Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou FF UK Praha Seminář pro protohistorii a raně středověké období Martina Smetánková 2. ročník Bitva o Alésii Alésie je název galského oppida, kde se roku 52 př. n. l. odehrála jedna z nejslavnějších bitev z dob římské expanze do západní Evropy. Na tomto místě skončilo povstání proti Césarovi v Galii, které vedl náčelník Arvernů: Vercingetorix. Když Caesar ovládl prakticky celou Galii, Vercingetorix sjednotil téměř všechny galské kmeny a vyvolal povstání. Caesar byl nucen vydat se do centra Galie, aby vzpouru potlačil, ale příliš úspěšný zpočátku nebyl. Galové proti němu praktikovali techniku spálené země, pálili za sebou vesnice, dvorce a ničili hlavní opevnění oppid, aby dostali Caesara do situace, že je nebude moci pořádně pronásledovat. Caesar pak totiž neměl jakoukoli základnu a měl potíže se zásobováním vojska, čehož chtěl Vercingetorix docílit. Snažil se ze začátku vyhnout přímému střetu, než seskupil dostatečně silné vojsko. Caesar chtěl ukončit povstání velmi rychle, a tak vedl přímý útok na Gergovii, jedno z nejdůležitějších oppid kmene Arvernů, ale byl s těžkými ztrátami odražen a musel ustoupit, aby neutrpěl definitivní porážku. Pak se stáhl na sever, kde se spojil s druhou částí římského vojska. Galové, opojeni vítězstvím, začali být velice neopatrní a velice rychle utržili od Římanů menší porážku. Rozhodli se stáhnout do oppida Alésie na území kmene Mandubiů. To mělo ze strategického hlediska velice dobrou polohu, nacházelo se na náhorní plošině, obklopené prudkými srázy ve výšce zhruba 418 m n. m., ze všech stran bylo „obklíčeno“ stejně vysokými vrchy a ze dvou stran je obtékaly řekami Ose a Oserain. Před městem se nacházela pláň dlouhá asi 3 míle1 (přibližně 4,8 km). Caesar se o něm zmiňuje ve svých Zápiscích o válce galské jako o hrazeném městě, které díky své poloze nebylo možno dobýt jinak než obležením. Planinu před městem zaplnili galští obránci a vytvořili zde obranný příkop k zajištění města hrází 6 stop2 vysokou (přibližně 1,8 m). Caesar příliš neváhal a začal rychle se stavbou obléhacího opevnění, které mělo obvod 10 mil (přibližně 16 km) a na vhodných místech nechal vystavět celkem 8 táborů navzájem propojených opevněním. Dále nechal postavit 23 bašt, které během dne hlídaly strážní oddíly proti náhlým útokům z města. Povedlo se mu tak téměř dokonale uzavřít celou oblast a obránci města se dostali do pasti. Dokud nebylo opevnění ještě zcela postaveno, poslal Vercingetorix pryč z Alésie část své jízdy, aby přivedla posily. Ta se s drobnými ztrátami ještě dokázala probojovat jedné noci ven, ale od té chvíle se už nikdo z oblasti nedostal. Caesar nechal dále vybudovat obléhací obranné stavby. Nejprve se začalo s hloubením dlouhého příkopu 20 stop širokého (přibližně 6 m) s kolmými stěnami a o 400 stop dále (přibližně 1200 m) dalších dvou příkopů, 15 stop širokých (přibližně 4,5 m) a stejně hlubokých, z nichž vnitřní byl napuštěn vodou z řeky, která byla přivedena strouhou. Tyto příkopy sloužily primárně ke zbrždění nenadálých útoků obležených Galů v Alésii. Za příkopy byl vystavěn násep s kolovou hradbou 12 stop vysokou (přibližně 3,5 m). K hradbě byla připojena předprseň a cimbuří s rozsochami z větvemi, trčícími ven na místech, kde se spojovala kolová hradba s náspem a na každých 80 dvojkroků od sebe byly postaveny obléhací věže. Toto mělo za účel zpomalit výstup Galů z pevnosti, kteří Římany během 1
1 míle = 1,609344 km
2
1 stopa = 30,48 cm
1
stavby často napadali a pokoušeli se probít si cestu ven. Caesar později zhodnotil, že dosavadní obléhací a obranná opevnění jsou nedostatečná a rozhodl se je doplnit o další pasti, aby jejich postavení bylo možné uhájit v menším počtu vojáků. Opevnění bylo tedy doplněno o příkopy a jámy s nastraženými dřevěnými hroty z kmenů stromů a tlustých větví a o krátké dřevěné kolíky s železnými háky, které byly snad prakticky všude, kde na ně bylo jen trochu místa. Prakticky stejné opevnění bylo vybudováno z vnější strany proti Galům, kteří by se chtěli pokusit obleženého Vercingetoriga s armádou z obležení vysvobodit. Caesar hodlal dlouhým a úmorným obléháním nechat obránce Alésie vyhladovět, jelikož tak početná armáda3 musela spotřebovat velké množství potravin, na což místní zásoby rozhodně nemohly dlouhodobě stačit. Jelikož v Alésii vedle bojovníků byli i místní civilní obyvatelé, tj. ženy, děti a starci, Vercingetorix je poslal z pevnosti pryč, ale Caesar je zahnal zpět, aby se zásoby obránců o to více tenčily. Římští obléhatelé se však stali brzy obleženými, neboť dorazily galské posily, které podle Caesara měly kolem 250 000 mužů. Galské vojsko velice rychle začalo útočit na římské pozice. Z vnitřní strany současně útočila obležená Vercingetorigova armáda. Římané i přes to, že byli v početní menšině, útoky vždy odrazili. Závěrečný útok Galů byl veden na severní okraj opevnění, který byl nejslabší, neboť zde byl nejnevhodnější terén pro stavbu opevnění. Římané ale útok opět odrazili a pro Galská vojska tak zanikla poslední šance na prolomení římské blokády a uhájení svobody Galie. Vercingetorix se pak Caesarovi osobně vzdal a obléhání bylo ukončeno. Bojovníci z Alésie včetně ostatních zajatých Galů byli buď uvězněni a později prodáni do otroctví nebo posloužili jako válečná kořist Caesarových vojáků. Vercingetorigův osud byl velice potupný. Byl vězněn zhruba 5 let v podzemních římských kobkách v Tullianu a údajně byl prý vystavován při Caesarově oficiálním triumfu v r. 46 př. n. l. a později popraven. Informace o této bitvě a vůbec o situaci v Galii během římské okupace nám podává vojevůdce a pozdější římský diktátor Gaius Iulius Caesar ve svých Zápiscích o válce galské, které již byly citovány. Vznikly pravděpodobně na přelomu roků 52 a 51 př. n. l. a popisují Caesarovo válečné tažení z let 58 – 52 př. n. l. Caesar toto dílo pojal částečně jako propagační materiál a způsob, jak ospravedlnit své činy a postupy. Dílo je napsáno ve 3. osobě, aby čtenáři navodilo pocit, že celý příběh vypráví nezúčastněná osoba a není rozhodně koncipováno jako deník, jsou tedy vynechány veškeré situace, které by mohly autora postavit do nežádoucího postavení. Caesar popisuje situace velice stručně a jasně, vyzdvihuje jen nejdůležitější události. Toto dílo je považováno za jeden z nejdůležitějších písemných pramenů, který nás seznamuje nejen s válečnými událostmi, ale i s běžným životem Keltů a Germánů na území dnešní Francie, Německa, Švýcarska a Britských ostrovů. Co nám mohou ale říci prameny archeologické? Oppidum Alésie bylo po rozsáhlých diskusích převážně z 19. století pevně spjato s oválnou náhorní vápencovou plošinou hory Auxois, ohraničenou skalními útesy, od východu na západ měla kolem 2 km a 800 metrů od severu k jihu, což je téměř 100 ha. Z leteckých snímků je možné posoudit strategickou hodnotu polohy tohoto oppida. Z topografického hlediska se zde jedná o velice ceněnou pozici, která již byla vysoce hodnocena v caesarových textech, této lokality.V té době se také hodně diskutovalo o původním názvu tohoto oppida. Starověký název Alisiia z prvního století před naším letopočtem doložil nápis na mramorové desce nalezený v roce 1839 na hoře Auxois. Zájem o toto oppidum byl během 19. století téměř čistě starožitnického romantického charakteru, pozornost byla tedy věnována prakticky jen cenným předmětům z drahých kovů. Situace se změnila až za panování císaře Napoleona III., který svůj zájem (nejen) o toto 3
Vercingetorix měl přímo v Alésii k dispozici údajně 80 000 mužů a byl tedy v početní většině, Caesar měl na místě 12 legií s pomocnými jednotkami čítajících kolem 60 000 mužů.
2
oppidum projevoval už více vědečtěji a začal se pomalu přibližovat pozitivistické filozofii, která dala vzniknout artefaktuální analýze, která zahrnovala už typologii a morfologii. Rozšířena byla především ve Švýcarsku, Německu a Velké Británii, Francie v tomto ohledu poněkud zaostávala, což bylo způsobeno především místním zkostnatělým univerzitním systémem. Napoleon III. dal svým přístupem vzniknout prvopočátkům vědeckého mecenášství, neboť první primitivní výzkumy na Alésii financoval on sám a s pomocí různých slavných osobností té doby. Výzkum probíhal převážně za pomoci a účasti místních lidí. Přístupy a činy Napoleona III. byly na svou dobu poměrně nadčasové, ale bohužel mu nebylo umožněno v nich dále pokračovat, jelikož byl později sesazen a zbaven svého politického vlivu. Jeho působení později podpořilo pozitivistický přístup a vznik archeologie jako vědní disciplíny a na počátku 20. stol. tak začaly na Alésii probíhat první skutečné archeologické výzkumy. Zpočátku se během výzkumů používalo metody šachtového odkrývání povrchu, později se však přešlo na dnešní metodu celoplošného odkryvu. Émil Estéraudieu, důstojník a respektovaný vědec té doby, provedl odkyv úseku galského valu na místní drobné lokalitě La Croix–Saint–Charles. Archeologická činnost zde probíhala poměrně stále, avšak během obou světových válek byla přerušena. Během druhé světové války, v roce 1932, vznikl a začal vycházet odborný časopis Pro Alésia. V letech 1955 -1988 vedl výzkum farář z Alise-AbbeJovignot. Po jeho smrti se vedení ujal Joël Le Gall, profesor na univerzitě v Dijonu a později i na Sorbonně, který se od roku 1958 na výzkumu aktivně podílel. Od roku 1991 byl vedením výzkumů pověřen Michel Reddé, který částečně spolupracoval i s Institutem německé archeologie, zvláště s profesor Siegmarem Freiherrem von Schnurbeinem. Osídlení na této plošině je datováno od mladší doby kamenné, doby bronzové s samozřejmě doby železné, která je pro potřeby tohoto referátu nejdůležitější. Výzkumy odhalily, že pevnost, později oppidum bylo postaveno ke konci doby bronzové, velký rozkvět byl během doby halštatské (Ha A, Ha B), konečné fáze probíhaly ke konci doby laténské (Lt D). V této době zde byla prokázána organizace řemeslné společnosti, zejména metalurgie bronzu a železa. Byla zde doložena i svatyně. Ještě dnes je patrný chrám bohyní Ucuelis a Bergusia (krypta svatyně se sloupovým dvorem). Dalším velmi důležitým kultovním místem je Moritasgus nacházející se východně od oppida v blízkosti Croix–Saint–Charles pod léčebným pramenem. Tento prostor zahrnoval větší množství kultovních místností, jako např. šestiúhelníkovou svatyni a další lázeňská příslušenství pro hosty, které se Galii vlivem římanů již vyskytovalo. Nedaleko tohoto místa se nacházela svatyně keltského božstva hromu, Taranis (Reddé 2006).Obléhání římskými vojsky z roku 52 potvrzuje přítomnost fragmentů železa, pochvy, meče, štíty, šipky, přilby, dýky, háky a další železné prvky z pastí, které Římané proti galským obráncům používali. Dále pak nálezy kamenných koulí, části katapultů a dokonce i nálezy římských bot. Častými nálezy jsou také mince, a to jak galské, tak římské. Jedná se nejčastěji o statéry a stříbrné denáry. Dochovaly se nám také zbytky galského opevnění murus gallicus na lokalitě La CroixSaint-Charles 4, které odkryl v roce 1911 již zmíněný É. Esperaudieu . Jeho výška byla kolem 1 m, základy byly ze čtyřhranných kamenů. V pravidelných odstupech jsou vidět místa pro trámoví. Ve výplni valů jsou patrné stopy po dlouhých trámech a množství železných skob jako spojovacího materiálu, což je pro tento typ zdiva charakteristické. Tyto různé struktury zdiva byly mezi roky 1991-1994 nově odkryty a máme tak možnost valy typu murus gallicus studovat hlouběji. Ve výplni valu však nebyl nalezen žádný přesněji datovatelný materiál, lze ale usuzovat, že jde o pozdně laténské materiály, tedy z poslední třetiny prvního století př. n. l. Další opevnění typu murus gallicus bylo nalezeno poblíž místa, která se nachází poblíž místa, kde dnes stojí známá socha náčelníka Vercingetoriga, která sem byla umístěna v roce 4
Alésie je rozdělena na několik menších archeologických lokalit
3
1865. Jedná se o lokalitu Curiot. Vykopávky odkryly významné části této stavby, jež se nacházela původně u hlavního vchodu do oppida. Vedoucí archeologických prací byl Fabienne Creurenet, který odkryl kolem 30 m opevnění ležící na vápencovém podloží. Struktury venkovní fasády zdiva se nedochovaly. Byly zde opět objeveny trámové prvky se svými železnými skobami. Téměř veškeré stavby byly postaveny z lehkých materiálů, nejčastěji ze dřeva, domy měly vyplétané zdi proutím, doškové střechy a stály na hliněných podlahách. Pozůstatky domů jsou na této lokalitě ovšem velice vzácné. Co se týče pozůstatků po římském obléhání, římský tábor se nacházel na vápencových skalách, stál tedy na skvělém stavebním materiálu, který tak nebylo nutné dovážet z daleka. Obranné valy však bylo nutné zpevňovat dřevem. V době, kdy probíhalo obléhání Alésie, lze předpokládat, že krajina byla kompletně zalesněna. Dnes je tomu již samozřejmě jinak. Mladší studie ukazují na smíšenou krajinu lesů, polí a luk. Ze dřevin se zde vyskytoval dub, buk, jasan, olše a javor, což jsou velice kvalitní konstrukčně stavební materiály na výrobu např. obléhacích věží, z měkkých dřevin zde byla zastoupena lípa. Z geomorfologického hlediska provedená rekonstrukce tehdejší vegetace se od dnešního modelu silně odlišuje (ve zkamenělé podobě zde byly kromě budu, dubu a olše nalezeny také lísky a další dřeviny). Původně souvislé lesy byly však již v tomto období hojně spotřebovány, což by mohlo znamenat, že se bitva u Alésie odehrála již v částečně otevřené krajině. Jak již bylo zmíněno, hlavním stavebním materiálem bylo bukové a dubové dřevo. V průměru se používaly klády o síle 20 cm. Při stavbě jedné věže opevnění bylo potřeba minimálně čtyř kusů vzrostlých stromů. Caesarova obléhací a obranná linie čítá 15 km vnitřního okruhu opevnění a 20,7 km vnějšího ochranného okruhu. Počet obranných věží (ať už ve vnitřním nebo vnějším okruhu) zůstává díky nepravidelným rozestupům přesně neurčitelný, průměrně se počítá s rozestupem věží o délce 10-18 m. Přímo v táborech mohl být tento rozestup určitě menší. Bylo zde tudíž vystavěno více než 1500 věží, což by znamenalo množství 6000 vzrostlých stromů na vykácené ploše cca 60 ha. Římští vojáci tak museli být kromě jiného velmi výkonní dřevorubci a stavitelé. Zřízení více než 30 km obranných linií v létě 52 př. n. l. vyžadovalo více než 372 900 kubických metrů zednického stavebního materiálu (kameny, štěrk, písek, atd.). Můžeme srovnat místní prostředky s prostředky při stavbě Hadriánova valu na území dnešní Velké Británie, kde stavba probíhala v letech 122-130 našeho letopočtu. Zde byly obranné zdi dlouhé 75 britských mil (přibližně 121 km). Práce byla dokončena za méně než 10 let, spotřebovala zhruba 3 000 000 tun stavebního materiálu a způsobila vykácení téměř 650 ha lesa (Reddé 2006). Caesar nechal jednotlivé tábory vybudovat tak, aby byly ve stálém vizuálním kontaktu. Za časů Napoleona III. bylo několik těchto táborů vykopáno, dnes však vlivem zemědělského využívání půdy dost z nich nenávratně zmizelo, avšak v případě tábora B je jižní val v krajině ještě stále rozeznatelný, stejně tak jako jižní zdi Kastelu č. 18. Zde však už bohužel nebylo uděleno povolení k dalším vykopávkám. Nejznámější tábor a místo, kde probíhaly nejintenzivnější archeologické výzkumy je tábor C, tábor Labiniův. Zabírá centrální kopec hory Bussy na rozloze 6,9 ha. Tábor má tvar písmene V a je chráněn příkopem širokým 3-4 m vyhloubeným na vápencové skále. Ochranný val se nám bohužel už nedochoval, ale jsou zde stále stopy po dřevěných kůlech obranných věží a také stopy dvou bran, které byly kompletně odkryty. Zdivo bylo stavěno na sucho s lehkým náklonem (ze širokého základu a nahoru se zužovalo), aby byla zajištěna stabilita konstrukce. V základech bylo silné 5-6 m. Podle caesarových textů sem byly shora vsazeny zašpičatěné kmeny stromů, okolo se pak táhl 5 stop hluboký příkop. Takto bylo provázáno vždy pět kmenů. Cílem bylo zpomalit případný výpad útočníka. Pokud někdo z útočníků zavrávoral, zřítil se na zašpičatěné kůly, nazývané vojáky „náhrobky“, o čemž se zmiňuje ve svých Zápiscích i Caesar.
4
Jak nám mohou přispět v našem bádání písemné a archeologické prameny? O této slavné bitvě máme co se týče písemných pramenů jediné svědectví, a to Caesarovo. Otázkou ale je, zda mu můžeme opravdu věřit. Nikdy se totiž nemůžeme s určitostí dozvědět, jestli si Caesar nevymýšlel nebo si nepřikrášloval nějaké události. Nemáme ani možnost jakéhokoli srovnání, jelikož ze strany Galů obležených v Alésii nemáme jediné svědectví o situaci, která na tomto místě nastala. Máme tedy jen pohled z římské strany a i zde nám vyvstává mnoho otázek, jelikož Caesar nemohl zapsat úplně vše, tak jak bychom si to představovali. Jednou z takových otázek je: Proč se nenašli žádní mrtví? Museli přece po sobě zanechat nějaké stopy, zvláště vzhledem k uváděnému množství vojáků na obou stranách. Pravděpodobně byli asi kolektivně spáleni, ale nemáme na toto tvrzení žádný důkaz. Caesar se ani nezmiňuje o tom, jak dlouho obléhání trvalo, tudíž opět nemáme žádné zdroje. Vystavění caesarových pozic by mělo trvat odhadem minimálně 2-3 měsíce (Reddé 2006), jelikož se musí počítat s fyzickými možnostmi lidí, kteří se obléhání účastnili. Je nutno brát v potaz potíže se zásobováním, nutnost mít Galy v obležené Alésii neustále na očích, příležitostné útoky na římské pozice, potřebu spánku obléhatelů a do toho všeho ještě nutnost postavit opevnění. Na každý metr opevnění přináležel ze začátku jeden muž, což je srovnatelné se situací na západní frontě během první světové války. Písemné prameny nám tedy nedokážou objasnit vše, co bychom si přáli o této kapitole dějin lidstva vědět. Doplnění informací skrze archeologické prameny je tedy velice prospěšné. Caesar zdůrazňuje, že o intencích svého protivníka věděl jen málo, takže pokud by nebyly nalezeny např. pozůstatky po galském opevnění murus gallicus, o konstrukci a podobě galského opevnění bychom nevěděli prakticky nic. Archeologické prameny jsou však bez řádné interpretace samy o sobě „němé“ a jejich výpovědní hodnota je často velice omezená, jelikož ne vše se do našich dob dochovalo. Interpretace se tak někdy bez písemných pramenů téměř neobejde. Je tedy nutné, abychom se při své práci nesoustředili pouze na jednu oblast zdrojů informací, ať už na prameny písemné nebo archeologické. Ke kvalitnímu bádání musí nutně přispět oba zdroje. Jak s nimi pak naložíme, to už záleží čistě na nás.
5
Literatura: Caesar G. I., 1972: Válečné paměti : o válce gallské, o válce občanské, alexandrijské, africké a hispánské. Praha. Filip J., 1966: Enzyklopädisches Handbuch zur Ur- und Frühgeschichte Europas 1. Praha. Hoops J., 1973: Reallexikon der germanischen Altertumskunde. Bd. 1. Berlin. Reddé M., 2003: Alésia. L’archéologie face à l’imaginaire, Paris. Reddé M., 2006: Alesia: vom nationalen Mythos zur Archeologie. Mainz am Rhein. Reddé M., von Schnurbein S., 2008: Alésia et la bataille du Teutoburg: un parallèle critique des sources. Paris.
6
