MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra Sociologie
Umírání a smrt očima dvou generací Magisterská diplomová práce
Bc. Barbara Kolářová
Vedoucí práce: Mgr. Lucie Vidovićová, Ph.D.
1
Brno, 2014
Prohlašuji, že jsem uvedenou práci vypracovala samostatně a všechny použité zdroje informací jsem uvedla v seznamu literatury. ……………………………………………… V Brně dne 1. ledna 2015
Barbara Kolářová
2
Poděkování Velmi ráda bych zde poděkovala vedoucí mé práce Mgr. Lucii Vidovićové, Ph.D., za její cenné rady a připomínky, za ochotu, se kterou se mi věnovala. Také děkuji mé blízké rodině za zázemí a podporu, s kterým mě doprovázeli po celé studium. V neposlední řadě děkuji všem informantům, kteří měli odvahu se zamýšlet nad tématem smrti a umírání. Počet znaků: 143 348
3
Obsah Obsah ......................................................................................................................................... 4 1.
Úvod .................................................................................................................................... 6
2.
Vymezení základních pojmů ............................................................................................. 8
2.1
Smrt ............................................................................................................................. 8
2.2
Umírání ....................................................................................................................... 9
2.3
Postoje a vnímání ....................................................................................................... 9
2.4
Thanatologie ............................................................................................................. 11
3.
Proměny postojů ke smrti a umírání.............................................................................. 12
3.1
Postoje ke smrti a umírání v minulosti .................................................................. 12
3.2
Moderní přístup ke smrti ........................................................................................ 14
3.3
Postmoderní přístup ke smrti a umírání v kontextu změn .................................. 15 3.3.1
Pokles veřejného vystavování smrti a umírání ......................................................... 16
3.3.2
Pokles kultury veřejného smutku............................................................................... 18
3.3.3
Medikalizace smrti ....................................................................................................... 19
3.3.4
Dosažení dobré smrti .................................................................................................. 20
3.4
Osobní postoje ke smrti a umírání z psychologického hlediska .......................... 21
3.5
Proměna vnímání smrti z hlediska životního cyklu .............................................. 22
3.6
Strach a úzkost ze smrti........................................................................................... 25 3.6.1
4.
4.1 5.
5.1. 6.
6.1. 7.
Terror management theory ........................................................................................ 26
Pojetí smrti v náboženství ............................................................................................... 28
Smrt v křesťanství.................................................................................................... 29 Pohřeb a jeho význam ..................................................................................................... 32
Pohřební rituály ....................................................................................................... 32 Život po životě .................................................................................................................. 34
Předsmrtné zážitky .................................................................................................. 36 Výzkumná část ................................................................................................................. 37
7.1
Cíle výzkumu ............................................................................................................ 37
7.2
Výzkumná strategie ................................................................................................. 38
7.3
Technika sběru dat a etika výzkumu ...................................................................... 39
7.4
Výběr výzkumného vzorku ..................................................................................... 41
7.5
Metoda vyhodnocování ........................................................................................... 42
8.
Obsahová analýza a interpretace výsledků.................................................................... 44
4
8.1
8.2
8.3 9.
Vlastní smrt .............................................................................................................. 44 8.1.1
Úvahy o vlastní smrti ................................................................................................... 44
8.1.2
Představa ideální smrti ............................................................................................... 46
8.1.3
Strach a úzkost ze smrti .............................................................................................. 50
8.1.4
Představa o posmrtném životě ................................................................................... 51
Smrt a druzí .............................................................................................................. 52 8.2.1
Diskuze o smrti a umírání ........................................................................................... 52
8.2.2
Kde dnes nejčastěji umíráme? .................................................................................... 55
8.2.3
Vyrovnání se se smrtí blízkých ................................................................................... 56
8.2.4
Význam pohřbu ............................................................................................................ 58
Shrnutí analýzy rozhovorů ...................................................................................... 61 Závěr ................................................................................................................................. 66
10.
Bibliografie ................................................................................................................... 68
11.
Jmenný Rejstřík ............................................................................................................ 72
12.
Anotace ......................................................................................................................... 73
13.
Annotation .................................................................................................................... 73
14.
Seznam tabulek ............................................................................................................ 74
15.
Seznam příloh............................................................................................................... 75
16.
Příloha ............................................................................................................................ 75
5
1. Úvod Smrt zřejmě představuje jedinou jistotu, kterou v životě máme. A to nás na ní nejspíš tak děsí. V dnešní společnosti panuje zvláštní nesmrtelná nálada; žijeme tak, jakoby jsme nikdy neměli zemřít. Lidé neradi přichází do konfrontace se smrtí, ať už doslova, nebo jen ve formě diskuze. Jakákoliv situace upozorňující na to, že nikdo nežijeme věčně, v lidech probouzí neblahé myšlenky na svoji konečnost. Nutí nás to zamýšlet se nad stylem dosavadního života, a často se dostáváme do sporu mezi vlastním komfortem a představou dobře prožitého života. Tento tabuizovaný přístup ke smrti je výsledkem součinnosti mnoha faktorů, jako jsou vzrůstající individualizace, sekularizace, racionalizace a medikalizace, které jsou typické pro dnešní postmoderní společnost. Je však otázkou, zdali se tento přístup nedá změnit. Je totiž zřejmé, že vytěsňování tématu smrti z každodenního života významným podílem negativně ovlivňuje podmínky, ve kterých budou umírat naši nejbližší, i my samotní. A konečně, má vliv na kvalitu a cenu našeho života, kterou mu přisuzujeme. Jak píše Štambuk (2007) úvahy o smyslu života a smrti též podporují morální hodnoty a etické normy chování v lidské společnosti. O změnu společenského postoje ke smrti a umírání usiluje iniciativa Cesta domů, která byla založena v roce 2001. Ačkoliv se v posledních letech její angažovanost prudce zvýšila, z komparace výzkumů veřejného mínění ohledně postojů ke smrti a umírání z let 2011 a 2013 (STEM/MARK a Cesta domů) je zřejmé, že lidé tyto témata považují stále za velké tabu. Je tomu tak napříč všemi věkovými kategoriemi? A je tento názor ovlivněn vyznáním či pohlavím člověka? V mé práci se věnuji odkrývání těchto souvislostí, konkrétně mezi ranou dospělostí a stářím, vírou a ateismem a genderem. Práce je strukturována na část teoretickou a výzkumnou. V úvodu první části je vymezeno základní pojmosloví vztahující se k fenoménu smrti a umírání, dále proměny postojů v kontextu historického vývoje, životního cyklu či psychologického přístupu. Kapitola se také věnuje aspektům strachu ze smrti. Následně je popisováno náboženské uchopení těchto témat, s důrazem na křesťanství. V další kapitole je diskutován význam pohřbu v dnešní společnosti, a závěrem teoretické části je předkládáno téma života po smrti.
6
Předmětem výzkumné části je popis prováděného kvalitativního výzkumu založeného na principu zakotvené teorie, a následná obsahová analýza rozhovorů s 8 komunikačními partnery.
7
2. Vymezení základních pojmů 2.1
Smrt
Na zcela základní úrovni lze smrt jednoduše chápat jako „individuální zánik organismu“. (Haškovcová 2000: 74) Při hlubším zkoumání se odkrývají aspekty, které mohou definici smrti posouvat do jiných sfér. V sociologickém slovníku (Winkler 1997:1001-2) se dočteme o různých diverzitách v pojímání smrti: „Vedle biologické smrti člověka, lze ve společnosti hovořit o různých, biologické smrti předcházejících úrovních umírání. Jedná se o popis stavu, kdy člověk, byť ještě biologicky živý, postupně psychicky i společensky, z různých důvodů, odumírá. Zužuje se okruh jeho činností, jeho sociálního a životního prostředí“. Tento přístup upozorňující na nebiologické pojetí smrti, vychází především z filosofického pozadí. Německý filosof Heidegger známý především pro svou koncepci lidského života jakožto „bytí ke smrti“, se snaží překlenout fyziologicko - biologické pojímání lidství. Přistupuje k člověku jako k existenci (tzv. pobytu), která se o své bytí musí zasloužit, a zároveň je postavena před fakt možného nebytí, což vyvolává pocity úzkosti. Smrt je tedy konstituována existencí, a zároveň umožňuje jednotlivým bytím být celým .(Heidegger 2008:276) Sociálním rozměrem smrti se zabývá např. Cleave Seale (2003), který smrt v dnešní době považuje za prvek ničím neohrožující plynulý chod moderní společnosti, na rozdíl od těch předchozích (kde byla smrt přirozenou součástí veřejného a společenského života). Biologickému zániku člověka obvykle předchází společenská, neboli sociální smrt, kdy se na základě zhoršování fyzického a mentálního stavu jedinec vyčleňuje do institucí, k tomu určených. Tento proces způsobuje to, že smrt je ve veřejném životě prakticky nepřítomná. Proto se dnes mluví o vytěsňování smrti ze společnosti; smrt se stala tabuizovaným tématem, se všemi nedozírnými důsledky, které sebou nese. Ačkoliv v české společnosti několik organizací (především Cesta domů) aktivně usiluje o prolomení tabu smrti, nejnovější výzkumy (STEM/MARK s Cestou domů 2013) prokázaly, že téma smrti je v každodenním životě stále nepřítomné, a nežádané.
8
2.2
Umírání
„Umírání v širokém významu slova je především proces, kdy nemocný člověk v relativně dlouhém čase žije pod znamením hrozící a nakonec se realizující smrti“ (Kubler-Ross 1995, s. 17) Ve skutečnosti je však proces umírání započat samotným narozením. Buňky lidského těla během života několikrát odumřou, a zrodí se nové. Obecně je však pojem umírání situován do období stáří, kdy se fyzicky i mentálně projevuje stáří organismu, smrt se stává bodem v dohlednu. Umírání je proces zakončený zánikem organismu, smrt je tedy součástí závěrečné fáze tohoto procesu. Haškovcová (2002) rozděluje umírání do tří po sobě následujících fází: pre finem, in finem a post finem. Fáze pre finem je ve většině případů započata samotným sdělením nevyléčitelné diagnózy. Reakce na tuto informaci se liší zejména na základě osobnostních rysů daného pacienta. Vymětal (2003 in Kupka 2014: 103) rozlišuje 4 základní postoje: 1. Člověk informaci přijme jak rozumově, tak i emočně – později se zajímá o perspektivu a podrobnosti. 2. Člověk informaci přijme rozumově, nikoliv však emočně – akceptuje slovní informaci, emočně se však neprojevuje, jakoby se ho to nedotýkalo. 3. Člověk informaci odmítne jak v rozumové tak emoční rovině – dochází k popírání, k bagatelizaci sdělení. 4. Člověk informaci přijímá emočně, rozumově však ne – emočně je zasažen, většinou pláče, nebo se hněvá, jinak se však snaží hledat argumenty, proč to nemůže být pravda. Haškovcová (2002) upozorňuje na to, že psychické reakce na začátek a vývoj nevyléčitelné nemoci v procesu umírání se dostavují již ve fázi pre finem, a nikoliv až ve fázi samotného umírání in finem.
2.3
Postoje a vnímání
Těmito prvky osobnostní struktury se zabývá především psychologie a sociální psychologie. Na akademické půdě neexistuje ucelená a všemi přijímaná definice postojů, jejich popis je dán konkrétním přístupem, skrze který se na tento jev nahlíží. Například postoje se často uvádí do souvislosti s motivací, kde se (dle Nakonečného mylně)
9
považují za určité formy motivů. Důležitým aspektem postoje je jeho hodnotící povaha. Hodnocení je jakýmsi odrazem prožívání významu, který sami objektu přisuzujeme. Postoj je možné zaujmout téměř k čemukoliv, k věcem, lidem, myšlenkám, nebo třeba i k postoji někoho jiného. Postoj, jakožto komplexní fenomén lze rozdělit do 3 vnitřních komponentů: Tabulka č. 1 – Rozdělení postoje do třech vnitřních komponentů
Zdroj: Nakonečný (1999:135) Afektivní složka postoje je spjata s hodnocením předmětu, což odlišuje postoje od názorů. Je možné vnímat předmět pozitivně či negativně, s čímž přichází i odpovídající emotivní reakce. Kognitivní neboli poznávací složka je tvořena určitými informacemi o subjektu, které nemusí být zpravidla pravdivé, ale jedinec je o jejich správnosti přesvědčený. Jedná se o subjektivní vnímání, jehož způsob převodu do verbálního stylu je zásadním faktorem v pochopení vlastního vnímání subjektu jinými lidmi. Konativní složku lze chápat jako chování, které představuje projev postoje navenek (Nakonečný 1999, 2009). Věra Strnadová (2006) ve svém článku zmiňuje různé druhy postojů. Mínění, názor či smýšlení jsou postoje vycházející z našeho poznání. Jsou projevovány zejména verbálně. Dalšími typy je víra, iracionálně a dogmaticky ukotvený postoj, a předsudek, negativně zaměřený na určité skupiny osob. Předsudky mohou být dvojího druhu: založené na osobnosti a na špatné informovanosti. Strnadová se zabývá i pojmem sociálního vnímání neboli percepcí, kterou pojímá především v souvislosti se sebepojetím. Podle ní je vnímání okolního světa závislé na vnímání a pojetí vlastního já. Oboje vnímání je ovlivněno více emocemi než racionalitou.
10
I když je sociální vnímání podmíněné kulturou a prostředím, jedná se o velice proměnlivý proces, který je závislý na prožité zkušenosti, míře informovanosti a aktuální motivaci. (Strnadová 2006)
2.4
Thanatologie
Mnoho výzkumů zabývajících se oblastí smrti, dalo vzniknout poměrně nové nauce o umírání, Thanatologii. Ač by se mohlo zdát, že jejím předmětem je úzce profilovaný okamžik smrti, velká pozornost je věnována předsmrtným prožitkům a proměnám osobnosti na základě zkušenosti získané na prahu mezi životem a smrtí. Základní kámen této vědy položila švýcarská lékařka Elizabeth Kubler – Rossová, která celý svůj život zasvětila výzkumu umírání. V druhé polovině života své pole zájmu rozšířila i do kontroverzní oblasti posmrtného života a prožitků klinické smrti. Mezi její klíčové počiny patří odhalení a definování pěti fází umírání, kterými prochází lidé po zjištění nevyléčitelné nemoci. Na základě tohoto procesu vydala mnoho publikací zaměřujících se na vhodné jednání a komunikaci s umírajícími jedinci. V souvislosti s touto vědou nelze nezmínit její nejvýznamnější českou průkopnici profesorku Helenu Haškovcovou. Ta ve své knize (2007) podrobně popisuje vývoj a záměr tohoto oboru. Název je odvozen od řeckého boha Thanata, zosobňujícího smrtelný spánek a smrt. Prakticky se však obsahem thanatologie zabývá celá řada oborů jako je filosofie, teologie, sociologie či medicína. Každý z nich nahlíží na problém svým vlastním způsobem, a používá své vědecké metody. Tato multidisciplinární povaha thanatologie neumožňuje její profilaci jako samostatného vědního oboru. Jedním ze zásadních cílů thanatologů v dnešní době, je praktická využitelnost poznatků o prožívání blízkosti smrti.
11
3. Proměny postojů ke smrti a umírání 3.1
Postoje ke smrti a umírání v minulosti
Jak píše Štambuk (2007:157) ve své stati: „Jsme produkty kultury, ve které žijeme, a zároveň spolupachateli ve vývoji, který trvá“. Společenská proměna postojů ke smrti a umírání se odvíjí od historicko-politického vývoje jednotlivých společností. Komplexním popisem evropského společenského vztahu ke smrti napříč obdobími od starověku až po současnost se mj. zabýval francouzský historik Phillipe Aries (2000) ve své obsáhlé publikaci Dějiny smrti. Jeho dílo je založeno jak na studiu archeologických a písemných pramenů, tak i na jeho výzkumném bádání. Zajímavým způsobem popisuje jednotlivé přístupy ke smrti v daných časových etapách. Domnívám se, že lze souhlasit s názorem Ariese na to, že změny postojů ke smrti v průběhu dějin zrcadlí pojímání jedince jako sebe sama a jedince vůči společnosti, vztah člověka ke světu, i k Bohu. Autor popisuje čtyři základní druhy postojů ke smrti. (Aries1981, 2000) První orientací -„the tame death“(ochočenou, krotkou smrtí) má Aries na mysli smířlivý přístup umírajícího i jeho příbuzných k faktu blízkosti konce života, který je typický pro období od nejstarších dob až do středověku, kdy se situace ohledně vnímání a zacházení se smrtí začala výrazně měnit, a to především v západních společnostech. Smrt byla v této etapě přirozenou, i když ne zcela vítanou průvodkyní každodenního života, umírali staří, mladí, děti i matky při porodech. Neexistovaly žádné sociální a zdravotní zařízení pro umírající, smrt byla záležitostí rodiny a blízkých. Blízkost smrti naučila lidi odhalovat její příchod, což jim umožňovalo tento okamžik v klidu očekávat, a dokonce se na něj připravit (Aries 1981, Nešporová 2013). V případě náhlé smrti „mors repentina“došlo k narušení určitého řádu světa, který byl často považován za projev Božího hněvu, což tento druh smrti stavěl do pozice hanebnosti a potupnosti (Aries 2000: 23). Člověk zasažený náhlou smrtí ztrácí možnost smířit se s tímto údělem, zároveň je mu odepřena příležitost k rozloučení se s blízkými, stejně tak jsou blízcí ochuzeni o možnost posledního sbohem s ním. Další období autor datuje přibližně od 12. do 15. století, kdy se pozornost člověka obrací na sebe sama v kontextu ke společnosti „The death of the self“. Duch individuality prostoupil i do familiárního pojímání smrti, kde se pozornost obrací k vlastní smrti
12
každého jednotlivce. Smrt byla obrazem posledního zápasu člověka na zemi. Větší roli v přístupu ke smrti a umírání ve srovnání s dřívější dobou sehrávala církev. Pohřební rituály a zvyky konané při umírání člověka, obsahovaly jak pohanské, lidové prvky tak i církevní. Ty měly zemřelému zajistit dobrý osud v životě po smrti. V této době se v ikonografii a literatuře současně objevuje tématika smrti a umírání a tzv. ars moriandi. Arsmoriandi představuje pojednání o tom, jak se správně chovat při příležitosti umírání blízkého či vlastního umírání (Munzarová 2002, Aries 1981, 2000). Tento druh literatury a zobrazení má sloužit jako příručka k dobrému umírání, jejichž dlouhá verze obsahuje následující části: „Různé citáty o smrti z pera křesťanských autorit; rady umírajícímu, jak čelit pokušením nevěry, beznaděje, netrpělivosti, pýchy a pozemskosti; katechetické otázky, jejichž správné odpovědi vedou ke spáse; modlitby a návody k následování Krista; rady pro osoby, které doprovázejí umírajícího; modlitby, které má doprovázející osoba předříkávat“ (Munzarová 2002:58). Tyto návody k lepšímu prožívání umírání a smrti měly vést k všeobecnému vzdělávání v rámci křesťanské nauky, a především k záchraně duší při posledním soudě před Boží tváří. Zde se podle způsobu prožitého života rozhoduje o tom, zdali člověka čeká věčný život v ráji, anebo věčné zatracení. Zápas mezi dobrem a zlem, nebem a peklem se stával častým motivem tehdejší ikonografie. Třetí fáze v procesu změn pojímání smrti trvá přibližně do 19 století. Vyznačuje se důrazem na mezilidské vztahy, které se aktem smrti zpřetrhají – „The death of the other“. Aries (1981) toto období nazývá věkem nádherné smrti, podle slov Coralyho de Gaix, zveřejněných v časopise v r. 1825, který označuje smrt tehdejší šlechtičny za vznešenou. Tradiční představa o posmrtném spánku a odpočinku je kombinována s ideou o společném setkání se na věčnosti. V čele zájmu nestojí jedinec jako individualita, ale vztahy mezi lidmi, založené na vzájemné úctě a náklonnosti. Středobodem tehdejší vize o smysluplném životě je prožívání vzájemného láskyplného citu k druhému. Vzhledem k tehdejší převládající představě o posmrtném životě, jako o věčném pobytu na nebi nebo v pekle, mezi lidmi panovala naděje na věčné shledání (Aries 1981, Munzarová 2002). Tuto fázi vývoje společenského postoje ke smrti je možné označit za předmoderní, a níže je prostor věnován modernímu přístupu.
13
3.2
Moderní přístup ke smrti
Do silného protikladu k výše zmíněnému období Aries (1981, 2000) staví moderní přístup ke smrti, typický pro 19. a začátek 20. Století. Doslova mluví o převrácené smrti, která je odlišná od všech předešlých způsobů jejího vnímání v minulosti. Tuto novost považuje za jeden z charakteristických rysů tohoto přístupu popírání a odmítání smrti„death denied“. Nejen samotný akt smrti, ale všechny aspekty spojené s ní jsou
vytlačovány jak ze soukromého tak veřejného života. Smrt je vyhnaná ze společnosti, ani pohřeb nenarušuje koloběh každodenního života. Pohřební vůz, dříve jasně rozpoznatelný, v této době zaniká v záplavě běžných automobilů. Dalším významným rysem je rychlost přeměny společenského vnímání smrti, která podle autora zapustila kořeny již v polovině 19 století. Od té doby se nenápadným způsobem postupně měnilo pojetí a přístupy ke konečnosti našeho života. Lidé se snažili skrývat před ohavností smrti tím, že ji prostě ignorovali. Nutnost sdělení blížící se smrti nemocnému činila blízkým čím dál větší potíže. Přítomnost kněze u nemocného se stává tichým potvrzením blížícího se konce, aniž by to někdo musel vyslovit. Tento přístup postupně staví smrt do pozadí, méně se o ní mluví, a méně je vidět (Aries 2000). Přibližně v polovině 20. století se tento jev ještě více umocnil procesem institucionalizace umírání, kdy se pacienti přesouvali do nemocnic, ve kterých umírali v osamocení a anonymitě. Smrt se stala ještě více odosobněnou a neviditelnou. Dle mého názoru, je důležité pohlížet na Arieův vyhraněný negativní postoj k současnému pojímání smrti a na idealizaci tradiční smrti v minulosti s určitým nadhledem. Jak píše Nešporová (2013), mezi hlavní prameny Ariese především patřily rytířské eposy, archeologické nálezy, náhrobky a obrazy z jednotlivých období. Je zřejmé, že tyto zkoumané prvky nemohou podávat celospolečenský pohled na smrt v té době, tak jak je Aries prezentuje. Na jednostrannost historické perspektivy upozorňuje i známý německý sociolog Elias (1998) zabývající se též smrtí v průběhu dějin, který k dílu Ariese přistupuje s velkým skepticismem. Ariese považuje za velkého romantika, který se upíná k lepší minulosti a s kriticismem přistupuje k současnosti. Z Ariesovy knihy vyplývá jednoduchý závěr, a to že dříve byla smrt vnímána jako něco blízkého a důvěrného, za to v dnešní době k ní lidé přistupují s velkou hrůzou a strachem.
14
Domnívám se, že lze souhlasit s Eliasovým názorem, že staré pojímání smrti nelze chápat pouze jako pozitivní, a dnešní stav označit za negativní. Je-li pohlédnuto k pokroku v lékařské medicíně, v dnešní době umírá daleko větší procento lidí bez bolestí, s kterými by dozajista umírali v minulosti. Také se vyjadřuje k Ariesově vychvalované tehdejší všudypřítomnosti a důvěrné známosti smrti. To, že lidé byli v běžném styku s umírajícími ze svého okolí, ještě neznamená, že umírání bylo pokojné. V průběhu věku se intenzita strachu ze smrti proměňovala podle aktuálního dění. Například ve 14. Století, kdy byla Evropa zasažena velkou morovou epidemii, strach ze smrti dosahoval téměř panických rozměrů. Elias také upozorňuje na obraz posmrtného života, který zejména ve středověku šířilo křesťanství: hříšník je odsouzen k věčnému zatracení v pekle plném trápení a muk, naopak pro člověka spravedlivého je přichystán ráj na nebi. Umírání v této době nemohlo pro umírajícího představovat proces naplněný pokojem a klidem (Elias 1998). Ačkoliv se pohledy těchto dvou autorů na smrt dříve a dnes liší, oba se shodnou na jedné věci. Smrt v dřívějších dobách byla daleko více sociálně podporována, než je tomu dnes. Domnívám se, že vytěsňování potřeby sociální podpory v procesu umírání je jedním z nejnaléhavějších problémů současného postoje ke smrti a umírání. Velký strach z osamělosti v posledních chvílích života reflektuje např. i výzkum agentury STEM/MARK provedený minulého roku (2013) v České republice, kde většina lidí (78% respondentů) vyjádřila přání zemřít v domácím prostředí, a nejlépe v okruhu svých blízkých. Avšak realita bývá bohužel jiná, nejčastěji lidé umírají v institucích, jako je nemocnice či zařízení s paliativní péčí.
3.3
Postmoderní přístup ke smrti a umírání v kontextu změn
V průběhu 20. století došlo k zásadním změnám v přístupu západní společnosti ke smrti a umírání. Tyto změny spojené s významem smrti a umírání jsou utvářené řadou sociálních procesů. Mnoho autorů zabývajících se touto problematikou, popisuje příčiny změn v postojích ke smrti de facto obdobně (Aries, Elias, Yuill, Kubler-Rossová, Haškovcová, Walter aj.). Obecně je lze popsat jako důsledky modernity: zvyšující se racionalizace, sekularizace, individualizace a medikalizace společnosti.
15
Yuill et al. (2010: 54) v kapitole Sociální organizace umírání a smrti popisuje konkrétní procesy, které přispěly ke změně společenského postoje v rámci diskutovaných subjektů. Jeho rozlišení, dle mého názoru, odpovídá způsobu, jakým se důsledky modernity odráží ve změně společenského vnímání fenoménu smrti a umírání.
Pokles veřejného vystavování smrti a umírání -individualizace
Pokles kultury veřejného smutku (sekularizace)
Medikalizace smrti a umírání
Dosažení „dobré smrti“
3.3.1 Pokles veřejného vystavování smrti a umírání Podstatou poklesu vystavování smrti a umírání na veřejnosti je především pokrok (nejen) v lékařství. Dříve špatné hygienické podmínky tvořily to nejlepší podhoubí pro celou řadu infekčních chorob, na které lidé neznali, či si nemohli dovolit, lék. Samotný příchod na svět byl z velké části spojen s obavami o život jak dítěte, tak matky. Boj o život byl posuzován podobně jako ve zvířecím světě: zvítězí silnější jedinec. Lidé byli se smrtí konfrontováni v každodenní rutině. Rodina se běžně o umírajícího starala až do posledního vydechnutí, což bylo vnímáno zcela přirozeně. Smrt v raném dětství byla běžnou součástí života v každé industriální společnosti, a to až do poloviny 19. století, kdy se v těchto zemích začala rozvíjet oblast veřejného zdraví. Společně se zvyšujícím se životním standardem vedly tyto opatření ke značnému růstu naděje na dožití (Yuill et al. 2010). Dalším aspektem veřejného „obnažování“ umírání a smrti v minulosti, je podle Eliase (1998) i fakt, že málokterý člověk žil sám. Obyčejní lidé obvykle žili v pospolitosti vedle sebe, a všechny animální aspekty lidského života včetně narození a smrti byly prožívány na daleko veřejnější rovině, než je tomu dnes. V dnešní vysoce individualizované společnosti hrají velkou roli instituce. Beck říká (Beck, Giddens, Lash1994: 7), že individualizace je důsledkem vyprázdnění tradice z tradičních sociálních vazeb, které jsou nahrazeny institucemi. V těchto tradičních sociálních vazbách vyvěraly životní hodnoty, které se v dnešní společnosti stávají ryze
16
individuální kompetencí. Instituční rámec poskytuje pouze jakousi podporu v praxi. V otázkách umírání jsou to zřízení s paliativní péčí, hospicová zařízení apod. V dnešní době je proces umírání a akt smrti jednoznačně spojen se stářím. Kvůli pokroku v moderní lékařské disciplíně, lidé v naprosté většině umírají na nemoci spojené s vysokým věkem. Toto odsouvání umírání do pozdějšího věku se nutně projevuje i do změny postoje ke smrti a k životu obecně. „Život již není darem, nýbrž jakousi samozřejmostí pro všechny, kteří se narodili, a smrt, zbavená role neúprosného průvodce celým životem, se stala přirozeným koncem životní dráhy.“ (Alan 1989: 393) Anticipace smrti je sociálním jevem, který ovlivňuje průběh celé životní dráhy, nejen samotnou blízkost konce života. Například, pokud dojde k úmrtí osoby v nižším věku, je toto považováno za mimořádně tragickou událost (Alan 1989). Ukázkovým příkladem vytěsňování smrti jak v osobní, tak veřejné rovině je podle Eliase (1998) způsob, jakým o smrti hovoří dospělí s dětmi. Dospělí často nabývají dojmu, že informace o konečnosti lidského života může jejím dětem nějakým způsobem ublížit. Faktem však zůstává, že dětská fantazie může okolo tohoto problému napáchat daleko víc škod, než sdělení o pravděpodobném úmrtí v horizontu mnoha desítek let. Elias tvrdí, že problém nespočívá v tom, co se o ní říká, ale spíše ve způsobu, jak se o ní mluví. Pokud se dítě setká se smrtí dříve, než mu někdo sdělí fakt o konečnosti života, negativní dopady na psychiku dítěte mohou nabýt obrovských rozměrů (samozřejmě v závislosti na jeho věku a osobnostních rysech). V západní kultuře se společnosti snaží vyhnout hlubšímu přemýšlení o smrti. Jejich obranným mechanismem je podle psychologů popírání a represe. V případě, že se jedinec setkává se smrtí ve svém blízkém okolí, zajímá se o konkrétní fyzickou příčinu úmrtí, např. byla osoba připoutána bezpečnostními pásy, když došlo k autonehodě? Tímto procesem se (možná zcela nevědomě) snaží o identifikaci hranice mezi životem a smrtí, a současně se distancuje od blízkosti vlastní smrti. Častým jevem je také prezentace smrti v akčních filmech, počítačových hrách, výstavách Bodies a dalších. Stambuk s Halíkem (2007, 2010) tuto fascinaci násilím, krvavými scénami a vystavováním mrtvých těl vysvětlují tím, že se jedná o druh
17
obranného mechanismu, který má v člověku vyvolat necitlivost, a „připravit“ ho na konfrontaci s vlastní smrtí. V tom všem je patrná snaha banalizovat smrt, za účelem skrývání úzkosti z reálné smrti. Tuto tezi potvrzují i psychologové v rámci behavioristického schématu, které říká, že zvýšená četnost kontaktu s čímkoliv vede k otupení, neboli adaptaci, což má za následek méně intenzivní reakce na dané podněty. Navíc mediální smrt není lidmi považována za jev, který by se dotýkal jejich běžných životů, protože se neodehrává v soukromí (Vágnerová 2007).
3.3.2 Pokles kultury veřejného smutku Tento proces částečně reflektuje pokles sakrálního ve významu smrti v moderní sekulární společnosti. Smrt je dnes vnímána odtrženě od žitého světa, hranice mezi živými a mrtvými jsou zřetelně vymezovány, a to jak v symbolickém, tak i reálném kontextu. Většina lidí neshledává smrt jako bránu do vyšší spirituální dimenze, nýbrž jako konec biologické existence. Tento proces má důležité sociální důsledky. V dnešní konzumní společnosti není zcela přípustné vzít si po smrti blízké osoby několik dní volno, vyjít ze svých formálních rolí, které v každodenním životě zastupujeme, a jen tak truchlit (Yuill et al. 2010). Jak píše Šiklová (2013), dnes je smutek považován za slabost, která je často považována za neodůvodněnou depresi. Bolest a smutek nad úmrtím blízké osoby je však zcela přirozenou a pochopitelnou lidskou reakcí. Jedná se o důkaz hlubokého citu, prožívání ztráty, které je třeba si odžít. Člověk, prožívající smrt bližního, by měl „správně“ projít všemi stádii truchlení, na jehož konci by měl být schopen tuto událost zcela přijmout a zařadit do svého života. Ve starých společnostech byl proces truchlení usnadněn upevněnými tradicemi a rituály, které dávaly zřetelně najevo stanovené hodnoty a dané limity. Zindividualizovaná společnost dává v tomto směru člověku svobodu, ale zároveň ho tím i zatěžuje. Giddens (1998) k tomu dodává, že tyto sociokulturní změny významně přispívají k všeobecně přítomné úzkosti ze smrti pramenící v jejím popírání.
18
3.3.3 Medikalizace smrti Téma medikalizace1 smrti nabývá na aktuálnosti společně s příchodem moderní a následně postmoderní doby, které přivály velký pokrok v technické a lékařské oblasti2. Tyto velké společenské změny výrazně ovlivňovaly umírání a smrt, a následně se podílely na změně celospolečenského vnímání života a smrti. Výrazně se zlepšily hygienické podmínky, což vedlo ke snížení (především kojenecké) úmrtnosti. Vliv předchozího období Osvícenství v českých zemích společně s úspěchy v lékařské oblasti měl za následek postupné vytlačování ústřední role náboženství z pomezí života a smrti. Kněze u lůžka umírajícího nahradil lékařský odborník, provádějící dozor nad co nejméně bolestným odchodem ze světa (Nešporová 2010). Mění se i prostředí, ve kterém lidé nejčastěji umírají. Z dřívějšího domácího modelu umírání, se umírající přesunují do institucionálního prostředí, kde má hlavní kontrolu nad smrtí lékařská věda. Lidé umírající v institucionální péči jsou takto izolováni od zbytku společnosti. To má za následek fakt, že lidé nejsou zvyklí na přímý kontakt s umírajícím a nevědí, jak se mají v jeho přítomnosti chovat a jak k němu přistupovat. Možná i z tohoto důvodu, je volba institucionální péče v terminálním stádiu života člověka pro blízké „pohodlnější“. Rakouský filosof Illich (2012: 117) mluví o konceptu „obrazu smrti“, zachycující kulturně podmíněné očekávání, jenž se nachází ve shodě s převládajícími hodnotami dané společnosti. Mluví o 5 stádiích3, kterými obraz smrti prošel za bezmála pět set let, a který nyní vstupuje do stádia šestého – „Smrt v intenzivní nemocniční péči“. Toto současné stádium ve znamení institucionálního zabezpečení smrti, je podle Illicha založené na neustálém souboji se smrtí.
Tento pojem vycházející z angl. slova medicalization, představuje všechny spojitosti vycházející z přechodu od náboženského k lékařskému „hlavnímu slovu“ při smrti a umírání lidí, z domácího na institucionální model umírání. Dále tento termín označuje jednostranné zaměření lékařské péče na fyzickou oblast (méně se věnuje např. duševní či duchovní oblasti). 1
Avšak jak dokládá Illich ve své knize (2012), jedná se pouze o viditelnou část kráteru nad hladinou, jejichž základna se vytvářela po mnoha století. 2
Jsou to „„tanec mrtvých“ patnáctého století, renesanční „tanec smrti“ s kostlivcem v roli krále, scéna na loži, kde vláda minulosti přebírá moc nad stárnoucím zhýralcem, lékař devatenáctého století zápasící s běsnícími fantomy zničení a zmaru, lékař poloviny dvacátého století stavící se mezi pacienta a jeho smrt“.(Illich 2012: 117-130) 3
19
Jak jsem již dříve předeslala, významnou úlohu v utváření dnešního obrazu smrti hrají specializované instituce. Již od druhé poloviny dvacátého století se u nás střídá pojetí smrti z „tradiční“ na „moderní smrt“(Walter in Nešporová 2013). Záhadná smrt se proměňuje v jasně identifikovatelnou nemoc. Nemoc, dnes mající nádech dočasnosti, se považuje za vyléčitelnou, a v případě že se tak nestane, se chyba hledá na straně lékařů. Smrt je dnes spojována s lékařskou prohrou. V drtivé většině lidé umírají na nemoci spojené se stářím, až ve vysokém věku. I tento fenomén přispívá ke skrývání přirozené smrti. Lidé si vymezili hranice mezi prostory kde smrt má a nemá své místo. Zdravotnicko - sociální zařízení úspěšně plní roli prostoru, kde se smrt dává do rukou profesionálů – lékařského personálu. V české společnosti se na tomto postoji výrazně podílí i vysoká míra sekularizace. Přesvědčení, že smrt je koncem všeho a jediného bytí, vede k prožívání velkých obav a strachu ze své konečnosti, především v pozdějším věku, kdy si člověk začíná více uvědomovat blížící se nevyhnutelnost smrti. Ani členové křesťanské církve nejsou zproštěni určitých obav z konce pozemského života (ve smyslu obav z neznámého), ale jejich intenzita je mírněna příslibem věčného života po smrti. Tento „nový život“ je v bibli prezentován ve světle nekonečné lásky, kterou Bůh obklopuje svůj lid.
3.3.4 Dosažení dobré smrti Koncept dosažení dobré smrti se vymezuje v protikladu k společenským projevům medikalizace smrti. V dnešní době jsou hlavními zápasníky se smrtí lékaři. Pokud léčený pacient umírá, ošetřující lékař to považuje za prohru svého povolání. Postmoderní společnost cítí odpovědnost za prevenci smrti každého člověka, jeho léčba se bez ohledu na účinnost stala povinností. Jakákoliv smrt, která nebyla pod lékařským dohledem, je považována za „nepřirozenou“. Příkladem tohoto lékařského pojímání člověka je příběh ženy, která se neúspěšně pokusila o sebevraždu. V nemocnici jí byl lékařem vyjmut předmět uvízlý v páteři. I přes náročnost zákroku, žena přežila, i když ztratila veškerou hybnost. Lékař tento zákrok považoval za úspěšný. Zároveň konstatoval, že je zde alespoň záruka toho, že se o sebevraždu již znova nepokusí Illich (2010). Kellehear (1990 in Yuill et. Al 2010) upozorňuje na stále se zvětšující potřebu sociální kontroly nad procesem umírání, která je v dnešní době převážně v rukou lékařů.
20
V jednom z dokumentů České televize (2006) zabývajícím se smrtí, známý český filosof a sociolog Václav Bělohradský mj. prohlásil: „Žilo by se mi líp, kdybych si mohl sám definovat smrt, a ne, aby mi tento přelom definovali druzí“. Lékařský souboj se smrtí do posledního dechu má za následek fakt, že většina lidí neumírá tak, jak by si ve skutečnosti přála umírat. Z výzkumu (20134) prováděného ve spolupráci organizace Cesty domů a agentury STEM/MARK mj. vyplynulo, jaké jsou představy o dobrém neboli důstojném umírání lidí v ČR. Lidé si nejčastěji přejí umřít ve spánku, bez bolestí, v kruhu rodiny, a pokud možno rychle, se slušným zacházením, a v domácím prostředí. Faktem však zůstává, že 78% lidí si přeje umřít v domácím prostředí, a zároveň 78% z nás ve skutečnosti umírá v LDN nebo v nemocnicích.
3.4
Osobní postoje ke smrti a umírání z psychologického hlediska
Ačkoliv jsou sociokulturní aspekty významnou složkou utvářející osobní postoje lidí, nelze pominout i jejich psychologický rozměr. „Důležitým
aspektem
vztahu
člověka
ke
světu
je
hodnocení,
které
je
komplementárním procesem poznávání, odráží subjektivní prožívání významů subjektů, tj. osob, věcí, jevů, idejí i jejich dílčích vlastností a vztahů mezi nimi. Podle A.H.Eaglyové a S. Chaikenové (1993 in Wiswed 2004: 111) je „postoj mentální a neutrální stav pohotovosti, strukturovaný zkušeností, který má řídící a dynamicky vliv na reakce individua vůči všem objektům a situacím.“ (in Nakonečný 2009: 236) Podle Vágnerové (2007:431-2), psychologové rozeznávají tři základní složky postoje ke smrti: 1. Citový vztah ke smrti lze vyjádřit emocemi, nejčastěji strachem a úzkostí, méně často pak apatií, rezignací či touhou. Běžně se smrti přisuzují negativní konotace. V opačném případě se jedná o situace, kdy se zejména starý člověk přeje zbavit nadměrného utrpení. 2. Kognitivní složka postoje ke smrti obsahuje obecné vědomosti o umírání společně s vlastní zkušeností se smrtí. Lidé neradi přicházejí do konfrontace se smrtí, a
Tento výzkum navazuje na jeho obdobu z roku 2011. Ze srovnání výsledků těchto dvou výzkumů vyplývá, že se situace ve vnímání smrti a umírání české populace za dva roky výrazně nezměnila. 4
21
proto bývá sbírka zkušeností často velmi omezená. S příchodem stáří se postoj ke smrti obvykle mění, lidé častěji mluví a přemýšlí o smrti, 3. Chování, vyplývající z výše zmíněných složek, bývá orientováno především emotivně. Jedinec se ve vztahu ke smrti chová tak, aby se jí jak fakticky, tak symbolicky vyhnul.
3.5
Proměna vnímání smrti z hlediska životního cyklu
I bez studia odborných publikací je zřejmé, že individuální vnímání smrti v průběhu života prochází velkými změnami. Každé období života klade do popředí odlišné zájmy, rozdílné jsou i způsoby uvažování obecně. Jinak tomu není ani v případě uvažování o smrti. Podrobnější analýzou pojímání smrti v různých věkových stádiích života se zabývá mj. psycholog Říčan (2004). V raném dětství si jedinec nedokáže primárně uvědomovat význam smrti, ale lze vysledovat symptomy strachu z toho, co smrt představuje. Kojenec sice netuší nic o smrti, ale má strach ze samoty a opuštěnosti, což jsou obavy „dospělých“ spojené právě se smrtí. Batole si je více vědomé svého těla, a dokáže mít obavy z jeho zranění, což lze též považovat za součást strachu ze smrti. Dítě v předškolním věku je v časté konfrontaci se slovem smrti prostřednictvím pohádek. Typickým pohádkovým koncem je to, že dobro zvítězí nad zlem, jehož představitel většinou umírá. Skrze tuto zkušenost mohou děti nabýt dojmu, že smrt je pouze jakousi spravedlivou odplatou pro zlé lidi, a ti dobří jsou jí ušetřeni, nebo jak to v pohádkách bývá, ze smrti se opět „vzbudí“ k životu. V naší kultuře se děti v tomto věku nesetkávají se smrtí lidí, ale se smrtí zvířat, ať už ve formě zdechliny na ulici, či zabíjení much. Tuto zkušenost Říčan považuje za důležitou ve vývoji pojímání smrti. Ve fázi mladšího školního věku si dítě stále více uvědomuje nevratnost smrti. Spolu s tím přichází i pocity strachu, a kolem desátého roku je dítě schopno chápat smrt jako konec vší bolesti a trápení. Adolescent se ve svém těžkém období sebeurčování a sebehodnocení potýká též s tématem vlastní smrtelnosti a smrti. Jedná se o křehký dialog se sebou samým, kde si člověk uvědomuje vážnost nevyhnutelnosti konce, a snaží se s tímto faktem vyrovnat.
22
Přemýšlivější jedinci se ponořují do filosofických debat o smyslu lidského bytí, zakončeném nevyhnutelnou smrtí. Jak výzkum (Ens a Bond 20055) ukazuje, v tomto období též často dochází k prvnímu setkání se smrtí blízkého, zejména svých prarodičů. Následujícímu období rané dospělosti je z hlediska zájmu této práce vhodné klást vyšší pozornost. V této fázi si podle Říčana (2004) člověk intenzivně uvědomuje smrt druhého, skrze vážnější povahu osobních a partnerských vztahů. Novou dimenzi strachu ze smrti v tomto období přináší zakládání vlastní rodiny. Od velkého strachu z vlastní smrti se ustupuje, a přenáší se na obavy ze smrti svých blízkých, svého partnera, či děti. Představa smrti vlastního dítěte, je pro rodiče jedním u z nejhorších zážitků vůbec. Tyto obavy sahají až do 40 let života, kdy je stále významný pud generativity. Haškovcová (2000) v souvislosti s tímto obdobím (přibližně 18 – 25 let) upozorňuje na největší míru negligace, neboli vytěsňování vlastní smrti. Na příkladu studenta medicíny demonstruje proces vnímání smrti od aktu rozhodování se, přes období studia až po vykonávání praxe. V pubertě je konečnost života pojímána racionálně, k emotivnímu porozumění dochází většinou ještě před pubertou. Strach z limitace vlastního života vede k jeho popírání, a v mnoha případech i s touhou s touto daností něco dělat. Tento pud, jak bylo mnohými studiemi prokázáno, je součástí motivace ke studiu medicíny. V průběhu samotného studia a absolvování praxí dochází ke konfrontaci se smrtí, s kterou se člověk vyrovnává dvěma způsoby. Buď je vnímána jako smrt těch druhých, anebo je považována za profesní selhání. Z tohoto bodu podle Haškovcové pramení neosobní přístup k pacientům s potřebou paliativní péče. Lékaři spoléhají na technické vymoženosti, které „nemohou zradit“, a vyhýbají se blízkému vztahu s pacienty (jelikož smrt známého je bolestná). Je nutné říct, že výše popsané způsoby konfrontace se smrtí jsou zcela přirozené, ba dokonce fyziologické. Haškovcová ve snaze ulehčit zdravotníkům- stážistům práci předkládá tzv. „techniky konfrontace se smrtí“, které napomáhají připravit studenty na setkávání se smrtí.
Jedná se o výzkum 226 adolescentů mezi 11-18 lety, provedený na střední škole v Kanadě. Z výzkumu vyplynulo, že více než 60% dotázaných má zkušenost se smrtí ve své rodině, z čehož převážnou většinu tvoří úmrtí prarodiče. 5
23
Od 40 roku života se smrt stále více připomíná, a to prostřednictvím snižování tělesné kondice, a vyšší mírou sužujících nemocí. Stále méně se člověk obrací do minulosti, aby počítal, kolik roků již prožil, spíše se zajímá o to, kolik let mu na světě ještě zbývá, v určité fyzické a psychické pohodě, kolik let ještě bude ekonomicky aktivní, kolik let ještě bude moci hrát ten a ten sport (Říčan 2004). Přechod do důchodového věku je významným milníkem, který upozorňuje na změny, které se promítnou do stylu každodenního života, a které vedou k postupnému zpomalení, až se jednoho dne člověk zcela zastaví a zemře. Jak uvádí Říčan (2004:277), hlavním úkolem stáří (období nad 60 let) je „integrita“. Jedná se o jakési celistvé uvědomění si svého života, skrze přijetí a smíření se se svým životním příběhem, připravit se na pokojný odchod z tohoto světa. K tomu má pomoci i pochopení svých kořenů, místa kam patřím a hledání moudrosti ve filosofii a víře. To vše může člověku pomoci se vypořádat s nevyhnutelnou blízkostí smrti, ba dokonce ho na tento okamžik připravit. Van Rastová a Marcoen (2000 in Reker a Chamberlain 2000: 65) na základě rozsáhlého výzkumu6 zaměřeného na postoje stárnoucích lidí ke smrti identifikovali 3 způsoby vnímání smrti: 1. „Neutrální vztah ke smrti“ – jedinec přistupuje ke smrti jako k faktu, kterému se nelze vyhnout. Vnímá ji zcela normálně a přirozeně. Pomyšlení na její blízkost v člověku nevyvolává výrazně silné emoce či reakce. 2. „Kladný vztah ke smrti“ – v tomto případě je blízkost smrti žádoucí, je na ni pohlíženo jako na cíl, který je třeba dosáhnout. Vyskytuje se u osob, které věří v pozitivní posmrtný život (většinou se jedná o stoupence některého ze světových náboženství). 3. „Snaha uniknout“ – tato alternativa se vyskytuje především u lidí prožívající velkou fyzickou či psychickou bolest a strádání, či u těch, kteří ztratili smysl svého života. Výzkum proběhl na vzorku 376 osob ve věku od 44 do 88 let, žijící v domově důchodců. Postoj ke smrti byl definován jako „psychologická připravenost na finální odchod ze světa“.Je též důležité zmínit, že výzkum se prováděl na osobách s vyšším socioekonomickým statusem, tudíž výsledky neodpovídají běžnému rozložení populace/stárnoucích osob. 6
24
Výsledky výzkumu ukázaly, že nejčastěji se vyskytoval neutrální postoj ke smrti, a naopak nejméně častá byla snaha uniknout. Zajímavým zjištěním je i to, že egocentricky zaměřené osoby čelí většímu strachu ze smrti, než ti s altruistickými rysy. Zajímavým příspěvkem shledávám též výsledky výzkumu, který se zabýval genderovými rozdíly v ochotě mluvit o vlastní smrti u osob v terminální péči. Autoři výzkumu Kulason et al. (2014) staví na premise, že otevřenost v mluvení o smrti napomáhá procesu vyrovnání se se smrtí, a tedy i k prožívání pokojnějšího závěru života. Výzkumníci ze Švédska a Islandu za 3 roky provedli rozhovor se 195 lidmi (114 mužů, 81 žen). U každého respondenta aplikovali dvě metody dotazování, a zkoumali jeho reakce. 80% žen a pouze 30% mužů začalo spontánně mluvit o své smrti během plánového 30 minutového rozhovoru s tazatelem. Při metodě evokující intervence, kdy výzkumník zahájil rozhovor tématem smrti, se 91% žen a 59% mužů zapojilo do diskuze. Z toho jasně vyplývá, že muži se více zdráhají mluvit o své smrti než je tomu u žen. Autoři však dodávají, že rozdíl lze prokazatelně zmírnit metodou evokující intervence, která především mužům poskytuje potřebný první impuls v diskuzi o vlastní konečnosti.
3.6
Strach a úzkost ze smrti
Jednou z nejstarších dochovaných písemností zaobírající se smrtí je epos o Gilgamešovi. Tato mytická bajka vypráví o životě Gilgameše, z části tvora božského a z části lidského, jenž byl mocným králem sumerského města Uruku, přibližně 3000 př.n.l. Ve stručnosti, král se setkává s Enkidem, jehož síla se rovná síle jeho samotného, a tak po zápase bez vítěze, se stanou nerozlučnými přáteli, a to až do doby, než Enkidu na následky nemoci umírá. Smutný Gilgameš si při setkání se smrtí přítele uvědomuje, že i jeho jednou dostihne stejný osud jako Enkida. Se strachem ze smrti se vydává hledat nesmrtelnost, a cestou dochází k zjištění, že nesmrtelným se člověk stává pouze skrze své činy, které si uchovají v paměti další generace. „Život, který jsem hledal, jsem nenašel,“ řekl na tato slova Gilgameš. Marně jsem vykonal více než jiní lidé, marně jsem také víc vytrpěl. Nemůže najít věčný život, kdo je z lidského plemene!“ „Nemůže najít věčný život člověk,“ ukončil tuto řeč Uršanabi, „může si však zachovat věčné jméno. Svým dílem ses stal nesmrtelným, hrdino Gilgameši.“ (Zámarovský 1971:63)
25
V tomto bájném příběhu se setkáváme s typickými projevy emocionální úzkosti a strachu z konečnosti života. K prvnímu setkání s těmito obavami ohledně vlastní (Gilgamešovi) smrtelnosti dochází v momentě, kdy umírá člověk jemu blízký. Daný příběh starý několik tisíc let reflektuje úzkostné obavy z vlastního konce, především z obav o přežití svého odkazu dalším generacím. Představa toho, že po smrti bude člověk zapomenut, je pro lidi neúnosná již od pradávna. Úzkostné pocity člověka provázejí v celém životním cyklu. Děti jsou obklopeny nejrůznějšími projevy smrtelnosti, nemohou si nepovšimnout věcí, jako je uschlá květina, smrt domácího mazlíčka, či hřbitovy plné náhrobních kamenů s fotkami zemřelých. A ze zvídavé podstaty dětí jsou rodiče konfrontováni otázkami směřujícími ke smrti. Dospívající bývají smrtí často fascinováni, někteří si pohrávají s představou sebevraždy. Dnešní doba nabízí nejrůznější formy vypořádání se s touto úzkostí, jako je např. sledování hororových filmů či provádění nejrůznějších extrémních aktivit. V mladé dospělosti jdou myšlenky na vlastní smrt stranou díky zakládání rodiny a kariéry. Do popředí se opět dostává společně s odchodem dětí z domova a s vidinou blížícího se konce profesní kariéry. V tomto období se lidé potýkají s krizí středního věku. Člověk si začíná uvědomovat, že již nestoupá k vrcholu, ale pomalu z něj sestupuje. Se zvyšujícím se věkem má fyzická i psychická zdatnost spíše klesající tendenci, a úzkostné pocity se projevují stále častěji. (Yalom2008)
3.6.1 Terror management theory „Všechny společnosti se potýkají s podvědomým strachem ze smrti“. Zigmund Freud Ačkoliv by se mohlo zdát, že úzkost je synonymem strachu, v otázce smrti je mnoho autorů rozlišuje jako dva rozdílné subjekty. Jejich vztah je teoreticky ukotven především v tzv. Terror management theory (dále jen TMT). Základem této teorie je konflikt mezi lidskou touhou žít a vědomím nevyhnutelného konce. Průkopníci TMT (Arndt, Greenberg, Schimel, Pyszczynski, Solomon 2002; Feist 2006) považují všudypřítomný strach ze smrti za základní zdroj úzkosti. V rámci této teorie jsou identifikovány různé obranné mechanismy, které mohou být kognitivní či behaviorální povahy. Např. lidé, kteří se chtějí zbavit úzkosti ze smrti, se aktivně snaží potlačit myšlenky na ni. Sociální psychologové v rámci tohoto diskursu kladou důraz na koncept kultury, představující symbolické systémy, které pro jedince vytváří smysluplný a hodnotný život. Mnoho
26
náboženství neuznává smrt jako konec všeho bytí, ale považuje ji pouze za jakýsi předěl mezi dvěma světy. Nabízí člověku určitou formu nesmrtelnosti, což výrazně snižuje míru prožívané úzkosti a strachu ze smrti. (Hamilton 2010) Dalším názorem zasazujícím se o rozlišení termínů strachu a úzkosti je ten, že strach ze smrti by měl být považován jako specifický a vědomý, kdežto úzkost jako cosi generalizovaného a vědomí nepřístupného. Pocit úzkosti ze smrti, tvořený myšlenkami, obavami a emocemi ohledně závěrečného stádia života, je běžnou součástí života jedince. Existuje mnoho výzkumů, zaměřených na úzkostné pocity ze smrti zkoumané v souvislosti s proměnnými, jako je věk, životní prostředí, víra, či osobní pocit naplnění. Jedním z úskalí těchto studií je měření úzkosti ze smrti, jelikož se projevuje v myšlenkách,
emocích
a
strachu,
což
jsou
těžko
uchopitelné
proměnné.(Singh et al., 2005, Wong et al. 1994 in Hamilton 2010)
27
a
měřitelné
4. Pojetí smrti v náboženství Někteří lidé přemýšlí o smrti jako o něčem nepochopitelném a ohrožujícím, jiní považují smrt za přirozený konec života. Rozdílné přístupy ke smrti významně ovlivňují způsob, jakým se lidé vyrovnávají s existenciálními otázkami o smyslu bytí a možnosti posmrtného života. Jelikož většina náboženství nabízí ustálený soubor odpovědí na otázky ohledně umírání a smrti, je nasnadě nabídnout i tento způsob nahlížení na fenomén smrti. (Dezzuterat al. 2009) Například Jung (1994: 110) tvrdí, že všechna světová náboženství představují „komplikované systémy připravující člověka na smrt“. Ba dokonce v křesťanství a buddhismu dochází k naplnění smyslu existence až v jejím konci. Sám Jung se odvrací od osvícenských názorů7. Význam religiozity stoupá zejména v druhé polovině života, kdy se zintenzivňují myšlenky na blížící se konec, a náboženství člověku nabízí smysluplnost tohoto procesu. Podobně Frankl (1977) popisuje úzkost z nevyhnutelnosti smrti jako existenciální krizi člověka, ve které je konfrontován s potřebou hledání smyslu života. Podle něj je náboženská víra jedním z klíčových a efektivních způsobů jak najít smysl života. Dezzuterat al. (2009 in TMT, Solomon, Greenber a Pyszczynski, 1998) ve své stati pojednávají o tzv. „Terror management Theory“, která určuje psychodynamický proces vyrovnávání se s úzkostí ze smrti, zahrnující možnou roli náboženství. Podle TMT, kulturní světonázor společně s religiozitou poskytuje způsob k dosažení smyslu a účelu v osobním životě člověka.
7
Těmito názory je míněn negativní postoj k náboženstvím, který je podle Junga založen na neporozumění podstatě náboženství. Osvícenství totiž považuje náboženství za filosofické směry, jejichž stoupenci vymyslely personu Boha a ostatní náboženská dogmata. To však odporuje psychologické skutečnosti o tom, že náboženské symboly nelze chápat rozumově. Jung považuje osvícenské názory za společníky neurotických symptomů mající původ v odštěpení vědomí od určitých základních duševních skutečností.
28
4.1
Smrt v křesťanství8
Témata o chápání smrti a posmrtného života jsou obsaženy v tzv. eschatologii, pod jejímž názvem se skrývá učení o „posledních věcech člověka a světa“. Tato věrouka patřila k hlavním tématům Ježíšových kázání v čase rané křesťanské generace. (Halík 2010) Nejdůležitějším pramenem poskytující nezpochybnitelné informace o dogmatech křesťanství, je Bible svatá. Nabízí různé pohledy na smrt a zároveň se může stát vhodným průvodcem při hledání odpovědí na etické otázky spojené se smrtí a umíráním.(ed. Karim 1998) Obecně, nelze mluvit o určitém biblickém pohledu na smrt. Bible byla sepisována déle než tisíc let, a rozdílné kulturní, společenské i politické naladění společnosti dané doby se bezesporu otisklo do jednotlivých částí této knihy. Pokud přihlédneme k faktu, že nelze všechny biblické výroky chápat zcela explicitně, ale mnohé jsou psány formou metafory, existuje nespočet jejich různých výkladů9. Proto by bylo téměř pošetilé popisovat jednomyslný křesťanský pohled na smrt. V následujících řádcích chci tedy přiblížit fundamentální vztah křesťanství ke smrti na několika citátech a myšlenkách, které mj. upozorňují na rozdíl mezi starozákonním a novozákonním pojímáním. Bible (i celá křesťanská obec) na mnoha místech prohlašuje, že lidský život je dar od Boha10. Oproti tomu smrt je zcela jiné povahy. Ta je vnímána jako něco, co nepatří mezi originální výtvory Boha. V biblické perspektivě smrt představuje trest za hříšnost, a to konkrétně za neposlušnost prvního muže Adama, jenž neuposlechl Boha a ochutnal ovoce ze zakázaného stromu. Konečnost lidského pozemského života nebyla v „ Božím plánu“, avšak podle bible, je nutné se s ní smířit, a přijmout ji.(ed. Karim 1998)
8
Papežské schizma, jenž v r. 1054 vyústilo v rozdělení církve na východní (ortodoxní) a západní
(římskou), je považováno za významný prvopočátek v procesu roztříštěnosti křesťanské církve na menší celky. Dalším významným milníkem je období reformace, které má za následek odtržení anglikánské, luteránské a reformované církve od římskokatolické. 9
Výkladem smyslu biblických textů se zabývá poměrně mladá věda exegeze Bible
Tento jednoduchý koncept tvoří základ negativního přístupu křesťanské církve k eutanázii – k vědomému a úmyslnému usmrcení člověka na jeho žádost. 10
29
Ve starém zákoně se můžeme dočíst: „Prach jsi, a v prach se obrátíš“ (Bible Genesis, 3:19). Tuto větu lze slyšet z úst kněze při slavení popeleční středy11, kdy znamením kříže z popele označí věřícího na čelo. Tento akt v sobě skrývá symboliku pomíjivosti pozemského života. Co do popisu smrti a posmrtného života je raná židovská bible poměrně stručná. Jak píše Halík (2010:72), v tehdejší době se spíše než k individuálnímu posmrtnému životu obracela pozornost k celkové perspektivě světa a dějin. Očekávalo se „nové nebe“ a„nová země“, často v podobě velmi brzké apokalyptické přeměny světa. Na konci 2. Století před Kristem lze v dané společnosti identifikovat dvě odlišné představy o smrti. Staré pojetí saduceů, kteří považovali smrt za konec všeho bytí, a novější hlásání farizeů a esejců o existenci posmrtného soudu a vzkříšení. Osud člověka v životě po smrti se odvíjel od charakteru činnosti vyvíjené na zemi. Podle toho, jestli byl člověk „spravedlivý“, či „špatný“, se rozhodovalo o povaze jeho posmrtného života. Smrt mučedníků byla projevem boží přízně, a pokud spravedlivý člověk zemřel předčasně, byl tím oproštěn od dalších muk a utrpení. Smrt je tedy myšlena jako hrozba pouze pro nevěřící, v případě zbožných lidí jde o vysvobození či projev boží náklonnosti (Munzarová 2002).
„Umře-li spravedlivý třeba předčasně, dojde odpočinutí,neboť ctihodné stáří nezáleží v dlouhém věku ani se neměří počtem let. Ty pravé šediny pro člověka je rozumnost a život bez poskvrny je ten pravý dlouhý věk.Protože se líbil Bohu, Bůh jej miloval, a protože žil mezi hříšníky, byl přenesen. Byl vzat, aby špatnost nezměnila jeho smýšlení a lest nesvedla jeho duši…() Jeho duše byla milá Hospodinu, a proto pospíšil vyvést ji z prostředí nepravosti. Lidé tomu přihlíželi, ale nepochopili to, ani si nevzali k srdci, že milost a milosrdenství patří jeho vyvoleným a že ochraňuje své svaté. Spravedlivý svou smrtí odsuzuje žijící svévolníky, mládí pak, jež došlo rychlého konce, letité stáří nespravedlivého. Budou vidět jen skonání moudrého, ale nepochopí, jak o něm Hospodin rozhodl a k čemu ho zachoval.“
( Bible, Kniha Moudrosti 4:7-17)
Popeleční středa označuje začátek čtyřicetidenní postní doby, během které se věřící připravují na oslavu Velikonoc. 11
30
Smrt jako protiklad k životu – daru od Boha, v novém zákoně nabývá zcela jiného rozměru. Děje se tak v souvislosti s Ježíšovým vítězstvím nad smrtí, jeho „zmrtvýchvstáním“, a „vzkříšením“. V prvním pojmu Ježíš sám přemáhá svou smrt, ve druhém je vzkříšen Bohem, který ho usazuje po své pravici. Novozákonním eschatologickým textům dominuje Janovo Zjevení, ve kterém autor interpretuje představu o smrti a zesnulých, podobně jako tomu bylo v židovské tradici: dobří lidé budou odměněni věčným životem, a hříšníci odsouzeni k věčné záhubě. V rané křesťanské generaci se silně projevuje euforické očekávání parusie – druhého příchodu Krista. Z toho plyne i nečinný postoj lidí k životu na zemi, který se jim jeví jako dočasný pobyt v předsálí pravého života na nebi. Tento, jak o něm mluví Halík – „křesťanský komunismus“se brzy dočkal kritického vyjádření z pera apoštola Pavla, který se odklání od této apokalyptické interpretace, a klade důraz na víru v ukřižovaného a vzkříšeného Krista, díky kterému jsou pokřtění věřící uvedeni do nesmrtelnosti jak v pozemském, tak i věčném životě. Na několika místech ponouká lid k aktivní snaze o získání lepšího pozemského života. (Munzarová 2002, Halík 2010: 73). „Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu ?“ (Bible, Jan 11:25-26) Ve výrazně optimistickém duchu je popisována křesťanská smrt R.E.O.Whitem (1976 in Křivohlavý 1995), který ji definuje čtyřmi následujícími aspekty: (1) Je to smrt, ke které se člověk blíží skrze důvěru ve věčnou Boží lásku a věčný život. (2) Je to smrt, na kterou je člověk připravován, a s odvahou, důvěrou a láskou ke všem se ke smrti blíží. (3) Je to smrt, jenž je přijímána jako projev Boží vůle. (4) Je to smrt, kterou člověk přijímá od Boha, a mu se také svěřuje. Nabízí se otázka, zdali by výše popsané pojímání smrti neměli prožívat všichni, kdo se považují za křesťany. Avšak jak již mnoho výzkumů ukázalo (a jak se ukazuje i v mém výzkumném šetření), ani křesťané se v otázkách umírání a smrti nevyhnou určitým obavám a strachu z nepoznaného.
31
5. Pohřeb a jeho význam Sociolog Alan ve své knize (1989) mluví o pohřbu jako o životní situaci spojené s velkým množstvím sociálních rituálů, které vznikaly, zanikaly a procházely transformacemi odedávna. I z toho důvodu jsou v dnešní době určité rituály poznamenány mnoha rozpornostmi. Autor (1989: 403) popisuje smysl pohřbu jako „ochranu před zármutkem a zoufalstvím“. Jeho význam tkví především v tlumení reakcí ohrožujících organismus pozůstalých. Pohřeb je také sociálním aktem, kde přítomní pozůstalí společně vzdávají hold a uznání životu zemřelého. To co zemřelý prožíval ve své poslední hodince, nyní podobně prožívají pozůstalí – vzpomínají na jeho život, hodnotí jeho úspěchy a životní milníky. Zároveň dochází k obrácení myšlenek k vlastní smrti, a k bilanci nad dosavadním životem. Výše zmíněnou „dvojí smrt“ jako jeden z prvních zastával Durkheimův žák Halbwachs (1930 in Hunt2005), který kladl důraz na významné druhé v procesu umírání. Halbwachs rozlišuje mezi „fyzickou“ a „sociální smrtí“, kdy fyzická nastává v okamžiku selhání základních biologických funkcí lidského těla. Ačkoliv člověk již nejeví známky života, významní druzí zůstávají. Pro blízké příbuzné a přátele je zemřelý člověk stále s nimi. Sociální smrt nastává po řádném rozloučení se se zemřelým, což se obvykle děje při pohřebním rituálu. V odborné literatuře se můžeme také setkat s opačným významem sociální smrti, stavem předcházející fyzické smrti. Jedinec na základě špatného fyzického či psychického zdraví ztrácí kontakt se společností, zůstává osamocen.
5.1.
Pohřební rituály V české společnosti se pohřební obřady rozdělují na křesťanské a světské, při
čemž vzhledem k vysoké míře sekularizace jsou prováděny především ty světské. Olga Nešporová (2013) na základě vlastního výzkumu zjistila zvyšující se podíl pohřbení bez obřadu za posledních dvacet let, a děje se tak především v Čechách. Např. v Praze je zhruba polovina mrtvých pohřbená (resp. spálená) bez obřadu. Podoba sekulárních pohřebních obřadů nedoznala od dob komunismu mnohých změn. Provádí se ve smutečních síních, a krátké promluvy o životě zesnulého, zajišťují řečníci – zaměstnanci dané služby. Obřady mají velmi podobný průběh ve všech krajích. Trvají cca 20 minut, jsou zahájeny reprodukovanou hudbou, následuje proslov řečníka,
32
poté se opět pouští reprodukovaná hudba a přítomní kondolují nejbližším pozůstalým zemřelého. (Nešporová 2013) Křesťanské pohřby jsou obvykle slaveny v kostelích, či kaplích, a skládají se z řady modliteb, biblického čtení, rozmluvy kněze či jáhna a žehnání. Charakter křesťanské rozmluvy se liší od světské tím, že spíše než na prožitý život zemřelého se soustředí na posílení naděje ve věčný život po smrti. Obřad se může započít vynášením rakve z domu a průvodem blízkých do kostela, a zakončuje se opět průvodem na hřbitov, kde se tělo zemřelého ukládá do hrobu. (Halík 2010)
33
6. Život po životě Už jen samotný název kapitoly by nejeden mohl považovat za kontroverzní a diskutabilní. Úvodem této části chci předeslat, že mým záměrem není přesvědčit čtenáře o existenci či neexistenci posmrtného života. Stejně jako v demokratickém systému panuje svoboda vyznání a víry, tak je věcí každého jednotlivce, jaký postoj zaujme k životu po smrti. Názory na posmrtný život často odráží to, jestli vůbec a k jaké víře se člověk hlásí. Víra hraje zásadní roli i z toho hlediska, že nikdo neví, co se po smrti opravdu děje. Podle sociologů Bergera a Luckmana (1999: 97), se společnosti skrze náboženské, metafyzické či vědecké výklady snaží nejčastěji vyrovnat s lidskou konečností. Z čehož význam náboženství je v rámci evropské kultury nejzásadnější. Jak jsem výše předeslala, víra v posmrtný život silně koreluje s náboženskou vírou, a stejně tak i představy jednotlivců se více či méně podobají představám vycházejících z daných náboženských tradic. Česká společnost je považována za jednu z nejsekulárnějších na světě, avšak jak hovoří data z nejnovějšího výzkumu, vztah Čechů k víře není natolik pasivní, jak se může z tvrdých dat na první pohled zdát. Tento argument komentuje Hamplová (2010) v časopisu Naše Společnost, která spadá pod taktovku Sociologického ústavu v Praze. Vychází při tom z výsledků dvou šetření – ze sčítání lidu a z mezinárodního výzkumného programu ISSP12 (international social survey program), který byl v roce 2008 zaměřen na náboženství. Ze sčítání lidu je zřejmé, že za poslední desetiletí se počet lidí hlásících se k nějakému náboženskému vyznání výrazně snížil. Z 54% dospělé populace v r. 1999, číslo za 9 let kleslo na 34%, tedy přibližně na jednu třetinu dospělého obyvatelstva. Tento pokles se projevil i u víry v posmrtnou existenci. Hamplová (2010) však namítá, že počty lidí hlásících se k určité církvi či náboženství, nemusí mít nutně vypovídací hodnotu o náboženských sentimentech populace. Je pravda, že víra v Boha není u nás příliš rozšířená, za to víra v nadpřirozeno a náboženské fenomény zažívá rozkvět. Což potvrzuje i to, že většina populace nevěřící v Boha, nemá problém souhlasit
12 Výzkumu se zúčastnilo 1512 dotazovaných, z nichž 690 mužů a 822 žen reprezentovalo českou společnost v dospělém věku.
34
s výroky, jako „někteří věštci skutečně mohou předvídat budoucnost“,“amulety pro štěstí občas přinášejí štěstí“, či hvězdné znamení při narození nebo horoskop může ovlivnit běh života člověka“apod. (Hamplová 2008: 8). Na základě dat z ISSP, lze také odhalit rozdíl jak v genderovém rozložení víry v posmrtný život a jeho různých forem tak i v podílu věřících mezi lety 1999 a 2008 (viz tabulka níže). Z výsledků vyplývá, že ženy obecně mají větší tendenci věřit v posmrtný život a jeho různé formy než muži. Největší procento dotázaných (jak u mužů tak i žen) věří v posmrtné nebe, jehož představa je v kontrastu s představou pekla přijatelnější. Je patrný celkový pokles víry v život po smrti, i jeho různých forem (z čehož největší odklon zažívají nekřesťanské představy). Otázka o víře v nadpřirozené působení zesnulých byla do výzkumu začleněna až v roce 2008. Tabulka č. 2 – rozšíření víry v posmrtný život a jeho formy v závislosti na genderu (v %) muži
ženy
Celkem
1999
2008
1999
2008
1999
2008
Posmrtný život
31.8
17.9
48.8
32.4
40.7
25.4
Nebe
22.4
14.6
33.0
28.7
27.9
21.9
Peklo
16.4
11.0
25.4
23.0
21.1
17.2
Reinkarnace
16.8
11.5
24.9
17.5
21.0
14.6
Nadpřirozené působení zesnulých
-
12.8
-
21.8
-
17.4
Zdroj: ISSP 1999, ISSP 2008, N= 1224 a 1488 in Nešporová (2013: 70) Co bude, až zemřeme? Davies et al. (1991 in Walter 1996:9) na tuto otázku nabízí škálu šesti základních odpovědí, které lidé v západní kultuře volí nejčastěji:
Nestane se vůbec nic – dosáhneme svého absolutního konce(materialisté či naturalisté). Jeden nikdy neví, co se bude dít po smrti (agnostici). Vrátíme se na zem v jiné podobě (zástupci reinkarnace). Naše duše bude žít v jiném světě (nesmrtelnost duše). Naše tělo dojde vzkříšení. Věřím v Boha, vše je v jeho rukou.
35
6.1.
Předsmrtné zážitky Velmi kontroverzním tématem je v posledních dekádách diskutován fenomén
prožitků na pomezí života a smrti. V následujících řádcích chci přiblížit různé stanoviska a pohledy na tento fenomén. Odborníky zabývající se problematikou předsmrtných zážitků lze rozdělit do dvou táborů. Mezi členy prvního uskupení patří např. doktorka Elizabeth KublerRossová, Raymond Moody, Bernard Jacoby, či Stanislav Grof. Jejich stanovisko můžeme nazvat „hypotézou posmrtného života“.Ta je založena na předpokladu, že zážitek prožitý ve stavu na pomezí mezi životem a smrtí je jakýmsi předobrazem posmrtného života. Styčnými body této varianty jsou výpovědi lidí, kteří prožili stav blízký smrti, ale nakonec se k životu vrátili. Jejich popisy okamžiku boje života se smrtí vykazují nápadně podobné znaky. Doktorka Kubler-Rossová (2012) v jedné ze svých posledních publikací píše o stavu na prahu smrti, který ji zprostředkovala jedna z pacientek. „V ten moment paní Swartzová spatřila sama sebe, jak velmi zvolna a pokojně vyplouvá ze svého fyzického těla a vznáší se několik stop nad svou postelí…pociťovala úžas a překvapení, ale žádnou úzkost nebo strach. Pak sledovala, jak do místnosti vpadl resuscitační tým, a dokázala přesně popsat, kdo vstoupil do místnosti jako první a kdo vešel jako poslední…“ (Kubler- Rossová 2012:130-131)
Naopak zastánci druhého tábora (fyziologové) prohlašují, že zážitky na pomezí života a smrti mají čistě fyziologickou povahu. Nedostatek kyslíku v mozku zapříčiňuje jeho postupné odumírání, což má za následek halucinační stavy u umírajícího. Ono známé světlo na konci tunelu vysvětlují jako důsledek zúžení zorniček. (Blackomorová 1993) Ať už se rozhodneme věřit jedné či druhé hypotéze, nelze vyvrátit fakt o tom, že zkušenost s blízkou smrtí nesmazatelně proměňuje dotyčným osobám pohled na život a na smrt. Setkání se s vlastní smrtí dovede i ty nejméně přemýšlivé osoby k reflexi dosavadního života a často k přehodnocení vlastních hodnot.
36
7. Výzkumná část 7.1
Cíle výzkumu
Zájem o oblast smrti a umírání mne provází již od středoškolských let, kdy jsem se stala dobrovolnicí v jednom zařízení s paliativní péčí. Fascinovala mě hloubka propasti mezi světem venku a světem v domově. Ve zmíněném domově lidé žijí s vědomím, že smrt je může navštívit téměř kdykoliv. To, o co nejvíce usilují, není oddálení této „návštěvy“, spíše na ni chtějí být co možná nejlépe připraveni. Jejich strach se točí okolo smíření. Smíření se s lidmi, které mají rádi, smíření se s vlastním životem, a velké části z nich záleží na smíření se s Bohem. Aniž si to uvědomují, řídí se oblíbeným mottem „Žij, jakoby dnešek byl tvůj poslední den“, které nabádá k plnému prožívání života. Byla jsem svědkem několika návštěv příbuzných, kteří odmítali přijmout fakt, že jejich rodič či prarodič umírá, a to i přesto, že jim to bylo jak doktory, tak samotným umírajícím opakovaně sděleno. Nechtěli být postaveni do situace, kdy se jejich rozloučení má označit za poslední, i když samotný umírající by si přál umřít v jejich přítomnosti. V dnešní době nejsme zvyklí být přítomni smrti člověka, a není nám příjemné o smrti mluvit. Snažíme se žít, jako by smrt neexistovala. Ale je toto vnímání společné pro lidi bez rozdílu pohlaví, věku a vyznání? Hledání odpovědi na tuto otázku je záměrem mé práce. Hlavní výzkumná otázka tedy zní: Jak vnímají umírání a smrt lidé dvou odlišných generací, genderu a náboženského vyznání? V návaznosti na hlavní otázku definuji dílčí výzkumné okruhy:
Zastávají věřící lidé pozitivnější postoj k životu po smrti než ateisté?
Stává se umírání a smrt ve stáří častějším tématem ke skupinové diskuzi i osobnímu zamyšlení, než je tomu v období mládí?
Přistupují muži a ženy k diskuzi o smrti a umírání rozdílně?
Na základě odborné literatury a výsledcích četných studií bádajících v oblasti postojů ke smrti a umírání jsem získala určitý vhled do dané problematiky. Od vlastního výzkumu neočekávám přísun zlomových informací, ale spíše chci propojit získaná data s více zdroji, a podrobit je analýze. Prostřednictvím rozhovorů chci také odkrýt možná témata,
37
která by v oblasti vnímání smrti a umírání stála za hlubší, ať už kvantitativní či kvalitativní výzkumná bádání. Považuji za nutné sdělit, co není účelem této práce. Tato esej nepodává ucelený přehled postojů ke smrti a umírání, a ani si neklade za cíl analyzovat všechny výzkumy, které se na dané téma prováděly. Témata související se smrtí a umírání zasazuji do kontextu evropské kultury, jejichž aspekty jsou platné pro českou populaci.
7.2
Výzkumná strategie
Hlavní rozdělení výzkumné strategie v sociálně vědním výzkumu je dichotomické, jedná se o kvantitativní a kvalitativní přístup. Je však možné obě metody kombinovat v tom případě se mluví o smíšené výzkumné strategii (Tashakkori in Hendl 2012). Kvantitativní přístup vychází z tvrzení, že lidské chování je do jisté míry měřitelné a předpovídatelné. Sbírá data prostřednictvím nejrůznějších testů, dotazníků nebo pozorování. K analýze využívá statistických metod, pomocí kterých zkoumá, popisuje či odhaluje souvislosti mezi proměnnými. Kvantitativní metoda může mít podobu experimentální, což znamená, že výzkumník záměrně vyvolává umělou změnu situace, a sleduje reakce jedinců (Hendl 2012). Do určité míry je protikladem kvantitativního výzkumu kvalitativně zaměřená metoda, kterou např. Disman (2000, s. 285) označuje jako …() „nenumerické šetření a interpretace sociální reality. Cílem tu je odkrýt význam pokládaný sdělovaným informacím.“ Také Hendl (2012, s. 61) výstižně popisuje kvalitativní výzkum …() používá induktivní formy vědeckých metod, hloubkové studium jednotlivých případů, nejrůznější formy rozhovorů a kvalitativní pozorování. Je orientován na explorování a probíhá nejčastěji v přirozených podmínkách sociálního prostředí. Plán výzkumu se z daného základu rozvíjí, proměňuje a přizpůsobuje podle okolností a dosud získaných výsledků“. Z hlediska účelu mého výzkumu, kterým je získání informací o postojích či vnímání aspektů, týkajících se osobního života, se mi kvalitativní přístup zdá být vhodnou metodou.
38
Řiháček společně s kolegy ve své knize (2013) popisují čtyři způsoby13, kterými lze ke kvalitativní analýze přistupovat. Jedná se o interpretativní fenomenologickou analýzu, diskurzivní analýzu, narativní analýzu a zakotvenou teorii. Zakotvená teorie, neboli grounded theory je v oblasti kvalitativního výzkumu pravděpodobně nejvíce používanou metodou. Její vznik se připisuje sociologům Glaserovi a Straussovi, kteří v roce 1967 vydali knihu „The discovery of grounded theory“. Hlavním cílem této teorie je vytvoření teorie zkoumaného jevu na základě pevného zakotvení v datech. To znamená, že teorii je nutné odhalit, vytvořit a následně ji ověřit shromažďováním a analýzou těchto údajů. Je důležité zmínit, že teorie společně se shromažďováním údajů a jejich analýzou stojí ve vzájemném recipročním vztahu. Není tedy předem dané pořadí jednotlivých složek výzkumu, jejich zpracovávání se děje souběžně, podle potřeby výzkumníka. (Strauss, Corbinová 1999) Zakotvená teorie je přístupem, který vede proces od začátku (od hledání výzkumné otázky) až do konce (po vydání výsledné teorie). Výzkum prováděný metodou zakotvené teorie je flexibilní a neustále se měnící, daná metoda výzkumníkovi poskytuje poměrně volnou ruku v rámci zkoumání a vysvětlování fenoménu. (Birks a Mills 2011) Pro potřeby mého výzkumu shledávám metodu zakotvené teorie jako nejvhodnější, vzhledem k subjektivní a intimní povaze tématu vnímání konceptu smrti a umírání.
7.3
Technika sběru dat a etika výzkumu
Ve většině studií prováděných formou zakotvené teorie, se data získávají prostřednictvím rozhovoru a pozorování. Glaser a Strauss (1967 in Merriam 2002) dále vysvětlují, že dalším užitečným zdrojem informací, které mohou být v dané teorii prováděny je studium dokumentů, příslušné literatury a předchozích výzkumů. (Merriam 2002) Metodami mého výzkumu je právě kombinace všech výše zmíněných metod.
Wetrz F. et al. (2011) tuto škálu přístupů rozšiřují o pátou metodu - tzv. intuitivního výzkumu, která klade důraz na spojení intelektuálu s intuicí výzkumníka. Výzkumník má k výzkumu přistupovat s otevřeností ke změnám jak v oblasti chápání zkoumaného jevu, tak i vlastního života. Autorka této metody Rosemarie Anderson ji rozděluje do pěti samostatných částí: objasnění výzkumného tématu, studium příslušné literatury, sběr a sumarizace dat, přeměna a revize výsledků, integrace zjištění a vytváření teorie. 13
39
Volba osobního rozhovoru mi umožnila získat informace o vnímání daného fenoménu smrti a umírání s hlubším a širším zaměřením. Jak píše Surynek et. al (2001) výhodou osobního rozhovoru je fakt, že respondent snese větší zátěž. Témata s osobním či intimním obsahem je vhodné diskutovat právě touto formou. Další výhodou osobního rozhovoru je to, že tazatel může bezprostředně reagovat na jednání či chování informanta. V případě neporozumění otázce ji lze dále osvětlit, a na základě behaviorálních projevů informanta, tazatel může upravovat průběh dotazování. Pozorování těchto projevů je tedy důležitou součástí rozhovoru. Na základě mimiky, gestikulace či změny tónu hlasu lze odhalit pocity informanta, a vnímavému tazateli může napomoci k empatickému vedení rozhovoru, a k jeho správnému vyhodnocení. (Surynek et. Al. 2001) Místo a čas jednotlivých interview bylo domluveno předem, většinou se odehrávalo v odpoledních hodinách v kavárně. K rozhovorům s jednotlivci jsem přistupovala s připravenými tematickými okruhy otázek. Na začátku každého rozhovoru jsem respondenta ubezpečila o zachování jeho anonymity, a požádala o souhlas s pořízením digitální nahrávky. V rámci koncepce celého rozhovoru jsem postupovala od obecných, jednoduchých otázek po konkrétní otázky s citlivým obsahem. Zároveň jsem chtěla uchovat přirozený průběh debaty, takže se pořadí kladených otázek víceméně odvíjelo od samotných výpovědí informantů. Když došlo ke zmínění jiného okruhu v odpovědi na otázku, nasměrovala jsem pozornost na ni. Tím byl průběh celého rozhovoru kontinuální a přirozený, jednotlivé tematické okruhy nebyly uměle useknuty. Během rozhovorů jsem usilovala o navození empatické a důvěrné atmosféry. Všímala jsem si chování a reakce informantů na jednotlivé otázky. Na základě toho, že již samotná přítomnost tazatele více či méně ovlivňuje odpovědi informantů, snažila jsem se o zachování co největší autenticity výpovědí. Často se stávalo, že komunikační partner, po vypnutí nahrávacího přístroje, se chtěl dále bavit o tématu umírání a smrti, či se zajímal o mé vnímání tohoto fenoménu. Tento jev přisuzuji tomu, že nahrávání rozhovoru vytváří na informanta určitý tlak, který se po skončení nahrávání vytratí (v této části jsem si zapisovala poznámky ručně). Především mladí lidé zmiňovali fakt, že to byl první dialog, co s někým diskutovali na téma vlastní smrti. Mezi pozitivní efekty mého výzkumu řadím to, že jsem přiměla mladé lidi zamyslet se nad otázkami, na které by nejspíš jen tak nenarazili. Téma smrti je
40
neoddělitelně propojeno s tématem života a jeho smyslem, což může vést k bilanci dosavadního způsobu života. Během rozhovoru s několika informantkami docházelo k silným emotivním projevům, zejména při výkladu ideální představy smrti, kterou všichni řadili do pokročilého věku.
7.4
Výběr výzkumného vzorku
Cílem práce je odhalení rozdílů v přístupu ke smrti a umírání na základě odlišného věku, genderu a vyznání. Stěžejní proměnnou je věk, kterou jsem se rozhodla dále specifikovat na dvě životní období, a to na ranou dospělost a stáří. Fáze rané, či mladé dospělosti probíhá přibližně mezi 18. až 30. rokem života, a z hlediska mého zájmu se jedná o období, kdy se jedinec pravděpodobně již setkal se smrtí blízké osoby (viz výzkum Ens a Bond 2005), což podpořilo tvorbu vlastního přístupu ke smrti, jak blízkých, tak i své vlastní. V období stáří (65 let a výše) člověk pravděpodobně zažil mnoho ztrát blízkých osob, a sám čelí blízké nevyhnutelnosti smrti. Tyto dvě generace pro mne představují určitý symbolický protipól. V první lidé vyhlížejí budoucnost, začínají tvořit vlastní životní dráhy, zakládají rodiny, budují si kariéry. Ve druhé se člověk spíše ohlíží za prožitým životem a hodnotí jej, uzavírá svou životní cestu. Dalším kritériem bylo zajištění informantů ateistů, i věřících, žen i mužů. Mým záměrem bylo tedy získat takové komunikační partnery/partnerky, kteří odpovídají zmíněným požadavkům, a mají zájem na výzkumu participovat. Snažila jsem se také o rovné rozložení těchto skupin, což se také povedlo. Z hlediska druhu náboženského vyznání informantů, jsem měla možnost provádět rozhovory pouze s katolíky. Z hlediska citlivosti tématu, kterým se zabývám, jsem se rozhodla provádět rozhovory s lidmi, kteří ve mne mají důvěru, abych dosáhla otevřených a upřímných výpovědí. Komunikační partnery jsem tedy hledala většinou v mém blízkém okolí, či metodou sněhové koule. Na začátku jsem narazila na problém s hledáním nevěřících informantů v seniorském věku. Ať už z důvodu, že staří lidé obecně více tíhnou k vnitřnímu prožívání života a víra je jim blízká, nebo že se jednoduše nechtěli zúčastnit rozhovorů na téma smrti a umírání.
41
V rámci zachování identity uvádím pozměněná jména informantů. V následující tabulce je jejich výčet s příslušnými atributy. Tabulka č. 3 – seznam výzkumných informantů
7.5
Informant/ka
vyznání
věk
Adam
nevěřící
24
Beáta
věřící
26
Cyril
věřící
83
Dana
nevěřící
22
Edita
věřící
29
Františka
věřící
79
Gita
nevěřící
68
Hynek
nevěřící
71
Metoda vyhodnocování
Získané nahrávky rozhovorů jsem následně přepsala do tištěné podoby. Při přepisu jsem dbala na doslovnou transkripci, jelikož i nevědomé projevy, jako je např. změna hlasitosti mluvy, či dlouhá pauza mezi slovy, může souviset s prožíváním právě diskutovaného tématu. S přepsanými rozhovory jsem dále pracovala v počítačovém programu Atlas Ti., který napomáhá k přehledné a systematické analýze doposud neupravených dokumentů. Užitečným analytickým nástrojem je otevřené kódování, které je součástí Zakotvené teorie. Strauss a Corbinová (1999:43) tuto metodu popisují následovně: „… je to část analýzy, která se zabývá označováním a kategorizací pojmů pomocí pečlivého studia údajů. Během otevřeného kódování jsou údaje rozebrány na samostatné části a pečlivě prostudovány, porovnáním jsou zjištěny podobnosti a rozdíly, a také jsou kladeny otázky o jevech údaji reprezentovaných.“ Prvním krokem otevřeného kódování je konceptualizace údajů. Při čtení rozhovorů je důležité pojmenovávat jevy související se zkoumaným fenoménem,
42
rozdělovat text do samostatných částí a následně je porovnávat mezi sebou. Tím vznikají koncepty, které jsou ve druhém kroku seskupeny do jednotlivých abstraktnějších kategorií. Pomocí těchto kategorií dochází k integraci teorie. Názvy kategorií jsem tvořila na základě vlastního uvážení, se zřetelem na vypovídací hodnotu pro všechny koncepty v nich obsažené. Na základě utřídění konceptů a vytvoření zastřešujících kategorií je možné odhalovat vztahy jak mezi nimi, tak i v rámci samotných kategorií. Tyto vztahy jsou formulovány do tzv. propozic. (Strauss, Corbinová 1999, Hendl 2012) V rámci interpretace analýzy dat jsem usilovala o propojení jak s teoretickými koncepty, tak s výsledky empirických šetření zabývajících se shodnou či podobnou problematikou.
43
8. Obsahová analýza a interpretace výsledků Na základě analýzy rozhovorů jsem vynořené koncepty rozdělila do několika kategorií a subkategorií. Rozhodla jsem se rozlišovat pojímání smrti z hlediska vztažnosti, a to jak k vlastnímu já, tak ke druhým. Základní kostru tedy tvoří kategorie Vlastní smrt a Smrt a druzí. Rozdíly v pojímání konceptů z hlediska věku, genderu a vyznání, budu zohledňovat v rámci jednotlivých částí.
8.1
Vlastní smrt
Tato kategorie obsahuje čtyři poměrně obsažné celky: úvahy o vlastní smrti, představa ideální smrti, strach ze smrti a představa o posmrtném životě.
8.1.1 Úvahy o vlastní smrti Na otázku zdali, a v jakých situacích komunikační partneři přemýšlí o své vlastní konečnosti, se odpovědi dělily do dvou skupin na základě věku. Lidé, prožívající období rané dospělosti se výrazně méně zamýšlejí nad vlastní smrtí než tomu je u seniorů. Tento fakt podporuje Helena Haškovcová (2000), která tento úsek životního cyklu označuje za období s největší mírou negligace (vytěsňování) smrti. Důvodem je to, že v popředí zájmu je ukončování studií, zakládání vlastních rodin či tvorba pracovní kariéry. Říčan (2004) však dodává, že skrze tvorbu vážných partnerských vztahů si lidé v rané dospělosti více uvědomují smrt druhých. Informantka Dana (nevěřící, 22) přímo poukazuje na spojení nízkého přemýšlení o vlastní smrti s mládím se slovy: „A moje smrt, přirozeně, jsem mladý člověk, neuvědomuju si, že umřu.“ Adam (nevěřící, 25) označuje již samotné myšlenky na smrt za negativní, a tak se tomu raději úmyslně vyhýbá:„…občas to (myšlenky na smrt pozn. autora) přijde, ale nadšený z toho nejsem. Tak nad tím raději moc nepřemýšlím.“ Výjimku ve skupině mladých tvořila pouze Edita (věřící, 28), která nad svou smrtí začala přemýšlet v souvislosti s narozením dcery. Jedinečné pouto mezi matkou a dítětem způsobilo to, že se vnitřní obavy o dítě promítly do strachu o smrt vlastní i dceřinu. Zanechat dítě bez mateřské péče je pro matku děsivá představa, stejně jako hledět do jeho hrobu. “Jojo, jak se narodila Jana, tak úplně hrozně mě napadají myšlenky…jako blbě, teď hodně špatně...jakože dřív sem si říkala, já sem se vždycky bála...jakože vím, že Petr (manžel Edity) říká, že se nebojí smrti...a to na něm i vidíš…“
44
Informantka Beáta (věřící, 26) na otázku odpověděla takto: „Jako je pravda že spíš přemýšlím nad smrtí lidí kolem mě, než mou osobní, ale spíš bych řekla, jakože, asi to není úplně přemýšlení o mé smrti, jo…ale nějak postupně prostě sem se asi naučila, nebo že vnímám, že víc mám jakoby postoj, že moc uplně neřeším co jako bude, že bych měla představy o mém životě, že to může být uplně jiné…nikdy nevím co bude za rok, za dva…a je pravda že klidně někomu řeknu, že tu klidně za rok nemusím být, jakože když se s někým bavím, když to vyplyne víš…vím že sem někomu řekla, třeba budu už mrtvá za rok jo... ale jako asi uplně sama do podstaty nepřemýšlím o své smrti.“ (Beáta) Beáta si uvědomuje, že smrt může člověka zastihnout kdykoli, ale více se nad tím nezamýšlí. Domnívám se, že výrazným činitelem utvářejícím tento postoj, je celkový flegmatický rys osobnosti Beáty. To, že lidé více přemýšlí nad smrtí ostatních, než nad svou vlastní smrtí je dáno tím, že jsou smrti skrze rituály provázející úmrtí jiného člověka osobně přítomni. Lidé v důchodovém věku si uvědomují blízkost a nevyhnutelnost smrti, více se zaměřují na tento odchod, bilancují nad prožitým životem a zhodnocují jednotlivá rozhodnutí, která v minulosti učinili. V přístupu seniorské skupiny ke smrti lze odhalit rozdíly mezi věřícími a ateisty. Věřící informant Cyril (83) klade důraz na připravenost na okamžik smrti: “… přemýšlím, a snažím se také tak, jak kdybych měl třeba zítra nebo hned okamžitě zemřít… snažím se být připraven na smrt. Smrt pro mě, jak se říká, není konec ale jenom předěl, kde nás čeká život věčný s Bohem.“ Naopak informační partneři Hynek (71) a Gita (68), kteří se nehlásí k žádnému vyznání, přistupují ke své smrti spíše neutrálně. Nepřemýšlí o své smrti jako o momentu, na který by se měli připravit, ale berou ho jako skutečnost, a spíše se zajímají o to, co se bude dít na světě po jejich odchodu. „To možná ani ne tak o smrti, ale spíš co se stane, až umřeme, co se stane s tím ostatním, co nás nebude až tak bolet…ale tak samozřejmě, 70tka, tak nad tím přemýšlíme bez debat…a vcelku, si myslím, že sme s tím docela vyrovnání. Že bysme se toho děsili, to ne…“ (Gita) „Co má příjd, příjde, prostě to patří k životu…“ (Hynek)
45
Van Rastová a Marcoen (2000) na základě svého bádání ohledně postojů stárnoucích osob ke smrti vysledovali tři typy vztahů ke smrti (viz. strana 24). Dva výše uvedené přístupy respondentů lze podle typizace autorů pojmenovat jako kladný vztah ke smrti, typický pro nábožensky založené osoby (v případě Cyrila) a jako neutrální vztah ke smrti (v případě Gity a Hynka).
8.1.2 Představa ideální smrti Při diskuzi o tom, jak si informant představuje svou ideální smrt, byla zmiňována především lokace, úsek životního cyklu či věk, identifikace přítomných osob a zvláštní okolnosti. Místo
Z výzkumu zaměřeného na smrt a umírání v českém prostředí, který byl prováděn pod záštitou organizace Cesty domů ve spolupráci s agenturou STEM/MARK minulý rok (2013) je patrné, že pro významnou část českého obyvatelstva (78 %) je nejpřijatelnějším místem ke skonu domácí prostředí. Naopak tím nejméně přijatelným místem pro strávení posledních dní života je léčebna dlouhodobě nemocných (69 %). Výpovědi informantů mého výzkumu se s těmito výsledky víceméně shodují. Většina z nich se vyslovila, že by si přála zemřít ve známém prostředí domova (6 z 8). A žádný z informantů by nechtěl končit svůj život v jakémkoliv sociálním zařízení (tím je myšlena nemocnice, hospic, LDN či domov důchodců). Takto to explicitně popsal pan Cyril (věřící, 83): „O tom sem přemýšlel a o tom sem taky mluvil se svými blízkými, že bych nechtěl umřít někde v ústavu, někde v ústraní, ve špitálu, nebo bych nechtěl zemřít po nějaké tragické dopravní nehodě, abych zemřel na asfaltě, ale moje představa o smrti je podobná, jako byla smrt mojí ženy, že bych chtěl zemřít doma…“ (Cyril) Představa smrti ve spánku většinou odkazuje k přání bezbolestné, tiché a důstojné smrti. Tento způsob zmínili tři respondenti. Například paní Gita (nevěřící, 68) se vyslovila následovně: „Úplně ideální je zemřít doma ve spánku, a už se neprobudit, to je naprosto ideální, ale to co ty říkáš, jde asi těžko, ale tak, každý by si přál zemřít doma, mezi svojema…“ (Gita) Adam (nevěřící, 25) a Dana (nevěřící, 22) zasazují svou ideální smrt do přírodního prostředí. Kladou důraz na vnímání příjemných vjemů spojených s přírodou.
46
„…někde v nějakém domečku, u lesa, na verandě, ráno, při pohledu na východ slunce.“ (Adam) „Chtěla bych, aby to bylo někde na louce… spousta kytek, 22 stupňů, a já bych se vyhřívala na sluníčku a pozorovala, jak ty včeličky to oblítávají… takové ty věci, co mám spojené s přírodou…“ (Dana)
Časové zasazení
Na otázku, kdy by měla nejlépe přijít vlastní ideální smrt, se pouze Adam (nevěřící, 25) vyjádřil přesným věkem. „V pětadevadesáti, s pravnoučatama, které by měli už…nevím…10 roků, aby si mě pak pamatovali... jako starého moudrého muže…“ (Adam) A dokonce i v jeho případě za vyřčeným číslem vidím spíše odkaz k vysokému věku. Lidé si neradi představují smrt v určitém věku, nejčastěji ho jednoduše situují na starý věk. „Moje ideální smrt…tyjo… že bych měla tak… to je jedno kolik… abych byla stará“ (Edita, věřící, 28) V případě seniorů je vyřčení určitého věku smrti ještě ožehavější, jedná se o dobu poměrně blízkou, což člověka upozorní na rychle se krátící čas strávený na zemi. V souvislosti s vymezením období vlastní smrti informanti často odkazovali k přání dobře prožitého života na zemi. Není důležité, kdy smrt nastane, ale jaký život byl prožit. „Já bych si chtěla ten život prožít…ty svoje děti, a svoje vnuky, a chtěla bych projet s Petrem svět… a prostě…(pláč)…no prostě,že bych si toho chtěla ještě hodně prožít, udělat a vidět a děti mít…a…prostě vidět jak rostou, a jak se jmenujou, a učit se…a poznávat to, a chtěla bych …to je takové mé přání… „ (Edita, věřící, 28) Informanti často zmiňovali přání mít při posledním ohlédnutí za životem dobrý pocit z dobře prožitého času, který na světě mohli být. „Jediné co vím, až jednou budu umírat, jako hodně vzdáleně... bych se chtěla podívat na ten život, a chtěla bych vidět, že sem byla většinu toho života štastná“. (Dana, nevěřící, 22) Přítomní lidé
Stejně jako nechceme umírat v cizím, neosobním prostředí, nechceme své poslední okamžiky prožívat sami. Většina informantů si přeje být v tyto chvíle obklopena svými nejbližšími.
47
„…Ne, ne, ne, rozhodně ne sama…jako kdyby ve spánku, tak sama budu jo, ale jinak bych chtěla aby tam byli lidi… tak sem tam byla, žila sem… jak já si pamatuju tu Anežku (prateta)…jak umírala babička… holčičko moje milovaná… to je přesně ono..ty ségry… vždyť je to normální prostě…“ (Edita, věřící, 28) „Tak určitě doma, abych měla kolem sebe ty své blízké, abych umřela normálně a doma…“ (Beáta, věřící, 26) „že bych chtěl zemřít doma, uprostřed svých blízkých, a že by to neměla být smrt jako tragédie, ale vlastně ukončení, šťastné ukončení života…“ (Cyril, věřící, 83) Adam (nevěřící, 25) na otázku, zdali by chtěl přítomnost potomků při své smrti, odpověděl, že by je nechtěl tou situací stresovat. „Nikdo to nebere s klidnou hlavou, že uvidí někoho umřít protože… tak nikdo nebývá připravený“. Podobným případem je i postoj Dany, která odmítá zemřít v přítomnosti svého životního partnera, protože mu nechce způsobovat emoční stres. „Kdybych si měla vybrat, tak bych chtěla být s někým blízkým, ale ne zas moc…aby pro něj nebyla moje smrt nějaký zásah…“(Dana, nevěřící, 22) Strach z nepřipravenosti, který zažívají blízcí umírajícího (a který reflektují i lidé při představě vlastního umírání), je jedním z důvodů, proč dnes lidé tak málo umírají v domácím prostředí za přítomnosti nejbližší rodiny. V dnešní postmoderní společnosti není ve veřejném životě pro smrt místo, a proto se s ní lidé téměř vůbec nesetkávají. První setkání s mrtvým bývá obvykle při pohřebním obřadu (pokud se vůbec koná), který má však jasně daný průběh, a je dáno společenskou normou jak se má člověk chovat, jednat atd. Tabuizace smrti neboli její vytěsňování, jehož příčin je celá řada (viz. Kapitola 3.3), má za následek fakt, že lidé v dnešní době neumírají, tak jak by si přáli. Okolnosti
Obsahem této podkapitoly jsou určité společné prvky, které se vynořovaly ve výpovědích věřících příp. nevěřících informantů. U věřících lidí bez ohledu na pohlaví či věk, se objevoval fenomén smíření. Být smířen s Bohem, s ostatními a v neposlední řadě s vlastním životem, je pro věřící jedním z nejdůležitějších přání v souvislosti se svou smrtí. Smíření s Bohem se v katolické církvi
48
provádí formou svátosti smíření14, kterou se jedinec vyzná z hříchů, a následně od kněze obdrží rozhřešení, což je symbol odpuštění hříchů. (Halík 2010) Informanti často upozorňovali na to, že si nepřejí zemřít náhlou, či násilnou smrtí, kdy by neměli čas se na svůj konec připravit, smířit se s blízkými i s Bohem. „…ne třeba při autonehodě a rychle, jakože prostě…a potom jako ideálně , i smířená i s těma lidma a i s Bohem..tak já nevím…po zpovědi, že bych měla hlavně čas na tu zpověď, a možná asi spíš abych se na to mohla připravit sama...jakoby, že delší čas…abych prostě věděla že umírám, a teďka prostě se mohla na to připravit…“(Beáta, věřící, 26) „…a abych byla smířená s Bohem, a se všema,a abych to měla vyřešené…aabych neměla žádné nepřátelé, to bych nedala.“(Edita, věřící 28) Cyril, ve svých 83 letech, si uvědomuje blížící se konec jeho životní cesty, a snaží se každý den prožívat tak, aby byl na něj vždy připravený. Tento jev se objevuje i u mladých křesťanů, avšak ne s takovou naléhavostí. Jejich vize konce je přeci jen situována do vyššího věku. „…snažím se také tak, tak jak kdybych měl třeba zítra nebo hned okamžitě zemřít…snažím se být připraven na smrt. Smrt pro mě, jak se říká, není konec ale jenom předěl, kde nás čeká život věčný s Bohem.“(Cyril, věřící, 83) Lidé bez jakéhokoliv vyznání preferují náhlou smrt. Největší obavy spojují s vlastní nemohoucností, a potřebou pomoci od druhých. Důraz kladou na bezbolestné prožívání smrti. „Jestli se to přihodí dřív nebo později, to je jedno…spíš by nám vadilo, kdyby sme museli dožívat v nějakých bolestech, v nějakých podmínkách, že se bude muset o nás někdo starat, taková nemohoucnost ,to by mi vadilo…()uplně nejideálnější je, jako můj kámoš z volejbalu, přišel domů z města, sedl do křesla, říká manželce, dám si kafe, tak šla uvařit kafe, přišla s kafem z kuchyně a on byl v křesle mrtvý, to byla nejlepší smrt…“(Hynek, nevěřící, 71) Je zajímavé, že prostřednictvím přání náhlého způsobu smrti se lidé mj. snaží ulehčit práci svým blízkým, kteří by o ně v případě dlouhé nemoci pečovali. I když nelze pominout fakt, že primárním faktorem je přání vyhnout se vlastní nemohoucnosti, která je pro člověka nepříjemná, a narušující vlastní důstojnost.
Nedílnou součástí svátosti smíření je zpytování svědomí (sebepoznání), lítost, předsevzetí (napravit se), vyznání hříchů (zpověď) → rozhřešení a pokání (kající skutek, zadostiučinění). 14
49
8.1.3 Strach a úzkost ze smrti Úzkostné pocity, které jsou vyvolávány myšlenkami či emocemi spojenými s koncem života jsou zcela přirozenou součástí života jedince, bez ohledu na věk, pohlaví či víru (Singh et al., 2005, Wong et al. 1994 in Hamilton 2010). Rozdíl lze spatřovat pouze v intenzitě a povaze prožívání. Z výpovědí informantů je zřejmé, že vidina jakékoliv formy života po smrti je ulehčujícím faktorem. Úzkost věřících je tedy založena spíše na obavách z nepoznaného, kterým smrt určitě je. A do jaké míry je věřící sužován tímto strachem či úzkostí, to určuje i jeho osobní „zapálení“ pro Boha. Mezi věřícími jsou velké rozdíly v intenzitě prožívání křesťanského způsobu života. Například obavy silně věřící respondentky Beáty (26) vychází z toho, že chápe pozemský život jako přípravu na život po smrti s Bohem. Bojí se tedy toho, že není vhodně připravena. „Jako asi nejvíc toho, že bych nebyla připravená, víš, že fakt to mám propojené s tím být připravená na tu smrt..protože rádoby..mi tento život máme žít jen proto, aby sme se na ni mohli připravit..z toho našeho hlediska…vlastně nic není důležitějšího než …jakoby ta věčnost jo…takže prostě my bychom se fakt měli na to připravovat, abysme pak byli po té smrti s Bohem…“ (Beáta) Nebo například taktéž věřící Edita (28) zažívá strach z toho, že není natolik dobrý člověk, aby prošla u Božího soudu15. „No a já nevím, jestli jako moje víra není natolik silná, ale já mám fakt strach...nebo jsem takový hříšník, že mám strach, že bych se tam nedostala, že mě zavrhnou okamžitě…„ (Edita) Lidé, kteří věří, že smrt je konec všeho života, se hůře vypořádávají jak s vlastní, tak se smrtí druhých. Zajímavým pro mne bylo to, že nevěřící respondenti Gita (69) a Hynek (71) sami na toto upozorňují, a uvádí, že je pro ně představa smrti daleko těžší než pro věřící. „Protože my jsme nevěřící, my se s tím hůř vyrovnáváme. U věřících, nějaká taková ta víra to snadněji překoná…“(Gita)
Na mnoha místech v Bibli se můžeme dočíst o Božím soudu, při kterém se podle zásluh (které jsou hodnoceny Bohem) rozhoduje, zda-li člověk najde pokoj ve věčném životě s Bohem, nebo bude zatracen. Katolická církev navíc operuje s termínem očistec, což znamená určitý „mezistav“, kde se lidé postupně dopracovávají k životu s Bohem. 15
50
8.1.4 Představa o posmrtném životě To, jak si představujeme (a jestli vůbec) život po smrti, je otázkou životního přesvědčení, víry. Je zajímavé, že žádný z informantů nemá konkrétní představu o tom, jak to bude v posmrtném životě vypadat. Dle mého názoru se tak děje z mnoha důvodů. Jedním z nich může být to, že si nevytváříme konkrétní představy, jelikož se nechceme v konfrontaci s realitou zklamat. Dalším důvodem je to, že si nechceme představovat, co bude po smrti, jelikož nás to upozorní na to, že tu nejsme navždy. Odsouváme tyto myšlenky do co nejzazšího koutku mysli, a proto o tom s nikým nediskutujeme, a tím pádem si neutváříme svou představu. Dále může svou roli hrát vliv mediálního obrazu posmrtného života, který je nejčastěji zobrazován v pohádkách (Bůh na obláčku, ovocný sad, louka plná rozkvetlých květin apod.), a sdělování infantilní představy není pro dospělého jedince přijatelné. Otázku existence posmrtného života 6 z 8 informantů zodpovědělo kladně. Pouze Gita (nevěřící 69) a Hynek (nevěřící 71) věří na smrt jako konec všeho, ačkoliv projevují lítost nad svým postojem, a odkazují k výchově v dětství. „My sme materialisté…V tomto já strašně závidím rodinám jako jste vy, co jste vychováni ve víře…jim závidím, …můj názor je že mě tam kdesi spálí a konec prostě se vším, kdežto u vás je ta víra milostivější…takže neděláme si iluze, že bysme se ještě někde setkali, i když bych strašně ráda, tomu věřila, ale …těžko..odjakživa jsme vychovaní takhle, v tom materialistickém, těžko, na staré kolena, i když říkám znovu, závidím, těmto rodinám, že se takhle se vším vyrovnají, že se těší jak se setkají po smrti…“ (Gita)
Další nevěřící Adam (25) a Dana (22) jsou toho názoru, že po smrti ještě něco existuje. Forma tohoto bytí je jim však nejasná. Adam se sice přiklání k tomu, že smrtí vše nekončí, ale z jeho slov jde cítit určitá skepse, nepřesvědčenost. „…jako nejsem si tím nějak jistý...spíš nějaká myšlenka…stejně nevím co bysme tam dělali v tom nebi…si povídali...z obláčku na obláček…nebo…no to je jedno, ale někam se asi půjde...“ (Adam) Danina představa skýtá hodně podobností s katolickým přístupem. „Věřím něčemu, nevěřím reinkarnaci, věřím v tu duši, co dělá tebe tebou, jde do jakéhosi transcendentálního světa…a pro zjednodušení se tomu muže říkat nebe, proč ne, ale věřím tomu, že tam jsi štastný, protože jestli už tam máš být napořád…což je poměrně dost abstraktní pojem, tak si myslím, že se tam cítíš být štastná.“ (Dana). Ačkoliv se Danina představa posmrtného života v mnohém shoduje s vizí katolické církve, ona sama se za věřící nepovažuje.
51
V rámci záměru mé práce, zkoumat rozdíly mezi vnímáním a postoji lidí věřícími a bez víry jsem narazila na problém, který vychází ze současného stavu religiozity české populace. Ačkoliv je dle cenzu sčítání lidu Česko jednou z nejateističtějších zemí vůbec, dlouhodobě se zvyšuje víra Čechů v určité nadpřirozené síly, energii apod. Proto, i ve výpovědích lidí, kteří se nepovažují za členy určité církve, lze vysledovat určité prvky podobnosti s různými církvemi. Respondentka Beáta (věřící, 26) v posmrtném životě shledává především setkání s Bohem. „No...tak věřím na posmrtný život, a jako já si to prostě představuju tak, že když umřeš, tak že se setkáš s Bohem, setkáš se jakkdyby s tou pravdou, tak jak kdyby celkovou, tu kterou tu tedka vůbec nevidíme..že nevidíme jaký má důsledek nějaký můj čin,jo, víš jako že prostě uplně dalších 5 dalších důsledků, a já vidím jen ten jeden, a prostě já uvidím všechno..uplně celou tu pravdu o mě, o tom co sem dělala, nedělala, a to jakoby že se setkáš s Bohem, s tím kým opravdu je…“
Věřící senioři v souvislosti s posmrtným životem zmiňovali víru ve shledání se svými nejbližšími, což jim přináší útěchu.„…nadějí, která je to nejdůležitější v našem životě, při myšlence na smrt, protože sme přesvědčení, že prakticky ten život tady nekončí, ale že nás čeká daleko lepší život a že tam dokonce věřím, že se setkáme i s těmi, které jsme měli nejradši.“ (Cyril, věřící, 83) „To ne, ale myslím že se tam potkám s Janem (manžel pozn.a.)… protože já už té radosti teďka v tom stáří, člověk toho už moc nemá, toho radostného, nemá se na co těšit, on se už jen blíží ten konec, že…tak se těším na shledání, tak to beru…“(Františka, věřící, 79)
8.2
Smrt a druzí
Jak název této kategorie napovídá, jejím obsahem jsou koncepty vztahující se k ostatním. Ať už k lidem blízkým, nebo obecně ke společnosti. Kapitolu jsem rozdělila do následujících částí: diskuze o smrti a umírání, kde dnes umíráme?, vyrovnání se se smrtí blízkých a význam pohřbu.
8.2.1 Diskuze o smrti a umírání V otázkách, jak si informant myslí, že se v dnešní době mluví o smrti ve společnosti, a zdali mluví o smrti se svými blízkými, jsem zjišťovala míru diskutování nad pojmy smrti a umírání, jak v osobní, tak veřejné rovině. Diskuze o smrti ve společnosti
Popularitu společenské diskuze o fenoménu smrti a umírání všichni respondenti označili za velmi nízkou. Bez ohledu na věk, víru či vyznání je smrt v dnešní společnosti vnímána jako velmi tabuizované téma. Například informantka Dana (nevěřící 22) toto
52
demonstrovala na vlastní zkušenosti, kdy při úmrtí své babičky měla velký problém se o svém bolestném prožívání pobavit se svou matkou, i když obě tuto potřebu silně pociťovaly. Také si všímala toho, že lidé nevědí jak reagovat, když blízká osoba zažije ztrátu někoho z rodiny. „pokud bych měla říct, jak si jako myslím, jak ve společnosti k tomu přistupují, tak že se o tom vůbec nechcou bavit, že je to pořád velký tabu, já nevím…kdybych to měla připodobnit, tak možná…jako nějaká intimita v partnerství…a možná ještě horší…jakmile někdo někomu umře, tak je to takový to prostě, obejmout ho?nebo raději nic..to se asi předpokládá, že se člověk z toho rozbrečí, a lidi asi nechcou vidět ten smutek…“ (Dana) Věřící respondentka Beáta (26) si uvědomuje důsledky, které tabuizace smrti ve společnosti způsobuje, a je obeznámena s hnutími, které se tuto situaci snaží změnit. „No, tak já si myslím, že celkově ve společnosti, že se o tom mluví hodně hodně hodně málo…jakože vím o tom že jsou nějaké iniciativy, že se prostě snaží to rozšiřovat ()…myslím, že to je Cesta domů…nebo jak je ten nový dokument, čtyřdílový, jakože možná, že se to trošku snaží jako…se o tom víc mluvit, ale jakože to prostě z nuly, né tak z 10 % se něco začíná jako víc probírat...jinak jako mám pocit, že se normálně ve společnosti, že se o tom baví hrozně málo, že je to prostě tabuizované…“ (Beáta)
Diskuze o smrti s blízkými
A jak se o smrti a umírání mluví v rodinách, či přátelských vztazích? Ptala jsem se nejen na současný stav diskutovanosti tohoto tématu, ale zajímaly mne také okolnosti okamžiku, kdy se informanti poprvé setkali se smrtí v dětství, a jaké reakce se jim dostalo od rodičů, či blízkých. Většina z nich, kteří prožili setkání se smrtí v období dětství (obvykle nějakého člena rodiny), popisuje prožívání tohoto zážitku slovy, jako jsou zmatenost, nepochopení, a cítění zoufalství z dospělých. Níže uvádím příklad za všechny - výpověď Edity (věřící, 28), která dle mého názoru, výstižně demonstruje pocity, jenž zažívá dítě, kterému nebyla smrt nijak vysvětlena. „Nicméně si taky pamatuju, že když sem měla 6, tak mi zemřel děda, a přišlo mi to strašně smutné, protože…já sem v celé té situaci cítila hroznou beznaděj...jako i když naše rodina je věřící, tak rodina maminčina, jejíž tatínek zemřel, ti nejsou, a pamatuju si, že to vnímali strašně, strašně negativně…a já sem z toho byla strašně…oni mě ani nevzali na pohřeb, protože by to pro mě byla prý traumatizující, ono to bylo tenrkát v tom krematoriu, ale já jako si pamatuju…no tak dědeček umřel, a tady jeď s tetou, my to musíme vyřešit, pamatuju že sem to vnímala jako obrovskou křivdu,a já sem odjela pryč, a oni vyřešili celý pohřeb, já sem přijela, a říkala sem, kde je jako děda,
53
a nikdo se mnou o tom nemluvil. A pamatuju si jak sem pak byla na táboře, to sem byla poprvé pryč od našich v 6 letech, a si pamatuju, jak my tam tety začaly vysvětlovat, co to znamená že zemřel…teta Lenka a Zuzka vykládala, že zemřel a že pujde do nebe jeho duše, že to byl dobrý člověk, a že pán bůh si ho k sobě vezme, a že to je normální, že jednou všichni umřeme, a pak se tam potkáme… a vím že tam sem se uklidnila, a pak sem se vrátila zpátky do té beznaděje, a tam sem viděla babičku…a tak…a uplně mi to přišlo strašně smutné….doteď…jakože ten pohřeb, a ta dědova smrt, je doted jakoby nevyřešená, a nezkousnutá, z pohledu rodiny máminy, a babičky, a furt to tak cítím…pořád…“ (Edita)
Z úryvku lze vycítit beznaděj, kterou Edita jako malá holka prožívala při úmrtí dědečka. Je zřejmé, že rodiče se svými dětmi neradi probírají téma smrti. Ačkoliv naprostá většina obyvatel (83 %) si myslí, že by se s dětmi o smrti a umírání mělo bavit, a to především v rodině (STEM/MARK, Cesta domů 2013). Odborníci na tuto věc nahlíží podobně. Například Kubler- Rosová (1992) upozorňuje na to, aby děti nebyly v čase zasažení smrtí v rodině izolovány od všeho dění, ale mohly zůstat doma, a být součástí sdílení úzkostí dospělých. Přítomnost rodiny v těchto těžkých chvílích dává dětem pocit, že nejsou ve svém smutku samy. Dokonce má tento zážitek velký vliv na formování zdravého přístupu ke smrti, jakožto přirozené součásti života v pozdějším věku. Například Elias (1998) považuje způsob, jakým v dnešní době rodiče mluví o smrti se svými dětmi, za ukázkový příklad vytěsňování smrti. Což potvrzuje i případ respondentky Edity. Dospělí nechtějí svým dětem sdělovat pravdu o smrti, jelikož jim nechtějí ublížit. Opak je však pravdou, jelikož dětská fantazie může napáchat větší škody, než je sdělení pravdy. Elias také upozorňuje na velké negativní dopady na psychiku dítěte v případě, že se se smrtí setká dříve, než je mu smrt osvětlena. Cyril (věřící, 83), který byl v 8 letech přítomen okamžiku smrti jeho mladší sestry, tuto skutečnost prožíval odlišným způsobem. Vzhledem k tomu, že to bylo v období, kdy na našem území propukla tzv. černá nemoc, a byla velmi vysoká míra úmrtnosti dětí, nebyla smrt dvouleté sestry považována za výjimečnou tragédii. „My jsme to pokládali za takovou samozřejmou věc, no tak zemřela, tak zemřela. Neměli jsme nějakou hrůzu z toho nebo něco takového že…“ (Cyril) V souvislosti s dnešním stavem diskutovanosti umírání a smrti, je možné odhalit rozdíly především na základě věku. Mladí lidé ať už věřící či nevěřící, se tímto tématem ve svých přátelských či rodinných kruzích zabývají jen zřídka. Ačkoliv věřící tento problém reflektují, a jsou obeznámeni s veřejnými projekty, které se snaží tuto tabuizaci smrti prolomit. Domnívám se, že smrt a umírání není běžným tématem k rozhovoru
54
mezi mladými z toho důvodu, že se jich to prostě ještě netýká. Smrt v dnešní době patří do seniorského věku (Alan 1989). A jelikož je (z mnoha důvodů – viz kap. 3.3) vytlačena na okraj společnosti, lidé se s ní málo setkávají tváří v tvář, a stává se z ní neoblíbené, a hrůzu nahánějící téma. Například Beáta (věřící 26) uvádí zkušenost s neochotou přítelkyně se na toto téma bavit. „…a právě kdysi večer sme se začaly bavit…a začaly sme se bavit o smrti... a tak sme se bavily asi hodinu, a ona sama, stejně stará jako já, tak to uplně chtěla utnout, že se o tom už nechce bavit..a přitom to nebylo nějaké depresivní jo, nebo že by to bylo fakt něco…ale že sem uplně viděla že ona sama se o tom sama nechce bavit.() Mě právě přišlo, že se o tom možná nikdy nebavila, uplně otevřeně…a spíš bych řekla, že jak kdyby že se udržuje nějaké téma o kterém se nikdy nebavila, a možná to bylo na ni už moc po té hodině…“ (Beáta) Je zřejmé, že i mladým lidem dělá diskuze na téma vlastní smrti potíž, a vyvolává nepříjemné pocity. Věřící senioři se nad tímto tématem zamýšlejí nejvíce, a také nejvíce diskutují s blízkými. Podmínkou těchto rozhovorů je vstřícnost druhého se o tomto tématu bavit, což neplatí u všech seniorů. Nevěřící senioři Gita (69) a Hynek (71) uvádí, že spíše než o smrti diskutují o tom, co se stane s jejich materiálními komoditami tady na zemi. „To možná ani ne tak o smrti, ale spíš co se stane až umřeme, co se stane s tím ostatním tady, co nás nebude až tak bolet…“ (Hynek)
8.2.2 Kde dnes nejčastěji umíráme? Touto otázkou jsem zkoumala názory informantů na dnešní situaci umírajících lidí. Nemocnice, hospic, či jiné paliativní zařízení, to byly nejčastější typy odpovědí. Lze také rozlišit, z jakého zdroje člověk touto informaci získal. Například Edita (věřící, 28) reflektuje rozdíl mezi informacemi získanými z veřejných médií a z vlastní zkušenosti. „Kdybych nevěděla jak ...jakoby z médií, jak to ve skutečnosti je, tak z mého vlastního okolí, vidím, že ti lidi umírají doma, nebo jdou do hospiců…tohle je moje zkušenost. Babička byla doma, tu sme si brali domů. Naši kamarádi, jim zemřela babička doma…všichni rodiče jim tam umřeli u Dvořáků, prostě ti lidi se je snaží brát domů, a tak… a ta paliativní péče... možná je to tím prostředím, ve kterém se pohybujem…“(Edita) Jak Edita sama uvádí, sociální prostředí, ve kterém se pohybujeme, silně ovlivňuje náš pohled, názor či postoj k věcem. Domnívám se, že důležitým faktorem utvářejícím tyto přívětivé podmínky pro umírajícího člena rodiny je křesťanský přístup. Dle mého názoru, je pro křesťany více přijatelná představa, že se postarají o své umírající rodiče, či
55
jiné blízké příbuzné ve svém domově (samozřejmě pokud to okolnosti dovolí), než pro nevěřící. Ať už to má na svědomí závazek plynoucí z biblického desatera, či menší obavy ze smrti. Z mé zkušenosti tento jev podporuje i fakt, že společenství křesťanů je zaměřeno na sociální či zdravotní pomoc potřebným, a v případě potřeby pomoci, pečující křesťan ví, na koho se může obrátit. Edita (věřící, 28) s Adamem (nevěřící, 25) ve svých odpovědích srovnávali situaci umírajících dnes, a jak tomu bylo v minulosti (viz. Kapitola 3). „…No tak (dnes pozn. a.) v nemocnici…nemocní, staří. No tak dřív lidi umírali doma…dneska si už nikdo ty lidi domů nebere na tu poslední chvílu…nebo nevím, nemám s tím zkušenosti…tak třeba moji prarodiče, děda byl týden v nemocnici na přístrojích...a jakože, už stejně nijak nekomunikoval…ležel…takové…čekání na zázrak, nebo já nevím.“ (Adam)
8.2.3 Vyrovnání se se smrtí blízkých Možných reakcí na úmrtí blízké osoby je celá řada, velmi záleží na okolnostech souvisejících s úmrtím. Reakce se liší v případě náhlé smrti mladého člověka, a v případě úmrtí devadesátiletého jedince po dlouhodobé nemoci. Proces truchlení, který následuje po zjištění úmrtí blízkého (nebo již před úmrtím) lze rozdělit do jednotlivých po sobě jdoucích fází. Autoři se v počtu těchto fází rozcházejí, jejich posloupnost a obsah je však velmi podobný. Nejznámější je čtyřfázový proces truchlení: Šok, sebekontrola, regrese a adaptace.(Špatenková 2001) Informanti mého výzkumu prožili zkušenost smrti blízké osoby v horizontu 1 – 30 let zpět, a proto se už většina z nich nachází ve fázi adaptace, kdy již přijali realitu smrti, a dokáží své myšlenky situovat do budoucna. Z tohoto hlediska mne zajímá, jakým způsobem se vyrovnávali se smrtí blízkého těsně po události, a co jim v tomto pomáhalo, a jak toto období zpětně hodnotí. Tři informanti zmiňovali čas, jakožto proměnnou, která výrazně ulehčuje prožívanou bolest ze ztráty blízkého. „Myslím, že čas to zhojí…nezapomenu, ale už to není takové akutní…“ (Františka) Hynek (nevěřící, 71) popisoval prožívání ztráty svého zetě z pohledu dcery. „Víš co, ono to pak bude trošičku vzdálené…to už bude třeba rok, ..ono nejhorší je že tam zůstala
56
v celém baráku tam sama, a ta psychika v těch počátcích…ona říká přes den jakštakž, ale přijde večer, ještě zima, tak to prý byly krušné chvilky…“ (Hynek) Ve výpovědích informantů se také často objevovalo rozdílné vnímání úmrtí náhlého, nečekaného, a smrti po dlouhodobé nemoci. Jak píše Špatenková (2001), věk je významným determinantem určujícím reakci a jednání pozůstalých. Smrt osob v seniorském věku je považována za přirozenou, a vypořádání se s touto ztrátou je pro blízké méně obtížné, než by tomu bylo v případě úmrtí mladého člověka. „U nás toto bohužel není, tak my se s tím těžko vyrovnáváme…ještě, když zemřeli naši rodiče, tak měli tu 80ku, už se to prostě dalo čekat… nemoci byli, už jako jsme s tím i víceméně počítal, ale jak té dceři zemřel ten manžel, z ničeho nic, ze vteřiny na vteřinu, s tím bych se já řekla vyrovnávala uplně nejhuř, protože byl jednak ještě mladý, bylo to tak z ničeho nic, a viděla jsem nezaopatřenou rodinu ještě…takže s tím se těžko vyrovnává, dodneška se s tím nemůžu vyrovnat.“(Gita, nevěřící, 69) Beáta (věřící, 26) popisuje rozdílné vnímání na základě zdravotního, především psychického stavu člověka, a očekávání. „Jako je fakt že s tou babičkou, ona jako už delší dobu, třeba tak 4 roky, postupně dementněla, takže to už bylo takové jiné, v momentě když prostě jakoby toho člověka už vnímáš jinak..než kdyby teď umřel děda, který je fit ...jakože psychicky (). Tak už je to takové jiné jo…možná prostě jakože nějak podvědomě ty lidi na stejné mentální urovni bereš na stejné urovni. Když ten člověk je mentálně fit…a v momentě když jako…je nemocný, tak už to jako tušíš, takže u té babičky, ()a pak když babička umřela, tak já jsem to taky nějak neprožívala víc…jako že bych měla nějaké období truchlení, to bych asi ani neřekla…“ (Beáta) Informantka Dana (nevěřící, 22) se se smrtí své oblíbené babičky zcela nevyrovnala, ale věří, že to jde. Její reakcí na tuto událost popisuje slovy: „Když sem se to dozvěděla, tak sem se přirozeně totálně sesypala, prostě rozbrečela se, chytla takový ten hysteráčík a snažila se to ze sebe nějak dostat, a pak sem si uvědmila že mi to vůbec nejde, a co sem asi potřebovala, a bylo to špatně z hlediska mojí mamky, že sem potřebovala být ve společnosti. Já sem potřebovala poslouchat běžný životy a běžný zkušenosti ostatních, aby mě přivedly na jiné myšlenky… samozřejmě že na to nezapomeneš, když je to čerstvý, ale vím, že tehdá to bylo strašně špatně, ona je uplně jiná, a ona mi to hrozně vyčítala, jakože tento způsob… nechápala to, protože ona potřebovala být doma, a truchlit…“ (Dana) Její výpověď odráží fakt, že způsoby vyrovnání se se smrtí blízkého se odvíjejí především od individuálních faktorů člověka, jako jsou povahové vlastnosti, postoje, názory apod. Dana se se svým smutkem vyrovnávala způsobem, který její maminka
57
nedokázala pochopit. Po určitém časovém odstupu si však uvědomila, že člověk jedná podle toho, co mu podle něj v dané situaci nejvíce pomůže. Velkou roli ve zvládání smutku po ztrátě blízkého hraje samozřejmě i víra, která poskytuje naději na věčný život po smrti. Edita (věřící, 28) věří v to, že její babička je skrze svou dobrotu na věčnosti s Bohem. A tento fakt jí významně pomáhá snášet její ztrátu tady na zemi. „… prostě věřím že babička je v pohodě…že je tam v té boží slávě, a já to prostě cítím, hrozně to cítím, jakoby…a je hrozně zvláštní, že u některých lidí to říct nemůžu..a to mě jako…děsí, ale jako prostě babičku takhle, jakože možná i proto jaká byla, tak mi to prostě přijde, že ten člověk žil plnohodnotný, dobrý život…() Jo, pomáhá mi to.. pomáhá mi moje víra v tom, že věřím, že je jí dobře…“ Informant Cyril (věřící, 83) se sice se smrtí své manželky již smířil, ale stále vzpomíná na společně prožité chvíle, a lituje těch, kdy se k ní nechoval nejlépe. „…a těším se, že se spolu setkáme a řeknu ji, že sem byl tolikrát lajdák na ní…“(Cyril) Nevěřící komunikační partneři (Adam, Gita, Hynek a Dana) uváděli, že se se smrtí blízkého vyrovnat nelze, anebo jen s velkými obtížemi. „No, to si právě myslím, že to právě nejde (akceptace smrti blízkého pozn. a.)…nikdy to člověk asi nepřekousne, pokud toho druhého má rád…tak ho to vždycky bude žrát.“ (Adam) Gita a Hynek (oba nevěřící, 69 a 71) upozorňují na to, že křesťané mají v těchto okamžicích velkou výhodu: „Protože my jsme nevěřící, my se s tím hůř vyrovnáváme, u vás nějaká taková ta víra to snadněji překoná…“
8.2.4 Význam pohřbu V naprosté většině je pohřeb informanty vnímán jako velmi důležitá a nezbytná událost pro pozůstalé. Jedná se o důstojné poslední rozloučení se zemřelým. Největší význam mu kladou věřící, jak v mladém tak séniovém věku. Alan (1989) sleduje význam pohřbu především v tlumení reakcí ohrožujících organismus pozůstalých. Je důležitý i z hlediska sociálních vztahů, kde přítomní pozůstalí společně vzdávají hold a uznání životu zemřelého. Adam uvádí především sociální význam pohřbu, kdy je setkání příbuzných jeho nezbytnou součástí. „tak to je, abysme se sešli a společně se zastavili nad tím jeho životem... když to udělá každý sám tak to prostě není ono… jako je to hezké, ale neřekneš si o tom člověku tolik, jako když si v tom davu…v té rodině.... No jelikož máme širokou fungující rodinu,tak… je to takové to
58
rozloučení, když se všichni tak sejdem... nevím... jakože nikdy jsme na pohřbu nijak extra neřešili toho člověka co jsme pohřbili, to je pravda… (úsměv)“ (Adam, nevěřící, 25) Pro Beátu (věřící, 26) pohřeb představuje moment, který člověku napomáhá ke smíření se se smrtí blízkého. Domnívá se, že k lepšímu pochopení reality slouží otevřená rakev s zesnulým, což se dnes objevuje velmi zřídka. „Já si myslím, že je to hrozně důležitý, fakt hrozně…jasně se vidí, že ten člověk umřel. Jak kdyby, jako že to je realita, že to vidíš jako realitu, on jakože děda, chtěl otevřenou rakev, tak jakože babička byla otevřená..a to jako fakt…jako poprvé, prostě to je jako uplně…jako je to zážitek vidět tu mrtvolu…jo že k tomu dojde..a to je přitom uplně obyčejná věc, že se to děje dnes a denně že lidé umírají..a to je možná taky ten jeden rys, že prostě minimum lidí si otevře tu rakev na pohřbu…“(Beáta) To, že se v dnešní době neotvírají rakve při posledním rozloučení, je dle mého názoru, další z důsledků vytěsňování smrti. Lidé se nechtějí konfrontovat s mrtvým tělem tváří v tvář, zavřená rakev pro nás představuje bezpečnou hranici mezi světem živých a mrtvých. Jak říká Beáta, (věřící, 26) pohled na mrtvé tělo může vyvolávat otázky, které je třeba si klást. „naráz tam vidíš to tělo…a kde je ten duch, kde je ta duše…co se potom s tím stane, že tady je člověk normálně živý, komunikuje a všechno, a naráz něco, a sek. To sou pro mě hrozně důležité otázky, které se mohou vlastně vynořit v komukoli, na základě toho,že má tu zkušenost“. (Beáta) Informant Cyril (věřící, 83), který se ve svém volném čase věnuje správě kostela, má velké zkušenosti s požadavky pozůstalých ohledně posledního rozloučení. Mimo jiné popisuje stále se snižující tendence k vykonávání pohřebního rituálu ze strany pozůstalých, a také zvyšující se počet kremací, což potvrzují i výsledky z výzkumu Olgy Nešporové (2013). Cyril přikládá pohřbu mimořádný význam. „Tak je to poslední rozloučení v životě s tím zemřelým, a mělo by to demonstrovat vztah celého života, k svým příbuzným a příbuzenský vztah k tomu zemřelého, mělo by to být důstojné ukončení tady toho vlastního vztahu…“ (Cyril) Dalším názorem na pohřební rituál byl ten, že se převážně jedná o tlak na psychiku pozůstalých, a vyvolává negativní pocity s tím spojené. „Podle mě je to trápení pozůstalých, kteří už se za těch pár dnů se trošku vzpamatovali, a teď ten pohřeb, to je takové drásající prostě, jo, že to rozhodí člověka tu psychiku hrozně…“(Gita nevěřící, 68) Gita v tomto obřadu neshledává žádný vyšší princip, a proto je to pro ni jen psychicky náročná událost.
59
Oproti tomu Františka (věřící, 79) s Editou (věřící, 28) si uvědomují tento nápor na psychický stav pozůstalých, ale považují to za nezbytné z hlediska smíření se se smrtí, a rozloučením se s daným zemřelým. „Je to drásání nervů, to je pravda, že se to prodlužuje, ta úzkost, ta bolest, ale je to potřeba…aby se člověk rozloučil…“(Františka) „Já si myslím, že to je jedna z nejdůležitějších věcí ()co člověk musí udělat,aby se s tím smířil…že je to prostě tak důležité…v historii ti lidi měli obřady pohřební, a brali to jako pozitivně, a tedka prostě lidi..ted sem mela jednu zkušenost…jedné holčině umřel děda, a ona nešla na pohřeb, protože jí to přišlo hrozně smutné...Ty to musíš vyjádřit ten smutek, to tě strašně bolí, všichni o něm tam mluví, ale ta bolest potom se přenese v to, ()jako že to sdílíš, že ses s ním rozloučil s tím člověkem, v dobrém. Pro věřící je to samozřejmě strašně důležité…() pohřeb je hrozně důležitá věc…a né pro toho zemřelého, ale pro ty pozůstalé () a i jakoby sebereflexi na svůj vlastní život, oukej, on fakt není život navěky věků amen.“ (Edita)
60
8.3
Shrnutí analýzy rozhovorů
Analýza je rozdělena do dvou částí, z nichž první část se zaměřuje na koncepty spojené se smrtí vlastního Já. Její obsah tvoří: Myšlení o své smrti, představa ideální smrti, strach ze smrti a představa o posmrtném životě. Nakolik je možné vyvozovat z provedených rozhovorů, informanti nacházející se v séniu, se daleko častěji zamýšlí nad vlastní smrtí, než je tomu u raně dospělých jedinců. Tento fakt je především dán důrazem na témata, která jsou pro dané věkové skupiny aktuální. Lidé mezi 20-30 rokem života jsou obvykle na začátku tvorby své vlastní životní dráhy – dokončují svá studia, soustředí se na svou pracovní kariéru, zakládají rodiny. Tématem smrti se zabývají v okamžiku, kdy přichází podnět z vnějšku, např. úmrtí blízkého. Otázka vlastního konce není aktuální téma, jeho představa se situuje do vyššího starého věku. Výjimku mezi mladými tvoří mladá matka, která se skrze narození dítěte obává jak o jeho, tak i svůj život. Myšlenky o vlastní smrti jsou v jejím případě naplněny obavami z opuštění dítěte. Rozdíly ve způsobu myšlení o vlastní smrti byly identifikovány v případě seniorů věřících a ateistů. Věřící senioři přemýšlí o své smrti v kontextu připravenosti. Každý den může být ten poslední, a proto je nutné podle toho i žít. Nevěřící své myšlenky směřují spíše na to, co se bude dít po jejich odchodu na zemi. Nejvíce se zajímají o to, jak budou žít jejich potomci, co se stane s jejich domovem, s jejich osobními věcmi apod. Šest z osmi informantů by si v nejideálnějším případě přálo zemřít v domácím prostředí. Poměrově shodných výsledků bylo dosaženo i ve výzkumu Cesty domů a STEM/MARK (2013), kde se pro domov vyslovilo 78% respondentů. Zbylí 2 nevěřící mladí informanti si svou ideální smrt představují v přírodním prostředí. Všichni informanti by si přáli zemřít ve vysokém věku, ale většina z nich klade důraz spíše na to, aby se v poslední hodince mohli ohlédnout za svým životem, a říct si, že prožili dobrý a štastný život. Křesťané, bez rozdílu věku, nechtějí umírat o samotě, jejich poslední chvíle by chtěli prožít obklopeni svými nejbližšími. Pro nevěřící seniory je přijatelnější představa smrti ve spánku, tedy bez (přímé) přítomnosti svých blízkých. Mladí nevěřící by nejraději umírali sami, anebo v blízkosti člověku, pro kterého nebude jejich smrt příliš velkou psychickou zátěží. Tento fenomén vysvětlovali tím, že by nechtěli svým blízkým
61
způsobovat trauma. Strach z toho, být nablízku člověku, jenž umírá, je jedním z důsledků, které sebou přináší dlouhodobý proces vytěsňování smrti z veřejné i rodinného oblasti, podporovaný dnešním postmoderním stylem života (viz. Kapitola 3.3) U věřících informantů bez rozdílu pohlaví či věku se objevoval fenomén smíření se před smrtí. Smíření se s vlastní smrtí, s prožitým životem, se svými blízkými a nakonec i s Bohem. S tím souvisí i fakt, že si nepřejí zemřít náhlou či násilnou smrtí, která by jim toto usmíření neumožnila. Pro nevěřící seniory náhlá smrt představuje ideální situaci. Jejich obavy se točí okolo vlastní nedůstojnosti a bolesti v umírání. Určitými obavami ze smrti trpí všichni informanti, rozdíl je v tom, co je předmětem těchto obav. Křesťané v mladém věku své obavy situují především do dění v posmrtném životě. Popisují je jako nedostatečnou připravenost na život s Bohem, a obavy z posledního soudu. Nevěřící senioři se hůře vyrovnávají s představou smrti, a prožívají větší obavy z procesu umírání a způsobu smrti, než věřící. Na existenci posmrtného života nevěří pouze ateisté ve starém věku, pro které smrt představuje konec všeho bytí. Mladí ateisté věří, že smrtí vše nekončí, a bude probíhat život v nějaké jiné dimenzi. Představa Dany (22) v sobě slučuje různé prvky náboženství, s převládající mírou odkazu ke křesťanství, kdežto Adamova (25) představa posmrtného života je neurčitá. To, že lidé, kteří se nepovažují za členy nějaké církve, věří v určitou formu posmrtného života, není v Česku ničím výjimečným. Toto dosvědčují i výsledky ze šetření ISSP (in Nešporová 2013). Obraz posmrtného života jednotlivých věřící je odrazem katolického chápání. Věřící senioři v tomto tématu zmiňovali víru ve shledání se svými nejbližšími, která jim přináší útěchu a naději. Druhá část je zaměřená na pojímání konceptu smrti a umírání ve vztahu k druhým. Tvoří ji: Diskuze o smrti a umírání, Kde dnes umíráme? Vyrovnání se se smrtí blízkých a Význam pohřbu. Popularitu společenské diskuze o fenoménu smrti a umírání všichni informanti označili za velice nízkou. Negativní důsledky této tabuizace si uvědomují především
62
mladí lidé, na základě svých zkušeností. Věřící mladí jsou skrze křesťanské společenství obeznámeni i s hnutími, které se snaží tuto situaci řešit. Situaci ohledně diskutovanosti smrti a umírání v blízkých a rodinných kruzích jsem mapovala již od raného dětství, kdy většina informantů zažila úmrtí blízkého člověka v rodině. Sledovala jsem způsob, jakým na tuto skutečnost reagovali samotní informanti a také jakého vysvětlení ( a zdali vůbec) se jim dostalo ze strany rodičů. Většina informantů v dané situaci pociťovala zmatenost, nepochopení a zároveň silně vnímala negativní emoce, jež prožívali rodiče. Ti se bez ohledu na vyznání, vyhýbali vysvětlování situace svým dětem, ba dokonce je často posílali mimo domov, z důvodu „uchránění“ dítěte před touto zkušeností. Elias (1998) považuje způsob, jakým rodiče v dnešní době ne/vysvětlují akt smrti svým dětem, za ukázkový příklad vytěsňování smrti z každodenního života. Odborníci doporučují sdělování pravdy o smrti dětem nejlépe prostřednictvím svých rodičů. Dětské představy mohou v této situaci napáchat daleko větší škody, než sdělení o konečnosti lidského života. Ohledně diskuze o smrti a umírání v současném věku informantů lze vysledovat rozdíly na základě věku. Mladí lidé, věřící i nevěřící se tímto tématem ve svých kruzích zabývají velmi zřídka. Důvodem je to, že smrt pro ně nepředstavuje aktuální téma, je to něco, co se jich netýká. V popředí zájmu je ukončování studií, zakládání rodiny a tvorba profesní kariéry. Mladí věřící se s tímto tématem občas setkávají v rámci katolických společenství či škol, díky kterým jsou obeznámeni s problematikou tabuizace smrti, i s projekty, jenž se snaží situaci řešit. Věřící senioři se o smrti a umírání baví se svými blízkými nejčastěji. Podmínkou však je vstřícný přístup blízkého k takové diskuzi; ne každý, je jí otevřen. Nevěřící senioři spíše než o smrti diskutují o tom, co se bude dít na zemi po jejich smrti. Středem zájmu jsou osudy jejich potomků, domova apod. Za nejčastější místa skonu členů dnešní společnosti byla označována nemocnice, hospic, LDN či jiné paliativní zařízení. Edita (věřící, 28) reflektovala rozdíl mezi informacemi z veřejných médií, a vlastní zkušeností. Obecně je jí známo, že většina osob umírá v sociálních nebo zdravotnických zařízení, ale v jejím okolí staří lidé umírají doma, v péči svých příbuzných.
63
Reakce na zjištění úmrtí blízké osoby závisí na mnoha faktorech, od psychické odolnosti pozůstalého po věk a okolnosti smrti zesnulého. A způsoby, jak se s touto ztrátou vyrovnat jsou různé. Společným prvkem u věřících obou věkových skupin, byla víra jako pomocník ve zvládání smutku a truchlení po blízké osobě. Křesťanská víra v sobě nese naději na věčný život, a na znovushledání se svými blízkými zesnulými. Nevěřící v mladém i seniorském věku se shodují na tom, že se smrtí velmi blízké osoby se nelze vyrovnat, nebo jen s velkými obtížemi. Velkou roli v tomto hraje čas. V naprosté většině informantů (7 z 8) byl pohřeb popisován jako důležitý a nezbytný akt pro pozůstalé. Význam pohřbu byl vyjadřován z hlediska smíření se se smrtí blízkého, a důstojného rozloučení se zemřelým. Pro Gitu (nevěřící, 68) pohřební ceremonie představuje psychicky náročnou situaci, které se nejraději vyhýbá. Věřící Františka (79) s Editou (28) tuto zátěž taktéž přiznávají, ale účast na pohřbu je pro ně zásadní. Rozdílné vnímání smrti a umírání se v mém výzkumu z genderového hlediska nepotvrdilo. Pouze v přístupu k diskuzi o smrti a umírání, se muži projevují ostýchavěji, a potřebují více impulzů k otevření této debaty, nežli ženy.
8. 4
Omezení výzkumu
Ačkoliv jsem výzkumnou část prováděla s touhou o získání co nejobjektivnějšího obrazu dnešního vnímání fenoménu smrti a umírání, považuji za nutné popsat limity, které se při výzkumné práci vynořovaly, a mohly ovlivňovat průběh a výsledky výzkumu. Jedním ze základních omezení je samotná charakteristika kvalitativního výzkumu, jenž neumožňuje zobecňování získaných dat na celou populaci. Avšak vzhledem k velkým výzkumným šetřením, které se v letech 2011 a 2013 zaměřovaly na postoje společnosti ke smrti a umírání, je možné mnou získané výsledky podrobit komparaci s výsledky těchto dvou výzkumů, a určité podobnosti prohlásit za obecně platné. Další skutečností, která mohla ovlivňovat výpovědi informantů a tím i kreslovat výsledky je to, že většina z informantů jsou mí známí, kteří znají mou příslušnost ke katolické církvi.
64
V procesu analýzy dat jsem nemohla ověřit validitu sbíraných zdrojů skrze principy triangulace, které vyžadují spolupráci vícero výzkumníků, což není na základě možností výzkumu reálné. Tento nedostatek jsem se snažila vynahradit konzultacemi s blízkými, které mi často pomohly k ujasnění některých souvislostí. Zajímavým rozšířením této problematiky by mohly být výzkumy zaměřené na vnímání smrti a umírání z pohledu rozdílných křesťanských církví působících v Česku, jako jsou evangelíci, adventisté sedmého dne apod. Ačkoliv jsou si tyto církve v jádru velmi podobné, jejich přístupy k danému fenoménu mohou vykazovat odlišné znaky.
65
9. Závěr Předmětem této práce je hlubší ponoření do konceptu vnímání smrti a umírání z hlediska dvou rozdílných generací, víry a genderu. V teoretické části jsou předkládána související témata, s důrazem na proměny postojů ke smrti a umírání v historickém a psychologickém kontextu. Na historické exkurzi jsem chtěla poukázat na vývoj a kořeny dnešního společenského vnímání těchto témat a na způsob, jakým se odráží na individuálním přístupu ke smrti a umírání. V druhé části práce je představen vlastní výzkum provedený na základě kvalitativní metody zakotvené teorie. Prostřednictvím rozhovorů s osmi informanty bylo umožněno provést hlubší prozkoumání jednotlivých přístupů a rozkrývání odlišností na základě věku, genderu či víry. Mým cílem tedy bylo odpovědět na otázku - Jak vnímají umírání a smrt lidé dvou odlišných generací, genderu a náboženského vyznání? Z výsledku vyplývá, že pohledy na smrt a umírání do jisté míry ovlivňuje aktuální věk jedince, a to, zdali je věřící či nikoli. V oblasti genderu, nebyly vysledovány žádné odlišnosti. Jediný rozdíl mezi muži a ženami byl v ochotě začít mluvit na dané téma, kde mužský přístup byl značně ostýchavější. V oblasti pojímání vlastní smrti se odkrývaly následující aspekty. Staří lidé bez rozdílu víry se častěji zamýšlí nad vlastní smrtí, než-li osoby v rané dospělosti. Představu ideální smrti v domácím prostředí sdílí všichni informanti s výjimkou mladých nevěřících, kteří upřednostňují přírodní podmínky. Rozdíly mezi věřícími a nevěřícími se výrazně projevily v okolnostech „vysněné“ smrti. Věřící bez ohledu na věk kladou v okamžiku smrti důraz na smíření se se svým prožitým životem, s druhými a s Bohem. Zároveň si nepřejí umírat o samotě. Naopak nevěřící by nejraději umírali náhle, a především bezbolestně. Určitými obavami ze smrti trpí všichni lidé bez rozdílu věku či vyznání, liší se však v jejich předmětu. Nevěřící se strachují o to, aby jejich smrt proběhla bezbolestně, a zaobírají se tím, co se stane s jejich statky po smrti. Věřící mají obavy z posledního soudu, či z představy posmrtného života. Na existenci určité formy posmrtného života věří všichni informanti, kromě nevěřících seniorů.
66
V oblasti smrti a druhých je zkoumaná především míra diskutovanosti v širších i blízkých kruzích. Všemi informanty byla míra společenské diskuze o smrti a umírání označena za velmi nízkou. Mladí lidé reflektují negativní důsledky, které tato tabuizace přináší, a věřící mají navíc povědomí o existenci hnutích, bojujících s touto tabuizací. Většina informantů má bez ohledu na věk či víru zkušenost s nedostatečným vysvětlením fenoménu smrti ze strany rodičů, a to v situaci prvního setkání se smrtí skrze úmrtí blízké osoby v dětství. V rámci dnešní diskuze o smrti a umírání s blízkými lze vysledovat rozdíl především na základě věku. Staří informanti se daleko častěji baví na dané téma se svým blízkými než je tomu u mladých jedinců, kteří ho shledávají neaktuálním, a tudíž nezajímavým předmětem k diskuzi. V otázce vyrovnání se se smrtí blízké osoby je pro věřící jejich víra klíčovým pomocníkem. Nevěřící často označovali vyrovnání se se smrtí blízkého za nemožné, či velmi obtížné a největší význam přisuzují běhu času. Většina informantů bez ohledu na věk či víru, považuje pohřeb za důležitý akt pro pozůstalé, kterým napomáhá ke smíření se se smrtí dané osoby. Výzkum prokázal velké rozdíly v přístupu ke smrti a umírání spočívající v odlišném věku a v tom, zdali je člověk věřící, či nikoliv. Je zřejmé, že vnímání fenoménu smrti a umírání je do jisté míry dáno jak individuálními psychologickými aspekty každého jedince, tak i nastavením dané společnosti. Tabuizace smrti v české společnosti je stále aktuální a ožehavý problém, který sebou nese spoustu negativních důsledků v oblasti kvality života jednotlivců. Touto prací jsem chtěla přispět ke snahám zlepšit danou problematickou situaci v České republice, a přimět čtenáře k zamyšlení a reflexi vlastního postoje ke smrti a umírání.
67
10. Bibliografie ALAN, Josef. Etapy života očima sociologie. 1. vyd. Praha: Panorama, 1989, 439 s. ISBN 80-703-8044-6. ARIÈS, Philippe. Dějiny smrti: zdivočelá smrt. 1. vyd. Praha: Argo, 2000, 410 s. ISBN 80720-3293-3. BECK, Ulrich., Anthony. GIDDENS, S. LASH.. Reflexive modernization: Politics, Tradition and Aesthetics in the Modern Social Order, Stanford, California: Stanford Univesity Press, 1994 BERGER, Peter a Thomas LUCKMANN. Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění. 1. Vyd. Brno: Centrum pro studium demokracia a kultury, 1999. 214 s. ISBN 8085959-46-1BIRKS, Melanie a Jane MILLS. Grounded theory: a practical guide. Los Angeles, Calif.: Sage, 2011, 210 p. ISBN 18-486-0993-0. Death: medical, spiritual and social care of the dying. Editor A Karim. Amsterdam: VU university press, c1998, 246 s. ISBN 90-538-3503-2. DEZUTTER, Jessie, Bart SOENENS, Koen LUYCKX, Sabrina BRUYNEEL, Maarten VANSTEENKISTE, Bart DURIEZ a Dirk HUTSEBAUT. The Role Of Religion in Death Attitudes: Distinguishing Between Religious Belief and Style of Processing Religious Contents. Death Studies [online]. 2008-12-17, vol. 33, issue 1, s. 73-92 [cit. 2014-02-18]. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/07481180802494289 DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost: Příručka pro uživatele. 3.vyd. Praha: Karolinum, 2000, 374 s. ISBN 80-246-0139-7. ELIAS, Norbert a Alena BLÁHOVÁ. O osamělosti umírajících v našich dnech. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1998, 66 s. Člověk v zrcadle, č. 6. ISBN 80-858-4439-7. ENS, CARLA a JOHN B. BOND. Death anxiety and personal growth in adolescents experiencing the death of a grandparent. Death Studies [online]. 2005-02-23, vol. 29, issue 2, s. 171-178 [cit. 2014-03-05]. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/07481180590906192 GIDDENS, Anthony. Důsledky modernity. Překlad Karel Müller. Praha : Sociologické nakladatelství, 1998. 195 s. ISBN 80-85850-62-1. HALÍK, Tomáš. Prolínání světů: ze života světových náboženství. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2006, 279 s. ISBN 80-710-6834-9.
68
HAMILTON, J.A. Death and Dying Attitudes, Anxieties, and Fears of Certified Nursing Assistants: A Descriptive Study. ed. Ann Arbor: University of Phoenix, 2010 ISBN 9781267738585 Dostupné z: http://search.proquest.com/docview/1220693940?accountid=16531. (1220693940). HAŠ KOVCOVÁ , Helena. Thanatologie: nauka o umírá ní a smrti. 1. vyd. Praha: Galé n, c2000, 191 p. ISBN 80-726-2034-7. HUNT, Stephen. The life course: a sociological introduction. New York, N.Y.: Palgrave Macmillan, 2005, viii, 228 p. ISBN 14-039-1470-2. HEIDEGGER, Martin. Bytí a čas. Praha: Oikúmené, 2008. 487 s., 2. opravené vydání, ISBN 978-80-7298-048-3. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 3. vyd. Praha: Portál, 2012, 407 s. ISBN 978-802-6202-196. ILLICH, Ivan. Limity medicíny: Nemesis medicíny - zaprodané zdraví. Vyd. 1. Překlad Radkin Honzák. Brno: Emitos, 2012, 177 s. ISBN 978-808-7171-264. JUNG, Carl Gustav. Duše moderního člověka. 1. vyd. Brno: Atlantis, 1994, 378 s. ISBN 80710-8087-X. KŘIVOHLAVÝ, Jaro a Stanislav KACZMARCZYK. Poslední úsek cesty. Praha: Návrat domů, 1995. ISBN 80-854-9543-0. KÜBLER-ROSS, Elisabeth. Hovory s umírajícími. Nové Město nad Metují: Signum unitatis, 1992. ISBN 80-854-3904-2 KÜBLER-ROSS, Elisabeth. Světlo na konci tunelu: úvahy o životě a umírání. 1. vyd. Brno: Jota, 2012, 248, [13] s. ISBN 978-807-4621-451. KULASON, Bragi, Arna HAUKSDOTTIR, Kozma AHCIC a Asgeir R HELGASON. Death talk: gender differences in talkingaboutone’sownimpendingdeath. BMC Palliative Care [online]. 2014, vol. 13, issue 1, s. 8- [cit. 2014-09-17]. DOI: 10.1186/1472-684X-13-8. Dostupné z: http://www.biomedcentral.com/1472-684X/13/8 KUPKA, Martin. Psychosociální aspekty paliativní péče. Vyd. 1. Praha: Grada, 2014, 216 s. Psyché (Grada). ISBN 978-802-4746-500. MERRIAM, Sharan B. Qualitative research in practice: examples for discussion and analysis. 1st ed. San Francisco: Jossey-Bass, c2002, xxiii, 439 p. ISBN 07-879-5895-6.
69
MUNZAROVÁ, Marta. Vybrané kapitoly z lékařské etiky. 2. opr. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002. ISBN 8021030178. NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie osobnosti. Vyd. 2., rozš. a přeprac. Praha: Academia, 2009, 620 s. ISBN 978-80-200-1680-5. Naše společnost, časopis Centra pro výzkum veřejného mínění, Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.Hamplová, Dana. 2010. „Česká religiozita – církevní příslušnost a víra ve světle Sčítání lidu a dat ISSP2008“.Naše společnost8 (1): 3-8. NEŠPOROVÁ, Olga. O smrti a pohřbívání. 1. vyd. Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, 351 s., xvi s. obr. příl. ISBN 978-80-7325-320-2. REKER, Gary T, Kerry CHAMBERLAIN. Exploring existential meaning: optimizing human development across the life span. Thousand Oaks, Calif.: Sage Publications, c2000, xvi, 221 p. ISBN 07-619-0994-X. ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem. Vyd. 2., přeprac., V Portálu 1. Praha: Portál, 2004, 390 s. ISBN 80-717-8829-5. ŘÍČAN, Pavel. Psychologie: příručka pro studenty. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005, 286 s. ISBN 80-717-8923-2. ŘIHÁČEK, Tomáš, Ivo ČERMÁK a Roman HYTYCH. Kvalitativní analýza textů: čtyři přístupy. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2013, 190 s. ISBN 978-802-1063-822. SEALE, Clive, Constructing Death. The Sociology of Dying and Bereavement, Cambridge: Cambridge university Press 2003. STRAUSS, Anselm. Základy kvalitativního výzkumu: Postupy a techniky metody zakotvené teorie 1.vyd. Boskovice: Albert, 1999, 196 s. ISBN 80-858-3460-X. STRNADOVÁ, Věra. Sociální vnímání (percepce): Naše „JÁ“, ročník 16(2006), číslo 4. SURYNEK, Alois. Základy sociologického výzkumu. 1.vyd. Praha: Management Press, 2001, 160 s. ISBN 80-726-1038-4. ŠIKLOVÁ, Jiřina. Vyhoštěná smrt. 1. vyd. Praha: Kalich, 2013, 127 s. ISBN 978-807-0171974. ŠPATENKOVÁ, Naděžda. Zármutek a pomoc pozůstalým. Vyd. 1. Praha: ISV, 2001, 267 s. ISBN 80-858-6682-X.
70
VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie II.: dospělost a stáří. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2007, 461 s. ISBN 978-80-246-1318-5. VAN RAST, N., MARCOEN, A. (2000). Structural components of personal meaning in life and their relationship with death attitudes and coping mechanism in late adulthood. s. 59 –74. in Reker, G. T. and Chamberlain, K. (eds.). Exploring Existential Meaning. London: Sage Publications, 2000 WALTER, Tony. The revival of death. New York: Routledge, 1994, ix, 228 p. ISBN 04-1511854-9. WALTER, Tony. The eclipse of eternity: a sociology of the afterlife. New York: St. Martin's Press, 1996, ix, 222 p. ISBN 03-121-5933-1. WINKLER, Jiří., PETRUSEK Miloslav. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1997. 1627 s. Academia. ISBN 80-7184-164-1. WERTZ, Frederick J. Five ways of doing qualitative analysis: phenomenological psychology, grounded theory, discourse analysis, narrative research, and intuitive inquiry. New York: Guilford Press, c2011, xiv, 434 p. ISBN 16-091-8143-3. YUILL, Chris, Iain CRINSON a Eilidh DUNCAN. Key concepts in health studies: The social organization of death and dying[online]. Los Angeles: SAGE, 2010, s. 54-59 [cit. 2014-0218]. ISBN 18-486-067-45. ZÁMAROVSKÝ, Vojtěch. Epos o Gilgamešovi. Překlad Lubor Matouš. Praha: Mladá fronta, 1971. ISBN 13-885-76.
71
11. Jmenný Rejstřík
A
Kupka, M. 9
Alan, J. 16, 52, 56 Ariès, P. 11, 12, 13, 14 B Beck, U. 15 Berger, P. 33 Birks, M. 38 Bond 23, 40 Č Čermák, I. 38 D Dezutter, J. 27, 28 Disman, M. 37 E Elias, N. 14, 15, 16, 17, 53, 61 Ens, C. 23, 40 G Giddens, A. 16, 18 H Halík, T. 17, 29, 30 Hamilton, J.A. 27, 48 Hamplová, D. 33 Haš kovcová , H. 8, 9, 15, 23, 43 Heidegger, M. 8 Hendl, J. 37, 42 Hunt, S. 31 Hytych, R. 38 CH Chamberlain, G. 24 I Illich, I. 19, 20 J Jung, C. 27 K Karim, A. 28, 29 Kellehear , T. 20 Křivohlavý, J. 31 Kübler-Ross, E. 9, 15, 35 Kulason, B. 25
L Lash S. 16 Luckmann, T. 33 M Marcoen, A. 24, 44 Merriam, S. 39 Mills, J. 38 Munzarová, M. 13, 30 N Nakonečný, M. 67, 10, 21 Nešporová, O. 12, 14, 19, 20, 32, 34, 60, 67 R Reker, G. 24 Ř Říčan, P. 22, 23, 24, 43 Řiháček, T. 38 S Seale, C. 8 Strauss, A. 38, 39, 42 Strnadová, V. 10, 11 Surynek, A. 39 Š Šiklová, J. 18 Špatenková, N. 55 Štambuk, A. 6, 12 V Vágnerová, M. 18, 21 Van Rast, N. 24, 44 W Walter, T. 15, 20, 34 Wertz, F. 38 Winkler, J. 8 Y Yuill, Ch. 15, 16, 18, 20 Z Zámarovský, V. 26
72
12. Anotace Předkládaná diplomová práce se zaměřuje na problematiku vnímání smrti a umírání v dnešní společnosti. Prostřednictvím kvalitativních rozhovorů a analýzy založené na principu metody zakotvené teorie jsou zkoumány subjektivní perspektivy informantů odlišného věku, vyznání i pohlaví. Důraz je kladen na mapování postojů k těmto fenoménům v období rané dospělosti a stáří. V teoretické části jsou předkládány koncepty vztahující se k tématu smrti a umírání, výzkumná část poskytuje popis vlastního bádání a obsahovou analýzu rozhovorů, prováděnou v kontextu současných poznatků a průzkumů na toto téma. Výsledky této studie jsou umístěny v kapitole 8.3 Závěrečné shrnutí analýzy.
13. Annotation Presented diploma thesis focuses on the issue of perception of death and dying in our society. Through qualitative interviews and analysis based on the grounded theory principles are examined subjective perspectives of informants in a different age, religion and gender. Emphasis is put on mapping of attitudes towards these phenomena in early adulthood and old age. In the theoretical part are presented concepts related to the topic of death and dying, research section provides a description of the research and the content analysis of interviews carried out in the context of current knowledge and research on this topic. Results of this study are in Chapter 8.3 - Final summary analysis.
73
14. Seznam tabulek Tabulka č.1 – Rozdělení postoje do třech vnitřních komponentů, zdroj: Nakonečný (1999:135)………………………………………………………………………………….……………………………10 Tabulka č. 2 – rozšíření víry v posmrtný život a jeho formy v závislosti na genderu (v %), Zdroj: ISSP 1999, 2008, N= 1224 a 1488 in Nešporová (2013: 70)……………………..…34 Tabulka č. 3 – seznam výzkumných informantů …………………………..…………………………..41
74
15. Seznam příloh 1) Scénář rozhovoru s informanty 2) Transkripce rozhovorů
16. Příloha 1) Otázka na vnímání smrti a umírání jako tématu v rámci společenského diskurzu Na zcela obecné rovině, jak je podle vás, téma smrti a umírání ve společnosti diskutováno? Mluví se o něm v rodinných, přátelských či školních kruzích? Jaká je vaše zkušenost? První setkání se smrtí Co se vám první vybaví při vyřčení smrti? Setkal/a jste se už se smrtí někoho blízkého? Kdy jste se prvně setkal/a se smrtí, či s umírajícím? Jaké pocity tuto zkušenost doprovázely?(reflexe vlastního života??) Vyrovnání se se smrtí blízké osoby Jakým způsobem jste se vyrovnával/a s touto ztrátou?/Lze se s tím vůbec vyrovnat/smířit? Měl věk zesnulého a příčina smrti vliv na proces smiřování se se ztrátou tohoto člověka? Prožívání pohřbu, rozloučení s osobou Účastnil/a jste se někdy pohřbu/rozloučení se se zesnulým? Jaký význam přisuzujete tomuto aktu? Hovory o (vlastní) smrti Přemýšlíte někdy o smrti? Jak často? A v jakých souvislostech/případech se tak dělo? Jaká je vaše představa „ideální smrti“? Jak lidé v dnešní době nejčastěji umírají? Posmrtný život, smysl života Jaká je vaše představa o životě po smrti? Máte nějakou životní filosofii/víru? Souvisí s vaší představou o posmrtném životě?
75
