MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra sociální pedagogiky
VÝCHOVA DĚTÍ V DĚTSKÝCH DOMOVECH A JEJICH PŘÍPRAVA PRO VSTUP DO REÁLNÉHO SVĚTA DOSPĚLÝCH
Bakalářská práce
Brno 2007
Vedoucí práce:
PhDr. Mgr. Tomáš Čech, Ph.D.
Autor práce:
Milada Terezie Pochylá
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury.
V Brně dne 18. srpna 2007
Milada Terezie Pochylá
2
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala panu PhDr. Mgr. Tomáši Čechovi, PhD. za ochotnou pomoc s přípravou metodické stránky mé práce, s jejím rozvržením korekturou a za jeho cenné rady.
3
OBSAH ÚVOD ...................................................................................................................6 1. NÁHRADNÍ VÝCHOVNÁ PÉČE.................................................................9 1.1. VYMEZENÍ ........................................................................................................................... 9 1.2. JEDNOTLIVÉ DRUHY NÁHRADNÍ VÝCHOVNÉ PÉČE ............................................................. 10 1.2.1.
Adopce (osvojení)................................................................................................. 10
1.2.2.
Mezinárodní adopce............................................................................................. 11
1.2.3.
Pěstounská péče ................................................................................................... 11
1.2.4.
Ústavní péče......................................................................................................... 13
1.2.5.
Statistika............................................................................................................... 14
2. ÚSTAVNÍ PÉČE ..........................................................................................15 2. 1. KOJENECKÝ ÚSTAV........................................................................................................... 15 2. 2. DĚTSKÝ DOMOV ............................................................................................................... 16 2. 3. DĚTSKÝ DOMOV SE ŠKOLOU ............................................................................................. 17 2. 4. DIAGNOSTICKÝ ÚSTAV ..................................................................................................... 18 2. 5. VÝCHOVNÝ ÚSTAV ........................................................................................................... 18
3. VÝCHOVA DĚTÍ V DĚTSKÝCH DOMOVECH A JEJICH PŘÍPRAVA NA SAMOSTATNÝ ŽIVOT ............................................................................19 3. 1. VÝCHOVA DĚTÍ V DĚTSKÝCH DOMOVECH......................................................................... 19 3. 2. SPECIFIKA VÝCHOVY V ÚSTAVNÍ PÉČI A JEJÍ RIZIKA ......................................................... 20 3. 2. 1. Problémy ústavní péče............................................................................................ 20 3. 2. 2. Syndrom ústavní závislosti...................................................................................... 20 3. 3. VZDĚLÁVÁNÍ A PŘÍPRAVA NA POVOLÁNÍ DĚTÍ V DĚTSKÝCH DOMOVECH .......................... 21 3. 4. VOLNÝ ČAS DĚTÍ V DĚTSKÝCH DOMOVECH ...................................................................... 22 3. 5. PŘÍPRAVA DĚTÍ NA ODCHOD Z DĚTSKÉHO DOMOVA DO REÁLNÉHO SVĚTA DOSPĚLÝCH .... 24 3. 5. 1. Zajištění bydlení ..................................................................................................... 25 3. 5. 2. Zajištění zaměstnání ............................................................................................... 27
4. VÝZKUMNÁ ČÁST .....................................................................................29 4. 1. CÍL VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ .............................................................................................. 29 4. 2. VÝZKUMNÉ OTÁZKY......................................................................................................... 30 4. 3. VÝZKUMNÝ SOUBOR ........................................................................................................ 31 4. 4. VÝZKUMNÉ METODY ........................................................................................................ 32 4. 5. STRUKTURA ROZHOVORŮ A PŘESNÉ ZNĚNÍ OTÁZEK ......................................................... 33 4. 6. POSTUP PŘI VÝZKUMU ...................................................................................................... 35 4. 7. PRŮBĚH ŠETŘENÍ V DĚTSKÉM DOMOVĚ V HODONÍNĚ U KUNŠTÁTU.................................. 36
4
4. 7. 2. Charakteristika zařízení.......................................................................................... 37 4. 7. 3. Respondenti ............................................................................................................ 38 4. 7. 4. Kategorizace dat..................................................................................................... 38 4. 7. 5. Prezentace rozhovorů s dětmi a jejich vychovatelem ............................................. 41 4. 7. 6. Shrnutí .................................................................................................................... 50 4.8.
PRŮBĚH ŠETŘENÍ V DOMĚ NA PŮLI CESTY VE VELKÉM DVOŘE ................................. 51
4. 8. 2. Charakteristika zařízení.......................................................................................... 51 4. 8. 3. Respondenti ............................................................................................................ 53 4. 8. 4. Kategorizace dat..................................................................................................... 53 4.8.5. Prezentace rozhovorů s klienty Domu na půli cesty................................................ 54 4.8.6. Shrnutí..................................................................................................................... 60
5. ZÁVĚR..........................................................................................................61 POUŽITÁ LITERATURA ...............................................................................64 RESUMÉ............................................................................................................66
5
Úvod O tom, že výchova a prostředí, ve kterém je dítě vychováváno, má zásadní vliv na to, jaký člověk z něj vyroste, není sporu. My, kteří máme vlastní děti, se většinou poctivě snažíme nalézat co nejvhodnější způsoby výchovy našich dětí a jistě většina z nás často pociťuje tíživou odpovědnost, že rozhodnutí, která ve výchově děláme mají vliv na jejich vývoj a mohou mnoho pokazit, pokud jednáme nesprávně. Tedy, v běžných rodinách se často řešívají problémy s tím, jak děti vychovávat, jak řešit jejich kázeňské a jiné problémy, jak se stavět k neposlušnosti dětí apod. Otázkou je, proč je výchova vlastně tak obtížná? Ve škole jsme se naučili mnoho věcí. Lidé, kteří složili maturitní zkoušky, mají dobrý všeobecný přehled, na vysoké škole se ještě znalosti v konkrétních oborech prohlubují. Nikdo nás ale nikdy nenaučil, jak máme plnit rodičovskou funkci, jak máme být dobrými partnery, manželi a manželkami, matkami a otci. Toto umění není předmětem vyučování na žádné ze škol. Můžeme se učit jen zkušenostmi a v mnohých případech jde pouze o zkušenosti negativní - vždyť kolik rodičů se dnes snaží vychovávat své děti všemožným způsobem, ale úzkostně se vyhýbají metodám, kterými byli sami vychováváni. Často tedy tápeme a často děláme chyby, ale nevzdáváme to, protože své děti milujeme. Vychováváme je a staráme se o ně tak dlouho, dokud nejsou plně připraveni na samostatný život. A i když se pak osamostatní, neopouštíme je. Pomáháme svým dětem jak můžeme, často jim zařizujeme první bydlení, finančně je podporujeme, pokud jen trochu můžeme a hlídáme a staráme se také o děti našich dětí. Všechno to děláme z lásky a určitě se shodneme na tom, že je to v pořádku. Nicméně tento model není v naší společnosti všeobecně platný. Je spousta rodičů, kteří se o své děti nestarají, opustí je ať už z jakéhokoli důvodu a takové děti jsou bez vlastního přičinění nuceny vyrůstat bez rodičovské lásky a podpory. Lidská společnost samozřejmě zřídila pro tyto děti zařízení, kde je o ně postaráno. Ústavní výchova je tu proto, aby zabezpečila opuštěným dětem domov, materiální zabezpečení, jako je jídlo, ošacení a jiné věci. Mohou chodit do školy a vzdělávat se. Žijí v prostředí pro ně uzpůsobeném s ostatními dětmi a navštěvují školu, takže sociální vazby jsou do jisté míry také zajištěny. Také metodika výchovy jejich vychovatelů bude pravděpodobně propracovanější než u běžných rodičů, kteří nejsou pedagogicky vzdělaní. Přesto jejich výchova neodpovídá té rodinné. Sociální vazby nejsou tak pevné, osobní příklad není tak osobní, představa o tom, co to znamená rodina je změněná a nebude pravděpodobně moci sloužit jako vzor při zakládání jejich vlastní rodiny. Za nejzá6
važnější mezník v životě opuštěných dětí však považuji jejich odchod z dětského domova do standardního a pro nepřipraveného člověka nebezpečného světa dospělých za zdmi dětského domova, kde bylo dětem zajištěno bezpečí. Dítě vyrůstající v běžné rodině zpravidla neodchází z rodinné péče z důvodu oslavy 18. narozenin, tak jako je tomu u dětí v dětských domovech. Situace dětí odcházejících po nabytí zletilosti z dětského domova je nepřirozená a legislativa je v takových případech nedostačující. O přirozenosti zde mluvím ve stejném smyslu, jako o přirozeném „vylétnutí z hnízda“ každého dítěte v běžné rodině. Zpravidla každé dítě žijící ve své vlastní rodině, je na samostatný život připraveno mnohem lépe než dítě, které je vychováváno ústavní výchovou (a to jak po stránce hmotné a finanční, tak po stránce vybavení zkušenostmi a dovednostmi, které jsou mu buď cíleně předány, nebo je zkrátka přejme, protože vzor jeho vlastních rodičů na něj působí od kojeneckého věku). Přesto však jeho vstup do samostatného života zpravidla neprobíhá tak násilně, jako opuštění plnoletého „dítěte“ dětský domov. Většinou se nestává, že by dítě vyrůstající v běžné rodině s úderem plnoletosti bylo naráz vypuštěno do samostatného života bez možnosti jakékoli další pomoci svých rodičů. Většina z nás bývá ve společné domácnosti s rodiči i mnohem déle, než jen do osmnácti let. Rodinu opouštíme ve chvíli, kdy se na to cítíme být dost silní, vzdělaní, se zajištěným povoláním a bydlením. Odcházíme, prostě, když máme kam. Neurčuje nám to nikdo zvenčí, čas našeho osamostatnění není dán přestupem přes věkovou hranici. Kromě toho, jak už jsem předeslala, bývá zvykem, že se rodiče materiálně podílejí na domácnosti a životě svých děti, pokud děti například ještě studují, nebo mají jen přechodná zaměstnání, popřípadě finanční problémy. Toto všechno vnímáme jako samozřejmost a rozepisuji se zde o tom jen z toho důvodu, abych poukázala na opravdu velký rozdíl mezi předpoklady pro úspěšný a spokojený život dítěte vyrůstajícího v rodině a dítěte vyrůstajícího např. v dětském domově. Co se vlastně děje s plnoletými „dětmi“ (a já jsem přesvědčena, že slovo „dítě“ je zde plně na místě), když se za nimi zavřou vrata dětského domova? Kam jdou? Kde bydlí? Kde pracují? Kde si nachází okruh známých a přátel, když doteď žili jen se svými druhy v domově? Jaký je takový život bez kořenů? Jaký je život bez pomoci, kdy se člověk musí vždy spolehnout jen sám na sebe? A hlavně, jak se na přípravě na osamostatnění podílí dětský domov? Stačí dětem tato příprava? To jsou všechno otázky, na které v rámci své bakalářské práce hledám odpověď. Kromě všech těchto otázek se ve své práci také zaměřuji na zařízení, která se starají právě o děti, které musely kvůli plnoletosti opustit dětský domov, ale se 7
samostatným životem si zatím nevědí rady. Jde o tzv. Domy na půli cesty. Tady se mladí lidé učí žít jako dospělí. Chodí do práce, učí se hospodařit, vařit, prát, starat se sami o sebe, zkrátka všechno, co se v dětském domově nestačily naučit, nebo si nemohly zažít právě proto, že to byl dětský domov a ne rodina, odkud vyšly. Je skvělé, že taková zařízení pro děti z dětských domovů existují. Jde vlastně o jakousi nadstavbu nad dětským domovem, či jeho pokračování. Zájem ústavních dětí o místa v Domech na půli cesty však dokazuje, že příprava na realitu za zdmi ústavů je v dětských domovech (zvláště v některých) naprosto nedostatečná. Cílem mojí bakalářské práce je samozřejmě poukázat na problémy ústavní výchovy a nedostatečnost její přípravy na budoucí reálný život dětí. Ráda bych prostřednictvím rozhovorů s dětmi v dětských domovech zachytila jejich smýšlení a pohled na realitu a na život v dětském domově. Chtěla bych také rozhovory s vychovateli v dětských domovech nastínit názory na ústavní výchovu těch, kteří tuto výchovu na své svěřence aplikují. Souhlasí s tímto systémem, jak je nastaven? Myslí si, že je vše v pořádku, nebo by raději dětem pomohli více než je v jejich kompetenci? Mají dětské domovy přehled o tom, co se děje s jejich bývalými svěřenci? Vědí, jaký vedou život, co jim ústavní výchova dala, či vzala. Co vedlo mladé lidi z Domu na půli cesty k tomu, aby zde žili? Dovedou si vůbec představit svůj život po opuštění dětského domova nějak jinak, než v tomto zařízení? A jak vlastně život v Domě na půli cesty vypadá? Svou prací mapuji situaci v těchto zařízeních. Základní otázky jsou: Jaká je vlastně výchova dětí v dětských domovech, jejímž cílem má být člověk plnohodnotně připravený na budoucí samostatný život? Jaké jsou osudy dětí, které již dětský domov opustili? Jak se dívají děti v ústavní péči na svoji budoucnost?
8
1. NÁHRADNÍ VÝCHOVNÁ PÉČE 1.1. Vymezení V České republice žije asi 1% dětí, které nemají z různých důvodů možnost vyrůstat ve své vlastní biologické rodině. Většina z těchto dětí nejsou úplní sirotci (těch jsou asi jen 2 %) a mají vlastní biologickou rodinu. Jejich rodiče se o ně však nemohou, nechtějí nebo neumějí starat. Náhradní výchovná péče je termín, který v sobě zahrnuje všechny druhy péče o dítě, které z jakékoli příčiny nemůže být vychováváno ve své vlastní biologické rodině. Náhradní výchovnou péči můžeme rozdělit na péči na náhradní rodinnou péči a ústavní péči. Nejčastějšími příčinami, proč se děti dostávají do různých zařízení náhradní výchovné péče jsou: •
rodiče nezvládají dostatečně výchovu svých dětí (záškoláctví, trestná činnost dětí, apod.)
•
rodiče zanedbávají výchovu svých dětí
•
rodiče fyzicky nebo psychicky týrají své děti nebo je sexuálně zneužívají
•
alkoholismus rodičů
•
problémy rodičů s přestupky proti zákonu nebo s trestnou činností
•
sociálně slabé rodiny (špatná finanční situace, nízká vzdělanost rodičů, nezaměstnanost)
•
osiření dítěte.
Rozdělení náhradní výchovné péče podle J. Kovaříka, 1995: Náhradní rodinná péče - Adopce - Adopce zrušitelná = adopce 1. stupně - Adopce nezrušitelná = adopce 2. stupně - Pěstounská péče - Individuální - Příbuzní - Cizí osoby (klasická PP jako dlouhodobé řešení) - Skupinová - Rodinné buňky (pěstounské páry) - SOS dětské vesničky Ústavní péče - Ústavní výchova – dětský domov, dětský domov se školou, diagnostický ústav - Ochranná výchova – výchovný ústav, střediska výchovné péče
9
Dalšími možnostmi náhradní výchovné péče jsou poručnictví a svěření péče o dítě jinému občanu než rodiči.
1.2.
Jednotlivé druhy náhradní výchovné péče Základní rozdělení náhradní výchovné péče je na náhradní rodinnou péči
a ústavní péči. „Náhradní rodinná péče je forma péče o děti, kdy je dítě vychováváno „náhradními“ rodiči v prostředí, které se nejvíce podobá životu v přirozené rodině. Tou je u nás zejména adopce (osvojení) a pěstounská péče.“ (Matějček, 1999).
1.2.1. Adopce (osvojení) Adopcí (osvojením) je přijato opuštěné dítě za vlastní a jeho adoptivní rodiče k němu mají stejná práva a povinnosti jako jeho biologičtí rodiče. Dítě také získává příjmení svých adoptivních rodičů. Také mezi příbuznými adoptivních rodičů a adoptovaným dítětem vzniká příbuzenský vztah. Pokud sami osvojitelé neprojeví zájem, není nutné pokračovat v kontaktu se sociálními pracovníky. Biologičtí rodiče dítěte k němu ztratí jakákoli práva a povinnosti a neznají ani novou adoptivní rodinu dítěte. Čekací doba na svěření dítěte do adopce je podstatně delší než např. u pěstounské péče. Zpravidla jde o 4 – 6 let. O osvojení rozhoduje výhradně soud a nejméně tři měsíce před tímto rozhodnutím proběhne tzv. preadopční péče – tj. doba, po kterou potenciální osvojitel pečuje o dítě na své náklady. Rozlišujeme dva druhy adopce: o Zrušitelná adopce (adopce 1. stupně), tzv. prosté osvojení, kdy práva a povinnosti rodičů dítěte přecházejí na osvojitele, ale ten není uveden v rodném listu dítěte místo jeho biologického rodiče. Toto osvojení je zrušitelné rozhodnutím soudu. Tento typ osvojení musí vždy předcházet nezrušitelnému osvojení v případě dětí mladších jednoho roku, neboť nezrušitelně osvojit lze pouze dítě starší jednoho roku. o Nezrušitelná adopce (adopce 2. stupně) je osvojení dítěte staršího jednoho roku manželským párem, manželem či manželkou rodiče nebo jedincem, kdy adoptivní rodič je do rodného listu dítěte zapsán místo jeho biologického rodiče. Jedinec může dítě nezrušitelně adoptovat pouze v případě, že soud 10
rozhodne, že toto osvojení bude plnit společenské poslání a je v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Toto osvojení je nezrušitelné. Osvojení je nejdokonalejší formou péče o opuštěné děti, avšak v České republice není tato možnost náhradní výchovné péče zdaleka využívána v takové míře, jaká by byla žádoucí. Ročně je osvojováno asi 600 dětí. Zvýšení počtu adoptovaných dětí brzdí nejen legislativa a zdlouhavé úřední postupy při žádostech o osvojení, ale také vysoké a často nereálné požadavky potenciálních adoptivních rodičů na děti vhodné pro adopci. V dětských domovech a kojeneckých ústavech je velké procento dětí s různým stupněm mentální retardace nebo s kombinovanými postiženími, dětí dědičně zatížených, příliš starých pro adopci nebo dětí romských. Příliš mnoho párů žádajících o osvojení má požadavky na dobrý fyzický i psychický stav dítěte a velmi často i na barvu jeho pleti. Osvojení je právně upraveno zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.
1.2.2. Mezinárodní adopce Mezinárodní adopce vychází z Úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodní adopci, která byla vypracována a přijata Haagskou konferencí mezinárodního práva soukromého 29.5. 1993. V České republice vstoupila tato úmluva v platnost 1.6. 2000 a spolu se zákonem o sociálně-právní ochraně dětí, umožňuje adopci dětí do ciziny, popř.z ciziny, v případě, že pro dítě nebyli nalezeni vhodní osvojitelé v České republice. Haagská úmluva jasně stanoví postup při adopci dítěte do zahraničí, určuje povinnosti a kompetence jednotlivých institucí, definuje právo dítěte na přednostní adopci v zemi jeho původu a zaručuje biologickým rodičům anonymitu. Zároveň nařizuje signatářským státům, aby na svém území určily jeden ústřední orgán, který bude za adopce dětí do zahraničí odpovědný. U nás tuto funkci zprostředkovatele plní Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně.
1.2.3. Pěstounská péče Pěstounská péče je státem garantovanou formou péče o opuštěné dítě, které je svěřeno jedinci nebo manželům, kteří musí poskytovat záruku řádné výchovy dítěte. Rozhodující je vždy zájem dítěte. Pěstouni rozhodují jen o běžných záležitostech dítěte, ale o mimořádných záležitostech, jako je cesta za hranice nebo volba povolání dítěte, rozhodují biologičtí rodiče dítěte svým souhlasem nebo soud. Dítě v pěstounské péči má 11
právo stýkat se svou původní rodinou a jeho rodiče zůstávají i nadále zákonnými zástupci dítěte, pokud ovšem nejsou zbaveni svých rodičovských práv a povinností. Pěstounská péče je zrušitelná rozhodnutím soudu nebo zaniká dosažením zletilosti dítěte. Stát v případech pěstounské péče garantuje dostatečné hmotné zajištění dítěte i přiměřenou odměnu jeho pěstounům. Soud může pěstounům stanovit povinnost podávat o průběhu péče o dítě pravidelné zprávy. Pěstoun má právo žádat určité finanční dávky od státu pro výkon pěstounské péče. Jsou to:
Příspěvek na úhradu potřeb dítěte
Příspěvek při převzetí dítěte do péče
Odměna pěstounům
Příspěvek na zakoupení motorového vozidla Pěstounská péče může po podání žádosti pěstounů a za určitých podmínek přejít
v osvojení. Pěstounskou péči dělíme na individuální a skupinovou: o Individuální pěstounská péče je forma péče o dítě, která probíhá v běžném rodinném prostředí, přičemž pěstouny mohou být buď příbuzní dítěte (prarodiče nebo jiní příbuzní) nebo cizí osoby (zpravidla manželský pár, tato forma pěstounské péče je také někdy nazývána „klasickou“). o Skupinová pěstounská péče probíhá v tzv. zařízeních pro výkon pěstounské péče nebo v SOS dětských vesničkách, kde hlavní pěstounkou je „matka“. Nejčastějšími důvody pro umístění dítěte do pěstounské péče jsou podle Matějčka, 1999: o Děti nemohou dlouhodobě vyrůstat prostředí rodiny tvořené jejich vlastními biologickými rodiči. o Ústavní (neosobní a málo personalizovaná) péče ohrožuje či narušuje vývoj dětí. o Děti nemohou být z různých důvodů (právních, zdravotních, sociálních, psychických) svěřeny do osvojení. Pěstounská péče je hned po osvojení druhou nejúčinnější formou náhradní výchovné péče, protože je do velké míry podobná péči o dítě v přirozených podmínkách a vlastní rodinou. Pěstounská péče je právně upravena v zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, v zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (ustanovení o zprostředkování pěstounské péče, o zařízení pro výkon pěstounské péče), v zák. č.
12
117/1995 sb., o státní sociální podpoře (upravuje dávky pěstounům) a v právních předpisech o sociálním zabezpečení (upravují nemocenské a důchodové pojištění pěstounů).
1.2.4. Ústavní péče Ústavní péče je používaná forma péče o dítě v případech, kdy se o dítě z různých důvodů nemůže starat vlastní biologická rodina a zároveň není možné nebo vhodné osvojení nebo pěstounská péče. Tuto formu náhradní výchovné péče zajišťují kolektivní výchovná zařízení pro výkon ústavní péče. Zpravidla se jedná o dětská zařízení v resortu zdravotnictví jako jsou např. kojenecké ústavy pro děti od jednoho roku do tří let nebo dětské domovy pro děti do pěti let. Děti jsou sem zpravidla přijímány ze zdravotních a sociálních důvodů. Dále jsou to „klasické“ dětské domovy a dětské domovy se školou v resortu školství pro děti do osmnácti let. Pro děti s výchovnými problémy a pro děti, které spáchali takový čin, který by u dospělé osoby byl označen za závažný trestný čin, jsou zřizovány výchovné ústavy. Do resortu školství patří také diagnostické ústavy zřizované pro dočasný pobyt dětí za účelem odborného zhodnocení jejich situace a jejich následného převedení do jiného zařízení či jinam podle nejlepšího zájmu dítěte. V resortu sociálních věcí jsou pak zřizovány ústavy sociální péče pro děti různě handicapované, zpravidla jde o těžkou mentální retardaci nebo o kombinaci postižení smyslového, tělesného a mentálního, o které se jejich rodina z různých důvodů nemůže starat. Tato zařízení mohou fungovat i přechodně pro děti vyrůstající ve vlastní rodině. K největším problémům náhradní výchovné péče podle Matějčka, 1999 patří: o Roztříštěnost a nejednotná koordinace náhradní výchovné péče. o Zdlouhavost a nepružnost procesu umísťování dětí z ústavní péče do osvojení a pěstounských rodin. o Špatná komunikace a spolupráce mezi institucemi zabývajícími se náhradní výchovnou péčí. o Nedostačující umísťování dětí se speciálními potřebami a romských dětí z ústavní do náhradní rodinné péče. o Nedostačující příprava a odborné vedení žadatelů o NRP. o Perspektiva a pomoc dětem po dosažení zletilosti. o Problematika mezinárodní adopce.
13
1.2.5. Statistika Tato statistika byla zpracována a zveřejněna v časopise Náhradní rodinná péče v roce 2004. Obsahuje číselné údaje vypovídající o situaci náhradní výchovné péče v České republice od roku 1989 do roku 2003. Počet dětí svěřených do péče budoucích osvojitelů rok počet
1985 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 597 546 499 530 475 463 543 628 575 634
1998 1999 499 566
Počet dětí svěřených do pěstounské péče rok 1985 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997
1998 1999
počet
780
775
771
744
766
656
792
842
942
750
802
879
2000 512
2001 2002 545 464
2000
2001 2002
884
908
863
Počet žadatelů o osvojení rok 1985 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997
1998 1999
2000
2001 2002
počet
2407 2250 2352 2245 2254 1875 1990 1980 1650 2284
2531 2123
1969
2100 2369
Počet žadatelů o pěstounskou péči rok 1985 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 počet 311 451 482 501 484 455 387 516 427 640
1998 1999 864 720
2000 632
2001 2002 730 752
Počet dětí žijících v pěstounské péči a poručnictví rok 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998
1999 2000
2001
2002
stav k 1.1.
5959
5183 5299 5324 5171 5311 5356 5504 5557 5738 5879
6093
6263
6486
stav k 31.12. 5262 5340 5348 5249 5297 5460 5557 5780 5711 5935
6029 6000
6411
6598
Počet pěstounských rodin rok 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998
1999 2000
2001
2002
stav k 1.1.
4006 4012 4122 4405 4480 4391 4412
4390 4554
4594
4595
stav k 31.12. 4138 4409
4028 4060 4256 4481 4560 4555 4661
4488 4607
4665
4844
Ústavní péče v resortu MŠMT v letech 1993 - 2003
Rok
1993 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 Nárůst
Počet zařízení
162 209 181 185 191 193 196 199 37
Ústavní péče celkem
Dětské domovy
úplní celkem chlapci dívky sirotci
internátního Celkem rodinného typu typu Zařízení klienti zařízení klienti zařízení klienti
5839 7184 6689 6901 7333 7222 7270 7250 1411
3578 4367 4056 4165 4462 4376 4349 4341 763
2261 2817 2633 2736 2871 2846 2921 2909 648
63 71 72 74 88 81 71 65 2
105 119 117 119 127 129 131 134 29
3384 4118 4143 4297 4624 4634 4594 4612 1228
42 34 39 43 45 49 53 58 16
1267 939 1141 1361 1381 1576 1673 1811 544
63 85 78 76 82 80 78 76 13
2117 3179 3002 2936 3243 3058 2921 2801 684
14
2.
ÚSTAVNÍ PÉČE Ústavní péče, jak jsem předeslala v předchozí kapitole, spadá pod různé resorty.
Jde o resort školství, zdravotnictví, resort sociálních věcí. Vzhledem k problémům s komunikací mezi jednotlivými institucemi je v současné době velmi diskutovanou otázkou převedení dětských domovů z resortu školství do resortu práce a sociálních věcí. Jestli by tento krok byl šťastný, o tom se vedou bouřlivé diskuse. Nejvýznamnějšími ústavy, ve kterých jsou vychovávány opuštěné děti jsou: o Kojenecký ústav o Dětský domov o Dětský domov se školou o Diagnostický ústav o Výchovný ústav Tyto ústavy zajišťují péči o děti všech věkových kategorií - od narození do osmnácti let.
2. 1. Kojenecký ústav Kojenecký ústav je zařízení pro děti od 0 do 3 let, které z nejrůznějších důvodů nemohou vyrůstat ve své vlastní biologické rodině. Děti sem přicházejí buď přímo z porodnice nebo už z rodiny, která se o ně nemůže postarat. V odůvodněných případech je ve většině kojeneckých ústavů možnost pobytu dítěte i s matkou, která se ocitla v tíživé životní situaci. Děti přijímané do kojeneckých ústavů sem přicházejí většinou z důvodů zdravotních a sociálních. Kojenecké ústavy zpravidla poskytují diagnostickou, terapeutickou, rehabilitační a poradenskou péči v oblasti zdravotní, výchovné a sociální, dětem do věku tří let, jejichž vývoj je ohrožen nevhodným domácím prostředím nebo o které nemá kdo pečovat nebo jejichž výchovu jejich rodiče nezvládají. Mezi nejčastější činnosti kojeneckého ústavu patří: o zajištění sociálního prostředí ohroženým dětem o sledování dětí po zdravotní, neurologické a psychické stránce o zdravotní a psychologická péče o děti o terapie o rehabilitační péče o výchovný program o realizace náhradní rodinné péče v ČR a v cizině o získávání běžných návyků a dovedností 15
Pro příklad uvádím kojenecký ústav na ulici Hlinky 132/136 v Brně, jehož zřizovatelem je statutární město Brno. Kojenecký ústav Hlinky má kapacitu 120 dětí. Děti zde žijí ve skupinkách max. 5 - 6 dětí, o které se starají stálé tři tety, které se střídají ve dvanáctihodinových směnách. Kojenecký ústav se tak snaží o vytvoření stabilního prostředí, které má pozitivní vliv na vývoj dětí. Sourozenci žijí ve skupinkách společně (výjimkou může být pouze to, když některý ze sourozenců je těžce zdravotně postižený nebo když je právně volný do adopce či pěstounské péče). Součástí ústavu je také zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a je tu možnost přijetí nejen dítětem, ale i jeho matky k pobytu na nezbytně nutnou dobu. Převážná většina kojenců, batolat i starších dětí se z kojeneckého ústavu Hlinky vrací zpátky do původní rodiny nebo odchází k adoptivním rodičům či pěstounům. Pouze několik dětí ročně je přeloženo do následné péče dětského domova nebo ústavu sociální péče.
2. 2. Dětský domov Dětský domov je zařízení pro děti od tří do osmnácti let s nařízenou ústavní výchovou z důvodu nemožnosti vyrůstat ve vlastní biologické rodině. Jsou zde umísťovány děti, které nemají žádné větší výchovné problémy. Jde o zařízení, které zajišťuje opuštěným dětem veškerou péči, hmotné zabezpečení, ošacení, stravu a ubytování. Děti docházejí do škol, které ale nejsou součástí dětského domova. V ČR rozlišujeme dva typy dětských domovů – dětský domov internátní a dětský domov rodinného typu. Před rokem 1989 byla většina dětských domovů internátního typu, avšak po roce 1989 se začaly poměrně úspěšně rozvíjet snahy vychovávat i děti v ústavní péči spíše způsobem, který se alespoň v rámci možností ústavní péče podobá životu v běžné rodině. Děti tak mohou vyrůstat v menší skupince, která se podobá běžné rodině, minimální počet dětí v takové skupině je 6, maximální je 8. V dětských domovech rodinného typu mohou být takovéto rodinné buňky dvě až šest. Ve skupinkách spolu vyrůstají děti různého věku i pohlaví, separace podle věku a pohlaví již byla zrušena. Sourozenci bývají umísťováni do skupin vždy spolu, pokud je to možné. Každá skupinka žije ve vlastním bytě odděleném od ostatních a zodpovědnost za chod domácnosti, přípravu jídla a podobně nesou všichni její členové mírou odpovídající jejich věku a schopnostem, podobně jako v běžné rodině. O děti se starají dva kmenoví vychovatelé, kteří se střídají, ale nemění. Snahou je přizpůsobit život přirozenému životu v rodinách a připravit tak děti co nejlépe na budoucí samostatný život. 16
Dětský domov internátního typu se dnes oficiálně už téměř nevyužívá. Tato alternativa ústavní péče je užívaná zejména pro děti, u kterých se předpokládá krátkodobý pobyt a brzký návrat do rodiny. V tomto typu dětských domovů jsou děti rozděleny do velkých pokojů (8 – 12 dětí v jednom pokoji) podle věku a pohlaví. Děti nenesou žádnou odpovědnost za chod dětského domova, veškeré činnosti jsou zajištěny personálem a děti tak nemají téměř žádný prostor pro to, aby se naučily běžné činnosti, které jsou tak důležité pro budoucí samostatný život. Také vychovatelé nejsou stálí, je jich více a střídají se častěji než v dětských domovech rodinného typu. Většina dětských domovů internátního typu se však převádí na typ rodinný. Staré a nevyhovující prostory jsou přestavovány a jsou budovány bytové buňky pro provoz malých skupin dětí. Bohužel však také není málo takových dětských domovů, které sice oficiálně změnily svůj název na „dětský domov rodinného typu“, avšak nadále fungují zastaralým internátním způsobem. Děti opouští dětský domov po dosažení zletilosti, tj. v osmnácti letech, pokud mají ukončené vzdělání. Nejčastější dobou odchodu je tudíž konec školního roku. V případě, že dítě nemá ukončené vzdělání pro přípravu na své budoucí povolání, je možné jeho odchod odložit na základě písemné dohody o dlouhodobém pobytu dítěte v dětském domově do doby, kdy bude mít vzdělání ukončeno, nejdéle však do 26-ti let.
2. 3. Dětský domov se školou Dětský domov se školou je zařízení pro děti, které z různých důvodů nemohou být umístěny do dětského domova běžného typu a docházet do školy, která není součástí dětského domova. Jsou sem umísťovány děti od 6-ti let do doby, kdy ukončí základní povinnou školní docházku. Jde o děti s nařízenou ústavní výchovou, které nemohou být umístěny do běžného typu dětského domova z důvodu přechodné nebo trvalé psychické poruchy a vyžadují tudíž kromě výchovného i léčebný proces, nebo pro děti, které nemohou být z důvodu závažné poruchy chování umístěny do běžného dětského domova. Dále jde o děti s uloženou ochrannou výchovou a nezletilé matky a jejich děti s problémy, které jsem uvedla výše. V dětském domově se školou bývají zřízeny nejméně dvě a maximálně šest rodinných skupin. V rodinné skupině bývá umístěno 5 – 8 dětí.
17
2. 4. Diagnostický ústav Jde o diagnostické zařízení prvního kontaktu pro děti, které mají být umístěny v zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy. Do diagnostického ústavu jsou přijímány děti školního věku s nařízenou ústavní výchovou, uloženou ochrannou výchovou nebo soudem vydaným předběžným opatřením o umístění. Po skončení dvouměsíčního diagnostického pobytu jsou děti rozmísťovány do různých typů speciálních školských zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy. Během diagnostického pobytu jsou děti podrobeny komplexnímu vyšetření z hlediska zdravotního, psychologického a speciálně-pedagogického, také zde probíhá sociální šetření. Kromě diagnostického vyšetření se během pobytu začíná s procesem resocializace u dětí s výchovnými a jinými problémy. Děti v rámci pobytu v diagnostickém ústavu navštěvují interní školu se vzdělávacím programem základní nebo speciální školy. Kromě sociálních a speciálních pedagogů a vychovatelů pracuje s dětmi také psycholog a psychiatr a odborný zdravotnický pracovník. Některé děti mohou být do cílového zařízení umístěny i administrativní cestou bez pobytu v diagnostickém ústavu (předškolní děti, některé sociální případy).
2. 5. Výchovný ústav Výchovný ústav je zařízením pro děti, které dosáhly věku 15 let, jimž byla nařízena ústavní nebo uložena ochranná výchova a které mají závažné výchovné problémy. Může sem být umístěno i dítě starší 12 a mladší 15 let, které má natolik závažné výchovné problémy, že je proto znemožněn jeho pobyt v dětském domově nebo v dětském domově se školou. Děti jsou ve výchovných ústavech rozděleny podle pohlaví. Výchovné skupiny bývají po pěti až osmi dětech. Součástí výchovného ústavu je také škola, kde je umožněno dětem dokončení povinné školní docházky nebo střední vzdělání. Zpravidla se jedná o praktickou školu, střední odborné učiliště nebo odborné učiliště. Děti jsou rozdělovány do tříd maximálně po osmi žácích. Děti s ukončenou povinnou školní docházkou, které nenavštěvují žádnou střední školu ani odborné učiliště bývají zařazeny do skupiny, která se věnuje pracovní činnosti. Hlavním úkolem výchovných ústavů je resocializace dětí, jejich převýchova a snaha o následné úspěšné začlenění dítěte do reálného života běžné společnosti.
18
3. VÝCHOVA DĚTÍ V DĚTSKÝCH DOMOVECH A JEJICH PŘÍPRAVA NA SAMOSTATNÝ ŽIVOT
3. 1. Výchova dětí v dětských domovech Výchova dětí v dětských domovech je termín jen obtížně zobecnitelný. Přístup k dětem je jiný v různých typech dětských domovů. Výchova v dětských domovech internátního typu je naprosto jiná než výchova v dětských domovech rodinného typu. Stejně tak se velice liší jednotlivé dětské domovy mezi sebou. A nejen dětské domovy, ale i přístupy konkrétních vychovatelů, kteří působí v jednom dětském domově mohou být odlišné. Asi ve všech odvětvích lidské činnosti platí, že výsledky práce záleží na přístupu lidí, kteří ji vykonávají. A v oblasti výchovy opuštěných dětí to platí dvojnásobně. Záleží zkrátka na lidech. Nicméně se zdá, že celkový trend, který je patrný v celé ústavní výchově v České republice, se ubírá správným směrem. Postupné upouštění od dětských domovů internátního typu, kde je běžné, aby děti spaly na pokojích po deseti a vychovatelé se střídali tak rychle, že nestačí navázat s dětmi bližší vztah, je pozitivním posunem. Ve výzkumné části při rozhovorech s mladými lidmi, kteří prošli ústavní výchovou, jsem si mohla ověřit, že děti vychované v dětských domovech internátního typu nejsou ani zdaleka připraveny na samostatný život. Pro tyto děti je pak dosažení plnoletosti a opuštění dětského domova čirým zoufalstvím. Neumějí se o sebe postarat, protože všechnu práci v ústavu za ně vždy vykonal někdo jiný, neznají pocit odpovědnosti za svůj vlastní život a neví si s ním rady. Naopak mladí lidé, kteří vyšli z dětských domovů rodinného typu jsou, alespoň po praktické stránce, schopní se o sebe postarat. Odmalička je jim vštěpována odpovědnost za chod domácnosti, za úklid, vaření a praní. O všechnu práci v dětském domově se spravedlivě dělili a není pro ně nepředstavitelné, že by vedli svoji vlastní samostatnou domácnost. Stejně tak vztah k vychovatelům si děti v dětských domovech rodinného typu utvořily rozdílný oproti dětem, které vyšly z domovů internátního typu. Jsou to pro ně členové rodiny a střídají se jen dva, stejně jako v běžné rodině jsou dva rodiče. Celkově život v dětských domovech rodinného typu napodobuje běžnou rodinu poměrně úspěšně. A výchova v nich je mnohem efektivnější.
19
3. 2. Specifika výchovy v ústavní péči a její rizika Přes veškeré snahy dosáhnout co největší podobnosti mezi ústavní a rodinnou výchovou, je nutné připustit, že i při nejlepší vůli se nikdy nemůže dětský domov vyrovnat např. adopci. Jde stále jen o jakousi náhradu, která nikdy nemůže být plně dostačující a nese s sebou mnohá rizika a zvláštnosti, které dětem vychovávaným v rodině nehrozí.
3. 2. 1. Problémy ústavní péče V ústavní péči nebývá dítě svěřeno jednomu konkrétnímu vychovateli a osoby, které dítě vychovávají mají jen částečnou zodpovědnost za jeho vývoj a výchovu. Problém často spočívá především v častém střídání pečovatelů vůči dítěti – zejména v dětských domovech internátního typu. Dalším problémem je obtížné vytvoření trvalého citového vztahu dítěte k vychovateli, protože dochází k častému střídání nejen vychovatelů, ale i ústavů (není výjimkou, že dítě od dětství do 18 let projde i třemi ústavními zařízeními a někdy i neúspěšnými pokusy o umístění do pěstounské péče). Velkým problémem pro vývoj dětí v kolektivní ústavní péči je relativní chudost podnětů zejména v oblasti sociálně-společenských kontaktů oproti běžnému životu v rodině. Je patrné, že těmto dětem chybí např. pocit plynulosti životního běhu, stálosti mezilidských vztahů, upevněné osobní identity, chybí jim modelové chování a situace běžné v rodině. Velice vážným problémem je pak ukončení ústavní péče ve věku 18 let dítěte, což velmi často neznamená jeho skutečnou dospělost ve smyslu osobnostní zralosti a vyspělosti. Právě období po odchodu z ústavní péče je dobou velkých rizik ve smyslu sociálně patologického chování dětí, které byly vychovány v ústavní péči.
3. 2. 2. Syndrom ústavní závislosti Někteří mladí lidé, kteří vyrůstali v ústavních zařízeních (u dětí vyrůstajících v dětských domovech internátního typu se jedná o převážnou většinu), jsou v mimoústavním životě vystaveni situacím a problémům, se kterými se dříve v rámci ústavní výchovy nemohli setkat. Potýkají se s potížemi, které souvisí s návykem na ústavní režim, kde byli zvyklí, že potřebné věci udělal někdo za ně. Nepřijímají odpovědnost za své jednání ani za svůj život a často donekonečna čekají, že vzniklou 20
situaci někdo jiný vyřeší za ně. Pokud žijí mimo ústavní výchovu po dosažení plnoletosti, pomoc se zpravidla nedostaví a dochází ke krizi, která může vést k dalekosáhlým problémům dítěte s adaptací na neústavní život. Nemá, o koho by se opřelo a žít samostatně a spoléhat se jen na sebe neumí často proto, že ho to nikdo nenaučil. Syndrom ústavní závislosti se dále projevuje nedůvěrou ve společnost, která je vlastně do ústavního režimu dostala a na nějž teď doplácí, ruku v ruce s nedůvěrou se dostavuje pocit křivdy. Ústavní způsob života je původcem vzniku závislosti na instituci a nepřipravuje děti dostatečně na nezávislý život, který by měl být výchovným cílem všech ústavů. Přechod z ústavní péče do reálného života bývá často natolik razantní, že v něm mladí lidé ztroskotávají a adaptace je pro ně často nedosažitelná. Jedním z možných řešení problému jsou zařízení typu Domů na půli cesty, které slouží především dětem, které potřebují před úplným osamostatněním pomoci obnovit nebo získat schopnost nezávisle a samostatně žít. Když se nad touto problematikou zamyslíme selským rozumem, přijdeme na to, že život v ústavu je vlastně o mnoho jednodušší než život v reálném světě, kde mnohdy nevíme, co nás čeká za pět minut. Počet lidí, se kterými se děti v ústavní péči setkávají, je omezen. Stejně tak frekvence a rozmanitost podnětů, které na děti působí. Přestože je snaha o co nejpestřejší program pro děti v dětských domovech, není možné nahradit rodinnou výchovu stoprocentně. Snahou vychovatelů v dětských domovech by mělo být to, aby závislost dětí na instituci byla co nejmenší a možnost komunikace a kontaktu dětí s vnějším světem a lidmi v něm, aby byla co nejčastější.
3. 3. Vzdělávání a příprava na povolání dětí v dětských domovech Vzdělání dětí v dětských domovech je dětem zajištěno stejným způsobem jako dětem v běžných rodinách. Samozřejmostí je, že každé dítě vychodí základní školu a splní tak požadavek povinné školní docházky. Škola je dítěti zpravidla vybrána s ohledem na jeho potřeby a zájmy a také s ohledem na vzdálenost od dětského domova. Po ukončení základní školy, nastává v životě dětí první volba, kterou se rozhodují o tom, co budou chtít jednou v životě dělat. Je pravda, že ne vždy je dítěti hned jasné, jakou školu by chtělo studovat a děti v dětských domovech mívají tendenci k podceňování svých schopností. Ve výzkumné části při rozhovorech s dětmi v dětských domovech jsem na otázku, zda si střední školu vybraly samy, slyšela často odpověď, že jim byla spíše „dohozena“, protože v té době ještě neměly ani zdaleka 21
přesnou představu o své budoucnosti. V této chvíli velice záleží na profesionalitě a citlivosti vychovatelů, aby byli schopni dětem v rozhodnutí co nejefektivněji pomoci. Důležitá bývá v této situaci také pomoc psychologa, který po rozhovoru a testech, které s dítětem provede, může určit schopnosti a nadání dítěte, jeho zaměření a hodnotu IQ a usnadnit tak výběr mezi jednotlivými možnostmi středního vzdělání, vyučení apod. Vzdělávání dětí ve věku od 14ti do 18ti let je pro děti jedním z nejdůležitějších období v životě. Jde o přípravu na budoucí život. Pokud dítě studuje na učilišti, měl by se předpoklad, že se v budoucnu bude věnovat povolání, ke kterému se vyučil, shodovat se skutečností. Střední škola by se měla shodovat svým zaměřením se zájmy a schopnostmi dítěte, popř. by měla být odrazovým můstkem pro další vzdělávání. V současnosti je možné, aby děti, které nechtějí začít pracovat hned po vyučení nebo po maturitě, ale chtějí nadále studovat, mohly zůstat v dětském domově na základě sepsání smlouvy o dlouhodobém pobytu. Tato smlouva dětem zajišťuje zázemí po celou dobu studia až do 26ti let. Ve výzkumné části mé práce jsem se často setkávala s případy, kdy možnost zůstat v dětském domově byla jednou z největších motivací dětí pro další studium. Také jsem se nesetkala s případem dítěte, které by bylo vyloženě nespokojené se zvolenou střední školou nebo učilištěm. Většinou si děti školu vybíraly za pomoci vychovatelů a psychologa a byly spokojené.
3. 4. Volný čas dětí v dětských domovech Volný čas je jednou z nejdůležitějších složek lidského života. Způsob, jakým lidé tráví svůj volný čas, poukazuje na jejich zaměření, schopnosti, záliby a zájmy, začleňuje je do určité skupiny lidí, ve které se cítí dobře a v neposlední řadě způsob trávení volného času přiřazuje člověku určitý společenský status. Je to čas, kdy lidé nedělají to, co je jejich povinností, ale věnují se činnostem, které kompenzují běžné pracovní nasazení a které jim přinášejí odpočinek, potěšení, radost a mnohdy i vzdělání či zdokonalování některých schopností. Jde o časové úseky, jejichž kvalita trávení poukazuje na naši povahu a vlastnosti. U dětí je kvalitní trávení volného času podmínkou pro jejich zdravý vývoj a rozvoj jejich schopností. Výchovné ústavy jsou naplněné dětmi, jejichž rodiče si nevšímali způsobu trávení volného času svých dětí a doplatili na to. Návyky, jak zacházet s volným časem nejsou lidem přirozeně samozřejmé, vždy v první řadě 22
převládá lenost. Jak dobře trávit náš volný čas, bychom se měli dozvědět v co nejútlejším dětství a tyto návyky si upevňovat stejně jako např. návyky hygienické. Jsem přesvědčena, že když budeme své děti vést k tomu, aby se ve volných chvílích zabývaly něčím smysluplným, co má význam nejen pro ně samotné, ale i třeba pro někoho jiného, předejdeme tak nešťastným osudům dětí, které se ve volnu sdružují v pouličních partách a z nudy zkoušejí drogy, krádeže a jiné věci. Děti nejsou v dětských domovech umístěny bez důvodu. Jen velmi málo z nich je v dětském domově proto, že je sirotkem, o kterého se nemá kdo postarat. Většina těchto dětí byla svým rodičům odebrána ze sociálních, výchovných a jiných problémů. Tyto děti již vyšly z prostředí, které na ně nemělo dobrý vliv a tohoto vlivu bylo třeba děti zbavit. Návyky trávení volného času by se měly teprve naučit a v době, kdy přicházejí do dětského domova jsou většinou ve věku, kdy už je možné říci, že v této oblasti mají značné rezervy. Jejich původní prostředí nebylo takové, aby je naučilo mnohdy základním věcem, natož návykům, jak nakládat s volným časem. Dětský domov musí tyto rezervy vyplnit a dohnat to, co bylo vlivem špatného rodinného prostředí zameškáno. Přestože každé dítě v dětském domově má své vlastní individuální záliby a koníčky, kterým se věnuje po škole, jsou v dětských domovech organizovány činnosti a akce pro všechny děti společné, ať už je to cyklistika, lyžování, plavání, výlety k moři a do hor. Cílem těchto aktivit je nejen vyplnit volný čas a zamezit pasivnímu odpočinku, ale také nabídnout dětem škálu činností, se kterými by se pravděpodobně ve své původní rodině nikdy nesetkaly. Z této řady nových aktivit si pak už děti mohou vybrat jednu nebo dvě, které se jim líbí nejvíce a mohou se jim věnovat častěji. Čím více zájmů děti mají, tím méně času stráví „poflakováním se“ bez cíle a zkoušením nebezpečných hloupostí, které jsou tu hlavně proto, aby zahnaly nudu těch, kteří se jí neumí zbavit sami. Ve výzkumné části mé práce jsem se přesvědčila, že život v některých dětských domovech je vskutku pestrý, naplněný činnostmi, po kterých touží každé dítě. Kromě jednorázových dovolených jako jsou čtrnáctidenní pobyt u moře a zimní lyžařský výcvikový pobyt na horách, jezdí děti na jednodenní výlety na kolech, v létě o prázdninách navštěvují hrady a zámky, mnoho z nich je členem některého ze skautských nebo pionýrských oddílů a část letních prázdnin tráví na táboře a víkendy na nejrůznějších výpravách. Tyto snahy v ústavní péči jsou velice pozitivní a podporují děti v aktivním a smysluplném trávení volného času. 23
3. 5. Příprava dětí na odchod z dětského domova do reálného světa dospělých Příprava dětí na samostatný život probíhá v dětských domovech rodinného typu běžně každý den, a to činnostmi, které děti vykonávají a které jsou důležité pro jejich budoucí život. Dalo by se říci, že v dětských domovech rodinného typu se všechny děti naučí základní sebeobslužné dovednosti, jako je uvařit si, vyprat a vyžehlit prádlo, uklidit byt. Naštěstí už se upouští od zastaralých metod, kdy všechny činnosti začínaly a končily zazněním gongu a děti neměly představu o tom, jak se vlastně na talíři objevila ta omáčka s knedlíky. Horší už to obecně bývá s kontaktem dětí s vnějším světem a lidmi v něm. Děti nemají příležitost naučit se, jak se jedná na úřadech, co všechno je potřeba vyřídit, aby mohl člověk samostatně existovat. Nemají zkušenosti s podepisováním různých smluv a nejsou zvyklé na nejrůznější nástrahy v podobě podvodníků a lidí, kteří se sice tváří, že chtějí pomoci, ale jde jim jen o vlastní prospěch. V takových případech se častá nedůvěra ústavních dětí v okolní svět mísí s jakousi naivní důvěřivostí vzniklou nedostatkem zkušeností. Výsledkem může být nepříjemné překvapení a naprosté zanevření na život mimo ústavní péči. Hodně dětí, které odcházejí po završení plnoletosti z dětského domova, má možnost žít samostatný život a přece si raději vybírají život v Domech na půli cesty, u svých původních rodičů, nebo se alespoň nevzdávají kontaktu s dětmi a vychovateli v bývalém dětském domově (bývají i případy, že mladý člověk odešel z DD, má pronajatý vlastní byt a práci, ale veškerý volný čas tráví se svými přáteli z dětského domova a domů chodí jen na noc). Odchod dětí z dětského domova je obrovským zlomem, který si my, kteří jsme vyrostli v normální rodině, asi jen těžko dokážeme představit. Jaký může být takový život bez kořenů a bez zázemí. A i když to všechno člověk zvládne, určitě mu je velice často smutno, protože nemá s kým sdílet svůj život, lidi, na které byl zvyklý, ztratil a než si najde nový okruh přátel, popř. životního partnera, nějaký čas to trvá a za ten čas se může stát spousta věcí, které poklidný život mohou ohrozit, nebo jej úplně převrátit naruby. Snaha připravit děti na vstup do reálného světa dospělých co nejlépe tu však je. A v případě, že práci vychovatelů a ředitelů v dětských domovech zastávají lidé, kteří jsou v ústavní péči na správných místech, dá se mluvit o štěstí, neboť ti jistě nepřipustí, aby mladý člověk odešel z dětského domova s batohem rovnou na ulici nebo pod most. 24
Alespoň by to tak nikdy nemělo být. Ve výzkumné části své práce jsem se mohla přesvědčit, že když jsou na blízku správní lidé, kteří se zajímají o osudy svých svěřenců jako o svůj, je veliká šance, že se přesazení do reality povede bez větších negativních následků a smutku.
3. 5. 1. Zajištění bydlení Zajištění bydlení pro děti, které opouští dětský domov je nejdůležitějším úkolem. Představy a fámy o odchodech dětí z ústavní péče, které nemají kam jít a končí pod mostem nejsou naštěstí pravdivé. Dětský domov je zodpovědný za to, aby mladý člověk odešel z dětského domova někam, kde bude mít odpovídající zázemí. A tak pro personál dětského domova, zhruba půl roku před plánovaným odchodem dítěte, nastává čas hledání bydlení pro odcházejícího svěřence. V takových situacích lze vždy udělat více či méně práce a jako v každé oblasti lidských aktivit i zde záleží na konkrétních lidech a na tom, jak se k problému postaví. Většinou se uvažuje o návratu do původní rodiny jako o první možnosti, pokud je to možné a vhodné pro další vývoj dítěte. Také je důležité, zda je dítě vůbec ochotno se do své rodiny vrátit. Některé děti po celou dobu ústavní péče neztrácejí kontakt se svými rodiči a sociální úřady, které je vytrhly z náruče rodičů většinou ze sociálních důvodů, berou jako nutné zlo. Takové děti mají svoje rodiče rády a ochotně se k nim vracejí, což nebývá vždy žádoucí, neboť se vracejí do prostředí se špatným vlivem a nedostačujícími podmínkami pro jejich vývoj. Často se stává, že rodiče své děti zneužívají a pokud jejich děti už vydělávají peníze, vykořisťují je, často na ně převádí svoje dluhy a adaptace na takový samostatný život není pro mladé lidi jednoduchý. Někteří jsou příliš mladí a nezkušení na to, aby dokázali „ustát“ negativní působení svého okolí a to je dříve nebo později pohltí. Některé děti však mají se svými původními rodiči tak zlé zkušenosti, že o návratu do rodiny neuvažují vůbec. Paradoxem je, že rodiče, které svým dětem v dětství ubližovaly a po celou dobu ústavního pobytu si jich vůbec nevšímali, úderem jejich osmnáctého roku se najednou snaží o obnovení kontaktu s nimi. Většinou je motivací k tomuto kroku snaha vylákat z dětí peníze a najít někoho, kdo se o ně postará ve stáří. V případě, že dítě uvažuje o návratu do své původní rodiny, je nutné pečlivě zvážit, jaký dopad tento návrat na ně bude mít. Přestože tato možnost většinou nebývá ideální, bývá mezi dětmi opouštějícími dětský domov nejčastěji využívaná.
25
Další možností, kam dítě může po odchodu z dětského domova jít, je samostatné bydlení. Pokud se najdou schopní lidé, kteří v rámci působení dětského domova spolupracují např. s magistráty měst a organizacemi zajišťujícími bydlení pro sociální případy, je možné sehnat odcházejícímu dítěti např. pronájem bytu. Tyto případy však nejsou velmi časté, protože zájemců o sociální byty je více než možností ubytování a zahrnují nejen děti z dětských domovů, ale i jiné sociální případy lidí, kteří potřebují nutné zajištění sociálního bydlení a nemají žádnou jinou možnost. Kromě toho děti, které odcházejí z dětských domovů většinou ani tuto možnost využít nechtějí. Jsou pak skutečně odkázány jen samy na sebe a necítí se na to většinou připraveny, kromě toho jim chybí společnost vrstevníků. Jinou možností jsou i různé ubytovny, ve kterých mladí lidé bydlí v rámci svého zaměstnání. V neposlední řadě jsou tu zařízení právě pro děti odcházející z ústavní péče, jakési nadstavby nad dětskými domovy. Jde o tzv. Domy na půli cesty. 3. 5. 1. 1. Domy na půli cesty Domy na půli cesty jsou zařízeními, která vznikla v důsledku toho, že si společnost uvědomila, v jak těžké situaci se děti vychované v ústavní péči po završení plnoletosti ocitají. Kromě toho, jejich odchod a situace kolem něj nejsou nijak legislativně upraveny. Domy na půli cesty jsou jakýmsi pokračováním ústavní péče, avšak je zde mnohem více kladen důraz na osobní zodpovědnost jednotlivých klientů. Cílem pobytu v Domě na půli cesty by mělo být úplné osamostatnění klienta, který bude nadále schopen žít bez jakékoli pomoci institucí a různých organizací. Zastánci Domů na půli cesty zastávají názor, že tato zařízení skýtají ústavním dětem možnost pozvolné adaptace a poskytují jim čas k úplnému dozrání v sociální a společenské oblasti, aniž by mladí lidé pocítili tíhu zodpovědnosti za vlastní život a práci tak tíživě, jako kdyby byli docela odkázáni sami na sebe. Odpůrci si naopak myslí, že Domy na půli cesty jen prodlužují období nesamostatnosti a nezodpovědnosti ústavních dětí, že jim zajišťují vše potřebné k životu, aniž by si klienti uvědomovali, že v reálném samostatném životě si všechno budou muset zařídit sami. Zastávají názor, že tak ještě více narůstá u klientů syndrom ústavní závislosti a výsledek této péče se nakonec obrátí proti jejich klientům, protože budou v životě vždy spoléhat na někoho jiného a čekat, že někdo druhý vyřeší jejich potíže a svízelné situace. Řekla bych, že pravda je někde uprostřed a opět zde nejvíce záleží na konkrétních lidech a jejich motivaci pro život v Domě na půli cesty. Určitě zde budou klienti, kteří 26
využívají toto zázemí jen proto, aby co nejvíce oddálili čas, kdy se o sebe budou muset postarat sami a nijak se nesnaží o osamostatnění. Na druhou stranu, klientům, kteří se poctivě budou snažit najít si zaměstnání a bydlení mohou tato zařízení zjednodušit období nacházení vlastního samostatného zázemí a života. Takový klienti se postupně adaptují na život s pravidelnou pracovní dobou, naučí se za pomoci sociálních pracovníků jednat s úřady a zařídit si všechno potřebné. Mohou se tak vyhnout dosahování svých cílů metodou „pokus-omyl“, která by je mohla i definitivně demotivovat. Klienti, kteří si v rámci pobytu v Domě na půli cesty ještě nenašli zaměstnání, jsou vedeni na Úřadu práce a v období nezaměstnanosti se věnují pracem přímo v tomto zařízení, kde mohou pracovat např. na farmě, na zahradě či jinde a jejich povinnosti se shodují s běžným pracovním nasazením jako v zaměstnání. Za svoji práci jsou zodpovědní a je pro ně povinná.
3. 5. 2. Zajištění zaměstnání Děti v dětských domovech se na svoje budoucí povolání připravují na středních školách nebo učilištích. Pokud nepokračují ve studiu i po nabytí plnoletosti a odcházejí z dětského domova, je nutné, aby si našly zaměstnání, které je bude v dalším samostatném životě živit. Některé děti dostávají pracovní nabídky již v době svého učňovského období. Snahou personálu v dětských domovech by měla být maximální podpora a pomoc při hledání zaměstnání ještě dříve, než dítě dětský domov definitivně opustí. Pokud tomu tak není a dítě odchází např. do své původní rodiny a je evidováno na úřadu práce, často se stává, že motivace najít si zaměstnání se postupně vytrácí a mladý člověk se přizpůsobuje prostředí, ve kterém žijí jeho rodiče. Takový stav se pak jen těžko dá zvrátit. Jestliže děti odcházejí do jiných zařízení, jako jsou Domu na půli cesty, není potřeba shánět jim rychle zaměstnání tak palčivá. Klienti Domů na půli cesty si většinou nacházejí zaměstnání v blízkosti zařízení, kde žijí, za pomoci sociálních pracovníků a pokud to prozatím není možné, pracují, jak jsem předeslala výše, v zařízeních podléhajících Domu na půli cesty. Jejich způsob života tak vylučuje bezcílné trávení volného času, ve kterém jejich vrstevníci pracují. Nicméně příprava dětí na odchod z dětského domova je u různých dětí a v různých dětských domovech rozdílná. Stále se ještě vyskytují dětské domovy internátního typu, ze kterých vycházejí mladí lidé naprosto nepřipravení na samostatný 27
život a nezodpovědní za své činy. Přístup různých pracovníků je také odlišný a proto v jednom domově jsou děti vypravovány do života s všemožnou péčí a pomocí a v jiném jsou víceméně ponechány bez pomoci a bez zázemí.
28
4. VÝZKUMNÁ ČÁST Výzkumnou část své bakalářské práce jsem provedla ve dvou různých zařízeních. Navštívila jsem Dětský domov v Hodoníně u Kunštátu a Dům na půli cesty ve Velkém Dvoře v Pohořelicích. Výzkum byl proveden formou rozhovorů a to kvalitativním způsobem. Rozhovor jako výzkumná metoda se mi zdá vhodnější než např. dotazník, a to z toho důvodu, že je dotazovateli je umožněn přímý kontakt s respondentem, je možné navodit takovou atmosféru, která respondentovi vyhovuje a je možné přímo reagovat na jeho výpověď, čímž získáme ucelenější pohled na probíranou problematiku.
4. 1. Cíl výzkumného šetření Cílem mého výzkumného šetření bylo zjistit co nejvíce informací o problematice odchodů dětí z dětského domova po završení zletilosti. Ohledně tohoto tématu koluje mezi veřejností spousta dohadů a fám (jako např., že mladý člověk, který odejde z dětského domova zpravidla končí na ulici pod mostem, nezaměstnaný a předurčený k dráze kriminálníka, že se jeho odchodem do reálného světa dospělých v dětském domově nikdo nezabývá a je zkrátka vypuštěn do života, aniž je připraven a má kam jít). Tyto názory sice mohou v jistých případech být pravdivé, ale zdaleka nejsou pravidlem. Během svého výzkumného šetření jsem se dozvěděla informace, které mne přesvědčily, že i můj dosavadní pohled na tuto problematiku byl do jisté míry zkreslený a nepřesný a to jen proto, že jsem na toto téma nahlížela zvenčí, nezasvěceným a neosobním způsobem a názor, který jsem na toto téma měla, vyplýval ve velké míře z toho „co jsem někde zaslechla“. Důvod, proč jsem si vlastně vybrala toto téma pro svoji bakalářskou práci vychází z předpokladu, že většina lidí, kteří nejsou v přímém kontaktu s dětmi v ústavní péči, mají podobně zkreslený pohled na situaci, jako jsem měla já před svou zkušeností s tímto výzkumem. Mým cílem je tedy objasnit celou situaci, podat nezasvěceným lidem zprávu o tom, jak to vlastně v dětských domovech doopravdy chodí. Jak jsou děti na odchod z dětského domova připravovány, jak se adaptují na život mimo ústavní výchovu, popř. jaké jsou jejich další osudy. Tento ucelený pohled mají zajistit kromě rozhovorů s dětmi v dětském domově a jejich vychovatelem také rozhovory s mladými klienty Domu na půli cesty ve Velkém Dvoře, kteří mají zkušenost s odchodem z dětského domova už za 29
sebou a mohou zasvěceně říci, jaká byla jejich zkušenost s životem ve světě dospělých, popř. zda je právě tato zkušenost vedla k tomu, aby bydleli v Domě na půli cesty.
4. 2. Výzkumné otázky Otázky v rozhovorech pro svůj výzkum jsem volila tak, aby zmapovaly všechny oblasti života dětí v dětských domovech, které jsou důležité pro objasnění jejich minulosti – proč a jakým způsobem se dostali do dětského domova, jaká byla jejich původní rodina, včetně jejich vlastního vnímání toho úseku jejich života, zmapování jejich současného života v dětském domově – přátelé, zájmy, škola, vychovatelé a jiná současná činnost, nahlédnutí do budoucnosti – jejich představy o vlastním budoucím životě, jejich cíle profesní a životní i rodinné, popř. jejich sny, které by si přáli, aby se jim jednou splnily. Zároveň jsem výzkumné otázky koncipovala takovým způsobem, aby hotové rozhovory bylo možné snadno a úspěšně zpracovat metodou otevřeného kódování. Otázky v rozhovoru byly uspořádány podle progresivní metody, tedy způsobem, jenž klade otázky za sebe podle kritéria obecnosti a konkrétnosti a nenáročnosti až intimity zaměření jednotlivých otázek. Ze začátku jsem kladla otázky méně náročné a obecnější, zaměřené na témata, která nejsou problematická, jako je např. škola a příprava na povolání, volný čas a zábava a postupně jsem přidávala v otázkách na intimitě. Zpravidla mezi posledními otázkami byly takové, které se týkali původní biologické rodiny dětí a důvodu, proč žijí v dětském domově. V některých rozhovorech jsem tuto progresivní metodu kladení otázek nedodržela a to v případech, kdy bylo nutné otázky přizpůsobit konkrétnímu respondentovi z hlediska jeho sdílnosti či uzavřenosti, či v případech, kdy se respondent sám od sebe rozpovídal o své rodině hned z počátku rozhovoru. V takových případech jsem samozřejmě netrvala na přesném dodržení pořadí otázek.
30
4. 3. Výzkumný soubor Výzkumný soubor jsem rozdělila do tří skupin, které podle mého názoru mohou podat na problematiku přípravy dětí v dětských domovech na odchod do reálného světa dospělých ucelený pohled, každá skupina z jiného hlediska. Výzkumný soubor je rozdělen do těchto skupin: a) Děti žijící v dětských domovech ve věku 17 – 20 let Tato skupina je stěžejní pro můj výzkum. Jde v ní právě o ty, jichž se toto téma týká nejvíce. Jde o děti, které vyrůstají bez vlastní rodiny v prostředí ústavní výchovy, která jim zajišťuje prozatímní bezpečí. Jsou však v takovém věku, kdy se jejich odchod z dětského domova nezadržitelně blíží. Ocitli se v situaci, kdy pro ně „dospělácký“ život za hranicemi ústavu přestává být mlhavým pojmem spojeným s dalekou a zatím nepředstavitelnou budoucností. Musejí se zabývat tím, co přijde potom, jsou nuceni klást si otázky o svém budoucím bydlení, zaměstnání, o svém budoucím životě. Rozhovory s dětmi v této skupině bych chtěla zjistit něco o jejich minulosti, původní
rodině
a
důvodu,
proč
žijí
v dětském
domově,
něco
o jejich současném životě, o škole, kterou navštěvují a o jejich volném čase a zábavě, které dávají přednost a také bych s nimi chtěla nahlédnout do jejich budoucnosti, zjistit, jaké mají o své budoucnosti představy, čeho by chtěli v životě dosáhnout, jaké mají cíle a sny. b) Vychovatelé v dětských domovech Rozhovorem vychovatelem dětí v dětských domovech se snažím získat co nejobjektivnější pohled na skutečnou přípravu dětí v dětských domovech na jejich odchod a budoucí mimoústavní život. Zajímají mne jejich praktické výchovné postupy, které mají vést k co největší samostatnosti jejich svěřenců. Mé dotazy, které směřuji k vychovateli jsou zaměřeny na přípravu dětí na samostatný život, mapuji, jakým způsobem se dětský domov podílí na zajištění budoucího bydlení a zaměstnání svých svěřenců. Vychovatele se také ptám na jejich přehled o životě dětí, které už z dětského domova odešli. Zajímá mne, jaké jsou jejich zkušenosti s bývalými svěřenci. c) Klienti Domu na půli cesty, kteří mají už zkušenost s odchodem z dětského domova
31
Tato skupina respondentů jakoby zdánlivě s tématem přípravy dětí na odchod z dětského domova nesouvisí, avšak je velmi důležitá pro můj výzkum, neboť jde o lidi, kteří zkušeností, o kterou se zajímám, již prošli. Mohou se s odstupem času ohlédnout a objektivně posoudit, jak jejich situace v době, kdy se na odchod z dětského domova připravovali, probíhala. Od klientů Domu na půli cesty zjišťuji, jak probíhala jejich příprava na odchod z dětského domova, když to pro ně bylo aktuální, zda považují takovou přípravu za dostačující. Jaká byla jejich zkušenost s reálným životem mimo jakékoli ústavní zařízení (pokud si takovou zkušeností prošli), jestli měla tato zkušenost vliv na to, že se stali klienty Domu na půli cesty? Také mne zajímá, jak vlastně život v takovém zařízení vypadá a jak si jeho klienti představují svůj budoucí život.
4. 4. Výzkumné metody Výzkum byl realizován kvalitativním způsobem, který přestože se neopírá o velký počet zkoumaných případů, jeho validita je vysoká. Umožňuje odhalovat jevy, které nás zajímají a do hloubky poznat situace, o které se ve výzkumné práci opíráme. Vztah k výzkumným osobám je blízký a osobní. Výzkum byl proveden pomocí rozhovorů s jednotlivými lidmi roztříděnými do předem zmíněných tří skupin: děti žijící v dětských domovech ve věku 17 -20 let, jejich vychovatelé a klienti Domu na půli cesty. Interview, neboli rozhovor (nadále budu užívat pojem rozhovor) je výzkumná metoda, která umožňuje zachytit výzkumníkovi nejen fakta, ale i hlouběji proniknout do postojů a motivů respondentů. V rámci rozhovoru je výzkumníkovi umožněno sledovat i některé vnější reakce respondenta a podle nich pohotově usměrňovat další průběh kladení otázek. Rozhovor je založen na interpersonálním kontaktu a jeho úspěšnost je závislá na navození raportu výzkumníkem. Raport je navázání přátelského vztahu mezi respondentem a výzkumníkem, navození otevřené a příjemné atmosféry. Při rozhovorech jsem se snažila navodit příjemnou a důvěrnou atmosféru, která respondenty podněcuje k větší sdílnosti a umožňuje nahlédnout do jejich nitra. Také požadavky na ticho a intimitu prostředí, v němž se rozhovor uskutečňuje, se mi podařilo splnit za pomoci personálu v obou zařízeních. Rozhovor vždy probíhal v uzavřeném prostoru
32
(většinou šlo o jeden z pokojů), do něhož během mého rozhovoru s respondentem nikdo jiný nezasahoval, takže byl umožněn naprostý klid a možnost soustředění. Rozhovory nebyly nijak časově omezeny, záleželo na sdílnosti a otevřenosti respondenta a jeho ochotě se rozpovídat. Sběr dat jsem provedla pomocí techniky nestrukturovaného rozhovoru, který mi umožnil jistou volnost při výběru otázek, co se týče jejich pořadí a formulace, které se u jednotlivých respondentů mohli měnit v závislosti na povaze konkrétního respondenta, jeho přístupu k rozhovoru, jeho sdílnosti a otevřenosti, či naopak uzavřenosti a málomluvnosti. Struktura rozhovoru tedy mohla být v jistých případech trochu pozměněna, avšak vždy jsem dodržela všechna témata, kategorie a otázky, které jsem měla ve struktuře rozhovoru předem stanoveny. V rozhovoru jsou použité vždy otevřené otázky a respondentům byla umožněna neomezená a absolutní volnost v odpovědích. Otázky v rozhovoru byly uspořádány podle progresivní metody, kterou jsem již blíže popsala v kapitole 4. 2. Výzkumné otázky. Zvolené výzkumné metody mi v rámci časově poměrně krátkého kontaktu s respondenty umožnily relativně velmi osobní a hluboký náhled do situace dětí v dětském domově a klientů Domu na půli cesty. Sesbíraná data (nahraná v rámci rozhovorů na diktafon) jsem zpracovala pomocí kvalitativní metody otevřeného kódování. Otevřené kódování je podle A. Strausse 1999 proces rozebírání, prozkoumávání, porovnávání, konceptualizace a kategorizace údajů. Kategorizace – vzhledem k tomu, že během výzkumu se dostaneme do styku s obrovským množstvím pojmů, je třeba tyto pojmy nějakým způsobem utřídit. Právě k tomu slouží kategorizace, neboli seskupování určitých jevů kolem konkrétních pojmů. Tím efektivně snížíme počet objektů, se kterým budeme nadále pracovat. Kategorie – je tedy skupina pojmů, nazveme ji pojmem abstraktnějším než jsou pojmy do ní seskupené. Do takto vytvořené kategorie můžeme přiřazovat další pojmy náležící stejnému jevu jako pojmy v kategorii obsažené.
4. 5. Struktura rozhovorů a přesné znění otázek Dotazy kladené dětem z dětského domova: Mým cílem při rozhovorech by bylo spíše navodit takovou atmosféru a klást takové dotazy, aby se mladí lidé z DD rozmluvili sami. 33
Dotazy týkající se současnosti: 1. 2. 3. 4.
Kolik je ti let? Jakou školu navštěvuješ? Jaké předměty tě baví? Pokud jde o SŠ, chtěl(a) bys pokračovat ve studiu na VŠ? Pokud jde o učební obor, baví tě? Chceš se svým oborem v dospělosti živit? 5. Jakým způsobem trávíš volný čas? 6. Jaké programy sleduješ v TV? 7. Jak vypadá tvůj typický den? 8. Byl jsi někdy na brigádě? Máš vůbec takovou možnost? 9. Umíš vařit, prát, žehlit? Věnujete se v DD těmto činnostem, nebo je dělají zaměstnanci sami? 10. Jak dlouho jsi v DD? Popř. z jakého důvodu? 11. Stýkáš se se svou rodinou? 12. Máš v DD přátele, kterým důvěřuješ, kteří by ti v nouzi pomohli? 13. Máš partnera? Pokud ano, je ze stejného DD, ze školy? 14. Dovedeš si reálně představit, že zanedlouho budeš žít sám(a) a starat se sám(a) o sebe? Připravujete se v DD na tento budoucí život? Myslíš, že tato příprava je dostačující? Dotazy směřující k budoucnosti: 1. 2. 3. 4.
Jak si představuješ svůj budoucí život mimo DD? Jaké chceš mít zaměstnání? Kde budeš bydlet? Dovedeš si představit, že bys měl(a) s partnerem(kou) společnou samostatnou domácnost? Dovedeš si představit, že byste vedli společný život, měli děti, apod.? 5. Chceš mít v dospělosti děti? 6. Kolik peněz si myslíš, že jeden člověk potřebuje měsíčně, aby se uživil? 7. Podílí se na budoucím zaměstnání a bydlení DD? Obecné dotazy mapující představy dětí v DD o základních lidských hodnotách – forma asociačních řetězců: 1. 2. 3. 4. 5.
Co je to „láska“? Co si představuješ pod pojmem „svoboda“? Co si představuješ pod pojmem „odpovědnost“? Co je to „štěstí“? Jsi šťastný(á)? Co si představíš pod pojmem „pomáhat“?
Dotazy kladené vychovatelům v DD: 1. 2. 3. 4. 5.
Popište, prosím, jak probíhá příprava dětí na odchod z DD. Jakým způsobem se DD podílí na zajištění zaměstnání pro odcházející děti? Jakým způsobem se DD podílí na zajištění bydlení pro odcházející děti? Máte přehled o životě dětí po opuštění DD? Jaké jsou nejčastější kázeňské a jiné problémy dětí ve vašem dětském domově?
34
Dotazy kladené klientům Domu na půli cesty: 1. Jak dlouho jste v Domě na půli cesty? 2. Z jakého zařízení jste přišel(la)? 3. Byla příprava na samostatný a neústavní život v zařízení, ze kterého jste sem přišel(la) dostačující? 4. Máte zkušenosti s životem mimo jakékoli zařízení? Jaký průběh tato zkušenost měla? Měla vliv na to, že jste nyní v Domě na půli cesty? 5. Jak vypadá život v Domě na půli cesty? 6. Pracujete? Studujete? 7. Máte v Domě na půli cesty přátele, kterým důvěřujete, kteří by vám v nouzi pomohli? 8. Máte partnera(ku)? 9. Jak trávíte svůj volný čas? Jaké máte hobby? 10. Jakým způsobem řešíte finanční otázku? 11. Jakým způsobem hospodaříte s penězi? Umíte prát, žehlit, vařit? 12. Stýkáte se se svou rodinou? Jaká byla vaše rodinná situace? 13. Jak plánujete svůj budoucí život?
4. 6. Postup při výzkumu Každá moje návštěva v již dříve zmíněných zařízeních byla zahájena seznámením s některým z vychovatelů, v Domě na půli cesty šlo o sociální pracovnici. Po úvodních formalitách a mém představení a podrobném vysvětlení cíle a důvodu mé bakalářské práce jsem měla možnost prohlídky jednotlivých zařízení a utvoření si přibližné představy o tom, jak vypadá život dětí v nich. Následoval rozhovor s vychovatelem, v němž jsme se kromě obecných informací o chodu ústavu, o jeho fungování, rozdělení do bytových buněk a počtu dětí či klientů, zabývali zejména otázkami ohledně přípravy dětí na odchod z dětského domova, jak jsem se zmínila již dříve. Se sociální pracovnicí Domu na půli cesty jsme se bavili zejména o funkci a chodu tohoto zařízení, o jeho důležitosti pro jeho klienty a o nejčastějších důvodech klientů pro zdejší pobyt. Potom následovaly jednotlivé rozhovory s dětmi či klienty. Neměla jsem v úmyslu děti a klienty zbytečně zdržovat od jejich práce, povinností či zábavy, proto jsem se snažila, aby rozhovory proběhly plynule, co nejrychleji a byly pro ně co nejpříjemnější. Více jsem se zapovídala a určité dotazy v rozhovoru byly více rozvinuty pouze v případě, že respondent sám projevil zájem povídat si na dané téma. U některých respondentů šlo o opravdu krátké rozhovory, v nichž jsem se pevně držela dané struktury a otázek rozhovoru. U jiných jsem přidávala i otázky, které jsem předem nachystané neměla, ale které vyplynuly z hovoru s respondentem a z konkrétní situace. 35
Zaznamenala jsem děti úplně nesdílné a uzavřené, i takové, se kterými se rozhovor rozvinul v delší povídání a naše rozloučení bylo opravdu vřelé. S dětmi a klienty jsem se loučila postupně vždy při skončení rozhovoru. S vychovatelem jsem potom probrala ještě nejasná témata, která vyplynula z rozhovorů s dětmi, např. nejasnosti ohledně situace jejich původní rodiny, pokud o ní děti samy nechtěly příliš mluvit.
4. 7. Průběh šetření v dětském domově v Hodoníně u Kunštátu 4. 7. 1. Příjezd Do hodonína u Kunštátu jsem podle instrukcí vychovatele Jakuba dorazila 12. července 2007 kolem čtvrté hodiny odpolední, protože mi bylo řečeno, že dříve děti ve věku 17 – 20 let nebudou přítomny, neboť většina jich chodí o prázdninách na brigádu. Na hlavní Hodonínské křižovatce jsem zaparkovala a opět podle Jakubových instrukcí vytočila jeho telefonní číslo, abych mu oznámila, že už jsem zde a nevím kudy dál. Jakub mi řekl, ať nikam nejezdím, že pošle kluka na kole a zavěsil. Opravdu asi za minutu tu ten kluk na kole byl, vůbec se nestyděl a navedl mne na správnou cestu. Dojeli jsme k větší vile postavené asi ve dvacátých letech minulého století, která v současné době prochází rekonstrukcí a zateplením. Všude byl stavební nepořádek, ale nic nepříjemného. Musím podotknout, že vzhledem k tomu, že jsem dětský domov navštívila jen jednou v životě (před několika lety, byl to domov internátního typu a dodnes si vybavuji pocity smutku, beznaděje a úzkosti, které jsem tam pociťovala), moje očekávání toho, co asi vevnitř uvidím naprosto korespondovala s touto mojí zkušeností. Byla jsem trochu nervózní. Avšak zbytečně. Atmosféra, která zde panovala byla velmi příjemná, domácí, klidná a „normální“. Dětí zde bylo teď o prázdninách velmi málo, protože většina z nich jezdí na prázdniny domů nebo na různé tábory, ale ty co byly přítomny na můj příchod reagovaly většinou spontánně a přirozeně. Jakub mne nejdřív provedl po vile.
36
4. 7. 2. Charakteristika zařízení Jedná se o dětský domov rodinného typu. Vila má přízemí, 1. a 2. patro. V každém patře je jeden byt. V přízemí „dolňáci“, v 1. patře „středňáci“ a v 2. patře „půďáci“. Děti jsou v bytech ubytovány smíšeně, nejsou tříděny ani podle věku ani podle pohlaví. V pokojích bydlí děti po dvou. Děti Jakub mne upozornil na to, že dětí v dětském domově je mnohem méně než je jeho kapacita. V současné době jich je zde pouze 17. Kapacita je 24. V dolním bytě bydlí v současné době 8 dětí – 2 děvčata ve věku 18 a 19 let, sourozenci (bratr a sestra) ve věku 7 a 10 let, 2 chlapci ve věku13 let, 1 chlapec ve věku 7 let a 1 děvče ve věku 12 let. V 1. patře bydlí 5 dětí – 2 chlapci ve věku 20 let, 1 dívka ve věku 17 let, 1 chlapec ve věku 14 let a 1 chlapec ve věku 7 let. Ve 2. patře bydlí 4 děti – 2 děvčata ve věku 14 a 16 let romského původu, které byly do domova nedávno vráceny z pěstounské péče, 1 chlapec ve věku 14 let a 1 děvče ve věku 9 let s poruchou soustředěnosti, které bylo integrováno do běžné základní školy. Zaměstnanci V dětském domově pracuje 6 kmenových vychovatelů, zástupce ředitele a ředitel dětského domova. Dalšími zaměstnanci jsou: 2 noční vychovatelky, které se střídají ve službách každý druhý den, hospodářka, kuchařka, uklízečka a švadlena v jedné osobě, vedoucí stravování a uklízečka v jedné osobě a řidič a údržbář v jedné osobě. Vychovatelé působí přes den tak, že připadá 1 vychovatel na 1 byt, takže přes den jsou přítomni v dětském domově celkem 3 vychovatelé. Přes noc je tu vždy 1 vychovatel na všechny tři byty + 1 další vychovatel v pohotovosti. Aktivity a vybavení Děti v dětském domově v Hodoníně vedou skutečně pestrý život v rámci svého volného času. Kromě běžných zájmových kroužků, sportů apod., kterým se děti věnují jednotlivě, se děti se svými vychovateli hromadně účastní mnoha akcí speciálně pro ně připravených. V zimě jezdí pravidelně lyžovat do hor, a to nejen na jeden týden o jarních prázdninách, ale pořádají se pro ně i víkendové a odpolední lyžovací akce 37
umožněné výhodnou blízkostí sjezdovky s vlekem u dětského domova. Od jara do podzimu jsou pro ně pořádány cyklistické výlety, v létě děti jezdí na desetidenní dovolenou k moři a v rámci spolupráce dětského domova s pionýrskou skupinou tráví děti část léta na pionýrském táboře. Vzhledem k tomu, že u domova jsou tenisové kurty, mají děti možnost hrát tenis. Do vybavení dětského domova patří 2 automobily, jízdní kola (pro každé dítě jedno kolo), lyže a snowboardy, tenisové rakety. Spousta dětí vlastní počítač, na který si částečně samy vydělaly.
4. 7. 3. Respondenti Vzhledem k tomu, že o prázdninách je provoz dětského domova značně omezen malým počtem přítomných dětí a různými denními aktivitami těch přítomných, bylo možné udělat rozhovory jen se třemi dětmi té věkové kategorie, která je pro můj výzkum nutná, tedy 17 – 20 let. Kromě dětí jsem měla možnost rozhovoru s vychovatelem Jakubem.
4. 7. 4. Kategorizace dat Na
základě
zpracování
sesbíraných
dat
v jednotlivých
rozhovorech,
konceptualizace a kategorizace jednotlivých pojmů, bylo možné vytvořit tyto základní kategorie v rozhovoru s vychovatelem: o Příprava na samostatný život vedená v každodenních činnostech – tato kategorie se týká běžného každodenního života v dětském domově. Zahrnuje všední činnosti, které člověka přirozeně provázejí jeho životem a jsou nedílnou součástí jeho fungování. Jde o sebeobslužné činnosti jako je vaření, praní, uklízení apod. Pro děti, které žily, nebo někde dodnes žijí v dětských domovech internátního typu ale tyto záležitosti nejsou ani zdaleka přirozené a samozřejmé. Jejich adaptace na svět dospělých je potom o to složitější, že vlastně ani nevědí, jak se o sebe postarat v těch nejzákladnějších věcech. Tato kategorie mapuje přístup vychovatelů v dětském domově v Hodoníně k této problematice a jejich vedení dětí k samostatnosti. o Příprava na budoucí zaměstnání a jeho zajištění – tato kategorie je zaměřena na to, jakým způsobem je ze strany dětského domova, popř. státu vyvíjena aktivita za účelem zajištění zaměstnání pro děti odcházející z dětského domova. Za-
38
hrnuje různé možnosti a alternativy, které jsou v praxi dětských domovů využívány. o Zajištění bydlení pro děti odcházející z dětského domova – tato kategorie poukazuje na možnosti bydlení pro děti, které odcházejí z dětského domova. o Vybavení dětí při odchodu z dětského domova – čím jsou vlastně děti při odchodu do samostatného života, v němž budou odkázány jen samy na sebe, vybaveny po materiální stránce? o Odchod z dětského domova a co se děje potom – tato kategorie je poněkud obsáhlejší. Zahrnuje oblasti týkající se samotného odchodu a toho, co se děje s dětmi bezprostředně potom, ale také zkušenosti vychovatelů s tím, jak tyto odchody dopadly u dětí, které odešly z DD třeba již před třemi lety. Jsou zde zahrnuty konkrétní zkušenosti vychovatele Jakuba s osudy jeho dnes již samostatných a dospělých svěřenců. o Nejčastější problémy vychovatelů s jejich svěřenci – tato kategorie je zaměřena především na kázeňské problémy dětí v dětském domově podle konkrétních zkušeností vychovatele Jakuba. Jde o problémy, které mohou výrazně ovlivnit budoucí samostatný život dětí a tedy o velmi důležitou kategorii v rozhovoru s vychovatelem.
Data sesbíraná v rozhovorech s dětmi jsou utříděna do těchto kategorií: o Osobnostní charakteristika – tato kategorie je vytvořena na základě znalosti vychovatele svých svěřenců, doplněna mými postřehy o povaze a projevech jednotlivých respondentů. o Původní rodina – tato kategorie je tvořena vzpomínkami respondentů na to, jaké to bylo, když ještě žili pohromadě se svými rodiči. Zahrnuje pojmy: rodinná situace, matka, otec, sourozenci, prarodiče, bydlení, škola, povolání rodičů atd. o Životní příběh – tato kategorie je vlastně ohlédnutím respondenta za jeho uplynulým životem, za tím, co ho v životě potkalo dobrého a zlého. Zahrnuje pojmy: důvod pro odchod z rodiny, příchod do dětského domova, adaptace na ústavní život, škola a vzdělávání, děti v dětském domově, vychovatelé atd. o Vzdělání a příprava na povolání – tato kategorie se zabývá profesním zaměřením respondentů, jejich přípravou na povolání, studiem apod. Pojmy: škola, učiliště, vysoká škola, studium, práce, zaměstnání, brigády, představy o budoucím povolání. 39
o Volný čas a záliby – tato kategorie je zaměřena na odhalení pestrosti či jednotvárnosti života respondentů v jejich volném čase. Zahrnuje tyto pojmy: záliba, koníčky, kroužky, sport, kurzy, TV programy, hudba, hry, atd. o Přátelé a lásky – tato kategorie se zaměřuje na osobní vztah respondentů k dětem žijícím ve stejném dětském domově, ke spolužákům a kamarádům ve škole, k přátelům se stejnými zájmy, k minulým i současným partnerům. Pojmy: známí, kamarádi, opravdoví přátelé, partner(ka), důvěra, pomoc, láska, partnerství, společný život, děti. o Příprava na samostatný život – tato kategorie se zabývá respondentovým pohledem do budoucnosti a jeho přípravou na samostatný život v současnosti. Pojmy: bydlení, samostatná domácnost, zaměstnání, rodina, peníze, vaření, uklízení, praní, žehlení, pomoc druhých. o Asociace – tato kategorie obsahuje asociace respondentů na pojmy: láska, svoboda, odpovědnost, štěstí, pomáhat.
40
4. 7. 5. Prezentace rozhovorů s dětmi a jejich vychovatelem Upozornění: Všechna jména použitá v mojí práci jsou pozměněna z důvodu zachování anonymity respondentů.
Rozhovor s vychovatelem Jakubem: V kategorii
Příprava
na
samostatný
život
vedená
v každodenních
činnostech – v dětském domově v Hodoníně u Kunštátu je příprava na samostatný život vedena následovně: Kuchařka vaří dětem obědy ve všední dny, jinak děti vaří samy, většinou jen pod kontrolním dohledem jednoho z vychovatelů. Děti si také samy perou a žehlí prádlo, včetně chlapců. Úklidy mají rozděleny do služeb, takže se pravidelně střídají. Každý je zodpovědný za pořádek či nepořádek ve svém pokoji. Co se týče hospodaření s penězi, tak zde nastává malý problém, neboť kapesné, které děti dostávají z rozpočtových peněz dětského domova pocházejících ze státních dotací, jsou tak malé, že se na nich nelze naučit hospodaření. Kapesné se většinou pohybuje od asi 50 Kč do 350 Kč na osobu a měsíc, přičemž výše kapesného je odstupňována podle věku. 350 Kč na měsíc pro osmnáctiletého či dvacetiletého člověka nazval vychovatel Jakub výsměchem. Jestliže si děti chtějí koupit něco navíc, musejí si peníze vydělat samy na různých brigádách. Z těchto peněz si pak většina z nich koupí počítač, audiopřehrávač nebo oblečení. Vychovatelé zde nezaostávají ani ve výchově dětí a mladých lidí k zodpovědnosti. Pokud má dítě vychozenou základní školu, může chodit na zábavy. Podle jeho chování, podle domluvených či pozdních příchodů domů a podle toho, zda porušuje či neporušuje zákaz pití alkoholu, je zkracována či prodlužována večerka a jsou určeny i jiné sankce za různé prohřešky, které mají děti vést k zodpovědnosti za jejich chování. Mezi sankční metody v tomto dětském domově však nejsou zařazeny finanční sankce – nesnižuje se dětem kapesné z důvodu nějakého prohřešku. Tato praxe je však v mnoha dětských domovech běžně užívána. V kategorii příprava na budoucí zaměstnání a jeho zajištění – tato oblast, jak mne upozornil vychovatel Jakub, nejvíce záleží na zaměstnancích konkrétních dětských domovů. Zkrátka „je to na lidech“. V Hodoníně se o budoucí zaměstnání stará hlavně „strejda ředitel“, který má podle Jakubových slov k dětem velice blízký vztah a jejich budoucnost mu není lhostejná. Vždy je zde co největší snaha, aby odcházející děti měly zajištěno zaměstnání. Dosti častá je také spolupráce se školou nebo učilištěm, které děti dokončují. Jakub mi vyprávěl o případu jednoho svého bývalého svěřence, který dostal 41
nabídku velmi lukrativního zaměstnání hned po vyučení v návaznosti na jeho mistra, který s ním byl po čas učení velmi spokojen. Jakub však podotýká, že v mnoha případech se stává, že se na úspěšné děti napojí jejich rodiče, kterým byly děti v dětství odebrány. Tak tomu bylo i v tomto případě. O hocha, který dostal pěkné a výnosné zaměstnání najednou projevil zájem jeho otec, sám sociálně slabý se zadluženým bytem. Hoch se k otci nastěhoval a penězi, které vydělává splácí otcovi dluhy. V kategorii Zajištění bydlení pro děti odcházející z dětského domova – Ještě než jsme se v rozhovoru s Jakubem dostali k různým možnostem zajištění bydlení pro děti, které odchází z dětského domova, upozornil mne na dvě věci: Fáma, která koluje mezi nezasvěcenými lidmi o tom, že děti, které odejdou z dětského domova nemají kde bydlet, nikdo se o to, kde bydlí, nestará a ony končí na ulici, kde je nakonec zatkne policie pro trestnou činnost, je opravdu jen fámou. Samozřejmě i takové případy se stávají, ale rozhodně nejsou pravidlem, které by se dalo zobecnit na situaci všech dětí, které vyrostly v ústavní péči. Druhá věc, na kterou Jakub v rámci této oblasti poukázal se týká množství dětí odcházejících z dětského domova v dospělosti po ukončení školy nebo učebního oboru. Takových dětí, jak Jakub řekl, je minimum. Většina dětí, které se ocitnou v dětském domově, odtud odchází mnohem dříve než v dospělosti – do pěstounské péče či do jiného ústavu. Děti odcházejí z dětského domova většinou koncem školního roku v návaznosti na ukončení střední nebo vysoké školy, nebo učebního oboru. To, kam vlastně budou odcházet, se řeší asi tak rok dopředu. Během tohoto roku se zjišťují různé možnosti případného budoucího bydlení dětí. Možností se naskytuje většinou několik. Nejvyužívanější a nejčastější je návrat do původní rodiny, dalšími taky hodně využívanými možnostmi jsou ubytování v Domech na půli cesty nebo různé druhy azylových ubytování a ubytoven, neposlední možností, se kterou se Jakub během své praxe také několikrát setkal, je přijetí chlapce/dívky do rodiny jeho(jího) přítele(kyně). Děti také mají většinou stavební spoření. V kategorii Vybavení dětí při odchodu z dětského domova – Každé dítě, které opouští dětský domov z důvodu nabytí zletilosti a dokončeného vzdělání je vybaveno finanční částkou asi 15 000 Kč. Jinak si dítě odnese vše, co je jeho vlastnictvím. Oblečení, osobní věci, počítač, audiopřehrávač apod. Neodnáší si sportovní vybavení, které je sice v Hodoníně ve výbavě každého dítěte, ale stále je majetkem dětského domova, nikoli konkrétního dítěte.
42
V kategorii Odchod z dětského domova – Většina dětí tedy odchází zpět do původní rodiny nebo do nějakého druhu azylového ubytování. V naprosté většině případů se nepovede získat dítěti byt, ačkoliv tyto možnosti jsou. Zkušenosti s mladými lidmi, kteří již z dětského domova odešli, má Jakub většinou dobré. Říká, že nikdy nelze říci, že by děti z dětského domova vedly naprosto normální život, vždy jsou ústavní výchovou více či méně poznamenány. V rámci možností však jeho svěřenci v běžném „dospěláckém“ životě fungují dobře. Vyskytují se sice případy, jako případ chlapce, který se vydal cestou kriminálníka. Jakub podotýká, že největší vliv na zvládání světa dospělých má u dětí to, jaké krizové situace je v životě potkají. Problémem je hlavně to, že děti v případné krizi nikdo nepodrží. Jsou na všechno samy. Podle Jakuba jsou nejčastější krizí tohoto druhu rozchody s přítelem(kyní). V kategorii
Nejčastější
problémy
vychovatelů
s jejich
svěřenci
–
Nejrozšířenějším problémem, který se podle Jakuba týká snad všech větších dětí, je kouření cigaret. Problémy s alkoholem se týkají většinou jen těch nejstarších. Ti, kteří již mají 18 let, mají dovoleno chodit na zábavy i požívat alkohol, ale vzhledem k tomu, že jsou a měli by být vždy vzporem pro mladší děti, podmínkou je, že druhý den hned od rána budou fungovat jako každý jiný den. Při opakovaném porušení tohoto závazku je možné zletilého svěřence vyloučit i přes jeho dohodu o dlouhodobém pobytu v dětském domově. Takový případ se v Hodoníně u Kunštátu stal pouze jednou za pět let. Drogy se většinou nevyskytují a když, tak pouze výjimečně, např. marihuana.
Rozhovor s Janou: V kategorii Osobnostní charakteristika – Jana je sedmnáctiletá dívka, v dětském domově žije od dětství. Studuje střední pedagogickou školu. Jana je velmi jemná a citlivá, na první pohled spíše tichá a introvertní, ne příliš sebevědomá. S komunikací nemá žádné větší potíže, při rozhovoru se rozpovídala docela ochotně, avšak mluví tichým hlasem. Působí spíše zakřiknutě. Podle vychovatele Jakuba je velmi hodná, nikomu nikdy neubližuje, spíše samotářské povahy. Nejsou s ní žádné kázeňské problémy. V kategorii původní rodina - Jana je jediným dítětem, nemá žádné sourozence. Její rodiče jsou oba v důchodu, matka v invalidním. Důvodem pro Janino umístění do dětského domova byly finanční obtíže rodičů spojené s absencí stálého domova a častým stěhováním po různých známých a příbuzných, v důsledku čehož Jana nechodila do školy.
43
V kategorii životní příběh – Od útlého dětství žila Jana se svými rodiči v panelovém domě v městě U., finanční potíže měli vždy, ale měli alespoň kde bydlet. Když bylo Janě asi sedm let, přišli o byt a nastěhovali se k mamince Janina otce, která měla rodinný dům. Když bylo Janě osm let, babička dům prodala a Jana s rodiči se ocitli bez přístřeší a bez prostředků. Od té doby bydleli u různých známých a příbuzných, jejich bydliště se velmi často střídala, neměli žádný dlouhodobý domov. Místa, kde žili, byla na hranici mezi bydlením a bezdomovectvím. Neustále se potýkali s nedostatkem peněz. Jana v důsledku neustálého přemísťování nechodila do školy. Občas s rodiči přespávala na nádraží. Na nádraží je také zahlédl jeden z jejich příbuzných a ohlásil jejich situaci na příslušný úřad sociální péče. Tak se Jana dostala do diagnostického ústavu, odkud ji přemístili do dětského domova v Hodoníně u Kunštátu. Jana si vzpomíná, že ze začátku se jí po rodičích stýskalo, ale brzy si zvykla. Jana je v dětském domově spokojená, je ráda, že může studovat, s rodiči se stýká v rámci možností o prázdninách, na vánoce apod. Letos o prázdninách se s rodiči asi neuvidí, protože žijí u svého známého a v místě bydliště nemají tekoucí teplou vodu. Svoje umístění do dětského domova hodnotí kladně, neboť si je vědoma toho, že pokud by zůstala s rodiči v takovýchto podmínkách, ztěží by byla schopná dokončit základní školu. V kategorii Vzdělání a příprava na povolání – Jana studuje střední pedagogickou školu, po prázdninách nastoupí do třetího ročníku. Škola ji baví, v posledním roce více než předtím, protože jsou ve vyučování zahrnuty předměty, které se více opírají o praxi, jako je např. speciální pedagogika. Moc se těší na praxi. Její prospěch je dobrý, na vysvědčení měla nejhorší známku trojku a to ze dvou předmětů. Do školy každý den dojíždí autobusem, kde se podle svých slov také nejvíce učí, aby smysluplně využila čas strávený cestováním. Jana ještě nemá představu o tom, co by chtěla dělat po ukončení střední školy. Uvažuje o studiu nějakého oboru na pedagogické fakultě, ale neví přesně, který obor by ji zajímal. O tom, že by šla po střední škole pracovat, uvažuje jako o jedné ze svých možností. Jasno o svém budoucím vzdělání a povolání ještě nemá. Připouští, že výhodnější by pro ni bylo studovat dále vysokou školu, neboť by mohla zůstat v dětském domově až do ukončení studia na VŠ dohodou o dlouhodobém pobytu. V kategorii Volný čas a záliby – Největším Janiným koníčkem je hra na klavír, kterou se učí na základní umělecké škole, která je ve stejném městě jako její škola. Volný čas v dětském domově, který děti tráví neorganizovaně hlavně čte, dívá se na televizi a podle vlastních slov se teď o prázdninách nudí. Na tábor jet nechtěla ani jako 44
účastník, ani jako instruktor, říká, že ji tábory nebaví, protože už tam všechny zná a v programu už nic nového nezažije. Na příští prázdniny plánuje návštěvu u rodičů. V kategorii Přátelé a lásky – Jana je dětském domově devět let, ale přesto v dětském domově má jen jednu lepší kamarádku. Na otázku, zda si myslí, že by ji její přátelé z dětského domova podrželi, kdyby se ocitla v nouzi, odpověděla, že neví. K dětem mladším než je sama nemá přátelský ani „sourozenecký“ vztah, říká, že si hrají samy a ona se o ně příliš nestará. Kamarádky, které jsou jí nejblíže, má ve škole. S jednou svojí spolužačkou se vzájemně navštěvují. Ve škole mezi nimi se cítí dobře. Přítele nemá a nikdy ještě neměla. Partnerský samostatný život ve vlastní domácnosti si zatím neumí představit, ale děti by v budoucnu mít chtěla, pokud by byla schopna se o ně řádně postarat. V kategorii Příprava na samostatný život – Jana svůj budoucí život zatím neplánuje. Nemá představu o tom, co by chtěla. Myslí si, že na uživení dospělého člověka s pronajatým bytem je potřeba více než 10 000,- měsíčně. Vařit, prát, žehlit a uklízet se v domově naučila v rámci běžného života. Těchto činností se v samostatném životě nebojí. Bližší představu o své budoucnosti však nemá a rozhodnutí o své budoucí škole odkládá co nejvíce to půjde. V kategorii Asociace – Tuto kategorii Jana zhodnotila z celého rozhovoru jako nejsložitější a nejméně příjemnou. Nebyla schopna rychle reagovat a velmi dlouho o svých odpovědích přemýšlela. Pravděpodobně ji tato kategorie z nějakého důvodu uváděla do rozpaků. Její asociace zněly: Na slovo „láska“- přítel, svatba, mít někoho rád. Na slovo „svoboda“ – neodpověděla. Na slovo „odpovědnost“ – dodržet slib, odpovědnost ve škole. Na slovo „štěstí“ – mít radost z dobře udělané práce, výhra při sportu, dobře napsaná písemka ve škole. Na slovo „pomáhat“ – ochota, pomoc druhým, očekávání pomoci od ostatních.
Rozhovor s Tomášem: V kategorii Osobností charakteristika – Tomášovi je už 20 let a v dětském domově je na základě dohody o dlouhodobém pobytu z důvodu studia. Studuje Fakultu sociálních studií, obor Mezinárodní vztahy a evropská studia, je ve druhém semestru. Tomáš je velmi tichý a nevýřečný, rozhovor se mnou mu působil obtíže, přestože se snažil mi odpovědět co nejlépe na všechny položené otázky. Při komunikaci se dívá do 45
stolu a mluví velmi tichým hlasem. Po skončení rozhovoru u něj byla zřetelná úleva, že to má už za sebou. Podle vychovatele Jakuba jde o jednoho z nejhodnějších svěřenců, kteří v dětském domově žijí. V kategorii Původní rodina – Tomášovi rodiče se o své děti – Tomáše a jeho mladšího bratra příliš nestarali a měli finanční potíže, v jejichž důsledku nemohli platit nájemné za byt, ve kterém žili a zajistit svým synům plnohodnotné zázemí a výchovu. Tomáš s nimi není v kontaktu. V kategorii Životní příběh – Tomáš o své minulosti nemluví moc ochotně. V dětském domově je od svých šesti let, kam byl umístěn se svým mladším bratrem z důvodu slabé sociální pozice jejich rodiny. Podle Tomášových slov bylo největším problémem to, že jeho rodiče neplatily nájem za byt, ve kterém bydleli a o své děti se nestarali. Tomášův mladší bratr již dětském domově nežije, bydlí sám a jak Tomáš říká, „dal se na scestí“. Tomáš se s rodiči ani s bratrem nestýká a nic bližšího o nich neví. Je v kontaktu s babičkou a dědečkem, ke kterým jezdí na prázdniny a na vánoce. Stejně jako Jana, hodnotí svůj pobyt v dětském domově pozitivně a je rád, že nevyrůstá u rodičů. V kategorii Vzdělání a příprava na povolání – Tomáš studuje Fakultu sociálních studií, obor Mezinárodní vztahy a evropská studia. Obor si vybral sám, neboť ho tato tématika velice zajímá. Školu studuje prvním rokem, právě dokončuje druhý semestr. Má přehled o tom, co by mohl se svým vzděláním, kterého na škole dosáhne, v budoucnu dělat. Zatím ale nemá představu o tom, co by ho bavilo nejvíce a vzhledem k tomu, že je teprve v prvním ročníku, neřeší tuto otázku, neboť zatím není naléhavá. V rámci studia bydlí na kolejích, kde je spokojen. Teď o prázdninách si přivydělává na brigádě, kterou jemu a jiným chlapcům z dětského domova zařídil ředitel dětského domova ve spolupráci se starostou obce. Vykonávají práce, které jsou potřeba v rámci rozvoje obce, starají se o údržbu komunikací apod. Tomáš k této práci přistupuje spíše jako k nutnosti, nicméně je rád, že má přes prázdniny nějakou činnost. V kategorii Volný čas a záliby – Tomáš je vášnivým fotbalovým fanouškem. Veškerý svůj volný čas tráví buď na hřišti, kde s kamarády hraje fotbal, nebo u televize, kde sleduje přenosy fotbalových utkání. V tomto směru je velmi aktivní. V kategorii Přátelé a lásky – Tomáš podle vlastních slov nemá žádné blízké přátele, spíše známé a kamarády, se kterými jej spojuje společná zábava nebo např. škola. Nemá důvěrného přítele, který by mu pomohl v nouzi. Přítelkyni momentálně nemá, ale s partnerským vztahem již zkušenost má. Chodil s dívkou svého věku pocházející ze sousední vesnice. Jejich vztah trval půl roku. Tomáš se ještě necítí zralý 46
na vztah, který by byl dlouhodobého charakteru, ani na život ve společné domácnosti s potenciální partnerkou. V kategorii Příprava na samostatný život – Vzhledem k fungování dětského domova je Tomáš velmi schopný ohledně sebeobsluhy. Umí vařit, prát i žehlit. Samostatný život si sice představit dovede, ale raději by zůstal co nejdéle v dětském domově, kde se cítí být doma. Kde bude bydlet po odchodu z dětského domova zatím neřeší, protože předpokládá, že bude ještě několik let studovat vysokou školu. V budoucnu by rád bydlel v blízkém okolí Hodonína, protože jen tam cítí svoje kořeny. Má rád děti a určitě by je v budoucnu rád měl. Myslí si, že člověk v pronajatém bytě potřebuje na měsíc kolem 10 000,-. Je přesvědčen,že s případným sháněním bydlení a zaměstnání by mu pomohl ředitel dětského domova. V kategorii Asociace – Pro Tomáše byla tato kategorie dosti problematická. Časové mezery mezi předneseným slovem a jeho odpovědí byly velmi dlouhé a bylo potřeba povzbuzení pro to, aby vůbec promluvil. Na slovo „láska“ – neodpověděl. Na slovo „svoboda“ – svobodný se cítí, když je sám. Na slovo „odpovědnost“ – práce. Na slovo „štěstí“ – kamarádi. Na slovo „pomáhat“ – dobrá věc, převést někoho přes silnici.
Rozhovor s Markem: V kategorii Osobnostní charakteristika – Marek je velice pohledný, sympatický, temperamentní a živý. Je mu dvacet let a v dětském domově je stejně jako Tomáš na základě dohody o dlouhodobém pobytu z důvodu studia po završení plnoletosti. Jako jediný komunikoval velice živě, často se usmíval a bylo patrné, že ho rozhovor se mnou nijak neobtěžuje, nebyla to pro něj jen nepříjemná povinnost, myslím, že si povídal rád. Když jsme v rozhovoru narazili na citlivé téma týkající se jeho rodiny, o kterém nechtěl mluvit, bez obalu to řekl, aniž by přitom zaváhal nebo ztratil dobrou náladu. Podle slov vychovatele Jakuba je Marek jednou ze vzácných vyjímek dětí vyrůstajících v ústavní péči, která je ale nijak výrazně negativně neovlivnila. Marek skutečně působí velice přirozeně a nikoho nezasvěceného by asi nenapadlo, jak těžký život má za sebou. V kategorii Původní rodina – Markovi rodiče jsou rozvedení, s otcem se vůbec nestýká ani o něm nemá žádné informace. Matka je v částečném invalidním důchodu 47
a žije v malém bytě se svým stálým přítelem už deset let. Jejich vztah podle Markových slov funguje dobře. Marek měl dva starší bratry, o nichž nechce moc mluvit. Jeden z nich žije stále doma u matky, přestože mu je již 28 let a jeho chování je disociální, nemá práci, pije a spoléhá se na svoji matku, kterou využívá. Nejstarší bratr je původcem toho, že Marek skončil v dětském domově, neboť oba své mladší bratry i svoji matku fyzicky týral. Sám už nežije, spáchal sebevraždu. V kategorii Životní příběh – Markova původní rodina byla velice problematická. Otec Markovu matku opustil, přestože měli tři syny. Matka jeho odchod velice špatně nesla a své psychické problémy začala řešit alkoholem. Nejstarší syn žil asociálním způsobem života, pil, bral drogy a aby měl peníze, rozprodával zařízení bytu. Také se dopouštěl fyzického násilí na svých bratrech i na matce. To vše vedlo k umístění Marka a jeho druhého bratra do dětského domova. V té době bylo Markovi sedm let. Jeho starší bratr po čase z dětského domova svévolně odešel. Nyní Markova matka žije se svým přítelem už deset let v bytě 1+1, její sociální stav se zdá stabilizovaný, druhý Markův bratr žije s nimi, ale jsou s ním značné potíže, přestože je mu již 28 let. Nejstarší bratr žil dlouhou dobu pod vlivem anarchistické skupiny. Má dvě nemanželské děti, z nichž jedno je v adopci. Markův nejstarší bratr spáchal sebevraždu, podle Markových slov z nešťastné lásky. Marek své dva synovce ještě nikdy neviděl. V dětském domově je spokojený. Ačkoliv úmrtím jeho nejstaršího bratra a stabilizací matky důvody pro Markův pobyt v dětském domově téměř zanikly, rozhodl se zde zůstat i po završení plnoletosti, jak sám říká, ze zištných důvodů. Je to takto pro něj mnohem jednodušší, co se týče školy, financí a zázemí. Předpokládá, že po odchodu z dětského domova se bude muset na čas vrátit domů, ale bere to jen jako odrazový můstek, sám tvrdí, že se bude snažit co nejdříve osamostatnit, aby nebyl se svou rodinou nijak svázaný. V kategorii Vzdělání a příprava na povolání – Marek je vyučeným prodavačem elektrotechnického zboží a v současnosti si dělá obchodní nástavbu, oborprovoz obchodu. Cílem jeho studia je maturitní zkouška. Nadstavba je tříletá, Marek bude maturovat příští rok. Studium ho baví. Přesto, že si svoje zaměření nevybral sám, ale bylo mu po poradě nabídnuto, je velmi spokojený. Ze začátku bydlel v rámci učení na internátě, to se mu však nelíbilo a proto teď dojíždí. Marek už dostal lukrativní nabídku pracovat jako vedoucí obchodní pobočky, kterou se chystá otevřít firma, kde byl Marek tři roky na praxi. Tu zatím odmítl, aby si mohl dokončit studium a udělat maturitu. Po maturitě by se rád přihlásil na nějakou vyšší odbornou nebo vysokou školu 48
zaměřenou na ekonomii, nebo některý příbuzný obor. Pokud by ho na školu nepřijali, přijal by nabídku, kterou dostal ve zmiňované firmě. O prázdninách Marek chodí na stejnou brigádu jako Tomáš, věnují se obecním pracím. Marek je rád, že si vydělá nějaké peníze. V kategorii Volný čas a záliby – první, co Marek řekl, když jsem se ho zeptala na jeho volný čas, bylo, že strašně rád spí. Jinak je ovšem vášnivým fanouškem americké hudební skupiny Linkin park. Jak sám říká, spoustu hodin stráví na internetu, kde věnuje svůj čas výhradně této skupině nebo chatuje s dalšími stejně zaměřenými fanoušky. Nedávno navštívil i koncert Linkin park v Praze. O hudbě mluví skutečně s velkým nadšením. Jako jediný se ve volném čase vůbec nedívá na televizi. V kategorii Přátelé a lásky – V dětském domově Marek příliš mnoho kamarádů nemá, více jich má ve škole. O kamarádech ve škole je přesvědčen, že by mu v nouzi pomohli, že u nich jde o skutečné přátelství. Lidé, se kterými se stýká v rámci fanclubu skupiny Linkin park, jsou podle jeho vlastních slov jen známí, se kterými se dobře „blbne“. Marek má přítelkyni, která bydlí v místě jeho školy. Chodí spolu dva měsíce. Jeho přítelkyně už pracuje. Se vztahem je velmi spokojený. V kategorii Příprava na samostatný život – V dětském domově se Marek, stejně jako všechny ostatní děti, naučil běžné domácí práce jako je vaření, praní, žehlení a úklid. Až se bude muset osamostatnit, plánuje vrátit se na přechodnou dobu ke své matce, ale sám říká, že se bude snažit co nejrychleji osamostatnit úplně. Marek si myslí, že jeden člověk s pronajatým bytem potřebuje na měsíc 15 000,- až 20 000,-. Má našetřené nějaké peníze, ke kterým by si rád vzal úvěr a koupil vlastní byt. Samostatný život se svojí partnerkou si představit dokáže a má velmi ucelenou představu o své budoucnosti, stejně jako o možnostech, které by mohl v budoucnu využít. Je patrné, že nad svým budoucím životem hodně přemýšlí a nebojí se převzít za něj plnou odpovědnost. V kategorii Asociace – Marek k asociační části přistupoval naprosto klidně. Nevadilo mu odpovídat a jeho odpovědi byly rychlé a přesné. Na slovo „láska“ – holka, děti, rodina. Na slovo „svoboda“- být sám sebou, mít svůj názor, dělat co chci. Na slovo „odpovědnost“ - starat se o někoho, sám o sebe, důmyslnost, zodpovědnost k rodině a k práci. Na slovo „štěstí“ – partnerský vztah, práce, šťastný život, hudba Linkin park. Na slovo „pomáhat“ - pomáhat rodině a přátelům, pomáhat druhým.
49
4. 7. 6. Shrnutí Návštěva v dětském domově v Hodoníně u Kunštátu mne velice překvapila. Nejen příjemnou atmosférou, která zde panuje v celém zařízení, nejen spontánností a komunikativností dětí, které jsme namátkově potkali, ale hlavně mne překvapili tři respondenti z řad „skorodospělých“, se kterými jsem dělala rozhovory. Jsem přesvědčena, že jejich situace není zase tak rozdílná oproti dětem, které vyrostly ve vlastní rodině. Tomáš studuje opravdu obtížnou vysokou školu a Marek má naprosto jasný cíl, kterého chce dosáhnout. Oba umí vařit a prát. Kolik mladých mužů, žijících s rodiči, umí dnes vařit a prát? Myslím, že jich mnoho není, spíše většinou spoléhají na maminku, která to za ně všechno udělá. Myslím si, že systém dětského domova rodinného typu, tak, jak funguje v tomto dětském domově, se zaměstnanci, kteří berou ústavní děti skoro za vlastní, je opravdu dobrý a zajišťuje dětem účinnou přípravu a pomoc při vstupu do samostatného života. Moc bych si přála, aby děti vyrůstající v ústavní péči byly tak připravené a samostatné, jako tyto. Aby zaměstnanci a ředitelé dětských domovů pracovali takovým způsobem, jako zaměstnanci a ředitel dětského domova v Hodoníně u Kunštátu. Bohužel vím o případech dětských domovů, kde tomu tak ani zdaleka není.
50
4.8.
Průběh šetření v Domě na půli cesty ve Velkém Dvoře
4. 8. 1. Příjezd Do Domu na půli cesty ve Velkém Dvoře jsem dorazila po předchozí domluvě se sociální pracovnicí 31. července v 16 hodin. Zaparkovala jsem ve dvoře a vydala se hledat sociální pracovnici Helenu, která však náhle vyšla ze dveří, čímž mi usnadnila hledání. Přivítala mne a já ještě jednou zopakovala důvod mé návštěvy a přesné zaměření mojí bakalářské práce. Začaly jsme malou prohlídkou dolních momentálně opuštěných pokojů, které v současnosti slouží jako ubytovací prostory pro návštěvy. Paní Helena se omlouvala za nepořádek (tím nepořádkem bylo prádlo nachystané na vyprání) způsobený dnešním odjezdem velké skupiny návštěvníků z Rakouska.
4. 8. 2. Charakteristika zařízení Dům na půli cesty se nachází ve vesnici Velký Dvůr blízko Pohořelic, jde o rozlehlé stavení, jehož půdorys je do U, takže vytváří poměrně velký vnitřní prostor. V hlavní části jsou ubytovací prostory pro klienty, kapacita zařízení je 24 klientů, ale v současnosti není ani zdaleka zaplněná, je tu jen 5 klientů. Ubytování klientů Klienti bydlí v pokojích maximálně po dvou. Vždy dva pokoje sousedící vedle sebe jsou důmyslně spojeny koupelnou se sprchovým koutem a WC. V pokojích propojených sociálním zařízením bydlí klienti vždy stejného pohlaví – zpravidla děvčata. Chlapci bývají většinou ubytováni v rohových pokojích, kde mají sociální zařízení přes chodbu. Dále je na patře kuchyňka, kde si klienti připravují jídlo. Smlouva o ubytování a poskytování sociálních služeb Klienti bydlí v Domě na půli cesty na základě písemné smlouvy o ubytování a poskytování sociálních služeb, která je uzavřena mezi poskytovatelem služby – Sdružením pěstounských rodin a konkrétním klientem. Smlouva je uzavřena na dobu určitou – na 3 kalendářní měsíce – tato doba je chápána jako doba zkušební. V případě, že se nevyskytnou žádné problémy a klient bez potíží dodržuje domovní řád, je smlouva prodloužena na dalších 9 měsíců. Maximální doba ubytování je stanovena na jeden rok, ale není vyloučena možnost dalšího prodlužování smlouvy. (V Domě na půli cesty jsou
51
i nyní ubytováni klienti, kteří zde bydlí více než jeden rok). Každý klient platí za své ubytování 2 100 Kč měsíčně. Sociální služba poskytovaná klientům domu na půli cesty obsahuje již zmíněné poskytnutí ubytování, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím (pomoc při obnovení a upevnění kontaktu s rodinou klienta, podpora aktivit zprostředkujících sociální
začleňování
klientů),
sociálně-terapeutické
činnosti
(rozvoj
osobních
a sociálních schopností, budování a rozvoj pracovních návyků a dovedností), pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a obstarávání osobních záležitostí. Za sociální služby platí klient nejvýše 90 Kč měsíčně. V případě, že ze strany klienta dojde k porušování a nedodržování domovního a pracovního řádu, dojde k jednostrannému ukončení smlouvy o ubytování a poskytování sociálních služeb ze strany Sdružení pěstounských rodin. Činnosti klientů V rámci zařízení Dům na půli cesty je postavena farma, kde se klienti, kteří nemají jinou stálou práci, musí, v rámci svého individuálního aktivizačního programu, starat o koně a věnovat se jiným farmářským pracem. Další součástí zařízení je meduňková plantáž, kde nezaměstnaní klienti pracují. Meduňka se po sklizni v Domě na půli cesty suší a pak se prodává. Zisk z této činnosti je jedním z finančních zdrojů Domu na půli cesty, který je jinak finančně závislý na dotacích, sponzorech a penězích získaných z grantů. Klienti zodpovídají za chod „domácnosti“, ve které společně žijí. Do této činnosti jim nezasahuje žádný ze zaměstnanců Domu na půli cesty, záleží na klientech co budou vařit, jestli každý sám, nebo kolektivně, vše je jen na jejich domluvě, stejně tak jako úklid. Zaměstnanci kontrolují zběžně jen výsledek jejich činnosti. Ve svých pokojích si sami udržují pořádek, sami si vaří i perou (výjimkou je ložní prádlo). O různé činnosti zajišťující dobrý chod zařízení se klienti dělí v pravidelných službách. Každý klient má povinnost odpracovat 2 hodiny týdně na poli, na farmě nebo v domě. Pokud tuto povinnost nedodrží, a při opakujícím se nepořádku, je úklid proveden za finanční úhradu 500 Kč, které klient uhradí z vlastních finančních zdrojů jako nadstandardní službu.
52
Domovní řád Domovní řád je součástí smlouvy, kterou klienti podepisují při svém nástupu do Domu na půli cesty. Následující text je shrnutím nejdůležitějších bodů Domovního řádu, který zabezpečuje správný chod celého zařízení: Klienti jsou povinni dodržovat noční klid od 22 do 6 hodin. Vycházky jsou klientům povoleny ve všední den do 22 hodin, v pátek a v sobotu do 24 hodin. Delší vycházky jsou klienti povinni hlásit dopředu a domluva o nich je individuální. Klienti jsou povinni platit včas poplatky za ubytování a sociální služby. Klienti jsou povinni jakoukoli nepřítomnost delší než 1 den, či noční nepřítomnost, nahlásit nejméně 1 den dopředu sociální pracovnici. Klienti budou respektovat zákaz kouření v celém objektu, s výjimkou vyhrazeného místa ke kouření mimo areál domu. Klienti budou respektovat zákaz přechovávání a požívání alkoholických nápojů, drog a jiných návykových látek a přechovávání zbraní v areálu domu na půli cesty. Nezaměstnaný klient má povinnost účastnit se aktivizačního programu a odpracovat tak 6 hodin denně. Sankce za porušení domovního řádu jsou podle míry provinění: napomenutí, napomenutí s výstrahou, podmínečné vyloučení na 1 týden s podmínečným odkladem na 1 měsíc, vyloučení na 1 měsíc s podmínečným odkladem na tři měsíce a vyloučení z domu na půli cesty.
4. 8. 3. Respondenti V domě na půli cesty v současnosti bydlí pouze 5 klientů. Měla jsem možnost udělat rozhovory se třemi z nich. Jeden z klientů se zrovna věnoval práci na farmě a nemohl se proto výzkumných rozhovorů účastnit. Poslední klient spolupráci odmítl.
4. 8. 4. Kategorizace dat Na
základě
zpracování
sesbíraných
dat
v jednotlivých
rozhovorech,
konceptualizace a kategorizace jednotlivých pojmů, bylo možné vytvořit tyto základní kategorie v rozhovorech s klienty domu na půli cesty: o Osobnostní charakteristika – tato kategorie je vytvořena na základě poznatků sociální
pracovnice
o
klientech,
doplněna
mými
postřehy
o povaze a projevech jednotlivých respondentů. 53
o Původní rodina a životní příběh – tato kategorie je tvořena vzpomínkami respondentů na to, jaké to bylo, když ještě žili pohromadě se svými rodiči. Je také ohlédnutím respondenta za jeho uplynulým životem, za tím, co ho v životě potkalo dobrého a zlého. Zahrnuje pojmy: rodinná situace, matka, otec, sourozenci, prarodiče, bydlení, škola, povolání rodičů, důvod pro odchod z rodiny, příchod do dětského domova, adaptace na ústavní život, škola a vzdělávání, děti v dětském domově, vychovatelé, odchod z dětského domova. o Zkušenosti z dětského domova – tato kategorie pojednává o tom, jakým způsobem probíhal pobyt klientů Domu na půli cesty v dětském domově, ze kterého sem přišli. Zahrnuje také pojem příprava na samostatný život v dětském domově. o Zkušenosti s mimoústavním životem – tato kategorie se zabývá zkušenostmi klientů s pobytem mimo jakékoli ústavní zařízení, pokud takovou zkušenost měli. Důležitá je také otázka, zda měla taková zkušenost vliv na rozhodnutí klienta žít v Domě na půli cesty. o Zaměstnání – tato kategorie je věnována oblasti práce klientů, ať už v zaměstnání mimo Dům na půli cesty, nebo s prací v rámci aktivizačního programu, které se klienti věnují přímo v Domě. o Volný čas a záliby – tato kategorie je zaměřena na odhalení pestrosti či jednotvárnosti života respondentů v jejich volném čase. Zahrnuje tyto pojmy: záliba, koníčky, kroužky, sport, kurzy, TV programy, hudba, hry, atd. o Přátelé a lásky – tato kategorie se zaměřuje na osobní vztah respondentů k ostatním klientům žijícím v Domě na půli cesty, ke spolupracovníkům a kamarádům, k přátelům se stejnými zájmy, k minulým i současným partnerům. Pojmy: známí, kamarádi, opravdoví přátelé, partner(ka), důvěra, pomoc, láska, partnerství, společný život, děti. o Příprava na samostatný život a plány do budoucna – tato kategorie se zabývá respondentovým pohledem do budoucnosti a jeho přípravou na samostatný život v současnosti. Pojmy: bydlení, samostatná domácnost, zaměstnání, rodina, peníze, vaření, uklízení, praní, žehlení, pomoc druhých.
4.8.5. Prezentace rozhovorů s klienty Domu na půli cesty Upozornění: Všechna jména použita v mojí práci jsou pozměněna z důvodu zachování anonymity respondentů.
54
Rozhovor s Davidem: V kategorii Osobnostní charakteristika – David je dvacetiletý chlapec romského původu. Nemá příliš velké sebevědomí. V Domě na půli cesty žije rok a půl. Je vyučený a pracuje na pile blízko Domu na půli cesty. Během rozhovoru se mi nedíval do očí a bylo na něm zřetelně znát, že mu rozhovor nedělá dobře. Styděl se, odpovídal nejednoznačně a vyhýbavě, často si protiřečil. Po skončení rozhovoru se mu viditelně ulevilo a rychle a bez rozloučení odešel. V kategorii Původní rodina a životní příběh – Davidova původní rodina se dlouhodobě nacházela ve velmi zlé situaci, neboť zde pravidelně docházelo k fyzickému násilí vůči dětem i mezi rodiči navzájem. David má ještě mladšího bratra. Matka ani otec se o své děti nikdy pořádně nestarali. Nakonec se situace mezi rodiči po jednom z konfliktů vyhrotila natolik, že skončila oboustrannou vraždou, a tak David a jeho bratr přišli v jednom okamžiku o oba rodiče. Do dětského domova David přišel ve svých šesti letech. Do stejného zařízení byl umístěn i jeho bratr. V současnosti se David se svým bratrem nestýká, protože jeho bratr je umístěn ve Výchovném ústavu. O tom, proč tam je, nechtěl David mluvit. Protože David je oboustranný sirotek, dostával od šesti let do dospělosti sirotčí důchod. Peníze mu byly ukládány na stavební spoření, takže při svém odchodu z dětského domova měl nezvykle vysokou sumu naspořených peněz, které by mu s menší hypotékou umožnily koupi vlastního bydlení. Tento návrh mu také jeho vychovatelé v dětském domově podali. David se však ještě na samostatný život necítil a vybral si raději bydlení v Domě na půli cesty a naspořené peníze nerozumným způsobem utratil za zbytečnosti. Dnes toho lituje a ústavní výchovu obviňuje z toho, že se nikdy nenaučil pořádně hospodařit s penězi. V kategorii Zkušenosti z dětského domova – David vyrostl ještě v dětském domově internátního typu. Jak sám říká, nic se tam nenaučil, podle jeho vlastních slov se na něj každý „vykašlal“. Na otázku, jestli si myslí, že příprava na samostatný život v dětském domově byla dostatečná, odpověděl, že rozhodně ne, prý tam příprava nebyla žádná. Proto si místo nabídky koupit vlastní bydlení, raději vybral život v Domě na půli cesty. Jak sám řekl, také proto, aby se zde naučil vařit, prát a starat se o sebe. Samostatný život si v době, kdy odcházel z dětského domova, nedokázal ani představit. V kategorii Zkušenosti s mimoústavním životem – David má, jako jeden z mála, zkušenost s životem mimo jakékoli ústavní zařízení. Po odchodu z dětského domova šel sice rovnou do Domu na půli cesty, ale asi po deseti měsících si sám sehnal 55
v Brně pronájem bytu a odstěhoval se. Problémem bylo, že David neměl práci. Neměl tudíž ani moc peněz. Co přesně celé dny dělal, mi neřekl. Faktem je, že po několika měsících se vrátil do Domu na půli cesty, ačkoliv tvrdí, že je to tu nudné a že si nemůže dělat to, co by sám chtěl. Život venku se mu líbil díky volnosti. Na otázku, jaké aktivity mu v Domě na půli cesty chybí, odpověděl, že nemůže kouřit, kde se mu zlíbí a že mu chybí počítač s přístupem na internet. V kategorii Zaměstnání – David pracuje jako dělník na blízké pile. Práce ho těší a je rád, že si ji sám našel. V kategorii Volný čas a záliby – David rád hraje počítačové hry a stahuje si z internetu písničky. Jinak, jak sám říká, se ve volném čase nudí, tvrdí, že v Domě na půli cesty nejsou lidé, se kterými by mohl něco „pořádného“ podniknout. Občas si zajde na diskotéku. Jeho využití volného času je velmi chudé. V kategorii Přátelé a lásky – David nemá žádné skutečné přátele ani v Domě na půli cesty, ani je neměl v dětském domově, ze kterého přišel. Myslí si, že by nenašel ve svém okolí nikoho, na koho by se mohl v krizi obrátit o pomoc. Nemá přítelkyni. V kategorii Příprava na samostatný život a plány do budoucna – V současnosti David tvrdí, že už umí vařit, prát, žehlit i uklízet. Má svoji práci, u které by chtěl i nadále vytrvat a začíná uvažovat o osamostatnění. Protože o peníze, které měl naspořené ze sirotčího důchodu, svým vlastním přičiněním přišel, nemůže si dovolit pořídit vlastní bydlení. Rozhodl se, že by si tedy rád někde v blízkosti pily, na které pracuje, pronajal domek, kde by mohl bydlet. Dalším jeho cílem je udělat autoškolu a našetřit si peníze na pořádné auto. David nemá přítelkyni a ani zatím neplánuje rodinu, dokáže si však představit rodinný život v budoucnu. Pro naplnění svých plánů do budoucna zatím ještě nepodnikl žádné konkrétní kroky.
Rozhovor s Lídou: V kategorii Osobnostní charakteristika – Lídě je dvacet let a v Domě na půli cesty žije rok a čtvrt. Přišla sem rovnou z dětského domova hned po vyučení. Lída je vyučená v oboru kuchař-číšník, nicméně ve svém oboru nepracuje. Chodí do zaměstnání nedaleko Domu na půli cesty. Působí velmi klidným a vyrovnaným dojmem, komunikuje bez zábran a komunikace s ní je příjemná. Při rozhovoru se mi dívala do očí, usmívala se, bez zábran odpovídala na všechny otázky a spontánně se sama rozmluvila.
56
V kategorii Původní rodina a životní příběh – Lída vyrůstala jen se svou matkou, otce nepoznala. Bydlely spolu na ubytovně a vedly sociálně nepřizpůsobivý život. Matka se o Lídu nestarala a tak Lída v pěti letech byla soudně umístěna do dětského domova pro nedostatečnou péči. Lída má ještě dva nevlastní sourozence, které se její matce narodili ve druhém manželství. Ani tento vztah matce však nevydržel a o děti se v současnosti stará jejich otec, se kterým také děti žijí. Lída je v kontaktu se svou matkou i s babičkou, ale vrátit se do své původní rodiny nechce. Od pěti let žila v dětském domově rodinného typu a byla zde spokojená. Vyučila se v oboru kuchař-číšník. Po vyučení jí zaměstnanci dětského domova pomohli najít bydlení v Domě na půli cesty, kde si pak také našla sama zaměstnání. V Domě na půli cesty je spokojená. V kategorii Zkušenosti z dětského domova – Lída vyrůstala v dětském domově rodinného typu, kde se naučila vést domácnost společně s ostatními. V bytové rodinné buňce žilo osm dětí. Také její profese ji prakticky připravila pro samostatný život. Na dětský domov vzpomíná ráda, nemá žádné špatné zkušenosti. Příprava na samostatný život v dětském domově jí po praktické stránce připadala dostačující. V kategorii Zkušenosti s mimoústavním životem – Lída nemá žádné zkušenosti s mimoústavním životem. V kategorii Zaměstnání – Lída pracuje už tři čtvrtě roku v pohořelické tiskárně, kde se vyrábějí knihy. Nejvíce ji baví ruční práce, ale pracuje také u strojů. Lída pracuje na směny, ve dne od půl sedmé do půl třetí, noční jsou od půl jedenácté do půl sedmé. Noční služby ji hodně vyčerpávají a nemá je moc ráda. Práci mimo svůj obor dala přednost před prací v oboru, která by ji asi bavila víc, a to z důvodu, že nechtěla dojíždět. Lída ani do budoucna neuvažuje o tom, že by si našla práci jinde, než v místě bydliště. V kategorii Volný čas a záliby – Lída se ve volném čase věnuje hlavně sportu. V blízkosti Domu na půli cesty je vybudováno hřiště, kde se klienti Domu na půli cesty mohou scházet s dětmi a mladými lidmi přímo z Velkého Dvora a věnují se hlavně míčovým hrám. Lída má nejraději volejbal, ale ráda si zahraje i fotbal nebo basketbal. S kamarády z Velkého Dvora chodí také na vycházky do okolí a do Pohořelic. V kategorii Přátelé a lásky – Lída je družné povahy a záliba ve sportování ji sblížila i s místními dětmi a mladými lidmi. V Domě na půli cesty má také přítelkyni, která je jí nejblíže a je přesvědčena, že by si v nouzi navzájem pomohly. Stejně tak měla dobré přátele i v dětském domově, ze kterého sem přišla. Lída zatím nemá partnera
57
a v současnosti má spíše sklon ke komunitnímu životu. Je velmi oblíbená pro svou nekonfliktní, klidnou a vstřícnou povahu. V kategorii Příprava na samostatný život a plány do budoucna – Lída se cítí být připravená na samostatný život, dokáže si představit, že by zvládla vedení domácnosti a má stálou práci. Nedovede si však představit, že by žila sama v bytě, odtržena od přátel a kamarádů. Aktivně se snaží sehnat přes inzeráty na internetu pronájem bytu v blízkosti svého zaměstnání, ale doufá, že by pak mohla v bytě bydlet se svou přítelkyní z Domu na půli cesty. Lída nemá žádné problémy s hospodařením s penězi, přestože si myslí, že by mohla mít v tiskárně vyšší plat. Každý měsíc si ukládá 1000 Kč a spoří si na budoucnost. V budoucnu by chtěla mít rodinu a děti, které má moc ráda. Zatím se na to ale necítí připravená, stejně jako na partnerský život.
Rozhovor s Veronikou: V kategorii Osobnostní charakteristika – Veronika je devatenáctiletá dívka, vyrůstala ve stejném dětském domově jako Lída. Je vyučena v oboru kuchař-číšník a podle slov sociální pracovnice je velice šikovná a často vaří i pro ostatní klienty. V Domě na půli cesty žije teprve dva měsíce. Veronika je velice komunikativní a příjemná, svým vzhledem i vystupováním působí starším a vyspělým dojmem. Rozhovor s Veronikou byl oboustranně velmi příjemný, trval nejdéle ze všech a nakonec jsme hovořily velice podrobně i o věcech, které nebyly součástí připravených otázek, protože jsme zjistily, že máme stejné záliby. Po skončení rozhovoru jsme se srdečně rozloučily. V kategorii Původní rodina a životní příběh – Veroničina původní rodina byla poměrně velká. Veronika má ještě tři mladší sourozence. Důvodem pro jejich umístění do dětského domova bylo fyzické týrání a zanedbaná péče. Veronika vzpomíná na dobu, kdy žili ještě s rodiči s velkým smutkem. Bývali doma stále sami a nikdo se o ně nestaral, jejich rodiče byli alkoholici a často své děti bili. Veronika si vzpomíná, že její mladší sestru otec popálil žehličkou, bratra fyzicky trestali za každou maličkost vařečkou a Veroniku otec prohodil skleněnou výplní dveří. Na základě této dlouhotrvající situace byly děti umístěny do dětského domova. Veronice bylo tehdy šest let.
58
Veronika má se svými třemi sourozenci velmi pěkný vztah a celé dětství v ústavní péči drželi při sobě. Jejich rodiče se jim víckrát neozvali. Teprve, když Veronika oslavila osmnácté narozeniny a byl tedy předpoklad, že se osamostatní a bude vydělávat peníze, ozvala se jí matka s žádostí o peníze a chtěla, aby se Veronika vrátila domů. Ta to však odmítla a matce žádné peníze neposkytla. Veroničini rodiče jsou rozvedení. Matka v současnosti žije se stálým přítelem, s nímž má další tři děti. O otci Veronika od svých šesti let neslyšela. Veroničiny mladší sourozenci stále žijí v dětském domově, ze kterého odešla před dvěma měsíci. Je s nimi v písemném i osobním kontaktu a lituje toho, že za nimi teď o prázdninách nemůže jet, protože jsou všichni na táboře. V kategorii Zkušenosti z dětského domova – Dětský domov, ve kterém Veronika vyrostla je rodinného typu a vzpomíná na něj v dobrém. V době, kdy dosáhla plnoletosti a měla se osamostatnit, zaměstnanci domova jí pomohli najít bydlení v Domě na půli cesty a na půl roku dopředu má zaplacený nájem, protože sama zatím nevydělává. Má zde také nejlepší kamarádku, se kterou by v budoucnu chtěla bydlet. V kategorii Zkušenosti s mimoústavním životem – Veronika nemá žádné zkušenosti s mimoústavním životem, hned po vyučení přišla z dětského domova do Domu na půli cesty. V kategorii Zaměstnání – Protože Veronika je v Domě na půli cesty teprve velice krátkou dobu, nestačila si ještě najít zaměstnání. Účastní se tedy aktivizačního programu Domu na půli cesty a pracuje denně na farmě, na plantáži, nebo v domě. Nejvíce ji baví práce u koní, někdy si může i zajezdit. V září se chce nechat zaevidovat na Úřadu práce a preferovala by zaměstnání ve svém oboru někde v okolí Domu na půli cesty, aby nemusela dojíždět. Veronika má za sebou negativní zkušenost s brigádou v hotelu, kde byla zaměstnaná na výpomoc. Nakonec za svoji práci nedostala zaplaceno a proto je vůči potenciálním zaměstnavatelům nedůvěřivá. V kategorii Volný čas a záliby – Veronika miluje tanec a orientuje se na styl Hip-Hop. Tancuje sama. Učila tančit i své kamarádky v dětském domově. Nejvíce lituje toho, že na současných diskotékách se Hip-Hop příliš nehraje. Veronika také ráda hraje míčové hry, zejména basketbal. Ráda lyžuje a plave. Ráda se stará o koně a jezdí na nich. V kategorii Přátelé a lásky – Veronika má nejlepší kamarádku v dětském domově, ze kterého přišla, ale poté, co si trochu zvykla na život v Domě na půli cesty, 59
našla si kamarády i tady. Nejvíce si rozumí s Lídou, s níž si kupuje společné jídlo a tráví s ní svůj volný čas. Partnera zatím nemá. V kategorii Příprava na samostatný život a plány do budoucna – Veronika se po praktické stránce cítí připravená na samostatný život, dovedla by vést sama domácnost. Velké rezervy však cítí v oblasti komunikace s úřady a institucemi. V dětském domově, kde vyrostla má nejlepší kamarádku, se kterou by ráda bydlela v podnájmu, až se příští rok její kamarádka vyučí. Žádné konkrétní kroky vedoucí k osamostatnění zatím neplánuje, protože je v Domě na půli cesty krátkou dobu a je jí teprve devatenáct let. Svoji aktivitu teď věnuje hlavně tomu, aby si našla práci, která by ji bavila. Veronika v budoucnu plánuje rodinu, ale svým kladným vztahem k malinkým dětem si není jista. Nejdříve chce mít zajištěný stálý plat a domov a teprve potom chce uvažovat o rodině a dětech.
4.8.6. Shrnutí Návštěva v Domě na půli cesty pro mne byla velice přínosná, zejména proto, že jsem si uvědomila, jak moc záleží na tom, v jakém zařízení klient vyrůstá. U Davida byl patrný značný rozdíl v připravenosti, samostatnosti a odpovědnosti oproti oběma děvčatům. V praxi jsem se také mohla přesvědčit o tom, že skutečně ne všechny dětské domovy, které nesou název „rodinného typu“, tak také skutečně fungují. Dům na půli cesty je zařízení, které opravdu může mladým lidem pomoci „rozběhnout“ vlastní samostatný život, na druhou stranu také může jen prohlubovat u klientů syndrom ústavní závislosti. Stejně tak, jako záleží na zaměstnancích, jaký bude ústav, ve kterém pracují, tak záleží na dětech a klientech, jak dokáží pomoc využít, či zneužít, jestli se od ní jen „odrazí“, nebo se na ní stanou závislí. Pevně doufám, že všem klientům Domu na půli cesty jejich plány vyjdou a budou žít spokojený život.
60
5.
ZÁVĚR Závěrem svojí bakalářské práce bych ráda poznamenala, že pro mne tato práce
měla velký význam. Téma, kterému jsem celou práci věnovala, jsem si vybrala proto, že mne situace dětí, které odcházejí z dětského domova po završení plnoletosti, velice zajímá. Vzhledem k tomu, že tato oblast ústavní výchovy není řádně legislativně podepřena a názory na situaci těchto dětí se různí, chtěla jsem se přesvědčit, jak to vlastně probíhá ve skutečnosti. Vzhledem k mojí malé informovanosti o této oblasti, jsem, před zahájením své práce, měla představu, že děti, které z nějakého důvodu nemohou být vychovávány ve své původní rodině a zároveň nejsou umístěny ani do adopce, ani do pěstounské péče, či SOS vesničky, zkrátka ty děti, které vyrůstají v ústavních zařízeních, nemohou být nepoznamenány ústavní výchovou. Nevěřila jsem tomu, že by dětské domovy byly schopny připravit děti na samostatný život tak, jak by bylo třeba. Pojem „ústavní výchova“ pro mne představoval tu nejhorší variantu péče o opuštěné děti bez výchovných a jiných problémů. Po návštěvě dětského domova v Hodoníně u Kunštátu a Domu na půli cesty ve Velkém Dvoře u Pohořelic, jsem na tuto problematiku změnila názor. Ústavní péče v dětských domovech může opuštěným dětem zajistit dostatečnou přípravu na samostatný život, může je naučit odpovědnosti za vlastní počínání, vypravit je do života, může jim zajistit budoucí bydlení, pomoci najít zaměstnání a vše, co s odchodem souvisí, pokud je v rukou lidí, kteří jsou těmi pravými lidmi na svém místě. Tito lidé, ať už vykonávají jakoukoli funkci v dětském domově (od ředitele dětského domova, přes vychovatele až po kuchařku), by měli své povolání vykonávat jen, pokud cítí, že je to jejich posláním. A to platí i pro všechny ostatní pomáhající profese. Žádná jiná motivace, než poslání pomáhat druhým, v takovéto situaci nemůže obstát. Příčina toho, že některé dětské domovy nechávají odcházející děti bez prostředků a nepřipravené, není v ústavní péči jako takové, ale v lidech, kteří ji aplikují na své svěřence. Proto, když mluvíme s některými ústavními dětmi, máme pocit, že jsou skvělé, zodpovědné, hodné a připravené, že mezi nimi a dětmi, které vyrostly v rodině není skoro žádný rozdíl. A když mluvíme s jinými, které neměly takové štěstí na vychovatele a ředitele, na kterých jsou závislí, máme pocit jako by měly na čele svítící nápis „pozor domovák“. To, jakým způsobem bude ústavní péče působit na děti závisí zkrátka ve velké míře na lidech. A nejen na vychovatelích, sociálních pracovnících a ředitelích, ale přirozeně také 61
na dětech. Neboť na nich je také velká část zodpovědnosti za to, jak to všechno dopadne. Pokud bychom tedy předpokládali, že dětské domovy rodinného typu budou skutečně fungovat jako rodina, že se zde budou děti podílet na všech potřebných činnostech, že budou mít dva stálé vychovatele, kteří se střídají po delších časových úsecích, nastává otázka, v čem by mohl být ještě problém, neboť dobře fungující dětský domov je také schopen zajistit odcházejícím dětem, aby měly kam jít. Jak jsem zjistila ve výzkumné části v rozhovorech s dětmi z dětského domova a s klienty Domu na půli cesty, některé děti měly možnost odejít z dětského domova rovnou do vlastního bydlení (jako např. David z Domu na půli cesty), nebo alespoň do nějakého podnájmu, kde by mohly samostatně žít. Proč tedy dávají přednost zařízení, podobnému dětskému domovu, jako je Dům na půli cesty? Připraveny po praktické stránce by měly být – umí vařit, prát, žehlit, uklízet, domácnost by asi zvládly. Problém je v tom, že dítě, které odchází z rodiny samostatně žít, má kořeny, má se kam vrátit, má koho požádat o pomoc. Děti z dětského domova kořeny nemají a pokud budou žít ve vlastním bytě nebo v podnájmu, budou samy. Samy, když ráno vstávají, samy, když se vrátí domů z práce, samy, když usínají. A na to není dost silný skoro žádný člověk, který vyrostl v dětském kolektivu, byl zvyklý o všechno se dělit, byl zvyklý na společnost. Také komunikace s vnějším světem, zařizování na úřadech, komunikace s různými institucemi je pro ústavní děti složitá. Ať už dětský domov funguje sebelépe, jedno se změnit nemůže – ústavní výchova znamená vždy nějakou izolaci od vnějšího světa, která se na jejích svěřencích zákonitě podepíše. Je tedy vůbec nějaké řešení v této situaci? Myslím, že komunikace s vnějším světem by měla být jedním z nejdůležitějších cílů výchovy v každém dětském domově. Vše, co ohledně svých svěřenců vychovatelé zařizují, např. na úřadech, mělo by být vyřizováno za účasti těch, kterých se to týká nejvíce, aby měli možnost naučit se komunikaci s cizími lidmi a zbavili se ostychu. Stejně tak, jako by mělo být automatické, že se dítě v ústavní péči věnuje nějaké činnosti mimo dětský domov, ať už se jedná o sport nebo jiný koníček. Přátelství se spolužáky, kteří vyrůstají ve vlastních rodinách je také velmi důležité. V rámci shánění bydlení je, myslím, ideální situace, o které se zmínila obě děvčata z Domu na půli cesty – samostatné bydlení je dobré, ale když je člověk úplně sám, tak je trochu smutné. To že se děvčata snaží o pronájem bytu s kamarádkou by mohlo být velmi účinným řešením situace, alespoň pro začátek. A Dům na půli cesty 62
může být jakýmsi odrazovým můstkem, který může pomoci jak při hledání zaměstnání, tak při hledání podnájmu. Navíc ví, že kdyby v samostatném životě selhali, mohou se do Domu na půli cesty vrátit – tak jako to už jednou udělal David. Věřím tomu, že když se děti snaží a když se snaží i ti, kteří o ně pečují, vždy se dá nalézt schůdné řešení a nemusí být pravidlem, že „domováci končívají na ulici a ve vězení“. Alespoň ti, se kterými jsem se setkala v rámci svého výzkumu, určitě ne.
63
POUŽITÁ LITERATURA GAVORA, P. Výzkumné metody v pedagogice, Brno: nakladatelství Paido, 1996, ISBN 80-85931-15-X MATĚJČEK, Z. Co, kdy a jak ve výchově dětí, 2. vyd., Praha: Portál, 1999, ISBN 807178-320-X MATĚJČEK, Z. Náhradní rodinná péče, 1. vyd., Praha: Portál, 1999, ISBN 80-7178304-8 MATĚJČEK, Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. 1.vyd. Praha: Portál, 1994, ISBN 80-85282-83-6 MATOUŠEK, O. Ústavní péče, 2. vyd., Praha: Sociologické nakladatelství, 1999 MATOUŠEK, O. Ústavní péče. 2.vyd. Praha: Slon, 1999, ISBN 80-85850- 76-1 MUHLPACHR, P. Vývoj ústavní péče, PF MU 2001, ISBN 80-210-2512-3 PELIKÁN, J. Výchova pro život, 1. vyd., Praha: ISV- nakladatelství, 1997, ISBN 8085866-23-4 STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J., Základy kvalitativního výzkumu, 1.vyd., Boskovice: Albert, 1999, ISBN 80-85834-60-X VOCILKA, M. Dětské domovy v ČR, 1. vyd., Praha: Aula, 1999 Zákon č. 94/1964 Sb., o rodině (ve znění pozdějších předpisů) Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů Sdělení č. 104/1991 Sb. Úmluva o právech dítěte Sdělení č. 43/2000 Sb. m. s. Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení Sdělení č.132 /2000 Sb. m. s. Evropská úmluva o osvojení dětí
64
Elektronické dokumenty: http://www.adopce.com/ http://www.planovanirodiny.cz/ http://www.nahradnirodina.cz/ http://www.kubrno.cz/ http://www.nasedite.cz/ http://www.pestouni.cz/
65
RESUMÉ Bakalářská práce Výchova dětí v dětských domovech a jejich příprava pro vstup do reálného světa dospělých je zaměřena na způsoby, jakými jsou vychovávány děti v dětských domovech a jakými se připravují na svůj odchod z dětského domova po završení plnoletosti a dokončení studia. V teoretické části svojí práce se zabývám náhradní výchovnou péčí, zahrnující adopci i pěstounskou péči. Podrobněji se zaměřuji na ústavní výchovu a její fungování v různých zařízeních jako jsou dětský domov, diagnostický a výchovný ústav apod. Samostatnou kapitolu tvoří výchova dětí v dětských domovech a příprava dětí na vstup do světa dospělých. Výzkumnou část svojí práce jsem věnovala návštěvě dětí v dětském domově a klientů Domu na půli cesty, s nimiž jsem měla možnost udělat interview. V rámci prezentace rozhovorů s dětmi v dětském domově a s klienty Domu na půli cesty porovnávám zkušenosti klientů Domu na půli cesty s odchodem z dětského domova po dosažení plnoletosti s představami dospívajících dětí v dětském domově o jejich osamostatnění a budoucnosti. V závěru své práce shrnuji poznatky získané výzkumným šetřením.
SUMMARY My bachelor’s thesis ‘Upbringing of children in Children’s Homes and their preparation for entering a real adult life’ is oriented on ways how children are brought up in Children’s Homes and how they are prepared for their leaving their Children’s Homes after becoming adults and finishing their studies. In the theoretical part of my thesis, I deal with substitute family care, including adoption and foster care. I aim in greater detail on institutional education and its functioning in different organizations, like Children’s Homes, diagnostic and educational institutes etc. A separate chapter is created by upbringing children in Children’s Homes and preparation of children for entering their adult lives. Another part of my thesis a research, which is concerned with visiting children in Children’s Homes and clients from Halfway Houses, where I had the opportunity to make several interviews. Within the presentation of interviews with children in Children’s Homes and clients of Halfway Houses, I compare experience of clients of Halfway Houses with leaving Children’s Homes after becoming adults, with ideas of adolescents in Children’s Homes about their future and their becoming independent. In the conclusion of my thesis, I summarize new pieces of information gathered by my research. 66
Klíčová slova Rodina a její dysfunkce, náhradní výchovná péče, ústavní výchova a její rizika, syndrom ústavní závislosti, dětský domov, Dům na půli cesty, vychovatelé, hodnotová orientace adolescentů, sociální způsobilost, adaptace, osobní citové vazby, přátelství, samostatný život, vzdělání, zaměstnání, bydlení, pomoc druhých, partnerský život.
Keywords Family and its dysfunction, substitute family care, institutional care and its dangers, syndrome of institutional dependence, Children’s Home, Halfway House, educators, value orientation of adolescents, social competence, adaptation, personal emotional linkage, friendship, independent life, educating, employment, habitation, help of others, partnership.
67
