Čtvrtý odstavec by měl být pro nesmyslnost vymazán! Roztál sníh a oţivlým mrtvolám v ulicích vyrostly na rozkřáplých lebkách čerstvé trsy sedmikrásek. V očích se objevila jiskra a klasické chroptění oblíbeného slova „mozkyyy!“ jakoby dostalo zvláštně ţivý nádech, coţ //přiznejme si// je zrovna v daném případě snad ještě paradoxnější, neţ pečené kuřecí stehno v rukou vegetariána. Čas nadávání na zimu skončil, milé mrtvolky, připravte si jarní sadu nespokojených ţbleptů, týkajících se hlavně slunce svítícího do Vašich velectěných, krví podlitých oček a dále pak občasného čerstvého větru a lehkých jarních přeháněk. Za mne bych si dovolil poprosit o vynechání těchto konverzačních námětů //byť za cenu neustálého opakování nepříliš duchaplného slova mozkyyy!//. Racci chechtaví se opět chechtají – redakce doporučuje návštěvu Sokolského ostrova, jakoţto dějiště skvělého koncertu: přijďte na vlastní slechy okusit skvělé kompozice a kontrastu hlasů, za jaký by se nemusel stydět ani sám Wolfgang Amadeus Mozart. Na programu – naturoneoklasicistní sonáta gis moll č.3 op.12 „Chroicocephalus ridibundus et/contra Corvus frugilegus“.
Nemáte-li na klasiku čas, tak mi řekněte, na co čas máte! Na jaře beztak není nic lepšího, coţ můţete ostatně slyšet například ve Vivaldiho „Le quattro stagioni“, konkrétně v prvním tzv. sonetu, nazvaném //pro někoho snad překvapivě// „Primavera“ //to znamená jaro, ale to uţ bychom se všichni přeceňovali, ţe?//. Právě jste dočetli čtvrtý odstavec. Reklamace ohledně jeho smysluplnosti redakce nepřijímá, byli jste varováni jiţ v nadpisu //zdravíme italského návštěvníka Malty//. Tento odstavec je poslední. Pokud touto stranou nahradíte dvouvrstvý parfémovaný toaletní papír, nikdo se zlobit nebude. Přejeme Vám příjemný let! Veselý Filuta 20
Milí čtenáři, pokud nějací jste...Doufejme, ţe ano, protoţe nás Lístek docela baví a tak by bylo fajn, kdyby bavil i Vás. Máme tu jaro, zpřístupňují se nové cesty a někdy svítí aţ moc sluníčka. Dobrá, zas tolik ho nesívítí, ale přivykli jsme temnu a více světla pro nás můţe být zdrojem zděšení. Není divu, ţe právě na jaře zaznamenáváme nejvíce sebevraţd. Všechno se rodí znovu, rozkvétá, hraje barvami a po venku se prochází samí šťastní lidé. Kdo se na to má dívat. Ale odhoďme chmury! Můţeme zas vytáhnout tenisky, socky a kdoví co nosíte na nohou, protoţe jim uţ nehrozí sníh. Taky sokolák se začíná zelenat a buďme upřímní, kdo se na tohle netěšil, NEMÁ SRDCE! Exkluzivně v tomto čísle zpráva od profesora Jirky Krejčího, který se nám zaběhl do Chorvatska! Příjemné čtení! Redakce
tolik známá a oblíbená. Ona je tajemná hackerka a punkerka, je nadprůměrně inteligentní, má fotografickou paměť, ale přesto byla prohlášena za nesvéprávnou a proto má přiděleného opatrovníka. V prvním Miléniu se ale nedozvíme téměř nic z její minulosti. Kniha, ve které se její minulost začne rozkrývat je 2. v pořadí a to „Dívka, která si hrála s ohněm“. Také zde se objevují vraţdy a nové záhady, na které je třeba najít odpověď. Lisbeth je obviněná z několika vraţd, Mikael i přes její chladné chování a nezájem vůči němu, věří v její nevinu a hodlá vše dokázat. Kniha, která vše uzavírá, a je mimochodem nejdelší, nese název „Dívka, která kopla do vosího hnízda“. Přišel čas, kdy se Lisbeth hodlá mstít všem, kteří jí ublíţili. Zaujalo mě, jak vznikla postava Lisbeth Salanderové, konkrétně autor v rozhovoru uvedl: „…místo toho jsem si vzal Pipi Dlouhou punčochu. Jak by asi vypadala dnes? Jak by vypadala jako dospělá? Jak bychom jí říkali? Sociopatka? Hyperaktivní dítě s poruchou soustředění? Dívá se na společnost jinak neţ ostatní. Udělal jsem z ní Lisbeth Salanderovou, pětadvacetiletou ţenu, která se cítí jako naprostý outsider. S nikým se nestýká a neosvojila si ţádné sociální dovednosti.“Všechny z knih se čtou velmi rychle, jsou zábavné, plné zvratů a záhad, na které společně s postavami hledáte odpovědi. Jsem si téměř jistá, ţe pokud začnete číst, tak nepřestanete, dokud všechny tři knihy nepřečtete. Opravdu to stojí za to! Oba texty Dominika Vondráčková
2
19
JARNÍ PSYCHO - SEBEVRAŽDY Kaţdý rok se to opakuje - jaro je výrazným obdobím, kdy stoupá počet sebevraţd. Nástupem března jsou počty sebevraţd vyšší, v průběhu dubna dokonce sebevraţdy převyšují průměr aţ o 15 %. Vysvětlení je prosté; vše je plné světla, optimismu a kvetoucích rostlin. A pokud vy optimismus postrádáte, můţe se snadno stát, ţe upadnete do depresí. Psychiatři i psychologové jsou nejvíc vytíţeni právě na jaře, lidé se na tyto odborníky obracejí stále častěji. Podle mého názoru jsou návštěvy psychologických poraden častější, protoţe lidé obecně se méně bojí o svých problémech mluvit, nestydí se za věci, které je trápí, za své bubáky pod postelí. Nejvíce depresemi trpí lidé bez zaměstnání. Pravděpodobně postrádají smysl ţivota o něco více neţ lidé, kteří práci mají. Podle článků, které jsem o této problematice přečetla, jsou nejčastějšími způsoby sebevraţd (v tomto pořadí): oběšením, léky, sebepoškozováním – řeznými ranami, otravou plynem, skoky z mostu, oken apod. Záchranná sluţba, sanitky, linky důvěry i hasiči mají proto co dělat. Ať uţ je léto!
Trilogie Stiega Larssona – Milénium Stieg Larsson se narodil ve Švédsku v roce 1954. Bohuţel je jedním z autorů, kteří nezaţili svou slávu. Kdyţ v roce 2004 zemřel na těţký infarkt, zanechal po sobě tři hotová, ale dosud nepublikovaná díla. První z trilogie vyšla krátce po autorově smrti a sklidila veliké úspěchy a to i daleko za hranicemi. První z knih se jmenuje „Muži, kteří nenávidí ženy“. Tato kniha má dvě velmi výrazné postavy – novináře Mikaela Blomkvista a záhadnou Lisbeth Salanderovou. Mikael dostane za úkol vyřešit nevyjasněnou vraţdu, která se stala před mnoha lety. Lisbeth mu s tímto případem pomáhá. Myslím si, ţe právě postava Lisbeth je důvodem, proč je kniha 18
GymFest aneb kapely Gymnázia Česká hrají pro UNICEF 1.4.2011 18:00 v klubu K2 Je to uţ nějaký pátek, co v hlavách pár studentů z Gymnázia Česká vznikla myšlenka, jeţ nemá v Českých Budějovicích obdoby. Uspořádat v Českých Budějovicích malý hudební festival. Jak šel čas, došlo za spolupráce se zástupcem školy p. profesorem Martinem Štoudkem k reikarnaci této myšlenky a vznikl jednoduchý počáteční koncept, který v zásadě zůstal zachován. 6 školních kapel s různou úrovní zkušeností jako základní stavební prvek hudebního festivalu pro veřejnost, jehoţ výtěţek půjde na dobrou věc S postupem doby začali organizátoři zjišťovat, ţe ač je úroveň těchto kapel nadmíru dobrá, chce to něco se zvučným jménem a schopností dát této akci tu pravou šťávu. Jako to správné koření zvolili kapelu Hentai Corporation, novodobou praţskou hvězdu klubových scén. Vše bylo připraveno. Akce s názvem GymFest bude směsicí toho nejlepšího, co můţe Gymnázium Česká po hudební a umělecké stránce nabídnout. Cena vstupenky v předprodeji je 70kč a je k dispozici v sekretariátu Gymnázia Česká, u zástupce školy, popř. kaţdý den od 14:00 do 15:00 ve Velbloudu u vybraných studentů (k doptání). Koncert se bude konat 1.4.2011 od 18h v klubu K2 na Sokolském ostrově (pod sokolovnou, kousek od plaveckého stadionu). Výtěţek celé akce půjde na nadační fond Unicef na projekt s názvem „Škola v krabici“. Na místě bude moţno zakoupit i další věci s logem Unicef, takţe je jen na vás, jak moc chcete přispět na pomoc dětem. Všichni jsou srdečně zváni na tento jedinečný a neopakovatelný večer plný zábavy a dobré muziky. Miroslav Duník 3
Tak co, už jste se byli vykoupat? Doufám, ţe ano, protoţe taková koupel v Horké vaně člověka dobře naladí a umoţní popovídat s přáteli v příjemném prostředí. Pro ty, kdo neznají Horkou vanu, musí předešlý text znít jako bláboly. Ovšem, ţe nechci aby jste se se svými přáteli hromadně koupali v té vaně, co máte v koupelně. Chci Vás nalákat do Horké vany, která je velmi příjemnou a plnohodnotnou nástupkyní Solnice. Slavnostní otevření proběhlo minulý měsíc a návštěvníky vítal Ondřej Doleţal, jakoţto majitel, v ţupanu. Horká vana zůstala v České ulici, jen se posunula blíţe k Husově ulici, konkrétně do České 7. K posezení se nabízí stavebně oddělený kuřácký a nekuřácký prostor. A otevřeno mají kaţdý všední den uţ od 9! Nekuřácká část kavárny se pyšní pódiem, a atmosférou a červenou barvou musí snad kaţdému alespoň trochu připomenout útulné prostředí Solnice. Ale i v kuřácké části je to velmi příjemné, pravda, malinko studenější, ale přece fajn. Dominantou je bar s velkou mozaikou. Vana bude programem navazovat na Solnici, takţe milovníci dopoledních pohádek nemusí plakat a vůbec alternativní kultuře se tu bude dařit moc dobře. Například 19.dubna Vana přivítá muzikantky Čoko Voko, které budou na „Co Češka to muzikant tour“. A 9.května přijďte na Radioheadovou Antidiskotéku Jiřího Černého. Zkrátka, nečekejte a pojďte se na chvíli naloţit do Vany, odhodit stres a starosti...taková koupel vţdy zlepší náladu. M. Macháčková 17
První jarní labuť a jiné psycho Uţ je to nějaký měsíc, co k nám dorazil další z řady psychologických snímků z dílny Darrena Aronovského Černá labuť. Po Requiemu za cen nebo tajemné a snové Fontáně, působí Černá labuť uţ jako stará známá a k Aronovkého repertoáru se báječně hodí. Hlavní postavou je balerína newyorského divadla Nina (Natalie Portman), která ze všeho nejvíce touţí získat hlavní roli Odety v Labutím jezeře. Jako tichá a poslušná dívka se na roli bílé labutě dokonale hodí, ovšem v novém přepracování známého baletu má ztvárnit protikladnou osobnost – černou labuť. Nininy pocity studu a zdrţenlivosti nakonec vystřídá paranoia, podezíravost, rozpolcení osobnosti, pochybnosti o tom, kým vlastně je – jestli je stále ještě nevinnou, nebo se z ní pomalu stává Černá labuť. Dalším nezdravě krvavým a psychotickým filmem je pravděpodobně francouzský snímek Mučedníci od Pascala Laugiera z roku 2008. Je to sice uţ pár let, co byl uveden, ale i přesto neztratil nic na své původní nechutnosti… hodně štěstí. Pokud máte rádi spíše drsný sever, zkuste to s Kurzem negativního myšlení od Barda Breiena (2006). Protoţe pozitivní myšlení mnohdy není tou správnou cestou, jak zůstat duševně zdravý. A pokud uţ ani tohle nezabere, tak to spraví snad jen Méďa Béďa, spousta dětí a popcornu za krkem… hezké jaro! Alík Lembergerů
16
Jeden den krajanského učitele Milí kolegové a kolegyně, milí studenti a milé studentky, milí čtenáři a milé čtenářky Lístku, zdravím vás z chorvatské Slavonie, abych se s vámi podělil o své dosavadní „misionářské“ zkušenosti. Rozhodl jsem se vám pro názornost popsat jeden konkrétní únorový pracovní den mezi krajany. Dříve neţ se o to pokusím, dovolte mi krátkou odbočku k obecnému tématu Čechů v Chorvatsku. V Republice Chorvatsko ţije v současnosti přes 10000 občanů české národnosti. V zemi existuje celkem 26 krajanských spolků – Českých besed, jejichţ zastřešujícím sdruţením je Svaz Čechů v Republice Chorvatsko se sídlem v Daruvaru.
Češi začali masivně osidlovat území dnešního Chorvatska v 18. století, kdy byla osvobozena východní část země (Slavonie) od turecké nadvlády. Slavonie byla zpustlá a řídce osídlena, a tak v souladu s habsburskou politikou tzv. merkantelismu začaly být na tomto území zřizovány manufaktury – sklárny, mlýny, pivovary, tiskárny a pod. Chorvatsko potřebovalo odborníky v jednotlivých oborech, a proto přijížděli specialisté z vyspělejších částí monarchie, především z českých zemí. V druhé polovině 18. století dochází k zemědělské kolonizaci slavonské nížiny. Čeští a moravští přistěhovalci se dělí v zásadě do dvou skupin – na hraničáře a rolníky. Zájemci o přestěhování do Chorvatska měli totiţ 5
dvě moţnosti: buď se usadit ve vojenské hranici, coţ přinášelo riziko vojenské sluţby a jiných závazků, nebo osidlovat zpustllé panské a magnátské velkostatky, leţící většinou více ve vnitrozemí; v tom případě však kolonisté museli převzít závazky, které platily pro místní chorvatské poddané, byť s určitým zvýhodněním pro začátek nové existence. V 19. století bylo české osídlování masovější a probíhalo rychleji a soustavněji. V západní Slavonii se na pozvání majitele panství Daruvar a Pakrac Izidora Jankoviće objevují české rodiny v roce 1810 (Končenice, Brestov), roku 1825 přichází 107 českých rodin do Presadu (Ivanovo Selo), následuje osídlení Velikých Zdenců a dalších osad. Od poloviny devatenáctého století postupuje téţ zvýšená koncentrace Čechů v chorvatských městech, kde působí jako hudebníci, divadelní umělci, lékaři, řemeslníci apod. České školy fungují v Chorvatsku od roku 1922, kdy byla zaloţena v Daruvaru první z nich. Od dvacátých let také Československo vysílá české učitele pro zlepšení úrovně mateřského jazyka krajanů. Od roku 1997 jsou vysíláni do Daruvaru vţdy dva čeští učitelé. V současnosti v Chorvatsku pracují dvě české základní školy Jana Amose Komenského v Daruvaru a Josefa Růţičky v Končenicích s obvodními školami (Dolany, Horní Daruvar, Lipovec, Dolní Střeţany) a čtyřletá česká škola v Ivanově Sele. Výuka v nich probíhá podle zvláštních vyučovacích osnov v rámci platné chorvatské soustavy. Čeština a česká kultura se dále vyučuje v Hrubečném Poli, Velkých Zdencích, Dioši, Deţanovci, Trojhlavě, Hercegovci, Mezurači, Daruvarském Brestově, Sirači, Šibovci, Lipovlanech, Kaptole, Bjeliševci, Lipiku, Pakraci, Virovitici, Záhřebu, Bjelovaru, Rijece a Sisku. České mateřské školy pracují v Daruvaru (Ferda Mravenec) a v Končenicích. Daruvarské gymnázium má od svého zaloţení (1954) české oddělení.
6
počin Jana Švankmajera – psychoanalytická autobiografická studie „Přeţít svůj ţivot“ a to za nejlepší výtvarný snímek. Mezi dalšími nominovanými filmy bych jmenovala „Habermannův mlýn“, pojednávající o ţivotě v Sudetech před druhou světovou válkou. Zaujal mne také film Roberta Sedláčka (Pravidla lţi) „Největší z Čechů“, doposud jsem ho ale neviděla, dovolím si tedy kus popisu z csfd.cz „Chcete vědět, jestli je moţné prolézt sqashovou pálkou? Kolik čtyřlístků musíte nasbírat, abyste překonali rekord? Kolik musíte sníst párků, abyste v tom byli nejlepší? A kam aţ se dá dojet na rotopedu? To vše zjistíte ve filmu Největší z Čechů.“ Za sebe musím říct, ţe mě vyhlašování cen potěšilo, jelikoţ filmem Pouta jsem byla do jisté míry fascinována. Další snímek, který bych doporučila je „Přeţít svůj ţivot“, který mi přišel jako vtipná reflexe psychoanalýzy, moţná spíš ţivota vůbec. Mám pocit, ţe česká kinematografie se pomalu ale jistě od roku 2007 opravdu probouzí z jakéhosi spánku, dokázal to mimo jiné minulý rok film „Protektor“ nebo „Tři sezóny v pekle“. A letošní rok zatím také vypadá slibně... 1. Macháčková
15
ČESKÝ LEV 2010 V sobotu 5.března byly vyhlášeny výsledky 18.ročníku Českého lva, sponzorovaného Magnésií a propagovaného Janem Budařem a Jiřím Macháčkem. Jelikoţ filmů za uplynulý rok v Česku zas aţ tolik nevzniklo, nebo ne tolik dobrých, točily se nominace víceméně okolo asi pěti filmů. Nejvíce cen získal film „Pouta“, který ( jak si pozornější čtenáři všimli, jsem tu asi před rokem recenzovala) teď znovu přichází do kin. Získal cenu za film roku, reţii, nejlepší hlavní muţský herecký výkon, scénář a kameru. Zkrátka na co si vzpomenete.Druhým nejúspěšnějším filmem bratří Svěráků byl „Kuky se vrací“. Odnesl si cenu za nejlepší hudbu, střih a zvuk. Zdeněk Svěrák mimo jiné dostal také speciální cenu za mimořádný přínos české kinematografii. Naprostý propad zaznamenal favorizovaný „Občanský průkaz“, který se sice objevil téměř ve všech nominacích, ţádnou z cen ale nevyhrál. Divácky nejúspěšnějším filmem se staly „Ţeny v pokušení“, za které zároveň dostala Eliška Balzerová cenu za nejlepší vedlejší ţenský výkon. Naproti tomu cenu za nejlepší muţský vedlejší výkon si odnesl Vladimír Dlouhý za krimi film „Kájínek“. Jednu cenu si odnesl i snímek Alice Nellis „Mamas & Papas“ „Intimní film o věcech, které byly kdysi naprosto samozřejmé a přirozené“ a to za nejlepší hlavní ţenský herecký výkon Zuzany Bydţovské. Dokumentem roku se podle očekávání stal příběh drogově závislé Katky od Heleny Třeštíkové. Poslední cenu si odnesl poslední 14
Cestou mrtvých duší
Jeden den
Ráno je jasno a za okny se zdá, ţe je krásný den. Sotva však vyjdu před dům, začnu litovat, ţe nemám rukavice ani čepici. V jedné ruce kytaru a v druhé krabici s loutkovým divadlem zrychluji krok. Cestou parkem mi ranní mrazík zalézá za nehty. Kdyţ fouká v zimě bóra a je jasno, říkají tu, ţe je „zubaté slunce“. Dokáţe pěkně kousat, i kdyţ je jen okolo nuly. Přeběhl jsem vylidněné náměstí a už jsem v tzv. České čtvrti. Průchodem v budově českého vydavatelství se dostávám ke školce Ferdy Mravence. Pokouším se rychle zahřát prsty, naladit kytaru a postavit divadélko. A už jsem před dětmi ve třídě: „Dnes vám zahraju pohádku O Červené Karkulce. Znáte ji, děti?“ Někteří přikyvují, jiným musí paní učitelka (teta, jak se tady říká) přeložit karkulku jako „crvenu kapici“. „Kdo v té pohádce hraje?“ ptám se dál. Děti křičí jeden přes druhého čechochorvatštinou „baka, maminka, vuk, lovac...“. Pak už začíná představení. Volím hrubínovskou mravoučnou variantu, v níž Karkulka neposlechla maminku a šla zakázanou cestou podél potůčku. Když skončí divadlo, děti si chvíli prohlížejí sádrové loutky a pak už opakujeme písničky. Po Nohavicových a Skoumalových hitech si na závěr dáme „K Budějicům cesta“, abych se dojal vzpomínkou na domov. Ještě zdvořilostní silná balkánská káva s „tetami“ a pak už běžím v mírném kofeinovém omámení domů na oběd.
7
Po obědě vyrážím z Daruvaru autem na jihozápad. Čeká mě večerní kurz češtiny v původně krajanských osadách Bjeliševec a Kaptol. Míjím rozstřílenou fasádu české školy v Dolanech a už se blížím k Pakraci. Pakrac byla za minulé války rozbitá tak, že v ní snad nezůstal jeden dům bez kulky v omítce. Dodnes tu stojí v centru města ruiny kdysi vznešených staveb. Jen vzrostlé stromy uvnitř domů a na obvodových zdech napovídají, že od šíleného chorvatskosrbského konfliktu, který tu nazývají vlasteneckou válkou, uběhlo již více než patnáct let. Z města duchů volím výpadovku směr Požega a do přehrávače nové cd Mišíka od Ježíška. 8
Roztálo To.
Po chvíli se loučím. Dnes dávají od čtvrt na devět na prvním programu chorvatské televize Menzelův oceňovaný snímek Ostře sledované vlaky v původním znění s titulky. Kdyţ šlápnu na plyn, stihnu ještě konec. Nikdy jsem si nepomyslel, jak mě bude těšit mateřština v cizí televizi. „Víte co jsou Češi? Smějící se bestie!“ zazní z úst Vlastimila Brodského na samém konci filmu údajná Heydrichova charakteristika našeho národa. Po tragickém konci mladého výpravčího Miloše Hrmy mám při běžících titulkách co dělat, abych se příliš nedojal a jsem hrdý na to, čím se teď naše kultura v téhle krásné a rozmanité zemi prezentuje. Ještě chvilku se s manželkou bavíme o filmu i o tom, co bylo a co bude zítra. Rozárce rostou zuby, tak se asi zase moc nevyspíme, zítra učím ve třeťáku na gymplu o Seifertovi a musím si ještě ráno pár textů stáhnout z internetu. Dohadujeme se, zda o víkendu vyrazit do blízkých Končenic na masopust. Než usnu, říkám si, že bych měl konečně napsat ten článek do Lístku, jak jsem holkám ze septimy před Vánoci slíbil.
Roztálo To a zmizelo. Místo Toho se objevilo Ono. Ono je Hodné. Je Dobré. Je tu pro kaţdého, kdo Ono rád. Ono se na mě dívalo. Usmívalo se tak hezky. Proto, ţe jsem. Tak hezky.
Jiří Krejčí
Ţe jsem se taky. Tak hezky. Jako Ono. Doufám, ţe mne Ono neopustí. Ţe JÁ neopustím Ono. Já a Ono Tereza Lehečková 13
12
Čím jsem dál od města, tím je pohled na okolí silnice smutnější. Jsem v oblasti donedávna převážně srbských vesnic, které byly vystříleny či vypáleny. Po válce se snažili noví obyvatelé (většinou v rámci repatriací tzv. bosenští Chorvati) vesnice obnovit. Vedle zničeného domu tak dnes stojí často nový. Stavby jsou však holé, bez omítek, mnohdy nedostavěné a s nápisy „na prodej“. V mnoha vesnicích míjím pomníčky padlých a improvizované hřbitovy. Válka jako by tu opravdu skončila teprve včera. Okolní lesy jsou stále zaminované. Všude po stranách silnice straší cedule se zákazem vstupu. Díky nízkému zalidnění a „díky“ minám v krajině jsou listnaté a smíšené lesy okolo takřka panensky husté a krásné. V motoru to divně škytne. Polekám se při představě, ţe bych tu musel zastavit a prosit svou bídnou chorvatštinou o pomoc. Snad dojedu tam i zpátky. Blíţím se k ţupanskému městu Poţega. Třicetitisícové středisko je o poznání bohatší neţ okolní obce. Nejhorší je za mnou. Vjíţdím do oblasti, kterou jiţ staří Římané nazvali Vallis Aurea – Zlaté údolí. Zem je tu úrodná a klima velmi příznivé. Kukuřičné lány, stejně jako pole s tabákem, co jsem tu vídával na podzim, teď ale splývají ve spící černou hmotu. Rozeznávám jen stromky vinohradů. Rozsáhlá níţina je ze všech stran lemována zalesněnými vrchy, které ji chrání před větrem. Po levé straně mám teď impozantní Papuk a po pravé Diljigoru. Mezi krajany Přijíţdím do Bjeliševce. Ospalá vesnička asi o sto třiceti obyvatelích byla kdysi zcela česká či přesněji moravská. Její obyvatelé přišli do zdejší roviny z okolí Roţnova pod Radhoštěm někdy kolem roku 1880. Byli to evangelíci augšpurského a helvetského vyznání, kteří přišli do Slavonie, tak jako drtivá většina Čechů, z ryze ekonomických důvodů. Úrodná půda tu měla hodnotu desetinásobně niţší neţ v přelidněné české kotlině. Zastavuji před novým kostelem, který funguje též jako česká škola. Dnes mám štěstí, čekají tu na mě všichni žáci a všechny žákyně. Mladý pan učitel, který je doprovází, učí ve vedlejší vsi na základní škole chorvatštinu a češtinu zná jen díky tatínkovi. Pro ostatní děti je čeština vpodstatě cizím jazykem. Ačkoliv mají často též české otce, doma se (9)
mluví (či „vypravuje“, jak se tady říká) výhradně chorvatsky. Tady je boj dokončen. Tento moravský ostrůvek je pod chorvatskými vodami. I tak je zázrakem, ţe tu ţivá čeština vydrţela po pět generací. Ještě než začne ve čtyři hodiny vyučování, líči mi pan učitel Kamenčák osud své české babičky, která neuměla chorvatsky, ačkoliv se v Bjeliševci narodila a nikdy nebyla ve staré vlasti. Začíná výuka předmětu český jazyk a kultura – modul C. Dnes jsem si připravil téma Historie. Nejdříve se bavíme nad mapou České republiky trochu o zeměpise, pak pouštím na notebooku pár
dílů Dějin (udatného) národa českého. Povídáme si s dětmi o jednotlivých epizodách. Pro menší ještě Krteček a sněhulák a převyprávění děje, pak už si zapisujeme novou slovní zásobu, ještě něco málo z gramatiky, pár písniček („Beskyde, Beskyde“ pro Moravany), rychlé loučení, v autě jablko, sušenka a cesta do dvacet kilometrů vzdáleného Kaptolu. sem tu brzo, tak čekám ve dvoraně školy pod portrétem prvního chorvatského prezidenta Franja TuĎmana. Myslím si, ţe dokud tu budou obdivovaní populisté a nacionalisté jeho typu, ke smíření se Srby snad dojít ani nemůţe. Vedle TuĎmana je chorvatský znak a portrét papeţe, nad ním velký kříţ s Kristem. Kaţdý den tu děti začínají před touto podivnou kompozicí. (10)
Protoţe je tu málo škol, vyučuje se na dvě směny. První skupina dětí chodí ráno od osmi do dvou. Druhá pak od dvou do šesti večer. Moje čeština tak musí být od šesti, aby mohli všichni zájemci. Děti jsou viditelně unavené. Moc toho česky neznají. Začínáme slovním fotbalem, pak se učíme barvy a tvary, řešíme doplňovací úlohy z učebnice a nakonec zase kytara a Nohavicova Vlašťovka. Paní učitelky mě zvou na toust a kávu. Večeříme spolu a bavíme se o válce a o jaru, co nepřichází. 11