Univerzita Karlova v Praze Přírodovědecká fakulta
Studijní program: Biologie Studijní obor: Ekologická a evoluční biologie
Roman Říha
Arachnofobie a příčiny strachu z pavouků Arachnophobia and the causes of fear of spiders
Bakalářská práce Školitel: Mgr. Petr Dolejš Praha, 2013
Tímto bych chtěl poděkovat svému školiteli Mgr. Petru Dolejšovi za obětavé vedení mé bakalářské práce, za vstřícný přístup a mnoho cenných rad. Děkuji také konzultantce Mgr. Evě Landové, Ph.D. za přínosné poznámky k této práci. S úctou děkuji panu prof. RNDr. Janu Bucharovi, DrSc. za předání lásky k pavoukům. A v neposlední řadě mnohokrát děkuji své rodině a především přítelkyni za trpělivost a podporu během přípravy této práce.
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci zpracoval samostatně a že jsem uvedl všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce ani její podstatná část nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu.
V Praze, 15.5.2013
Podpis
2
Obsah Abstrakt ..................................................................................................................................... 4 1 Úvod ................................................................................................................................... 5 2 Fobie, strach a odpor ........................................................................................................ 6 2.1 Strach ........................................................................................................................... 6 2.1.1 Fyzické a psychické projevy strachu .................................................................... 7 2.2 Fobické úzkostné poruchy – fobie ............................................................................... 7 2.3 Úzkost a odpor ............................................................................................................. 7 2.4 Rozdělení fobií ............................................................................................................ 8 2.4.1 Specifické (izolované) fobie................................................................................. 8 2.4.2 Etymologie specifických fobií ........................................................................... 10 2.4.2.1 Klasické podmiňování ............................................................................... 10 2.4.2.2 Klasická psychodynamická formulace ..................................................... 11 2.4.2.3 Teorie připravenosti ................................................................................. 11 2.4.2.4 Modelování................................................................................................. 12 2.4.2.5 Negativní informace .................................................................................. 12 2.4.2.6 Vliv znechucení/odporu ........................................................................... 13 2.4.3 Prevalence specifických fobií............................................................................. 14 2.5 Strach a fobie u dětí ................................................................................................... 14 3 Arachnofobie ................................................................................................................... 15 3.1 Příčiny vzniku arachnofobie ...................................................................................... 15 3.2 Předávání arachnofobie v rodinách ........................................................................... 16 3.3 Pocit odporu z pavouků ............................................................................................. 16 3.4 Diagnostika arachnofobie .......................................................................................... 18 4 Relevantnost strachu z pavouků ................................................................................... 19 4.1 Otravy ........................................................................................................................ 19 4.1.1 Neurotoxické otravy ........................................................................................... 19 4.1.1.1 Latrodectus spp. ......................................................................................... 19 4.1.1.2 Steatoda spp. a Achaearanea spp. ............................................................ 21 4.1.1.3 Atrax spp. a Hadronyche spp. .................................................................... 22 4.1.1.4 Phoneutria spp. .......................................................................................... 24 4.1.2 Otravy způsobující nekrózy................................................................................ 26 4.1.2.1 Loxosceles spp. ........................................................................................... 26 4.1.2.2 Sicarius spp................................................................................................. 28 4.1.2.3 Ostatní zástupci ......................................................................................... 29 4.2 Obtíže nezpůsobené jedem ........................................................................................ 29 4.3 Rizikoví pavouci v ČR .............................................................................................. 30 5 Pavouci v mytologii a kultuře. ....................................................................................... 32 5.1 Trest Arachnin ........................................................................................................... 32 5.2 Pavouci v mytologii ................................................................................................... 32 5.3 Vztah k pavoukům v různých kulturách .................................................................... 32 5.3.1 Západní kultury .................................................................................................. 32 5.3.2 Jiné kultury ......................................................................................................... 33 5.3.3 Tarantismus ........................................................................................................ 33 6 Závěr ................................................................................................................................ 35 Použitá literatura .................................................................................................................... 36 Přílohy ..................................................................................................................................... 41
3
Abstrakt Strach z pavouků je velmi rozšířený a v určitých případech může přerůstat ve fobii. Negativní postoj k pavoukům lze nalézt již v mytologii některých národů. Tento postoj je často zastáván i v kultuře západní civilizace. Je zajímavé, že tento strach přetrvává, ačkoli je jen velmi málo pavouků, kteří jsou schopni ohrozit lidský život. Je více možných příčin vzniku arachnofobie, mimo jiné klasické podmiňování, informační přenos a vliv emoce odporu. Právě vliv odporu (znechucení) se jeví jako velmi pravděpodobné vysvětlení vzniku fobie z pavouků. Relevantnost strachu je popsána na základě výčtu pro člověka nebezpečných pavouků. Někteří pavouci jsou totiž schopni ohrozit lidské zdraví toxiny obsaženými v jejich jedu. Základními otázkami jsou tedy opodstatněnost lidského strachu z pavouků a možné příčiny vzniku tohoto negativního vztahu. Klíčová slova: strach, fobie, arachnofobie, odpor, nebezpeční pavouci, postoj k pavoukům, mytologie
Abstract Fear of spiders is largely widespread, and in some cases may even grow into a phobia. Negative attitude towards spiders can be found already in the mythology of some peoples. This attitude is often in the Western culture. It is interesting that this fear persists even though there are very few spiders which are able to endanger human life. There are more possible causes of arachnophobia, including classical conditioning, information transmission and impact of disgust emotions. Right the disgust seems to be the probable explanation of spider phobia. Relevance fear is documented by a list of dangerous spiders to humans. Some spiders are in fact able to endanger human health by toxins contained in their venom. Basic questions to deal with are validity of human fear of spiders and possible causes of this negative relationship. Key words: fear, phobia, arachnophobia, disgust, dangerous spiders, feeling about spiders, mythology
4
1 Úvod Arachnofobie neboli nadměrný strach z pavouků je velice častou specifickou fobií (Kirkpatrick 1984). Postihuje ženy i muže všech věkových kategorií (Davey 1994a; de Jong et al. 1997) a může velmi znesnadňovat každodenní život (Praško et al. 2008). Je však nutné podotknout, že nelze považovat každou strachovou reakci za příznak arachnofobie. Existují totiž pavouci, kteří svým jedem mohou ohrožovat lidské zdraví nebo i život (Knoflach & Horak 2010). Pokud budeme mít strach z těchto pavouků, jedná se o přirozenou reakci, nikoli o fobii (Marks 1969). Pavouci jsou pro člověka nebezpeční především svým jedem, který může působit neurotoxicky nebo histotoxicky (Knoflach & Horak 2010). Nepříjemné kožní problémy může však způsobovat i lámavé ochlupení velkých sklípkanů (Haddad et al. 2012). Ovšem nebezpečných zástupců arachnofauny není mnoho a smrtelných následků pokousání je minimum (Knoflach & Horak 2010). Kde tedy tkví důvod široké rozšířenosti arachnofobie, je dodnes nezodpovězená otázka. Literatura uvádí mnoho vysvětlení původu specifických fobií (včetně fobie z pavouků). Výzkumy naznačují, že by se mohlo jednat i o součinnost více faktorů, např. spojený vliv pocitu odporu k pavoukům způsobený spojováním s nemocemi a následným informačním přenosem na další členy dané society (Davey 1994a). V tomto směru by mohla hrát velkou roli kultura a mytologie. Ve své práci si kladu především tyto cíle: i.
definovat rozdíly mezi strachem, fobií a odporem
ii.
shrnout možné příčiny vzniku arachnofobie (potažmo všech specifických fobií)
iii.
zhodnotit nebezpečí, které člověku hrozí ze strany pavouků a popsat nejrizikovější zástupce arachnofauny
iv.
popsat vztahy k pavoukům v kultuře a mytologii
Tato práce by měla být i teoretickým základem pro práci diplomovou, která bude mít za úkol odhalit konkrétní znaky pavouků, které u člověka způsobují pocity strachu nebo odporu. V návaznosti na to pak odhalit „nejodpornějšího“ pavouka. Právě popisy jedovatých pavouků a různých náhledů na vznik arachnofobie by v tomto ohledu mohly napovědět.
5
2 Fobie, strach a odpor Popsat vztah mezi člověkem a pavoukem není jednoduchá záležitost. Měli bychom mít na paměti, že nemusíme být svědky pouze vyhýbavých, či dokonce krajně negativních reakcí. Značná část populace vnímá pavouky zcela neutrálně (viz kapitola Prevalence specifických fobií). Určitá část populace je dokonce těmito bezobratlými živočichy fascinována, snad i proto vznikl samostatný vědní obor arachnologie a světová arachnologická společnost (International society of arachnology 2013). Zájem o život pavouků v českých zemích je doložen nejen seznamem jmen členů České arachnologické společnosti (České arachnologická společnost 2013). Mým cílem je však popisovat negativní reakce na setkávání s pavouky. Ovšem i zde musíme nutně dojít k několika otazníkům. Nemůžeme totiž všechny nepříjemné pocity z pohledu na pavouka, včetně strachu, jednoduše shrnout pod pojem fobie. Ne každý strach totiž automaticky znamená fobii. Každý z termínů popisuje jiný prožitek (ač mají stejný základ) a na člověka mají tyto emoční stavy jiný vliv (Praško et al. 2008). Striktní rozdělení strach × fobie se však jen velmi špatně dodržuje. I v odborné literatuře (obzvláště u anglicky píšících autorů) se můžeme setkat s pojmy „fear of spiders“ a „spider phobia“, které znamenají totéž, ačkoli bychom mohli očekávat, že se jedná o dva rozlišné prožitky. Ve své práci se pokusím toto dichotomické rozdělení dodržovat, nebo alespoň názorně vysvětlovat, aby měl čtenář neustále jistotu v tom, o který jev se jedná. Popisným větám typu: „Entomofobie je panický strach z hmyzu“, se však vyhýbá jen stěží, protože máme-li toto slovo přeložit, dojdeme nevyhnutelně k tomuto: „entomo“ – předpona odkazující na hmyz; fobie pocházející z řeckého „phobos“, což v překladu znamená strach, děs, panika. Ale kruhové definici „strach je fobie“ a „fobie je strach“ se lze naštěstí vyhnout.
2.1 Strach Kulísková (2001) popisuje strach jako: „emoční a fyziologickou reakci na definovatelné nebezpečí“. Praško et al. (2008) upřesňuje, že se jedná o „opodstatněnou reakci na nebezpečný stimul“. Marks (1969) tvrdí, že: "Strach je normální reakce na skutečnou nebo domnělou hrozbu u vyšších zvířat. Zahrnuje vnější chování, výraz, vnitřní pocity a doprovodné fyziologické změny“. Autorem shrnující definice: „Strach je aktivizující, averzivní emoční stav, který slouží k motivaci organismu vyrovnat se s ohrožující událostí,“ je Öhman (2000 in Öhman 2005). Averzivním chováním chápeme únikové, distanční chování, při němž má člověk snahu vyhnout se nepříjemným, odpudivým a odporným zážitkům, nebezpečí, rizikům a všemu, co má charakter trestu (Kohoutek 2005). Z výše zmíněného tedy můžeme vyvodit, že strach z negativního stimulu, který nám může způsobit bezprostřední nebezpečí, je zcela přirozenou reakcí organismu a není psychologickou ani fyziologickou poruchou. Explicitním příkladem by mohl být strach způsobený zahlédnutím tygra v zoologické zahradě mimo výběh. Tygr je pro
6
člověka reálnou hrozbou, a proto je nanejvýš moudré aktivizovat vlastní organismus a pokusit se šelmě vyhnout (Davey 2011).
2.1.1 Fyzické a psychické projevy strachu Intenzivní prožívání strachu s sebou nese mnoho fyziologických i psychických změn organismu (tab. 1). Člověk si samozřejmě nejvíce uvědomuje a následně pamatuje ty negativní. Většinu fyziologických reakcí způsobuje sympatikus, který aktivuje organismus, hlavně uvolněním adrenalinu a noradrenalinu Některé fobie mohou mít opačné fyzické projevy, např. při fobii z krve dochází (působením parasympatiku) ke zpomalení pulzu (Praško et al. 2008).
Tab. 1: Tělesné a duševní průvodní jevy fobií (Praško et al. 2008) tělesné příznaky zrychlený pulz pocení třes zrychlené dýchání svalové napětí slabost svírání v žaludku pocit na zvracení nedostatek dechu závrať pískání v uších rozmazané vidění sucho v ústech
duševní příznaky
strach z podnětu panika bezmoc myšlenky na útěk ztráta sebekontroly strach ze ztrapnění se snaha vyhnout se zdroji strachu
2.2 Fobické úzkostné poruchy – fobie Fobií můžeme nazvat jakýkoli „irelevantní strach“ z nějakého objektu nebo situace (Praško et al. 2008). Definice Kulískové (2001) zní: „fobické úzkostné poruchy jsou duševní poruchy, u nichž je úzkost, často přecházející v paniku, vyvolávána dobře definovatelnými situacemi, které nejsou v daném okamžiku nebezpečné. Typické je vyhýbání se těmto situacím, nebo jejich překonávání, provázené obavami a strachem. Doprovodnými symptomy jsou palpitace, pocity mdloby, strach ze smrti, ztráty kontroly a zešílení. Při očekávání fobické situace vzniká anticipační úzkost, často se vyskytuje deprese.“ Pro člověka trpícího fobií je typické, že si uvědomuje neškodnost předmětu jeho fobie, a že jeho panická reakce je neadekvátní (Pössel & Holzhay 2006).
2.3 Úzkost a odpor Při fobické atace může člověk pociťovat mimo strachu i další dvě základní emoce – úzkost (trýzeň) a odpor (Ollendick et al. 2001).
7
Úzkost je neurčitý pocit obav nebo ohrožení. Jak trefně upozorňuje Plháková (2004), české pojmenování úzkost vystihuje fyziologické i psychologické projevy této emoce. „Člověk má sevřené hrdlo, „úží“ se mu dech, je v „úzkých“, tj. necítí se dobře a neví přesně proč. Úzkost je oproti strachu difúznější a trvá obvykle déle. Odpor je pocit nechuti ke specifickým podnětům, který může připomínat slabou nauzeu. Je provázen štítivým, vyhýbavým chováním, případně snahou odstranit předmět odporu z okolí zasaženého. Při přímém fyzickém kontaktu s objektem může dojít ke gradaci emoce až k pocitu hnusu (Plháková 2004).
2.4 Rozdělení fobií Existují tři základní fobické poruchy – agorafobie, sociální fobie a specifická fobie. Agorafobie je podle mezinárodní klasifikace nemocí (MKN 10) skupina fobií zahrnující strach z opuštění domu, vstupu do obchodů, shluku osob, z cestování ve veřejném dopravním prostředku bez doprovodu. Bývá často provázena panickou atakou (Kulísková 2001). Sociální fobie je strach ze zkoumavých pohledů, který má za následek strach z kontaktu s jinými lidmi. Má spojitost s nízkým sebevědomím a strachem z kritiky (Kulísková 2001).
2.4.1 Specifické (izolované) fobie Tyto fobie jsou omezeny na specifické situace – blízkost určitých živočichů (např. arachnofobie), výšku, pohled na krev, zubní ošetření, tmu, uzavřené prostory (klaustrofobie). Impulz pro spuštění fobické reakce je individuální, kontakt s objektem strachu však může spustit paniku stejně jako u agorafobie nebo sociální fobie. Specifická fobie je nejčastější úzkostná porucha. Prevalence u mužů je 4 % a u žen 7 % (Kulísková 2001). Abychom mohli tvrdit, že člověk trpí fobií, musí se dotyčný vyhýbat objektu svého strachu (případně jej snášet s krajním nepohodlím) a toto počínání jej musí významně omezovat v každodenním životě. Bez styku s fobickým podnětem jsou lidé trpící fobií obvykle bezpříznakoví (Praško et al. 2008). Marks (1969) ve své knize uvádí přesné podmínky, které specifická fobická reakce musí splňovat. i.
je nepřiměřená k podmínkám situace
ii.
nelze ji vysvětlit nebo se jí zbavit
iii.
je mimo vědomou kontrolu
iv.
vede k vyhýbání se obávané situaci
Miller et al. (1974 in Ollendick et al. 2002) přidali k Marksově definici ještě tyto tři body: v.
přetrvává delší dobu
vi.
je neadaptivní
vii.
není věkově nebo místně specifická
8
Tato kritéria do svých definic převzaly i velmi respektovaná Americká psychiatrická asociace (American Psychiatric Association – APA) a Světová zdravotnická organizace (World Health Organization – WHO) (Ollendick et al. 2001). Čtvrté vydání Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (DSM-IV) pro určení specifických fobií používá tato kritéria (APA 1994): i.
konkrétní a přetrvávající obavy, které jsou nadměrné nebo nepřiměřené, jsou způsobeny přítomností nebo očekáváním konkrétního objektu nebo situace (např. létání, výšek, zvířat, aplikací injekci, spatření krve)
ii.
vystavení panickému podnětu téměř vždy vyvolá okamžitou úzkostnou reakci, která může mít podobu situačně vázané nebo situačně predispoziční panické ataky; osoba uznává, že strach je nadměrný nebo nepřiměřený
iii.
fobickým situacím se osoba vyhýbá, případně je snáší s intenzívní úzkostí nebo strachem
iv.
vyhýbání se, úzkostné očekávání nebo tíseň v obávané situaci významně zasahuje do běžného života osoby, narušuje normální pracovní (studijní) nasazení, společenské aktivity nebo vztahy, je zde i strach, že bude osoba označena za fobika
v.
u osob mladších 18 let je doba trvání minimálně šest měsíců
DSM-IV následně rozděluje specifické fobie do čtyř základních skupin a jedné skupiny souhrnné: i.
fobie ze zvířat (např. arachnofobie)
ii.
fobie z přírodních podmínek (např. fobie z bouřky)
iii.
fobie z krve, injekcí a zranění (např. fobie ze zákroku dentisty)
iv.
fobie situační (např. klaustrofobie); kromě toho, DSM-IV uvádí
v.
fobie jiného typu (např. fobie ze zvracení) (APA 1994; Praško et al. 2008)
Toto rozdělení však zpochybňuje Bracha (2006), který uvádí, že členění podle typu podnětu je zavádějící, neboť nezohledňuje předpokládanou dobu vzniku fobie. Proto zavedl vlastní členění, které je založeno na evoluční době vzniku fobie: i.
mezozoické (savčí) fobie – předpokládaná doba původu je před 140 000 000 let. Do této kategorie můžeme zahrnout například strach batolat z cizích dospělých mužů nebo extrémní strach z vyvýšených míst
ii.
cenozoické (opičí) fobie – s dobou vzniku zhruba před 20 000 000 lety; sem můžeme zařadit například fobie z hadů (plazů obecně), omezeného prostoru, tmy a vody
iii.
středně až svrchně paleolitické fobie (doba H. sapiens) – vzniklé před 70 000 lety; z této doby pochází například nadměrný strach z hmyzu a myší
iv.
neolitické fobie – s původem před 12 000 lety. Například fobie z veřejných toalet a z kontaminace fekáliemi
9
2.4.2 Etymologie specifických fobií Dodnes ne zcela zodpovězenými otázkami jsou, jak fobie vznikají, jaký mají původ, proč mají někteří lidé abnormální strach ze specifických podnětů. Srovnání některých typů původu specifických fobií jsou v tab. 2. V zásadě se můžeme setkat s pěti vysvětleními. 2.4.2.1 Klasické podmiňování Tato teorie má základ ve Watsonově a Raynerově proslavené „Little Albert study“ z roku 1920, ve které „učili“ malého chlapce strachu z krys tím, že při každém dotknutí se krysy vyluzovali hlasité a nepříjemné zvuky bušením kladiva do železné trubky. Po sedmi spárování krysa – hluk (ve dvou sezeních v jednom týdnu) reagoval Albert křikem a vyhýbání se při předložení krysy, i když se neozýval hluk (Harris 1979). Základním fenoménem klasického podmiňování je tedy to, že strach z neutrálního podnětu (podmíněný stimul – např. krysa) může být spojen s averzivním nepodmíněným stimulem (nepříjemný hluk) (Merckelbach et al. 1996). Laboratorní pokusy sice naznačují, že podmiňovací procesy by mohly způsobovat fobiím podobné stavy, nedokazují však vznik všech specifických fobií následkem klasického podmiňování. Nicméně existují důkazy, které podporují představu, že klasické podmiňování způsobuje „osvojení si strachu“ i mimo laboratoř. Například Kuch et al. (1994) uvádí, že z 55 přeživších účastníků dopravních nehod (nepodmíněný stimul) se u 21 (38 %) vyvinula fobie týkající se řízení motorového vozidla (podmíněný stimul). Obdobný je příklad fobie z dušení (podle rozdělení DSM-IV specifických fobií patří do kategorie „jiné fobie“), kde je fobie téměř vždy důsledkem traumatické události, například dušení způsobené rybí kostí (Greenberg et al. 1988 in Merckelbach et al. 1996). Model klasického podmiňování fobií tedy vysvětluje, proč osoby reagují subjektivním, fyziologickým strachem, když jsou konfrontovány s panickým podmíněným stimulem. Tím však není vysvětleno trvale vyhýbavé chování fobiků (Merckelbach et al. 1996). Nastolený problém se pokusil objasnit Mowrer (1960 in Merckelbach et al. 1996) svým dvoustupňovým schématem. V první fázi údajně dochází k párování neutrálního podmíněného stimulu s averzivním nepodmíněným stimulem, které vyúsťuje v podmíněnou strachovou reakci z podmíněného stimulu. Během druhé fáze se člověk učí, že strachová reakce může být snížena tím, že se zamezí styku s podmíněným stimulem. Snížení hladiny strachu, které následuje po vyhýbavém chování, posiluje tento přístup v čase. Vyhýbání se stává nedílnou součástí fobie (Merckelbach et al. 1996). Tento přístup však nedokáže vysvětlit, proč nejsou některé konkrétní obavy nahodilé. Podle Mownerova schématu by totiž mohla vzniknout fobie z jakéhokoli stimulu za předpokladu, že je následován averzivní událostí. Proti tomu však hovoří několik skutečností:
10
i.
častější výskyt fobie z hadů než například fobie z elektřiny, ačkoli není žádný zřejmý důvod se domnívat, že hadi jsou častěji spojeny s averzivní událostí než elektřina (Seligman 1971)
ii.
ne vždy lidé začnou trpět fobií po prodělání traumatické konfrontace (Saigh 1984)
iii.
ne všechny specifické fobie lze vysledovat až k setkání s traumatickým nebo averzivním nepodmíněným stimulem; jinými slovy, některé osoby vykazují strach z konkrétního stimulu, ačkoli mu nikdy předtím nebyly vystavěny (Menzies & Clarke 1995); čili vznik fobie je možný i bez prodělání předchozího traumatu (Merckelbach et al. 1996)
iv.
vyhýbavé chování zmíněné v Mowrerově dvoustupňovém schématu je aktivní vyhýbání se nepodmíněnému stimulu, zatímco chování, které vykazují fobici, je pasivním vyhýbáním podmíněnému stimulu (Seligman 1971)
Selhání klasického podmiňování otevřelo cestu novým teoriím. Jednou z cest byly pokusy revidovat model klasického podmiňování podle biologických pravidel. Druhý typ revize je kognitivně orientovaný (Merckelbach et al. 1996). 2.4.2.2 Klasická psychodynamická formulace Tato teorie předpokládá, že fobie je kompromisní formace vyplývající z projekce, přesunutí a vyhnutí se úzkost provokujícím a zakázaným agresivním nebo sexuálním přáním. V tzv. genetickém modelu psychoanalýzy se spojuje původ fobie s oidipovskou fází (období, kdy je dítě zamilováno do rodiče opačného pohlaví a druhého rodiče považuje za konkurenta). Podle Freuda vedou incestní sexuální přání k úzkosti pramenící z očekávané pomsty rodiče opačného pohlaví (konkrétně strach z kastrace). Na základě této teorie popisuje Freud strach z koní u malého chlapce, kde kůň symbolizuje jeho silného a trestajícího otce. Jinými slovy, dětské nepoužité libido se přeměňuje na zdánlivě reálnou úzkost (Praško et al. 2008). 2.4.2.3 Teorie připravenosti Seligman (1971) přišel s teorií, že v pozadí fobií stojí koevoluce s původcem strachu. Pro naše předky mělo být evolučně výhodné se určitých objektů bát, a tento strach se začal geneticky předávat. Tato hypotéza vysvětluje, proč lidé trpí častěji fobií z hadů než například fobií z elektřiny. Vysvětlením je delší společná evoluce našich předků s hady, tudíž se strach „stihl“ zafixovat, na rozdíl od interakcí s elektřinou, která trvá jen několik generací. Öhman & Mineka (2001) svými pokusy zjistili, že jednou získaná podmíněná odpověď na evolučně relevantní podnět (např. diapozitiv pavouka) vyhasíná o mnoho pomaleji než odpověď na evolučně neutrální podnět (např. obrázek květiny). Tento původ uvádí i Kulísková (2001). Tvrdí, že etiologií specifických fobií jsou „pozůstatky kdysi účelných atavistických reakcí“. Tento přístup
11
je však také kritizován. Např. McNally (1995) nesouhlasí s předpokladem adaptivnosti fobií, která je základem hypotézy připravenosti. Upozorňuje na to, že je obtížné určit evoluční význam pro různé podněty. Navíc Merckelbach & de Jong (1996) zdůrazňují, že několik studií provedených Öhmanem a jeho kolegy se nepodařilo zopakovat. 2.4.2.4 Modelování Jak již uvedeno výše, hypotéza klasického podmiňování předpokládá, že subjekty mají přímou zkušenost s podmíněnými a nepodmíněnými stimuly. To platí pro jednoduchá podmiňování, ve kterých je podmíněný stimul spojen s traumatickým nepodmíněným stimulem. Nicméně jsou popsány případy, kdy se u pacientů vyvinula specifická fobie, aniž by měli přímou zkušenost s objektem svého strachu (Rachman 1990 in Merckelbach et al. 1996). V těchto případech přichází v úvahu působení modelování (tj. zprostředkovaný přenos strachu). Teorie modelování předpokládá, že panický strach lze získat pozorováním druhých, kteří bázlivě reagují na specifický podnět. Tento předpoklad podpírá například studie Cooka a Mineky (1989), kteří zjistili, že makak rhesus [Macaca mulatta (Zimmermann, 1780)] může získat strach z hadů díky sledování videokazet, na kterých jiná opice reaguje bázlivě na hračku v podobě hada. 2.4.2.5 Negativní informace Specificky lidským typem získávání fobie by mohlo být šíření negativních informací. Jde tedy o negativní verbální sdělení z našeho okolí (rodiče, knihy, televize, internet) o určitém objektu, které zvyšuje strach z popisovaného objektu. Na tomto principu jsou vystavěny všechny preventivní a odstrašující kampaně, např. o škodlivosti kouření (Merckelbach et al. 1996). V zásadě se jedná o podtyp teorie modelování. V této oblasti bohužel chybí dostatek experimentálních studií. Některé studie naznačují, že i formování naší rodinou by mohlo mít za následek získání specifické fobie. Fyer et al. (1990) uvádějí, že 31 % z příbuzných fobiků mělo také diagnostikovánu specifickou fobii. Obdobné výsledky uvádí Praško et al. (2008), ti navíc uvádějí, že nejsilněji se tento vztah uplatňuje při fobii z krve, kde až 61 % pacientů má v příbuzenstvu někoho, kdo trpí stejnou fobií. Tyto výsledky však nerozlišují mezi různými etiologickými mechanismy (např. genetický přenos, modelování, atd.) Konkrétní příklad uvádí Sayersová (1999). Podle ní se děti často začnou bát, když postřehnou strach svých rodičů. Dále popisuje případ, kdy děti matek, které byly při válečných náletech více vystrašené, se také více bály. Kdežto děti klidných matek trpěly menším strachem, i když byla situace velmi nebezpečná. Do této kategorie můžeme zařadit i případ identifikace s obětí, který vysvětluje silné pocity úzkosti při pohledu na zraněného člověka, který krvácí. Člověk automaticky přemýšlí nad
12
tím, jaké by to bylo, kdyby se dostal do podobné situace, představuje si, jak je zraněn sám, jak prožívá bolest. To spouští stavy úzkosti (Praško et al. 2008). 2.4.2.6 Vliv znechucení/odporu Posledním přístupem ke vzniku specifických fobií, který uvádím, je vliv základní emoce odporu při konfrontaci s fobickým podnětem. V sérii studií provedených Daveyem a jeho kolegy se ukázalo, že lidé mají tendenci hodnotit malá zvířata, jako jsou pavouci, hadi a krysy spíše jako budící odpor než jako nebezpečné (Davey 2011). Bennett-Levy & Marteau (1984) popisují, že existuje pozitivní korelace mezi strachem z malých zvířat a tím, do jaké míry jsou vnímány jako ošklivá a slizká. Citlivost ke znechucením se měří pomocí dotazníků (např. Disgust Questionnaire – DQ; Rozin et al. 1984 in de Jong et al. 2000) které se zaměřují na odmítání kontaminovaných oblíbených potravin (Davey 2011). Dotazovaní odpovídají, na kolik by byli ochotni pozřít určité jídlo (např. sušenku), kdyby bylo nějakým způsobem kontaminováno uvedenými zvířaty (de Jong & Muris, 2002). Vyhýbavé chování se u strachu a odporu liší. Strachem motivované vyhýbavé chování chrání osoby před vnímaným nebezpečím, zatímco odporem motivované vyhýbání může být častěji spojeno s pocity a představami (Woody & Teachman 2000).
Tab. 2: Záznam získání strachu (Praško et al. 2008) Fobický podnět Výšky
Traumatické zážitky Pád ze zídky ve třech letech se zraněním a následným potrestáním otcem.
Učení odpozorováním V detektivce pád oběti do výtahové šachty.
Myši
Spatření myši vedle záchodové mísy v dětství.
Ječení matky při pohledu na myš.
Hadi
Sáhla jsem jako dítě pro houbu a byl tam vedle slepýš, strašně jsem se vyděsila.
Zhlédnutí v televizi filmu o hadech, jak útočí na svou kořist.
Blesk
Když jsem měla na starosti sourozence a rodiče nebyli doma, měla jsem strach, že do domu uhodí blesk a všechny nás zabije.
Sledování Babičky – Viktorka v bouřce.
13
Informační přenos Opakované informace o pádu horolezců, spolužák spadl ze stromu a ochrnul. Strašení bratrem, že myš mě kousne ze záchodu, kam se dostane potrubím. Strašení v rodině, abych koukala pod nohy a nešlápla na zmiji, protože po kousnutí bych mohla umřít. Otec přišel z práce s tím, že někoho zabil blesk, a vykládal, jak nemáme chodit v bouřce po pláni nebo se chovávat pod strom.
2.4.3 Prevalence specifických fobií Studie Fredriksona et al. (1995) poskytla tyto výsledky: Specifická fobie byla zaznamenána u 704 respondentů z 1000 náhodně vybraných dospělých ve věku mezi 18 a 70 lety. Respondenti byli dotazováni na různé speciální fobie, které byly definovány podle APA DSM-IV. Celková prevalence specifických fobií byla 19,9 % (26,5 % u žen a 12,4 % u mužů). Zvířecí fobie (fobie z hadů nebo pavouků) měly prevalenci 12,1 % u žen a 3,3 % u mužů. Ženy ve srovnání s muži vykazovaly větší sklony k fobii ze všech objektů a situací. Zvířecí fobie byly častější u mladších lidí. Specifické fobie jsou tedy heterogenní, pokud jde o pohlaví a věk. Výsledky starších studií o prevalenci specifických fobií jsou uvedeny v přílohách ve formě přehledové tabulky (tab. I - 1).
2.5 Strach a fobie u dětí Téměř všechny děti zažívají během svého vývoje nějaký strach. Liší se však intenzitou a typem podnětu. Tyto obavy se liší i co do četnosti a doby trvání a jsou věkově specifické. Obvykle mají tendenci být mírné a přechodné. Děti typicky reagují strachem na podněty, jakými jsou: cizí lidé, osamocení, hlasité zvuky, tma, voda, imaginární bytosti, hadi a pavouci, případně zvláštní události nebo předměty. Většina těchto obav má původ v každodenních zkušenostech vyvíjejících se dětí, kterým se rozvíjí kognitivní a reprezentační schopnosti. Naštěstí většina strachů není příliš intenzivní, nepřetrvávají dlouho a mnoho z nich je adaptivních (King et al. 2005). Na závěr kapitoly uvádím průběh a prognózu specifických fobií podle Kulískové (2001): začátek v dětství, v dospělosti spontánně odeznívá.
14
3 Arachnofobie „Šárka je 28letá matka dvou dëtí, spokojenë vdaná za podnikatele, který často pracuje mimo domov. Od dëtství trpí nadmërným strachem z pavouků, ale její strach se zvláštë zvýraznil v posledních 16 mësících. Kdykoli uvidëla pavouka nebo se jen obávala, že by nëjaký mohl být poblíž, pociťovala nepříjemné tëlesné příznaky, jako bušení srdce, strnulo jí celé tëlo, a nakonec utekla. Pro jistotu dëlala „protipavoučí“ opatření: když vešla do místnosti, vždy si ji pečlivë prohlédla, nikdy nenechávala otevřená okna, nikdy nevstupovala do kůlny, kterou mëli na zahradë, nechodila na půdu apod. Pokud byli s manželem na dovolené, musel do každé místnosti vstoupit první, zkontrolovat ji, zda tam není pavouk, a pokud nëjakého našel, zabít ho a ukázat jí ho z dálky. Jinak do místnosti nevstoupila. Bylo jí to trapné, zejména když šli na návštëvu. Proto navštëvují jenom nëkolik málo lidí, kteří ji už znají, tolerují tuto její slabost a sami jí hlásí, že svůj byt důkladnë prohlédli a že je bez pavouků“ (Praško et al. 2008).
3.1 Příčiny vzniku arachnofobie Arachnofobie, čili fobický strach z pavouků, je podle některých autorů (např. Kirkpatrick 1984) nejčastější specifickou fobií v západní civilizaci. Nejstarší vysvětlení původu arachnofobie je spojeno s evolučním výběrem. Jelikož jsou někteří pavouci pro člověka nebezpeční (viz kapitola Relevance strachu z pavouků) a mohli být nebezpeční i v minulosti, bylo pro naše předky výhodné vyhýbat se těmto bezobratlým živočichům (Seligman 1971). Mnoho studií (např. Davey 1994a; de Jong et al. 1997, 2000; de Jong & Muris 2002) se však přiklání k názoru, že za vznikem arachnofobie stojí vliv emoce odporu (znechucení). Tato emoce nutí k vyhýbání se podnětu vyvolávající averzi. Tvrdí se, že pocit odporu je spojen s kulturním náhledem na pavouky (viz. kapitola Pavouci v kultuře a mytologii). Odpor se projevuje např. i při odmítání potravin, které byly v kontaktu s pavouky. Ve studiích prováděných na dospělé populaci ve Spojeném království a Nizozemsku byl pavouk jedním z pěti nejobávanějších zvířat (Bennett-Levy & Marteau 1984; Merckelbach et al. 1987). V pokusech s 261 dospělými z Velké Británie uvedlo 32 % žen a 18 % mužů, že pavouci v nich vzbuzují pocit úzkosti, nervozity nebo strachu (Davey 1994a). V práci o vztahu mezi citlivostí k znechucení (míra intenzity znechucení jednotlivce a citlivost na nečistoty a kontaminaci) a zvířecích fobií Matchett & Davey (1991) zjistili, že síla strachu z výše uvedených zvířat přímo souvisí s úrovní citlivosti ke znechucení subjektů. Následující průzkumy ukázaly, že existuje významná korelace mezi sebehodnocením ve spojitosti se strachem z pavouků a úrovní citlivosti ke znechucení (Davey et al. 1993).
15
3.2 Předávání arachnofobie v rodinách Ačkoli byly zaznamenány případy, kdy se fobie z pavouků vyskytovala u více členů rodiny (Davey 1991) a tento fenomén byl připisován biologické připravenosti posilované rodinným modelování strachu, studie Daveyho et al. (1993) naznačuje, že „rodinná“ fobie z pavouků pravděpodobně nemůže být vysvětlena přímým přenosem strachu z pavouků z rodičů na potomky. Zjistili, že jediným signifikantním prediktorem potomkovi arachnofobie nebyla úroveň strachu rodičů, ale rodičovská úroveň citlivosti ke znechucení. Tato studie tedy opět ukázala, že vztah mezi odporem a fobií z pavouků je důležitý. Naznačila také, že přenos arachnofobie v rodinách je poměrně složitý a nepřímý. To vyvolává otázku, jak je úroveň citlivosti k znechucení přenášena mezi rodiči a potomky. Přestože nelze vyloučit, že se jedná o geneticky přenesený proces, existuje řada teorií, které se zmiňují o kulturním a sociálním přenosu odporové reakce (např. Rozin & Fallon 1987; Davey 1994b). Je tedy pravděpodobné, že fobie z pavouků se dá v rodinách předávat pomocí procesu sociálního učení, avšak není předáván přímo strach z pavouků, nýbrž odporové reakce. Tím ovšem vyvstává další otázka. Čím v nás pavouci vzbuzují odpor?
3.3 Pocit odporu z pavouků Davey (1991) tvrdí, že existují minimálně tři důvody, proč je strach z některých zvířat spojen s pocitem odporu/znechucení. i.
jsou přímo spojeni s šířením nemocí (např. potkani, švábi)
ii.
svou podobou nebo chováním připomínají primární podněty vyvolávající odpor, jako je hlen nebo výkaly (např. zvířata, které jsou vnímány jako slizká – hadi, ještěrky, plži, červi, žáby)
iii.
jsou podmíněně spojeni s nečistotami, nemocemi nebo nákazami, nebo působí jako signály závadnosti potravin (např. červi)
Na první posouzení je zarážející, že člověk by pavouka nezařadil ani do jedné z uvedených kategorií (Davey 1994a). Avšak ve středověku (zhruba od desátého století) byli pavouci považováni za původce mnoha onemocnění (Gloyne 1950 in Davey 1994b). Tudíž by spojování pavouků s nemocemi mohlo mít původ v naší kultuře (v mýtech a pověrách – více v kapitole Pavouci v mytologii a kultuře) (Davey 1994b). Při zkoumání lidských reakcí na pavouka byly snímány pohyby obličeje. U fobiků byly zaznamenány typické pohyby spojené s pocitem odporu. Na druhou stranu byla však u lidí trpící arachnofobií zaznamenána zvýšená srdeční činnosti, což je obvyklý průvodní jev strachu (Cisler et al. 2009). Tato dvojakost pocitů spojených s fobií z pavouků může být vysvětlena takto: i.
strachová reakce zajišťuje okamžitý únik od potencionálně jedovatého pavouka
ii.
odpor motivuje pasivní vyhýbání se pavoukovi
16
Při kontaktu fobika s živým pavoukem může silná strachová reakce zcela přehlušit projevy odporu (de Jong et al. 2000). Je tedy možné, že by fobie z pavouků mohla být pojímána jako extrémní strach z fyzického kontaktu s nechutným stimulem – pavoukem. S většinou podnětů vzbuzující odpor jsou šance na nechtěný nebo nečekaný fyzický kontakt poměrně malé, protože jsou relativně nepohyblivé (např. výkaly, krev, červ) a/nebo nemají tendenci vstupovat do lidské blízkosti (např. plži, červi). V kontrastu k tomu pavouci často překračují hranice lidského obydlí a mohou se velmi rychle pohybovat. Z těchto důvodů se zdá hrozba nežádoucího fyzického kontaktu s pavoukem mnohem větší než u jiných odpor vzbuzujících předmětů nebo zvířat.
Obr. 1: Bludný kruh fungování příznaků arachnofobie (Praško et al. 2008)
17
3.4 Diagnostika arachnofobie Zda člověk trpí arachnofobií, se zjišťuje pomocí kriterií DSM-IV pro specifické fobie [viz. kapitola Specifické (izolované) fobie] nebo pomocí dotazníků. Zjištěná míra fobie je důležitá pro výběr účastníků různých studií. V literatuře jsou zmiňovány tyto dotazníky: i.
Spider Phobia Beliefs Questionnaire (SBQ) – Arntz et. al. (1993) Tento dotazník se zabývá myšlenkami, které má člověk v okamžiku kontaktu s pavoukem. Nabízí mnoho scénářů, které by se mohly stát, když je pavouk na blízku. Hodnotí míru přesvědčení o daném scénáři v době možného kontaktu s pavoukem, nikoli při vyplňování dotazníku. Obsahuje dvě výchozí situace: „Když je pavouk v mé přítomnosti, věřím, že…“; „Pokud pavouk nezmizí a blíží se ke mně, budu…“. Na tyto situace nabízí řešení v podobě několika výpovědí a tyto výpovědi se hodnotí na škále 0 (vůbec tomu nevěřím) až 100 (zcela tomu věřím) (Anhony et al. 2001).
ii.
Spider Questionnaire (SPQ) – Klorman et al. (1974) Dotazník má za úkol popsat vztah k pavoukům. V dotazníku se hodnotí každý výrok jako „pravda“ nebo „lež“. Obsahuje výpovědi typu: „Baví mě pozorovat pavouka při stavbě sítě.“ Celkové skóre určuje míru fobie (Klorman et al. 1974).
iii.
Fear of Spider Questionnaire (FSQ) – Szymanski & O'Donohue (1995) Tento dotazník je podobný SPQ s tím rozdílem, že zahrnuje otázky se specifikovaným časovým rámcem a odpovědi se volí ze sedmistupňové škály. V dotazníku můžeme najít např. výpověď: „Kdybych se nyní setkal s pavoukem, měl bych představu, že jde ke mně“ (Antony et al. 2001).
iv.
Spider Phobia Questionnaire for children (SPQ-C) – Kindt et. al (1995) Tento dotazník vznikl jako úprava SPQ. Jednotlivé otázky byly pozměněny tak, aby lépe vyhovovaly dětem (Kindt et al. 1995).
v.
Watts and Sharrock Spider Phobia Questionnaire (WS-SPQ) – (1984) Dotazník zachycuje kognitivně-behaviorální reakce jako bdělost, zaujetí a vyhýbání se související s pavouky (Hood & Antony 2012)
18
4 Relevantnost strachu z pavouků Již ve starověku si byli lidé vědomi nebezpečnosti některých pavouků. Sokrates podle Xenofona pravil: „Což nevíš, že nëkterá Phalangia (sekáči, pavouci), která nejsou vëtší než půl obolu (starořecký peníz), mohou týrat človëka bolestmi a připravit ho o rozum?“ (Baum & Buchar 1973). I dnes bývá klasickou otázkou laiků: „A je ten pavouk jedovatý?“ Většina pavouků, mimo čeledí Uloboridae, Holarchaeidae a Symphytognathidae, má opravdu jedové žlázy a k usmrcení kořisti používá jed (Nentwig & Kuhn-Nentwig 2013). Avšak zdaleka ne všichni jsou schopni svým jedem člověka ohrozit, natož usmrtit (Diaz 2004; Knoflach & Horak 2010). Další často kladenou otázkou je: „Jak rozpoznám nebezpečného pavouka a který je nejvíce jedovatý?“ Bohužel se pavouci toxičtí pro člověka nemusí nijak výrazně odlišovat od pavouků neškodných. Ani tělo ani forma zbarvení nám totiž nepomůže při posuzování případného nebezpečí, protože kryptické a aposematické zbarvení u pavouků není vůbec neobvyklé. V tomto ohledu nám odpověď neposkytne ani znalost příbuznosti jednotlivých taxonů, neboť jedovatost není fylogeneticky vymezena [fylogenetický strom je uveden v přílohách (obr. I - 1)]. Ovšem obecně lze tvrdit to, že pavouci lovící během jako například Loxosceles spp., Atrax robustus a Hadronyche spp. nebo Phoneutria spp. mají silnější jed než pavouci předoucí pavučiny. Významnou výjimkou jsou však pavouci rodu Latrodectus, kteří pavučiny tvoří (Diaz 2004). Jak tedy smysluplně definovat zdravotní riziko? Jedním z mála vodítek může být velikost chelicer. Chelicerový drápek musí být natolik dlouhý, aby byl schopný propíchnout lidskou kůži (Nentwig & Kuhn-Nentwig 2013). I když se pavoukovi povede penetrovat pokožku, tak musí jeho jed obsahovat toxické látky pro lidský organismus. A aby mělo pokousání fatální následky, musí být při něm uvolněno dostatečné množství jedu (Knoflach & Horak 2010).
4.1 Otravy Otravy způsobené jedem pavouků mají specifické názvy odvozené od rodových jmen původce otravy. Jako příklad uveďme loxoscelismus – otrava způsobená jedem pavouka rodu Loxosceles (Knoflach & Horak 2010; Haddad et al. 2012). Zastřešujícím pojmem pro otravy, způsobené pavouky, je araneismus. Pozor však na termín arachnidismus, který zahrnuje otravy od všech pavoukovců, tj. například i štírů (Kůrka & Pfleger 1984). Některá onemocnění jsou uvedena v tab. 3.
4.1.1 Neurotoxické otravy 4.1.1.1 Latrodectus spp. Na prvního pavouka, splňujícího všechny výše zmíněné podmínky, můžeme narazit, pokud se budeme pohybovat v teplých a suchých oblastech jakéhokoli kontinentu včetně Evropy (Kůrka
19
& Pfleger 1984). Nevyskytuje se pouze v severních oblastech Asie a Ameriky a v oblasti mírného pásu Evropy (Knoflach & Horak 2010). Patří do rodu Latrodectus z čeledi Theridiidae, známý je též pod lidovým jménem černá vdova (obr. 2). K tomuto označení vedlo epigamní chování samiček, které často po kopulaci pozřou samečka (Levi 1959). Přídomek černá je také přiléhavé, protože samičky jsou často pouze černé. Etymologie latinského rodového jména je následující. Jméno bychom mohli volně přeložit jako „tajné kousání“, nebo „tajně kousnout“, protože se skládá ze dvou řeckých slov. Z přídavného jména „lathraios“ – tajný, nebo příslovce „lathra“ – tajně, bez povšimnutí a přídavného jména „dektikos“ – kousavý, nebo slovesa „dakno“ – kousnout. Snovačky (jak zní jejich české označení) z rodu Latrodectus jsou veliké až 14 mm a patří k největším zástupcům této čeledi (Buchar & Kůrka 2008). Pokud bude mít návštěvník těchto oblastí strach z pavoučího jedu, jsou obavy zcela na místě. Po kousnutí dochází u pacientů k těžkým bolestem a křečím svalů. Křeče jsou obvykle cítit nejprve v zádech a postupně se rozšiřují do ramen, břicha a stehen. Mezi další fyzické symptomy provázející pokousání patří slabost, pocení, bolesti hlavy, úzkost, svědění, zvracení, obtížné dýchání a zvýšený krevní tlak (Levine et al. 2000). Účinky jedu mohou mít vliv i na psychiku pacienta, u kterého se mohou projevit halucinace, hysterie, úzkost a strach ze smrti (Knoflach & Horak 2010). Jed černé vdovy může zapříčinit mnoho variabilních klinických scénářů. Od lokálního poškození až po velmi vážná onemocnění, včetně úmrtí. Byly dokonce popsány vzácné případy onemocnění srdce jako reverzibilní myokarditida (Dandene et al. 2012) nebo kardiopatie (Levine et al. 2000). Nutno však podotknout, že snovačky jsou neagresivní a kousnutím reagují pouze při špatném uchopení (Diaz 2004). Neurotoxin nacházející se v jedu snovaček, který způsobuje výše zmíněné zdravotní obtíže, se nazývá -latrotoxin. (Ichtchenko et al. 1999). Tato toxická bílkovina je zodpovědná za masivní uvolnění neurotransmiterů včetně acetylcholinu, noradrenalinu, dopaminu a glutamátu a vede tak k zablokování synapsí centrálního nervového systému i synapsí svalového nervstva (Rosenthal & Meldolesi 1989 in Knoflach & Horak 2010; Davletov et al. 1998; Diaz 2004). Spontánní synaptický přenos může vést až k degeneraci zasažených nervových zakončení (Ichtchenko et al. 1999). Je zajímavé, že jed se šíří během několika minut do celého těla a byl nalezen ve všech orgánech. Tato tvrzení jsou podepřena pokusy na morčatech, kterým byl aplikován radioaktivně značený neurotoxin (Maretic & Lebez 1979 in Knoflach & Horak 2010). Akutní příznaky i bez léčby odeznívají do několika dnů, nanejvýše do jednoho týdne. K úplnému zotavení nicméně dochází pomalu. Slabost, únava, nespavost, bolesti hlavy a kloubů mohou přetrvávat několik týdnů až měsíců. K závažným stavům dochází spíše výjimečně. V 75 % případů dochází pouze k mírným lokálním projevům (White et al. 1995 in Knoflach & Horak 2010; Jelinek 1997). Smrtelné otravy jsou vzácné. Kůrka & Pfleger (1984) uvádějí, že následky jsou letální ve zhruba 9 % případů.
20
Knoflach & Horak (2010) na základě širších údajů upravují toto číslo na 3–5 % smrtelných případů mezi lety 1959 až 1973. V pozdějších letech dokonce podíl smrtelných otrav klesl pod míru 1 % (shrnuto v Knoflach & Horak 2010; Foelix 2011), což je zdůvodňováno častějším využíváním antisér. Po podání kombinace kalciové a antisérové injekce dochází k rychlému zlepšení pacientova stavu (Mebs 1992 in Knoflach & Horak 2010; Foelix 2011). V současné době je popsáno po celém světě na 30 druhů pavouků rodu Latrodectus (Platnick 2013). Co se kontinentálního rozložení druhů týče, tak v čele žebříčku stojí Severní a Jižní Amerika s dvanácti druhy. Na druhém místě je Afrika s devíti druhy. Na Blízkém východě a ve střední Asii nalezneme šest druhů. Austrálii a Nový Zéland obývají tři druhy a dva druhy žijí v jižní Evropě (Knoflach & Horak 2010).
Obr. 2: Latrodectus mactans (Hannum & Millerb 2010) 4.1.1.2 Steatoda spp. a Achaearanea spp. Pod české jméno snovačka spadají i pavouci rodů Steatoda a Achaearanea (oboje čeleď Theridiidae), kteří jsou snovačkám rodu Latrodectus velmi podobné, mohli bychom dokonce hovořit o kryptickém zbarvení (Diaz 2004). Pro svůj vzhled si vysloužili označení „False Windows“ – „nepravé vdovy“ (Knoflach & Horak 2010). Pokousání těmito pavouky může být pro člověka významné, ale jed je slabší než u rodu Latrodecus. Po pokousání zástupcem rodu Achaearanea dokonce nedochází ani k systémovým účinkům. Což však neplatí o rodu Steatoda. To totiž způsobuje systémové účinky až ve 30 % případů, zejména nevolnost, bolesti hlavy, malátnost a letargii. Navíc může působit mírnou až těžkou lokální bolest, s průměrnou dobou trvání okolo šesti hodin. Tyto příznaky mohou být shrnuty pod zastřešující pojem „steatodismus“ (Diaz 2004). Je zajímavé, že všechny zatím zdokumentované případy steatodismu jsou z Austrálie, ačkoli pavouci rodu Steatoda jsou kosmopolitními živočichy a vyskytují se i synantropně nebo
21
hemisynantropně. Pouze nejtěžší případy, které se podobaly příznakům latrodectismu, byly léčeny sérem proti jedu rodu Latrodectus a léčba byla úspěšná. Nejčastějšími původci pokousání jsou Steatoda paykulliana (Walckenaer, 1805) a Steatoda grossa (C. L. Koch, 1838) (Knoflach & Horak 2010). 4.1.1.3 Atrax spp. a Hadronyche spp. Snovačky však nejsou jediní pavouci, kteří mohou člověku způsobit neblahé zdravotní komplikace, nebo dokonce smrt. V Austrálii se můžeme setkat se zástupci rodů Atrax a Hadronyche (v anglické literatuře souhrnně označováni jako „funnel-web spiders“) z čeledi Hexathelidae, kteří mají ve svém jedu také neurotoxiny. Tyto dva rody jsou si velmi podobné a jejich jedy mají i obdobné toxické účinky. Nejznámější zástupce rodu Atrax je Atrax robustus (Cambridge, 1877), známý jako „Sydney funnel-web spider“, který se vyskytuje pouze na území Nového Jižního Walesu. Rod Atrax má pouze tři druhy, ostatní „funnel-web spiders“ spadají do rodu Hadronyche (Gray & Sutherland 1978; Schmidt 1993 in Konflach & Horak; Isbister 2005; Nentwig & Kuhn-Nentwig 2013). I ti jsou vázáni na území Austrálie, především na východní pobřeží. Druh Hadronyche formidabilis (Rainbow, 1914) se vyskytuje i na vysočině Nového Jižního Walesu (Platnick 2013). Čeleď Hexathelidae zahrnuje pavouky s plagiognatátními chelicerami, které mají velké a silné koncové drápky (Knoflach & Horak 2010). Jihoaustralský pavouk Atrax robustus (obr. 3) je ve své domovině jedovatostí přímo proslulý. Pojmenování „funnel-web spider“ získal podle svého typického obydlí z pavučiny, které má tvar trychtýře. Obvykle si jej staví pod kameny, kmeny a pařezy. Je zajímavé, že samci jsou mnohem agresivnější a jedovatější než samice Největší jedinci mají velikost těla až 4 cm. (Isbister et al. 2005). Nicholson & Graudins (2002) píší, že jed pavouků z rodů Atrax a Hadronyche (obr. 4) se skládá nejméně ze tří hlavních tříd peptidů: -atracotoxiny, -atracotoxiny a Janusovy atracotoxiny. Jako letální složku v jedu pavouka Atrax robustus byl označen robustoxin (Comis et al. 2009). Isbister & Warner (2003) uvádějí jako klinicky nejdůležitější složku -atracotoxin. Ani jeden však není v jedu samic. U samic i samců rodu Hadronyche byl v jedu detekován versutoxin (White et al. 1995 in Knoflach & Horak 2010). Po pokousání zástupců těchto druhů dochází k rychlému uvolnění neurotransmiterů. Intoxikace je provázena bolestí v místě kousnutí, která rychle přechází v lokální nebo celkovou fascikulaci. Dochází též k nevolnostem, průjmům, poruchám srdečního rytmu, hypertenzi, problémům s dýcháním a mravenčení v koncových částech těla a v okolí úst. Můžeme pozorovat nadměrné slinění a pocení nebo rozšíření zornic. Následkem otravy může být nekardiogenní plicní edém, který může vést až k úmrtí pacienta (Gray & Sutherland 1978; Mebs 1992 in Knoflach & Horak 2010; Sutherland & Tibballs 2001 in Isbister & Warner 2003; Diaz 2004; Nentwig & Kuhn-Nentwig 2013).
22
Mezi lety 1927–1980 bylo zaznamenáno 13 úmrtí na následky pokousání pavouky rodu Atrax. Od roku 1980, kdy Sutherland objevil polyvalentní antisérum, nebyl zaznamenán další případ úmrtí (Isbister et al. 2005). Protijed je účinný i při otravách způsobených pavouky rodu Hadronyche a rodu Missulena z čeledi Actinopodidae (Nicholson & Graudins 2002). Léčba těchto otrav je dosti specifická a zakládá se na těchto krocích: i.
dlahování a šetrné obvázání zasažené končetiny krepovým nebo elastickým obinadlem z důvodu zpomalení šíření jedu v lymfatickém systému („the Australian pressure-immobilization technique“)
ii.
zamezení pohybu pacienta
iii.
transport pacienta do nejbližší nemocnice disponující antisérem
iv.
intravenózní podání protijedu po potvrzení, že se jednalo o kousnutí od zástupce rodu Atrax, Hadronyche nebo Missulena
v.
v případě přetrvávajících příznaků otravy se opakovaně aplikují 1–2 ampule s protijedem každých 15 minut (mnoho kousnutí je naštěstí netoxických nebo jen mírně toxických)
vi.
odstranění obvazů za neustálého pozorování. Profylaktické podávání antihistaminik před podáním antiséra se již nedoporučuje (Diaz 2004)
Mezi zemřelými pacienty byly pouze děti a dospělé ženy (Musgrave 1927 in Isbister & Warner 2003). K úmrtí dítěte může dojít již 15 minut po kousnutí (Diaz 2004; Miller et al. 2000). Nízký počet obětí atraxismu je připisován malé dávce jedu v jednom kousnutí.
Obr. 3: Atrax robustus (Herzig et al. 2013)
23
Obr 4: Hadronyche infensa (Knoflach & Horak 2010)
4.1.1.4 Phoneutria spp. Pavouci rodu Phoneutria (obr. 5) z čeledi Ctenidae jsou velcí noční dravci běžní v jihoamerických lesích. Všech 8 druhů se vyskytuje v Jižní Americe (Platnick 2013). Jedná se o hnědě nebo šedivě zbarvené pavouky. Na hřbetní straně zadečku však mají bělavé skvrny. Dorůstají velikosti 3 až 5 cm, rozpětí nohou mají až 10 cm (Knoflach & Horak 2010). Tito pavouci si nestavějí sítě (Bucherl 1969; Bucaretchi et al. 2000). Vyskytují se i synantropně v obydlených místech v blízkosti lesů (Lucas 1988; Folly-Ramos et al. 1998 in Torres-Sánchez et al. 2010). Na základě vysokého počtu vážných incidentů s člověkem jsou považováni za agresivní a lékařsky nejdůležitější pavouky na světě (Foelix 2011). Na nebezpečnost pavouků toho rodu odkazuje již jejich jméno, které je odvozené od starořeckého slova „phonios“, což v překladu znamená vražedný (Konflach & Horak 2010). Navzdory jejich významu pro zdraví člověka a jejich hojnosti v místech výskytu je o jejich ekologii známo velmi málo (Torres-Sánchez et al. 2010). Díky výskytu na banánových plantážích jsou označováni jako „banana spiders“. Pozor ovšem na záměnu s neškodným rodem Cupiennius, který je v Jižní Americe též označován jako „banana spiders“. Jejich shodné označení není náhodné, oba rody spadající do stejné čeledi rády žijí na banánových trsech, mají podobnou velikost a v okolí chelicer výrazné červené chlupy. Často je k určení nutný odborník (Bucherl 1969). Zástupci rodu Phoneutria, které můžeme v anglické literatuře najít také pod názvem „armed spiders“, způsobují v Sao Paulu (Brazílie) 600–800 kousnutí ročně (Bucherl 1969;
24
Bucaretchi et al. 2000). Byly popsány i případy pokousání v Evropě, neboť byl pavouk převezen s ovocem (Schmidt 1993 in Knoflach & Horak 2010). V ohrožení zaujímají pavouci rodu Phoneutria výstražné postavení se vzpřímeným tělem, vztyčenýma předníma nohama a rozevřenými chelicerami (Knoflach & Horak 2010). Jed těchto pavouků se skládá z velmi složité směsi kyseliny asparagové, kys. glutamové, histaminu, hyaluronidázy, lysinu, serotoninu a dalších neidentifikovaných kallikrein-kinin aktivujících faktorů, které současně působí na periferní i centrální nervový systém (Bucherl 1969; Bucaretchi et al. 2000). Neurotoxiny obsažené v jedu zapříčiňují mimo jiné otevření sodných kanálů v nervových a svalových buněčných membrán a následné uvolňování neurotransmiterů. Kousnutí je velmi bolestivé (Lucas 1988 in Knoflach & Horak 2010; Bucaretchi et al. 2000). Zhruba po 10–20 minutách se v místě kousnutí objevuje nadměrné lokální pocení a zježení ochlupení. Bolest se šíří proximálně od zasažené končetiny k trupu. Mezi průvodní jevy v rozmezí 2–12 hodin po kousnutí patří tachykardie, hypertenze, vydatné pocení, zimnice, horečka, slinění, nevolnost, křeče, zvracení, závratě, poruchy vidění a rovnováhy, priapismus (zejména u chlapců mladších deseti let) a potíže s dýcháním (Bucherl 1969; Bucaretchi et al. 2000; Foelix 2011). Vzácně dochází v této fázi i k úmrtí (Habermehl 1994 in Knoflach & Horak 2010). Většina pacientů se zotaví během 24–48 hodin a jen zřídka se podává protijed. Bucaretchi et al. (2000) ve své práci popisují 422 potvrzených případů pokousání člověka pavoukem rodu Phoneutria. Všichni pacienti byli z Brazílie a jednotlivé případy se staly mezi lety 1984–1996. V 89.8 % případů byly příznaky otravy popsány jako mírné a vyžádaly si pouze podpůrnou léčbu.
Silné otravy byly zaznamenány pouze 0,5 % pacientů. Protijed byl podán deseti
pacientům (2,3 %) – osmi dětem s mírně závažnými příznaky a dvěma pacientům s těžkými otravami. Výzkum ukázal, že rizikové skupiny jsou děti do 10 let a staří lidé nad 70 let. Nízká úmrtnost je pravděpodobně opět způsobená tím, že pavouk při obranném kousnutí používá menší množství jedu, aby jed vystačil i pro nadcházející využití (Schenberg & Pereira Lima 1978 in Knoflach & Horak 2010). Toxicita jejich jedu odpovídá jedu chřestýšů rodu Crotalus nebo křovinářů rodu Bothrops (Kůrka & Pfleger 1984).
25
Obr. 5: Phoneutria sp., samice dovezená s banány do supermarketu ve Štýrském Hradci (Knoflach & Horak 2010)
4.1.2 Otravy způsobující nekrózy 4.1.2.1 Loxosceles spp. Pavoučí jed nemusí působit pouze na nervovou soustavu. Může totiž způsobovat také velmi nepříjemné kožní problémy. Nekrózy kožní tkáně má na svědomí například jed pavouků rodu Loxosceles (obr. 6) spadající do čeledi Sicariidae (Vetter 2003). Do rodu spadá 100 druhů (Platnick 2013), avšak pouze 13 druhů se nachází mimo americký kontinent (deset v Africe, dva v Číně a jeden ve Středomoří). Největší samice druhu Loxosceles laeta (Nicolet, 1849) dosahují až 25 mm délky těla a jsou také nejtoxičtější. Samci jsou menší než samice. Jejich tělo má nenápadnou, hnědou, šedavou nebo žlutohnědou barvu (Swanson & Vetter 2005, 2006). Zástupci tohoto rodu mají, na rozdíl od většiny ostatních pavouků, šest očí. Samice druhu Loxosceles laeta mají anglické jméno „South American violin spider“, což odkazuje na jejich zdobné zbarvení na hlavohrudi. Areál výskytu rodu je od Ameriky, přes Afriku, Madagaskar, jihovýchodní Evropu, Austrálii, Japonsko, Čínu, Tchaj-wan a Havaj. V anglicky mluvících zemích jsou zástupci rodu Loxosceles souhrnně nazývání „brown spiders“, nebo „brown recluse spiders“ (Vetter 2008). Naštěstí pro člověka je tento pavouk plachý a při vyrušení se snaží utéci a někde se skrýt. Útočí pouze v případě nešikovného uchopení (Haddad et al. 2012). Místo kousnutí může pálit, ale často je nebolestivé. Asi po šesti hodinách začíná být místo ischemické. Během prvního týdne dochází k nekróze (obr. 7) a rána je překryta strupem. Po třech týdnech se strup odlučuje a odhaluje vřed, tato fáze je vždy nebolestivá. K hojení vředu dochází v řádu měsíců a nezřídka bývá nutná autotransplantace kožních štěpů (Haddad et al.
26
2012). Mimo kožní projevy může mít jed i systémové důsledky jako: gastrointestinální krvácení, horečku, žloutenku, hemolytickou anemii, hematurii nebo komatózní stavy v závislosti na stupni a závažnosti otravy (Schenone & Suarez a 1978; Mebs 1992; Schmidt 1993, Habermehl 1994, Mullen 2002 in Knoflach & Horak 2010; Nentwig & Kuhn-Nentwig 2013). Další nežádoucí účinky jsou emoční poruchy, zvracení, šok, hypotenze a nebezpečí sekundární infekce. Mezi napadené orgány patří srdce, játra, plíce a ledviny. Tyto těžké příznaky se vyvíjejí zhruba v rozmezí asi dvou týdnů. Takto závažné formy se vyskytují v Jižní a Severní Americe v průměru ve 13 % případů, avšak s významnými regionálními rozdíly. Asi v 6 % z celkového počtu kousnutí jsou následky fatální, ve 30 % se projevují systémové obtíže (Schenone & Suarez 1978 in Knoflach & Horak 2010). Asi v pěti procentech případů může kousnutí způsobit hemolýzu, která má za následek selhání ledvin (Haddad et al. 2012). Kožní léze a destrukce červených krvinek jsou způsobovány enzymem sfingomyelinázou D, známou také jako fosfolipáza D. Enzymatický toxin rozkládá fosfolipid sfingomyelin, který je nezbytnou součástí buněčných membrán. Tento enzym se vyskytuje už jen u některých bakterií, které vyvolávají podobné kožní reakce (Mebs 1992; Schulz 1997 in Knoflach & Horak 2010; Binford & Wells 2003).
Obr. 6: Loxosceles reclusa (Haddad et al. 2012)
27
Obr. 7: Charakteristické zbarvení kůže způsobené ischemií a nekrózou po pokousání pavoukem rodu Loxosceles (Haddad et al. 2012) 4.1.2.2 Sicarius spp. Do čeledi Sicariidae patří také rod Sicarius, který je potenciálně smrtelný i pro člověka (Schmidt 1993 in Knoflach & Horak 2010). Jeho toxicita by se mohla přiblížit snad i jedu Loxosceles laeta (van Aswegen et al. 1997; Binford & Wells 2003). Tito 1–2 cm velcí pavouci žijí v pouštích a polopouštích, a tak jen zřídka přicházejí do styku s lidmi. Proto i počet hlášených incidentů je nízký (Schmidt 1993 in Knoflach & Horak 2010), avšak včetně jednoho úmrtí. Tito pavouci mají kryptické zbarvení shodné s pouštní krajinou a netvoří sítě (Filmer 1991 in Knoflach & Horak 2010). Jsou původem gondwanskými živočichy (Callahan et al. 2007) s recentním výskytem v Africe a Galapágách (6 druhů) a Jižní a Střední Americe (15 druhů) (Platnick 2013).
28
4.1.2.3 Ostatní zástupci Dalšími pavouky, u kterých bylo zaznamenáno způsobování nekróz, nebo jsou v těchto příčinách alespoň podezřelí, jsou zástupci rodu Harpactirella (čeleď Theraphosidae) s 11 druhy sídlícími v jižní Africe; Lycosa erythrognatha (Lucas, 1836) – Lycosidae; Tegenaria agrestis (Walckenaer, 1802) – Agelenidae, u které je ze Severní Ameriky hlášeno kromě kožních lézí i jedno úmrtí (Vetter 1998); Argiope aurantia (Lucas, 1833) – Araneidae a Badumna insignis (L. Koch, 1872) z čeledi Desidae (Diaz 2004).
4.2 Obtíže nezpůsobené jedem Specifické kožní obtíže mohou způsobit ostré lámavé chloupky pokrývající těla pavouků z podčeledí Theraphosinae, Aviculariinae a Ischnocolinae (čeleď Theraphosidae) (Haddad et al. 2012). V anglické literatuře jsou označovány jako „urticating hair“. Mohou způsobit podráždění kůže, dermatitidu (obr. 8), svědění, rýmu, kýchání, zánět spojivek (při kontaktu s očima) nebo kopřivku (Baum & Buchar 1973; Haddad et al. 2012).
Obr. 8: Dermatitida způsobená chmýřím pavouků z čeledi Theraphosidae (Haddad et al. 2012) Isbister (2001) a Vetter et al. (2003) však apelují na lékařskou veřejnost, aby věnovala větší pozornost podrobnějšímu určování původců zranění. Často se totiž stává, že je pavouk za viníka onemocnění označen mylně (Isbister & Gray 2002).
29
4.3 Rizikoví pavouci v ČR V naší vlasti se běžně nevyskytují žádné pro člověka nebezpečné druhy. Většina zástupců naší arachnofauny totiž nemá ani dostatečně dlouhé chelicerové drápky, aby mohli prokousnout lidskou kůži (Baum & Buchar 1973). Jediný případ hospitalizace je znám po kousnutí cedivkou Amaurobius ferox (Walckenaer, 1830) z čeledi Amaurobiidae (Buchar 1997). V současné době bývá časté také kousnutí od zápřednice Cheiracanthium punctorium (Villers, 1789) (obr. 9) z čeledi Miturgidae (Košulič & Dolanský in prep.) Tento pavouk spustil velkou vlnu paniky, neboť médii byl popisován jako agresivní a pro člověka jedovatý pavouk. Pravda je taková, že toxicita kousnutí odpovídá zhruba štípnutí včely nebo vosy (Wolf 1988; Mebs 1992, Schmidt 1993 in Knoflach & Horak 2010) a k pokousání obvykle dochází pouze při vyrušení samice v době péče o potomstvo nebo při přimáčknutí pavouka. Následkem pokousání jsou lokální příznaky jako silná bolest v místě kousnutí, zarudnutí, otok, necitlivost a někdy mírná lokalizovaná nekróza kůže. Všechny příznaky mizí během 7–10 dnů a rána se hojí bez jizev (Diaz 2004).
Obr. 9: Cheiracanthium punctorium, samice (Knoflach & Horak 2010) S ohledem na výše uvedené informace nemůžeme říci, že strach z pavouků je na každém místě a v každé situaci irelevantní. Pokud jedinec přiměřeně reaguje strachem na konkrétní jedovaté zástupce, je to běžná ochranná reakce organismu (Praško et al. 2008).
30
Tab. 3 přehled nejvýznamnějších otrav způsobených pavouky (Diaz 2004; Haddad et al. 2012; Knoflach & Horak 2010) rod pavouka čeleď Atrax Hexathelidae
onemocnění
hlavní toxin
příznaky
rozšíření
atraxismus
-atracotoxin/ robustoxin – neurotoxin
Austrálie
Hadronyche Hexathelidae
atraxismus
-atracotoxin/ versutoxin – neurotoxin
Latrodectus Theridiidae
latrodectismus
-latrotoxin – neurotoxin
lokální nebo celková fascikulace, nevolnost, průjem, srdeční arytmie, hypertenze, problémy s dýcháním, slinění, pocení nebo rozšíření zornic. lokální nebo celková fascikulace, nevolnost, průjem, srdeční arytmie, hypertenze, problémy s dýcháním, slinění, pocení nebo rozšíření zornic. slabost, pocení, bolesti hlavy, úzkost, svědění, zvracení, obtížné dýchání, zvýšený krevní tlak
Loxosceles Sicariidae
loxoscelismus
sfingomyelináza D – histotoxin
Phoneutria Ctenidae
phoneutrismus
neurotoxin
Sicarius Sicariidae
sicariismus
histotoxin
Steatoda Theridiidae
steatodismus
neurotoxin
Afrika, Austrálie, J. Amerika, j. Asie, j. Evropa s. Afrika, Čína, J. Amerika, stř. Amerika Středomoří Jižní Amerika
kožní léze, gastrointestinální krvácení, horečka, žloutenka, hemolytická anemie, hematurie tachykardie, hypertenze, vydatné pocení, zimnice, horečka, slinění, nevolnost, křeče, zvracení, závratě, poruchy vidění a rovnováhy, priapismus, potíže s dýcháním kožní léze s. Afrika, Čína, J. Amerika, stř. Amerika slabost, pocení, bolesti hlavy, úzkost, svědění, zvracení, obtížné dýchání, zvýšený krevní tlak
31
Austrálie
Středomoří kosmopolitní (známky otravy pouze v Austrálii)
5 Pavouci v mytologii a kultuře. 5.1 Trest Arachnin „Dílu ač nemohla vytknout nic Athéna, ba ani Závist, přece bohynë rusá se nad jejím úspëchem rmoutí, roztrhne gobelín pestrý a urážky bohů v nëm vtkané, člunkem pak ze zimostrázu, jejž v ruce držela právë, Idmónskou Arachnu dvakrát či třikrát do čela bodne. Nešťastná nesnesla to a mužnë si zadrhla smyčkou šíji. Když visela, Pallas k ní cítila lítost, ji zdvihla pravíc: „Ty zlá, buď živa, však takto budeš tu viset. Aby pak budoucí osud ti nedopřál klidu, ať stihne takový trest i celý tvůj rod až k posledním vnukům.“ Odchází potom, však skropí ji šťávou čarovných bylin. Jakmile dívčích vlasů se dotklo to neblahé kouzlo, všechny jí zmizely z hlavy a s nimi i chřípë a uši, hlava se úplnë smrskne, i celým svým tëlem se zmenší, místo nohou jí po boku visí jen tenoučké prsty, ostatek zaujme břicho; a z nëho dodnes jak pavouk vypouští vlákna a tkaním se zabývá stejnë jak dříve“ (Ovidius Naso 1984). Výše uvedený úryvek popisuje mytologický původ všech pavouků, potažmo celé třídy pavoukovců (do této skupiny patří i štíři, sekáči, solifugy, bičovci atd.), která získala své latinské jméno Arachnida právě po přadleně Arachné. Domýšlivá Arachné se pokusila překonat bohyni Pallas Athénu v mistrovství tkaní koberců. Jejím konečným trestem byla proměna v pavouka. A zde si troufám hledat prvopočátky negativního postoje k pavoukům v evropské kultuře. Změna v pavouka byl trest.
5.2 Pavouci v mytologii Kromě uvedeného příběhu o Arachné z Ovidiových Proměn jsem se setkal ještě se dvěma dalšími případy figurování pavouků v mytologii. Pavlík (ústní sdělení 1. 12. 2012) ve své přednášce zmiňoval „Pramatku“ severoamerických Indiánů – pavoučici ochranitelku. A pak je zde kosmogonický mýtus lidu Nauru z Mikronésie, ve kterém Aerop-Enap (stará pavoučice) stvořila svět tak, jak jej známe (Lindemans 1998). Aerop-Enap vystupuje i ve fantasy hexalogii Alchymista, v těchto knihách má roli ochránkyně lidského pokolení (např. Scott 2009).
5.3 Vztah k pavoukům v různých kulturách
5.3.1 Západní kultury Mnohé studie arachnofobie ukázaly, že strach z pavouků je úzce spojen s vyhýbavou odpovědí a pocitem odporu (Davey 2010). Tato negativní emoce má v evropských kulturách původ snad v desátém století, kdy začali být pavouci spojováni s mnoha ničivými a nevysvětlitelnými epidemiemi. Ve středověku lidé totiž věřili, že jsou pavouci schopni absorbovat jedy ze svého
32
okolí. Veškeré potraviny, které přišly do kontaktu s pavouky, byly považovány za kontaminované. Obdobně spadl-li pavouk do vody, byla voda považována za otrávenou (Renner 1990 in Davey 1994b). V Evropě, během velkých morových ran, byli dokonce označováni za zvěstovatele moru a smrti. Tato asociace byla následně použita jako základ pro příběh Jeremiáše Gotthelfa „Black Spider“ (Renner 1990 in Davey 1994b). Někteří evropští pavouci jsou schopni citelně kousnout a způsobit lokální obtíže (Knoflach 2009), navíc byli nacházeni i v lidských obydlích, a tak mohli být označeni za původce mnoha onemocnění (Gloyne 1950 in Davey 1994). Davey (1994) poukazuje na to, že negativní postoj obsažený v moderní literatuře [např. Hobit, Pán prstenů, Silmarilion (Tolkien 1991a, 1991b, 1992, 2008), Harry Potter (Rowlingová 2000, 2005)] a hororech či thrillerech (např. Arachnophobia) může být jednou z důležitých příčin velkého rozšíření arachnofobie v západní civilizaci.
5.3.2 Jiné kultury Negativní pohled na pavouky ovšem není vlastní všem kulturám, například v mnoha oblastech Afriky je pavouk ctěn jako moudrý tvor a místními lidmi je chráněn (Renner 1990 v Davey 1994b). V některých částech Indo-Číny, Karibiku, Afriky, mezi indiány Severní Ameriky a domorodci v Austrálii, i přes nezanedbatelné zdravotní riziko, jsou pavouci častou pochoutkou (Bristowe, 1932, 1945 v Davey 1994b). Indiánské děti v Brazílii si často pavouky vydržují jako domácí mazlíčky (Renner 1990 in Davey 1994b). Konečně, mnohé kultury považují pavouky za symboly štěstí spíše než strachu. Např. Hinduisté ve východním Bengálsku sbírají pavouky a darují je svatebčanům jako symbol štěstí. V Egyptě je běžnou praxí umístit pavouka do postele novomanželů (Bristowe 1958 in Davey 1994b).
5.3.3 Tarantismus V mnoha jazycích se objevuje slovo „tarantule“ (samozřejmě v místních obměnách). V Evropě se tak označoval slíďák tarentský (Lycosa tarantula Linnaeus, 1758) z čeledi Lycosidae, který své druhové jméno dostal podle italského města Tarentu (Kůrka & Pfleger 1984). Dnes je toto pojmenováni spojeno spíše s velkými jihoamerickými sklípkany (Knoflach & Horak 2010).
Slíďák tarentský měl však v minulosti důležitou kulturní a medicínskou roli, byl totiž považován za původce onemocnění zvaného „tarantismus“ (Davey 2004b). Lidé věřili, že po pokousání tímto pavoukem hrozí závažné následky a je nutné jej léčit. Tarantismus se měl projevovat závratěmi, bolestmi žaludku, nevolností a srdeční slabostí (Davey 2004b). Jako léčba se používal extatický tanec na melodie „la pastorale" nebo „la tarentola“ (Prach 1860), jehož účelem bylo podnítit pocení pacienta a tím se zbavit pavoučího jedu (Knoflach & Horak 2010). Avšak evropští zástupci rodu Lycosa nejsou člověku nebezpeční a jejich kousnutí má maximálně lokální účinky. Příčiny onemocnění tak musíme hledat jinde. Úpal a úžeh poskytují poměrně věrohodnou
33
interpretaci, ale i zármutek a sexuální frustrace mohly hrát svou roli. Navíc se ukázalo, že tanečníci používali různé stimulanty, a tak bylo pocení v důsledku vypuzování pavoučího jedu pouze zástěrkou. Pokousání pavoukem bylo dobrou výmluvou pro uvolněné chování. Tato praxe mohla navazovat na starořecké orgastické obřady spojené s kultem boha Dionýsa (Katner 1956 in Knoflach & Horak 2010). Případně mohli pacienti (z nejnižších společenských vrstev) své postižení pouze předstírat, neboť v době nemoci byli ošetřováni a krmeni (Kůrka & Pfleger 1984). Podle Koberta (1901 in Kůrka & Pfleger 1984) by se mohlo opravdu jednat o pokousání pavoukem, avšak z rodu Latrodectus, které se taktéž léčilo vyvoláváním pocení. Různé formy tarantismu byly popsány i na Sicílii, ve Španělsku, v části Německa, Persii, Malé Asii, Americe a Albánii (Russell 1979 in Davey 1994b).
34
6 Závěr Ve své práci jsem se pokusil odpovědět alespoň na část otázek, které člověka napadají v souvislosti se strachem z pavouků. Chtěl jsem ukázat, jasné a relevantní důvody proč je ve specifických případech výhodnější se pavoukům vyhýbat a jaká rizika sebou nese kontakt s nebezpečnými pavouky. Upozornil jsem na to, že drtivá většina pavouků dokáže produkovat jed, ale jen málokterý dokáže ublížit člověku. Navíc vysoká toxicita (ve smyslu nebezpečí pro člověka) není taxonomicky určitelná, čili pro člověka jedovatí pavouci se nacházejí v různých nepříbuzných taxonomických jednotkách. Tím vším jsem se snažil poukázat na to, že není mnoho důvodu k panickému strachu z pavouků, čili (alespoň) v dnešních podmínkách není abnormální strach z pavouků (arachnofobie) na místě. Jestliže je tak málo objektivních důvodů ke strachu, musí existovat jiné vysvětlení. V odborné literatuře se vyskytuje vícero náhledů na problematiku vzniku speciálních fobií (fobií z jasně dané situace či objektu), mezi něž arachnofobie patří. Jako zásadní problém však vidím stále nedokonalé určování hranice fobie a strachu. Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders používá pouze popisné charakteristiky a dotazníková šetření mohou být špatně interpretována. Domnívám se, že nejvhodnější rozdělení by bylo na základě reakcí na živý objekt. Zaujalo mne také, že v žádné mnou přečtené práci se autoři nezajímali o to, zda je pavouk děsivý jako entita, nebo pouze „obsahuje“ určité děsivé znaky. Myslím si, že by vyřešení této otázky mohlo zjednodušit léčbu arachnofobie. U vzniku fobie z pavouků hraje pravděpodobně velkou roli základní emoce odpor (tento názor je podporován nejvíce studiemi), který je spojený s vyhýbáním se averzivnímu objektu. Pavouci byli totiž přinejmenším v evropské oblasti často spojováni s chorobami. Ovšem i kulturní pohled na pavouky je polyvalentní, protože se můžeme setkat i s přístupem kladným, např. v Mikronéské mytologii. I tyto rozdíly jsem se pokusil ve své práci zachytit. Tato literární rešerše by tedy měla být komplexním pohledem na problematiku vzniku specifických fobií s důrazem na arachnofobii s přihlédnutím na relevantní složku strachu z pavouků.
35
Použitá literatura AMERICAN PSYCHIATRIC ASSOCIATION. (2000). Diagnostic and statistical manual of mental disorders: DSM-IV-TR. American Psychiatric Publishing, Inc.. HERZIG, V., WOOD, D. L. A., NEWELL, F., CHAUMEIL, P., KAAS, Q., BINFORD. G. J., NICHOLSON, G. M., GORSE, D. & KING, G. F. (2011). ArachnoServer 2.0, an updated online resource for spider toxin sequences and structures. Nucleic Acids Research 39, D653-D657 Dostupné z: http://www.arachnoserver.org/toxincard.html?id=AS000023 (cit. 2013-28-4). ( BAUM, J. & BUCHAR, J. (1973). V říši pavouků. Státní pedagogické nakladatelství. BENNETT-LEVY, J. & MARTEAU, T. (1984). Fear of animals: What is prepared? British Journal of Psycholog , 75, 37-42. BINFORD, G. J. & WELLS, M. A. (2003). The phylogenetic distribution of sphingomyelinase D activity in venoms of Haplogyne spiders. Comparative Biochemistry and Physiology Part B: Biochemistry and Molecular Biology,135(1), 25-33. BRACHA, H. S. (2006). Human brain evolution and the" Neuroevolutionary Time-depth Principle:" Implications for the Reclassification of fear-circuitry-related traits in DSM-V and for studying resilience to warzone-related posttraumatic stress disorder. Progress in Neuropsychopharmacology and Biological Psychiatry, 30(5), 827-853. BUCARETCHI, F., DEUS REINALDO, C. R. D., HYSLOP, S., MADUREIRA, P. R., DE CAPITANI, E. M. & VIEIRA, R. J. (2000). A clinico-epidemiological study of bites by spiders of the genus Phoneutria. Revista do Instituto de Medicina Tropical de São Paulo, 42(1), 17-21. BUCHAR, J. (1997). K jedovatosti zápředníka mohutného. Živa, 45(1), 36. BUCHERL, W. (1969). Biology and Venoms of the Most Important Soutli American Spiders of the Genera Phoneutria, Loxosceles, Lycosa, and Latrodectus. American Zoologist, 9(1), 157-159. CALLAHAN, M., BODNER, M. & BINFORD, G. (2007) Molecular phylogeny and biogeography of Loxosceles and Sicarius (Araneae: Sicariidae): Gondwanan vicariance? American Arachnology 74: 3. CISLER, J. M., OLATUNJI, B. O. & LOHR, J. M. (2009). Disgust, fear, and the anxiety disorders: A critical review. Clinical psychology review, 29(1), 34. COMIS, A., TYLER, M., MYLECHARANE, E., SPENCE, I. & HOWDEN, M. (2009). Immunization with a synthetic robustoxin derivative lacking disulphide bridges protects against a potentially lethal challenge with funnel-web spider (Atrax robustus) venom. Journal of biosciences, 34(1), 35-44. COOK, M. & MINEKA, S. (1989). Observational conditioning of fear to fear-relevant versus fearirrelevant stimuli in rhesus monkeys. Journal of abnormal psychology, 98(4), 448. ČESKÁ ARACHNOLOGICKÁ SPOLEČNOST. (2013). Česká arachnologická společnost. Dostupné z: http://arachnology.cz/cas/?l=cz&m=so&c=membs (cit. 2013-3-6). DAVEY, G. C. (1991). Characteristics of individuals with fear of spiders. Anxiety Research, 4(4), 299-314. DAVEY, G. C. (1994a). Self‐reported fears to common indigenous animals in an adult UK population: The role of disgust sensitivity. British Journal of Psychology, 85(4), 541-554. DAVEY, G. C. (1994b). The" disgusting" spider: The role of disease and illness in the perpetuation of fear of spiders. Society and Animals, 2(1), 17-25. DAVEY, G. C. (2011). Disgust: the disease-avoidance emotion and its dysfunctions. Philosophical Transactions of the Royal Society B: Biological Sciences, 366(1583), 3453-3465. DAVEY, G. C., FORSTER, L. & MAYHEW, G. (1993). Familial resemblances in disgust sensitivity and animal phobias. Behaviour Research and Therapy, 31(1), 41-50. DAVLETOV, B. A., MEUNIER, F. A., ASHTON, A. C., MATSUSHITA, H., HIRST, W. D., LELIANOVA, V. G., WILKIN, G. P., DOLLY, J. O. & USHKARYOV, Y. A. (1998). Vesicle exocytosis stimulated by α-latrotoxin is mediated by latrophilin and requires both external and stored Ca2+. The EMBO journal, 17(14), 3909-3920. DENDANE, T., ABIDI, K., MADANI, N., BENTHAMI, A., GUEDDARI, F. Z., ABOUQAL, R. & ZEGGWAGH, A. A. (2012). Reversible myocarditis after black widow spider envenomation. Case Reports in Medicine, 2012.
36
DIAZ, J. H. (2004). The global epidemiology, syndromic classification, management, and prevention of spider bites. The American journal of tropical medicine and hygiene, 71(2), 239250. FOELIX, R. (2011). Biology of spiders. Third Edition. Oxford University Press, USA. FREDRIKSON, M., ANNAS, P., FISCHER, H. & WIK, G. (1996). Gender and age differences in the prevalence of specific fears and phobias. Behaviour Research and Therapy, 34(1), 33-39. FYER, A. J., MANNUZZA, S., GALLOPS, M. S., MARTIN, L. Y., AARONSON, C., GORMAN, J. M., LIEBOWITZ, M. R. & KLEIN, D. F. (1990). Familial transmission of simple phobias and fears: a preliminary report. Archives of General Psychiatry, 47(3), 252. HADDAD, V., CARDOSO, J. L. C., LUPI, O. & TYRING, S. K. (2012). Tropical dermatology: Venomous arthropods and human skin: Part II. Diplopoda, Chilopoda, and Arachnida. Journal of the American Academy of Dermatology, 67(3), 347.e1-347.e9. HANNUM, C. & MILLER, D. M. (2010). Widow Spiders. Virginia Cooperative Extension, 444-422. HARRIS, B. (1979). Whatever happened to little Albert. American psychologist,34(2), 151-160. ICHTCHENKO, K., BITTNER, M. A., KRASNOPEROV, V., LITTLE, A.R., CHEPURNY, O., HOLZ, R.W. & PETRENKO, A.G. (1999). A novel ubiquitously expressed alpha-latrotoxin receptor is a member of the CIRL family of G-protein-coupled receptors. The Journal of biological chemistry, 274(9), 5491-8. INTERNATIONAL SOCIETY OF ARACHNOLOGY (2013). International society of arachnology. Dostupné z: arachnology.org (cit. 2013-3-6). ISBISTER, G. K. (2001). Spider mythology across the world. Western Journal of Medicine, 175(2), 86. ISBISTER, G. K. & GRAY, M. R. (2002). A prospective study of 750 definite spider bites, with expert spider identification. Qjm, 95(11), 723-731. ISBISTER, G. K. & WARNER, G. (2003). Acute myocardial injury caused by Sydney funnel-web spider (Atrax robustus) envenoming. Anaesthesia and intensive care, 31(6), 672. ISBISTER, G. K., GRAY, M. R., BALIT, C. R., RAVEN, R. J., STOKES, B. J., PORGES, K., TANKEL, A. S., TURNER, E., WHITE, J. & FISHER, M. M. (2005). Funnel-web spider bite: a systematic review of recorded clinical cases. Medical journal of Australia 182(8), 407-411. JOCQUÉ, R., & DIPPENAAR-SCHOEMAN, A. S. (2006). Spider families of the world. Musée royal de l'Afrique centrale. DE JONG, P. J. & MURIS, P. (2002). Spider phobia: Interaction of disgust and perceived likelihood of involuntary physical contact. Journal of anxiety disorders, 16(1), 51-65. DE JONG, P. J., ANDREA, H. & MURIS, P. (1997). Spider phobia in children: Disgust and fear before and after treatment. Behaviour Research and Therapy, 35(6), 559-562. DE JONG, P. J., VORAGE, I. & VAN DEN HOUT, M. A. (2000). Counterconditioning in the treatment of spider phobia: Effects of disgust, fear, and valence. Behaviour Research and Therapy. DE JONG, PETER J.; MURIS, PETER (2002): Spider phobia: Interaction of disgust and percieved likelihood of involuntary physical contact. Anxiety Disorders 16, 51-65. KING, N. J., MURIS, P. & OLLENDICK, T. H. (2005). Childhood fears and phobias: Assessment and treatment. Child and Adolescent Mental Health, 10(2), 50-56. KLRKPATRICK, D. R. (1984). Age, gender and patterns of common intense fears among adults. Behaviour Research and Therapy, 22(2), 141-150. KNOFLACH, B. (2009). Das Dornfingersyndrom in Mitteleuropa. Entomol Nachrichten Berichte, 53, 69-73. KNOFLACH, B. & HORAK, P. (2010). Giftspinnen im Überblick. Denisia, 30, 319-350. KOHOUTEK, R. (2005). ABZ slovník cizích slov. Radek Kučera & daughter. Dostupné z: http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/averzivni-chovani (cit. 2013-15.3). KUCH, K., COX, B. J., EVANS, R. & SHULMAN, I. (1994). Phobias, panic, and pain in 55 survivors of road vehicle accidents. Journal of Anxiety Disorders, 8(2), 181-187. KULÍSKOVÁ, M. O. (2001). Neurotické poruchy, poruchy vyvolané stresem a somato-formní poruchy–etiologie, diagnostika a terapie. Neurologie pro praxi, 138-143. KŮRKA, A. & PFLEGER, V. (1984). Jedovatí živočichové. Academia. LEVI, H. W. (1959). The spider genus Latrodectus (Araneae, Theridiidae).Transactions of the American Microscopical Society, 78(1), 7-43.
37
LEVINE, M., CANNING, J., CHASE, R. & RUHA, A. M. (2010). Cardiomyopathy following latrodectus envenomation. Western Journal of Emergency Medicine,11(5), 521. LINDEMANS, M. F. (1998). Encyclopedia Mythica. Dostupné z: http://www.pantheon.org/articles/a/areop-enap.html (cit. 2013-4-25). LUCAS, S. M. (2003). Aranhas de interesse médico no Brasil. CARDOSO JLC ET AL. Animais peçonhentos no Brasil: biologia, clínica e terapêutica dos acidentes. SARVIER, São Paulo, SP, Brasil, 141-149. MARKS, I. M. (1969). Fears and phobias (Vol. 5). New York: Academic Press. MATCHETT, G. & DAVEY, G. C. (1991). A test of a disease-avoidance model of animal phobias. Behaviour research and therapy, 29(1), 91-94. MCNALLY, RICHARD J. (1995). Preparedness, phobias, and the Panglossian paradigm. Behavioral and Brain Sciences 18(2), 303-304. MENZIES, R. G. & CLARKE, J. C. (1995). The etiology of phobias: A nonassociative account. Clinical Psychology Review, 15(1), 23-48. MERCKELBACH, H. & DE JONG, P. J. (1996). Evolutionary models of phobias. In G. C. L. Davey (Ed.), Phobias: A handbook of description, treatment, and theory. Chichester: Wiley. MERCKELBACH, H., DE JONG, P. J., MURIS, P. & VAN DEN HOUT, M. A. (1996). The etiology of specific phobias: A review. Clinical Psychology Review, 16(4), 337-361. MERCKELBACH, H., MURIS, P. & SCHOUTEN, E. (1996). Pathways to fear in spider phobic children. Behaviour research and therapy, 34(11), 935-938. MERCKELBACH, H., VAN DEN HOUT, M. A. & VAN DER MOLEN, G. M. (1987). Fear of animals: Correlations between fear ratings and perceived characteristics. Psychological reports, 60(3c), 1203-1209. MILLER, M. K., WHYTE, I. M., WHITE, J. & KEIR, P. M. (2000). Clinical features and management of Hadronyche envenomation in man. Toxicon: official journal of the International Society on Toxinology, 38(3), 409. NENTWIG, W. & KUHN-NENTWIG, L. (2013). Main components of spider venoms. In NENTWIG, W. (ed.) Spider Ecophysiology (pp. 191-202). Springer. Berlin Heidelberg. NENTWIG, W. (2013). Appendix. In NENTWIG, W. (ed.) Spider Ecophysiology (pp. 505-5010). Springer. Berlin Heidelberg. NICHOLSON, G. M. & GRAUDINS, A. (2002). Spiders of medical importance in the Asia–Pacific: Atracotoxin, latrotoxin and related spider neurotoxins. Clinical and experimental pharmacology and physiology, 29(9), 785-794. ÖHMAN, A. (2005). The role of the amygdala in human fear: automatic detection of threat. Psychoneuroendocrinology, 30(10), 953. ÖHMAN, A. & MINEKA, S. (2001). Fears, phobias, and preparedness: Toward an evolved module of fear and fear learning. Psychological review , 108(3), 483-522. OLLENDICK, T. H., KING, N. J. & MURIS, P. (2002). Fears and phobias in children: Phenomenology, epidemiology, and aetiology. Child and Adolescent Mental Health, 7(3), 98-106. OVIDIUS NASO, P. (1984). Kniha VI, Arachné. In Promëny. Praha: Svoboda, 160–164. PLATNICK, N. I. (2013). The world spider catalog, version 13.5. American Museum of Natural History. Dostupné z http://research.amnh.org/iz/spiders/catalog/INTRO1.html (cit. 2013-415). PLHÁKOVÁ, A. Učebnice obecné psychologie. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. PÖSSEL, P. & HOLZHAY, A. (2006). Test of the dual‐belief system in women with and without phobic fear of spiders: a pilot study. Clinical Psychology & Psychotherapy, 13(4), 246-255. PRACH, F. K. (1860). Život pavouků pravých či předoucích (Araneae). Živa, 8 (2), 80-93. PRAŠKO, J., PRAŠKOVÁ, H. & PRAŠKOVÁ, J. (2008). Specifické fobie. Portál. ROWLINGOVÁ, J. K. (2000). Harry Potter a tajemná komnata. Překlad Medek, V. 1. vyd. Praha: Albatros nakladatelství a.s., ROWLINGOVÁ, J. K. (2005). Harry Potter a princ dvojí krve. Překlad Medek, V. 1. vyd. Praha: Albatros ROZIN, P. & FALLON, A. E. (1987). A perspective on disgust. Psychological review, 94(1), 23. SAIGH, P. A. (1984). Pre- and postinvasion anxiety in Lebanon. Behavior Therapy. 15(2) 185-190. SAYERSOVÁ, J. (1999). Matky psychoanalýzy. Praha: Triton.
38
SCOTT, M. (2009). Vëdma: Tajemství nesmrtelného Nikolase Flamela. Překlad Fišerová, Z. 1. vyd. Praha: Euromedia Group k.s. SELIGMAN, M.E.P. (1971). Phobias and preparedness. Behavior Therapy, 2, 307-320. SMOLÍK, P. (1996): Duševní a behaviorální poruchy. Praha, Maxdorf SWANSON, D. L. & VETTER, R. S. (2005). Bites of brown recluse spiders and suspected necrotic arachnidism. New England Journal of Medicine, 352(7), 700-707. SWANSON, D. L. & VETTER, R. S. (2006). Loxoscelism. Clinics in dermatology, 24(3), 213-221. TOLKIEN, J. R. R. (1991a). Hobit: aneb, Cesta tam a zase zpátky. Překlad Vrba, F. 2. vyd. Praha: Odeon, 1991. TOLKIEN, J. R. R. (1991b). Pán prstenů: Dvë vëže. Překlad Pošustová-Menšíková,S. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, TOLKIEN, J. R. R. (1992). Pán prstenů: Návrat krále. Překlad Pošustová-Menšíková,S. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, TOLKIEN, J. R. R. (2008). Silmarillion: Mýty a legendy Středozemë. Překlad Pošustová-Menšíková, S. 3. vyd. Praha: Argo. TORRES-SÁNCHEZ, M. P., GASNIER, T. R. (2010). Patterns of ahundance, habitat use and body size structure of Phoneutria reidyi and P. fera (Araneae: Ctenidae) in a Central Amazonian rainforest. The Journal of Arachnology 38, 433-440. VAN ASWEGEN, G., VAN ROOYEN, J. M., VAN DER NEST, D. G., VELDMAN, F. J., DE VILLIERS, T. H. & OBERHOLZER, G. (1997). Venom of a six-eyed crab spider, Sicarius testaceus (Purcell, 1908), causes necrotic and haemorrhagic lesions in the rabbit. Toxicon, 35(7), 1149-1152. VERNON, L. L. & BERENBAUM, H. (2002). Disgust and fear in response to spiders. Cognition & Emotion, 16(6), 809-830. VETTER, R. S. (1998). Envenomation by a spider, Agelenopsis aperta (Family: Agelenidae) Previously Considered Harmless. Annals of emergency medicine, 32(6), 739-741. VETTER, R. S. & ISBISTER, G. K. (2008). Medical aspects of spider bites. Annu. Rev. Entomol., 53, 409429. VETTER, R. S., CUSHING, P. E., CRAWFORD, R. L. & ROYCE, L. A. (2003). Diagnoses of brown recluse spider bites (loxoscelism) greatly outnumber actual verifications of the spider in four western American states. Toxicon, 42(4), 413-418. WARE, J., JAIN, K., BURGESS, I. & DAVEY, G. C. (1994). Disease-avoidance model: Factor analysis of common animal fears. Behaviour Research and Therapy, 32(1), 57-63., WOLPE, J., LANDE, S. D., MCNALLY, R. J. & SCHOTTE, D. (1985). Differentiation between classically conditioned and cognitively based neurotic fears: Two pilot studies. Journal of behavior therapy and experimental psychiatry, 16(4), 287-293. WOODY, S. R. & TEACHMAN, B. A. (2000). Intersection of disgust and fear: Normative and pathological views. Clinical Psychology: Science and Practice, 7(3), 291-311. Sekundární citace: BRISTOWE, W. S. (1932). Insects and other invertebrates for human consumption in Siam. Transactions of the Entymological Society of London, 80, 387-404. BRISTOWE, W.S. (1945). Spider superstitions and folklore. Transactions of the Connecticut Academy for Arts and Science ,36, 53-90. BRISTOWE, W.S. (1958). The world of spiders. London: Collins. FILMER, M. R. (1991). Southern African Spiders: an identification guide. Continental Enterprises Group. FOLLY-RAMOS, E., ALMEIDA, C. E., GOUVÊA, E. & CARMO-SILVA, M. (1998). Consideraçôes sobre a atividade de locomoçâo, preferencia pore cótopos e aspectos territoriais de Phoneutria nigriventer (Keyserling, 1891) (Araneae, Ctenidae). Revista Brasileira de Biologia, 58(1), 71-8. GLOYNE, H. F. (1950). Tarantism; mass hysterical reaction to spider bite in the Middle Ages. The American imago; a psychoanalytic journal for the arts and sciences, 7(1), 29. GREENBERG, D. B., STERN, T. A. & WEILBURG, J. B. (1988). The fear of choking: three successfully treated cases. Psychosomatics, 29(1), 126.
39
HABERMEHL, G. G. (1994). Gift-Tiere und ihre Waffen: Eine Einführung für Biologen, Chemiker und Mediziner. Ein Leitfaden für Touristen (Vol. 5). Springer Verlag. KATNER W. (1956). „Das Ratsel des Tarantismus“. Eine Atiologie der italienischen Tanzkrankheit. Nova Acta Leopoldina N.F., 18(124), 1-115. KOBERT, G. R. (1901). Beiträge zur Kenntnis ger Giftspinnen. Stuttgart. LUCAS, S. (1988). Spiders in Brazil. Toxicon, 26(9), 759-772. MARETIĆ, Z. & LEBEZ, D. (1979). Araneism: with special reference to Europe (Vol. 73, No. 56021). Nolit Publishing. MEBS, D. (1992). Gifttiere, ein Handbuch für Biologen, Toxikologen, Ärzte. Apotheker. Wiss. Verlagsgesell. Stuttgart. MILLER, L. C., BARRETT, C. L. & HAMPE, E. (1974). Phobias of childhood in a prescientific era. Child Personality and Psychopathology, 89 MOWRER, O. H. (1960). Learning theory and behavior (vol. 960). New York: Wiley. MUSGRAVE, A. (1927). Some poisonous Australian spiders. Australian Museum. ÖHMAN, A. (2000). Fear. In: FINK, G. (ed.) Encyclopedia of Stress,vol. 2. (pp. 111-116).Academic Press. San Diego. RACHMAN, S. (1990). The determinants and treatment of simple phobias. Advances in Behaviour Research and Therapy, 12(1), 1-30. RATCLIFFE, B. C. (1977). A case of tarantula-induced papular dermatitis. Journal of medical entomology, 13(6), 745-747. RENNER, F. (1990). Spinnen: Ungeheuer sympathisch. Kaiserslautern: Verlag. ROSENTHAL, L. & MELDOLESI, J. (1989). Alpha-latrotoxin and related toxins. Pharmacology & therapeutics, 42(1), 115-134. RUSSELL, J. F. (1979). Tarantism. Medical History, 23, 404-425. SCHENONE, H. & SUAREZ, G. (1978). Venoms of Scytodidae. Genus Loxosceles. In: BETTINI, S., & ALSOP, D. W. (eds.). Arthropod Venoms (pp. 247-275). Springer. Berlin Heidelberg. SCHMIDT, G. (1993). Giftige und gefahrliche Spinnentiere. Humanpathogene Skorpione (Scorpionida), Milbe (Acarina) und Spinnen (Araneida). Neue Brehm Bucherei 608, Westarp Wissenschaften, 1-160. SUTHERLAND, S.K., &TIBBALLS, J. (2001). Latrodectus hasselti, the Red-back or Jockey Spider. In: SUTHERLAND, S. K., TIBBALLS, J. (eds). Australian Animal Toxins (348-401)., Oxford University Press Melbourne. WHITE, J., CARDOSO, J. L. & FAN, H. W. (1995). Clinical toxicology of spider bites. Handbook of Clinical Toxicology of Animal Venoms and Poisons, 1, 259-330.
40