UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Ústav speciálněpedagogických studií
MARKÉTA HLAVATÁ III. ročník – prezenční studium
Obor: speciální pedagogika – komunikační techniky
VYKONÁVÁNÍ DOMÁCÍCH PRACÍ NEVIDOMÝMI Bakalářská práce
Vedoucí práce: Mgr. Veronika Růţičková, Ph.D.
OLOMOUC 2009
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a pouţila jen uvedených pramenů a literatury.
V Olomouci dne
Prostřednictvím této práce bych chtěla poděkovat paní Mgr. Veronice Růţičkové Ph.D. za skvělé vedení práce a Mgr. Veronice Haiclové za umoţnění vykonání praxe. Mnohokrát děkuji!
OBSAH ÚVOD 1 ZRAKOVÝ ORGÁN
6
1.1 STAVBA OKA
6
1.2 FUNKCE OKA
8
2 KLASIFIKACE OSOBY SE ZRAKOVÝM POSTIŢENÍM 2.1 KLASIFIKACE PODLE STUPNĚ POSTIŢENÍ 2.1.1 OSOBY NEVIDOMÉ 2.1.1.1.
OSOBY POZDĚJI OSLEPLÉ
11 14 14 17
2.1.2 OSOBY SE ZBYTKY ZRAKU
18
2.1.3 OSOBY SLABOZRAKÉ
19
2.1.4 OSOBY S PORUCHAMI BINOKULÁRNÍHO VIDĚNÍ
21
3 PORADENSKÁ ZAŘÍZENÍ SOCIÁLNÍ REHABILITACE
26
3.1 SJEDNOCENÁ ORGANIZECE NEVIDOMÝCH A SLABOZRAKÝCH 28 4 SEBEOBSLUHA OSOB NEVIDOMÝCH 4.1 OSOBNÍ HYGIENA
32 32
4.1.1 ČIŠTĚNÍ ZUBŮ
33
4.1.2 MYTÍ A KOUPÁNÍ
33
4.1.3 HOLENÍ VOUSŮ
34
4.1.4 LÍČENÍ
35
4.1.5 PÉČE O NEHTY
36
4.1.6 INTIMNÍ HYGIENA
36
4.2 PÉČE O ODĚVY
37
4.2.1 OZNAČENÍ PRÁDLA
37
4.2.2 USPOŘÁDÁNÍ ODĚVŮ VE SKŘÍNI
38
4.2.3 TŘÍDĚNÍ A PRANÍ ŠPINAVÉHO PRÁDLA
38
4.2.4 SUŠENÍ PRÁDLA
38
4.2.5 ŢEHLENÍ
39
4.2.6 SKLÁDÁNÍ PRÁDLA
40
4.2.7 JEDNODUCHÉ ZAŠÍVÁNÍ
41
4.3 VAŘENÍ A STOLOVÁNÍ
41
4.3.1 NÁPOJE
43
4.3.2 KRÁJENÍ A MAZÁNÍ
44
4.3.3 LOUPÁNÍ A ŠKRÁBÁNÍ BRAMBOR
45
4.3.4 ODMĚŘOVÁNÍ SUROVIN
45
4.3.5 VAŘENÍ POTRAVIN VE VODĚ
46
4.3.6 PEČENÍ A SMAŢENÍ
47
4.3.7 PEČENÍ MOUČNÍKŮ
48
4.3.8 STOLOVÁNÍ
49
4.4 ÚKLID DOMÁCNOSTI
51
4.4.1 MYTÍ NÁDOBÍ
51
4.4.2 VYSÁVÁNÍ
53
4.4.3 VYTÍRÁNÍ PODLAHY
53
4.4.4 ZAMETÁNÍ
54
4.4.5 UTÍRÁNÍ PRACHU
54
4.4.6 ÚKLID KOUPELNY
55
4.5 PÉČE O DÍTĚ
55
4.5.1 DĚTSKÝ POKOJ
56
4.5.2 POŘÍZENÍ OBLEČENÍ PRO DÍTĚ
57
4.5.3 ZACHÁZENÍ S DÍTĚTEM
58
4.5.4 KOUPÁNÍ A HYGIENA
58
4.5.5 STRAVOVÁNÍ DÍTĚTE
59
ZÁVĚR SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY SEZAM PŘÍLOH ANOTACE
ÚVOD „… mé oči jsou skryty v dlaních. Skrze ně nelze vidět, ale lze cítit. Nechte nevidomé dívat se, i kdyţ si musí na vše sáhnout.“ (Ilona Pešatová) Zrakové vnímání je téměř pro kaţdého z nás samozřejmostí. Ze všech smyslů pouţíváme zrak nejčastěji. Je zdrojem mnoha informací z okolí. Zrakem vnímáme barvy, světlo – tmu, tvary a další. Prostě vidíme. Mezi námi jsou ale lidé, kteří buď nevidí, nebo mají s viděním malé čí velké problémy. Zkuste si zavázat na jeden den oči a vykonávat činnosti, které jsou pro nás vidící zcela samozřejmé - ráno si vyčistit zuby, obléknout se, připravit si snídaní, samostatně se dopravit na určité místo, aj. Pro osoby bez zrakového postiţení jsou tyto činnosti otázkou několika minut, ale pro osoby nevidomé jsou to těţké úkoly, kterým musí kaţdodenně čelit. Jestli vytlačí zubní pastu na kartáček nebo mimo něj, zdali si oblékne to správné oblečení a nebude vypadat jako „strašidlo“, jestli se neopaří horkou, kdyţ si ráno vaří čaj. Naučit se zvládat tyto úkony trvá dlouhou dobu a potřebují k tomu mnoho dalších pomůcek, bez kterých se lidé s dobrým zrakem obejdou. Vidící lidé tyto činnosti vykonávají automatiky, ale jak to zvládají lidé s těţší poruchou zraku a osoby nevidomé? Jak si na nové situace zvykají osoby později osleplé? Svojí prací bych chtěla poukázat na způsoby, jak zvládnout všechny tyto činnosti bez újmy na zdraví svého nebo svého okolí. Pokusím se věnovat základním denním úkonům, se kterými se setkáváme kaţdý den. Všechny činnosti sebeobsluhy popsat nemohu, protoţe jich je mnoho a pro kaţdý stupeň vady je jiná činnost důleţitější a obtíţnější. Snaţila jsem se vybrat základní úkony jako je osobní hygiena, péče o šaty, péče o dítě, vaření a stolování a úklid domácnosti. Svou práci jsem pojala teoreticky a hledala jsem různé moţnosti, jak nejlépe zvládat tyto úkony. V části sebeobsluhy jsem vycházela z publikace Pavla Wienera, dvou publikací Olgy Schindlerové a z publikace Oldřicha Čálka. Dále jsem spolupracovala s Tyfloservisem a Tyflocentrem v Olomouci a se školou pro zrakově postiţené v Litovli.
1 ZRAKOVÝ ORGÁN V této kapitole se budu zabývat stavbou oka a popisem jednotlivých částí oka a jejich funkcí a dále zrakovými funkcemi a jejich významem.
1.1 Stavba oka (viz příloha) Oko, orgán, kterým přijímáme většinu informací z okolí. Smysl, díky kterému vidíme slunce, své blízké, usměv na tváři, můţeme si díky oku prohlédnout obraz, vidět barvy… Oko
je
párový
orgán,
má
kulovitý
tvar
a
nachází
se
v kostěné
prohlubni prohlubni lebky – v pravé a levé očnici. (Pitrová, 1993) Očnice (orbita) Očnice je tvaru čtyřboké pyramidy se zaoblenými hranami. Její vrchol směřuje nazad k optickému kanálu. Schránku očnice tvoří orbitální plochy sedmi lebečních kostí různé tloušťky. Oko je uloţeno hluboko v orbitě. Horní okraj je tvořen zesílenou kostí, vnitřní stěna je ztenčena. Zrakový nerv prostupuje do lebeční dutiny skrz canalis opticus, který se nachází v hrotu očnice. Oční koule (bulbus oculi) je nejdůleţitější součástí zrakového orgánu. Představuje vlastní smyslový orgán pro vnímání obrazové informace. Zrakový nerv, který vystupuje ze zadní části bulbu, odvádí zachycenou informaci do zrakové dráhy a centra. Přídatné orgány (adnexa) zabezpečují funkci a ochranu oka. Stěna oční koule je tvořena třemi základními vrstvami. 1. povrchová (bělima, rohovka), 2. střední, cévnatá (cévnatka, řasnaté těleso, duhovka), 3. vnitřní (světločivá sítnice). (Rozsíval, 2006; www.wikipedia.org) Bělima (sclera) udrţuje tvar oční koule a poskytuje mu mechanickou ochranu. Je tvořena hustým kolagenním vazivem, které je sloţeno z paralelně uspořádaných plochých svazků kolagenních vláken a malého
mnoţství fibroblastů a základní hmoty. V přední části je tvořena rohovkou a v zadní části prochází vlákna zrakového nervu. Rohovka (cornea) je vyklenuta směrem dopředu a je průhledná. Ţivnatka (uvea) tvoří střední stěnu bulbu a vyţivuje jej. Cévnatka (choroidea) je v zadní části ţivnatky, lemuje bělimu od výstupu zrakového nervu aţ k tzv. ora serrata, kde přechází do řasnatého tělíska a duhovky. Řasnaté tělísko (corpus ciliare) je vychlípenou exokrinní ţlázou. Je tvořen četnými výběţky, na nichţ je tenkými vlákny zavěšena čočka. Duhovka (iris) má tvar tenké cirkulární ploténky, která má uprostřed kruhovitý otvor – zornici (pupillu). Dva duhovkové svaly (svěrač zornice a rozvěrač zornice) způsobují rozšiřování nebo zuţování zornice, čímţ regulují mnoţství světla dopadající na sítnici. Barvu duhovky určuje mnoţství pigmentových buněk. Sítnice (retina) tvoří vnitřní povrch cévnatky. Sítnice je důleţitá pro vidění a vnímání světla. Je tvořena 4 vrstvami buněk. Vnitřní vrstva je pigmentová. Obsahuje zrakové buňky – tyčinky a čípky. Čípky (asi 7 milionů) jsou určeny k vidění za denního světla a k rozlišování barev. Jsou nakupeny na mírně vkleslém místě sítnice, v místě nejostřejšího vidění – ţlutá skvrna (macula lutea). Tyčinky (asi 130 milionů) umoţňují vidění a vidění za šera. Místo, kde vystupuje zrakový nerv z bulbu je bez tyčinek a čípků a nazývá se slepá skvrna. Čočka (lens) je připojena pomocí závěsného aparátu k řasnatému tělesu. Při pohledu do blízka se zakřivuje více, při pohledu do dálky se zakřivuje málo, nebo vůbec. Zakřivením čočka mění svoji lomivost. Čočka je dvojvypuklá a je tvořena čočkovými vlákny. Tahem vlákének řasnatého tělesa se buď zplošťuje nebo, nebo jejich ochabnutím vyklenuje (akomoduje). Akomodace čočky – umoţňuje ostré vidění předmětů, které jsou blíţe neţ 5m. Prostor, který je mezi rohovkou a čočkou je rozdělen duhovkou na dvě části – přední a zadní komoru oční, které jsou vyplněny komorovou vodou.
Sklivec (corpus vitreum) je vodnatý a řídce rosolovitý a vyplňuje prostor za čočkou. (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007; Rozsíval, 2006) Přídatné orgány oka Víčka (palpebra superior et inferior) – koţní řasy, které kryjí přední část oka. Vnitřní stranu oka pokrývá spojivka, která dále přechází na oční kouli, kryje bělimu ze před, aţ po okraj rohovky. Mrkací reflex slouţí k ochraně rohovky. Nadměrné podráţdění navodí křečovité sevření. Při mrkání zvlhčují povrch oka. Slzná ţláza (glandula lacrimalis) je uloţena na zevní straně dutiny očnicové nad oční koulí. Je rozdělena na dvě části – očnicovou a víčkovou. Produkuje sekret – slzy (lacrimae). Ty vymývají spojivku a jsou roztírány po rohovce, čímţ ji chrání před vysycháním. Slzy se shromaţďují při vnitřním koutku a odtud pak otékají do slzného váčku a dále slzovodem do nosní dutiny. Obočí (supercilium) jsou chlupy při horním okraji očnice. Jejich funkcí je mechanická ochrana oka. Okohybné svaly - celkem 6 svalů z příčně pruhované svaloviny. Pohybují oční koulí tak, aby obraz dopadal na sítnici ve ţluté skvrně. (Rozsíval, 2006; Jelínek, Zicháček, 2002)
1.2 Zrakové funkce Zrakové funkce zajišťují zrakové vnímání člověka. Toto vnímání se vyvíjí v raném a předškolním věku kaţdého jedince. Do oka se dostává světlo, které dále prochází soustavou průhledných tkání, která jsou označována jako optická prostředí oka. Jde o rohovku, oční komorovou vodu, čočku a sklivec. Tato prostředí je propouštějí a lámou. Dále pak vzniká na sítnici
obraz pozorovaného předmětu, dojde k podráţdění v místě dopadu světla a dále je vzniklý vzruch převeden zrakovou dráhou do zrakového centra mozku. Zrakový analyzátor – určuje kvalitu zrakového vnímání. 1. zraková ostrost, 2. zorné pole, 3. barvocit, 4. adaptace, 5. akomodace, 6. binokulární vidění, 7. citlivost na kontrast. (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007) Zraková ostrost – neboli rozlišovací schopnost oka je úhel, pod nímţ dopadají světelné paprsky z těchto bodů do uzlového bodu oka. V místě ţluté skvrny je zraková ostrost nejdokonalejší. Zraková ostrost závisí na hustotě světločivných elementů v daném místě sítnice, jejich funkčním zapojením do zrakové dráhy, intenzitou osvětlení, kontrastem, prostupností optických prostředí oka a v neposlední řadě výkonností dioptrického aparátu oka. Vyšetřování zrakové ostrosti se provádí pomocí nástěnných tabulek – optotypů. (Fraňek, Vaculín, 2004) „Zorné pole – část obzoru, kterou přehlédneme při klidném, nehybném pohledu jedním okem přímo vpřed, je to projekce všech bodů na sítnici, které se zobrazí na sítnici při fixaci určitého bodu, předmětu. Chybění, výpadek zorného pole se nazývá skotom.“ (Štréblová, 2002, s. 16) Barvocit - je schopnost oka rozeznávat barvy neboli světlo různé vlnové délky. Čípky, které jsou umístěny ve ţluté skvrně, se rozlišují barvy a tvary a tyčinkami rozlišujeme různou intenzitu. (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007) Máme tři druhy čípků a kaţdý rozlišuje jinou barvu. Červenou, modrou a zelenou. Kombinací těchto barev vznikají barevné vjemy. Špatné rozeznávání barev se nazývá barvoslepost. (Štréblová, 2002)
Adaptace – je schopnost přizpůsobení oka různé intenzitě světla. Vidění za tmy a za šera umoţňují tyčinky, které jsou citlivější na světlo neţ čípky, ale nerozlišují barvy. (Štréblová, 2002) Akomodace – je schopnost oka vidět předměty na různou vzdálenost ostře. Je zajišťována oploštěním nebo naopak vyklenutím čočky pomocí svalu řasnatého tělesa oka. (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007) „Je to funkce svalů řasnatého tělíska a čočky za účelem zaostření do blízka a do dálky.“ (Štréblová, 2002 s. 56) Jednoduché binokulární vidění – není vrozené, vyvíjí se společně s vývojem sítnice a ţluté skvrny do jednoho roku. Je to schopnost vidění oběma očima pozorovaný předmět jednoduše. (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007) Kontrastní citlivost – je zraková schopnost rozlišit detaily mezi objektem a jeho pozadí v závislosti na míře světelného kontrastu. (www.zeleny-zakal.cz) Kaţdá z těchto funkcí můţe být narušena (postiţena). Podle typu zrakové vady můţeme tyto osoby klasifikovat. (viz. následující kapitola)
2 KLASIFIKACE OSOB SE ZRAKOVÝM POSTIŢENÍM Klasifikace znamená rozdělení osob do různých kategorií podle určitých kritérií. Je mnoho způsobů jak a podle čeho tyto osoby rozdělit. Vybrala jsem základní a nejpouţívanější dělení. „Nejčastější členění je podle oftalmologického hlediska, kde hlavní roli hraje vizus – zraková ostrost – a do jisté míry stav zorného pole. Při posuzování by ale neměla být zohledňována pouze tato kriteria, ale mělo by se přihlíţet i k celé řadě faktorů. Významnou roli totiţ hraje i etiologie zrakového postiţení, doba vzniku postiţení, reparabilita či ireparabilita postiţení, další přidruţená postiţení a podobně.“ (Renotiérová, Ludíková, 2006, s. 197) „Světová zdravotnická organizace se pokusila vytvořit jednotící kategorizaci, ale tato není deklarována jako závazná a v různých zemích k ní proto přistupují velmi diferencovaně, a to od přesného akceptování aţ po velmi volný a široký výklad, který hranice jednotlivých kategorií velmi posouvá.“ (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007, s. 38) „Kategorie zrakového postiţení podle Světové zdravotnické organizace, které uvádí ve své publikaci Kuchynka (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007, s. 38), je: 1. normální zrak (zraková ostrost je větší neţ 6/18), 2. zrakové postiţení (zraková ostrost je v intervalu 6/18 aţ 6/60), 3. váţné zrakové postiţení (zraková ostrost je v intervalu 6/60 aţ 3/60), 4. slepota (zraková ostrost je menší neţ 3/60).“ „Z hlediska doby vzniku zrakového postiţení se jedná o osoby se zrakovým postiţením: 1. vrozeným (kongenitální, perinatální), 2. získaným (postnatální, juvenilní aţ senilní).“ (Štréblová, 2002, s. 24) Etiologické hledisko rozlišuje osoby se zrakovým postiţením: 1. orgánové, 2. funkční.
Z pohledu délky trvání zrakového postiţení: 1. krátkodobé (akutní), 2. dlouhodobé (chronické), 3. opakující se (recividující). (Ludíková in Renotiérová, 2006, s. 198) „Světová zdravotnická organizace (Word Health Organization – WHO) v rámci desáté decenální revize Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a přidruţených zdravotních problémů uplatňuje následující třídění: H 00-H 06 nemoci očního víčka, slzného ústrojí a očnice, H 10-H 13 onemocnění spojivky, H 15-H 22 nemoci skléry, rohovky, duhovky a řasnatého tělíska, H 25-H 28 onemocnění čočky, H 30-H 36 nemoci cévnatky a sítnice, H 40-H 42 glaukom, H 43-H 45 nemoci sklivce a očního bulbu, H 46-H 48 nemoci zrakového nervu a zrakových drah, H 49-H 52 poruchy očních svalů, binokulárního pohybu, akomodace a refrakce, H 53-H 54 poruchy vidění a slepota, H 55-H 59 jiné nemoci oka a oční andex.“ (Renotiérová, 2006, s. 198) Podle typu zrakových vad - zrakové vady se dělí podle toho, jaká oblast zrakových funkcí je porušena. „Ztráta zrakové ostrosti - lidé se ztrátou zrakové ostrosti nevidí zřetelně a mají obtíţe s rozlišováním detailů. Nemusí mít však potíţe s identifikací velkých předmětů. Stupeň postiţení je rozdílný. Zraková ostrost se měří Snellenovými optotypy. Postiţení zorného pole - způsobuje omezení viděného prostoru. Můţe se objevit i omezení zrakové ostrosti. Zejména u malých dětí je velmi obtíţné měřit. Při pohybu v prostoru dítě naráţí na předměty na té straně, kde je
výpadek zrakového pole. U dětí se mohou projevit obtíţe s rozlišováním barev, můţe se zhoršovat vidění za šera a při adaptaci na změnu osvětlení. Okulomotorické poruchy - tyto poruchy nastávají při vadné koordinaci pohybu očí. Nemocní mají potíţe při pouţívání obou očí, při sledování pohybujícího se předmětu nebo jeho prohlíţení. Předmět sleduje nejprve jedním a pak druhým okem. Při této poruše se při sledování předmětu můţe stáčet jedno oko dovnitř a druhé zevně, nebo se obě stáčejí asymetricky dovnitř. Objevují se potíţe při uchopování předmětu. Problémy se zpracováním zrakových podnětů - problémy vznikají u lidí s poškozením zrakových center v kůře mozku. Nemocní s korovou slepotou mají problémy se zpracováním zrakové informace, i kdyţ není poškozena sítnice ani zrakový nerv. Objevují se problémy s interpretací zrakové informace a jejím spojením s ostatními smyslovými vjemy při vytváření zrakového obrazu. Poruchy barvocitu - barevné vidění je schopnost oka odlišovat různé délky elektromagnetického vlnění a pociťovat je jako barvy. Barevné vidění je zajišťováno čípky. Mnoţství barevných odstínů vzniká kombinací tří základních barev - červené, modré a zelené. Poruchy barevného vidění mohou být buď vrozené, nebo získané.“ (tyflokabinet-cb.cz) Nejčastější klasifikace je podle stupně zrakového postiţení. Při této diferenciaci se vychází ze stavu zrakové ostrosti a zachovaného rozsahu zorného pole. Dělíme na: 1. osoby slabozraké, 2. osoby se zbytky zraku, 3. osoby nevidomé. (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007) „Soudobá speciální pedagogika osob se zrakovým postiţením uţívá čtyřstupňovou klasifikaci: 1. osoby nevidomé, 2. osoby se zbytky zraku, 3. osoby slabozraké,
4. osoby s poruchami binokulárního vidění.“ (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007, s. 41) Mohla bych pokračovat s dalšími klasifikacemi zrakově postiţených osob, ale myslím, ţe tyto stačí. Měl by to být základní přehled, jak bychom mohli tyto osoby rozdělit do kategorií. V následující podkapitole jsem si vybrala k popisu tu nejznámější mezi speciálními pedagogy.
2.1 Klasifikace podle stupně postiţení Klasifikace podle stupně postiţení je asi nejčastějším dělením zrakově postiţených osob. Je snadno zapamatovatelná i pro osoby nezabývající se touto problematikou. Dělení jedinců se zrakovou vadou: 1. osoby nevidomé, 2. osoby se zbytky zraku, 3. osoby slabozraké, 4. osoby s poruchami binokulárního vidění. (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007)
2.1.1 Osoby nevidomé Nevidomost – tma všude kolem – jiný svět. Osoby se zrakovým postiţením nevidí východ a západ slunce, nevidí, jestli je květina ţlutá nebo červená… Na první pohled tohoto člověka poznat nemusíme, nevidomost není vidět. Vypadá stejně jako já nebo vy. Poznat je můţeme podle bílé hole, asistenčního psa nebo černých brýlí. Osoby nevidomé jsou stejné jako ostatní lidé, ale přesto se trochu liší. Nepřijímají informace z okolí očima. Tato kategorie je kategorií s nejtěţším zrakovým postiţením, která zahrnuje děti, mládeţ a dospělé osoby, které mají zrakové vnímání narušeno na stupni nevidomosti (slepoty). (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007)
„Nevidomost (slepota, amaurosa) je obvykle definována jako úplná ztráta zrakového vnímání. U různých autorů se setkáváme s rozdílnými definicemi nevidomosti.“ (Ludíková, 1988, s. 15) „Nevidomost je ireverzibilní pokles centrální zrakové ostrosti pod 3/60 – světlocit. Praktická nevidomost: a) pokles centrální zrakové ostrosti pod 3/60 do 1/60 včetně, b) binokulární zorné pole menší neţ 10 stupňů, ale větší neţ 5 stupňů kolem centrální fixace. Skutečná slepota: a) pokles centrální zrakové ostrosti pod 1/60 – světlocit, b) binokulární zorné pole pod 5 stupňů a méně i bez porušení centrální fixace. Plná slepota: světlocit s chybnou světelnou projekcí aţ do ztráty světlocitu (amauróza).“ (Kraus, 1997, s. 317) „Projevy nevidomosti: nemoţnost zrakových projevů, nemoţnost zrakového vnímání, značné omezení a zatíţení samostatného pohybu a prostorové orientace, nemoţnost grafického výkonu, značné omezení a zatíţení praktického nebo pracovního výkonu.“ (Štréblová, 2002, s. 34) „Podle nejnovějších údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) se počet nevidomých ve světě pohybuje kolem 45 miliónů a počet těţce zrakově postiţených kolem 135 milionů. V České republice je v současné době asi 60 – 100 000 osob s těţkým zrakovým postiţením, z toho 7 – 12 000 je nevidomých.“ (Kraus, 1997, s. 351) Nevidomost můţe být vrozená nebo získaná. Nevidomí mají problémy získávat informace z okolního světa zrakovou cestou a vyuţívají kompenzační smysly. 1. Niţší kompenzační činitelé
- sluchové vnímání - rozvíjí řeč, myšlení a paměť - hmat - pomáhá nevidomým osobám vytvářet představy o jevech a věcech, které tuto osobu obklopují „Podle Litvaka (1979) se hmatové vnímání člení na: 1. pasivní hmat (získání jednotlivých vlastností předmětu, ale ne celistvá představa), 2. aktivní hmat – haptika (aktivní ohmatání objektu, nejen představa o jednotlivých vlastnostech, ale i celistvá představa o předmětu a jeho umístění v prostoru), 3. instrumentální hmat – zprostředkovaný (nevidomý pouţívá nějakého nástroje – př. chůze s pomocí slepecké hole). - čich a chuť 2. Vyšší kompenzační činitelé – paměť, představy, myšlení, vůle.“ (Ludíková, 1988, s. 17) Příčiny nevidomosti: Mezi nejčastější příčiny vrozené nevidomosti z etiologického hlediska patří: dědičnost, porušení plodu v době prenatální, infekční choroby matky v době gravidity (rubeola, pohlavní choroby matky), virová onemocnění, toxoplazmóza, narkomanie matky, jiné. Nejčastější příčiny získané nevidomosti se řadí: progrese refrakčních vad, glaukom, katarakta, odchlípení sítnice, retinopatie, nádory,
intoxikace, úrazy, komplikace při diabetes, meningitida, jiné. (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007)
Důsledky slepoty: Dopad slepoty na ţivot člověka je vţdy negativní. Důleţitá je osobnost člověka, jak se ke svému postiţení dokáţe postavit a jak s ním bude bojovat. „Nevidomé osoby nemohou pracovat s běţným černotiskem, proto ke čtení a psaní pouţívají speciální bodové písmo. Braillovo písmo je systém šesti bodů, kdy jsou jednotlivá písmena tvořena vytlačením kombinací jednoho aţ pěti bodů. Na psaní Braillovým písmem se nejčastěji pouţívá Pichtův psací stroj.“ (Renotiérová, Ludíková, 2006, s. 199) Dalším z důsledků nevidomosti jsou specifické potřeby v oblasti mobility. Jsou výrazně ovlivněny moţnosti prostorové orientace a samostatného pohybu. Tito jedinci k orientaci v prostředí vyuţívají průvodcovské sluţby vidících nebo speciální techniky – chůzi s bílou holí a dále různých prvků ozvučení prostředí či hmatového popisu trasy. K doprovodu a orientaci nevidomých jsou speciálně vycvičeni vodící psi. (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007) Dopad nevidomosti se promítá hlavně v oblasti pracovního uplatnění, protoţe tím, ţe tito lidé nemohou pouţívat zrak, mají méně moţností, kde by mohli pracovat. Také mohou nastat problémy se společenským zařazením, dnešní společnost je hodně odmítavá a dívá se na osoby nevidomé jako na „ty jiné“. Vše je ale o informovanosti a o výchově jak nevidomé osoby (jak zvládat tyto situace), tak o výchově vidících lidí.
2.1.1.1 Osoby později osleplé Jsou to osoby, které získali své postiţení aţ v průběhu svého ţivota. Tyto osoby berou ztrátu zraku hůře, neţ osoby, které jsou nevidomé od narození. Protoţe lidé nevidomí jiţ od narození si utváří svůj svět a ţádný jiný pro něj neexistuje. Neví, jaké to je vidět, ale pro člověka, který nějakým způsobem přijde o zrak v průběhu svého ţivota je to obrovská změna, se kterou se musí umět vypořádat. Člověk v jednu chvíli ztratí vše, bojuje sám se sebou a musí si na novou situaci zvyknout. Mnoho lidí se uzavře do sebe a odmítá okolí. Jiní se snaţí vrátit činnostem, které dělali před oslepnutím. Příčinami nejčastěji jsou úrazy, oční choroby, poruchy CNS, diabetes, meningitis, otravy…(Ludíková, 1988) „Projevy ztráty zraku: podstatné narušení struktury osobnosti jedince, které souvisí se ztrátou zraku, narušení rozvoje v kognitivní oblasti a schopnosti vytvářet sociální vztahy, ztráta zrakového vnímání a tím změna schopnosti běţného grafického a praktického nebo pracovního výkonu, sníţení orientačních schopností a samostatného pohybu.“ (Štréblová, 2002, s. 35) Pro osoby později osleplé je velmi důleţitá psychorehabilitace, výcvik náhradních smyslů, nácvik čtení a psaní Braillova písma a zvládnutí základní tyflografika pro zpětné začlenění do společnosti. Jen malé mnoţství osob později osleplých můţe nedále vykonávat své původní zaměstnání, proto je také důleţitá rekvalifikace (zácvik formou kurzů do nového zaměstnání). (Ludíková, 1988)
2.1.2 Osoby se zbytky zraku „Zbytky zraku jsou ve smyslu speciální pedagogiky orgánová vada zraku, která se projevuje závaţným nevyvinutím, sníţením nebo zkreslující činností zrakového analyzátoru obou očí a tím poruchou zrakového vnímání.“ (Štréblová, 2002, s. 25) Jsou to jedinci, kteří jiţ ztratili nebo postupně ztrácí schopnost vidět. Tyto osoby nejsou nevidomé, ale ani slabozraké. Jedinci ještě vidí, ale mají velké problémy a omezení.
„Vízus je sníţený v rozsahu 3/60 – 1/60 nebo je zorné pole omezeno na 5 – 10 stupňů kolem centrální fixace. V některých případech je zraková vada ustálena, ale v jiných dochází k progresi nebo naopak k určitému zlepšení. Osoby se zbytky zraku s brýlovou korekcí rozpoznají prsty těsně před očima a jsou schopny za pomoci optických pomůcek číst plakátové písmo. Částečně vidící můţeme rozdělit do dvou skupin – ti, jeţ více inklinují ke způsobu poznávání nevidomých (vyuţívají více kompenzačních smyslů) a ti, kteří se
přibliţují
ke
způsobu
poznávání
vidomých
(vyuţívají
postiţeného
smyslu).“ (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007, s. 38) „Můţe se jednat o stav získaný nebo vrozený. V důsledku tohoto postiţení jsou sníţené, omezené nebo deformované zrakové schopnosti jedince, coţ můţe vést k narušení představ.“ (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007, s. 45) Co se týče pracovního uplatnění, jsou na tom osoby se zbytky zraku podobně jako osoby nevidomé. Stejně tak i mají i problémy ve společenském uplatnění. Myslím, ţe hranice mezi nevidomými a osoby se zbytky zraku je velice tenká a podmínky jsou pro ně téměř stejné.
2.1.3 Slabozraké osoby Skupina osob, s méně závaţným a méně omezujícím postiţením neţ skupiny předchozí. „Slabozrakost je pokles ireverzibilní zrakové ostrosti na lepším oku pod 6/18 aţ 3/60 včetně. Z praktického hlediska dělíme slabozrakost na lehkou – do 6/60 včetně a těţkou – pod 6/60 do 3/60 včetně.“ (Kraus, 1997, s. 317) Slabozrakost je charakterizována sníţením zrakové ostrosti obou očí, a to i při optimální korekci. Je to vada orgánová a neodstranitelná, můţe být získaná nebo vrozená. (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007) Tuto zrakovou vadu je moţno korigovat brýlemi, čočkami nebo operativními zákroky. Toto postiţení je v naší společnosti časté. Někteří si to ani neuvědomujeme, ale kaţdý člověk s brýlemi je zrakově postiţený, který můţe být zařazován do této kategorie.
„Dle Němého je moţno slabozraké podle stupně postiţení rozdělit do tří základních skupin: 1) lehká slabozrakost 6/18 – 6/24, 2) střední slabozrakost 6/24 – 6/60, 3) těţká slabozrakost – méně neţ 6/60. K problémům se s níţeným vízem se často přidruţují problémy s poruchami zorného pole, objevují se skotomy (výpadky) v zorném poli. Slabozrakost se projevuje omezením (sníţením rychlosti a přesnosti) zrakových schopností a deformací zrakových představ. Z psychologického hlediska je také omezena kognitivní činnost a vytváření sociálních vztahů. Těţkosti se objevují i v samostatném pohybu a prostorové orientaci.“ (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007, s. 37) Dalšími faktory, ovlivňující slabozrakost mohou být nystagmus, poruchy barvocitu, aj. Slabozrakost můţe vzniknout v období prenatálním, perinatálním nebo postnatálním dělíme ji na vrozenou a získanou. (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007) To znamená, ţe slabozrakost můţe vzniknout v kaţdém věku jedince a to i před narozením a nelze tuto vadu odstranit, pouze zmírnit. Nejčastější zraková onemocnění, která ovlivňují vznik slabozrakosti, jsou: myopia gravis (-6,25 a více D), postihuje 2 aţ 3 % populace, vyšší stupeň hypermetropie – dalekozrakost, cataracta – šedý zákal, cataracta traumatica - při poruše čočkového pouzdra, vývoj velmi rychlý, glaukom – zelený zákal, spontánní nystagmus - v primární poloze bulbů (t.j. II. stupni). ZÁSADY ZRAKOVÉ HYGIENY vyšší světelná intenzita vyuţití doplňkové optiky (lupy,turmory, aj.)
zajištění střídání zrakové práce do blízka a do dálky (Renotiérová, Ludíková, 2006) „U osob slabozrakých se jejich deficit odráţí i v moţnostech pracovního uplatnění. Situace ještě komplikovanější, neboť mohou být a často jsou limitovány i skutečností, ţe některé případy jsou poznamenány různou mírou progrese zrakového postiţení. I v oblasti společenského styku se poměrně často objevují problémy, jeţ jsou zapříčiněny pocity méněcennosti, kterými někteří slabozrací trpí.“ (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007, s. 45) Obecně mají důsledky slabozrakosti menší dopad na ţivot jedince neţ u člověka nevidomého. Brýle se ve většině případů mohou vyměnit za čočky a slabozraký člověk je k nerozeznání od člověka bez zrakové vady. Také mají na rozdíl od předchozích dvou kategorií téměř neomezené pracovní uplatnění.
2.1.4 Osoby s poruchami binokulárního vidění S tímto typem zrakového postiţení jsem se setkala při svém působení na praxi ve škole pro zrakově postiţené v Litovli. Zde je středisko, kde se pokouší o nápravu těchto vad. Většinou se toto postiţení týká dětí předškolního a školního věku. „Vývoj
správného
binokulárního
vidění
je
podmíněn
normálními
anatomickými poměry a funkčními předpoklady a při jejich narušení nastává porucha binokulárního vidění.“ (Renotiérová, Ludíková, 2006, s. 201) „Binokulární vidění se vyvíjí od narození s dozráváním sítnice a ţluté skvrny. V prvním roce ţivota dítěte se vyvíjí reflex konvergence = schopnost zaostřování předmětů, rozvíjí se mechanismy fúze a stereoskopické vidění. Postupně dochází k dalšímu zdokonalování binokulárního vidění. Vývojové stupně binokulárního vidění: 1.
Simultánní percepce je nejjednodušší forma binokulárního vidění, kdy se jedná o schopnost vnímat obraz na sítnici obou očí.
2.
Fúze je fáze, kdy je umoţněno dokonalejší spojení obrazu pravého a levého oka v jeden vjem.
3.
Stereopse je schopnost prostorového vnímání a je nejvyšším stupněm binokulárního vidění.“ (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007, s. 47) Osoby s poruchami binokulárního vidění mají částečně omezeny zrakové funkce
jednoho oka. Na sítnici obou očí se nevytváří na stejných místech dva rovnocenné obrazy, které by po splynutí vytvořili prostorový vjem a zabezpečili tak stereoskopické, hloubkové vidění. Charakteristickým problémy jsou problémy v prostorové orientaci. Nejvíce je postiţeno trojrozměrné vnímání a je také narušena analyticko – syntetická činnost, diferenciace, lokalizace a další struktury. Mezi poruchy binokulárního vidění řadíme amblyopii a strabismus. (Renotiérová, Ludíková, 2006) Amblyopie (tupozrakost) „Amblyopie je sníţení zrakové ostrosti při optimálním vykorigování bez viditelných známek nemoci. Při amblyopii se jedná o sníţení zrakové ostrosti bez objektivně prokázané anomálie. Jde tedy o funkční vadu zraku, při které dochází ke sníţení zrakové ostrosti obvykle jednoho oka, je tedy jednostranná a postihuje kaţdé 50. dítě. Při amblyopii se většinou nevyskytuje orgánová příčina, jestliţe však orgánová vada je, neodpovídá stupeň sníţení zrakové ostrosti stupni vady. Při amblyopii
můţe
být
zraková
ostrost
sníţená
aţ
na
hranici
praktické
slepoty.“ (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007, s. 47) Hycl a Valešová (2003, s. 128) dělí amblyopii na tři základní typy. „Kongenitální amblyopie je vyvolána organickou lézí optického systému. Je neléčitelná. Amblyopie ze zástavy vývoje vzniká do 4. roku věku. Příčinou je strabismus, ametropie či anizometropie. Amblyopie z vyřazení z funkce vzniká po dokončení vývoje. Příčinou je katarakta, okluze atd.“ Rozsíval (2006, s. 135) uvádí následující formy amblyopie: 1. „amblyopie spojená se šilháním – aktivní útlum vjemů šilhajícího oka centrální inhibicí (dominantní je sníţení zrakové ostrosti),
2. deprivační amblyopie – redukce zrakových stimulantů oka v raném dětství způsobená organickou vadou, např. vrozená ptóza, katarakta, 3. anisometropická amblyopie – výrazný rozdíl v refrakci obou očí je impulzem centrální inhibice oka s vyšší dioptrickou vadou, 4. ametropická amblyopie – nekorigované větší dioptrické vady obou očí, astigmatismus, pozdní korekce refrakčních vad.“ Diagnostika amblyopie „Sníţení zrakové ostrosti, které zjistíme, zakryjeme-li fixující oko; vidění se zlepší i za šera, útlum tedy postihuje hlavně centrální vidění, ostrost periferního vidění je normální.“ (Švecová-Květoňová, 2000, s. 50) Terapie amblyopie – pleoptika – vyloučením lepšího oka z vidění se procvičuje tupozraké oko. Lepší oko se překryje okluzorem na brýlích nebo se přelepí náplastí. Na začátku je lepší oko zakryto po celý den a postupně se podle vývoje doba překrytí zkracuje. (Renotiérová, Ludíková, 2006) Při pleoptických cvičení jsou vyuţívány obrázky a práce s nimi, kdy je potřeba zaostřit (např. spojování čísel, vytečkování obrázku, vymalování určité části apod.) - ortoptická cvičení – cvičení s pomocí speciálních přístrojů, jako je např. stereoskop, troboskop či cheiroskop. (Renotiérová, Ludíková, 2006) Jednoduchým ortoptickým cvičením je např. „díra v ruce“, kdy se díváme jedním okem do roury a druhým okem přímo před sebe (ne na rouru). Po chvilce si dáme dlaň před oko, kterým se díváme do dálky a vedle roury by se měla v dlani objevit „díra“. Dalším druhem cvičení můţe být hledání určitých písmenek v textu. Čočkový stereoskop (viz příloha) – díváme se do „brýlí“ a před nimi máme dva malé téměř stejné obrázky (liší se jen v detailech) a tyto obrázky by se nám měli spojit v jeden a neměli by se nám pohybovat. Tato cvičení jsem si vyzkoušela spolu s dětmi v Základní škole pro zrakově postiţené v Litovli. Strabismus – šilhání „Strabismus je porucha vzájemné spolupráce očí. Osy při strabismu nejsou rovnoběţné, proto obrázky na sítnici obou očí nevznikají na totoţných místech, tím
nemůţe při spolupráci obou očí dojít k jejich úplnému překrytí, ale objevuje se tzv. diplopie, tedy dvojité vidění. V důsledku nedokonalého překrytí obrazů na sítnici nemůţe vzniknout prostorový vjem.“ (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007, s. 48) Klasifikace dle Rozsívala (2006, s. 134-135): „Podle etiologie strabismu můţeme většinu typů strabismu rozdělit do dvou velkých skupin: konkomutující (souhybný) strabismus = úhel šilhání je stejný ve všech pohledových směrech očí. Motilita očí není porušena. Příčinou je porucha koordinace motility očí centrálním nervovým systémem. inkomitantní (paralytický) strabismus = úhel šilhání se mění v různých pohledových směrech očí. Motilita je porušena. Příčinou je většinou obrna jednoho nebo několika okohybných svalů. Podle směru strabismu (viz příloha): esotropie (strabismus convergenges) = šilhající oko je umístěno směrem dovnitř, exotropie (strabismus divergens) = šilhající oko je umístěno směrem zevním, hypertrofie a hypotrofie (strabismus sursumverges nebo desumverges) = šilhající oko je uchýleno směrem vzhůru nebo dolů. Podle preference fixace: monokulární (strabismus monocularis) = šilhání je vţdy u jednoho oka, alternační (strabismus alternans) = oči se v šilhání střídají. Podle stability úhlu strabismu: konstantní (manifestní, tropie) = šilhání zjevné a trvalé, intermitentní = šilhání je zjevné buď jen do dálky, nebo jen do blízka, latentní (forie) = šilhání je zjevné jen při disociaci očí (zrušení fúze).“ Léčba strabismu by měla být započata včas a musí být komplexní. Konzervativní terapie zajišťuje dosáhnutí normální zrakové ostrosti obou očí, centrální fixaci a optimální stupeň binokulárního vidění. Chirurgická léčba má zlepšit podmínky pro rozvoj binokulárního vidění a navodit paralelní postavení očí. (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007)
Tyto vady nečiní potíţe pouze při zrakové práci, ale často se u těchto lidí utvářejí pomaleji zrakové představy a pomalejší a nepřesné jsou také jejich reakce na zrakové podměty. (Renotiérová, Ludíková, 2006) Existuje široká škála druhů a typů zrakových vad. Ať uţ se jedná o osoby s lehkým či těţkým zrakovým postiţením, vţdy je dobré mít se na koho obrátit, mít se s kým poradit. Někoho, kdo osobám se zrakovými potíţemi ukáţe kudy kam, kdyţ si sami nevědí rady. V naší republice tuto funkci zastávají poradenská centra.
3 PORADENSKÁ ZAŘÍZENÍ SOCIÁLNÍ REHABILITACE Poradenská zařízení pomáhají osobám se zrakovým postiţením v mnoha oblastech jejich ţivota - v pracovním uplatnění, ve společenském zařazení. Pomáhají při výběru správné pomůcky a informují o moţnostech příspěvků a sociálních dávek. Tato zařízení jsou pro osoby se zrakovým handicapem důleţitá, pomáhají mu naplnit volný čas. Ale nejen to, realizují rehabilitační kurzy, ke kterým mimo jiné patří i kurzy nácviku sebeobsluhy. „Sociální rehabilitace je proces učení ţít s vadou, proces překonávání neschopností v individuálních i společensky významných činnostech, proces prevence i odstraňování defektivit a handicapů. Konečným výsledkem tohoto procesu je akceptace vady, ţivotní pohoda a v nejvyšším stupni také integrace“ (Jesenský, 1992, s. 39) Sluţby sociální rehabilitace fungují v České republice pro klienty se zrakovým postiţením starších 15 let. (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007) Programy sociální rehabilitace pro zrakově postiţené se zaměřují na tři hlavní oblasti: 1. informace, 2. samostatnost, 3. společenské uplatnění. Obsahují programy pro rozvoj zrakových funkcí, výcvik čtení a psaní Braillova písma, rozvíjení představ a tyflografického výcviku, prostorovou orientaci a samostatný pohyb, sebeobsluhy a vedení domácnosti aj. Klíčové organizace sociální rehabilitace osoby zrakově postiţených: 1. Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR 2. Tyfloservis, o.p.s. 3. Tyflocentrum, o.p.s. 4. Dědina, o.p.s. (Vítková, 2004) SONS ČR dělí programy sociální rehabilitace zrakově postiţených na dvě části:
1. Sociální rehabilitace I zahrnuje sluţby zabývající se samostatný pohyb a orientace v prostoru, sebeobsluha, stolování, hygiena, čtení a psaní slepeckým písmem, nácvik pouţívání náhradních smyslů. Tyfloservis o.p.s. zajišťuje tyto sluţby formou terénní, v domácím prostředí klienta s cílem co nejvíce minimalizovat dopad těţkého zrakového postiţení i s aktivní účastí rodinných příslušníků. Dědina o.p.s. zajišťuje tyto sluţby pobytovou formou s lékařským dohledem pro klienty v krizi, u kterých sociální rehabilitaci nelze poskytovat v domácím prostředí a je předpoklad, ţe se klient po středně dlouhém pobytu do domácího prostředí vrátí. 2. Sociální rehabilitace II zahrnuje sluţby zaměřené na nácvik obsluhy kompenzačních pomůcek na zpřístupnění a zpracování informací a servis s těmito pomůckami související. Tyflocentra, o.p.s. zajišťují tyto sluţby v daném kraji docházkou do denního stacionáře, do kterého klient dochází, aniţ musí přerušovat studium, zaměstnání, pobyt doma u rodiny s cílem co nejvíce minimalizovat dopad těţkého zrakového postiţení i s aktivní účastí rodinných příslušníků. Dědina o.p.s. zajišťuje tyto sluţby pobytovou formou pro klienty, kteří nemají ve své blízkosti takový denní stacionář nebo pracovní či studijní vytíţení neumoţňuje nejbliţší takový stacionář navštěvovat. Krátkodobé pobyty umoţní klientovi absolvovat např. kurs nácviku obsluhy kompenzačních pomůcek. Dalšími sluţbami jsou: asistentské sluţby, sluţby sociální práce, socioterapeutické sluţby, úpravy prostředí a odstraňování architektonických bariér. (www.braillnet.cz)
3.1 Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých (SONS) je občanské sdruţení s celostátní působností, které vzniklo 16. 6. 1996 sloučením České unie nevidomých a slabozrakých a Společnosti nevidomých a slabozrakých v ČR. Posláním organizace SONS je sdruţovat a hájit zájmy nevidomých a jinak těţce zrakově postiţených osob a poskytovat konkrétní sluţby vedoucí k integraci takto postiţených občanů do společnosti. (www.sons.cz) Odborná střediska a oddělení SONS Střediska integračních aktivit. Středisko odborného sociálně právního poradenství pro osoby se zrakovým postiţením. Metodické centrum odstraňování bariér. Tyflokabinet - Metodické centrum tyflotechnických pomůcek. Metodické centrum přístupného webu. Digitalizace a technická podpora. Výcvik vodicích psů a servis jejich drţitelům. Klub drţitelů vodicích psů. Vydavatelské a informační sluţby. Tyflopomůcky. Oddělení zahraničních styků a kultury. (www.sons.cz/střediska.php) SONS poskytuje své sluţby členům i nečlenům organizace v následujících oblastech: sociální práce mezi těţce zrakově postiţenými občany včetně jejich vyhledávání a prvního kontaktu s nimi, základní poradenství o moţnostech kompenzace handicapu zrakového postiţení i poskytovatelích sluţeb takto postiţeným lidem, speciální sociálně právní, pracovně právní poradenství, technické poradenství při výběru pomůcek pro zpracování informací včetně nácviku obsluhy takových zařízení,
vydávání informačních časopisů v Braillově písmu, zvukové podobě, zvětšeném černotisku a digitálním textu, provozování informačního systému a digitální knihovny přístupné na internetu, rozvoj a docvičování dovedností získaných v programech základní rehabilitace (vaření, práce v domácnosti, čtení atd.), výcvik vodicích psů a další sluţby jejich drţitelům, sluţby osobní asistence (průvodcovská a předčitatelská sluţba), odstraňování architektonických bariér, a další. (www.sons.cz) TYFLOSERVIS, o.p.s. Tyfloservis vznikl v lednu 2001 jako obecně prospěšná společnost. Poskytuje sluţby sociální rehabilitace nevidomých a slabozrakých osob starších 15 let, včetně intervencí zaměřených na osoby jim blízké a širokou laickou a odbornou veřejnost. Tyfloservis poskytuje terénní a ambulantní sociální rehabilitace nevidomých a slabozrakých po celém území České republiky prostřednictvím sítě krajských středisek. Tato střediska sídlí v Praze, Českých Budějovicích, Plzni, Karlových Varech, Ústí nad Labem, Liberci, Hradci Králové, Jihlavě, Brně, Zlíně, Olomouci a Ostravě. Sluţby, které Tyfloservis poskytuje: 1. Rehabilitační kurzy prostorová orientace a samostatný pohyb (nácvik chůze s bílou holí, bez pomůcek, s průvodcem, výběr vhodných tras), sebeobsluha (nácvik vaření, péče o oděvy, osobní hygienu, péče o děti a domácnost atd.), čtení a psaní Braillova bodového písma (včetně psaní na tabulce), nácvik vlastnoručního podpisu, nácvik psaní na kancelářském psacím stroji a klávesnici počítače,
tyflografika (nácvik samostatného zhotovování reliéfních vyobrazení a rozvoj schopností tato vyobrazení vnímat), reedukace zraku, zraková terapie (uţívání zraku v maximální moţné míře), nácvik sociálních dovedností (chování v různých společenských situacích a způsob kontaktu s lidmi v dopravě, v obchodech apod.). 2. Výběr vhodných pomůcek seznámení
se
sortimentem
speciálních
optických,
rehabilitačních,
kompenzačních i jiných pomůcek a s moţnostmi jejich získání, proškolení v obsluze vybraných pomůcek. 3. Poradenství úprava prostředí a odstraňování architektonických bariér z hlediska potřeb nevidomých a slabozrakých, speciální komunikační techniky při potíţích se zrakem a současně se sluchem (Lormova doteková abeceda, prstová abeceda, znakování ruku v ruce a další), nasměrování na další poskytovatele sluţeb. (www.tyfloservis.cz) TYFLOCENTRUM, o.p.s. Základ slova pochází z řeckého TYFLOS - slepý. Tyflocentrum představuje místo, kde se schází nevidomí a slabozrací lidé. Obecně prospěšné společnosti tyflocentra nabízí sluţby sociální rehabilitace II a dále stejné sluţby jako Tyfloservis. Tyto sluţby zajišťují formou denního stacionáře. V této době funguje třináct obecně prospěšných společností Tyflocenter – v Brně, Olomouci, Ostravě, Karlových Varech, Českých Budějovicích (pod názvem Tyflokabinet), Jihlavě, Liberci, Praze, Zlíně, Ústí nad Labem, Pardubicích, Plzni a v Hradci Králové. Nejčastější
zaregistrované
společnostech TyfloCentrum: sociální poradenství,
sociální
sluţby
pro
zrakově
postiţené
ve
průvodcovské a předčitatelské sluţby, sociálně aktivizační sluţby pro seniory a osoby se zdravotním postiţením, sociální rehabilitace. (www.tyflocentrum.cz) DĚDINA, o.p.s. (Praha) Rekvalifikační a rehabilitační středisko pro nevidomé, které nabízí intenzivní kurzy pracovní rehabilitace, na které navazuje rekvalifikace s následným pracovním uplatněním (masérství, keramika, košíkářství, tkalcovství, nácvik obsluhy PC, aj.). Programy jsou určeny pro osoby v produktivním věku od 16 let. Kurzy pracovní rehabilitace: výcvik prostorové orientace a samostatného pohybu s bílou holí, výcvik čtení a psaní Braillova bodového písma, reedukační a kompenzační výcvik (procvičování zbytků zraku a aktivní vyuţívání ostatních smyslů), rozvíjení fyzických dovedností, psychosociální a komunikační výcvik (výcvik schopností sociálního kontaktu), zácvik psaní na kancelářském psacím stroji, zácvik práce s elektronickými kompenzačními pomůckami, výcvik hmatu v ergoterapeutických dílnách. Středisko Dědina spolupracuje s úřady práce a zaměstnavateli, protoţe proces rehabilitace a rekvalifikace je úspěšný jen tehdy, je-li na jeho konci osoba se zrakovým postiţením zaměstnaná. (www.dedina.cz) Osobně jsem se zúčastnila kurzu sociální rehabilitace. Setkala jsem se s kurzy psaní na počítači, s výběrem vhodné pomůcky pro klientku a také soutěţe pro osoby zrakově postiţené. Soutěţ se týkala sebeobsluhy a soutěţilo se ve čtyřech kategoriích – poznávání bankovek, poskytnutí první pomoci, balení dárků a nafouknutí balónku do určité velikosti a zapálení svíčky. Všichni účastníci se s úkoly poprali velmi dobře, coţ je nejspíše důsledkem nácviku právě v kurzech.
4 SEBEOBSLUHA OSOB NEVIDOMÝCH Tímto pojmem rozumím činnosti kolem své osoby, které je potřeba vykonat, aby byly uspokojeny základní ţivotní potřeby. Zahrnuje nejdůleţitější potřeby jako např. jídlo, osobní hygiena a péče o vlastní osobu. Mnoho vidících lidí si nedokáţe představit samostatný ţivot nevidomé osoby, proto se pokusím nastínit, jaké překáţky musí překonávat. Obsluhu vlastní osoby se musí učit jiţ malé děti s pomocí své rodiny. Osoby později osleplé pak pomocí kurzů a s pomocí vlastní rodiny. „Schopnost postarat se o sebe, uvařit si, je významný krok k samostatnosti zejména u těch, kteří ztratili zrak nedávno.“ (Schindlerová, 2007, s. 7) ZÁSADY podle Schindlerové (2007) 1. Člověk se zrakovým postiţením si musí zvyknout, ţe mu bude vše trvat o něco déle. 2. Musí začít vyuţívat i jiné smysly (sluch, hmat, čich). 3. Činnosti a předměty si musí uspořádat do svého systému. 4. Musí si nacvičit pouţívání hmatu. 5. Pro určení místa v prostoru si musí člověk se zrakovým postiţením určit záchytné body. 6. Musí si najít svůj systém značení pomůcek a předmětů. 7. Člověk se zrakovým postiţením si musí najít systém či postup při nebezpečné práci, dbát zvýšené pozornosti a být opatrnější. 8. Osoba se zrakovým postiţením musí přijmout to, ţe bude občas potřebovat pomoc jiné osoby a neodmítat ji.
4.1 Osobní hygiena Osobní hygiena se odehrává většinou v koupelně, proto zde platí tyto zásady: 1. Osoba se zrakovým postiţením (dále jen osoba se ZP) by měla dobře znát místnost, 2. Měla by nacvičit orientaci z a do koupelny,
3. Nejdříve nacvičit základní činnosti (otevírání a zavírání nádob, zubní pasty, pouţívání vodní baterie, atd.). (Schindlerová, 2007; Čálek, 1985) Wiener (2006) dále popisuje vybavení a uspořádání koupelny. v koupelně by mělo být dostatek odkládacího místa a háčky na ručníky (měl by být umístěn blízko umyvadla), potřeby na umyvadle (mýdlo - nejlepší jsou tekutá mýdla v dávkovačích, kartáček na zuby a pasta,…) by měly být na vţdy na stejném místě (nejlepší jsou tekutá mýdla v dávkovačích), do, i před vanu je bezpečnější dát protiskluznou podloţku, odkládací plochy u vany by měly být stabilní a při ruce,…, na toaletě by mělo mít své pevné místo (štětka na čištění, osvěţovač vzduchu, toaletní papír – dobré je pouţít nástěnný drţák).
Osobní hygiena zahrnuje mnoho činností. Pokusím se popsat ty základní – čištění zubů, mytí, holení vousů, líčení, údrţba nehtů, a intimní hygiena.
4.1.1 Čištění zubů Existují tři způsoby, jak si můţe osoba se ZP vytlačit zubní pastu na kartáček. 1. Pastu vytlačit přímo do pusy. 2. Pastu vytlačit nejdříve na prst a pak ji dát do pusy. 3. Pastu vytlačit na kartáček – tubu s pastou zabořit co nejvíce do štětin kartáčku a táhnout z jednoho konce štětin na druhý. Tubu s pastou si buď ponechat v rukou, nebo ji poloţit na místo, kde ji bezpečně najdeme a po vyčištění zubů uzavřeme.
4.1.2 Mytí a koupání Mytí rukou by mělo zvládnout jiţ dítě v předškolním věku. Důleţité je mít vše při ruce (mýdlo a ručník). Mýdlo je dobré mít v dávkovači. Osoba se ZP by měla být dobře seznámena s typem baterie a měla by umět regulovat teplou a studenou vodu. (Čálek, 1985; Schindlerová, 2007)
Koupání ve vaně nejdůleţitější je odhadnout mnoţství a teplotu vody, je dobré mít špunt od vany připevněný na řetízku k vaně, je – li podlaha kluzká – pouţít protiskluzné rohoţe před vanou, nebo madlo, prostředky je potřeba označit (sprchový gel, šampon, pěna do koupele) ručník by měl mít stejné místo blízko vany (Čálek, 1985; Wiener, 2006)
4.1.3 Holení vousů Vousy můţeme holit dvěma způsoby – a) elektrickým holicím strojkem na sucho, b) mechanickým strojkem za mokra. Odd. A) Pořízení strojku můţe být poměrně finančně náročnější, ale co se týče času – holení je rychlejší. Dalším „plusem“ je bezpečnost – nehrozí pořezání. Má to i své nevýhody. Vousy se holí přímo nad kůţí, proto je potřeba holit se častěji. Odd. B) Obličej se musí nejdříve navlhčit, pak naneseme na prsty holicí pěnu ve spreji a rozetřeme ji po tváři. Chvilku ji necháme působit. Poté postupujeme následovně: ukazováček poloţíme na tvář, kde končí vlasy a začínají vousy, pod ukazováček přiloţíme holicí strojek, kůţe by měla být při holení napnutá (pomáháme si buď druhou rukou, jazykem nebo nafouknutím tváře), holíme tahem směrem dolů k bradě, druhou rukou zkontrolujeme kvalitu oholení, brada a krk se holí v protisměru – od krku směrem ke rtu, pod nosem musíme holit opatrně, směrem od nosu ke rtu, totéţ provedeme na druhé polovině tváře, nakonec celý obličej opláchneme vodou a osušíme ručníkem, během holení musíme strojek občas propláchnout.
Na konci kaţdého holení (jak mechanickým tak elektrickým strojkem) by se měl pouţít balzám nebo voda po holení, kterou nejdříve naneseme na prsty a poté rozetřeme po tváři. (Čálek, 1985; Wiener, 2006; Schindlerová 2006)
4.1.4 Líčení Kaţdá dívka či ţena si přeje vypadat co nejlépe. Není tomu jinak ani u osob se zrakovým postiţením. K tomu, abychom vypadali dobře, nám slouţí široká škála kosmetických přípravků. Ale pozor, nic by se nemělo přehánět, někdy je méně více. Pro osoby nevidomé je tato činnost mnohem těţší neţ pro osoby vidící. Mnohdy je dobré mít vedle sebe někoho, kdo nám poradí. Základními kosmetickými přípravky jsou krémy, make-up, stíny na oči, řasenka a rtěnka. Pod make-up bychom měli vţdy nejdříve nanést krém, který nabereme na prsty a rozetřeme rovnoměrně a téměř do sucha po celém obličeji aţ na krk. Poté stejně naneseme make-up. Pro ty, které chtějí mít make-up, ale nechtějí si jej kaţdý den aplikovat, je tu permanentní make-up. Do vrchní vrstvy pokoţky se přírodními barvami „tetuje“. Vydrţí 5-7 let a můţe se s ním zvýraznit obočí, linky okolo rtů a oční linky. Tento make-up nabízí některé kosmetické salony a stojí 3 000 – 7 000 Kč. Stíny naneseme na štěteček a volnou rukou si najdeme vnitřní koutek oka. Štěteček vedeme podél řas a nazpět. Stejně opakujeme i na druhém oku. Nanášení řasenky je nejsloţitější. Přivřeme oko a rozšroubujeme řasenku. V jedné ruce drţíme štěteček a druhou rukou špičku štětečku. Přiblíţíme se k oku a řasy jakoby češeme směrem nahoru. Po nanesení řasenky otřeme místo pod okem vlhkým hadříkem a umyjeme si ruce. Při nanášení rtěnky si prstem najdeme dolíček na horním rtu. Od prstu do stran nanášíme obloučkem rtěnku. Poté spojíme rty a promneme je o sebe, aby se rtěnka obtiskla. Před odchodem z domu by ţeny i muţi neměli zapomenou na antiperspirant, který zabraňuje pocení. My sami náš pot cítit nemusíme, ale ostatní lidé ano. Existuje celá řada antiperspirantů, od tuhých gelů, krémy aţ po deodoranty ve spreji. (Wiener, 2006; Schindlerová, 2007)
Líčení není nutnost, myslím, ţe se nic nestane, kdyţ ţena vyjde ven nenalíčená. Společnost by to měla chápat, i kdyţ tomu tak někdy není. V některých případech se ţeny se zrakovým postiţením líčit ani nemohou.
4.1.5 Péče o nehty Co se týče čištění nehtů, autoři Čálek (1988), Wiener (2006) a Schindlerová (2007), se na technice shodují. nehty se čistí a stříhají nad ručníkem, který potom vyklepeme, potřeba je malého kartáčku, na který naneseme mýdlo, špičky nehtů přejedeme tak, ţe kartáček zasahuje jak pod nehty tak přes ně, ruce i kartáček důkladně opláchneme vodou. Při stříhání nehtu se jiţ názory liší. Například Wiener (2006) doporučuje stříhat nehty kulatými nůţkami a tvar dotvořit pilníkem. Schindlerová (2007) nedoporučuje vůbec nehty stříhat, jen pilovat, a kdyţ uţ stříhat tak jen kleštičkami. Čálek uvádí, ţe si osoba nevidomá měla umět stříhat nehty jak nůţkami zakulacenými, tak zakřivenými a špičatými. Tvar by se měl ve všech případech dotvořit pilníčkem.
4.1.6 Intimní hygiena Úděl kaţdé ţeny – menstruace. Překvapilo mě, ţe se této oblasti věnuje jen jeden autor – Pavel Wiener (2006). je nutné znát dobře svůj menstruační cyklus a značit si délku trvání, kaţdá ţena má specifické příznaky (bolesti břicha, zad, pocity napětí v prsou, změny nálady), podle kterých se měla řídit, je-li cyklus pravidelný, je vhodné před těmito dny pouţít nejdříve slipovou vloţku, ale vţdy bychom měli mít připravenou normální vloţku, k zabránění potřísnění prostěradla můţeme pouţít pevné spodní prádlo, dlouhou vloţku nebo podloţku, která se pouţívá pod miminka. Toto je takový základní přehled činností osobní hygieny kaţdého člověka. Je jich samozřejmě mnohem více. Ale ty jsou uţ spíše jen doplňkové. Některé jsou pro
osoby nevidomé více a některé méně náročné, ale s trochou cviku a trpělivosti zvládnou vše jako osoby vidící. Lidé nevidomí se musí více spoléhat na jiné smysly, především hmat. Ten vyuţívají jak při kaţdé činnosti.
4.2 Péče o oděvy Všichni lidé chodí v něčem oblečení a obutí. Oblečení musíte koupit, pak ho nosíte, musíte jej prát, ţehlit a občas něco zašít. U osob nevidomých tomu není jinak. K některým těmto činnostem potřebují pomoc další osoby, k jiným zase speciální pomůcky. Zejména při nakupování oblečení je dobré mít sebou někoho, na koho se můţeme spolehnout a kdo nám pomůţe vybrat vhodné oděvy. Při oblékání musíme dávat pozor, jestli si dané oblečení oblékáme správně. Měli bychom věnovat zvýšenou pozornost tomu, kde jsou švy, kde jsou lístečky (s velikostí), zdali je na oděvu nějaký potisk nebo specifický znak, který by nám mohl pomoci správně si oděv obléknout.
4.2.1 Označování prádla K této tématice se podrobněji věnuje jen Schindlerová (2006). Uvádí několik způsobů, jako například: podle charakteristických znaků (materiál), označování prádla pomocí výšivek (bílá barva – čtvereček, modrá barva – kolečko,…), můţeme našít různé korálky, knoflíčky, značky, aj., barevnými „puffy“ tuţkami na textil (reliéfně, v barvě textilie), boty přivazovat tkaničkami k sobě. K poznávání a třídění prádla lze pouţít speciální zvukové pomůcky Colortest, Colorino (viz příloha). Tyto pomůcky bezpečně určí barvu prádla. (Schindlerová, 2006)
4.2.2 Uspořádání oděvů ve skříni Existují dva způsoby uspořádávání prádla ve skříni. 1. Podle barev – bílá trička k sobě, modrá k sobě,… Na jednu hromádku rifle, na druhou jiné kalhoty, na další sukně,… nebo podle druhů prádla – trička k sobě, svetry k sobě aj. Spodní prádlo, ponoţky, kapesníčky můţeme roztřídit podle barev a vloţit do jednotlivých přihrádek nebo krabiček. 2. Různé kombinace oblečení si můţeme pověsit na ramínko. Tak jak to nejčastěji a nejraději nosíme. K oblečení pověsíme i doplňky (pásek, kabelku, kravatu, šátek, aj.) (Čálek, 1985; Schindlerová, 2006)
4.2.3 Třídění a praní špinavého prádla V tomto směru by měla nevidomá osoba poţádat pomoc příbuzného nebo osoby blízké. Sám mnohdy nemůţe poznat, zdali je oděv opravdu špinavý či není. Většinou lze rozeznat prádlo na praní podle čichu, zejména pak v oblasti pod paţí. Na špinavé prádlo bychom měli mít nachystané koše nebo pytle, do kterých jej budeme házet podle barev (bílé, barevné a tmavé). Ponoţky bychom měli „uzlovat“ k sobě abychom je nemuseli později hledat a pátrat po tom, které k sobě patří. Nebo můţeme pouţít krouţky na spojení ponoţek (viz příloha). Koše by měli být také označeny, abychom si je nespletli. Stupně praní na pračce bychom měli mít označeny konturovací pastou, pro lepší orientaci a výběr správného programu. Při praní musíme dávat pozor, aby nezůstalo prádlo na zemi nebo mezi dvířky a bubnem (u praček s vrchním plněním). Dále musíme zajistit přítok vody do pračky a odtokovou hadici, kterou bychom měli napevno přidělat. (Wiener, 2006; Schindlerová, 2006)
4.2.4 Sušení prádla Nejvýhodnější a nejjednodušší by bylo pořídit si sušičku, ale tento spotřebič ještě není tak rozšířený. Po skončení praní je dobré vyndat prádlo a poskládat jej do prádelního koše, ve kterém jej přeneseme k sušáku. Nejvhodnější je pouţívat plastové kolíčky, které nepouští barvu a neušpiní nám tak právě vyprané prádlo. (Wiener, 2006)
Kolíčky by měla mít osoba nevidomá vţdy při ruce (v kapse, v košíčku u koše, aj.). Pokud prádlo věsíme na balkon, měli bychom postupovat od zábradlí směrem k bytu. Kaţdý kus by se měl před pověšením protřepat. Prostěradla a jiné větší kusy prádla je dobré přeloţit na půl a teprve potom jej pověsit. Občas je dobré zkontrolovat, jestli se nějaké prádlo nedotýká zemi, aby se neušpinilo. Některé oblečení (košile) můţeme pověsit na ramínko a nechat je sušit tak. Pokud věsíme prádlo ve společných prostorách (sdílíme je se sousedy), tak bychom si měli označit svůj úsek šňůry. Pokud je šňůra vysoko, měli bychom raději poţádat někoho o pomoc. V ţádném případě si nestoupat na stoličku či ţidli. Při sbírání suchého prádla si můţeme rovnou třídit prádlo, které budeme ţehlit a které jen poskládáme. (Schindlerová, 2006)
4.2.5 Ţehlení Celé ţehlení je dobré si nacvičit nejprve se studenou ţehličkou. Nejdříve si musíme označit stupně na ţehličce, abychom něco nespálili. Pro ţehlení je nejlepší ţehlicí prkno. Má odkládací prostor na ţehličku. Pokud prkno nemáme, můţeme ţehlit na stole. Zde pak musíme dávat větší pozor, aby se nám ţehlička nepřevrátila. Pokud však spadne na zem, najdeme šňůru tam, kde je zastrčena v zásuvce a vypojíme ji. Pak opatrně postupujeme aţ k drţadlu a zvedneme ji a necháme ji vychladnout. Před samotným ţehlením je dobré nachystat si prostor, kam budeme prádlo odkládat. Pokud máme napařovací ţehličku, musíme si vodu odměřit v odměrce a opatrně ji nalít. Poté zapojíme ţehličku a necháme ji chvíli zahřát. (Wiener, 2007) prádlo rozprostřeme na ţehlicí prkno a uhladíme rukou a v duchu si jej rozdělíme podle švů, jak ho budeme ţehlit. ţehličku uchopíme opatrně (jedeme podél šňůry aţ k drţadlu) ţehlíme od méně důleţitých míst pásovými tahy zprava doleva a zpět druhou rukou kontrolujeme kvalitu a posouváme prádlo. prádlo hned skládáme, košile a kalhoty můţeme věsit na věšák. (Wiener, 2006; Schindlerová, 2006)
Mezi náročnější ţehlení oblečení patří např. košile. Ve své publikaci popisuje tento postup Schindlerová (2006): 1. Nejdříve se ţehlí manţety, nejdříve z rubové a posléze z lícové strany. 2. Rukáv uhladíme rukou a ţehlíme jej od ramene k manţetě. Z jedné strany a potom i z druhé strany. Pro ulehčení můţeme pouţít rukávník. 3. Poté vyţehlíme límec. Od kraje ke středu. 4. Dále ţehlíme sedlo. Rozprostřeme jej podle zádového švu a vyţehlíme ho. 5. Zádovou část vyţehlíme dvakrát – levou a pravou polovinu zad. 6. Košili otočíme a na přední straně vyţehlíme rozepnutý lem s knoflíky a s dírkami z obou stran. 7. Na konec vyţehlíme přední části košile.
4.2.6 Skládání prádla Nejjednodušeji se skládají utěrky, ručníky, kapesníčky, loţní prádlo a jiné podobné. Vše se skládá vţdy na poloviny aţ do poţadované velikosti. Sloţitější oblečení potřebují více cviku a trpělivosti. Kalhoty, sukně, šaty, košile aj. můţeme pověsit na věšák. Nejlépe kaţdý kus na jiný věšák. Košile, trička a mikiny se skládají trochu obtíţněji. Oblečení si poloţíme před sebe, rukávem k sobě. Levou rukou uchopíme ramenní šev a pravou spodní lem na vzdálenější straně oděvu. Přehneme asi do jedné třetiny k sobě. Stejným způsobem sloţíme i druhou stranu (tu blíţe k našemu tělu). Nakonec přehneme (buď na polovinu, nebo na třetiny) spodní lem směrem nahoru, k části u krku. U košile musíme nejdříve zapnout knoflíky. (Schindlerová, 2006) Ostatně, pokud je skládání pro někoho problémem, i košile, trička, svetry a mikiny se dají pověsit na ramínko. Znám mnoho vidících osob, kteří raději volí variantu s ramínky.
4.2.7 Jednoduché zašívání Šití patří k jedné z těch sloţitějších činností i pro vidící, natoţ tak pro osoby nevidomé. Nejdůleţitější je rozpoznat špulky s nitěmi. To můţeme udělat mnoha způsoby popiskem na dymopásce, reliéfním označením, kaţdou cívku déme do jiného sáčku s označením nebo si pořídíme různé velikosti cívek s nitěmi. Jehle je dobré navlékat pomocí navlékače jehel (viz. příloha). Zvládnout bychom měli zejména zašít rozpáraný oděv. Nejprve si nacvičíme zadní a přední stehy na papíře, kde si uděláme dírky, které nám určí délku stehu. Strany, které přišíváme k sobě, si sešpendlíme a poté stehujeme. (Schindlerová, 2006) Přišívání knoflíků – místo, kde nám chybí knoflík, si můţeme označit spínacím špendlíkem. Oděv si chytneme v tomto místě a propíchneme jej jehlou, na jejímţ konci je uzlík. Špendlík vytáhneme. Knoflíkem protáhneme jehlu s nití a posuneme jej aţ ke konci, k látce. Prsty drţíme knoflík i s látkou a z vrchu propíchneme i druhou dírku. Znova najdeme ze spodu jehlou dírku a knoflík i s látkou propíchneme a nit protáhneme směrem na horu. Propichování dírek ještě několikrát vystřídáme. Nakonec vytvoříme ze spodní strany „krček“ – jehlou vyjedeme mezi látkou a knoflíkem, nit omotáme několikrát kolem knoflíku, potom látku propíchneme na rub a zapošijeme. (Wiener, 2006) Zašívání je poměrně sloţité pro kaţdého, pokud to osobě zrakově postiţené dlouho nepůjde, můţe poţádat nějakou blízkou osobu o pomoc. Myslím si, ţe i naleznutí dírky, můţe být velkým problémem a upozornit je můţe někdo jiný.
4.3 Vaření a stolování Tato kapitola je asi nejrozsáhlejší ze všech, co zde popisuji. Samozřejmě bych se mohla zabývat různými postupy přípravy různých pokrmů, ale to by bylo na hodně dlouho. Chtěla bych se zabývat základními úkony, jako je vaření čaje a kávy, mazání, krájení, smaţení, loupání, pečení, zásady stolování, aj.
Hlavní zásady dle Wienera (2006): nevidomá osoba by si měla vymezit odkládací prostor, pracovní plochu a nějaké místo na suroviny, dříve, neţ začne v kuchyni pracovat, měli bychom se seznámit se všemi spotřebiči, nástroji a nádobím v kuchyni, zkusit si pracovat s nimi (s vypnutými), je dobré si vypracovat plán postupu činnosti, jeţ by měl vylučovat větší přesuny a zaručuje přehlednost, lehce rozbitelné předměty by měli být umístěny na bezpečném a stabilním místě, nádobí, se kterým se pracuje, by nám nemělo klouzat po pracovní desce, pracovní plochu bychom měli během práce udrţovat čistou a suchou, neţ začneme v kuchyni pracovat, měli bychom si obléknout pracovní oblečení (zástěru), nevhodné je volné oblečení, měli bychom mít v kuchyni chňapky s magnetem, abychom je nemuseli pořád hledat, vţdy mít při ruce utěrky, ať uţ látkové nebo papírové. Čálek (1988) dále uvádí tyto zásady: jestliţe má nevidomá osoba dlouhé vlasy, měla by si je sepnout do copu, aby se jí nespálily, nebo nedostali třeba do mixéru aj., před prací bychom si měli sundat prstýnky a řetízky z rukou abychom se někde nezahákli, zásuvky a dvířka bychom měli ihned jejich pouţití zavírat, také rozsypané a rozlité materii bychom měli ihned utírat a uklízet, dále by nemělo nic přečnívat přes pracovní plochu Kuchyň Nejlepší je mít spojenou kuchyň s jídelnou, protoţe osoba v kuchyni můţe být v kontaktu s ostatními lidmi a nemusí nikam daleko přenášet servírované jídlo. Je dobré mít velkou pracovní desku, která bude lehce omyvatelná. Z jedné strany pracovní desky by měl být umístěn sporák a z druhé strany dřez. Vrchní skříňky
(závěsné) by měli být umístěny podle potřeb uţivatele tak, aby se nezranil a aby na ně dosáhl bez stoupání na ţidli.
4.3.1 Nápoje 1. Nalévání – nejdříve se musíme seznámit s nádobou, do které budeme tekutinu nalévat i s nádobou, ze které budeme nalévat. Dále si musíme uvědomit, co naléváme (horké, studené, pěnivé nápoje, aj.) (Schindlerová, 2006) Nalévání si nejdříve nacvičíme s různými typy sklenic a se studenou vodou. Výšku hladiny si určujeme čistým prstem (pozor na horké nápoje), ping pongovým míčkem, který vhodíme do sklenice nebo indikátorem hladiny (viz příloha). Nalévání z láhve do sklenice – sklenici si postavíme na rovnou plochu a zavěsíme na okraj indikátor (nebo míček, nebo vsuneme prst do sklenice). Hrdlo si opřeme o sklenici směrem dovnitř a pomalu naléváme. Ukazováčkem a palcem druhé ruky můţeme kontrolovat tok tekutiny u hrdla lahve. Nalévání z konvice do sklenice – pokud naléváme horkou vodu, máme dva druhy konvic – na sporák a rychlovarnou. U obou bychom měli znát její tvar a hlavně její hubici. Jednou rukou si najdeme hubici a přiloţíme ji přes okraj sklenice nebo hrnku tak, aby přesahovala dovnitř. Vodu naléváme stejně jako z láhve, ale druhou rukou si drţíme hrníček za ouško. (Wiener, 2006; Schindlerová, 2006) 2. Vaření vody – vaření vody bychom se měli naučit rozpoznat sluchem. Voda nejdříve syčí a potom bublá. Dále můţeme var vody poznat podle vibrací po vloţení lţíce nebo naběračky do vody. Pokud vaříme vodu v hrnci, var poznáme tak, ţe nám poklička začne klepat. Vaření vody v konvici se nám ohlásí samo, konvice cvakne a vypne se. (Wiener, 2006) Vaření nápojů je po zvládnutí předcházejícího jiţ jednoduché. Pomocí lţičky nebo dávkovače přidáme do hrníčku kafe a cukr, popřípadě do něj vloţíme sáček s čajem. Pokud budeme nápoje někam přenášet, měli bychom nápoj vařit do hrníčku či skleničky s ouškem a neměli bychom je nalévat aţ po okraj. Dále můţeme pro přenos pouţít tácky s neklouzavým povrchem. Samozřejmě by měl nevidomý důkladně znát prostor, ve kterém se pohybuje. (Schindlerová, 2006)
4.3.2 Krájení a mazání Krájení je poměrně častá činnost – krájíme chleba, maso, zeleninu, aj. Měli bychom věnovat pozornost výběru vhodného noţe (měl by být kvalitní a ostrý) a také našim schopnostem práce s tímto noţem. Dále bychom měli mít vhodnou podloţku na krájení (prkénko, protiskluzová podloţka). (Wiener, 2006) Při této činnosti je důleţité dodrţovat zásady bezpečnosti. na nůţ bychom měli mírně tlačit a zároveň tahat k sobě a od sebe, nikdy nekrájíme proti tělu, vţdy krájíme na podloţce (prkénko, protiskluzová podloţka), je dobré vţdy volit snazší postupy krájení (nejdříve ukrojíme jedno tlusté kolečko salámu a teprve potom z něho nakrájíme tenčí), zmrzlé potraviny musíme nechat nejdříve rozmrznout, musíme dávat pozor, aby se prsty nedostali pod ostří, noţe vţdy ukládáme na bezpečné místo (dobré jsou stojany na noţe). (Schindlerová, 2006) Krájení chleba – Nevidomá osoba si nejdříve připraví podloţku na stůl. Do jedné ruky vezmeme bochník chleba a do druhé uchopíme nůţ. Chléb poloţíme spodní kůrkou na podloţku a prsty si odměříme tloušťku krajíce. K prstu přiloţíme špičku noţe a vnoříme ji pod kůrku chleba. Prst odděláme a projedeme noţem aţ na druhou stranu chleba. Bochník trochu nadzvedneme a špičku necháme projet i spodní kůrkou. Dále bochník obrátíme na uţší bok tak, aby ostří směřovalo směrem dolů. Jednou rukou si bochník přidrţujeme a druhou jej krájíme. Poté obrátíme bochník na druhou stranu. Prsty volné ruky najdeme místo, kde nůţ vyšel z chleba a znovu jej tam vnoříme. Noţem projedeme ke středu a řez dokončíme. Při krájení kontrolují prsty, zda se směr řezu neuchyluje. (Čálek, 1988) Wiener (2006) uvádí tyto způsoby krájení chleba: 1. Svislý řez – chleba si před sebe na prkénko, delší stranou k nám. Chléb by měl být poloţený souběţně s prkénkem. Prsty si určíme sílu krajíce a chléb ukrojíme (nejlépe pilkovým nebo velmi ostrým noţem.).
2. Krájení pečiva (vodorovný řez) – pečivo si poloţíme na podloţku a z vrchní strany si jej dlaní přidrţujeme. Pečivo krájíme v protisměru prstů přibliţně v polovině jeho výšky. Rukou pečivo pouze přidrţujeme, netlačíme na něj. Mazání – Podle Schindlerové (2006) by se měla nevidomá osoba nejdříve seznámit s tvarem pečiva, které chce mazat. Je lepší mazat spíše měkké hmoty, jako je paštika, marmeláda, měkké máslo, aj. Máslo nabereme na nůţ a lehce jej táhneme po celé horní ploše. Maţeme od středu směrem k okrajům. Wiener (2006) uvádí podobný postup mazání chleba – hmotu přeneseme noţem na chleba (je pevný a nedrobí se) a roztíráme ji z jedné strany na druhou. Abychom si byli úplně jisti, ţe hmota je po celé ploše chleba, otočíme si jej a znova roztíráme.
4.3.3 Loupání a škrábání brambor Brambory si před začátkem omyjeme od největší nečistoty. Poté ji chytneme do dlaně a do druhé ruky uchopíme škrabku. Palec ruky, ve které drţíme škrabku, si opřeme o spodní část brambory. Provádíme tahy škrabkou, od vrchu dolů, směrem k palci a tím bramboru škrábeme. Celou ji otáčíme dokola a průběţně kontrolujeme kvalitu oškrábání. Nakonec ještě musíme zkontrolovat a očistit oba vrcholy. (Schindlerová, 2006; Wiener, 2006) Loupání noţem je téměř stejné, jen se musí dbát větší opatrnosti, abychom se neřízli.
4.3.4 Odměřování 1. Tekutin – k odměřování tekutin můţeme pouţít nádoby, které dobře známe – půllitr, hrnek (čtvrtlitrový). Dále můţeme pouţít odměrku s hmatatelnými ryskami. Menší odměrky (lţičky a lţíce) bychom neměli přenášet na velké vzdálenosti, vţdy je dobré suroviny odměřovat přímo u nádoby, do které surovinu odměřujeme nebo surovinu odměříme do hrnku. Tekutá ochucovadla (kečup, hořčice, sojová omáčka) můţeme odměřit „střiky“. 2. Sypké materiály – můţeme odměřovat stejně jako tekutiny a dále také můţeme poţít kuchyňskou váhu s hmatnou stupnicí nebo hlasovým výstupem. (Wiener, 2006)
4.3.5 Vaření potravin ve vodě Toto je jedna z nejjednodušších a nejoblíbenějších příprav potravin. Je také poměrně bezpečná, pokud se dodrţují určité zásady. 1. Nevidomá osoba by měla vědět, jak dlouho se má daná potravina vařit. 2. Měli bychom podle sluchu umět poznat, kdy voda obsah hrnce vaří. 3. Měli bychom podle sluchu a hmatu umět najít (prostřednictvím kovového předmětu abychom se nespálili) nalézt kteroukoliv nádobu na sporáku. 4. Během vaření bychom měli provádět kontrolu. Hmatem – vidličkou zkoušíme, jak je potrava měkká, čichem – dá se kontrolovat hlavně jestli se nám něco nepálí a ochutnáváním – musíme být opatrní, abychom se nespálili. 5. Hrnec, ve kterém vaříme, by měl vţdy stát na pevné podloţce (při míchání hrnec musíme i přidrţovat druhou rukou, ale jen s pouţitím utěrky či chňapky). 6. Měli bychom umět určit kde je okraj hrnce, abychom mohli bezpečně přidávat přísady během vaření. (Čálek, 1988; Schindlerová, 2006) Základní postup při vaření podle Schindlerové (2006): 1. Najdeme hrnec vhodné velikosti a naplníme jej vodou do poloviny, maximálně do tří čtvrtin. Hrnec by měl být vţdy o něco větší, neţ je potřeba, aby nám z hrnce nic nevyteklo při míchání. 2. Potravinu určenou k vaření vloţíme do hrnce. 3. Hrnec postavíme na střed plotýnky (kontrolujeme rukama) a zapneme plotýnku. 4. Kdyţ nám to začne vařit, ztlumíme plotýnku (elektřinu, plyn) a nastavíme si minutník. Pokud je třeba vloţit potravinu do vroucí vody, vezmeme si chňapku nebo kleště a opatrně ji vloţíme do vody. 5. Poskočení vaření nejdříve vypneme ploténku a teprve potom sundáme hrnec. Cezení – můţeme pouţít cedník, který zavěsíme na dřez nebo na volný hrnec a celý obsah do něj vylijeme. Zkušenější mohou scedit obsah hrnce rovnou do dřezu a to tak, ţe poklici mírně odsuneme tak, aby tam byla nepatrná škvírka, a hrnec nahneme a vyléváme do dřezu.
4.3.6 Pečení a smaţení Myslím si, ţe pečení je pro osobu nevidomou mnohem snazší neţ smaţení, protoţe při smaţení je nutné potravinu obracet. Pečení – nejdříve si ověříme ve studené troubě, zdali je opravdu prázdná a poté zapneme předehřívání. Kdyţ je trouba dostatečně vyhřátá, vloţíme do ní pekáč či plech. Při manipulaci s plechem (obracení) pouţíváme chňapky, abychom se nespálili. Čas pečení můţeme kontrolovat podle časovníku nebo čichem. Pro kontrolování pečení bychom měli mít u sporáku vyhrazený prostor, kam si pekáč můţeme vydělat. K pečení můţe nevidomá osoby pouţít také remosku, jejíţ obsluha je lehčí (teplota se nemusí regulovat, je menší, lépe se s ní manipuluje, ale musíme mít prostor, kam bychom odkládali horké víko). (Wiener, 2006; Čálek, 1988) Smaţení – je tepelná úprava jídel (masa) ve větším mnoţství tuku. Smaţit můţeme buď na pánvi, nebo ve fritovacím hrnci. Druhá moţnost je mnohem snazší, protoţe se nám pokrm osmaţí krásně z obou stran. Musíme mít však hrnec označen (stupně) a měl by mít zvukový signál. Smaţení na pánvi je mnohem náročnější. Olej (tuk) můţe prskat a nevidíme, jak se nám maso smaţí, jestli je uţ dostatečně osmaţené či ještě není. Rukojeť pánve by nám neměla směřovat do prostoru ven ani nad další varné místo. (Schindlerová, 2006) Postup smaţení na pánvi podle Schindlerové (2006): 1. do hlubší pánve dáme tolik tuku, aby zhruba polovina připravovaného pokrmu byla ponořená. Poté pánev postavíme na plotýnku a zapneme ji a necháme tuk trochu rozpálit. Teplotu poznáme buď tak, ţe pánev před pouţitím vypláchneme a necháme ji mokrou – tuk začne prskat, nebo ji necháme suchou a podle čichu, aţ se nám bude zdát tuk rozpálený, vhodíme na pánvičku trošku strouhanky (v případě smaţení cibulky, kousek cibulky). 2. Potravinu opatrně vloţíme do pánve. Při kontrole, otáčení a vyndávání pouţíváme kleště. Jak poznáme, ţe je strana osmaţená? Snadněji klouţe po pánvi, podle tvrdosti okraje (pokud smaţíme maso obalené ve strouhance) nebo přejedeme vidličkou po osmaţené straně – měli bychom cítit „škrábání“.
3. Jak jsem jiţ uvedla, pokrm obracíme pomocí kleští. Můţeme si pomoci i vidličkou. 4. Po usmaţení vyndáme maso z pánve a dáme jej okapat na ubrousek
4.3.7 Pečení moučníků Pro kaţdý moučník je základem těsto, které je sloţeno z několika přísad. Pro takové pečení můţeme vyuţít hrníčkovou kuchařku, podle které bude pečení nejjednodušší. Pokud však budeme péct nějaký jiný recept, potřebujeme k tomu váhu – nejlépe mluvící. Pokud máme strach si sami umíchat těsto, můţe pouţít těsto v prášku. Těch je jiţ mnoho na výběr – bábovky, perníky, dorty, aj. Pro nevidomé hospodyňky je nejjednodušší na přípravu lité těsto. Při přípravě litého těsta nejdříve smícháme všechny přísady, podle receptu. Dále vymaţeme ztuţeným tukem pekáč či formu a posypeme ji hrubou moukou, aby se nám těsto po upečení nepřichytlo. Poté těsto nalijeme do středu pekáče. Stěrkou těsto po povrchu rozetřeme. Kdyţ máme těsto na pekáči, zbývá nám jen upéct jej. Nejdříve pečeme při vyšší teplotě a troubu neotvíráme, aby se nám těsto nesrazilo, a nakonec teplotu ztlumíme. Po upečení vytáhneme formu z trouby a necháme jej vychladnout. Po vychladnutí můţeme moučník buď vyklopit z formy, nebo jej rovnou ve formě krájet. (Schindlerová, 2006) Místo vymazání plechu můţeme pouţít pečící papír, který se dá pod těsto a pak se vyhodí. Můţeme jej také pouţít, kdyţ válíme těsto. Aby se nám těsto nepotrhalo, kdyţ jej budeme přenášet, vyválíme ho rovnou na tomto papíře. Oddělování ţloutku a bílku – můţeme pouţít speciální oddělovač (viz příloha), který poloţíme na nízkou sklenici nebo hrníček. Do jedné ruky vezmeme vajíčko (pevně jej uchopíme za špičaté konce tak, abychom měli dlaň pod ním) a do druhé vezmeme nůţ a rázným pohybem rozsekneme skořápku vajíčka pokud moţno uprostřed. Nůţ poloţíme a oběma rukama chytneme vajíčko a prsty strčíme dovnitř a skořápku rozpůlíme nad oddělovačem. Nakonec vajíčko vyklopíme do oddělovače a bílek proteče a ţloutek nám tam zůstane. (Schindlerová, 2006) Čálek (1988) ve své publikaci uvádí postup oddělování bez oddělovače. nachystáme si dvě nádoby – na bílek a na ţloutek,
vejce si rozklepneme buď o okraj, nebo s pomocí noţe, drţíme jej nad nádobou na bílky ve svislé poloze a obratně odklopíme horní polovinu skořápky, ţloutek nám zůstane naspod skořápky, protoţe je těţší neţ ţloutek, který by měl spadnout do nádoby, zbytek si nevidomá osoba vyklopí na dlaň, kterou má nad nádobou na bílky, bílek proteče do nádoby a zůstane nám v dlani jen ţloutek, nakonec ţloutek dáme do druhé nádoby a skořápky vyhodíme.
4.3.8 Stolování Kaţdý z nás se chce vyhnout nepříjemným událostem při jídle, ať uţ se jedná o obyčejný oběd s rodinou, či posezení s přáteli nebo při slavnostní večeři. Já osobně mám vţdy obavy, abych se neušpinila, něco nevylila nebo něco nespletla. Myslím si, ţe u nevidomých osob je tato obava mnohem větší. Proto zde chci uvést základní zásady, které by nám měli pomoct takovým to nehodám předejít. Některé zásady stolování podle Schindlerové (2006): 1. Ţidle by měli být pohodlné a bezpečné a ke stolu by měl být snadný přístup. 2. Ubrus bychom měli přichytit ke stolu, abychom vyloučili strţení. 3. Stolování by mělo být nacvičeno jak doma, tak na veřejnosti aby nebyla osoba nevidomá u stolu nejistá. 4. Zamyslet bychom se měli i nad oblečením – dlouhé volné rukávy by nám mohly překáţet a zavazet. 5. Stolování si můţe osoba nevidomá zjednodušit i samotným výběrem jídla (kuřecí směs se bude jíst lépe neţ třeba ryba). 6. Osoba nevidomá by neměla naklánět hlavu nízko nad talíř. 7. Dále by měla nevidomá osoba vědět, na které straně je ostří noţe. 8. Při nabírání salátu je dobré si drţet celou misku. 9. Polévku je dobré jíst spíše z polévkových misek neţ z talíře. Problémem mohou být velké knedličky. Pokud si vaříme polévku doma, můţeme si je udělat rovnou menší, pokud je máme v polévce v restauraci, můţeme poprosit souseda, aby nám pomohl větší kousky překrájet.
10. Dalším problémem mohou být špagety. Na vidličku napíchneme několik špaget, opřeme si vidličku o lţičku a namotáme je na vidličku a sníme, nebo je namotáme rovnou z talíře. 11. Celou drůbeţ můţeme jíst i na veřejnosti rukama a kosti odkládáme na menší talířek. 12. U konzumace ryb poprosíme souseda, aby nám vytáhl páteř a největší kosti. Nebo také můţeme poprosit kuchaře. Dále pak jíme rybu po malých kouscích 13. Rozlišování soli a pepře – sůl je těţší a hlasitější, kdyţ s ní zatřepeme. Nebo si můţeme trochu nasypat na ruku 14. Asi hlavní zásadou při jídle je jíst potichu, nemlaskat a nesrkat. 15. Měli bychom znát (a nejen osoby nevidomé) signály příborů (překříţený příbor – nedojedeno, vidlička a nůţ vedle sebe z jedné strany – dojedeno. 16. Ubrousek bychom měli mít vţdy při sobě tak, abychom nemuseli tápat po stole. 17. Kaţdá osoba zrakově postiţená přivítá, kdyţ jí někdo popíše jídlo na talíři podle hodin (maso od 3 do 6,…). 18. Vţdy si na vidličku nabíráme pouze malé kousky. Zásad a rad je mnohem více, snaţila jsem se vybrat ty zásadní a nejdůleţitější. Wiener (2006) k tématu stolování uvádí: Před zaujetím místa bychom měli zkontrolovat, zda je sedací plocha ţidle volná. Po usazení bychom měli zkontrolovat lehkým táhlým pohybem po hraně stolu, zda sedíme rovnoběţně. Po stole lehce přejíţdíme nehty ohnutých prstů, tím minimalizujeme nebezpečí převrhnutí sklenice. Pro úspěšné stolování je potřeba nácviku. Nacvičovat by se mělo nejdříve doma, v klidném prostředí a teprve potom na veřejnosti. Myslím si, ţe pokud se nevidomé osobě stane v restauraci nebo při větším setkání nějaká nehoda, neměli by to ostatní brát jako hroznou věc, ale měli by mít pochopení.
4.4 Úklid domácnosti Kaţdý někde bydlí a téměř kaţdý chce mít tam, kde bydlí čisto a uklizeno. Stejně tak i osoby nevidomé. Buď mohou vyuţít sluţeb úklidových servisů, pomoc blízkých, nebo si uklidí sám. I zde je mnoho činností, které bych mohla popisovat, ale opět se pokusím vybrat ty základní, jako je mytí nádobí, vysávání, vytírání, zametání, utírání prachu a úklid koupelny. Wiener (2006) uvádí zásady, které se vyţadují při vykonávání domácích prací nevidomými. 1. znalost prostředí, bezpečná orientace v prostoru, 2. pečlivost, důslednost, soustředění, 3. delší doba, neţ kterou potřebuje osoba vidící, 4. i při úklidu musí mít kaţdá věc své stabilní místo, důleţitá je dobrá přehlednost, dostupnost a bezpečnost uloţení, 5. znalost a dobré označení potřebných úklidových prostředků, nástrojů a spotřebičů a jejich pouţívání, 6. je dobré vědět, kde jsou umístěny elektrické zásuvky a jističe, uzávěry vody a plynu v bytě, 7. při pouţití elektrického spotřebiče zkontrolovat, zda kabel nemůţe nic shodit.
4.4.1 Mytí nádobí Jedna z méně oblíbených činností kaţdé ţeny, i mě. Je tu ale řešení, tedy jestli máte dostatek financí. Moderní technologie vynalezla myčku. Nádobí tam strčíte, k tomu nějaký ten prostředek, zavřete a po nějaké době nádobí vytáhnete čisté a suché. Krásná to představa ale, jak jsem jiţ uvedla, finančně náročná. Jak by tedy měla postupovat osoba nevidomá při ručním mytí nádobí? Pro snadnější umývání nádobí je dobré mít dva dřezy – v jednom umýváme nádobí s jarem a ve druhém uţ jen oplachujeme čistou vodou. Pokud máme jen jeden dřez, tak nádobí nejdříve myjeme a potom oplachujeme. Před samotným mytím si vyhrneme rukávy, vezmeme si zástěru a sundáme prstýnky. Vodu napouštíme do prázdného dřezu, aby voda nestříkala. Příprava nádobí:
zbytky z talířů shrneme stěrkou, všechny příbory si dáme do větší nádoby, talíře naskládáme na sebe, z hrnků vysypeme lógr z kávy a čaj ze sítka, z pánví vytřeme ubrouskem omastek. Samotné umývání nádobí: dřez naplníme ze ¾ vodou a rozmícháme přípravek na nádobí, na dno dřezu můţeme dát umělohmotnou podloţku (někdy je doporučováno, dávat pod tuto podloţku ostré noţe), pomůcku k umývání nádobí si vybere kaţdý sám, ale pro osobu nevidomou je dobré mít takovou, která umoţňuje mít kontakt s nádobím, nejdříve se myjí sklenice a další nemastné nádobí, které je nejlepší hned utřít, aby se nerozbilo při odkládání dalšího nádobí, hmatem kontrolujeme, zda na stěnách nezůstávají zbytky nebo zdali tam nejsou mastná místa, cedníky a struhadla omyjeme kartáčem s rukojetí, a necháme jej oschnout talíře myjeme z obou stran pozor musíme dávat na teflonové nádobí, které se nesmí poškrábat, umyjeme ho jen měkkým hadříkem nebo houbičkou, připálené hrnce necháme odmočit a poté jej umyjeme tak, ţe ho drţíme za ucho a otáčíme s ním na láhve s úzkým dnem můţeme pouţít speciální štětku, noţe necháme naposledy, musíme dávat pozor na to, ze které strany je ostří, existují různé odkapávače (odkládače) na nádobí, nakonec důkladně opláchneme dřez. Nádobí by se mělo hned utírat, protoţe kdyţ ho necháme oschnout, mohou se na něm zůstat mapy od vody. Hlavně na sklenicích, příborech a ostatním nerezovém nádobí. Pokud nám upadne sklenice, nebo jiný kus nádobí a rozbije se, střepy nejdříve vysajeme a teprve potom vytřeme silným hadrem. (Schindlerová, 2006)
4.4.2 Vysávání Tato činnost bude pro osobu nevidomou asi jedna z těch těţších, protoţe nemůţe vidět, jestli je koberec špinavý nebo není. Nejde to poznat ani, kdyţ po něm přejedete rukou. Já osobně vysávám, jen kdyţ vidím, ţe jsou na koberci drobky nebo jiné smetí. Nevidomým osobám bych asi poradila vysávat preventivně častěji. Neţ začneme vysávat, je dobré odstranit všechny přenosné předměty (lampa, ţidle, aj.). Místnost si můţeme v duchu rozdělit na úseky (pro lepší kontrolu) nebo můţeme pouţít k rozdělení rozestavění nábytku. Vysáváme z jednoho konce místnosti na druhý a pouţíváme opakovaně kříţem tahy. (Wiener, 2006) Čálek (1985) uvádí stejný postup jako Wiener, rozdělení na úseky a dále popisuje, jak postupovat při vysávání těchto úseků. při úklidu postupujeme od vzdálenějšího konce místnosti směrem ke dveřím (tak aby se nám vysátá plocha znovu neušpinila), vytyčené úseky se vysávají po pásech – začneme v koutě, nejvzdálenějším od dveří. Příčným pohybem před svým tělem vysává koberec v dosahu svých natočených paţí. poté uděláme krok stranou a opět vyčistíme prostor před sebou. Takto postupujeme po celém páse koberce, pak uděláme krok vzad a postup opakujeme, jak bylo popsáno, nyní ale postupujeme k výchozímu bodu. tímto systémem bočních a zpětných úkroků postupně po pomyslných úsecích vysajeme celou plochu, nakonec vysejeme celou plochu stejným systémem znovu, jen tentokrát pásy povedeme kříţem napříč přes dráhy prvního vysávání. Takto se budou pásy překrývat a ţádné místo by nemělo být vynecháno. (Čálek, 1985)
4.4.3 Vytírání podlahy Podlahu můţeme umývat opět dvěma způsoby. Buď mopem (nebo hadrem na smetáku) nebo ručně hadrou. Chce-li mít hospodyňka důkladně vytřeno, musí si kleknout na kolena a vytírat mokrým hadrem ode zdi ke zdi. Opět je dobré si podlahu rozdělit na úseky (např. od
lednice ke stolu; od stolu ke dveřím). Podlahu můţeme vytřít dvakrát – nejdříve silným roztokem saponátu ve vodě a podruhé jen čistou vodou. Podlaha bývá nejvíce znečištěná u dveří, kolem sporáku, kolem odpadkového koše a pod stolem. Jelikoţ nemůţou osoby nevidomé kontrolovat zrakem, zda je podlaha čistá, mohou si pomoci tak, ţe jednou rukou vytírají a druhou rukou kontrolují jiţ umytý povrch. Nebo také mohou podlahu nejdříve vysát a teprve potom vytírat. (Schindlerová, 2006) Čálek (1985) popisuje i detaily, jako je umístění kbelíku na místo, kde ho nevylije, kdyţ se bude posunovat. Dále uvádí, ţe si plochu můţeme rozdělit pomocí lepicích pásek, které jsou dobře hmatatelné. Vytírání podlahy není jednoduché, protoţe člověk si nemusí umět představit, jakou plochu má před sebou a kde se nachází. K tomu je dobré mít jiţ zmíněné orientační body. Kdyţ si nejsme jistí, zda je podlaha po vytření opravdu čistá, můţeme poprosit nějakou blízkou osobu, aby nám to zkontrolovala.
4.4.4 Zametání K zametání můţeme pouţít vysavač, který můţeme přepnout na kartáček nebo se speciálním kartáčovým nástavcem. Pomocí výměnných nástavců můţeme také vysát prach z nábytku, knih, počítače, aj. Zametání smetákem provádíme vţdy směrem k sobě a postupujeme směrem ke dveřím. Kdyţ máme hromádku, vezmeme si malý smetáček a lopatičku. Lopatku přiloţíme těsně ke smetí (kontrolujeme druhou rukou) a smetáčkem nameteme na lopatku. Při přenosu smetí do koše si jej na lopatce přidrţujeme smetáčkem. Místo, kde byla hromádka, můţeme ještě přetřít hadrem, aby tam nic nezůstalo. (Schindlerová, 2006; Čálek, 1985)
4.4.5 Utírání prachu Před samotným utíráním je dobré odstranit si všechny předměty z plochy, kterou budeme utírat. Jednou rukou utíráme prach (vlhkým hadříkem) a druhou rukou plochu kontrolujeme, případně hlídáme stabilitu předmětů, které jsme tam nechali. (Wiener, 2006)
Schindlerová (2006) doporučuje tzv. „kouzelný hadr“, který můţeme koupit pod názvem Microfiber 100%. Je vyroben z absorpčních vláken, které pohlcují všechny nečistoty. Hadr se navlhčí, nepřidávají se ţádné saponáty či čisticí prostředky a je vhodný na všechen typ nábytku (linka, vana, sklo, podlahu, atd.). Hadr se nepere, pouze vymáchá v teplé vodě (moţno i mýdlové).
4.4.6 Úklid koupelny Neţ začneme v koupelně uklízet, odstraníme všechny věci z okraje vany a umyvadla. Vanu i umyvadlo posypeme tekutým pískem a vyčistíme buď hadrem, nebo kartáčem s jemnými štětinami. Kachličky přetřeme hadrem. Vodovodní baterie také nebo můţeme pouţít speciální přípravek ne nerez, abychom nepoškodili povrch. Nakonec vše důkladně opláchneme čistou vodou a věci naskládáme pokud moţno zpět na své místo. Pokud máme v koupelně zrcadlo, umyjeme jej nejdříve čistou vodou a poté vyleštíme. Dále vytřeme podlahu a zkontrolujeme zásobu mýdla, pasty a jiných hygienických potřeb. (Schindlerová, 2006) Čistota toalety je také velmi důleţitá, protoţe kdyţ přijde návštěva, tak je větší pravděpodobnost, ţe půjde na toaletu, neţ ţe se půjde okoupat. WC je také mnohem více pouţíváno. Na toaletě vţdy pracujeme v gumových rukavicích, které seţeneme v kaţdé drogerii. Do mísy nalijeme prostředek a štětkou krouţivými pohyby od vrchu aţ k odpadní rouře vyčistíme mísu. Štětku necháme v míse a spláchneme (aby se i štětka vyčistila). Nakonec otřeme prkénko mokrým hadrem. (Wiener, 2006; Schindlerová, 2006) Stejně jako i ostatní činnosti osoby nevidomé nemusí být dokonalé, protoţe u nich není moţná zraková kontrola to, co uklidily. Osoby vidící by to měli tolerovat, zkusit pochopit, kdyţ je třeba skvrna na ubruse, smetí na zemi, aj. a osoby nevidomá by na druhou stranu neměla mít strach poţádat blízkou osobu o pomoc (zrakovou kontrolu).
4.5 Péče o dítě Kaţdý dospělý člověk touţí mít dítě, mít někoho, o koho se bude starat, mít dítě, které bude mít jeho krev. Myslím si, ţe ve společnosti stále převládá názor, ţe
nevidící rodiče se nepostarají tak dobře o své děti, jako rodiče vidící. Tyto předsudky nejsou správné. Společnost je neinformovaná a představa nevidomé matky je pro ně nepředstavitelná. Potkat to však můţe kaţdého z nás. Existují vyškolení odborníci, kteří nevidomým rodičům pomohou jak zvládnout péči o dítě, jaké pomůcky budou potřebovat. O tomto tématu se ve svých publikacích zmiňuje pouze Schindlerová. Kaţdá partnerská dvojice, ať uţ obě osoby nevidomé nebo jen jeden, by měla objektivně zhodnotit následující: posoudit schopnosti, moţnosti a omezení vychovávat a pečovat o dítě, uváţit vliv smyslového postiţení na rodičovský ţivot, riziko genetických vad, přenos postiţení na dítě. Neţ se rodiče rozhodnou, měli by se dostatečně informovat jak v oblasti lékařské (genetické a lékařské vyšetření), poradenské (tyfloservis, psycholog, Středisko rané péče), tak i sociální. Problematika péče o dítě patří do oblasti sociální rehabilitace, coţ spadá do náplně Tyfloservisu, které by mělo spolupracovat s pracovníky dětské poradny, školství, sociálních úřadů. Tyfloservis by měl dát rodičům informace, poskytnout instruktáţe, které řeší praktické otázky péče o dítě, dále by měl rodiče vybavit pomůckami, vědomostmi a dovednostmi a zajistit informační servis v oblasti odborných sluţeb (osobní asistence, zvuková knihovna, průvodcovská sluţba, aj.) (Schindlerová, 2006)
4.5.1 Dětský pokoj Pokud se rodiče opravdu rozhodnou mít dítě, měli by mu zařídit pokoj. Myslím si, ţe pokoj pro nevidomé dítě by měl vypadat téměř stejně, jako pro dítě vidící. To znamená světlý pokoj, s teplotou kolem 24 stupňů. Schindlerová (2006) dále popisuje pokoj takto – Kdyţ uţ je dítě pohyblivé, mělo by mít dostatek volného a bezpečného prostoru. Nábytek by měl mít kulaté rohy a okraje. V pokoji by mělo být dostatek úloţného prostoru. Povrch podlahy by měl být teplý, měkký a velmi odolný (korková krytina a koberec). Na oknech by měla být bezpečnostní západka a měla by mít závěsy, rolety nebo ţaluzie. Osvětlení by mělo mít postupný zesilovač světla (nerozsvítí se najednou, ale postupně) a měla
by být v pokoji lampička, kterou si dítě rozsvítí před usnutím. Barvy v pokoji by měli být veselé a teplé (ţlutá, červená, zelená,…) a stěny mohou být vyzdobeny obrázky, které mohou dítě vizuálně stimulovat. To vše se ale řeší v závislosti na zrakové vady dítěte. Postýlka by měla být stejná, jako pro vidící děti. Měla by být umístěna tak, aby dítěti nešlo do očí prudké světlo a aby nestála v průvanu. Dítě by mělo mít výhled na dveře i na okna. Nad postýlkou by neměla být polička (můţe na dítě spadnout) a v okolí postýlky ani zásuvka s elektrickým proudem. Dětský lékař můţe rodičům doporučit pořízení „Babysense“, coţ je přístroj, který u dítěte nepřetrţitě kontroluje dechovou frekvenci.
4.5.2 Pořízení oblečení pro dítě Opět je to podobné, jako u vidících rodičů a vidících dětí. Uvedu jen několik bodů, či zásad podle Schindlerové (2006), o kterých je dobré vědět a nakupovat podle nich. kupovat oblečení o trochu větší, neţ je novorozenecká velikost, v prvních 3 letech dítě rychle roste, proto je dobré dítě často přeměřovat a vţdy mít míry při nakupování u sebe, je dobré se informovat v prodejně, zda je moţné oblečení vyměnit, pokud nebude velikost vyhovovat, je lepší kupovat oblečení z lehce udrţovatelného materiálu (např. které se nemusí ţehlit), u oblečení pro miminka by měl být snadný přístup k plenkám (rozepínání v rozkroku nebo na noze), na spaní jsou dobré košilky se zapínáním dole trička a mikiny by měli mít dostatečně velký otvor kolem krku, je lepší kupovat oblečení se zapínáním vpředu, na ramenou nebo vzadu, ponoţky je dobré kupovat stejné barvy nebo vzoru aby se daly lehce párovat. Kdyţ se dítě začne pohybovat, můţeme mu na oblečení našít zvukovou ozdobu, abychom o dítěti měli větší přehled. Ozdoba by neměla být v blízkosti ucha a měla bz být takové intenzity, aby dítě nerušila.
Dítě by měla matka oblékat na rovné ploše, ne na klíně. Matka má obě ruce volné a lépe se jí manipuluje s oblečením. Pokud dítě jiţ sedí je pro změnu lepší oblékat jej na klíně, protoţe má matka větší přehled o pohybech dítěte. (Schindlerová, 2006)
4.5.3 Zacházení s dítětem Rodiče se musí naučit zacházet s dítětem s jistotou, protoţe dítě se pak cítí klidněji a spokojenější. Toto by mělo být úlohou zdravotní sestry v dětské poradně. Měli by rodiče se zrakovým postiţením naučit přistupovat k dítěti a zacházet s ním v kaţdodenních činnostech. Drţení dítěte: „1. Rodič má dítě opřené o vrchní část hrudi a předloktím mu podepírá záda. Hlavička dítěte spočívá na rameni a rodič ji podepírá dlaní. (Druhá, volná ruka můţe podepřít zadeček.) 2. Dítě má rodič poloţené na předloktí své ruky tak, ţe předloktím podpírá jeho bříško, a prsty ho přidrţuje za pokrčenou nohu (tu, která je odvrácená od těla rodiče). Hlava dítěte je v ohybu ruky rodiče poloţena na bok tak, aby oči dítěte směřovali k prostoru. 3. Jedním z nejvýhodnějších způsobů přenášení a přepravování dětí je nosič (pro novorozence nosič z látky s oporou pro krk). Je třeba ale zdůraznit, ţe v nosiči by novorozenec neměl trávit příliš dlouhou dobu, aby se dítěti nezkřivila páteř. 4. Moţné je pouţít i dlouhý pléd, který má matka přehozený přes ramena a zbytek látky je bezpečně omotán kolem dítěte a těla matky (matka má obě ruce volné).“ (Schindlerová, 2006, s. 80-81)
4.5.4 Koupání a hygiena Plenky – rodiče si mohou vybrat ze dvou typů – látkové (musí se prát a vyvařovat, ale je to méně finančně náročné) a jednorázové plenky (snadněji se dítěti navlékají, děti se v nich lépe pohybují, nezpůsobují alergické reakce, ale nejsou ekologické). Vyráţku můţe nevidomý člověk poznat tak, ţe zadeček je teplejší a pokoţka je drsnější. První známky ovládání střev se objevuje mezi 15. aţ 18 měsícem. Samostatně chodí na toaletu děvčata dříve neţ chlapci a to kolem 2 a půl
let. Nejdříve se dítě navyká vyprazdňovat na nočník a poté na toaletu (je dobré mít záchodové prkénko pro děti, které zmenšuje otvor mísy). Koupání – pokud je dítě ještě moc malé a nemůţe se koupat ve vaně, můţeme postavit vaničku do kterékoliv místnosti, kde je dostatečné teplo a je v ní dostatek místa na všechny potřeby. Vanička s neklouzacím povrchem musí být postavena na zemi, aby se nepřevrhla a radič musí zaujmout stabilní pozici (dřepnout si, sednout na malou stoličku,…). Do vaničky můţeme pouţít dětské lehátko. Dále existují tvarované koupací kyblíky (viz příloha), které umoţňují bezpečné koupání dítěte. Dítě také můţeme vykoupat v umělohmotném umyvadle. Starší dítě uţ můţeme koupat ve vaně, ale vţdy tam s ním musí někdo být a umýt ho. Dříve neţ dítě poloţíme do vody, musíme loktem zkusit teplotu vody. Dítě bychom neměli nikdy nechávat bez dotykové kontroly. (Schindlerová, 2006)
4.5.5 Stravování dítěte Nejjednodušší je kojení, to však netrvá dlouho, ale rodič nemusí nic připravovat, ohřívat, hlídat teplotu a také je to zdarma. Se správným kojením by nevidomé matce měla pomoci zdravotní sestra v porodnici. Krmení pomocí lahví – měli by být umělohmotné a se širokým hrdlem, aby se do nich pokrm lépe naléval. Před krmením musíme zkusit, jestli není mléko příliš horké nebo studené (nakapeme na ruku). Dále musí rodič zkontrolovat, jestli mléko příliš neteče (otočíme láhev hrdlem dolů, mléko by mělo kapat). Rodič drţí láhev palcem, ukazováčkem a prostředníkem a prsty kontrolují, zda se dudlík nedostal příliš hluboko do pusinky a nedráţdilo dítě ke zvracení. Rodič také musí kontrolovat, jestli je v dudlíku dostatek mléka, aby tam nebylo mnoho vzduchu. Poloha dítěte – hlava dítěte je poloţena na paţi rodiče a zády se opírá o předloktí. Dítě neleţí, ale spíše napůl sedí. Kolem 6 měsíců si dítě jiţ dokáţe drţet tvarovanou láhev samo. Tuhá strava – tuto stravu (kaše, pyré,…) dítě dostává pomalu od 4. měsíce. Dítě sedí u stolu, na klíně matky a zády se opírá o hrudník rodiče a je krmeno hlubší lţičkou. Potravu nabereme na lţičku a přiloţíme ji dítěti mezi rty, aby mohlo potravu sát. Druhou ruku máme pod bradou a kontrolujeme pohyby hlavy a úst.
Můţeme dát lţíci do ruky dítěte a svojí rukou jej vedeme. Dítě se tak naučí samo jíst. Pro nevidomé rodiče můţe být krmení lţičkou problém, proto mohou kaše více naředit a krmit dítě dále z láhve nebo do jídla namočí prst a dá ho dítěti do pusy nebo mohou pouţít malou lţičku, ale musí být hluboká. Kdyţ nám dítě trochu povyroste (kolem 7 měsíců), můţeme mu dávat do ruky kousek pečiva, oplatek, ovoce, zeleninu aj. V tomto věku by jiţ dítě mělo samo pít z hrníčku se „zobáčkem“. Dítě rádo hrníčky obrací, takţe rodič musí dávat pozor a hlídat jej aby se potom někdo nezranil. Samostatné krmení – ze začátku sedí dítě rodiči na klíně, poté můţeme dítě posazovat do dětské ţidličky (viz příloha). Dítě nesmíme nechat nikdy při jídle a pití o samotě. Pokud se začne dusit, měli bychom ho chytit za nohy, hlavou dolů a pleskat jej po zádech. Starší děti bychom měli uchopit kolem pasu, ohnout jej dopředu, aby se hlavou dotýkali o pokrčené koleno rodiče a silně bouchat dlaní do zad mezi lopatky. Dítě by nemělo asi do tří let dostávat potraviny, u kterých hrozí vdechnutí (arašídy, ovoce s peckami, strouhanou mrkev, aj.) U krmení dítěte hrozí, ţe jídlo bude lítat všude moţně, proto je dobré, aby dítě jedlo dál od stěny, pod ţidličku a stůl dát noviny, dítěti dát oblečení, ze kterého se dají zbytky jídla dobře setřít. Dobrý je také umělohmotný bryndák se ţlábkem, který zachytí padající potravu. (Schindlerová, 2006) Péče o dítě není jen koupání a krmení, zahrnuje mnohem více činností, jako je výchova, a ostatní péče (láska) a to je individuální u kaţdých rodičů, jak u vidících, tak nevidomých. Pro nácvik péče o dítě realizují Tyfloservisy kurzy. Kaţdý rodič má z počátku strach, aby dítěti neublíţilo, ale to se za krátko změní. Určitě jsem nevyčerpala všechny činnosti a úkony denního ţivota, toto je jen základní přehled. Při kaţdé práci nevidomé osoby je potřeba dbát zvýšené opatrnosti, bezpečnosti, nikam nespěchat a vše si nejdříve promyslet a naplánovat postup té dané práce. Musí se nejdříve se vším pořádně seznámit. Vidící lidé se seznamují zrakem, nevidomé osoby hmatem. Z práce je patrné, ţe i nevidomá osoba zvládne po kratším či delším výcviku všechny činnosti, jako osoby vidící.
ZÁVĚR Ve své práci jsem se pokusila shrnout problematiku soběstačnosti nevidomých osob. V první části své práce jsem se věnovala obecným popisem stavby a funkce oka a popisem klasifikace zrakového postiţení. Kaţdé zrakové postiţení má dopad na ţivot člověka. Problémy se objevují v oblasti pracovní i společenské. Dopad zrakového postiţení se projevuje i v péči o vlastní osobu. Ve své práci jsem se věnovala pouze osobám nevidomým, ale mnoho z toho, co jsem zde uvedla, by se dalo pouţít i u jiných typů zrakového postiţení. Dále jsem se věnovala organizacím, které nabízí rehabilitační kurzy, zejména pak kurzy rehabilitace. Druhá část této práce je zaměřena na sebeobsluhu a domácí práce, protoţe i osoby nevidomé jsou schopny ţít a starat se o domácnost stejně kvalitně jako osoby vidící. Je pravda, ţe k tomu potřebují více trpělivosti, více času a občas pomoc blízké osoby. Také musí dbát větší opatrnosti a bezpečnosti, protoţe nevidí nástrahy, které je mohou potkat. Mnoho lidí se mne ptalo, na jaké téma píšu svoji závěrečnou práci. Kdyţ jsem jim odpověděla, jaké mám téma, překvapila mne odpověď, která byla u mnoha lidí podobná. Zněla – „A oni něco zvládnou?“. Tato odpověď mě udivila a donutila mne zamyslet se nad tím, kolik toho nestudovaní (v této problematice) vědí o osobách zrakově postiţených a zejména pak o nevidomých. Zeptala jsem se i dalších lidí a zjistila jsem, ţe je velmi málo lidí, kteří by byli informovaní o tom, jak osoby nevidomé ţijí. Setkala jsem se s názory, ţe lidé nevidící sami ţít nemohou, ţe potřebují, aby se o ně někdo staral. Myslím, ţe by se měli základy speciální pedagogiky vyučovat na kaţdé střední škole či učilišti. Pak by se moţná názory těchto lidí změnily. Mým cílem bylo teoreticky popsat základní činnosti a potřeby kaţdého člověka z pohledu nevidomých osob. Neuvedla jsem všechny činnosti, pokusila jsem se vybrat ty nejdůleţitější. Chtěla jsem vytvořit z několika publikací od různých autorů vytvořit jednu, která by všechny činnosti a postupy propojila a vystihla tak zároveň myšlenky všech autorů dohromady.
SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY 1. ČÁLEK, O. Výchova dospívající zrakově postižené mládeže k samostatnosti. Praha: [s.n.], 1985. 95 s. 2. FINKOVÁ, D., LUDÍKOVÁ, L., RůŢIČKOVÁ, V. Speciální pedagogika osob se zrakovým postižením. 1. vyd. Olomouc: [s.n.], 2007. ISBN 978-80-244-1857-5. 3. HAMADOVÁ, P., KVĚTOňOVÁ, L., NOVÁKOVÁ, Z. Oftalmopedie: Texty k distančnímu vzdělávání. 2. vyd. Brno: Paido, 2007. 125 s. ISBN 978-80-7315-159-1. 4. HYCL, J., VALEŠOVÁ, L. Atlas oftalmologie. Praha: Triton, 2003. ISBN 80-7254-382-2. 5. JELÍNEK, J., ZICHÁČEK, V. Biologie pro gymnázia. 5. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. 574 s. ISBN 80-7182-089-X 6. JESENSKÝ, J. Rehabilitace zrakově postiţených a způsoby její realizace. Praha: Společnost nevidomých a slabozrakých v ČR, 1992. ISBN 80-900950-1-1. 7. KRAUS, H., a kol. Kompendium očního lékařství. Praha: Grada, 1997. ISBN 80-7169-1. 8. LUDÍKOVÁ, L. Tyflopedie I..Olomouc: [s.n.], 1988. 70 s 9. PEŠATOVÁ, Ilona. Vybrané kapitoly ze speciální pedagogiky se zaměřením na tyflopedii. 2. upr. vyd. Liberec: [s.n.], 2005. 76 s. ISBN 80-7372-004-3. 10. PITROVÁ, Š. Chraňte svůj zrak. Praha: Grada, 1993. ISBN 80-7169-037-6. 11. RENOTIÉROVÁ, M., LUDÍKOVÁ, L., a kol. Speciální pedagogika. 4. vyd. Olomouc: VUP, 2006. ISBN 80-244-1475-9. Speciální pedagogika osob s postiţením zraku, s. 191-208. 12. ROZSÍVAL, P., et al. Oční lékařství. Praha: Galén a Karolinum, 2006. ISBN 80-7262-404-0. 13. SCHINDLEROVÁ, O. Na ruce si nevidím: Praktické dovednosti pro život se zrakovým postižením. 1: Okamţik, 2007. 231 s. ISBN 80-86932-10-9.
14. SCHINDLEROVÁ, O., et al. Kapitoly ze sebeobsluhy nevidomých a slabozrakých. 1. vyd. Praha: [s.n.], 2007. 96 s. ISBN 978-80-239-8822-2. 15. ŠTRÉBLOVÁ, M. Poznáváme svět se zrakovým postižením: Úvod do tyflopedie. 1. vyd. Ústí nad Labem: UJEP, 2002. 69 s. ISBN 80-7044-448-7. 16. ŠVECOVÁ-KVĚTOňOVÁ, L. Oftalmopedie. 2. dopl. vyd. Brno: Paido, 2000. 70 s. ISBN 80-85931-84-2. 17. VÍTKOVÁ, M., et al. Integrativní speciální pedagogika: Integrace školní a sociální. 2. rozšířené a přepracované vyd. Brno: Paido, 2004. 463 s. ISBN 80-7315-071-9. 18. WIENER, P., et al. Praktická výchova zrakově postižených. 1. vyd. Praha: [s.n.], 2006. 69 s. ISBN 80-239-6773-8. 19. FRANĚK, Miloslav, VACULÍN, Šimon. Multimediální návody k praktickým cvičením oboru normální fyziologie [online]. Praha: 2004 [cit. 2009-02-10]. Dostupný
z
WWW:
20. http://tyflokabinet-cb.cz/zrak.htm 21. http://www.braillnet.cz/sons/transformace/kdo-co.html 22. http://www.dedina.cz 23. http://www.sons.cz 24. http://www.sons.cz/strediska.php 25. http://www.tyflocentrum.cz 26. http://www.tyfloservis.cz/zakladni-udaje.php 27. http://www.visusoptik.cz/main.php?level1=2 28. Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Lidské oko [online]. c2008 [citováno 4. 02. 2009].
Dostupný
z:
http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Lidsk%C3%A9_oko&oldid=305276 7 29. www. zeleny-zakal.cz
SEZNAM PŘÍLOH: Příloha 1 – řez okem, Příloha 2 – optotypy, Příloha 3 – typy strabismu, Příloha 4 – stereoskop, Příloha 5 - graf vyuţívání sluţeb tyfloservisu, zvláště pak kurzů sebeobsluhy, Příloha 6 - Počet klientů vyuţívajících dlouhodobé (nad 10 hodin ročně) kurzy sebeobsluhy, Příloha 7 – pomůcky pro práci s prádlem, Příloha 8 – navlékač jehel, Příloha 9 – indikátor hladiny, Příloha 10 – oddělovač ţloutku, Příloha 11 – koupací kyblík pro novorozence.
PŘÍLOHY Příloha 1: řez okem
http://fyzika.gbn.cz/phprs/image/fyzika/optika/oko.jpg
Příloha 2: Optotypy
www.optopol.com.pl/images/oko.wzory.JPG
Příloha 3: Typy strabismu
http://www.fairview.org/healthlibrary/content/ea_esotropi_oph.htm
Příloha 4: Stereoskop
http://www.tridakt.cz/3dshop/index.php?d=44&a=detail
Příloha 5: Graf vyuţívání sluţeb tyfloservisu, zvláště pak kurzů sebeobsluhy.
700 650 600 550 500 450 400 počet klientů 350 300 250 200 150 100 50 0 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 rok celkový počet klientů vyuţívající kurzy soc. rehabilitace v tyfloservisech z toho nevidomých počet klientů vyuţívajících dlouhodoběji kurzy sebeobsluhy
Data jsem čerpala z výročních zpráv Tyfloservisu. Tento graf ukazuji, jam moc jsou vyuţívány sluţby Tyfloservisu, zejména pak jak moc je vyhledáván kurz sociální rehabilitace, kolik osob je nevidomých. Z grafu je zřejmé, celkový počet klientů klesá a také klesá počet nevidomých osob. Na druhou stranu počet klientů vyuţívajících kurzy sebeobsluhy roste. www.tyfloservis.cz
Příloha 6: Počet klientů vyuţívajících dlouhodobé (nad 10 hodin ročně) kurzy sebeobsluhy.
55 50 45 40 35 30 počet klientů 25 20 15 10 5 0 2001
2002
2003
2004
2005
2006
2007
rok dlouhodobé kurzy sebeobsluhy
Z grafu je zřejmé, ţe počet klientů tyfloservisu, kteří vyuţívají kurzy sebeobsluhy, roste. www.tyfloservis.cz
Příloha 7: Pomůcky pro práci s prádlem Colortest
Jedná se o přístroj k poznávání barev. Obsahuje hlavní a vedlejší menu. Hlavní menu má funkci čas, datum, termíny, stopky, informace. Ve vedlejším menu informace zjistíte stav baterie, teplotu v místnosti. Přístroj je vybaven digitalizovaným českým hlasem.
Colorino
Jedná se o indikátor barev a světla. Je určen především pro ty, pro něţ je obsluha Colortestu sloţitá. Ovládá se dvěma tlačítky. Lze nastavit 3 stupně hlasitosti. Napájen je 2 tuţkovými bateriemi. Rozpozná více neţ 100 barevných odstínů. Intenzitu světla oznamuje v 10.000 různých tónech.
Krouţek na ponoţky
zdroj: http://is.braillnet.cz/pomucky_vypis.php?name=&spe%5B%5D=2
Příloha 8: Navlékač jehel
Sada jehel pro nevidomé
zdroj: http://is.braillnet.cz/pomucky_vypis.php?name=&spe%5B%5D=2
Příloha 9: Indikátor hladiny
Klasický indikátor hladiny se zvukem připomínajícím cvrčka.
Indikátor hladiny mimo zvukovou signalizaci na skleničce vibruje. Je tedy vhodný i pro ty, kteří hůře slyší.
http://is.braillnet.cz/pomucky_vypis.php?name=&spe%5B%5D=1
Příloha 10: Oddělovač ţloutku
http://is.braillnet.cz/pomucky_vypis.php?name=&spe%5B%5D=1
Příloha 11: Koupací kyblík pro novorozence
www.ajuty.cz
Ţidlička na krmení dítěte
www.darja.cz
www.vitalshop.cz
ANOTACE Jméno a příjmení: Katedra: Vedoucí práce: Rok obhajoby:
Markéta Hlavatá Ústav speciálněpedagogických studií Mgr. Veronika Růţičková Ph.D. 2009
Název práce:
Vykonávání domácích prací nevidomými Název v angličtině:
Practice of homework from blind people Anotace práce:
Práce je zaměřena na stavbu a funkci oka, na klasifikaci a popis zrakových vad a na sociální rehabilitaci. Ve druhé části práce se věnuji sebeobsluze a domácím pracím z pohledu nevidomé osoby. Klíčová slova:
Oko, osoba nevidomá, sebeobsluha, rehabilitace, domácí práce Anotace v angličtině:
This graduation theses is about anatomical structure and role of eye, on classification and description of visual defekt and aboat social rehabilitation. In the sekond part is about service of mysem and homework of blind people. Klíčová slova v angličtině: Přílohy vázané v práci:
Rozsah práce: Jazyk práce:
Eye, blind person, service rehabilitation, homework
of
myself,
1. řez okem, 2. optotypy, 3. typy strabismu, 4. stereoskop, 5. graf vyuţívání sluţeb soc. rehabilitace, 6. graf počtu osob navštěvující kurzy sebeobsluhy, 7. pomůcky pro práci s prádlem, 8. navlékač jehel, 9. indikátor hladiny, 10. oddělovač ţloutku, 11. koupací kyblík pro novorozence 64s., 13s. obr. příloh Český jazyk
