UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Ústav speciálně pedagogických studií. IVANA HELEBRANDOVÁ III. ročník prezenční studium

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Ústav speciálně pedagogických studií

IVANA HELEBRANDOVÁ III. ročník – prezenční studium

ROLE VODÍCÍHO PSA V ŽIVOTĚ OSOBY SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM Závěrečná práce

Vedoucí práce: Mgr. Dita Finková, Ph.D.

OLOMOUC 2009

Prohlašuji, že jsem tuto závěrečnou bakalářskou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a ostatní zdroje, které jsem použila.

V Olomouci 20. března 2009

…………………. vlastnoruční podpis

Poděkování patří všech osobám, které se společně se mnou podílely na uskutečnění této závěrečné bakalářské práce. Především děkuji vedoucí práce Mgr. Ditě Finkové, Ph.D., za výborné vedení a spolupráci při tvorbě, dále děkuji Středisku výcviku vodících psů v Praze Jinonicích, za dostatečné poskytnutí studijních materiálů a také Škole pro výcvik vodících psů v Brně, kde mi byly umožněny výborné podmínky pro natočení videa, jež je součástí mé práce.

Obsah

Úvod..........................................................................................................................7 1. Uvedení do oblasti osob se zrakovým postižením………………………………8 1.1 Osoby s postižením zraku…………………………………………………...8 1.2 Klasifikace zrakově postižených osob, vad………………………………..10 2. Role psa v životě lidstva…………………………………………….................13 2.1 Historický pohled na roli psa………………………………………………13 2.2 Role psa v životě osob se zrakovým postižením…………………………..14 3. Legislativní ukotvení…………………………………………………………..16 3.1 Příspěvky, zákony……………………………………………….................16 3.2 Jak a kde žádat ………………………………………………….................18 4. Výcviková centra………………………………………………………………20 4.1 Pracovní náplň……………………………………………………………..20 4.2 Lokalizace v ČR……………………………………...……………………21 4.3 Míra odběru a začlenění psů do „pracovního procesu“……………………23 5. Vodící pes……………………………………………………………………...25 5.1 Historie a současnost výcviku……………………………………………..25 5.2 Výběr psů……………………………………………………….................27 5.3 Předvýchova…………………………………………………….................29 5.4 Vlastní výcvik……………………………………………………………..31 5.5 Zkoušky…………………………………………………………………...33 5.6 Příprava klienta na převzetí psa a jeho předávání………………………....33 5.7 Potřeby vodícího psa……………………………………………………....35 6. Klient…………………………………………………………………………..37 6.1 Komu pořízení vodícího psa doporučit……………………………………37 6.2 Od koho si vodícího psa pořídit…………………………………. ……….39 6.3 Klient s vodícím psem, výuka nových tras………………………………..40 6.3.1 Příprava trasy………………………………………………………..41 6.3.2 Práce na trase………………………………………………………..42

Závěr……………………………………………………………………. ……….45 Použitá literatura………………………………………………………………….47 Anotace Přílohy

Úvod

„Správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné.“

Antoine de Saint-Exupery

Zvířat, které díky svým temperamentovým vlastnostem nebo svou činností mohou dopomoci člověku, který trpí zdravotním omezením, je mnoho. V dnešní době se jedná o rozvinutou škálu terapií pomocí zvířete počínající od koček, psů, přes koně až po hady. Z jmenovaných zvířat, je mi nebližší a nejsympatičtější pes, o kterém se říká, že je nejbližší přítel člověka. Pes je mimo jiné spojován také s problematikou osob se zrakovým postižením. Aby ale tahle dvojice byla dokonalým párem, je třeba dlouhodobého procesu, na kterém se soustavně podílí mnoho lidí. Lidé, kteří se pohybují po ulicích s vodícím psem, ať už jsou to instruktoři výcvikových středisek, převychovatelé nebo sami zrakově handicapovaní, jsou si vědomi, co vše je celému procesu zapotřebí. Ale veřejnost, ve které se denně pohybují by měla být dle mého názoru lépe informována natolik, aby v případě potřeby interakce mezi nevidomým, psem a osobou samotnou, byla dodržena určitá platná pravidla, která jsou stanovena. Veřejnost by si zkrátka měla být správně vědoma toho, kdo to vlastně je ten člověk a ten pes, co ho vede. Lidé, jak jsem již zjistila mají zkreslené představy a tendence pejsky litovat, že potom celý svůj život jen pracují. A právě zmíněné důvody mě přivedly k tomu, abych shromáždila co nejlépe všechny dostupné materiály, ze kterých poté vypracuji celistvou práci.

8

1. Uvedení do problematiky osob se zrakovým postižením

1. 1 Osoby s postižením zraku

Jak uvádí Ludíková (2006), osoby se zrakovým postižením jsou hlavním objektem tyflopedického působení. V anglickém jazyce je pro označení zrakově postižený používán termín – visual handicap a pro označení zrakově postižený žák – visually impaired pupil. V německém jazyce se objevuje označení der Sehfehler – vada zraku a die Kinder mit Sehschäden znamená děti s vadami zraku Dále Ludíková (2006, s. 192) vymezuje, že v tyflopedické pojetí je za jedince se zrakovým postižením chápána osoba: „Která po optimální korekci (např. medikamentózní, chirurgické, optické) své zrakové vady či poruchy má dále problémy při zrakovém vnímání v běžném životě.“ Dalším důležitým pojmem v této kapitole je zrakové postižení. Ludíková (2006, s. 192) jej definuje jako: „Absence nebo nedostatečnost kvality zrakového vnímání.“ Autorka také uvádí, kategorii osob se zrakovým postižením je heterogenní skupinu, a to nejen z pohledu typu a stupně postižení, ale také např. z pohledu etiologie postižení, doby vzniku postižení, věku klientů apod. Proto základem práce s osobou se zrakovým postižením musí být individuální přístup (17).

Flenerová (1982, s. 11) definuje osoby se zrakovým postižením takto: „Osoby zrakově postižené jako kategorie vyžadující zvláštní péči, jsou z hlediska speciální pedagogiky děti, mladiství a dospělí, jejichž defekt spočívá v poruše zrakového analyzátoru a to v takovém rozsahu, že dochází k postižení zrakového vnímání v důsledku vady zraku.“ (3) Vada zraku se dle Flenerové (1982) projevuje v závislosti na době vzniku, na druhu, stupni, rozsahu, na struktuře osobnosti i na podmínkách vývoje vnímání, ve vytváření zrakových představ, v prostorové orientaci, v kognitivní oblasti a ve vytváření sociálních vztahů.

8

Důsledky vady se dle autorky projevují v různém rozsahu a formách sociální činnosti, především zvýšenou obtížností při prostorové orientaci a v obtížích při zrakové práci do blízka i do dálky. Proto osoby se zrakovým postižením vyžadují komplexní rehabilitační péči (2).

9

1.2 Klasifikace zrakově postižených osob, vad

Dle Ludíkové (2006) se osoby se zrakovým postižením nejčastěji člení podle oftalmologického hlediska, kde hlavní roli hraje visus – zraková ostrost a do jisté míry stav zorného pole. Při posuzování by se měly zohledňovat i další kritéria. Důležitou roli hraje také etiologie zrakového postižení, doba vzniku postižení, reparabilita či ireparabilita postižení, další přidružená postižení apod. Autorka osoby se zrakovým postižením klasifikuje do jednotlivých kategorií.

Členění dle stupně zrakového postižení se člení osoby se zrakovým postižením na: 1. osoby nevidomé, 2. osoby se zbytky zraku, 3. osoby slabozraké, 4. osoby s poruchami binokulárního vidění.

Členění z hlediska doby vzniku zrakového postižení se jedná o osoby se Zrakovým postižením: 1. vrozeným, 2. získaným

Z etiologického hlediska se rozlišují osoby se zrakovým postižením na jedince s poruchou: 1. orgánovou, 2. funkční

Z pohledu délky trvání zrakového postižení se jedná o osoby se zrakovým postižením: 1. krátkodobým (akutním), 2. dlouhodobým (chronickým) 3. opakujícím se (recidivujícím).

10

Klasifikace zrakových vad dle Světové zdravotnické organizace (World Health Organization – WHO) v rámci desáté decenální revize Mezinárodní statické klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů:

H 00-H 06 nemoci očního víčka, slzného ústrojí a očnice H 10-H 13 onemocnění spojivky H 15-H 22 nemoci skléry, rohovky, duhovky a řasnatého tělesa H 25-H 28 onemocnění čočky H 30-H 36 nemoci cévnatky a sítnice H 40-H 42 glaukom H 43-H 45 nemoci sklivce a očního bulbu H 46-H 48 nemoci zrakového nervu a zrakových drah H 49-H 52 poruchy očních svalů, binokulárního pohybu, akomodace a refrakce H 53-H 54 poruchy vidění a slepota H 55-H 59 jiné onemocnění oka a očních adnex (18).

Hamadová, Květoňová, Nováková (2007, s. 35, 36) klasifikují osoby se zrakovým postižením na základě určitých společných znaků. Nejčastěji prezentovaným kritériem pro členění je stupeň zrakové ostrosti a zachovaného rozsahu zorného pole. Hovoříme o dělení na: 1. osoby slabozraké, 2. osoby se zbytky zraku, 3. osoby nevidomé.

Dalšími kritériemi pro dělení osob se zrakovým postižením jsou doba vzniku a příčina vzniku. Členění dle vzniku postižení: 1. vrozené, 2. získané.

11

Členění dle příčiny vzniku: 1. orgánové, 2. funkční. (4)

Pro vzdělávací účely se osoby s postižením zraku nadále dělí do pěti hlavních skupin (Jesenský, 1988): 1. osoby slabozraké, 2. osoby se zbytky zraku, 3. osoby nevidomé, 4. osoby s poruchami binokulárního vidění, 5. zrakově postižení s kombinovaným postižením (12).

Prostudováním kapitoly, která nám nastínila základní problematiku a klasifikaci osob s postižením zraku, si můžeme snadněji představit nebo charakterizovat jedince, kteří ke zkvalitnění života mohou využít služby vodícího psa.

12

2. Role psa v životě lidstva

Kapitola nám přiblíží, jak se pes, nejlepší přítel člověka vyvíjel, jaké měl vztahy v dávné historii s lidmi a jaké mezi nimi uplatňoval role. Znát tyhle nám zajisté nebude na škodu. Staví se totiž na nich základ pro uplatnění psa jako pomocníka handicapovaným.

2.1 Historický pohled na roli psa

Dle Taylora (1992) je pes domácí, Canis familiaris nejpopulárnějším doma chovaným zvířetem na celém světě. V lidské společnosti zaujímá zcela zvláštní postavení. Vztah psa a člověka je vztahem dvou víceméně masožravých savců, kteří spolu sdílejí obydlí, potravu, přízeň i nepřízeň počasí a osudu: navzájem se využívají, sváří i projevují si vzájemnou náklonnost, pracují spolu, hrají si a trpělivě se snášejí po tisíciletí (21). Publikace - Povídání o canisterapii (2007) nám popisuje, jak se člověk se psem potkaly již dávno, asi před 15 tisíci lety. Za tu dlouhou dobu se stali společníky, příteli a spojenci. Pes byl pro svého pána zejména dobrým hlídačem obydlí, stád i jeho samotného. Také byl považován za velmi dobrého lovce, průvodce a bojovníka. Pes byl také využíván jako zdroj tepla, masa, kůže a kožešin. V neposlední řadě nesmíme ale opomenout, že v celé dlouhé historii i v současné době pes vedle člověka zastává roli věrného a oddaného společníka (16). Pes byl dříve divoké zvíře, teprve časem se přizpůsobil a nechal se ochočit člověkem, tedy zdomácněl. V minulosti došlo ke sporu, zda všechna různá plemena mají společného předka. Nejpravděpodobnějším se zdá být vlk. Mohlo však také dojít ke křížení vlků, šakalů, možná i lišek. Všechna současná plemena psů jsou výsledkem křížení a šlechtění psů (1). Vznik psa jako průvodce člověka je tak vzdálený, že lidstvo získalo pocit, že pes je tu odpradávna. S tématikou psů jsou spojovány starodávné malby, sošky, staré rukopisy a všelijaké záznamy, díky kterým máme nějakou určitou představu o podobě psů v pradávné historii (7).

13

Například již v minulosti lidé pamatovali v Chammurapiho zákoníku na spravedlnost k těmto tvorům. Špatné zacházení se psem bylo trestáno veřejným bičováním. Dále pes patřil k výbavě babylonského lékaře, protože již tehdy byla známa léčivá moc psích slin a bylo běžné dát psovi olízat rány nemocného. Velice oblíbený způsob léčby psem bylo přikládání jeho těla na nemocná místa pacienta, především se tímhle způsobem léčil revmatismus. To je jen krátký výčet toho, co po boku člověka znamenalo v historii psí plemeno (8). Podle Petrů a Karáskové (2008) člověk psa povýšil z hlídače obydlí na pomocníka při potírání kriminality, při záchranných akcích , vyslal psa do vesmíru, mnoho léku také bylo testováno na psech, aj. Psi však podle autorek mají jednu neméně důležitou funkci. Jsou to společníci. Proč si ale lidé psi pořizují? Vždyť je musí krmit, platit poplatky, veterináře. Se psem se musí několikrát denně ven a o dovolené přibývají další starosti s hlídáním. Tak proč? Odpověď je jednoduchá – protože pes je „nejlepší přítel člověka“. Přítel, který vždy čeká, vítá, naslouchá. Reaguje na náladu svého pána, vycítí, kdy „nepřekážet“, kdy dát „pac“. Je to na světě jediný nesobecký přítel, který nebude nikdy odsuzovat naše chování a jednání. Pes má zkrátka lidi rád a spontánně dává své pocity najevo (20).

2.2 Role vodícího psa v životě osoby se zrakovým postižením

Mnozí lidé domnívají, že služba psa člověku je uvědomělá. Často jsou psům přizpůsobovány lidské vlastnosti a psí potřeby jsou méně lidskými měřítky. Autor se na věc dívá v širších souvislostech. Po tisíciletích domestikace, křížení a šlechtění plemen, nachází pes nejširší uplatnění ve službách člověka. Způsob služby byl po věky zaznamenáván do jejich genetického kódu, a to v podobě vlastností, která jednotlivá plemena charakterizují. Cílený výcvik psů pak vychází z těchto vrozených vlastností a napomáhá tvorbě podmíněných reflexů a návyků. Psí inteligence je schopna přijímat informace pouze jako zkušenosti a zpracovávat je na základě jednoduchých asociací. Lidskou řeč vnímá jako souzvuky vážící se k určitým úkonům, jevům nebo určitým věcem. Při komunikaci se psem má větší význam intonace a emotivní náboj lidské řeči, než řeč samotná. Pes není schopen

14

samostatně hodnotit výsledky svých činů. Tyto výsledky vnímá pouze prostřednictvím chování svého pána. Vztah mezi psem a jeho pánem je postaven na vzájemné prospěšnosti, kterou si však uvědomuje pouze člověk (15). Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých (dále jen SONS) definuje vodícího psa jako: „Vodící pes je jednou z „kompenzačních pomůcek“ pro samostatný pohyb zrakově postižených lidí a to nejen zcela nevidomých, ale i slabozrakých nebo se zbytky zraku.“ Jak uvádí SONS, úkolů, které musí vodící psi během výcviku zvládnout, je asi třicet. Učí se obcházet menší překážky, zastavit na kraji chodníku, cestovat hromadnou dopravou, nevšímat si nedůležitých podnětů, vyhledávat některá místa, jako jsou například schody či dveře. Trénuje chůzi na sídlištích, která jsou plná hrajících si dětí a pobíhajících psů. V centru města se učí zvládat všudypřítomný hluk, dopravu, opravy chodníků, eskalátory, a spoustu dalších záludností, které na něj a jeho pána budou ve světě každý den číhat. Práce vodícího psa vypadá jednoduše, ale vyžaduje se od něj obrovské soustředění. Musí se chovat jako vůdce schopný samostatného rozhodování a zároveň jako poslušný pes svého pána. Již ve výcviku musí zvládat vodit svého instruktora bez zrakové kontroly. Pro bezpečný pohyb této dvojice člověk a pes je tedy nezbytná dokonalá vzájemná souhra, které musí předcházet perfektní příprava psa i vyčerpávající proškolení budoucího majitele vodícího psa (19).

15

3. Legislativní ukotvení 3.1 Příspěvky a zákony Následující text obsahuje nejdůležitější výtahy textů zákonů či vyhlášek, které se nějakým způsobem dotýkají problematiky osob s postižením zraku, vlastnící vodícího psa. Také se můžeme dočíst, jakým způsobem se o psa jako kompenzační pomůcku žádá. • Vyhláška č. 182/1991 Sb., kterou provádí zákon o sociálním zabezpečení § 33 Jednorázově příspěvky na opatření zvláštních pomůcek Odstavec 9: Úplně nebo prakticky nevidomým občanům lze hradit výdaje spojené s výcvikem a odevzdáním vodícího psa až do výše obvyklých nákladů.

§ 46 Příspěvek úplně nebo prakticky nevidomým občanům Úplně nebo prakticky nevidomému vlastníku vodícího psa může pověřený obecní úřad poskytnout příspěvek na krmivo pro tohoto psa, a to ve výši 800 Kč měsíčně. • Vyhláška č. 175/2000 Sb. o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu

§ 23 Živá zvířata Odstavec 5: Vodícího psa doprovázejícího nevidomou osobu, jakož i služebního psa nelze z přepravy vyloučit ani jeho přepravu odmítnout. • Vyhláška č. 347/2002 Sb. O hygienických požadavcích na prodej potravina rozsah vybavení prodejny podle sortimentu prodávajících potravin

16

§ 10 Odstavec 5: Vstup vodícího psa doprovázejícího nevidomou osobu a asistenčního psa doprovázejícího osobu s těžkým zdravotním postižením do prodejního prostoru se povoluje. Přítomnost jiných zvířat se zakazuje. • Zákon 229/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 565/1990 Sb. O místních poplatcích §2 Odstavec 2: Poplatek ze psů se platí ze psů starších 3 měsíců. Od poplatku ze psů je osvobozen držitel psa, kterým je osoba nevidomá, bezmocná a osoba s těžkým zdravotním postižením, které byl přiznán III. stupeň mimořádných výhod podle zvláštního právního předpisu, osoba provádějící výcvik psů určených k doprovodu těchto osob, osoba provozující útulek zřízený obcí pro ztracené nebo opuštěné psy nebo osoba, které stanoví povinnost držení a používání psa zvláštní právní předpis. • Vyhláška 137/2004 Sb. o hygienických požadavcích na stravovací služby a o zásadách osobní a provozní hygieny při činnostech epidemiologicky závažných

§ 49 Pro výkon činností epidemiologicky závažných při provozování stravovacích služeb, výrobě potravin a uvádění potravin do oběhu se stanoví tyto zásady provozní hygieny: písmeno h) Nepřipouštění vstupu nepovolaných osob a zvířat do zázemí provozovny a do výrobny. Vstupovat do konzumační části provozovny může vodicí pes doprovázející nevidomou osobu a pes speciálně vycvičený pro doprovod osoby s těžkým zdravotním postižením. Vstup ostatních zvířat do konzumační místnosti

17

provozovny, která poskytuje služby v rámci hostinské živnosti, je možný jen se souhlasem provozovatele.

§ 51 Při výrobě kosmetických prostředků, v provozovnách holičství, kadeřnictví, pedikúry, manikúry, kosmetických, masérských, regeneračních nebo rekondičních služeb a v provozovnách při provozování živnosti, při níž je porušována integrita kůže, a při provozování živnosti, při které se používají k péči o tělo speciální přístroje (například solária, myostimulátory), platí tyto zásady provozní hygieny:

písmeno f) Zamezení vstupu nepovolaných osob a zvířat do zázemí provozovny s výjimkou vodícího psa nevidomé osoby a psa speciálně vycvičeného pro doprovod osoby s těžkým zdravotním postižením.

3.2 Jak a kde žádat

Pokud je někdo v takové životní situaci, že uvažuje o pořízení vodícího psa, potřebuje ke svému rozhodnutí velké množství informací. Vodicí pes dělá svému majiteli společnost většinou až 10 let společného života, jeho pořízení by měl mít každý velmi vážně rozmyšlené. Vodicí pes je pro svého majitele zdatným průvodcem připraveným kdykoli se vydat na cestu. Je zároveň oddaným kamarádem a společníkem, ale je také zvířetem, plně závislém na svém majiteli. Proto ve většině výcvikových center oficiální žádosti o příspěvek předchází školící kurz a je kladen důraz na vzájemnou informovanost klienta a pracovníků výcvikového centra. Vodicí pes pro nevidomé je dle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č.182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, kompenzační pomůckou (viz. kapitola 3.1). Jeho pořizovací cena, která v současné době může dosáhnout až 210 000 Kč, je hrazena do výše 100% sociálními odbory

18

úřadů s rozšířenou působností (viz. kapitola č. 3.1). Na přidělení příspěvku na vodícího psa má nárok občan ČR, který je z důvodu svého zrakového postižení držitelem průkazu mimořádných výhod 3. stupně (ZTP/P). O příspěvek je třeba požádat sociální odbor úřadu podle místa trvalého bydliště (9). S kladným vyřízením této žádosti nemívají klienti problémy. Zamítavá rozhodnutí jsou spíše vyjímečná a udělují se např. v případech: 1. Klient se nedovede pohybovat s holí - zamítnutí dočasné, je třeba absolvovat Kurz prostorové orientace 2. Klient má kombinované postižení, bránící v povelování psa, na základě kterého vodicí pes pracuje 3. Klient se nedovede postarat sám o sebe a neprokáže, že je způsobilý využívat službu vodícího psa a postarat se zcela o jeho životní potřeby a bezpečí 4. Klient je uživatelem drog či návykových látek

Žádost o vodícího psa musí obecně podléhat určitým pravidlům: • Kontakt s pracovníkem střediska, který podá všechny informace, následně účast na školícím pobytu ve výcvikovém centru. Každý absolvent tohoto kurzu dostane potvrzeni o absolvování kurzu a je s ním sepsána smlouva o provedení služby. • V momentě, kdy je jasný termín předání psa, kontaktuje klient svůj příslušný úřad, kde podá žádost o přidělení příspěvku na pořízení kompenzační pomůcky. Součástí této žádosti je i potvrzení o absolvování školícího kurzu. • Zároveň se žádostí klienta dostává příslušný úřad od výcvikového centra vodících psů rozpis ceny psa – cenu konkrétního předávaného psa. Pracovník úřadu je zároveň pozván na závěrečnou zkoušku psa. • Po ukončení výcviku psa závěrečnou zkouškou začíná předávání vodícího psa (viz. kapitola č. 5.6) (10).

19

5. Výcviková centra

Na území České republiky existuje nemálo poskytovatelů vodících. Ve své práci se budu zaměřovat pouze na tři největší profesionální výcviková střediska, které svou prací úspěšně reprezentují naši zemi.

4.1 Pracovní náplň

Dle internetových zdrojů největších organizací v ČR, zabývající se zejména výcvikem vodících psů, je pracovní náplní a posláním profesionálních pracovišť především: •

výchova a výcvik VP jako průvodců těžce zrakově postižených osob

•

teoretická i praktická příprava žadatele na převzetí a užívání psa

•

odborné předáváním VP do užívání praktický zácvik dvojice nevidomý člověk a pes

•

pomoc při řešení jakýchkoli problémů vyplývajících z užívání VP během jeho celé činné služby (10).

•

podpora aktivit občanského sdružení Vodící pes

•

uskutečňování setkání majitelů VP v klubovně

•

organizace přednášek a diskuzí s odborníky z různých oborů pro zaměstnance, dobrovolníky, pečovatele a majitele vodících pejsků

•

spokojenost klienta (2).

•

integrace osob se zdravotním postižením do společnosti a kolektivu

•

návrat jedinců s handicapem do osobního života

•

zařazení do vzdělávacího či pracovního procesu

•

rozšíření možnosti při sebeobsluze

20

•

získání větší soběstačnosti , nezávislosti, sebevědomí, svobody a bezpečí (12).

4. 2 Lokalizace v ČR

1. Středisko výcviku vodících psů SONS ČR (SVVP) Klikatá 2a, 158 00 Praha 5, Jinonice Ředitelka střediska: Hana Jasenovcová Zřizovatel: SONS ČR

Podle informací uvedených na webových stránkách SVVP je zařízení součástí Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých (SONS). Posláním organizace je jednak sdružovat a hájit zájmy nevidomých a jinak těžce zrakově postižených občanů, tak i poskytovat konkrétní služby vedoucí k integraci takto postižených občanů do společnosti. Středisko je členem Mezinárodní federace vodicích psů (International Guide Dog Federation) se sídlem ve Velké Británii a s působností ve vyspělých zemích celého světa. Středisko výcviku vodicích psů je plnohodnotným členem této organizace od roku 1997 (10).

2. Škola pro výcvik vodících psů pro nevidomé (ŠpVVP) Sídlo školy: Bezručova 2, 679 04 Adamov Provozovna: Milan Dvořák Škola pro výcvik vodících psů pro nevidomé Cejl 68, 602 00 Brno

21

Údaje uvedené na internetových stránkách vypovídají o škole pro vodící psi jako organizaci, která se zabývá výchovou a přípravou vodicích psů pro nevidomé a silně slabozraké. V Brně působí od roku 2000 a je členem mezinárodní federace škol vodicích psů, jak je již uvedeno, se sídlem ve Velké Británii. Součástí zařízení je klubovna, která je taktilním a zároveň denním centrem, kde se dají získat informace o službách a činnostech školy. Výchovou a výcvikem psů pro nevidomé a silně slabozraké se zabývá od roku 1994. Zaměstnanci se zúčastňují odborných veletrhů a konferencí a to především proto, aby mohli psy co nejlépe odborně připravit. Díky spolupráci se zahraničními školami stejného zaměření získává škola také nové poznatky ke zdokonalování jednotlivých fází přípravy. Celou činnost zařízení podporuje Jihomoravský kraj (2).

3. Helppes – centrum výcviku psů pro postižené o.s. Mikovcova 9/531, 120 00 Praha 2 Ředitelka a vedoucí výcviku: Zuzana Daušová Zástupkyně ředitelky, metodička výcviku, pracovnice klientského servisu, osobní asistentka pro hluchoslepé a zrakově postižen: Jana Brožová Jedná se o první a jedinou neziskovou organizaci v ČR, pomáhající osobám se zdravotním handicapem. A to prostřednictvím speciálně vycvičených psů. Organizace poskytuje zcela komplexní soubor souvisejících služeb – od zaškolení žadatele o speciálně vycvičeného psa, přes proškolení klienta až po následný servis po celou dobu aktivní služby psa. Helppes splňuje všechny, Zákonem o sociálních službách dané podmínky a je právoplatným registrovatelem sociálních služeb, poskytuje tedy tyto služby bezplatně pomocí profesionálního týmu pracovníků a odborníků nejen na výcvik psů, ale i pracovníků s odborným zaměřením na práci s osobami se zdravotním postižením. Organizace Helppes 22

pomáhá nejen osobám s poruchami zraku, ale také jedincům zcela nebo částečně upoutaným na invalidní vozík, osobám s těžkým tělesným postižením, sluchovým postižením, osobám , trpícím záchvatovým onemocněním a také osobám s kombinovanými handicapy (11). Mezi další cvičitelské subjekty, zabývající se také výcvikem VP jsou řazeny: • Integrace – Praha • Pes pomůže - Praha • Pes pro tebe - Praha • Pomocné tlapky - Praha

4. 3 Míra odběru a začlenění psů do „pracovního procesu“

Následně uvedené informace jsou zprostředkovány z dotazů Zdeňka Porkerta, tázající se největších cvičitelských organizací v ČR v roce 2006.

Cvičitelské organizace •

SVVP

•

ŠpVVP

- Brno

•

Helppes

- Praha

- Praha

Údaje o subjektu

SVVP

ŠpVVP

Helppes

2001

1997

2000

Počet cvičitelů

7

2

9

Počet cvičených psů

20

11

18

vodící: 28

vodící: 10

vodící: 7

Rok vzniku

Průměr předaných psů za rok

asistenční: 2

asistenční: 10 signální: 4

23

Předvýchova

Věk od – do

SVVP

ŠpVVP

8 týdnů -

2 – 12 měsíců

Helppes

7 – 10 měsíců

11 – 13 měsíců U cvičitelů

ne

ne

ano

U smluvních rodin

ano

ano

ano

Výcvik

SVVP

ŠpVVP

Věk při zahájení výcviku 11 – 13 měsíců

12 měsíců

Délka výcviku

6 – 8 měsíců

6, 5 měsíce

31 cviků

34 cviků

(exteriér i

(exteriér i

interiér)

interiér)

Dovednosti

Průměrná cena VP

SVVP ŠpVVP Helppes

185 000,183 000,175 000,- (4)

24

Helppes

různá 6 – 8 měsíců dle Zkušebního řádu ČKS KSV

5. Vodící pes

Prostudování textu, který bude následovat je velmi důležité. I když jsou všechny skutečnosti kapitol na sobě závislé a vzájemně propojené, tahle část práce je dá se říct stěžejním bodem. Je zde postupně popsáno, jakým procesem musí zpočátku malá, chlupatá kulička projít, aby se ze ní,

jako z roztomilého

nemotorného a především neposlušného štěňátka stal spolehlivý vodící pes, který bude pro svého zrakově postiženého pána či paničku věrným a oddaným pomocníkem.

5. 1 Historie výcviku vodících psů

Skutečnost, že se pes jako společník člověka uplatňoval jako průvodce nevidomých je známo z obrázků a kreseb , které jsou v mnohých případech z dob velmi dávných. Příkladem může být nejstarší dosud zachovaná kresba psa doprovázejícího člověka, s největší pravděpodobností nevidomého, je z Číny datována do 13. století, jak uvádí Jasenovcová (5). Podle webového portálu (5) jsou první písemné záznamy o výcviku VP pro osoby se zrakovým postižením

z 18. století z Vídně. V knize „Učebnice pro

výuku nevidomých“ popisuje její autor kněz Wilhelm Klein. Zřejmě byl prvním, kdo se zabýval systematicky tímto druhem výcviku VP. Další záznamy z této doby pocházejí přímo do cvičitele Josepha Reisingera také z Vídně, který byl sám nevidomý. Velký zájem o službu VP přinesla 1. světová válka v Německu, kde se z fronty vracelo mnoho osleplých vojáků, kteří k vodění využívaly takzvaně vyřazené vojenské psy různých plemen a křížení. Ve 20. letech Američanka Dorothy Harrison Eustis zveřejnila článek o výcviku v Německu a na základě veliké odezvy nechala v německém Postdamu zaškolit cvičitele vodících psů. V roce 1927 po jejím návratu do USA vznikla první škola pro výcvik s názvem „The seeing eye“, která působí dodnes. Pro první klienty roce 1929 v USA zde byly vycvičení němečtí ovčáci, kteří byly jako plemeno pro výcvik velice oblíbení díky svému pracovitému sklonu.

25

Dle Jasenovcové se zájem o čtyřnohé pomocníky stále zvyšoval a začal pronikat i do dalších zemí. Po celém světě začala vznikat výcviková střediska. V roce 1989 ve Velké Británii byla založena Mezinárodní federace vodících psů (The International Guide Dog Federation), která měla za cíl určit a uplatnit uznávané standardy v chovu, výcviku i předávání psů a péči o zrakově postižené klienty. Organizace má sídlo ve Velké Británii, členské školy jsou rozmístěny v podstatě po celém světě. Škola, které se podaří získat členství v této organizaci musí přijmout přísné standardy a podřídit se pravidelné kontrole jejich dodržování (5). K historii výcviku VP patří také jednoznačně výcvik v naší zemi, tedy v ČR. První pokusy o výcvik vodících pomocníků na území ČSR se datují k letům 1922 – 1924. V tomto období byl tímto výcvikem pověřen přední organizátor kynologického života u nás Josef Podhorský. Bližší informace o jeho činnosti nemáme. Začátkem 60. let se staly průkopníky rozsáhlejšího výcviku kynologové Fišer, Dvořák, Skuhrovksý a Ambuster. Jejich nadšení bylo ale soustavě decimováno problémy způsobenými tehdejší politickou situací. Železná opora dělící tehdejší Evropu nepropustila žádné informace a tak se tito pánové mohli učit pouze z vlastních chyb. V Období totality bylo soukromé podnikání tabu a dlouho se nenašla žádná organizace, která by chtěla do této činnosti investovat. Až v roce 1974 bylo založeno první výcvikové centrum v Neratovicích, kde se stal zakladatelem Vladimír Loos. Výcvikové centrum se však neustále potýkalo s ekonomickými a byrokratickými problémy a proto po 4 letech zaniká. Poté se výcvik VP přesouvá pod direkci podniku Meta Praha, kde jsou až na malé výjimky převážně cvičeny plemena německých ovčáků, především feny. V té době žádosti o VP musely být opatřeny mnohými doporučeními a razítky. Nevidomý čekal na přidělení psa někdy i 3 roky. Dalším významným rokem se stal rok 1989, který byl velkým posunem kupředu a to díky kontaktům s Mezinárodní federací škol pro výcvik vodících psů se sídlem ve Velké Británii. Také hned začátkem tohoto roku vznikla Unie nevidomých a slabozrakých v Praze, díky které bylo v roce 1991 založeno při této organizaci oddělení výcviků vodících psů. Tato škola byla 15.

26

dubna 1994 přijata jako přidružený člen Mezinárodní federace škol výcviku vodicích psů pro nevidomé (14). Díky nadšení několika lidí se úroveň výcviku psů stále zlepšovala. Zájem o vodicí psy mezi zrakově postiženými narůstal. V posledních deseti letech vzniklo několik dalších center cvičících VP a asistenční psy pro osoby s jiným, než zrakovým handicapem.V současné době zároveň se SVVP v Praze působí v ČR jak bylo již uvedeno ještě několik dalších subjektů zabývající se výcvikem VP. Tyto subjekty jsou uvedeny ve 4. kapitole. Každá z těchto organizací vychází z norem a pravidel „mateřské organizace“, jež jsou členy. Jádro a hlavní cíl výcvikových center však zůstává u všech stejný a tím je především kvalita a úspěšnost výcviku a pochopitelně spokojenost dvou nejdůležitějších účastníků procesu a to klienta s postižením zraku a vodícího pomocníka (6).

5.2 Výběr psů

Pes, který „slouží“ nevidomému musí mít dokonalé společenské chování, aby svému pánovi při běžném styku s veřejností nezpůsoboval žádné problémy. Kvalitní VP vzbuzuje zájem a obdiv. Tím také přináší nevidomému kontakt s lidmi. A proto je tato etapa velice důležitá pro počátek výcviku psa, který bude v budoucnu nenahraditelným vodícím pomocníkem. Vycvičený pes přijde do rukou člověku, který většinou nemá žádné zkušenosti se psem, potřebuje společníka a průvodce, který bude ve svém výkonu stabilní a jeho výkon by se neměl změnit tím, že přejde od zkušeného cvičitele mnohdy k úplnému začátečníkovi. Pejsek proto tedy musí mít takové povahové vlastnosti, které to zaručí (13). Výběr štěněte pro účely výcviků psů jako průvodců nevidomých, má svá stálá a pevná pravidla a je velice důležitý. Ve většině případů se provádí prostřednictvím speciálního testu. Štěně nesmí být přehnaně temperamentní, příliš laxní, nesmí projevovat známky agresivity, bázlivosti, přílišnou dominanci či podřízenost. Zkrátka by to měl být vyrovnaný jedinec s přátelským vztahem k lidem a zájmem

27

o přinášení předmětů ze kterého vyroste zdravý a vyrovnaný pes. Podle zkušenosti zahraničních chovatelů psů určených pro výcvik VP je testování štěňat ve věku 7 – 8 týdnů velice důležité. (13). Důležitou roli než se štěně vybere hrají také jeho rodiče. Výcviková centra ve většině případů mají své chovné feny a nebo nakupují od chovatelů, se kterými mají dobré zkušenosti. Je dbán důraz na zdravotní aspekt chovů, ze kterých se štěňátka odebírají. Z toho důvodu subjekty vycvičující VP nakupují pouze štěňata s průkazem původu (14). Povaha psa musí odpovídat povaze člověka, aby byl pes schopen a ochoten s člověkem pracovat. Jasenovcová (Svět psů, s. 71) uvádí vlastnosti psů pro výcvik, které jsou přesně popsány ve standardu Mezinárodní federace vodících psů: •

„Vyrovnaný temperament se šťastnou povahou, přátelský ke zvířatům a

lidem, schopný ve výcviku a přizpůsobivý. •

Reagující na lidský hlas, ochotný se zavděčit a vyhledávající společnost

lidí. •

Schopný se učit a udržet dobrou koncentraci i v přítomnosti jiných zvířat,

především psů. Přizpůsobivý jakýmkoli změnám prostředí anebo držitele. •

Nízké lovecké sklony, motivace k práci, ale ne hyperaktivní.

•

Nepřijatelné je přílišné čuchání a slídění.

•

Neměl by vykazovat přílišnou reakci na pohlazení nebo dotyk nebo

vykazovat extrémní reakci na zvuk nebo další podněty. •

Ne bázlivý, zdravě nedůvěřivý, ne příliš nervózní nebo podezíravý,

v žádném ohledu agresivní, příliš dominantní, nebo aby se mu dělalo špatně při cestování.“ Pes musí mít zkrátka natolik vyrovnanou povahu, aby zvládl složitou dvojroli a to je být spolehlivým vůdcem a zároveň poslušným pejskem svého páníčka. Proto je také důležitým základem úspěšného výcviku mimo správný výběr štěněte, také správný výběr plemene (11). Mezi plemena, která se celosvětově pro tuto práci užívají, patří zejména labradorský a zlatý retriever, v posledních letech také flat coated retriever, dále 28

méně využívaný německý ovčák, border kolie, krátkosrstá kolie, rovněž bílý švýcarský ovčák. V současné době se začíná prosazovat královský pudl, který nelíná. Velice zvědavý jsou cvičitelé v brněnské škole, kteří mají aktuálně ve výcviku křížence královského pudla a zlatého retrievera, tzv. goldendoodle, kterého si přivezli ze zahraničí. Toto plemeno je v zahraničí běžně užíváno, ale u nás je spíše takovým malým experimentem (23). Ze všech uvedených informací můžeme komplexně shrnout, že kvalita VP závisí na několika faktorech: •

vrozené schopnosti psa dosáhnout určitého rozhodnutí

•

kvalita socializace

•

výukové metody cvičitelů

•

schopnosti majitele pokračovat v podpůrné výuce a udržování dovedností

psa pravidelným tréninkem (15).

5. 3 Předvýchova

Výchova štěněte je velice podstatnou součástí budoucího výcviku VP. Všechny pozitivní návyky a zkušenosti, které štěně získá v raném věku si odnáší od pečovatele do života jako dobrý základ svého budoucího poslání. Malé štěně prožívá jedinečné období, které netrvá příliš dlouho a všechny zkušenosti, které se během této doby vtisknou do jeho vnímání, a tam již navždy zůstanou. Cílem předvýchovy je za pomocí laskavé avšak důsledné výchovy a péče vychovat přiměřeně sebevědomého, povahou příjemného dospělého psa, který bude mít pozitivní vztah k lidem. Bude naslouchat zvukovým podnětům (povelům) a reagovat na ně. Bude se umět chovat doma i venku. Bude mu příjemné se přitulit, pomazlit a nechat se hladit, ale také zvládne odložení na místě. Bude umět rozlišit práci a zábavu, chovat se ve společnosti ostatních psů, být ze hry odvolatelný a další.

29

Období, kdy je štěně předáváno pečovatelům se pohybuje okolo 2 – 3 měsíců do 12 – 13 měsíců. Délka předvýchovy je individuální dle subjektů, které VP vycvičují (1). Lidé, kteří se rozhodly si vzít pejska na přibližně rok do svého blízkého kruhu, jsou vybaveni cvičiteli jednak průkazem cvičitele / pečovatele a také „pracovní vestou“ pro štěně, na které je uvedeno, že se jedná o psa ve výcvik Po celou dobu, kdy je pejsek v předvýchově u pečovatelů, je vybaven „pracovní pláštěnkou“, na které je napsáno, že se jedná o psa ve výcviků (11). Úkolem pečovatelů v předvýchově psů

je naučit štěňátko základním

hygienickým návykům. Pejsek se musí naučit prvky základní poslušnosti, zvládat povely, jako sedni, lehni, vstaň, aport, k noze, atd. Musí si také navyknout chůzi na vodítku, musí zvládat cestovat různými dopravními prostředky, jako je např., autobus, vlak, tramvaje, metro apod. Je to velmi důležité pro další přípravu pejska pro tento speciální druh výcviku. K častým otázkám pečovatelů patří, zda mohou nechat pejska samotného doma. Odpověď zní, že může, ale nesmí doma kňučet nebo tesknit. Velice důležitá je také intonace hlasu, kterým na psa mluvíme. Na tón hlasu reaguje velmi citlivě. Když je pes chválen, hlas by měl být příjemný až mazlivý, naopak když napomínán, je důležité mluvit ostřeji, aby si to pes pamatoval. Při vydávání povelů je hlas jasný a přiměřeně hlasitý. Dalším důležitým úkolem předvychovatele je naučit budoucího čtyřnohého pomocníka nevšímat si na vodítku jiných psů. Pes se musí také při svém důležitém poslání plně soustředit na vedení svého nevidomého majitele a nesmí ho v této činnosti rozptýlit ani přítomnost jiného psa. Je také důležité a nezbytné naučit pejska přivolání, to je asi ze všech dovedností nejdůležitější (1). Budoucí majitel psa je na jeho ovladatelnosti doslova závislý. Pejsek by si na vycházkách neměl všímat cizích psů a za každým běhat , pokud mu to majitel nezakáže, jelikož nevidomý člověk nevidí, že se blíží pes a nemůže tak svého čtyřnohého průvodce koordinovat, aby si jiného psa nevšímal. Pejsek by měl v doprovodu svých pěstounů pravidelně navštěvovat rušná místa, jako např. nákupní centra, úřady, veřejná místa apod. Kladem je i přítomnost dětí v rodině, které si s pejskem hrají a prohlubují tak navzájem svoje citové vazby. Samozřejmě je lépe,

30

když jde o starší děti, které vědí jak se ke zvířeti chovat. Proto je jednou z podmínek, aby jste mohli získat psa do předvýchovy bydliště pěstounů v blízkosti či přímo ve městě samotném. V rodině může být i jiný pes, ale jen v případě, že se rodina štěněti věnuje zvlášť, což znamená, že s ním chodí zvlášť na procházky. V případě, že rodina odchází, obě zvířata jsou ponechána zvlášť, aby nevznikala nežádoucí vazba na jiného psa. Předvychovatelé se musí pravidelně zúčastňovat kontrolních setkání štěňat, kde se prověřuje povaha psa, kontrolují se jeho dovednosti a připravenost a vhodnost pro následný výcvik. V některých výcvikových centrech předvychovatel měsíčně obdrží menší finanční odměnu, která pokrývá náklady spojené s výchovou štěněte. Zajišťuje se také dovoz krmiva pro štěně a také jsou uhrazeny veškeré náklady spojené s potřebnou veterinární péčí. Pejsek musí být po celou dobu předvýchovy umístěn v bytě, nikoli v kotci a to z toho důvodu, že po celou dobu výcviku i služby u nevidomého pobývá také v bytě. Ve věku okolo sedmi měsíců musí štěně projít zdravotními testy: rentgenologické vyšetření displasie kyčelního a loketního kloubu, kde se sice ještě neurčí přesný stupeň v dospělosti, ale dá se zde již zjisti vážné postižení při kterém by štěně muselo být vyřazeno z následujícího výcviku. Dále jsou zde řazeny

testy na onemocnění diabetu, ledvin, jater,

slinivky, žaludku a páteře (16).

5. 4 Vlastní výcvik Pes se ve fázi vlastního výcviku dostává z výchovy laických pečovatelů do rukou profesionálních instruktorů, kteří se postarají o odbornou přípravu psa jako průvodce nevidomých. Každý pes musí být pod přísnou kontrolou od štěněčího věku až po ukončení výcviku. Což je proces, trvající přibližně jeden a půl roku. Finanční náklady na tuto přípravu jsou tím pádem pochopitelně vysoké a je potřeba vzít v úvahu, že se do tlapek vycvičeného psa vkládá přinejmenším zdraví osoby se zrakovým postižením. Přibližně roční dorostenec, který je připraven na výcvik je ve výcvikovém organizaci buď zaražen do smečky ostatních psích studentů, nebo je ponechán pokud možno stále v rukou pečovatele. Psi se v tomto 31

případě denně cvičeni a zároveň neustále udržují kontakt se známými lidmi ve známém prostředí. Během 6 – 8 měsíčního pobytu se z psího žáka stane absolvent v oboru průvodce a společník osoby se zrakovým postižením. (17). V samotném výcviku u kvalifikovaného cvičitele se pes učí již speciální cviky. Málokdo ví, že vodící pes pro nevidomé musí běžně zvládat více jak 30 povelů. Vlastní příprava vodícího psa je založena na důslednosti a opakování. Pozvolna se přechází od jednoduchých úkonů k náročnějším cvikům, stejně jako od tichých míst a uliček až do středů měst. Ve výcviku jsou na psa kladeny velké nároky, které ne každý pes splňuje. Musí si osvojit takové dovednosti jakými jsou: -

vyhledávání dveří, schodů, včetně rozlišování eskalátorů; lavičky, okénka, pultu, poštovní schránky nebo telefonní budky

-

musí umět na povel odbočit vpravo, vlevo, zahájit a ukončit chůzi, vyvést z nepřehlédnutelné situace, obcházet překážky na zemi, ve vzduchu, ve výši očí nevidomého nebo pohybující se překážky

-

musí označit začátek i konec chodníku a podávat ze země spadlé předměty, např.: mince, tužka, hůl, peněženka, vodítko (viz. příloha).

Bez nadsázky zřejmě nejtěžší dovedností pro psa je dokázat neuposlechnout povel, kdy člověku po jeho splnění hrozí nebezpečí. Např. pes zastaví u závory, člověk ji nevidí a dá psovi povel vpřed. Pes nesmí překážku podlézt, ale musí vyčkat až pán zjistí, že se dál jít nedá, jinak by mohlo dojít k těžkému úrazu nevidomého, kterého pes vede (16). Během nácviku potřebných znalostí a řešení situací absolvuje pejsek s instruktorem mnoho společných kilometrů a stráví spolu spoustu hodin přípravou. Jedná se o zodpovědnou práci, kdy se pes postupně učí chápat a zvládat jednotlivé povely a cviky, které pak uplatňuje při vedení nevidomého. V závěru výcviku instruktor sám používá brýle, přes které nevidí a nechává se psem skutečně vést. Od psa to vyžaduje maximální soustředění a od dvojice

32

souhru, které předchází pečlivá a kvalitní příprava psa. Je potřeba si však uvědomit, že ani nejlépe vycvičený vodicí pes není strojem, nýbrž živou bytostí s občasnými chybami a také náladami (3).

5. 5 Zkoušky Vyvrcholením a také zároveň ukončením náročné přípravy VP jsou zkoušky. Tyto testy probíhají většinou v několika dnech a účastní se jich samostatně několik instruktorů.Ve většině případů je mezi nimi i jeden nevidomý, který kvalitu práce psa hodnotí už v průběhu výcviku. Pes musí projevit svoji znalost ve 32 – 34 různorodých dovednostech, které se při výcviku naučil.

Součástí závěru přípravy je také veterinární osvědčení o

zdravotním stavu psa. Úspěšným složením zkoušek je pes připraven konat člověku svou službu (viz. příloha) (3).

5. 6 Příprava klienta na převzetí psa a jeho předávání

Při přípravě klienta na převzetí VP je nezbytná aktivní příprava každého nevidomého žadatele, jedině tak se ke klientovi dostanou všechny informace, které bude potřebovat. Zároveň je více než důležité, aby každý žadatel předal co nejvíce informací o sobě. Velkou roli zde hraje individuálnost, jiného psa bude potřebovat mladý muž, který má rodinu, zaměstnání a je celkově aktivní, než starší žena žijící sama klidným způsobem života. O VP si žádají různé věkové kategorie od mladých studentů počínaje přes osoby ve střední až starší věkové hranici. Nejdůležitějším hlediskem při výběru psa ke klientovi je temperament a rychlost chůze, která vyplývá vždy z jeho povahy a temperamentu. Tyto vlastnosti jsou naprosto neměnné. Pes je vždy vycvičen na „míru“ pro konkrétního klienta a povaha psa a klienta musí pasovat jako klíč do zámku.

33

Dále je důležité znát v jakém prostředí žadatel o psa žije. Pes je podle této informace vybírán a jeho výcvik je tomu přizpůsoben. Podstatnou informací týkající se žadatele je, zda se dokáže postarat klient sám o sebe, a to z důvodu, aby pro něj pes nebyl přítěží. Přijmout zodpovědnost za život zvířete, znamená mnohdy významně změnit svůj dosavadní život. Žadatel si musí být vědom, že péče o psa přináší řád a povinnosti, které by neměly být nepřekonatelnou komplikací a mě by mít pocit, že pes pro něj bude přínosem a vylepšením jeho životní situace. Před samotným předávání VP by měl každý klient projít teoretickou přípravou. Jedná se většinou o několikadenní školení, při kterém kromě předávání informací, si klient vyzkouší chůzi se psy různého temperamentu. Poté může lehce posoudit, které tempo chůze psa je pro něj nejpříjemnější. Vyzkouší si, co pes jako průvodce pro něj důkaze udělat, a poté se rozhodne, zda si konkrétního psa chce pořídit. Pokud se žadatel rozhodně kladně, je každý klient ještě navštíven ve svém místě bydliště, zjistí se specifika prostředí a je seznámen postupně se svým budoucím pomocníkem. Projít se se psem ve svém domácím prostředí je pro každého velmi důležité. Když si dvojice téměř dokonale pasuje , pracuje se na docvičení psa přesně podle potřeb a požadavků klienta (10). Předávání vodícího psa je velice důležité pro celou budoucí spolupráci nevidomého a jeho čtyřnohého průvodce. Pes musí člověku „padnout“ jako dobře ušité boty a aby se tak stalo, musí i žadatel o psa výuce spolupráce se psem věnovat dostatek času a úsilí. Před vlastním předáním vodícího psa může mít klient k dispozici nahrávku s povely a všemi potřebnými informacemi týkající se péče a přípravy na společný život. Předávání pod každodenním dohledem instruktora trvá ve většině případech dva týdny. Pokud je to možné, první část předávání probíhá v ubytovacím zařízení výcvikového střediska. Každý klient se v této době učí najít správnou cestu ke komunikaci se svým průvodcem. Je mu zde věnována veškerá odborná péče, aby svého psa co nejvíce poznal, naučil se o něj pečovat, aby zjistil, jak se mu s ním bude chodit, jak psovi obléknout postroj, jak ho učesat, nakrmit a také je zde informován o

34

právech a povinnostech, které jako majitel vodícího psa může využívat. Po týdnu, až spolu pojedou domů, budou se již znát a pes si v novém prostředí snadněji zvykne. Druhý týden předávání probíhá již v místě bydliště klienta. Zde se pod dohledem instruktora učí konkrétní trasy, které klient běžně používá. Délku a způsob předávání lze přizpůsobit podle potřeb, případně podle druhu postižení klienta (18). O psa se žádá zhruba tři měsíce před tím, než definitivně zakončí svůj výcvik závěrečnou zkouškou. Klient žádá na obvodním, či obecním úřadě o jednorázový příspěvek na zakoupení kompenzační pomůcky Vodícího psa pro nevidomé. Musí vyplnit žádost, předložit zprávu od očního lékaře, doložit své příjmy a čekat na rozhodnutí úřadu. Jakmile je rozhodnuto o vyplacení částky, může být pes předán. Jestliže klient psa nutně potřebuje, např. předchozí pes náhle uhyne atd., je mu pes poskytnut okamžitě jakmile je k dispozici (20). Předáním VP kontakt s výcvikovou organizací nekončí. V případě potřeby cvičitelé pomáhají po celou dobu aktivní služby VP. Klienti jsou se cvičiteli stále přáteli a proto mezi sebou udržují spojení pro případ jakéhokoli problému (3).

5. 7 Potřeby vodícího psa

1. Veterinární péče Každý pes zařazený do výchovy a výcviku prochází pravidelným průběžným veterinárním dohledem od štěněte až do doby předání psa. Na zdravotní stavy všech štěňat a mladých psů od osmi týdnů do minimálně osmnácti měsíců dohlíží veterinární lékař střediska konkrétního střediska či výcvikové organizace. Každý předávaný, vycvičený pes má za sebou důslednou veterinární prevenci a péči doložitelnou těmito doklady: •

očkovací průkaz (veterinární pas) – záznamy o očkování, průběžných

ošetřeních proti parazitům, kastraci (je pravidlem) 35

•

doklad o RTG vyšetření kyčelních a loketních kloubů - vyhodnocení

ortopedem, posuzovatel displazie kyčelních a loketních kloubů •

doklad o vyšetření očí

•

doklad o laboratorním vyšetření krve a trusu

•

zdravotní stav psa je při předání doložen veterinárním potvrzením o

aktuálním zdravotním stavu psa (Osvědčení o způsobilosti vodícího psa) a zdravotní kartou, kde jsou uvedeny i případné choroby, které pes během výcviku prodělal Tím odborná péče o psa není zdaleka ukončena. Čtyřnohý pomocník musí být preventivně ošetřován veterinárním lékařem po celou dobu své vodící služby. 2. Výživa a krmení Vzhledem k závažnosti poslání cvičených psů, je nutná kvalitní výživa psa od nejútlejšího věku. Krmení psů je většinou zajišťováno kvalitními granulovanými krmivy, odpovídajícími především věkové kategorii a také plemenům cvičených psů (22). 3. Rekondice Předáním VP klientovi povinnosti nekončí. Organizace, od které má osoba se zrakovým postižením vodícího pomocníka si vyhrazuje možnost tuto dvojici navštívit, a přesvědčit se o tom, jak je o psa pečováno. Nadále jsou pro psy pořádány tzv. rekondice. Při nich se cvičitelé ujišťují, že pejsek nezapomněl povely a nepovolil v jejich rozdávání (23). Pro nevidomé a jejich chlupaté pomocníky jsou také pořádány pravidelné roční kondiční pobyty, zpravidla v letním období, na kterých mohou využít neustálé spolupráce s odbornými instruktory. Setkání jsou především uskutečňována jak ve smyslu možnosti intenzivně procvičit práci svých VP, tak ve smyslu setkat se se starými přáteli a nebo nové přátelství naopak navázat. Na takových shledáních se

36

mohou nevidomý zúčastnit různorodých aktivit ve společnosti lidí, se kterými je sbližuje jejich společné téma – čtyřnozí průvodci na cestách životem (2).

37

6. Klient

Klient má v otázce nynější problematiky také svůj určitý status, stejně jako ho má vodící pes. Dá se tedy říci, že bez klienta by nebyl vodící pes. Cílem nynější části mé práce je přiblížení čtenáři osobnost, která má nárok na pořízení VP a dále také přiblížení spolupráce instruktora, klienta a psa v procesu výcviku.

6.1 Komu vodícího psa doporučit

Každá pomůcka pro jedince se zdravotním postižením by měla svému majiteli přinášet především zjednodušení nebo ulehčení v jeho životní situaci. Touto „pomůckou“ se může stát i vodící pes, který je krokem směrem k samostatnosti a nezávislosti na svém okolí, rodině či přátelích. Jako průvodce pes urychlí a zjednoduší postup na trasách, tudíž (pouze na známých „vychozených“ trasách) není třeba trvalého soustředění. Stále je to však člověk, který svého psa „řídí“. I řádně připravený a vybraný pes, pokud není majitelem dostatečně zvládnut, se může stát pro svého pána nedostatečným až nepříjemným společníkem. Podle Jasenovcové (2005, s. 2) pro pořízení vodícího psa je tedy vhodný klient: • Který již akceptoval svou zrakovou vadu, nečeká od psa náhradu očí vlastních, ale jen účinnou pomoc. • Který zvládl svou životní situaci a je schopen sám o sebe se postarat. • Který je psychicky natolik vyrovnaný, aby byl schopen zvládat život se psem včetně jeho nedostatků (chlupy a prach v bytě, případné nemoci psa, zajištění každodenní péče o psa i při nepřítomnosti majitele, apod.) • Který je osobně natolik zralý, aby byl schopen psa ovládat a zvládat. • Který je fyzicky dostatečně zdatný, aby pro něj nebyl pes o váze mezi 20 až 40 kg nepřekonatelný problém při manipulaci (např. koupání psa, návštěva veterináře, apod.) • Který má základy prostorové orientace a samostatného pohybu (dále jen POSP) a techniky držení bíle hole ( dále jen DBH).

38

Pes není „spasitel“, pořízením psa se nelze POSP vyhnout. Musí mít zvládnuté přinejmenším okolí svého bydliště v samostatné chůzi s DBH. Klient si musí uvědomit, že pes nenahradí DBH. • Který je dostatečně informovaný, musí být schopen zvládat, případně rozvíjet schopnosti psa. Dostane živého tvora s vlastní osobností, kterou musí pochopit, aby dosáhl funkční spolupráce se psem. Tyto informace musí zajistit dodavatel psa. • Který je zodpovědný, pes na něm bude plně závislý po celý svůj život. Zvláště lidé žijící osaměle musí mít v tomto bodě jasno (7).

6.2 Od koho si vodícího psa pořídit

V naší republice nejsou stanoveny žádné přísné podmínky pro dodavatele vodících psů o tom, jak by měla příprava psa a příprava klienta na jeho převzetí vypadat. Ten, kdo se výcvikem zabývá, nemusí nikde prokazovat jakoukoli kvalifikaci. Nemá žádné povinnosti v podávání informací a péči o klienta. Informační materiály všech subjektů jsou pochopitelně pozitivní až superlativní, ale zároveň málo transparentní, a je pouze na svědomí každého, zda jsou pravdivé. Jak uvádí Jasenovcová (2005, s. 6) je třeba dát si pozor: • Nenechat si „hrát na city“. Dojemné příběhy pejsků, které nikdo nechce, od sebe přímo odhánět. • Nikdy si nenechat vnutit do života nedocvičeného psa „na vyzkoušení“. Je to opět hra na city, po krátké době si člověk na psa zvykne, i když je to pes pro konkrétního klienta nevhodný. • Pozor na psy vrácené ze zahraničí, je zde naprosto neprůhledný důvod vrácení. • Pozor na osoby naprosto neznámé a nezkušené v oblasti výcviku vodících psů. • Nebránit se někdy i zdlouhavé, pro někoho náročné (cestování na školení, předávání psa, apod.) přípravě na převzetí psa, podávání informací o své osobě

39

dodavateli. To vše umožní dodavateli výběr vhodného psa. Dodavatele, který informace před předáním nepodává, ani je od žadatele nevyžaduje, raději opustit. • Pozor si musí dát klienti, kterým jejich vodící pes uhynul. V době, kdy jsou ze smrti psa nešťastní, jsou nejvíce citově vydíratelní. • Vyžadovat od dodavatele informace o množství předaných psů v ČR. Poměr psů předaných a vyřazených, příp. možnost návštěvy dodavatele. • Vyžadovat všechny informace o konkrétním, předávaném psů. A to jak z hlediska jeho přípravy od štěněčího věku, povahy, temperamentu, tak i z hlediska zdravotního stavu (osvědčení od veterinárního lékaře). • Předávání psa musí být vedeno dostatečně dlouhou dobu (min. 7-10 dní), s ohledem na psychickou a fyzickou zátěž klienta. V prvních dnech předávání nebývá pes spolehlivý, z hlediska psychiky psa a schopnosti psa akceptovat novu životní situaci nelze předávání zkrátit. • Vyžadovat informace o službách dodavatele po předání psa. To znamená pomoc při řešení případných problémů, dojíždění za klientem, možnost vrácení nebo výměny psa (8).

Ve výběru vodícího psa nepochybně může klientovi pomoci seznam a stručná charakteristika výcvikových center v České republice (viz. kapitola č. 4).

6.3 Klient s vodícím psem, výuka nových tras

Základní a nejdůležitější trasy by klienta měl naučit dodavatel při předání v místě bydliště. I když je toto předávání dostatečně dlouhé (5 dní v místě bydliště), naučí se pes v novém prostředí maximálně 3-4 trasy. Každý klient by měl mí dostatek informací, jak postupovat při výuce nových tras. Stále častěji se držitelé vodicích psů obrací na své instruktory z Tyfloservisu. Považuji to za volbu dobré cesty, protože vzdálenost některých klientů od dodavatele komplikuje rychlost spolupráce. Jelikož se jedná o poměrně složitý proces spolupráce mezi klientem, vodícím psem a instruktorem, příprava a výuka trasy má určitá specifika.

40

6.3.1 Příprava trasy

Při správně vedené přípravě klienta na převzetí vodícího psa má klient za sebou minimálně POSP, bohužel ani tato podmínka není pro dodavatele závazná. Ve většině případů se tedy jedná o klienty v samostatné chůzi více čí méně zkušené. Před samotnou přípravou nové trasy Jasenovcová doporučuje vydat se s klientem na jeho známou trasu, aby předvedl jakým způsobem se se psem na trase pohybuje. Při zjištění, že práce psa je nedostačující, dělá velké chyby, nereaguje na povely klienta, práce psa je pro klienta nebezpečná, doporučuje ředitelka výcvikového centra v Praze, obrátit se na dodavatele. který by měl napravit špatnou práci psa, ať vyplývá z jakéhokoli důvodu. Nesnažit se napravit chybné chování psa pokud nevím jak nebo neznám důvod jeho nevhodného chování. Pro další postup uvažujeme pouze o dvojici, kde pes řádně plní funkci průvodce a klient umí se psem spolupracovat. První specifika se objeví při výběru trasy. Výběr nejoptimálnější trasy z hlediska bezpečnosti je samozřejmostí i u klienta s vodícím psem. Dalším hlediskem však musí být srozumitelnost trasy pro psa, vzhledem k jeho možnostem z hlediska samostatného myšlení. Pes má z tohoto hlediska omezené možnosti, bylo by pro klienta nebezpečné psa přeceňovat. Všeobecně má lidská společnost tendenci podsouvat psu lidské vlastnosti a tím i schopnosti. Pes má velké možnosti v oblasti učení a využití toho, co se naučil, ale vše funguje pouze na úrovni vtiskávání. To znamená, že zkušenosti, které pes získává od štěněčího věku, zařazuje do své paměťové databáze a je schopen s nimi do určité míry pracovat. Je schopen ze situací, které se učil ve výcviku, vybrat tu, která se pro daný okamžik nejlépe hodí. Prostředí měst i vesnic je mu důvěrně známé, musí však dostávat jednoznačné, konkrétní povely, aby byl schopen je plnit a potřebuje mít co nejjednoznačnější optické „orientační body“, podle kterých se bude na trase pohybovat. Např.: Je-li to možné, je lepší se vyhnout širokému prostranství bez nějaké optické „vodící linie“ pro psa. Odbočování na trase je třeba najít v místě, které si může pes opticky zafixovat (u obrubníku před nebo po

41

přecházení, nalezením přechodu pro chodce, na rohu travnaté plochy nebo zástavby, u konkrétního bodu – strom,trafika, apod.), nalezení dveří v místě, kde je dveří několik, je třeba precizně naučit, aby si je pes nepletl. Jiná bude i práce s plánkem trasy a s itinerářem. Klient s vodícím pse bude na trase používat podstatně méně orientačních bodů a znaků než klient pouze s DBH. Vodící pes vede svého majitele tak, že sám vyhledává ideální stopu na trase. Překážky, které lze obejít, obchází tak, že je klient ani nezaregistruje. Překážky, které nelze obejít, označuje zastavením. Klient nese při chůzi bílou hůl většinou v tužkovém držení a požívá ji při pouze při zastavení psa, aby zjistil charakter překážky. Orientační body se tedy stávají pouze místa, kde bude pes pravidelně přerušovat chůzi (obrubníky chodníků při přecházení ulice, schodiště, zúžený prostor pro chůzi člověka a psa vedle sebe), měnit směr chůze (výrazná odbočení z přímého směru, které pes provádí samostatně), vyhledávat např. dveře do obchodu. Naopak orientačním znakem se můžou stát i místa, která nějakým způsobem zaujmou psa – např.: obchod na trase, který klient se psem často navštěvuje a pes tam dostává pamlsek, zastávka tramvaje, ze které obvykle klient a pes jezdí, obecně – křižování nové trasy s trasou, kterou pes dobře zná – taková místa málokdy pes přejde bez povšimnutí. Je nutné hledět i na připomínky klienta z hlediska schopností a vlastností jeho konkrétního psa (např. některým psům může z nějakého důvodu vadit hodně hlučné prostředí – kompresory, stavební stroje, apod.) (6).

6.3.2 Práce na trase • Prvním krokem by mělo vždy být – projít trasu bez psa, kdy instruktor dělá průvodce a přesně trasu popíše včetně jejího okolí. Popis trasy by měl být co nejpodrobnější. Zkušený uživatel vodícího psa může mít k vybrané trase připomínky z hlediska schopností a vlastností svého psa. Bude tedy vhodné v některých případech takto projít trasu několikrát a dojít k uspokojivé dohodě.

42

• Procházení hlavně delších a složitějších tras je vhodné rozdělit na etapy. Etapou může být i úsek velmi krátký, pokud je hodně náročný. Pro psa jsou náročné specifické situace např.: místo, kde se nová trasa odpojuje nebo kříží s trasou již naučenou nebo pes musí řešit několik překážek a povelů najednou (vyhledání dveří nebo zastávky MHD v místě velkého pohybu lidí a hustě zaparkovaných aut, lešení nebo reklamní tabule zakrývající výhled, apod.) Je nutné předejít tomu, aby se pes na trase naučil chybu. Pes se chyby velmi těžko přeučuje. • Postavení instruktora při chůzi klienta se psem je za jeho pravým ramenem. Vzdálenost instruktora od klienta je taková, aby instruktor nebyl v zorném poli psa, ale v zákrytu za klientem. Pouze v případě, že je třeba předejít naučení chyby nebo jejího odstranění, může instruktor jít před psem a tím mu pomoci v určení směru trasy. • Při vlastním nácviku trasy se psem psa vždy poveluje klient. Instruktor musí včas říci klientovi, že bude následovat změna směru chůze nebo vyhledávací povel, aby měl pes dostatek prostoru na splnění daného povelu. Je nutné mít domluvený jasný signál na okamžité zastavení – např. „stop“ pro situace, kdy pes neuposlechne povel nebo udělá chybu (např. neoznačení obrubníku při vstupu do vozovky). • Je nutné se předem na konkrétním úseku přesně domluvit, během chůze omezit rozhovor pouze na vysvětlení, proč se pes zastavil, určení místa ke změně směru nebo vyhledání např. přechodu pro chodce. Psa při práci negativně ovlivňuje rozhovor jeho majitele s druhou osobou. Ztrácí soustředění a dělá chyby. Starší, zkušený pes ví, že lidský průvodce, který si s jeho pánem cestou povídá, se o něj také postará a s radostí mu tuto funkci přenechá. I klient by se měl při nácviku trasy soustředit pouze na trasu a psa.

43

• Instruktor na psa při práci nesahá, nijak jej fyzicky neovlivňuje, pokud to nevyžaduje bezpečnost klienta. • Instruktor by nikdy neměl při nácviku trasy klienta se psem jíst, stačí i rozbalení žvýkačky nebo „zašustění pytlíkem“. (Klienti nosí pamlsky pro psy většinou v mikrotenovém sáčku). • Instruktor by se měl k psovi chovat neutrálně. Dostane-li pes při každém setkání housku se salámem nebo bude.li výuce předcházet veselá hra s instruktorem, silně se tím naruší ochota psa k práci a jeho soustředění. • I u psa platí „opakování – matka moudrosti“, ale naopak např. pěti a vícenásobné opakování krátkého úseku trasy během jedné lekce může některého psa otrávit, práce ho přestane bavit a tím se sníží jeho soustředění. Každý majitel vodícího psa by měl tuto situaci odhadnout a hlavně předejít. • Je vhodné za dobré výkony při výuce nové trasy psa pozitivně motivovat (pochvalou, pamlskem), psa chválí pouze jeho majitel, instruktor zachovává svou neutralitu. (Totéž platí při nutnosti pokárání psa za nevhodné chování nebo chyby!) (9).

44

Závěr

Závěr práce bych chtěla věnovat shrnutí celého textu, ve kterém se věnuji tématu vodících psů, jako kompenzační pomůcce osobám se zrakovým postižením, jenž jim svým průvodcovstvím ulehčují osudem ztrpčený život. Do textu se snažím zapojit všechny činitele, co se na celém dlouhodobém procesu výběru, předvýchovy, výcviku, zkoušek a předávání psa podílejí. Nesmím také opomenout, že jednu z hlavních rolí kromě psa tu také hraje nevidomá osoba, čili klient zařízení, jenž psa pro výkon své služby připravuje. Jak jsem již výše uváděla, spolupráce instruktorů výcvikových zařízení, klientů a psů je velmi důležitá. Svou roli zde hrají vlastnosti a ochota v co nejvyšší míře spolupráce mezi všemi aktivními činiteli, do kterých se řadí mimo jiné také okolí nevidomé či slabozraké osoby. Dalším nezbytným bodem, který ulehčuje v určité míře život osobám s postižením zraku, je právní úprava zákonů a vyhlášek, jenž povoluje osobám, které vede vodící pes určité výjimky a výhody. Všechny pro mě dostupné informace jsem zpracovala v jeden celek, který doufejme poslouží jako informační materiál jak laické veřejnosti, tak lidem, kteří se ve zmíněné oblasti pohybují jako dobrovolníci, či profesionálové. Na trhu České republiky neexistuje žádná komplexně zpracovaná publikace, která by se věnovala téhle problematice. Proto byl také nelehký úkol shromáždit studijní materiály v takové míře, aby postačily ke zpracování práce. To je také jeden z důvodů, proč veřejnost nemůže být dostatečně informovaná. Proto doufám, že moje práce by mohla být někdy v budoucnu nápomocna při jakýchkoli nejasnostech nebo jen touze poznat více o tak příznivém a přátelském tématu. Jednotlivé kapitoly práce na sebe logicky navazují a vzájemně se jejich témata prolínají. Práce se člení na dvě části. Část teoretickou, kterou jsem již výše stručně popsala a část praktickou, která mi nebyla přímo zadána. Místo ní, jsem po domluvě s vedoucí práce natočila a zpracovala video spot, ve kterém jsou psi, pečovatelé, instruktoři a nevidomý občané zachyceni při činnosti a předvýchově vodících psů. Natočený materiál byl pořízen v brněnské Škole pro výcvik vodících psů. Zaměstnanci byli velice vstřícní a ochotní k mým požadavkům a dotazům. Co

45

mi ale nebylo dovoleno, byla přítomnost na vlastním výcvik, ke kterému může být přítomen pouze instruktor, pečovatel psa a popř. nevidomý klient. Tuto skutečnost jsme plně respektovala. Na závěr bych byla bych velice ráda, kdyby se práce stala v budoucnu inspirací potenciálnímu autorovi, jenž by se na základě skutečnosti, jak jsem již zmiňovala, že v České republice neexistuje komplexní literatura, zabývající se touhle tématikou, rozhodl sepsat všechny potřebné informace do celistvé bibliografie. Tím by se kromě mediální informovanosti rozšířil okruh dostupnosti dozvědět se něco nového, co pomáhá člověku a rozšířil by se také okruh dobrovolníků nebo i profesionálů, kteří by měly zájem tak prospěšnou a vstřícnou činnost vykonávat.

46

Použitá literatura:

1. DVOŘÁK, M., MLADĚJOVSKÁ, J. Pokyny pro pečovatele vodících psů. Brno: Škola pro výcvik vodících psů pro nevidomé, 2006. 2. FLENEROVÁ, H. Kapitoly z tyflopedie I. Díl. Praha: Univerzita Karlova, 1982. s. 8. 3. FLENEROVÁ, H. Kapitoly z tyflopedie I. Díl. Praha: Univerzita Karlova, 1982. s. 11. 4. HAMADOVÁ, P., KVĚTOŇOVÁ, L., NOVÁKOVÁ, Z. Oftalmopedie. Brno: Paido, 2007. s. 35, 36. ISBN 978-80-7315-159-1. 5. JASENOVCOVÁ, H. Historie výcviku vodících psů. Svět psů, listopad 2007, s. 60. 6. JASENOVCOVÁ, H. Klient s vodícím psem, výuka nových tras. Vodící psi a Tyfloservis, Praha: Středisko výcviku vodících psů, 2005. 7. JASENOVCOVÁ, H. Komu vodícího psa doporučit. Vodící psi a Tyfloservis, Praha: Středisko výcviku vodících psů, 2005. 8. JASENOVCOVÁ, H. Od koho si vodícího psa pořídit. Vodící psi a Tyfloservis, Praha: Středisko výcviku vodících psů, 2005. 9. JASENOVCOVÁ, H. Práce na trase. Vodící psi a Tyfloservis, Praha: Středisko výcviku vodících psů, 2005. 10. JASENOVCOVÁ, H. Příprava klienta na převzetí vodícího psa. Svět psů, únor 2008, s. 71 – 72. 11. JASENOVCOVÁ, H. Výcvik vodících psů pro nevidomé v současnosti. Svět psů, leden 2008, s. 41. 12. JESENSKÝ, J. Tyflologické minimum a základy komplexního zabezpečení zrakově postižených. Praha: Horizont, 1988. 13. KITKA, T. Školka na vodítku. Vodící psi pro nevidomé v ČR. Praha: Česká unie nevidomých a slabozrakých, 1994, s. 7 14. KITKA, T. Trochu z historie. Vodící psi pro nevidomé v ČSFR. Praha: Česká

47

unie nevidomých a slabozrakých, 1992, s. 4. 15. KITKA, T. Vědí, že vodí?. Vodící psi pro nevidomé v ČSFR. Praha: Česká unie nevidomých a slabozrakých, 1993. 16. Kolektiv autorů. Povídání o canisterapii. 1. vyd. Vyškov: Sdružení pro pomoc zdravotně postiženým „Piafa“, 2000. 17. LUDÍKOVÁ. L, Speciální pedagogika osob s postižením zraku. In RENOTIÉROVÁ, M., LUDÍKOVÁ, L. Speciální pedagogika. Olomouc: Univerzita Palackého, 2006. s 191 – 192. ISBN 978-80-244-1475-9. 18. LUDÍKOVÁ. L, Speciální pedagogika osob s postižením zraku. In RENOTIÉROVÁ, M., LUDÍKOVÁ, L. Speciální pedagogika. Olomouc: Univerzita Palackého, 2006. s 197 - 198. ISBN 978-80-244-1475-9. 19. PETRŮ, KARASKOVÁ, Edukační aspekty canisterapie. 1. vyd. Vyškov: Sdružení pro pomoc zdravotně postiženým „Piafa“, 2000. 20. Vodící psi pro těžce zdravotně postižené. Středisko výcviku vodících psů. Praha: SONS, 2005. 21. TAYLOR, D. Velká kniha o psech. Bratislava: Gemini, 1992. ISBN 80-8526554-0. 22. Co je důležité, je očím neviditelné. Brněnský Metropolitan, leden 2009, č. 4. 23. Štěňata chodí do školy, velcí psi do práce. Brněnský Metropolitan, říjen 2008, č. 4.

48

Internetové zdroje: 1. ANDRLA, R. Historie psů. Dostupné na WWW: . cit. 20.11.2008. 2. BEDNAŘÍK, B. Přivítání. Dostupné na WWW: . cit. 14.12.2008. 3. BEDNAŘÍK, B. Zkoušky. Dostupné z WWW: . cit. 3.3.2009. 4. PORKERT, Z. Přehled služeb dodavatelů VP. Dostupné na WWW: . cit. 5.1.2009. 5. PORKERT, Z. Z historie výcviku vodících psů ve světě. Dostupné na WWW: . cit. 16.1.2009. 6. PORKERT, Z. Z historie výcviku vodících psů ve světě. Dostupné na WWW: . cit. 17.1.2009. 7. Historie psů. Dostupné na WWW: . cit. 20.11.2008 8. Pes – přítel člověka. Dostupné na WWW: . cit. 20.11.2008. 9. Jak o psa žádat. Dostupné na WWW: < http://www.vodicipsi.cz/jakziskatpsa.htm>. cit. 14.12.2008. 10. Kdo jsme?. Dostupné na WWW: . cit. 15.12.2008. 11. Poslání organizace. Dostupné na WWW: . cit. 15.12.2008. 12. Kdo jsme?. Dostupné na WWW: . cit. 14.12.2008. 13. Výběr štěněte. Dostupné na WWW: . cit. 18.1.2009. 14. Štěňata. Dostupné na WWW: < http://www.vodicipsi.cz/stenata.htm>. cit. 18.1.2009. 15. Chov vodiacich psov. Dostupné na WWW: 49

. cit. 22.2.2009. 16. Předvýchova štěněte. Dostupné na WWW: . cit. 25.2.2009. 17. Výcvik vodících psů. Dostupné na WWW: . cit. 26.2.2009. 18. Předávání vodícího psa. Dostupné na WWW: . cit. 27.2.2009. 20. Předání. Dostupné na WWW: . cit. 1.3.2009. 21. Kontakt nekončí. Dostupné na WWW: . cit. 10.3.2009. 22. Péče o psy. Dostupné na WWW: . cit. 14.2.2009. 23. Jak získat asistenčního psa. Dostupné na WWW: . cit. 11.2.2009.

Zákony a vyhlášky • Zákon č. 182/1991 Sb., kterou provádí zákon o sociálním zabezpečení • Vyhláška č. 347/2002 Sb. O hygienických požadavcích na prodej potravina rozsah vybavení prodejny podle sortimentu prodávajících potravin • Zákon 229/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 565/1990 Sb. O místních poplatcích • Vyhláška 137/2004 Sb. O hygienických požadavcích na stravovací služby a o zásadách osobní a provozní hygieny při činnostech epidemiologicky závažných

50

ANOTACE Jméno a příjmení:

Ivana Helebrandová

Katedra:

Ústav speciálněpedagogických studií

Vedoucí práce:

Mgr. Dita Finková, Ph.D.

Rok obhajoby:

2009

Název práce:

Role vodícího psa v životě osoby se zrakovým postižením

Název v angličtině:

The part of dog in life person with visual handicap

Anotace práce:

Závěrečná bakalářská práce je zaměřena na tématiku psů, jako čtyřnohých průvodců osobám s postižením zraku. Součástí práce je také video, jenž je zpracované z vlastních kamerových materiálů. Text obsahu jak všechny důležité fáze přípravy vodícího psa a vše co je tomu potřebné, tak i přípravu klienta na nového věrného přítele. Nemůže také chybět právní opatření, které je v této problematice naprosto nezbytné. Práce by měla posloužit jako informační materiál, jak pro laickou veřejnost, tak i pro profesionály.

Klíčová slova:

vodící pes, nevidomý, temperament, prostorová orientace, legislativa, výcvik, cvičitel, historie psů, výcvikové středisko, veterinární péče The bachelor thesis is focused on the theme of dogs as guides for visually handicapped persons. The thesis contains a video compiled of the author's own recorded materials. The text covers all the important phases of the dog training with the necessary steps as well as the client's preparation for a new faithful friend. The relevant legal measures are mentioned as well because they form an essential part of this subject. The goal of this thesis is to serve as a source of information for the general public as well as professionals. guide-dog, blind, temperament, three-dimensional orientation, legislature, training, trainer, history of dogs, training centre, veteninary care

Anotace v angličtině:

Klíčová slova v angličtině:

Přílohy:

č. 1 - Některé předsudky o zrakově postižených č. 2 - Desatero při kontaktu s nevidomým člověkem, kterého vede vodící pes č. 3 - Protokol o vykonané zkoušce vodícího psa pro nevidomé č. 4 - Zápis o odborném posudku vodícího psa č. 5 - Průkaz pečovatele č. 6 - Obrázková dokumentace obr. č. 1 obr. č. 2 obr. č. 3 obr. č. 4

č. 1

č. 2

č. 3

č. 4

č. 5

č. 6

obr. č. 1 . cit. 25.3.2009.

obr. č. 2 . cit. 25.3.2009.

obr. č. 4 . cit. 25.3.2009.

obr. č. 5 . cit. 25.3.2009.