Trhy výrobních faktorů Část mikroekonomie, která se zabývá trhy výrobních faktorů studuje, jak se tvoří poptávka po jednotlivých výrobních faktorech (po práci, kapitálu a půdě), jak nabídka těchto výrobních faktorů, jaký důchod získávají vlastníci jednotlivých výrobních faktorů (VF) apod. Platí, že poptávka po VF je vždy odvozenou poptávkou: VF jsou potřeba k produkci statků, proto jsou VF poptávány tehdy, když mohou přispět k výrobě statků. Obecná teorie poptávky po VF v krátkém období: V krátkém období nelze zpravidla měnit všechny výrobní faktory (některé VF jsou v krátkém období fixní). Chceme-li zahájit nebo zvýšit produkci, musíme měnit pouze některé VF – nejčastěji je to práce, částečně můžeme měnit i některé kapitálové statky. Obecná teorie výrobních faktorů v krátkém období zdůrazňuje, že je jedno kdo poptává VF a jaký faktor se poptává, vždy totiž porovnáváme peněžní příjem z mezního produktu daného výrobního faktoru z mezními náklady (cenou daného výrobního faktoru). Mezní produkt výrobního faktoru: o kolik se zvýší produkt, pokud zaměstnáme dodatečnou jednotku (jednotky) výrobního faktoru. Příklad: mějme dokonale konkurenční trh. Majitel půdy (jejíž množství je alespoň v krátkém období fixní) hledá zemědělské dělníky. Tak, jak se zvyšuje počet dělníků zaměstnaných na půdě daného majitele, roste celkový produkt. Rozdíl mezi celkovým produktem při různých počtech dělníků dá mezní produkt práce. Počet zemědělských Celkový produkt (tun obilí) Mezní produkt dělníků (L) 1 50 50 2 80 30 3 100 20 4 110 10 5 115 5 Tabulka ukazuje, že, pokud majitel půdy zaměstná jednoho dělníka, celkový produkt (kolik dělník na půdě vyprodukuje) bude 50 tun, mezní produkt bude též 50 tun. Pokud majitel půdy zaměstná dva dělníky, bude jejich celkový produkt 80 tun obilí, mezní produkt druhého dělníka bude 30 tun. Tabulka ukazuje, že, ačkoliv celkový produkt postupně roste, mezní produkt klesá. I zde se projevuje zákon klesajících mezních výnosů – další dodatečná jednotka vstupu vyprodukuje zpravidla méně než předcházející. Teoreticky může nastat, že zaměstnáním dalšího dodatečného dělníka i celkový produkt poklesne. Majitele půdy zajímá při rozhodování, má-li zaměstnat dalšího zemědělského dělníka, jaký příjem bude mít ze jeho mezního produktu. Obecně kohokoliv, kdo si hodlá najmout jakýkoliv VF, zajímá, jaký bude mít příjem z mezního produktu daného VF. Zatím předpokládáme dokonale konkurenční trh, ve kterém nelze dosáhnout zvýšení produkce snížením ceny, cena je pro jednotlivé producenty exogenním (vnějším) faktorem, nejsou schopni ji ovlivnit. Předpokládejme, že cena činí 5000 Kč za tunu, běžná mzda zemědělského dělníka činí 80000 Kč ročně. Majitel půdy, pak porovná peněžní příjem z ročního mezního produktu dodatečného dělníka s mezními náklady, které jsou rovny mzdě dělníka.
Počet zemědělských dělníků (L)
1 2 3 4 5
Celkový Mezní Cena produkt produkt za (tun obilí) MPL tunu (TPL)
Celkový Příjem Mzda příjem z mezního (MC) (1) (TR) produktu výrobního faktoru (na dodatečnou jednotku faktoru) ⌂TR/⌂L 50 50 5000 250000 250000 80000 80 30 5000 400000 150000 80000 100 20 5000 500000 100000 80000 110 10 5000 550000 50000 80000 115 5 5000 575000 25000 80000 (1) Předpokládáme, že se zaměstnáváním dodatečných dělníků nejsou spojeny žádné další náklady než mzda.
Z tabulky plyne, že majitel půdy bude zaměstnávat 3 dělníky, protože ještě při tomto počtu je příjem z mezního produktu dodatečného dělníka vyšší než mzda (mezní náklady). Výše uvedený poznatek můžeme zobecnit: jakýkoliv jednotka jakéhokoliv výrobního faktoru bude použita jen tehdy, pokud příjem z mezního produktu dané jednotky daného výrobního faktoru bude vyšší než cena (mezní náklady) za danou jednotku výrobního faktoru. Lze ptát, proč všechny jednotky daného výrobního faktoru mají stejnou cenu – v daném příkladě proč všichni dělníci dostávají stejnou mzdu. Ekonomická teorie to zdůvodňuje tím, že jednotlivé jednotky jsou vzájemně zaměnitelné. Jinými slovy v daném příkladě je pro majitele půdy jedno, jestli první zaměstnaný dělník bude třeba František a druhý Aleš nebo naopak. Majitel půdy předpokládá, že oba mají stejnou produktivitu práce a že je jedno, v jakém pořadí je zaměstná. V praxi samozřejmě budou mít různé individuální jednotky výrobních faktorů rozdílnou produktivitu a bude záležet na pořadí, v jakém se zaměstnají – např., kdyby majitel půdy zaměstnal jako prvního dělníka Aleše, který je mladý, zvyklý pracovat přes čas, tak by mu Aleš vyprodukoval za rok 60 tun obilí. Pokud by ale jako prvního dělníka zaměstnal Františka, který je starý a často nemocný, tak František by mu za rok vyprodukoval jen 40 tun obilí. Hodnota 50 tun obilí uvedená v tabulce je tak obvyklá hodnota mezního produktu prvního dělníka. Majitel půdy (zaměstnavatel) zpravidla není schopen hned rozlišit, který dělník je produktivnější a zda jeho eventuelní nižší produktivita souvisí s tím, že je zaměstnán jako další jednotka nebo zda by byl takto méně produktivní, i kdyby byl zaměstnán dříve. Obecně subjekty poptávající jednotky určitého výrobního faktoru zpravidla alespoň hned nejsou schopni rozlišit, zda-li eventuelní nižší nebo vyšší produktivita dané jednotky výrobního faktoru závisí na jejích individuálních vlastnostech, nebo zda je tato nižší (případně vyšší) produktivita způsobena pořadím, v jakém jsou jednotlivé jednotky použity. Zvláště, pokud je použito hodně jednotek výrobního faktoru, platí zákon velkých čísel, čili že v daném souboru jednotek budou jednotky s vyšší produktivitou (které budou více produktivnější, ať budou zaměstnány na jakémkoliv místě pořadí) i s nižší produktivitou (které budou méně produktivnější, ať budou zaměstnány na jakémkoliv
místě pořadí). V tomto souboru se individuální rozdíly vyrovnají a předpoklad zaměnitelnosti všech jednotek, ze které plyne, že všechny jednotky budou po/využívána za jednotnou cenu (např. mzdu) je vcelku rozumný. Samozřejmě s rostoucí specializací, se snižuje množství jednotek, které lze použít pro daný konkrétní úkol. V takovém případě mohou být relativně podobné výrobní faktory (např. lidé) používány/využívány (např. zaměstnávány) k rozdílným účelům a tedy i za rozdílné ceny (např. mzdy). Opusťme nyní předpoklad dokonalé konkurence. V nedokonalé konkurenci obvykle platí, že k tomu, aby bylo možno prodat dodatečný mezní produkt vyrobený dodatečnou jednotkou výrobního faktoru, je nutno snížit cenu. Příklad L Celkový produkt všech pracovníků (TPL)
20 22 24 26 28
Mezní produkt dodatečného pracovníka (MPL)
Cena za Celkový Příjem Příjem Mzda jednotku příjem z mezního z průměrného (w) = (vztahuje TR produktu produktu (MC) se ke všem (jedné) práce (ARPL (1) jednotkám) jednotky = TR/L) (P) VF (zde z L) MRPL = ⌂TR/⌂L 100 500 50000 2500 2000 150 50 480 72000 11000 3250 2000 180 30 470 86400 7200 3600 2000 200 20 450 90000 1800 3461 2000 210 10 430 90300 150 3225 2000 (1) I zde předpokládáme, že se zaměstnáváním dodatečných osob nejsou spojeny žádné další náklady než mzda.
I v nedokonalé konkurenci musí být příjem z mezního produktu určité jednotky výrobního faktoru vyšší nebo alespoň roven ceně za danou jednotku výrobního faktoru. Matematicky: MRPVF >= PVF MRPVF = příjem z mezního produktu dodatečné jednotky VF, PVF = cena výrobního faktoru Příjem z mezního produktu dodatečné jednotky výrobního faktoru lze též vyjádřit jako: MRPVF = MPVF*MR, MPVF= mezní produkt z dodatečné jednotky VF MR = mezní příjem z dodatečné jedné jednotky statku Ve výše uvedeném příkladě je při růstu L z 22 na 24: MPVF = 30. MR z jedné jednotky je: (86400-72000)/(180-150) = 480. MRPVF je pak roven 30*480 = 14400. MRPVF jedné jednotky VF (zde rostl VF o dvě jednotky) je tedy roven 7200. Poznámka: jak je u obou tabulek uvedeno, předpokládali, jsme, že s použitím další dodatečné jednotky výrobního faktoru nejsou spojeny další náklady (např. na materiál). To je samozřejmě poněkud nerealistický předpoklad. Výše uvedený vztah mezi příjmem z mezního produktu určité jednotky výrobního faktoru a cenou za danou jednotku výrobního faktoru lze rozšířit o tyto mezní náklady a psát, že příjem
z mezního produktu určité jednotky výrobního faktoru musí být vyšší nebo alespoň roven součtu ceny za danou jednotku výrobního faktoru a dalších mezních nákladů, které jsou spojeny se zaměstnáním daného VF. Matematicky: MRPVF >= PVF + MCVF. Výše uvedený vztah mezi cenou výrobního faktoru (a eventuelně s dalšími náklady, které jsou spojeny s použitím dodatečné jednotky výrobního faktoru určuje poptávku po výrobním faktoru (kolik jednotek VF budou firmy poptávat). Podívejme se ještě na graf příjmu z mezního produktu výrobního faktoru (MRPVF) a příjmu z průměrného produktu výrobního faktoru (ARPVF) - orientačně jako podklady pro grafy mohou posloužit údaje v poslední horní tabulce, výrobním faktorem je zde práce neboli počet zaměstnaných osob. P/VF
MRPVF PVF3
ARPVF PVF1 PVF2
VF1
VF2 VF (počet jednotek)
Pokud cena výrobního faktoru dosáhne hodnoty (bodu), ve kterém se protínají křivky MRPVF a ARPVF, nebude už chtít firma dále daný výrobní faktor poptávat, a to ani tehdy, pokud by při vyšších hodnotách než je hodnota průsečíku uvedených křivek platila rovnost MRPVF = PVF. Důvodem je skutečnost, že v bodě průsečíku uvedených křivek je veškerý příjem z výrobního faktoru použit na úhradu cen z tohoto výrobního faktoru a firma už nemá peníze na úhradu ostatních výrobních faktorů. Křivka poptávky po výrobním faktoru je klesající. Klesající průběh je dán klesajícími (mezními) výnosy z práce (z rostoucího množství práce). Obecně můžeme jako křivku individuální poptávky po výrobním faktoru označit v krátkém období křivku/přímku MRPVF a to její klesající část od bodu, kdy se tato křivka/přímka protíná s křivkou ARPVF. Křivka tržní poptávky po výrobním faktoru pak vznikne jako součet křivek individuálních poptávek po výrobním faktoru (sčítá se poptávané množství výrobního faktoru při dané ceně výrobního faktoru).
Trh práce Poptávka po práci v krátkém období: Pro po práci v krátkém období platí výše uvedené – jako výrobní faktor si můžeme dosadit práci. Co způsobuje posun křivky poptávky po práci? Zejména posun poptávky po statku, který práce (zaměstnanci) vyrábí. Příklad: zvýší se poptávka po jablkách. V takovém případě vzroste (alespoň v krátkém období) cena jablek. Díky růstu ceny vzroste tedy i příjem z mezního produktu práce. Lze proto zaměstnat více osob (a to při jakékoliv úrovni jejich mzdy), křivka poptávky po práci se posouvá doprava. Opačný příklad: sníží se poptávka po textilních produktech (např. díky dovozu levnějšího textilu ze zahraničí). V tom případě se sníží poptávka po pracovnících v textilním průmyslu. Poptávka po práci v dlouhém období V dlouhém období, kdy žádný z výrobních faktorů není fixní, je poptávka po práci odvozena z dlouhodobé produkční funkce. I zde je křivka poptávky po práci klesající. Pokud cena práce klesne, bude chtít firma poptávat ze dvou důvodů/efektů – prvním je substituční efekt, práce je relativně levnější vůči ostatním výrobním faktorům. Druhým je produkční efekt – díky levnější ceně práce (tj. mzdě) může firma nakupovat více výrobních faktorů (i práci) a dostat se tak na vyšší izokvantu (tj. může více produkovat, tedy vydělávat, realizovat vyšší zisky apod.). Křivka nabídky práce Tržní křivka nabídky práce znázorňuje všechny lidi, kteří jsou ochotni pracovat za danou mzdu (čili znázorňuje všechny zaměstnance/pracující. Tato křivka je (jak v krátkém, tak dlouhém období) dána náklady obětované příležitosti. Člověk se rozhoduje přijmout danou práci, pokud mzda z této práce je rovna nebo vyšší než náklady jeho obětované příležitosti. Je-li mzda (čili cena práce) vyšší než náklady obětované příležitosti (tedy než cena toho, co může člověk dělat místo toho, aby vykonával danou práci), můžeme mzdu rozdělit na transferovou platbu (ta je rovna nákladům obětované příležitosti) a rentu (ta je dána rozdílem mezi mzdou a náklady obětované příležitosti). Individuální křivka nabídky práce potom znázorňuje množství práce (v časových jednotkách), které je daná osoba ochotna vyvinout, tj. jak dlouho hodlá v daném časovém období člověk pracovat Křivka nabídky práce (jak tržní, tak individuální) je rostoucí – čím větší mzda, tím se zmenšují náklady obětované příležitosti a více lidí bude chtít vykonávat danou práci. Individuální křivka má však jistou zvláštnost. Jedním z nákladů obětované příležitosti je volný čas, respektive cena volného času. Pokud vaše mzda roste, váš volný čas se zdražuje, protože můžete, pracujete-li, více vydělávat a tak si koupit více statků. Stejně jako v jiných případech i zde působí substituční efekt – zvýšení mzdy zdraží volný čas, takže substitutujete volný čas prací. Mzda je zároveň ale též důchodem. Když mzda vzroste, vzroste též váš důchod, a můžete si dopřát více statků, včetně volného času. Důchodový efekt tak říká, že zvýšení důchodu motivuje člověka, aby kupoval více statků včetně volného času,, tedy aby méně pracoval. Empirická šetření ukazují, že důchodový efekt působí od vysokých hodnot mezd. Od určité, relativně vysoké úrovně mezd tedy zvýšení mzdy nevede k tomu, aby člověk více pracoval, naopak jej motivuje k tomu, aby pracoval méně. Individuální křivka nabídky je potom zakřivená zpět (doleva) – viz obr.
Individuální křivka nabídky po práci w
množství práce (L)
Tržní křivka nabídky práce je dána součtem individuálních křivek nabídek práce – sčítá se nabízené množství při dané ceně. Rovnováha na trhu práce je dána v bodě, kde se křivka nabídky a poptávky po práci protínají. Pokud mzda není rovnovážná, je buď nadbytek nebo nedostatek zaměstnanců/pracovníků. Tento nadbytek nebo nedostatek se odstraní poklesem nebo růstem mzdy. Trh práce je však regulovaný (např. v podobě minimální mzdy, zákoníku práce apod.), tyto regulace mohou vést k tomu, že dlouhodobě existuje převaha nabízeného množství práce nad poptávaným a tedy i nezaměstnanost. Obr: Rovnováha na trhu práce w Dl
Sl
w0
L0
L
Sl = nabídka práce, Dl = poptávka po práci
Poznámka: ačkoliv hovoříme o trhu práce, je třeba si uvědomit, že práce není homogenní faktor. Horník nemůže zpravidla hned začít dělat chirurga (a naopak). Každá práce vyžaduje určité schopnosti, znalosti, dovednosti, kompetence. Ve skutečnosti tedy vedle sebe existuje řada dílčích trhů práce s nabídkou a poptávkou po různých profesích (schopnostech, dovednostech, kompetencích – souhrně tyto vlastnosti můžeme označit jako lidský kapitál.
Různé případy 1. Teorie lidského kapitálu. V posledních ca 30-40 letech ekonomická teorie zdůrazňuje význam lidského kapitálu, pod kterým se obecně rozumí schopnosti, znalosti, dovednosti apod. Ti, kdo disponují daným lidským kapitálem jsou pravděpodobně produktivnější, než ti, kteří jim nedisponují. Firmy přitom budou chtít zaměstnávat osoby s lidským kapitálem, protože ji zaručí vyšší produkci, výnosy, zisky a podobně. 2. Zvýšení sociálních dávek (např. příspěvků v nezaměstnanosti): zvyšují se náklady obětované příležitosti – člověk nemusí pracovat, aby měl příjem. Růst těchto nákladů snižuje nabízené množství práce, a to pro jakoukoliv úroveň mzdy, křivka nabídky práce se posouvá doleva, roste i mzda. w Dl
Sl1
w0 Sl2
L0
L
3. Progresivní zdanění: při progresivním zdanění (s růstem mzdy/příjmu roste daňová sazba), člověk, který vydělává více, má nižší přírůstek jeho čisté mzdy/důchodu, než přírůstek hrubé mzdy/příjmu. Progresivní zdanění tak snižuje motivaci lidí s vyšším příjmem k práci. 4. Mor a jiné katastrofy: povedou k posunu křivky nabídky práce doleva. 5. Kompenzující rozdíly: proč vydělávajíc horníci více než skladníci? Práce horníků je rizikovější. Pokud by mzdy byly stejné, mnoho horníků by šlo raději dělat skladníka. Chceme-li mít více horníků, musíme jim zvýšit mzdy. Pokud však vlády přikáží hornickým/těžařským společnostem (Jára Cimrman a někteří marxisté by řekli uhlobaronům) zvýšit bezpečnost pro horníky, povede to k růstu nákladů hornických společností, tyto společnosti nebudou mít potom tolik peněz na horníky (nezapomínejme , že mzda je pro zaměstnavatele nákladem!!), takže buď budou zaměstnávat méně horníků nebo sníží horníkům mzdy. V druhém případě však spousta horníků začne dělat skladníky (a jiné profese) – lze totiž předpokládat, že zvýšení požadavků na bezpečnost bude všeobecné a nebude se týkat jen horníků. Vládní zásah potom povede k tomu, že se změní nabídka práce u jednotlivých profesí, může se změnit i struktura produkce celé ekonomiky apod. Pokud tato změna struktury produkce povede k tomu, že ekonomika bude vyrábět produkty, v nichž nemá komparativní výhody (a nebude vyrábět produkty, v níž má komparativní výhody, tedy nejnižší náklady obětované příležitosti) – a změna tímto směrem je vysoce pravděpodobná, dojde ke snížení výkonnosti ekonomiky. 6. Proč rostou platy manažerů? K tomu, aby se člověk stal manažerem, musí jednak dlouho studovat, jednak musí mít řadu schopností a dovedností (tj.
musí disponovat speciálním lidským kapitálem). Navíc práce manažera je riziková – dlouhá pracovní doba, odpovědnost za rozhodnutí, odpovědnost za škody apod. To vše vede k tomu, že lidí, kteří jsou schopni být manažeři, je relativně málo. Navíc trh manažerů je relativně otevřený, firmy se o manažery „perou“. To vše vytlačuje mzdy (obzvláště vrcholových) manažerů do vysokých částek. 7. Trhy, kde vítěz bere vše. Na určitých trzích je spousta lidí ochotna připlatit si relativně malé částky, aby slyšeli nejlepšího zpěváka, viděli nejlepšího tenistu apod. Součin těchto relativně malých částek*množství lidí, kteří jsou ochotni si připlatit, však vede k vysokým příjmům. Tyto příjmy získávají příjmy ty osoby, které nějakým způsobem použijí/najmou/zaměstnají příslušného vítěze. Proto jsou špičkoví tenisté, zpěváci apod. tak odměňováni. Pozn.: trh s manažery lze označit za trh, kde trh bere vše. 8. stejná mzda pro muže a ženy? Často je slyšet názor, že muž a žena, kteří vykonávají stejnou práci, by měly dostávat stejnou mzdu žen. Bohužel u žen je větší pravděpodobnost, že odejdou na mateřskou dovolenou, že budou s dětmi doma apod. To vše způsobuje zaměstnavatelům problémy a problémy znamenají náklady. Proto raději zaměstnavatelé dávají ženám nižší mzdu, aby tak kompenzovali rozdíly, které jim zaměstnáváním žen vzniknou. Pokud bude požadavek stejných mezd pro muže a ženy prosazován, povede to (na první pohled paradoxně, ale ve skutečnosti logicky), že zaměstnavatelé za tuto stejnou mzdu (nezapomínejme, že mzda je pro zaměstnavatele nákladem!!) raději přijmou muže, protože u mužů je pravděpodobnost vzniku dalších nákladů přece jen menší. Požadavek stejné mzdy tak povede k tomu, že bude zaměstnáno méně žen. Chce-li stát podporovat zaměstnávání žen, nechť tak činí jinými nástroji – podpora kratší pracovní doby, daňové úlevy pro zaměstnavatele apod. Pozn.: stejnou práci mohou vykonávat též dva lidé pracující v různých regionech. Nicméně v každém regionu bude odlišná poptávka po produktech vyráběných těmito lidmi, odlišná kupní síla kupujících apod., což povede i k rozdílným mzdám. 9. Diskriminace na trhu práce. K diskriminaci obecně může docházet z následujících příčin: a) diskriminaci vyžaduje zákazník – např. zákazníci nechtějí, aby je obsluhovali/aby daný výrobek produkovali černoši, Romové apod. Zde je pro firmu racionální, aby požadavku zákazníka vyhověla, protože jinak může přicházet o poptávku. Pokud je daná diskriminace společensky nepřijatelná, je zejména úkolem státu, aby proti ni bojoval – aby zdůrazňoval, že černoši, Romové apod. jsou stejní lidé jako ostatní apod. b) diskriminaci provádí firma na svůj popud – např. majitel firmy má předsudky proti Romům. Pokud jsou však diskriminovaní stejně nebo více produktivní jako nediskriminovaní, je pro firmu daná diskriminace ekonomicky neracionální, firma přichází o vyšší příjem z mezního produktu diskriminovaných osob. V konkurenčním prostředí se však téměř jistě najdou firmy, které objeví, že zaměstnávat diskriminované osoby je pro ně výhodné a začnou tak činit. c) diskriminace je jako důsledek státního rozhodnutí – např. stát zakáže firmám zaměstnávat Romy nebo přikáže, aby firmy platily ženám stejnou mzdu jako mužům. Zde je nutné bojovat proti státnímu rozhodnutí, které vede k diskriminaci. 10. zákoník práce posilující pozici zaměstnanců, znemožňující propouštění apod. Takový zákoník práce povede k tomu, že se firmy budou bát zaměstnávat nové
lidi – pokud je nebudou moci propustit, budou pro ně nákladní. Obecně růst moci zaměstnanců znamená pro firmy náklady a náklad vedou ke snížení poptávaného množství práce. Na to zejména doplácejí lidé, kteří práci (z jakéhokoliv důvodu) hledají (např. studenti). Tyto lidi nebudou chtít firmy zaměstnávat, budou se častěji stávat nezaměstnanými. 11. studenti jsou v daních, zdravotním a sociálním pojištění apod. postaveni na stejnou úroveň jako ostatní uchazeči o práci. K čemu to vede? Studenti nemají zkušenosti, jejich produktivita práce je nižší než produktivita práce jiných uchazečů o práci. Pokud nejsou studenti nějak zvýhodněni, bude docházet k tomu, že zaměstnavatelé budou upřednostňovat tyto ostatní uchazeče o práci. Tím, že studenti ale nebudou v průběhu svého studia zaměstnáváni, nezískají potřebné praktické dovednosti a schopnosti (nenabydou příslušný lidský kapitál) a budou obtížně zaměstnatelní i po skončení školy.
Trh kapitálu Poptávka po kapitálu V případě poptávky po kapitálu, respektive přesněji kapitálových statcích (stroje, budovy apod., tedy statků, které slouží k produkci dalších statků) je třeba rozlišit, zdali kapitál hodláme používat nebo do něj investovat. Rozlišení je nutné z toho důvodu, že kapitálový statek má dlouhou dobou životnosti. Máme potom volbu: • můžeme najímat jakoby krátkodobě, kdy každý měsíc platí vlastníkovi kapitálového statku za použití tohoto statku nájemné (obdobně jako zaměstnavatelé platí zaměstnancům za využití jejich práce mzdu) • můžeme si kapitálový statek koupit, v tom případě investujeme do kapitálového statku. Používání kapitálu V případě používání kapitálového statku platí obvyklý vztah, dotyčná osoba danou jednotku kapitálového statku použije, pokud příjem z mezního produktu dané jednotky statku bude vyšší než cena tohoto statku. Matematicky: MRPVF >= PVF V případě kapitálového statku lze tento vztah psát: MRPK >= v, kde v je nájemné kapitálového statku. Při požívání kapitálového statku přitom mohou nastat následující situace: osoba si daný kapitálový statek pronajímá. V tom případě porovnává příjem • z mezního produktu dané jednotky kapitálového statku se skutečně zaplaceným nájemným osoba je již vlastníkem statku (tj. v minulosti již do dané jednotky • kapitálového statku investovala – tato investice je pro ni utopeným nákladem). V tom případě porovnává příjem z mezního produktu dané jednotky kapitálového statku s ušlým nájemným – tj. s nájemným, které by mohla získat, pokud by kapitálový statek nepoužívala ona sama , ale pronajímala dále. Investování do kapitálu Při investování do kapitálu se rozhodujeme, zda-li si koupíme danou jednotku kapitálového statku. Investice tedy znamenají přírůstek jednotek kapitálového statku.
Nesmíme ale zapomínat, že kapitálový statek se používáním opotřebovává a že časem nebudeme možno jej používat. Počet jednotek kapitálových statků se tedy též snižuje. Můžeme proto v daném kalendářním období rozlišit hrubé investice do kapitálových statků, které zahrnují všechny investice, a čisté investice do kapitálových statků. Čisté investice jsou dány vztahem: ČI = HI – OpK, ČI = čisté investice do kapitálových statků, HI = hrubé investice do kapitálových statků, OpK = opotřebení kapitálu, tj. počet jednotek kapitálového statku, které byly v daném kalendářním období vyřazeny. Pozn.: v praxi se hrubé investice, čisté investice i opotřebení kapitálu nevyjadřuje v kusech, ale v penězích. Opotřebení kapitálu se potom vyjadřuje pomocí odpisů – odpisy jsou (poněkud zjednodušeně řečeno) peněžním vyjádřením používání a opotřebení dané jednotky kapitálového statku v daném kalendářním období. Až suma odpisů za jednotlivá kalendářní období dá cenu, za kterou byla jednotka koupena, je tato jednotka považována za zcela opotřebenou. V praxi potom samozřejmě nastávají situace, kdy je nějaká jednotka v peněžním vyjádření (které se používá pro daňové a účetní účely) zcela opotřebena (odepsána), ač v praxi je ještě používána. Naopak je častá i situace, kdy daná jednotka statku není peněžně ještě zcela opotřebena, ale z nejrůznějších důvodů už je její použití není ekonomické – např. proto, že došlo k technickém pokroku a daná jednotka je zastaralá. Pokud se podnikatelé rozhodují, zda-li investují, čili zda-li si koupí nějakou jednotku kapitálového statku, musí vzít do úvahy dva faktory: za prvé náklady obětované příležitosti. Pokud by peníze neinvestoval do • kapitálového statku mohli by je investovat jinam, přičemž tato investice by jim přinášela výnos. Příjem z mezního produktu dané jednotky kapitálového statku za dané kalendářní období tedy musí být vyšší než výnos z alternativní investice. Obecně lze říci, že výnos z investice do kapitálového statku musí být vyšší než výnos z druhé nejlepší alternativní příležitosti. Za druhé opotřebení kapitálu. Daná jednotka statku se postupně opotřebovává • a podnikatel ji bude muset časem nahradit. Příjem z mezního produktu dané jednotky statku za dané kalendářní období tak musí krýt poměrnou část opotřebení (tato poměrná část je dána 1/celkovým počtem kalendářních období, po které podnikatel plánuje stroj používat, za kalendářní období se obvykle považuje kalendářní rok. Dané podmínky jdou sečíst a vyjádřit matematicky: MRPK >= R+D, Kde: R = obětovaný/alternativní výnos z investice, D = částka opotřebení. Pokud si R a D vyjádříme jako procento z kupní ceny dané jednotky statku (platí: r = R/P a d = D/P), lze výše uvedený vztah zapsat: MRPK >= P*(r+d). Souhrnné poznámky k používání a investování do kapitálu Ať už kapitálový statek používáme nebo do něj investujeme, tak jej poptáváme. Křivka poptávky po kapitálových statcích bude opět klesající, protože v obou případech (používání i investování do kapitálových statků) bude MRPK další dodatečné jednotky mít zpravidla klesající charakter. Nabídka kapitálových statků vyjadřuje množství kapitálových statků, které jsou ochotny jednotlivé subjekty vyrobit a prodat/pronajímat. Křivka nabídky je opět dána náklady obětované příležitosti, jednotlivé subjekty budou daný kapitálový statek vyrábět a prodávat/pronajímat, pokud nebudou mít jinou lepší příležitost co dělat, tedy
pokud nebudou mít jinou lepší příležitost jak si vydělat, jak být ziskoví než výrobou a prodejem/pronájmem daného druhu kapitálových statků (např. soustruhů, stavebních strojů apod.). Je třeba si přitom uvědomit, že, i pokud by dané subjekty měly lepší příležitost, tak změna produkce kapitálových statků je poměrně náročná a spojena s vysokými náklady (pokud vyrábíte soustruhy nemůžete hned začít vyrábět třeba jeřáby). Čili jednotliví výrobci budou určitý druh kapitálového statku vyrábět po relativně dlouhou dobu, i když výroba jiného druhu kapitálového statku by pro ně byla výhodnější – realizovali by vyšší výnos. Důvodem je právě složitost a nákladnost při přeorientování výroby. Z výše uvedeného plyne, že kapitálové statky nejsou homogenní, ale heterogenní (různorodé) a jsou jen obtížně za sebe zaměnitelné. Při rozhodování podnikatele, zejména zda koupit určitý kapitálový statek, musí vzít podnikatel do úvahy spoustu dlouhodobých faktorů, z nichž řada je obtížně předem odhadnutelných. • Technický a technologický pokrok aneb nebude daný kapitálový statek předčasně zastaralý? • Příjem z mezního produktu (tj. výnos z) daného kapitálového statku po dobu jeho životnosti – tento příjem závisí na poptávce po produktech daného podnikatele, poptávka se může prudce z nejrůznějších důvodů měnit • Růst ekonomiky po dobu životnosti statku – tempo růstu HDP ovlivňuje poptávku po produktech daného podnikatele, a tedy i příjem z mezního produktu daného kapitálového statku • Výnos z alternativního investování peněz • Politická stabilita, právní prostředí apod. Všechny tyto faktory činí investování velmi rizikovou záležitostí. Proto podnikatelů, tj. osob, kteří produkují a při produkci investují do kapitálových statků je méně než zaměstnanců.
Trh půdy Poptávka po půdě Z hlediska poptávky po půdě, platí, že půdu si můžeme pronajímat nebo koupit. V případě pronájmu půdy platí to, co je uvedeno u používání kapitálu, půdu si pronajmeme tehdy, pokud příjem (z mezního produktu) půdy je vyšší než nájemné. V případě koupě, tj. investování do půdy lze použít to, co je uvedeno u investování do kapitálu (až na skutečnost, že půda se neodepisuje, čili, že se nepředpokládá, že by se půda opotřebovávala). V případě investování do půdy tedy výnos z půdy (suma výnosů za jednotlivé kalendářní období půdy) musí být vyšší než výnos z alternativního použití peněz, které chceme investovat do půdy. Nabídka půdy – vychází se z toho, že množství půdy je vždy omezené. Lidé nabízejí půdu (k prodeji nebo pronájmu), pokud nemají jiné lepší využití půdy, čili pokud alternativní využití půdy je spojeno s nižším výnosem než pronájem/prodej půdy. Půdu potom prodávají nebo pronajímají za tu nejlepší nabídku. Pozn.: 1.Pokud člověk prodává nebo pronajímá půdu za cenu vyšší než je výnos z alternativního využití půdy, je rozdíl mezi cenou za prodej/pronájem a výnosem z tohoto alternativního využití rentou majitele půdy. 2. Vzhledem k fixnímu množství půdy, můžeme křivku půdy kreslit jako svislou. Ale ani půda není homogenní, má různou kvalitu (např. některá se hodí k pěstování obilí,
jiná ne), je různě umístěna, takže je po ní různá poptávka (např. půda v Praze kontra půda na Jesenicku), takže i z hlediska nabídky půdy musíme umět rozlišovat.
Závěrečné poznámky: Jaký bude příjem/důchod vlastníků jednotlivých výrobních faktorů obecně záleží na příjmu z jejich mezního produktu. Výše jsme si ale ukázali, že stanovení mezního produktu z každé jednotky výrobního faktoru je často obtížné. Proto důchody, které se vyplácejí vlastníkům výrobních faktorů spíše vycházejí z odhadů, jakou měrou se tyto výrobní faktory podílí na celkovém a mezním produktu. Často se přitom předpokládá, že jednotlivé jednotky daného výrobního faktoru jsou zaměnitelné a to, co je vlastníkovi daného výrobního faktoru vypláceno, vychází spíše z toho, co se obvykle (tedy jinde) za po/využití daného výrobního faktoru platí. Jak již bylo zdůrazněno výše poptávka po výrobních faktorech je odvozenou poptávkou, závisí na poptávce po statcích, které lze kombinací jednotlivých výrobních faktorů vyprodukovat. Roste-li poptávka po určitých statcích, poroste i poptávka po výrobních faktorech, které jsou schopny daný statek vyrobit, a tudíž poroste i cena těchto výrobních faktorů. (V případě poklesu platí opačný postup). Nabídka výrobních faktorů obecně je dána náklady obětované příležitosti – vlastníci nabízejí danou jednotku výrobního faktoru k určitému účelu, pokud ji nemohou použít jinak, výnosněji. Teorie výrobních faktorů je též někdy nazývána jako teorie rozdělování – zkoumá jaké jsou důchody jednotlivých vlastníků výrobních faktorů. Kromě své pozitivní části, tj. zkoumání, čím je určen tento důchod, má tato teorie i svou normativní část – zabývá se otázkou, zda-li rozdělení důchodů mezi jednotlivé vlastníky výrobních faktorů je spravedlivé či nikoliv. Konkrétní výše důchodů jednotlivých vlastníků výrobních faktorů je však, za předpokladu neexistence státních zásahů a dalších deformací typu monopolu nebo monopsonu (tj. jediného kupujícího na trhu práce, monopsonem je třeba ČEZ v případě některých profesí v jaderných elektrárnách) dána produktivitou daného výrobního faktoru, poptávaným a nabízeným množstvím tohoto výrobního faktoru. Lze tedy říci, že se jedná o správnou cenu/důchod za užití daného výrobního faktoru. Pokud tuto cenu/tento důchod nepovažujeme za spravedlivou, můžeme ji nějak měnit – např. v podobě minimálních mezd, přerozdělování (sociální dávky atd.) toto přerozdělování často ale vede k deformacím na trhu (viz např. negativní důsledky minimální mzdy).
