Univerzita Karlova – Filozofická fakulta Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou Středověké osídlení
Účastník každoročních prachatických slavností Zlaté stezky
Zlatá stezka
Ivana Hrušková – Luděk Kos 14. 3. 2006
Úvod V našem referátu bychom chtěli v krátkosti představit významnou středověkou obchodní spojnici mezi Podunajím a Českou kotlinou, tzv. Zlatou stezku. Tato cesta byla stezkou pro koně s nákladem (pro vozy dlouho sjízdná nebyla) a sloužila především obchodu se solí. Jednalo se a ve svých pozůstatcích se jedná o systém stezek, který se v průběhu věků vyvíjel a ve své konečné podobě zahrnoval tři hlavní větve – prachatickou, vimperskou a kašperskohorskou.
I. K původu názvu stezky V souvislosti s názvem „zlatá stezka“ byly vysloveny dvě teorie jeho původu. První z nich soudí, že název „zlatá“ vyvstává z jejího mimořádného významu a výnosnosti (Hraše 1885, Praxl 1994, Kubů – Zavřel 1994, Starý 1995), zatímco druhá vychází z toho, že v blízkosti jejích hlavních tras (na území jižních Čech) probíhala těžba zlata, což dokládá J.Kudrnáč zmapováním jeho nalezišť a shromážděním písemných pramenů, které těžbu dokládají (Teplý 1948, Kudrnáč 1990). Této teorii odporují F. Kubů a P. Zavřel názorem, že samotná existence těžby (navíc nedoložená v těsné blízkosti hlavních tras), není dostatečným důvodem k odvození názvu (Kubů – Zavřel 1994). P. Praxl dále uvádí řadu soudobých analogií v jižním Německu: dvě „zlaté silnice“ v Dolním Bavorsku, jednu v Horním Bavorsku a jednu v Horní Falci, což jsou oblasti, kde se zlato netěžilo (Praxl 1994). Název, kterým je trasa označována dnes, tedy „Zlatá stezka“ je dle pramenů užíván až od 16. století. První doklad používání tohoto názvu máme z roku 1524, kdy je německý termín „Guldin Steig“ použit v nově vydaném solním řádu pro rakouský solní obchod solní komory v Aussee a Hallstattu. V polovině 16. století se název užívá už i v Pasově a teprve v roce 1562 se objevuje v německé podobě v prachatických městských knihách. Nejstarší doklad používání českého názvu „Zlatá stezka“ se zachoval z roku 1566 (Starý 1995). Do 16.století se tyto soumarské cesty z Pasova do Čech označovaly názvy cílových míst (v tomto případě „česká cesta“ „cesta z Pasova do Prachatic, popř. Vimperka, nebo pouze stezka „prachatická“ či „pasovská“). Kromě geografických názvů se dále užívalo i názvů jako „solná“ a „soumarská“ stezka či „silnice v lese“ apod.
II. Zlatá stezka v pravěku? Ojedinělé nálezy a v některých případech i souvislejší osídlení (např.v prachatické oblasti: Beneš – Parkman 1994) v námi pojednávaném prostoru je prokázáno již od pozdního paleolitu. V některých obdobích pravěku, je kulturní podobnost bavorské a české strany Šumavy natolik zřejmá, že je třeba uvažovat o jejich vzájemném kontaktu. Kupříkladu již většina jihočeských, pozdně paleolitických a mezolitických nálezů je vyrobena z materiálů pocházejících z oblasti Franské Jury. Bez vzájemných kontaktů nemohlo zůstat například ani období eneolitu, ve kterém je oblast jižních Čech i Bavorska osídlena kulturou chamskou. Příbuznost můžeme shledat i v počátcích doby halštatské u mohylových kultur. Některé názory pak přikládají skupině hradišť jako je Věnec u Lčovic, Obří Hrad u Studence a Sedlo u Sušice kromě jiných funkcí i funkci strážní na obchodních stezkách přes Šumavu. Takovéto konstrukce by zhruba odpovídaly části vimperské větve pozdější Zlaté stezky, nicméně se pohybují stále pouze v rovině hypotéz. V době budování římského Limitu se jeho součástí stávají i opevněné kastely, zřizované v 1. až 3. století. Jedním z nich byl například i Pasov. Je tedy otázkou, zda mohly být tyto kastely východiskem pro kontakt s neřímským světem
(Kubů – Zavřel 1998). Přes jmenované skutečnosti, panuje názor, že pro současný nálezový stav nelze zatím otázku užívání Zlaté stezky v pravěku uspokojivě zodpovědět (Beneš 1979, Kubů – Zavřel 1994).
III. Zlaté časy Zlaté stezky Počátky využívání Zlaté stezky bývají zpravidla kladeny do 10. století (Starý 1979, Kubů – Zavřel 1995a). Argumentováno bývá velkým rozvojem staroprachatické sídelní aglomerace náležejícímu právě tomuto období (Beneš – Parkman 1994). V.Starý vznáší hypotézu, že v 10.století mohlo být důvodem k osídlování nepříznivějších partií Šumavy a k zesílení obchodních kontaktů i ohrožení starých rakouských obchodních spojnic ze strany Maďarů (Starý 1979). Nejstarší nepřímá písemná zpráva o této obchodní cestě se zachovala již z roku 1010, kdy 19. dubna daroval německý císař Jindřich II. listinou, která byla vydána v Řezně, klášteru v Niedernburgu v Pasově rozsáhlé území mezi řekami Ilsem, Rodelem, Dunajem a hraničním hvozdem. Klášter kromě toho obdržel mýto v Pasově s českým clem. Tím může být míněno pouze vybírání cla na cestě do Prachatic, o kterém máme tímto způsobem zachován nejstarší nepřímý doklad (Starý 1979). Obdobný význam má na české straně listina Vratislava II., z roku 1088, jež je však považována za falsum z 12.století. Vratislav II. jí předává poplatky z cla a mýta na cestě z Prachatic do Pasova pražské vyšehradské kapitule. Obě obdarované instituce se pak o stezku staraly, klášter Niederburg nahradilo ve 12.století pasovské biskupství, v Čechách došlo ke změně až po husitských válkách. Od poloviny 13.století význam soumarského obchodu na Zlaté stezce neustále stoupal a ve 14.století se tato komunikace stala jednou z nejvýznamnějších obchodních cest jižního Německa. V této době se od hlavní trasy postupně oddělily vedlejší větve do Vimperka a Kašperských hor. K ochraně stezky vnikla řada opevněných bodů. Rozvoj obchodu na Zlaté stezce pokračoval až do husitských válek, kdy byl na čas přerušen. Po husitských válkách přešlo právo obchodu se solí a s tím spojené vybírání poplatků a cel na Rožmberky. 16.století se potom stává obdobím největšího rozkvětu. Od konce 16. století vzrůstala konkurence soli z Bavorska (z Gmundenu), Habsburkové se stále více snažili uplatnit ji na českém trhu. Na začátku třicetileté války, za českého stavovského povstání v letech 1618-1620 získala Zlatá stezka rozhodující vojensko-strategický význam jako přístupová a zásobovací cesta císařského vojska do jižních Čech. Třicetiletou válkou započal úpadek obchodu na Zlaté stezce. Vítězství na Bílé Hoře pak umožnilo Habsburkům prosadit svůj monopol na gmundenskou sůl a dovoz jiné soli byl omezen cly. Díky tomu provoz na Zlaté stezce postupně vyhasnul. Roku 1706 zakázal císař Josef I. dovoz cizí soli do Čech pod hrozbou tělesných trestů i trestu smrti (Praxl 1995). Již bylo zmíněno, že hlavním obchodním artiklem proudícím do Čech byla sůl. Na našem území se ložiska soli nenacházejí a sůl se tedy musela vždy dovážet. Středověká poptávka po soli byla velmi vysoká, neboť soli se užívalo mj. jako konzervačního prostředku. Sůl se nejprve dovážela z Reichenhallu a od 13.století ze solných nalezišť v Halleinu a Schellenbergu. Přepravována byla v „prosticích“, dvojitých štíhlých bečkách mírně kónického tvaru, jedna prostice pojala zhruba 75 kilogramů soli. Kromě soli se přivážely drahé látky, jižní plody, koření či víno. Z Čech do Německa pak proudily zejména zemědělské přebytky, povětšinou obilí, dále pak slad, med, chmel, vlna, kůže a v pozdějších dobách také prachatická žitná pálenka.
Podle označení pro náklad – saum – se dopravci putující po stezce nazývali soumaři, stejně jako jejich koně. Stezka byla pro povozy dlouho nesjízdná, proto se náklad převážel přímo na hřbetech koní. Provoz na Zlaté stezce si v průběhu času vyžádal budování potřebného zázemí – místa pro přenocování, občerstvení, napájení koní. Cesta z Pasova do Prachatic trvala obvykle dva a půl až tři dny, velkého významu pak dosáhly zastávky Waldkirchen na německé a Volary na české straně. V dobách vrcholného rozkvětu obchodu na Zlaté stezce přicházelo do Prachatic týdně až 1200 soumarských koní. Nejstarší větví Zlaté stezky je větev prachatická. Ta začala být na přelom 13. a 14. století přetížená, proto se hledala trasa nová, která by část provozu odvedla k jinému, trvale osídlenému a bezpečnému sídlu (Kubů-Zavřel 1998). Nabízel se Vimperk, jehož poloha nad údolím Volyňky připomínala situaci Prachatic. První zprávu o Vimperské větvi máme z roku 1312. Z iniciativy Karla IV. byla před rokem 1356 vytyčena a založena třetí větev Zlaté stezky, tzv. kašperskohorská (Kubů-Zavřel 2002). Pro dokreslení významu jednotlivých větví lze uvést, že v polovině 16. století poměr přepravené soli po vimperské větvi dosahoval zhruba třetiny objemu nákladu na větvi prachatické a soli mířící do Kašperských hor byla vůči Prachaticím zhruba pětina (Starý 1979).
Prachatická větev Po trase Pasov – Waldkirchen – Fürholz – České Žleby (do r. 1918 České Trouby) – Volary – Libínské sedlo – Prachatice, vede prachatická větev Zlaté stezky zcela jistě od 14. století. Existuje hypotéza, že původní trasa vedla poněkud východněji údolím Studené Vltavy a dále přes Zbytiny a Sviňovice. Za příčinu přeložení této trasy bývá pokládáno zhoršení klimatu v Evropě právě od počátku 14. století, které způsobilo podstatný nárůst bažinatých úseků v údolí Studené Vltavy a v prostoru jejího soutoku s Teplou Vltavou (kde se předpokládá přechod přes Vltavu) (Praxl 1997, Kubů-Zavřel 1997). Dvě významné soumarské osady – Libínské sedlo a Volary - vznikají ve 14. století, to již stezka bezpečně vedla prvně zmiňovanou trasou. Nejnovější nálezy z Volar ovšem vypovídají o lidské přítomnosti v tomto prostoru již ve 13.století (Kubů-Zavřel 1997). Znatelné systémy pozůstatků cesty, do povrchu zaříznuté úvozy (Hohlweg), se na české straně zachovaly na třech místech – F. Kubů a P. Zavřel zavedli pro tyto systémy názvy Prachatický, Blažejovický a Radvanovický. Radvanovický systém nalezneme poblíž místa, kde trasa stezky překonávala Teplou Vltavu, v místě dnes nazývaném Soumarský most. Přijmeme-li teorii, že před 14. století vedla trasa východněji údolím Studené Vltavy, začal být radvanovický systém využíván až poté, co sem byla trasa přeložena. Na rozdíl od dalších systémů prachatické větve je systém jednodušší a má povětšinou charakter jednostopé komunikace, která běží paralelně s dnešní silnicí ze Soumarského mostu do Českých žlebů (Kubů-Zavřel 1997). Kromě povrchového průzkumu georeliéfu nebyl tento systém podroben archeologickému výzkumu, nicméně zkoumány byly dvě s ním bezprostředně spjaté památky. Hrádek na Stožecké skále (lépe řečeno obytná věž s půlkruhovitou hradbou) mohl kontrolovat jak radvanovický systém, tak na druhé straně údolí studené Vltavy a možnou starší stezku. Menší výzkum v roce 1991 však datoval vznik hrádku až do 14. století, jeho zánik pak do druhé poloviny 15. století. Druhou památkou jsou v terénu dobře patrné zbytky dělostřelecké reduty se dvěma bastiony přímo nad stezkou u Soumarského mostu, toto polní opevnění sehrálo svoji úlohu v letech 1618-1620, kdy se o něj několikrát střetly císařské a stavovské jednotky.
Počátky Blažejovického systému jsou několika málo nálezy kladeny do 14. století. Systém je situován na levý břeh říčky Blanice, nedaleko Blažejovic. Narozdíl od radvanovického je systém jednotlivých úvozů složitější, ovšem tato složitější síť je patrně dílem až vrcholného období na Zlaté stezce, tedy 16. století. V roce 1341 dostal vimperští páni, rod pánů z Janovic povolení zbudovat na skále nad meandrem Blanice hrad Hus, tento hrad pak kontroloval zejména oblast blažejovického systému, ale minimálně ve dvou obdobích i jiná území, zejména za Jana Smila z Kremže v první polovině 15.století, nebo za působení loupežného rytíře Habarta Lopaty z Hrádku, jehož činnosti bylo zamezeno až roku 1441 spojenými silami okolních obcí a měst a hrad byl poté pobořen (Kubů-Zavřel 1996, Zavřel 1999). V oblasti blažejovického systému byl v roce 1998 proveden i menší archeologický výzkum. Zajímavým zjištěním ve dvou menších sondách je dláždění stezky kameny k lepší průjezdnosti. V obou sondách se nacházela keramika vrcholného období, tj.16.století. (Zavřel 1999) Prachatický systém je na této větvi patrně nejrozsáhlejším a je situován do svahu nad Prachaticemi směrem k významné soumarské osadě Libínskému sedlu (Pffeferschlag) mezi Libín a Černou horu. Stezka zde nestoupá k Libínu sedlem, ale ve dvou rozsáhlých systémech po úbočí obou hor. Spletitý systém vede místy až v šesti kolejích a některé z úvozů jsou až 6 metrů hluboké. Východní, strmější proud na úbočí vyššího Libína byl patrně kvůli extrémnímu sklonu terénu dříve opuštěn. F.Kubů a P.Zavřel vyslovili též domněnku, že jej mohlo být užíváno pouze pro cestu z Prachatic (soumaři lépe zvládají velký sklon terénu směrem do kopce), zatímco západní proud byl užíván pro cestu z kopce. Tento systém by měl své opodstatnění, neboť provoz v prostoru výchozího, či cílového města Prachatic byl patrně značný. Prachatice největší město v Šumavské části Zlaté stezky pak vděčily Zlaté stezce za své bohatství a nesporný význam (Kubů-Zavřel 1995a). Je třeba dodat, že obchod na Zlaté stezce byl opatřen ze strany zemské vlády četnými privilegii a Prachatice bránily své právo na solní sklad a výhody z obchodu plynoucí proti ostatním městům a obcím, které z něj chtěli nějakým způsobem těžit. Starší badatelé (Hraše1885) zaznamenávají například nepříliš úspěšný pokus Netolic o přeložení Zlaté stezky mimo Prachatice, z Volar přes Zbytiny a Jámu do Netolic, tuto větev novější badatelé neuvádějí, nicméně je jisté, že spory o své výsadní postavení Prachatice mnohokráte vedly.
Vimperská větev Úsek vimperské větve Zlaté stezky na českém území ležel až do vrcholného středověku v hlubokém pohraničním hvozdu a s největší pravděpodobností v něm neexistovala žádná trvale osídlená místa. První systematičtější snahy o osídlení této oblasti můžeme předpokládat až od založení vimperského hradu v polovině 13. století. Hrad založil před rokem 1263 na vysokém ostrohu nad říčkou Volyňkou Purkart z Janovic, který dostal část pohraničního hvozdu od Vimperka k zemské hranici od Přemysla Otakara II. Jak již bylo řečeno, na konci 13. století byla jediná trasa Zlaté stezky značně přetížena narůstajícím provozem. Začala se tedy hledat cesta nová, která by odvedla část provozu k jinému osídlenému a bezpečnému sídlu. Měl jím být právě nedávno založený Vimperk. Páni z Janovic jistě měli o obchodní spojení svého sídla s Pasovem zájem a jejich vojenská a politická moc mohla vznikající stezce poskytnout účinnou ochranu. O samostatné vimperské větvi máme první nespornou zprávu z roku 1312. Tehdejší majitel Vimperka Bavor ze Strakonic se v tomto roce dohodl s proboštem na biskupské pevnosti Oberhaus v Pasově na společné ochraně kupců a obchodního provozu na cestě z Vimperka do Pasova. (Kubů-Zavřel 1998a)
V první polovině 14. století došlo na území kolem vimperské větve k založení několika osad ( Solná Lhota, Zátoň, Horní Vltavice,…). Po celé 14. století provoz na této nové větvi stoupal. Prachatičtí sledovali tento vývoj s nelibostí a na sklonku 14. století docházelo mezi provozovateli sousedních větví Zlaté stezky ke sporům. Jeden z nich mezi vyšehradským proboštem Václavem a vimperským Janem Kaplířem ze Sulevic rozhodl v roce 1404 král Václav IV. ve prospěch prachatické vrchnosti a důsledkem tohoto rozhodnutí bylo omezení provozu na vimperské větvi. Nadále po ní smělo z Pasova do Vimperka přicházet pouze 12 krosnářů se solí týdně jako dosud. (Kubů-Zavřel 1998a) Je však velmi pravděpodobné, že tudy procházeli mimo rámec úmluvy další lidé i kupci, snad i s naloženými koňmi. V období husitských válek provoz citelně poklesl. V pohusitské době bylo velmi nejisto na všech větvích Zlaté stezky, docházelo k přepadům karavan i jednotlivých kupců. Provoz se však nezastavil, po vimperské cestě putují soumarští koně a objevují se i vozy (v polovině 15. stol.). Poděbradská doba přinesla další období válek. Vimperští kaplířové se znepřátelili s pasovskými biskupy a roku 1458 vpadli se svými ozbrojenci do Pasovska a vypálili Waldkirchen. Odveta přišla o deset let později, kdy byl pasovským vojskem vypálen Vimperk a několik vsí v jeho okolí. Vimperk se ale brzy pozvedl. Už v roce 1479 byl obehnán hradbami a povýšen na královské město. Provoz se vrací do normálních kolejí. Dobou největšího rozkvětu vimperské větve Zlaté stezky se stala druhá polovina 16. století. V této době už patřil Vimperk a přilehlá panství Rožmberkům. (V roce 1581 navštívil lesy na Boubíně rožmberský lékař a známý botanik Jan Matioly.) Osídlení oblastí v okolí stezky ale v 16. století příliš nezhoustlo. Ve druhé polovině 16. století je doložena existence několika skláren, jejichž výrobky se zajisté vyváželi i do Pasovska. Solný obchod i na této větvi postupně zaniká po třicetileté válce, po již zmiňovaném obchodním vítězství Habsburků. Velký vliv mají tyto události i na osud mnoha sídel podél tras Zlaté stezky. V roce 1736, nedlouho po zániku Zlaté stezky, navštívil bývalou vimperskou větev tým kartografů Františka Antonína Leopolda Kloseho. Podrobně zmapovali tehdejší stav této komunikace. Jejich cílem bylo nalézt a vytipovat vhodné trasy pro moderní dálkové komunikace. Právě vimperská větev Zlaté stezky byla tehdy vybrána jako nejvhodnější spojnice českého vnitrozemí s Podunajím. Skutečně tu vznikla a dodnes existuje mezinárodní silnice do Německa. V oblasti Kubohuťského systému pozůstatků Zlaté stezky byla tato silnice vybudována na protilehlém svahu nad Arnoštským potokem, protože původní trasa po svahu Boubína byla zřejmě příliš vlhká a nevhodná pro moderní dopravu. Díky této skutečnosti můžeme tedy v terénu vysledovat zbytky tzv. Kubohuťského systému. Skládá se ze dvou skupin izolovaných pozůstatků Zlaté stezky. Menší z nich začíná u Arnoštského potoka, pokračuje do prudšího svahu a má hlubší a užší koleje. Dlouhá je téměř 250 metrů. V blízkosti tohoto úseku se zachovalo několik „sejpů“, pozůstatků středověkého rýžování zlata. Druhá, hlavní část, ke které dospějeme po dnešní lesní cestě, zvolna stoupá po zalesněném svahu Boubína v celkové délce cca 900 metrů až k lesní silničce u Kubovy Hutě, kde zaniká. Ústřední úvozová cesta je jedním z nejmohutnějších pozůstatků v celém systému Zlaté stezky. Většinou je 6-8 metrů široká a ve spodní části až 2 metry hluboká. Provázena je souběžnými a vzájemně se křížícími kolejemi menších rozměrů. (Kubů-Zavřel 1998a)
Žlíbský systém Druhý systém pozůstatků české části vimperské větve Zlaté stezky je nazván podle zaniklé osady Žlíbky a nedalekého Žlíbského vrchu. Rozkládá se v táhlém, mírně svažitém terénu mezi údolím Teplé Vltavy a Zmíněným Žlíbským vrchem. Začíná nad zaniklou osadou Havranka, asi 1,5 km jihozápadně od Horní Vltavice. Koleje jsou zde převážně mělké a středně široké. Charakteristickým znakem Žlíbského systému je pozvolný sklon všech jeho kolejí. Celý systém sice stoupá až do nadmořské výšky 1035 m, ale nikde ne strmě a prudce. V okolí se nacházejí pozůstatky skláren – Vltavská a Adlerova Huť. Povrchovým sběrem se tu nalezly zlomky skleněných knoflíků, korálků a úlomky skloviny a keramiky z 16.–18. století. (Kubů-Zavřel 1999) Systém pozůstatků Zlaté stezky na Obecním vrchu Nalezneme jej na zalesněném Obecním vrchu asi 1 km od osady Strážný. Dva vrcholky protáhlého vrchu (912 a 937 m) se zvedají nad silnicí ze Strážného k hraničnímu přechodu Strážný – Philippsreut. Výzkum ukázal, že původní trasa Zlaté stezky překonávala za Strážným sedlo mezi oběma vrcholky Obecního vrchu a vedla tak nejpřímější možnou trasou na jih k prostoru dnešního přechodu zemské hranice. Nejméně od 17. století stezka obcházela Obecní vrch ze západu, tato trasa byla delší, ale pohodlnější. Jediným blízkým obydleným místem byl hrad Kunžvart na sever odtud. Systém na Obecním vrchu (dlouhý asi 1 km) je typickým příkladem terénní situace, ve které středověká cesta překonává strmý horský hřeben co nejpřímější, nejkratší a tedy velmi strmou trasou. (Kubů-Zavřel 2000)
Kašperskohorská větev Vznikla jako poslední z větví Zlaté stezky v polovině 14. století (prachatická větev měla za sebou už téměř tři století vývoje. Založení inicioval Karel IV., který se rozhodl rozšířit spojení Českých zemí s Podunajím a Jižní Evropou. Panovník se mohl opřít o rychle vzkvétající hornické město Kašperské Hory, které jsou poprvé zmiňovány r. 1338 (v listině krále Jana Lucemburského). Počátky města spadají pravděpodobně již do 13. století a jsou spojeny s rýžováním a především dolováním zlata v jeho okolí. Rozvoj kašperskohorské větve přerušilo husitské období. Po roce 1454 se ale situace proměnila. Nový pán hradu Kašperk, Zdeněk ze Šternberka, zajistil klidný a bezpečný provoz na stezce a soumarských karavan začalo přibývat. Obdobím největšího rozvoje celé oblasti bylo 16. a 17. století. S úpadkem hornictví a konkurencí bavorské soli postupně upadá i provoz na kašperskohorské větvi Zlaté stezky. (Kubů-Zavřel 2002) Losenický systém První zkoumaný systém pozůstatků Zlaté stezky na kašperskohorské větvi. Nalezneme jej v prudkém svahu táhlého terénního hřbetu nad říčkou Losenicí v prostoru mezi soutokem této říčky se Zlatým potokem a horskou osadou Malý Kozí Hřbet (asi 2 km jihozápadně od Kašperských Hor). Specifikem Losenického systému je to, že prochází územím s mimořádnou koncentrací pozůstatků dolování a těžby drahých kovů. Vadle solního obchodu byla tedy zajisté využívána jako spojnice a exportní cesta těchto důlních aktivit. Pozůstatky Zlaté stezky se v rámci Losenického systému rozpadají do čtyř částí. Nejzajímavější je část systému označená jako II2. Její ústřední kolej se na třech místech rozvětvuje jednou do trojkolejného a dvakrát do dvoukolejného úseku. „Impozantní“ úvozové cesty tu dosahují šířky až 10 m a hloubky až 5m, ve středním úseku jsou na jejich okrajích patrné zbytky kamenného zpevnění. (Kubů-Zavřel 2002)
IV. Výzkum Zlaté stezky Pomineme-li již zmíněné drobné výzkumy významných bodů kolem stezky (jako Stožeckého hrádku, či Volarských šancí), dosavadní archeologické poznatky týkající se Zlaté stezky byly získány především nedestruktivním průzkumem tvaru reliéfu, v tomto případě vyhledáním a přesným zaměřením dochovaných úvozů. V roce 1999 proběhnul v rámci blažejovického systému prachatické větve Zlaté stezky záchranný archeologický výzkum, reagující na záměr plynofikovat Volary dálkovým plynovodem vedeným z Prachatic (viz. kapitola „Prachatická větev“) (Zavřel 1999). V jedné sondě se zde podařilo doložit průběh cesty i v místě, kde již není na povrchu patrná. Kromě terénní prospekce a výzkumu byla Zlatá stezka zkoumána také letecky. Tímto způsobem byly na povrchu patrné linie cest díky stromořadím, které provázely úvozy, pozorován byl také zajímavý porostový příznak, kdy je v jehličnaté monokultuře pozorovatelná linie stromů listnatých, doprovázejících zaniklou stezku (Beneš 1996). Častou metodou byl nedestruktivní výzkum za pomoci detektorů kovů. Ten přinesl řadu dokladů o provozu na stezce, podkovy, hřeby, zbraně, vesměs z vrcholného období Zlaté stezky, jinak bez výjimky nesahající pod 14.století.
Během terénních průzkumů na území Zlaté stezky dospěli F.Kubů a P.Zavřel k několika metodickým poznatkům, které dle nich mohou přispět k dalším výzkumům středověkých obchodních cest: 1, Zbytky starých obchodních cest jsou v naprosté většině dochovány v lesích. 2, Bylo-li to možné, sledovala stezka v terénu vždy vrstevnici. 3, Pokud nebylo možné vyhnout se změnám výšky, byla snaha přejít z jedné vrstevnici na druhou co možná nejmírněji po traversále, tam, kde to jinak nešlo, byla snaha překonat svah co nejkratší cestou. 4, Stezka hledá cestu ve svahu, pokud je to možné, někde v jeho středu. 5, V ploché krajině jsou pozůstatky cest široké a mělké a čím strmější je terén, tím jsou užší a hlubší. 6, Rozměry úvozových cest (Hohlwege) se pohybují mezi 1-6 metry hloubky 1-5 metry šířky a 10-600 metry délky. 7, K zajištění plynulosti provozu v klíčových místech se stezka větví do vícekolejného systému (na křižovatkách větví, odbočkách, zkratkách, v blízkosti osad, u přechodu vodních toků apod.). 8, K překonávání menších řek a potoků sloužily hlavně brody, částečně zpevněné kameny. 9, Podél jednotlivých větví ležely osady, které soumaři navštěvovali za účelem přenocování a doplnění zásob. Ty nejdůležitější se vyvinuly v menší města (Waldkirchen, Freyung, Volary). Tam, kde to terén umožnil, sledují novodobé komunikace starou stezku. Zbytky stezky nalézáme v jejich blízkosti, často se stará a nová cesta kříží, často byla také stará novou zničena. 10, Zlatá stezka byla zajištěna řadou opěrných bodů k její ochraně a kontrole. Jednalo se o opevněná města, velké hrady, menší strážní věže či příležitostná vojenská opevnění. 11, Podél trasy zlaté stezky se vyskytují soubory označených kamenů. Sloužily buď jako lesní či administrativní hranice, nebo jako tehdejší značená silnice. 12, Obchodní komunikace zůstala zachována v řadě místních a pomístních názvů. (Kubů-Zavřel 1994, 1998b)
Literatura Beneš, A., 1979: Počátky osídlení Vimperska ve světle archeologie. Vimperk – město pod Boubínem. České Budějovice, s.13-75. Beneš, J., 1996: Letecký průzkum archeologických památek a sídelních útvarů na Prachaticku. Archeologické rozhledy 48, s.247-249. Beneš, J., 2004: Zlatá stezka. In: Nedestruktivní archeologie, s. 294-297 Beneš, J.-Parkman, M., 1994: Staroprachatická sídelní aglomerace v pravěku a raném středověku. Zlatá stezka 1, s.36-53. Hraše, J. K., 1885: Zemské stezky, strážnice a brány, Nové Město n. Metují. Kubů,F.-Zavřel,P., 1994: Terénní průzkum české části Zlaté stezky. Zlatá stezka 1, s.54-76. Kubů,F.-Zavřel,P., 1995a: Prachatický systém Zlaté stezky. Zlatá stezka 2, s.74-98. Kubů,F.-Zavřel,P., 1995b: Archeologický a terénní průzkum českých částí Zlaté stezky. Kulturní oblast Zlatá stezka:příspěvky k výstavě, München. Kubů,F.-Zavřel,P., 1996: Blažejovický systém Zlaté stezky. Zlatá stezka 3, s.28-53. Kubů,F.-Zavřel,P., 1998a: Kubohuťský systém Zlaté stezky. Zlatá stezka 5, s.59-83. Kubů,F.-Zavřel,P., 1998b: Terénní průzkum starých komunikací na příkladu Zlaté stezky. Archaeologia historica 23, s.35-57. Kubů,F.-Zavřel,P., 1999: Žlíbský systém Zlaté stezky. Zlatá stezka 6, s.67-89. Kubů,F.-Zavřel,P., 2000: Systém pozůstatků Zlaté stezky na obecním vrchu. Zlatá stezka 7, s.43-77. Kubů,F.-Zavřel,P., 2002: Losenický systém pozůstatků Zlaté stezky. Zlatá stezka 8-9, s.61-85. Kubů,F.-Zavřel,P., 2004: Zhůřský systém pozůstatků Zlaté stezky. Zlatá stezka 11, s.59-85. Kudrnáč, J., 1990: K původu jména Zlaté stezky. PA 81, č.2, s.434-446. Praxl, P., 1994: K dějinám názvu Zlatá stezka. Zlatá stezka 1. s.10-35. Praxl, P., 1995: Zlatá stezka – od soumarské stezky k regionu. Kulturní oblast Zlatá stezka: příspěvky k výstavě, München. Praxl, P., Die „Prachaticih via“, Hinweise auf einen Altweg im Böhmerwald. Zlatá stezka 4. s.10-17. Starý, V., 1995: K názvu Zlaté stezky. Zlatá stezka 2. s.202-205. Starý, V., 1997: Prameny k dějinám Zlaté stezky I. Zlatá stezka 4,s.91-98 Starý, V., 1998: Prameny k dějinám Zlaté stezky II. Zlatá stezka 5, s.133-140 Štemberk, J.-Fuchs, J., 2002: Zaniklé osady podél Zlaté stezky, aneb co bylo a není. Prachatice. Teplý, F., 1948: O Zlaté stezce z Bavor do Čech. Prachatice. Zavřel, P.: 1999: Záchranný archeologický výzkum v dolní části Blažejovického systému prachatické větve Zlaté stezky. Archeologické výzkumy v jižních Čechách 12, s.85-95.
