhlášce je zároveň daňovým dlužníkem a na základě zákona o veřejných dražbách51 uplatní „své“ daňové pohledávky v dané dražbě. Následně tedy zašle soudnímu exekutorovi přihlášku do dražby současně s listinami dokládajícími původ či vznik daňového nedoplatku (exekuční tituly) a tím vstoupí do postavení dražebního věřitele.
1.5.2 Uplatnění pohledávek v insolvenčním řízení Insolvenční řízení se řídí zákonem o úpadku a způsobech jeho řešení52, tzv. insolvenčním zákonem. Tento právní předpis nahradil dříve používaný zákon o konkursu a vyrovnání.53 Řízení zahájená na základě zákona o konkursu a vyrovnání se i nadále řídí „starou“ právní úpravou. Veškeré informace o insolvenčních řízeních může správce daně nalézt v insolvenčním rejstříku. O všech důležitých právních úkonech je správce daně také informován od „insolvenčního soudu“ potažmo insolvenčním správcem či samosoudcem. Správce daně přihlašuje následně své pohledávky u soudu, přičemž dokládá dané exekuční tituly těchto pohledávek. Správce daně se také zúčastňuje věřitelských schůzí, na kterých se rozhoduje o podstatných právních krocích, které budou podniknuty pro uspokojení věřitelů. Pohledávky státu, ať už bereme finanční úřady či jiné státní instituce, jsou přednostní, což znamená, že jsou hrazeny dříve než věřitelům s nepřednostními pohledávkami. Toto však v insolvenčním řízení neplatí. To se řídí především zajištěním dlužné částky například zástavním právem či jiným zajišťovacím institutem. Pokud tedy má jakýkoliv věřitel nějaký zajišťovací institut váznoucí na majetku dlužníka, jeho pohledávky jsou hrazeny přednostně. Jelikož je insolvenční řízení dosti specifickou oblastí a ne na každém územním pracovišti tuto agendu zpracovává úřední osoba s právním vzděláním, Generální finanční ředitelství uvažuje o zřízení speciálního útvaru s působností na území celé České republiky s tím, že by veškerou agendu týkající se insolvenčních řízení spravoval. Na toto téma se vedou prozatím jen diskuze, a jak celá situace dopadne, se dozvíme v následující době.
51
Zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů. 53 Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. 52
26
2 Problémy snižující efektivnost vymáhání daňových nedoplatků V této kapitole bakalářské práce poukážu na problémy snižující účinnost vymáhání daňových nedoplatků. Tuto problematiku jsem rozdělil do dvou částí podle typů problémů. První okruh problémů vzniká vně finanční správy, ať už je to způsobeno špatnou legislativou nebo chybnými procesními postupy pracovníků mimo daňovou správu. Druhý okruh problémů je způsoben pracovníky daňové resp. finanční správy popřípadě právními normami, jimiž se obecně správci daně řídí.
2.1 Problémy ovlivňující účinnost vymáhání daňových nedoplatků vně daňové správy V této části jsou popsány problémy ovlivňující účinnost vymáhání daňových nedoplatků mimo „území daňové správy“. Tyto problémy jsou způsobeny chybnými postupy pracovníků (třetích osob) či nedostatečným dodržováním právních předpisů.
2.1.1 Sídlo obchodních společností, trvalý pobyt OSVČ, provozovny Za jeden z problémů, který vzniká mimo „území“ finančních úřadů potažmo jejich územních pracovišť, je bezpochyby poměrně medializovaná skutečnost, a tou je sídlo obchodních společností, provozoven obchodních společností či trvalý pobyt osob samostatně výdělečně činných. Největším „trendem“ posledních let je stěhování sídel právnických osob do větších měst, nejčastěji do našeho hlavního města Prahy. Tento jev je ze strany podnikatelů resp. právnických osob relativně logickým krokem ke snížení počtu kontrol u jejich společností ze strany finančních úřadů potažmo jejich územních pracovišť. Na menších městech se kontroly právnických osob opakují přibližně jednou za 3 – 10 let. V Praze, pokud budeme brát Prahu obecně, se kontroly opakují cca jednou za 70 – 100 let. Proto se každý den setkávají správci daně spadající pod Finanční úřad pro hl. m. Prahu s tímto faktem. Po zjištění výše uvedeného, přesunulo mnoho právnických osob své sídlo právě do Prahy, i když fakticky podnikají někde úplně jinde. Velká většina těchto podnikatelů si však neuvědomuje, že fakt, kdy na jedné adrese sídlí například tisíc společností, je podezřelý, přičemž většině správců daní jsou tyto adresy víc než známé. Samozřejmě, jak by namítali tito podnikatelé, mít sídlo v tzv. virtuální kanceláři není protiprávní. S tímto nelze než souhlasit, avšak tento fakt se u správců daně 27
považuje, jak jsem již zmínil, za podezřelý. Postačí, když uvedu příklad ze své praxe. Nejmenovaná společnost, jež má provozovnu v jedné malé vesnici v jižních Čechách, přestěhovala své sídlo právě do jedné z vyhlášených pražských virtuálních kanceláří, přičemž faktické podnikání provádí i nadále v jižních Čechách. Může to být marketingový tah. Myslím si však, že toto společnost učinila z důvodu nižší četnosti kontrol u společností sídlících v Praze. Tímto je ztíženo provádění vyhledávací činnosti, resp. provádění místního šetření. I z pohledu podnikatele je tento tah nevýhodný z důvodu dojíždění do Prahy na jednání s úřady apod. Na virtuálních adresách se samozřejmě společnosti nenacházejí, pouze zde mají vyvěšenou cedulku s názvem společnosti. V takovém případě zbývá správci daně poslat dožádání na jiné místně příslušné územní pracoviště finančního úřadu, aby bylo provedeno místní šetření v provozovně, přičemž tento proces je značně nákladný a zdlouhavý. Považuji virtuální sídla za špatný směr, jež by se mělo podnikání v České republice ubírat. Tento způsob podnikání zvyšuje anonymitu a zároveň přispívá k zvyšující se hospodářské trestné činnosti. V této kapitole bych rád zmínil další jev, a tím jsou tzv. daňové ráje. Jelikož se o tuto problematiku zajímám, znám důvody stěhování společností do destinací daňových rájů. Tyto znalosti se snažím využít pro výkon svého zaměstnání. Nejčastějším důvodem zakládání společností v tzv. daňových rájích je samozřejmě daňová optimalizace, anonymita vlastnictví, větší stabilita daňového systému zemí v tzv. daňových rájích a další důvody. Je na zvážení každého z nás, zda považujeme takové společnosti za „vyvrhele“ podnikatelské sféry. Podnikání v těchto destinacích určitě nepovažuji za správné z pohledu českého státního rozpočtu. Také Evropská unie se snaží o snížení počtu těchto společností, nejčastěji však z důvodů páchání trestné činnosti. Je potřeba říct, že i tento druh podnikání využívající právě onshore nebo offshore centra je legální. Tomuto „úniku finančních prostředků z našeho státního rozpočtu“ v nejbližší době pravděpodobně zamezeno nebude, ale je vyvíjen tlak především na offshore centra, aby byla zvýšena kvalita komunikace tamějších úřadů s úřady jiných zemí a tím docházelo k odkrývání trestné činnosti, která je hlavním problémem. Na závěr bych k tomuto problému chtěl říct, že podnikatelé pouze využívají právo ve svůj prospěch a nelze jim to mít za zlé, nicméně toto je otázkou pro naše zákonodárce, aby se pokusili vyřešit daný problém. Jako poslední problém je trvalý pobyt fyzických osob – podnikatelů na takzvaných ohlašovnách městských či obecních úřadů. Nepovažuji to za takový problém z hlediska 28
daňových úniků jako u právnických osob. Každý ze začínajících podnikatelů asi zváží fakt, zda se vyplatí ručit celým svým jměním či nikoliv. Většina se rozhodne investovat cca 13 až 15 tisíc korun na založení společnosti s ručením omezeným popřípadě koupi tzv. ready made společnosti s ručením omezeným, kde není potřeba mít ani základní vklad 200 tisíc korun a takovou společnost je možné pořídit někde mezi 15 až 30 tisíci korunami. Nicméně i dnes jsou tací, kteří dají přednost podnikání jako fyzická osoba. Pro získání živnostenského oprávnění je povinnost nahlásit místo podnikání resp. místo trvalého pobytu. Nahlásit svůj trvalý pobyt na tzv. ohlašovnu není v dnešní době žádný problém, nicméně považuji za velice „provokativní“, podnikat a přitom mít nahlášený trvalý pobyt právě na ohlašovně. Zde by měli mít nahlášen trvalý pobyt pouze lidé, kteří jsou tzv. bezdomovci a další jim podobné, nikoliv však začínající podnikatelé. Každý podnikatel, resp. živnostník, by měl být alespoň na počátku solventní a po celou dobu podnikání hlavně kontaktní. Bohužel tomu tak není. V případě, že má trvalý pobyt OSVČ na ohlašovně, stává se tímto nekontaktní. Je velice málo daňových subjektů sídlících na ohlašovnách, jež si nechávají přeposílat poštu na jiné místo. V případě právnických osob sídlících na virtuálních adresách je tento problém vyřešen povinností vlastnit a využívat datové schránky, do kterých jim je pošta zasílána. U fyzických osob, které podnikají, toto ustanovení chybí.
2.1.2 Obchodní společnosti bez statutárních orgánů Některé problémy při vymáhání daňových nedoplatků jsou zapříčiněny pracovníky spravující obchodní rejstřík. U společnosti s ručením omezeným je dle obchodního zákoníku statutárním orgánem jednatel či více jednatelů. U akciové společnosti je to představenstvo. Tento problém se týká spíše prvních jmenovaných společností s ručením omezeným, jež jsou finančně dostupnější. Bez statutárního orgánu společnost s ručením omezeným nemůže fungovat, jelikož za společnost nemá kdo jednat. Nerozumím tedy situacím, kdy společnost s ručením omezeným funguje (vykazuje ekonomickou činnost) a zároveň není stanoven jednatel společnosti. Pokud by se jednalo o velice krátké období cca 14 dnů či měsíc, dala by se shora citovaná skutečnost pochopit, ale pokud toto období přesahuje časový horizont jednoho roku či více, je to dle mého soudu zavádějící. V tu chvíli není možné daňový subjekt kontaktovat a v případě, že si společnost neplní své daňové povinnosti nebo dokonce porušuje jakýmkoliv způsobem zákon, není za toto jednání vlastně nikdo zodpovědný. Společníci se mohou odvolávat na jednání
29
jednatele, který však neexistuje. Řekl bych, že se jedná o „právní smyčku“, kdy se společnosti mohou vyhnout všem zákonům, které v našem právním státu existují. V dnešní době, kdy je podnikání velice populární (nemluvě o tom podnikání, při kterém dochází k porušování zákonných norem) mají pracovníci a pracovnice spravující obchodní rejstřík velké množství práce s věčnými změnami sídel, statutárních orgánů, dozorčích rad, a dalších, nicméně je potřeba zaměřit se i na kvalitu vykonané práce. Proto fakt, kdy společnost s ručením omezeným nemající stanoveného jednatele není vymazána z obchodního rejstříku, považuji za zcela neprofesionální tah ze strany těchto pracovníků.
2.1.3 Nekontaktní a problematické osoby Tyto osoby svým jednáním každodenně znepříjemňují práci správcům daně, ale i dalším pracovníkům, např. na České správě sociálního zabezpečení, zdravotních pojišťovnách, Policii ČR, a dalších. Především však jejich činnost má za důsledek velké daňové úniky a jinou trestnou činnost. Běžně jsou společnosti „napsané“ na osoby s jinou než českou státní příslušností. Na tom není samozřejmě nic podivného, jelikož podnikat v cizí zemi není protiprávní. Toto je správná domněnka, avšak společnost, ve které působí pouze osoby cizí státní příslušnosti, s tím, že nikdy neměly povolení k pobytu na území ČR, popřípadě mají dokonce zákaz vstupu na naše území, už je poněkud zavádějící. Někdy však k těmto zjištěním dochází až v průběhu vymáhacího procesu. Tyto společnosti jsou většinou založeny na základě tzv. prokury, popřípadě jiným způsobem. Na základě své praxe mohu potvrdit i situaci, kdy byla založena společnost s ručením omezeným, kde figuroval jednatel i společník v jedné osobě, po které však v době vzniku společnosti již bylo vyhlášeno celostátní pátrání z důvodu provádění trestné činnosti na území České republiky. I takové problémy musí správci daně běžně řešit. Další, co považuji za obdivuhodné, je to, kdy jediný statutární orgán vykonává osoba s pobytem v zahraničí. Běžně pak dochází k situacím, kdy statutární orgán není kontaktní ani v cizí zemi, čímž je celé řízení ztíženo. Nejvážnější pochybení pracovníků obchodních rejstříků však vidím v tom, kdy opětovně zaregistrují osoby, které přivádějí jednu společnost za druhou do likvidace a následně je u nich zahájeno insolvenční řízení a poté je na ně vyhlášen konkurs. Většinou pak končí tím, že je zrušen pro nedostatek majetku. Tento problém je však vymezen zákonem. 30
2.1.4 Součinnost osob zúčastněných na správě daní Součinnost osob zúčastněných na správě daní je velice podstatnou součástí vyhledávací činností pro každého správce daně potažmo daňového exekutora. Probíhá nejčastěji pomocí výzev k součinnosti. Další možností, jak získat cenné informace o daňovém subjektu, jsou místní šetření a svědecké výpovědi. Při součinnosti shora uvedených osob však dochází k mnoha problémům. Nejčastějším z nich je nedodržení lhůty stanovené správcem daně k odpovědi na výzvy k součinnosti. V některých případech je dodržení této lhůty velice důležité z důvodu, že na tuto lhůtu navazují další lhůty, např. při vyjádření k žalobě pro soudní řízení apod. Samozřejmě za neposkytnutí součinnosti je možné uložit pořádkovou pokutu ve výši až 50 tisíc korun. Občas se však stává, že odpověď na výzvu k součinnosti přijde řádně včas, ale odpověď je neúplná. V takovém případě pokutu uložit není vždy dost možné, jelikož osoba zúčastněná na správě daní vyhověla a součinnost poskytla, nicméně v jiném rozsahu, a proto musí být zaslána další výzva k doplnění předchozí odpovědi. Tento problém se objevuje často u státních institucí. Ze svých zkušeností mohu říct, že nejlépe se spolupracuje v tomto ohledu s bankami, které součinnosti vyhoví poměrně bez zbytečných odkladů a v dostatečné míře. Co se týká svědeckých výpovědí, ty nejsou tak obvyklé při vymáhacím procesu jako u kontrol. Nicméně prostřednictvím svědeckých výpovědí jsou informace potřebné pro vymáhání získávány, avšak hrozí, že výpovědi svědků nejsou vždy pravdivé, i když by pravdivé být měly. Dalším problémem může být neochota svědka dostavit se na územní pracoviště za správcem daně. V tom případě nastává situace, kdy by měl správce daně využít institut předvedení. Tomuto však vždy musí předcházet opakovaně předvolání. Ani tak není jisté, že policisté či celníci svědka předvedou. Dále je velice obtížné získat informace o akcionářích, kteří vlastní akciovou společnost, jež má vydané akcie na jméno. Toto je trend posledních let, o čemž se neustále spekuluje, že by mělo být zrušeno pro větší transparentnost podnikání v České republice. Rád bych upozornil pouze na velice ztížené získání kontaktu na pravé akcionáře, a tudíž je i velice obtížné po takovýchto lidech požadovat například svědeckou výpověď a podobně. 31
Za nedostatek také považuji nízkou četnost uložených pořádkových pokut ze strany správců daně, čímž je způsoben fakt, kdy správce daně nemá takový respekt před osobami zúčastněnými na správě daní jako je tomu například v zahraničí. Další, co do této kapitoly rozhodně patří, je problém se zpoplatněním některých odpovědí na výzvy k součinnosti, jež jsou nezbytnou součástí vyhledávací činnosti. Pokud bych mohl uvést příklad, je to u získávání informací z registru cenných papírů. Je pochopitelné, že musí být vynaloženy finanční prostředky na pracovní kapitál, aby někdo tuto agendu spravoval. Nicméně si myslím, že v takovém případě by stát měl za určitou paušální částku mít možnost data z této agendy získávat. Jeden problém, který by neměl chybět v této kapitole, se netýká součinnosti třetích osob, nýbrž součinnosti správce daně, kterou po něm požadují soudní exekutoři. Nerad bych, aby z tohoto vyznělo, že správci daně po někom mohou požadovat součinnost, přičemž sami ji poskytovat nechtějí. Z praxe a poznatků získaných od pracovníků na menších územních pracovištích, vím, že situace není tak špatná, jako je tomu u větších územních pracovišť. Soudní exekutoři požadují po správcích daně informace o jejich dlužnících. V tomto ohledu postupují plně v souladu se zákonem.54 Takže skutečnost, že na to mají právo, jim nemůže být odepřena. Bohužel zavádějící je fakt, kdy z vlastních zkušeností mohu potvrdit, že počet dotazů, chcete-li součinností, soudních exekutorů se každý den pohybuje kolem třiceti. Toto číslo je poměrně vysoké a navíc jejich vyřízení zabere hodně času. Pokud budeme brát v potaz, že jedna odpověď na takovou výzvu bude trvat deset minut, toto číslo vynásobíme řekněme 30- ti výzvami, dostaneme se k výsledku 300 minut na všechny výzvy na každý den. Na tyto odpovědi musí být na větších územních pracovištích vymezen jeden pracovník (pracuje 480 minut denně, což znamená cca ¾ dne zpracovává tyto odpovědi) nebo tuto činnost spravují sami daňoví exekutoři, přičemž dochází k prodlevě jejich „pravé“ náplně práce, čímž je samotné vymáhání daňových nedoplatků. Můžete namítat, že i soudní exekutoři potřebují tyto informace k výkonu své práce. Bohužel není tomu tak ve všech případech, jelikož jsem se dozvěděl, že soudní exekutor si za každý podobný úkon, účtuje vysoké náklady a ne vždy tyto informace nezbytně potřebuje. Proto si myslím, že je na zvážení každého z nich, zda ve všech případech, i v takových, kdy jim již zjištěný majetek plně
54
Zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů.
32
dostačuje k tomu, aby dlužnou částku vymohli, musí zasílat takřka zbytečné výzvy k součinnosti i správcům daně. Na tento problém navážu i ze strany daňových exekutorů, protože na některých územních pracovištích dochází k totožnému „zatěžování“ některých institucí, např. poskytovatelů platebních služeb apod. Dochází například k výzvám k součinnosti, zda daňový subjekt „vlastní“ bankovní účet i v případech, kdy minulé zjišťování bylo prováděno například minulý měsíc. Toto mi přijde obrovským administrativním zatěžováním jiných subjektů, na což musí být vynaloženy nemalé finanční prostředky na pracovní kapitál.
2.1.5 Aktualizace veřejných i neveřejných registrů Další důležitou alternativou, jak získat informace o daňovém subjektu, jsou veřejné i neveřejné registry. Prostřednictvím těchto registrů je možné zjistit, zda daňový dlužník vlastní např. automobil, nemovitost, letadlo, námořní plavidlo, tuzemské plavidlo, vrtulník, vzducholoď, cenné papíry, nebo je účastníkem penzijního připojištění, stavebního spoření, a mnoho dalšího. Velkou nevýhodou některých z těchto registrů je malá četnost jejich aktualizací. Tímto může dojít k situacím, kdy daňový exekutor povede daňovou exekuci na majetek, který již daňový dlužník nevlastní. Mohou tak vzniknout potíže třetí osobě, která bude požadovat náhradu škody po správci daně. Náhrady škody pak mohou dosahovat vysokých částek, přičemž dochází k těmto problémům úplně ze zbytečných příčin.
2.2 Problémy ovlivňující účinnost vymáhání daňových nedoplatků uvnitř daňové správy V této části jsou popsány problémy způsobené převážně nedostatečným využíváním možných postupů pracovníků daňové správy.
2.2.1 Postih osob při závažném ztěžování a maření správy daní Problém s postihem osob při závažném ztěžování či maření správy daní se týká mnoha správců daně každý den. Nemyslím si, že na vině jsou vždy správci daně, ale spíše je velice obtížné zjistit tuto skutečnost. Postih osob při ztěžování či maření správy daní může mít několik úrovní. První je bezpochyby pořádková pokuta, kterou správce daně může uložit 33
tomu, kdo závažně ztěžuje či maří správu daní. Další úrovní je poddlužnická žaloba, odpůrčí žaloba, popřípadě trestní stíhání z důvodu maření úředního rozhodnutí a další. Jak jsem již uvedl výše, zjistit, že někdo úmyslně ztěžuje či maří správu daní, není vždy úplně snadné. Nejčastěji k tomuto zjištění dochází při vydání exekučního příkazu na srážky ze mzdy povinného. Následuje vyrozumění o nabytí právní moci a poté by měly být postupnými srážkami ze mzdy uhrazovány daňové nedoplatky. Nicméně k této situaci nedojde a zaměstnavatel se rozhodne srážky ze mzdy nebo z jiných příjmů neprovádět správci daně z neznámých důvodů. V tomto okamžiku by mělo následovat sdělení s tím, že byl doručen zaměstnavateli exekuční příkaz a měly být sráženy částky v určité výši zaslané na účet finančního úřadu. V případě, že nebude zaměstnavatelem vysvětlena situace, proč nesráží ze mzdy, může být podána poddlužnická žaloba s tím, že nesražené částky musí uhradit poddlužník za dlužníka z důvodu neplnění svých povinností stanovených správcem daně. Nicméně poté by se konalo soudní řízení, ke kterému by se musel dostavit zástupce finančního úřadu. Další způsob zjištění, že někdo závažně ztěžuje nebo maří správu daní, je výzva k podání prohlášení o majetku daňového dlužníka. Po této výzvě by se měl daňový subjekt potažmo jeho zástupce dostavit za správcem daně a nahlásit svůj majetek do protokolu, popřípadě zaslat takové prohlášení poštou. V případě, že této výzvě není vyhověno, může správce udělit daňovému subjektu pořádkovou pokutu až ve výši 50 tisíc korun. Po odevzdání podání prohlášení o majetku se daňový subjekt nesmí zbavovat majetku vyjma běžné obchodní činnosti, zajištění základních lidských potřeb atd. V opačném případě jsou takové úkony neúčinné. Bohužel v takovém případě musí správce daně ve většině případů podávat odpůrčí žalobu. Jiný způsob takového zjištění je velice snadný, a to jsou například klamavé či lživé výpovědi svědků do protokolu o ústním jednání. Většinou se jedná o úkony při daňové exekuci, například pokud správce daně vydá exekuční příkaz a mezitím se daňový dlužník snaží o zbavení se veškerého majetku, který vlastní. Velice obtížné je zjištění posílání finančních prostředků na jiný účet nebo z jiného bankovního účtu. Samozřejmě i takové situace lze zjistit, nicméně administrativní proces je složitější. 34
V případě, že je vydán jakýkoliv exekuční příkaz a daňový subjekt se snaží zamezit jeho zabavení, myslím tím situaci, kdy začne převádět majetek na spřízněné či jiné osoby, jedná se o trestný čin maření úředního rozhodnutí. V případě, kdy daňový subjekt obdrží předvolání k soudu ze shora uvedeného důvodu, většinou dochází k urychlené nápravě či úhradě dluhu. Samozřejmě najdou se i tací, kteří naše zákony nerespektují vůbec. Za hlavní problém považuji nedostatek udělování pořádkových pokut, podávání poddlužnických žalob, odpůrčích žalob, podnětů na podezření o spáchání trestné činnosti, trestních oznámení a jiných prostředků, které správce daně může využít k zamezení závažného ztěžování a maření při správě daní. Na vině je prevence, která by mohla těmto situacím zamezit ještě na jejich počátku. Velkou roli hraje také morálka některých občanů, kteří zejména platební morálku, dá se říct, ignorují. V některých případech toto jednání může být zapříčiněno i špatnou finanční situací.
2.2.2 Komunikace mezi jednotlivými odděleními a finančními úřady V této části bych se rád věnoval problémům při procesu vymáhání daňových nedoplatků, a to nejen nedostatečné komunikaci mezi jednotlivými odděleními finančních úřadů potažmo územních pracovišť, ale i zdlouhavé komunikaci mezi finančními úřady či územními pracovišti jako celky. Nejprve bych začal problematickou komunikací mezi jednotlivými finančními úřady či územními pracovišti. Řekl bych, že díky probíhajícím změnám na přelomu letošního roku došlo k jednomu obrovskému pokroku. Tím mám na mysli Odvolací finanční ředitelství České republiky. Slouží totiž jako odvolací orgán pro všechny územní pracoviště, čímž bylo zamezeno situacím, ke kterým mohlo dojít v minulosti, kdy každý odvolací orgán mohl mít na totožnou právní skutečnost jiný názor a následně mohlo být vydáno jiné stanovisko. Problém, ale může vznikat při opravných prostředcích podaných proti zajišťovacím příkazům, jelikož lhůta na vydání rozhodnutí o odvolání je pouze 30 dnů, jinak se stává zajišťovací příkaz neúčinným. Pokud popíši průběh podání odvolání a následné rozhodnutí o odvolání, je jasné, že odvolací orgán nemá moc času na vydání již zmíněného rozhodnutí o odvolání. V případě podání odvolání či zaslání odvolání na územní pracoviště vzniká jeden problém. Tím je časový horizont, než se odvolání dostane z tzv. podatelny (zde se přijímají podání a přerozděluje pošta) k příslušnému správci daně, který odvolání bude vyřizovat 35
z důvodu velkého množství příchozích písemností. Poté musí správce daně napsat své vyjádření k podanému odvolání a poslat na příslušný finanční úřad. Následně správce daně může být ještě vyzván pracovníkem finančního úřadu k doložení jiných než dokládaných písemností. Až po obdržení kompletního vyjádření správce daně může celé odvolání posoudit Odvolací finanční ředitelství ve velice krátkém časovém úseku, tj. 30 dnů. U odvolání týkajících se jiných rozhodnutí či písemností je lhůta, dle mého názoru, dostačující. V dnešní době je také velkým trendem „stěhování“ daňových subjektů. V takovém případě se stěhuje spis na jiné územní pracoviště. Poté celý spis (vymáhací část spisu, vyměřovací část spisu) putuje tzv. vnitřní poštou na nové územní pracoviště, kde si jednotlivé spisy převezmou „noví“ pracovníci. V některých situacích dochází k tomu, že daňový subjekt omylem zasílá písemnosti ještě na původní územní pracoviště, kdy správci daně musí tato podání přeposílat „novému“ územnímu pracovišti, a tak dochází k opožděné kompletaci spisu. Tato skutečnost má za důsledek potíže při zahajování daňových řízení. Větší problém vidím v tom, že z důvodu složitého administrativních postupů na jednom územním pracovišti dochází k pozdní vzájemné informovanosti, ať už pomocí interních sdělení, e-mailů či telefonických hovorů o jednotlivých daňových subjektech. Některé informace jsou přitom velice podstatnou součástí daňového řízení potažmo vymáhacího řízení. Uvedu na příkladu z praxe. Je daňový subjekt, u kterého správce daně eviduje daňový nedoplatek. Tento nedoplatek byl již v minulosti předán na vymáhací oddělení v podobě výkazu nedoplatků. Ve fázi vyhledávací činnosti pracovník vymáhacího oddělení zjistil, že daňový dlužník vlastní bankovní účet. Poté na něj vydal exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu. Na základě tohoto se dostavil na vymáhací oddělení daňový dlužník s tím, že bych chtěl splácet dlužnou částku. Je poslán za správcem daně, který na základě žádosti o povolení splátkování a zaplaceného kolku zašle interní sdělení na vymáhací oddělení k vyjádření. Vymáhací oddělení souhlasí, a tak je správcem daně vydáno rozhodnutí o povolení splátkování. V tu chvíli by měla být neprodleně zastavena daňová exekuce. Z důvodu pozdního předání informací způsobeného složitým administrativním postupem může dojít k zastavení daňové exekuce později, čímž by mohlo dojít k neoprávněné exekuci. Z tohoto vyplývá, že rychlá komunikace mezi jednotlivými správci daně je velice důležitá. Celý proces výběru daní je založen na předávání informací mezi jednotlivými odděleními. V případě, že mezi jednotlivými odděleními dochází k prodlevám v komunikaci, snižuje se rázem efektivnost výběru daní. U vymáhání daňových nedoplatků to také platí. 36
Vymáhací oddělení úzce spolupracuje s vyměřovacím oddělením, skrze předávání výkazů nedoplatků a dalších exekučních titulů jako jsou např. platební výměry při přihlašování pohledávek do insolvenčního řízení. Taktéž s oddělením registračním. Zde pracovník vymáhacího oddělení zjišťuje např. kontakty na daňové dlužníky, zda není udělená plná moc zástupci, atd. S kontrolním oddělením probíhá spolupráce nejčastěji při vydávání zajišťovacích příkazů. Oddělení majetkových daní předává vymáhacímu oddělení taktéž výkazy nedoplatků, výzvy na ručitele apod. A také činnost účtárny je nedílnou součástí procesu výběru daní.
2.2.3 Přístupová práva do veřejných i neveřejných registrů jednotlivých pracovníků Každé daňové exekuci nebo vydání zajišťovacího institutu předchází vyhledávací činnost. Obecnou pravdou týkající se vymáhání daňových nedoplatků je fakt, že bez vyhledávací činnosti nelze vymáhat daňové nedoplatky. Musím říci, že se toto tvrzení opravdu zakládá na pravdě. Proto v této části popíši problém, který poměrně znesnadňuje právě vyhledávací činnost exekutorům na finančních úřadech resp. jejich územních pracovištích. Jsou to přístupová práva do veřejných i neveřejných registrů. Ne každý pracovník má přístupová práva do všech veřejných či neveřejných registrů. Považuji to za fatální nedostatek při provádění vyhledávací činnosti, jelikož každý daňový exekutor na finančních úřadech má cca 200 – 500 spisů, záleží na velikosti úřadu či oddělení a rozdělení pracovní náplně mezi jednotlivé pracovníky. Už z tohoto je zřetelné, že pokud je prováděna vyhledávací činnost na veškerý zabavitelný majetek u všech daňových dlužníků, zabere to hodně času. Vyhledávací činnost je přitom ale pouhá část z náplně práce jednotlivých exekutorů. Následně musí zabavitelný majetek obstavit, zajistit a poté i vydražit či zpeněžit jiným způsobem. Plynulost práce by byla urychlena, pokud by každý pracovník měl přístupová práva do všech registrů, ať už veřejných či neveřejných. Praxe je však jiná. Pouze někteří pracovníci těmito právy disponují, což opět některé daňové exekutory zatěžuje, jelikož musí vyhledávat majetek i ostatním daňovým exekutorům.
37
2.2.4 Omezené množství a kvalita informačních technologií Jak jsem již uvedl v předchozích částech, práce daňových exekutorů, potažmo pracovníků vymáhacího oddělení, je velice pestrá a rozmanitá. Rozmanitost však v sobě skrývá mnoho úkonů, jež musí každý daňový exekutor vykonávat. Sice každé územní pracoviště jednotlivých finančních úřadů má činnosti rozděleny mezi pracovníky jinak. Někde se specializují pracovníci přímo na vyhledávání majetku a vykonávání „kancelářské práce“ a jiní jsou specialisté na vymáhání daňových nedoplatků prostřednictvím mobiliárních exekucí nebo například specialisté na insolvenční řízení či dražby. Na jiných místech zase vykonávají celou agendu vymáhání všichni pracovníci. Nicméně tak, jako tak, většina nebo spíše všichni daňoví exekutoři potřebují k výkonu svého zaměstnání informační technologie každý den. Proto by měl být kladen důraz na rychlost a kvalitu prostředků, pomocí kterých daňoví exekutoři vykonávají svou práci a prostředky, jimiž si práci mohou usnadnit. Množství a kvalita informačních technologií, prakticky ve všech státních institucích, je nedostatečná. Je to způsobené omezenými rozpočty jednotlivých úřadů či ministerstev, pod která jednotlivá pracoviště spadají. Co se týká daňové správy, není tomu jinak. Oblast informačních technologií je velmi rychle se rozvíjejícím odvětvím. Proto „jít s dobou“ není úplně snadné. První čemu bych se rád věnoval v této části, je množství prostředků, které umožňují daňovým exekutorům vykonávat svou práci. Jedná se tedy počítače, kopírky, skenery, tiskárny, ale rád bych sem zahrnul i jiné věci nutné k výkonu již výše uvedeného zaměstnání, jako jsou fotoaparáty, diktafony, notebooky, přenosné tiskárny nebo například mobilní telefony. Co se týká množství počítačů, samozřejmě každý má svůj počítač, který je připojen k tiskárně, což považuji za nutnost. Bohužel však jedna tiskárna slouží pro daňové exekutory, respektive pro dva jejich počítače. Opět musím deklarovat, že popisuji většinu případů, na některých pozicích mají daňoví exekutoři každý svůj počítač a svoji tiskárnu. Mít jednu tiskárnu na dva počítače, v tom bych neviděl až zase takový problém. Spíše bych se rád zaměřil na skenery a kopírky. Je pravda, že v dnešní době i územní pracoviště vlastní multifunkční zařízení, tudíž kopírovat a skenovat lze na jednom zařízení. Kvalitě se budu věnovat až později, a proto musím říct, že například pro celé oddělení mít pouze dvě zařízení, 38
která umožňují kopírovat dokumenty, není dostačující. Dost často se totiž stává, že daňový exekutor musí kopírovat písemnosti ze spisu, při žádosti daňového subjektu o kopie písemností, apod. To samé se týká například fotoaparátů, notebooků či přenosných tiskáren, jež jsou běžně využívány daňovými exekutory při výkonu svého zaměstnání na půdě mimo územní pracoviště. Poměrně často se tyto zařízení využívají při místních šetřeních, kdy je nutné pořídit fotodokumentaci z místa šetření, která je poté přílohou úředního záznamu. Většinou mají vymáhací oddělení pouze jeden fotoaparát na oddělení, což může v některých případech snížit efektivnost prováděné práce. Další věcí jsou notebooky včetně přenosných tiskáren. Tyto dvě zařízení se nejvíce využívají při provádění dražeb mimo dražební místnost příslušného úřadu. Při dražbě je nutné psát protokol o průběhu celé dražby, který je následně ztvrzen podpisem vydražitele dané věci. To samé se týká situace, kdy před zahájením samotného dražebního jednání zjistí daňový exekutor, že mezi dražiteli se nachází osoba s předkupním právem, o čemž se musí také vydat rozhodnutí. Notebook s přenosnou tiskárnou většinou obdrží po jednom kuse oddělení kontrolní a vymáhací. Myslím si, že tento počet může být dostačující na malá oddělení, kde jsou dva nebo tři daňoví exekutoři, ale pro větší oddělení je tato situace velice nepříznivá a omezující. Správce daně by si mohl nahrávat průběh ústního jednání, pokud by byl vybaven zařízením pořizující audiovizuální záznam, např. kamera. Nedostatek této technické vybavenosti může způsobit zdlouhavější jednání a nepřesné zaznamenávání průběhu řízení. Nedocházelo by tak k různým sporům o tom, zda něco taková osoba sdělila či nikoliv. Bohužel taková zařízení se na některých územních pracovištích vůbec nenacházejí, a proto o tuto možnost správce daně přichází. Druhým kritériem je bezpochyby kvalita shora uvedených zařízení. Začal bych rozhodně u softwarového vybavení jednotlivých počítačů. Co se týká operačních systémů či textových, tabulkových a dalších programů, myslím si, že daňová správa „drží krok s dobou“ a umožňuje pracovníkům plně tyto technologie využívat, což usnadňuje a zrychluje některé procesy. Program pro zpracování dat na územních pracovištích sloužící, jak k evidenčním, tak i k procesním operacím, je velmi nepřehledný. Ovládání tohoto programu je poměrně složité z důvodu, že dosud není zpracován na bázi Windows. Na základě častých změn v daňové legislativě dochází k mnoha aktualizacím, čímž je narušen chod a funkčnost tohoto programu. Dále bych rád poukázal na kvalitu hardwaru počítačů či jiných zařízení. Co se týká samotných počítačů včetně klávesnic a myší, není situace tak zlá. Vybavení dostatečně slouží k výkonu a procesům, jež daňoví exekutoři potřebují. Stále horší je však situace s tiskárnami 39
s ohledem na fakt, že při vyhledávací činnosti dochází k velkým objemům tisku, nejčastěji různé výpisy z registrů, odpovědí na výzvy k součinnosti, atd. Tiskárny nejsou na tyto objemy tisku uzpůsobené, a proto je jejich poruchovost poměrně vysoká. Všechny shora citované problémy bezpochyby znemožňují daňovým exekutorům práci, což se následně odráží v účinnosti celého vymáhacího procesu.
2.2.5 Administrativní procesy při převodu finančních prostředků V této části nastíním, jak probíhá standardní proces při převodech finančních prostředků mezi jednotlivými druhy příjmů. Musím říct, že sjednocením čísla účtu jednotlivých územních pracovišť spadajících pod jeden finanční úřad, došlo ke zjednodušení procesu při převodu finančních prostředků mezi jednotlivými územními pracovišti. Na úvod bych rád popsal strukturu účtu jednotlivého územního pracoviště. Každé územní pracoviště spadajícího pod finanční úřad spravuje hned několik účtů. To znamená, že každý druh příjmu má svůj účet. Každý z těchto účtů má své předčíslí, které je totožné na území celé České republiky. V případě úhrady daně z nemovitosti v Brně, bude uvedeno stejné předčíslí jako u daně z nemovitosti v Praze. Jiné však bude samotné číslo účtu, jelikož se jedná o územní pracoviště jiných finančních úřadů. Abychom se však dostali k samotnému problému. Uvedu názorný příklad, jak dlouho může trvat celý proces převádění finančních prostředků. Je daňový dlužník, který dluží na dani z převodu nemovitosti, má malý přeplatek na dani z příjmů fyzických osob a zároveň u něj správce daně eviduje nedoplatek na dani z přidané hodnoty. V takovém případě pracovník vymáhacího oddělení neuvidí celou dlužnou částku, jelikož je na některé z daní přeplatek a na jiných nedoplatek. Pokud by již převzal dva výkazy nedoplatků, jeden na daň z převodu nemovitosti a druhý na daň z přidané hodnoty s daní z příjmů fyzických osob. To znamená, že pracovník vymáhacího oddělení musí kontaktovat správce daně spravujícího daň z přidané hodnoty a daň z příjmů fyzických osob (většinou jeden správce spravuje tyto daně), aby si převedl přeplatek z daně z příjmů fyzických osob na daň z přidané hodnoty. Tento proces trvá cca 3 dny. Poté konečně správce daně může vydat například exekuční příkaz na přikázání pohledávek na účtu u poskytovatele peněžních prostředků na dva nedoplatky, daň z převodu nemovitosti a daň z přidané hodnoty. Po doručení exekučního příkazu poddlužníkovi (peněžní ústav) i dlužníkovi (daňový dlužník), může dojít buď k zaplacení samotným dlužníkem prostřednictvím dobrovolné platby, nebo pracovník vymáhacího oddělení vyčká na datum právní moci a poté vydá vyrozumění o nabytí právní moci. Pokud daňový dlužník dobrovolně 40
nedoplatek neuhradí, bude následovat zaslání vyrozumění o právní moci do banky. Poté budou zaslány finanční prostředky (budeme brát příklad, kdy výše finančních prostředků stačí na pokrytí celé dlužné částky) na účet exekuce. Tímto však nedoplatek není uhrazen. Pracovník vymáhacího oddělení převede finanční prostředky z účtu na exekuci na jednotlivé daně. Toto trvá také běžně 3 dny. Nepřevedou se však veškeré finanční prostředky. Musí se počkat 3 dny na zaúčtování těchto plateb a následně opět dochází k dalšímu převodu zbývajících úroků. Pokud banka neposlala dostatek finančních prostředků na pokrytí všech úroků, což se běžně stává, musí ještě pracovník vymáhacího oddělení zaslat sdělení o úroku. Na toto poté banka zašle zbytek finančních prostředků na zbylé úroky a opakuje se proces s převodem finančních prostředků. To trvá opět cca 3 dny. Až poté může být daňová exekuce zastavena. Z tohoto je jasné, že převody finančních prostředků na jednom územním pracovišti mohou trvat dohromady několik týdnů, což považuji za neúměrné. Dalším problémem jsou určitě tzv. nejasné platby. Jsou to platby, jež nesplňují nějaké kritérium pro správné a okamžité zaúčtování. Bohužel těchto plateb přichází na účty finančních úřadů velké množství, což způsobuje nemalé komplikace pro jednotlivé zaúčtování plateb. Asi nejčastějším důvodem nejasných plateb je nevyplnění variabilního symbolu, který většinou označuje daňový subjekt, na jehož osobní daňový účet má být platba připsána. Tento problém sice způsobují sami plátci či poplatníci, nicméně považuji celý platební systém finanční správy za nepřehledný, respektive složitý, z čehož pak vyplývají různé chyby při placení daní.
41
3 Nástroje vedoucí ke zvýšení účinnosti vymáhání daňových nedoplatků Obsahem poslední kapitoly práce bude navržení řešení a nástrojů, jak zvýšit účinnost vymáhání daňových nedoplatků, přičemž bude brán zřetel na omezený rozpočet Ministerstva financí, tudíž nebudou navržena finančně nákladnější řešení.
3.1
Opatření bez přijetí nových zákonných norem Tato kapitola bude věnována opatřením, kde nemusí být upravovány stávající zákonné
normy nebo dokonce vytvořeny úplně nové právní předpisy pro zvýšení efektivnosti celého vymáhacího procesu v návaznosti na další procesy v daňovém řízení.
3.1.1 Součinnost osob zúčastněných na správě daní Jak jsem již popsal v analytické kapitole této práce, i tento problém má za následek nízkou efektivnost vymáhání daňových nedoplatků. Proto bych navrhoval tato řešení pro jednotlivé problémy. Největším problémem je samozřejmě nedodržení lhůt uvedených v jednotlivých výzvách k součinnosti, výzvách k podání prohlášení o majetku a dalších. Dalším je úmyslné závažné ztěžování a úmyslné maření úředního jednání, například klamavé či lživé svědecké výpovědi, neúplná podání prohlášení o majetku a jiná. Tento problém se velmi prolíná s jiným problémem a tím je již shora uvedený postih osob při závažném ztěžování a maření při správě daní. Nicméně zde bych rád uvedl, že se jedná o problémy v menším rozsahu, tím myslím méně vážné problémy. Mezi jednu z pravomocí jakéhokoliv správce daně patří možnost udělení pořádkové pokuty.55 Toto ustanovení je velmi známé nejen správcům daně, ale i celé široké veřejnosti. Nicméně problémem je nízká četnost udělování těchto pořádkových pokut ze strany pracovníků správy daní. Tato skutečnost je způsobena ohleduplným přístupem některých správců daně a jejich pracovním vytížením. Vyřešení tohoto problému bude mít za následek větší četnost udělování pořádkových pokut a větší respekt pracovníků správy daní. Ze svých zkušeností i ze zkušeností pracovníků, jež tuto pravomoc hojně využívají, mohu potvrdit, že se situace kolem úmyslného maření a ztěžování při správě daní zlepšila. 55
Ust. § 247 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů.
42
Samozřejmě je důležité rozeznávat rozdíl mezi úmyslným mařením a ztěžováním při správě daní a například nemožností odpovědět z důvodu nemoci či jiného problému. Na toto však shora uvedené ustanovení myslí, a proto je toto jeho součástí. Tzn., že se musí jednat o případy, kdy není správci daně vyhověno ve stanovené lhůtě bez dostatečné omluvy. K těmto případům dochází poměrně často a dovoluji si říct, že udělování těchto pokut (maximálně do výše 50 000 Kč) je velmi dobrý směr, kterým by všichni správci daně měli postupovat. Jak tedy celý tento problém řešit? Aby již nedocházelo k tomu, že správci daně nebudou tyto pokuty ukládat, ať už z jakýchkoliv důvodů. Vedoucí pracovníci by měli dohlížet na to, zda je tato možnost udělování pořádkových pokut řádně využívána. Poté bych zavedl krátkodobá školení na tuto problematiku, aby byly rozvíjeny znalosti jednotlivých pracovníků o poznatky jejich zkušenějších kolegů. Taková školení by mohli provádět i jednotliví vedoucí pracovníci na územních pracovištích, tudíž by nijak nebyl „porušen“ stávající rozpočet finančních prostředků. Velký důraz by však měl být kladen na úměrnost těchto pokut, aby nedocházelo ke zbytečným soudním sporům, ale pouze k vyšší kvalitě součinnosti mezi správcem daně a nejen třetími osobami, ale i daňovými subjekty. Věřím, že by tento postup byl tím správným a jednalo by se o průlom v tomto směru. Jak jsem již uvedl, další vadou této problematiky je bezpochyby zpoplatnění některých odpovědí nutných ke správě daní. Toto se týká především registru cenných papírů. Zavedl bych tedy paušální poplatek ze strany finančních úřadů a jejich územních pracovišť, který by pokryl náklady na pracovní kapitál registru cenných papírů, nikoliv však, aby registr cenných papírů na této činnosti vydělával nemalé finanční částky. Druhou možností by byl online registr na nějakých webových stránkách, ke kterým by měl každý daňový exekutor bezúplatný přístup potažmo nízce zpoplatněn, čímž by došlo k situaci, kdy by museli být vynaloženy prostředky pouze na správu tohoto online registru a nikoliv už na odpovědi jednotlivým správcům daně, kde si uvědomuji finanční náročnost pracovního kapitálu. Posledním problémem je četnost výzev k součinnosti, které požadují soudní exekutoři po správcích daně a zbytečné zatěžování třetích osob správci daně. Tento problém lze jen těžko řešit bez přijetí nových zákonných norem či jejich úpravy, přičemž ani úprava těchto zákonných norem není dost možná, jelikož to povaha věci (vyhledávací činnost soudních exekutorů a daňových exekutorů) neumožňuje. Lze obtížně zakázat požadování součinnosti při vyhledávací činnosti, jelikož tato činnost je nezbytně nutnou pro vymáhací proces, a proto 43
se tento problém týká spíše posouzení exekutorů, zda jsou výzvy k součinnosti či podobné instituty nutné ve všech případech, kdy jsou vydávány. Jen těžko lze za tyto výzvy nějak postihovat takové exekutory, protože posouzení skutečnosti, kdy je výzva zbytečná a kdy ne, by bylo velice obtížné. Jediné řešení, jež mě napadá, by mohlo být vydání vnitřních směrnic v podobě metodiky či doporučení, které by vydalo Generální finanční ředitelství ČR a Exekutorská komora. Následně by však muselo být toto řádně opakováno a zdůrazňováno, jelikož lze jen opravdu těžko posoudit, kdy se jedná o nadbytečnost výzev tohoto typu.
3.1.2 Aktualizace veřejných i neveřejných registrů Tento problém bohužel v některých případech sahá až do úrovně vlády a jednotlivých ministerstev. Mám na mysli například evidenci vozidel, kterou spravují pracovníci spadající pod ministerstvo dopravy. Rozumím tedy situaci, kdy nefunguje celostátní registr vozidel, že nemůže být tato databáze aktualizována. Musím říct, že v některých případech bylo o tomto problému i jednáno mezi Generálním finančním ředitelstvím ČR a Ministerstvem dopravy ČR a bylo rozhodnuto, že v případech, kdy bude správce daně nutně potřebovat zjistit, zda má nebo nemá daňový dlužník nějaké vozidlo, musí napsat výzvu na „magistrát“. Aby se těmto problémům zamezilo, navrhoval bych zlepšení kvality komunikace mezi jednotlivými ministerstvy potažmo úřady pod ně spadající, jež mají na starost tyto registry a rejstříky. Toto je jediná možnost, jak lze zamezit případům neoprávněné exekuce z důvodu neaktuálnosti výchozích dat. Situace v tomto směru je alarmující, a proto si myslím, že by její řešení bylo vhodné. Podmínkou je však vnitřní funkčnost těchto registrů, protože jinak nemůže fungovat databáze, jak pro veřejnost, tak i pro orgány státní moci a jiné instituce.
3.1.3 Komunikace mezi jednotlivými odděleními a finančními úřady Problém komunikace mezi jednotlivými odděleními a finančními úřady se týká nejen složité struktury finanční resp. daňové správy, ale i složitosti administrativních postupů. Celou organizační strukturu považuji za poměrně složitou, jak jsem již uvedl výše, nicméně i přesto lze tuto situaci řešit. Pokud se však budu trochu více zabývat hierarchií daňové správy, je často voláno po jejím zjednodušení. Na počátku roku 2013 se struktura daňové správy výrazně změnila. Dříve finanční úřady, jež se změnily v územní pracoviště, byly podřízeny finančním ředitelstvím, dnes finančním úřadům. Finanční ředitelství byla podřízena jednomu orgánu, kterým bylo Generální finanční ředitelství, dále GFŘ. Mimo to 44
pod GFŘ spadal Specializovaný finanční úřad, který byl zřízen k funkci řešení těch nejsložitějších případů. Odvolacím orgánem pro jednotlivé finanční úřady byly finanční ředitelství. Metodikou, která upravuje nejrůznější postupy v daných problematikách, se zabývalo GFŘ. Takže jednotlivé funkce byly logicky rozděleny. Nyní však vznikl nový útvar, a to Odvolací finanční ředitelství, které převzalo funkci bývalých finančních ředitelství, a nyní působí jako odvolací orgán. Jiné pravomoci všech zůstali totožné, kromě finančních ředitelství, která se nyní zabývají taktéž metodikou jako GFŘ. Využití dnešních finančních úřadů, dřívějších finančních ředitelství, je totožná s prací GFŘ, přičemž ve skutečnosti se pracovníci finančních úřadů, kdysi finančních ředitelství se i nadále zabývají odvoláními proti rozhodnutím územních pracovišť, což považuji za nelogické. Proto nerozumím, proč se takto celá struktura daňové správy změnila. Nicméně fakt, že odvolací orgán je pouze jeden, považuji za rozumný, aby nedocházelo k rozdílným stanoviskům v totožných případech, nicméně si myslím, že tato transformace měla proběhnout v rámci spojení všech dřívějších finančních ředitelství a nemusel vznikat nový útvar Odvolací finanční ředitelství. Proto bych v rámci zlepšení a urychlení odvolacích řízení tedy navrhoval ponechání GFŘ, které by dále vydávalo metodiku a další pokyny, poté bych přesunul pracovníky z finančních úřadů na Odvolací finanční ředitelství a pracovníky územních pracovišť bych také ponechal. Vznikl by tedy pouze třístupňový systém, což by vyřešilo mnoho problémů. K urychlení komunikace mezi jednotlivými odděleními územních pracovišť navrhuji vysoký počet interních sdělení v písemné podobě nahradit komunikací prostřednictvím emailů. K vyšším výkonům pracovníků by také mohlo napomoci pořádání tzv. team-buildingů, které dříve daňová správa využívala, a nyní od tohoto trendu trochu ustupuje. Sice je pořád možnost jezdit na různé zájezdy a sportovní akce, nicméně není jich tolik jako v minulosti, což je způsobeno i omezeným finančním rozpočtem.
3.1.4 Přístupová práva do veřejných i neveřejných registrů jednotlivých pracovníků Problém s množstvím přístupových práv na jednotlivých odděleních potažmo jednotlivých pracovníků jsou většinou omezena z důvodu zpoplatnění každého z přístupových práv. Jedním z důvodů může být i obava o zneužití přístupu k citlivým údajům o poměrech jiných osob. Správci daně jsou však srozuměni, že při správě daní se dozvídají citlivé údaje o 45
poměrech jiných osob a jsou plně poučeni o povinnosti mlčenlivosti pod pokutou až pětiset tisíc korun, takže pokud dochází k nepřidělování přístupových práv z těchto důvodů, považuji to za nepřípustné. Omezené množství přístupových práv je tedy nejčastěji způsobeno nedostatkem finančních prostředků. Tento problém lze vyřešit pouze jediným způsobem, a to přidělením vyhledávací činnosti pro celé oddělení, pracovníkům, jež tato přístupová práva mají a mohou je tedy plně využívat. Následně by výsledky vyhledávací činnosti byly předány jednotlivým daňovým exekutorům, kteří by provedli samotný výkon daňové exekuce, potažmo zajišťovací řízení. Na některých územních pracovištích to tak již funguje. Proto pokud nebudou v dohledné době zvýšeny finanční prostředky pro jednotlivé přístupy, viděl bych toto řešení za ideální.
3.1.5 Omezené množství a kvalita informačních technologií Množství a kvalita informačních technologií jsou otázkou prakticky pouze finančních prostředků. I přesto je však možné přizpůsobit některé činnosti a podřídit je tak omezeným možnostem státní správy. Mám na mysli především velké objemy tisku při vyhledávací činnosti. Ne na všech územních pracovištích se tato „metoda“ využívá, nicméně často slýchávám od svých kolegů z jiných územních pracovišť, že také tisknou veškeré výsledky vyhledávací činnosti. Je zbytečné tisknout do neveřejné části spisu výpis z katastru nemovitostí, který je totožný s tím předchozím nebo výpisy z bankovních účtů, jež lze nalézt v jedné z úloh informačního systému daňové správy, přičemž dochází k obrovské spotřebě papírů. Navrhoval bych tedy řešení v rámci úspory tisku, papírů a požadavků na nároky tiskáren, že vyhledávací činnost by byla prováděna ve stejném časovém intervalu, nicméně by se při nezměněných podmínkách výsledek vyhledávací činnosti zapisoval pouze do obsahu spisového materiálu resp. jeho neveřejné části. Problematikou spisu se zabývá ustanovení taktéž daňový řád56. Je vyvíjen „nátlak“ k tomu, aby došlo ke změně formy spisů z listinné podoby na podobu elektronickou. V této době již je možné takové spisy elektronicky vést, přičemž listinná podoba spisů je stále zachována. Při úplné přeměně listinné podoby na podobu elektronickou by došlo k velké úspoře finančních prostředků vynakládaných na samotnou náročnost tisku a dalšími
56
Ust. § 64 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů.
46
požadavky na vedení listinné podoby spisu. Jediné riziko by spočívalo v důkladné záloze dat, která již v současnosti probíhá, tudíž by nemusely být vynaloženy další finanční prostředky, to samé se týká nároků na informační technologie v podobě počítačů, jelikož elektronické spisy jsou v současnosti již vedeny a úspěšně tato aplikace, resp. součást aplikace informačního systému daňové správy, funguje bez jakýchkoliv problémů. Toto považuji za jediné řešení, které by mohlo vyřešit celý tento problém, bez toho aniž by musel být navýšen rozpočet daňové správy, přičemž by naopak ještě mohlo dojít k menším úsporám. Navíc by nemusela být dokupována technika, jako jsou kopírky a skenery, jelikož by veškerá data byla vedena v elektronické formě. Jediný problém bych viděl se změnou podoby u starých spisových materiálů, které v elektronické podobě prozatím vedeny nejsou. Co se týká nízkého množství fotoaparátů, to je opravdu problém finančních prostředků, který by mohla vyřešit řešení, jež jsem navrhl výše a z daných úspor by mohly být nakoupeny například právě fotoaparáty a podobná zařízení, kterých v daňové správě není dostatek.
3.1.6 Zdlouhavé administrativní procesy při převodu finančních prostředků K jedné výrazné změně došlo právě na přelomu loňského a letošního roku, kdy se změnila situace tak, že každý finanční úřad, dnes už územní pracoviště, přestal mít svůj vlastní bankovní účet a došlo k tomu, že dnes již je jeden bankovní účet pro celý finanční úřad, dříve finanční ředitelství. Tímto došlo ke zjednodušení celého systému bankovních účtů a ke zjednodušení situace v ohledu na převody finančních prostředků mezi jednotlivými územními pracovišti. Bohužel ani toto však nevyřešilo problém zdlouhavého procesu při převádění finančních prostředků mezi jednotlivými účty v rámci jednoho územního pracoviště. Považuji za velice zdlouhavé, pokud správce daně chce převést peníze například z daně z příjmů fyzických osob na daň silniční, aby celý tento proces trval několik dnů, většinou skoro týden. Řešení, jež bych navrhoval, je sjednocení všech bankovních účtů, aby nedocházelo k různým omylům při platbách na jednotlivá územní pracoviště. To znamená, že by byl jeden 47
bankovní účet namísto čtrnácti účtů, jak je tomu dnes. Dále bych zavedl jeden účet pro všechny daně dohromady. Aby však nedocházelo k tomu, že by správci daně nemohli identifikovat, na které dani nedoplatek je, zavedla by se evidence pouze v aplikaci informačního systému, nicméně by nemusely být finanční prostředky neustále převáděny z jednoho účtu na druhý. Tím by se zamezilo zdlouhavým procesů a přehlednost nedoplatků by byla zachována.
48
3.2 Opatření s úpravou stávajících zákonných norem V této části budou popsány problémy, na jejichž vyřešení, musí být upraveny stávající právní předpisy.
3.2.1 Obchodní společnosti bez statutárních orgánů S tímto problémem se daňová správa potýká již dlouhou dobu, a proto s příchodem daňového řádu vzniklo nové ustanovení,57 které uděluje pravomoc správci daně stanovit zástupce právnické osobě, která nemá osobu způsobilou jednat jejím jménem. Toto ustanovení sice platí pro shora uvedený problém, který by měl být tímto ustanovením vyřešen. Více o tomto ustanovení je rozepsáno v následujícím odstavci shora uvedeného zákona58. Zde je uvedeno, že správce daně ustanoví zástupcem toho, u koho je osoba, jíž se zástupce ustanovuje, v péči, anebo jinou vhodnou osobu. Bohužel, v čem je větší problém, je to, že s tím nejdříve potenciální zástupce musí vydat souhlas. Dále je ustanoveno, že pro případy, kdy nelze takové zástupce stanovit, navrhne jej ze seznamu daňových poradců Komora daňových poradců na vyžádání správce daně, přičemž není vyžadován souhlas daného daňového poradce. Toto by přesně platilo pro společnosti bez statutárních orgánů, problém však vidím v tom, že žádný daňový poradce nebude tuto funkci vykonávat bezúplatně. A pokud nastává situace, kdy jsou společníky tzv. bílí koně či společnosti sídlící v daňových rájích, kde je velmi obtížné zjistit pravého majitele, vzniká tu problém s komunikací, kdy daňový poradce potřebuje se společníky či akcionáři spolupracovat. Nemluvím o situacích, kdy jsou vydány akcie na majitele, jež upravuje obchodní zákoník59. Toto ustanovení by mělo být zrušeno, jelikož přispívá anonymitě podnikání a nízké transparentnosti. Proto jsem tedy rád, že existuje ustanovení jako je možnost správce daně ustanovit zástupce společnosti, přičemž vidím chybu v tom, že toto ustanovení počítá se skutečností, že všechny společnosti či společníci potažmo akcionáři jsou kontaktní. V tomto bych udělal změnu a navíc bych zvýšil dohled nad prací zaměstnanců obchodních rejstříků. Dále aby
57
Ust. § 26 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Ust. § 26 odst. 2 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. 59 Ust. § 156 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 58
49
pracovníci spravující obchodní rejstřík, zapisovali pouze obměnu statutárního orgánu, nikoliv jeho výmaz, bez toho aniž by byl zapsán jiný statutární orgán.
3.2.2 Nekontaktní a problematické osoby Nekontaktní osoby a osoby se „špatnou“ podnikatelskou minulostí jsou na denním pořádku a poměrně ztěžují výkon práce daňového exekutora. Pokud se nejprve zaměřím na problematické osoby, dovoluji si tvrdit, že právní předpisy jsou správně stanovené, bohužel však nejsou nikterak dodržovány, což je způsobeno špatným kontrolním mechanismem, jenž by měl vykonávat obchodní rejstřík, potažmo pracovníci, kteří ho spravují. Jedná se tedy především o osoby, které uvádí jednu společnost za druhou do konkursu. Toto počínání je však protizákonné, jelikož je tímto porušeno jedno z ustanovení obchodního zákoníku60, které říká, že je nepřípustné, aby byla členem statutárního orgánu taková osoba, jež v posledních třech letech uvedla nějakou společnost do konkursu či byl-li podán insolvenční návrh proti takové právnické osobě a následně zamítnut pro nedostatek majetku. S tímto ustanovením nelze než souhlasit, nicméně by nemělo docházet k opětovným zápisům těchto osob do obchodního rejstříku s tím, že vykovávají takovou pozici v jiných právnických osobách, které jsou v konkursu. Toto lze vyřešit pouze zvýšením kvality kontrolního mechanismu, jež vytváří svou činností pracovníci spravující obchodní rejstřík. Proč jsem však zařadil tuto skutečnost do problémů, které lze vyřešit pouze úpravou stávajících právních norem, je ustanovení týkajících se zápisů statutárních orgánů do obchodního rejstříku. Nesouhlasím totiž s faktem, že například jednatele společnosti s ručením omezeným nebo předsedu představenstva může vykonávat osoba, která nemá trvalý pobyt v České republice a navíc nemá ani stanovenou doručovací adresu na našem území. Proto se stává ve většině případů taková osoba osobou nekontaktní a dochází k složitému doručování písemností do zahraniční, které bývá obvykle taktéž neúspěšné. Proto by mělo být upraveno ustanovení obchodního zákoníku o statutárních orgánech veškerých právnických osob. Toto totiž považuji za nepřípustné a v boji proti korupci a podpoře transparentnosti by taková úprava těchto ustanovení jedině prospěla a zamezila by tak situacím, kdy dochází k nejrůznějším daňovým únikům prostřednictvím tzv. vytváření faktur jiným společnostem či nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty v době, kdy ve společnosti vykonává funkci jednatele nějaká nekontaktní osoba.
60
Ust. § 38l zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
50
3.2.3 Postih osob při závažném ztěžování a maření správy daní Tento problém je velice rozsáhlý. Jak jsem již uvedl v analytické kapitole, maření správy daní a její ztěžování lze postihovat osoby prostřednictvím ukládání pořádkových pokut, podáváním podezření ze spáchání trestného činu maření úředního výkonu či rozhodnutí. Celá tato problematika je, podle mého názoru, způsobena nedostatečným postihem takovýchto osob. Je udělováno málo pořádkových pokut ze stran správců daně, dále jsou málo využívány poddlužnické žaloby mnohdy z důvodu špatné informovanosti a kvalifikovanosti správců daně. Navrhoval bych krátkodobá školení všech pracovníků v této oblasti. Plně si uvědomuji, že největší problém se týká skutečnosti, že každé územní pracoviště nemá svého právníka, a proto bych navrhoval, aby byla více využívána spolupráce mezi odborníky na finančních úřadech, potažmo na Generálním finančním ředitelství a správci daně. Jedině tímto řešením mohou být tyto problémy zmírněny či téměř odstraněny.
3.3 Opatření s přijetím nových zákonných norem V této části se budu věnovat problémům, které lze vyřešit pouze přijetím nových právních předpisů.
3.3.1 Sídlo obchodních společností, trvalý pobyt OSVČ, provozovny Problematika sídel obchodních společností, trvalého pobytu osob samostatně výdělečně činných a provozoven právnických osob je velký problém, který prozatím nikdo neřeší, ba naopak bych řekl, že mnoho lidí si z toho udělalo živnost. Mám teď na mysli poskytovatele virtuálních adres, resp. sídel společností. Daňová správa se s těmito virtuálními adresami snaží bojovat po svém například tím, že je vypracován materiál, kde jsou uvedeny veškeré virtuální adresy v Praze, apod. Jiná „zbraň“ proti těmto společnostem prozatím není, a proto si myslím, že je čas na přijetí nového právního předpisu, resp. ustanovení, které by tuto problematiku jednou pro vždy vyřadilo. Existuje ustanovení upravující zápis společnosti do obchodního rejstříku.61 Říká, že při návrhu společnosti na zápis do obchodního rejstříku je navrhovatel povinen doložit právní důvod užívání prostor, do nichž umístil sídlo nebo místo podnikání. K doložení této 61
Ust. § 37 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
51
skutečnosti postačí prohlášení vlastníka nemovitosti či osoby, která má právo s prostorem jinak nakládat, že s umístěním souhlasí. Je však zapotřebí se pozastavit u poslední věty paragrafu třicet sedm obchodního zákoníku, kde je uvedeno, že k doložení právního důvodu užívání prostor stačí prohlášení vlastníka nemovitosti či osoby, která má právo s prostorem jinak nakládat. Převažující právní výklad tohoto ustanovení je takový, že osoba, která je například nájemcem nemovitosti, je oprávněna takovou nemovitost užívat, nikoliv však s ní jinak nakládat. Proto se ptám, jak je možné, že na trhu s poskytováním sídel společností, se pohybují společnosti, které nabízejí tyto služby v pronajatých prostorách. Nicméně nesouhlasím ani s poskytováním sídel společnosti, které poskytovatelé umožňují v prostorách, které vlastní. Navrhoval bych tedy vznik nového ustanovení v obchodním zákoníku, které by zakazovalo využívat tzv. virtuální adresy pro využití sídel obchodních společností. Považuji tento trend za špatný směr, kterým by se určitě podnikání na území České republiky nemělo vyvíjet. Sídlo společnosti by, podle mého názoru, mělo být místo, kde se podnikání fakticky uskutečňuje a kde se podnikatel opravdu nachází. Nikoliv, že sídlo společnosti bude ve virtuální kanceláři v Praze, kvůli menšímu počtu možných kontrol a faktické podnikání probíhá v nenahlášené provozovně v jiné části České republiky. Nové ustanovení chybí také u místa podnikání v živnostenském zákoně, jelikož podnikatel, který má hlášený trvalý pobyt na ohlašovně městského úřadu, by také neměl podnikat. Institut ohlašoven městských či obecních úřadů nebyl vytvořen proto, aby taková místa sloužila k vyšší anonymitě pro podnikání, nýbrž k tomu, aby lidé bez domova měli nahlášené nějaké místo trvalého pobytu. Rozumím podnikatelům, že využívají veškeré zákonné možnosti, jak zvýšit anonymitu při své podnikatelské činnosti, nicméně toto je otázkou pro naše zákonodárce. Posledním problém v této problematice jsou sídla společností v tzv. daňových rájích. Proti tomuto faktu lze jen těžko bojovat. Muselo by být vydáno v účinnost nové ustanovení, které by přímo zakazovalo podnikat na území České republiky společnostem sídlících v tzv. daňových rájích. Toto by mohlo být podnětem pro mezinárodní spor mezi naší zemí a zeměmi využívající tuto politiku, tedy politiku daňových rájů k zajištění přísunu finančních prostředků do méně vyspělých zemí. Tyto země využívají ke své finanční stabilitě nejčastěji export různého ovoce, cestovní ruch a právě politiku daňových rájů. Rozumím jejich těžké finanční 52
situaci, která je mnohdy způsobena jejich zeměpisnou polohou a také vyspělostí celé země, nicméně tímto vznikají i problémy v zemích vyspělých, které tímto přicházejí o obrovské finanční prostředky v podobě nevybraných daní. Právě největším paradoxem je fakt, že země prosperující z politiky daňových rájů zakazují offshore společnostem získávat finanční prostředky z podnikání právě na jejich území. Povoleno je jen podnikání na území jiných států, čímž se brání únikem finančních prostředků, které jinak putují do jejich státního rozpočtu. Takto pouze vybírají roční minimální poplatek pro offshore společnosti a navíc některé z těchto zemí, zvyšují i zaměstnanost svých občanů tím, že nutí prostřednictvím zákonů offshore společnosti k tomu, aby měli tamějšího tajemníka, který za tuto funkci dostává nízkou mzdu po celý rok.
53
ZÁVĚR Součástí daňového řízení je proces vymáhání daňových nedoplatků, při němž je kladen velký důraz na správnost postupů správců daní při vymáhání a zároveň je snaha o zvýšení efektivnosti tohoto procesu. Tato problematika často bývá zastíněna největším problémem daňových řízení, čímž jsou bezpochyby daňové úniky. Bohužel však problematika vymáhání daňových nedoplatků v sobě skrývá obrovský potenciál ve smyslu výše nevybraných daní, přičemž při dosažení větší účinnosti, by mohlo přibýt do státního rozpočtu o několik miliard korun každý rok. Tyto příjmy by pak mohli být využity k financování mnohem užitečnějších projektů, na které momentálně finanční prostředky ve státním rozpočtu chybí. Proto jsem se rozhodl poukázat na největší příčiny nízké účinnosti při vymáhání daňových nedoplatků a následně také navrhnout řešení těchto problémů. V současné době přibývá nejen daňových exekucí, ale exekucí obecně, a proto si myslím, že je na místě danou situaci v procesu vymáhání daňových nedoplatků řešit. Věřím, že mé náměty respektive mnou navržené nástroje ke zvýšení efektivnosti při vymáhání daňových nedoplatků mohou pomoci vyřešit alespoň některé problémy, se kterými se správci daní potažmo pracovníci vymáhacího oddělení denně setkávají a stávají se pro ně nepřekonatelnými překážkami při samotném vymáhání. Mnou navržené nástroje, které by měli vést ke zvýšení účinnosti v procesu vymáhání daňových nedoplatků, se převážně týkají zvýšení dohledu a kontrolního mechanismu nad postupy pracovníků daňové správy, ale i pracovníků mimo daňovou správu. Tímto by bylo zamezeno některým problémům, které pro státní rozpočet znamenají menší přísun finančních prostředků. Dále navrhuji zjednodušení organizační struktury daňové správy. Některé procesy, zvláště odvolací řízení, jsou z důvodu složité organizační struktury velmi zdlouhavé a zbytečně zatěžují správce daně, který by místo „nesmyslného papírování“ mohl využít svůj čas k užitečnějším úkonům. Jak jsem již uvedl ve třetí kapitole, nenavrhoval jsem nástroje, při nichž by musel být zvýšen rozpočet daňové správy, jelikož si uvědomuji, že státní rozpočet je omezený. Co se týká počtu zaměstnanců, nepovažuji situaci za tak vážnou, nicméně jejich alokaci ano. Připadá mi, že náplň práce zaměstnanců Generálního finančního ředitelství a zaměstnanců jednotlivých finančních úřadů je v některých směrech totožná, a proto bych některé pracovníky finančních úřadů přemístil na územní pracoviště, kde by byli lépe využiti.
54
Zbytek těchto pracovníků bych následně přesunul na Odvolací finanční ředitelství kvůli odvolacím řízením, jež i nadále pracovníci finančních úřadů vykonávají. Také by bylo vhodné zamyslet se nad některými právními předpisy, jimiž se správci daně řídí, nicméně toto je otázka pro naše zákonodárce. Navrhl jsem úpravu některých ustanovení, jež se týkají převážně zahraničních statutárních orgánů a nekontaktních osob. Dále navrhuji přijetí nové zákonné normy, jež by vyřešila asi nejzávažnější problém, a to virtuální sídla společnosti. Dokud tu bude existovat loby za anonymní podnikání a nízkou transparentnost podnikání, jsou mnou navržené nástroje jen těžko použitelné. Věřím však, že bude vyvíjen čím dál tím větší tlak ze strany veřejnosti na zvýšení transparentnosti podnikání, čímž by mohlo dojít ke zlepšení finanční situace, ve které se Česká republika momentálně nachází. Dovolím si tvrdit, že rezervy při výběru daní jsou tak velké, že pokud by bylo zamezeno veškerým daňovým únikům a došlo by ke zvýšení efektivnosti při vymáhání daňových nedoplatků, mohla by být životní úroveň v našem státu na úrovni některých zemí ze západní Evropy.
55
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Tištěné monografie 1. BAXA J. – Daňový řád komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, ISBN 978-807357-564-9 2. BONĚK V., BĚHOUNEK P., BENDA V., HOLMES A. - Lexikon, Daňové pojmy. 1. vydání, 2001, ISBN 80-7208-265-5 3. DRBOHLAV J., POHL T. - Pohledávky z právního, účetního a daňového pohledu. 3. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2011, ISBN 978-80-7357-599-1 4. GROSSOVÁ M. - Exekuce na peněžité plnění v současné právní praxi. 5. vydání. Praha: Linde, 2007, 603 s. ISBN 78-80-7201-621-1 5. KOBÍK J., KOHOUTKOVÁ J. – Daňový řád s komentářem. Praha, Anag, 2013, 906 s. ISBN 978-80-7263-769-0 6. MARKOVÁ H. - Daňové zákony 2012. úplná znění platná k 1.1.2012. Praha: GRADA Publishing, a.s., 2012. 264 s. ISBN 978-80-247-4254-0 7. Mrkývka P. a kol. - Finanční právo a finanční správa. 1. díl. Brno: Masarykova univerzita Brno, 2004, s. 160 ISBN 80-210-3578-1 8. PRUDILOVÁ M. - Veřejné dražby a exekuce. Praha: Linde, 2001. 449 s. ISBN 80-7201-288-6 9. SCHELLEOVÁ I. a kol. - Exekuce. 1. vydání. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2008. 216 s. ISBN 978-80-87071-91-5 10. SCHELLEOVÁ I. a LAMKA R. - Exekuce v zrcadle právních předpisů. I. Průběh exekučního řízení. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2007. 114 s. ISBN 978-80-87071-36-6 11. SCHELLEOVÁ I. a LAMKA R. - Exekuce v zrcadle právních předpisů. II. Jednotlivé způsoby exekuce. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2007. 189 s. ISBN 978-80-87071-37-3 12. ŠROTÝŘ J. - Zástavní právo a úskalí jeho aplikace v praxi. Daně a finance. 2008, 6, s. 16-21. ISSN 1801-6006 56
13. VONDRÁKOVÁ A. a kol. – Vymáhání pohledávek. 2. vydání. Wolters Kluwer, 2011, 868 s. ISBN 978-80-7357-686-8
Legislativa 1. Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů 2. Zákon č. 456/2011, Sb., o Finanční správě České republiky 3. Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů 4. Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů 5. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů 6. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 7. Zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů 8. Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů 9. Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů 10. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Interní zdroje 1. Ministerstvo financí České republiky - Zpráva o činnosti daňové a celní správy České republiky za rok 2011 č. j.: 37 949/2012/25-252 2. Metodika GFŘ č.j.: 26905/11-2310-050104
57
SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK Seznam tabulek Tabulka č. 1 Daňové nedoplatky vymáhané a vymožené k 31.12. ...................................10 Tabulka č. 2 Zajištění daní a zástavní právo kumulativně k 31.12. ..................................22 Seznam schémat Schéma č. 1
Struktura orgánů finanční správy ČR ke dni 1.1.2013 .................................11
58
PŘÍLOHA
59