jedna
V
álka do mého dětského světa nevstoupila s výbuchy raket a bomb, nýbrž s otcovými kroky, které zazněly v chodbě, když cestou do své ložnice míjel můj pokoj. Uslyšela jsem s tichým klapnutím otevírat a zavírat dveře. Vyklouzla jsem z postele a opatrně, abych nevzbudila Radanu v její postýlce, jsem se vykradla z pokoje. Přitiskla jsem ucho na dveře a poslouchala. „Jsi v pořádku?“ tázala se ustaraně maminka. Každý den před rozbřeskem chodil tatínek na osamělou procházku. Vracel se zhruba o hodinu později a přinášel s sebou obrazy a zvuky města, z nichž poté vznikaly básně, jež mi nahlas předčítal. Dnes ráno se však zřejmě vrátil hned, jen co vyšel ven, protože sotva začínalo svítat a dojem noci se měl teprve rozptýlit. Jeho kroky odeznívaly do ticha jako pozůstatek snu nějakou chvíli po procitnutí. Představila jsem si ho, jak nyní leží vedle maminky, oči má zavřené a naslouchá jejímu hlasu, který tiší myšlenky, jež se neodbytně dožadují jeho pozornosti. „Co se stalo?“ „Nic, miláčku,“ odpověděl táta. „O co jde?“ naléhala. S hlubokým, dlouhým povzdechem nakonec řekl: „Ulice jsou plné lidí, Aano. Bez domova, hladových, zoufalých…“ Odmlčel se, postel zapraskala a já jsem si představila, že se k mamince otáčí čelem a jejich tváře proti sobě leží na stejném polštáři, jak jsem je často vídala. „Tolik strádání…“ „Nezáleží na tom, jaké hrůzy se odehrávají tam venku,“ jemně ho přerušila. „Vím, že nás ochráníš.“ Následovalo napjaté ticho. Představila jsem si maminčiny rty přitisknuté k otcovým. Začervenala jsem se. „A dost!“ zvolala bezstarostně, už zase zvonivým hlasem. Následoval zvuk otevírání laťkových žaluzií, jako když se vypustí ptáci a chvatně od-
8
VA D D e y R AT N e R O Vá
létají. „Slunce nádherně září!“ zaradovala se a těmi prostými slovy zahnala za bránu vážnost rána a „Nicotu“ jako nějakou zatoulanou kočku, která tátovi zaťala drápky do ramene. K průčelí domu doputoval kužel světla a rozlil se z balkonu otevřenou chodbou. Představovala jsem si, že je to nebeský koberec, který tam shůry shodil lehkovážný tevoda – anděl. Běžela jsem k těm paprskům a mé kroky netížila kovová ortéza, co ji nosím, aby vyrovnala mou kulhající pravou nohu. Slunce venku proniklo bujným zeleným listovím ve dvoře. Zívlo si, protáhlo se jako mladé božstvo a nespočetnými dlouhými pažemi proklouzlo mezi listy a větvemi. Byl duben, konec období sucha, a co nevidět přijde monzun, přinese déšť, úlevu od horka a dusna. Dům byl zatím rozpálený a dusný jako vnitřek balonu. Pokrýval mě pot. Přicházel však Nový rok a po všem čekání a dohadech se konečně bude konat oslava. „Vstávat, vstávat!“ ozval se křik z kuchyňského pavilonu. To Om Bao povykovala hlasem stejně hřmotným jako její statná postava, která připomíná naducaný pytel rýže. „Zvedněte své líné hlavy!“ mlaskla naléhavě. „Honem, honem, honem!“ Přeběhla jsem po balkoně na bok domu a uviděla ji, jak ztěžka pobíhá mezi ženským spodním domem a kuchyňským pavilonem a její sandály netrpělivě víří prach. „Umyjte si obličej, vyčistěte si zuby!“ nařídila a zatleskala, jak poháněla řadu ospalých služebných k hliněným nádržím, rozmístěným podél vnější stěny kuchyňského pavilonu. „Ojojojoj, slunce už vstalo, tak koukejte zvednout své zadky!“ Pleskla jednu z dívek po hýždích. „Propásnete poslední zařvání Tygra a první skok Králíka!“ Tygr a Králík jsou lunární roky, jeden končí a druhý začíná. Khmerský Nový rok se vždy slaví v dubnu a v tom roce – 1975 – připadl na sedmnáctého, tedy už za pár dní. Přípravy na všechny buddhistické obřady a zahradní slavnosti během obřadů začínaly v našem domě obvykle dlouho dopředu. Ten rok si táta kvůli bojům nepřál, abychom oslavovali. Nový rok je časem očištění, připomínal nám, časem obrody. Dokud se na venkově bojuje a ulice našeho města zaplavují uprchlíci, nebylo by správné, abychom cokoli slavili. Maminka s ním naštěstí nesouhlasila. Jestli je čas na oslavu, tak je to právě teď, přela se. Novoroční oslava zažene všechno zlé a přivede to dobré. Otočila jsem se a zahlédla maminku, jak stojí na kraji balkonu před svým pokojem a nadzvedává si vlasy, aby si ochladila šíji. Pak dlouhé pra-
STíN
BA N yá N U
9
meny v tenkých vrstvách pomalu spouštěla zpět na záda. Motýlek skládající svá křídla. Řádek z tátovy básně. Zamrkala jsem. Maminka zmizela. Pospíchala jsem do komory na košťata na zadní straně domu, kam jsem předchozí den schovala svoji ortézu a střevíce, a předstírala, že nevím, kam se poděly, abych se s nimi nemusela v tom vedru trápit. Maminka jistě měla podezření, protože řekla: Tak tedy zítra si musíš ortézu hned ráno nasadit. Do té doby ji určitě najdeš. Vytáhla jsem ortézu z komory, co nejrychleji jsem si ji připevnila a vklouzla jsem do střevíců. Ten pravý je o něco vyšší, aby mé nohy byly stejně dlouhé. „Raami, ty jedno potrhlé dítě!“ zavolal na mě nahněvaný hlas, když jsem dusala kolem zpola otevřených balkonových dveří svého pokoje. Byla to Mléčná matka, moje chůva. „Hned se vrať!“ Ztuhla jsem v očekávání, že vyjde ven a vtáhne mě do pokoje, ale neudělala to. Pokračovala jsem ve své cestě a obcházela balkon, který obtáčel dům. Kde je? Kde je maminka? Proběhla jsem kolem pokoje rodičů. Žaluziové dveře byly doširoka otevřené a viděla jsem tátu, jak nyní sedí ve svém ratanovém křesle u jednoho z oken, v ruce má zápisník a pero, oči soustředěně skloněné, a nevnímá okolí. Bůh básní z ticha… Další řádek jiné z jeho básní. Vždycky jsem si myslela, že ho dokonale vystihují. Když tatínek psal, ani zemětřesení by ho nevyrušilo. V tu chvíli si mě rozhodně nevšiml. Maminka tam nebyla. Podívala jsem se nahoru i dolů po schodech, přes zábradlí balkonu i otevřenou brankou do citrusové zahrady. Nikde ji nebylo vidět. Takže je to tak, jak jsem vždycky měla podezření – maminka je přízrak! Duch, který vklouzne dovnitř a vzápětí ven z domu. Světluška, co tady v jednu vteřinu září a třpytí se, a v příští je pryč. A teď se rozplynula ve vzduchu! Lup! Prostě jen tak. „Slyšíš mě, Raami?“ Občas jsem si přála, aby Mléčná matka prostě zmizela. Jenže ta byla na rozdíl od maminky pořád někde kolem a neustále mě pozorovala jako jedna z těch ještěrek, co lezou po zdech a šustí Tikkaer, tikkaer! Cítila jsem ji a slyšela v každém zákoutí domu. „Říkala jsem ti, že máš jít zpátky!“ zakřičela a roztříštila ranní poklid. Prudce jsem zatočila doprava, proběhla jsem dlouhou chodbou prostředkem domu a nakonec se ocitla zpátky na místě na přední straně balkonu, odkud jsem předtím vyrazila. Maminka pořád nikde. Hraje si se mnou na schovávanou, pomyslela jsem si, a jen jsem v horku lapala po dechu. Hrát si na schovávanou s duchem není vůbec lehké.
10
VA D D e y R AT N e R O Vá
Prááásk! V dálce zaduněl výbuch. Srdce se mi rozbušilo rychleji. „Kde jsi, ty potrhlé dítě?“ ozval se znovu chůvin hlas. Předstírala jsem, že ji neslyším, a opřela jsem si bradu o vyřezávané zábradlí balkonu. Drobný světle růžový motýlek s křídly jemnými jako lístky bugenvilie přiletěl zdola ze zahrady a přistál na zábradlí blízko mého obličeje. Znehybněla jsem. Motýlek se chvěl, jako by byl vyčerpaný dlouhým letem, jeho křídla se otevírala a zavírala jak dva vějíře zahánějící ranní horko. Je to maminka? V jedné ze svých podob? Ne, je přesně to, nač vypadá – motýlí děťátko. Tak křehké, až se zdá, že se právě vylíhlo z kukly. Třeba hledá svoji maminku, pomyslela jsem si, zrovna jako já tu svou. „Neboj se,“ zašeptala jsem. „Je někde tady.“ Posunula jsem ruku, abych motýlka pohladila, uklidnila ho, ale jen jsem se ho dotkla, uletěl. Na dvoře se něco pohnulo. Vykoukla jsem a uviděla Starého tatíka, jak jde zalévat zahradu. Kráčel jako stín, jeho kroky nebylo vůbec slyšet. Zvedl hadici a plnil lotosový rybníček, dokud voda nepřetékala přes okraj. Pokropil gardénie a orchideje. Zavlažil jasmíny. Ostříhal červený zázvor a květy podobné plamenu poskládal do kytice, kterou ovázal šlahounem vína a odložil stranou, aby mohl pokračovat v práci. Motýli všech barev kolem něj poletovali, jako by byl stvolem a jeho slaměný klobouk obrovským žlutým květem. Najednou se mezi nimi objevila Om Bao, koketně stydlivá, a vůbec se nechovala jako kuchařka středního věku, nýbrž jako dívka v květu mládí. Starý tatík odlomil stonek květů rudé plumerie, polechtal ji s ním na tváři a podal jí ho. „Odpověz mi!“ bouřila Mléčná matka. Om Bao pelášila pryč. Starý tatík vzhlédl, uviděl mě a zrudl. Hned se však vzpamatoval, smekl klobouk, zlomil se v pase a nabídl mi sampeah, tradiční kambodžský pozdrav s dlaněmi spojenými před obličejem do tvaru lotosu. Uklonil se, protože je sloužící a já jeho panstvo, i když on je starý a já jen „o fous víc než sedmiletá“, jak to řekla Mléčná matka. Oplatila jsem Starému tatíkovi sampeah a nemohla jsem si pomoct a taky jsem se uklonila. Vyslal ke mně šťastný úsměv, snad že vycítil, že jeho tajemství bude v bezpečí. Někdo přicházel. Starý tatík se otočil směrem ke krokům. Maminka! Došla k němu poklidnými, neuspěchanými kroky. Duha plující polem květin… Zase mi hlavou prolétl verš. Já nejsem žádný básník, ale jsem dcerou básníka a často se na svět dívám prostřednictvím tatínkových slov.
STíN
BA N yá N U
11
„Dobré ráno, má paní,“ pozdravil Starý tatík se sklopenýma očima a klobouk si přidržoval na hrudi. Oplatila mu pozdrav a s pohledem na lotosy řekla: „Je veliké horko, a tak už se zase zavřely.“ Povzdechla si. Lotosy jsou její nejmilejší květiny, a ač náležejí bohům, maminka každé ráno požadovala, aby jí byly nabídnuty. „Doufala jsem, že budu mít alespoň jeden otevřený květ.“ „A taky budete, má paní,“ ujistil ji Starý tatík. „Před úsvitem jsem jich pár ustřihl a dal je do ledové vody, aby zůstaly otevřené. Donesu vám vázu do pokoje, až Jeho Výsost skončí se skládáním.“ „Na tebe se mohu vždycky spolehnout.“ Zářivě se na něj usmála. „Připravíš mi taky kytici zavřených poupat, abych je vzala do chrámu?“ „Jak si přejete, má paní.“ „Děkuji.“ Starý tatík se znovu uklonil a oči měl sklopené, dokud kolem něj neproplula. Vystoupala po schodišti a pravou ruku si tiskla na záhyb hedvábného sampotu, aby její krůčky byly drobné a skromné. Nad schody se zastavila a usmála se na mě. „Ach, velmi dobře, našla jsi svou ortézu a střevíce.“ „Cvičím si v nich pomalou chůzi.“ Zasmála se. „Vážně?“ „Jednou bych chtěla chodit jako ty!“ Maminčina tvář se přestala usmívat. Ladně se ke mně přiblížila, sklonila se na mou úroveň a řekla: „Mně nezáleží na tom, jak chodíš, drahoušku.“ „Opravdu?“ Nejvíc mě nebolel tlak ortézy ani svíravé střevíce, dokonce ani to, co jsem viděla v zrcadle, když jsem se do něj podívala. Byl to smutek v maminčiných očích, když jsem se zmínila o své noze. Z toho důvodu jsem o ní mluvila jen zřídka. „Ne, opravdu ne… jsem vděčná, že vůbec můžeš chodit.“ Usmála se a její zářivost se vrátila. Zůstala jsem nehybně stát a zadržovala jsem dech, protože mě napadlo, že když jen vydechnu, maminka zmizí. Znovu se sklonila a políbila mě na vršek hlavy a její vlasy mě zalily jako monzunový déšť. Využila jsem příležitosti a nadechla se její vůně – tajemství, které nosila jako parfém. „Je pěkné vidět, že si někdo užívá toho dusného vzduchu,“ prohodila se smíchem, jako by pro ni moje záliba byla stejnou záhadou jako její krása pro mě. Zamrkala jsem. Maminka se ladně vzdalovala a celá její bytost působila průzračně jako sluneční světlo.
12
VA D D e y R AT N e R O Vá
Taková je poezie, vykládal tatínek. Může k tobě přijít s nadechnutím, může vmžiku zmizet a ty máš jen Řádek verše, jenž ti myslí proletí jako ohon papírového draka, a netíží ho rozum ani rým. Pak teprve, pravil, přichází to ostatní – drak, samotný příběh. Úplný celek. „Ojojoj, není času nazbyt!“ láteřila dole Om Bao. „Podlaha se musí zamést a navoskovat, koberce vyklepat a dát na sluníčko, porcelán srovnat, stříbro naleštit, hedvábí narovnat a navonět. Ojojoj, tolik práce, tolik práce!“ Větve banyánu, velikého indického fíkovníku uprostřed dvora, se mírně pohybovaly a listy tančily. Některé větve byly tak dlouhé, že dosahovaly až na balkon a stín jejich listů mi na tělo vrhal hedvábné skvrny. S rozpřaženýma rukama jsem se roztočila kolem své osy a mumlala jsem si zaklínadlo na přivolání tevodů: „Vyhublý, Boubelatý…“ „Copak to provádíš?“ Obrátila jsem se. Ve dveřích stála Mléčná matka s Radanou na boku. Radana se jí vysmekla a slezla na podlahu, kde hned svýma buclatýma nožkama začala dupat po stínech. Drobounké náramky na kotnících, osázené diamanty, jí divoce cinkaly. Je běžné, že kambodžské děti jsou jako posázené drahými šperky, a moje zbožňovaná batolící se sestřička toho byla velmi výstředním dokladem s platinovým náhrdelníkem a párem drobounkých náušnic, které ladily s jejími náramky na kotníky. To není dítě, napadlo mě. Vypadá jako večerní bazar! Jak se tak batolila kolem, namlouvala jsem si, že prodělala obrnu a bude kulhat jako já. Věděla jsem, že bych jí to neměla přát, ale občas jsem si nedokázala pomoct. Přes její vrávorání a batolecí vzhled už se dalo poznat, že až Radana vyroste, bude se velmi podobat mamince. „Ajííí!“ vypískla, když zahlédla maminku mihnout se v jedněch dveřích, a než ji Mléčná matka mohla zadržet, utíkala chodbou a volala: „Múm múm múm…“ Mléčná matka se otočila ke mně a se zřejmou podrážděností se znovu optala: „Copak provádíš?“ „Přivolávám tevody,“ pověděla jsem jí s úsměvem od ucha k uchu. „Přivoláváš je?“
STíN
BA N yá N U
13
„Ano, chtěla bych je letos potkat.“ Nikdo ještě samozřejmě žádného tevodu nepotkal. Jsou to duchové a jako všechno přízračné žijí v naší představivosti. Tevodové Mléčné matky – aspoň tak, jak mi je popisovala – mi připadali podezřele známí. Se jmény jako Vyhublý, Boubelatý a Tmavý bych řekla, že popisovala samu sebe, Om Bao a Starého tatíka. Naopak mí tevodové vůbec nevypadali jako já, byli krásní jako dvorští tanečníci, na sobě měli nejjemnější hedvábí a diadémy se špičkami, co dosahují až do nebe. Mléčná matka mě neposlouchala, uši měla nastražené na jiný zvuk. Prááásk! Opět k nám dolehl záchvěv exploze. Chůva poslouchala s hlavou nakloněnou ke straně, směrem k tomu kraválu. Výbuchy zesílily. Prásk, práásk, prááásk! Ozývaly se teď v řadě za sebou, tak jako jsem je slyšela v noci. Chůva se ke mně obrátila a prohlásila: „Drahoušku, nemyslím, že by sis měla dělat velké naděje, že tevodové letos přijdou.“ „Proč ne?“ Zhluboka se nadechla, vypadalo to, že začne vysvětlovat, ale nakonec jen řekla: „Už ses umyla?“ „Ne – ale zrovna jsem se k tomu chystala!“ Vrhla po mně nesouhlasný pohled, kývla ke koupacímu pavilonu a netrpělivě mi pokynula: „Tak běž.“ „Ale…“ „Nedohaduj se. Babička královna se na snídani připojí k rodině a ty, broučku, nesmíš přijít pozdě.“ „Ach ne, babička královna! Proč jsi mi to neřekla dřív?“ „Snažila jsem se, ale ty jsi pořád někam utíkala.“ „Ale já jsem to nevěděla! Mělas mi to povědět!“ „No, proto jsem na tebe volala a volala – abych ti to pověděla.“ Rozhořčeně si povzdechla. „Dost otálení. Běž. Připrav se. Snaž se vypadat a chovat jako skutečná princezna.“ Udělala jsem krok a pak jsem se otočila. „Mléčná matko?“ „Copak?“ „Věříš na tevody?“ Neodpověděla hned, jen tam stála a dívala se na mě. Nakonec řekla: „V co bys mohla věřit, když ne na tevody?“ Sešla jsem po předních schodech. To bylo všechno, co jsem potřebovala slyšet. Zbytek je snadné si domyslet. Jsou to věci, které můžu vidět a do-
14
VA D D e y R AT N e R O Vá
tknout se jich – lotosy otevírající své květy, pavouci spřádající stříbřité sítě na tenkých větvích, slimáci lezoucí mokrou zelenou trávou… „Raami.“ Vzhlédla jsem a viděla, jak se Mléčná matka naklání přes zábradlí balkonu. „Proč se zase loudáš?“ Pokládala jsem jednu nohu před druhou a lehce jsem pohupovala boky. „Cvičím se v chůzi.“ „K čemu – na žížalí soutěž?“ „Abych byla dáma, jako maminka!“ Ulomila jsem větvičku s květem jasmínu z vedlejšího keře a zastrčila si ji za ucho. Představovala jsem si, že jsem půvabná jako maminka. Radana se z ničeho nic objevila přede mnou. Zavrkala a na vteřinku znehybněla a pak se zřejmě rozhodla, že vůbec nevypadám jako maminka, a odcupitala. Kde jsi? slyšela jsem maminku prozpěvovat. Já tě chytím. Radana zavřískla. Hrály si na schovávanou. Já jsem dostala obrnu, když mi byl rok, a až do tří let jsem nemohla chodit. Vím určitě, že se mnou si maminka na schovávanou nehrála, když jsem byla malá. Mléčná matka nahoře rozhořčeně vzdychala: „Proboha, nech už toho otálení!“
Později toho rána jsme se jako při přehlídce jasně barevného hedvábí, které téměř zastínilo okolní ptáky a motýly, shromáždili v jídelním pavilonu, otevřeném domku z teakového dřeva s prkennou podlahou a střechou podobnou pagodě, který stál uprostřed dvora mezi ovocnými a okrasnými stromy. Maminka se zase proměnila, tentokrát z motýla v zahradu. Byla celá posetá květy. Převlékla se do bílé krajkové blůzy a safírové sukně phamuong, tečkované drobounkými bílými kvítky. Vlasy už neměla rozpuštěné, copy si upevnila do drdolu ovázaného prstencem jasmínů. Květ šácholanu, štíhlý jako dětský malíček, se jí na šíji kýval na jediném hedvábném vláknu. Kdykoli se pohnula, aby se upravila, anebo se pro něco natáhla, květ klouzal a otáčel se jí na kůži, hlaďounký jako slonovina. Vedle ní jsem si se svou kovovou ortézou, humpoláckými střevíci a modrými šaty s volány připadala neohrabaně a strnule, jako krejčovská panna na kovovém podstavci, rychle spíchnutá z hadrů. Jako by to už tak nebylo dost ponižující, ještě ke všemu mi nepřestávalo kručet v žaludku. Jak dlouho ještě budeme muset čekat? Konečně se babička královna – „Sdechya“, jak jsme jí říkali khmersky –
STíN
BA N yá N U
15
objevila na balkoně a ztěžka se opírala o tatínkovo rámě. Pomalu sestupovala ze schodů a my jsme se ji všichni hrnuli pozdravit. Seřadili jsme se v pokleku podle důležitosti, se skloněnými hlavami a s dlaněmi sepnutými před hrudí, kdy se špičky prstů dotýkají brad. Sdechya se dole zastavila a my si jeden po druhém pospíšili dotknout se čelem jejích nohou. Potom jsme ji následovali do jídelního pavilonu a rozesadili se podle zasedacího pořádku. Před námi ležela hojnost jídla – kaše z lotosových semínek oslazená palmovým cukrem, lepivá rýže s osmaženým sezamem a strouhaným kokosem, nudlová hovězí polévka s lístky koriandru a hvězdičkami anýzu, houbová omeleta a nakrájená bageta – výběr, jenž uspokojí každou ranní chuť. Uprostřed stolu ležela stříbrná mísa s mangem a papájemi, které Starý tatík natrhal ze stromů za domem, a rambutany a mangostany, které Om Bao donesla ze své časně ranní výpravy na trh. Když se babička královna rozhodla k nám připojit, stávala se snídaně vždycky extravagantní záležitostí. Byla vznešená princezna, jak mi neustále kdekdo připomínal, abych si pamatovala, jak se mám v přítomnosti vlastní babičky chovat. Čekala jsem, až si babička královna vezme první sousto, než jsem zvedla pokličku ze své misky s polévkou. Jen jsem to udělala, z misky vystoupala pára jako stovka prstíků, co mě šimrají na nose. Opatrně jsem lžíci horkého vývaru donesla ke rtům. „Dej pozor,“ napomenula mě maminka přes stůl, zatímco si rozkládala ubrousek na klíně. „Ať si nespálíš jazyk.“ Usmála se. Uchváceně jsem na ni koukala. Možná jsem přece jen spatřila novoročního tevodu. „Říkala jsem si, že po snídani navštívím chrám v Toul Tumpongu,“ oznámila. „Má sestra pošle šoféra. Pojedu s ní, a tak bude náš vůz volný, kdyby ses chtěl vydat ven.“ Mluvila k tatínkovi. Jenže ten si četl noviny s hlavou lehce nakloněnou ke straně. Ve svém obvyklém oblečení, sestávajícím z hnědých zavinovacích kalhot a béžové košile achar, vypadal tatínek tak slavnostně, jako maminka zářivě. Natáhl se po šálku před sebou a upil horké kávy s kondenzovaným mlékem. Na zbytek snídaně už zapomněl, jak se ponořil do zpráv. Maminku vůbec neslyšel. Povzdechla si a nechala to být. Byla rozhodnutá zachovat si dobrou náladu. Na druhém konci stolu Tata prohodila: „Bude pěkné, když se trochu dostaneš ven.“ Tata byla tatínkova starší sestra – vlastně poloviční sestra,
16
VA D D e y R AT N e R O Vá
z prvního manželství babičky královny s princem Norodomem. „Tata“ nebylo její pravé jméno, ale já jsem jí tak zřejmě začala říkat, když jsem byla malinká, a to jméno jí zůstalo a každý jí tak říká, dokonce i babička královna, která v tu chvíli trůnila na druhém konci stolu, milosrdně zahalená stářím a demencí. Protože byla tak vysoce urozená princezna – Preah Ang Mechas Ksatrey –, pochopit ji mi připadalo těžší než porozumět tevodům. Jako „královna“, která vládne téhle rodině, byla po většinu času nedosažitelná. „Neměla bych tam být dlouho,“ poznamenala maminka. „Jen jedna modlitba a hned se vrátím. Nepřipadá mi správné začít Nový rok bez modlitby.“ Tata přikývla. „Oslava je moc dobrý nápad, Aano.“ Rozhlédla se kolem, zřejmě spokojená se začátkem dne, a zaznamenávala přípravy na oslavu, která se bude konat v den Nového roku. V kuchyňském pavilonu začala Om Bao vařit v páře první várku tradičních novoročních num ansom, koláčků z lepivé rýže balených v banánových listech. Každá várka se v následujících dnech bude rozdávat přátelům a sousedům. Na balkoně panského domu pracovaly služebné na kolenou a voskovaly podlahu a zábradlí. Z hořících svíček kapaly včelí vosk a vtíraly ho do teakového dřeva. Starý tatík pod nimi zametal. Otřel prach z domácí svatyňky, takže se nyní na svém zlatém podstavci pod banyánem jen leskla jako miniaturní buddhistický chrám. Několik dlouhých snítek jasmínu zdobilo její tenké pilíře a špičku stříšky a před vstupem ležela hliněná miska naplněná syrovými rýžovými zrny, ve kterých byly zapíchané tři vonné tyčinky, obětina třem pilířům ochrany – předkům, tevodům a strážným duchům. Všichni tam byli, dohlíželi na nás a ochraňovali nás od zlého. Nemáme se čeho bát, říkávala vždycky Mléčná matka. Dokud zůstáváme v těchto zdech, válka na nás nedosáhne. „Ani jsem oka nezamhouřila,“ ozvala se opět Tata. Nabírala si lžičkou hnědý cukr z misky a posypávala si jím lepivou rýži. „Minulou noc bylo strašlivé horko a ostřelování bylo horší než kdy jindy.“ Maminka zlehka odložila vidličku a snažila se nedat najevo podráždění. Já jsem ale věděla, co si myslí – Nemohli bychom mluvit o něčem jiném? Jenže jako švagrová a plebejka mezi členy královské rodiny nemohla promluvit mimo pořadí a povědět Tatě, co má nebo nemá říkat, zvolit si téma konverzace. Ne, to by bylo nevychované. Naše rodina, Raami, je jako kytice, každý stonek a květ dokonale naaranžovaný, vysvětlovala mi, jako by mi chtěla
STíN
BA N yá N U
17
sdělit, že to, jak se chováme, není prostě nějaká hra nebo rituál, nýbrž určitá forma umění. Tata se otočila k babičce královně, která seděla na druhém konci stolu. „Nezdá se vám, Mechas Mae?“ otázala se královskou řečí. Babička královna, zpola hluchá a zpola zasněná, se otázala: „ehm?“ „Ostřelování!“ zopakovala Tata hodně hlasitě. „Nemyslíte, že bylo strašné?“ „Jaké ostřelování?“ Potlačila jsem zachichtání. Rozprávět s babičkou královnou bývá jako mluvit do tunelu. Ať člověk říká cokoli, slyší ozvěnou jen vlastní slova. Tatínek vzhlédl od svých novin a chystal se něco říct, když do jídelního pavilonu vešla Om Bao a nesla stříbrný tác s vychlazenými nápoji z bazalkových semínek, který pro nás připravovala každé ráno. Před každého postavila sklenici. Opřela jsem si špičku nosu o sklo a vdechovala tu sladkou ambrózii. Om Bao tento svůj nápoj – směs v ledové vodě máčených semínek bazalky a třtinového cukru, provoněnou jasmínovými květy – nazývala „Děvčátka hledající vajíčka“. Když Starý tatík květy časně natrhal, byly ještě pevně zavřené, nyní se však otevřely jako sukýnky děvčátek na hladině a hlavičky měly ponořené do vody – hledaly vajíčka! Dřív mě to nenapadlo, ale semínka bazalky vypadala průhledná jako rybí jikry. Byla jsem nadšená svým objevem a zářivě jsem se do sklenice usmála. „Seď rovně,“ napomenula mě maminka a už se na mě neusmívala. Posadila jsem se rovně a přestala strkat nos do sklenice. Táta po mně mrkl a naznačil mi pochopení. Dal si malý lok ze své sklenice, překvapeně vzhlédl a zvolal: „Om Bao! Ztratila jsi cit pro sladké?“ „Moc mě to mrzí, Vaše Výsosti…“ Nervózně pohlížela z tatínka na maminku. „Snažila jsem se omezit používání třtinového cukru. Už nám ho moc nezbývá a na trhu je dneska těžko k dostání.“ Úzkostlivě zavrtěla hlavou. „Vaše služebná zahanbeně lituje, že to není dost sladké, Vaše Výsosti.“ Když byla Om Bao nervózní, měla sklon k přehnaně formální upovídanosti. „Vaše služebná zahanbeně lituje“ znělo o to strojeněji, že na druhé straně stolu naproti Jeho Výsosti jsem já hltala polévku jako malé štěně. „Mohla by Vaše Výsost…“ „Ale ne, takhle je to přesně ono.“ Tatínek se napil. „Velice lahodné!“ Om Bao se usmála a tváře jí nakynuly jako rýžové koláčky napařované v kuchyni. Ukláněla se stále dokola a její baňaté pozadí se pohupovalo, jak couvala, než se dostala do uctivé vzdálenosti, aby se mohla otočit. U schodů