50
WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVI. V 12.— 18. 12. 2005 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ
Zachraňte Golfský proud! 18 V Proč Jandák vyhodil památkáře 4 Čínský premiér převálcoval Prahu 5 V Trautenberk nerezaví 21 13
SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE 2,30 €
Think tanky po česku
2
KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH
Více než devět let zdokonaloval směs bylinek a koření, než našel tu pravou. Tu, která mu vynesla slávu, jmění a světu pak 750 000 pracovních míst a jednu z nejznámějších obchodních značek globální ekonomiky – KFC. Dvacet let poté, co byl zakladatel firmy Harland David Sanders ve svém typickém bílém obleku a černé vázance pohřben na hřbitově v americkém Louisville, jeho „proklatě dobré kuře“ sytí žaludky v tak roz-
12.–18. PROSINEC 2005 V RESPEKT 50
Den poté Co se stane, až spojenci odejdou z Iráku
Harland Sanders: proklatě bité kuře dílných zemích, jako je Pákistán, Namibie nebo Izrael. A rukopis receptury na pikantní strouhanku, uložený na dně trezoru v Kentucky, se i dnes počítá mezi nejpřísněji střežená obchodní tajemství. Příběh KFC má ale i svou odvrácenou stránku. Tak jako mnoho jiných pohádkově úspěšných selfmademanů ani Harland Sanders neunikl závistivým pomluvám. Takže jen pro pořádek: bílý elegán z amerického Jihu nepochází z bohaté otrokářské rodiny, ani svými zisky z kuřecích pochoutek nepodporoval Ku-Klux-Klan. V dětství se naopak musel pořádně otáčet. Otec zemřel, když mu bylo šest, a matce nezbylo než jít do práce, takže Harlandovi zůstala na krku starost o dvě batolata. Pravidelná příprava jídel pro mladší sourozence způsobila, že se školák za chvíli oháněl pánví jak zkušený kuchař. V patnácti odešel z domova a živil se vším možným – byl topičem na dráze, prodával pneumatiky, sloužil v armádě a nakonec si otevřel restauraci a motel u silnice ve městě Corbin. Pohostinství mu vyneslo lokální věhlas. Právě v té době podle legendy Sanders vymyslel svou slavnou kořenící směs. Nový městský obchvat ale o pár let později přivedl jeho motel u staré cesty na mizinu a Harland ve svých dvaašedesáti letech začínal znovu. Tentokrát to zkusil jinak: objížděl autem restaurace a nabízel jim svá „smažená kuřata z Kentucky“. Vytvořil úctyhodnou síť odběratelů, kterou o dvanáct let později – v roce 1964 – prodal skupině investorů za dva miliony dolarů. Firmě zůstal Harland Sanders věrný jako tiskový mluvčí a reklamní maskot až do své smrti v roce 1980, kdy se už hodnota sítě Kentucky Fried Chicken vyšplhala na 840 milionů. Pověst fastfoodového řetězce v poslední dekádě ale rapidně upadá. Kameny při demonstracích antiglobalistů zpravidla létají na konkurenční podnik McDonald’s, podle ochránců zvířat by však ve výlohách KFC našly smysluplnější cíl. Tajně pořízená svědectví z kuřecích velkochovů, přepravních kamionů a řeznictví ukazují, že se zvířaty se v zákulisí nadnárodního bufetu zachází doslova hrozivě. Miliony kuřat se tísní na minimální ploše, se zobáky osekanými do krve a vykrmené tak, že je neunesou vlastní nohy. Zaměstnance kamera přistihla, jak živými zvířaty mlátí o zeď nebo po nich šlapou. Otevřený bojkot KFC pak vyhlásili třeba Paul McCartney, Phil Collins nebo dalajlama. Takže pokud máte chuť si další návštěvu pořádně promyslet, zkuste se podívat na www.KentuckyFriedCruelty.com. Ona bájná bylinková směs tu hořkne na jazyku. Petr Třešňák
Ta pravá směs bylinek. FOTO ARCHIV
Máme-li odejít, nejprve musíme vycvičit Iráčany. To si uvědomují více Američané než Evropané. FOTO PROFIMEDIA.CZ
P
oprvé normálně volit. Tato banální věta vyjadřuje iráckou realitu dneška. Dva a půl roku po svržení režimu Saddáma Husajna, rok a půl po předání moci Iráčanům a jmenování prozatímní vlády, rok po Saddámově zatčení a prvních volbách, z nichž vzešla vláda přechodná, čtvrt roku po schválení ústavy a dva měsíce po jejím schválení v referendu jdou tento čtvrtek Iráčané k volebním urnám: poprvé ustaví parlament a vládu, které nebudou mít přívlastek totalitní, dosazený, dočasný či přechodný. To je dobrá zpráva. Normálně volit v podmínkách strachu, teroru a únosů. I tato banální věta, spíše kontradikce, vyjadřuje iráckou realitu dneška. Spojencům se dařilo dodržovat termínový harmonogram, jakýsi jízdní řád, který má Irák dovést ke svobodě, demokracii a prosperitě. Dokonce svoji „dvouapůlletku“ splnili s předstihem, neboť nynější volby měly proběhnout „nejpozději v lednu 2006“. Ale bezpečnost – záruka oné svobody, demokracie a prosperity – v zemi nefunguje. Iráčané se zároveň bojí i bouří. Bojí se domácích násilností a bouří se proti pokračující okupaci, která je nedokáže potlačit. Snad jediné, na čem se nyní veřejnost v Iráku, ve Spojených státech i v Evropě většinově shodne, je nutnost vojenského stažení od Eufratu a Tigridu – bez ohledu na záruku bezpečí. To je spíše špatná zpráva. Shrneme-li onen rozpor, musíme si před čtvrtečními volbami položit otázku, která souvisí nejenom s děním v Iráku, ale i s celým vývojem po 11. září 2001, po začátku tažení proti globálnímu terorismu a lotrovským režimům. Vyhráváme v tomto boji, nebo prohráváme? A pokud se nedaří, co udělat pro obrat k lepšímu? To vše míří ke zcela zásadnímu bodu: co se stane, až spojenci Irák opustí?
Vraťme se domů Chceme-li posoudit úspěšnost celé globální mise po 11. září a zvláště její irácké části, je třeba nejprve říci, v čem může spočívat vítězství. Škála názorů je skutečně široká a navíc se vyvíjí. Pro myšlenkový proud amerických neokonzervativců spočívá vítězství v šíření svobody a demokracie v celém regionu. Sám George W. Bush ale již provedl sebereflexi, když poslední listopadový den prezentoval svou Národní strategii pro vítězství v Iráku. Je odhodlán k dalšímu angažmá americké armády, byť se sníženými stavy ze současných 159 tisíc až pod 100 tisíc, ale zároveň chce v Iráku vytvářet demokratické instituce a nejenom to. Hodlá obnovit města jako Nadžaf či Mosul těžce poškozená boji. Ale co se týče termínu stažení, konkrétnost se vytrácí: „Stáhnout vojáky dříve, než splní svůj cíl, to není plán vítězství,“ řekl Bush ve svém projevu na námořní základně v Annapolisu. Jako argument a zároveň sebereflexi k tomu uvádí, že Irák se bude muset na delší roky smířit s určitou mírou násilí. Máme je v tom nechat samotné? Tak zní řečnická otázka, která v USA obvykle zabírá. Jenže dnes už to vypadá jinak, soudě podle informací z médií.
Již před rokem, když počet Američanů zabitých v Iráku dosáhl 1500, klesla podpora války pod 50 %. Počátkem listopadu, když počet amerických obětí překročil 2000, se propadla pod 40 % – a to už je důrazná výstraha. Ke stažení, přesněji ke stanovení jeho harmonogramu, vyzývá značná část demokratů včetně Johna Kerryho. Kongresman John Murtha, veterán z vietnamské války, dokonce vyzývá k okamžitému stažení. Vycouvání podpořila v televizi dokonce i Laura Bushová: „Chceme, aby se naši vojáci vrátili domů co nejdříve.“ Jenže právě tomu se George Bush vyhýbá. Nechce zkrátka nyní odpovídat na otázku, co by nastalo den poté. Místo toho nechává „prodávat Irák“ svou ministryni Condoleezzu Riceovou – a nutno říci, že úspěšně. Riceové se daří skloubit dvě věci. Za prvé svůj šarm, který zejména v Evropě působí mnohem vstřícněji než vyjednávači typu ministra obrany Donalda Rumsfelda či viceprezidenta Dicka Cheneyho. A za druhé právě Bushovu vlastní sebereflexi ztělesněnou v nové doktríně či strategii.
Na co stačí Iráčané Ale co na to Iráčané? Tam už je odpověď složitější. Už sám někdejší spojenci jmenovaný premiér Ijád Aláwí se nedávno v rozhovoru pro list The Observer nechal slyšet, že poměry v Iráku působí v bezpečnostním ohledu hůře než za Saddáma. Měl tím na mysli současnou většinově šíitskou vládu Ibrahíma Džaafarího, která si vůči oponentům i občanům nebere servítky. Svědčí o tom Američany objevená vládní věznice v Bagdádu, která si co do své praxe nezadá s již proslulým žalářem Abú Ghraib, existence tajné policie, mučení a tvrdá policejní praxe vůbec. Poslanec Aláwí dal příkaz své ochrance, aby střílela na jakékoli policejní auto, které se k němu neohlášeně přiblíží, neboť prý nelze rozeznat, jde-li o skutečnou policii, nebo samozvané eskadry smrti. A to neříká nějaký sunnita, který by se bál šíitské vlády a její policie už kvůli revanši, ale šíita – ovšem sekulární a ve volbách konkurující – Aláwí. I toho si všímá nová Bushova strategie. Nepřátele, či přesněji pachatele násilností, v Iráku rozděluje na tři skupiny. Do první patří odpůrci, kteří se rekrutují z řad sunnitů zbavených privilegií. Ty prý lze pacifikovat politicky, dostanou-li záruky práv. Do druhé stoupenci Saddáma Husajna, kteří doufají v nějaký návrat starých pořádků. S nimi by se měly bez problémů vypořádat síly současné či budoucí irácké vlády. A do třetí pak skuteční teroristé spjatí s al-Káidou, na které irácké síly dosud nestačí. Po pravdě řečeno na ně nestačí ani síly spojenců. Jak z toho tedy ven, aby síly stačily a okupace pokud možno už brzy skončila?
Ho Či Min není Zarkáví Před rokem a půl Respekt napsal, že místo tolikrát citovaného Vietnamu našel George Bush v Iráku své pásmo Gazy. Obě tyto paralely získávají na aktuálnosti dvojím způsobem.
Vietnam do hry opět zatáhli již zmínění Kerry a Murtha, aniž by ale rozebírali jádro problému. Vietnam coby symbol nevyhratelné války by sedět mohl. Ani při sebevětším nasazení armády se Američané nebudou cítit v Iráku bezpečně. Něco by snad sedělo i na porovnání tzv. vietnamizace a irákizace války (snaha o to, aby největší kus práce za USA dělali jejich místní spojenci). Ale rozdíly stále převažují. Světové i americké veřejné mínění před čtyřiceti lety akceptovalo Ho Či Mina, byť to byl komunistický vůdce. Ale jaký symbol protiamerického odporu v Iráku si může dát protibushovský demonstrant na tričko dnes? Snad Zarkávího? Hlavní rozdíl ovšem spočívá právě v odpovědi na otázku den poté. Ve Vietnamu to bylo předem jasné a scénář se také naplnil. Po americkém odchodu se zmocnili celé země komunisté. V Iráku chybí jak jednoznačný scénář, tak jeho naplnění. Určité, byť omezené poučení skýtá Gaza „den po stažení“ letos v srpnu a září. Co konkrétního se stalo? Nic zcela převratného. Rakety Kásám stále tu a tam dopadají na izraelské území, do Gazy proniklo z Egypta několik hledaných teroristů, ale v případě nezbytnosti může Izrael zpacifikovat pásmo velké jako Praha pomocí letadel. Jaké scénáře připadají v úvahu pro Irák? Bushem zmínění „odpůrci“, tedy hlavně sunnité, nezvítězí, neboť se nedokáží prosadit ani proti Američanům a po jejich odchodu by ztratili motivaci. Saddámovci také moc šancí nemají, neboť jim schází široké zázemí a podpora. Nejvíce by tedy z odchodu spojenců mohla profitovat al-Káida, přesněji ti, kteří pod jejím logem vystupují. Právě tento argument hovoří proti rychlému stažení.
Evropa spíše přihlíží Co tedy dělat? Pro Američany se to již rýsuje. Iráčtí rebelové je vojensky nikdy neporazí. Zároveň ale Američané sami o sobě nikdy neporazí rebely v tom smyslu, aby byl v zemi klid, pocit bezpečí, svobody a demokracie. Analytici tedy radí zůstat v zemi ještě rok a půl, nanejvýš dva roky, během té doby učinit co možná nejvíce pro posílení její struktury a obranyschopnosti, a pak vycouvat. Americký problém je v tom, že Bush Iráčanům vnutil časový harmonogram voleb a referend bez ohledu na to, zda pro ně události uzrály, ale sám žádný harmonogram přijmout nechce v obavě z toho, co bude den poté. Evropský problém spočívá pak v tom, že se na regeneraci Iráku chce podílet jen omezeně. Jak to řekla nová německá kancléřka Angela Merkelová: cvičit irácké vojáky, to ano, ale pouze mimo území Iráku. Jinými slovy: odpověď na otázku, jak bude den poté, zajímá Evropu méně než Ameriku, ač starý kontinent po tom dnu touží. Zbyněk Petráček
K Iráku a USA viz články na s. 10 a 12.
Q
KOMENTÁŘE
RESPEKT 50 V 12.–18. PROSINEC 2005
Právo se mění k lepšímu
EDITORIAL
V trestním kodexu dostal přednost člověk
P
o více než čtyřiceti letech je tu nový trestní kodex. Po svém nedávném přijetí už stačil rozpoutat velkou diskusi. Není divu, vždyť jde za celou dobu existence České republiky o první přijetí takto zásadní normy. Co z toho plyne pro normálního občana?
Základní hodnotou je lidský život Předně je nutno říci, že pro běžný život nespojujme se zákonem žádné revoluční novinky. Je pravda, že trestní kodex přináší velmi důležité změny v některých zásadních principech trestního práva, zejména upouští od pro laika velmi obtížně pochopitelného rozlišování materiální a formální stránky trestného činu, tyto změny však kromě profesionálních právníků nejsou pro širší veřejnost podstatné. V nejobecnější rovině jsou tu dva základní aspekty, kde lze hovořit o skutečně zásadní změně. Za prvé je to změna struktury kodexu, kdy se na rozdíl od dosavadní kolektivistické úpravy jasně zdůrazňuje, že základními hodnotami, které trestní zákon chrání, jsou lidský život nebo zdraví, nikoli ochrana státních zájmů, jak je tomu v dnešní úpravě. Do popředí trestněprávní ochrany se tedy dostává člověk, jeho život, zdraví, tělesná integrita, osobní svoboda, nedotknutelnost, důstojnost, vážnost, čest, ochrana jeho soukromí, obydlí, majetku a jiných jeho základních lidských práv. Jinými slovy, zatímco dnešní trestní zákon začíná v paragrafu 91 trestným činem vlastizrady, za kterým následuje rozvracení republiky, a vražda je upravena až v paragrafu 219, nový trestní zákon zahajuje výčet katalogu trestných činů právě vraždou. Jde nicméně spíše o změnu symbolickou, významnou z hlediska filozofie trestního práva, jejíž dopad pro každodenní praxi bude spíše omezený. Druhá zásadní změna se mi proto jeví jako mnohem významnější. Přes všechny novelizace zůstával současný trestní kodex stále normou koncepčně zakotvenou v minulosti, tedy v době, kdy závažná kriminalita typu vraždy, loupeže či znásilnění byla poměrně výjimečná. Naopak velkou část kriminality režimu reálného socialismu tvořily trestné činy typu příživnictví. Malé frekvenci závažných trestných činů odpovídaly i trestní sazby, které byly ve srovnání se západní Evropou poměrně nízké. Tak
například základní sazba ukládaná za vraždu byla a stále je deset až patnáct let odnětí svobody. Toto schéma nebylo po roce 1990 zásadním způsobem změněno: byla sice dekriminalizována ta jednání, která v normálních státech trestná nejsou (např. příživnictví nebo některé verbální útoky na stát a jeho představitele), ovšem řada trestních sazeb dosud odpovídala v jistém smyslu poměrně bezpečnému policejnímu státu doby reálného socialismu než společnosti, kde míra závažné obecné kriminality povážlivě stoupla.
Eutanazie je a bude trestná S dosavadní koncepcí souvisejí i nízké tresty udělované soudy pachatelům závažných trestných činů. I proto nový trestní zákon v zásadě dává soudcům větší prostor pro vyměřování trestů. Mám-li uvést opět příklad vraždy, základní sazba trestu odnětí svobody se zvýšila na deset až osmnáct let, pokud jde ovšem o vraždu předem promyšlenou, dokonce na dvanáct až dvacet let. Nelze ovšem zákon charakterizovat tak, že by se obecně jen zvýšily trestní sazby. Ostatně zvyšování počtu osob ve věznicích ani není tou nejefektivnější formou boje s kriminalitou. V tomto smyslu zákon zavádí též některé nové formy trestů, jako je například domácí vězení. To může trvat až dvě léta a bude spočívat nikoli v tom, že by snad odsouzený strávil měsíce či roky svého života zamknutý ve svém bytě, ale zásadně v jeho povinnosti zdržovat se v obydlí ve dnech pracovního klidu nebo pracovního volna a v ostatních dnech v době od 20 hodin do 5 hodin. S tímto trestem mohou být spojena i některá další omezení, například zákaz návštěv restauračních zařízení. Velký ohlas vzbudilo snížení věku trestní odpovědnosti na čtrnáct let z dnešních patnácti. Význam této úpravy ovšem nelze přecenit bez navazujících opatření v oblasti procesních norem a v oblasti prevence. Jak tomu bývá, spíše než širší koncepční věci vzbudily pozornost veřejnosti i politiků některé konkrétní otázky. Asi nejdiskutovanější je otázka speciálního trestného činu upravujícího tzv. usmrcení na žádost. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo ze soucitu usmrtí nevyléčitelně nemocnou osobu, která trpí somatickou nemocí, a to na vážně míněnou a naléhavou žádost takovéto osoby. Takovou žádostí se podle zákona
3
rozumí svobodný a určitý projev vůle osoby starší osmnácti let, která není stižena duševní poruchou, pokud tato vůle jednoznačně a důrazně směřuje k jejímu vlastnímu usmrcení. Nelze ale v žádném případě hovořit o dekriminalizaci, spíše jen o mírnější trestnosti. Za takovéto jednání bude totiž pachatel potrestán odnětím svobody až na šest let. Argumentovat, že k legalizaci eutanazie dochází proto, že zákon nestanoví dolní sazbu trestu, je asi obdobné, jako bychom argumentovali, že týž zákon dekriminalizuje ublížení na zdraví při dopravní nehodě, když stanoví trestní sankci „až na tři léta“, nebo že nečiní trestným nelegální odběr lidského orgánu, když je tu sankce „až na pět let“.
Dobrá zpráva ze sněmovny Účelem tohoto nového ustanovení je tedy vytvořit privilegovaný trestný čin, který bude mírněji postihovat (nikoli však dekriminalizovat) některé formy eutanazie. Je nutno si uvědomit, že bez tohoto speciálního ustanovení by byl pachatel takovéto eutanazie po obecném zvýšení sazeb za vraždu ohrožen trestem odnětí svobody na dvanáct až dvacet let. Ostatně současné pojetí trestního zákona teoreticky umožňuje prohlásit eutanazii za jednání, které není nebezpečné pro společnost, a tedy nesplňující základní znak trestného činu. Takovouto možnost soudci nový trestní kodex nedává. Zákon je podle mého názoru prací kvalitní, je podložen srovnáváním se zahraniční úpravou a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Protože je ovšem zákon dílo lidské, a ne dílo boží, problémy lze samozřejmě u podobně rozsáhlé práce očekávat. Řadu problémů objeví až soudní praxe. Nicméně sebekvalitnější kodex nemůže nahradit stěžejní postavení těch, kteří ho budou vykládat, tedy soudců, advokátů, státních zástupců, vyšetřovatelů a mnohých dalších. Na závěr nelze pominout jednu dobrou zprávu. Pro zákon v české dolní komoře hlasovala jak celá ČSSD jako nejvýznamnější koaliční strana, tak většina poslanců ODS jako zástupců nejsilnější opoziční strany. U významných kodexů, které jsou přijímány na desetiletí, by tomu ani nemělo být jinak. Zdeněk Kühn Autor přednáší na Právnické fakultě UK v Praze. Q
Vážené dámy, vážení pánové, ve světle návštěvy čínského premiéra v Česku zanikla jiná pozoruhodná mise, která se nedávno objevila v Praze. Skupina íránských poslanců přijela vyjednávat o účasti českých firem v íránském jaderném programu, který – alespoň podle vážného podezření Evropské unie a USA – směřuje k výrobě atomové zbraně. Cesta padla na úrodnou půdu a do domlouvání obchodů se zapojil i premiér a ministr průmyslu. Čtěte náš článek na straně 5. Dále nabízíme téma o novém fenoménu v České republice – vzniku a působení mozkových trustů. V kulturní rubrice přinášíme mimo jiné recenzi nového filmu Jana Švankmajera. Přeji inspirativní čtení. Marek Švehla
GLOSY „Vypadá to, že to byli takoví idioti, že by podepsali snad cokoli. Jenže já musím prokázat úmysl,“ komentoval předloni na jaře kauzu 8 šéfů Komerční banky, stíhaných za podíl na osmimiliardovém tunelu, státní zástupce Pavel Suchánek. Zdůvodňoval tak, proč
Beztrestní idioti zastavuje jejich trestní stíhání. Suchánkovo rozhodnutí vzápětí zrušili jeho nadřízení a přikázali mu bankéře poslat před soud. Ten rozhodl minulé úterý: skutek není trestným činem, neprokázal se úmysl, ale banka po nich může žádat náhradu škody. O úmyslu je možné pochybovat, o podílu na mnohamiliardové škodě nikoli: uvedení bankéři se mzdou stovky tisíc měsíčně měli v popisu práce pečlivě se starat o svěřený majetek. Místo toho odsouhlasili, že banka může půjčit 8 miliard mezinárodnímu podvodníkovi Baraku Alonovi, přestože se kolem něj vznášela řada podezření, o nichž věděli či ze své funkce měli vědět. Dobrá, blbost není trestná. Větší díl viny určitě měli jejich podřízení, kteří představenstvu dávali falešné informace (stojí za to před jiným soudem). Jako výsměch ze strany bankéřů už však zní, že zvažují žádost odškodného za neoprávněné stíhání. Marek Pokorný
Máme problém – slabé Německo Chudá, slabá, zadlužená. Taková je dnes Spolková republika Německo, země, kterou už jako třetí premiér za poslední tři roky v úterý poprvé navštívil Jiří Paroubek. Německo sice zůstává a do vstupu Turecka zůstane největším státem Evropské unie, ale už dávno není státem nejbohatším, dokonce ani bohatým. Sjednocené Německo se propadlo pod průměr Evropské unie a díky pokračující stagnaci se propadá stále víc. Praha je dnes bohatším a nesrovnatelně rychleji se rozvíjejícím městem než Berlín, který stojí před bankrotem. Česko už je i podle jednoznačných statistik zemí, která má vyšší hospodářskou výkonnost než spolková země Meklenbursko-Přední Pomořansko a kolem německého hlavního města se rozprostírající Braniborsko. Nejen nové spolkové země, ale celé Německo prožívá krizi, kterou od války nezažilo, zatímco Česká republika žije svá nejlepší léta, podobná poslednímu období Rakouska-Uherska. Německo se změnilo a většina Čechů to pořád ještě nepochopila. Slabé Německo je úplně jinou zemí, než kterou bylo po minulých padesát let. Změnilo to nejen Němce, ale mění to i celou Evropskou unii, která najednou bez silné Spolkové republiky klopýtá a nedokáže dostát cílům, které si Unie dala v době, kdy Německo ještě mohlo být motorem Evropy. Místo toho je dnes obrovitým závažím, které Unii brání, aby se pohnula z místa. Příkladem mohou být i současná jednání o „finanční perspektivě Evropské unie na roky 2007–2013“. Dosud to fungovalo tak, že když se nedokázaly státy EU dohodnout, nakonec vždy přišlo Německo (kterému bylo
občas polohlasně připomenuto, jak dopadla druhá světová válka) a zaplatilo to, co chybělo k dohodě. Ostatně celá konstrukce unijních výdajů je postavena jako pozvolné, ale zcela jasně viditelné německé splácení „reparací“. Jenže je nejen 60 let po válce, ale navíc sjednocení Německa vyčerpalo dříve blahobytnou Spolkovou republiku tak, že nemá odkud brát.
Úpadek Německa Na bývalou NDR vydávají Němci každoročně čtyři procenta hrubého domácího produktu. To je zhruba čtyřnásobek toho, co činí příspěvky Spolkové republiky do unijního rozpočtu. Bohužel s podobným výsledkem, jako má pro unijní ekonomiku udržování životní úrovně francouzských nebo řeckých venkovanů ze zemědělských dotací. Stejně jako francouzský venkov se přes všechny dotace i východní Německo vylidňuje a pomalu upadá. Při současných jednáních o rozpočtu na léta 2007–2013 má poprvé Evropa co do činění s chudým Německem. Německem, které nemá a nemůže mít pochopení pro britský rabat (také jeden ze způsobů reparací), vůbec je netěší, že by mělo dál ze svých peněz dotovat Francii. Nijak také netouží dotovat obnovu nových zemí Evropské unie, když už do renovace jedné z nich dalo přes bilion eur. Nesebevědomá Spolková republika nestačí ani Spojeným státům, které jí stejně jako celé EU tech-
nologicky i ekonomicky unikají, a nedostatek sebedůvěry brání Berlínu se zařadit po bok Velké Británie jako jednoznačný spojenec, kterým v době své prosperity Německo po desetiletí bylo. Výsledkem této frustrace je německý antiamerikanismus, který zdaleka není jen Schröderovým úletem a nelze ho zúžit jen na „antibushismus“. Slabé Německo se instinktivně spojuje se slabým Ruskem jako v prvních letech po první světové válce.
Čas na velkorysost Celých 15 let po roce 1990, ostatně jako v celé naší historii, mají Češi podvědomý strach ze silného Německa. Celých 15 let po roce 1990 budujeme diplomatická hraniční opevnění, která by nás proti zdánlivě obrovitému 80milionovému sousedu chránila. I k EU Češi přistupovali dosud tak, jen aby v ní Němci nehráli příliš velkou roli, aby to panebože nebyla „německá Evropa“, nýbrž aby zůstalo jen u „evropského Německa“. Teď máme najednou opačný problém. Slabého Německa je málo v Evropské unii, málo v NATO. S nechápavými obavami sledujeme, jak se Schröder objímá s Putinem, a ptáme se, jak je možné, že nám Německo nechce otevřít pracovní trh, jen pomalu staví i dálnice k naší hranici, a jen pomalu nám dochází, že Berlín nebude mezi přímluvci za zvýšení unijních prostředků pro Českou republiku. V česko-německých vztazích jsme se dosud spoléhali na německou velkorysost, teď nastává čas na tu naši. „Doufáme, že rozvoj Česka pomůže zlepšit situaci v našem pohraničí,“ řekl mi před několika dny jeden významný německý diplomat. Naši sousedé mají problém a my bychom neměli udělat nic, co by jim jejich situaci ztížilo. Bude nás to něco stát, ale je to ta nejlepší investice do budoucnosti. Přátele poznáš v nouzi. Němci, i když to pořád od nás tak nevypadá, v nouzi jsou. Angela Merkelová se zavázala, že do deseti let Spolkovou republiku uzdraví. Měli bychom k tomu přispět. Paroubek i česká diplomacie to zdá se chápou. Což je překvapivě dobrá zpráva o naší dnešní vládě. Luboš Palata Autor je redaktorem Lidových novin.
Q
Když Jiří Paroubek na vysvětlenou svého rozhodnutí spolupracovat s komunisty oznámil, že bude schvalovat potřebné zákony třeba s Marťany, dalo se to brát jako vtip. Pak ale Mirek Topolánek označil za Marťana každého, kdo připouští možnost velké koalice, a vyzval tyto obyvatele Marsu, aby z jeho strany odešli. Zdá se, že mimozemšťané se do Česka tlačí a už jsou opravdu všude.
Vítejte, Marťané Dokonce na to už zareagoval i Hollywood: na české ministerstvo zahraničí přišla žádost od filmové společnosti Warner Bros., jestli by mohla na naší ambasádě ve Washingtonu natáčet Nicole Kidmanová sci-fi o tom, jak Zemi obsadili Marťané. Ve filmu mají důležitou roli i české státní symboly – první mimozemšťan se totiž podle scénáře má vyklubat z českého velvyslance. Svobodův úřad ještě neví, jestli natáčení zakáže či povolí, ale to je v tuto chvíli jedno. Pravda je, že Česku v blízké budoucnosti nehrozí ani tak Marťané, jako spíše komunisté. I když to vlastně souvisí, protože se Marsu říká rudá planeta. Možná, že jen tamní obyvatelé přiletěli pro své ztracené rudé soudruhy. Pokud je tomu tak, vítejte, Marťané. A vezměte si je všechny s sebou domů. Hlavně to stihněte do června, kdy nás čekají parlamentní volby. Bude to k oboustranné spokojenosti – pozemšťané si s komunisty nevědí rady a Vojtěchu Filipovi se konečně splní sen a bude mít vlastní planetu, a to bez lustračního zákona. Erik Tabery
4
ČESKÁ REPUBLIKA
12.–18. PROSINEC 2005 V RESPEKT 50
Jandák chrání památky Na místa vyhozených památkářů chce ministr manažery
V
ítězslav Jandák si zlepšení péče o památky předsevzal již při svém jmenování do funkce ministra kultury. Minulý týden se do toho s vervou pustil. Odvolal celkem dvacet šéfů Národního památkového ústavu a památkového odboru ministerstva. V odborné veřejnosti vypukl poprask, vznikají protestní petice, experti si klepou na čelo, odvolaní ředitelé nechápou, co se děje, a hlásí se znovu do konkurzu na svá místa. Největší poptávka je ale zatím po nedostatkových informacích: co bude v plánech ministra následovat a jak to celé souvisí s řešením problémů kolem zdejších památek.
Zbledli a bylo Když Pavel Konečný nastupoval minulý týden do rychlíku Praha–Olomouc, ještě netušil, že se za pár hodin otočí a pojede zpátky. Během cesty mu
Novák: jeden den v roli ředitele.
FOTO ČTK
telefonovala manželka, že musí zase do Prahy na poradu k ministrovi. Do metropole pan Konečný přijel coby ředitel olomoucké pobočky Národního památkového ústavu. O chvíli později již stál v řadě svých kolegů oblastních ředitelů, aby se společně dozvěděli, že jsou zbaveni funkce. „Zbledli jsme, bylo ticho. Nechápali jsme, co se děje,“ říká Konečný. Stejný úlek zavládl brzy nato po zveřejnění zprávy mezi profesionály z branže. Na památky bohaté a pyšné Česko tak prožilo šokový začátek změn v systému jejich ochrany. A přitom sama o sobě je snaha o zlepšení té ochrany pozitivní zprávou. To, že nedokážeme své kulturní dědictví úspěšně chránit, se pravidelně dozvídáme z médií informujících o zbouraných, zničených či surově přestavěných klenotech. V Praze se pak slovo památkáři skloňuje téměř výhradně v souvislosti s korupcí a neprůhledným povolováním zásahů do chráněné zóny. Systém navíc dělí pečovatele do dvou skupin. V jedné jsou památkáři na úřadech samosprávy a ve druhé odborníci z Národního památkového ústavu. Rozhodují ti první, kdežto „národní“ experti pouze k jejich verdiktům dodávají svůj názor – fungují jen jako poradní orgán. Ministr Jandák se rozhodl tyto problémy vyřešit a začal vyhazovem všech oblastních ředitelů Národního památkového ústavu včetně generálního ředitele Zdeňka Nováka, který ve své funkci strávil pouhých čtyřiadvacet hodin. Na rozdíl od vyděšených památkářů ministerstvo personální změny komentuje s klidem. „Nejedná se o žádné čistky. Bývalí ředitelé se mohou přihlásit do konkurzu a své místo obhájit. Musí však prokázat motivaci,“ říká Jandákův náměstek František Formánek. Požadavky ministerstva jsou vysokoškolské vzdělání, pět let praxe v jakékoli vedoucí pozici a občanská bezúhonnost. Generální ředitel pak musí prokázat desetiletou praxi a na formátu A4 vysvětlit, jak si představuje budoucí směřování ústavu. Požadavek odborného památkářského vzdělání v přihlášce do konkurzu chybí. „Ředitel nemusí být odborník,“ říká náměstek Formánek. „Jde hlavně o to, aby byl dobrý manažer.“
Uvolněte místo, prosím Spolu se svými podřízenými jde do soutěže o své krátce zastávané místo i Zdeněk Novák. Jednodenní ředitel už týden sedí ve své kanceláři a doufá, že ho ministr – který mu přece „nedávno nabídl tykání“ – přijme a vše mu vysvětlí. Do ředitelské funkce přešel pan Novák z postu prvního ministerského náměstka, na kterém ho nahradil zmíněný František Formánek. „Připadá mi to divné,“ říká Novák. „Když jsem odcházel z ministerstva, nebyla o žádné reorganizaci řeč. A taková věc přece nevznikne za den.“ Jeho nástupce má vysvětlení: „Pan Novák byl jmenován již v březnu ještě bývalým ministrem Dostálem s tím, že nastoupí k prvnímu prosinci. No a mě zase jmenoval za náměstka už nový ministr Jandák – též k prvnímu prosinci. Takže se to tak nešťastně sešlo,“ říká Formánek. Smetený ředitel tedy musel být jmenován do funkce, aby mohl jeho místo obsadit nový náměstek. Ale co si počít s hromadným vyhazovem všech oblastních ředitelů? S tím si zatím odborná veřejnost láme hlavu. „Netuším, co za tím je, ale dělat ty změny takhle je špatně. Názory odborné instituce jako památkový ústav musí garantovat odborníci. Jak tomu bude rozumět manažer?“ ptá se Mojmír Horyna, šéf katedry dějin umění na Univerzitě Karlově. „Jeho názor nás určitě zajímá, ale kdybychom měli debatovat s každým, kdo nám napíše negativní pohled na věc, tak bychom nic neudělali,“ říká Formánek. Podle lidí z ministerstva kultury má reorganizace vyřešit nejpalčivější problém ochrany památek: malou, čistě poradní váhu expertíz Národního památkového ústavu. Můžeme se tedy těšit na vznik nezávislé památkové instituce, která bude rozhodovat samostatně a „nad“ samosprávou? „Ne, s tím se teď nepočítá. Bylo by to legislativně velmi náročné a nestihli bychom to do voleb,“ říká Formánek. Jak tedy ministerstvo hodlá dodat stanoviskům ústavu požadovanou váhu? „Nemám žádné konečné řešení. Nejprve své záměry představí noví ředitelé a pak povedeme dialog se samosprávou,“ říká Formánek. Jednatel Klubu Za starou Prahu Richard Biegel se bojí, že hektické změny přinesou jediný výsle-
Šestinedělka v Gugolandu
slečna v teplákách, když slyší, koho to jdu navštívit. „Ta blondýnka shora, to je ona? Ta tichá s miminem? Ta že přepadla Gugoland?“ Jde za mnou až ke dveřím Kateřinina bytu. „Má špatný svědomí, že neotvírá!“ domýšlí se slečna, když sundám prst ze zvonku. Na vzkazy a žádosti o rozhovor nechané na sociálce Kateřina nereaguje. Vzkazy, které jí nechám na dveřích, přes den zmizí, ale to ve velkém domě nic neznamená. V domě ani na úřadech ji poslední dobou neviděli. Možná je za zavřenými dveřmi bytu. Možná někam zalezla jak poraněná vlčice. Třeba je znovu na cestě za dcerkou do kolínského kojeňáku… může být na spoustě míst a nikdo neví, kam se poděla. Sousedka Jana bydlí v bytě, který je od toho Kateřinina oddělen jen tenkou panelovou zdí. „Zdravily jsme se a občas jen tak něco prohodily. Zdála se mi taková klidná. Nikdo za ní nechodil, nebyl od ní slyšet žádný křik, nekonaly se žádné večírky... Nanejvýš si broukala, když přebalovala dítě.“ Stejně mluví ostatní sousedé: „Klidná, tichá, nenápadná…“ Kde tedy noviny vzaly svou zvěst o „bývalé prostitutce“? „Svěřila se mi s tím,“ vysvětluje mladá redaktorka MF Dnes, která o senzačním případu loupežné matky přijela pro svůj list psát poté, co ho s úspěchem publikoval bulvár. „Řekla mi, že než přijela do Rakovníka, stála pár měsíců v Amsterodamu za výlohou.“
Žádný křik
Loupež za bílého dne
Projít z honosného náměstí Pražskou branou jen pár kroků znamená octnout se v jiném Rakovníku. Kolem ohrad z vlnitého plechu, výloh zatlučených prkny, mrňavých videopůjčoven a putyk sviští kamiony na Prahu. Chodník vede do svahu a tam jsou paneláky. „Cože?“ ptá se vyděšeně
Tenhle obchod je zřejmě nákupní mekka rakovnických maminek. Kočárky, zimní oblečení, plyšáci, sáňky… dveře se netrhnou, kasa cinká. Ve výloze, jak jinak, portréty šťastných dětí. A právě sem nedávno vtrhla šestinedělka, popadla kočárek, nacpala do něj oblečky na mimino a pokoušela se
FOTO ČTK
dek: destabilizaci památkového ústavu. „Ta plošná čistka nedává smysl. Pokud tím nechtěl ministr novým šéfům vzkázat – jste političtí rukojmí a dejte si pozor, protože já vás mohu kdykoli bez důvodu odvolat,“ říká Biegel. Proč by tohle šéf kultury dělal, byli památkáři nějak vzpurní a potřebovali zkrotit? Odvolalo někdy předtím ministerstvo nepohodlné ředitele? „Ne,“ říká Biegel. „Je to jen moje domněnka. Ale dosud byl obor chráněn proti zásahům zvenčí. A já jen varuji, aby příchod manažerů nakonec nedopadl tak, že památková péče přejde pod kraje a o památkách budou rozhodovat úředníci.“ Nové obsazení pozic oblastních ředitelů hodlá Jandákovo ministerstvo stihnout do devatenáctého prosince. Jan Kovalík
Q
zaměstnání a vůbec žádné peníze. Pro osmitisícové porodné by musela cestovat do domovských Klobouk u Kladna a to s třítýdenním dítětem není jen tak. A teď navíc k stíhání za loupež přibyla obžaloba za únos. V Kolíně totiž v ústavu s dcerkou bydlela. Po měsíci ale dítě, které bylo v ústavu na základě soudního rozhodnutí, vzala a vrátila se do Rakovníka, kde se po pár dnech nechala na ulici sebrat. Ani po této sérii udivujících skutků nepatří Kateřina, dle dobrozdání MUDr. Miloše Pavlíka z rakovnické nemocnice, k nešťastnicím trpícím laktační psychózou či nějakou formou deprese. „Vím, že moje rozhodnutí je na hraně. Ale tu zodpovědnost na sebe beru,“ říká doktor Pavlík, který svůj posudek opírá „o více než dvacetiletou praxi“. Kateřině tedy za loupež hrozí dva roky až deset let vězení. Za únos pěkných pár let navíc. A konečné odebrání dítěte do ústavní péče. Zpackaný život. Pro matku i dítě.
Té zprávy si nešlo nevšimnout: bývalá prostitutka ukradla v ústavu vlastní dítě a vyloupila hračkářství. Senzace před Mikulášem. Zblízka je to smutnější. Rakovník je pěkné město a zdejší mají vytříbený cit pro bezpečnost. Jenom centrum střeží šest kamer. Místní obchodní tepna, vánočně vyzdobená Trojanova ulice, je plná obchodů, tržnic, sekáčů. Právě tady na upozornění občanů Kateřinu zatkli, když se procházela první prosincový den s kočárkem. Podle důstojníka René Černého se „chovala klidně a dítě odevzdala bez problémů“. Teď je dvouměsíční dcera Šarlota zpátky v kojeneckém ústavu v Kolíně a matka Kateřina je stíhaná na svobodě. Ale kde ji najít? Zkouším to na náměstí v kavárně U zlaté slepice. Ptám se na ni vrchního, krčí rameny. „Možná to budou vědět támhlety,“ ukáže na stolek, kde sedí dvě docela světácky vyhlížející mladé ženy. Lenka i její kamarádka jsou učitelky v mateřské školce. Kateřinu neznají, o jejích malérech ale už slyšely. „Ta, co ukradla kočárek? Dětské šaty? Je snědá, ne?“ ptá se jedna z učitelek, která popis Kateřiny při celostátním pátrání zřejmě propásla. Kde Kateřina v Rakovníku bydlí, mladé dámy netuší, ale tohle je malé město a „každý tu zná každého“, jak říká Lenka. Takže popadne mobil a telefonuje známým. Brzo se chytne a s mobilem u ucha cituje policejní popis: Blondýnka, třicet let, 170 cm, čistý trestní rejstřík… a adresa Kateřinina podnájmu se U slepice nakonec dá sehnat taky.
Formánek: „Jen se to tak sešlo.“
Happy end?
Kateřina aneb jak rychle lze v Čechách padnout na dno. FOTO ARCHIV
utéct. „Běžela jsem za ní. Chytla jsem ji za ruku. Stříkla mi do obličeje slzný plyn,“ líčí událost dvacetiletá prodavačka a je cítit, že má pořád vztek. „Je to chudák holka,“ říká paní, která tu synkovi zkouší sněhule, „kdyby kradla šperky, peníze…“ „Peníze chtěla taky, bylo to strašný!“ skoro se na ni osopí mladičká prodavačka. Právě po loupeži v Gugolandu se Kateřinina dcerka octla v kojeneckém ústavu. Matka pro ni kradla a nechala ji doma samotnou. Policie ji zadržela ve vazbě a to k soudnímu rozhodnutí o cestě mimina do ústavu samozřejmě stačilo. U výslechu Kateřina vypověděla, že kradla, protože je bez peněz. Z policejního výslechu také prosáklo, že se čtrnáct dní živila jen máslem a rohlíky. Bála se, že ztratí mléko, tak se občas někde v restauraci najedla a utekla bez placení. A jak se vůbec Kateřina ocitla v takové situaci, ztracená sama v Rakovníku? Přijela z ciziny, kde delší dobu žila, za přítelem. Ten se měl postarat o ni i o dítě. Jenže zemřel. A nastal okamžitý sešup. Se svou matkou se Kateřina nestýká a jiné příbuzné nemá. Nemá ani přátele, kteří by jí pomohli. Nemá
V Čechách bývá každý rok rodičům odebráno čtyři tisíce dětí. Skoro polovina jich jde do kojeneckých ústavů. V naprosté většině to nejsou týrané či zanedbané děti, jen mají moc chudé rodiče. Tahle praxe, kdy sociálka často lidi jen sekýruje a trestá, ale nepomáhá jim, je sice kritizována, nicméně trvá dál. Kojeneckým ústavem v Kolíně děti většinou jen procházejí. Trvá zhruba půl roku, než se octnou v náhradní rodině. Podle ředitelky Evy Nemeškalové je téměř nemožné najít náhradní rodinu pro malé Romy či nemocné děti. O Šarlotu by ale byl určitě zájem. Je bílá a zdravá. Velkou šanci na společný život se svou dcerou má ale přes všechny průšvihy stále i Kateřina. Rakovnický soudce Petr Bláha totiž rozhodně není přítelem ústavní výchovy. „To je krajní řešení,“ říká. „Když ale byla ta mladá dáma zatčena, musel jsem situaci řešit okamžitě.“ O ukončení či prodloužení ústavní výchovy malé Šarloty bude tedy soudce Bláha ještě rozhodovat. „Samozřejmě vše záleží především na matce. Teď je v těžké situaci. Dáme jí čas, aby se postavila na nohy. Trestný čin rozhodně neznamená ztrátu dítěte,“ říká soudce. „A navíc, před incidentem v šestinedělí měla čistý trestní rejstřík.“ A Kateřinin neuspořádaný život? „Neexistuje důvod,“ říká soudce, „proč by z prostitutky nemohla být skvělá máma.“ Jáchym Topol
Q
Vzít Šarlotu mamince, nebo nevzít? Co si myslíte vy? Debata se vede na www.respekt.cz.
ČESKÁ REPUBLIKA
RESPEKT 50 V 12.–18. PROSINEC 2005
5
Čínský premiér převálcoval Prahu Reportáž ze spanilé jízdy Wen Ťia-paa Českem
V
zahradě Úřadu vlády panuje vzrušená atmosféra. Oficiální delegace českých ministrů se štosuje vlevo, napravo už čeká v pozoru čestná jednotka. Vtom vjíždí do areálu hejno policejních motorek a kolona aut v čele s opancéřovaným audi, ze kterého vystupuje čínský premiér Wen Ťia-pao. Po poctách a hymnách mizí politici uvnitř Strakovy akademie. Tiskovka bude za hodinu. Právě čas na malé zamyšlení o tom, co se bude dít, až vládce největší totalitní říše současnosti dostane tvrdé otázky od hejna představitelů zdejšího nezávislého tisku. O tom, že dotazy padnou, není možné pochybovat: žijeme přece ve svobodné zemi. Jak se však záhy ukazuje, praxe funguje trochu jinak.
Právo má právo Letos v dubnu dostal provinční novinář Š’ Tchao deset let žaláře za strašný zločin: dal na internet oběžník čínské vlády s cenzorskými předpisy pro domácí média. Tajná policie zločince odhalila díky udání, které jí poskytla hongkongská pobočka proslulé americké firmy Yahoo. Dostala nebo dostane za to Yahoo od čínské vlády nějaké podnikatelské výhody? A proč vlastně v Číně zavírají novináře za takové věci? Těmito dvěma otázkami jsme se na tiskovku vyzbrojili my. A přišli jsme s nimi i do tělocvičny na Úřadu vlády, kde je improvizovaná odpočívárna pro tisk. Pod basketbalovými koši pobývají také čínští kolegové, členové oficiální delegace. Vědí o Š’ Tchaovi? „Ne, nikdy jsem to jméno neslyšel,“ říká pan Kang z agentury Nová Čína. „Ale my novináři tady nejsme od toho, abyste se nás ptali. Ptát se máte politiků.“ Dobrá. Hned vedle stojí sympatický mladý muž, pan Li Jung, úředník čínského ministerstva zahraničí. Co on ví o Š’ Tchaovi? Pan Li je evidentně zaskočen. „Ten muž spáchal zločin!“ téměř vykřikne. Jaký zločin? „No – porušil zákon!“ Na další rozhovor není čas, přichází delegace. Oba premiéři mají proslov – a pak to přijde. Slovo si bere šéfka tiskového odboru vlády Lucie Orgoníková a oznamuje nám, že česká média mohou položit celkem dvě otázky a je už rozhodnuto, že jednu řekne TV Nova a druhou deník Právo. „Jak to bude s leteckou linkou Peking–Praha?“ sype ze sebe vzápětí reportér Práva. Čínský premiér září: „Kde je ten krásný muž, chci vidět jeho tvář,“ volá teatrálně a muž z Práva školácky povstává, aby odhalil svůj obličej. Stejnou radost vzápětí čínským hostům dělá reportér Novy s dotazem na technické parametry zákona o vzájemné ochraně investic. Tisková konference ve svobodné zemi se mění v šaškárnu hodnou komunistické Číny. Na naši zvednutou ruku reaguje Orgoníková odmítavým kroucením hlavy. A pak je konec, jede se na ministerstvo průmyslu, na setkání s podnikateli.
spadne čelist a Paroubek obdivně vrtí hlavou. Pak následují dotazy podnikatelů. Šéf Škody Power chválí tepelnou elektrárnu, kterou firma postavila v čínském Šen-tchou, a nabízí, že postaví další. Wen Ťia-pao jej ovšem varuje, že investice do elektráren je nyní v Číně nejistá věc. Země jich má rozestavěných už hodně. Také Vítkovice chtějí pomoct s rozjezdem podnikání v Číně. „Prostě přijeďte a sami si najděte své kontakty,“ říká jim čínský premiér. Tázající se podnikatelé byli předem vybráni Svazem průmyslu a obchodu a ministerskými úředníky. Na mnohé se nedostalo, což může asi nejvíc mrzet pana Pavla Blatu, jehož firma vyrábí miniaturní motocykly. V Číně mu okopírovali technologii a tamní firmy nyní jeho motorky vyvážejí do celého světa, aniž by mu platili za licenci. Českou firmu to pokládá na lopatky. Už kvůli tomu musela propouštět. Ale výzvu pana Blaty: „Při svých návštěvách Číny jsme si na vlastní oči ověřili, že desítky firem kopírují naše výrobky, které jsou autorsky chráněné. Pomozte nám zastavit to kopírování,“ kterou posílal na ministerstvo i na čínskou ambasádu, úředníci nevybrali a on sám nenašel odvahu protestovat.
V hluku a daleko Večer je naplánována slavnostní večeře na zámku v Kolodějích. U brány je ale ochranka a české novi-
náře nepouští dál. Vypadá to beznadějně. „Skutečně chcete mít vedle sebe jen čínské žurnalisty?“ ptáme se smskou premiéra Paroubka. Po čtvrthodině přichází odpověď od mluvčí: můžeme dovnitř. Ale jen do přízemí, kde kromě nás posedávají už jen muzikanti z folklorní kapely Studénka. Podle muzikantů se premiérům jejich folklorní show s cimbálem, houslemi, basou a dudami líbila. „To jste měli vidět, jak se odvázali, dokonce společně hráli na famfrnoch,“ říká kapelník Jindřich Fritsch. Slavnostní večeře v horním patře končí, žádáme mobilem Orgoníkovou o možnost položit čínskému premiérovi cestou k vozům alespoň jednu otázku. Krátce nato přichází ochranka a vykazuje nás ze zámku: promluvit s vládcem nad tisíci miliardami dolarů nesmíme. Konec té trapnosti nastává následující den na Pražském hradě. Pekingského hosta přijímá český prezident. Novináři jsou nastoupeni na „fototermín“ v slavnostním zasedacím sále. „Co se stalo s novinářem Š’ Tchaem?“ ptáme se čínského kolegy. Na jeho tvrdé tváři se objevuje směs zděšení a uraženosti: „Nevím, nic nevím,“ odpovídá. „Jste z Agentury Nová Čína?“ ptáme se dál. „Nevím,“ říká zmateně. „Ale jste, vždyť vy jste podle seznamu její šéf, ne?“ „Ne, ne, já nejsem šéf. Jsem jenom novinář z Nové Číny. A nic nevím,“ říká muž. Přicházejí delegace a začíná mumraj. Fotoaparáty cvakají. Trvá to dost dlouho
a pracovníci Hradu po čase vytlačují čínské novináře do vedlejšího pokoje. Ale Číňané odmítají odejít a dožadují se dalšího vstupu do jednacího sálu. „Vy jste taky mohli točit, když jste byli u nás,“ křičí jejich zástupce. (Na jednání s čínským prezidentem v Pekingu přitom čeští novináři vůbec nemohli.) A protest slaví úspěchy. Ze sálu vylézá bledý prezidentův mluvčí Petr Hájek a pouští kameramana ještě natáčet. Při odchodu z Hradu je pak vidět čínské žurnalisty, jak vítězně nakládají své nádobíčko do modrého mikrobusu. Vtipkují při tom a smějí se. Mají skutečně co slavit. Materiálu pro oficiální propagandu tady nasbírali požehnaně. A nakonec: když jsme tedy my zdejší novináři zklamali a nevybojovali si ani jednu otázku na čínské vězně svědomí, zachránili to alespoň čeští politici? Nezdá se. Na oficiálním jednání delegací byla podle mluvčí Orgoníkové zmíněna lidská práva „jen letmo v jakési souvislosti s EU“. „Neslyšela jsem pořádně. Byl tam hluk,“ říká mluvčí. Paroubek se prý o lidských právech zmínil na večeři v Kolodějích a měl snad dohodnout, že předá čínskému velvyslanectví seznam čínských politických vězňů, říkají neoficiální zdroje. „Tohle potvrdit nemohu,“ říká Orgoníková. „Seděla jsem daleko a nevím jistě, co tam padlo.“ Jaroslav Pašmik
Q
Motorky sem netahejte V malém sále na nábřeží Vltavy už je napěchováno šedesát českých obchodníků. Premiéři zase přednášejí proslovy. Český ujišťuje podnikatele, že vláda jim bude dodávat o Číně všechny potřebné informace a pomáhat jejich investicím. Čínský se chlubí hospodářskými úspěchy. „Chystáme se přivézt zboží za tisíc miliard amerických dolarů,“ říká Wen Ťia-pao. Všem
Krásný vstřícný svět: miliardy na stole a koncentráky tak daleko. V Yahoo musí mít radost. FOTO LUDVÍK HRADILEK
Naši obchodníci s cizí smrtí
jaderného vývozu do Íránu dokonce speciální zákon, přijatý poté, co nás snaha zdejších firem spolupracovat na dostavbě atomové elektrárny v Búšehru dostala v roce 2000 za vlády Miloše Zemana na diplomatický pranýř. „Republika obchodníků se smrtí,“ psaly tehdy o Česku New York Times, načež kabinet raději miliardovým odškodným nahradil firmám jejich „ztráty“ – a další jaderné kontrakty s Íránem zakázal.
Ministr mezi mantinely
Íránská státní agentura oznámila, že Češi jsou ochotni pomoci vládě v Teheránu vymazat Izrael z mapy. O jaderné spolupráci s emisary tajně hovořil i premiér Paroubek. Skupina íránských parlamentářů přijela počátkem tohoto měsíce jednat o české atomové spolupráci na pozvání komunistického poslance Stanislava Fischera. Česká strana se schůzku snažila udržet v tajnosti, Íránci naopak všechno zveřejnili. Vyšlo tak najevo, že vedle partnerů v dolní sněmovně přijal Íránce i ministr průmyslu a dokonce premiér. Námluvy jsou tedy vážné, což v kontextu západních obav z íránské atomové bomby a výroků teheránského prezidenta, který si veřejně klade za cíl „vymazat Izrael z mapy“, vyvolává překvapené reakce doma i v zahraničí. „Můžeme mít výhrady k jejich politice a k názorům jejich prezidenta, ale měli bychom obchodovat, protože to je v našem zájmu,“ vysvětluje svoji íránskou aktivitu organizátor návštěvy Fischer. On sám se jaderných hlavic v Teheránu nebojí. Podle něj by
Íráncům sloužily jen k obraně. A jak to ví? „Řekli mi to,“ říká poslanec. Bez obav je i druhý duchovní otec íránského sbližování – šéf zahraničního výboru sněmovny Vladimír Laštůvka (ČSSD). „Lepší, než jim říkat osa zla a hrozit, je spolupracovat, být u toho a vidět, co dělají,“ popsal své záměry v MF Dnes. Shodou okolností se tak jedna z nejvlivnějších figur české zahraniční politiky vyjádřila krátce poté, co „jaderná“ jednání mezi Íránem a trojicí evropských mocností (Německem, Francií a Velkou Británií) ustrnula na mrtvém bodě, neboť íránští představitelé odmítli zastavit svůj jaderný program a prohlásili, že si jej nenechají nikým kontrolovat. Pro celou Evropskou unii dnes navíc platí zákaz vyvážet do Íránu technologie a výrobky, které lze použít v jaderné energetice a na výrobu zbraní. Ostatně Česko má pro zákaz
Íránští emisaři se v Praze ale – jak už bylo řečeno – nesešli jenom s parlamentními zahraničněpolitickými extremisty. (Stejně jako poslanci Fischerovi nevadí atomová bomba v rukou Teheránu, proslul delegát Laštůvka svým výrokem: „Proč by nemohla mít atomovku Severní Korea, když ji mají Spojené státy.“) Schůzka s ministrem průmyslu a premiérem posunuje teheránskou návštěvu do zcela jiných diplomatických pater. „Byla to zdvořilostní návštěva a debata, kterou jsme vedli, byla spíše obecná,“ snaží se vše nejprve zlehčovat ministr průmyslu Milan Urban. Pohádce o „obecných“ diskusích s cizokrajnými poslanci je ovšem u tak pragmatického a zaměstnaného člověka těžko věřit. A navíc – agentura IRNA citovala právě Urbana, jak říká, že jeho ministerstvo je připraveno spolupracovat na realizaci íránských nukleárních plánů a navázat na dobré vztahy z minulosti. To už Urban rozebírat nechce. „Pan ministr ochotu spolupracovat deklaroval, ale řekl také, že jsme současně vázáni mantinely EU,“ dovysvětluje výrok svého šéfa mluvčí Ivo Mravinac.
„Ministr je odpovědný za byznys, a pro něj je každá taková nabídka dobrá.“ Premiér Paroubek se o setkání s Íránci nezmínil ve svém programu, kde jinak zveřejňuje i účast na otevření lávky pro chodce v Kolíně nebo na křtu knihy Ladislava Štaidla. „Byla to náhlá schůzka, udělalo se mi okno v programu,“ říká Jiří Paroubek. „Každopádně jsem s nimi nechtěl mít oficiální schůzku, a kdyby ten výrok na adresu Izraele přišel tehdy, tak bych se s nimi vůbec nesešel.“ Premiér tím naráží na zatím poslední show íránského prezidenta, který minulý týden řekl, že nebyl žádný holocaust a že zažene Židy zpátky do Evropy; vymazání Izraele z map ovšem slibuje už delší čas. A o čem premiér s poslanci jednal? „O hospodářských záležitostech, možnosti obchodní výměny a spolupráce,“ popisuje premiér obsah schůzky. Jak je tedy možné, že jejich agentura to interpretuje jako ochotu spolupracovat na jaderném programu? „To určitě nejsme ochotni,“ říká Paroubek. Určitě? A co třeba ve formě vzduchotechnického zařízení, jak se to plánovalo před pěti lety do Búšehru? „Jestli je vzduchotechnika sehnatelná ve Francii nebo v Česku, tak to nehraje roli,“ říká premiér Paroubek. Proti jakékoli jaderné spolupráci s Íránem se staví ministerstvo zahraničí a poslanci pravicových stran. Získat přímo vyjádření ministra Cyrila Svobody se Respektu nepodařilo, jeho mluvčí Vít Kolář ale zopakoval, že postoj české diplomacie se nemění – výstavba jaderných elektráren je pro české firmy tabu. Silvie Blechová
Q
6
ČESKÁ REPUBLIKA
PŘIPOMEŇME SI „Dál vás rozhodně nepustím. Mám to od vedení zakázané,“ zlobí se vrátná a zavírá před námi dveře. Stojíme na dvoře textilní firmy Kreata ve středočeském Žebráku a za rozsvícenými okny v druhém patře bývalého pivovaru pozorujeme drobné severokorejské ženy, které tu den co den už čtvrtým rokem šijí luxusní spodní prádlo. Navázat s nimi jakýkoli kontakt je ale stále nemožné. „Paní ředitelka s médii nechce mluvit, kontakt s našimi zaměstnanci vám neu-
12.–18. PROSINEC 2005 V RESPEKT 50
Všichni do bunkru! Tajné pevnosti, pýcha národa, jsou na prodej
Otrokyně, šijte dál možní,“ tlumočí nám – stejně jako v minulosti – odmítavé stanovisko šéfky Kreaty Věry Čermákové její sekretářka. A stejně to dopadne i o kousek dál: nejen dveře firmy, ale i ubytovna, kde Korejky bydlí, před námi zůstává zamčená. Je to už rok a půl, co ta informace vešla ve známost: ve třech českých městech jsou na ubytovacích barácích zavřeny severokorejské šičky a pod dohledem strážců vydělávají valuty pro svůj domovský diktátorský režim, považovaný za nejhorší na světě. Svého času způsobila ta zpráva výbuch udiveného rozhořčení jak veřejnosti, tak politiků a konec konců i lokální byrokracie. Pak se vlny pomalu tišily a dnes už se nad případem voda zavřela úplně. Nic na tom nezměnilo ani několikaměsíční vyšetřování policie a kontroly berounského úřadu práce, které zjišťovaly, jestli zde ženy nejsou omezovány na osobní svobodě a zda neodevzdávají svoji šestitisícovou měsíční mzdu severokorejské ambasádě. „Nezjistili jsme podezření z žádného trestného činu,“ píše ve faxu středočeská policejní mluvčí Soňa Pfeiferová. S obdobným výsledkem případ ukončil i berounský úřad práce (jeho kontroloři manažerům Kreaty pouze nařídili, aby Korejkám o několik set zvedli plat). Podle dostupných informací tedy dnes v Česku zůstává zavřených ve zvláštních „severokorejských zónách“ přes sto Severokorejek, které zde většinou pracují jako šičky. Šedesát jich je ve středočeském Žebráku, patnáct v nedaleké obci Železná, zbývajících třicet pak ve východočeském Náchodě. Úderem osmé hodiny usedají za šicí stroje, svůj volný čas pak tráví na ubytovně pod dohledem politruků. Nelze s nimi promluvit, ven chodí jen v několikačlenných skupinkách, je podezření, že plat odevzdávají ambasádě. Většinu žen dodala do Česka zprostředkovatelská agentura CLA, jejímž poluzakladatelem byl i jistý Pavel Kuchálik, agent komunistické rozvědky, který v roce 1986 absolvoval desetiměsíční stáž při KGB v Moskvě a od roku 1987 působil na rezidentuře StB při československém velvyslanectví v Paříži s úkolem získávat informace o lidech kolem Tigridovy exilové redakce Svědectví. Případ šiček vyšuměl do ztracena i na politické scéně. Lidovecký ministr zahraničí Cyril Svoboda byl sice případem zpočátku „vážně znepokojen“, pak ale změnil postoj: „Jestli ty ženy odevzdávají svou mzdu do KLDR, je sice politováníhodné, ale není to proti našim zákonům. Osobně si myslím, že ty ženy se tady můžou nakazit demokratickými poměry a pak je budou uplatňovat po svém návratu domů.“ Jak se daří „import demokracie“ z Česka do KLDR, ale dnes už Svoboda ani nikdo z jeho ministerstva nesleduje. „K té věci nemám žádné informace,“ říká Svobodův mluvčí Vít Kolář. Ondřej Kundra, Marie Drápalová Autoři jsou spolupracovníky Respektu.
Obraz šťastné doby: místo kulometného hnízda holubí dům. FOTO LUDVÍK HRADILEK
Č
eši milují své bunkry. Jsou pyšní na to, jak dobře mohly chránit republiku před nepřítelem. Nikdy se z nich ale nevystřelilo. Před pár lety chtěli generálové tyhle pevnosti znovu vyzbrojit. Dokumentace byla přísně tajná. Dnes Češi v bunkrech obcují s vesmírem, chovají holuby, čistí zbraně. A armáda chce to opevnění rozdat.
Absolutely free V odlehlém koutě Jizerských hor je koncem listopadu sněhu na půl metru. Stoupáme lesem a pak lezeme po skále, držíme se ocelového lana. Nahoře, před nízkou kulovitou stavbou, hoří ohýnek. Voní tu zaječí pečínka. Kolem ohně posedávají mladí muži, navlečení do svetrů a bund. Podávají si jointa. Pavel má vlasy do pasu, vysokou školu a cestu kolem světa za sebou. Teď pobývá v bunkru. „Tohle je černej bunkr. A černým zůstane,“ říká. Partička v létě bunkr využívá jako základnu pro toulky, v zimě jen občas. Přespat se tu ale dá. Využívají stavbu asi dva roky, právě tehdy Pavel na bunkr náhodou narazil. Je na těžko přístupném místě ve skalách. Bunkr, který měl z výšky střežit kraj, má jednu místnost pod zemí. Tam jsou matrace a deky, nahoře je klubovna, pár židlí, stolek, zásobárna jídla a knihovna. Většinu bunkrů v okolí zničil už wehrmacht, zbytek byl v padesátých letech vypleněn a zabetonován. Tenhle ale všem ušel. Ti, co ho stavěli či zde marně čekali, až budou moci bránit hranici před Hitlerem, jsou už nejspíš mrtví. Takovýhle stupeň utajení Pavlovi a jeho kamarádům vyhovuje. Možnost bunkr získat do vlastnictví, a svoji základnu tak legalizovat, je nezajímá. „Když nás někde zapíšou, ztratí to tu kouzlo,“ míní Pavel. Od spousty nadšenců, kteří v Čechách své bunkry všelijak zvelebují a kochají se jejich vojenskou tradicí, se tihle černí bunkráci dost liší. „Armáda a stejnokroje, to je směšný,“ mluví Pavel za všechny. S výjimkou občasného využití pytláckého nádobíčka se „zbraní štítí“. A co je na pobývání v bunkru tak zvláštního? „Jsou to stavby dokonale vyprojektované k zabíjení, ale vy tu teď můžete třeba cvičit jógu. Přemýšlet. Cítíte se tu v naprostém bezpečí. A úplně svobodně. Ve tmě a klidu v podzemí se cítíte jak ve středu vesmíru.“
Bude se předávat
Kuchálik: nákaza demokracie. FOTO MAŤEJ STRÁNSKÝ
Pan Milan Juřena je civilní zaměstnanec Vojenské ubytovací správy v Olomouci. Právě u něj na stole teď leží kolem stovky žádostí o bunkry, malé řopíky i mohutné pevnosti. Na něm je, aby žádosti posoudil a poslal na ministerstvo obrany, kde se o nich rozhodne. Bunkry budou rozdány nebo prodány. Jde jen o to kdy a komu. A to je neuvěřitelný posun. Ještě v roce 1997 totiž existoval plán, prosazovaný šéfem vojenské tajné služby Radovanem Procházkou, na obnovu pevnostního systému. Tehdejší ministr Výborný dokonce podepsal „Návrh na využití bunkrů do roku 2015“. Tajný dokument zahrnoval i práci na „vývoji pevnostních zbraní a optické techniky“. Nic nevadilo, že bunkry na přátelské hranici by svými kulomety mířily do EU, od které by na tuto zajímavou spojeneckou činnost zřejmě měly téct peníze. Dnešní mluvčí Jan Pejšek o plánu neví a domnívá se, že „výměnou generálů upadl v zapomenutí“.
„Hospoda, noclehárna, holubník, skanzen…,“ vypočítává pan Juřena návrhy žadatelů, kteří chtějí bunkry využít. Žádosti by posuzoval benevolentně, klidně by dal bunkr každému. „Mimo pár staveb, využívaných jako muzea, dnešní armáda pro bunkry nemá využití.“ Podle mluvčího Pejška „je v České republice nyní asi dvě stě těžkých a sedm tisíc lehkých bunkrů. Než je ministerstvo prodá či daruje, musí se dořešit jejich majetkoprávní uspořádání.“ Po celých Čechách se právě s tyčemi a měřidly plahočí armádní komise, které bunkry zaměřují, aby mohly být jako majetek armády zapsány do katastru nemovitostí. Proč teprve teď? Když se hraniční opevnění stavělo, probíhaly práce v nejvyšším utajení a za socialismu se na vlastnictví bunkrů nikoho ani nenapadlo zeptat. Mluvčí Jan Pejšek: „Tam, kde zaměřovací práce pokročily, jako třeba na Opavsku a Olomoucku, může dojít k předání už příští rok.“
Holubí laboratoř Jan Zeman každý den parkuje bicykl na stejném místě. Tady na předměstí Opavy jsou už jen sklady a ohrady. Dál se táhnou pole. Pod sněhem vyčuhují temné siluety bunkrů. Je jich tu několik desítek. Tahle linie menších bunkrů měla střežit vstup do průmyslové Opavy. Některé jsou poničené granáty. Obránci na ústupu naházeli do pevnůstek granátů, kolik jen šlo. Cestu ve sněhu má Jan už vyšlapanou. Z mlhy kolem bunkru vystupují podivné siluety. Zblízka to jsou strašáci. „Mám je tu kvůli jestřábům,“ vysvětluje třicátník Jan. A jinde jsou zas chomáče lidských vlasů v kouscích látky. „To kvůli kunám.“ Vyučený zahradník v bunkru chová holuby. Uvnitř je čisto a teplo. Vzduch naplňuje holubí vrkání. Cestu do podzemí zatarasují kusy betonu a kovové pruty vyrvané dávným výbuchem. Jan se k vrkání přidává a otvírá dveře holubníku. „Stříbrohlavá, Ledňáčku, Draku…“ oslovuje svoje miláčky a ti mu sedají na ramena a oždibují ho zobáky. Na holuby narazil ve věži chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Opavě a učarovali mu. Za úklid tam mohl trávit celé dny. Oprava věže ale pro holubí kolonii znamenala zánik. Tehdy si vzpomněl na bunkry, které prolézal jako kluk. „Přenesl jsem holoubata a přežily.“ Na první pohled působí plachý obrýlený muž jako nepraktický snílek. Opava je ale chovy holubů proslulá a Jan tu má zastání. Slova chvály pro něj má i veterinární klinika. A to je důležité, neboť má plán: „Měním bunkr v laboratoř. Městským holubům hrozí záhuba, lidé se bojí nemocí. Chci dokázat, že s holubími hejny lze koexistovat. Vím, jak hejno uchovat ve zdraví i jak regulovat jeho počet. Potřebuju ale čas.“ Jan věří, že armáda mu vyhoví a bunkr mu daruje. Bunkr stojí na pozemku, který mu nepatří celý. A druhý majitel holubáře příliš v lásce nemá. Může jeho práci blokovat. Představa, že by o bunkr a holubí chov přišel, je pro Jana Zemana nesnesitelná. „Nevím co bych dělal, nechci na to myslet.“
Nekonečná práce „Povel zněl nechat zbraně na místě a vyklidit pozice. Spojenci nás nepodpoří! Bojovat se nebude. Brečeli jsme, ale nemohli nic dělat.“ Takhle prý na své
návštěvě v bunkru číslo 5 nedaleko Bohumína popisoval mužům z Klubu vojenské historie veterán Miroslav Klamka demobilizaci v roce 1938. A Martin Hejda i jeho kamarádi mu viseli na rtech. Klub založili před pár lety. Vynosili z bunkru suť, vybetonovali poškozená místa, pyšní se novou ventilací. Před mohutným bunkrem č. 5, v kterém se černají průzory střílen a který vypadá jako hrad, rázem pochopíte, že mýty o nedobytnosti hraničního opevnění první republiky jsou dosud živé. Soustava pevnostních staveb, mající chránit mladou demokracii malého státu před hrozivým totalitním sousedem, však v rozhodné chvíli nebyla cele připravena: podél rakouských hranic nebyly stavby hotové. Jinde se však stavělo dál i po Hitlerově anšlusu Rakouska. Přestože tehdy už bylo zřejmé, že děravé opevnění Československo neochrání. Podle studie Mnichovský komplex vojenského historika Jana Tesaře byla ve hře korupce, protože milionové betonářské zakázky se přidělovaly na základě stranického lobbování. Bez ohledu na historii a na nedávné armádní plány na využití pevností se zdá, že bunkry, z nichž nikdy nepadl výstřel, dojdou konečně určitého naplnění: „Když někdo přijde, hodíme štětce do ředidla, sbíječky vytáhnem ze zdi a jdem provádět,“ říká Hejda. Členové Klubu vojenské historie cítí k návštěvníkům vděk. Vždyť i díky veřejnému mínění nedávno vyhráli důležitou bitvu. Bunkr byl zapsán jako kulturní památka a to ho zachránilo. Dálnice D 47, kvůli níž hrozilo jeho zasypání, byla odkloněna. O tom, že by bunkr armáda nevydala, Hejda vůbec neuvažuje. Do rekonstrukce bunkru vrazilo deset členů klubu spoustu peněz a moře času. Dobové mundúry a vypucované repliky zbraní ale oblékají jen zřídkakdy. Většinou tu dřou a baví je to. „Jsou to geniální stavby. Vše tu má svůj účel, nic tu není náhodné. Je to stavební zázrak. Těší nás tu pracovat. Doufám, že ta práce nikdy neskončí,“ říká Martin Hejda. Jáchym Topol
Krunýř se hroutí Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 bylo Československo jedním z nejvíce ohrožených států. Tehdejší hranice s Německem měřila na 1500 km. Zastavit první nápor nepřítele a vydržet do příchodu spojeneckých sil měla československá armáda právě díky bunkrům. Výstavba železobetonového valu probíhala v letech 1934–38. Budovatelé opevnění dokázali v krátké době přejít od stavby objektů, které byly kopiemi staveb Maginotovy linie, k vlastním konstrukcím, které měly na svou dobu špičkové parametry. Základ opevnění tvořilo na 400 samostatných pěchotních srubů, 15 dělostřeleckých tvrzí a několik tisícovek malých bunkrů, řopíků. Česká armáda však bunkry nikdy nepoužila. Pro mnohé pevnostní krunýř kolem České republiky dodnes symbolizuje zklamané naděje. Některé z bunkrů byly zničeny wehrmachtem, aby nemohly sloužit odboji. Jiné byly demolovány či zabetonovány po válce.
Q
RESPEKT 50 V 12.–18. PROSINEC 2005
INZERCE
7
8
EKONOMIKA TŘIKRÁT NA OKRAJ
Z českého premiéra se pomalu, ale jistě stává nebezpečné individuum. A výrazně se to zhoršuje ve chvíli, kdy před sebou uvidí někoho z Asie. S Číňany podepsal smlouvu na podporu investic odporující evropskému právu, krátce nato začal vyhrožovat sedlákům z Nošovic, kteří
Paroubek Asii, hurá na fotbal a Zentivu ne
Buldozer mezi mrkvemi. FOTO LUDVÍK HRADILEK
nechtějí prodat svá pole na stavbu korejské automobilky Hyundai. „Neumím si představit, že bychom to nechali jen tak,“ prohlásil s tím, že připraví zvláštní zákon, který potřebná pole vyvlastní. Nic proti korejským autům, tohle ale zavání, jak premiér sám s oblibou prohlašuje, útokem na ústavní pořádky této země. Z hlediska veřejného zájmu sice může být dálnice důležitější než farma na zelí, producenti aut a zelináři si ale snad jsou i v Česku před zákonem rovni. Není možné jednomu z nich něco sebrat a dát to druhému. Takový je pohled skrz právo. Navíc, viděno v souvislostech dlouhodobého zájmu Česka, komunisty rozkradená a rozvrácená země lopotně hledá své ztracené jistoty, kterými jsou třeba nedotknutelnost soukromého vlastnictví nebo lidé ochotní nezradit svou půdu pro peníze. Jakákoli automobilka rychle investující do montovny na zelené louce za deset dvacet let zmizí, výrobci zelí nebo třeba mrkve a jejich tradice tu zůstanou napořád. Potřebovali by ale zastání. Mistrovství ve fotbale bylo rozlosováno a čeští nadšenci mohou začít počítat úspory. Nejlevnější lístek na zápas ve skupině stojí 35 eur, nejdražší stovku. Špatnou zprávou je, že k tomu přibude větší útrata za cestu: Gelsenkirchen leží až u nizozemských hranic a blízko není ani Kolín a Hamburk. Naopak jednu dobrou věc lze najít při pohledu na naše soupeře: Italů sice bude plné Německo, z Ghany nebo Ameriky se sem ale patrně diváci moc nepohrnou, takže lístků pro našince možná zůstane víc. Kilometry moc neubudou ani v případě postupu Brücknerova mužstva, kdy by se hrálo v Dortmundu nebo Kaiserslauternu. A cena vstupného? V osmifinále minimálně 45 eur, a třeba finále 120. Jakých tuzemských akcií by se měli investoři rychle zbavit? Jednoznačně Zentivy – alespoň podle názorů brokerského domu FIO. Její akcie nyní stojí 1100 korun, nejméně o čtvrtinu víc, než je reálná hodnota. Naposledy je v září o 20 procent nahoru katapultovalo oznámení, že 12% podíl firmy koupila skupina PPF Petra Kellnera – a ta přece nekupuje něco, co v budoucnu nevynese vysoký zisk. Jenže podle FIO je Zentiva oproti všem svým konkurentům v oboru o čtvrtinu až polovinu nadhodnocena a neprospívá jí ani krize českého zdravotnictví. To bude muset začít šetřit a jako první na řadě budou výdaje za léky. Jediný, kdo se podle FIO může smát, je prý fond Warburg Pincus, jenž akcie Zentivy Kellnerovi prodával. – MP –, – MŠ –
12.–18. PROSINEC 2005 V RESPEKT 50
Asfalt, věda a budoucnost Co chce Česko financovat z evropských peněz
V
e stínu debaty, o kolik se proti předpokladům zkrátí množství peněz, které dostaneme z fondů Evropské unie, je otázka, na co chce tyto peníze Česko využít. Ta je přitom pro nás mnohem důležitější.
Tvrdě na to Silnice, třídicí linky na odpad, či oprava paneláků? Nebo podpora vzdělávání, či snad výstavba jezů na Labi? O tom nyní diskutují čeští politici a úředníci při přípravě strategie, na co Česko použije zhruba 800 miliard korun, které v letech 2007 až 2013 dostane z fondů Evropské unie. Zatímco letos získá z evropských fondů okolo 35 miliard, v letech 2007 až 2013 to bude více než trojnásobek ročně. Tvorbu našich priorit má na starosti ministerstvo pro místní rozvoj. To nyní připravuje dokument s kostrbatým názvem Národní strategický referenční rámec. V rukou zhruba padesátičlenné komise se scházejí požadavky všech ministerstev, ale i nadací či profesních organizací na to, co by se mělo z evropských peněz financovat. Za dva měsíce dostane dokument na stůl vláda, která by měla do konce března dát svoje přesné představy priorit Evropské komisi. Ta do poloviny roku řekne své stanovisko, a pokud to bude stejné jako při přípravě současného rozpočtu před dvěma lety, tak se do října bude o přesných podmínkách vyjednávat. Jenže v těch českých představách je trochu zmatek: již v červnu je totiž představil místopředseda vlády pro ekonomiku Martin Jahn ve své Strategii hospodářského růstu a stručně se dají shrnout takto: měla by se splnit tzv. lisabonská kritéria, která říkají, že se má maximálně podporovat věda, výzkum a vzdělávání – tedy především zvyšování konkurenceschopnosti. Tento návrh dostalo jako základ pro tvorbu strategie ministerstvo pro místní rozvoj (MMR). „Jako komise se snažíme přesvědčovat, že měkké projekty Lisabonu – tedy ty, kdy se více investuje do vzdělávání a méně do asfaltu a do struh – mají smysl. Ale z vašeho MMR máme signály, že budou chtít peníze hlavně na ty strouhy,“ říká úředník Unie, který je o stavu přípravy v Česku informován. „Zatím ještě nic není hotovo. Ale je pravda, že ty tvrdé projekty máme naučené. Proinvestovat něco z cihel není problém, ale s projekty, které závisí na nějakém programu, nápadu, je to horší,“ říká Lukáš Bumbálek z MMR.
Velkou roli hrají v přípravě představy ministerstev. Nejpřesnější představu má ministerstvo životního prostředí. „V minulých obdobích jsme dostávali peníze především na čističky, nyní to bude hlavně odpadové hospodářství, konkrétně recyklace odpadů,“ říká náměstek ministra Tomáš Novotný. Jeho rezort má podle průběhu vyjednávání dostat 24 procent evropských peněz, ministerstvo doufá, že se to navýší na 27 procent. Ministerstvo dopravy je obecnější. „Musíme stavět transevropskou dopravní síť a udržovat kvalitu komunikací. Ale jaké projekty budou? Ty hlavní ještě nemáme seřazené,“ říká Olga Pokorná z odboru fondů EU. Z evropského koláče by měli dostat pětinu. „Utratit vše nebude problém, naše potřeby jsme spočítali na dvojnásobek,“ dodává. Nejméně jasno má ministerstvo zemědělství. „To jsou předčasné otázky, vždyť ještě nevíme, kolik vůbec dostaneme,“ říká Kamila Matoušková ze strukturální sekce ministerstva.
Jezy? Jasná věc! Mylná je představa, že na rozdělování se bude podílet Brusel. O penězích si budeme rozhodovat prakticky sami – Unie jen bude kontrolovat, zda je používáme podle pravidel, která jsme si dohodli. I v rozdělování bude velká volnost – budeme je moci použít prakticky na vše, co nám Brusel odsouhlasí jako naše priority. Konkrétní souhlas bude potřeba pouze v případě velkých infrastrukturních investic za více než 50 milionů eur, tedy 1,5 miliardy korun. Do hry kromě jednotlivých ministerstev ovšem vstupují i politické strany. Jednak prostřednictvím svých zástupců v europarlamentu mohou ovlivnit strukturu unijního rozpočtu a především pravidla pro čerpání, ale také mohou své představy prosazovat na domácí scéně – například v krajích, které budou značný díl peněz přerozdělovat. „Prosadili jsme pozměňovací návrh, aby šly peníze ze strukturálních fondů použít i na regeneraci panelových sídlišť, to dřív nebylo,“ uvádí příklad europoslanec ODS Oldřich Vlasák. A jaké jsou vůbec priority politiků? „Měli bychom se zaměřit na hospodářský růst, perspektivní odvětví budoucnosti,“ říká europoslanec ČSSD Libor Rouček, podle nějž by se co nejvíce měla dodržet tzv. lisabonská strategie. „Dát co nejvíce peněz na vědu, výzkum a vyspělé technologie. Ale také potřebujeme dodělat základní dopravní infrastrukturu, prostě to, co navrhl Jahn,“ líčí představu ČSSD. A co například kon-
Škoda spisovatele Lásky Bývalý špičkový policista líčí, jak se v Česku (ne)vyšetřuje hospodářská kriminalita. Víte, komu se v policejním žargonu říká „pašík“ či „žluté aktovky“ a co je „zateplení místnosti“? Nebo jak se policie potýká s miliardovými zlodějnami? Odpověď můžete nalézt v knize Jak se zavírají tuneláři, kterou minulý měsíc vydalo nakladatelství Jota. Autor Knihy Václav Láska nemá zrovna malou kvalifikaci: několik let pracoval jako elitní vyšetřovatel Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality. Velel například týmu rozplétajícímu krach Investiční a poštovní banky nebo poklesky Viktora Koženého. Po bouřlivých reorganizacích protikorupčních policejních složek v roce 2003 odešel od policie a živí se jako advokát. Po přečtení jeho knihy ovšem musí každý čtenář dojít k závěru, že název knihy měl znít spíš opačně: Jak se tuneláři nezavírají.
Můžu na internet, veliteli? Pokud čtenář, nalákán názvem knihy, očekává příběhy médii ostře sledovaných kauz končících spravedlivým potrestáním viníků, má smůlu. Láskův spisek se průběh trestních řízení i jejich aktéry snaží přiblížit značně odlehčeným způsobem. Čtenář sice pochopí principy vyšetřování hospodářské kriminality – od taktiky výslechu, kdy se stále používá hra na hodného a zlého policajta, přes popis práce obhájců
a státních zástupců až po kličky, které mohou přinést využívání novinářů a správné dávkování informací veřejnosti. Samozřejmě se dozví také řadu veselých historek z „natáčení“, především na něj ale po přečtení musí padnout beznaděj ze stavu zdejší policie. Mnozí kriminalisté si do práce stále nosí počítače z domova, a pokud mají náhodou služební, jsou u nich pro jistotu zalepené všechny vstupy, aby něco nezavirovali nebo si nestáhli data na disketu a neobchodovali s nimi. (Sám autor těchto řádků zažil nářky Láskových kolegů, jak musí speciálnímu oddělení psát žádanky, které stránky potřebují na internetu vyhledat, protože na něj nemají sami přístup.) Když pak kniha stručně na konkrétních případech popisuje způsoby tunelování od primitivního používání stamilionových pokut za pozdní dodání akcií (případ Trend), zneužívání neveřejných informací (fondy První Investiční ze skupiny IPB), prodej akcií z portfolia fondů pod cenou (prakticky všechny fondy), drahé poradenské služby (Koženého Harvardské fondy) či obyčejná výměna peněz fondu za zcela bezcenné akcie (CS fondy), musí na čtenáře padnout beznaděj úplně. Prakticky ani v jednom ze zmiňovaných případů – až na výjimky, jako jsou naivní krádeže v některých kampeličkách – nebyl nikdo potrestán.
troverzní jezy na Labi? „Teď jsem byl na konferenci v Mostě a premiér Paroubek říkal, že jezy jsou hotová věc.“ Zatímco ODS má možnost do přípravy utrácení evropských peněz zatím mluvit především v krajích, které ovládá, pokud v červnu vyhraje volby a sestaví vládu, mohla by stihnout ještě prosadit některé své představy – definitivní smlouva s Bruselem bude totiž uzavřena až na podzim. Jaké jsou tedy její představy? Podle Roučkova eurokolegy Vlasáka nelze velkou změnu očekávat. „K silnicím i čističkám jsme se zavázali, hrozily by nám sankce. Navíc jsou opravdu potřeba,“ říká Vlasák. Menší důraz by ovšem dal na tzv. měkké projekty – tj. ty, v nichž se nestaví, ale financuje například vzdělávání. „Nejprve musíme vyřešit infrastrukturu, kde jsme strašně zaostalí. Až pak můžeme řešit problémy, co má stará Unie,“ vysvětluje Vlasák, podle nějž bychom měli i sázet na jistotu. „Nebráníme se vzdělanostní politice, podpoře informačních technologií. Ale sepsat takové projekty je mnohem těžší. A když ty peníze nevyčerpáme, tak propadnou do rezervního fondu a dostanou je ostatní státy,“ vysvětluje.
Škrtání za volnost Je tu ale ještě jedna paradoxní věc: zatímco nyní celá Evropa žije nejnovějším návrhem Velké Británie zeštíhlit evropský rozpočet o zhruba desetinu a rozhodla se jej vetovat, Čechům toto škrtání tolik nevadí. Výměnou za menší objem peněz totiž nabízí Británie volnější podmínky pro čerpání. Nové členské země by tak například nemusely spolufinancovat Evropou podpořené projekty dvaceti procenty jako dosud, ale pouze 15 procenty, či by se měla prodloužit možnost vyčerpat peníze z tří na čtyři roky. Povinný podíl spolufinancování navíc nyní prodražuje to, že evropské peníze není možné použít na úhradu DPH – a to by mělo novým návrhem také padnout. „I po tom krácení dostaneme čtyřikrát více než nyní. A dosud se žádnému státu všechny přidělené peníze ani nepodařilo vyčerpat,“ vítá britský návrh náměstek ministra zahraničí Vladimír Müller. Po zamítavé reakci většiny států slíbila Británie, že před nynějším summitem premiérů předloží nový kompromisní návrh. Ale není vyloučeno, že ani ten neprojde a definitivní rozhodnutí o velikosti unijního rozpočtu se přesune na počátek příštího roku, kdy předsednictví přejde na Rakousko. Marek Pokorný
Q
Politické tlaky Proč se to nedaří a proč je uzavírání případů tak zdlouhavé? To se čtenář z knihy nedozví a musí dovozovat z pouhých náznaků. Někdy jsou důvody racionální: když jsou třeba do transakcí zapojeny firmy sídlící na exotických adresách, může čekání na právní pomoc trvat měsíce až roky. Jindy stejně dlouhou dobu trvají znalecké posudky účetnictví. Často ovšem bývá důvodem zájem „mocných“ na nevyřešení případů. „Tlak mocných je vyvíjen mnohem důmyslnějšími metodami. Prakticky nikdy se nesetká řadový policista přímo s tlačitelem, vždy jde vše přes nadřízeného,“ píše Láska s tím, že se to děje například zahlcením vyšetřovatele dalšími složitými kauzami, udělováním protichůdných pokynů či různými byrokratickými překážkami. Konkrétní příklady zmíněny nejsou. Policista podle zkušeností Lásky „sice vytuší, komu vyvolaná situace hraje do karet“, ale to je tak vše. To také měl být (kromě přemíry byrokracie a neustálých reorganizací) důvod odchodu autora od policie. Zní to zajímavě, Láskovu výpověď ale devalvuje fakt, že po odchodu od policie skončil ve značně kontroverzní advokátní kanceláři Jiřího Teryngela, který se mimo jiné proslavil zastupováním ruských mafiánů. Láska také okrajově popisuje vztah policistů včetně jeho samého k někdejšímu ministrovi vnitra a posléze premiérovi Stanislavu Grossovi. „Zpočátku byl na vrcholu oblíbenosti, protože se za policisty postavil a zasadil se o zlepšení jejich výbavy. I já ho tehdy obdivoval. Až postupem času jsme poznávali, že Gross policii zneužívá jako výtah k moci a popularitě. Ke konci na policii úplně kašlal a odřízl ji jako nepotřebné závaží. Když odcházel z pozice ministra, většina policistů ho nenáviděla.“ Podobné knihy bývalých vyšetřovatelů často inspirují a nadchnou mladé čtenáře pro vstup mezi strážce zákona. Tato kniha však pravděpodobně vyvolá zcela opačný pocit: mladí entuziasté se službě u policie zdaleka vyhnou. – MP –
Q
RESPEKT 50 V 12.–18. PROSINEC 2005
INZERCE
9
10
ZAHRANIČÍ
12.–18. PROSINEC 2005 V RESPEKT 50
Irácké řešení pro Irák Parlamentní volby ukážou cestu k ukončení okupace
M
ůže se Irák dopracovat z totalitní diktatury, pak okupace a posléze demokratického provizoria až k plné svéprávnosti na bázi zásady „jeden občan, jeden hlas“? Právě to naznačí tento čtvrtek. 15. prosince půjdou Iráčané letos už potřetí k volebním urnám – aby zvolili první stálý parlament. Přestože se životní podmínky stále nelepší, volební účast, počet politických seskupení a zájem o politiku rostou. Možná půjde i o volby demokratické: tentokrát jsou kandidáti známi dostatečně dlouho předem, zato výsledek předem jasný není, jak tomu bylo u ústavního referenda v říjnu, a volby se nikdo nechystá bojkotovat. Něco se skutečně mění. Velmi neregulérní proces psaní ústavy, během kterého si šíitský a kurdský blok prakticky rozdělily vliv na slabý federální stát a jeho zdroje, skončil kompromisem: nevyřešené otázky ústavního řádu vyřeší parlament s pravomocí měnit konstituci. Tím se také vrátila do hry část menšinových sunnitů. Symbolického zapojení všech aktérů do politického procesu bylo dosaženo na konferenci národního porozumění v Káhiře. Konferenci zorganizovala koncem listopadu Arabská liga ve snaze předejít tomu, co se velmi podobá rozpadu Iráku. Prezident Ligy Amr Músa tak reagoval na kritiku sunnitů, že Irák ztrácí soudržnost za nezájmu sousedních států, i na jejich podporu destruktivnímu povstání se znaky občanské války. Výsledek byl přes malé očekávání a počáteční dramata dobrý: zástupci znepřátelených ozbrojených skupin se sešli u jednoho stolu, pojmenovali mnohé křivdy a nedostatky dosavadního procesu se slibem je napravit a hlavně našli zásadní společný jmenovatel: odchod okupačních vojsk. V konečném komuniké byl vysloven i oficiální požadavek na stažení z Iráku podle plánu – který neexistuje, ale hovoří se o časové periodě od půl roku do dvou let – a na „národní program vybudování iráckého vojska“ jako jeho předpoklad. Společný hlas proti okupaci na neutrální půdě umožnil sunnitům zapojit se do voleb a vládní koalici setřást stín kolaborace.
Jak odejít z Iráku Hlavně ale bylo toto první národní shromáždění, které se mělo původně konat už před dvěma lety, znakem nového vývoje. V roce 2003 v politickém životě dominovali Američané a jejich spojenci mezi Iráčany. V roce 2005 se upevnily irácké politické síly a Pentagon má po dvou letech povstání jiné cíle. I v USA už nejde hlavně o to, zda je třeba v Iráku zůstat, nebo ne, jako spíše o to, kdy a jak vojska stáhnout. Bezpečnostní situace se nezlepšila, celková bilance vlády Ibrahíma Džaafarího, první vzešlé z voleb, není příznivá. Kromě toho, že byl splněn plán ratifikace ústavy, jsou poslední měsíce doprovázeny jevy připomínajícími zárodečnou občanskou válku. Rozdělení země na sféry vlivu jednotlivých ozbrojených sil je doprovázeno nási-
Tohle si Džaafarího vláda za rámeček nedá. Sunnitští vězni v žaláři Nsúr. FOTO PROFIMEDIA.CZ
lím zvlášť ve velkých městech. Bagdádem, ovládaným SCIRI, hlavní šíitskou stranou vládní koalice, jejíž jednotky také v létě násilně vyměnily starostu z jiné strany, nedávno otřásl skandál podobný Abú Ghraibu – 170 vyhladovělých převážně sunnitských vězňů bylo osvobozeno z vládního vězení. Sunnité si stěžují na únosy prováděné ozbrojenci v uniformách, a na mizivý rozdíl mezi šíitskými jednotkami Badr a policií. Jisté je, že vládní šíitská koalice získá opět většinu hlasů, otázka zní, zda to bude stačit na sestavení vlády. Koalice se sice spojila s hnutím Muktady Sadra, kterého následuje několik milionů šíitů, už ale nemá přímou podporu ájatolláha Sistáního. Proti vládní koalici se zformovala sekulární kandidátka bývalého premiéra šíity Ijáda Aláwího ve spojení s bývalým prezidentem sunnitou Gházím Jawarem a také liberální protikandidátka Ahmada Džalábího spolu se sunnitskými nacionalisty. Je jen velmi těžké odhadnout, nakolik úspěšné budou nekonfesní koalice. Navíc nekandidují klasické strany, ale několik stovek kandidátek, z nichž má větší šanci na posty jen asi pět koalic
Nevládní organizace? Pozor na špiony! Ruské tažení proti NGO můžeme zobecnit takto: špatní bojaři z dumy, dobrý car Putin a strach z barevných revolucí. Nevládní organizace alias nevládky alias NGO. V civilizovaných zemích symbol toho, jak lze úspěšně i levně suplovat vládní aktivity. Jinde symbol zla. Například v Rusku. Již v listopadu britský list Financial Times ústy svého moskevského zpravodaje Neila Bacleyho předpověděl bouři připravovanou ve Státní dumě (dolní komoře ruského parlamentu). Šlo o legislativní novelu, která má reglementovat činnost nevládek: „Mimořádně přísná opatření vyvolaná ‚barevnými revolucemi‘ v Gruzii, Kyrgyzstánu a na Ukrajině mohou vést k tomu, že ruské zákony regulující život místních NGO budou nejsurovější v celém postsovětském prostoru.“ Řada vysoce postavených ruských úředníků již delší dobu tvrdí, že právě NGO hrály velkou roli v aktivizaci revolučních změn v postsovětských republikách. Proto se Rusové rozhodli provést „preventivní opatření“.
Proti terorismu a extremismu Novelu navrhla před měsícem skupina poslanců ze strany Jednotné Rusko. Pokud by byla schválena, musely by místní a zahraniční nevládky čelit spoustě omezení. Například: zákon by jim ukládal povinnost během roku se opakovaně zaregistrovat ve státní komisi zřízené speciálně pro tento účel. Tento orgán by měl právo od každé NGO vyžadovat dokumenty o stavu jejích financí a potvrzení o tom, že její činnost odpovídá ruské ústavě. Cizí NGO by pak nesměly mít v Rusku své filiálky a zaměstnávat ruské občany. Místo toho by jim bylo nabídnuto, aby se zaregistrovaly jako „společenské organizace“, což by automaticky znamenalo, že musí předložit seznamy členů. Návrh je logickým pokračováním myšlenky, kterou v květnu vyslovil šéf FSB (Federální služby bezpečnosti) Nikolaj Patrušev. Prohlásil, že nevládky jsou často jen zástěrkou pro
– tři zmíněné, kurdská a sunnitská. Očekává se, že sunnité se dostaví v hojném počtu, jako už při říjnovém ústavním referendu, a že Kurdové tím ztratí, přičemž jejich vliv bude se sunnity skoro vyrovnaný. Navíc platí jen částečně poměrný princip, 45 z 275 křesel se bude rozdělovat na bázi regionů, a tak se posílí místní osobnosti. Šíitské náboženské síly budou nejspíše muset vyjednávat s menšími stranami.
Čestný odboj Pro důležité ústavní změny, ke kterým dojde nejdříve na jaře, bude ale třeba nejprve dosáhnout pokroku na dvou frontách. Za prvé v otázkách autonomie irácké armády. Ta má dnes oficiálně skoro 100 000 mužů. Podle bývalého velvyslance USA v Chorvatsku Petera Galbraitha, který strávil léto v Iráku, tvoří až třetinu mrtvé duše a jen jeden prapor ze sta je etnicky či konfesně smíšený. Budování armády postupuje tak, že se znovu povolávají bývalí sunnitští důstojníci, z nichž mnozí se účastnili povstání – to ale představuje
činnost cizích speciálních služeb. Prezident Putin pak v červenci řekl, že Rusko nedovolí, aby ze zahraničí byla financována „politická činnost neziskových společenských organizací“. Nevládní organizace okamžitě vyslovily obavy, že novela může být zneužita pro striktní omezení anebo úplné zastavení jejich práce v Rusku. Ludmila Alexejevová, předsedkyně moskevské Helsinské skupiny, říká, že návrh je obrovským skokem zpátky: „Obrátíme se na ústavní soud, vždyť v textu novely je velké množství rozporů s normami Ústavy Ruské federace. Ve všech demokratických zemích občané kontrolují státní moc, ale tento návrh zákona naopak umožňuje, aby státní moc kontrolovala celou společnost.“ Představitel Human Rights Watch v Rusku řekl, že pokud zákonodárci novelu skutečně protlačí, HRW tady svou pobočku bude muset zavřít. Zastánci novely naopak tvrdí, že jde o pouhé „zesílení finanční kontroly“, například kvůli boji proti praní špinavých peněz. Vladimir Pligin, předseda ústavněprávního výboru dumy, tvrdí, že předložený projekt zákona je spojen s bojem proti terorismu a extremismu: „Musíme se bránit především nátlaku náboženského fundamentalismu.“ S argumenty ochránců lidských práv nesouhlasí ani koordinátor Jednotného Ruska v otázkách národnostní politiky Abdul-Hakim Sultygov: „Všechny struktury – jak státní, tak nevládní – jsou rovné před zákonem. Samozřejmě, že stát je povinen hledat právní mechanismy regulace, které by vyloučily nebo minimalizovaly možnost zneužití legálních společenských organizací.“
spíš pokrok než problém. Naděje se vkládají i do vzniku jednotky pro potlačení rebelie v provincii Anbar, složené z místních kmenů. Zajistit vlastní bezpečnost na regionální úrovni se jeví jako jediný způsob, jak urychlit ukončení okupace. „Poiráčtění“ bezpečnosti předpokládá i změnu v postoji vůči povstání. Právě v Káhiře byl učiněn zásadní krok: na nátlak sunnitů bylo do závěrů zahrnuto uznání, že „čestný“ odboj je legitimní záležitost každého národa, pouze terorismus proti civilistům a obecným zařízením je nepřípustný. To otevírá možnost zapojit do politického procesu nejenom nacionalisty, ale i povstalce – několik předních politiků už k vyjednávání s nimi vyslovilo ochotu. Káhirské shromáždění a nynější volby jsou prvním krokem k vnitroiráckému řešení. Na jaro je plánována velká konference národního smíření v Iráku. Její úspěch by už měla zaručit nová vláda. Zora Hesová Autorka studuje filozofii a islamologii na Freie Universität v Berlíně.
Q
Zásah přišel včas Zatím ovšem není jasné, zda projekt dostane zelenou. Státní duma ho sice 23. listopadu v prvním čtení schválila, pak ale události dostaly nečekaný obrat. Sám Putin „naléhavě doporučil“ svým poslancům projekt zákona „podstatně zdokonalit“. Minulé pondělí nařídil, aby prezidentská kancelář připravila pozměňovací návrhy k jeho textu. Přitom řekl, že „hlavní vymožeností současného Ruska je demokratický proces a dosažená úroveň občanské společnosti a toho se nelze vzdávat“. K tomuto závěru dospěl na základě dlouhých porad s ruskými a zahraničními experty. Přesvědčili ho, že pokud ruská státní mašinérie bude mít chuť nějakou nevládní organizaci zaživa pohřbít, vždy si najde záminku, aby ji prohlásila za teroristickou nebo extremistickou. Putin dokonce na žádost EU vyslal do Štrasburku svého ministra spravedlnosti Jurije Čajku. Tomu úředníci Rady Evropy vysvětlili, proč Rusové musí evropská doporučení důkladně zvážit. Zdá se, že tentokrát Západ a nevládní organizace zasáhly včas a účinně varovaly Putina před mezinárodní ostudou, která by po přijetí nešťastného zákona mohla následovat. Podle náměstka ředitele moskevského Ústavu občanských projektů Michaila Rogožnikova to nicméně nebyl jen obvyklý ruský trik podle schématu „špatní bojaři a dobrý car“, Putinovi prý skutečně šlo o celostátní image v zahraničí. A tak bylo nakonec druhé čtení odročeno. Agentura Interfax uvádí, že projednání tohoto projektu ještě před zimními prázdninami je málo pravděpodobné. Alexandre Gajdamacký Autor je běloruský novinář.
Q
ZAHRANIČÍ
RESPEKT 50 V 12.–18. PROSINEC 2005
11
Když populisté hrozí Dvanáct latinskoamerických zemí chystá volby. Rozšíří se dále demokracie?
Č
okamžitě odvolal svého ambasadora z Venezuely a traktor válcující hlava nehlava všechny, kdo se nehodí do krámu jeho panamerické vize pod vedením koho jiného než jeho, udělal totéž. Podívejme se přitom na výsledky vládnutí těchto dvou jistě zásadních postav zdejší politické scény. Fox prosazující vstup latinskoamerických zemí do Zóny volného obchodu (ALCA) s USA otevřel ekonomiku dokořán a dnes má Mexiko trojnásobně vyšší export než v polovině devadesátých let. Navíc jsou hospodářské aktivity mnohem různorodější než v době, kdy 80 % vývozu tvořila ropa. Dnes naopak 84 % exportu pochází z nejrůznějších jiných odvětví. Zisky však, stejně jako v Chile, opět zůstávají v příliš málo rukách. Na druhé straně Chávez za sedm let svého prezidentování dokázal přes populistické sliby počet chudých Venezuelanů zvýšit o 25 % a ropa se podílí na vývozu Venezuely 75 %. Zvyšuje se nezaměstnanost a daně pro zahraniční investory. Inflace narostla z 11 na 17 %. Ovšem vysoká neúčast v posledních parlamentních volbách minulý týden dává jistou naději, že Venezuela začíná mít svého zpívajícího traktoristy dost.
tyři z pěti obyvatel Latinské Ameriky se budou moci během příštích dvanácti měsíců svátečně nastrojit a jít k volbám. Jenže jen 28 % z těchto lidí je nyní spokojeno s tím, jak se jim žije. Dají tedy průchod své zlosti a svěří svůj osud populistickým politikům? Nebo podrží umírněnější prezidenty nakloněnější volnému trhu a skutečným reformám? To je zásadní otázka. Bude prosperovat latinskoamerická „osa zla“ – Kuba, Venezuela, Bolívie –, u níž hrozí, že populismus extremistických prezidentů vyučených u Fidela Castra přeroste demokracii přes hlavu? A co velikáni jako Mexiko a Venezuela? Příští rok bude pro Latinskou Ameriku bez nadsázky klíčový. Leccos naznačí už tato neděle, kdy budou svého prezidenta volit Bolivijci.
Nějak normálněji Ve většině zemí Latinské Ameriky vládnou demokratické poměry a téměř všechny se pokoušejí dostat z ekonomických potíží minulých období. Jejich snahy nejsou nepodobné těm našim ve střední Evropě po pádu komunismu. Na počátku 90. let se v Latinské Americe ukázalo, že diktaturám levicového i pravicového střihu dochází dech. Hospodářsky své země nemohly ruinovat do nekonečna, krunýř studené války pukal a tlak veřejnosti v mnoha zemích připomínal naši sametovou revoluci. Těmto změnám fandily nejen Spojené státy, které rozhodně nestojí o prekérní sousedy za humny, ale také celé mezinárodní společenství. Klima tehdejší doby by se dalo přirovnat k nadějím vkládaným do rozpadu sovětského bloku a vzniku mladých východoevropských demokracií. A stejně jako jsme se my prali se sovětskými dluhy, privatizací a dědictvím komunistických papalášů, vyrovnávala se i Latinská Amerika s minulými běsy. Dodnes je aktuální vyšetřování zločinů minulosti – vyšetřují se „zmizení“ lidí, ruší se imunity generálům zodpovědným za politické vraždy a mnoho politiků zařazuje tato témata do svých předvolebních prohlášení. Mnoho zemí bylo a je zadlužených u Mezinárodního měnového fondu, velká většina z nich řešila ve svých demokratických plenkách hyperinflaci, obrovskou nezaměstnanost, dosahující v zemích, jako je Bolívie, několika desítek procent, a strmě narůstající kriminalitu. Novopečení demokratičtí politici sázeli také na ekonomické reformy, jak jim radili lidé z Mezinárodního měnového fondu. Propagovali zejména privatizaci, liberalizaci, otevření trhu zahraničním investorům a vyrovnanou fiskální politiku. Stejně jako ve východní Evropě i tady se v tomto lukrativním bodě často mísila ekonomická vize s grandiózní korupcí. Dodnes je korupce jedním ze zásadních problémů, který latinos zatím nedokáží uspokojivě řešit, zejména proto, že sociální propast mezi chudými a bohatými je zde tradičně obrovská a míra vzdělanosti mnohem nižší než ve východní Evropě. Tam sice vládly komunistické diktatury, ale jejich školský systém navazoval na minulá období. „Vymývání mozků“ sice probíhalo, ale vedle něj se ještě také vyučovaly přírodní vědy a dobrou úroveň měly i některé technické obory. Latinskoameričtí diktátoři to měli snadnější, zdejší vzdělávací systémy zakládali zejména misionáři a katolická věrouka příliš neholdovala exaktním vědám. Jediné kvalitní vzdělání tak poskytovalo soukromé školství a to je dodnes pro 90 % mladých lidí prakticky nedostupné.
Jistota proměny
I my chceme do světa. (Cyberkavárna na nejodlehlejším místě planety – chilském Velikonočním ostrově.) FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP
Přicházejí sliby V uplynulých patnácti letech nastoupily vlády slibující příliv zahraničního kapitálu a liberální reformy v duchu tzv. Washingtonského konsensu prosazovaného Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou. A na kontinentu se skutečně začali zabydlovat velcí investoři ze Španělska, Kanady či USA. První demokratické volby v regionu slibovaly mnohé a hlavně to všechno slibovaly rychle. Mnoho voličů je však zklamaných, protože jejich život se příliš nezměnil. Zpráva mezinárodní Hospodářské komise pro Latinskou Ameriku a Karibik (CEPAL) vydaná před čtrnácti dny hovoří až příliš jasně. Přibližně 213 milionů lidí v Latinské Americe žije v bídě (asi s jedním dolarem na den) a z nich 40,6 % v bídě naprosté, čili ani ne s jedním dolarem na den. Nejvíce totiž pořád kulhá přerozdělování ve společnosti. Jen mizivá část zisků ze zdanění investorů je opravdu investována rozumně do sociální politiky či zdravotnictví, protože místní byrokracie po diktaturách zdědily nejen zastaralé myšlení, ale i klientelismus a takřka všudypřítomnou korupci. A aby toho nebylo málo, svou nezanedbatelnou roli v mnoha zemích hraje narkomafie. Na nespokojenost začali sázet v posledních volebních obdobích populisté typu venezuelského Huga Cháveze, brazilského Inácia Luly či bolivijského Evo Moralese a ve svých programech už tolik nemluvili o privatizacích, ale naopak zejména o sociálních programech. Jejich projevy však
často připomínaly spíše komunistickou propagandu než umírněnou levicovost.
O traktoru a pejskovi Leckde se však spousta věcí daří. Až „zázračným“ vývojem bezesporu prošlo Chile, jehož hospodářství rostlo od poloviny osmdesátých let o 6 % a které by mohlo v příštích letech kladně ovlivnit andské země, jako je sousední Peru či Bolívie. V Chile dnes vede v průzkumech socialistická kandidátka Michelle Bacheletová, navazující na ekonomické a sociální reformy oblíbeného prezidenta Ricarda Lagose. Je jisté, že Chile má dost extremismu levicového i pravicového, sází na celkovou modernizaci, otevření svých trhů, ale také bojuje s úspěchem proti korupci a neoslabují je drogové kartely. Přesto většina investic a bohatství zůstává v rukou pouhých 10 % obyvatelstva a 9,24 % Chilanů je nezaměstnaných. Nezanedbatelná je také otázka diskriminace původního indiánského obyvatelstva, které na ekonomický rozvoj doplácí ztrátou svých unikátních přírodních území. Důležité bude klání ve velkých zemích, bohatých na přírodní zdroje, jako je Mexiko či Venezuela. Právě tyto státy představují jakési protipóly přístupu k reformám a dnes spolu neudržují diplomatické styky. Situaci vyvolal nedávný spor, kdy se Hugo Chávez, v latinskoamerických médiích s oblibou přezdívaný „traktor“, nechal slyšet, že mexický prezident Vicente Fox je „pejsek Impéria“ (rozuměj Spojených států). Pejsek prakticky
Latinská Amerika se v posledních patnácti letech zásadně proměnila. Do džungle se nezakusují už jen asfaltky a motorové pily, ale i v těch nejchudších oblastech z ní vykukují stříšky cyberkaváren, v nichž je vysokorychlostní internet standardem. Lze zahlédnout zářivá sluchátka iPodů. Jednotlivé společnosti diskutují o právu gayů na manželství a v médiích se propírají dříve nemyslitelná témata jako domácí násilí či uplatnění ekoturismu v ekonomice. Pokud se podaří racionálními argumenty přesvědčit Latinoameričany o nutnosti pokračování tohoto trendu, půjde brzy o jeden z nejdynamičtějších koutů planety. Markéta Pilátová Autorka je hispanistka, působí v brazilském státě Mato Grosso do Sul. Q
Rok rozhodnutí Harmonogram jednotlivých voleb v zemích Latinské Ameriky, v některých případech prezidentských (Chile, Kolumbie, Mexiko, Brazílie, Venezuela), někde parlamentních (Kostarika, Ekvádor, Nikaragua), jinde kombinovaných (Bolívie, Haiti, Peru). Honduras Chile Bolívie Haiti Kostarika Peru Kolumbie Mexiko Brazílie Ekvádor Nikaragua Venezuela
27. 11. 2005 11. 12. 2005 18. 12. 2005 27. 12. 2005 5. 2. 2006 9.4. 2006 28. 5. 2006 2. 7. 2006 1. 10. 2006 říjen 2006 5. 11. 2006 4. 12. 2006
INZERCE
J
edním z úspěšných příjemců grantu, který v rámci informování o evropských záležitostech v roce 2005 poskytl Úřad vlády ČR, je Asociace občanských poraden (AOP) s projektem Informace o Evropské unii pro každého. Asociace občanských poraden je občanské sdružení založené v roce 1997, které v současné době sdružuje 38 občanských poraden po celém území České republiky a poskytuje jim servisní a metodologické služby. Poskytují všeobecné poradenství systémem „jedněch dveří“ každému, kdo se na ně obrátí. Poradenství je poskytováno zejména v těchto oblastech: sociální dávky, sociální pomoc, pojistné na sociální zabezpečení, nemocenské pojištění a důchodové zabezpečení, pracovně-právní vztahy, bydlení, rodinné a partnerské vztahy, právní ochrana a základy právního systému v ČR a EU, majetkoprávní vztahy, náhrada škody, finanční a daňová problematika, ochrana spotřebitele, zdravotnictví a školství. Všechny tyto záměry jsou realizovány se zvláštním zřetelem na občany, jejichž sociální, zdravotní a kulturní situace limituje možnosti uplatnit se ve společnosti. Těmito občany jsou např. tělesně a zdravotně postižení, občané v sociální nebo hmotné nouzi, či příslušníci národnostních a etnických menšin, atd.
3. 4.
Služby poskytované občanskými poradnami vycházejí z následujících zásad: 1. BEZPLATNOST služby pro klienta 2. NEZÁVISLOST při poskytování rady na jakýchkoli politických, obchodních nebo náboženských vlivech
DISKRÉTNOST – bez souhlasu klienta nebudou poskytnuty podrobnosti jeho dotazu mimo poradnu NESTRANNOST – pro všechny klienty bez rozdílu rasy, pohlaví, politického nebo náboženského přesvědčení, handicapu nebo sexuální orientace.
Cílem projektu schváleného v grantovém řízení Úřadu vlády je revize a aktualizace informačních databází AOP, konkrétně částí ID věnujících se právu EU, volného pohybu osob, sociálních dávek v rámci EU a ochraně spotřebitele v EU. Dalším výsledkem projektu je proškolení občanských poradců lektory v jimi aktualizovaných částech ID s evropskou tématikou. Stěžejním výsledkem projektu bude následné poradenství občanům v rámci široké regionální působnosti jednotlivých poraden na území celé ČR. Posledním výsledným produktem projektu bude statistický a analytický přehled o problémech spjatých s EU, s nimiž se setkávají občané ČR, a o jejich informačních potřebách v této oblasti. Analýza bude poskytnuta zástupcům veřejné správy, nevládních neziskových organizací a dalším relevantním organizacím a institucím.
12
SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ
K
onec dobrý, všechno dobré, zní staré úsloví. Ale na čerstvé polapení hledaného Chorvata Ante Gotoviny španělskými policisty moc nesedí. Že byl Gotovina mezinárodně stíhán za zločiny během srbsko-chorvatské války v první polovině 90. let, a to od roku 2001, je známo. Haagský tribunál pro stíhání válečných zločinů na území bývalé Jugoslávie mu přičítá nejméně 150 zabitých civilistů a 150 tisíc vyhnaných lidí. Že ochota chorvatské vlády k jeho vydání byla podmínkou kandidatury Záhřebu do EU, se vědělo také. Ale když EU před dvěma měsíci potřebovala získat podporu pro start vstupních rozhovorů
Gotovina lapen na Tenerife
Žena s pověstí jestřába Condoleezza Riceová „prodává Irák“ ve světě
T
eď ji naplno poznala Evropa. Černá padesátnice z Alabamy, svobodná a bezdětná, tudíž vymykající se republikánským ideálům, dokáže „prodávat Irák“ lépe než třeba Donald Rumsfeld nebo Dick Cheney. A nyní na starém kontinentu pomohla překlenout vzájemná transatlantická podezření. Bushova ministryně zahraničí Condoleezza Riceová na otázku po eventuálním využívání evropských věznic pro zadržené teroristy jasně řekla, že mučení odporuje americkým zákonům i mezinárodním konvencím, a Evropa její slova přijala. Ve Washingtonu ji dokonce označují za nejvlivnějšího zahraničněpolitického poradce prezidenta od dob Henryho Kissingera. Jak to ta dáma dělá? George Bush se rád obklopuje lidmi, s nimiž ho spojuje dlouholeté přátelství či pracovní zkušenost. Patří k nim jeho hlavní politický poradce Karl Rove, ministr spravedlnosti Alberto Gonzales či mediální specialistka Karen Hughesová působící na State Departmentu s cílem zlepšit obraz USA v zahraničí. Právě k nim lze zařadit Riceovou, která se stala hlavní zahraničněpolitickou poradkyní George Bushe poté, co se v létě 1998 rozhodl kandidovat na úřad prezidenta. Vždy představovala určitý most mezi zkušenými republikánskými harcovníky, jako jsou Dick Cheney, Donald Rumsfeld či Paul Wolfowitz, a nejbližšími Bushovými spolupracovníky, kteří s politikařením ve Washingtonu neměli přímé osobní zkušenosti (zmíněný Gonzales, právní poradkyně Henriette Miersová a dokonce i sám Rove.)
Být lepší než většina A teď do Haagu. FOTO PROFIMEDIA.CZ s Tureckem, hned bylo vše jinak. Hlavní žalobkyně z Haagu Carla del Ponteová ještě 30. září tvrdila, že Záhřeb nespolupracuje a pro Gotovinovo dopadení nic nedělá. Ten se prý ukrývá v některém z františkánských klášterů v Chorvatsku. Ale již v pondělí 3. října řekla, že „Chorvatsko s tribunálem plně spolupracuje“. Výsledkem byl fakt, že EU zahájila vstupní rozhovory jak s Tureckem (jež podporovala spíše protichorvatská Velká Británie), tak s Chorvatskem (jež podporovalo protiturecké Rakousko). Minulou středu táž Ponteová na konferenci v Bělehradě oznámila, že Gotovinu zatkli španělští policisté na kanárském ostrově Tenerife. Na jednu stranu se Chorvatsko může cítit očištěno. Na druhou stranu, kdyby policie toho či onoho státu chytila Gotovinu už před dvěma měsíci, EU si mohla ušetřit kšeft připomínající blamáž.
E
gyptské parlamentní volby nevyvolaly mediální rozruch jen svou délkou (celý měsíc), ale i výsledkem, který překvapil posílením islamistů. Pravda, Muslimské bratrstvo je tam zakázáno, ale jeho členové kandidovali jako nezávislí a získali 19 % mandátů. Z celkem 454 kře-
Bratři sílí v Egyptě sel v káhirském parlamentu obsazuje 10 svým rozhodnutím prezident (preferuje ženy a menšinové koptské křesťany). Ze zbylých 444 mandátů pak podle očekávání získala většinu (333 křesel, tedy 73 % hlasů) Národní demokratická strana alias nacionalisté prezidenta Husního Mubáraka. Nezávislí alias Muslimské bratrstvo získalo 88 mandátů (19 %) a další opozice 21 křesel (zbytek je dosud nerozhodnut). Egyptské úřady se snažily úspěchu islamistů zabránit. Před závěrečným kolem voleb nechaly pozatýkat na 1600 jejich aktivistů, policie jim zabavovala počítače a vyslýchala je v mešitách. Monitoring voleb pak odmítla i delegace Evropského parlamentu. Muslimské bratrstvo – byť v rouše nezávislých – bude mít nyní šestinásobek mandátů oproti dnešku, což mu umožní jmenovat kandidáta na prezidenta. Zbyněk Petráček
12.–18. PROSINEC 2005 V RESPEKT 50
Afroameričanka Riceová je rodačka z Jihu, z Birminghamu ve státě Alabama. Byla jedinou dcerou černošského reverenda Johna Wesley Rice z protestantského kostela Westminister Presbyterian Church a její matka Angelana byla učitelkou hudby. Její křestní jméno je odvozeno z italského hudebního výrazu con dolcezza, což znamená „se sladkostí“. Osud černošského dítěte na americkém Jihu nebyl v 50. a 60. letech vůbec jednoduchý, rasová segregace bujela a boj za občanská práva se rozhořel. Riceové bylo osm, když 15. září 1963 její spolužačka Denise McNairová uhořela v baptistickém kostele po bombovém útoku skupiny bílých fanatiků. Dodnes přiznává, že tato událost a rasové nepokoje v 60. letech ji ovlivnily a utvrdily v ní přesvědčení, že jako příslušnice menšiny musí být dvakrát lepší, aby prorazila ve většinově bělošské populaci. Budoucí ministryně zahraničí se chtěla původně věnovat hudbě, od tří let hrála na piano a ráda se účastnila tábora pro nadané děti
v coloradském Aspenu. Učila se i na flétnu a housle, mluvila francouzsky, ve škole prospívala na výbornou a dokonale ovládala společenské vystupování. V 15 letech začala intenzivně studovat hudbu s cílem stát se klavírní virtuozkou. Její hudební dráha však nečekaně vzala za své a klíčovou roli ve změně životních plánů sehrál Josef Korbel, bývalý československý diplomat a otec Madeleine Albrightové. Po absolvování jeho kurzu zahraniční politiky se Riceová začala zajímat o Sovětský svaz a mezinárodní vztahy a dodnes považuje Korbela za jednu z klíčových osob svého života. Již v 19 letech získala titul bakaláře se zaměřením na politologii na domovské University of Denver a v roce 1975 dokončila magisterské studium na prestižní katolické univerzitě Notre Dame.
Co chcete vědět o SSSR Svoji politickou a diplomatickou kariéru zahájila Riceová nenápadně, když v roce 1977 začala pracovat jako stážistka na ministerstvu zahraničí. Zároveň pokračovala ve studiu cizích jazyků, dnes kromě angličtiny hovoří rusky, španělsky a francouzsky. Pak ale dala přednost akademické dráze a stala se profesorkou na Stanfordské univerzitě v Kalifornii. Specializovala se na problematiku SSSR, nesmírně ráda četla romány Dostojevského a Tolstého a přednášela i na blízké prestižní univerzitě v Berkeley. Napsala několik politologických knih a na dalších se podílela, včetně zajímavých publikací Nejisté spojenectví: Sovětský svaz a československá armáda (1984) či Gorbačovova éra (1986). Výrazný vliv na formování jejího politického názoru měla vazba na Hooverův institut, který sídlí v kampusu Stanfordské univerzity. Patří mezi nejkonzervativnější think tanky v USA a dodnes na něm působí i George Schultz, Reaganův ministr zahraničí. Riceová se stala v roce 1982 republikánkou, ale přesto byla neformální konzultantkou demokratického uchazeče o Bílý dům Garyho Harta. V roce 1984 na jednom z místních seminářů o problematice odzbrojovacích vyjednávání zaujala svými názory Brenta Scowcrofta, který ji začal nenápadně připravovat na místo v diplomacii. Riceová se sice nikdy veřejně nepřidala ke skupině neokonzervativců, kteří se na východním pobřeží formovali okolo Paula Wolfowitze, přesto se její pohled na mezinárodní politiku s neokonzervativci velmi shoduje. I ona vidí demokracii, svobodu a jejich šíření jako největší záruky stability a míru ve světě. Zároveň patří mezi představitele internacionálního křídla republikánů, podporuje angažovanost USA v otázkách mezinárodní bezpečnosti a po 11. září 2001 si velmi dobře uvědomuje potřebu přátelských vztahů s americkými spojenci ve světě. Do diplomacie se vrátila v roce 1989, když se v administrativě Bushe staršího stala šéfkou odboru východní Evropy a SSSR v Radě národní bezpečnosti a zvláštní poradkyní prezidenta pro tuto oblast. Bush senior byl natolik ohromen jejími znalostmi Sovětského svazu, že ji osobně představil Michailu Gorbačovovi slovy, že právě ona je ta, kdo mu řekne všechno, co potřebuje o SSSR vědět. Riceová se pak s tehdejším
ministrem zahraničí Jamesem Bakerem podílela na vytvoření koncepce sjednocení Německa. Po nástupu Clintonovy administrativy se Riceová vrátila do akademického prostředí a stala se profesorkou politologie na Stanfordské univerzitě a záhy i vicerektorkou s plnou odpovědností za vzdělávací programy i rozpočet.
Stále za Bushem Zásadní zlom pro ni však představuje chvíle, kdy si ji vybral George Bush mladší do své prezidentské kampaně. I když s Bushovými měla vždy vřelé osobní vztahy, dokonce je navštěvovala v Texasu i v Kennebunkportu, teprve při setkání zahraničněpolitických expertů Hooverova institutu zaujala Riceová budoucího šéfa Bílého domu svými znalostmi i názory. Poté se 17. prosince 2000 stala první ženou v čele Rady národní bezpečnosti a poradkyní prezidenta pro otázky národní bezpečnosti. Po teroristických útocích z 11. září 2001 se zařadila mezi nejhlasitější stoupence vojenského zásahu proti Saddámu Husajnovi. Při poradách v Bílém domě vždy důsledně zastávala prezidentovy postoje a často působila jako nárazník v konfliktech mezi ministrem obrany Donaldem Rumsfeldem a ministrem zahraničí Colinem Powellem, který stále pochyboval o nutnosti celé operace. Její výrazná role při získávání podpory u americké veřejnosti pro zásah v Iráku před invazí i v jejím průběhu však měla i svůj negativní dopad. Jako první poradkyně prezidenta v historii vypovídala před vyšetřovací komisí Kongresu, která zkoumala okolnosti útoků z 11. září. Šlo zejména o obvinění jednoho z jejích podřízených, Richarda Clarka, že Bílý dům chtěl za každou cenu najít spojitost mezi al-Káidou a režimem Saddáma Husajna. Slyšení v přímém přenosu vysílaly všechny americké televize a s Riceovou se mohla seznámit skutečně nejširší veřejnost. Po loňských volbách jí Bush nabídl úřad ministryně zahraničí. Po Powellovi je Riceová druhým zástupcem Afroameričanů v této významné funkci a po Madeleine Albrightové teprve druhou ženou v čele State Departmentu. V nové roli ovšem pokračuje v podobném duchu jako za svého působení v čele Rady národní bezpečnosti. Patří mezi nejloajálnější obhájce prezidentovy irácké politiky, kterou často propaguje v médiích, na osobních mítincích po celých USA, ale i ve světě. Příkladem byla právě skončená cesta po Evropě.
Do Bílého domu? V USA se někdy spekuluje o její možné kandidatuře na úřad prezidenta a média se předhánějí v úvahách, jak by mohl dopadnout souboj Clintonová versus Riceová. Bývalý poradce prezidenta Clintona Dick Morris dokonce na toto téma vydal knihu a byla založena webová stránka Rice For President, která má propagovat její kandidaturu. Riceová se však opakovaně vyjádřila, že se o Bílý dům nyní ucházet nebude. Dobře si uvědomuje, že v prezidentských volbách jde především o vnitropolitické znalosti a témata. Navíc nemá silnou podporu mezi konzervativními skupinami, které nevědí nic o jejím postoji v otázce umělého ukončení těhotenství či manželství homosexuálů – a bez jejich podpory nelze v republikánských primárkách uspět. A právě proto může světová veřejnost na souboj Riceová – Clintonová zapomenout. Michal Sedláček Autor je novinář.
Q
Condoleezza Riceová Narozena 14. listopadu 1954 v Birminghamu v Alabamě; 1981 – získala doktorát v oboru mezinárodních vztahů na University of Denver; 1981–89 a 1993–2000 – profesorkou Stanfordské univerzity; 1986 – zvláštní poradkyní ředitele generálního štábu americké armády; 1989–93 – ředitelkou odboru SSSR a východní Evropy Rady národní bezpečnosti; 17. prosinec 2000 – poradkyní prezidenta Bushe Jr. pro otázky národní bezpečnosti; 26. leden 2005 – ministryní zahraničí USA.
TÉMA
RESPEKT 50 V 12.–18. PROSINEC 2005
13
Přehodnoťte paradigma a propojte své osamělé duše (Tereza Urbanová). FOTO GÜNTER BARTOŠ
Think tanky po česku Jsou tu, chtějí nás přesvědčit a mít na nás vliv
Potřebujete svěží myšlenky? V Česku je stále více lidí, kteří se na jejich „výrobu“ specializují. Sdružují se do skupin a říkají jim po anglicku think tanky. Jak a na čem vlastně pracují?
K
dyž přistane v pondělí ráno před začátkem zasedání přespolní americký kongresman na letišti Ronalda Reagana ve Washingtonu, s největší pravděpodobností na něj v příletové hale čeká asistent se složkou podkladů. Mezi lejstry je pravidelně zařazen dvoustránkový dokument rozesílaný týden co týden jedním z nejznámějších myšlenkových trustů na světě, třicet let starým konzervativním think tankem The Heritage Foundation. Kongresman si dokument bez ohledu na svou stranickou příslušnost nejspíš přečte – jeho rozsah je totiž na rozdíl od návrhů zákonů a komplikovaných expertních studií přizpůsobený délce jízdy taxíkem mezi letištěm a sídlem amerických zákonodárců na Capitol Hill. Za dvacet minut tak náš kongresman „snadno a rychle“ získá hutný přehled o nejdůležitějších bodech programu v nadcházejícím týdnu, samozřejmě zároveň s důkladným zdůvodněním postoje, který k problému zaujímá cílevědomě pracující think tank – nevládní sdružení chytrých mozků, v tomto případě s ročním rozpočtem více než 30 milionů dolarů a veřejně definovaným záměrem: vychýlit dění v americkém parlamentu co nejvíce doprava. Podobných sdružení myslících lidí zleva i zprava politického spektra jsou v západním světě stovky. Rodí se v nich opoziční programy i vládní zahraničně politické či sociální strategie. Takže třeba současné „Bushovy“ plány na změnu systému sociálního zabezpečení se nápadně podobají programu, se kterým celá devadesátá léta „obtěžoval“ politiky i novináře Cato Institute. A pátráte-li třeba po původu ekonomických reforem „thatcherismu“ v ústředí Konzervativní strany, ztrácíte čas. Člověkem, který je svého času neúnavně –a nakonec vítězně – vnášel do společenské debaty, byl nedávno zesnulý Arthur Seldon, jedna ze dvou vůdčích postav think tanku The Institute of Economic Affairs. Kvůli reportáži o „zásobárnách mozků“ ovšem už není nutné jezdit za západní hranici. Několik více či méně rozvinutých think tanků se o slovo hlásí i u nás. Nesedí v nich zatím početné týmy expertů, spíše několik nadšenců. Nemají to lehké a některým se to vůbec nedaří. Jiní ale vědí, jak na věc, a své výsledky dokážou „měřit“ třeba počtem obsazených vlivných míst. A hlavně: vznikají další.
Mezi lidi Na zastávce v centru Prahy cinkají do vlezle mrazivého podvečera špinavé tramvaje. Čekající cestující se choulí před nárazy větru, zatímco pár metrů za jejich zády se s táhlým hučením otvírají a zavírají těžké posuvné dveře, kterými v pravidelných intervalech procházejí zamyšlení muži a ženy do jiného světa. Za jezdícím sklem čeká mramorem obložená místnost zalitá světlem. Je tu asi čtyřicet židlí, předsednický stolek a mluví se tu pouze americkou angličtinou. V čele sedí klidný bělovlasý muž a nápadně soustředěná mladá žena. Zítra už bude osmadvacetiletá Tereza Urbanová při rozhovoru o tři patra výš uvolněně vtipkovat, dnes má ale premiéru a je to na ní znát. Uvedením přednášky profesora Edwina Dolana na téma Environmentální politika: přehodnocení liberálního paradigmatu zde zahajuje svoji kariéru v čele nového Centra pro studium životního prostředí, jednoho ze šesti odborných středisek Liberálního institutu, nejstaršího think tanku u nás. „Já jsem byla fakt překvapená, kolik přišlo lidí!“ rozléhá se o den později rozjařeně prázdnou zasedačkou v honosné budově ve Spálené ulici, kterou Liberální institut sdílí s Komerční bankou. Na bílých stěnách visí fotografie ekonomických kapacit typu nositelů Nobelovy ceny Garyho Beckera či Miltona Friedmana, kteří ekonomický think tank spojený s učiteli z Vysoké školy ekonomické Miroslavem Ševčíkem a Jiřím Schwarzem poctili svou přednáškou. Vedle vchodu do zasedačky je pod sklem zavěšený kus berlínské zdi. Za dveřmi se Tereza Urbanová tváří spokojeně – včera to byl úspěch, na akci si studenti, zaměstnanci ministerstev i velkých firem ani neměli kam sednout. Novopečená šéfová centra spřádá na kožené sedačce velké plány – bude psát články a pořádat semináře, jako byl ten včerejší. Ví, jak to chodí jinde: během studia na VŠE vyjela na několik stáží do think tanků ve Spojených státech, kam se dostala díky své seminární práci, která se týkala životního prostředí. „To téma mě zajímalo. Fascinovalo mě, že za socialismu to u nás bylo tak zničené a teď je to všechno v utěšenějším stavu. A tak jsem se dostala ke knížce, která se jmenovala Free Market Environmentalism čili Tržní přístup k ochraně životního prostředí.“
Tereza pro sebe objevila v knize a potom na přednáškách ve Spojených státech nový pohled, podle ní tady v Čechách zcela okrajový: ochranu životního prostředí nezajistí nejlépe regulace ministerských úředníků, ale uplatňování individuálních vlastnických práv. Individuální svoboda a soukromé vlastnictví nejsou životnímu prostředí na škodu. A v Čechách se o tom vůbec nemluví! Think tanky všude na světě se snaží obsadit neprobádané místo v prostoru mezi teorií a praxí. Oprostit se od nadstranických akademických teorií, zaujmout vyhraněný, pádnými argumenty podepřený postoj a hledět, jak ho co nejlépe prodat těm, kteří mají moc rozhodovat. Lidé z think tanků jsou v ideálním případě obchodníci s idejemi – kdo z politiků, novinářů nebo zaměstnaných úředníků má čas prokousávat se tlustými, nesrozumitelnými bichlemi plnými vzorců a nepochopitelných pojmů. Ale takový dvoustránkový elaborát nebo podvečerní přednáška, to je úplně jiná káva. Tereza Urbanová si svou práci představuje ze všeho nejvíc jako hledání spřízněných duší – někdo někde třeba přemýšlí o podobných věcech stejně jako ona a neexistuje způsob, jak paralelní světy propojit. „Lidi se hledají, chtějí vědět, jestli jsou úplně osamělí, nebo jestli existuje ještě někdo jiný, kdo si myslí něco podobného a čte podobné knihy.“ Smysl své práce v Liberálním institutu pak vidí v bourání zdí: „My to děláme proto, aby se k myšlenkám, co nám připadají v rámci společnosti okrajové, mohlo dostat co nejvíc lidí. Aby se dostaly ven a lidi o nich začali diskutovat, i když jsou třeba proti nim. Míříme na voliče – politika se může změnit pouze tehdy, když se změní voliči, kteří budou něco požadovat, a politici na to budou reagovat.“
Obavy liberálního bojovníka Nadějná vedoucí centra patří uvnitř Liberálního institutu založeného oficiálně v únoru 1990 již ke druhé generaci. Ta první, revoluční, své poslání viděla v prosazování těch nejabstraktnějších principů: „Chtěli jsme vytvořit instituci, která bude prosazovat liberálně-konzervativní ideje a bojovat za nastolení svobody,“ odříkává pomalu a pečlivě brzy ráno v kanceláři
14
TÉMA
12.–18. PROSINEC 2005 V RESPEKT 50
Plnit sliby a nežvanit (Ladislav Mrklas). FOTO GÜNTER BARTOŠ
na VŠE jeden ze zakladatelů institutu Miroslav Ševčík. Spolek vznikl hned v listopadových dnech z bývalého Klubu mladých vědeckých pracovníků na chodbách školy, vysoká postava Miroslava Ševčíka s dlouhými vlasy dodnes nepostrádá něco z image odbojného svazáka a plíživá atmosféra boje s nepřítelem za každým rohem ne a ne z místa vyvanout. „Zakládali jsme institut v listopadových dnech a na schůze chodili lidi, kteří na nás byli nasazení. Jenže my jsme to prokoukli. Jejich jména vám neřeknu, ale sedí dnes v těsné blízkosti Paroubka. Já si ostatně myslím, že svoboda je ohrožená i dnes. Mám důvěrné informace, že současná exekutiva se snaží omezit náš vliv v médiích,“ říká vážně šéf think tanku a vyřizuje mezi řečí odborný telefonický dotaz redaktora televize Nova. Zlovolná exekutiva by rozhodně měla co omezovat: jen spojení Liberální institut se ve sdělovacích prostředcích od roku 1996 objevilo více než osmsetkrát, sám Miroslav Ševčík říká, že za posledních pět let publikoval okolo 300 ekonomických článků. Píše sloupky do pražského deníku Metro, objevuje se v televizi, kritizuje vládní návrh daňové reformy, současné dění ve VZP a ODS hodlal na nadcházejícím sněmu upozornit, že o rovné dani mluví příliš nekonkrétně a neumějí ji lidem prodat. Na webové stránky think tanku si chodí přečíst aktuální komentáře jeho spolupracovníků okolo tisícovky lidí denně. Peníze prý, a na to klade šéf důraz, pocházejí pouze z vlastní ekonomické činnosti institutu, ze zahraničních nadací, grantů a publikační činnosti. U slova „prý“ však tentokrát zůstaneme: jasný přehled financování svého think tanku pan Ševčík návštěvníkům neukazuje. Na rozdíl třeba od již zmíněného vzorového The Heritage Foundation, který ho má vystavený přímo na svých webových stránkách, stejně jako zdejší, na české poměry rovněž „stařičký“ think tank, konzervativně-katolický Občanský institut sídlící ve druhém patře Emauzského kláštera v Praze.
Žádný zlatý důl
Za pravou vlast a rodinu (Roman Joch). FOTO GÜNTER BARTOŠ
My chceme vyhrát debatu, politici volby Andrew Handelby, ředitel britského think tanku Reform usilujícího o změny v sociální politice. Jak vypadá síť think tanků ve Velké Británii? První britský think tank byl Institute of Economic Affairs, který vznikl před 50 lety. Založili ho lidé z univerzit, kteří měli pocit, že centrálně řízená ekonomika brání Británii v hospodářskému růstu. Jejich myšlenky se šířily a začaly mít vliv uvnitř konzervativní strany. Pak v 70. let vznikl další think tank, Centre for Policy Studies. Z těchto organizací se potom vynořily všechny klíčové osobnosti Konzervativní strany a jejich myšlenky jednoduše vtrhly společně s Margaret Thatcherovou do vlády, která byla velmi úspěšná. To zase byla inspirace pro nově ustavené levicové think tanky, jež měly blízko k La-
bouristické straně. No a teď se zvedá další vlna think tanků, jako je ten náš, které reagují na ty levicové. Britské think tanky nejsou tak velké jako americké, ve kterých pracují stovky lidí. Ten náš má sedm zaměstnanců, v největším jich pracuje možná padesát. Ale máme velký vliv na politické myšlení. Co je přesně vaším cílem? Sloužit politikům jako rádci? To ne. Politici dnes jenom zřídka vedou skutečnou politickou debatu – spíše dbají na názory lidí, sledují, co se probírá v médiích, a v debatě se spíše vezou, než aby ji utvářeli. Tím pádem jsme to my, kdo musí debatu nejprve vyvolat – a pak v ní taky zvítězit, protože opačně orientované think tanky pochopitelně argumentují proti nám. Dám příklad: mým konkrétním cílem je přesvědčit lidi ve Velké Británii – a to znamená především média –, že třeba investování dalších peněz do našeho tradičního sociálního systému nepomůže chudým a nakonec to vlastně poškodí celou ekonomiku. Takže mezi politiky a námi je jeden velký rozdíl: my chceme zvítězit v debatě o určitém problému, oni chtějí zvítězit ve volbách. Ale někdy, třeba když potřebují sepsat program nebo se někde něco semele, potřebují mluvit s těmi správnými lidmi. A to jsme my. Jaký je rozdíl mezi think tankem a nátlakovou skupinou, jako je třeba Greenpeace? V něčem jsme si podobní, chceme něco prosadit. Možná je to jenom otázka definice, já mám pocit, že nátlaková skupina svůj vliv odvíjí od široké členské základny, ke Greenpeace se hlásí možná miliony lidí, zatímco think tanky jsou velmi malé a vítězí díky kvalitě svého výzkumu. Ale my také pořádáme kampaně.
Najít ty správné lidi. FOTO IVAN KUŤÁK
Co je potřeba k založení think tanku? Nejdřív potřebujete mít jasnou představu, co chcete dělat. V našem případě nastal specifický okamžik, kdy labouristická vláda začala mluvit o stále vyšších investicích do sociálních služeb. Měli jsme pocit, že se tak promrhá spousta peněz a ztratí hodně času. Na začátku jsme byli jenom dva, nepotřebujete ani kancelář – jednoduše rozesíláte e-maily z domova. Ale potom, pokud se chcete nějak zavést, už přece jenom potřebujete nějaké peníze. To se dá zařídit jako charita, my jsme dostávali a dostáváme dary od lidí, které zajímá, co děláme. Sehnat dárce je ale v té konkurenci samozřejmě obtížné.
Někdejší lékař Roman Joch je aktérem ve válce idejí, který cítí nutkání šířit myšlenky a přesvědčovat lidi. Tak alespoň popisuje sám sebe obklopen tlustými klášterními zdmi a standardním kancelářským nepořádkem v podvečer pozdního podzimu, kdy pražské ulice zejí prázdnotou a v kancelářích Občanského institutu jsou naopak přítomni úplně všichni. Všichni v tomto případě znamená všichni tři, protože víc zaměstnanců čtrnáct let starý spolek nemá. Zato má na kontě úspěchy: think tank založený krátce po převratu okolo disidentských katolických intelektuálů Pavla Bratinky a zesnulého Václava Bendy charakterizuje zaťatá snaha vychovávat nové konzervativní generace: „Jde o to ujistit mladé lidi napravo od středu, že jejich názory jsou správné, a ukázat jim, kde je dobré je ještě prohloubit,“ říká Joch. Pro konzervativní mládež pořádá přednášky a semináře, vydává knihy a provozuje čítárnu. Výsledky jsou špatně měřitelné a nepřicházejí ze dne na den, Roman Joch je už ale umí dohlédnout: „S přednáškovou činností jsme začínali v roce 1993 a tehdejší posluchači dnes již nejsou studenty. Jsou z nich novináři, redaktoři, asistenti poslanců a senátorů.“ A právě tady spatřuje Roman Joch „jedno z kritérií úspěšnosti“ své práce: je jím počet lidí, kteří „prošli našimi semináři, zachovali si více méně naše postoje a dnes zaujímají vlivná místa, to znamená pozice v médiích nebo politice“. Po dvanácti letech to již běží jako samohybný proces: na semináři konaném v Jihlavě se v den našeho rozhovoru sešli pozvaní mladí konzervativci a mladí křesťanští demokraté, aby si vyslechli přednášky svých odrostlejších předchůdců, v dané chvíli již rozmístěných na redaktorských postech v několika českých tiskovinách – včetně Respektu. Stejně tak je osvětová činnost tanku mezi politiky zaměřená především na spřízněné duše v řadách ODS a lidovců. Občanský institut se totiž nezaměřuje jenom na výchovu a několikrát se vložil přímo do politických půtek na půdě parlamentu: bojoval proti přijetí zákona o referendu („A dodnes referendum nemáme,“ pochvaluje si šéf think tanku), proti registrovanému partnerství („Ani to nemáme,“ povzdychne si rezignovaně novinář) a naposledy a nejkonkrétněji proti novému zákonu o rodině. Právě na něm si konzervativní think tank dává záležet. Jak tedy takové odhodlané úsilí ve válce idejí vypadá? Na ministerstvu sociálních věcí pracoval Vojtěch Belling, který se však na koncepci nově se rodícího zákona nepohodl s nadřízenými. Z ministerstva odešel a chopil se lana hozeného právě Občanským institutem. Dnes je Belling jedním ze tří zaměstnanců pracujících v institutu na plný úvazek. Bývalý ministerský úředník sepsal jakýsi thinktankový protinávrh – zhruba šedesátistránkový dokument, který OI prezentoval na tiskovce v prostorách sněmovny. Návrh zákona rozeslali všem parlamentním funkcionářům a navrch ještě spřáteleným poslancům KDU-ČSL a ODS. S těmi byl dokument ostatně předem konzultován: v Občanském institutu doufají, že pokud se dostane k moci koalice ODS – KDU-ČSL, chopí se ho jako hotové věci a napraví „škody“ napáchané koalicí současnou. Teď ještě honem, kde na to všechno bere Občanský institut peníze. Za prvé, není to žádný zlatý důl. Ti tři zaměstnanci mají mírně nadprůměrný pražský plat a institut se již několikrát zapotácel na pokraji propasti. Za fakt, že do ní zatím nespadl, vděčí laskavé podpoře konzervativních nadací v USA – podle Jochova odhadu tvoří příspěvky zpoza oceánu dobrých 90 % celkových příjmů institutu.
Zbylých deset procent jsou dary od soukromníků doma v Česku, vesměs spřízněných duší.
Vemte šanci Modré I další skupina českých myšlenkových trustů vznikla z potřeby bojovat z opozice se středním proudem. Pád ODS a nástup sociálních demokratů k moci koncem 90. let minulého století zplodil postupně hned tři pravicové think tanky založené jednotlivými osobnostmi nejsilnější opoziční strany: v různých koutech centra Prahy jsou tak rozesety Centrum pro ekonomiku a politiku Václava Klause, CEVRO Ivana Langera a eStat Mirka Topolánka – všechny v podobně neosobních, bíle vymalovaných kancelářích, všechny s iniciativním mladým mužem v čele. Dnes již díky svému radikálnímu euroskeptismu téměř legendární Centrum vedené Petrem Machem se s CEVRO, v jehož cele stojí Ladislav Mrklas, docela dobře doplňuje. To první se – podle česko-anglického žargonu svého ředitele – zaměřuje především na „elitní jádro opinion leaders a opinion makers“, pro které pořádá semináře a vydává brožury s názvy jako Rovná daň, Daňová konkurence nebo Krach evropské ústavy. Spíše na vzdělávání zaměřené CEVRO se naopak prostřednictvím jednorázových školení, seminářů a přednášek snaží pronikat i mimo Prahu, vyškolit stranické kádry a „zkultivovat“ českou pravicovou politickou scénu. Zatímco cílem klausovského Centra je abstraktní „podpora myšlenek ekonomické svobody jednotlivce a obhajoba principu státní suverenity“, šéf CEVRO doufá, že se mu podaří na českou politickou scénu vnést pojetí, které zná z analýz předvolebních kampaní ve vyspělejším zahraničí. „Britští labouristi vítězí tak, že něco konkrétního slíbí a po pěti letech se dá jednoduše zkontrolovat, jestli to splnili nebo ne,“ říká Mrklas s dodatkem, že tento zdánlivě samozřejmý postup je českým politikům, jak on je zná, stále na hony vzdálený. To je podle něj ostatně poznat i na současném stranickém programu ODS Modrá šance. „Tam právě náš vliv vidět není,“ drbe se kysele za uchem ředitel CEVRO, „Modrá šance je naopak z velké části spíš projevem toho, čemu já říkám stará politika – příliš užvaněná, málo konkrétní. Některé části jsou vlastně jenom takové proklamace.“ Do podrobnějšího rozboru se však ředitel Mrklas veřejně pouštět nechce – na to je jeho think tank k nejsilnější pravicové straně přece jenom příliš loajální. Jako „takové plácnutí“ se ostatně na programu ODS před sedmi lety vynořila i ještě donedávna vlajková loď předvolebního programu strany, rovná daň. Tak na to alespoň vzpomíná Petr Mach, podle nějž „to nejspíš Klaus, který pořád čte newslettery amerických think tanků, viděl v nějakém bulletinu“. Původní nápad v podobě krátké zmínky v předvolebním programu ODS tedy ještě s českými stranickými mozkovnami nic společného neměl, k rozvíjení vypůjčené myšlenky se však obě mozková centra hrdě hlásí, i když každé s jiným úkolem: Centrum provedlo teoretické výpočty a dodalo argumentační střelivo špičkovým politikům strany, kteří myšlenku hájí v televizních debatách, zatímco CEVRO si vzalo na starost prosazení myšlenky uvnitř ODS. „Šlo nám o to prosadit celou věc pod povrch pražské stranické smetánky. A nemyslete si, že to bylo jednoduché, většina o tom neměla na začátku ani páru,“ popisuje svůj podíl na programovém trháku občanské pravice Ladislav Mrklas. Oba malé think tanky – CEP má tři stálé zaměstnance, CEVRO se může pochlubit čtyřmi a ještě dvěma na poloviční úvazek – trvají na své finanční nezávislosti na rodné straně. Žijí prý z darů soukromníků i zahraničních nadací, příspěvků předplatitelů, mizivého výnosu publikační činnosti a třeba také úroků z nakoupených obligací. Náklady jdou do milionů korun, oba šéfové však zatím nepocítili potřebu své chlebodárce prozradit. „S některými máme dohodu, že je zveřejňovat nebudeme,“ říká po chvíli mlčení zjevně zaskočený ředitel CEVRO a šéf Centra volí podobná slova: „Někteří dárci by si to snad ani nepřáli, třeba nechtějí, aby se vědělo, že jsou bohatí, nebo prostě nechtějí být spojováni s ODS, co já vím.“ Ale oba šéfové tuší, že něco není úplně v pořádku: vždyť jakápak nezávislost a důvěryhodnost, když nic nelze ověřit. „No tak já si umím představit, že to v budoucnosti uveřejňovat budeme,“ říká Petr Mach.
Manufaktura, v níž chci být Neveřejné financování svého projektu si naopak představit neumí šéf think tanku zaštítěného současným předsedou ODS Mirkem Topolánkem. Edvard Kožušník stojí v čele eStatu od listopadu minulého roku a svůj dosti netradiční projekt vybavil zcela konkrétním programem, přehledným penězovodem od významných firem, jako jsou česká pobočka Microsoftu nebo Transgasu (každá z nich přispívá 40 000 Kč měsíčně a povinnost být veřejným dárcem má přímo ve smlouvě), a dokonce do něj zabudoval datum sebezničení: eStat by měl zaniknout po splnění své mise v červnu 2006. Shoda s termínem příštích voleb do sněmovny není náhodná. Ředitel eStatu využil pro odstartování svého projektu příznivých okolností: novopečený šéf strany ho na základě staré známosti pověřil vedením svého expertního týmu pro informatiku a komunikaci. Pan Kožušník měl pod sebou rázem tým 13 lidí, kteří sice byli odborníky, zároveň však měli závazky jinde, a kočírovat je tudíž nebylo snadné. Budoucí
TÉMA
RESPEKT 50 V 12.–18. PROSINEC 2005
15
ředitel think tanku se tedy pokusil vytvořit něco méně chaotického – skupinu pracujících za nadprůměrné peníze na společné věci. První věcí byl program: tvoří ho jedenáct konkrétních projektů směřujících ke zjednodušení chodu státní správy – třeba omezení počtu takových státních dozorčích orgánů, jako je Česká obchodní inspekce, nebo snížení počtu organizací, které Česko zastupují v zahraničí. Na konci má být jedenáct jasných doporučení, jak takové změny provést, nejlépe v podobě připravených zákonů, kterých by se případná nově ustavená pravicová vláda mohla rovnou chopit. Následovala cesta do velkých firem pro peníze: právě podnikatelům by se měly navrhované kroky zamlouvat prostě proto, že jim zjednoduší život. Vznikající think tank uměl také svojí provázaností s předsedou ODS – tehdy jasného favorita nadcházejících voleb – poskytnout docela slušnou naději na to, že se načrtnuté plány nakonec zrealizují. Nápad se líbil: eStat je podle všeho nejlépe finančně zajištěným think tankem v Čechách a jeho šéf se netají tím, že pracovat pro takovou mozkovnu se vyplatí. Edvard Kožušník přirovnává roj satelitních think tanků ODS k situaci ve Španělsku před nástupem Aznarových lidovců k moci: i tam si jednotlivé klíčové osobnosti vytvářely své vlastní mozkové trusty, když se pak však všichni sešli ve vládě, jednotlivé skupinky se slily v jeden velký pravicový think tank mezinárodního významu. FAES, jak se španělské sdružení pravicových mozků jmenuje, pak už nefungoval jako podpůrná skupina jednotlivých osobností, ale jako stranická programová sádka. Co se bude dít u nás, je samozřejmě ve hvězdách, ostatně s vládou ODS to v tuto chvíli není zdaleka tak žhavé, jak se to jevilo před rokem. „Já cítím, že ODS stále více potřebuje manufakturu na programové záležitosti,“ říká Edvard Kožušník. „A vlastně bych u toho chtěl asi zůstat.“
Potají, levá… Zatímco napravo je tlačenice, levá část politického spektra je zatím na mozkové tanky chudá. Jediná demokratická levicová strana podle všeho v tuto chvíli takovou potřebu nepociťuje. Lukáš Jelínek, muž, který se o vznik jednoho takového levicového think tanku pokouší, tuší, čím to je: strana je už osm let nepřetržitě u moci a má k dispozici mnohatisícové aparáty jednotlivých ministerstev, ze kterých může nerušeně čerpat schopné mozky. Úřady zároveň pohltily i nejschopnější sociálnědemokratické straníky. „Lidé, kteří by se na něčem podílet mohli, jsou na exekutivních pozicích a na zakládání think tanků a nějaké dumání nemají čas,“ vysvětluje v malém baru na Malostranském náměstí bývalý poradce Vladimíra Špidly a současný rádce Lubomíra Zaorálka. Je pozdní odpoledne, na stole kouří šálek černé kávy a občas zarachotí mobil. Do sněmovny je to odsud kousek, na Úřad vlády však už daleko: podobně jako CEP nebo CEVRO i sociálně-demokratické Eurostudy vzniklo ve chvíli, kdy někdo přišel o moc. V tomto případě se jednalo o vnitrostranický pád Vladimíra Špidly. „Já se netajím tím, že jde o skupinu blízkou bývalému předsedovi vlády, která se začala scházet po jeho odchodu do Bruselu,“ říká pan Jelínek. Vznik podobných zárodečných center myšlenek považuje tento muž pro ČSSD za životně důležitý. Samotná partaj je totiž podle jeho vyprávění těžkopádný moloch ovládaný stranickým sekretariátem. Na všechno jsou tady institucionalizované postupy a myšlenky by se podle stanov měly rodit v odborných komisích. „Ty sice plodí stohy materiálů, ne všechny jsou však použitelné, dnešní a aktuální,“ usmívá se poradce Jelínek. „Takže výsledky se příliš nevyužívají.“ Cílem lidí ze skupiny okolo Lukáše Jelínka je „zapouzdřenou a do houfu sehnanou“ sociální demokracii otevřít lidem bez stranické legitimace. Právě proto už uspořádali dva velké semináře a mají i další plány: časem by se chtěli vrhnout na publikační činnost a dokonce i posílat levicově orientované studenty na stáže do zahraničí. To je ale všechno hodně vzdáleno: nejsou peníze a navíc sou-
INZERCE
Newslettery pro opinion makery i leadery (Petr Mach). FOTO GÜNTER BARTOŠ
kromé schůzkování za zavřenými dveřmi pracoven sněmovny nebo Senátu, kam se bez pozvání nebo nafasované magnetické průkazky těžko dostanete, levicovým intelektuálům vlastně vyhovuje. „Posláním think tanků není fungovat veřejně,“ říká totiž náhle pan Jelínek. „Posláním je nasávat mozky zvenčí!“ Zakladatel Eurostudy si vůbec neumí představit, proč by levicoví myslitelé měli chodit se svými myšlenkami na trh. „Podívejte se třeba na téma spolupráce ČSSD a KSČM! To je věc, o které by měla probíhat debata v zázemí Eurostudy. Ale já si neumím
představit, co by se strhlo v české veřejnosti, kdyby profesor ten či onen přišel se svojí poměrně silnou hypotézou, že se komunisté mají integrovat do vlády! Já už si umím představit ten hon!“ A kromě toho je tu přitažlivost exkluzivních schůzek v šeru. Tajemstvím opředená rada moudrých prý dokáže přitáhnout více pozornosti než frontální útok na média. „Když jsme se scházeli jako neformální skupinka lidí u premiéra Špidly ve vile, chodili za mnou lidé a vyptávali se: ‚O čem se tam mluví? Nemohl bych příště přijít také?‘ Kdy-
Vladimírův konec
dila občanská společnost a think tanky. Samozřejmě, že tu byly i předtím, ale nyní se jasně projevily a ukázaly své místo ve společnosti. Desítky nevládních organizací se sdružily do projektu Za slobodné a spravodlivé voľby OK ’98, jehož hlavním cíly bylo přimět lidi, aby šli k volbám a zároveň aby dávali pozor na to, že hlasování nebude zmanipulované. Peter Hortváth, Boris Strečanský, Lucia Najšlová, Juraj Jančí ve své práci Think tanky na Slovensku napsali: „Think tanky se částečně pod vlivem tehdejší situace stávaly přirozenou součástí veřejného prostoru a do značné míry přebíraly know-how podobných organizací na Západě. Odpovídalo tomu i počáteční financování, které bylo v podstatě založeno výhradně na zahraniční podpoře.“ Projekt to byl doslova nevídaný, protože se do něj zapojily stovky studentů, odborníků či učitelů. Dělaly se besedy, natáčely dokumenty, chodilo se od domu k domu a přesvědčovalo, že je třeba jít k volbám. Velkou pozornost vyvolal například patnáctidenní pochod Cesta pre Slovensko, kdy se do každého koutu země vydali lidé, aby rozdávali publikaci Voľby 1998 – Cesta pre Slovensko. Tu
V postkomunistické Evropě slavila největší úspěch občanská společnost – a co jiného think tanky jsou – na Slovensku, a to v roce 1998. V té době se rozhodovalo o budoucnosti země: zda zůstane ve společnosti demokratických států mířících do Evropské unie a NATO, nebo se definitivně promění v malou diktaturu Vladimíra Mečiara. Diktaturu, kde se státní bohatství rozdává věrným bojovníkům, kde tajná služba unáší syna vzpurného prezidenta a sleduje politické oponenty, kde jsou vydírána a zastrašována masmédia a „špatné“ výsledky referend prostě skončí v koši. Evropská unie i NATO se od mečiarovského Slovenska začínaly odvracet a nebylo pochyb, že parlamentní volby 1998 budou mít do jisté míry osudový rozměr. V té době panovala v zemi naprostá deprese, téměř polovina Slováků byla podle průzkumů přesvědčena, že na každý pád vyhraje znovu Mečiar. A v tuto chvíli se na Slovensku svým způsobem naro-
bychom pořádali veřejné debaty, dopadlo by to tak, že by to nakonec nikoho nezajímalo.“ Oficiálně je tedy cílem patnáctičlenného think tanku Eurostudy přemýšlení o evropské integraci a reformách sociálního systému. Pikle kuté v kancelářích stejně jako prý velmi skrovné účetnictví nám levicový myšlenkový trust osvětlit nechce. „Je to jenom takový zárodek,“ říká na rozloučenou pan Jelínek. „Nemusíte nás brát příliš vážně.“ Jiří Sobota
připravil Institut pro veřejné otázky (IVO) v šestisettisícovém nákladu a obsahovala informace o volebním systému, jak volit, jak se bránit státní zvůli a podobně. Úspěch byl nepopiratelný. Zatímco předchozích voleb (rok 1994) se účastnilo 75 % lidí, v roce 1998 jich přišlo o deset procent více a nacionalistické a autoritativní strany byly poraženy. Slovensko se ale nevydalo západní či přesněji americkou cestou jen ve zřizování think tanků, nýbrž i v následném zapojování představitelů těchto organizací do státní sféry. Například z Centra pro ekonomické a sociální analýzy vyšel dnešní otec reforem v Dzurindově kabinetu Ivan Mikloš. Z již zmiňovaného Institutu pro veřejné otázky zase vzešel pozdější velvyslanec Slovenska v USA a prezidentský kandidát Martin Bútora, ze Slovenské společnosti pro zahraniční politiku zase další velvyslankyně Magda Vášáryová... „Právě v prostředí think tanků se narodily scénáře reforem,“ píší autoři výše citované knihy. „Některé think tanky zároveň patří k největším kritikům nedůslednosti vládních institucí při jejich prosazování.“ – ET –
Q
16
ROZHOVOR
12.–18. PROSINEC 2005 V RESPEKT 50
Ti kolegové spravedlnosti neujdou S Vladislavem Husákem o naší policii, jejím neuralgickém bodu a mlhovině Není. Problém je ve výkonnosti policie. Z případů, které Respekt sledoval posledních pět let, je zřejmé, že policie pracuje alibisticky, možná spolupracuje se zločinci, chová se jako služebný orgán politiků... Já si to nemyslím. Jsou tu některé problematické kauzy... ale celek takový určitě není. Vy jste nezažil žádný politický tlak? Necítím žádný takový tlak. Ani v případě CzechTeku, kdy jste zasahovali na nepřímý podnět premiéra Paroubka? Ne. Tak jsme vyhodnotili situaci na místě: zásah byl nutný a podle práva. A co případ Radovana Krejčíře? Já to shrnu: jakmile obvinil vedení ČSSD z korupce, byl označen za šéfa zločinného spiknutí a televize málem v přímém přenosu vysílala policejní záběry zatýkání jeho společníků. Tolik kompromitujících informací o člověku, který obviňuje z korupce vládní stranu, se dostane ven v době, kdy se z policie nedá vytáhnout ani to, jak probíhá vyšetřování ukradeného dřeva někde na Vysočině. Shodou okolností jsem včera mluvil s nejvyšší státní zástupkyní Renatou Veseckou a bylo nám vytýkáno, že někdy možná ukvapeně hovoříme o věcech, které jsou ve stadiu prověřování. Shodli jsme se na tom, že informace začneme podávat v okamžiku, kdy padne konkrétní obvinění, respektive kdy je zahájeno trestní stíhání. Stadium prověřování je hrozně nebezpečné, mohli bychom poškodit nevinné lidi. V každém případě ale máme ambici zlepšit komunikaci s médii, tak jsme například na tiskovém oddělení prodloužili pracovní dobu. FOTO GÜNTER BARTOŠ
Dobrá. Ale co Krejčíř? Kdo dal svolení ke zveřejnění policejních záběrů? Určitě takové pokyny nešly z vedení policie. Proč vás tak zajímá zrovna tato kauza?
Policejní prezident Vladislav Husák (1965) vystudoval Střední ekonomickou školu a Policejní akademii v Praze (magistr). Do služeb policie vstoupil v roce 1985: více než deset let působil v oddělení dopravních nehod, dva roky byl ředitelem Obvodního ředitelství Prahy 5, pět let zástupcem ředitele Správy hlavního města. V prosinci 2004 se stal náměstkem policejního prezidenta pro uniformovanou policii, v srpnu 2005 byl jmenován překvapivě policejním prezidentem namísto odvolaného Jiřího Koláře. Vladislav Husák je ženatý, má dvě dcery.
„Z
nám řadu dobrých policajtů a bojím se o ně,“ řekl nedávno Respektu poslanec Stanislav Titz (ČSSD). „Vidím nebezpečí, že jejich nadřízení, kteří nejsou tak dobří a schopní, je budou likvidovat.“ Co vy na to jako policejní prezident? Místopředseda poslaneckého Výboru pro obranu a bezpečnost asi těžko mluví do větru. Mrzí mě, že k tomu pan doktor přistupuje tímhle způsobem. Po mém ustavení do funkce jsme si vyjasnili pozice. On trošku přehodnotil svoje závěry, já jsem mu vysvětlil, jak by se policie měla profilovat a kam by měla směřovat. Nechystá se dál v politice působit, nicméně mi to stálo za to, abych
přesvědčil člověka, který v bezpečnostní branži něco znamená. Takže policie je podle vás celkem v pořádku. Proč tedy musel odejít váš předchůdce Jiří Kolář? Je to pro mě citlivé, byl to můj šéf, ale domnívám se, že množství útoků, které se na něho vedly, bylo neúnosné, v některých případech i nespravedlivé. Zdaleka ne za všechno může policejní prezident. Jiřího Koláře tedy vyhnaly nespravedlivé útoky. Rozumíme tomu dobře? Pan Kolář prezentoval důvod svého rozhodnutí zcela srozumitelně. Jeho další působení zpochybnil předseda vlády jako představitel ústavního orgánu, který má rozhodující slovo při obsazování nejvyšší funkce v naší policii. Tak dobře, zkusíme to jinak. Byl jste šest let náměstkem pražské správy policie, která nemá dobrou pověst. Jak je možné, že se tolik průšvihů nahromadí na jedné správě? Její nejvyšší představitelé, velitel Charvát a jeho náměstek Platil, byli, nebo ještě jsou, vyšetřováni kvůli podezření ze spolupráce se zločinci, odbor pro boj s organizovaným zločinem musel být kvůli stejnému podezření rozpuštěn (případ Berdych), je tu sebevražda Zdeňka Janíčka, jejíž motivy nebyly vyšetřeny. Chtěl bych říci jen jedno. Na to, jakým způsobem se chovali někteří bývalí kolegové, upozornili sami policisté. Takže to s policií nebude všechno tak špatné. Zachovala se, jak jí velí její čest. To je všechno, co k tomu mohu říci. Proč nebyla vyšetřena hororová sebevražda Zdeňka Janíčka, a pokud snad ano, proč o tom nebyla zveřejněna zpráva? Tvrzení, že starý ostřílený policista podlehne depresi, nikoho příliš neuklidní. Pokud vím, vedení správy hlavního města k tomuto případu zveřejnilo prohlášení. Je to pro mne citlivá záležitost, pan Janíček byl můj spolupracovník a kamarád, takže bych to nerad dál komentoval. Mrzí mě ale, že pražská správa ve vašich očích nevypadá moc dobře. Myslím, že kdybychom sčítali pozitiva a negativa, našlo by se podstatně víc pozitivních věcí. Nejde přece o to, jak co vidíme, ale co se vyšetřuje. Je to podle vás v pořádku? Já vašim výhradám rozumím. Jenže pan ředitel Charvát je po smrti, kolega Platil mimo službu, náměstek Janíček je po smrti... Ale bývalí kolegové v případu Berdych se chovali protizákonně a myslím, že spravedlnosti neutečou.
Nerad slyším slovo elitní Už z toho mála, co jsme si připomněli, je zřejmé, že obavy ze stavu policie může mít člověk nejen z rozhovoru s poslancem Titzem. Policie má 60 tisíc zaměstnanců, je to jedna z největších firem v ČR. A výsledky za poslední dobu, když se podíváme na vývoj počtu zjištěných trestných činů, má příznivé. Objasněnost zločinů je přece mnohem horší než v Německu, Rakousku a dalších unijních zemích. Statistika je vždycky ošidná. Porovnávat lze jednání, která mají jasná kritéria – něco je trestným činem u nás a jinde ne, takže bychom se měli spíš držet určitých trendů. A jestliže u nás zaznamenáváme v posledních letech pokles trestné činnosti, je to pro mě velice pozitivní. Samozřejmě se nám ne vždy daří ten „výrobek“ dotáhnout k úspěšnému konci, je tu množství problematických kauz. Jaké kauzy máte na mysli? Nerad bych se pouštěl do konkrétních věcí. Co s nimi chcete udělat? Je nutná reforma policie? Připravil jsem s kolegy materiál, který má 4–5 pilířů. Jedním je změna organizační struktury některých útvarů. Myslím, že bez větších změn by měl asi zůstat stupeň kraj... O tom se dá jistě mluvit hodiny. Zeptám se radši na to nejvíc problematické: na elitní útvary, které vyšetřují nejzávažnější trestnou činnost. Nerad slyším slovo „elitní“ a sám ho nepoužívám, protože výsledky některých útvarů skutečně elitní nejsou. Teď už můžete být konkrétnější? Jsou útvary, které mají smysl. Národní protidrogová centrála, útvar pro odhalování organizovaného zločinu, tam se řada policistů podílí na mezinárodních akcích, to je pro mě měřítkem. Můžeme se bavit o tom, jestli tam máme vhodný počet lidí. Nedávno jsme s kolegy řešili otázky terorismu a podle mne by mělo být v policejních strukturách víc lidí, kteří se budou touto činností zabývat. Hovořím-li o protiteroristické jednotce, nemyslím bojovníky v kuklách, ale spíš zpravodajce. Dále: Národní protidrogová centrála je myslím naprosto funkční celek. S hospodářskými útvary jste spokojený? Hovoří se o protikorupční jednotce a výběrovém řízení na jejího šéfa. Tím je řečeno vše.
Protože o něčem vypovídá. O Krejčířovi policie ví deset let, víc než desetkrát ho obvinila, obvinění odložila, nebo ho soud osvobodil. Potom zmizí a vy z něho zničehonic děláte šéfa mafie. Přitom existuje podezření, že uplácel policisty, že policie něco kryje, že jdete na ruku sociálním demokratům... Já myslím, že byste měl policii věřit, a udělám všechno pro to, aby občané takový vztah k policii měli. Krejčířova aféra, to je taky trošku práce novinářů... Běžného občana trápí spousta věcí víc, než jak si policie poradila s případem Krejčíř. Jde přece o nedůvěru k elitním jednotkám, které by měly bránit zákon, a víte, jak to u nás vypadá s korupcí. Proč se k tomu nechcete postavit rovně? Řada kriminálníků se snaží do své činnosti zatahovat politiku, a když prošetřujeme jejich jednání, tak se přibližujeme politice. S tím se nedá nic dělat, ale snažíme se chovat korektně. Proto jsme s nejvyšší státní zástupkyní vytvořili společnou pracovní skupinu, která v těchto kauzách může dát dohromady řadu informací. Abychom nebyli, jak jste naznačil, obviňováni z toho, že někomu straníme, jsou ve skupině i státní zástupci. A případ Krejčíř? Tým, který vyšetřuje věci kolem Krejčíře, je dvanáctičlenný a ovlivnit tolik lidí je složitější, než když se o případ stará jeden zpracovatel, kterého dozoruje státní zástupce. To vnímám jako pojistku. Aktivitami Krejčíře se policie zabývá tak dvanáct let. K tomu těžko co dodat, ale ambicí týmu je dát na hromadu všechny jeho případy, aby se ukázalo, zda to, že se nedotáhly do konce, byl něčí úmysl, anebo jestli šlo o důkazní nouzi. Protikorupční jednotka má mít jasná pravidla práce a podle mých informací tomu tak nebylo. Jaká pravidla? Patří k nim kázeň a jasná průzračnost jednotlivých postupů. Když tomu tak není, může se o mnohém spekulovat, možná někdy i oprávněně. Prověřujete také údajnou směnku na šedesát milionů, o níž Krejčíř tvrdí, že ji před třemi lety podepsal Stanislav Gross? Je to živý případ, nerad bych byl konkrétní, ale děláme na tom. Spolupracujeme se seychelskou policií, ta vzdálenost je ovšem problematická. Učíte se, jak s korupcí bojují v zemích, kde jsou na tom lépe? Spolupracujete s nimi, máte pozvané nějaké odborníky?
ROZHOVOR / INZERCE
RESPEKT 50 V 12.–18. PROSINEC 2005
To je úloha útvaru odhalování korupce, kde také probíhá komunikace se zahraničními odborníky. Mimo jiné se touto cestou posuzují například zkušenosti s řízenou provokací. Navíc funguje odbor bezpečnostní politiky na MV a odbor mezinárodní policejní spolupráce, informací máme poměrně velké množství. V současné době jsme diskutovali také o tom, jestli by se tak palčivý problém, který se netýká jen našeho rezortu, nedal posunout do úrovně rady vlády. Policista může dělat ledacos, ale z množství problémů vybírá jen zrníčka, není všemocný, nedokáže všechno zpracovat. Jsme samozřejmě korupcí dotčeni, třeba na dopravní nebo cizinecké policii. Na druhou stranu mám pocit, že ta věc není až tak hrozivá, jak je prezentována. A počet odsouzených policistů za korupční jednání, to jsou jen jednotlivosti.
Zavést nové pořádky Za většinu nedostatků v elitních útvarech odpovídá váš náměstek Jaroslav Macháně. Jiří Kolář ho před svým odvoláním vyzval k rezignaci. Bude muset odejít? Je to složité. Odešel policejní prezident, odešel i šéf protikorupční služby pan Pálka a ve výběrovém řízení na toto místo zatím nikdo neuspěl. Pan Macháně je spojnicí, která zachovává kontinuitu. Jako náměstek má za sebou spoustu dobré práce, v některých případech asi udělal chyby, ale pro mě je to jeden z největších odborníků na hospodářskou trestnou činnost. Při jeho věku a při nasazení, které vyžaduji od svých kolegů, možná bude zvažovat, jak řešit svoji policejní budoucnost, ale já ho do ničeho netlačím ani nenutím. Neodejde nikdo z vašich náměstků? Chystá se reorganizace úřadu služby kriminální policie vyšetřování, kde se dá předpokládat snížení počtu zástupců ředitele. Uvidíme, jak se k tomu celému postaví ředitel příslušného úřadu pan plukovník Želásko. O panu Macháněm řeč byla a myslím, že i ostatní kolegové jsou muži na svém místě. Moje bývalé místo zatím obsazeno není. Už deset let se mluví o problémech dopravní policie, o podezření z korupce, nedostatku lidí, špatné technice, na silnicích dopraváky vůbec nevidíme a v počtu mrtvých při nehodách patříme do evropské špičky. Šéfem dopravní policie je plukovník Bambas. Ten taky zůstane? Já vám rozumím. Musíme si ale uvědomit, že ředitelství služby dopravní policie je specifický útvar. Pracuje tam třináct policistů, kteří zajišťují pouze metodiku, koordinaci a analytickou činnost. Takže jestli je někde málo dopravních policistů, nebo jsou přistiženi, jak si peníze za pokuty strkají do kapsy, je to problém příslušného ředitele správy. Já panu Bambasovi věřím. Když před časem anonym obvinil politicky neutrálního velvyslance Mnislava Zeleného z úplatku, policie hned letěla vyšetřovat do Bogoty. Když anonym obvinil z úplatku ministra zemědělství Palase, zjistil Respekt po půl roce, že navzdory slibům vašeho náměstka Macháně policie neudělala nic, nikoho nevyslechla, neprostudovala materiály. V aféře s Unipetrolem policie vysvětluje svou nečinnost tím, že neví, jaký byl při podezřelé privatizaci spáchán trestný čin. Jak se ubránit dojmu, že se míra její angažovanosti řídí podle politické moci obviněného? Já při každé příležitosti říkám: jediný styčný bod policie s politikou je ministerstvo vnitra. Co se týče těch konkrétních případů, mám podobný názor. Myslím, že útvar, o kterém tu hovoříte, by měl nabrat policejnější směr, mám dojem, že se tady málo zabýváme operativou jako takovou, že se tu věnujeme převážně procesnímu řízení, tedy – papírování. Ke konkrétním případům se vyjádřit nemůžu, ale obecně nevěřím, že by byly nějak manipulované. Když tomu nevěříte, připomenu pár jmen. Zdeněk Macháček, policista z útvaru, který se zabýval ruskými mafiemi. Roman Hrubant z BIS, který dělal na úniku informací z tajné služby. Tomáš Smrček, novinář, který nařkl šéfa BIS ze zneužití pravomoci, a pak byl obviněn z prozrazení tajných informací. Důstojník BIS Hučín. Všechny vyšetřovali policisté z vašich „elitních“ útvarů a všechny soud osvobodil jako zcela nevinné. I laikovi bylo po přečtení vyšetřovacího spisu jasné, že důkazy jsou manipulované, že policie používá nevěrohodné svědky ze zločineckého podsvětí. Šlo o jasné manipulace a za některými případy je vidět politika.
17
To jsou případy často mnoho let zpět. Ale policejní systém musí být nastavený tak, aby měl řadu pojistek, jednou je například státní zástupce. Budete vyšetřovat, proč byly ty případy zmanipulovány a kdo za to může? To je věcí inspekce. Osobně nevěřím na teorii spiknutí, na manipulaci s fakty a případy. Tady nejde o víru, ale o skutky. Chci říct, že manipulace ve prospěch někoho jiného je pro mě nepřijatelná věc. Pokud se velitel na policejním útvaru věnuje své práci stoprocentně, tak by se mu takové případy neměly stávat. Ale stávají se. A lidé vidí, jak se zametají pod koberec podezření na úplatky vysokých politiků. Vzpomeňte na Unipetrol, gripeny, dálnici D 47 a spoustu dalších případů... Tomu naprosto rozumím. Útvar, o kterém mluvíme, je jedním z neuralgických bodů policie. Tam je potřeba zavést nové pořádky. Opakuju: řada lidí pracuje velice dobře, ale ve světle chyb, třeba v případě Krejčíře, možných politických zájmů a podobně je útvar něčím obestřen, je kolem něj taková mlhovina. Tu mlhovinu musíte rozptýlit vy! Až v čele toho útvaru bude nové etablované vedení s kompetencí a jasnou vizí, musí se ta mlha dřív nebo později rozptýlit. Za půl roku, za rok si budeme moci říct: něco se povedlo, něco ne. Jenže výběrové řízení na šéfa protikorupční policie vypisoval Macháně. A zase jsme na začátku. Necítíte, že tuhle, jak říkáte, kontinuitu musíte přerušit? Máme celou řadu mechanismů k tomu, aby se objektivita při výběru zachovala. Ministr Bublan v létě vyjádřil nespokojenost s tím, že z policie uniká spousta informací, a slíbil, že nechá vypracovat analýzu. Máte ji hotovou? O tom nemám informace. My jsme na to téma s panem ministrem mluvili, ale jde o věc systémově obtížnou, zasahuje do firemní kultury: je neakceptovatelné, aby policista na straně zákona činil jakékoli kroky ve prospěch lumpa. Lavírovat mezi těmito dvěma polohami nelze. Firemní kultura by se měla pěstovat, je to však otázka let, možná generací. Proč ji nepěstujete už dávno? Byl jste náměstkem policejního prezidenta. Myslím, že na svém úseku jsem ji pěstoval a vyžadoval tvrdě odpovědnost od všech svých podřízených. Dodnes není jasné, kdo nese odpovědnost za zásah při akci CzechTek. Velel jste vy? Ne. Jen jsem dal rozkaz, aby tam byly použity síly z jiných krajů. Velel příslušný velitel teritoria. Co říkáte tomu, jak policisté mlátili lidi? Inspekce vnitra právě prohlásila, že nezjistila žádné provinění. Viděl jste ty záběry? Televizní záběry byly alarmující, ale odůvodnění některých policistů bylo jiné a vysvětlovalo jejich kroky. Do jaké míry bylo alibistické nebo pravdivé, nechci v této chvíli hodnotit.
Ve dvou a pikantní věc Proč u nás chodí policajti ve dvou? To bude určitě nějaký vtip. Není. Je známo, že samotný policista se pozorněji věnuje své práci. Můžeme debatovat o tom, jestli efektivně využíváme síly a prostředky. S tou debatou jsme už začali, ale jako z udělání došlo k útoku na policistu, měl tendenci zadržet pachatele a byl postřelen. To jsou signály, kdy si najednou říkáte: Je to správné? Je společnost natolik vyspělá, aby respektovala jednoho? Není to jen o fyzickém útoku, ale taky o korupci, jestli nechat jednoho proti jednomu. Jde o složitější otázku a nemám na ni v tuto chvíli vyhraněný názor. V některých lokalitách bychom k tomu ale možná přistoupit mohli. Před 2 týdny prohrál výběr policistů hokejový zápas s výběrem soudců. Mají lepší fyzičku? To byla pikantní věc. Myslel jsem si, že soudci budou usedlí pánové ve středním věku, ale byli to mladí hošani. V druhé třetině jsem nedal trestné střílení, a pak začaly docházet síly. Jak říkají politici: fatální selhání. Ale jinak to bylo fajn, byl to první krok k tomu, abychom navázali s řadou lidí neformální kontakty, což je v dnešní době důležité. Jaroslav Spurný
Q
MANAŽER MEDIÁLNÍCH PROJEKTŮ A PR Člověk v tísni – společnost při ČT hledá manažera mediálních projektů a PR. Manažer bude zodpovědný za veškeré mediální výstupy organizace. Bude se zároveň podílet na přípravě velkých mediálních kampaní, vydávání čtyřstránkových příloh v českých denících a připravovat mediální strategii celé organizace.
tričko k předplatnému zdarma INFO:
www.respekt.cz
POŽADUJEME: Q Q Q Q Q Q Q Q Q
VŠ nebo SŠ vzdělání Minimálně 2 roky praxe v médiích Novinářské dovednosti manažerské schopnosti (schopnost řídit tým lidí) komunikativnost systematičnost a schopnost tvořit a plánovat schopnost veřejně vystupovat anglický jazyk profesní zkušenosti z oblasti neziskového sektoru výhodou
NABÍZÍME: Q Q Q Q
podílet se na řízení jedné z největších nevládních organizací v ČR zázemí velké neziskové organizace s nadnárodní působností prostor pro osobní rozvoj, kreativitu a samostatné myšlení nástup v lednu 2006
V případě zájmu o nabízenou pozici nám zašlete strukturovaný životopis e-mailem na adresu
[email protected]. Více informací na www.clovekvtisni.cz
18
CIVILIZACE
KALEIDOSKOP Nebývá obvyklé, aby Kaleidoskop tvořila jen jedna zpráva, stejně tak ale nebývá obvyklé, aby diváci v kině spontánně tleskali po shlédnutí dlouhometrážního dokumentu. Proto bych se rád zastavil u filmu Nathaniela Kahna Můj architekt Louis Kahn, který je promítán v kinech a je k dispozici na DVD.
12.–18. PROSINEC 2005 V RESPEKT 50
Zachraňte „evropská kamna“ Světoví politici a odborníci rozjeli další jednání o změně klimatu
Nevšední Kahn Důvodů úspěchu snímku u nás i v zahraničí (byl nominován na Oscara) je víc. Snímek má dynamiku, napětí, momenty překvapení, bezprostřednost a vtip, ale nenásilně plní i úkol seznámit laickou veřejnost s dílem jedné z nejpozoruhodnějších osobností moderní světové architektury Louise I. Kahna (1901–1974). Kahnův osud je sám o sobě velmi dramatický: přišel do USA z Estonska se svými rodiči jako chlapec. Dostalo se mu prestižního vzdělání, ale dlouho pracoval jako teoretik a řadový architekt. Zlom nastal teprve po studijní cestě do Itálie, která mu otevřela oči. Od šedesátých let pak bylo podle jeho projektů postaveno jen okolo deseti staveb, každá z nich však zásadním způsobem ovlivnila světovou scénu. Oproti funkcionalismu postavil brutalistní architekturu, vycházející z archetypálních vzorů; jeho stavby působí monumentálně, jako antické chrámy. Kahn pracuje fantasticky s betonem, režným zdivem, dřevem nebo ocelovými konstrukcemi. Kahn nebyl jednoduchou osobností, vedl komplikovaný rodinný život – měl tři partnerky a dvě nemanželské děti. Celá „rodina“ se ale poprvé setkala až na jeho pohřbu. Syn Nathaniel, profesí kunsthistorik a filmař, byl tehdy desetiletý. Vztah k otci a jeho dílu si začal tvořit až v dospělosti. Jeho dokument je vlastně vylíčením Nathanielova putování po otcových stavbách a setkávání s pamětníky – architekty, přáteli, známými. Slavní projektanti Pei, Gehry, Stern, Buell či Safdie Kahna opěvují, ale i zatracují. Mladý Kahn stavby nijak nešetří – areál laboratoří v Pennsylvánii nechá komentovat zaměstnanci, kteří se v budově necítí dobře. Na druhé straně chvála zní v komentáři ke Kahnovým klíčovým stavbám – knihovně a galerii britského umění univerzity Yale v New Havenu nebo komplexu parlamentních budov v Bangladéši. Architekturu snímá s citem i humorem – v jiném Kahnově areálu Salkových laboratoří v La Jolle na pobřeží Pacifiku projíždí ztichlým areálem na kolečkových bruslích. Nevšední snímek přináší nejeden námět, který by mohl být inspirací pro naše dokumentaristy: místo pro naše filmy tak typické nervní kamery je americký dokument snímán Bobem Richmanem v poklidném tempu a nechá nás spočinout v dlouhých záběrech na důležitých detailech Kahnových staveb. Dílo není rozhodně jednoznačnou oslavou všech objektů – nechybí ani kritické nebo ironické glosy. Hlavní devizou je však pocit, že očima Kahnova syna spoluobjevujeme dobrodružství jednoho nevšedního lidského osudu. Zdeněk Lukeš Autor je historik architektury.
Až teď jsem poznal otce. FOTO HARRIET PATTISON
Vítejte v době sněhu. Pokud se nezmění trend, budou eskymáci jezdit za sněhem do Evropy. FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS
T
olik závažných zpráv o změně klimatu během pouhých několika dní zřejmě ještě veřejnost neslyšela. Podle některých analýz by mohl do konce století z arktického severu zmizet led, jako důsledek tání ledovců se ochlazuje i Golfský proud, který funguje zjednodušeně řečeno jako „kamna Evropy“, a planetě jako celku hrozí další zvyšování teploty. Že se něco mění, mohli ale lidé letos pozorovat na vlastní oči. Vždyť Světový fond ochrany přírody minulý týden během jednání o ochraně klimatu, které pořádá OSN v Montrealu, konstatoval, že letošní rok bude zřejmě nejteplejším, nejsušším a také s největším počtem bouřek, co se kdy na této planetě podařilo zaznamenat přístroji.
Šest stupňů navíc Klimatický systém se sám o sobě vyznačuje často dosti náhodnou proměnlivostí a zcela přirozeným způsobem se na jeho změnách podílí i změny sluneční aktivity a zemské rotace či vulkanická činnost a periodické změny intenzity přílivů a odlivů v oceánech. Zemské klima nebylo podle důkladných analýz v posledních minimálně 400 tisících letech nikdy příliš stabilní a teplejší či chladnější období se střídala v cyklech s obvyklou periodou kolem 100 až 140 tisíc let. Poslední tisíciletí se ale s výjimkou teplejšího období mezi 9. a 14. stoletím a chladnějšího mezi 16. a 19. stoletím vyznačovalo relativní stabilitou. To se ale změnilo. Od druhé poloviny minulého století totiž teploty zřetelně narůstají a tento trend se v posledních 15 až 20 letech stává stále výraznějším. Od zahájení přímých měření byl rok 1998 zcela prokazatelně nejteplejším a následovaly jej pak roky 2002, 2003 a 2004. Od stejné doby se však v atmosféře zvyšují i koncentrace skleníkových plynů, které jsou nyní již o téměř 40 % vyšší, než byly na počátku minulého století. Na jejich zvýšené produkci se člověk nepochybně svojí činností podílí a přispívá tak k zesilování skleníkového efektu atmosféry a tím k nárůstu teploty. Proto se zcela oprávněně hovoří o příspěvku člověka ke změnám klimatu. Přestože je jeho vliv stále ještě některými kruhy zpochybňován, dospěl současný stupeň vědeckého poznání již do fáze, kdy jej lze považovat za prokázaný. Pravdou však je, že se ještě asi hodně dlouho povedou diskuse o jeho míře, neboť stále ještě vlivy přirozené a vliv člověka nedokážeme spolehlivě oddělit. Jelikož však tyto plyny v atmosféře setrvávají desítky, stovky i tisíce let, nelze pasivně vyčkávat, až jednou budeme schopni příspěvek člověka stanovit zcela přesně. Mohlo by se totiž lehce stát, že by koncentrace těchto plynů dosáhly úrovně, se kterou bychom si asi jenom velmi obtížně poradili. Současné modelové odhady ukazují, že pokud nebude zahájena účinná kampaň proti zvyšování jejich emisí, mohla by průměrná teplota planety vzrůst již do konce tohoto století až o šest stupňů. Nárůst by zcela určitě nebyl plošný a v některých částech zejména severní polokoule by byl velmi pravděpodobně i vyšší.
Do toho přišla minulý týden zpráva od profesora Harryho Brydena z Národního oceánografického střediska, že může díky změně klimatu dojít k ochlazení Golfského proudu, který ohřívá pevninu. Tající ledovce totiž mění jeho směr a sílu. Není dosud jisté, jak vážně se Golfský proud může „vytrácet“, pokud by se ale zastavil úplně, mělo by to vážné důsledky. „Modely ukazují, že kdyby se to stalo, poklesla by teplota v Británii a severozápadní Evropě během následujících dvaceti let o čtyři až šest stupňů,“ řekl Bryden. Změna klimatu však neznamená jen zvýšení teploty doprovázené táním ledovců a úbytkem sněhové pokrývky. Daleko podstatnější je, že globální oteplování klimatického systému vede ke změnám celkového charakteru počasí. Zvyšuje se frekvence výskytu dopředu někdy těžko předpověditelného střídání období sucha nebo naopak extrémních srážek, které mohou být doprovázeny lokálními či regionálními záplavami a povodněmi. Častěji se též vyskytují silné bouřky a vichřice a přívaly sněhu. A snad právě proto je dobré, že po dlouhých patnácti letech mezinárodních vyjednávání vstoupil letos v únoru v platnost Kjótský protokol. Připomeňme pouze, že by podle něho měly ekonomicky vyspělé státy snížit do roku 2012 emise skleníkových plynů v průměru o 5 % oproti stavu v roce 1990.
Ať začne nejdřív ten druhý V těchto dnech hostí Montreal již jedenáctou konferenci OSN o změně klimatu, té mezinárodní environmentální úmluvy, která se stala právě smluvním základem pro vznik Kjótského protokolu. Jelikož je tato konference současně i první, která se koná po vstupu protokolu v platnost, je rovněž první konferencí Kjótského protokolu. Její význam se tak zvyšuje a je podtržen i tím, že podle předchozích ujednání by právě letos v Montrealu měly být konečně postaveny základy pro další pokračování světových snah o snižování emisí po roce 2012. Očekávání, která dostala montrealská konference do vínku, jsou tedy dosti vysoká, nicméně jejich naplnění určitě nebude jednoduché. Zástupci USA a Austrálie, což jsou země, které produkují přibližně jednu čtvrtinu světových emisí skleníkových plynů, tu znovu připomněli, že se k současné podobě protokolu nikdy nepřipojí. Považují jej totiž za nespravedlivý a ekonomicky nepřijatelný. Důvodem je, že rozvojovým státům, které samy nyní produkují již téměř polovinu světových emisí, neukládá žádné omezující závazky, přestože právě v nich emise v posledních letech velmi rychle rostou. Skupina ekonomicky vyspělých států, která by právě měla emise snižovat, tak pokrývá pouze jednu čtvrtinu celosvětových emisí, ale ty však každým rokem narůstají o více než jedno procento. Smutné je, že ani tyto státy si ve svém snažení nevedou příliš dobře, byť jako celek snížily od roku 1990 emise o 16 %. Zasloužily se však o to zejména po hlubokém propadu výroby z první poloviny 90. let téměř výhradně státy bývalého východního
bloku, kde emise poklesly o téměř 40 %. Ve stejné době ale ostatní státy této skupiny emise zvýšily o 4 %. Jelikož porovnávání s kjótskými redukčními cíli započne již v roce 2008, jsou jejich naděje na naplnění těchto cílů zatím dosti mlhavé. Varující jsou nejen emisní nárůsty Kanady (24 %) a Japonska (13 %), ale i řady členských států EU, které si na počátku kladly hodně ambiciózní a ne vždy reálně podložené cíle. A tak se jejich naděje upíraly v těchto dnech k Montrealu, kde byla schválena pravidla pro přesuny emisních jednotek mezi státy v rámci bilaterálních projektů a emisního obchodování. Právě na těchto mechanismech, jakož i na interním systému obchodování s emisními povolenkami, staví totiž EU svoji vizi pro závěrečné období této fáze protokolu. Bude-li to ale stačit k potvrzení jejího stálého optimismu, ukáží až nejbližší roky – EU má totiž až příliš co dohánět.
Kdo rozetne začarovaný kruh Jelikož není jisté, že řada států bude schopna emisní cíle protokolu splnit, vedou se i velmi složitá jednání o sankčních mechanismech a otázkou stále zůstává jejich dostatečná účinnost. Pokud jde o další osud protokolu či spíše asi jiné formy přístupu ke snižování emisí po roce 2012, je situace ještě složitější. Rozvojové státy již při přijímání protokolu v roce 1997 deklarovaly, že budou o schválení nějakých svých konkrétních závazků uvažovat až tehdy, uvidí-li nejpozději do roku 2005 v ekonomicky vyspělých státech výrazný pokrok ve snižování emisí. Ten, jak z předchozího vyplývá, však zůstává zatím pouze na úrovni vizí a proklamací. USA podmiňují aktivní návrat k jednacímu stolu ochotou rozvojových států jednat o tomtéž. Zdá se tedy, že jde o velmi komplikovaný začarovaný kruh. Komu a kdy se jej podaří přerušit, to zatím stále zůstává otázkou. Zdá se tedy, že ještě dost dlouho budeme s napětím sledovat, bude-li se světové klima nadále vyvíjet podle současných modelových vývojových scénářů. Další spekulace o míře vlivu člověka na jeho změny by jenom rozšířily prostor pro názory bagatelizující jeho podíl na současném chování klimatického systému. Takto ztrácet čas by skutečně nebylo dobré. Klima se měnilo, mění a měnit bude a důsledky těchto změn pociťujeme i u nás. Snažme se proto rozumnými, systémovými a zároveň ekonomicky schůdnými způsoby přispívat k omezování emisí, ale snažme se také takovým změnám přizpůsobovat. Berme zcela vážně, že oblasti vodního hospodářství, zemědělství i lesnictví jsou u nás z hlediska dopadů změn klimatu určitě těmi nejzranitelnějšími, a investujme více do vědy a oborového výzkumu. Existuje totiž celá řada způsobů, jak rizika dopadů souvisejících extrémních projevů počasí s přijatelnými náklady s předstihem zmírňovat a zbraňovat tak následným a často neúměrným škodám. Jan Pretel Autor je vedoucím oddělení klimatické změny Českého hydrometeorologického ústavu.
Q
CIVILIZACE
RESPEKT 50 V 12.–18. PROSINEC 2005
19
Zpráva z Ferns pobouřila Irsko Poprvé se vážně uvažuje o odluce církve od státu
S
vět obletěla zpráva, že Vatikán nechce světit na kněze homosexuály. Vyvolává to řadu debat a polemik. Za tímto krokem se skrývá snaha přesvědčit veřejnost, že nějak řeší časté případy zneužívání dětí a mladistvých církevními hodnostáři. Rozhodnutí Vatikánu je reakcí i na události v Irsku, kde byla nedávno zveřejněna zpráva bývalého vrchního soudce Franka Murphyho, kterého v roce 2003 pověřilo ministerstvo zdravotnictví vyšetřit opakované stížnosti v diecézi Ferns na znásilňování a sexuální obtěžování dětí a mladistvých. To, co přinesla koncem října Zpráva z Ferns, otřáslo celou zemí.
Není obrany Diecéze Ferns je jednou z šestadvaceti diecézí v Irsku, čítá 100 000 duší a leží na jihovýchodě ostrova pod Dublinem. Obšírný Murphyho spis se věnuje popisu řádění jednadvaceti kněží v této diecézi po dlouhých čtyřicet let – v srpnu přibylo dalších pět jedinců, ale ti už nemohli být do Zprávy zahrnuti, jejich vyšetřování by odložilo její dlouho očekávané publikování. Výpovědi jsou smutnou obžalobou církevních autorit, jejich lhostejnosti, přetvářky, šikany obětí a jejich rodin, a obecného zametání pod koberec nejhroznějších případů znásilňování dětí a mladistvých, jak na půdě kostela – týkalo se chlapců ministrantů a holčiček v uzavřené zpovědnici –, tak v internátní škole Sv. Petra, kde jsou vychováváni nezletilí chlapci, a dokonce i v jejich domovech. O svých zkušenostech vypovídaly děti, i dnes už dospělí. Všichni jsou svou zkušeností těžce poznamenaní, řada z nich chodí k psychologům, nejsou schopni si zorganizovat osobní a manželský život, pár z nich spáchalo sebevraždu. Zpráva popisuje výpovědi 100 obětí, dnes už dospělých, o tom, jak si je kněz v noci vyhledával ve společné ložnici, kde pod záminkou, že musí sledovat jejich fyzický vývoj, jim měřil tělesné proporce včetně genitálií. Se stejnou záminkou si zval chlapce do soukromé pracovny, kde pak masturboval je
Oběti se někdy obracely na církevní autority. Když i sebe. Jiné opil a znásilnil, a to opakovaně. Muži se ještě dnes otřásají, když si vzpomínají na děs, kte- psaly samy děti, dopisy nikdy nedošly. Když si stěžovala rodina, dopis byl předán přímo obviněnému rý je vždycky zachvátil, když byli vyzváni, aby sami knězi, který se vždycky vyvlékl a rodinu veřejně potubez doprovodu přišli do pracovny ředitele školy. V prvním období, mezi šedesátými a osmdesá- pil. Dopisy přímo Vatikánu zůstávaly bez odpovědi. Ve Zprávě bylo konstatováno, že tými lety minulého století, kdy byla po celá léta docházelo ke spolčení sexuální úchylka kněží považována mezi státními a církevními autoriza čistě morální problém, řešila se Nikdo to nechtěl tami a odnášeli to ti nejnevinnější striktně na půdě církve. Když si dítě – děti. Armaghský arcibiskup Sean stěžovalo, bylo obviněno ze lži, tělesvidět a slyšet, Brady po publikaci Zprávy z Ferns ně potrestáno a pranýřováno. Když si udělal veřejné pokání a řekl, že se stěžovala rodina, bylo s ní zacházeno ale když soudce stydí za svou církev, protože neochpodobně, dlužno říci, že málokteré ránila děti před sexuálním násilím. dítě se svěřilo rodičům. Instinktiv- zveřejnil, co se dělo Dosud žijící biskup Comiskey prosí ně vědělo, že by mu rodiče nevěřili. za zdmi kostela, veřejnost o odpuštění. Pokud se ale rodina za dítě postavila Po nedávném vyšetřování skana nedala se odbýt, bylo jí zaplaceno, zhroutil se jim svět. dálů po celé Americe filadelfskou aby mlčela. Ve chvíli, kdy se pro kněVelkou porotou bylo konstatováno, ze stala půda příliš horkou, byl na čas že 4 % katolických kněží v Americe přeložen do jiné diecéze, obvykle do jsou pedofilové. Když se spočítali Anglie nebo do Ameriky, za pár let se kněží ve Ferns od roku 1932, zjistilo se, že procenvrátil, jako by se nic nedělo, a pokračoval dál. to pedofilů v tomto malém okrsku činí 12 %. Jedná V osmdesátých letech začal posílat biskup se o nejhorší církevní skandál tohoto druhu. Comiskey provinilce k církevním psychologům, ale nikdy nejednal podle jejich doporučení. Vysvětil seminaristu i přes důrazné varování, že pro Poslanci musí reagovat sklon k pedofilii nemá být vpuštěn do společnosti mladých lidí, dokonce jim přiděloval farnos- Zpráva způsobila poprask v dublinském parlamenti. A tak se mezi knězi vyskytovaly hotové šelmy tu a rozdělila jej na dva tábory. První hájí tradiční jako kněz Sean Fortune, proti kterému bylo vzne- vysoké postavení církve v zemi a poukazuje na její seno na 40 obvinění a skončil sebevraždou, ane- morální váhu, druhá strana žádá ukončení „zvláštbo Donal Collins, jenž znásilňoval své svěřence ního vztahu“ mezi státem a církví a přeje si rozdělepřes 21 let. ný status. Církev má totiž monopol na mravní rozJak se k obviněním stavěla policie? Komise, hodování v mnoha sporných otázkách, jako napříkterá jednotlivé případy vyšetřovala, narážela na klad oplodňování in vitro, potratů, výzkumu kmekonspiraci policejních autorit s církevními. Rodi- nových buněk, plánovaného rodičovství – zakazuje ny, které si stěžovaly na napadení dítěte knězem např. antikoncepci –, podpory nevdaných matek, místní policii, se brzy točily v bludném kruhu. adopce, homosexuality, občanských sňatků apod. Komise nenacházela žádné vyšetřovací složky, Parlament se dosud řídil doporučeními církve. neexistovaly zápisy. Policie jednoduše ignorovala Avšak mladá poslankyně za stranu Pokrokoví veškeré stížnosti proti členům církve. demokraté Liz O’Donnellová už v roce 2001 varo-
vala parlament – Dáil –, že zneužívání dětí po celém Irsku je veřejným tajemstvím a je neobyčejně rozšířené. Tenkrát byla ostatními poslanci ukřičena a vypískána. Nicméně v roce 2003 vláda ustanovila vyšetřující komisi pro diecézi Ferns. Na začátku listopadu tohoto roku po říjnovém publikování Zprávy poslankyně O’Donnellová pronesla v Dáilu řeč, kde především žádá vynětí školství z rukou církve a vůbec oddělení církve od státu, tak jak to bývá i v jiných evropských zemích. Premiér Ahern ji však usadil praktickými argumenty, například poukázal na fakt, že z 3200 základních škol je 3000 přidruženo k jednotlivým kostelům, řeholníci v nich vyučují prakticky zadarmo a dokonce ty školy zčásti i financují. Leč parlament konečně musí jednat, po celé zemi vládne takové pobouření, že poslanci jsou nuceni reagovat. Zpráva doporučuje, aby se v Irsku zavedla nová kategorie zákona, podobná, jaká se vydala loni v Americe, čili Nezodpovědné vystavení nebezpečí ohrožení. To má postihnout každého, kdo by fyzicky či sexuálně obtěžoval či týral dítě nebo mladistvého, věděl o takovém ohrožení a neupozornil na ně příslušné úřady, a tyto úřady by nejednaly na základě udání. Noviny sledující osudy obviněných kněží konstatovaly, že z 21 jich 10 mezitím zemřelo, 3 byli zbaveni kněžské hodnosti, 7 postaveno mimo službu a jeden odešel do penze. Žijící obvinění budou vyšetřováni světskými autoritami a očekává se trestní stíhání. Reakce Vatikánu na tento skandál přišla před několika dny, ale má pár nedostatků – protože církevní autority si nemohou dovolit veřejně přiznat, že v jejich řadách je semeniště pedofilů, střílí proti homosexuálům. Také otázka celibátu se ve Vatikánu dosud bagatelizuje. Irskou společnost mezitím postihlo drsné otevření očí, lidé si konečně uvědomují, že každou instituci, i tu nejsvatější, tvoří především lidé a že zvrácenou povahu ani komže nepřikryje. Jarka Stuchlíková Autorka je spolupracovnice Respektu.
Q
INZERCE
MEDIA Desk Česká republika Nezisková organizace zastupující fond Evropské unie MEDIA zaměřený na finanční podporu filmové a televizní tvorby hledá
Nadace VIA s podporou Nadace České spořitelny vyhlašuje nový grantový program
NADACE ČESKÉ SPOŘITELNY A NADACE VIA PODPORUJÍ NÍZKOPRAHOVÉ KLUBY PRO DĚTI A MLÁDEŽ
ŘEDITELE/ŘEDITELKU KANCELÁŘE NÁPLŇ PRÁCE: • poskytování informací o programu MEDIA pro profesionální a odbornou veřejnost • konzultace pro žadatele o finanční podporu • prezentace a propagace programu MEDIA v ČR • shromažďování a zpracovávání informací o audiovizuálním průmyslu v ČR i EU • koordinace s ústředím programu MEDIA v Bruselu a českými institucemi a organizacemi POŽADUJEME: VŠ vzdělání /perfektní znalost anglického jazyka /práce na PC / organizační a komunikační schopnosti /časová flexibilita /znalosti a praxe v oblasti audiovize
zaměřený na podporu a rozvoj nízkoprahových klubů. Uzávěrka pro podání přihlášek: 16. ledna 2006 (datum poštovního razítka) Posláním nízkoprahových klubů pro děti a mládež (dále NZDM) je poskytovat sociální služby, odbornou pomoc, informace, podporovat pozitivní změny v životním způsobu dětí a mládeže, které se ocitly v nepříznivé sociální situaci a předcházet tak jejich sociálnímu vyloučení. Tyto služby jsou poskytovány formou maximální přístupnosti v prostředí, které je svých charakterem a umístěním těmto dětem a mládeži blízké. CÍL PROGRAMU Cílem programu je podpora činnosti, rozvoje a udržitelnosti jednotlivých nízkoprahových klubů a zařízení v České republice.
NABÍZÍME: perspektivní práci se zajímavou náplní – film a EU /velkou míru samostatnosti /možnost dalšího rozvoje /odpovídající platové ohodnocení
JEDNÁ SE O PRACOVNÍ POMĚR NA DOBU URČITOU (ZÁSTUP ZA MD) NÁSTUP BŘEZEN 2006 Životopisy doplněné motivačním dopisem (obojí v AJ) zasílejte do 22. 12. 2005 na adresu: MEDIA Desk, Národní 28, Praha 1 – Nové Město, 110 00 nebo e-mailem na adresu:
[email protected]
CO BUDE PROGRAM PODPOROVAT A) projekty zaměřené na činnost a provoz klubu (např. projekty na rozšíření programové nabídky, vybavení a běžný provoz). Podporovány budou kluby, které dlouhodobě usilují o kvalitu svých služeb a mají přiměřené kvantitativní i kvalitativní výsledky. B) projekty zaměřené na posílení kapacity organizace a její udržitelnosti (např. metodické vedení, supervize, příprava na hodnocení kvality, plánovací procesy, vedení týmu, marketing, fundraising, PR, finanční řízení, krizová intervence a další oblasti bezprostředně souvisejících s rozvojem organizace, včetně odborné pomoci a vzdělávání) Žadatelé mohou žádat jak o podporu v oblasti A nebo B, tak na jejich kombinaci. KDO MŮŽE ŽÁDAT O FINANČNÍ PODPORU Všechna nízkoprahová zařízení pro děti a mládež v ČR. VÝŠE FINANČNÍ ČÁSTKY K ROZDĚLENÍ Celkem bude v programu rozděleno 2 175 000 Kč. • Maximální výše grantu je 110 tisíc Kč • Žadatel může žádat o 100 % nákladů na projekt • Možná doba realizace projektu je max. 11 měsíců (březen 2006 – únor 2007) NZDM, která nezískají podporu v grantovém kole nebo se ho nezúčastní, budou mít ještě možnost v březnu 2006 žádat o prostředky do výše 10 tisíc Kč na oblast podpory B), tzn. mohou získat menší finanční částku na vzdělávání nebo odbornou pomoc v oblasti posílení kapacity organizace a její udržitelnosti. Na tyto příspěvky je v programu z celkové částky k dispozici 195 000 Kč. INFORMACE K PROGRAMU Bližší informace a formulář získáte na www.nadacevia.cz nebo se přímo obraťte na Katku Bláhovou telefonicky na čísle 233 113 370 nebo e-mailem na:
[email protected] Po předchozí dohodě je možná osobní konzultace v sídle Nadace VIA, Jelení 195/9, 118 00 Praha 1.
PUBLIC INTEREST LAWYERS ASSOCIATION
>>>>>>>> hledá <<<<<<<< KOORDINÁTORA STUDENTSKÝCH AKTIVIT Úkolem koordinátora bude organizačně zajišťovat tréninkové akce pro studenty právnických fakult, spolupracovat na tvorbě a realizaci programu vzdělávacích akcí pro studenty právnických fakult a podílet se na publikačních aktivitách. Nástup od 1. 1., nejpozději 1. 3. 2006.
<<<<<<<<<<<<<<<<<
POŽADUJEME:
aktivní znalost anglického jazyka § kvalitní písemný projev § samostatnost a spolehlivost organizační schopnosti § právnické nebo ekonomické vzdělání výhodou
<<<<<<<<<<<<<<<<<<
NABÍZÍME:
zajímavou práci pro nevládní organizaci v oblasti vzdělávání § smysluplné využití schopností a vzdělání § odpovídající finanční ohodnocení § spolupráci se zkušenými právníky i dalšími odborníky z nevládních organizací i jiných institucí § prvních 6 měsíců práce na poloviční úvazek, v druhé polovině roku 2006 možnost přechodu až na úvazek celý § vhodné i pro studenty vyšších ročníků vysokých škol Životopis a motivační dopis zasílejte na e-mail
[email protected]. Další informace poskytne: Vítězslav Dohnal, tel.: 381 253 904, e-mail:
[email protected]
20
DISKUSE
12.–18. PROSINEC 2005 V RESPEKT 50 INZERCE
Konec katolického světa Co tvoří pilíř republikánského chrámu Francie
„F
rancie je laická republika“, praví její ústava už od roku 1946. Co přesně si pod tímto pojmem, který ve zmiňované pasáži předchází i přívlastkům „demokratická a sociální“, představit? Podle běžné interpretace jde o důsledné zamezení vlivu církví ve veřejné sféře – zejména ve školství. Tento princip ovšem dochází v praxi leckdy bizarního naplnění. Horliví vyznavači laicity s úspěchem brání proniknutí jakékoli zmínky o náboženských symbolech a tradicích – nedílné součásti evropského kulturního prostoru – do výuky, takže se francouzští školáci například v tomto adventním období nemohou od svých učitelů dozvědět nic o tom, proč se slaví křesťanské Vánoce. Dostaví-li se do školy se šátkem či kippou na hlavě, případně s výrazným křížkem kolem krku, riskují vyloučení. Strážci absolutního vykázání všeho konfesionálního do soukromé sféry se mohou opřít o širokou podporu veřejnosti: podle průzkumu agentury CSA z letošního února řadí 75 % dotázaných laicitu mezi „základní prvky identity Francie“. V tom se tedy Francouzi shodují se svým prezidentem Chiracem, označujícím laicitu za „pilíř republikánského chrámu“.
Dvě Francie Současný všeobecný konsensus o laicitě jako součásti národního dědictví podtrhuje hloubku proměny, kterou prošla francouzská společnost od počátku 20. století. Když 11. prosince 1905 vstupoval v platnost zákon o odluce církví od státu, vrcholil tím boj „dvou Francií“, trvající s různou intenzitou po celé 19. století. V této nelítostné bitvě se střetávali zastánci Francie – „prvorozené dcery církve“ –, bašty katolicismu (byť se specifickou galikánskou příchutí), s dědici idejí revoluční Francie, osvícené vlasti antiklerikalismu. Republikánská levice (s několika protestanty v čele) se se svými konfrontačními záměry vůči katolické církvi nijak netajila a od svého nástupu k moci v roce 1879 nastolila tvrdý kurz: omezování vlivu církve ve školství, nepřátelská opatření proti kongregacím vedoucí k masovému exodu členů řádů (kolem 30 000). V posledním desetiletí 19. století, kdy se zdálo, že napětí pomalu povoluje, pohltila Francii Dreyfusova aféra, spočívající ve falešném
DOPISY Proč říkat Karáskovi ne? Unie svobody prohraje volby na plné čáře. Pokud chce současné vedení obnovit tradici morálního akcentu této strany, mělo by po nastávajícím debaklu okamžitě iniciovat ukončení politické činnosti své strany a zbylý majetek včetně peněz za senátory rozdělit svým voličům za věrnost. Každý hlas pro Němce je pro mě stejně pochopitelný jako monografie z kvantové fyziky. I kdyby se Svatopluk Karásek zúčastnil konkurzu do opičí reality show, stále by byl o čtyři třídy lepší alternativou než ten nabubřelý, ohmataný, jednorozměrný aparátčík, který si vykládá smysl liberální politiky jen jako účast vlastní osoby v jakékoli, jakékoli, jakékoli vládě. Včetně takové, která by se zodpovídala komunistům, jak jsme viděli při pádu Grosse. Co US navrhuje? Kde jsou liberální témata (ŽP, racionální přístup k lehkým drogám, registrované partnerství, kvalitní školství, nízké daně)? Kdy naposledy přišel člen US s nějakým článkem do novin? Já jsem četl Karáska v LN. Psal tam – o Klausovi. Ne o svobodě, ne o ekonomice, ne o programových tématech. Jenom skočil na lep demagogovi z Hradu a kritizoval jeden z jeho stokrát recyklovaných výronů samolibosti. Proč? Pro člověka, který nevěří ODS nebo nesouhlasí s jejím programem a který preferuje liberální politiku pravicového střihu, je deformace US nepříjemná. Konzervativci musí mít v parlamentu svého příbuzného, oponenta, který nepřipustí jejich levotočivost nebo aroganci moci a který vnese do politiky závan současného kritického myšlení. Unie svobody promarnila šanci a nejhorší na tom je, že ji to ani v nejmenším netrápí. Petr Huňa
obvinění důstojníka židovského původu ze špionáže pro Německo. Představitelé konzervativních katolických kruhů, halasně manifestující svoji touhu po očistě Francie od „zednářsko-protestantsko-židovského moru“, si proti sobě definitivně popudili svobodomyslné republikány. Bezprostředním podnětem k silovému řešení vztahu církve a státu se nakonec stal diplomatický incident s Vatikánem. Socialisté s umírněnou pravicí pak v parlamentu prosadili bez jakékoli dohody s katolickou církví, ke které v tu chvíli příslušelo (alespoň matrikově) kolem 90 % francouzské populace, zákon se dvěma klíčovými větami: „Republika garantuje svobodu svědomí... Republika neuznává, neplatí ani nepodporuje žádné vyznání.“ Politici formátu Brianda, Jaurèse či Clemenceaua však prokázali dostatek soudnosti a po svém slavném antiklerikálním vítězství intenzivně usilovali o rychlé vytvoření přijatelného modu vivendi s katolickou církví. Náboženská válka se nekonala a doplňující zákonná opatření zajistila církvím nepřímou finanční podporu od státu ve formě převzetí odpovědnosti za církevní nemovitosti obcemi. Smíření potvrdila první světová válka, ve které katolická církev přinesla svou krvavou oběť na oltář Republiky. Vývoj křesťanských vyznání v soudobé Francii sleduje všeobecný evropský trend prohlubující se sekularizace. Nejvýznamnější socioložka francouzského katolicismu Danièle Hervieu-Légerová mluví v této souvislosti o „konci katolického světa“. Postupná ztráta vlivu křesťanských církví ve francouzské společnosti ovšem ani náhodou neimplikuje ústup laicity z veřejného prostoru.
„Islámská hrozba“ Nedávný velkolepý comeback tohoto pojmu do slovníku francouzských politických elit je ukázkovým příkladem politického manipulativního využití historie. Dnešní – zejména pravicoví – politici bijí na poplach na obranu laicity, využívajíce překvapivé životnosti (levicového) mýtu, aniž by samozřejmě přikládali jakoukoli váhu původnímu smyslu tohoto principu a okolnostem jeho uzákonění. Laicita se stala jedním článkem v řetězci zhoubné argumentace lepenovského původu, v současnosti však již široce akceptované,
Jak je to vlastně s VZP? V článku Elišky Bártové Ratha ta ta ta (Respekt č. 48/05) je uvedeno, že zatímco pojišťovny dostávají od svých aktivních pojištěnců (zaměstnaných) kolem 1200 Kč měsíčně, stát platí za „svoje“ pojištěnce, tedy důchodce, nezaměstnané a děti kolem 500 Kč měsíčně. Protože VZP má údajně relativně největší počet „státních“ pojištěnců ze všech pojišťoven, pak s ohledem na to, že důchodci v průměru spotřebují mnohem více peněz než mladí, zaměstnaní lidé – údajně konzumují kolem 80 % výdajů ve zdravotnictví –, se mi jeví jako hlavní důvod velkého deficitu VZP právě tato skutečnost, protože peníze pojištěnce jdou adresně na „jeho“ pojišťovnu. Je-li tomu tak, pak jako zásadní krok pro zlepšení finanční situace VZP se mi jeví podstatné zvýšení příspěvku státu na „státní“ pojištěnce. Tím nechci říci, že VZP dělá vše správně. Mám-li ve svých úvahách pravdu, pak je nutné konstatovat, že ředitelka Musílková nevyvinula dostatek úsilí, aby přiměla stát k nápravě. To, že navíc VZP vynakládá zbytečně peníze na přístrojové vybavení, nevyvíjí dostatečné úsilí ke snížení počtu nepotřebných lůžek v nemocnicích, případně počtů nemocnic, jsou další aspekty, které vedou k zadlužení VZP. Jak je možné, že poslanci, respektive vláda, kteří jsou údajně o tom všem informováni, nedělají prakticky nic pro pozitivní změny v oblasti zdravotnictví? RNDr. František Lukeš, Brno
o „ohrožení francouzské národní identity islámem“, rozuměj kupříkladu děvčaty nosícími ve škole šátek, symbol konfesionální příslušnosti. Rétorika tohoto typu má úspěch: podle již citovaného průzkumu si 58 % Francouzů myslí, že laicita „je v nebezpečí“. Proč? Žijeme v době všudypřítomných médií nelítostně bojujících o sledovanost. Ta se nejspolehlivěji získává vytrvalým opakováním lehce zapamatovatelných, stereotypních schémat založených na motivu ohrožení. Francouzský příklad formování „veřejného mínění“ večerním televizním zpravodajstvím přesně analyzuje historik Gérard Noiriel: „Rubrika zahraničního zpravodajství se dnes točí kolem jednoho hlavního hrdiny: islámského teroristy. Domácí zpravodajství zase diváky bez přestání bombarduje obrázky delikventů ‚maghrebského původu‘ z periferií velkoměst.“ Vzkaz je jednoznačný: rozzlobená mládež z předměstí se může proměnit v rekruty al-Káidy. Tragédií je, že podobné mediálně atraktivní, ale nesmyslné zkratky, s oblibou přejímané zahraničními komentátory, rozšiřují i někteří nepřeslechnutelní, vševědoucí francouzští intelektuálové jako Alain Finkielkraut. Ten nedávné nepokoje definoval jako „etnicko-náboženskou revoltu černochů a Arabů proti Republice“. Ve Francii existují naštěstí i poctiví analytici sociální reality neštítící se médií, připravení podobné absurdity vyvracet (islám opravdu ve vzpouře pařížských předměstí nehrál žádnou roli, jak zdůrazňuje například známý sociolog Michel Wieviorka) a připomínat politickým elitám nepříjemnou pravdu o tom, že v této smutné historii nejde o konfesi pěti milionů Francouzů, ale o hlubokou frustraci mladých lidí, obětí sociální nerovnosti a často i rasové diskriminace. Hledat souvislost mezi tímto problémem a letos tolik oslavovanou laicitou však není až tak scestné. Krize „francouzského modelu“ totiž spočívá zřejmě i v tom, že si svou přemrštěnou a leckdy intolerantní snahou vytlačit rozličnost duchovních tradic z veřejného prostoru možná uzavřel cestu k jiným způsobům integrace než pomocí pendreku a slzného plynu. Ondřej Matějka Autor je historik.
o případu studentů, kteří jsou souzeni za kritiku vedení fakulty v roce 1989. Přeji si, aby tento duch solidarity na fakultě zůstal. Stále se ještě nedokážu vyrovnat s komunistickou zvůlí a arogancí, která z fakulty architektury odvedla do vězení mého profesora Bedřicha Rozehnala a spolužáka Jana Sedláka. Myslím, že etika, umění, svoboda a architektura jsou spojité nádoby. Je to vidět nejenom na společných výrazových prvcích nacistické a socrealistické architektury, ale zejména na jejím duchu pohrdajícím odlišným uměním a lidmi. Myslím, že období obou totalit by mělo být studentům připomínáno. Také by jim mělo být zřejmé, že vracet se k svému učiteli a škole obohacuje obě strany. Zapomínat je pohodlné. Ing. arch. Zdeněk Gryc, Jihlava
Policii nemůžeme věřit Zaujaly mne vaše články o Radovanu Krejčířovi (např. Za koho hraje policie, Respekt č. 43/05), kterého všichni považujeme za gaunera a tím pádem s klidem máváme rukou nad tím, jak jeho případ vyšetřuje policie. Chtěl jsem se tedy zeptat, jestli se budete i nadále tomuto případu věnovat, myslím, že je to důležité pro všechny v této zemi, abychom měli jistotu, že nás nemůže policejní zvůle tak jednoduše poslat do vězení. V této zemi už bylo tolik kauz, které se nedočkaly došetření nebo byly zmateně zametené pod koberec, že vlastně už nemáme žádnou jistotu. Důkazem je i vyšetřování policie kolem CzechTech, kde samozřejmě podle ministerstva vnitra bylo vše ze strany policie v pořádku.
K článku děkana fakulty architektury Josefa Chybíka
Petr Václav, Praha
Jsem rád, že žiji v době, kdy se vedení fakulty dokáže zastat svých žáků, mezi něž se také počítám. Mám tím na mysli článek Kdo má skládat účty Josefa Chybíka (Respekt č. 48/05), kde psal
Týdeník Respekt přijme korektora na poloviční úvazek. Nástup možný ihned. Písemné nabídky posílejte prosím e-mailem na adresu
[email protected].
Q
Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1
www.levneknihy.cz
990 Kč Dějiny Evropy
299 Kč
Rytmus, občanské sdružení,
řijm
e
p ho f ina nční ma nažer a na plný úvazek. Potřebujeme člověka přesného, flexibilního a motivovaného, se zkušenostmi s neziskovým sektorem. Nabízíme vstřícné prostředí, možnost dalšího vzdělávání. Nástup: leden 2006 Kontaktní osoba: Pavla Baxová, e-mail:
[email protected], tel.: 224 255 819, 224 251 610
KULTURA
RESPEKT 50 V 12.–18. PROSINEC 2005
21
Švankmajer v pasti svobody Šílení je film o strachu z toho, co jsme schopni rozpoutat
Ř
íká se, že osobní postoje a názory umělce nelze spojovat s jeho dílem, jenže na miniaturním prostoru české kulturní scény to jinak nejde. Filmy Jana Švankmajera včetně toho nejnovějšího s názvem Šílení jsou neosobní, chladné a autor je předkládá publiku s odstupem, jako když řezník pleskne o pult kusem hovězího (což se ostatně na plátně děje často). Přesto autorovy osobní postoje nejdou od jeho filmů oddělit, jsou jejich skrytou součástí. I Švankmajer mluví o tom, co se děje právě jemu. Komunisté ho nesnášeli, protože jeho vnitřní svoboda nešla spoutat represivními nástroji. A současný režim ho vystavil popularitě, která je pro něj zhoubná, jelikož přivedla na jeho filmy nepravé většinové publikum. Těžko říct, čím je víc ohrožen.
Zlo pod zámkem Snímek Šílení distribuuje firma Warner Bros., hrají v něm české hvězdy a reklama se mnohoslibně zaměřila na všechny, kdo se chtějí ubavit k smrti: temný sex, Geislerová v roli nymfomanky, markýz de Sade, uřezané orgány všeho druhu. Diváci hollywoodských hororů teď zpravidla zklamaně opouštějí sály i s pytli popcornu v rukou, ale nachytat se dali i mnozí recenzenti. Švankmajer se jim zdá unavený, neumí prý pořádně režírovat herce a jeho horor je málo děsivý. To je pravda. Šílení nejsou ani originální, ani strašidelní, ani provokativní. Dá se dokonce říci, že je to nuda. Už ten příběh: mladý Berlot se vrací z matčina pohřbu, setká se s markýzem, je svědkem jeho hrátek se sexem, náboženstvím a pohřby. Dostane se do podivně
Zkušení diváci hororů teď opouštějí sál...
liberálně vedeného blázince. Skutečné vedení ústavu zatím sedí v podzemních celách – a Berlot je jím manipulován, přestože je přesvědčen o své svobodné vůli. Co je tady objevné? Ve srovnání s dnešním kultem porna a prostituce je markýz de Sade ubohý amatér. Rouhat se může beztrestně kdokoli, nejasnou hranici mezi normalitou a šílenstvím si uvědomuje každý školák a o pasti svobody a manipulace v demokracii se přesvědčujeme v běžném životě. Jenže o zábavu, napětí a objevy tady nejde. Kdyby Švankmajer chtěl natočit něco děsivého a nevídaného, byl by to udělal, tak jako mnohokrát předtím. Ale jemu šlo o navození pocitu přesycenosti, otravy, neřešitelnosti. Nejde o hrůzu z toho, co je, ale o strach z toho, co jsme schopní sami rozpoutat. Ve Švankmajerově pojetí nemáme nic pod kontrolou – sebe ani svět kolem. Klíčovým okamžikem je tu chvíle, kdy ze zamřížovaných cel vyrazí horda mužů natřených dehtem a obalených v peří. Nemají tvář, běží setmělým ústavem a bijí chovance pendrekem. Zlo je nezničitelné právě proto, že nikdy nevíme, odkud vyrazí.
loutkohereckého principála. Proč tedy Švankmajer točí filmy? „Protože film si může na diváka pár let počkat a divadlo ne,“ odpovídá. Švankmajerova imaginace se opírá o vzpomínky z dětství, a proto v jeho filmech ulpělo leccos anachronického: loutky, život v oprýskaných činžácích, bezčasí, oživování jídla a běžných předmětů. Po hraně mezi snem a skutečností se dá kráčet snadněji ve filmu než v divadle. Anebo i jinak: na loňské výstavě Jídlo prezentoval Švankmajer cyklus Sny. Každý sen byl popsán na tabulce a doplněn exponátem. Vedle housky přilepené na kuřecí nožce stálo, že se převrhl kamion s houskami a ty pak samy odběhly na drůbežích nohou. Šlo o sen ze sedmdesátých let. Člověka napadalo, že kdyby tehdy všichni občané ráno zhmotňovali své sny z levných surovin, mohli jsme se cítit svobodnější. V případě Švankmajera nešlo jen o umění, ale i o terapii. Obsese a terapie jsou pro surrealisty zásadní pojmy, a to platí i pro Šílené. Je to především příběh zrozený z frustrace.
Dřevění herci
Mezi fotbalisty
Jan Švankmajer je původně loutkář a kouzlo staročeského loutkového divadla ho inspiruje dodnes. Tak je také třeba chápat jeho práci s herci: vždycky je režíroval, jako by byli dřevěné loutky. O psychologii postav v jeho divadle nikdy nešlo, ale zároveň ho zajímaly osobnosti – Petr Čepek, Jan Hartl, Jan Tříska. Švankmajer také často vystupoval před svými filmy s projevem. V případě Šílených ho dokonce natočil: na začátek objasní z plátna divákům, že uvidí horor, a že umění je mrtvé. Typická praktika
Těsně po listopadu 1989 začal Jan Švankmajer docházet na schůze svazu filmařů FITES. Asi rok tam usilovně pracoval na návrhu audiovizuálního zákona a jeho inteligence, obětavost a pozitivní přístup nabíjely energií všechny kolem. A pak se celý projekt utopil v byrokracii a chamtivosti polistopadové elity. Švankmajer přestal chodit na schůze a vrátil se mezi úzký okruh přátel. Nutně mu přitom musel běžet hlavou námět, který ležel dvacet let v šuplíku: Šílení. Vzpoura v blázinci, která je vlastně jen výmě-
Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.
...jenže tady o zábavu, napětí a objevy nejde.
FOTO ATHANOR
FOTO ATHANOR
Jak Trautenberk k medaili přišel Televizní Večerníček má narozeniny a diváci volili svůj nejoblíbenější. Vyhrály Krkonošské pohádky, vrcholné dílo českého moderního bájesloví. Ať už jste drželi palce Krtečkovi, Křemílkovi s Vochomůrkou nebo králíkům z klobouku, výsledek hlasování nelze než uznale respektovat. Má totiž svou logiku. Dvacetidílná série příběhů o „mocném Krakonošovi a jeho zlomyslném sousedovi, sedláku Trautenberkovi“ korunuje velkolepou myšlenkovou tradici započatou už kdesi v obrozeneckých dobách a naplno rozkvetlou v lidově demokratické éře. Dobro a zlo, dva magnety každého správného příběhu pro nejmenší, si ve jménu republiky nenápadně vyměnily role, aniž by si děti všimly.
Kojot s plnovousem V chalupě tlustého, věčně nespokojeného Trautenberka, který jako by z oka vypadl stalinským karikaturám buržoazie, žije české služebnictvo. Jsou to dobráci od kosti. Bázlivý myslivec, který by neublížil mouše, urostlý horal, co umí vzít za práci, a ryzí vesnická Anča s prořízlou pusou. Jemnostpán Trautenberk kle-
je německy, poroučí a rád se obohacuje na úkor svého souseda Krakonoše. Jednou pošle čeládku nakrást dříví, podruhé třeba zabít Krakonošovu sojku kvůli peří. Anče, Kuba a hajnej remcají, ale jdou. Krakonoš je ovšem všemocný. Má dalekohled, kterým dohlédne kamkoli, sojku vyzvědačku, uši jak radary a dvěma kroky přejde celé hory. Služebnictvo přistihne při činu, to mu za tepla vyslepičí, co si zase jemnostpán vymyslel, a Trautenberk je po zásluze ztrestán. Obvyklé schéma Krkonošských pohádek ukazuje, že některé ingredience večerníčku, vyrobeného v roce 1974, dobře známe z pohádek 50. let – nezkažený nevinný lid, zparchantělá hamižná šlechta. Jenže za Gottwalda bývalo poselství revoluční. Masy, vedené prostými nebojácnými chasníky, přinášely na zámek změnu režimu. Na Trautenberkově statku se vítězný únor nekoná, vše zůstává při starém a dokola se opakuje. Průhlednou vykořisťovatelskou agitku tu napájejí mnohem starší prameny a činí ji mocnější. Tenhle večerníček vrací do hry nadpřirozenou moc-
nost, jakési božstvo, jež mívalo v socialistické tvorbě dlouho zapovězený vstup. Teď se dveře pootevřely, ale Nejvyšší musel projít kádrovými prověrkami. Kdysi, ještě před nástupem Krakonoše, vládla horám nad Vrchlabím ve fantazii místních jiná bájná postava – Rýbrcoul alias Rübezahl. Duch hor, napůl Čech a napůl Němec, a hlavně vykutálený šprýmař. Žádný všemocný dozorce, ale nevyzpytatelná bytost, která někdy pomáhá, jindy škodí. (Podobný archetyp najdeme ve většině mytologií, v Severní Americe jej například reprezentuje kojot.) Obrozenecká potřeba vytvořit si ryze českou legendu z Rübezahla ale v devatenáctém století udělala vousatého Krakonoše. Se jménem se měnil charakter – z kejklíře se postupně stával moudrý a přísný vladař, správce větrů, deště a sněhu. Normalizační večerníček proměnu završil: Krakonoš vystupuje jako Velký bratr. Velkomyslně hýčká své donašeče (a kdo by si tak moudrému vládci nepostěžoval), potrestá však každého, kdo by mu v revíru rozkopl prašivku. A sudeťáka obzvlášť.
Kerkonošský paradox Při pátrání po okolnostech zrodu večerníčkového seriálu člověk znejistí. Za oponou totiž nenajde žádný tým kovaných televizních straníků, kalkulujících, jak dětem vštípit pravidla normalizace už v mateřské školce, ale sympatickou dámu. Autorka scénáře Božena Šimková byla při prověrkách roku 1968 vyhozena z nakladatelství a televize, protože trvala na tom, že příjezd spřátelených vojsk je okupace. Pracovala jako vrátná při stavbě metra, přátelila se se zakázanými básníky Oldřichem Mikuláškem, Janem Skácelem. Psát mohla většinu Husákovy éry jen přes tzv. pokrývače (přátele podepisující její texty svým jménem) a z jejích vzpomínek na minulost neprosakuje žádná nostalgie.
nou stráží. Není osvobozující a nemá smysl, jelikož společnost se trvale zmítá mezi represivní diktaturou a anarchií. Svobodná proto nemůže být společnost, nanejvýš jedinec. A to ještě jen pokud pochopí, že jeho výchozí prostor je omezený. Takový pesimismus působí drtivě, jenže je naštěstí pouze jednou stránkou věci. Švankmajer vydržel u filmu a výtvarné práce padesát let. Kdyby plně věřil, že lidská existence není nic jiného než zkázonosná past, nemohl by toho tolik udělat. Je to světová osobnost a jeden z nejdůležitějších poválečných českých umělců. Nikdy si nezadal s komunisty, nikdy nic nečekal od polistopadových ministrů. V roce 1982 odmítl podepsat svůj film Do sklepa, protože po něm chtěli, aby změnil konec. Jako první začal s Jaromírem Kalistou natáčet ve vlastní produkci. Vždycky věděl, že jeho filmy nejsou pro každého. Jestliže vůbec kdy stál před dilematem, pak až dnes, kdy se ve jménu Warner Bros. musí tvářit, že pro každého jsou. Úspěch Otesánka ho vynesl na přední stránky novin a je otázka, zda je to dobře. Jako imaginativní umělec potřebuje Švankmajer stát stranou, ale jako filmař musí mít peníze na příští film a to bez slávy nejde. Nepochybně půjde dál svou osamělou cestou a bude sám sebou. Jenže komercializace ho staví na hrací pole, jemuž se vždycky chtěl vyhnout: bude stále častěji hodnocen jako fotbalista, politik nebo rocker – tedy povrchně. V pasti svobody se neocitá jen lidstvo jako celek, nýbrž i Jan Švankmajer jako svobodný umělec. Jenže z úspěchu ani svobody není cesta zpět a všichni musíme uvažovat, co s tím. Q
O to překvapivější je, když se řeč stočí do Krkonoš. Když v roce 1974 napsala první sérii pohádek (opět přes pokrývače), dramaturg je prý nijak ideologicky nemasíroval. Za svou předlohou si sedmdesátiletá spisovatelka stojí dodnes. „Kdo v tom vidí sudeťáka, musí být pitomec,“ vrtí hlavou, „a Anče s Kubou jsou slušný, hodný lidi, který mají svou morálku.“ Další pokusy přimět ji k pochybnostem troskotají a v závěru hovoru paní Šimková vytahuje poslední triumf, jenž má etiku díla definitivně stvrdit. „Právě mi knižně vyšlo pokračování večerníčků. Ančeti a Kubovi se tu narodí Kubíček, mladá krev. Nemá Trautenberka rád, a tak na něj políčí past. Trautenberk se chytí a Kubíček si říká: Co kdybych ho tam nechal, stejně za nic nestojí? Když vtom se objeví Krakonoš a praví: Ne, ne, i ten plevel má nárok na kousek hlíny.“ Tazatel, odzbrojený Krakonošovou velkorysostí, kapituluje a cestou ze spisovatelčina bytu přemítá. Zřejmě nejpozoruhodnějším a málo zmapovaným rysem Husákovy vlády bylo, že lidé dopředu ustupovali režimu tam, kde to nebylo nutné, báli se, aniž by strašidlo praštilo do stolu. Možná, že tentýž podbízivý reflex vedl pero Boženy Šimkové. Atmosféra normalizované doby skrze ni vydala návod, jak se nejlépe zavděčit vrchnosti a jaké chování je správné. Vhodnou příměsí nadpřirozených prvků a morálním ponaučením, které Krakonoš deklamuje v závěru každého dílu, dostal recept patřičné posvěcení – tohle není propaganda, ale národní moudrost. A proč tomu věříme ještě dnes? To už je jiná pohádka. Petr Třešňák
Q
Proč tady vlastně pořád vyhrávají pohádky, jako je ta o zlém Trautenberkovi? Máte-li na to názor, řekněte ho na www.respekt.cz.
22
KULTURA
12.–18. PROSINEC 2005 V RESPEKT 50
A už jste slyšeli gypsy punk? Do Prahy se řítí imigrantský kabaret Gogol Bordello
J
e doba křížení a nosí se možné i nemožné fúze hudebních stylů. Všechno už tu bylo, tvrdí skeptici. Když vtom z hlubokých lesů tajemné slovanské země jménem Hützovina vystupuje šlachovitý dlouhán s kozáckým knírem a angličtinou s ruským přízvukem vzdorovitě praví: „A už jste slyšeli gypsy punk?“ Pokud ne, zkuste to tuhle středu v pražském klubu Roxy. Není sice jisté, že podobně namíchaný koktejl romských, ruských, židovských, rockových, punkových a reggae vlivů už někde na světě neexistuje. Ale pokud zvěsti nelžou, jisté je, že ve starém sklepním kině nezůstane kámen na kameni.
Bordel v Gogolově stylu Duchovním otcem imaginární země Hützoviny, kde se snoubí krutý feudální řád s totálním chaosem jedenadvacátého století, je ukrajinský běženec s newyorskou adresou Eugen Hütz. Charismatický frontman kapely Gogol Bordello, výrazně imaginativní, prudce proměnlivý, lehce psychopatický a hlavně neuvěřitelně zábavný. Jeho cikánský kabaret přijíždí do Prahy představit své v pořadí už třetí album s názvem Gypsy Punks: Underdog World Strike (volně Světová stávka pechařů). Narodil se v Kyjevě na Ukrajině v roce 1972 a až do výbuchu Černobylu prožíval celkem normální sovětské dětství poznamenané materiální i duchovní nouzí. Jeho otec, řezník a současně kytarista v undergroundové kapele, způsobil, že se na jedné z posledních škol objevila v synově osobní složce poznámka „vychován v protisovětské rodině, která holduje rockové hudbě“. V době, kdy byla po jaderné katastrofě rodina z bezpečnostních důvodů přesídlena do městečka Stryj poblíž maďarských hranic, Eugen zjistil, že je z matčiny strany Rom. Při pátrání po svých romských předcích si pořád víc uvědomoval, jaké stigma tenhle původ představuje, takže následující léta se k němu spíše nehlásil. Když mu bylo osmnáct, odešli Hützovi z Ukrajiny a několik let se protloukali utečeneckými tábory v Maďarsku, Polsku, Itálii a Rakousku, až nakonec zakotvili v americkém Vermontu. Zkušenosti imigranta zásadně formovaly Hützovo vidění světa i muziku, kterou hrál po evropských táborech. V téhle linii pak pokračoval ve Vermontu a později v New Yorku. V roce 1996 vznikla formace Flying Fuck, která se po čase pro-
censtvo, takže Gogol Bordello má do některých newyorských klubů zapovězen přístup. Azyl a odpovídající atmosféru kapela nalézá – jak jinak – v ruských, řeckých a bulharských barech pro přistěhovalce.
Zpátky domů Zdálo by se, že nejde o nic jiného, než si pořádně zatrsat. Hützovy texty jsou ale i přes svou surreálnost výrazně politické a nohama na zemi. „Vidíš bratry a sestry / jak si dělaj mejdan z ničeho / zrovna jako v uprchlickým táboře / mejdan se dá udělat kdekoli / a nejsou k tomu třeba prachy / stačí nekonečná moc lidský vynalézavosti,“ zpívá Hütz v písni Oh no. Frontman je současně autorem většiny textů na internetových stránkách kapely, které vytvářejí auru legendy a vesele rozvíjejí mytologii bájné země jménem Hützovina. Tady už ovšem vystrkuje růžky jeho upovídanost, která občas sklouzává od hravosti ve stylu dada až k mnohomluvnému neříkání ničeho. Rocker a pankáč Eugene Hütz opsal kruh a teď se vrací ke svým kořenům. „Nakonec je to stejně romská hudba, která ke mně nejvíc promlouvá,“ vysvětluje. „Ale neberu to etnicky. Vnímám ji spíš jako muziku lidí na cestě, která je autentická pro Mysli lokálně, fuckuj globálně aneb cesta kolem světa s Eugenem Hützem. FOTO PROFIMEDIA.CZ všechny běžence.“ V červnu tohoto roku zašel ještě o krok dál, když se s kapelou vydal na turné po ukrajinských romských osadách – dospěl k názoru, že když tak dlouho čerpají z ukrajinských slavila jako Gogol Bordello. První část názvu reflek- ve kterých Hütz zpívá, od angličtiny a ukrajinštiny vlivů, přišel čas vyvézt bordellovský kabaret do tuje fakt, že spisovatel N. V. Gogol je všem členům přes italštinu a španělštinu až po občasný výkřik země původu. Do osad vyrazil vyzbrojen cédéčuskupení blízký svou oslavou absurdity a lidské v romštině. Houslista Sergej Rjabcev, další tahoun kem s vlastními skladbami ve stylu hip hop. Texhlouposti; druhá by měla evokovat sensuální potě- živých vystoupení, k tomu dodává, že občas Eugen ty údajně radí mladým Romům, jak se bránit polišení a lacinou vulgárnost bordelů. cejní brutalitě v duchu slavné vypalovačky Musíš „hovoří jazyky dávno vyhynulých kmenů“. Kromě houslí, akordeonu, basy, kytary a bicích znát svoje práva od The Clash, která vyjmenovává ke kabaretu neodmyslitelně patří dvojice perkusi- základní práva zatčeného. Na útesech rokenrolu Bylo by s podivem, kdy by si tak výrazného týponistek, která se výrazně podílí na doprovodném Multikulturní kapela, jejíž členové pocházejí teátru. Gogol Bordello totiž vystupují v bizarních ka nepovšimli také filmaři. V nízkorozpočtovém z Ruska, Ukrajiny a Izraele, se ráda chlubí výro- a extravagantních kostýmech a šokují obecenstvo snímku Everything is Illuminated (Naprosto osvětkem nejmenovaného kritika, který ji označil za roztodivnými performancemi. K těm známějším leno) si Hütz, chudší o knír a navlečený v teplá„zparchantělé křížence, které imigrační policie patří scénka, při které dámy převlečené za ruské kové kombinéze, zahrál po boku Elijaha Wooda vyvrhla na útesech rock’n’rollu“. Lepší reklamu by oficíry roztrhají Hützův pas, zbijí ho a svážou šňů- ukrajinského průvodce amerického židovského si sami nevymysleli. Rámec bordellovského stylu rou od mikrofonu. Není výjimkou, když si rozdo- mladíka, který pátrá po svých předcích. tvoří romský čardáš a skočný punk à la The Clash, váděný principál típá o holé tělo cigarety a do borkterý se ovšem volně mísí s ukrajinskými lidovými dellovských dějin rovněž vstoupila série vystoupe- Karolína Ryvolová Autorka je romistka. Q popěvky, balkánskou dechovkou, plážovým reggae ní s mongolskými hrdelními pěvci. Zběsilá party na pódiu obvykle rozdivočí i obei nadupaným dubem. Stejně rozmanité jsou jazyky,
Kdo to schytá v žitě
ková ve svých obrazech dusivě uzavřených mikroklimat zachytila dosti opomíjený rys totalitní atmosféry: režim nedeptal společnost jen přímým násilím, ale ještě víc nepřímo. Zavedením politické nesvobody uvolnil prostor nesčíslným malým diktátorům, kteří se prostě jen vyžívali v šikaně bez ohledu na nějakou ideologii. Stejně omezené autoritáře, kteří si představu „pořádku“ odvodili ze zapšklých konvencí a předsudků, ostatně najdeme i v amerických románech téže doby.
Dospívání na maloměstě 50. let v české literatuře ještě nikdo takhle nepopsal. Kvalitní románový debut Věry Noskové ale prozatím neprávem zapadl.
Druhý pokus
Nakladatelští lektoři jsou zvyklí pročítat tisíce stran zjitřených generačních výpovědí, v nichž mladí autoři předkládají své první střety s realitou jako ojedinělou zkušenost. Od časů Karla Hynka Máchy přitom líčí víceméně totéž: senzace i deprese erotiky, nebezpečnou opojnost prvních zhýralostí, ztrátu důvěry k hodnotám, které jim vštěpovali dospělí, hledání něčeho opravdovějšího. Téma konfliktu dospívajícího jedince s životní realitou není rozhodně banální, ale často tak vyzní. K tomu, aby bylo podáno nevšedně, je zapotřebí něco navíc, ať už v rovině jazyka a stylu nebo postřehu a poznání. Románový debut Věry Noskové Bereme, co je může po prvním prolistování působit jako žánrový hybrid kombinující generační zpověď s čtením pro dívky, pravda, poněkud divočejším, než bývá zvykem. Výjimečný je sugestivním zachycením reality a spontánním vypravěčstvím, především se v něm však živě ozývá hlas generace, jež by za normálních podmínek přišla se svými prvními citovými konfesemi někdy před pětatřiceti lety. Bezmála šedesátiletá autorka zde totiž vypráví o teenagerech z malého jihočeského města na přelomu padesátých a šedesátých let.
Není kam utéct Literární veřejnost v rozumných zemích bývá na zpovědi mladých autorů obvykle zvědavá, neboť naznačují, na co se má stárnoucí populace připra-
vit. Rebelii americké mládeže šedesátých let takto předznamenala už roku 1951 románová prvotina J. D. Salingera Kdo chytá v žitě, jejíž překlad se stal o deset let později kultovní knihou také u nás. Bylo příznačné, že podobné texty z domácího prostředí zdejší moc potlačovala, popřípadě je nechala redakčně deformovat, aby hrdinové víc odpovídali mládežnickému ideálu. Známý je například poprask, jaký vyvolali Škvoreckého Zbabělci, jimž se podařilo proklouznout cenzurou koncem roku 1958. Děj románu se přitom odehrával v úplně jiném režimu o patnáct let dřív, ale už jen zobrazení vnitřní opravdovosti hrdinů, potřeby svobody a pudového odporu k přetvářce vyznělo jako antikomunistická provokace. U Věry Noskové je časový odstup od dějů, které líčí, ještě mnohem větší. Její autobiografická hrdinka Pavla se narodila krátce po válce. Už svým původem byla několikanásobný outsider. Její prarodiče uposlechli výzvu prezidenta Beneše k zahraničním Čechům a přistěhovali se do vlasti z Vídně, kde žili na dělnickém předměstí. Matka, vyhlášená krasavice, se tu zakrátko provdala za mladičkého Slováka, z nějž se brzy vyklubal nenapravitelný sukničkář a větroplach, takže Pavla vyrůstala bez otce. Matka se znovu provdala, porodila další děti, jenže z jakési zatrpklé mstivosti odpudivě ztloustla a stala se domácí tyrankou. Dívka, vyrůstající v atmosféře zloby a nenávisti, v sobě tajně živí sen o ztrace-
Má talent a slibuje pokračování. FOTO JINDŘICH NOSEK
ném otci. Z rádia k tomu znějí přímé přenosy politických procesů, a dědeček s babičkou, ač patřili už v Rakousku k organizovaným komunistům, žehrají na režim a litují, že se přistěhovali do tak beznadějné bídy. Ta je obzvlášť zjevná, když je čas od času navštíví někdejší vídeňští sousedé. Rodinný kruh je úmorný. Zvenčí jej navíc obepínají další kruhy – přehledné, pomluvami prorostlé městečko a ještě důkladněji prokádrovaná, zglajchšaltovaná republika v sevření celé socialistické soustavy. Není kam utéct, leda ještě dál na okraj, ještě blíž k bohémskému sebezničení. Pavla tak nakonec pozná bezdomovectví i blázinec. Nos-
Společenské procesy a nálady, které u západní mládeže vedly v šedesátých letech k pronikavé změně vnímání, myšlení i vkusu, našly svou obdobu také u nás, jenže o svých počátcích zanechaly jen málo literárních stop. U Noskové jde vinou půlstoletého časového zpoždění spíš o citovou archeologii. Osobní historie Pavly je v mnohém netypická, podivně zašmodrchaná v důsledku pokřivených rodinných vztahů, jaké se vyskytují v každé době, ale zároveň ji můžeme vnímat jako sondu do oblasti, kterou nikdo pořádně nepopsal. Zobrazuje dusno maloměsta umocněné dusnem stalinského i poststalinského komunismu, kam skoro neslyšitelně doléhají ozvěny proměn kulturního paradigmatu. Román letos vyšel hned dvakrát, což bývá ukazatelem úspěchu, jenže autorka i v tomto ohledu zůstává outsiderem. První vydání vlastním nákladem v podstatě zapadlo, nakladatelství Abonent ND se však rozhodlo dát neobyčejnému textu ještě jednu šanci. Počítá dokonce s tím, že budou následovat další díly. Pokud si Nosková udrží vypravěčský elán, mohou být také pozoruhodné. V životopisném medailónku na obálce to aspoň naznačuje barvitý přehled profesí, jimiž prošla po svém úniku z rodného městečka. Viktor Šlajchrt
Věra Nosková: Bereme, co je, nakladatelství Abonent ND, Praha 2005
Q
SCÉNA
RESPEKT 50 V 12.–18. PROSINEC 2005
HUDBA
KNIHY
23
KULTURNÍ TIP
TELEVIZE
V ulici Ve Smečkách, pár kroků od Václavského náměstí v Praze, byla minulý týden otevřena nová umělecká galerie Smečky. Její provoz zahajuje výstava s názvem Znovu spolu, která představuje koláže Jiřího Koláře a Ladislava Nováka ze sbírky Pražské plynárenské, v suterénu pak soubor neznámých Kolářových prací z konce šedesátých let. Kurátorkou obou výstav je Marie Klimešová.
Nová galerie otvírá
V Třebíči se asi rodí neuvěřitelně živá hudební scéna. Svědčí o tom zkušebny nabité kapelami jako Plodová voda Evy Braunové, Cirkus, Jesus OM nebo Špinavé nádobí. Hvězdou této scény je ovšem skupina Fru Fru, která nyní vydává nové album s názvem Nevěř tichu (Indies). Deska má skvělý zvuk. Čtveřice hudebníků vedená zpěvákem, klávesistou a příležitostným bubeníkem Václavem Bartošem hraje nefalšovaný moravský big beat napojený na zdroje jako Dunaj, Pluto nebo Vladimír Václavek. Výraz je doplněn o charakteristický zvuk steeldrums a samply. Bez zajímavosti není, že ve dvou skladbách jsou použity texty anonymních autorů z 16. století: „Nevěř tichu, nevěř hromu, nevěř pranikomu, nevěř pánu, u něhož jsi hostem, nevěř psu, třebaže vrtí chvostem...“ Obviněné je třeba rovnou popravit. Výslech nemá smysl. Vyvolal by jenom zmatek. Obvinění by přirozeně lhali, a kdybychom jejich lži vyvrátili, lhali by zase. Nikdo jim tedy raději neřekne, z čeho jsou obviněni, ani se jim nedá možnost hájit se. Poprava proběhne pomocí stroje složeného z postele a „bran“. Jehly zabudované v branách pomalu do těla obviněných vyryjí slova zákona, proti němuž se prohřešili. Tolik z povídky V kárném táboře od Franze Kafky, kterou zpracoval do formy komorní opery americký skladatel Philip Glass (2000). Českou premiéru nachystal v Divadle Archa na tuto středu Agon Orchestra spolu s režisérem Miroslavem Bambuškem. – JP –
Názory Theodora Dalrympla na chudinu západní společnosti vás nenechají chladnými – už proto, že je neříká salonní pravicový politik, ale britský psychiatr, který svou kariéru strávil v nemocnici chudinské čtvrti a ve vězení. Ve své knize Život na dně, kterou v českém překladu vydává nakladatelství Academia, popisuje život a zvyky nejspodnějších vrstev společnosti (na rozdíl od Spojených států jde na ostrovech většinou o bělochy), což může být pro našince zajímavé i proto, že tihle tetovaní holohlaví mládenci stále častěji nacházejí povyražení ve zdejších restauracích. Líčení jejich sociálního prostředí, k němuž patří násilí, sexuální zneužívání a týrání v rodině, nezaměstnanost a drogová závislost, je zasvěcené, psychiatrovy závěry pak kontroverzní. Britská lůza se podle něj nechala infikovat myšlenkami liberálních intelektuálů a vnímá sebe sama jako oběť prostředí nebo osobní historie. Výsledkem je jejich pasivita a totální nechuť se svým „údělem“ něco dělat. Sociálně cítící volnomyšlenkáři tak podle Dalrympla dělají chudákům z velkoměstských ghett medvědí službu – berou jim pocit zodpovědnosti za vlastní život, a tedy i vůli ho měnit. Přední feministky nepřemýšlejí jen o smyslu ženství, ale i o identitě svých pánských protějšků. Francouzská socioložka Elisabeth Badinterová se jí věnuje ve svém bestselleru XY. O mužské identitě, který v českém překladu vydává Paseka.
O přípravě, realizaci a vyšetřování letošních teroristických útoků na Londýn si mohou diváci utvořit detailní představu v hodinovém britském dokumentu Útok na Londýn. Vysílá ČT 2 v úterý od 20.00.
– PT –
– PT –
CO SE DĚJE VE SVĚTĚ
S Heydrichem na Berlín Ještě včera večer byla mlha nad Prahou tak hustá, že ruzyňské letiště několik hodin nepřijímalo a i premiéru Jiřímu Paroubkovi hrozilo, že při návratu z německého hlavního města přistane v Čáslavi. Ve středu v šest hodin ráno už ale vše funguje a před vchodem do nástupní haly postává skupinka mužů a žen. Jeden z nich drží v ruce ceduli s českým vojenským znakem a nápisem „Operace Berlín“. Jde o krycí název pro nejodvážnější akci českého výstavnictví za posledních padesát let: přenesení výstavy Atentát na Heydricha do bývalého říšského hlavního města. „Kde máte uniformy?“ ptá se jeden z příchozích. „V kufrech, abychom zbytečně neprovokovali,“ odpovídá kdosi z hloučku. Generálové – veteráni 2. světové války – se liší od historiků jen nějakým tím špendlíkem připnutým v klopě saka, připomínajícím jejich vyznamenání. V mužské společnosti, jejíž většinu tvoří historici z Vojenského historického ústavu v Praze, vyniká mimořádně krásná a elegantní žena. „Já jsem advokátka. Příbuzná Jana Kubiše,“ říká s téměř omluvným úsměvem, když delegaci, v níž je i jeden z výsadkářů, kteří byli za války vysláni do protektorátu, vedou letušky do ruzyňského salonku první třídy. Mlha se přestěhovala z Prahy nad Berlín, a tak linka ČSA místo na Tegelu přistává na letišti Tempelhof v samém středu německé metropole. Jeho hala, výstavní ukázka architektury třetí říše, přetrvala druhou světovou válku téměř netknutá. Historici jsou nadšeni. „Tamhle byla jedna orlice, tamhle druhá a na těch sloupech přímo vidím ty vlajky s hákovými kříži,“ říkají si s téměř dětinskou radostí. „Štábní kapitán Morávek tady za války odpálil bombu. To byli frajeři, na to si nikdo jiný netroufl,“ dodává jiný.
Britský dramatik Michael Frayn uvedl v roce 1998 v Londýně hru, která vyvolala velkou debatu nejen divadelních kritiků, ale také historiků a fyziků. Jeho Kodaň zachycuje jedno z nejtajuplnějších setkání 20. století. Dán Niels Bohr, zakladatel moderní atomové fyziky, a neméně věhlasný fyzik Werner Heisenberg bývali spolupracovníci, rivalové (učitel a jeho slavný žák) i velcí přátelé. Po nástupu Hitlera k moci se cesty dvou laureátů Nobelovy ceny rozešly a s vypuknutím druhé světové války se nezdálo pravděpodobné, že by se ještě někdy měli vidět. Bohr žil v okupovaném Dánsku, Heisenberg se stal prominentním vědcem nacistického Německa. Až jednoho zářijového dne roku 1941 vystoupil Heisenberg z vlaku na kodaňském nádraží a svého učitele po letech navštívil. O čem spolu dva geniální vědci v nejtemnější chvíli 20. století mluvili? Historikům i fyzikům to vrtá hlavou už šedesát let, žádné svědectví se ale nedochovalo. Dramatik Michael Frayn tedy zapojil fantazii a vznikla výborná filozofická hra o etice vědy, odpovědnosti a přátelství. Tuto středu vysílá ČT 2 od 20.50 její televizní adaptaci z britské produkce.
Atentát si zasloužil, o tom už Němci nepochybují. FOTO ARCHIV
Výpravu vítá zástupce berlínského velvyslance Jan Sechter, jeden z lidí, kteří se o konání výstavy v Berlíně nejvíc zasloužili. Tím dalším je ředitel Německého technického muzea Ulrich Kubisch, který expozici o atentátu na Heydricha viděl před třemi lety v Praze a rozhodl se ji dostat do Berlína. A ukázat tak, že šedesát let po válce se už Němci nebojí představit veřejnosti český pohled na atentát na Heydricha. Atentát, který byl jediným podařeným pokusem spojenců o likvidaci vrcholného nacistického činitele. Tedy nebojí… V častém a trochu nepřirozeném zdůrazňování, jak je to všechno normální a v pořádku, prosakovalo, že choulostivé téma to stále trochu je. Ve středu v jedenáct hodin
dopoledne se Ulrich Kubisch staví před hlouček německých novinářů. „Je to politická výstava o politickém atentátu,“ vysvětluje, „nechtěl bych, aby byla brána jen jako senzace, ale také jako začátek diskuse.“ Němečtí novináři nekladou žádné nepříjemné otázky, Německo ovládá už několik let kult hrdinů a výstava o československých hrdinech, kteří vykonali popravu na tyranovi, je tak téměř mainstreamová záležitost. Ještě před nějakými deseti lety by to tak samozřejmé nebylo. Němci neměli jasno ani v tom, zda generálové, kteří spáchali neúspěšný atentát na Hitlera, nebyli spíše zrádci než hrdinové. A o německých vojácích, kteří dezertovali z wehrmachtu, nebo dokonce bojovali proti třetí říši, nepanuje jednoznačný názor dodnes. Výstava má podobu labyrintu, jemuž vedle kopie korunovačních klenotů (podle legendy zemřel Heydrich proto, že se odvážil si je nasadit na hlavu) vévodí kabriolet, v němž byl zastupující říšský protektor smrtelně zraněn. Technické muzeum dalo expozici největší prostor pro mimořádné výstavy, jaký mělo k dispozici. Labyrint není jen výstavou z Prahy, ale i základní lekcí o tom, co to byl protektorát, český odboj, jakých zločinů se nacisté dopustili. Krypta s oděvy a osobními věcmi po parašutistech, panorama Lidic, nevybuchlý granát, který byl hozen na auto, Heydrichova uniforma, vybavení parašutistů, protektorátní kolaborantské plakáty, Kaplanův dokumentární film o atentátu pro britskou BBC – nic nechybí. Na večerní vernisáž přichází na čtyři stovky lidí, z Česka inkognito třeba i šéf vojenské rozvědky, mezi německými hosty postává osobní tajemník šéfky Svazu vyhnanců Eriky Steinbachové. Premiér Jiří Paroubek, kterému bylo den předtím při jeho berlínské návštěvě nabídnuto, aby se na výstavu před otevřením podíval, rezolutně odmítl. Hrstka do slavnostních uniforem oblečených českých historiků, kterým publikum aplauduje, může i bez toho svoji výstavou dobýt Berlín. Čtvrt milionu lidí, kteří by mohli do konce května na berlínskou expozici podle odhadů přijít, je víc než dvakrát tolik, kolik jich bylo v Praze. Luboš Palata, Berlín Autor je redaktorem Lidových novin.
Q
Zásadní význam Kolářovy tvorby pro českou poválečnou kulturu je nesporný a jeho literární i výtvarné dílo bylo v posledních letech natolik probádáno, že se nějaká překvapení nedala očekávat. A přece se počátkem letošního roku objevilo na aukcích několik koláží, které zřejmě patřily k většímu souboru, o němž nevěděli ani odborníci. Společnost Gallery, která se po odborné stránce stará o budování uměleckých sbírek Pražské plynárenské, zjistila, že se jedná o Kolářovy originální předlohy ke knize FIT Prague 1970, která nikdy nevyšla. Koncipována totiž byla v roce 1968 pro sjezd Mezinárodní federace překladatelů, který se měl v Praze konat o dva roky později, ale v důsledku okupace byl zrušen a vytištěný náklad putoval do stoupy. Kolář v ní zhruba osmdesáti kolážemi vytvořil jakýsi krajinný a kulturně historický portrét Československa, v němž vynalézavě vyjádřil vlastní vidění rodné země. Na výstavě se podařilo shromáždit zhruba dvě třetiny zapomenuté kolekce. K dalším projektům, které chystá nová výstavní síň, patří koláže i asambláže Libora Fáry nebo práce meziválečné avantgardy a českých surrealistů, ale počítá se také s prezentací současného umění, které se svými kvalitami může měřit s díly velkých předchůdců. Součástí galerie Smečky je rovněž malá kavárna. – VŠ –
MIMOCHODEM Případ patnáctkrát vykradeného důchodce, jenž ztratil důvěru k policii a raději nastražil ke dveřím své chatky samostříl, který pak zranil náhodného pobertu na noze, zřejmě zpestří právnická skripta. Rozhodla soudkyně správně, když starého
Divné nápady pána neposlala sedět? Nebo má pravdu státní zástupce, jenž požaduje příkladné potrestání, poněvadž „nežijeme na Divokém Západě“? Valná část národa bude asi souhlasit spíš se soudkyní – justici moc nevěří, ale policii ještě míň. Co se týče spravedlnosti, verdikt nad důchodcem mne v zásadě uspokojil. Estetický dojem z jeho vynálezu je podstatně horší. Zkusil jsem se vžít do chlapíka, který si v kutilské dílničce montuje z řeznické pistole zákeřné zařízení. Rychle jsem z jeho kůže zase vycouval, když jsem si představil, jak se přitom poťouchle uculuji. Takhle se možná tvářili soudruzi z vnitra, když vylepšovali ostrahu hranic dráty vysokého napětí a nášlapnými minami. Z vyššího mravního hlediska jde jistě o naprosto nesrovnatelné nápady, ale možná se líhnou ve stejných sférách lidského mozku. V jedné věci se do černého trefil i státní zástupce: na Divokém Západě opravdu nežijeme. Kdysi jsem četl, jak se v dobách zlaté horečky utvořila v San Francisku první policie. Nejdřív tam profesionální strážce pořádku najala radnice, jenže mezi zájemci o tuto práci převládla násilnická sebranka, jež nabytého statutu za pomoci nabitých revolverů využívala především k vydírání, korupci a pouličnímu teroru. Když se poměry staly neúnosné, zřídili si sami občané jakousi domobranu, tzv. Sdružení bdělosti, jež mělo zpočátku nejvíc práce s pacifikací předchozích pořádkových sil. Ve staré dobré Evropě by něco takového jistě nebylo možné. Zato se tu široce rozvinula vyšší policejní kultura brettschneidrů, carské ochranky, čeky či gestapa. Viktor Šlajchrt
24
MINULÝ TÝDEN
12.–18. PROSINEC 2005 V RESPEKT 50
České domácnosti opět jako každý rok navštívil Mikuláš s čerty a s anděly. V kinech a novinách se vzpomínalo na pětadvacet let starou smrt Johna Lennona. Premiér Jiří Paroubek se v Berlíně sešel s německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Lyžaře zaskočila obleva. Česko navštívil čínský premiér Wen Ťia-pao a dvacet lidí demonstrovalo před čínskou ambasádou v Praze proti krutému pošlapávání politických a náboženských práv čínským komunistickým režimem. Právě o takových lidech napsal John F. Kennedy knihu, která se jmenuje Profily odvahy, napsal komentátor Lidových novin Ondřej Neff na adresu Václava Klause poté, co prezident podepsal církevní zákon schválený nedávno hlasy socialistů a komunistů, proti kterému protestují všechny zdejší církve a označují jej za útok na svou svobodu; pražský arcibiskup Miloslav Vlk pak na rozdíl od Neffa prezidentovi napsal, že je smutné, když nejvyšší představitel země porušuje ústavu. Čeští křesťané, muslimové a Židé vyhlásili společný boj euthanasii. Bývalá ředitelka Všeobecné zdravotní pojišťovny Jiřina Musílková v rozhlase prohlásila, že ze své funkce raději dobrovolně odešla proto, že
se dozvěděla, že na policejním prezídiu už vznikají plány, jak ji aspoň na pár dní zatknout, aby změkla; policejní prezídium vzápětí jakékoli plány na zatčení Musílkové popřelo. Do centra Prahy se vrátily plynové lampy. Nenažranost, pohodlnost, vychytralost – to je to, oč tu běží, popsal hudební kritik Jiří Černý v Lidových novinách motivaci a charakter lidí, kteří si místo běžných nákupů v obchodě stahují hudbu a filmy zadarmo z internetu. Začal prodej vánočních stromků. Ochránci přírody apelovali na české chovatele, aby ovládli svůj strach z ptačí chřipky a přestali vyhánět z bytů papoušky a andulky, pro které toto „propuštění na svobodu“ znamená teď před nadcházející zimou zcela jasnou smrt. Statistika oznámila, že v České republice ubývají včelaři. Už šestý člověk využil za letošní rok nabídky kladenského magistrátu: udej souseda, který načerno pronajímá byt, a dostaneš dekret místo něj. Šiky nadšenců si znovu zopakovaly bitvu tří císařů u Slavkova. Ministr kultury Vítězslav Jandák odvolal šéfy Národního památkového ústavu poté, co vyšlo najevo, že nedbale hlídaný investor zboural v Praze deset metrů památkově chráněné Hladové zdi. Postupovali jsme podle
paragrafu 159a trestního řádu, víc vám neřeknu, řekl šéf inspekce ministra vnitra Miroslav Borník novinářům na otázku, jak to, že jeho úřad zastavil vyšetřování čtveřice policistů, kteří letos v létě při rozhánění tanečníků na festivalu CzechTek strhli k zemi a před objektivem tajné amatérské kamery brutálně zkopali jednoho návštěvníka. Do Moravského krasu se vrátilo pastevectví. Los rozhodl, že v základní skupině na blížícím se fotbalovém mistrovství světa nebudou čeští reprezentanti hrát s Nizozemci. S vysvětlením, že „žalovaný skutek nebyl trestným činem“ osvobodil pražský soud po více než pětiletém stíhání skupinu manažerů Komerční banky, pod jejichž vedením přišel ústav v letech 1997–1999 dohromady o osm miliard korun, které banka postupně půjčila na vysoce podezřelé obchody rakouskému podnikateli Baraku Alonovi a nikdy je už nedostala zpět; škodu nakonec zaplatili daňoví poplatníci. Pražským rabínem byl opět jmenován Karol Sidon. Posledním, patnáctým členem Ústavního soudu se stal Vladimír Kůrka. Premiér Jiří Paroubek varoval majitele půdy v severomoravských Nošovicích, že pokud svá pole neprodají korejské automobilce Hyundai na stav-
bu její nové továrny, je připraven proti nim „rázně zakročit“ a majetek jim zvláštním zákonem vyvlastní. Husté sněžení ochromilo život na severu Moravy. U lesa znamená, že se sejdeme v restauraci U Václava IV. v Praze, na stole znamená na programu a pět v českých znamená, že se schůzky zúčastní zástupce vlády, vysvětlil bývalý sekretář premiérů Grosse a Paroubka Zdeněk Doležel před parlamentní vyšetřovací komisí, co vlastně ve skutečnosti znamenal jeho výrok „sejdeme se u lesa a na stole bude pět v českých“, který před časem pronesl na své schůzce s polským lobbistou Jackem Spyrou, což zachytila utajená kamera, a což se taky od té doby vysvětluje jako žádost o pětimilionový úplatek výměnou za možnost sejít se s premiérem Grossem a ovlivnit přes něj privatizaci Unipetrolu. Stánkaři spočetli zisky z bronzové neděle. Pražský klub Roxy oznámil, že v něm čtrnáctého prosince vystoupí proslulá ukrajinsko-izraelská kapela z newyorského podzemí Gogol Bordello. Uplynulo sto let od vynálezu hry Člověče, nezlob se.
[email protected]
Q
INZERCE
STIPENDIJNÍ POBYTY V USA • pro studenty a absolventy vysokých škol • vědecké a pedagogické pracovníky • středoškolské učitele, ředitele i jejich zástupce
Více informací na www.fulbright.cz
aktuální nabídka: Study of the United States Institutes Šestitýdenní studijní pobyty, plně finančně zajištěné stipendiem
Words on a page give the world coherence. — Alberto Manguel
ANAGRAM BOOKSHOP The widest selection of English books in Prague Ty n 4 , U n g e l t 224 895 737
[email protected] w w w. a n a g r a m . c z
adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail:
[email protected],
[email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis (Po-Pá 800-1800): 800 100 634
V H O D N Í U C H A Z E Č I: Vysokoškolští pedagogové, specialisté připravující studijní osnovy, autoři učebnic, zaměřujících se na americká studia, mezinárodní vztahy a příbuzné obory, a další odborníci T É M A T A: • American Studies for Secondary School Educators • U. S. Foreign Policy: Foundations and Formulation • Contemporary American Literature • Religious Pluralism in the United States • The Civilization of the United States: An Introduction • U. S. Political Economy and the Global Economic System • American Politics and Political Thought
Uzávěrka: 27. ledna 2006 Komise J. W. Fulbrighta mezivládní organizace podporující vzdělávací výměny s USA
Táboritská 23, 130 87 Praha 3, e-mail:
[email protected], tel. 222 729 987
Ročník XVI. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory:
[email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková, tel. 224 934 759. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika (
[email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Jan Kovalík, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). Dtp a grafická úprava: (
[email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: (
[email protected]): Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: (
[email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 11. 12. 2005, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.