Kniha, která mění pohled na život. OVLIVŇOVÁNÍ REALITY. Díl IX: Fórum snů 2. Vadim Zeland

Kniha, která mění pohled na život

.

OVLIVŇOVÁNÍ REALITY Díl IX:

Fórum snů 2 Vadim Zeland

.

Pravidla si stanovujeme samy Jak formovat cíle Milostné vztahy z pohledu tansurfingu Opravdu to funguje .

.

.

.

Přeložila Jana Slámová z ruského originálu Baдим Зеланд, Tpancepфинг peальнocmu. Cmyneнь IX: 2009 První vydání 2010

1

Pokračování diskuse o unikátní metodě řízení vlastního života, která vznikla v Rusku a tam je také nadále rozvíjena. Interaktivní forma textu nabízí čtenářům možnost konfrontovat vlastní zkušenosti i problémy se zážitky a poznatky druhých. Text je složen ze záznamů diskutujících na internetových stránkách. Do jednotlivých promluv mladých lidí se formou dost extrémních textů místy mísí rozhovor Duše a Rozumu, jenž z této knihy činí zajímavou výjimku mezi běžnou vážnou duchovní literaturou. Rozhodně však plní základní duchovní cíl - pozměnit vaše vnímání skutečnosti !

Obsah

.

I. Technika transurfingu.............................7 Výběr cíle..........................................................8 Splnění objednávek........................................29 Intenzita diapozitivu.......................................51 Očistit záměr od přání....................................56 Snížit důležitost, nebo rezignovat ?...............70 II. Sám sobě jsem se omrzel....................79 Ve slepé uličce................................................80 Všechno je hrozně špatně..............................85 Nejsem nikdo..................................................92 Zaháním se do samoty.................................102 Pohádka o osamělosti..................................113 III. Život ve dvou se sebou.....................131 Naučit se žít sám..........................................132 Naučit se být sám sebou..............................143 Mít se rád -jak na to ?..................................152 Já jsem já......................................................166 Jsem sama.....................................................172 IV. Vesta.......................................................183 Rodinné zrcadlo............................................184 Milostné pasti...............................................195 Už se nikdy víc nezamilovat........................206 Neodpustím !..................................................217 2

V. Transhluky.............................................223 Duše počítače................................................224 Přicházím o rozum ?......................................248 VI. Transvztahy...........................................253 Pomoc blízkým lidem..................................254 Moudří darebáci...........................................261 Mimomanželské svazky...............................268 Nucené využívání diapozitivů......................278 Je to normální ?..............................................284 VII. Funguje to ?.........................................293 Znám pravidla hry !.......................................294 Změny v životě..............................................302 Moje odhalení...............................................311 Lze žít lehce !.................................................317 Opravdu to funguje.......................................326 Poděkování....................................................355

3

I. Technika transurfingu

.

Výběr cíle

.

Rozum Tancuje-li tango Tangolitta... zákonem jí slouží rozmar... Duše Co si to pobrukuješ ? Rozum Však poslouchej: V zemi zázraků, kde moře šplouchá, kde vášnivé něhy plná laská vlna korály. Něžná a ztepilá Květem se odívá. Jako divoký kvítek živý, otevřený okvětní lístek kapradiny. V ty dny, kdy tancuje Tangolitta, všechny myšlenky víří milostná bríza. Pro ty, kdo Tangolittě projevují přízeň, její vrtoch je jim zákonem. Dnes o tobě sníale zítra tě ani vidět nechce. U nohou ti leží celý svět, ó, Tangolitto. Ó, Tangolitto, idole davu. .

.

(Árie Tangolitty z operety Pavla Abrahama Ples v hotelu Savoy.)

Duše Hele ji, holku jednu vrtošivou a rozmarnou ! Dneska sní a zítra, jestli chápete, si člověka ani vidět nepřeje ! To moje osobnost je docela jiná, vážná a zodpovědná: Když řeže přírubu Broncholitta... Rozum Chro, chro, chro, co je zač ta Broncholitta ? Duše Ale, jedna taková dívenka, neduživá, v pracovní kombinéze. Ovšem s ní je lepší se nepaktovat. Rozum A co je zač ta příruba ? Duše Normální příruba, standardní, HOST AHA-086509803561769668668668077-96450-0565-UHU. Rozum A co dělá ? Duše To se ti povedlo: a co, no co asi. Pracuje na soustružnickém stroji. Rámus musíš odfiltrovat. .

.

.

.

.

.

.

4

Když řeže přírubu Broncholittanatáčí se lem železných hoblin. Pro ty, kdo Broncholittě vadítěm zákonem slouží její překvapení. Čtyři normy plnímilostnými radostmi pohrdá. Úcta ti a sláva, Broncholitto. Ó, Broncholitto, dostaneš cenu. Rozum Zajímavé. Jaké překvapení že chystá ? Duše Až tě řízne přírubou po palici, pak uvidíš. Raději se pojďme podívat na sny. Monada: Tak přece jen ještě k výběru cíle. A teď nemluvím o cílech typu zbohatnout nebo něco dostat. Jde mi o to, jak mám správně určit, která je ta MOJE jedinečná profese nebo zaměstnání, aby uměla sjednotit duši s rozumem. Nad tímto problémem přemýšlím již několik let, jenže mě nic nedokáže doopravdy nadchnout. V nastalé životní etapě jsem se rozhodla, že nejdůležitější je pro mě to, abych se naučila jednat vědomě, i kdyby se mi to mělo dařit jen většinu dne, abych se učila přijímat sama sebe a odpouštět jak sobě, tak dalším lidem, abych se naučila přenést přes nepříjemné události, dále se oddat bezvýhradné lásce k sobě i ke světu, řídit své myšlenky a emoce. Abych se naučila být tady a teď a zbavila se pocitu vlastní důležitosti, viny a různých obav, které by teoreticky měly po tolika letech studia ezoteriky, karmy, Simorona a jim podobných zmizet navždy. To je můj hlavní cíl, ten mám ráda a ten si přeji, jenže se jaksi nijak nerýsuje. Tucker: Je docela možné, že ti cíl pomůže stanovit právě zmíněné uvědomění a to, že sama sebe přijmeš. Osobně bych k vyhledávání profese přistoupil takto: zkrátka a dobře bych se zajímal o různé věci, vymoženost internetu máš při ruce - tam se najde všechno. Určitě tě něco zaujme, nějaká oblast už se vymezuje, ne ? Andrzej: Třeba se nám svou cestu ani odhalit nepodaří, protože už po ní dávno kráčíme ? ;-) Bokem nevidíme žádná pokušení, jelikož vše už máme tady, ve svých rukou ? Jen řekni, Monado, jsi kvůli něčemu nějak výrazně, zásadně nešťastná nebo s něčím nespokojená (záležitosti bydlení a další drobnosti v to nepočítaje) ? Vyměnila bys nějakou část svého současného života za něco jiného ? Host: Chci se podělit o informace, které vás porazí. Když jsem včera brouzdala na internetu, náhodou jsem narazila na rozhovor s Arnoldem Schwarzeneggerem... Tehdy ho ještě skoro nikdo neznal .

.

5

(snad mimo kruhy kolem soutěže Mr. Olympia). Tak se ho ptali: - Jak se vidíte za dva roky v budoucnosti ? Odpověděl: - Budu prvním mužem v Hollywoodu a budu dostávat ty nejlepší honoráře. Reportér zůstal paf a říká: - Jak toho hodláte dosáhnout ? - Velmi jednoduše. Člověk si prostě musí představit, že už to tak je. Myslím si, že Arnold Schwarzenegger je jedinečný; už proto, že dosáhl úspěchu ve všem, co podnikl. Popravdě jsem byla v šoku, vždyť použil výrazy z transurfingu. Navíc, a to si taky myslím, že pokud bude chtít, stane se za pár let prezidentem Ameriky. Tolik k tématu ohledně životního cíle. Monada: Děcka, velké díky všem, kdo jste mi odpověděli ! Už dlouho jsem na fóra nebyla, poněvadž jsem propadla své obvyklé depresi (a ještě z ní nejsem úplně venku). No fakt, je to na nic. U každého to probíhá jinak, mně je hrozně mizerně. V tomhle období nemůže být ani řeč o nějakém výběru cíle, natož o pozitivním diapozitivu, a záměr mám jen jeden, vlastně dva. První: schovat se, utéct, skrýt se, a drahý: skoncovat se životem. A nic nezabírá - ani transurfing, ani Simoron, ani žádné jiné techniky. Omlouvám se za pesimismus, ale zatím nejsem v pohodě. Landyš: Nikdo není tak krásný a tak užitečný jako ty... Zapoj strážce a podívej se na svou depresi z jiného úhlu... a uvidíš, že se ti až na maximum rozedmul pocit vlastní důležitosti - nic není tak, jak má být, a nic není po tvém, a jak to, že mě, takovou krasavici, nemají rádi a tak dále. Strážce ti ukáže, jak se máš chovat... Ono je přece jednoduché zůstávat v depresi a čerpat z toho potěšení... Tady není na vině ani Simoron, ani transurfing... nýbrž tvůj vztah ke všemu, co se děje. Monada: V tento okamžik jsem na transurfing, strážce či na vlastní důležitost ani nepomyslela. Hned se mi však ulevilo, když jsem se na sebe podívala jakoby zboku a zkusila o svém jednání mluvit a popisovat ho ve třetí osobě (to je jedna ze Simoronových praktik). Neboli jinými slovy - přece jen jsem strážce !!! A věřte nebo ne, zabralo to. Najednou jsem pochopila, že jsem se do deprese úplně zavrtala, a došlo mi, jak dokáže taková blbost klamat. Faktem je, že takhle se mi to podařilo poprvé, zato dříve jsem se z té příšerné tmy nedokázala vyhrabat hodně dlouho. Leshiy: Dobře si vybírejte cíle. Než byste měli hádat, raději i několikrát popřemýšlejte. Splní se spousta věcí, ale skutečně 6

je potřebujete ? Poté, co se mi některá „vytoužená" přání (k jejichž uskutečnění došlo již díky technikám transurfingu) naplnila, ukázalo se, že až tak úplně dobrá vlastně nejsou. I když zdáli se nezdálo, že by byla tak špatná. Takže několikrát se zamysli, než do toho půjdeš. A chápete, co se stane, jestliže se nenaučíte vybírat si lepší osud a předvídat vývoj událostí, ale zároveň se stanete kvalitním transurfařem, jemuž se čas mezi zadáním a splněním zkrátí na minimum ? Pak se vám splní každičká negativní myšlenka, byť by vám jen hlavou probleskla. Hrůza !!! Tanija: Podobnou otázku jsem ze začátku taky pořád řešila, až jsem se na fóru dočetla, že pokud si nedokážu stanovit JEDEN hlavní cíl, mám se trénovat na menších. Mám jeden velký cíl, jenže nyní u něj nabrala na váze trocha důležitosti, takže dokud zase nepomine, snažím se na něj zapomenout. Abych se rozptýlila, objednala jsem si nový počítač, přičemž jsem stanovila přesný termín - za dva týdny... byl to holý nesmysl (jednak to nebylo reálné, jednak jsem ho nepotřebovala). Za týden se mi rozbil počítač a kamarád měl úplně náhodou jeden nový na prodej... peníze později:-))). Takže ťukám do nové klávesnice a s úšklebkem si říkám: „Ono to fakt funguje !!!" Arta: Mmmm, taky chci něco nereálného... Jangjel: Co je na tom nereálného ?! Je to velmi reálné ! Arta: No dobře. Je to reálné. Do čtrnáctého února. Jangjel: Jak chceš, miláčku. Arta: Nevím. Hej, nevím, možná mám přece jen navýšenou důležitost a... a vůbec takové ty věci. Málo energie... Sarina: Že bys měla málo víry nebo jistoty ? Arta: Víra, naděje i láska jsou na svém místě... naděje mám snad dokonce až příliš... ale nedaří se... Jangjel: Naději musíš odstřelit. Nenechá tě věřit, jednat, milovat. Arta: Napovězte mi, kde je tu toaleta, prosím ? Fuj, a jakou zbraní ? Jangjel: Vírou, láskou, jednáním. Jinak skončí dřív než naděje víš přece, že naděje umírá poslední. Takže naděje se může se všemi pěkně vypořádat. Ta slova nejsou moje, nýbrž nějakého velikána. Mně pomáhají. Jestliže doufám, znamená to, že nic nedělám, na nic nemyslím a nic necítím, ani si nepřehrávám diapozitivy, na internetu si najdu. Zrovna to na tebe přišlo ? Arta: Moje naděje je naopak jaksi spjata s jednáním 7

a přemýšlením... na ovlivňování reality se mi líbí, že nemusím bojovat, ba naopak se nechávám unášet prouděním. Chápu to správně ? Jangjel: Pak se nejedná o naději, ale o záměr. To je výborné. Ještě víru by to chtělo. Vše se ti podaří. Arnika: Nikoli nechávat se unášet prouděním, nýbrž pohybovat se po proudění variant. Plus musíš mít čistý záměr. Jangjel: Arniko, a jak přesně chápeš výraz pohybovat se po proudění variant ? Arnika: Vše spočívá v koordinaci. Především uvolňuji pevné otěže kontroly nad scénářem. Můj svět ví lépe než já, jak se můj záměr uskuteční. Vím, že se zrealizuje, a netrápím se nad tím, když se něco nevyvíjí přesně podle mých představ. Přistupuji na varianty, jež mi můj svět předkládá. Ještě ani jednou jsem nelitovala toho, že takto postupuji. Jen jsem žasla nad moudrostí svého světa a nad tím, po jakých stezkách, někdy zvláštních, neobvyklých, se realizace záměru toulá. Nebrání-li se jí trápením... pochybnostmi... Shere: Hledání cíle představuje v transurfingu nejsložitější úkol. Zeland svůj cíl popisuje jako kouzelnou cestu. Člověk se k němu přibližuje tak, že vchází do svých dveří, zatímco mu v životě úplně všechno báječně zapadá do sebe. Ale jak ten cíl najít ??? Otázka stále zůstává otevřená. Pilot: Opravdu jste to ještě nepochopili ? Rozhlédněte se. Posléze si rozeberte, čím se lidé zabývají, a to počínaje samotným dětstvím ? Správně, hrají si. Ko: Znamená to, že cílem je najít svou hru ?! Protože (soudě podle sebe a mně blízkých lidí) všichni kolem si třeba i hrají, ovšem nejčastěji si s námi někdo zahrává (kyvadla, stereotypy, manipulátoři - není důležité, kdo zrovna to je). Hra pokračuje (show must go on), jenže výběr hry nezávisí na nás, nýbrž ho někdo dělá za nás. Sarina: I tak lze svou hru stále ještě vymezit: usaď se a zamysli se, co tě teď nejvíc zajímá, a nehodnoť dostupnost předmětu svého zájmu... Možná se dopracuješ k témuž ! Pilot: „Chápání atomu je dětská hra ve srovnání s pochopením dětské hry." Tak pravil Albert Einstein (zatímco na housle přehrával teorii relativity). Arnika: Přestaňte křečovitě hledat svůj cíl. To je určitě první podmínka, abyste ho nalezli. Můj cíl si mě našel sám, jakmile jsem se úplně vzdala jeho hledání a rozhodla jsem se žít bez životního cíle; když jsem se, jak bych tak řekla, v tomto ohledu uvolnila. 8

Shere: Snížit důležitost, určit si cíl - najít cíl, zkoordinovat záměr ? Pochopil jsem tě správně, Arniko ?. Arnika: V mém případě to přesně tak proběhlo. Nyní dokonce chápu i to, že jsem si na začátku stanovila cíl, a to najít svůj cíl. Hledala jsem jej namáhavě a horlivě. Důležitost jsem ze zoufalství snížila skoro na nulu. A až teprve nedávno jsem si uvědomila (věděla jsem to i dřív), jak obrovská provázanost panuje mezi snížením důležitosti a důvěrou k vlastnímu světu. Jedna z variant hledání cíle: zadejte své duši za úkol, aby si vyhledala to, co ji zajímá, a napověděla to rozumu. A nadále žijte klidně, nestresujte se a přitom vězte, že odpověď se dostaví v ten nejpříhodnější okamžik. Sami přitom mějte uši i oči otevřené. Přinejmenším nezapomínejte, že hledáte cíl. Marija: Bojím se vytyčit si konkrétní cíl, obávám se rozčarování, jestliže by se ukázalo, že už ho nechci, a taky mi brání strach, že si něco v životě nabourám. Předpokládám například, že životním cílem každého člověka je najít lásku, a pokud už se ožení nebo vdá a pořídí si dvě děti, stejně ho provází strach, že to, co tak těžko budoval, ztratí. Co si o tom myslíte vy ? Landyš: A když láska přece jen není...co teď ? Děti vyrostou... odejdou... manžel uteče za jinou nebo se zpije a ty budeš čekat na lásku ? Ztrácet není nikdy tak hrozné... čerstvý čaj lze nalít pouze do prázdné sklenice ! Killer John: Nedávej si životní cíl, chovej se jednodušeji. Nepátrej, jaký cíl si máš zvolit, jen ho oslov, až sám přijde. Člověk, kterého život baví, cíle nemůže nemít. Podle mého názoru je to tak, že když si je někdo speciálně vymýšlí a stanovuje, je to totéž, jako by žil podle rozpisu. Možná na tom není nic špatného, ale -je to taková nuda !!!!!!!!!! Michail: Marijo, oklamali vás ! Každý člověk má svůj osobní cíl (Jeho množství není omezené). Nebo vám to všechno vyhovuje a jen vás mrzí, že ostatní cíl mají, zatímco vy ne ? Max: Cíl máte před sebou, a tedy není třeba jej určovat - přijde sám, neboť už si jej přehráváte v hlavě, nicméně se domnívám, že rozčarování se bát nemusíte. Pokud máte cíl správně stanovený, na rozčarování ani nepomyslíte. A k té lásce, Marijo, najít ji je možná vaším hlavním cílem, ovšem myslet si, že je to cílem všech, to je omyl. Postreality: Marijo, zeptejte se sama sebe, co.přesně vám láska dá, konkrétně, bod po bodu. Možná ji vůbec nepotřebujete. Marija: Všichni máte pravdu jako v tom vtipu, a přesto existuje 9

jedno podobenství: „U jednoho domu zaklepali tři cizinci a požádali o nocleh. Dokud nepřišel domů muž, nevstoupili dovnitř. Když se vrátil z práce, řekli mu, že se jmenuji Úspěch, Štěstí a Láska a že si mohou vybrat jen jednoho z nich. Muž chtěl úspěch, žena štěstí a dlouho se hádali, dokud jim dceruška neporadila zvolit si Lásku, a tehdy spolu s Láskou vkročili do domu i Štěstí a Úspěch." Postreality: Zatím tu nikdo nepodpořil myšlenku probrat, co vlastně lidé od lásky očekávají. Mně se zdá, že problém často tkví v tom, že od ní jako od kouzelné hůlky očekávají okamžité splnění úplně všech přání a řešení všech svých životních problémů. Marija: Co očekávám od lásky ? Možná návrat do mládí, kdy jsem žila básněmi Eduarda Asadova: „Můžu tě velmi očekávat, dlouho a ještě déle a věrně a ještě věrněji...," -jenže jsem se nedočkala a teď už je mi skoro čtyřicet, mám rodinu, děti, ale srdce stále čeká a samotnému je mu chladno... Myslím si, že většina lidí trpí samotou, avšak ani sobě to nepřiznají. Touží po penězích, jelikož se domnívají, že pak si dokážou koupit vše, co se jim zachce. Kompenzují si tak nepřítomnost lásky. Už si ale nedokážete představit, jak jsou osamělí, navzdory svým kontům. Peníze totiž mohou šťastnými učinit jen ty, kdo už šťastní jsou. After: Mně se návrh na prodiskutování tohoto tématu zvláště zalíbil. Z takové analýzy totiž může vyplynout, že člověk zřejmě nepotřebuje lásku (láska je přece jen určitý definovaný stav a nic jiného), nýbrž spolehlivost, ochranu, zaplnění vlastní prázdnoty a trýznivé nudy pomocí někoho druhého, společenskou prestiž (mám někoho, s kým sdílím lásku a mohu to demonstrovat svému okolí, zvláště známým ženského pohlaví, pro něž velká láska představuje životní cíl stejně jako pro mě), skvělý sex, parťáka při získávání dojmů všelijakého druhu, pomocníka v domácnosti a tak pořád dál. Postreality: Aftere, tak, přesně tak.:-))) Myslím, že dalším krokem je pochopit, že devadesát procent z tvého výčtu si člověk dokáže dát sám, aniž by si v životě vytvářel zbytečné a bolestné závislosti na dalších lidech. Marijo, jak jsem pochopila, tvým hlavním problémem je pocit osamění a zbytečnosti ? Marija: Se mnou se to má asi tak, jak píše ve verších Achmatovová: „Mlčíme, a každý o svém a ticho nemáme čím zaplnit tak nám osamění ve dvou ohýbá duši i záda. Nevím, kdo se komu provinili takovém rozjímání je jen málo užitku. Raději bych zůstala zase sama abych přestala být osamělá." 10

Musela jsem v paměti hodně hluboko zašťourat, abych odtud vytáhla něco aspoň trochu optimistického. Zato veršů a písní o nešťastné lásce, rozloučení, smutku, očekávání nebo zármutku je tam tolik, kolik si zamanu ! A pak se člověk diví, že se mu život odvíjí právě tak, a nejinak. Dostáváme to, o čem jsme zpívali. Zbytečné potvrzení transurfingu. Otázkou zůstává, jak se z toho všeho může člověk vyhrabat ? Landyš: Mlčky a elegantně... Nech to všechno v minulosti... ta už není... Tvoř něco nového, jak si to přeješ... bez smutnění a slz (to už tu bylo), zato s radostí a nadšením -jako umělec... umělec svého života... After: Na základě vlastní zkušenosti se domnívám, že jakmile se vztahy vymaní z objetí haraburdí ega, stane se zcela reálným počinem mít někoho rád jen tak, aniž bychom něco očekávali na oplátku. Máte pocit, že zpod haldy odpadu se osvobozuje podivuhodný pramen světla, které svítí, aniž by bylo na něčem závislé, a jež nevyžaduje vůbec žádná potvrzení ani získávání. Takže pokud mi něco dají na oplátku, dobře, jestliže mi však nic nedají, taky dobře. Mám-li v sobě lásku, pak je to vlastně vše, co potřebuji. Právě v tom spočívá ve skutečnosti obrovské potěšení - jestliže láska přestane být závislou, ať už na čemkoli, a prostě ze mě prýští. To je zkrátka děsná euforie, a navíc ten nejděsivější zlom pro nekonečné množství kyvadel. Při tom všem v tom není vůbec žádná romantika, jde o naprosto pragmatický fakt. Landyš: Takže jsi šťastná... tak proč ty dotazy... After: Jak jsi přišel na to, že jsem žena ? Jsem tvor středního rodu. Vorona: Ve skutečnosti jsme středního rodu do jisté míry všichni, jen se k tomu jen málokdo přizná... After: Ne, jen jsem chtěla projevit přání nerozhoupávat kyvadlo pohlaví, i kdyby jen tady na fóru. Domnívám se, že pohlavní kyvadlo se řadí mezi nejsilnější a vycucává z lidí hromadu energie, a to neustále, dokonce i když žije člověk úplně sám. Nepřekvapuje tě, že podle stylu sdělení lze téměř stoprocentně určit, zda píše žena, nebo muž ? A vždyť i mezi muži se najdou docela hysteričtí jedinci, kteří si nevěří, a mezi ženami se zas vyskytují takové, jež si nezadají s muži. Ovšem při zahájení formálního rozhovoru s neznámými lidmi se obě skupiny začínají vyjadřovat stylem odpovídajícím jejich pohlaví. Kde se to bere, nejsme-li zcela impotentně závislí na pohlavním kyvadle ? Vorona: Uf, otázka pohlaví - to je tedy téma komplikované 11

a zamotané. A jednoznačně je nelze vysvětlit jediným kyvadlem. Člověk je ostatně rozhoupává vždy, když své pohlaví nepřijímá, ať je jakékoli. Pohlaví je přece pojem biologický (psychologové se zabývají ještě takzvaným pojmem sociálního pohlaví, my však do hloubky zacházet nechceme) a sám o sobě kyvadlem být nemůže, zato vztah - pohlaví tedy kyvadlem je. Přitom je úplně jedno, o jaký vztah přesně jde - jak známo, kyvadlo se chytí všeho. After: Navrhuji, abyste mě považovali za pohlaví, které se vám více líbí. Zdá se mi, že namísto toho, aby můj příspěvek pohlavní kyvadlo utlumil, ho naopak rozhoupává. Vorono, ty jsi mě v rozhoupávání kyvadla předběhl. A pohlaví jakožto biologický pojem představuje jen jeden aspekt dané otázky a tvoří jedno procento toho, co se kolem ní dále vytváří. Chlapce a dívky přece vychovávají tak, že jim vnucují, jací musí být, a to vůbec ne na základě jejich biologických vlastností. Existují ženy mnohem silnější než průměrní muži, stejně jako narazíte na muže, již se dokážou vcítit mnohem citlivěji než průměrné ženy. Tak proč to nerespektuje ? Proč se neberou v potaz individuální vlastnosti a prakticky celý lidský život je prošpikovaný pravidly a představami o tom, co je komu souzeno a co je přijatelné, ať už jde o reprezentanty mužského nebo ženského pokolení ? A konečně sexuální omezování a předsudky jsou vůbec dokonalou panenskou půdou omezenosti. Angel: Souhlasím s tebou a nepochybovala jsem, že jsi muž... ;) Postupuji úplně stejně... láska opravdu teče, a když ji dáváš, dostáváš za to obrovský náboj energie. Jestliže mi na oplátku něco dajítak dobře. Tak mluvím o tom, co mi dali na oplátku, a ne kvůli tomu, že bych to požadovala, ale kvůli pocitu vzájemnosti - kvůli rozdělenému štěstí (tak je to dvojité štěstí)... nic víc, nic míň... a euforie, to je mírně řečeno... to, co mám v sobě... je to podobné, jako by se člověk díval na ohňostroj, jenž prýští všemi směry, nebo na jiskřící sníh v zimě, na milion motýlků, kteří se mu před očima rozlétnou do všech stran... takže budu vždy říkat... díky tomu, kdo v nás toto odhaluje ! ;-) Ljelik: Osobně jsem v dětství hodně dlouho nevnímala, k jakému pohlaví patřím. A stejně tak je mi jedno, co si o mně myslí ostatní. Mám všechno: ženskost, mužskou odhodlanost a o to jsem jen bohatší. Vzpomínám si, jak mi, tuším mamka, říkala, když jsem byla malá: „Vyndej ruce z kapes, nejsi žádný kluk," a ty kapsy mi zašívala v domnění, že to pomůže... Slyšela jsem na svou adresu spoustu obvinění typu: „Proč jen nejsi jako všichni ostatní."... A já si říkala: „Ale proč bych musela být jako každý jiný, proč bych se měla 12

někomu podobat, chci být taková, jaká jsem - opravdová." Tak začala moje cesta k sobě. Při svém sebepoznávání se mi nepodařilo určit, jakého jsem pohlaví, chi, chi. Většinou se teď tím stejně jako v dětství netrápím, jsem ráda, že mohu být chvíli jedním a pak druhým. Sexualita je jiná věc, kdybych to všechno namíchala dohromady - byl by z toho maglajz... Problém spočívá jen v tom, že mnoha lidem zdeformoval a překryl jejich skutečné Já jistý stereotyp natolik, že kvůli tomu dochází k nejrůznějším zvrácenostem, a to na úrovni sexuální, ale nejen na ní... Landyš: Houpe, houpe, houpe drsoň kyvadlo, kvůli sexu i z lásky... Tak nějak jste všechno hodili na jednu hromadu... Sex prosím zvlášť a lásku taky... jsou to přece různé věci. Proč, když začínáme hovořit o lásce... vynoří se nevyhnutelně sex ? Každý člověk ať se věnuje tomu, co se mu nepříčí. A co láska mateřská ? Sebeláska ? Sex není zvrácený. To je záležitost společnosti. Někde jsou homosexualita a lesbismus uzákoněné, jinde se dle zákona trestají. A vůbec si myslím, že není špatné nic, co je přirozené, a nějaké řeči o tom, že je to odporné a hnusné, to je o ničem. Jak řekl jeden z Pikulových hrdinů, zatímco hltal vlčí maso: „Konzervatismus ohledně krmě je neopodstatněný." Což platí i zde. Dokud člověk sám něco nevyzkouší, raději by za to neměl soudit; jednodušší je patrně přejít k něčemu jinému. After: Z mého pohledu je pojem zvrácenost výmysl, jelikož předpokládá, že existuje nějaké univerzální správné chování (včetně sexu), které se ve zvláštních případech zvrtne. Dokážete snad přesně uvést, co je správný sex ? Že by se o tom psalo v Bibli ? Pokud vím, ne. Navíc výraz přirozeně nic nevysvětluje. Co je pro jednoho přirozené, považuje druhý za něco, co je proti přirozenosti, a naopak. Mám jedno kritérium - musí jít o přání oboustranné a vychutnávané požitky při tom nemusí jít vždy ruku v ruce se zdravím obou aktérů. A jak toho dosahují, to už je jen jejich věc. Kdo nás vlastně nutí, abychom se do toho všeho vměšovali ? No, jestli se někomu líbí žít tak, aniž by zakusil maximální hloubku pocitů, a přeměnit si život na maškarádu, je to zase jen jeho věc. Člověk se přece nemíchá ani do toho, když vidí, jak se obézní lidé cpou hamburgery u McDonalda, ani když se dva řidiči chystají, že si z nenávisti proříznou krk. Určitě už sis zvykla takové věci přehlížet ? Láska (erotika, sex) nejsou přece jen myšlenky nebo jednání, je to především stav, jenž v sobě kumuluje veškeré vnímání. Někdy se prostá výměna pohledu s někým vyrovná svou silou prožitku blízkému orgasmu. Kdo ví, jaká energie se při tom probouzí a jaká 13

alchymie působí. Zdá se, že kyvadlo pohlaví se nehoupe jen tak pro legraci. Untouch: Co že jste všichni odbočili od tématu, ha ?? Landyš: Mlčet ! Tady kladu otázky já. Libera: Vysvětlete mi, co si tu kdo myslíte o cílech. Ještě mi stále není jasné, kolik jich v zásadě může být. Může paralelně existovat několik řekněme drobnějších cílů zároveň, nebo se vždy podílejí na jednom celkovém cíli ? A jestli jich přece jen může být několik, lze je realizovat současně ? Andrzej: Hlavní pravidlo: pravidla si stanovuješ sama. Cílů můžeš mít tolik, na kolik ti vystačí pozornost. Jen je náročné začínat hned s několika cíli najednou. K prvním experimentům je lepší stanovit si jeden cíl, zbavit se zlozvyků, přesvědčit se o účinnosti metod... a pak lze počet navyšovat. Denweb: Ohledně cílů, úkolů jsem v jedné knize (něco o NLP) četl tento příběh: jeden člověk pracoval se svým nevědomím a rozhodl se, že je maximálně zahltí všelijakými úkoly. Vytvořil celý seznam věcí, které potřebuje, a zavedl si pravidlo, že vše musí být vyřešeno, než na kole dojede domů. Takže místo obvyklé hodiny až hodinky a půl jízdy to dotyčnému trvalo hodiny čtyři. Ne proto, že by si udělal zajížďku, že by snad byly nějaké zácpy nebo nehody A to ještě navíc cestou kdesi do něčeho narazil a poškodil si nosič na kole, kde měl schovaný inkriminovaný seznam. Když přijel domů, zjistil, že půlka seznamu se utrhla a ztratila. Nevědomí se evidentně rozhodlo, že si práci zkrátí. Takže vytyčení více cílů či úkolů zároveň si důkladně rozmyslete. V lepším případě ničeho nedosáhnete. Ovšem v horším případě bude pro rovnovážné síly nebo pro vaše nevědomí jednodušší, hodí-li vám na hlavu cihlu nebo udělají něco v tomto duchu, než aby ztrácely energii na současné řešení mnoha zadání. Osobně se snažím určovat si jeden cíl, maximálně dva hlavní cíle, a několik mnohem menších. Přirozeně si nesmějí otevřeně ani skrytě navzájem protiřečit. Jestliže se vaším cílem stane například založení zabezpečené a pevné rodiny, bude sestávat ze dvou podílů: vydělat hodně peněz a vytvořit semknutou rodinu. Tyto dva cíle si však navzájem protiřečí, a to kvůli zdrojům: tedy kvůli vašemu času. Míníte-li slušně vydělávat (v běžném prostoru variant), potřebujete na to spoustu času, jenže k udržení pevné rodiny je třeba také hodně pozornosti a času. Získáte jedno, či druhé, nebo nic - v daném prostoru. Avšak můžete si zvolit jinou variantu: poznáváte v ní materiálně zabezpečeného prince, tím pádem problémy s penězi odpadají a 14

vy věnujete veškerý čas rodině. A cíle je dosaženo. Opět platí, že je třeba umět se pohybovat po prostoru variant... Toť mé přemýšlismy na dané téma. Andrzej: Simoron se navíc vyhýbá nejen vymezeným způsobům řešení, ale i konkrétním cílům. Takže cíl se obvykle definuje obecně až rozmazaně: aby vše bylo harmonické a správné (ani dobré, ani špatné, ale právě správné). Už není důležité, jakou podobu ona správnost získá. Tak či onak to přece bude správné. Tucker: Mám pocit, že člověk může mít cílů, kolik si zamane. Pro začátek ovšem není od věci stanovit si priority, tedy v životě existuje nějaký hlavní cíl, a další jako by ho dotvářely, neprotiřečí mu, ani nejsou tak významné. Základním cílem může být například odcestovat a žít v Austrálii, čemuž nepatřičně nebrání žádné drobné cíle typu, že se člověk elegantně oblékne na Nový rok nebo že se naučí hrát na fortepiano. Denweb: S pojetím cílů u Simorona se neztotožňuji. V jedné jeho obsílce byl uveden příklad, jak je třeba přesně formulovat cíle: jeden muž toužil po novém autě a po simoronsku o něj usiloval. Další den se stal účastníkem nehody. Starý vůz byl na odpis, dotyčný měl štěstí, že vůbec sám zůstal živ a zdráv. Musel si koupit nové auto, které si vlastně objednal. Takže cíl, jakož i hranice na cestě k němu je třeba přesně vymezit. Někdo například zatouží stát se hrdinou, jenže už nedá najevo, že okamžiku své slávy se chce dožít ve zdraví. Pak bude mít slušné vyhlídky stát se hrdinou posmrtně. Leshiy: Cožpak se nebudou všechna přání plnit tak, jak si usmyslíme ? Ve filmu (myslím, že to byl Pán přání (V originálu The Wishmaster, 1997 - pozn. překl.) byl džin, jenž veškerá přání plnil v zásadě správně, jenom výrazně pokrouceně, což často končilo smrtí toho, kdo si je objednával. Zeland přece také nepopírá, že realizování cíle nebude vždy zapadat do rámce, kam by dle tvého mínění mělo ? Rozum A proč bych si vůbec měl hledat cíl ? Strážce Spousta lidí se nad tím opravdu ani nezamýšlí - zkrátka žijí a tečka. Přesněji nežijí, nýbrž si odpykávají přidělenou lhůtu. Všechny dny takového života se navzájem podobají: rutinní práce, jedny a tytéž obličeje, ulice, stěny, celkem nudná řada radovánek, ustavičný útlak starostí a povinností. Obecně řečeno svátky jsou pouze ve vymezené (nikoli vámi) dny. Tak žije většina lidí. Ale proč ? Proč někdo rozhodl místo mě, že musím odjet .

.

15

na dovolenou v období, které je k tomu určeno ? Proč se můj život skládá ze samých „je potřeba“ ? Proč je vše tak přízemní „svoje už sis odpracoval, i odžil - můžeš tedy do důchodu“ ? Existují přece lidé, v jejichž životě je vše živé a krásné jako na karnevalu. Takoví šťastlivci všední dny v podstatě neznají, v práci pracují, jako by si hráli hru, a každý den jim vyplňuje ohňostroj zajímavých událostí, radostných zážitků, setkání. Jak to, že oni to tak mají, a já ne ? Tito vyvolení osudu si totiž vyhledali svou cestu. Takových je posledních pár jedinců, všichni ostatní se stali vězni matrice, řadovými elementy systému. Jedinečné a všemohoucí děti Boha, aniž by si to samy uvědomily, se zřekly svého práva na svobodný výběr, umožnily kyvadlům, aby jim život změnila na bezvědomé snění. Proto za ně nyní systém rozhoduje, co mají chtít, jak mají žít a o co je záhodno usilovat. Každý člověk má svůj cíl. Jak k němu putuje, odhaluje všechny své talenty a získává dlouhodobé štěstí. Jestliže si člověk svou jedinečnost, svou božskou sílu tvůrce neuvědomí a propadá se do bezvědomého snění, kyvadla si jej snícího berou na paškál, vnucují mu falešné cíle a ukazují mu místo v matrici. Tak se stane šroubkem, který bude pracovat v zájmu systému. Z toho vyplývá, že když člověk usiluje o cizí cíle, jeho život se změní v odpykávání lhůty trestu. Skutečné štěstí v tomto životě nabýváte cestou k vlastnímu cíli. Cizí cíle, jež vábí svou prestižností a nedostupností, vám vnucují kyvadla. Jestliže se honíte za falešnými cíli, buď nic nezískáte, nebo získáte, ovšem zjistíte, že to nepotřebujete. Váš cíl vám změní život ve svátek. Dosažení cíle s sebou přinese splnění všech ostatních přání, přičemž výsledky předčí veškerá očekávání. Duše Také se chci stát osudem vyvolenou ! Rozum Naopak, pokud se zabýváš transurfingem, pak se stává osud tvým vyvoleným. Jenže jak vypátrat svou cestu ? Strážce Duše člověka se může jen mlhavě domýšlet, co chce. Určit cíl jí musí pomoci rozum. Jenže ten se ho způsobem jemu vlastním snaží vyhledávat logicky. To je chyba. Úkol rozumu nespočívá v hledání cíle, nýbrž v tom, aby jej včas rozpoznal. Na vhodném místě, ve vhodném čase jej duše sama odtuší a vy to pocítíte. Hlavní je nabídnout duši možnost, aby se s cílem setkala. Je třeba rozšířit .

.

.

16

si obzory: zajít tam, kde člověk ještě nebyl, podívat se na to, co neviděl, otevřít se novým informacím, obecně řečeno vytrhnout se z kruhu všednodennosti. A nadále udržovat uvědomění a pozorněji naslouchat hlasu srdce. Cíl přijde jako osvícení. Až po setkání s nějakou informací pocítíte, že duše vzplanula a rozum ji ze všech stran spokojeně promýšlí, pak lze předpokládat, že našli totéž. Duše Lze za cíl pokládat lásku ? Strážce Jako jeden z mezilehlých cílů ano. Avšak považovat lásku za vytoužený sen by bylo totéž jako klást si z hlavní cíl ukojení žízně v okamžiku, kdy se vám chce pít. Sháníte se po lásce, protože ji právě nemáte. Řekněme, že ji najdete. A co potom ? Vždyť láska jako život kvítku spočine nedlouho. Kvůli tomu se ale nemusíme rozčilovat. Proč bychom měli kvítek nutit, aby žil věčně ? Stejně tak nemá cenu hledat lásku - najde si vás sama. Pátrání po určitém cíli spadá do činností rozumu, kdežto láska leží vně jeho kompetencí. Jediné, co musíte podniknout, je za prvé si v rámci možností rozšířit společenské styky a za druhé si v mysli přehrávat milostný diapozitiv s nějakým ideálem - abstraktní osobou. Dále se prostě jen procházejte ve svém snění za bdění, jako se procházíte po lese, kde se kocháte květinkami. Jen oči mějte doširoka otevřené, nezapomínejte na uvědomění. Tak se pak v jednom krásném okamžiku náhodou ocitnete u krásného kvítku. Kochejte se jeho krásou a vůní, dokud kvete, a až uvadne, nelitujte jej. V životě už to tak chodí. Utrpení po lásce, jež odešla, představuje jednu z klinických forem negativismu a vlastně zrození omezeného ega. To je třeba si uvědomit a nekazit si život. Přistupujte k životu jednodušeji. Ještě stále můžete narazit na spoustu kvítků. .

.

Splnění objednávek

.

Rozum Všichni tu tvrdí, že nebudeme-li já a ty, Duše, jednotní, žádné přání se nesplní. No, z mé strany je všechno jasné: působím obyčejnými metodami v materiálním světě. Ale co děláš ty, prohnaná čarodějnice ? Že bys nám odhalila tajemství ? Duše Tajemství mám - svou Kočovrážečku. Rozum No fuj, a co je to jako za zvíře ? Duše .

.

.

.

17

Něco jako džinka, bydlí ve starém palčáku a má ráda čokoládové bonbony. Rozum No, a co ? Duše Jestliže vyslovuji souhlas s tvým přáním, beru si palčák, šeptám do něj kouzelné zaklínadlo a vyvolávám Kočovrážečku. Ona pak to přání splní. Ano, moje Kočovrážečka je vrtošivá - když se zakočovraží, na žádné bonbony ji nevylákáš. Rozum Jakým zaklínadlem ji vyvoláváš ? Duše Pcha ! To ti tak povím ! Rozum Však mě to taky vůbec nezajímá. Ptám se jen z čiré zvědavosti. Duše Tvoje zvědavost bez zájmu je zvláštní. No dobrá, tak poslouchej: Kočovrážečko, vylez všechna přání plň. Buď poslušným děťátkem pohostím tě bonbónkem. Rozum A co když ji zkusím vyvolat já ? Duše Zase se ptáš jen z čiré zvědavosti ? Rozum Z čisté zvídavosti. No nic, je načase podívat se na sen. Leshiy: Sedí chlap a rybaří. Kouká - a po řece pluje papírek. Vylovil ho - a je to tiket do loterie. Odešel, zkontroloval ho - a byl výherní, dokonce na sto milionů ! Doběhne domů k ženě. Sotva se chystá podělit se s ní o radost, ona na něj: „Běž pryč, nemám na tebe čas, mamka mi umřela..." Muž si řekne pro sebe: „Sakra, to se to nahrnulo !!!" Ano, je to tak. A na vážnější notu: kdykoli se objeví zvěsti z dobrých drah života, začínáme se z nich radovat. Nenarušuje se tím ale rovnováha a nesrazí nás pak dolů ? Podle knihy by snad nemusela, jenže v životě to právě tak chodí. Sarina: Tak se raduj opatrně, aniž bys důležitost navyšoval ! Já jsem se podle svého názoru také radovala až příliš a taky jsem sklouzla zpět... Vigo: Nazdar, národe ! Běžel jsem okolo, tak jsem zaskočil k ohýnku. Říkám si, hodím očko, co se tu řeší. Když už se tu mluví o úspěchu, podělím se o své dojmy .

.

.

.

.

.

.

.

.

18

z transurfingu. Chválabohu, už ho znám asi měsíc, snad i déle. Takže: jakmile jsem začal cvičit, během týdne se na mě navalila hromada nepříjemností. Něco podobného už jsem zažil, takže to nebylo nečekané. Zdá se, že když se uskutečňuje nějaký přesun na kvalitativně novou úroveň vzájemného působení s realitou, jakési strážní mechanismy reality to vycítí a snaží se kariéristu vrátit zpět. Ale když pochopí, že z toho nic nebude, stahují se - proč by se babraly s hlupákem. Týden nepříjemností úspěšně přešel, poté nastoupilo bezvětří. Totální bezvětří na celý měsíc: žádné špatné zprávy, ani dobré. Tento týden konečně pociťuji první pokroky směrem k příjemné stránce zatím jsou slabé, plaché, nicméně už jen ta tendence se jeví celkem výrazně. Odchytávám je, vychutnávám si je, včera jsem se dokonce dočkal jedné významnější příznivé události. Zatím je brzy na to, abych mluvil o vlně úspěchu, avšak přesun na nějaké nové dráhy života dozajista proběhl. Ještě několik slov k transurfingu. Jak jsem pochopil, na tomto systému a magii v jednom je nejdůležitější to, aby člověk ovládl umění záměru. Dokud si neumí vytyčit záměr, bude pro něj transurfing prázdným slovem. Po drahách osudu jej sice vede záměr vnější, ovšem chce-li se k němu jedinec dobrat, musí se poprat se záměrem vnitřním. Neboli jestliže dotyčný neovládne umění záměru, bude pro něho mít transurfing tutéž cenu jako auto bez benzinu. I kdyby mohl nakrásně jet, pak jedině s kopce. Takže co že bychom se pokusili lépe porozumět záměru ? Chjelg: Taky se mi obrázek s názvem Cíl (vnější záměr) narýsoval velmi přesně a s vážností jsem to taky nepřeháněl a stejně... jaksi pochybuji. Chtělo by to lehce prodiskutovat vnitřní záměr. Je mi jasné, že stejně nepochopím, jakými stezkami mě přivede k mému cíli. Jenže co když jsem něco opomenul nebo na něco zapomněl ? Třeba to při debatě vyjde najevo ? Vigo: Takže záměr... za poslední týdny jsem se přesvědčil o tom, že nejsnáze se člověk naučí stanovovat cíle pomocí rychlých objednávek. Jejich výhoda plyne z toho, že dotyčnému umožní okamžitě vyhodnotit výsledek - při pravidelném praktikováni záměru jej realita zprostředkuje v řádu minut. Jakmile se dotyčný naučí takto pracovat a uvidí, že záměr doopravdy funguje, může přistoupit ke složitějším objednávkám. Tento postup je příjemný už proto, že díky němu okolní svět člověka okouzlí tady a teď. Tak se dotyčný reálně přesvědčí o tom, že systém funguje. Na základě práce s rychlými objednávkami jsem došel k těmto závěrům: 19

1. Záměr musí být mírný a nevtíravý. Na realitu nelze tlačit ani jí vůlí přikazovat, aby nám splnila naše přání. Chci například, aby kolem mě proletěl pták - to je ta nejjednodušší objednávka. Vizualizuji si potřebný diapozitiv - dvacet vteřin - a pak čekám a vím, že pták musí přiletět. Bez pochyb, bez spekulací, zda to vyjde, nebo nevyjde. Užívám si klidné vědomí toho, že všechno bude tak, jak potřebuji. Právě tato klidná důvěra nakonec vede k tomu, že ten pták kolem mě proletí, a to právě v tom směru, jak jsem si objednal. 2. Výsledku nesmíte připisovat velký význam, naopak je třeba vypracovat si vlastní osobitý přístup, motto, jímž jako byste vyjadřovali lhostejnost vůči výsledné realizaci: podaří se - výborně, nezadaří se - no a co. Což i zcela odpovídá magickému pravidlu, že bychom měli jednat, aniž bychom očekávali odměnu. Jakýkoli zájem na výsledku vede k tomu, že to, co si člověk navymýšlí, se nestane. Z pohledu transurfingu lze toto vysvětlit vznikem jistých protichůdných potenciálů. 3. Osobní síla. To je velmi důležitý moment. Veškeré jednání v magickém světě vyžaduje vynaložení osobní síly. Nedisponujete-li jí, svět na vaše objednávky nebude reagovat. Transurfing představil za účelem jejího hromadění vynikající metodu v podobě práce s kyvadly. Osobní sílu lze totiž šetřit, jestliže se naučíme nepodléhat provokacím kyvadel. Vzhledem k tomu, že běžný člověk má osobní síly, co by se za nehet vešlo, je záhodno provozovat experimenty s rychlými objednávkami nadmíra obezřetně - ne víc než několik denně. Jinak se nebudou realizovat (zkrátka na ně nebude dost síly). Nehledě na to, že když už se dotyčný na vlastní pěst přesvědčí, že se mu drobné objednávky plní, přestane na ně chtít marnit síly a začne toužit řešit reálné situace. A těch je vždy dost. Jednoduchý příklad: u sousedů hrává hrozně hlasitě hudba, což mi vadí při práci. Ano, mohu si říci, že se jedná o kyvadlo, a že tedy nebudu podléhat jeho provokaci. Mohu si však také zkrátka vybrat variantu, kde se muzika ztiší. Jde právě o ten výběr: člověk ví, že teď už rámus umlkne, a pokračuje ve své práci. Bez násilí, nátlaku, bez projevů vůle. Vše je provedeno velmi jemně, nevtíravě. Hudba většinou za pár minut utichne. To je správný záměr. Vladimír: Podepisuji se pod každé slovo tvého výkladu. Není třeba dřít se na velké cíle, zvlášť pak pokoušet se ovlivňovat další lidi. To už je pak ono léčení reality opravdu bolestivé, přestože zpočátku všechno vypadá jako čáry. Já si teď pohrávám s lampičkami v parku. Zhasínám je a rozsvěcím, i když je fakt, že mi energie zatím vystačí tak na patnáct až dvacet minut. 20

Beauty: Rozhodla jsem se vyzkoušet to s tím ptákem, jenže sedím tady v kanceláři. Za pět minut mi nad hlavou proletí papírová vlaštovka. No, není to sice pták, ale kde by se v kanceláři vzal, že ! Pravděpodobně mě lehce zradily drobné pochyby. Rosa: Přihodilo se mi něco zajímavého. Zachtělo se mi pohrát, a tak jsem si objednala kytici. Po technické stránce jsem to ovšem evidentně nezvládla úplně správně: představovala jsem si, že mi ji daruje muž. Jenže to nebylo zcela přesné - chtěla jsem, aby to byl můj muž a dal kytici mně. Zkrátka a dobře za minutku jsem zabrouzdala do vtípků, kde jsem si jako první přečetla tento: „Pokud muž daruje ženě květiny bez důvodu, znamená to, že důvod to přece jen má." Sarina: Tak jsem došla k závěru, že na transurfingu je nejdůležitější stanovit si cíl a neustále ho držet na mušce. Přičemž tento cíl musí být opravdový. Musí jím být to, po čem prahne duše. A ta ani náhodou nechce být veleúspěšným podnikatelem, který plýtvá časem, námahou a ztrácí nervy při práci čtyřiadvacet hodin denně. Jí se líbí životní styl onoho byznysmena, místa, kam jezdí na dovolenou, jeho oblečení a tak dále. Vytyčte si cíl: „Chci žít lidsky," a představujte si veškeré atributy takového života. Čím neochvějněji jej budete držet na zřeteli (aniž byste vteřinu pochybovali o tom, že je pro vás dosažitelný a že si jej zasloužíte), tím blíže lepších drah svého života se ocitnete... Ještě k těm rychlým objednávkám... Chtěl jsem se podívat do Ruska, nikoli prostřednictvím televize, ale doopravdy... Představoval jsem si stoleté sosny, ohyb řeky a další. Dostal jsem se na Ukrajinu, na místo, jež bylo s mou představou naprosto identické. Bylo tam krásně... Připomnělo mi to Simorona: „Vyhovuje nám každý výsledek, jen ne jiný." Náš svět ví nejlépe, jak se o nás postarat ! Teď nemá jinou možnost než mě propašovat na Ural... Vigo: V souvislosti s tématem se mi vybavila jedna anekdota: žokej dostal strašně starého koně, opravdovou herku. A musí vyhrát. Prosí koně: „Tak, koníčku, snaž se !" Kůň mu odvětí: „No jasně, všechny je převálcujeme. Slibuji. Roztrháme je na kusy." Závod skončil, kůň sotva protne cílovou pásku jako poslední. Kopyta mu vylétají do stran, padá na břicho. Leží a těžce oddechuje. Žokej na něj: „Co to je, vždyť jsi mi to slíbil !!!" Kůň na to: „Jenže nezvládl." Vtip spočívá v tomhle: dokud budeme sedlat podobné herky, můžeme na úspěch čekat hodně dlouho. To jen k tomu, že lze svatosvatě věřit ve vítězství, ovšem stejně to může být na houby. 21

Dokonce i Zeland zdůrazňuje, že člověk si sice může v duchu přehrávat cílový diapozitiv donekonečna - ovšem skutečný posun zajišťuje teprve práce s aktuálními články transurfařského řetízku. Závěr: nesmíme jen směřovat k úspěchu, ale skutečně se k němu musíme pohybovat svým jednáním tady a teď. Cílový diapozitiv je užitečný proto, že si jeho vizualizací pomáháme najít cestu k realizaci cíle pokud ji zatím nevidíme. Jestliže se nám víceméně rýsuje, je třeba pracovat s konkrétními současnými úkoly. Dokonce bych řekl, že jde o celý komplex úkolu. K.cíli přece obvykle nevede jen jediná stezka, nýbrž řekněme jakýsi jejich soubor. To znamená řada blízkých cest, jež se vinou ve společném řečišti, ovšem v detailech se liší. Jinými slovy musíme provést vytrasování, naplánovat si nějaké mezníky a klíčové body. A zejména: určit události, ležící v korytu naší cesty. Události, bez nichž se v té či oné podobě neobejdeme. Takže v hlavě si udržujeme cílový diapozitiv plus se zaměřujeme na drobné události - milníky, které nás k cíli zavedou. Uveďme si jako příklad umělce, jenž se hodlá proslavit. Musí mít v hlavě cílový diapozitiv plus se musí soustřeďovat na řadu klíčových událostí, které se na jeho cestě stanou opěrnými body. Může se jednat o výstavy, prodeje obrazů v obchodech, setkání s majiteli uměleckých galerií, s vědci zabývajícími se uměním, dále také o nákup kvalitních pláten, rámů, barev, štětců a tak dále. Vyčtené události nemusí nutně probíhat lineárně - například dnes jedna, zítra druhá. Je zkrátka potřeba mít klíčové body stále na paměti s vědomím, že události se realizují. Malíř ví, že jeho obrazy se nacházejí řekněme ve třech obchodech. Slíbili mu, že mu tady a tam uspořádají výstavu. Kamarád mu přislíbil, že přivede bohatého kupce ze zahraničí. Není známo, co se povede jako první, a proto musí mít malíř na mysli celou kupu událostí, jež ho vedou k vytouženému cíli. A nesmí je tam jen mít, ale musí vědět, že se odehrají, a musí se na ně orientovat. Takže je nezbytně nutné, aby záměr šel ruku v ruce s jednáním. Ale pouhé přehrávání diapozitivů se vzdušnými zámky není správná metoda. Budoucnost se odehraje teď a tady. Arnika: Samozřejmě s jednáním ! Jinak namísto záměra zbude jen obyčejné přání. Přehrávání diapozitivů je taktéž užitečné, aby se rozšiřovala zóna komfortu a abychom nezapomínali... Sarina: A ještě to není ono... Jednala jsem, mohla jsem se roztrhnout... Ale funguje to takhle: stanovíš si cíl, ona (řekla bych Prozřetelnost) ti podsune varianty naplnění - ty je využiješ a vše 22

je tak prosté, nezamotané, nenamáhavé... Něco jako prosili jste bez práce, jen račte... Opravdu to nedokážu vysvětlit. Spíš to na sobě vyzkoušejte a pochopíte, o čem je řeč. Michail: Trošičku jste se zmýlil... V příkladu s malířem se nejedná o etapy na cestě ke slávě, nýbrž o diapozitivy již dosaženého cíle. A jakým přesně způsobem se dotyčný proslaví to přece naplánovat nejde ! Vigo: Michaile, však svému malíři neplánuji, jak konkrétně té slávy dosáhne. Proto hovořím o prostoru variant: kráčí po několika stezkách zároveň, přičemž ví, že jedna z nich bude vítězná. Vlastně jsem tento příklad neuvedl jako pracovní model, nýbrž proto, abych poukázal na práci s transurfařskými řetízky. Dobře, zkusím příklad s malířem upřesnit. Opravdovým cílem dobrého malíře bude sám proces tvorby. Je to stejné jako u spisovatelů: můžeš nepsat - nepiš. A jakmile ucítíš, že ses domákl svého, že duše potřebuje vychrlit řádky na list papíru - pak tvoř. Posedne tě nadšení, ale i radost z uvědomění si, že tvoje tvorba se stane majetkem tisíců lidí. Jenže je to taková smůla: spousta velkých malířů a spisovatelů se proslavila teprve po smrti. Je skutečně milé vědět, že vás někdy jednou ocení. Až na to, že člověk si chce dobře žít tady a teď. Proto se otázka výběru cíle stává citlivým okamžikem: tento spisovatel nebo malíř se chce stát slavným jen pro to, aby mohl normálně žít a zároveň měl možnost tvořit ke svému potěšení. Aby mohl psát to, co chce, co potřebuje jeho duše, a nikoli co vyžaduje poptávka na trhu. Přání duše nelze stavět na roven s potřebami těla a rozumu. Duši musíme poskytnout radost, ovšem nesmíme při tom zapomínat na neodkladné věci. Právě proto je třeba rozebírat různá materiální přání, přání dosáhnout jistého postavení, proslavit se a podobně. Tak se dostáváme k hlavní myšlence: většina našich přání není přáními duše. Ta se umí spokojit s málem, může tvořit v psí boudě za světla petrolejové lampy. Zato my ne. Nyní pár slov k tomu, co napsala Sarina. Ano, často se stává, že jsou nám podsouvány takové či onaké šťastné možnosti, přičemž se sunou až podivuhodně na své místo. Je tu však i druhá strana mince: stává se, že se snažíme provést něco nesprávného, a realita nám hned uštědří jednu do nosu. Vzdorujeme - a vykoledujeme si kopanec. Atak dále, stále hůř. Ale stačí, abychom si omyly uvědomili a nepromyšleného rozhodování se zřekli, a všechno se upraví. Chjelg: Mně cosi nesedí ani s rychlými objednávkami, i když nepříjemností mi zásadně ubylo. Jako bych všechna kyvadla 23

sledoval, a jakmile se jedno zakývá, pak to není moc a ani na dlouho. Jak se zmiňuje Vigo, evidentně mi přibývá osobní síla. Mám tuhle myšlenku: co kdyby se jak rychlé, tak další objednávky ještě navíc zapisovaly či kreslily, aby se vizualizace cíle zdokonalila ? Aby se pozornost nerozptylovala. Vzpomeňte si, že lidé se dělí podle dotykového vnímaní, podle sluchu, zraku. To jsem někde viděl. Tak by si někdo své přání namluvil do diktafonu, jiný by odpovídající záležitosti svěřil počítači. Vypadá to naivně, ale třeba by to neškodilo ? Vigo: K tomu, že jednoduché objednávky se neplní: musí se plnit. Osobní síla na jednu drobounkou objednávku vystačí vždy. Znamená to, že nejsou splněny některé podmínky. Zejména: 1. Nepřej si, ale prostě si ber, co chceš. Jestliže si vybíráš, uvolni atmosféru situace, vůbec o ní nepřemýšlej. Jak řekl Zeland: tím, že se zřekneme kontroly, získáme jí ještě víc než předtím. Trefa do černého. 2. Vykašli se na výsledek. Dokud čekáš, že ho dostaneš, nepřijde. 3. Nakolik je objednávka realistická ? Neboli událost musí mít dost vysokou přirozenou pravděpodobnost, že k ní dojde. Komplikovat budeme později. Vladimír: Lidi, poraďte, jak se mám té vášně zbavit. Podávám si objednávku, velmi prostou, před očima se mi splní do pěti sekund až minuty. Potom udělám druhou - a zase se mi splní !!! Třetí a zas... Když se mi podaří takový řetízek, nejdřív mi to prostě bere dech. Kdo to zkoušel, ví, o čem mluvím. Nakonec se dokonalost objednávek i lhostejnost vůči nim kdovíkam ztrácejí a konec... Takže jak se mám naučit neupadat při tom do euforie ? Jestli správně chápu, tak později, až se začnou plnit mnohem větší objednávky, poleze mi to na mozek ještě urputněji. Sarina: Euforie pramení z nevíry a z bázně, že ti štěstí zmizí. Až přijde poznání, že jsi králem/královnou svého světa, vše se přesune do klidné jistoty. Taky tvořím v zaměstnání, když nejsem zavalená prací. A ještě k vizualizaci: neustálá práce s ní a také se zvuky i s dotykovým vnímáním objednávky výrazně zintenzivňuje. Dobře fungují tapety na počítači nebo nápisy a obrázky umístěné v úrovni očí ať už na pracovišti, nebo doma. Vigo: Skutečně to bere dech. Připadáš si jako kouzelník. Je tu jen jeden problémek: toto čarování velmi rychle končí, nové objednávky se vypracovávají stále hůř, až se přestanou plnit úplně. Příčin může být několik, zatím vidím dvě. 1. Vyčerpání osobní síly. 2. Zapojení obranných mechanismů reality, které blokují naše 24

invaze do svatého chrámu nebeské kanceláře. Myslím si, že v tomto případě se uplatňují obě varianty. S vyčerpáním osobní síly se člověk popere snadno: jestliže se dotyčný přesvědčí, že mu rychlé objednávky fungují, musí se ovládnout a přestat na realitu zbytečně působit. Koneckonců je to přece jen otázka dokonalosti. S druhým mechanismem je to složitější. Abychom jej pochopili, bude pro začátek lepší obrátit se ke světu snění. Takže: vstup do vědomého snění obvykle doprovází masa emocí. Jakákoli silná emoce znamená silný vzestup energie. Jestliže z nás energie vysrší ven, odhalujeme svou přítomnost ve světě snů a všem oznamujeme: „Tak to jsem já." Další přímá analogie se světem počítačů: systémový administrátor si všimne neopatrného hackera a přistupuje k opatřením. Nakonec si i snící všímá, že množství vědomých snů se mu nezvratně zmenšuje, a pokaždé je pro něj těžší sám sebe si uvědomit. Ve výsledku může vědomé snění zmizet úplně. Takže: existuje pravděpodobnost, že v realitě funguje tentýž mechanismus. Jestliže na své úspěchy reagujeme příliš emocionálně, systémový administrátor reality nás ihned odsekne od spojení, následkem čehož kouzlo skončí. Závěr: nelze zaměňovat, co je ve světě snění a co se nachází v reálu, ani nelze emocemi odhalovat svou přítomnost. Celou dobu musíme zůstávat ve stínu. Tuto reakci reality lze koneckonců z pohledu transurfingu vysvětlit vznikem rovnovážných potenciálů. Jenže pro člověka je jednodušší bojovat s někým jiným než se sebou. Je to jako s kyvadly - my se nerozčilujeme, to ona nás rozčilují ! To je velmi pohodlný model. Stejně tak se to má s programy reality -je snazší domnívat se, že to ony nám blokují kyslík, a přistupovat k opatřením, aby k tomu nedocházelo. Ovšem každý má samozřejmě svobodu zvolit si model, který mu bude bližší. Vladimír: Z odpovědí vyvozuji, že je prostě potřeba si na to všechno zvyknout. Časem začnu všechno přijímat normálně, a tím pádem nepřijdu o své rozpoložení. S adminy je to pravděpodobně o přebírání. Kloním se k myšlence, že realita naše objednávky odklikne pouze v případě, že je vznášíme určitým jazykem. Jenže emoce tento jazyk jakoby odpojují, že ??? Pak nastává situace, že objednávka sice zadána byla, jenže realita ji neslyší. Energii si také udržuji. Hovor v onom jazyce totiž nejspíš vyžaduje značné výdaje energie, a tedy i její hromadění a udržování potřebné hladiny - což je také oříšek. 25

Co se týče nedůvěry a strachu, že se úspěch nebude konat, to tak bohužel zatím je, tím jsme si zřejmě prošli všichni. Pro mě je zatím nejtěžší udržovat si při zadávání objednávek rozpoložení, kdy mi je jedno, jestli se splní nebo ne. Na to bude pravděpodobně jediný lék, a to pouze a jedině praxe. Vlád: Podle mě je důležitost jen nadbytečný energetický výdaj. Nebýt jí, mohli bychom veškerou energii vložit do myšlenkové podoby Důležitost nám v tom brání, takže část energie se tam vůbec nedostane. Jako když se na přijímači rozhasí knoflík ladění v takovém případě se informace k posluchači dostanou ve zkreslené podobě nebo taky vůbec. A proto je lepší hned se za taková přání plesknout po nikách. Vigo: Takže, o čem jsme to mluvili - o záměru, o splnění objednávek. Nejjednodušší objednávky se rozhodně vyplňují, jen ne všechny a ne vždy. Proč ? Stává se, že osobní síly jako by bylo bohatě, jako by prýštila ze všech pórů. I škodlivé potenciály jako by dřímaly. A objednávka se přesto nerealizuje... Tak jsme dospěli ještě k jednomu háčku: k proudění variant. Hackeři snů tvrdí, že řetízky událostí nejsou nahodilé, nýbrž se všechny skládají v souladu s větvemi takzvaného labyrintu čili matrixu událostí. Zkušený mág může vpustit vývoj dění do libovolného koryta, které zrovna potřebuje, a to tak, že vypíchne klíčový element situace. Klíčovým prvkem situace rozumíme jakýsi slabý článek, na němž lze stavět. Jestliže se naučíme vybírat řetízky událostí a jejich klíčové prvky, dokážeme s realitou kvalitněji vzájemně reagovat. Uvedu jeden prostý, zato skutečný příklad: nestíhám trolejbus, už vyjíždí ze zastávky. Jenže já odjet potřebuji. Výsledek: trolejbusu padají klacky, řidič vychází předními dveřmi a zachytává tyč zpět na místo. Týmiž předními dveřmi nastupuji. V popsané situaci zafungoval nejzranitelnější článek řetízku. Opravdu jsem nepřemýšlel konkrétně o troleji, tento příklad však mluví sám za sebe - můj záměr realizoval tu nejjednodušší realizovatelnou variantu. Budeme-li takováto slabá místa konkrétně vyhledávat a soustředíme na ně svůj záměr, efektivita našeho kouzla naroste. S takovou jistotou o tom mluvím proto, že se mi už nejednou na klíčové prvky řetízků zapůsobit podařilo. Hodně často z toho nic nebylo - situaci totiž ovlivňuje spousta faktorů. Možná, že někdy se nepodaří odhadnout skutečně slabý článek. Časem se však realizuje vše, řetízek se jako kouzlem poskládá. A ty chápeš, že nejde o náhodu, nýbrž o výsledek tvého záměru. Stručně lze říci, 26

že klíčové prvky jsou jako střelky na železné cestě. Jestliže je ovlivňujeme, můžeme usměrňovat situaci do potřebného řečiště. Takže se tu celou dobu bavíme o přesnějším zaostřování záměru. Vigo: S kyvadly je to totéž. Existují, tudíž s nimi nemůžeme nepočítat. Některá lze úspěšně nechat provalit, dalším se umíme vyhnout. Přesto na nás mnoho z nich působí, ať si to přejeme nebo ne. Život každého jedince, dokonce i transurfaře, se formuje i vlivem mnoha center síly, jež ho obklopují. Neseme na bedrech vlastní řetízky událostí a zároveň se podílíme na řetízcích událostí stovek dalších lidí. Právě proto se nám naše pouť nikdy nejeví jako přímá linie, ale naopak jako by to s námi neustále házelo ze strany na stranu od jednoho centra síly k dalšímu. Což opět velmi důrazně ovlivňuje realizaci našich přání. Pro pochopení si zkusme rozebrat proces realizace nějakého víceméně náročného přání. Řekněme, že někdo chce získat práci v jisté firmě, místo je jen jedno a zajímá se o ně hromada uchazečů. Náš člověk je však transurfař, proto se šance chopí s vírou v úspěch. Pro začátek si vytyčí trasu událostí - definuje konečný cíl, přičemž do této činnosti vkládá svůj záměr. V matrixu událostí se zobrazí dva body: počáteční a konečný. Znamená to, že konečný výsledek je již někde zapsán, kdežto podmínky k jeho realizaci se prozatím nevytvořily. Řetízek událostí se příznivě poskládá pouze v případě, že v matrixu událostí dojde zároveň ke změnám na desítkách, ne-li stovkách dalších řetízků. Řekněme, že nejreálnější uchazeč o vypsané místo náhle onemocní a na pohovor nepřijde. Dalšímu se porouchá auto, takže nedorazí včas. A konečně namísto jednoho zástupce firmy bude pohovory vést jiný, jenž má k výběru zaměstnanců poněkud jiné požadavky, pro vás výhodnější. A tak dále, jako by se montovala velké stavebnice: zmíněná dráha mezi dvěma body obrůstá spoustou dalších řetízků, s nimiž je vzájemně propletená. Celý uvedený proces se řídí naším záměrem a naším jednáním - přehráváním diapozitivů atd. Nakonec se potřebné události odehrají v potřebný čas a vše do sebe zapadne způsobem, který je pro nás nejvýhodnější. Krátce řečeno se konfigurace matrixu událostí mění v souladu s naší objednávkou. To je ideální varianta. Jestliže však disponujeme jen slabým záměrem a máme málo osobní síly, některé články mohou ze stavebnice vypadnout, takže ta se nakonec ani nemusí složit. Je možné, že něčí záměr bude silnější než náš nebo nás v nejnevhodnějším okamžiku zachvátí ještě nějaký vichr událostí -jen proto, že kolem sebe máme spoustu cizích sil. S mnoha z nich se navíc vůbec nemůžeme sladit, neboť jsou 27

natolik globální, že se dotýkají milionů lidí. Jedná se o události typu ruské finanční krize v roce 1998. Nebo revoluce v sedmnáctém roce minulého století či drahé světové války. Plus o řadu dalších drobných, nikoli však méně ovlivňujících událostí. Ty neovlivníme, ať bychom si to přáli sebevíc. Jediné, co nám zbývá, je vycházet ze střetu s nimi s co nejmenšími ztrátami. Odtud vyplývá ještě jeden důležitý princip: umění být pružný a rychle se přizpůsobovat měnícím se podmínkám. Tak nám na cestě k úspěchu vždy leží spousta překážek. Transurfaři se šance na úspěch významně zvyšují, ale i tak. Dokonce i Zeland mluví o tom, že je třeba nechat si v záloze náhradní varianty, nesázet vše na jednu kartu. Hackeři snů upřednostňují přistupovat k podobným úkolům jako k jakési hře. Nejdůležitější je nedostat se do závislosti na výsledku (porovnejte s tím, co o náhradních variantách řekl Zeland). Nesmíme se stát zajatci sil, které nás obklopují. Umění mága staví na tom, abychom se uměli připojit k proudu, vzít si z něj to, co potřebujeme, a zase zmizet. Pak o nás obklopující ekumenické síly nikdy neztratí zájem, vždy budeme jejich favority. Jestliže se přiblížíme k transurfingu nebo jakékoli jiné metodě ovlivňování reality, zvykneme si dostávat vše zadarmo, až pak jednoho krásného dne své štěstí ztratíme. Ekumenické síly se od nás zkrátka odkloní jako od chamtivců a mamonám. Jsem si jist, že transurfařů se to také týká. Duše Co se děje, copak se nemůžu radovat ? Že by se tím štěstí zaplašilo ? Strážce Zeptejte se zrcadla. Svět je přece duální zrcadlo, jež všechny vaše představy ztělesňuje ve skutečnosti. Bude to tak, jak si řeknete. Pokud si myslíte, že po štěstí musí následovat neštěstí, znamená to, že se to tak přihodí. Radujete se a štěstí nevěříte. Myslíte si, že všechno nemůže být dobré, a podvědomě očekáváte nějaké nepříjemnosti. V otázce obav bývají zpravidla duše a rozum zajedno, a proto se nám horší očekávání realizují. Ve skutečnosti však v daném případě nevidím k obavám žádný důvod. Euforie není na místě pouze během přehrávání cílového diapozitivu, poněvadž může vést ke zkreslení myšlenkové podoby objednávky. Jestliže se člověk věnuje této technice, je záhodno, aby buď prožíval tichou radost, nebo udržoval nulový emocionální stav. Jakmile cíle dosáhnete, můžete se radovat, jak je vám libo, a pokud vás ten .

.

28

hloupý předsudek, že mnoho smíchu škodí, netrápí, pak už vám oslavu nemůže nic pokazit. Rozum Co je k úspěšnému splnění objednávky nejpodstatnější ? Strážce Mít odhodlání. Příčiny neúspěchů je třeba hledat nikoli v objektivních podmínkách, nýbrž v pochybnostech a obavách. Zrcadlo jako vždy lhostejně odráží obraz, v němž duše a rozum splývají v jednotě. Jestliže jste přesvědčeni, že cíl je dosažitelný jen stěží, a o úspěchu příliš pochybujete nebo se považujete za nehodné toho cíle či se obáváte, že utrpíte porážku, pak vám zrcadlo odpoví: „A tak se stane." Duše To zní dost osudově ! Co s tím lze dělat ? Strážce Uveďme si jako příklad charakteristický problém, totiž hledání a koupi bytu. Řekněme, že hodláte získat takový a takový dům či byt v takové a takové oblasti. Vše jste řádně promysleli a vybírali jste, až se vám jedna volba zalíbila a už si představujete, jak ohromné to bude, jestli se vám přání splní. Vtom však nastupují problémy, takzvané reálie života. Ukazuje se, že oblast, kterou jste zvolili, patří mezi nejvyhledávanější, takže se tam ke koupi nevyskytuje moc příležitostí. Navíc typ bydlení, po němž toužíte, je pro vás nedostupný, neboť vám na ně nestačí finance. Nakonec jste nuceni se svého výběru vzdát a hledat něco skromnějšího. Co si myslíte, že se děje ? Propadáte se do hlubokého spánku, tak je to. Drtí vás okolnosti, s nimiž nic nenaděláte. Jste deprimovaní a bezradní a přijímáte pravidla hry. Se svým rozpoložením se smiřujete, nesnažíte se vyrazit do boje proti zdravému rozumu a trvat na výběru, který učinila duše. Je to přece nemožné, nereálné ! Takže se zaměříte na něco méně přitažlivého. Taková varianta se vám nelíbí. Ale co naděláte ! Nakonec dostanete to, s čím se smíříte. A nyní si představte, co by se stalo, kdybyste na pravidla hry nepřistoupili a udrželi si uvědomění. Kdo vám ta pravidla vnucuje ? Samozřejmě kyvadla. To ona vás ukolébávají a nutí vás podrobit se zákonům matrixu. Takže musíte pochopit, že vůbec není vaší povinností zapojovat se do hry podle takzvaného zdravého rozumu. Proberte se a uvědomte si, že do zmíněných reálií života vás namáčejí kyvadla. Nepodléhejte jejich zombiímu vlivu. Vězte, že v prostoru variant se nachází úplně vše, a tak se tam určitě najde .

.

.

.

29

exkluzivní návrh právě pro vás a v souladu s vaší objednávkou. Nevzdávejte se svého výběru, i kdyby se vám zdálo, že je jen stěží dosažitelný. Svým záměrem vykonavatele rozhodnete o tom, že k úžasu všech se vám vše podaří. Na svém záměru trvejte. Dostáváte přece to, co si vybíráte. Úspěch se odvíjí od toho, nakolik se vám podaří vžít do role vykonavatele svého snu. A pokud praktikujete techniku amalgámu, neustále si opakujte, že svět sám se o vše postará, vše zařídí. Rozum Něčemu lze uvěřit jen těžko. Jak se mi může výběr zrealizovat, jestliže jsem se rozšoupnul a chci parádní vilu, zatímco prostředky mi vystačí sotva na byt ? Strážce To už není věc vašeho rozumu. Vaše starost je přesně zformulovat objednávku a prodchnout se záměrem vykonavatele, aniž byste věnovali pozornost reáliím života. Víte, stát se může ledaco. Někdo bude muset například neodkladně odcestovat a bydlení prodá za hubičku. A navíc ani zdaleka nemáte k dispozici všechny informace, nýbrž jen jejich malou část. Variant může být obrovské kvantum, přičemž o mnoha z nich vy nemáte ani ponětí. Později se sami přesvědčíte, že jste netušili, že existuje taková varianta, která vás navzdory tomu, že se lehce rozchází s vaší objednávkou, zcela uspokojuje. Důvěřujte svému světu, neboť ten to sám zařídí. Pokud mu to ovšem dovolíte. Nemá samozřejmě cenu, abyste spoléhali na nějaký nesmyslný zázrak v podobě bytu za půl milionu, který byste dostali desetkrát levněji. Nicméně princip jste snad pochytili: v prvním přiblížení se lze vykašlat na nedosažitelné ceny a jakoby nedostupnou prestiž vašeho výběru. Přesně tak je třeba postupovat i ve všech ostatních situacích. Máte pocit, že nezvládnete přijímačky na prestižní vysokou školu ? Seberte odvahu - z cesty vám ustoupí uchazeči, již jsou sice mnohem schopnější než vy, avšak nedisponují záměrem vykonavatele. Myslíte si, že vás nepřijmou do velmi vysoko hodnoceného zaměstnání ? Uklidněte se. Vaši konkurenti se také bojí jako vy. Jenže vy teď víte, jak to chodí ! Proberte se, nepřistupujte na deprimující pravidla hry, neztotožňujte se s blábolem o zdravém rozumu, že prý toho nejsem schopen, nezasloužím si to, nezvládnu to. Staňte se vykonavatelem svého snění za bdění. Váš výběr platí pro duální zrcadlo jako zákon, jenž podléhá bezpodmínečnému splnění. Jestliže z nějakého důvodu .

.

30

nedojde ke splnění objednávky, připomeňte si princip koordinace záměru a radujte se, že jste se zbavili problémů v krásném balení. Kdo ví, od jakých nepříjemností vás svět uchránil. Duše Jo, záměr vykonavatele - to je něco. Úplně mě omračuje ! Jen by to chtělo naučit se odpoutávat od kyvadel s jejich reáliemi života. Strážce To je záležitost praxe. Je zkrátka třeba jednat jako vykonavatel a teprve časem pocítíte chuť rozhodného záměru a naučíte se s ním zacházet. Rozum A proč si naopak snící stěžují, že objednávky se po nějaké době přestávají plnit ? Strážce Protože po euforii z prvních úspěchů přicházejí pochyby zdravého rozumu: tak to přece být nemůže, cožpak jsem kouzelník, cožpak si mohu s realitou pohrávat, jak se mi zamane ? Stačí kapka takových pochybností, aby se jednota duše a rozumu narušila. Nepochybujte, jelikož vše je to reálné. A vy jste vykonavatelem své reality, pokud máte tu drzost takového práva se ujmout. .

.

.

.

Intenzita diapozitivu

.

Rozum Takže dokud se duše kdesi potuluje, zkusím vyvolat tu její Kočovrážečku. Kdepak jen schovává ten svůj palčák ? Aha, našel jsem ho. Sakriš, zapomněl jsem zaklínadlo. Jak to bylo... Tak nějak... Kočovrážečko, vylezvšechna přání pln. Buď poslušnou krevetkoupohostím tě kotletkou. Nějak se jí nechce ukázat. Hej, Kočovrážečko, mám tu vynikající kotlety. Zrovna jsem je sundal z pánvičky. Dobrý den, zdravím, chutné kotlety ! Uf, tak to sním všechno sám. Tak už vylez... A tak teď ten tvůj palčák... na tu pánvičku... Áááá ! Óóóó ! Uúúú ! Duše Co tak křičíš ? Rozum To je dobře, že ses vrátila ! To tvoje zlobivá Kočovrážečka mě kousla do prstu, potvora jedna ! Duše Áááá, tak tohle se skrývalo za tvou zvědavostí ! Cos jí řekl ? Rozum No, chtěl jsem jí dát kotletku... .

.

.

.

.

31

Duše Idiote ! Je vegetariánka. Už jsem ti říkala, že má ráda bonbony ! A zaklínadlo jsi odříkal ? Rozum Ale jo. Takhle: Kočovrážečko, vylez všechny příkazy plň. Buď poslušnou pipetkoup, ohostím tě kotletkou. Nebo ne, asi jsem něco popletl. Duše Přesně 1 Dobře ti tak ! Rozum Ta tvoje Kočovrážečka je čertova palice! Jen ať si sedí a supí ve svém palčáku, všechna moje přání se splní i bez ní ! Duše Chi, chi, dej bůh, ať naše tele vlka polapí ! Na to se podívám. Rozum Poštvu na tvou Kočovrážečku svého Krokozábla, pak se uvidí. Duše A moje Kočovrážečka tvého Krokozábla... Rozum Počkej, začalo snění. Maxim: Cílový diapozitiv se doporučuje pravidelně uvědoměle přehrávat... Jak se to ale slučuje se starými magickými doporučeními ? Ty přece radí, abychom myšlenkovou podobu vytvořili, vypustili ji do prostoru a už se k ní nevraceli ! Všichni staří mágové tvrdí, že má-li se myšlenka zrealizovat, nesmíme ji dále nijak formovat, abychom nebránili jejímu ztělesnění !!! Fotij: Tady si nic neprotiřečí. Hřebík lze zatloukat častými lehkými poklepy, ale také jedním silným úderem. Transurfing představuje vytrvalé lehké údery směřující do jednoho bodu. Výsledek je garantován sice až za dlouho, zato je v silách každého z nás. Lze samozřejmě využít i drahý způsob. Jenže dnešní průměrný člověk je na to krátký, neboli mu na to nestačí energie. Benny: Všechny teorie a systémy hovoří v zásadě o jednom a tomtéž, nicméně v detailech si navzájem protiřečí. Jedni radí snižovat důležitost cíle. Drazí nabádají, abychom přání nechali být, další zas, abychom si je v duchu podrželi. A tak dále, můžu uvést milion příkladů. Jako by všechny popsané záležitosti vůbec žádný význam neměly. Protože pokud už člověk v jeden konkrétní systém uvěří (určitě uvěří), bude pro něj fungovat. Kdežto další člověk může použít tentýž systém, a přesto spláče nad výdělkem. Takže systém .

.

.

.

.

.

.

.

32

si musíme vybrat podle chuti a věřit v něj. Transurfing člověka vybízí, aby snížil důležitost cíle, odchýlil se od kyvadel a k ostatním se choval tak, jak chce, aby se oni chovali k němu. Jenže všichni vědí, že existují miliony lidí, kteří dosáhli svého, a přitom dělali všechno právě naopak. Znamená to, že tyto postuláty přinejmenším nepředstavují nevyhnutelné podmínky k dosažení cíle. Znamená to, že možná je vše naopak nebo zkrátka jinak. Jestliže to nevidíte, prostě se rozhlédněte. Důležitost (jak vnitřní, tak vnější) osciluje na maximu, všichni se houpou na kyvadlech a ještě s okolím zacházejí, jak se jím to hodí. A přitom jsou ve vatě. A žádné bití, tresty ani další nesmysly. Prostě si tím vším neucpali hlavu, ale vytvářeli si vlastní realitu, přičemž vycházeli ze systému, jejž vyznávají v životě. Takže v tomto smyslu je to všechno najedno brdo. Rozum Takže přece jen je potřeba: udělat objednávku a vypustit ji, tedy se k ní v myšlenkách už nevracet, anebo si bez přestání přehrávat cílový diapozitiv ? Strážce Myšlenková podoba, jednou vypuštěná do prostoru, se realizuje pouze v případě, byla-li vytvořena v jednotě duše a rozumu. Tehdy opravdu vzniká přesný obraz, který duální zrcadlo odráží ve skutečnosti. To se však stává velmi zřídkakdy. Zpravidla si duše něco nepřeje nebo o tom rozum pochybuje a třeba se toho i bojí. Proto je nezbytné mít cílový diapozitiv neustále na mysli: přehrávat si ho jak v režimu na pozadí, tedy ve smyslu připomínání si cíle, tak zjevně neboli každodenně si na to vyhradit čas. Rozum A co říkáte na to, co prý mágové prohlašovali o formování myšlenkové podoby ? Strážce Jde o to, že provozujete-li vizualizaci mechanicky, aniž byste do té činnosti vkládali duši, pak diapozitiv svou sílu ztrácí. Zbytečně mrháte časem, jestliže například vyslovujete slovní formule (afirmace) automaticky, aniž byste se nad smyslem použitých slov zamysleli. Slova bez citu nemají žádnou váhu, mění se v pouhé neúčelné chvění vzduchu. Diapozitivy i afirmace fungují pouze při vzájemně si odpovídajících pocitech. Je lepší jednou něco pocítit než tisíckrát něco říci. Takže když si cílový diapozitiv přehráváte, nedívejte se na něj zvenčí jako v kině, ale účastněte se na něm uvnitř, virtuálně. Snažte se vnímat a pocítit onu virtuální realitu, jež .

.

.

.

33

se vám v myšlenkách formuje. Tvařte se, jako by se vše dělo ve skutečnosti a představujte si všechny nové detaily. Ještě jedno upozornění: práce s diapozitivem se nesmí změnit v obtížnou povinnost. Prostě si udělejte dobře obrázkem, kde už jste vytouženého cíle dosáhli. A konečně, i když se vám vizualizace nijak výrazně nedaří, netlačte na pilu. Vše dělejte tak, jak je vám to příjemné, jak to vychází. Každý to má jinak. Hlavně počítejte s tím, že cíl už máte v kapse - budete-li se mu věnovat systematicky a s potěšením.

Očistit záměr od přání

.

Rozum Co to tam děláš ? Duše Rozbaluji bonbon. Rozum Ty ses zbláznila ! Kde jsi vzala tak obrovské bonbončisko ? Vždyť je velké jako ty ! Duše V obchodě s dárkovými předměty. Rozum A kolik jsi za něj zaplatila ? Duše Nic. Je to přece obchod s dárky. Prostě jsem tam vešla, vzala jsem si ho a odnesla ho domů. Rozum Bože ! Dětská bezprostřednost ! Takže tys ukradla bonbon ! Hned ho běž vrátit ! Duše Ani za nic ! Zkus mi ho vzít ! Strážce Nechtě toho, nehádejte se. Ať je to pro duši odměna za to, že předvedla sílu čistého záměra. Nenachází-li se v mysli ani stín pochybností, přání či obav, a naopak je přítomno jen jedno klidné odhodlání - mít, pak se nemožné stane možným. Lze zajít do obchodu a vzít si vše, co se namane, ani prodavači tomu nebudou věnovat pozornost. Můžete skládat zkoušku, aniž byste měli o předmětu potuchy, snadno projdete nejkomplikovanějšími pohovory, budete schopni uzavírat maximálně výhodné kontrakty, vyhrávat beznadějné případy, očarovávat ty, o nichž jste si nemohli nechat ani snít. Vaše možnosti jsou ohraničeny pouze vaším .

.

.

.

.

.

.

.

.

34

záměrem. Rozum Takže ona se teď vydá pustošit obchody a banky ! Duše Teď ne, ten velký bonbon mi vystačí na dlouho. Cheater: Vytanula mi na mysli otázka, ale než ji položím, popíšu situaci. Takže abych vyzkoušel transurfing, zvolil jsem si malinký, nekomplikovaný materiální cíl. Především jsem se sám sebe zeptal, jestli mám záměr. Záměr je odhodlání mít a jednat, proto jsem se také zeptal, zda mám odhodlání mít. Odpověď bylo velké, výrazné ano. Dále jsem se sám sebe dotázal, mám-li odhodlání jednat. Jako odpověď zaznělo také ano. Krátce řečeno jsem v duši ani rozumu nenarazil na nic, co by mi stálo v cestě ke zvolenému cíli. Poté jsem začal vizualizovat jak cíl, tak proces. A hele ! Jak si tak potichoučku vizualizuji... najednou cítím... něco tu neklape. V čem je problém ? Především v tom, že chci cíle dosáhnout a přeji si ho. Často přemýšlím o něm i o tom, že by bylo dobře, kdybych jej dosáhl spíš dřív. Pravidelně se dostavují pochybnosti, jestli k němu vůbec dospěji, a celkem výrazně cítím, že samotnému cíli přidávám na důležitosti, což mě významně brzdí. Kdybych měl svůj záměr přirovnat k lodi a jeho vizualizaci a diapozitiv k větru, pak mému posunu k cíli na lodi brání kotva přání a jí odpovídající nadbytečná důležitost cíle. Co si pamatuji, Zeland v této souvislosti píše, že hodlám-li se zbavit přání, musím si představit, že z akce nic nebude, a taky se s tím musím smířit. A tak si představuji, že cíle nedosáhnu, chápu, že nic hrozného se nestane, jenže dál se nedostanu... Můžu si říkat, co chci, je jedno, že cíl je vytoužený - stejně má jako dřív zase příliš mnoho důležitosti. Takže v těchto souvislostech pokládám i svou otázku ! Se svými zkušenostmi, které jste nastřádali při zbavování se přání dosáhnout cíle, se nepodělíte ? Co jste pro to podnikli ? Jak lze záměr očistit od přání, a nemohli byste popsat, jaký je to pocit, když zůstane jen ryzí záměr ? Shere: Recept 1: Jestliže potřebuji jistého cíle dosáhnout tady a teď, provádím vizualizaci následujícího kroku v transurfařském řetízku. Příklad 1 Situace: Jdu si zarezervovat letenky do Kyjeva, letět mohu jedině v nejbližším měsíci. Bohužel mi oznamují, že letenky už jsou vyprodány. Řešení: Zříkám se vizualizace letenky, procesu získání letenky .

.

35

a tak dále, ale prostě zakládám diapozitiv, jak se s mamkou procházím po Kyjevu. Výsledek: Za pár hodin mi volají a oznamují mi, že mají letenku přesně na číslo letu, který jsem žádal. Příklad 2 Situace: Potřebuji ze zkoušky získat vysoké ohodnocení. Řešení: Položím si otázku - k čemu potřebuji dobrou známku ? K tomu, aby mě přijali na aspiranturu. Zakládám diapozitiv, jak už tam studuji. Výsledek: Dostávám velmi vysoké hodnocení. PS: Z Kyjeva jsem se vrátil již před dvěma měsíci a nyní úspěšně studuji aspirantura. Cheater: Také mám nadbytečné přání dosáhnout I cíle, a proto si vizualizuji nikoli nejbližší článek v transurfařském řetízku, nýbrž ten, který po něm následuje, ten, jenž se nachází chronologicky dále. Jestliže mi jde například o úspěšné složení zkoušky, kterou skládám za dva dny, přání mi v tom brání. Pokud si však vizualizuji již proces studia aspirantury (což přímo závisí na výsledku zkoušky), jež nastane teprve za pár měsíců, pak se přání výrazně zmenší. Jangjel: Mně vlastně taky lépe funguje, když si vizualizuji vzdálenější cíl. Ty okamžité se pak odehrávají jakoby samy od sebe. Navíc mi nepřekáží žádná důležitost přání. Neobjevuje se zkrátka proto, že cíl je vzdálený. A jelikož realita mi sama podsouvá situace vedoucí přímo k němu, já jen kráčím vpřed. Rozum To tebe věčně svědí přání a netrpělivost, abys získala svou hračku, proto nic nevychází ! Duše Nic takového. To tebe pořád trápí pochybnosti a obavy ! Kvůli tomu se nic nedaří ! Strážce V první řadě nesmíte nafukovat důležitost vlastního problému přání. Bez přání by v podstatě nebylo ani záměru. Skutečnou brzdou je chtíč, kdy duše něco zoufale chce, kdežto rozum se obává porážky. S takovou situací nemá smysl bojovat. Jestliže se vám zatím nedaří vyvolat záměr vykonavatele, nerozčilujte se • a ani se nepřemáhejte. Pochybnosti ani obavy stejně i volním úsilím přemoci nelze ! Duše Co máme tedy dělat ? Strážce .

.

.

.

.

36

Nechte své pochyby a strach na pokoji a věnujte se konkrétní činnosti - přehrávejte si cílový diapozitiv. Schéma je velmi prosté: zatímco se zabýváte vizualizací, vrstva vašeho světa se v prostora variant přemisťuje směrem k cíli. Cestou se vám otvírají dveře neboli reálné možnosti, o nichž jste dříve neměli tušení a které by se byly neobjevily, kdybyste byli s diapozitivem nepracovali. Až uvidíte, že se cíl opravdu přibližuje, obavy a pochybnosti se samy od sebe vytratí. Proto stále opakuji, že techniku diapozitivů je nezbytné aplikovat systematicky. Diapozitiv je hybná síla reálné kosmické lodi, vrstvy vašeho světa, a ta letí tam, kam ji nasměrováváte svými myšlenkami. Chápání je sice kormidlo, ovšem motor je záměr. Pokud svou pozornost nefixujete na cíl a nemáte záměr jej dosáhnout, vaše loď se stane neřiditelnou a poletí tam, kam ji vrhnou vnější okolnosti. Takže si klidně přejte, co chcete. Hlavně se však soustřeďte na cíle a vědomě žijte ve virtuální realitě, kde je již daného cíle dosaženo. Rozum Jenže co když nemám čas čekat, až se mi dveře otevřou ? Co když například hned teď musím na pohovor k zaměstnavateli ? Jak se můžu strachu zbavit ? Strážce To je velmi jednoduché. Máte k dispozici princip koordinace záměru. Řekněte si: jestli mě přijmou, dobře, a pokud mě nevezmou, ještě lépe. A s touto odlehčenou náladou klidně jděte na pohovor. Víte přece, že váš svět se o vás stará, a jestliže vás nepřijmou, znamená to, že jste se vyhnuli neznámým problémům. Nezřídka se stává, že práce či funkce, o níž jsme snili, se ve skutečnosti vůbec neukáže tak báječnou, jak se zpočátku zdála. Za velkolepou fasádou se může ukrývat taková černota, až hrůza. Takže se spolehněte na princip koordinace záměra a neustále a neoblomně si opakujte, že váš svět se o vše postará tím nejlepším způsobem. Varianta, jež vám bude nejlépe vyhovovat, se dříve či později najde. Rozum Che, che, to všechno lze interpretovat jako sebeklam nebo hůř jako jednu z forem psychického zhroucení. Strážce Samozřejmě. Na transurfing zapomeňte, pokud upřednostňujete žít jako všichni normální lidé a probojovávat se ke svému cíli skrz polom překážek. Jestliže však chcete získat to, co ti normální lidé považují za nepravděpodobné, ba nemožné, pak musíte kritéria normálnosti zásadně přehodnotit. .

.

.

.

37

Duše Hurá ! Nechci být normální ! Jsem paranormální ! Rozum Roššviť mi hvězzdu ! Hvězzdu roššviť ! Duše Hele, ty ses nějak ožral ! Jakou hvězdu ještě ? Rozum Cestopo... Cestoporodní. Roššviť lampu, řikám. Duše Řikáš ! Proč ses tak namazal ? Rozum Nepomazal, ale naržál jsem se, abych se naučil správně kráčet. Duše To je kravina ! Teď teda určitě sotva kráčíš ! Rozum Mú... Mú... My ! Byli jsme tam ! My - rozzumní lidé ! A my, oni mi řřekli, abych... roššvítil lampu ! Tak... a my, oni mi řřekli: víšš, jessliss zbašštil houbiččky, pak chodit nemusíšš - země se točí sama, chápeš ?.. A ty zzatím klať nohama... Ale ne ccizzíma ! Svýma ! Duše Ty idiote, takže ty ses nažral hub ? Rozum Valte se ohýnky modravé nocijsme pionýři - pracujících děti. Blíží se éra světlých letvýzva !... Pionýre - vždy buď připraven ! Duše Jak ses dokázal dostat do takového stavu ?! Můžeš mluvit normálně, ty dobytku ? Rozum Orálně ! Všechno je orální ! Do tohohle stavu jsem se přivedl cestou proži... prožití hub... Duše Jakých hub, cože ? Rozum Však řikám, cestou proži...ik... ik... muchomůrek dovnitř svého ogar... ogarnismu. Houba je hlava všeho ! Všechno ostatní jsou prázdná slova ! Do lesního houští jsem se zavrtal do tmavého pralesa jsem sešplhal. Zalíbil se mi temný hustoles muchomůrek tam čul kopec ! Duše .

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

38

A co země, roztočila se ? Rozum Na hranici mě nesežereš, inkvizitorko, co ? Roto, vstyk ! Máslo snědli, den uběhl kozáčky důstojník utekl demobilizace o den kratší je starcům se dobrá noc přeje. Milí dědové, spěte, mě ta vaše demobilizace...sotva hněte. .

(Arménský folklór, autor neznámý - pozn. autora)

Dubohlavé ořechy ! Pošechonci ! Do stáje chci ! Do stáje ! Duše Hyjé, hyjé, do stáje s tebou v tu ránu. A vůbec, jdi spát, ty jedna oběti experimentální vědy. Na sen se podíváš ve spánku. Cheater: Jestli se nemýlím, Zeland využívá termín klást nohy před sebe k vysvětlení myšlenky, že vnější záměr sám nese člověka k cíli, zatímco na dotyčné osobě se chce jen to, aby stavěla nohu před nohu, neboli jinými slovy, aby odváděla ono minimum nezbytných úkonů. Čestně - tomu moc nerozumím. Podívejme se na dva banální příklady ! Někdo chce v práci povýšit. Má cílový diapozitiv, v němž sedí v křesle šéfa a aktivně všechny řídí. To je však jenom diapozitiv a dotyčný je jen obyčejný vykonavatel. Co v dané situaci považujeme za kráčení směrem k cíli ? Aktivní a zanícenou práci ? Nové zdokonalovací návrhy ? Aktivní sebevzdělávání a využívání charizmatu ? Nebo je snad jen potřeba stavět nohu před nohu ke kanceláři ředitele, stisknout mu raku a souhlásit s novým jmenováním ? Jak zjistím, co se po mně chce ? Jak poznám to minimum, jež musí na dosažení cíle vynaložit člověk ? Uveďme si drahou situaci. Kluk se chce seznámit s dívkou (nebo dívka s klukem, to není důležité) a uspořádat si osobní život. Téma je to velmi banální, ovšem raku na srdce, tento problém řeší nebo řešili skoro všichni. Aktér si vytvoří cílový diapozitiv, jak se spolu procházejí, navzájem se o sebe starají... prostě láska jako trám a tak dále. Jenže co v dané situaci obnáší stavění nohou před sebe ? Má zajít na diskotéku, nebo zajet do jiného města, kde žijí mladí, a tam čekat na štěstí ? Nebo by možná měl jen čekat, až jej situace sama ponoukne k řešení ? Opět tomu nerozumím ! Čím je určováno ono minimum, jež se od člověka vyžaduje ? Co už je nadbytečná aktivita a kde je to tak akorát ? Nechápu ! Třeba mi to vysvětlíte ? Fotij: To ti nikdo neřekne. Musíš naslouchat nápovědám vlastní duše, onomu šumu ranních hvězd. Myslím si, že zpočátku je potřeba, aby člověk citlivě vnímal své podvědomí a poté se zabýval transurfingem. Zelandovy knížky se nevyplatí používat jako .

39

návod k pračce, jelikož transurfing je tvorba. Ljelik: Pohybuj se tam, kde ti je nejlépe. Hledej pomocí vnitřního, a nikoli vnějšího zraku. Lost: A co když se člověk nejpohodlněji cítí doma a zároveň se v této věci sjednotí jeho duše s rozumem ? To tam má celý život trčet ? Je to přece nejpohodlnější ? Nebo má přece jen někam kráčet ? Jenže kam ? Bagira: Mohu ti navrhnout vyzkoušenou metodu: seď doma / povaluj se na kanapi / čti knihy (správnou variantu podtrhni !) tak dlouho, dokud ti to nicnedělání nepoleze krkem. Posléze se zaposlouchej: co bys chtěl dělat ? K čemu to táhne tvoje ruce (nebo mozek či jazyk !) ? Sice to podle mě trvá dlouho, zato je to velmi nadějné a účinné ! Máš-li dost času, tuhle taktiku si jednou vyzkoušej a víckrát už nebudeš chtít trčet doma ! Ljelik: Vidím to jinak. Ve svém domě se izoluješ od světa a nepřijímáš ho takový, jaký je. Vyraz do světa, procházej se jako pozorovatel... nevěřím, že kromě tvého domu příjemná místa neexistují... zvykl sis na něj... navíc mnoho lidí znepokojuje a odstrašuje, když mají něco měnit nebo hledat... strach z neznáma.... Kdo by si pomyslel, že se s manželem setkám na horách... vezmu-li v potaz svou ochromující hrůzu z výšek... Jenže tehdy jsem se rozhodla, že se strachu zbavím, ať se děje, co se děje, a zapsala jsem se do kroužku alpinismu a horolezectví. Arnika: Nad tím jsem dokonce ani nikdy nepřemýšlela. Co potřebuji, to schraňuji ve svém režimu na pozadí. Až se náhle (snad to způsobuje vnější záměr) události začínají rozvíjet tak, že je prostě nemožné, abych ty nohy před sebe nestavěla. A je mi nadmíra jasné, co mám dělat, jak to mám zvládnout, kam mám jít a co si vzít, k čemu a proč. Přičemž pořadí všech úkonů je načasované přesně dle potřeby. Bagira: Stejně jako Arniku i mě nutí vnější záměr, abych kladla nohy před sebe ! Po etapách: stanovím si cíl (u mě spočívá ve změně vrstvy života - hodlám vylepšit svůj životní styl na styl úspěšného člověka se všemi s ním souvisejícími atributy, například ležím na pláži, peníze ke mně tečou...). Náhle se strhne taková mela... Neboli okolnosti mě nutí tak kmitat nohama... Ale mně se to líbí. Je to vlastně super ! Cheater: Hi, hi ! To je vždycky věc ! Položíš otázku, na ni přijdou reakce v množství n, přičemž k tématu se z nich vztahuje n/100. Z toho, co jsem si přečetl, mi ji podle mě nikdo nemůže jasně zodpovědět. Existují obecné a již zbytečné fráze typu: naslouchej 40

intuici, využívej vnitřní zrak a vše ostatní v podobném duchu. Prostě budu doufat, že se objeví pochopitelné a konkrétní vysvětlení mého dotazu. Arnika: Nevděčníku. Prostě doufej. Rus: Samozřejměěě... A ještě ti vytiskneme brožurku s instrukcemi, kde budou dost velká písmena, aby se ti to lip četlo. Sturman: Řekni, cos chtěl slyšet ? Cheater: Ok ! Souhlasím, že jsem zřejmě otázku zformuloval kostrbatě a neduživě. Abych situaci navedl do konstruktivního řečiště, uveďme si konkrétní kulisy: někdo chce získat funkci vedoucího oddělení. Dotyčný je řadovým zaměstnancem, nepracuje dlouho, je mladý, a ne vždy se holí (to žertuji). Má svůj cílový diapozitiv, jak sedí v příslušném křesle, jak zvedá sluchátko nadupaného telefonu, jak všechny řídí, motivuje, znovu řídí, poté znovu motivuje a konečně pochválí ty, kdo dosáhli vynikajících výsledků. Diapozitiv už zkrátka má a vše je perfektní ! Otázkou zůstává, jak má klást jednu nohu před druhou ? Má aktivně pracovat, předkládat nápady, oddaně hledět do očí a všelijakými triky působit na kyvadlo organizace, či to má řešit nějak jinak ? Řekněte přece sami, základní podmínky jsou naplněny: důležitost je nízká, cílový diapozitiv je vytvořený a přehrává se - nyní je nezvratně nutné stavět nohy před sebe, tedy plnit minimum úkonů, které se po člověku chtějí. Ale jak mám zjistit, co právě toto minimum obnáší ? Mám si brát práci domů, aktivně se učit a nabízet nové nápady je toto ono minimum, nebo už tu funguje vnitřní záměr ? Vysvětlete mi to na uvedeném příkladu, jestli to samozřejmě není problém. Grejs: Připadá mi, že nyní není potřeba šťourat do vosího hnízda. Není fakt, že to všechno bude právě v té organizaci. Podle mého názoru obnáší tvoje aktuální minimum přehrávání diapozitivu a sledování znamení. Například náhodně utroušená slova a podobně. Až bude potřeba jednat, pochopíš to. Možná se ti naskytne nějaký výběr, náhle ti zavolá bývalý spolužák s jistou nabídkou, hlavně jej hned neodmítej. Změny mohou přijít z míst, odkud je člověk nečeká, a to se týká dokonce i těch, co čeká. Cheater: Nevím, možná se mýlím, nicméně jsem vždy usiloval o jednoduchá a pochopitelná schémata. Podle mě tak lze vyložit jakýkoli dotaz, ovšem za předpokladu, že k tomu mám dostatečné znalosti. Opakuji, že si myslím, že má otázka je postavena maximálně prostě: jak zjistím, kdy nastal čas, abych se zapojil a kladl nohy před sebe, a kdy se jedná pouze o nepotřebné úkony, 41

jež představují produkt vnitřního záměru ? To je celé. Zdá se mi, že je to dotaz korektní, a nikoli hloupý, a tím pádem na něj lze poskytnout odpovídající odpověď. Grejs: Tak jo, tak jo, jako v tom vtípku: -Kde je loďka ? - Odplula na severozápad. - Nemudruj a ukaž prstem. Ba i ty kroky, které jsou podle tebe zbytečné, se nakonec mohou projevit jako dokonce velmi potřebné... A ještě si musíš uvědomovat, proč to všechno potřebuješ a co tě pohání (strach, důležitost, nekontrolovatelné přání a tak dále). Rozum Jako už by bylo všechno jasné. Lze i přes to konkrétně odpovědět na otázku: „Kde jde o přesun nohou a kde o zbytečné úkony, jež představují produkt vnitřního záměru ?" Strážce Za prvé pod pojem zbytečné úkony je třeba zahrnout vše, co za zbytečné považujete vy sami. Nejste-li absolutní idiot, dovtípíte se. Pouze musíte změnit nasměrování vektoru záměru: snící Cheater hledá odpověď u ostatních, jenže potřebuje jediné, a to zeptat se sám sebe. Jakmile přestanete hledat odpovědi u „nejmoudřejších celého světa" a chopíte se práva vykonavatele, okamžitě se vám vše vyjasní. Vyzkoušejte to a sami se přesvědčte. Za druhé když už mám odpovědět na vznesený dotaz, je třeba se rozmyslet: co od vás očekává systém, v němž pracujete ? Nad každou situací stojí jako nadstavba kyvadlo a stará se především o stabilitu svého systému, poněvadž bez ní nemůže přežít. Z toho důvodu musíte své činy orientovat v první řadě na udržení stability. Kyvadla jmenují své přívržence na klíčové pozice nikoli kvůli jejich vysokým zásluhám, nýbrž za to, že se nejlépe ztotožňují se systémem. Je naivní myslet si, že postavení na žebříčku kariéry, a zvláště v mocenské hierarchii, se řídí dle znamenitých vlastností a dosažených úspěchů. Na jistém stupni této hierarchie to tak sice platí, ovšem vynikající vlastnosti a úspěchy v tomto ohledu nejsou nejdůležitější. Hlavní kritérium nelze spatřovat v tom, jak dobře dotyčný svou práci odvádí, nýbrž jak správně ji dělá z pohledu systému. Hodláte-li se na kariérním žebříčku posunout výš, musíte pochopit rozdíl mezi tím, co je dobře, a tím, co je správně. Pak už vše záleží na konkrétním kolektivu. Také kyvadla bývají různá. Nevelké kolektivy mohou tvůrčího ducha, samostatnost, nadšení i iniciativu vítat. Pokud se však jedná o státní zařízení nebo nějaký .

.

42

velký závod, pak tu fungují úplně jiné zákony a vůbec jiná korporátní - etika. Korporátní etika předpokládá pevnější předpisy, disciplínu a výkonnost. Iniciativa bývá často trestná, k samostatnosti se přistupuje ostražitě, tvůrčí duch nehraje rozhodující roli. V takovém systému je nezbytné jednat nikoli lépe, nýbrž správněji. Ohledně nohou a jejich stavění před sebe se také vše vyjasní, jestliže si udržíte uvědomění a budete se pohybovat po proudění variant. Když pracujete s cílovým diapozitivem, v určitý okamžik se vám otvírají dveře - možnosti dalšího posunu k cíli. Klást nohy jednu před druhou znamená jediné, totiž vejít do těch dveří. Mohou vám například předložit projekt, na základě jehož provedení se bude odvíjet vaše další kariéra. Soustřeďte se na něj a vynasnažte se ho famózně realizovat za aktuálního využití vizualizace celého procesu (postup již znáte z teorie transurfingu). Co vám na tom není jasné ? Jednejte v souladu s principy transurfingu: zkrátka mějte oči a uši dokořán, sledujte proudění variant a pak sami uvidíte, co je potřeba dělat. Vše je jednoduché.

Snížit důležitost, nebo rezignovat ? Rozum Největší a nejdůležitější kluk, to je můj kamarád, Kruťák. Duše Co tím sleduješ ? Nejkrutější a nejtlustší kořen, to je můj Puchejř. Rozum Můj Kruťák tvého Puchejře hned zpracuje ! Duše A jestlipak víš, jak můj Puchejř umí nadouvat ramena !? Jak se nafoukne, břicho jako by se mu vypnulo. Je to takový brunátný, sympatický muž ! Rozum Můj Kruťák tak roztáhne prsty, až oči vypoulí - je tak drsný, opravdový macho ! Duše To můj Puchejř sotva povalí sud s kvasem, vyzunkne ho do dna. Pašák ! A nic mu není ! Rozum Zato můj Kruťák se vpašuje do závodní jídelny, hodí do sebe kotel s borščem, všechno sežere, až je spokojený, šprýmař ! Duše .

.

.

.

.

.

.

.

43

A můj Puchejř, jak ten si chrochtne, až mermomocí všechny vrány hned ze stromů popadají ! Rozum A když si můj Kruťák s gustem odříhne, psi v celém kraji zaskučí ! Duše Jak můj Puchejř, pašák, chytne telefonní budku i se stařenkou uvnitř a třese s ní jako chrastítkem, to je legrace ! Rozum Když se můj Kruťák se svou zadnicí navalí na zásobník zmrzliny, je zařízení na placku, zmrzlina na asfaltu, zatímco Kruťák smíchy řve. To je ale znamenitá veselá kopa ! Duše Můj Puchejř je dobrák od srdce, jak sebou plácne placáka do bazénu, vyleje se polovina vody i s těmi, kdo se zrovna koupou ! Rozum Můj Kruťák je odvážný hoch. Jak sedne na kurník -jako by ho na třísky rozštípal, slepice zůstanou totálně zasypané, zatímco Kruťáček se celý válí ve vejcích a peří a řehtá se, šprýmař ! Duše Mého Puchejře kousl v zoologické hroch do zadku. Ten můj má ale dobrý kořínek: rozvalil ohradu a začal zlouna dusit a škrtit, až ten hroch málem ztratil vědomí ! Rozum Mého Kruťáka taky v zoo uviděl slon. Zařval, zřejmě ze závisti, načež se mu Kruťák vloupal do výběhu, zakousl se mu zuby do stehna, a ne a ne ho pustit. Slon řval, až se zcela znemožněný svalil ! Duše Můj Puchejř, talentovaný chlapík, získal počítač, posadil se na něj, a ten byl najednou naměkko - hi, hi, hi ! Rozum Tvůj Puchejř má do mého Kruťáka přece jen daleko. Ten totiž neumí pracovat jen zadkem, ale i hlavou. Jak se rozběhne, čelem narazí na stěnu. Z ní zbudou ruiny, zato jemu se nic nestane, klackovi jednomu ! Duše Dobrá, v nafukování důležitosti jsi vyhrál, co ale takhle její snížení ? Rozum Můj Kruťák nyní zmoudřel. Už nebije hlavou do zdi, ba naopak .

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

44

se přihlásil do fitness klubu, chodí na aerobik a tancuje. Duše Můj Puchejř býval jako kyselina, břicháček. Nyní však zahájil dietu a stravuje se výhradně přírodní rostlinnou stravou, takže brzy zhubne a bude se klidně moct posadit na počítač. Rozum Ať žijí dlouho a šťastně ! Postreality: Už dlouho, bohužel zatím neúspěšně, se snažím pochopit rozdíl mezi níže uvedenými dvěma pojmy. Základní impuls pro nějakou změnu v životě bývá nespokojenost se vzniklou situací. Řekněme, že se vám nedaří založit produktivní vztah s nadřízeným, v jednopokojovém bytu vám začíná být těsno, přes zimu jste nabrali nadbytečných deset kilo a tak dále. Takže základ evoluce rovná se bolest. Na druhou stranu je známo, že podléháme-li negativním emocím nebo idealizacím, situaci ještě zhoršujeme. V první řadě je nezbytné, abychom vše přijali takové, jaké to je, a přestali se trápit. Vzápětí se pusťme do prvních kroků ke změně. Na tomto logickém postupu se mi závit (ten mezi ušima) zasekl: jestliže situaci přijmu, znamená to, že přestanu zakoušet nespokojenost, a pokud přestanu zakoušet nespokojenost, ztratím stimul ke změnám. Proto podle mě mezi výrazy přijmout situaci, jaká je a se situací se smířit a nechat ji být stojí v této chvíli znaménko rovnosti (které tam podle původního záměra být nemusí). Na nadřízeného lze samozřejmě aplikovat techniku vějíře, můžete se naučit spát na skříni nebo odjet do Ameriky a stát se fotomodelkou z katalogů s oblečením pro „kuličky" - a takto dále najít hromadu plusů ve všech minusech. Můžete si vypěstovat absolutní lhostejnost: nadřízený rýpe - a co ? V noci padám ze skříně - a co ? Pouzdro na chladničku jsem si přešila na sarafan a co ? „V porovnání se světovou revolucí je to všechno jedno." Proč, když mají situace produktivní řešení ? Vyměnit práci, koupit byt o větší ploše, zhubnout. Potřebujete pouze stimul. A co je podnět ? Nespokojenost. Nespokojenost situaci jen zhoršuje. Pííp!. Ctrl + Alt + Del. Budu vám vděčná, jestli se o své představy ohledně tohoto tématu rozdělíte - jak kdo vnímáte uvedené pojmy a čím se od sebe liší ? After: Podle mého názoru výraz přijmout situaci, jaká je znamená, že přestanu vnímat negativní emoce, které ve mně vyvolala, a tedy zbavím nežádoucí fakt jeho důležitosti. Přitom .

.

45

je zcela možné, abych si podržel klidné odhodlání získat namísto toho, co právě mám, něco jiného, co se mi zamlouvá víc. Avšak vzbuzovat negativní emoce nesmí ani možnost, že čerstvě obmyšlená věc se mi nesplní. Chápu to tak, že štěstí není ani tak ekvivalentem přítomnosti silných kladných emocí (jež tak jako tak jednou skončí), nýbrž spíše úplná absence těch negativních. Z toho se totiž rodí klid a celistvost plus svoboda nakládat s vlastním osudem. Chjelg: Nelibost i nesouhlas se životem situaci jedině prohlubuje. Nespokojenost není špatné slovo. Stimuluje tvůrčí potenciál člověka, jeho aktivní vlastnosti. Co je v knize, přesně platí: je třeba klást nohy před sebe. Postreality: Aftere, sebeaktualizace (vseje ok, i já chci zapracovat na tom, aby bylo ještě lépe) je konečný cíl. K němu mám ještě daleko, zatím jsem ve stadiu, které lze popsat takto: ježek je pták hrdý, dokud do něj nekopneš, nepoletí.:-))) Chjelgu, přestavování nohou (neboli alespoň lístek do loterie koupit) dobře chápu. Jen si zatím neumím vysvětlit, jak mě může k nějakému jednání stimulovat stav, kdy jsem se životem spokojená. After: Připomeň si začátek knihy, kde se mluví o dvou variantách probuzení. Jak se člověk cítí ? Ve které variantě má radostné přání jednat, zájem a důvěru ke světu, zvědavost a pocit prvoobjevitele, stimul žít a usilovat o nové, lepší věci ? První varianta obnáší beznadějné břemeno negativních emocí a přání typu zardousit psa, podpálit sousedům dům nebo aby se žebrák propadl do podsvětí. Z nespokojenosti se rodí spíše přání nemít něco, co nás rozčiluje. Chceme například, aby nás nadřízený netrápil, aby nám doma nešlapali po hlavě, aby se nám při pohledu do zrcadla nedělalo zle. Jenže kam se poděla radost ? Nad čím tu " duše zapěje ? Podle transurfingu se navíc k lepšímu nic nezmění, jestliže duše nezpívá. Chjelg: Co znamená konečný cíl ? A co potom ? Žili šťastně až do smrti ? Člověk nemůže přestat. Vybírej nemožné, získáš maximum. Osobně si něco rozšafného mohu vybírat a podle toho jednat pouze a právě tehdy, když se nacházím v jednotě se životem. Pro někoho je možná pohodlnější razit si cestu vrtákem, aniž by bral ohled na vše okolo. To je však nevýhodné a zjevně nemá dlouhého trvání. Je třeba být měkčí, laskavější... Landyš: Už jsem psal... svět je tvůj odraz... jestli nadřízený rýpá... znamená to, že k tomu má nějaký důvod a ten je v tobě, a nikoli v něm... Byt má jen jeden pokoj ? Buď rád, protože další třeba nemají ani ten... Ztloustla jsi... pak je záhodno jemně naťuknout dětské problémy (nemají mě rádi) nebo se obrátit 46

na imunologa. Vše, co popisuješ, mi připomíná jednu dětskou hra... Na světě není nic důležitější než život, takže opakuji, aby sis přeskládala priority podle hodnoty a přestala se ohlížet na veřejný názor (kdo a co řekne). Zkus nabýt prostého uspokojení z toho, že ses prostě probudila... z vůně ranní louky... z měsíčního svitu. Zítra nemusíš mít byt, ani chatu, ani auto... a co dál ? Hodit si mašli ? To je hloupé. V životě mohou být i jiné cenné věci. Jakmile to pochopíš, vytratí se ten pocit, že je důležité něco získat. Navíc se na tebe přestane utrhovat nadřízený, jenž to beztak dělal kvůli tomu, že se nepohodl se ženou (polituj ho a pusť si ho blíž k srdci, tvoje práce je přece na prvním místě). Přibrala jsi na váze, a co ? Tak hodného člověka musí být hodně ! Transurfing to tak učí... je třeba snižovat důležitost všeho. Odpoutejte se tedy od závazků, ať na vás veřejné mínění tlačí, jak chce... Všechno ale dělejte bezchybně ! Jak vás to učil dědeček Juan. Sarina: 1. Přijímejte vše tak, jak to je. 2. Stanovte si cíl (cíle). 3. Začněte shromažďovat známky zlepšení (dobrá znamení a novinky). 4. Stavte nohu před nohu směrem k cíli: prohlížejte si noviny s inzeráty o prodeji bytů, vizualizujte se v daném bytě, nadřízeného upachtěného životem podle nálady dobrovolně opíjejte, začněte číst knihy o zdravé výživě - Bragga, Malachova a další. Postreality: Landyši ! To, že mě zajímá určitý konkrétní aspekt, neznamená, že nic ostatního neznám nebo nechápu. V rámci tématu se snažím rozebrat dva konkrétní pojmy nezávisle na všem ostatním ! Sarino, Malachova se bojím.:-))) Landyš: Proč tak hromuješ ? Málem jsem ohluchnul... Vorona: Důležitost je lepší snížit v každém případě. Omezíme tak vytváření nadbytečných potenciálů a nebudeme krmit kyvadla svou energií. Je to však jen první krok. Potom je třeba chystat cílový diapozitiv. A vpřed. Snížení důležitosti představuje první krok i ve vztazích, přestaňte se například považovat za Matku Terezu. V takovém případě znamená snížení důležitosti cestu ke svobodě, nikoli k rezignaci. Duše Úplně jsem se do toho zamotala. Co znamená snížení důležitosti a co rezignace ? Kde se tu bere nespokojenost ? Strážce .

.

47

Panuje tu sémantický chaos. Důležitost nastupuje v okamžiku, kdy člověk dodává věcem příliš mnoho významu, což v okolním energetickém poli vede ke generování nadbytečného potenciálu. Ten se snaží rovnovážné síly odstranit, následkem čehož se situace pro dotyčného ještě umocňuje. Chceme-li se vyhnout škodlivému působení rovnovážných sil, musíme snížit důležitost a objektivně vyhodnotit stav věcí. Nezlehčujte jejich význam, nýbrž snižujte jejich významnost. Podívejte se na situaci nestranně, střízlivě a nezaujatě. V uvedeném snění však o důležitost nejde. Jedná se o to, jak lze zmenšit podíl negativismu ve vlastních myšlenkách, a přitom si zachovat tvůrčí část nespokojenosti. Je třeba si všimnout, že navýšení důležitosti nespadá vždy do negativismu. Negativismus je z největší části nelibost. Nespokojenost a nelibost jsou také různé věci. Se svou situací se nemusíte smiřovat. Je třeba, abyste vektor vnímání přeorientovali na to, co byste chtěli mít. Přijmout situaci takovou, jaká je, znamená skončit s vyléváním si nelibosti jako jedovatých slin do okolí. Při této „zábavě" lze často spatřit zvláštní staré lidi. Máme pro ně pochopení: většinu života už mají za sebou, všechno nejlepší zůstalo v minulosti a měnit něco v současnosti je příliš těžké. Podívejte se ale, jak si tím zahrávají se svou realitou ! Praktikují transurfing naopak ! Ať se v životě setkají s čímkoli, vše u nich vzbuzuje nespokojenost, nevoli, antipatii či nenávist. Pozorně se jim zadívejte do tváře: dokonce tam ani neuvidíte utrpení, ne. Dokonale přesně se tam totiž rýsuje velmi nepříjemný, nepřátelský vztah k okolní realitě. Nebyli by na tom tak zle, jenže svým postojem ničí vrstvu svého světa tím jak jen nejvíce mohou. Zažívají nespokojenost negativisti ? Samozřejmě, jenže jejich nespokojenost je destruktivní, jelikož mají vnímání zafixováno na odrazu v zrcadle. Co to znamená ? Přebývají v nevědomém snění, to je to. Jejich snění bude každým dnem pochmurnější, poněvadž když se na realitu dívají snící, vyjadřují svou nelibost. Barvy v odrazu jsou sytější než dřív, z čehož plyne zase výraznější rozhořčení, a tak to jde až donekonečna (nebo spíše do konce) po řetízku zpětné vazby. Nyní už vám musí být jasné, že se musíte probudit, odtrhnout očarovaný pohled od zrcadla a převést pozornost na to, co byste ve vrstvě svého světa chtěli vidět. Nepřemýšlejte o tom, jak žijete, ale o tom, jak myslíte. Nespokojenost vám zůstane, zato nelibost zmizí, protože myšlenky už se soustřeďují na vytoužený cíl.

48

II. Sám sobě jsem se omrzel

.

Ve slepé uličce

.

Duše Snící mají zřejmě problémy. To je zajímavé, jaké ? Jestli potíže pramení u mě, pak budou čítat celý odstavec. Přání se neplní, sny se neuskutečnují ! Plány se ruší, podnikání krachuje ! Naděje umírá, víra se otřásá ! Láska hasne, přátelství končí ! Dort se sní, zmrzlina z mrazáku mizí, krabička s bonbony pustne, z lahve s limonádou se vytlačí poslední kapka ! Konec ! Svět se hrouží do šedivé bezvýchodnosti a začíná nejpochmurnější karneval... tedy chtěla jsem říci pohřební defilé... nebo ne, jak jen... noční obzor, to je ono. Rozum Tak už stačí, to ses rozjela ! V každé nepříjemné situaci lze najít nějaký pozitivní okamžik. Dostanete-li se například do slepé uličky, je to dobré. Znamená to totiž, že dále už není třeba chodit, můžete si sednout a vydechnout. Duše Jo, jako v tom vtípku. Vrací se chovatel jelenů z tundry do svého čumu, je celý promrzlý a ptá se ženy: „Čaj se vařil ?" Ona: „Vařil, vařil !" Odešel, vypráhl jeleny, vrátil se do čumu: „Čaj se vařil ?" „Vařil, vařil !" Znovu odešel, nakrmil psy, nakonec se opět ptá: „Čaj se vařil ?" - „Vařil, vařil !" Bere konvici, ale taje úplně studená. Ze zlosti ji chytí a vychrstne ženě vodu do obličeje. Ona: „Jej, dobře, že se nevařil !" Rozum No, vidíš ! Každou slepou uličku lze vnímat jako začátek nové cesty. BigimOt: Dovolte mi, abych se podělil o svůj problém. Ocitl jsem se ve velmi podivném rozpoložení a nedokážu se z něj dostat. Pracuji na docela složitém programovacím projektu. Když jsem ho začínal zpracovávat, všechno výborně klapalo, práce mi šla od raky a s nadšením. V jistém okamžiku jako by se to kouslo. Nedokážu pokračovat a tečka. Termín mě tlačí, zákazník začíná být nervózní a i .

.

.

.

49

já jsem z toho značně neklidný. Rozhodnu se, že si k tomu sednu a budu makat, jenže jakmile dosednu, zaseknu se a nic... prakticky nedokážu napsat jedinou stránku. Jako bych k tomu měl nějaký vnitřní odpor, navíc se najednou objevují další zakázky, jež mou pozornost rozptylují. Uvnitř mě tísní pocit absolutní prázdnoty a energii mám na nule. Jestli to tak půjde dál, skončí to katastrofou... Jedná se o docela vážného zákazníka, který mi může způsobit hodně nepříjemností. Ale já se z toho rozpoložení prostě dostat nedokážu. Akorát jsem se dostal na stránku transurfingu, a tak mi svitla naděje, že mi snad někdo pomůže... Sarina: Z odstupu je situace samozřejmě přehlednější... Určitě se jedná o příliš navýšenou důležitost té věci. Tu můžete eliminovat, jestliže si v hlavě proberete negativní vývoj událostí: neuspěl jsem, vyrazili mě a podobně. Přistupte v duši na takový obrat, pochopte, že se na to neumírá, a žijte dál. Uvidíte - uvolníte se a múza se vrátí. Gemini: Zkus začít od „epilogu" a pohybovat se k místu, kde ses zasekl. To jen k tomu, aby stereotypy zlomila hloupost. Takže k práci si nesedej, nýbrž k ní vstávej, nebo si naopak sedej k dobrodružství. Nebo si řekni něco jako: „Potrpíš si, Voldemare, na ponory do kašny ?" Napiš si text v duchu inverze reality. Rozesměj se ! Utni důležitost. Skitaljec: Netrap se, už ti zbývá dodělat jen málo - programy mají takovou vlastnost, že se dokončují nenadále. Jestli už je to absolutně k nevydržení, řekni si, že všechno zmizelo, uvolni se a zařiď se podle své duše. V budoucnu budeš muset program stejně napsat, ne-li tento, pak jiný. Potřebuješ načerpat energii. Na den dva práci odlož, odjed' někam do přírody, poslouchej muziku. A především na tu dobu zahoď všechny myšlenky na práci - řekni si, že se na ni prostě vykašleš, a odpočívej. Pokud si dobře odpočineš, všechno pak doženeš. Můžu ti nabídnout několik organizačně-psychologických rad, které mi vždy zabíraly. Když se projekt blíží ke konci, má ještě nedostatky a člověk ani neví, do čeho se má pustit dřív. K určení dalšího postupu práce poslouží seznam nesplněných úkolů od nejlehčích (typu včlenit tam a onam pár opomenutých kontrol nebo opravit nějaké formáty grafického výstupu) až po nejsložitější (třeba zatím nevypracovaných funkcí). Postihla-li tě tvůrčí krize, pak už s připraveným seznámkem můžeš začít od těch nejlehčích dodělávek. Zabírají tak po deseti až patnácti minutách, takže si je pak ze seznamu odškrtáváš jednu 50

za druhou - a tvá sebedůvěra roste. Velmi brzy už ti zůstanou jen dva tři základní body, ovšem v tu chvíli už budeš odpočinutý a naladěný na komplikovanou práci. Navíc jsi program očistil od drobností, na které je ti v lepší dny líto ztrácet čas. Kromě toho se vždy nakupí hromada rutinní práce, například je třeba uvést do pořádku strukturizace daných modulů, napsat komentáře, testovat samostatné moduly atd. To se přece taky musí udělat, proto se na pár dní můžeš přeorientovat na tyto rutinní záležitosti a posléze decentně přejít ke složitým modulům. Tak práce utíká a psychologické přetížení z rozpracovaných složitých algoritmů se přitom ztrácí. Celkově se samozřejmě snaž činnosti v rámci projektu střídat. Jestliže už tě nebaví namáhat si závity nad algoritmy, věnuj se grafické stránce. Pokud ses dlouho zabýval grafikou, napiš dlouhý a komplikovaný algoritmus. Jestli ale nejsi vůbec ve formě, vrhni se na nedokončenou dokumentaci. Vas: Na to lze říct jen: zacyklila ses... V takových případech prostě danou práci na nějakou dobu odložím... Jak už si hodně lidí všimlo, snižuje se tak důležitost... A za nějakou dobu přichází řešení samo od sebe... Vlastně je to tak optimální. Někdy trvá řešení úkolu samozřejmě déle... Možná to není nejlepší varianta, ale zato se na ni můžu napít, aby mě ráno hlava nebolela., a ráno na svěží hlavu... Rozum I já mám občas potíže pohnout se z mrtvého bodu a začít něco dělat. Mám pocit, jako bych byl paralyzován. Strážce Důvod takové apatie nebo strnulosti spočívá v zablokování energie záměru. Velmi často se stává, že člověk by na jednu stranu chtěl všechno zvládnout co nejlépe, jenže na druhou stranu nastupuje přirozený strach, že to na té nejvyšší úrovni nevyjde. Nastává tatáž situace jako s leností a zmáčknutými oběma pedály plynem i brzdou. To už jsme prodiskutovali. Buď je potřeba pustit plyn, tedy vědomě si poskytnout time-out, aby člověk nashromáždil dostatečný potenciál přání pracovat, nebo také vědomě snížit důležitost problému a uvolnit brzdu, aby se dotyčný, ať už jakkoli, hnul z místa. Jakmile se začne pohybovat, energie záměru se uvolňuje a dále už jde vše snadno, samo od sebe. S podobnou blokádou energie záměru se setkáváme docela často v různých situacích, kdy se někdo touží dostat vysoko a zároveň se obává, že se mu to nepodaří. Může se jednat o skládání zkoušky, pohovor, setkání, projev, rozhovor v cizím jazyce a jiné. V takových .

.

51

případech je nezbytné záměrně snížit důležitost situace. Hodláte-li se například seznámit s osobou opačného pohlaví, ovšem obáváte se ukázat ve světle, které není úplně nejlepší, musíte procitnout a uvědomit si, že vaši energii záměru blokuje zvýšená důležitost. Právě kvůli ní se navzdory své vůli stáváte hrozně neohrabanými. Uvolněte se, dopřejte si být sami sebou, a nikoli tím, za koho se snažíte vydávat. Uvolněte pedál brzdy. Energie se odblokuje a vše proběhne přirozeně a dobře.

Všechno je hrozně špatně

.

Duše Nechci, aby bylo zle ! Chci, aby bylo dobře ! Rozum Klidně si můžeš chtít, co je libo. Není potřeba chtít, ale mít záměr. Duše Nechci mít záměr ! Budu trucovat ! Rozum No ty jsi tedy citlivka ! Vždyť tobě není zle. Pojď, povím ti anekdotu. Stojí muži na břehu křivolaké říčky. Stojí tiše, naslouchají. A kdesi v dáli, za zatáčkou, se ozve hysterické kvílení: „Všichni se běžte bod... !" Muži stojí mlčky, poslouchají. Znovu tentýž jekot: „Všichni se běžte bod... !" Za nějakou dobu už poněkud blíže: „Všichni se běžte bod... !" Muži nechápou, co by to mohlo být ? A vtom zpoza ohybu pomalu vyplouvá loďka, v níž sedí muž a vesluje lžícemi. Ti na něho civí a ptají se: „Hej, chlape, a proč ne rovnou vidličkami ?" „Tak už se všichni běžte bod... !" Duše To je divné. Proč vesloval lžícemi ? Rozum Úúúú... Volk: Jak si můžu vypěstovat návyk pamatovat si ? Pamatovat si vše, o čem se mluví v transurfingu ? Přidávám krátký úryvek z dopisu dívce, která žije v jiném městě: „Dnešní den byl prostě super. Až jsem si myslel, že mě klepne. Od samého rána mám náladu pod psa... Počasí mi nedělá radost, život mi připadá jako nevýrazná kaše bez soli a cukru. Nastal okamžik, kdy mám mít absolvovanou praxi, ať to stojí, co to stojí, jenže jsem ji dosud nedokončil. Přišel jsem do práce, aby mi nikdo .

.

.

.

.

.

52

nepřekážel, pustil si hudbu a seděl a fantazíroval, tak se mi nechtělo nic dělat, a navíc jsem byl v takové náladě, že se mi z té nespravedlnosti chtělo brečet: Proč právě já ? Proč ne někdo jiný ? Copak jsem plešatý ? Bl@ !!!!!!!! To je prostě bl@... Promiň, že tak nadávám. Teď tu sedím, ani se mi nechce dívat do počítače, jsem vzteklý jak pes, až mi ruce padají. Víš, ať už chlapi vypadají, jak chtějí, taky se nám občas chce prostě spustit ruce a říct: „Sakra, proč to jde tak blbě ?" Zaplakat si a zalézt si do kouta, pofňukat si do polštáře, ale ne - zásady to nedovolují, kdo vůbec vymyslel takovou hloupou věc, jako jsou zásady ? Blábol... taky mi přece občas nebývá dobře a svět jako hluchoněmý dozorce zajde do pokoje, podívá se na mě, jak tam pofňukávám, ušklíbne se a s kamennou tváří odchází pryč, zatímco mě tam zanechává spolu s mými neveselými myšlenkami... Mám chuť křičet, jenže děda už spí a taky matka, babička i sestra, i kočka pravidelně pochrupuje všechno, jako by se smálo, hlásá: však nám zle není. Víš, teď sedím a napadá mě, že se někdy stává, že na světě zůstaneš viset ve vzduchu, a to z hlouposti. Kdybych byl hlupák, žil bych pravděpodobně šťastně, aniž bych přemýšlel o tom, kdo má pravdu, kdo je vinen. Ale to ne, Bůh nadělil... K čemu mi ten mozeček je ? Chtěl bych ho na den zahodit a vůbec o ničem nepřemýšlet, přijímat svět takový, jaký ve skutečnosti je a ne takový, jak vypadá před naším vnitřním zrakem, když prochází filtry debilismu našeho chápání odehrávajících se věcí. Sakra, to by bylo tak jednoduché, kdybych uměl přemýšlet jen pozitivně, radovat se z toho, že mám tebe, i když tak daleko. Jenže to ne, i když mám vše, tak ne - začíná se mi do hlavy vkrádat hnilobná, páchnoucí myšlenka, že se věci mohou vyvrbit tak, že už tě nikdy neuvidím, a tiše, na té nejpodvědomější úrovni popichuje mou duši čertovskou vidlicí, skřípe a připravuje mě o rozum. Je mi hrozně, kazí se mi nálada, a pak mi ještě svět jako na důkaz strká před nos všelijaké ohavnosti. Až se mi začíná zdát, že stále s někým soupeřím, abych mu dokázal, že nic není tak, jak se to jeví. Na což mi ten někdo říká: „Ale ne, ty si snad myslíš, že máš pravdu ? No, a tak se teď zkus pohádat, CHA, CHA," načež mi pod nohy kydá nepříjemná překvapení jako hromady h...n. Zvedl jsem se !!! Unavil jsem se. Avšak myšlenka, že když uvolním ruce, určitě tě neuvidím, mě stíhá a přivádí mě k šílenství. Je z toho uzavřený kruh, jenž jako by postrádal konec i začátek. Co mám dělat... sám nevím... ale vždyť nikdo kromě mě mi na tuto otázku neodpoví,:-))) sakra, to je další břímě na ramenou, sám si je 53

vytvářím... Takže z toho je takový galimatyáš, jako bych tohle a tam dělal vědomě a jako bych i věděl, co dělám špatně, ale přesto se z toho rozpoložení neumím vybabrat... tak." Arnika: Nepřemýšlej o tom, co se s tebou děje. Copak jsi byl vždycky v takovém stavu ? Ne ! Budeš v něm už napořád ? Taky ne ! Když je mi hodně zle, záměrně situaci ještě zhoršuju. To je však můj vlastní způsob, který vychází z vlastních zkušeností a ne každému vyhovuje. I když podobnou radu najdeš i v knize transurfingu v kapitole „inverze reality". Pilot: A, Vlku, ještě pořád mysli na to, že nejsi sám. Koška: A, Vlku, ještě mysli na to, že máš vlčici ! General: Takže, Vlku, člověče, v podvědomí se ti nahromadilo moc negativních věcí. Hovořím jako odborník. Takže co se teď děje ? Tvůj negativismus chce ven. A to je dobře ! Co je třeba udělat ? Umožnit všem těm ohavnostem, aby se dostaly ven ! Takže. Jdi domů, aby ti nikdo nepřekážel (je záhodno, abys byl v bytě sám), lehni si na zem a vyrovnávej dýchání. Podařilo se ? A nyní si řekni: „Teď si dopřejí osvobodit se od svého negativismu." Tímto se rozhoduješ, že budeš cítit vše, co se ti zlíbí. Sleduj (bez odporu, vítání, hodnocení), jak se ti mění nálada, jaké přicházejí myšlenky, pocity a emoce. Dovol si od všeho se osvobodit (na něco podobného narazíš u Chopry v Kouzelníkově cestě, nicméně on to nevymyslel, takže na to nemá autorská práva). Zřekni se odporu k tomu, co máš ve svém nitra. Přijmi to. Slovy Chopry: emoci nezavrhuj, ale uznávej ji - ano, přesně toto cítím. Reakce, jež se následně dostaví, může být velmi silná. Přijmi ji. Poté ti bude, jako by ses pozvracel, hnusně, avšak mnohem lépe, než ti bylo předtím. V případě nutnosti si to můžeš zopakovat. Landyš: Uvolni se, kluku... Všechno děláš správně... Jen toho na sebe trochu moc nakládáš, podívej se na svět... Dokonce i tvoje kočka huláká... A přece je taky tvým zrcadlem... Tak ji nakrm... Sobě dopřej odpočinek a neštvi se tolik... Volk: Jo, to je přesné !:-))) To udělám. Landyš: Chlapík ! Hodný kluk. Volk: Mimochodem mě napadlo... kolikrát už jsem v knížce narazil na odkazy, že je záhodno zapojit strážce, jenže jsem zatím nepobral, jak že to mám provést.:-))) Jde o to, abych ustavičně sledoval své myšlenkové procesy, ovšem tím se rychle vyladím, a když potom nastane okamžik, kdy je potřeba na něco zareagovat, prolétne mi to kolem uší a uteče skrz prsty. 54

Koška: Představ si, že se díváš na film, který vypráví o tobě. Dívej se na sebe nestranně, sleduj film a svého strážce neztotožňuj se sebou. Je docela zábavné, když se může člověk pozorovat v okamžicích emocionálních výbuchů. Vše se mění na hru. Jistou dobu je udržení takové rozdvojenosti celkem náročné, posléze však nastupuje automatika. Untouch: Až začnou rány (vlna úspěchu), pak si ani nebudeš muset připomínat, že si máš něco nakazovat. Zato je ale potřeba projevit vůli. Hlavně trochu míň chtít !!! Volk: Tak se lze dopracovat až k rozdvojené osobnosti,:-))) ale určitě to vyzkouším. Díky za radu. To trápení už mě natolik unavilo, že jsem si sám připadal směšně. Teď je vše ok. Shere: Já si transurfing neustále připomínám tím, že si listuji v knížce (je to taková moje příruční kniha). Ona má psychoterapeutický účinek sama o sobě. Navíc se vždycky, když se do ní začtu, sám zapojí můj vnitřní strážce. Hlavně si člověk musí dokázat vzpomenout včas. Jestliže už se na tebe hrne příliš mnoho negativních věcí, zatímco kyvadlům se podařilo vysát z tebe veškerou energii, to už ti pak na uplatnění transurfingu nezbývá moc sil. Je potřeba stále žít ve hře. Pokud mě pronásledují nepříjemnosti, uvědomím si, že jsem udělal chybu (nesprávně podal objednávku, vložil nesprávný diapozitiv, chytil se na udičku kyvadel, zapomněl na transurfing). Jakmile si uvědomím, že život se odvíjí podle mých pravidel, porozumím tomu, že všechny neúspěchy v životě jsou mými chybami, a bylo-li v mých silách chybu připustit, pak ji i dokážu napravit. Uvědomění si autorství vlastního života dodává sílu k tvůrčí činnosti. Strážce Deprese představuje další symptom zablokované energie záměru. Pokud máte nulovou energii, nemůžete nic podnikat a z vědomí tohoto faktu se vám udělá ještě hůř. Rozum Jak lze energii záměru zvýšit ? Strážce Všelijak. Nejjednodušší je zvýšit fyzickou aktivitu. Život je pohyb. Apatie je smrt. Při pohybu opadávají veškeré bloky a dochází k dobíjení energie. Jakmile se tato energie uvolní, probouzí se vůle k životu a činům. To je elementární fyziologie. Další způsob využívá energetický diapozitiv. Vsugerujete si, že energetický obal se obnovuje a upevňuje, a tím pádem se energie navyšuje. Nezapomeňte si přitom představovat, jak vám tělo .

.

.

55

naplňuje mohutný svobodný proud energie. Není důležité, kudy přesně teče, hlavně se soustřeďte na své tělo a alespoň nějak si to představujte. Tak se energie záměru sama zvedne, jako byste ji vytáhli za límec. Tento diapozitiv zvláště dobře funguje, jestliže si při tom dáváte kontrastní sprchu nebo chodíte či cvičíte. A ještě je tu jeden způsob, jenž spočívá ve výběru aktivního životního postoje. Bezcílné trávení času vyvolává apatii. Jestliže máte cíl a aktivně usilujete 0 jeho dosažení, energie záměru se výrazně navýší. Snící Shere pronesl zlatá slova: „Uvědomění si autorství vlastního života dodává sílu k tvůrčí činnosti." Musíte pochopit, že svou realitu si vytváříte sami. I kdyby třeba teď bylo všechno špatně, však ono to není beznadějné ! Máte transurfing a víte, že realitu lze upravit silou vlastního záměru. Už jen toto vědění probouzí ve vědomí aktivní začátek. Do vrstvy vašeho světa se prodírá první paprsek slunce a dále - je ve vaší moci vyčistit celé nebe.

Nejsem nikdo

.

Rozum Jo, tak to je, nejsem nikdo. Před touto neradostnou pravdou se nikam neschovám. Duše A kdo jsi ? Rozum Už jsem ti to řekl - nikdo ! Duše Ale jestli jsi nikdo, tak kdo jsi ? Rozum Úplně jsi mě popletla. Chtěl jsem říct, že - za moc nestojím, jsem jen prázdné místo, ubohý smolař. Duše Ještě si na zeď pověs plakát Brada Pitta a každý den si před ním rozlítostněně opakuj, že takový nikdy nebudeš. Rozum Neutěšuj mě, nejsem k ničemu, nikdo mě nepotřebuje a jsem neuznaný génius. Duše O, ho, hó ! Tak takhle to je ! Rozum Veškerou grandióznost mých idejí odhalí teprve potomstvo ! Duše .

.

.

.

.

.

.

.

.

.

56

No, no, jen pokračujte, mistře Zbytečný. Rozum Ne, raději mi říkej mistr Nikdo, nebo ještě lépe - Někdo ! To aspoň zní mnohem působivěji, že ? Duše Někdo samolibý. Rozum Ne, někdo zasluhující maximální obdiv. Duše Někdo vychloubačný. Rozum Ne, někdo všemi vychvalovaný a zdrženlivý, až skromný. Duše Někdo domýšlivý. Rozum To teda ne ! Někdo famózní a velkolepý ! Jak jen nenávidím tu falešnou skromnost ! Hej, co si to tam chystáš ? Duše Šňůru. Chystám se tě svrhnout z piedestalu. Rozum A tak je to vždycky. Jak se sám nepochválíš, nikdo tě nepochválí ! Jen počkej, ty zlobilko ! Dej sem tu šňůru ! Duše Nedám ! Rozum Ale dej, žertoval jsem ! Uf, genialita je nelehké břímě. Duše Tak, teď si najdu další šňůru ! Rozum Ne ! Ne ! Konec, pojďme sledovat snění. Natalia: Jak mám překonat nedůvěru v sebe, jak se můžu zbavit zvyku pořád si říkat špatné věci a nadávat si ? Vím, že s tím nesmím bojovat, ale naopak se uklidnit, snížit důležitost. Jenže jak se to dá provést v praxi ? Jistá témata se mě prostě velmi dotýkají... například téma nevěry. Jakmile slyším, že někdo někoho podvádí, hned mám zkaženou náladu a mám sto chutí říct v duchu něco hodně šeredného, ba si zanadávat. Ač je to zvláštní, osobně nejsem výrazně závistivá, nic mě nerozčiluje, jen je mi jaksi bolavě smutně. V zásadě objektivně nemám důvod stýskat si, neboť se věnuji věcem, které se mi líbí, a daří se mi, vše jde normálně, jenže... se mi z toho chce až umřít. Z toho vyplývá také ohromná nenormální .

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

57

žárlivost... Co mám dělat ? Arnika: Zkus vyměnit jeden zvyk za jiný. Jestli se máš za co pochválit, udělej to. Stejně tak se pochval, i když s notnou dávkou ironie, máš-li důvod si vynadat. (Kdesi jsem četla, že nový zvyk se upevňuje během jednadvaceti dní.) No, a žárlivost - ano, to jsi správně definovala - ta tě provází především kvůli tomu, že si nevěříš. Máš (jako každý člověk) silné stránky i slabé (podle tebe samozřejmě). Čemu budeš věnovat pozornost, tomu dodáš více síly. Také si sama vybírej, co je třeba rozvíjet a na čem je lepší se zacyklit. Hieroglyf Mječ: Nataljo, chval se za všechno: všechno se zadařilo - pochval se, udělalas hloupost - pochval se, postupovala jsi špatně - výborně ! Kdybys byla dokonalým ideálem (jímž jsi), už bys s křidélky poletovala, až na to, že... ne na tomto světě. :-)))

Nikoli se zvykem, ale se sebou nebojuj.:-))) No a zažárli si, co duše ráčí, ať to všichni vědí. Jako variantu nabízím toto: namísto nadávání se můžeš trestat tak, že se budeš chválit před zrcadlem a vyjadřovat si srdečné komplimenty. Začni od první minuty. Jestliže žárlíš, znamená to, že miluješ. Měla jsi ráda muže či dítě ? Tak měj stejně ráda i sebe.:))) Natalia: K těm zvykům... říkáte, že nový se upevní během jednadvaceti dní. Tak nějak jsem na sobě zapracovala a takové dva měsíce jsem si neřekla křivého slova, jenže potom všechno začalo znovu. Nebo že si mám od srdíčka zažárlit... beztak z duše žárlím, přestože rozumem chápu, že nemám důvod. A když zase žárlím, říkám si v duchu ošklivé věci... Vlastně aplikuji transurfing i směs analogických teorií ve všech sférách života kromě této. A daří se ! Jenže tady mi to vůbec nejde... Raduga: Žárlivost a láska spolu ve skutečnosti nic společného nemají. Žárlivost je spíše bolest. Žárlí člověk, který nevěří sám sobě. Natalia to definovala správně. Taková osoba se domnívá, že to, co získala, je přirozeně to nejlepší, co může mít. Proto se tak bojí, že svou lásku ztratí. Tedy už se nejedná o lásku, nýbrž o strach, jenž se mistrně ukrývá a konkrétní dvojicí manipuluje. Jak můžeš přestat žárlit ? Uvědom si, že každý člověk, nejen ty, ale i tvůj partner, jste původně svobodní lidé. A každý jste na Zemi přišel se svou misí. Jedním z tvých úkolů je vyléčit se ze žárlivosti; jedním z jeho poslání je vyléčit tebe. Popřemýšlej. To ty přece vtahuješ do své duševní jámy kyvadlo, to ty potřebuješ žárlit - takže prosím, tady máte žárlivost. Jak že ji máš zrealizovat ? 58

Prostřednictvím druhého člověka. Zbav se potřeby žárlit. Dokud si tohle neuvědomíš, bude se k tobě žárlivost vracet zas a znovu. Avšak jakmile to pochopíš a přijmeš vnitřní svobodu svou i toho, kdo kráčí s tebou, bude konec - úkol bude splněn, v nitru ucítíš celistvost, už tě nebude za co zachytit. Už budeš jiná, takže inkriminované kyvadlo může odpočívat. Solus: To jsou bláznivé rady. Stejně ani jednu nevyužije ! Irena: Natalio, proč si myslíte, že sebedestrakce je nedůvěra v sebe ? Je to zkrátka pocit viny ! Jak vycházíte s rodiči ? Nehubovali vás příliš často ? Jak se vám daří v osobním životě ? Jak vám jde studium ? Uspokojuje vás všechno v aktuálním životě ? Jestliže jste si na otázky odpověděla, možná jste pochopila, kde se u vás bere zvyk ubližovat si ! I když žárlivost může samozřejmě vzniknout také následkem nedostatečné důvěry k druhému člověku a samozřejmě nedůvěry v sebe. Důvěřujete tomu, koho milujete ? Znáte toho člověka: čeho je schopen a co dokáže ? Jak se k vám chová ? Čert přece není tak hrozný, jak se na stěnu maluje. Nataljo, dopřejte si být sama sebou a mějte se ráda; a všechno se vám vydaří.:-))) Natalia: Víte, zrovna mi začalo jakési příznivé období.:-))) Přijde mi poněkud podivné, co jsem si to v duchu dříve vykládala ! Když jsem přehodnotila některé své názory, souhlasila jsem s tím, že se zúčastním různých akcí, kde musím vystupovat před velkým množstvím lidí... jedná se o nejrůznější proslovy od humoristických po čtení přednášek a konferencí... Co se dá tady učinit pro to, aby se člověk cítil absolutně pohodlně a důvěřoval si ? Teď se mi to bude v zásadě dělat mnohem snáze než dříve, moc se na to těším... Ale přece jen bych ráda něco vyzkoušela, jednak kvůli další profylaxi, jednak proto, aby se mi podařilo udržet aktuální rozpoložení... Arnika: Nedokážu si představit, jak může člověk před projevem před lidmi necítit trému. Podle mě je to v takovém případě normální. Jistá úroveň adrenalinu v krvi projev oživuje, hecuje. Tím spíš, že tréma obvykle „během procesu" mizí. Happy: Kdysi mi pomáhalo to, že jsem si sama sebe představovala jako... například... Madonnu. MiLedi: Jak se vám všem podařilo sebe sama přijmout ? Mně se to vůbec nedaří... Ale vůbec... Mám z toho hloupý pocit nedůstojnosti... Chápu, že všichni vycházíme z dětství... a když tě od dětských let pojmenovávají zrůdou a litují, že tě nejde utlouct, je třeba reagovat... Když tě v sedmnácti letech nepustí domů jen proto, že jsi přišla po půl dvanácté v noci... až mi byla hanba... 59

přenocovala jsem ve vchodu a další den se ubytovala na kolejích školy... Ani jsem nedokázala přiznat, že mě prostě vyhnali... styděla jsem se... Když mě někdo chválí, mám pocit, že ho klamu... že se prostě mýlí... že to není pravda... A k tomu pocit, že když se mi něco daří, tak jsem prostě měla štěstí... Které jsem ovšem někomu sebrala... Dostala jsem se na aspiranturu - poštěstilo se mi... prostě se tak zadařilo... Zároveň se studiem na aspirantuře jsem se rozhodla otevřít firmu - poštěstilo se mi... Nejsem toho hodna... prostě se tak stalo... A věci se docela dařily... jenže... firmu jsem zavřela... opět ten pocit, že toho nejsem hodna...I v osobním životě kvůli tomu taky nastaly problémy.... Bývala jsem velmi krásná dívka... v sedmé třídě jeden kluk rok opakoval, aby se mnou chodil do stejné třídy... Když to matinka zjistila, řekla, že jsou ženy, s nimiž se randí, a ty, se kterými se žení... Já patřím k druhému typu... Vdala jsem se v osmnácti... bála jsem se, že se se mnou nikdo neožení... až uvidí, jaká jsem... Že kromě vzhledu na mně nic není... Proto jsem se rozvedla... a odešla jsem pryč... A můj synek... Velmi se obávám, že až vyroste, bude mnou opovrhovat... kvůli čemu ? Navenek kvůli ničemu... jenže toho pocitu nehodnosti se zbavit nedokážu... Přitom v transurfingu se za jednu ze základních tezí považuje princip přijímat se takoví, jací jsme... Tak se ani s matinkou nestýkám, nedokážu to... Neustále se musím ospravedlňovat... už mě to omrzelo... Tím víc, že nechci, aby syn viděl, jak se tam ke mně chovají... I to, že se s ní nevídám, ve mně vzbuzuje pocit viny... Z toho vyplývá, že jí nemohu odpustit... a přijmout ji takovou, jaká je... Jenže jak... jak se mám naučit přijímat se takovou, jaká jsem ? Omlouvám se, zase jsem tu zřejmě předvedla myšlenkový maglajz... ale prostě mi to tak vypadlo... Cuňa: Kdysi jsem se rozhodla, že žárlivost mě nikdy nepotká. Vtom však nastala situace, která ve mně rozproudila zběsilou mučivou žárlivost, jež vytrvala rok a půl. Jestliže se člověk považuje za autonomní systém, snaží se zbavit nedostatků a získat či si vypracovat dobré vlastnosti. A ztrácí na to celé roky. Jenže jak se mi zdá, přijetí sebe sama přichází teprve tehdy, když dotyčný pochopí nedělitelnost člověka a světa, až mu dojde, že člověk je vytvořen z téhož jako celý svět. Proto vše, co existuje na světě, je i ve mně, a nelze se toho zbavit. Tehdy jsem se sebou přestala bojovat a vzdala to. Po přijetí sebe sama se vlny znepokojujících nedostatků uklidňují a vy vidíte jen hladkou hladinu. Vše zůstane s vámi, jen ten neklid chybí. Pak přichází láska k sobě i ke světu. Pravda ovšem je, že u mě tyto transformace probíhají dlouho, v řádu let. 60

Akselenz: MiLedi, jsi na tom úplně stejně jako já. Když mě chválí, nemůžu to vystát - až na to, že ti tvoji se mýlí, zatímco u mě žvaní. A vdávala ses v osmnácti... Aspoň jsi muže měla, já nikdy provdaná nebyla. Dokonce jsem s mužem nežila ani v jednom bytě... MiLeDi, já jsem prostě nikdo. Úplně zbytečná. Jenže jak... jak se mám naučit přijímat se takovou, jaká jsem ? To je to. Tatáž otázka. Jsi o hlavu vyšší než já - a ani tak se nedokážeš přijmout... Snažím se aplikovat transurfing, pracuju na tom... zatím - s nulovým výsledkem. Happy: Jedno téma se ti táhne celým příspěvkem... kdo řekl, že žít s mužem je znamením úspěšnosti... Anežít s ním snad znamená opak ? To jsou hloupé předsudky ! Nedávno jsem se rozešla s člověkem, s nímž jsem byla hluboce spřízněná, ovšem vztah s ním mi působil velkou bolest. Sama jsem to udělala... prostě jsem se překonala a teď je mi mnohem lépe. Takže manžel není ukazatel ani záruka štěstí. Truevision: Muž lapil džina, takže má jako vždy tři přání. Rozmyslel se a povídá: „Ať se kolem mě přežene stádo nasupených nosorožců." Džin se samozřejmě podivil, ale říká: „Dobrá, tady jsou." A chlap přesně vidí: Už se ženou !!! Ohromní, nasupení, oči rudé, jejich dusot. Konec, zmizeli. Džin se znovu ptá a muž na to: „Ať se kolem mě znovu přežene stádo nasupených nosorožců." Znovu jsou tu, rudé oči, chuchvalce prachu, zlostné kvílení, kopyta tepou. Utekli. Třetí přání: „Ať se zase ženou." Šum, bengál, bác, ťap, zlé oči, výhružné kly, prach. Znovu zmizeli. Džin povídá: „Poslouchej, chlape, mohl jsi požádat o cokoli, co je ti libo, proč ???" „Mám rád zbytečný zmatek..." Sarina: Hlavní chyba těch, kdo se nedokážou přijmout - stále se porovnávají ! Nikdy se neporovnávejte ! Každý člověk je jedinečný a neopakovatelný... Lze srovnávat sebe sama včerejšího a dnešního... Ale nikdy se za včerejšek nesuďte... Vždyť vás ani nenapadne, abyste dítě předškoláka posuzovali dospěláckým metrem... Kromě toho, co je to za hloupost: copak vdaná žena si stojí lépe na sociálním žebříčku ?!... Znepokojuje vás to ? Tak 61

s tím něco dělejte ! Se svou reakcí ! Kyvadlo vás zachytává, odhákněte se, nereagujte ! Mám tu jeden jinotaj (můj oblíbený): „Přichází mladík ke starci a ptá se, jestli se má ženit. Stařec mu odpovídá: ,Je jedno, jak se zařídíš... Buď se oženíš a budeš litovat, nebo se neoženíš a budeš litovat.'" Nehledě na první zlaté roky naší rodiny jsem si díky děsu těch posledních vypěstovala vůči společnému žití imunitu... Rozum Stále se chválit, za věci zlé i za věci dobré, to nějak skřípe. Není to přirozené, sám sebe přece člověk neoklame. Takže je opravdu potřeba, aby podnikal nějaké konkrétní kroky, chce-li se zbavit nedůvěry v sebe a přestat o sobě přemýšlet ve zlém ? Strážce Měl by se zabývat ovlivňováním reality, tedy transurfingem. Takto lze sebehodnocení navýšit velmi dobře. Procitáte ve snění za bdění a stáváte se vykonavatelem své reality. Vnímáte se jako pán ve vrstvě svého světa. Nyní chápete, co se ve skutečnosti děje. Uvědomujete si, že jste schopni průběh snění podmaňovat své vůli. Již nejste loutkou v rukou kyvadel. Uvědomujete si, jaká pravidla hry se vám kyvadla snaží vnutit. Nyní si sami vytváříte svá pravidla. Všichni okolo spí, ale vy jste procitli a můžete se svobodně procházet ve snu. Již nebloudíte poslepu jako dříve, nýbrž jednáte vědomě. Znáte principy ovlivňování reality a víte, co je třeba dělat, abyste dosáhli svých cílů. Jakmile v sobě pocítíte onu sílu vykonavatele, dřívější nedostatek sebedůvěry vám bude připadat směšný a ubohý. Odhalím vám jednu myšlenkovou podobu, jež je stokrát silnější než jakákoli mantra. Zní prostě a neochvějně: „Se mnou je síla." Opakujte tuto formuli častěji a kouzelná síla v podobě vnějšího záměru vám bude určitě vždy k dispozici. Jestliže s transurfingem nepřestanete, odnynějška už navždy získáte klidnou důvěru v sebe sama. Duše Ať s námi přebývá síla ! .

.

.

Zaháním se do samoty

.

Duše Haló, haló, haló ! Rozum Přestaň skákat s tím telefonem po posteli ! Rozbiješ ho ! Duše Haló, haló, haló ! Rozum .

.

.

.

62

Co tu vůbec halekáš ? Komu voláš ? Duše Cítím se osamělá, chci si popovídat s nějakými lidmi. Není důležité, komu volám. Ani co budu říkat. Jenže tohle lidé nechápou. Oni vyžadují konkrétní informace: co, kvůli čemu, proč. Rozum Samozřejmě. Protože jestli voláš, znamená to, že to má nějaký účel. Duše A co když si chci prostě popovídat ? Však říkám: haló - haló haló ! A z druhého konce musí se musí ozývat totéž: halóóó. Až se dosyta vyhalekáme, můžeme se dohodnout, že už jsme si povyprávěli. Rozum Co je to za hloupý hovor ? Lidé vždy musí mluvit o něčem, musí si navzájem něco vykládat, o něco prosit... Duše Jednou jsem jen tak nazdařbůh někam zavolala. Halekám do telefonu, zatímco na druhém konci se mě neúprosně ptají: „Co potřebujete ?" No, a já popravdě odpovídám, jak to je: „Čokoládu ! A moc !" Načež na opačném konci telefon z nějakého důvodu položili. Rozum Co bys taky chtěla. Musíš se vyjadřovat konkrétně a vhodně se chovat. Duše A tebe nenapadlo, že ve většině případů lze celý komplikovaný soubor slov využívaných v telefonním hovoru shrnout do jedné jednoduché fráze: „Haló, haló, haló !" Popřemýšlej o tom, až budeš mít chvilku. A já si jdu ještě zahalekat. Sofja: Mohla bych si vám trošku postěžovat ??? Nechápu, co se se mnou děje... Můj svět mě potopil do úplného osamění. Pomalu, ale jistě se ze mě stává absolutně opuštěný člověk. Jsem půvabná, atraktivní žena. Jsem inteligentní, zajímavý člověk. Vždy se kolem mě scházeli různí lidé, kteří se z nějakého důvodu neměli navzájem příliš rádi, nicméně já jsem je všechny spojovala do jedné společnosti... Všichni ti dotyční jsou nyní pryč... Ne, že by se někam ztratili... jenže... Kamarádky... jsou všechny vytížené, mají jiné zájmy, čekají je příbuzní, muži, děti... Muži... kteří ještě zůstali poblíž, mě nezajímají, stýkat se s nimi rozhodně nechci... Volají, dožadují se setkání... Nechci !!!! Syn odjel .

.

.

.

.

.

.

63

na dovolenou... Do práce nejdu, zbytek dovolené si hodlám užít. Ani mě to tam netáhne... Sedím doma, čtu ezoterickou literaturu. Dny nenápadně letí... Právě dnes jsem dočetla knihu Moc přítomného okamžiku, již napsal Eckhart Tolle. Teoreticky je mi vše jasné: musím se nacházet v tom svém okamžiku života a splývat s ním, cítit při tom své vlastní Já, jež nikoho nepotřebuje. Transurfing. Jako bych se sama zříkala společenských kontaktů a sama tím trpěla. Večer chodím ven sama, procházím se... Vypadám dobře, muži se na mě usmívají, snaží se seznámit, skládají mi komplimenty. Snažím se vychutnávat si život a absenci problémů, jenže klasicky sklouzávám k tomu, že se porovnávám se všemi v našem městě a vnímám, že na mě nikdo nečeká... Je mi zle... Transurfing. Společnost si najít mohu, ovšem nechci ji...chci totiž něco (někoho) jiného, jenže tím odháním aktuální život. Přistihuji se, že se zamilovávám do kohokoli, kdo se dostane na stránky transurfingu či lotosu a na fóra komunikuje v souznění se mnou a s mými myšlenkami. Co je to ???? Nikdy jsem nebývala tak osamělá... Un-Dina: Z mého pohledu je tvoje osamění zcela dobrovolné. Jako dřív chceš mít „své" lidi u sebe. Aby spolu s tebou studovali transurfing (a jemu podobné záležitosti). Proto se zamilováváš do přispěvatelů, s nimi souzníš. Ovšem ti drazí, co stojí vedle, jsou živí. S nimi budeš muset žít. Aniž bys je soudila. Aniž bys je porovnávala. Nikdo ti nebrání, aby ses přesunula na jiné dráhy života, kde se kolem tebe budou hemžit jiní lidé. Zatím však žij s těmi, koho máš. Podíváš-li se lépe, zjistíš, že zase tak špatní nejsou. Sofja: Un-Dino, trošku jsi to nepochopila... Všichni mí lidé jsou se mnou... Polovina z nich už vlastně transurfing četla. V tom to není. Nemohou se mnou být ustavičně ! Pravděpodobně právě to potřebuju... A navíc mluvím spíš o osamělosti ženy. Chci najít svou drahou polovičku, jež mi bude duchovně blízká a domnívám se, že je to absolutně normální. Pravdu máš v tom, že do té prázdnoty se zaháním sama... a ještě dál a dál... věřím, že můj svět všechno udělá sám za mě... Přemlouvám se, že vše spěje k lepšímu, že právě tak je to potřeba... Jenže si připadám jako v pohádce: „Užírá mě smutek a touha..." Ljelik: Sofjo, smutno bývá čas od času z rozličných důvodů každému (nemluvím teď o těch, kdo se povznesli v nirváně)... a každý to taky řeší různě... Někdo utíká, zatímco jiný situaci přijímá, ovšem zas nechápe, v čem tkví její příčina... Možná tvůj 64

problém spočívá všehovšudy v tom, že se porovnáváš s ostatními lidmi. V takovém případě si říkám: „Jak bys asi na konkrétní situaci reagovala, kdybys ji neměla s čím srovnat ?"... Stává se mi, že „vystřízlivím", a pak se musím usmívat své hlouposti, totiž porovnávání. S tím, jak rosteme, vznikají další problémky, které je třeba řešit, a tak se jich za celý život nakupí celé moře... Jde jen o to, jak k nim přistupujete... Každý si vybere své -jedni z nich dělají utrpení, druzí svátek. Raduga: Vaše možnosti jsou omezeny pouze vaším záměrem. Právě teď si sama formuješ záměr - najít polovičku (manžela ?), který bude disponovat určitými tebou požadovanými vlastnostmi. Vzhledem k tomu, že nemáš zapotřebí žádné komplikace, nezapomeň podotknout, že má být svobodný. Jako pravý transurfař musíš uznat, že v prostoru variant se nachází vše. Ovšem k nám to všechno přichází časem. Ráno peníze, večer židle. Nyní máš záměr, že za nějakou dobu tu bude On !!! Abych měla jistotu, beru do pravé ruky záměr, levou se vykrývám technikou bezpečnosti (snižuji důležitost, koordinuji záměr a tak dále) - a vpřed ! Jak by se ti mohl vyhnout ? Sofja: Je to asi půl roku, kdy jsem transurfing ještě neznala, zato jsem se tehdy zabývala technikou feng-šuej. Podle všech pravidel jsem si vzala růžový (jak jinak !) papírek, kde jsem přesně zformulovala objednávku. Celý den pak můj opuštěný lístek ležel kdesi ve skříňce... Stačilo jen přečíst, co jsem tam vykreslila... Ve skutečnosti už dávno vím, jakého muže chci potkat, a už dlouho na něj čekám... Jakmile jsem si situaci zanalyzovala z pohledu transurfingu, rozbřesklo se mi. Nedůvěrou v to, že takový muž existuje, jsem ho odstrkovala na jiné dráhy života. Důležitost... ano, tu jsem taky měla zvýšenou. Poslední dobou jsem se dokonce začala přistihovat při myšlence, že třeba někdy v budoucnu, ale nyní nikoho nepotřebuji... A teď jsem byla na dovolené... I tam byli všichni spárovaní... A na mě se to zase navalilo... Ljelik: No, no, tak z toho lístku poskládej lodičku a pusť ji po vodě, ať pluje za tvými přáními. Raduga: Mně tento proces trval něco přes rok. Jenže tehdy jsem nevěděla o všelijakých spodních proudech a hloupě jsem se zuřivě držela toho, čeho jsem se měla pustit. Ljelik: Napadla mě knížka Nachové plachty od Alexandra Grina... Assol věřila ve svou pohádku bez nejmenších pochyb... Všechno se zlepšilo. Sofja: Teď chápu, že svou nedůvěrou splnění objednávky jen 65

odkládám. Ale už mám aspoň to pomalé zrcadlo !!!! Ljelik: Sofjo, a ty si myslíš, že v manželství už lidé osamělí nejsou ?... Opuštěnost bývá různá. Nejdřív si promysli, co přesně ti chybí. Abys pak nezažívala trýznivou bolest z let bezcílně prožitých s princem - o samotě. Žádný člověk ti tvoji opuštěnost nezaplní. Sex - je sex... láska - je láska... všechno přichází, jakož i odchází. Merlin: Především si ujasněte vlastní životní postoj a jeho podstatu si opakujte padesátkrát i vícekrát denně. Musí být pozitivní, musí poukazovat na to, k čemu směřujete, nesmí zůstávat v minulosti, nýbrž se musí soustřeďovat na současnost. Vzpomeňte si: „Jsem navýsost půvabná a atraktivní..." Takže tenhle postoj už nepotřebujete, potřebujete nějaký svůj. Bude to fungovat, vaše bolest je trudnomyslnost ! V takovém předsevzetí musíte to, čeho se týká, zopakovat třikrát. Uvedu podobný příklad: „Každý den se ve všech ohledech stávám (přítomný čas) lepším, nejlepším a ještě lepším." Cílem této činnosti je dostat do podvědomí to, o co vám jde, aby z vás pak samo od sebe a bez námahy vyšlo do vnějšího světa a stalo se vaším druhým Já. Na závěr příklad ze života. V Německu napsala jedna paní do seznamovacího časopisu, jenže o sobě nemluvila tak jako všechny ostatní ženy, nýbrž úplně jinak. Uvedla toto: „Postarší, nehezká, nerada uklízím, piji, kouřím, sprostě nadávám... atd." Zkrátka a dobře, dostala více než deset tisíc dopisů s návrhy sňatku z lásky. Proč ? No proto, že nepoužila jako všichni plané plácání, a to se mužům zalíbilo. Vzpomeňte si, co zpívá skupina VIAGra: „Nic není horšího než být jako všichni ostatní." Nebuďte stejná jako všechny ostatní: sympatická, ověšená zlatem, s mobilem na krku. Smyjte ze sebe kosmetiku, oblečte se méně nákladně, projděte se (nikoli pozdě) někam jinam, než kam chodíváte obvykle (všichni chodíme každý den po jedněch a týchž trasách), zeptejte se nějakého muže, jak se dostanete do knihovny (nikoli ve tři v noci), dejte najevo půvab, upřímný zájem o společníka, neboli buďte zkrátka ženou, a nikoli bojovně zmalovanou lovkyní - potáhne se za vámi dlouhá řada inteligentních, sympatických, příjemných, veselých a neženatých mužů. SiD: V tvých slovech jsem si nemohl nevšimnout přesvědčení, že jsi osamělá, nešťastná a že na Zemi pro tebe není žádný přítel. Jestliže v to tak upřeně věříš, tak to tu pro tebe samozřejmě není. Člověk dostává to, čemu věří ! Začni myslet jinak a uvidíš, jak se ti život začne měnit... 66

Fotij: Sofjo, zdá se mi, že ses na sobě a svých citech drobet zacyklila. Takhle do sebe kopat není vždy dobře. Trošku se odreaguj, přenes pozornost na vnější svět, možná si všimneš něčeho, cos dříve neviděla, nebo člověka, kterého sis dříve nevšímala... Rozšiř si okruh zájmů, začni se věnovat tomu, čemu ses dříve vyhýbala - třeba sportu. Svět zareaguje a začne se měnit. A už dost sebemrskačství. Sofja: Žila jsem v manželství... dlouhých patnáct let. Měla jsem i nějaké jiné vztahy... Také byly dlouholeté, nicméně nebyly oficiálně ošetřeny. A teď, když jsem tím prošla, přesně vím, jaké vztahy chci ! Právě proto se sama ženu do osamělosti, odrazuji muže, již mě vyhledávají nyní. Už se nechci měnit. Chci najít svou duchovní polovičku, abychom sdíleli radost i bolest, abychom si nevytvořili společnou kobku s problémy, nýbrž ojedinělý, originální spolek vystavěný na základě našich zájmů. Nechci se vzdát svého života. Na muži mě nejvíce ze všeho přitahuje rozum (to je první, čemu jsem vždy věnovala a věnuji pozornost). Nechci lásku, jež přichází a odchází ! To moc dobře znám ! Nechci potěšit ego, chci duševní pohodu ! Ano... Jsem půvabná a atraktivní ! Líbím se sama sobě. Jenže na mém vzhledu je jedno ale a o tom už mi taky muži řekli. Když se na mě díváš zdálky a neznáš mě, nikdy nepoznáš, že od někoho (od něčeho) něco potřebuji. Jako bych měla na čele napsáno: „Děkuji ! Mám vše !" Existují ženy slabé, něžné, které muži chtějí politovat, chránit a s nimiž se cítí silní. Já bohužel navenek taková nejsem. Ve skutečnosti mě opravdu ničí PVD (pocit vlastní důležitosti). Nechci však, aby mě všichni okolo považovali za nešťastnou a osamělou. Ve skutečnosti jsem šťastnější než spousta jiných lidí, kteří se hrabou ve svých problémech. Život mě uspokojuje, je mi dobře, mám hodně zájmů, až mi fyzicky nestačí čas. Zkrátka potřebuji přítele. Ale jen kvůli tomu, že ho nemám, svůj život neškrtám. Mám-li srovnat své minulé vztahy se současným životem, volím dnešek a duševní rovnováhu ! Na rozdíl od dřívějšího života ze sebe doluji stále více dobrých věcí !!!! Vnější svět... Nezamykám se ! Chodím cvičit ! Přemýšlím o tom, že bych se zapsala na jógu. Zatím hledám. V našem městečku není tolik možností. Horlivě hledám zájmy, jež odpovídají mému aktuálnímu nadšení. Lotos: Souznějící naladění s někým ve virtuálním světě je jedna věc, ovšem reálný život je něco úplně jiného. Přítomnost se přece chápe pouze v okamžiku, kdy si lidé hledí z očí do čí. Připadá mi, že „svému" světu málo důvěřuješ v tom, že tě za ruku přivede k tomu, 67

cos uvedla na lístečku přání. Už několikrát jsem sem psala: hlavní je, aby ses nezacyklila na rádoby problému. Ten problém neexistuje ! Je tu jen tvá nedůvěra v to, že vše postupuje správně - tak, jak je třeba. A víš, podle mě má Vlád jeden báječný amalgám: „To, co hledáte vy, - hledá vás."... Podle mě to tak je. Peníze nejsou to nejdůležitější. Ale: muž, který je po finanční stránce nesolventní, podle mého názoru nemůže být Mužem (opět z mého pohledu). Ano, materiální složka se zdaleka neřadí na poslední místo. Ráj v chatrči je nesmysl šedivé kobyly. Navíc nechápu, proč bych musela jezdit vydýchanou hromadnou dopravou, když je to pohodlnější ve vlastním autě; proč bydlet na ubytovně, a nikoli ve vlastním bytě (a ještě lépe v domě) a tak podobně v několika dalších bodech. To je normální ! To je - základní minimum ! Jestliže muž své ženě nedokáže zajistit dokonce ani toto minimum, pak (opět podle mě) z toho svazku nic dobrého nevzejde. Samozřejmě v případě, že si žena sama sebe trochu váží. Bagira: Jednou jsem to vydržela, ale dvakrát... musím se vyjádřit ! Jak báječný obojek a prostředek manipulace se ženou jsou pro muže - peníze !... Naděje a opora ?... Nejhorší závislost je ta materiální ! Sofja: Většina bývalých mužů upřednostňuje právě ty ženy, dívky, které je potřeba zabezpečit. Jako by si tak kupovali hračku. A kolem silných žen, těch, jež v životě něčeho dosáhly, se ovíjejí obvykle infantilní, slabí muži, kteří by se sami nechali vydržovat. Jsem pro svazek mezi silnými osobnostmi, jež už v životě něčeho dosáhly. Nepotřebuji zaopatřovat ! Vždycky si vydělám svoje minimum, ze kterého budu žít... no, nebo se pokusím snížit svoje nároky. Podle mě se prostě symbol mužovy finanční samostatnosti rovná jeho seberealizaci v životě. Ve středním věku musí mít muž za sebou nejen práci, díky níž přežívá, ale navíc i nějakou stabilní životní úroveň. Na ženě sice hodně záleží, ovšem není v jejích silách předělat muže, kterému je čtyřicet let. Jestliže do tohoto věku nic nedokázal a nezbohatl, pak z něj nic nebude, ani kdyby se ocitl v rajských životních poměrech. Takový je můj názor... Arnika: Sofjo, taky pochop, že jsi zodpovědná za vše, co se v tvém životě děje. A lidé, kteří jsou kolem tebe, to je tvoje odměna. Sofja: Teoreticky tomu rozumím... zrcadlo ! Jenže ta praxe... Právě o tom mluvím, že poslední dobou se sama zaháním do samoty. Nic se neodráží !!! Nic ! A z nějakého důvodu mi přišli do cesty nejčastěji právě infantilní muži. Sama jsem přece silná také jen proto, že jsem se nikdy 68

neměla o koho opřít. Nesnažím se mít nad lidmi převahu. Je pro mě jednodušší odejít, než abych dotyčného předělávala či s ním bojovala. Vždy jsem spíš pro špatný mír než pro dobrou válku. Nechápu, jakou roli tu hraje zrcadlo. Jediné, co mohu předpokládat, je to, že muže tohoto typu odmítám přijmout a podle toho to dopadá... Ljelik: Ještě jednou zopakuji... Objednávku jsi podala, obraz přání jsi vykreslila, měj trpělivost a pokoru... a kráčej vstříc příběhu, jehož scénář píšeš ty sama... bez nadbytečného potenciálu, který zkrátka a dobře odpuzuje, ať jsi sebevětší krasavice... Okamžitě se vyhrabej z myšlenek, že tě nemají rádi... Všechno není tak, jak se ti zdá... Nehledej lásku k sobě jinde, ale najdi ji v sobě. I to se musí člověk naučit... Vzbudit lásku k sobě není tak jednoduché, jak se může zdát... Proto jsi tak dlouho běhala v kruhu od sebe k jiným lidem. Hledala jsi totiž kompenzaci za lásku k sobě... Strážce K tomu, co tak dobře vystihli snící, mohu dodat jen jeden konkrétní úkon. Toužíte-H potkat svou polovičku, musíte si systematicky přehrávat diapozitiv, v němž si představujete svůj život s nějakou abstraktní osobou, s vaším ideálem. V určitý okamžik se otevřou dveře a objeví se On (Ona). Dále - máte hotovo. Do dveří je potřeba vejít, udělat ten první krok, odhodit marnivou hrdost a všechny předsudky. Jediná podmínka: musíte to udělat prostě upřímně, bez upejpavosti a bez přetvářky. Bezprostřednost vždy zabírá. A ještě: vždy zůstávejte sami sebou, za žádných podmínek se neměňte, žijte v souladu se svým krédem. Pak se v duálním zrcadle neobjeví žádné mrzuté zkreslení. Jste vykonavatelem své reality a nemusíte se za to stydět ani se kvůli tomu strachovat. Pamatujte: nejste sami, je s vámi síla a váš svět se o vás stará. .

Pohádka o osamělosti

.

Rozum Co kdybys mi pověděla nějakou pohádku ? Znáš jich přece hodně. Duše Dobře, tak poslouchej. Karkulka šla po lese, mávala košíčkem a kopala do muchomůrek. Na krku se jí houpal walkman a ve sluchátkách hřměli Rammsteini, jenže ona neposlouchala, ale vyřvávala si svou píseň: A-a, všichni tambovští vlci hladoví ! A-a, kluk nechce do Tambova kvůli nim ! .

.

69

A-a, kde se skrýváš, pse ! A-a, utrhnu ti tlapy ! A-a, zabiju tě, zlosyne ! A-a, koukej rychle vylézt ! Karkulka měla zjevně špatnou náladu. Přečetla hodně pohádek a jejich obsah v ní vzbudil nevoli, ba dokonce až zuřivost. „Kde jsi, opelichaný šakale ?! To jsem já ! Karkulka !" řvala na celý les. „Jdu si pro tebe, synu kozla a psa ! Pomstím všechny snědené babičky, všechny beránky, zajíčky a prasátka !" Karkulka pátrala po vlkovi. Veškerá lesní zvířena se poschovávala a poukrývala. Zajíc, který se ocitl na pěšince, se dokonce ani hnout nedokázal a Karkulka o něj zakopla. „A to jsi ty, šilhavý !" - Karkulka ho chytila za uši a začala jím třást. - „Odpověz, kde je vlčisko ?" „Nevím," zakoktal zajíc a zacvakal zuby. „Zbabělá zrůdo ! Nemůžeš se bránit ! Nejradši bych tu obludu za ocas chytila, palicí s ní praštila o strom, až by se jí mozek rozletěl ! Dobrá, padej !" mrskla zajícem stranou a kráčela dál. V cestě se jí ocitla liška. „Karkulko, dobrý den, jak se máš ! Neběžel tudy takový malinký ušáček ?" - „Propána, co ty tu chceš !" nazlobeně vyštěkla Karkulka a snažila se ji chytit za ocas. Liška se sotva vyhnula a vyrazila na útěk. „Všem vám ohony odřežu a zuby vytahám, masožravé hnidy ! Celý les postavím na hlavu !" vyhrožovala Karkulka. Vtom jí vyšel naproti medvěd: „Karkulko, proč tu tak křičíš ? Mohu ti nějak pomoct ? Pojď, ponesu ti košíček." „A, i ty jsi tu, šmajdavý zbloudilce ! Dám ti košíček a ty - na pařezu spočinu, pirožek zhltnu, co ? A tak to bude do té doby, než všechno sežereš, mrcho !" Karkulka medvědovi s maximálním rozmachem jednu uvalila, ten zařval a žuchnul na zem. „Tak kde jsi, ty podvodníku ?" Karkulka zuřila, jelikož vlka vůbec nedokázala vypátrat. „Vylez ven, čubčí synu ! Zahryznu tě !" pořvávala Karkulka na celý les a ve vzteku mrskla košíkem až k vrcholkům stromů. Odtamtud se pak sesypaly pirožky, šišky i veverky, které z té hrůzy upadly do bezvědomí. Vlk slyšel, jak se Karkulka blíží, a třásl se strachy. „Jejda, to se mi chce čůrat !" V panice přebíral tlapami a horečně přemýšlel, kam by se ukryl. „Tady, pod jedličkou, se posadím potichoučku... a nikdo mě neuvidí... jedlička je hustá... větvičky mě skryjí... šištičky, jehličky... potichounku, potichounku... A do čerta !" Vlkův mobil se na plné pecky rozezněl bujarou lambádou. Karkulka zahlédla svého nepřítele a vydala vítězný pokřik, z něhož by i nejkrutějšímu 70

náčelníkovi komančů ztuhla krev v žilách. „Karkulko ! Jak příjemné setkání...," zamumlal k smrti vystrašený vlk, když se obrátil na hřbet. „Nemáš náhodou nějaký pirožek se zelím ?" „To ses trefil, ty požírači babiček ! Teď ode mě dostaneš pirožeček !" Karkulka vlka osedlala a začala ho dusit. „Karkulko, tady muselo dojít k nedorozumění !" Vlkovi vyschlo v tlamě, až vystrčil jazyk. „Já babičku nespapal ! To jsem nebyl já ! To byl zlý a děsivý šedivý vlk, kdežto já jsem spořádaný občan, chodím do kostela a platím všechny daně ! Navíc jsem hluboce přesvědčen, že papat babičky se nedoporučuje, protože to je zdraví škodlivé !" „Zardousím tě, čubčí synu !" jemně ho odsoudila Karkulka, zatímco se skláněla a ze všech sil mu tiskla krk. Vlk bezmocně máchal tlapami ve vzduchu a naříkal: „Karkulko, jsem starý nemocný člověk ! Přece tě ve škole učili, že starších lidí si máš vážit !" - „Oukej, neuškrtím tě - pověsím tě ! Se ctí !" vykřikla rozlícená Karkulka a začala rozmotávat připravený provaz. Vtom vyšla zpoza stromu babička, celá ověšená vlčími pastmi. „Babičko !" zaradovala se Karkulka. „Pasti nejsou potřeba, už jsem toho hada zajala." „Vnučko, co to děláš !" podiveně zvolala babička. „Nechej teď pana Vlka být !" Nutno podotknout, že babička byla členkou společnosti na ochranu zvířat. „Ale to je přece zlá, krvežíznivá šelma !" popudilo to Karkulku. „Na co máš tedy pasti ?" „To víš, lovci jsou nestydatí. Narafičili je a já je chodím sbírat." Odpověděla babička. Takže k vlkovu štěstí vše skončilo dobře. Babička Karkulce vysvětlila, že v životě není všechno jako pohádce. Vysvětlila jí, jak chudáci zvířata a ptáci trpí kvůli invazi civilizace. Karkulka se zastyděla, a dokonce se vlkovi omluvila. Potom se všichni dohromady odebrali do babiččiny chalupy na kraji lesa, posadili se za stůl, kde pili čaj a jedli pirožky. Ukázalo se, že vlk je zajímavý společník a uctivý gentleman. Později s Karkulkou často chodili ven a se zájmem debatovali o různých životně důležitých problémech. Po večerech, za špatného počasí, se usazovali u komína, babička hrála na fortepiano, vlk zpíval a Karkulka četla básně. A žili družně a vesele. A cink, cink, zazvonil zvonec, pohádky je konec. Rozum No tak děkuji, dojala jsi mě. A teď se pojďme podívat na snění. Maxidrive: Můj život nebyl peříčko už od raného dětství: porod císařem, pak zápal plic a tak pořád dál. Později, když jsem vyrostl a začal leccos chápat, jal se mě vychovávat otec. Jen jsem na něco .

71

sáhl, když jsem například pustil magnetofon, že tam dám kazetu, desku, nebo že cívku poposunu, hned se v jeho ruce zableskl řemen... Ještě horší to bylo, když jsem začal chodit do školy a učit se - bití mě provázelo každý den. Pokud jsem špatně vyřešil úkol, dostal jsem dobrou ránu do zátylku, jestliže jsem nešel do školy, tedy zameškal jsem ji, máma i táta mě bili čímkoli, co jim zrovna měli po ruce, třeba spojovacími trubkami od vysavače, které byly k mé smůle ocelové. Nebo když máma přicházela domů, zkopala mě na podlaze nohama ještě v botách - z toho mi pak zůstávaly velké šrámy a zhmožděniny... No, takže pak jsem vyrostl, dětství a vše ostatní jsem nějak přežil... jenže se ukázalo, že se vůbec nemohu a ani nechci stýkat s lidmi, prostě jsem před nimi plachý. Takže přátele, přítelkyně jsem nikdy neměl, s dospělými také nevím, o čem bych se měl bavit vždy sedím potichu a klidně... A vtom mi život prošpikovaly všelijaké novoty, tedy láska. Už ani nevím, kolikrát mě dívky odmítly, více než desetkrát to bylo, což už mě omrzelo. A tak jsem se uzavřel do sebe, oblíbil si počítač a hry... prožil jsem tak dva roky, objevil jsem zcela nový život: zamiloval jsem se do muziky, elektronické hudby a nakonec jsem se stal DJem, začal jsem pracovat v jednom klubu a říkal jsem si, že teď už bude všechno dobré, i fajn holky budu mít a nové přátele... Jenže všechno se vyvinulo ještě hůř. Ještě jsem se několikrát pokusil seznámit s dívkou, jenže se to vždy omezilo na polibky a podobné věci. Na žádné intimnosti však nedošlo, nikdy jsem nedospěl až k intimním chvílím, prostě jsem se ostýchal... a bál se nových věcí... No a holky, které by se mi líbily, neměly rády mě, ale mou hudbu, práci... Takovou lásku nepotřebuji... Nicméně jsem se před půlrokem na síti seznámil s jednou holkou. Je jí šestnáct, je moc hodná a hezká, a navíc se do mě zamilovala ne jako do DJe, ale jako do chlapa... Během komunikace na síti jsme se navzájem poznávali... Zkrátka a dobře, já žil v Tuapse, což je na jihu Ruska, a ona v Minsku, a když jsem se přece jen odhodlal odjet do Minsku, byli jsme šťastní a od prvního dne jsme si navzájem rozuměli. Napadlo mě, že je to opravdová láska a že je vzájemná. Jen jsem pocítil, že mě má někdo rád a že já mám někoho rád, když vtom mi ona říká, že je konec... Prý nemá cenu se dále stýkat, přitom neuvedla žádný konkrétní důvod... prostě konec... Už jsem začal přemýšlet o sebevraždě, i když ona myšlenka způsobit, aby lidem bylo zle, protože já jsem se zabil, už mě vlastně napadla dávno. Kdysi jsem plakával po nocích a chtěl jsem se zabít a vlastně 72

jsem se o to pokusil. Tehdy jsem si rozřezal ruku, jen ne na té straně, kde jsou dobře vidět žíly, ale na druhé. Mám tam tři malé šrámy a jeden hluboký... Prostě mě omrzelo žít... nemám proč... nikdo mě nemá rád, nikdo mě neposlouchá - vyhnout se steskům mi jakžtakž pomáhají jen muzika a práce... a únava... Prosím, pomozte mi, abych byl aspoň kapku šťastný... Jevgěnija: Pane bože, hochu, ty ses teda měl ! Narodil ses v době, kdy u nás byla největší možnost získat nejrůznější zkušenosti, dětství tě nezlomilo, našel sis práci, již máš rád, a ne jen jednu, život ti ukázal, co je láska a že je možné milovat ! Prostě se začni mít rád sám, tato zkušenost je pro tebe nezbytná především. Měl jsi přece lásku, i když ne dlouho. Na dlouhodobý vztah ještě zkrátka nejsi připraven. Všechno přijde. Jestli jsi to ještě neudělal, přečti si transurfing. Zajdi na fórum, nejednou se tu probírala podobná témata. Buď životu vděčný za každé ráno, raduj se ze všeho, co ti přináší radost, ze všech drobností ! Ani si nevšimneš, jak to začne lidi k tobě přitahovat. Přestaň se trápit a litovat se, bylo ti hodně dáno ! Važ si toho ! Dokud si života nebudeš vážit, bude ti stále ukazovat, že ti může být ještě hůře. Když bývalo zle mé kamarádce, vždycky říkala: „Panebože, mně je tak zle. Jsou ale přece lidé, kterým je mnohem hůř ! Pomoz jim, Pane !" A přešlo ji to. Kys: Ubližovali ti a ty ses rozhodl, že jim oplatíš stejnou mincí ? Úvahy na téma „učiněný pitomec“ ? Co tím těm jim dokážeš ??? Dovedu si představit jejich dialog: „Tss, to jen potvrzuje, že ten člověk byl k ničemu, neměl ani sílu ducha, ani charakter..." Vždyť to můžeš udělat jinak... podle transurfingu se lze na všechno vykašlat a potichoučku hledat či očišťovat své osobní štěstí. Taky jim naschvál můžeš dokázat, že z tebe bude ještě nadšený celý svět ! A koho miluješ ? (Nemám na mysli sexuální náklonnost.) Prostě jako člověka ? (Tvoje slova v nárocích na ostatní.)... Mohu ti jen poradit... pro začátek... začni z mála... poskytni přístřeší nějakému zvířátku bez domova, dej mu střechu a chléb... a objeví se u tebe doma láska... Zvíře tě bude mít rádo prostě za to, že jsi... Pak se budou dít další věci... a budeš mít teplo, klid i lásku... Ljenčik: Ano, postrádáš lásku... Jenže ji hledáš na špatném místě... Najdi ji v sobě... Zatím jsi ji v životě neměl... věřím... Nicméně je to tvůj život... a jen ty jsi jeho pánem... Chceš lásku... Ale co je to ?... Tvoje verze ? Začni se mít rád... takový, jaký jsi... To je výchozí bod, počátek cesty k tomu, aby se ti v životě objevila láska... Jen na vlastní pěst to dokážeš pochopit... porozumět tomu, 73

jaká je - láska k tobě... Pak ji budeš hledat... Jenže zatím dokonce ani nevíš, co chceš... Ljelik: Děcka, všichni správně říkáte: měj se rád ! Ale co, jestli nikdy nepoznal, jak se to dělá, a neví, k čemu může tu lásku k sobě přirovnat, jak ji má vyvolat, jak má vytvořit ten obraz pocitů lásky k sobě ? Podle mého názoru je pro začátek potřeba si zakřičet, vymluvit se ze vší bolesti, co se nahromadila... Je záhodno se i vyplakat, a tak pokud se to podaří, klidně se vybreč... Nejlepší je všechno dělat přirozeně... uvolnit veškeré sevření v nitru... Zkus vyprodukovat něco jako vibrační papuánský tanec. Dosyta se natřesvnímej únavu... máš-li po ruce vodu - smoč se... pak se bez přemýšlení protáhni na trávě... při tom čerpej novou energii... Odpusť všem, kdo ti ublížili... uvolni se a odpoutej se od křivd a vzdej se nároků na život. Vezmi zodpovědnost do svých rukou a směle vykroč do života, i ty už jsi jiný ! A láska, ta k tobě přijde, až se začneš učit se zvídavostí dítěte ! Protože to, co se s tebou děje, to ještě není o tobě. Zatím je to jen slepená skořápka, která ti prostě brání a bolí jako uvízlá tříska. Buldozer: Najdi člověka, jenž se ti podobá (věřím, že takhle nešťastný nejsi sám), a pomoz mu. Čím je libo: radou, například jak má žít, penězi (jak jsem pochopil, to tvůj problém není). Není totiž důležité, jak mu pomůžeš, hlavně se o to musíš pokusit. A nepomůžeš-li dotyčnému, dej mu naději, rozvesel ho. Altruismus přináší štěstí ! Lotos: Ohlížím-li se do minulosti, vidím, že všechno šlo na vrub lepší budoucnosti. Tam, kam bylo potřeba, vedly různé události (dokonce i když to byly samé rádoby „černé"). Vše se zlepšuje ! Ráda bych věřila, že autor výše uvedeného příspěvku to taky pochopí... ALFA: Vidím to tak, jako by tvůj život sestával ze dvou částí. Na začátku bylo velmi těžké období dětství a mládí, kdy tě bezvýchodné situace přiváděly na pokraj šílenství... Avšak tvoje životní energie je velmi silná navzdory zoufalosti, jež se čas od času dostaví... Nicméně ona první část odchází do minulosti a silná energie už tě začíná vystrkovat na další dráhy života, kde tě čeká něco zcela jiného. Můžeš svůj osud považovat za jedinečný. Za nějakou dobu však uvidíš, jak to s tebou bylo dřív a co tě čeká v budoucnu a že to jsou dva různé životy, až na to, že se odehrávají v jednom těle... S nadějí v duši se připrav na to, že se v tobě brzy budou 74

odehrávat změny, jež povedou jen k lepšímu (neboť vše zlé už jsi zakusil). Transurfing ti ukáže nejkratší cestu... Máš tak velký potenciál pro přesun, že jej zrealizuješ velmi snadno. Máme spoustu možností (pomocných prostředků), takže kvůli tomu vůbec nemusíme „překonávat tři moře". Je to pozoruhodné, ale je to blízko ! Když každý večer usínáme, už se nevracíme do své minulosti, jakmile pak ráno procitáme. Jako bychom se znovu rodili, získáváme nové možnosti. Útěk do spánku se podobá malinkaté smrti v rámci probíhající skutečnosti, je to šance přiopravit životní cestu, jež nám byla dána milostí Stvořitele. Ve spánku se může duše přeprogramovat nebo dokáže založit program na určité časové období, jejž lze aplikovat, jakmile vznikne nutnost něco v životě změnit... Nicméně to přichází nepozorovaně - energie záměra nás na odpovídající dráhy života vynáší každou noc... A jednou, až se konečně rozhodneš poslat všechny zlovolníky navždy do minulosti, odpusť všem (jmenovitě), kdo ti schválně či nechtěně ublížili, upřímně poděkuj osudu za každý den pod sluncem - a v klidu svou minulost opusť... Dej si sprchu, rozestel si a klidně usni se svíravým pocitem v žaludku ze svého budoucího šťastného života, kde se uskuteční veškerá tvá přání a záměry. Tvůj montážní bod zaujme nové postavení a vše se jako kouzlem změní. Skutečnost, že ses nyní setkal s transurfingem, je přímým důkazem toho, že se pohybuješ ve správném kursu. Pomůže ti dosáhnout toho, co si přeješ... Máš před sebou změny k lepšímu ! Hodně štěstí ! Lara Zeinab: Maxidrive, radím ti držet se slov Alfy. A k sebevraždě - drž se, a drž se pevně života, oblíbené práce, přátel, které máš. Když nic nemáš, je to těžké, protože pak zbývá jen prázdnota v srdci a tísnivý pocit stesku po minulosti. Chápu tě, i mně se nejednou chtělo provést totéž a dosud je mi zle, když se z balkonu podívám dolů. Nejhorší na tom je, milý Maxidrive, že po takovém pokusu můžeš zůstat invalidní. Nechoď na špatné dráhy života, nevracej se zpět, vždyť tvoje přání zabít se je to, na co sis zvykl za dlouhé roky dětství a mládí. Tví rodiče tě zabíjeli kousek po kousku. A ty ses teď rozhodl, že vezmeš štafetový kolík do svých rukou ?! Prošla jsem dlouhou osmiletou cestu, až jsem se konečně dopracovala k transurfingu ! Nemusíš měnit sebe, nemusíš se vysilovat dlouhodobými metodami, technikami, cvičením, vše je snadné a prosté. K dosažení svého cíle - lásky (dlouhodobého vztahu s dívkou kvůli... kvůli čemu, to se sám rozhodni: kvůli rodině, 75

dětem, pouhému sexu) využívej transurfing. Citát: „...nikdo mě nemá rád, nikdo mě neposlouchá - vyhnout se steskům mi jakžtakž pomáhají jen muzika a práce... a únava... Prosím, pomozte mi, abych byl aspoň kapku šťastný..." Láska - to jsi Ty Ty se svými strachy, s negativní minulostí a vůbec, to je láska. Člověk je stvořen z lásky (ne-li rodičů, pak určitě Boha). To, co vytvořila láska, nemůže být špatné. Takže ve své podstatě jsi ideální. Jsi takový, jaký jsi. Přijmi se takový a dívky se za tebou potáhnou. Vždyť láska - to je přijetí. Ano, a tu lásku nějaké dívky k tobě nestav do čela svého života ! Jak vidím, jsi životem snad až rozmazlený - máš oblíbenou práci a jsi v ní úspěšný !!! Proto ti závidím. Opravdu. A co je štěstí ? Přímo pro tebe ? Co ti dneska dělá radost ? Zajít do kina ? Podívat se na fotbalový zápas ? Nová úprava písničky ? Štěstí jsou krátké okamžiky. A ty si můžeš vybrat vše, co se duši líbí. Právě duši, a nikoli rozumu ! Odpověz, co je štěstí pro tebe osobně. Každý má svůj názor na svůj život, i proto považuje jeden člověk druhého za nešťastného právě ve chvíli, kdy se dotyčný může štěstím zbláznit. Realizuj své štěstí sám. Ty jsi Stvořitel. A ještě... k tomu, aby ses osvobodil od břemene minulosti, zkus napsat příběh (text, povídku) zhruba v tom duchu tématu Můj příběh... Příběh o osamělém Osamění Žilo bylo v jednom velkém prašném městě Osamění. Nebylo mu mnoho let, a přece bylo, vonělo a nevonělo, mělo svou barvu, a přitom ji nemělo, bylo osamělé a zároveň osamělé nebylo. Jedním slovem podivín. Přesněji podivínství. Je to přece Osamění ! Bezpohlavní, středního rodu, střední konstituce a bez královských moresů. A když Osamění, pak tedy podivínství, a ne podivín. (Promiňte mi odbočení od tématu a důraz na ortografii, tedy na pravopis, a literární styl, jestli tu něco takového bylo. Pokračujeme...) Osamění si jednou bezdůvodně vykračovalo po městě, prostě jen tak, a v ohromné louži uvidělo svůj odraz. Odraz se usmál, byť Osamění se v tváři zračily chmury a v jejich středu - tlustá moucha. Nám všem je jasné, proč se odraz Osamění usmíval - prostě si připadal směšný: moucha, cha, cha, cha ! Jen našemu hrdinovi do smíchu nebylo. Osamění se na svůj vlastní odraz v louži urazilo a rozhodlo se dát mu za vyučenou. Osamění zvedlo ze země, ach Bože, obrovský balvan a mrsklo jím do louže. Jenže se netrefilo. To je ale legrace ! Odraz Osamění už se .

76

jen prostě neusmál, nýbrž se zasmál. A ještě nahlas. Ne, tohle Osamění svému odrazu odpustit nemohlo. Samo Osamění si nikdy nedovolilo zasmát se nahlas, stejně tak i plakalo a tady si jakýsi odraz hýká jak kobyla. „Tu máš !" vykřiklo Osamění z plných plic a hodilo do odrazu ještě jeden kámen, sice menší, jenže tady nešlo o velikost. Hlavně, aby se trefil přímo do cíle - do vlastního odrazu v louži. Minulo, to bylo škody. Pro Osamění. Zato pro jeho odraz je to další důvod k radosti. Znovu se rozesmál, a navíc tak nahlas, až Osamění napadlo: „To je zajímavé, jak vypadá Radost ? Tak rádo bych ji jednou vidělo." A najednou se před Osaměním objevila Radost v celé své kráse. Natáhla k Osamění levou ruku a tiše, sotva slyšitelně řekla: „Stiskni mi dlaň, pevně, pevněji, aby nás nikdo a nikdy nerozloučil. Nepustím tě, dokud někdo naše ruce nerozetne svou rukou." Osamění učinilo, jak Radost žádala, a zapomnělo na svůj odraz. Jenže odraz nezapomněl na Osamění. Osamění pobývalo spolu s Radostí v různých zemích, přeplulo všechny oceány existující v realitě i za hranicemi reality, létalo po nocích jako Bulgakovova Markéta, jen ne v hmoždíři nebo na koštěti, ale za pohodlnějších podmínek - vysokorychlostní letadlo nechcete ? - a dokonce se seznámilo s paní Láskou. S touto dámou to však našemu Osamění nějak nevyšlo, nezamotala mu hlavu, a tak se rozešli, zůstali však dobrými přáteli, dobrými známými, ovšem určitě ne Přáteli. Roky letěly, dny prolétaly, minuta šla za minutou, aby čas dokončil svůj jepicí běh, zamilované sekundy neměly šanci na vzájemné setkání, protože minuty si žádaly své, až se jednou Osamění vrátilo do svého rodného města. V životě se mu přihodilo neštěstí. Odraz uhynul. Ten odraz, který autor dokonce ani neodlišil velkým písmenem, na nějž samo Osamění na dlouhé roky zapomnělo a které mělo Osamění rádo víc než Osamění jeho. Takový to byl odraz. Vzpomeňme si na něj. Ne skrz vodku ani víno, ale díky tomuto příběhu. Tak odraz zdraví každé Osamění, jež žije na Zemi, neboť bez právě tohoto odrazu se každé Osamění mění v Nic. A po Ničem následuje pád ještě níže o další stupeň, kde se Nic mění na Nicotnost. Smutný osud, o tom žádná, avšak naše Osamění bylo zvláštní, a také proto se zapsalo do letopisu časů, který píše autor za nervózního klepání prstů do klávesnice. Ach, kdyby nebylo oné 77

zvláštnosti, neobyčejnosti (či čeho) našeho Osamění, nevěděli byste ani vy, mí drazí a umínění čtenáři (vždyť pokud dosud čtete tento nesmysl, znamená to, že jste tvrdohlaví, až fakticky mezkovatí nebo alespoň částečně), ani já, autor s posunutým vědomím a radikálně změněnou tváří, o podivné proměně, která nastupuje, jestliže člověk nebo nějaký tvor náhle ztrácí část sebe sama. Kde je podstata ? Kde je hlavní část ? Jak to poznám ? A jak se dostanu k tajemství bytí ? Snad pomocí veršů ? Nebo jiných nesmyslů ? Zřejmě spíš těch. Ještě, že autor není křesťan a nemusí se křižovat. No, jenže Osamění si v okamžiku smrti svého odrazu myslelo, že jim pomohou verše. Uf, a tak jich sepsalo hromadu, doslova tunu papíru počmáral náš zázrak Osamění v záchvatu veršotepectví svými kejhacími, krákacími a příhodovacími verši. To byla věc ! Kdo to kdy viděl ! Uf, kdyby byl viděl, umřel by. Nadšením. Autorovi se dostala, sláva Bohu, jen jedna tisícina téhož nadšení, a tak zůstal naštěstí naživu (ke dni 4. 5. 2005). A samo Osamění se na pozadí samoty (vždyť v okamžiku smrti svého odrazu se teprve stalo osamělým Osaměním, a jinak tomu nebude) málem pomátlo. A pak ještě přišlo jaksi na návštěvu tohle Nadšení. A už to začalo... Zmatek ? Hůře, pitka, rvačka, záchvaty veršotepectví, a znovu pitka, bitka, potom opět záchvaty veršotepectví. Já tam, Bůh je milostiv, nebyl, ale vím to všechno od spolehlivých zdrojů. Od Radosti. Tou dobou už dokázala připojit ke svému jménu titul Paní, a neříkali jí jinak než Paní Vesmírná Radost. A rodina se jim podařila ? No, dobře, to není moje věc, jsem jen autor současných letopisů. Osamění tou dobou Radost přesunulo nikoli do druhé řady, nýbrž do řady sto druhé. První sto jednu řadu zaujímalo Nadšení. Nazval bych je Zdlouhavé nadšením, ovšem Osamění mi to zakázalo. „Psát takovou hloupost, ještě navíc ani ne do nějakého článečku v novinách, ale rovnou do letopisů, zbláznila ses ?!" zaječelo na mě Osamění při našem posledním setkání. Snad se u něj neobjevila mánie velikášství ? Řekněte, nebo ještě lépe napište. Jednou se Nadšení, Paní Vesmírná Radost, váš přítel autor a osamělé Osamění, tou dobou již to nejosamělejší Osamění na světě, sešli. Nakonec se servali. Zatím nenašli společný jazyk, přestože jednou, když se o to přece jen pokusili, to bylo docela zajímavé. Léto, slunce, písek (poslední slovo se na list papíru přímo vnutilo), i když tam mělo být chata. A my čtyři. Situace se odvíjí. Nadšení zuří kvůli tomu, že se spustil déšť, Paní Vesmírná Radost má hysterii, přesněji štvanici, což je jedno a totéž co historie. 78

Osamělé Osamění má záchvat veršotepectví a autora, tedy mě, to táhne do dřímoty a zřejmě to tak dopadne. Stalo se, že na mírových jednáních na chatě v září roku 2003 jsme se ve skutečnosti nesetkali Nadšení, Paní Vesmírná, osamělé Osamění a já, nýbrž zuřivost, nějaká hysterie, záchvat a sen. Kvůli zuřivosti se nadouvá hysterie, potom dochází k záchvatu a člověk upadá do blahodárného spánku. Jako do hrobu, nepříteli bys to nepřál. Potom nehezkém případu jsem se scházel s Paní Láskou, která mě požádala, abych odstranil všechny její tituly a oživil jen jednu frázi: „Komu byl dán život, ten bude žít navzdory všemu !" A tak celý den žiji. Dávno přešel čas zahodit brusle, až na to, že je nemám. Neumím bruslit ! Ani nevím, kolik let uběhlo, až jednou osamělé Osamění vypátralo u jedné vykladačky jménem Sofa jeden starý prostředek na oživení odrazu. Pro ten prostředek byl potřeba jeden komponent a ten se nazývá Duše. Tři dny a tři noci přemýšlelo Nadšení a nejosamělejší Osamění na světě o tom, co je to Duše a s čím se jí. Naštěstí kolem proletěla Paní Vesmírná Radost, jež se vracela z pouti po světě za hranicemi, a těm troubům poradila, že Duše se nekonzumuje, ale že se jí člověk kochá. Znovu uplynuly tři dny a tři noci a Nadšení a osamělé Osamění neměly pro vykladačku Sofu připravenou odpověď. Nevěděli, co je to duše ani kde ji mají hledat. Ani sama Sofa to nevěděla, proto potřebovala odpověď od osamělého Osamění. Po sedmém dni a sedmé noci se očekávalo, že osamělé Osamění poskytne Sofě odpověď, neboť ve starém traktátu bylo černé na bílém uvedeno: „Kdo nedokáže zdolat sedm ptáků černých a sedm ptáků bílých, toho Duše zemře v mukách." Jak jen se naše Osamění bálo. Nevědělo, co je ona Duše zač, tolik ji však potřebovalo, aby oživilo vlastní odraz a přestalo být neosamělejším Osaměním na světě a znovu se stalo jen Osaměním. Ve starém traktátu je ještě zapsáno, že pokud Osamění za sedm dní neuhodne, co je duše zač, pak Duše zemře a už ji nepůjde vrátit ani oživit. Vykladačka Sofa na to upozorňovala a žádala, aby byly pozornější a daly jí odpověď: přesnou, velmi přesnou. Poslední noc se Osamění couralo po městě. Měsíc byl schovaný za mraky jako za prachovými peřinami a sledoval nejsladší přesladké sny, jaké jen mohou být, a Osamění bylo na duši těžce a mdlo. „Jak jen mi je zle. Nikdy mi tak nebylo," pomyslelo si nejosamocenější Osamění na světě a vtom mu myšlenky něco osvítilo. „To je zajímavé, a co mě bolí ?" dále rozvádělo úvahu nejosamocenější Osamění na světě a dál couralo po ulicích. 79

Zastavilo se u téže louže, kde prvně spatřilo svůj odraz. Byť je to podivné, uteklo možná deset, snad dvanáct let (kolik přesně, to si Osamění nepamatovalo), ale louže byla na tomtéž místě, jako by tam zůstávala stále. „Čekám na tebe," kde se vzal, tu se vzal, vynořil se odraz. „Abys mě oživil, musíš probudit duši, stisknout ji tak, aby ji to bolelo. Takže jsi správně uhodl - duše teď onemocněla a ani kousíček tvého těla není takové jako obvykle. To jsem přece já, tvoje duše. Ahoj, mé milé O... Radši ti budu říkat takhle, tvoje jméno Osamění se mi nelíbí. Ostatní ať ti říkají, jak chtějí. Mám tě hrozně moc ráda a věděla jsem, že se ti jednou zasteskne a přijdeš sem, kde jsi zahájil svou cestu a odkud se spolu známe. Nestačilo jen probudit Duši, bylo potřeba vrátit se k pramenům a hledat Duši v kalných vodách paměti. Tehdy se stírá to špatné, navrátí se to dobré a zůstane jen to nejlepší." O i jeho odraz, byť to zní sebepodivněji, také jménem O žijí klidně a spokojeně celý den a dnes je 4. května roku 2005, často k nim na návštěvu přichází Nadšení, Paní Vesmírná Radost a skokan Láska. A co z toho, že skoro vždy doprovázejí jejich setkání spory ? Vždyť takový je život: kde je kopec, tam je rovná rovina, kde je kruh, tam je i čtverec a tak dále podobně. Zkrátka a dobře: na shledanou ! Rozum Není co dodat. Duše Dále následuje mlčení mágů. .

.

III. Život ve dvou se sebou

.

Naučit se žít sám

.

Rozum A jak se daří Tiškovi, Joškovi a jeho kocourovi, povíš mi to ? Duše Dobře. Bylo to takhle. Tiška a Joška se svým kocourem letěli na trase .

.

80

Londýn-Narjan-Mar, když se vraceli ze sympozia trenérů koček. Na sympoziu probíhala mezinárodní výstava koček, které předváděly své umění měnit se ve všelijaké myslitelné i nemyslitelné předměty. Náladu měli Tiška i Joška výbornou - už se pořádně počastovali koňakem a rozezpívali se, přičemž se houpali na sedačce: Narjan-Mare můj, Narjan-Mareměstečko nevelké, ale maléu Pečory, u řekykde žijí chovatelé jelenů a rybaří rybáři. U Pečory, u řekykde žijí chovatelé jelenů a rybáři rybaří.(Píseň na verše Viktora Boková - pozn. autora)

Jen Joškinův kocour seděl nafouknutý a nespokojeně vrčel. Na soutěži ho předčil jeden samolibý kocour, jemuž přidělili hlavní cenu. „S čím jsi nespokojený, huňáčku ?" utěšoval kocoura Joška. „Dobře jsme se projeli, podívali jsme se na Big Ben, prolezli jsme Tower, projeli se po Temži, ukázali jsme těm škrobeným Angličanům, co jsme zač, a tvoje kocouří morfózy nebyly o nic horší než jejich." „No právě, že nebyly horší, ale lepší," vyvracel kocour. „Jenže vyhrála zase tamta samolibá zrůda. Bezpochyby má nějakou lobby v parlamentu. Nechápu, co vidí na tom jeho odporném úsměvu ? Chápeš, že se ve vzduchu tak rozpustil, až mu zůstal jen ten hnusný škleb. A co z toho ? To já předvedl jiné věci - přeměnil jsem se ve vahadlo, na jednom konci visí bandaska mléka a na druhém láhev kořalky. Vždyť to je přece tak neobyčejné ! Nečekané ! Odvážné ! Aktuální ! A zároveň praktické. Jenže ti troubové vůbec neuvažují surrealisticky." - „Hezky se naparuješ," chlácholil ho Tiška. „Kašli na ně a uvolni se. Na, lízni si koňaku." - „Ne, s tím se nemůžu smířit !" nedokázal se zklidnit kocour. „Zkrátka a dobře, musím být v Londýně, okamžitě ! Ukážu těm snobům současné umění kocouřích morfóz !" „Ale obratem se vrátit nemůžeme, neboť sympozium skončilo, no a letadlo otočit taky nemůžeme," přesvědčoval ho Joška. „To není důležité," kontroval kocour. „Vystoupím v královském sále divadla Palladium ! No, a letadlo...che, che..." Kocour se zlomyslně ušklíbl a vtom proběhla jeho takzvaná kocouří morfóza: trup se mu změnil v bednu dynamitu, z předku mu trčela hlava, vzadu ocas a po stranách vykukovaly čtyři tlapy. „Tak, všichni zůstanou na svých místech ! Toto je teroristický čin ! Vracíme se do Londýna !" Pasažéři strnuli strachy. Kocour se převaloval, až se přesunul do nosu letadla, jenže pilotní kabina byla zamčena. „Hej, děvče," obrátil se na stevardku, „vyřiď hochům, aby to otočili zpět, jinak teď všichni vyletíme do vzduchu." „Ale i tak jsme přece ve vzduchu," hloupě zareagovala stevardka. Kocour 81

škrtnul zápalkou a přiblížil si ji k ocasu. „Dobrá, dobrá, spojím se s piloty !" vyděsila se dívčina. Za minutu už letadlo končilo prudkou zatáčku, z čehož bylo možno vyvodit závěr, že požadavek teroristy byl naplněn. Joškinův kocour se rozvalil v křesle, nakolik mu to konstrukce bedny umožnila, a zapálil si. Pasažéři s obavami pokukovali jeho směrem a obezřetně si šuškali. Joška ho začal přemlouvat: „Huňáčku, k čemu si přiděláváme tyhle problémy ? Příští rok opět pojedeme na sympozium a ty určitě urveš hlavní cenu." „To je mí jedno," odpověděl kocour, „všem jim ukážu hned teď ! Udělám to, co ještě žádný kocour nedokázal, změním se v Lagrangeovu rovnici." „A to je co ?" zeptali se Tiška s Joškou. „Hned je vidět, že se vůbec nevyznáte v teoretické mechanice," konstatoval kocour. „Bože, s jakou společností se to slejzám !" Stevardka přivezla stolek s pohoštěním: „Nechcete něco vypít ? Hlavně se nerozčilujte, prosím, uděláme vše, co řeknete." „Ale já se nerozčiluji," vysvětloval kocour, „to vy všichni byste měli být rozčileni. Nalij mi skleničku valeriánky, drobečku." Stevardka se vylekaně zneklidnila: „Víte, my bohužel valeriánku nemáme. Mohl by být kvalitní koňak ?" „Dobrá, nalij," blahosklonně odsouhlasil kocour. „A nemáte náhodou mraženou sardel ?" šeptem se optal stevardky Tiška. Ani sardele neměli. „Kocourku, nechce se ti na toaletku ? Doprovodím tě." „Mmm, ne, staré číslo už neprojde," ušklíbl se Joškinův kocour, zatímco glgal koňak. Za nějakou dobu už se kocour řádně nalízal a začal na stevardku dotírat. „Hej, ženská, přisedni mi na kolena." „Ne, pane, nemohu, musím pracovat." „Pojď sem, říkám, nebo..." „Dobře, dobře !" „Poslouchej, dívčí, a co kdybychom spolu uletěli na Havaj ? Nádherné palmy, teplé moře, horké noci a my dva spolu ? Co ?" „Ne, pane, nevím, je to tak nečekané." „Utopím tě v přepychu !" neubíral kocour. „Ale cožpak jste bohatý ?" Položila rozumnou otázku dívka. „Cha ! To není problém. Změním se v jadernou raketu a vymohu si na vládě miliardu. Jedna pro začátek stačí, co myslíš ?" Vystrašené stevardce se nějak podařilo vymanit z kocourova objetí. „Promiňte, pane, letadlo jde na přistání, všichni musí zaujmout své místo." Konečně letadlo přistálo. Joškinův kocour se podíval z okna a nazlobeně vykřikl: „Hej, něco mi uniklo ! Tohle nevypadá jako Heathrow !" Stevardka se ho snažila uklidnit: „Pane, nyní vám vše vysvětlím. Londýnské letiště nepřijímá kvůli meteorologickým podmínkám. Přistáli jsme v Brightonu. Bez meškání vám dodají 82

limuzínu a odvezou vás do Londýna." „Však vidíte, co mám, takže žádné triky !" pohrozil kocour. Ke schůdkům skutečně přijel velký černý vůz. Tisku i Jošku s jeho kocourem uvítali zachmuření chlapi v černých oblecích. „A vy jste kdo ?" informoval se kocour. „Jsme představitelé společnosti trenérů kocourů, nyní vás odvezeme do hotelu," představili se. Když se všichni usadili do vozu, vodiči zčistajasna chytili kocoura za tlapky a jeden z nich zvolal: „Kde má roznětku ?" Tiška ihned zareagoval: „Na ocasu ! Nenechte ho zapálit si ocas !" Jeden vodič zavolal na druhého: „Držím ! Utrhni mu ocas !" „Ale ne, jen ocas neíVzdávám se ! Pusťte ocas !" zoufale zakřičel kocour a vrátil se do běžné podoby. A to je celý příběh. Letadlo samozřejmě nepřistálo v Anglii, nýbrž v Narjan-Maru. Trenéři kocourů nasadili kocourovi náramky a odvezli jej do vězení. Tak potupně skončila avantýra Joškinova kocoura. Rozum No jo, štěkat umíš. Duše Atohle ! Víš, kolik je v prostoru variant všelijakého štěkotu ? Celé hodiny ti můžu věšet nudle na uši. No, nastal čas sledovat snění. Zavtra: Před nějakou dobou mě opustil člověk, kterého jsem měla ráda (jak jsem si myslela). Tehdy jsem začala hledat všemožné způsoby, jak se z deprese, jež mě posedla, dostat co nejrychleji. Konkrétně jsem se utápěla v literatuře. Intuice mě přivedla k transurfingu. Docela dlouho jsem knížkou listovala, nechtělo se mi ji brát (prostě se mi nelíbily její desky, které podle mě zaváněly bulvárem), jenže cosi v mém nitra mě k ní úporně přitahovalo a nutilo mě zas a znovu se k ní vracet. V podstatě jsem ji koupit musela. Nutno přiznat, že jsem nelitovala. Už utekly přesně dva týdny, kdy jsem svého milého navždy vyhnala z hlavy. Tehdy jsem se rozhodla najít si člověka, do kterého se zamiluji na první pohled... a chtěla jsem, aby láska byla vzájemná. Tak ohromující výsledek jsem nečekala: utekly dva týdny... a potkávám Jeho...Jako by mě zasáhl elektrický proud, vše v mém nitru volalo: „To je On, to je On, mého srdce šampión." V tu chvíli se však nedalo říct, že budeme spolu. Až mu jeho kamarád (jenž z nějakého důvodu všem vykládal o mé velké lásce k němu) řekl, že jsem se zalíbila Váněčkovi. Ten pocit mi vysvětlil... že sice nevím, jak a kdy, ale budeme spolu. Utekl týden... a byli jsme spolu. Zkrátka jsem přestala věřit sama sobě, zato transurfingu mohu jen děkovat. .

.

83

A co následovalo po frázi: a žili dlouho a šťastně... ? Všechno začalo drobností. Prostě jsem si všimla, že Vaňka je ještě úplné dítě s dokonale chlapeckými postoji k životu. Zlobilo mě, když mi například sliboval, že zavolá, ale přitom šel sám s kamarády ven. Potom přišel, omlouval se... I když jsem si na takové chování nezvykla, reagovala jsem na to všeho prostým chi chi, cha cha. Později mi začal říkat, že nikdy neměl vážný vztah, že si na něj nikdy nezvykl (já jsem jeho rekord, všichni kamarádi se za mě modlí, protože podle Váni jsme spolu už docela neobyčejně dlouhou dobu), a z toho vyplývá další věc: vídáme se dvakrát, v lepším případě třikrát za týden. Pro něj byla důležitá svoboda, jejíž hranice jsem na začátku stále narušovala, avšak po neustálých hádkách jsem se rozhodla mu ji poskytnout - a sama jsem se začala zabývat sebou. Dosud je to pro mě hodně bolestivé, tím více, když vidím, že se beztak vše obrací proti mně. Začal chodit do hospody, ustavičně hledal důvod pobavit se s jinými dívkami (jednou se to může stát mně... a když dám najevo, že se mi to nelíbí, vzteká ho to, protože přece za tím objímáním nic dalšího není... vyjadřovat své požadavky už jsem přestala, jenže se to jen zhoršilo). Čím dál víc si připadám jako idiot, kterého vodí za nos. Už jsem se rozhodovala, že odejdu. Ovšem intuice mě nabádá, že všechno lze kardinálně změnit a že nemá cenu odejít, jelikož by to byla moje porážka. Dobře... tak co mám udělat ? Jak mám reagovat ? Co mám dělat, aby se ke mně tento člověk choval vážně... a také bral ohled na mé zájmy a podřizoval se i on mně, a nejen stále já jemu. Nadšení, jež projevuji při každém jeho odchodu, už nepomáhá ani mně, ani vztahu... Mám pocit, že mě něco stahuje... a čím dál, tím hlouběji... Uvědomuji si, že mnoho mých problémů pramení z nedůvěry v sebe samu... Ale uměle si přidávat sebedůvěru se mi nedaří, nebo mi to na dlouho nevystačí. Možná nakonec něco dělám špatně. Ellina: Zavtra, moje rady mohou vypadat banálně, nicméně fungují. Prověřila jsem je na sobě. Před pěti až šesti lety jsem se také průběžně ocitala v situaci podobné té tvé. Co mohu říci. Můžeš si za to sama. V první řadě musíš pochopit sebe. Už mi lezlo krkem pořád samé „začni se mít ráda", ovšem, a to je na tom nejzajímavější, pokud to nezvládneš, budeš zůstávat obětí podobných vztahů a donekonečna budeš šlapat do jedné a též kaluže. Nauč se být sama. Vyždímej z toho maximum. Přestaň být závislá. Prostě stop a konec, přesuň pozornost na jiné oblasti života. 84

Proto je záhodno, abys měla pokud možno co nejméně volného času na všelijaké rozebírání vztahů. Jestliže máš nějaké záliby nebo koníčky, je to paráda. Mně v jisté době pomohlo, když jsem se ve větší míře věnovala fitnessu. Dopřej si návštěvu kosmetického salonu, nakup věci, které tě osloví (klidně to mohou být blbinky), scházej se s dobrými přáteli, ovšem dávej pozor, aby se vaše sedánky nezměnily v proud nářků a sténání na téma „jaký jsem to chudák". Zajdi si na pořádný trénink. Máš-li možnost, odjeď třeba na týden na dovolenou nebo se zkus jednou dvakrát za čtrnáct dní vypravit do přírody, to je minimum. Pusť se do něčeho nového. Je dobré, když si člověk každý den najde dvě až tři nové věci, já jsem například začala po ránu cvičit, do práce chodím pěšky a tak dále. Z bytu vyhoď staré věci. Zkrátka dělej to, co je tobě příjemné !!! Mohu říci, že za tři, maximálně pět měsíců o svém trápení nebudeš vědět. V žádném případě však zatím nehledej náhradu za dotyčného muže. Musíš se naučit být sama a být tak spokojená. Dokud se ti nepodaří dosáhnout harmonie sama se sebou, situace se bude opakovat !!! „Chytrých" knížek je radno se v tomto období vyvarovat, ovšem každodenní práce na sobě bude nezbytná. Přestaň si užívat potřebu lásky, prostě s tím přestaň, jako se zbavuješ zbytečné věci. Vedle vnitřní harmonie a spokojenosti se markantně zlepší i tvůj vzhled. Rozkveteš jako májová růžička. A omládneš, jestli je to pro tebe aktuální. A pak se nečekaně nenadále objeví „tvůj" člověk... a s tím chlapem se raději rozejdi, dokud ti nepocuchal úplně všechny nervy.., Vystřihni ho ze svého života a konec... Zvláště jestli pije. To mám taky vyzkoušené na sobě, taky jsem měla to „štěstí" chodit s pijany i s kurevníky... Z naivity mládí i z nezkušenosti. Nyní s úžasem zjišťuji, že jsem se musela hluboce nenávidět, abych měla s dotyčnými něco společného, a ještě kvůli nim trpěla... na to všechno vzpomínám jako na zlou černou můra. Takže neztrácej odvahu, měj se ráda a vše bude OK.:-))) Zavtra: Ellino, tvoje rady se projevily nadmíru účinně. Sama jsem ten obrat, kterým jsem prošla, nečekala... a ještě to pokračuje. Obrovské díky !! Duše To se divím ! Zajímavá a nehloupá dívka a padla na takového zhýralého psa. Rozum Jo, je to divné. A ještě se snaží jeho svinstvo ospravedlnit, když předstírá, že je vše normální, aby nedejbože nenarušila jeho svatou .

.

85

svobodu. Strážce Nejhorší je to, že ho hájí uměle, nikoli upřímně, a tedy je nevěrná sobě, své duši. Osvojila si jen druhou část základního principu transurfingu (dopřát si být sebou a ostatním taky). Na první část nadobro zapomněla. To nejde ! V žádném případě, za žádných okolností nelze být nevěrný sám sobě. Jestliže člověk naruší jednotu duše a rozumu, ničí sám sebe jakožto osobnost. Rozum velí být moderní, nerozčilovat se, nedávat nic najevo, neukazovat svou slabost, i když v duši při tom vše vře. Dívka se domnívá, že jeho svoboda je tabu - každý na ni má právo a nikdo nikomu nepatří. To je všechno pravda, je to i rozumné. Avšak je potřeba pamatovat i na svoje práva. Ona se obává vyjádřit své námitky přímo - vždyť by ho mohla úplně ztratit. Takový klenot ! No, bylo by co ztrácet... Třeba pocity ze ztráty vlastní důstojnosti jsou opravdu strašné. Snící se přiznává, že nemá dost sebedůvěry. Ve skutečnosti se jí nedostává především sebeúcty. Co je však zajímavé: příčina tak nízké sebeúcty nepramení z toho, že by o sobě měla špatné mínění. Vzpomeňte si, na to, když vás někdo nespravedlivě obvinil, něco po vás žádal nebo na vás byl prostě sprostý, ale vy jste na svou obranu nedokázali ani otevřít pusu, jako by to tak mělo být a jako byste si takové zacházení zasluhovali. Například když jste malí, dospělí vám autoritářsky něco vnucují, něco ve smyslu „musíš sníst všechnu kaši." Jste jako v transu - nedokážete si uvědomit, že je to nesmyslný požadavek. Nebo v práci na vás nadřízený zase ječí a vy opět upadáte do transu - vždyť on je nadřízený a vy jeho podřízený. Nebo je na vás na ulici někdo sprostý a vy se vytratíte, zatímco se v duchu obhajujete, že nesnášíte konflikty. Co se to děje ? Onen charakteristický trans není nic jiného než hluboké a nevědomé snění v bdění. Zatímco vám chybí nějaká vnitřní kostra, o niž byste se mohli opřít, zpracovává vás vnější tlak. A tak si přetahujete deku přes hlavu a usínáte. Okolí na vás sice vyvíjí tlak, ovšem samo také spí, vždyť život je snění. Od vás se však v daném snění očekává adekvátní reakce. Jestliže zareagujete vhodně, znamená to, že sen probíhá normálně. Ve snění s rodiči jste se museli buď hystericky poválet, nebo jste je museli pokorně poslouchat. Před nadřízeným jste museli buď odsekávat, nebo se provinile ospravedlňovat. A na sprosťárny lze buď odpovědět týmž, nebo inteligentně (zbaběle) být zticha. Přesně tak, v obvyklém spánku vás tísní okolní prostředí, nemáte žádný opěrný bod a musíte .

86

se courat se skloněnou hlavou, aniž byste špetku chápali, co se děje. A co se stane, jestliže se v běžném nevědomém snění probudíte ? Uvědomíte si sami sebe jako samostatnou a nezávislou část reality. Už nejste v moci strašného snu, ba naopak jej máte pod kontrolou. Představte si, že se vám podařilo pochopit, že vás obklopují virtuální osoby. Chovají se divně a občas i agresivně. Ovšem teď jste pánem svého snění vy. Můžete kterémukoli z nich nakázat: „Běž pryč !" nebo naopak: „No tak, pojď sem !" Chápete ? Vykročili jste z transu jako ze zrcadla. Analogicky získáte opěrné body, probudíte-li se ve snění za bdění. Nelze říci, že získáte absolutní svobodu vytvářet vše, co se vám zamane. Zato se skutečně dokážete vytrhnout z transu, dostat situaci pod kontrolu a žádat svá práva. Nevhodnou, vědomou reakcí na hloupé požadavky rodičů může být přibližně taková odpověď: „Promiňte, ale jsem člověk a také mám svá práva. Mám právo nechtít jíst ?" Když rodiče od dítěte uslyší takovou odpověď, zůstanou možná ohromeni, jelikož se tak narušil normální běh snění, avšak naléhat už nebudou. Nadřízenému lze klidně sdělit něco jako: „Jestliže zvyšujete hlas, tlačíte na mě, a to se negativně projeví na efektivnosti mé práce, což ani jeden z nás nechce." Sprosťák taky může dostat po svém: „Vážený, evidentně máte nějaké osobní problémy. Povězte mi o nich, bude vám lépe." Taková uvědomělá reakce narušuje pravidla hry, kterou se vám pokoušejí vnutit. Ať se všichni okolo honí, ať si hrají. Jste mimo hru. Nyní jste samostatná, soběstačná osobnost a automaticky získáváte pocit vlastní důstojnosti. Duše Aha, skvěle ! Pochopila jsem to: dívka byla prostě v transu nevědomého snění - hry, kterou jí vnutili. Rozum Jo, musí se naučit, vlastně stejně jako i my všichni, být sama. A to vůbec není hrozné. Snící Ellino, bravo ! .

.

Naučit se být sám sebou

.

Duše Co hledáš ? Rozum Sebe. Duše A našels ? Rozum Asi jo. V mém nitru procitl geniální spisovatel. Poslouchej, jaká přeobsáhlá moc a převeliká síla se skrývá v několika nabitých verších ! .

.

.

.

87

Moří bezbřehých... hladina a šíře ! Jejich šíře něžná, hladina ladná ! Polí bez hranic... bezmeznost ! Jejich nezměrnost je dalekosáhlá a bezmeznost klidná ! Propastí, nebo propustí... ? Ha ! Propastí bezedných hlubina a černota ! Hlubina je hluboká a černota je sytá ! Lesů dřímajících... houštiny a pralesy ! Jejich houštiny jsou husté a pralesy baňaté ! Vysokých strží... sesuny a sesuvy ! Sesuny zřídkavé, sesuvy přesné ! Hor kamení... skály a srázy ! Jejich skály jsou pevné a strže chmurné ! Jezer širých... doly a rokliny ! Jej, cosi mi tu jaksi neštymuje... Ale vždyť to zní ! Jezer širých... doliny a rokliny ! Doliny veliké a prorok bez tváře ! Nebes nejvyšších... hloub a modř ! Jejich modř je propastná a hloub veliká ! Nebo ne: Hloub propastná a modř... Ne, přece jen je záhodno psát jednodušeji: hlubina hluboká, šíře široká a modř... Duše No, tak to se neujme. Hej, někdo ! Chyťte ho za límec a mrskněte ho sem, budeme se napájet valeriánkou ! UDO: Chci říci, že transurfing funguje velmi dobře, nabízí ohromující výsledky a přináší řadu příjemných okamžiků a situací. Pravda, narazil jsem na jisté obtíže. Jsem člověk povahou skromný, téměř ostýchavý, své osobní kvality nepovažuji za příliš vynikající; nicméně cíle si kladu docela košaté. Tak se u mě často hromadí značný potenciál vnitřní důležitosti typu: to není pro mě, ne s mými schopnostmi a tak dále, který mi hodně vadí a svazuje mě. Zahodit veškerou důležitost, jak radí Zeland, je dost složité; dobře mi pomáhá koordinace záměru, ovšem taky není stoprocentní. Leshiy: První chyba, které se dopouštíš, jsou ony bohaté cíle. Ty se totiž realizují jen zřídkakdy. Musíš je definovat konkrétněji a odděleně. Existuje samozřejmě varianta, kde se uskutečňují všechny cíle, na tu se však naráží málokdy. A k tvému výroku to všechno není pro mě - zkus si přečíst jeden příběh ze simoronské knížky. Nepomůže-li to, podíváme se na to blíž. .

88

„V jednom království, v jedné zemi žili byli král s královnou. Měli jedinou dceru Frosju nepopsatelné krásy. Král dlouho přemýšlel, jak by pro princeznu našel důstojného ženicha. Až se mu jednou zdál sen: jeho dcera byla ukrytá v temné jeskyni na dalekém neznámém ostrově Bujanu. Ukázalo se, že sen nebyl od věci: princezna zmizela. Do všech koutů království byli vysláni vyvolávací a do dalekých zámořských zemí zase posli, aby vyhlásili královský výnos: Kdo najde princeznu, ten se s ní ožení a k tomu dostane půl království. Na výzvu reagovalo sedmadvacet milionů uchazečů. Byli mezi nimi kralevici a princové, bohatýři a vojáci, kupci i prostí lidé. Na cestě k ostrovu Bujanu číhalo na odvážlivce mnoho překážek a nebezpečí, a aby dosáhli cíle, museli projevit sílu, houževnatost i smělost. Nejdůležitější však bylo projevit skálopevnou víra v sebe sama. Všechny vypočítané vlastnosti prokázal křesťanský syn Fedor. Mistrně prošel všemi zkouškami, pronikl do nenápadné jeskyně a krasavici Frosju sevřel v objetí. S radostí čtenáři sdělujeme, že oním Fedorem, vysvoboditelem, jste právě vy. Přijměte naše gratulace ! Právě vy jste jednou zvítězili v tomto zápasu ojeden z nejdůležitějších okamžiků vlastního života, totiž o okamžik početí, kdy se jedna jediná mateřská buňka (princezna) spojila s jednou z milionů mužských (Fedor). Všichni ostatní uchazeči odešli do nebytí. Copak si myslíte, že příroda je natolik iracionální a nerozumná, že aby vám dala právo na život, zvolila z ohromného množství otcovských buněk jakousi jednu prostě náhodně ? Výběr nejspíš neproběhl náhodně, nýbrž z otcovských buněček byla vybrána ta, jíž bylo určeno ve spojení s mateřskou buňkou splnit zvláštní úkol paní Přírody. Jestliže tedy příroda postupuje takto, pak nám spolu s právem na život přiděluje i jisté povinnosti. Zavazuje nás k tomu, abychom v životě odvedli určitou roli, přičemž splnění úkolu bude velmi náročné. Každý z nás získává při narození práva na kvalitní splnění daného úkolu: právo na blahobyt, právo na tvoření." Gemini: UDO, se svým problémem nejste sám. Také se sama sobě nelíbím. Sem tam. Nejdřív například pracuji, hovořím či píši, jenže potom se zapojí myšlení. Zkusila jsem to naopak. Nedaří se ! A navíc jsem se narodila, když Slunce bylo v Blížencích, Měsíc v Raku a Mars ve Lvu, navíc se jaksi nedomluvily ani další planety. Zajímalo by mě, jak mohu s tímto předurčením žít harmonicky ? Ještě ke všemu mě mamka porodila v pondělí. A navíc mnou vždycky před veřejným vystoupením cloumá děsná tréma. Co si pamatuji, mám 89

jediné štěstí, totiž že se umím nebrat vážně. Ukázalo se, že je to taková varianta inverze reality. Doporučuji. Landyš: Všechno ti báječně klape, ne ? Vždyť jsi jedinečná a neopakovatelná na celém světě a další taková není a nebude ! Přijmi se i se svými přívlastky, nereaguj na ty, kdo ti brání žít, kráčej životem s pocitem, že se ti stále vše daří výborně a parádně. Kašli na podmračené obličeje cizích lidí. Vždy buď taková, jaká jsi, kvůli sobě, ne kvůli ostatním... Tak do toho ! Hodně štěstí ! MaD_DoG: Udo, budu k tobě upřímný. Transurfing mi dal jedinou věc, a to schopnost radovat se z nebe, oblak, měsíce, deště, trávy... díky transurfingu jsem začal rozmlouvat se stromy. Zkrátka a dobře jsem si vzpomněl na dětství. Ne, nikoli na události z toho období, ale právě na ten pocit. Tehdy mě evidentně docela často popadaly záchvaty nevysvětlitelného štěstí. Jak jsem na to mohl zapomenout ?!?!?!?!?!?!?! Nechápu... Se mnou se společnost musela hodně potrápit, než mě zpracovala na pragmatického, racionální a logického osla. Velmi dobře to v jedné písni Železniční voda zazpíval BG (Boris Grebenščikov je považován za jednoho ze zakladatelů ruského rocku - pozn. překl.): „Když jsem byl mladší, celý svět jsem uspořádal podle míst." Tak, a nyní se bohužel veškeré snahy společnosti obrátily v prach a já se znovu kochám životem. I když podívám-li se na sebe zvnějšku, objektivně se u mě nic nezměnilo: dnes jsem stejně jako včera lysý jako sokol. Ale teprve teď se kvůli tomu netrápím. Leshiy: Příspěvek k tématu. Přemýšlel jsem, kam mám napsat. Nedávno jsme se s jednou dívkou... navzájem nepochopili. Všechno se pokazilo, jako ostatně obvykle. Přešlo mě to, pomohli mi na fóra. Ovšem jedna věc se mi vůbec nelíbí, totiž že na ni celý den na pozadí mysli myslím. Jak se toho zbavím ? Už jsem vyzkoušel vše, co o přetnutí toku myšlenek na určité téma vím. Nepomohlo to. Můžete samozřejmě namítnout „no dobrá, tak se ukaž," jenže to už mě koneckonců omrzelo. Ani nemám žádný jiný vztah. Takže přání mám jediné (divné ovšem je, že se nejedná o nic sprostého). Sarina: Existuje jeden recept na tyhle situace, které se člověka drží jako maso mezi zuby: přehrajte si nejhorší možné zakončení historky a ten konec přijměte... a dojde k uvolnění. Vyzkoušela jsem to. MaD_DoG: Leshiji, až mě bolí dívat se, jak se přepínáš. Evidentně nevěříš ve správnost provedeného výběru. Pro začátek si odpověz, jestli chceš ve vztahu s, jednou dívkou" pokračovat. Jde o to, že v životě nebývají jednoznačně kladné nebo jednoznačně 90

záporné jevy, věci, lidé, jednání - nic nebývá jednoznačné... Svět má nekonečno podob, sám to víš. To znamená, že si musíš vyjasnit, čeho je právě pro tebe na té tvé dívce více: toho dobrého, či zlého ? Bude to samozřejmě subjektivní hodnocení: co je pro jednoho báječné, může pro druhého znamenat smrt. Říkáš, že na ni neustále myslíš. Jenže myšlenky bývají různé - hezké i nepěkné. Které u tebe převažují ? Jestli ji máš ještě rád, pak se neohlížej vpravo vlevo a vem si ji -je právem tvá. Převládají-li myšlenky mrzuté, špatné, najdi si jinou dívku. Lidská psychika na prázdnotu nepřistoupí. Pokud z pole vědomí jeden objekt zmizí, musí ho nahradit jiný. Proti zákonitosti přírody jít nelze, takže hledej... A konečně to nejdůležitější. Až se rozhodneš pro řešení, už nikdy se nevracej k přehodnocení řešení, jež jsi zvolil -je to tvůj výběr a udělal jsi jej správně. A vůbec, nikdy nelituj toho, cos udělal. Nezapomínej, že náš svět se o nás stará. To je čistá pravda, což potvrdím čerstvým příkladem z vlastního života. Počátkem dubna jsme se ženou oslavili deset let manželství. Uvádím to proto, aby bylo zřejmé, že jsme se za tu dobu navzájem důkladně poznali. Takže: obvykle jí vždycky řeknu, že ji velmi miluji, a jí se to líbí. Občas jí jen tak koupím květiny, což se jí líbí ještě víc. Ale... Čas od času potřebuje dostat vynadáno. Nevím, proč. Snad aby se ubezpečila, že ne vždy jsem hodný a něžný; třeba potřebuje adrenalin ? Zkrátka a dobře, nedávno si hned ráno zjevně říkala o scénu. Dlouho mě prosit nemusela: čajová konvice letěla do chodby sotva vteřinu po žádosti. Pak jsem si trochu zařval a rozešli jsme se do práce. Nic neobvyklého, pro mnoho rodin je to běžná situace. S jedním velkým rozdílem: já jsem do práce odcházel zcela klidný, neboť zvyku své milované periodicky vyvolávat hádky jsem si vědom, a také proto jsem už na ranní scénu ani nepomyslel. Jak se to od milujících manželů očekává, sešli jsme se na oběd doma. Objali jsme se, políbili se, ona se mě zeptala, jestli jsem se uklidnil, a já jsem jí odpověděl, že jsem se ani nestačil vzteknout. Usmála se: „Víš přece, že potřebuju pravidelně nějakou tu scénu ?" Kvitoval jsem, že to vím velmi dobře. Všichni jsme zkrátka byli spokojení a šťastní. Scéna jednou za půl roku představuje v naší rodině obvyklou záležitost. Platí jediné pravidlo: před dětmi nekřičet nahlas, neboť ještě nechápou, že „když si milenci spílají, jen si legraci dělají". (Všiml jsem si, že celý transurfing lze vyjádřit jednoduchými pravdami. Poněvadž právě jednoduchost skutečnosti je nejlepší důkaz o její správnosti.) Ještě jedno pravidlo: nikdy si ani prstem nedovolím dotknout 91

se Anděla. Stalo se, že jsem hodně nadával a pěstí bil do stolu. Při první ráně praskl slabý stůl, při druhé jsem si zlomil ruku. Pak jsme se uklidnili, ona se mi podívala na ruku (protože Anděl je můj rodový napravovač kostí) a já klidně šel na úrazovku. Konflikt se vyčerpal, vše zůstalo tiché a klidné. Uf, jsem se psaním unavil. Ale doufám, že jsem si prsty nenamáhal zbytečně a od práce se rozptýlil: Ljeshiji ! Ať už ti jednání, kterého ses dopustil, připadá jakkoli hrozné a nesprávné, nikdy jej nelituj. Minulost nezměníš, zato pochybnostmi si můžeš duši rozdrásat. Přiznej si své nedostatky a dopřej si být sám sebou. Pak zmizí i myšlenky vyvolané nadbytečným potenciálem důležitosti. O něčem takovém přemýšlet ti zkrátka přijde nudné. Leshiy: Ne, zbytečně jsi prsty nenamáhal. Díky za text i osvětu ohledně budoucího rodinného života. Myslím, že je mnozí včetně mě ocenili. No, ze záležitostí minulých se nikdy neviním. Na nějaké úlety samozřejmě dojde. Ale proč bych na ně měl vzpomínat ?!! Jenže myšlenky na ni jsou docela divné - ani dobré, ani špatné. Jde prostě o sám fakt její existence. Kdybych se měl pořádně zamyslet, všechny se přece jen kloní k dobré straně. Akorát takhle na pozadí jsou neutrální. To je zajímavé, ne ? I pro mě. Nevím, předem psát o konkrétních věcech dané situace nebudu, nerad totiž hádám. Ale bylo to velmi zajímavé. Uvidíme, jak to bude vypadat za měsíc. Pak možná i napíšu, co přesně se stalo. A ještě jsem si uvědomil, že si spolu teď e-mailujeme. Jestliže email netrpělivě očekávám, nepřijde nic. Jakmile čekat přestanu a začínám na tu věc „zapomínat," za nějakou chvíli e-mail přijde. To jsem si nemyslel, že na potenciál důležitosti reaguje okolní svět tak vážně a tak rychle. A ještě jedna myšlenka mě trápí. Když už znám transurfing, nechci (čti: obávám se) ji začít nenávidět (ten výraz se mi dvakrát nelíbí, nicméně podstatu vystihuje). Což mě sice zbaví otravných myšlenek, ale také mě to může přivést na dráhu života, jež pro mě bude nyní žádoucí. Nějaký výběr už jsem udělal, ale jaksi se nerealizuje. Možná není můj a třeba se zatím neuskutečnil. Takže zatím vyčkám, potrápím se pochybami... to má pravděpodobně taky svoje půvaby... Rozum Opět mám konkrétní dotaz: jaké kroky je nutné učinit, abychom se zbavili komplexu: to není pro mě, není to v mých schopnostech ? Strážce .

.

92

První krok - přečtěte si transurfing, tam je vše jasně řečeno. Druhý krok, který lze provést hned teď, je přehrávání cílového diapozitivu, kde jste tím, o kom si myslíte, že jím nejste hoden být. Pokud cíl nevstoupí do zóny vašeho komfortu, je maximálně zřejmé, že nic nezískáte. Zónu komfortu rozšiřujte technika diapozitivů, ovšem zabýváte-li se jí systematicky. Toť vše. Je to konkrétní práce, již je třeba vykonat.

Mít se rád - jak na to ? Duše Hej, v tom snění mají ale podivné dotazy. Koho, koho, přece sebe zbožňuji ! Jsem přece celá tak bílá a hebká ! Rozum Sedivoučká a drsňoučká, taková jsi. Duše No, to jsi celý ty ! Sám jsi zamračený skřípavý otrava ! Rozum Ticho, ty jedna, radši se podíváme, jak se mají naši snící. Bi-Bi: Transurfing tvrdí, že nejprve se člověk musí začít mít rád. Ok. O tom se hodně mluví. I já to vím. Snažím se tento princip dodržovat, ale zřejmě něco nedělám správně. Třeba koupit si bonbon, sníst ho a s nikým se o něj nepodělit, to samozřejmě můžu. Nicméně jindy tuhle lásku prostě necítím. Začala jsem přemýšlet nad tím, proč tomu tak je, a došla jsem k závěru, že moje láska ke mně se projevuje většinou jen v realizaci předsevzetí typu: „Není třeba nechat se urážet a dovolit ostatním, aby se po mně vozili." (V dětství jsem byla příliš hodná, rodiče to tak chtěli.) Nebo: „Teď vám ukážu, jaká doopravdy jsem !!!" Snažila jsem si říkat: „Líbím se sama sobě." A že jsem taková celá šikovná, taky se chválím. Jenže je to pořád stejné, jako když v ústech nebudu mít sladčeji jen proto, že bych třeba tisíckrát opakovala: halva. Proto vás chci požádat o radu. Jak se mám začít mít ráda ? Nebo... jak se máte rádi ? Pomozte mi to něco zachytit. Možná v sobě potřebuji vypěstovat vztah k sobě jako řekněme k milovanému muži (ženě) ? Je to možné ? Co si o tom myslíte ? Kys: Také se teprve učím mít se ráda... Pochopila jsem jen jedno... a nejen ohledně problémku s láskou k sobě... Hlavou Člověk chápe vše, ovšem přijmout to srdcem je mnohem složitější. Ať rozum uvádí rozumných argumentů, kolik chce... srdce je těžké přemluvit... .

.

.

.

93

A tak... prostě se hodně často přemlouvám: „Jsem taková, jaká jsem ! Se všemi plusy i minusy... Ale zato jsem na Zemi jedinečná, žádný další takový exemplář neexistuje ! Cožpak je to málo, abych se neměla ráda ?" A myslím-li to vážně, častěji si skládám komplimenty a chválím se. Častěji také pátrám po tom, co je na mně dobré... a potom koukáš a zjišťuješ, že hledání toho dobrého se stalo zvykem... ale nezapomeň po tom dobrém pátrat také u ostatních... Transurfer: A já miluju všechny kromě sebe... Margo: Aby se Člověk mohl začít mít rád, musí sám sebe dobře poznat. Kolikrát sám neví, co chce, co ho zajímá, co je veselé, co vážné...co ho opravdu dojímá a tak dále. O tom jaksi nepřemýšlí... žije jako ve snu. Kdybych měl lásku k sobě srovnat s láskou k ostatním lidem... Láska vždy potřebuje oporu... veškeré vztahy je nutné udržovat... je třeba se Častěji scházet, komunikovat, upevňovat zájem o druhého a city k němu... Analogické je to s láskou k sobě samému... Považuji lásku spíš za jednání. A to je potřeba dovést do konce: starat se o sebe (ve všech smyslech)... o své tělo, o duši... dávat si dárky, dávat si najevo pozornost... a nikdy se nekritizovat. Ty, které milujeme, přece nekritizujeme... A i kdybychom to dělali, tak je přece jen přijímáme takové, jací jsou... protože ty lidi milujeme, potřebujeme je, bez nich je nám zle... Stejně tak je to s láskou k sobě... V první řadě se nekritizujte a přijímejte se ve všech hypostázích... A poněvadž nejsme žádní jogínové (pořád píšu o nás, jsme to my, avšak... jako bych se bál říci já) a žijeme - tedy žiji - mezi kyvadly, ustavičně se srovnávám s raznými normami... a je to právě ono srovnávání, z nějž pramení veškerá sebekritika a sebemrskačství. KotBajuN: Zcela souhlasím. Jen na ty minusy podle mě není potřeba upozorňovat. A pak by se tomu měl člověk věnovat každý den takových pět minut před zrcadlem. Je to takový trénink. Sice prostý, nicméně mnoha lidem pomáhá vylepšit vztah k sobě, ba co víc - pomáhá jim najít v sobě řadu kladných vlastností, o nichž dříve neměli ani tušení. Bi-Bi: Aha, chápu, chápu. Jenže co z toho ? Přece si pořád říkám, že „jsem taková, jaká jsem ! Se všemi plusy a minusy... Zato jsem však na Zemi jedinečná, žádný jiný takový exemplář neexistuje !" Věry Happy. „Cožpak to ještě pořád nestačí na to, abych se začala mít ráda ?"... Až na to, že mezitím jedním okem celou dobu slídím okolo a hledám potvrzení vyřčeného faktu své jedinečnosti v očích ostatních lidí !!! Toho se nemohu zbavit. Například dnes jsem jela do práce, jenže jsem měla velké 94

zpoždění. Mávám na auto. Zastavuje, čestně, princ takřka na bílém koni a podle auta rozhodně nouzí netrpí... Rozpačitě nasedám. V hlavě se mi pletou myšlenky: evidentně jsem se mu zalíbila, takže, aha, samozřejmě, jsem přece tak báječná... ne, vlastně vůbec ne báječná... no, řekněme taková, jaká jsem... jsem jedinečná... Jak to Zeland napsal ? Přemýšlím: zřeknu se demonstrace své významnosti a ona se ukáže sama !!! Chi, chi, chi... Princ se na mě v tu chvíli zvysoka podíval (opravdu pozorně), zeptal se mě, kam má zatočit, a to byl konec - mlčí ! Stále urputněji zpracovávám čarodějné myšlenky, jenže moje víra každou vteřinou víc a víc pohasíná. Nakonec z auta vystupuji s celým pugétem komplexů méněcennosti... Pravda, peníze si ode mě nevzal... Do práce jsem přišla sklíčená a rozladěná, a to nikoli kvůli samotnému faktu, že princ projel kolem a zmizel, ale právě proto, že jsem situaci nezvládla z hlediska transurfingu. Pochopila jsem, že mi chybí ona láska k sobě. Dana: Připadá mi, že on rozpoznal tvé rozpoložení, tedy nevíra v sebe, a proto o tebe ani neprojevil zájem. Instinkt bezpečnosti zafungoval: to je ale krásná dívka, dám jí najevo pozornost, jenže ona není připravená, nebo jen málo... před dalším hříchem raději pomlčím.. (podle mě samozřejmě). Proč dámy, které si věří, byť vzhledově příliš atraktivní nejsou (věří si v nitra, což vyzařují do okolního světa, kde je to ihned hmatatelné), navazují vztahy snadno a lehce ? Je to jako se psem, jenž jednoho sice kousne, ovšem druhého ne, jelikož strach pozná už na dálku ? Proto se říká, že když procházíte kolem psa, nemáte se bát, poněvadž pak vás nekousne. Beru tuhle věc velmi vážně. Teoreticky totiž všemu dobře rozumím, jenže z nitra mi pramení stále stejná nedůvěra, která staví na tom, že se nemám ráda. To považuji také za důvod toho, proč se situace ve vztazích opakují. Dnes jsem se vrátila k dětství a pokusila jsem se ho rozebrat, jak jen to šlo. Pustila jsem se do toho od tří let, kdy jsem si začala sama sebe pamatovat a uvědomovat. Ukázalo se, že mě nikdy nikdo nepochválil, jen mě stále kritizovali. Když jsem něco vlastnoručně vyrobila a běžela to ukázat rodičům, narazila jsem na lhostejný pohled a repliku typu: „A, aha." Nic víc. Z nějakého důvodu jsem si vybavila epizodu, kdy jsem ve škole dostala svou první jedničku, jak jsem přímo letěla domů, abych ji ukázala mamce, jenže ta, protože byla unavená, spala. Zato nezvládala-li jsem věci podle jejich představ, sypala se na 95

mě kritika, křik, hrozby a poté nesměl chybět trest... Tu dobu již popisuji absolutně bez emocí, už dávno jsem se přestala litovat, omrzelo mě to a je mi to protivné. Zkrátka analyzuji. Z uvedeného vyplývá, že kořeny nelásky k sobě vycházejí z nedostatečné rodičovské lásky. Jestliže jsem hodlala získat pochvalu a cítit se plnohodnotně, musela jsem vynakládat určité úsilí. Je nabíledni, že kdyby mě měli rádi nikoli kvůli jakýmsi báječným zásluhám (umyla jsem podlahu nebo nádobí), nýbrž bezpodmínečně a se vším všudy, bylo by to jiné, že ? Ale teď je teď. A chci-li to změnit, musím pro to něco udělat, nikoli jen přemýšlet. To je jedno moje poznání pro dnešek (najeden den toho není moc, co ?). Bi-Bi: Dano, ani si nedokážete představit, jak moc se mé dětství podobalo vašemu (až na některé detaily). Uf, bloudíme v uzavřeném kruhu - nemáme sebedůvěru, protože nám ji nedali rodiče, a později, v současnosti, se člověk pokouší získat v praxi novou kladnou zkušenost, jenže ona pozitivní není a tak dále stále dokola... Pročítám své příspěvky, jsou poněkud lítostivé... Nééé, pocit lítosti vyvolávat nechci !!! Landyš: O peníze tě neobral... v autě tě neobtěžoval... nebo jsi to chtěla ? Zatímco sis vymýšlela důvody, proč ti zastavil... on tě zkrátka odvezl... z prosté úcty k ženě... jíž jsi... to je ti málo ? Tady ti svět nabízí potvrzení tvé jedinečnosti... vše se skládá z drobností... a globální exhibice nebude... nicméně ony drobnosti mluví samy za sebe... Princ jen neprojel okolo... odvezl tě do práce... ukázal ti svůj zájem a právě o tebe... myslím, že bys na sebe měla být pyšná... namísto toho, aby ses propadala do deprese... a jestli chceš nadále hledat potvrzení své jedinečnosti... pátrej po něm právě v drobnostech... to postačí... a ještě se začni mít ráda... přijmi samu sebe se všemi z toho vyplývajícími následky... lásku k sobě nevyjádříš tím, že si sníš bonbon a s nikým se nerozdělíš, to je lakota... nikoli tím, že se tvoje ego bude koupat v celosvětové pozornosti, to je pro změnu egocentrismus. Musíš se stát sama sebou... bez masek... a zamilovat si to. Staň se tím malinkým dítětem, kterého měli všichni rádi... a nečekej od otce láskyplná slova... má tě rád po svém... Cekáš potvrzení ve slovech... pohlédni na svůj život a najdi důkazy v jednání... hodně štěstí... Dana: Všechno to zní samozřejmě báječně (teoreticky), začít se mít rád, přijmout se, stát se děťátkem a tak dál. Co když však žádné jednání najít nemůžu ? Elementární povinnosti jsem u rodičů 96

nezažila, neznám ani pocit bezpečí (krmení, teplo, oblečení), ani pocit, že mě potřebují (byla jsem omylem přírody, nečekaným překvapením zrození nepochopitelným pro nikoho a pro nic). Můžu jim odpustit i dokážu pochopit, že mě vychovávali, jak uměli (což už jsem udělala dávno). Jenže duši mám stále nějak pošramocenou. Ať chci, nebo nechci, stále ovlivňují celý můj život. Jak se toho mám zbavit ? Copak mám celý život strávit tím, že se budu povzbuzovat a přemlouvat ? Ono to funguje, ale člověk to musí dělat pořád. Jakmile přestane, spustí se všechno znovu. Ach jo, sakra, jak se v tom mám vyznat, to teda nevím... Landyš: Starou belu potřebuješ ta utvrzování... Mluvím o lásce k sobě... o přijetí sebe samé... takové, jakou jsi... ani lepší, ani horší... S nikým se nesrovnávej... jsi jedinečná a neopakovatelná... Tak to je... máš život ve svých rukou... tak si ho vyšívej křížkem, chceš-li... nebo jestli chceš, tak hladce... Bi-Bi: Souhlasím s tím, že to není lehké a že tyto nové věci v duši jen tak nezakoření. Dříve jsem měla pocit, že když si přečtu praktické rady v nějaké chytré knížce, přijde ke mně štěstí. Jenže ono ne. Jestliže ti spoustu let (v dětství) vtloukali do hlavy nějakou věc, pak se ti nejspíš nepodaří, abys ji do roka změnila. Chápeš ? Já čerpám naději z toho, že postupně se beztak něco mění k lepšímu... Lastočka: Všechno se to odehrálo v minulosti. Nemusíš s tím bojovat, stačí jen odpustit a v té minulosti to zanechat. Je to zbytečné břímě, nenos ho s sebou. Landyš má pravdu: najdi v sobě dítě, přitul se k němu, měj ho ráda, dej mu to teplo a lásku, kterou tobě nedali. Zbytečně ztrácíš čas, jestliže si namlouváš něco, čemu sama nevěříš. Mít se rád znamená dopřát si být sám sebou se všemi plusy i minusy. Svět se změní teprve tehdy, až my změníme svůj vztah k němu. Dana: Poté, co jsem prožila téměř deset let s manželovými rodiči (kteří, jak se nakonec ukázalo, byli taky alkoholici - prostě hrůza !), jsem se sama sobě ztratila. Copak jsem s tím mohla něco nadělat ?! Měla jsem jen jednu starost - abych se nezbláznila. Když na to teď vzpomínám, jasně vidím, že jsem měla všechny své blízké popadnout do náruče a utéct odtamtud, jenže... tehdy jsem neměla takovou odvahu jako nyní. Byla jsem na manželových rodičích závislá, a navíc jsem byla dokonale neschopná stanovit si vlastní hranice, a to vše kvůli představě, že co oni dělají, je svaté (pcha, jako by rodiče mého muže nemohli být chátra !). Naštěstí jsem je stejně jako své rodiče přestala nenávidět, vyrovnala jsem se s tím, a přesto mě to v jistou 97

dobu málem zabilo. Potřebuji najít cestu zpátky k sobě. Potřebuji si oživit vše, co mi dříve přinášelo radost, a věnovat se tomu. Jen vykopu motivaci a vyrážím vpřed. Pilot: A co úklid světa před Novým rokem ? Ten už jsi zrušila ? Zvjezdulja: Podle mě mít se rád znamená, že se rozhodnu být sama sebou (včetně toho, že nejsem hezká a jsem hloupá) a nebudu sama sebe urážet. Já například občas plácnu nějakou hloupost, ale místo toho, abych si vynadala: „Huso, raději jsi měla mlčet !" (jak jsem to dřív dělávala), koketně mrkám řasami a říkám: „A co ? Jsem blondýnka, mám na produkci nejapností právo." A žiju si jako nikdy. Bi-Bi: Když jsem byla malinká, hrozně mě bavilo všelijaké pletení, háčkování a vyšívání. A šlo mi to právě z duše. Vyrostla jsem. A vše se změnilo. Protože jsem si nevěřila a možná jsem i chtěla vypadat zajímavěji, začala jsem vyhledávat jinou, prestižnější a módní zábavu. Ta se mi ovšem do krámu vůbec nehodila. A tak jsem sama sebe jaksi ztratila. Přibližně před dvěma měsíci (myslím, že i transurfing mi k tomu pomohl) jsem se zamyslela: všichni běžte do háje ! Jestli chcete, smějte se, nechcete-li, nesmějte se, ale já opravdu budu raději vyšívat křížkovým stehem, než bych třeba hrála bowling. Hotovo, a bašta, jsem taková, jaká jsem. Hned se mi udělalo dobře, už jen díky té jediné myšlence. Šla jsem ven, nakoupila jsem bavlnky a vše, co potřebuji... Neuvěříte tomu, nicméně pro mě to představovalo velké vítězství... Že jsem šťastnější, jsem okamžitě pocítila ve chvíli, kdy jsem pochopila, že v této otázce již nechci nikomu nic dokazovat. Lastočka: Bi-Bi, jsi super ! Vidušaka: Vyšila bys mi šáteček nebo pytlík na tabák na památku ? Bi-Bi: S potěšením ! S tvými iniciály ? Dana: Něco jako „ženské, tak už se konečně něčím zabavte"... ? Dělám si legraci, samozřejmě, že ti s potěšením ten pytlík na tabák i s obrázkem upletu. Koukej, s Bi-Bi bychom se hned porvaly o to, abychom ti mohly něco vyšít. Vidušaka: Předem děkuji !!! Dana: Takže zítra začnu. I když Pilot už mě dnes průhledně lákal na úklid světa... Uf, teda, tolik neplánovaných akcí. BRR: Šťastný zítřek začíná dnes... Kima: Mohu doporučit jeden absolutně báječný postup: každé ráno navíc k tomu, že se umyješ, učešeš... přistoupíš k zrcadlu a řekneš si: „Mám tě ráda !" Budeš to dělat každý den pět minut po dobu jednadvaceti dní. Zpočátku si budeš říkat, jakou hloupost 98

to provádíš, ovšem za deset dní uvidíš, že postoj ostatních lidí vůči tobě, zejména pak mužů, se změní. A za zmíněných jednadvacet dní dojde ke změně ve tvém podvědomí ! Už se budeš mít ráda a nebudeš potřebovat žádné potvrzení zvenčí. Kys: Také jsem si vzpomněla... Kdysi jsem to taky praktikovala... Ráno se mi obvykle vstává těžko, jsem noční sova... Sama na sebe se ani podívat nemůžu... Bývám nedospalá, oči nemůžu pořádně otevřít, mám náladu pod psa, protože ti hadi, vykořisťovatelé, kapitalisti mě vyspat nenechají a pracovat mi přikazují... Takže jak koukám v zrcadle na tu tvářičku, prostě jí řeknu: „Tebe neznám, tebe neumyju !" a protahuji úsměv k uším... A jakmile spatřím tento obrázek: nevyspané trdlo s umělým úsměvem od ucha k uchu, začínám se smát už opravdu od srdce. Na konci procedury, když už mám upravený poslední vlásek a nos napudrovaný, na sebe mrknu a řeknu: „No, hezká dívčina !" a vzhůru do celého dne s dobrou náladou ! Emp: V dnešní době je to téma veskrze aktuální. Rozhodla jsem se provést malý experiment: požádala jsem jednu dívku, aby přešla k zrcadlu a řekla: „Mám tě ráda." Představte si, že to nedokázala ! Takže láska k sobě spočívá v první řadě v tom, že člověk přijme sám sebe se svými přednostmi i nedostatky, to je za prvé. Za druhé: jestliže se člověk nemá rád, nemůže milovat ani nikoho jiného. Za třetí je třeba sám sebe chápat. Jak řekl jeden velký filozof. „Velkým carem je ten, jenž je carem sám sobě." Za čtvrté: ať se člověk dopustí čehokoli, nikdy si za to nesmí nadávat ani to ničit. To je velmi nebezpečné. A konečně poslední podmínka: neposuzuj ostatní lidi, nehodnoť je ani o nich ošklivě nemluv. Měj se ráda. Dana: Co musím podniknout pro to, abych se chovala, jak píšeš ? Existuje pól A: určitý vztah k soběnegativní. A je tu druhý pól B: láska k sobě a přijetí sebe sama takové, jaká jsem. Jak se lze z bodu A přesunout do bodu B ? Podepisuji se pod každé tvé slovo, já to cítím takto: nemám se ráda, těžko se do někoho zamiluji, vnímám to celým tělem. Ljera: Proč negativní ? Co v tobě vyvolává takový pocit ? To si musíš zamilovat. Nemáš na sobě nic negativního, jsou to všechno tvoje zvláštnosti, neopakovatelné rysy. Dana: Dneska u mě došlo k jakémusi drobnému průlomu. Začala jsem pracovat se zrcadlem, a ještě navíc s podvědomím. Napsala jsem si seznam předností i nedostatků. Ukázalo se (byť to může znít 99

směšně), že předností mám víc. Jejich seznam jsem si pověsila na viditelné místo. Dnes jsem začala cítit uvnitř v oblasti hrudníku jakési rozpínání. Zpočátku to bylo velmi rychlé, prakticky ihned to skončilo. O to jsem usilovala - abych pochopila ten pocit radosti ze sebe sama. Neuměla jsem uchopit to, co znám. Měla jsem začít, tak jsem začala, teď můj úkol spočívá v tom, abych to všechno prohloubila. Bi-Bi:... Hm, tak úkoly zatím zvládám na troječku... Jsem-li sama nebo mě obklopují lidé, které už dlouho znám, vše je normální... Stačí však, aby se na obzoru objevil nějaký nový člověk (muž), a veškeré příjemné naladění se někam vypaří... Zničehonic mě přepadá napětí a připadá mi, jako bych ve srovnání s dotyčným byla o stupínek níže - co je to za hloupost ? Ba co víc, vytvořila jsem si ubohý závěr, že sebejistě se cítím pouze mezi lidmi, na nichž pozoruji zjevné nedostatky a slabiny, pak mám sebedůvěry na rozdávání. Právě u takových osob dokážu snadno vzbudit sympatie, nebo dokonce lásku... A ještě jedna věc. Řekněte mi, proč si připadám jako nána a stydím se za svou dobrotu a měkkotu ? Na tom přece není nic špatného ? Hloupý dotaz, sama to chápu... A přesto jsem si vytvořila falešný stereotyp, že když je žena arogantní mrcha, která zná svou cenu, je mnohem atraktivnější než žena milá a hodná... Fuj, až si z toho breku sama připadám odpudivá... Dnes mi On řekl jsi velmi dobrý člověk, snadno komunikuješ a jsi hodná... Houby (promiňte), ale z jeho úst to vůbec neznělo jako kompliment, nýbrž naopak jako něco ve smyslu, že takový být člověk nemůže... Teď si připadám jako husa... Jako bych dostala výprask... Kima: On to neřekl, to Ty jsi to tak slyšela. I když na svou adresu uslyšíš něco negativního, přebírej si podobné fráze jako komplimenty ! Bude se ti žít veseleji ! NEMO: Bi-Bi, prosím tě, nenič se svými komplexy, jsi nej, nej, nejlepší. Jestli to On nepochopí, je to jeho problém. Kdo to pochopí, ten bude tvůj ! Duše Koukám, že tu rozvedli tu... psylozofii ! Mně je všechno úplně jasné: mám se ráda, což znamená: ráda se krmím všelijakými lahůdkami, rozmazluji se... Rozum Hovím svým slabostem... pokračuj. Duše A i kdyby... Všechny čokoládky, všechny koláčky jsou moje ! .

.

.

100

S nikým se nechci dělit, natož pak s tebou, otravo ! Rozum To už vím, lakomce, všechny bonbony sníš vždycky sama. Staráš se jen o sebe. Duše Nejen já, můj svět se o mě stará. A já navíc ráda chystám čertoviny. Rozum Chceš říct cestování ? Duše Jak bys tomu mohl rozumět ! Vlastně zrovna dnes mám takovou náladu tropit nepřístojnosti... Pojďme vymyslet nějakou lotrovinu. Rozum No tak, přestaň už blbnout ! Musíme se pohnout. Jak se tedy dostaneme z bodu A do bodu B ? Vždyť potřebujeme nějaké konkrétní jednání... Strážce Člověk už je tak nastaven, že je se sebou spokojen jen za podmínky, že si ho váží ostatní; a má se rád opět pouze tehdy, pokud ho mají rádi ostatní. Ale svět je přece zrcadlo. Jak se však může v odrazu objevit láska, jestliže ji neobsahuje sám obraz ? Vzniká tak uzavřený zrcadlový kruh. Jak se z něho lze vymanit ? To je opět velmi jednoduché. Za prvé dobře víme, že o lidi, které máme rádi, se hezky staráme. Znamená to, že je potřeba věnovat si více pozornosti, starat se o sebe, zabývat se sebou. To je konkrétní jednání. Za druhé vězte, že láskaje bumerang: jestliže ji vyšlete do světa, zase se k vám vrátí. Lásku včetně lásky k sobě lze získat, jestliže budete místo strachu, nedůvěry a nelibosti vyzařovat lásku. Odraz se k vám line vstříc pouze tehdy, uděláte-li první krok. Vybudujete řetízek zpětné vazby: vysílám světu lásku, ta se odráží a vrací se ke mně - svět reaguje vzájemnou náklonností - mají mě rádi - a tak jsem i já sám se sebou spokojený a začínám se mít rád. Stejně tak se lze pomocí řetízku zpětné vazby zbavit komplexu méněcennosti, jestliže přestanete bojovat o svou významnost. To všechno jsou základni pravdy transurfingu. Kdyby byla Bi-Bi, když seděla před zrcadlem (v autě „prince"), namísto toho, aby pátrala po znamení lásky v odraze (v očích „prince"), udělala krok vstříc (on ho přece udělal !), vše by bylo .

.

.

.

.

.

101

skončilo jinak. Dokonce by byla ani nemusela sama nic říkat (i když mlčíte-li vy, mlčí i zrcadlo). Stačilo by prostě, aby se soustředila na srdeční čakru a naplnila auto láskou. A to, že mužům se líbí sebevědomé mrchy, to je samozřejmě nesmysl. Jestliže si takovou roli vyberete, bude vám hodně krušno. Stále budete muset se světem bojovat o své místo pod sluncem. Vzpomínáte si na odpověď na mou hádanku ? Svobodu získáváte, jakmile ukončujete svůj boj. Naopak knihy o mrchách, které plní místo na policích v knihovně, vyzývají k tomu, abyste vykročili na válečnou stezku. Není snad jednodušší místo boje zvolit lásku ? Sám svět vám pak vyjde vstříc a život se bude řídit tímto scénářem: já vyšívám pro svůj svět šátečky a můj svět mě má rád a stará se o mě. Rozum Opravdu, všechno je prosté. Duše Strážce, vy jste... jak se tomu říká... jste zlomyslný génius. Pojďte, ať vás můžu políbit ! .

.

Já jsem já

.

Duše Dopřejte mi dovolit si sebrat odvahu a oznámit vám, že jsem přišla ! Rozum Kam jsi přišla ? Duše Neobtěžuj, já se bavím se světem. Světe, přišla. jsem na tebe ! Rozum Tak jsem taky přišel. A co ? Duše No, ty jsi Ty... A já jsem Já ! Cítíš ten rozdíl ? Rozum A co jsi beze mě ? Nečistá síla, čertisko, jak se říká mezi lidmi. Duše To jsem já, to nečisté čertisko ! Jsem dcera Boha a ty jsi fantazii silence; já jsem slastné probuzení a ty těžké koma; já jsem zářivé rozjasnění a ty mazlavé mámení; jsem nejvyšší oduševnělost a ty jsi přízemní pragmatičnost; já jsem radostné povzbuzení a ty otrava největší ! Rozum Ne, já jsem zdravý rozum a ty hloupý blázen, já představuji .

.

.

.

.

.

.

.

102

vážnou zodpovědnost a ty ztřeštěnou lehkovážnost, jsem tvrdá cílevědomost a ty chaotická lehkomyslnost; já jsem pevné sebeovládání a ty bláznivá hysterka, jsem nadějná opora a ty hadrová panenka. Párku ! Duše Ach tak ! Tak se teda drž, já ti ukážu párek ! Rozum Dobrá, budeš koláč. S tvarohem, nebo s marmeládou ? Strážce Už jste se dost nahádali. Musíte být spolu. Osobnost se vyznačuje jednotou duše a rozumu. Bez ní se osobnost narušuje. Duše Jestliže se sjednotíme, nastane Boží fantazie, nebo bláznův sen, blažené koma, či těžké probuzení, zářivé mámení, nebo mazlavé rozjasnění, nejvyšší pragmatičnost, či přízemní oduševnělost, rozjásaná touha, nebo otravné povzbuzení. Rozum Nikoli. Dojde na hloupý rozum, nebo zdravého blázna, vážnou lehkovážnost, či ztřeštěnou zodpovědnost, chaotickou cílevědomost, nebo tvrdou lehkomyslnost, pevnou hysterku, či bláznivé sebeovládání, nadějnou panenku, nebo hadrovou oporu. Duše Ještě jsi zapomněl na párek. Rozum Aha, ten hot dog, no jasně ! Fantom: Jak lze neutralizovat cizí negativní diapozitivy ? Diapozitivy, v nichž mě ostatní lidé, především lidé mně blízcí, příbuzní a přátelé, vidí v řekněme nehezkém světle. Je třeba počítat s tím, že tyto diapozitivy se utvářely celá desetiletí. Pochopil jsem, že se jedná o vážný problém, a pocítil jsem tíži oné kotvy. Také vím, že takové brzdy mnoha lidem vadí, přičemž zvláštní nebezpečí představují diapozitivy matek. Matky dají dětem život, a ještě jej nevědomky programují, ovšem zdaleka ne vždy jde o naprogramování pozitivní. Přemýšlel jste o tom třeba někdo ? Un-Dina: Ze zkušenosti mohu říct, že ohledně cizích negativních diapozitivů lze pouze neutralizovat vlastní postoj. Zato si musíš dát práci s vlastními diapozitivy. V nich můžeš formovat city, jež vyžaduješ po matce a které toužíš zavést do vlastního vztahu. Nicméně aby ses mamce šťourala v mozku vývrtkou a napravovala svůj obraz na plátně, to nejde. To může jen ona sama. Bude-li se jí chtít. Mně osobně zabral určitou dobu proces, kdy jsem se zbavovala .

.

.

.

.

.

.

103

pocitu viny a přání ospravedlnit se za to, že nejsem v živote taková, jakou mě chtěla vidět máma. A nikdy taková nebudu. Pak ale nadešel krásný den, kdy jsem jí o tom řekla nahlas. Nemáš povinnost stát se ztělesněním rodičovských očekávání. Nikomu tím nejsi povinován. Spíš jsi zavázán sám sobě, abys byl sám sebou. Což však vůbec neznamená, že musíš rodiče urážet. Patrně by ovšem až tak nevadilo, kdybys jim pověděl o svých životních plánech. Takže díky, milá mami, táti, že jste mě zplodili a živili, dál už půjdu sám. S maximálním důrazem na vděčnost a minimálním na rozčilení. A dále pracuj se svými diapozitivy. Tvůj příspěvek obsahuje hodně tíživých slov - problém, kotva, břemeno, nebezpečí, brzda. Zřejmě máš navýšenou jejich důležitost. Navíc to zavání dramatičnem. Vždyť se nic hrozného neděje, ani když s tebou nebudou souhlasit. Přestože jde o tvé rodiče. O co urputněji však usiluješ o jejich schválení, o to tvrdohlavěji nepřichází. Dám ti radu zdarma - odlehčuj si všelijak, jak tě napadne, a snižuj důležitost. Předpokládám, že knihy o Transurfingu aneb Ovlivňování reality (Knihy vyšly v Bratislavě pod názvy Ovlivňování reality I. Prostor variant, 2005, Ovlivňování reality III. Vpřed do minulosti, 2006, Ovlivňování reality IV. Úprava skutečnosti, 2006, Ovlivňování reality V. Jablka padají do nebe, 2007.) jsi už přečetl. Představu o základních pojmech máš ?

Takže buď sám sebou a ostatním dopřej totéž. Tohle se všichni učíme a máme proměnlivé výsledky. Prostě - vítej do klubu. Joker: Taky mám s mamkou podobnou zkušenost. V zásadě šlo o totéž, co popisovala Un-Dina. Snažila jsem se jí vysvětlit, že já jsem já a nechci a nemohu být její kontrolovatelnou součástí. (Transurfing - to je moje řešení i záměr, prostě se vší zodpovědností zanalyzovat své priority, je to můj názor.) Dlouho mě vůbec neposlouchala, nechtěla a neuměla to. Urážela se, rozčilovala se, hádala se... dokud mě to neomrzelo, až jsem rezignovala (transurfing - snížila jsem svou důležitost) na stav věci. V nitru jsem ji nechala být, přestala jsem reagovat na její výlevy... A zjistila jsem, že pro její problémy nejsem k dispozici (transurfing - snížila jsem vnější důležitost). I když mi to připadalo docela tvrdé a bylo mi to protivné. Následovalo dlouhé mlčení... Potom za mnou náhle přišla s nabídkou příměří. Promluvily jsme si... Dohodly jsme se, že vše, co bylo včera, necháme v minulosti a dnes začínáme znovu navzájem si budeme naslouchat. Za tu dobu už jsem se natolik smířila s tím, že mi z života zmizela, že mě moje reakce na její nabídku naprosto šokovala - byla mi úplně lhostejná. Zatímco jsme si povídaly - smiřovaly se, zapojila jsem svého strážce (transurfing) 104

a byla jsem dokonale neutrální (transurfing - kyvadla nefungovala, přestože se o to pokoušela). Intuitivně jsme cítily, že v naší situaci je to jediná správná varianta. Až nyní, když sem píšu, mi dochází, že jsem za tvrdost považovala svou neutralitu. Po uvedeném rozhovoru jsme v našem vztahu dosáhly jisté harmonie. Začala mě přijímat a já jí začala lépe rozumět. Nyní si můžeme říci, co máme na srdci (což dříve nešlo, ani nám to moc nechybělo), a to bez vzájemných výčitek. Happy: To by odpovídalo zbavení se odpovědnosti za vlastní život: „Nic se mi nedaří, protože tak mě naprogramovali." Nejsi robot, takže vlastní programy můžeš klidně upravovat. Vše důležité bylo řečeno: ignoruj veškerou hloupost a vytvářej vlastní život. Ljelik: Už to, že jsi na sobě vypozoroval něčí tlak v negativních diapozitivech, je dobře... A bez urážky vůči tvým blízkým: sami se taktéž stali obětí něčího programu, takže pro ně měj pochopení. Neznám lepší recept než se stát uvědomělým pozorovatelem všech svých bolístek - ale neztotožňuj se s nimi... Protože víš, že jsou to stereotypní záležitosti, taky musíš vědět, že se velmi často samy rozpadnou, aniž by ses na tom musel osobně podílet. Fantom: Musím to vyzkoušet... promyslet. Za negativní diapozitiv označuji určitý stabilizovaný stereotyp... S mamkou to bylo přibližně takto: „Jsi tak nešťastný, stejně jako já, daří se ti drobnosti, jenže významné věci ti nejdou, taky zůstaneš sám jako já." Jakmile se začínám zvedat, nějaká síla mě vrací do původního postavení. Už vím, co mám dělat sám se sebou -je to otázka techniky a snahy. Jediným dotazem, na který neznám odpověď, je problém cizích diapozitivů. V dané etapě vývoje je to pochopitelné.:-))) Krále dělá družina, dělá ho v první řadě svými myšlenkovými podobami. Ale ! Ona ho také hroutí. Prostě přišel čas, aby ses nad tím zamyslel. Sarina: Analogickou zkušeností jsem si prošla se sourozenci... Nikdy ti nepomůže nikdo jiný než ty sám ! A příbuzné dokážeš přesvědčit, jestliže zvládneš jejich posměšky a nezdolně budeš směřovat ke svému cíli ! Duše Znamená to snad, že mi někdo může zkazit život svými odpornými myšlenkami ? Strážce Ne, cizí diapozitivy nemohou na váš život působit bezprostředně. Každý si může realitu ovlivňovat jen ve vrstvě svého světa, naopak k cizím vrstvám nikdo přístup nemá. Jedinou výjimku přestavuje situace, kdy na vás působí mág prostřednictvím kyvadla .

.

105

o tom už jsme hovořili. Jiná věc je, jak se k cizím diapozitivům sami postavíte. Jestliže si je příliš berete, stávají se vašimi myšlenkovými podobami, a proto se realizují. Snící Un-Dina vše správně vysvětlila. Oddělte své problémy od cizích - jsou jejich, ne vaše. Ať se ve svém negativismu plácají, jak je jim libo. Většinou se vám nepodaří, abyste těmto lidem něco vnutili. Jsou to ztracené případy tvrdě spí. K cizím negativním představám o vás přistupujte tak, jak radí Joker: „Pro vaše problémy nejsem k dispozici."

Jsem sama

.

Rozum Už bylo načase, přišla mi SMSka od duše. No, tak, co píše... „Svědomí neexistuje. Zjišťovala jsem to. Skutečně." Jo, to je v jejím duchu. Létá si průsmyky v prostranství variant a pak z ní něco vypadne, ani neví co, bez hlavy a paty. A už je tu i ona. Duše Iťs my world ! Iťs my life ! And iťs nobody's business ! .

.

(Je to můj svět ! Je to můj život ! Nikomu do něho nic není !)

To je moje krédo ! Rozum Co je to s tebou ? Duše To, že mám jen jeden život a mám jen sebe a chci se svým životem nakládat tak, jak se mi zachce ! Rozum No, tak blahopřeju. Kdo ti brání ? Duše Všichni mi brání ! Všichni kolem dělají jen to, že se do mě snaží vniknout a nasměrovat mě na správnou cestu: jak mám žít, co mám chtít, o co mám usilovat, jak se mám chovat ! Už mě to štve ! Rozum A co s tím má společného tvůj vzkaz o svědomí ? Duše Moje svědomí bylo uloženo ve vejci, vejce v truhlici, truhlice v krahujci, krahujec v kotci, kotec v pěvci, pěvec v mládenci, mládenec v pískleti, pískle v předloze a předloha v konci. Rozum Schovalo se v tobě hluboko ! I když jsem nic nepochopil. Duše No jo, vždycky jsem přece se snažila žít tak, abych byla .

.

.

.

.

.

.

.

106

spokojená. Jenže kyvadla mi naopak nakazovala, abych nežila pro sebe, nýbrž ve jménu něčeho nebo někoho. Tohle své mravokárství vystavují pod značkou svědomí a dalších společensky užitečných sajrajtů. Takže jsem ho zakutala hlouběji, aby mi nepřekáželo. Rozum A teď ? Duše Chytla jsem konecnašla tam předlohu. Dostala jsem pískleuchvátila mládence. Objal mě pěvecspadla jsem z kotce. Lapila jsem krahujcedej mi truhlici ! Otevřela jsem truhliciA tam... prázdné vejce... A není tu ani kapka svědomí ! Hurá ! Jsem volná ! Juls: A že by někdo přiblížil, jak se má člověk mít rád ? Sarina: Dobrá otázka ! Já to vidím takto: s nikým se nesrovnáváš, jen se sebou ze včera, to za prvé. Za druhé: přijímáš se taková, jaká zatím jsi... Za třetí, chválíš se a hýčkáš se... Zkrášluješ se, krmíš se, přiměřeně se napájíš a nevím, co ještě... Gemini: A já pro začátek doporučuji přečíst si Největší zázrak na světě od Oga Mandiniho (vyšlo slovensky, Alexander, 2004). Jestliže ani s ním nebudeš souhlasit, že jsi největší zázrak na světě, pak tě o tom nepřesvědčí už nikdo. A na všechny rady budeš reagovat: to ne, to ne... Tucker: Podle mě ten dotaz není až tak speciální... prostě se musíš mít rád a konec, žádné pokyny nebudou. Chjelg: Když se sám sobě nelíbím, rád si lichotím. Koupím si broskvový jogurt, zmrzlinu (sladké miluji), prolistuju si Castanedu (dokonce jsem si z něj dělal výpisky, to mi hodně pomáhá), vybírám si ke čtení dobrou fantasy. Není to tak dávno, co jsem si začal klást podmínku, že dokud nebudu spokojený a nebudu se mít rád, nepustím se na forum transurfmgu. To se pak rychle poslechnu ! Ljelik: Podle mého názoru bude tahle otázka spoustu lidí hodně zajímat. Jak jsem vysledovala, mnozí nechápou, co to znamená „začít se mít rád". Velmi často hodlají tyto neznalosti nalézt v instrukcích uvedených v knihách. Řeknete mi například, jestli jste potřebovali návod na to, jak se máte zamilovat do nějaké dívky ? To se s vámi prostě děje, aniž byste na sobě museli pracovat, jako by vám v nitru něco ožilo. V tu chvíli nastupuje nejvyšší vrchol blaženosti, nepopsatelné radosti, štěstí, kdy se chce člověku umřít, nikoli však onou smrtí provázenou rozkladem, nýbrž tak, že vše ostatní pohasíná a vypadá bezvýznamně, zatímco zbývá jediná: .

.

107

láska !!! Zatím umíme mít rádi jen při vzplanutí, což jsou pouhé okamžiky. Vše ostatní je jenom ubohá nápodoba lásky. Vzbuď se ! Pozoruj se ! Knihy jsou jen učebnice, a ne návody. Existuje jistý názor, že sebeláska je láska narcistická. Nezná-li člověk opravdovou lásku, snadno si ji splete s náhražkou. Landyš: Jen správně... Jenže štěstí lásky přece taky moc lidí nezná. Knihy neobsahují návody, ale lidské příběhy. Dívat se na sebe do vody a kochat se jako Narcis, i to lze. Hodně věcí se občas vyjasní... jen sebeláska se neprohloubí. V tomto ohleduje hranice přesně vytyčená... měj se rád, ať jsi jakýkoli, a nedělej tragédii z toho, že máš nos jak mrkev, že ti zadek visí jinak než všem ostatním. Vždyť je úplně jedno, jaký ten zadek je... měj se rád především takový, jaký jsi, jak tě stvořila matka příroda, a pochop, že jsi jedinečný a neopakovatelný, ve světě nikdo další takový není. A když se tvoje láska k sobě přelije přes okraj... dostane se jí i na všechny ostatní. Sarina: Mám ráda jen sebe. MaD_DoG: A jak mám žít s vnitřním pocitem viny ? Který zodpovědně vypěstovali a o nějž pečovali „starostliví" rodiče ? Kdybych věřil Freudovi, pak vědomý komplex (tedy ten, který se přemístil z nevědomí do povědomí) mizí. Jako by to tak ale nebylo !!! Jak s tím mám žít ??? Přece se nebudu kvůli banální urážce na rodiče utrhovat ? To je směšné... Mám si říkat, že nejsem nikomu ničím povinován a že rodičům a všem ostatním pomáhám z vlastního přání ? Z takových nápadů bych zešedivěl. Navíc budu vždy a pořád pomáhat málo (jak se jim zdá). Otázku příbuzných ovšem přejít nelze. Tato kyvadla lze jen těžko nechat prolétnout, nelze na ně nereagovat. Landyš: Vinit se z něčeho nebo za něco cítit vinu je nevděčná věc... No, a pomoc je dobrá pouze tehdy, když o ni dotyčný požádá... Je-li však ona prosba vyjadřována každodenním „musíš"... pak se na to všechno vykašli... Pochop, že žiješ především svůj život, a nikoli cizí. Celý život nemůžeš být berlí, ani se tím v očích příbuzných nestaneš lepším. Hypertrofovaný pocit příbuzných, že ti dali vše... a ty jim nemůžeš dát ani to málo - to je jejich problém...co ty s tím naděláš ? Hlavně tomu nevěnuj příliš pozornosti ani se za to netrestej. Dávej právě tolik, kolik v daný okamžik můžeš, ale ani o píď víc... Všechno ostatní jsou zvýšené potřeby tvých infantilních příbuzných. Arnika: Příbuzní budou nejdřív samozřejmě hodně rozhořčení, budou apelovat na vaše svědomí, budou se pokoušet vzbudit u vás 108

pocit viny, aby vás zmanipulovali, nicméně posléze se uklidní a přijmou váš postoj za daný. Sarina: Je třeba, aby si člověk vypěstoval zdravou míru lhostejnosti: „Nejsem slunce - všechny nezahřeju..." Některým příbuzným se holt občas nechce namáhat ať už psychicky, nebo fyzicky, a hodlají využít tebe (rodiče vyžadují, aby ses o ně postaral, děti chtějí peníze). Nestyď se a pošli je všechny...do háje. Vorona: Kdysi jsem takto nechal promáchnout kyvadlo mrkve té, která roste na zahradě. Prostě jsem si natvrdo řekl, že to nemám zapotřebí. Rodiče vrčeli, já je ignoroval. Ve výsledku se již řadu let na sázení, okopávání ani pletí nepodílím. Host: Nelíbí se mi můj ksicht. Mám se snad přesvědčovat o opaku ? Vorona: V obecném pojetí není ve skutečnosti krása nic víc než móda. Je to takový sociální pojem, za nímž prosvítá vepřový rypák kyvadla. Něco jiného je přitažlivost, která v mnohém závisí na tom, jak moc se má člověk rád. Zkrátka a dobře, každý má svůj tvar nosu, zadnice a dalších částí těla, nicméně nezávisle na tom může být přitažlivý. První krok k atraktivitě spočívá v přijetí sebe sama se svým jedinečným vzhledem. Michail: Kdesi jsem četl, že v zahraničí uskutečnili jeden experiment - vzali deset fotek razných žen (no, hodně různých) a ukázali je tisícovce mužů. Úkol zněl vybrat jednu, a to tu, jež se účastníkům líbí nejvíc. Takže: některé vybírali víc, jiné méně, nicméně ve výsledném zhodnocení nebyly žádné nevybrané. Závěr si udělejte sami... Ljelik: Se vší jistotou mohu potvrdit, že nejde o vzhled, ale o to, jak se k sobě člověk chová. Tolik příkladů a pozorování ze života ukazuje, že žena může být ošklivka, ale přitom vás tak okouzluje a tolik vás to k ní přitahuje, že na všechny standardní neodpovídající parametry zapomínáte. Totéž mohu říci i o mužích a chci podotknout, že ani jejich hodnota zdaleka nespočívá v tom, co mají mezi nohama. Sami se zamyslete nad tím, proč někteří muži nebo ženy, byť mají v manželství sympatického partnera, hledají bokem nějakou jinou či jiného. O sex nejde, to je stereotypně primitivní záležitost. Člověku se nedostává lásky k sobě, a tak se ve své zaslepenosti realizuje v radovánkách, jež bývají ovšem jen krátkodobé a rychle omrzí. Zato má ale každý dost chytrý rozum, jenž z přesycení vymyslel krátkodobou nedosažitelnost, totiž hra na milence. Ten, komu se podaří prohlédnout, hledá svou polovičku tak, aby si doplnil to, čeho se mu nedostává v něm samém, a aby prakticky vše mohli dále 109

tvořit společně. Takové svazky jsou Božím darem ! Nejste-li spokojení se svým vzhledem, bude se to odrážet v každém vztahu. Na „obal" se samozřejmě hledí, nicméně nejvíce jde všem o to, co je uvnitř. Není tedy lepší zabývat se tím, co se odráží zevnitř ? Buďte kamarádi se zrcadlem a najděte v sobě to nejlepší ! Vorona: Druhou polovičku hledá ten, kdo se necítí celý. To je můj skromný názor... Arnika: To je skvělý názor ! Pilot: Vorono, máš úplnou pravdu. Ale. Na jisté úrovni. A pak v hledání svých příbuzných pokračuje i ten, kdo se již celým cítí. Příbuzné duše - to je přece výborné. A nastupuje jakási koordinace... Prostě vplouváme na vlnu úspěchu. Všem to přeju. Beauty: Dle mého skromného názoru kompletní osobnost žádné příbuzné ani duše nepotřebuje. Proč by ? Chjelg: Proto, že kompletní osobnosti musí být hoooodně ! Beauty: Neplácej hlouposti, kdo je potřebuje ? Koška: Dělejte si, co a jak chcete. Já chci ale všechno a ještě víc ! Nenabízejte mi prášky na chamtivost ! Do Vorony jste se obuli, šakali. Vidí až ke kořenům ! Vráno s šedomodrými křídly, daruji ti svůj vzorec 1 + 1=3. Sarina: Myšlenku, již zformuloval Vorona, jsem nejednou vnesla na foru do hlubokého kolektivního vědomí. Zaargumentovávala jsem ji argumenty... Opakuji se... Ne ?... Nepotřebujeme dokonce ani osoby, které smýšlejí stejně jako my... Potřebujeme jen někoho, kdo by nás, svého miláčka, chválil (ani ťuk nadávek...) ! A pokud tě chválili i ti nadávali, až obojí ztratilo svou hodnotu... pak je ti jedno, jestli funguješ dobrovolně nebo z přinucení... Ljelik: Oooooj... kdosi se tu tolik přetvařuje, když pokládá za pravdu to, co sotva získal ! Kdo se stal celým - krok vpřed !... Bude mi potěšením se seznámit. Sarino, a co teda děláš na foru, když jsi vyrovnaná ? Sarina: Tak si poletuju... Koška: Ljeliku, ty jsi úplně jak učitelka Mar Vanna ! (Mar Vanna je postava z knihy Buddy, ironický deník autora Alexandra Těrechova - pozn. překl.) A naparuješ se !

Ljelik: A jak se podle tebe naparuji... jestliže se ve tvém nitru uzavře kruh rozdvojenosti, pak se dvě polovičky slijí v jedno, všechno zbytečné se odloupne jako skořápka, a hlavně nebude potřeba nic dokazovat...Co bude zvenku, to najdeš i uvnitř !... Rozdíl se projeví jen podle toho, kde se ony polovičky sjednotí - uvnitř, nebo zvenku ? V prvním případě se kruh uzavře a ty se scelíš, zato 110

ve druhém... iluze pokračuje... Chjelg: Nesouhlasím ! Nevěřím ! Nepřesvědčíte mě ! Proč potom nejsme hermafroditi ? Proč se nedělíme jako améby ? Je snadné postavit se stranou a brblat si pod vousy: „Jo... zajdu sem... jen samé trable s. vámi... a vůbec vás nepotřebuji..." Život je samozřejmě složitý a pro někoho (možná pro Sarinu, i když pro ni nejspíš ne) je to nejjednodušší závěr. Každopádně se však jednoznačně jedná o výjimku, nikoli o pravidlo. Ljelik: Chjelgu, ty naše radůstko !!! Nic není tak tragické, ba dokonce je tomu naopak !!! Ve tvé realitě je vše jinak a i ty tam máš pravdu !!! Sarina: Nejdřív se člověk musí naučit rozmazlovat se: koupit si banánek, pomerančík, když se mu hodně chce, najít čas a peníze a zajet na exkurzi... Potom to půjde snáze ! Hlavně musíte podnikat věci, které vám přinášejí uspokojení. Takže vyrazte za svými cíli, do dveří a tak dále... Vas: Podle mě je nejprve třeba naučit se vážit si sebe a svého jednání... a myslím si, že si jen málo umíme něco dopřávat... Sarina: Jestli dovolíš, budeme tě mít rádi a budeme tě rozmazlovat (samozřejmě virtuálně). Alisa: Samo slovo sebeláska mi připadá jaksi nehezké, prostě se mi nelíbí. A vůbec mám alergii na tvrdé egoisty, a přitom jsem taky tvrdá. Souhlasím s tím, že v životě je záhodno si zvedat laťku (přinejmenším já to tak mám) a dopřát si to. Arnika: Na co si tu alergii hýčkáš ? Pusť tvrdé egoisty na svobodu. Koška: Čím je egoista měkčí, tím příjemnější je na zub. Měkký egoista je příjemnější na dotyk. Měkkého egoistu je příjemné pokládat k sobě do postele namísto měkké hračky. Měkký egoista je poddajný a snadno přijímá jakoukoli podobu. Měkcí egoisté bez námahy prolézají na svobodu skrz proutí klícky. Měkký egoista je v domácnosti nenahraditelný. Namísto hadru, hadříku, předložky, polštáře a čalouněného nábytku. Měkký egoista do sebe snadno a rychle vsákne veškerou vlhkost. Měkký egoista se měkce stele. Egoista s dužninou je šťavnatější a zdravější. Tvrdým egoistou se dobře drhnou koberce. Čím je egoista tvrdší, tím zdravější pro páteř je na něm spaní. O tvrdého egoistu se pohodlněji opírá. 111

Po tvrdém egoistovi se lépe chodí - neboří se do něj nohy. Tvrdého egoistu lze využít namísto sloupu, je-li hezký, nebo namísto nosné zdi, je-li prostý. Egoista tvrdý představuje druh dubu. Lze z něj vyrábět kvalitní sudy na prvotřídní koňak. Duše No, Koška mě zachránila ! Svět je zachmuřený ! A to nepodlézám jako snící Chjelg -já jsem neposlušná, a vůbec ! Rozum A já mám řemen, koukej, nastav zadnici ! Duše To ses teď zasnil ! Uletím od tebe do prostoru variant - žalem seschneš. Umíš mi jen nadávat a posmívat se mi. A beze mě jsi kdo ? Procesor 286. Rozum No, díky za kompliment, ještě že ne kapesní kalkulačka. Duše Mlč, nebo tě restartuju. Strážce Až se konečně přestanete hádat a splynete v jednotě a harmonii, pak začnete žít v souladu se svým krédem a nebudou vyvstávat otázky typu: jak se mám mít rád ? .

.

.

.

.

.

IV. Vesta

.

Rodinné zrcadlo

.

Rozum Tady se budou pravděpodobně rozebírat rodinné konflikty. Duše Tohle téma je nám oběma velmi blízké, není-liž pravda, ty jeden neřáde ? Pořád se hádáme, i když nás strážce vyzývá k jednotě. Mně nicméně často připadá, že třenice a hádky náš vztah jen upevňují. Rozum Je pravda, že tak určitě žije mnoho rodin. Duše A nechápou, že scény tvrdí základ rodiny ? S čím jsou nespokojeni ? .

.

.

.

112

Rozum Někomu se prostě občas zachce postěžovat si do vlastní kapsy, najít si jakýsi nárazník. Duše Napadlo mě, že funkci nárazníku může převzít jakékoli domácí zvíře, například kočka. Rozum A to jak ? Duše Představ si, že přijdeš z práce nazlobený a unavený. Vynadali ti tam, proto se i tobě chce někomu vynadat. Takže místo toho, abys zaútočil na ženu či děti, odreaguješ se na kočce. Postupuje se takto: za prvé je záhodno vytáhnout nějaké to obvinění, například: proč jsi celý den chrněla, lajdačko, proč jsi neumyla nádobí, nevytřela podlahu ? Nebo proč nemám vyžehlený oblek ? A kdo bude připravovat oběd, snad ne já ? Obecně vzato je nejdůležitější najít někoho obvinitelného a pak už můžete vytáhnout nařčení, kolik je vám libo. Dále je třeba zavést speciální složku - věc, kam se budou zapisovat všechny kočičí přestupky A konečně musíte vykonat rodinný soud nad drzým zvíředlem ! Vyzvěte nezvedence k převzetí odpovědnosti ! Vyčiňte kočce, napomenutí i s trestem viditelně umístěte neboje zveřejněte. Ve zvláštních případech ji lze se vší přísností potrestat, takovou mrchu, a stanovit lhůtu, již si odbude v komoře. A tak dále. Ideálně by měli mít takového mazlíka na vybití veškerého hněvu všichni členové rodiny. Rozum Ty teda jedeš ! Tos přehnala ! Duše Dobrá, no jo, každý vtip obsahuje dávku zdravého rozumu. Katyava: Moje tchyně mi ustavičně ke všemu dává rady Když už mě to hodně štve, řeknu jí, že radit nepotřebuji, na což reaguje slovy: „Poučuji tě, aby ses učila z cizích chyb, a ne ze svých." Snažila jsem se jí vysvětlit, že cizí omyly nevyhledávám, ale marně. Psychologický problém už s tím nemám, nicméně bych ráda přišla na nějakou větu, kterou bych všechny její rady poslala pryč. Nebo je to nereálné ? Vidušaka: Otázka zní jinak: a co, že tě poučuje ? Jedním uchem dovnitř, druhým ven. Nebo vyžaduje, abys její rady nějak plnila ? Já jsem tchyni tak nějak zkrotil, takže ona je na mě milá a já jsem její oblíbený zeť. .

.

.

.

.

.

113

Grace: Mě se toto téma také aktuálně dotýká, ovšem trochu jinak. Já naopak ani za nic nepovolím, ona se šíleně vzteká. Za ta léta se zatím nedovztekala a ještě na mě poštvává manžela. Co mám dělat, nevím. Vějíř zkoušet nechci, je mi na zvracení z pouhé její přítomnosti. Sjeva: Jestliže se nám stáří nedaří respektovat, musíme k němu být shovívaví. Nezapomínej, že je matkou tvého muže. Přistupuj ke všemu s klidem. Chovej se rozumně. Nestaň se rezonancí pro rozčilení. Vše negativní považuj za drobnosti života. Usiluj o to, abyste bydleli zvlášť. Raduj se z květu, který tě čeká za zatáčkou ! Katyava: Jde o to, že moje tchyně kypí opatrovnickou energií. Jenže děti (tedy my s mužem) vyrostli, už je nám třicet, a ona nám přesto každý den připomíná, že jsme malincí a pro ni vždy zůstaneme dětmi. Ustavičně posloucháme výčitky, že jsme nepřijeli včas, že se léčíme špatně, jsme-li nemocní, neužíváme správné léky. Není naším přítelem, nýbrž opatrovníkem v plném smyslu slova. Tchyně je dokonce přesvědčená, že když k ní přichází do pokoje kočka, chce se najíst, jenže ona si chce ve skutečnosti prostě pohrát. Sorane: Když se schyluje ke konfliktu, nakreslete duhu a spolu s ní i dotyčného člověka. Ihned změkne... nebo v knize psali také toto: zkuste oné osobě darovat to, čeho se jí nedostává - duševní rovnováhu, spokojenost a podobně. Možná by stálo za to představit si tchyni ve velkém koženém křesle někde v zotavovně s cigaretkou v jedné ruce a skleničkou džinu v druhé... Nebo ve společnosti kamarádek, jež jí hrozně závidí, že má tak skvělé chlapečky a jejich ženy... Nestálo by za zvážení poslat tchyni na týden na rekreaci ? Lotos: Přesně ! Zrovna nedávno jsem byla nucena jednu takovou tetku otravnou jistou dobu trpět u sebe. Až se mi nad hlavou sama nakreslila jedna duha, potom křížem druhá, potom ještě dvakrát křížem třetí a čtvrtá. Až se z nich vyklubala jakási duhová skořápka... Zničehonic mi bylo tak teplo ! A co myslíte: za pár minut se mě tetka na cosi ptala, ale tak mile !... Prostě jsem zírala. Praktikuji to už několik dní a mám z toho báječný pocit ! Ljelik: Grace, sama si to tak modeluješ ve svém vědomí, a ještě si to houževnatě upevňuješ a potvrzuješ... Což znamená, že to tak budeš mít. Tchyně s tím ovšem nemá nic do činění, na zlepšení musíš zapracovat sama... Pak se změní i váš vztah... Příčinu rozčilování hledej v sobě... Čím neutrálněji budeš k tchyni přistupovat, tím budeš klidnější. Zkus ji přijímat, aniž bys ji hodnotila... Prostě sleduj dění... bez emocí, hodnocení, srovnávání... Jak bys mohla vědět, jak se má 114

chovat k tvému muži a k tobě... To ty si sama v hlavě modeluješ, co je dobré a co je špatné... Takže všechna srovnání hoď za hlavu a prostě pozoruj okolí, a především sebe, na co přesně si stěžuješ... Grace: Ljeliku, ale řekněte mi, jestliže si to špatné pamatuji, byť bez emocionálního podbarvení, znamená to, že jsem neodpustila ? Nebo si zkrátka nevšímám emocí a dusím je v sobě ? Jak tomu mám rozumět ? Ljelik: Prostě pozoruj, co se ti odehrává v nitru, když vzpomínky na to špatné vyplývají na povrch... Přistupuj k sobě jako pozorovatel... Zkoumej se. Když se ke vzpomínkám vracím já a hodnotím je jako špatné, znamená to, že se někde zarazila tříska. Iriška: Grace, zkus si ji upřímně oblíbit. Určitě má taky nějaké dobré vlastnosti, kterých sis nevšimla. Já jsem měla vztah s tchyní napjatý hodně let, ani za nic jsem ji nedokázala přijmout ani pochopit, zdálo se mi, že je můj pravý opak (velmi příkrá, až hrubá, všechny považuje za hloupé, závistivé a chamtivé atd.). Potom jsem onemocněla a ona se ukázala v úplně jiném světle: hluboce se mnou soucítila, dokonce mi pomohla materiálně (což dřív neexistovalo). Změnila jsem svůj vztah k ní, všechno zlé jsem jí odpustila (z mého pohledu), nechala jsem to být, sama jsem se díky bohu uzdravila a... s rodinou jsme se přestěhovali do jiného města. Takže se nyní vídáme velmi zřídka, a když se potkáme, všechno jev pohodě. Arnika: Proto to dobře klape. Je třeba stýkat se zřídka. Nevím, jestli je možné upřímně si tchyni oblíbit, zvláště nemají-li tvoje pocity daleko k nenávisti. Tady by bylo záhodno dopracovat se k neutralitě, a ještě za ni děkovat. Iriška: Málokdy se vídáme proto, že jsem jí nejprve odpustila, pak jsem to nechala být, až jsem se nakonec dostala na jinou dráhu života, kde už se mnou tchyně není. Kys: Děvenky, a neodrážejí vás vaše tchyně jako zrcadla ??? Z vlastní zkušenosti jsem se přesvědčila, že nejrychlejší a nejzrcadlovitější je zrcadlo rodinné. Sama do něj často čelem narážím... S mužem začínáme slovní přestřelky kvůli malichernostem... Myslím kvůli tomu, že začal být protivný... a tvrdohlavý... a tak dále... A pak se podívám lip - však i já jsem poslední dobou taková... jejej... Jen je potřeba pohlédnout do zrcadla upřímně, aniž bychom sami sebe přikrášlovali... Možná, že tam něco uvidíte... a něco změníte... v sobě, což později pronikne i do okolí... Katyava: Kys, máš samozřejmě pravdu. Taky to u mě přichází ve vlnách. Když jsme v pohodě, tchyně mě nemůže rozhodit, je prostě taková. Jsem se vším spokojená a ona mi nevadí. Ovšem 115

jakmile jsem ve stresu, pak jsem připravena bít hlava nehlava, ne kvůli něčemu konkrétnímu, ale prostě kvůli tomu, že mám všeho dost. Ale přece jen se mi bydlení zamlouvá, takže není všechno zas tak špatné. Kys: To je ono... poslední kapka... Tchyně jakožto osoba se na ničem nepodílí... prostě je hromosvod... Každý se potřebuje na někom vybít... Nicméně se tím situace řeší jen na nejbližší dobu... Jako u doktora... také léčí symptomy namísto příčiny... Ljelik: Přijmi tchyni takovou, jaká je. O tom to je... V životě nás může rozčilovat spousta lidí, spousta věcí... nelze ode všech utéct ani odjet... Myslím, že učitele jsme dostali, abychom přestali bojovat se světem... a abychom se v sobě učili pěstovat lásku... To už je však nejvyšší letecká akrobacie... Zatím platí, že zaujmeteli k situaci neutrální vztah, budete mít půl práce hotovo. Arnika: A přesto existují tvorové jako vampýři, drobní tyrani. Také jsou to učitelé. Učí nás, že nikdy se všem nezavděčíme, že nemusíme stále jen dávat, že je třeba naučit se brát zřetel na vlastní zájmy, učí nás vidět manipulátory, učí nás, že ne vždy je dobré být dobrý, že má cenu být také špatný (a možná to dokonce je potřeba, neboť jsme taky pro někoho učiteli). Zkrátka a dobře, není všechno tak jednoznačné. Když pak takového „rádce" shodíš z hřbetu, koukáš, že ho jde snáze pochopit a odpustit mu. Ljelik: Souhlasím s Arnikou: jestliže se takové dárečky člověku bez skrupulí usadí za krk a tupě ho ponoukají, vůbec neuškodí, shodíte-li je. Nesmíte při tom ale cítit nenávist ani příkoří... Rozeberte si emoce... Skáčou před vámi a jen tak se prokouknout nenechají... Všechno ostatní najdete v knihách... Stačí více praxe... Zvláště, pokud vás něco štve, řekněte si „stop"... Dejte si pauzu... Možná se věci nemají úplně tak, jak vám to připadá... Vidíte jen jednu stránku z mnoha... a nechcete přece sledovat jen ty zachmuřené ?... Hodně tu záleží na naladění kanálů... Jak už jsem řekla, chceš-li například vidět tchyni hádavou a nenáviděnou, znamená to, že se tak obrátí i na tebe. Nevěřím, že na ní není nic pozitivního... Přesto všechno vás však nevybízím k tomu, abyste ji milovali... Přijměte ji takovou, jaká je, a zůstaňte sami sebou. Stryapsik: Transurfing v ryzí podobě tvrdí, že náš svět je odrazem našeho vnitřního rozpoložení. Začínám mít podezření, že ty, Grace, máš jakési masochistické potěšení z těch všech každodenních potíží. Možná se mýlím, ale přece jsi právě takovou tchyni s právě takovými vztahy do svého života musela nějak 116

přivábit. U mě je opravdickým transurfařem pes. Grace: Celkově se domnívám, že zvířata jsou mnohem lepší transurfaři než lidé. Nepotřebují žádné zvláštní důvody, aby se radovala. A všechno kolem přijímají tak, jak to je. Manžel dočítá pátý díl. Dříve se mě občas zeptal na radu, jenže když teď vidí, v jakém jsem stavu, taky hrozí: „Jsi přece transurfař, ne ?" a „Kdy se chystáš vytvářet svou vrstvu světa ?" Říkám mu, že jsem si dala pauzu, ale nyní se vrátím, budu transurfařem a začnu svou vrstvu znovu formovat. Cítím, že rovnováha se obnovuje, pozitivní básničku jsem dopsala, zbývají vyklopit: Nastoupilo ráno, vyšlo slunko. Otevřela jsem oči: Jak je krásně ! Vedle milovaný muž, kočka a pes. Co ještě už od života potřebuji ? Vstanu, obleču se, vezmu vodítko a se psem projdu se venku po ulici. Budeme tam skotačit, klacek, míč házet, nahlas se radovat a vrány strašit. A vrátíme se domů, muž se starostlivě zeptá: „Co je, vymrzlajsi ?" „Jo, jsem ztuhlá." Vypiju horký čaj, sendvič se salámem dám. Už jsem se zahřála - to je paráda ! Už je u mě kočka, posedává sem a tam, tlapkou mě po ruce krotce muchlá. „Věnuj pozornost mně, hospodyňko, podrbej mě za ouškem - sladce zavrním. Hned se zaraduji svou kočičí áriíže na světě není nikdo kouzelnější, než jsi ty." Ani si nevšimnuže přijde mužna nos mě políbívezme mě za ruku. Dívám se na něj a nepotřebujeme slov. V očích mu vidím hoří láskou. Když jsme spolu, překonáme hádky, taky potyčky. Se vším se poperemeláska nám pomůže. Přišlo ránovyšlo sluníčko. Milovat a být milován jak je to hezké ! Jej, ta se mi ale podařila dlouhá ! Jak psal Altov: dvě dívky házejí z balkonu vajíčka na chodce. Jedna je zlá a druhá hodná. Hodná se trefila šestkrát a zlá jen dvakrát, protože dobro vždy vítězí nad zlem. Duše Cožpak si lze přikázat, abych měla ráda tchyni nebo kohokoli jiného, jak se tu radí ? Strážce To samozřejmě nejde. Ty krásné výzvy typu „zamiluj si svého bližního" nebo „pokus se oblíbit si ho" či snad „vyzařuj lásku" jsou vám k ničemu, jestliže je vám dotyčný od počátku nepříjemný. Pochopit ho ještě lze, ale začít ho mít rád, to ne. A není třeba lhát sám sobě. .

.

117

Rozum Jak bychom se tedy měli zachovat, když už se společnému bydlení nevyhneme ? Strážce Tchyně, jež se ujala role opatrovníka, tak získává smysl života. Jak budete jednat vy, až dospějete do věku, kdy řekněme ztratíte svou užitečnost ? Třeba si najdete nějaký cíl a budete o něj usilovat. Jenže pokud člověk žádný cíl nesleduje, jak má existovat, aby smysl života neztratil ? Jak jsme si již řekli, tento smysl spočívá v tom, abychom žili a ovlivňovali realitu. Takže tchyně si vybrala jeden ze způsobů ovlivňování a chce být někomu užitečná. Co můžete udělat ? Nejlepší bude, přistoupíte-li na pravidla hry a sehrajete kus, v němž ona bude vaše učitelka a vy její uctivá žačka či chráněnka. V takovém případě navrhuji, abyste pravidla přijali, přestože obvykle bych naopak radil, abyste na ně nepřistupovali. Pokud to však děláte vědomě, pak je vše v pořádku. Jestliže procitnete na scéně, stanete se hrajícím divákem, a proto budete mít sen pod kontrolou. V případě, že byste spali, reagovali byste standardně jako ústřice: rozčilili byste se a všelijak se oháněli. To by evidentně k ničemu nevedlo. Pokud vám však podobná hra vůbec není po chuti, pak musíte mlčky trpět. Zbytečně byste nadávali. Tchyně si zvolila roli, v níž se cítí pohodlně. Jestliže se ji o ni pokusíte připravit, může si vybrat jinou, jež se vám bude líbit ještě méně. Tehdy se raději zabývejte transurfingem: odtrhněte pozornost od tchyně a zcela ji přesměrujte na získání samostatného příbytku. Nyní se vám korouhvička nastavila na rozčilující faktor - tchyni. Ve vrstvě svého světa máte všechnočemu věnujete pozornost. Takže zaberte a korouhvičku přesměrujte na to, co chcete získat - vlastní dům. .

.

Milostné pastí

.

Duše Co to tam čteš ? Rozum „Mám vás rád, co víc, co ještě mohu říct..." Duše Fíha, to je ale přesládlá ztřeštěnost ! Rozum Co ty víš ! To je přece... Duše To není láska, ale pláč Jaroslavny. Je-li cit silný, musí přímo bít .

.

.

.

.

118

do hlavy. Poslouchej, co mám já. Rozum O, ho, hó ! Ty jedna neotesaná hrubiánko ! Duše Drž zobák a poslouchej. Miluji tě vší silou. Listí ospalé krouží. Koušu tvou nádheru. Hvězdy tiše šumí. Jsem chlupaté zvíře. Po nebi se ženou mraky. Sežeru tě, uvidíš. Po kamení běží řeka. Jsem zdivočelý ťulpas. Unyle spí kouzelný les. Zatáhnu tě do své jeskyně. Sosny se derou do výše nebes. Miluji tě odvázaně. Vítr se honí v keřích. Vůbec se neovládám. Ticho šustí po tmě. Miluji tě, otravo. V říčce se koupe měsíc. Budeš škrábat, zahryznu tě. Noc je klidná a něžná. Nadranc jsi mě umořila. Tu noc v království elfů. Neřvi tolik, bojím se tě. Narodila se dcera princezna. Miluji tě s průtahem. Vůbec se na sebe nepamatuješ. Dýcháš divoce a těžko. Miluji tě vší silou. Rozum Boduješ, hulváte ! Boduješ ! I když vyštípeme-li z toho veškerá zvěrstva, vznikne ryzí rafinovaný kousek. Listí ospalé krouží. Hvězdy tiše šumí. Po nebi se ženou mraky. Po kamení běží řeka. Unyle spí kouzelný les. Sosny se derou do výše nebes. Vítr se honí v keřích. Ticho šustí po tmě. V říčce se koupe měsíc. Noc je klidná a něžná. Tu noc v království elfů. Narodila se dcera princezna. Jako obvykle ti do příštího snění zkusím splácat odpověď. Duše Jako obvykle mám zase očekávat nějaký výsměch. Pamatuj, že jsem pomstychtivá, pomstím se ti. Rozum Dobrá, dobrá, ty chlupaté zvíře. SiD: Mě zajímá, jak lze pomocí transurfingu najít osobu svých snů nebo umožnit setkání s ní ? Co ještě jiného lze využít vedle diapozitivů s tím, jak se spolu procházíme, radujeme se a podobně ? Radost: Myslím si, že musí zapůsobit tytéž principy, tedy .

.

.

.

.

119

doporučuji cílový diapozitiv. Jeho tématem bude ten konkrétní člověk. Jestliže mluvíte o snech, znamená to, že jej můžete charakterizovat. Musíte vědět naprosto přesně, co chcete. A rozhodnout se: „Beru.":-))) Arnika: Tématem diapozitivu není tento člověk, nýbrž člověk. Cítíte rozdíl ? Nemám právo vsazovat do diapozitivu konkrétní osobu. Zato mám právo vsadit si tam jakéhokoli člověka X, který ve mně vzbuzuje určité pocity a emoce. A dále ať se stará můj svět ! Objednávka je podána. SiD: Před rokem, to jsem ještě všechny tyhle techniky neznal, jsem chtěl chodit s jednou dívkou. Tehdy jsem si myslel, že je to dívka mých snů. Nakonec to skončilo zlomeným srdcem, mořem prolitých slz a jen málo hezkými vzpomínkami. Zůstala mi spíš bolest. Přitom jsem tomu věnoval tolik energie, prostě hrůza... Mohl jsem ji vynaložit na něco užitečnějšího než na neopětovanou lásku. I když to láska nebyla, spíš zamilovanost... Arnika: A já si myslela, že zlomené srdce a moře prolitých slz jsou záležitosti dívek a žen ! Koukám, že i mužům se to děje ! Evidentně se zatím nedokážu zbavit vlivu stereotypů. SiD: Všichni jsme jen lidé a plakat je každému vlastní. Jen to zkrátka mnozí skrývají a muži takřka nikdy nepřiznají, že brečeli. Jakmile city, bolest či lítost nad sebou přesáhnou jistou hranici, organismus potřebuje všechny emoce vybouřit. Pak se chtě nechtě otvírají tajná, bohem zapomenutá dvířka v očích (ohó, jak jsem to formuloval !). Jen se ptám, je-li to všechno potřeba ? Teprve nyní chápu, jak jsem byl naivní a hloupý. Díky patří Zelandovi a mnoha dalším autorům různé literatury, kteří mě, dá se říci, vytáhli z onoho světa a pomohli mi znovu se postavit na nohy, a jak !... Nyní mě znepokojuje něco jiného: připadá mi, že jsem se odnaučil milovat. Snažím se najít tu, jež mi otevře srdce, které je opět zlomené, ještě s čerstvými krvácejícími ranami. Landyš: Neodnaučil ses milovat ani ses neodnaučil plakat... prostě si to tak myslíš. Bojíš se, že si řeknou... že jsi slaboch a uplakánek... Musíš se vzbouřit... dej vůli slzám... poplač si nad svými problémy, polituj sebe sama, miláčka... Nic se nestane, neubude tě... Prostě najdi toho, kdo by ti ony krvácející rány politoval, však ony se zacelí... Čas léčí... A získáš člověka, s nímž můžeš životem kráčet ve dvou. Vorona: Víš, drahoušku, závidím ti. Já se plakat odnaučil, jelikož 120

mi od dětství tvrdili, že pro budoucího muže je pláč nedůstojný. Ukazuje se, že není !!! Plakat je potřeba. Je to přirozené vyjádření silných emocí. Navíc emoce, které se nevyjádří navenek, nýbrž se zahánějí dovnitř a udusí se, beztak dříve či později nacházejí cestu ven - v podobě neuróz, alkoholismu, psychosomatických obtíží... Takže jestli potřebuješ, plač ! Třeba se to jednou taky naučím... SiD: Proč by měl být muž silný a necitlivý ? Ocelová lana - to je sebeklam. Domnívám se, že člověk na tento svět nepřichází, aby se mučil a trpěl, ale aby miloval a kochal se životem. Jak si ho však může maximálně užívat, má-li se schovávat a být silný ? Jedině tak, že nepozná skutečnou lásku ani opravdový cit. Ostatní jsou jen krátkodobé radosti, a ani to neplatí o všem. Sarina: Pouze tehdy, jestliže se člověk stane silným, dokáže zakusit opravdovou lásku bez touhy ! Vím, o čem mluvím ! Ocelová lana nikdo zlomyslně nevychovává, vznikají sama na místě jizev po ranách, jež způsobuje život i lidé. Zato šťastná láska je moc moc krásná ! Kolikrát si, drahoušku, ani představit nedokážeš, co tě čeká za ohybem ! Žij, doufej a miluj... SiD: Hlavní je udělat objednávku a pak ať už přemýšlejí vyšší síly, jak mají co zařídit... naše práce je zanedbatelná. Landyš: „Chci se provdat za milionáře,"... takže pravděpodobně bude potřeba, aby se mimo přehrávání diapozitivu zašlo tam, kde ti milionáři žijí (což jste jaksi díky transurfingu procestovali pomocí kouzelné hůlky)..., a oči musíte mít stále otevřené, abyste všechno neprospali. Arnika: Landyši, to je zřejmě tvým přáním - najít si milionářku ! Ha ! Třeba mě vnější záměr vynese tam, kde se milionáři procházejí ? Landyš: Aha, v domácích pantoflích a na gauči. Neodim: Pro povzbuzení (neplést s probuzením) vyložím jeden příběh z vlastní zkušenosti. Stalo se to před několika lety. V obvyklou dobu jsem se vrátil z práce a zapnul jsem televizi, kde běžel program Čas. Tou dobou jsem řešil osobní otázky týkající se absolutní svobody ve vztazích s ženami. Navíc mi k tomu v hlavě stále dokola zněla slova písně „Ach, jaká žena - takovou bych bral," kterou jsem ráno slyšel v rádiu. Základní část programu vedla ten den Jekatěrina Andrej evová a se sportovními novinkami seznamovala diváky Olga Lapšinovová. Nutno podotknout, že jsou mi obě sympatické (aniž bych se zdržoval detaily ženského těla, všimnu si hlavního, totiž že mají půvabný úsměv). Výše popsané okolnosti vyústily v záměr: „To jsou ale ženy ! Já bych tak rád nějakou, jež by byla něco mezi 121

nimi." Tehdy už jsem věděl, že nemá cenu spojovat záměr s konkrétním člověkem, i to, že pocity, které mi tento záměr přinese, je třeba prožít, procítit. Což jsem vlastně i udělal, ovšem zapomněl jsem na činy. Na svůj záměr jsem si vzpomněl teprve ve chvíli, kdy se realizoval. Zhruba za měsíc jsem jel do Moskvy na Simoronův seminář. Přehlédl jsem přítomné dámy a byl jsem spokojený. Ovšem drahý den jsem se seznámil s dívkou, jež mi na první pohled připadala prostě sympatická. Jakmile se mi však podařilo vykouzlit u ní úsměv... moje zemdlelé srdce ožilo. Tak jsem se seznámil s dívkou, jejíž postava připomínala výše zmíněné moderátorky, měla kaštanové vlasy (něco mezi brunetkou Andrejevovou a blondýnkou Lapšinovovou) i jejíž barvu očí jsem mohl zařadit do kategorie něčeho mezi. Jmenovala se Jekatěrina, příjmením Lapšinová (dvě písmena jsem nebesům prominul a objednávku jsem považoval za splněnou). Sice jsem tehdy ještě neznal transurfing, nicméně jsem využíval podobné myšlenky. Gostja: Zatímco jsem si tu pročítala příspěvky, pochopila jsem, jakých chyb jsem se v tomto ohledu dopouštěla... K záměru jsem používala konkrétního člověka, diapozitiv jsem si v hlavě přehrávala bez přestání. Zpočátku jako by to šlo hladce, jenže pak jsem přitlačila a přidala jsem tomu velkou důležitost. Nakonec to skončilo tak, že se se mnou nechce stýkat pod záminkou nedostatku času... A mně to připadalo jako osud ! Jakmile jsem však odbourala důležitost a ubrala emoce, uviděla jsem vše ve střízlivém světle a pochopila jsem, že to vůbec není můj muž ! Přesto mě to bolí a je mi hodně těžko... Takže díky transurfingu ! Otvírá oči... Nyní si budu svou polovičku objednávat vědecky ! Jen to teď musím překonat... Duše na to nechce hned přistoupit... Ljelik: Duše se netrápí, zato vaše ego vám nedá pokoj - být odvržená. Vorona: Aby člověk někoho miloval, musí se nejprve naučit mít rád sebe. Pak se vlastně osamění změní z problému v přepych pobýt spolu se sebou, milovaným. Leshiy: Nedávno mě napadlo (už to je dobře !!!), že láskaje osamělá. Máš rád, raduješ se, děláš si starosti, trápíš se a často se rozcházíš. Možná je láska stvořena k tomu, aby se člověk pouštěl do nějakých smělých činů ? Jestliže mě dívka odkopne, nemám co ztratit, chybí mi strach a jsem svobodný ! Můžu cestovat, kam už jsem dávno chtěl, jenže jsem se bál, že ji ztratím. Můžu například odjet za prací do Moskvy nebo do zahraničí. 122

Arnika: Obecně platí: zřekni se svého přání. Untouch: Jinotaj k tématu. Přišel k velkému súfímu Bistamimu jeden člověk a řekl: „Kvůli tvému učení jsem si zničil celý život, před dvaceti lety jsem k tobě přišel a tys mi řekl, že nebudu-li o bohatství prosit, samo si mě najde; že jestli nebudu nic hledat, vše mi bude dáno, a že pokud na ženu přáním nepomyslím, dostane se mi ta nejkrásnější. Celých dvacet let jsem ztratil ! Aniž by aspoň nějaká šereda ke mně přišla ! O bohatství vůbec pomlsám ! Onemocněl jsem, celý život jsi mi pokazil. Co mi teď povíš ?" Bistami odpověděl: „Ano, ono by se to všechno bylo vyplnilo. Jenže ses příliš často ohlížel, zas a znovu ses přesvědčoval, jestli už jdou, nebo ne. Měl jsi přání. Všechno jsi propásl kvůli svému přání, nikoli kvůli mně. Jen jsi čekal: ,Teď přijde ta nejpůvabnější žena a zaklepe mi na dveře ! Teď se ke mně postaví bohyně bohatství.' Nebyls nemluvný. Nebyl jsi v takovém rozpoložení, že by sis nic nepřál." Olga: Že bych i já svých pět kopějek vsadila ? Už jste tu napsali hodně hezkých a správných věcí. Téma-a-a-a-a... je to věčné ! Ano, naše kultura z lásky vytvořila obrovské množství kyvadel. Pravděpodobně prostě proto, že jde o silný cit, z nějž plyne spousta velmi chutné energie. Ovšem přítomnost těchto kyvadel lásku neruší. Z nějakého důvodu je mi velmi blízká Cesta bojovníka (Castaneda). Odtud si beru i odpovídající principy. K otázce výběru a hledání partnera mohu dodat jen málo. Už jsem ho našla, takže mě tato záležitost příliš neznepokojuje. Nicméně vím velmi dobře z vlastní zkušenosti (někdo může mít jinou), že se v žádném případě nesmí vytvářet nadbytečné přání najít svou polovičku. S muži (promiňte, budu vyjadřovat své myšlenky jako žena, a ne jako člověk obecně) jako by si vítr pohrával. Prostě se začínají bát. Domnívám se, že hledáme-li svou lásku, nesmíme pochybovat, že ji skutečně najdeme ! I kdyby až v sedmdesáti ! Ale určitě přijde ! Nepochybujte, úplně na tento problém zapomeňte. Prostě tu záležitost pusťte z hlavy. Otevřete se světu, životu, společnosti a tak dále. Jestliže si z hlavy vyženete setkání s jedinečným, ještě to neznamená, že zahazujete i dnešní setkání s Peťkou a zítřejší flirt se Sašou. Ale jen pro potěšení, a ne kvůli něčemu... Ray: Už docela dlouho, jak bych tak řekla, blázním. Jsem totiž zamilovaná. Jde o to, že jsem myšlenkami na něho byla doslova posedlá, neměla jsem nikde stání, mučilo mě to a zároveň se mi to líbilo, zjistila jsem, že umím milovat. Myslím si, že nyní už umím polevit, jenže tím svým záchvatem citů jsem ho zřejmě 123

vyděsila k smrti. Pochopila jsem, že jeho city nelze přespříliš ovlivňovat, a že to hlavně ani nevede k ničemu dobrému. Především prostě není můj. Těžko se to chápe, ale lepší pozdě než nikdy. Přání lásky mě přinutilo vymyslet si pohádku, ta ještě nikdy nevyzněla tak reálně. Zřejmě jsem prozřela a... Dnes si nebudu objednávat svého muže a přestanu očima pojídat chudáka chlapa. Pohádka se snadno vypráví, zato věc jde od ruky těžko. Jestliže však člověk zná příčiny, je to snazší. Nyní mohu bojovat. Arnika: S kým nebo s čím ? Proč bojovat ? SiD: Arnika to napsala správně. Proč bys měla bojovat ? Jestliže miluješ, tak je to zkrátka skvělé. Proč chceš tak moc ovládat člověka, do kterého jsi zamilovaná ? Miluješ, tak se měj ráda, blahopřeji. Netlač na něj, ale prostě ho měj ráda. Miluj ho takového, jaký je, miluj ho za to, že je. Vůbec se nemusíš snažit ovládat ho, beztak právě z toho plynou všechny problémy... Jakmile tohle zvládneš, bude tvůj. Arnika: Nebo nebude. To jen k tomu, abys z toho pak nebyla rozčarovaná, že jsem přece všechno udělal/a, jak bylo třeba, ale on/a se nevrátil/a... Zkrátka a dobře, pokud člověk uvolňuje sevření, osvobozuje především sám sebe, snižuje svou vlastní závislost. Ray: Chci se podělit o své skromné úspěchy. Snížila jsem důležitost, uvolnila sevření. Vlastně mi hodně pomáhá cvičení od Košky: „Ještě mám jednu báječnou radičku ! Zvedneš levou ruku vzhůru, prudčeji sekneš dolů a zvoláš: ,A do háje s ním !!!!' Chlapi se rozletí do všech stran, mění se v déšť a smývají veškerou důležitost." Už neusiluji o to, abych ho ovládala (právě s tím jsem se chystala bojovat). Prostě mám potěšení z toho, že jsem mu nablízku. Jen občas probleskne drobet lítosti. Naše schůzky jsou mnohem jednodušší. Do budoucnosti hledím optimisticky. Hraju hry na hledání kladných věcí v tom, co se stalo. Zajímavé na tom je, že mi mozek pracuje lépe a život je přijatelnější. Rozum Zazněla tu otázka: co ještě kromě diapozitivů lze udělat pro to, abychom potkali milovanou osobu ? Strážce Hledající se samozřejmě musí častěji objevovat tam, kde k setkání může dojít. Jinými slovy, je záhodno pobývat ve společnosti, dle možností si rozšířit okruh známých. Tomu se říká „klást nohy před sebe". Neseďte a nečekejte na zázraky. Jestliže budete ležet na gauči, určitě vám do postele jen tak nikdo neskočí, .

.

124

i kdybyste se vizualizaci věnovali maximálně intenzivně. A co jste si mysleli ? Nemůžete se přece spoléhat na jediný metafyzický aspekt reality. K dosažení cíle musíte nejen myslet, ale také odpovídajícím způsobem jednat ve fyzickém světě.

Už se nikdy víc nezamilovat

.

Rozum Tady je moje slíbená báseň o lásce, poslouchej. Miluji tě jako nedonošenou zrůdu. V paroxismech kopu s pokřivenou tváří. Miluji tě, až z toho slintám, až chraplavě kašlu a nervově se hroutím. Miluji tě, až je mi na zvracení, až z toho vrhám, mám záchvaty astmatu a hrozného zívání. Miluji s chutí, až k přežráník úplnému marasmu a tvůrčímu olysání. Miluji tě, když mlátím hlavou do zdi za nesmyslného blábolení k sobě samému. Miluji tě jako nemocničního bažanta až mě hryže ve střevech, až do špatného trávení. Miluji tě až ke kravskému bučení až k odvrácení mrzkého kručení v břiše. V noci, když vyskakuji z postele a trápím se enurézou, miluji tě až ke škytavce, popínavá mrcho. Miluji tě až k mrtvolnému zesinání až do úplného a vroucího střeva vypuštění. Miluji tě až k průjmů, až k nadýmání břicha až se mi prsty roztahují a oči poulí. Duše Drž hubu, ty dobytku ! Nebo tě zabiju ! Že jsi nedonošená zrůda, vím už dávno. Ale že vrchol tvé milostné touhy přichází při úplném vyprázdnění střeva, tak to je pro mě nejzajímavější novinka. Co se řehtáš ! Navrhuji ti, abys svou zadnici odvedl na toaletu a předal ji do moci bláznivé touhy. Rozum Konec, sotva jsem si vydechl. Dobrá, už jsem ze sebe dělal blbečka dost dlouho, podívejme se na sen. Oka: V životě pochopitelně dostává člověk to, na co se soustřeďuje. Jestliže se zaměří na to, co hodlá získat, pak získá, co chce. To je mi také jasné. Teoreticky. Jak se s tím však mám poprat v praxi ? .

.

.

125

Praktická situace. On. Já. Hádáme se a zase se smiřujeme po dobu tří let. Klasické kyvadlo -jakmile se rozhodnu, že mohu nakrásně žít bez něho, situace se vrací do řečiště velké lásky a dochází ke smíření. On je hodný, laskavý, báječný, hezky se ke mně chová. Já jsem také úplně zlatá, i když samozřejmě ne anděl. Bohužel si pak za nějakou dobu začínáme navzájem lézt na nervy. On mě vytáčí svou nevázaností, já jeho otravností. A zase hádka, rozchod na měsíc dva, valerjánka atd. Potom - znovu. Nyní se nacházíme ve stadiu téměř smíření. Když jsem mu však poprvé od rozchodu navrhla, abychom se setkali, řekl mi, že už něco má. Nic extra důležitého, ale kvůli mně to zrušit nehodlá. Ani mi nenavrhl alternativní variantu. Zase mám v duši chaos, jsem rozčilená, mám pocit, že mě odkopl. Chápu, že jde o mou duši a můj život, že emoce ze mě čerpá kyvadlo i že v tom bude pokračovat, dokud se na to úplně nevykašlu. Ale... -jak ??????? Opravdu miluji právě tohoto člověka, krásně se k sobě hodíme a chci, abychom byli spolu, ale bez toho trápení na duši, bez nepohodlí. Jak mám z duše vystrnadit negativní emoce a zastavit to kyvadlo ? Landyš: Nezapomněla jsi na zákon zrcadla ? Co je uvnitř, to je i na povrchu. To ty jsi nevázaná a čertíš se, že ti nenavrhl jinou variantu... A co ty ? Jsi se situací velmi silně spjatá... nech se pronajmout... podívej se, jak to všechno vypadá zvenčí, a přesvědčíš se, jak plytké hlouposti řešíš. Oka: V nitra jsem neměla nic špatného !!! Negativní emoce se objevují, když se setkávám se situací, která je vyvolává. V daném případě jsem byla ublížená, že můj milý před setkáním se mnou po dlouhé rozluce a konečným usmířením upřednostnil setkání s přáteli. Neříkám, že moje reakce byla optimální, protože je mi nyní zle. Jde mi o to, jak se mám zařídit, aby mi bylo dobře a abych přestala rozhoupávat kyvadla ? Souhlasím, že mé negativní emoce jsou mým problémem, a nikoli jeho. Otázka leží jinde - co s tím můžu dělat ???? Potřebovala bych nějakou techniku... Skitaljec: Pokaždé, když se ti chce urazit člověka, jenž ti podle tvého nevěnuje dost pozornosti, opakuj si: „Toho člověka jsem si nekoupila v obchodě. Má plné právo nevěnovat mi pozornost a je dobře, jestli ho aspoň trochu zajímám. Věnuje mi tolik pozornosti, kolik si zasloužím. Pokud dal přednost někomu jinému přede mnou, znamená to, že se chovám tak, že je mu jinde lépe. A on na tom nenese žádnou vinu - vinná jsem jen já." Ta slova však neříkej jen tak. Vžij se do nich, prožívej je. Gemini: Nikdo nenese vinu. Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. 126

Mluvíme raznými jazyky. Oko, tvůj milý bude nejspíš překvapený, že ses urazila kvůli takové blbině. Estonská léčitelka Viilma Luule radí, abychom se svými negativními emocemi a pocity rozprávěli jako s člověkem. Máme je požádat o prominutí, že jsme si je zatáhli do života, a pustit je na svobodu. K tomu pomáhá, jestliže si příkoří představíme jako mrak, člověka atd. Potom příkon promineme, že k nám přišlo, posléze požádáme o prominutí své tělo, neboť jsme mu tím, že jsme se urazili, přidali břemeno. Takže tak. Trvá to dlouho. Ale odpuštění je přece síla. Protivným lidem se velmi hodí. Vhod přijde také těm, kdo protivní nejsou, zvláště když jde do tuhého. Na druhou stranu ti, Oko, stačí najít odpověď, jakou výhodu ti takové vztahy přinášejí. Roli tu hraje tvůj osobní prospěch. Andrzej: Jaké problémy se nejčastěji objevují s láskou ? První: není vzájemná. Není důležité, zda ji necítíš ty, nebo tvůj protějšek, nepříjemné je obojí. Druhý: podmínka vzájemnosti je splněná, jenže existují jakési neslučitelné aspekty, jež dotyčným otravují život natolik, že by bylo lepší, kdyby vzájemná nebyla náklonnost. Oba problémy se vyřeší samy, jestliže si dopřejeme žít bez lásky. Máte pravdu, že stojíte za to, abyste měli něco víc, než abyste jen hráli roli přílohy jednoho citu. Byť je tak jasný, všeobjímající a mnohokrát opěvovaný. Jen to nemusíte demonstrovat a nezoufejte. Klidně si řekněte: „Šťastně mohu žít i bez lásky." Na cizí lásku nemusíte reagovat. Výborně se lze obejít bez mimovolných výpadů vůči příjemným lidem. Možné je vše. Prostě se uvolněte a žijte pro sebe, ke své spokojenosti. Máte přece ještě tolik různých jiných věcí a zájmů, nemám pravdu ? Pak - to je ale vykutálenost - se opuštěný cit vrátí sám a v mnohem lepší podobě, než byste si ho troufli vytvořit. Příklad ze života: sotva mě seznámili s mou tehdy teprve budoucí ženou, napjal jsem se jako struna. Tou dobou jsem ještě hledal svou lásku, a jak to bývá, dopouštěl jsem se všelijakých hloupostí. Ona nová známá však do mých představ o ideálu tak úplně nezapadala. V jistém okamžiku jsem se zamyslel: „Čert to vem, nemusím se do ní zamilovávat !" a hned mi bylo lépe. Samozřejmě se ukázalo, že to byla nejkratší cesta ke sblížení. Oka: To je zajímavá rada, abychom žili ke své spokojenosti... Už jsem ke své spokojenosti nežila tak dlouho, že už si ani nepamatuji, kdy to bylo. Neustále řeším problémy, jež se objevují zas a znovu, a tak stále dokola, jako když morce běhá v kolečku. Je potřeba zkusit situaci ignorovat... 127

Oka: Ještě jedna série láskyplné Santa Barbary (Telenovela, USA, 1984 - pozn. překl.) - navrhl mi setkání z vlastní iniciativy a nepřišel na něj. Cha, cha. Ne, nesouhlasím s tím, že si člověk musí něco vytrpět. Pánové, sami si vytváříte dráhy života s překážkami a utrpením. A jiný prostě žije, miluje, raduje se, vychovává děti, stárne a umírá v harmonii se sebou. Chci pro sebe přesně tuto dráhu - harmonickou. Mně teď zůstala jediná otázka -jak mám toho člověka, který zjevně není můj (teď to vidím), co nejrychleji vytlačit ze svého života ? Nemyslím samozřejmě fyzicky, nýbrž ze svého nitra. Mám se obrátit a odejít do jiného života, kde bude vše dobré ? Mě zatím napadlo jen poděkovat za úkoly ve svém životě a požádat o odpuštění za hlouposti a chyby... Landyš: Už jsem psal, že náš život je zrcadlo... Tak se podívej, co se děje, máš toho v sobě mnohem víc než tvůj Sísí ze Santa Barbary. Až to pochopíš a uvědomíš si, jak to je, pak to prostě přijmeš a vše bude na svém místě... Velký posun už signalizuje fakt, že sis začala děkovat za to, že dotyčný je ve tvém světě. A co uděláš, pokud se nebudeš chtít v zrcadle vidět ? Správně... půjdeš pryč... Gemini: Milá Oko ! Naslouchej radám Landyše. Pravdu dí. Netrvej na tomto vztahu, ale ani tvrdohlavě nehledej nový. Leshiy: K čertu, pohoda a všechno jde do háje. Jak se říká: „Shit happens." S holkama jde vše normálně, vztahy nehrotím, je mi s nimi dobře a jim se mnou taky. Jenže stačí, abych něco pocítil, abych transurfařsky zvýšil důležitost, a je konec. Jakmile prostě k dívce začínám cítit něco vážnějšího, všechno letí k čertu. Copak to vycítí ? Mám se na všechny vykašlat ? Ne, ale sakra, jak se do mě pustily. I když mám slušně vyvinutou intuici, takže i já jsem věděl, co přijde. Jen jsem tomu až do konce nevěřil. Nicméně se stalo to, co jsem si myslel. A neříkejte mi, že se mi to odrazilo ze zrcadla. Teď přemýšlím, jak to udělat, abych svým lhostejným (jímž se stal) vztahem k ní vše s konečnou platností nezkazil. Mám se k ní chovat bez zájmu, nebo jako dříve ? I když svoje plusy to má - uvolňuje se tolik energie ! Částečně ze zlosti ! Jsme přece pořádní samci a energie je zlosti vlastní. V takových chvílích člověk zvažuje, jestli nepošle celé ženské pokolení do horoucích pekel. Ale samozřejmě, že ne, co by si bez nich počal. Přesto se obávám, že se vše pokazí i příště, až k nějaké dívce něco pocítím. To je moje slabé místo. Zatím na to nemohu zapomenout !!! Všechno se však zlepší. O tom nepochybuji. Dám vám výbornou radu - důvěřujte intuici. Jestliže si rozum 128

myslí, že je vše v pořádku, nicméně intuice vám našeptává, že to je jinak, buďte ostražití. Sakra, proč jsem to všechno napsal ? Pravděpodobně proto, že ať věřím ve své síly a transurfing, jak chci, vždy se najde nějaké slabé místo. A pak je hlavní - rychle se z toho hnoje vyhrabat. Život je krátký, zvláště u všech smrtelníků. Nemá cenu marnit ho nimráním se v detailech omylu. Teď ještě abych tomu sám uvěřil ! A ještě jednou: mám jediný dotaz, který mě znepokojuje -jak se k dívce chovat potom (řekněme po zamlčení pravdy) ? S dřívějšími pocity, s tím, že se vše vyladí, nebo ji mám poslat pryč ??? Skitaljec: Zkus zvládnout pauzu ve vztahu. Dej jí čas, aby si rozmyslela, jak je jí lépe, zda s tebou, nebo bez tebe. Je možné, že si třeba chtěla jen trošku zatracovat - u holek to tak chodí. Pryč ji můžeš poslat vždycky. Nelaď se do poraženecké nálady, ale častěji si vybavuj anekdoty. Co si myslí slepice, když běží od kohouta ? - Že běžím hodně rychle ? A co si myslí kohout, když běží za slepicí ? - Nedohoním ji - tak se aspoň zahřeju... To měj na mysli a neklesej na duchu ! Leshiy: Ne, přece jen mě to silně zasáhlo. Myslím jen na ni. Nedaří se mi bojovat ani nebojovat. Celý den jsem strávil s jinou dívkou - nepomáhá to (náhradní varianta). Snížit důležitost se mi taky podařilo, jenže ty myšlenky se sveřepě drží. Však se to přece děje !!! Skitaljec: Ale já neříkám, abys bojoval nebo nebojoval. Říkám, abys vydržel dát si pauzu. To nic, všichni jsme tím prošli. Bouří se, tak vydrž !!! Leshiy: Vše už je v normě, všem díky. Jako obvykle: dva tři dny je to super, pak se to opakuje. Jen si říkám: zase jsem se chytil na stejnou udičku. Jednou už tu přesně taková situace byla, ovšem s jinými aktéry. Tehdy jsem si řekl: „Už se nezamiluji." Teď jsem si dělal naděje, že bude vše jinak, a zase jsem se nachytal. Příště se to stane znovu ? To je na houby !!! Jestliže se člověku dějí tak špatné věci, má myšlenky nasměrovány na jediný úzký sektor. Což je hrozné. Dotyčný nic kolem sebe nevnímá. Je to přímo prokletí ! Samozřejmě se budu snažit, aby mě moje pocity už nerozhodily, ale kdo ví ? Život je život a možné je všechno. Gemini: Chápu dobře, že už se nechceš zamilovat, protože to vede k explozi vztahu ? To je však tvoje minulá zkušenost a ty zůstáváš ve starém scénáři. Cekáš, až se ti potvrdí tvá očekávání, 129

abys potom mohl říct: „To jsem věděl, že to tak bude, a měl jsem pravdu." Samozřejmě, že jsi měl pravdu. Mám podezření, že tvůj vnitřní podvědomý záměr je potkat dívku, zamilovat se do ní a následně povinně nechat vztah bouchnout. Proč to děláš, nevím, nicméně jistý prospěch z toho máš (to už jsem psala v prvním příspěvku Oke). Jestli už tě ale taková situace omrzela, změň záměr, zorientuj se a tvůj svět se o tebe postará. Změň scénář. Killer John: Dokážeš-li zvládnout víc, osud (konvenčně řečeno) tě vede k odhalení tvých možností. Někdy člověka vede a jindy ho táhne - když začíná trucovat. Kdo není schopen unést více, koho je marné vést vpřed, tomu dá to, co zvládne udržet, a nechá ho na pokoji. Ty jsi však schopný, život ti pomáhá a přiděluje ti úkoly. Jejich smyslem je naučit tě uvědomělému výběru. Nyní se chytáš první sympatické dívenky, s níž se ti podaří promluvit, sejít se. Pokaždé si myslíš: „Že by to byla Ona ?" Přestože se vztah jen sotva někam vyvíjí, vždy se stále více snažíš přesvědčit - ano, je to ona. Necítíš to srdcem, to tvůj rozum se utvrzuje, že je to tak. Protože zůstat sám je hrozné, jelikož se zdá, že všichni okolo někoho mají, poněvadž norma praví, abys měl někoho vedle sebe, protože kamarádka s tebou sympatizuje, ty seji bojíš zklamat a bojíš se, že se tě jednou zeptá a tyjí nebudeš mít co odpovědět. Přestáváš být sám sebou. Začínáš ze sebe dělat někoho jiného, koho si myslíš, že by chtěla vidět ona. Konec. Tečka. Ona to všechno taky neviděla, ale cítila to a ty už ji nepřitahuješ. Tuto zkoušku zvládneš teprve tehdy, až pochopíš, že i když se nějaké dívce líbíš, dokonce i když ty ji považuješ za docela přitažlivou, neznamená to, že se na ni musíš vrhat. Nemusí to znamenat vůbec nic. Náhradní varianta - to je tvůj strach, že zůstaneš sám. Uvědomělý výběr - znamená, že raději zatím budeš sám, než abys volil vztah, o němž předem víš, že to není to, co potřebuješ. Zkoušku složíš, až se dokážeš rozhodnout pro osamění. Až dokážeš nad vším upřímně mávnout rukou, říct: buď, jak buď, a zabývat se svými věcmi. A pak se stane, co se má stát, dokud se to nepřetřese. Sarina: Vysvětlím tu svůj pohled (babský). Měla jsem přítele, který do mě byl hodně zamilovaný, a mě tím unavoval. Ale proč ? Chtěl si mě přivlastnit, omezit mou svobodu a začít o mě pečovat (kontrolovat mě). To jsem si přebrala později. Taková je zjevně i tvá láska, Lješo. Vymysli si pravidlo, že milovanou osobu si nebudeš 130

privatizovat. Dej jí šanci rozvíjet se samostatně, mít své přátele, svou práci a okruh zájmů, povol vodítko a uvidíš, jak se vše spraví. V žádném případě si vás nesmíš představovat jako siamská dvojčata - to otravuje. Jakmile můj milý povolil sevření (tedy objetí, promiňte), hned se uvolnila i atmosféra mezi námi a naše soužití se zharmonizovalo. Jestli je moje myšlenka pochopitelná, jsem ráda. Rozum Většina konfliktů mezi lidmi vzniká evidentně proto, že narušují základní princip transurfingu. Je třeba dopřát si být sám sebou a druhému taktéž. Jenže jak toho lze docílit v praxi ? Strážce Pokud vás na partnerovi něco rozčiluje, kyvadlo vás nutí, abyste se zlobili a stěžovali si. Totéž kyvadlo provokuje i partnera, aby zas a znova prováděl to, co vás zlobí. To však probíhá pouze v případě, že oba spíte za bdění. Nad osobností, jež procitla a je uvědomělá, kyvadlo žádnou moc nemá. V nevědomém snění jako byste se dívali pod nohy, a protože nevidíte nic okolo, jako byste blouznili, neuvědomujete si svou motivaci. Musíte procitnout a podívat se na sebe i situaci objektivně. Jak máte princip transurfingu realizovat v praxi, nechápete právě proto, že jste cele pohlceni do hry. Věšíte-li na partnera projekce svých očekávání, snažíte se zachytit odraz v zrcadle a přikázat mu, aby se vám podrobil. Všimněte si, že když od druhého něco netrpělivě očekáváte, jako by záměrně vzdoroval. Chcete se s ním setkat - on se vydá s kamarády na večírek. Čeká tě telefon - nezavolá. Počítáte s tím, že vám pomůže a postará se - má svou práci. Potřebujete jeho pozornost - zabývá se jen sám sebou. Toužíte po lásce -jemu je to lhostejné. To se všechno děje proto, že jste se mrtvým stiskem zasekli do zrcadla a ono se přirozeně vzpírá. Dokáže totiž jen odrážet obraz, v daném případě váš tlak. Jak vám může jít odraz vstříc, jestliže stojíte před zrcadlem a sami neučiníte první krok ? Takže za prvé musíte vědomě uvolnit ono sevření. Jakmile pochopíte, že na partnera věšíte projekce svých očekávání, procitněte a uvolněte ho. Sice ho přímo změnit nedokážete, zato se přinejmenším osvobodíte od vlivu kyvadla. Výsledkem bude to, že co vás rozčilovalo, se bude projevovat v menší míře. Za druhé musíte odtrhnout pozornost od zrcadla a přeorientovat ji na obraz svých myšlenek: nepřemýšlejte o tom, co chcete vidět v odrazu, nýbrž o tom, jak vytvoříte vhodný obraz. Pokaždé, když chcete od partnera něco získat, zamyslete se nad tím, co mu můžete dát, neboli jaký uděláte první krok, aby vám odraz vyšel vstříc. .

.

131

Přesně tak: na nic nečekejte a nic si nepřejte, stejně tím nic nezískáte, ba naopak si uškodíte - ptáček uletí. Sami učiňte první krok, pak vám i odraz vyjde vstříc. O jaký krok se bude v konkrétní situaci jednat, si snadno domyslíte, jestliže se rozhodnete pro aplikaci prvního principu vějíře. Ten je velmi prostý: vzdejte se záměru něco získat, nahraďte ho záměrem něco dát a získáte to, čeho jste se zřekli. Jinými slovy vždy první dávejte to, co chcete získat - stojíte přece před zrcadlem - všechno vám vrátí.

Neodpustím ! Rozum Proč lidé vstupují do manželství ? Líbánky přece velmi rychle končí a pak začínají bezútěšné pracovní všední dny a rozhostí se nudná existence. Zvláště postiženy jsou ženy s jejich nesmyslnou logikou - nejraději by skočily pod čepec co nejrychleji a potom litují, že vše zajímavé už je za nimi. Už mám odběháno, odskákáno, odzpíváno, odmilováno, moje zbloudilé mládí se s mrakem odvalilo ! .

(Z písně Konstantina Běljajeva.)

Duše A co když nemám odběháno, odskákáno, odzpíváno, odmilováno ? Co teď, to mám zbytek života strávit se zástěrou v kuchyni ? Rozum O co usilovali, to dostali. Duše A just ne ! Nechci ! Uteču od tebe, ty tmáři ! Sám si budeš opíkat kotletky. Rozum Dušinko, neopouštěj mě ! Miluji tě celým svým žaludečněstřevním traktem ! Duše On se mi ještě vysmívá, had jeden ! Jen počkej, však já na tě vyzraju ! Ljera: Zelandovy knihy se ke raně dostaly náhodou. Měli je v knižním stánku u přechodu, po kterém jsem několikrát přecházela, když jsem jezdila na konzultace k psychologovi. Dočetla jsem se .

.

.

.

.

132

v nich o tématech, jež se mě dotýkají, a přece jsem pro sebe nenašla odpověď. Před rokem ode mě bez vysvětlení důvodu odešel manžel (z civilního sňatku). Posléze jsem zjistila, že měl (a má) jinou. Náhodou (náhodou ?) jsem je potkala - prošel kolem a předstíral, že mě nezná. Aktuálně se snažím nastalou situaci už konečně nějak překonat pomocí transurfingu. No, jenže se mi nedaří zahodit důležitost ! Vím, že svět se o mě postará i že pro mě vybírá to nejlepší. Hodně se mi ulevilo, když jsem manžela začala nenávidět a upřímně jsem si přála, aby zažil mou bolest. Co s tím můžu nadělat ? Přiznávám, že mu nepromíjím a že bych ho strašně moc chtěla vidět zdrceného (jaké buřičské věci to tu píšu). Vidušaka: Zajdi si do kroužku karate nebo boxu, to není důležité. Na pytel připíchni jeho portrét. Ruce do rukavic. A... S pokřikem ! Sprostě mu vynadej ! Tak, aby se pytel roztrhl !!! Dvakrát, třikrát - kolikrát budeš potřebovat. A pak si to namiř do středu pozornosti. Není důležité kam. Do lázní. Do zahraničí... Tam o sebe všelijak pečuj a hýčkej se, hýčkej svou milovanou osobu. Ljera: Taky řeším něco podobného. Sprostě nadávat už jsem se trochu naučila (v duchu), a tak ho ze všech sil posílám spolu s dívčinou do háje. Odpustit ? Jak ? Mám mu popřát štěstí s jinou ? Štěstí společného probouzení ? To jim přát nechci. Představuje lhostejnost odpuštění ? Odpustit je potřeba jen tehdy, když o to dotyčný žádá. Nechci tlačit na svou duši, která i tak seděla dlouho v komoře: „No, milá, zbystři a zaber, odpusť mu !" Vím, že časem to všechno skončí. Jenže aby to uhaslo s konečnou platností, nějakou dobu musí plápolat oheň, aby pak ani popel nezůstal. Mám docela zajímavý postřeh, totiž že se mi lépe dýchá od té doby, co jsem ho v duchu začala drtit a snažím se ho od sebe odpudit jako kousky jakési špíny. Dokonce i navenek vypadám lépe. Arnika: Předtím jsi totiž emoce v sobě dusila, kdežto nyní je uvolňuješ. Jen mi připadá, že to děláš nešikovně. Bumerang má takový zlozvyk, že se vrací. Vyklepej polštář, vrhni se na generální úklid, opravy. Jdi se proběhnout, klidně několik kilometrů. Pohybuj se. Místo toho, abys někoho v duchu drtila. A ať je ti stále dobře ! A ať se ti pořád daří ! A ať je v tvém životě stále přítomná láska ! (A po tlamě, a po tlamě !) Ljera: Pomaličku polehoučku začínám vnímat chuť svobody, postupně se do sebe začínám znovu zamilovávat, chodím po ulicích a napůl se usmívám (pomáhá mi transuríing). Přitom mám v hlavě jeho obraz -je lítostivý a zdrcený, už nade mnou nemá žádnou moc, už mi nedokáže ublížit. 133

BRR: Nevím, do jaké míry se podobá moje zkušenost těm vašim... Nicméně se o ni podělím. Přišel jsem sem hned poté, co ode mě odešla žena. Není důležité kam, jak, kdy. Důležité je, že odešla !!! Odešla a sebe ze mě vyrvala. Odešla a zanechala po sobě prázdnotu... Něco takového lze odpustit... ??? To nikdy !!!!Neodpustil jsem... Protože ona byla příliš dobrá a hodně moc mi dala, abych jí chtěl odpustit... Povolil jsem, a na rozloučenou jsem jí řekl: „Nic ti přát nebudu, protože svého štěstí ses sama vzdala kvůli někomu jinému, jen tobě známému. Miluji tě a jdi spánembohem." A konec... Neodpustit, ale uvolnit... Jestliže jeden člověk odejde, v drahém se rozprostře prázdnota, jenže příroda ji nestrpí. Transurfing mi ji správně zorganizoval. No, a správně uspořádaná prázdnota má takovou vlastnost, že se něčím zaplňuje... Nenávidíš-li ho, pak ho nenáviď na sto procent (jenom bez klení a msty); ve smyslu: „Do háje s tebou, zlatá rybko !" Pokud se ti podaří svést zlost, vztek i nenávist do správného koryta, bude to super. Jsem si jist, vyzkoušel jsem to na vlastní kůži. Un-Dina: Ljero, čím více se ho budeš snažit zdeptat, tím lépe mu ve skutečnosti bude. Záležitosti zjevně pokřivuješ a ohýbáš, přestože k tomu nemáš žádný zvláštní důvod. No a rovnovážné síly musí tuto chybičku napravit. Proto raději sama povol. V dobrém. Beztak mu bude dobře. Tak či onak. A ty si tou zlobou ničíš duši. Polina: Nemáte ho za co deptat ani o co prosit. Zůstal v minulosti. Tečka. Máte svůj život v současnosti. Tím se musíte zabývat. Ljera: Přece jen ho ještě trochu potrápím, dokonce i když z mého deptání jen pokvete. Vzpomínám si, že Landyš kdesi psal, že je třeba se toho nabažit - takže předávám vůli emocím. Pozoruji první pokroky, jelikož už se nepovažuji za oběť, necítím se jako hlupák (se kterým se nedá o ničem mluvit), nepřipadám si nepřitažlivá a podobně. Ano ! Vzpomněla jsem si ! Je třeba odebírat předponu ne-. Jen vpřed ! Je to přece mrzák !!! Nastane doba, kdy mi ho bude líto, avšak teď je to stvůra, ať si říkáte, co chcete ! Landyš: Landyš psal i další věci... od Šalomouna „vše odezní... odezní i toto"... a ještě „čas léčí"... a jak řekl Gurdžijev: „Jestliže stojíme jednou nohou v minulosti... a zároveň přemýšlíme o budoucnosti... zanedbáváme přítomnost." Nauč se žít sama... nauč se mít se ráda... a vše bude dobré ! Amal: V podobné situaci se ocitá mnoho lidí. Zlost, křivda, šílená bolest, přání dokázat, že jsi lepší než jeho nová vášeň, to vše 134

formuje nejsilnější energii, jakou můžeš nasměrovat, na co si jen budeš přát. Chceš-li, demoluj si duši, sebedůvěru, zdraví. Ale jestli chceš, tvoř ! Rozhněvej se a udělej si ze života bonbónek ! V takovém stavu lze dřít do úmoru, a přitom necítit únavu (bolest ji totiž přehluší). Klidně si zadej cíl, že se změníš tak, aby litoval a rval si vlasy: „Jak báječnou ženu jsem ztratil !" Ve tvém rozpoložení jsem zvládla věci, co se mi nakupily za půldruhého roku. Předmět utrpení jsem odstavila dostatečně daleko, takže když jsme se pak setkali a já jsem se na něho podívala - můj Bože, to jsem trpěla kvůli tomuto mizerovi !? Taky zůstal koukat, kde je on a kde jsem teď já. Ale pozdě bycha honit. Teď si tu hovím, je mi teplo, mouchy mě nekoušou, hmm, kde bych tak načerpala silné emoce, abych znovu zahořela. Raduj se, že ti daroval tak silný stimul ! Ten „dárek" musíš využít ve svůj prospěch ! Duše Vyplývá z toho snad, že mě zběsilé pocity typu nenávisti a příkoří ničí ? Strážce Ne, osobnost člověka se ničí pouze tehdy, jestliže dotyčný po vyslechnutí „rozumných" rad zradí sám sebe, své upřímné city a elán. Není-li vám to jasné, procitněte, jelikož stále spíte hlubokým spánkem ! Nemusíte si vštěpovat všechna ta krásná hesla o lásce a všeobecném odpouštění. Zamyslete se. Když vás vyzývají, abyste odpustili lidem, kteří vám škodí, a abyste si oblíbili své nepřátele, doslova vás vysávají jako zombie. Hypnotický efekt takových sloganů spočívá v jejich opravdovosti. Nenávidět a neodpouštět prý není dobré ! A pokud s tím nesouhlasíte, ani vy sami nejste dobří. Až budete mít všechny, jednoho vedle druhého, rádi a budete je milovat, pak vás bude možno pohladit po hlavičce. To je dětský syndrom. Správné stereotypy nám do hlavy vtloukají hned od narození. Do jisté míry je samozřejmě nutné, aby se dětem vštípily základy lidského soužití. Jenže život je přece mnohostranný a nelze ho srovnat do sady univerzálních pravidel. Proč bych měl poslechnout, říkají-li mi, že musím odpustit, když mi duše zlobou vře ? Vsugerovávají mi, že musím někoho milovat. Proč bych však měl ťapat na něčím vodítku, přestože mám srdce plné nenávisti ? Nevěřte těm dobrákům, již razítkují skutečné pravdy. Nemusíte věřit nikomu, ani mně. Důvěřujte pouze hlasu své duše. Rozum se může mýlit, duše nikdy, pokud jí nasloucháte. Máte právo nenávidět a neodpouštět. Jen těm zuřivým pocitům nedovolte, aby si vás .

.

135

přivlastnily na příliš dlouho. Vymetejte z vrstvy svého světa všechen binec, který vám kazí život. Už jste se hodně naučili. Teď je načase, abyste si stanovili svá pravidla. Neměňte sebe, svoje krédo. Ať je vaše srdce poslední instancí pravdy. A nezapomínejte, že je s vámi síla.

v.

Duše počítače

Transhluky

.

.

Rozum Nemůžeš svou Kočovrážečku usídlit v počítači, aby se z ní stal normální uživatelský interface ? Spustila bys třeba nějaký program a Kočovrážečka se z monitoru zeptá: „Co si vyberete ?" Uvedeš přání a ono se splní, jak bylo zadáno. To by přece bylo pohodlné a aktuální ! Používáš až bolestně starobylé techniky. Jakási střelená Kočovrážečka sedí ve starém palčáku, kočovráží se, a ještě kouše. Duše Ani mě nenapadne ! A just jí ještě přikážu, aby se příště zakousla víc, abys přestal otravovat ! Rozum Pustím na tvou Kočovrážečku svého Krokozábla ! Můj Krokozábl tvé Kočovrážečce vytrhá všechno peří ! Duše A moje Kočovrážečka utrhne tvému Krokozáblovi ocas ! Rozum Můj Krokozábl si na tvou Kočovrážečku počíhá. Na toaletě ji pak rychlostí blesku zamotá do toaletního papíru a pošle ji, kam patří ! Duše A moje Kočovrážečka pověsí na dveře toalety kbelík s výkaly a ten se obrátí na tvého Krokozábla ! Rozum Zatímco bude tvoje Kočovrážečka spát, můj Krokozábl ji pomátlá zubní pastou ! Duše A moje Kočovrážečka se převleče za přelud a tvůj zbabělý Krokozábl si bude muset vyměnit plínky ! Rozum Můj Krokozábl se cvakne palčák kolíčkem, takže tvoje Kočovrážečka se odtamtud nedokáže vyhrabat ! .

.

.

.

.

.

.

.

.

136

Duše A moje Kočovrážečka vyleze zadním vchodem a s vervou se tvému Krokozáblovi zakousne do citlivého místa ! Rozum Můj Krokozábl pak tvé Kočovrážečce podsune bonbónek s mákem ! Tvoje hloupá Kočovrážečka usne, načež ji můj statečný Krokozábl sváže a pověsí nad krb, aby se vyudila ! Duše Ach tak ! Tak teď sama zničím toho tvého protivného Krokozábla ! Kočovrážečko, vylez. Těš se na popravu... Ano, tiše, dívej ! Rozum Můj Krokozábl ! V objetí s tvou Kočovrážečkou ! Dívej, zalezli spolu do palčáku ! Co tam chtějí dělat ? Duše To ti teď ukážu. Zhasni světlo ! Kapitán Nemo: Vždy jsem byl přesvědčený, že comp má něco, co se velmi podobá lidské duši. A rozum jsem viděl jako software. Takže pracujeme-li na počítači, co s ním vytváříme ? Správně, kyvadlo. Taková kyvadla samozřejmě není třeba dusit. Jaké možnosti však pochopení této souvislosti nabízí ? Sarina: Když mě v práci hodně naštvou, začíná se mi comp kousat a hlučet. Beru to jako signál, že mě ovládly emoce. Jestliže působí i na železo, co pak dělají s mým živým a něžným tělem ? Teď se konejším -je mi mě, miláčka, líto ! Tomu říkám zpětná vazba ! Ljelik: Taky jsem si té zvláštnosti všimla. Negativní věci skutečně techniku ovlivňují, před lety... v období přestavby vypadávala část elektrických spotřebičů. Žárovky explodovaly jen tak. A také jsem si všimla, že když k technice přistupujete s láskou, pak i ona se svědomitě snaží sloužit. Přihodila se mi taková věc: jedu autem a ani vlastní myšlenky skoro neslyším, jelikož v autě něco cvaká a chřestí. No nic, potřebovala bych ho dostat domů. Když jsem si představila, na kolik mě vyjde oprava auta, připadaly mi ostatní problémy směšné. Jedu a myslím si pro sebe: „Vždyť jsem věděla, že budou problémy - byla tam past a já do ní spadla..." A auto klepe, poctivě o sobě dává vědět. Přijela jsem na parkoviště a tam zrovna stáli motoristé znalci. Hned se ke mně vrhli kvůli tomu klepání, a když se na auto podívali, jednoznačně prohlásili, že to je konec, že jsem dojela a čeká mě docela komplikovaná oprava. Doma mi toho auta přišlo tak nějak líto, a že jsem mu tak .

.

.

.

.

137

ublížila, řekla jsem mu něco na útěchu. Představovala jsem si, jak nám všem pěkně slouží, a pak jsem si vzpomněla: musím neodkladně odjet. Málem jsem k autu doběhla a laskavě, jako by to byla moje kouzelná hůlka, jsem ho poprosila o pomoc. Potřebuji dojet. Motor spouštím opatrně, zkouším se projet, taky opatrně. Už je to rok. Na parkovišti na mě koukali, kulili oči, jak jsem ani já nestačila koukat a prohlížela auto horem dolem. Opravdu jsem to nechápala. Jako staré známé se mě ptali, co jsem s ním provedla, že vypadá jako spravené. Když jsem jim řekla pravdu, neuvěřili. Na opravu však tehdy skutečně nebyl čas, všechno se jim odehrálo před očima. Sami se zamyslete nad tím, jaké schopnosti máte bez negativního podbarvení. Samozřejmě nešlo o počítač, nicméně jeden náš známý vykládal skoro stejnou historku právě o svém počítači. Landyš: Veškeré věci, jež nás obklopují, nesou naše stopy, jsou to přece naše odrazy... jen v jiné podobě. Zkuste něco udělat s cizím autem... okamžitě v něm vzbudíte aktivní odpor. Zatímco to vaše, to jste vy. Takže popřemýšlejte, jak s ním budete žít... Jak se říká, auto je naše první žena... To proto, s jakou láskou se k němu chováme. Podvědomě se staráme sami o sebe. Možná vypovídá auto o svém majiteli stejně jako mnoho dalších věcí, které člověk používá... Michail: Takže až se mi na počítači něco podaří, musím mu řádně poděkovat, před někým ho pochválit a pak mi bude v další práci sám pomáhat ! Třeba ho přesvědčím, aby chroustal syrovou stravu, rozuměj zadám mu úkol a on ho celý vypracuje sám... a já se zatím prospím. Rozum Snící tu hovoří o své technice, jako by byla živá. Tomu se mi ani uvěřit nechce. Cožpak železo může mít něco jako duši ? Strážce S jistou obdobou se opravdu lze setkat, jestliže se k železu člověk chová od srdce. Obecně platí, že každý neživý předmět se ztělesňuje v podstatu, zacházíte-li s ním jako s živým. Děti například se svými hračkami nejednají nadarmo jako s živými bytostmi. Dospělí, zvláště přesvědčení materialisti, jim vždy budou rozvážně a oprávněně dokazovat, že je to všechno holý nesmysl. Avšak dítě ani duše nepřemýšlejí, ale prostě vědí. Toto jeho nepodložené a nedokazatelné vědění má větší cenu než všechny naše teorie svázané dohromady. Rozum Co znamená „ztělesňuje se v podstatu“ ? Chápu správně, .

.

.

138

že nejprve byl předmět neživý a potom náhle ožil ? Strážce Stejně, jako fyzické tělo může plodit sobě podobné, dokáže to i duše. Myslíte-li na předmět jako na živou podstatu, vaše myšlenková podoba se mění v jistou energetickou podstatu, obdařenou virtuální duší, lze-li se takto vyjádřit. Rozum Ale to je přece kyvadlo ! Strážce Vůbec ne. Podstata žije, dokud ji krmíte svou energií: vykládáte si s ní, hýčkáte ji, chováte k ní nějaké pocity, o něco ji prosíte a tak dále. Ona hoří jako lampička, dokud dostává potravu, avšak na rozdíl od kyvadel na vaší energii neparazituje a nemanipuluje vámi. Takže si můžete pořídit talisman či nějakou hračku a s maximální vážností ji považovat za živou bytost, jež vám pomáhá. Nebo si vymyslete anděla. Dokud ve svého anděla budete věřit, bude existovat jako energetická podstata, a jestliže jste přesvědčeni, že se o vás stará, tak tomu tak bude. Myslíte si, že pohani byli hloupí, když se klaněli svým vymyšleným bohům a fetišům ? Rozum A sám Pán Bůh - není to snad taky takový výmysl ? Strážce Řekněme to tak: jestliže v něho věříte, pak pro vás existuje, a naopak, jestliže nevěříte, pak tu pro vás není. Duše Je tedy člověk podobně jako Stvořitel schopen plodit nové duše ? Strážce No, řekněme nikoli duše v pravém smyslu, ale jakési analogické formy - fantomy. Virtuální podstaty. Ony podstaty představují to, co si o nich myslíte. Jsou neviditelné a nehmotné, jelikož se nacházejí v metafyzickém prostoru. Nicméně objektivně existují a stejně jako všechny ostatní myšlenkové podoby dokážou ovlivňovat materiální realitu. Takže jestli chcete, můžete směle oživovat předměty, jež vás obklopují, a zacházet s nimi jako s živými bytostmi. Jednejte s nimi laskavě, hýčkejte je s láskou a představujte si, že vám oplatí stejnou mincí. Dokážete si přivábit mnoho přátel, jak to dělaly a stále dělají primitivní národy, nezkažené vědeckým myšlením. Vše, co vás obklopuje: domy, stromy, nábytek, nádobí, příslušenství, auta, počítače - vám začne pomáhat a starat se o vás, jestliže se tak rozhodnete. Jak se budete chovat vy k nim, tak budou přistupovat oni k vám. Pokud například .

.

.

.

.

.

.

139

s autem nejednáte jako s živým, přitom je vám však drahé svou podstatou, jeho duše vás zachrání před havárií. Budete-li muset nějakou věc vyhodit, neleňte a darujte ji. Nemusíte se znepokojovat, protože virtuální duše opuštěné věci přestane existovat, jakmile na ni zapomenete. Ještě jedna věc: v souladu s principy transurfingu svého talismana nebo anděla o nic nežádejte, nýbrž s nimi jednejte jako se zrcadlem světa. Buďte si jistí, že se o vás postarají - mějte to na mysli a čas od času si to zopakujte. Duše To je kolosální ! Už nemám jen své zrcadlo světa, které by se o mě staralo. Mohu se navíc ověsit andělem ochráncem a talismanem, jenž přináší štěstí, a také se mohu obklopit živými bytostmi ! Člověk byl vskutku stvořen k obrazu a podobě Boha. A my, duše stvořené Bohem, jsme opravdové, nebo také virtuální ? Strážce O, to je báječná dětská otázka-jedna z těch, na něž neexistuje odpověď. Říci lze jen jedno: existujeme do té doby, dokud na nás Bůh pamatuje, a On zase také existuje, dokud na něj myslíme. Co řekl Sáí Bába ? Duše Jaká Sáí Bába ? Rozum Myslí si, že je sám Bůh se zevnějškem člověka. Duše A my dva jsme podle tebe kdo ? Rozum No, nevím, duše a rozum. Duše To je vše, co je tvůj silný intelekt schopen vyplodit ? Řeknu ti, co je ten kámen na cestě - Bůh, a ten motýl na kvítku - Bůh a sám kvítek a ptáček a jakékoli zvíře a člověk - to všechno jsou manifestace jednoho a téhož Boha. Část Boha je v každém z nás. Jen to nikomu neříkej - je to největší tajemství ze všech, jež kdy existovala. Rozum Odkud to víš ? Duše To ty víš, co a odkud. Já jen vím a hotovo. Rozum Takže na tom, že Sáí Bába představuje manifestaci Boha, není .

.

.

.

.

.

.

.

.

.

140

nic podivuhodného ? Duše Přesně tak. Ovšem zároveň je to obrovská záhada ! Jak se ji opovážil prolomit ? Všichni okolo chodí do kostela, jak se má, čtou modlitby, klaní se Bohu a ani je nenapadne, aby se té obrovské záhady vůbec dotkli. Načež Sáí Bába uprostřed bílého dne vyjeví, že on sám je Bůh ! Kde se u něj bere tolik smělosti, či snad přesněji drzosti ? Rozum Sáí Bába není prostý smrtelník. Předvádí všelijaké zázraky materializuje předměty ze vzduchu a tak podobně. Ty tvrdíš, že každý člověk je Bůh. Tak proč nikdo neumí dělat zázraky ? Strážce Odpovím vám. Je to velmi jednoduché: potenciální schopnost produkovat zázraky má každý člověk. Jenže to jde pouze ve stavu jednoty duše a rozumu, k čemuž neustále vyzývám taky vás dva. Duši a rozum člověka rozdělují kyvadla, čímž ho zbavují jeho Božské síly. Pokud se však ve světě snících náhle objeví někdo, kdo procitne, jehož duše i rozum se slévají v jednotě, pak se k němu kouzelná síla Stvořitele vrací. V tu chvíli si dotyčný osvícený uvědomuje, že mezi ním a Bohem není žádný zásadní rozdíl. Je to opravdu to nejskrytější tajemství, ačkoli vůbec není skryto, nýbrž leží na povrchu. Záhadu z této pravdy činí rozdíl mezi věděním a vědomostí. Jedna věc je mít k dispozici informace o pravdě, ovšem něco úplně jiného je uvědomit si tuto pravdu a procítit ji. Dokud snící neprocitne a toto si neuvědomí, záhada pro něj zůstane tajemnou. Untouch: A on řekl: „Rozdíl mezi námi spočívá v tom, že já vím, že jsem Bůh, kdežto vy to nevíte." A transurfing vše vysvětluje ! J ! A jestli někdo... nevěří, pak je tu pro něj hora potvrzení, přičemž prvním jsem já sám. Guest: Ano, ano, máte pravdu. Opravdu jste příkladem trosečníka, jehož nemastný neslaný život zpříjemňuje jen poletování po forech a připojování se k lidem podobné sorty, kteří si vzájemně zahřívají iluzi důležitosti. Že prý se zdokonalujete, chachá. A ano, transurfing skutečně vysvětluje, že z takového smolaře se lze změnit ve štístko. Takže rád věřím. Máte můj hlas jako první. Landyš: „Jestli se vám stane, že budete žít v Indii, snažte se co nejméně stýkat s ruskými duchovními hledači"... Otec Hany Untouch: Jestli někdo nepochopil výraz „Já sám", vysvětlím: vyléčil jsem si rakovinu krve (leukemii), a to nikoli pomocí transurfingu, nýbrž pomocí víry - ne však v Boha, ale v sebe. Lékaři .

.

.

141

mi říkali, že zemřu, ovšem z nějakého důvodu již rok žiji, odevzdávám vzorky na rozbory a tam to vypadá, jako bych nikdy vůbec nebyl nemocen. Mezitím jsem dokázal obsadit druhé místo na okresním šampionátu v sambu (a když ostatní posléze zjistili, že je porazil invalida první kategorie, málem se hanbou propadli). Chci říci všem lidem, kteří se dostali do „neštěstí": věřte v sebe nebo v Boha, jak si kdo přeje, protože Boha máme v srdci, a nikoli v kostele, jak jsme zvyklí. Mně nevěřte - to není potřeba. Nicméně ve všech náboženstvích světa, v Bibli, v Koránu a podobně se praví: „Věřte a dle víry vaší se vám dostane."; „Člověk je stvořen k obrazu a podobě Boží." Myslíte, že to prohlásili kormoráni ??? A transurfing to pomáhá pochopit: záměr, to je bezvýhradná víra. Zrovna jsem se vrátil z Indie, takže vím, co píšu. Landyš: Chceš, abych tě politoval, nebo pochválil ? Je to chudák nešťastný, ale jak se drží...chlapík... Víš aspoň, pro koho jsi to dělal ? Pro sebe, nebo pro mě ? To je tvůj výběr, jakož i vše ostatní, co se s tebou děje. Proč jsi jezdil do Indie... aby ti Sáí Bába poradil ? Přece si věříš... tak k čemu je ti Sáí Bába ? Gosť: A kdo je ta Sáí Bába ? Landyš: Sáí Bába je avatár (ztělesnění Boha v lidské podobě). Gosť: Stěží se tomu dá věřit, jestli nemám rovnou říct, že se tomu vůbec uvěřit nedá. Jak to dokazuje ? Vorona: Landyši, ty sám tomu věříš ? Roztrhl se s nimi pytel, sakra - kam se podíváš, tam avatár, v horším případě prorok... Landyš: Lidé tomu věří, pořádají se k němu poutě... Léčí beznadějné případy. Sám přece chápeš, že jde o výrazné kyvadlo se všemi atributy... Působení davu také vyvolává efekt placeba. Pán je v každém z nás (jsme stvoření dle jeho obrazu a podoby), tak proč by měl někdo jezdit do Indie, když se ani v rodné vlasti nelze pro samé proroky kam hnout. Untouch píše, že je třeba věřit v sebe... přesto jezdil do Indie... Správně se říká: „Cesty Hospodina jsou nevyzpytatelné." Věřím v sebe a své síly, v každém případě se snažím... Když mi síly docházejí, uchyluji se k matce Přírodě, která mi pomáhá. A žiju, prostě žiju ! Untouch: Ve srovnání s námi jsou Kristus, Sáí Bába a další („ztělesnění") prostě vidoucí, zatímco my jsme slepí, jako bychom byli od narození invalidé. Nicméně se umíněně vzpíráme uvěřit, že můžeme prozřít. Ještě machrujeme a označujeme je za avatáry, svaté nebo nenormální, přitom ve srovnání s námi poškozenými jsou zkrátka zdraví. Učí nás a my stále nic nechápeme (Bibli jsme nedokázali pochopit dokonce ani za 2 000 let). Každý člověk 142

má možnost prozřít a dělat zázraky. (Norbekov například na svých kurzech prostě nařizuje lidem uvěřit - a oni se léčí sami, což je ovšem ve srovnání s našimi možnostmi jen drobnost.) Jsem šťastný, že jsem ochořel právě nyní (je mi osmnáct), poněvadž kdyby nebylo nemoci, celý život bych chodil slepý. Byli-li by všichni lidé od narození v pravém smyslu slova slepí, jak bychom uvěřili, že někdo je vidoucí (že lze prozřít) ? Ani bychom nevěděli, co to je vidět. Takže vybírejte a bude s vámi dlít pán (pán - to je naše duše, která se pohybuje po proudění variant, pročež se říká: „Cesty páně jsou nevyzpytatelné."). Takže se svěřte proudění variant. Ať se děje cokoli, bude lip ! Můj osud je toho příkladem. PS: Kdybych před dvěma lety tušil, co budu nyní říkat, označil bych se za psychouše. Vlád: A přece bych chtěl namísto rozhoupávání cizích kyvadel slyšet detailní povídání o uzdravení pomocí transurfingu. Untouch: Kdybych tehdy věděl to, co vím nyní (znal transurfing a podobně): tedy že uzdravení je vnější záměr, postupoval bych takto: musel bych prostě uvěřit, vědět, že jsem zdráv a tak, přičemž materiální realizace by mě nenechala čekat. Avšak jiní lidé, kteří zatím nemají tak silnou víru, mohou pro začátek využívat techniku diapozitivů. Je potřeba žít v pozitivním diapozitivu (kde se člověk vidí zdravý, nikoli však až potom, nýbrž hned teď, v tento okamžik). Do Indie jsem jezdil kvůli tomu, abych si upevnil víru v sebe (potřeboval jsem vidět zázraky Sáí Báby). A ještě pro ty, kdo nevěří: viděli jste někdy, co dokážou jogíni, tibetští mniši, filipínští léčitelé ? Učí se tomu sami (a přece jsou to úplně stejní lidé jako my), zkrátka se učí věřit. My si zkrátka sami nedokážeme dopřát být zdraví a šťastní. Ve stavu hypnózy může člověk hodně. Proč ? No proto, že rozum dříme a na vše přistupuje bez odmlouvání. Vaše možnosti závisejí na vaší energetice (neboli na úrovni vaší duchovnosti), a jak si ji můžete navýšit, to už víte, páni transurfaři. Možná vám to zní příliš opovážlivě a ostře, protože svou víru jsem si utvrzoval rok, a ještě jsem začínal od Síly nervů (Angl. originál Build Powerful Nerve Force (Vypracujte si mocnou sílu nervů) - pozn. překl.)

Paula Bragga. Dříve jsem totiž byl přesvědčeným ateistou. Potom přišel Norbekovův systém, různá náboženství... a teprve pak transurfing. Za ten rok jsem viděl tolik (a nejen léčitelství), že neuvěřit by bylo bývalo nemožné !!! Na jednom z cyklů chemoterapie jsem ležel na stejném pokoji 143

s velmi zvláštním člověkem (nyní jsem pravděpodobně stejně divný), který četl Blavatskou a mluvil o jakési víře, snech, životních cílech, o Bohu. Se svým tehdejším přítelem (klid jeho duši) jsme si ho dokonce dobírali. Ten muž tam absolvoval teprve první cyklus, přesto mi jednou svěřil, že dál už se nebude léčit v nemocnici, ale zkusí to sám. Tehdy jsem mu připomenul slova lékaře: „Vaše nemoc je nevyléčitelná a vyžaduje nutné pravidelné hospitalizace (chronická myeloidní leukemie)." Považoval jsem ho za hlupáka a nakonec se ukázalo, že ten hlupák jsem já. Moje léčení tehdy probíhalo normálně. Dokončil jsem aktuální cyklus (léčbu už jsem podstupoval jeden a půl roku, z čehož jsem byl doma dva měsíce) a měla následovat moje první dvanáctitýdenní pauza mezi cykly. Zaradoval jsem se, jenže něco se zvrtlo. Za tři týdny jsem přijel do nemocnice na odběry a pro prášky, nechal jsem si udělal obecný rozbor (z prstu) a našli tam blasty. Navrhli mi na následující den sternální punkci. Přijel jsem domů a nevěděl jsem, jak to sdělit matce. Nicméně se zdálo, že už jí z nemocnice zavolali a řekli jí, že mám recidivu a že je třeba celé léčení začít znovu (hovořím o celé tříleté proceduře sestra na transplantaci kostní dřeně nešla a ani bych jí to nedovolil). Pomyslel jsem si, že podruhé už to nevydrží buď organismus, nebo nervy, a dokonce i kdybych to přestál, určitě zůstanu do konce života invalidní. A proč bych pak měl žít - abych se trápil ? Nééé, to radši umřu. Kdybych nežil v Rusku, ještě bych se rozmýšlel, zda se mám jít léčit do nemocnice, nebo ne. Takto však nebylo co řešit. Všem jsem řekl, že se na hematologii nevrátím (jestli existuje peklo na Zemi, tak se nachází právě tam). Možná, že v ústavech hematologie je to jinak, ale u nás na maloměstě, hrůza ! Doktoři na nemocné kašlou. Pokud se pacient sám z nemoci vyhrabe, hlásají sláva bohu, a nevyléčí-li se, pak to prý nebyl jeho osud. Dvakrát mě na onen svět málem odpravili z ledabylosti (nezemřeš-li na bolest, postará se o to lékařský personál). Proti lidem ve zdravotnictví samozřejmě nic nemám - za takovou výplatu nebude nikdo pracovat ani špatně. Naděje umírá poslední ! Uf, jak se mi tehdy zachtělo žít. Říkal jsem si: „Copak jsem se narodil a učil se, abych v osmnácti chcípnul ? Ne, houbelec. Najdu si alternativní léčbu." Všichni kromě matky (ona jediná mě chápala) mě začali přemlouvat, abych se vrátil. Nejvášnivější přemlouvačkou byla babička (je terapeutka), která mi domlouvala: „Myslíš si snad, že jsi chytřejší než lékaři ? A marš do nemocnice." Vyhrožovala mi a prohlašovala, že takto .

144

se ještě nikdo nikdy nevyléčil, a že před patnácti lety dokonce tradiční medicína leukemii neléčila, takže člověk prostě zemřel. Ani jsem netušil, jak se mám takto léčit (marihuana prý při leukemii nepomáhá a jedy jedině dočasně). Půjčil jsem si u bábinky knihy o netradiční medicíně, lékařské noviny a další materiály a začal něco hledat. Teplota mi stoupala a stoupala. Za několik dní jsem narazil na stařičkou knížečku, kde mě zaujalo hladovění podle Paula Bragga. Už dříve jsem někde slyšel, že během hladovění se obnovují všechny narušené funkce organismu. A třeba nemocná zvířata vždy hladovějí. Vybavil jsem si slova Hippokrata: „Člověk v sobě nosí lékaře. Tomu je pouze potřeba pomoci v práci. Jestliže tělo není očištěno, pak platí, že čím víc ho budeš krmit, tím víc mu budeš škodit." Pokud nemocného krmí příliš vydatně, živí také jeho chorobu. Tradicní medicína praví, že rakovinné buňky potřebují téměř desetkrát více glukózy než ty normální. A tak jsem pochopil, že to musím vyzkoušet. Bude-li mi z hladu zle, rakovinným buňkám bude desetkrát hůř. Později se ukázalo, že se mi při hladovce obnovila normální buněčná rovnováha (včetně kostní dřeně - poměr buněk dobrých/špatných). Nevím přesně, proč se tak stalo, ale je to fakt. Poslední impuls k hladovění mí dal příběh jednoho těžce nemocného Švéda (rakovina žaludku s metastázami čtvrtého stupně). Když zjistil, s jakou diagnózou se potýká, rozhodl se, že poslední dny stráví na jachtě na moří. Jenže ho potkala silná bouře, pří níž se znehodnotily všechny potraviny kromě hlavičky česneku a sucharů. Tou dobou se nacházel na otevřeném oceánu. Veškerý zbývající proviant si rozdělil téměř na měsíc, celou tu dobu pil dešťovou vodu. Když potom doplul do přístavu, cítil se výborně, jen hlad se hlásil. Následné vyšetření přítomnost rakoviny nepotvrdilo, přestože lékaři už ho dávno pochovali. Tehdy se mi rozbřesklo - on hladověl ! Lékaři si mysleli, že ho zachránila hlavička česneku !! Přestože disponuje vynikajícími protirakovinnými vlastnostmi, na čtvrtý stupeň to nedostačuje. A tak jsem se rozhodl hladovět. Počítal jsem s deseti dny, když jsem však dospěl k devátému, rozhodl jsem se pro dalších deset. Vzhledem k tomu, že jsem doma neměl destilátor, vozili mi destilovanou vodu z lékáren. Bragg totiž poukazoval na to, že destilovaná voda má lepší omlazovací schopnosti. Pak jsem ale z tibetských traktátů o medicíně zjistil, že silné schopnosti vykazuje pouze voda tající, rychle tekoucí z hor (nezaměňovat s dešťovou). Po čtvrtém dni hladovění mi klesla teplota. Dál jsem pátral 145

po způsobech léčby - přece nebudu věčně hladovět (a to hledání se mi docela dobře dařilo). Narazil jsem na spoustu variant, jež jsem na sobě následně vyzkoušel. Jen nechápu, jak lidé ty informace hledají, že nic nenacházejí ? (Kdo hledá, vždy najde.) Tehdy jsem si také povšiml jedné zvláštnosti: každé lékařské učení (netradiční) připisuje největší význam nějaké víře. Zaujal mě již zmíněný Paul Bragg se svou Silou nervů. Vzpomněl jsem si, jak jsem od nejzkušenějších lékařů slýchal, že z leukemie se vyléčí pouze ti, kdo ve své vyléčení dokonale věří, jenže takových je bohužel velmi málo. Všichni sledují statistiku účinnosti léčby a vtom se náhle zapisují na seznam mrtvol. Ještě mrzutější je, jestliže člověku tvrdí sám lékař, že jeho nemoc je nevyléčitelná. Dokonce i sám Pán Bůh by řekl, že ji zkrátka neumí vyléčit, nikoli však že je nevyléčitelná ! To člověku bere naději. Bragg mě také přivedl na myšlenku, že rozum či mozek (jak chcete) řídí každou buňku organismu (jakož i rakovinné buňky). Co však se svým tělem provádějí jogíni !!! Hodně dokáže také člověk pod vlivem hypnózy !!! Když jsem hladovku ukončil, téměř jsem se po bytě vznášel (lzeli to tak říci). Za týden jsem si na poliklinice nechal udělat rozbory. Hotové jsem je šel ukázat bábince a ona na to: „Ty rozbory ti na poliklinice nějak zpackali." Zašel jsem je tam udělat ještě jednou stejně nevěřila (hodnota SOE - 5, ovšem bývalo 63). Snažil jsem se jí vysvětlit to, o čem teď píši, ale nechápe to. Od té doby vždy jeden den v týdnu hladovím a jednou za tři měsíce držím hladovku celý týden. Navíc jsem se dal na téměř vegetariánskou dietu. Ještě jsem si vzpomněl, že na cyklu mě zlobilo srdíčko. Rozhodl jsem se zajít na kontrolu (EKG). Když jsem dostal výsledky, vůbec jsem jim nerozuměl. Donesl jsem je domů ukázat bábině a ta mě „potěšila". Málem jsem sebou z té velké radosti seknul. Oklepal jsem se a říkám si: „Tak už jsem se naučil, jak se léčit, tak si tím spíš vyléčím i srdíčko." Za dva týdny jsem šel na EKG znovu (věděl jsem, že už je vše v pořádku, jen jsem potřeboval uklidnit matku). Lékařka, která výstup hodnotila, vykulila oči, řekla, že je všechno v normálu, a požádala mě, abychom to absolvovali znovu - a vyšlo totéž (říkala, že přístroj někdy zlobí). Matka mi ještě kvůli úplnému uklidnění nakázala nechat si udělat ultrazvuk srdce, babka na mě koukala, jako bych byl nenormální. Náhodou jsem narazil na telefon toho muže, jenž se mnou tehdy ležel v nemocnici, a rozhodl jsem se, že se mu za posměšky omluvím a uznám, že měl pravdu. Vytočil jsem číslo - zvedl to někdo z jeho 146

příbuzných a oznámil mi, že odjel skákat padákem. Nechal jsem jim svůj telefon a požádal je, aby mi zavolal, až se vrátí. Pak už jsme jezdili skákat spolu. (Včera jsem absolvoval již třináctý seskok.) Zavolal mi a doporučil mi, abych si přečetl Zkušenosti hlupáka (Kniha Mirzakarima Norbekova vyšla česky pod názvem Jak se zbavit brýlí (Zkušenosti hlupáka aneb Klíč k prozření) v roce 2002 - pozn. překl.)

od Norbekova. Jdu do knihkupectví, beru knihu do ruky a koukám, že pojednává o zraku: vidím normálně. Jakmile jsem však knihu otevřel, pochopil jsem, že ji napsal lékař. Rozhodl jsem se přihlásit na Norbekovovy kurzy - tehdy se moje víra zásadně utvrdila. Ještě jsem potom zajel do Indie do ašrámu Sáí Báby. (Tehdy jsem pochopil verše z Bible: „Věřte a dle víry vaší se vám dostane;" „Člověk byl stvořen k obrazu a podobě Boží.") Už půl roku jsem si nenechal dělat žádné rozbory. Byla by to zbytečná ztráta času - beztak vím, jak by dopadly. Za půl roku jsem se zotavil a obsadil drahé místo na okresním přeboru v sambu a nyní jsem v lepší formě než před nemocí. A věřte mi, že je to pouze mizivá část našich možností. Jen musíme otevřít oči. Zdokonalujte se ! Život nám byl dán proto, abychom se učili. Z celé duše děkuji autorovi, že se nebál nepochopení a knihu vydal. Jen je mi do pláče z toho, že transurfing jen málokdo pochopí, aby ho mohl ve prospěch sebe i okolí aplikovat. Rozum Osvícení jsou ti, kdo se zcela probudili ve svém snění za bdění ? Strážce Jistě. O to usilujeme. Vidíte, co se může přihodit v nevědomém snění: řeknou vám, že jste nevyléčitelně nemocní, a vy uvěříte a propadnete se do ještě hlubšího spánku. Zbytek života pak proměníte v trápení - chození po nemocnicích. Korouhvička pozornosti je v takovém případě nasměrována na léčení, odkud plyne i taková realita - nemoci s jejich procedurami. Pokud se korouhvička otočí na drahou stranu, pryč od léčení ke zdravému životnímu stylu, odpovídajícím způsobem se změní i realita. Chápete ? Zrcadlo ! Zkrátka stojíte před zrcadlem. Sáí Bába hlásá totéž co transurfing: probuďte se a staňte se vykonavatelem své reality. Proste musíte pochopit, že jste schopni realitu ovlivňovat, musíte si to uvědomit a pocítit to. S vámi je Síla. Vzali mi karmu ! Duše Hurá ! Pojďme na oslavu uspořádat nějakou grandiózní nehoráznost ! .

.

.

147

Rozum Co tak najednou ? Duše Teď lze přece škodit, jak je libo - nebeská karma se na nás nezřítí ! Rozum Dobrá. Tak pojď zazvonit strážci na dveře a utečeme. Duše Nějakou výtržnost, která je mě hodná. Když už tropit neplechu, tak na plný plyn. Pojď, vylekáme moře, plivneme na hory, vynadáme lesu, zařveme na nebe, načůráme na zem ! Jak se naskotačíme, jak se zvýtržničíme ! Rozum A co když i svět zareaguje takovým skotačením ? Je to přece zrcadlo. Moře nás vyděsí, hory na nás plivnou, les nám vynadá, nebe na nás zařve a zem... Duše To ne ! Raději pozlobíme strážce. TaťanaM: Když jsem si přečetla knihy o transurfingu, byla jsem příjemně překvapená. Uvědomila jsem si posun, k němuž došlo u některých výrazů, které jsem si zvykla používat, než jsem se poučila. Například: 1) Odpovědnost se zaměňuje za uvědomělost. Odpovědnost předpokládá pocit viny, uvědomělost pocit viny neobnáší. 2) Povinnost, zavázanost, pocit dluhu se zaměňují za důležitost. A důležitost je past kyvadel. 3) Přesvědčení - koordinace (klidná vnitřní síla), přesvědčení rovná se boji za významnost, ale my bojovat nepotřebujeme. 4) Přání se neplní a zaměňují se za záměr. 5) Sen se zaměňuje za cíl. 6) Víra se zaměňuje za vědění. 7) Strach přechází v radost z pocitu vlastní síly, život není těžká věc ani břímě, ale láska k sobě, přijetí sebe sama, vymýcení trápení z hryzajícího svědomí, pocitu viny, jednání dle rozumu a duše. 8) Bezvýchodnost a smutek - prostor variant. Myslím si, že seznam lze prodloužit. Třeba se svědomím jsem se ještě konce nedobrala. Svědomí ve starém životě („Ach jo, jsem tak hrozná, tak špatně jsem se chovala, já nestyda.") -jedná se o hodnocení a analýzu vlastního jednání vůči okolnímu světu ? Nebo je to dozorce vlastního jednání ? Za co se v novém životě zaměňuje tento pojem ? .

.

.

.

.

.

148

Bagira: Aha... Líbí se mi, že jsme se zbavili karmy, trestu, pekla a výplaty za vše v životě ! Stryapsik: Dokonce jsem ani nedokázal zformulovat, co je svědomí. Možná jsem ho ani nikdy neměl, takže to znamená, že ho nemusím za nic měnit. TaťanaM: Zdá se mi, že svědomí je přece jen hodnocení toho, jak se chováme k ostatním, a naslouchání rozumu, nikoli duši. Třeba je to sbírka morálních a duchovních hodnot, stereotypů, z nichž sestává osobnost. Jakmile se jim člověk vzepře, vynoří se před ním pocit, že někde udělal chybu, a svědomí ho začne hryzat. Možná, že svědomí je průvodce pocitu viny a důvod, proč se v sobě nimrat ? V takovém případě svědomí v novém životě nepotřebuji. Například: pověsila jsem prádlo, aby se usušilo na balkoně. Sousedi o patro výš vyhodili špačka (bez zlého úmyslu) a prádlo propálili. Považuji je za bezcharakterní, protože se nenaučili hasit nedopalky do popelníků. Podle mě jsou sousedi vinní. A ještě se mi zdá, že k lidem je prostě potřeba přistupovat s rozvahou, stejně jako by člověk chtěl, aby se ostatní chovali k němu. Potom pravděpodobně zapomene, co je svědomí. Tomka: Když jsem se od pocitu viny osvobodila já, úplně jsem rozkvetla. Dříve na mě třeba byli sprostí a já mlčela (ačkoli v nitru mi bylo mizerně) - a myslela jsem si něco jako, že jsem rozumnější, vlezte mi s tím na záda. Tak tomu bylo až donedávna - bitý nebitého veze. Nyní jsem se vymkla kontrole - na sprosťárny na svou adresu a adresu svých blízkých odpovídám taky sprosťárnami. Hlavně ti hulváti čučí, stahují ocasy a plazí se pryč, pod vousy si tiše bručí nějaké špinavosti (nahlas už seje bojí vyslovit) a já mám z toho (jejich útěku) takové potěšení ! Ten pocit se prostě s ničím nedá srovnat. Chápu, že se asi nemám čím chlubit, že to není nic zvláštního. Nicméně se postupně učím odporovat těm, kdo se mě snaží urážet a vytáčet mě, a to mi dělá radost. I rodiče polehoučku navádím k tomu, aby se pocitu viny zbavili. Zvláště taťka se tomu nechce poddat, zato mamka už do toho trošku proniká. TaťanaM: Samozřejmě se stává, že někteří lidé pochopí, jak se věci mají, jen pokud s nimi hovoříme jejich jazykem. Narazila jsi na kyvadlo, a to lze tlumit dvěma způsoby: buď tak, že na ně neadekvátně zareagujeme, nebo s ním budeme souhlasit a necháme je provalit do prázdna. Je docela možné, že tvoje odpověď na sprosťárny sprosťárnami pro ně byla neadekvátní reakcí. Zvykli si přece na to, že jejich nadávky vždy vyslechneš mlčky Jestli se k člověku, ať už je to ředitel nebo stařenka, chovám s pochopením 149

a bez negativních emocí, s úsměvem a v dobrém rozpoložení na duchu, pak se dotyčnému sotva bude chtít nadávat mi a napadat mě. Přirozeně existují osoby, které i tak skáčou, až odcházejí s pěnou u pusy, zatímco se snaží získat kousíček mé energie. Jenže moje neadekvátní reakce (příjemné vystupování vůči nim) je vyhazuje ze sedla. Stryapsik: Z toho vyplývá, že svědomí rovná se všelijaké nadbytečné potenciály či pocit viny neboli manipulace s námi. Zapomeneš slovo svědomí a nedopalky proletí kolem tvého balkonu maximálně náhodou nebo vůbec. A pak můžeš podle návodu od Tomky vyběhnout na rozcvičku k sousedům a dát jim přes hubu. Potom se spolu napijte a smiřte se. Tomka: Připadám si jako nějaký hubopraštil, který se při nejmenším vzruchu hned žene po tlamě. Stryapsik: Arabi v Paříži mě budou obcházet oklikou. A vůbec je to správně: jestliže člověk zachytí negativní vlny, je lepší vycenit zuby a zbavit se napětí. Jestli nezačneš rozhoupávat toto kyvadlo ze své strany, pak už ti možná nikdo ani neublíží. Posílejte je pryč s láskou. Nebo svou reakcí přivoďte kyvadlu takovou amplitudu, že se rozsype... strachy či proto, že to nečekalo, nevím. Nějaká neadekvátnost se musí vydařit. Vovka: Prosím o odpuštění, ale karmu mi nikdo nevzal. (Podpis: SáíBába na otázku, je-li pravda, že je Bůh, odpověděl: „I ty jsi Bůh. Jediný rozdíl mezi námi spočívá v tom, že já o tom vím a ty ne.") VinniPucha: Proč to ? Kdo chtěl, už dávno se jí zbavil. Podívej se na svůj podpis. Promiňte, kdo jste, milý člověk ? Vovka: A ty jsi Bůh ? Sám sobě Bůh ? No-no... Bagira: Vovko, kosmické zákony ve skutečnosti nikdo nezrušil, ovšem pravidla hry měníme sami podle průběhu hry ! Takže kvůli nám se neznepokojuj, nemrač se, hraj ! Chop se zástavy ! BRR: Jestli máš chuť řešit karmu, prosím... Moje vlastní duše je vytvořena v jednom exempláři, Bůh ji vypustil z běžícího pásu na jaře roku 1975, byla novoučká, čisťoučká... Jaká sakra karma ?! Zapomeň ! VinniPucha: I já jsem Bůh. I já o tom vím. A ty ne ?! Rozum Copak karma skutečně neexistuje ? Strážce Jak pro koho. Každý dostává to, co si vybírá. Jestli člověk věří v nezvratnost osudu, pak tomu tak bude - pro něj. Stačí však, aby .

.

150

převzal ovlivňování reality do vlastních rukou, když vtom okolnosti ztrácejí vlastnost fatální nevyhnutelnosti. Lodičku lze nasměrovat na kteroukoli stranu od osudu, jenž jako by byl předem načrtnutý. Vše je velmi prosté: život je jako řeka. Jestliže sami veslujete, máte možnost vybírat si směr. Pokud se však jen poddáváte proudění, jste nuceni plout v řečišti proudu, kde jste se ocitli. Chcete-li například karmu, dostanete ji. Jestliže přemýšlíte o tom, že váš osud záleží na nějakých nelítostných podmínkách nebo na chybách z minulých životů, realizujete tím odpovídající variantu. Je to vaše vůle, vy stojíte před zrcadlem. Pokud si přejete být vykonavatelem svého osudu, je to ve vaší moci. Duální zrcadlo bude se vším souhlasit. Jak říkají simoronisti (Simoron - technika ovlivňování reality podobná transurfingu, kde se základní důraz klade na snížení důležitosti, jako hlavní prostředek zde slouží humor - pozn. autora.):

„Drž karmu zeširoka !" Rozum Nebo tak: „Vlastní karma je tělu nejblíž." Duše Moje karma je nejkarmičtější ze všech karem. Když se mi karmuje, neukazuje se mi málo. Je zlá ta karma jako pes, zvláště když není nakarmený. Půjdu ji nakarmit karmamelkami, aby byla skarmnější. .

.

Přicházím o rozum ? Duše To je zajímavé. Co se stane, jestli o sebe přijdeš ? Rozum Vezmu velký kuchyňský nůž a zaříznu tě, holka ! Duše Dám tě na psychiatrii ! Rozum A já tě prodám ďáblu ! Duše Výměnou za co ? Rozum Výměnou za splnění všech svých přání. Duše V tom případě se splní také všechny tvé obavy a horší očekávání. Život se ti změní v peklo, kde ti bude překrásná děva podávat kávu do kotle. Chi, chi ! Rozum .

.

.

.

.

.

.

.

151

Ty mi kávu nedoneseš ani do postele. Jaký užitek z tebe mám ? Duše Nebylo by jednodušší, kdyby se naše vzájemná přání skloubila ? Strážce říká, že pak se vždy vyplní. Rozum Dobrá, co teď chceš ? Duše To se má tak. Sachrův dort, vanilkovou zmrzlinu, natřesené švestky s jahůdkami, švýcarskou čokoládu, vídeňské pečivo, italské bonbony a hodně moc šampaňského ! Rozum A já chci půl kila klobásy, kousek ukrajinského sádla, slanečky, solené okurky, vepřovou kýtu, telecí kotlety, sibiřské pelmeně, krvavý steak, láhev dvaasedmdesátiletého portského vína a hodně moc vodky ! Duše Hrůza a děs ! Jaký smysl má hádat se ? Půjdeme nakupovat to i ono. Anatolij: 1. Po aktivaci svého strážce jako bych skutečně zboku sledoval, co se děje, bez ohledu na to, co sám cítím. Zatímco ostatní se trápí složitými a komplikovanými otázkami a myšlenkami, na mé tváři se objevuje úsměv od srdce, jenž se v každém smyslu toho slova plynule mění ve smích. Lidé okolo jsou v rozpacích, ptají se mě: „Co se tak řehtáš ?" Vlastně jim to ani neumím vysvětlit. Jak by mohli vědět, co je transurfing, a tím spíš vnitřní a vnější důležitost. Ani o to neprojevují zájem. Představte si, jaký záchvat smíchu mě popadá, když mi říkají: „Raději by ses měl zabývat něčím seriózním." Kdybyste teď viděli mou tvář v zrcadle, je na ní napsáno: „Jsem ředitel Sovětského svazu." To se ví, že potom se rozlije úsměv i na jejich tváři, problémy života ale přece nezmizí. Už si ani nedokážu představit, že jsem byl zrovna takový. Ale co, je to jejich výběr a já ho respektuji. 2. Sedím večer doma, čtu aktuální knihu od Zelanda. Hovoří se v ní o hlučných sousedech. Už je dávno po třiadvacáté hodině. Jen tak mimoděk si říkám: „Moji sousedi také umějí oslavit svátky, hudbu tam poslouchají po večerech hodně hlasitě a vždycky nevhod, holota." Dočítám kapitolu do konce a ukládám se ke spánku. Trvalo to maximálně něco přes deset minut, když vtom sousedi spustí muziku, začínají dupat a tancovat, zkrátka bych je zabil. A vtom jsem se začal dusit normálně hysterickým smíchem, jelikož jsem .

.

.

.

.

152

si něco uvědomil: „Stačí, aby vás (sousedi) člověk pustil do svých myšlenek, a jak jste hned připraveni se připomenout." Nato jsem se zaposlouchal a je to výborná píseň. Začínám křičet, ať to pustí hlasitěji. V duchu mě napadlo: pojďme si dát klídek. Za pět minut už bylo ticho, jako by se nic nestalo. Nejzajímavější je, že jak se později vysvětlilo, ten večer ani žádná oslava nebyla plánovaná. Možná je to jen shoda okolností, osobně to však připisuji na účet vnějšímu záměru, který mi demonstroval svou sílu. Rus: Není třeba vysvětlovat, funguje to - a výborně... Jako na truc totiž obvykle právě ve fázi vysvětlování začíná zase kdo ví co... Zkuste zachytit svůj vlastní pocit ve chvíli, kdy se vám vše daří - a orientujte se pouze na něj... Ljel: Je třeba naučit se k takovým zázrakům přistupovat s klidem, přijímat je jako samozřejmost a nezapomínat na svého strážce. Pravidelně mu děkuji za pomoc. Tomka: Jeden příběh... To je tak... Suchá fakta. Sedí dva transurfaři u kávy a vykládají si o knížkách a aplikaci transurfingu. Objednali si. Objednávku jim přinesli, oni vše snědli. Žádají o účet. Zaplatí ho, číšnice jim přináší nazpět. Za deset minut jim znovu přináší vrátit drobné a téměř násilím jim ty peníze nutí, aniž by poslouchala ujištění, že už nazpět dostali. Sotva se transurfaři proberou, začínají se dohadovat, co to bylo. Padne tam věta - jestliže nám tady přibylo, znamená to, že někde jinde nedejbože ubude... A za dvě až tři minutky po úporném přesvědčování se číšnice vrací a málem se slzami v očích žádá, zda by jí mohli ty peníze vrátit: přepočítala se a vrátila dvakrát. Peníze se musely vrátit. Dosud však nedokážu pochopit, co to mohlo být. Strážce Budete-li se zabývat transurfingem, mnohé věci vám budou připadat zcela neobvyklé. Váš rozum si příliš zvykl jednat pouze s jedním aspektem reality, a to s fyzickým. Nyní začínáte odhalovat metafyzickou stránku duálního zrcadla. Čeká vás obrovské množství úžasných překvapení. Dívejte se na svět očima doširoka otevřenýma a nepřestávejte žasnout. Neztraťte jen víru v sílu, jež vám byla dána. Kurážněji si uzurpujte právo vykonavatele své reality. .

153

VI. Transvztahy

.

Pomoc blízkým lidem

.

Duše „Co si to tam čteš ?" Rozum Deník muže maniaka. Příšerná věc. Chceš si to poslechnout ? „Hodiny odbily půlnoc. V domě panuje polotma. Těžké záclony zlověstně šumí pod závany horkého letního větru. Ticho narušuje jen moje nerovnoměrné dýchání. Obezřetně našlapuji, po špičkách, ale parkety zrádcovsky vržou, takže trnu, rozčileně naslouchám. Z toho napětí jsem se zpotil až na zádech a srdce mi uhání jako o závod. Musím se zkrotit a uklidnit se, cíl už je blízko. Obezřetně se kradu ke tvé skříni. Chápu, že jednám sprostě, jenže si nemohu pomoci. Dveře se otvírají s ukrutným skřípotem, znovu trnu a naslouchám. Ne, v domě je ticho, spíš. Celý náš život by ubíhal klidně a rovnoměrně, kdyby nebylo jedné mé patologické slabosti - kradu ti tvou kosmetiku. Hrozně nadáváš, ovšem nedokážeš mě chytit při činu. Dnes ses nerozzlobila jen z legrace a ustlala sis na gauči v hostinském pokoji. Ukradl jsem ti poslední pomádu. A nyní se plížím ke spodnímu prádlu. Lezu do skříně. Toť on, okamžik úspěchu ! Odhalil jsem ohromný, rozkošný poklad ! Kolik je tu kalhotek, punčocháčů, podprsenek, košilek ! Chvějícími se ústy málem vydávám vítězný pokřik. Všechno ze skříně vyhazuji, cpu to do pytle a házím do svého pokojíku -jen tam jsem v bezpečí. Zavírám dveře na klíč a poklad vysypávám na zem. Bože, a to všechno je moje ! Nedám ! Ani za nic nedám ! V radostném povznesení začínám skákat a vyhazovat prádlo ke stropu. Když se dost naskáču, rozstrkávám poklad do různých zásuvek a poliček. Padám do křesla, abych si oddechl. Ale ne, nemohu ! Znovu všechno vytáhnu, shrnu to na zem a začínám si to zkoušet. Hurá ! Všechno mi sedne ! Máme téměř stejné míry. Nakonec si vybírám síťované punčochy, jakési popruhy, což evidentně musí být kalhotky, průhlednou podprsenku a červené rukavice až k lokti. Všechno to na sebe nasoukám a opatrně, po čtyřech, se přikrádám za tebou do hostinského pokoje. Spíš s plyšovým medvídkem. Takový darebák ! Dlouho sním o tom, že ho spláchnu do kanálu, jenže se tě moc bojím - bezpochyby mě zabiješ. Opatrně ti ho vytahuji z rukou. Hlasitě zabručí. Ničema ! Ty se však neprobudíš. Dlouho se na tebe .

.

154

dívám, snažím se zvládnout ty kalhotky. Ne, přece jen to není moje velikost. Máš vlasy rozprostřené na polštáři. Zpod pokrývky koukají holá kolínka. Trýznivě se snažím přemoci přání štípnout tě do kolínka. Ale ne, nevydržím to ! Kousnu. Vyskakuješ z gauče a hrozně ječíš. Taky hrozně ječím. Když vidíš, jak vypadám, aniž bys přestala křičet, začínáš mě tlouct medvídkem hlava nehlava. Svalíme se na gauč a plácáme se tam tak dlouho, dokud únavou neusneme." Duše A dál ? Rozum Potom ti to dočtu. Je načase podívat se na snění. Běguščaja po volnam: Celou dobu mě trápí jedna věc. Jak mohu pomoci synovi, mamce, muži ? Nedokážu jim vlézt pod kůži a vytvářet za ně diapozitivy. A přitom bych jim tolik chtěla pomoci... Možná byste měli ohledně této záležitosti nějaké nápady ? Landyš: Prosí tě o to ? Jestli ne... pak u nich není třeba nic měnit... Jose Consecas: Taky mě občas posedne přání někomu pomoci... To potom sleduji situaci jakoby zboku a odhaduji, kdo vlastně moje rady potřebuje. Každý je sám strůjcem svého štěstí. Stává se mi, že hodlám pomoci do té míry, až mě ruce svrbí ! Musím dělat narážky... Například mimoděk někam položím vhodnou knížku nebo utrousím rozumné slovo... Co z toho !? Zkrátka a dobře, pomáhat někomu, pokud o to nežádaje věc nevděčná. Arnika: To je i v případě, že o to ten někdo prosí. Zvláště, pokud dotyčný žádá o radu. Tu totiž nejčastěji vyžaduje člověk, jenž i tak ví, co má dělat. Trefíte-li se svou radou do černého, bude to v pořádku. Minete-li, začne se s vámi hádat a dokazovat vám, že nemáte pravdu. Dále existuje jistá kategorie lidí, kteří o radu žádají bez přestání, a to jen proto, aby měli možnost svého rádce v budoucnu obvinit, že se jim nezadařilo, jak mělo. Navíc radu poslechne jen málokdo. Většina jedná tak, jak to sama považuje za nutné, čímž na sebe bere zodpovědnost. A ještě jeden dodatek: nejnesnesitelnější typ rádce je amatér, jenž přečetl všelijaké chytré knihy a radí, radí, radí... Zachraňuje svět, zachraňuje své okolí, poněvadž jen on ví, jak je to správně. Od takového člověka je záhodno se vždy držet dál. Běguščaja po volnam: Tohle jsem úplně na mysli neměla. Chci například pomoci muži najít práci. Nechci mu dávat rady, jaký by měl třeba vytvářet diapozitiv. Ani ho nechci přejmenovávat (jak to dělají .

.

155

simoronisti). Nejlíp, aby to ani nevěděl. Jen ho postrčit na potřebnou vlnu, do vhodného sektoru. Na to se ptám. Je to možné ? Landyš: A on sám co, nemůže ? Sarina: Novinka stará jako svět: za nikoho nelze žít jeho život ani za manžela, ani za děti, ani za rodiče ! Sony ! Bohužel, dokud tví příbuzní neprocitnou a nezačnou se přirozeně snažit... Bohužel ! Jose Consecas: Vskutku ! Lidé si přece pomáhají... Ale jestli tu pomoc potřebují... Sám občas nevím, co potřebuji. Jakmile přijde, hned mám jasno: to je ono ! Možná tvůj muž vůbec pracovat nechce, chce být svobodným umělcem nebo někým tohoto typu... Chtělo by to nejprve si rozebrat svá přání... Untouch: Přejmenuj ho, vzpomeň si, co mu jde dobře, co ho uspokojuje, a pusť si tento film. Shere: Nepotřebuješ třeba sama pomoc ? Manžel vstoupí do vrstvy tvého vnějšího světa. Pracující muž významně vylepší životní úroveň tvé rodiny, získáš nové možnosti. Zeptej se své duše, co chce ? Možná touží po novém autu nebo abys namísto dvou směn pracovala na jednu ? Neoklamávej sama sebe. Pochop, co chceš ty, začni si přehrávat diapozitivy. Pak se najdou prostředky na uskutečnění tvého cíle, třeba si muž najde velmi dobře hodnocenou práci. Běguščaja po volnam: Na tom jsem se opravdu zasekla. Potřebuji prostě snížit důležitost, jenže to je složité. Můj muž bohužel není svobodný umělec. Je jen maximalista. Byl zaměstnaný u policie, vypracoval se do vysoké funkce. Ale už mu to tak lezlo krkem !!! Toto kyvadlo s označením Policie má rádo pouze ty, kdo se podrobují jeho vnitřním nepsaným zákonům: člověk musí být nestydatým hulvátem, pít vodku, plnit všelijaké požadavky vedení. A pak ho za to ještě sprostě pomluví. Můj muž tuto skutečnost nedokázal za dvanáct let přijmout. Srážel se s kyvadlem a vykoledovával si od něj samé nepříjemnosti. Až se nervově zhroutil. Rozhodli jsme se, že je třeba, aby dal výpověď. Na všechno se vykašlal. Teď už měsíc sedí bez práce. Běhá, hledá, jenže v osmatřiceti letech je bohužel těžké začínat od úplného začátku. Zvou ho zpět, jenže on to odmítá. Už začíná být podrážděný, trápí se, a to znamená, že se trápím i já. Proto mu chci pomoct... Gostja: Když jsem si na internetu otevřela první kapitoly transurfingu, byla jsem zrovna v podobné situaci. A se slovy: „Přečti si to, ten chlápek píše legračně," jsem je strčila manželovi namísto ranních novin, které obvykle čte cestou do práce. Samozřejmě jsem riskovala, že narazím na hlášku typu: „Ses zbláznila, holka." Jenže 156

jsem hrozně moc chtěla, aby si to přečetl (zřejmě intuice). Večer se ptám: „Přečetl sis to ? Co si o tom myslíš ?" Odmlčel se, rozvalil se a říká: „Víš co, chytlo mě to !" Nedávala jsem mu žádné rady, nevytvářela jsem místo něj diapozitivy, nepřejmenovávala jsem ho na nevím koho, nesundávala jsem mu brýle, jimiž hledí na svět. Jen jsem mu ty brýle otřela ! Domnívám se, že když je řeč o lidech tobě blízkých, můžeme si dopřát drobný (jak radí Norbekov výhradně s láskou) kopanec do zadku. Mohla jsem muži nevtíravě doporučovat chytré knihy a podstrkovat mu je. A on by dokonce souhlasil, že až bude mít čas, přečte si je. Kdybych mu však byla tehdy ty noviny nevzala... Když se nakonec oba rodiče seznámili s transurfingem, samy od sebe se začaly rozptylovat problémy se synem. Běguščaja po volnam: Díky všem za rady, za to, že jste mému tématu věnovali pozornost. Opravdu jsem se přeorientovala (pomohli mi s tím v mém zaměstnání, kde se má propouštět a ještě to visí ve vzduchu). Nyní přemýšlím, jak pomoci sobě !!! Ale nemám strach. I když to samozřejmě bolí, poněvadž svou práci mám moc ráda !!! Landyš: Vidíš, jakou důležitost jsi přikládala své práci... Tvůj svět lépe ví, co je pro tebe nezbytné... Tak už na to přestaň myslet. Situace se vyřeší ve tvůj prospěch... Hodně štěstí ! Sarina: Nikdy nezapomínej: „Ať se děje cokoli, vede to k lepšímu !" A ani o píď necouvej. Tvoje štěstí záleží na houževnatosti ! Strážce Jak už jsem řekl, záměr jednotlivého člověka působí pouze ve vrstvě jeho světa. Každý je schopen ovlivňovat jen vlastní osud. Stejně tak má kapitán možnost řídit jen svůj koráb, kdežto ke kormidlu jiného plavidla nemá přístup. Takže svým blízkým můžete pomoci jen jedním způsobem. Pokuste se jim otevřít oči do reality, aby si sami začali vytvářet vrstvu svého světa. Jen se nerozčilujte, nepodaří-li se vám spáče probudit. Možná se jim to tak líbí. Je to jejich výběr. Neradím vám, abyste někoho k transurfingu táhli za ušiska. To není správné. Tohle vědění totiž není vhodné pro všechny. Kdo je připravený ho přijmout, toho nemusíte k ničemu přemlouvat. Ti, již jsou připraveni, si transurfing nebo jakékoli jiné učení najdou sami. Radujte se z toho, že sami jste procitli ve snění za bdění a nyní jste schopni ovlivňovat svou realitu. Znamená to totiž, že se vám .

157

naskýtá více možností pomoci svým blízkým běžným způsobem. No, a jestli ostatní nevěří nebo přesněji věřit nechtějí, že ovlivňování reality je možné, sotva bude mít smysl přesvědčovat je o opaku. Nemá cenu snášet lidem modré z nebe, jestliže se o to neprosí. To by vás mohlo přijít draho. Lepší je položit ono modré dobro na viditelné místo a tichounce se vzdálit - kdo ho potřebuje, sám si ho vezme.

Moudří darebáci

.

Duše Tak honem, čti dál. Rozum „Dnes v noci jsem určil místo setkání ve skříni. Jako pravý gentleman jsem přišel první. Velmi dlouho jsem se přehrabával mezi oděvy a přemýšlel jsem, čím bych tě potěšil. Nakonec jsem na sebe navlékl tvůj kožich a schoval jsem se. Zlověstné ticho narušilo bití hodin. Půlnoc. Brzy bylo slyšet opatrné kroky. Pomalu ses připlížila, bojácně ses ohlížela do stran. Celá napjatá ses tiše dotkla dvířek skříně. Nečekaně jsem se zvedl a lapnul tě rukama. Jak jsi ucítila cosi velkého a chlupatého, hrozně jsi zakřičela. Taky jsem hrozně zakřičel Svalili jsme se do skříně a začali jsme se tam kočkovat a blbnout, jak nám prostor dovolil. Aniž bys přestala křičet, nazdařbůh jsi mě mlátila ramínkem. Díky bohu, kožich tlumil údery. Sotva se mi podařilo ti to ramínko sebrat. Tehdy jsi mi stáhla kožich a začala jsi mě drásat jako tygřice. Co bylo dál, už si nepamatuji... Dnes ses domů vrátila dříve než obvykle. Běhala jsi po pokojích a volala mě. Nakonec, když ses přesvědčila, že tam nejsem, začala jsi hopkat z kouta do kouta a halekat: „Lála, lála ! Lála, lála !" Jenže já jsem doma byl. Ležel jsem schovaný pod postelí a čekal jsem na vhodný okamžik. Když ses ocitla vedle postele, mlčky jsem vytáhl ruku a chytil tě za kotník. Strašně jsi zařvala. Taky jsem strašně zařval. Zoufale jsi kopala a nakonec ses vytrhla. Lapla jsi hasicí přístroj a proud jsi nasměrovala pod postel. Honem jsem se odtamtud musel pakovat. Jakmile jsi spatřila nahého chlapa celého pokrytého pěnou, zase jsi hrozně zakřičela. Taky jsem hrozně zakřičel a svalil tě na postel. Chytlas přikrývku a začalas mě tak mlátit, že se roztrhla. Peří se rozletělo po celém pokoji. Upatlaní od pěny a obalení v peří jsme se ještě dlouho váleli na posteli, dokud jsme se úplně nevysílili." Duše To je drsné ! Podíváme se na snění a ještě si něco přečteme. Vas:... Jsem v této situaci... Nedokážu najít společnou řeč .

.

.

158

se synem (10 let) nebo přesněji společnou řeč sice nacházím, jenže on mě neposlouchá... Jestliže ho hodlám přinutit, aby něco udělal, buď mu musím vynadat, nebo... vlastně téměř vždy musí dojít až ke konfliktu... Arnika: Proč je váš syn neposlušný ? Co tím sleduje ? Co si o tom myslíte ? Chce upoutat vaši pozornost na sebe ? Je to jeho boj o moc ? (Ano ! Ano !) Snad pomsta ? I když pomstu řeší až starší děti. V každém případě musíte předcházet konfliktu ! Děti také hodně trápí, jestliže s nimi rodiče nepočítají, neváží si jich. Nedávají jim právo na výběr (i kdyby mělo jít o drobnosti). Vas: To, že se jedná o boj o moc a upoutání pozornosti... to moc dobře vím... Vyhnout se konfliktu... to znamená dovolit mu dělat to, co dělá... A to právě často vede k rozporům... ne vždycky to dělá správně... Promluvím s ním, on jakoby vše vnímá... no, ale když pak něco není po jeho... stop, padla, zhasínáme... Takže ještě toto kyvadlo. Arnika: Přesto je třeba vytvářet situace, v nichž budete oba, vy i váš syn, vyhrávat. Kompromisy. Staňte se pro svého syna nepředvídatelným (v dobrém smyslu slova !!!). Přinutí ho to, aby se na vás podíval jinak. Zná vás už přece jako staré boty. Čtete mu kázání, on předstírá, že slyší a rozumí vám, nicméně si myslí svoje... Často děti podceňujeme. Přitom se od nich lze tolik naučit !!! Dokonce ani nedokážeme docenit, jakou studnici moudrosti představuje. Každou povinnost tvého syna lze přece ještě stále proměnit v hru. Takže tatínek si s ním pohraje a nebude se tvářit, že snědl všechnu moudrost světa. Začněte se se synem radit. Není důležité, jestli se budete jeho radou posléze řídit, ale on pocítí, že je pro vás velmi důležitý. V dobrém smyslu. Musíte to všechno dělat maximálně upřímně. Děti faleš vycítí. Zkuste se na něj podívat jako na moudrého (nikoli rozumného, nýbrž skutečně moudrého) tvora nebudete litovat ! Landyš: Arnika má pravdu, udělej si ze syna přítele a všechny problémy se vytratí. Stojíš v pozici staršího (děda v armádě), ale že by ses zkusil postavit na jeho místo ? Děti jsou velmi moudré a někdy není přijetí rady od syna vůbec na škodu. Jinak se později dočkáš „dárečků"... Chjelg: Naše děti nejsou naším vlastnictvím. Přišly sice na tento svět skrze nás, nicméně nikoli pro nás. To nejsou mé myšlenky, avšak souhlasím s nimi. Děti mají svou cestu, jež ovšem začíná na našem prahu, a my mylně pokládáme tlapu vlastnictví na vše, co je kolem. Vlastnictví je velmi silný a lákavý atribut pocitu vlastní 159

důležitosti. To nejlepší, co můžeš ve vztahu k synovi udělat, je stát se mu přítelem. Nedělej si ze syna přítele, jak píše Landyš, ale ty sám se staň jeho přítelem. Rozhlédněte se ! Všichni máme spoustu známých, avšak máme také hodně přátel ? Těch být tolik nemůže. Podle mě jsou přátelské vztahy ty nejkomplikovanější. Nepodléhají ani právním, ani morálním normám, zcela závisejí jen a pouze na naší dobré vůli - přítelem buď jsi, nebo nejsi. Míníš-li se stát přítelem svého syna, musíš mu být roven a vážit si ho, nesmíš se dělat lepším, než ve skutečnosti jsi, nevnucuj mu mravoučná kázání, jestliže se o ně nikdo neprosí, a když tě požádá o pomoc, musíš hodit za hlavu své hloupé dospělácké záležitosti. Nasadit spadený řetěz na kole není ani o chlup méně důležité než sledovat zápas Real-Manchester United. Vzpomeň si, jaké to bylo, když ti bylo deset let ! Chápal někdo z dospělých tvé problémy ? Naprav omyl, pochop problémy svého syna. To jsem se rozepsal. Otcové a děti - to je horké téma, nehasnoucí. PS: Mám syna. Jsme přátelé (smím-li doufat). Arnika: Věřte mi, často jsem cítila, že dospělí jsou hrozně omezení, a vůbec se mi nechtělo vstoupit do jejich řad. Chjelg: A jak mi bývalo líto, že opravdoví dospělí, s nimiž jsem se chtěl kamarádit (takoví se potkávali málokdy), byli jen vzdálenými známými rodičů, takže setkání s nimi byla zřídkavá a vždy jen krátkodobá... Arnika: Přesně !.. Zato byli po ruce ti, kteří říkali, že se ti nic nepodaří, že máš obě ruce levé, že to není pro tebe, a především seď potichu, neotravuj a poslouchej ! My lépe víme, co je pro tebe užitečné. Leshiy: Ještě nedávno jsem spadal do kategorie dětství. Rodiče mě šíleně otravovali učením - prostě hrůza. Nakonec se ze mě stai uiejvák a všechno mi byio šumák, tedy přesný opak toho, co chtěli. Takže, rodiče, ve všem musíte poznat zlatou střední cestu. Nechci být dospělý !!! Max: Přesně !!! Navrhuji utlumit kyvadlo dospívání ! Landyš: To není potřeba... Čím déle v tobě bude žít ten malinký a upřímný chlapec... čistý, s nezkaleným rozumem... tím lépe. ■ Vorona: Dodatek: někdo se ptal, jak se má mít rád. Z vlastní zkušenosti vím, že nejsnazší a nejpříjemnější je mít v sobě rád to dítě. Arnika: Vždy jsem se domnívala a stále si myslím, že dětství je nejpracnější období v lidském životě. Protože z dítěte dělají 160

člověka. Jako by to ještě člověk nebyl... Lina: Všichni odpovídají hezkými a správnými slovy, to všechno je napsáno v mnoha knihách o výchově, jenže ono z většiny zůstává u teorie. Stává se, že děti, zejména výrostci, kteří ty knížky také četli a naposlouchali se hezkých slov o tom, že je dospělí dostatečně nechápou a podobně, umí rodiči výborně manipulovat, protože hrají na jejich pocit viny. Rodiče také mají právo na klidný život, jenž bude i pro ně příjemný ! Moje sedmnáctiletá dcera tvrdí, že má právo přijít velmi pozdě domů, kdežto já nemám právo jí to povolovat. Celý život jsem se snažila stát její přítelkyní. Jenže se ukázalo, že moje názory na svět zestárly. Arnika: Nic nenaděláte. Musíte přijmout skutečnost, že vaše dcera není vaším majetkem. Nechci vás rozčílit, ale představuje váš zrcadlový odraz. Snažila jste se stát její přítelkyní ? Jak to přijímala ? Snažit se být přítelkyní a být přítelkyní, to není jedno a totéž. (Víte, já jsem se „zbavila" všech kamarádek, jež se mi vnucovaly.) A čím více se trápíte, tím více bude důvodů k trápení. Přestaňte se znepokojovat. Jak ? Nevím. Přeorientujte svou pozornost na něco jiného, přinuťte se silou vůle. Hledejte. Přestaňte svou dceru trestat. Začněte na její chování reagovat jinak než obvykle. Namísto vznášení námitek, že se vrátila pozdě, se jí zeptejte, jak se měla. Musíte se naučit své dceři důvěřovat, vypěstovat si důvěru, že je rozumná, rozvážná dívka a nebude vyvádět žádné hlouposti. Přece je to tak, že co od lidí očekáváme, toho se dočkáme. Landyš: S hrdostí mohu říci, že moje děti jsou mými nejlepšími přáteli... ani nebylo nutné vynakládat zvláštní úsilí. Prostě je třeba častěji si s nimi povídat a nedávat jim najevo svou věkovou nebo jinou převahu... tak to opravdu je, a dost ! Ljelik: Když nevím, co dělat a jak děti zvládnout, obracím se na ně s žádostí o pomoc. Nikoli však z pozice mámy, ale spíš jako bych sama byla bezmocným dítětem. Přece doopravdy nevím, co si počít. Když cítí můj neklid a upřímnou důvěru k nim, zpravidla samy nacházejí správná řešení. Nemá cenu hrát si s nimi na důležitost. Tak se jedině propast mezi lidmi prohlubuje, mezi dětmi to platí dvojnásob. Rozum To jsou moudří snící. Strážce, vy mlčíte, znamená to, že sami vše dobře chápou ? Strážce Ano, a ještě nás mohou mnohému přiučit. Duše To já jsem z dětství vůbec nevyrostla. .

161

Rozum To je přesné. Kde máš švihadlo ? Duše A tobě, ty náš dospěláku, by neškodilo, kdyby ses do dětství vrátil. Rozum A to proč ? Duše Abys přestal být rozumný a konečně jsi zmoudřel. .

.

Mimomanželské svazky

.

Duše A co tam má náš maniak dál ? Rozum „Rozhodl jsem se, že upeču bábovku. Obvykle ji děláš ty a potom tvé úchvatné dílo spolu jíme. Ale dnes jsem se rozhodl, že ti připravím překvapení. Namazal jsem se tónovacím krémem, sytě jsem se namaloval kosmetikou, kterou jsem ti ukradl, na hlavu jsem si natáhl tvou paruku, na nahé tělo jsem si oblékl zástěru a začal jsem pracovat. Naneštěstí jsem nestihl vše dodělat, když ses náhle objevila ty. Jak jsi mě zezadu uviděla, vydalas ostrý výkřik, ale nebyl v něm údiv ani hrůza. Protože jsem ho nečekal, slušně jsem se řízl do prstu. Rozmáchl jsem se a zakrvavený nůž jsem si přitiskl k hrdlu a hrozně jsem zařval. Ty jsi taky hrozně zařvala. Když jsem se vrhl s nožem na tebe, omdlela jsi. Sotva jsem tě přivedl k sobě. Jakmile jsi pohlédla do tváře zakrvaveného transvestity v paruce a s nožem v rukou, znovu jsi hrozně zařvala. Taky jsem hrozně zařval. Za okamžik jsi však pod vrstvou make-upu rozpoznala mé rysy a já jsem pochopil, že bude lepší začít se zachraňovat, než bude pozdě. Chytilas váleček a zuřivě ses hrnula za mnou. Honila jsi mě po celém domě a já se vyhýbal, seč jsem mohl, když jsem lavíroval mezi židlemi a křesly. Jenže pak jsem zakopl a upadl. Vrhla ses na mě jako divoká kočka a málem jsi mě zadusila, když jsi mi stahovala zástěru. Váleli jsme se po zemi tak dlouho, až jsme ucítili zápach spálené bábovky Ne, přece jen prvenství v pečení tohoto pokrmu zůstane tvoje." Duše Co kdybychom se podívali na snění a upekli bábovku ? Mám na ni takovou chuť ! Rozum Dobrá. Vopros: Nemá-li být láska závislostí, musí se obejít bez připoutání, bez vlastnických nároků, a tedy i... bez závazků ? Nebo ne ? Do rodiny se narodily děti, žena trošičku přibrala, muž trošku oplešatěl, trošku ztloustl, dost ochladí... žena už ve svých povinnostech taky není tak horlivá, je tu práce, dům, večeře, úkoly s dětmi... Za deset let manželství se zájmy partnerů rozešly na různou stranu. Říkáte, že jde o zřídkavý obrázek ? To sotva... .

.

.

162

Navíc se v práci objeví zajímavá nová kolegyně nebo zajímavý nový kolega. Až se z toho člověku točí hlava... tak moc touží po nespoutaném sexu. Všem účinkujícím osobám je sotva třicet let. A neví se, zda je to láska, nebo vášeň (v čem je druhá varianta špatná ?), zda se má dotyčný držet do poslední chvíle (a kvůli čemu ?), nebo... ? Leshiy: Manželství je také kyvadlo. O tom, jak s ním nakládat, už se tu psalo. Vopros: Jenže moje otázka se, drahý Leshiji, netýkala manželství. Jde mi o přípustnost nevěry nebo prostě o mimomanželské svazky. Leshiy: Každý je povinen dělat to, co chce. Chceš se s někým vyspat - prosím. Akorát pak kvůli tomu můžeš mít výčitky a z toho se nic dobrého nevyklube. Podle transurfingu: jestliže se jedná o tvé kyvadlo (manželství) a potřebuješ ho, pak ho nenechávej provalit, nýbrž hraj jeho hru, dokud to budeš potřebovat. Takže dokonce i v případě, že jsi nevěrný byl, zůstávej v manželském svazku stejný i na duchu. Jinak se totiž s kyvadlem nesejdeš na rezonanční frekvenci. Navíc z lékařského hlediska jsou nevěry nezbytné. To už je na dlouhé vysvětlování, jež nicméně souvisí s různými krevními skupinami. „Dobrá bokovka utvrzuje manželství." Vopros: Bylo by fajn, kdyby to tak vnímala i druhá polovička. To už by pak ale bylo něco jako otevřené manželství... Mohu-li si dovolit zobecnění, pak rodina s přívržencem transurfingu mlčky toleruje nějaké to vybočení ? Z hlediska medicíny se do této záležitosti může připlést ještě hodně aspektů: náklonnost mužů k polygamii, opadávání zájmu o samici poté, co společné dítě dosáhne tří až čtyř let a je životaschopné, mužská potřeba dobývat nové pole... Také sem patří tendence samic spíš než se samcem méně úspěšným (biologickým otcem) žít se samcem silnějším, byť v harému, aby mělo potomstvo větší šanci na lepší startovní pozici. S boháčem je lépe i samotné samici. Možná bychom neměli posuzovat jen biologické hledisko, nýbrž i další faktory ? After: Rozhodněte se, která koncepce je vám bližší: žít pro děti, nebo žít pro sebe ? I když nechápu, proč by dětem muselo být zle, jestliže jejich matka nachází sexuální uspokojení u někoho jiného než u jejich tatínka (s nímž už ho nemá) ? Vopros: Dětem přímo zle nebude, jenže se spustí mechanismus klamu. Bude překročena jistá hranice, proto se dětem v případě nevěry jednoho z rodičů zvyšuje pravděpodobnost na budoucí život v neúplné rodině. Nebo si myslíte, že takovou věc lze dlouho 163

skrývat ? A rada: „Dokonce i v případě, že jsi nevěrný byl, zůstávej v manželském svazku stejný i na duchu." - takového pokrytectví také není schopen každý. Já mezi ně určitě nepatřím. After: Rodina je pokrytectví v každém případě. Toužíte si bláznivě užívat sexu s cizím člověkem, jenž se vám zalíbil, nicméně budete svou sexualitu kasírovat, aby kvůli vám neutrpěl újmu pocit vlastnictví vašeho muže. Budete se věnovat sexu s mužem, k němuž vaše touha pohasla, a přitom budete přemýšlet o tom, jak šílené potěšení byste měla z toho, kdyby s vámi v tu chvíli byl v posteli ten druhý. Už tím jste pokrytec a nedělá jej z vás vaše tělo, jelikož to je dokonale upřímný nástroj, má chuť na toho, koho chce, a nemá chuť na toho, koho nechce (vašeho muže). Pokrytce z vás dělají vaše (přesněji obecné) takzvané představy o věrnosti, manželství a o tom, že pro děti je lepší žít se dvěma odmilovanými rodiči, než jen s mamkou nebo s mamkou a jejím novým milencem. Chci vám položit ještě jednu otázku. Jestliže říkáte, že kdyby se o vaší nevěře dozvěděl muž, pak budou trpět vaše děti, nezastíráte tím svůj vlastní strach, že ztratíte navyklé zajištění a blahobyt ? Netočí se celý výběr kolem otázky, zda více chcete bezuzdný sex, anebo pocit pohodlí, komfortu a ochrany, jež vám poskytuje rodina a který jste s mužem za ta léta vybudovali ? Vopros: O tom tu samozřejmě mluvíme. Rodina není jen sex, zvláště po deseti letech manželství. Člověk by chtěl jednat dobře a správně. Cožpak žít v harmonii se svým svědomím je snem idealistů ? Ljelik: Takže k výběru a jeho následkům. Během dne provádíme bez povšimnutí a čistě mechanicky nebo i vědomě výběr v ledasčem. Většinou o tom ani nepřemýšlíme, protože tomu nepřidáváme tolik důležitosti. Váš dotaz má důležitost navýšenou, a proto se s ním těžko vypořádáváte sám/sama. Již cítíte pocit viny, i když podle vašich slov jste se ještě nerozhodl/a. Přesto už se váš rozum dávno pohybuje ve hře utrpení. Možná jste svým přáním situaci napjal/a a teprve nyní se zabýváte otázkou, jak si v ní počít... Musíte se zeptat sám/sama sebe, k čemu to potřebujete. Imaginární obrázky vášnivého sexu - to je taková hra rozumu. O tom se člověk nejčastěji přesvědčuje na vlastních chybách. Ano, je to lekce. Mnozí ji prostě potřebují, aby pochopili, že ne vše, po čem toužíme, je nezbytně nutné a naopak. Zakázané ovoce vždy láká nevysvětlitelnou silou. To, že člověk dychtí po vášnivém sexu, je normální. Podle všeho je zřejmé, že pro 164

energii, jež se za dlouho dobu nahromadila, nebylo jiného vybití. Nakonec je to jako nějaká hra fantazie. Stojíte před výběrem hry a masky a otázka zní: jakou masku bude nejlepší si obléct, abych se vyhnul/a pocitu viny ? Co chcete ?... Získat sexuální uspokojení, ale přitom se kvůli tomu netrápit pocitem viny ?... Nebo chcete zcela změnit svůj život tím, že si jej zkrášlíte sexuálním koloritem ? Beztak už se tím zabýváte. Váš rozum si přeje, abyste tutéž osobu měl/a a jen jednou, ale to nestačí. Už dávno jste své polovičce zahnul/a. Takže otázka spíš zní, jak v celém tom divadle pokračovat, aniž byste někomu způsoboval/a bolest, již na úrovni fyzické. Každé řešení, pro které se rozhodnete, vám změní dráhu života. Na to musí být člověk připravený, aby mohl za své jednání přijmout odpovědnost bez strachu a pochyb. Jedna skupina lidí si své plátno života maluje sama, a i když se na něm vyskytují chyby je naplněný nejrůznějším zbarvením odvážných tahů štětcem. Druhá skupina si vybírá stereotypní model života, který si vysnil někdo, a s ním pak ladí každý svůj krok. Vopros: Tak nějak se věci zajely do tiché pravidelné koleje, jenže co - tak to má být do konce ??!!! To mám chodit na procházky a být nevěrný ? Moje druhá polovička si takové chování nezaslouží, ale na druhou stranu mi přijde hloupé všechno zničit kvůli marnivému uspokojení. Vím, že okolo existuje hodně rodin, kde ženy zavírají oči nad manželovým úletem. Ani muži nijak zvlášť neřeší, že ona nocovala u kamarádky či u matky. Kdyby mě takový tichý souhlas ohledně sexu v manželství vyhovoval, nebyl bych na tomto vašem fóra. After: Dáváte přednost životu po boku člověka, jenž má hromadu dobrých vlastností, nebo toho, koho milujete a po kom toužíte jako po sexuálním partnerovi ? Co vlastně očekáváte od lidí tady na fóru ? Jestli se chcete vykašlat na svá opravdová přání a doopravdy hodláte udržovat iluzi spolehlivé rodiny, pak ji udržujte ! Nechcete být pokrytecká a klamat manžela, tak prostě zapomeňte na svá sexuální přání a třeba i na novou lásku s někým jiným. Je to tak jednoduché ! Vladimír: No jo, jenže ono je dost těžké vzpírat se sexuální energii, ba prakticky nemožné. Jestliže už na člověka pudy tlačí příliš, pak mu pravděpodobně kromě různých praktik, kde se energie přelévá do jiných čaker, není co navrhnout. Snad ještě šesté cvičení, takzvané oko zrození. Opakuji, jestli jde právě a jen o sexuální pud. V tom případě se jedná o obyčejný fyziologický jev podobný tomu, že potřebujeme pít vodu. Pokud však hovoříme o lásce, jsou veškeré 165

rady zkrátka nevhodné. Rozum O, to je filozofie hippies ! Volná láska a vše okolo... A co věrnost, rodinné zvyky ? Duše Nechoď na mě se svými pilíři ! Už mě otravuješ ! Lásku nepotřebuji ! Strážce To už si každý rozhodne sám pro sebe. Hlavně, aby morální principy nenarušovaly jednotu duše a rozumu. Dojde-li totiž k nějakému takovému poničení, znamená to, že ony principy nejdou od srdce, nýbrž pocházejí od úskočných kyvadel. Kyvadla, jak známo, sledují pouze jeden cíl: chtějí svou oběť zahnat do buňky v matrici, k čemuž používají správné formule a krásnou etiku. Dva lidi potká láska mimo manželství. Jeden z nich bude potají nevěrný a bude se cítit vinen. Druhý se naopak bude soužit touhou po lásce, avšak do nevěry nepůjde. Který z nich postupuje správně ? Rozum Ani jeden. Strážce Přesně. Jeden si kazí život pocitem viny, zatímco ten druhý nerealizovanými přáními. Aby toho nebylo málo, nakonec se život zkazí všem členům rodiny - a to je fakt. Duše Co se s tím dá dělat ? Strážce Především nikdo nesmí podvádět sám sebe. Jestliže se vám zachce lásky, jenže si ji nemůžete dopřát, nebo si ji naopak dopřáváte, ovšem hryže vás při tom svědomí, zamyslete se: kdo to bude mít lehčí ? Nikdo. Všem včetně vás a vašich blízkých bude jen hůř. Takže je nezbytné, abyste dosáhli jednoty duše a rozumu. Zejména se rozhodně zřekněte pocitu viny a zavrhněte veškeré morální principy, jež namísto od srdce pocházejí od kyvadel. Jinými slovy musíte se stát vykonavatelem své reality, už nebuďte loutkou. Můžete klamat své nejbližší, když se budete tvářit, že zachováváte věrnost. Nicméně je tu něco, co už se dělat nemá, a to lhát sám sobě. Rozum Přece jen mi na tom něco nesedí. Nějak se mi to nezamlouvá. Strážce Co by na tom taky bylo dobrého. Když už se však stane, že na .

.

.

.

.

.

.

.

.

166

takovou lásku mimo narazíte, raději podvádějte své blízké než sebe. Opakuji, že nevěra na sobě vede k mnohem horším následkům pro všechny. Nerozčilujte se, lidé jsou si nevěrní skoro pořád. Rozum A co starost o blízké ? To je co ? Také fikce zkonstruovaná kyvadly ? Strážce O své blízké se člověk musí starat upřímně. Neseme zodpovědnost za všechny, koho jsme si získali. Existuje jen jedno „ale": mám pocit odpovědnosti, nikoli však pocit dluhu. Ten druhý často předchází zrození kyvadla. Ať to zní sebevíc paradoxně, platí, že starám-li se o své nejdražší upřímně, mám právo dovolit si je klamat, abych je ochránil před nepříjemným trápením. Jestliže moje „starost" představuje následek jakési vnitřní potřeby odpracovat si nějakou povinnost nebo pokud zachovávám věrnost z pocitu dluhu, jenže přitom tajně hořím chtíčem, v čem jsem pak lepší než ten, kdo je nevěrný, aniž by se trápil hryzoucím svědomím ? Rozum Ano, je to zapeklitá situace. Takže postupuji správně, ale myslím hanebně, je totéž, jako postupuji hanebně, ovšem tvářím se, že myslím správně. Strážce Přesně tak. Proto je nutné svést myšlenky a jednání k jedné zásadě, totiž nelhat sám sobě. Jestliže se chováte bídácky, čestně si to přiznejte a netrapte se pocity viny. Pokud zatím jen bídně přemýšlíte, dopřejte si tak i jednat, opět však za podmínky, že se nebudete trápit černým svědomím. Pak budete žít v souladu se svým krédem. Porušujete-li krédo nebo - a to je ještě horší - žádné nemáte, ničíte sami sebe jakožto osobnost, a proto s vámi posléze půjde všechno z kopce. Dodáváte-li zakřivený obraz, bude i odraz v zrcadle pokřivený. Rozum Ať je to, jak chce, zní to poněkud cynicky. Strážce To proto, že stereotypy kyvadel se nám ve vědomí zakořenily velmi hluboko. Transurfing se skutečně může jevit jako učení zbavené vysokých ideálů. Nicméně zanalyzujeme-li ho, zjistíme, že i navzdory tomu je právě takové vědění doopravdy poctivé. O čem diskutujeme ? Snažíme se vynalézt nějaké principy, nebo chceme zařídit sobě i svým blízkým šťastný život ? Transurfing vůbec netvrdí, že partnerská nevěra je dobrá věc. Především však nesmíte .

.

.

.

.

.

167

podvádět sami sebe. Tohoto kréda se musíte držet, abyste nezkazili život sobě ani ostatním. Sami už se pak musíte rozhodnout, jak se zachováte v konkrétní situaci. Duše Raději si budu sama zavádět vlastní principy a na cizí se vykašlu. Howgh ! Domluvila jsem ! .

Nucené využívání diapozitivů

.

Duše Tak už čti dál ! Rozum „Pozdě večer sis dávala sprchu a bezstarostně sis prozpěvovala. Hele, uvolnila ses. Úplně ses přestala bát. Předčasně. Byl jsem poblíž. Zamotal jsem se do prostěradla jako přízrak, na hlavu jsem si posadil obrovský kastrol a skryl jsem se před koupelnou. Když jsi vyšla, zhasnul jsem a chodba se ponořila do tmy. Pomalu jsem ti vyšel vstříc. Hrozně jsi vykřikla. Taky jsem ve svém kastrolu hlasitě zakřičel. Vrhla ses pryč ode mě, do ložnice. Jak naivní ! Cožpak si myslíš, že tam budeš v bezpečí ? Vydal jsem se v patách za tebou, prostěradlem jsem třepal jako rubášem. Vtom jsi vyskočila na postel, chytilas lampičku a ze všech sil jsi mě praštila do kastrolu. Kastrol i s mou hlavou zaduněl. Dutě jsem zavyl a začal jsem šátrat rukama, abych tě chytil. Pištěla jsi jako šílenec a bušila mi lampičkou do kastrolu. Nakonec se mi podařilo chytit tě za nohy a svalili jsme se na postel. Bohužel mi přitom kastrol sletěl z hlavy a moje inkognito bylo odhaleno. Tvůj strach se zlomil v zuřivost a ty ses na mě vrhla naplno. Plazil jsem se od tebe totálně vyčerpán." Duše Převléknu se za přízrak a vystraším tě. Rozum Ale, ale, jak jsi hrůzostrašná, už teď jsem se strachy celý vyděsil ! Ninja: Zkrátka a dobře jsem si založil diapozitiv. Pro začátek jsem chtěl prostě políbit jednu dívku (jsme známí, občas se vídáme, jenže hranici kamarádství jsme nepřekročili, okolnosti a situace nám nepřejí, proto je to tak). Klidně jsem ubral důležitost, dva dny jsem si nejméně hodinu přehrával diapozitiv, dokonce jsem udělal výbušnou vlnu a kouli k posílení jeho účinku. Co mohu říci ? Začal jsem v pondělí ráno. Ve středu (dnes) se objevily podivné kruhy na realitě !!! Cosi se snad dokonce rozbíhá. Abych vykročil k cíli, rozhodl jsem se, že s ní promluvím a domluvím se s ní, že jí zavolám a navrhnu setkání... jenže... .

.

.

.

168

Zkrátka a dobře, vše se seběhlo na naší vysoké škole. Sotva jsem se jí dočkal, zabíhá do místnosti, málem upadla (už to je mi divné, jinak je to velmi klidná a důkladná dívka). Zase někam běží, je celá nervózní, rudá. Zkusil jsem ji odchytit, křičí: „Nemůžu !" a podobně. Řídím se zásadou: „Vše jde, jak má..."Dále... po vyučování k ní přijdu: „Poslouchej, co kdybychom se sešli, dnes ti zavolám, domluvíme si čas a místo..." Ona: „Co jako... proč bys mi volal ? Ani náhodou, vůbec ne, rozhodla jsem se, že už jsem se s tebou zahazovala dost dlouho, v žádném ohledu to nemám zapotřebí, ták odpal !" Byla vlastně velmi drsná. Vezmu-li v potaz, že poslední setkání proběhlo před dvěma týdny a ještě snad nejlépe, jak mohlo... Nemohl jsem se jí za tu dobu zprotivit, kvůli seminářům jsme se dlouho neviděli, dokonce jsem volal jen zřídka. Vždyť ani nemá povahu na to, aby takto přerušila jakýkoli kontakt. Jak si to mám vyložit ???!!! Jak to, že vše jde, jak má ???? Jako bych si přehrával diapozitiv s plující lodí, zatímco se mi potápí před očima. Popravdě jsem nečekal, že se za jeden den dočkám tolika negativnich věcí, jež mě podle všeho od naplnění diapozitivu vzdálily na nepřekonatelnou vzdálenost... Škoda, raději bych se s ní byl stýkal jako dřív, možná by se události tak nezvrtly. Nyní mi pomůže jedině zázrak -jestli mi začne sama volat, jako jsem to dělal já. V představách si však i nadále ze zájmu přehrávám diapozitiv. Co mi na to řeknete ? Co jsem udělal špatně ? Happy: A co bys nechtěl ? Jestliže tě budou krmit násilím, taky budeš chtít tu lžičku s jídlem odstrčit, i kdybys měl veliký hlad. Už tu situaci nech být. Alvares: Existuje jedno (nejen) ruské slovo: „zapomeň", zkus prostě všechno nechat tak, jak to je ! Joker: Nechtě techniku transurfingu a podívejte se na situaci zvenčí. Vy jste prostě na lovu - zaháníte zvířata do pasti. Jak se přitom mohou cítit ony nešťastné dívky ? Podle mě v mezilidských vztazích nejlépe funguje princip vějíře. Prozkoumejte ho podrobněji. Ljelik: Ve svém světě si vytvářejte, co chcete, ale svět jiného člověka nechtě na pokoji... Položte si otázku, zda byste sám chtěl, aby vás někdo tlačil do své objednávky ? Mezilidské vztahy vznikají na základě oboustranné přitažlivosti a bezpodmínečné svobody ptáka. Ninja: Nemyslím si, že je to lov (i když v jistém smyslu jsou všechny vztahy svého druhu lovem...). A holky nenaháním. Když jsem například formoval diapozitiv, přesně jsem věděl, že dotyčná 169

dívka nepřijme tajemný polibek, jelikož by tím porušila své normy či jakousi morálku (jestli to čtou zkušení svůdci, tak se řežou smíchy, a právem !). Znovu opakuji, že si jej přehrávám jen proto, abych prověřil, zda tato metoda účinkuje. Z téhož důvodu taky nepoužívám žádný nátlak ! Podle transurfingu by se měla situace nějak rozvinout, jenže jsem čekal a nic se neděje... Jedna pasáž z knihy se mi stále vynořuje: „Hlavně nesmí člověk upadat do zasmušilosti a nesmí si diapozitiv přehrávat do úplného vyčerpání. Ani když to s ním jde do háje. Podle toho, jak moc zvládne nezoufat, tolik i získá !" V tom se transurfing shoduje s principem hinduismu: „Ani ve smutku nedávej naději pochybám. Formuj záměr a měň jej v jednání - taková je cesta k osvícení. Jestliže si připouštíš pochybnosti, znovu se propadáš do víra chaosu a neplodných snů." Něco v tom smyslu. To zcela odpovídá zrcadlu. Stejně jako tyto principy: „Nauč se být trpělivý v době nečinnosti." „Štěstí čeká, stojí před tebou - ty se musíš rozhodnout, jestli si ho vybereš, nebo ne." „Spravedlivost a upřímnost jsou ctnosti, umožňující člověku žít v souladu se světem." Zatím jsem se ještě nerozhodl, zda lze s transurřingem ztotožnit i takové postuláty hinduismu jako: „Moje síla je v mé houževnatosti" „Moje rozhodnutí je můj zákon !" „Moje sílajsemjá sám !" Podle mě ninjové svou práci dobře znali a transurfing byl objeven již ve středověku... Zeland to ale tak píše: vše je známo, avšak není to vysvětleno. Arnika: Ty si to nemyslíš... ale ona to pochopila. A ty jsi dostal malý úkol - upomínku, že jsi vykonavatelem výhradně ve své vrstvě světa. K čemu potřebuješ všechny ty diapozitivy ? To už by bylo lepší, kdybys přišel k dívce a spontánně ji tajemně políbil. Jevgjenija: Bylo by lepší, kdybyste si přehrával diapozitivy, kde těm dívkám dáváte svou lásku, aniž byste něco očekával na oplátku. Jestli to dokážeteza nějakou dobu pocítíte, že chování vůči vám se změnilo. Joker: Dáváme-li lásku komukoli, pomáháme sobě i světu. Lásku lze vysílat také na vyvolání příznivých situací, i to funguje. Energie z darování lásky je velmi čistá. Nemá totiž žádné navýšené potenciály, a tak postrkává vnější záměr k naplnění bez námahy. Jediný důležitý moment: darovat lásku lze jen tehdy, kdy to člověk skutečně chce, a nikoli s očekáváním nějakých osobních zisků. Ježik: Hlavně tu lásku u sebe musíš najít. Jestliže ji (lásku) máš, vše bude jednoduché. Pokud však nechceš lásku, nýbrž vztah, bude 170

to složitější. Láska jakožto vztah není láskou. Láska jako stav - to je ono ! Ninja: Kdybych dál dával lásku (což teď dělám dvakrát tolik), bylo by to jinak. Duše A proč nelze do milostného diapozitivu promítnout konkrétního člověka ? Strážce Když konstruujete vrstvu svého světa, materializujete z prostoru variant vše, co máte záměr mít. Jako byste nakupovali v krámě, odkud si přinesete domů všechny potřebné věci. Prostor variant skutečně obsahuje veškeré vymoženosti, které se mohou materializovat: dům, automobil, jachtu, úspěšný posun v kariéře a tak dále. Je to šablona, jež obsahuje scénáře a dekorace. Existuje snad něco, co tam není ? Není tam vaše láska ani nenávist, váš duševní komfort ani sklíčenost, radost ani zlost. Chápete ? Jste živý tvor a existujete samostatně. Stejně samostatně existuje duše a rozum kohokoli jiného. Diapozitivy němž jste spolu a milujete se, si samozřejmě přehrávat můžete. Je to jistý scénář, a tudíž se někde v prostoru variant nachází. Nicméně opakuji: druhý člověk není pasivní předmět, nýbrž živý tvor, jenž aktivně realizuje svůj záměr. Něčeho možná díky diapozitivu dosáhnete. Nebude to však dostatečně efektivní, protože živý člověk v prostoru variant staticky nesedí, ale stále někam běží. Pokud ho budete honit na diapozitivech, rychle si najde přízemnějšího partnera. Ovlivňovat ostatní lidi však obecně protiřečí principům transurfingu. V obchodě si můžete vybrat zboží dle libosti. Pokud tam však někoho zkusíte chytit za loket a odvléct ho s sebou, jak to dopadne ? Zde se skrývá nebezpečí. Docela možná se osobě ve svém milostném diapozitivu snažíte vnutit něco, co vůbec nepotřebuje ? Nevím, jaké mechanismy tu fungují. Jestliže člověka někdo jiný stíhá na diapozitivech, jeho duše to nejspíš vycítí. Jestliže se jí to nezalíbí, může k vám dotyčný pocítit nevědomý odpor. To chcete ? Takže raději neriskujte a vezměte si k ruce zbraně v podobě principů vějíře - to bude nejlepší prostředek. Mezilidské vztahy se řadí mezi případy, kdy je právě namísto poletování v oblacích a snech potřeba komunikovat se živým člověkem. .

.

Je to normální ? Duše

.

171

Čti, čti honem ! Rozum „Dnes jsou Vánoce. Budeme mít sváteční večeři při svíčkách, krůtu, šampaňské a bábovku jako dezert. Ale já jsem se rozhodl, že při takové příležitosti tě potěším ještě něčím. Musí to být něco extravagantního, jako vždy. Pohrabal jsem se v komoře a našel jsem, co jsem potřeboval. Byl to starý karnevalový kostým medvěda, jako plyšový, zato s legračním ksichtem. Nasoukal jsem se do něj, vylezl jsem na mezistupeň v předsíni, schoval se tam a začal jsem hlídkovat. Každou chvíli musíš přijít. Můj úlovek ! Konečně se dveře otevřely a na prahu ses objevila ty - jako obvykle bezstarostná a nic netušící dívčina. Nedokážeš si zvyknout, že doma na tebe číhá spousta nebezpečí. Dlouho jsem nepřemýšlel a z mezistupně jsem se na tebe svalil. Naneštěstí jsi to však nebyla ty, nýbrž tvoje matka. „U tchyně," zařval jsem mrzutě a udiveně. „U tchyně !" ještě hlasitěji zařvala tchyně, když před sebou spatřila medvědí mordu. V ten okamžik jsi do domu vešla ty. „U tchyně !" jsi zase zařvala ty, jakmile ses na nás podívala a uviděla, jak proti sobě stojíme na čtyřech. „Co to vyvádíte ?!" Scéna skončila jako vždy. Nebo skoro jako vždy. Utíkal jsem, co jsem mohl, všechno po cestě jsem kácel a kmital jsem krátkým medvědím ocasem. Ovšem nad dvěma rozzlobenými fúriemi jsem zvítězit nemohl. Chytily mě za chvost a počastovaly mě pořádným výpraskem. Vánoce proběhly velmi živě." To je všechno. Pak už tu jsou jen ohořelé stránky. Duše Jé, škoda. Maniak si pravděpodobně připravil nějakou tu pravidelnou výtržnost a něco podpálil. Doufám, že dům neshořel, mají přece hasicí přístroj. Soy yo: Za poslední rok a půl jsem si prošla rekordním množstvím nepříjemných situací (mírně řečeno): sotva jsme se s manželem vyhrabali z vážné ekonomické krize a začali jsme obstojně vydělávat, když vtom se muži zachtělo rozjet ještě jednu práci (hlava se mu zamotala z úspěchu). Měla být příslibem většího výnosu, jenže nakonec „sežrala" téměř všechny peníze vydělané dříve (což nebyla malá částka). Paralelně s tím začal manžel bláznit (nazval to krizí středního věku): „Už mě nemiluješ, je to nuda, nemám dost kuráže," a tak dále. Doplňoval to všemi doprovodnými půvaby v podobě známostí s pořádnými dívenkami, chození po barech v jejich doprovodu (a pak že se mu nedostávalo odvahy)... Minimálně několikrát za měsíc vyvolával scény: „Ty hloupá, pořád .

.

172

si jen vymýšlíš, já jsem slušný člověk a tebe mám rád, vše, co dělám, dělám jen pro tebe, já tolik nepotřebuji, jaký rozvod, jeden bez druhého zahyneme. Nežijeme v Rusku, on místní jazyk moc dobře nezná, proto jsou všechny hovory s našimi klienty vedeny přes mne. Kdo z vás ví, co obnáší synchronní překlad několik hodin denně (a prakticky každý den), ten mě pochopí. Manžel je jednou z profesí žurnalista, a protože má ego nafouknuté do neuvěřitelných rozměrů (rozumnější a krásnější než on nikdo není), tak se, bože chraň, muselo něco přeložit špatně. Docela rychle jsem pochopila, že to, do čeho jsme se pustili, není naše věc (moje duše holt nezpívala). Do práce jsem mluvit nemohla: nejsem ani ekonomka, ani stavbař, úplně mi chybí logické myšlení a vůbec jsem hloupá (o posledním výroku se vlastně nikdy nehádám, poněvadž být hloupá bývá pohodlné). Jako každý jsme v začátcích podnikání museli hodně dřít. Přitom jsem se stále nacházela ve středu palby - z jedné strany přicházeli vrtošiví a občas nepříliš chytří klienti s absurdními požadavky, ze drahé stál manžel: „To ty jim nikdy nic nedokážeš vysvětlit," a ze třetí zaměstnanci: „No, nic, tak zmizí, prakticky bez povšimnutí." Byla jsem v neustálém stresu a pod tlakem, přitom jsem se nevzpírala a vše jsem se snažila přijímat s lehkostí. Ráno se mi začalo špatně vstávat a vůbec se mi špatně žilo. Pořád mě něco bolelo, vypadala jsem ošklivě, stačilo málo a utrhovala jsem se na lidi. Jednou, když zase manžel seděl zády ke mně a právě mě opět o něčem poučoval, strčila jsem do něj stolem, trefila jsem ho do hlavy a hrozně jsem se vyděsila... Můj mladší bratr se před několika měsíci dostal do vězení. Byť je to absurdní, za to, co se stalo. Máma obvinila mě a mého muže: „To vy jste mu šli špatným příkladem... kdybyste žili jako všichni v Rusku a nevycestovali jste... Pro vás jsou hlavní peníze a na lidi, jako jsme my, kašlete... Pýcha se u vás usadila... Nechtěli jste ho vzít k sobě a přistavět, a on na to tak čekal..." Všimněte si, že jsem se měla starat o pětadvacetiletého klacka... Advokáta (aby vyvázl s co nejmenším trestem) jsme bratrovi samozřejmě zaplatili my. Konkrétně máma si sedla nad Lazareva a téměř každý náš hodinový telefonický hovor obsahuje velmi důležitou část: její úvahy na téma, za jaké hříchy ji Bůh obdařil takovými dětmi - všichni její známí se radují z vnoučat a že ona nic, a dá-li bůh, pochovají ji snad cizí lidé... Tyto hovory nemohu úplně zrušit, tak se je zkrátka snažím filtrovat. Přitom mamka vůbec není hloupá, ale zato je tvrdohlavá. 173

Od té doby jsem přečetla vše, co jsem našla na síti. Zaujal mě Svijaš, trochu Lazarev, NLP, Simoron, magie, psychologie, Levy, Pavlenko... transurfing. (V Eugenice jsme vydali tyto knihy jmenovaných autorů: Alexander Svijaš: Karma - Řešení problémů, 2000, Karma - Život bez konfliktů, 2000, Karma - Náprava chyb, 2001, Jak získávat informace z jemnohmotného světa, 2002; Susan L. Levy - Kineziologie - Tvé tělo mluví, 2002, Kineziologie - energetický systém těla a mysli, 2005 (pozn. red.))

Tonoucí se stébla chytá, však sami víte... Prostě jsem nemohla uvěřit, že se to všechno může přihodit jednomu a témuž člověku. Spoustu věcí už jsem pochopila, ale dokud jste v tom, těžko situaci vyhodnotíte správně. Začaly mě popadat sebevražedné myšlenky a všechny jsem chtěla posílat do háje nebo jsem taky uvažovala, že zabiju manžela... Kvůli tomu, jak na mě každý den řval (že za všechno můžu já). Jednu dobu bylo nemožné se z toho všeho vyhrabat. Manžel hodlal firmu zavřít teprve tehdy, až splatíme všechny dluhy. Když jsem mu natvrdo řekla, že už s ním pracovat nebudu, neuvěřil mi (je o šestnáct let starší a poslední slovo míval vždy on). Musela jsem mu to zopakovat před svědky. Tato záležitost je již vyřešená, oba jsme z toho navýsost šťastní. Po firmě zůstala hromada dluhů, jež je třeba splatit, několik soudních příkazů, no prostě to všechno bylo tak nějak...špatně. Místo toho se u mě probudilo přání žít a důvěra, že vše bude tak, jak budu chtít. Věci se tak nějak postavily na své místo. V mnohém samozřejmě díky transurfingu. Chápu, že se musím ještě učit, a hodně, to mě však neděsí. Aspoň se brzy naučím mít se ráda... Na náš vztah se dívám jinak - manžela neomlouvám, ale lépe mu rozumím. O tom, co se stalo, že jsem tak vyrostla, nikomu nic neříkám - nepochopili by to. Takže mám tuto otázku: je podle vás normální, že po tom všem, co se stalo, se neutápím ve smutku, chodím chladná jako lednice, s vnitřní jistotou, že vše bude v pořádku, a ještě víc se kochám životem ? Jestliže mi někdo dává najevo zdánlivý soucit (chudák, čím vším si prošla... a ještě ty soudy....), jen se usmívám: „To se ještě neví, kdo nakonec vyhraje." (Čestné slovo na to, že stížnosti na nás jsou nespravedlivé, proto jsem klidná.) Nebo se starých zvyků nelze hned tak zbavit a zároveň je potřeba své blízké připravovat na změny postupně ? A jak vaše okolí reaguje na váš transurfařský vztah k životu ? SiD: Já někdy cítím, že mě život zklamal konkrétně a navždy. V tom okamžiku zapomínám na to, že jsem chladný jak psí čumák, a chci někomu rozbít pusu, něco zničit, taky si posedět, poplakat si 174

a uklidnit se, napít se a usnout. A jindy bych se chtěl prostě rozhodnout a odejít ze života, abych se netrápil... Možná teď procházím takovým těžkým obdobím, nevím. Nicméně to teď se mnou hází z nálady do nálady, ale ne tak, jak to mají děti. Jsem šťastný, miluji a všichni mě mají rádi. Vtom za minutku dvě je ze mě hrouda nenávisti a zlosti. Koška: V životě procházíme různými etapami. Vorona napsal, že ubereme-li emoce, pak se problém změní v situaci. Jestliže na své problémy pohlédneš objektivně a klidně zboku, tedy jako pozorovatel, jako by ses díval na film, pak emoce zmizí a hned se ti bude dýchat lépe. Hodně štěstí ! To ti věštím jako Matka Tereza. SiD: Jenže ty emoce se mi nepodaří vždycky osekat, zvláště jdeli o něco důležitého... a na všechno nepotřebuji smlouvy, do jisté míry je lhostejnost dobrá věc... Koška: A zkusil jsi to aspoň jednou ? Jednou-to je lhostejnost ! Jednou... je mi to jedno ! Jednou... uši si zacpi před sténajícími ! K čemu máš hlavu ?... Správně, na příčesky, a nikoli k dispozici pro všechny, kdo ti do ní chtějí něco namluvit. Hlavu si udržuj v čistotě a nic se ti tam nedostane. SiD: City je taky potřeba udržovat v čistotě ? Nemůžu si dopřát zamilovat se či nenávidět ? Mně se všechno přihodilo v zásadě kvůli citům. Na všechno ostatní už dlouho zvysoka kašlu. Takže ? Vorona: Všiml jsem si, že se tu sešli emocionálně založení lidé. Proto je mi blízký a pochopitelný tvůj stav, SiDe ! Když jde všechno do háje, pomůže jediná věc, a to pozitivní myšlení. Jenom si na to vždycky musíš vzpomenout. Landyš: Realita je taková, jak ji vidíš nebo vytváříš... Svět závisí na tobě, a nikoli ty na světě... Chceš-li ve svém zrcadle vídat usmívající se tvářičku, co musíš udělat ? Správně, usměj se. Ale nedělej obličeje, to by sis musel hodně počkat... Jestliže však v životě budeš chtít něco upravit, změň svůj postoj ke všemu... Posléze se změní i svět... Opravuj si odrazy v zrcadle na pozitivní a uvidíš, že lidé se za tebou doslova potáhnou. Sarina: Chci se vrátit k prvopočátku tématu a odpovědět ženě, která se ptala... Vaše problémy pramení ze závislosti na mínění vašeho muže. Zvykla jste si považovat ho za rozumnějšího. Zkoušky, jimiž jste společně prošli, vás vždy postrčily vpřed. Vyvodila jste si závěry, zatímco on ne. Muži bývají zpravidla méně pružní. Ti na našem fóru mají velmi silné emoce (se silným ženským základem), proto jsou neustále v pohybu a mění se. Váš úkol proto bude spočívat v tom, abyste pochopila vlastní soběstačnost a poslouchala 175

svůj šum ranních hvězd. Vývoj vaší situace bude záviset na tom, jak se vy dokážete uchránit před vlivem zvenčí (máma, bratr, muž...). Hlavně pamatujte: vy jste naprosto normální, ba co víc... jste na tom lépe ! Strážce Příběh Soy yo budiž potvrzením toho, že v žádném případě nelze měnit sebe. Jestliže už musíte dělat něco, čemu vaše duše aktivně odporuje, všechno jde do háje. A naopak žijete-li v souladu se svým krédem, nakonec všechno dobře dopadne. A to dokonce i tehdy, pokud si nějaké vaše jednání protiřečí se zdravým rozumem. Nemusíte analyzovat, jak krédo opravuje realitu. Prostě věřte tomu, že nepřítomnost zkreslení v obrazu uvádí do normy také odraz. Musíte vědět jedno: nemá cenu, aby na cestu vyrážel ten, kdo nemá srdce. To lze vysvětlit celkem snadno: na dané cestě vzniká úplný rozkol mezi duší a rozumem. Cítíte vnitřní nepohodlí, nedůvěru, sklíčenost. Na jednu stranu se vám zdá, že vše probíhá správně, jenže na druhou stranu vám podvědomí napovídá, že to dobré vůbec není. Jestliže to srdce máte, cítíte to uvnitř. Jakmile se pohybujete po své stezce, pohltí vás s ničím nesrovnatelný pocit: vše bude tak, jak se mi zachce. Tím je charakteristická klidná jistota. Hledejte svou cestu, na níž duše jásá a rozum si s uspokojením mne ruce. Jestliže se na ni zaměříte, určitě ji najdete. .

VII. Funguje to ? Znám pravidla hry ! Duše Co kdybychom si něco zahráli ? Rozum Zase na honěnou se švihadlem ? Duše No, třeba „Husy, husy". Mazej, já budu husy. Rozum Dobře. Husy, husy ! Duše Ga, ga, ga ! Rozum .

.

.

.

.

.

176

Jíst chcete ? Duše Oh, yes ! Rozum Poleťte ! Duše Ale máme problémy ! Rozum Jakýýý ? Duše Choreografickýýý ! Místní parta, malý vši, do koňskýho zadku nás nepustí ! Rozum Nejde tu překážku nějak vyřešííít ? Duše Neee ! Chtějí, abychom si stáhly kalhotky a předvedly tanec malinkých prostop... Rozum I ty jedna ! Všechny tvoje hry jsou nějak zvrácené. Duše Zvrácenost je v zásadě jednání proti přirozenosti, jehož podstatu lze interpretovat jako bolestivé narušení orientace, jejíž směr je zkreslen, tedy je vykládán mylně a je nepřirozený, a tudíž se nachází v opozici s přirozeností, neboli jinými slovy je nenormální, odklání se od normy fungování určitých a také neurčitých funkcí, jinak řečeno jde o patologickou posedlost, psychicky nevyrovnané vykonávání přirozených potřeb nepřirozenou cestou. Jako příklady zvrácenosti mohou sloužit: styk s dobytkem, sadismus, masochismus, zoofilie, nekrofilie, gerontofilie, pedofiíie... Rozum No, uklidni se, ty duševně chorá otravo ! Duše Od tebe se učím. Ty jsi náš protiva choromyslný. Leshiy: Trochu jsem váhal, jestli mám vůbec následující řádky napsat. Rozhodl jsem se, že to udělám. Jak dlouho už se transurfingu věnuji ? Úplně přesně je to od začátku jeho rozesílání. Subjektivně jsou to tři měsíce. Mohu potvrdit, že život se mi hmatatelně změnil. Celá moje nevelká životní zkušenost byla v oné knize zformulována a také jsem tam našel mnoho nových věcí, u nichž by mi ještě hodně dlouho trvalo, než bych na ně přišel. Pro začátek šlo o změny v psychice (v dobrém smyslu toho slova), o postoj k životu. Změna .

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

177

se z mého pohledu odehrála nepozorovaně, až jsem našel starou korespondenci s jedním člověkem. Podle ní jsem poznal, že jsem tehdy býval neustále ve stresu a stále jsem řešil nějaké neúspěchy. Nyní jsem se životem maximálně spokojený, líbí se mi většina toho, co mě obklopuje. Obyčejné věci nabyly jiného rázu. Když jsem se dnes vracel domů, dokonce jsem se na několik minut zůstal dívat na svůj dům. Hrozně se mi líbilo, jak vypadá na pozadí nočního nebe. A takovou krásu lze vždy někde vyšťourat. Technika diapozitivů také zabrala. V tomto případě už nejde o mou psychiku. Jeden z aspektů svého diapozitivu jsem koncipoval přibližně takto: „Chci být družný s lidmi okolo (neznámými)." Nebo něco v tom duchu. Změny proběhly, a docela citelné. Dřív jsem venku chodil i jezdil autobusem, to zůstalo stále stejné, na tom se nic nezměnilo. Nyní se však se mnou začali bavit například řidiči autobusů, babky se mě vyptávají a tak dále (přestože pro to nic nedělám) !!! To znamená, že ovlivnění jsou jiní lidé, a nikoli moje vnitřní rozpoložení ! Diapozitiv zafungoval i v ostatních věcech. No, a samozřejmě je tu ještě klouzání do prostoru variant. Zkouškové jsem zvládl výborně, byť jsem se neučil. To je možná normální. Měl jsem jedno celkem velké přání -ještě před diplomkou jsem se chtěl připravit na praxi ve Vympelkomu. Všichni mě sice zrazovali, že bez tlačenky mě tam nepřijmou, nicméně nakonec jsem na seznamu praktikantů ve zmíněné organizaci uveden byl. Závodní personalista mi sdělil, že jsem jedinečný případ, kdy v naší specializaci někoho vzali jen tak. Samozřejmě jsem se snažil plnit podmínky transurfingu. Důležitost jsem snížil tak, že jsem obvolal téměř všechny firmy v oboru. Už to je divné, že mě úplně všude odmítli (celkem jsem kontaktoval patnáct organizací). Řekli mi, že nemají čas se babrat se studenty. Tehdy jsem došel za naším profesorem, který má na starosti praxe, a oznámil jsem mu: „Chci do Vympelkomu." Poznamenal, že mi sotva pomůže, nicméně přijdeli přihláška, vzpomene si na mě. Zapomněl jsem na to a smířil se s tím, že půjdu do nějaké fabriky. Pak jsem se před koncem zkouškového podíval na seznamy a zjistil jsem, že se mi přání splnilo. Do armády mě taky nechtějí, podívejme se... vše se vyvíjí šťastně. A vůbec se mi plní téměř všechna přání, je jich hrozně moc. A i když mi to s nějakým nevyjde, nevšímám si toho. Pravděpodobně to znamená, že to zas tolik nechci a že to není moje. Samozřejmě se transurfmg musím ještě hodně a moc učit, ale přece jen tohle není špatný začátek. Za tři měsíce mám hmatatelné výsledky. Nyní 178

mi ještě zbývá připravit se na to, že mi studium půjde od ruky tempem geometrické řady !!! Ještě dodám pár slov k energetice: zatím se mi nedaří stát se vegetariánem. Jediné, co z rad využívám, je střídavá sprcha. Energie mi však přibylo ! Celý den mohu běhat po všech čertech, a v podvečer dokonce ani necítím únavu. A poslední věc... Pochopil jsem, že lidé, již dokážou uvěřit, že se jim mohou splnit veškerá přání, téměř neexistují. Je smutné, že je tak málo takových, jako jsem já. Přesněji řečeno, zatím se s nikým osobně neznám. Většina věří tomu, co vidí. A vidí jen jedno - že bez práce nejsou koláče. Že takovým fantastům a nestoudným týpkům, jako jsem já, v životě slunce nesvítí. A že prý abych se odebral do své fantazie. Dříve jsem všem dokazoval, že nemají pravdu. Nyní už jsem se té hloupé myšlenky vzdal. Ani už mi jich není moc líto. Sami se vědomě zříkají největšího daru, kterého se lidem dostalo, totiž abychom si dělali, co chceme, a to bez omezení. No a co. Nejspíš na to každý musí přijít sám. Ať je s vámi síla ! MaD_DoG: Z hlediska životního postoje jsem částečně ve stejné situaci jako vy. Zčásti objektivní reality už to tolik neodpovídá: od té doby, kdy jsem vážně začal upravovat svůj postoj k životu, kyvadla umocnila svou aktivitu a dost pevně mě zachycují. Věci se vyvíjejí vskutku zajímavě: matka se v těžkém stavu ocitla v nemocnici, mně poprvé praskl vřed, manželka onemocněla. Začaly nám dočasné finanční potíže, jež došly tak daleko, že jsme v peněžence neměli ani vindru - vše padlo na lékárny a nemocnice. V práci se valem odstartovaly problémy. To bylo počátkem roku. Je zajímavé, že v takové zdánlivě nezáviděníhodné situaci jsem měl ze života potěšení. Chyby jsem zanalyzoval a napravil. Přesto se vlna úspěchu nikam neposunula. Sám jsem v minulosti vytvořil silné potenciály a kyvadla mě jen tak nepustí. Nyní však znám pravidla jejich hry. Už si ani nepředstavuji, co by se mnou bylo nebýt transurfingu. Leshiy: Jestli se dobře pamatuji, autor v rozesílkách psal, že když se zbavíš kyvadel, vše se výrazně zhorší. Ale to je jen dočasný jev. Ovšem bez transurfingu by ty problémy nenastaly. Až do konce života bychom spoluexistovali s kyvadly, plýtvali bychom na ně energií a užívali bychom si jen nesmyslnou podobu štěstí... občas... Skončilo by to tak, jak začíná knížka, kde se popisuje šedé ráno. Všichni jsme však dostali slušnou šanci, tak ji musíme využít ! Leshiy: Autor se v knize podle mě záměrně vyhýbá slovu 179

egoista, přičemž ho zaměňuje za individualistu. Nebo jsou to různé pojmy ? Myslím, že jsou přece jen totožné. Otázka spočívá v tom, do jaké míry je třeba stát se egoistou ? Jaký by měl být ideální vztah k lidem: 1. „Kašlu na vás, jsou to vaše problémy (lze i jinými slovy)," nebo 2. „Určitě vám pomohu, jakmile si dám do pořádku svoje záležitosti," nebo 3, 4... ??? Andrzej: Docela všelijaké, kolmé. Jak jsi sám ukázal, egoista je: „Vidím vaše problémy, ale jsou mi ukradené." Individualista je: „Nepřijímám ani bezvýhradně nezamítám žádná pravidla chování ve společnosti a vždy dělám uvědomělý výběr s odpovídajícími osobními prioritami." Individualista může být jak egoista, tak altruista, jestli je takový jeho osobní výběr. A ještě existuje egocentrik, to je: „Tak jsem zaujatý sám sebou, že si vašich potíží nevšímám, ovšem pokud mi na ně ukážete, mohu vám i pomoci." Nejčastěji je užitečná přiměřená egoistická strategie chování, vrcholně egoistická však nikoli. Leshiy: Zatím se neumím obejít bez televizoru. Nedívám se, abych jej sledoval. Když však přijdu domů a posadím se k jídlu, prostě ho zapnu kvůli pozadí. Jednou jsem kvůli tomu dokonce nestihl termín aktuální práce. Ale včera jsem všude po domě nalepil samolepky (různobarevné papírky). Kvůli vědomému snění. Některé věci je třeba si připomínat desetkrát denně. Mohl bych na ně zapomenout, a tak jsem se rozhodl na to vyzrát. A když jsem se díval na televizi, náhodou mi zrak padl na samolepku a hned jsem se odreagoval ! Takže vnitřní strážce (to je zajímavé, co se tím rozumí ?) mě nyní intenzivně trénuje. Říkám si, že i takový způsob je užitečný. Vždyť okolní svět někdy hodně tlačí na pilu. A časem se to naučím sám !!! Tucker: Vnitřní strážce je právě ten, kdo ti dopřává odtrhnout se od světa, kdo na tebe tlačí a nabízí ti šanci uvědomovat si, co se děje, a neupadat do hypnózy. Tak bych to řekl... Ljenčik: Už jsou to skoro dva roky... Spousta lidí, co je teď tady na fóru, ty řádky ani nečetla... Já jsem na tohle téma taky narazila náhodou... Leshiyi !!! Jak se teď máš ?... Leshiy: Říkal jsem si, že u všech transurfmg začíná stejně. Mnozí to tak popisují - nejprve vzestup, potom jakoby pád, ale ve skutečnosti člověk vkročí do normálního řečiště. Jen se snažím knížku číst častěji. Měl jsem sen (myšlenku) stát se manažerem, akorát jsem necítil žádné zvláštní nadšení, jen jsem to prostě hrozně chtěl.:-))) No, a tak jsem se jím stal, jenže to opravdu nebylo nic zvláštního, žádná bomba. Je fakt, že doslova v řádu dní jsem si pak 180

našel skutečnou práci. Při pomyšlení na ni mě posedá dětské nadšení a nepochybuji, že se mi bude dařit !!! A otázka prestiže zaměstnání - naštěstí jsem v samotném počátku života na vlastní kůži poznal, že to není důležité. To patří také k dobrému obratu v událostech: budu hledat jen to, co se mi líbí ! Hlavně si člověk musí častěji vzpomenout, že realita ve skutečnosti záleží na něm. Zapomínáš, kroutíš se - a vše probíhá bez ohledu na tvá přání. Pamatuješ na to a vše se daří ! Strážce Opravdu je to tak. Když se začínáte zabývat transurfmgem, a tedy berete ovlivňování osudu do svých rukou, „váš škuner se otáčí na druhý bok". Při tom se musí naklonit - staré problémy se zhoršují. Po palubě se začínají kutálet všelijaké skříňky a sudy se smetím, nashromážděným za nevědomý život. Musíte však vědět, že se jedná o dočasný jev. Koordinace záměrutechnika amalgámu a také další principy transmutingu vám pomohou vrstvu vašeho světa očistit a vše uvést do pořádku. Dříve jste se museli účastnit hry, jejíž pravidla jste neznali a kterou vám vnucovali. Bylo nezbytné jednat naslepo, a proto jste často ani nedokázali pochopit, o co jde, když vtom už vám hlásili, že jste prohráli. Nyní je vše jinak. Pravidla hry znáte a to znamená, že jste se z žetonu změnili v toho, kdo hází kostky. Od nynějška ať se děje cokoli... Duše Jsem královnou svého světa ! Rozum A všechno klape. .

.

.

Změny v životě

.

Rozum Už mě omrzel tvůj rachot, omrzel mě prostor variant. Konec, poroučím se do Hilbertova prostoru, tam se pohroužím do hlubokomyslného rozmýšlení, pohroužím se do největší hlubiny poznání a odhalím hluboký smysl veškerého bytí, neboť ten se skrývá v nejhlubší moudrosti, v bahně, jež skrývá nevyčerpatelná naleziště hluboké pravdy, kde já, až klesnu na samé dno bezedného poznání, získám tolik hlubokého poznání ze všech sfér bytí, že hlouběji se zatím nikdo nepustil. Duše Borec se úplně zbláznil. No jo, tak se spustíš, o tom nepochybuji. .

.

181

Tak na zdraví. A co je ten Hilbertův prostor ? Rozum No ! Vždycky jsem říkal, že si s tebou nemám prakticky o čem povídat. Kdybych to měl vysvětlit polopaticky, abych tak řekl pro blondýny, pak lze říci, že je to prostor kvadraticky integrovatelných funkcí, lze-li se tak vyjádřit. Nebo mám-li použít jinotaj, lze uvést, že se tam nacházejí, jak se říká, vlnové funkce elementárních částic a dalších takzvaných objektů, vlastně mikrosvěta. Duše Kreténe, co se tady dá ještě hm, hm říct ? Rozum Dost, nebraň mi v soustředění. Duše Ano... případ pro psychiatra. No dobrá, zaletím tam, podívám se, co se v tom Hilbertově prostoru děje. Duše Hej, ty hlubokomyslný, vrátila jsem se ! Rozum A co moudrého od tebe uslyším ? Duše Jak jsem pochopila, Hilbertův prostor lze ještě definovat jako úplný lineární vektorový prostor. Prostor se jako lineární (nebo jinými slovy hermitovský nebo prehilbertovský) jeví v případě, že každé dvojici vektorů onoho prostoru lze přiřadit jejich skalární součin. Všechny konečně rozměrné reálné lineární vektorové prostory se nazývají euklidovské vektorové prostory a slouží jako modely nrozměrných Euklidových geometrií. A zajímavé je, že jestliže existuje jakýkoli konečný či logaritmický systém lineárně nezávislých vektorů v Hilbertově prostoru, pak existuje také ortonormální systém, který produkuje tutéž lineární mnohotvárnost. Nenudíš se ? Ach ano, zapomněla jsem ještě dodat: pod pojmem lineární mnohotvárnost rozumíme souhrn vektorů z lineárního (zdůrazňuji !) vektorového prostoru, jenž sestává z vektorů nad prstencem skalárů, kde je přípustné skládání vektorů a násobení vektorů na skaláry. Přičemž zmíněný vektorový prostor představuje vzhledem ke složení vektorů také komutativní skupinu. Rozum Dost ! Už nemůžu ! Už mlč ! Duše Počkej, ještě jsem ti chtěla přečíst přednášku o lineárních integrálních transformacích a ortonormálních posloupnostech funkcí. .

.

.

.

.

.

.

.

.

182

Toto téma je vskutku velmi zajímavé ! Rozum Ne ! Ne ! Jen to ne ! Už nebudu rozumovat, slibuji ! Duše No toto ! Anch Novn: Rád bych slyšel, jak transurfing ovlivnil váš život. Nejlépe na příkladech. Sarina: Praktický význam transurfingu nelze docenit. Svět mi vyšel vstříc. Příkladů je moc... Alexandr: Vše probíhá samo od sebe. Někdy to až děsí. Jen si to představ: máš problém, který půl roku nedokážeš vyřešit. A on se pak vyřeší sám od sebe, aniž by ses musel namáhat. Prostě večer zazvoní telefon - a je po problému. Některé změny: 1. Změnil jsem zaměstnání. Aktuální práce je zajímavá, usiloval jsem o ni půl roku. 2. Několikrát se mi navýšil plat. 3. Život mám nabitý zajímavými událostmi. Především se zabývám tím, čím chci a co umím. Nejdůležitější je pro mě důvěra, že později bude ještě lépe. Vlad: U sebe zatím prudké změny k lepšímu nepozoruji - naopak se utápím v děsných problémech. Promiňte, nechci zacházet do podrobností. Velmi dobře však chápu, že to všechno je jen přechodné období, a proto se tím netrápím. Gemini: Když jsem se seznámila se Simoronem, všechno od něj byla novinka. Když mě osud přivedl k transurfingu, měla jsem dojem, že je mi to všechno vlastní a známé. Jen mi chyběla terminologie, abych si to něco rozškatulkovala. Ani nevím, jak dlouho transurfing využívám. Některé metody už od dětství. (Když mi bylo deset, byla jsem skutečný filozofe.) Jsem například velký specialista na vyhledávání dobrého ve špatném. Tento návyk jsem si zautomatizovala. Takže i když třeba to dobré není hned vidět, mně stačí pouze vědět, že tam někde je. Pozornost se v tu ránu přeorientovává na otázku: „A kde ? Za kterou zatáčkou ?" PS: „Jsem ta, která klouže po vlnách na surfu," tak znělo mé první simoronské jméno. To bylo před pěti lety. Sama jsem se divila, že už tam jsem měla surf. Nyní vím, proč. Leshiy: Moje přání se plní, to ano. Jen mě to pak nepotěší. Uskutečňují se totiž se zpožděním, maximum zatím to byly čtyři měsíce. Aktuální se mi splnilo před dvěma týdny ohledně práce v určité odbornosti. Sakra, tak jsem se na tom nadřel, už chci odejít. Ještě potřebuji prozkoumat nějakou přesnou metodu .

.

183

na odfiltrovávání nežádoucích přání. Gemini: Ale ale. Taky si na přání dávám pozor. Nějaká metoda by bodla. Je třeba ji nějak konkrétně formulovat ? Aby se to obešlo bez vedlejších překvapení. Skitaljec: Národe, neuvěříte - objevil jsem transurfing sám od sebe, kdesi před rokem dvěma. Sarina: Sám od sebe jsi objevil transurfing ? Teze jsou známé. Skutečně. Zeland neskrývá, že pocházejí z jediného zdroje stejně jako všechno vědění. Ovšem systematizovat je - to už je pořádný úkol... Sarma: Národe neuvěříte, také jsem si jako Skitalje všimla, že „mocnou opravnou silou vládne již pouhé uvědomění si faktu, jak je vše seřízeno". Proč ? Michail: Přesně tohle mě ohromilo po přečtení prvních kapitol. Změny v takovém měřítku a jen díky pouhému fragmentu textu to je neuvěřitelné, nicméně skutečné. A jak známo, vědění je silnější než víra. Sarina: Mě učili toto: dělej - dostaneš a potom uvěříš. Je možné, že by získávání vědění také spadalo do dělání ? Michail: Jak se ukázalo, u mě spočívá základní výsledek transurfingu ve vymizení velkých problémů, které by vyústily v dramatické rozuzlení, snad i takové, o němž by se dalo vyprávět (podobně jako u simoronistů). Drobné problémky se přitom stávají tak směšnými, že o nich ani není co říct. A cíle, které si vytyčuji jako diapozitivy - tak na to si ještě musím nějakou dobu počkat, che, che. Ljelik: O dovolené jsem se dostala do této situace: trávili jsme ji u moře. Jak se říká, splnil se mi sen. Jenže jsme za sousedy dostali Italy - temperamentní národ, celou noc mezi nimi jiskřily bouřlivé emoce, až bylo slyšet, jak z rohu do rohu házejí židlemi. Zpočátku mě to mrzelo. Jenže to nestačilo. Byl tam takový hluk, že si člověk připadal jako v centra dění, o nějakém spánku nemohla být řeč a já cítila, jak se mě zmocňuje zlost. Nééé, říkám si, takhle to nepůjde, poplach ! Probrat si návyky ! Začala jsem se pozorovat, jak reaguji na situaci, změnila jsem se v nestranného pozorovatele. Vzpomněla jsem si na film Italové v Rusku a představila jsem si, že všechny osoby z filmu bydlí teď nad námi. Rozčilení přešlo v lehké pochechtávání, takže jsem si ani nevšimla, jak jsem usnula. Podle vyprávění dalších svědků sice vyváděli každou noc stejně, ale já jsem se tomu divila, protože navzdory slabému spánku jsem nic neslyšela. Zaspala jsem tak skoro celý týden. A to jsem se zpočátku rozčilovala a dlouho jsem nemohla usnout. 184

MaD_DoG: Zaměřil jsem se na dobré věci... I •. v i - dentně jsem se soustředil až příliš silně, a proto se mi stala zajímavá příhoda. Popíšu ji v krátkosti, nebudu moc mluvit, jen uvedu své zápisky, jež jsem si udělal ten den. Cílem každého člověka je tvoření. Tvoření v jakékoli jeho podobě: napsaná kniha či obraz, opera, taky vydělaný milion nebo postavený dům. Prostě vše, co člověk dělá s duší (ze srdce), je tvorba. Je to jediná věc, kterou zvířata nedisponují. Byť jinak mají vše, co my: tělo, duši, rozum. Schopnost tvořit jím však dána není. Nejsou schopna vytvořit něco zásadně nového. Tvořit nedokáže ani člověk, jenž se nachází ve stavu zvířete. Dosáhnout rozpoložení pro tvůrčí plachtění je možné jedině v harmonii duše, těla i rozumu. První krok na cestě k harmonii představuje prosté uvědomění si sebe jakožto trojjediné podstaty. Postačí, když si dotyčný zahraje onu napínavou hru „Jsme v trojici a navzájem se máme rádi" a bude sledovat, co se mezitím děje. Pravidla jsou jednoduchá: je nutné pouze pochopit, že jsme tři. Duše - ta je základ všeho, ona plodí všechna přání a záměr. Tělo - to je sloup, materiální podstata, realizátor všech přání a záměrů. Rozum - ten je zapisovatel světového dění, který zajišťuje vztah mezi duší, světem a tělem. Je pravda, že Bůh existuje vždy a ve všem. Duše zas umí komunikovat s Bohem bez všelijakých překladatelů. Duše a Bůh jsou jeden celek. Rozum svou původní funkci překroutil a rozhodl se, že když už duši vysvětluje svět, pak dokáže být také spojujícím článkem mezi ní a Bohem. Rozum je sice potřebný, nicméně musí vždy pamatovat na to, že je překladatelem, nikoli nejdůležitějším středobodem vesmíru. Mezi tělem, duší a rozumem není nic nejdůležitějšího, dokonce ani nic hlavního. Každý plní svou funkci. A jednou si takhle rozum vzpomněl, že má za duši odpovědnost. Duše se má hýčkat a ochraňovat, a nikoli potlačovat a zavírat v komoře. Jakmile si to uvědomil, dovolil tělu napsat tyto řádky. J. Toto jsem psal a kolem mě vše zpívalo a zářilo, takový svátek v duši jsem měl. A právě v ten okamžik zazvonil telefon a sdělili mi, že mám šanci vyhrát hromadu cen. Jsem velmi nedůvěřivý, ale kvůli klidu v duši jsem se podvolil. Zkrátka a dobře, takhle zápisky pokračují. Zvedli mě na 240 hřiven. Je to snadné ! Jenže na 960 se mi už vsadit nepodařilo... události se vyvíjely takto: zvoní telefon, na něm svítí zajímavé číslo 165-75-13 JUMS. Mužský hlas. Pozdravil, představil se (Levčenko Oleg Nikolajevič, manažer oddělení reklamy), poblahopřál mi. Já se divil - o co jde ? A on říká: „Jste 185

jedním z deseti vyvolených z jeden a půl milionů účastníků." „Vážně," říkám si, „to je teda věc." Ale on nepřestává, vyjmenovává mi ceny a potom říká, že si musím koupit jednu kartičku JUMS za 240 hřiven, ale raději rovnou dvě nebo tři... pane, díky za radu ! Nemá smysl, abych se opravdu uvolňoval. Stačí, když svou pozornost zaujmu novými teoriemi. Nebo ji utlumím na nulu. Celkově je vše výborné. Nebe je tak modré, oblaka tak lákavá. Vždy, když chci pro Irenu vyrobit dárek, brání mi nějaké okolnosti. Že bych snad svou milou nechtěl podarovat dostatečně upřímně ? Pravděpodobně nemá cenu zahánět rozum příliš rychle, protože pak se lze dopustit omylů. Jednu chybu už jsem udělal. Je to znamení - musím se zastavit a naslouchat. Jen se nebát. Můj svět se o mě dál stará. Věřím, že najde něco, čím bych své blízké i sebe mohl potěšit. Díky, Pane. Daroval jsi mi to nejcennější - smích. Směji se sám sobě dokonale upřímně a s lehkým srdcem. Zaplatil jsem za úkol a správné slovo 240 hřiven - za ponaučení to není až tak velká cena. Duše, rozum i tělo se ve třech chechtají své hlouposti. Duše, věřící v zázraky, narostla křídla, když uslyšela o cenách. Rozum, dosud na rozpacích z výtky z předešlé noci, se také nestačil zapojit, neb byl oslepený nadšením duše. A tělo rychle doběhlo do krámu a vlastníma rukama vypustilo peníze. Chyba v prvním kroku. Nadšení. Duše zpívá. Právě v tu chvíli se má zapojit rozum a prověřit situaci. Svobodu výběru na tomto světě nakonec realizuje rozum. Musí být filtrem, který kontroluje informaci u vstupu i výstupu a pozorně naslouchá duši. Nesmí však hned zavrhovat ani vlastní rozumné pochybnosti. V situaci podobné té dnešní musí rozum a duše jednat spolu, musí okamžitě, nicméně s citem reagovat na situaci. Když se na tu příhodu dívám dnes, chápu, že mě tehdy popadla telecí radost, a tak na sebe výsledek nenechal dlouho čekat. Zato se teď ovšem při vzpomínce na ni směju. Arnika: Telecí radost ?... Naposledy mě tenhle pocit posedl, když jsem chodila do první třídy. Měla jsem nasvícený globus, okukovala jsem jej ze všech stran, až mě neminulo takřka vědecké odhalení ! Pochopila jsem, proč se střídá den a noc ! Podařil se mi však lepší kousek ! Ukázalo se, že to odhalení bylo vloženo do mě ! Opravdu je jen třeba procitnout a vzpomenout si ! Rozum No, důvěřivá duše, často se necháváš koupit na krásné obaly. Duše .

.

186

Ani se nenechávám koupit, ani se nenechávám prodat. Sám jsi ještě zelenáč. Strážce Nerozpolcujte se. Vždy se snažte hledat takové odpovědi a řešení, v nichž se duše a rozum slévají v jedno. Jestliže jste mladí, chcete všechno a hned. Jenže život vás upozorňuje, že získat „to vaše" není tak jednoduché a že na to budete potřebovat čas a budete muset vynaložit jisté úsilí. Máte-li za sebou dobrou polovinu života, chtěli byste napravit minulé chyby a změnit současný stav. Všichni chceme celý svět a chceme ho okamžitě. Jenže jsme taky všichni do jednoho zavření v pouzdru podmíněnosti: bojovat, pracovat a čekat. Život nejdřív začíná, pak nějak rychle proletí a už se blíží ke konci. Přání se neplní, sny se neuskutečňují, slíbené štěstí se stále rýsuje kdesi v iluzorní budoucnosti. Ještě jste nepřestali honit zapadající slunce ? Transurfing vám nic neslibuje. Pokud se vyzbrojíte postupy transurfingu, sami rozervete pavučinu falešných omezení. Což vám umožní získat dlouhodobé štěstí. Tady a teď. .

Moje odhalení

.

Duše Nedávno jsem odhalila něco neuvěřitelného -je to tak ohromující, že to mnou do hloubi otřáslo ! Rozum Tebou a do hloubi, říkáš... o co jde ? Duše Představ si, že jsem na své krabičce s kosmetikou objevila nápis: „Nenechte se spoutat soky !" Bylo to jako blesk z jasného nebe, jako výzva samotného Che Guevary ! Od té chvíle jsem doslova prozřela. Otevřelo se mi skryté tajemství, jež vše uspořádává na správné místo: to jsi ty a to jsou oni - sokové. Nenech se od nich spoutat, od takové chátry ! A konec ! V tom spočívá nejprostší základ světonázoru, vesmíru, stvoření světa, vnímání světa a zřejmě i odstínu světa ! Tam se ukrývá nejhlubší smysl veškeré existence ! Proč bych se vlastně měla nechávat těmi psy chytit a svázat ? Ne, nedám se, ani za nic ! Rozum Co ses tak rozjela ? O jaké soky jde ? Ukaž mi tu kosmetiku, podívám se... „Nenechte se spoutat roky !" To je tam uvedeno. Je to prostředek na omlazení pokožky. Duše .

.

.

.

.

187

Cože ! To není možné ! I když vlastně... to ty jsi můj nejprvnější sok ! A takhle je to vždycky. Poezii zuřivého pocitu změní v prózu všední reality ! Neřád ! Rozum Dej si pohov, generále, revoluce zvítězila. A ty, buřičko, stále jen hledáš bouři, jako bys v bouřích nacházela klid. Duše Pokoj nehledám. Radši mě držte a schovejte všechny ostré a řezací předměty a také svícny, vázy a sádrové sochy ! Nebo za sebe neručím ! Rozum O, neopouštím vás nadlouho... Jen potichoučku, polehoučku... Holčičko, zlatíčko... Áááá ! Katyava: Můj otec četl Tichoplavovy (Eugenika od nich vydala: .

.

.

Brány pro duše (2005), Fyzika víry (2004), Neomezené možnosti člověka (2005), Velký převrat (2008), Začátek začátků (2006)), narazil

na reklamu na knihu o transurfingu, potom ji koupil, přečetl a dal ji mně. Zhltla jsem ji. Mám z ní prostě báječný pocit. Do toho jsem četla Lazareva, odkud jsem také hodně čerpala. A když jsem zašla sem na fórum, postřehla jsem, že tu panuje nepřetržité uvolnění a optimismus. Kdysi se mi narodily mrtvé děti. Potom jsem se dlouho nemohla vyhrabat z depresí. Později už jsem se to pokoušela překonat úspěšněji. Poslední rok jsem se úplně změnila, a když jsem si přečetla Zelanda, konečně se uklidnila i moje duše. Dokonce se odněkud vynořila i nějaká energie a také jsem si našla nějaké zájmy. WeXeN: Také jsem na fórum přišel teprve nedávno a s knihou jsem to měl podobně. Až na to, že u nás matka četla Tichoplavovy, takže si prostě koupila ještě knihy o transurfingu. Jakmile jsem je uviděl, hned jsem věděl, že jsou „moje". Když jsem si je přečetl, zmocnil se mě pocit znovuzrození, a tak nyní začínám budovat svou budoucnost. Teprve nyní, když jsem sám sebe poznal, jsem také pochopil, že v tom nejsi sama a já v tom nejsem sám ! Sarina: Po práci jsem zašla do vedlejší kanceláře a zastihla jsem dvě slečny, jak horlivě diskutují o televizním programu, jenž se zabýval traumaty nějakých lidí... Tak jsem si to vychutnala... Napadlo mě, jak je dobře, že se od nich liším vnímáním světa (samozřejmě pozitivním !)... Zatímco život ženy, která mluvila, se odvíjí těžce a neradostně ! To je výsledek našich snah zahrnujících použití transurfingu. Můžeme žít lehčeji, bratři a sestry ! 188

MiLedi: Dnešek byl zajímavý...chci o něm napsat... Věci se měly tak: dnes jsem musela vyzvednout jednu zprávu ohledně bytu. Jenže mně se tam tak nechtělo... Bývají tam fronty... Přesvědčovala jsem se, ale nic z toho. A tak jsem řekla svému strážci: „Dobře, ještě mám čas... a až to bude potřeba, dej mi vědět..." Sedím, čtu naše fórum... Podívala jsem se na hodiny - čas do ukončení příjmu (kolaudace) ještě zbýval, nicméně přání zajít tam - no, nekoná se... Uběhlo asi deset minut...cosi mě lehce zvedá z křesla a... za půl hodiny jsem se vrátila domů se všemi potřebnými doklady... Dokonce po mně ani nechtěli pas... Přitom tam jedna známá šla tento týden, a nejenže tam ztratila půl dne, ale ještě po ní chtěli hromadu dalších zpráv... OXI: Jsem tu poprvé. Líbí se mi tu: je tu lehko, volně, radostně... Krátce o sobě: transurfingem se jen nevědomky zabývám od té doby, co si sama sebe pamatuji. Nějakou dobu už se mu věnuji tak napůl vědomě. Nicméně i to polouvědomění mě přivedlo k otázkám: „Co dělám špatně, proč se mi v plné míře nedostává vše, co chci ?" Z toho pramenily moje deprese, jež sice nebyly nijak časté, své místo však u mě měly. Ovšem nedávno (únor 2005) do mého života vstoupil vědomý transurfing. Nyní se životem prostě kochám... Je krásné žít a vědět, že to já jsem tvůrcem svého života a že nejsem jen nějaká moucha ve sklenici, jak se vyjadřuje jedna moje známá. Salavat: To je zajímavé. Ale napsalas to už dávno. Jak ti klapou kšeftíky dnes ? Jude: Kšeftíky jdou výrazně lépe. A nejen to, dokonce... nevím, jak bych to přesně vyjádřila. Mám pevnou, klidnou vnitřní důvěru v to, že vše jde, jak je to nezbytné. A zároveň tak, jak je to pro mě nejlepší, optimální. Nejde však jen o důvěru, ale přímo o to, že vím, že vše bude tak, jak jsem si usmyslela, jak si to přeji, jak to chci. Přesně tak se vše plní, realizuje. Emp: Zdravím všechny. Lidi, já jsem to pochopila. Víte, Zeland sice tisíckrát opakoval, že nemá cenu chytat svět pod krkem a že je třeba snížit důležitost, jenže my jsme přece národ tvrdohlavý. Dokud věci na vlastní kůži nevyzkoušíme, neuvěříme. Takže zpočátku jsem urputně odmítala uvolnit stisk, nicméně po dlouhých pokusech, jež nikam nevedly, jsem se rozhodla uklidnit, a tak jsem si řekla: „Můj svět se o mě postará." A představte si, podařilo se mi to, o co jsem tolik usilovala. Vážení, všechno se rodí v podvědomí po dlouhých trénincích. Ale kdyby všechno bylo tak jednoduché, už dávno bychom měli, co chceme. Takže, lidi, nepřestávejte trénovat a věřte v úspěch, transurfing je reálný !!! 189

Transurfer: Co je na tom za odhalení ? Arnika: Transurfing funguje, projevuje se. Lastočka: Ještě pochybujete o účinnosti transurfingu ? Pak jdeme k vám. Unity: Je to v odhalení samém. Člověk může jedno a totéž biflovat třeba miliónkrát, nosem může drcat do otevřených dveří, ale neuvidí je. Snad proto, že v jeho světě vypadají jinak, nebo z jiného důvodu, na tom nesejde. A pak se najednou sám rozhlédne a tu jsou doopravdy otevřené dveře... prostě v jeho vesmíru. Sjeva: Pochybuji o tom, že se náhle zadaří... Lotos: Pozdě pochybovat ! Už přišel a aktivně se ujal díla ! Jude: Pro mě v jednu dobu představovaly odhalení tři fakta: 1. Čím je záměr jednodušší, tím snáze, rychleji a správněji (pro mě) se plní. 2. Snižuješ důležitost, a tedy dostáváš přesně ten výsledek, který potřebuješ. 3. Humor, vtípky, smích - to je záruka, že se hnusná kyvadla a další nesmysly provalí. Strážce Dlouhodobých úspěchů v byznysu, vědě, umění, sportu a dalších oblastech dosahují pouze vyvolené jedničky. Lidé si na tento stav věcí zvykli a nikoho ani nenapadne, že to není normální. Chci vám navrhnout, abyste si položili otázku: „Proč on (ona), a ne já ? Co potřebuji, abych se zařadil mezi ony vyvolené jedničky ?" Nejsem kouzelník z Bradavic, proto pro vás nebudu organizovat magické rituály, ale prostě vám nabídnu odpověď. Máte vše, co je nezbytně nutné. Na vás zůstává, abyste to využívali. Dokážete všechno, jen vám o tom ještě nikdo neřekl. Principy transurfingu zburcují vaše dřímající schopnosti a rozrazí před vámi dveřekteré dříve vypadaly nepřístupně. Vaše možnosti jsou omezeny pouze vaším záměrem. Rozum Nechci a nedoufám. Mám záměr. Duše I já ! Já taky ! .

.

.

Lze žít lehce ! Duše Sedím na tobě, tak mě nes ! Rozum Co tak najednou ? Duše .

.

.

190

Unavila jsem se, ze sebe, z těla. Rozum A u sebe jsem se unavil já. Duše Vidíš, tobě se unavil rozum. Ale tělo ne, takže mě vezmi a nes mě. Nebo hned začnu trucovat. Rozum Jak by mohl být život lehký, jestliže musím snášet všechny její výstřelky, zakoušet její muka nebo se rmoutit, když je jí těžko. Za co jsem si zasloužil takový trest ? Duše To není trest, nýbrž odměna ! Kladů mám mnohem více: úžas, radost, veselí, nadšení, rozjaření, zanícení, opojení, slávu, útěchu, rozkoš, svátek a samozřejmě lásku ! Rozum Ne, tolik toho nemůžu unést. Duše No, nevezmu to s sebou všechno naráz. Snad jen trošičku pokocháníčka ! Poneseš mě ? Rozum Tak dobře, pojď. Olga: Z nějakého důvodu se všechno (nebo téměř vše), co se týká umění jinak se podívat na svět, vztahuje k nebezpečnému vědění. Přesně takhle to vypadá: „Nelezte tam ! Spadnete !" Navíc se to pojí s hříšností a s placením. Jde o ponaučení ze série: když dostáváš sílu (peníze, moc, moudrost), prodáváš svou duši (ďáblu, kyvadlům atd.). Nebo vědění získáš, jenže ne úplné, a tedy nebezpečné ! „Jestliže se naučíš získávat peníze odnikud, přesto za to zaplatíš svým životem a podobně. Jen si to neuvědomíš." Ne ! V Zelandových knihách o něčem podobném nepadlo ani slovo. Musím ovšem přiznat, že nebyl-li to sám transurfing, pak mě k obezřetnosti vedly jiné techniky: „A co musím dát výměnou ? Něco sice získám, ale co mi vezmou ?" A víte, co mě napadlo ? Vůbec jsme netrpěli tím, že jsme se například někdy naučili číst. Leda tak proto, že jsme tomu museli věnovat nějaké úsilí. Ale nikdo si to pak s námi nechtěl zúčtovat. Žádné vypořádávání ! Prostě jsme si osvojili jistý návyk, umění, jež je v životě velmi užitečné. Všechny tyhle věty, které nám vtloukají do hlavy, jsou evidentně spjaty se strukturou společnosti (kyvadel ?), pro niž je výhodné, že může řídit šroubky, ovšem už se jí protiví, aby lidem dopřávala .

.

.

.

.

.

.

191

něco umět, znát, ovládat a koneckonců být svobodní. Jedná se zkrátka o jednu z podob vsugerováného strachu. Shrnutí: samotná myšlenka na to, že bych snad měla platit za své rozvíjející se schopnosti, mě nyní přinejmenším netrápí. Mámli však být upřímná, dospěla jsem k tomu teprve před pár dny. Tak utlumená jsem byla. Nicméně už se začínám osvobozovat. Pilot: Musím podotknout, že to úplně tak není. I v transurfingu se hovoří o nebezpečných věcech. Jiná věc je, že se nejedná o zastrašování, nýbrž o přátelské upozornění. Nicméně nebezpečí existuje a není ho málo. Olga: Aha ! Sotva jsem dokázala dát své myšlence podobu a zformulovat ji. Píšu samozřejmě o své zkušenosti. Velmi často jsem však potkávala lidi, již přemýšlejí analogicky (jsou to prakticky všichni !). Proto se s vámi chci podělit o své malinké odhalení. Hlavní článek tvoří pořekadlo: „Nelze lézt na strom a nenabít si zadnici." Prostě, kde si pes poryl, tam si poryl. Všechno mám přirozeně z dětství od rodičů. Kyvadla si musela máknout. Obrázek je přibližně takový: „Vše, co získáš snadno, je nesprávné, nedobré a tak dále. Jestli jsi snadno vydělala peníze, pak jde o prostředky lehce nabyté. K ničemu dobrému tě nepřivedou. Buď je bez povšimnutí ztratíš, nebo za takový dárek zaplatíš i desetkrát více. Pokud se ti něco daří příliš snadno, musíš se toho zřeknout." Skromně o sobě řeknu, že jsem talentovaná a spousta věcí se mi daří velmi dobře. Nicméně vše, co jsem v dětství řešila v pohodě, moje matka odmítala a hubovala mi za to. Nevážili si mě: nemáš tu nic na práci, takže je to špatně. Přitom jsem hezky malovala a podobně, jenže to je všechno povrchní, zato opravdová práce je dřina. Vybavuji si, že jsem si z toho vyvodila, že práce a radost jsou neslučitelné. Jestliže ti nabízejí příliš vysoký plat, není to proto, že tě docenili. Čekej od nich nějaké intriky a raději hned odejdi. Tak jsem se v životě připravila o řadu hezkých možností. Teprve nedávno jsem dlouze přemýšlela o tom, že nastala ideální doba projednat jednu nabídku práce. Ale přemýšlela jsem. Bála jsem se hlavně toho, že všechno znělo až příliš dobře. Příbuzným jsem o tom vlastně ani neříkala. Nedokážou zasít nic než pochyby a hned velí: „Nohy na ramena !" Jestli ti někdo daroval drahý dárek, odmítni ho. Pokud najdeš peněženku, mobil a podobně, neraduj se ! Někdo je ztratil ! Nepřinesou ti nic dobrého, protože sis je nevydělal. Je to od čerta. Pokud někdy dostaneš nápad, jak bys snadno vydělal, snadno žil, našel šťastné řešení, pak si nemysli, že všichni kolem tebe jsou hloupější než ty. Buď už je tato možnost obsazená, nebo 192

je to fikce, jež nefunguje. Na ověření neztrácej síly. Kdyby to tak šlo, žili by tak všichni. Tato myšlenka mě napadla i dnes, když jsem přišla najeden způsob, jak získat peníze před svátky, aniž bych ze sebe příliš vydávala, ale jen jsem využívala důvtipu. Musela jsem si přikázat, abych to vyzkoušela. Dozvuky minulosti. Závěr: Vše cenné, dobré, opravdové a tak podobně se dosahuje za cenu práce v potu tváře, utrpení, bolesti, života, duše, zdraví. To je ono ! Přestože se zabývám praxí a teoriemi typu transurfingu, cítila jsem smutný nepokoj. A to právě proto, že to přece nemůže být pravda, když to funguje tak lehce. To je ona brzda ! Ta mi brání začít žít lépe. Brzda při pokusu přizpůsobit se. Pochyby a podobně. Nicméně toto pochopení mě zřejmě přivedlo k ještě většímu uvědomění si možnosti výběru ! Jak už jsem uvedla výše, jestliže jsem se naučila číst, nikdo mě za to netrestal a ani z toho nemám bolesti. Naučím-li se ovlivňovat svůj život, získávat lehké a příjemné výsledky, ovlivňovat své vědomí, pak je... je to prostě možné ! Lze tak žít ! Lze žít lehko ! SiD: Můj názor je takový: domníváš-li se, /c budeš potrestán za to, že si dovolíš mít to či ono, pak budeš potrestán ! Pocit viny si vždy najde cestu, jak potrestat člověka, který se považuje za vinného !!! Jestliže pak má někdo pocit viny výrazně rozvinutý, vždy si najde spoustu situací, za něž bude potrestán. Takže, moji milí, to je ryze můj osobní názor, jak se říká, existují i jiná mínění. Olga: Už přes rok dumám nad tím, proč tak často nedokážu udělat poslední krok na cestě k úspěchu. Co mi brání ? Musí za tím stát nějaká vnitřní brzda. Přičemž nyní v mém životě tato brzda existuje zejména v oblasti materiálního blahobytu a právě o něm budu mluvit. Něco ve mně mi brání být boháčem nebo prostě člověkem nezávislým na penězích. Když mi jde úspěch vstříc s otevřenou náručí, prudce uhýbám do strany. Musí to být nějaký strach a evidentně komplex méněcennosti, nedůstojnosti. Přičemž vůbec nejde o strach z rizika nebo ztráty majetku a podobně - v tomto ohledu mám lehký krok, a dokonce cítím výzvu. Je to strach, že se mi bude dařit. Od triviálních věcí: jestliže se vydám na schůzku do dobré firmy, nedojdu tam. Buď se mi cestou zlomí podpatek, nebo se přihodí něco jiného, či si prostě sednu a nejdu tam. Nechápu proč ? Sotva jsem dočetla knihu od Kiyosakiho Bohatý táta, chudý táta. Pochopila jsem, že vládnu maximálním finančním důvtipem. Snadno vidím peníze, které obrazně řečeno leží člověku u nohou. Ale nikdy toho 193

nevyužívám. Jako by někdo uvalil zákaz na můj blahobyt. Příklady. Jedu na dovolenou do Itálie. Koupím si tam nějaké hadříky. Po příjezdu mi jeden kostým se vším všudy bere jedna známá, čímž mi hradí celou cestu. Bráním se, ale ona „nemůže zaplatit méně". Ano. Mám čich na věci. A tak si říkám: „Sakryš ! Takhle bych mohla zcestovat celý svět ! Přitom bych si odpočinula a zároveň by se mi dovolená rentovala. Myslíte, že jsem ještě někdy někam jela ? Ne ! Zato moje kamarádka, která má na tyhle věci jistě menší cit, přesně tak objela celou Evropu. A já ??? Zkoušela jsem si otevřít kadeřnický salon. Měla jsem v úmyslu využívat pouze přírodní masky, barviva, oplachovadla. Syntetika, jež vlasy ničí, už mě omrzela. Myslela jsem si, že bude možné ve prospěch vlasů pohodlně, levně a efektivně využívat henu, basmu nebo heřmánek k jejich léčení i barvení. Sháněla jsem peníze na salon, jenže mi je nepřiklepli. Nedali mi je, protože jsem je žádala prostě na kadeřnictví a ani slovo jsem neutrousila o své ideji. Kdybych si byla věřila, byla bych to mohla risknout se svými penězi. Takže když teď otvírám dámské časopisy, s hořkostí se tam dívám na reklamu na Kliniku heny. Všude otvírají své pobočky a mají úspěch. A já ??? Jednomu známému jsem z legrace napověděla, jak lze ze stařičkého auta rychle udělat nové a krásné. On mě poslechl a za půl druhého roku si realizoval svůj sen. Je to strašně jednoduché. A já ? Já k tomu úporně přemlouvám manžela, jenže ten se k ničemu nemá. Chápu chápu, že on je moje zrcadlo. Že bude souhlasit, jakmile se osvobodím od vnitřního zákazu na peníze. A to nejsou jediné příklady. Mám spousty nápadů, jenže je jenom rozdávám kolemjdoucím. Proč ? Proč utíkám od vlastního štěstí ? Schopnosti, vědění, dovednosti, cit, talent, to všechno mám ! Mám vše k tomu, abych se stala úspěšným, bohatým a nezávislým člověkem. Mám ale ještě blok v podvědomí (nebo už ve vědomí), který mi nedovoluje využívat všechny ty možnosti, jež jasně vidím. Co s tím lze nadělat ? Na úspěšné dráhy života naskakuji s ohromující lehkostí, ale... zatáčím znovu na prošlapanou cestičku... Ufff ! Nyní... nyní si to rozebírám a prostě násilím se nutím své možnosti využívat. Znovu jsem se vrátila k nápadu otevření kadeřnického salonu (dokonce celého řetězce). Kromě přírodních ingrediencí mám ještě jeden nápad. Takový, jaký ještě nikdy nikdo nerealizoval. A přijde mi perspektivní. Násilím jsem se přinutila přijmout nabídku práce, o níž jsem psala, že je ideální. Nyní 194

se musím přinutit, abych za ty velké peníze pracovala (kdo kdy viděl takovou husu, která se žene do práce za pár drobných, ale za skutečné peníze-ne, ne, ne !). Vynasnažím se přinutit k tomu, abych si dávala peníze bokem (a na to padne necelý rok, spíš méně) na otevření salonu s novým nápadem. Ta idea je natolik dobrá, že bych si tu věc chtěla nechat patentovat a pak tu zlatou žílu uchvátit. Přikazuji si to ! Ještě se snažím pracovat s blokem. Navázat s ním spojení v podvědomí. Osvětlit ho a propracovat ho. Už rok se mi nic nedaří. V ostatních oblastech je všechno v normálu, ke změnám dochází. A najednou hluchá stěna. Popřejte mi štěstí ! Koška: Plat není nutně to, co platí. Může to být i naše odměna, dárek za chrabrost. Začala jsi vidět svoje brouky, již ti brání správně se rozhodnout. Zdravím ! Olga: No, no ! Na ostří nože ! V mé asociační řadě má slovo plat negativní smysl, výplata, ztráta... zjevně také proto nepřijímám normální výplatu apod. Napadlo mě, že plat, to je ještě platba za tvoje umění, vědění a tak podobně. Jako vždy - pro všechny jsem důležitá. Ti všichni jsou stejné hrábě. Un-Dina: Na výplatu lze pohlížet také jako na vděčnost (společnosti, klienta) v peněžním ekvivalentu za to dobré, co jsi společnosti (klientovi) přinesla, jde o rovnocennou výměnu služeb: ráno židle, večer peníze. Soy yo: Toto téma považuji za navýsost zajímavé a aktuální. Sama se nyní snažím spojit dvě věci v jednu: pracovat s radostí a dostávat za to slušné peníze. A představu mám. Tlačí na mě. Nikoli to slovo. Skutečně spím a vidím, jak se realizuje všechno, co jsem si vymyslela. Nicméně už jsem došla k tomu, že se musím posadit a pracovat, jenže...cítím, že nemám dost odvahy. Nebo drzosti. Obložila jsem se knížkami jako berličkami. Přesto s tím nehnu. Už i manžel se na mě dívá podezíravě (já mám připravit materiály a on zpracuje webové stránky). Všem známým jsem ohlásila, čím se teď hodlám zabývat... Jak jen pracně se všichni ti švábi vytahují na světlo ! Koška: Jsem v podobné situaci. Z paměti mi vytanula jedna příhoda, jak mi tatínek ještě v dětství povídal: „Abys v životě něčeho dosáhla, musíš hodně pracovat a ty jako dívka ještě desetkrát více než ostatní." Dosud se mi slovo práce asociuje se smyčkou na krku a jí odpovídajícím naladěním. Sarina: Poté, co jsem si přečetla transurfing, jsem také měla pochybnosti: a jaké nucené práce, jaký plat za blaho... napadlo mě, 195

že si s někým svůj světonázor upravím... Napadlo mě, že bych měla změnit úhel pohledu na svět -jsou to galeje a platba za štěstí ! Gosť: Ano, je snazší náklad vyložit než radostně reagovat na nepříjemnosti. Ljelik: Mně připadá, že když budu s radostí reagovat na nepříjemnosti, bude to, jako bych na divadle sehrál dobrou roli, ovšem onu nepříjemnost tím jen zaženu hluboko dovnitř. Nehovoříme tu o osvícených, jimž je všechno jedno. Zato neúčastnit se nepříjemností, nýbrž zůstat postranním pozorovatelem a v případě nutnosti rozhrábnout závaly, aby se udržela rovnováha, to už je vyšší pilotáž. Koška: Jak já to vidím, cena za vědění je tvůj svět s tebou. Všechno kolem může běsnit a lámat se, ale ty už tam nebudeš. Duše To všechno je můj názor ! To všechno je můj názor ! Začínám žít snadno. Začínám žít lehko. Strážce Fantastika a magie někdy okouzlují svou mystickou tajemností. Není to však nic ve srovnání s tím velkolepým pocitem úžasu a nadšení, který zakoušíte, když se začnou vaše neuskutečnitelné sny měnit v realitu. Jste schopní tvořit nepravděpodobné věci, ovšem musíte kvůli tomu naprosto nezbytně od základů překopat svůj zestárlý světonázor, jenž nepovoluje vytrhnout se z pavučiny falešných omezení. Jestliže rozbijete zámky stereotypů, otevřete si dveře, které dříve vypadaly nepřístupně. S okolním světem nemusíte o své štěstí bojovat. Nemusíte být silní ani sebejistí. Nemá smysl dohánět zapadající slunce. Přesvědčte se, že svět je sám připraven jít vám vstříc. .

.

Opravdu to funguje

.

Rozum Tak to naše cestování do světa snících už se chýlí ke konci. Pověz mi na závěr ještě nějakou pohádku. Duše Dobře, tak poslouchej. Jmenuje se Slečna Slanečková a Bambus. Jednoho dne se Bambus vsadil s mrkvičkami, že se mu podaří dát dohromady s drsnou dívkou z elitního klubu. Dohodli se na tom, že vítěz získá pytlík hnojiva. Plácli si na to rukama a Bambus přistoupil k plnění mise. Čili se podhrabává k nočnímu klubu. Je to .

.

196

skvělý klub, světla ho celý ozařují a u vchodu stojí drsní chlapi mořští ježci ve vytříbených oblecích: „Co tu chceš, Bambuse ?" ptají se. „Jsem drsný Bambus, to já tu kladu otázky !" odpovídá jim. Nafoukli se a obořili se na něj: „Naše zařízení navštěvují pouze nejkvalitnější mořské plody Zato pro takové ošuntělé trhany, jako jsi ty, tu máme tak akorát volné místo na mytí nádobí. Kliď se." Bambus vyrazil proti nim, jenže ho chytli pod paží a vrazili ho do kontejneru na odpadky. Nedalo se nic dělat, Bambus se oklepal a vydal se domů. Náš hoch však nebyl jen tak obyčejný, aby se hned vzdával. Sebral penízků, co unesl, půjčil si smoking a objednal si limuzínu. S okázalým šviháctvím kvapem přijíždí ke klubu, elegantně z ní vystupuje, na sobě má smoking, v ústech doutník, aniž by se na člověka podíval, strká mu deset dolarů, ochrance po stovce a nedbalou chůzí kráčí do klubu. Tam je celé akvárium. Na pódiu se podle hudby klátí krakatice, mezi stoly se proplétají krevetky číšnice, na pódiu se v defilé při přehlídce módních šupin svíjejí barakudy, ze stropu visí medúzy - svítidla, vše se třpytí perletí. Publikum už pestřejší být nemůže: ožrali raci flirtují se sardinkami, makrelky s vervou vytáčejí mořské hlaváče, škrobení okouni o čemsi moudře diskutují, kambaly s vypoulenýma očima drbou, prostě jako by se člověk potopil s potápěčskou výstrojí. Bambus se nenucené rozhlédl a namířil si to k baru, kde sama seděla ohromující slečna Slanečková v těsných červených šatech. To je štěstí ! Usadil se vedle ní, sebejistým tónem si objednal whisky s ledem, zapálil si další doutník a teprve potom, jako by se mu ani nechtělo, se ležérně obrátil na slečnu: „Dovolíte mi, abych vám něco objednal ?" Slečna Slanečková lenivě přesunula ocásek po sedátku a povýšeně procedila: „Dovolím." „Barmane, koktejl pro dámu !" ledabyle nadhodil Bambus. Pak se rozhostilo trapné ticho. Bambus se ze všech sil snažil tvářit lehkomyslně, jenže se mu to evidentně dařilo špatně, a tak se co chvíli chytal skleničky. Slečna vznešeně usrkovala svůj koktejl a brzy se jí zakalily oči. Bambus se rozhodl, že přidá na originalitě, a unyle na ni pohlédl: „Takové oči mají jen dobře prosolené a chutné rybičky z čerstvě otevřeného sudu." „Za koho mě máte ?" pohoršené se narovnala slečna Slanečková. „Ach, promiňte," znejistěl Bambus, „chtěl jsem říci, že vaše oči zažehly oheň v mém stvolu... ehm, tedy v srdci." Slečna se ještě nějakou dobu škaredila, ale potom si blahosklonně nechala zapálit. „A co děláte dnes večer ?" znovu se originálně vytasil Bambus. „Zatím jen odpovídám na vaše otázky," vypustila slečna kouř 197

a zkaženě přimhouřila oči. „A co si tedy místo toho zatancovat ?" optal se již notně podroušený Bambus. Za minutku už směle tancovali v tlupě šupináčů, korýšů a bezobratlovců. Slečna Slanečková vrtěla ocáskem a se sexappealem se svíjela, zatímco Bambus se rozhoupával a mlátil sebou o zem. Jenže všeobecné veselí brzy překazil břichatý krab obklopený hlaváči - bodyguardy. Publikum se vmžiku zklidnilo a servilně se rozkvákalo. Podle všeho jej zde považovali za šéfa. Krab, který měl evidentně špatnou náladu, podmračeným zrakem přehlédl osazenstvo klubu a kývl směrem ke slečně Slanečkové. „Kde to jsi, můj drobečku !" zvolal a klepetem ji chytil za ocásek. „Hej, ty, uber plyn !" co možná nejtvrdším hlasem na něj křikl Bambus. „A to je co za otravu ?" krab pustil slečnu a s rozevřenými klepety se vydal k opovážlivému drzounovi. Najednou Bambus ustupuje do pozadí: „Já si tu přivydělávám, na vedlejší úvazek." Zabrblal vylekaným hlasem. „Kššš !" zasyčel krab. Bambus hbitě vyskočil na scénu a zatvářil se jako tyč, kolem níž se v tu chvíli začala ovíjet krakatice. „Co stojíte s otevřenou pusou ? Bavte se, holoto !" zařval krab a publikum sebou znovu začalo chaoticky zmítat. „Dnes nemám čas, musím si vyřídit účty s piraněmi. Ale zítra buď připravená, moje rybko," obrátil se na slečnu Slanečkovou. „Doprovodíš mě na oběd ke žralokům." „Ano, drahý," odvětila ona. „Ale není to nebezpečné ?" „No, neboj se, bude tam dost jídla i bez tebe," zachechtal se krab a vydal se k východu. Jakmile nebezpečí pominulo, Bambus se znovu změnil v drsného chlapa a přisedl si ke slečně. „Šikovně jsem na něj šel, co ?" Obrátila oči v sloup a lhostejně pronesla: „Hm." „Že bychom vyrazili někam do restaurace ?" navrhnul Bambus. „Je tu tak nějak moc hlučím." „No tak dobře, mačo," po zvážení slečna Slanečková souhlasila, „ale jedině do té nejlepší, do japonské." „Ta mrcha, ta mě ožebračí," pomyslel si Bambus. „No tak co, když se máme bavit, tak pořádně." V restauraci si Bambus dodal kuráž. Hodně pil, tlachal, chlubil se a hrozně odporně zpíval karaoke. Na slečnu saké také výrazně zapůsobilo - konečně se uvolnila, zvláčněla a celou dobu se hloupě chichotala Bambusovým plytkým vtípkům. Bambus si připadal jako lev salonů a byl si téměř jistý, že rybka již upadla do jeho umně položených sítí. „Zajeďme do hotelu ! Do toho nejlepšího !" rozpaloval se Bambus. Opilá slečna Slanečková se chechtala jak zjednaná. „Na minutku tě opustím, rybko moje," oplýval jistotou bambus a vydal se na toaletu. Tam spolkl dvě viagry a sám se sebou spokojený se vrátil do restaurace. Odbila půlnoc. 198

Bambus si všiml, že za jeho nepřítomnosti se něco stalo. Co přesně, to s ojíněnou hlavou nedokázal pochopit. Všechno bylo na svém místě, jenže tak nějak jinak - nesprávně. Ani publikum nezůstalo stejné, jako by ho vyměnili. Á slečna někam zmizela. Kam se jeho rybka poděla ? Najednou ho za uchem hrubě okřikl vrchní číšník: „Hej, kuchaři, co tam čučíš ? Zákazník už dlouho čeká na objednávku !" a vtom Bambus ucítil, jak ho neviditelná síla chňapla a přenesla ho do kuchyně. „Nepochopil jsem, oč tu běží ?!" stačil jen vykřiknout, když se ocitl na prkýnku. Vedle ležely mrkvičky. „Hej, Bambuse, zdravíme, vyhráls !" zavolaly na něj. „Pytlík hnojiva jsme ti nechaly, jen už je pozdě, teď jdeme do polévky, tak promiň." To byla poslední slova, která Bambus slyšel, než se vydal do trouby. A to je konec příběhu. Já v té restauraci byl. Saké i čaj zelený jsem pil. A k jídlu mi servírovali úchvatného slanečka v marinádě, s oblohou z mladých bambusových výhonků. Rozum Smutný příběh. Je mi jich líto. Tak hezky to začínalo. Duše Neztrácej náladu, je to jen pohádka. Reálné štěstí máme ve svých rukou. Máme přece transurfing ! Lisica: Zatím jsem jen málo zkušená transurfařka, jedna věc mě však příjemně překvapila. Bum a je tu nějaká nepříjemnost, nemoc, nemilé zprávy. Dřív jsem z toho bývala hodně rozrušená, prala jsem se s tím, ospravedlňovala jsem se, něco jsem si dokazovala, pobíhala jsem, byla jsem jak na jehlách, otálela jsem... a prohrávala, a to bez ohledu na to, jak moc jsem bojovala. Teď podobné situace sice stále nastávají, ovšem já jen v duchu konstatuji, že se dějí, a propouštím je na svobodu, aby se chytily někde mimo mě, sama je po očku sleduji, nenápadně. Uběhne nějaký čas, zpravidla jen krátký. A situace se vyřeší mně ku prospěchu ! Takto se mi vede jak v osobním, tak v pracovním životě. Vas: Veškeré informace, které se mi za roky nastřádaly v hlavě a v nichž panoval chaos, se slily do jedné a začaly fungovat... ...Osobně jsem se uzdravil z nemoci, která mě trápila ještě půl roku po operaci. Nyní jsem zdráv...cítím se úžasně... V práci jsem se nechal pronajmout... výsledky se dostavují... Vlastně, když jsem si knihu přečetl, dlouho jsem se smál... smál jsem se sám sobě i svým dřívějším myšlenkám a jednání... Kdybych se k té knize dostal dřív, byl bych se v životě mnohému vyhnul... Nyní se chápu nahromaděného vědění a dokonale vyzbrojen se jdu podvolit světu. .

.

199

Tucker: U mě se po pravdě řečeno všechno mění velmi, velmi postupně, nezažívám žádné megaskoky. Po pozorném seznámení s transurfingem a zároveň i s mnoha dalšími teoriemi jsem se propadl do lehké deprese, jako že mě všechno omrzelo. Za nějakou dobu se mi s tím podařilo vyrovnat, a to tak, že jsem si na měsíc udělal volno a dopřál jsem si tu dobu nic nedělat. Zato potom... zas mě to začalo táhnout, znovu se mi zachtělo žít, pracovat, nastala doba nových zálib. Zjevně nemám dost praxe: cíle jako takové si nedávám, techniky zapomínám používat. Mohu však potvrdit, že se změnil můj pohled na svět, v první řadě jsem se přesvědčil, jak je nutné znát sám sebe. Nejvíce se mi líbila formulace: „V přírodě vše probíhá cestou nejmenšího odporu," tedy vše se děje snadno a lehce, takže tak je třeba i jednat. Mně to pomáhá. Landyš: Všechno je správně... všechny problémy se řeší velmi jednoduše... všechno leží na povrchu. Zvykli jsme si, že když se objeví problém, řeší se těžko. Podívejte se na přírodu... od ní se toho můžeme tolik naučit... voda si vždycky najde cestu, a ani nepřemýšlí nad tím, kdy a jak. MaD_DoG: Nejpodstatnější změna, již mi do života vnesl transurfmg, je schopnost radovat se ze všech stránek života. Říkám tomu „schopnost smát se, když vše ztrácíš". Nevážený AP ve svém tématu Od kterého Adama stále začínáme ? hovoří o současných mužích, kteří zatnou zuby a derou se skrz nepříjemnosti a problémy. Naprostá blbost. Přesně takový idiot se zaťatými zuby jsem býval. Kolik agrese jsem si vylil na svět a na své blízké ! A svět vždy reagoval objektivně - zrcadlo je zrcadlo. Zůstal stejným zrcadlem, jen já se na něj teď dívám s úsměvem. Gemini: Žiji bez cíle, prostě žiji. Zpočátku jsem dokonce trpěla: lidé hledají cíl, nacházejí ho. Já jsem v tomto ohledu jako ochromená. Moje energetika se mi líbí. Třeba je mým cílem žít bez klasického cíle... Žiji si pro radost a dalším lidem tropím nepříjemnosti a příjemnosti. Studuji svět. Proč nemám cíl ? Agrese se mi líbí. Já jsem kyvadlo světa, svět je moje kyvadlo. Absolutní harmonie a vzájemné pochopení. Dělám si legraci, ovšem ta skrývá hodně pravdy. Nelíbí se mi být svatá. A bez agrese bych se jí stala. Je pro mě jako koření do jídla. Hlavní je nepřehnat to. Leshiy: Jsem na vlně !!! Možná ani nestojí za to o tom psát (jako že bych ji mohl uhranout), ale já tak snižuji její důležitost. Víte, jak jsem to pochopil ? Zřekl jsem se strachu. Lidem nejvíc ze všeho vadí strach ze ztráty. Že ztratí práci, peníze, lásku. Vzdejte 200

se strachu, vymyslete si přání a ono se splní ! Vlna úspěchu možná přejde, avšak pro mě to není důležité. Hlavní je, že existuje, a já si ten stav budu pamatovat. Na začátku jsem nechal toho, co mě tížilo - práce. A pak se to nahrnulo !!! Za den jsem nasbíral pocitů až nad hlavu. Dnes jsem zcela ustoupil svým přáním a slabostem a vše se ještě zlepšilo. Zřekněte se strachu a přání mít a vše se vám podaří !!! A mějte se rádi ! Vas: Taky znám ten pocit,.. štígro jde. Třeba se schovej. V práci jsem ze samé radosti udělal z předplatného knihu, všem jsem ji rozdal a nyní sleduji, jak si kdo vede. Reakce jsou nejrůznější... Přítel se mi změnil před očima... nic se mu nedařilo... a najednou je pořád veselý. Sarina: Nemá smysl vynakládat zbytečné úsilí, jen je třeba s jistotou kormidlovat v potřebném kurzu. Ztratíš-li kurz, uvolni se a s plnou důvěrou se svěř proudění variant... „Když nevíš, co dělat, le nic nedě J" Vas: Říkají nám „materializátoři Babylonu ze vzduchu"... a ať si říkají... jsme na to hrdí. MaD_DoG: Mně se líbí výrok La Rouchefoucaulta o přátelství: „Chceš-li mít nepřátele, předči své přátele. Jestliže však chceš mít přátele, ať tví přátelé překonávají tebe." A teď mě přesvědčujte, že transurfing je vynález poslední doby. Leshiy: Jak se pozná, že Léša píše diplomku ? Iťs easy ! Velmi jednoduše. Za prvé celý dům je rovnoměrně zavalen všelijakými výstřižky map, jakýmisi papírky, smetím, technickými popisy a dávno zapomenutými a nyní vykopanými přednáškami. Přičemž hustota smetí dosáhla takové míry, že ať se k němu přidá cokoli, horší už to nebude. Za druhé celý den hraje muzika, převážně těžká německá, s několika vtroušeninami popu a punk rocku a písničkami z animovaných filmů. Sousedi to moc dobře znají. Na pozadí toho všeho pobíhá Léša osobně. Popoběhne, posedí, poleží, potom konečně doběhne k počítači, napíše deset řádků do diplomky, protáhne je na patnáct a vše začíná od začátku. Za celou tu dobu ho zřídkakdy lze spatřit bez hrníčku čaje nebo kávy či něčeho k snědku. To proto, že se rozčiluje, je rozrušený a ztrácí mnoho energie. Nicméně to, že Léša běhá, leží a sedí, většinu času tupě civí do jednoho místa nebo pohledem zuřivě hledá něco užitečného, vůbec neznamená, že nepřemýšlí. V ty okamžiky přemýšlí a pracuje. Má hlavu plnou myšlenek... myšlenek o tom, jak by tu diplomku dorazil. Komu by dal peníze, kdo by mu dal hotovou 201

diplomku, jak to udělat, aby to míň bolelo, a hlavně - mám to vůbec zapotřebí ? Když se nakonec nerozhodne pro lepší řešení, pochopí marnost toho dumání a náhle se rozbíhá k počítači. Za několik minut u počítače ho psaní diplomky zase omrzí a znovu začíná přemýšlet, jak si život ulehčit !!! A opět začíná Léša zpívat písničku, jež se mu zalíbila, a tancuje, i když to vůbec neumí. To však není důležité. Podle všeho tu čertovskou diplomku přece jen bude muset napsat !!! MaD_DoG: Leshiyi, vůbec tu diplomku nepotřebuješ, do háje s ní ! Podle mě bys měl psát knihy. Leshiy: Můj často se měnící pohled na svět (poslední verze): na počátku jsem stvořil nebe a Zemi. Tfuj, ne, to ne... to bylo dříve. Takže: „Člověk je velmi mocný tvor, ovšem v minulosti nepříliš vzdělaný. A tu letěli kolem naší planety cizáci, řekněme hvězdné gestapo, a uviděli, že na zemi běhají a létají výborné baterečky. S obrovskou zásobou energie a možností. Zamysleli se - na co jí potřebují tolik ? Musí se rozdělit. I zahřměla nad vším člověčenstvem kyvadla, jež mu sebrala veškerou energii a odeslala ji jim. A oni uletěli pryč. Zato lidé, kteří dříve mohli jedním přáním měnit realitu, zmizeli nebo to časem zapomněli a stali se obyčejnými. Je to dobře, nebo špatně ? To nikdo neví. Na jednu stranu je to samozřejmě špatně. Ovšem na drahou stranu, jestliže lidé dnes dokážou všechno, pak by tento svět mohli roznést na kopytech. A ti, kdo se kyvadlům přece jen vyhýbají a učí se využívat svou energii, ti už dozajista škodit nebudou. A tak je to vlastně všechno jen lepší. Lidé přece nyní častěji vyzařují negativní vlny. Když se člověk zlobí a rozčiluje, jeho energie utíká ke kyvadlu, a /lo se tím pádem neuskuteční, jak by teoreticky melo. Jenže z chamtivých kyvadel se postupem času stalo takové gestapo: čím více energie kyvadla získávala, tím více jí chtěla. A tak sama začala provokovat situace, v nichž člověk vyzařuje negativní energii." Val: Teď tě chápeme... Vas: Přemýšlel jsem...co mi vlastně transurfing dal ?... Už dlouho se ezoterikou zabývám... trochu jsme ji vyzkoušel na vlastní kůži... Byl jsem senzibilem, meditoval jsem, fušoval jsem do magie... Akorát že mi nic nepřineslo dlouhodobou spokojenost a potěšení, někde musel být kaz... Něco se dělalo na úkor něčeho jiného... Je-li někdo senzibil, vyléčí člověka (jako by udělal dobrý skutek), jenže potom sám běhá a drží se za svoje játra... Meditace je absolutně báječná... Jenže člověk si na ní vypěstuje závislost jako narkoman... 202

Magie zas definuje prakticky neviditelnou hranici tak, že když nešlápne člověk do bílého, šlápne do černého... V tom případě se ke mně určitě za všechny moje hříchy dostal transurfing... a došel jsem k tomuto závěru... „Transurfing nás učí pouze správně myslet..." nevpouštět si do své reality černé odstíny života... a stále si vytyčovat cíle a dosahovat jich (pardon, kráčet k nim). PS: Mám přítele - vždy měl takové zlaté přání, aby méně pracoval a aby mu platili více... Bylo to velmi upřímné...co myslíte, jak se nyní má ? Gemini: Vaši, jak dopadl tvůj přítel ? Také bych chtěla méně pracovat a dostávat za to více peněz. Je pravda, že v tom směru nic nepodnikám. Zatím jsem ve fázi „snila jsem, snila, až jsem to prosnila". Je-li však vesmír nekonečně bohatý, určitě není potřebaabychom se v potu tváře dřeli a honili za penězi. Ale k tomu jsem bohužel zatím nedospěla. Vas: Můj přítel... jak praví zákony transurfingu... málo pracuje a hodně dostává... pro srovnání já za tutéž mzdu musím pracovat třikrát tolik... Sarina: Teprve dnes se vykrystalizovalo, co mi transurfing dal. Je to kladné přijímání života. Vím to už dlouho, ale musela jsem zamakat na tom, abych obrátila oj myšlenek. Jsem logik, matematik, a dokud mi Zeland nenamaloval naši matrici života, nevěřila jsem, že můj život tolik záleží na kladném světonázoru. Vas: Život je krásný a ohromující... mohu-li nezávazně připít !!! Vas: Po dvouleté rozluce se žena přišla smířit... transurfing funguje. Sarina: Vaši, co jsi manželce slíbil ? Vas: Všechno šlo samo sebou... popravdě jsem to nečekal. Leshiy: Téměř všechny první zázraky transurfingu proběhnou díky snížení důležitosti, k němuž dojde po přečtení knihy. Vas: Vzpomněl jsem si, co jsem řekl... Že pro mě není důležité, kdo z nás nemá pravdu. Leshiy: To je přesně ono - neberme věci tak vážně, však ony se vyladí samy od sebe. Ničím se nenechte zastavit, nezasekněte se !!! Pavel: Nesměle se dělím o to, že se mi daří. Bojím se, abych to nezakřiknul. Základní cíl držím zatím na úrovni diapozitivů. Jeden z nich si přehrávám ráno, když běhám: neustále si představuji, že se na mě ze všech stran lepí peníze, a tak je opatrně sbírám, přičemž si kladu cíl, proč je sbírám. Od té doby, co to praktikuji, ke mně začaly peníze přicházet z těch nejnepravděpodobnějších stran. 203

Dlouho jsem to zkoumal a zdá se, že funguje právě tato metoda. Sarina: To je super ! Jsme už kvůli tobě rá... (abychom to nezakřikli). Ale přece jen je lepší si cíl vizualizovat. Třeba ti ještě i něco dají bez peněz ! V reálu si zadáš cestu (mezičlánek). Proč ? Možná totiž existuje jiná cesta (krátká či nenáročná). Náš cíl: méně vynaloženého úsilí a více výsledků. Nebo ne ? Michail: Tak, tak ! Zdá se, že peníze mohou efekt jen smazat. I když je možná normální vyzkoušet je jako lehký trénink, abychom se přesvědčili, že metoda funguje. Kenguru: Co se dnes stalo. Skoro celý den jsem si v práci četl fórum. Po poznání a přečtení fóra mě opanovaly neobvyklé pocity. Prostě mě naplňuje energie, v nitru jsem klidný a veselý, jako by se mi v duši rozhostil smířlivý klid. Máte s tím někdo zkušenost ? Jel jsem z práce tramvají, cesta trvá asi dvacet minut. Vtom to začalo. Dívám se z okýnka a mám pocit, jako by všechno bylo známé, a přitom jako by to známé nebylo. Je třeba dodat, že jsem se zrovna zabýval vizualizací cíle. Atmosféru jsem si do diapozitivu přebral z dětství, kdy jsem míval radosti přímo plné kalhoty (Klaus J. Joul). Připadal jsem si jako to dítě kdysi, vnímal jsem všechny zápachy, vzduch, dokonce i jeho vlhkost. Když jsem na zastávce vystoupil, měl jsem pocit, jako bych sestoupil po schůdkách z letadla a už dlouho jsem tam nebyl. Pach letiště byl ve vzduchu. Představujete si to ? Tak mi bylo, dokud jsem nedošel domů. Podle mě jsem byl v tom stavu asi čtyřicet minut a vizualizoval jsem si svůj diapozitiv, i když se mi to z nějakého důvodu moc nedařilo. Arnika: Nejnovější transakce ! Sama od sebe se vydařila ! A že se ti nedařilo moc dobře vizualizovat diapozitiv, to není žádná hrůza. Je to otázka praxe. Chjelg: Přikládám svoje pozorování. Na poli drobných výběrů se mi jako dříve moc nedaří, možná něco nedělám správně, možná potřebuji víc tréninku, abych si utvrdil základy. Nicméně směrem ke svému velkému cíli už jsem přiměřené mezikroky učinil. Teď mám zase jeden takový krok udělat, ale jako bych se dostával do harmonie s životem, lidé mi pomáhají, okolnosti se úspěšně sbíhají. Mám z toho dojem, jako by se mi vylepšila intuice. Je evidentní, že každé probuzení za bdění mi dodává síly. Tam, kde moc chci, ale nedaří se mi: „Můj svět se o mě stará !" Je to sice slabá útěcha, avšak nedoprovází ji žádná nadbytečná hořekování ani tu nemá místo pocit beznaděje. Takže tak. MaD_DoG: Stalo se to na podzim roku 2003. Objevil jsem transurfing - velkolepý pohled na svět. V jeho světle dokonce 204

i nejohavnější ďáblové světa získali kouzlo panny Marie. Pravidla života nabyla zřetelných kontur, jsou pochopitelná a spravedlivá. Existuje jediný hřích, jehož jméno zní zlé oko. Svět je takový, jaký ho vnímáme. Svět je zrcadlo. Můj svět se o mě stará. Anděl ochránce je stále se mnou. Jsou to vynikající pravidla, jejichž plnění představuje hotové potěšení. Vynikající pravidla musí vést k vynikajícím výsledkům. Výsledky mě opravdu uchvacují. Pro začátek umístil starostlivý svět mou matku do nemocnice. Poslal mi povzbuzující dárek v podobě žaludečního vředu a krvavého zvracení. Rozhodl jsem se, že se ze svých dárků budu radovat později, a bezodkladně jsem se věnoval nemoci své matky. Jí ten dárek od světa kupodivu jako štěstí nepřipadal. No, každý má vlastní názor na události. Dotěrného štěstí, jež matce moudrý svět věnoval, jsme se zbavili a hned potom jsem se já pokusil strávit dary, které přidělil mně. Trávení je proces nezajímavý, a dokonce odporný. Proto se u něj zdržovat nebudeme: nic zvláštního - poležel jsem si v nemocnici a dárek se zacelil. Světu jsem se nicméně evidentně zalíbil, takže se o mě začal starat se zvláštní horlivostí - brzy po opuštění nemocnice jsem přišel o práci. „Žádná škoda," říkal jsem si tehdy, „můj svět se o mě postará. Však on lépe ví, co je pro mě dobré, a co ne." Prakticky hned jsem našel novou báječnou práci. Byla skutečně zázračná. Do té doby jsem se dřel jako právní poradce na třech nevelkých případech a nutno podotknout, že jsem si řádně unavil hlavu i nervy. V nové práci jsem si hlavu unavit nemohl, jelikož betonář a pomocný dělník si hlavu nenamáhá. S povznášejícím nadšením jsem si osvojoval nové prostory a radoval jsem se z každého prožitého dne. Avšak nejlepší vlastnost získaného pracovního místa pro mě zůstávala skrytá celé tři měsíce. Starostlivý svět si vždy nechává tu nejradostnější novinku na později. Zato nyní už přesně vím, že nejlepší práce je ta, za kterou se vůbec nic neplatí, za niž vám dokonce ani najíst nedají. Nemohl jsem uvěřit svému štěstí - přišel jsem k nejskvělejší ze všech profesí na zemi - nedostával jsem za odvedenou dřinu ani halíř. Jedna věc na tom byla špatná: nemohl jsem se radovat dlouho, neboť mi nabídli novou práci. Ta už nebyla tak dobrá. Za prvé jsem se stal ředitelem nově vytvořeného cihlářského závodu, takže jsem si musel namáhat mozek, a za druhé mi tu jednou zaplatili odpracovanou mzdu. Za půl roku práce jsem dostal opravdovou pračku. Manželčinu radost slovy popsat nelze: nevadí, že nemáme co jíst, zato máme jak prát. 205

Ano, bylo to úžasné období. Dny, které jsem trávil v závodě nebo v autě, které vozilo cement či vápno; řady na daňové kontrole; oblíbená, mozek nevysilující práce při nakládání a vykládání - to vše nyní bohužel zůstalo v minulosti. Firma se položila jako mýdlová bublina, jen hlasitěji. Zakladatelé z nějakého důvodu nemohli rozdělit peníze. Věčný problém, jenž nemá řešení - komu patří kolik. Pro mě bylo finále jako vždy oslňující a velkolepé, byť žádná novinka tou dobou jsem se dostal do nemocnice opět s vředem. Na druhou stranu je možné, že už to nebyl tentýž vřed, ale jiný. To už není důležité. Už jsem nebyl nemocný, uzdravoval jsem se. Blížil se nový rok 2005. S lehkou lítostí jsem se loučil se starým dobrým rokem 2004, s jehož počátkem i koncem jsem se setkal v nemocnici. Na duši jsem měl klid a radost. Slunce zvláštně svítilo, sníh se blyštěl jako podivuhodné démanty, sesypané z nebe, vítr přinášel něco podivuhodně něžného, krásného. Poslouchal jsem písně své duše a kochal se životem. Tak přišel rok 2005. Zřejmě to bude nejšťastnější rok mého života. Dobrý svět na mě nezapomíná: všude, kde jsem hledal práci, mě posílali pryč. Pravda, mohl jsem pracovat zadarmo jako dřív, ale připadá mi, že bych to štěstí neunesl: někdy z nějakého důvodu potřebuji jíst a děti vyžadují pozornost a peníze. Poslední dar starostlivého světa mě štěstím připravil o řeč: požádali nás, abychom s rodinou vyklidili byt, jejž máme pronajatý. Nyní svět opravdu postavil všechno na své místo: nemám práci, nemám peníze, za měsíc nebudeme mít bydlení. Nedávno jsem začal vídat podivuhodně krásný a barevný diapozitiv: žíly, břitva a vana plná krvavé vody. Starostlivý svět mě evidentně celou dolní postrkoval k tomuto diapozitivu a tento konec pro mě bude ten správný. Jedno je špatně: poslední dny jsem začal hřešit - zlé oko zakrylo mou duši černým, dusivým závojem. Dokonce i sluneční svit zpopelavěl a je zlý, vítr přináší zápach hniloby a země mi nabízí otevřenou náruč, aby mě pochovala. Copak se ukázalo, že transurfing je jenom pohádka ? Rozumově chápu, že se mám radovat, veselit se, jenže moje duše se nedokáže vymanit z okovů apatie, sebemrskačství a viny před blízkými. Dívám se na poslední roky svého života a vidím své radostné a šťastné rozpoložení, ovšem nevidím nic, co by mohlo znovuzrodit mou víru (za niž jsem byl tak odměněn...). Ve vynikající knize o transurfingu se hovoří o tom, že je nutno udržovat si stav jako ve svátek. Jak ho ale můžu znovu docílit ? Podle mě je to zásadní otázka, jenže odpověď na ni v knize nenajdu. Možná jen smrt je tím svátkem, 206

u kterého musím uspět ? Vlád: První myšlenka, jež mě napadla, když jsem si přečetl tvé vyprávění, byla, že právě nadbytečná radost tě přivedla k takovému výsledku. Proč ses rozhodl, že se budeš ze všeho radovat, přestože i nadbytečná radost může vytvářet nadbytečný potenciál, který tě dovede jedině k nežádoucímu výsledku ? Druhá myšlenka: cožpak lze vše sázet na jednu kartu - před nadbytečným potenciálem se přece neuchráníš. Doufám, že se dá všechno do pořádku. Koška: Někdy nám život předhazuje takové zkoušky, že... Ale až dojdeš do posledního bodu zoufalství, opravdu nastane obrat o sto osmdesát stupňů. Dohadů, proč se ti dělo, co se ti dělo, může být hromada. Ovšem najisto to zjistit je sotva možné, nicméně to ani není důležité. Zato píšeš s obrovským talentem ! Nepomyslel jsi na to, že by ses zkusil realizovat v tomto oboru ? Ještě jednou opakuji, ať se tvůj osud obrátí k tobě druhou stranou - tou šťastnou. V životě se dějí zázraky a zpravidla právě ve chvílích největšího zoufalství. Drž se ! DAFNA: Nejtemněji bývá těsně před úsvitem. Nikdy není třeba zoufat. Kdyby mi po krizi řekli, že za tři roky budu jezdit vlastním autem a dovolené budu trávit v zahraničí, považovala bych dotyčného za cynika, protože v té době jsem neměla ani na to, abych namazala dítěti chleba. A dnes jezdím mini cooperem. A všechno je suprově super. Ode dna se lépe odráží. Všechno začalo, když jsem se zaregistrovala na onkologii. Hodně štěstí, MaDDoGu !!! Možná bys měl začít tím, že si zjednodušíš nick. To mě jen tak napadlo. Podle něj soudím, že všechno příliš komplikuješ... Sarina: Můj známý říkal, že „rozum není to, co si myslíte, ale množství šišek, natlučených do hlavy !"... DAFNA: Moje životní pozorování potvrzuje, že množství šišek, které přistálo na hlavě, je přímo spjato s jejím obsahem. Čím více šišek, tím více rozumu. A naopak. Přečetla jsem si příspěvky MaDDoGa za poslední rok a získala jsem dojem, že tento inteligentní člověk se celý rok postupně prohlodával na vlnu: „Všechno okolo je špatné, kyvadla mě chytají, vyšší síly mi podstrkují problémy, zatímco já ke všemu přistupuji jako pravý transurfař - s lehkostí a nenucené..." A protože je opravdu skutečný transurfař, vyšším silám nezbývalo nic jiného než jeho objednávku splnit. Možná nemám pravdu... Happy: MaDDoGu, když už se do vás tak pustili, zkuste své trápení neignorovat. Může být jako „múza": ignorujete ji a ona se na 207

vás přilepí ještě úporněji, neboť potřebuje, abyste si jí všimli. Tak už se na ni konečně podívejte ! Chce vám sdělit nějakou informaci a vy ji kopete psu pod chvost. Zastavte se a zamyslete se, co se vám tak houževnatě snaží sdělit, co jste zatím nedokázal pochopit. Dejte si den, kdy se budete dosyta trápit, oblažte trápení svou pozorností, řekněte mu, že ho máte rádi, požádejte o odpuštění, protože ono vám ve skutečnosti přišlo pomoct. Ale už ho neignorujte. Pilot: Nevím jak vám, ale mně se líbí sledovat, jak to funguje. Funguje to každodenně a... velmi přesně. Příkladek ? Uběhl měsíc, co jsem dokončil zadanou práci, ale šek jsem za ni dosud nedostal. Udělal jsem pár rutinních telefonátů, dostal obvyklé odpovědi, situaci jsem uvolnil do té míry, že pro mě skutečně nebylo důležité, jestli mi vůbec zaplatí. Dnes však dozrál záměr šek přece jen získat, a navíc ani nečekat, až mi ho pošlou poštou, ale rovnou zajet do firmy a vzít si ho na místě. Auto nemám (to je můj dávný vědomý výběr), takže jezdím všemi možnými dopravními prostředky - od auta po taxi. Vybírám si autobus (zrovna čtu čtvrtou knihu a zrovna jede autobus), vlastně rovnou dva autobusy - musím přestupovat. Z domu jsem vyrazil s rezervou, abych do kanceláře dorazil do oběda (ten tam mají rádi, mohou obědvat i dvě hodiny). První autobus přijel s nevelkým zpožděním (vím, kdy vyjíždí z konečné, a za pět minut bývá na mé zastávce), což mi však vůbec nevadilo, seděl jsem na lavici a četl knihu. Když jsem vystoupil, abych na téže zastávce přesedl, druhý autobus mi ujel před nosem. To je divné, napadlo mě. Tak jsem se znovu koukl na hodinky a rozhodl se, že nemám kam spěchat, a prošel jsem kolem stanoviště taxi na další zastávku, abych sedl na autobus v jiném směru. Čekám a cítím, že už si musím vzít taxi. Rozum se brání - proč, ještě je hodně času. Já jsem však tento moment postřehl, rozhodl jsem se ustoupit a bera si taxi. Přijel jsem do firmy a všechny, koho jsem potřeboval, jsem zastihl najednou: člověka, který byl zadavatelem, účetní, jež vypisuje šeky, dva lidi, kteří ten šek musejí podepsat. Jak vidíte, pro firmu není jen tak jednoduché něco vydat. Všichni se účastnili předsvátečního zasedání, které mělo za pár minut poté, co jsem se objevil, skončit. Jedna z podepisovatelek už chtěla upláchnout, nicméně ji včas zastavil zadavatel, u něhož jsem se včas informoval, zda jsou přítomni všichni, kdo mají podepsat. V podstatě už se všichni chystali rozejít a vypsání šeku pro mě se jim v takové sváteční atmosféře vůbec nehodilo. Účetní chodila z kanceláře do kanceláře, zadavatel mlžil, že ověřují účet 208

v bance a tak dále. Znovu jsem nechal situaci být a začalo mi být jedno, jestli šek dostanu právě dnes. Proces jeho vypisování se v každém případě rozjel (byl to šek všehovšudy za den práce, sice v dobrém tarifu, to je pravda, ale přece jen jeho význam v mém životě je čistě symbolický, jakož i peníze obecně). Právě v ten okamžik zadavatel přináší šek, neobvykle dlouho mi třese rukou a sděluje mi, že za pár týdnů by se mnou rádi znovu navázali spolupráci. Cesta zpátky - první autobus přijíždí hned, jakmile přicházím na zastávku. Drahý tam opět není - rozhodl jsem se trošku projít a nedaleko zastávky vidím lékárnu. Hned volám ženě a navrhuji, zejí koupím léky na kašel už dnes, i když k lékaři jde až zítra. Samozřejmě jí opět napíšou právě ten sirup. Zpočátku nesouhlasí, ale potom řekne ano. Vycházím z lékárny, jede mi autobus. Doma mi žena děkuje, že je moc dobře, že jsem koupil léky právě dnes, a servíruje mi chutný oběd. Chápete, jak zajímavé je jen sledovat, jak varianty oroudí, a dělat ty nejjednodušší kroky ? Lotos: Mně se stalo tohle. Druhý den jsem musela jít na jednu důležitou tiskovou konferenci. A najednou mi přišla pozvánka na jinou tiskovku, jež pro mě také byla důležitá, ovšem měla se konat také druhý den v tentýž čas. „To je něco !" řekla jsem. „Ale proč v jeden a tentýž čas ? To by chtělo zrušit." Za pět minut mi přichází email, že druhá tiskovka s"e překládá na jiný den ! Joker: To odpovídá mým myšlenkám o prvotnosti. Co se vlastně děje ? Probíhá nejprve jakoby načítání informací a teprve potom přijde na řadu diapozitiv, neboje to naopak ? Nebo se jedná o různé jevy ? Často vídám nějaký obrázek, jenž se mi pak velmi rychle objevuje v životě jakožto událost. Proto diapozitivy téměř nepoužívám. Mám z nich pocit jakési umělosti a v nitru jim nedůvěřuji. Příklad: před několik dny jsem se rozhodla zajet do jiného města. V duchu si objednávám kyvadlový taxík. Vidím obrázek, několik taxíků stojí na stanovišti a potom hned druhý obrázek - taxi jede. Překvapilo mě to, nicméně jsem se rozhodla, že se tím nebudu trápit. Přišla jsem na stanoviště, taxi tam stojí, ovšem všechna jsou bez řidičů. Vyčkávám. Uběhne několik minut, ale řidiči nikde, a ani poblíž není nikdo, kdo by na ně vypadal. Taková situace se mi stala prvně. Ještě jsem počkala, potom jsem se rozhodla ještě jednou si objednat... Avšak tak, aby taxi mělo řidiče, abychom mohli odjet. Sotva jsem si stačila představit jedoucí taxi, otáčím hlavu k silnici.... 209

Jede, kluk. Zastavuji ho a ukazuje se, že je tam jen jedno volné místo, speciálně pro mě. Vtom si vybavuji prvotní kombinaci obrázků - stojící a jedoucí. Nyní koketuji stejně jako Pilot. A zeptám se - určitě už se vám něco podobného přihodilo a napadly vás obdobné myšlenky. Co si myslíte o prvotnosti a vůbec o načítání ? MiLedi: Přidám svůj skromný názor... Prostě se dívám, jak se mi ukazují... Vypadá to jako načítání informací z budoucnosti... nejspíš, právě tak... Přehrávání diapozitivů mi taky nějak moc nevyhovuje... Jestliže se o mě svět stará, tak nejen tak ledabyle, nýbrž v tom nejlepším směru pro mě... Anna: Velmi účinně mi zabrala technika, kdy na (subjektivně) negativní událost je třeba reagovat kladně. Kamaráda mi zavřeli do vězení. Začala jsem skákat radostí. (Celkově je ovšem lepší to vůbec neřešit, protože jinak se z toho člověk zblázní.) V hlavě se mi něco prudce změnilo a stejně tak v reálu. Teď už tu událost nenesu tak těžce. A vím, že všechno bude dobré. Lotos: Ale co, příběh nekončí. K večeru téhož dne se ukázalo, že se překládají obě tiskové konference - na jiný den ! Nakonec jsem tedy ten den měla volno a mohla jsem zajít koupit dárek pro taťku. Bude mít totiž za pár dní narozeniny, jubileum. Už tři týdny jsem si přehrávala v diapozitivech takový dekorativní umělý rybníček na chatu. A tak jsem chodila a dívala se, jenže na to, co jsem chtěla, jsem prostě nenarazila. A včera, když jsem si vzpomněla na Zelandova slova o tom, že se realizují nejméně energeticky náročné varianty, rozhodla jsem se, že nikam nepojedu a zajdu do nejbližšího obchodního centra. Tam mě čekal přesně ten rybníček... rychle se našel i řidič s náklaďákem. Na chatu je to daleko, nicméně jsme tam dojeli velmi rychle, aniž bychom uvízli v zácpě, i navzdory tomu, že byl pátek. Řidič si jen liboval: „No jo, to jsou přímo zázraky !" Dovezli, vyložili. Začala jsem přemýšlet, kde bychom vzali bílé kameny, abychom jimi rybníček obložili (kolem chaty takové nejsou, ovšem v mém diapozitivu tam ležely). Vtom si otec vzpomíná, že náklaďák přesně takových kamenů v ty dny přivezli sousedovi (taky něco ohrazuje). Došli jsme k němu s návrhem, aby nám jich pár prodal, ale on řekl: „Vezměte si jich, kolik potřebujete, jen tak." (Takže jako dárek.) Dnes ráno už jsem pila kávu u toho rybníka, který jsem si přehrávala. Pravda, musela jsem místo včerejška jít dnes (v sobotu) do práce, avšak i tak je to lepší - nikdo neotravuje, mohu více pracovat... Všechno je k lepšímu ! 210

AVOS: Nyní už mi zbývá jen zaranžovat park z kamení a sledovat tam, jak obletují květy sakury !!! Lotos: Neee, kamenů není potřeba moc. Stačí sedět pod jabloní a sledovat, jak jablka padají... do nebe ! Tomka: Možná mi někdo napoví, co se to v mém životě děje. Od té doby, co jsem si začala opakovat amalgám (že se o mě můj svět stará, vyplňuje moje objednávky), si žiji velmi spokojeně a v klídku, kyvadla jsou taková nevelká, velmi úspěšně je ignoruji. Jenže je to tak týden a půl či dva, co se mě snaží ulovit jakési kyvadlo. Přesněji se děje toto: z maličkosti vzniká problém, skutečně zbytečně (například přijde šéf a řekne, že neodkladně vydáváme nový časopis - deset stran za dva dny, že je to komerční projekt; jenže pak se ukazuje, že žádný zaměstnanec vyjma vedení za to nedostane ani. „děkuji"). Od té doby, co jsem začala pracovat s amalgámem, to není poprvé (jedna a tatáž situace). Funguje to jako obrovské kyvadlo, jež mě zachycuje právě svou nenadálostí, a jak určitě souhlasíte, nespravedlností. Minulou noc jsem nemohla usnout, myslela jsem na ten problém, a jakmile jsem ho začala překonávat, najednou mi docházejí síly a pláču. Opakuji si, že můj svět se o mě stará, udělá se mi dobře, jsem klidná, jenže problém nezmizel. Prostě nevím, co mám dělat. Správně se mi chce chytit za dveře a prásknout s nimi -jenže tento měsíc odejít nemohu (v druhé polovině září prosím, ale nyní ne). Neporadíte mi, co nadělám ? Ideálně bych za to buď chtěla dostávat peníze (nějaké navíc mi nevadí - učím se jazyk), nebo bych to vůbec nedělala. Kdo z toho projektu něco má, ten ať na tom klidně dělá. Vlastně jsem se ocitla v jakési slepé uličce. V podstatě si žiju pohodlně -jenže takovéhle situace mě srážejí na kolena, a to na dlouho. Tomka: Tak za poslední minuty se situace lehce zlepšila. Zavolala jsem do společnosti, které se nelíbí naše vydání a kde nemají rádi našeho šéfa, a oni mi mile přislíbili, že během dne vše pošlou, jak informace, tak fotografie. Pravda, žádné diapozitivy jsem si nepřehrávala, zato jsem si podala objednávku, aby se mi život v této otázce nějak usnadnil. Uvidíme, co bude dál. Tomka: A dál... přišla neznámá dívka, šéfredaktorka jednoho z připravovaných projektů, a řekla, že na projekt vzali skupinu lidí, kteří ho vlastně budou realizovat, a ode mě se chce jen to, abych jim ukázala, jak a co dělat. Cha ! Už běžím ! Lotos: Nestačím se divit ! Dnes jsem do práce dorazila nachlazená a večer jsem měla mít ještě autoškolu. Neměla jsem sílu tam jít. Jenže kdybych zavolala instruktorovi a zrušila to, přišla bych 211

o peníze (domluvili jsme se, že za hodinu se bude platit předem). Zkoušela jsem (v rámci zbývajících sil) přehrávat diapozitiv, že se hodina zrušila. Instruktor mi krátce na to volá a říká, že mu nějak rachtá auto (čti: onemocnělo), a hodina se překládá na jindy. To se za celou dobu našeho kurzu stalo poprvé. Stryapsik: Pochyby a důležitost. S důležitostí si lze poradit, zato s pochybnostmi nemůžu nic nadělat. Zdá se mi, že jsem je začal cítit málem fyzicky. Trénink vede k tomu, že spolu se záměrem se trénují i pochyby, a to neméně aktivně. To pro pochybující byly vynalezeny diapozitivy. Tomka: No... Funguje to... a jak ! Měla jsem sen - přivítat Nový rok v Paříži. Kolikrát už jsem to plánovala, ani spočítat nemůžu. Je jedno jak - hlavně v Paříži ! Důležitost mi v tom bránila, až posledních pár měsíců se sám od sebe rýsoval diapozitiv - jedu po Paříži. Připadám si, jako už bych tam byla. Pohádka ! A včera jsem zjistila, že -jedu !!!! No a co, že je to jen autobusový zájezd po Evropě, ale ty čtyři dny v Paříži, ty nejvelkolepější čtyři dny novoroční noc ! Lotos: Po přečtení transurfingu (zhruba od června) jsem neměla zvláštní potřebu prakticky využívat koordinaci záměru, jelikož i tak vše klapalo, dařilo se mi více než úspěšně, ani jedna akce u mě nevzbuzovala pochybnosti. Až nedávno proběhly téměř zároveň tři události, jež bych dříve vnímala jako katastrofy menšího rozsahu. Schválně jsem o tom na fóru nepsala, abych si sama sebe vyzkoušela -jak to vyřídím. Hlásím: díky tomu, že jsem k nim přistupovala prakticky v klidu (překvapivě) a byla si absolutně jistá, že povedou k něčemu lepšímu, vše pro mě skončilo nejen úspěšně, ale dokonce s jistým ziskem (v přímém i přeneseném smyslu slova). Kys: I u mě se celý týden rozehrávala katastrofa menšího rozsahu. Všechno šlo do háje a duše plakala a naříkala... Jen kdesi daleko předaleko se držel sotva slyšitelný hlásek: „Tvůj svět se o tebe stará, takže tak to má být !" Včera přišla krize... Situace explodovala... a došlo ke skoku na novou dráhu... a dnes se na mě sesypala znamení, dárky, že vše jde prostě výborně, a krize bylo dočasná... Stryapsik: Jste nějací tajemní. Říkáte, že u vás šlo všechno dobře, ale co přesně - to nepovííím. Kys: Stryapsiku, ani ne tak tajemní... slovy to prostě vysvětlit nelze... ještě je v tom příliš mnoho emocí... Lotos: Zkrátka nevidím smysl v tom, abychom tu rozepisovali Santa Barbaru... doufám, že uvěříte mému slovu, že princip 212

koordinace záměru funguje. Grace: Před srazem jsme já, Lotos a Sofja zajely do obchodu Cesta k sobě, jenž stojí na Běloruské, a svorně jsme si vyfotografovaly aury. Lotos, pravda, nechtěla, avšak my jsme ji svým nadšením nakazily. A protože se ukázalo, že máme všechny auru jedné barvy, která se však přece jen liší v některých parametrech, řekli nám tam, že jsme evidentně z jednoho těsta a zabýváme se duchovním rozvojem. A na otázku, co by nám doporučili ke čtení za účelem harmonizace čaker a ještě většího rozvití, poradili nám...co myslíte ? Transurfing ! Ljera: Mně od soboty hrabe. Snažím se pozorovat a lehce koordinovat. Více ani pořádně vysvětlit neumím. Vidušaka: Tak nikomu nic nevysvětluj. Zkoumej proces hrabání. Ljenčik: Nech si hrabat s potěšením... nemůžeš-li něco změnit, ať se to stane radostí... všechno není jednoduché... souhlasím, ale zkoušej to... Tomka: Aha, drobné líčení na téma objednávek a jejich plnění. Jdu dnes do práce, u banky stojí ten nejkrásnější džíp BMW s metalízou, nablýskaný. K džípu mi zbývá deset metrů. Napadá mě obchod - co kdyby se majitel takového džípu o mě začal ucházet. Myšlenka prosvištěla a zapadla. Jdu dál. Když jsem na úrovni auta, otevírají se dveře, odtud se vysoukává dokonale hranatá huba a řve na mě: „Krasotinko ! Auto je ti k dispozici !" Sotva mě nohy unesly. Lotos: Právě jsem se Tomce chystala napsat: u přání buďte opatrní - mají tu vlastnost, že se plní. Bagira: Všechny naše objednávky se splní: „Pouze zadejte termín - bude veverka i pískot." Lotos: Jo, a přece to funguje ! Zdržela jsem se nákupem poukazu na dovolenou - zpočátku jsem se vůbec nemohla rozhodnout: Izrael, nebo Egypt - cesta po Nilu ? Potom jsem se neměla kdy vydat do cestovní kanceláře. A právě tou dobou mi všichni mí známí, a dokonce i rodiče, jako naschvál tvrdili: „Co se tím zdržuješ ? Beztak nemáš šanci něco koupit ! Na novoroční svátky už je všechno vyprodané." A tak dále a tak podobně. I v televizi to tak tvrdili. Já jsem ovšem (z nějakého důvodu) neměla ani stín pochyb, že odjedu a že můj svět pro mě vybere potřebnou variantu. Včera jsem konečně došla do své agentury ke své agentce (se kterou už jezdím pět let, proto měla zvláštní zájem na tom, aby pro mě vybrala zájezd, jenž mě uspokojí). Jenže dokonce i ona začínala panikařit, že pro mě nic potřebného nenajdeme. Komplikace skrýval samotný zájezd, protože je kombinovaný: cesta po Nilu plus 213

odpočinek u moře, a poněvadž vyžadoval, abych uvedla konkrétní data, počet dní, a já jsem navíc měla zvláštní požadavky na hotel. Zkrátka dotyčná obvolala kolem šesti operátorů, ale všude buď nebylo to, nebo zase ono. Sedím v klidu a prostě vím, že můj zájezd se ještě najde. A přesně: sedmý osmý telefonát nabízí přesně to, co vyžaduji !!! Dokonce se přece jen našlo místo v mém oblíbeném řetězci hotelů Royal Paláce ! To však ještě nebyl konečný výsledek, jelikož (zvláště v souvislosti s prázdninami) bylo potřeba získat potvrzení od lodi a hotelu z egyptské strany. Načež mě agentka začala připravovat na to, že přece jen existuje jistá pravděpodobnost, že to mohou nepotvrdit, a pak bude nutné znovu hledat jinou variantu. Ale já byla opět spokojená, že všechno klape, jak má. A výsledek: všichni všechno potvrdili !!!!!!!!!! Takže jsem se s absolutní důvěrou ke svému světu položila do proudění variant a vše vyšlo, jak bylo potřeba ! BRR: A co... všichni pořád „diapozitivy, diapozitivy"... Přání a důvěra k světu... V tom je síla !!! Zvězdulja: Nedávno jsem objevila transurfing a našla jsem toto fórum. Měla jsem znamení: listovala jsem Kosmem (kamarádka mi ho dala) a narazila jsem v něm na útržek papíru s nápisem 12. listopad - nová éra. Z nějakého důvodu mě to zaujalo, tak jsem si do telefonu udělala připomínku. Jedenáctého listopadu mi kamarádka věnovala knížku od Zelanda a já ji dvanáctého začala číst. Už jsou to dva měsíce, a dokonce i když se necítím úplně šťastně, zbavila jsem se mnohaleté neutuchající deprese a pak je tu jedna příjemná věc, která se mi přihodila včera. Sedím v práci (reklamní noviny), piji čaj a bručím, že všichni normální lidé jsou doma na prázdninách, zatímco my makáme. Přichází zákazník, chce maketu. V prvním okamžiku se rozčílím (ani čaj mě nenechají v klidu vypít), potom si připomínám, že jsem transurfař, v duchu tleskám, vyvolávám si v nitru radost. Výsledek - milý zákazník mí věnoval pozvánku na koncert DiDuLy (toho zbožňuju) a čokoládku (moje oblíbená dvaasedmdesát procent kakaa). Leshiy: Mně můžete věřit. Za dva roky života s transurfingem už jsem se naučil situace analyzovat. Vždycky si ji vytváříš sám. Dobrou i špatnou... Tvůj svět záleží jen na tobě. Je to na houby,:-))) protože máš ještě dost negativních myšlenek,:-))) ale až si vzpomeneš, že řídíš osud a začneš situaci vědomě modelovat... budou se dít zázraky,:-))) je to příjemné.:-))) Sokolovskij: Dívám se, čtu vaše povídání a nechápu, jak to děláte. Z vlastní zkušeností vím, že pomáhá jedině agrese. 214

Například jít a uškrtit konkurenci, peníze z nebe - to je holý nesmysl ! Vy vraťte mi to ! Arnika: A proč ? Rus: Máš pravdu. Běž - znič konkurenci. Ljenčik: V příspěvku jsi popsal svůj svět... Proč bychom ti měli vyvracet něco, čemu věříš ?... V mém světě je to jinak... Jenže ty to neuvidíš, dokud nezpracuješ filtry, jež ti brání ho vidět... A v tom ti pomoci nemohu. Strážce Transurfing je mocná technika, která vám dává moc tvořit věci z běžného úhlu pohledu nemožné, a zejména ovlivňovat osud dle vlastního uvážení. Žádné zázraky se konat nebudou. Čeká vás něco většího. Přesvědčíte se, že neznámá realita je mnohem podivuhodnější než veškerá mystika. Až v sobě objevíte schopnosti, o nichž jste neměli tušení, zažijete nesdělitelné pocity. Podobá se to volnému pádu. Jestliže má totiž něco nepravděpodobného tak ohromující drzost měnit se v realitu, prostě se z toho tají dech. Když nyní víte, jak moc je realita svázána s vašimi myšlenkami, zavřete tuto knihu a jděte na ulici. Představte si, že jste se probudili ve snu. Vše, co se děje kolem vás, je sen. Všichni lidé včetně vás jsou snící. Teprve nyní se vaše pozornost nachází mimo snění. Dění kolem sebe i za sebou sledujete zvenčí. Snění už nad vámi nemá moc. Od této chvíle jste získali schopnost ovlivňovat realitu. Zbavili jste se iluze odrazu. Vyšli jste ze zrcadla. Duše Hej, snící ! Hodně štěstí ! Rozum Jsme s vámi ! Duše Máme vás rádi ! .

.

.

.

Poděkování

.

Knihám Vadima Zelanda jsou věnovaný tyto stránky: http://transurfing.newmail.ru. Na nich samozřejmě najdete i fórum. Můžete si v něm jen číst, nebo se na něm třeba i podílet. Všem účastníkům fóra, hrdinům Fóra snů, velmi děkuji. Jsou jimi - + -, 13 Angel, 201ga, AVOS, After, Akselenz, Alvares, Andrzej, Arnika, Arta, Atols, Avatar, Beauty, Benny, Bi-Bi, BRR, Cheater, Cola, Cruiser, Dana, Denweb, Ellina, Jevgenija, Fantom, Gemini, General, 215

Guest, Happy, Invertor, Irena, JohnGo, Jose Consecas, Jude, Judzhin, Juls, Katyava, Kenguru, Killer John, Kima, KSV, Lara Zeinab, Lastočka, Leshiy, Libera, Liz, Loko, Lost, Lotos, M.M., MadDoG, MAGGANGSTA, Max, Maxim, Maxidrive, Mercury, Merlin, MiLedi, Monada, N.o.X., Nasos, Natalia, Nataša, NEMO, Neodim, Ninja, Nitaly, NURA, Olga, OXI, Pilot, Postreality, Prima, PS, Ray, RedHammer, Sarina, Shere, SiD, Solum, Solus, Sorane, Soy yo, Stryapsik, Tarnaum, Tomka, Transurfer, Tsarevna, Tucker, UDO, Unity, Untouch, Val, Vas, Verenea, Vigo, Vladimír, WeXeN, WORM, Zavtra, Zver, Alexandr, Alisa, Alk-a, ALFA, Amal, Anatolij, Anna, Anch Novn, Bagira, Beauty, Běguščaja po volnam, Běguščaja po volnam udači, BigimOt, Buldozer, Vidušaka, VinniPucha, Vlad, Vovka, Volk, Vopros, Vorona, Gornyj kot, Gosť, Gosťja, Grace, DAFNA, Joker, Donna, Jožik, Zvězdulja, Hieroglyf Meč, Iriška, Kapitán Nemo, Kira, Klarnět, Ko, Kot begemotKotBajuN, Koška, Kys, Landyš, Ljelik, Ljel, Ljenčik, Ljera, Liina, Lisjonok, Lisica, Ljubopytnaja Varvara, Margo, Marija, Mila, Milana, Michail, Muza, Nězabudka, Oka, Pavel, Polina, Radosť, Raduga, Rečka, Rita, Romaška, Rosa, Ruzik, Rus, Salavat, Světlana, Světlanka, Sjeva, Skitaljec, Sokolovsky, Sofja, Tanija, TaťanaM, Tljennost vsjego, UnDina, Fotij, Chjelg, Čuňa, Šturman, Emp, Jangěl.

216