Vliv G20 na světovou ekonomiku

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a ekonomie

Vliv G20 na světovou ekonomiku

Diplomová práce

Autor:

Bc. Dominik Boor Finance

Vedoucí práce:

Ing. František Šejnoha

Praha

březen, 2015

1

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze dne 31.3.2015

Bc. Dominik Boor

2

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval Ing. Františku Šejnohovi za vedení diplomové práce, jeho cenné rady a připomínky k tématu a čas strávený při konzultacích.

4

Anotace Předmětem diplomové práce “Vliv G20 na světovou ekonomiku” je posoudit míru vlivu skupiny G20 na světové ekonomické dění. Skupina sdruţuje 20 největších ekonomik světa, přičemţ si klade především globální ekonomické a politické cíle, a prostřednictvím svých členů usiluje o jejich naplňování. Cílem této práce je uvést skupinu G20 v souvislostech s významnými organizacemi globálního charakteru, rozebrat ekonomické aktivity skupiny v chronologickém sledu a vyjádřit názor, zda se skupině daří svými aktivitami dosahovat cílů, které si stanovila, v návaznosti na to potom zhodnotit míru vlivu působení skupiny na světovou ekonomiku.

Klíčová slova ekonomika, finanční instituce, globalizace, governance, G20, integrace, summit

Annotation The subject of the thesis "The influence of G20 on the world economy" is to assess the impact of the G20 on global economic issues. The group brings together the 20 largest economies in the world and aims primarily global economic and political objectives, and through its members strives to achieve them. The aim of this work is to put the G20 in connection with major organizations of global nature, detailed parsing of its economic activity in chronological order and express an opinion whether the group manages its activities to achieve the goals it has set itself, and subsequently to assess the extent of the impacts of the global economy.

Keywords economy, financial institutions, globalization, governance, G20, integration, summit

5

Obsah Obsah................................................................................................................. 5 Úvod................................................................................................................... 7 1. Globalizace a globální governance ............................................................. 9 1.1 Globalizace.................................................................................................................. 9 1.1.1 Vývoj globalizace ............................................................................................... 10 1.1.2 Rozvoj globalizace .............................................................................................. 11 1.1.3 Důsledky globalizace a její geografický dopad .................................................. 13 1.2 Governance ............................................................................................................... 15 1.2.1 Good governance ................................................................................................ 15 1.2.2 Kritika koncepce Good governance .................................................................... 16

2. Mezinárodní finanční instituce ................................................................. 17 2.1 Vznik a vývoj mezinárodních finančních institucí ................................................ 19 2.1.1 Mezinárodní měnový fond .................................................................................. 20 2.1.2 Světová banka ..................................................................................................... 23 2.1.3 Světová obchodní organizace.............................................................................. 25 2.2 Kritika mezinárodních finančních institucí ........................................................... 27 2.2.1 Kritika moci a rozhodovacích procesů v těchto institucích ................................ 28 2.2.2 Kritika ekonomických dopadů ............................................................................ 30 2.2.3 Kritika sociálních dopadů ................................................................................... 31 2.2.4 Kritika environmentálních dopadů ..................................................................... 32

3. Historie a současnost skupin "G" ............................................................ 34 3.1 Nejdůležitější skupiny „G“ v kontextu historického vývoje ............................. 34 3.1.1 Skupina G10 - 1962 ............................................................................................ 35 3.1.2 Skupina G77 - 1964 ............................................................................................ 35 3.1.3 Skupina G24 - 1971 ............................................................................................ 36 3.1.4 Skupina G6/G7(8) - 1975/1976 .......................................................................... 37 3.1.5 Skupina G30 - 1978 ............................................................................................ 38 3.1.6 Skupina G15 - 1989 ............................................................................................ 38 3.1.7 Skupina G22/G33 - 1997/1999 ........................................................................... 39 3.1.8 Skupina G90 - 2003 ............................................................................................ 40 3.1.9 Skupina G11 - 2006 ............................................................................................ 41

4. Skupina G20 ............................................................................................... 42 4.1 Členové skupiny G20 ............................................................................................... 42 4.1.1 Faktory vzniku G20 ............................................................................................ 43 4.1.2 Členství ............................................................................................................... 45 4.1.3 Předsednictví ....................................................................................................... 46 4.2 Globální agenda společenství G20 .......................................................................... 47 4.3 Summity G20 – agenda a výstupy .......................................................................... 48 4.3.1 2008 - Washington D.C. ...................................................................................... 49 4.3.2 2009 - Londýn ..................................................................................................... 50 4.3.3 2009 - Pittsburgh ................................................................................................. 51 4.3.4 2010 - Toronto ..................................................................................................... 52 4.3.5 2010 - Soul .......................................................................................................... 53 4.3.6 2011 - Cannes...................................................................................................... 54 5

4.3.7 2012 - Los Cabos ................................................................................................ 55 4.3.8 2013 - Petrohrad .................................................................................................. 56 4.3.9 2014 - Brisbane ................................................................................................... 57 4.4 Přijaté cíle, jejich plnění a důsledky ...................................................................... 58 4.4.1 Priority G20 ........................................................................................................ 58 4.4.2 Deklarované cíle G20 a jejich naplňování .......................................................... 62 4.4.3 Vliv schůzek G20 na světové finanční trhy ........................................................ 67 4.5 Otázka legitimity a jednotnosti G20 ....................................................................... 70 4.5.1 Legitimita G20 .................................................................................................... 71 4.5.2 Důvěryhodnost G20 ............................................................................................ 72 4.5.3 Nedostatečná reprezentativnost G20................................................................... 73 4.5.4 Vnitřní problémy G20 ......................................................................................... 75 4.6. Budoucí směřování G20 ......................................................................................... 78 4.6.1 Schůzka G20 v roce 2015 - Turecko ................................................................... 79 4.6.2 Schůzka G20 v roce 2016 - Čína ........................................................................ 80 4.6.3 Budoucnost G20.................................................................................................. 80

5. Závěr ........................................................................................................... 82 Seznam použité literatury ............................................................................. 86 Tištěné zdroje ................................................................................................................. 86 Internetové zdroje .......................................................................................................... 86

Seznam grafů .................................................................................................. 89 Seznam tabulek .............................................................................................. 90 Seznam obrázků ............................................................................................. 91 Seznam příloh ................................................................................................. 92

6

Úvod Ekonomie představuje jednu z nejdůleţitějších a nejrychleji se rozvíjejících moderních společenských věd posledních desetiletí. Poznání ekonomických závislostí nám umoţňuje pochopení dějů minulých, zároveň nám však pomáhá vysvětlovat i stavy ryze současné. Ekonomie nás učí porozumět hospodářským procesům v moderních ekonomikám, řídit je a predikovat jejich další vývoj. Moderní ekonomika na počátku 21. století představuje sloţitý komplex vztahů a subjektů, které se navzájem ovlivňují a to v méně či více silných interakcích. Zásluhou moderních technologií dochází k propojování ekonomik nejen na státní úrovni, významnou roli hrají prakticky veškeré druhy hospodářských vazeb od lokálních, přes regionální, národní ale i nadnárodní a téţ globální. Globální vazby v rámci globálního řízení jsou potom ty, které mají největší ambice stát se v budoucnu hlavním hybatelem ekonomických dějů světa. Představiteli globálního vládnutí současného světa jsou pak především integrační uskupení zemí, jejichţ ekonomické a politické vazby přesahují národní a regionální důleţitost. Za takové uskupení bylo moţno donedávna povaţovat skupinu G7(8), aktuálně je potom za dominantní platformu mezinárodního dialogu povaţována skupina G20. V první části se proto práce věnuje tématu globalizace a globálního řízení, tedy faktorům, které odráţejí současný trend integrace světového hospodářství, a jenţ i do budoucna představují prakticky jediný způsob uchopení koordinačních procesů globálních ekonomických pochodů a světové finanční architektury. Zároveň se na tomto místě práce také zamýšlí nad důsledky globálního vládnutí a z něho vyplývajících rizik. Druhá část je věnována globálním finančním institucím, jejichţ existence je přímým důsledkem globalizačních aktivit a snahy o jejich koordinaci. Práce zde vyzdvihuje zejména vliv těchto institucí na fungování států a regionů a zabývá se dopady jejich činnosti především v ekonomické, sociální a environmentální oblasti. Třetí část práce je zaměřena na nejdůleţitější světová uskupení, obvykle označována „G“, tvořící různě velké platformy mezinárodní spolupráce, jejichţ pojítkem jsou nejčastěji společné ekonomické, politické, ale také sociální nebo kulturní zájmy. V této části si práce

7

klade za cíl upozornit na existenci těchto skupin, důvody jejich vzniku, jejich vývoj a případnou současnou podobu. Čtvrtá část práce se věnuje skupině G20, která je v posledním desetiletí povaţována za hlavního „tvůrce“ světového ekonomického a politického dění. Uskupení sdruţuje dvacet v současnosti nejvyspělejších ekonomik světa, a v rámci existujících globálních platforem má pro tuto funkci v momentální konkurenci největší předpoklady. Zvláštní pozornost je potom věnována jednotlivým vrcholným schůzkám představitelů skupiny G20, projednávaným problematikám, přijatým závěrům a jejich přímým i nepřímým dopadům na vývoj světové ekonomiky. Stejně tak se práce v této části zabývá i otázkou legitimity rozhodovacích procesů, vnitřní jednotností skupiny a moţného budoucího směřování skupiny. Závěr je věnován zhodnocení současného stavu světové ekonomiky ve vztahu k silám majícím na ni dominantní vliv a je vyjádřen názor na její další moţný vývoj. Zároveň je na základě dosavadních aktivit skupiny G20 posouzena její činnost na mezinárodním poli a vysloven názor, zda a do jaké míry její dosavadní působení ovlivnilo chod světové ekonomiky a je-li skupina schopna zastávat pozici tvůrce a koordinátora dalších integračních aktivit světa.

8

1. Globalizace a globální governance 1.1 Globalizace Globalizaci lze obecně charakterizovat jako proces integrace společnosti. Jde o společenský, politický a ekonomický proces při kterém jsou posilovány vazby mezi státy a ostatními strukturami dnešního světa. Globalizační proces není novým jevem, vývoj globalizace probíhá postupně, souběţně s rostoucí integrací společnosti. Pojem globalizace popularizoval americký ekonom Theodore Levitt.1 Ten v roce 1985 pouţil tento termín ve spojení s vývojem světového hospodářství v sedmdesátých letech 20. století. Dle charakteristiky Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) je globalizace povaţována za proces, který zvyšuje vzájemnou interdependenci trhů a národních ekonomik, vyvolaný dynamizujícím se obchodem se zboţím, sluţbami, transferem technologií a know-how. Hlavním motorem procesu globalizace je globalizace obchodu se zboţím a sluţbami, pohybu kapitálu a informací, tedy ekonomických aktivit, které jsou pojítkem mezi výrobním procesem a trhy různých zemí. Tato konektivita je realizována prostřednictvím sítě vzájemně provázaných vlastnických struktur a řídících vazeb především nadnárodních společností. Prostřednictvím ekonomické globalizace je realizován progres organizačních a integračních procesů výrobních systémů, spotřeby a směny a to z úrovně národní na globální, přičemţ není moţno opominout vzájemná vertikální propojení. Termín globalizace tedy označuje trend posunu ekonomické integrace v geografickém měřítku. K jeho akceleraci potom dochází zejména v posledních třech dekádách.

1

Poznámka: Theodore Levitt (1925-2006) - americký ekonom a profesor na Harvard Business School. Jeho jméno je široce spojováno s termínem globalizece díky článku z roku 1983 s názvem “Globalizace trhů”.

9

1.1.1 Vývoj globalizace Hlavním pojítkem globalizačních procesů je vzájemná integrace řízení, organizace výroby a organizace sluţeb a to na celosvětové úrovni, která však aţ do začátku 20. století probíhala pouze na úrovni vnitřních hranic národních států. Změna nastala po konci 2. světové války, především potom od 80. let 20. století, kdy dochází k rostoucí vzájemné propojenosti produkce zboţí a sluţeb na nadnárodní úrovni. Mezinárodní propojení vlastnických struktur a řízení firem majících výrazný či dominantní vliv na trhu vedlo k intenzifikaci dalšího vývoje a bylo označováno světovou internacionalizací. Globalizace tak představuje další stupeň tohoto vývoje. Jiţ během 19. století a následně v první polovině 20. století se začaly formovat některé atributy mezinárodně organizované produkce, a to společně s počátky existence nadnárodních společností. Impulsem byla především těţba nerostných surovin v rozvojových oblastech světa a snaha o zajištění dostatečných surovinových zdrojů pro domácí výrobu. Výraznější projevy globalizace můţeme pozorovat aţ po skončení 2. světové války, kdy docházelo k vzrůstající integraci národních ekonomik, zejména vyspělých států světa, do mezinárodního systému produkce, distribuce a směny zboţí a sluţeb. Součástí obnovy škod napáchaných válkou v Evropě byl také od začátku 50. let 20. století příliv velkých amerických firem a jejich nově budovaných výrobních kapacit v regionu. Firmy byly motivovány širokou nabídkou kvalifikované a snadno dostupné pracovní sily, moţností participace na rychle se rozvíjejících trzích a moţností zásobovat trhy z lokální produkce. Tento trend následně převzaly také evropské firmy. Ekonomická integrace byla z mezinárodního pohledu akcelerována především událostmi z konce 60. let minulého století, kdy poválečný růst ekonomik postupně chladnul, následně pak v první polovině sedmdesátých let, kdy ropná krize2 a ekonomická recese přispěly k vytvoření prostředí, nutící firmy k expanzi mimo domácí trhy a vedoucí k mezinárodní expanzi firem.

2

Poznámka: První ropná krize propukla v roce 1973. OPEC (Organizace zemí vyváţejících ropu) přistoupila ke sníţení objemu těţby ropy o cca 5%, a zároveň vyhlásila embargo na vývoz ropy do zemí, které podporovaly Izrael během Jomkipurské války.

10

1.1.2 Rozvoj globalizace Posledních 40 let se neslo ve znamení vytváření a rozvoje nadnárodních společností, stejně tak i rozvoje globálních finančních trhů a ekonomické globalizace. Tento trend umoţnila deregulace národních a světového trhu se zboţím i penězi a pokrok v oblasti informačních technologií. Globalizace byla akcelerována revolucí na poli technologií a přenosu informací a ta dala základ k vytvoření technické infrastruktury pro fungování ekonomiky v globálním měřítku. Informační technologie se tak staly nedílným faktorem provozu firem a v mnoha ohledech rozhodují o jejich konkurenceschopnosti. Revoluce na poli informačních technologií přinesla nikoliv jiţ jen úzkou provázanost, ale bezprecedentní závislost společnosti na informacích a znalostech a to při všech důleţitých procesech. Důleţitost systémů zprostředkování informací se tak vyrovnává elementárním trţním procesům jako je výroba zboţí a poskytování sluţeb. Schopnost uspět na silně konkurenčních trzích se tak dnes jiţ bez informační infrastruktury neobejde. Akcelerace globalizačního procesu byla od začátku 70. let 20. století umoţněna a podpořena probíhající transformací mezinárodní směny zboţí a sluţeb, především pak změnami v oblasti regulace finančních toků. Značný vliv na vývoj globalizace měla deregulace, a to jak mezinárodního obchodu se zboţím a penězi, tak i deregulace trhů jednotlivých států v rámci jejich přechodu k liberálně orientované ekonomické politice. Ta následně podpořila vytváření pobídek s cílem k přilákání investic nadnárodních společností. Světový zahraniční obchod byl pozvolně uvolňován od 2. světové války. Klíčový dokument představovala Všeobecná dohoda o clech a obchodu (General Agreement on Tariffs and Trade – GATT), jejíţ funkci převzala a rozšířila od r. 1995 Světová obchodní organizace (World Trade Organisation – WTO). Liberalizace světového obchodu pod jejich křídly probíhala v posledních třech dekádách velmi dynamicky, tento pokrok však zdaleka nedosáhl dynamiky rozvoje mezinárodních finančních trhů. Podporu rozvoje globalizace můţeme přičítat také vývoji priorit politických reprezentací jednotlivých států při jejich transformaci od sociálního státu k politice stavící na liberálních základech. Po 2. světové válce se vytvořila nepsaná rovnováha v alokaci bohatství mezi státy, pracující, a vlastníky výrobních prostředků. Toto období trvalo aţ do konce 60. let 20.

11

století, je známo jako „zlatý věk kapitalismu“ a bylo provázeno dlouhodobým ekonomickým růstem a velmi nízkou nezaměstnaností. Vyznačovalo se také masovou produkcí a spotřebou, stimulací poptávky prostřednictvím státních výdajů v duchu J.M. Keynese3 a sociálně orientovaným systémem společenské integrity. Liberální prvek se však v ekonomických politikách jednotlivých států neobjevil náhodně. V mnoha ohledech představoval východisko z recese, která postihla ekonomiky v 70. letech 20. století. Právě recese byla příčinou sniţujících se příjmů veřejných rozpočtů a rostoucích výdajových nároků v sociální oblasti, přičemţ odhalila nepřipravenost stávajících ekonomických systémů na podobné situace.

Nutnost nalézt řešení tak vedla

k restrukturalizaci výdajové oblasti - od podpor plošných k selektivním, od investic přímého charakteru k investičním pobídkám pro soukromý sektor. Ty se v průběhu 80. a 90. letech rozšířily také v nástroje pro přilákání zahraničních investic. Pro tento trend posledních dekád 20. století a z něj vycházející hospodářské politiky se vţilo označení neoliberalismus. Otázkou posledních let by mohlo být, zda se proces globalizace stále ještě vyvíjí nebo zda došlo v nastoleném trendu vlivem poslední světové krize k nějakým změnám. Odpověď nabízí graf č.1. Zobrazuje období let 2005-2013 a v nich zanesený vývoj indexu globalizace dle DHL. Hloubka globalizace ukazuje četnost přeshraničních ekonomických aktivit států (zahrnuto 140 zemí jejichţ obyvatelstvo představuje 95% světové populace a 99% světového HDP), šířka mezinárodního propojení potom zohledňuje zda a v jaké míře jsou hranice dotčeny ekonomickou aktivitou globálního charakteru. Z grafu vyplývá, ţe propad hloubky po krizi z roku 2008 nepředstavoval v rámci globalizačních aktivit světa zlom v obratu trendu a jejich rozvoj pokračuje i s odezníváním krize, šířka propojení však generuje pokles zapojených zemí v procesu globalizace a odklon směrem k bilaterálním vztahům.

3

Poznámka: John Maynard Keynes (1883 – 1946) byl anglický ekonom, profesor na univerzitě v Cambridge a guvernér anglické centrální banky Bank of England. Zakladatel keynesiánství, coţ je do jisté míry protipól klasické a neoklasické ekonomie. Oproti těmto teoriím dospěl mj. k pozitivnějšímu názoru na státní zásahy do hospodářství. Důsledky jeho úvah vyústily v aplikace pro řešení Velké hospodářské krize z 30. let, zejména v USA a Spojeném království, jejichţ úspěch je stoupenci jeho koncepce povaţován za důkaz překonání principů klasické ekonomie. Je označován za jednoho z nejvýznamnějších ekonomů 20. století.

12

Graf č.1: Vývoj indexu DHL globální propojenosti světa (2005-2013) Zdroj: http://proinvestory.cz Úprava: vlastní

1.1.3 Důsledky globalizace a její geografický dopad Globalizace má rozsáhlý dopad v mnoha oblastech a na různých úrovních lidské společnosti. Mezi nejzávaţnější patří nerovnoměrný sociální a ekonomický rozvoj, který vyplývá z toho, ţe jedinci, firmy a státy mají rozdílnou sílu a schopnost aktivně se zapojit do globalizačního procesu a to i z důvodu měnící se mezinárodní dělby práce. Vytváří se tak prostor pro zvyšování bohatství na jedné straně a chudobu na straně druhé. Tento aspekt je také jedním z nejkritizovanějších dopadů globalizace, přičemţ vina je přikládána především klíčovým aktérům globalizace, tedy nadnárodní společnostem a subjektům finančního trhu. Dalším z významných dopadů globalizace je tzv. časoprostorová komprese4, jako důsledek mohutného rozmachu informačních technologií.

Technologický pokrok v této oblasti

potom spolu s rozvojem dopravních a komunikačních technologií umoţňují zvýšenou prostorovou mobilitu a překonávání bariér. Ovšem moţnosti přístupu subjektů 4

Poznámka: Pojmem“Časoprostorová komprese”označujeme narůstající mobilitu obyvatelstva, zboţí, sluţeb, informací a sociálních vazeb která má za následek potlačování významu vzdáleností, hranic, prostoru i času. Dochází ke zvyšování počtu komunikačních vazeb, coţ vede k optickému zmenšování planety Země.

13

k informačním technologií jsou na mnoha úrovních rozdílné. Jednotlivci nebo skupiny se ocitají v odlišném postavení ve vztahu k časoprostorové kompresi světa, čímţ dochází k výrazným disproporcím mezi skupinami, které jsou zapojeny do globální komunikační sítě5 a těmi, jejichţ přístup je omezen nebo není moţný vůbec. Mezi neoddiskutovatelné přínosy globalizace patří rychlejší růst, vyšší ţivotní úroveň a vznik nových příleţitostí, stejně tak i redukce nákladů a narůstající standardizace a z ní vyplývající kompatibilita

a úspora ve všech oborech lidské činnosti. Za negativa

globalizace je povaţováno potlačování regionality a lokálních zvyklostí, z důvodu spíše autoritativního neţ demokratického společenského zřízení vycházejícího z globalizace a unifikace. Globalizace také představuje dlouhotrvající procesy změn, jejichţ důsledkem je změna geografické organizace společnosti. Tyto procesy potom vedou k formování nejvyššího stupně organizace společnosti, který dnes označujeme jako globální. Globální stupeň však sám o sobě zpětně působí na mezinárodní, národní, regionální ale i lokální úrovně a ovlivňuje je. Důsledkem globalizace je globální prostorové zapojení a propojení jak výroby, tak i sluţeb, z čehoţ ale automaticky nevyplývá jednotný a rovnoměrný vývoj. Integrace jednotlivých geografických celků je vesměs velmi rozdílná a v kaţdém případě má jak pozitivní tak i negativní druhotný efekt. Dopady globalizace z geografického pohledu jsou nejmarkantnější při vývoji světových aglomerací, které jsou navzájem stále více sbliţovány působením a vlivem moderních nadnárodních společností. Nehovoříme zde pouze o výrobě nebo sluţbách, ale téţ o nabídce pracovních příleţitostí. Propojenost ekonomických celků ale také vede k větší izolovanosti těch, kteří v této globální dělbě práce nejsou zahrnuti. Rozvinuté země tak v mnoha případech svými globalizačními aktivitami prohlubují nekonkurenceschopnost a ekonomickou zaostalost rozvojových států. Globalizační procesy mají v současném světě vliv na politický, ekonomický, ale i sociální a kulturní vývoj společnosti. Vyvolané změny potom působí jak na globální geografické úrovni, tak i na veškerých úrovních řádově niţších.

5

Poznámka: O globálních komunikačních sítích hovoříme ve spojitosti s moderními informačními sytémy, které jsou optimalizovány tak, aby vyhovovaly co největšímu počtu uţivatelů (podpora více jazyků, více měn, více legislativních verzí současně) a daly se s minimálními náklady parametrizovat nebo remodelovat pro konkrétní potřeby uţivatele v různých zemích a regionech .

14

1.2 Governance Potřeba governance je přímým důsledkem globalizačních aktivit moderního světa, kdy globalizace je dnes nejen sociálním, ale také ekonomickým, politickým, ale i kulturním procesem, který je přirozený a v přímém kontextu s mohutným rozmachem moderních technologií. Převáţná většina soudobých úvah o globálním řízení a správě se odvíjí od výrazu governance. Ten lze v tomto kontextu chápat jako pojem zahrnující výkon správy, proces řízení a proces vládnutí. Obecně se má za to, ţe správa by měla být rozumná, důraz je tedy kladen na rozvoj celku avšak s přihlédnutím ke specifickým potřebám jednotlivých subjektů. Vazby mezi subjekty jsou potom posilovány pomocí horizontálních vztahů a sítí. Nemá se tedy v ţádném případě jednat o vztah vertikální, nadřízenosti a podřízenosti. Cílem by pak měla být širší vzájemná provázanost a stabilita.

1.2.1 Good governance Pojem governace je často spojován s přívlastkem good, tedy Good governance, vyjadřující snahu o nalezení optimálního systému vládnutí, který by byl efektivní a dlouhodobě vedl k ekonomické prosperitě a politické i sociální stabilitě. Samotný koncept Good governance je potom reakcí na takzvané špatné vládnutí, které se vyznačuje vysokou mírou korupce, působením vlád bez dostatečné míry odpovědnosti a nedostatkem respektu k dodrţování lidských práv. Good governance se objevuje v 80. a 90. letech 20. století a kromě efektivnosti se zaměřuje také na odpovědnost mezi státem a jeho občany. Good governance, tedy dobrá správa má 8 hlavních vlastností. V roce 2008 je stanovila Ekonomická a sociální komise pro Asii a Tichomnoří (UNESCAP) v rámci definice pojmu Good governance. Ten charakterizuje jako proces rozhodování se a uplatnění rozhodnutí, který je participativní, shodně orientovaný, odpovědný, transparentní, citlivý, efektivní a účinný, spravedlivý a inkluzivní (tedy usiluje o tvorbu celku) a vychází z právních norem. To zajišťuje, ţe je minimalizována korupce, ţe pohledy menšin jsou brány v úvahu a ţe hlasy nejzranitelnějších skupin společnosti jsou při rozhodování vyslyšeny. Dobrá správa rovněţ reaguje na současné a budoucí potřeby společnosti. 15

1.2.2 Kritika koncepce Good governance Koncept Good governance je moderním pojmem představujícím v současném světě jeden z moţných směrů rozvoje trendu internacionalizace a interdependence světových ekonomických a politických struktur. Kritici Good governance se odvolávají na nejednoznačnost technické definice pojmu přičemţ argumentují, ţe kritéria, která se pouţívají jako indikátory dobré správy se značně liší v závislosti na subjektu jeho výkladu. Otázkou tedy je, zda by koncept dobrého vládnutí měl být podporován v zájmu posílení demokracie nebo např. v zájmu posílení a rozvoje trhu, či zda by se měl vztahovat pouze na formální instituce nebo se dotýkat také občanské společnosti. Mnoho kritických hlasů také zaznívá ve vztahu k samotné tezi Good governance, která obecně předpokládá, ţe dobrá správa vede k růstu ekonomiky a rozvoji celé společnosti. Velmi dobře o této problematice pojednávají autoři Jomo Kwame Sundaram a Anis Chowdhury v publikaci “Is Good Governance Good for Development?”, kde vyjadřují názor právě opačný, tedy ţe růst a rovoj vede k postupnému vývoji takzvané dobré správy a ne naopak. Je skutečností, ţe koncept Good governance je mnohem palčivějším tématem v rozvojových zemích světa, neţ v zemích rozvinutých. Rozvojové země postrádají zdroje potřebné k prosazování řádné správy věcí veřejných, přičemţ tyto prostředky mohou opět pocházet pouze z vývoje samotného. Je proto nepravděpodobné očekávat, ţe by v chudých zemích mohlo být v krátkém čase dosaţeno právního státu či ochrany majetkových práv, protoţe výdaje na tyto veřejné statky jsou výrazně nad jejich schopnost za tyto statky platit. Není proto náhodou, ţe rozvojové země stojí v celosvětovém ţebříčku kvality veřejné správy na nejniţších příčkách a významná zlepšení ve správě a řízení jsou vzhledem k jejich mnohým omezením nerealistická v krátkodobém ale i střednědobém horizontu. Většina provedených regresních analýz potom ukazuje, ţe další růst, který by prokazatelně zlepšil řádnou správu věcí veřejných těchto zemí je také jen omezený. Klíčovou otázkou problematiky Good governance by proto mohlo být, jak dosáhnout hospodářského růstu a rozvoje navzdory slabému vládnutí a to tak, aby ten následně přirozeně vedl právě ke zlepšení procesu správy.

16

2. Mezinárodní finanční instituce Mezinárodní finanční instituce jsou finanční instituce zaloţené dvěma a více státy, které fungují dle mezinárodního práva. Jejich akcionáři jsou většinou vlády. Mezinárodní finanční instituce mají výlučné postavení na finančním trhu. Zaměření těchto institucí je rozvojově sociální, měnově stabilizační, případně specializované (transformační). Funkcí je potom

nejčastěji

poskytování

půjček

a

dotací,

specifické

dohledové

činnosti

(makrofinanční stabilita) a často také tvorba standardů a modelování politik, strukturálních reforem a pravidel. Mezi nejvýznamnější finanční instituce patří: Mezinárodní měnový fond – MMF (International Monetary Fund - IMF)6 Mezinárodní měnový fond vznikl v roce 1947 jako přidruţená organizace OSN s cílem vytvořit po 2. světové válce světový ekonomický systém podpory vzájemného obchodu, směnitelnosti měn a rozvoje válkou zničených ekonomik. MMF tvoří 188 členských zemí, sídlí ve Washingtonu D.C. (USA). Členové MMF přispívají do společného rozpočtu fondu finanční částkou, která je pro kaţdý stát určena na základě ekonomických ukazatelů. Světová banka – SB (World Bank Group - WBG)7 Světová banka byla zaloţena roku 1944, sídlí ve Washingtonu D.C. Světová banka je zastřešující organizace pěti institucí: (Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj – IBRD, Mezinárodní finanční korporace – IFC, Mezinárodní asociace pro rozvoj – IDA, Multilaterální agentura pro garanci investic – MIGA a Mezinárodní centrum pro urovnávání investičních sporů – ICSID). Souhrnným výstupním dokumentem Světové banky je kaţdoroční „Zpráva o rozvoji světa“. Světová obchodní organizace - SOO (World Trade Organization - WTO)8 Světová obchodní organizace vznikla 1.ledna 1995 a nahradila tak Všeobecnou dohodu o clech a obchodu (GATT), která byla ustavena v roce 1948. SOO má k březnu 2015 celkem 161 členů, sídlí v Ţenevě. SOO zakládá pravidla mezinárodního obchodu (vztahují se na 97 % celkového světového obchodu) a jsou k ní směřovány obchodní spory členských států.

6

http://www.imf.org/external/index.htm http://www.worldbank.org/ 8 https://www.wto.org/ 7

17

Banka pro mezinárodní platby - (Bank for International Settlements - BIS)9 Banka pro mezinárodní platby sídlí v Basileji ve Švýcarsku. Byla zaloţena 17. května 1930. V současnosti je jejími členy celkem 60 centrálních bank. Banka se zaměřuje na podporu měnové a finanční spolupráce centrálních bank a dalších institucí. Představuje také centrum výzkumu a významnou diskuzní platformu pro orgány odpovědné za podporu finanční stability. Mezi její úkoly patří také sluţby spojené se správou devizových rezerv centrálních bank. Banka pro mezinárodní platby je také povaţována za renomovanou instituci v oblasti ekonomického výzkumu a analýzy. Evropská investiční banka - (European Investment Bank - EIB)10 Evropská investiční banka byla zaloţena Římskými smlouvami11 v roce 1958. Sídlí v Lucemburku a náplní její činnosti je poskytování půjček pro kapitálové investice podporující vyrovnaný ekonomický rozvoj a integraci Evropy, ale také hospodářský rozvoj v kandidátských zemích a v rozvojovém světě. Evropská centrální banka - (European Central Bank - ECB)12 Evropská centrální banka byla zaloţena v roce 1998. Je jedním z orgánů Evropské unie (EU), sídlí ve Frankfurtu na Mohanem. Banka odpovídá za utváření a realizaci hospodářské a měnové politiky EU a zabezpečuje cenovou stabilitu zemí eurozóny. Evropská centrální banka spolupracuje s centrálními bankami všech 28 členských států EU, společně tvoří tzv. Evropský systém centrálních bank (ESCB). Evropská banka pro obnovu a rozvoj - (European Bank for Reconstruction and Development - EBRD)13 Evropská banka pro obnovu a rozvoj byla zaloţen v roce 1990, v současnosti má 65 akcionářů, sídlí v Londýně. Její náplní je poskytování pomoci transformujícím se zemím z oblasti střední a východní Evropy a zemím bývalého východního bloku při jejich přechodu na trţní ekonomiku. Banka svými finančními operacemi působí v téměř 30 zemích světa.

9

https://www.bis.org https://www.eib.org 11 Poznámka: Římské smlouvy je souhrnný název pro smlouvu zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a smlouvu zakládající Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom), které byly podepsány v Římě 25. března 1957 a vstoupily v platnost 1. ledna 1958. 12 https://www.ecb.europa.eu/home/html/index.en.html 13 http://www.ebrd.com/home 10

18

Rozvojová banka Rady Evropy - (The Council of Europe Development Bank - CEB)14 Rozvojová banka Rady Evropy byla zaloţena roku 1956, přičemţ její původní název byl Fond sociálního rozvoje Rady Evropy, ke změně došlo v roce 1999. Banka je hlavním nástrojem politiky solidarity prosazované Radou Evropy a cílí především na sociální projekty. Její činnost je financována z vlastních fondů, je tak právně i finančně samostatná. Prioritním úkolem banky je pomoc členským zemím při řešení sociálních problémů v případech přírodních nebo ekologických katastrof nebo v otázkách uprchlictví a přistěhovalectví. V současné době má Rozvojová banka Rady Evropy 41 členů, jejím sídlem je Paříţ. 15

2.1 Vznik a vývoj mezinárodních finančních institucí Počátky formování mezinárodních finančních institucí sahají aţ do třicátých let 20. století. V letech 1929 aţ 1933 byla světová ekonomika postiţena hospodářskou krizí, jejíţ příčinou byly i nesprávné postupy v mezinárodní obchodní, peněţní a měnové politice v období po 1. světové válce. Měny přestaly být kryty zlatem a rapidně se sníţil počet vzájemných peněţních transakcí a obchodních kontraktů mezi státy. V důsledku toho stoupla nezaměstnanost a do té doby platné trţní mechanismy udrţující ekonomickou rovnováhu se zhroutily. V letech hospodářské krize klesly ceny zboţí celosvětově o téměř 50 procent a hodnota mezinárodního obchodu o více neţ 60 procent. Hospodářská krize iniciovala ve 30. letech 20. století mnoho mezinárodních konferencí, jenţ se zabývaly tématem vzájemné provázanosti světových měn a jejich dohledu. Konsensus byl nalezen aţ ve 40. letech a spočíval v plánu ustavit stálou instituci, která by dohled prováděla a byla schopna zaručit neomezenou vzájemnou směnitelnost měn všech členských států a zároveň pevně stanovit hodnotu kaţdé národní měny vůči ostatním měnám. Stejně tak se od ní očekávalo odstranění nekalých praktiky a omezení v rámci mezinárodního obchodu. V červenci 1944 se ve městě Bretton Woods (New Hampshire, USA) konala konference za účasti 44 států, jejímţ výsledkem byla dohoda, která dala mimo jiné vzniknout organizacím 14 15

http://www.coebank.org/en/ http://www.mfcr.cz/cs/zahranicni-sektor/mezinarodni-spoluprace/mezinarodni-instituce/ceb-rozvojovabanka-rady-evropy-11647

19

jako je Mezinárodního měnový fond a Světová banka - takzvaná Brettonwoodská dohoda16. Obě organizace se sídlem ve Washingtonu D.C. začaly fungovat roku 1946. V roce 1948 vznikla Všeobecná dohoda o clech a obchodu, kterou zastřešila a nahradila v roce 1994 Světová obchodní organizace. Tyto tři organizace, tedy Mezinárodní měnový fond, Skupina Světové banky a Světová obchodní organizace, jsou potom hlavními aktéry na současném mezinárodním finančním poli. Kaţdá z těchto organizací koordinuje specifickou oblast globální ekonomiky. Mezinárodní měnový fond má na starosti koordinaci finanční a monetární politiky států (systémy měn, makroekonomickou stabilitu), Světová banka se soustředí na rozvojové projekty (podporu a koordinaci hospodářské infrastruktury a odstraňováni chudoby) a Světová obchodní organizace dozoruje mezinárodní obchod.

2.1.1 Mezinárodní měnový fond Mezinárodní měnový fond zahájil svou finanční činnost v roce 1947 jako přidruţená organizace OSN. Impulsem pro jeho vznik byla potřeba vytvoření poválečného světového ekonomického systému, který by podporoval vzájemný obchod, umoţnil směnitelnost měn a podpořil rozvoj válkou zničených národních ekonomik. Zároveň se očekávalo, ţe se stane článkem soustavy finančních a měnových institucí.17 Základní listinou Mezinárodního měnového fondu jsou Stanovy MMF. Mezi hlavní cíle MMF patří podpora měnové spolupráce, odbourávání devizových omezení a poskytování devizových úvěrů k vyrovnání dočasných potíţí členských zemí. Hlavními orgány MMF jsou: Rada guvernérů18, kterou tvoří ministři financí nebo vrcholní představitelé centrálních bank členských států. Kaţdá členská země je zastoupena jedním guvernérem a jeho zástupcem. Představuje nejvyšší rozhodovací orgán, rozhoduje o přijetí nových členů, o klíčových otázkách, má také na starosti schvalování rozpočtu. Rada se schází jednou ročně. 16

Poznámka: V červenci 1944 se v hotelu Mount Washington v okresu Bretton Woods v New Hampshire, USA konala jednání mezi 44 zeměmi o nové koncepci peněţního systému, která by v poválečném světě mohla být zavedena. Výsledkem byla tzv. Brettonwoodská dohoda (téţ nazývaná Standard ekvivalence dolaru a zlata) - platná od roku 1945 - coby první globální peněţní konstituce. Podstatou dohody bylo napojení amerického dolaru na zlato a všech ostatních měn na dolar. Dolar sám byl fixován jako 1/35 unce zlata. 17 http://www.rozvojovka.cz/mezinarodni-organizace/mezinarodni-financni-instituce 18 http://www.imf.org/external/np/sec/memdir/members.aspx

20

Rada výkonných ředitelů19 čítá celkem 24 ředitelů (16 volených tzv. správními výbory v rámci jednotlivých seskupení států, 8 největších podílníků fondu má jednoho vlastního ředitele). Rada je výkonný orgán zastřešující běţnou agendu fondu. Vrcholným zástupcem rady je výkonný ředitel. Rada se obvykle schází několikrát týdně. Mezinárodní měnový a finanční výbor (IMFC)20 má 24 členů a funguje jako pomocný orgán Rady výkonných ředitelů ve věcech dozoru a řízení měnového a finančního systému. Sídlo fondu je ve Washingtonu D.C. Členy jsou guvernéři centrálních bank nebo ministři, případně jim ekvivalentní odborníci. Výbor se obvykle schází dvakrát ročně. Úkolem MMF je mimo jiné také působit v roli informačního a poradního orgánu. Od fondu se také očekává řešení problému mezinárodního dluhu. Svými postupy a doporučeními usměrňuje hospodářskou politiku členských zemí, ale také mezinárodní obchod a s ním světovou ekonomiku jako celek.21 Pravidla MMF určují kaţdému členskému státu výši příspěvku, kterou je povinen přispívat do společné pokladny. Z celkové částky příspěvku je 75 procent hrazena v měně státu, zbylých 25 procent potom v podobě SDR.22 Výše příspěvku následně předurčuje sílu hlasu jednotlivých států při rozhodování v rámci MMF. Kaţdý členský stát obdrţí jeden hlas za sto tisíc SDR ze své kvóty. Země s vyššími příspěvky tedy disponují více hlasy a mají tak větší moţnost ovlivnit rozhodování v rámci fondu. Hlasování o běţných otázkách musí být podpořena prostou většinou hlasů, o důleţitých otázkách (jako například stanovení výše poplatku za uţívání peněz z rezerv MMF) musí členské státy rozhodnout 70 procenty hlasů. Nejdůleţitější body (např. udělení SDR) musí být schváleny 85 procenty hlasů. Dle aktuálních statistik jsou největším přispěvatelem MMF Spojené státy americké, a to ve výši 42,12 miliard SDR. Při rozhodování fondu mají tedy největší hlasovací sílu (16,74%), coţ jim také umoţňuje ovlivnit a případně vetovat ta rozhodnutí, pro jejichţ schválení je zapotřebí 85 procent hlasů. V řadě následující čtyři nejvlivnější státy, kterými jsou 19

http://www.imf.org/external/np/sec/memdir/eds.aspx http://www.imf.org/external/np/exr/facts/groups.htm#IC 21 http://www.rozvojovka.cz/mezinarodni-organizace/mezinarodni-financni-instituce 22 Special Drawing Rights – SDR (zvláštní práva čerpání) představují košovou měnu odvozenou z pěti světových měn. SDR slouţí jako rezervní hotovostní fond, ze kterého mohou země čerpat v případě krize platební bilance. Čím větší jsou příspěvky jednotlivých zemí, tím více si pak v období tísně mohou půjčovat. Objem členských poplatků se pro kaţdý stát určuje na základě jednotlivých ekonomických ukazatelů, které se týkají výše národního důchodu, rezerv a účasti národní měny v mezinárodním obchodu. Kód měny je SDR. 20

21

Japonsko (6,23%), Německo (5,81%), Francie (4,29%) a Británie (4,29%), mají dohromady dalších necelých 21 procent hlasů. Z rozloţení sil je tedy patrné, ţe činnost fondu můţe být značně ovlivňována úzkou skupinou států, kterou v tomto případě tvoří země jiného uskupení (skupiny G7), jejich zájmy přitom nemusí být zcela v kontextu se zájmy ostatních členů fondu. Menší a finančně nedostatečně silné státy pak disponují pouhými zlomky procent hlasovacích práv, právě jejich ekonomiky jsou ale politikou MMF nejvíce ovlivňovány.23 Jedním z úkolů MMF je pomáhat půjčkami zemím, jejichţ ekonomiky jsou postiţeny krizí. Jako příklad je moţno uvést úvěr ve výši 47 miliard dolarů, který fond schválil v roce 2009 Mexiku nebo úvěry poskytnuté Řecku v letech 2010 a 2012 ve výši 110 a 170 miliard EUR. Naposledy fond schválil půjčku Ukrajině v březnu 2015 a to v objemu 17,5 miliardy dolarů. Návratnost půjček je podmíněna opatřeními států na zlepšení platební bilance jednotlivých státu. Vývoj regionální diverzifikace půjček fondu od jeho zaloţení do roku 2012 zobrazuje graf č.2:

Graf č.2: Půjčky MMF-regionální diverzifikace (1947-2014) Zdroj: MMF Úprava: vlastní

Z grafu dobře vyplývá především současná situace fondu, kdy v roce 2012 připadalo více neţ 90 procent prostředků z účtu všeobecných zdrojů na účely sanace evropských zemí, přičemţ necelých 70 procent se vztahovalo pouze ke třem státům, jimiţ jsou Řecko, 23

Příloha č.1: – Výše příspěvků a počet hlasů 30 největších přispěvatelů MMF (viz. Přílohy)

22

Portugalsko a Irsko, čímţ také došlo k faktickému vyčerpání prostředků fondu na úkor ostatních regionů. Půjčky fondu mají krátkodobý, střednědobý nebo dlouhodobý charakter. Střednědobé půjčky bývaly v minulosti často podmiňovány tzv. Programy strukturálních úprav (Structural Adjustment Programs, SAP), které mají za hlavní cíl makroekonomickou stabilizaci, hospodářskou liberalizaci a privatizaci veřejných sluţeb. V současné době jsou SAP nahrazovány tzv. Strategiemi sniţování chudoby (Poverty Reduction Strategy Papers, PRSP), které jsou flexibilnější a je zde uplatňován princip národní kontroly, coţ dotčeným státům umoţňuje mít větší vliv na jejich vytváření i uplatňování.24

2.1.2 Světová banka Světová banka představuje zastřešující organizaci pěti institucí: Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj (zaloţena roku 1945), Mezinárodní finanční korporace (1956), Mezinárodní asociace pro rozvoj (1960) a Multilaterální agentury pro garanci investic (1988). Součástí Skupiny Světové banky je i Mezinárodní centrum pro urovnávání investičních sporů, které bylo zaloţeno v roce 1966. Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (International Bank for Reconstruction and Development, IBRD) má v kompetenci poskytování půjček. Zaměřuje se na rozvojové a středně rozvinuté země a rozvoj jejich hospodářské infrastruktury. Výhodou půjček banky je jejich niţší nákladovost v porovnání s půjčkami dostupnými na komerčních trzích. Mezinárodní finanční korporace (International Financial Corporation, IFC) se zaměřuje na spolupráci se soukromým sektorem, kterému poskytuje levné úvěry na komerční projekty (většinou nadnárodní společnosti). Mezinárodní asociace pro rozvoj (International Development Association, IDA) se svým zaměřením blíţí činnosti Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj, ale na rozdíl od ní nabízí asociace rozvojovým státům a jejich vládám dlouhodobé nízkoúročené půjčky. Přestoţe se jedná o půjčky nejchudším zemím, často jsou podmiňovány Programy strukturálních úprav. Kromě bezúročných půjček můţe asociace poskytovat i nenávratné granty. Výhodou grantů je zastavení růstu zadluţování států. Půjčky mají opodstatnění z pohledu asociace, kdy 24

http://www.rozvojovka.cz/mezinarodni-organizace/mezinarodni-financni-instituce

23

splátky jsou zdrojem dalších půjček jiným státům. Multilaterální agentura pro garanci investic (Multilateral Investment Guarantee Agency, MIGA) se snaţí o vytváření příznivých podmínek pro zahraniční investice v rozvojových zemích.25 Firmám, které investují v rozvojových zemích nabízí nekomerční pojištění návratnosti jejich investic spojených s politickým a ekonomickým rizikem. Mezinárodní centrum pro urovnávaní investičních sporů (International Centre for Settlement of Investment Disputes, ICSID) je institucí, která se věnuje řešení sporů vzniklých v oblasti investic a funguje podobně jako panel řešící obchodní spory při Světové obchodní organizaci.26 Správním orgánem skupiny Světové banky je Rada guvernérů, v níţ jsou zastoupeny všechny členské státy. Jako vrcholný orgán SB schvaluje zásadní dokumenty typu stanov, roční účetní závěrku a přijímá rozhodnutí strategického významu. Sídlo Světové banky se nachází ve Washingtonu D.C. Světová banka kaţdoročně vydává strategický dokument tzv. Zprávu o rozvoji světa (World Development Report). Členy banky je celkem 188 zemí (z toho 185 v IBRD, 181 v IFC, 168 v IDA, 173 v MIGA, 143 v ICSID).27 Členské státy poskytují členské příspěvky z nichţ je chod a činnost jednotlivých institucí Světové banky financována. Velikost příspěvku potom odráţí míru hlasovacích práv v rámci SB (největším přispěvatelem jsou Spojené státy americké s cca 17% hlasů). Banka celosvětově poskytuje úvěry, investuje do rozvojových projektů a financuje programy strukturálních úprav. Je tak jedním z nejvýznamnějších poskytovatelů finančních prostředků ve světové ekonomice a dopady její politiky a projektů jsou globálního charakteru. Světová banka spolu s MMF také disponují společným orgánem, kterým je Výbor pro rozvoj (Development Committee)28, jenţ byl zaloţen v roce 1974, má celkem 24 členů (ministři financí nebo rozvoje), a jenţ se pravidelně schází dvakrát do roka. Jeho úkolem je hledání mezinárodního konsensu v rámci rozvojové problematiky. 25

http://www.rozvojovka.cz/mezinarodni-organizace/mezinarodni-financni-instituce tamtéţ 27 tamtéţ 28 http://web.worldbank.org/WBSITE/EXTERNAL/DEVCOMMEXT/0,,contentMDK:23158487~menuPK:73 48076~pagePK:7347738~piPK:7347796~theSitePK:277473,00.html 26

24

2.1.3 Světová obchodní organizace Světová obchodní organizace vznikla v roce 1995 na základech Všeobecné dohody o clech a obchodu, která byla ratifikována roku 1948. Organizace sídlí v Ţenevě. Samotná Dohoda o zřízení Světové obchodní organizace byla podepsána na summitu v Marrákeši (Maroko) v roce 1994. Úmyslem bylo vytvořit organizaci s pevnou vnitřní strukturou a pravidly, která by byla schopna regulovat obchodní styky mezi státy, nastavovat pravidla a odbourat v maximální moţné míře trţní bariéry v podobě cel, tarifů, doloţek nebo dovozních kvót, které pouţívají vlády jednotlivých států k ochraně vlastního trhu ve snaze podpořit nebo chránit domácí produkci. Členy Světové obchodní organizace tvoří vlády jednotlivých států, nejvyšším orgánem je potom Konference ministrů sloţená ze zástupců všech členských států. K dalším orgánům patří Generální rada, sekretariát a pracovní orgány, které se zabývají jednotlivými oblastmi obchodu. Výkonnými orgány jsou výbory a pracovní skupiny (Výbor pro obchod se zboţím, Výbor pro obchod se sluţbami, Výbor pro obchodní aspekty práv k duševnímu vlastnictví). Při rozhodování v rámci Světové obchodní organizace disponuje kaţdý stát jedním hlasem. Pro přijetí opatření je zapotřebí souhlasného stanoviska všech členů. K březnu 2015 měla organizace 161 členů. Světová obchodní organizace je povaţována za nejsilnější orgán mezinárodního charakteru, protoţe prakticky jako jediná řeší regulaci celosvětového obchodu v rámci mezinárodního společenství. Navíc její pravidla umoţňují podpořit zaváděná opatření sankcemi v případě jejich nedodrţení. V mnoha ohledech organizace spolupracuje s OSN, coţ její význam pouze posiluje. Světová obchodní organizace byla zaloţena s úmyslem vytvořit a dozorovat pravidla světového mezinárodního obchodu, proto se také řada obchodních sporů o tarify či cla řeší právě řízením na její půdě. Právním základem těchto pravidel pak jsou dohody, jenţ byly přijaty v rámci Uruguayského kola Všeobecné dohody o clech a obchodu. K řešení obchodních sporů v rámci organizace slouţí Orgán pro řešení sporů (Dispute Settlement Body - DSB), který pomocí skupin odborníku (tzv. Panely) jednotlivé sporné případy řeší. DSB zároveň kontroluje realizaci případného nálezu a plnění přijatých doporučení a případně můţe schválit přijetí protiopatření. Vedle mechanismu, jenţ umoţňuje řešit spory mezi členskými státy je Světová obchodní organizace určena také k revizi a kontrole obchodních politik jednotlivých členských států. To má za cíl primárně porozumět obchodním politikám jednotlivých států, následně ale 25

také kontrolovat dodrţování závazků z obchodních dohod přijatých státy. Z těchto dohod je potřeba uvést hned několik, které naplňují funkci organizace a významně se podílejí na jejím formování. Dohoda o ochraně duševního vlastnictví a autorských práv (Dohoda TRIPS) nabyla účinnosti 1. ledna 1995. V dohodě se promítají stěţejní principy činnosti Světové obchodní organizace, tedy národní zacházení, doloţka nejvyšších výhod a nediskriminace. Přínosem této dohody je především větší zohlednění aspektu duševního vlastnictví a s ním související dodrţování práv rozvojovými zeměmi, coţ byl jeden z hlavních poţadavků vyspělých zemí, a větší liberalizace obchodu v důsledku reciproční rozšířené moţnosti přístupu rozvojových států k pokročilým technologiím západu.29 Za revoluční dohodu vzniklou pod křídly Světové obchodní organizace je pak moţno povaţovat tzv. Rozvojovou agendu z Dohá (Doha Development Agenda - DDA) projednávanou na Konferenci ministrů organizace v listopadu 2001 v Kataru. Jejím cílem bylo přinést posun v problematice rozvojových a nejméně rozvinutých zemí a docílit tak pro tyto státy větších obchodních výhod a jejich hlubšího zapojení do systému světového obchodu. Dohoda obsahově zahrnovala řadu vyjednávacích oblastí se záměrem provázat problematiku zlepšení přístupu na trh (vlastní liberalizace obchodu) se sjednáním nových mnohostranných pravidel obchodu.30 Za nejvýznamnější problematiky DDA lze potom povaţovat agrární reformu, tzv. NAMA (liberalizace obchodu s nezemědělskými výrobky), liberalizaci obchodu se sluţbami, určité prvky Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (jiţ zmiňovaná Dohoda TRIPS), otázku obchodu a ţivotního prostředí, usnadňování obchodu (celní procedury), pravidla mnohostranného obchodu (antidumping), preferenční dohody, subvence a vyrovnávací opatření.31 Významným pokrokem v úsilí o odstraňování bariér světového obchodu je také dohoda o reformě obchodních pravidel, kterou uzavřeli členské státy Světové obchodní organizace v listopadu 2014, kdy byl přijat protokol o začlenění Dohody o usnadňování obchodu do systému dohod organizace. Jednalo se tak o vůbec první dohodu tohoto druhu dojednanou od vzniku organizace. 29

http://www.mpo.cz/dokument6336.html http://www.rozvojovka.cz/mezinarodni-organizace/mezinarodni-financni-instituce 31 http://eagri.cz/public/web/mze/ministerstvo-zemedelstvi/zahranicni-vztahy/mezinarodniorganizace/rozvojovy-program-z-doha-dda-dosavadni.html 30

26

2.2 Kritika mezinárodních finančních institucí Mezinárodní finanční instituce jsou ty, jimţ státy po druhé světové válce svěřily pravomoci při řešení otázek přesahujících hranice a rozhodovací kompetence jednotlivých zemí. Přesto se tyto instituce a jejich činnost stávají v posledních letech terčem čím dal větší kritiky právě ze strany jednotlivých států. Proti jejich fungování také otevřeně vystoupila řada renomovaných ekonomů a označila je jako nedostatečně efektivní a nefunkční v naplňovaní vytyčených cílů. Jedním z význačných kritiků finančních institucí je Joseph E. Stiglitz32, který do roku 1999 působil na pozici hlavního ekonoma Světové banky a v roce 2001 se stal dokonce nositelem Nobelovy ceny za ekonomii. Je znám svým kritickým postojem zejména vůči Světové bance, MMF a neoliberálním ekonomům a například také jako kritik tzv. „Šokové terapie“33,

jenţ

byla

pouţívána

jako

jedna

z metod

transformace

ekonomiky

postkomunistických zemí. Ve svých teoriích Stiglitz zastává neokeynesiánské postoje, podporuje řízenou regulaci proti tzv. neviditelné ruce trhu, která dle něj reaguje mnohdy zpoţděně a nedostatečně. Mezi kritiky současného neoliberalismu ve světové ekonomice můţeme zařadit také amerického ekonoma Paula Robina Krugmana34. Stejně jako Joseph Stiglitz je zastáncem neokeynesiánských myšlenek a drţitelem Nobelovy ceny, kterou získal v roce 2008 za analýzu vzorců obchodu a umísťování ekonomických aktivit. Za největší neduh současného stavu světové ekonomiky povaţuje vysokou nezaměstnanost zapříčiněnou nesprávnými kroky národních vlád a národních i mezinárodních finančních institucí a z nich vyplývajících dopadů. Ve svých myšlenkách ale neváhá kritizovat ani přístup amerických autorit k současné krizi, kterým vyčítá nedostatečně razantní reakce, rostoucí zadluţování a přílišné spoléhání se na sílu amerického dolaru coby hlavní světové rezervní měny.

32

https://www0.gsb.columbia.edu/faculty/jstiglitz/index.cfm Poznámka: Termín “Šoková terapie” se uţíval v době přechodu centrálně plánovaných ekonomik států postkomunistických zemí na ekonomiky trţní. Škoková terapie tak představovala rychlejší cestu transformace ekonomiky zaloţenou na dynamických hlubokých změnách, proti které stála idea gradualistického postupu, který zaváděl jednotlivé trţní instituce a opatření krok za krokem. 34 http://www.krugmanonline.com/ 33

27

Dalším kritikem je také australský ekonom Steve Keen35, jenţ navazuje na práci ekonoma Hymana Minského36, se kterým téţ spolupracoval. Vypracoval teorii finanční nestability a předpověděl, jako mnoho jiných ekonomů, finanční krizi z roku 2008. Je kritikem zadluţování, které je dle jeho názoru příčinou aktuální ekonomické krize. Receptem na současný stav světových financí je dle Keena především sníţení zadluţení domácností a firem. Stejně tak se staví kriticky k půjčování peněz bankami ve prospěch finančních instrumentů jako jsou akcie a hypotéky, které dle jeho názoru stojí za nadhodnocováním hodnoty aktiv. Výčet kritiků současného stavu mezinárodních finančních institucí není zdaleka kompletní, dobře však ilustruje široké spektrum problémů a jejich dopady na společnost, které ze špatného finančního řízení pramení. Současná kritika, které mezinárodní finanční instituce musí čelit není neopodstatněná. Je v ní moţno vyčlenit několik nosných okruhů, jejichţ evoluce by výrazně přispěla k transformaci samotných institucí. Především se jedná o kritiku moci a rozhodovacích procesů v těchto institucích, dále pak kritiku ekonomickou a kritiku sociálních dopadů, v neposlední řadě pak kritiku ekologických dopadů, jenţ jsou mnohdy nepřímým důsledkem investic poskytnutých těmito institucemi.

2.2.1 Kritika moci a rozhodovacích procesů v těchto institucích Předmětem kritiky moci a rozhodovacích procesů mezinárodních finančních institucí je především několik stěţejních aspektů jejich činnosti. Především je těmto institucím vyčítán protekcionismus ve vztahu k rozvinutým zemím a opomíjení zájmů zemí rozvojových. Stejně tak je kritizován i protekcionistický přístup institucí k zájmům nadnárodních korporací. Tato kritika se mimo jiné opírá i o skutečnost, ţe kromě převahy ekonomické je ekonomická a politická moc rozvinutých zemí posilována také jejich většinovou rozhodovací silou v mezinárodních finančních institucích, především ve Světové bance a Mezinárodním měnovém fondu.

35 36

http://www.debtdeflation.com/blogs/ http://www.levyinstitute.org/about/minsky/

28

Míru protekcionismu v jednotlivých regionech světa velmi dobře znázorňuje obrázek č.1:

Obrázek č.1: Míra protekcionismu na světových trzích (2008) Zdroj: Global Trade Alert, CERP initiative Úprava: vlastní

Dalším předmětem kritiky je také způsob kontroly činnosti mezinárodních finančních institucí. Má se obecně za to, ţe záměry, postupy a výsledky práce těchto institucí by měly být více transparentní a přístup k nim méně omezen. Z pohledu nevládních organizací je potom často kritizován způsob aplikace pomoci rozvojovým zemím prostřednictvím mezinárodních finančních institucí. Mnohdy jde o pomoc nesprávně cílenou nebo nedostatečně koordinovanou. V tomto kontextu je pak zmiňována především nepostačující úloha národních vlád a jejich schopnost pomoc dále distribuovat, případně ji efektivně promítnout do ekonomiky. Stejně tak je za nedostačující povaţována zpětná kontrola efektivnosti takto vynaloţených finančních prostředků.

29

2.2.2 Kritika ekonomických dopadů Mezinárodních finanční instituce a jejich působení v rámci politiky podpory hospodářského rozvoje a pomoci rozvojovým zemím jsou v tomto kontextu velmi často kritizovány, především pak Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Mnoha ekonomy je však zpochybňován jiţ samotný systém podpory. Tato kritika se týká hned několika oblastí ekonomických dopadů. Předně jsou kritizována pravidla, kterými se mezinárodní obchod řídí. Tato kritika je tak směřována především na Světovou obchodní organizaci, která má značný vliv na finální podobu pravidel světového obchodu. Jejich dodrţování je pod hrozbou sankce vynutitelné a zainteresovány státy se jimi musí řídit. V tomto kontextu kritika mezinárodním finančním institucím vyčítá především kroky očekávané od adresátů pomoci, které spočívají v nutnosti recipročních opatření stran liberalizace vlastního trhu, sníţení jeho ochrany nebo otevření hranic zahraničním subjektům, které ale ne vţdy respektují ekonomické potřeby dané země. Také zadluţenost řady zemí rozvojového světa, která je přímým důsledkem systému půjček a podpor je dalším předmětem kritiky. Zaprvé je napadán samotný systém půjček, který mnohdy nenabízí ekonomicky dostupné produkty. Půjčky tak jsou pro dané země v mnoha případech drahé, jejich splátky tudíţ představují pro přijímající ekonomiky značné zatíţení. Zadruhé jsou kritizováni samotní příjemci půjček, jimiţ jsou často vlády nedemokratických reţimů, které takovou pomoc dále nedistribuují v ekonomice, ale vyuţívají pro svoje potřeby. Často kritizovaným efektem aplikace mezinárodní pomoci rozvojovým státům je také zhoršení jejich konkurenceschopnosti a oslabení jejich pozice na mezinárodním poli jako důsledek zavedení strukturálních úprav. Ty mnohdy směřovaly k podpoře jednoho nebo několika málo odvětví, nikoliv však ke komplexním strukturálním změnám hospodářství států a následně pak vyústily ve větší závislost lokální ekonomiky na výstupních cenách surovin a komodit, obchodovaných ale jiţ na globálních trzích.

30

2.2.3 Kritika sociálních dopadů Problematika sociálních dopadů na ekonomiky přijímající pravidla a pomoc od mezinárodních finančních institucí představuje další z oblastí, na něţ směřuje kritika stran rozvojových států, nevládních organizací i některých předních ekonomů. Předně jsou napadány

dopady

restriktivních

opatření

v rámci

realizace

strukturálních

změn

v ekonomikách rozvojových států. Ty jsou často spojovány s niţšími vládními výdaji ve většině sektorů ekonomiky a dopadají tak nepřímo na nejniţší a nejzranitelnější vrstvy obyvatelstva v podobě niţších podpor poskytovaných v nezaměstnanosti nebo sociálních dávek. Dalším z dopadů je pak i nemoţnost dostatečného rozvoje základních funkcí států v oblasti justice, policie, zdravotnictví, školství nebo také dopravní infrastruktury coţ s sebou přináší i veškeré negativní dopady s tím spojené. V neposlední řadě provázejí kritiku také obchodní dohody uzavírané v rámci Světové obchodní organizace, které opomíjejí aspekt lidských práv či pracovních podmínek, stejně tak i práci dětí vyuţívanou v zemědělství i průmyslu rozvojových zemí světa. Tento aspekt dobře zachycuje graf č. 3, vypovídající o celkovém objemu dětské práce vyuţívané v jednotlivých regionech světa:

Graf č.3: Objem dětské práce vyuţívané v jednotlivých regionech světa (2006) Zdroj: https://laborawareness.wordpress.com/statistics/ Úprava: vlastní

a dále obrázek č.2, zachycující míru vyuţívání pracovní síly dětí ve věku 5-14 let na pracovním trhu jednotlivých států světa: 31

Obrázek č.2: Vyuţívaní pracovní síly dětí (věk 5-14 let) na pracovním trhu jednotlivých států světa (19992006) Zdroj: https://laborawareness.wordpress.com/statistics/ Úprava: vlastní

2.2.4 Kritika environmentálních dopadů Kritici globálního působení mezinárodních finančních institucí povaţují právě tyto instituce za viníky mnoha škod způsobených na ţivotním prostředí v důsledku jejich podpory projektům majícím škodlivé ekologické dopady. Za podporu projektů, které jsou v rozporu s environmentálními globálními cíli je napadána především Světová banka, která v mnoha rozvojových zemích podporuje investice do rozporuplných projektů těţebního nebo zpracovatelského průmyslu, přičemţ často jde o technická řešení, která jsou v rozvinutých zemích jiţ nepouţitelná v důsledku neplnění ekologických, zdravotních, bezpečnostních a jiných norem. V tomto kontextu je kritizován i Mezinárodní měnový fond, který ordinuje proexportní orientaci a transformaci ekonomik prostřednictvím svých programů i státům, které na to

32

nejsou ekonomicky ani institucionálně připraveny – tzv. Programy strukturálních úprav.37 Oprávněnost kritik ekologických dopadů lze demonstrovat na níţe uvedeném obrázku č. 3, který zobrazuje úroveň znečistění ovzduší polétavým prachem v jednotlivých regionech světa. Z obrázku je patrné dosaţení velmi vysoké úrovně polétavých částic PM2,538 v širokém pruhu táhnoucím se od saharské pouště v severní Africe po východní Asii. Při srovnání s mapami hustoty obyvatelstva to naznačuje, ţe více neţ 80 procent světové populace dýchá znečištěný vzduch a to v úrovni, která převyšuje aţ osm krát hodnotu 10 mikrogramů na metr krychlový stanovenou Světovou zdravotnickou organizací.

Obrázek č.3: Úroveň částic polétavého prachu ve světě (průměrná hodnota mezi roky 2001-2006) Zdroj: http://www.nasa.gov/topics/earth/features/health-sapping.html Úprava: vlastní

Kritiky není v tomto kontextu ušetřena ani Světová obchodní organizace, protoţe dosud nebyla schopna na své půdě stanovit pravidla pro vzájemný vztah ekologických norem a obchodních dohod.

37

38

Poznámka: Programy strukturálních úprav (Structural Adjustment Programs, SAP) MMF mají za cíl makroekonomickou stabilizaci, hospodářskou liberalizaci a privatizaci veřejných sluţeb. V současné době se od SAP ustupuje a nahrazují se tzv. Strategiemi sniţování chudoby – PRSP). Poznámka: Částice PM2,5 (tzv. jemné částice) jsou částice o velikosti 2,5 mikrometrů, coţ představuje asi desetinu šířky lidského vlasu. Tyto malé částice mohou překonat ochranný systém organismu a proniknout hluboko do plic. Epidemiologové se domnívají, ţe v důsledku jejich inhalace ve světě ročně předčasně zemře několik miliónů lidí.

33

3. Historie a současnost skupin "G" Tak jako po první světové válce bylo učiněno mnoho kroků na mezinárodním finančním a politickém poli ve snaze zamezit v budoucnu válečnému konfliktu podobného rozsahu a to formou mnoha usnesení, dohod a koalic, tak i po druhé světové válce docházelo v rámci nového uspořádání světa a ve snaze o zamezení vzniku dalšího globálního válečného konfliktu ke vzniku mnoha integračních skupin a mezinárodních organizací, které toho měly být garantem. Státy usilovaly o jednotný řád prostřednictvím nově se ustavujících ekonomických a politických platforem mezinárodního charakteru, zároveň se rodily i koalice samotných států, které měly posílit jejich národní zájmy v regionálním nebo globálním kontextu. Vznikaly tak skupiny, označované G (Group), jejichţ motivem vzniku byla především hospodářská spolupráce a jednotné vystupování v ekonomických a politických otázkách v rámci multilaterálních fór světových organizací.

3.1 Nejdůležitější skupiny „G“ v kontextu historického vývoje Teprve od 60. let 20. století a dále především v průběhu 70., 80. a potom i 90. let 20. století začalo vznikat mnoho skupin, sdruţujících nejrůznější země světa do různě velkých koalic za účelem společného postupu v rozličných ekonomických, politických ale i sociálních a kulturních otázkách. Některé si na mezinárodním poli stačily vytvořit dostatečný kredit a úspěšně se etablovaly po boku ostatních světových struktur, jiné nedokázaly prosadit své postoje v silné konkurenci a po čase zanikly nebo se transformovaly do platformy lépe reflektující aktuální světové dění. Mezi nejdůleţitější uskupení mající vliv na směřování světové ekonomiky patří skupiny G7(G8), G8+5, G10, G11, G15, G20, G22, G24, G30, G33, G77 a G90. Jejich okolnosti vzniku a vývojové etapy korespondují s tehdejším historickým vývojem a dnes představují základní stavební kameny uskupení působících na současné politické a ekonomické scéně, kterou by nebylo moţno bez poznání tohoto kontextu objektivně hodnotit.

34

3.1.1 Skupina G10 - 1962 Skupina G1039 byla zaloţena roku 1962 zeměmi, které se přihlásily ke spolupráci vůči MMF v rámci Všeobecné dohody o půjčkách (GAB). Zakládajícími členy bylo původně pouze 8 členských států MMF (Belgie, Kanada, Francie, Itálie, Japonsko, Nizozemí, Velká Británie a Spojené státy) a dále centrální banky Německa a Švédska. V roce 1964 se jedenáctým členem stalo Švýcarsko, přidruţeným členem je Lucembursko. Činnost skupiny je monitorována oficiálními pozorovateli, kterými jsou Banka pro mezinárodní platby, Evropská komise, Mezinárodní měnový fond a Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Jedním z primárních cílů skupiny byla dohoda o poskytování zdrojů MMF jejím členům a za určitých podmínek i nečlenům MMF. Skupina v současnosti sdruţuje šéfy centrálních bank a ministry financí jedenácti nejvyspělejších zemí světa40, které spolupracují a vzájemně konzultují hospodářské, měnové a finanční záleţitosti. Schůzky skupiny nejsou pevně stanoveny, ministři financí a guvernéři centrálních bank se schází podle potřeby, nejčastěji však jednou ročně v souvislosti se zasedáním Mezinárodního měnového fondu a Světové banky.

3.1.2 Skupina G77 - 1964 Skupina G77 byla zaloţena 15. června 1964 vyhlášením společné deklarace jejích členů na konferenci OSN v Alţírsku. Signatáře dohody představovalo 77 rozvojových zemí. Skupina se během svého působení rozrostla na 134 zemí41, původní název byl ale zachován. Skupina zahrnuje většinu zemí jihoamerického kontinentu, zemí Afriky a asijských států. Skupina je největší mezivládní organizací v rámci Organizace spojených národů. Jejím cílem je podporovat kolektivní ekonomické zájmy skupiny a zvyšovat společnou vyjednávací schopnost o všech mezinárodních otázkách v rámci OSN a podporovat spolupráci zemí Jih-Jih42. 39

https://www.bis.org/list/g10publications/index.htm Poznámka: členské státy G10 - Belgie, Kanada, Francie, Německo, Itálie, Japonsko, Nizozemsko, Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie a Spojené státy 41 http://www.g77.org/doc/members.html 42 Poznámka: země tzv. chudého globálního Jihu jsou charakterizované nestabilní politickou a ekonomickou situací doplněnou o aspekty demografické (výrazný populační růst) a ekologické (přírodní katastrofy: extrémní sucha, hladomory). Oproti tomu globální Sever tvoří země tzv. bohatého severu. 40

35

Nejvyšším rozhodovacím orgánem skupiny je tzv. South Summit. První a druhý jiţní Summit se konaly v Havaně na Kubě, 10-14. dubna 2000 a v Doha v Kataru, 12-16. června 2005. Třetí South Summit se bude konat v Africe v roce 2015 ve městě Malabo v Rovníkové Guinei.43

3.1.3 Skupina G24 - 1971 Mezivládní skupina G2444 byla zaloţena v roce 1971, přičemţ vznikla odtrţením 24 silných ekonomik od uskupení G77. Cílem této skupiny je koordinovat pozice rozvojových zemí o měnových a rozvojových otázkách, zejména pak v otázkách agend Mezinárodního měnového a finančního výboru (IMFC) a Výboru pro rozvoj (DC). Země zároveň usilují o zajištění zvýšené účasti rozvojových zemí v jednáních o reformě mezinárodního měnového systému. Členské země jsou rozděleny do tří regionů: Region I (Afrika): Alţírsko, Pobřeţí slonoviny, Egypt, Etiopie, Gabon, Ghana, Nigérie, Jiţní Afrika a Demokratická republika Kongo, Region II (Latinská Amerika a Karibik): Argentina, Brazílie, Kolumbie, Guatemala, Mexiko, Peru, Trinidad a Tobago a Venezuela, Region III (Asie): Indie, Írán, Libanon, Pákistán, Filipíny, Srí Lanka a Sýrie. Platí, ţe všichni členové skupiny G77, kteří nejsou členy G24 jsou oprávněni účastnit se schůzek G24. Setkání skupiny se navíc účastní i Čína a to jako zvláštní host plenárních zasedání na úrovni ministrů. Řídící orgány G24 se scházejí dvakrát ročně, před jarním a podzimním zasedáním Mezinárodního měnového a finančního výboru a smíšeného Výboru pro rozvoj Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Plenární zasedání G24 se účastní šéfové MMF a Skupiny Světové banky, jakoţ i vyšší úředníci systému OSN. Rozhodování v rámci G24 je na základě konsensu.

43 44

http://www.g77.org/doc/meetings.html http://g24.org/

36

3.1.4 Skupina G6/G7(8) - 1975/1976 Skupina G6 vznikla v roce 1975 jako platforma nejrozvinutějších zemí světa v důsledku propuknutí ropné krize 70. let 20. století s cílem zamezit vzniku incidentů takto globálního charakteru. Zakládajícími státy byly Francie, Itálie, Japonsko, Německo, Spojené království a Spojené státy americké. Skupina byla o rok později rozšířena o dalšího člena, Kanadu, vzniklo tak uskupení G7. Od roku 1977 se jednáná skupiny G6 mohou účastnit I zástupci Evropské unie (EU reprezentuje předseda Evropské rady spolu s předsedou Evropské komise) a od roku 1991 bylo vedle EU k jednáním G7 přizváno také Rusko. Od roku 1994 pořádalo Rusko samostatná setkání se členy G7 a teprve v roce 1997 se na základě iniciativy USA oficiálně připojilo ke skupině, nová platforma je tak označována jako G845. Plnoprávným členem je Rusko od roku 2006, kdy summit G8 hostilo. V roce 2014 se pak v důsledku krize na Ukrajině konal summit G7 jiţ bez Ruska. V roce 2005 na setkání skupiny G8 ve Skotsku došlo k ustavení jakéhosi paralelního uskupení (G8+5) jako výsledek schůzky zemí G8 a přizvaných zemí s pěti nejrychleji se rozvíjejícími ekonomikami (Brazílie, Čína, Indie, Mexiko a Jihoafrická Republika). V této formaci se skupina schází na úrovni ministrů energetiky a financí.

Uskupení G8 představuje přibliţně 50 procent světového HDP a členské země skupiny se na světové ekonomice podílejí necelými 60 procenty. Významnost skupiny dokresluje i skutečnost, ţe v G8 jsou zastoupeni čtyři z pěti stálých členů rady bezpečnosti OSN46 (USA, Spojené království, Francie, Čína a Rusko). Skupina G8, stejně jako G20, nemá pevnou vnitřní hierarchii, předsednictví se střídá na rotačním principu mezi členy. Setkání členů G8 probíhá na úrovni hlav států, ministrů zahraničí, ministrů financí a ministrů pro ţivotní prostředí. Summity na nejvyšší úrovni se konají jednou za rok.

45 46

http://www.g8.utoronto.ca/ http://www.un.org/en/sc/

37

Od začátku svého vzniku se skupina zaměřovala především na mezinárodní ekonomická témata, s vývojem situace ve světě se však plénum na jednotlivých schůzkách hlouběji politizovalo. Od 80. let 20. století potom často politické otázky převáţily původní záměr spolupráce s cílem ekonomického rozvoje.

3.1.5 Skupina G30 - 1978 Skupina G3047 byla zaloţena v roce 1978 jako soukromá, nezisková, mezinárodní orgnizace sloţená z vysokých představitelů soukromého a veřejného sektoru a akademické obce. Skupina se skládá z třiceti členů a zahrnuje hlavy velkých soukromých a centrálních bank, jakoţ i členů z akademické obce a mezinárodních institucí. Jejím cílem je prohloubit pochopení mezinárodních hospodářských a finančních otázek, prozkoumat mezinárodní dopady rozhodnutí učiněných v rámci veřejného a soukromého sektoru a zkoumat moţnosti otevřené trţním praktikům a politickým činitelům. Členové skupiny se setkávají v plenárních zasedáních dvakrát ročně a s vybranými hosty diskutují o důleţitých ekonomických, finančních a politický otázkách. Nejdůleţitějším setkáním je kaţdoroční Mezinárodní bankovní seminář. Poslední plenární zasedání skupiny se konalo 4-6. prosince 2014.

3.1.6 Skupina G15 - 1989 Skupina G1548 byla zaloţena v září roku 1989 v Bělehradě. Jejími zakládajícími členy bylo patnáct rozvojových zemí jejichţ společný cíl směřoval k posílení vzájemné spolupráce při formulování svých postojů v jiných mezinárodních platformách. Činnost skupiny se zaměřuje především na kooperaci členských států v oblasti obchodu a investic. Přes svůj název je jejími členy v současnosti 17 států49. Země G15 společně produkují aţ 25 procent celosvětové produkce ropy, přičemţ především Írán, Mexiko, Venezuela, Nigérie, Brazílie a Alţírsko patří mezi přední světové producenty ropy a zemního plynu. Některé členské země mají také značné zdroje 47

http://www.group30.org/ http://g15.org/ 49 Poznámka: členské zeme G15 - Alţírsko, Argentina, Brazílie, Chile, Egypt, Indie, Indonésie, Írán, Jamajka, Keňa, Malajsie, Mexiko, Nigérie, Senegal, Srí Lanka, Venezuela a Zimbabwe. 48

38

strategických surovin jako je měď (Chile) nebo nikl a cín (Indonésie). Mnohé z nich jsou přední světoví producenti komodit jako je cukr (Brazílie, Indie), čaj (Indie, Keňa, Srí Lanka), káva (Brazílie), kakao (Indonésie, Nigérie, Brazílie) nebo guma (Indonésie, Malajsie). V roce 2014 se země skupiny G15 podílely na světové populaci přibliţně 1/3 obyvatelstva, 30 procenty na celkovém vývozu a 30 procenty na celkovém dovozu zboţí a sluţeb ze strany rozvojových zemí. Z hlediska velikosti HDP patří ekonomiky 12 členských zemí mezi padesát největších na světě. Skupina si je vědoma svých surovinových zdrojů i důleţitosti obchodovaných komodit pro světový trh, svoji zahraniční politiku proto koordinuje na společných summitech, jichţ se od roku 1989 konalo celkem čtrnáct. Ty zároveň slouţí jako fórum pro pravidelné konzultace mezi rozvojovými zeměmi s cílem koordinovat politiky a akce jiţních zemí na globální úrovni a pomáhat při formulaci a provádění programů spolupráce.

3.1.7 Skupina G22/G33 - 1997/1999 Skupina G2250 (téţ označovaná jako Willard Group) byla ustavena vedoucími představitely Ekonomického seskupení Asie a Tichomoří (Asia - Pacific Economic Cooperation APEC)51 v roce 1997. Impulsem pro vznik skupiny byla asijská finanční krize a její dopady na regionální a světovou ekonomiku. Záměrem bylo uspořádat řadu setkání ministrů financí a guvernérů centrálních bank s cílem přijetí návrhu na reformu globálního finančního systému. Skupinu tvořilo celkem 22 členů52 – 8 členů skupiny G8 a 14 dalších zemí. První setkání proběhlo v roce 1998 ve Washingtonu D.C. za účelem evaluace současného stavu mezinárodního finančního systému a kapitálových trhů a jejich stability.

50

http://en.wikipedia.org/wiki/Group_of_22 http://www.apec.org/ 52 Poznámka: Členy G22 byly: Hong Kong, Singapur, Malajsie, Thajsko (tyto 4 státy nejsou členy současného uskupení G20), Argentina, Austrálie, Brazílie, Kanada, Čína, Francie, Německo, Indie, Indonésie, Itálie, Japonsko, Korejská republika, Mexiko, Polsko, Rusko, Jihoafrická republika, Spojené království, Spojené státy americké. 51

39

Ve snaze o větší reprezentativnost byla skupina dva roky nato, tedy v roce 1999 rozšířena o dalších 11 členů a vznikla tak nová světová platforma mezinárodního dialogu, zahrnující nejrozvinutější ekonomiky světa - skupina G3353. V roce 1999 byla skupina následně radikálně zúţena na 20 členů do doučasné finální podoby uskupení G20.

3.1.8 Skupina G90 - 2003 Skupina G90 se utvořila na summitu Světové obchodní organizace konaném v roce 2003 v mexickém Cancúnu. Představuje spojenectví nejchudších a nejmenších rozvojových zemí. Impulsem pro vytvoření skupiny byl nedostatek ekonomické moci vyplývající z velikosti jednotlivých členských států a jejich nízkého stupně rozvoje. Více neţ 2/3 států jsou zároveň členy Světové obchodní organizace, G90 tak představuje největší obchodní subjekt v rámci organizace. Členské státy G9054 samostatně nejsou schopny soutěţit s dotovanými ekonomikami bohatších zemí, případně se jim jakkoliv vyrovnat, vytvořily tak obchodní blok s cílem zajistit si kolektivní hlas v otázkách důleţitých pro vnitrozemské a ostrovní ekonomiky méně rozvinutých zemích a na surovinách závislých národů. Primárně poţadují odstranění preferenčních subvencí domácích trhů ze strany Evropské unie a Spojených států amerických, aby produkty zemí G90 získaly lepší přístup na zahraniční trhy. G90 také úzce spolupracuje s G20 a G33, přičemţ se snaţí vyváţit moc Spojených států amerických a evropských ekonomik v reţii světového obchodu, zejména s ohledem na jednání o zemědělských produktech, na kterých je většina ekonomik G90 závislá.

53

Poznámka: Členy G33 byly: Argentina, Australie, Belgie, Brazílie, Kanada, Čile, Čína, Pobřeţí slonoviny, Egypt, Francie, Německo, Hong Kong, Indie, Indonesie, Itálie, Japonsko, Malaysie, Mexiko, Moroko, Holandsko, Polsko, Ruská federace, Saudská Arábie, Singur, Jihoafrická republika, Korea republika, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Thajsko, Turecko, Spojené království, Spojené státy americké. 54

https://www.wto.org/english/tratop_e/dda_e/negotiating_groups_e.htm#GRP006

40

3.1.9 Skupina G11 - 2006 Skupina G1155 je neformální skupina, která byla prvně navrţena Jordánským králem Abdulahem v roce 2005 a následně zaloţena 20. září 2006. Uskupení zahrnuje 11 rozvojových zemí, které usilují o zmírnění své dluhové zátěţe a vyuţití

svých zdrojů k dosahování hospodářského růstu. Na tomto cílí skupina

spolupracuje s uskupením G8. Členskými zeměmi jsou Chorvatsko, Ekvádor, El Salvador, Gruzie, Honduras, Indonésie, Jordánsko, Maroko, Pákistán, Paraguay a Srí Lanka. Pro skupinu G11 byl rozhodující jordánský summit, který se konal v květnu roku 2007, kde byla vyjádřena nezbytnost spolupráce skupiny G11 právě s platformou G8. Země G11 potřebují cílenou pomoc a podporu ze strany vyspělých zemí k akceleraci růstu, omezení chudoby a urychlení reforem a sociálního rozvoje obyvatelstva. Skupina od spolupráce s G8 očekává podporu svých rozvojových cílů a investic, stejně tak lepší přístup na světový trh. Velký problém pro státy G11 představují nesplacené dluhy, které značně omezují výsledné fiskální příjmy a příjmy z vývozu. Hlavní překáţku pak představují obchodní omezení v podobě

dovozních cel, uloţené členskými státy G8 a dalšími

vyspělými

zeměmi. V jejich odstranění spatřuje skupina G11 moţný další potenciál svého rozvoje. Představitelé G11 tvrdí, ţe je právě v zájmu G8 a ostatních

rozvinutých zemí světa

takovéto partnerství uzavřít, aby mohlo docházet ke sniţování rozdílů mezi bohatými a chudými. Přínos spatřují v moţnosti vytváření většího mnoţství pracovních příleţitostí vedoucího ke zmírnění chudoby, coţ by mělo následně přispět k vytvoření většího propojení mezi národy, zvýšení prosperity, stability a míru na celém světě.

55

http://oxfordindex.oup.com/view/10.1093/oi/authority.20110803095909863

41

4. Skupina G20 Společenství G20 představuje uskupení spojující největší vyspělé a rozvíjející se ekonomiky světa, coţ reprezentuje 65 procent světové populace, 85 procent globálního hrubého domácího produktu, více neţ 80 procent světového obchodu a 90 procent světové produkce.

4.1 Členové skupiny G20

Obrázek č.4: Členové G20 Zdroj: https://g20.org/ Úprava: vlastní

Členy skupiny G20 jsou Argentina, Austrálie, Brazílie, Kanada, Čína, Francie, Německo, Indie, Indonésie, Itálie, Japonsko, Korejská republika, Mexiko, Rusko, Saúdská Arábie, Jihoafrická republika, Turecko, Spojené království, Spojené státy americké a Evropská unie. 42

Základní makroekonomická data členů skupiny G20 zobrazuje tabulka č.1.

Tabulka č. 1: Členové G20 – základní makroekonomická data Zdroj: MMF Úprava: vlastní Komentář: Hospodářská vyspělost států se posuzuje podle hrubého domácího produktu (HDP). Souhrnnou evidenci HDP pravidelně sestavuje několik renomovaných institucí (např. Mezinárodní měnový fond, Světová banka nebo Centrall Inteligence Agency). Výsledky poskytované jednotlivými institucemi se liší jen nepatrně. Porovnáním hrubých domácích produktů jsme schopni porovnat ekonomickou výkonnost jednotlivých zemí za určité období. HDP tedy představuje základní informaci o celkové hospodářské produkci dané země, přičemţ zahrnuje trţní hodnotu všech finálních výrobků a sluţeb uvnitř země během roku. Pro měření HDP lze uplatnit více metod, avšak se stejným výsledkem. Výsledky v absolutní hodnotě mají menší porovnávací schopnost, protoţe neodráţí rozdíly v ţivotních nákladech jednotlivých zemí světa. Pro zohlednění tohoto aspektu se tak pouţívá ukazatel hrubého domácího produktu na jednoho obyvatele nebo na obyvatele v paritě kupní síly. Pokud by převod na paritu kupní síly nebyl proveden, bylo by HDP na jednoho obyvatele u států s vyšší cenovou hladinou podstatně vyšší neţ u států s nízkou cenovou hladinou.

4.1.1 Faktory vzniku G20 Ke vzniku skupiny v současném sloţení přispělo mnoho faktorů. Důleţitou úlohu sehrál nestabilní vývoj finančních trhů v 90. letech 20. století a snaha o hledání silného stabilizačního fóra.

Stejně tak se čím dál hlasitěji ozývaly názory na posílení

rozhodovacích pravomocí a kontrolních mechanismů ve světové ekonomice ve prospěch 43

nově se rozvíjejících trhů. Za nejzásadnější aspekt ale můţeme povaţovat měnící se postavení regionů a států na globálním trhu světového hospodářství. K posílení vlivu G20 na světové ekonomické a politické scéně pak nesporně přispěla poslední finanční krize z roku 2008. V minulosti se trhy vyznačovaly spíše globální divergencí, rozdíly mezi jednotlivými státy a regiony narůstaly, vliv rozvinutých států rostl a pozice rozvojových nebo rozvíjejících se zemí v mezinárodním kontextu oslabovala. To bylo zapříčiněno především rozvojem moderního kolonialismu v období od 16. století, jeho vrcholem v období před začátkem první světové války a postupným úpadkem aţ do 70. let 20. století. V posledních desetiletí se pak trhy vyznačují vzájemným sbliţováním doprovázeným rychlým růstem ekonomik mnoha rozvojových zemí. Vývoj postavení civilizací a velmocí v historickém kontextu zachycuje graf č.4. Z něj je dobře patrný sílící vliv rozvíjejících se ekonomik, především pak Indie a Číny, právě v období posledních 40 let a ustupující, přesto však jednoznačně stále dominantní, vliv ekonomik rozvinutých v čele se Spojenými státy americkými.

Graf č.4: Vývoj postavení velmocí v historii Zdroj: Statisctics on Worl Population 1-2008, Angus Maddison, University of Groningen56 Úprava: vlastní

56

http://www.ggdc.net/MADDISON/oriindex.htm

44

Události z 90. let 20. století, které předcházely vytvoření skupiny G20, měly značný dopad na vývoj světové ekonomiky a nepřímo předznamenaly i globální krizi z roku 2008. Devadesátá léta minulého století byla protkána finančními krizemi mnoha rozvíjejících se ekonomik. Do problému se tak postupně dostávaly ekonomiky v jihovýchodní Asii57, ale také v Rusku58, Mexiku59 nebo v Brazílii60 či Argentině61 a svět hledal nástroje na eliminaci jejich následků a prevenci. Vytvoření G20 předcházel zrod skupiny G22. Podnětem byla iniciativa skupiny G7, jejíţ zástupci od G22 očekávali vznik širšího mezinárodního pléna pro otázky finančních krizí 90. let 20. století, přičemţ byly zahrnuty právě země jichţ se tato krize významně dotkla. Skupina se sešla dvakrát v roce 1998 ve Spojených státech amerických a na navazujících dvou schůzkách z roku 1999 jiţ byla rozšířena o dalších 11 zemí, vznikla tak skupina G33. Výstupem těchto setkání byly konstruktivní návrhy reforem globálního ekonomického a mezinárodního finančního systému a také potvrzení nutnosti mezinárodního dialogu o globálních otázkách. V roce 1999 byl tak tento pravidelný dialog se stálým souborem partnerů etablován zaloţením skupiny G20.

4.1.2 Členství Skupina G20 je tvořena 19 státy a Evropskou unií. Členské země jsou zastoupeny ministry financí a guvernéry centrálních bank, na vrcholných summitech potom hlavami států. Evropskou unii zastupuje předsednická země dle rotačního principu62, prezident Evropské unie a Evropské centrální banky. Koordinaci aktivit skupiny s mezinárodními finančními institucemi zajišťuje účast generálního ředitel Mezinárodního měnového fondu, prezidenta Světové banky, předsedů Mezinárodního měnového a finančního výboru a Výboru pro rozvoj MMF a Světové banky na schůzkách skupiny.

57

http://dumfinanci.cz/clanky/246-vyznamne-financni-krize-90-let-jihovychodni-asie/ http://dumfinanci.cz/clanky/267-vyznamne-financni-krize-90-let-rusko/ 59 http://dumfinanci.cz/clanky/239-vyznamne-financni-krize-90-let-mexiko/ 60 http://dumfinanci.cz/clanky/264-vyznamne-financni-krize-90-let-brazilie/ 61 http://dumfinanci.cz/clanky/287-financni-a-menova-krize-v-argentine/ 62 http://www.euroskop.cz/gallery/6/1829-politologicky_ustav.pdf 58

45

G20 tak představuje spojení nejdůleţitějších průmyslových zemí a zemí tzv. nových trhů ze všech regionů světa. Ekonomická síla a dostatečně reprezentativní členská základna dodává skupině G20 vysokou míru legitimity a zajišťuje dostatečný vliv na řízení procesů světové ekonomiky a finančního systému.

4.1.3 Předsednictví V porovnání s mezinárodními institucemi nemá G20 (stejně jako G7) stálý sekretariát, nemá tedy ţádné vlastní stálé pracovníky. Mezinárodní subjekty jako Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Mezinárodní měnový fond či Světová banka jsou institucionalizovány a jejich globální působení je tak dostatečně kredibilní. G20 je oproti tomu neformální fórum, jehoţ cílem není určovat nebo řídit, ale spíše iniciovat a akcelerovat konstruktivní diskuzi o globálních otázkách mezi státy rozvinutými, rozvojovými a rychle se rozvíjejícími. Agenda G20 je vedena předsednickým státem na základě konzultací s ostatními členy a v reakci na vývoj v globální ekonomice. Předsednictví G20 se kaţdoročně mění, přičemţ předsednická země vţdy vychází z jiného regionálního uskupení tak, aby byla zajištěna regionální rovnováha v čase. V roce 2015 je předsednickou zemí G20 Turecko a v roce 2016 to bude Čína. Předsednictví je zaloţeno na rotačním principu vedení skupiny a to současně stávajícím, minulým a budoucím předsedou. Tato tzv. „Troika“ tak zajišťuje kontinuitu agendy jednotlivých schůzek skupiny, přičemţ kaţdý předseda po dobu svého předsednického mandátu zřizuje dočasný sekretariát, jenţ aktivity skupiny koordinuje. Během předsednictví Turecka v roce 2015 jsou členové Troiky G20: Turecko, Austrálie a Čína. Předchozími předsedajícími summitů skupiny G20 byly Spojené státy americké (v letech 2008 a 2009), Spojené království (2009), Kanada (2010), Korejská republika (2010), Francie (2011), Mexiko (2012), Rusko (2013) a Austrálie (2014). Kaţdý rok předseda G20 vyzývá k jednání také čelní zástupce mnoha mezinárodních institucí. Jsou to především Organizace spojených národů, Mezinárodní měnový fond, Světová banka, Světová obchodní organizace nebo také Výbor pro finanční stabilitu.

46

Přizvány bývají také zástupci některých regionálních organizací jako Sdruţení národů jihovýchodní Asie nebo Africké unie, čímţ se zasedání skupiny počtem zúčastněných stran jiţ blíţí k dřívějším setkáním uskupení G33. Co do důleţitosti a velikosti své ekonomiky by členem G20 mělo být také Španělsko (zatím má ale pouze statut stálého hosta). K účasti na setkání bývá pravidelně přizváno také několik hostujících zemí, které mají moţnost se podílet na agendě G20. Tento prvek si klade za cíl, ţe tak bude skupina odráţet co moţná nejširší mezinárodní názor.63

4.2 Globální agenda společenství G20 Rozvoj mezinárodní spolupráce, zejména v období po 2. světové válce, představuje hlavní zdroj mnoha nadstavbových iniciativ zaměřených na jednotlivé aspekty problematiky nadnárodního řízení a koordinace. Takovou iniciativou byla na mezinárodním finančním poli například Brettonwoodská konference a z ní vyplývající změny světového hospodářství. Stejně tak i vznik mnoha regionálních ale i mezinárodních organizací, případně také účelových uskupení zemí. V 60. letech 20. století tak vznikly skupiny G10 nebo G77, v další dekádě pak G5 a G24 a následně i G7, respektive G8, při rozšíření v 90. letech o Rusko. Této nově se profilující struktuře však chybělo vzájemné pojítko, jakýsi globální přesah. Nově vzniklé koalice států sledovaly striktně své politické a ekonomické zájmy, nové organizace pak byly spíše limitovány rozsahem svého mandátu. Výsledkem tak byly mezinárodně roztříštěné vazby s mnoha regionálními zájmy, jejichţ

vliv na globální

světové hospodářství byl spíše nevýrazný. Stále tak zůstávalo otevřené téma globální správy, jeţ by prokázala ţivotaschopnost reţimu vzájemné koexistence a spolupráce zemí při nastavování pravidel, formování trhu a řešení nenadálých situaci v podobě hospodářských krizí, přírodních nebo i humanitárních katastrof. Vznik skupiny G20 tak představoval logické vyústění tohoto úsilí o správu takto široké globální agendy.

63

Poznámka: V roce 2012 v Mexiku tak například předsednictví pozvalo jako oficiální hosty Španělsko (stálá hostující země), Benin (předsednická země Africké unie), Kambodţu (předsednická země Sdruţení národů jihovýchodní Asie), Chile (předsednická země Společenství latinskoamerických a karibských států) a Kolumbii. Kromě toho byla pozvána i Etiopie jako předsednická země Nového partnerství pro africký rozvoj (NEPAD).

47

Globální přesah práce skupiny G20 je patrný jiţ z její spolupráce s mnohými mezinárodní organizacemi nebo subjekty z oblasti nevládního sektoru. Stejně tak i profilace jednotlivých agend ukazuje na globální aktivity skupiny v oblasti podnikání - Business (B20), občanské společnosti - Civil Society (C20), práce - Labour (L20), think tanků - Think Tanks (T20) a mládeţe - Youth (Y20). V současnosti musí skupina řešit především dopady globální ekonomické nerovnováhy jejímţ vyústěním je právě krize z roku 2008, která pouze zviditelnila problém dlouhodobě narůstajících deficitů státních rozpočtů a platebních bilancí některých převáţně rozvinutých zemí nebo přebytků z mezinárodního obchodu u řady dalších. Nedořešená je také problematika svévolného ovlivňování vlastní měny v řadě zemí světa nebo propojení, koordinace a regulace globální finanční sféry.

4.3 Summity G20 – agenda a výstupy Skupina G20 se od svého vzniku v roce 1999 scházela na pravidelných ročních schůzkách64 na úrovni ministrů financí a guvernérů centrálních bank. Ty se následně od roku 2008 proměnily v summity na úrovni vrcholných představitelů států, přičemţ EU zpravidla reprezentují představitelé předsedající země, Rady a Evropské centrální banky. V průběhu posledních šesti let se pak summity G20 osvědčily jako prakticky jediné efektivní fórum pro řešení palčivých globálních problémů. Od roku 2008 proběhlo celkem 9 vrcholných schůzek skupiny G20: 2008 Spojené státy americké, Washington D.C. (14-15. listopadu) 2009 Spojené království, Londýn (2. dubna) 2009 Spojené státy americké, Pittsburgh (24-25. září) 2010 Kanada, Toronto (26-27. června) 2010 Jiţní Korea, Soul (11-12. listopadu) 2011 Francie, Cannes (3-4. listopadu) 2012 Mexiko, Los Cabos (18-19. června) 2013 Rusko, Petrohrad (5-6. září) 2014 Austrálie, Brisbane (15-16. listopadu) 64

http://www.g20.utoronto.ca/ministerials.html

48

4.3.1 2008 - Washington D.C. Washingtonský summit nebyl rozhodně prvním setkáním skupiny G20, byl však první schůzkou vedoucích představitelů skupiny G20 a tím zásadním summitem, který odstartoval rostoucí vliv G20 na světové scéně. Setkání skupiny G20 se konalo 14-15. listopadu 2008 ve Washingtonu D.C. v USA. Schůzka se uskutečnila na základě iniciativy Francie, konkrétně prezidenta Sarkozyho65, ve snaze přijít s konsenzuálním řešením čerstvě propuklé celosvětové finanční krize ze září roku 2008 a to necelé čtyři měsíce po vrcholné schůzce G8 v Japonsku, kde nejprve došlo k přijetí důleţité dohody o sníţení emisí oxidu uhličitého na polovinu do roku 2050, zároveň však i odmítnutí této dohody po následující schůzce se zeměmi G5 a její degradaci na pouhé prohlášení a nutnosti zakročit proti znečišťování. Následný summit G20 tak de facto zohlednil narůstající vliv rozvíjejících se zemí a nutnost společné diskuze při potřebě řešení globálních otázek. Summit přinesl hned několik zásadních závěrů a to v mnoha ohledech. Tím nejzásadnějším bylo prohlášení ve věci zajištění budoucí finanční stability trhů. Členové G20 konstatovali, ţe skupina je připravena čelit nástupu hospodářské krize a jejím globálním dopadům společně koordinovanými kroky. Představitelé se zároveň na washingtonské schůzce shodli na potřebě reformy mezinárodních institucí, konkrétně Mezinárodního měnového fondu a téţ Světové banky. Konstatovali také, ţe by mělo být rozšířeno Fórum finanční stability o další státy. Dále zdůraznili, ţe při reformě finančních institucí by měla být poskytnuta větší váha rozvojovým ekonomikám. Druhým, tentokráte nepsaným závěrem summitu bylo potvrzení vzrůstajícího vlivu Brazílie, Indie a Číny v celosvětovém ekonomickém kontextu a upevnění jejich pozice v rámci společného jednání s představiteli aktuálně nejrozvinutějších ekonomik světa.

65

Poznámka: Nicolas Sarkozy převzal úřad francouzského prezidenta v roce 2007 po Jacquesu Chiracovi a setrval v něm aţ do roku 2012. Aktivita prezidenta Sarkozyho v otázce hledání řešení tehdejších problémů finančních trhů byla v té době v přímém kontextu s jeho plány, kterými usiloval, v rámci svého úřadu, o posílení pozice Francie ve světě a téţ v souladu s tehdejším předsednictvím Francie v rámci EU. Je potřeba si uvědomit, ţe pozice Francie na globálním poli nerostla po 2. Světové válce tak, jak by si představitelé Francie představovali, ale dominantními hráči se stávaly USA a Velká Británie a tento vliv se projevoval také v Severoatlantické alianci, jíţ byla Francie v roce 1949 zakládajícím členem (z celkem dvanácti členů). Právě proti jejich dominantnímu vlivu (především vlivu USA) v NATO Francie v 60. letech 20. století bezúspěšně protestovala, coţ vyvrcholilo vystoupením Francie ze struktur NATO v roce 1966. S nástupem prezidenta Sarkozyho do prezidentského úřadu však přišla také silně prointegrační politika Francie jejíţ součástí byla i myšlenka, ţe chci-li něco ovlivnit, je lepší být součástí neţ stát mimo, která v konečném důsledku vedla k obnovení spolupráce Francie s NATO v roce 2009.

49

Třetí závěr se bezprostředně týkal skupiny G8 a v té době jiţ několik let slyšitelné kritiky na neaktuálnost sloţení do té doby nejmocnější světové platformy. Anglie, Francie, Německo a Itálie tvořily polovinu členských států G8, ale jejich ekonomiky v celosvětovém kontextu nerostly zdaleka tak významně jako ekonomiky Číny nebo Indie. Zasedání světových lídrů v podobě G20 tak mnohem lépe odráţelo aktuální rozloţení sil ve světě.

4.3.2 2009 - Londýn Druhé setkání vrcholných představitelů skupiny G20 se konalo 2. dubna 2009 v anglickém Londýně. Summit se konal v době, kdy hospodářská krize jiţ zasáhla prakticky veškeré struktury světového hospodářství a i v tomto duchu byl tehdejším britským premiérem Gordonem Brownem, coby představitelem hostitelské země, srovnáván svou významností se summitem konaném roku 1946 v Bretton Woods v USA. I proto se od něj očekával především jasný recept na aktuální krizovou situaci. Závěry summitu však nakonec neodrazily očekávaný potenciál setkání. Prvním závěrem byla shoda účastníku na finanční podpoře globální ekonomiky ve výši 1bil. USD, přičemţ 2/3 těchto prostředků byly určeny pro MMF a 1/3 na podporu mezinárodního obchodu, jehoţ růstu byl v rámci závěrečného komuniké přikládán klíčový význam. MMF by tak měl být v budoucnu lépe schopen pomáhat zemím, jejichţ platební systém je nebo by mohl být krizí oslaben a to ať ve východní Evropě, v Asii nebo Latinské Americe a to i díky výraznému zjednodušení pravidel čerpání pomoci. Lze tedy konstatovat, ţe právě MMF byl jakýmsi „vítězem“ summitu, protoţe právě jeho globální vliv byl závěry summitu výrazně posílen. Dalšími závěry byly parciální dohody na silnějším postupu při kontrole daňových rájů66 a odmítnutí protekcionismu. Skupina se také dohodla na regulačním rámci tzv. hedgových fondů a větším dohledu ratingových agentur. V neposlední řadě potom také na transformaci MMF, v níţ by mělo dojít ke změnám v zastoupení jednotlivých zemí a také kvót.

66

Poznámka: OECD definuje daňový ráj jako stát, který musí splňovat čtyři základní podmínky. Daně, které vybírá jsou fakticky nulové, výběr není transparentní (nejsou vyţadovány informace z účetnictví), stát nespolupracuje při výměně daňových informací s dalšími zeměmi a daňový poplatník nemá povinnost být v dané zemi většinu roku přítomen a podnikat v ní.

50

Třetím důleţitým závěrem londýnského setkání pak byla dohoda účastníků na zřízení nového orgánu tzv. „Rady pro finanční stabilitu“ 67, jenţ bude úzce spolupracovat s MMF a jehoţ úkolem bude dohlíţet na stabilitu finančního sektoru. Zřízením Rady tak měl být vytvořen jakýsi systém včasného varování. Překvapivou skutečností summitu byla ochota Číny poskytnout ze své vlastní kasy značné finanční prostředky na úvěry rozvojových zemí a světový obchod. Čína tak dokonale vyuţila propojení politického vlivu s vlivem ekonomickým, kdy zatímco trţním podílem na světovém hospodářství patří ke světovým lídrům, na geopolitické mapě světa patří mezi subjekty respektované, nikoliv však vedoucí či alespoň udávající tempo. Schopnost shody na mnoha globálních tématech tak na londýnském summitu definitivně upevnila pozici G20 jako lídra globálního světa, především pak ve vztahu ke skupině G8, jejíţ většina aţ do té doby uskutečněných setkání nebyla v globálních otázkách zdaleka tak úspěšná. Kritiky londýnského summitu směřovaly především k lídrům světovým velmocí. Bylo jim vytýkáno, ţe se nedokázali vypořádat s příčinami vzniku světové krize a ţe prostá podpora obchodu bez razantních reforem příčiny krize nevyřeší. Pumpování peněz do ekonomik totiţ nedokázalo a pravděpodobně ani v budoucnu nedokáţe zajistit jejich lepší fungování, pouze to okamţitě zmírní nejváţnější dopady krize.

4.3.3 2009 - Pittsburgh Ve dnech 24-25. září 2009 se uskutečnil další (třetí) ze summitů vrcholných představitelů skupiny G20, tentokráte v Pittsburghu v USA. Představitelé summitu potvrdili vedoucí úlohu MMF a Světové banky v reformním procesu. Text komuniké hovořil o „zásadní důleţitosti“ Světové banky a MMF při potírání klimatických změn, zajištění potravinové bezpečnosti a lidského rozvoje v nejchudších zemích světa, podpoře růstu a rozvoje soukromého sektoru či přechodu k zelené energetice. MMF je navíc podle členů skupiny G20 nepostradatelný při zajišťování globální finanční 67

http://www.financialstabilityboard.org/

51

stability, včetně dohledu nad globálním finančním systémem a jeho nevyváţeností. Nevyjádřeným nedostatkem uvedeného prohlášení stran MMF a Světové banky byla bohuţel skutečnost, ţe těmito úkoly se obě organizace měly zabývat kontinuálně uţ ze své podstaty. Nejdůleţitějším závěrem pittsburghského summitu tak byla dohoda na změně hlasovacích kvót ve Světové bance a MMF, s cílem lépe reflektovat význam jednotlivých ekonomik ve vztahu k rozhodovacím pravomocem. Spojené státy nabídly přesun 5 procent hlasů ve prospěch „podreprezentovaných“ států. Země BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína) ţádaly 7 procent. Výsledek tak de facto potvrdil nevoli rozvinutých zemí (členů G7) změnit poměr mezi vyspělými a méně rozvinutými zeměmi. Po přesunu zmiňovaných 5 procent hlasů mohou Spojené státy americké i nadále disponovat 17 procentním podílem hlasovacích práv, coţ jim umoţňuje vetovat klíčová rozhodnutí, k nimţ je potřeba kvalifikované většiny 85 procent všech hlasů. Procento hlasů vyspělých zemí se po reformě sníţilo z 68,3 procenta na 65 procent, coţ těmto státům zajišťuje pohodlnou většinu. Na druhé straně podíl hlasů nejchudších zemí se zvýšil jen nepatrně ze 7,7 procenta na pouhých 7,8 procenta. I přes kompromisní dohodu stran hlasovacích kvót představitelé na summitu oficiálně konstatovali, ţe právě G20 bude do budoucna rozhodujícím fórem mezinárodní ekonomiky a to na úkor právě G8.

4.3.4 2010 - Toronto Čtvrtý summit vrcholných představitelů G20 v kanadském Torontu se konal 26-27. června 2010. Nejhmatatelnějším výsledkem schůzky bylo společné prohlášení, ve kterém se členové G20 zavázali sníţit své rozpočtové deficity tak, aby neohrozili hospodářské oţivení. Na tomto kroku trvalo především Německo, které prosazovalo politiku úspor a to v přímém kontrastu k USA, které upřednostňovaly politiku ekonomického růstu pomocí hospodářských stimulů. Výsledkem tak byl obecný plán na sníţení veřejných schodků většiny zemí G20 o polovinu do roku 2013. Výslednou dohodu bohuţel kazila skutečnost, ţe komuniké neobsahovalo ţádná konkrétní doporučení pro jednotlivé země, na jejichţ vládách tak bylo ponecháno jaké tempo při sniţování deficitů zvolí. Na summitu nedošlo

52

ani ke schválení navrhované bankovní daně, přičemţ rozhodnutí na toto téma ponechal summit na jednotlivých státech. Summit v Torontu tak bohuţel potvrdil, ţe na nejdůleţitějších otázkách jako je mezinárodní bankovní či finanční daň se státy nedokáţí shodnout. Zároveň se potvrdilo, ţe ani dlouhodobá snaha rozvíjejících se zemí o liberalizaci světového obchodu není pro G20 dostatečně důleţitá. Summit v Torontu je také mnohdy povaţován za nejméně přínosný v dosavadní historii G20.

4.3.5 2010 - Soul Pátá vrcholná schůzka G20 se konala 11-12. listopadu 2010 v jihokorejském Soulu, schůzka se tak poprvé v historii odehrávala na asijském kontinentu. Summit se bohuţel nedokázal soustředit na globální řešení, ale opanovala ho především myšlenka na vzrůstající hrozbu měnové války mezi USA a Čínou. USA (společně s Evropou) dlouhodobě vyčítají Číně, ţe svými regulačními zásahy zamezuje revalvaci Juanu, coţ lze povaţovat za dlouhodobou konkurenční výhodu Číny v mezinárodním obchodě. Čína potom vyčítá USA krátkozrakou politiku americké centrální banky, jejímţ jediným receptem na krizi je kvantitativní uvolňování68 avšak bez dostatečných strukturálních reforem. Pozitivním zjištěním tedy alespoň bylo, ţe země G20 jsou si ochotny v této otázce naslouchat a přijímat preventivní opatření k omezení ovlivňování směnných kurzů, coţ také nakonec zaznělo v závěrečném komuniké. Jedním z nejdůleţitějších závěru schůzky byla dohoda na reformě MMF. Ta přinesla vyšší míru vlivu rozvíjejících se zemí, fond zastoupení tak bude v budoucnu lépe odráţet současné rozdělení sil ve světě.

68

Kvantitativní uvolňování představuje nástroj měnové stimulace. Jedná se formu podpory ekonomiky a trhu práce ze strany centrální banky, která přikročí k nákupům velkých objemů aktiv (státní/firemní dluhopisy). Usiluje tím o sníţení dlouhodobých úrokových sazeb a rychlejší růst ekonomiky. Centrální banka nakupuje od komerčních bank cenné papíry a ty hradí nově vytisklými penězi přičemţ očekává, ţe komerční banky tyto peníze půjčí firmám nebo jednotlivcům, kteří je pouţijí k investicím nebo spotřebě, coţ by se zpětně mělo projevit v akceleraci ekonomiky. Okamţitý účinek kvantitativního uvolňování by se měl projevit alespoň částečným ekonomickým oţivením, protoţe tím dochází ke znehodnocení domácí měny proti ostatním měnám, coţ by se mělo pozitivně objevit na straně exportu. Neméně důleţitý je pak efekt cenový, kdy při zdraţení zboţí a sluţeb z dovozu by mělo dojít ke zvýšení inflace.

53

Z celkového pohledu však summit v Soulu nebyl jednáním o finanční krizi, která po třech letech od jejího vzniku přestala být rozhodujícím a také spojujícím tématem představitelů všech členských států. Naopak se právě zde zobjektivizovaly příčiny mnoha dřívějších nekonkrétních dohod a výstupů skupiny. Stejně tak se potvrdilo dominantní postavení USA a Činy ve skupině, a nedostatečný vliv zástupců Evropské Unie prosadit vlastní agendu.

4.3.6 2011 - Cannes Šestým summitem na úrovni vrcholných představitelů zemí skupiny G20 bylo setkání v Cannes (Francie) 3-4. listopadu 2011. Hlavním očekáváním summitu byl jednoznačný signál, ţe Evropa bude pokračovat ve svých plánech na překonání dluhové krize. Agendou se tak summit zaměřil na finanční instituce a posílení zdrojů MMF. Jedním z důleţitých závěrů summitu bylo vytvoření seznamu 29 systémově důleţitých finančních institucí, jejichţ případný krach by mohl výrazně poškodit celý globální finanční systém. Tyto banky tak budou muset v budoucnu splňovat přísnější poţadavky. Na vytvořeném seznamu s názvem G-SIFI je 17 evropských bankovních ústavů, osm jich je ze Spojených států amerických a čtyři jsou asijské. Seznam by měl být kaţdoročně v listopadu diskutován a případně přehodnocen. Banky, které se ocitly na seznamu tak budou muset splňovat přísnější poţadavky na potřebu kapitálu a zároveň mít připravený plán na likvidaci pro případ, ţe by se dostaly do potíţí. Tento plán přitom nesmí počítat s pomocí daňových poplatníků. Tyto banky budou muset zvýšit kapitálovou přiměřenost nejpozději do roku 2016 a splnit poţadavek na dodatečné navýšení kapitálu o 1 aţ 2,5 procenta. Daňoví poplatníci uţ by díky těmto krokům nikdy neměli platit za účty těchto bank při bankovní krizi.69 Země G20 se také na schůzce shodly na dodatečném posílení zdrojů MMF, ovšem bez konkrétních čísel. Na summitu se jednalo i o posílení Evropskému fondu finanční stability (EUROVAL)70, podporu mu však neslíbila prakticky ţádná z členských zemí. Na popud německé centrální banky podporu odmítly USA, země BRIC vyjádřily obavu, ţe případná podpora eurozóny by mohla znamenat méně prostředků na podporu rozvojového světa.

69 70

http://finance.eurozpravy.cz/37301-summit-g20-vytvoril-seznam-29-dulezitych-financnich-instituci/ http://www.efsf.europa.eu/about/index.htm

54

4.3.7 2012 - Los Cabos Sedmé zasedání vrcholných představitelů skupiny G20 se konalo 18-19. června 2012 v Los Cabos v Mexiku. Na summitu zazněla podpora zemím eurozóny v jejich úsilí o překonávání následků finanční krize, přičemţ tyto země slíbily přijmout taková opatření, aby se v budoucnu nemohl opakovat scénář nekontrolovaného zadluţení jako v případě Řecka. Konkrétní kroky sice přijaty nebyly, na pomoc postiţeným zemím však bylo dohodnuto navýšení zdrojů MMF o cca 450 mld. dolarů, tedy dvojnásobek do té doby dohodnutého stavu. Scénář summitu se nesl v duchu hospodářské stabilizace a oţivení ekonomiky a v této souvislosti také zaznělo, ţe výsledky do té doby aplikovaných finančních injekcí do finančního systému ve snaze o zvyšování jejich likvidity bohuţel nepřinesly dostatečnou odezvu. Členové G20 společně odsouhlasili přijetí Akčního plánu pro růst a zaměstnanost71. Ten by měl představovat vyváţenou kombinací fiskální konsolidace a strukturálních reforem zahrnující i vyváţené závazky všech členů G20, včetně USA, Japonska a Číny, a měl by fungovat jako konkrétní rámec pro všechny země G20, aby obnovily své závazky k posílení globálního růstu.72 Na summitu se také diskutovala moţnost integrace bankovního sektoru směřující k vytvoření fiskální a bankovní unie73 s tím, ţe právě bankovní unie by mohla nasměrovat Evropu k vytvoření jednotnějšího útvaru, v budoucnu moţná i jednotného státu, a sjednotit fungování finančních domů v celé Evropě. V Los Cabos dali bohuţel lídři také jasně najevo, ţe neexistuje ţádná vůle vytvořit novou podobu dohody z Bretton Woods, která by mohla vnést řád do finančního sektoru a poloţit základy systému zabraňujícímu recidivě současné krize.

71

https://g20.org/wp-content/uploads/2014/12/Los_Cabos_Growth_and_Jobs_Action_Plan_Final.pdf http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/business/na-summitu-g20-se-bude-resit-globalni-ekonomika 73 Poznámka: Bankovní unie představuje systém bankovního dohledu a formu řešení krize bank na úrovni EU. Jejím úkolem je zajistit bezpečnost a spolehlivost bankovního sektoru. V roce 2014 tak ECB v rámci naplňování tohoto úkolu převzala prostřednictvím Jednotného mechanismu dohledu kontrolu nad 120 nejdůleţitějšími bankami eurozóny, které představují celkem 80 procent majetku finančních institucí v eurozóně. 72

55

4.3.8 2013 - Petrohrad V pořadí osmý summit vrcholných představitelů G20 se uskutečnil 5-6. září 2013 v ruském Petrohradě. Summit přinesl několik důleţitých závěrů z jiţ dříve probíraných témat, nejdůleţitějším tématem však byl konflikt v Sýrii. Jednání o tomto bodě však nepřineslo jednoznačný závěr, protoţe vojenský zásah proti Sýrii preferovaný USA většina zemí nepodpořila. Lídři skupiny předně podpořili zavedení nových daňových pravidel, která mají zabránit ukrývání finančních prostředků v daňových rájích a přinutit firmy odvádět daně v místě, kde vytvářejí zisky. Zároveň došlo i k odsouhlasení dohody o výměně informací o jednotlivých plátcích daní. O termínu zavedení těchto reforem do praxe však závěrečné komuniké nehovořilo. Důleţité také bude, aby výměna informací obsahovala i data z daňových rájů, které nejsou součástí G20. Na summitu také zazněl návrh, aby se Frankfurt nad Mohanem stal vedle Londýna centrem pro obchodování s Juanem74. Frankfurt by tak byl centrem obchodování s touto měnou v eurozóně a firmy eurozóny obchodující s Čínou by tak měly moţnost otevřít si obchodní účty v čínské měně. Lídři G20 na summitu také přijali tzv. Petrohradskou deklaraci. V ní vyjádřili potřebu i nadále koncentrovat úsilí na nalezení východiska z nejdelší finanční a ekonomické krize v soudobých dějinách. Dokument zdůrazňuje, ţe prioritou pro G20 zůstává zrychlení ekonomického růstu a vytvoření pracovních míst, stejně tak i nezbytný návrat k udrţitelnému a vyváţenému růstu. Summit dále potvrdil snahu k přechodu na stabilní energetiku nové generace i dohodu o spolupráci na řešení problematiky změny klimatu a na ochraně ţivotního prostředí.

74

Poznámka: Frankfurt nad Mohanem se stal v roce 2014 prvním centrem v eurozóně pro provádění plateb v čínské měně poté, co odpovídající dohodu uzavřeli Deutsche Bank a Lidová banka Číny. Druhým evropským centrem je Londýn, kde je dohoda uzavřena mezi Lidovou bankou Číny a Bank of England.

56

4.3.9 2014 - Brisbane Devátá schůzka lídrů G20 se uskutečnila 15-16. listopadu 2014 v australském Brisbane. Jednalo se o zatím poslední schůzku skupiny na vrcholné úrovni a přinesla řadu dohod pro budoucí vývoj. Členové skupiny G20 přijali na summitu dohodu obsahující sérii prorůstových opatření, s cílem znovuobnovení hospodářského růstu jejich ekonomik. Hlavním tahounem tohoto růstu (aţ 2,1 procenta v následujících pěti letech) by pak měla být podpora obchodu spolu s investicemi do infrastruktury. Politici se také na summitu dohodli na plánu posílení pravomocí některých mezinárodních finančních institucí s cílem vyhnout se propadům světového hospodářství svým rozsahem a dopadem ekvivalentním krizi z roku 2008. Závěrečné komuniké také obsahovalo dohodu o potírání daňové kriminality a korupce. Návrh dohody obsahoval i klauzuli, kdy by státy mohly automaticky

sdílet data o

modelech optimalizace daní velkých koncernů na jejich území. Konsensus na takovémto zásahu do integrity jednotlivých zemí však přijat nebyl. V komuniké byla také obsaţena výzva Spojeným státům americkým, aby s konečnou platností ukončily blokaci zcela nezbytné reformy Mezinárodního měnového fondu, která by přinesla zohlednění rostoucího vlivu rychle se rozvíjejících ekonomik, především Indie a Číny na rozhodování fondu. Pozitivní byla také jednání vedoucích představitelů o moţných akcích, které by cílily proti globálním změnám klimatu s tím, ţe výsledky klimatické konference plánované na konec roku 2015 do Paříţe by mohly být pro státy právně závazné. Na summitu se uskutečnily také rozhovory evropských politiků se zástupci USA o dohodě TTIP (Transatlantické obchodní a investiční partnerství)75, která by měla vyváţit konkurenci rostoucí na asijském kontinentu. Nejdůleţitějším tématem, které se prolínalo celým summitem byl však vyhrocený vztah zemí EU a USA ve vztahu k Rusku a hlavním tématem rozhovorů vrcholných představitelů nejmocnějších zemí světa byla aktuální krize na Ukrajině.

75

http://ec.europa.eu/trade/policy/in-focus/ttip/index_en.htm

57

4.4 Přijaté cíle, jejich plnění a důsledky Vytvoření skupiny G20 bylo reakcí nejrozvinutějších ekonomik světa na ekonomický a politický vývoje ve světě v posledních několika desetiletích. Skupina se jiţ od svého zaloţení v roce 1999 profilovala jako vedoucí platforma pro multilaterální fórum o nejdůleţitějších otázkách světového dění a tuto pozici dosud uhájila. Na skupinu a její členy je pohlíţeno jako na ty, kteří by mohli iniciovat zásadní změny ve fungování současné globální ekonomiky, přinést reformu stávajících finančních institucí a prostřednictvím svého vlivu a přijatých cílů také přispět k větší rovnováze jednotlivých regionů světa.

4.4.1 Priority G20 Skupina G20 nedisponuje ţádným ustavujícím dokumentem, který by v její činnosti stanovil základní priority náplně její činnosti. Priority své činnosti skupina přijímá postupně, v souvislosti s vývojem ekonomik jednotlivých svých členů a hospodářské a politické situace ve světě. V tomto kontextu je však moţno určit tři základní priority, které si skupina G20 dosud stanovila a jeţ jsou předmětem většiny jejich schůzek. Jedná se o snahu dosahovat silného, udrţitelného a vyváţeného růstu, přijímat opatření ke sniţování protekcionismu a zaměřit se na makroekonomickou politiku. Dosahování silného, udrţitelného a vyváţeného růstu je vůbec největší prioritu skupiny ve vztahu k jejím členům a v globálním kontextu jejího působení. Základními předpoklady pro jeho dosaţení je pak primárně schopnost a vůle pro zavádění strukturálních reforem a správné nastavení fiskálních a monetárních politik. V této souvislosti G20 vypracovala přehled oblastí, které by primárně měly být v rámci strategie růstu podporovány. Jsou jimi zejména zaměstnanost a oblast investic a infrastruktury, následuje oblast obchodu, konkurenceschopnost a ostatní oblasti.

58

Priority znázorňuje graf č.5:

Graf č.5: G20-Hlavní oblasti zájmu v rámci podpory strategického růstu Zdroj: https://g20.org/ Úprava: vlastní

Další z prioritních otázek skupiny je problematika protekcionismu, která se stala předmětem priorit skupiny G20 i přesto, ţe není moţno jednostranně konstatovat, ţe existence celních nebo netarifních opatření zákonitě přispívá k omezení hospodářského růstu. Skupina však kromě svých aktivit směřovaných v tomto směru na nečlenské země, ve snaze o omezení jejich protekcionisticých opatření, musí o této otázce najít konsensus především uvnitř svojí členské základny. Míru protekcionismu jednotlivých členských zemí G20, respektive počet jimi přijatých protekcionistických opatření v období od listopadu 2008, kdy vzájemně odsouhlasily společný boj proti protekcionismu, aţ do srpna 2013 ukazuje obrázek č. 5. Z něj je patrno, ţe země skupiny přijaly za necelých pět let od vypuknutí krize více neţ 1800 opatření pro ochranu nebo podporu jednotlivých svých trhů, coţ je v konečném důsledku v přímem rozporu s jejich snahou o omezování současných a eliminaci nových ochranářských opatření.

59

Obrázek č.5: Počet protekcionistických opatření přijatých člerny G20 od listopadu 2008 do srpna 2013 Zdroj: http://www.russia-direct.org/debates/russia-too-protective-its-economy Úprava: vlastní

Otázka makroekonomické politiky je pak třetí z priorit skupiny G20. V této otázce klade skupina nejvetší důraz na fiskální konsolidaci, která představuje dlouhodobý ozdravný proces veřejných financí. Není náhodou, ţe se krize z roku 2008 projevila velkou mírou právě v Evropě (Řecko, Španělsko, Itálie, Portugalsko), protoţe důvodem jejího rozšíření je i dlouhodobé porušování Paktu stability a růstu mnoha zeměmi. Dopady snahy o konsolidaci veřejných rozpočtů v rozvinutých zemích se však zcela určitě promítnou mnohem větší mírou v zemích rozvojových, jejichţ ekonomiky díky tomu zpomalí tempo svého rozvoje. Potřebu konsolidace veřejných rozpočtů v rámci G20 dobře ukazuje graf č.6 zobrazující vývoj poměru veřejného dluhu jednotlivých členů G20 k HDP. Následný graf č. 7. potom zobrazuje vývoj státního dluhu v zemích G20 jako celku v období let 2000-2012 a uvádí rovněţ jeho srovnání s vývojem dluhu v rozvíjejících se trţních ekonomikách:

60

Graf č.6: Poměr veřejného dluhu k HDP zemí G20 (2007, 2011, odhad 2016) Zdroj: http://www.intereconomics.eu Úprava: vlastní

Graf č.7: Vývoj státního dluhu zemí G20 (2000-2012) Zdroj: http://blog.josephinternational.org Úprava: vlastní

61

4.4.2 Deklarované cíle G20 a jejich naplňování Jiţ od svého vzniku v roce 1999 se skupina G20 musela na úrovni ministrů financí a guvernérů centrálních bank zabývat záleţitostmi ryze globálního charakteru. Po zkušenostech z 90. let se tak do agendy dostala tématika řešení finančních krizí spojená s dohodou o podpoře ekonomického růstu, stejně tak ale i otázka hrozby zneuţití finančního systému nebo politicko-ekonomická témata jako je boj proto terorismu a snaha o omezení jeho finančních zdrojů. V roce 2004 představitelé skupiny formulovali na setkání v Německu Dohodu o udrţitelném růstu, jejímţ cílem je podpora udrţitelného růstů a ekonomického rozvoje prostřednictvím zkušeností jednotlivých členů skupiny a to jak na úrovni jednotlivých států, tak i v globálním měřítku. V témţe roce byla skupinou také přijata agenda reformních opatření G20. Ta mimo jiné upravuje postup zanesení cílů přijaté Dohody o udrţitelném růstu do národních ekonomik členských států s moţností konfrontovat jejich naplňování s deklarovanými cíli. Zároveň došlo členy G20 k přijetí nových standardů v problematice zprůhlednění daňových záleţitostí a s tím spojené aktivnější výměny informací s cílem omezit daňové úniky a zneuţívání světových finančních systémů. Důleţitým cílem skupiny je také dlouho diskutovaná a připravovaná reforma mezinárodních finančních institucí, především však mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Tento krok by mohl mít zásadní dopad na stávající finanční mechanismy a mohl by přispět k jejich modifikaci pro potřeby 21. století, nenašla se pro něj však dosud dostatečná podpora. G20 se v rámci globální ekonomické agendy věnuje i příbuzným tématům jejichţ mezinárodní přesah ovlivňuje chod světového hospodářství, podporuje tak výzkumy v otázkách ochrany ţivotního prostředí demografických změn nebo světového nerostného bohatství. Cíle, které skupina přijala v rámci zasedání svých ministrů nebo představitelů centrálních bank vycházely z nutnosti reagovat na aktuální ekonomickou situaci ve světě. Takto byly diskutovány otázky nutných strukturálních změn, stejně tak i důsledky globalizačních procesů ve světovém hospodářství nebo třeba míra zadluţenosti jednotlivých států či

62

dopady finančních krizí na státy, regiony i globální ekonomiku. G20 tak nabídla platformu usilující o celosvětovou ekonomickou stabilitu, kde tyto globální otázky mohly být řešeny. Obecně formulované základní záměry byly zpravidla následně konkretizované se zřetelem na bezprostřední aktuálnost na vrcholných summitech G20. Je důleţité si však uvědomit, ţe projekty přijaté skupinou G20 vycházejí z jejich priorit, jejichţ hmatatelnost je však velmi obtíţně uchopitelná. Je tak obtíţné hodnotit například dopad cíle, jímţ je silný, udrţitelný a vyváţený růst. Hmatatelné výstupy ovšem z jednání G20 samozřejmě existují. Mezi nejdůleţitější patří balíček stimulačních opatření přijatý na summitu v Londýně v roce 2009, který lze povaţovat za dosavadní největší úspěch skupiny. Skupina tak prosadila pomoc zemím s nízkými příjmy prostřednictvím Multilaterální rozvojové banky, coţ přispělo významnou měrou k potlačení hrozící globální deprese. Významným úspěchem je také zřízení Rady pro finanční stabilitu, jejíţ rozšíření a institucionalizace přispěla k rozvoji a podpoře reforem globálního finančního systému a implementaci pravidel BASEL III76, jejichţ úkolem je zlepšit odolnost bankovního systému tím, ţe se zvýší poţadavky na kapitálovou přiměřenost a kvalitu řízení obchodních bank. Tento krok by měl ve svém důsledku poskytnout bankám dostatek kapacit pro absorpci případných problémů a zabránit tak jejich přenášení na další subjekty v ekonomice. Skupina se také v roce 2011 zavázala ke sniţování nákladů u finančních transakcí, coţ by mělo mít dopad především na nejchudší země. Podle zprávy Světové banky však tento záměr nezafungoval tak dynamicky, jak bylo členskými státy v komuniké zamýšleno a i v roce 2013 představovaly transakční náklady mezinárodních finančních operací necelých 9 procent z původních 10 procent v roce 2011. Představitelé G20 rovněţ iniciovali reformy mezinárodních finančních institucí, konkrétně MMF v roce 2008 a Světové banky v roce 2010. Ty vedly ke spravedlivějšímu rozloţení sil v těchto institucích mezi rozvinuté, rozvíjející se a rozvojové země a také k navýšení jejich

76

http://www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/konference_projevy/vystoupeni_projevy/download/Tomsik_2011 0531_Basel_III.pdf

63

zdrojů. V roce 2009 tak byly trojnásobně navýšeny zdroje MMF a další navyšování zdrojů proběhlo v návaznosti na závěry mexického summitu z roku 2012. V tomto kontextu je potřeba zmínit, ţe se G20 dosud nepodařilo dohodnout na oblasti správy MMF, kde jsou fondy pod patronací výkonné rady, v níţ mají převahu zastoupení především rozvinuté země na úkor rozvojových. Nezanedbatelným přínosem ke stabilizaci světových trhů představovalo také alespoň dočasné odvrácení nebezpečí hrozby měnových válek mezi státy, tak i zastavení prohlubování světového obchodního protekcionismu. Především riziko měnových válek mezi zeměmi vyţaduje i do budoucna nutnost koordinovaného postupu zemí s cílem zabránit vzájemným devalvacím měn a následné moţnosti kolapsu celého měnového systému. Aktuální míru zapojení nejvýznamnějších měn jednotlivých států do měnové války ukazuje obrázek č. 6.

Obrázek č.6: Míra zapojení států do měnové války (2013) Zdroj: http://ftalphaville.ft.com Úprava: vlastní

64

Dalším z konkrétních projektů G20 byl také pilotní projekt regionální potravinové pomoci pro západní Afriku z roku 2011, jenţ měl etablovat jakousi stálou platformu této pomoci stran koalice nejmocnějších zemí světa. Ten byl však zeměmi západní Afriky odmítnut, přičemţ k neoficiálním důvodům patřilo pravě nedostatečné zastoupení těchto zemí v mezinárodních institucích a neschopnost skupiny G20 razantní modifikaci těchto institucí podpořit. Neúspěch zaznamenal i primární záměr skupiny na silném, udrţitelném a vyváţeném růstu. Ten byl podle zprávy skupiny z roku 2013 spíše slabý, zdaleka ne vyváţený a volatilita na trzích se namísto jejich uklidnění zvýšila. Tuto skutečnost zahrnuje graf č. 8 zobrazující kumulovanou procentuální čtvrtletní změnu HDP skupiny G20 v letech 2006-2011.

Graf č.8: Kumulovaná procentuální čtvrtletní změna HDP skupiny G20 (2006-2011) Zdroj: https://www.ecb.europa.eu Úprava: vlastní

Neúspěch lze také spatřovat v dosavadním úsilí skupiny o posilování a rozvoj trhu práce a vytváření nových pracovních míst. Je potřeba si uvědomit, ţe právě do oblasti zaměstnanosti se důsledky krize v mnoha zemích G20 markantně promítly. Oblast zaměstnanosti je obecně skupinou G20 povaţována za jeden z nejdůleţitějších stabilizačních prvků jednotlivých ekonomik a jednotlivé země tomu přizpůsobují i své

65

politiky strukturálních změn, především pak stran investic v soukromém sektoru. Dosavadní neúspěch v této oblasti lze přičítat především velmi rozdílným podmínkám trhu práce jednotlivých zemí G20 a také mnoha překáţkám růstu v soukromém sektoru. Předkrizové propočty počtu pracovních míst v zemích G20 naznačovaly, ţe v roce 2014 bude na trhu práce G20 zaměstnáno přibliţně 480 mil. pracovníků. Současný stav je ale o celých 35 mil. niţší, díky propadu z let 2008-2009, který se dosud trhům nepodařilo vyrovnat. Tento vývoj zachycuje graf č. 9. včetně predikce budoucího vývoje pro roky 2015-2018.

Graf č.9: G20-Počet zaměstnaných pracovníků na trhu práce (1999-2018) Zdroj: http://viableopposition.blogspot.cz Úprava: vlastní

Předkrizový stav nezaměstnanosti v jednotlivých zemích G20 se pak u dlouhodobě nezaměstnaných pohyboval na úrovni 24,6 procenta z celkového počtu nezaměstnaných osob. Na začátku roku 2014 byl však medián dlouhodobé nezaměstnanosti oproti roku 2007 na úrovni 30,2 procenta, tedy jiţ o 22,8 procenta vyšší.

66

Tento vývoj v jednotlivých zemích G20 dokládá graf č.10:

Graf č.10: Vývoj dlouhodobé nezaměstnanosti zemí skupiny G20 (4Q/2007-1Q/2014) Zdroj: http://viableopposition.blogspot.cz Úprava: vlastní

4.4.3 Vliv schůzek G20 na světové finanční trhy Světové hospodářství představuje komplexně propojený systém jeho subjektů a vztahů, které mezi nimi vznikají. Základní subjekty tvoří jednotlivé státy a jejich národní ekonomiky, které mají pravomoce ovlivnit další subjekty prostřednictvím vymahatelných pravidel. Jejich součástí jsou potom jednotlivé domácnosti. Celek světového hospodářství tvoří také transnacionální korporace, které mají sídla ve více státech a také ostatní podniky, které působí lokálně nebo jsou zapojeny do mezinárodních vztahů. Mezi subjekty také patří mezinárodní organizace a finanční instituce a stejně tak i integrační celky nadnárodního charakteru. Subjekty světového hospodářství jsou propojeny společnými vazbami, které vytvářejí světový trh, jako v současnosti nejrozvinutější podobu směny statků a peněz. Formují ho a přispívají k jeho rozvoji v míře odpovídající jejich významu.

67

Skupině G20 je připisován v současnosti největší vliv jak na chod světového hospodářství, tak ale i vliv politický a to především s postupem globální krize, která přinesla také zásadní posun v řízení globální ekonomiky. Míra vlivu činnosti skupiny na chod světového hospodářství a její efektivnost je, vedle legitimity skupiny, proto také často diskutovaným tématem a předmětem její kritiky. Dopad usnesení přijatých na jednáních skupiny G20, a to ať uţ na ministerské nebo nejvyšší úrovni, na světové dění je moţno posuzovat z hlediska funkcionality v rámci globálního zájmu, kdy je moţno vyjádřit zda navrhované nebo přijaté změny a opatření mohou poslouţit k větší efektivitě a integraci jednotlivých trhů nebo také z pohledu technických ukazatelů, nejlépak pak finančních trhů. Z vývoje jejich pohybu, z úrovně trţních cen a míry volatility na trzích pak lze usuzovat, zda závěry skupiny vyvolaly dostatečný zájem odborné veřejnosti a zda v jejich důsledku byly iniciovány změny na finančních trzích. Studie takového dopadu činnosti skupiny G20 na světové finanční trhy byla provedena v roce 2014 pod záštitou Evropské centrální banky s názvem “Vliv schůzek G20 na globální finanční trhy”.77 Studie je zaměřena na období 2007-2013, tedy zahrnuje i situaci na trzích těsně před vypuknutím finanční krize v roce 2008 a bere v úvahu kapitálové výnosy, výnosy dluhopisů a opatření zohledňující trţní riziko jako je implikovaná volatilita, šikmost nebo špičatost ukazatelů v rámci technické analýzy trhů. Vychází přitom ze základního předpokladu, ţe mají-li schůzky G20 nějaký podstatnější vliv na globální spolupráci, měl by se tento fakt projevit i na reakci finančních trhů pohybem trţních cen a mírou volatility. Ze závěru studie vyplývá, ţe summity skupiny G20 neměly silný, konzistentní a trvalý efekt na ţádný z trhů, coţ ve svém důsledku znamená, ţe pro účastníky trhů měly a patrně i dále mají tyto závěry schůzek skupiny pouze omezený význam. Na druhé straně však studie potvrdila, ţe především v době rozvoje krize měly výsledky schůzek na trhy mírně uklidňující vliv a přispěly tak k poklesu míry volatility, coţ dokládá

77

https://www.ecb.europa.eu/pub/pdf/scpwps/ecbwp1668.pdf

68

graf č.11, zobrazující vývoj jednoho z indexů odráţející napětí na trzích, konkrétně index VIX v období let 2005-2013:

Graf č.11: Vývoj indexu volatility VIX (2005-2013) Zdroj: http://blog.josephinternational.org Poznámka: Indikátor VIX je oblíbeným způsobem, jak odhadnout zda je trh před propadem nebo naopak je panika jiţ příliš velká a brzy začne růst. Pomáhá investorům i obchodníkům při časování a odhadech budoucího chování trhu. Indikátor volatility VIX byl uveden v roce 1993 na CBOE (Chicago Board Options Echange) a je měřítkem tzv. implicitní volatility pro 8 OEX put a call opcí. Těchto 8 opcí je ještě váţeno vůči času, který jim zbývá a stupni podle kterého jsou v pozici in-money nebo out-money. Opce OEX jsou nejvíce obchodované opce na CBOE. Díky této jejich dominanci jsou nejlepším měřitelem implicitní volatility trhu jako celku.78

a tedy i míry rizika na mnoha trzích, coţ dokládá například mírný pokles cen dluhopisů vyspělých zemí jako je Německo nebo Francie ve sledovaném období, jak zobrazuje graf č.12:

78

http://www.cboe.com/micro/VIX/vixintro.aspx

69

Graf č.12: Vývoj 10-letých vládních dluhopisů ve vybraných rozvinutých státech světa Zdroj: https://capitalistdemocracy.files.wordpress.com Poznámka: Ekonomiky Německa a Francie předstvaují jedny z nestabilnějších ekonomik světa a eurozóny. V zemích jako je Řeco, Portugalsko, Irsko, Španělsko a Itálie se vliv závěrů summitů G20 nemohl dostatečně projevit, protoţe čelí mnohem rozsáhlejším strukturálním problémům, které se vlivem krizového vývoje ještě zdůraznily.

Závěry studie je nutno také chápat pouze v kontextu krátkodobého vývoje, protoţe mnoho opatření skupiny se týká strategických změn světové finanční architerktury a jejich dopad nemůţe být trhy v jejich počáteční fázi úvah a přípravných procesů dostatečně zohledněn.

4.5 Otázka legitimity a jednotnosti G20 Skupina G20 je zatím nejreprezentativnějším uskupením světových ekonomických a politických sil, jehoţ významnost potenciálních výstupů a následných vlivů na světovou ekonomiku je poměrně vysoká. Od svého zaloţení skupina prokázala schopnost dohody na mnoha aspektech světového hospodářství, od myšlenky po jejich realizaci. Přestoţe je skupina vnímána jako v současnosti jediný celek schopný efektivní diskuze o globálních problémech, stále je z pohledu mezinárodního práva pouze diskusním fórem, jehoţ závěry jsou prosazovány spíše prostřednictvím míry vlivu jednotlivých členských států, neţ formou závazných a pod sankcí nedodrţení uplatňovaných pravidel. Z pohledu nečlenských zemí zase skupina představuje nereprezentativní sdruţení států, jeţ 70

koncentruje moc v rukou hospodářsky rozvinutých zemí oproti těm rozvojovým. V neposlední řadě nepanuje ani dostatečná shoda mezi samotnými členy skupiny G20, coţ se předně odráţí v často nejasných vyjádřeních závěrečných komuniké jednotlivých schůzek, vnáší to ale také nejistotu na budoucí vývoj skupiny, jejíţ deklarované společné zájmy jsou často v rozporu se zájmy jednotlivých států nebo regionálních sdruţení.

4.5.1 Legitimita G20 O legitimitě G20 se hovoří prakticky jiţ od vzniku skupiny a to především ze strany nečlenských zemí. V tomto kontextu je důleţité si uvědomit, ţe legitima není abstraktním pojmem, ale odvíjí se od jiţ existujících norem a institucí v mezinárodní společnosti, přičemţ synonymum pro legitimitu je zákonnost a oprávněnost. Současná podoba skupiny G20 představuje vyústění původní formy schůzek na úrovni ministrů financí a šéfů centrálních bank v následný a aktuální formát na úrovni hlav států, a to především v důsledku vývoje světového hospodářství. Mohla-li tedy dřívější struktura původní agendě postačovat, současné úloze a vlivu ve světě jiţ zdaleka neodpovídá. Legitimita je obecně představována důveryhodností a institucionalizací, přičemţ právě institucionalizace G20 je téma, jenţ je v posledních letech ze strany členských zemí slyšet stále častěji. Nejnověji se bude tomuto tématu věnovat summit G20 pořádany pod čínským předsednitctvím v roce 2016. Zde se podle prvotních náznaků agend dá mimo jiné počítat i s návrhem na zřízení koordinačního úřadu se sídlem v některém z klíčových mezinárodních center,

které by mělo za úkol vnést přirozenou kontinuitu mezi jednotlivé summity

pořádané na bázi kaţdoročního rotačního předsednictví. Byl by to první krok k tomu, aby budoucí rozhodnutí G20 mohly být povaţovány za závazné nebo alespoň doporučující pro členy skupiny, ale i zbytek světa. Institucionalizace skupiny ale má i své odpůrce, mimo jiné k nim patří i nejsilnější člen G20 - USA, jejichţ zástupci kriticky tvrdí, ţe institucionalizace zvětší byrokratickou zátěţ a sníţí pruţnost skupiny. Přes tuto obavu, která ale nemá v plénu G20 podstatnou oporu, lze především konstatovat, ţe hlavní hrozbou pro účinnost výstupů skupiny G20 je nedostatek domácí legitimity v rámci

71

jednotlivých členských zemí. Skupina je ve většině členských zemí totiţ vnímána jako spíše nadnárodní elitářský klub s izolovanými centry moci, coţ se následně odráţí ve skutečnosti, ţe mnohé dohody přijaté na summitech nemohou být v jednotlivých zemích vládami přijaty a proměněny v konkrétní závazky. Legitimita skupiny je tedy důleţitá především s ohledem na její budoucnost. Legitimitě G20 by prospělo, kdyby se skupina v dlouhodobé perspektivě propojila s vrcholnými orgány MMF a dalšími světovými institucemi a prostřednictvím plné institucionalizace zvýšila svoji důvěryhodnost.

4.5.2 Důvěryhodnost G20 Skupina G20 představuje platformu, která v současném světě umoţňuje jejím členům a přidruţeným organizacím navrhovat, diskutovat a přijímat nejdůleţitější opatření v oblasti světového hospodářství. Oprávněně se tak od ní očekává vysoká transparentnost spojená s aktivní presentací organizace samotné i jejích jednotlivých členů. Důvodem pro vznik skupiny G20 však nebyla primární úloha „vládce“ světa, ale spíše prozaická reakce na asijskou krizi v 90. letech 20. století, na níţ nebylo moţno najít řešení v úzkém kruhu G7(8). Tomu také odpovídá sloţení členů skupiny a především pak presentace skupiny směrem navenek, která se promítá i do jejího současného fungování a díky čemuţ také čelí mnohé kritice stran nečlenů organizace. Skupině G20 jsou v tomto kontextu vytýkány hned tři zásadní nedostatky, přičemţ ani dosavadní apel nečlenských států na zlepšení v této oblasti nebyl do současné doby dostatečně vyslyšen. První z kritizovaných nedostatků skupiny se týká systému veřejné presentace základních informací. Skupině je vytýkáno, ţe nedostatečně informuje o účastnících, jednotlivých členech nebo pracovních a expertních skupinách, které se účastní jednotlivých schůzek. Stejně tak je skupině vyčítáno, ţe kromě závěrečného komuniké a příbuzných oficiálních dokumentů by měla veřejnosti poskytovat informace o podkladech a agendách jednotlivých účastníků setkání, aby tak byly lépe identifikovatelné záměry jednotlivých účastníků. Totoţná kritika se týká i činnosti jednotlivých specializovaných podskupin G20. V neposlední řadě je v této souvislosti kritizován i základní komunikační prostředek 72

skupiny, jímţ jsou její internetové stránky, které velmi často po změně předsednictví ve skupině doznávají zásadních změn, coţ značně sniţuje jejich informační hodnotu a kredibilitu celé skupiny. Dalším z nedostatků skupiny ve vztahu k poskytování informací je způsob a forma poskytování informací o závazcích skupiny G20. V rámci G20 vzniklo velké mnoţství pracovních skupin s širokým zaměřením (energie, boj proti korupci, finanční architektura, klima apod.) a oficiální zprávy ze zasedání těchto pracovních skupin se v mnohém omezují na pouhá vágní prohlášení, přičemţ nebývá k dispozici text, z něhoţ by bylo moţno vyčíst konkrétní závazky jednotlivých subjektů. Za třetí je skupině vyčítáno, ţe stejně jako samotná skupina jako celek, tak ani její členové neposkytují dostatečné informace o své angaţovanosti v G20, coţ výrazně sniţuje prostor pro budoucí větší demokratizaci G20.

4.5.3 Nedostatečná reprezentativnost G20 Odpovědnost globálního „vládnutí“ s sebou nese nejen potřebu dostatečné legitimity a s ní spojené důvěryhodnosti, ale také předpoklad odpovídající reprezentativnosti zástupců vůči celku. G20 v současnosti zahrnuje pouze 19 zemí a Evropskou unii jako celek. Přes mnohé hostitelské a pozorovatelské země a uskupení, tak ze své činnosti nepřímo vylučuje více neţ čtyři pětiny zemí světa. Španělsko je například stálým hostem G20, členem však není a to přesto, ţe je šestým největším zahraničním investorem na světě a z pohledu dvaceti největších ekonomik, které nejsou v G20 zastoupeny, je ta Španělská zdaleka největší. Stejně tak je potřeba zamyslet se nad regionálním rozloţením členské základny G20. Například Saudská Arábie je jediným zástupcem arabského světa. Jihoafrická republika potom v podstatě zastupuje celý africký svět, přičemţ například Nigérie co do počtu obyvatel převyšuje Jihoafrickou republiku trojnásobně a HDP má vyšší téměř o 70%. Velkou otázkou je také pozice Argentiny, protoţe pokud existuje rozvíjející se ekonomika v tomto regionu, která si zaslouţí pozornost, pak je to spíše sousední Chile.

73

Kromě nedostatečného zastoupení mnoha dalších významných států světa neodráţí dosavadní sloţení G20 co do reprezentativnosti ani současné rozloţení bohatství ve světě. Předně je G20 vyčítána převaha bohatých zemí sever-sever nad zeměmi jih-jih. Dále je G20 a její působení kritizováno zástupci nejchudších zemí planety. Jak ukazuje graf č.13, ze třiceti nejchudších zemí světa, je jich většina situována na africkém kontinentu.

Graf č.13: 30 nejchudčích zemí světa dle HDP na obyvatele (2014), pořadí 1-30 Zdroj: http://statisticstimes.com/ Úprava: vlastní

Nejchudší země se cítí mnoha opatřeními přijatými členy G20 spíše poškozeny a to přestoţe jsou tato opatření jednotlivými státy primárně činěna pod záštitou udrţitelného růstu a dalšího rozvoje. Příkladem můţe být monetární politika americké centrální banky s programem kvantitativního uvolňování, které dopadá nepřímo na nejchudší země vyuţívající ve svých ekonomikách dolar jako hlavní měnu, a to prostřednictvím jejich niţších příjmů. I zde proto opět vystupuje do popředí otázka sporného regionální obsazení G20, Jihoafrické republiky jako jediného zástupce reprezentujícího Afriku a v konečném důsledku i reprezentativnosti celé skupiny co do moţnosti plnohodnotně rozhodovat o globálních otázkách v současném sloţení.

74

4.5.4 Vnitřní problémy G20 Pro skupinu G20 je příznačné, ţe se jako relativně mladý subjekt musí vypořádat s otázkou důvěryhodnosti i otázkou vlastní legitimity a obhájit tak svoji pozici v rámci mezinárodního společenství. Přes tyto problémy však skupina čelí také vnitřnímu pnutí mezi členy samotnými, případně mezi skupinami hájícími i jiné zájmy neţ jsou zájmy globální. Předně nesmíme zapomínat, ţe skupina v roce 1999 vznikla z původního uskupení G7 jako do té doby prakticky jediné platformy pro řešení strategických globálních otázek. Tato skutečnost se mimo jiné projevila i tím, ţe právě v členských zemích skupiny G7 se uskutečnily první summity G20 (Washington D.C., Londýn, Pittsburgh, Toronto nebo Cannes) a aţ následně byly přeneseny do dalších zemí (Los Cabos, Petrohrad či Brisbane). A právě vliv G7, resp. jejich členských států, představuje jeden z největších problémů G20. Rozvinuté ekonomiky tak nepřímo i na poli G20 většinově hájí své zájmy na úkor těch rozvíjejících se a rozvojových. A přestoţe by se mohlo zdát, ţe fórum na úrovni G7 jiţ postrádá smysl, je mnoho členů G20, kteří svou účast v G20 povaţují spíše za nutnost a jejichţ vlády stále preferují původní G7. Nejlepším příkladem jsou Japonsko a USA. Jedním z geograficky nejbliţších sousedů Japonska je Čína, která však aţ do ustavení G20 koncem 90. let 20. století nehrála v rámci mezinárodních skupin nikterak důleţitou roli (s výjimkou uskupení G22/33). Teprve v návaznosti na její hospodářský rozvoj a posílení vlivu ve světové ekonomice a politice došlo k její angaţovanosti v G20. Japonsko, které nyní sedí s představiteli Číny za jedním jednacím stolem ale historicky k Číně nikdy blízko nemělo. Svědčí o tom jak první tak i druhá čínsko-japonská válka z let 1894-1895 a 19371945 odráţející úsilí Japonska o dominanci v Asii. Kromě historických problémů představuje aktuální problém sporu obou zemí (a ne jenom jich) otázka územních nároků v oblasti Východočínského moře. V neposlední řadě nepřispělo ke zlepšení napětí mezi oběma státy ani rozhodnutí o místě konání budoucího summitu G20 v roce 2016, o nějţ se Japonsko vedle Číny aktivně ucházelo. Z výše uvedené je zřetelné, ţe Japonsko, přes svou navenek kooperativní politiku má ve své podstatě jen velmi málo důvodů, proč by mělo právě fórum, které sniţuje jeho dosavadní snahy o dominnci v regionu podporovat. Spojené státy americké jsou vedle Japonska dalším státem, který k diskuzi upřednostňuje spíše menší platformu neţ je G20. Specifikem USA je předně jejich vyjímečné postavení 75

ve světě. USA, jako světová velmoc, tak od G20 čekávají spíše informovanost a moţnost uplatnění svého vlivu neţ globální výstupy. To se projevilo v roce 2009 na schůzce G7, kdy Spojené státy navrhly vytvoření ještě menší skupiny “G4” jejímiţ členy by po boku Spojených států byly země Eurozóny, Čína a Japonsko. Diplomaticky optimální vztahy nepanují ani mezi dvěma nejsilnějšími ekonomika G20 – USA a Čínou. Tak jako Čína představuje pro Evropu strategického obchodního partnera, pro USA je z pohledu globálního vlivu především protivníkem. Je však pravdou, ţe dominance USA v pacificko-asijském prostoru během poválečných let Číně spíše prospěla, protoţe mohla těţit z rostoucí ekonomické úrovně sousedních států. A i v současnosti není moţno na spolupráci obou států pohlíţet jednobarevně. Přestoţe USA Číně vytýkají protekcionismus a porušování práva spolu s jeho nedostatečnou vymahatelností a Čína naopak kritizuje kvantitativní uvolňování v USA a usiluje o zapojení Juanu mezi hlavní měny devizových rezerv světa, míra vzájemného obchodu mezi nimi stále posiluje. Je to dáno velikostí a ekonomickou rozvinutostí ekonomiky na jedné straně a silně poptávkovým trhem a lidským kapitálem na straně druhé. V neposlední řadě je to v současné době prakticky nejlepší a oboustranně výhodný způsob spojení těchto dvou ekonomik, protoţe společně představují více neţ 45 procent HDP světa. Tradičním spojencem USA na světové scéně je Evropa, která byla lídrem světového hospodářství aţ do 40. let 20. století, neţ v rámci poválečného uspořádání světa dominanci převzali Spojené státy americké, Rusko a nedávno i Čína. Evropa chce a můţe tuto svoji pozici v globálním světě získat zpět, coţ dokládá vznik Evropské unie, stejně tak i eurozóny. Nominální HDP Evropské unie je v současnosti nejvyšším na světě a spolu s HDP USA a Číny tvoří téměř 70 procent DHP světa.Přes veškerou vyspělou institucionalitu Evropy však v globálním měřítku působí názorově roztříštěně, coţ je dáno především jejími historickými kořeny v suverénních státech a rozdílnou ekonomickou vyspělostí jednotlivých zemí. Pokrizový vývoj nadto nerovnováhy zemí Evropy ještě umocnil a EU a eurozóna se tak spíše neţ globálními tématy musí zabývat vnitřními problémy s rostoucí zadluţeností mnoha států, stejně jako vysokou nezaměstnaností a nedostatečným tempem hospodářského rozvoje, nyní navíc oslabeného vlivem ukrajinské krize o ruský trh. Rusko, tradiční a s geografického pohledu blízký partner Evropy v rámci obchodní výměny, se díky krizi na ukrajině z roku 2013 ocitlo pod sankčním tlakem EU. Relativně 76

dobré vztahy mezi EU a Ruskem, tak výrazně ochladly. Problémů ve vzájemném vztahu je více a pramení z historického vývoje. Především je zde obava některých států Evropy z rostoucí expanzivní politiky Ruska a neschopnost vlastní obrany evropských zemí v případě rozvoje ukrajinského konfliktu bez angaţovanosti USA (v rámci sil NATO). Evropské země jsou také relativně vysoce závislé na ruských dodávkách plynu. Naproti tomu Rusko, je zase do značné míry závislé na dodávkách potravin, výrobků a technologií z Evropy. Vzájemný nesoulad tak připravuje evropské země o exportní příleţistosti a nutí Rusko ke změně orientace jeho do jisté míry proevropské zahraničně-obchodní politiky. V roce 2014 tak například Rusko podepsalo dohodu s Čínou o vybudování plynovodu a dodávkách plynu do Číny, který by měl být svojí roční kapacitou schopen překonat stávající dodávky do Evropy a posílit tak nezávislost Ruska na evropských odběratelích. Je zřejmé, ţe i tyto rozpory představují potaţmo problém pro celou skupinu G20, protoţe úsilí G20 o zvýšení HDP všech jejich členů o 2 procenta do konce roku 2018 není bez zapojení pravě Ruska realizovatelné. Problém pro skupinu G20 představuje také rostoucí ekonomická důleţitost zemí BRICS, jejichţ HDP tvoří necelých 25 procent HDP světa a počet obyvatel představuje 42 procent obyvatel planety. Vytvářejí tak protipól rozvintým ekonomikám severu a představují zástupce zemí jih-jih v G20. Není také bez významu, ţe tři ze šesti nejrychleji se rozvíjejích ekonomik světa jsou členy právě BRICS, jak ukazuje graf č.14:

Graf č.14: Nejrychleji se rozvíjející ekonomiky světa dle HDP v paritě kupní síly na obyvatele (1990-2012) Zdroj: https://excellencevsequality.wordpress.com Úprava: vlastní

77

Z pohledu globálního významu pak významný krok k posílení jejich vlivu přinese i dohoda o vytvoření vlastní rozvojové banky a společného rezervního fondu jako konkurenčního prostředí k MMF a Světové bance. I uvnitř skupiny BRICS je ale potřeba sledovat zájmy jednotlivých státu. Třeba právě účast Jihoafrické republiky ve skupině prosadila v roce 2010 Čína, především z důvodu posílení svých zájmů v Africe. Čína je zároveň znatelně ekonomicky nejsilnějším subjektem skupiny, kdy její HDP představuje dvojnásobek celkového HDP zbývajících členů. I proto se nedá předpokládat, ţe by

skupina byla schopna v budoucnu

nekonfliktního jednotného vystupování ať uţ v rámci G20 nebo samostatně. V neposlední řadě je potřeba také zmínit napětí mezi Velkou Británii a Argentinou ve vztahu k území Falklandských ostrovů, kterému předcházely historické spory o jejich nadvládu, a které v roce 1982 vyústily v ozbrojený konflikt po němţ se ostrovy definitivně staly zámořským územím Velké Británie. Ani v současnosti ale Argentina tento nárok Britů neuznává, i s ohledem na v okolí nově nalezená bohatá loţiska ropy a zemního plynu, a tak se například v roce 2013 muselo konat na ostrovech referendum o setrvání v dosavadním svazku s Velkou Británií. Kromě rozdílných zájmů a historických kofliktů jednotlivých států G20 mohou být předmětem sporu také obchodní a investiční partnerství uzavírána napříč regiony. Tak jako jiţ od roku 1989 existuje Asijsko-pacifické hospodářské společenství (APEC), které sdruţuje 21 zemí regionu za účelem posilování vzájemných ekonomických vazeb, tak se v současné době pod názvem TTIP (Transatlantické obchodní a investiční partnerství) rodí i nový druh spojenectví Evropské unie a Spojených států amerických, které by mělo oba regiony obchodně ještě více sblíţit.

4.6. Budoucí směřování G20 Přes sloţité vnitřní vztahy a nazvdory nelepšící se světové hospodářské situaci je skupina G20 i pro následující roky jediným fórem, které je schopno pojmout globální agendu a svými výstupy iniciovat změny globálního významu. I proto jsou jiţ naplánována další setkání na úrovni ministrů a šéfů centrálních bank, ale i na úrovni vrcholných představitelů

78

jednotlivých členských zemí. V následujícíh dvou letech se tak státy sejdou nejprve na summitu v Turecku a v roce 2016 v Číně. Oba summity jiţ mají předjednaná některá prioritní témata, dá se však předpokládat jejich aktualizace v návaznosti na aktuální dění ve světě.

4.6.1 Schůzka G20 v roce 2015 - Turecko V roce 2015 se uskuteční jiţ desátý summit vrcholných představitelů G20, konkrétně 1516. listopadu v Turecké Antalyi. Dosavadní agenda setkání je postavena na třech základních pilířích jimiţ je posílení globálního oţivení a růst potenciálu, posílení resilience, tedy odolnosti finanční architektury a v neposlední řadě podpora udrţitelného růstu. Posílení globálního oţivení je v přímém kontextu s hlavními cíli skupiny G20, konkrétně se zaměřením na makroekonomickou politiku. Agenda vychází z hodnocení, ţe i přes mnoho mimořádných opatření přijatých jednotlivými státy a organizacemi k zotavení světové ekonomiky, je růst světového hospodářství křehký a pomalý a míra nezaměstnanosti zůstává vysoká. Hlavní důraz by tak měl summit klást na investice a reformní opatření, které by měly investiční projekty více otevřít soukromému sektoru a malým a středním podnikům, přičemţ v oblasti zaměstnanosti by měl být kladen větší důraz na vytváření kvalitnějších pracovních míst. Pilíř zabývající se mezinárodní finanční architekturou by měl vyústit v dokončení reforem MMF a to nejen ve vztahu k výši hlasovacích práv jednotlivých zemí, ale také s ohledem na větší legitimitu fondu a účinnost jeho rozhodnutí. Stejně tak se bude agenda schůzky v této oblasti zabývat jiţ dříve otevřenými tématy zlepšení daňové soustavy a boji proti korupci a daňovým únikům. V posledním, třetím pilíři se připravovaná agenda tureckého summitu zaměřuje na udrţitelný růst. Cílem v této oblasti je kontinuální posilování integrace rozvojových a nízkopříjmových zemí do světového hospodářství, ale také globální témata jako je vyuţitelnost a dostupnost energie nebo problematika klimatických změn.

79

4.6.2 Schůzka G20 v roce 2016 - Čína Finální dohoda o místě konání jedenáctého summitu G20 padla na schůzce v Brisbane. V pořadí jedenáctý summit na úrovni hlav států je tak naplánován na rok 2016 a uskuteční se v Číně, ve městě Hangzhou (Zhejiang). Bude se zároveň jednat o první summit, jehoţ hostující zemí bude Čína a v pořadí druhý na asijském kontinentu. Jako hostitelská země summitu bude Čína především stavět na závěrech tureckého summitu z roku 2015. Dá se však také předpokládat, ţe Čína vyvine maximální úsilí aby její „vstup do elitního klubu“ byl dostatečně efektivní, protoţe summit v roce 2016 poskytuje Číně a jejím asijským sousedům jedinečnou platformu, na které mohou prezentovat nové nápady a přístupy k řešení otázek společného zájmu. Můţeme tedy očekávat otevření problematik globální potřeby jako je například zajištění finanční stability, podpora rozvoje infrastruktury a modernizace po celém světě, financování ochrany ţivotního prostředí nebo otázka dodávek a spotřeby energie. Pokud jde o architekturu summitů G20, Čína by mohla průkopnicky přispět tím, ţe členům G20 navrhne zřízení koordinačního úřadu se sídlem v některém z klíčových mezinárodních center, třeba zrovna na asijském kontinetu, který by měl za úkol vnést přirozenou kontinuitu mezi jednotlivé summity pořádané na bázi kaţdoročního rotačního předsednictví.

4.6.3 Budoucnost G20 Schůzky G20 v Turecku a v Číně s velkou pravděpodobností přinesou alespoň částečný posun v otázkách řešení globálních ekonomických problémů a jejich dopadů. Otevřená ale stále zůstává otázka budoucího směřování G20, a to především jako fóra, které by mělo poskytovat relevantní východiska ze současné recese světového hospodářství. Na budoucnost G20 je současnou optikou moţno hledět v několika rovinách. Z krátkodobého hlediska je zřejmé, ţe G20 tvoří jedinou platformu pro dialog světa o aktuálních problémech a moţnostech budoucího vývoje světového hospodářství. V tomto horizontu se tedy nedá předpokládat ţádná zásadní změna v současném způsobu a směru globální governance.

80

Ve střednědobém výhledu je potom moţno předpokládat, ţe si skupina i nadále udrţí svůj dosavadní dominantní vliv – urovná vzájemné vztahy a povýší zájmy jednotlivců nad zájmy celku – čehoţ by bylo moţno dosáhnout ale pouze mnohem větším zapojením nezainteresovaných stran do schůzek G20, alespoň částečnou institucionalizací a mnohem větším propojením skupiny s mezinárodními organizacemi. Lze také ale předpokládat, ţe formát skupiny v současném sloţení přestane vyhovovat aktuálním potřebám sloţitostí vyjednávacího procesu mezi 20 zúčastněnými subjekty a stejně jako G7(8) se její vliv po dalších letech boje z recesí světového hospodářství odsune do pozadí na úkor jiné, nově vzniklé platformy. S ohledem na přetrvávající ekonomické problémy jednotlivých států a narůstající pokrizovou divergenci v mnoha regionech světového hospodářství lze ale také očekávat, ţe vzájemné rozdíly zapojených ekonomik budou vlivem hromadících se problémů v jednotlivých ekonomikách natolik neslučitelné, ţe nebude moţno dostatečně určit několik strategických priorit, které by vývoj skupiny a světového hospodářství posouvali dál, a skupina tak de facto svůj mandát lídra globálního vládce ztratí.

81

5. Závěr Současný svět je odrazem dlouhodobého, překotného a bohatého vývoje lidské společnosti ve všech jeho etapách. Éru konce 19. století, pokračujícího 20. a začátku 21. století však můţeme povaţovat za nejdynamičtější úsek světových dějin, který kromě průmyslové revoluce přinesl mnoho zásadních změn ovlivňujících jeho globální vývoj. Vedle revoluce technologické, tak hovoříme i o revoluci sociální nebo kulturní, přičemţ příznačným rysem tohoto vývoje je vzájemná konvergence jednotlivých států a regionů, ale také ideových postojů a světových názorů. Svět se změnil z poválečného bipolárního rozloţení sil, na unipolární systém na přelomu 80. a 90. let 20. století a rozvíjí se v multipolární strukturu v rámci aktuálního pokrizového vývoje. Hybnou silou těchto procesů pak jsou především ekonomické zájmy jednotlivých subjektů světového hospodářství formující vývoj světové ekonomiky jako celku. Světová ekonomika tak představuje sloţitý proces vztahů, systémů a institucí vzájemně propojených na mezinárodní úrovni. Takto formovaná architektura světového hospodářství pak následně vytváří trh s globálním přesahem a potřebou globálního řízení - globální governance. Princip globálního řízení spočívá ve schopnosti identifikovat a analyzovat zájmy celku a preferovat je nad zájmy jednotlivců nebo skupin. V kontextu světového hospodářství pak často bývá princip governance povýšen na good governance, který představuje dlouhodobou udrţitelnost a efektivitu takového vládnutí spojeného s ekonomickou ale i politickou stabilitou. Současná úroveň propojenosti světa neumoţňuje ustavení globální vlády nebo globálního systému vládnutí, stejně tak ani jakkoliv méně významný stupeň světového řízení. Přesto však existence globálních problémů a potřeba koordinace společných aktivit jednotlivých zemí a regionů vedla po druhé světové válce k integračním procesům, jenţ vyústily v nadnárodní platformy vzájemné spolupráce na úrovni mezinárodních integračních skupin, institucí a organizací. Vznikly tak nejdůleţitější světové organizace jako Organizace spojených národů, Evropská unie nebo NATO, stejně tak i hlavní finanční instituce jako Mezinárodní měnový fond, Světová obchodní organizace nebo Světová banka. Státy pak ve snaze o posilování svého regionálního nebo globálního vlivu vytvořily mnohé koalice a integrační uskupení známé označením „G Group“, jejichţ úlohou je tyto zájmy podporovat a prosazovat na mezinárodním poli.

82

Vznikly tak i doposud nejdůleţitější formace světového ekonomického a politického významu, skupiny G7 a G20. Skupina G7 působila na pozici nejsilnějšího integračního celku od roku 1976 a to zcela přirozeně s ohledem na sílu ekonomik jednotlivých členských států ve světovém hospodářství. Nepředstavovala však globální integrační celek, protoţe důvodem jejího vzniku byly především zájmy jednotlivých členských zemí a jejich koordinace na mezinárodním poli. Teprve Asijská finanční krize z konce 70. let 20. století, a především následný pokrizový vývoj spolu s neschopností tehdejších autorit najít řešení, představovala nepřímý podnět ke vzniknu skupiny G20 v roce 1999, která svojí reprezentativností v podobě mnohem širší členské základny měla předpoklady pro řešení globálních otázek světa a mohla být partnerem světových institucí a organizací. Její úloha byla z původního formátu setkání na úrovni ministrů financí a představitelů centrálních bank následně posílena na úroveň hlav států s příchodem finanční krize v roce 2008. G20 tak aktuálně představuje jedinou platformu multilaterálního dialogu o globálních problémech, otázkou však zůstává, nakolik jsou výstupy tohoto dialogu pro světovou ekonomiku důleţité a přínosné. Míru vlivu skupiny na světové ekonomické dění není moţné exaktně změřit, lze však posoudit, zda skupinou deklarované cíle byly nebo jsou naplňovány. Zároveň je prostřednictvím nepřímých ukazatelů a jejich pohybu nebo změny moţno odvodit, jestli výstupy skupiny tyto změny ovlivnily. Takové měření bylo provedeno pod záštitou ECB v roce 2014 s cílem zhodnotit, zda a případně jaký vliv mělo zveřejnění výstupů z jednání skupiny G20 na světové finanční trhy v letech 2007-2013. Studie dospěla k závěru, ţe summity skupiny G20 neměly silný, konzistentní a trvalý efekt na ţádný z trhů, coţ ve svém důsledku znamená, ţe pro účastníky trhů měly a patrně i nadále mají tyto závěry schůzek skupiny pouze omezený význam. Potvrdila však také, ţe především v době rozvoje krize v letech 2008-2010 měly výsledky schůzek na trhy krátkodobě mírně uklidňující vliv. Mnoho opatření skupiny se však týká dlouhodobých strategických změn světové finanční architerktury a světového hospodářství. Jejich dopad proto nemůţe být trhy v jejich počáteční fázi úvah a přípravných procesů dostatečně zohledněn a tedy ani nepřímo odvozen, lze je však konfrontovat v kontextu současného vývoje a vyvodit závěry o jejich potenciální významnosti. 83

Aktivitou a šíří diskutovaných problematik, můţeme skupinu G20 směle zařadit na roveň uskupení zemí, které v roce 1944 na konferenci v Bretton Woods poloţily základ moderní finanční architektury a pravidel obchodu. Jejich význam přeshuje hranice států a regionů, jejich dopad je globální. Země G20 tak dnes svými summity navazují na úspěšný proces internacionalizace a liberalizace světového obchodu z období 50. aţ počátku 70. let 20. století a v rámci pokrizového vývoje usilují o jeho transformaci a optimalizaci. Za největší dosavadní úspěch skupiny G20 můţeme povaţovat uchopení globální agendy a snahu o nalezení společného postoje k řešení globálních problémů, především pak krizového vývoje z roku 2008. Skupině se tak za posledních šest let od zahájení schůzek na nejvyšší úrovni podařilo otevřít mnoho do té doby neřešených nebo neřešitelných problematik. Na půdě G20 tak došlo ke schválení reformy mezinárodních finančních institucí, konkrétně MMF a Světové banky, jejichţ úloha byla v rámci krizového vývoje posílena finančně i morálně a v níţ je do budoucna počítáno s mnohem spravedlivějším rozloţením hlasovacích práv jednotlivých členů, především stran rozvojových států. Stejně tak se G20 nezalekla kolapsu finančního sektoru a přelivu krize z USA do Evropy a Asie a potaţmo na všechny rozvinuté trhy světa a přišla s plánem reforem bankovního systému a stability finančního sektoru zřízením Rady pro finanční stabilitu na londýnském summitu v roce 2009. Vlády zemí G20 se nezalekly ani do té doby tabuizovaných témat celosvětového zadluţování, problematiky daňových rájů nebo odmítnutí protekcionismu a pravidelně tyto otázky diskutují na svých setkáních. V návaznosti na všechny tyto kroky lze závěry studie realizované pod záštitou ECB o vlivu výsledků jednání skupiny G20 na finanční trhy doplnit o konstatování, ţe skupina v současném sloţení a se současným mandátem dostatečně usiluje o přijímání potřebných opatření pro stabilizaci současné nerovnováhy na globálních trzích, jejich dopad se však můţe projevit aţ v dlouhodobém horizontu. K urychlení a zefektivnění rozhodovacích procesů v G20 by pak znatelně mohla přispět institucionalizace G20, tedy zřízení sídla, sekretariátu, pravidel a sankcí, stejně tak i větší domácí

podpora v jednotlivých členských zemích, čímţ by vzrostla také kredibilita

skupiny a potaţmo i míra jejího vlivu ve světě. V současném sloţení však G20 pořád zůstane „elitním klubem“ nejsilnějších zemí s velkými plány, významnými strategickými výstupy, ale s velmi malou moţností jejich globálního zavedení do praxe. 84

Další vývoj G20 a míru rozvoje jejího vlivu ve světové ekonomice lze odvozovat od kroků učiněných skupinou v blízké budoucnosti. Představitelé skupiny se v tomto roce sejdou na vrcholné schůzce v Turecku a o rok později v Číně. Agendy pro tyto summity jsou jiţ v mnoha bodech připraveny, především pak v případě tureckého předsednictví, a navazují na jiţ rozpracované okruhy. Přesto je však potřeba konstatovat, ţe by jejich priority měly více odpovídat aktuálnímu dění a potenciálním hrozbám ve světě. Členské země G20 se zatím nedokázaly vypořádat se samotnými příčinami krize a doposud přijatá opatření představují řešení pouze částečně. Jejich úsilí o nalezení řešení, jenţ by zvrátilo současnou recesi světového hospodářství je úctyhodné, ne však dostatečně funkční. Hrozbou současného světa totiţ nejsou finanční krize jako důsledek dlouhodobých problémů finančních a měnových systémů, hrozbu představuje především současný trend ekonomického fungování světa pod nadvládou finanční ekonomiky, kdy krize samotné jsou jen jedním ze způsobů jeho vyústění. Následky se pak projevují formou poklesu zaměstnanosti a globální nestabilitou spojenou s lokálními a regionálními konflikty, které země uvrhávají do spirály další nestability. A přestoţe G20 dosud nemá dostatečný mandát pro řešení takových situací, jsou to právě nejsilnější ekonomiky světa, které by v rámci svého fóra měly mnohem silněji usilovat o globální rovnováhu, spolupráci a mírová řešení sporů ve světě, a vedle ekonomických témat své síly mnohem více spojit také při řešení otázek sociálního, kulturního a také environmentálního, surovinového nebo energetického rozvoje světa. Moţným řešení pro G20 je tak jiţ zmiňovaná institucionalizace skupiny, kterou by právě blíţící se summity v Turecku a Číně mohly iniciovat, ale také větší reprezentativnost a důvěryhodnost. V neposlední řadě je pak předpokladem setrvání skupiny v pozici lídra světového dění také mnohem uţší propojení G20 se stávajícími mezinárodními organizacemi a institucemi. Nepodaří-li se skupině tuto pozici v horizontu příští dekády vybudovat a obhájit, dá se předpokládat výrazné oslabení míry jejího dosavadního vlivu spojené se silnými celosvětově destabilizačními účinky.

85

Seznam použité literatury Tištěné zdroje 1. ANGELONI, Ignazio, FERRY, Jean. Wanted: A stronger and better G20 for the global economy. Bruegel Policy Contribution 2011/15. 2011. 2. CIHELKOVÁ, Eva a kol. Světová ekonomika. Praha: C. H. BECK, 2009. ISBN: 978-80-7400-155-0. 3. CIHELKOVÁ, Eva /Hnát Pavel/Šterbová Ludmila/Zadraţolová Dana a kol. Governance. Praha: Kamil Mařík – Professional Publishing, 2009. ISBN 978-80-7431-134-5. 4. GIDDENS, Anthony. Unikající svět: jak globalizace mění náš život. Překlad Jana Ogrocká. Praha : Sociologické nakladatelství, 2000. ISBN 80-85850-91-5. 5. HODA, Anwarul & GULATI, Ashok. WTO Negotiations on Agriculture and Developing Countries. The Johns Hopkins University Press, 2007. HF1385.H63 . 6. HOLMA, Robert a kol. Dějiny ekonomického myšlení. Praha: C. H. Beck, 2005. ISBN 80-7179-380-9. 7. RATHINAM, Francis Xavier. Global Cooperation Among G20 Countries. New York: Springer New Delhi Dordrecht Heidelberg London, 2014. ISBN 97881-322-1658-9. 8. SEDLÁČEK, Petr. Mezinárodní měnový fond ve 21. století. Praha: C.H. Beck, 2008. ISBN 978-80-7400-012-6. 9. SUBACCHI, Paola and PICKFORD Stephen. Legitimacy vs. Effectiveness for the G20: A Dynamics Approach to Global Economic Governance. Chatham House BrieÖng Paper No. 2011/01. 2011. 10. SUNDARAM, Jomo Kwame and CHOWDHURY Anis. Is good Governance Good for development? United Nations Publications, Bloomsbuy Academic; 2012. ISBN 978-17-8093-2224.

Internetové zdroje 1. Alexander, N. Heinrich Boell Foundation. 2013. Global Financial Governance & Impact Report 2013: G20. [online]. [cit. 2015-03-10]. Dostupné na: http://www.new-rules.org/what-we-do/global-financial-governance-a-impactreport/g20-governance-a-impact

86

2. CBOE. Cboe Volatility Index (VIX). [online]. [cit. 2015-03-10]. Dostupné na: http://www.cboe.com/micro/VIX/vixintro.aspx 3. Davutoglu, A. Turkish G20 Presidency Priorities for 2015[online]. [cit. 2015-0310]. Dostupné na: https://g20.org/wp-content/uploads/2014/12/2015-TURKEY-G20-PRESIDENCY-FINAL.pdf 4. Evropská komise. 2012. Evropská unie na summitu G20 v Los Cabos (Mexiko): „společné vyváţení celosvětového růstu“. [online]. [cit. 2015-03-10]. Dostupné na: http://ec.europa.eu/ceskarepublika/press/press_releases/12_598_cs.htm 5. Fárek, J. 2012. Globální agenda společnosti G20: ambiciózní cíle a návrat k realitě. [online]. [cit. 2015-03-10]. Dostupné na: http://www.iir.cz/article/globalni-agendaspolecenstvi-g20-ambiciozni-cile-a-navrat-k-realite 6. Králíček, T. 2012. Cameron apeluje na centrální banky kvůli ochraně před dopady dluhové krize. [online]. [cit. 2015-03-10]. Dostupné na: http://www.kurzy.cz/tema/detail/cameron-apeluje-na-centralni-banky-kvuliochrane-pred-991164.html 7. Lembák, M. 2014. Pokračuje globalizace? [online]. [cit. 2015-03-10]. Dostupné na: http://proinvestory.cz/pokracuje-globalizace 8. Lněnička, L. Katedra geografie –Pedagogická fakulta. Vybrané texty z politické geografie. [online]. [cit. 2015-03-10]. Dostupné na: http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/pedf/js11/geo/web/pages/globalizace.html 9. Management Mania. Mezinárodní finanční instituce. [online]. [cit. 2015-03-10]. Dostupné na: https://managementmania.com/cs/mezinarodni-financni-instituce 10. Ministerstvo financí České Republiky. 2005. IMF – Mezinárodní měnový fond. [online]. [cit. 2015-03-10]. Dostupné na: http://www.mfcr.cz/cs/zahranicnisektor/mezinarodni-spoluprace/mezinarodni-instituce/imf-mezinarodni-menovyfond-11650 11. Ministerstvo zemědělství. 2013. Rozvojový program z Dohá (DDA)-dosavadní vývoj jednání v oblasti zemědělství a významné mezníky. [online]. [cit. 2015-0310]. Dostupné na: http://eagri.cz/public/web/mze/ministerstvozemedelstvi/zahranicni-vztahy/mezinarodni-organizace/rozvojovy-program-z-dohadda-dosavadni.html 12. Mitáčková, I. Kopečný, O. 2009. Na kapitánském můstku změna kurzu nehrozí. [online]. [cit. 2015-03-10]. Dostupné na: http://glopolis.org/cs/clanky/nakapitanskem-mustku-zmena-kurzu-nehrozi/ 13. Prvnízprávy.cz. Na summitu G20 se bude řešit globální ekonomika. 2012. Na[online]. [cit. 2015-03-10]. Dostupné na: http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/business/na-summitu-g20-se-bude-resitglobalni-ekonomika

87

14. Sheng, Y.K. What is Good Governance? [online]. [cit. 2015-03-10]. Dostupné na: http://www.unescap.org/sites/default/files/good-governance.pdf 15. Šil. 2011. Summit G20 vytvořil seznam 29 důleţitých finančních institucí. [online]. [cit. 2015-03-10]. Dostupné na: http://finance.eurozpravy.cz/37301-summit-g20vytvoril-seznam-29-dulezitych-financnich-instituci/ 16. Vláda České Republiky. 2008. Fórum G20. [online]. [cit. 2015-03-10]. Dostupné na: http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/predstavujeme/forum-g20-44995/ 17. Wikipedia. Brettonwoodský systém. [online]. [cit. 2015-03-10]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Brettonwoodsk%C3%BD_syst%C3%A9m 18. Wikipedia. G-20 major economies. [online]. [cit. 2015-03-10]. Dostupné na: https://en.wikipedia.org/wiki/G-20_major_economies 19. Zbořil, F. 2008. Mezinárodní finanční instituce. [online]. [cit. 2015-03-10]. Dostupné na: http://www.rozvojovka.cz/mezinarodni-organizace/mezinarodnifinancni-instituce

88

Seznam grafů Graf č.1: Vývoj indexu DHL globální propojenosti světa (2005-2013) [str.13] Graf č.2: Půjčky MMF-regionální diverzifikace (1947-2014) [str.22] Graf č.3: Objem dětské práce vyuţívané v jednotlivých regionech světa (2006) [str.31] Graf č.4: Vývoj postavení velmocí v historii [str.44] Graf č.5: G20-Hlavní oblasti zájmu v rámci podpory strategického růstu [str.59] Graf č.6: Poměr veřejného dluhu k HDP zemí G20 (2007, 2011, odhad 2016) [str.61] Graf č.7: Vývoj státního dluhu zemí G20 (2000-2012) [str.61] Graf č.8: Kumulovaná procentuální čtvrtletní změna HDP skupiny G20 (2006-2011) [str.65] Graf č.9: G20-Počet zaměstnaných pracovníků na trhu práce (1999-2018) [str.66] Graf č.10: Vývoj dlouhodobé nezaměstnanosti zemí skupiny G20 (4Q/2007-1Q/2014) [str.67] Graf č.11: Vývoj indexu volatility VIX (2005-2013) [str.69] Graf č.12: Vývoj 10-letých vládních dluhopisů ve vybraných rozvinutých státech světa [str.70] Graf č.13: 30 nejchudčích zemí světa dle HDP na obyvatele (2014) [str.74] Graf č.14: Nejrychleji se rozvíjející ekonomiky světa dle HDP v paritě kupní síly na obyvatele (19902012) [str.77]

89

Seznam tabulek Tabulka č. 1: Členové G20 – základní makroekonomická data [str.43]

90

Seznam obrázků Obrázek č.1: Míra protekcionismu na světových trzích (2008) [str.29] Obrázek č.2: Vyuţívaní pracovní síly dětí (věk 5-14 let) na pracovním trhu jednotlivých států světa (1999-2006) [str.32] Obrázek č.3: Úroveň částic polétavého prachu ve světě (průměrná hodnota mezi roky 2001-2006) [str.33] Obrázek č.4: Členové G20 [str.42] Obrázek č.5: Počet protekcionistických opatření přijatých člerny G20 od listopadu 2008 do srpna 2013 [str.60] Obrázek č.6: Míra zapojení států do měnové války (2013) [str.64]

91

Seznam příloh Příloha č. 1: MMF – výše příspěvků a počet hlasů třiceti největších přispěvatelů MMF

Zdroj: MMF Úprava: vlastní

92