Vadim Zeland Tvorba skutečnosti Přeloţeno z ruského originálu Bадим Зеланд Bepшитель peaльносmu Czech edition by Alexander Giertli – Eugenika Pbl. A. Gwerkovej 20, P. O. Box 187 850 00 Bratislava Tel./fax/záznam: 00421-2-63 81 06 59 E-mail:
[email protected] Internet: www.eugenika.sk Přeloţila © Jana Slámová (REDIGO) Odpovědná redaktorka: Pavla Roţníčková (REDIGO) E-mail:
[email protected] Internet: www.redigo.cz Grafická úprava: Miroslav Němec Návrh obálky: Miroslav Němec První vydání Bratislava 2007 Tisk: ARIMES ISBN 978-80-89227-91-4
Vadim Zeland
Ovlivňování reality Díl VI: Tvorba skutečnosti
Obsah Reakce čtenářů ............................................................... 7 Váţení čtenáři! ............................................................. 11 O čem je tato kniha....................................................... 14 Smrt programátora ........................................................ 21 Galerie zrcadel.............................................................. 36 Zkrocení kyvadla .......................................................... 42 Cizí záměr .................................................................... 48 Zkrátka transurfing ....................................................... 54 Doháněči slunce ........................................................... 58 Paradoxní situace.......................................................... 63 Dárky a komplimenty ................................................... 70 Ţivá kuchyně ................................................................ 75 Trolejbus hledajících .................................................... 94 Pán piva ...................................................................... 103 Vraţdění zvířat ........................................................... 109 Triumf absurdna ......................................................... 117 Bitva kyvadel.............................................................. 125 Prostor variant ............................................................ 129 Drzost bohů ................................................................ 138 Ostýchavost mágů ...................................................... 145 Jak vyrovnat realitu .................................................... 151 Mlčení věčnosti .......................................................... 155 V moci snění............................................................... 161 Koordinace optimismu ............................................... 167 Očkování proti pověrčivosti ....................................... 172 Zákonitost kontrastu ................................................... 177 Cíl a právo .................................................................. 183 Kolotoč stráţce ........................................................... 185 Slovník termínů .......................................................... 191 Události, fakta ............................................................ 205
Reakce čtenářů „Byť se to zdá s podivem, transurfing opravdu funguje! To je úţasné! Začaly mě potkávat jisté události, jeţ nelze označit jinak neţ za zázraky. Nikdy bych ani nepomyslel, co všechno je moţné!“ „Jsem zavalen dojmy! Cítím jakoby dětské nadšení, ţe začínám chápat věci, o nichţ jsem se mohl dříve jen dohadovat.“ „Chci říct, ţe to funguje! Je to neuvěřitelné! Nepamatuji si, kdy jsem si byla tak jistá tím, ţe bude všechno tak, jak si budu přát. Vše bude zkrátka tak, jak má.“ „Spatřila jsem kolem sebe štěstí, které nyní kaţdým dnem narůstá! Je to zvláštní, vţdyť kolem muselo být vţdy, to jen já jsem si ho prostě nevšímala.“ „Musím vám říci, ţe taková kniha mi celý ţivot chyběla. Jako by přesně popisovala vzájemný vztah mezi mou duší a rozumem.“ „Prostupuje mnou pocit, ţe dokáţu zdolat kaţdou horu. Ţe je vše moţné. Zaţívám nepochopitelné pocity, ze všeho se raduji jako dítě. Nedostává se mi slov, abych vyjádřil, co cítím.“ „Nejprve se mi zdálo, ţe se realita někam posunula. A co se mi nestalo – ocitla jsem se v proudu energie vyzařované… slovy? Významem? Nedokáţu to vysvětlit. A pak, jako by se nějaký tlak prodral na povrch, jindy by si člověk ničeho ani nevšiml.“ „Dostává se mi jakéhosi nereálného uspokojení. Kniha mě nevede přímo k jednání, ale jako bych dokázal zformulovat, co se doopravdy děje.“ „Všechny ţivotní trable jsem náhle začal řešit snadno, vše se ukládá a zapadá na svá místa. Díky!“ „Nedostává se mi slov, abych popsal, v jakém stavu se nyní nacházím. Snad jen přibliţně: ticho, klid, štěstí…“ „Předpokládám, ţe v tom je něco, z čeho mi rozum potichoučku plesá radostí.“ „Jsem tak nadšená! Nepamatuji si, co mi poslední dobou udělalo takovou radost! Transurfing mě vytáhl z bahna, z něhoţ jsem neviděla začátek ani konec!“ „Zblbnout, zblbnout a ještě jednou zblbnout!“ „Skutečně to funguje. Nic jiného není důleţité.“ Zdroj: http://transurfing.Newmail.ru
Tato kniha nemá navzdory titulu nic společného s oblastí fantazie. Všední realita v ní ukazuje novou, neznámou tvář, a tak se stává mnohem úţasnější neţ jakákoli mystika. Přesvědčíte se, ţe realita vůbec není to, co jsme si pod tímto pojmem zvykli chápat. Materiální vesmír má kupodivu svůj zrcadlový odraz – nehmatatelný a neviditelný, nicméně objektivně existující svět, jehoţ existence se projevuje v nevysvětlitelných jevech. Skvělé je to, ţe v bodu dotyku obou světů se realita stává ovlivnitelnou, a tedy řiditelnou. Energie myšlenek se nevytrácí bez následků, nýbrţ bezpochyby vykazuje určitý vliv na okolní svět. Jak ji však lze vyuţívat? Proč se naše přání neplní, a naopak nejhorší očekávání se uskutečňují? Proč proslulé metody vizualizace toho, po čem touţíme, jednou fungují, kdeţto jindy ne? Jde o to, ţe tu chybí jeden článek, bez něhoţ se veškeré ezoterické praktiky mění ve zbytečnou ztrátu času. Tajemství zatím spočívá na povrchu a je tak nepochopitelně prosté, ţe v ně lze jen stěţí uvěřit. Kniha nabízí odpověď na otázku, o jaký chybějící článek se jedná. Jakmile získáte klíč k ovlivnitelné realitě, odhalíte svět, v němţ se nemoţné stává moţným. Přestoţe vám spousta informací, které se dozvíte, bude připadat neobvyklá, pamatujte, ţe se nejedná o ţádné výmysly, a naopak vše je skutečné.
Vážení čtenáři! Tato kniha nemá navzdory titulu nic společného s oblastí fantazie. Kaţdodenní realita v ní ukazuje novou, neznámou tvář, a tak svou pozoruhodností předčí jakoukoli mystiku. Přesvědčíte se, ţe realita vůbec není to, co jsme si pod tímto pojmem zvykli chápat. Realita má při své mnohotvárnosti přesně stanovenou zrcadlovou symetrii. Duální povaha našeho světa se projevuje všude: máme levou i pravou stranu, vrch a spodek, duši a rozum, ţivé a mrtvé, černé a bílé, hmatatelné i iluzorní. Dualizmus se uplatňuje také jako příčina věčné opozice dvou směrů v nazírání světa – idealizmu a materializmu. Jak se jeví náš svět: jako mechanický systém, nebo virtuální iluze? Pokud bychom hledali odpověď jen v jednom směru, nakupí se hromada protikladů a paradoxů. Takzvaná zlatá střední cesta také neexistuje, neboť je příliš nejasná. Kde lze v takovém případě hledat pravdu? Řešení se vydáme pátrat poněkud neobvyklou cestou. Jako odpověď na všechny otázky typu co je realita: tohle, nebo ono? přijmeme jeden netriviální postulát: to i ono. Pravda neleţí uprostřed, nýbrţ právě na průsečíku hran mnohotvárné reality. Spolu s materiálním vesmírem existuje jeho zrcadlový odraz – nehmatatelný a neviditelný, ovšem stejně reálný svět, jehoţ existence se projevuje v podobě nevysvětlitelných jevů. V bodě dotyku obou světů se realita stává nejen pochopitelnou, ale co je zaráţející, i ovladatelnou. Člověku je však vlastní zabíhat do extrému, proto se v závislosti na nazírání světa snaţí hledat řešení svých problémů buď v rámci materiální skutečnosti, nebo v oblasti metafyziky. Jenţe ani první, ani druhý způsob mu nepřináší uspokojující výsledky. A tak zůstává v moci okolností, jeho ţivot se děje a podobá se snění, které dotyčný vlastními silami nedokáţe ovlivnit. V této knize bude řeč o zásadně jiném druhu působení na okolní svět, a to o transurfingu. Jeho podstata spočívá v tom, ţe budeme-li
věnovat pozornost oběma stranám duálního světa a drţet se určitých pravidel, moţná získáme přístup k ovládání chodu událostí. Realita pak přestane existovat jako něco vnějšího a nezávislého na člověku, jelikoţ ten získá schopnost podrobovat ji své vůli. Určitě uţ jste slyšeli, ţe energie myšlenek se nevytrácí bez následků, nýbrţ bezpochyby vykazuje určitý vliv na okolní skutečnost. Jak bychom však této energie mohli vyuţít? Proč se naše přání neplní, kdeţto nejhorší očekávání se naopak uskutečňují? Jak je moţné, ţe známé metody vizualizace vytouţeného v některých případech fungují, a jindy ne? Jde o to, ţe tu chybí jeden článek, bez něhoţ se veškeré ezoterické praktiky mění ve zbytečnou ztrátu času. Přitom tajemství leţí na povrchu a je tak nepochopitelně prosté, ţe mu lze jen stěţí uvěřit. V knize najdete odpověď na otázku, co je onen chybějící článek zač. Jakmile obdrţíte klíč k řiditelné realitě, odhalíte svět, v němţ se nemoţné stává moţným. Kniha vznikala jako výsledek korespondence se čtenáři, s těmi, kdo jiţ transurfing vyzkoušeli na vlastní kůţi. S nelíčeným úţasem vykládají o neuvěřitelných změnách, jeţ se jim v ţivotě udály. Otravné problémy obvykle někam mizejí, dveře, které dříve vypadaly beznadějně zamčené, se otevírají, okolí k nim začíná z nepochopitelných důvodů chovat větší sympatie, realita doslova před očima mění svou tvář. To proto, ţe myšlenky se zcela neuvěřitelným způsobem ztělesňují ve skutečnosti. Pokud bude tato publikace vaším prvním kontaktem s transurfingem, zřejmě v textu narazíte na neznámé pojmy, jejichţ vysvětlení naleznete ve slovníku termínů. Podrobnější výklad principů ovlivňování reality obsahují knihy Transurfing neboli ovlivňování reality a Jablka padají do nebe. 1 Navzdory tomu, ţe vám bude spousta věcí, které se dozvíte, připadat celkem podivná, pamatujte, ţe v tom nejsou ţádné výmysly, vseje opravdové.
1
Vydány v Eugenice v roce 2005 a 2007 - pozn. nakl.
O čem je tato kniha Jedním z nejobvyklejších a zároveň nejzáhadnějších fenoménů v lidském ţivotě jsou sny. Spánkem stráví člověk třetinu ţivota. Vše, co se s ním děje v tomto hraničním stavu, je dosud zahaleno rouškou tajemství. Vědecká zkoumání v této oblasti nic moc nevysvětlují. Filozofické interpretace se také pohybují z extrému do extrému. Jedni říkají, ţe sny jsou iluze, další tvrdí, ţe dokonce i náš ţivot není nic jiného neţ pouhý sen. Kdo má pravdu? Transurfing jakoţto ezoterické učení přistupuje k dané otázce z jiného stanoviska. Skutečně rozum zobrazuje své sny? Na jednu stranu jsou události, které se dějí ve snu, virtuální, ovšem na druhou stranu sny vypadají tak reálně, ţe je člověk pokaţdé vnímá jako skutečné. Je známo, ţe ve snu lze pozorovat výjevy, jeţ jako by nepatřily do našeho světa. Přitom je docela jasné, ţe v ţivotě je v zásadě nemoţné něco takového vůbec spatřit. Odkud se berou všechny nepředstavitelné obrázky a náměty, jestliţe by měly sny být jen nějakou imitací reality, kterou vytvořil náš mozek? Jistá hypotéza předpokládá, ţe mozek sám syntetizuje sny a ve spánku vnímá tyto obrazy jako za bdělého stavu. Opravdu to není víc neţ jen hypotéza. Dosud nikdo nedokázal, ţe by vše právě takto probíhalo. Model transurfingu nabízí zcela jinou interpretaci: podvědomí samo si nic nepředstavuje, nýbrţ se přímo napojuje na prostor variant, který schraňuje veškeré informace. Prostor variant je informační struktura, v níţ jsou obsaţeny scénáře všech moţných událostí. Počet variant je nekonečný, jako je nekonečné mnoţství moţných umístění bodu na síti souřadnic. Je tam zapsáno vše, co kdy bylo, je a bude. Nespěchejte se skeptickými závěry. Pozorně se zadívejte na nějaký předmět, poté zavřete oči a zkuste si jej představit. Dokonce ani s mimořádnými schopnostmi vizualizace jej nedokáţete vidět se zavřenýma očima stejně jako s otevřenýma. Obraz, který si uloţil váš mozek, je jen jako fotografie velmi nízké kvality. Předpokládejme, ţe mozek tuto fotografii skladuje jako určitou sestavu skupiny neuronů. Pak je jasné, ţe k tomu, abyste si vybavili
vše, co se vztahuje ke vzpomínkám s touto fotografií, nějaké neurony nepostačí, byť by jich byla pěkná hromada. Kdyby měly být naše vzpomínky a sny reprodukcemi toho, co máme zapsáno v neuronech, kolik takových buněk bychom museli v hlavě mít? Transurfing toto protiřečení vysvětluje tak, ţe neurony označuje za nositele informací jako bity v počítači. Mozek obsahuje nikoli informace, ale něco jako adresy k informacím v prostoru variant. Mozek moţná dokáţe udrţet jisté omezené mnoţství fakt. Avšak i kdyţ je dokonalým biologickým systémem, nedokáţe obsáhnout vše, co jsme schopni si vybavit v paměti. Tím spíše nedokáţe syntetizovat tak dokonalou virtuální realitu, jakou je sen. Není třeba nechat se svádět nepřesvědčivými argumenty, třeba ţe kdyţ se mozek vypne, získá schopnost vnímat zřetelně obrazy, jeţ produkuje. Pokud bychom měli vše vědomé v lidské psychice vztahovat k rozumu, kdeţto nevědomé k duši, mohli bychom říci, ţe sen rovná se výletu duše v prostoru variant. Duše má bezprostřední přístup k poli informací, kde jsou všechny scénáře a dekorace stabilně uloţeny jako snímky na plátně. Rozum si své sny nepředstavuje, skutečně je vidí. Vůbec se nejedná o iluze, nýbrţ o reálné kino, které promítá film o tom, co by se mohlo odehrát v minulosti nebo v budoucnosti. Ve snu se setkáváme s různými událostmi, jenţe vzhledem k nekonečnému mnoţství potenciálních variant tu neplatí ţádná záruka, ţe by se sen nějak vztahoval k realitě. Kaţdá událost, která se odehraje v našem reálném světě, představuje materiální realizaci jedné z mnoha variant. Materiální svět se přesunuje v nekonečném prostoru variant jako snímek na plátně, jehoţ výsledkem je fenomén pohybu hmoty v čase. Jako by bylo těţké tomu uvěřit. Kde se nachází prostor variant? Jak by to vůbec bylo moţné? Z pohledu našeho trojrozměrného vnímání se rozprostírá všude a zároveň nikde. Moţná se nachází za hranicemi pozorovatelného vesmíru, ale moţná byste jej našli ve svém šálku kávy. V ţádném případě ne ve třetím rozměru. I kdyţ přístup k tomuto poli informací je v zásadě moţný, vţdyť právě odtud pocházejí intuitivní poznatky a jasnovidectví. Rozum
nedokáţe vytvořit nic zásadně nového, dokáţe maximálně sestavit novou verzi domu ze starých cihel. Veškeré vědecké objevy a umělecká díla rozum získává prostřednictvím duše, a to z prostoru variant. Přece však musí existovat něco společného mezi snem a realitou? Dokud spíme, ani nás nenapadne kriticky pohlédnout na to, co se děje. Ve spánku se virtuální realita modeluje podivuhodně realisticky. Pomineme-li, ţe se v něm často dějí bizarní události, vnímáme je jako normální. Ve spánku se člověk nachází zcela v moci okolností, sen se děje a on s tím nemůţe nic nadělat. V nevědomém snění rozum nemá duši pod kontrolou, sleduje kino jako divák. Zároveň proţívá to, co sleduje, a své záţitky tlumočí duši, která se okamţitě nalaďuje na sektor prostora variant, jeţ odpovídá očekáváním. Tak se scénář dynamicky mění podle situace. Dekorace a jednající osoby se okamţitě přizpůsobují měnícímu se scénáři. Fantazie se na snu skutečně podílí, ovšem pouze jako generátor idejí. Někdy se však zadán a v jistém okamţiku si uvědomíme, ţe spíme. V takovém případě se nevědomý spánek mění ve vědomé snění. Tehdy se člověk virtuální hry účastní a chápe, ţe se jedná o pouhý sen. Jestliţe jste to dosud nezaţili a slyšíte o tom poprvé, nepochybujte o tom, nejde o fantazírování. Vědomému snění je věnováno mnoho knih a na světě se touto praxí ustavičně zabývá nemalý počet lidí. Stačí, aby si dotyčný uvědomil, ţe se jedná jen o sen, a objevuje u sebe úţasné schopnosti. Ve vědomém snění není nic nesplnitelného, lze ovlivňovat události a zvládat nepochopitelné věci, například létat. Ovšem dokonce ani ve snu nestačí samotné přání vznést se. Nerealizuje se samo přání, nýbrţ rozhodnutí o cíli. Nefungují totiţ myšlenky na vytouţené, nýbrţ něco jiného, co lze slovy těţko popsat. Jakási síla stojí za kulisami scény, na níţ se rozehrává hra myšlenek. Nicméně poslední slovo má právě ona síla. Určitě jste se dovtípili, ţe hovořím o záměru. Záměr lze zhruba definovat jako odhodlání mít a jednat. Přání samo o sobě není k ničemu. Naopak, čím silnější je přání, tím méně je šancí na úspěch. Budete-li si ve snu přát vzlétnout a budete přemýšlet, zdaje to moţné, nebo ne, nepodaří se vám to.
Abyste se proletěli, musíte se vznést do vzduchu záměrem. Výběr jakéhokoli scénáře ve snu nečiníte přáním, ale pevným zaměřením na dosaţení cíle. Nehloubáte a nepřejete si, nýbrţ zkrátka máte a jednáte. Záměr představuje onu hybnou sílu, která ovlivňuje scénáře ve vědomém snění. Jenţe otázka zní, proč se realizují i naše obavy? Coţpak je lze přisoudit záměru? Jak ve snech, tak ve skutečném ţivotě nás neustále pronásledují varianty se scénáři našich obav, znepokojení, mrzutostí, nenávisti. Pokud něco nechci, tak přece nemám záměr to mít. Jenţe beztak dostaneme to, čemu se ze všech sil snaţíme vyhnout. Znamená to, ţe nasměrování našeho přání nemá význam? Rozluštění se skrývá v ještě tajemnější a mocnější síle, jejíţ název zní vnější záměr. Záměr něco dokázat vlastními silami je všem znám, jde o vnitřní záměr. Mnohem sloţitější je rozšířit působení vůle na vnější svět. Chápání vnějšího záměru je nerozlučně spjato s prostorem variant. Veškeré manipulace s časem, prostorem a hmotou, které nedokáţeme logicky vysvětlit, přičítáme na vrub magii či paranormálním jevům. Záměr je označen za vnější, jelikoţ se nachází mimo člověka, a tudíţ nepodléhá jeho rozumu. Je ovšem pravda, ţe v jistém stavu vědomí k němu přístup získat můţeme. Pokud tuto mocnou sílu podrobíme své vůli, lze dosáhnout neuvěřitelných věcí. S její pomocí mágové minulosti stavěli egyptské pyramidy a tvořili další podobné zázraky. Pokud se pokoušíte myšlenkami zvednout tuţku ze stolu, nezvládnete to. Pokud však máte pevný záměr představit si, ţe se zvedá, moţná se vám to podaří. Řekněme, ţe jste uspěli a tuţku zvedli (v kaţdém případě se takové kousky senzibilům daří). Moţná vám přijde aţ hrůzostrašné, co nyní řeknu. Tuţka se ve skutečnosti nepohybuje! Ale zároveň se vám to také jen nezdá. V prvním případě se pokoušíte zvednout tuţku energií svých myšlenek. K přemístění materiálního předmětu máte však energie evidentně nedostatek. Ve druhém případě klouţete po sektorech prostoru variant, kde má tuţka různé polohy. Chápete ten rozdíl? Tuţka leţí na stole. Silou záměru si představujete, ţe se začíná zvedat. Váš záměr skenuje sektory prostoru, v nichţ tuţka zaujímá úplně nové pozice. Pokud má vaše myšlenkové vyzařování
dostatečnou sílu, tuţka se následně materializuje v nových bodech reálného prostoru. Přitom se přesunuje samostatná vrstva tuţky, zatímco ostatní vrstvy, včetně vrstvy pozorovatele, se nepohybují. Nepohybuje se daný předmět, ale jeho realizace v prostoru variant. Na stejném principu je zaloţen přesun takzvaných neidentifikovaných létajících objektů, na něţ zřejmě nepůsobí fyzikální zákony (velmi často inertnost). Není nic divného, pokud se vám telekineze nedaří. Téměř u všech lidí jsou tyto schopnosti jen málo rozvinuty. Neznamená to, ţe byste měli slabou energetiku, ale ţe v takovou moţnost lze těţko uvěřit, a tedy i těţko u sebe vzbudit čistý vnější záměr. Lidé, kterým se na poli telekineze něco podařilo, předměty nepohybují. Ovládají jedinečnou schopnost silou záměru nasměrovat svou energii k přesunu materiální realizace v prostoru variant. Vše, co je spjato s vnějším záměrem, jsme zvyklí povaţovat za mystiku, magii či v nejlepším případě za nevysvětlitelné jevy, o nichţ se úspěšně hromadí svědectví na zaprášených policích. Běţný světonázor takové věci absolutně odmítá, jelikoţ iracionálno vţdy vzbuzuje jistý strach. Podobný strach a také jistou zkoprnělost zaţívají lidé, kdyţ sledují UFO. Nevysvětlitelný jev bývá tak daleko od běţné reality, ţe se nám v něj nechce ani uvěřit. A zároveň má tak ohromnou drzost se tvářit jako realita, coţ zase vzbuzuje náš úţas. Vnější záměr je případ, kdy platí, ţe pokud nejde Mohamed k hoře, musí hora přijít k Mohamedovi. Práce vnějšího záměru nemusí být doprovázena paranormálními jevy, ve všedním ţivotě se s výsledky jeho působení setkáváme neustále. Realizují se kvůli němu především naše obavy a horší očekávání. Jelikoţ však v daném případě pracuje nezávisle na naší vůli, neuvědomujeme si, co se děje. Schopnost ovlivňovat snění se projevuje jako výsledek toho, ţe si člověk sám sebe uvědomí ve snu jakoţto reálné skutečnosti. Na daném stupni uvědomění má člověk opěrný bod – realitu, do níţ se můţe po probuzení vrátit. Realita se zase podobá nevědomému snění za bdění – člověk se nachází v moci okolností a ţivot se děje. Nepamatuje si minulé ţivoty, a tak nemá opěrné body, díky nimţ by se mohl vypracovat na další stupeň uvědomění.
Nicméně situace není tak beznadějná. Transurfing pracuje s nepřímými metodami, s jejichţ pomocí lze oklikou vnější záměr přinutit fungovat. Energie myšlenek je za určitých podmínek schopna materializovat ten či onen sektor prostoru variant, jinými slovy je člověk schopen formovat svou realitu. Navíc však potřebuje dodrţovat jistá pravidla. Realita má dvě podoby: fyzickou, kterou lze osahat rukama, a metafyzickou, jeţ leţí za hranicemi vnímání, nicméně není o nic méně objektivní. V jistém smyslu svět představuje nekonečné duální zrcadlo, na jehoţ jedné straně se nachází materiální vesmír a na druhé se rozprostírá metafyzický prostor variant. Potenciální moţnost se ztělesňuje ve skutečnosti podobně jako odraz v zrcadle variant. Obyčejný lidský rozum se neúspěšně snaţí působit na odraz, a přitom je nutno změnit sám obraz. Co je to za obraz? Jak jej lze změnit? Jak se s tím zvláštním zrcadlem zachází? Transurfing vám na všechny dotazy odpoví. V podstatě se jedná o mocnou technologii ovlivňování reality. Cíle se zde nedosahuje, jelikoţ se z většiny realizuje sám. Zní to neuvěřitelně pouze v rámci běţného nazírání na svět, ale jestliţe rozboříte zámky stereotypů, otevřete si dveře do tohoto světa, kde jsou moţnosti omezeny pouze záměrem a kde se ve skutečnosti ztělesňují i bláhové sny.
Smrt programátora „Takovouto knihu jsem uţ dlouho vyhlíţela. Bezpochyby to funguje. Jen se mi zdá, ţe se mi zatím nedaří tak, aby mi to bralo dech. Určitě nedělám všechno správně. Učím se hlavně zbytečně neplýtvat energií, i kdyţ někdy zhřeším. Uţ jsem si téměř osvojila zvyk říkat si, ţe já si mohu dovolit nevědět, ale můj svět ví, jak se o mě má postarat, a ţe můj záměr se realizuje, vše k tomu směřuje a vše se vyvíjí, jak má. Opravdu to funguje, nicméně nepříjemnosti mne pronásledují i nadále. Jaksi mi to neklape v osobním ţivotě. Jistě to bude tím, ţe mu přikládám nadměrný význam, a tak musím povolit sevření. Také se snaţím nesrovnávat se s ostatními, protoţe jim se na rozdíl ode mě daří. Jakmile se objeví pochybnosti, vracím se ke kníţce a ta mi pomůţe. Jenţe někdy nedokáţu rozlišit hranice, kde je ještě přání, kde uţ začíná důleţitost nebo co je vizuální představa toho, co člověk chce. Zamotala jsem se do toho. Například mým přáním a záměrem je ţít a pracovat v Anglii. Náhodou jsem objevila organizaci, která se tímto zabývá. Podvedli mě. Přesto o tom dále přemýšlím a podnikám potřebné kroky. Pokouším se o vizualizace, ale také je moţné, ţe se nejedná o moje dveře, to nevím.“ Povím vám příběh svého blízkého přítele. Nazvěme jej programátorem, protoţe to bylo jeho zaměstnání. Také chtěl odjet z všední, navíc drsné a neútulné rodné země. V Rusku byl vysoce kvalifikovaným klukem pro všechno a zároveň nezřídka i k bití, zatímco na Západě patřili jemu podobní do elitní kasty mezi bílými límečky. Kdyţ odtamtud přicházely zprávy o úchvatných výplatách, drahých automobilech a chatách s bazény, jen se z toho točila hlava a v hrudi se rozbušila horečka – zlatá, jaká jiná. Jako by se přítel řídil principy transurfingu, sám sebe se zeptal: jaký cíl na mapě si mám vybrat? Načeţ jeho duše bez váhání odpověděla – ale jistěţe Rakousko. Z nějakého důvodu se tato země dokázala usídlit nejblíţe jeho srdci. Alpy, sjezdovky,
jedinečnou krásou oplývající příroda, zkrátka jedno z vůbec nejútulnějších míst na světě. S jiskrou v oku mi kamarád vykládal o svém nápadu a dokonce mě přemlouval, abychom tam vyrazili spolu. Jeho duše se s rozumem evidentně sjednotily v jednom zaměření. Tehdy jsme bohuţel ještě o nějakém transurfingu neměli ani ponětí, a proto vzal osud do svých rukou rozum programátora. Jednoho dne se u mě přítel objevil, měl pohaslý pohled a prohlásil, ţe od toho, co si usmyslel, musí odstoupit. Ukázalo se, ţe probít se zdí imigrační legislativy Rakouska není úplně jednoduché. Navrch získal pragmatický úsudek, jeţ byl navyklý potýkat se s reálně dosaţitelnými cíli. Tím se programátor dopustil první chyby. Sen jsme chvatně pohřbili a duše mého přítele posmutněla. Nicméně podnikavý rozum vbrzku vyhledal přiměřenou náhradu. Kanada! To také vůbec není špatná volba, navíc tam panuje nedostatek odborníků, takţe i pracovní příleţitosti tam vyhlíţejí nadějněji. Vypadalo to, ţe nová idea bude snadno uskutečnitelná. Kamarád mi popisoval klady zamýšlené akce do nejpodrobnějších detailů, avšak onen původní lesk v oku uţ mu chyběl. Přemýšlel jako analytik, který důkladně posoudí všechna pro a proti a včas si promyslí celý algoritmus dosaţení cíle. Jak jsem pochopil, jeho cíl se zúţil na to, aby získal velmi dobře ohodnocenou práci. Musí přece uţivit rodinu. A nejen to, uţ jej přestalo bavit ţivořit v bídě – s takovým mozkem! Mezi programátory byl opravdu třída. Jakoţto proslulému workholikovi mu bylo zcela jasné, ţe k blahobytu se nelze dopracovat jinak neţ úpornou dřinou. Náruţivě se pustil do díla: opřel se do angličtiny, osvojil si nové počítačové technologie, sestavil ţivotopis a rozeslal jej, kam bylo třeba. Obecně řečeno udělal vše správně. Uběhlo půl roku. Nedostavila se ţádná reakce, jen chladné mlčení. Ţivotopis byl jiţ vypracován k maximální dokonalosti, lepší kvalifikace uţ dotyčný dosáhnout nemohl, v angličtině vůbec nebyl špatný. A vzhledem k tomu, na kolik adres byla nabídka rozeslána, uţ musela programátora znát celá Kanada. Co by ještě chtěli? Určitě je ještě potřeba zvýšit si kvalifikaci. A tak se snaţil ještě úporněji, aniţ by se šetřil. V duši uţ se mu však pevně
zakořenil strach, který seděl v objetí s netrpělivým přáním dobýt svého, ať to stojí, co to stojí. Co kdyţ jsem horší neţ ostatní? V Kanadě sice opravdu silně postrádali odborníky, jenţe na povrch zároveň vyplývaly známky toho, ţe kanadští zaměstnavatelé se obecně neradi dávají dohromady s cizinci. Rozumná logika opět způsobila selhání. Rozum programátora totiţ v této situaci moudře usoudil, ţe nemá cenu zaseknout se na nějaké Kanadě. Člověk se přece můţe pokusit prodrat do Států. Jak se ukázalo, naše mozky si tam cení velmi vysoko. A tak se původní cíl přesunul na vedlejší kolej a zahájila se nová kampaň: dobytí Ameriky. Nyní uţ byl v této činnosti programátor zběhlý. O všem se zevrubně informoval a přesně věděl, co, kde a jak, i strategii a taktiku si promyslel do detailu. Vše pozvedl na vyšší úroveň – znalosti i praktickou zkušenost, taktéţ reprezentativnost. Stal se z něj skutečný profík na poli hledání práce. Aţ jsme mohli získat pocit, ţe američtí zaměstnavatelé musí být velkolepým portfoliem našeho hrdiny zkrátka omráčeni. Jenţe o vysoce kvalifikovaného odborníka nejevil nikdo zájem ani se nehonil za jeho myšlenkami. Rozum programátora se horečnatě snaţil vyzkoumat příčinu této podivné situace: všechno přece dělá bezvadně, tak proč se výsledek nedostavuje? A kde jsou lovci mozků, kam ti se poděli? A co historky o stovkách, ne-li tisících počítačových odborníků, kteří ve Státech nastartovali zářivou kariéru? I pro tentokrát se našlo vysvětlení. Vysoké technologie se rozvíjely rychlým tempem a na trhu práce panovala v daném okamţiku zvýšená poptávka po specializaci, jiţ náš hledající v profilu neměl. Bez ohledu na to, ţe i po specializaci našeho programátora vládla poptávka, on se s pílí sobě vlastní pustil do osvojování nové technologie. Musel být lepší! Ať by to mělo stát cokoli. Jenţe všechna jeho horlivost byla marná, neboť Amerika si nadále zachovávala neměnnou lhostejnost jako odiózní a nedostupná Socha svobody. Tak uběhl další rok. Přítel mě občas navštěvoval a vykládal o svých trampotách. Kam jen se poděl ten vnitřní svit, který z něj vycházel, kdyţ s takovým zaujetím vykládal o svém Rakousku! Teď uţ to nebyl ţivý
nadšenec, nýbrţ zarputilý a ustaraný hráč, jenţ kaţdý den metodicky kontroluje poštu a očekává výhru. Kdo se nikdy v takovém stavu neocitl, ten těţko pochopí, jaké to je, kdyţ člověk balancuje na hraně mezi nadějí a zklamáním. Aţ jednou nabídku dostal, a ne jednu, ale rovnou tři! Jaké je štěstí škodolibá a krutá koketka. Přišly přesně v okamţiku, kdy jiţ programátor ztratil naději a téměř nad svým nápadem zlomil hůl. Pohovory probíhaly v Moskvě, kam se přítel samozřejmě s nadšením a neprodleně vydal. První setkání se odehrálo v jisté luxusní kavárně. Celkem přívětivě se s ním přivítali, pozvali jej na kávu a zákusek a vůbec se rozhovor odvíjel kupodivu snadno a úspěšně. Pravda, kdyţ příjemná Američanka nevzrušeně platila, nejraději by se studem a údivem do země propadl – nikdy by neřekl, ţe to můţe stát tolik! I kdyţ je načase zvykat si na nový ţivot – brzy si i on bude moci dopřát mnohé! Druhý pohovor, tentokrát u jiné společnosti, představoval úplný opak prvního. Namyšlený vrátný dlouho předstíral, ţe nechápe, o čem tento ubohý zaostalec mluví, a nechtěl ho do podniku, kde měl probíhat pohovor, pustit. Dva nepříliš přátelští Američané podrobili programátora kříţovému výslechu, evidentně proto, aby si ověřili, jak odolává tlaku. Nato musel absolvovat docela komplikovaný test na počítači. Výsledek mu nesdělili, nicméně podle spokojených tváří tazatelů se i s tímto úkolem vypořádal úspěšně. Úspěch mu nasadil křídla, aţ se mu tak zvedla nálada, ţe na třetí pohovor u finské společnosti uţ ani nešel. Co nějaké Finsko! Do Států je třeba směřovat. Jak káţí pravidla slušného chování, po návratu domů odeslal dopisy s díky za absolvované pohovory. Z obou společností obdrţel odpověď, ţe je přijat! Yes! Programátor byl za své utrpení náleţitě odměněn. Jen se podívejte, kam vede pracovitost a vytrvalost! Ty se nyní odsunuly. Zbývá si jen z obou společností vybrat. První, u níţ absolvoval pohovor v kavárně, sídlila v Arizoně a druhá v Kalifornii. Jak jen se ten osud obrátil – nyní je to on, kdo si tu vybírá! Vševědoucí rozum programátora byl jako obvykle po ruce: co by pohledával v Arizoně, v oné poušti s kaktusy? Je sice pravda, ţe práce v Kalifornii by podle všeho obnášela mnohem více napětí a
stresu. I cesta tam byla od prvopočátku hrbolatá. Workoholik však nehledal snadnou cestu, a tak si zvolil druhou variantu. Poprvé v ţivotě musel sehrát nezvyklou roli a zdvořile odmítnout nabídku přívětivé společnosti z Arizony. Ale dobrá, beztak bylo nejdůleţitější, ţe mu nyní ţivot naplnily radostné přípravy. Brzy přišlo pozvání a programátor bez potíţí obdrţel dlouho očekávané pracovní vízum, a to pro celou rodinu! Musel však prodat nedrahý byt, kde ţili ve třech s manţelkou a dcerou, a odstěhovat se k rodičům. Kde by jinak chudák ruský programátor vzal půl druhého tisíce dolarů k uhrazení víz pro tri osoby? To uţ ale nehrálo roli. Vše se dobře vyvíjelo a v budoucnu je čekal zajištěný a pohodlný ţivot ve slunné Kalifornii. Jakmile programátor doladil veškeré záleţitosti, odeslal do společnosti radostnou zprávu, ţe je připraven k odjezdu. Bylo jaro roku 2001, Amerika jej netrpělivě očekávala. Měli mu objednat letenku a uţ se zdálo, ţe tomu, co bylo takřka dokonáno, se nic nemůţe postavit do cesty. Z nějakého důvodu však právě v tu chvíli opět narazil na chladné mlčení. Programátorovi stále nepřicházela ţádná odpověď, přestoţe odesílal jeden dopis za druhým. Co se mohlo stát? V hrudi se opět začal probouzet pozapomenutý pocit panického strachu. Poslední dobou v tom zmatku jaksi přestal sledovat události v zámoří. Aţ kdyţ teď začal číst názory analytiků o ekonomické situaci v USA, odhalil děsivý obraz. Ve sféře vysokých technologií prudce nabírala na otáčkách nebývalá krize, takţe desítky, stovky tisíc odborníků ztrácely práci. Podniky, jejichţ činnost byla spjata s počítači a telekomunikacemi, utrpěly obrovské ztráty. Ukázalo se, ţe společnost programátora se propadla mezi ty, které přišly na mizinu. To vůbec nemohl čekat. Nevraţivě nyní američtí zaměstnavatelé pohlíţeli nejen na cizince, ale i na vlastní. Víza byla nepouţitelná, jelikoţ se vztahovala pouze na konkrétní místo práce. A byt? Ten uţ mu také nepatřil. Nic… Byl to krach. Úder byl o to citelnější, ţe ironií osudu se společnost v Arizoně udrţela na hladině a dále normálně existovala. Programátor se odhodlal k zoufalému pokusu a obrátil se tam! Jenţe co tam… Ovšemţe ho nikdo neodměnil odpovědí.
Přítel byl tímto neúspěchem zdrcen, nicméně skoncovat se ţivotem, jak by se snad mohlo zdát, se vůbec nechystal. Stejně usilovně dál pátral po vysoce hodnocené práci, i kdyţ jiţ nikoli v zahraničí, nýbrţ doma, v Rusku. Věřil, ţe tvrdou prací lze dosáhnout všeho. A skutečně, jako by se nad ním osud slitoval, brzy získal celkem přijatelnou nabídku od jednoho podniku, jeţ sídlil nedaleko místa, kde dotyčný s rodinou bydlel. Nabídli mu velmi vysoký plat, avšak programátor nechtěl pokračovat v kariéře na místě, které nebylo aţ tak prestiţní. Laťku ambicí měl posazenou mnohem výše. Vţdyť vzal málem útokem Kalifornii! A navíc byl zvyklý snaţit se z plných sil. Ve skutečnosti se programátor vypracoval na tak prvotřídního odborníka, jakého lze stěţí pohledat. A tu v létě téhoţ roku prošel všemi stupni tvrdého výběru a přece získal práci u americké společnosti, jejíţ jedna pobočka sídlila v Moskvě. Dokonce i podle měřítek hlavního města byl plat natolik obstojný, ţe by dostatečně vystačil na bydlení i vše ostatní. Nyní konečně, myslel si, uţ musí být vše v pořádku. Společnost je stabilní, přestála krizi, rozrůstá se. Programátor přijel do Moskvy, ubytoval se a pustil se do práce, jeţ slibovala úspěšnou kariéru. Je celkem pravděpodobné, ţe jej časem vyšlou za prací do Ameriky. Moţná je to tak i lepší? Pokud se mu přece napoprvé něco nepodařilo, znamená to, ţe osud jej ušetřil horší varianty. Radoval se však předčasně. Přišlo 11. září, onen památný den, kdy se následkem teroristického činu v New Yorku zřítily budovy a zemřely tisíce lidí. Hlavní sídlo firmy se nacházelo v jednom z oněch mrakodrapů, a tak na základě této události společnost ukončila existenci. Jak se zdá, osud se mu i tentokrát rozhodl vysmívat. Vypadalo to, jako by se nějaké zlé síly pokoušely sprovodit programátora ze světa. Čím více se snaţil, tím horší ovoce mu to neslo. Tentokrát opravdu přišel konec. Nezbývalo mu nic jiného neţ se vrátit domů. Tak se můj přítel rozloučil s nadějí. Prodal počítač a rozhodl se, ţe se uţ nikdy nebude zabývat touto prací, která se mu tak zprotivila. Programátor doopravdy zemřel. Zůstal jen poraţený, usouzený, ţivotem zdrcený člověk.
Nastoupil v továrně, kde začal vydělávat pár halířů primitivní manuální prací. Jak široký rozlet získal díky úrovni své kvalifikace, tak hluboký následoval jeho pád. Rozum programátora se rozhodl, ţe se potrestá za to, ţe je jaksi k ničemu. Lze člověka obviňovat za jeho jednání, jestliţe má za sebou takovou smutnou minulost? Z pohledu běţného světonázoru si počínal zcela správně a mnozí postupují podobně. Někomu se daří, jemu se nepoštěstilo. A přitom mohlo být všechno úplně jinak. Pojďme si rozebrat programátorovy chyby z pohledu transurfingu. První chyby se dopustil, kdyţ se vzdal svého cíle z důvodu jeho těţké dosaţitelnosti. Prvopočáteční cíl programátora, Rakousko, byl zvolen správně, protoţe se zrodil v jednotě duše a rozumu. Jestliţe se člověk doslova vznáší na křídlech v radostném očekávání štěstí, zatímco dumá o cíli, znamená to, ţe je jednoty dosaţeno. V takovém stavu duše zpívá a rozum si spokojeně mne ruce. Ovšem pozor, to je teprve etapa vymezení vlastního cíle. Vyvstane otázka, jaké způsoby a prostředky lze pouţít k tomu, abychom k cíli pronikli. Pokud se zdá, ţe náš sen je neuskutečnitelný, rozum se obává vylétnout do oblak a snaţí se hloupý nápad zahodit, aby se mohl věnovat reálnějším záleţitostem. Ve skutečnosti rozum neţije v oblacích, ale ani nestojí na pevné zemi, nýbrţ se pachtí v ubohém dolíčku své hlouposti. Takzvaný střízlivý úsudek zaloţený na běţných stereotypech není schopen vyhledat stezku, která by jej skutečně přivedla k těţko dosaţitelnému cíli. Cesta k úspěchu je vţdy přísně individuální – to potvrzuje sám ţivot. Opravdová moudrost, nahromaděná zkušenostmi mnoha pokolení, říká, ţe úspěch je proměnlivý – jeho stálost spočívá pouze v tom, ţe se vţdy projevuje v podobě vybočení z pravidel. Rozum, tento otec těţkých omylů, za jediný pravý slepě přijímá výběr obecně přijímaných stereotypů, jeţ za moc nestojí. Tak se vše obrací vzhůru nohama. Doporučuji, abyste si následující odstavec přečetli a hluboce se nad ním zamysleli. V etapě vymezení cíle potřebujeme od rozumu jediné, a to aby stanovil, zda je dotyčný cíl v zásadě uskutečnitelný. Tím mise rozumbrady končí. „Ale aby to čert vzal, jak?“ zvolá zdravě
uvaţující rozum. To uţ však není jeho práce. I tak nejednou dokázal, čeho je schopen, bačkora. Způsob a prostředky vedoucí k dosaţení cíle se najdou samy a budou takové, o jakých rozum nemá ani rušení. Nic neví a ani vědět nemůţe. Budeme-li neustále na cíl myslet, jako bychom jej jiţ získali, vnější záměr, ona nepostiţitelná síla, včas odhalí potřebné dveře – moţnosti. Úkol rozumu spočívá v tom, aby patřičným směrem nasměroval chod myšlenek, a tak spustil mechanismus vnějšího záměru. Druhá chyba nastala v okamţiku, kdy se programátor poddal neklidu z důvodu, ţe se nedostavoval výsledek, a kdy se z cíle stalo přání. Čím více se budete znepokojovat, tím pomaleji se budete propracovávat k cíli, pokud se vám to tedy vůbec podaří. Chce-li člověk nabýt duševní rovnováhy, musí samozřejmě nutně vědět, na čem ji můţe vystavět. Toto vědění vám poskytne transurfing. Vaše poloha v prostoru variant s ohledem na cíl se podobá tomu, jako byste se nacházeli na loďce, a to na otevřeném moři. Abyste se dostali na břeh, musíte plout stále na sever, kam ukazuje střelka kompasu, směr chodu vašich myšlenek. Dokud si představujete, jak připlouváte k zemi a vystupujete na břeh, vaše střelka míří tam, kam potřebujete. Musíte jen přemýšlet o přistání a veslovat. Jen to a nic víc! Jenţe netrpělivý rozum se začíná ošívat a otravuje veslaře: „Tam plujeme? Budeme tam brzy? Nedostává se ti sil? A co kdyţ tam země není? Ale přece musíme úplně opačným směrem!“ Nakonec se střelka kompasu začíná vrtět a loďka ustavičně mění kurz. Rozum nevidí pohyby v prostoru variant, a proto pochybuje a rozčiluje se. Je zvyklý, ţe má situaci pod kontrolou. Upokojí se pouze v případě, ţe mu zadáte nějaký úkol, při jehoţ plnění bude chápat, co dělá. Řekněte mu tedy, aby loďkou nehoupal, ale aby drţel kormidlo ve správném kurzu. Práce rozumu tkví v kontrole nad chodem myšlenek. S přáním je situace ještě sloţitější, poněvadţ funguje jako ta nejpřirozenější kotva, a tak by bylo dobré se jej zbavit. Například cesta samuraje je postavena na tom, ţe má ţít, jako by jiţ zemřel. Pak uţ není co ztratit ani čeho se bát. Stejně tak k cíli je třeba se
ubírat bezstarostně, jako bychom se smířili s poráţkou. V takovém případě bude kotevní lano zkrátka odseknuto. Pokud se s poráţkou nelze vůbec smířit, je třeba kotvu jakoby nadzdvihnout. Řeknu to takto: existuje přání, které přeroste v záměr jednat, a existuje chtíč. Druhá varianta představuje především strach z neúspěchu – moc něco chci, jen se mi nedostává sil, a zároveň se obávám, ţe se mi to nepodaří. Proč se bojím? Protoţe nepřemýšlím o cíli, nýbrţ o prostředcích jeho dosaţení. Chtíč vytváří nadbytečný potenciál, jenţ způsobuje výrazné zkreslení okolního energetického pole, coţ s sebou přináší odpor rovnováţných sil – to ony brání cíli v tom, aby se uskutečnil. Zas a znovu musíte rozumu připomínat, aby o cíli přemýšlel jako o hotové věci. Pochmurné myšlenky čas od času samozřejmě vyplují na hladinu, ale nebojujte s nimi. Hlavně nezapomínejte, ţe vás tato drobná kolísání nesmí odvést příliš daleko od základního kurzu. Koneckonců, pokud budete uvaţovat, můţete chtíč vědomě otupit. Jistě si vzpomínáte, ţe programátor obdrţel nabídky právě v okamţiku, kdy uţ se téměř vzdal naděje, a tak uvolnil křečovitý stisk přání. To lze zcela určitě zvládnout i vědomě. Chci to přece? O co tedy jde, bude to tak. Třetí chyba vycházela z přesunu od jednoho cíle k druhému. Programátor se zkrátka nemohl dočkat, aţ varianta uzraje a materializuje se. Nejtěţší ze všeho je umět čekat, a přitom zachovávat klid pána situace. Musíte vydrţet zkoušku v podobě pauzy, kdy se nic neděje. Je to určitý test odolnosti a trpělivosti. Taková přestávka přichází nevyhnutelně a je třeba k ní přistupovat pokojně. Často se totiţ stává, ţe rozum předčasně budí paniku a ukvapeně mění kurz. Cíl se uţ uţ musel objevit na obzoru a nyní zoufale mává rukama, poněvadţ se snaţí upoutat pozornost slepého rozumu: „Hej, počkejte!“ Materiální realizace varianty se vytváří podobně jako odraz v zrcadle. Jako obraz vystupuje film, který se odehrává ve vašich myšlenkách, jinými slovy jde o cílový diapozitiv. Na rozdíl od obyčejného zrcadla se obraz v zrcadle prostoru variant neodráţí ihned, ale aţ se zpoţděním.
Představte si zvláštní situaci. Postavili jste se před zrcadlo, jenţe v něm nic nevidíte – jen prázdno. Teprve po nějaké době se postupně začíná ukazovat nějaký obraz jako na fotografii. V určitém okamţiku se začínáte usmívat, ovšem v odrazu sledujete stále svůj váţný výraz. Přesně tak funguje zrcadlo prostoru variant, jen doba zpoţdění se u něj nesrovnatelně protahuje, a proto změny nelze vnímat. Ale jak se v něm vůbec můţe nějaký výjev ukázat, kdyţ se obraz neustále mění? Odraz se ještě nevytvořil a člověk uţ honem mění diapozitiv. Nakonec z toho vzejde jen rozmazaná skvrna. Čtvrtá chyba přišla se zasunutím negativního diapozitivu. Jaký obraz se mohl vytvořit podle snímku, jeţ obsahuje úvahy o tom, ţe vlastní osoba je něčeho nehodná a není dostatečně připravená? A tak programátor vůbec cílový diapozitiv neměl, jelikoţ jeho rozum byl zcela ponořen do starostí o prostředky dosaţení cíle. Na realizaci jeho cíle se podílel pouze vnitřní záměr. Zrcadlo při tom jen odráţelo proces boje a očekávání, ale nic víc. Obvyklé metody se samozřejmě k dosaţení cíle také hodí, jenom čekání je pak nesrovnatelně delší a příleţitostí je mnohem méně. Výsledek vás překvapí rychleji, a dokonce s nadějí, pokud si budete v myšlenkách přehrávat diapozitiv s tím, ţe cíle je jiţ dosaţeno. Radostné přípravy musí nastat jiţ nyní! Musíte se před zrcadlem skvět tak, jako by byl úspěch předem určen, pak tomu bude odpovídat i odraz. Prostor variant lze přirovnat k jakési paradoxní restauraci, kde se od vás nečeká, ţe budete jen sedět a čekat, aţ vám číšník přinese oběd na podnose. Musíte se chovat tak, jako by jiţ byla vaše objednávka splněna. To doslova znamená přetvařovat se a předstírat, ţe vše je jiţ na stole. Tajemství neobyčejné restaurace spočívá v tom, ţe číšník vás pozoruje zpoza závěsu a jídlo vám přinese teprve tehdy, aţ uvidí, ţe uţ svůj oběd konzumujete. Chápejte – právě o to jde! Páté chyby se dotyčný dopustil, kdyţ se pohyboval proti proudění variant. Tento omyl je zcela zřejmý a nelze jej přehlédnout. Samozřejmě chápete, proč si měl programátor bez váhání zvolit společnost z Arizony. Jestliţe stojíte před otázkou výběru, je třeba dát přednost právě té variantě, jiţ lze získat
nejsnáze. Jakékoli jiné úvahy rozumu, ať by se zdály jakkoli přesvědčivé, můţete směle zavrhnout. Rozum programátora, jak je mu vlastní, se obrátil proti proudění variant a vybral si cizí dveře, jimiţ se očividně dalo protáhnout jen stěţí. A to i přesto, ţe mu bylo nikoli dvousmyslně naznačeno, jak se mu přímo před očima, speciálně pro něj, otevřel parádní vchod, pečlivě vystlaný kobercovým běhounem! Cizí dveře se přirozeně v posledním okamţiku prostě zaklaply před nosem – takové uţ jsou všechny cizí dveře. Tuto cenu tedy mají rozumové důvody, po kterých nakonec nezbývá nic neţ mávnout rukama: „Kdo to mohl vědět?!“ Samozřejmě ţe nikdo. Ani nemusí vědět. Je třeba pouze sledovat proudění variant, nic víc. Šestá chyba vyvstala v okamţiku, kdy kamarád svěřil kontrolu nad scénářem rozumu. Následky tohoto omylu nejsou tak zřejmé, zato pro výsledek jsou stejně zhoubné jako všechny ostatní. Rozum zpravidla sebevědomě předpokládá, ţe má představu o tom, jak se mají události vy víjet. Pokud se jím naplánovaný scénář neplní, znamená to, ţe se nic nedaří a všechno se kazí. Takový přístup přeorientovává střelku dráhy ţivota na negativní odbočku, kde je ovšem vše mnohem horší, neţ by mohlo být na původní trase. Pokaţdé, kdyţ vyjadřujete svůj vztah k nějaké události, vymezujete si výběr na rozcestí dvou variant. Pohyb k cíli vede labyrintem, který se skládá z mnoha takových křiţovatek. V oné zamotané spleti drah můţe rozum se svou primitivní logikou bloudit velmi dlouho. Klíč k labyrintu je přitom úplně prostý, vţdyť jde o princip koordinace. Ať se děje cokoli, vše vede k cíli a probíhá právě tak, jak má. Při takovém přístupu bude dráha ţivota vţdy zahýbat na příjemné odbočky. Koordinace razí nejkratší a optimální kurz k cíli. Nejvíce hloupostí se rozum dopouští při nepříznivých událostech, jeţ se mu nehodí do scénáře. Taková uţ je vlastnost rozumu, ţe chce mít vše pod kontrolou. S tím ale bojovat nemusíte, jen je třeba přeorientovat kontrolu rozumu na dodrţování principu koordinace a na vědomé sledování proudění variant. Sedmá chyba nastala, kdyţ si rozum nepřál naslouchat hlasu duše. Měli bychom pochopit, ţe všechny chyby vycházejí v podstatě z jediné základní. Rozum bez duše, jakoţ i duše bez
rozumu nejsou ničím. Spolu vládnou nekonečnými moţnostmi. Moţná se zdá, ţe člověk musí být totální idiot, aby se dopustil tolika omylů a pak je všechny znovu zopakoval. Naopak veškeré neštěstí programátora pramenilo právě k jeho vynikajícímu rozumu. Zdravý úsudek zbavený hlasu srdce evidentně nestojí za moc. Lze se samozřejmě obejít pouze s rozumem a ţít jako všichni tak, ţe se budete opírat o monolit takzvaného zdravého rozumu. Proč byste měli vpouštět do svého ţivota zázraky? Je jednodušší a více naděje vzbuzuje, kdyţ si vsugerujete, ţe transurfing je něco, co nikdy nemůţe fungovat. V takovém případě se v ţivotě spokojte s průměrnými výsledky, ale zázraky nečekejte. Pokud jednáte v rámci běţného světonázoru, jablka budou přirozeně padat na zem v souladu se zákony zdravého rozumu. Jinak to ani být nemůţe. Nyní, kdyţ znáte vysvětlení mágů, zkuste si pročíst celý příběh programátora od začátku a vše se vám ozřejmí. I kdyţ je třeba říci, ţe tento příběh má šťastný konec. Můj přítel se nedokázal trestat příliš dlouho. Jeho duše se snaţila vyrvat z uvěznění a nakonec našla únik. Vzpomněl si, ţe kdysi docela dobře maloval. Aniţ by měl jakoukoli naději na úspěch, začal potichoučku probouzet svůj dřívější zájem. A co myslíte? Jeho prací si všimli, takţe se začaly úspěšně prodávat. Umělec, který se znovuzrodil, nedokázal pochopit, proč lidé tak ţádostivě jeho obrazy skupují. Zdálo se mu, ţe na nich není nic zvláštního. Ve skutečnosti v nich bylo to, co lidem chybí, co se cení nad zlato a zároveň je neocenitelné – jednota duše a rozumu. V oné jednotě vzniká vše, co se vztahuje k uměleckým dílům v jakékoli sféře lidského působení. Nyní je z umělce šťastný a zabezpečený člověk. Díky duši našel svou stezku. Později mi vykládal, ţe profesi programátora v podstatě nikdy neměl rád. Nikdy ho ani nebavilo mluvit cizím jazykem. Nyní je přesvědčen, ţe se mu velice zadařilo, kdyţ neodjel. Jinak by takového úspěchu nikdy nedosáhl. I kdyţ nevíme, moţná se opět mýlí v tom, ţe malířství je to jediné, k čemu jeho duše tíhne. Je docela moţné, ţe jeden z jeho cílů se zatoulal někde v Rakousku či v Arizoně. V prostoru variant
se nachází vše a kaţdý člověk můţe mít spoustu cílů. Jen je třeba vybrat ten svůj. Nemyslete si, ţe vášeň duše spočívá právě a pouze v duchovní sféře. Příběh programátora je klasickým příkladem pro transurfing. Nesmí se však zapomínat, ţe cizí zkušenost nelze kopírovat. Kaţdý má svou cestu. Není třeba u sebe vyhledávat nějaký talent k vědě či umění. Věci jsou mnohem prostší. Je nutno pouze pozorněji naslouchat šumu ranních hvězd – hlasu svého srdce. Neutlačujte duši rozumem a nehoňte ji. Sama se otevře. Potřebuje jen, aby ji rozum vnímal. Závěrem bych chtěl pouze připomenout základní schéma dosahování cíle v transurfingu. Musíte vymezit svůj cíl v jednotě duše a rozumu a poté se pohybovat po proudění variant, přičemţ na mysli budete mít cílový diapozitiv, budete se řídit principem koordinace a pomáhat si veslem vizualizace procesu. Vše je tak jednoduché, ţe zabloudit takřka nemůţete. Jak byste měli jednotlivé činnosti provádět, je vyloţeno v knihách Transurfing neboli ovlivňování reality a Jablka padají do nebe.
Galerie zrcadel „Toto je příhoda z mého ţivota: je pozdní večer a s manţelkou se vracíme domů. Je velmi unavená (kvůli práci), a tak dospává. Řídím a veškerou pozornost věnuji cestě v neznámé oblasti, uţ jsem projel důleţitou zatáčkou, takţe ještě zbývají dva kilometry. Náhle se ţena probudila a začíná do mě rýpat, ţe jsem přejel odbočku, a častuje mě takovými jmény, jako by nastal poslední den Pompejí. Snaţím se neodpovídat, jenţe mě drtí emocionálně. Proč k tomu došlo? Nevysílal jsem přece ţádnou negativní energii – byl jsem zabraný do cesty, i kdyţ v tu chvíli jsem se kvůli špatné orientaci necítil právě příjemně. Vznikl tak uzavřený kruh: můj stav nebyl ideální a negativní postoj druţky negativní ladění rodiny zdvojnásobil. Manţelku předělat nemůţu. Jakou taktiku a strategii mohu v takovém případě pouţít?“ Kaţdý člověk vytváří vrstvu svého světa. Vrstvy se vzájemně protínají a skládají se jedna na druhou, takţe zdroj negativismu můţe do vašeho světa pronikat z cizích vrstev. Nestojí za to, abyste mu připisoval nějaký význam a zlobil se, ţe za něj mohou vaši blízcí. Svět je zrcadlo, ovšem reaguje s jistým zpoţděním. Řekněte si, ţe svět se stará o vaše pohodlí i blaho, načeţ o tom v kaţdé drobnosti pečlivě hledejte důkazy. Udělejte si z toho svůj zvyk. Negativismus vám ze ţivota časem nepozorovaně zmizí, ba dokonce ani vaše okolí uţ nebude jeho zdrojem. Nehledejte pro to vysvětlení. Zkrátka jednejte s neměnnou stálostí. Sledujte, co se bude dít. Soustřeďte se na pozitivní přístup a očekávejte výsledek. Nastane reakce, jeţ nastolenému přístupu nebude odpovídat. Jedná se o jakousi ozvěnu, odraz, původního přístupu – nebrali jste v úvahu korekci při zdrţení. Jakmile se dostaví negativní výsledek, reagujete podle šablony, tedy opět negativně. Váš vztah se projevuje v myšlenkách či jednání. Zrcadlo ještě ani nestačí zareagovat na vaše pozitivní vyladění a uţ mu vysíláte negativní impulz. Neustále měníte kurz, a proto se k cíli nepřibliţujete. Celé tajemství se skrývá ve
vytrvalosti. Pokud se vám podaří udrţet pozitivní zaměření na cíl, odraz v zrcadle světa se časem propracuje ke shodě s ním. „Jakmile jsem přistoupila na heslo Můj svět se o mě stará a Ať se děje, co se děje, vše probíhá, jak má, nepříjemnosti se na mě sesypaly jak trakaře. Začalo to drobnostmi, ale čím déle to trvalo, tím náročnější mrzutosti se hlásily. Pro příklad uvedu tu poslední: musím změnit místo, jelikoţ nám sníţili plat na polovinu. Rozum chápe, ţe vše podnikám pro to, aby bylo lépe, jenţe v podvědomí se stejně nervuji a u srdce je mi smutno. Povězte mi, prosím, co mám dělat a musí-li to tak být?“ Aktuální dráhy vašeho ţivota jsou podle všeho silně zanesené. Víte, kdyţ organismus, který je znečištěný nesprávným způsobem ţivota, přechází na zdravý reţim, dochází k intenzivnímu pročištění, jeţ doprovázejí aţ bolestivé procesy – krize. Přibliţně totéţ se nyní děje s vaším ţivotem. Vysíláte do světa nové myšlenkové formy a svět kolem vás se jako plátno začíná přetvářet. Jenţe k tomu, aby se odraz v zrcadle změnil, je potřeba čas, během něhoţ můţe docházet ke zdrţování jako ve vašem případě. Nepodléhejte panice a nepoddávejte se únavě. Ani se nemusíte obrňovat trpělivostí, nicméně určitě jásejte a radujte se ze změn, které vám nastávají. Svět se pravděpodobně ujal starostí o vás s takovou horlivostí, ţe se pustil do jakési generální opravy, kdy je, jak známo, občas nutno i něco rozbít. Především si dávejte pozor, abyste změny nevnímala negativně. Budete-li se nekompromisně řídit principem koordinace záměru, brzy se přesvědčíte, ţe události, jeţ vám připadaly nepříjemné a nedobré, se nakonec projevily jinak, a fungovaly tak ve váš prospěch. Úspěch závisí na tom, jak ochotně rozum přistoupí na skutečnost, která mu připadá nepravděpodobná, a totiţ ţe člověk je schopen svými myšlenkami vytvářet vrstvu svého světa. Pouze bych vás chtěl varovat před dvěma extrémy. První obnáší euforii. Musíte si uvědomit, ţe před omyly a neúspěchy není nikdo pojištěn. Nepočítejte s tím, ţe všechno půjde hladce. Vyhraďte si místo na poráţky. Dopřejte si občas nějakou tu chybu a neúspěch, nebojujte s nimi.
Na druhou stranu platí, ţe ať se děje, co se děje, je ve vaší moci, abyste neúspěch označila za úspěch. Jednou jste se přece rozhodla, ţe svět se o vás stará, a váš rozum ani nemusí vědět, ţe je to pro něj opravdu dobře. To ví váš svět lépe. Jste paní své reality, tak ze své pozice prohlaste, ţe zjevný neúspěch ve skutečnosti pracuje ve váš prospěch. Druhý extrém se vyznačuje tím, ţe pozitivní naladění povaţujete za povinnost, a tak se nutíte být stále spokojená. Jenţe pozitivní vyladění musí být následkem vašeho přesvědčení, ţe to, co se děje, je pro vás opravdu výhodné. Musíte si zkrátka uvědomovat, ţe svým přístupem formujete odraz v zrcadle svého světa. Ovšem za povinnost jej nepovaţujte. Jste přece svobodná panovnice svého světa, takţe máte právo být čas od času nespokojená a zlobit. Nesvazujte se dobrovolně do rámce vymezeného nutností, nýbrţ prostě aplikujte hru na zrcadlo světa. „Uţ prostě nevím, co mám dělat a jak se mám chovat. Chápejte, moje matka – zkrátka se na ni zlobím, cítím se ukřivděná. Moc jí chci prominout, ale… nemohu. Neustále mi bezděky způsobuje nepříjemnosti. Je to těţké (zejména po materiální stránce), ale mám přece rodinu – manţela a syna. Nemohu všechny své síly vynakládat na matku, a právě tady pramení konflikt – cítím se vinna. Jsem určitě hodně hloupá, ţe? Ale někdy z toho opravdu šílím!“ Neznám podrobnosti vašeho vztahu s matkou, proto vám ani nemohu nabídnout konkrétní doporučení. Všechny vaše problémy nejspíše souvisejí s pocitem viny, kterého se nedokáţete zbavit. Trpíte-li pocitem viny, nevyhnutelně se vám do scénáře vloudí v té či oné podobě i nějaký trest. Můţete se například říznout do prstu (v lepším případě), naloţit si náročnou povinnost či se setkat s nepříjemnými potíţemi. S komplexem viny budete marně bojovat, jelikoţ viny jako takové se zbavit nelze, ať je, či není opodstatněná. Tento problém můţete vyřešit jedině konkrétním jednáním, coţ znamená, ţe se přestanete ospravedlňovat. Dokonce i v dopise jste se o to snaţila: „Jsem určitě hodně hloupá, ţe?“ Takové věci neříkejte, neboť v
zrcadle světa se odráţíte v souladu se svým vztahem k sobě. Musíte se chovat tak, jako byste si neměla co vyčítat. V takovém případě totiţ zrcadlo vytvoří vrstvu vašeho světa, kde pro pocit viny nebude místo. Jakmile pocítíte nutkání ospravedlňovat se, pokaţdé se kroťte. Zakaţte si to. Omlouvejte se jen v krajním případě, jestliţe skutečně musíte svůj postup vysvětlit. Opanoval-li vás opravdu silný pocit viny, pro začátek nebude vadit, pokud své svědomí trošku přidusíte. Aţ se zvyku ospravedlňování zbavíte, zakrátko se vytratí pocit viny, a tedy i scénář trestu. „Zvládám správně techniku transurfingu, jestliţe dělám věci tak a tak? Kde se dopouštím chyb?“ Nejde o to, zda něco provádíte správně, nýbrţ o to, jak moc věříte ve vlastní pravdu a správnost. Pokud si myslíte, ţe postupujete špatně, je jedno, čím se zabýváte, ale dopouštíte se chyby. Pochybujete-li, váháte a znejišťujete. Představte si tuto situaci: vstoupili jste do galerie, kde na stěnách místo obrazů vizí zrcadla. Kaţdé z nich vypadá jinak, nicméně podstatu mají totoţnou – jsou to zrcadla, v nichţ vidíte svůj odraz. V této galerii zrcadel se ujímám role vašeho průvodce. Řekněme, ţe se mě zeptáte, jakou metodu dosaţení cíle si máte vybrat spíše, zda tu, či onu, anebo se raději zabývat svou karmou? Znamená to, ţe se ptáte: „Do kterého sálu tady v galerii mám zajít?“ Má odpověď zní, ţe do kteréhokoli, kam to táhne vaši duši a rozum. „A jak mám zvolenou metodu správně dodrţovat?“ padá okamţitě další dotaz. Zajímá vás tedy, jak se máte před zrcadlo postavit, abyste se v něm odráţeli. Můţete nepochybovat o tom, ţe se v zrcadle budete odráţet, ať se postavíte jakkoli. Zbývá vám jen zvolit výraz v tváři, který chcete v odrazu spatřit. To se musíte rozhodnout. Chcete-li uvidět veselou tvář, neptejte se, jak se máte usmívat. Zkrátka se usmívejte. Touţíte-li v zrcadle vidět pochmurnou tvář, zařiďte se podle toho, vţdyť víte, jak na to. K čemu takové otázky? V tom spočívá podstata transurfingu: sami vytváříte odraz v zrcadle světa. Vymezte a určete svůj záměr jako výraz v tváři a
dopřejte si potěšení z toho, ţe budete sledovat, jak se při tom mění odraz. Chopte se svého práva mít pravdu a zkrátka si řekněte: „Já vím nejlépe, které zrcadlo si mám vybrat a jak se před ně mám postavit!“ Přesně tak postupuje dítě, kdyţ ho vezmete do takové galerie. Dospělí zapomněli, ţe kdysi věděli, jak se mají chovat. Chápete, o čem hovořím? Je třeba, abyste k různým technikám přistupovali s lehkostí, tedy abyste se jich drţeli, a přesto si ponechávali dostatečnou míru svobody pro vlastní nápady a improvizaci. Zajímá-li vás můj názor na metodu vašeho jednání, ţádáte mě o radu, zda se máte u zrcadla šklebit tak či onak. K čemu vám tu jsem? Stojíte před zrcadlem a opět se ptáte: „Odráţí se můj obraz správně?“ Zrcadlo, podobně jako Solaris Stanislava Lema, jen opakuje vaše myšlenky. Jestliţe se trápíte nad problémy, klidně se trapte, zůstanou tu tak dlouho, dokud vy budete s nimi. Míníte-li se jimi zaobírat, řešte si je a tečka. Není ale snazší vykašlat se na to, čeho se chcete zbavit, a myslet na to, čeho touţíte dosáhnout? Jestliţe jste zamířili na Antarktidu, budete tam bez ohledu na to, kde se nacházíte – zda v Africe, Americe či Asii. Hlavně si musíte zvolit cíl a drţet se kurzu. To je vše, co opravdu musíte.
Zkrocení kyvadla „Vymysleli jsme vlastní kyvadlo, vytvořili jsme je a rozhoupáváme je. Projekt trvá uţ dva roky, je dostatečně ambiciózní, hodně práce uţ se udělalo, jenţe nám dosud nepřinesl ţádné peníze. Ne ţe bychom jen tupě seděli a čekali, aţ se dostaví úspěch. Nikoli, pracujeme, ale všechno jde jaksi ztěţka. Má otázka zní takto: jak máme vytvářet kyvadla, jak je lze ovládat a rozvíjet je?“ Toto téma jsme jiţ částečně probírali v knize Jablka padají do nebe, nicméně mohu dodat následující. Jestliţe začíná skupina lidí myslet v jednom směru, neděje se tak bez následků. Celková energie myšlenkového vyzařování se nikam nevytrácí, nýbrţ se transformuje na energeticko-informační podstatu – kyvadlo, přičemţ kaţdá struktura vytváří vlastní kyvadlo, které se nad ní povznáší jako energeticko-informační nadstavba. Všechny struktury ţijí a rozvíjejí se nejen následkem záměrného jednání lidí (svých prvků), ale také se řídí kyvadlem podobně jako se činnost automatického mechanismu řídí algoritmem. Jednotlivé členy struktury mohou vykonávat libovolné aktivity, nemají však právo svobodné motivace a jsou zpravidla nuceny nevědomky jednat v zájmu struktury. Byrokratický aparát například nepropustí do řídicí funkce pracovníka, který disponuje vynikajícími vlastnostmi, přestoţe chápou, ţe je nejlepší. Na vedoucí post bude jmenován průměrný člověk, jenţ nejlépe odpovídá zájmům struktury, tedy nikoli osoba nejlepší ani ta, která by měla pravdu. Všechny tyto záleţitosti má jako řídící nadstavba na svědomí kyvadlo. Kyvadlo sice nedisponuje vědomým záměrem, nicméně ovlivňuje motivaci lidí tak, aby co nejvíce upevnilo stabilitu své struktury a zároveň podlomilo stav konkurence. Mohlo by se zdát, ţe za vším záměrně stojí zmínění lidé, ovšem tak to vůbec není. Členy struktury se nacházejí pod vlivem kyvadla a bezděčně se mu podrobují. I kdyţ se stává, ţe záměr lidí získá navrch, a pak dotyční jednají na úkor struktury, čímţ ji destabilizují.
Jestliţe známe vyjmenované vlastnosti kyvadla, lze správně uspořádat priority ve strategii rozvoje podniku. Je třeba chápat, ţe rozmach struktury je v zájmu kyvadla, proto jej musí všemoţně podporovat. Kyvadlo je tím silnější, čím více má opěrných bodů. To znamená, ţe základní snahy se musí nasměrovat na vytváření oněch opěrných bodů, například na síť distribuce. Vedoucí podniku řekne: „To vím sám!“ Nic neví. Přesněji ví, ale neuvědomuje si to. Jeho rozum jako by byl informován, ţe distribuční síť hraje důleţitou roli, jenţe jistý stereotyp (lepší podnik je ten, který vytváří lepší výrobky) jej velmi často nutí k tomu, aby věnoval všechny síly na vývoj nejlepšího produktu. Jak jiţ jistě víte, nejprodávanější výrobky se nerovnají těm nejlepším, to je prostě fakt. Co lze označit za nejlepší produkt? Rozum vedoucího bude opět tvrdit své: „My vytváříme umělecká díla!“ Ovšem tak to vypadá z jeho úhlu pohledu. Umělecké dílo však vůbec nemusí odpovídat poptávce, jeţ je určována prouděním variant. Proto je třeba zaměřit hlavní síly marketingu nikoli na reklamu vynikajících vlastností uměleckých děl, nýbrţ na definování aktuální poptávky a tendencí jejích změn. Zdá se, ţe by to všem mohlo být jasné, jenţe lidé opět nic nevědí, jen jsou informováni. Doslova spí a vytvářejí identická kyvadla, aniţ by se zamysleli nad tím, jak by se mohli vydělit a začít vytvářet deficit, jehoţ čas uţ nastání ale který si zatím nikdo neuvědomil. Za tím účelem je nutno vykročit z řady a vydat se vlastní cestou. Veškerých grandiózních úspěchů bylo dosaţeno teprve tehdy, kdyţ jejich autor začal něco dělat jinak neţ ostatní, kteří se pohybovali v základní mase. Chceme-li najít vlastní cestu, musíme naslouchat hlasu svého srdce. Říkáte, ţe taková lyrika nemá s byznysem ţádnou souvislost? Intuitivním pocitům věnuje pozornost málokdo, většina se naopak řídí výhradně hlasem rozumu, a právě v tom spočívá zahalená, nicméně zcela zásadní chyba. Transurfing zcela konkrétně podkládá skutečnost, ţe hlas duše má úplnou převahu nad hlasem rozumu. Nejde o plané filozofování, nýbrţ o realitu. Jestliţe pracujeme ve struktuře, musíme naslouchat svým podvědomým motivům, poněvadţ je
formuje kyvadlo. Například pokud vybíráme spolupracovníka do řídicí funkce, máme tendenci spoléhat se na rozum, jeţ praví, ţe je třeba zvolit nejlepšího. Jestliţe nám však slabý hlas podvědomí našeptává úplně jiného kandidáta, znamená to, ţe je třeba pozorně naslouchat, protoţe to nás kyvadlo vyzývá, abychom vybrali osobu, která dané funkci odpovídá nejlépe. Můţe se stát, ţe ten nejlepší dovede díky své energii, idejím a iniciativě společnost k rozpadu, zatímco ten správný upevní její stabilitu a v kritickém okamţiku se rozhodne pro jediné správné řešení. Reklama také zvyšuje počet opěrných bodů. Čím více lidem v mysli uvízne informace o konkrétním produktu, tím bude kyvadlo silnější. Zde však platí jedna zásadní zvláštnost. Omyl mnoha reklamních firem spočívá v tom, ţe základní důraz kladou na vychvalování produktu. „Jsme jednoduše velkolepí, nutně nás potřebujete, kupujte nás!“ Z pohledu transurfingu je záhodno zboţí prezentovat zcela jinak. Základní reklamní formule musí znít takto: „Všichni nás kupují!“ Takto jednoduše a nic navíc. Zároveň je třeba to pronášet jako samozřejmý fakt, jako něco, co se rozumí samo sebou. Co se při tom děje? Taková reklama zabíjí dvě mouchy jednou ranou. Za prvé kaţdý skrytě chápe, ţe špatný produkt nezačne kaţdý kupovat, z čehoţ vyplývá, ţe musí být lepší. Především se však myšlenky velkého mnoţství lidí fixují na skutečnost, ţe dané zboţí je nejprodávanější. Masa potenciálních nakupujících bude bezděky konstatovat formuli konečného cíle autora. Uvědomujete si, jakou mocí vládne myšlenková podoba, pokud ji zároveň pronáší mnohohlasý sbor?! Nakonec se charizmatický oblak, o němţ jsme hovořili v Jablkách, ztělesní v materiální realitě. Svět jako zrcadlo změní myšlenky lidí v realitu. A tak sami zákazníci vytvoří módu nakupování produktu z reklamy. Dále je velmi důleţité, aby se jednohlas všech spolupracovníků udrţel v klíčových otázkách, a pokud dosud jednota nepanuje, musí se nutně nalézt cesta k jejímu dosaţení. Záměr všech prvků struktury musí být vytyčen jedním směrem, poněvadţ v opačném případě se kyvadlo dlouho neudrţí. Vůle jednoho vedoucího pracovníka nepostačí, zato jednota kolektivu v úsilí o dosaţení cíle představuje velkou sílu. Společný záměr upevňuje kyvadlo a
realizuje cílový sektor prostoru variant. Především si nesmíte připouštět negativní myšlenky. Podniky, kde pracovní den začíná všeobecným pláčem nad tím, ţe nemají peníze, jsou předem odsouzeny. Takové myšlenkové formy samy vytvářejí svou realitu. Za kaţdou cenu je nutno dosáhnout společného pozitivního naladění, všeobecné orientace na cíl, a to tak, jako by byl úspěch nevyhnutelný. Z první knihy transurfingu víte, čím se liší přání od záměru. Je třeba stanovit strategický cíl, a tak doslova shromáţdit lidi a vysvětlit jim, jak mají vyuţívat cílový diapozitiv. Musíte spolupracovníky přesvědčit, ţe společný záměr představuje mocný nástroj formování reality, ţe se tak děje v zájmu podniku, a tedy i jich osobně. Vymezit práci s cílovým diapozitivem je jedna z nejdůleţitějších povinností. Můţete se třeba kaţdý den scházet na půl hodiny a kreslit obrázky vzkvétajícího podniku. Platí tu jen jedna podmínka: výsledek takových opatření lze očekávat pouze v případě, ţe se budou provádět systematicky. Jinak se z nich stane zbytečné, marné a zároveň hloupé snění. Pravidelná práce všech spolupracovníků s jejich myšlenkovými formami zaměřená na jistý cíl se vyplatí bez ohledu na to, ţe to bude moţná vypadat poněkud neobvykle. V některých podnicích se zabývají výrobní gymnastikou, a přitom to nikdo nepovaţuje za nesmysl. Kvalitní příklad takového přístupu a důkaz o jeho efektivitě představuje proslulý japonský ekonomický zázrak. Z jen málo rozvinutého zemědělského státu se Japonsko za krátkou dobu dokázalo vměstnat mezi nejvýše technologicky vyspělé mocnosti. Jedním z nejvýraznějších faktorů rychlého ekonomického růstu se jevil národní rys Japonců, totiţ soudrţnost. Odpovídajícím způsobem byla zorganizována i práce. Odlišující zvláštnost japonských podniků je ideologie, která vyzývá pracovníky, aby celý kolektiv společným úsilím směřoval k úspěšnému rozvoji podniku. Snahy všech jsou kaţdodenně nasměrovány na prospěch podniku. Japonci dokonce ani po práci nechodí domů, ale do kavárny, kde s kolegy dále probírají témata spjatá s podnikem. Samozřejmě tutéţ zkušenost nemusíte aplikovat u sebe a uţ vůbec se nesmíte k praktikám transurfingu nutit násilím. Důleţité je, aby lidé pochopili podstatu metody a sami se jí chtěli zabývat.
Proto je nutné, aby především byli spokojeni a měli o věc zájem. Zde přijdou vhod principy vějíře2, silného nástroje pro management personální i marketingový. Další vyuţitelnou vlastností kyvadla je jeho snaha o zvyšování energie konfliktu. Tento konflikt nevzniká uvnitř struktury, nýbrţ během střetu s protivníkem. Konfrontace s konkurencí, odehrává-li se v rozumných mezích, se není třeba obávat. Kyvadlo si tak jen zvýší sílu. V podnikání se nezřídka stává, ţe se rozběhnou různé metody, jeţ jsou určeny k destabilizaci konkurence. Posléze platí, ţe čím větší byl rámus, čím hlučnější byl skandál, tím více se podniky zviditelnily. Taková je realita. Obecně lze říci, ţe pokud zná člověk dobře principy transurfingu a promyslí si je, můţe přesně určit priority, tedy zvolit kurz pro strategii v mnoha záleţitostech. Budete-li zmíněné principy aplikovat, můţete dosáhnout transparentní, a tedy efektivní strategie ovlivňování. Jestliţe do vrcholu úhlu postavíte rozvoj a upevnění kyvadla, samo bude plnit větší část práce kvůli tomu, aby posílilo svou strukturu. Jakmile získá dostatečnou sílu, samo se postará o to, aby ty správné na vedoucích pozicích vyměnili za ty nejlepší, a tedy aby produkty byly nejen prodávané, ale také prvotřídní, a aby struktura vzkvétala.
2
Základní princip vějíře: zbavte se záměru dostávat, nahraďte jej záměrem dávat a získáte to, čeho jste se vzdali.
Cizí záměr „Nemám ţádná zvláštní přání – ţiji jen pro štěstí svých dětí. Bláznivě je miluji a celý ţivot jsem se modlila: Pane, učiň mé děti šťastnými! Přesto se vyskytla chybička. Starší syn (student, 22 let) se mi přiznal, ţe kouří drogy a cítí se při tom šťastný. To jsem si vymodlila… Kaţdý chápe štěstí po svém. Ukazuje se, ţe jsem si měla víc všímat, jak je inteligentní, zdravý a pevný na duchu. Nyní se samozřejmě modlím za to, aby jej Pán nasměroval na správnou cestu. Synovi jsem řekla, ţe jej velmi miluji a věřím, ţe se s tímto problémem sám vyrovná. Opravdu věřím, ţe se vše urovná. Nicméně srdce mám rozdrásané do krve. Víte, léčím lidi masáţemi, obnovuji jejich energetický potenciál, ovšem vlastnímu synovi nijak pomoci nemohu. Slzy mi tečou proudem, samozřejmě jen kdyţ jsem sama. Není snadné řídit loďku, v níţ nesedíte sami, ale s dětmi. Po pravdě řečeno, nechápu, jak zde lze vyuţít princip koordinace záměru a uţ vůbec nerozumím, jaký záměr tu můţe zapracovat, takovou situaci přece nelze pojmenovat za nepříjemnou.“ Vůbec nemyslete na to, ţe byste svým záměrem mohla nějak podstatně ovlivnit osud ostatních lidí. Ve své moci máte pouze vrstvu svého světa. Na osoby ve svém okolí dokáţete působit pouze nepřímo, prostřednictvím rovnováţných sil. Cizí škodlivý záměr můţe vykazovat vliv na některé vrstvy světa prostřednictvím kyvadel, to uţ je ovšem jiná otázka. Klíčová fráze vašeho dopisu zní „Bláznivě je miluji“ a poukazuje na podstatu problému. Jestliţe se na jedné straně na kole bicyklu příliš napnou špice, na druhé se to projeví pokřivením. Přesně tak se pokřivuje realita. Čím více milujete a zboţňujete své děti, tím více důvodů k rozčarování se vám postaví do cesty. Rovnováţné síly se totiţ snaţí obnovit rovnováhu. Princip koordinace je zde k ničemu. Ve vztahu blízkých lidí je třeba řídit se pravidlem transurfingu: dopřát si být sám sebou a totéţ dopřát i ostatním – aby byli sami sebou. Musíte svým dětem povolit uzdu a svou láskou je nedusit. Jinak na energetické rovině vzniká tento obraz: „Tolik vás miluji, aţ bych vás rovnou
zadusila!“ Děti se z vašich objetí evidentně nemohou vyvléct, a tak jako listí poletují ve větru rovnováţných sil. Tento vítr vane tam, kde se děje něco, za co nelze mít rád. Zároveň je nutno chápat, ţe ne vše, co se děje, je podmíněno výhradně metafyzickými příčinami. Docela moţná zde váš vliv nehraje vůbec ţádnou roli. A tak jediné, čím můţete dětem reálně pomoci, je dodrţování pravidla transurfingu. „Jak se mohu bránit před vlastním trápením a působením kyvadel, to je mi více méně jasné. Poraďte mi, jak se mám chránit před trápením a před obavami blízkých příbuzných, rodičů? Myslím si, ţe jejich starosti nejsou o nic méně nebezpečné neţ souţení a nepokoj nás samých.“ Nedaří-li se vám vysvětlit jim škodlivost negativního přístupu, pak nijak. Nicméně jejich vliv na váš ţivot jiţ není tak velký, protoţe základní vklad do vytváření vrstvy svého světa dodáváte sami. V určitém smyslu hrají obavy příbuzných o váš ţivot kladnou roli, protoţe rovnováţné síly budou usilovat o obnovení rovnováhy. Čím horší budou jejich očekávání, tím lépe se vám bude dařit. V ţádném případě však tomu, ţe o vás příbuzní hovoří, nevěnujte příliš pozornosti. Začnete-li si totiţ myslet, ţe jsou schopni výrazně ovlivnit vrstvu vašeho světa, stane se tak. Svět jako zrcadlo odráţí vaše přesvědčení. „Vzhledem k tomu, ţe se neustále naskýtají nějaké důvody společenské, příbuzenské a další, velmi často nebýváme sami – vţdy se někdo pohybuje kolem nás. Pro jednoduchost si uveďme příklad ze ţivota nějaké dvojice. Jeden člověk má přání změnit podmínky svého ţivota, svou vrstvu, ladí se tedy do odpovídajícího postoje vůči okolnímu světu a uţ uţ se na něj chystá spadat zlatý déšť. Déšť v takovém případě nepadá selektivně, nýbrţ na celý pár. Tak uţ to funguje. Jenţe druhý člen dvojice vidí na ţivotě jen samé negativní a špatné věci a na svém vztahu k němu si nepřeje vůbec nic měnit. Tedy logicky nevidí úspěch, jako si nevidí na uši. Má otázka tedy spočívá v tom, kdo z těch dvou koho v čem přepere? Nechce se mi rozebírat varianta, ţe se rozejdou na různé
strany a kaţdému se dostane po jeho. Avšak rozum chápe, ţe jsou tu nějaké nesrovnalosti s příčinně následkovými souvislostmi. Buď prvního optimistu obejde úspěch kvůli pesimismu druhého, nebo na depresivního pesimistu dopadne nezaslouţený paprsek hojnosti.“ Vezmeme-li v potaz pouze metafyzický aspekt formování reality, kaţdý člověk svými myšlenkami vytváří svou samostatnou realitu. Zrcadlo přesně odráţí váš světonázor. Ve skutečnosti pak získáváte odraz na základě toho, s jakým postojem se stavíte před zrcadlo. Takový je zákon. Nemusí vás znepokojovat, jakou cestou se onen odraz modeluje. Vaším úkolem je směřovat myšlenky, a ještě přesněji záměr, na potřebnou stranu. Budete-li to dělat pravidelně a cílevědomě, záměr se ztělesní ve skutečnosti. Navíc tomu ani ostatní lidé nemohou nijak zabránit. Naopak pokud vám bude někdo chtít škodit, skončí to pro něj tak, ţe zmizí z vašeho okolí. Řekněme, ţe od něj odjedete někam hodně daleko. To vím přesně. Další úsudky typu, komu je dáno být šťastným, podle jeho myšlenek, a komu ne, to není nic víc neţ spekulativní domněnka. O čem nic nevím, o tom nebudu hovořit. Avšak musíte chápat, ţe plnomocným pánem vrstvy svého světa jste pouze v případě, ţe svůj záměr směřujete na jeho realizaci. Nemáte-li ţádný cíl a neovládáte svůj vztah k okolní realitě, kdyţ pouštíte chod svých myšlenek samospádem, loďka vašeho osudu ztrácí řízení a je unášena na vlnách. Váš dům se mění na opuštěnou kůlnu, kam můţe kdokoli zavítat a cokoli tam provádět. Cizí záměr dokáţe ovlivňovat vrstvu vašeho světa nepřímo prostřednictvím rovnováţných sil. Jestliţe o vás panují domněnky, které neodpovídají skutečnosti, vytváří se polarizace. Rovnováţné síly budou tedy usilovat o znovunastolení rovnováhy. Nejjednodušší cestu vidí v tom, ţe vám nakáţí chovat se přímo opačně k tomu, co si o vás ostatní myslí. Nedisponujete-li vnitřním stěţněm a váš světonázor má amorfní podobu, vítr rovnováţných sil si bude s vaší loďkou celkem dost pohrávat. Chcete-li tomu předejít, musíte se zabývat transurfingem, tedy mít přesně orientovaný záměr a řídit chod svých myšlenek, a nikoli se jen chaoticky plácat v ţivotních situacích.
„Jestliţe nečekám ţádné nepříjemnosti a jsem naladěn na příjemné věci, kdeţto manţelka naopak panikaří, jaký scénář se bude s největší pravděpodobností realizovat? Bude záleţet na tom, kdo vykáţe vyšší energetický potenciál?“ Pokud ţijete spolu, vaše vrstvy se tak či onak protínají. Z jedné vrstvy do druhé se mohou přelévat záleţitosti dobré, ale i zlé. Hladina energetiky samozřejmě hraje jistou roli, nicméně hlavním faktorem je záměr. Společný ţivot lidí s různými cílovými metami se podobá dvěma loďkám, jeţ jsou k sobě přivázány. Ten, kdo se vědomě pohybuje k cíli, má vítr v plachtách a postupuje přímo podle kurzu. Ten druhý pluje podle vln, jeho plachta vlaje ve větru, ovšem vůbec nepomáhá, ale vlastně ani v ničem nebrání. 1 kdyţ je pravda, ţe pokud má druhý člověk patologický sklon k negativismu, jeho loďka dokáţe společný pohyb brzdit. Pokud váš blízký nechce dodrţovat principy transurfingu, nemusíte se tím příliš rmoutit. Zcela postačí, ţe se jimi řídíte vy. Jste-li pozitivně naladěni, prostupuje do vrstvy vašeho bliţního mnohem více lepších věcí, coţ znamená, ţe se mu naskýtá mnohem méně důvodů k nespokojenosti. Řízená loďka v kaţdém případě dosahuje cíle, a to dokonce i tehdy, musí-li poslouţit jako vlečná loď. Především dávejte pozor na svůj postoj ke světu a udrţujte chod myšlenek ve zvoleném kurzu. Budete-li mít v tomto pořádek, vše ostatní bude nedůleţité. „Snaţím se teorii transurfingu aplikovat na svůj ţivot. Někdy s údivem sleduji, ţe opravdu funguje. Vyvrbila se u mě tato otázka: jak se mám chovat, jestliţe si moje matka myslí, ţe jsem smolařka, ţiji na hraně bídy a v budoucnu bude ještě hůř a ţe já sama jsem vinna tímto osudem? Ona je silná ţena, která se snaţí se mnou celý ţivot manipulovat (já se na oplátku snaţím nereagovat na její rady, jak mám ţít), zdá se mi, ţe ve vztahu ke mně vysílá velmi silné impulzy negativní energie. Všechny moje snahy dříve či později naráţejí na nějaké překáţky. Mamka je člověk, jenţ nestrpí ţádné argumenty. A hovořit s ní a přesvědčovat ji o tom, ţe se mi daří skvěle a ţiji parádně, to je marné. Má jen jeden argument: To vidím!“
Matka vrstvu vašeho světa ovlivňuje jen a právě proto, ţe jak sama píšete: „…zdá se mi, ţe ve vztahu ke mně vysílá velmi silné impulzy negativní energie.“ Ještě jednou opakuji. Svět jako bezchybné zrcadlo lhostejně a přesně modeluje obrázek, který malujete vy sami, svými starostmi a obavami. Duše a rozum se u nejhorších očekávání vţdy shodnou. Ve skutečnosti na vás negativně nepůsobí matka, nýbrţ vy sama, jelikoţ takto uvaţujete. Musíte změnit svůj postoj, ale zejména pochopit jednu prostou věc. Není důleţité, zda o vás blízcí či jiní lidé přemýšlejí nebo říkají něco, co neodpovídá pravdě, jinými slovy zkreslují reálný obraz. Rovnováţné síly se budou snaţit toto pokřivení napravit. Díky jejich působení vţdy vzniká tendence modifikace obrázku opačným směrem. Skutečně obávat se musíme pouze nezaslouţené pochvaly, dithyrambů na vlastní adresu. Jestliţe vás příliš vynášejí, je třeba se zamyslet, co byste tak mohli udělat špatného, abyste sami obnovili rovnováhu. Pokud o vás například říkají, ţe jste rozumná, postavte se na všechny čtyři a velmi rozumně vydávejte zvuky, jaké produkuje nějaký kopytník. Pokud obdivují vaši sílu, upadněte do mdlob. Závidí-li vám hojnost, poţádejte je o peníze na půjčku. A jestliţe mají drzost přímo vyjádřit, ţe jste neodolatelná, udělejte na ně pořádný ksicht. Úplně jiná situace ovšem nastává, jestliţe vám někdo bezdůvodně nadává nebo vás uráţí. Čím horší bude jeho mínění, tím lépe se vám bude dařit. Ovšem pouze za podmínky, ţe nebudete vymýšlet všelijaké hlouposti o tom, ţe by se snad cizí záměr dokázal protlačit do vrstvy vašeho světa. Pokud nebudete cizímu zlému záměru přikládat ţádný význam, odrazí se od vás jako hrách od stěny. Sami posuďte: vţdy existovali političtí činitelé, kteří poţívali nenávist celého národa. Představte si, jak by se jim dařilo, kdyby na ně měl cizí špatný záměr působit sebemenší silou. Takţe pokud narazíte na postoj, jenţ bude vůči vám negativní, jen se potichounku pochichtávejte a spokojeně si mněte dlaně. Radujte se!
Zkrátka transurfing „Tuto knihu čtu nějak pomalu, uţ jen první díl jsem zvládl zhruba za osm měsíců. Ţe by snad byla příliš sloţitá na pochopení… Některé kapitoly se musí číst několikrát. Nebo snad potřebuje, aby se nastudovávala pomalu, zatímco čtenář tráví a promýšlí vše, co je v ní napsáno… Kaţdopádně výsledky se u mě neprojevují nijak zvláště velké. Ještě jedna věc je důleţitá: těţko, velmi těţko se zbavuji nadbytečných potenciálů, naopak neustále se objevují nové. Jiţ vím, ţe bych různé situace neměl emocionálně proţívat, ale co nadělám, kdyţ jsem emocionálně zaloţený. Zkrátka se mi vůbec nedaří. Chtěl bych se podělit o vlastní pozorování. O co jde… Jiţ dávno jsem u sebe začal pozorovat určitý jev, s jehoţ pomocí nyní dosahuji svých cílů. Pracuji u telekomunikací, zastávám jistou funkci ve velké společnosti. Mám v tomto oboru několik vlastních záleţitostí, které mi vynášejí jistá procenta. Naučil jsem se dopovat svou činnost energií, takţe úspěch přitahuji právě na téma práce. V čem si myslíte, ţe se skrývá mé tajemství? V banálním studiu odborné literatury. Krátce řečeno, jsou nebo přesněji bývaly doby, kdy se vám nechce pracovat, kdy nejsou klienti ani projekty. Zato jindy se zakázky jen hrnou: klienti se berou, ani nevíme odkud, a nejnesmyslnější projekty se realizují hravě, osobní zájmy se obhajují bez zvláštního vypětí. Jak jsem na to přišel: zásoboval jsem se všestrannými informacemi o své práci, coţ obnáší několik periodik na téma telekomunikace, dále internetovými obsílkami a placeným předplatným na tendery. Zkrátka vším, co je třeba k tomu, abyste se od hlavy k patě zavalili informacemi na dané téma a mohli se pohrouţit do jejich studia. Takţe chodím, kupuji potřebný časopis a začínám číst. Ano, jen číst. Po večerech, někdy po nocích, v době obědové přestávky, neboli vţdy, kdyţ se naskytne příleţitost. Co pozoruji? Po nějaké době, zhruba po týdnu, kolem mě začíná oţívat pracovní ruch. Prakticky odnikud se začínají objevovat potenciální klienti, jimţ lze něco prodat nebo navrhnout.
Doslova ze vzduchu vznikají různé projekty. Všude jsou vidět moje přednosti, zájem, aktivní zaujetí projekty, práce s klienty. Člověk cítí, ţe vše znovu oţilo, otočilo se, opět jste ve středu dění. Klienti se objevují sami od sebe, díky starým kanálům, na které uţ jsem zapomněl. Obnovují se dřívější pouta, začínají nové vztahy, v nové etapě. Tady musí fungovat nějaká magie. Pak jsem zašel ještě dál a začal jsem měnit výběr informačních zdrojů. Začal jsem do své informační dávky vnášet různorodost a jednou za měsíc jsem si začal kupovat politický časopis. Čeho jsem po určité době dosáhl? Začal jsem postupovat na sluţebním ţebříčku. Přišly mi první nabídky, přestoţe jsem o ně nijak neusilovat. Je v tom nějaká mystika. Jinak to nazvat nelze. Nyní studuji vaši knihu. Skutečně se ji učím, protoţe slovo čtu zde naprosto není na místě. Musí se studovat jako samostatný akademický kurz na univerzitě. Napsal jste, ţe varianta se musí podsvítit energií, aby se realizovala. Jakou přesně energií? Pokud jde o emocionální, bude z toho mít čistý zisk nadbytečný potenciál. A jak lze vyhradit a určit onu energii? Jak poznám, jaká přesně informace přitahuje potřebné varianty? Kdybych věděl, jaké přesné cíle, jaké informační napájení existuje? Pak by magie skutečně existovala.“ Nehledejte zde ţádnou magii, ta se obecně uplatňuje, jestliţe se děje něco, pro co nelze najít vysvětlení. Tady je všechno mnohem jednodušší. Kolikrát musím opakovat, ţe ve světě, který vás obklopuje, se jako v zrcadle odráţí váš světonázor? Svými myšlenkovými formami vytváříte vrstvu svého světa. Chcete-li tedy pochopit, co se děje s vámi a kolem vás, postačí, obrátíte-li pozornost na vlastní myšlenky. Jestliţe se noříte do studia odborné literatury, chod vašich myšlenek dostává svůj řád, takţe v zrcadle světa se začíná projevovat odpovídající odraz. Co je na vstupu, to je i na výstupu. Je to triviální, prostší uţ to nebude. Jak je tedy moţné, ţe kdyţ je vše tak jednoduché, proč se přání neplní a sny se neuskutečňují? I tady je vše triviální. Jde o to, ţe lidé nedokáţou vyhovět dvěma zcela obecným podmínkám.
Za prvé zrcadlo světa reaguje se zpoţděním, coţ vyţaduje jistý čas na materializaci myšlenkové formy. Jenţe my nejsme zvyklí čekat. Jestliţe přece jednáme v rámci vnitřního záměru, následky se projevují ihned. Ovšem práce vnějšího zaměřuje nepozorovatelná a příčinně následkové spojitosti lze jen stěţí ohlídat. Proto nevěříme, ţe pomocí myšlenek lze skutečně modelovat realitu, a takové záleţitosti nebereme váţně. Za druhé, má-li se myšlenková forma zafixovat v materiální skutečnosti, je třeba se jí věnovat systematicky. Jinými slovy si zkrátka musíte v myšlenkách pravidelně přehrávat cílový diapozitiv. Na rozdíl od marného snění, jeţ se čas od času přihodí, se jedná o konkrétní činnost. Obvykle lidé velmi rychle zahoří pro nějakou ideu, jenţe poté stejně rychle vychladnou. Zázraky se přece nedějí! Něco pro ni vykonat musíte, pouze v daném případě nikoli rukama, ale hlavou. Coţpak můţe zrcadlo, které funguje se zpoţděním, vytvořit váš odraz, pokud jste se před ně postavili jen na okamţik a pak jste utekli? Jestliţe se například věnujete studiu literatury, zároveň směřujete myšlenky potřebným směrem. Dokonce i přesto, ţe se jím zabýváte nepravidelně, i tak vás zrcadlo viditelně odměňuje výsledkem. Můţete si představit, co vás čeká, pokud se trochu vynasnaţíte a získáte kontrolu nad myšlenkami? Práce s cílovým diapozitivem, je-li prováděna systematicky, přinese výrazné výsledky. Myšlenky upalující samospádem vytvářejí rozmazaný obraz. Odraz má v takovém případě obdobnou podobu – je jím neuspořádaná a neřiditelná realita, jeţ ovládá vás. Myšlenky, které jsou organizované v přesném směru, vytvářejí silný uzel záměru. Je to totéţ, jako byste srovnávali paprsek laseru se světlem běţné lampy. Ovládáte-li chod svých myšlenek, ovlivňujete realitu. Ale to nikdo nedělá! A přitom je potřeba jen toto, nic víc. Váš zásadní problém se skrývá v tom, ţe jste důleţitost teorie transurfingu vyzvedl do nebývalé výše. Doslova jste vyzdvihl ţulový monument a obdivné kráčíte kolem něj, ovšem bojíte se k němu přistoupit.
Transurfing se nemáte učit jako vyšší matematiku ve škole, jen se drţte elementárních doporučení, jeţ jsou v něm vyloţena zcela konkrétně. Nic víc. Nesázejte si do hlavy zbytečné otázky typu, jakou energii máte pouţít a kam ji nasměrovat.
Doháněči slunce „Dosud se mi nepodařilo vytvořit dostatečně jasný cílový diapozitiv. Snad proto, ţe nacházím jeden podstatný nesoulad. Podívejte: cílový diapozitiv je zaloţen na záměru mít, coţ se přímo rozchází s principem vějíře: vzdejte se záměru získat, vyměňte jej za záměr dát, a získáte to, čeho jste se vzdali. Nechápu, jak mohu toto spojit do zřetelného obrazu, takţe mi zůstává toto rozdělení.“ Ţádný nesoulad tu nenastává, poněvadţ diapozitiv a vějíř nemají nic společného. Vějíř je technologie mezilidských vztahů. Jeho principy se aplikují při jednání, tedy v procesu společenského styku. První princip mění nasměrování procesu z dostat na dát. Diapozitiv není proces, nýbrţ statický obraz, kde je jiţ cíl dosaţený. Jestliţe si vizualizujete diapozitiv, představujete si, ţe to, co chcete, jiţ máte. Chápete, v čem je rozdíl? Získat je proces a mít je konečný výsledek. Vějíř reguluje nasměrování vnitřního záměru, kdeţto diapozitiv usměrňuje vnější záměr. „Jak mám zvládnout vizualizaci, jestliţe jsem si vytyčila cílů více? Moţná jsem ještě nenašla ten pravý, nicméně ty, které mám, se mi líbí: drobná úprava bytu (byt sám mě uspokojuje, měnit jej nechci), auto (vím model, vyţívám se v představě, jak v něm sedím), jiná práce (vím, jak vypadá prostředí) a ještě dva tři body týkající se zdraví a tak dále. Vydávat síly na více cílů není účelné, ovšem omezit se na jeden je sloţité. Beztak jsou jistým způsobem spjaty, jakoţto obecná představa mého ţivota…“ Cíl, jenţ v transurfingu povaţujeme za vlastní, s sebou přináší splnění všech ostatních přání, a proto je lepší, směřujete-li přímo k němu. Váš cíl rovná se změně vašeho ţivota ve svátek. Co ji vyvolá, na to se ptejte sama sebe. Pokud jste cíl dosud nenašla, moţná si jich vytyčíte více. Hlavně na tom pracujte pravidelně. „V knize je celkem pochopitelně a hodně napsáno o vizualizaci diapozitivu. Jenţe kdyţ si svůj obrázek přehrávám, začínám
pochybovat: třeba je to přece jen snění a ţádná vizualizace, a tak je to úplně zbytečná práce? Kolik let jsem snila o různých věcech, takţe kdyţ se vidím v autě, uţ s odhodláním ho mít, zdá se mi, ţe sny pokračují. Mohu si odhodlání natrénovat?“ Práce s diapozitivem se od snění liší tím, ţe se provádí systematicky a vţdy směřuje k cíli. Vykonáváte konkrétní práci. Diapozitivem byste se měli zabývat alespoň půl hodiny denně, nikoli však z donucení, nýbrţ jen tak, jak je vám to milé, abyste si z obrázku, kde je jiţ cíle (či několika cílů) dosaţeno, navodili příjemné pocity. Odhodlání mít vzniká buď ihned, nebo je potřeba jej dobývat, a to pravidelnou prací s diapozitivem. Zázraky se nedějí. Jen této činnosti se nikdo nevěnuje. Ovšem pokud se k ní někdo odhodlá, dobere se výsledků, jeţ se zázraku budou podobat. „V transurfingu stále něco dobýváme, poněvadţ se jedná o techniku vedoucí k dosaţení cílů. Chceme-li něco získat, přibývá přání a samozřejmě důleţitosti. Ale tentýţ transurfing doporučuje, abychom výsledku nepřikládali příliš velký význam. Vzniká jakýsi nepochopitelný paradox. Na jednu stranu touţíme něčeho dosáhnout, jenţe na druhou stranu předstíráme, ţe nechceme. Pokud se však opravdu naučím nechtít to, po čem touţím, k čemu je mi vůbec můj cíl a jaký rozdíl bude v tom, jestli jej dosáhnu, nebo ne?“ Pokud přání obohatíte o odhodlání jednat, získáte záměr. Jestliţe však přidáte pochyby o reálnosti jeho dosaţení a navíc strach z neúspěchu, opanuje vás chtíč. To je důleţitost, kterou musíte vědomě sniţovat. Samo přání nevytváří výrazný nadbytečný potenciál – ten se formuje, kdyţ svět rdousíte svými pochybnostmi a obavami. Není třeba předstírat, ţe cíle nechcete dosáhnout – sami sebe neoklamete. Jenom se nezacyklujte na svém scénáři ani nepřemýšlejte o tom, jak cíle dosáhnete. Nemusíte vědět, jak se k němu propracujete. Váš úkol spočívá v tom, ţe se budete věnovat vizualizaci diapozitivu a budete kráčet směrem k cíli. Kontrolu
zaměřte nikoli na scénář realizace cíle, nýbrţ na dodrţování principu koordinace, protoţe pak se rozum uklidní a vytratí se i strach a pochyby. „Jak mám správně vymodelovat diapozitiv, abych se vyhnul zkreslení? Například usiluji o zisk prostředků k dostavbě domu. Vymyslel jsem si toto tvrzení: Můj svět mi poskytne prostředky k dostavbě domu. Je třeba uvádět termíny splnění objednávky? Sumu? V nitru cítím, ţe svět nemá cenu omezovat. Ovšem na druhou stranu bych chtěl pomoc získat v dohledné době a včas.“ Jestliţe přemýšlíte o termínu splnění, peněţní částce či o tom, zda se vám bude dařit a jak, bádáte nad prostředky dosaţení cíle. Pochybnosti typu, zda jste správně zformuloval tvrzení, se vztahují k témuţ. A tak na jednu stranu chcete, aby se o vás svět postaral, ale na druhou stranu jste sám pohrouţen do starostí, jak to zařídí a jestli to vůbec zařídí. Musíte si vybrat jedno ze dvou: buď přistoupíte na jakýsi axiom v podobě nepravděpodobného připuštění, ţe svět nějak vše upraví, nebo budete jednat v rámci běţného nazírání na svět a budete se spoléhat pouze na vlastní síly. Pokud je vám známo, jak máte jednat, a přesně víte, co je reálně splnitelné, můţete si zvolit druhou variantu. Nemáte-li ponětí, co a jak máte dělat, budete muset připustit nepravděpodobné. Nebo to nechat být a nadále se pohybovat v rámci zdravého rozumu. Je třeba si ujasnit jednu jednoduchou věc: svět jako zrcadlo přesně přenáší vaše myšlenky a záměry. Ani o trochu víc, či míň. Lámete-li si hlavu s tím, kde vezmete peníze, ve skutečnosti se materializuje proces vašeho hledání prostředků, jeţ se můţe táhnout velmi dlouho. Jaký je obraz, takový je i odraz. Nicméně můţete postupovat i obráceně – soustřeďte se na konečný cíl, tedy přehrávejte si diapozitiv o tom, jak se nakupuje materiál, dováţí se k domu, přicházejí dělníci, dostavují dům. Netrápí vás, odkud přicházejí peníze, soustředíte se na dosaţený cíl. V prvním i druhém případě zrcadlo objektivně převádí realitu, kterou jste si vybrali. Chápete rozdíl? Jestliţe přemýšlíte o prostředcích dosaţení cíle, provází vás to i ve skutečnosti –
všechny vaše starosti a trable se točí kolem tohoto problému. A naopak přemýšlíte-li o tom, jak se cíl realizuje a je dosaţen, získáváte vytouţený výsledek. Prostředky se najdou samy od sebe, a navíc z takového zdroje, o němţ jste neměli ani tušení. Objeví se však jen za podmínky, ţe vaše pozornost se bude upínat na konečný výsledek. Představte si, ţe se nacházíte v neznámém městě a musíte se dostat na vysokou věţ, která je vidět odevšad. Jestliţe přemýšlíte o prostředcích dosaţení cíle, děláte toto: stavíte se na všechny čtyři, zrak upíráte k zemi a začínáte se z boţí milosti posouvat vpřed, v rámci svých moţností a vnějších podmínek. Na cestě k cíli budete evidentně dlouhou dobu bloudit a naráţet na různé překáţky. V ţivotě to tak bývá – věčné překonávání obtíţí. Úplně jiné to ale bude, jestliţe se postavíte na nohy a pohnete se vpřed, zatímco budete mít cíl v zorném poli. Cesta se najde sama od sebe. Všechno to zní jakoby správně, ale přesto se tomu obáváme uvěřit, ţe? Jestliţe se pokusíte podobné úsudky přednést nepřipraveným lidem, vysmějí se vám. Z útlaku zdravého rozumu se lze skutečně vymanit jen stěţí. Ale já vás přece nepřesvědčuji, abyste uvěřili. Jenom musíte přestat přemýšlet o prostředcích dosaţení cíle a přeorientovat pozornost na cíl. A dále nečekejte výsledky bezprostředně, nýbrţ pracujte s diapozitivem systematicky, protoţe zrcadlo světa reaguje se zpoţděním – potřebuje určitý čas, aby odraz vymodelovalo. Vůbec nechci říci, ţe stačí sedět s rukama v klíně a jen se zabývat pozorováním cílového diapozitivu. Realita má dvě objektivní podoby: fyzickou a metafyzickou. Není třeba sázet výhradně na jednu nebo druhou. Nebudete jen stát na místě a hledět na věţ, musíte i nohama vykračovat. Proto práce s diapozitivem nijak nevylučuje, ba právě naopak předpokládá jednání v rámci obvyklých zkušeností. Jedno druhému nebrání. Nicméně pokud člověk vyuţívá metafyzickou stránku reality, šanci na úspěch si mnohokrát zvyšuje. Takţe ţádné zázraky se nedějí. Není třeba věřit, ale věnovat se konkrétní práci a neustále udrţovat své myšlenky zaměřené na dosaţený cíl. Není to tak sloţité, jen to musíte DĚLAT. Lidé tak zpravidla nečiní. Naopak přemýšlejí právě o prostředcích, coţ se
odráţí i v realitě: jestli se cíle dosáhne, pak jen za cenu velkého úsilí. Odtud přicházejí zkušenosti, jeţ označujeme za potomky těţkých omylů. Přívrţenci zdravého rozumu si sami vytvářejí takovou svízelnou realitu. Snaţí se dohnat zapadající slunce. Jak to ale udělat, aby se slunce pohybovalo nám vstříc? Obrátit se na opačnou stranu, odpoutat myšlenky od prostředků dosaţení a nasměrovat je na cíl. Pak se v realitě odrazí konečný výsledek a nikoli boj o něj. Realita je zrcadlo našich myšlenek.
Paradoxní situace „Čtu vaše knihy a snaţím se jimi řídit, seč mohu. Jen včera jsem se vyladila na pěkný den a byla jsem maximálně přesvědčená, ţe takový opravdu bude. Jenţe od rána šlo všechno do háje, nepříjemnosti se na mě sypaly ze všech stran. Znamená to, ţe jsem se nemusela předem těšit na radost? To se nezřídka stává i ostatním. Lze tuto situaci vysvětlit z pohledu transurfingu a hlavně můţete mi poradit, jak nejlépe napravit nepříjemnou lavinu drobných potíţí, protoţe ty se mohou zvětšovat?“ Ještě jednou musím zopakovat, ţe svět je zrcadlo, jeţ ovšem funguje se zpoţděním. Za jeden jediný den kolem sebe sotva dokáţete vytvořit příjemné okolí, ba naopak jakmile se jednou naladíte na dobrý den, s velkou pravděpodobností se setkáte s řadou nepříjemností. Realita se totiţ ještě nestačila přetvořit a vy uţ jste z ní rozčarovaná. Rovnováţné síly se v takovém případě rozhodně postarají o to, aby obnovily takový stav věcí, který bude odpovídat skutečnosti, a kyvadla, jimţ vaše nespokojenost a rozčarování neunikne, přilijí olej do ohně. Úspěšná realita obnáší přesné a kaţdodenní dodrţování principu koordinace záměru a taktéţ hry na zrcadlo, které se o vás stará. Podle mých pozorování potřebujete k vyladění víceméně příjemné reality tři aţ sedm dní, ale někdy i více, to záleţí na míře nahromaděného negativismu. „Píšete ve svých knihách, ţe není třeba mlátit sebou jako moucha o okno, zato je záhodno hledat cestu nejmenšího odporu. Pokud vás někam nepustí, znamená to tedy, ţe nejde o vaši cestu a je třeba hledat něco jiného. Jedna moje kamarádka se deset let po sobě pokoušela dostat na medicínu. Mezitím dokončila zdravotní školu a porodila čtyři děti. Po jedenácté se dostala! Jiţ dlouho praktikuje jako vynikající uroloţka. Svou práci miluje a zatím se jí nic hrozného nepřihodilo. Je přesvědčená, ţe pokud se někdo rozhodne něčeho dosáhnout,
musí vydrţet a nevzdávat se. A jako příklad uvádí ţabku, jeţ spadla do dţbánu s mlékem a utloukla v něm máslo. Druhá kamarádka měla ve čtyřiadvaceti letech jen dvě děti, jenţe se provdala za Uzbeka z velmi bohaté a konzervativní rodiny. Také dokončila zdravotní školu, ale manţel jí nedovolil na univerzitě pokračovat. Chtěl ji zavřít doma, učebnice ji vyhazoval. Ona se přesto tajně dostala na biologickou fakultu na dálkově studium. O tom, jak se první semestry skrývala, by se dal natočit film. Posléze manţel vzdal boj s její vytrvalostí. Kamarádka nastoupila jako zdravotní sestra, poté se stala vedoucí sestrou ve speciální nemocnici, seznámila se s lidmi z vedení, biologickou fakultu zakončila s červeným diplomem a stala se jedinečným případem v historii: po nejpřísnějších zkouškách a ţádostech ji odměnili kvalifikací lékaře – fyzioterapeuta. V pětatřiceti letech, se sedmnáctiletou stáţí v podobě práce zdravotní sestry. Mezitím manţelova rodina přišla na mizinu, jemu zbankrotoval podnik, takţe dnes všechny ţiví ona. Co na to říkáte? Je třeba bojovat o to, co chci? A jak rozpoznám pravý cíl od falešného?“ Vaše první kamarádka opravdu utloukla máslo. Dosáhla cíle, ovšem za jakou cenou? Takové dříčské metody svědčí jen o neobvyklé vzdorovitosti a tvrdohlavosti rozumu, který ani nyní nenechá duši promluvit jediné slovo, zato stále tvrdí, ţe je to její cíl a ona je se vším spokojená. Hovořím-li o druhé kamarádce, nepřivedla ona svého muţe „na mizinu“? Rodina byla přece bohatá a konzervativní, zatímco ona přišla a narušila její pilíře. Nyní je samozřejmě nemoţné vysledovat všechny příčinně následkové souvislosti, nicméně by mělo být zřejmé, ţe pokud nějaký člověk aktivně vesluje proti proudění variant, neláme jen svůj osud. Moţná ne přímo, ale nepřímo. Úporná snaha rozumu dobýt svého, ať to stojí, co to stojí, můţe pramenit z dětství, kdy do nás vtloukali přesvědčení, podle něhoţ je nutno být stále někým. Pro dívku je dobré být učitelkou či medickou, pro hocha kosmonautem. Jestliţe pak dotyčný vymezeného statutu nedosáhl, znamenalo to, ţe je nikým – jen
prázdné místo. Ani mu nedali moţnost zamyslet se nad tím, kým by chtěl být doopravdy, a namísto toho jej zahrnovali příklady cizích úspěchů. Došlo to tak daleko, ţe rozum je vyplašený obecným míněním a duše zahnaná do temného kouta, má svázané ruce a nohy a v ústech roubík. Oba příklady svědčí o tom, ţe lidé se sice dobyli do cizích dveří, ovšem rozum jim neúprosně tvrdil a přesvědčoval je, ţe k cíli musí jít aţ do konce. Dobrá, řeknete, ale vţdyť obě dosáhly svého a jsou velmi spokojené? Nevěřím. Po takovém úsilí se k nespokojenosti za nic na světě nepřiznají sobě ani ostatním. Nemotivovala je oddanost snu, nýbrţ úsilí o to, aby samy sobě něco dokázaly. O tom, jak lze odlišit svůj cíl a dveře od cizích, je podrobně pohovořeno v knize Transurfing neboli ovlivňování reality. Nelze říci, ţe cesta k vytouţenému cíli je vystlána růţemi, poněvadţ ani vlastní cíl se nepoddá vţdy snadno. Ale za takovou cenu ne! Existují zvláštnosti, o nichţ byste měli vědět. Pokud váš cíl spočívá v tom, abyste zaujali jistou pozici na ţebříčku kariéry, tedy abyste se stali jedním z mnoha vám podobných, nemusíte se kvůli dosaţení úspěchu snaţit být nejlepší. Mnohem důleţitější je co nejvíce a nejlépe odpovídat potřebám dané struktury. Jestliţe jste si úspěšně vybrali své dveře a horlivě plníte pravidlo kyvadla, pro které pracujete, můţete doufat, ţe cíle dosáhnete brzy. Zároveň musíte pamatovat, ţe kyvadlo upřednostňuje nikoli ty nejlepší, ale ty správné, protoţe představují větší naději pro strukturu. I kdyţ to zase vůbec neznamená, ţe nemá cenu růst a zdokonalovat své dovednosti. Řekněme to takto: je třeba být tím nejlepším mezi všemi, kdo fungují správně. Jestliţe během přesunu k cíli vytvoříte něco zcela nového na poli kultury, vědy, umění, sportu, obchodu, zejména pokud to s sebou nese vznik dalšího kyvadla, musíte se pohybovat právě svou jedinečnou pěšinou, a přitom narušovat navyklá pravidla. Navzdory tomu, ţe tak vaše cesta nebude úplně snadná. Jde o to, ţe stará kyvadla individuality nestrpí, snaţí se kaţdého nováčka zahnat na zadní plán. Jste-li však přesvědčeni, ţe se vaše tvorba odlišuje a je v něčem nová, buďte klidní a neoblomní – kyvadlům se nepodaří drţet vás ve stínu příliš dlouho. V daném případě je skutečně nutné,
abyste pevně věřili ve svou hvězdu a pohybovali se k cíli bez ohledu na dočasné neúspěchy. Hvězda stoprocentně vyjde a bude mít vlastní kyvadlo. Avšak ani trnitá pouť k úspěchu nebude trvat desítky let, jak je uvedeno v příkladech. „Jde o to, ţe můj nynější a zcela komplikovaný cíl, je přestěhování do Petrohradu. Ţiji na jihu Ruska ve městě, kde jsem se sice narodila, jenţe které zkrátka nemůţu vystát. Od nejútlejšího dětství. Jsem maximálně přesně vyladěna na stěhování, mám diapozitivy, jeţ se vytvářejí snadno a jsou zcela zřetelné. Můj cíl není ryze klasické intelektuálské vzepření, chci do hlavního města ruského myšlení. Uţ kdyţ jsem tam přijela poprvé, zaţívala jsem dosud nepoznaný ohromný a úţasný pocit, ţe jsem se ocitla v místě, které je pro mě to pravé. Kdyţ jsem odtamtud odjíţděla, cítila jsem se, jako bych opouštěla domov. Mám tam přátele, perspektivu v práci, cítím se tam plnohodnotná… a je tam skutečná láska. Nemyslete si, ţe je to jen pustý básnický obraz. Je to pravda. Opakuji, ţe jsem naladěna na stěhování. Hned zítra bych je realizovala. Jediné, co situaci brzdí, je můj vztah k babičce. Je jí osmdesát, kromě mě nikoho nemá, poněvadţ jsem sirotek. Se mnou do Petrohradu za nic na světě jet nechce. Sama tam ovšem ani jednou nebyla, dokonce si myslela, ţe tam půl roku panuje polární noc! Ostře vnímám, ţe mezi mým přesvědčením a city k ní je nějaký zoubek. Ona jediná je moje pokrevní příbuzná, mám ji ráda, ona mě vychovala. Přijde mi hrozné, abych ji nechala samotnou. Můţe ţít o samotě (alespoň prozatím), je čilá (tfuj, tfuj, tfuj, abych to nezakřikla), ale čas běţí. Uţ je stařenka. Nechci ji opustit navţdy. Jenţe ona dokonce ani v budoucnu nechce bydlet v hlavním městě severu. Chápu ji, odjíţdět v jejím věku… Pro sebe si však jiný ţivot neţ v Petrohradu neumím představit. Jsem rozpolcená. Ještě jedna otázka. Radíte, abychom negativní informace nechali probíhat mimo sebe. A co soucit? Jestliţe si v novinách přečtu, ţe někde umírají děti, raní mě to. Rozpláču se. Znamená to, ţe jsem podle transurfingu dosud nedokonalá?“
Nutně si musíte zodpovědět konkrétní otázku, pro koho ţijete, zda pro sebe, či pro ostatní. Pokud jste četla Transurfing neboli ovlivňování reality, píše se v něm, ţe soucit nebývá zdaleka vţdy velkodušnost, ale kupodivu moţná duševní prázdnota. To proto, ţe vlastní duše není spokojená – soucitný rozum jí nařizuje, aby se věnovala ostatním. Nebudu vás přesvědčovat, rozhodnout se musíte sama: ţijete-li proto, abyste soucítila a starala se, nebo proto, abyste měla ze ţivota radost. Hlavně mě neobviňujte z lhostejnosti: „Co ty víš! Dětí ti není líto!“ Nepřítomnost vnější důleţitosti nemusí nutně znamenat lhostejnost, nýbrţ střízlivé hodnocení, rozumný egoismus, chcete-li. Je mi dětí líto, nicméně svou lítostí se neopájím. Co tím myslím? Řekněme, ţe nastala bída. Jeden člověk se bude svou bídou kochat, ze všech sil se bude litovat, bude tragicky truchlit a celému okolí bude líčit vlastní těţký osud. Někdo jiný naopak spadne, zase se zvedne, otřepe se a půjde dál – ţivot pokračuje, ať se děje cokoli. Totéţ lze říci o lítosti vůči ostatním. Nemohu-li totiţ nijak pomoci, moje lítost nemá smysl. Budu-li neustále poslouchat zprávy a litovat všechny nešťastlivce, mohl bych se z toho zbláznit. Desítky tisíc dobrých lidí umírají kaţdý den na celém světě, kaţdý z nich si zaslouţí soucit. Někdo by mohl namítnout: „Aha! Takţe mám ţít jen pro sebe a o bliţní se nestarat? Tak to je zajímavá filozofie.“ Nezabývám se ani filozofií, natoţ demagogií. Jestliţe se na soucit, který jsme si všichni zvykli nesporně připisovat počestnosti, podíváme z druhé strany, ukáţe se, ţe má dvojí podobu. Můţe být vyvolán upřímným soucítěním, ovšem můţe pramenit z pocitu dluhu podmíněného komplexem viny. Pocit viny, jejţ si ani neuvědomujeme, nás různě ponouká odpracovat svou povinnost, vyrovnat dluh. Jenţe tento faktický důvod vţdy raději schováváme v hloubi podvědomí, zatímco na povrchu vystavujeme onu původní čest. Jak lze odlišit opravdový soucit od fiktivního? Velmi jednoduše – je třeba si upřímně odpovědět na otázku: jakou aktuální tvář má váš vnitřní cit, jde o soucit upřímný nebo pocit dluhu? Nebo jinak: čeho je v ní více? Pokud dluhu, pak se jej můţete s čistým svědomím vzdát, protoţe v takovém případě o cti nemůţe být řeč. Taková
pozice z nás necity neudělá, jelikoţ o své blízké míváme zpravidla upřímnou starost. Jestliţe se však starost změnila v povinné břemeno, je nutno duši a rozumu poradit, ať se spolu rozhodnou, co podniknou s fiktivní ctností. Nakonec v tomto ţivotě je kaţdý povinen především starat se o svou duši a teprve potom myslet na ostatní. I kdyţ rozvádět toto téma je beztak jako chodit po ostří noţe. Vseje příliš nejednoznačné. Mnohem více bych pochyboval, co mám čtenářce odpovědět, kdyby nebylo posledního odstavce jejího dopisu, kde jsou uvedeny zjevné symptomy pocitu viny. Takţe je třeba toto urovnat. Především danou záleţitost nerozhodujte pouze rozumem, jenţ se s obavami obrací na veřejné mínění. Sama sebe se zeptejte, zda je poctivé, co chce člověk udělat víc – zda předat dárek někomu jinému, nebo si jej přece jen ponechat pro sebe. Namísto lakmusového papírku pro nesprávnou odpověď poslouţí stav duševní nepohody. Duše zakusí úzkost a rozčarování, jestliţe ji rozum obere o oblíbenou hračku – to srdcem ucítíte. Je pravda, ţe někdy se rada duše a rozumu rozhodne obětovat svůj ţivot ve prospěch ostatních. V takovém případě se však o ctnosti vůbec nemluví.
Dárky a komplimenty Principy vějíře se při srovnání s dalšími systémy působení na lidi odlišují jemností a teplem. Existují psychologické přístupy, jejichţ prostřednictvím lze cílovou skupinu pevně podrobit vlastní vůli či ji chytře přinutit, aby jednala v cizím zájmu. Hovořím o metodách přímého působení na svět pomocí vnějšího záměru. Takový tvrdý přístup je však jen málo efektivní, má vedlejší účinky a rozchází se s principy transurfingu. V transurfingu vnější záměr vyuţívá vnitřní záměr lidí, aniţ by omezoval jejich zájmy. Ovládání či podrobování tu vůbec nemají místo. Mnohem příjemnější a efektivnější je vyuţívání metod zaloţených na upřímném soucítění s lidmi, jelikoţ je lepší přinášet lidem dobro a zvyšovat jejich důleţitost, posléze pak na oplátku od nich dostávat totéţ. Ovšem i zde platí všeho s rozumem. Jeden z nejjednodušších a nejdostupnějších způsobů, jak lze vyzdvihnout klady partnera, představuje kompliment. Přesto ani tady není vše v pořádku. Kompliment s sebou přináší spolu s příjemnými pocity odstín jisté nejednoznačnosti, a tak ten, komu je adresován, má vţdy nějaký důvod pochybovat o upřímnosti záměrů autora. To proto, ţe dobrý přístup má tendenci měnit se v dobré způsoby. Jak chápete, dobré způsoby neznamenají vţdy upřímnost. Jestliţe se soucit vyjadřuje v rámci etikety, mění se v otřepanost s aţ uráţlivým nádechem. Dokonce i kdyţ člověka trápí nějaké problémy, musí nosit masku vnější pohody a předstírat, ţe je u něj vše v pořádku. Kdyţ se jej vyptávají: „Jak ţiješ?“, musí odpovídat standardní frází podle etikety. Co při tom cítí? Ne-li křivdu, pak přinejmenším nutnost ještě více posílit obrannou clonu. Ví, ţe se pohybuje v dţungli, kde kaţdý ţije za sebe a nikoho netrápí cizí těţkosti. S tou dţunglí je to moţná trochu přehnané, nicméně situaci to v podstatě vystihuje. Upřímnost je vţdy naplněna energií opravdové účasti. Pro kyvadla však není výhodné, aby si lidé mezi sebou rozdávali energii, zatímco si vyměňují duševní teplo. Proto vytvořila stereotyp norem správného chování, kdy se upřímnost mění za lacinou náhraţku dobrých mravů. Coţpak jde obchodní úsměv od
srdce? Na dobrých způsobech není nic špatného, pokud ovšem nezačínají vytěsňovat opravdovou pozornost, sympatie a soucit. S etiketou i všemi dvorskými způsoby jste samozřejmě obeznámeni, někdy je i vědomě vyuţíváte, nejspíše však automaticky. Pokud se nyní pokusíte vědomě nahradit obvyklé okleštěné způsoby upřímnou účastí, získáte výhodu. Vaše okolí totiţ upřímnost ihned pocítí. Všichni si tak zvykli na rafinované padělky, ţe neobvyklý originál okamţitě vzbuzuje ţivý zájem a vyvolává sympatie. Nahradit dobré způsoby upřímnou účastí je velmi jednoduché, jen musíte přeorientovat svou pozornost ze sebe na lidi a projevit o ně zájem. Nemusíte studovat psychologii. Zcela postačí, jestliţe si budete ustavičně klást otázku: co ostatní motivuje, o co usilují, co je zajímá. Vţijete-li se do jejich rozpoloţení, všechny odpovědi snadno najdete. Jakmile se vám podaří určit, kam je nasměrován vnitřní záměr vašeho objektu, dejte mu vědět, ţe jste jeho úsilí důstojně zhodnotili. Nic víc není třeba. Oplátkou se vám dostane vděku a náklonnosti. Falešný standard komplimentu lze nahradit přirozenou alternativou – dárkem. Ten člověku předloţíte, jestliţe mu dáte najevo, ţe oceňujete jeho úsilí o zvýšení významnosti. Vnitřní záměr je obvykle nasměrován na určitou stranu, poněvadţ dotyčný usiluje o podtrţení a zvýšení své významnosti v konkrétním směru. Očekává, ţe ostatní zpozorují právě to, co chce zdůraznit, a ţe uznají jeho důleţitost v tomtéţ. Muţ například ţeně chválí její šaty. Jenţe s ní to ani nehne, protoţe takových šatů má několik desítek. Zato nového účesu si nevšiml. Jeho vnitřní pohled je zaměřen na jeho osobu, proto nepozoruje a nemůţe určit, kam je nasměrován vnitřní záměr ţeny. Ona vynaloţila úsilí ve zcela jiném směru a čekala, ţe právě to ostatní ocení. Kompliment podtrhuje buď něco obecného, nebo o to vůbec nejde. Dárek je vţdy přísně vymezen a trefuje se přesně do cíle. To je originál. Standardní kompliment zní: „Dobře vypadáš!“ Samozřejmě ţe vyjadřuje důleţitost, ale zní trochu jako podle šablony, formálně a mlhavě, a tedy nepřesvědčivě. Je třeba si určit, co přesně dotyčný podnikl, aby tak vypadal. Čím je zvláštní, co je jeho kouzlem?
Jestliţe o člověka projevujete upřímný zájem, nebude pro vás těţké najít cíl a najít dárek, kterým se trefíte přímo do černého. Nepodaří-li se vám určit, kam směřuje záměr osoby, jíţ chcete sloţit kompliment, měli byste se alespoň vyhnout otřelým frázím. Jakákoli improvizace bude vnímána jako upřímné hodnocení. „Teda ty vypadáš tak dobře i v takový pošmourný den!“ Zní to sice nekonkrétně, ale je to dárek. Tím se stává i kompliment, který upravíte do půvabného ţertu: „Opravdu jsi tak krásná, nebo se mi to jen zdá?“ Lhostejná poznámka často funguje lépe neţ kompliment zabalený do pozlátka nadšení, jeţ můţe být falešné. „Asi opravdu nemáš špatný vkus.“ Takový dárek vyvolává utajenou radost. Zvláštního efektu dosáhnete, pokud dárek dotyčnému nevrazíte přímo do ruky, ale dozví se jej prostřednictvím jiné osoby. Jestliţe o něm v jeho přítomnosti řeknete ostatním něco hezkého, a to bez veškerých emocí, jako něco normálního, můţete si být jisti, ţe bude velmi spokojen. Ještě lepší bude, jestliţe klady jisté osoby uznáte v její nepřítomnosti, načeţ jí aţ ostatní sdělí, co si o ní myslíte. Nepoděkuje vám, zato pro ni budete zdrojem tajné radosti a spokojenosti. Další rozdíl mezi dárkem a komplimentem spočívá v tom, ţe za kompliment se lidé nestydí poděkovat, kdeţto za dárek se vám dostane jen mlčenlivě vděčnosti. Poděkování zní jako „Jste velmi milí,“ ale nic víc. Všichni dobře vědí, ţe vděčnost nic nestojí, jako ani sám kompliment. Pokud jste se dárkem trefili do černého, dotyčný se k tomu nikdy nepřizná, s výjimkou nečastých případů. Jestliţe dárek sami doručíte, neuslyšíte slova vděku. Získáte něco víc – opravdovou náklonnost dotyčného. Ani si nedokáţete představit, jak moc lidé touţí po dárcích! Obklopuje vás spousta jedinců, kteří se znepokojují vlastními negativními diapozitivy a komplexy, i kdyţ se navenek snaţí předstírat, ţe je u nich vše v pořádku. Mnozí dokonce mylně předpokládají, ţe se musí neustále něčím chlubit, a trpí pocitem méněcennosti. Obdrţí-li dárek, povstanou na duchu a pocítí příjemnou utajenou hrdost. Dárek od vás pečlivě střeţí ve skrytém koutku své paměti, protoţe jste jim umoţnili pocítit, ţe na tomto světě něco znamenají.
Na komplimenty se rychle zapomíná, zato dárky si lidé budou pamatovat mnoho let a moţná i celý ţivot. To si můţete ověřit sami u sebe. Přiznejte se, ţe se stalo, ţe o vás někdo řekl něco příznivého, uznal a podtrhl vaše klady. Pokud jste tehdy povaţovali pochvalu za zaslouţenou, ještě dnes si ji budete pamatovat. A především ve vaší duši zůstalo místo pro toho, kdo pro vás onen dárek připravil. Vidíte, jak silným prostředkem působení na lidi jsou dárky! Najděte pro člověka dárek. Je to celkem snadné, i kdyţ poněkud obtíţnější neţ obraný kompliment. Musíte se jen o dotyčného upřímně zajímat, i kdyby jen na krátkou dobu. Zvykli jsme si ţít v agresivním prostředí, kde se musíme neustále chránit a utvrzovat se ve vlastní důleţitosti, kde se kaţdý zabývá výhradně vlastní osobou a snaţí se jakkoli zdůraznit svou důleţitost, aniţ by příleţitostně neopomenul sníţit význam konkurenta. V takových podmínkách má kaţdý projev účasti a sympatie váhu zlata. Pokud se vzdáte boje za svou významnost a přeorientujete se na zdůraznění významnosti ostatních, stanete se paprskem světla v temném království. Budou si vás cenit jako pokladu. Jakmile se vzdáte svého významu, získáte jej v nadbytečném mnoţství. K tomu vám postačí jen to nejmenší: přeorientujte svůj vnitřní záměr na potvrzování důleţitosti ostatních. Lichotky a pochlebování budou záhy odhaleny, takţe potřebujete vynaloţit upřímnou pozornost, soucítění, podporu a nezištné dárky. Obdarovaní vám budou za dárek velmi vděční. Ale to ještě není vše. Stává se, ţe dárek způsobí člověku v ţivotě kardinální obrat. Mnoho slavných osobností, malíři, hudebníci, spisovatelé, se dostali na svou cestu díky nějakému dobrému čaroději, který jim takový dárek připravil. K tomu můţe dojít i nezáměrně, mimoděk. Jsou známy případy, kdy k chlapci někdo mimochodem nevýznamně poznamená, ţe jeho schopnosti nejsou zlé a ţe by se mohl stát hudebníkem. A kluk se opravdu stane velkým muzikantem.
Podobné dárky mají osudovou sílu – nesou v sobě cíl či dveře. Toho, kdo je věnuje, k ničemu nezavazují ani jej neobtěţují. Obdarovaný začíná zářit štěstím, zejména v případě, ţe zavadíte o citlivé struny jeho duše – v tu chvíli oţívá a povstává na duchu, poněvadţ chápe, ţe přesně toto potřebuje. Představte si, jaké dary lze lidem předat! Pokud se vzdáte komplimentů a naučíte se vytvářet dárky, moţná se vám zadaří a dokáţete někoho poslat na jeho cestu.
Živá kuchyně Nezřídka dostávám pesimistické dopisy, v nichţ si lidé stěţují, ţe nemohou najít svůj cíl, nevědí, co chtějí, a nechápou, jak si mohou změnit ţivot. Mnozí z nich se ocitli ve stavu, ze kterého jako by nebylo úniku. Takřka všichni naráţejí na problém s materiálními prostředky. Kam mají odjet z města či vesnice, jeţ se jim zprotivily? Kde mají vzít peníze na ţivobytí? Jak mají rozmotat klubko rodinných problémů? Kde mohou najít slušnou práci? V transurfingu se bez pozitivního naladění neobejdete, jenţe kde máte čerpat optimismus, jestliţe vás obklopuje bezútěšná, pochmurná skutečnost a vy nevíte, co s tím nadělat. Zvláštním talentem obdařeni nejste, roky plynou, perspektivu nevidíte, ţivot uvízl v domácí rutině jak v blátě. V takových podmínkách se moc nechce věřit v neomezené moţnosti, které transurfing slibuje. Existuje také spousta dalších lidí, jiţ se potýkají s váţnými zdravotními problémy. Jak se lze z onoho uzavřeného kruhu vymanit? Vypadá-li to u vás podobně, pak nijak. Neboli z takové bezvýchodnosti se nijak vypiplat nedokáţete a nepomůţe vám ani transurfing. Nejenţe totiţ nedisponujete dostatkem energie na něj, ale ani na to, abyste se k němu vůbec přiblíţili. Pod pojmem energie nemám na mysli fyzickou sílu vhodnou leda na kopání jámy, nýbrţ volnou energii, která člověku umoţňuje realizovat vlastní vůli. Bez volné energie není ani záměr. Jinými slovy se člověku nic nechce a nic mu nejde, sil se mu dostává pouze na udrţení existence a vykonávaní běţných činností. Energie záměru je ţivotní síla, díky níţ u nás procitá přání radovat se ze ţivota, aktivně jednat, tvořit, pokořovat nové vrcholy, a tedy formovat svou realitu. Vseje velmi prosté. Za nízké hladiny energetiky se optimismus mění v pesimismus, zrcadlo světa tento obraz ztělesňuje ve skutečnost, čímţ se počet důvodů k pesimismu zvyšuje. Tak vzniká uzavřený kruh bezvýchodné reality, ze kterého se nelze vyprostit; sil se nedostává dokonce ani na to, abychom si rozmysleli, jak to dokázat. S nízkou hladinou energie záměru nemá ani cenu
přemýšlet o tom, ţe bychom se na transurfing obrátili. S oslabenou energetikou nejsme dokonce schopni ani ovlivňovat vědomé snění – to je dokázáno. K dispozici se nabízejí pouze dvě varianty. První říká, ţe lze vše ponechat tak, jak je, smířit se s nevyhnutelným a dále se vléct svou existencí bez naděje na zlepšení. Pouze mi v takovém případě nepište ţalostné dopisy, ţe se vám nic nedaří. Váš výběr je váš výběr. Nikdo kromě vás samých vám nebrání, abyste si vybrali druhou variantu, a tedy se zabývali svou energetikou. Posléze se totiţ objeví jak optimismus, tak cíl i síly na jeho dosaţení. Budete moci modelovat svou realitu, jak je libo, a budete schopni dosáhnout všeho, o čem jste se neodváţili ani snít. Musíte však dovést energii záměru na potřebnou úroveň. Níţe pohovoříme o tom, jak se k tomu dopracovat. To, co budete nyní číst, u vás můţe vzbudit buď aktivní nepřízeň, nebo nadšení a záblesk nové naděje. Z celé řady důvodů se uvedené informace nedočkaly širokého rozšíření. Praxe, s níţ se seznámíte, umoţňuje zvýšit energetiku na kvalitativně novou úroveň. Týchţ výsledků lze dosáhnout i jinak, například pomocí jógy, různých tréninků a meditací, ovšem je třeba si uvědomit, ţe jde o cestu dlouhou a krkolomnou. Jiná cesta, kterou nabízím já, vypadá jako nejkratší, nejjednodušší a přirozená. Je však celkem extrémní (coţ se mimochodem zdá na první pohled), a proto ji k dnešnímu dni praktikuje jen velmi omezený počet lidí. Upozorňuji, ţe se o tyto informace nedělím s cílem vnutit vám svůj úhel pohledu. Jsou určeny pouze pro ty, kdo je povaţují za uţitečné pro sebe, takţe sami rozhodujete o tom, potřebujete-li je právě vy. Takţe začněme popořádku. Hlavním, ne-li jediným důvodem deficitu volné energie je zřejmě prozaické zanesení organismu, v němţ lze rovněţ spatřovat zdroj a prvotní příčinu všech nemocí. Tělo běţného člověka v sobě obsahuje částice mrtvých buněk, bílkoviny a tukovou hmotu, kterou jsou vyplněny mezibuněčné prostory a doslova nacpané lymfatické a krevní ţíly. Tento odpad neumoţňuje normální fungování organismu, jelikoţ brání komunikaci buněk tím, ţe sniţuje sílu navzájem předávaných elektrických signálů.
Dané téma se sice poněkud vymyká z rámce transurfingu, mne však nezbývá neţ mu věnovat pozornost. Nicméně to stojí za to, protoţe takové globální problémy jako nadbytečná váha, nemoci, stárnutí, deprese, pesimismus nebo absence ţivotní síly vděčí za svůj průběh nehorázné nevědomosti. Je udivující, jak lidé i přes aktuální vysokou úroveň informovanosti zůstávají neznalí příčin svých obtíţí. Pro kyvadla je očividně nevýhodné, aby se příliš rozšiřovalo nějaké vědění, které by podporovalo volný výskyt svobodných osobností, jeţ jsou schopny řídit svou realitu. Veškeré obtíţe pramení z elementární příčiny, a to z nesprávné stravy. Pokud to však postavíme takto, jako bychom nic neřekli – všichni to totiţ jaksi chápou, jenţe si to neuvědomují. Zde, jak tomu často bývá, nemá místo vědění, ale informace. Podstatu vědění skrývá obvyklé jakési razítko, které se na povrchu maskuje nepodstatnými hláškami typu, ţe to či ono je škodlivé. Tím se ovšem informace o zdravé stravě zpravidla vyčerpají. Často se také prosazuje názor, ţe člověka mohou zachránit diety a speciálně vypracované potravinové přídavky. Opravdu je všechno tak sloţité? Jeden se zabývá výzkumem, jiný propracovává komplikovaná schémata stravování, vytváří zdokonalené preparáty, neboli funguje celé průmyslové odvětví. Ptáte se, to má zapotřebí? Šíří se kvanta všemoţných omylů, ovšem skutečný prospěch abyste pohledali. Nikam nevede dokonce ani přísné vegetariánství, pokud ti, kdo jej praktikují, neznají a nedodrţují principy správného stravování. Přitom se jedná o zásady skutečně velmi jednoduché, jeţ nebyly vypracovány hvězdami vědy, nýbrţ samotnou přírodou, a pyšní se certifikátem kvality od Boha. Zaprvé, jak vyplývá z povahy lidské fyziologie, člověk je tvor ţivící se plody. Ale to nakonec není nejdůleţitější. Hlavní je, ţe trávicí soustava je sestrojena speciálně za tímto účelem: trávení vyţaduje, aby jednotlivé potraviny postupovaly samostatně, jedna po druhé a navzájem se nemíchaly. Pokud se toto pravidlo porušuje, strava se netráví a začíná hnít, a tak zanáší a ničí organismus. A konečně potraviny tepelně upravené představují pro organismus vskutku extrémní břemeno, poněvadţ téměř vše, co v nich bylo cenné, je zničeno. V přírodě neexistuje jediný tvor, který
by si potravu upravoval na ohni. Kuchařství se objevilo vcelku nedávno, zatímco trávicí trakt se formoval miliony let. Je to divné: lidé pilně dodrţují vnější hygienu, kdeţto o vnitřek se stará málokdo. Přitom se v těle normálního člověka nachází celý sklad odpadu – není jej vidět, zato na váze přidá několik (někdy i desítek) kilogramů. Vylučovací soustavy nestačí plnit svou funkci a organismus musí všechnu tu špínu nastrkat, kam to jen jde. Tělo se samozřejmě začíná velmi rychle zanášet, aţ se podobá staré zdravotní technice, kterou nikdy nečistili. Organismus disponuje ohromnými rezervami, a tak se člověk někdy dokáţe doţít sedmdesáti, ba i více let. Avšak všechno má svůj konec. Jiţ uprostřed ţivotní cesty začínají lidé pociťovat následky takového zanesení: nemoci, nadváhu, malátnost, zkrátka uţ nemají tolik sil a nic není tak, jak tomu bývalo dřív, v mládí. Energetické tělo člověka reaguje na zanesení své kanalizace velmi citlivě. Čakry se ucpávají, energetické kanály se zuţují, proud energie se mění v tenký potůček, coţ vede ke ztrátě ţivotní síly. Oslabení energetiky s sebou zase nese patologické poruchy fyzického těla. Vzniká špatný uzavřený kruh. Pokud neovládáte své tělo, jak byste mohli ovlivňovat realitu? A přitom si lze jak navrátit původní svěţest, tak získat zdraví, jaké jste v ţivotě neměli! Ale k tomu musíte změnit mrtvou kuchyni v ţivou. Co tam máte: prkýnka, kastroly, pánve? Chcete-li své tělo zbavit odpadu a k volnému času přidat spoustu hodin, jeţ jste dříve trávili u linky, pak nejspíš všechny tyto nástroje určené k usmrcení potravin z vaší kuchyně zmizí. Moţná to někomu bude připadat šokující, ovšem nikdo tu nikoho nehodlá k ničemu přemlouvat. Jen tu na poličky vykládám fakta. Stojí jídlo, na které jste zvyklí, za vaše zdraví, energii, ţivot? Existuje jedno přísloví, jeţ si lidé obvykle připomínají s lítostí: „Kdyby mládí vědělo a stáří mohlo.“ Lze dosáhnout toho, ţe zůstane jen mládí, které bude jak znát, tak moci. První stanoviště, kde je záhodno začít s pročišťováním, jsou játra. V mnoha knihách se popisuje, jak na to. Proč jsme přistoupili na dodrţování vnější hygieny, zato vnitřní nikoli? Snad proto, ţe spínaje vidět jenom zvenčí? Vnitřní hygienu si však organismus dokáţe udrţovat sám, ovšem za předpokladu, ţe přejdete na
správnou stravu. K ní se můţete propracovat postupně, v několika etapách: postupná strava, dělená, zřeknutí se mnoha produktů a konečně syrová strava. Pokud k uţívání výhradně přírodních produktů přistoupíte ihned, moţná zkrátka nevydrţíte prudké změny, protoţe i organismus potřebuje čas na to, aby se přeorientoval. Princip postupné stravy spočívá v tom, abychom nejedli vše najednou, nýbrţ začali s jedním druhem potravin, pak dalším a tak dále. Nejprve se jí to, co se nejrychleji zpracovává. Jestliţe totiţ potrava prochází ţaludečním a střevním traktem v samostatných vrstvách, velmi to ulehčuje trávení a sniţuje se mnoţství škodlivých odpadů. Naposledy se pije patnáct minut před jídlem nebo pak aţ dvě hodiny po něm. V opačném případě se ţaludeční šťávy ředí a potrava se nezpracovává, nýbrţ jen hnije. (O tom se má psát. A co je moţné dělat, jak jinak lze ještě vysvětlit principy navýšení energetiky?) Druhá etapa, k níţ je záhodno přejít co nejrychleji, je dělená strava, jeţ předpokládá nejen postupné poţívání potravin, ale navíc pouze těch, které jsou slučitelné. I kdyţ po pravdě řečeno jsou neslučitelné prakticky všechny. Čas a podmínky trávení různých potravin se výrazně liší, proto pokud se kombinují, nevyhnutelně vznikají výrobní odpady, jeţ se nedaří vyloučit, a tak se ukládají v organismu v podobě tuku a škváry. Takřka se vším lze kombinovat jedině čerstvou zeleninu. V ideálním případě by tedy mělo být mnoţství druhů potravin poţitých k jednomu jídlu sníţeno na minimum. Knihy, jeţ podrobně vykládají principy dělené stravy, snadno najdete. Celou řadu potravin je nutno z jídelníčku postupně zcela vyloučit. Mám na mysli především obiloviny, kroupy, výrobky z bílé mouky, kvasnicový chléb, mléko či konzervy, neboť neobsahují ţádné cenné látky. Například jediné uţitečné látky obilovin se nacházejí v klíčkách a ve slupce. Jenţe bílá mouka vyšší kategorie vzniká čištěním zrn pšenice od slupek a klíčků, tudíţ se vše hodnotné odstraňuje a zbývá jen mrtvá hmota sestávající zejména ze škrobu. Příroda určila, ţe tato neţivá část zrna bude slouţit jako stavební materiál, jako sud s tukem pro klíček. Do mouky se posléze přidávají umělé vitaminy, tedy
chemie. A tak ţivit se produkty z bílé mouky vyšší třídy rovná se kupovat v obchodě škrob a nakládat si ho lţící k obědu. Játra se touto hmotou podobnou mazutu zanášejí, škrob se v organismu usazuje jako hlen, stěny střev pokrývá povlak. Obilniny navíc obsahují velmi špatně vyváţené bílkoviny. Byť to někomu můţe připadat divné, je lepší ţivit se masem neţ kašemi a těstovinami. Mléko zase obsahuje kasein, díky němuţ rostou zvířatům rohy a kopyta. V lidském organismu se mléko přeměňuje v xerogel, coţ je něco jako truhlářské lepidlo. V takovém odstrašujícím líčení bychom mohli pokračovat ještě velmi dlouho. Jak při tom všem ještě člověk dokáţe ţít, a navíc se cítit víceméně zdravě? Neví totiţ, co je skutečné zdraví, poněvadţ je od samého narození nepocítil. Nemusíte tedy argumentovat otřelými frázemi typu „Takhle se všichni ţivili věky věků,“ pokud samozřejmě nechcete mít tytéţ problémy jako všichni ostatní. Nakonec musí v jídelníčku zůstat pouze přírodní produkty: čerstvé, mraţené či sušené plody zeleniny či ovoce, mořské řasy, ořechy, slunečnicová semínka, med a nic po tepelné úpravě, vše v syrové podobě. (Hlavně neřaďte mezi ořechy arašídy, poněvadţ to jsou luštěniny, a navíc ne moc hodnotné.) Nicméně prudký přechod od běţných potravin k syrové zelenině a ovoci nevede k ničemu dobrému. Organismus potřebuje čas, aby si navykl a přizpůsobil se. Proto je třeba přechod provádět postupně, sniţovat v jídelníčku podíl vařené rostlinné potravy a zvyšovat podíl syrové stravy. Pokud se člověk celý ţivot ţivil převáţně zpracovanou potravou, přizpůsobila se takovému sloţení stravy i jeho mikroflóra. Prudký přechod v zásadě moţný je, ovšem pouze v případě, ţe se těšíte pevnému zdraví. Mikroflóra se dokáţe zcela vyměnit během jednoho roku, a tak ke konci této doby uţ není třeba v jídelníčku ponechávat ţádnou zpracovanou potravu. Jak víte, v potravinách, které procházejí tepelnou úpravou, se nejen ničí téměř všechny vitaminy a mikroelementy, ale vznikají i rakovinné látky – jedy. Syrová potrava organismus nezanáší, ba naopak jej čistí. Kuchyňské náčiní i všechny vnitřní orgány zůstanou perfektně čisté. Rozdíl je tu zcela zásadní.
Moţná se ukáţe, ţe přechod na syrovou stravu bude neobyčejně těţký. Čím se má člověk ţivit například v zimě? To přece musí vyjít opravdu draho. Ve skutečnosti to není tak zlé, ba naopak se nabízí spousta moţností a ty budou levnější neţ běţné jídlo. Jenom musíte začít a poté uţ sami odhalíte mnoho různých pokrmů, o jejichţ existenci jste dosud neměli tušení. Je jich celý neprobádaný svět. Uvedu jen ty, které vám pomohou překonat přechodné období – jídla z naklíčených semen. Značná část našeho jídelníčku sestává ze semen, ať uţ z obilnin, luštěnin či jiných. Semena se skládají z polotovarů – zakonzervovaných stavebních materiálů, kam patří především škroby, bílkoviny a tuky. Navíc semena obsahují inhibitory, látky, jeţ brání trávení. Příroda se takto postarala, aby je zvířata a ptáci přenášeli na velké vzdálenosti v nepoškozeném stavu. Při klíčení dochází v semenech k razantním změnám: inhibitory se ničí, škrob se mění v maltózu, bílkoviny v aminokyseliny a tuky v mastné kyseliny. Totéţ se děje během trávení potravy v organismu. U naklíčených semen je tím pádem jiţ většina práce odvedena. Navíc se v nich syntetizují celkem uţitečné látky a mobilizují se rezervy, aby se mohla veškerá energie věnovat růstu. Zakonzervované a dřímající síly semen oţívají a uvolňují kolosální potenciál ke zplození nového ţivota. Naklíčená semena disponují velkými léčivými a biostimulujícími vlastnostmi, jeţ mohu jen těţko všechny vyjmenovat – nabízejí takřka vše, především se jedná o vitaminy a mikroelementy, vylepšení látkové výměny, očištění organismu, upevnění imunity, zvýšení práceschopnosti a vyléčení mnoha nemocí. Příroda pečlivě vybavila naklíčená semena vším, co je potřeba k rozvoji nového ţivota a přeţívání v agresivním prostředí. Představují tedy výborně vyváţenou, snadno stravitelnou potravu a zároveň účinný lék. Do jídelníčku si můţete zakomponovat klíčky pšenice, kukuřice, fazolí, cizrny a speciálního hrachu. Technologie přípravy je velmi jednoduchá. Od časného rána se semena máčí ve vodě. Večer se nasypou do cedníku nebo síta, propláchnou se a přikryjí se mokrou gázou. Ráno uvidíte ţivou potravu. Kukuřici a fazole
(vybírejte si červené, protoţe jsou hodnotnější) je třeba máčet celé dny a nechat je klíčit i déle, občas je propláchnout. Pšenici a kukuřici lze jíst v syrovém stavu. Klíčky pšenice disponují vynikajícími léčivými vlastnostmi. Musí se pečlivě ţvýkat (i kdyby jen dvě polévkové lţíce denně), pokud se vám však v ústech utvoří hmota podobná ţvýkačce, znamená to, ţe daný druh se pro vás nehodí a musíte hledat jiný. Luštěniny bohuţel v syrovém stavu nemají příliš příjemnou chuť, a tak je vhoďte do vařící vody a jen ji znovu přiveďte k varu. Hrách docela postačí zalít vřící vodou a nechat deset minut odstát. A jestlipak víte, jak byste mohli připravit ţivou vodu? Nejprve musíte v pětilitrovém smaltovaném hrnci přivést odstátou vodu z kohoutku k varu (aţ bude bublat jako bílé vřídlo) a následně ji rychle ochladit ve studené koupeli. To je první etapa strukturizace. Tato voda je jiţ ve srovnání s normálně převařenou vodou řádově hodnotnější. Dále vloţte do hrnce pět aţ sedm kamínků černého křemene, který lze zakoupit v lékárně, zakryjte gázou a na dva dny uloţte. Nato pečlivě přelijte vodu do jiné nádoby, ovšem spodní vrstvu ve výši dvou aţ čtyř centimetrů musíte vylít, protoţe z křemene se tam usazují patogenní mikroorganismy a cizorodé chemické prvky. Křemičitá voda jiţ disponuje léčivými vlastnostmi, je ještě strukturovanější a nasycená křemíkem, nejnutnějším prvkem, při jehoţ nedostatku se v organismu nezpracovávají ţádné další látky. Získanou vodu postavte do mrazáku. Jakmile se na hladině a u stěn hrnce vytvoří první led, přelijte vodu do umělohmotné nádoby, jiţ se opět postaví do mrazáku. První led vyhoďte, zbavíte se tak těţké vody, jeţ obsahuje izotopy vodíku deuteria a tritia, zamrzá při teplotě +3 °C a má neblahé účinky na organismus. Poslední zamraţení je třeba provádět v umělohmotné nádobě, jelikoţ smalt v hrnci by mohl popraskat. Kdyţ voda zamrzne ze dvou třetin, udělejte do ledu díry a zbylou vodu vylijte – tento rosol obsahuje samé neţádoucí příměsi. Nyní zbývá jen počkat, neţ led roztaje při pokojové teplotě, a tak získáte sněhovou vodu nejvyšší kvality, která se navíc označuje za ţivou, protoţe je očištěna od těţkých izotopů.
Na závěr, máte-li prstencový magnet nebo magnetickou nálevku, propusťte vodu skrz ně, abyste strukturu ještě upevnili. Získaná voda má léčebné vlastnosti, očišťuje organismus a při dlouhodobém pouţívání zbavuje celé řady nemocí. Uvedené kvality si udrţuje jen určitou dobu, a to zhruba sedm hodin. Takovou vodu nekoupíte nikde a za ţádné peníze. To je ta úţasná, ţivá kuchyně, kde se potrava nevaří, nýbrţ roste. Na rozdíl od obvyklé kuchyně, která potraviny zabíjí, tato je naopak oţivuje. Můţete se sami přesvědčit: jídla z naklíčených semen, za dodání různého koření a omáček, jsou mnohem chutnější neţ obvyklá potrava. Nemluvě o tom, ţe jsou ve všech ohledech hodnotnější neţ například tytéţ kaše, jeţ jsou za rádoby hodnotné povaţovány mezi nesprávně informovanými lidmi. Naklíčená semena obsahují mnoho bílkovin, které se snadno vstřebávají, coţ organismu pomáhá přeorientovat se na rostlinnou stravu. Nová mikroflóra bude v budoucnu nejen zpracovávat syrové produkty, ale i slouţit jako zdroj bílkovin. Právě tak vypadá trávicí ústrojí býloţravců. Naskýtá se otázka: jak se dají konzumovat v syrovém stavu potraviny, jeţ se musí nějak upravovat jako například brambory nebo tykve? Nabízím protiotázku: a je třeba je jíst? Zelenina s vysokým obsahem škrobu nedodává organismu nic neţ prázdné kalorie a hlen – odtud pramení choroby, které řadíme do nachlazení. Farmáři krmí prasata vařenými brambory, mimo jiné i proto, aby byla vypasenější. Zjistili totiţ, ţe tak prasata rostou rychleji a je to ekonomicky výhodné. Ze syrové stravy je prostě těţké ztloustnout, a to bez ohledu na zkonzumované kalorie. Abychom se s obvyklým jídlem neloučili tak smutně, můţeme si v jídelníčku zvýšit podíl mořských plodů. Všechny mořské ryby i korýše lze konzumovat bez tepelné úpravy. Nebude těţké dovtípit se, jak je nasolit. Opět se přesvědčíte, ţe v syrovém stavu, s kořením, je vše mnohem chutnější. I kdyţ přísní pojídači syrové stravy nejen nejedí to, co běhá, skáče, létá a plave, ale dokonce nepouţívají ani sůl. Čerstvá zelenina, ovoce a zejména naklíčená semena mají vynikající očišťující vlastnosti. Je třeba podotknout, ţe během přechodu na syrovou stravu můţe nastat jedna či několik
očišťujících krizí, během nichţ dochází ke zhoršení starých neduhů. Nemá cenu se znepokojovat a snaţit se symptomy onemocnění nějak léčit. Svědčí o tom, ţe organismus se konečně zbavuje odpadu, který se za mnoho let nakupil, a přeorientovává se na normální reţim. V době krize bude uţitečná jediná míra, a to hladovění na destilované (svařené) vodě po dobu jednoho nebo více dní. Pokud nemáte zdraví příliš zanedbané, lze na stoprocentní poţívání syrové stravy přejít v zásadě ihned. V takovém případě se očišťující krize projeví výrazněji, nicméně u kaţdého bude probíhat jinak. Můţe se pozorovat výrazný úbytek váhy, coţ znamená, ţe se organismus zbavuje mrtvé tkáně a znovu se rodí. Tlustí lidé jsou ve skutečnosti chodící kostry. Kvůli nesprávnému stravování a těţkopádnému ţivotu bez pohybu se jejich tělo transformovalo ve hmotu tukových usazenin a odpadu. Ţivá tkáň uţ tam skoro nezůstala, v podstatě je to jen mrtvý odpad. Tak to je ta zbytečná veteš a vyhazuje se. Především se tím neznepokojujte. Organismus se očistí a vrátí se do normálu. Jen se mu musí pomoci. Do jídelníčku je nutno zařadit mořské řasy, květový pyl a lněný rostlinný olej, čímţ po přechodnou dobu kompenzujete dočasný deficit potřebných látek. Na Internetu si dohledejte další informace na téma syrové stravy. Není jich mnoho. Je to skutečně neobvyklá, zato mimořádně účinná, aţ bychom mohli říci elitní cesta znovuzrození. Mnoha lidem to můţe připadat ne-li strašidelné, pak mírně řečeno celkem neobvyklé. Člověk se zpravidla nerad loučí se starými zvyky. Jestliţe se nesprávný způsob ţivota stane obecně přijímanou normou, jednoduché a očividně přirozené principy začínají vypadat nepřirozeně. Čím tak speciálním se ona přírodní strava odlišuje, ţe bychom se kvůli ní měli vzdát tolika kulinářských lahůdek? Stojí to za to? Snad váš názor zásadně ovlivní fakta vyloţená dále, která zatím neznáte. Syrová strava je věda o stravování lidí třetího tisíciletí, je tedy určená pro civilizaci třetí vlny. Nejslavnějším propagátorem syrové stravy je Aršavir Těr-Ovaněsjan (Atěrov). V knize Syrová strava aneb nový svět bez nemocí, nedostatků a jedů, vydané v Teheránu, uvádí základní principy syrové stravy. Poté, co Atěrov ztratil první
dvě děti, jeţ zemřely na nemoci, vychoval třetí dítě, dceru, výhradně na syrových potravinách. Kupodivu z ní vyrostla zdravá dívka, velmi vyvinutá po stránce fyzické i mentální. V knize se píše: „Dceři jiţ bylo sedm let, ale nikdy do úst nevzala ani kousíček degenerované stravy. Její zdraví je vrcholem dokonalosti. Nyní vidím, o kolik snazší je vychovávat sto dětí, které se ţiví syrovou stravou, neţ jedno dítě – strávníka jídel. Nikdy se nemusím znepokojovat kvůli dětským nemocem, jako je nastuzení nebo rýma, průjmy nebo zácpy, nebo jestli se dítě v daný den dostatečně najedlo. Moje holčička je veselá jako ptáček a průběţně si můţe dojít ke stolu a vzít si, co chce sníst. Hraje si, zpívá a tancuje celý den bez přestání, bez slz a krizí, bez pláče a křiku, ani svému okolí nepůsobí ţádné starosti. Přesně v osm hodin večer chodí spát a poté, co si několik minut zazpívá, zavírá oči a usíná tvrdým spánkem, načeţ spí aţ do šesti ráno. Nemůţeme si vybavit, počínaje prvními měsíci jejího ţivota, kdy by se probudila v noci. Má tak hluboký a pevný spánek, ţe ji nevzbudí ţádný hluk či pohyb.“ Alexander Chuprun, známý popularizátor naturopatie, autor knihy O čem je syrová strava a jak se stát jejím strávníkem, se jiţ v mládí stal kvůli těţkému chronickému onemocnění invalidou prvního stupně. Ţádné vyzkoušené způsoby léčení nepřinášely výsledky. Jakmile však přešel na syrovou rostlinnou stravu, absolutně se uzdravil. Chuprun představil nečekaný, nicméně podivuhodně zřejmý výklad problematiky imunity. Její podstata vychází z faktu, ţe v době infekčního onemocnění organismus imunitu záměrně odpojuje. Jak známo, člověk zpravidla onemocní, jestliţe je jeho organismus oslaben, zahlcen odpadem, má nedostatek vitaminů a jiných ţivotně důleţitých látek. Bylo vypozorováno, ţe pokud v takovém stavu zachytí nějakou infekci, sniţuje se u něj produkce interferonu – ochranné síly se jakoby naschvál vypínají, a tak umoţňují, aby se infekce rozvinula. Ukazuje se, ţe mikroorganismy, jeţ onemocnění vyvolaly, se ţiví oním odpadem, který systém kanalizace nedokáţe kvůli neadekvátní stravě vyloučit. Proto organismu nezbude neţ
mikrobům umoţnit, aby se rozmnoţovali. Jakmile byť jen částečně splní svou očistnou misi, imunita se obnovuje a nemoc odchází. „V zásadě,“ píše Chuprun, „musíme mikrobním a virovým onemocněním blahořečit, poněvadţ představují typické léčivé krize: tak se organismus sám léčí z nejhoršího, tedy ze zanesení vnitřního prostředí odpady, a to beze všech léků. Ovšem zároveň je nutno tyto krize vyuţívat jediným správným způsobem: tak, ţe zavedeme jako normální, ţe v takových případech budeme po několik dní po dobu onemocnění, do utišení zásadních projevů, drţet plnou hladovku. Takto nejlépe vypomůţeme přirozeným silám organismu, jenţ se zabývá samoléčbou pomocí mikrobů a virů. Jednou se tomu civilizovaný svět naučí stejně, jako se naučil pouţívat mýdlo a zubní kartáček. Je však třeba předpokládat, ţe to nebude v blízké době: věda se sice rozvíjí, jenţe nevědomost narůstá…“ Z toho plyne závěrečný dotaz, proč bychom měli organismus přivádět do stavu, kdy uţ je mu lhostejné, kdo a jak jej očistí? Není snad lepší udrţovat počáteční čistotu? Praxe to potvrzuje: ti, kdo se ţiví syrovou stravou, nejsou vůbec nemocní. Nesporný zůstává jeden základní princip, ţe ţivý organismus musí dostávat ţivou potravu. Jeho význam jako první zaregistroval doktor Frank Pottenger, který jiţ na počátku dvacátého století provedl jeden důkladný experiment. Po dobu deseti let krmil devět set koček syrovými potravinami. Udrţely si dobré zdraví a odolnost. Druhá skupina koček dostávala vařené pokrmy, následkem čehoţ se u nich rozvinuly všechny lidské nemoci: zápal plic, obrna, vypadávání zubů, malátnost, nervozita a tak dále, neboli měly poškozené prakticky všechny soustavy organismu. Koťata v prvním pokolení se rodila slabá a nemocná, ve druhém se jich hodně rodilo mrtvých a v následujícím pokolení začaly kočky trpět neplodností. Doktor Edward Howell, jeden ze zakladatelů systému přirozeného uzdravení, došel k závěru, ţe hlavní sloţkou, která odlišuje syrovou stravu od té, jeţ prošla kuchařským zpracováním, jsou fermenty (enzymy). Prohlásil, ţe tyto jednotky měření ţivotní energie se ničí při teplotě nad padesát stupňů Celsia. Proč je
pojmenoval tak honosným názvem jako jednotky měření ţivotní energie? Fermenty jsou látky, které umoţňují ţivot. Jsou nezbytné pro kaţdou chemickou reakci, jeţ probíhá v našem organismu. Bez fermentů obecně by v ţivém těle neprobíhala ţádná aktivní činnost. Jsou to dělníci, kteří staví organismus podobně, jako zedníci budují domy. Napájecí látky, vitaminy či mikroelementy představují pouze stavební materiál. Veškerý pohyb při výstavbě zajišťují právě fermenty. Nefungují pouze jako inertní katalyzátory, jeţ urychlují chemické reakce. Jak jsme si vysvětlili, v procesu svého působení vydávají fermenty určité vyzařování, coţ se o katalyzátorech říci nedá. Fermenty se skládají z bílkovinných dopravců nabitých energií jako v elektrické baterii. Odkud bere náš organismus fermenty? Podle všeho dědíme určitý potenciál fermentů při narození, přičemţ takto získaná omezená zásoba energie je rozpočítána na celý ţivot. Je to stejné, jako kdyţ obdrţíte určitý startovní kapitál. Pokud jej budete pouze utrácet, přijde bankrot. Stejně tak čím rychleji vyplýtváte energii fermentů, tím rychleji vyčerpáte svou ţivotní sílu. Jakmile se dostanete do bodu, kdy váš organismus nebude schopen vytvářet fermenty, váš ţivot skončí. Baterie se vybije. Jestliţe lidé konzumují potravu, jeţ prochází tepelnou úpravou, lehkomyslně mrhají omezenou rezervou fermentů. Jak říká doktor Edward Howell, v tomto lze spatřovat jednu ze základních příčin všech nemocí, předčasného stárnutí a brzké smrti. Syrové potraviny obsahují vlastní fermenty, které umoţňují autolýzu – strava se snadno vstřebává, protoţe se tráví především sama ve vlastní šťávě. Pokud však poţíváte stravu upravenou, bez fermentů, organismus musí vynakládat své rezervy na její trávení, coţ vede ke zmenšení i tak omezeného potenciálu fermentů. Představte si, ţe jste se rozhodli provést ve svém domě zásadní opravy. Existují dvě varianty vývoje událostí. V prvním případě vám přivezli potřebný materiál, sloţili jej na hromadu a ujeli. Museli jste se sami chopit práce a vynaloţit velmi mnoho sil a času, abyste onu těţkou práci celou zvládli. Ve druhém případě spolu s materiálem přijeli i zedníci a sami vše zařídili, takţe vy jste měli čas na oddech a na to, abyste se věnovali sami sobě.
Právě tento rozdíl panuje mezi potravou upravenou a syrovou stravou. Jestliţe člověk konzumuje vařené potraviny, všechny ţivotní síly padají na tuto těţkou práci. Fermenty, oni dělníci, jiţ se musí zabývat svými přímými povinnostmi, očišťováním a obnovováním ţivých tkání, musí všeho nechat a plnit pracovní povinnosti, které jim nenáleţí. Nemají jiţ kdy se zabývat organizmem a ten pustoší. Představte si situaci, kdy by lidé náhle přestali chodit a sedět klidně a začali se pohybovat jako očarovaní bez ohledu na hroznou únavu? Stejně tak se liší reţimy práce organismu u jedinců, jiţ se ţiví syrovou stravou, a u normálních strávníků: první se spokojeně procházejí, zatímco druzí běţí nekonečný maratón, dokud nepadnou vysílením. Po všem, co zde bylo řečeno, nelze pochybovat o tom, ţe stravování upravenými potravinami přináší organismu ukrutné škody. Klady, které člověk vytěţí následkem přechodu na syrovou stravu, nejlépe zformuloval jeden ze stoupenců přírodního stravování Nikolaj Kurdjumov. Píše toto: 1. Nelze onemocnět zápalem plic, nachlazením. Chřipka probíhá takřka nepozorovaně. Mizí prakticky veškerá psychosomatická onemocnění (poruchy orgánů, klouby, bolesti – všechny orgány se totiţ očistí a omladí). Imunita se zvyšuje z uměle udrţovaného minima do přirozené normy: tři hodiny můţete leţet ve sněhu či tancovat v jedněch plavkách při minus osmnácti stupních Celsia a nic se nestane. A to všechno bez speciálního otuţování! 2. Citlivost na škodlivé látky je velmi vysoká, reakce na ně silná, dokonce aţ bolestivá, přitom však tělo tyto látky ze sebe silně a rychle vylučuje, odtrhává, zneškodňuje, takţe nezanechávají prakticky ţádné následky otravy. 3. Z toho plyne velmi silná trávicí odolnost: pokud uţ člověk musí sníst něco neobvyklého nebo nestravitelného, všechno snadno stráví a zneškodní bez následků. Filtry vše zpracovávají jedním vrzem. Pocínovaný ţaludek. 4. Stravitelnost potravy, tedy koeficient stravitelnosti, se posunuje o řád výš. Takový vyţraný strávník syrové potravy (který prošel krizí osmi měsíců) se nají ze tří jablek, dvou okurek. Nasytí
jej divoké lesní plody, listy zeleniny, výhonky hroznového vína – vše se mu hodí do jídelníčku. A tedy: 5. Získáváte jedinečný pocit nezávislosti na okolnostech. Nebudu pronášet velká slova o jednotě s přírodou, ale ať se stane cokoli, ať byste byli kdekoli, i v lese, všude budete sytí i bez peněz, přeţijete. 6. Zintenzivňuje se vnímání chuti: nikoli jazykem a očima, nýbrţ celým tělem. Tělo s jídlem souhlasí či nesouhlasí a signalizuje to přáním, lhostejností či odmítnutím. Pocit sytosti: je objektivní, vychází z těla, proto se nelze přejíst. Syrovými potravinami je vůbec těţké se přejíst. 7. Mizí pocit hladu: po krizi uţ prakticky neznepokojuje. Nepřichází ani neuróza, jíţ říkáme apetit. Dostaví se pochopení, aha, mohu se najíst. Odvedla se pozornost, zapomněli jste, den či dva – a nic se neděje. Vzpomněli jste si, najedli se a je vám dobře. A tedy: 8. Projevuje se efekt velblouda: schopnost vůbec nejíst jeden, dva i tři dny, aniţ byste ztratili pocit pohodlí a odolnost. Jestliţe se člověk stravuje jednou denně, je to aţ aţ. Totéţ platí o pití, dokonce i při vysoké fyzické námaze. 9. Jakoţto výsledek se dostavuje normální fyzická odolnost. Běh je přijatelný. Lze běhat i několik hodin a ani poté se člověk necítí unavený. Vůbec se nevyčerpává, nechce se mu usednout ani ulehnout. Ţivot je mnohem efektivnější. A to vše opět bez speciálního tréninku. 10. Duševní odolnost je při jakékoli námaze také veliká; rozum je jasný a křišťálově čistý; paměť funguje ideálně. Jasnost myšlení je taková, ţe zkoušky lze absolvovat takřka bez přípravy a učení přestává být problémem. 11. Potřeba spánku se zkracuje na šest hodin a deficit spánku se snadno překonává. Například v šedesáti letech můţe člověk řídit auto bez přestání tři dny a noci, aniţ by se sníţila jeho sebekontrola a pozornost. Probuzení bývá snadné, svěţí a radostné. (Ech, pendrek! To tak…) 12. Ţivotní tonus se projevuje silným zájmem o ţivot. Naladění je vyrovnané, radostné. Nepříjemnosti se jen aktivizují a práh
konfrontace je vysoký: prakticky se nelze rozhněvat a pohádat – nic nás nerozčiluje, vše přijímáme vědomě. 13. Přichází vysoká schopnost rozhodovat a jednat. Neexistují fixní stavy, jelikoţ neovládá tělo vás, nýbrţ vy vládnete jemu. Stáváte se pánem všech jeho potřeb, včetně sexuálních. Závislost na alkoholu při poţívání syrové stravy prostě není. A pokud byla, vyprchá. 14. Výrazně se zvyšuje kontrola a spolupráce s tělem: „\ začínáte je snáze ovládat a rozhodovat se, zatímco tělo je decentní, vyškolené a poslušné. Představte si, jak se rozšiřují vaše moţnosti pro ţivot.“ Za sebe mohu dodat, ţe problémy s vzhledem, které trápí mnoho lidí, automaticky odpadnou, protoţe tělu se navrací počáteční přirozená krása. Ke starším se vrací čas – lze zahodit aţ dvacet let a konec večírku pod názvem ţivot se odkládá na dobu neomezenou. Je třeba všehovšudy jen změnit způsob stravování! Osobně zdůrazňuji: není to obvyklá dieta, jeţ přinese jen nějaké dočasné výsledky, ale jde o celý způsob ţivota. Pokud jste se rozhodli, ţe na syrovou stravu přejdete, musíte k tomu přistupovat postupně a především nesmíte v ţádném případě takový reţim vnucovat ani sobě, ani jiným. Zvláště pozorně je třeba dodrţovat pravidlo transurfingu. Obecně je stolování nedílnou součástí našeho ţivota, proto vás lidé v okolí nebudou chápat a naopak vás budou přesvědčovat o tom, ţe se zabýváte nesmysly. Nemusíte se snaţit vymluvit jim to, jsou takto znepokojeni, protoţe mají silné podezření, ţe máte pravdu. Jděte svou cestou klidně a vesele, neospravedlňujte se a nikomu nic nedokazujte. Váš kvetoucí vzhled bude mluvit sám za sebe. Ovšem především samozřejmě nesmíte nutit sebe sama. Jestliţe jednáte z principu, ţe se to musí, nic dobrého z toho nevzejde – dříve či později dojde ke katastrofě a vše se vrátí do starých kolejí. Přechod se musí uskutečňovat ve stavu jednoty duše a rozumu: nikoli musím, ale chci. Právě proto se doporučuje postup po etapách, aniţ byste znásilňovali svou vůli či organismus. Mnoha lákadel je opravdu těţké se vzdát. Do třicítky se ještě můţete bavit
a uţívat si, nicméně potom byste se měli pořádně zamyslet. Baterie se vybíjí neodvratně, byť bez povšimnutí. Nezapomínejte ani na fyzická cvičení. Střídavá sprcha a hodinová procházka denně je potřebné minimum. Běhat vůbec nemusíte. Běh představuje extrémní a nepřirozený stav organismu. Nemá smysl se překonávat, leda byste byli sportovci a dělali to kvůli výsledkům. I kdyţ příroda neusiluje o výsledky, ale o optimální rovnováhu. Chůze je něco jiného, ta je více neţ uţitečná. Cvičení si můţete vybrat dle chuti. Například tibetská gymnastika, která je popsána v knize Petera Keldera Oko zrození, je jednoduchá a zároveň velmi účinná na navýšení energetiky. Nový způsob ţivota zvyšuje vaši energii záměru na takovou úroveň, abyste si mohli jednoho krásného dne říci: skutečně ovládám své tělo a ovlivňuji svou realitu. Nejsou to jen slova, ale zcela konkrétní pocit. Doslova pocítíte, ţe jste schopni modelovat vrstvu svého světa dle vlastního rozmyslu. Půjde o zcela organický pocit koordinace: ať se bude dít cokoli, můj záměr se realizuje, vše k němu směřuje a jde, jak má.
Trolejbus hledajících „Chci vám poloţit otázku, která mě dlouho nenechává na pokoji. Píšete vše jako teoretik nebo praktik? Sám dodrţujete, o čem píšete? Aplikujete to ve svém ţivotě? A pokud ano, jaké máte výsledky? Konkrétně ve věci stravování… Totéţ s transurfingem. Přesvědčil jste se osobně o jeho prospěchu nebo přesněji o tom, ţe teorie transurfingu funguje?“ Samozřejmě ţe vše, o čem píši, je nejen prověřeno, ale tvoří obraz mého ţivota. Například díky přechodu na stravu přírodními potravinami jsem získal větší mnoţství volné energie, coţ u mě vzbudilo tvůrčí schopnosti a umoţnilo mi efektivně vyuţívat techniku transurfingu. Dříve jsem musel jako většina lidí dlouho a úporně dřít, abych dosáhl svých cílů. Značnou část úsilí jsem přitom promrhal zbytečně. Obvyklými metodami jsem se sotva mohl domoct mnoha věcí. Nyní mohu modelovat vrstvu svého světa, realitu, v níţ ţiji, a to tak, jak se mi zachce. Vše přichází samo sebou, bez boje, tím, ţe směruji energii záměru do potřebného koryta. Nicméně především potřebuji energii. Jiţ je mi přes čtyřicet, ovšem zdraví a ţivotní tonus mám dokonce kvalitnější neţ ve čtrnácti letech, kdyţ jsem se z nadbytku energie snaţil zlomit si vaz na sjezdových lyţích při pokusu o ne zrovna bezpečné salto ze skokanského můstku. Navenek vůbec nevypadám tak, jak by se dalo při mém věku očekávat. Kdybyste mě posadili do posluchárny mezi studenty, nikdo nepostřehne výraznější rozdíl. Je pravda, ţe jsem se na pravou cestu dal teprve tehdy, kdy jsem se hloupým způsobem ţivota přivedl do stavu, ţe jsem se dokázal přesunovat uţ jen s velkou námahou. Pokud se člověk ocitne v podobné situaci, zůstávají mu dvě cesty: buď se začne zabývat léčbou, nebo zdravím. Spousta lidí si volí první variantu, následkem čehoţ jim původní nemoci zůstanou a nové se objeví. Coţpak by to šlo jinak? Zrcadlo bezchybně odráţí obraz: „Zabývám se léčením svých nemocí,“ a přesněji „Hýčkám si své
nemoci, opatruji je, trmácím se po nemocnicích, lituji se a otravuji ţivot sobě i okolí.“ Druhá varianta, jiţ jsem si vybral i já, vytváří zcela opačný obraz: „Utvrzuji si zdraví.“ Dostavuje se odpovídající výsledek. Je zřejmé, ţe se jedná o dva zásadně odlišné přístupy. Dokud jsou lidé v dobré fyzické kondici, většina z nich nechce o syrové stravě a podobných zvrhlostech ani slyšet. Je však třeba mít na paměti, ţe zdraví je jev dočasný, podmíněný tím, ţe se staráme o své tělo. Proč bychom měli čekat, aţ dojde na nepříjemné změny? Můţe se totiţ stát, ţe budou nevratné. Na co naráţíme? Na neochotu změnit staré zvyky, které nám vštípila kyvadla. Ale opravdu, jak se lze zříci tolika navyklých lákavých pokrmů? Jen to pomyšlení je hrozné. Jde však jen o to, ţe celý náš lákavý svět je vytvářen kyvadly a nás k němu přitahuje jejich smyčka, v níţ je zachycena převáţná část obyvatelstva. Je naivní předpokládat, ţe do špatného kruhu jsou vtaţeni pouze narkomani, alkoholici a kuřáci. Představitelé lékařských, dobrých kyvadel, jeţ stojí v opozici k těm špatným, povaţují takové lidi za nemocné a snaţí se léčit jejich rádoby fyziologickou závislost. Ve skutečnosti má závislost na návykových látkách stravy tutéţ povahu jako narkomanie – člověk zůstává ve smyčce. Se stejným úspěchem lze léčit tíhnutí ke sladkému či k masu. To se snadno potvrdí, ba nejednou uţ to‘ potvrdili ti, kdo se od chutných kyvadel osvobodili, kdyţ se začali ţivit přírodními potravinami. Takoví lidé si pak na noc třeba dají pirohy nebo bonbony, načeţ budou mít ráno přirozenou opici jako u alkoholu. Na háčku kyvadla se houpají jak narkomani, tak konzumenti škodlivých, byť obecně přijímaných produktů. Proto si jen těţko dokáţou představit, jak by se mohli obejít bez všeho toho neřádu, který vypadá tak šíleně dobře. Chápání pojmu dobře nepředstavuje nic jiného neţ stoupenectví určitého kyvadla. Vseje relativní, takţe se svých potěšení vůbec nemusíte zbavovat. Vytrhnout se ze smyčky tak, ţe sami sebe v něčem omezíte, je totiţ opravdu komplikované, a navíc značně nepříjemné. Nabízí se lepší řešení: jestliţe změníte chuťovou orientaci, pak potěšení nezmizí, jen budou jiná. Nejsprávnější postup si vyberete, stanete-li se přívrţencem jiného, méně destruktivního kyvadla, jako je dělená nebo syrová strava.
Strávníci syrové stravy se například nenutí násilím, jak by se snad mohlo zdát. Naopak praktikují přírodní stravování s nadšením a pociťují při tom tutéţ rozkoš jako nejproslulejší gurmáni. Můţete si představit, ţe mrkev ze záhonku pro ně není menším lákadlem neţ vybrané piroţky pro milovníka sladkostí. Vášně se mění spolu s kyvadlem. Ţivot se přitom nezbavuje potěšení, ba naopak jich nabízí ještě více, protoţe díky zisku ţivotní síly se objevují nové, dříve nedostupné. Na druhou stranu, například kdyţ jsem na návštěvě, nevymýšlím si, ţe něco nejím a jiné nepiji. Pokud to okolnosti vyţadují, mohu si dopřát sníst, co si zamanu, jelikoţ nejsem závislý na věřitelích (kyvadlech). Je to stejné, jako bych mimochodem zaběhl do banky, vzal si tolik, kolik potřebuji, a klidně odešel, aniţ bych se staral, ţe při příští návštěvě budu muset peníze vracet. Jinými slovy přeţiji nejen v lese, ale i ve městě. Nejdůleţitější je procitnout ve snění a uvolnit se ze smyčky kyvadel. Přechod k přírodnímu stravování představuje nejpřímější cestu ke svobodě. Sledujte: na policích s knihami nenajdete knihy o syrové stravě. O léčení ano a taktéţ o očištění organismu. Ale o tom základním, díky čemu je jak léčení, tak očištění zbytečné, ne! Protoţe kyvadlům smrti vyhovuje, jestliţe se člověku kupí mnoho problémů, s nimiţ se neustále setkává. Přijatelné je vše, co se jim hodí – jen to nejdůleţitější ne! Vědomý návrat k přírodní čistotě a nezávislosti narušuje kolosální konglomerát výroby a směrů, přímo či nepřímo spjatých se zdravím či ţivotním tonem člověka. Všimněte si, ţe vás neagituji (k čemu by mi to bylo?), ani k sobě nikoho nezvu, jen předávám informace, jeţ by někdo mohl uvítat. Mnozí lidé jdou pod nůţ chirurga, a dokonce i do hrobu si lehají, protoţe prostě nejsou informovaní o tom, ţe jejich nemoci snadno vyléčí sama příroda. Nic není hloupější neţ smrt z neinformovanosti. Člověk sedí ve smyčce kyvadla, a kdyţ jen zaslechne o novém směru, přemýšlí: „Pojídači syrové stravy? A to je co za výmysly?“ Kyvadlo mu chlácholivě šeptá: „To jsou takoví bobečci, co se ţiví jedním sýrem. Ty kousej páreček, pěkně kousej.“ A tak dotyčný nadále setrvává v nevědění. Co se týče konkrétních výsledků, jichţ se mi podařilo pomocí techniky transurfingu dosáhnout, nechtěl bych se Chlubit. Osobní
ţivot musí být skryt před veřejným zrakem, protoţe v opačném případě přestává být osobním. Doufám, ţe mě správně pochopíte. Mohu říci jediné: technika funguje bezchybně, pokud pravidelně dodrţujete doporučení, která jsou uvedena v knihách Transurfing neboli ovlivňování reality a Jablka padají do nebe. Není to tak sloţité, jak se zdá. Některé snahy je třeba vynakládat pouze v počátečním stadiu, abyste získali návyky transurfaře. Všechny principy jsou přece jednoduché – musíte je pouze dodrţovat systematicky a nikoli případ od případu. „Čestně řečeno jsem nečekala, ţe začnete náhle o tomto… coţpak jste se vyčerpal? Promiňte, ale kdyţ nemám co říci, je podle mého lepší mlčet. A potom, stojí za to zříkat se potěšení z dobře připraveného pokrmu? Všechno přece dříve či později umře. Nebo se někdo chystá ţít věčně? A to je spíš ke škodě nebo ku prospěchu – mohli bychom hádat do nekonečna. Není to nic víc neţ domněnky. Dokázat to pomocí pokusů s králíky nelze. Nejsme přece králíci a navíc takové srovnání snad ani provádět nelze. Člověk se neţiví jen materiální potravou, coţpak potěšení nepřináší energii? Naslouchejte svému organismu, toť vše. Syrová strava není naše metoda, přesněji není moje. Klidný hledající“ Tento dopis zaprvé vůbec nevyzařuje spokojenost, ale spíše znepokojení. Kdyţ jsem se obracel na ty, kdo se rozhodli k drzému porušení obecně přijímaných stereotypů (například k přechodu na syrovou stravu), upozorňoval jsem, ţe se kolem budou ochomýtat různé subjekty, které se domnívají, ţe podrýváte pilíře jejich útulného blátíčka. Budou se všelijak snaţit vaše přesvědčení zbavit lesku a přilepit vám nálepku s uctivým nápisem podivín, jakému na světě není rovno. Jedni to budou dělat z nejlepších pohnutek a ze všech sil vám budou přát dobro: „Máte přece rozum, tak hoďte hlouposti za hlavu a ţijte jako normální lidi!“ Jiní budou ve vašem chování vidět výzvu a budou reagovat odpovídajícím způsobem, tedy nepřátelsky. Všechny neklidné osoby sjednocuje v podstatě jedno
přání, a to usadit vás na místo: „Kam to lezeš, si myslíš, ţe jsi lepší neţ my? Ţij jako my a netrhej se!“ Dodrţují pravidlo svého kyvadla, a tak houţevnatě nutí i vás, abyste se jejich principů také drţeli. Otázka však zní: co je nutí tak horlivě chránit své pilíře? Vy ostatním své názory nevnucujete ani se nikoho nesnaţíte přesvědčit? Paradox spočívá v tom, ţe kdybychom všem dokola začali aktivně dokazovat svou pravdu, zkrátka by se nám vysmáli a klidně by nad naším podivínstvím mávli rukou. Ovšem kdyţ se nikoho neptáte a pevně kráčíte svou cestou, u okolí to vzbuzuje pobouření. Jejich znepokojení pramení z podvědomých pochybností o vlastní pravdě bez ohledu na to, ţe rozum je pevně ukolébán stabilizovanými stereotypy. Například v zoo se setkáváme s cedulkami: „Je zakázáno krmit zvířata.“ Lidský rozum okamţitě vytváří logický řetízek: zvířata z lidské stravy onemocní, to je nenormální, zvířata jsou zdravá, jestliţe se ţiví svou stravou, to je normální; člověk ţivící se svou stravou také onemocní, coţ je také normální. Něco tu nehraje, ţe? Všichni lidé opravdu dříve či později začínají trpět různými nemocemi a všichni si na to zvykli, ale je toto normální? Dále jiţ nebudu zkoumat uţitek či škodlivost těch či jiných potravin, o to nejde. Neklidní lidé se tak rozčilují, protoţe se obávají vzdát se navyklého pohodlí, jeţ vzniká díky energii kyvadla. Spokojený hledající správně pochopil, ţe potěšení z dobře upraveného pokrmuje energie (byť chápání slova dobře je velmi relativní). Jak jsem jiţ řekl, všechny obecně přijímané potraviny, zejména ty, které se usilovně propagují, představují kredity kyvadel. Na zřeknutí se kaţdodenní dávky se většině lidí nedostává odvahy a dívat se na ty, kdo odvahu měli, je nesnesitelné. Atak se ti neklidní snaţí vyrovnat své vnitřní kolísání, kdyţ se rozčilují na ty šplhouny, jiţ si troufli narušit pravidlo. Dokonce lze upřímně věřit, ţe pisatel se záliby v jídle drţí výhradně kvůli svému přesvědčení. Ale ne: kdo si je jist, ţe se stravuje správně, takové dopisy nepíše, ale prostě jde svou cestou a nepotřebné informace nechává proplout kolem. Nemá-li pochyb, necítí ani nutnost někomu něco dokazovat. Ani já nic nedokazuji, jen dodávám informace pro ty, kdo je hledají.
Nespokojené ohlasy, jako je tento, lze spočítat na prstech na rukou, zato dopisů s prosbou o pomoc s řešením zdravotních problémů přichází velmi mnoho. Jak by však tazatelům mohl pomoci transurfing, který sám potřebuje dostatečné mnoţství volné energie, jeţ u ne zcela zdravých lidí nenajde? Kde energii nabrat? Odpověď je nasnadě – je třeba se pořádně zabývat vlastním fyzickým tělem. Jak se můţe člověk stát pánem vrstvy svého světa, pokud nedokáţe ovládat ani své tělo? Naopak ti, kdo potíţe se zdravím ani energetikou nemají, se nemusí ničím znepokojovat. Domnívám se, ţe čtenáři, kteří si osvojili principy transurfingu, se nebudou nikoho ptát, jak se mají stravovat ani nebudou své názory vnucovat ostatním. Chopte se svého práva mít pravdu. Jste-li pánem své reality, nepotřebujete ţádat o cizí radu. Jestliţe pochybujete, budete v kaţdém případě jednat nesprávně. Pokud však dosáhnete jednoty duše a rozumu (zde přidám ještě ţaludek), můţete se ţivit, čím se vám zachce, a bude to přesně to, co potřebujete. Jestliţe jsem si stoprocentně jist, ţe mi pirohy neuškodí, znamená to, ţe je mohu. Chopil jsem se svého práva mít pravdu, proto se nacházím v sektorech prostoru variant, kde mohu jíst pirohů, kolik se mi zlíbí, aniţ bych ublíţil svému zdraví. Uvědomuji si své jednání a úvěr si beru vědomě. Nicméně zdůrazňuji, ţe to dělám za podmínky dosaţené jednoty duše a rozumu. Pokud organismus něco ţádá, přestoţe rozum tvrdí, ţe by to bylo na škodu, znamená to, ţe daná věc vám uškodí. Spokojený hledající píše: „Stačí naslouchat svému organismu, toť vše.“ Opravdu vše? Z takových navyklých hesel oblečených do rádoby pravdivé podoby se vytvářejí falešné stereotypy. Organismus, jehoţ potřeby se vytvořily ve smyčce kyvadel, bude ţádat všechny nové dávky energetické půjčky. Jenţe organismus přece realitu neovlivňuje. Ta se ovládá vnějším záměrem, který vzniká v jednotě duše a rozumu – jak tyto dvě instance zavelí, tak bude. Organismu lze sice naslouchat, ale on ne vţdy říká pravdu. Jestliţe se tělo něčemu brání nebo něco odmítá, můţete mu věřit, protoţe v tom si vymýšlet nebude. Zato o potřebách, zvlášť mají-li do přirozených daleko, bude organismus nejčastěji hovořit hlasem kyvadla. Proto je třeba velmi pozorně
zvaţovat, zda jsme jednoty duše, rozumu a ţaludku skutečně dosáhli. Pokud rozum výzvy správného stravování zavrhne a ani duši to není po chuti, pak je vše v pořádku a skutečně můţete bez zvláštní zdravotní újmy konzumovat cokoli. Tak dlouho, dokud se jednota nezačne narušovat příznaky signalizujícími, ţe je třeba zavést nějaká omezení. Zříkat se věcí doporučuji také jedině ve stavu jednoty duše a rozumu – to je nejdůleţitější! Nelze se k tomu nutit. K přírodnímu stravování dokáţete přejít snadno a s potěšením, budete-li postupovat po etapách a jednat z přesvědčení, nikoli z nutnosti. Pak budete mít zdraví i spokojenost. Nic není horší neţ sebe sama týrat a ještě ostatním nakazovat, jak mají ţít. Mnoha čtenářům (stejně jako kdysi mně) bude přechod na syrovou stravu připadat aţ příliš extrémním krokem. Myslíte-li si to, není třeba mučit se otázkou, zda se k tomu kroku máte odhodlat, nebo ne. Přírodní strava musí vstoupit do vašeho ţivota přirozeně, ze srdce i rozumu, a nikoli pod nátlakem nějaké autority. Je třeba k tomu dorůst a dozrát. Tato informace má neplánovaný, fakultativní charakter a nabízím ji pouze těm, kdo jsou připraveni ji přijmout. Především se to týká lidí, jeţ suţují váţné zdravotní problémy, ale také těch, kdo chtějí navýšit svou energetiku na kvalitativně novou úroveň. Přesto opakuji, ţe to vše není povinnost. Z pohledu transurfingu existuje jedna zajímavá situace, kdy trolejbus (nebo tramvaj) zůstává z důvodu přerušení proudu na dráze. Tato událost narušuje obvyklý scénář, coţ lidi nutí probudit se. Všichni cestující se na určitou dobu stávají v jistém smyslu hledajícími a rozdělují se do tří skupin. První ihned bez rozmyslu opouštějí trolejbus a dál jdou pěšky. To jsou rozhodní hledající. Přistoupili na změněné podmínky a odpovídajícím způsobem opravili svůj scénář. Nemají čas čekat a s jistotou se vydávají po vlastní ose. Druzí na situaci také přistupují a bez váhání zůstávají na svých místech. Nikam nespěchají a klidně čekají na další změny v proudění variant. To jsou klidní hledající. Pokud budete kolem nepojízdného trolejbusu procházet, přijde vám aţ směšné, jak pozorně si vás budou prohlíţet, jako velcí a rozumní ptáci. Klid druhých není o nic méně cenný neţ rozhodnost prvních.
A konečně třetí skupina se skládá z těch, kdo váhají a ne) vědí, zda mají zůstat nebo odejít. Po chvíli váhání postupně trolejbus opouštějí. To jsou neklidní hledající. Nechtějí se smířit se změnou ve scénáři, a proto se nemohou odhodlat k jistému řešení. Rovnováha je narušena a v jejich nitru začíná boj. Jedna část neklidných si nechce ten boj ponechat pro sebe, začíná chrlit své rozčilení na okolí: pobuřovat se, něčeho se doţadovat nebo vyjadřovat mlčky nelibost vůči těm, kdo se rozhodli situaci řešit bez váhání. Tak si říkám, ţe aktuální transurfař se nikdy neukáţe mezi lidmi ze třetí skupiny, zejména v té poslední skupině. Co myslíte?
Pán piva „Nemám v úmyslu ţit v nouzi, a proto bych chtěl něco vědět. Majetné lidi neustále obklopují produkty kyvadel – parfumerie, drahé oblečení, auta… Jak nebezpečná jsou tato kyvadla? Jsou to sice samé atributy drahého ţivota a v zásadě se bez nich lze obejít, ovšem mně se drahá kosmetika a oblečení líbí. Mám tato kyvadla ignorovat, a tedy nic z toho nekupovat?“ Jestliţe hovořím o tom, ţe všechny produkty civilizace představují energetické kredity kyvadel, vůbec to neznamená, ţe se jich musíme zcela vzdát. Nemá cenu utíkat a zachraňovat se před kyvadly. Kam byste se před nimi schovali? Jen se nesmíte stát jejich otroky. Staňte se jejich pánem. Například pánem drahých automobilů, pánem luxusních hotelů, pánem hracích automatů atd. Takto lze pokračovat donekonečna. Můţete jít po ulici a přemýšlet (není radno křičet): „Hej, to já jsem pánem všech mobilů! To jste nevěděli?“ Jen mějte na paměti, ţe jím budete do té doby, dokud neupadnete do závislosti na daném produktu, tedy dokud se nestanete nesvobodným. Kyvadlo dokáţe tak snadno a bezděčně zaujmout, ţe si ani nevzpomenete a ocitnete se v trychtýři indukovaného přesunu. V kaţdém případě je třeba vţdy platit postupně. Zpravidla se stává, ţe od jisté doby začíná úvěr kyvadla silně namáhat zdraví nebo peněţenky. Klient uţ by se půjčky rád vzdal, ale nemůţe – stal se otrokem. Dnes jste například pánem piva, zítra pánem portského vína, poté vodky. A snad i pánem heroinu1. Máte dost odvahy zůstat pánem? Sotva. Jakmile pocítíte, ţe vám nějaký úvěr začíná ubírat zdraví či peníze, je lepší přerušit s neřestnou bankou vztahy. Ve světě kyvadel musíte být velmi ostraţití a uvědomění udrţovat na vysoké úrovni, abyste si uchránili svobodu. Někdo by mohl namítnout, co je to za hloupost, vţdyť vyuţívám všechna privilegia civilizace a nechystám se jich vzdát, protoţe se mi to líbí. Stejně by mohla uvaţovat kráva, kdyby měla uvědomění jen o stupínek vyšší: jím svou potravu, ti lidé se o mě starají a mně
se takový ţivot líbí – to není jako u divokých krav. Všechno je opravdu v pořádku, s rozvojem kyvadel se kvalita ţivota zlepšuje. Je tu jen jedno ale: čím vyšší úrovně dosahuje vyuţití produktů kyvadel, tím více se sniţuje uvědomění a zesiluje se závislost. Znáte příběh o námořníku Sindibádovi? Jednou se cestovatelé objevili v zemi, kde je přijali velmi přátelsky a začali je krmit chutnými pokrmy, díky nimţ jejich těla rychle nabírala váhu, zato vědomí se jim zatemňovalo. Ukázalo se, ţe místní obyvatelé si cizince vykrmovali, aby je mohli sníst. Říkáte, ţe je to pohádka? Ale kdepak, vůbec ne. Uveďme si pro příklad stát, jejţ lze z hlediska kyvadel povaţovat za nejrozvinutější, a to USA. Zhruba jedna třetina obyvatel tam trpí nadváhou, protoţe konzumují dobře známou stravu. Tyto potraviny se velmi rozšířily nikoli proto, ţe by byly tak chutné, nýbrţ jako následek rozrůstám systému kyvadel, která formují způsob ţivota. Člověk sedí v kině a v rukou drţí kornout. Odběhne si z práce něco rychle sníst – je jasné kam a jak. A co se objednává domů? Nebudu ony produkty vyjmenovávat, všichni je známe. O co jde: spotřebitelé jsou spokojeni, líbí se jim to. Jen, proč se jim to líbí? Protoţe je to výhodné pro systém kyvadel. Spotřebitelům se zdá, ţe to chtějí oni sami. Jenţe právě systém nutí své členy, aby chtěli to, co je nutné k udrţení jeho existence. Pomocí rozvětvené informační sítě se utvářejí stereotypy standardního způsobu ţivota: co je dobře a jak toho dosáhnout. Ve výsledku se vědomí člověka oštípe tak, ţe by je bylo moţné vtěsnat do buňky matice, tedy udělat z něj prvek, který bude uspokojovat veškeré potřeby systému. Člověk, jenţ spočívá ve snění za bdění se plynule a nepozorovaně přesune do stavu vědomí, kde se mu začíná zdát, jako by sám chtěl to, co je výhodné pro systém. Vše probíhá postupně a nenucené. Pomocí reklamy se produkty kyvadel váţou na všelijaké obvyklé situace a stávají se nedílnými atributy ţivota. Dříve například neexistovaly mobilní telefony a podnikatelé více pracovali, neţ mluvili. Nyní se hovory staly takřka jejich hlavní pracovní náplní. Tak kyvadla začleňují své produkty do ţivotních procesů a sítí omotávají celou společnost.
Ruská města, která nás dříve těšila svou architekturou, jsou nyní zaplavena sítí levných stánků, to je vidět na materiální úrovni. Na energetickém plánu to vypadá, jako by vše bylo omotáno ohavnou pavučinou. Nehledejte v tom ţádné alegorie – tak to opravdu je. No dobře, řeknete, ale kde vidíte paralelu s tím, ţe Sindibádovy společníky vykrmovali na roţeň? To je velmi jednoduché: jestliţe člověk vyuţívá produktů civilizace, zadělává si na nemoci a dostává se do závislosti na kyvadle medicíny. Podívejme se realitě do tváře: cílem medicíny obecně, s výjimkou několika odvětví, jako je chirurgie, není vyléčení pacientů, nýbrţ samotný proces léčby. Upřednostňujete-li léčení před zdravým způsobem ţivota, budou vás léčit aţ do smrti, aniţ by odstranili příčiny nemocí. Budete se neustále trmácet po lékařských zařízeních a hledat nové metody uzdravení, a nikdy to neskončí, protoţe vás vklínili do uzavřeného cyklu. Všechna kyvadla tu jsou provázaná – ochrana zdraví, farmaceutický průmysl, reklama, a ty se navíc opírají o spoustu dalších. Pavučina kyvadel se rozrostla do takové míry, ţe se změnila v grandiózní hierarchický systém, kde se člověk zaplétá do celé řady procesů a stává se titěrným detailem monstrózního mechanismu. Je třeba si povšimnout, ţe kyvadla nevládnou vědomím a vůbec nejednají záměrně. Jejich síť se rozšiřuje sama od sebe jako synergetický systém. Představte si, ţe vaši zahradu omotaly svými liánami parazitické rostliny. Nic nemají v úmyslu a nesledují ţádné cíle, jen se rozrůstají. Stejně jako kyvadla. Jakmile začnete vyuţívat produkty kyvadel, automaticky se stáváte účastníkem procesu jejich rozvoje, a tedy elementem struktury. Stupeň vaší nesvobody je přímo úměrný podílu umělých výrobků ve vašem jídelníčku. A naopak jste tím volnější, čím více přírodních, neopracovaných produktů konzumujete. Na první pohled můţe taková spojitost mezi svobodou a konzumními produkty vypadat pochybně. Pokud se však na ni podíváme blíţ, uvidíme, ţe tato souvislost je přímá, jen jsme si všichni zvykli na způsob existence v pavučině kyvadel. Jen velmi málo lidí si uvědomuje, ţe nesprávná strava představuje výchozí příčinu všech nemocí, a ještě méně je těch, kdo
mají dostatek odvahy vzdát se záliby v nepřirozených pokrmech. K pochopení tohoto prostého faktu je třeba uvědomění, které chybí – vědomí vegetuje ve stavu zombie. Máme-li v úmyslu něčeho se zřeknout, potřebujeme energii záměru. Ale kde ji vzít, pokud je spotřebitel aţ po uši v úvěrech kyvadel? Myslíte si, ţe je těţké přestat kouřit? Ne, mnohem sloţitější je přestat konzumovat navyklé pokrmy. Musíte buď mít velmi silné přesvědčení, nebo různé druhy úvěrů vylučovat postupně jeden po druhém. Zbývá otázka: stojí to za to? To uţ si musí kaţdý rozhodnout za sebe, a i tady mnohé závisí na úrovni energetiky, protoţe i pro rozhodnutí změnit ţivot je potřeba volná energie. Nemám-li přání něco měnit, znamená to, ţe energie záměru se nachází na velmi nízké úrovni, kdeţto úvěrová zadluţenost je příliš vysoká. Vybavuje se mi příběh jedné velmi slavné hollywoodské hvězdy. Kdyţ se věk herečky překulil přes jakousi kritickou hranici a její vzhled ztratil dřívější lesk, přestali ji zvát na natáčení. Neţádaná celebrita se nechtěla smířit s ubohými rolemi, které jí nabízeli, a odešla do ústraní, pryč od nadřazeného světa. Všichni si mysleli, ţe odešla navţdy. Jaké však bylo jejich překvapení, kdyţ se po pár letech vrátila a v jaké formě – ještě efektnější neţ dříve! Ukázalo se, ţe tajemství znovuzrozeného mládí je velmi prosté – všehovšudy se jen začala stravovat přírodními produkty. Uvedu ještě jeden příklad souvislosti mezi potravinovými produkty a omezením svobody. Celá krásná polovina lidstva v určité dny zakouší velké nepříjemnosti, bolestivé pocity a také trpí mnoha potíţemi z toho vyplývajících. Otázka zní: hygienické vloţky, jeţ se tak horlivě objevují v reklamách, ţeny vyuţívat chtějí, nebo musí? Jak vyplývá z výše uvedeného, obojí. Lze se z této závislosti vymanit? Samozřejmě. Ze všech ţivých tvorů řeší podobné problémy pouze lidé a domácí zvířata, kteří konzumují produkty kyvadel. Jak ukazuje nejednou prověřená zkušenost, s přechodem na přírodní stravu se bolestivé pocity vytrácejí a později se menstruace úplně zastavuje, přičemţ všechny ostatní ţenské funkce se nejen zachovávají, ba se i výrazně vylepšují. Nemluvě o tom, ţe těhotenství a porod probíhá bezbolestně a děti se rodí objektivně zdravé. Uvedená záleţitost je poněkud delikátní,
nicméně moţná se tato tajná informace, kyvadly pečlivě skrývaná, někomu bude hodit. Nikdo se nebude hádat, ţe fyzické i psychické zdraví, které člověku ubírají kyvadla, je tím pevnější, čím blíţe se dotyčný nachází přírodě a čím dále od civilizace. Nejde pouze o ekologii okolního prostředí a samotných produktů. Maximálně destruktivní sloţkou, jeţ ubírá zdraví, energii a svobodu, je podíl energie kyvadla, kterou obsahují jeho výrobky. Jen si představte, kolik lidí se podílelo na přípravě vašeho obloţeného chlebíčku. Někdo připravil jeho součásti, někdo jej prodával, propagoval, sklízel úrodu, řídil kombajn, těţil palivo a tak dále, aţ do posledního šroubku, prakticky celá společnost. Kaţdý, kdo se procesu zhotovení obloţeného chlebíčku účastnil, do něj vloţil část své energie. Energie, jak známo, se nevytrácí bez následků, je kyvadly shromaţďována a vydává se v podobě úvěru. Jestliţe dostáváte materiální produkt, nejen jej platíte penězi, ale zároveň si berete i energetickou půjčku, kterou pak tak či onak vracíte i s úroky. Tato kabala vás vtlačuje do struktury a zbavuje vás svobody a energie. Jak se lze této závislosti zbavit? Kaţdý se musí opět rozhodovat sám za sebe. Zcela konkrétní cestu osvobození navrhla Anastasia, známá z knih Vladimíra Merge. Nyní se mnoho Rusů nadchlo idejí zaloţit své rodové panství, někteří dokonce budují ekovesnice, kde se snaţí vést maximálně přírodní způsob ţivota. Hlavní princip spočívá v tomto: čím vyšší podíl přírodních produktů vám vstoupí do ţivota, tím svobodnější budete ve všech ohledech. Jenţe se samozřejmě nesmíte vrhat do těchto krajností, pokud se vaše duše nechce rozloučit s městem. Optimální varianta by byla pracovat ve městě, ovšem bydlet za jeho hranicemi. Není důleţité, jestli na to nemáte, od toho je tu transurfing. A vůbec se neptejte mě ani nikoho jiného, co máte dělat. Vy to víte lépe. Můţete vzít za vděk rolí pána piva. Máte-li však dostatek drzosti, nikdo vám nebude bránit, abyste se stali vykonavatelem své reality – musíte se jen svého práva chopit.
Vraždění zvířat VAROVÁNÍ: Tento článek můţe lidem s vysokou vnímavostí způsobit několik celkem nepříjemných minut, takţe pokud se necítíte příliš dobře, radím vám, abyste čtení odloţili. Předem prosím o odpuštění. Podle materiálů nadregionálních novin Rodovaja zemlja, vydání č. 6, rok 2002 Jiţ dávno byla vědci lékaři dokázána spojitost mezi arterosklerózou, onemocněními srdce a konzumací masa. V Ţurnálu americké asociace lékařů za rok 1961 se píše: „Přechod na vegetariánskou dietu v 90-97 % případů odvrací rozvoj srdečněcévních onemocnění. Spolu s alkoholismem představuje kouření a pojídání masa hlavní příčinu úmrtnosti v západní Evropě, USA, Austrálii a dalších rozvinutých zemích světa. Co se týče onemocnění rakovinou, výzkumy posledních dvaceti let zcela jednoznačně poukazují na existenci závislosti mezi pouţíváním masa v pokrmech a rakovinou tlustého a tenkého střeva, mléčných ţláz a dělohy. Vegetariáni mívají tyto orgány zasaţeny jen zřídkakdy.“ Co způsobuje, ţe lidé, jiţ do pokrmů řadí maso, disponují zvýšeným sklonem k těmto onemocněním? Vedle kontaminace chemikáliemi a otravnými látkami vzniklými působením stresu před zabitím existuje ještě jeden faktor nemalé váhy, který je dán samotnou přírodou. Podle dietologů a biologů se jedna z příčin skrývá v tom, ţe trávicí trakt člověka zkrátka není přizpůsoben k trávení masa. Masoţravci mají poměrně krátký střevní trakt, pouze třikrát delší neţ tělo, coţ umoţňuje včas z organismu vyloučit rychle se rozkládající a vylučované toxiny masa. Býloţravci mají střeva šestkrát aţ desetkrát delší neţ tělo (člověk šestkrát), poněvadţ rostlinná strava se rozkládá výrazně pomaleji neţ maso. Člověk s takovou délkou střev se při konzumaci masa otravuje toxiny, jeţ ztěţují práci ledvin a jater, hromadí se a časem vyvolávají různé nemoci včetně rakoviny.
Navíc si uvědomme, ţe ke zpracování masa se pouţívají speciální chemikálie. Jakmile zvíře zabijí, jeho maso se začíná rozkládat, za několik dní získává odpornou šedozelenou barvu. V masokombinátech těmto změnám předcházejí tím, ţe maso opracovávají nitráty, nitrity a dalšími látkami, které způsobují uchování jasně červené barvy. Pokusy dokázaly, ţe mnohé z těchto chemických látek disponují vlastnostmi stimulujícími rozvoj nádorů. Problém je o to sloţitější, ţe do potravy skotu určeného k poráţce se přidává ohromné mnoţství chemických látek. Gary a Steven Nullovi v knize Jedy v našem organismu uvádějí některá fakta, jeţ musí čtenáře donutit, aby se váţně zamysleli, zda koupit obvyklý kousek masa či šunky. Jatečním zvířatům do potravy přidávají uklidňující látky, hormony, antibiotika a další preparáty, takţe proces chemického zpracování zvířete začíná ještě před jeho narozením a pokračuje ještě dlouho po jeho smrti. A přestoţe se tyto látky shromaţďují v mase, které se dostává na pulty obchodů, zákon nevyţaduje, aby byly vyjmenovány na etiketě. Chceme upozornit na váţnější faktor, jeţ má na kvalitu masa velmi negativní vliv – jde o stres před zabitím, který se přidruţuje ke stresu z nakládání, transportu, vykládání, ke stresu z ukončení stravování, ze stísněnosti, traumat, z přehřátí či podchlazení. Nejdůleţitější je samozřejmě strach ze smrti. Jestliţe ovci umístíte vedle klece, v níţ bude sedět vlk, do dalšího dne zemře na srdeční mrtvici. Zvířata tuhnou, jakmile ucítí zápach krve, nejsou přece lovci, ale oběti. Prasata podléhají stresu ještě více neţ krávy, neboť mají velmi zranitelnou psychiku, aţ bychom mohli říci hysterický typ nervové soustavy. Ne nadarmo chovali všichni v Rusku v úctě řezníka, který před zabitím chodil za prasetem, hladil je, laskal je a v okamţiku, kdy potěšením zvedlo ocásek, je přesným úderem zbavil ţivota. Podle trčícího ocásku znalci určovali, jaké maso stojí za to koupit, a které ne. V podmínkách průmyslových jatek, jeţ po právu označujeme za vraţdírny zaţiva, je však takový přístup nemyslitelný. Studie Etika vegetariánství, publikovaná v ţurnálu Severoamerická vegetariánská společnost, rozvádí koncepci takzvaného humánního
zabíjení zvířat. Jateční zvířata, která celý ţivot proţijí v zajetí, jsou odsouzena ke smutné trýznivé existenci. Na svět přicházejí následkem umělé inseminace, podrobují se nemilosrdné kastraci a stimulaci hormony, krmí je nepřirozenou stravou a nakonec je v hrozných podmínkách dlouho odváţejí tam, kde je čeká smrt. Těsné ohrady pro dobytek, elektrické nástroje a nepopsatelná hrůza, v níţ neustále přebývají, to vše představuje stále nedílnou součást nejnovějších způsobů chovu, převozu a poráţky zvířat. Pravda o poráţce zvířat je nevábná – průmyslová jatka připomínají výjevy z pekla. Pronikavě kvičící zvířata omračují údery kladivem, elektrickým proudem nebo výstřely z pneumatických pistolí. Poté je za nohy zavěšují na transportér, který je veze po provozech továrny smrti. Ještě zaţiva jim proříznou hrdlo a sdírají z nich kůţi, takţe umírají na ztrátu krve. Stres z poráţky, jejţ zvířata proţívají, trvá celkem dlouho, takţe hrůza prostupuje kaţdičkou buňku jejich organismu. Mnozí lidé by se bez váhání vzdali masové stravy, pokud by museli pobývat na jatkách. Podle materiálů na webové stránce http://mercy2000. chat.ru/ Zabíjení zvířat nelze označit za příjemnou činnost, proto není překvapivé, ţe většina z nás raději přenechá odpovědnost za celou proceduru na nějakém neznámém řezníkovi, na nějakých odlehlých jatkách, co nejdál od našich zranitelných citů. Toto říká o masu zvířat, která před smrtí zaţívají strach a bolest, jeden slavný kuchař. „Nelze pochybovat o tom, ţe zvířata uštvaná nebo zabitá pomalou smrtí jsou špatným pokrmem. Mohu pouţít toto přirovnání: vidíte-li v obchodě králíka se zakrvavenýma zlomenýma nohama, vlastní rozum vám musí napovědět, ţe ten neboţák se chytil do pasti a prošel dlouhou agónií, a proto ho v ţádném případě nejezte. Rozumné hospodyňky nebudou kupovat králíka, zajíce ani jinou divočinu, jeţ bude rozbita na kousky, aby bylo moţné skrýt způsob zabití. V masu zvířete, které je omráčeno
hrůzou z blíţící se smrti, se krevní tok plní ţlázovými sekrety, proto se takové maso k jídlu nehodí.“
Exkurze na jatkách První, co nás málem porazilo, kdyţ jsme vešli, byl hluk (v zásadě mechanický) a odporný puch. Nejprve nám ukázali, jak zabíjejí krávy. Jedna za druhou vycházely z kójí a vystupovaly na kovovou plošinu s vysokými příčkami. Člověk s elektrickou pistolí se přehýbal přes ohradu a střílel je mezi oči. Po tomto omráčení padlo zvíře k zemi. Poté se stěny ohrady nadzvedly a kráva se vyvalila, kdyţ se převrátila na bok. Vypadala jako zkamenělá, jako by kaţdý sval těla zamrzl v napětí. Tentýţ člověk jí řetězem svázal kolenní šlachy a pomocí elektrického zvedacího mechanismu ji zvedal, dokud jí na zemi nezůstala jen hlava. Potom vzal velký kus drátu, jímţ, jak nás ujišťovali, neprocházel proud, a strčil ho do otvoru mezi očima zvířete, který způsobila pistole. Vysvětlili nám, ţe tak se ničí spojení mezi mozkem v lebce a páteří a zvíře umírá. Kráva bučela a vzpírala se pokaţdé, kdyţ jí dotyčný strkal drát do mozku, byť se zdálo, ţe je jiţ v bezvědomí. Několikrát za dobu, co jsme operaci sledovali, padaly nedostatečně omráčené krávy za bučení z kovové plošiny, takţe dotyčný musel znovu brát do rukou elektrickou pistoli. Kdyţ kráva ztratila schopnost pohybu, zvedli ji tak, aby měla hlavu asi dvě aţ tři stopy nad podlahou. Pak jí někdo obrátil hlavu a prořízl hrdlo. Přitom jí vystříkla krev jako z vodotrysku a ohodila všechny okolo včetně nás. Tentýţ člověk jí přeřezal přední nohy u kolen, další jí odřezal hlavu otočenou do strany a třetí, jenţ stál výše, na speciální plošině, stahoval kůţi. Potom maso přenesli dále, kde je rozpůlili a vnitřnosti – plíce, ţaludek, střeva atd. – se vyvalily. Byli jsme otřeseni, kdyţ jsme párkrát spatřili, jak odtud vypadla docela velká, dostatečně vyvinutá telata, coţ znamená, ţe mezi zabitými byly i krávy v pozdním stadiu březosti. Průvodce nám řekl, ţe takové případy jsou tu běţným jevem. Potom je rozřezávali podél páteře řetězovou pilou a maso postupovalo do mrazáku. Dokud jsme se nacházeli v dílně, bourali tam jen krávy, ale ve stájích byly také ovce. Zvířata, která čekala na svůj osud, zjevně vykazovala příznaky panického strachu –
zrychleně dýchala, kulila oči, z huby jim kapala pěna. Řekli nám, ţe prasata se zabíjejí elektrickým proudem, jenţe pro krávy se tato metoda nehodí, protoţe k jejich zabití by bylo potřeba takové elektrické napětí, kdy by se kráva sice svalila, ovšem maso by se pokrylo černými tečkami. Přinesli ovci nebo třeba tři a poloţili je hřbetem na nízkou plošinu. Ostrým noţem jí přeřízli hrdlo a pak ji zavěsili za zadní nohu, aby vytekla krev. Tím bylo zaručeno, ţe se postup nebude muset opakovat, jinak by musel řezník ovci dobít ručně, ona by v agónii bečela a leţela na podlaze v kaluţi vlastní krve. Ovcím, které nechtějí být zabity, tu říkají nemotorné typy nebo tupé obludy. Ve stájích se řezníci pokoušeli pohnout z místa mladým býkem. Zvíře pocítilo závan blíţící se smrti a bránilo se. Pomocí kopí a bodel jej vyprovokovali vpřed do speciální ohrady, kde mu dali injekci, aby měl měkčí maso. Za několik minut zvíře silou zavlekli do boxu, hlučně za ním zabouchli dvířka. Tam jej omráčili elektrickou pistolí. Nohy se zvířeti podlomily, dveře se otevřely a ono se vyvalilo na podlahu. Do otvoru v čele (asi 1,5 cm), jeţ vznikl při výstřelu, mu strčili drát a začali jej obracet. Zvíře se nějakou chvíli cukalo a pak ztichlo. Kdyţ mu začali na zadní nohu upevňovat řetěz, znovu začalo vyhazovat a bránit se, zvedací zařízení jej však v tu chvíli zvedlo nad kaluţ krve. Zvíře oněmělo. Vykročil k němu řezník s noţem. Hodně lidí vidělo, ţe zrak býčka se stočil na onoho řezníka; jeho oči sledovaly, jak se k němu přibliţuje. Zvíře se bránilo nejen do okamţiku, kdy do něj nůţ vjel, ale i s noţem v těle. Dle obecného mínění to, co se dělo, nebylo reflexem – zvíře se bránilo za plného vědomí. Nůţ do něho vrazili dvakrát, aţ zemřelo na ztrátu krve. Zjistil jsem, ţe smrt prasat, jeţ jsou zabíjena elektrickým proudem, vypadá zvláště mučivě. Nejprve je odsuzují ke smutné existenci, zavírají je do vepřínů, a potom je odvezou přímo po dálnici vstříc osudu. Noc před zabitím, kterou stráví v ohradě pro dobytek, je opravdu nejšťastnější v jejich ţivotě. Mohou tu spát na dřevitých pilinách, krmí je a myjí. Avšak tento krátký záblesk je pro ně poslední. Pištění, jeţ vydají při elektrickém šoku, je nejsmutnější ze zvuků, které si lze vůbec představit.
Úryvky z knihy Filipa Kaploa O lidské dobrotě Kolik z nás si uvědomuje, ţe 95 % z milionu vejconosných slepic v USA se nachází v takzvaném intenzivním neboli pásovém reţimu ustájení? V praxi to zpravidla znamená, ţe čtyři dospělé slepice jsou na celý svůj nedlouhý ţivot vtěsnány a zavřeny do toho, čemu říkáme klece – baterie. Tyto klece s rozměrem 30 x 45 cm nemají bidla a jsou sestrojeny z vinutého drátu, aby se trus dostal přes podlahu. Bez pevné podestýlky, kterou lze hrabat, narůstají slepicím příliš dlouhé drápky, ty se pak vplétají a často napevno uváznou v drátkách. Tak se ocelový drátek nejprve vklíní a časem vroste do podušek na noţkách. Navíc k tomu se v klecích – bateriích svítí osmnáct hodin denně, aby se slepice donutily snášet bez přestávky. Průměrně taková slepice snáší vejce kaţdých dvaatřicet hodin po dobu čtrnácti měsíců, poté ji zabijí. Dnes se typická ptačí továrna v rozvinuté zemi v praxi nejeví ničím jiným neţ mučednickou komorou pro své obyvatele. Bez jakéhokoli prostoru, kde by slepice mohly pohrabat zem, zaloţit hrad, vypopelit se, roztáhnout křídla nebo se prostě pohnout, se všechny jejich přirozené instinkty bezlítostně potlačí. V takové situaci se nelze vyhnout stresu, jenţ se pak ventiluje agresivitou vůči sousedům. Tak silnější slepice útočí na slabší a poslední, které se nemohou zachránit útěkem, se nezřídka stávají oběťmi vnitřního kanibalismu. Za účelem boje s tímto jevem se slepice zbavují zobáku. Mrzačící procedura, kdy se zobák – nejdůleţitější orgán slepice, sestávající z kosti, citlivé a rohové tkáně – nelítostně odstraňuje rozţhaveným noţem nebo zařízením připomínajícím gilotinu. Někdy se tato procedura musí za ţivot slepice provést dvakrát. Bohuţel největší muka zvířata proţívají během transportu na jatka. Začíná to procesem nakládky, která probíhá hrubě a narychlo. Zvířata, jeţ ve strachu a zmatku padají z kluzkých nakládacích mostků, zůstanou často pohozená leţet a na následky zranění pomalu umírají. Uvnitř přeplněných kamionů přicházejí první oběti kvůli návalu a udušení následkem nakupených těl.
Často zvířata stráví v krytých vozech kamionů aţ tři dny bez potravy a vody aţ do okamţiku vykládky. K úmornému čekání a hladu se nezřídka přidává klimatický faktor: v zimě vede ledový vítr k obecnému podchlazení a lokálním omrzlinám a v létě palčivé horko a přímé sluneční paprsky spolu s nepřítomností vody vyvolávají odvodnění organismu. Nejhorší je však utrpení telat, jeţ jen před několika dny prošla kastrací a byla odňata od matky. Mělo by zaznít několik slov právě o kastraci, která – jak přiznávají sami farmáři – je maximálně bolestivá a nadlouho uvrhá zvíře do stavu šoku. V USA, kde se většinou znecitlivění neaplikuje, probíhá proces takto: zvíře roztáhnou na zemi a noţem mu rozříznou šourek, čímţ obnaţí varlata. Obě pak vyříznou ručně a při tom přeruší upínací spoje a ţíly. „Člověk je skutečně car zvířat, neboť svou krutostí je mnohokrát převyšuje. Ţijeme za cenu ţivota ostatních. Naše těla jsou chodící hřbitovy! Přijde doba, kdy se lidé budou dívat na vraha zvířete tak, jako se dívají na vrahy lidí.“ Leonardo da Vinci
Triumf absurdna „Jak si lze nepřipouštět negativní věci? Zkoušela jsem přepínat televizní kanály, jenţe pak jsem pochopila, ţe kdyţ se budu snaţit před čímkoli utéct, budu znovu vytvářet nadbytečný potenciál. Negativa jako by se pak dokonce zvětšovala. Mám je brát na vědomí jako informace z jiné planety? Ale jak bych mohla ignorovat události v Beslanu? Nějak přece reagovat musím, nejsme přece kamenní.“ Nepřipouštět si negativní informace znamená být vůči nim lhostejní. Neberte si je příliš k srdci, neutíkejte před nimi, nevystupujte proti nim, ani se jim nebraňte, ale pouštějte je mimo sebe. Především si ale dejte pozor, abyste nepomíchala dva zcela odlišné pojmy: netečnost a lhostejnost. Něco z významných slov: celý náš ţivot je hra. Pokud se do ní vrháte po hlavě, upadáte do moci okolností a stáváte se loutkou – lze vás ovládat. Ţivot se v tomto případě podobá nevědomému snění, prostě se s vámi děje. Jestliţe se ovšem ve hře cítíte jen jako hrající divák, získáváte schopnost vidět skutečný stav věcí a nakládat se svým osudem dle vlastní úvahy. Chcete-li změnit svůj ţivot ve vědomé snění, které lze ovlivňovat, je především nutné, abyste vystoupili ze hry a zároveň v ní zůstali. Hrajte svou roli, ale na vše, co se v ní děje, se dívejte jakoby z boku, abyste se nestali naplniteli cizí vůle. Jinými slovy je potřeba hlídat si uvědomění. V opačném případě nebudete paní svého osudu a váš ţivot se bude vyvíjet podle scénáře, jenţ se sice někomu hodí, nicméně vám rozhodně ne. Hrajícím divákem se můţete stát velmi snadno: jen si uvědomte, v zájmu koho se hra vede. Ţijeme ve světě, který představuje hierarchii kyvadel neboli energeticko-informačních podstat, jeţ vystupují jako nadstavba nad materiálními strukturami. Kaţdá hra zpravidla probíhá v zájmu nějakého kyvadla. Bez ohledu na zjevnou komplikovanost procesů, které se v našem světě dějí, všechny směřují ke dvěma základním: na jednu stranu probíhá jakési kladení odporu, jeţ provázejí bitvy kyvadel, a
na druhou stranu kaţdé kyvadlo usiluje o upevnění vlastní struktury. Ať se kyvadlo zabývá čímkoli, snaţí se svou strukturu podpořit a cizí zničit. Nic víc se neděje: stabilizace a destrukce – nic víc. Pokud se nyní prostřednictvím tohoto prizmatu podíváme na libovolnou událost, vše se vyjasní. Spolu s pochopením situace přichází výměnou za poetické iluze poznání prozaické skutečnosti. Kolikrát byli lidé na rozpacích, kdyţ se setkali s krutostí, nespravedlností a absurdnem, a ptali se proč? Společenské hodnoty jsou všem zřejmé: svět, čistá ekologie, milosrdenství, rovnoprávnost, spravedlnost. Kdy triumfuje hlas rozumu? Nikdy. Protoţe ve světě kyvadel se vše činí pro blaho struktury a nikoli lidí – jejích prvků. Samozřejmě se tvrdí, ţe je tomu přesně naopak. Poněvadţ však celé lidstvo setrvává v nevědomém snění za bdění, necháváme si vnutit jakýkoli blábol, počínaje tím, ţe večírek bez Klinského je nemyslitelný, a konče tím, ţe ekologicky čistý vodíkový motor je neefektivní. Je naivní myslet si, ţe kdosi někde na vrcholu moci se zasazuje o štěstí a blaho spoluobčanů. Ne proto, ţe by v čele stáli jenom cynikové, to vůbec ne – ti bývají upřímně přesvědčeni o tom, ţe čestně slouţí své vlasti. Jenţe ve skutečnosti, kdyţ uţ se u té moci ocitnou, zůstávají ve svém jednání bezmocní. Struktura totiţ nutí všechny, jak řadové elementy, tak lídry, aby mimoděk jednali v jejím zájmu. Vše se děje samo sebou, poněvadţ struktura se sama organizuje. Míníte-li elementy přinutit pracovat pro strukturu, musíte je umístit do jediného informačního prostoru: do hromadných sdělovacích prostředků, na Internet, do spolku. Dostanou-li se lidé do takového prostoru, sami se zaţenou do buněk. Aţ na to, ţe se jim zdá, ţe jsou ve svých motivech i jednání samostatní. Zčásti jsou, to ano, ovšem jen zčásti. Jde o to, ţe energeticko-informační struktura nutí člověka chtít právě to, co vyhovuje jí. Pokud se nehodláte změnit v loutku, musíte odlišovat prostě zprávy jakoţto objektivní fakta a záměrné interpretace, které se vám někdo snaţí vnutit s určitým cílem. Podívejme se na tragédii v Beslanu z pohledu dvou výše zmíněných procesů. Z obou hledisek byli lidé vyuţiti jako kanonenfutr v konfliktu dvou struktur v opozici. Bitvu potřebovala
obě kyvadla, jelikoţ z ní čerpají energii a realizují záměr vyhladit jedna druhou. Proto jedna struktura nejprve nechává prostor druhé, umoţňuje jí rozdmýchat konflikt a poté ji ničí. To je proces destrukce. Průběţně se rozbíhá silná informační kampaň, která sjednocuje myšlenky velkého počtu lidí v jednom směru. Pod záštitou posílení bezpečnosti se provádí reorganizace moci. To je proces stabilizace. Nato jsou všichni lidé vyzýváni, aby se sjednotili v boji proti terorismu, přičemţ opět nejde o nic jiného neţ o stabilizaci s cílem přípravy k aktuální bitvě. Sledujte: to, co se děje, není válka idejí a principů, nýbrţ opozice dvou struktur. Kaţdá ideologie, ať náboţenská, či politická, je jen dekorace. Ani jedno kyvadlo vůbec nezajímají nějaké morální nebo etické normy. Nebojují osoby, nýbrţ struktury, jeţ si je zotročily. Lidé jsou jen zbraní ve válce. Fanatici, teroristé si neuvědomují, ţe jejich vědomí jim jiţ nepatří. Jsou příkladem materiálu, ve který se člověk změní, jakmile se stane prvkem nějaké matice. Ani oběti a diváci si neuvědomují, ţe je někdo tak či onak vyuţívá. Tudíţ není třeba ţivit nějaké iluze o rádoby nevyhnutelném vítězství zdravého rozumu a humanismu. Stanete-li se svědkem do nebe volající nespravedlnosti nebo absolutního nesmyslu, nepohoršujte se a neptejte se proč. Raději se zabývejte otázkou, zda se jedná o proces destrukce nebo stabilizace. Jiţ jsme si řekli, ţe realita má dvě strany, a to fyzickou a metafyzickou. Na fyzické úrovni sledujeme válku struktur, na metafyzické jde o bitvu kyvadel. Bitva totiţ neskončí, dokud se hierarchie kyvadel neuzavře do vrcholu jediné pyramidy. Jakmile k tomu dojde, svět se změní v matici. Jak to bude vypadat, o tom se můţeme jen dohadovat. Je nesmyslné a naivní sázet na hlas rozumu a na triumf spravedlnosti, nebo dokonce doufat v něčí ušlechtilé záměry. Poslední dobou se situace velmi změnila: aktuální válka uţ není tím, co se chápalo pod pojmem obrany vlasti. Boj s terorismem v jakékoli podobě představuje bitvu kyvadel v ryzí podobě. Jestliţe člověk přistoupí na účast v takové válce, znamená to, ţe celý svůj ţivot zasvěcuje zájmům struktury.
Bojovné straně hraje na ruku jak účast, tak odpor, neboť kyvadla se posilují reakcemi s oběma znaménky, není pro ně důleţité, zdaje kladné či záporné. Jediný prostředek proti destruktivním kyvadlům spočívá v odhalení jejich skutečných motivů, jeţ se vţdy skrývají za náboţenská, demokratická, patriotická, humánní a další hesla. Kyvadlo zbavené všech slušných dekorací ztrácí provázky, pomocí nichţ se mu daří udrţovat vědomí přívrţenců. Jestliţe vám někdo navrhuje, abyste něco společně sestrojili nebo o něco zabojovali, tedy abyste se zabývali společným dílem, můţete si být jisti, ţe tu jde o sledování zájmů struktury. Pro kyvadlo je ţivotně důleţité, aby myšlenky a jednání jeho stoupenců byly namířeny jedním směrem. K tomu je třeba předloţit společné dílo jako osobní výhodu: „Pojďte, uděláme to všichni dohromady a pak bude kaţdému dobře.“ Jenţe v takovém případě se osobní zájmy odsouvají na zadní plán a nezávisle na typu ideologie to dopadá jako v jedné písničce: „Dnes není nejdůleţitější to, co je osobní, ale hlášení z pracovního dne.“ Idea všeobecné shody, míru a blaţenosti je utopie, coţ nejednou potvrdil soudce nejobjektivnější – historie. Osobní štěstí nelze vytvořit, jestliţe se pracuje na všeobecném štěstí. Všeobecné štěstí je čistá abstrakce, to můţe být totiţ pouze individuální. K této otázce lze přistupovat z opačné strany. Bude-li se kaţdý zabývat výhradně svým osobním blahem, bude blaţenost všeobecná. V opačném případě se bude veškerá činnost ubírat k jedinému – k budování struktury. Nejblíţe k řešení tohoto problému pronikla Anastasia známá z knih Vladimíra Merge. Avšak i její ideje jsou utopické, protoţe nebere ohled na to, do jakého měřítka se rozrostl vliv kyvadel. Rozdat všem lidem hektar půdy, aby si kaţdý mohl zaloţit své rodové panství? Kdo by jim ho dal? Je to idea krásná, humánní a spravedlivá. Tady by se mohla dílem projevit starost o blaho národa. Nikdo samozřejmě nikomu nic nedá. A dokonce snad ani ne kvůli tomu, ţe půda stojí peníze. Hrstce oligarchů přece umoţnili vzít do vlastních rukou národní majetek dle hesla bylo to společné a připadlo jim to. Jde o to, ţe pro strukturuje mnohem pohodlnější,
jestliţe drţí pod kontrolou nevelkou skupinu šachových figur neţ celou hromadu občanů. Především však uvaţujte, co by se stalo se strukturou, pokud by na ni všichni přestali nádeničit a začali se zabývat starostmi o své blaho? Pro kaţdý systém je osobní svoboda jeho prvků nejen nevýhodná, ba přímo zničující. Zákony systému kupodivu nevytvářejí a nezavádějí konkrétní lidé, kteří se právě pohybují u moci, ale určuje je sám systém. Vše jde samo od sebe: favorité kyvadla nemají volnost ve svém počínání a řadoví přívrţenci ve svých přáních. Struktura se sama organizuje tak, ţe všechny její prvky plní přiřazené funkce, a přitom je kaţdý z nich přesvědčen, ţe realizuje vlastní vůli. Atak elementu struktury připadá, ţe je svobodný. Navíc není-li někdo připraven skutečnou svobodu přijmout, nedokáţe ji ani vyuţít. Co by si počal takový člověk s hektarem půdy, pokud svým vědomím jiţ napůl vrostl do matice? Nemá smysl budit spícího, protoţe on sám si nepřeje procitnout. Pár procitnuvších se snaţí třást svými spícími bratry: „Otevři oči! Podívej, vţdyť jsi napasovaný v buňce matice!“ Jenţe oni se ze spánku ohánějí: „Nech mě být, není to tak špatné.“ Uvedu aktuální příklad. Kdyţ jsem po Internetu začal rozesílat informace o přírodním stravování, kdosi se velmi rozčilil. Někteří aktivisté se k nim stavěli aţ nepřátelsky a dohadovali se, ţe prý se netýkají našeho tématu. A tak přišli s novým nápadem: „Budeme spát a ty nám vykládej o našich snech, jen nás nebuď.“ Aţ jsem chtěl vykřiknout: „Aha, tak jste se chytli!“ Upozorňoval jsem, ţe k sobě nikoho nezvu: ani za stůl, ani do snů. Transurfing není pohádka pro sladké blouznění, nýbrţ chladná sprcha k probuzení. Klidně spěte a rozhodně nečtěte knihy, jeţ vašim snům škodí. Spáči rozmrzelí z toho, ţe je někdo vyrušil, si neuvědomují, ţe struktura své chovance pase na farmě a nutí je vystupovat proti všemu cizímu. Elementy systému se nacházejí v drogové závislosti na jeho produktech, a proto se jim zdá, ţe to tak sami chtějí. Tímto způsobem struktura vyuţívá spící členy k dosaţení svých cílů a vtahuje je do procesů stabilizace i destrukce. Probuzení, nicméně neprocitnuvší si dokonce ani neuvědomují, ţe svobodu postrádají i ve vztahu k transurfingu. Pokud ze sebe
člověk skutečně setřásl pavučinu mámení, získává schopnost samostatně se rozhodovat o tom, co a jak má dělat. Ten, kdo opravdu procitne, jiţ nepotřebuje hledat pravdu ve vnějších zdrojích – nachází ji totiţ sám u sebe, a tedy ani transurfing pro něj není závazným příkazem. Nenabádám vás k tomu, abyste se vzdávali produktů systému a odloučili se od světa kdesi v horské rozsedlině. Naopak kaţdý sen lze realizovat pouze v rámci nějaké struktury. Otázka spočívá pouze v tom, kdo koho zapřahá: zda vy kyvadlo nebo ono vás. Musíte si uvědomovat, jestli v rámci struktury pracujete na sebe nebo na ni. Samotný systém a také jeho produkty je moţno, ba záhodno vyuţívat pro vlastní cíle, pokud to ovšem děláte vědomě. Kvůli tomu stojí za to procitnout. Prvního září jsem sledoval spoustu svátečně nastrojených, ustaraných i veselých dětí, které zdobily květiny. Téměř všechny doprovázeli rodiče, mnoho z nich mělo rozkošné kytice a drahé uniformy. Procházel jsem se v onom svátečním, ne-li málem karnevalovém průvodu ulicemi. Barevná realita se slila v jediný obrázek: všechno je dobré, všechno jde, jak má, a všechno má takto být. Nakonec jsem usnul. Probudila mě neobvyklá situace. Stranou od celé sváteční hordy šla osmiletá dívčina. Nebyla oblečená do špinavých nebo neupravených věcí, ale velmi chudě a nezajímavě, coţ muselo kaţdého ihned uhodit do očí. Měla botky, jako by jí je našli na skládce, a v rukou několik ubohých kvítků evidentně utrţených ze záhonu. V očích se jí zračila jakási nedětská rezignace. Bylo zřejmé, ţe se o tomto svátku neraduje, s lítostí uţ se dávno smířila a od světa jiţ nečeká ţádné dárky. Její rodiče se nejspíše velmi zadluţili systému, který svým elementům ochotně nabízí půjčku v podobě alkoholické euforie, aby spali ještě tvrději. Systém však tragédie této dívky ani tisíců jí podobných vůbec nezajímá, stejně tak strukturu netrápí ani tragédie v Beslanu. Jestliţe se rozhodne, ţe vyjádří starostlivost, znamená to, ţe k tomu má své důvody. Rád bych vás tímto upozornil na skutečnost, ţe ţádná informace od struktury – pozitivní či negativní – nepřichází jen tak, avšak s určitým cílem, a to bez ohledu na to, jak je její zdroj svobodný.
Absolutně svobodné a nezávislé zdroje informací v zásadě neexistují, poněvadţ představují samostatné články jednoho systému – hierarchie kyvadel. Opakuji, ţe cíl kyvadla spočívá v tom, aby svou či výše stojící strukturu stabilizoval a cizí zničil. Nesmíme zapomínat na uvědomění a musíme rozlišovat, kdy se nás někdo snaţí o něčem informovat a kdy se nám snaţí něco vnutit. Pokud pochází informace od kyvadla, nemusíte pochybovat – to jeho struktura sleduje nějaké své cíle. Kyvadlo přesvědčivě káţe, krásnými slovy vyhlašuje a důvěrně šeptá: „Překonej ty cizí, to oni za všechno můţou!“, „Podpoř svoje, udělají tě šťastným!“ A hlavně: „Nezaspi dobu, buď tak úspěšný jako ti lidé z reklamy!“, „Dělej věci jako já!“ Dokonce i kdyţ nejsou informace ideologicky orientované, řeší pro kyvadlo jeden velmi důleţitý úkol – upoutávají pozornost velké skupiny lidí a zatahují je do smyčky. Pokud se totiţ myšlenky lidí synchronizují v jednom směru, jejich vědomím se snáze manipuluje. Postačí vzbudit pozornost oslovených, ostatní je záleţitostí techniky sugesce. Nehodláte-li tedy podlehnout zombiemu působení kyvadla, musíte si hlídat uvědomění a oddělovat fakta od interpretací. Jinak byste se jednou mohli probudit v buňce matice, nebo se vůbec neprobudit.
Bitva kyvadel „V dnešním světě je pro kaţdého těţké cítit se v bezpečí – hrozí terorismus, který se stále přibliţuje k běţným, prostým lidem, vládne tu krutost, agrese. Není tajemstvím, ţe se lidé občas dostávají do hrůzných situací. Proč? A jak se proti tomu můţeme bránit pomocí principů transurfingu? Máme zkrátka věřit, ţe všechno bude dobré?“ Především nechávejte hrůzostrašné informace prolétnout jedním uchem dovnitř a druhým ven; přeorientujte pozornost na něco jiného. Zadruhé se vzdejte pocitu viny, nikoli svého svědomí, ale přímo viny, povinnosti, závazku. Po strachu a nejhorších očekáváních totiţ právě vina představuje hlavní příčinu všech nepříjemností. O tom uţ jsem sice hovořil, nicméně to ještě jednou zopakuji. Pocit viny je strůjcem trestů v nejrozmanitější podobě, od drobných nepříjemností po skutečně závaţné problémy. Vnější záměr do scénáře nějaký trest nutně vsune. Tak je vypracována šablona lidského nazírání na svět: po provinění následuje trest a duše s tím spolu s rozumem souhlasí. Navíc pocit viny velmi vyostřuje polarizaci. Nakonec rovnováţné síly kladou na provinilcovu hlavu všemoţná trápení. Ale jak se toho lze zbavit? Vinu jen tak nepotlačíte, ani se jí nezřeknete, jelikoţ zakořenila příliš hluboko. Duše a rozum ţily aţ příliš dlouho s pocitem, ţe musí být všem stále něčím zavázány. Z tohoto omylu je můţete vyvést jedině konkrétním jednáním. Právě proto je nezbytné, abyste se přestali ospravedlňovat. Jde o ten zvláštní případ, kdy léčení nemoci jakoţto následku odstraňuje její příčinu. Nemusíte se přesvědčovat, ţe nejste nikomu ničím zavázaní. Jen se věnujte obvyklým záleţitostem, k čemuţ potřebujete uvědomění. Pokud jste si dříve navykli omlouvat se z nejmalichernějších důvodů, nyní si zaveďte jiný zvyk: vysvětlujte svůj postup pouze v případě, kdy to bude opravdu nutné. Nemusíte se přesvědčovat o tom, ţe nejste nikomu zavázáni. Ať pocit viny zůstane uvnitř, ovšem navenek jej ukazovat nesmíte.
Duše a rozum si budou na nový pocit pomalu zvykat: neospravedlňujete se, coţ znamená, ţe to tak má být, a tak prostě ţádná vaše vina neexistuje. Nakonec se bude důvodů k vykoupení objevovat stále méně a méně. Tak díky řetízku zpětné vazby vnější forma pomalu uvede do pořádku vnitřní obsah – pocit viny zmizí a po něm i příslušné problémy. „Povězte mi, co mám chápat pod pojmem dvou struktur, které stojí v opozici? Existuje kyvadlo romantiky, kyvadlo křesťanství, kyvadlo demokracie…? Jenţe to všechno jsou přece různé stupně hierarchie jednoho a téhoţ globálního kyvadla? Nebo jsou kyvadlo romantiky a kyvadlo křesťanství různé, navzájem si odporující struktury?“ Nevím, jak přesně jsou kyvadla sestrojena, nicméně pro pochopení nám zcela postačí hrubý model. Kyvadlo je energetickoinformační podstata, jeţ stojí jako nadstavba nad kaţdou strukturou. Romantika například struktura není a totéţ platí o demokracii či náboţenství. Zato církev uţ strukturou je, stejně tak je jí teroristická organizace. Státy, bojující proti terorismu, jsou také struktury. Teroristé však neexistují sami o sobě, nýbrţ vyjadřují zájmy struktur nad sebou. O jaké jde, se zmiňovat nebudu, nejsem politik. Jak jsem řekl, realita má dvě strany, fyzickou a metafyzickou. Na fyzické úrovni sledujeme válku struktur, kdeţto na metafyzické jde o bitvu kyvadel. Zmíněná bitva neskončí, dokud se hierarchie kyvadel neuzavře do vrcholu jedné pyramidy. Jakmile k tomu dojde, svět se změní v matici. O tom, jak potom bude vypadat, se můţeme jen dohadovat. „Nechápu, proč si myslíte, ţe tu matice teprve někdy bude? Uţ tu je, proces se téměř dokončuje. A co se týče pyramidy, nejdůleţitější kyvadlo se vytvořilo jiţ velmi dávno – jde o kyvadlo peněz.“ Nemohu s vámi souhlasit. Peníze jsou pouhým atributem. Na fyzickém plánu probíhá směna penězi, na metafyzickém energií. Energie zajišťuje proces vzájemného působení kyvadel nejen s lidmi, ale se všemi ţivými tvory.
„Za prvé mi připadá trochu zvláštní pesimistický tón autora transurfingu. Zadruhé bude svět vypadat stejně jako nyní, neboť hierarchie kyvadel se stejně uzavírá do jednoho vrcholu – kyvadla planety Země – a matice jiţ dávno existuje.“ Pesimistický tón pouţívám jen tehdy, hovořím-li o celé společnosti. Transurfing můţe pomoci pouze jedincům, kteří jiţ sami vědí, a proto jsou toto vědění připraveni přijmout. Zbylou velkou skupinu se mi probudit nepodaří. Dohady o tom, jak je sestrojena hierarchie kyvadel, bych vůbec nevytvářel, jelikoţ bychom mohli vykoumat jen samé spekulativní domněnky. Reálný obraz nikdy nespatříme, to nám kyvadla nedovolí. „K důvodu tragédie z 11. záři v USA. Osobně se nemohu zbavit myšlenky, ţe Američané, kteří produkují a po celém světě rozšiřují katastrofické filmy, sami vytvořili přesně tutéţ katastrofu ve skutečném ţivotě. Nebo její scénář. Co si o tom myslíte?“ Zde je třeba zmínit výraz realizace kolektivního vědomí. Svět je zrcadlo, v němţ se odráţejí myšlenky lidi a jejich záměry. Hromadné sdělovací prostředky, které rozšiřují zprávy o válkách, katastrofách, zločinech a neštěstích, fungují jako zbraň destruktivních kyvadel, jez z uvedených konfliktů čerpají energii. Zprávy se zpravidla věnují výhradně zlým a nepříjemným záleţitostem, poněvadţ tak sklidí více emocí. Podobné novinky totiţ nejsou pouze zajímavé, ale také znepokojují. A přesně to kyvadla potřebují. Promítají nám film, v němţ svět vystupuje jako nebezpečné, agresivní prostředí. Jestliţe se na takový snímek díváme, docházíme k přesvědčení, ţe stejná je i realita, a tak vytváříme myšlenkový obraz. V zrcadle světa se zmíněný obraz odráţí a ztělesňuje se ve skutečnosti. Ve výsledku se projeví aktuální nedobré zprávy. Je to uzavřený kruh. Zajímavé mi přijde, ţe lidi v show byznysu nenapadne připravit vysílání o tom, co se stalo dobrého – i kdyby jen proto, ţe jde o novinky. Takové vysílání, které by se vydělilo z celého zprotiveného proudu negativismu, by nepochybně upoutalo
pozornost. Ale to ne. Veškeré informace se vysílají převáţně v zájmu destruktivních kyvadel. Do takové míry jiţ narostl jejich zombie vliv. „Ţijeme v Izraeli a naše otázka zní takto: jak můţeme čtyřletým a pětiletým dětem vysvětlit události tak, abychom je nevtáhli do trychtýře kyvadla (teroristické činy, dopravní nehody atd.).“ Dětem v tomto věku události vysvětlit nelze. Lépe neţ vy si přeberou, co potřebují vědět a jak to mají chápat. Dospělí cítí svou bezmoc v agresivním světě, dětem pak vnucují, ţe jsou jen malinkými človíčky, kteří nic nechápou a neumí. Jinými slovy na ně věší své podvědomé projekce. Dětem je třeba vsugerovat úplný opak. A uţ vůbec jim nevysvětlujte negativní události, protoţe tím na ně zaměřujete jejich pozornost, ale naopak dětské vědomí před tím vším chraňte. Myšlenkový prostor dítěte je třeba pokud moţno zachovat v čistotě, poněvadţ jak víte, v základu obrazu myšlenek kaţdého člověka se formuje jeho individuální vrstva světa, v níţ musí existovat.
Prostor variant „Nedávno mi někdo poradil, abych si přečetl Transurfing neboli ovlivňování reality. Nevím. Na té knize je něco nevysvětlitelně pravdivého nebo snad správného. Spousta věcí, které se v ţivotě dějí, tu nacházejí vysvětlení. Díky vám. Prostě za to, ţe jste to riskl (skutečně) a dal jste lidem ještě jednu šanci stát se lidmi.“ Děkuji za pochvalu. Nicméně jsem neriskoval a (boţe chraň!) jsem lidem ani nenabízel šanci stát se lidmi. Tolik zodpovědnosti si na svá bedra nenakládám. Toto vědění není mé – existuje objektivně, nikoli v knihách, ale v prostoru variant, ať se vám ta myšlenka líbí, nebo ne. Stejně tak nemá cenu srovnávat transurfing s jinými podobnými učeními, například se Simoronem či s kýmkoli jiným slavným. Vedle takových blahopřejných ohlasů někdy (byť celkem zřídka) přicházejí dopisy opačného raţení, z nichţ čiší chladné nepřátelství. Jestliţe slyším, ţe transurfing si vzal z jisté praxe toto a toto, nabývám smíšeného pocitu rozpačitosti, bezradnosti a bezmoci, který člověka přepadá, kdyţ si povídá s úplným tupcem. Rád bych zoufale zvolal: „Copak to nechápete?!“ A co odkud vyškrábnul Simoron? A v učení, jeţ jemu předcházelo, kde se co opsalo? Proč se nesrovnává s Blavatskou, Rerichem, Gurdţijevem, Uspenským? Pravděpodobně proto, ţe tyto autory jste nečetli. Přiznám se, ţe jsem je také nestudoval, nicméně vím, ţe všichni píšou o jednom a tomtéţ. Kaţdé učení spadá do jedné epochy a naopak. Ať bude škol a světonázorů, kolik chce, všechny budou odráţet podstatu jedné reality. Úhel pohledu se bude lišit, ovšem realita je společná! Copak jste to dosud nepochopili? Zkuste najít učení, jeţ by s ostatními nemělo nic společného. Pokud se nějaké takové vyskytne, bude se týkat jiné reality. Lidský rozum však není schopen vytvořit nic, co by nemělo vztah k našemu světu. Dokonce i fantastika se dříve či později ztělesňuje ve skutečnosti. Její autoři popisují realitu, která (moţná jen dosud)
není realizována. Ve skutečnosti všechny jejich ideje a obrazy, jakoţ i sny nejsou produkty rozumu – existují objektivně a stabilně v jednom poli informací. A všichni, jak učitelé, tak obyčejní lidé mají volný přístup k jedné a téţe bance dat. Nezbývá mi, neţ vyjádřit soustrast těm, kdo hledají něco zásadně nového. Jestliţe budeme srovnávat jedno učení s druhým, mohli bychom se dopracovat k Upanišadám. (Uţ jste o nich slyšeli?) Ale jaký by to mělo smysl? Všechno vědění pochází z jednoho pramene. Z téhoţ důvodu dochází k tomu, ţe mnoho odhalení a objevů podnikne nezávisle na sebe více různých lidí, ale také ţe mnohé nové směry vznikají na různých koncích planety zároveň. Přístup k informacím z prostoru variant má kaţdý. Je to velmi jednoduché: jděte jako do knihovny a vybírejte si knihy, jaké jsou vám libo, z kterýchkoli poliček. Jediná podmínka: musíte uvěřit ve vlastní schopnosti, vyuţívat své právo na přístup k vědění a poté se zaměřit na zisk onoho vědění. Zadávejte si dotazy a sami na ně odpovídejte. Kdo se toho odváţí, dělá objevy, tvoří hudbu, píše knihy, vytváří umělecká díla v různých oblastech. Vědění se odhaluje těm, kdo prohlásili, ţe se svého záměru UJMOU SAMOSTATNĚ. Lze například říci, ţe nejnepravděpodobnější a grandiózní objevy patří nejodváţnějším lidem, jaké jen historie vědy zná – Albertu Einsteinovi a Nikolovi Teslovi. Podle slov samotných vědců se objevy nezrodily v jejich hlavě, nýbrţ přicházely zvenčí, jako vědění odnikud. Nelze si přitom nevšimnout, ţe ani jedna nová teorie se nikdy neprojevila náhle jako vzplanutí jediné hvězdy na černém nebi. Vţdy ji doprovází paralelní výzkumy různých lidí, jiţ velmi často docházejí k týmţ závěrům téměř zároveň. Všichni kráčejí pod jedním nebem. S určitostí lze tvrdit, ţe navzdory všeobecnému mínění rádio vytvořil právě Nikola Tesla, a nedopustíme se zásadní chyby. Stejná tak můţeme prohlašovat, ţe otcem teorie relativity není Einstein, nýbrţ Hendrik Lorentz, a opět v tom bude nemalý podíl pravdy. Lorentzovy transformace, které dokazují, ţe s přiblíţením se k rychlosti světla se lineární rozměry těla zkracují, hmota se zvětšuje, kdeţto čas se zpomaluje, byly zmiňovány jiţ dříve. Ovšem byl to Einstein, kdo sebral dostatek odvahy a dokreslil
poslední tečky nad i. Od lidí, jiţ mohli, jenţe se nerozhodli to udělat, jej odlišovala jediná vlastnost – drzost chopit se svého práva. Schopných lidí chodí po světě kvanta, jenţe o tom buď nevědí, nebo se nerozhodnou ODVÁŢIT SE, a proto spoléhají na to, ţe získají vědění z cizích rukou. Na těchto snahách není nic špatného, kaţdý si kráčí svou cestou. Odváţit se přestoupit čáru, za níţ se z magnetofonu změní člověk v přijímač, není aţ tak sloţité, jen celkem nezvyklé. Podobá se to záţitku, kdy poprvé skáčete s padákem. Někdo to prostě nemusí. Vţdy se však najde jiný, kdo se neodhodlá k vlastnímu pokusu, začne však přemýšlet: „Já to nepotřebuji, takţe ty taky nikam nechoď. Nebo jsi snad lepší neţ já?“ Ovšem v takové situaci energie nerealizovaného záměru zůstala, a tak je třeba ji někde uplatnit… pak se záměr nasměrovává na jinou stranu, například na pokusy obvinit někoho jiného z nějaké profanace, plagiátorství (nedej boţe!), neopodstatněnosti atd. Nic není snazší. Navíc se takto lze ujistit o vlastní významnosti a dát vědět o své existenci. Nicméně to zdaleka není nejlepší způsob. Ještě zajímavější je, kdyţ čtenář zatíţený těţkým břemenem poznání a přesvědčením, ţe ví a zná prakticky všechno a dokonce moţná trochu víc, prohlásí, ţe tu pro něj není nic nového. Proběhl rychle text a objevil několik známých termínů typu záměr nebo důleţitost, a jiţ triumfálně vykřikuje: „To je přece Castaneda!“ Aniţ by se pořádně zabýval podstatou díla, nicotnou knihu zaklapává, pro něj uţ je to minulá etapa, je třeba se hnout dál. Vůbec jej neznepokojuje, ţe učení Dona Juana a transurfing okupují ve skutečnosti dvě přímo opačné hranice reality. Osobně v tomto smyslu vţdy pociťuji svou hlubokou neznalost: i kdyţ si někdy přečtu fragmenty dokonce svých knih, odhaluji pro sebe něco nového. A opět, bez ohledu na to, ţe v daném případě se člověk nebaví s úplným tupcem, ba naopak s erudovaným intelektuálem, stejně nastupuje pocit rozpačitosti a bezmoci uvést něco na obranu. Je to zbytečné. Takový oponent má na uších i očích filtry, které propouštějí jen to, co odpovídá roli, jiţ si vybrali: „Mohu kohokoli zkritizovat, usvědčit, coţ znamená, ţe já sám za něco stojím!“
Obviňování, byť spravedlivé, je činnost velmi nevděčná. Obviňovatel je na sebe na chvíli hrdý, cítí cosi jako vnitřní triumf. Aţ na to, ţe toto malinké intimní vítězství nestojí za řadu nepříjemných momentů, které budou následovat. Rovnováţné síly to jistě zařídí tak, ţe se sám ocitne v roli obviněného. Nejednou jsem se přesvědčil o tom, ţe stojí za to zapomenout se a nezačít někomu dokazovat jeho nepravdu, poněvadţ se celý obraz neprodleně otáčí opačnou stranou. Nevšimli jste si toho ještě? Bude tedy na místě připomenout knihu Stevena Kinga Časoţrouti. Obehrává se tam námět zaloţený na ideji, ţe jak minulost, tak budoucnost se někde nacházejí stabilně, jakoby na filmovém plátnu, a efekt času se projevuje pouze jako výsledek pohybu samostatného záběru, v němţ se zobrazuje současnost. Kníhaje tak zajímavá, ţe stojí za to uvést krátce její obsah. „Několik lidí se cestou letadlem náhle probudí a ke své hrůze zjišťují, ţe všichni ostatní pasaţéři včetně pilotů zmizeli. Naštěstí se mezi nimi nachází letec, který je schopen s letadlem přistát. Situace se tím však neřeší ani nezjednodušuje, poněvadţ se ukazuje, ţe dole, kde mají být světla měst, se rozprostírá černá poušť a z rádia zní jen hrobové ticho. Kam se poděl pozemský ţivot? Šťastně přistanou na jednom letišti, jenţe tam je čeká to, o čem by se jim nezdálo ani v nejděsivějším snu. Letadla, budovy letiště, všechny materiální objekty, dokonce restaurace s potravinami, to vše zůstalo na svém místě, chybí tu pouze lidé. Kolem vládne šedivé ticho: elektrika nejde, telefony nefungují, potrava nemá chuť ani vůni, chybí veškerý pohyb. To byl svět minulosti, jeţ tam zůstal za snímkem, který uţ se přesunul vpřed. Záhy dotyční uslyšeli, jak se od horizontu valí jakýsi děsivý šum, jeţ nevěstí nic dobrého. Před očima se jim začal materiální svět propadat do prázdna. Materie na rozdíl od informací evidentně není uloţena věčně. Kdosi nadhodil, ţe se do minulosti dostali dírou v čase a vrátit se zpět mohou jedině tou samou cestou. Rychle vlezli do letadla, vyletěli v opačném kurzu, ţe sotva stačili obletět prázdno, které poţíralo starou realitu. Podařilo se jim znovu proniknout dírou času, ovšem při přistání je očekávalo opět prázdné letiště.
Nový snímek se však nepodobal předchozí staré realitě, od níţ vál chlad mohyl. Barvy, zvuky i vůně měly normální sytost. Avšak hukot, jenţ se k nim nesl ze všech stran, narůstal a děsil je, svědčil o tom, ţe se něco musí stát: buď přijde záchrana, nebo nějaká krutá smrt. A tu se jim před očima, jakoby ze vzduchu, vytvořily postavy lidí a vše se zatetelilo obvyklým ţivotem. Došlo k tomu, ţe cestovatelé v čase oddělili jeden snímek a ocitli se v budoucnosti, načeţ k nim přítomnost přišla sama.“ Proč o tom všem mluvím? Abych s rozumným výrazem tváře mohl zadat několik hloupých otázek. Spočívá zásluha Kinga v tom, ţe si vymyslel prostor variant? Ne, představy o čase jakoţto snímku na plátně existovaly jiţ dříve. I jemu se podle jeho slov nejednou stalo, ţe musel čelit situaci, kdy ho málem obviňovali z plagiátorství, jelikoţ v dílech jiných autorů probleskovaly podobné ideje. Spočívá zásluha transurfingu v tom, ţe prostor variant přešel z oblasti fantazií do reality? Také ne. Fantastika jako taková prostě neexistuje. Ve čtyřicátých letech minulého století Nikola Tesla pomocí silných elektromagnetických polí prokázal takové manipulace s časem a prostorem, ţe se do časové díry dostalo celé plavidlo vojenských námořních sil USA. Přeţivší lidé, jiţ se experimentu účastnili, se nepochopitelně materializovali na jiném místě v jinou dobu se silným psychickým otřesem. Pokud si tedy stanovíme cíl vysledovat celý řetěz osvícených aţ k tomu, kdo první přišel s existencí prostoru variant, obávám se, ţe se budeme muset pohrouţit do hlubin minulých tisíciletí. Skutečně nejde o nic nového pod sluncem. Stejný jako dříve zůstává i ţivot lidí s týmiţ chybami a falešnými stereotypy. Bez ohledu na mnoţství duchovních učení, jeţ z různých úhlů pohledu vykládají tutéţ pravdu, lidstvo se nějak nechce nechat poučit. A nemůţe to snad ani být jinak, neţ ţe takový stav věcí nejvíce znepokojuje ty chytrolíny, kteří neustále povykují, ţe jim prý ještě nikdo neřekl nic nového. Můţeme jen doufat, ţe jednou přijde zpráva s tak neuvěřitelně novou teorií, nad kterou dotyční prostě vzdychnou a dojetím sloţí dlaně, načeţ je ozáří svatozář osvícení: „Tak to je ono! Teď to chápeme!“
Ne, nebudou osvíceni. Takoví znalci mají jiný cíl: nikoli hledat znalosti, nýbrţ vyhledávat prohřešky. Ale ať. Má snad cenu marně vynakládat energii na polemiku s nimi? Transurfing má opačný úkol – přinést dřívější (nikoli nové!) vědění těm, kdo jej vyţadují. Tento čas a vaši pozornost jsem, milý čtenáři, ztratil jen proto, abych ještě jednou vysvětlil cíl své intelektuální návštěvy k vám. Před vámi si zachovám čest. Podstatu transurfingu jsem vyloţil tak, jak byla sdělena mně osobně. Všechno je reálné a také hlídající skutečně existuje. Jen to, kde přesně se vyskytuje, opět říci nemohu (stále zůstávám čestný), poněvadţ od našeho prvního setkání jsem jej nespatřil. I kdyţ to vypovídá jen o tom, ţe vše se vyvíjí tak, jak má. V opačném případě by mě zkrátka odpojili od pramene informací. Takţe vám vykládám o všem, co je mi známo. A jestli to potřebujete nebo ne, to se rozhodněte sami. „Rád čtu fantasy a naučnou fantastiku. Kdyţ čtu, cítím, jako bych se nacházel v téţe realitě spolu s hrdiny. Po přečtení knihy v tom světě ţiji ještě několik dní. Okolní realita ustupuje do druhého plánu, nic mě netrápí ani nedojímá. Vím, ţe tento stav za několik dní přejde, ale nechce se mi. Zdá se mi, ţe mě velmi pevně zachytilo nějaké kyvadlo. Je to tak? Pokud ano, pak to znamená, ţe kdyţ sedím před televizí nebo čtu knihu, je třeba se oprostit od všech pocitů? Jenţe mně se to přece líbí. Co mám dělat? Je splnitelný můj sen ocitnout se v jiných světech?“ Kyvadla tu nehrají roli. Jestliţe se nacházíte pod dojmem viděného či přečteného, vaše duše je naladěna na odpovídající sektor prostoru variant, zhruba řečeno získává informace, kdeţto rozum interpretuje a zvaţuje, tedy přehrává ve svém logickém aparátu, podobně jako počítačový program zpracovávající vstupní data. Svět fantazie není vymyšlený, reálně existuje, jenţe na metafyzické, nerealizované úrovni. Dostat se tam lze jen stěţí, protoţe ke ztělesnění všeho, co se tam vyskytuje, do naší reality je třeba velkých výdajů energie. To neznamená, ţe by scénáře a dekorace takového světa nemohli být v zásadě realizovány.
Nadpřirozené události a osoby jsou nereálné jen vzhledem k aktuální realitě, jako je Slunce nereálně rozţhavené vůči Zemi. Jinými slovy svět fantazie, jakoţ i svět snění se nacházejí v sektorech prostoru variant, které jsou vzhledem k těm aktuálním celkem vzdálené – musí se do nich letět příliš daleko. Jestliţe se v myšlenkách pohybujete ve světě fantazie, sníte za bdění. Není na tom nic hrozného či špatného, pokud se vám to líbí. Filmy a knihy jsou velkolepé houpačky pro duši i rozum. Jen kdyţ létáte v oblacích, riskujete, ţe vypadnete z kontextu okolní reality, která není naladěna na to, aby vám předestírala jen příjemné záleţitosti. Pokud realitu neovlivňujete, začíná vás ona ovládat. Proto je pro vás z praktického pohledu zkrátka nevýhodné, abyste se ustavičně pohybovali v nerealizovaném světě – jako byste celý ţivot prospali. I kdyţ například duše tvůrčích osob ustavičně létají v metafyzickém prostoru a honí se za novými idejemi. Jenţe jedna věc je aktivně vytvářet a přetvářet ideje v realitu a druhá pak pasivně plavat v oceánu snění. Transurfing nabízí mimořádně aktivní způsob existence, kdy se nejen koupete, ale vědomě veslujete směrem k cíli. Svět odráţí výběr záměru: buď běháte vy za svým snem, nebo on sám přichází k vám. A ani jej nemusíte hledat v nějaké zemi Oz – skutečnost můţe být jasnější a úţasnější, i kdyby jen proto, ţe ji dokáţete sami vytvářet (pokud si dáte takové předsevzetí). Není to o mnoho sloţitější neţ počítačové hry, zato nepochybně atraktivnější – jen potřebujete znát pravidla a dodrţovat je. „Poslední dobou mě začalo zajímat, kdo vlastně vloţil do prostoru variant vše, co se tam nachází? Kde se to tam vzalo? A proč? A co tam bylo do té doby, neţ to tam kdosi vloţil?“ Popravdě nevím. Pouze mohu předpokládat, ţe prostor variant nikdo nevytvářel – existoval vţdy. Lidský rozum uţ je takový, ţe se mu zdá, jako by se vše v našem světě něčím nebo někým utvářelo, a tedy má svůj začátek i konec. Evidentně to o všem neplatí. Obávám se, ţe dokonce pokud bychom uvědomění člověka navýšili o tolik, o kolik překonává uvědomění ústřice, nebude to stačit na to, aby podobné věci pochopil. Na světě jsou otázky tak
nepochopitelné, ţe je prostě rozum nepobere. Byť dokáţe myslet abstraktně, zůstává jenom logickým automatem. Úroveň mého abstraktního myšlení mi neumoţňuje víc neţ vytvořit primitivní matematický model. Jestliţe něčí jmenovitý stupeň uvědomění vyţeneme k nekonečnu, kdy se úroveň uvědomění člověka mění v bod, pak se zadaná otázka stočí na tuto: „Proč já, bod, mohu na osách souřadnic zaujímat jakoukoli pozici? Kdo vytvořil síť souřadnic? Kdo by ji potřeboval? A co bylo do té doby?“ Jestliţe navíc onomu bodu sdělíte, ţe mimo rovinu existuje ještě prostor třírozměrný a n-rozměrný, úplně mu spadne čelist. Ale moţná vaše moudrá stará duše odpověď na tuto otázku zná?
Drzost bohů „Jak si představujete ţivot bez kyvadel, aţ budou všichni lidé disponovat uvědoměním a budou odhodláni vyuţívat záměr a výběr?“ Bez kyvadel je ţivot nemoţný, přesněji nelze je zničit a nelze se jim vyhnout. Jde o to, abyste kyvadel vyuţívali pro své cíle, ale nebyli jejich loutkami. Pokud vás trápí, zda se pozemské blaho dostane na všechny členy společnosti, v níţ kaţdý realizuje své právo výběru, nemusíte se znepokojovat. Všichni lidé se uvědomělými nestanou – mnohé sice diskutovaná problematika zajímá, ovšem jen málokdo si toto vědění řadí do svého arzenálu. „Lze nějak určit, jak moc myslím vědomě, tedy nespím? Existuje nějaký myšlenkový postup?“ Uvědomění člověka, jeho vnitřní revizor, přebývá dokonce i v bdělém stavu většinu času ve spánku. Spoustu věcí vykonáváme automaticky, myšlenkami létáme kdesi v oblacích, uvědomění se nachází ve smyčce nějakého kyvadla. Vzniká tak nejpřirozenější snění za bdění, v němţ se dostáváme do moci okolností a nedokáţeme si své jednání uvědomovat střízlivě. Odhodláme-li převzít kontrolu nad situací, musíme procitnout, zapojit vnitřního stráţce, podívat se na sebe a lidi v okolí z boku. Nespím, jestliţe si uvědomuji, co, jak a proč v aktuálním okamţiku dělám. Plním svou roli a zároveň sleduji vše, co se děje, jako hrající divák. Velmi důleţitý okamţik: kontrola rozumu musí být nasměrována nikoli na vlastní scénář vývoje událostí, nýbrţ na dodrţování principu koordinace záměru, pohyb po proudění a zachování stavu duševního komfortu v okamţiku rozhodnutí. Transurfing přináší výsledky pouze za splnění výše uvedených podmínek. Je moţné, ţe prostor variant neexistuje, nýbrţ ţe si jej člověk vytváří sám? Sai Baba byl kdysi dotázán, zda je pravda, ţe je Bůh,
načeţ dotyčný odpověděl: „I ty jsi Bůh. Jediný rozdíl mezi námi spočívá v tom, ţe já o tom vím, kdeţto ty ne.“ Existují různé interpretace jedné a téţe podstaty. Odvoláváte se na Sai Babu a přitom nechápete, ţe se vám snaţí něco vysvětlit. Říká vám: přestaňte hledat pravdu v cizích zdrojích, podívejte se do vlastního nitra a tam najdete odpovědi na všechny otázky. Pohlédnout do svého nitra není ţádný abstraktní pojem. Zkrátka se na něco zeptejte a dovolte si sami odpovědět. Transurfing, stejně jako ostatní podobná učení, potřebujete pouze k tomu, aby vám otevřel oči. Dále pak můţe jít kaţdý samostatně, kam a jak se mu zachce. Jiţ několikrát jsem to zmiňoval. Máte-li mít otevřené oči, musíte si především hlídat uvědomění a navíc musíte mít drzost vyuţívat zákonné právo vykonavatele své individuální reality. Vţdyť to právo máte! Ostatní prostě nenacházejí dostatek odvahy, aby si ho osvojili. Chopte se jej. Na otázku ohledně prostoru variant, tedy zda existuje skutečně či jen ve fantazii, odpovídám, ţe doopravdy existuje. Zaprvé to dokazuje řada přímých faktů, které o tom svědčí, z nichţ připomenu alespoň jeden: fenomén chovanců v akademii Vjačeslava Bronnikova (http://biops. com), jejţ uznává i oficiální věda. Zadruhé posuďte sami: ve všech dobách se jako jablko sváru prolínalo ve vědeckých sporech dilema mezi idealismem a materialismem. Skutečně má svět materiální substanci, nebo představuje iluzi? Obě pozice mají rovnocenné základy. Ve skutečnosti leţí odpověď v jiné rovině. Není třeba hledat absolutní pravdu v samostatných projevech mnohostranné reality. Pouze se musíme smířit s faktem, ţe realita má dvě podoby: fyzickou, jiţ lze osahat rukama, a metafyzickou, která leţí za hranicemi vnímání, ovšem není o nic méně objektivní. Oficiální věda upřednostňuje práci s první podobou a ezoterika s druhou. Právě odtud pramení jejich spor, a přitom se v podstatě není o co přít – je třeba jen uznat dualismus našeho světa. Svět je duální zrcadlo, na jehoţ jedné straně se nachází materiální vesmír a na druhé se rozprostírá nekonečnost prostoru variant.
Co uvidíte, jestliţe se podíváte do svého nitra? Všechno a nic. Nic, protoţe mozek je jen primitivní biopočítač. Vše, protoţe má přístup k nekonečnému poli informací, odkud pocházejí všechna osvícení, objevy, intuice a jasnovidectví. Ale to ještě není vše. Energie myšlenek můţe za určitých podmínek materializovat některý sektor prostoru variant. Člověku je tedy dána schopnost formovat vrstvu svého světa, svou samostatnou realitu, takţe v tomto smyslu je Bohem. Ovšem za jediné podmínky: pán se musí chopit darovaného práva vládnout. Pokud si někdo myslí, ţe je schopen ovlivňovat realitu, ona se mu podrobuje. Jestliţe to neví, pak realita ovládá jeho. Vţdy dostává to, co si vybírá. Je přece Bohem. „Dosud jsem nedokázal najít opravdového guru. Moţná něco dělám špatně nebo jsem si nevybral své dveře a cíl?“ Na vašem místě bych za svého guru označil sám sebe a řekl bych si, ţe vím nejlépe, co mám dělat. Máte-li dost drzosti takto postupovat, ţádného učitele nepotřebujete. „Má otázka se týká, dá-li se to tak říci, osobní citlivosti na veřejné mínění. Tvrdíte, ţe čím hůře o někom smýšlíme, tím více bude dotyčný vzkvétat, v souladu se zákonem rovnováhy. A co církevní klatba? Kdyţ člověka všude proklínali, vţdy to pro něj skončilo špatně.“ Zaprvé nemohu nic tvrdit zcela jednoznačně. Coţpak si myslíte, ţe někdo zná absolutní pravdu? Moţná ani vůbec neexistuje. Proč podle vás celou dobu opakuji, ţe svět má dvě strany: fyzickou a metafyzickou? Tvrdit lze pouze to, ţe realita je mnohostranná, a dále je moţné konstatovat i některé její zákonitosti. Nelze věřit subjektům, které uznávají pouze jednu stranu a snaţí se ji vydávat za absolutní pravdu. Ve světě kyvadel nesmíte být naivní. Doufám, ţe nikdo z transurfařů neřadí ani mě mezi duchovní rádce lidstva. Jsem pouhým překladatelem vědění z prostoru variant, nicméně odpovídám, jestliţe se mě někdo na něco zeptá. Transurfing učí, ţe člověk musí být především rádcem sám sobě. To bezpochyby
MŮŢETE, pokud se tohoto práva chopíte. A na kaţdou můru najde se guru. Nyní k otázce. Naopak existuje řada příkladů, kdy panovník či nejvyšší úředník, poţívající celonárodní nenávisti, ţil zcela bezstarostně, zatímco všemi oblíbené postavy zase vůbec nelétaly na křídlech blaţenosti. Jde o to, ţe energie prokletí či poţehnání nemusí dorazit k adresátovi, poněvadţ si ji uzurpuje kyvadlo. Má-li si člověk vydobýt lásku či nenávist velkého mnoţství lidí, musí se stát favoritem kyvadla. Takový oblíbenec (a vůbec jím nemusí být nějaká zvláštní osobnost) se nachází v péči kyvadla, jeţ pohlcuje lví podíl energie. Proč občas některý favorit mizí ze scény, to uţ je jiná otázka. „Píšete: pokud dopřeji světu, aby se o mě postaral, vše se bude úspěšně skládat, a to funguje na sto procent. Přesvědčila jsem se, ţe to funguje. Uţ to dokáţu. Jen je třeba dopřát světu, aby se staral. Pak jde vše opravdu dobře. Problém vidím pouze v tom, ţe je nutno vynaloţit hodně sil, aby byl člověk slabý a zůstával ve stavu: Umoţňuji světu, aby se o mne staral, a nechci mu dávat rady, jak to má dělat.“ Hezky řečeno: je nutno vynaloţit hodně sil, aby byl člověk slabý. Ale ono to není tak komplikované, ve skutečnosti je to jen otázka zvyku, a tedy času. Především si musíte systematicky hrát hru na zrcadlo. Mějte opováţlivost vše přenést na vrstvu svého světa. Ať vás vezme do náručí a nese vás. Jen nezapomínejte, ţe někdy musíte chodit po vlastních, tedy dělat, co je nutné, a na svět se spoléhat jen v rozumných mezích. Neutrhejte se na něj, pokud se něco děje tak, jako by se o vás nestaral. Jakmile si na hru na zrcadlo zvyknete, budete téměř pořád sedět v náručí svého světa. „Pochopte, ţe má otázka pramení z pocitu, ţe transurfing se pro mě stává všední záleţitostí. První dny mě naplňovaly pocity, ţe drţím v ruce knihu, po které jsem prahnul celý ţivot. Ano, opravdu, vţdyť dříve jsem o nějakém záměru neměl potuchy a nyní mi to připadá tak obyčejné. Nijak mě to netrápí, o to nejde. Řekněte jen, má to tak být?“
Samozřejmě je to normální a dokonce zdravé. Jestliţe magie proniká do všednosti, stáváte se vykonavatelem své reality. Ovládáte-li své myšlenky, ovlivňujete realitu. V podstatě kaţdý z nás letí v nekonečném prostoru variant na svém osobním hvězdoletu. Pokud se osmělíte zasednout za řídicí panel, vaše plavidlo bude řiditelné. Nejsou tam ţádné páky ani knoflíky, jelikoţ veškerou navigaci určuje váš záměr. Odmítáte-li naopak své plavidlo kormidlovat, upadá jeho pohyb do závislosti na okolnostech. Pokud neovlivňujete realitu, ona ovládá vás. Váš hvězdolet je vrstva vašeho světa. Můţete s ní nakládat, jak chcete. Jenţe většina lidí buď neví, co všechno MŮŢE, nebo to prostě nedělá. „Souhlasím s tím, ţe kaţdý má vlastní cíle. Ale podívejme se na to z jiné strany. Kdo má rozhodovat o tom, zda se jedná o můj cíl, nebo ne? Nejsem si jist, ţe já. Bylo by to tak, kdybych byl příčinou své existence. Mně se však zdá, ţe jsem se zde neobjevil z vlastní vůle. Jsem obeznámen s teozofickými teoriemi o tom, ţe člověk jakoby dal souhlas se svým zrozením do tohoto světa. Avšak z pohledu mého současného vědění si z toho nic nepamatuji. Jak si mohu určit cíle, pokud dokonce nejsem ani příčinou své existence?“ MŮŢETE. „Pochopil jsem, ţe moţné je vše, jen rozum na to odmítá přistoupit. Proč je tomu tak? Coţpak byl rozum člověku dán naschvál, abychom si nemohli uţívat všechny moţnosti? Co kdyby se někdo zbláznil a všemu věřil – splnila by se mu pak všechna přání?“ Rozum se nachází v moci kyvadel a stereotypů a skutečně je hloupý. Dále není třeba věřit, ba dokonce cizím slovům ani uvěřit nedokáţete. Zkuste méně přemýšlet a více aplikovat principy transurfingu v praxi, pak se sami přesvědčíte. Věřte svým zkušenostem.
„Rozhodl jsem se, ţe se stanu advokátem. Taková práce samozřejmě není snadná. Člověk se musí neustále s někým přít, něco někomu dokazovat. Kyvadlo zákona přirozeně brání ospravedlnit klienta. Je to tak?“ Není důleţité, jestli kyvadlo brání, nebo ne. Vy jen potřebujete, aby si z vás udělalo svého favorita. Nevyhnutelně tedy musíte mít drzost vytvářet nová pravidla, aniţ byste ovšem překročil hranice pravidel daného kyvadla. Jinými slovy jednejte odváţněji, nebojte se bořit zaběhlé stereotypy, buďte nezávislý – DOPŘEJTE SI MÍT SVÉ PRÁVO. „Jakou radu byste obecně dal budoucímu advokátovi?“ Neţádejte o rady nikoho cizího. CHOPTE SE SVÉHO PRÁVA. Znovu opakuji: chopte se svého práva mít pravdu, ať se jedná o cokoli. To není nějaká jistota, jiţ mohou okolnosti kdykoli zviklat. Není to ani sebevědomí, vypěstované na slepé víře v úspěch. A dokonce ani optimismus, jakoţto charakterový rys. Je to záměr vykonavatele. Jste schopni sami vykonávat svou realitu.
Ostýchavost mágů „Hodně jsem o svém ţivotním cíli přemýšlel, ale z nějakého důvodu vše vedlo k tomu, ţe jsem se pustil do podnikání. Své sny jsem prostě nedokázal pochopit, připadaly mi příliš pohádkové… Byl jsem plný pochybností. Jenţe pak jsem viděl jeden film a tam padla věta, jeţ všechno změnila: „Někdy jsem hodná, moc hodná, zato jindy jsem zlá, ale tak zlá, jak chci. Svoboda, to je síla. Ţít podle své vůle a bez hranic, to je dar.“ Okamţitě jsem porozuměl, ţe všechny mé sny, například stát se mágem nebo cestovat po světě, hovořily jen o tom, ţe se chci stát svobodným v plném smyslu toho slova. Cíl je mi teď docela jasný. Jenom zatím moc nechápu, jaký diapozitiv k němu potřebuji.“ Vaším cílem je to, co vám změní ţivot ve svátek. A svoboda je doprovodný pocit, nedílná součást onoho svátku. Jestliţe směřujete ke svému cíli skrz své dveře, pracujete pro sebe a nikoli pro nějakého cizího strýčka. Odtud pramení pocit svobody. Je tedy potřeba hledat vlastní cestu, a nikoli jen snít o svobodě bez odpovídajícího podkladu. Moţná to bude znít primitivně, ale svobodu v našem světě mohou mít jen ti, kdo si nemusejí vydělávat na kousek chleba. Jestliţe sledujete svou stezku, zabýváte se tím, co se vám líbí, a nikoli tím, co musíte. Peníze přijdou automaticky jakoţto doprovodný atribut a objeví se nevyhnutelně, poněvadţ lidi vţdy přitahuje to, co se jim nedostává. Valná většina populace, jeţ svou cestu nenašla, projevuje ţivý zájem o ty, kdo na ni natrefili, a je připravena platit za vše, co dělá. To je jeden stupeň svobody. Je tu však ještě druhá strana, kterou vyjadřuje věta, jeţ vás ťala do ţivého: „Někdy jsem hodná, moc hodná, zato jindy jsem zlá, ale tak zlá, jak chci.“ Tuto svobodu můţete získat rovnou teď, jen se musíte chopit práva být vykonavatelem své reality. Pokud se zabýváte transurfingem, jste jím. Jde o to, ţe sami určujete počasí ve vrstvě svého světa. Zachce-li se vám, uděláte si svátek, ovšem nemáte-li chuť, klidně smutníte. Především musí vše pocházet z vašeho vědomí. Dokonce i neúspěch dokáţete svou mocí změnit v
úspěch, od toho existuje princip koordinace. Je záhodno odváţněji vyuţívat privilegia vykonavatele, kdeţto diapozitivy tu nepotřebujete. „Mám takový problém – kdyţ se hádáme s mým milým, říkám si: tak dost, uţ nemůţu, radši budu sama (stále je se vším nespokojený, všichni jsou hloupí, tupí, nikdo neumí nic dělat, a navíc mu všichni brání v tom, aby pracoval a vydělával), najdu si jiného, takového, který je v mých snech, ale s tím aktuálním uţ prostě být nemůţu. Navíc mu při hádkách stále opakuji: tak si raději najdi jinou, kdyţ mám tolik nedostatků. Jenţe ráno se probudím a mám strach: opravdu odejde? Ale miluji ho, je tak hodný a v rámci moţností se o mě stará, čeká nás krásná budoucnost, o níţ sním, ovšem ta je ještě hodně vpředu, protoţe on je chudý, zato velmi šikovný a cílevědomý. Obávám se, bojím se, ţe lepšího nenajdu a budu celý ţivot sama.“ Přijměte situaci takovou, jaká je, protoţe je absolutně normální. Rovnováţné síly dávají dohromady protichůdné charaktery proto, aby vyrovnávaly nadbytečné potenciály, jeţ v sobě obvykle nesou lidé se zřejmou individualitou. Takové páry, se dvěma různými póly, bývají na rozdíl od jednopólových zpravidla stabilnější. K nevyhnutelným konfliktům je třeba přistupovat s lehkostí, trpělivěji a hlavně musíte oba dodrţovat pravidlo transurfingu: dopřejte si být sami sebou a totéţ dopřejte ostatním. Na druhou stranu sama svým negativním myšlením vytváříte negativní odraz v zrcadle reality. Vyuţijte své vůle vykonavatele a změňte zlé v dobré: všechno je u mě správně a vyvíjí se tak, jak má, poněvadţ jsem se tak rozhodla. Znovu jde o princip koordinace a ta je druhou stranou svobody, o níţ jsme hovořili výše. Takţe přistoupíte-li na situaci a odpoutáte se od ní, tišíte vítr rovnováţných sil, a jestliţe prohlásíte, ţe je u vás vše vynikající, narovnáváte odraz v zrcadle. Realita se také vyrovnává příslušným způsobem. „Jak se mohu zbavit strachu? S drobnými nepříjemnostmi se vyrovnávám, jenţe se nemohu zbavit strachu z velkých starostí.
Rozumově chápu, ţe to můj strach kazí moje zrcadlo, a přemlouvám se, abych s tou panikou skončila. Ovšem navzdory vnější spokojenosti se nemohu odpoutat od pocitu, jako by se mi v nitru všechno svíralo. Nyní to došlo tak daleko, ţe se začínám obávat, ţe mi strach zničí můj svět.“ Především si dopřejte obavy. Přesto si však v ţádném podobném případě nezapomeňte připomínat, ţe svět se o vás postará. Všechno přejde. Pročpak tolik spěcháte? Zrcadlo funguje se zpoţděním, proto je třeba čas, aby se vaše realita přestavěla. Časem se vše upraví, ovšem jen za jistých podmínek. Musíte dodrţovat princip koordinace záměru. Co je strach? Jsou to horší očekávání, útlak okolností. Rozum naivně předpokládá, ţe vţdy přesně ví, co je pro něj dobré, a ze svého scénáře odstraňuje to, co je podle něj špatné. Nedopadne-li něco dle očekávání, znamená to, ţe jde všechno do háje a je třeba připravit se na nejhorší. Jinými slovy události se vyvíjejí vlastním tempem nezávisle na vašem chci, či nechci – a to jej právě znepokojuje. Princip koordinace záměru osvobozuje od útlaku okolností. Jste královnou svého světa, proto můţete jakoukoli poráţku prohlásit za vítězství: tak jste se rozhodla. Ve výsledku se realita opravdu vyvrbí tak, ţe nezřídka předčí veškerá očekávání. Mohu uvést přímou analogii s jízdou na kole. Jestliţe vás to táhne ke straně a vy se tam nakloníte, jako byste souhlasili, polohu vyrovnáte. Pokud se však nakloníte obráceně, a navíc tam otočíte i řídítka, vybouráte se. Proto svůj rozum kroťte pokaţdé, kdyţ začne krčit nos a na nějakou situaci nechce přistoupit. Jestliţe si na princip koordinace záměru zvyknete, postupně vám ze ţivota zmizí vše, čeho byste se mohli obávat. Prostě se posaďte a rozjeďte se, jak vám to půjde, a nestůjte a nepřemýšlejte, zda se to podaří. Daný princip očišťuje vaši samostatnou realitu – vrstvu světa zvenčí, coţ však velmi často nestačí, neboť čisto musí být i uvnitř. Vnitřní svět znečišťují především dva komplexy, kterými v jisté míře trpí kaţdý: pocit viny a méněcennosti. Tohoto smetí se člověk jen tak nezbaví, zmizí jen konkrétním jednáním. To znamená, ţe se musíte přestat ospravedlňovat a chránit svou významnost. Proč
tomu tak je, byste měli znát z knihy Transurfing neboli ovlivňování reality. Svět zevnitř očišťuje princip koordinace důleţitosti. Navíc lze dodat první princip vějíře: vzdejte se záměru získat, vyměňte jej za záměr dát, a dostanete to, čeho jste se zřekli. V kaţdé situaci v osobním či pracovním styku dosáhnete všeho, co si přejete, jak byste si ani sami netroufli. Pouze musíte přeorientovat svůj záměr z toho, co chcete dostat, na to, co můţete dát. Takřka nepochopitelně se vytratí prakticky všechny potíţe, které vznikají v mezilidských a pracovních vztazích, a to znamená, ţe bude i mnohem méně důvodů k neklidu. Oba tyto principy, koordinace důleţitosti a vějíř, vám dají to, o co mnozí usilují, jenţe se jim nedostává pocitu vnitřní svobody. To kdyţ člověk pociťuje vnitřní naplnění, soběstačnost a ţije v souladu se svým krédem. Nenacházejí-li lidé oporu u sebe, snaţí se ji nalézt v okolí. V reakci na poptávku se rodí nabídka – široký sortiment kyvadel, z nichţ se můţete na kterékoli zavěsit a povozit se na něm. Jestliţe však získáte vlastní vnitřní opěrný bod, sami se stanete osou, kolem které se bude svět otáčet. „Nepředstavuje transurfing nějaký klam, nikoli ve smyslu, ţe by nefungoval, poněvadţ jisté výsledky přináší, ale tím, ţe časem získávám dojem, jako bych šidil NĚCO nebo NĚKOHO. Před pár dny jsem sloţil zápočet. Nicméně tvrdit, ţe jsem ho sloţil, není vůbec správně – prostě se mi podařilo realizovat diapozitiv. Všechno se přesně opakovalo, dokonce i zkoušející mi zamával jako v diapozitivu. Mám pocit, ţe buď předháním události, nebo oklamávám Pána Boha, nebo to prostě nechápu. V kapitole Záměr píšete: „Staří mágové dosahovali takové dokonalosti, ţe se obešli bez magických rituálů. Tato síla vytvářela velmi silný nadbytečný potenciál. Proto civilizace podobné Atlantidě, jeţ odhalovaly tajemství vnějšího záměru, čas od času rovnováţné síly zničily.“ Pokud tedy toto vědění ovládám, zničí mne rovnováţné síly?“ Nic ani nikoho neklamete. Ovlivňujete samostatnou realitu, vrstvu svého světa. Měl byste se radovat a místo toho se bojíte. Strach před vlastní silou je při transurfingu váţnou překáţkou.
Staří mágové se evidentně neomezovali na stavbu pyramid, nýbrţ vytvářeli věci pro vnější svět mnohem citelnější. Jakmile civilizace dosáhne jisté hranice síly, nezáleţí na tom, jaké, zda technotronní či psychické, sama sebe zničí. Škodlivá energie nasměrovaná kyvadlem či člověkem na vnější svět se vrací jako bumerang a ničí agresivní pramen. Jenţe ke starým mágům máme my všichni hodně daleko. Proto se rovnováţných sil nemusíte obávat, nedotknou se vás. Transurfing umoţňuje modelovat individuální vrstvu vašeho světa. Pokud nelezete do cizích vrstev, tedy nevyuţíváte záměr tak, abyste někomu uškodil, rovnováha se nenarušuje. Kaţdý má právo na svou vlastní realitu. Neţ se zabývat nesmyslnou sebeanalýzou, je lepší vzít si příklad z dětí, jeţ transurfing vnímají prostě a přirozeně. Jako v tomto dopisu: „Dcera mě zkrátka ohromuje. Po tom, co ode mě vyslechla, si představuje, ţe je čarodějnice a stačí jí, aby si na něco vzpomněla a přála si to, vše se velmi rychle realizuje. Určitě je to dobře. Jenţe co si mám počít, kdyţ si například nenapsala domácí úkol a pak si přála, aby učitelka nepřišla – a ona se vskutku nedostavila? Mám nějak zasahovat (je jí třináct), nebo ji mám nechat, ať si ve svém světě hospodaří sama?“ Děti se s tím samozřejmě vyrovnají, protoţe mají velkou výhodu – ještě se u nich nenashromáţdilo dost dospělácké hlouposti. Jenom jim vysvětlete, aby záměrem nechtěly někomu škodit. A obecně je třeba méně o teorii transurfingu přemýšlet, zato více a odváţněji jednat. Jako příklad mohu uvést následující dopis, z něhoţ je patrné, ţe pisatel se netrápí hloupými úvahami, ale prostě si uţívá ţivot: „Děkuji vám. Můj svět je ohromující a krásný a kaţdým dnem je lepší! Všechno se navíc děje tak rychle! Kaţdý den mě překvapuje a přináší mi radost! Je tak úţasné být kouzelnicí!“
Nadšené dopisy obvykle nezveřejňuji, ba naopak vynakládám úsilí na to, abych ukázal, ţe mě nerozhodí. I kdyţ potají vám do ouška povím, ţe jako všichni autoři jsem nenapravitelným, totálním a beznadějným loudilem, co se týče sympatií čtenářů. Takových dopisů dostávám hodně, coţ je samozřejmě celkem příjemné. Je pravda, ţe se stává, ţe mi přijde i nazlobený dopis plný řevu a sykotu. Ale i kdyby se jen jednomu člověku, který si tuto nicotnou kníţku přečte (hodnou všelijakého odsouzení), do ţivota dostalo byť trochu štěstí, bohatě to převáţí křečovité snahy všech kritiků dohromady.
Jak vyrovnat realitu PRÁZDNINY SKONČILY. Po tolika dnech bezstarostného oddychu a veselí můţe pro některé nastoupit černý pruh. Často se tak děje, pokud dotyční nedrţí realitu pod kontrolou. Ne vţdy se daří nosit svátek s sebou. Nicméně nelze připustit, aby se vrstva světa dostávala do chmurných oblastí prostoru variant. Ať se děje cokoli, víte, ţe máte princip koordinace záměru – univerzální nástroj, jeţ upravuje jakoukoli sloţitou situaci. Zní takto: Pokud se rozhodnete, ţe budete na událost, která vypadá negativně, pohlíţet jako na pozitivní, vše tak i bude. Jak víte, dualismus představuje nedílnou vlastnost našeho světa: vše má svou opačnou stranu. Je světlo a tma, věci černé a bílé, kladné a záporné, plné a prázdné a tak dále. Kaţdá rovnováha v přírodě se můţe odklonit na jednu či druhou stranu. Kráčíte-li na kladině a nakláníte se, zvedáte ruku na druhé straně, abyste naklonění kompenzovali. Kaţdá událost na dráze ţivota nabízí také dvě odbočky – na stranu příjemnou a nepříjemnou. Pokaţdé, kdyţ se s nějakou situací setkáte, vybíráte si, jak se zachováte. Jestliţe budete událost vnímat pozitivně, dostanete se na příznivou odbočku dráhy ţivota. Avšak častěji nás sklon k negativismu nutí, abychom dávali najevo nespokojenost a vybírali si nepříznivou odbočku. Od samého rána se z nejtitěrnějších pohnutek rozčilujeme, a tak se celý den mění v nepřetrţitou řadu nepříjemností. Sami dobře víte, ţe rovnováhu stačí narušit dokonce i pouhou drobností a hned následuje dramatický vývoj negativního scénáře. Jakmile vás něco rozruší, nadchází okamţitě nová nepříjemnost. Tak bída nikdy nechodí sama. Aţ na to, ţe řada mrzutostí se nevleče za bídou, nýbrţ za vaším vztahem k ní. Zákonitost se formuje výběrem, k němuţ se rozhodujete na rozcestí. Rozhodí vás nějaká banalita a jiţ vyzařujete myšlenkovou energii na frekvenci nepříznivé odbočky. Navíc negativní vztah vytváří potenciál napětí, který zabírá část vaší energie záměru, následkem čehoţ jednáte neefektivně a setkáváte se s další, horší nepříjemností. Nyní si představte jiný scénář. Setkáváte se s nějakou mrzutou situací, vůči níţ si honem formujete negativní vztah a reagujete
primitivně jako ústřice. Ať se děje, co se děje, nalaďte se pozitivně a tvařte se, ţe vás situace těší. Pokuste se v nemilé události najít nějaký pozitivní bod. Zaradujte se, i kdyţ nic dobrého neobjevíte. Zaveďte si idiotský zvyk radovat se z neúspěchu, uţ proto, ţe je to mnohem veselejší neţ se kvůli všemu rozčilovat. Přesvědčíte se, ţe vám ve většině případů ona nepříjemnost hraje na ruku. Dokonce i kdyţ tomu tak nebude, buďte si jisti, ţe jste se díky pozitivnímu přístupu ocitli na příznivé odbočce a vyhnuli jste se dalším nepříjemnostem. Koordinace je nejefektivnější způsob pohybu v prostoru variant. Kaţdou událost vnímáte pozitivně, a tak se vţdy dostáváte na příznivou odbočku a stále častěji naráţíte na vlnu úspěchu. Nevznášíte se v oblacích, protoţe jednáte záměrně a vědomě. Tak balancujete na vlně úspěchu. Pokud však člověka pohltí bída a on upadne do deprese, transurfing ho zajímat nebude. Nezřídka mi přicházejí dopisy s prosbou o pomoc, protoţe je pisatelům zle. Podívejme se na dva typické případy: „Jestliţe mi umírá nějaký blízký člověk nebo je nemocen, určitě to lze zastavit, o tom jsem přesvědčena, ale jak to udělat správně? Potkalo mě velké neštěstí – maminka ochrnula. Nedokáţu nyní sníţit důleţitost této záleţitosti, v nemocnici pobývám celé dny, coţ se lékařskému personálu nelíbí. Snaţím se vkládat diapozitivy, kde spolu s maminkou procházíme Petrohrad v létě roku 2005.“ Nebudu vám vyjadřovat soucit ani vás chlácholit, protoţe vím, ţe to buď nepotřebujete, nebo vám to nepomůţe. Proto přejdu rovnou k věci. Vaše otázka: „Jestliţe nějaký blízký člověk umírá neboje nemocen, určitě to lze zastavit, o tom jsem přesvědčena, ale jak to udělat správně?“ Musíte se snaţit o přesný opak toho, co podnikáte teď. Za prvé se maximálně trápíte, a tak matce přitěţujete. Moţná se vám zdá, stejně jako všem ostatním normálním lidem, ţe ţal kvůli neštěstí, jeţ se přihodilo blízké osobě, je normální. Jenţe trpíte-li, v podstatě velmi efektivně programujete zhoršení stavu.
Za druhé jako normální transurfař ze všech sil usilujete o přehrávání diapozitivů, takţe do díla včleňujete rovnováţné síly, které budou opět situaci zhoršovat. Co je třeba podniknout? Přestaňte se trápit a starat se, namísto toho vykliďte bojové pole, dokud se nedokáţete uklidnit. Aţ se víceméně uklidníte, zaveďte si kaţdodenní praxi půl hodiny denně přehrávat diapozitiv s tím, jak maminka kaţdý den směřuje k zotavení. Budete-li se tím zabývat systematicky a klidně, aniţ byste se trápili starostmi, situace se opravdu vylepší. „Ztratila jsem pocit celosti a vnitřní radosti. Snaţím se vybavit si, jaké to bylo, kdyţ jsem ještě něco cítila, ale nic z toho. V hlavě se mi motá spousta myšlenek, různě se proplétají, ovšem ani jedna není dovedená do konce. Nepanikařím, jenţe tento stav se mi moc nelíbí. Co mohu v takové situaci podniknout? Vím, co chci: jistotu, duševní pohodu a radost.“ Je nutné vyrovnat realitu – vyvést vrstvu svého světa z kalného oblaku do čisté oblasti prostoru variant. Jak na to? Existuje jeden recept, jednoduchý jako všechno, co je geniální. Kdyţ dítě pláče, jak jej uklidníte? Přemlouvání nezabere. Musíte je povozit, projevit starost, soucit, věnovat mu pozornost. Je-li vám zle, pak ve vašem nitru pláče takové dítě. Postarejte se o ně. Bez ohledu na to, ţe mnozí z nás vypadají váţně, solidně, krutě a tak dále, všichni jsme v podstatě zůstali dětmi. Povozte se na kolotoči neboli zabývejte se tím, co vás nejvíc baví. Vezměte si speciální oddechový čas na nápravu reality, během něhoţ budete prostě odpočívat, aniţ byste přemýšleli nad problémy. Řekněte si: „Dnes jdu se svým světem na procházku!“ Ten čas za to stojí, tak jako tak musíte svou vrstvu očistit, neboť, na ní závisí příliš mnoho věcí. Kupte si oblíbenou mlsku: kousej, kousej, můj milý, uzdravuj se. Věnujte celý den sobě, svému potěšení. Hýčkejte se, starostlivě se uloţte do kolébky: spi, moje zlatíčko, tvůj svět se o vše postará. Druhý den, pokud nebudete líní a nasadíte princip koordinace záměru, pocítíte, jak začíná okolní skutečnost nabývat stále teplejší, příjemnější odstíny – vrstva se vysune z kalné oblasti.
Mlčení věčnosti „V ţivotě jsem proţila jeden příběh, který jako by absolutně neodpovídal idejím transurfingu. V rodině mám tři děti, a tedy hodně praní. Do určité doby jsem měla velkou pračku – poloautomatickou. Potom se v prodeji objevily automatické pračky. Jen jsem se divila lidem, kteří za ně utráceli tak ohromné peníze: za prvé moje pračka’normálně prala, i kdyţ je pravda, ţe voda se do ní musela na kaţdé praní nalévat a nejednou se stalo, ţe voda přetekla, kdyţ jsem odešla z kuchyně a nechala hadici bez dozoru. A navíc jsem na jisto počítala s tím, ţe na ni nikdy nebudu mít peníze! Tehdy stály pračky sedm aţ deset tisíc rublů a my dokázali dát bokem jen tři tisíce, a i ty byly určeny na jiné potřeby. Pak se mi pračka rozbila a manţel ji nedokázal opravit. Jednou jsem vyprala loţní prádlo za pomoci celé rodiny, podruhé jsem se pěkně unavila, a tak jsme se rozhodli, ţe je třeba získat novou pračku. V továrně byl obchod a tam nám ji dali za odloţené tři tisíce rublů a pak jsme jednou vyčlenili z mého a muţova platu na střídačku po dvou tisících. Kdyţ jsem ji měla doma a vyprala jsem v ní prádlo, pochopila jsem, jaké pohodlí a úleva to pro mě bude. Nevizualizovala jsem si ţádný diapozitiv, peníze jsem neměla, vše jsem dělala úplně obráceně, neţ jak o tom čtu ve vašich knihách, nicméně svého cíle jsem stejně dosáhla. Jak byste to vysvětlil?“ Váš příběh si s transurfingem neprotiřečí, nýbrţ jej potvrzuje. Váš příklad ukazuje, jak rozum odmítá cíl, kdyţ přemýšlí o prostředcích jeho dosaţení: „Nemáme peníze. Obejdeš se bez ní.“ Coţpak jste ve skrytu duše po kvalitní pračce netouţila? I kdyţ rozum nenaslouchal tomu, co velí duše, beztak získala navrch a svou hračku získala. Nemusela jste se kvůli tomu zabývat vizualizací. Myslíte si, ţe k tomu, abyste si splnila nějaké přání, musíte nutně procházet nějakými manipulacemi a rituály? Stačí jediný soulad duše a rozumu. Problém spočívá v tom, ţe rozum buď nevěří v reálnost cíle, nebo sestavuje a prosazuje právě svůj plán jeho dosaţení,
poněvadţ se naivně povaţuje za vševědoucího. A tak nakonec člověk sám cíli brání v realizaci. Kdybyste byli nepočítali peníze, ale přesvědčili rozum o tom, ţe se vše děje jen s jeho souhlasem, byla by vás celá akce přišla mnohem levněji. Jak? To není nikomu známo, ani vám, ani mně. A je to absolutně nedůleţité. Pokud rozum souhlasí s tím, ţe budete mít pračku, o niţ ţádá duše, a přestává myslet na prostředky, ony se objeví. V případě, ţe se takového souhlasu dosáhnout nepodaří, je třeba přistoupit na techniku diapozitivů, tedy ztéci pevnost obléháním. Jak vidíte, musím opakovat jednu a tutéţ myšlenku stále dokola, byť jsem o tom nejednou psal v knize i v Internetové korespondenci. Tajemství magie je velmi prosté – leţí na povrchu a neskrývá se za řadou všemoţných kouzelných rituálů. Jenţe člověk, se svým obvyklým názorem na svět, tuto prostou pravdu nedokáţe pochopit, proto to dopadá tak, ţe přání se neplní a sny se neuskutečňují. „Koncentrace pozornosti materializuje potenciální moţnost, kterých se v prostoru variant naskýtá nekonečné mnoţství. Doporučujete klouzat po drahách ţivota horizontálně. Existuje moţnost klouzání vertikálně, tedy do minulosti či budoucnosti?“ Pokud se na cestu, jiţ projdeme prostřednictvím materiální realizace v prostoru variant, budeme dívat jako na přehraný film, pak se do snímků, které jiţ proběhly, vrátit nemůţete, protoţe tak by se narušily příčinně následkové vztahy. Teoreticky je však moţné proniknout do minulosti do jiného, neuskutečněného filmu. Jak to lze dokázat, ovšem nevím. Co se týče budoucnosti, nějakou její variantu můţete materializovat pomocí vizualizace. Ve fantazírování o dalším cestování v čase nevidím smysl. „Existuje moţnost nějak vizuálně kontrolovat, zda záměr funguje, nebo ne? Nebo to lze dělat jedině pomocí transakce?“ Transakce umoţňuje vidět sám přesun v prostoru variant, kdy se mění odstíny dekorací, coţ svědčí o tom, ţe nějaký pohyb skutečně
probíhá. Tento fenomén podrobněji rozebírá kniha Transurfing neboli ovlivňování reality. V druhé knize Jablka padají do nebe je popsán ještě jeden celkem zajímavý jev. Pokud se vizualizacím cílového diapozitivu věnujete dostatečně intenzivně, vaše individuální vrstva světa prochází takzvanými tranzitními zónami prostoru variant, a tehdy v realitě vznikají lokální poruchy – stává se něco neobvyklého. Silný impulz myšlenkové energie vykazuje výrazný vliv na realitu, po níţ se následně jako na vodě rozběhnou kruhy, například proti vám najednou kráčí neobvykle mnoho lidí se zvláštním zevnějškem. Takové efekty lze pozorovat jen vizuálně. Avšak nakonec je vţdy důleţitější vidět nikoli proces, ale výsledek. Jenţe vzhledem k tomu, ţe zrcadlo světa reaguje se zpoţděním, vykreslení obrazu na vlastní oči pozorovat nelze. To jen ve snu se události vyvíjejí bystře, přičemţ plasticky sledují chod myšlenek snící osoby, její obavy i očekávání. Skutečnost je na rozdíl od snění inertní jako smůla. Lze říci, ţe skutečnost je také sen, ovšem jen na padesát procent. Proč? Realita, přesněji to, co si pod ní představujeme, je duální. V našem světě mají všechny základní, tedy neodvozené objekty a vlastnosti svou opačnou stranu: jsou kladné a záporné, bílé a černé, prázdné a plné. V tom nejobecnějším smyslu jednu polovinu duální reality představuje svět materiální a druhou prostor variant leţící mimo vnímání. Ona druhá strana duálního zrcadla v sobě schraňuje celou věčnost – vyskytuje se tam vše, co v materiálním světě není, ale mohlo by být. Naše představy o nekonečnosti prostoru a času se omezují jen viditelným úsekem trajektorie, po níţ ubíhá materiální realizace v prostoru potenciálních variant. Po oné straně duálního zrcadla probíhá ţivot člověka ve snech, tam není nic nemoţné. Na této straně má své místo to, co chápeme pod pojmem aktuální, přítomné reality. Ovšem pro člověka, z pohledu jeho schopnosti ovlivňovat událost, je všechno snění, i co je tam a i to, co je tady. Rozdíl mezi metafyzickou a fyzickou realitou spočívá pouze v inertnosti té druhé. K realizaci virtuální moţnosti je třeba čas, během něhoţ věčnost udrţuje mlčení – zdá se, jako by se nic nedělo. Z toho jedinec, jenţ je zvyklý sledovat okamţitou reakci na své činy, vyvozuje, ţe se nic nedaří. Ve výsledku se prodluţuje
snění za bdění – dotyčný se sice probere ze spánku, jenţe jako dříve zůstává v moci okolností. Jak lze procitnout ze snění za bdění? Stejně jako ve snu si musíte uvědomit svou schopnost ovlivňovat chod snění. Co to znamená uvědomit si? Přesvědčit rozum, ţe je to moţné. Musíte se smířit s tím, ţe na vlastní oči neuvidíte, jak záměr funguje. Výsledek spatříte později, ovšem jen za podmínky, ţe budete souhlasit a budete jednat naslepo. Počítejte s inertností materiální skutečnosti a dostatečně dlouho a vytrvale fixujte pozornost v jednom směru. Kolumbus by se byl nedostal do Ameriky, kdyby byl nevydrţel zkoušku mlčením. Všichni jsme si zvykli, ţe na fyzickou realitu lze působit jen bezprostředně, vnitřním záměrem, tedy tím, ţe jednáme v rámci svých omezených schopností. Pokud však víme, jak funguje duální zrcadlo, můţeme postupovat jinak a pomocí vnějšího záměru převést metafyzickou realitu do materiální podoby. Jinými slovy dokáţeme vytvořit to, co zatím ve skutečnosti neexistuje tím, ţe budeme realizovat odpovídající sektor prostoru variant nasměrovanou energií myšlenek. Materializace toho, co si představujeme, vyţaduje určitý čas a cílevědomou koncentraci pozornosti. Přání se neplní a sny se neuskutečňují – ve skutečnosti se ztělesňuje buď myšlenkový obraz, který vzniká v jednotě duše a rozumu, nebo neochvějný záměr. Jestliţe duše usiluje o jistý cíl, avšak rozum o jeho uskutečnitelnosti pochybuje nebo přemýšlí o prostředcích jeho dosaţení, obraz se rozdvojuje, a proto se ani v zrcadle nemůţe zformovat odraz. Analogicky platí, ţe došel-li zdravý rozum k rozhodnutí, kdy podle svého názoru vše promyslel a pojistil, a zároveň máte srdce jaksi neklidné a těţké, obraz opět nebude ostrý. Chceme-li duši i rozum zaměřit jednotně, musíme hledat svůj cíl – stezku, na níţ nebude docházet k protiřečení si mezi reáliemi ţivota a tím, co velí srdce. Jestliţe člověk nešlape po své cestě, zpravidla problém spočívá v nesouladu mezi přáním a moţnostmi jeho uskutečnění. Právě vyhledat vlastní cíl je sloţité, avšak neznamená to, ţe člověk nemůţe dosáhnout úspěchu na cestě, kterou si vybral. V takovém případě je potřeba k realizaci přání neochvějný záměr a zejména systematická práce s cílovým
diapozitivem. Pouze musíte chápat, ţe záměr neznamená vypětí ze všech sil, nýbrţ koncentraci pozornosti. Materializace sektoru prostoru variant probíhá pouze za podmínky dostatečně dlouhého působení úzce nasměrované energie myšlenek. Kdyby se realizovala jakákoli idea, která se nám mihne hlavou, vládl by v našem světě absolutní chaos. Chcete-li v zrcadle spatřit obraz svých myšlenek, kontrolujte nasměrování své pozornosti, jednejte vytrvale a houţevnatě, zkrátka pravidelně pracujte s diapozitivem, nic víc není třeba. Nejprve se musíte smířit s faktem, ţe ve skutečnosti nedochází k ţádným změnám, coţ však neznamená, ţe se nic neděje. Nezapomínejte, ţe duální zrcadlo má zpomalenou reakci. To, co odpovídá vašemu záměru se v odrazu začne objevovat jen pomalinku. Opakuji, ţe hlavně musíte jednat vytrvale a dodrţovat princip koordinace. Vězte, ţe pokud budete světu neúnavně vysvětlovat svůj neotřesitelný záměr, dříve či později se dveře otevřou – nastane tak souhra okolností, jeţ umoţní realizaci toho, co jste si vymysleli. Rozum zpočátku nemá o existenci takových dveří ani potuchy, ovšem jakmile se otevřou, sám se přesvědčí, ţe to, co dříve vypadalo neuskutečnitelně, je zcela reálné. Bude-li rozum sledovat všechny nové projevy práce záměru, postupně začne věřit v úspěch, a tak zmizí nesoulad mezi přáním a moţnostmi, obraz se zafixuje a v zrcadle reality se začnou rýsovat evidentní črty vytouţeného cíle. Víra, dle níţ se vám dostane, není nutná, potřebná je systematická práce. Ať se děje cokoli, dokonce i kdyţ se zdá, ţe se všechno kazí, vaše pozornost se musí soustředit na konečný cíl. Jakmile uvidíte skutečný posun, přijde i víra. Nicméně do té doby musíte jistou dobu kráčet se zavázanýma očima. Jako v tom příběhu: jen se ohlédneš… řekněme, ţe nezkameníte, avšak nic nezískáte, to je jasné. Kdo dokáţe vydrţet mlčení věčnosti, kdyţ se nic neděje a zpoza horizontu se neobjevuje cíl, ten dobude svou Ameriku.
V moci snění „Píšete, ţe osud člověka je jeden, zatímco jeho variant existuje mnoho. Co je to tedy osud, pokud disponuje tolika variantami? Jsou-li varianty pouze různými dekoracemi jedněch a týchţ událostí, co jsou vlastně zač - prostě různý obal či co (nevím, jaké slovo bych měl pouţít)? Základní scénář se přece nezmění. Jestliţe je v něčím osudu psáno, ţe má celý ţivot zůstat sám, jaké varianty jej mohou potkat?“ V otázce osudu se zpravidla názory rozdělují. Jedni se domnívají, ţe osud se nachází v rukou svého pána. Druzí věří, ţe je předurčen. Třetí jdou ještě dál a vidí osud jako úděl seslaný na člověka shůry a podmíněný jeho činy v minulých ţivotech. Který názor má k pravdě nejblíţe? Kaţdý. Všechny uvedené postoje jsou správné, dokonce rovnocenné. Coţpak by tomu mohlo být jinak ve světě, jeţ je zrcadlem? Kaţdému se potvrdí obraz jeho myšlenek uţ tím, ţe se před něj postaví. Nemá smysl ptát se zrcadla, zdaje mi souzeno vidět svou tvář v zrcadle smutnou, nebo veselou. Na jednu stranu se tam odráţí aktuální stav, ovšem na druhou stranu tam najdete i to, jak si sami sebe přejete vidět. Proto se otázka osudu rovná otázce výběru: vyberete si osud předurčený nebo upřednostníte svobodný. Jde o vaše přesvědčení, protoţe co si vyberete, to dostanete. Pokud je člověk přesvědčen, ţe mu je osud předurčen a nelze před ním utéct, určitě se zrealizuje nějaký předem rozhodnutý scénář. V prostoru variant zajisté existuje oddělený proud, po němţ se bude pohybovat loďka ţivota, jestliţe ji jen tak vypustíte po vlnách. Takový odsouzenec, který se plácá ve své infantilitě, s posvátnou úctou hledí k nebesům, odkud se na něj jako šišky sypou rány osudu: „Ó, sílo prozření! Ó, ruko osudu!“ Ve skutečnosti vůbec nemáte ve vínku zapsáno ani na čele vypáleno, ţe jste trouba, jen jste v moci nevědomého a celkem nejapného snu, jejţ jste si sami určili. Taková hloupá nevědomost můţe zahubit nejen ţivot jednotlivých lidí, ale celé civilizace. Myslíte si, ţe přeháním?
Vůbec ne, vzpomeňte si, jak zanikla silná říše Inků, která se úrovní rozvoje mohla srovnávat s Římskou říší. Kdyţ španělští dobyvatelé, v počtu (pouhých!) sto sedmdesáti lidí, vystoupili na břeh, vyšla jim v ústrety čtyřicetitisícová armáda Inků. Kdyţ před sebou dobyvatelé uviděli tu sílu, ztuhli hrůzou aţ tak, ţe si někteří doslova ucvrkli. Pak se však stalo něco nepochopitelného. Španělé s meči se zoufale vrhli vpřed na hrůzostrašné indiánské bojovníky, a ti dokonce ani nedokázali zvednout zbraně na svou obranu. Ten den vrahové chytili slinu a rozsekali sedm tisíc lidí. Španělům bylo umoţněno, aby bez potíţí pronikli do hloubi teritoria a prováděli vše, čeho je schopná krutost a dychtivost. Ze sedmi milionů Inků bylo po padesáti letech pět milionů zahubeno. Všechna umělecká díla přetavili civilizovaní barbaři na slitky. Kultura, jeţ existovala tisíce let, byla zcela zničena. Ale jak je to moţné? Proč vysoce rozvinutý národ umoţnil hrstce lačných vandalů, aby jej vyhubila? Protoţe ten národ věděl příliš mnoho. Základní poznatky z astronomie změnili či přesněji řečeno překroutili v astrologii, a tak měl podle proroctví veleknězů nastoupit den, kdy nějací přivandrovalci nastolí konec říše Inků. A ten den nastal. Bohuţel byli vzdělaní hlupáci natolik přesvědčeni o svém vědění, ţe dokonce ani nepomysleli na to, ţe by se bránili či odporovali – byli totiţ smířeni s nevyhnutelným. Jeden z nejmocnějších národů v Americe by byl dokázal snadno rozdrtit všechny rozjeté lupiče. Dobyvatelé přece neměli moţnost okamţitě přepravit mnohatisícovou armádu po moři. Inky zahubila jejich víra v nezvratnost nastávajícího. Víra, ať je jakákoli, nikdy nevypadá jako omyl – je to výběr, který se realizuje. Byli si mohli zvolit svobodný osud, jenţe si vybrali předurčený. Bohuţel, nemám pravdu? Stojí za to, abyste uchopili ovlivňování osudu do svých rukou, jestliţe tím okolnosti ztratí vlastnost fatální nevyhnutelnosti. Loďku můţete nasměrovat na jakoukoli stranu od osudu, jeţ jako by vám byl předem určen. Vše je velmi jednoduché: ţivot je jako řeka. Veslujete-li sami, máte moţnost vybírat směr, pokud se však prostě oddáte proudění, musíte plout v korytu řečiště, v němţ jste se ocitli. Chcete-li například karmu, budete ji mít. Jestliţe přemýšlíte o tom, ţe váš osud závisí na nějakých nemilosrdných podmínkách či na
chybách v minulých ţivotech, realizujete tak příslušnou variantu. Vůle je vaše, jste přece synem Boha. A pokud si přejete být vykonavatelem svého osudu, je to ve vaší moci. Duální zrcadlo bude se vším souhlasit. Otázka spočívá pouze v tom, zda s ním umíte zacházet. „Poraďte mi, co mám dělat. Nedaří se mi určit si cíl.“ Cíl se samozřejmě určuje rozumem, který se, svým vlastním způsobem, snaţí hledat logickou cestou. To je chyba. Úkol rozumu nespočívá v hledání cíle, nýbrţ v jeho včasném rozpoznání. Duše jej vycítí, to poznáte. Musíte jí ovšem předloţit moţnosti výběru. Rozšiřte si obzory: zajděte tam, kam jste dosud nezavítali, podívejte se na to, co jste nestihli vidět, vpusťte k sobě nové informace, neboli vytrhněte se z kruhu kaţdodennosti. A dále pozorněji naslouchejte hlasu svého srdce. Jestliţe se setkáte s nějakou informací a pocítíte, ţe duše vzplanula a ţe rozum ji spokojeně a ze všech stran zvaţuje, lze předpokládat, ţe jste cíl našli. „Pronásleduje mě opakující se scénář. Kdyţ se začínám stýkat s nějakým muţem, zpočátku se u mě objevuje drobná emocionální jiskérka, jeţ však celkem rychle mizí a mně uţ se pak s dotyčným chce dál jen kamarádit. V tu chvíli se do mě muţ zamilovává, ale já uţ jsem rozhodnutá – pro mě bude jen kamarád. Mám mnoho přátel, ovšem podobná situace uţ mě začíná děsit. Moţná se mnou něco není v pořádku, sním o dlouhých romantických vztazích, o manţelství. Mám vysoké nároky, bez nichţ je pro mě sloţité přijmout muţe za partnera. Oceňuji zodpovědnost, štědrost, optimismus, originalitu. Z nějakého důvodu se však kolem mě objevují muţi, kteří jsou v jistém ohledu líní, a já naopak chci, abychom s manţelem tvořili pár, jeţ bude se všemi přátelit, všeho se bude účastnit… Často nejsou muţi stálí v práci – oni jsou spokojení, ale mě to vzteká. Takţe se začínám cítit jako kamarádka, sestra, nikoli jako milovaná ţena. Kde najdu člověka, jenţ mi bude vyhovovat?“
Má-li člověk výraznou osobnost, jak je tomu ve vašem případě, začínají se na něj lepit lidi s opačnými vlastnostmi. Co nepřijímáte, to dostáváte. K tomu dochází ze dvou důvodů. První příčinou je práce rovnováţných sil. Pokud máte tendenci hodnotit lidi a srovnávat je se sebou, vzniká polarizace, která k vám přitahuje osobnosti s opačnými vlastnostmi jako magnet ţelezné piliny. Dokud nemáte vůči ostatním předsudky, já uţ jsem taková a vy téţ, energetický obraz se nekazí. Jenţe stačí, abyste se začala s ostatními srovnávat, já jsem taková a oni jsou takoví a makoví, vzniká nestejnorodost, jeţ plodí vítr rovnováţných sil. Druhou příčinou můţe být fixace pozornosti na vlastnostech, které u vás vyvolávají nelibost. Je to prosté: stojíte před zrcadlem, kde se odráţí to, na co zaměřujete pozornost. Všimněte si, ţe kdyţ hledáte partnera, obvykle přemýšlíte o tom, co nechcete, nebo o tom, co chcete. Pokud se soustřeďujete především na nedostatky, jeţ byste u partnerů nedokázala tolerovat, zrcadlo vám takových dohodí ještě více. Nechápete, proč k vám tíhnou právě takoví lidé, a tak se rozčilujete, coţ znamená, ţe vaše myšlenky se soustředí na to, co nechcete. Zrcadlu je jedno, jaké pocity máte, kdyţ o něčem přemýšlíte, zkrátka a dobře odráţí obsah vašich myšlenek, nic víc a nic míň. Chcete-li si situaci napravit a vylepšit, musíte za prvé dodrţovat pravidlo transurfingu – dopřejte si být sama sebou a totéţ dopřejte ostatním, a za druhé vědomě přeorientujte pozornost na vlastnosti, které se vám na muţích líbí. Soustřeďte se na to, co chcete získat. Zrcadlo světa odráţí právě ten obrázek, na nějţ je zaměřena vaše pozornost. Zaveďte si zvyk sledovat, vyhledávat a vyhlíţet na lidech to, co potřebujete. Uvidíte, jak rychle se okolní svět začne měnit. „Mám problém s tím, ţe se do mě zamiloval můj kamarád. Bojím se naše přátelství zničit, přičemţ k tomu můţe dojít jak v případě, ţe budu souhlasit, tak kdyţ se budu bránit. Ale zároveň nechystám svatbu. Tato situace je velmi rozporuplná.“
Toto je tatáţ situace. Dostáváte to, co nechcete. A proč? Protoţe vaše pozornost je zafixována na to, co odmítáte a čeho se chcete zbavit. Bojíte se zničit přátelství, ani nechcete lásku a vdávat se nechystáte – tím se zabývají vaše myšlenky. Opět musím zopakovat, ţe zrcadlo světa odráţí přesně ten obraz, na nějţ se zaměřuje vaše pozornost. Jestliţe se vám podaří udrţet uvědomění, můţete si všimnout, ţe zpočátku se věci vyvíjejí slibně, jenţe v jistý okamţik se stane něco, co se vám nelíbí. Od té chvíle se vaše pozornost přeorientovává na otravnou okolnost právě proto, ţe vás znepokojuje, zlobí, rozčiluje, nadzdvihává. Jakmile se pozornost zaklesne, noříte se do spánku. Pohlcuje vás sen, táhne vás na provázku vaší nespokojenosti. Vaše myšlenky se fixují v jednom určitém směru a v tomtéţ směru se začínají rozvíjet události. A to je to nejpřirozenější snění za bdění, protoţe se děje nezávisle na vaší vůli. Tu se snaţíte nasměrovat na to, abyste nějak ovlivnili, co se děje, namísto toho, abyste získali kontrolu nad nasměrováním své pozornosti. Pustíte-li myšlenky samospádem, dostanete se do uzavřeného kruhu: nechtějte to, co dostáváte, a dostanete to, co nechcete. Míníte-li se ze vzniklé situace vymanit, musíte procitnout ze snu: probrat se, uvědomit si, na čem se zacyklila vaše pozornost, a přeorientovat ji na to, co byste chtěli mít. Pokud se vám podaří byť na krátkou dobu udrţet chod myšlenek v potřebném směru, kruh se otevře a vy se osvobodíte od snu, který vás uchvátil. Realita se změní.
Koordinace optimismu „Zkouším v praxi první knihu – a ono to funguje! Kyvadla na mě kují různé pikle, jenţe já nasazuji úsměv Buddhy a ona se odvalí! Otázka: mohou kyvadla stupňovat své provokace, aby člověka vyvedla z rovnováhy, pokud jiţ malé problémy nezabírají?“ Nejde o to, jak velký je problém. Kyvadla nemají uvědomělý záměr, a tak nemohou nic zamýšlet ani plánovat, jak by uškodila více – u nich to přichází přirozeně jako u kaţdého parazita. Zkrátka a dobře, jakmile se jen člověk začne zabývat transurfingem, jeho svět se přestavuje, coţ doprovází vyostření starých problémů. Nakonec se vše vyladí. Je třeba dostatečně dlouho (moţná i měsíce) dodrţovat princip koordinace záměru, aby se stal vaším zvykem, protoţe pak se vrstva světa postupně vyrovná. „Není to sice snadná metodika, to opravdu ne, zato účinná…“ Jejda, jak je náš osud těţký! Jestliţe k transurfingu přistupujete jako k nesnadné metodice, musíte tento vztah změnit. Zaprvé jej přestaňte označovat za metodiku, nechť se stane vaším obrazem myšlení a ţivota. Zadruhé prohlaste ze své vůle vykonavatele, ţe vám jde vše snadno od ruky. Ţijte snadno. Určitě odpovíte, ţe se mi lehce říká – ţijte snadno! Souhlasím, vedle stereotypní pravdy, která uţ nám leze krkem, se musí najít nějaké konkrétní vysvětlení a vedení k jednání. Vůkol nás obklopují všemoţné postuláty, o nichţ není sporu a které jsou z častého vyuţívání tak naleštěné, aţ je z nich pravda úplně vydolována. Stereotypní pravdy se podobají starořeckým pilířům – jsou dokonalé, ale k ničemu. Mně například vţdy uváděl do úzkých aforismus Kosmy Prutkova: „Chceš být šťastný, buď.“ Nepřipomíná vám snad uvedené tvrzení masku, jejíţ jedna polovina je bílá a druhá černá? Něco tu není v pořádku. Na první pohled se zdá, ţe je vše správně a ţe nemá cenu něco namítat. Jenţe postrádám smysl. Jak si mohu přikázat stát se na povel optimistou, cítím-li se bídně?
A přece onu zkamenělou pravdu oţivit jde, a to zcela konkrétním způsobem – pomocí principu koordinace záměru. Nemusíte ze sebe dělat optimistu, ovšem musíte změnit svůj vztah k věcem. Mimochodem vy a váš vztah nejste jedno a totéţ, takţe sebe měnit nemusíte. Negativní reakce na zápornou okolnost není nic jiného neţ reflex – vypracovaný zvyk, ne-li jeden z nejškodlivějších. Reflexní negativismus odpovídá existenci ústřic – jde o nevědomé snění, které nedokáţete nijak ovlivnit. Rozum si navykl chmuřit se bez jakéhokoli předchozího zamyšlení nad kaţdou nepříjemnou záleţitostí, tudíţ dráha ţivota pokaţdé přejde na negativní odbočku, kde je situace zase o něco horší. Po takovém řetízku negativních odboček se ocitnete v černém pruhu. Chcete-li získat kontrolu nad tím, co se děje, musíte vědomě ovládat svůj vztah k věcem, lidem i událostem. Nemusíte tupě tvrdit, ţe je vše v pořádku, je-li to ve skutečnosti špatné. Hovořím o tom, abyste procitli, tedy posoudili situaci a svůj vztah k ní za plného vědomí. Existuje takové pořekadlo: „Podíváš se a vidíš, ţe ţít nelze, ale zamyslíš se a jde to.“ Potká-li vás něco negativního, posečkejte na rozcestí a zamyslete se. Vyvíjí se situace špatně? Ano, je to hodně zlé, jakpak by to mohlo být dobré. Jestliţe si však budu myslet, ţe je to špatné, co bude následovat? Bude ještě hůře. Mám to zapotřebí? Ne. Ovšem v takovém případě bych měl aktuální situaci vnímat (jsem v roli vykonavatele) jako příznivou. Nenašlo by se na ní nějaké pozitivní zrnko? Určitě ano. A i kdyby ne, kašlu na to, hlavně ţe jednám vědomě a nenechám se odvléct na negativní odbočku. Můţete si klidně vzít list papíru, tam vyloţit podstatu mrzuté situace a navrch uvést svou rozmáchlou vizi: souhlasím. Nejste sice optimistou, ale uvědomujete si, ţe se setkáváte s negativní okolností, nicméně ji vnímáte jako pozitivní a od této chvíle k ní tak přistupujete. To je vše, nyní jste opravdu získali kontrolu nad tím, co se děje. Jiţ nejste závislí na okolnostech, nýbrţ okolnosti vám začínají hrát na ruku, a to dle vaší vůle. Takto vědomě řídíte svůj vztah, a tedy ovlivňujete realitu. Procitli jste ve snění.
„Jak jsem to pochopil, špatné ţivotní situace nenastávají, je třeba jim dovolit nastat. Nyní budu přehnaně zobecňovat. Vyplývá z toho, ţe budu-li ţít v nějaké chatrči a ţivit se zbytky jídla, musím si vsugerovat, ţe je to tak správně, ţe to tak být má, protoţe jsem se tak rozhodl, a nemám se snaţit s tím něco dělat? Mám zkrátka nechat tuto situaci být a odpočívat v náručí světa? Nebo se mám (mám-li vyšší poţadavky) hrabat z jámy a škrabat se vzhůru, aniţ bych se ohlíţel na vše ostatní?“ Nevidím zde ţádné protiřečení. Princip koordinace záměru, četl-li jste knihu pozorně, vyzývá k tomu, abyste vnímal pozitivně samostatnou událost, která vypadá negativně. Smiřovat se s ţivotem, jeţ vás neuspokojuje, znamená totéţ jako sedět v kaluţi nebo plout po vůli vln, coţ uţ vůbec není totéţ jako vědomě se pohybovat po proudu. Přehnaně zobecňujete a vytrháváte kousek myšlenky z kontextu. „Ještě jednu věc chci vysvětlit. Řekněme, ţe jsem se ocitl v těţké ţivotní situaci a chci ji vylepšit. Jenţe zároveň se musím chovat pozitivně k tomu, co v aktuální okamţik mám. Je to tak? Proč bych se tedy měl snaţit, kdyţ je mi tak dobře?“ Nemůţete si přikázat být spokojen s tím, co se vám nelíbí. Můţete se přetvařovat, coţ ovšem nikam nevede. Proč by? Jde o něco úplně jiného. Existují dvě reality: skutečnost, s níţ jste nespokojeni, a potenciální moţnost v prostoru variant, která sice není realizována, nicméně v zásadě je realizovatelná. V ţivotě získáte to, na co se fixuje vaše pozornost. Pokud jste se svou situací spokojeni, zůstane stejná a budete v ní ţít. Jestliţe s ní spokojeni nejste, dopadne to stejně. Není důleţité, zda se vám líbí, nebo ne. Jen budete-li o ní přemýšlet, zůstane s vámi. Dostáváte tu realitu, na niţ se soustředí vaše myšlenky. V jednom a tomtéţ snu budete přebývat tak dlouho, dokud udrţíte fixaci. Míníte-li se z této reality vytrhnout, musíte přeorientovat pozornost na jinou, kterou byste chtěli mít. Nepřikazujte si zamilovat si přítomnost, nýbrţ vědomě přesunujte zrak na
budoucnost. V myšlenkách se zas a znovu vracejte k vytouţenému cíli. Rozum si musí čas od času obehrávat ze všech stran situace, kde je cíl dostiţen. Cíl by se měl neustále nacházet v kontextu probíhající reality, musí být základním diapozitivem. Ať jste kdekoli, ať se děje cokoli, nezapomínejte na cíl a stále si jej vyvolávejte z paměti. Pokud se vám podaří udrţet pozornost na cílové realitě, ta aktuální se vám začne měnit doslova před očima – to pocítíte. Původní skutečnost uţ vám nebude připadat tak pochmurná. Pozorujte i ty nejmenší změny a dále směrujte myšlenky na cíl. Okolo vás se začnou dít nepochopitelné věci – uvidíte, jak se realita pomalu, ale jistě mění podle předlohy, jiţ máte v myšlenkách. „Z toho vyplývá, ţe je třeba ke všem mrzutostem i příjemným záleţitostem přistupovat kladně a optimisticky? O to se přece ve svém ţivotě opírají optimisti: vše, co se mi děje, vede k něčemu lepšímu, dokonce i kdyţ mě přejede auto nebo mě vyhodí z práce.“ Optimismus je povahový rys, tendence k radostnému světonázoru. Pokud však máte v pořádku psychiku, nedokáţete si zachovat veselí ducha za všech okolností, i kdybyste byl třikrát optimistou. Optimista prostě doufá, ţe bude vše dobré, ale dělá to nevědomky, poněvadţ taková uţ je jeho povaha. Jak si ale budu připadat, jestliţe jsem pesimista? Coţpak se mohu přesvědčit oním obehraným, ţe vše bude dobré? To mi nestačí. Proč by mělo být zase dobře? Například já osobně jsem pesimista. Ţivot mi to kazilo do té doby, neţ jsem začal vědomě ovládat svůj vztah ke skutečnosti. Pokud se mi přihodí nepříjemná mrzutost, vědomě ji obrátím vzhůru nohama a hledám na ní něco příjemného. Funguje to na sto procent, vše se nakonec úspěšně urovná. Ovlivňuji já realitu a nikoli ona mě. Myslíte si, ţe jsem jiný? Ne, změnil jsem svůj vztah, a přitom jsem zůstal sám sebou – stále týmţ pesimistou.
Očkování proti pověrčivosti „Protoţe jsem povahou skeptik, cokoli napíšete, prověřuji v praxi. Kupodivu téměř vše funguje (téměř, protoţe ke všemu jsem se dosud nedostal). Nyní jsem se jiţ smířil s tím, ţe nedokáţu vysvětlit, JAK to funguje, to však ani není důleţité, hlavní je výsledek. Nyní k podstatě otázky. Obvykle se věci vyvíjejí tak, jak chci (pokud o nich nepochybuji), dokud o tom neřeknu (nepochlubím se) někomu jinému. Poté na nějakou dobu realita není taková jako dřív, i kdyţ posléze se opět vše srovná. Konkrétně jedu autem, nestarám se o dodrţování rychlosti. Na cestě jsou často dopravní kontroly, ale… stavějí kohokoli, jen mě ne. Zpravidla ani nepochybuji, ţe mě nezastaví. Nicméně jednou jsem se o tom zmínil někomu jinému a hned nato mě zastavili dvakrát po sobě. Druhý den mě zastavili znovu. Otázka zní, zda je to náhoda (vytahoval se, a tak ho zastavili), nebo pro to najdu vysvětlení v rámci transurfingu?“ Nehoda není náhoda. V okamţiku, kdy jste se před někým pochlubil něčím, čeho jste dosáhl nebo se chystáte dosáhnout, prokmitne vám v podvědomí sotva zachytitelná pochybnost: jen to nezakřiknout. Taková menší obava se krčí vţdy a u kaţdého, dokonce i kdyţ dotyčný na pověry nevěří. Společnost vytváří stereotypy, které se do našeho podvědomí tak či onak propašují. Průpovídky typu Neříkej hop, dokud nepřeskočíš, a také zvyk plivat si za levé rameno a klepat na dřevo vytvářejí stereotyp, podle něhoţ můţete úspěch vyplašit, pokud nahlas vyjádříte radost či uspokojení. Mohlo by se zdát, ţe pověry nemají reálný základ. Ale jak to, ţe fungují? Vţdyť při bliţším ohledání nejsou slova pronesená nahlas nic neţ vibrace vzduchu a ani myšlenky, které tvoří podstatu oněch slov, nevládnou ţádnou silou, poněvadţ pocházejí většinou z jediného rozumu. Tatáţ bezděčná obava získá na síle, pokud se byť na chvilku sjednotí duše a rozum: a v tom okamţiku… ať to nezakřiknete! Toto krátké spojení zcela postačuje ke spuštění mechanismu
vnějšího záměru, mocné síly schopné podstatným způsobem ovlivňovat realitu. Podvědomých obav se lze zbavit jen stěţí, proto mohu poradit jediné, a to abyste se před nikým nahlas nechlubil, čeho se chystáte dosáhnout, ale ani nezmiňujte to, co byste mohli ztratit. „Na poslední zkoušce jsem dostal dvojku. Studoval jsem pilně, jenţe jsem si jako vţdy vytáhl špatnou otázku, kterou jsem při přípravě vypustil. Neodpovídal jsem dobře, nicméně zkoušející se slitoval vzhledem k tomu, ţe jsme spolu dobře vycházeli a ţe jsem měl přiměřenou docházku. Od poloviny prosince jsem ani ne půl hodiny, ale jen deset minut denně pracoval s diapozitivem. Představoval jsem si, ţe jdu z poslední zkoušky, a neţ odevzdám index na děkanát, podívám se do něj a vidím, ţe tam mám samé jedničky. Vyplývá z toho, ţe jsem techniku špatně pojal nebo jsem z ní něco vypustil?“ Musíte si uvědomit, ţe silou jediné myšlenky realitu nelze změnit podle přání na sto procent. Týká se to zejména bezprostředních cílů. Dlouhodobé cíle jsou reálně spíše dosaţitelné, jelikoţ materiální realizace je inertní a ke ztělesnění vytouţeného ve skutečnosti je třeba časový interval, jehoţ délka je neznámá. Představte si, ţe jsem vám představil nástroj – kladívko na zatloukání hřebíků. A vy říkáte, ţe se k ničemu nehodí, protoţe vám občas spadne na prsty. Nehrajeme si přece na kouzelníky. Transurfing i tak funguje podivuhodně účinně. Co ještě chcete? „Kdyţ jsem porozuměla základnímu významu principů transurfingu, poprvé jsem si uvědomila svou tragickou samotu. Doslova s nikým jsem se nestýkala. Pochopila jsem, jak hluboko do bahna stereotypů a omylů zabředli lidé, se kterými mi bývalo dobře nebo s nimiţ bylo zajímavé trávit čas. Najednou jsem se s nimi nedokázala bavit, neměli jsme si naprosto co říct. Z téhoţ důvodu se zhoršily i mé vztahy s rodinou. Úsilí, které věnuji jejich vylepšení, by postačovalo k výstavbě městského parku, jako je ten Majakovského. Ocitla jsem se v situaci, jeţ z mého pohledu připomíná stav člověka vyhoštěného na neobydlený ostrov: sám
sobě pánem, rozumnější neţ všichni, kam jen zrak dohlédne, a nanic. Předpokládejme, ne právě moudře, ţe pýcha je hřích – jenţe vaše knihy přečetla řada lidí, které znám, a mimo mě je všichni zavrhli. Čím více vím, tím výrazněji pociťuji samotu. A jak je to u vás? Došlo k nějakým změnám mezi vámi a ostatními lidmi, zejména příbuznými a přáteli?“ Zapomeňte na neplodný výmysl budit spáče. Moţná spát chtějí. Lidé v mém okruhu mají například k transurfingu velmi daleko, mnozí ani netuší, kdo jsem. Vlastně ve skutečnosti jsem nikdo, coţ mě ovšem nijak nedeptá. Vám také radím, abyste dál vedla obvyklý ţivot. Vaše převaha spočívá v tom, ţe jste procitla ve snění za bdění a nyní dokáţete ovlivňovat svou realitu. Pokud ostatní nechtějí nebo přesněji nevěří, co je moţné, sotva se vám podaří přesvědčit je o opaku. „Kdo vlastně jste? Rádi bychom se o vás dozvěděli více.“ Je mi přes čtyřicet. Do rozpadu Sovětského svazu jsem se zabýval výzkumem na poli kvantové fyziky, poté počítačovými technologiemi, nyní knihami. Ţiji v Rusku. Jsem Rus nebo přesněji ze čtvrtiny Estonec. Ostatní nemá význam, vlastně ani to, co uţ jsem uvedl. „Samozřejmě chápu, ţe to závisí na úrovni potřeb a cílů, ale nezkoušel jste někdy, jen tak, jako experiment (transurfing byste měl přece ovládat nejlépe ze všech), dokázat něco, co by vybočovalo z řady? Například vznést letadlo s vypnutými motory nebo vyhrát v loterii nějakou slušnou částku.“ Jestliţe se na mě obracíte s tímto dotazem, zřejmě si mě mylně pletete s Mesiášem, Prorokem či s nějakým kouzelníkem ze Smaragdového města. Chápu. Tím pádem máte tendenci pobízet mě: „Ukaţ nám kouzlo, pak uvěříme!“ Kdybych byl náboţenským kazatelem nebo adeptem nějaké sekty, otázka by byla zcela zákonitá. V podobných kruzích je zavedeno, ţe lídr je povinen potvrdit svou výjimečnost a moc tím,
ţe demonstruje nějaký zázrak. Všichni pak říkají „o-o-o!“ a pokorně jej následují a jsou prodchnutí posvátnou úctou a vírou. Náboţenství a sekty jakoţto klasická kyvadla vyţadují bezpodmínečné podrobení přívrţenců. (Zde musím poznamenat, ţe přísně rozděluji chápání Boha a náboţenského kyvadla, jeţ vystupuje jakoby Jeho jménem. Podrobněji je tato záleţitost probrána v knize Jablka padají do nebe.) Nezbytnou podmínkou existence kyvadla je souvěrectví – společné přívrţenectví k jedné myšlence. A protoţe zpravidla věříme něčemu nehmatnému a neviditelnému, něčemu, co se navenek neprojevuje, i k upevnění víry je třeba demonstrovat něco podivuhodného, nepochopitelného. Transurfing v tomto směru vystupuje jako pravý opak náboţenství a sekt. Nejde o sadu kánonů, která vyţaduje klanění a sledování jedné obecné ideje, nýbrţ o staré vědění, jeţ existuje od počátku věků a předávalo se z pokolení na pokolení v různých interpretacích. Jeho podstata spočívá v tom, ţe kaţdý musí mít svou ideu, a ţe pokud chce, dokáţe vytvořit své kouzlo. Lze-li transurfing nazvat kyvadlem, pak velmi svérázným: namísto toho, aby všechny honil do řady, kaţdého vyzývá, aby se vydal vlastní, jedinečnou cestou. Jediným pojítkem tedy zůstává šíření tohoto vědění, ovšem nic víc. Kouzelnictví jako takové neexistuje, setkat se můţeme pouze s konkrétní a zcela vysvětlitelnou prací záměru. K magii vztahujeme záleţitosti, jeţ se nevejdou do rámce zdravého rozumu. Transurfing snímá z magie roušku tajemství a vysvětluje, jak funguje. Kaţdý to dokáţe. Jen bez laciných triků, poněvadţ se zabýváme skutečnými věcmi. Realita se nechá ovlivňovat, je však inertní, a proto se všechno neděje tak rychle jako v rukou iluzionisty. Vyjdu-li z výše uvedeného, nemusím jiţ demonstrovat ţádné kouzlo, abych upevnil víru. Transurfing víru nepotřebuje, ani klanění, ani bezpodmínečné sledování nějaké ideje. Kaţdý si můţe vytvořit vlastní kouzlo a prověřit si ho sám. Kdo vyzkoušel a na vlastní oči uviděl, další potvrzení nepotřebuje. Můţete to označovat za magii, chcete-li, nicméně je to reálné. Díky vlastním úspěchům mohu pouze konstatovat, ţe transurfing funguje bezchybně. Přesto tu nehodlám hlásat svůj osobní ţivot, protoţe poté by přestal být osobním. Široká známost
se obrací proti člověku, pokud se dotyčný poddá pokušení a vyleze na piedestal, aby jej tam mohli hromadně obdivovat. Některé národy, například američtí indiáni, mají pověru, ţe pokud někdo nakreslil něčí portrét (vyfotografoval jej), ukradl mu část duše. Jsou to samozřejmě jen pověry, ovšem nevznikly ze vzduchu. Produkt vlastní tvořivosti rozšiřovat lze, šířit osobnost nikdy.
Zákonitost kontrastu „Kdyţ mi bylo šestnáct, hrozně jsem se hádala se všemi, kdo chtěli ţít v Moskvě. To město se mi nelíbilo, říkala jsem si, ţe je postaveno pro turisty, ale rozhodně ne k ţivotu. Výsledek – ţiji v Moskvě. V devatenácti jsem se škorpila se všemi, kdo říkali, ţe všichni muţi jsou chátra, ochraňovala jsem a hájila mnou vyvoleného – jaký je výsledek, to jste se určitě sami dovtípili. Jakmile jsem jen přistoupila na myšlenku, ţe něco odmítám akceptovat (nenávidím to), objevilo se mi to v ţivotě. Do dvaadvaceti jsem se na děti dívala jako na jakousi nepříjemnost, nechápala jsem, jak si je někdo můţe chtít pořídit. Nakonec se mi za rok narodil syn, a to vytouţený. Pak jsem začala nenávidět muţe a stanovila jsem si hlavní cíl nikdy se neprovdat a uţ vůbec nerodit děti. Ve výsledku mám druhého syna s druhým manţelem (po prvé i po druhé jsem chtěla holčičku). Aţ po přečtení vašich knih jsem pochopila, ţe vše se děje na základě jistého programu, kdy se člověku dostává toho, co nechce – dříve jsem se povaţovala za nešťastnici, byť jsem všude byla první. Tak jsem se zamyslela: jestliţe se diapozitivy, které jsem si namalovala jako cíl, stěţí uskuteční, co kdybych v lepším myslela na záleţitosti, na něţ nechci přistoupit? Nebo to bude umělý záměr? Například nechci být příliš bohatá, mít výrazná auta, ohromné domy, nemluvě o ostrovech, jachtách a dalších materiálních nadbytcích. Po tom opravdu netouţím.“ Sotva se vám podán nakázat si nechtít něco, co si ve skutečnosti velmi přejete, nebo věnovat myšlenky tomu, co je vám lhostejné. Umělým přetvařováním zrcadlo světa neoklamete – v něm se odráţí to, čím se zabývá duše i rozum. Jestliţe se duše a rozum sjednotí, přesný obraz se rychle hodnocení plodí vítr rovnováţných sil, jeţ usilují o znovunastolení rovnováhy. Konečný výsledek je pravým opakem toho, co jsme očekávali: zpočátku se situace vykresluje v pochmurných tónech, nicméně časem se ukazuje, ţe vše je mnohem snazší a prostší, a naopak.
Znamená to, ţe pokud budu záměrně sytit barvy, vše skončí dobře? Vůbec ne. Ba co víc, to dělat nesmíte. Zaprvé se vám nepodaří vytvořit nadbytečný potenciál uměle, jinými slovy se vám nepodaří skutečně sami sebe vyplašit. Rozum se sice můţe přetvařovat, jenomţe duše neuvěří. Zadruhé, jestliţe malujete chmurné obrázky, vytváříte negativní obraz, který se s větším či menším úspěchem odrazí v zrcadle světa. Proč byste si měli programovat negativní realitu? Pokud si záměrně přehráváte horší varianty, všimli jste si, ţe přetvářka celkem funguje, aţ na to, ţe se vám daří nikoli díky, ale navzdory vašemu úsilí. Kvůli tomu, ţe hrajete, se vaše obavy nezmírní – sami sebe neoklamete. Byť je vám aktuálně zle a hrozně, nezávisle na hře pokaţdé potají doufáte ve šťastný konec, coţ funguje jako pozitivní faktor, protoţe vychází z duše. Opakuji však, ţe mazlením se s negativismem si můţete jen uškodit. Naskýtá se otázka: pokud vzniká zákonitost kontrastu kvůli očekávání, jeţ je zaloţeno na navýšené významnosti, jak se tedy mají vyvíjet události v ryzí podobě? Řekněme, ţe někdo začíná dobře nebo naopak špatně. Co má očekávat, pokud se ještě neví, jak by měl k dané záleţitosti přistupovat? S velkou pravděpodobností bude konec velmi podobný začátku. Neocenitelnou pomoc zde můţe prokázat prostý princip pohybu po proudění variant. V ţivotě se musíte na kaţdém kroku odhodlávat k nějakému činu, iniciovat nějaký proces, ať uţ jde o nový začátek, nebo hledání potřebné věci, práce, partnera, řešení. Pokaţdé při prvním kroku ve vybraném směru vcházíte do dveří. V tom okamţiku, dokud jste ještě nezašli daleko, se zamýšlíte: vybral jsem si správné dveře, nebo do nich vůbec nesmím? Jestliţe jde od samého počátku vše dobře, lze doufat, ţe to tak bude pokračovat, i kdyţ nikde nejsou ţádné záruky. Naopak se zárukou můţete počítat pouze v opačném případě. Otevírají-li se dveře ztěţka a musíte se do nich tlačit, můţete se k nim směle obrátit zády a hledat jiné. Proudění variant se vţdy ubírá cestou nejmenšího odporu, a taková cesta je optimální. To neznamená, ţe pokud se protáhnete do cizích dveří, nedokáţete dojít do konce. Bezpochyby vás tam však čeká hora problémů a těţkostí, a tak je
lepší řídit se pravidlem: pokud se do dveří dostáváte ztěţka, je třeba hledat jiné. Podívejme se na nějaké příklady. Řekněme, ţe se vám zdá, ţe potřebnou věc najdete v jistém obchodu, ale ten jako by byl pro vás z různých důvodů nepřístupný: jednou do něj nestihnete zajít, podruhé mají zavřeno. Rozum tvrdohlavě tvrdí: já vím, ţe tu věc potřebuji a najdu ji právě tam. Nakonec se nejspíše přesvědčíte, ţe ona věc se vůbec nenachází tam, kde si myslíte. Ve druhé situaci hledáte práci. V jedné společnosti musíte vydrţet velmi sloţité testování, na schůzce k vám přistupují stroze a vyţadují příliš mnoho věcí. Ve druhé probíhá vše snadno a hladce. Kterou si zvolí rozum? Zvykl si pokořovat vrcholy a váţit si toho, čeho dosáhl pracně. Jeho výběr je jasný. Ale co bude dále? Neustálá intenzivní práce, zato materiální výhody sotva. Řešíte problém nebo odvádíte komplikovanou práci. Navzdory stabilnímu stereotypu zkuste nejprve jednat a poté přemýšlet. Rozum má tendenci hledat komplikovaná řešení a vybírat těţké cesty. Jeho oblíbená metoda spočívá ve vytváření a následném překonávání překáţek – opravdu je otcem těţkých omylů. Ať si vymyslí cokoli, vţdy si vybírejte cestu, jeţ bude snazší. Uvidíte, ţe se kolo rozjede samo. Představte si, ţe jste někoho potkali a rozhodujete se, zda stojí za dlouhodobější vztah. Pokud od samého počátku pociťujete nějaký nesoulad, těţkosti, tření, můţete si být jisti, ţe takový vztah by nic dobrého nepřinesl jednomu Bohu. Transurfing uvedené dotazy řeší takto: cíl ţivota je slouţit Bohu. Slouţit však neznamená klanět se, nýbrţ s ním spolutvořit. Bůh ovlivňuje svět prostřednictvím všeho existujícího, neboli ţivota – v celé mnohostrannosti jeho projevů – nemá jiný způsob existence. Z toho důvodu důkazy o Jeho existenci nalézt nelze, neboť ţije ve všem: v trávě, kvítku, motýlu, v člověku samém. Ţivot je sen Boha. Reinkarnace představuje jistý přesun z jednoho snění do druhého. Všichni tvorové sledují jeden cíl – ţít, coţ ovšem také obnáší v rámci moţností nakládat s danou realitou. Ovlivňování reality je cílem, schopností i právem. Pokud se svého práva chopíte, realizujete vůli Boha a proţíváte plnohodnotný ţivot, a ne-li, je
vám hůře. Tyto závěry jsou podrobně vysvětleny v knize Jablka padají do nebe. Jestliţe vás však tyto odpovědi neuspokojují, můţete se zkrátka obrátit k sobě, protoţe část Boha je v kaţdém z nás. Ani já, ani sluţebník církve, nikdo jiný nemůţe být prostředníkem mezi vámi a Bohem. Jen vy sami, kdyţ se obrátíte sami k sobě, získáte odpovědi na poloţené otázky. Taková rada nevzbuzuje zrovna důvěru: „Jak jako?! Odkud bych to mohl vědět?“ Nejspíše jste to ještě nezkusili nebo nedůvěřujete hlasu svého srdce, jinak byste se neptali. Je to velmi jednoduché. Pokud chcete hledat odpovědi v cizích knihách, čeká vás nekonečné putování, které nikam nevede. Za prvé se vám nikdy nepodaří pročíst všechno, co je třeba, za druhé v různých pramenech se setkáte s různými tvrzeními, coţ vás ještě víc zmate. Raději si přečtěte několik knih, jeţ vám připadají nejdůleţitější (a jenom vám!), a poté se chopte svého práva sám nacházet a dávat odpovědi. Všechno záleţí na tom, kam nasměrujete záměr: zda na poznání, či na tvoření. V prvním případě si vybíráte roli věčného studenta, ve druhém tvůrce a prvoobjevitele.
Kolotoč strážce „JSTE-LI POUTNÍKEM, vaše poslání obnáší, abyste velmi jemně navedl lidstvo na tvůrčí souţití, coţ jste dosud dělal. Jenţe zákony POUTNÍKU působí na ty, kdo je přinášejí, jen do té doby, dokud je nevyuţijí ke komerčním cílům, a vy budete mít z knih zisk, to znamená, ţe vám zůstanou poznatky, ovšem vlastnosti POUTNÍKA ztratíte na mnoho pokolení. Coţpak je pro vás mizerný zisk důleţitější neţ NAŠE CILE? Jste rozumný člověk, udivujete mě svou jistotou neomylnosti. Buď jste vědomosti získal bez opory, nebo jste si jistý, ale obětujete se pro blaho pozemské civilizace, tak KDO JSTE?“ O, o, o! O, o, o! Tolik patosu! Jsem poraţen, rozdrcen, zničen! To je konec, je rozhodnuto: nechám si narůst plnovous, jaký má stráţce, vezmu si hůl a vydám se putovat, abych našel pravdu, sám prohlédl a poté konečně otevřel oči těm, kdo zůstávají ve tmě. Zachtělo se mi stát se tím pravým a obětovat se ve prospěch pozemské civilizace! Uţ se chystám. Jen ještě jednou nasliním prsty a přepočítám svůj mrzký zisk, ale pak rovnou na cestu. A zatímco třesoucíma rukama překládám své penízky, poslechněte si jeden jinotaj. Jednoho dne se sešlo u pískoviště ve dvoře našeho světa několik dětí. Byli tam náfuka, panský synek, hašteřivec, rozumbrada, ţalobnice a dětina. Přezdívka kaţdého z nich vystihovala výrazný rys jejich charakteru. Náfuka se neustále snaţila podtrhávat své přednosti, a proto se ráda chlubila: hezkými šatečkami, bonbónkem, prostě čímkoli. Panský synek jako by potvrzení své důleţitosti ani nepotřeboval. I tak se choval důleţitě, celý bez sebe. Jediný ztělesní v realitě; pokud sladěny nejsou, obrázek se rozdvojuje, a proto se ani ve skutečnosti nic zvláštního neděje. Jednota duše a rozumu se vyznačuje jedním charakteristickým znakem – vţdy ji doprovází bouřlivé pocity. Někdy to bývá nadšení, nejčastěji však kvůli tendenci lidí k negativismu se běs
projevuje v nepokoji, odporu, příkoří, pobouření, vzteku. Zrcadlu je jedno, kam je vztah nasměrován, zda na stranu příjemnou či nepříjemnou, prostě konstatuje obsah myšlenek. Jásot a nadšení obvykle dlouho nevydrţí; naopak sklíčenost a odpor se mohou stát stálými společníky, protoţe jsou podmíněny okolní realitou. Jestliţe se vám něco opravdu intenzivně protiví, duše a rozum se spolu zcela shodnou. V myšlenkách si formujete přesný obraz, který duální zrcadlo klidně převede do reality. Proto dostáváte to, co nechcete. Pokud však říkáte, ţe si nepřejte mít jachtu, neznamená to, ţe ji nenávidíte – prostěji nepotřebujete. Stejně tak nemyslíte na ţivot v nuzné boudě – sice ho nechcete, ovšem ani se neobáváte, ţe byste se tam ocitli. To, co je vám lhostejné, totiţ vaše myšlenky neovládá. V hlavě nemáte jasnou představu, chybí přesná orientace, tudíţ i obraz zůstává amorfní, rozmazaný, a není zřejmé, co vyjadřuje. Jakmile se něčeho začnete obávat nebo něco nenávidět, duše a rozum se sjednotí, čímţ obraz myšlenek získá jasné rysy. Umělé vytváření a udrţování jednoty duše a rozumu není moţné, stejně jako nelze libovolně dlouho udrţet stav nadšení. Lze o to jen usilovat. Nejlepší způsob, jak můţe člověk dosáhnout jednoty, je ţít v souladu se svým krédem a pohybovat se k cíli. Čím lépe je obraz duše a rozumu zaměřen, tím rychleji se bude realizovat. Pokud se to nepodaří, lze týchţ výsledků dosáhnout dlouhým obléháním, tedy jednáním s vytrvalou stálostí. Pokaţdé, kdyţ se vaše pozornost chytí něčeho, co odmítáte, vědomě se přeorientujte na to, co byste chtěli mít. Jako byste měli v rukou lampičku: buď se bezmocně potácíte ze strany na stranu a vylekaně osvěcujete temné kouty, nebo ji směřujete jen vpřed a směle kráčíte k cíli, ať se kolem vás děje cokoli. „Často se stává, ţe pokud je začátek nějaké práce dobrý, výsledek bývá špatný, a naopak, byť to neplatí vţdy. Lze tuto zákonitost vyuţít čiji nějak opravit?“ „Často jsem si mohla všimnout, ţe se mi v ţivotě spousta věcí nepodařila tak, jak jsem si naplánovala, ale spíše úplně naopak. Z pohledu transurfingu je to jasné, navyšovala jsem totiţ potenciál
důleţitosti. Pak jsem postřehla zajímavou zákonitost. Pokud si budu záměrně myslet, ţe se situace musí vyvíjet zle, ve skutečnosti půjde všechno dobře! Takţe chci-li se vyhnout nepříjemnému vývoji událostí, schválně si vymýšlím co nejvíce špatných variant, a tak nakonec všechno skončí úspěšně. Proč se to tak děje?“ Zde nelze vyvodit ţádné přísné pravidlo. Stává se, ţe vše začíná krásně, ovšem končí velmi špatně. Anebo i naopak, začátek je hrozný, zato nakonec všechno dopadne velkolepě. Kaţdému se to děje jinak a kaţdý si hledí svého. Všimnout si těchto záleţitostí vás donutí kontrast: očekávali jste jednu věc a získali jste něco úplně jiného. Lidé často nevěnují pozornost tomu, ţe se jimi odvozené pravidlo narušuje, pokud pro ně nemají doprovodné okolnosti velkou důleţitost. Výjimek nebývá méně neţ potvrzení, jen si je nepamatujeme. Do paměti se nám obvykle vryjí případy, jeţ pro nás měly velkou váhu. Jejich důleţitost plodí zákonitost kontrastu. Jestliţe nějaké události nebo okolnosti přikládáme velký význam, vytváří se nadbytečný potenciál. Moc chceme, aby všechno dopadlo co nejlépe, a zároveň se obáváme, ţe se nám nic nepodaří. Obavy si dokonce ani nemusíme uvědomovat, ovšem kvůli tomu neztrácejí na váze, protoţe vycházejí z duše. Tato směs přání, neklidu a zvýšeného – ať bude rozum vychvalovat kvality partnera, ať bude jakkoli argumentovat. Naopak čím více se pokouší sám sebe přesvědčit, ţe je to ten pravý, tím větší je pravděpodobnost, ţe budete nakonec litovat. Nevěřte argumentům, věřte faktům. Nespoléhejte se na závěry rozumu, sledujte proudění variant.
Cíl a právo „Jaký máte názor na to, co člověka čeká po smrti? Osobně to chápu tak, ţe fyzické tělo umírá, ale duše je věčná. Znamená to, ţe duše se vrací do energeticko-informačního pole jiţ bez vědomí, slévá se s ním dohromady, a tak lidská individualita jako by přestala existovat, a ţe při dalším převtělení bude mít duše jiné tělo a jiné vědomí? Co se stane s mým vědomím, které jsem měl: copak to všechno vyjde nadarmo? Kdyţ mi dal Stvořitel ţivot, vědomí, pak mi přece nemůţe všechno sebrat a nic mi nenechat. Krátce řečeno: byl jeden člověk, splnil svou funkci a uţ je nepotřebný? Zhruba tak to vidím.“ Zavrhneme-li dogmatické představy různých náboţenských proudů a pouze pohlédneme faktům do očí, nelze pochybovat o jedné věci: duše skutečně prochází řadou převtělení, proţívá mnoho ţivotů v různých tělech. Zjevné důkazy o existenci Boha dosud neexistují, zato o duši jich najdete, kolik si jen budete přát. Existují tisíce svědectví o tom, jak si lidé náhodně vzpomínali na minulé ţivoty. Pochybovat o věrohodnosti jejich vzpomínek nelze, jelikoţ fakta tomu vzdorují. Jaké další důkazy ještě potřebujete, začne-li někdo náhle hovořit starým jazykem, který se v současnosti nepouţívá, nebo vám sděluje takové historické a geografické důkazy, jeţ by v zásadě nemohl znát? I kdyţ nutno podotknout, ţe ortodoxní vědu nepřesvědčují ani tyto argumenty – ta vţdy odmítá to, co není schopna vysvětlit, jelikoţ je to tak pro ni jednodušší. Kdyby vědci dokázali sledovat cestu duše na plátně oscilografu, to by byla jiná. Otázky typu proč a s jakým cílem je třeba směřovat k vyšším instancím. Odpovědi jsou totiţ přesně známy - jen měl autíčko s pedály a důstojně se na něm vozil po dvoře. Hašteřivec nikdy nedal pokoj ani sobě, ani ostatním. Nebyl zlý, spíše zranitelný. A tak se svou zranitelnost snaţil skrýt za vnější drzost. Rozumbrada se samozřejmě jevil nejrozumnější. Nejlépe uměl dělat bábovičky a byl na to hrdý. Velmi se trápil tím, ţe ostatní
nedělají všechno tak, jak mají, a proto se je snaţil všechny navést na správnou cestu. Ţalobnice se snaţila všelijak všem okolo dát vědět o své existenci. Jen se jí to moc nedařilo, byť ani nepřekročila hranici podlosti. O dětinovi nelze říci skoro nic. Ničím zvláštním nevynikal, byl tichý a obvykle se buď zadumaně šťoural lopatkou v písku, nebo mlčel a s očima doširoka otevřenýma naslouchal, co říkají ostatní. Kaţdý z celé společnosti na pískovišti se snaţil podle svého zvýraznit a upevnit si postavení v nestálém světě. Kaţdý herec v tomto divadle měl svou roli, která mu více méně umoţňovala zapadnout do divadelní hry ţivota. Stávalo se, ţe náfuka se přes míru chlubila, a tehdy ji hašteřivec chytl za cůpek, ţalobnice běţela za panským synkem, ten se chopil nastolování spravedlnosti a rozumbrada začal všechny organizovat a poučovat. Role slouţila jako nějaký výklenek, kde se člověk mohl uchytit a ozvat se světu: „To jsem já! Existuji! Nejsem jen prázdné místo!“ Kaţdý byl někým. Jen dětina, jak by se mohlo zdát, neměl ţádnou roli. Drţel se mimo a zpravidla zůstával mimo hru. Ale tak moc chtěl někým být! Nedokázal pochopit, kým vlastně je. Ţil s babičkou, rodiče si ani nepamatoval. Ovšem kým přesně by chtěl být, to také nevěděl. Občas se chtěl podobat někomu z party. Připadalo mu, ţe kdyţ se ujme jedné z rolí, stane se osobností a zaujme důstojné místo ve společnosti na dvoře. Jenţe i kdyţ si zkoušel nasazovat cizí masky, nic dobrého mu to nepřinášelo. Pokaţdé, kdyţ obsadil cizí roli, neopouštěl jej zvláštní pocit. Jako by se sice někým stal, jenţe zároveň přestal být sám sebou! Ten pocit nepatřil k příjemným a dětinovi nezbylo neţ přestat být tím jiným a znovu se stát sebou, tedy nikým. Takţe celá parta seděla na pískovišti a nudila se. Vtom někdo řekl: „Hele, jde stráţce.“ „Jaký stráţce a kde je?“ „No podívej, stařík s šedivým plnovousem. Pracuje v parku, má tam na starosti všechny houpačky. Je divný. Dává hloupé otázky.“
„Jaké otázky?“ „Kdyţ ho poprosíš, ţe se chceš nechat povozit na kolotoči, zeptá se: Za co? Podáš mu lístek a on tě pustí.“ „Nevídáno! Kdo myslíš, ţe by tě vozil zadarmo?“ „Jednou jsem neměl peníze na lístek a zkusil jsem tam prolézt, ale on si mě všiml a zase přišel s tím blbým dotazem: Za co? No, dědo, říkám, nemám peníze, nechej mě povozit. On opáčil: Proč? Nepochopil jsem ho a znovu jsem ho poţádal a on zase: Proč bych tě měl povozit? Na to jsem mu řekl, ţe peníze sice nemám, ale strašně moc se chci povozit. A stráţce říká: Kdyţ dokáţeš odpovědět na mou otázku, uţ si nebudeš muset kupovat lístek.“ „Co chce? Co se dá na takovou otázku odpovědět?“ „Kdo ví. Několikrát jsem to zkusil, jenţe staroušek říká, ţe je to všechno nesprávně.“ Dětina vyslechl celý rozhovor, a tu jako by se mu rozbřesklo. V hlavě mu okamţitě jaksi nepochopitelně vyjasnilo. Náhle uviděl všechny včetně sebe jakoby ze strany. Dětina věděl, ţe se vţdycky chtěl stát někým – osobností, jeţ by se podobala třeba i jednomu z členů dvorkové společnosti. Nyní však pocítil něco neobyčejného: byl nikým a zároveň kaţdým z nich! Uvědomil si, ţe pokud všichni přestanou hrát své role, jinými slovy odhodí-li masky, kaţdý z nich se stane stejným jako on, tedy nikým. Přesně tak se kaţdá kapka, jeţ odpadá z hřebene vlny, liší svou velikostí a tvarem. Nicméně podstata všech kapek je stejná – voda. Všechny se dříve či později vrátí do oceánu a slijí se do jednoho celku. Pro dětinu se vše v jediném okamţiku stalo prosté a jasné. Aniţ by to sám čekal, náhle promluvil: „Znám odpověď na stráţcovu otázku.“ Všichni ztuhli a uţasle na něj zírali. Nikdo si nemyslel, ţe by z něj mohlo něco podobného vypadnout. „A jaká je tedy ta odpověď?“ ostraţitě se zeptal rozumbrada. „Pojďme do parku, uvidíte,“ řekl dětina a vstal zjevně s úmyslem provést, co si umanul. Navnaděné a zvědavé děti se vydaly za ním.
„Ale to ještě není všechno,“ pošeptal hašteřivec rozumbradovi. „Je tam vrátný a ten má také svůj ochranný dotaz: „Kdo na to přišel?“ Dětina je dnes nějaký divný. Uvidíme, co na to řekne.“ Brzy stály děti u branky do parku. Srdečný dědoušek odstrašujícího vzhledu jim zahradil cestu. „Kampak jste se to, děcka, vypravila?“ Dětina vystoupil. „Do parku, uţít si na houpačky.“ Vrátný z té jednoduché odpovědi zrozpačitěl, protoţe nevěděl, má-li se rozčilit nebo rozesmát. „A ty jsi čí, hochu? Posloucháš své rodiče? A vůbec, kdo na to přišel? Co na to odpovíš?“ „To, ţe na tuhle otázku nemusím odpovídat,“ klidně povídá dětina. Vrátný strnul. Poprvé mu někdo správně odpověděl. Odkud to můţe tohle lidské dítě vědět? Aniţ by slova pronesl, otevřel dětem branku a dlouho na ně uţasle zíral. Kdyţ se dětičky bázlivě přiblíţily ke kolotoči, stráţce jim vyšel vstříc. „Co si přejete, děti?“ „Povozit se,“ odpověděl za všechny dětina. „Za co?“ jako obvykle se informoval stařík. „Za nic. Jen tak,“ bez váhání odpověděl dětina. Stráţce se na něj podíval s neskrývanou zvědavostí. „Ale proč?“ „Protoţe jsem synem Boha.“ Na okamţik se rozhostilo naprosté ticho. Kdyţ se děti vzpamatovaly, radostně vyskočily a zvolaly: „Jsme děti Boha! Jsme děti Boha!“ Pak uţ se nikdo nikoho na nic neptal. Z nějakého důvodu to bylo všem jasné bez dalšího vysvětlování. Stráţce se usmál, všem dal zmrzlinu a vyzval je, aby se posadily. Kupodivu si kaţdý z nich našel svoje místo, kde se mu líbilo, nedošlo k ţádným sporům, jaké běţně v této chvíli nastávají. Náfuka si vybrala koníčka, panský synek auto, hašteřivec lokomotivku, rozumbrada raketu a ţalobnice loďku. Kolotoč se zatočil. Vtom se stal zázrak: původní role se někam ztratily, jako by z dětských tváří spadly masky. Děti přestaly být
někým, ale staly se prostě samy sebou. Všichni byli šťastní a nikdo nikomu nezáviděl ani si nestěţoval. Tímto končím podobenství, v němţ je obsaţena celá filozofie transurfingu. Ještě je zajímavé, co si vybral dětina? To máte řešit vy, váţení čtenáři. Musíte si jen říci jako on, ţe jste synem Boha, zkrátka si to dopřejte, a klidně se ubírejte cestou jednoty duše a rozumu. Disponujete-li tím, čemu se v transurfingu říká odhodlání mít a jednat, vrátný vám v potřebný čas otevře potřebné dveře a vnější záměr změní sen v realitu. Nyní nastal čas odpovědět na otázku, kým jsem já. Nejsem nikým. A zároveň tímtéţ, kým jste vy – synem Boha. Pán Bůh, můj Otec, mě nechal proběhnout se na světě. Nikoho se netýká, jestli Ho mám rád a poslouchám Ho. Stýkám se s Ním bezprostředně, srdíčkem, nikoli skrz mříţku zpovědnice. Sám svým záměrem modeluji vrstvu svého světa, a pokud to nevadí jiným dětem Boha, nemusím se nikomu zpovídat. Ani se nemusím trápit hledáním správné cesty. K tomu je třeba někým být a já nejsem nikým. Kaţdý člověk si můţe nasadit masku poutníka, osvíceného, učitele a říkat všem, ţe ví, kam jít. Jestliţe mu někdo uvěří, můţe kolem sebe shromáţdit stádečko věřících, plácat bábovičky na pískovišti, a přitom hluboce uvaţovat o různých duchovních záleţitostech. Jenţe protoţe nejsem nikým, nevím, kam mají jít ostatní. Transurfing hovoří pouze o tom, ţe my všichni jsme dětmi Boha, přičemţ kaţdý, a jedině on sám, zná svou cestu a kaţdý má svobodu výběru. Svou cestu naleznete, budete-li naslouchat hlasu svého srdce. Ostatní je věc techniky transurfingu. Zdá se, ţe jsem jiţ řekl vše. Je načase sebrat hůl a vydat se na cestu, nést světlo poznání do tmy nevědomosti. I kdyţ, počkejte. Nejsem přece nikdo? A neznám ty jisté zákony poutníků, o nichţ se mluví v tom dopise? Znamená to, ţe nemám co ztratit. Jaké štěstí, jsem volný! Zůstanu.
Slovník termínů Autor dodává tento slovníček, jejž považuje za kvintesenci transurfingu.
Cíle a dveře Kaţdý člověk má předurčenou a vytyčenou jedinečnou cestu, na níţ můţe získat trvalé štěstí. Kyvadla nám vnucují cíle, jeţ jsou nám cizí a vábí nás svou prestiţí i nedostupností. Jestliţe se honíme za falešnými cíli, buď ničeho nedosáhneme, nebo pochopíme, ţe to nepotřebujeme. Vaším cílem je změnit ţivot ve svátek. Dosaţení cíle s sebou nese splnění všech ostatních přání, přičemţ výsledky překonají veškerá očekávání. K cíli vás dovedou jedině ty vaše dveře. Pokud kráčíte k cíli svými dveřmi, nikdo a nic vám v tom nedokáţe zabránit, protoţe klíč od vaší duše ideálně pasuje do zámku vaší stezky. To, co je vaše, vám nikdo nevezme. Takţe nebudou ani potíţe s dosaţením cíle. Problém spočívá jen v tom, abyste dokázali najít svůj cíl a dveře. Transurfing vás to naučí. Diapozitiv Naše představy o sobě a o okolním světě bývají často daleko od pravdy. Zkreslení navozují naše diapozitivy. Jestliţe vás například znepokojují některé vaše nedostatky, vypěstujete si kvůli tomu pocit méněcennosti, protoţe se vám zdá, ţe ostatním se to taky nelíbí a ţe to neschvalují. Jakmile se za této situace setkáte s ostatními lidmi, vkládáte do svého projektoru diapozitiv komplexu méněcennosti a vidíte vše zkresleně. Diapozitiv je zkreslený obraz reality ve vaší hlavě. Negativní diapozitiv zpravidla plodí jednotu duše a rozumu, a proto se ve skutečnosti ztělesňuje. Naše horší očekávání se uskutečňují. Negativní diapozitivy lze přetvořit v pozitivní a přinutit je, aby pracovaly ve váš prospěch. Pokud záměrně vytvoříte pozitivní diapozitiv, budete schopni úţasným způsobem transformovat
vrstvu svého světa. Cílový diapozitiv je pomyslný obrázek toho, ţe cíl jiţ byl dosaţen. Systematická vizualizace diapozitivu vede k materializaci odpovídajícího sektoru prostoru variant. Dráha života Ţivot člověka, jako i kaţdý jiný pohyb hmoty, představuje řetěz příčin a následků. Následek se v prostoru variant vţdy nachází poblíţ příčiny. Jak jedno vyplývá z druhého, tak se na dráze ţivota seřazují i nedaleko leţící sektory prostoru variant. Scénáře a dekorace sektorů na jedné dráze ţivota jsou si víceméně podobné. Ţivot člověka plynule proudí po vlastní dráze do té doby, dokud nedojde k události, která podstatně změní scénář a dekorace. Tehdy se osud obrací a přesouvá dotyčného na jinou dráhu ţivota. Vţdy se nacházíte na těch drahách, jejichţ parametrům vyhovuje vaše myšlenkové vyzařování. Jestliţe změníte svůj vztah ke světu, tedy obraz svých myšlenek, přesunete se na jinou dráhu ţivota s jinými variantami vývoje událostí. Důležitost Důleţitost vzniká tam, kde něčemu přidáváme příliš velký význam. Je to nadbytečný potenciál v ryzí podobě, během jehoţ odstraňování způsobují rovnováţné síly potíţe tomu, kdo onen potenciál vytváří. Existují dva typy důleţitosti, a to vnitřní a vnější. Vnitřní či vlastní důleţitost se projevuje jako přecenění vlastních předností či nedostatků. Formule vnitřní důleţitosti ţní takto: jsem důleţitá osoba nebo konám důleţitou práci. Jakmile se ručička důleţitosti zastaví, chopí se díla rovnováţné síly a důleţitý ptáček dostane políček. Toho, kdo se podílí na důleţité práci, čeká také rozčarování: buď jeho práci nebude nikdo potřebovat, nebo ji dotyčný zvládne jen velmi špatně. Existuje i opačná strana mince, a to shazování vlastních předností, sebeponiţování. Velikost nadbytečného potenciálu je v obou případech stejná, rozdíl poznáte pouze ve znaménku. Vnější důleţitost také uměle vytváří člověk, jenţ přisuzuje příliš velký význam objektu či události vnějšího světa. Formule vnější důleţitosti zní: to či ono má pro mě velký význam nebo to či ono
musím udělat, protoţe je to pro mě důleţité. Při tom vzniká nadbytečný potenciál a celé dílo se pokazí. Představte si, ţe musíte přejít po kládě, která leţí na zemi. Nic není snazší. A nyní musíte přejít po téţe kládě, jeţ je poloţena mezi střechami dvou výškových domů. Je to pro vás velmi důleţité a o opaku se vám nedaří přesvědčit. Hádanka strážce „Kaţdý člověk můţe získat svobodu vybírat si vše, co se mu zachce. Jak je moţné onu svobodu získat?“ Nevíme o tom, ţe o vytouţené nemusíme bojovat, ţe je můţeme zkrátka dostat. Zní to absolutně nepravděpodobně, nicméně je to skutečně tak. Odpověď na hádanku poznáte, jakmile dočtete celou knihu Transurfing neboli ovlivňování reality. Nezkoušejte se podívat rovnou na poslední kapitolu, protoţe odpověď by pro vás byla nepochopitelná. Indukovaný přechod Katastrofy, ţivelné pohromy, ozbrojené konflikty i ekonomické krize se rozvíjejí spirálovitě. Nejprve probíhá zrod, poté se spirála roztáčí, hromadí se stále více napětí, aţ dochází ke kulminaci, emoce jiţ planou ze všech sil a konečně nastává rozuzlení – veškerá energie se rozptyluje do prostoru a přichází dočasné bezvětří. Podobně funguje vodní vír. Pozornost skupiny lidí zabředává do sítí kyvadla, která se stále rychleji rozhoupávají a skupinu táhnou za sebou na pochmurné dráhy ţivota. Člověk reaguje na první podnět kyvadla, například na negativní událost, a přistupuje na to, ţe se zachytí provázků, takţe se ocitá v zóně působení spirály, jeţ se roztáčí a formuje se jako trychtýř. Jev, kdy spirála nabírá tvar trychtýře, se definuje jako indukovaný přesun na dráhu ţivota, kde se člověk stává obětí. Jeho reakce na podnět kyvadla a následující vzájemné doplňování energií kmitání indukuje přesun na dráhu ţivota, která se podle frekvence kmitání blíţí kyvadlu. Nakonec se negativní událost včleňuje do vrstvy světa dotyčné osoby.
Jednota duše a rozumu Rozum má vůli, ale není schopen ovlivňovat vnější záměr. Duše dokáţe vnímat svou totoţnost s vnějším záměrem, jenţe jí chybí vůle. Poletuje v prostoru variant jako neřiditelný papírový drak. Chcete-li vnější záměr podřídit své vůli, musíte dospět k jednotě duše a rozumu. To je stav, kdy se pocity duše a myšlenky rozumu slévají v jedno. Jestliţe jsme například plni radostného nadšení, naše duše zpívá a rozum si spokojeně mne ruce. V takovém rozpoloţení jsme schopni tvořit. Stává se však, ţe duše a rozum nacházejí jednotu v nepokoji, obavách a nepřízni. V tom případě se uskutečňují horší i nejhorší očekávání. A konečně, tvrdíli zdravý rozum jedno, kdeţto srdce mu odporuje, znamená to, ţe mezi nimi panuje rozkol. Koordinace důležitosti Ničemu nepřikládejte nezbytně důleţitý význam. Důleţitost nepotřebujete vy, ale kyvadla. Kyvadla manipulují lidmi jako loutkami pomocí provázků důleţitosti. Člověk se obává povolit provázky důleţitosti, protoţe se nachází v moci závislosti, která vytváří iluzi opory a jistoty. Jistota představuje tentýţ nadbytečný potenciál jako nejistota, pouze má opačné znaménko. Uvědomění a záměr umoţňují ignorovat hru kyvadel a dosáhnout svého bez boje. A pokud existuje svoboda bez boje, pak jistotu nepotřebujete. Jestliţe jsem se osvobodil od důleţitosti, nemám co chránit, ani o co bojovat – zkrátka klidně jdu a beru si, co mi patří. Chce-li se člověk od kyvadel osvobodit, musí se zříci vnitřní i vnější důleţitosti. Problémy a překáţky na cestě k cíli také vznikají následkem nadbytečných potenciálů důleţitosti. I překáţky se drţí na základě důleţitosti. Pokud záměrně odhodíte důleţitost, překáţky se samy zbortí. Koordinace záměru Realizace nejhorších očekávání u lidí, kteří mají sklon k negativismu, potvrzuje, ţe člověk je schopen chod událostí
ovlivňovat. Kaţdá událost na dráze ţivota se v prostoru rozbíhá dvěma směry – směrem příznivým a nepříznivým. Pokaţdé, kdyţ se setkáváte s nějakou událostí, provádíte výběr, jak k ní přistoupíte. Pokud vnímáte událost pozitivně, dostanete se na příznivou odbočku dráhy ţivota. Sklon k negativismu vás naopak nutí vyjadřovat nespokojenost a vybírat si nepříznivou stranu. Jakmile vás něco popudí, přichází i nová nepříjemnost. Odtud pochází ono známé: neštěstí nikdy nechodí samo. Nicméně řada nesnází nenásleduje za onou první strastí, ale za vaším vztahem k ní. Zákonitost se formuje vaším výběrem, k němuţ se rozhodujete na rozcestí. Jestliţe zanalyzujete stupeň svého sklonu k negativismu, můţete si udělat představu, kam vás celý ţivot vede taková dlouhá řada negativních cest. Princip koordinace záměru zní takto: pokud se rozhodnete, ţe budete vnímat rádoby negativní změnu ve scénáři jako pozitivní, přesně tak tomu i bude. Budete-li se řídit tímto principem, dokáţete dosáhnout takového úspěchu v pozitivním slova smyslu, jakého negativisté dosahují ve svých nejhorších očekáváních. Kyvadlo Myšlenková energie je materiální a nezmizí beze stopy. Jestliţe skupiny lidí začínají přemýšlet stejně, jejich myšlenkové vlny se spojují jedna v druhou a v oceánu energie se vytvářejí neviditelné, ale skutečné energeticko-informační struktury – kyvadla. Začínají se samostatně rozvíjet a ovládají lidi díky svým zákonům. Člověk, který se dostane do vlivu destruktivního kyvadla, ztrácí svobodu – stává se šroubkem ve velkém mechanismu. Kyvadlo se rozhoupává tím silněji, čím více lidí-přívrţenců – se ţiví jeho energií. Kaţdé má vlastní charakteristickou frekvenci kmitání. Například houpačku lze v určité frekvenci rozpohybovat pouze s velkým úsilím. Onu frekvenci nazýváme rezonancí. Pokud se mnoţství přívrţenců sniţuje, redukuje se i kmitání kyvadla. Jakmile nezbývá ani jeden přívrţenec, kyvadlo se zastavuje a stejně jako tvor umírá. Kyvadla chtějí z člověka vytěţit co nejvíce energie, a proto ho pohlcují na základě jeho pocitů a reakcí, jakými jsou nevole,
nespokojenost, nenávist, rozčilení, neklid, rozechvění, skleslost, rozrušení, obdiv, dojetí, idealizace, úcta, nadšení, rozčarování, hrdost, nafoukanost, přezíravost, odpor, křivda, pocit povinnosti, pocit viny. Největší nebezpečí číhá na osobu, jeţ podléhá vlivu destruktivního kyvadla, v tom, ţe kyvadlo svou oběť odvádí od drah ţivota, na kterých by mohla najít své štěstí. Od vnucených cílů se musíte osvobodit, protoţe v boji o ně se od své cesty stále více vzdalujete. Kyvadlo je vlastně egregor, ale to ještě nezahrnuje vše. Chápání pojmu egregor nedokáţe vysvětlit celý komplex nuancí vzájemného působení člověka s energeticko-informačními podstatami. Materiální realizace Informační struktura prostoru variant se za určitých podmínek můţe realizovat. Kaţdá myšlenka, stejně jako sektor prostoru, má určité parametry. Myšlenkové vyzařování, jeţ prosvětluje odpovídající sektor, realizuje jeho variantu. Tak vykazují myšlenky bezprostřední vliv na chod událostí. Prostor variant slouţí jako šablona, definuje formu a trajektorii pohybu hmoty. Materiální realizace se pohybuje v prostoru a čase, kdeţto varianty zůstávají na místě a existují věčně. Kaţdý ţivý tvor svým myšlenkovým vyzařováním formuje vrstvu svého světa. Náš svět obydluje mnoho ţivých organismů a kaţdý přináší do modelování reality svůj vklad. Nadbytečný potenciál Nadbytečný potenciál je napětí, místní bouře ve stejnorodém energetickém poli. Tuto nesourodost vytváří myšlenková energie, kterou člověk vyzařuje, jestliţe nějakému objektu připisuje příliš důleţitý význam. Nadbytečným potenciálem je například přání, a protoţe usilujete o něco, co není nebo co nemáte, je vyvoláván energetický pokles tlaku, jeţ zapříčiňuje působení rovnováţných sil. Další příklady nadbytečných potenciálů jsou: nespokojenost,
odsuzování, nadšení, obdiv, idealizace, přeceňování, přezírání, ctiţádost; pocity nadřazenosti, viny, méněcennosti aj. Polarizace Nadbytečné potenciály vznikají, kdyţ se nějakým vlastnostem přiřkne příliš velký význam. Vztahy závislosti se mezi lidmi hromadí vţdy, kdyţ se dotyční začínají navzájem srovnávat, stavět do protikladu své schopnosti a jakmile se řídí podmínkou typu pokud ty takhle, tak já tak. Nadbytečný potenciál sám o sobě není tak hrozný, dokud existuje zkreslené hodnocení bez srovnání, jen samo o sobě. Jakmile je uměle navýšené hodnocení jednoho objektu vystaveno konfrontaci s jiným, vzniká polarizace, která vyvolává vítr rovnováţných sil. Rovnováţné síly usilují o odstranění vzniklé polarizace a jejich působení je ve většině případů namířeno proti tomu, kdo polarizaci vytvořil. Prostor variant Prostor variant je informační struktura. Jde o nekonečné pole informací, jeţ sdruţuje veškeré varianty všech událostí, které se mohou stát. Lze říci, ţe v prostoru variant existuje vše, co kdy bylo, je i bude. Slouţí jako šablona v podobě sítě souřadnic pohybu hmoty v prostoru a čase. Jak minulost, tak budoucnost se tam stále uchovávají jako na filmovém plátně. Nicméně účinek času se projevuje pouze během přesunu samotného snímku, v němţ se osvětluje současnost. Svět existuje zároveň ve dvou podobách: fyzickou realitu lze nahmatat, kdeţto metafyzický prostor variant leţí za hranicí vnímání, ale přesto není méně objektivní a přístup k onomu poli informací je v zásadě moţný. Právě odtud pocházejí intuitivní poznání a jasnovidectví. Rozum není schopen vytvořit nic zásadně nového, pouze dokáţe vybudovat novou verzi domu ze starých kostek. Mozek neschraňuje samotné informace, nýbrţ cosi, co se podobá adresám k informacím v prostoru variant. Veškerá vědecká odhalení a umělecká díla rozum těţí z prostoru variant prostřednictvím duše.
Sny nepředstavují iluze v běţném chápání tohoto slova. Rozum si sny nepředstavuje – on je skutečně vidí. To, co pozorujeme ve skutečnosti, jsou realizované varianty. Ve snu jsme schopni vidět to, co realizováno nebylo, tedy divadelní hry s virtuálními scénáři a dekoracemi. Sny nám ukazují to, co by se bylo mohlo stát v minulosti nebo by se mohlo dít v budoucnosti. Snění je cestování duše v prostoru variant. Proudění variant Informace trvale leţí v prostoru variant v podobě matice. Struktura informací je uspořádána ve vzájemně svázané řetězy. Příčinně následkové spojitosti plodí proudění variant. Neklidný rozum musí ustavičně odolávat podnětům kyvadel a rozhodovat o řešeních problémů, zatímco se snaţí udrţovat situaci pod kontrolou. Volní řešení rozumu jsou ve většině případů nesmyslným plácáním rukama ve vodě. Většina potíţí, zejména nicotných, se vyřeší sama, pokud nebudeme bránit proudění variant. Člověk by se neměl aktivně vzpírat proudění především proto, ţe při tom zbytečně a někdy i ke své škodě plýtvá energií. Proudění si vybírá cestu nejmenšího odporu, a proto obsahuje i nejúčinnější a nejracionálnější řešení potíţí. Odpor proti proudu naopak plodí spoustu nových problémů. Silný intelekt rozumu není k ničemu, pokud jiţ řešení existuje v prostoru variant. Pokud nebudete dělat potíţe, nebudete se bránit proudění variant, řešení přijde samo a bude nejlepší. Kvalita optimálnosti je integrována jiţ ve struktuře pole informací. V prostoru variant existuje vše, ale s větší pravděpodobností se realizují nejméně energeticky náročné varianty. Příroda neplýtvá energií nadarmo. Rovnovážné síly Všude, kde existuje nadbytečný potenciál, vznikají rovnováţné síly usilující o jeho odstranění. Potenciál se vytváří myšlenkovou energií člověka, jestliţe nějakému objektu přisuzuje příliš velkou důleţitost.
Například srovnejme dvě situace: stojíte na podlaze ve svém domě a na kraji propasti. V prvním případě vás to nijak netrápí. Ve druhém má pro vás situace velmi zásadní význam: stačí jediný neopatrný pohyb a stane se neštěstí. Na energetickém plánu má fakt, ţe zkrátka stojíte, tentýţ význam v prvním i druhém případě. Ale kdyţ stojíte nad propastí, svým strachem hromadíte napětí, a tak vytváříte nestejnorodost v energetickém poli. Nakonec vznikají rovnováţné síly usilující o odstranění této nesourodosti. Dokonce můţete jejich působení skutečně pocítit: na jednu stranu vás nevysvětlitelná síla táhne dolů a na druhou vás to nutí odstoupit od kraje. Abyste odstranili nadbytečný potenciál svého strachu, stačí, aby vás rovnováţné síly odlákaly od kraje nebo vás shodily dolů, abyste s tím skoncovaly. Takovému působení jste vystaveni. Působení rovnováţných sil usilující o odstranění nadbytečných potenciálů produkuje velké mnoţství problémů. Jejich lstivost spočívá v tom, ţe člověk často dostává výsledek přímo opačný záměru. Přitom absolutně nechápe, co se vlastně děje. Odtud pramení pocit, ţe se do dění zapojuje nějaká nevysvětlitelná, zlá síla, něco jako zákon schválnosti. Sektor prostoru variant V kaţdém bodu prostoru existuje jistá varianta určité události. Abychom si zjednodušili pochopení, stanovíme si, ţe varianta sestává ze scénáře a dekorací. Dekorace jsou vnější podobou či formou projevu a scénář je cesta, po níţ se hmota pohybuje. Rozdělme si prostor variant na sektory. Kaţdý sektor má vlastní scénář a dekorace. Čím větší vzdálenost panuje mezi sektory, tím výrazněji se liší scénáře i dekorace. Osud člověka je tak nadnesen v mnoha variantách. Teoreticky neexistují ţádné hranice mezi různými osudy člověka, poněvadţ prostor variant je nekonečný. Transurfing Pojem transurfing jsem si nevymyslel – spadl na mě odněkud, odkud se vzaly i všechny ostatní termíny a vlastně celý obsah této knihy. Do jisté doby jsem ani já sám nechápal jeho význam. A nelze zde uţít ţádných asociací. Význam tohoto slova lze vykládat
jako klouzání napříč prostorem variant, transformaci potenciálně moţné varianty ve skutečnost či přesun napříč drahami ţivota. Obecně lze říci, ţe pokud se zabýváte transurfingem (anglická výslovnost je transerfing), znamená to, ţe balancujete na vlně úspěchu. Vějíř Metoda vějíře je účinná technologie lidských vztahů, která představuje součást transurfingu. Hlavní princip vějíře lze zformulovat takto: zbavte se záměru získat, vyměňte jej za záměr dát a dostanete to, čeho jste se zřekli. Působení tohoto principu je zaloţeno na tom, ţe váš vnější záměr vyuţívá vnitřní záměr partnera, aniţ by poškozoval jeho zájmy. Nakonec od dotyčného získáte to, čeho byste běţnými metodami vnitřního záměru nemohli dosáhnout. Jestliţe se budete řídit tímto principem, dobudete skvělých výsledků v osobním i pracovním ţivotě. Vlna úspěchu Vlna úspěchu se vytváří jako nakupení drah ţivota, jeţ jsou pro vás příjemné. V prostoru variant existuje vše, včetně zlaté ţíly. Pokud jste se dostali na mezní dráhu takové nestejnorodosti a zachytili úspěch, můţete se díky inertnosti sklouznout na další dráhy nakupení, kde následují nové šťastné okolnosti. Pokud však po prvním úspěchu znovu nastoupil černý pás, znamená to, ţe vás zachytilo destruktivní kyvadlo a odtáhlo vás od vlny úspěchu. Vrstva světa Kaţdý ţivý tvor materializuje energií myšlenek vymezený sektor prostoru variant a vytváří vrstvu svého světa. Všechny zmíněné vrstvy se kupí jedna na druhou, a tak kaţdá podstata přispívá svou špetkou do mlýna formování reality. Člověk svým vnímáním světa vytváří individuální vrstvu světa – samostatnou realitu. Tato realita s ohledem na člověka zachycuje určitý odstín. Pokud bych se měl vyjádřit obrazně, stanovují se tam určité povětrnostní podmínky: ranní svěţest v záři Slunce,
pošmourno a deštivo, nebo dokonce uragán či nějaká jiná přírodní katastrofa. Individuální realita se formuje dvěma způsoby: fyzickým a metafyzickým. Jinými slovy, svůj svět si člověk buduje jednáním a myšlenkami. Hlavní roli tu přebírají myšlenkové představy, poněvadţ vytvářejí významnou část materiálních problémů, s nimiţ musí člověk většinu času bojovat. Transurfing zachází výhradně s aspektem metafyzickým. Výběr Transurfing nabízí zcela nový přístup k dosaţení cíle. Člověk provádí výběr, jako objednávku v restauraci, aniţ by se staral o prostředky jeho dosaţení. Cíl se tedy realizuje z větší části sám, nezávisle na přímém jednání zákazníka. Vaše přání se neplní. Vaše sny se neuskutečňují. Ale váš výběr je nesporným zákonem a bude nepochybně realizován. Podstatu výběru není moţné vysvětlit pár slovy. Podstata transurfingu spočívá v tom, co je výběr a jak jej provést. Vztahy závislosti Vztahy závislosti se definují nastolením podmínky typu pokud ty takhle, tak já tak. „Jestli mě miluješ, znamená to, ţe vše zahodíš a půjdeš se mnou na kraj světa. Pokud si mne nevezmeš za ţenu (muţe), znamená to, ţe mě nemiluješ. Jestli mě budeš chválit, budu se s tebou přátelit. Jestli mi nepůjčíš svou lopatku, vyţenu tě z pískoviště.“ Jestliţe láska přeroste ve vztah závislosti, nevyhnutelně vzniká polarizace a rovnováha se narušuje. Bezvýhradní láskaje láska bez práva ovládat, obdiv bez klanění. Jinými slovy, takový cit nevytváří vztahy závislosti mezi tím, kdo miluje, a objektem jeho lásky. Rovnováha se narušuje i v případě, ţe se věci srovnávají nebo staví do opozice: „My jsme takoví a oni jiní!“ Za příklad si vezměme národní hrdost. Ptejme se, ve srovnání s jakými národnostmi o ní mluvíme? Nebo pocit méněcennosti: ve srovnání s kým si připadáme méněcenní?
Kde existují protiklady, tam nutně ruku k dílu přikládají rovnováţné síly. Jejich působení je namířeno na to, aby objekty v opozici rozpálily natolik, aby se buď sjednotily k oboustranné spokojenosti, nebo aby se rozkmotřily. Pokud jste vy původcem polarizace, působení sil bude namířeno především proti vám. Záměr Záměr lze přibliţně definovat jako odhodlání mít a jednat. Neuskutečňuje se přání, ale záměr. Přejete si zvednout ruku. Přání je formulováno ve vašich myšlenkách: uvědomíte si, ţe chcete zvednout ruku. Zvedne vám přání ruku? Ne, přání samo o sobě nic neprovede. Ruka se zvedá teprve tehdy, kdyţ myšlenky na přání odezní a zůstane pouze odhodlání jednat. Je moţné, ţe odhodlání jednat ruku zvedne? Také ne. Dosáhli jste finálního rozhodnutí, ţe zvednete ruku, přesto se dosud nezvedla. Co ruku zvedá? Jak lze definovat to, co následuje po odhodlání? Zde se projevuje bezmoc rozumu poskytnout lehce pochopitelné vysvětlení toho, co je to záměr. Naše definice záměru, jakoţto odhodlání mít a jednat, demonstruje pouze předehru k síle, která vlastně jednání uskutečňuje. Zbývá pouze konstatovat, ţe ruka se nezvedá přáním ani odhodláním, ale záměrem. Záměr se dělí na vnitřní a vnější. Vnitřním záměrem rozumíme aktivní působení na okolní svět – to je odhodlání jednat. Vnější záměr je odhodlání mít, kdy svět sám se podrobuje vůli člověka. Vnitřní záměr je koncentrace pozornosti na proces pohybu k cíli. Vnější záměr je koncentrace pozornosti na to, jak se cíl realizuje sám. Vnitřním záměrem se cíle dosahuje, kdeţto vnějším se vybírá. Vše, co je spjato s magií a paranormálními jevy, se vztahuje k oblasti vnějšího záměru. Vše, čeho lze dosáhnout v rámci běţného nazírání na svět, se dosahuje silou záměru vnitřního. Znamení Průvodní znamení poukazují na nadcházející obrat v proudění variant. Pokud se blíţí něco, co skutečně bude schopno ovlivnit chod událostí, objeví se znamení, které to signalizuje. Jakmile se proudění variant stáčí, přesouváte se na jinou dráhu ţivota. Kaţdá
dráha je kvalitativně víceméně stejnorodá, liší se pouze svými parametry. Proud ve sledu variant dokáţe přetnout různé dráhy. Změny mohou být nevýznamné, nicméně rozdíl je citelný. Vnímáte (ať uţ vědomě, nebo nevědomě), jako by něco bylo jinak. Průvodní znamení se vyskytují pouze v případě, kdy začíná přechod na jiné dráhy ţivota. Samostatných projevů si nemusíte všimnout. Například vrána zakrákala a vy jste tomu nevěnovali pozornost. Nepocítili jste kvalitativní rozdíl, vše se tedy nachází na původní dráze. Pokud vás na nějakém jevu něco zaujalo, znamená to, ţe jde o znamení. Znamení se od obyčejného jevu liší tím, ţe vţdy signalizuje počínající přesun na podstatně odlišnou dráhu ţivota.
Události, fakta Leden 2002: stráţce, jeden z ochránců starého vědění, určil počátek celé této historie. Červenec 2003: byla dokončena práce na rukopisu Transurfingu. Srpen 2003: úryvky knihy se začínají zveřejňovat na Internetu. Transurfing jakoţto nový proud vzbuzuje výraznou odezvu u čtenářů na Internetu a v ezoterických kruzích. Hledá se zainteresovaný nakladatel. Leden 2004: byla uzavřena smlouva s nakladatelskou skupinou BECb, CПб. Květen 2004: Transurfing vychází v měkké vazbě. Září 2004: kniha se dostává do první desítky bestsellerů v Internetovém časopisu Ozon (www.ozon.ru). Říjen 2004: vydavatelství v Lotyšsku, Bulharsku a na Slovensku získávají práva na překlad a vydání Transurfingu, s dalšími zahraničními vydavatelstvími se jedná. Prosinec 2004: byla dokončena práce na rukopisu knihy Jablka padají do nebe. Vychází dárkové vydání Transurfingu. Celkový náklad na konci roku činí více neţ sto padesát tisíc výtisků. Počet čtenářů na Internetu přesahuje sedm tisíc s pokrytím od Kanady po Nový Zéland. Leden 2005: k tisku se připravuje kniha Jablka padají do nebe. Byla uzavřena smlouva s vydavatelskou skupinou ACT v Moskvě. Únor 2005: byla dokončena práce na rukopisu Vykonavatel reality. Březen 2005: litevské nakladatelství Alma Litera získává práva na překlad a vydání Transurfingu. Duben 2005: byla na trh uvedena kniha Jablka padají do nebe. Květen 2005: vyšla kniha Vykonavatel reality.
