TVOŘÍME S HLÍNOU V PŘEDŠKOLNÍM VZDĚLÁVÁNÍ

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA VÝTVARNÉ VÝCHOVY

TVOŘÍME S HLÍNOU V PŘEDŠKOLNÍM VZDĚLÁVÁNÍ

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Brno 2013

Autor práce:

Lucie Kršková

Vedoucí práce:

PaedDr. Hana Stadlerová, Ph.D.

KRŠKOVÁ, Lucie. Tvoříme s hlínou v předškoním vzdělávání. Brno, 2013. 49 s. Bakářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra výtvarné výchovy. Vedoucí práce PaedDr. Hana Stadlerová, Ph.D.

Anotace: Hlavním tématem bakalářské práce „Tvoříme s hlínou v předškolním vzdělávání“ je keramika. Cílem teoretické části je shrnout poznatky o výtvarném projevu dětí a jejich tvorbě obecně. Také se zde pojednává o dětském ztvárnění prostoru, a jak jej chápou. Dále se teoretická část věnuje keramice a to od jejího surového stavu. Jsou tu popsány způsoby práce s hlínou, její zdobení i způsoby výpalu. Praktická část spojuje obě témata z části teoretické, tedy tvorbu dětí předškolního věku a keramiku. Je tu podrobně popsán projekt realizovaný s dětmi, který byl zaměřený na tvůrčí práci s hlínou od jejího přírodního stavu přes práci s upravenou keramickou hmotou, zakončený stavbou primitivní hrnčířské pece. Práce můţe slouţit jako návod či inspirace pro další práci s předškolními dětmi. Annotation: The main topic of the bachelor thesis "The creative with the ceramic clay in preschool education" is ceramics. The aim of the theoretical part is to summarize the knowledge of children's artistic expression and their work in general. There is also discusses children's space design, and how they understand it. This part is also devoted to ceramics from its raw state. There are described methods of working with clay, its decorating and firing methods.The practical part connects the two areas described in theoretical part, thus the creation of preschool children and ceramics. There is described in detail the project realized with children, which was focused on creative work with clay from its natural state then work with a modified ceramic materials and finished by construction of a primitive kiln. The work may serve as a guide and inspiration for further work with preschool children. Klíčová slova: předškolní věk, dítě, hlína, keramika, výtvarné tvoření Keywords: Pre-school age, child, clay, ceramics, art creatin

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a pouţila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uloţena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

v Brně dne

Lucie Kršková

Poděkování Děkuji vedoucí mé bakalářské práce, paní PaedDr. Haně Stadlerové, Ph.D. za trpělivé vedení, pomoc, cenné rady a podnětné připomínky. Dále děkuji paní učitelce z Fakultní mateřské školy Brno, Elišky Přemyslovny, Marii Nohelové za vřelou spolupráci, cenné zkušenosti i znalosti v oboru předškolní pedagogiky a umoţnění zpracování praktické části v její třídě.

Obsah 1

Úvod ..................................................................................................................... 6

2

MŠ a výtvarná tvorba ........................................................................................ 7

3

2.1

Přínos tvořivých činností dítěti ................................................................................ 7

2.2

Dětský výtvarný projev ........................................................................................... 9

2.3

Dítě a prostor ......................................................................................................... 12

Hlína, keramika ................................................................................................ 16 3.1

Charakteristika ....................................................................................................... 16

3.2

Rozdělení ............................................................................................................... 17

3.3

Pomůcky, nástroje ................................................................................................. 19

3.4

Práce s keramickou hlínou..................................................................................... 20

3.5

Zdobení .................................................................................................................. 21

3.5.1

Plastické techniky zdobení ............................................................................... 22

3.5.2

Malířské techniky zdobení................................................................................ 23

3.6

4

Výpal, keramické pece .......................................................................................... 25

Praktická část ................................................................................................... 30 4.1

Hlína a děti ............................................................................................................ 30

4.2

Seznámení s projektem .......................................................................................... 31

4.3

Realizace plánu...................................................................................................... 32

4.3.1

Dračí sluje ......................................................................................................... 33

4.3.2

Cesty v písku .................................................................................................... 34

4.3.3

Stopy hlínou...................................................................................................... 34

4.3.4

Modelování ....................................................................................................... 36

4.3.5

Vypalování – primitivní pec ............................................................................. 38

4.4

Vyhodnocení projektu ........................................................................................... 40

5

Závěr .................................................................................................................. 42

6

Použité zdroje: .................................................................................................. 43

7

Přílohy ............................................................................................................... 45

1 Úvod Tato práce bude zaměřena na keramickou tvorbu dětí v předškolním vzdělávání. Bude rozdělena na dvě části a to část teoretickou a praktickou. Teoretická část navíc bude rozdělena do dvou celků. Prvním je MŠ a výtvarná tvorba, druhým je Hlína, keramika. V první kapitole bych se chtěla věnovat dětem a jejich výtvarnému projevu. Chtěla bych shrnout poznatky o tvorbě dětí v předškolním věku. Také se zaměřím na přístup potřebný k tvořivým činnostem dětí v předškolním vzdělávání ze strany dospělých. Druhá kapitola se bude věnovat dětem a jejich tvorbě v prostoru. Chtěla bych se věnovat představám dětí o prostoru, jak jej zobrazují. Zabývat se budu problematikou přenosu prostoru do plošného zobrazení a následně i prostorovou tvorbou v trojrozměrném ztvárnění. Uvedu i některé příklady jak lze s dětmi v prostoru pracovat. Následně jiţ nastíním práci s hlínou. Jako prvním z tohoto celku charakterizuji samotný materiál a jen okrajově načrtnu vývoj keramické tvorby. Popíši hlínu jako surový materiál i keramickou hmotu. Práce bude obsahovat také výčet potřebných pomůcek a nástrojů, jednotlivé způsoby práce s hlínou a zdobení jiţ hotových výrobků. Výčet jednotlivých moţností popíši. Nezapomenu ani na důleţitou součást keramické tvorby, výpal keramických výtvorů se zmíněním moţností výpalu primitivním způsobem, ţivým ohněm. V praktické části naváţu na keramický celek tvorbou dětí z keramické hmoty. Zmíním důleţitost seznámení dětí s tímto plastickým materiálem, který lze přetvářet různými moţnými způsoby a jeho působení na dětský vývoj a to jak psychický tak fyzický. Dále zde uvedu seznámení s mým projektem v mateřské škole, který jsem zrealizovala a jednotlivé části rozepíšu a popíšu průběh. Zhodnotím jeho realizaci s dětmi.

6

2 MŠ a výtvarná tvorba 2.1 Přínos tvořivých činností dítěti „Smyslem výtvarné práce s předškolním dítětem nemohou být jen atraktivní výsledky. Výtvarná výchova má především přispívat k bohatšímu vnímání a citovému prožívání skutečnosti, k její poetizaci. Takto chápaná výchova však od toho, kdo dítě vede, nezbytně vyžaduje, aby znal složitosti i zvláštnosti proměnlivé dětské životní problematiky. Výtvarná činnost pomáhá dítěti poznávat okolní svět plně a hlouběji.“ (Svobodová, 1998, str. 4) Tvorba znamená něco výjimečného, probuzení k ţivotu něčeho, co bylo dříve beztvaré, nemělo podobu, neexistovalo. Obecně lze říci, ţe tvořivá činnost je jakákoliv činnost, která má za výsledek výtvor. Ovšem tvořivost znamená moţnost osobního sebevyjádření, rozvoj představivého, jedinečného pojetí úkolu. Výtvarné činnosti rozvíjejí u dítěte dispozice pro tvořivou práci v týmu, je schopno lepšího sebepoznání a sebehodnocení, dále pak rozvíjejí kritické myšlení, podporují emocionální vyrovnanost a vhodně zaplňují volný čas dítěte a pomáhají předcházet citové deprivaci mládeţe. Důraz, dříve kladený na výsledek práce, se nyní přesouvá především na výtvarný, tvořivý proces výtvarné činnosti. Důleţitý je autorův proţitek v průběhu tvoření a jeho radost z tvorby samotné. Dítě je vedeno k objevování a experimentování s výtvarnými prostředky a hledání moţností vlastních schopností i moţností výtvarných prostředků. (Srov. Read, 1967; Slavík, 1997; Uţdil, 1978; Hazuková, Šamšula, 1991) Správnost formálního provedení, dokonalost vizuálního realizmu, a dokonalé technické provedení u dětí není vhodné hodnotit. Především u dětí předškolního věku je potřebná jejich vnitřní účast, subjektivní nazírání na svět a vše kolem. Pokud v nich dospělý nepodporuje tyhle kvality, ubíjí tak dětskou tvořivost a naopak můţe vyvolat ustrašenost z nesprávnosti provedení a celkového vlastního spontánního výtvarného projevu. Právě v tomto období vývoje je totiţ formován celý ţivot a vztah k němu prostřednictvím záţitků, které ovlivňují vědomí dítěte. (Srov. Svobodová, 1998; Babyrádová, 1999) Úkolem dospělého je především citlivě vést dítě a rozvíjet jeho spontánnost tak, ţe pro něj připraví opravdovou tvořivou atmosféru, sledovat jak se dítě rozvíjí a prohlubuje své vztahy s okolním světem. Správné vedení závisí na vhodném výběru tématu, aktuálního a dostatečně zajímavého pro děti i na výběru výtvarné techniky, materiálu či pomůcek. Měli 7

bychom se snaţit dětem nabídnout co nejvíce rozmanitý výběr vyjadřovacích prostředků i materiálů a dát jim moţnost poznávání a objevování různých technik. Dětem tyto prostředky můţeme určit, nebo jim dáme moţnost samostatného výběru, podle toho, jaký záměr tím sledujeme. (Srov. Slavík, 1997; Svobodová, 1998) Pro správné pedagogické působení na dítě je třeba přirozené úcty k dítěti a respektování jeho osobnosti. „Úcta pramení z nepředstíraného, citlivého zájmu o bohatost dětského života, o jeho problematiku, o prožitkovou podstatu každého dne. Známe-li dobře dětskou osobnost a její zvláštnosti (zejména v oblasti psychiky, fyziologie a motoriky), vyplyne nám i respekt k dětskému výtvarnému vyjadřování, k jeho zdánlivým nelogismům, ke zvláštnímu přístupu k příběhům a událostem života. Dítě chápe a vykládá svět z jiného úhlu než dospělý, a proto si nutně volí i odlišné vyjadřovací postupy. Porozumět těmto zvláštnostem (transparenci, nadřazenosti, deformaci tvarů i barev) nečiní obvykle potíže dětem, ale spíše některým pedagogům a také nepoučeným rodičům, kteří práce zlehčují nebo je dokonce kritizují.“ (Svobodová, 1998, str. 4) Mezi cíle výtvarných činností by měl patřit v první řadě rozvoj kognitivních procesů, mezi které patří vnímání, pozorování, tvořivá a rozvíjející představivost a fantazie, výtvarná paměť, výtvarné myšlení a podobně. Dále by měl být podstatný rozvoj sjednocování poznávací a estetické stránky, poznávání tvořivých sdělovacích prostředků a moţností jejich výrazového uţití a poznávání tvořivých procesů v díle, nabývání výtvarných vědomostí a dovedností jak v tvůrčí sféře, tak také v receptivní činnosti. Proţíváním se rozvíjí zejména city a estetické cítění a podněcování k vyjadřování svých vztahů ke svému okolí a obecně ke světu. S poznáváním i proţíváním nedílně souvisí i hodnocení, ve kterém se ukazují zájmy, postoje, názory a normy. Děti jsou vedeny k tomu, aby vyjádřily své názory a postoje k okolí i ke světu, aby si vytvořily hodnotící vztah jak ke světu, tak k uţívaným nástrojům výtvarného vyjadřování a jejich moţnostem a utvořily si základy kulturních návyků. Vytvoření aktivních vztahů ke skutečnostem, uţívání tvořivých procesů, rozvoj tvůrčích schopností, podněcování schopnosti neobvykle a originálně nahlíţet na předměty dává předpoklad k přetváření skutečností. Tyto předpoklady vedou ke komplexnímu vyrovnanému rozvoji osobnosti. (Srov. Hazuková, Šamšula, 1991) Kdyţ dítě kreslí nebo jinak výtvarně tvoří, pozoruje vše a přemýšlí u toho. Upřednostňují spíše obsah myšlenek a věcí nad formu. V dětském věku vystupují do popředí hlubší vlastnosti ztvárňovaného, smysl a obsah. Nevědomě zachycují hloubku myšlenek před 8

realistickým provedením. Důsledkem toho mohou být rozdílné aţ neskutečné barvy, chybná perspektiva nebo „průhlednost“ objektů. Proto dětské osobnosti je bliţší osobnost umělce, neţ osobnost logika. Myšlenkový proces dítěte totiţ není nijak vázán na logické uvaţování, proto je daleko produktivnější. (Srov. Read, 1967) Podle Raeda výchova zaloţená pouze na logickém typu myšlení způsobuje neschopnost činností představivých a smyslových proţitků. Ideální je vyváţená existence obou typů. Navíc lze říci, ţe dítě je schopné logického myšlení aţ od čtrnáctého roku a je nebezpečné snaţit se tento proces uspíšit násilím. Dále uvádí, ţe cílem logické výchovy je sjednotit zkušenosti logického pochopení vesmíru a obecně platné pojetí charakteru a mravnosti. Naopak cílem výchovy směřující k obrazotvornosti je poskytnutí přirozeného vědomí harmonie a rytmu a snaha o to, aby si dítěte tento soulad a krásu uvědomovalo. Mělo by rozeznat krásu a ošklivost, dobro a zlo, co je správné a co nesprávné, co je ušlechtilé a co není. (Srov. Read, 1967) Výtvarná tvorba je velice důleţitá také ve speciálních dětských zařízeních. Je tu zaměřena na rozvoj tvořivosti, tvůrčích schopností a podporuje především citový růst, sebevědomí a sebedůvěru u dětí i mládeţe tělesně či psychicky znevýhodněné. Nabízí moţnost vyjádření sebe sama, odstraňuje deprese a pomáhá k zrelaxování a odreagování vnitřního duševního napětí. Ukázalo se proto jako vhodné, vyuţívat výtvarné tvorby v terapii například dětských poruch v psychické sféře, neboť umoţňuje pohlédnout hlouběji do povědomí dítěte. Můţeme tak dosáhnout zlepšení vyjadřovacích schopností, nabízí totiţ moţnost vyjádřit se bez zábran. Dalším pozitivem je rozvoj fantazie. Tato metoda se nazývá arteterapie a probíhá v kombinaci s jinými léčebnými metodami jako je například pracovní terapie. (Srov. Hazuková, Šamšula, 1991)

2.2 Dětský výtvarný projev Dětská výtvarná díla obsahují symboly, které jsou tvořeny bezděčně. Najdeme je v běţných dětských kresbách a malbách a nemusí být vţdy nápadné, často jsou naopak skryté. Tyto

symboly

jsou

autentickým

projevem

dítěte,

jeho

dispozic

k symbolizaci.

Nejviditelnějším symbolem je kreslení dopisů, které často bývá výrazem toho, jak dítě touţí po komunikaci pomocí znaků a proto výrazově a zpočátku bezobsahově napodobuje abecedu.

9

Na dopise kresleném i běţném psaném si lze povšimnout těch stejných základních rysů, přesto u kresleného jsou daleko zřetelnější. Pokud srovnáme grafický symbolizmus a symbolizmus fonetizmu řeči, zjistíme, ţe u dítěte vývoj řeči a grafické vyjadřování souvisí. (Srov. Babyrádová, 1999) Dětský výtvarný projev je ve svém počátku podle Babyrádové disymetrický. Tento pojem zavedl holandský malíř Asger Jorn, který tvrdí, ţe disymetrie lépe vystihuje a symbolizuje dynamiku ţivota a jeho plnost. Disymetričnost dává tedy dětské tvorbě silnou dynamiku a zůstává důleţitou součástí dětského výtvarného projevu po celou dobu i přesto, ţe v průběhu vývoje dochází k rozvoji symetrie. (Srov. Babyrádová, 1999) Dále je v knize Symbol v dětském výtvarném projevu srovnávána dětská výtvarná tvorba s uměním přírodních národů. Autorka zde zmiňuje především studii Josefa Čapka Umění přírodních národů a tu dále rozvíjí. Umění přírodních národů zobrazuje bezprostřední cítění člověka v geometrizujícím principu, který je blízký grafickému vyjadřování dětí. Tvorba dětí je přirovnávána například k africkému umění, které má dětskou hravost. Vyobrazené jevy jsou často naznačeny hlavně v obrysech a zkratkovitě a prostor je pojímán primárně a spontánně, čímţ není zkreslený. Dále je umění dětské srovnáváno s uměním Staré Ameriky, především indiánů, pro které je typická hádankovitost, tvorba bludišť a záhadných bytostí. Nepřekonatelný rozdíl mezi uměním přírodních národů a dětským uměním je hlavně v účelu, kdy dítě tvoří s potřebou vyjádření poznatků a myšlenek o reálném světě, zatímco přírodní národy nachází důvod tvorby ve strachu z nadpřirozených mocností nebo v obavách o fyzickou existenci, například znázorňování lovu zvěře. Stejně se dá srovnávat projev dítěte s jednotlivými stupni vývoje výtvarného umění, například s malbami starých Egypťanů, kde je zřejmá kombinace různých pohledů. (Srov. Babyrádová, 1999) V dětech zdokonalujeme jejich vrozený cit pro barvu, samozřejmě nenásilně a hravým způsobem. Jako důleţité se jeví poučení o barvě, vedoucí k elementárnímu povědomí o tom, co barvy umí, co vzniká při jejich zapouštění, v čem spočívá krása roztékání barev, jak se chovají vedle sebe a jak působí bílá plocha. Podstatný pro rozvoj tohoto citu je hlavně zájem dětí, který je moţné vyvolat dobrou motivací. Snaţíme se čerpat z psychických účinků barev, postojů k nim i vyvolávání představ či vzpomínek na záţitky. Typické a zároveň specifické pro dětský projev je netradiční nebo nereálný výběr barev, přesto děti k takto netradičně barevnému výtvoru mohou mít logické vysvětlení. Například na stromě zrají třešně, proto je červený. (Srov. Svobodová, 1998) 10

Ať uţ to tak chceme nebo ne, nejčastější z výtvarných činností v předškolním vzdělávání je kresba a to převáţně pastelkou. V kresbě dětí můţeme zpozorovat jednotlivá vývojová stádia. Prvním stádiem je čárání, které se objevuje od dvou do pěti let, a největší vrchol můţeme spatřit ve třech letech. Čárání můţeme rozlišit ještě na čmáranice bez daného záměru, dále pak záměrné črtání tuţkou, napodobivé črtání tuţkou a lokalizované čárání. Druhým stadiem, typickým pro děti ve věku čtyř let, jsou linie, kdy se dostává do popředí zájmu ztvárnění lidské postavy. Na toto stadium navazuje popisný symbolizmus, pro který je charakteristické rozmezí od pěti do šesti let věku. Lidská postava v tomto období má jiţ přesnější tvar a děti s oblibou kreslí stále dokola ty samé tvary. K předškolnímu věku bychom mohli přiřadit ještě stadium popisného realizmu, příznačné věku sedmi aţ osmi let. Dítě kreslí především to, co o kresleném ví, co jej na něm zajímá, méně pak to, co doopravdy vidí. Další stadia se jiţ netýkají předškolního věku, ale uvedeme si je zde pro úplnost. Věk od devíti do desíti let vystihuje vizuální realizmus, kdy se dítě snaţí jiţ o kresbu toho co je reálné a ne jen v jeho představách. Dělí se na fázi dvojrozměrnou a trojrozměrnou. Předposledním stadiem je potlačení, typické pro věk jedenáct aţ čtrnáct let, někdy se uvádí aţ od třinácti let věku. Objektem zájmu se stává mluvený projev a děti nabývají strachu z projevu. Poslední stadium je umělecké oţivení objevující se v raném dospívání. Pokud nedošlo k příliš hlubokému potlačení, kresba získá na výpravnosti, odlišení pohlaví, bohatosti. (Srov. Read, 1967) V pocitech dítěte existuje cosi, co nelze sdělit slovy, i poté, co jiţ ovládá mluvenou řeč a proto hledá způsob jak tyto pocity vyjádřit. Vystihnout lze dojmy prostřednictvím grafického symbolu. Je to pravděpodobně právě ten důvod, proč se po překonání krize ve stádiu potlačení opět vracíme k tvorbě. Toto umělecké sdělování má jistou přednost před běţnou komunikací, jelikoţ jeho prostřednictvím jsme schopni zaznamenat i ty myšlenky, které řečí neobsáhneme. (Srov. Babyrádová, 1999) Pravděpodobně nejobdivuhodnější vlastností dětského umění je schopnost vyjádření se pomocí jednoduchých prostředků, linií, tvarů a barev a schopnost sjednotit reálný svět se světem vnitřním, tedy s jeho duchovní hloubkou. Takové dílo je emocionálně daleko silnější neţ totéţ ztvárněno a propracováno bez vnitřního vyzařování. (Srov. Babyrádová, 1999) „Výtvarné umění, což nutno stále a stále znovu zdůrazňovat, je pro děti nejpřirozenějším způsobem integrace a v tom smyslu jeho materiálem je veškerá zkušenost. Je to jediný způsob, který může plně integrovat vnímání a cítění.“ (Read, 1967, str. 76)

11

2.3 Dítě a prostor „První dětské zobrazení světa vzniká jako pohybově grafická interpretace představ, které samy o sobě se nijak nepodobají plošným obrazcům. K obsahu představ náleží velké bohatství znaků, z nichž jen část se dá přeložit do výtvarného výrazu. Prostorovost nejedním z nich. Povědomí o objemu těles je v dítěti od počátku zakotveno a na tom nic nemění skutečnost, že první obrazy (paňák, dům) mají lineární charakter.“ (Uždil, 1978, str. 116) Prostor se dá znázornit mnoha způsoby. Zobrazení prostoru v ploše zpočátku není důsledkem vizuální zkušenosti, ale spíše působením uvědomování si trojrozměrnosti vlastního těla, neboli autoplastického pocitu. Jaromír Uţdil ve své knize uvádí jako ideální příklad znázornění objemu v ploše kresbu cívky nití. Dítě zobrazí obě základny pomocí krouţků, nakreslí i otvor procházející osou cívky. Nenazírá totiţ na věci tak jako dospělý, ale důleţitá je pro ně myšlenkový obsah, proto při zobrazování prostoru často vyuţívá takzvaného sklápění. Dalším typicky dětským způsobem zobrazení prostoru je rentgenové vidění neboli transparence, kdy se snaţí vystihnout podstatu věcí prostřednictvím vnitřního prostoru. Také uspořádání figur na ploše papíru vyjadřuje prostorové vnímání dětí. Spodní okraj vyjadřuje zemi a horní okraj naopak nebe. Typické a obzvláště názorné je zobrazení kruhu dětí při hrách či tancích. Pro toto zobrazení děti vyuţívají jiţ zmiňované sklápění, uţití několika různých pohledů. (Srov. Uţdil, 1978) Podle Babyrádové je právě základním zobrazením prostoru mandala. Symbol kruhu dává dětem základ jak pro kreslení postavy, kosmických těles a jiných předmětů obsahujících kruhy, tak prostorovému uspořádání, neboť kruhové rozvrţení symbolizuje místo, ve kterém dítě ţije. Pro práci s dětmi je vhodné vyuţít mandaly jako mentální obrazy, tedy něco, co vychází z našeho nitra. Ideální je inspirace indiány, kteří kreslili mandaly do písku, tím pádem byli jen málo omezeni prostorem. V dnešní době se často vyuţívá barevných písků k vysypávání vzorů v mandalách. (Srov. Babyrádová, 1999; Read, 1967) „V celku tedy lze říci, že zobrazení prostoru se vyvíjí tak, jak to odpovídá postupující potřebě rozlišovat a rozlišené sjednocovat v celek vyššího řádu. Z psychologického hlediska je zajímavá potřeba (a jí odpovídající tendence) vyjádřit ty prostorové vztahy, které souvisejí s obsahovou a věcnou stránkou zobrazených předmětů (nebo celé zobrazené scény).

12

Z výtvarného hlediska je zase povzbudivé, že potřeba zobrazit objekt nebo prostor není nepřátelská růstu výtvarné formy a jejího kompozičního prvku; řešení, která dítě nalézá, jsou věcná a výtvarná zároveň…“ (Uždil, 1978, str. 119) Jedním ze způsobů zobrazení prostoru je například frotáţ, kdy prostor přeneseme do plochy na list papíru pomocí tuţky nebo voskového pastelu. Vybereme si vhodný podklad s mnoţstvím vyvýšenin a prohlubní. Vhodné je například „dřevo, kůra stromů, reliéfy, prolákliny, pukliny přírodnin nebo věci uměle vytvořené – plochy zdí, různé kovové předměty (vrata, plot), vyryté nápisy, klíče, podrážky bot, části stavebnice nebo struktury textilie – zkrátka každý reliéf vystupující nad základní plochu, který při frotáži dává zajímavé obrazce. Je možné kombinovat různé frotáže a spojovat je ve výtvarný celek.“ (Svobodová, 1998, str. 48) Dětem v předškolním věku tato technika umoţňuje poznat materiál a objevit rozmanitost jeho struktur. Zároveň jim dovolí poznat vlastnosti předmětů také hmatem a ostatními smysly. Kdyţ ale zmiňujeme prostorovou tvorbu, měli bychom si vymezit zejména produkci, kterou si můţeme osahat, a která vyuţívá opravdový, trojrozměrný prostor. V knize Výtvarný projev a výchova je podotýkáno, ţe plastický tvar nemusí být skutečnosti blíţe neţ dvojrozměrné ztvárnění, jak se často mylně usuzuje. Trojrozměrné dílo se sice reálnému přírodnímu tvaru přibliţuje právě svým třetím rozměrem, ale přesto jej ovlivňuje nadsázka, autorův vhled, vnímání, představy a zkušenosti i redukce tvarů a velikosti stejně, jako je tomu u plošného výtvoru. Navíc je pro dítě velmi těţké ztvárnit, vymodelovat svůj výtvor tak, aby vyjadřoval skutečnost z více pohledů. (Srov. Stadlerová, 2005; Uţdil, 1978) Hranice mezi tvorbou plošnou a prostorovou jsou přinejmenším neurčité, lépe řečeno víceméně neexistují. Zanikají kombinacemi různých výtvarných technik, materiálů i nástrojů. Pokud dílo tvořené pouze v ploše uskupíme, uspořádáme či umístíme do určité kompozice, ať symetrické nebo asymetrické, kde vyuţíváme třetího rozměru, stává se z něj najednou dílo prostorové. Stejně tak do prostoru patří proţitky hmatové, otisky, doteky, reliéfy, struktury tvořené v papíru. (Srov. Fišerová in Stadlerová, 2005) Jednoznačným příkladem nejasných hranic mezi tvořením v prostoru a v ploše je fotografie. Sama fotografie je obrázkem plošným, mající jen dva fyzické rozměry, ale přesto jasně zachycuje prostor. A také s prostorem počítá při své tvorbě – například nastavení vzdálenosti od objektu, samotná kompozice fotografovaného. Lze fotit jak náhodný obraz, takzvanou momentku, nebo záběr cíleně zvolený a uměle naaranţovaný. 13

V dnešní době jiţ neplatí tradiční sochařské rozdělení podle způsobu zpracování, kde prvním způsobem je odebírání materiálu, tedy opracovávání převáţně dřeva nebo kamene. Druhý způsob je přidávání matriálu pro vytvoření poţadovaného tvaru, nejčastěji hlínou. K těmto základním tradičním materiálům a moţnostem zpracování se přidávají další a vhodnější pro tvorbu s dětmi. Je tedy moţné pracovat jak s materiálem tradičním, tak netradičním. S dětmi lze modelovat z hlíny, vyuţít plastelínu či jiné hmoty. Plastická práce podporuje u dětí rozvoj hmatu, prostorovou představivost, obohacení psychiky dítěte a zároveň slouţí jako inspirace pro tvůrčí myšlení. Děti jsou schopny lépe si uvědomit a vnímat reálný prostor, objem, tvar, ale je potřeba uvědomit si, ţe pro ně mohou být tyto činnosti náročné. (Srov. Svobodová, 1998; Novotná, Fišerová in Stadlerová, 2005) Vyznačení reliéfu lze provést také takzvanou muchláţí. Zmačkáním papíru a následným rozloţením nám vznikne zajímavý vzor, ve kterém můţeme objevit skryté obrazce a dotvářet je obtahováním vybraných vzniklých linií. Jinou technikou zasahující do prostoru je takzvaný slepotisk. Je to grafická technika, podobná frotáţi, stejně tak i tady se vyuţívá členitého podkladu s výraznou strukturou, rozmanitými tvary a reliéfy. Tento podklad se otiskne – vytlačí do navlhčeného papíru a vytvoří tak reliéf, obraz tvoří hra světla a stínů. (Srov. Svobodová, 1998; Fišerová in Stadlerová, 2005) Je moţné otiskovat také strukturu hlubší, a to pomocí sádry. Podle záměru či chuti můţeme vyuţít stopy – otisky, které najdeme nebo si je vytvoříme sami. Do hlíny nebo jílu vytlačíme stopy různými předměty a vyhloubený tvar následně zalijeme sádrou. Po uschnutí otisk vyjmeme. Pro efekt je moţné pouţít obarvenou sádru nebo dotvořit výrobek barvami aţ po vyjmutí. V dalším případě můţeme pozměnit reliéf prostoru v přírodě sami svým zásahem, pokud se necháme inspirovat tvorbou land-artu. Vyuţít lze materiálu nalezeného v přírodě (suché podzimní listí, sníh, kameny nebo oblázky a podobně) a tento přeskupovat, vršit, řadit za sebe podle vlastní představivosti a fantazie. Případně můţeme vyuţít materiál přinesený, ať uţ přírodní nebo umělý, svým vzezřením kontrastující s okolním prostředím. (Srov. Svobodová, 1998; Fišerová in Stadlerová, 2005) Pokud vytváříme mozaiku, nemusíme se drţet jen nalepovaného papíru. Je moţné a efektní vyuţití materiálů prostorových, jako jsou kamínky, barevné folie, kousky plastu, nebo suché plody. Lepit je můţeme jak na tvrdý papír, tak na sklo nebo do sádry a podobně. Zajímavá práce je i s dřevěnými hoblinami, ze kterých lze skládat pozoruhodné kompozice. Dají se pouţít hobliny přírodní, nebo si je můţeme nabarvit. (Srov. Svobodová, 1998) 14

Prostorové kompozice jsou dětmi v předškolním vzdělávání velice oblíbené. Děti rády staví obrazce z kostek a stavebnic, vyuţívají různě velké plochy prostoru, staví do šířky i do výšky. Tato činnost nabízí moţnost přirozené spolupráce. Nejvhodnější jsou dřevěné kostky s mnoţstvím geometrických těles, na kterých se je děti snadno naučí poznávat. Také mimovolné poznávání barev je přínosné. (Srov. Stadlerová, 2011) Klasickou plastickou tvorbou je asambláţ, nejvíce podobná koláţi, s tím rozdílem, ţe je tvořená do prostoru sestavováním, skládáním, slepováním, spojováním předmětů nebo jejich částí. Vyuţít se dá různého odpadového materiálu, papírů, starých krabic, plastových lahví a všeho, co jen nás napadne. Cílem asambláţe je dát těmto starým předmětům nový význam a smysl a zároveň u dětí rozvíjet estetické cítění. (Srov. Svobodová, 1998) Moţností jak s dětmi tvořit v prostoru se nám nabízí mnoho. Stejně tak moţností, jak prostor přenést do plochy. Můţeme tedy říci, ţe prostorovou tvorbou dětí rozumíme jak tvorbu v ploše, tak tvorbu trojdimenzionální. Na papír děti přenáší své vnitřní představy o prostoru. Zároveň dokáţou tvořit v reálném třetím rozměru a při této činnosti se jejich představy rozvíjí a zdokonalují.

15

3 Hlína, keramika 3.1 Charakteristika Hlína je nenahraditelný materiál, který nás jako lidstvo obklopuje od nepaměti. Rozlišujeme základní skupiny zemin, a to jemnozrnné zeminy, které jsou soudrţné, písčité a štěrkovité zeminy, ty jsou označovány za nesoudrţné. Další skupinou jsou zeminy organické, prosedavé a jiné druhy zvláštních zemin. Dále rozlišujeme základní názvy jíl, prach, hlína, písek, štěrk, kameny, balvany. Pro práci s hlínou, jako je hnětení, tvarování, modelování a další, jsou vhodné svou konzistencí pouze soudrţné zeminy, které obsahují dostatek jílových sloţek. Sloţky keramické hmoty se dělí na plastické, kam patří jíly, hlíny a kaolin a neplastické, mezi ty patří křemen, ţivec a vápenec. (VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V BRNĚ. Návod pro pojmenování a popis zemin; Adamcová, 1994) Pojem keramika obecně označuje výrobky z plastického materiálu - hlíny, vypalované, glazované či neglazované. Je to „soudržná polykrystalická látka, popřípadě s určitým obsahem skelné složky, získaná z anorganických nekovových látek (surovin), nejčastěji na bázi silikátů, zpracováním do tvaru a vypálením výtvoru v žáru, při kterém dojde slinováním ke zpevnění, k vytvoření mikrostruktury a k získání požadovaných fyzikálních a chemických vlastností. Pod keramikou rozumíme dále všechny výrobky z uvedené látky a také stručné označení průmyslového keramického oboru, který se zabývá jejich výrobou a s ní spojenou problematikou.“ (Lach, 1986, str. 4) Samotný název pochází pravděpodobně z řeckého slova „keramos“ = hlína, hrnčířské výrobky a „kerameus“ = hrnčíř. Tomuto mohlo dát základ slovo „kera“ = vosk (tvárný materiál), nebo „keras“ = roh, nádoba k pití. Některé zdroje dokonce uvádějí, ţe pojem keramika mohl vzniknout z indického sanskrtu, kde znamenal hoření či pálení. (Zádrapa, 1971; Rada, 1963) Keramiku dělíme na hrubou a jemnou, a to podle tloušťky a zrnitosti keramického střepu. Mezi hrubou keramiku patří především produkty určené k průmyslové nebo stavební výrobě, například cihlářské výrobky, střešní krytina, kanalizační roury, ţáruvzdorné a kyselinovzdorné předměty.

16

Pojem jemná keramika zahrnuje pro nás důleţitější sloţku, do které patří keramika uţitková a ozdobná. Dále pak obkládačky, zdravotnická keramika, elektronické potřeby, porcelánové a další předměty. (Srov. Rada, 1963)

3.2 Rozdělení Pro začátky práce s hlínou, její objevování především s dětmi, postačí taková hlína, kterou najdeme například za školkou či u domu na zahradě. Ovšem pro pokročilejší keramické potřeby se jíly většinou nedají zpracovat v přirozeném stavu. Nejdříve je nutné materiál pomlet, prosít, poté zpracovat plavením, dále se ostří a mísí s jinými surovinami. Tímto způsobem vytváříme keramické pracovní hmoty, které by měly splňovat určitá daná kritéria. (Srov. Rada, 1956) Mezi nejdůleţitější vlastnosti keramických hlín patří především plastičnost neboli zpracovatelnost, kdy by se s hmotou mělo dát dobře pracovat, snadno modelovat a vytáčet, měla by také vázat jemná ostřiva. Dalším poţadavkem je malé smrštění. To znamená po vypálení o 8 – 10 %, výrobek by se neměl pokroutit či popraskat. Třetí důleţitou vlastností je přídrţnost glazury, coţ znamená, ţe by se neměla odlupovat, vsakovat se nebo stékat či trhlinkovat. Pravoslav Rada ve své starší publikaci uvádí ještě další dvě nezbytné vlastnosti a těmi jsou stálost v ohni – výrobky se v ohni nesmí nijak deformovat, musí zachovávat svoji formu, a čistotu surovin – obsah nečistot by mohl změnit barvu nebo jinak změnit vlastnosti střepu. Dále zde uvádí, ţe „k těmto hlavním vlastnostem dobré keramické pracovní hmoty přistupují ovšem ještě další, často neméně důležité požadavky, jako průlinčivost, vypalovací barva, licí schopnost apod.“ (Rada, 1956, str. 13) Všechny tyto vlastnosti poţadované při průmyslovém zpracování, ovšem nemá téměř ţádná hlína ani jíl. Proto v keramických závodech k dosaţení poţadovaných vlastností hlíny upravují míšením různých druhů hlín a jiných materiálů či surovin. (Srov. Rada, 1963; Rada, 1956) Keramiku dělíme podle výšky vypalovací teploty a nasákavosti střepu na měkkou a tvrdou. Při niţší teplotě výpalu sice dochází k horšímu slinutí, neţ například u porcelánu, ale kaţdý druh hlíny snese jinou teplotu výpalu.

17

Hrnčina – hrnčířské zboţí, veškerá glazovaná i neglazovaná keramika s barevným průlinčivým střepem Zakuřovaná keramika – neglazovaná, pálená v primitivních polních pecích. Při dosaţení určité teploty se na oheň přihodí mokré větve či jiné látky vyvolávající kouř, saze usazené v pórech střepu způsobí částečnou nepropustnost. Teralit a siderolit – teralit je neglazovaná keramika, před vypálením leštěná kouskem tvrdého dřeva, kostí či kouskem kovu. Siderolit je keramika napuštěná fermeţí a poté lakovaná kopálovým nebo jantarovým olejem. Terra sigillata – černé a červené řecké a římské antické vázy. Majolika a fajáns – keramika s bílým průlinčitým střepem, pokrytá neprůhlednou bílou glazurou. Pórovina (bělnina) - má bílý průlinčitý střep, pokrytý průsvitnou glazurou. Podle sloţení se dělí na měkkou (vápenatou), střední (smíšenou) a tvrdou (ţivcovou). Wegwoodova keramika – nazvaná podle svého vynálezce. Ten vyráběl různé druhy keramiky, které pojmenovával podle vzhledu, předpisy vydal pod názvem Experimental Book. Kamenina – má bílý nebo barevný hutný střep s malou nasákavostí, pálený při teplotě od 1200 °C. Porcelán – má střep slinutý, který v slabé vrstvě prosvítá. Dělí se na tvrdý a měkký, podle vypalovací teploty. Porcelánu je více druhů, například frytový, anglický kostní, biskvitový a další druhy. (Rada, 1956) Keramických hmot je na trhu velké mnoţství. Seţeneme je jak v kamenných obchodech zabývajících se keramikou, či obchodech s výtvarnými potřebami všeho druhu, tak na internetových obchodech, kde si můţeme vybrat z nepřeberného mnoţství keramických hmot. Při výběru sledujeme barvu, obsah šamotu (jeho hrubost) a zejména teplotu slinutí neboli doporučenou teplotu výpalu. Rozhodnout se můţeme pro modelovací hlíny, točířské hlíny, licí břečky do sádrových forem, sochařské hlíny nebo samotvrdnoucí hmoty čili Keraplasty. V nabídce nalezneme hlíny různých odstínů – krémové, béţové, rezavé, hnědé, lososové, okrové, smetanové, bílé, černé nebo dokonce melírované či korkové a další. „Pro 18

potřebu amatérů, kroužků nebo kurzů je vhodnější získat matriál v některém z keramických provozů, který je v blízkosti. Ponejvíce se užívá červenice. Je to hlína na nižší pálení, velmi tvárná a pro naše účely snadno zpracovatelná.“ (Adamcová, 1994, str. 50), (MLČKOVSKÝ, © 2009-12)

3.3 Pomůcky, nástroje Pro práci s hlínou je potřeba vybavit se některými nezbytnými pomůckami či zařízením. Důleţitá je pracovní deska, nejlépe otáčivá, kterou poloţíme na normální pracovní stůl, můţeme pouţít také speciální modelovací stolek. Jako materiál podloţky je vhodná sádra, břidlice nebo dřevěné prkénko, zajištěné proti kroucení. Nevhodná je ovšem překliţka, která se vlhkem bortí. Ač jsou nejdůleţitějším nástrojem při práci naše ruce, je vhodné mít připravené některé jednoduché nástroje, mezi které patří především kuchyňský nůţ, ten nám poslouţí k vykrajování a odkrajování tvarů a částí hlíny. Dále budeme potřebovat strunu na odřezávání hlíny opatřenou na koncích kolíčky pro lepší uchopení, mořskou houbu k vlhčení a omývání rovných hladkých ploch. Modelovací dřevěné nebo kovové špachtle jsou dalším vybavením, které se nám bude hodit při práci. Tyto pomůcky nám umoţní vytvořit takové tvary, dolíčky či tenké linky, které bychom prsty udělat nemohli. Neméně potřebným nástrojem jsou oka k vybírání hlíny z masivnějších výrobků, které by mohly v peci popraskat. Špachtle i oka seţeneme v potřebách pro výtvarníky, ale pokud chceme ušetřit, nebo čistě jen z potěšení vytváření něčeho nového, můţeme si je vyrobit sami. Špachtli získáme z kusu asi 20 cm dlouhého tvrdého dřeva, pomocí noţe a hrany úlomku skla vyřeţeme poţadovaný tvar, který následně vyhladíme smirkovým papírem a po dokončení můţeme napustit horkým lněným olejem nebo fermeţí. Pro výrobu oček budeme potřebovat tvrdý nerezový drát, který je třeba rozklepat do plocha a následně jej ohneme do poţadovaného tvaru. Takto vytvarovaná očka připevníme ke střední dřevěné násadě z obou stran. Případně můţeme očko vyrobit celokovové. Další vhodné pomůcky jsou: pracovní oděv, válečky, laťky různé tloušťky k rovnoměrnému rozválení hmoty, látkové podloţky, kusy látek s různou strukturou, smirkový papír, houbička, mísy různých velikostí, štětce různé síly, potřeby pro glazování 19

jako jemné sítko, třenka s paličkou, sběračky a nakonec staré hadry na umývání a utírání stolů, ručník, mýdlo a kartáček na umytí rukou. Pokud chceme keramice věnovat více času a modelovat častěji, nebo pokud chceme zaloţit keramickou dílnu, budeme mimo tyto pomůcky potřebovat ještě další vybavení. Počínaje regály na odkládání výrobků, prostory na skladování hlín a glazur, různé stojany a podstavce potřebné pro tvorbu soch či reliéfů, hrnčířský kruh a další vybavení, keramickou pecí konče. (Srov. Adamcová, 1994) Pokud budeme s keramickou hlínou pracovat poprvé nebo se chystáme tohoto materiálu vyuţívat jen výjimečně a nechceme pořizovat všechny tyto pomůcky ať uţ jen z finančních důvodů nebo nejistoty z následné nevyuţitelnosti, není to nutné. Většina nástrojů se dá jednoduše nahradit. Například můţeme pouţít špejle, párátka, příborový nůţ, lţíci i vidličku, lis na česnek, který zabaví zvídavé děti, opačnou stranu štětce, obyčejné tuţky či propisky a další.

3.4 Práce s keramickou hlínou Práce s keramickou hlínou vychází z improvizace a hravosti. Je ale potřeba osvojit si jednotlivé techniky a zásady. Je potřeba počítat s dutostí výrobku a sílou střepu. Díky unikání vlhkosti není keramická hlína vláčná příliš dlouho, proto pokud potřebujeme udrţet výrobky nebo jejich části vlhké, balíme je do igelitových obalů nebo vlhkých kusů látek. Jednotlivé části slepujeme pokud moţno ještě před zatuhnutím, poté to jde obtíţně. Pokud jednotlivé části schnou nestejnoměrně, mohou při výpalu praskat. Ze stejného důvodu je důleţité, aby hlína byla čistá a neobsahovala například kousky sádry, musí být bez vzduchových bublin, proto je důleţité před prací hmotu důkladně prohníst. Pro práci s dětmi je vhodná hlína s obsahem šamotu, coţ je vypálená, ţáruvzdorná hlína. Ten hmotu provzdušňuje a podporuje lepší stavitelnost. (Adamcová, 1994) Modelování – „Do tohoto pojmu se zahrnuje v keramice nejen figurální plastika, nýbrž i nádoby a ostatní dutá keramika, pokud je tvořena ručně bez pomoci hrnčířského kruhu nebo forem.“ (Rada, 1956, str. 94). Modelování z hroudy hlíny pomocí ubírání a lepení je přístup sochařský. Je třeba dávat pozor, aby při přidávání hlíny nevznikly vzduchové bubliny. Hotový výrobek necháme zatuhnout a pečlivě vybereme přebytek hlíny. V případě 20

sloţitějšího výrobku jej musíme rozřezat, jednotlivé části vybrat a ty zase slepit dohromady. Vymodelovat je moţné také předměty duté tak, ţe prsty rovnoměrně tlačíme na hlínu a vytahujeme do tvaru nádoby, kterou tak lze dál upravovat. Vytváření z válečků, pásků a kuliček – Pomocí hliněných válečků silných asi jako tuţka vytvoříme poţadovaný tvar nádoby nebo i figury tak, ţe je spirálovitým způsobem vrstvíme na sebe. Aby na sobě jednotlivé vrstvy dobře drţely, je potřeba obě spojovací plochy zdrsnit a potřít šlikrem (řídká směs právě pouţívané hlíny a vody). V opačném případě riskujeme rozpadnutí výrobku při vysychání. Pro dokončení můţeme stěny výrobku vyhladit špachtlí dohladka nebo vyuţít spár jako dekoru. Tímto způsobem lze vyrábět keramiku jak uţitkovou, tak i dekorativní. Vytváření z plátů – Pláty si můţeme připravit různými způsoby. Lze je seříznou z velkého kvádru hlíny pomocí hrnčířské struny, nebo vyválením plátu válečkem. Výšku můţeme korigovat pomocí dřevěných vodicích lišt. Z plátů je moţné vyřezat různé tvary, které lze lepit a vrstvit na další výrobky, nebo stočením či jiným způsobem slepit a vytvořit vázičky, krabičky, nádoby různých velikostí a tvarů. Také je můţeme kombinovat s modelováním a dalšími technikami. Pro spojování plátů platí stejné důleţité pravidlo zdrsnění spojovaných částí a slepení šlikrem, tyto spoje důkladně přitlačíme k sobě. Slepované části musí mít stejnou hustotu. Vytáčení na hrnčířském kruhu – Hrnčířský kruh je vlastně první pouţívaný stroj v dějinách lidstva, který vynalezly pravděpodobně sumerské národy. Práce na kruhu není snadná, vyţaduje mnoho trpělivosti a úsilí před osvojením si této techniky. Kaţdý hrnčíř má své vlastní způsoby a postupy při točení. Nejdůleţitější zásadou při točení na kruhu je dokonale zpracovaná hlína. Dříve nejvíce pouţívané hrnčířské kruhy na noţní pohon dnes nahrazují kruhy elektrické. (Pajdlhauser, 1982; Rada, 1956)

3.5 Zdobení Techniky zdobení neboli dekorační techniky můţeme rozdělit na dvě základní skupiny a to plastickou (také sochařskou) a malířskou. Ač jsou tyto techniky uváděné samostatně, v praxi se často prolínají a doplňují.

21

Plastické techniky zdobení

3.5.1

Tvarování je prvním zdobným prvkem. Provádí se s nádobou po dotočení na kruhu nebo po vyjmutí z formy ještě v tvárném stavu. K této technice nám postačí pouze navlhčené ruce, případně měkká mořská houba. Můţeme dekorovat zplošťováním, stlačováním nebo seříznutím nerovného oraje nádoby. Nalepování je jednou z nejstarších technik. Můţeme jednoduše nalepovat kuličky, válečky, pásky a ty posléze dále tvarovat různým stlačováním. Toto nám umoţní vytvoření rozmanitých reliéfů. Dále můţeme nalepovat v ruce nebo ve formě předem vytvořené reliéfy. Vlasů nebo srsti docílíme jednoduchým nalepením nudliček hlíny protlačené přes síto. Často se takto dotvářely hrnečky nalepováním jemných kvítků a lístečků. Razítkování taktéţ patří mezi velice staré techniky dekorování. Pouţívají se razítka z kovu, dřeva, plastu, sádry, suché nebo vypálené hlíny. Dají se pouţít však i další materiály se zajímavou strukturou, jako jsou rozličné přírodniny, textilie a podobně. Na stejném principu fungují také razítkovací válečky, kterými lze vytlačovat pravidelné pásy po obvodu celých nádob. Rytí je nejpouţívanější a zároveň nejstarší technikou zdobení keramické hlíny vůbec. Tuto techniku můţeme dále dělit na rytí, rýhování a ţlábkování podle šířky vrypu. Tvořit můţeme s jakýmikoliv zahrocenými nástroji, ať uţ jsou k tomu určené nebo ne. Vyuţít se dá například vidlička, starý hřeben, hřebík nebo obyčejný nehet. Inkrustace - základem pro tuto techniku je technika předchozí, tedy rýhování. Tyto rýhy se pečlivě zaplní jinobarevnou hmotou nebo hlínou. Výrobek se nechá pomalu proschnout a poté se seřízne vloţená hmota noţíkem do rovna. Prořezávání střepu se provádí do polotuhé hlíny. Pouţívá se tenký ostrý noţík, kterým se vyřeţe ornament. Po zaschnutí se ostré hrany změkčí a začistí houbou. Pate sur pate můţeme přeloţit jako těsto na těsto. Je to technika vyuţívaná při výrobě porcelánu. Na surový – biskvitový nebo glazovaný střep štětcem vrství jemné reliéfy v tenkých vrstvách. Pro dokonalý výsledný efekt se reliéf vyhladí modelovacími ţelízky.

22

Litofanie je technika svým principem podobná „pate sur pate“, s tím rozdílem, ţe tentokrát se výsledného efektu dosahuje naopak zeslabováním porcelánové vrstvy. Výsledný reliéf potom proti světlu tvoří obraz odstíněný různou tloušťkou stěny. Porcelánové krajky například na porcelánových baletkách se vyrábí z opravdových krajek. Ty se namáčí do glazury s přídavkem lepidla a připevní k figurce. V peci krajka ţárem shoří a zůstane jen její tvrdá, křehká kopie.

3.5.2 Malířské techniky zdobení Engobování - jinak také řečeno nástřepování patří k nejstarším malířským způsobům zdobení keramiky, který vyuţívá rozličných barev keramických hmot. Provádí se do polotuhého střepu, který je lépe před nanášením engoby navlhčit. Nástřepím (engobou) se dá zdobit různými způsoby. Střep můţeme namáčet, polévat, stříkat nebo nanášet engobu štětcem. Malování kukačkou se dá vyuţívat k práci s engobou nebo i glazurou. „Kukačka je velmi starý hrnčířský nástroj, užívaný v různé podobě po celé Evropě i jiných částech světa. Obyčejně je to malá hliněná baňka, uvnitř a někdy i zvenčí glazovaná. Je opatřená dvěma otvory – nálevním a otvorem, kterým barevná hmota vytéká. Ve výtokovém otvoru je kusem hlíny nebo korku připevněno jemně seříznuté husí brčko o světelnosti 1 – 2 mm.“(RADA, 1956, str. 127) Místo kukačky můţeme zdobit volským rohem nebo gumovým balonkem. Této techniky se vyuţívá především k prouţkování nádob a malování ornamentů. Trasakování a mramorování patří mezi kukačkové techniky, kdy se talíř nebo mísa zevnitř vyleje základní vrstvou engoby, do které se následně zapouští jiné barvy stejné hustoty. Po dokončení trasakování mísou trhnutím pootočíme nebo trhneme ze strany na stranu. Barevné vrstvy se propojí a v jemných vlasových čárách se na povrch vyplaví spodní podkladová barva. Dekorování šablonami patří mezi staré orientální techniky. Šablonou mohou být listy, rostliny, vystříhané papíry nebo různé folie, které se připevní na povrch výrobku a přestříkají barvou. Případně se ponoří do nástřepové hmoty. Tupování je jednou ze starých hrnčířských technik. Barvu můţeme nanášet na střep i na glazuru pomocí kusů látek různé struktury, houbou, smotkem vlny a jinými materiály.

23

Malba pod glazurou na savý střep je přirovnávána k akvarelu. Při této technice je důleţitá rychlost a malování v jedné vrstvě. Větší nános barvy by mohl způsobit vadu glazury. Kreslení pastely je výhodné v tom, ţe si je můţeme vyrobit sami z lepidla, bílého jílu nebo kaolínu a kysličníku nebo barvítka. Hmotu důkladně promísíme a vytvarujeme z ní válečky, které necháme zatuhnout zarolované v papíru. Zaschlými pastely se kreslí na střep stejně jako na papír. Rytí do vypáleného střepu je další podglazurní technikou, která se provádí nástroji pro suchou jehlu. Hotový vzor přetřeme podglazurní barvou, tu poté opět setřeme. Barva zůstane ve vyrytém obrazci, který tak lépe vynikne. Sgrafito se provádí stejnými nástroji jako rytí do střepu. Do nánosu barvy (glazury nebo nástřepí) se vyrývá, proškrabuje vzor, který při vícebarevném nánosu můţe tvořit zajímavé ornamenty. Malba do syrové glazury je technika, kterou se vyznačuje především majolika a fajáns. Do nánosu nevypálené glazury se maluje glazurami jiných barev nebo kysličníky kovů. Malba na vypálenou glazuru barvami, listrovými barvami, měkkými smalty a drahými kovy. Podklad namalujeme nebo natřeme směsí terpentýnu a balzámu, případně směsí sirupu s cukrem, tu necháme mírně zaschnout a poprášíme barvou. Pásování nebo kroužkování se dá pouţít jak pod glazuru tak také na glazuru nebo do ní a to engobou, barvami i kovy. Krouţkuje se na jakékoliv otáčivé podloţce. Vykrývací hmoty nanášíme na taková místa, která chceme nechat nezabarvená. Starou technikou uţívanou v orientu bylo vykrývání rozpuštěným voskem. Jinou moţností je vykrývání roztokem arabské gumy nebo kaší ze směsi mouky a kaolinu. Komůrkový smalt je typický kupříkladu pro starou čínskou keramiku a porcelán. Podobá se technice na kovových smaltových pracích zvané email cloissonné. Na polotuhý výrobek se nalepí ornamenty pomocí tenkých prouţků hlíny. Do komůrek mezi nimi se po výpalu s glazurou nanese smalt. Malířské štětce si ze srsti domácích zvířat, nejčastěji zaječích fousů nebo prasečích štětin vyráběli keramici a hrnčíři sami. Štětce měly různou délku, tloušťku a sestřiţení podle 24

způsobu pouţití. Byly speciální štětce na konturování, jiné na krouţkování nebo malování lístků, růţiček, jelenů a podobně. Tisk patří mezi nejmladší techniky zdobení a současně je také nejprůmyslovější. Dělí se na razítkování gumovými razítky, ocelotisk a obtisky, převáţně tisknuté na vypálenou glazuru keramickým pigmentem. (Pajdlhauser, 1982; Rada, 1956; Rada, 1963)

3.6 Výpal, keramické pece Abychom mohli výrobky kvalitně a bezpečně vypálit, je potřeba je nejprve dokonale vysušit. Sušení je proces sice zdlouhavý, ale nezbytný pro dobrý výsledek. V opačném případě hrozí nebezpečí zkroucení výrobku, praskání a další deformace. Voda, která se při sušení odpařuje, způsobuje, ţe se výrobek smršťuje. Proto je nezbytné sušit keramiku pomalu, pozvolna, a alespoň zpočátku ve vlhkém teple. Místnost, kde takto sušíme, musíme větrat, ale také musíme dávat pozor, abychom nevytvořili průvan nebo příliš neochladili vzduch. Mrazem by se mohly výrobky rozpadnout. Případnému ohýbání či praskání způsobeného nepravidelným odpařováním vody z výrobku zabráníme vhodnou podloţkou při sušení. Marie Adamcová ve své publikaci uvádí jako nejvhodnější podloţku sádrové desky, které odvádí vlhkost, Ambróz Pajdlhauser zase radí pouţívat mříţovité podloţky, které umoţňují sušení rovnoměrně za všech stran. (Pajdlhauser, 1982; Adamcová, 1994) Zavadlý stav – výrobek je jiţ mírně proschlý, nemění svůj tvar při manipulaci, ale stále je dostatečně vlhký, abychom jej mohli dále zdobit nebo dotvářet přilepováním dalších částí jako například oušek k hrníčkům. Je ovšem potřeba místo zdrsnit a pouţít šlikr. Koţený stav – je takzvaným poločasem schnutí, kdy výrobek nemění svůj tvar, a není vhodné snaţit se přilepit další části. Pokud máme v plánu nanášet engobu, je pro to nejvhodnější okamţik. Výrobek ještě není tak křehký, proto se s ním dá snadno manipulovat a přenášet. (Adamcová, 1994) „Vyschlý výrobek je světlý, lehký, křehký. Na omak již nechladí. Pokud se v této fázi proviníte a pálíte nedosušený střep, sami se potrestáte. Takové zboží se s největší 25

pravděpodobností roztrhne vlivem vodní páry, která se pálením uvolňuje.“ (Adamcová, 1994, str. 83) První pálení, takzvaný přeţah, se provádí s vysušenými neglazovanými výrobky – střepem. Pálí se obvykle při niţších teplotách od 800 do 900°C. Pajdlhauser uvádí dokonce teplotu výpalu střepu mezi 900 – 1000°C. Tato teplota však závisí na druhu a sloţení keramické suroviny. Výrobky se při výpalu mohou dotýkat, můţeme je dokonce skládat do sebe a vršit na sebe. Pokud bychom vypalovali na teplotu vyšší nebo glazované výrobky, dotýkat se nesmějí, aby se nespekly. Výše teploty při druhém pálení se mění podle druhů keramiky a glazur. (Rada, 1963; Pajdlhauser, 1982) Při teplotě nad 800°C se mění chemické i mechanické vlastnosti hlíny. Změní barvu i tvrdost a zvyšováním teploty se mění také neprůlinčivost. Teplota slinutí střepu se odvíjí od čistoty keramické suroviny. (Rada, 1963) V dnešní době máme široké moţnosti výběru keramické pece. Nejjednodušší a nejdostupnější moţností je pec elektrická, kterou vlastní snad všechny keramické dílny zájmových krouţků. Tyto pece jsou nejrozšířenější právě pro svou snadnou instalaci, ovládání a absenci speciálního komínového zařízení. Další výhodou je snadná obsluha a nakládání pece nebo rychlé dosaţení poţadované teploty. V současnosti si můţeme elektrické pece pořídit v rozličných velikostech a tvarech od mnoha různých výrobců. Také způsob plnění se liší. Máme moţnost výběru plnění z vrchu nebo ze strany. Alternativou k pecím elektrickým jsou pece plynové. Ty se u nás ale vyuţívají jen zřídka. (Rada, 1956) „Dnešní pohodlné pálení v elektrických pecích snižuje ovšem risiko neúspěchu na minimum, avšak ochuzuje výtvarníka o práci s tvořivým ohněm.“ (Rada, 1956, str. 145) Pokud nemáme moţnost výpalu v elektrické peci (například nechat si výrobky vypálit v nějaké keramické dílně) nebo jen proto, ţe máme chuť dokončit své dílo sami a tvořivě, můţeme se inspirovat našimi předky či dokonce současnými africkými kmeny a vypálit výrobky v primitivnější peci. Hrnčířské pece se skládaly z topeniště – komora, kde se udrţoval oheň a peciště – komora, do které se skládal střep. Tyto pece se dělí na tři základní podle směru plamenů. (Adamcová, 1994) 26

Pece s plamenem stoupajícím (vertikálním): plamen se tvoří pod pecištěm a stoupá přes výrobky směrem vzhůru ke komínu. Tyto pece měly převáţně kruhovou základnu zahloubenou většinou do stráně. Nad topeniště se pokládal rošt a stěny pece byly pokryty hlínou. Pro vyjmutí vypálené keramiky se peciště muselo odbourat. Takové pece vyuţívali například v době kamenné.

Obrázek 1: Pec s plamenem vertikálním

Pece se zvratným plamenem: tyto pece se dělaly větší a často mívaly několik komor nad sebou. Podobně jako u pecí s plamenem stoupajícím i tady se oheň zakládal pod pecištěm a stoupal směrem vzhůru, poté se ale vracel zpět dolů k podlaze, odkud byl odváděn od vyššího patra nebo komínem pryč. Toto vypalování umoţňovalo dosáhnout vyšších teplot.

Obrázek 2: Pec s plamenem zvratným

27

Pec s vodorovným (horizontálním) plamenem = pece leţaté, kaselské: plameny procházejí mezi zboţím ke komínu vodorovně. Topeniště a peciště byly odděleny můstkem, proto jiţ nedocházelo k znehodnocení výrobků popelem a jinými nečistotami.

Obrázek 3: Pec s plamenem horizontálním

Muflová pec: peciště je od topeniště odděleno vnitřní komorou, ve které je zboţí naskládáno a tím zabraňuje jakémukoliv přístupu plamenů. Tato komora je zahřívána zvenčí. (Rada, 1956; Adamcová, 1994)

Obrázek 4: Pec muflová

Primitivnějším pecím, vhodným pro jednoduchou výrobu s dětmi v krouţku nebo na táborech se věnuje Pravoslav Rada ve své publikaci Jak se dělá keramika. Jedním příkladem je jednoduchý milíř postavený na vyvýšenině pro dobré proudění vzduchu. Na rovinu se

28

navrší keramické nádoby, které se zasypou dřevěným uhlím a následně obloţí dřevem. Takto vytvořený milíř se podpálí a udrţuje v plamenech měchy.

Obrázek 5: Primitivní pec

Staří hrnčíři si stavěli primitivní polní pece s jakýchkoliv dostupných materiálů. Vykopali dva rovnoběţné kanálky, přes ty poloţili rošt ze silných polen a navršili výrobky. Ty obloţili hlínou a jiným dostupným materiálem. Pod takto vyrobenou pecí topili slámou, roštím a dřevem. (Rada, 1963)

Obrázek 6: Polní pec

29

4 Praktická část 4.1 Hlína a děti Hlína patří uţ od dávných věků k nejdůleţitějším přírodním materiálům vůbec. Zejména pro svou nezastupitelnou roli v zemědělství, pro pěstování obţivy. Mohli bychom říci, ţe hlína – půda je ţivotadárná a uţ proto je pro člověka nenahraditelná. Kdyţ se z hlíny začalo modelovat, zpočátku lidé tvořili sošky postav nebo zvěře, později zjistili, ţe se vypálená hlína stává pevná jako kámen - ale daleko lépe se s ní pracuje, nepropustná jako koţený vak - ale nespálí se v ohni. Dá se předpokládat, ţe nápad vypalování hliněných nádob vznikl náhodně, při rozdělávání ohně v jílové jámě, která po vyhasnutí zůstala pevná a tvarově neměnná. Začal tak veliký rozvoj výroby keramických nádob, nenahraditelných při uskladňování suchých potravin i tekutin, vhodných k ohřívání a vaření pokrmů. Tento materiál se vyuţívá hojně dodnes. Samozřejmě při výrobě keramických hlín člověk dospěl k určitým změnám při zpracování, aby dosáhl co nejlepšího výsledku. Keramických hmot je v současnosti na trhu velké mnoţství a kaţdý si můţe vybrat tu nejvhodnější pro svou práci. Pro děti je práce s hlínou velice přínosná. Zmiňme si na začátek její zdravotní přínos. Podle jistého výzkumu (DU TOIT, 2012) má hlína nezastupitelnou roli při tvorbě imunity u dětí, které si tvoří v těle prostřednictvím styku s přírodními elementy v půdě silné obrané látky. Imunitní systém je tak posilován a procvičován i ve schopnosti rozlišit škodlivé od přínosného. V dnešní době totiţ mnoho rodičů příliš dbá na čistotu dětí a jejich organizmus si nevytvoří dostatečné mnoţství obranných látek. Z toho vznikají různé nemoci i alergie. Tedy můţeme jen doporučit: tvořte v přírodě a tvořte s hlínou. Hlína a tvorba s ní spojená má ale pro děti mnoho jiných pozitiv. Velmi podstatný je rozvoj jemné motoriky. Děti si mohou materiál důkladně osahat, zkoušet jeho vlastnosti, do práce zapojí celé ruce, dlaně, prsty nebo jen jejich konečky, případně i jiné části těla podle jejich vlastního tvořivého uváţení a chuti objevovat. Materiál mohou hníst, mačkat, bušit do něj, tlačit, otiskovat do něj předměty, trhat, vytahovat, válet, tvarovat z velkého kusu nebo z malého, všechny způsoby rozvíjí jemnou motoriku, smysly (především hmat, ale i čich, zrak, sluch) a tvořivého ducha. V neposlední řadě práce s hlínou uvolňuje u dětí psychické potíţe, umoţní jim lépe se projevit, vyrovnat se s problémy. Pomáhá překonat překáţky, způsobené strachem. Také 30

pomáhá postupně odstraňovat agresivitu a vztek, který přenese do materiálu a osvobozující práce s ním, plně děti zaměstná a vstřebává nadbytek energie. Tvorba s hlínou také podporuje prostorovou představivost a její rozvoj. Navíc můţeme vyuţít různých barevných druhů hlín, čímţ rozvineme u dětí barevné cítění. Odlišné hlíny se dají kombinovat, míchat, čímţ vznikají další moţné variace.

4.2 Seznámení s projektem Cílem bakalářské práce bylo pracovat s půdou od jejího nejsurovějšího, nejpřirozenějšího stavu, a aţ poté je seznámit keramickou hlínou. Chtěla jsem, aby si děti osahaly materiál v přírodním stavu, vyzkoušely si práci s ním a jeho moţnosti a zároveň pracovaly v přirozeném prostředí – venku. Poté jsem dětem chtěla nabídnout keramickou hlínu, kterou si mohly taktéţ osahat a vyzkoušet její vlastnosti, zároveň jim tak nabídnout moţnost srovnání surového materiálu a materiálu speciálně upravovaného pro keramickou tvorbu. Jako zakončení projektu jsem s dětmi plánovala vyzkoušet samotný výpal keramických výrobků tak, jako to dělali naši předkové, aniţ bychom potřebovali moderní elektrickou pec. Práci jsem uskutečnila v mateřské škole Elišky Přemyslovny v Brně – Starém Lískovci (ZŠ a MŠ Brno, Elišky přemyslovny 10), převáţně v rámci své podzimní souvislé pedagogické praxe. Paní učitelka ve třídě Sluníček byla velice vstřícná a otevřená novým námětům. Předloţila jsem jí svůj plán zapojit do podzimního tématu draci především práci s hlínou a keramikou. Paní učitelka neměla ţádné námitky, snad jen menší obavu, co řeknou rodiče na ušpiněné děti. Ve školce sice jiţ s keramickou hlínou v minulosti pracovali, ale dětem by bylo potřeba dávat moţnost modelování a prostorové tvorby mnohem častěji. Na druhou stranu musím říct, ţe ve třídě je dětem kaţdodenně nabízena moţnost výtvarného vyjádření jak pastelkami, tak vodovými barvami a štětci a často se tvoří i s temperovými barvami pomocí houbiček nebo jiných netradičních materiálů, například otiskování alobalu, bublinkové folie a podobně. Paní učitelka s dětmi také hodně experimentuje, například se solí nebo sodou ale musíme však konstatovat, ţe většina tvorby se odehrává v ploše.

31

Protoţe podzim je typický pouštěním draků, rozhodla jsem se na toto téma navázat i v keramickém tvoření s dětmi. Propojila jsem téma toto podzimní téma s draky pohádkovými a na to se dalo krásně navázat s tvorbou z hlíny. Připravila jsem si pohádkové knihy pro vtaţení do tématu a zároveň pro dobrou motivaci dětí. Naplánovala jsem tvorbu dračích slují v přírodě z hlíny a přírodních materiálů, během dopolední procházky. Poté jsem dětem chtěla nabídnout keramickou hlínu a vyuţít její stopy na papíře. Děti by si tak mohly osahat tento druh hlíny a vyzkoušet jeho vlastnosti a moţnosti s barevnou stopou na papíře. Jako další činnost jsem plánovala s dětmi jiţ modelovat, tvarovat keramickou hmotu do určitých tvarů. Závěrem celého hliněného projektu měl být výpal těchto výrobků způsobem, který se v dnešní době nepouţívá, coţ je škoda, protoţe výpal ohněm dodává výtvorům jak jinou barvu, tak větší kouzlo vnější a především vnitřní.

4.3 Realizace plánu Místo: ZŠ a MŠ Brno, Elišky přemyslovny 10, třída Sluníčka Počet dětí: 15 – 24, heterogenní třída (věkově smíšená: 3 – 7 let) Časové rozpětí: 2 týdny + sušení výrobků před vypalováním Motivace: S dětmi jsme si povídali o dracích, jaké různé draky znají. Přišli jsme na základní rozdělení, a to na papírové a pohádkové. Poté jsem dětem předloţila pohádkové kníţky, kde v pohádkách vystupují draci, aby si mohly prohlédnout obrázky. Děti si vybraly, kterou pohádku chtějí přečíst. Potom jsme si povídali o tom, jak draci vypadají, kde bydlí, co jedí, jestli jsou všichni draci stejní, hroziví nebo jestli znají některého hodného draka. Během týdne jsme si přečetli pohádek více a povídali jsme si s dětmi o jejich obsahu. Také jsme mluvili o pohádkách filmových a převypravovaly jsme si je. Děti vymýšlely dračí písničky, které jsme si společně zpívali. Hráli jsme pohybové a rytmické hry na vítr a papírové draky, kdy měníme rychlost větru pomocí rytmického udávání dřívky, vítr jsme tvořili i v puse. Zároveň jsme chodili ven na prostranství pouštět „školkového“ papírového draka a děti si tak mohly vítr „osahat“ a současně sledovat let draka. Děti měly také moţnost přinést si z domu hračky draků do školky.

32

4.3.1 Dračí sluje Cíle: 

rozvoj a uţívání zraku a hmatu



rozvoj komunikativních dovedností verbálních i neverbálních, včetně vyjádření výtvarnou formou, a kultivovaného projevu



rozvoj výtvarné paměti, představivosti, fantazie a myšlení v materiálu, rozvoj tvořivosti



rozvoj kooperativních dovedností v týmové práci ve výtvarné výchově



seznamování s místem a prostředím, ve kterém dítě ţije, a vytváření pozitivního vztahu k němu, pokusy o jeho výtvarně estetické ozvláštnění

Pomůcky: kyblíky, lopatky, bábovky a jiné nářadí na písek, nádobu s vodou Organizace: S dětmi jdeme za školku na místo, kde je holá hlína. Přineseme si kýbl s vodou a veškeré pomůcky. Děti mohou kopat díry, vršit hlínu a kameny na sebe, slepovat blátem, které si vytvoří…mohou vyuţít veškerý materiál, který venku najdou. Realizace s dětmi: S dětmi jsme si ve školce četli pohádky o dracích a povídali o nich, prohlíţeli obrázky a děti si draky malovaly. Hovořili jsme o tom, jak velcí draci mohou být, kde ţijí. Rozhodli jsme se, ţe „těm hodným“ venku postavíme dračí sluje, aby měli kde bydlet, kdyby chtěli přiletět. Také děti stavěly dračí jeskyně a domy ze stavebnic ve třídě. Na vycházku jsem vzala kbelík plný vody, děti nabalily do tašky potřebné nástroje – lopatky, hrabě, kyblíky a jiné nádobky. S dětmi jsme přešli cestu, kus za školkou jsme mohli zůstat, po stavbě nových domů tam zbylo ideální „hliněné“ místo. Děti se mohly bez váhání pustit do práce a také to tak udělaly. Nijak zvlášť jsem nezdůrazňovala, ţe by měly tvořit ve skupině, přesto zcela přirozeně je tato činnost vedla k vytvoření menších skupin, ve kterých pracovaly společně, spolupracovaly a domlouvaly se. Děti pracovaly zaujatě, kopaly díry, vršily ztvrdlé hroudy hlíny společně s kamením na sebe. Měly moţnost vytvářet i pomocí vody hlínu tvárnou a z ní modelovat nebo řidší hlínu pouţívat jako pojivo. Této moţnosti děti bohatě vyuţívaly. Všimla jsem si, ţe některé děti práce s blátem zaujala, naproti tomu jiné děti s tím měly očividně problém. Jakmile zjistily, ţe se mohou ušpinit, okamţitě práce nechaly, i kdyţ 33

mohly vyuţít donesené nářadí. Navrhla jsem jim moţnost spolupráce s ostatními dětmi alespoň při shánění materiálu, potřebného na vyzdobení staveb, po kterém se děti začaly shánět a tak se většina zapojila do práce na slujích. Děti byly do práce absolutně ponořené a chtěly postavit pro draky co nejkrásnější stavby. Kdyţ měly hotové základy, začaly se shánět po něčem, čím by objekty vylepšily. V blízkosti kvetly plané, ţlutě kvetoucí květiny, také nasbíraly barevné podzimní listí. Obojí vyuţily při zkrášlování svých jeskyní. Děti si tak dokonale osahaly materiál, vyzkoušely si práci s ním a zároveň si rozvíjely svůj cit pro estetično.

4.3.2 Cesty v písku Tato činnost byla čistě spontánní tvorbou dětí, nijak neřízená a nepodmíněná mnou ani jinou učitelkou. Děti inspirovala předchozí tvorba slují pro draky tak, ţe jim začaly při hrách na zahradě tvořit v písku cesty. Vyuţívaly k tomu lopatky, auto s bagrovací lopatou a podobně. Svými výtvory se mi chodily chlubit. Děvčata, aby nebyla pozadu za kluky, poté dělala do kyblíků dračí pokrmy. Děti si spontánně samy vybraly další přirozený materiál, se kterým je moţné prostorově tvořit, a experimentovaly s jeho tvarováním, pozorovaly jeho strukturu, objevovaly jeho vlastnosti. Zkoušely moţnosti písku mokrého i suchého stejně jako předtím s hlínou a své dosavadní zkušenosti obohatily a propojily s novými.

4.3.3 Stopy hlínou Cíle: 

rozvoj a uţívání zraku a hmatu, jemné motoriky prstů, koordinace ruky a oka



rozvoj komunikativních dovedností ve skupině



osvojení si schopnosti sebevyjádření výtvarnou formou



rozvoj a aktivace slovní zásoby umoţňující pojmenovat výtvarné jevy



rozvoj vyjádření výtvarnou formou, poznávání výtvarných vyjadřovacích prostředků a jejich výrazových moţností

34

Pomůcky: Keramická hlína (dvě různé barvy – světlá a červená), miska s vodou, igelitový ubrus na zem, velký formát papíru, štětce, lţíce, vidličky, špejle…(podle uváţení a vynalézavosti dětí) Organizace: Dětem nabídnu kusy hlíny světlé i červené. Děti si hlínu promačkají, mohou ji rozválet a poté ji namočí. Do hmoty otiskují předměty, které následně přenáší na plochu papíru a tvoří s nimi stopy. Mohou vyuţít jakéhokoliv předmětu, který najdou ve třídě a uznají za vhodné vytvářet s ním stopy. Realizace s dětmi: Tuto činnost jsem motivovala pomocí počasí venku. Přes noc pršelo a venku se vytvořilo bláto a louţe. S dětmi jsme se na procházce koukali, jak to vypadá, zkoumali jsme, z čeho se bláto utvořilo, a zjistili jsme, ţe to je stejné jako u stavění dračích slují. Poté jsme zkoušeli, co se stane, kdyţ se jím projde. Jinde jsme pozorovali stopy tvořené na suchém chodníku podráţkou namočenou v louţi. Děti takovéto objevování velice bavilo a nadchlo, moţná právě proto, ţe obvykle jim je zakazováno. Nabídla jsem dětem, ţe si takové stopování můţeme vyzkoušet i uvnitř ve třídě a vytvořit tak blátivou dračí stezku. Nadšeně souhlasily a tak dalšímu tvoření a objevování hlíny nestálo nic v cestě. S dětmi jsme společně nachystali igelit na zem, aby se neušpinila, děti donesly vodu a jiné drobnosti na tvoření otisků a já jsem přinesla keramickou hlínu. Dětí jsem se ptala, jestli se jim zdá tato hlína stejná jako venku, v čem je jiná, jak se liší, jestli děti ví, na co se pouţívá tato speciální hlína a jak se jmenuje. Děti mezi tím hlínu osahávaly, mačkaly, zkoušely do ní bušit pěstí, hladit prstíkem. Kusy hlíny namáčely vodu pomocí různých štětců a vlastních rukou. Srovnávaly rozdíly mezi zeminou a keramickou hmotou pomocí hmatu i zraku, rozdíly a pocity se pokoušely popsat. Poté si některé děti zkoušely hlínu rozválet válečkem, začaly do ní vtlačovat a otiskovat různé předměty, kterými tvořily vzor v hlíně. Tyto předměty „zašpiněné“ hlínou přenášely na papír a snaţily se tak tvořit stopy. Jednoho chlapce napadlo otiskovat přímo kusy hlíny s vytlačeným reliéfem, coţ párkrát zopakoval, ale zjistil, ţe se mu tak hliněný kousek zplošťuje a ztrácí svůj tvar i vzor, proto této činnosti zanechal. Většinu dětí nejvíce zaujalo hladit hlínu mokrými dlaněmi bez jakýchkoliv nástrojů a ruce poté otiskovat na papír, coţ tvořilo nejvýraznější vzor. Děti své ruce přenášely na papír za sebe tolikrát, dokud jimi tvořily stopy. Jindy děti otiskovaly jen konečky prstů, čímţ podle svých slov vytvořily stopy malého draka nebo dráčete. Zjistily, ţe 35

stopy světlou hlínou po zaschnutí zesvětlají a jsou málo vidět, proto raději volily tmavší hmotu. Veliký byl také objev moţnosti smíchání světlé a červené hlíny, coţ vytvořilo další zajímavé odstíny. Činnost jsme nechali rozdělanou několik dní, aby měly děti moţnost se ke stopování vracet a tvořit s novými myšlenkami. Bylo to také ideální z toho důvodu, ţe některé děti neměly první den chuť pracovat s hlínou a měly rozehrané jiné hry. Další dny k této aktivitě našly cestu a měly tak moţnost svými stopami přispět ke společnému dílu. Hotový výtvor jsme s dětmi vystavili v šatně, kde se na něj mohli podívat rodiče.

4.3.4 Modelování Cíle: 

rozvoj výtvarně technických dovedností



rozvoj a uţívání zraku a hmatu, koordinace ruky a oka



rozvoj představivosti, fantazie a tvořivého myšlení, osvojení tvůrčích přístupů k výtvarné činnosti



rozvoj pozitivního vztahu k učení, poznávání postupů výtvarné tvorby v jejím průběhu i při vnímání výsledků



rozvoj schopnosti porozumět výtvarnému projevu jiného autora

Pomůcky: Keramická hlína, miska s vodou, štětce, špejle, igelit na stůl Organizace: Dětem dám kus hlíny, podle toho, kolik si vyţádají. Vysvětlím jim, jak se jednotlivé části slepují a jak je důleţité udělat to dobře, aby se výrobky nerozpadly. Připravíme si potřebné náčiní a děti začnou tvořit dle vlastní fantazie. Realizace s dětmi: S dětmi jsme i nadále hráli dračí hry, četli pohádky a zpívali písničky o dracích. V předchozí činnosti si děti vyzkoušely práci s keramickou hmotou, osahaly si ji a vyzkoušely její vlastnosti. Někteří dokonce začali z kusů hlíny místo otiskování modelovat. Proto další činnost, kterou jsem si připravila, nakonec vyplynula samovolně ze zájmu dětí, coţ bylo lepší, neţ kdybych je k tomu přivedla já.

36

Nachystali jsme společně s dětmi igelitový ubrus na stůl, děti přinesly vodu a další potřeby. Kaţdému jsem dala kus hlíny, případně jsem přidávala, kdyţ si poţádali. Děti se s chutí pustily do práce. Pomocí kousku hlíny a vody v misce vytvořily šlikr – „blátíčko“ na lepení vymodelovaných kousků k sobě. Hlínu si kaţdý propracoval, i kdyţ se do toho některým nechtělo, kamarádi mu vysvětlili, proč se to musí udělat. Většina svůj kousek zpracovávala boucháním pěstičkou. Přesto to šlo některým děvčatům špatně. Vţdy se ale našel kamarád, který jim ochotně pomohl. Jednoho chlapce obzvlášť bavilo do hlíny bušit, tak pomáhal téměř kaţdému. Dokonce mě mile překvapil jeden chlapec, který se ze začátku zdráhal pracovat s hlínou. Bylo vidět, ţe jakmile zjistil, ţe se při práci zašpiní, okamţitě toho nechal. Například při stavění slují poté sbíral jen klacky a obcházel kolem. Nyní přišel ke stolečku a sám si vyţádal kus hlíny na tvoření. Pravděpodobně jej zlákalo nadšení a zaujetí ostatních dětí. Tuto činnost měly děti opět moţnost dělat v průběhu více dní, aby se k ní mohly vracet, pokud by měly zájem a také aby se mohly přidat děti, které měly v počátku rozehrané jiné aktivity. Děti v rámci tématu začaly dělat hlavně sošky draků, s čímţ jsem počítala. Ale některé děti hlínu stále teprve objevovaly, protoţe s ní neměly dříve moţnost pracovat. A jelikoţ měly k dispozici dřevěné špachtle od ledňáčků, pouţívaly je jako noţe a krájely uplácané kousky hlíny na pruhy a příčně, čímţ vznikly obdélníčky. Dětem hned připomněly čokoládu i díky tmavé barvě hlíny. Jakmile s tím začal jeden, chtěl si to vyzkoušet kaţdý. Některé děti objev šrafování pohltil a čáraly skrz hlínu tak dlouho a všemi směry, aţ vznikly miniaturní tvary a některé naopak úplně zanikly. Dalším objevem bylo, ţe kdyţ na špachtli příliš tlačí, proříznou hlínu aţ na podloţku a výrobek se poté rozpadne, kdyţ jej chtějí přenést. Tato manipulace s materiálem vyplývala také z věkové rozdílnosti dětí, kdy mladší ještě nezvládaly tak dobře jemnou manipulaci a modelaci hlíny. U některých stále převládaly pokusy a hra s vodou. Většina dětí tvořila z kousků hlíny kuličky, které následně lepila k sobě. Tady byl největší problém, ţe bylo třeba, aby je dobře slepily, coţ se ne všem podařilo. Přesto vznikly pozoruhodné výtvory.

37

4.3.5 Vypalování – primitivní pec Cíle: 

rozvoj výtvarně technických dovedností



vytváření pozitivního vztahu k učení, rozvoj zájmu o učení, poznávání nových postupů výtvarné tvorby v jejím průběhu i při vnímání výsledku



rozvoj schopnosti kooperace při řešení úkolů v týmu



vytváření povědomí o existenci ostatních kultur a národností prostřednictvím výtvarných úkolů



vytváření elementárního povědomí o širším kulturním i technickém prostředí a jeho vývoji a neustálých proměnách

Pomůcky: Vlastní výrobky z keramické hlíny, kovový rošt, noviny, dřevěné třísky, větší klacky, vlhká hlína na obalování milíře, sirky (nebo zapalovač) Organizace: Na zem (nejlépe hladkou hliněnou plochu) poloţíme rošt podloţený v rozích menšími polínky. Na rošt rozprostřeme vrstvu novin, a na ty děti opatrně vyskládají své výrobky na hromádku. Musí být dostatečně vysušené, alespoň dva týdny podle velikosti, aby v ţáru nepopraskaly vlivem unikající vlhkosti. Výtvory se obalí novinami a nakonec se kolem dokola vyskládá hranice z dřevěných třísek a klacků. Na dřevo se poloţí opět noviny, které obalíme vlhkou, dostatečně soudrţnou hlínou a vytvoříme tak milíř. Ten musí mít díru na vrcholu jako komín, kudy bude unikat kouř. Pod roštem rozdělám slabý ohýnek, kterým postupně zahřívám výrobky. Po chvíli oheň zvětšíme tak aby chytla vnitřní hranice, a necháme hořet, dokud nevyhoří. Vypálené výrobky s dětmi můţeme vytáhnout následující den, aţ jsou dostatečně zchladlé. Realizace s dětmi: Největší motivací pro děti bylo, ţe si budou moci své výtvory vypálit samy. Povídali jsme si o dracích a o tom, jak plivou oheň a co všechno takový oheň dokáţe. Děti vymyslely spoustu zajímavých případů, kdy je oheň uţitečný a potřebný. Poté jsem se dětí ptala, jestli vědí, jak se vypalují keramické výrobky. Několik dětí jiţ s keramickou hlínou pracovalo v krouţku, proto věděly, ţe se keramika vypaluje v elektrické peci. Ptala jsem se jich, jestli si myslí, ţe se to takhle dělalo i v minulosti. Děti přemýšlely o jiných moţnostech, také vymýšlely, proč to dříve nešlo dělat tak jako dnes. Poté jsem se dětí 38

zeptala, jestli se takové jednoduché pece staví i dnes, a kde si myslí, ţe je lidé ještě pouţívají, protoţe nemají elektřinu. Návodnými otázkami jsem jim pomáhala dobrat se správných odpovědí. Děti tak našly samy i vysvětlení. Ukázala jsem jim obrázky takové primitivní pece, s dětmi jsme si povídali o tvaru, jak to uděláme, jaký je postup a kde by na takovou činnost bylo nejvhodnější místo. S dětmi jsme se vypravili na zahradu za školku. Vzali jsme všechny potřebné věci, především vysušené výrobky dětí. Předem jsem si připravila kbelík s jílovitou hlínou, kterou jsem navlhčila, aby byla dostatečně soudrţná, aţ s ní děti budou pracovat. Také jsem připravila přepravku s nasekaným dřevem, rošt a sirky. Vybrali jsme si místo aţ u plotu, bokem od hřiště. Těţké věci jsem nosila sama, ale děti pomáhaly, s čím mohly. Pomohly podkládat rošt a poté uţ mohly pracovat samy. Jen s postupem jsem čas od času poradila, většinou na vyţádání dětí, které se chodily ptát. Také mi chodily ukazovat, co uţ udělaly a jak to udělaly. Chválila jsem je za pečlivou práci, opatrné manipulování s předměty a podobně. Problém byl s nešetrným zacházením usušených výrobků, které jsou velice křehké. Některé děti nedbaly mého upozornění, ţe se s těmito výtvory musí zacházet velice opatrně, aby se nerozbily a pohazovaly výrobky na hromadu ledabyle tak, ţe se některé rozlomily. K této práci by bylo vhodné vybrat jedince, kteří jsou šetrnější a ostatní pověřit jiným úkolem, například přípravou, promísením hlíny na obalení pece. Kdyţ byly výrobky nachystané na hromádce, přikryly je děti kousky novin a následně kolem začaly skládat menší kousky dřev. Protoţe dřevo skládaly kolem jiţ stojící hromádky výtvorů, neměly problém vystavět úhlednou pyramidu. Jeden chlapec bez jakéhokoliv pobízení nebo pokynů zabudoval na vrchol pyramidy silné poleno jako komín (to jsme nakonec mohli jen vytáhnout a nestrachovat se, ţe někdo vrcholový průduch zasype). Pyramidu děti obalily listy novin a začaly obalovat hlínou. Z pískoviště si přinesly lopatky pro lepší vybírání hlíny z kýble a rukama „oplácávaly“ milíř. Tato část práce je nejvíce pohltila a bavila. Některým se nechtělo obalovat hlínou, proto na práci dohlíţely a dávaly pozor, aby byla pec obalená dostatečně na všech místech. Děti nepřestaly, dokud zůstávala nějaká hlína v kbelíku, i kdyţ pec jiţ byla obalená dostatečně. Na závěr jsme vytáhli komín. Bohuţel jsme s dětmi nemohli činnost dokončit vzhledem k nepředpokládaným událostem. Počasí nám nepřálo a začalo vydatně pršet, proto jsem sama (zatímco děti šly do třídy) pec rozebrala, abych zachránila alespoň výrobky. Pro ověření funkčnosti pece jsem její 39

výrobu zopakovala o pár týdnů později sama, bohuţel bez přítomnosti dětí. Myslím si ale, ţe je nejvíce zaujala a pohltila činnost sama, protoţe na výsledky se jiţ neptaly.

4.4 Vyhodnocení projektu Podle mého názoru se celý projekt s dětmi velice vydařil. Děti měly moţnost vyzkoušet si nové výtvarné techniky. Poznaly (pro většinu) nový materiál, se kterým se mohly seznámit a zkusit práci s ním. Myslím si, ţe děti by měly mít moţnost pracovat s plastickou hmotou daleko častěji a to nejen ve formě plastelíny, která neposkytuje takové moţnosti jako keramická hlína. V tomto názoru mě utvrdily i samotné děti a jejich nadšený přístup k moţnosti plastického tvoření v prostoru. Lepším obdobím by pro realizaci tohoto projektu bylo pravděpodobně jaro, kdy je jiţ tepleji a také počasí lépe vychází. Protoţe polovina činností vycházejících z projektu se odehrávala venku, byly by vhodnější vyšší teploty. V tomto případě děti musely být více oblečené a částečně jim to mohlo bránit v pohybu. Na druhou stranu jsem ozvláštnila jinak stereotypní program dopoledních vycházek v podzimním období. Stěţejním záměrem mého projektu bylo seznámit děti s moţností pracovat s materiálem také v jeho základním, přírodním stavu, coţ se vydařilo. Děti si půdu osahaly, vyzkoušely její moţnosti a změny při pouţití různých nástrojů a vody. Zkusily si práci s ním v suchém a ztvrdlém stavu, kdy hroudy hlíny přirovnávaly tvrdostí ke kamenům a také je tak vyuţívaly. Také si vyzkoušely, kolik vody potřebují na to, aby byla hlína po smísení s ní tvárná, a kdy uţ je vody moc. V takovém případě zkoumaly, jak mají směs znovu zahustit. Poznaly hrubost materiálu, příměs různých kamínků a jiných biologických látek, které odlišují horninu od keramické hlíny. Dalším důleţitým úkolem, který jsem si zadala, bylo navrácení k primitivním kořenům vypalování keramiky, k čemuţ vybízí samotný materiál. Ač jsme tuto činnost nebyli schopni dokončit, věřím, ţe svoji podstatnou úlohu splnil. Děti si tak mohly propojit všechny poznatky, které během týdne načerpaly. Spojil se tu materiál keramické hlíny ve vypalovaných výrobcích i hlíny surové, přírodní, pouţité na stavbu pece. Děti tak pochopily, ţe jsou oba druhy hlíny svou nedílnou součástí a ţe se mohou vzájemně doplňovat. Pro děti

40

byla naplňující především příleţitost manuálně tvořit a přetvářet, moţnost samotné tvůrčí činnosti a objevování. Pro mě bylo důleţité utvrzení v tom, ţe kaţdé dítě je jiné a má jiné potřeby. Ne jinak je tomu i při práci s hlínou. Některé děti tvořily samostatně a byly velice plodné, jiné byly obzvláště pečlivé. Některé děti se vyţívaly v moţnosti ušpinit si ruce, doslova se vnořit do materiálu. Druhé naopak v momentě zjištění, ţe hlína zanechává stopy na rukách, jako by se polekaly špíny. Takovým dětem je potřeba snaţit se nabídnout jinou moţnost práce s hmotou, například prostřednictvím některých nástrojů. Vţdy se objeví i takové dítě, které by chtělo dělat, ale jen s pomocí dospělého, nebo takové, které nechce dělat vůbec. Důleţité je děti nenutit, ale počkat, aţ si k této činnosti dítě najde cestičku samo. Učitel můţe jen pomáhat tuto cestu opatrně objevovat.

41

5 Závěr Tato bakalářská práce se zabývá především dětmi předškolního věku a jejich prací s tvárným, tvůrčím materiálem, kterým je hlína ve své surové podobě i v upraveném stavu. Práce je rozdělena na teoretickou část a praktickou část. V teoretické části se zabývám problematikou dětské tvorby a spontánního projevu. Také upozorňuji na důleţitost správného přístupu k dětské tvořivosti ze strany dospělých, kdy je důleţitý především samotný proces vytváření, nikoliv výsledek. Dále jsem se věnovala dětskému chápání prostoru a jeho ztvárňování jak v ploše, tak v reálném trojrozměrném prostředí. Uvedla jsem několik moţností jak si s dětmi výtvarně prostor „osahat“. Také jsem v práci uvedla charakteristiku materiálu od pradávna vyuţívaného a nenahraditelného, kterým je hlína, keramika. Tento materiál jsem popsala, rozdělila a přiblíţila moţnosti práce s ním při zpracování a vytváření výrobků. Nastínila jsem techniku tvorby i nutnost potřebného vybavení. Podrobněji se věnuji také způsobům zdobení keramiky. Některé tyto prostředky s dětmi není moţné vyzkoušet, ale pro úplnost tématu jsem ve své práci uvedla všechny. V praktické části jsem tyto dva teoretické celky spojila v jeden. Uvádím důleţitost prostorové tvorby s dětmi a to především s tímto nadčasovým materiálem, díky kterému děti lépe pochopí sloţitost prostoru. Zároveň si díky němu procvičí a rozvinou své smysly, motoriku ruky, cit v prstech. Také psychický přínos tvorby s tímto materiálem není zanedbatelný. Poslední část, kde rozepisuji realizaci svého projektu a jednotlivých jeho částí lze pojmout jako návod pro další tvorbu s dětmi a rozvíjení jejich citu pro spontánní tvořivé přetváření na první pohled nudného kusu hlíny. Mým záměrem bylo propojit tvorbu z hlíny surové, nalezené kdekoliv venku a hlíny upravené, keramické. Věřím, ţe projekt se vydařil, děti zaujal a přiblíţil jim pro někoho skryté moţnosti hlíny. Také vrácení se ke kořenům keramické tvorby prostřednictvím stavby primitivní pece byl vhodným zakončením a propojením celého projektu.

42

6 Použité zdroje: Literatura: ADAMCOVÁ, Marie a Alena VOLKOVÁ BALVÍNOVÁ. Keramika pro malé i velké. 1. vyd. Olomouc: FIN, 1994, 197 s. ISBN 80-855-7267-2. BABYRÁDOVÁ, Hana. Symbol v dětském výtvarném projevu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1999, 131 s. Spisy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 72. ISBN 80-210-2079-2. HAZUKOVÁ, Helena a Pavel ŠAMŠULA. Didaktika výtvarné výchovy I. 2., přeprac. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: Karolinum, 1991, 117 s. ISBN 80-706-6368-5. LACH, Vladimír. Keramika I. 2., doplněné vyd. Praha 1: SNTL, 1986, 153 s. PAJDLHAUSER, Ambróz. Keramická tvorba. Bratislava: Osvetový ústav, 1982, 56 s. Záujmová umelecká činnosť. RADA, Pravoslav. Jak se dělá keramika. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1963, 74 s. Jak, 18. RADA, Pravoslav. Kniha o technikách keramiky. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956, 290 s. Technika a řemeslo, 8. READ, Herbert. Výchova uměním. 1. vyd. Praha: Odeon, 1967, 417 s. S lehoulinkou: alternativy přístupů k předmětu Výtvarné vyjádřovací prostředky. 1. vyd. Editor Hana Stadlerová. V Brně: Masarykova univerzita, 2005, 144 s. Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 189. ISBN 80-210-3917-5. SLAVÍK, Jan. Od výrazu k dialogu ve výchově : Artefiletika. Vyd. 1. Praha: Univerzita Karlova, 1997, 199 p. ISBN 80-718-4437-3. STADLEROVÁ, Hana a Hana STADLEROVÁ. Po O: východiska a inspirace pro výtvarnou tvorbu dětí v předškolním vzdělávání. Brno: Masarykova univerzita, c2011, 136 s. ISBN 978-802-1057-326. SVOBODOVÁ, Marie. Výtvarná výchova v předškolním věku. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Tobiáš, 1998, 86 s. ISBN 80-858-0847-1.

43

UŢDIL, Jaromír. Výtvarný projev a výchova. Vyd. 2., dopl. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978, 333 s., [65] s. obr. příl. ZÁDRAPA, Karel. Keramické suroviny a jejich úprava. 3., nezměněné vyd. Praha: SNTL, 1971, 140 s.

Internetové zdroje: DU TOIT, Alexandra. Dirt is not dirty. In: Natural News: Real news powered by the People, Naturally [online]. 2012, 13.7.2012 [cit. 2013-04-10]. Dostupné z: http://www.naturalnews.com/036460_dirt_children_allergies.html Keramická hlína. MLČKOVSKÝ, Jiří. [online]. © 2009-12 [cit. 2013-02-12]. Dostupné z: http://www.mlckovsky.cz/keramicke-hliny.html VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V BRNĚ. Návod pro pojmenování a popis zemin (ČSN 72 1001, ČSN 73 1001). Dostupné z: geotech.fce.vutbr.cz/studium/geologie/Pojmenovani_zemin.doc

44

7 Přílohy

45

46

47

48

49