Lehké tanky:
Průzkumníci, nebo bojovníci? Lehké tanky prodělaly v historii poměrně složitý vývoj. Množí se názory na jejich koncepci a použití, ale i na samotnou definici kategorie lehkých tanků a na potřebnost jejich existence. V poslední době se však zdá, že zájem o lehká obrněná vozidla na pásovém podvozku opět vzrůstá.
Páteří moderních pozemních sil jsou tzv. hlavní bojové tanky (Main Battle Tanks), jimž byla věnována rubrika Druh zbraně v ATM 1/2004. Hmotnost MBT sahá od cca 35 tun (nejlehčí ruské typy) až po 65 tun (americké Abramsy, izraelské Merkavy), což by za druhé světové války odpovídalo kategorii těžkých až supertěžkých tanků. Jejich primárním úkolem je boj s nepřátelskou obrněnou technikou. Kromě MBT ovšem existuje i méně početná třída lehkých tanků. Lehký tank se obvykle definuje jako vozidlo, které se principiálně neliší od MBT (tj. má pásový podvozek a výzbroj v otočné věži), ale má podstatně menší hmotnost. Ta se průměrně pohybuje kolem 15 tun, i když mnohé typy přesahují 20 tun. Lehké tanky jsou pochopitelně mnohem slaběji pancéřovány (jejich pancíř chrání nejvýše proti střelám z těžkých kulometů), ale jejich nízká hmotnost jim zase poskytuje určité výhody. Jsou rychlejší, pohyblivější a lze je snadněji transportovat vzduchem. V neposlední řadě jsou i jednodušší a levnější, takže se často vyskytují ve výzbroji „chudších“ zemí. Konkurence na kolech Po druhé světové válce nebyly lehké tanky příliš populární a vzniklo jen malé množství typů. V 70. a 80. letech se dokonce zdálo, že úplně zmizí, případně budou odsouzeny do role průzkumných prostředků, protože jejich lehčí výzbroj již nebyla schopna probíjet vrstvené pancíře nových MBT. Protitankovou schopnost vrátily lehkým tankům až nové typy munice vyvinuté koncem 80. let. Především ale došlo k nárůstu významu výsadkových jednotek a sil rychlého nasazení. Pro ně jsou lehké tanky ideální právě pro svou nízkou hmotnost. Dále o ně jeví zájem ty země, jejichž terén je nepevný a bažinatý, takže těžší vozidla by nemusel unést. Příkladem je Thajsko, které již dříve zakoupilo americké lehké tanky Stingray a nedávno si vybralo rakousko-španělské ASCOD 105 (více v ATM 2/2004). Otázka výzbroje je spojena i s vymezením kategorie lehkých tanků. Existují totiž další druhy vojenské techniky, které se nimi prolínají. Jsou to průzkumná vozidla, vozidla palebné podpory a stíhače tanků. Průzkumné vozidlo je obrněný prostředek (zpravidla kolový), určený pro delší průzkumné mise. Tato kategorie se částečně transformovala ve vozidla palebné podpory, jejichž výzbroj dosahuje úrovně tanků; např. francouzský AMX-10RC nebo italský B1 Centauro mají 105mm kanony. Do téže skupiny patří i americký Stryker MGS (ATM 3, 4 a 5/2003). V Evropě se objevuje tendence prezentovat tato vozidla jako „kolové tanky“, což je v podstatě protimluv, protože tank je explicitně definován jako vozidlo pásové. Lehké tanky se v mnohém shodují i se stíhači tanků. Ty lze dělit na kanonové (tj. vlastně samohybné protitankové kanony) a raketové (tj. nosiče protitankových řízený střel). Je ovšem fakt, že specializované kanonové stíhače tanků už víceméně vymizely, resp. řadí se spíše mezi lehké tanky (pokud jsou pásové, jako švédský CV90105) či vozidla palebné podpory (jsou-li kolové, např. zmíněné Centauro). Dnes už se pod pojmem „stíhač tanků“ rozumí téměř vždy nosič protitankových řízených raket. Küraisser a rakouská ústava
Přehled poválečných lehkých tanků začneme ve Francii, kde byl už v roce 1946 zahájen vývoj typu AMX-13. Na tehdejší dobu šlo o velice progresivně řešené vozidlo, jehož hlavními výhodami byla nízká silueta a automatické nabíjení kanonu. V kyvné věži se nacházelo nabíjecí zařízení na 10 nábojů s rychlostí palby až 10 ran za minutu. Původní verze nesla kanon ráže 75 mm, postupně byly tanky přezbrojovány zbraněmi ráže 90 a 105 mm. Kromě kanonu a dvou 7,62mm kulometů mohou být některé verze vybaveny i čtyřmi protitankovými střelami SS-11 nebo HOT. Tanky AMX-13 dosáhly výrazných exportních úspěchů. K jejich nejvýznamnějším uživatelům patří Izrael, který je nasadil v šestidenní válce v roce 1967. Zdánlivě zastaralé, ale hbité francouzské tanky si vedly velice dobře i proti novějším, ale mnohem méně pohyblivým sovětským typům. Francouzské věže se 105mm kanony byly vyváženy do Rakouska, kde je firma Steyr montovala na podvozek obrněného transportéru Saurer. Vzniklo tak bojové vozidlo Sk 105 Küraisser, jež stojí právě na hranici mezi lehkými tanky a stíhači tanků. Rakouská armáda jej používá spíše ve druhé funkci, což souvisí s přísnou neutralitou Rakouska po druhé světové válce. Ústava alpské země totiž donedávna obsahovala zákaz používání řízených střel (!), takže rakouská armáda se (na rozdíl od zemí NATO) nemohla spolehnout na protitankové řízené rakety. Také Küraissery byly vyváženy, a to do severní Afriky (Maroko a Tunisko) a do Jižní Ameriky (Argentina, Brazílie a Bolívie). Rakousko se společně se Španělskem podílí na projektu vozidla ASCOD. Základní verzí je bojové vozidlo pěchoty, ale kromě něj už vznikla celá řada variant nejrůznějšího určení. ASCOD byl podrobně popsán v ATM 2/2004; zde pouze uveďme, že na jeho podvozek lze umístit tři různé věže s kanony ráže 105 mm, čímž vznikají lehké tanky ASCOD 105. Předpokládá se, že rakouská armáda si jeden z nich vybere jako nástupce Sk 105.
Nejlepší výzbroj má CV90120 Švédská firma Hägglunds koncem 60. let vyvinula lehký tank či stíhač tanků Ikv-91 (Infanterikanonvagn-91), který je konstruován pro činnost za polárním kruhem. Jeho motor má speciální ohřívač, díky němuž může být nastartován i při teplotě okolo –35 °C. Ikv-91 je navíc obojživelný, ale jeho 90mm kanon už moderním tankům příliš neuškodí. Švédsko původně zvažovalo přezbrojení Ikv-91 105mm kanonem Bofors, ale zdá se, že nakonec dá přednost nákupu nového typu. Favoritem je další produkt společnosti Hägglunds (nyní patří pod britskou skupinu Alvis). Ta využila šasi svého úspěšného bojového vozidla pěchoty CV90 jako platformu pro lehký tank CV90105, jenž nese francouzskou věž s kanonem G2 ráže 105 mm. V roce 1998 byl představen působivý typ CV90120 s věží HSV E, v níž je instalován 120mm švýcarský kanon s hlavní dlouhou 50 ráží. Vzhledem k modernímu počítačovému řízení palby je CV90120 zřejmě nejlépe vyzbrojeným lehkým tankem na světě. Kromě Švédska o něj projevují zájem i některé země jihovýchodní Asie. Zmíněná britská společnost Alvis je výrobcem úspěšné řady obrněných vozidel, jejímž základem je mimořádně lehký tank FV101 Scorpion vážící pouze osm tun. Avšak jeho 76mm kanon byl už v době zařazování do výzbroje (1962) poměrně slabý, takže Scorpion je jasně určen pro průzkum, případně pro boj s lehkou technikou protivníka. Poněkud větší ničivou sílu reprezentuje Scorpion 90 s 90mm kanonem. Na podvozku Scorpionu je pak postaveno mnoho lehkých obrněných vozidel různého určení; k nejznámějším patří průzkumný Scimitar, raketový stíhač tanků Striker a obrněný transportér Spartan. Německá firma Porsche nabízí svým způsobem kuriózní výsadková vozidla řady Wiesel, jež svou hmotností okolo tří tun odpovídají dřívější kategorii tančíků. K dispozici je velké množství různých obměn s kulomety, kanony, minomety, protitankovými a protiletadlovými
střelami. Kromě německé armády je používají např. jednotky OSN a vyhodnocovala je také americká armáda.
Ruští a čínští obojživelníci Významnou roli v oblasti lehkých tanků zaujímal Sovětský svaz, který se specializoval na plovoucí tanky. Vozidla řady PT-76 (Objekt 740) byla vyráběna v mnoha verzích a našla si cestu do více než dvaceti zemí (včetně bývalého Československa). PT-76 byl blíže popsán v seriálu o vývoji tanků v konstrukční kanceláři Kirovského závodu (ATM 3/2003). Postupně ale vyšly najevo významné slabiny PT-76. Jeho pancíř poskytoval skutečně jen minimální ochranu, palebná síla 76,2mm kanonu byla nedostačující a rovněž přístrojové vybavení bylo na průzkumný tank velice chudé. Proběhly testy s protitankovými střelami Maljutka a nočním zaměřovačem Luna-2 (tank PT-76M), ale žádné z těchto zlepšení nebylo zavedeno do výzbroje. Nejlepší PT-76 jsou tak paradoxně ty, které ukořistil Izrael a přezbrojil je britskými 90mm kanony. V samotném Rusku vzniklo pět návrhů nástupců PT-76, ale ani jeden z nich nepřekročil stadium prototypu. V 60. letech byly vyvíjeny modely vybavené kanony ráže 85 mm (PT-85 čili Objekt 906 a 906B) a 90 mm (PT-90 čili Objekt 906A). V 70. letech pak spatřily světlo světa dvě zcela nové konstrukce se 100mm děly. Vyznačovaly se moderními systémy řízení palby a dobrou pancéřovou ochranou. Byl to Objekt 934 s velice nízkou věží a Objekt 685 na podvozku bojového vozidla pěchoty BMP. Nejnovějším lehkým bojovým vozidlem ruské výroby je stíhač tanků 2S25 z Volgogradu. Jeho výzbroj tvoří 125mm automatický kanon řady 2A75, blízce příbuzný zbraním série 2A46 z tanků T-72/80/90. 2S25 je plně obojživelný a hydropneumatické pérování mu umožňuje změnu světlé výšky v rozsahu od 100 do 500 mm. Počítá se s ním pro elitní výsadkové útvary ruské armády. Lehké obojživelné tanky produkují také Čína a Severní Korea. Čína nejprve vyráběla kopii PT-76 pod názvem Type 60, ale brzy přešla na vlastní Type 63. Ten je delší, poněkud lépe pancéřovaný a má výkonnější motor a větší věž s 85mm kanonem. Nejnovější variantou je Type 99 s novou věží a kanonem ráže 105 mm. Severokorejský Type 82 má původní věž na podvozku čínského obrněného transportéru YW-531. Z Číny pochází i Type 62, jehož původ je poněkud zvláštní. Jedná se totiž o extrémně odlehčenou a zjednodušenou verzi středního tanku Type 59 (kopie sovětského T-54/55). Díky slabšímu pancíři a použití menšího 85mm děla se podařilo snížit hmotnost z 36 tun na 21 tun. Díky jednodušší konstrukci a nízké ceně je atraktivní pro země třetího světa; zakoupily jej mj. čtyři africké státy. Stingray zabodoval v Thajsku V USA začal vývoj prvního poválečného lehkého tanku v roce 1946 s cílem nahradit zastaralé M24 Chaffee. V roce 1950 byl vyroben první tank M41, který o rok později dostal jméno Walker Bulldog (podle generála, který padl v Koreji). Spolu s ruským PT-76 je zřejmě nejrozšířenějším lehkým tankem, neboť bylo vyrobeno 5467 kusů, které zařadilo do výzbroje nejméně 25 zemí. Proběhlo (resp. dosud probíhá) několik modernizačních programů, zaměřených především na zvýšení palebné síly. Někteří uživatelé tak původní 76mm kanony nahradili zbraněmi ráže 90, nebo dokonce 105 mm. Dalším americkým lehkým tankem je „výsadkový tank“ M551 Sheridan, který vstoupil do výzbroje v roce 1966. Jeho 152mm kanon může vedle klasické munice střílet i protitankové řízené střely MGM-51A Shillelagh. Byla testována i jiná výzbroj, např. 105mm dělo nebo 20mm rotační kanon Vulcan. Sheridan se však celkově příliš neosvědčil a většina vyrobených kusů byla přestavěna na výcviková vozidla OPFOR pro imitaci nepřátelské techniky (více v minulém ATM).
Je paradoxní, že zřejmě nejlepší americký lehký tank nevznikl na objednávku armády, nýbrž jako soukromý komerční projekt. Řeč je o typu Stingray, který se mnohými svými výkony blíží hlavním bojovým tankům. Je vyzbrojen osvědčeným 105mm britským kanonem spojeným s moderním systémem řízení palby. Firma Cadillac Gage Textron jej otestovala v roce 1984 a za šest let prodala 106 kusů thajské armádě. Za Stingraye vychází také typ Jaguar, připravovaný ve spolupráci s Čínou. Zřejmě právě dobré výkony a úspěch Stingraye přiměly americké ministerstvo obrany, aby oficiálně vyjádřilo zájem o lehký tank pro výsadkové síly a jednotky rychlého nasazení. Původně byl označován jako RDF/LT (Rapid Deployment Force Light Tank), ale později se stal známý jako AGS (Armored Gun System). Mezi hlavními požadavky figurovala možnost přepravy letounem C-130 a schopnost padákového výsadku. Vozidla do konkurzu AGS V konkurzu AGS se sešly velmi rozmanité projekty, které ukazovaly, jak jednotlivé firmy vidí budoucnost lehkých tanků. Nejkonzervativnější proud představovala firma Cadillac Gage, jež přišla s inovovaným typem Stingray II. Ten se vyznačoval nízkou a protáhlou věží, při jeho stavbě byla použita speciální vysoce tvrzená ocel a jeho systém řízení palby byl převzat od britského tanku Challenger II. Naopak velice futuristicky vyhlížel DFSV (Direct Fire Support Vehicle) od společnosti Teledyne Continental Motors. Patřil mezi tzv. polověžové tanky; jeho „věž“ tvořil jen externě lafetovaný kanon ráže 105 nebo 120 mm s automatickým nabíjením. Skutečně unikátní bylo vozidlo LAV-75 od zbrojovky AAI Corporation, která na něm soukromě pracovala už od konce 70. let. Do ploché věže tohoto 2,3 m vysokého tanku mohly být umístěny nejrůznější zbraně, z nichž největší zájem budil 75mm kanon XM274 ARES s kadencí 70 ran za minutu. Vítězem konkurzu AGS byla nakonec vyhlášena společnost FMC/BMY a její projekt CCLV (Close Combat Light Vehicle). Šlo o klasicky řešené vozidlo vybavené 105mm kanonem s automatickým nabíjením. Jeho zvláštností byly tři úrovně pancéřování. Tu první tvořila samotná korba a věž tanku z keramiky, hliníku a kevlaru. Na druhou úroveň tank posunulo připojení desek modulárního pancíře a třetí úroveň představovaly bloky dynamické ochrany (o všech těchto prvcích pojednává článek v ATM 1/2004). Americká armáda si objednala šest kusů CCLV pod názvem M8 Buford pro účely zkoušek. Výsledky testů byly velice dobré a zdálo se, že 82. a 101. výsadková divize zavedou M8 do výzbroje. Firma FMC se navíc spojila s britským Vickersem a na podvozek M8 umístila britskou věž se 105mm kanonem, který byl plně kompatibilní se standardem NATO. Výsledný prototyp VFM 5 pak byl nabízen pro export. Nakonec ale bylo rozhodnuto, že celý projekt AGS se zastavuje. Pentagon za tento krok sklidil velice ostrou kritiku ze strany velení výsadkových sil, které v M8 vidělo náhradu za neúspěšné Sheridany. Ještě koncem 90. let se ozývaly hlasy volající po oživení projektu AGS.
MBT a lehké tanky splývají Ambiciózní projekt transformace armády však nyní ukazuje, že nákup zcela nového typu tanku by ve druhé polovině 90. let neměl smysl. Přibližně do patnácti let by se měla prakticky celá americká armáda přeměnit v sílu rychlého nasazení, jejíž výzbroj budou tvořit systémy v hmotnostní kategorii lehkých tanků (do cca 25 tun). Prvním z nich je již zaváděný kolový prostředek Stryker (ATM 3, 4 a 5/2003), na který by na přelomu desetiletí měl navázat nový Future Combat System (ATM 8 a 9/2003). Osud slibného projektu AGS je proto do jisté míry symbolický. Ačkoli jeho konstrukce nepostrádala progresivní rysy, přece jen šlo o tank postavený podle požadavků studené války, zatímco Stryker už odpovídá kritériím, která byla zformována po rozpadu bipolárního světa. Kolová koncepce Strykeru je vhodná pro oblasti, kde se zřejmě povedou budoucí konflikty, tj.
pro pouště Středního východu. I část vozidel řady FCS bude s největší pravděpodobností postavena na kolovém podvozku. Dříve byly lehké tanky považovány na prvním místě za průzkumné, v nejlepším případě podpůrné prostředky. Zhruba od poloviny 80. let se však začaly objevovat výkonnější typy (např. Stingray nebo CV90105), které už se v mnohém vyrovnají hlavním bojovým tankům a za určitých okolností jsou schopné s nimi úspěšně bojovat. Obě kategorie tanků se tak sobě pomalu, ale jistě blíží. A právě příklad FCS ukazuje, že toto přibližování se děje spíše ve prospěch lehkých tanků, což dokládá i nepřekročitelný hmotnostní limit 25 tun pro FCS. Nové materiály (zejména kompozitní) a nové prostředky ochrany tanku (dynamický pancíř, rušiče, antirakety apod.) umožňují podstatně snížit váhu tanku, aniž by došlo ke zhoršení jeho reálné odolnosti. Důležitou roli bude nepochybně hrát i rozšíření kolových vozidel, které možná způsobí novou definici samotného pojmu „tank“. Nezbývá než počkat, abychom zjistili, jakému druhu zbraně budou patřit bojiště 21. století. Lukáš Visingr Prameny a foto: Jane’s Armour and Artillery, Zbraně 20. století, ing. Miloš Soukup: Tanky, Daniel Macháček: Moderní tanky, JED Military Equipment Directory, GlobalSecurity.org, Army Technology Website, ArmyRecognition.com, WWW stránky výrobců
Vložený článek:
Kategorie tanků Termín „hlavní bojový tank“ (Main Battle Tank) pochází ze slovníku NATO a obvykle se jím označují všechny tanky o hmotnosti vyšší než cca 30 tun. Ruské názvosloví naproti tomu rozlišuje dvě kategorie. „Střední tanky“ (T-54/55/62 a T-72) představují nižší technickou úroveň, zatímco výkonnější „průlomové tanky“ („tank proryva“), tedy T-64 a T-80, slouží k průlomu nepřátelských linií. Pro politiku SSSR bylo příznačné, že svým spojencům dodával vždy jen „střední tanky“. Koncem 80. let Rusové převzali termín MBT jako „osnovoj bojevoj tank“ a považují jej za synonymum „průlomového tanku“. Ruská terminologie ale zná i další pojmy. Vyšší modely řady T-80 (především T-80UD, T-80UM a T-84) dostaly jméno „Premium Tank“. T-90, který vznikl zástavbou systémů řady T-80 do struktury T-72, je „Hybrid Premium Tank“. A konečně typy, které jsou schopné střílet řízené střely (více v ATM 9/2003), jsou označovány jako „raketno-pušečnyj tank“ (raketo-dělový tank).
Tabulka: Délka s kanonem (mm) Šířka (mm) Výška po věž (mm) Bojová hmotnost (t) Ráže kanonu (mm) Výkon motoru (kW) Max. rychlost (km/h) Dojezd na silnici (km)
Technické údaje vybraných lehkých tanků M551 Stingray M8 AGS Scorpion AMX-13 Sk 105 Ikv-91 8845 6299 9300 8850 4794 6580 7763 3000 2819 2710 2620 2235 2510 2500 2355 2270 2550 2580 2102 2300 2514 15,8 21,2 23,6 8,1 17 17,5 16,3 152 105 105 76 105 105 90 220 393 430 143 209 235 243 70 67 72 80 65 70 64 600 480 450 644 600 520 500 Pramen: Ing. Miloš Soukup: Ta
