Věra Pelzbauerová Dějiny částí Prahy jako dějiny farních obvodů
Copyright © Věra Pelzbauerová, 2008 ISBN 978-80-7207-951-3 Vydalo nakladatelství & vydavatelství VOLVOX GLOBATOR Prvního pluku 7, 186 00 Praha 8 http://www.volvox.cz v roce 2008 celkově jako 796. publikaci Odpovědná redaktorka Tereza Houšková Obálka Luboš Drtina Fotografie Vít Houška E-knihu připravil purehtml.cz Adresa knihkupectví VOLVOX GLOBATOR: Štítného 16, 130 00 Praha 3
Úvod Současná Praha vznikala postupným spojováním menších či větších vesniček a městeček. První krok v tomto směru udělal v 1. polovině 13. století český král Václav I., který dal základ městské části od 14. století nazývané Staré Město pražské. Jeho syn Přemysl Otakar II. postupoval podobně, avšak na druhém břehu řeky Vltavy, kde r. 1257 takto založil Nové Město pod Pražským hradem, od 14. století až do konce 19. století zvané Menší Město pražské a nyní Malá Strana. Do podoby Malé Strany zasáhl též Karel IV v 60. letech 14. století posunutím její hranice jižním směrem a zahrnutím do Malé Strany dalších do té doby samostatných osad. Velkým zakladatelským počinem Karla IV bylo r. 1348 založení Nového Města pražského. Tím na několik staletí vytváření větších územních celků končí. Po r. 1848 se některé sousední obce slučují, aby mohly vytvořit politickou obec se samosprávou. Roku 1918 vznikla československá republika s hlavním městem Prahou, která se stala r. 1920 předmětem zákona o Velké Praze, jímž se principielně změnily hranice Prahy. Další už méně výrazné změny proběhly po 2. světové válce, a to v několika etapách. Pro současnou dobu jsou spíše typické odstředivé síly v některých okrajových částech Prahy, které se dosud nestaly organickou součástí Prahy. Je zajímavé, že mnohé části Prahy si dodnes udržely své typické rysy. Svými specifiky tak obohacují město Prahu, která určitě není monolitem. Každá část Prahy přinesla do svazku Prahy své zkušenosti, své dějiny, na něž bychom neměli zapomínat. Tato knížka je pokusem o osvěžení paměti o osudech částí Prahy, až do r. 1848 v podstatě odvozovaných z osudů jejich vrchností, jimiž býval panovník, šlechtic či církevní instituce. Hranice částí Prahy doznávaly jisté změny dosti často, a to v souvislosti se změnami vrchností. Stabilitu si po staletí však
zachovávaly v rámci částí Prahy farní obvody, které nebyly určitě jen formálními církevními organizačními jednotkami, ale proudil v nich každodenní život jejich obyvatel. Z důvodu relativní neměnnosti farních obvodů jsou v této publikaci pojaty dějiny částí Prahy jako dějiny farních obvodů. Zajímá-li se čtenář např. o Žižkov, má možnost toto téma vyhledat v obsahu na konci knihy, kde se dozví, že na území Žižkova jsou tři farnosti s vlastními dějinami. Kdyby ho ale zajímala jen část Žižkova, třeba okolí kostela sv. Anny, nahlédne do abecedního seznamu farností, kde najde kostel sv. Anny. Protože převaha pražských kostelů byla éi je kostelem farním, dočte se čtenář v této publikaci téměř o všech kostelech na území Prahy a jejich okolí. čtenáře prosím o toleranci k případným nedostatkům publikace, která je prvním pokusem o zpracování této problematiky, na jehož nezbytnost mne upozornila paní Věra Běhová, knihovnice Muzea hlavního města Prahy. Věřím, že čtenář se mnou souhlasí, že je třeba pí Běhové za tuto inspiraci poděkovat. Paní Běhové děkuji také za mimořádnou trpělivosti i zaujatost pro vyhledávání a posuzování často velmi protichůdných pramenů. Dále děkuji svým kolegům a přátelům za to, že mi několik let dodávali odvahu pro tuto velmi zajímavou, ale též náročnou práci. V neposlední řadě děkuji ing. Věře Hovorkové za pečlivý převod rukopisu do počítačové formy. Praha, březen 2005 Věra Pelzbauerová
Bohnice
Farnost sv. Petra a Pavla
Dne 30. května r. 1158 očekával nedávno postavený kostel sv. Petra (později i sv. Pavla) v Bohnicích velkou návštěvu. Mezi hosty byl především zakladatel tohoto kostela, probošt Kapituly vyšehradské Gervasius. Ten, aě představitel významné církevní instituce, nebyl nejvýznamnějším úěastníkem slavnosti. Přišel i biskup pražský Daniel. Tím nej významnějším hostem byl bezesporu královský manželský pár: Vladislav I. a jeho choť Judita Durynská. Královský titul byl pro oba ještě vzácností. Vždyť Vladislav byl teprve druhým panovníkem, v tomto státu, který titul získal, a to před necelým půlrokem. Biskup Daniel I. přišel s velkými dary pro kostel. Za ty byly považovány ostatky svatých, které biskup Daniel vložil do oltářů tohoto kostela a tím vlastně kostel vysvětil. Aby se na tuto událost po věky pamatovalo, biskup vydal o všem listinu, jejíž obsah stvrdil svým podpisem král Vladislav i jeho choť. Listinu chovali v kostele jako klenot. Zřejmě v husitské revoluci z obavy před zničením byla ukryta a byla nalezena až v 90. letech 18. století při rozebírání hlavního oltáře. Listina zůstala v Bohnicích do r. 1905. V současné době je v Archivu
hlavního města Prahy. Je to jeho nej starší autentická listina. Událostí z května r. 1158 však dějiny Bohnic nezačínají. Bohnice jsou zmíněny již r. 1088 v zakládací listině Kapituly vyšehradské. V listině není přímo jméno Bohnice, ale jméno, které je velmi připomíná. Listina je sice psána latinsky, ale místní jména se v ní česky skloňují. Je tam tedy ,V Boghcích“. Toto jméno je téměř nevyslovitelné, což napovídá, že písař udělal chybu. Ale jakou? Jaké bylo tedy původní jméno této osady? Prvni prokazatelnou vrchností Bohnic, když nepočítáme panovníka, univerzálního vlastníka země, byla Kapitula vyšehradská. Kapitulu zastupoval její představitel, probošt. Zřejmě nejdůležitějším proboštem Kapituly vyšehradské, který byl současně bohnickou vrchností, byl Jindřich Břetislav, pocházející z kouřimské boční větve Přemyslovců. Dne 23. 5. 1182 byl Jindřich Břetislav vysvěcen na biskupa pražského. Ale tím jeho kariéra nevrcholila. Dal si vyšší cíl: stát se českým knížetem. V srpnu r. 1193 shromáždil vojsko, které táhlo proti Přemyslu Otakarovi I. V tom ho podporoval císař Říše římské Jindřich VI., který v červnu r. 1193 sesadil Přemysla Otakara I. z trůnu kvůli Přemyslově účasti na vzpouře proti Jindřichovi VI. Císař Jindřich VI. dal Čechy i Moravu v léno Jindřichu Břetislavovi. Vojsko Jindřicha Břetislava nakonec nebojovalo, protože vojsko Přemysla Otakara I. ho zradilo. Po sesazení markraběte moravského Vladislava se konečně v červnu r. 1194 Jindřich Břetislav plně ujal svého léna. Ačkoliv nikdo proti němu veřejně nevystupuje, vnímá Jindřich Břetislav skryté nepřátelství a necítí se v této zemi dobře. Proto jede v červnu r. 1197 za císařem pro radu, dojel však jen do Chebu, kde zemřel. Je zajímavé, že osud Bohnic na začátku bezprostředně ovlivňovali tři panovníci: král Vratislav I., král Vladislav I. a kníže Jindřich Břetislav. Kapitula vyšehradská byla bohnickou vrchností více než 100 let. V 1. polovině 13. století mají Bohnice novou vrchnost: klášter benediktinek od kostela sv. Jiří na Pražském hradě. Proč došlo k této změně církevních majitelů, není známo. Stejně tak není jasné, z jakého
důvodu předala později církev Bohnice měšťanům pražským. V r. 1360, tedy za vlády Karla IV, je vrchností Bohnic Pešl (Petr) Bohuslavův z rodu Olbramoviců. Ti měli kolébku svého rodu na Chebsku. V r. 1264 přichází z Chebu na území Prahy Menhart. Podle jeho nejstaršího syna Wolframa se začalo jejich rodu říkat Wolframovici či Olbramovici. Olbramovici se intenzivně zapojili do dění v našem státě. Sehráli významnou roli ve dvou rizikových etapách dějin, a to po smrti Přemysla Otakara II. a po smrti Václava III. Ačkoliv byli původem Němci, vyzvali k odporu proti Otovi Braniborskému. Iniciovali sepsáni dohody proti Otovi Braniborskému. Přispěli finančně k úhradě částky vyžadované Otou Braniborským za péči o kralevice Václava, bez níž nechtěl Ota Braniborský budoucího krále Václava II. propustit. Po smrti Václava III. v době vlády Jindřicha Korutanského organizovali tábor odpůrců proti němu a pak napomohli tomu, že Jindřich Lucemburský vyslal svého syna Jana za manžela Elišky Přemyslovny. Olbramovici si kladli i další významné úkoly. Např. otec majitele Bohnic, pana Pešla, založil a financoval špitál na břehu řeky Vltavy s kaplí Šimona a Judy, který po přestavbách v podobě nemocnice existuje dodnes. Karel IV jim dal do zástavy Křivoklát. Měli podací právo ke kostelu sv. Mikuláše na Starém Městě pražském. V r. 1393 si koupil Bohnice Petr Bojmiěka, jehož rodina vlastnila Bohnice do husitské revoluce. V husitské revoluci je vrchností Staré Město pražské. Mezi dalšími majiteli jsou různí pražští měšťané, ale také např. rod Vratislavů z Mitrovic. Na konci 16. století kupuje Bohnice nejvyšší purkrabí Adam z Hradce, a to pro úřad nejvyššího purkrabího Království českého. Nejvyšší purkrabí byli bohnickou vrchností 200 let. Zde uvedeme zmínku jen o jednom z nich, a to z důvodu jeho přímého osobního spojem s bohnickým kostelem. Jmenoval se Bernard Bořita z Martinic. Byl to syn Jaroslava Bořity z Martinic, který byl jednou z obětí defenestrace r. 1618. Funkci nejvyššího purkrabího zastával v 2. polovině 17. století. Pan purkrabí velmi uctíval Pannu Marii
Oettingen-skou. Dokonce šel tak daleko, že si nechal na své vinici na Břevnově postavit věrnou kopii bavorského poutního kostela z Oettingenu. Tu pak daroval řádu teatinů (kajetánů), kteří si vedle kostela vybudovali klášter, jehož budova je známá jako Kajetánka. Z kostela zůstalo jen malé torzo, v němž bylo kdysi pohřbeno srdce pana Bořity. Hluboký vztah k Panně Marii Oettingenské projevil pan z Martinic i v bohnic-kém chrámu, jemuž věnoval plastiku Panny Marie Oettingenské, která je kopií této poutní Madony a pochází již ze 16. století. Nejvyšší purkrabí byli zdejší vrchností až do vlády Josefa II., jemuž se nelíbilo, že státní úředník je současně pozemkovým vlastníkem, a proto purkrabský majetek převzal pro královskou korunu. Tak byl Josef II. čtvrtým panovníkem, s nímž byl úzce spojen osud Bohnic. Po smrti Josefa II., r. 1791, se stal novou a již poslední vrchností Bohnic zemský zastupitelský sbor, tzv. čeští stavové. Od r. 1849 byly Bohnice samostatnou politickou obcí, která byla r. 1922 podle zákona o Velké Praze z r. 1920 připojena ku Praze. Ačkoliv dějiny Bohnic začínají r. 1088, neznamená to, že teprve v té době zde začíná také osídlování. Území Bohnic bylo oblíbené lidmi už v předslovanské době. Slované si vybrali toto místo v 6. století. Prokazatelně zde již v 8. století bylo velké slovanské hradiště, a to v části Bohnic nazývané Zámka. Není tudíž překvapující, že i kostel sv. Petra a Pavla patří k nejstarším kostelům u nás. Byl vystavěn ve 12. století Kapitulou vyšehradskou; konkrétně budovatelem kostela byl zmíněný probošt Gervasius. Kostel byl postaven v románském slohu. Dá se předpokládat, že i další stavební slohy ovlivnily jeho podobu. Radikální přestavba však proběhla až r. 1805. Ta ale nesmetla zcela původní románskou stavbu, o čemž se přesvědčujeme při výstupu na kůr. Na první pohled se zdá, že vnitřní výzdoba kostela tvoří jednotný barokní celek. Ve skutečnosti mnohá umělecká díla patří až do období po 2. světové válce a jsou spojena s uměleckou dvojicí František Kotrba a Vilma Vrbová-Kotrbová. Též hlavní oltář jen baroko
připomíná. Byl dodán teprve r. 1905 firmou Bušek a synové, pracující na Sychrově. Obraz pro hlavní oltář vytvořil výborný portrétista František Tkadlík, který byl i ředitelem Akademie výtvarných umění. Na obraze jsou zpodobneni oba patroni chrámu, a to stojící sv. Pavel, který něco vypráví sedícímu sv. Petrovi, který se chystá to zapsat. K patronům kostela se vztahují i dva obrazy od Františka Kotrby a Vilmy Vrbové-Ko-trbové v hlavní lodi. Autoři na nich nejen zachytili jejich idealizované podoby, ale i některé jejich myšlenky obsažené v Bibli. U sv. Pavla padl výběr na krásná slova o významu lásky pro život člověka. Na čestném místě hlavního oltáře jsou sochy dvou protimorových patronů, sv. Sebastiána a sv. Rocha. S morovou epidemií souvisí také zajímavá mramorová kropenka, kterou v době morové epidemie r. 1680 daroval kostelu ovenecký purkrabí, jak je na ní česky psáno. (Šlo asi o Zadní Ovenec, nyní Tróju.) Kostel sv. Petra a Pavla byl od svého vysvěcení v r. 1158 kostelem farním. Po bitvě na Bílé hoře sice farnost obnovena nebyla, avšak bohoslužby se zde nadále konaly pravidelně. Docházel sem kněz od kostela Matky Boží před Týnem. Od konce 17. století zajišťovali duchovní službu františkáni od Panny Marie Sněžné. V r. 1702 byla obnovena farnost v Liboci a Bohnice byly k Liboci přifařeny. Vzdušnou čarou to bylo sice nedaleko, prakticky však vzhledem k terénu (skalnatým břehům řeky Vltavy a Vltavě samé) byl kostel obtížně dosažitelný. Naštěstí už v r. 1738 byla bohnická farnost obnovena. Na okraj vyprávění o Bohnicích jsme si nechali jednu zajímavost. Kdo by nevěděl, co je to Nobelova cena. Její zakladatel, Alfred Bernhard Nobel, pracoval v 70. letech 19. století v Bohnicích. V r. 1870 získal totiž souhlas, aby při řece Vltavě na katastru Bohnic zřídil továrnu na dynamit. Její zavedení do provozu Nobel osobně vedl.
Braník
Farnost sv. Prokopa
Jméno Braník má základ ve slově obranný. Kdysi totiž nad řekou Vltavou byl v místech Braníka obranný val, který sloužil k ochraně vodní cesty V průběhu ěasu se zdejší přírodní prostředí zásadně změnilo. Ještě před rokem 1300 byla velká část území Braníka pokryta skalami spadajícími až do řeky. Vltava protékala úzkým údolím s velkými výškovými rozdíly koryta. Proto na řece zde byla peřej nebo spíše vodopád, který nedokázali ani zruční voraři překonat. Cesta vorů tudíž končila nad vodopádem. Příroda zde tak vytvořila vlastně povinné překladiště zboží a též ideální místo pro výběr cla. Pod vodopádem byly pak připraveny další vory, na nichž bylo už zboží dopraveno do cüe. Na Vltavě bylo 7 míst, kde se vybíralo clo. V Bráníce bylo místo předposlední a na Výtoni poslední. Clo bylo příjmem panovníků. Ti však občas darovali výběr cla institucím či jednotlivcům. Např. r. 1366 svěřil Karel IV výběr cla Kapitule svatovítské. S příchodem rodu Lucemburků do naší země nastává rozvoj pražských měst, který je panovnickým rodem velmi podporován.
Měšťané jednak přestavují své domy tak, že dřevěné části nahrazují částmi kamennými, jednak staví nové kamenné domy. Potřeba stavebního kamene rychle roste. Naštěstí pro kámen není třeba jezdit příliš daleko. Výborný je i v Bráníce. Jan Lucemburský v r. 1320 dává pražským měšťanům privilegium těžit kámen všude a neplatit žádnou odměnu maji-tělům pozemků, které se mění v lomy. Zpočátku je branický kámen využíván přímo. Později se shledalo, že z tohoto vápence lze vyrobit výborné vápno. Vápenec se dováží ke zpracování do Opatovic. A tak skal soustavně ubývá. Poslední radikální zásah do krajiny provedli v letech 1741–43 Francouzi, kteří sem byli pozváni českým panovníkem Karlem Albrechtem Bavorským. Ti vylámali široké pásmo skal podél Vltavy, aby tam vybudovali hlavní silnici spojující Čechy s Bavorskem. Poprvé se o Braníce, tehdy nazývaném Brannik, píše ve fundační (zakládací) listině Kapituly vyšehradské, kterou vydal r. 1088 český král Vratislav I. Podle této listiny panovník však nepředal Kapitule vyšehradské celý Braník. Vrchností zbytku Braníka byly české kněžny. Před rokem 1222 se vlastnická struktura Braníka změnila, takže v tomto roce už může král Přemysl Otakar I. uvést, že celý Braník patří Kapitule vyšehradské. Zřejmě to ale nebyla ještě definitivní podoba středověké vlastnické struktury Braníka, protože v r. 1271 se k Braníku hlásí choť Přemysla Otakara II., Kunhuta. Královna Kunhuta předala příjmy z Braníka řádu Křižovníků s červenou hvězdou pro jejich špitál u Juditina mostu. V r. 1328 Eliška Přemyslovna dává lesy kolem Braníka do zástavy řádu Německých rytířů se sídlem u kostela sv. Benedikta na Větším Městě pražském. Němečtí rytíři převedli zástavu na měšťanskou rodinu Duršmídů. Duršmídové nechali část lesů vykácet a na jejich místě založili vinice. Je otázka, jakým způsobem získala část Braníka Kapitula Pražského kostela. Jisté však je že r. 1330 Kapitula Pražského kostela neboli Kapitula svatovítská prodala svůj podíl v Bráníce majiteli Krče, Moravcovi. Před husitskou revolucí se o Braník dělí tito vlastníci: Kapitula vyšehradská, panovnice a pražští měšťané.
Zkusme ze střípků historie vytvořit jakousi představu o dějinách Braníka. Začněme tou částí Braníka, která v r. 1330 náležela Kapitule vyšehradské. V1. polovině 16. století byl jejím majitelem Jan Choceňský. Byl to významný staroměstský patricij bydlící v domě „U zlatého prstenu“. (Nyní tam sídlí Galerie hlavního města Prahy.). Byl současně pozemkovým vlastníkem. Tím se však jeho činnosti neuzavíraly. Působil ještě jako učitel na lékařské fakultě Karlovy univerzity a ve své tiskárně vydával odbornou literaturu z oblasti medicíny a teologie. Sám vlastnil slavnou knihovnu, kterou odkázal kostelu Matky Boží před Týnem. Majetek pana Choceňského v Bráníce byl po jeho smrti v r. 1545 převeden na Staré Město pražské. Pan Choceňský však uvedl podmínku, že příjmy z Braníka bude Staré Město pražské předávat kostelu sv. Jiljí a jeho škole. Tuto podmínku skutečně Staré Město pražské plnilo. Staré Město pražské mělo v Bráníce i jiné majetky. Tý získalo začátkem husitské revoluce jako konfiskáty původně náležející Kapitule vyšehradské a královně Žofii. Zikmund ale vše Starému Městu pražskému odebral, a tak pak velká část Braníka byla vlastněna panovníky. Král Jiří z Poděbrad ji dal do zástavy bývalému vlastníkovi – Starému Městu pražskému. Protože se jeho nástupci, Vladislavu Jagelonskému, nepodařilo zástavu vyplatit, propadla tato část Braníka. ve prospěch Starého Města. V roce 1547 podlehl majetek Starého Města pražského konfiskaci. Z podnětu samotného panovníka Ferdinanda I. si Braník coby konfiskát koupil jeho osobní sekretář Florián Griespek z Griespachu. Do roka, tj. r. 1549, jej však prodal Janu Domažlickému, měšťanovi pražskému. V r. 1578 opět projevilo zájem o Braník Staré Město pražské a skutečně jej získalo. Později si Staré Město koupilo i svůj bývalý majetek v sousedních Modřanech. Tak se vytvořila situace, kdy titíž majitelé, resp. uživatelé, a to Staré Město pražské a kostel sv. Jiljí, měli příjmy ze dvou sousedních vsí. V zájmu sjednocení majetku a vytvoření větších ekonomických celků proběhla v r. 1593 transakce
spočívající v tom, že farář od kostela sv. Jiljí předal svůj modřanský majetek Starému Městu a zastupitelé Starého Města předali staroměstský majetek v Bráníce faráři od kostela sv. Jiljí. A tak se stalo, že od r. 1593 byli univerzální vrchností v Bráníce faráři od kostela sv. Jiljí. Po bitvě na Bílé hoře Ferdinand II. zasáhl do záležitostí církve tím způsobem, že odebral účastníkům stavovského povstání patronáty, resp. podací práva nad kostely. To se dotklo i kostela sv. Jiljí, nad nímž mělo v té době patronát Staré Město pražské. V r. 1626 daroval Ferdinand II. kostel sv. Jiljí včetně pozemků kolem kostela řádu dominikánů. Tím automaticky přešel Braník též do vlastnictví řádu dominikánů. Ti v krátké době postavili v místě kdysi tvrze a později staroměstského dvora letní rezidenci stojící tam dodnes. Také v Bráníce založili později populární Branický pivovar. V r. 1662 dominikáni prodali branické panství tehdy velmi bohatému Starému Městu pražskému, které obdrželo velké peníze od Ferdinanda III. jako odměnu za hrdinství Staroměstských ve třicetileté válce. Branické panství spojilo Staré Město s panstvím v Libni, kde bylo správní centrum. Staré Město, resp. pak od r. 1784 Praha byly posledními branickými vrchnostmi. Dominikáni sice prodali Branické panství, ale ponechali si v Bráníce objekty, které tam vybudovali, a to rezidenci a pivovar. V r. 1922 se stal Braník součástí Velké Prahy. Přestože Braník patří k nejstarším původně samostatným osadám na území Prahy, jeho farnost patří k nejmladším. Po staletí byl Braník přifařen ke kostelu sv. Archanděla Michaela v Podolí. Dominikáni umožňovali Branickým, aby se účastnili bohoslužeb v jejich kapli sv. Kříže v rezidenci, a to až do r. 1899, kdy byla kaple zrušena. Branická farnost existuje od 1. ledna 1907. V r. 1892 byl vytvořen spolek pro výstavbu kostela. Základní kámen kostela byl položen r. 1900. A již 22. září 1901 byl nový kostel vysvěcen. Projekt vypracoval stavební rada Rudolf Vomáčka. V době vysvěcení neměl ještě kostel věž. Ta přibyla r. 1904. Podle legendy o sv.
Prokopovi se vždy sv. Prokop při své cestě ze Sázavského kláštera na Pražský hrad zastavoval v Bráníce, aby si zde odpočinul. Bylo proto logické, že byl branický kostel zasvěcen právě sv. Prokopovi. V interiéru kostela se setkávají předměty historické s moderními. Např. v podvěží je Ukřižovaný z 18. století, který kontrastuje s novodobým Ukřižovaným od Luďka Tichého. Představivost diváka si vyžaduje abstraktní Křížová cesta od Jana Kramáříka. Ještě o jedné umělecké památce v tomto kostele je třeba se zmínit, a to o tzv. Panně Marii Vltavské. Je to vlastně dar řeky Vltavy z r. 1890. Tehdy totiž byla řekou přinesena při velké povodni. Ačkoliv v mnoha novinách byl vytištěn inzerát vyzývající vlastníka této krásné historické plastiky, aby se o ni přihlásil, nikdo se neozval. A tak našla Panna Maria Vltavská své nové čestné místo v kostele sv. Prokopa v Braníce.
Břevnov
Farnost sv. Markéty
Dějiny Břevnova začínají r. 993. Poprvé se o něm jako o Břevnově píše v zakládací listině Břevnovského kláštera, vydané knížetem Boleslavem II. Listina je však falzum z doby vlády Přemysla Otakara I. V souvislosti s touto listinou prokázali benediktini velkou obezřetnost. Požádali krále Přemysla Otakara I. o potvrzení zakládací listiny. Přemysl Otakar I. vyhověl, a tak vznikla listina, v níž je opis zakládací listiny Břevnovského kláštera a potvrzující dodatek. K listině připojil král svou zlatou pečeť. Tento dokument má mimořádnou historickou cenu. Území Břevnova se v průběhu času měnilo. Např. podle tzv. stabilního katastru z doby vlády vnuka Marie Terezie, Františka, zahrnoval Břevnov Velký Břevnov, Malý Břevnov, Horní Liboc a Tejnku. V 19. století byla Horní Liboc připojena k Dolní Liboci. Ve 20. století se území Břevnova zvětšilo o plochu sportovních stadionů, které původně náležely do Střešovic. Nejblíže Břevnovskému klášteru byla Tejnka, která asi vznikla až za vlády Jana Lucemburského kolem poplužního dvora Břevnovského
kláštera. Existuje však i názor opačný, podle něhož Tejnka, hrazená osada, je starší než Břevnovský klášter a právě v této hrazené osadě si benediktini založili poplužní dvůr. Tejnka se rozkládala v podstatě mezi nynějšími ulicemi Bělohorskou a Patočkovou. Jednu dobu se rozlišovalo mezi Starou Tejnkou a Novou Tejnkou. Tejnku připomíná ulice „Nad Tejnkou“. Na území Tejnky byly dva slavné zájezdní hostince, a to „Závěrka“ v blízkosti Strahovské brány a na opačném konci „U kaštanu“. Velký Břevnov, původně ves ulicového typu, byl východně od kláštera, a to kolmo na dvě návrší, Střešovické návrší a Strahovské návrší. Osada byla rozšiřována od doby vlády Karla IV zakládáním vinic s viničnými domky. V17. století malé viničně domky byly nahrazeny velkými viničnými usedlostmi, z nichž k nejznámějším patří Šlejfer-ka, Petinka a Malovanka. Druhým významným objektem na území Břevnova byla Kajetánka, čili klášter řádu kajetánů neboli theatinů. Tento řád založil r. 1524 se svými přáteli biskup theatský Jan Petr Caraffa, který byl r. 1555 zvolen za papeže pod jménem Pavel IV Řád theatinů vytvořil a aplikoval systém křesťanské výchovy dětí a mládeže. S řádem se seznámil r. 1665 nejvyšší purkrabí Království českého, Bernard Bořita z Martinic, když přes naše území procházela skupina členů tohoto řádu, která směřovala na misii do Ruska. Pan z Martinic daroval řádu svou vinici s kaplí na Břevnově i peníze na výstavbu kláštera a kostela na tomto pozemku. Podle jeho přání byl kostel kopií poutního kostela v Öttingu v Bavorsku. Umístění tohoto kláštera nebylo však právě vhodné, protože theatini tam vlastně byli odtrženi od světa. Proto pro ně pan Bernard Bořita hledal vhodnější místo a našel ho v podobě Trauttmansdorfského paláce v blízkosti hradu. K panu z Martinic se připojili další donátoři, jako např. hraběnka Šternberková, kteří společným úsilím postavili pro řád vedle Trauttmansdorfského paláce kostel Panny Marie Einsidelnské. V krátké době ale kostel vzhledem k velkému zájmu veřejnosti o bohoslužby u theatinů nestačil. Byly tudíž shromážděny prostředky na stavbu dalšího kostela v nynější Nerudově
ulici, nazvaného kostel Panny Marie pod ochranou Boží Prozřetelnosti, kterýje znám jako kostel sv. Kajetána. Řád theatinů přes své společensky významné zaměření nepřežil josefínské reformy. Kostely byly odsvěceny. Nakonec se ale Malostranským podařilo zachránit kostel sv. Kajetána. I Břevnovský klášter a kostel theatinů přestaly koncem 18. století plnit svou původní roli. Začátkem 19. století si Kajetánku koupili Kounicové. Ze zahrady udělali anglický park a pustili se do bourání kostela. To vyvolalo velký odpor Břevnovanů, kterým se podařilo z kostela zachránit alespoň torzo připomínající románskou rotundu. Od 10. století byl břevnovskou vrchností Břevnovský klášter. Postavení benediktinských poddaných bylo mnohem příznivější než poddaných jiných vrchností. Poddaní byli poměrně svobodní, takže jim úkoly nemohl zadat ani panovník. Benediktini se v duchu hesla „Modli se a pracuj“ nevyhýbali ani fyzické práci. Rozuměli např. zemědělské výrobě a své poddané učili novým metodám v této oblasti lidské činnosti. Kladli velký důraz na vzdělání. Už ve 12. století byla v areálu kláštera škola. Zprvu byly do školy přijímány děti, o nichž se předpokládalo, že jednou jako dospělí vstoupí do řádu. Později jejich školu navštěvovaly všechny děti benediktinských poddaných. Škola byla v blízkosti klášterní brány. Dodnes ji připomínají ořešáky. Prvý ořešák byl vysazen u školy na paměť sňatku Františka Josefa I. s Alžbětou. Stará budova školy pak byla r. 1886 nahrazena novou dodnes stojící budovou, která je nyní od Břevnovského kláštera oddělena hlavní ulicí. Začátky kláštera byly obtížné. Za pouhé dva roky po založení Břevnovského kláštera Boleslavem II. nechal týž panovník vyvraždit slav-níkovskou Libici, rodiště spoluzakladatele Břevnovského kláštera, sv. Vojtěcha. V klášteře vznikla proto panika a břevnovští benediktini uprchli do kláštera v Panonhalmě v Uhrách. Navrátit se odvážili až za vlády knížete Břetislava I. Ten se stal velkým podporovatelem Břevnovského kláštera, za což se mu dostalo označení „2. zakladatel kláštera“. Od té doby pokračuje stálý vzestup kláštera, který dosahuje vrcholu za Karla IV Benediktini z Břevnova si zřídili filiální klášter v
Broumově. V té době mají přes 40 poplužních dvorů a přes 80 vesnic. Rozvoj je narušen husitskou revolucí. Avšak benediktini, jako už mnohokrát předtím i teď projevili svou obezřetnost. Odhadli včas vývoj v zemi a všechen cenný movitý majetek přestěhovali do Broumova, kam potom odešlo i vedení řádu a další členové. Jen několik málo benediktinů zůstalo na Břevnově, aby dohlíželi na areál, a ti byli 22. května r. 1420 husity upáleni. Komplex Břevnovského kláštera převzalo Staré Město pražské, které se tak stalo břevnovskou vrchností. Rok 1436 se považuje za rok skončení husitské revoluce. Tehdy se vlády ujal Zikmund Lucemburský. Ten v duchu smlouvy s husity nevrací husity zkonfiskovaný majetek. V souvislosti s Břevnovským klášterem však udělal jednu z mála výjimek a Břevnovskému klášteru potvrdil jeho majetek v plném rozsahu. Přesto benediktinům se nedostává peněz na to, aby se mohli pustit do odstraňování škod. Obnova komplexu kláštera je zahájena až v 16. století. Když pak je dílo dokončeno, začíná ničení Břevnovského kláštera v souvislosti s třicetiletou válkou. Roku 1701 se pouští břevnovští benediktini do generální přestavby. Po stránce materiálového zajištění přestavby jsou benediktini soběstační. Kámen těží v lomu na nedalekém Větrníku. Vyrábějí si sami vápno i cihly. Jejich poddaní se tudíž musí učit novým odbornostem. Století osmnácté je velmi neklidné. Marie Terezie velkou část doby své vlády proválčila v bojích za dědictví po předcích. Ačkoliv od Břevnova je daleko do Vídně, válečné události se jej také dotkly. Roku 1741 si vybral Břevnovský klášter za své dočasné sídlo český král Karel Albrecht Bavorský, jemuž čeští představitelé dali přednost před Marií Terezií. V letech 1741–1742 obsadili Břevnovský klášter francouzští vojáci, kteří přišli na pomoc Karlu Albrechtovi. Při té příležitosti vypálili ves Břevnov. Roku 1744 se do kláštera nastěhovali Prusové a změnili ho v lazaret. V klášteře zemřelo tehdy na 600 vojáků, pro něž bylo vytvořeno pohřebiště hned vedle kláštera. Dodnes se zahradě tam později vzniklá říká Prejzovka. Využití kláštera pro lazaret se pak
opakuje v letech 1757 (opět lazaret Prusů) a r. 1814 v souvislosti s napoleonskými válkami. Mezi těžké dny se vklínily i dny pěkné, a to když např. klášter navštívila Marie Terezie s chotěm, či vnučka Marie Terezie, Marie Anna. Ta jako členka panovnického rodu měla právo vstoupit i do klausury. Té se v klášteře tak zalíbilo, že požádala, zda by jí tam mohli benediktini někdy uvolnit část pro pobyt. A skutečně od r. 1797 po 3 léta bydlívala Marie Anna každoročně několik měsíců v Břevnovském klášteře. Rokem 1848 přestaň být benediktini břevnovskou vrchností; r. 1907 byl Břevnov povýšen na město. Vraťme se však nyní do 17. století, kdy Břevnovský klášter byl personálně spojen s událostí, která měla dopad na celou Evropu: r. 1602 vnutil Rudolf II. břevnovským benediktinům za opata opata z Řezná Wolfganga Selendera. Tomu se nelíbí, že v Broumově v blízkosti opatské rezidence, součásti tamního filiálního kláštera, si postavili protestanti kostel. Obrací se proto na arcibiskupa Lohelia se žádostí o zákaz činnosti tohoto kostela. Pan arcibiskup dobře ví, že protestantský kostel nebyl postaven protizákonně, a proto o věci nehodlá osobně rozhodnout a záležitost přehrává na císaře Matyáše, který skutečně zakázal bohoslužby v broumovském protestantském kostele. Broumovští se dověděli, kdo byl iniciátorem toho zákazu, a tak když opat Seiender přijel do Broumova, vyhnali ho z města. Tím ale problém ukončen nebyl. Záležitost zákazu činnosti broumovského protestantského kostela spolu se zbouráním protestantského kostela v Hrobu se dostala do programu stavovského sněmu v r. 1618 a byla vlastně jednou z jisker stavovského protihabsburského povstání a zprostředkovaně třicetileté války, která stavovským povstáním začíná. Zdá se, že opat Seiender byl do určité míry konfliktní člověk. Začal např. nejdelší soudní spor v našich dějinách, a to o vodu v Libockém rybníce. Proti sobě stály Břevnovský klášter a Pražský hrad. Spor byl vyřešen až r. 1872 takto: voda patří Hradu, ale ryby v ní Břevnovskému klášteru. Dějiny břevnovské farnosti začínají spolu s Břevnovským klášterem,
tedy rokem 993. Avšak poprvé je farnost zmíněna až r. 1380. O farnost převážně pečovali benediktini, kteří pro potřeby farnosti zapůjčovali svůj klášterní kostel. Po návratu benediktinů z Uher za knížete Břetislava I. byly v areálu dva kostely; který z nich byl farním kostelem, není známo. Jeden z kostelů byl zasvěcen sv. Vojtěchovi, patrony druhého kostela bylí sv. Alexius, Bonifác a Benedikt. První z kostelů zanikl. Roku 1262 král Přemysl Otakar II. po vyhrané bitvě nad Uhry u Kressenbrunnu daroval Břevnovskému klášteru tam získané ostatky sv. Markéty, od té doby chované v klášteře jako vzácné relikvie. Po obdržení těchto ostatků rozšířili benediktini zasvěcení kostela o zasvěcení sv. Markétě. Složité zasvěcení bylo zjednodušeno r. 1590, odkdy má klášter jen jednoho patrona, a to sv. Markétu Antiochijskou. Původní předrománský chrám sv. Alexia, Bonifáce a Benedikta je nyní kryptou barokního kostela sv. Markéty, který získal stávající podobu v letech 1708 až 1715. Architekt a stavitel chrámu Kryštof Dientzenhofer pojal chrám jako loď směřující k Bohu. Patronku chrámu zpodobnil pro hlavní oltář sochař Matěj Václav Jäckel. Na výzdobě interiéru se podíleli i další sochaři (např. Richard Prachner). Z malířů je třeba se zmínit alespoň o Petru Brandlovi, který pro tento chrám vytvořil celý soubor závěsných obrazů, a o autorovi nástropních maleb Janu Jakubovi Steinfeldovi.
Bubeneč
Parnost sv. Gotharda
Historie Bubenče začíná rokem 1197. V tomto roce je Bubeneč poprvé zmíněn v listině vydané českým knížetem Jindřichem Břetislavem. Jindřich Břetislav byl Přemyslovec, pocházející z postranní větve Děpolticů, jejímž zakladatelem byl syn knížete Vladislava I., Děpolt I. Jindřich Břetislav vedl permanentní spor o český trůn s Přemyslem Otakarem I., který vyřešila ve prospěch Přemysla Otakara I. v roce 1197 smrt Jindřicha Břetislava. Onu listinu vydal Jindřich Břetislav jménem bl. Hroznatý. Hroznatá byl západočeský šlechtic. Založil mužský premonstrátský klášter v Teplé a ve spolupráci se sestrou Voj slávou ženský klášter v Cho-těšově. V roce 1197 se bl. Hroznatá chystal na křížovou výpravu. Protože mu zemřela manželka i jediný syn a neměl tudíž přirozeného dědice, usoudil, že před cestou, která by mohla znamenat jeho smrt, je správné sepsat poslední vůli a tím zabránit případnému nepořádku v majetkových vztazích. Poslední vůli potvrdil a zveřejnil r. 1197 kníže Jindřich Břetislav. Univerzálním dědicem ustanovil Hroznata klášter Teplá. V seznamu majetků byl i Ovenec, což je původní jméno
Bubenče. Ovenec ležící v blízkosti hradu Praha, rozdělila Vltava na pravobřežní Zadní Ovenec (nyní Troja) a levobřežní Přední Ovenec. Jméno Bubeneč vzniklo překladem jména Ovenec do němčiny a zpětným překladem do češtiny. Neoficiálně se Přední Ovenec nazýval Bubeneč už v 17. století, oficiálně až od r. 1881. Hroznatá se z křížové výpravy vrátil a žil ještě 20 let. To už byl členem řádu premonstrátů v Teplé, kde byl pověřen funkcí ekonomického správce. Tato role stála bl. Hroznatu život. Loupeživí rytíři ho unesli a žádali od kláštera výkupné. Hroznatá si zakázal, aby bylo výkupné za něj uhraženo, neboť nechtěl kvůli své osobě použít řádové peníze. Tím si podepsal ortel smrti. V r. 1217 byl na hradě Kinsberk únosci zavražděn. Rokem 1217 se podle poslední vůle z r. 1197 stal vrchností Bubenče premonstrátský klášter v Teplé. Toto vlastnictví o 2 roky později potvrzuje papežskou listinou Honorius III. V průběhu 13. století přešel Bubeneč do vlastnictví ženského premonstrátského kláštera v Chotěšově. O Bubeneč projevil zájem král Přemysl Otakar II. Usoudil, že jsou tam výborné podmínky pro založení obory, a proto část území Bubenče klášteru odebral. Jakési vyrovnání s klášterem v Chotěšově udělal až jeho syn Václav II. Založení Královské obory proběhlo kolem roku 1268. Při datování se vychází z toho, že r. 1268 tam Přemysl Otakar II. vybudoval lovecký hrádek, který po přestavbách stojí vznešeně na návrší dodnes. Bez ohledu na to, že panovníkovi náležela jen část Bubenče (Královská obora), ustanovil Jan Lucemburský r. 1320 dva správce pro Bubeneč: proboštovi Kapituly svatovítské svěřil oboru a o zbytek Bubenče se měl starat nejvyšší purkrabí Království českého. Husitská revoluce zbavila funkce probošta, zůstal jen nejvyšší purkrabí. Jeho úloha se v průběhu let změnila ze správce v majitele, čili ve vrchnost. To se nelíbilo Josefu II., proto Bubeneč „zestátnil“ a podřídil přímo královské koruně. Po jeho smrti byl tento majetek předán zemské samosprávě (Českým stavům), která byla vrchností do r. 1848.
V r. 1849 je už Bubeneč politickou obcí s právem volit své zastupitelstvo. V 90. letech 19. století se Bubeneč uchází o připojení ku Praze. Aby nevstoupil do svazku s Prahou jako chudý příbuzný, modernizuje se. Buduje např. vodovod s vodárnou, která tvoří dominantu Letné. Současně zkouší vedení obce ve Vídni možnost povýšení na město. Bohužel však Bubeneč nevyhovuje některým kritériím. Zejména je tu malá hustota obyvatelstva, vyvolaná tím, že velkou část území zabírá Královská obora, která je po připojení tzv. Štěpnice, neboli německy Buamgarten, nazývána Stromovka. O tom, která varianta se uskutečni, rozhodl nevědomky císař František Josef I. při své návštěvě Bubenče 26. října 1904. Císař si zakládal na tom, že si projevy připravuje sám a přednáší je k lidu v jazyce navštíveného místa. A tady pochválil, jak se mu líbí toto „město“. Tohle samozřejmě zastupitelstvo nepřeslechlo a od 26.10.1904 prohlašovalo Bubeneč za město. Vídeňská administrativa výrok panovníka nechtěla potvrdit. Teprve r. 1910 vydala listinu o povýšení Bubenče na město, kterou nenechala ale podepsat císařem, jak to bylo běžné, jen nějakým úředníkem. I druhá varianta se nakonec realizovala a od r. 1922 je Bubeneč součástí Prahy. V době míru těžil Bubeneč z blízkosti k Pražskému hradu. To, co bylo v době míru výhodou, se ale změnilo v době válek ve strategickou nevýhodu. Nepřátelé, kteří táhli na hrad Praha, často nejprve ničili Bubeneč. Tak např. velké škody v Bubenči způsobili Švédové, kteří se zde doslova zakopali, a přestože třicetiletá válka byla ukončena Vestfálským mírem r. 1648, v Bubenči bylí ještě v září r. 1649. Velmi „kulturně“ se vůči Bubenči zachovali r. 1742 Francouzi, kteří bezohledně vystříleli v Královské oboře zvěř a vykáceli mnoho stromů včetně lipové aleje, která spojovala Hrad s Královskou oborou. V r. 1757 dokonce došlo v Bubenči k bitvě s Prusy. Nebyly však jen dny smutné až tragické. Byly i dny veselé a k nim patřilo úterý po Velikonocích, kdy se otevřely brány Královské obory. Tam pak probíhaly různé soutěže a jiné zábavy. Odkdy se tato akce konala, není známo. Ale určitě to bylo už před rokem 1624. Tehdy totiž
se oborník dotazuje v královské kanceláři, zda může otevřít oboru, Jak je odedávna zvykem“, když je právě na Pražském hradě přítomen císař Ferdinand II. Zástupy putující do Královské obory nutně procházely Bubenčem. A tak někoho napadlo, že by Bubeneč se měl též nějak prezentovat. Po vzoru ševců z Nuslí v úterý po Velikonocích zde začali pořádat krejčí vítání jara. Slavnosti se říkalo „Slamník“; účastníci si mohli odnést jako suvenýr malé slamníčky ušité krejčími. I v našich dnech přicházejí zástupy do Bubenče. Mají však už jiný cíl. Je to například tehdy, když na fotbalovém stadionu na Letné hraje pražská Sparta, anebo na Výstavišti je nějaký významný hokejový zápas. Pevným bodem v Bubenči, který prošel bez velké úhony různými strázněmi, je kostel sv. Gotharda. Patron kostela žil na přelomu 10. all. století (zemřel r. 1038). V jeho životním snažení lze nalézt mnoho shodného se sv. Vojtěchem. Oba byli zastánci reformního hnutí v církvi, kterému se říkalo Clunyjské hnutí podle kláštera benediktinů ve Francii, kde mělo svůj původ. Jedním z hlavních cílů hnutí bylo dosáhnout plné nezávislosti církve na světské moci. Oba byli nejvyššími představiteli církve ve svých zemích (sv. Gothard v Bavorsku). Sv. Gothard se specializoval na péči o děti, zejména o opuštěné děti, pro něž stavěl útulky a staral se o jejich vzdělám. Tak ho také zachytila na hlavním oltářním obraze vídeňská malířka Barbara Kraftová. O zdejším kostele se poprvé píše r. 1278. Je možné, že kostel měl svého předchůdce v kapli při dvorci bl. Hroznatý. Hroznatá byl ve styku s Bavorskem, s nímž sousedilo jeho západočeské panství, a nebylo by tudíž překvapující, kdyby si pro zasvěcení kaple vybral právě tohoto světce. Románský kostel sv. Gotharda, který předcházel stávajícímu kostelu, však stál již na konci 12. století, a tak není ani vyloučeno, že chrám založil sám bl. Hroznata. Již r. 1278 je kostel uváděn jako farní. V r. 1738 po obnovení farnosti v Bohnicích byl Bubeneč přifařen k Bohnicím, čímž vznikla pro bubenečské famíky velmi složitá situace s dostupností farního kostela. Usilovali tudíž o obnovu farnosti. Současně žádali o výjimky, aby svatby, křtiny či pohřby mohli konat v nedalekém chrámu sv. Víta
na Pražském hradě. To jim bylo povolováno. Vneslo to však do záznamů o těchto úkonech určité nesrovnalosti. Prvním krokem k realizaci úsilí famlků o obnovu farnosti bylo r. 1772 zřízení lokálie v Bubenči. Společnou snahou bubenečského kaplana Jana Koutského a farníků byla konečně r. 1787 farnost obnovena. Po obnovení farnosti vznikl nový problém, a to kde konat bohoslužby. Románský kostel nevyhovoval rozměrem a též téměř havarijním stavem. Bylo tudíž třeba urychleně shromáždit peníze na výstavbu nového kostela. Sbírky vynesly částku, která neumožňovala požádat o projekt nějakého renomovaného architekta. Stavby se ujal pan Šmaha, stavitel z Podbaby, který postavil chrám za pouhých 6 700 zlatých (pro srovnání: hrabě Nostic pořídil zhruba čtvrt století předtím Stavovské divadlo za 80 000 zlatých). Na tomto chrámu je vidět, když někdo dělá svou práci s láskou. A to se panu Šmahovi upřít nedalo, a tak postavil půvabný kostel. V dubnu r. 1801 byl stržen starý kostel a už 18. října téhož roku byl nový kostel vysvěcen. Jenže radost z díla netrvala dlouho. Velkým problémem se stal strop z nevyzrálého dřeva, který hrozil zřícením. Proto už r. 1809 byly provedeny nezbytné opravy. Při té příležitosti byl pozván jako konzultant významný architekt Zobel, který ale žádné zásadní změny nedoporučil. K půvabné stavbě patří i půvabná plastická výzdoba interiéru, která je dílem Ignáce Platzera, a to z druhé generace této slavné sochařské rodiny.
Butovice
Farnost sv. Vavřince
Jsou místa, kde je minulost stále živá. Jejímu působení na nás se těžko ubráníme. Takovým místem jsou určitě staré Butovice. Snad je to dáno tím, že toto území na vrcholu kdysi podmořské sopky si lidský rod vybral za svůj domov už před tisíciletími. Předslovanské hradiště z mladší doby kamenné na ploše 9 hektarů využili později Slované. Úlohu centrálního slovanského hradiště odebralo butovickému hradišti teprve pražské hradiště budované kolem roku 880 přemyslovským knížetem Bořivojem I. O 200 let později začíná historie Butovic. Poprvé se o Butovieích, tehdy nazývaných Butonice, píše v zakládací listině krále Vratislava I. Král Vratislav I. podle této listiny daroval Kapitule vyšehradské kromě jiných majetků také jeden poplužní dvůr s poddanými v Butovicích. Darování Butovic i jiných vsí, dvorů a poddaných potvrdil kníže Soběslav I. v r. 1130. Další listina, týkající se Butovic, je z r. 1222. Opět ji vydal panovník. V ní se uvádí, že v Butovieích má ornou půdu Jindřich Vladislav. Kdo to byl, že se jím zabýval sám král Přemysl Otakar I.?
Zdá se že z našeho povědomí toto jméno vymizelo, a přitom Jindřich Vladislav byl dokonce českým knížetem, který panoval pod jménem Vladislav III. Jindřich. Vladislav III. Jindřich byl netypickým Přemyslovcem. Od mnohých Přemyslovců se lišil tím, že se nenechal oslepit mocí a zachoval si moudrý pohled na okolnosti, které se zdály být pro něj tak příznivé. Vždyť měl za sebou podporu samotného císaře Říše římské Jindřicha VI. Ten mu dal r. 1197 Čechy v léno. Císař tak manifestoval nespokojenost s Přemyslem Otakarem I., který se sice už r. 1192 ujal vády, ale pak kvůli nešťastné účasti v neúspěšné vzpouře proti tomuto císaři byl císařem sesazen. Vladislav III. Jindřich byl mladším bratrem Přemysla Otakara I. Podle nástupnických pravidel stanovených jejich předkem Břetislavem I. měl nárok na český trůn starší Přemysl Otakar I. Jenže něco jiného byla nástupnická pravidla a něco jiného rozhodnutí císaře. Císařovo rozhodnutí mělo pochopitelně větší váhu. Vladislav III. Jindřich po půl roce vlády udělal to, co si asi nikdo neuměl představit: abdikoval ve prospěch svého bratra Přemysla Otakara I. Tak předešel možnému vojenskému konfliktu mezi přemyslovskými sourozenci. Přemysl Otakar I. dokázal ocenit bratrův čin a vždy mu za to projevoval vděčnost. Vladislav III. Jindřich po abdikaci odešel na Moravu, kde působil jako markrabě moravský. Tam zanechal po sobě významnou hmotnou památku ve formě cisterciáckého kláštera na Velehradě, který založil a kde je též pohřben. Vladislav III. Jindřich patří tudíž do řady osobností, jejichž životy byly nějakým způsobem spojeny s Butovicemi a současně i s celou naší vlastí. Nyní se však vraťme k butovické vrchnosti, Kapitule vyšehradské. Ta byla šiřitelem nejen křesťanství, ale i kultury a vzdělanosti. Její členové, kanovníci, mnohokrát ovlivnili české i evropské dějiny. V Kapitule vyšehradské působil jako právník i jako kněz Jan Volíli-nův, kterého celý svět zná jako sv. Jana Nepomuckého. Kanovníkem byl i
Jan Ondřejův, jemuž jeho studenti na Karlově univerzitě přezdívali Šindel. Jeho jméno je sice téměř zapomenuto, ale jeho dílo nikoliv. Byl to právě on, kdo jako matematik a astronom propočítal údaje pro konstrukci Staroměstského orloje. Kanovníkem Kapituly vyšehradské byl též Petr z Aspeltu, později arcibiskup mohučský, který výrazně přispěl ke spojení rodu Přemyslovců a Lucemburků, a tak si zajistil nehynoucí zásluhu o osud této země. Kapitula vyšehradská prodala Butovice za vlády Karla IV. řádu kartuziánů. Kapitula vyšehradská však nebyla jedinou butovickou vrchností, protože král Vratislav I. si část Butovic ponechal. Tato část pak přešla do vlastnictví panovnic. Na počátku husitské revoluce mají tudíž Butovice dva vlastníky: řád kartuziánů a královnu Žoíii. Oba vlastníci jsou husitům nepříjemní a oběma vlastníkům husité majetek zkonfiskovali, načež ho předali Starému Městu pražskému. Po skončení husitské revoluce císař Zikmund Lucemburský Butovice Starému Městu pražskému odebral, aby je ale vzápětí dal témuž městu do zástavy. Ta pak propadla za Jagelonců ve prospěch Starého Města pražského. Pražané využívali Butovice až do r. 1547, kdy o ně přišli konfiskací. Tímto aktem se vlastně vrchností Butovic stal Ferdinand I. Královská komora, která spravovala konfiskáty, prodala Butovice r. 1550 Martinovi Smilovi ze Stoješic, kterýje o 6 roků později prodal Albrechtovi Bryknarovi z Brukštejna. Znak pana Bryknara byste našli v síni Nových zemských desek na Pražském hradě, neboť byl jedním z nejvyšších státních úředníků, a to místosudím. Rovněž skoro 20 let zastával funkci královského prokurátora. Rytíř Bryknar byl také velkým pozemkovým vlastníkem. Kromě Butovic mu náleželo např. i Libeňské panství. Rodina Bryknarů prodala r. 1582 Butovice Vilémovi z Malovic. Makmcové byli stará česká šlechta, známá od doby Jana Lucemburského. Byli nebohatí, ale vždy velmi angažovaní v událostech v naší zemi. V této rodové tradici pokračoval i majitel Butovic, pan Vilém. Byl státní úředník. Měl na starosti výběr daní, jímž se dříve
říkalo berně, a proto jeho úřad byl úřadem nejvyššího berníka. Byl také politik. Byl jedním ze zástupců rytířského stavu najednáních zemského sněmu. Na zasedání sněmu v r. 1585 byl Vilém z Malovic zvolen mluvčím rytířského stavu. A právě v této roli zasáhl do dějin Království českého. Na sněmu se projednával výnos Rudolfa II., jímž chtěl Rudolf II. napravit poměry v této zemi. Rudolf II. totiž těžce nesl, že bohatá katolická menšina nemá v podstatě politickou moc. Nechal si prověřit vztahy uvnitř protestanského tábora a rozhodl se zaútočit na nejslabší článek protestanské většiny, jímž se jevila Jednota bratrská. Shodou okolností Vilém z Malovic byl členem Jednoty bratrské, takže útok na Jednotu bratrskou se ho osobně dotkl. Jako mluvčí rytířského stavu pronesl na sněmu r. 1585 sice krátký, ale výstižný projev k výnosu Rudolfa II. V něm upozornil Rudolfa II. na to, že v případě, bude-li takto Rudolf II. pokračovat, musí počítat s odporem. Jak se uměli lidé u nás postavit proti panovníkovi, Rudolf II. dobře věděl. Svůj výnos stáhl z programu zasedám sněmu. Ale nejen to, už nikdy veřejně nevystoupil proti protestantům a dokonce pak r. 1609 vydal onen slavný Rudolfův majestát, jímž vlastně protestanty podpořil. Pan Vilém z Malovic v r. 1585 prodal Butovice panu Adamovi z Hradce, který patřil do okruhu Rudolfa II. Ten později pověřil pana Adama nejvyšší státní funkcí, funkcí nejvyššího purkrabího Království českého s právem a povinností zastupovat panovníka. Z dalších významných osobností své doby, jimž též náležely Butovice, je třeba se zmínit o Albrechtovi Pfefferkomovi z Ottopachu. Ten byl tajným radou při královské komoře a komisařem pro obranu země. Když r. 1610 koupil butovické panství, už vlastnil panství v sousedních Jinonicích. V r. 1618 se zapojil do stavovského povstání. Zastupoval ve vládě, čili sboru direktorů, který vznikl v povstání, rytířský stav. Zemřel rok před bitvou na Bílé hoře a je pohřben v butovickém kostele. Přestože se nedožil bitvy na Bílé hoře, jeho majetek byl zkonfiskován. Dcera pana Pfefferkorna, Johana, provdaná za Hynka Žďárského ze Žďáru se snažila o zrušení konfiskace, ale neuspěla.
Butovice si koupil Karel z Lichtenštejna, nechvalně proslulý přípravou poprav na Staroměstském náměstí v r. 1621. Paradoxně paní Johaně nezbylo nic jiného, než si své Butovice od něj r. 1623 koupit. Zřejmě ale paní Johanu nakonec netěšilo být zdejší vrchností, a tak v krátké době Butovice prodala vysokoškolsky vzdělanému podnikateli Pavlu Michnovi z Vacínova. Ačkoliv se v r. 1669 Michnové ocitli ve finanční tísni a svá panství postupně prodávali, Butovice si ponechali až do r. 1678. Novým majitelem se pak stal rakouský šlechtic Jiří Ludvík ze Sinzendorfu. V r. 1685 nastupuje v Butovicích poslední vrchnost: Schwarzenberkové. Konkrétně jde tehdy o Ferdinanda za Schwarzenberka. Ten skoupil mnoho panství kolem Prahy a takto vzniklému celku určil za centrum Jinonice. Na tamní zámek neumístil svůj znak, ale znak svého otce Jana Adolfa, čímž vnesl určitý zmatek do chápáni historie schwarzenberského panství. Pan Ferdinand byl členem druhé generace české větve Schwarzenberků. Ta začíná jeho otcem Janem Adolfem. Jan Adolf byl diplomat ve službách habsburského arciknížete Leopolda Viléma. Oba pány spojoval velký zájem o výtvarné umění. Leopold Vilém se rozhodl budovat na Pražském hradě galerii, která by se stala důstojnou nástupkyní Rudolfovy galerie, jejíž fondy byly rozkradeny Švédy. Při výběru uměleckých děl mu byl dobrým rádcem právě Jan Adolf, jemuž se pak arcikníže odměnil třeboňským panstvím. Ferdinand ze Schwarzenberka na rozdíl od otce se zaměřil na jiné umění – vydělávat peníze. Jeho velké panství skutečně vzkvétalo, až se stal dokonce věřitelem panovníka. Schwarzenberkové byli butovickou vrchností do r. 1848 a vlastníky panství až do r. 1945, tedyještě v době, kdy už Butovice (od r. 1922) byly součástí Prahy. Půjdete-li někdy do Butovic, vystoupejte na návrší a rozhlédněte se po hradišti i do širokého okolí. Případně hradiště obejděte a pokračujte do Prokopského údolí, ležícího pod ním. Při cestě na hradiště na vrcholu podmořské sopky určitě váš zrak přivábí kostelíček obklopený
hřbitovem. Asi trochu zalitujete, že někdo nechal kostel nevhodně omítnout a tak zakryl jeho kamennou krásu. Snad se jednou najdou peníze na jeho obnovu. Kostel za to stojí. Kostel je zasvěcen sv. Vavřincovi. Svatý Vavřinec se v r. 285 dostal jako pokladník křesťanské církve do sporu se zástupcem římského císaře, jemuž odmítl předat církevní peníze. Místo peněz přivedl před císařský palác jiný dar: prosté lidi, a to s tím, že to je ten poklad, o nějž by měl císař pečovat. Za to se mu dostalo „odměny“ v podobě rozsudku smrti, přičemž byl popraven tak, že byl usmažen na roštu. O zasvěcení kostelů se zpravidla dovídáme z obsahu hlavního oltáře. Že patronem zdejšího chrámu je sv. Vavřinec, snadno nezjistíme, protože někomu se zachtělo jeho obrazu z hlavního oltáře. Také některé další zcizené kostelní předměty jsou asi v soukromých sbírkách, možná i někde v zahraničí. Na desce na ohradní zdi se uvádí, že kostel byl postaven za krále Vratislava I. v 11. století. Toto tvrzení nebylo bohužel dosud vědecky prokázáno, určitě je to ale kostel vzniklý nejpozději v 1. polovině 13. století. Tehdejší délka kostela byla zhruba poloviční. Stávající rozměr nabyl kostel až při přestavbě v letech 1894–95. Přestavbu převážně financovali Schwarzenberkovc. Zakladatelem kostela mohla být Kapitula vyšehradská či některá panovnice. Kdo to skutečně byl, nevíme. Dá se předpokládat, že každý stavební sloh se nějakým způsobem promítl do podoby kostela. Jenže záznamy o tom chybí. Je ale jasné, že byl kostel upraven Bryk-nary z Brukštejna v r. 1571 v renesančním slohu. Další úprava, už ve slohu barokním, následovala za Schwarzenberků na konci 18. století. A pak konečně byla provedena ta radikální přestavba na konci 19. století. Naštěstí ti, kteří měnili vzhled kostela, ponechali mu to nejcennější – starobylý románský charakter, a jen nepatrně narušili originalitu románské apsidy na východní straně kostela. Butovická farnost existovala zřejmě již ve 13. století, avšak její existence je prokázána až v r. 1352. Podací právo ke kostelu měl zpočátku panovník. Jaké byly další osudy počínaje husitskou revolucí,
lze jen odhadovat. Po bitvě na Bílé hoře se o duchovní život v Butovicích starali krátce misionáři z řádu jezuitů, kteří též převzali jisté administrativní úkony. Potom byly Butovice přiřazeny ke kostelu sv. Václava na Menším Městě pražském (Malé Straně). V r. 1714 zde byla zřízena administratura a od té doby byly rovněž vedeny matriky. Farnost však byla obnovena teprve r. 1853 jako farnost jinonická.
Čakovice
Farnost sv. Remigia
Čakovice, které jsou částí Prahy od 1. 1. 1968, jsou místem, kde můžeme vystopovat souvislost s korunovacemi francouzských králů, a to dokonce souvislost dvojnásobnou. Předpokládá se, že jméno Čekonice, uvedené ve fundační listině Kapituly vyšehradské, vydané králem Vratislavem I. r. 1088, je prvním zápisem jména Čakovice. Podruhé se o Čakovicích píše až za Karla IV r. 1352. Tehdy se konstatuje, že v Čakovicích jsou tři dvorce, z nichž jeden náleží ěakovickému faráři. Jeden z dvorců byl později přebudován na tvrz. V r. 1400 byl majitelem tvrze Hereš z Vrutice, který vyměnil tuto tvrz i s pozemky za nějakou vesnici, a to s klášterem slovanských benediktinů z Emauz. Benediktini si koupili ještě ěakovický dvorec od Jana Seidla a stali se jedinou ěakovickou vrchností. Ve spojení se slovanskými benediktiny se dostáváme k první souvislosti Čakovic s korunovacemi francouzských králů: Při založení Emauzského kláštera daroval Karel IV. slovanským benediktinům vzácný rukopis. Byl to evangelistář psaný hlaholicí, který vznikl ve
skriptoriu benediktinského kláštera v Sázavě v době, kdy tam byl opatem sv. Prokop. Karel se dokonce domníval, že to psal sám sv. Prokop. K tomuto vzácnému pokladu připojili slovanští benediktini v době, kdy vlastnili Čakovice, další rukopis, napsaný v jejich klášteře, a to cyrilicí, která byla modifikací hlaholice. Od té doby tyto dva staroslověnské rukopisy tvořily jeden celek, který byl nadále považován za mimořádnou hodnotu. Neuplynulo ještě ani 20 let, co se stali slovanští benediktini čakovickou vrchností, a vypukla husitská revoluce. Husitská revoluce byla mimořádně rizikovým obdobím pro církevní řády, ne však pro benediktiny z Emauz. Důvodem bylo to, že husité a benediktini se shodovali v klíčové otázce Večeře Páně. Benediktini totiž vždy podávali věřícím Večeři Páně pod obojí. Utrakvistická (kališnická) církev chápala proto dokonce klášter Na Slovanech jako klášter své církve a umístila tam i své vedení. Konsistoř tam sídlila ještě na konci 16. století za vlády Rudolf II. Z uvedeného důvodu husité nezkonfiskovali benediktinům jejich majetek, takže i za husitská revoluce jsou benediktini vrchností v Čakovicích. Utrakvisté považovali za nezbytné se zařadit do systému církví. Měli možnost si vybrat mezi církví západní s centrem v Římě a východní s centrem v Cařihradě. Po zkušenostech s církví západní se jim jevila jako vhodnější církev východní. A tak r. 1452 vypravili delegaci do Cařihradu. Ta byla na cestu vybavena vzácným darem: zmíněným evangelistářem. Delegace sice žádnou dohodu s představitelem východní církve nepodepsala, ale evangelistář si zpět domů neodvezla. Evangelistář putoval Evropou, až spočinul ve Francii v Remeši. Protože nikdo neznal písma a dále proto, že evangelistář působil dojmem starého rukopisu, usoudili tehdejší znalci, že by mohlo jít o jeden z prvních zápisů evangelií. Z toho pak už přirozeně vyplynul závěr: nad tímto rukopisem, od té doby nazývaným Remešský evangelistář, budou francouzští králové přísahat při své korunovaci. Remešský evangelistář se stal chloubou Francie. Pochopitelně, že
když do Francie zavítal ruský car Petr Veliký, francouzský král Ludvík XIV jej jako vzácnost carovi ukázal. Tehdy asi Ludvík XIV prožil velký šok, když mu Petr Veliký z něho plynně četl staroslověnský text; ruská azbuka je totiž velmi blízká cyrilici. Ták to byla první souvislost Čakovic s Francií. Zanedlouho se dostaneme i k druhé souvislosti. Teď však navážeme nit dějin, a to v r. 1674. V tomto roce prodali benediktini Čakovice hraběti Caretto-Millesimo. Získané peníze využili pro obnovu svého, původně dominikánského, kláštera u kostela sv. Mikuláše na Kurném trhu, později připojeného ke Staroměstskému náměstí. Rokem 1674 začíná střídám majitelů Čakovic. Jejich jména zná v jejich době každý. Jsou to Štikové, Auersperkové, Kolowratové, Dietrichsteinové. Z nich je třeba připomenout Františka Josefa Šlika, který koupil Čakovice r. 1698, a dále paní Antonii z Klebelsberka, rozenou Kolowratovou, která se jako majitelka uvádí od r. 1778. Paní Antonie z Klebelsberka nechala přestavět tvrz na zámek. Nestarala se však jen o sebe, ale i o obec. Např. r. 1781 darovala obci školu. Ještě jedno jméno je velmi důležité pro Čakovice: Schoeller. V r. 1849 přišel sem z Vídně podnikatel Alexander Schoeller. Zanedlouho po jeho příchodu proudily do Čakovic zástupy, aby se podívaly na přírodní raritu: skot s obrovskými rohy. Skot sem nechal pan Schoeller přivézt z Maďarska jako tažnou sílu pro obdělávání polí, na nichž pěstoval cukrovou řepu. Tu pak od r. 1851 zpracovával ve svém čakovickém cukrovaře. Za rozvoj cukrovarnictví byl pan Schoeller r. 1863 povýšen do šlechtického stavu a získal čestnou funkci doživotního člena Panské komory. Schoellerovi našli v Čakovicích svůj skutečný domov. Filip Schoeller byl oblíbeným starostou obce. Není se co divit, vždyť pro 800 lidí z 2 000 obyvatel Čakovic zajistil práci ve svém cukrovaře. Mezi zaměstnanými byly i ženy. Aby mohly pracovat v klidu, o jejich děti se v té době pečovalo v opatrovně při cukrovaře. Z podnětu pana Schoellera byla zřízena v Čakovicích také záložní nemocnice pro případ války. Pýchou Čakovic je jejich farní kostel s unikátním zasvěcením.
V České republice není žádný jiný kostel zasvěcen sv. Remigiovi. Toto zasvěcení bylo jediné i v Rakousku-Uhersku. Kult sv. Remigia zavedl u nás Karel IV. Ten získal ostatky sv. Remigia a věnoval je Kapitule svatovítské. Ta je pak r. 1409 darovala slovanským benediktinům. Ti uložili ostatky v kostele v Čakovicích a kostel přesvětili. A právě prostřednictvím ostatků sv. Remigia byly Čakovice rovněž propojeny s korunovacemi francouzských králů. Sv. Remigius se narodil v Římě v době, kdy Říše římská směřovala ke svému zániku. Podnikl misijní cestu do nynější Francie, kde působil jak v římských legiích, tak mezi místním obyvatelstvem. Ve Francii zůstal a stal se biskupem v Remeši. Ačkoliv v r. 476 padla Říše západořímská, na území Francie přetrvávala římská nadvláda. V té době bylo údolí Rýna obsazeno germánskými kmeny nazývanými Frankové, které sjednotil Chlodvik. V r. 486 Chlodvik porazil římské legie na území Francie a usadil se v Paříži. O 10 let později zamířily do Francie další germánské kmeny: Alemánové. To nutně vyústilo ve vojenský střet. Bitva byla pro Chlodvika téměř prohraná. A tehdy vyslovil větu, která se traduje dodnes: „Pomoz mi ty, bože křesťanů, moji bohové mne opouštějí.“ Poté jakoby zázrakem došlo ke zvratu v bitvě a Chlodvik zvítězil. Chlodvik nezapomněl, že požádal křesťanského boha o pomoc, a chtěl mu přinést oběť. Vypravil se do Remeše, abys se poradil se sv. Remigiem, jaká oběť by byla pro křesťanského boha nejvhodnější. Sv. Remigius Chlodvikovi vysvětlil, že křesťanskému bohu se oběti typu, jaké má Chlodvik na mysli, nepřinášejí. Sv. Remigius seznámil Chlodvika s podstatou křesťanství. Uplynulo několik let a Chlodvik putoval do Remeše znovu, tentokrát aby se nechal od sv. Remigia pokřtít. Tak se stal Chlodvik prvním křesťanským králem na území nynější Francie. Na jeho druhou cestu do Remeše navázala ve 12. století tradice putování francouzských králů do Remeše na korunovaci. S tradicí se Karel IV seznámil při svém dlouhodobém pobytu u svých příbuzných na francouzském královském dvoře. Stávající budova čakovického chrámu je už třetí budovou na
stejném místě. Nejprve zde byl kostel románský, potom barokní a nyní je to neorománská stavba. Románský kostel byl postaven nejpozději začátkem 13. století. Románskou podobu si kostel podržel do r. 1735, kdy tehdejší majitel čakovického panství, hrabě František Josef Šlik, nechal starý kostel strhnout a postavit kostel v tehdy módním barokním slohu. Podobně radikálně naložil s kostelem i Filip Schoeller. Podle projektu Ing. Scheinera byl v letech 1878–81 vybudován stávající neorománský chrám, který byl r. 1905 zčásti pozměněn přístavbou křestní kaple podle projektu Kamila Hilberta. Autorem bohaté malířské výzdoby, která má navodit dojem byzantského interiéru, je Karel Ladislav Klusáček. Na hlavním oltářním obraze, vytvořeném Vilémem Kandlerem, je neobvyklé seskupení světců: Sv. Remigius, sv. Filip a sv. Alžběta. Vysvětlení je však jednoduché. Stavbu kostela sv. Remigia převážně financoval pan Filip Schoeller se svou chotí Alžbětou. Kostel byl vysvěcen 2. října 1881. Čakovická farnost patří k nejstarším farnostem na území Prahy. Poprvé je sice zmíněna r. 1352, ale dá se předpokládat, že existovala již dávno předtím. Slovanští benediktini pečovali o farnost téměř po celou dobu, co byli zdejší vrchností, r. 1670 se kostel sv. Remigia stal filiálním kostelem ke kostelu Povýšení sv. Kříže ve Vinoři. Další změna nastala r. 1787, kdy Čakovice byly přifařeny k Třeboradicím, a tudíž kostel sv. Remigia byl od té doby filiálním kostelem ke třeboradickému kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Konečně v r. 1901 se Čakovičtí dočkali obnovení farnosti.
Dolní Chabry
Farnost Stětí sv. Jana Křtitele
Když existují Dolní Chabry, je logické očekávat, že v nejbližším okolí existují i Chabry Horní. Jenže ty na mapě nenajdeme. Tento problém s jménem zavinil vlastně král Jiří z Poděbrad, který r. 1469 oddělil část Chaber a daroval ji Novému Městu pražskému pro kostel sv. Jindřicha a sv. Kunhuty. Tato část, která pak měla vlastní osud, dostala koncem 15. století název Horní Chabry. V r. 1849 byly Horní Chabry připojeny ke zbytku Chaber, nazývanému od konce 15. století Dolní Chabry. Spojené vsi nesly pak společný název Dolní Chabry. Jméno Horní Chabry tak tímto spojením zaniklo. V přehledu politických obcí z r. 1869 je ale uvedena jiná podoba názvu obce, a to Chrabrý. Jméno Chrabrý je původní jméno této kdysi samostatné součásti Prahy. Souvisí s polským panovníkem Boleslavem Chrabrým, žijícím na přelomu 10. a 11. století. Ten měl velký cíl: vybudovat slovanský polský stát se dvěma centry, hlavním Krakovem, pobočným Prahou. V r. 999 se vytvořily podmínky pro realizaci jeho záměru. Zemřel český kníže Boleslav II. a nastoupil méně schopný Boleslav III. Boleslav Chrabrý odkrajuje od českého státu území a připojuje je k
Polsku, aniž naráží na odpor Boleslava III. Přesto zůstává pro Boleslava Chrabrého český kníže překážkou. Boleslav Chrabrý se rozhoduje pro radikální zásah, jímž chce ze hry Boleslava III. zcela vyřadit. Boleslav Chrabrý pozval českého knížete k sobě do Krakova. Přátele varují Boleslava III. Ten však Boleslavovi Chrabrému důvěřuje. Vždyť jsou poměrně blízcí příbuzní: dědeček Boleslava Chrabrého, Měšek, byl manžel pratety Boleslava III., Doubravky. Bohužel přátelé Boleslava III. měli pravdu. Místo rodinného uvítám čekalo na Boleslava III. v Polsku vězení, oslepení a nakonec smrt. Závažná překážka v Boleslavově programu vytvoření velkého slovanského státu pod vedením Polska tedy byla překonána a polskému panovníkovi se otevřela cesta do srdce Čech. Obsadil hrad Praha, pražské podhradí, pouze Vyšehrad zůstal věrný bratrovi Boleslava III., Jaromírovi. Boleslav Chrabrý rozmístil členy své družiny do významných center kolem hradu Praha. Chabry patřily také mezi významná centra, a to již od doby Keltů. Zdá se, že některý družiník Boleslavův, který dostal na starosti toto místo, jej na počest svého pána nazval Chrabrý. Přestože vše vypadalo pro Boleslava Chrabrého tak nadějně, jeho záměr nakonec, zejména zásahem císaře Říše římské sv. Jindřicha, nevyšel a český stát si zachoval suverenitu. Dějiny Chaber začínají dnem 15. května 1273, tedy za vlády Přemysla Otakara II. Poprvé jsou Chabry zmíněny v listině papeže Řehoře X. Papež v ni potvrzuje, že Chabry (v listině Craber) náleží premonstrátskému klášteru Sión, což byl a je oficiální název Strahovského kláštera. Někteří historici se domnívají, že Chabry jsou o téměř 200 let starší. Vycházejí z toho, že v přehledu majetků benediktinského kláštera Ostrov (nyní Ostrov u Davle) jsou zmíněny Chabiice. Nepodařilo se však prokázat, že Chabrice bylo totéž co Chabry. V husitské revoluci byly Chabry premonstrátům zkonfiskovány a vrchností se stalo Staré Město pražské. Ačkoliv se r. 1436 Zikmund Lucemburský zavázal, že nebude zasahovat do majetkové struktury vytvořené husitskou revolucí, občas na svůj závazek zapomněl. Tak
tomu bylo i s Chabry, které Zikmund převzal pro královskou korunu. Tím se stalo, že vrchností Chaber byl i Jiří z Poděbrad, který tak mohl o Chabrech oprávněně rozhodovat. Věnujme se nyní historii Horních Chaber. Majitelem této části Chaber, vymezené králem Jiřím z Poděbrad, bylo tedy od r. 1469 Nové Město pražské, které ji podle přání panovníka předalo do užívání kostelu sv. Jindřicha a sv. Kunhuty. V pozdějších letech měnilo Nové Město pražské církevní uživatele, takže byly Horní Chabry spojeny např. s kostelem sv. Klimenta na Poříčí či sv. Vojtěcha v Jirchářích. Rokem 1547 se konfiskací vrátil tento majetek panovníkovi. Takže zdejší vrchností potom byli postupně Ferdinand I. Habsburský, jeho syn Maxmilián II. i vnuk Rudolf II. Právě tohoto panovníka požádalo r. 1583 Nové Město o převzetí Horních Chaber pro Nové Město a Rudolf II. jim r. 1586 vyhověl. Nové Město pražské navázalo na tradici vzniklou za Jiřího z Poděbrad a poskytovalo Horní Chabry kostelům. V r. 1719 prodalo Nové Město Horní Chabry Starému Městu, které bylo chaberskou vrchností do r. 1784. Po vytvoření města Prahy vlastnická práva přešla na město Prahu. A jak se vyvíjel osud Dolních Chaber, jimiž míníme zbytek Chaber po oddělení Horních Chaber? Připomeňme, že jejich první historicky doloženou vrchností byl premonstrátský klášter Sion. V husitské revoluci byl majetek Strahovského kláštera zkonfiskován. Tento konfiskát Zikmund sice nové vrchnosti Starému Městu pražskému odebral, aby mu jej ale zanedlouho dal do zástavy. Za krále Vladislava Jagelonského propadl tento majetek ve prospěch Starého Města. Už v 16. století je opět majitelem Dolních Chaber premonstrátský klášter Sión. Není jasné, jak je klášter získal zpět. V r. 1545 předal klášter chaberský dvorec s pozemky do emfýteutického vlastnictví Janu Keleczskému z Kelcze. Ačkoliv šlo o jen velmi volný poddanský vztah vůči klášteru, není s ním pan Keleczský spokojen a v následujícím roce žádá Ferdinanda I., aby mu Dolní Chabry předal do dědičného vlastnictví. Panovník souhlasil, což je dosti zvláštní, když si uvědomíme, proti jaké významné instituci se zde vystupovalo. Další
jméno vrchnosti spojené s Dolními Chabry je Libuňský. Rokem 1552 dochází ke spojení Dolních Chaber s Libní, a to v osobě Albrechta Bryknara z Brukštejna. (Spojení Dolních Chaber s Libní pod jednou vrchností zůstalo až do r. 1848). Roku 1595 prodal Jiří Bryknar tyto statky paní Elišce Hofmannové. Ta připsala své panství s centrem v Libni svému druhému manželovi Janu Černhauzovi, jemuž byl ale majetek coby německému protestantovi po bitvě na Bílé hoře zkonfiskován. Po dlouhých průtazích však Cernhauzové dosáhli zrušení konfiskace. Od nich pak Dolní Chabry koupil významný státní činitel Jan Hartvik z Nostic. V r. 1662 prodal pan Nostic Libeňské panství Starému Městu pražskému. Jak už bylo uvedeno, r. 1719 získalo Staré Město i Horní Chabry. Avšak nadále jsou Dolní Chabry a Horní Chabry chápány jako samostatné vsi. Ke splynutí obou Chaber v jednu obec dochází až po revolučním roce 1848. Obec byla pojmenována podle větší části, a tou byly Dolní Chabry. Do svazku Prahy Dolní Chabry vstoupily 1. lednem 1968. V době, kdy naši zemi obývali Bojové, tedy Keltové, patřily Chabry k nejvýznamnějším místům na území pozdějšího českého státu. Povědomí o významu Chaber se mezi Kelty udrželo po mnoho dalších století. Proto se zřejmě Chabry někdy v 8. až 9. století staly cílovým místem pro tzv. iro-skotské misie, šířící křesťanství u nás ještě před příchodem sv. Cyrila a Metoděje. Archeologický průzkum zde provedený r. 1974 odhalil pod horním kostelem dolní kostel o mnoho starší než kostel horní, který s velkou pravděpodobností vznikl právě v souvislosti s příchodem keltských misionářů z Britských ostrovů. Průzkum byl předčasně ukončen, aniž byly zodpovězeny otázky, kdy byl kostel založen, jaké byly jeho osudy a proč nad kostelem vyrostl kostel nový. O horním kostele máme informací více. Kostel byl postaven kolem roku 1180 v románském slohu s jednou apsidou na východě. Kostel sloužil vrchnosti i poddaným. Pro poddané bylo určeno přízemí, do nějž poddaní vstupovali jižním vchodem. Vrchnost měla v 1. patře emporu, která byla můstkem spojena s jejím dvorcem v sousedství
kostela. Neobvyklé bylo, že se kostel z obranných důvodů zavíral zevnitř. Kostelník po odchodu poddaných uzavřel dodnes existující závorou jižní vchod, pak vystoupal vnitřním schodištěm při severní stěně na panskou oratoř (emporu) a kostel opustil přes můstek a dvorec. V husitské revoluci můstek shořel, ale dodnes požár připomínají stopy na západním průčelí, kde bílá opuka požárem zrůžověla. Požár zachvátil i kostel. Kostel byl opraven r. 1439. Požár kostela naštěstí nezničil to nejcennější v tomto chrámu, a to románské malby v konše apsidy z 80. let 12. století, které byly objeveny r. 1905. Malby mají srovnatelnou hodnotu s malbami ve znojemské rotundě či v kostele sv. Jiří na Pražském hradě. Patronem kostela i bývalé chaberské farnosti je sv. Jan Křtitel. Sv. Jan Křtitel, příbuzný Kristův, byl významný kazatel. Upozorňoval na povahové nedostatky lidí s cílem jim pomoci. Ačkoliv mu nešlo o kritizováni, vyvolával tím u některých lidí nenávist. Mezi ně se zařadila i choť bratra krále Herodese, jež se rozhodla Janu Křtiteli pomstít. Dosáhla toho, že sv. Jan Křtitel byl zatčen. Ale to jí nestačilo. Usilovala dokonce o jeho smrt. Příležitost pro tento hrůzný záměr se našla při oslavách krále Herodese. Její dcera Salome krásně zatančila. Panovník za to slíbil, že Salome splní jakékoliv přání. Matka jí doporučila, aby si vyžádala hlavu sv. Jana Křtitele, což se stalo. Kostel Stětí sv. Jana Křtitele byl od konce 12. století farním kostelem, a to celkem zhruba 450 let. Po bitvě na Bílé hoře byl změněn ve filiální kostel ke kostelu sv. Václava na Proseku. A to se dodnes nezměnilo.
Dolní Počernice
Farnost Nanebevzetí Panny Marie
Poprvé jsou Dolní Počernice zmíněny za krále Jana Lucemburského r. 1323. V té době je zdejší vrchností Zdislav z Průhonic. Jemu přezdívají Kobliha. Přezdívka není právě vznešená, ale jeho funkce ano. Je to královský purkrabí. Funkce se v rodě dědila. Prvním jejím nositelem byl Zdislavův dědeček, jemuž ji svěřil přímo král Přemysl Otakar II. O Dolních Počernicích se píše v r. 1323 v souvislosti s tímto panem Zdislavem. Ten v tomto roce daroval Křižovníkům s červeným křížem (Obráncům Božího hrobu) svůj dvorec Boršov, který připomíná ulice stejného jména v blízkosti Betlémské kaple na Starém Městě pražském. O sedm let později je opět jméno Dolní Počernice na významné listině. To se jako štědrý dárce projevil další majitel Dolních Počernic, Mikuláš Puš. Obdarovanými jsou dominikánky od kostela sv. Anny na nynějším Starém Městě pražském. Pan Mikuláš byl člen významné patricijské rodiny usídlené v Praze i v Kutné Hoře. Rodinu Pušů vystřídal v r. 1381 Jan z Cách, měšťan povýšený do rytířského stavu. Těsně před husitskou revolucí je zdejším majitelem Jiří Síně, rychtář staroměstský. Ten se tak bál husitů, že uprchl a svůj majetek nechal bez dozoru a tak umožnil husitům konfiskaci počernického panství; vlastníkem se stalo Staré Město pražské.
Opusťme však složité 15. století a přejděme do o trochu klidnějšího 16. století. V r. 1508 náležely Dolní Počernice Václavu Rambouskovi, konšelovi Starého Města pražského. A to se ukázalo pro tuto osadu jako nebezpečné. Staré Město pražské i jiná královská města měla v té době velkého nepřítele v Jiřím Kopidlanském, který nevybíravými způsoby mstil smrt svého bratra Jana. Ten v r. 1506 zabil u příležitosti staroměstského jarmarku jednoho zemana a podle městského práva byl bez výslechu popraven. Popravu bratra chápal Jiřík Kopidlanský nejen jako útok na bratra, ale i jako útok měšťanů na šlechtu. Smutné na věci bylo to, že se mstil jak měšťanům, tak jejich poddaným. Roku 1508 se vrhl na Dolní Počernice. Kvůli sporu měšťanů s Kopidlanským se r. 1515 dostal k soudu bývalý novoměstský konšel, řezník Zikmund Hůlka. Prozradilo se totiž, že novoměstští řezníci prodávali Jiřímu Kopidlanskému maso. Pan Zikmund byl stíhán za to, že mu prodal jednu čtvrť hovězího. Vzhledem k jeho předchozím zásluhám mu byl přečin odpuštěn. Neuplynulo ani 50 let od tohoto soudního jednání a jeho potomek, rovněž řezník, Matěj Hůlka se stal počernickou vrchností. Zůstaňme ale ještě v první polovině 16. století. Od r. 1527 vládne v Dolních Počernicích Jan Široký z Mirovic. Je to určitě špatný hospodář i nedobrý manžel. Jeho choti, paní Johance z Přítočna, štěstí moc nepřálo. Po smrti manželově i dětí zůstala sama. Její majetek se tudíž stal odúmrtí a přešel na panovníka Ferdinanda I. Habsburského. Rozsáhlé podnikání Ferdinanda si žádá stalý příliv peněz. Občas si musí panovník peníze vypůjčit. A tak se jeho věřitelem stal i zmíněný Matěj Hůlka. Dluh panu Matějovi uhradil Ferdinand I. r. 1562 předáním Dolních Počernic. K tomu mu panovník ještě přidal šlechtický titul s přídomkem „z Počernic“. Éra Hůlků znamená velký rozvoj Počernic. Syn pana Matěje, Jan, však buduje více, než mu dovoluje jeho pokladna. Peníze získává od majitelky sousedních Chval, Marie Čejkové z Olbramovic. Protože není schopen včas svůj dluh uhradit, r. 1595 paní Marie Dolní Počernice přebírá. Paní Marií Čejkovou z Olbramovic začíná období, kdy počernickou
vrchností jsou ženy. Po ní následuje Magdalena Kaplířová ze Sulevic. Třetí v pořadí je Markéta Salomena Slavatová, rozená Smiřická. Paní Markéta po smrti bratra Albrechta Jana v r. 1618 spravuje obrovské jmění Smiřických. Potom jako protestantka odchází v r. 1620 do emigrace. Podle tehdejších zákonů se stal v důsledku aktivní účasti bratra na stavovském povstání majetek Smiřických včetně Dolních Počernic konfiskátem. Paní Markéta ze zahraničí žádá o zrušení konfiskace svých Počernic. Pozitivního výroku se dočkala až r. 1661 její snacha Emilie. Protože už tehdy byly Dolní Počernice prodány, dostala paní Emilie finanční náhradu, kterou předala svému druhému manželovi Bohumilu Windischgrätzovi. Ten se však nemohl stát zdejší vrchností, protože zde bylí právoplatní majitelé Colloredovi. Mezi léty 1620 až 1661 se v Dolních Počernicích mnohé událo. V r. 1622 si je koupil jako konfiskát Jan Daniel Kapr z Kaprštejna, doktor práv. Jako zastánce jezuitů byl mezi nekatolíky velmi neoblíben. Na stavovském sněmu v r. 1618 se dostal do seznamu osob v zemi nežádoucích. Odešel proto do ciziny. Po bitvě na Bílé hoře byl pověřen úřadem místosudího. Jeho mladá choť ráda přebývala na počernickém sídle a spolu s ní její milenec Adam Zápský ze Záp. Její pobyt v Dolních Počernicích se stal záminkou pro vylákání Kapra z Kaprštejna do lesa u Dolních Počernic, kde ho Adam Zápský ze Záp zastřelil. Milenci byli za tento hrozný čin popraveni. Dědicem majetku se stal syn pana Kapra z prvního manželství. V r. 1644 koupil Dolní Počernice Rudolf Colloredo-Wallsee, člen jednoho z nejstarších a nejproslulejších evropských šlechtických rodů. Pan Rudolf byl velkopřevor řádu maltézských rytířů. V r. 1648 se ukázal jako výborný velitel a zachránce Prahy před Švédy. Colloredové byli počernickou vrchností až do r. 1706. Nejznámějšími pozdějšími pány v 18. století byli Swert-Sporckové. V r. 1809 se zalíbily Počernice hraběti Máriovi Václavovi Dohalskému z Dohalic. Po smrti manželů Dohalských přešlo vlastnictví na sestřenici p. Dohalského, Reginu Enis von Atter. Předkové jejího manžela žili do doby vlády Jindřicha VIII. v Anglii, odkud uprchli z náboženských
důvodů na kontinent a později se usadili v Čechách. Přestože manželé Enis von Atter byli poslední počernickou vrchností, zmíníme se ještě o jednom šlechtickém rodě, s nímž byly do značné míry Dolní Počernice spojeny, a to o Dercsenyiových. První z tohoto rodu v Dolních Počernicích byla paní Elisabeth, která r. 1855 koupila počernické panství. Dolními Počernicemi procházela vždy hlavní komunikace spojující východ naší země s centrem. Za Marie Terezie byla stará cesta přebudována v císařskou silnici. K hlavní silnici se v polovině 19. století připojila hlavní železniční trať. Blízkost hlavni komunikace byla pro obec v době válek neštěstím. Přes Dolni Počernice se pak tradičně valila vojska. V r. 1420 to bylo na 35 tisíc křižáků jdoucích na pomoc Zikmundovi. V r. 1448 tady táhlo vojsko Jiřího z Poděbrad mající asi 9 tisíc členů. V r. 1757 se dokonce v blízkosti střetli Prusové s císařskou armádou. V době míru však byla poloha Dolních Počernic při hlavní komunikaci výhodná. Už od 16. století významné osobnosti nabíraly síly před vjezdem do Prahy ve zdejší zájezdní hospodě Barborka. Prokazatelně zde odpočíval i poslední český korunovaný král Ferdinand V Dobrotivý. Počátky počernické farnosti spadají již k r. 1200. V r. 1352 je farnost uvedena v seznamu farností. Samostatnou zůstává až do konce 17. století. Rekatolizace po bitvě na Bílé hoře si žádá více kněží, než má katolická církev k dispozici. Jednou z cest řešení této disproporce je spojování farností. To se dotklo i Dolních Počernic, které byly r. 1698 přifařeny k Hostivaři. Tím se zdejší kostel mění v kostel filiální ke kostelu Stětí sv. Jana Křtitele v Hostivaři. Filiálním kostelem zůstává kostel Nanebevzetí Panny Marie i v 18. století, je však spojen s kostelem sv. Bartoloměje v Kyjích. Počernická farnost byla obnovena až r. 1897. Po Listopadu 1989 se vytváří analogická situace se situací po bitvě na Bílé hoře: opět není dostatek světských čili diecézních kněží, a tak vypomáhají církevní řády a kongregace. Počernické farnosti se ujali salesiáni.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie tvoří historický střed Dolních Počernic. V minulosti byl stavebně propojen s dvorcem, na jehož místě se teď nachází zámek. Majitel románského dvorce postavil na přelomu 12. a 13. století kostel pro svou rodinu a své poddané. V době vlády Karla IV, za Pušů, byl dvorec přestavěn v gotickou tvrz. Současně byl upraven kostel prodloužením západním směrem. Až v pozdně gotickém slohu začátkem 16. století byl kostel obohacen o věž, která měla sloužit vesničanům při napadení obce jako útočiště. Na konci 16. století změnili Hůlkoví tvrz v renesanční zámek; za nich pronikla renesance i do kostela. Baroko se promítlo do obou objektů za Colloredů. I Dohalští měnili vzhled počernických centrálních staveb, a to v duchu klasicismu. V r. 1870 přistavěli Dercsenyiové k zámku tzv. nový zámek, když předtím rozšířili chrám o oratoř v podobě polokruhové apsidy. Za nich byla provedena i poslední přestavba kostela, při níž byl kostelu navrácen románský charakter.
Dubeč
Farnost sv. Petra
Dějiny Dubče začínají již rokem 1088. Prvá zmínka o Dubci je ve fundační listině krále Vratislava L, v níž král potvrzuje, jaké majetky náleží Kapitule vyšehradské. Dubeč vedením Kapituly vyšehradské byla určena k užívání vždy jednomu členu kapituly, čili tzv. kanovníkovi, což je uvedeno v další panovnické listině, z r.1130, a to v listině syna Vratislavova, knížete Soběslava I. Koncem 13. století a začátkem 14. století se Kapitula vyšehradská zbavuje některých svých statků. Využívá při tom různé formy převodu majetku. Statky prodává, pronajímá či předává podle zákupního práva. U Dubče využila Kapitula vyšehradská dvě formy, a to prodej a předání podle zákupního práva do emfyteutiekého vlastnictví. Druhou formu aplikovala za vlády Jana Lucemburského r. 1313 ve vztahu k Mertlinovi Kornbůhlovi z Chebu, pražskému měšťanovi. Za Karla IV. je podle listiny z r. 1348 majitelem Dubče Meinlin z rodu Velfloviců. Pražský patricijský rod Velflovieů byl vždy velmi angažován ve společenském dění. Například po vymření Přemyslovců stáli věrně na straně krále Jindřich Korutanského, manžela nej starší
dcery zemřelého krále Václava II., Anny. Podporovali ho i v době, kdy již oficiálně byl králem Jan Lucemburský. Spojili se dokonce s okupanty Prahy pozvanými z Míšně Jindřichem Korutanským v zoufalém boji o zpětné nabytí trůnu. Když konečně Jan Lucemburský r. 1310 dobyl Pražský hrad a pražská města, vypořádal se se svými nepřáteli, v jejichž vedení byl představitel rodu Velfloviců, pan Jakub. Ten byl zatčen a uvězněn. Jeho syn, jemuž říkali Frenclin Jakubův, významný pražský bankéř, dosáhl svými penězi u krále Jana odpuštěni pro svého otce Jakuba a jeho osvobození. Pro rozlišení se větve rodu Velfloviců nazývaly podle svého hlavního venkovského sídla. Majitel Dubče se proto nazýval Dubec nebo Dubečský. Prvním z Velfloviců, který se psal Dubeč, byl syn Meinlinův Jan. Roku 1404 Jan koupil Průhonice a později zdědil Vinoř po svém příbuzném Velflovicovi Hanzovi z Vinoře. Své jméno pak upravil na Jan Dubec z Dubečka sezením na Vinoři. Jan získal pro svůj rod rytířský titul. Jan byl uznávanou osobností, často pověřovanou rolí rozhodčího v různých sporech. Roku 1411 byl jedním ze dvou rozhodců ve sporu Kapituly vyšehradské a Zbraslavského kláštera ohledně Radotína. Zajímavým úkolem byl pověřen v průběhu husitské revoluce r. 1429. Tehdy se nemohla dohodnout pražská města na právu trhů. Pan Jan zastupoval na jednání vojska sirotčí a táborská. Jan měl dva syny: Jana a Matěje. Syn Jan brzy zemřel a univerzálním dědicem se stal Matěj. Ve společenském významu předčil Matěj svého otce. Byl přísedícím Komorního soudu. Roku 1448 mu bylo přiděleno podací právo ke kostelu Matky Boží před Týnem. Tamní farář Papoušek nedodržuje kompaktáta, proto Jiří z Poděbrad píše stížnost na faráře Papouška a pan Matěj ji spolupodepisuje. Roku 1449 je určen jako rozsudí mezi Pešíkem z Kunvaldu, čili od Stříbrné hvězdy a Staroměstskou obcí. Pešík z Kunvaldu ovládal od r. 1440jako purkmistr Staré Město pražské. Po uplynutí zákonné doby odmítl opustit svou funkci s odvoláním na to, že konšely „sází“ (potvrzuje) korunovaný král a toho nemáme. Zneužíval trestného činu
„zrady nad obcí“ k popravám svých protivníků. Diktaturu Pešíka z Kunvaldu ukončil Jiří z Poděbrad obsazením pražských měst r. 1448. Roku 1452 potvrzuje pan Matěj zápisem na pražském sněmu zvolení Jiřího z Poděbrad správcem Království českého. O čtyři roky později ho Jiří z Poděbrad jmenuje „vyšším rozsudím“, což byla tehdejší obdoba funkce předsedy nejvyššího soudu. Oblíbeným jménem Velfloviců, resp. Dubců bylo zřejmě jméno Jan. I Matěj má syna Jana, který po něm dědí majetek. Jan, syn Matějův, se r. 1490 oženil s Eliškou z Kraselova. Zachovala se jejich svatební smlouva, v níž byla m. j. řešena i otázka náboženství manželů a jejich budoucích dětí. Choť byla katolička a stejného náboženství měly být i dcery. Synové měli být utrakvisté po panu Janovi. Jan byl jedním z nejbohatších rytířů své doby. Jako osobnost byl respektován i králem Vladislavem Jagelonským, který svou úctu k Janovi projevil povýšením jeho Dubce na městečko (r. 1502). Rok předtím byl pan Jan zvolen sněmem do komise pro sestavní soupisu korunního archivu, tehdy uloženého na Karlštejně. Janovi nechybí sebevědomí a pouští se do sporů např. s purkmistrem Starého Města pražského, protože podle něj Staré Město pražské nedodržuje smlouvu týkající se jezera v Měcholupech náležejícího panu Janovi. Pře se i s purkmistrem Města hory Vyšehrad o majetek svého poddaného. Janem vymřel rod Dubců po meči. Měl pouze dceru Žofku, provdanou za Zikmunda Zápského ze Záp, kterého Jan r. 1508 učinil svým dědicem. Od r. 1508 jsou tedy vrchností Dubče Zápětí ze Záp. V dějinách Dubče se ale už ve 14. století objevil nakrátko člen rodu Zápských ze Záp, Mikuláš Heklík. Ten byl měšťan pražský a současně spolumajitel tvrze v Zápech. V dějinách rodu Zápských je dokonce pan Mikuláš považován za zakladatele rodu Zápských. Pan Mikuláš Heklík finančně zajišťoval jeden z oltářů zdejšího kostela. Zápští ze Záp nebyli tak významní jako Dubečtí. Proslavil se, a to nechvalně, vlastně jen poslední majitel Dubče, Adam Zápský ze Záp. Brzy osiřel a vychovávali ho jeho prarodiče Adam Zápský ze Záp a
jeho choť Mariana Hrzánová z Harasova. Prarodiče se postarali o jeho mimořádné vzdělání. Adam mladší studoval na dvou univerzitách v Lipsku a na Sorboně. Oženil se se vzdálenou příbuznou Evou Zápskou ze Záp. Jeho dobrodružná povaha ho zavedla do stavovského vojska, přestože byl katolík ar. 1618 s tímto vojskem táhl na Vídeň. Po bitvě na Bílé hoře byl za účast ve stavovském povstání odsouzen ke konfiskaci majetku. Výmluvou na potřebu zajistit rodinu dosáhl toho, že mu byl trest snížen na konfiskaci třetiny majetku. Dubec patřila do konfiskátu. Veřejně vyhlášený zájem o rodinu mu nebyl překážkou pro to, aby si našel milenku v osobě druhé ženy místosudího Království českého Jana Daniela Kapra z Kaprštejna, jehož pak r. 1625 v lese u Dolních Počernic se souhlasem pani Kaprové připravil o život. Roku 1626 byl poslední majitel Dubce z rodu Zápských ze Záp spolu s paní Kaprovou popraven, přestože se za něj přimlouval generál Valdštejn. Ten chápal popravu Zápského jako útok měšťanů na šlechtu. Pan Kapr z Kaprštejna byl majitelem téměř celého majetku zkonfiskovaného Adamovi Zápskému ze Záp. Dubec vlastnil ale jen rok a r. 1623 Dubec prodal Karlu z Lichtenštejna, jehož po bitvě na Bílé hoře jmenoval císař a český král Ferdinand II. Habsburský svým zástupcem v zemích Koruny české a nejvyšším soudcem, r. 1623 neoprávněným způsobem pan z Lichtenštejna koupil od Valdštejna Čer-nokostelecké panství, k němuž Dubec připojil. Zhruba po 30 letech byla soudem kupní smlouva zrušena a majitelem panství s centrem v Kostelci nad Černým lesy se stal panovník. Lichtenštejnové si museli panství koupit znovu, tentokrát od státu. Lichtenštejnové zacházeli dobře s poddanými. Vzorem pro ostatní vrchnosti v lidském vztahu vůči poddaným byla v 18. století paní Marie Terezie, vévodkyně Savoyská, rozená Láchtenštejnová. Lichtenštejnové byli dubeěskou vrchností až do r. 1848. Střed Duběe byl původně v části nazývané teď Dubeček. Tam byl kostel i tvrz, kde sídlil Jan I. Dubec. Tvrz byla vypálena r. 1470 vojskem uherského krále Matyáše Korvína, kdysi přítele Jiřího z Poděbrad a
jeho zetě, později jeho největšího odpůrce, znepříjemňujícího poslední léta života Jiřího z Poděbrad. Tvrz byla sice pro r. 1470 obnovena, ale při převzetí Duběe Zápskými v r. 1508 se uvádí jako pustá. Už před r. 1313 vytvořila Kapitula vyšehradská podle zákupnlho práva další centrum Duběe východním směrem od kostela. Tam pak byla také tvrz, která však už po r. 1400 byla opuštěna a nahrazena novostavbou vodní tvrze. Tuto vodní tvrz přestavěl syn paní Žofky, Oldřich Zápský ze Záp v honosné renesanční sídlo, Lichtenštejnové však tento objekt zbourali a materiál využili na stavbu hospodářských budov. Četnější osídlení bylo v okolí východní tvrze. To vedlo k tomu, že této části Dubce se začlo říkat Velký Dubec a okolí kostela pak Malý Dubec. Zmíněný pan Mertlin Kornbühl získal r. 1313 dvorec ve Velkém Dubci. Malý Dubec se už na začátku 15. století nazýval Dubeček a Velký Dubec pouze Dubec. Ve třicetileté válce Dubeček zanikl, a proto není na mapě z r. 1720. Jenže koncem 18. století opět existuje a je doložen r. 1787. V 19. století byl Dubeček chápán jako osada k Dubči. V r. 1952 Dubeček splynul s Dubčí v jednu Dubeč a r. 1974 se celá Dubeč stala součástí Prahy. Zdejší sídlo Zápských ze Záp se zapsalo do evropských dějin r. 1608. Evropa byla tehdy šokována nepřátelskými vztahy v rodě Habsburků, Rudolfa II. a jeho bratra Matyáše. Došlo to tak daleko, že Matyáš přitáhl se svým vojskem do Čech připraven zasáhnout proti Rudolfovi vojensky. Vojska Matyášova tábořila v blízkosti Dubce, odkud dělala nájezdy na Prahu. Matyáš chtěl nátlakem hlavně získat titul českého krále ještě za života Rudolfova. První etapa mírových jednání zástupců znesvářených bratří proběhla právě v Dubči. Následovalo hledání kompromisního řešení, které vyústilo v tzv. Libeňský mír. Zakládací listina kostela sv. Petra, který kdysi tvořil spolu s tvrzí střed vesnice a později městečka Dubče, neexistuje. Podle formy stavby lze však předpokládat, že kostel vznikl koncem 13. století ve stylu rané
gotiky. Do našich dnů se zachovalo raně gotické kněžiště. Od 13. století se kostel výrazně neměnil až do 19. století, kdy r. 1867 byla provedena radikální přestavba kostela, při níž byl kostel zvětšen o věž. V oblasti církevního umění proslul kostel svou čtyřdílnou gotickou oltářní deskou s postavami svatých a donátora. Na konci 19. století byla deska prodána Společnosti vlasteneckých přátel umění, na jejíž činnost pak navázala Národní galerie. Proto desku můžeme nyní vidět v Anežském klášteře. Pro kostel v Dubči byla vytvořena velmi zdařilá kopie, nyní uložená v depozitáři arcibiskupství. Rod Zápských ze Záp připomíná v kostele několik renesančních náhrobních kamenů. Kostel sv. Petra je už r. 1364 uváděn jako farní. Tehdy měl podací právo ke kostelu pražský měšťan Johlin Vzteklec z rodu Velfloviců. Kdo z Pražanů by neznal populární „kotce“ na Starém Městě? A právě o výstavbu soukenických kotců u kostela sv. Havla se pan Johlin zasloužil. Koncem 14. století je v souvislosti s kostelem zmiňována vdova po panu Johlinovi i jeho dcera. Později o kostele rozhodovali manželé Mulnerovi a patrony jednotlivých oltářů byli např. Štukové, kteří byli spřízněni s Velflovici v ženské linii. Po bitvě na Bílé hoře probíhá reorganizace církevní správy vyvolaná nedostatkem kněží. Ta se dotkla i dubeěského kostela sv. Petra. Roku 1623 mu byla odebrána funkce farního kostela. Byl změněn ve filiální kostel ke kostelu Všech svatých v Uhříněvsi. A to zůstalo dodnes.
Havelské město
Farnost sv. Havla
Havelské město bylo nejen obchodním a kulturním centrem, ale i centrem vzdělanosti. Od r. 1383 zde je hlavní budova Karlovy univerzity, zvaná Karolinum, a předtím již byla Václavova kolej na Ovocném trhu. Svou kolej měli na Ovocném trhu i Poláci. V16. století se Havelské město dokonce stalo centrem života českého státu, když byl purkmistrem zde bydlící M. Jan Pasek z Vratu. Ten spolu se Zdeňkem Lvem z Rožmitálu, nejvyšším kancléřem Království českého, usoudil, kdo by měl být českým králem po tragické smrti Ludvíka Jagelonského. Pánové se shodli na tom, že by bylo žádoucí mezi zájemci o český trůn preferovat mladého a nezkušeného kandidáta, který by moc nemluvil do vládnutí v této zemi. Tyto předpoklady měl podle nich 23-letý Ferdinand Habsburský. Bylo ovšem třeba ještě vymyslet formu voleb českého krále, která by zaručila realizaci jejich výběru. Přesvědčili sněm, že volbu panovníka je vhodné delegovat na volitele. Volitele pak různými prostředky instruovali, v čí prospěch mají dát svůj hlas. Ve vlastnostech Ferdinanda Habsburského se však pan Pašek i pan Lev hluboce zmýlili. Ferdinand I. měl jiné
představy o vládnutí, než oni předpokládali, a ty také uskutečňoval. Nejen, že se od něj nedočkali vděčnosti za získání českého trůnu, ale po analýze stavu Českého království a úloze obou pánů v něm je Ferdinand I. zbavil funkcí. Ke špatnému vyznění posudků na pana Paska ještě přispělo to, že coby představitel utrakvistů rozdmýchával spory s luterány, které vedl jeho soused z Havelského trhu M. Jan Hlavsa z Liboslavě. Protože Havelské město bylo těsně u hradeb, byl původně každý dům románskou pohraniční pevností v podobě věže. Kolem věžového jádra domu byla dřevěná zástavba. Uprostřed Havelského města na malém pahorku byl nejpozději ve 30. letech 13. století založen kostel v románském slohu. Byla to bazilika s dlouhým chórem a dvěma věžemi. Jižní věž byla postavena z cihel, což byl v pražských podmínkách materiál neobvyklý. Při kostele již r. 1265 zřídil Přemysl Otakar II. školu. Kostel zpočátku plnil dvě role, a to roli kostela městského i klášterního. Využíval ho totiž řád magdalenitek; magdalenitky jsou spolu s kostelem zmíněny r. 1282. Avšak začátkem 14. století se magdalenitky přestěhovaly na druhý břeh Vltavy a kostel pak byl jen městským kostelem. Karel IV přivezl ze Sankt Gallen hlavu sv. Havla a tuto vzácnou relikvii předal r. 1353 kostelu sv. Havla. Už r. 1232 byl kostel sv. Havla kostelem farním. Ve 14. století (mezi léty 1380 až 1390) zde byl farářem sv Jan Nepomucký. Farním kostelem byl tento chrám do r. 1627, kdy jej Ferdinand II. daroval spolu s farou řádu nereformovaných („obutých“) karmelitánů. Po zrušení kláštera karmelitánů r. 1786 je kostel opět kostelem farním, ne však natrvalo. V době, kdy se mnohé filiální kostely měnily v kostely farní, byl kostel sv Havla naopak změněn r. 1933 v kostel filiální ke kostelu Matky Boží před Týnem a jím i zůstal. Kostel sv. Havla byl a je dominantou Havelského města, přestože po zvýšení okolního terénu již nestojí na návrší. Románský kostel byl pravděpodobně přestavěn v gotickém slohu kolem r. 1353. Gotický sloh dokládají křížové klenby v podvěží. Noví majitelé kostela po bitvě na
Bílé hoře, nereformovaní karmelitáni, opakovaně uvažovali o přestavbě chrámu sv. Havla a zadávali postupně tento úkol Carlu Luraghovi, Giovannimu D. Orsimu a Pavlu Ignáci Bayerovi. Z celého záměru se ale do konce 17. století realizovala jen výměna klenby. Radikální přestavba v barokním slohu byla zahájena teprve r. 1704 a dokončena r. 1738, když už předtím mezi léty 1722–29 bylo postaveno podle J. B. Santiniho západní průčelí. Trojlodní chrám skrývá nevyčíslitelné umělecké bohatství rozmístěné po 17 oltářích, na jehož vytváření se podíleli přední sochaři a malíři, jako Matěj Václav Jäckel, Richard Jiří Prachner, Jan Jiří Šlanzovský, Ottavio Mosto, Jan Antonín Quittainer, Jean Claud Monnot, Ignác Raab, Jan Kryštof Liška aj. Karmelitáni bydleli nejprve na svatohavelské faře ve stísněných podmínkách. Výstavba nového objektu kláštera se tudíž jevila jako nezbytná. Klášter bylo možno postavit v blízkosti kostela na zrušeném hřbitově. I v souvislosti s výstavbou kláštera se karmelitáni obrátili na architekta G. D. Orsiho. Základní kámen ke stavbě kláštera zasvěceného sv. Leopoldovi byl položen v r. 1671. Stavbu řídil architekt a stavitel Martin Luragho. Naproti klášteru měl pozemek koncem 18. století hrabě František Antonín Nostitz-Rieneck, který se rozhodl využít ho na výstavbu divadla. Kvůli divadlu musel svést boj jak s vedením města, tak s vedením kláštera karmelitánů. Pro město bylo divadlo nepříjemnou konkurencí k městskému divadlu v kotcích a pro karmelitány bylo nepřípustné i z ideových důvodů. Přesto si pan hrabě vyžádal projekt od A. Haffe-neckera a mezitím se pustil do zásadních jednám o svém záměru. Velkou podporu získal u císaře Josefa II., který dokonce pohrozil finančním postihem všem, kdo by výstavbu zdržovali. Josef II. žil v klamné představě, že Ovocný trh je totéž co Staroměstské náměstí, a představoval si divadlo v centru Staroměstského náměstí. Naštěstí, když zjistil svůj omyl, nebylo už možno na věci nic změnit. Prvním představením v r. 1783 byla Lessingova Emilia Galotti. Slavným se stalo divadlo o něco později, když zde r. 1787 byla provedena světová premiéra opery „Don Giovanni“ od Wolfganga
Amadea Mozarta. Patron kostela i farnosti sv. Havel, původním jménem Gilian, žil na přelomu 6. a 7. století. Byl to Ir a Kelt, propagátor křesťanství na Britských ostrovech. Tam mělo křesťanství už v jeho době dávnou tradici, kterou začal britský panovník sv. Lucidus kolem r. 180. Z Britských ostrovů přicházeli na kontinent četní misionáři. Misie vedené sv. Kolumbanem se účastnil i sv. Havel. Misionáři došli až k Bodamskému jezeru a tam se sv. Havel rozstonal, takže nemohl pokračovat v cestě. Sv. Kolumban s ním nechal část družiny, která pak pod vedením sv. Havla vybudovala malou osadu a později za materiální pomoci tamního alemanského panovníka Gunzy i klášter s kostelem. Tento tzv. Svatohavelský klášter se stal prototypem klášterů především benediktinských, ale i jiných řádů. Tam vznikl např. první rajský dvůr, první studně života atd. Ve znamení sv. Havla na území nynějšího Starého Města pražského němečtí osadníci založili město. Předpokládá se, že cizinci využili privilegia jim udělená knížetem Soběslavem II. v 70. letech 12. století. Neexistence zakládací listiny vedla i k jiným hypotézám o datování vzniku Havelského města. Někteří autoři uvádějí, že je město mladší (r. 1230), a jmenují i jeho lokátora, královského mincmistra Eberharda. První dokument týkající se Havelského města je až z 2. poloviny 13. století. Dne 25. srpna 1265 potvrdil totiž Přemysl Otakar II. existenci Nového města, jak se původně Havelské město nazývalo. Havelské město vyrostlo uvnitř hradeb budovaných již Václavem I. Havelské město soupeřilo o vedoucí úlohu v této oblasti s městem při kostele Matky Boží před Týnem. Spory se vyhrotily natolik, že do záležitosti musel zasáhnout r. 1287 panovník Václav II. vydáním jednotného řádu pro obě města. Karel IV. určil Havelskému městu v souvislosti s koncepcí růstu podhradí úlohu obchodního centra, o čemž nás dodnes přesvědčují četná náměstí: Havelský trh, Ovocný trh a Uhelný trh. V 60. letech 14. století nechal Karel IV v Havelském městě postavit dvě kryté tržnice, a to tzv. Malé a dosud po přestavbách stojící Velké kotce.
Malé kotce byly změněny r. 1738 v divadlo. Divadelní představení nebyla v těchto místech výjimkou. V části Ovocného trhu, jíž se říkalo „náměstí her“, po staletí předváděli své divadelní umění univerzitní studenti. V r. 1771 se v kotcích hrálo první české představení „Kníže Honzík“. Byla to tehdy zvláštní čeština, v níž byly namíchány české výrazy s německými, takže tomu asi nerozuměl ani Němec ani Čech. Po dokončení Nostitzova divadla v r. 1783 byla divadelní scéna v kotcích uzavřena.
Hloubětín
Farnost sv. Jiří
Historie Hloubětína začíná rokem 1207, tedy za vlády třetího českého krále, Přemysla Otakara I. Málokterá obec se může pochlubit tím, že se o ní na začátku jejích dějin zmiňuje papežská listina, jako je tomu u Hloubětína. Jméno Hloubětín je o 700 let mladší než obec. Po většinu doby se totiž tato obec nazývala Hloupětín, což prý souvisí s dávným majitelem zdejšího dvorce, panem Hlupatou. Existují i další podoby jména obce Lupetin, Lupatin, Lepatin. Do katastru Hloubětína patřily dvě menší osady, a to Humenec a Hnidošice. Předpokládá se, že Hnidošice zanikly v husitské revoluci. Byly tak dokonale zničeny, že kromě jména po nich do našich časů už nic nezbylo, takže se ani neví, kde se přesně Hnidošice nalézaly. Humenec byl smeten až na konci třicetileté války. Umístění Humence připomíná ulice V Humenci. Vraťme se však k oné listině z r. 1207. Vydal ji papež Inocenc III. V ní potvrzuje, že Hloubětín a Humenec jsou v majetku řádu Německých rytířů. V té době asi Hnidošice náležely kladrubským
benediktinům. Ačkoliv řád Německých rytířů byl vrchností v Hloubětíně jen čtvrt století, měli bychom mu věnovat pozornost. Už i proto, že jej stále připomíná zasvěcení zdejšího kostela. Řád založila skupina německých kupců. Původním zaměřením řádu byla charitativní činnost. V r. 1198 se řád transformoval v řád rytířský, to znamená, že si vzal na starost ochranu křesťanů, zejména těch, kteří putovali do Svaté země. Dále se členové řádu zabývali misijní činností a na to navazující činností kolonizační. Ve středověku měli v Pobaltí samostatný stát s centrem v Marienburgu čili Malborku. Fašističtí propagandisté bez zábran zneužili řádové ideje a symboly. Nespokojenost s touto skutečností vyjádřili představitelé řádu tím, že požádali o vyřazení řádu ze skupiny řádů rytířských a o přeřazení mezi řády mendikantské. A tak vlastně dobrovolně přervali tradici. Současný název řádu zní: Řád bratří a sester německého domu Panny Marie v Jeruzalémě. Řádovým světcem mužů je sv. Jiří a žen sv. Alžběta Durynská. Prvým místem, kde se na území našeho státu řád usídlil, byla r. 1204 Opava. Rokem 1232 přestává být řád Německých rytířů vlastníkem Hloubětína. V tomto roce Konstancie Uherská, vdova po Přemyslu Otakarovi I., koupila Hloubětín pro klášter cisterciaček, který zamýšlela založit. Pak ale darovala Hloubětín své dceři, sv. Anežce České, jako jeden ze zdrojů příjmů pro zajištění chodu hospitálu (špitálu), který spolu s ní vybudovala u kostela sv. Haštala. V péči o hospitál pomáhala sv. Anežce české skupina lidí označovaných jako hospitální bratrstvo. V r. 1237 získala sv. Anežka Česká od papeže Řehoře IX. pro toto bratrstvo statut církevního řádu, jemuž v r. 1252 byl udělen název i znak: řád Křižovníků s červenou hvězdou. Nabytí Hloubětína řádem křižovníků potvrzuje další papežská listina, a to Řehoře IX. z r. 1238. Řád Křižovníků s červenou hvězdou byl s dvěma přestávkami vrchností Hloubětína až do r. 1848. Po prvé přišel řád o Hloubětín v husitské revoluci. Hloubětín se stal r. 1421 majetkem Starého Města
pražského. Po skončení husitské revoluce s přispěním Jiřího z Poděbrad získal řád Hloubětín zpět, ale až do r. 1454 si stát udržoval nad Hloubětínem dohled. Druhé období, v němž byl řádu majetek zkonfiskován, bylo kratší a představovalo léta stavovského povstání 1618 až 1620. K Hloubětínu měli křižovníci silný vztah, a proto právě tam, ke kostelu sv. Jiří umístili své centrální řádové pohřebiště. V Hloubětíně měli rezidenci v tvrzi, která snad vznikla na místě dvorce pana Hlupaty. Tvrz byla později přebudována v zámek, který od 18. století již křižovníci nevlastnili. Poslední úpravy zámku provedl r. 1883 podnikatel Židlický. Kromě rezidence měli křižovníci v Hloubětíně dvorec s hospodářskými prostorami a s řádovým špitálem; v tomto dvorci bývala i fara. Najdeme ho pod ě. 5 ve starém středu obce v blízkosti kostela. Dále tu byla krčma, kterou křižovníci pronajímali. A to nebyla jen tak nějaká hospoda. Byl to významný zájezdní hostinec se vzácnou klientelou. Mnozí hosté zde přespávali nebo alespoň se posilovali dobrým jídlem a pivem před slavným vjezdem na Pražský hrad či do pražských měst. Hostinec se mohl pochlubit takovými návštěvníky, jako např. Karlem IV, Marií Terezií, Josefem II., či Ferdinandem V; Josef II. tu pobyl delší dobu v r. 1777 při manévrech u příležitosti 20. výročí vítězné bitvy u Kolína. Při válečné situaci to hospoda neměla jednoduché. Vypálili ji husité, obnovená budova byla zničena ve třicetileté válce. Současný objekt stojí na pozemku koupeném od pana Krocína z Drahobejle, potomka proslulého staroměstského purkmistra z doby Rudolfa II., Václava Krocína z Drahobejle. Okolí Hloubětína vytvářelo pro obyvatele této obce různé neběžné pracovní příležitosti. Četní Hloubětínští přispěli např. k tomu, že pýchou naší vlasti může být chrám sv. Víta či Karlův most, když pro ně v Hloubětíně vylámali stavební kámen. Těžil se tady i kamenec. V druhé polovině 18. století se Hloubětín změnil v hornickou obec ve
spojení s dobýváním uhlí. V průběhu let 1767 až 1898 bylo vydáno přes 30 těžebních povolení. Stopy po těchto aktivitách najdeme kolem Hloubětína v podobě tajemných jeskyní. Někteří odvážnější obyvatelé opustili hloubětínská humna a vyšli hledat štěstí ve světě. Jedním z nich byl i pan Bašta. Ten si to namířil na Pražský hrad do dvorské kuchyně Rudolfa II. Netrvalo dlouho a stal se v oboru kuchařství mistrem nad mistry, takže když se na císařské tabuli objevila nějaká velká dobrota, všem bylo jasné, že je za tím pan Bašta. Z toho vzniklo rčení, které používáme dodnes, když nám něco moc chutná. Jméno Bašta, ale už s malým písmenem na začátku, se dostalo i do názvu pokrmů. Pan Bašta byl zřejmě dobrým vzorem svým potomkům: ještě v první polovině 20. století mělo jméno Bašta výborný zvuk mezi předními kuchaři. O významu Hloubětína svěděí to, že Hlubětín byl a je samostatnou farností. Farnost patří k nejstarším farnostem na území Prahy. Je uvedena již v seznamu farností vyhotoveném r. 1352 za arcibiskupa Arnošta z Pardubic a vlády Karla IV. O farnost po dlouhou dobu pečovala hloubětínská vrchnost – Křižovníci s červenou hvězdou. Do osudu farnosti však tvrdě zasáhla husitská revoluce. Farnost v té době zanikla. V pozdějších letech byly bohoslužby jen nepravidelné. Teprve v době protireformace po bitvě na Bílé hoře byl do konání bohoslužeb vnesen opět pořádek, za což odpovídali administrátoři sídlící v Ďáblicích. Už od r. 1707 byly v Hloubětíně vedeny matriky, ačkoliv farnost byla obnovena až r. 1786. Farním kostelem je stále kostel sv. Jiří stojící na malém návrší. Zasvěcení kostela řádovému světci Německých rytířů napovídá, že kostel byl s největší pravděpodobností postaven tímto řádem mezi léty 1207 až 1232. Patron kostela, sv. Jiří, byl členem osobní stráže římského císaře Diokleciána. Jeho nadřízeným byl sv. Sebastián. Za císařova pobytu v maloasijské Nikodémii se zjistilo, že je sv. Jiří křesťan. Byl zatčen a čekala ho poprava. Diokleciánova manželka, sv. Alexandra, se snažila sv. Jiří zachránit. Ale neuspěla. Naopak proti sobě obrátila hněv svého manžela, který ji dal uvěznit. V žaláři snad
zemřela. Sv. Jiří byl r. 303 sťat. Kostel byl postaven v románském slohu se dvěma věžemi vedle apsidy. Před rokem 1365 jej křižovníci nechali přestavět ve slohu gotickém. Baroko pozměnilo kostel r. 1695. Další zásadní úpravy kostela byly provedeny r. 1847, kdy kostelu přibyla věž, která je však na opačné straně kostela, než byly předpokládané románské věže. V r. 1892 byl kostel regotizován a v té době byl též vybaven novým kazetovým stropem. Do podoby kostela se ještě jednou zasáhlo v 70. letech dvacátého století.
Holešovice
Farnost sv. Antonína
V r. 1850 se spojily dvě vesnice, Holešovice a Bubny, v jednu politickou obec nazvanou Holešovice–Bubny. Ačkoliv pak šlo o jeden organizační celek, vývoj v obou částech měl odlišný směr. Bubny se staly velikým sídlištěm tvořeným mnoha několikapatrovými domy V Holešovicích pokračoval rozvoj průmyslu započatý r. 1882 zahájením provozu v kartounce Maxe Dortmitzera. I v Holešovicích vznikla obydlí, avšak byly to jen malé dělnické domky. V r. 1884 se připojily Holešovice–Bubny ku Praze jako její sedmá část. Do r. 1850 měly Bubny a Holešovice málo společného. Vlastně jediným trvalým pojítkem byl kostel sv. Klimenta při bubenském zeměpanském dvorci. Dějiny Buben začínají r. 1088, kdy se o nich zmiňuje Vratislav I. ve své zakládací listině Kapituly vyšehradské. Z ní plyne, že v části Buben byla vrchností tato církevní organizace. Kapitula měla ale v Bubnech pouze malý podíl, hlavní vrchností zůstal panovník, pro nějž měly Bubny strategický význam. Tamní zeměpanský dvorec byl součástí obranného systému Pražského hradu. Jeho úkolem bylo střežit brod přes řeku Vltavu. Vltava u Buben byla sice velmi široká, ale přitom mělká, takže právě zde ji bylo možno bezpečně přejít. Proto dějiny Buben jsou do značné míry i dějinami přechodů vojsk přes tento brod. Uveďme si alespoň dva příklady využití bubenského brodu vojsky, jejichž cílem byl Pražský hrad: Začátkem 12. století vládne u nás syn krále Vratislava I., Bořivoj II., jemuž vstup na český trůn zajistil starší bratr Břetislav II., když z jeho podnětu dal Bořivojovi II. císař Říše římské Jindřich IV Cechy v léno. Tento čin Břetislava II. zabránil po jeho zavraždění v r. 1100 problémům s obsazením českého trůnu, ale vyvolal i rozpory uvnitř rodu Přemyslovců, neboť nebyla dodržena nástupnická pravidla formulovaná knížetem Břetislavem I. Na tento nesoulad s platnými zákony upozorňovala zejména moravská přemyslovská knížata. Prvním, kdo se pokusil jednáním s císařem Říše římské zvrátit stav, byl údělný kníže brněnský Oldřich. Císař Jindřich IV mu dal za pravdu, Bořivoje II. sesadil, ale dále se nehodlal ve věci angažovat. Císař nechal na
Oldřichovi, zda si dobude Pražský hrad. Oldřich neměl příležitost využít brodu u Buben, protože byl Bořivojem II. poražen v bitvě u Malina. To další zájemce o český trůn, olomoucký údělný kníže Svatopoluk, zvolil jinou taktiku a připravil svou záležitost pečlivěji. Již rok před útokem na Pražský hrad (podle kronikáře Kosmy) vyslal do Čech „vyzvědače nepravosti, ..., všech zlých pletich vynálezce“, aby přesvědčováním a hlavně penězi připravili Svatoplukovi cestu. A tak se pak r. 1105 Svatoplukovi podařilo bez odporu projít se svým vojskem Čechy a dostat se až do blízkosti Hradu, když předtím se svými oddíly u Buben přebrodil Vltavu. Avšak Bořivoj II. byl na „návštěvu“ připraven a Svatopluk se musel vrátit s nepořízenou domů. Situace se změnila, když se ke Svatoplukovi připojil bratr Bořivojův, Vladislav; v květnu r. 1107 se stal Svatopluk za podpory Jindřicha IV českým knížetem. Jeho vládaje charakterizována likvidací konkurenčního rodu Vršovců, kteří v té době měli hlavní sídlo na Libici, již zřejmě obdrželi od Přemyslovců za pomoc při vyvraždění slavníkovské Libice knížetem Boleslavem II. Svatopluk okopíroval Boleslavův postup v r. 1108. Osobním důsledkem tohoto aktu pro Svatopluka bylo jeho zavraždění v r. 1109 asi členem rodu Vršovců. Spory mezi Přemyslovci o vládu byly běžné. Tak se nepohodl např. král Václav I. se synem Přemyslem. Václav I. se snažil uspokojit Přemyslovy ambice tím, že ho ustanovil markrabětem moravským a také neměl námitky proti tomu, že bude Přemysl „mladším králem“, čili spoluvladařem. Nepřátelé Václava I. působili však na Přemysla, aby nezůstal u funkce mladšího krále a stal se skutečným panovníkem. Zdůvodňovali to tím, že Václav I. se nestará o stát, žije na Týřově a věnuje se své zálibě – lovu. A skutečně r. 1248 byl Václav I. sesazen a do čela státu byl zvolen Přemysl Otakar II. Václav I. ale shromáždil síly a střetl se se svými odpůrci u Mostu. Kroniky nezaznamenávají další bitvy, k nimž jistě ještě došlo. Jen nepřímo uvádějí, že vinou bitvy mezi Václavem I. a Přemyslem Otakarem II. byl poškozen chrám sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Teprve v následujícím roce 1249 překonal
Václav I. a jeho vojsko brodu Buben, aby vzápětí dobyl Pražský hrad. Následovaly pak tresty: dva představitelé odboje byli popraveni a Přemysl byl uvězněn na Přimdě, která sloužila jako vězení pro nepohodlné členy panovnického rodu. Do záležitosti zasáhla sv. Anežka česká, která sjednala smír mezi svým bratrem a synovcem, doložený smlouvou, kterou oba podepsali v jejím klášteře. Přemysl byl potom vyslán na Moravu, kde byl už dříve markrabětem, a Václav I. vládl dále sám, až do své smrti r. 1253. Středem Buben byl zeměpanský dvorec, který kromě obranných cílů byl i rezervním obydlím panovníkovým. V r. 1234 daroval král Václav I. dvorec řádu křižovníků Obránců Božího hrobu ze Zderazu. Kdy a proč se tento korunní statek vrátil panovníkovi, není známo, ale r. 1320 je jeho vlastníkem opět král, a to Jan Lucemburský, který jej směnil s nejvyšším purkrabím Hynkem Berkou z Dubě. Protože předtím získali Berkové i Holešovice, došlo tak ve 14. století ke spojení Holešovic a Buben pod jednou vrchností. Přilehlé vinice však zůstaly do husitské revoluce klášteru na Zderaze. V dalších letech se tedy uvádí jako bubenská vrchnost nejvyšší purkrabí. Koncem 15. století byl všechen majetek zřejmě z podnětu Jiřího z Poděbrad vrácen křižovníkům. Avšak v 16. století vládne v Bubnech zase nejvyšší purkrabí. V 90. letech 16. století byly pozemky patřící kdysi k zeměpanskému dvorci zčásti rozprodány. Nejvíce pozemků včetně dvora koupili Pla-tejsové z Plattensteina, od nichž vše získala Alžběta Popelová z Lobkovic. Založila zde svobodný statek, který byl zapsán do zemských desek jako majetek její dcery Anny provdané Fůrstenberkové. Po pani Anně do Buben r. 1623 přichází jejich majitel nejslavnější, generál Albrecht z Valdštejna. Po jeho zavraždění koupil Bubny jako konfiskát Václav Michna z Vacínova. Švédy zpustošený dvůr i ves od něj pak převzal Maxmilián Valentin Bořita z Martinic, syn defenestrovaného Jaroslava Bořity z Martinic, a postaral se o nový rozkvět Buben. V rodě Bořitů z Martinic zůstaly Bubny do r. 1770, kdy je Marie Dominika z Martinic prodala Františku Adamovi ze Šternberka. Štemberkové byli vlastníky jen necelých 10 let a pak se
Bubny opět dělí mezi více majitelů. Ústřední statek v r. 1805 koupil podnikatel baron Jakub Wimmer. Od jeho dědiců r. 1838 získal statek baron Karel Emanuel Richter. Jeho rod pak bubenský dvůr vlastnil až do r. 1926. V souvislosti s Bubny jsou uváděna i další jména, u nichž není jasné, zda to byli dočasní vlastníci či nájemci. Tak např. v r. 1172 je to Gumpold z Buben, v r. 1353 měšťan Fráňa Rokycanský 1407 rytíř Heřman z Jerčan sezením na Bubnech. Do katastru Buben náležel a náleží tzv. Sluneční vrch (neboli Letenské pole či Leteň), který nyní zahrnujeme pod pojem Letná, do níž dále patří Letenská pláň zvaná dříve Letná hora. Jméno Sluneční vrch i další jména tohoto území, rozkládajícího se západním směrem od centra Buben, vyjadřují to, že území je otevřeno k jihu a tedy bohatě osvětlováno sluncem. To podpořilo v minulosti založeni vinic; v době vlády Karla IV. zde bylo 8 vinic, které měly své majitele a své osudy. V r. 1451 vyzkoušel letenské víno papežský legát, pozdější papež Pius II. a označil ho za nechutné a nepěkné barvy. Vinice zmizely, ale vinný sklep ze 16. století pod Bruselskou restaurací zůstal. Část Letného pole daroval Vratislav I. r. 1088 Kapitule vyšehradské. V r. 1261 zde proběhla velkolepá slavnost v souvislosti s korunovací Přemysla Otakara II. a jeho choti Kunhuty, která svědčila o tom, že hlavním majitelem Letného pole byl nadále panovník. Jednu z vinic v Bubnech měl v 17. století řád Křižovníků s červeným srdcem (Cyriaci), sídlící v klášteře na protějším břehu Vltavy v místech nynějšího hotelu Intercontinental. Ti na své vinici r. 1685 postavili kapli Panny Marie, později nazývanou kaple sv. Maří Magdaleny, určenou pro vinaře i voraře. Kaple stojí teď o 30 metrů západněji. Byla r. 1956 přesunuta kvůli úpravám předpolí Čechova mostu. V kapli, nyní církve starokatolické, je možno kolem Vánoc uvidět unikátní betlem vyrobený z olivového dřeva, který má svůj původ ve skutečném Betlémě. V r. 1955 byl tam, kde byla kdysi vinice cyriaků, odhalen Stalinův
pomník podle návrhu Štursova žáka a přítele Gutfreundova, Otakara Švece, který pomníku přinesl oběť nejvyšší: svůj život. Realizace modelu sousoší v krajinném kontextu vyzněla totiž zcela jinak, než si jeho autor představoval. Nespokojenost se sousoším nešťastně promítl do nespokojenosti sám se sebou. Po 7 letech byl pomník zbourán. Návrší si oblíbili vojenští velitelé. Např. v červenci r. 1420 se zde shromáždilo křižácké vojsko, aby pak po přebrodění Vltavy u Buben zaútočilo na Vítkově hoře na Žižkovo ležení, které bylo ohrazeno vozovou hradbou, pro niž Jan Žižka z Trocnova operativně využil i vozy, které odebral křižákům. Prohru křižáků sledoval z Letného pole Zikmund Lucemburský. I v mírových dobách návrší Letného pole využívala armáda, a to pro cvičení. Krásné výhledy na město i Hrad přiměly r. 1714 místodržícího a dvorského sudího Království českého, Františka Josefa z Valdštej-na, aby si nechal na své vinici postavit Františkem Maxmiliánem Kaňkou letohrádek Belveder. Letohrádek byl zajímavou dominantou. Nemohl tudíž uniknout pozornosti velitelského sboru Francouzů, kteří přišli r. 1741 na pomoc českému králi Karlu Albrechtovi Bavorskému proti Marii Terezii, a v letohrádku umístili generální štáb. Ten pak začátkem roku 1743 při ústupu také letohrádek „generálně“ zničil, nechal ho totiž i s armádními dokumenty vyhodit do povětří. V první polovině 17. století mohl se potěšit výhledy od svého viničného domu i generál Albrecht Eusebius z Valdštejna. Dne 17. září 1631 se zde v jeho domě uskutečnila významná tajná schůzka, jíž se zúčastnil kromě Valdštejna jeho švagr Adam Erdmann Trčka z Lípy a zástupce emigrace Sezima Rašín z Ryzmburka. O jejím průběhu se můžeme pouze domýšlet. Od konce 19. století mají hosté Prahy a Letné možnost komplexně přehlédnout historickou část Prahy od Hanavského letohrádku, který byl původně exponátem propagujícím Komárovské slévárny litiny na Jubilejní všeobecné zemské výstavě v r. 1891. Letohrádek navrhl arch. Otto Hiesner. Nabízí se popsat ještě mnoho zajímavostí spojených s Bubny, avšak
počet stran je limitován a tak nezbývá, než se už zabývat druhou částí Holešovic – Buben, Holešovicemi, které na rozdíl od Buben měnily občas své jméno, a to na Holejšovice, Holýšovice či Holišovice. Závěrem k Letné dodejme, že od r. 1859 náleží městu Praze. Dá se předpokládat, že rybářská vesnička Holešovice existovala už v 11. století, ačkoliv poprvé se o ní píše až r. 1228 jako o královském majeteku, který pro panovníka opatruje Bohumil z Holešovic. Roku 1306 předal král Václav III. královský statek v Holešovicích nejvyššímu purkrabímu Království českého Hynku Berkovi z Dubé. Převod byl vázán jen na osobu purkrabího a jeho syna, proto se koncem 14. století vrátil statek panovníkovi a r. 1400 se tak mohl stát majitelem Holešovic Johánek z Koloděj z rodu Rotlevů. Ten poprvé připojil Holešovice k Libni, kterou rovněž Rotlevovi vlastnili. V první polovině 15. století dal Zikmund Lucemburský Holešovice do zástavy Starému Městu pražskému. Tuto zástavu uznali i další panovníci, a to Jiří z Poděbrad a po něm Vladislav Jagelonský. Teprve r. 1547 jsou Holešovice opět panovníkovy, jímž byl tehdy Ferdinand I. Habsburský. V r. 1560 od něho Holešovice převzal úřad nejvyššího purkrabího Království českého. Koncem 16. století došlo k dalšímu spojení Holešovic s Libní, když holešovická vrchnost, Bryknarové z Brukštejna, prodali Holešovice Elišce Hofmannové, rozené pukrabince z Donína, majitelce Libeňského panství. Druhé spojení Holešovic s Libní již nebylo nikdy narušeno. Proto od r. 1595 až do r. 1848 se o osudu Holešovic rozhodovalo v Libni, kde sídlila správa Libeňského panství. Po roce 1848 se v Holešovicích zrychlilo tempo rozvoje průmyslu a s ním spojených dalších odvětví, jako je např. doprava. Na území Holešovic vznikla hustá železniční síť. Přes katastr Holešovic vede most navazující na slavný Negrelliho viadukt, který vyprojektoval spolu s Janem Pernerem budovatel Suezského průplavu, Alois Negrelli, pro trať tzv. Severní dráhy, zajišťující spojení Vídně s Drážďanami, tedy Rakouska s Německem. Výstavba proběhla tempem, které si zaslouží trvalou úctu, neboť toto dílo započaté r. 1845 bylo dokončeno již v
červnu r. 1850. V r. 1890 bylo rozhodnuto, že v Holešovicích bude přístav. Pro pozemní část měly být využity pastviny Na Maninách. Zemská vláda uvolnila pro budování přístavu přes milion zlatých, další náklady mělo nést město Praha. Výstavba byla slavnostně zahájena 1. června 1892 a už koncem r. 1893 firma rytíře Lanny připravila přístav pro zahájení provozu. Holešovický přístav svými téměř 25 ha plochy mohl konkurovat a skutečně konkuroval i některým přímořským přístavům. Jeho sláva dávno pohasla, ale jisté úkoly plní přístav dodnes. Největší plochu v Holešovicích zaujímala od r. 1895 ústřední jatka. Areál jatek byl nejen místem porážky, ale i místem prodeje živého domácího zvířectva. Ve 3 chlévech bylo možno dočasně ustájit 570 kusů hovězího dobytka . Dále 600 kusů skotu mohlo stát v kryté tržnici a 1 600 na volném prostranství. Byly zde též vytvořeny podmínky pro současný pobyt až 6 000 vepřů. Trhy živého dobytka byly dvakrát týdně. Největší podíl v jateční části měla porážka vepřů. Po vzniku Československa probíhaly finanční transakce přes řeznicko-uzenářskou banku, která se r. 1921 stala součástí komplexu jatek. Uvádí se, že v r. 1929 banka proplatila za maso i živý dobytek téměř 1 miliardu korun. Po otevřeni moderních masokombinátů v Písnici a Čakovicích byla r. 1983 jatka zrušena a změněna v tržnici. Tržnice má být v tomto prostoru i nadále. Počítá se však s širším využitím komplexu umožňujícím uspokojování různorodých hmotných i duševních potřeb návštěvníků. Při uvádění institucí sídlících v Holešovicích–Bubnech nelze vynechat instituci, jíž mnozí vděčí za to, že se ještě mohou těšit z krás přírody i třeba hubovat na zhoršující se mezilidské vztahy. Tou institucí je zdravotní záchranná služba, jejíž historie se začala psát před téměř 150 léty. V r. 1857 vytvořilo 36 lidí sdružení na pomoc při hromadných neštěstích. Místodržitelství tuto ideu považovalo za velmi správnou a hned schválilo stanovy sdružení, které dostalo název Pražský dobrovolný svaz ochranný. V r. 1890 si mohl svaz ověřit své možnosti při obrovské povodni. Po ní se svaz transformoval v záchrannou službu.
Ta získala ambulanci taženou koňmi a 10 lodí. Společnost od začátku vkládala důvěru v tuto instituci. A tak v r. 1900 využilo jejích služeb už přes 7 000 lidí. Přes neoddiskutovatelnou prospěšnost neměla záchranná služba a nemá dosud svůj vlastní objekt a opakovaně se musela stěhovat. Problém byl zčásti vyřešen teprve r. 1948, kdy Zdravotní záchranné službě byla přidělena velká budova s nádvořím v Holešovicích. Duchovní pomoc už od dávných dob mohli obyvatelé Buben i Holešovic nalézt v kostele sv. Klimenta, který byl součástí zeměpanského dvorce. Ačkoliv kostel byl několikrát přestavován, stále působí dojmem kostela románského. Zasvěcení bývalému papeži sv. Klimentovi je nejstarším zasvěcením chrámů u nás. Kult sv. Klimenta k nám přinesli věrozvěsti sv. Cyril a Metoděj, kteří svou misii na Velkou Moravu konali ve znamení sv. Klimenta. Po r. 1234, kdy s Bubny obdrželi podací právo ke kostelu Křižovníci Obránci Božího hrobu ze Zderazu, byl kostel přestavěn v raně gotickém slohu. Renesanci připomíná hlavní oltář. Avšak obraz svatého Klimenta na něm od Ladislava Borůvky je až z r. 1899. Ve třicetileté válce byl kostel zdevastován. Po ní nastalo příznivé období pro Bubny i kostel, když se zdejší vrchností stal Maxmilián Valentin Bořita z Martinic s chotí Annou Kateřinou z Bokůvky. V r. 1659 byla zahájena přestavba kostela v duchu baroka, která však z původní stavby ponechala vše, co bylo možno. Tak např. presbyterium je gotické, ačkoliv bohatá štuková výzdoba mylně ukazuje na baroko. Vetší zásah do podoby kostela byl proveden až r. 1898 s cílem zvětšit jeho kapacitu. Bylo však jasné, že toto řešení je pouze provizorní a že je třeba postavit velký chrám odpovídající počtu obyvatel. Tento názor už od r. 1886 sdílel Spolek pro postavem chrámu Páně v Holešovicích, jehož předsedou byl od r. 1899 P. Antonín Nepil. Pozemek daroval majitel bubenského dvora a patron kostela sv. Klimenta, baron Josef Richter. Do doby, než byla zahájena stavba, měl pozemek zajímavé určení. Byla tam oválná cyklistická dráha, v jejímž středu byly tenisové kurty.
Pohodlí diváků bylo zajištěno tribunami, šatnami a restaurací. U příležitosti oslav 60. výročí působení císaře Františka Josefa I. byl dne 25. října 1908 položen základní kámen ke stavbě kostela sv. Antonína. Nadějně započaté dílo se však po třech letech kvůli finančním potížím zastavilo. Tehdy se do záležitosti vložil pozdější arcibiskup olomoucký, poslanec a člen říšské rady, ThDr. Antonín Stojan, jemuž se podařilo získat potřebnou částku od rakouské vlády. Kostel byl vysvěcen začátkem 1. světové války, 25. října 1914. Autorem projektu byl architekt František Mikš, spolupracovník Mockerův. Přivedl s sebou osvědčený tým, který si již vyzkoušel spolupráci při přestavbě chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Do týmu patřil především sochař Štěpán Zálešák a malíř Antonín Krisan. Vůdčí koncepcí exteriéru i interiéru chrámu je neogotika. Chrám tvoří tři lodi stejné výšky. Od r. 1923 chová kostel velký poklad: Slovanský betlém od Václava Cvekla. Kostel je zasvěcen sv. Antonínovi Paduánskému. Sv. Antonín, původním jménem Ferdinand, se narodil r. 1195 v Lisabonu ve šlechtické rodině. Po seznámení se s idejemi sv. Františka odešel za ním do Assisi, odkud byl pozván do malého kláštera v Monte Paolo u Forli. Známým se stal, když na příkaz kvardiána (představitele tohoto kláštera) pronesl bez přípravy významnou řeč na společném zasedání minoritů a dominikánů. Pak působil jako lektor teologie v Bologni. Po smrti sv. Františka se stal provinciálem v Romagni. V r. 1227 přešel do Padue (Padovy), kde žil a pracoval až do své smrti r. 1231. Hned v následujícím roce jej papež Řehoř IX. prohlásil za svatého. Kolem kostela sv. Antonína vyrostlo náměstí, které od r. 1925 nese jméno chorvatského biskupa Josipa Juraje Strossmayera, vlastence a iniciátora sjednocení Slovanů. Byl členem říšské rady, kde propagoval tzv. jižní austroslavismus. Jeho přítelem byl Tomáš G. Masaryk. Kostel sv. Antonína se stal farním kostelem 1. června 1919, kdy byla obnovena bubenská farnost. Od r. 1787 byl totiž farním kostelem pro Holešovice – Bubny kostel sv. Gotharda v Bubenči. Obnovení zdejší farnosti předcházelo v r. 1899 zřízení expozitury při kostele sv.
Klimenta, který byl farním kostelem od založení až do r. 1787. Bohoslužby v tomto kostele nejprve po staletí vykonávali diecézní kněží. Po skončení třicetileté války byla péče o bubenskou farnost svěřena r. 1656 řádu františkánů od kostela Panny Marie Sněžné. V r. 1680 se na přání nové bubenské vrchnosti, Valentinova syna Jiřího Adama, místokrále neapolského, ujali kostela sv. Klimenta a k němu patřící farnosti Křižovníci s červeným srdcem, kteří tak obhospodařovali nejen svou zdejší kapli sv. Maří Magdaleny, ale i tento chrám, a to až do doby vlády Josefa II.
Horní Šárka
Farnost sv. Matěje
Kdo z Pražanů i mnohých mimopražských obyvatel České republiky by neznal kostel sv. Matěje v Dejvicích? Až přijde zima a s ní vánoční období, určitě mnozí nasměrují kroky do kostela sv. Matěje, aby si přivoněli k perníkovému betlému a podívali se na toto neobvyklé umělecké dílo. Možná, že Vás teď napadla otázka, proě je tato kapitola nazvána Horní Šárka, ale v první větě jsou uvedeny Dejvice. To je ovšem nutno vysvětlit: Koncem 18. století a v průběhu 19. století bylo dost běžnou záležitostí spojování obcí. Spojená obec pak buď nesla obě jména, anebo dostala jméno obce větší. Jenže v případě spojení větší Horní Šárky a menších Dejvic obdržel nový celek jméno Dejvice. Proě asi? (O historických Dejvicích, které patří též ke kostelu sv. Matěje, se čtenář dočte v druhé části této kapitoly.) Opusťme však v myšlenkách souěasnost a zkusme se vrátit do minulosti. Představme si třeba, že žijeme v době Karla IV. a chceme se porozhlédnout po této historicky a přírodně zajímavé oblasti. Ale pozor! Nesmíme hledat Horní Šárku. To bychom neuspěli. Musíme
putovat do Újezdce. Tak se totiž původně Horní Šárka jmenovala. Újezdů a Újezdců je v České republice hodně. Aby byly od sebe odlišeny, dostávaly ěasto přívlastky, jako např. Hřivínův Újezd či Újezd svatého Martina. Název Újezd či Újezdec prý souvisí s vytyěováním hranic. Když chtěl panovník obdarovat svého družiníka, uložil mu, aby se projel územím na koni, třeba až do západu slunce. Kolik toho do té doby „ujel“, tak velký byl pak jeho „újezd“ či „újezdec“. Začátky našeho Újezdce jsou však v temnotách. Teprve v roce 1335 je Újezdec zmíněn poprvé. Tehdy se konstatuje, že Újezdec daroval král Jan Lucemburský proboštovi, představiteli Pražské kapituly neboli Kapituly svatovítské. Nový vlastník, probošt, zřídil dva poplužní dvory s vlastními poddanými a zbytek pozemků nabídl zájemcům o vybudování vinic, případně pro těžbu dřeva. Kde byly tyto poplužní dvory, nelze s jistotou tvrdit. Dá se jen odhadovat, že jeden z nich byl tam, kde je nyní Hendlův dvůr. Přirozené centrum Újezdce se vytvořilo kolem kostela sv. Matěje. Významným momentem v dějinách Horní Šárky, tehdy stále nazývané Újezdec, byla husitská revoluce. Husité v duchu své zásady „Církev má být chudá“ majetek probošta zkonfiskovali. Majetek přešel na Staré Město pražské. Když se Staré Město pražské dostalo do finanční tísně, dalo Újezdec do zástavy panu Janu Staršímu ze Šárky (nyní Dolní Šárky). Husitská revoluce oficiálně skončila v roce 1436 podepsáním smlouvy mezi císařem Zikmundem a husity. Pod vlivem současných úvah se vynořuje otázka, jak to tehdy bylo s restitucemi církevního majetku. Restituce nebyly. Císař Zikmund nevrátil církvi její majetky. Vůči bývalému církevnímu majetku nepostupoval jednotně. Většinou potvrzoval husity vytvořený stav, jak mu to ukládala dohoda s nimi z r. 1436, jindy ale daroval majetek svým přátelům a někdy jej dával do zástavy, aby získal potřebné peníze. Po roce 1436 se Staré Město pražské obrátilo na císaře Zikmunda se žádostí o potvrzení zástavního práva. Císař Zikmund mu vyšel vstříc. Atak si rod Šárků užil Újezdec
ještě dalších 90 let. V roce 1528 projevil probošt Kapituly svatovítské výrazný zájem získat zpět Újezdec nyní nazývaný podle rodiny Šárků Šárka, resp. Horní Šárka. Přestože už druhým rokem vládl u nás katolický panovník Ferdinand I. Habsburský, nedošlo ani tehdy k restituci a pan probošt si musel paradoxně území, které kdysi proboštům náleželo, vykoupit. Teprve tedy roku 1528 se probošt Kapituly svatovítské stává zase vrchností Horní Šárky a je jí až do roku 1848. Potom už osudy Horní Šárky splývají s osudy Dejvic v rámci jedné politické obce Dejvice (viz. dále). Od doby Karla IV. byly pro Horní Šárku charakteristické vinice. Ale velkou část území, zejména na stráních Šáreckého potoka pokrýval i les. Podívejme se jako příklad do tří míst, kdy byly v Horní Šárce vinice. Bezesporu nejslavnější vinicí byla vinice Hanspaulka. Pan Hans Paul Hipmann spojil začátkem 18. století pět vinic a na zcele-ném pozemku postavil barokní letohrádek, který je tam dodnes. Další zajímavou vinicí byla vinice Juliska, jejíž jméno převzal sportovní stadion. Romantici se určitě dívají rádi do údolí řeky Vltavy od vykotlaného zubu na konci táhlého návrší nazývaného Baba. Tato zajímavá stavba byla viničným lisem. Byla velmi poškozena v průběhu válek o dědictví rakouské v 2. polovině 18. století. V19. století byla upravena do podoby ruiny starodávného hradu. Vinice, na níž stojí, má trochu zvláštní jméno: Čechorodka. Vinice náležela v 19. století panu Václavu Pešinovi z Čechorodu, kanovníku Kapituly svatovítské, iniciátorovi dostavby chrámu sv. Víta. Bezesporu nej významnějším objektem v Horní Šárce je kostel sv. Matěje. Cestou do mírného kopce ke kostelu sv. Matěje se chodí již po staletí. Co si asi mysleli a co prožívali ti, kteří tam kráčeli před námi? A odkdy se vlastně takto ke kostelu chodí? Chcete-li to vědět s přesností skoro na den, pak vezměte do ruky kroniku Václava Hájka z Libočan, jehož k napsání této kroniky inspiroval pan Hodějovský z Hodějova, jinak zakladatel první renesanční zahrady pod Pražským
hradem. Hájek z Libočan, kronikář 16. století, si velmi potrpěl na udávání času. Když nějaký údaj neznal, vymyslel si ho. Proto donedávna byl hodnocen jen jako dobrý vypravěč. Současné výzkumy kupodivu některá jeho dříve zpochybněná data potvrdily. Že by tedy opravdu byl kostel sv. Matěje založen už roku 971, jak je psáno v Hájkově kronice i zlatým písmem na budově chrámu? Pokud by k číslu 971 přidal Hájek ještě 20, pak by jeho vyprávěni bylo pravděpodobnější. Shrňme to, co o založení kostela píše Václav Hájek z Libočan: Jednou se kníže Boleslav II. vypravil se svou družinou do míst, kde je nyní kostel sv. Matěje. Tehdy tam byl hustý les. Náhle se proti panovníkovi vyřítil obrovský medvěd. Boleslav II. jako přesvědčený křesťan se snažil medvěda zahnat křížem. Ale to nezabralo. Medvěd se dál blížil k panovníkovi. Když už se zdálo, že bude kníže medvědem rozsápán, byl nečekaně zachráněn starcem vysoké postavy. Ten knížeti vysvětlil, že to ve skutečnosti nebyl medvěd, ale satan, který si chrání toto místo, protože na něm odpočívají ostatky nepokřtěných a křesťansky nepohřbených členů Ctiradovy družiny, kteří padli v Dívčí válce. Když se Boleslav II. podivil, co všechno ten stařec zná, přiznal se stařec, že je svatý Matěj. Svatý Matěj doporučil Boleslavovi, aby postavil na satanově oblíbeném místě chrám a tak zlomil satanovu moc. Po poradě se sv. Vojtěchem tam Boleslav II. chrám založil a zasvětil ho svému zachránci sv. Matějovi. A proč jsme na předchozích řádcích napsali, že by rok 991 byl pravděpodobnější? V roce 991 byl sv. Vojtěch významným církevním činitelem, ale v roce 971 ještě nemohl radit panovníkovi i s ohledem na svůj věk. Chrám sv. Matěje byl farním kostelem Horní Šárky. K němu byly přifařeny další obce, jako např. Dejvice, Lysolaje, Podbaba či Dolní Šárka. V husitské revoluci se kostel sv. Matěje stal kostelem nekatolickým a byl jím až do roku 1528, kdy probošt Kapituly svatovítské spolu s Újezdcem – Horní Šárkou vykoupil i kostel. V té době byla kostelu určena role filiálního kostela ke svatovítskému
chrámu. Farnost byl obnovena 1. července 1771. Zanedlouho potom (29. září 1771) byl vysvěcen nový farní kostel sv. Matěje. Poprvé se o kostele píše v souvislosti s celou obcí, a to v roce 1335. Svou dávnou gotickou podobu si zachoval až do roku 1770, kdy byl zbořen. Hned v následujícím roce už ho nahradil nový chrám. Nový chrám vybudovala a vysvětila zdejší vrchnost, tj. probošt Kapituly svatovítské, pan František Xaver Strachovský ze Strachovic. O významu, který připisovala Kapitula svatovítská tomuto kostelu, svědčí výběr architekta: Ignác Jan Palliardi. Kontinuitu s původní stavbou tvoří hlavní oltář, přecházející ze starého chrámu. V roce 1999 bylo oltáři právě 300 let. Je zajímavé, že malíři obdarovávají tento chrám. Hlavní oltářní obraz sv. Matěje s pozadím chrámu sv. Vítaje totiž dar autora obrazu Sebastiána Dittmanna. Po stranách vítězného oblouku jsou opět dary, a to od současného malíře Jiřího Anderleho. Chrám sv. Matěje se proslavil poutěmi konanými kolem 24. února, kdy sv. Matěj má svátek. Tyto pouti byly a jsou příslibem blížícího se jara. První pouť se konala v roce 1599. Pouti prosadil generální vikář a současně probošt Kapituly svatovítské, Jiří Berthold z Breitenbergu. Pan probošt se zabýval nejen věcmi závažnými, ale psal také básně pod pseudonymem Pontanus. V roce 1840 byl kostel velmi poškozen. Vyhořela mu od blesku věž. To se stávalo. Zvláštní ale je, kdy se to stalo: v zimě dne 13. března ve 22 hodin. Na kostel měli často spadeno zloději, a to ještě v době, kdy se chrám považoval za posvátné místo, kde se nekrade. Významný církevní historik, biskup Antonín Podlaha, se pozastavuje nad tím, že v letech 1770–1820 byl kostel pětkrát vyloupen. Asi to zavinuje všechno ten satan, který se přece jen úplně nesmířil s tím, že mu Boleslav II. ve spolupráci se sv. Vojtěchem odebral to jeho potěšení. Ale teď vážně: Připomeňme, že sv. Matěj se stal apoštolem až po Jidášově zradě a po Kristově ukřižování. Na volné místo byl vybrán losem na prvním velkém církevním shromáždění, které svolal sv. Petr a jehož se zúčastnila i Panna Maria. Jeho život po záslužné apoštolské
činnosti ukončilo kamenování a navíc byl sťat širočinou, z čehož vznikla chybná představa, že byl původním povoláním tesař. Současné území Dejvic se nekryje s historickými Dejvicemi. Dokonce historické Dejvice měly menší území než Horní Šárka, která s Dejvicemi a ještě některými menšími osídleními vytvořila jeden celek. Proč právě pro tento celek bylo zvoleno jméno Dejvice, už nezjistíme. Poprvé se o Dejvicích píše v roce 1088 v tzv. fundační listině krále Vratislava I. Při zkoumám pravosti fundační listiny se došlo k závěru, že jde o falzum z doby Přemysla Otakara I. Zdá se, že si toto falzum nechala dokonce udělat sama Královská kolegiální kapitula při kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, jíž se tato listina týkala, a v níž byly citovány majetky jí darované králem Vratislavem I. Že by se dělaly podvody ve velkém už ve 13. století, a to dokonce takovou úctyhodnou institucí, jakou byla Kapitula? Ne, to určitě ne. Kapitulu přiměl k vyrobení falza vlastně sám panovník Přemysl Otakar L, který si přál, aby všechny majetkové vztahy měly písemnou podobu; nestačila mu už tradice. Naštěstí jiné dokumenty dokazují pravdivost onoho falza. První vrchností Dejvic byla tedy Kapitula vyšehradská. V citované listině však nenajdeme toto jméno obce, ale poněkud jinou jeho podobu: Degnice. Ze jména Degnice se později odvodilo jméno Dehnice a až konečně v 18. století Dejvice. Kde máme hledat centrum historických Dejvic? Centrem nebyl „Kulaťák“, jak jsme si zvykli říkat, když nám byl nepříjemný oficiální název tohoto náměstí za „totáče“. To musíme jít daleko na západ až do Proboštské ulice. Tam pak budeme v srdci Dejvic. V areálu proboštského dvora, podle něhož ulice dostala název, je skryt kostel sv. Václava, který je přístupný veřejnosti. Ve vánoční době tam uvidíte hezoučký betlém. Panovník Vratislav I. z rodu Přemyslovců daroval tedy část Dejvic Kapitule vyšehradské. Toto darování bylo za posledních Přemyslovců zrušeno. Celé území Dejvic (stále máme na mysli historické Dejvice) se vrátilo panovníkovi, který je svěřil do péče nejvyššího purkrabího. Takže Dejvice od doby vlády posledních Přemyslovců spravoval
nejvyšší státní úředník, jehož pravomocí bylo např. zastupování panovníka v jeho nepřítomnosti. Karel IV. z rodu Lucemburků měnil v naší zemi mnohé. Změnil i dejvickou vrchnost. Od svého majetku v Dejvicích oddělil menší část ve prospěch tzv. Pražské kapituly nebo Kapituly svatovítské. Od doby Karla IV byly proto na území Dejvic dva ekonomické celky: větší panovníkův spravovaný nejvyšším purkrabím a menší proboštův. Karel IV. neměl však v úmyslu své území v Dejvicích samostatně využívat. Nabídl je všem, kdo chtěli na pozemku založit vinici. Karel IV. byl totiž přesvědčen, že většinou na jih otočené stráně budou pro vinnou révu velmi příznivé. Kdo převzal takový pozemek, stal se poddaným panovníka, s nímž se finančně vyrovnával prostřednictvím viničného úřadu. Tito poddaní kromě placení daní z vinic byli v podstatě svobodní. Proto mezi zájemci o pozemky převažovali státní úředníci. Ti pak různými kličkami dosáhli toho, že pozemek se stal jejich osobním majetkem, a ze závazku vůči panovníkovi se vyvlékli. S postupem času v důsledku toho byl pak relativně větším ekonomický komplex proboštův. A jak využíval své území v Dejvicích probošt? Probošt postupoval podobně jako Karel IV. a část území rozdělil mezi zakladatele vinic. Dále zřídil zde dva tzv. poplužní dvory, kde měl jím přímo řízené poddané. Dodnes stojí po přestavbách Hořejší poplužní dvůr, a to právě v Proboštské ulici. V husitské revoluci byl majetek Kapituly svatovítské zkonfiskován. Na nápravu křivd si musel probošt počkat, a to až téměř do konce vlády Habsburka Ferdinanda I.: do roku 1562. To znamená, že probošt Kapituly svatovítské pokračuje v započatém díle v Dejvicích až po 142 letech. Nyní se musíme podívat na širší historické souvislosti, abychom mohli lépe rozumět dalším událostem spojeným s Dejvicemi. Šestnácté století je stoletím, v němž byly vyřešeny v podstatě náboženské spory 15. století. Přesto není klid. Katolická menšina není totiž spokojená. Je bohatá. Má zahraniční styky, zejména se Španělskem. Je tu i personální
propojení s touto velmocí, neboť katoličtí šlechtici si přivážejí za manželky španělské krasavice. Mají tedy velký majetek, zahraniční styky, ale chybí jim podíl na moci. Spojují se proto v tzv. „španělskou stranu“, která má pro ně dosáhnout větší politickou moc. Do čela se postavil nejvyšší purkrabí Jiří Popel z Lobkovic. Pan Jiří Popel z Lobkovic jako nejvyšší purkrabí je m. j. správcem majetku panovníka v Dejvicích, a tam i svého majetku, když ve stylu jiných státních úředníků převedl některé panovníkovy pozemky na sebe. Pan z Lobkovic je výrazná osobnost. Troufá si dokonce postavit se proti panovníkovi. Podle něj by Rudolf II. neměl mít tak velký vliv v českých zemích, jako má v Rakousku. Tuto svou ideu pan z Lobkovic prakticky prosazuje na zemském sněmu v roce 1594, jemuž předsedá. Rudolf II. požádal totiž sněm o projednám některých záležitostí, ale pan Jiří Popel z Lobkovic to odložil. Tím panovníka urazil. Rudolf II. byl znám snahou hledat kompromisní řešení. V tomto případě však postupoval tvrdě. Trest pro pana z Lobkovic vymyslel Rudolfův strýc Ferdinand Tyrolský: Pan Jiří Popel z Lobkovic byl zbaven funkce nejvyššího purkrabího, byl mu zkonfiskován majetek – i v Dejvicích. Byl zatčen a odsouzen na doživotí. Zemřel ještě za vlády Rudolfa II. ve vězení. Po této zkušenosti s panem z Lobkovic už nadále Rudolf II. nesvěřil Dejvice nejvyššímu purkrabímu, ale předal je komořímu nebo jak se tehdy říkalo „komorníkovi“. Obsah tohoto titulu se nekryl se současnou interpretací; komorník byl šéfem královské komory, což bylo něco jako ministerstvo financí s pravomocí rozšířenou ještě do dalších oblastí. Komorník vybudoval v Dejvicích komornický dvorec a založil také komomickou vinici. Kde to bylo, napovídají ulice Komomická a Nad Komomickou. Koncem 17. století ztrácí komoří o objekty v Dejvicích zájem a pronajímá je proboštovi Kapituly svatovítské. Koncem 18. století císař Josef II. ruší funkci komořího a majetek proboštovi Kapituly svatovítské prodává. Tak se Dejvice po staletích dočkaly, že mají zase jen jednu vrchnost. Revolučním rokem 1848 probošt už není vrchností.
To ale neznamená, že tím v Dejvicích ztrácí své majetky. V roce 1849 se Dejvice, a to už celý komplex osídlení zahrnující nejen historické Dejvice, ale i Horní Šárku a další obce, stávají politickou obcí, což jim umožňuje zvolit si samosprávu. V té době se u nás uplatňuje krajské zřízení. Dejvice patří do Rakovnického kraje. To je pro obyvatele Dejvic dost složité, protože všechny hlavní úřady mají v Rakovníce, případně ve Slaném. Umíme si jistě představit, jak potom uvítali, když v roce 1922 byly Dejvic připojeny ku Praze. Ale vraťme se v myšlenkách ještě do minulých časů, kdy stráně historických Dejvic byly převážně pokryty vinnou révou. Koncem 15. století bylo na území Dejvic asi 150 vinic. Postupně s koncentrací majetků se počet vinic snižoval při zachovám plochy. Před bitvou na Bílé hoře bylo už jen asi 60 vinic. Velké škody na vinicích způsobené třicetiletou válkou byly poměrně dobře odstraněny. Hůře se promítly do osudu vinic tzv. války o dědictví rakouské, v nichž se Marie Terezie snažila uchránit územní dědictví po svých předcích. Po válkách se už vinice téměř nevzpamatovaly a plocha se snížila na asi 10 hektarů. Na vinicích byly různé domky, letohrádky a občas i kaple. K vinici Hadovce patřila dosud stojící kaple Nejsvětější Trojice. Vinice sice zde už nejsou, ale téměř každá ulice je připomíná: Na Beránce, Na Bečvářce atd. Možná, že jste si někdy kladli otázku, zda v ulici Na Špitálce byl špitál čili nemocnice. Ten název skutečně souvisí se špitálem, ale ten byl až u Karlova mostu. Tato vinice totiž patřila řádu Křižovníků s červenou hvězdou, kteří využívali příjmů z této vinice na podporu svého špitálu, který už ve 13. století založila královna Konstancie Uherská ve spolupráci s dcerou, sv. Anežkou Českou.
Hostivař
Farnost Stětí sv. Jana Křtitele
Jméno Hostivař vzniklo spojením dvou staročeských slov, z nichž jedno užíváme dodnes, a to „host“, a „vařit“, což neznamenalo vařit, ale ochraňovat. Hostivař je poprvé zmíněna v Kosmově kronice, a to k roku 1068. Y té době vládne český kníže Vratislav II., který jako první český panovník získává později titul českého krále. Vratislav je jedním ze synů slavného knížete Břetislava I. Převzal český trůn po svém starším bratrovi Spytihněvovi II. Další bratři – Konrád a Ota – se starají o Moravu a nejmladšímu bratrovi Jaromírovi je určena životní dráha duchovního. Avšak Jaromírovi se tento úděl nelíbí. Vratislav nutí Jaromíra, aby získal alespoň nejnižší kněžské svěcení. Jaromír zpočátku Vratislavovi odporuje. Jenže Vratislav ctí přání otce, aby se Jaromír jednou postavil do čela církve u nás, a v nátlaku na bratra pokračuje. Jaromír vidí jediné řešení: utéci z této země do Polska. Obsazení
biskupského stolce není zatím aktuální. Sedí na něm pevně už téměř 40 let biskup Šebíř, který je stálicí v čele našeho státu; zatímco se panovníci mění, biskup Šebíř zůstává. Avšak i jemu běží čas a r. 1067 biskup Šebíř umírá. V r. 1068 se schází sněm v Dobeníně, který má rozhodnout o biskupovi pražském. Vratislav nehodlá už nutit svého bratra a přichází se svým kandidátem. Jenže proti tomu se postavili bratři Konrád i Ota, k nimž se přidali i další předáci naší země. Výsledkem je povstání proti Vratislavovi. Bratři shromáždili vojsko, které přitáhlo až k Hostivaři. Chtějí totiž násilím přimět Vratislava k odvolání svého kandidáta a prosazení Jaromíra. Vratislav pod nátlakem ustupuje, ačkoliv je si vědom, že bratr pro roli představitele církve nemá osobnostní předpoklady, což pak budoucnost potvrdila. Další zmínka o Hostivaři je z r. 1132. Tentokrát o Hostivaři píše pokračovatel Kosmův, zvaný Mnich sázavský. Ten dává Hostivař do vztahu k Přibyslavě, vdově po panu Hroznatovi. Ta asi jako jedna z mála žen té doby uskutečnila spolu s biskupem pražským Menhar-tem a dalšími poutníky cestu do Jeruzaléma, z níž se šťastně vrátila. Sídlo pana Hroznatý a jeho rodiny bylo v místech, kde je nyní ekologické centrum zvané Toulcův dvůr, který dodnes jasně nese rysy středověké tvrze. V poslední vůli paní Přibyslava věnovala Hostivař Sázavskému klášteru, kde také zemřela. V r. 1185 je jméno Hostivař uvedeno v listině, kterou vydal český kníže Fridrich (Bedřich) I. Ta se sice týkala Záběhlic a tamního majetku Kapituly vyšehradské, avšak zástupce Hostivaře byl jedním z těch, kdo potvrzoval správnost obsahu listiny. Byl k tomu vyzván proto, že v té době Kapitula vyšehradská vlastnila část Hostivaře. V r. 1328 se dělí o Hostivař se Sázavským klášterem kostel sv. Vavřince na Vyšehradě a dále Roštové, což byla pražská měšťanská rodina. V r. 1362 využil opat Sázavského kláštera instituci zákupního práva a předal svůj díl Hostivaře Petříkovi z Lešťan, který pak žil na zdejší tvrzi. Petřík z Lešťan i jeho rod zastupovali vrchnost, jíž byl Sázavský klášter, a plnili tudíž roli jeho rychtáře. Zákupní právo však jim současně umožňovalo chovat se jako samostatná vrchnost.
Začátkem 15. století je dvakrát zmíněn jako rychtář Vítek, což byl příbuzný s vladyky z Lešťan. V husitské revoluci byl církevní majetek v Hostivaři zkonfiskován. Nový majitel, Staré Město pražské, ho zanedlouho předal dvěma moravským husitským šlechticům, a to Bočkovi a Sezimovi z Kunštátu a na Jevišovicích, zvaným Zajímačové z Kunštátu. Po skončeni husitské revoluce tuto část Hostivaře připsal císař Zikmund Janu Zajíma-čovi z Kunštátu, který pak za krále Jiřího z Poděbrad byl purkrabím na Vyšehradě. Po Janovi Zajímačovi vlastní část Hostivaře jeho synové. V první polovině 16. století jsou pány Hostivaře Slavatové z Chlumu, jejichž hlavní sídlo je v Kostelci nad Černými Lesy. Diviš Slavata jako účastník prvního stavovského povstání r. 1547 však o tuto část Hostivaře přišel. Majetek kdysi Roštů i několik bývalých klášterních pozemků od Zikmunda získal v téže době (1437) Jan Rakovnický z Perče, pražský měšťan, jehož syn Václav se uvádí jako majitel ještě v r. 1503. Roku 1506 tento poplužní dvůr patří jeho sestrám Dorotě Vlčkové, rozené Švlkové z Telce a Kateřině Švíkové. V tomto rodě zůstal tento díl Hostivaře do r. 1532, kdy se paní Johanka z tohoto rodu provdala za Jana Koutského z Kostelce na Černými Lesy. Právě v tomto roce se dostali do úzkého kontaktu oba majitelé částí Hostivaře, který vyústil v soudní spor: Pan Koutský slíbil totiž panu Slavatovi, že za úhradu ho zastoupí v tažení proti Turkům, což zřejmě provedl, ale pan Slavata nezaplatil. Jan Koutský vykoupením dalších částí Hostivař sjednotil pod jednou vrchností. Provedl přestavbu tvrze, kterou mu pomáhala svým jměním krýt jeho druhá choť. V r. 1554 Janovi synové Karel a Pavel přesídlili z Kostelce do Hostivaře a začali používat jméno Hostivařští z Kostelce. V r. 1559 Pavel ale prodal Hostivař Čeňkovi Mičanovi z Klinštejna. V r. 1577 se dočkala Hostivař významné vrchnosti, a to nejvyšší-ho purkrabího Království českého Viléma z Rožmberka. Ten nekoupil Hostivař od pana z Klinštejna pro sebe, ale pro úřad nejvyššího
purkrabího. Nejvyšší purkrabí byli pak vrchností do r. 1783, kdy Josef II. převzal Hostivař pod královskou korunu, avšak brzy ji předal zemské samosprávě, tj. Českým stavům, kteří byli poslední hostivařskou vrchností. V r. 1702 se nejvyšší purkrabství postaralo o založení školy. Jenže dětí přibývalo a hostivařská škola své rozměry neměnila. V r. 1825 dosáhli asi v Hostivaři rekordu v počtu dětí na jednu třídu: v jedné místnosti bylo 212 dětí. Zázrakem se škola tou zátěží nezřítila. V r. 1840 byla konečně postavena nová školní budova. Závěrem k této části popisu Hostivaře dodejme, že v dávných dobách byla Hostivař významnější než v současné době, protože nad potokem Botičem bylo jedno z předních předslovanských hradišť na území pozdějšího českého státu, které potom využívali i Slované. Dále doplňme to, že Hostivař je součástí Prahy již od r. 1922. Kostel zasvěcený sv. Janu Křtiteli, a to jeho stětí, byl od svého začátku zřejmě kostelem farním. Avšak odborníci se nemohou shodnout, do kterého století tento začátek zařadit. Patronem kostela od 12. století po 15. století byl Sázavský klášter. Osudy kostela v období mezi léty 1420 a 1620 nejsou zcela doloženy. Dá se ale předpokládat, že již rokem 1577, kdy se stal zdejší hlavní vrchností úřad nejvyššího purkrabího, byl kostel využíván, a podací právo vůči němu přešlo na tento úřad. Jisté je, že po bitvě na Bílé hoře farnost zanikla. Teprve r. 1688 začíná soustavná péče o duchovní život v Hostivaři. O Hostivař se starají kněží od kostela Matky Boží před Týnem. Mezi léty 1695 až 1698 sem podle přání nejvyššího purkrabího Adolfa Vratislava ze Šternberka docházejí františkáni od kostela Panny Marie Sněžné. Za téhož purkrabího byla v r. 1702 farnost obnovena a v souvislosti s tím postavena i zmíněná farní škola. Mezi zdejšími faráři si pozornost zaslouží zejména faráři Jan Sauersing a František Kautský. Faráře Sauersinga vybrali Francouzi, kteří okupovali naši zemi od r. 1741, jako tlumočníka. Před ním se sice netajili vojenskými plány, ale pro jistotu panu faráři zakázali opustit faru. Ten se však nakonec z fary dostal a své poznatky sdělil
nejvyššímu purkrabímu Janu Arnoštovi ze Šaffgoče. Jeho cesta z fary byla kuriózní. Spustil se totiž záchodem do kanálu, odkud prolezl do potoka, jímž se brodil až do Petrovic. Jak byly jeho informace zapracovány do strategie císařské armády, není známo. Farář Koutský byl zajímavý svým původním povoláním: do 21 let pracoval jako tesař. Teprve potom vystudoval teologii a brzy se stal proslulým kazatelem i skladatelem náboženských písní. Některá kázaní vydal tiskem. Jeho činnost ukončila smrt v r. 1835. Polokruhová apsida a románské okénko v ní ukazují na to, že původní stavba kostela byla románská. Před rokem 1864, kdy byla zahájena zásadní přestavba kostela, se chrám hlavně svým vysokým krovem však jevil jako gotický. V r. 1864 převážil názor, že kostelu má být vrácen jeho románský sloh, a tak byl potom např. zazděn na severní straně pozdně gotický vchod a hlavně byl výrazně snížen krov.
Po úpravách budovy následovaly úpravy interiéru. Např. barokní hlavní oltář byl r. 1893 nahrazen neorománským od Josefa Krejčíka. Na výzdobě spolupracovala i řezbářská a sochařská firma Petra Buška ze Sychrova. Výmalbu kostela provedl Matyáš Paleček. Od 18. století patří ke kostelu dřevěná zvonice, která podtrhuje starobylost kostelního komplexu. Je to ale zvonice bez zvonů. Ty byly v
19. století přemístěny do nové kostelní vížky.
Hradčany
Farnost sv. Víta, Václava a Vojtěcha Farnost při kostele sv. Víta, Václava a Vojtěcha je nej starší farností na území Prahy. Její historie začíná rokem 973. Na počátku však byl kostel zasvěcen pouze sv. Vítovi. V r. 973 bylo založeno Pražské biskupství a kníže Boleslav II. obdaroval biskupství tímto chrámem, postaveným již jeho strýcem sv. Václavem. Tím se stal farní kostel sv. Víta i kostelem biskupským čili katedrálou. Při katedrálním kostele vznikl velmi významný sbor kněží, tzv. kanovníků. Tento sbor kněží, který pak často zásadně ovlivňoval naše dějiny, byl nazván Kapitula Pražského kostela neboli Svatovítská kapitula. Kostel sv. Víta byl v té době jediným farním kostelem pro rozsáhlé území. S růstem počtu obyvatel přibývalo farních kostelů a obvody farností se zmenšovaly. Nakonec kostel sv. Víta zůstal farním kostelem pouze pro Hrad a město Hradčany. Když se ve 14. století za Karla IV zásadně přestavoval Pražský hrad, včetně kostela sv. Víta, nebyly na Hradě klidné podmínky pro konání bohoslužeb. Byl proto vybrán náhradní farní kostel, a to kostel sv. Benedikta na nynějším Hradčanském náměstí, který je jako farní kostel zmíněn poprvé r. 1353. Kostel vybudovali v 2. polovině 12. století benediktini z Břevnova, jimž náležely pozemky v sousedství Hradu do doby, než v blízkosti Pražského hradu vyrostl Strahovský klášter. Ačkoliv se původně uvažovalo, že kostel sv. Benedikta bude farním kostelem krátkodobě, byl farním kostelem déle než čtvrtinu tisíciletí.
Roku 1627 Ferdinand II. Habsburský daroval kostel sv. Benedikta s farou řádu Barnabitů, vzniklému r. 1530 v Miláně u kostela sv. Barnabáše. (Řád se věnoval misijní činnosti a výchově mládeže). Odebráni farního kostela sv. Benedikta farní osadě vyvolalo v královském městě Hradčany velkou nespokojenost. Samospráva žádala panovníka, aby městu přidělil jiný chrám, protože královské město nemůže být bez farního kostela. Panovník uznal žádost za oprávněnou a předal městu kostel sv. Jana Křtitele v Oboře (na Jánském vršku). Z tohoto kostela ale Hradčanští radost neměli. Byl malý, vedla k němu nepohodlná cesta. Problém farního kostela pro město Hradčany i Hrad byl však brzy šťastně vyřešen návratem statutu farního kostela kostelu sv. Víta. Tento chrám a úřad při něm byly zřejmě zapojeny do plnění úkolů farnosti už před r. 1627, neboť od r. 1606 zde byly vedeny matriky. Chrám svatých Víta, Václava a Vojtěcha, povýšený na metropolitní chrám v souvislosti s transformací pražského biskupství v arcibiskupství, je farním kostelem dodnes. Na počátku existence svatovítské farnosti bylo území, které se od 14. století nazývá Hradčany, jen nepatrně osídleno. Nesouvislá zástavba zde byla i v r. 1310, kdy sňatkem Elišky Přemyslovny došlo ke spojem rodu Přemyslovců s Lucemburky. Jan Lucemburský byl zatím českým králem jen formálně. Aby byl králem i reálně, musel ještě svést rozhodující bitvu se sesazeným českým králem Jindřichem Korutanským. K této bitvě došlo r. 1310 tam, kde je nyní Hradčanské náměstí. Vítězné vojsko Janovo zatlačilo oddíly Jindřicha Korutanského na Hrad a pronásledovalo je tam. Jenže pod vítězi se prolomil most nad příkopem před západním vstupem do Hradu. A tak vítěz Jan Lucemburský z technických důvodů Hrad nedobyl. Z oken Hradu pozoroval bitvu Jindřich Korutanský, který shledal, ač nadále držel Hrad, že už pro něj v Čechách není místo, a Hrad opustil. Po usídlení Jana Lucemburského na Hradě bylo třeba zvýšit počet zaměstnanců Hradu, tzv. hradčanů. Ti si stavěli domy v nejbližším okolí Hradu. Živelné zástavbě se rozhodl čelit nejvyšší purkrabí
Království českého Hynek Berka z Dubé. Vymezil hranice města Hradčan, rozdělil pozemky a nechal postavit hradby. Kdy se tak stalo, nelze ale s jistotou tvrdit, protože neexistuje zakládací listina Hradčan. Navíc ve funkci nejvyššího purkrabího byli dva Hynkové Berkové z Dubé. První z nich byl nejvyšším purkrabím za Jana Lucemburského a ještě 2 roky za Karla IV., druhý pan Berka byl v této funkci jen za Karla IV. Jedna skupina historiků připisuje zásluhy o založení Hradčan prvnímu Berkovi a přiklání se k r. 1320. Ti kteří dávají přednost druhému Berkovi, argumentují tím, že městská kníhaje vedena až od r. 1350. Hradčany však mají tak malou plochu, že je málo pravděpodobné, aby Karel IV., myslící na budoucí rozvoj měst, odsouhlasil založení tak malého města. Tudíž pravděpodobnější dobou založení Hradčan je doba Jana Lucemburského. Téměř hned po vymezení Hradčan se ukázaly Hradčany plošně nedostatečné. A tak živelná zástavba pokračovala jižním směrem, kde vzniklo jakési předměstí Úvoz, na severu to byl Nový Svět a na západě Pohořelec. Proto r. 1373 opět zasahuje proti živelnosti úřad nejvyššího purkrabího a místopurkrabí Aleš z Malíkovic zakládá předměstí Hradčan Pohořelec, o nějž se jako vrchnost dělí nejvyšší purkrabství se Strahovským klášterem. Protože Hradčany byly založeny nejvyšším purkrabím, byly poddanským městem. Z toho plynulo, že měšťané museli plnit robotní povinnosti. Např. sklízeli seno z královských obor či se starali o vězení v Daliborce. Toto postavení hradčany uráželo. Tito lidé stýkající se s panovnickým dvorem tak totiž byli postaveni na roven sedlákům z nějaké zapadlé vsi. Samospráva města proto opakovaně žádala panovníky, aby povýšili město Hradčany na královské město. Panovníci se však nechtěli dostat do rozporu s vrchností Hradčan, s nejvyššími purkrabími, vždyť to byli vlastně místokrálové. Proto se Hradčanští dočkali splnění tohoto přání až koncem 16. století. Tehdy zemřel nejvyšší purkrabí Vilém z Rožmberka a Rudolf II. využil situace před obsazením postu nejvyššího purkrabího a Hradčany r. 1592 na královské město povýšil. Písemný výnos obdržely Hradčany teprve r.
1598. Po smrti Rudolfově nový nejvyšší purkrabí vyvolal soudní spor s králem Matyášem o tento Rudolfův výnos. Argumentoval tím, že Rudolf II. rozhodl bez souhlasu sněmu, a tudíž Rudolfovo rozhodnutí je neplatné. Vření ve společnosti, které vyvrcholilo stavovským povstáním r. 1618, spor odložilo, a to natrvalo. Hradčany se staly tedy královským městem. Nebyly však rovnoprávné např. se Starým Městem pražským. A tak samospráva opět píše žádosti panovníkovi, tentokrát o zrovnoprávněni s ostatními pražskými městy. Rozhodně nešlo o nějakou formalitu. Hradčany například neměly soud a všechny spory řešil soud Menšího Města pražského (Malé Strany). Byla to až Marie Terezie, která žádosti vyhověla a r. 1756 přiřadila Hradčany ke svazku pražských královských měst. Dlouho se ale Hradčany z úspěchu radovat nemohly, protože r. 1784 ztratily samostatnost a staly se součástí města Prahy. Osud Hradčan byl úzce propojen s osudem Hradu: rozkvět Pražského hradu se promítal do rozkvětu města, obdobné to bylo s úpadkem. Hradčany vzkvétaly od založení až do husitské revoluce. Před ní spolu s Pohořelcem a Úvozem měly na 200 domů. Roku 1420 obsadil Hrad jménem husitů Čeněk z Vartenberka. Vzápětí však přešel na stranu Zikmundovu a Hrad mu předal. Husité se několikrát neúspěšně snažili Hrad dobýt. Neuspěl se svými lidmi ani Jan Žižka z Trocnova. Ten se ale o další dobývání Hradu už nepokusil a raději soustředil síly do dvou vítězných bitev s křižáky, a to na Vítkově hoře a u Vyšehradu. Pod vlivem těchto vítězství padl r. 1421 Hrad husitům do klína bez boje. S četnými útoky husitů na Hrad měnily se postupně i Hradčany v ruiny. Speciálně se zde husité zaměřovali na domy Svatovítské kapituly. Četné ruiny zde přetrvaly až do doby vlády Vladislava Jagelonského. Samospráva Hradčan respektovala rozhodování vlastníků o svých objektech, ale spokojena se stavem nebyla. V r. 1483, tedy téměř půl století po skončení husitské revoluce, požádala samospráva panovníka o možnost volného zacházení s pozemky bez ohledu na
jejich vlastníky. Panovník souhlasil. V krátké době pak byly ruiny odstraněny a pozemky zastavěny bohatými měšťanskými domy. Pár domů obnovila též kapitula. Několik domů zde měla i šlechta. Když se pak r. 1484 Vladislav Jagelonský přestěhoval ze Starého Města na Hrad, už mu Hradčany ostudu nedělaly. Tímto rokem začala nová etapa rozvoje Hradčan. Jenže přichází nešťastný rok 1541, kdy Hradčany postihla obrovská pohroma v podobě požáru, který se sem přes Hrad rozšířil z Menšího Města pražského. Např. na Hradčanském náměstí nebyl ani jeden dům nepoškozený požárem. Po tomto požáru si mnozí majitelé pozemků v centru Hradčan uvědomují jejich cenu a ochotně požářiš-tě prodávají. Za získané peníze si kupují podstatně levnější pozemky na okraji Hradčan či na hradčanských předměstích a ještě jim zbývají prostředky na výstavbu domů. Kupujícími jsou šlechtici, kteří zpravidla kupují několik sousedních městišť. Průkopníky v tomto směru jsou Lobkovicové. Některé pozemky si koupila i kapitula, resp. arcibiskupství. A tak se vytvořila kuriózní situace, kdy na hlavním náměstí města Hradčan není ani jeden měšťanský dům. Šlechta ani duchovenstvo nespadaly do pravomoci samosprávy Hradčan, a tudíž městu neplatily daně. Město nemělo peníze např. na údržbu komunikací. Proto se hosté panovníka či na Hradčanech usídlené šlechty brodí bahnem a blátem. Samosprávě města se podařilo přesvědčit měšťany, že si nechají před svými domy na vlastni náklady ulici vydláždit. Šlechta se ale nepřidala. Přesto je to samospráva města, která je Ferdinandem I. Habsburským kritizována za nepořádek ve městě. Samospráva žádá panovníka o zajištění příjmů. Ten to řeší udělením různých privilegií. Nejvíce Hradčanům pomohl Rudolf II. tzv. ungeltem (clem) z vína dováženého do města. Naštěstí pro městskou pokladnu se pilo vždy dost. Rozvoj Hradčan kulminuje po r. 1583, kdy se na Hrad přestěhoval Rudolf II. Špatným rokem pro Hradčany byl rok 1648, poslední rok třicetileté války, kdy zradou jednoho bývalého císařského důstojníka obsadili Švédové Hradčany. Zajali mnoho osobností, např. arcibiskupa kardinála Harracha,
zakladatelku Lorety Kateřinu Benignu Lobkovicovou. Jisté škody zde napáchali r. 1742 Francouzi podporující českého krále Karla Albrechta Bavorského, a hlavně Prusové r. 1757. V r. 1757 jen v chrámu sv. Víta bylo nalezeno 700 kulí. V první polovině 19. století ztrácí Habsburkové zájem o Hrad. Situaci pak zásadně nemění ani skutečnost, že svůj důchodový věk prožívá na Hradě poslední český korunovaný král Ferdinand V Dobrotivý. Na nezájem Habsburků o Hrad navazuje nezájem šlechty o hradčanské paláce. Pronajímají je většinou státním institucím. Tak se např. Černínský palác mění v dělostřelecká kasárna. Nový rozkvět Hradčan začíná až se vznikem Československa. Neméně zajímavou historii než Hradčany měl jejich farní kostel. Svatovítský chrám založil sv. Václav r. 928 jako již třetí kostel na Hradě. Tomuto kostelu předcházel kostel Parmy Marie vybudovaný asi r. 894 Václavovým dědem, knížetem Bořivojem I., a kostel sv. Jiří z r. 920, dílo Václavova otce, knížete Vratislava I. Hlavním účelem tohoto třetího kostela bylo stát se důstojným prostorem pro uložení ostatků sv. Víta, které obdržel sv. Václav od císaře Říše římské Jindřicha I. Ptáčníka jako důkaz, že císař odpustil Václavovi neposlušnost, spočívající v zasahování sv. Václava do evropské politiky. Jindřich dokonce přitáhl až ku Praze, aby sv. Václavovi napravil hlavu. Sv. Václav zvolil pro chrám podobu románské rotundy se 4 apsidami směřujícími do 4 světových stran. Deset let po založení kostela byly v jižní apsidě uloženy ostatky sv. Václava. Od té doby byl kostel nazýván kostelem sv. Víta a Václava. Když r. 973 se stal tento chrám katedrálou, bylo třeba jej stavebně přizpůsobit této roli. Byla zrušena západní apsida a na jejím místě byla postavena věž s tribunou pro panovníka v prvním patře. Nevelká úprava byla provedena r. 1039, kdy pro ostatky sv. Vojtěcha přivezené knížetem Břetislavem I. z polského Hnězdna byl do přízemí věže kostela vestavěn malý kostelíček. Přístavbami a přestavbami se rozměr kostela výrazně nezměnil, proto se Břetislavův syn kníže Spytihněv II. rozhoduje pro radikální