POSILOVNA PRO ML ADÉ DUŠE
NALAĎTE SI INSPIRATIVNÍ, DUCHOVNĚ ORIENTOVANÉ INTERNETOVÉ RÁDIO www.hayhouseradio.com
Posilovna pro mladé duše Michael Eisen a Jeffrey Eisen Z anglického originálu The Empowered Youth přeložila Marie Frydrychová Odpovědný redaktor Robert Kubánek Návrh obálky Diana Delevová, 2Design Grafická úprava a sazba Art D, www.art-d.com Elektronické formáty připravil KOSMAS, www.kosmas.cz Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE www.synergiepublishing.com Vydání první Copyright © 2012 by Michael Eisen and Jeffrey Eisen Translation Copyright © 2015 Synergie Publishing SE Originally published in 2012 by Hay House Inc. USA ISBN 978-80-7370-294-6
Lois Eisen za to, že udržovala při životě v naší rodině lásku i v obtížných časech; Louise L. Hay za to, že věřila nám i důležitosti myšlenky posilovat duše mladých lidí; a mládeži dneška i zítřka, která má v rukou sílu změnit celý svět k lepšímu.
OBSAH
Předmluva od Louisy L. Hay .................................................................... 1 Úvod .............................................................................................................. 3 Pár slov o této knize .................................................................................... 7
První kapitola: NA ZAČÁTKU… ........................................................... 9 Druhá kapitola: RODINA, VÝBUCHY A FRUSTRACE................. 25 Třetí kapitola: HLEDÁNÍ SMYSLU V BOUŘI DOSPÍVÁNÍ ......... 49 Čtvrtá kapitola: OD ZHROUCENÍ K PRŮLOMU ........................... 79 Pátá kapitola: UDĚLAT SKOK A PŘIJMOUT ZMĚNU............... 103 Šestá kapitola: INSPIRACE V ŽIVOTĚ, SÍLA V ČINU ................ 133 Sedmá kapitola: SNY SE DOOPRAVDY PLNÍ ............................... 151
Doslov: Žít bohatý život se svým posíleným JÁ ............................... 161 Zdroje........................................................................................................ 167 Poděkování ............................................................................................... 187
PŘ EDMLU VA
Věřím, že afirmace jsou vhodné pro každého od miminek až po ty, kdo naši planetu právě opouštějí. Čím dříve se dokážeme naučit, jak myslet a jak mluvit pozitivnějším způsobem, jenž je pro ostatní povzbuzující, tím méně problémů si v životě vytvoříme. Většina motivačních knih, které kdy byly napsány, byla až dosud určena dospělým. Jenže dospělí nejsou jediní, kdo mají problémy; se zásadními životními potížemi se musejí potýkat i mladí. Již dávno chci oslovit mládež a dospívající a obrátit se na všechny – od dětí po čerstvě dospělé. Chci jim sdělit, že každá naše myšlenka, každé vypuštěné slovo je afirmací o nás samotných i o životě. Pojďme se vypínat vzhůru, místo abychom se sráželi k zemi. Ano, jsem si vědoma, že zrovna já nepatřím k nejpovolanějším, kdo by měl na toto téma hovořit, protože mládež mají oslovovat mladší. Dlouho jsem přemýšlela, kde bych mohla najít ideálního člověka, který již pochopil, o co jde, a jehož prostřednictvím bych mohla dále šířit své znalosti a dělit se o ně s mladším publikem. Pak jednoho dne Život promluvil: „Tak jsme ti tedy přišli pomoct.“ Byla jsem totiž představena okouzlujícímu mladíkovi Michaelu Eisenovi, a ten s mladými lidmi již pracoval. Naše vzájemné porozumění bylo okamžité – měli jsme stejné vize i názory a krásně jsme se doplňovali. Michael se nyní stal jedním z mých oblíbených žáků. Vím, že o všechno, co se naučí jak ode mě, tak z vlastní životní zkušenosti, se podělí s další, mladší generací. Tuto krásnou knihu, již držíte v rukou, napsal právě Michael se svým otcem Jeffreyem. Existuje spousta knih, které napsaly matky a dcery, ale podle mého názoru je tato jedna z prvních
napsaná otcem a synem. Hovoří v ní o své zkušenosti a o tom, jak můžeme léčit staré zakořeněné problémy, což je velmi užitečné pro všechny rodiny. Poskytuje nám pohled zevnitř na to, jak každý rodinný příslušník dokáže ze své jedinečné perspektivy vyjádřit svůj názor na věc, nadto v bezpečném a příjemném prostředí. Takový pohled inspiruje a vybízí všechny k tomu, aby se stali tou nejlepší a nejautentičtější verzí sebe samých. Poskytuje jednoduchý návod, jak mohou děti vyrůstat s tím, že si uvědomují vlastní cenu, zvyšují si sebevědomí a cítí se v bezpečí, podporovány Životem samotným. Existuje lepší život, který můžeme vést, jsme-li ochotni udělat jisté změny ve způsobu uvažování, mluvení a konání. V tomto směru se mohou léčit rodiče stejně jako děti a celé rodiny. Michael a Jeffrey nám ukazují, jak toho docílit. Věřím, že kniha Posilovna pro mladé duše bude mít velký pozitivní dopad a vytvoří spoustu zásadních změn v životech rodičů, rodin, dětí, učitelů, studentů a všech, kdo mají úzký kontakt s dětmi. Já jsem si tuto knihu zamilovala a jsem si jistá, že se bude líbit i vám. LOUISE L. HAY
Ú VOD
S Reidem Tracym, prezidentem a ředitelem nakladatelství Hay House, a s Louise Hayovou jsem se poprvé setkal v květnu 2011 v jednom ze sálů kongresového centra v Torontu. Tehdy jsem doufal, že jim budu moci sdělit, jak nadšeně propaguji motivační a inspirační program pro mladé, a že si s nimi ujasním, jak zapojit Hay House do své čerstvě založené organizace nazvané Youth Wellness Network. Bylo mi pětadvacet, právě jsem odpromoval na univerzitě, snažil jsem se žít svým vysněným způsobem života a zanechat za sebou stopu. Najednou jsem se ocitl vedle těchto dvou neskutečně vlivných a úspěšných lidí – a kdybych tvrdil, že jsem měl jen maličkou trému, lhal bych. Popravdě řečeno mi nápad na napsání knihy pro Hay House tehdy ještě ani vzdáleně nebleskl hlavou a byl jsem úplně mimo sebe jen proto, že jsem s těmito dvěma úchvatnými lidmi mohl strávit pár nerušených minut. Zhluboka jsem se tehdy nadechl a podělil se s nimi o svůj životní příběh: Jsem kluk z malého města. Ve společnosti jsem většinou trpěl a po většinu dětství jsem se hádal s rodiči, zlobil sourozence, krkolomně se snažil vyrovnat svým vrstevníkům a neúspěšně usiloval o to, abych vyhověl obvyklým nárokům společnosti. Nebyl jsem šťastné dítě a málokdy jsem se ve své kůži cítil příjemně. Mé zoufalé pokusy dosáhnout svobody nakonec vyústily v nevděk a záchvaty vzteku. Zanechával jsem za sebou řadu nepříjemných rozkolů. Můj otec byl naopak proslulý jako nesmírně sebevědomý a nadmíru úspěšný muž, který měl všechno promyšlené a byl na rychlé cestě k úspěchu. Zdálo se, že má vždycky všechno pod kontrolou,
a právě té absolutní kontroly si nade vše cenil. Měl rád, když bylo všechno podle něj, do svých dětí vkládal značná očekávání a pro mé způsoby neměl příliš pochopení. Jeho prioritou bylo vždycky podnikání a práce, zatímco rodina jako by byla na druhém místě. Netřeba dodávat, že sami dva jsme se vídali jen zřídka a neměli jsme bůhvíjak dobrý vztah. Když jsem konečně odešel na vysokou školu, těšil jsem se na nový začátek. Překonával jsem prvotní rozpaky, pomalu se zapojoval do společenského života a přitom jsem nepřestával bojovat s nízkým sebevědomím a zoufale jsem hledal svobodu. Zdálo se, že nedokážu najít rovnováhu mezi zábavou a studiem. V důsledku toho jsem se většinu času cítil rozpolceně, jaksi mimo sebe a v neustálém stresu. Sice jsem se původně domníval, že mé čtyři roky na vysoké škole budou nejlepší léta mého života, ale ukázalo se, že všechen ten tlak, který jsem na sebe nakonec naložil, mě dovedl ke zhroucení. Zatímco jsem byl pryč z domu, užíval si „svobody“ a uvědomoval si, že to vůbec není takové, jaké jsem čekal, můj otec se doma potýkal s něčím, co se občas nazývá krize středního věku. Prvních devatenáct let mého života a prvních padesát let života mého otce jsme ani jeden doopravdy nebyli tím, kým jsme se zdáli být. Podobně jako spousta jiných jsme byli zaplaveni hodnotami a pravidly stanovenými ostatními lidmi a ze všech sil jsme se snažili všemu dostát a stanovit si svá vlastní přesvědčení. Ani jeden z nás nebyl bůhvíjak šťastný, ale tehdy jsme si to vlastně neuvědomovali. Když můj otec překročil padesátku, ocitl se v nemocnici a začal všechno přehodnocovat. Nespokojenost a rozčarování ho nakonec dohnaly a on věděl, že ve své původně vytyčené cestě už nechce dál pokračovat. Musel udělat obrovské rozhodnutí, pokud šlo o to, zda pracovat ve velké firmě, co bude dělat dál a jak vůbec prožije další etapu života. A tak začala jeho cesta objevování sebe sama, která mu o deset let později naprosto změnila život tím nejlepším možným způsobem. Načasování jeho změny nemohlo být lepší – přinejmenším pro mě –, protože právě když jsem ve svém světě prožíval pád až na dno, můj otec se vydal na novou cestu a začal působit jako
poradce, pokud jde o zásadní změnu přístupu k životu. Osud tomu chtěl, že jsem se stal jedním z jeho prvních žáků a v průběhu dlouhých měsíců učení, změn a „přeprogramování“ sebe sama se náš vztah proměnil ze zášti v lásku a vzájemný obdiv. Nebýt otce, nevím, kde bych dnes byl. Díky jeho odvaze udělat velký krok a začít znovu jsem dokázal jít v jeho šlépějích a proměnit od základů i vlastní život. Dnes nemůžeme být šťastnější, a někdy je pro naši rodinu a přátele těžké uvěřit, že jsme titíž lidé, kteří se spolu dlouhá léta tak hrozně hádali. Otec má nyní úspěšnou poradenskou praxi, bydlí v Torontu, stovkám lidí pomohl k novému začátku a vedl je jejich vlastní cestou objevení sebe sama. Našel nový smysl života v inspirativní práci, snaze o duchovní probuzení ostatních, umí své klienty povzbudit a dělí se s nimi o svou lásku a moudrost. Zbavil se potřeby neustálé kontroly a v důsledku toho vede klidnější a příjemnější život. I já jsem si v životě splnil svůj sen. Mám vlastní podnik, Youth Wellness Network, a tím pádem i možnost podněcovat mladé lidi na celém světě, aby žili šťastně a pozitivně. Každoročně promlouvám k tisícům mladých, nabízím jim program a možnosti zlepšení kvality jejich života. Když jsem se klopotně snažil osvobodit od tradičních očekávání a začal důvěřovat vlastním schopnostem, pokud jde o definici úspěchu, musel jsem sice překonávat četné těžkosti, ale nyní si žiji podle svého. Koho by napadlo, že poté, co vypovím svůj životní příběh Louise a Reidovi, nejenže na ně udělám dojem, ale probudím v nich nadšení zapojit se do mé snahy pomáhat mladým lidem. V mém počínání viděli skvělý námět na knihu. Chtěli, abychom s otcem vylíčili svůj životní příběh a sdělili světu, že žádný vztah není nenapravitelný a že rodiče a děti se mohou spojit nejen proto, aby žili v harmonii, ale také aby se vzájemně inspirovali. A tak jsme se rozhodli napsat tuto knihu, deset měsíců se snažili oživit staré vzpomínky, odpustit si dávné křivdy a vypozorovat ve svých životech podobnost. Oba jsme se snažili rekapitulovat, jak jsme se dostali tam, kde stojíme dnes. Do tohoto procesu
se zapojila celá naše rodina – má sestra nám dělala redaktorku a matka korektorku. Vzpomínky zapůsobily na každého jinak, ale popravdě mohu říci, že možnost zrekapitulovat minulost slavila úspěch, protože nás sblížila, když jsme se začali učit, jak nechat dávné věci odplynout. Tato kniha nepojednává pouze o našem životě, ale – což je důležitější – je kompilací nejzásadnějších životních lekcí, názorů a zásad, které ovlivnily a podpořily naši cestu k uvědomělému životu. Jsme přesvědčeni, že prostřednictvím těchto lekcí si i vy postupně uvědomíte svou schopnost změnit vlastní život k lepšímu, protože tu má každý. Když si věříte a jste plně oddaní své věci, je možné všechno. Doufáme, že se v našem příběhu do určité míry najdete a vytáhnete si z něj dostatek poučení a inspirace, abyste se vydali na vlastní cestu a žili se svým posíleným JÁ! MICHAEL EISEN
PÁR SLOV O TÉTO K NIZE
Tato kniha obsahuje jednak autobiografický přehled prožitků, jak jsme tak oba kormidlovali životem, a také pár lekcí a ponaučení, které jsme cestou odhalili a přijali za své. Psali jsme nezávisle na sobě a jakákoli podobnost, pokud jde o náš přístup k životním událostem a zvratům, je čistě náhodná. Vzhledem k tomu, že se oba posunujeme na své cestě dál a jsme sebejistější a sebevědomější, uvidíte, jak se naše příběhy posunují od boje k probuzení, od konfliktu ke spolupráci, od ovládání ke svobodě a od strachu k lásce. Naše zážitky se mohou zdát chvílemi poměrně obvyklé, doufáme, že se od nás poučíte v tom, že bez ohledu na to, jak se k vám život chová, máte vždy šanci hledat něco lepšího a důležitějšího. Ačkoli nás dělí více než tři desítky let, oba jsme měli dětství naplněné stresem, smutkem, osamělostí a zoufalstvím. Sice se nám oběma dostalo toho, co by ostatní považovali za dobré vychování, jenže v průběhu oné výchovy jsme se cítili navýsost nepříjemně a nepatřičně. Bez ohledu na to, jak vypadá život člověka zvnějšku, tvoří jeho skutečnost právě to, co dotyčný prožívá uvnitř. Víme, že mnozí z vás podstupujete stejný usilovný boj, a doufáme, že vás vylíčením svých životních příběhů dokážeme inspirovat, abyste našli odvahu a udělali změny nutné k posunu od zoufalství k posílení sebe sama. Dělíme se zde s vámi o zásady našeho vědomého – či uvědomělého – života, hluboký vhled, filozofii a pravdy, které jsou pro nás klíčové. Najdete je promísené s našimi osobními příběhy
a zdůrazněné v informačních rámečcích. Některé z těchto zásad se mohou podstatně lišit od toho, co vás doposud učili; prosíme vás, abyste k nim přistupovali s otevřenou myslí a otevřeným srdcem. K některým změnám dojde rychle, jiné budou potřebovat čas. Nejde o závod ani o soutěž. Pokud s něčím z výše zmíněného nenacházíte souznění, klidně se rozhodněte danou pasáž přeskočit. Na konci knihy najdete oddíl Zdroje, který vám, jak doufáme, pomůže proměnit teorii v praxi a nakonec ve zvyk. V této části najdete cvičení, aktivity a praktiky, z nichž můžete udělat součást svého každodenního režimu, nebo je vyzkoušet, až budete cítit potřebu. Jde pouze o některé z mnoha technik, které nám pomohly začlenit zásady vědomého života do naší každodennosti – mnohé z nich dosud používáme. Klidně se rozhodněte podle svého, vyberte si ty, které vám vyhovují, a vracejte se prosím k dané kapitole, kdykoli potřebujete pomoc. Už jen tím, že jste se rozhodli věnovat čas čtení této knihy, se dokážete naučit – jak doufáme – více o svém skutečném já a také lépe pochopit ostatní. Jsme přesvědčeni, že se zlepší vaše vztahy a v hojné míře se dočkáte splnění svých přání. Jakmile začnete vést posílený vědomý život, budete moci inspirovat další generaci k témuž. Jako rodiče a děti, učitelé a studenti, mentoři a žáci můžeme překonat mezigenerační propast a spojit se, abychom vytvořili novou budoucnost plnou soucitu, pochopení, posílení a opravdového štěstí pro všechny!
První k apitol a
NA ZAČÁTKU…
Jeffreyho příběh Narodil jsem se 28. května 1952 v Pembroke, dřevorubeckém městečku ve východním Ontariu, rozprostírajícím se na břehu řeky Ottawy. Mému otci tam patřil podnik na druhotné zpracování kovů, jehož byl zároveň ředitelem, a matka vedla domácnost. Byl jsem druhorozený a zanedlouho jsem se měl stát prostředním dítětem, bratrem úžasně společenské starší sestry a sportovně nadaného mladšího bratra. Sám jsem nebyl bůhvíjaký sportovec a ani jsem neměl spoustu přátel, tudíž jsem mohl být považován nanejvýš za podivínského šprta – i díky příliš velkým brýlím posazeným na špičku nosu a dvěma stříbrným korunkám místo předních zubů. Už jako chlapec jsem se necítil ve své kůži nijak zvlášť dobře. Zpětně mohu s jistotou říci, že jsem po většinu svého dětství nebyl šťastný, ačkoli jsem netrpěl bůhvíjakými křivdami. Pocházím z poměrně zámožné rodiny, otec tvrdě pracoval, aby nás zabezpečil, a matka se nás ze všech sil snažila vést k tomu, co považovala za zdravé. Byl jsem typickým produktem padesátých let, předmětem rigidních společenských očekávání pokud jde o to, jak se má slušné dítě chovat. Zde se prosím nenechte mýlit – netvrdím, že vše, čím jsem si prošel, bylo obtížnější nebo horší než zkušenost kohokoli jiného. Upřímně věřím, že bez ohledu na okolnosti nejde o stupeň utrpení nebo zklamání, jemuž jste vystaveni, ale spíše o to, jak se
v průběhu svého života cítíte. Na tom skutečně záleží. A právě v tom jsem se cítil trochu jako nahý v trní. Má nejranější živá vzpomínka na dětství je z prvního dne ve školce. Podobně jako spousta dětí v tomto věku jsem byl k smrti vyděšený. Jenže místo abych plakal a držel se máminy sukně, vzbouřil se mi žaludek a já jsem se pozvracel – na podlahu přímo ve třídě. A měl jsem to! Teprve pětiletý – a už jsem se cítil být úplně mimo, připadal jsem si jako pitomec a hrozně jsem se styděl. To jsem byl celý já: neobratný chlapeček, k němuž byste možná pocítili lítost, kdybyste si ho ovšem vůbec všimli. Vždycky nesvůj, nesmírně ostýchavý a ani špetka sebejistoty. Podobně jako onoho prvního dne ve školce jsem bojoval s každým dalším stadiem svého dětství a dospívání, a jakkoli jsem se snažil, nikdy jsem nikam úplně nezapadl. Většina mých vzpomínek zůstává zahalena v jakémsi oparu – patrně proto, že jsem si je snažil vytěsnit z hlavy v naději, že na toto traumatické období zapomenu. Sice si tudíž neumím vybavit konkrétní podrobnosti, ale vzpomínky na dětství mi vždycky přinášejí nesmírně hluboké a často bolestné pocity všeho druhu, zejména smutek. Nikdo mě nechápal, byl jsem zoufalý, osamělý, nedoceněný, ustrašený, zmatený, nesebevědomý, nervózní a nemilovaný. A to všechno dřív, než jsem se přehoupl přes svých deset let. Dnes jsou bohužel sdělovací prostředky plné příběhů mladých lidí, kteří byli slovně šikanováni, byli cílem posměšků, a dokonce vážně pomýšleli na sebevraždu ještě před ukončením střední školy. Faktem je, že kdyby tyto děti nebyly sraženy k zemi a zlomeny očekáváním svých rodičů nebo společnosti, velmi pravděpodobně by byly šťastné, bezstarostné a měly by se rády stejně jako v den, kdy se narodily. Koneckonců děti přicházejí na tento svět s vědomím, že jsou výjimečné, mají svou cenu a jsou milované. Co se tedy přihodí šťastným, bezstarostným batolatům, která se mají ráda, že se najednou promění v nesebevědomé a sebekritické děti? Pokud se schopnost vážit si sám sebe týká skutečně jen toho, jak se sami vidíme a hodnotíme, proč tedy věnujeme tolik pozornosti tomu, co si myslí ostatní? Proč jsem si už jako pětiletý dělal
starosti s tím, jaký dojem jsem udělal první den ve školce? Tím by se přece děti neměly trápit! Jasně si pamatuji, že jsem jako chlapec večer před usnutím plakal a přál jsem si být mrtvý. Napadalo mě: Proč nemůžu být jako ostatní děti? Chci mezi ně jenom zapadnout. Nikdo mi nerozumí. Proč to tak je? S přibývajícím věkem se mé potíže ještě umocňovaly. Učili mě, že musím být chytrý, abych to někam dotáhl, a tak jsem si jako svůj cíl vytyčil excelovat ve škole. Jenže to vyvolalo jen další popichování a posměšky. Nejenže jsem vypadal jako dokonalý šprt, ale také jsem se tak choval. Naštěstí jsem tak pevně věřil v sílu chytrosti, že jsem se dokázal nad zlovolné uštěpačné poznámky povznést a nepřestával jsem ležet v knihách. Bez ohledu na to, jak dobře jsem se učil, jsem ale beztak nevěřil, že mám nějaké schopnosti nebo že jsem inteligentní. Vzhledem k tomu, že jsem měl narušené sebevědomí, jsem si myslel, že dobré známky jsou pouze důsledkem mé pilné práce, nic víc. Chtěl jsem v životě uspět a cesta k úspěchu byla těžká. Právě to mě naučil otec, který podobný přístup praktikoval po celý svůj život, a tak jsem poslušně následoval jeho příkladu. Na rozdíl od svých sourozenců jsem nepatřil do žádné dětské party. Mezi dětmi jsem byl zakřiknutý a po většinu času jsem seděl sám někde v koutku. Učili mě, že to, jak vypadáte, je odrazem toho, jací jste. Byl jsem ostříhaný na ježka, nosil jsem brýle, měl jsem nápadné akné… a ty dvě stříbrné korunky na zubech tomu také příliš nepomáhaly. Umíte si představit, jak těžké pro mě bylo pohlédnout na sebe do zrcadla. Jak si můžu připadat dobře, když jsem samá vada? Kdo by se chtěl kamarádit s někým, jako jsem já? Ze všech sil se tedy zkus soustředit na to, abys měl rád to, co ostatní děti, a nakonec mezi ně možná doopravdy zapadneš, pomyslel jsem si. Jenže ať jsem se snažil sebevíc, zůstával jsem samotářem a nikdy jsem nebyl skutečně šťastný. Přijal jsem to tedy jako fakt a nepočítal jsem, že bych od života mohl chtít víc. Přesvědčení a hodnoty, v nichž jsem byl vychovaný, zformovaly v mládí můj způsob uvažování, protože základy většiny toho, co považujeme za pravdivé, se vytvářejí v dětství, zejména v mladších letech. Když jsme malí, náš mozek funguje jako houba
a nasává informace o všem, co vidíme, slyšíme, chutnáme, cítíme a čeho se dotýkáme. Když se kupříkladu nějaký prožitek mnohokrát opakuje, představu s ním spojenou nakonec přijmeme za svou. V mém případě jsem vstřebával všechno, co mě rodiče a společnost učili a co považovali za pravdu, a já všechno přijímal, aniž jsem na vteřinu zapochyboval o platnosti jejich přesvědčení. V této fázi jsem měl zhruba tyto názory: Aby z tebe něco bylo, musíš pilně pracovat. Musíš být pořádný, čistý a upravený. Rozhodně musíš být chytrý. Měl bys být oblíbený, jinak skončíš velice osamělý. Nechtěj tak úplně vyčnívat z davu, snad jen kvůli tomu, že jsi oblíbenější než ostatní. Bože chraň, abys vyčníval proto, že jsi šprt. Spousta našich základních přesvědčení se vyvíjí dřív, než máme dostatečné mentální schopnosti nebo vyvinutý intelekt, abychom si udělali názor sami. Je pochopitelné, že v mladém věku jsme přesvědčeni, že ti, kdo mají větší zkušenosti a znalosti, musejí všechno vědět lépe než my. Do jisté míry důvěřujeme svým rodičům, sourozencům a učitelům víc než sobě; proto tedy považujeme vše, co řeknou, za pravdivé. Zhruba ve stejné době jsme příznačně doslova bombardováni takovou spoustou jiných tvrzení ze strany vrstevníků, médií, náboženství a podobně, že pravda začíná být poněkud mlhavější. Pak nás najednou všechno mate; když už jsme dost staří, máme své názory a uvědomujeme si, že něco z toho, co nás učili, nám už moc pravdivé nepřipadá. Jenže jako dospívající pubescent jsem tak daleko ještě nepokročil. Touha být milován, uznáván a oceňován rodiči byla také nesmírnou hnací silou mého života. Zhruba kolem věku dvanácti let jsem začal občas pracovat jako brigádník v otcově firmě, což bylo šrotoviště s následným zpracováním kovů, které otec a jeho bratr založili po druhé světové válce, když se rodina přestěhovala z Toronta do Pembroke. Zoufale jsem toužil po otcově uznání a toto byla nejpřímější cesta, jak je získat. Stále si ještě živě pamatuju, jak jsem si ošetřoval velikánské popraskané puchýře na dlaních, které jsem si udělal při zametání obrovitého dlážděného parkoviště před sběrnou šrotu. To byla má první skutečná práce a poskytovala mi spoustu času k přemýšlení. Byl jsem si jistý, že za žádných
okolností nechci skončit v tomto pracovním zařazení na zbytek života. Nesnášel jsem pocit rozbolavělých rukou a tehdy jsem se rozhodl, že k úspěchu v životě budu používat raději hlavu, než abych se spoléhal na své tělo při fyzické práci. Můj otec nevěřil na nějaké finanční pobídky, tak mě platil mizerně, tudíž jsem rychle zjistil, jak je těžké vydělat si dolar. Tato zkušenost byla sice občas vyčerpávající, ale hodnotím ji pozitivně, protože mi pomohla rozvinout silný smysl pro kázeň, a na ten jsem následně velmi silně spoléhal po celý svůj aktivní život v zaměstnání. Jakmile jsem se stal součástí rodinného podniku – byť jsem jen zametal –, konečně jsem docílil toho, že si mě otec všiml. Takže i přes všechnu svou nechuť k fyzické práci jsem se jí držel a zoufale jsem se snažil, aby na mě mohl být hrdý. Právě můj otec mě naučil znát hodnotu silně zakořeněné pracovní etiky, a to se mi v průběhu celého života velice hodilo. Jenže ruku v ruce s touto disciplínou kráčelo neukojitelné odhodlání a touha hnát se vpřed bez ohledu na to, co to stojí. Byl jsem naprostý perfekcionista. Opravdu jsem věřil tomu, že čím jsem lepší, tím víc si mě otec i ostatní budou všímat. V té době jsem si neuvědomoval, kolik obav a stresu si při tomto očekávání prožiju, a dopřával jsem si jich plnými doušky. Až o mnoho let později mi začalo docházet, jak nesmírně jsem toužil po otcově pozornosti, uznání a lásce a kam až jsem byl ochoten zajít, abych se toho všeho dočkal. Táta pravděpodobně neměl sebemenší tušení, co se děje. Jak může otec, který sám se sebou není spokojen, naučit mladého člověka, aby se bezpodmínečně miloval a naprosto si věřil? Ukázal mi, aniž si uvědomoval, co dělá, jak je nutné, abych k němu vzhlížel, uznával ho a poslouchal – a také se ho ptal na svolení, přesně jak ho to velmi pravděpodobně naučil můj dědeček. Začarovaný kruh tudíž pokračoval: on sám si nepřipadal dost dobrý, a tak ve snaze podepřít vlastní sebevědomí vyžadoval úctu od ostatních. Jenže neochvějným uctíváním jeho modly jsem ztratil svůj vlastní cit vnímání sebe sama a hledal uznání a pochvalu u kohokoli, kdo mi je poskytl. Tento cyklus, který existuje mezi mnoha rodiči a jejich dětmi, se mohl přerušit až o mnoho let později, když jsem
se naučil dotýkat se ztracené sebeúcty, kterou jsem oplýval jako miminko, a uvědomil jsem si, že pocit přijetí mi neposkytne nikdo jiný než já sám. Bez ohledu na to, jak málo jsem si věřil, se mi výborně dařilo zastírat tento fakt před ostatními. Jak bych mohl veřejně přiznat, že nejsem dost dobrý? Musel jsem držet svou nevíru v sebe v utajení a navenek předstírat, že je všechno v pořádku. Tehdy jsem neměl tušení, že právě toto mě doslova požírá zevnitř. Jakmile jsem se dostal do plné puberty – poté, co jsem strávil mnoho nocí vsedě v našem obývacím pokoji zmítaný nesnesitelnými bolestmi břicha –, mi diagnostikovali vřed na dvanácterníku. Zkrátka a dobře stres, nervozita a obavy, s nimiž jsem se denně potýkal, přispěly k prožrání dírky ve stěně mého tenkého střeva. Léčba vředů se v těch dobách od dnešního přístupu nesmírně lišila. Tehdy se věřilo, že vředy způsobuje nadbytek kyseliny chlorovodíkové v žaludku, takže mě přinutili brát antacid, často jíst a pít spoustu mléka, aby se kyselost neutralizovala. Nikdy nezapomenu, jak jsem na střední škole obcházel kolem své skříňky a modlil se, aby si nikdo nevšiml, že piju z termosky mléko, chroupám dietní suchary a hltám křídově bílý antacidový roztok. Tato léčba – opakující se několikrát denně – způsobila, že pro mě bylo ještě obtížnější zapadnout mezi vrstevníky. A to vše byl pouze začátek mých žaludečně-střevních potíží, které podle mého všechny souvisely s neschopností vyjádřit své city nebo pracovat s vlastními emocemi. Všechen potlačený vztek, smutek a strach si doslova vybíraly svou daň na mém zdraví. Na druhou stranu jedním z důsledků toho, že jsem trávil tolik času na otcově vrakovišti, byla příležitost skutečně poznat a zamilovat si strýce Harryho, otcova staršího bratra a obchodního partnera. Byl to žoviální muž, v jehož přítomnosti byla vždycky legrace. Krom toho, že jsem stále pracoval manuálně a zametal parkoviště, trávil jsem také sobotní dopoledne v kanceláři jako pomocná administrativní síla. Když byl otec venku v železárnách, vedli jsme se strýcem v kanceláři zajímavé debaty. Stal se pro mě jakýmsi druhým otcem a věloval mi všechny druhy pozornosti.
Jeho vlastní děti byly mnohem mladší, a tak si podle mého naše pravidelné každotýdenní rozhovory také užíval. Strýc byl sice člověk s obrovským smyslem pro humor, ale vůbec si nehleděl svého zdraví. Kouřil a přejídal se, nehlídal si váhu a snad nikdy necvičil. Špatné zdravotní návyky si v jeho pouhých šestačtyřiceti letech vybraly svou daň. V roce 1968 dostal Harry masivní infarkt a náhle zemřel. Jeho smrt mnou naprosto otřásla. Bylo mi teprve šestnáct a ještě nikdy jsem se smrtí nebyl konfrontován, a neměl jsem tedy představu, jak se vyrovnat s pocitem té obrovské ztráty. Ačkoli se mi zoufale chtělo plakat, měl jsem dojem, že chlapci mají být za podobných okolností tvrdí jako kámen a city neprojevovat. Opičil jsem se tudíž po otci, zadržoval slzy a snažil se navenek zachovat co největší klid. Zároveň jsem věděl, že se mi bude opravdu nepředstavitelně stýskat po našich rozhovorech a setkáních. Strýčkovo úmrtí byla nesmírně traumatická záležitost, ale neuvědomoval jsem si, jak silně mě ovlivnila. Došlo mi to o mnoho let později. V době po strýčkově pohřbu jsem se začal doopravdy uzavírat do sebe. Strašně mě bolelo ztratit milovaného člověka, takže abych se propříště proti tak obrovské bolesti pojistil, podvědomě jsem se rozhodl, že přestanu prožívat city.
Emoce – moc energie Jako dospívající mladík jsem se snažil ovládat své city – aniž jsem si to uvědomoval – tím, že jsem se pokoušel vyhýbat těm nepříjemným a prožívat jen příjemné. Kvůli tomu jsem se odpojil od přirozeného plynutí toho, čím emoce ve skutečnosti jsou: mocná energie. V nejhlubší podstatě jde o volné plynutí energie, které se spouští naší reakcí na to, co se děje kolem nás. Jsem přesvědčen, že všechno na tomto světě je stvořeno z energie – i lidé. Když se tedy naše vibrující frekvence dostane do styku se silami kolem nás, dojde k reakci. Určitě jste to už zažili, i když jste neměli tušení, co se děje. Všimli jste si někdy, že když do místnosti vejde skutečně šťastný člověk, zdá se, jako by se celý prostor rozsvítil?
Jenže když tamtéž vstoupí člověk rozzlobený nebo vystresovaný, je to, jako když se zhasne. To je moc energie! Pokud jsou naše emoce plynoucí energií, pak ve chvíli, kdy se tuto sílu snažíme ovládat tím, že je zadržujeme, přerušujeme jejich tok a dostáváme se do stavu nevyváženosti. Každá emoce má svou trasu. Ve své přirozené formě propluje naším tělem s relativní lehkostí, pokud ji nic neblokuje. Většina emocí námi může procházet poměrně rychle. Vidíme to u dětí. Ty v sobě zatím nemají prostředky na to, aby posuzovaly, co cítí, případně utínaly své pocity, a tudíž od kojenců po batolata lze pozorovat, jak mění svou náladu z hysterických slz do veselého smíchu v průběhu pouhých vteřin. Nevytváří v sobě energetické bloky, tudíž jimi energie propluje, emoce se vyjádří a je vypuštěna ven. S postupujícím věkem začínáme posuzovat a analyzovat všechno, co cítíme. Mnohé z nás učili, že když vyjadřujeme své pocity přespříliš, je to špatné, známka slabosti nebo nezodpovědnosti. Když nemáme své emoce pod kontrolou, jsme považováni za vyvržence společnosti. Když na veřejnosti pláčeme, je to považováno za trapné. Dokonce i člověk, který se hodně hlasitě směje, upoutá často spoustu nechtěné pozornosti. Právě tato přesvědčení vytvářejí nedorozumění a zmatky kolem emocí. Odmalička nás totiž všichni učí, abychom je potlačovali, místo vyjadřovali. Smutek a hněv jsou považovány za „špatné“ emoce, které vyvolávají bolest a utrpení, zatímco radost a veselí jsou považovány za „dobré“, které vytvářejí dobro a přinášejí štěstí. Zdá se vám to povědomé? Mne učili, abych věřil, že city jsou iracionální, a když je neovládáme, vybuchnou a způsobí bolest nám i ostatním. Ironií v mém případě je, že jsem si prožil tolik bolesti, přestože jsem dělal všechno, co bylo v mých silách, abych své emoce ovládal. Kdy jste naposledy potlačovali nutkání plakat, potlačili jste své pocity natolik a skryli je v sobě, že jste si jen otřeli oči, abyste
zakryli slzy, nebo jste se silou mocí přinutili pokračovat v každodenních povinnostech? Kdy jste se naposledy tak rozčílili, že vás začala bolet hlava a stáhl se vám žaludek, a přitom jste sami sobě nedovolili hněv vyjádřit nebo ze sebe dostat ven? Kdy se vám naposledy stalo, že jste přišli na večírek a byli jste natolik nadšení, že se vám chtělo výskat a tancovat, ale ovládli jste se ze strachu, že byste vypadali jak šílenci, kteří se neumějí opanovat?
Vzhledem k tomu, že se všechny mé potlačené emoce potřebovaly někam uchýlit, ani litry mléka, kila sucharů nebo dávek antacid nemohly zabránit, aby v mých útrobách nezačal vyrůstat vřed. Když mi bylo asi sedmnáct, šel jsem jednou brzy ráno, ještě než vstali ostatní členové rodiny, na záchod. Cestou zpátky do pokoje jsem narazil čelem do stěny a upadl do bezvědomí. Vzbudil jsem tím rodiče. Celí zděšení mě nechali převézt do nemocnice, kde se ukázalo, že mi vřed praskl a já mám vnitřní krvácení. Ztratil jsem tolik krve, že jsem začal být anemický, což způsobilo mé mdloby. Dostal jsem krevní transfuzi a silnější léky, které se měly pokusit zalátat díru v mém žaludku. Naštěstí jsem se mohl vrátit domů a začít chodit do školy, aniž bych příliš zameškal. Pro tuto chvíli jsem měl vřed pod kontrolou a bylo načase naplánovat další fázi mého života. Čekala mě maturita a věděl jsem, že chci jít na univerzitu. Vždycky jsem byl člověkem, který chce mít nad vším naprostou kontrolu. Navíc jsem byl vynikající organizátor a uměl jsem si udělat časový rozvrh, a tak jsem si myslel, že mám skvělý plán pro svou studijní kariéru. V té době měl náš vzdělávací systém pouze dva směry: akademický a technický. Já jsem se dostal na akademický směr a exceloval jsem v přírodních vědách a matematice a chtěl jsem se dál vzdělávat v této oblasti. Zmocnil se mě falešný dojem, že když se chci skrývat před svými city, musím si více rozvinout mysl. Připadalo mi tudíž logické, že půjdu na univerzitu a budu studovat předměty, v nichž jsem byl nejlepší.
Součástí mého plánu bylo zvolit si nejnáročnější cestu, jít na velmi proslulou univerzitu a zapsat se na nejtěžší možné předměty. To odpovídalo mému přesvědčení, že čím jsem chytřejší, tím víc mě lidé budou uznávat. Po zvládnutí přetěžkého úkolu vybroušení svého mozku na univerzitě k nejvyšší dokonalosti jsem měl v plánu vrátit se domů a převzít rodinný podnik. Všechno mi to připadalo poměrně logické, a dokonce i poradce pro volbu povolání, s nímž jsem vše konzultoval, souhlasil. Vydal jsem se tedy na Torontskou univerzitu a vybral si nejobtížnější možný vysokoškolský obor. Byl jsem si jistý, že v něm budu excelovat. Koneckonců jsem dostával na střední škole vynikající známky a byl jsem připraven přijmout vše, co mi vyšší vzdělávací instituce postaví do cesty. Jenže jaké bylo mé překvapení! Matematiku na střední škole jsem absolvoval na samé jedničky s vyznamenáním – a v prvním univerzitním testu jsem propadl! Když jsem viděl v záhlaví testu nápis NEDOSTATEČNĚ, věděl jsem, že se něco muselo velice nepříznivě zvrtnout. První rok v Torontu byl nakonec mým nejhorším zážitkem v životě. Pocházel jsem z malého města, takže už jen pouhé přežití v tomto obrovském velkoměstě vyžadovalo zásadní opatření. Byl jsem tam skutečně závislý jen sám na sobě a přitom jsem se snažil s někým spřátelit a proplout labyrintem svého vzdělávání. V Torontu naštěstí bydleli někteří mí příbuzní, ale přesto jsem neměl pocit, že mám dostatek podpory, kterou jsem potřeboval, abych se se vším vyrovnal. Vzpomínám si, jak jsem vyhledal pomoc na školní poliklinice a popovídal si s psychiatrem. Mělo mi to asi pomoci, ale i zde tomu bylo naopak a já jsem odcházel z ordinace a cítil se hůř, jako bych měl skutečně nějaký závažný problém. Proč nedokážu zapadnout vůbec nikam, kde se ocitnu? Proč musí být všechno v mém životě tak těžké? Takové otázky se mi honily hlavou. Nesmírně přičinlivě jsem pracoval, dychtivě se učil, a dokonce si našel i pár přátel. Po většinu času jsem se však cítil osamělý a v izolaci. Bylo pro mě těžké účastnit se normálního společenského života, protože kromě faktu, že jsem byl poněkud nesmělý a introvertní, jsem také kvůli svému vředu nemohl konzumovat
alkohol. A popíjení byla nedílná součást univerzitní kultury. Já jsem nicméně zůstával střízlivý a veškerý svůj čas a úsilí jsem věnoval studiu. Vybrané předměty mě sice nijak zvlášť nebavily, ale nepřestával jsem mířit ke svému cíli dostávat nejlepší známky. Na konci prvního ročníku se mi podařilo dosáhnout průměru úspěšnosti dvaasedmdesáti procent – což se ani neblížilo devadesáti, na které jsem byl zvyklý na střední škole, ale bylo to lepší než nedostatečné známky, které jsem dostával na začátku semestru. Navzdory zlepšení prospěchu jsem v průběhu prvního ročníku dospěl k názoru, že celý můj univerzitní plán nebyl nijak zvlášť dobře promyšlený. Zjistil jsem, že Torontská univerzita má skvělou a nesmírně uznávanou ekonomickou fakultu, o které jsem původně vůbec neuvažoval. Když jsem s určitostí věděl, že po škole půjdu pracovat do rodinného podniku, proč jsem si nepodal přihlášku sem, namísto na odbornou školu, která pro mou budoucí kariéru bude doslova zbytečná? Možná se mi poradce pro volbu povolání zapomněl o této příležitosti zmínit, nebo jsem byl příliš zaslepený svými plány a naprosto jsem to přehlédl. Tak či onak po přežití svého prvního ročníku vědeckého studia s převažujícím přírodovědným zaměřením jsem se rozhodl, že když si v průběhu druhého ročníku přeorganizuji některé předměty, mohl bych přestoupit na ekonomickou fakultu. Na léto jsem se vrátil do rodného města a pracoval v rodinném podniku a už se mi trošku ulevilo, že jsem přežil – želbohu jen taktak. Než jsem se nadál, léto bylo pryč a znovu bylo načase vrátit se do Toronta a pustit se do studia nového oboru, který bude – jak jsem doufal – snazší a smysluplnější. Opravdu se mi nechtělo odcházet z práce a vracet se do školy, ale přinutil jsem se k tomu a ve studiu pokračoval. Inu, mé přání se splnilo a nejenže byl můj obor daleko snazší, ale také mnohem zajímavější. Ekonomie, účetnictví, management mi připadaly jako předměty mnohem logičtější pro můj směr a poprvé v životě mi škola začala připadat jako zábava. V čem byl tedy problém? Byl jsem cílevědomý, soustředěný a odhodlaný člověk, a tudíž jsem začal svou situaci znovu rozebírat: Jak mohu být tady, bavit se, učit se a užívat si, když je můj
otec doma a dře v rodinném podniku? Teď, když jsem byl konečně šťastný, jsem se začal cítit provinile. Měl bych být doma a pomáhat mu, říkal jsem si. Věděl jsem, že to tak stejně skončí, tak proč plýtvám časem ve škole? Rozhodl jsem se, že když ze školy po druhém ročníku odejdu, mohl bych se začít učit přímo v praxi a doma. Všechna ta do kamene tesaná přesvědčení začala vystrkovat své ošklivé hlavičky, ovlivňovala má rozhodnutí a bránila mi v tom, abych si užíval to, co mělo být bezstarostné období. Jenže na nějakou zábavu jsem přece nemohl plýtvat časem. Měl jsem před sebou úkoly a potřeboval jsem se pohnout kupředu. Vytvořil jsem si teorii, že čím dříve zahájím svou pracovní kariéru, tím dříve budu velmi dobrý v tom, co dělám, a tím dříve mě bude otec uznávat jako sobě rovného. Takže jsem k matčinu značnému rozčarování v jednadvaceti letech odešel ze školy a odstěhoval jsem se zpátky k rodičům, abych započal to, co nakonec byla třiatřicet let dlouhá kariéra budování, rozšiřování a vedení našeho rodinného podniku. Mé jednadvacetileté já si však neuvědomovalo, že jakmile si zvyknu neustále směřovat k něčemu novému a zajímavějšímu, můžu se docela dobře stát na tom vzrušení závislým. A já jsem potřeboval jako drogu dosáhnout dalšího velkého úkolu. Vždycky jsem chtěl víc, očekával víc a potřeboval víc, abych se cítil naplněný. Neustále jsem hrozně spěchal, abych doběhl k další překážce a překonal ji. Takže jsem svůj život zasvětil pilné práci na plný úvazek, tvrdému směřování k rozšíření firmy a tlaku na to, abychom více vydělávali, a po celou dobu jsem se snažil dokázat sobě i všem ostatním, že jsem dost dobrý. Ve světě podnikání jsem exceloval. Přestože jsem nikdy nepracoval pro nikoho jiného než pro svého otce a neměl jsem univerzitní diplom, stal jsem se nesmírně úspěšným podnikatelem-samoukem. V té době jsem však měl plné ruce práce, než abych si dokázal, že jsem dobrý v tom, co dělám. Namísto toho jsem se vždycky soustřeďoval na úvahy o tom, jak si nevedu dost dobře a co musím zlepšit, aby šlo všechno lépe a rozvíjelo se více. Uvízl jsem v obvyklém koloběhu, kdy se člověk neustále snaží, ale cíle nikdy nedojde. Můj život se proměnil v budování vizí, kterým jsem
věřil, a ať jsem pracoval sebevíc, ať jsem se snažil dosáhnout stále vyšších cílů, zůstával jsem nespokojený, dokud jsem v sobě nezačal dolovat svá stará přesvědčení a nepostavil se jim tváří v tvář.
Strom přesvědčení Přesvědčení jsou jako kořeny stromu. Některé jsou tlusté a dlouhé a existují dlouho, zatímco jiné jsou tenké a krátké a jen taktak stačily vyrůst. Z těchto kořenů roste kmen, který je jako naše myšlenky. Z kmene rostou větve, a ty jsou jako naše slova. Na větvích raší poupata – ta představují naše činy. Až poupata rozkvetou, napodobí formování našeho života. Jak postupně rosteme, je stále jasnější, že to, v co věříme, je kořenem všeho, co tvoříme. Naše úspěchy, pády, radosti i strasti všechny vyplývají na povrch především kvůli přesvědčením, která nás drží na místě. Pokud tedy chceme, aby se jakákoli naše životní zkušenost změnila, nejprve se musejí změnit naše kořeny, tedy přesvědčení.
Podnik se rozvíjel a při práci s otcem se mi konečně dostalo spousty jeho pozornosti. Což bylo těžké pro mou matku, protože vzhledem k tomu, že jsem byl jediný z nás dětí, kdo bydlel pořád doma, většinou jsme u jídla, jakož i ve veškerém svém volném čase, probírali práci. Věděl jsem, že se cítí opomíjená, ale pokud jsem právě tímto mohl získat tátovu pozornost, tak ať. Teď, když jsme sdíleli něco společného, jsme si dokázali vytvořit velmi těsné pouto. Byli jsme partneři v podnikání. Nikdy jsme vlastně neměli vztah otec-syn, ale nestěžoval jsem si. Spokojil jsem se s jakýmkoli vztahem, k němuž patřilo, že si mě zkrátka všímal. Má kariéra se slibně rozjížděla a věděl jsem, že nemůžu po zbytek života bydlet doma. Podle přesvědčení, která jsem převzal od svých rodičů a společnosti, bylo dalším mým logickým krokem najít si manželku, usadit se a začít plodit děti. Bylo pro mě důležité oženit se s někým stejného vyznání, a protože se v našem městě v zásadě nevyskytovaly naprosto žádné židovky mého věku, musel jsem se spolehnout na to, že se seznámím s někým
odjinud. Protože jsem nebyl bůhvíjak společenský, rozhodl jsem se, že nechám na ostatních, ať mi domlouvají schůzky naslepo. A tak jsem se vydal hledat dokonalou partnerku. Vlastně jsem měl jen velmi mlhavou představu, jakou ženu si hledám, ale vnitřně jsem byl přesvědčen, že až ji potkám, určitě ji poznám. Pak následovala zdánlivě nekonečná šňůra schůzek s nejrůznějšími adeptkami, až jsem nakonec potkal tu, která pro mě byla jako stvořená: laskavá učitelka z Toronta se smyslem pro humor. Sice bydlela pět hodin jízdy ode mě, ale nemínil jsem připustit, aby vzdálenost stála mému dalšímu úspěchu v cestě. S Lois jsem se seznámil v listopadu, a v únoru jsme už byli zasnoubení a chystali svatbu. Oba jsme od života očekávali totéž a byli jsme si podobní v mnoha ostatních ohledech. Ačkoli jsem si tenkrát myslel, že jsem zamilovaný (a postupně jsem si uvědomoval, že tomu tak skutečně bylo), bylo tehdy mé chápání lásky přirozeně více rozumové než citové. Vím, že moje žena mě určitě doopravdy milovala, protože nechala svou rodinu i práci v Torontu a odstěhovala se za mnou do Pembroke, stovky kilometrů od místa, kde strávila celý dosavadní život. Jakmile jsme měli po svatbě, začali jsme spolu bydlet, což pro mě byla dost velká změna, protože jsem nikdy nebydlel s nikým jiným kromě svých rodičů. Až na drobné problémy v soužití jsem byl opravdu nesmírně šťastný. Což neznamenalo, že by mě už netrápila má chorobná ctižádost po životních úspěších. Jen se stalo, že jsem měl poprvé v životě člověka, kterého jsem miloval, věřil mu a mohl se s ním podělit o strasti, potíže a problémy. Moje žena byla a po dvaatřicet let zůstala mým naprosto nejbližším druhem. Stála při mně v průběhu mých největších životních změn a událostí. Vím, že se musela se spoustou věcí vyrovnat a že jsem občas v našem soužití nebyl tím ideálním partnerem. Jak jsem také mohl vzhledem k tomu vnitřnímu zmatku, s nímž jsem se stále nepopral? Své spory jsme však dokázali dobře uhladit. Nebyl jsem doma vždycky klidný a vyrovnaný, ale kdykoli nám něco přerůstalo přes hlavu, pokaždé jsme se uměli vrátit k naší lásce. Nyní, po všech těch desetiletích, jsme oba prošli duchovním probuzením v nejrůznějších podobách a jsme šťastnější,
zamilovanější a vážíme si jeden druhého více než kdy předtím. A já jsem konečně schopen prožívat a vyjadřovat lásku od srdce, nikoli rozumově, což je v každém vztahu velký rozdíl. Ačkoli byl můj dřívější život v mnoha rysech poměrně typický a mé životní úkoly nebyly nepodobné těm, které musela řešit spousta mladých lidí té doby, jsem přesvědčen, že má cesta je jedinečná tím, že jsem se rozhodl ji změnit. Do svých padesáti jsem žil tak nějak podvědomě – automaticky jsem prováděl určité věci, procházel vzlety i pády, aniž jsem se zastavil a ohlédl se nebo zhodnotil, jak se cítím, případně proč se cítím tak a tak. Když jsem se konečně probral a uvědomil si, že v mém životě schází cosi podstatného, všechno se změnilo. Dokázal jsem v životě hodně, přesto jsem cítil hlubokou nespokojenost, byl jsem nešťastný, neukojený a neklidný. Ačkoli jsem to tehdy nevěděl, cosi v mém nitru toužilo po něčem větším. Vydal jsem se na intenzivní cestu objevování sebe sama, na níž setrvávám dosud. Dozvěděl jsem se toho hodně o sobě, o jiných a o tom, jak to na světě chodí. V důsledku toho se mé chování od základů proměnilo, překonal jsem spoustu obav a zbavil se limitujících přesvědčení. Můj život se obrátil k lepšímu a teď je mou největší touhou probouzet, posilovat a inspirovat jiné. Doufám tedy, že když se s vámi podělím o svůj příběh, bude to pro vás impulz, abyste s mou pomocí našli vlastní cestu k lepšímu životu, který vás bude více naplňovat.
Powered by TCPDF (www.tcpdf.org)
