Pùvodní práce
P SYCH I A T R I E ROÈNÍK 15 2011 ÈÍSLO 4
FRANZ KÖSTL, VÙBEC PRVNÍ PROFESOR PSYCHIATRIE V (KE 200. VÝROÈÍ NAROZENÍ)
PRAZE
FRANZ KÖSTL, THE FIRST-EVER PROFESSOR OF PSYCHIATRY IN PRAGUE (ON OCCASION OF THE 200TH BIRTH ANNIVERSARY) PAVEL ÈECH Kabinet dìjin lékaøství, Univerzita Karlova v Praze, 3. lékaøská fakulta
SOUHRN 200 let uplynulo od 28. bøezna 1811, kdy se ve vsi Cerklje (Zirklach) v Kraòsku narodil Franz Köstl; promován na univerzitì v Padovì (1835); pracoval jako lékaø v severní Itálii (1835–1843), sekundáø ústavu choromyslných ve Vídni (1844), primáø téhož ve Štýrském Hradci (1845, habilitován 1847) a øeditel téhož v Praze – nejvìtšího a nejvyspìlejšího v monarchii (1852); prùkopník konceptu celostátní akce proti endemickému kretenismu (1855); zkoumal vliv horeèky pøi variole na progresivní paralýzu (1856) – prùkopník pyretoterapie v psychiatrii; rozšíøil kapacitu pražského ústavu choromyslných adaptací bývalého kláštera servitù Na slupi pro léèbu prací (1860); vùbec první profesor psychiatrie na Karlo-Ferdinandovì univerzitì v Praze (1864); penzionován pro chyby v administrativì (1869), pøednášel však do roku 1871; prozatímní øeditel ústavu choromyslných ve Štýrském Hradci (1872); na odpoèinek (1873); zemøel ve Štýrském Hradci 7. prosince 1882. Nìkterá dosud neznámá data nalezená v archivech jsou zde pøedkládána k zaplnìní mezer v biografii jeho ženy, malíøky Terezie, a odhalení pøíbuzenství proslulých vìdeckých rodù Lippichù, Èermákù a Coriù, jež pøivodil Köstl, když osiøelou rodinu svého švagra vzal s sebou do Prahy. Klíèová slova: biografie, endemický kretenismus, ergoterapie, genealogie, ústav choromyslných, pyretoterapie
SUMMARY Franz Köstl was born 200 years ago on Mar 28, 1811 in Cerklje (Zirklach) in Carniola; graduated from the University of Padova (1835); worked as physician in the northern Italy (1835–1843), intern at the lunatic asylum of Vienna (1844), senior consultant at that of Graz (1845, habilitated 1847) and director of that of Prague – the largest and most advanced one in the Austrian Empire (1852); pioneered a concept of nation-wide action against endemic cretinism (1855); investigated the influence of variola fever on progressive paralysis (1856) – a pioneer of pyretotherapy in psychiatry; extended capacity of the Prague lunatic asylum by adaptation of a former Servite monastery for work therapy (1860); the first-ever professor of psychiatry at the Charles-Ferdinand University in Prague (1864); pensioned due to administration mistakes (1869) but gave lectures until 1871; interim director of the lunatic asylum of Graz (1872); retired (1873); died on Dec 7, 1882 in Graz. Some hitherto unknown data found in archives are presented here to fill up gaps in biography of his wife Theresia, a painter, and to reveal consanguinity of the Lippich, Czermak, and Cori families of illustrious scientists, what Köstl had based by taking along the orphaned family of his brother-in-law to Prague. Key words: biography, endemic cretinism, ergotherapy, genealogy, lunatic asylum, pyretotherapy Èech P. Franz Köstl, vùbec první profesor psychiatrie v Praze (ke 200. výroèí narození). Psychiatrie 2011;15(4):182-188.
Životní pøíbìh prvního pražského profesora psychiatrie je pøedznamenán pøíbìhem rodiny jeho pøátel natolik, že zaèneme od nich: Na pøelomu 18. a 19. století pùsobil ve Spišské Nové Vsi jako hlavní lékaø Provincie 16 spišských mìst Jožef Lipiè, Slovinec narozený roku 1761 v Kropì nedaleko Lublanì (Èech, 2005). Jeho syn Fran Viljem se ve Spišské Nové Vsi narodil 13. èervna 1799 (ŠAL LBI III), po maturitì na košickém gymnáziu vystudoval medicínu v Pešti a Vídni, odkud po promoci 26. kvìtna 1823 (UA Album) odešel do otcova rodného
Kraòska, aby se v Lublani stal druhým mìstským lékaøem (Anonym, 1847), 6. února 1826 se tam oženil s Aloisií rozenou Kahrovou z Ilzu u Fürstenfeldu ve Štýrsku (Èech, 2005, tabulka) a už jako Franz Wilhelm Lippich se proslavil lékaøskou topografií Lublanì a prùkopnickým spisem o nadužívání alkoholu (Wurzbach). Od dìtství ho životem provázela pozoruhodná sestra: Terezie Lippichová uskuteènila v první tøetinì 19. století odvážný sen stát se malíøkou; uèila se u Matije Languse v Lublani, potom u Ludovica Lippariniho na c. k. Akademii výtvarných
182
Pùvodní práce
PSYC HIATR IE ROÈNÍK 15 2011 ÈÍSLO 4
Tabulka: Pøíbuzenský vztah Franze Köstla k rodinám Lippichù, Èermákù a Coriù
umìní v Benátkách a tam v letech 1833 a 1838 vystavovala práce, z nichž zvláštì cenìny byly „diligentissime e lodevolissime miniature“ (Kukuljeviæ). Tereziino dílo zahrnují do umìní svých národù historikové jihoslovanští (Kukuljeviæ) i maïarští (Czakó), literatura o ní je však chudá a plná rozporù hned v letopoètu jejího narození ve Spišské Nové Vsi: kolem roku 1810 (SBL), v roce 1808 (Révai), nìkdy v prvním desetiletí (Wurzbach); pouze slovenská biografie (SBS) zná pøesné datum 14. listopadu 1800, jak potvrzuje novoveská matrika køtù (ŠAL LBI IV, tabulka). Pùtky s homeopaty ztrpèovaly Lippichovi život v Lublani a pøimìly ho hledat pùsobištì v tehdy rovnìž rakouském Benátsku. Když pak v roce 1834 skuteènì dosáhl jmenování profesorem a pøednostou lékaøské kliniky na univerzitì v Padovì, zavedl tam vzdor poèáteènímu posmìchu vyšetøování stetoskopem (Wurzbach).
183
Pøi Lippichovì pøíchodu dokonèoval v Padovì studium o dvanáct let mladší krajan Franz Köstl (obr. 1), narozený v kraòské vsi Cerklje (nìmecky Zirklach) 28. bøezna 1811; rodièe Anton a Luzia mají v matrice pravopisnou variantu pøíjmení „Köstel“ (NALj, obr. 2), syn si však osvojil kratší tvar (UA Promotion, obr. 3). Na univerzitì v Padovì získal Franz 24. kvìtna 1835 doktorát lékaøství (UA Promotion, obr. 3) a rok nato magisterský stupeò porodnictví (Egglmaier); po promoci pracoval jako asistent v ústavu choromyslných v Pavii (BSPLF), poté jako lékaø v Padovì, obecní a oèkovací lékaø v Mantovì, epidemický lékaø v okresech Pinguente a Mantova, po nìjaký èas také konskripèní praktikant c. k. provinciální delegace v Padovì (Egglmaier). Pak se pokoušel o stolici porodnictví v Trentu a v Lublani i o stolici veterinární policie a morovìdy v Lublani (Egglmaier). Mezitím pøilnul k rodinì profesora Lippicha, neustále se rozrùstající a èasto pohøbívající své dìti. Spøátelil se
P SYCH I A T R I E ROÈNÍK 15 2011 ÈÍSLO 4
Obrázek 2: Zápis narození Franze Köstla v matrice narozených v Cerkljích (NALj) Obrázek 1: Franz Köstl, „na fotografii padesátiletý“ (Matoušek)
s Franzem Wilhelmem a do jeho sestry malíøky se zamiloval; aniž se ohlížel na vìkový rozdíl, 16. èervence 1840 (UA Standesbuch) v Benátkách (Kukuljeviæ) uzavøel devìtadvacetiletý Köstl se ètyøicetiletou Terezií sòatek (tabulka). 17. èervence 1841 (Anonym, 1847) byl švagr Lippich povolán do Vídnì na místo profesora speciální patologie a terapie a pøednosty medicínské kliniky pro lékaøe jako nástupce penzionovaného Franze Xavera Hildenbranda (Anonym, 1847) a 27. ledna 1842 byl oficiálnì pøijat na vídeòskou lékaøskou fakultu (UA Album); Aloisie s dìtmi ho následovala a novomanželé Köstlovi v Padovì osamìli. Švagrovo tamní sedmileté pùsobení uctil Franz Köstl studií farmakoterapeutické praxe na padovské klinice bìhem Lippichovy éry, publikovanou pod pøedlouhým názvem Observationes et experientiae, quas circa remedia eorumque formulas in Instituto medico-clinico Patavino a Prof. Lippich directo, septem annorum (1834/35–1840/41) cursu praescribi solita conscripsit, et medicorum usui adcommodavit Dr. Franciscus Köstl, Viennae, apud Braumüller & Seidel 1843. Ještì delší název má jeho spis o Euganejských pahorcích, zvedajících se jihozápadnì od Padovy a oplývajících v okolí Abana sirnými léèivými prameny: Die Euganeen und ihre unter dem allgemeinen Namen Bäder von Abano berühmten heißen und kalten Mineralquellen-Gruppen, nebst dem kräftigsten Schwefel-Mineralschlamme, den man von dieser Klasse besitzt. Eine geschichtliche, topographische, naturhistorische und medicinische Abhandlung für Naturforscher, Aerzte un Curgäste zum ersten Male deutsch und vollständig bearbeitet von Dr. Franz Köstl, Wien, Druck und Verlag von Carl Gerold 1843. Autor dedikoval spis vídeòským profesorùm Franzi Hildenbrandovi (Lippichovu pøedchùdci na klinice ve Vídni) a Antonu Rosasovi (významnému oftalmologu); zmiòuje v nìm i své objevy nových druhù øas v sirných pramenech. V roce 1843 pøešli do Vídnì i manželé Köstlovi. Na lékaøské fakultì podstoupil Franz 19. èervence kolokvium, 2. srpna 1843 vykonal sponzi a byl inkorporován (UA Promotion, obr. 3). Pracoval pak jako sekundáø ve vídeòské nemocnici alžbìtinek (Egglmaier) a jako praktikant, od 1. února 1844 sekundáø ve vídeòském ústavu choromyslných (StLA Gub, 1844), aby se od té doby už napoøád vìnoval oboru psychiatrie. Vídeò ale opustil už v roce 1845, když byl jmenován
Pùvodní práce primáøem ústavu choromyslných ve Štýrském Hradci (StLA Gub, 1845). Ten rok mìl zlý konec: Franz Wilhelm Lippich tìžce onemocnìl a 12. prosince 1845 ve Vídni skonal; po šestaètyøicetiletém profesoru tu zùstala vdova Aloisie, která za 19 let spoleèného života porodila 12 dìtí, otce však pøežily jen Wilhelmina (1831), Friedrich (1832), Ferdinand (1838), Maria (1840) a Eugen (1842) (UA Personalakten, tabulka). Franz Köstl se zatím ve Štýrském Hradci osvìdèoval jako obìtavý lékaø, o jehož lidském vztahu k pacientùm vypovídá i pøíruèka k chování vùèi doléèeným duševnì nemocným Winke zur Würdigung und Behandlung der genesenen Seelenkranken, Graz: Dirnböck 1847. V roce 1847 mu bylo povoleno vést v ústavu choromyslných zdarma klinická cvièení z psychiatrie pro ranlékaøe (Egglmaier); v uèebním plánu omezil tuto výuku na posluchaèe 3. roèníku, a to bìhem školního roku (od 15. øíjna do 15. èervence) ve tøech tøímìsíèních kurzech o sobotách a nedìlích, vždy pro 10–12 studentù v každém kurzu (StLA Gub 1847). 9. listopadu 1847 byl ve Štýrském Hradci habilitován z psychiatrie (AVA 5 Graz). Pod jeho povzbudivým vlivem si nemocní v ústavu zaèali v roce 1850 psát a vydávat vlastní èasopis (Kneidl). Terezie dokonèila malíøský portrét zemøelého bratra; obraz byl 13. dubna 1850 slavnostnì umístìn v klinické posluchárnì c. k. všeobecné nemocnice ve Vídni (Wurzbach). Zmínkou o této události stopa Terezie Köstlové ve svìtovém písemnictví konèí: i nejdùkladnìjší hesla v biografických lexikonech ji dovádìjí nejdále do Štýrského Hradce a tam ji nejpozdìji v roce 1850 opouštìjí ve svorném pøedpokladu, že toto mìsto je poslední stanicí jejího života. My zde tu domnìnku vyvrátíme, zatím však sledujme zøetelnou stopu Franze Köstla:
Obrázek 3: Zápis promoce v Padovì i kolokvia a sponze ve Vídni s Köstlovým vlastnoruèním podpisem v promoèním protokolu vídeòské univerzity (UA Promotion)
Obrázek 4: Budova bývalého kláštera augustiniánù poustevníkù u sv. Kateøiny v Praze II èp. 468, „starý dùm“ pražského ústavu choromyslných, pùsobištì i bydlištì Franze Köstla; prùèelí v Zahradnické, dnes Kateøinské ulici (Pankratz)
184
Pùvodní práce V roce 1852 se ucházel na právnické fakultì ve Štýrském Hradci o habilitaci ze státního lékaøství (AVA UA MinCU), nebude-li muset pøedložit vìdeckou práci. Akademický senát za to žádal „kolokvium na zpùsob konkurzu“ a zkušební pøednášku; ministerstvo kultu a vyuèování s habilitací souhlasilo (Egglmaier), nakonec z ní ale sešlo, když byl Köstl 3. záøí 1852 jmenován øeditelem a primáøem ústavu choromyslných v Praze (StLA Gub, 1852). Pùvodní pražský blázinec (Tollhaus) v zahradní budovì všeobecné nemocnice v Praze II èp. 499 zahájil provoz souèasnì s ní v roce 1790 jako první úèelová stavba tohoto druhu u nás; na poèátku 19. století byl pøejmenován na dùm nebo ústav choromyslných (Irrenhaus èi Irrenanstalt). Jako jediný ústav v zemi èelil neustále rostoucímu pøílivu nemocných, byl proto postupnì rozšiøován – ve 20. letech koupí a adaptací bývalého kláštera augustiniánù postevníkù u sv. Kateøiny v Praze II èp. 468 (obr. 4) s kapacitou 250 lùžek, ve 40. letech výstavbou dvoupatrového „nového domu“ èp. 460b v zahradì za klášterem pro vyléèitelné pacienty a poté výstavbou øeditelské vily èp. 460c. Tak vyrostl ústav choromyslných v celé monarchii nejvìtší (z celkových 4600 lùžek bylo v Praze pøes 500) a díky úrovni organizace, vybavení a práce lékaøù i nejmodernìjší (Svobodný). Velmi se o to zasloužil øeditel od roku 1937 Joseph Gottfried Riedel, první docent psychiatrie v monarchii, pøednášející ji od roku 1841 soustavnì jako samostatný obor (BSPLF, DUK, Heveroch); byl však v roce 1848 ustanoven øeditelem všeobecné nemocnice a po dvou letech pod tíhou úkolù pøedal øízení ústavu do rukou prvního sekundáøe, soukromého docenta Jakoba Fischla (BSPLF). Ten poèítal s úøedním jmenováním; když pak padla volba na Köstla, zahoøkl, vzdal se místa prvního sekundáøe a vìnoval se úspìšnì soukromé praxi (Kneidl). 24. února 1854 bylo Köstlovi pøiznáno oprávnìní pøednášet jako soukromý docent na pražské lékaøské fakultì (AVA 5 Prag 1854, DUK) a 29. kvìtna 1854 byl zde inkorporován (AUK). Na poèátku zdejšího pùsobení napsal a jako pamìtní spis adresovaný „Jeho Excelenci panu ministru vnitra Dr. Alexandru svobodnému pánu von Bach“ ve Vídni vydal svou nejzávažnìjší práci o endemickém kretenismu jako pøedmìtu veøejné péèe Der endemische Cretinismus als Gegenstand der öffentlichen Fürsorge, Wien: Hof- und Staatsbuchdruckerei 1855 (obr. 5). Autor se pokoušel zaujmout Bacha pro návrh celostátní akce proti endemické strumì na podkladì rozsáhlého dotazníku ke sbìru podrobných informací ze všech obcí v oblastech s jejím zvýšeným výskytem. Prùkopnickou myšlenku, která pøedbìhla dobu a nadlouho zùstala neuskuteènìna, ocenil na konci století Arnold Pick slovy, že publikaci „lze oznaèit za mezník v dìjinách této otázky, významnì se dotýkající celé monarchie“ (Pick). V polovinì padesátých let pøispìl Köstl ke znovuoživení Obrázek 5: Spis o endemickém zájmu o využití pøíznivého kretenismu jako pøedmìtu veøejné péèe; nejvýznamnìjší dílo Franze vlivu horeènatých interkurentKöstla, oznaèené Arnoldem Pic- ních nemocí na duševní porukem za „mezník v dìjinách této chy po povzbudivých nálezech otázky“ siegburského Jacobiho (1837)
185
PSYC HIATR IE ROÈNÍK 15 2011 ÈÍSLO 4
Obrázek 6: Ulice Na slupi (foto František Fridrich kolem r. 1870), zøejmì nejstarší zobrazení slupského areálu; vpøedu vpravo pracovní kolonie ústavu choromyslných v bývalém klášteøe servitù s kostelem Zvìstování P. Marie Na trávníèku èp. 450, vlevo ženská nemocnice v klášteøe alžbìtinek u P. Marie Sedmibolestné èp. 448; v pozadí vpravo porodnice u sv. Apolináøe èp. 447, vlevo všeobecná nemocnice èp. 499 s budovou blázince v zahradì (Beèková)
a Kosterovì bonnské disertaci o febris intermittens (1848); v dobì, kdy psychiatrie zùstávala bezmocnou vùèi rychlému a beznadìjnému prùbìhu paralytické demence, podnìcovaly pøípady zøetelného zlepšení stavu až úplné remise po náhodné nákaze k pokusùm se zámìrnou infekcí rozliènými pùvodci horeèky; Köstl zvolil variolu, jejíž úèinek na zuøivost pozoroval už Reuss v roce 1789, a 17. záøí 1856 na zasedání sekce státního lékaøství a psychiatrie 32. sjezdu nìmeckých pøírodovìdcù a lékaøù ve Vídni referoval v pøíspìvku Einfluss der Variola vera bei Geistesstörungen o ètyøech pøípadech progresivní paralýzy vyléèených úèinkem pravých neštovic a jednom pøípadu zlepšeném po vakcinaci (úèinek interkurentních neštovic studoval pak na poèátku 80. let v Chicagu James G. Kiernan, další pùlstoletí ovládla malárie). Jako prùkopník pyretoterapie v psychiatrii je Köstl pøipomínán dodnes i v literatuøe vnì èeské a nìmecké jazykové oblasti (Whitrow). Svému ústavu v roce 1856 získal prostor pro dalších 300 nemocných v bývalém klášteøe servitù s kostelem Zvìstování P. Marie Na trávníèku v nedaleké ulici Na slupi v Praze II èp. 450; po pøestavbì kláštera, obnovì kostela a pøemìnì terénu odtud až ke Kateøinkám v zahrady tu 1. èervence 1860 zahájil budování hospodáøské kolonie pro léèbu prací tìlesnì i duševnì zpùsobilých (Kneidl, obr. 6). Byt mìl ve zmínìné budovì èp. 468; pobytová pøihláška z roku 1856 nepøesnì uvádí Laibach (Lublaò) jako jeho rodištì a manželce ubírá 11 let vìku (NA, obr. 7) – budiž, pøedevším však dokazuje, že Terezie následovala manžela do Prahy a zde v roce 1856 dosud žila! V pražském adresáøi pro rok 1859 má Köstl vypsány úøední hodiny od 9 do 10 dopoledne a od 3 do 4 odpoledne (Lehmann). Na téže adrese Gärtnergasse (tj. Zahradnická, starší název úseku nynìjší Kateøinské ulice) 468 je v adresáøi vedena i „Lippich Aloisia, k. k. Prof.-Ww.“, tedy vdova po c. k. profesoru (Lehmann), jíž a sirotkù po Tereziinì bratrovi se Köstl ujal a vzal je k sobì do Prahy, kde pak prostøední z nich, v Padovì narozený Ferdinand Lippich (tabulka), vystudoval reálku i polytechniku, v letech 1859– 1865 byl zde asistentem na univerzitní fyzice, v roce 1863 se v Praze habilitoval a teprve v roce 1865 odsud odešel jako øádný profesor teoretické a užité mechaniky na techniku ve
P SYCH I A T R I E ROÈNÍK 15 2011 ÈÍSLO 4 Štýrském Hradci (Lampa). Nejstarší Wilhelmina Lippichová se brzy provdala za Köstlova sekundáøe Josefa Èermáka, v roce 1825 narozeného, 1848 promovaného a už ve ètyøiadvaceti ovdovìlého (Olšany) èlena proslulé pražské lékaøské rodiny: jeho dìd Josef (1764–1822) a otec Jan Konrád (1799–1843) byli praktickými lékaøi v Praze, strýc Josef Julius (1799–1851) profesorem fyziologie ve Vídni, bratr Jan Nepomuk (1828–1873) profesorem fyziologie v Krakovì, Pešti, Jenì a Lipsku (tabulka). Josef Èermák byl v roce 1855 povolán do Brna organizovat psychiatrickou péèi jako primáø oddìlení pro choromyslné v nemocnici u sv. Anny; do roku 1857 provádìl sèítání duševnì chorých na Moravì, v Rakousku a Slezsku a vypracoval plány osad pro choromyslné v Dolních Rakousích a Brnì a plán zemského ústavu ve Štýrsku, 10. bøezna 1861 položil základní kámen Moravského zemského ústavu choromyslných v Èernovicích u Brna a 1. listopadu 1863 jej otevøel, aby pak zbytek života vìnoval budování zemského ústavu choromyslných ve Feldhofu u Štýrského Hradce zpoèátku jako poradce, od roku 1869 jako øeditel a od roku 1870 také profesor psychiatrie na univerzitì ve Štýrském Hradci (OSN). Pražský ústav choromyslných se 1. listopadu 1861 stal zemským ústavem, když byl výnosem ministerstva z 9. záøí 1861 odevzdán do zemské správy (Kneidl). Èeský zemský fond v roce 1863 k ústavu pøièlenil vilu Voraèických z Pabìnic èp. 460 pro hospodáøskou správu ústavu a prádelnu pro nemocnice celého Nového Mìsta (Baśková); tak ústav za Köstlova øízení dosáhl své nejvìtší rozlohy (Kneidl). Na rozdíl od Riedla i Fischla nepøezíral Köstl skuteènost, že ze 700 nemocných je Nìmcù v ústavu sotva 30 a ostatní mluví jen èesky (Kneidl); proto od podøízených lékaøù vyžadoval znalost a užívání èeštiny (Heveroch, Kneidl). V roce 1963 se tento kraòský Nìmec dokonce stal èlenem Spolku èeských lékaøù (Heveroch, Kneidl), založeného o rok døíve za spoluúèasti jeho sekundáøe Josefa Kratochvíla (BSPLF), který pozdìji jako první èeský øeditel ústavu dobuduje hospodáøskou kolonii (Kneidl). Jako zemská instituce podléhal nyní ústav choromyslných každoroènímu projednávání rozpoètu v zemském snìmu a zde zejména v dubnu 1863 byl øeditel Köstl napadán pro administrativní závady, nedostatek sekundáøù, vzácné døeviny v parku, drahý jídelníèek pro nemocné (Matoušek). Pøitom 7. listopadu 1864 mu byl „nejvyšším rozhodnutím“ udìlen „k již dosaženému titulu a hodnosti ještì charakter skuteèného mimoøádného profesora“; stal se tak prvním profesorem psychiatrie na pražské lékaøské fakultì (AVA 5 Prag 1864, DUK). Profesorský plat mu zamítli s poukazem, že je už placen jako øeditel ústavu choromyslných (Matoušek). V reakci na opakované výpady vystoupil 6. bøezna 1866 ve snìmu na Köstlovu obranu poslanec Josef Hamerník (BSPLF, DUK), internista zbavený pøed 13 lety profesury z politických dùvodù, a vyzvedl obìtavou práci, pro niž se Köstl zøekl soukromé praxe, jeho støídmost v medikamentech, hladových kúrách a pouštìní žilou, jeho poutavé pøednášky, navštìvované i z ciziny, jeho boj proti tuberkulóze výživou a pohybem na èerstvém vzduchu (Matoušek). Vìdomí o pøetížení ústavu množstvím nemocných vedlo zemský výbor v roce 1867 k usnesení zøídit poboèku pražského ústavu choromyslných v Kosmonosích (Kneidl). K pùsobení Franze Köstla v Praze se váže záhadná historie, kterou uvádí Otakar Matoušek ve své knize o životech Purkyòových lékaøských a pøírodovìdeckých souèasníkù, psané se strhujícím zápalem, ale (snad s ohledem na širší ètenáøskou obec) s neurèitými èi žádnými odkazy na prameny: „… víme ze soudních spisù v Praze ještì o jedné zajímavé knize Köstlovì,
Pùvodní práce Physiognomik der Geisteskranken. Podle zkušenosti s chovanci pražského ústavu dal poøídit 120 kreseb na kameni ve vídeòské dvorní tiskárnì v nadìji, že knihu podle nìjakého ministersky kulatého pøíslibu Bachova vydají. Nìco vázlo, pøes urgence nedodával text, vìc asi stárla, a tak mu nakonec ještì z penze zabavovali v Praze 750 zlatých „do rukou vysokého c. k. aeráru“, neboś (píše finanèní prokuratura) nemá jmìní a je ve stísnìné situaci. Kniha nikdy nevyšla.“ (Matoušek). 120 litografií fyziognomie choromyslných, to by byl slušný atlas! A jestliže je Köstl „dal poøídit“ v tiskárnì, musel být výtvarník už zcela nebo témìø hotov. Jenže kdo je ten tajemný umìlec, který odvedl takovou spoustu marné práce a jejž Matoušek ani nezmiòuje? Ostatnì on nikde nevysloví ani jméno Terezie, o níž zøejmì nemá tušení. Zato Wurzbach v roce 1866 tvrdí, že Terezie „provedla také kresby a ilustrace podle skuteènosti k práci svého manžela o choromyslných“ (Wurzbach)! Tìch 120 portrétù tedy musela vytvoøit právì paní Köstlová v Praze pøed rokem 1866. Jak dlouho od pøíchodu do Prahy ještì žila, aby tak velký úkol stihla provést, napovídá úèetní kniha èlenstva Spolku vdov a sirotkù doktorského kolegia vídeòské lékaøské fakulty na stranì 123 (UA Standesbuch, obr. 8): vedle záznamu data Köstlova vstupu do spolku 16. února 1844, výše vstupní sazby i každoroèních èlenských pøíspìvkù v letech 1844–1877 obsahuje také pøedtím nám neznámé datum sòatku s Terezií a nìkolik pøipsaných poznámek; mezi nimi u roku 1867 „Gattin gestorben“. Matrika zemøelých farní osady u sv. Apolináøe v záplavì èeských záznamù potvrzuje nìmecky, že paní Köstlová zemøela 4. èervna 1867 v Praze 468/2 (tedy zøejmì doma) ve vìku 54 let (zde jí ovšem 13 let ubrali) na „prsní vodnatelnost“ („Brustwassersucht“) a 6. èervna 1867 byla pohøbena na Olšanských høbitovech (AHMP). V roce 1868 byl Köstl ve slovenských novinách napaden „nedoléèeným choromyslným polním kurátem“ (Matoušek), že ho zdravého neprávem držel v ústavu (Heveroch, Kneidl). Köstl se hájil v Èasopisu lékaøù èeských, podporován pøáteli; stížnosti a pomluvy však neutichaly, byly projednávány na zemském snìmu a hlasy pro odstranìní øeditele sílily (Kneidl). S výtkami nedostatku energie ve vedení, poklesu výkonnosti a malé povolnosti k nadøízeným úøadùm navrhla komise zemského výboru ještì téhož roku Köstlovo okamžité penzionování (Matoušek); vymìøili mu penzi 1800 zlatých (Kneidl). Poté byl prozatímním øeditelem pražského ústavu choromyslných jmenován docent Jakob Fischel a Köstl se musel vystìhovat (Matoušek); od ledna 1870 byl pøihlášen na adrese domu s popisným èíslem 339 na Novém Mìstì (NA, obr. 7), tedy bydlil v budovì Svatováclavských lázní, obývané tehdy i fyziologickým ústavem (DUK). Specializované pøednášky z psychiatrie ohlašoval Köstl do roku 1871; pak opìt zaèal pøednášet Fischel (Hlaváèková, 2005). U Matouška spìje pøíbìh k závìru, že Köstl zemøel zapomenut a „vdovì vymìøili 400 zlatých pense“ (Matoušek). Jenže: jaképak vdovì, když Terezie už od roku 1867 odpoèívá na Olšanech a o jiné ženì v Köstlovì životì není nikde zmínka? A pøece je – opìt na stranì 123 „Standesbuchu“ vídeòského Spolku vdov a sirotkù v poznámce pøipsané 10. února 1973: „Pan Dr. Köstl Franz podle pøedloženého oddacího listu z fary u sv. Andìlù strážných na Vídeòce ve Vídni 22. èervna 1872 jako vdovec opìt uzavøel sòatek s Marií Josefinou Heroldovou, vdovou po p. Antonu Heroldovi, pùv. z Elbersdorfu v Prusku, 30 let starou.“ (UA Standesbuch). Ve 4. vídeòském okrese se penzionovaný jedenašedesátník jistì nechystal k odpoèinku, když se pøitom v Nemocnici na Vídeòce ucházel o místo øeditele (Kneidl).
186
Pùvodní práce
Obr. 7: Pøihlášky pobytu Franze (1856, 1870) a Terezie (1856) Köstlových v Praze (NA)
Ale 23. èervence – mìsíc a den po Köstlovì svatbì – zemøel ve Štýrském Hradci profesor psychiatrie na tamní univerzitì a øeditel budovaného zemského ústavu choromyslných ve Feldhofu, teprve sedmaètyøicetiletý manžel neteøe Wilhelminy Josef Èermák (v jeho rodinì se ostatnì až na dìda žádný muž nedožil padesátky, ani bratr Jaroslav, skvìlý malíø). Wilhelmina pøežila Josefa o 13 let; zemøela roku 1885 a byla s manželem uložena do hrobu rodu Èermákù v 7. oddìlení IV. olšanského høbitova v Praze (Olšany, tabulka). Lékaøská dynastie tím ještì nevymøela: Wilhelminin a Josefùv syn Wilhelm Paul Czermak (èasto i Èermak), narozený roku 1856 v Brnì, do pùli kvarty navštìvující gymnázium v rodišti a od roku 1869 ve Štýrském Hradci, bude pozdìji profesorem oftalmologie v Praze a proslaví pražskou oftalmologickou školu, aèkoli padesátky se nedožije ani on (DUK, Hlaváèková 1998, tabulka). V kritické situaci štýrské psychiatrie byl Köstl povolán, aby se stal prozatímním øeditelem ústavu choromyslných ve Feldhofu a prozatímním pøednostou stolice psychiatrie na univerzitì ve Štýrském Hradci. V následujícím roce ho pak v obou funkcích vystøídal ze Štrasburku povolaný Richard von Krafft-Ebing (Egglmaier). A to už byl skuteèný konec Köstlovy kariéry. Ve Štýrsku už na penzi zùstal; nemohl sledovat, jak v èásti zahrady pražského ústavu choromyslných, odøíznuté novou Viniènou ulicí a vysokou zdí, vyrùstá budova pøírodovìdeckého ústavu filozofické fakulty a v ní pak od roku 1879 vede matematicko-fyzikální kabinet a matematický semináø (DUK) jeho synovec Ferdinand Lippich, od roku 1874 øádný profesor matematické fyziky na pražské univerzitì (Lampa), která už míøí ke svému rozdìlení na dvì Karlo-Ferdinandovy univerzity; ve štýrském ústraní se ještì dožil 17. èervna 1882, kdy v Praze byl èeským rektorem zvolen historik Wácslaw Wladiwoj Tomek a nìmeckým velký fyziolog Ewald Hering (DUK). 13. prosince 1882 pøinesly lublaòské noviny Laibacher Zeitung v oddíle „Ze Štýrského Hradce se píše“ rubriky „Ze sousedních zemí“ zprávu, že tam 7. prosince v poledne po víceletém utrpení zemøel ve vìku 72 let c. k. vládní rada, penzionovaný øeditel léèebných ústavù pro choromyslné ve Štýrském Hradci a Praze, univerzitní profesor Dr. Franz Köstl, „první, kdo ubohým duševnì chorým pøipravoval lidsky dùstojnìjší osud, hledìl je pøimìøenì zamìstnat a nevyluèoval je zcela ze spojení s vnìjším svìtem“ (Anonym, 1882). Köstl se tak o 14 mìsícù nedožil 14. února 1884, kdy se jeho synovec Ferdinand Lippich, dosavadní dìkan nìmecké
187
PSYC HIATR IE ROÈNÍK 15 2011 ÈÍSLO 4
Obr. 8: Detail horní èásti strany 123 „Standesbuchu“ èlenù Spolku vdov a sirotkù doktorského kolegia vídeòské lékaøské fakulty (UA Standesbuch) s nìkolika dùležitými údaji, mìnícími životopisy Terezie i Franze Köstlových
filozofické fakulty, stane po odstoupení Ernsta Macha rektorem pražské nìmecké univerzity (DUK, Lampa); nedožil se zrodu èeské psychiatrické kliniky s pøednostou Benjaminem Èumpelíkem a nìmecké psychiatrické kliniky s pøednostou Arnoldem Pickem (BSPLF, DUK) v „novém domì“ roku 1886 za prvního èeského øeditele ústavu Kratochvíla (Kneidl); nedožil se 9. èervence 1892, kdy jeho synovec Ferdinand provdá svou dceru Marii za vynikajícího pražského zoologa, soukromého docenta z Vinièné Carla Isidora Coriho (Èech, 2008) a jim se pak 5. prosince 1896 v Salmovské ulici narodí syn Carl Ferdinand se jmény po otci, dìdovi i univerzitì, který pozdìji se svou ženou odhalí prùbìh katabolické pøemìny glykogenu a v roce 1947 za to dostane Nobelovu cenu (Èech, 2008, tabulka). A zajisté netušil, že právì ty smìry výzkumu, k jejichž prvním krokùm pøispìl kdysi v Praze i on, zaène ve Štýrském Hradci 7 let po jeho smrti rozvíjet mimoøádný profesor neurologie a psychiatrie Julius Wagner-Jauregg: že se bude zabývat jak vztahem hypofunkce štítné žlázy a kretenismu, tak léèením paralytické demence horeèkami, a že za úspìch s malárií, jímž obohatí léèebnou praxi pøedantibiotické éry, pøekoná terapeutický nihilismus v psychiatrii a inspiruje následovníky k dalším pokusùm o somatickou léèbu duševnì nemocných (Šedivec), bude pak v roce 1927 vyznamenán Nobelovou cenou jako první psychiatr (Hlaváèková, 2007). Vysvìtlivky k odkazùm v textu: AHMP = Archiv hlavního mìsta Prahy AUK = Archiv Univerzity Karlovy AVA = Allgemeines Verwaltungsarchiv BSPLF = Biografický slovník pražské lékaøské fakulty DUK = Dìjiny Univerzity Karlovy NA = Národní archiv NALj = Nadškofijski arhiv v Ljubljani Olšany = Praha 3, Olšanské høbitovy OSN = Ottùv slovník nauèný SBL = Slovenski biografski lexikon SBS = Slovenský biografický slovník StLA Gub = Steierisches Landesarchiv, Gubernium ŠAL LBI = Štátny archív v Levoèi, kniha køtù Spišská Nová Ves UA = Universitätsarchiv
MUDr. Pavel Èech Lukešova 29/1496 142 00 Praha 4 – Krè Do redakce pøišlo: 23. 8. 2011 K publikaci pøijato: 1. 11. 2011
P SYCH I A T R I E ROÈNÍK 15 2011 ÈÍSLO 4 LITERATURA Archiv hlavního mìsta Prahy, Kniha zemøelých u sv. Apolináøe AP Z21, 1866–1869, karton 28, fol. 148, è. 1301. Anonym. Dr. med. Franz Wilhelm Lippich. Neuer Nekrolog der Deutschen 1847;23(2):953–957. Anonym. Aus den Nachbarländern. Laibacher Zeitung Nr. 285, 13. 12. 1882. Archiv Univerzity Karlovy v Praze, Matricula facultatis medicae Pragensis ab anno 1784;131. Allgemeines Verwaltungsarchiv Wien, UA 5 Graz, Medizin, Psychiatrie: Sthkm Zl. 8193/1847. Allgemeines Verwaltungsarchiv Wien, Unterrichtsministerium, 5 Univ. Prag, Medizin, Fasc. 1122, Zl. 4558/1854. Allgemeines Verwaltungsarchiv Wien (AVA), Unterrichtsministerium, 5 Univ. Prag, Medizin, Fasc. 1122, Zl. 11267/1864, 2352/1864. Allgemeines Verwaltungsarchiv Wien, UA MinCU Zl. 2240/1852. Baśková R (ed). Umìlecké památky Prahy. Nové Mìsto, Vyšehrad, Vinohrady (Praha 1). Praha: Academia, 1998;341. Beèková K. Zmizelá Praha, Nové Mìsto. Praha: Schola ludus – Pragensia, 1998;248. Biografický slovník pražské lékaøské fakulty 1348–1939. Díl I. A-K. Praha: Univerzita Karlova, 1988;94–95,105–106,129,130,174. Díl II. L-Ž. Praha: Univerzita Karlova, 1993;87–88,103–104.
Pùvodní práce Lampa A. Ferdinand Lippich †. Lotos 1914;62:13–18. Lehmann N. Adreßbuch der königlichen Hauptstadt Prag. Prag: Nikolaus Lehmann, 1859; II.Th./I.Abth.:86,105. Matoušek O. Lékaøi a pøírodovìdci doby Purkyòovy. Životopisné studie. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1954;120–127. Národní archiv, Policejní øeditelství I, konskripce, kart. 261, obr. 723. Nadškofijski arhiv v Ljubljani, Župnijski arhiv Cerklje na Gorenjskem, Geburtsbuch Zirklach, 1811;29. Ottùv slovník nauèný, illustrovaná encyklopaedie obecných vìdomostí. Šestý díl. Praha: J. Otto, 1893;598. Pankratz A. Vývoj veøejné péèe o choromyslné v Èechách. In: Heveroch A, Frabša FS, eds. Zemské ústavy pro choromyslné v Èechách. Praha: Zemský správní výbor v Èechách, 1926;101–114. Pick A. Psychiatrie. In: Die deutsche Karl-Ferdinands-Universität in Prag unter der Regierung Seiner Majestät des Kaisers Franz Josef I. Prag: Verlag der J. G. Calve‘schen k. u. k. Hof- u. Universitätsbuchhandlung (Josef Koch), 1899;288–293. Praha 3, Olšanské høbitovy IV-7-1a, hrob rodiny Èermákovy, náhrobní nápisy. Révai nagy lexikona: az ismeretek enciklopédiája. XII. kötet. Budapest: Révai, 1915;279. Slovenski biografski lexikon. Prva knjiga. Ljubljana: Zadružna gospodarska banka, 1925–1932;673–674. Slovenský biografický slovník III. Martin: Matica slovenská, 1989;411.
Czakó E. Lippich Terka. In: Lyka K. Mûvészet. Budapest: Singer és Wolfner, 1905;46–49.
Steierisches Landesarchiv, Gubernium 44 – 9188/1844.
Èech P. Rodovniški pregled Lipièevih prednikov in potomcev. In: Zupaniè Slavec Z, ed. Fran Viljem Lipiè, Osnovne znaèilnosti dipsobiostatike oziroma predstavitev posledic zlorabe alkohola. Ljubljana: Založba, 2005;111–145.
Steierisches Landesarchiv, Gubernium 29 – 11707/1847, 28939/1847.
Èech P. Cori, Carl Ferdinand. In: Vošahlíková P, ed. Biografický slovník èeských zemí 9. Praha: Libri, 2008;454–456. Idem. Cori, Carl Isidor. Ibidem;456–457. Dìjiny Univerzity Karlovy III. Praha: Univerzita Karlova, 1997;passim. Egglmaier HH. Das medizinisch-chirurgische Studium in Graz. Ein Beispiel für den Wandel staatlicher Zielvorstellungen im Bildungs- und Medizinalwesen. Graz: Universität Graz, 1980;207–209,508–511.
Steierisches Landesarchiv, Gubernium 44 – 18388/1845.
Steierisches Landesarchiv, Gubernium 44 – 6630/1852. Svobodný P, Hlaváèková L. Pražské špitály a nemocnice. Praha: NLN, 1999;passim. Štátny archív v Levoèi, kniha køtù Spišská Nová Ves LBI III/1:882[880]. Štátny archív v Levoèi, kniha køtù Spišská Nová Ves LBI IV/1:14. Šedivec V. K historii horeènaté léèby v psychiatrii. Èes a Slov Psychiatr 2005;101(7):385–386.
Heveroch A, Frabša FS, eds. Zemské ústavy pro choromyslné v Èechách. Praha: Zemský správní výbor v Èechách, 1926.
Universitätsarchiv Wien, Album facultatis medicae Vindobonensis, 1816–;260.
Hlaváèková L. K otázce vztahu èeské a nìmecké psychiatrické kliniky pražských lékaøských fakult do roku 1918. È a Sl Psychiatr 2005;2:108– 110.
Universitätsarchiv Wien, Personalakten, Lippich Franz Wilhelm.
Hlaváèková L. Julius Wagner-Jauregg. Èas Lék Èesk 2007;146(9):732.
Universitätsarchiv Wien, Promotionsprotokoll der medicinischen Fakultät, 1839–1846;38.
Hlaváèková L, Svobodný P. Biographisches Lexikon der Deutschen Medizinischen Fakultät in Prag 1883–1945. Praha: Karolinum, 1998;52–53.
Universitätsarchiv Wien, Standesbuch der Mitglieder der Witwen- und Waisen-Societät des Doctoren-Colleg. der med. Fakultät in Wien v. J. 1795– 1;123:62/537.
Kneidl C. Pøíspìvek k dìjinám péèe o choromyslné v Èechách od r. 1790–1890. In: Heveroch A, Frabša FS, eds. Zemské ústavy pro choromyslné v Èechách. Praha: Zemský správní výbor v Èechách, 1926;17–49.
Whitrow M. Wagner-Jauregg and Fever Therapy. Med Hist 1990;34:294– 310.
Kukuljeviæ-Sakcinski I. Slovnik umjetnikah jugoslavenskih. Zagreb: s. n., 1858;1:222.
Wurzbach C. Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich. 15. Theil. Wien: k. k. Hof- und Staatsdruckerei 1866;229–231,232.