Bankovní institut vysoká škola Praha
Teorie vybraných mezinárodních obchodních operací Diplomová práce
Gabriela Růžičková
Červen 2012
Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra bankovnictví a pojišťovnictví
Teorie vybraných mezinárodních obchodních operací Diplomová práce
Autor:
Gabriela Růžičková Finance, Finanční obchody
Vedoucí práce:
Praha
Ing. Ivana Šímová
Červen, 2012
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
………………………. V Praze, dne 18. června 2012
Gabriela Růţičková
Poděkování Chtěla bych poděkovat vedoucí diplomové práce paní Ing. Ivaně Šímové za její odborné vedení, rady a připomínky.
Anotace Cílem diplomové práce „Teorie vybraných mezinárodních obchodních operací“ je obeznámení čtenáře s formami podnikání na mezinárodních trzích a jejich financováním, upozornění na rizika související s podnikáním přes hranice a seznámení s moţnostmi pojištění proti těmto rizikům. Dále pak obeznámení čtenáře s vázanými obchodními operacemi. Předmětem mé práce bude zodpovězení otázek: Jaké existují způsoby podnikání na mezinárodních trzích? Jaké metody financování mohou k tomuto podnikání subjekty vyuţít? Jaká existují rizika při provádění mezinárodních obchodních operací? Co jsou to vázané obchodní operace a v jakých formách je mohou subjekty vyuţívat? Klíčová slova: Formy vstupu na mezinárodní trhy, vývoz, metody financování, rizika mezinárodního podnikání, pojištění, vázané obchodní operace.
Annotation The target of my thesis „Theory of the selected international operations“ is to present to the reader the forms of business on international markets and ways how to finance them, pointing out the potential risks connected to international trading and introducing the possibilities how to insure against these types of risks. Furthermore I will introduce to the reader linked business operations. The subject of my thesis will be finding the answers of following questions: What are the ways of doing business on international markets? What methods of financing can the business subjects use? What are the risks in the conduct of international business operations? What are the linked business operations and in what forms they can be used? Key words: Forms of entry to international markets, export, methods of financing, risks of international business, insurance, linked business operations.
OBSAH Úvod ................................................................................................................................................ 8 1.
2.
Způsoby podnikání na mezinárodních trzích ......................................................................... 10 1.1
Podpora mezinárodního podnikání ................................................................................. 10
1.2
Formy vstupu firem na mezinárodní trhy ...................................................................... 14
1.2.1
Vývoz a dovoz zboţí a sluţeb ................................................................................. 15
1.2.2
Formy nenáročné na kapitálové investice ............................................................... 20
1.2.3
Kapitálové vstupy podniku na zahraniční trhy ........................................................ 24
Metody financování mezinárodního obchodu ........................................................................ 27 2.1
Dodavatelský úvěr .......................................................................................................... 28
2.2
Bankovní úvěr ................................................................................................................. 29
2.3
Metody krátkodobého financování ................................................................................. 31
2.3.1
Kontokorentní úvěr .................................................................................................. 32
2.3.2
Eskont směnek ......................................................................................................... 32
2.3.3
Dokumentární akreditiv ........................................................................................... 32
2.3.4
Zálohování exportních pohledávek ......................................................................... 35
2.4
3.
Metody střednědobého a dlouhodobého financování ..................................................... 35
2.4.1
Státní systémy financování exportních úvěrů.......................................................... 36
2.4.2
Faktoring.................................................................................................................. 38
2.4.3
Forfaiting ................................................................................................................. 39
2.4.4
Leasing .................................................................................................................... 40
Rizika v mezinárodním obchodě ............................................................................................ 43 3.1
Trţní riziko ..................................................................................................................... 44 6
3.2
Komerční riziko .............................................................................................................. 44
3.3
Přepravní riziko............................................................................................................... 45
3.4
Teritoriální riziko ............................................................................................................ 46
3.5
Kurzové riziko ................................................................................................................ 48
3.6
Nástroje omezování rizik ................................................................................................ 52
3.7
Pojištění rizik v mezinárodním obchodě ........................................................................ 52
3.7.1 4.
Pojištění přepravních rizik ....................................................................................... 54
Vázané obchodní operace ...................................................................................................... 56 4.1
Kompenzace.................................................................................................................... 57
4.2
Protinákupy ..................................................................................................................... 59
4.3
Buyback .......................................................................................................................... 60
4.4
Cash-back........................................................................................................................ 61
4.5
Offsety ............................................................................................................................ 62
4.6
Reexporty a switche ........................................................................................................ 63
Závěr .............................................................................................................................................. 65 Seznam pouţité literatury .............................................................................................................. 67
7
Úvod Kaţdý podnik, aby byl úspěšný, má zájem nejen na udrţení svých stávajících zákazníků, ale také na získání zákazníků nových. Konkurence na trhu je den ode dne vyšší a v kaţdém odvětví existuje mnoho firem, které se snaţí prorazit na trh, a tak přirozeně kaţdá z nich hledá nové moţnosti, jak toho dosáhnout. Jedna z těchto moţností je právě proniknutí na zahraniční trh, čímţ firma získá nové zákazníky. V moderní době můţeme sledovat stále rostoucí globalizaci trhů, která velmi značně ovlivňuje rozvoj světového obchodu a umoţňuje podnikům vstupovat na zahraniční trhy a tím rozšiřovat svou působnost. Rozhodnutí podniku o vstupu na zahraniční trh s sebou nese potřebu rozsáhlých znalostí prostředí, ve kterém velmi často platí jiná pravidla neţ na domácím trhu. Vstup na zahraniční trh nelze zrealizovat ihned, a aby mezinárodní obchodní operace probíhaly bez problémů, je pro obchodníka nutné mít určitou znalost těchto mezinárodních obchodních operací. Jestliţe se chtějí exportéři stát úspěšnými v mezinárodním obchodě, musí se seznámit se všemi zákony, pravidly a podmínkami, které s sebou mezinárodní obchodní operace přináší. Právě z důvodu rostoucí globalizace a zvětšujícího se mnoţství podniků snaţících se prorazit na zahraniční trhy jsem si vybrala téma Teorie mezinárodních obchodních operací. Cílem mé práce je proto obeznámit čtenáře s formami podnikání na mezinárodních trzích a s jejich moţnostmi financování, upozornění na rizika spojená s mezinárodními obchodními operacemi a moţnost pojištění proti nim a seznámení čtenáře s vázanými obchodními operacemi. Diplomová práce je rozdělena do čtyř hlavních kapitol. V první kapitole představím čtenáři formy podnikání na mezinárodních trzích, které si můţe obchodník zvolit pro svůj vstup na zahraniční trh. V této kapitole také popíši instituce podporující mezinárodní podnikání. Druhá kapitola bude popisovat metody financování mezinárodního obchodu, přičemţ budu zkoumat výhody a nevýhody daných typů financování. Předmětem metod financování budou jak metody krátkodobého, tak dlouhodobého financování. Ve třetí kapitole upozorním na rizika spojená s mezinárodním obchodováním a představím různé nástroje, jak je moţno těmto rizikům předejít nebo se proti nim pojistit.
8
V poslední kapitole seznámím čtenáře s vazbovými neboli vázanými obchodními operacemi, popíši různé typy těchto vazbových operací a upozorním na výhody a nevýhody konkrétních typů těchto operací. Hlavními zdroji, ze kterých jsem čerpala, byla především ekonomická literatura, právní dokumenty, internetové zdroje a materiály společností zveřejněných na internetu. Při psaní diplomové práce jsem pouţila metody deskriptivní, analytické a komparativní.
9
1. Způsoby podnikání na mezinárodních trzích Vlivem postupující globalizace se firmy stále více zapojují do procesu internacionalizace. Výsledkem je vznik celosvětových dodavatelsko-odběratelských řetězců. Pojem mezinárodní podnikání bývá spojován s podnikáním, které probíhá mezi účastníky rozdílných států. Předmětem takovýchto obchodů je nejčastěji zboţí, ale můţe se jednat také o sluţby či práva (např. technologie, licence, apod.). Obohacení obou stran nebo také prostředek šíření určité kultury jsou hlavním významem mezinárodního obchodu. Mezinárodní obchodování je spojeno s řadou výhod a nevýhod. Výhody mezinárodního obchodu:
kulturní a politická spolupráce mezi jednotlivými ekonomikami
růst dané ekonomiky
moţnost získání výrobních faktorů ke změně struktury ekonomiky
Nevýhody:
velká konkurence by mohla způsobit zánik i tradiční domácí produkce
u menších států roste závislost na mezinárodním obchodě
slabá soběstačnost v případě politických nepokojů
Zásluhou rostoucí liberalizace mezinárodního podnikatelského prostředí si mohou podniky volit stále širší spektrum forem podnikání na mezinárodních trzích. Malé a střední podniky většinou volí podnikání formou vývozních a dovozních operací, velké firmy kombinují několik forem podle zvolené strategie pro cílové zahraniční trhy. České podniky mohou vyuţít nabídku sluţeb několika institucí, které jsou specializované na podporu mezinárodního podnikání a které budu popisovat v následující podkapitole.
1.1 Podpora mezinárodního podnikání V České republice existuje poměrně široká nabídka sluţeb státu a dalších institucí na podporu exportu. Např. poradenství, vzdělávání, informační sluţby, účast na státem podporovaných zahraničních výstavách a veletrzích, určité marketingové sluţby, zvýhodněné financování, pojištění různých typů rizik apod.
10
Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR (MPO) zajišťuje proexportní politiku a je zřizovatelem dvou významných agentur poskytujícím českým podnikatelským subjektům řadu sluţeb. Česká agentura na podporu obchodu CzechTrade poskytuje poradenské, informační, asistenční a vzdělávací sluţby jak pro začínající exportéry, tak pro podniky, které jiţ na zahraničních trzích působí. CzechInvest je agentura pro podporu investic a podnikání a jejím cílem je poskytovat informace o moţnostech podpory pro malé a střední podnikatele, odpovědnost za implementaci dotačních programů financovaných EU a státem, poskytování poradenství k projektům, spravování databáze českých dodavatelských firem, spolupracování při realizaci investičních projektů a zprostředkování statní investiční podpory i tzv. AfterCare (sluţby pro zahraniční investory, kteří jiţ působí v České republice). MPO také poskytuje informační sluţby pro vývozce formou provozování internetových portálů pro podnikání a export, kterými jsou BusinessInfo.cz a Export.cz. Také Ministerstvo zahraničních věcí je v oblasti proexportní politiky aktivní, jelikoţ zodpovídá za ekonomickou diplomacii v zahraničí realizovanou zastupitelskými úřady ČR. Česká exportní banka (ČEB) a Exportní garanční a pojišťovací společnost (EGAP) jsou dalšími subjekty významně podporující mezinárodní podnikatelské aktivity českých podniků. ČEB financuje vývozní operace, které vyţadují dlouhodobé zdroje financování za výhodné úrokové sazby. EGAP poskytuje úvěrové pojištění se státní podporou a tímto pomáhá českým vývozcům, investorům a jejich bankám v případě, kdy nenajdou vhodné pojištění na komerčním trhu. CzechTrade Je proexportní agenturou Ministerstva průmyslu a obchodu ČR. CzechTrade má za úkol poskytovat sluţby, které stát nabízí v rámci své proexportní politiky. Zvyšování exportní výkonnosti a konkurenceschopnost českých firem na zahraničních trzích je klíčovým cílem této agentury. Agentura vznikla 1. května 1997 a patří spolu s ČEB a EGAP mezi tři oficiální pilíře státní proexportní politiky. CzechTrade nabízí širokou škálu sluţeb jak pro zkušené firmy na zahraničních trzích, tak pro ty, které se do zahraničního obchodu zapojují poprvé. Pro začínající exportéry agentura nabízí dotazník exportní připravenosti pro vstup na zahraniční trhy a uvádí doporučení pro začínající exportéry. Klient se zde můţe poradit s exportním manaţerem agentury ze svého okolí. Na svých internetových stránkách agentura nabízí tzv. Manuál exportéra, jehoţ obsahem jsou informace o platebních podmínkách, paritách, logistice, clech, dokumentech v 11
zahraničním obchodě a formách vstupu na nové trhy. Pro začínající vývozce je zde také výčet důvodů, proč začít s exportem. Agentura dále nabízí konzultace a poradenství, kde vývozci mohou rozebírat své vývozní záměry s exportními manaţery. Pomocí agentury CzechTrade mohou vývozci podpořit svůj zahraniční marketing a to formou internetové prezentace v adresáři exportérů agentury, anebo se exportéři mohou účastnit na některém veletrhu v zahraničí, které agentura nabízí. CzechTrade poskytuje několik seminářů a konferencí, které se týkají jak vývozu, tak i jiných aktivit souvisejících s působností na zahraničním trhu. Firmám, které společně působí nebo začínají působit na zahraničním trhu, agentura poskytuje organizační a asistenční podporu. Pro zlepšení konkurenceschopnosti začala agentura poskytovat firmám také sluţby ve sféře průmyslového designu. EGAP Exportní garanční a pojišťovací společnost, a.s. (EGAP) je specializovaná státní úvěrová pojišťovna, jejíţ posláním je nabízet exportérům ochranu před rizikem nezaplacení z různých důvodů. Díky sluţbám této společnosti mohou čeští exportéři poskytovat finanční podmínky svých exportů na srovnatelné úrovni s konkurencí z vyspělejších států. EGAP nabízí řadu základních typů pojištění, které je moţno modifikovat a společnost má také moţnost přizpůsobit se jednotlivým poţadavkům exportérů či bank financujících export. Struktura pojistných produktů poskytuje krytí úvěrových rizik spojených s investicemi v zahraničí, financováním produkce pro export a vystavováním záruk za exportéra. Nabídka pojištění je určena pro všechny exportéry bez ohledu na velikost podniku, jeho právní formu či objem vývozu. Stejně jako kaţdá jiná pojišťovací společnost si EGAP za své sluţby účtuje poplatky. EGAP v dnešní době díky svým pojistným produktům pokrývá všechny potřeby exportérů i jejich financujících bank. Nabídka se od vzniku společnosti EGAP průběţně zvětšovala a dnes obsahuje, kromě pojištění vývozních dodavatelských a odběratelských úvěrů, také pojištění úvěrů na předexportní financování produkce i na předexportní financování komercializace výsledků vědy a výzkumu, pojištění investic českých podnikatelů v zahraničí a také úvěrů na jejich financování. K tomu nabízí pojištění záruk vystavovaných bankami za české vývozce. EGAP tak svým pojištěním pokrývá velmi široký rozsah rizik, se kterými se vývozce setkává při přípravě a uskutečnění vývozní smlouvy. 12
Pojištění EGAP se státní podporou je pro exportéra podstatné také z pohledu zjednodušení přístupu k exportnímu financování, protoţe je bankami uznáváno jako plnohodnotné zajištění úvěru. Státní podpora v praxi znamená, ţe EGAP svými sluţbami vykrývá nedostatky na trhu, na které soukromé pojišťovny nemají dostatek kapacity. Tím dává exportérům moţnost konkurovat zahraničním podnikům i podmínkami financování s pojištěním poskytovanými dohromady s nabídkou zboţí a sluţeb. EGAP tak napomáhá zvyšovat konkurenceschopnost českých exportérů na mezinárodních trzích. Česká exportní banka (ČEB) Je specializovaná bankovní instituce slouţící ke státní podpoře vývozu. Tvoří důleţitou část státní proexportní politiky. Jejím účelem je poskytování státní podpory exportu prostřednictvím financování exportních úvěrů a jiných sluţeb, které s exportem souvisejí. ČEB financuje takové vývozní operace, které vyţadují dlouhodobé zdroje a to v takových objemech, které nejsou pro exportéry v dosavadních tuzemských podmínkách jinak dosaţitelné. Tímto dává exportérům moţnost zařadit se do soutěţe na mezinárodním trhu. Podpora financování je určena pro vývozce nebo jeho zahraničního odběratele. Vývozci bývají zejména právnické osoby, výjimečně fyzické osoby. Příjemcem některých druhů úvěrů můţe být také výrobce produkující pro vývoz či český subjekt investující v zahraničí. Do těchto transakcí můţe zasahovat i tuzemská banka exportéra nebo zahraniční banka importéra. Všechny činnosti ČEB jsou v souladu s pravidly WTO (World Trade Organization), příslušnými doporučeními Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) a směrnicemi Evropské unie. Seznam hlavních produktů ČEB:
Předexportní úvěr
Přímý vývozní dodavatelský úvěr
Přímý vývozní odběratelský úvěr
Odběratelský úvěr bankám
Úvěr na investice v zahraničí
Refinanční úvěry
Odkup vývozních pohledávek
13
Tabulka č. 1: Struktura úvěrového portfolia podle typu úvěru k 31.12.2011
Zdroj: http://www.ceb.cz/content/view/8/51/ [cit. 2012-04-14]
1.2 Formy vstupu firem na mezinárodní trhy Neţ se firma rozhodne o tom, jestli začne samostatně podnikat na mezinárodních trzích, je nutné vyhodnotit jak vnitřní, tak vnější faktory (rizikovost podnikání na cílovém zahraničním trhu, celková konkurenceschopnost firmy v mezinárodním prostředí, potenciál cílového trhu a další, které jsou rozebrány níţe). Podnikání na mezinárodních trzích je velmi specifické a je spojeno se značnými nároky nejen na obchodní, marketingové a finanční kapacity, ale také vyţaduje rozšíření výrobních kapacit, přizpůsobení výrobního sortimentu cílových zahraničních trhů a také často vyţaduje změny v oblasti lidských zdrojů, jako např. nábor jazykově vybavených pracovníků se zkušenostmi či proškolení zaměstnanců stávajících. Z tohoto důvodu by si měl podnik před konečným rozhodnutím o vstupu na mezinárodní trhy provést analýzu své připravenosti na mezinárodní podnikání, jejíţ metodologii nabízí na svých webových stránkách CzechTrade. Dotazník je určen jak pro výrobce, tak pro poskytovatele sluţeb. Rozhodnutí o tom, jakým způsobem vstoupí podnik na zahraniční trhy, je klíčovým rozhodnutím mezinárodního marketingu. Důvodů vstupů firem na zahraniční trhy je řada a jsou velmi různorodé. Z hlediska strategií se jedná především o důvody jako zvyšování prodejů, získávání zdrojů, diversifikace odběratelů a dodavatelů či minimalizace konkurenčních rizik. 14
Podnik si můţe zvolit řadu forem vstupu na zahraniční trhy. Mezinárodní podnikání tradičně členíme do tří základních skupin:
vývoz a dovoz zboţí a sluţeb (obchodní operace)
formy podniku nenáročné na kapitálové investice (licence, franchising)
kapitálově náročné formy vstupu na mezinárodní trhy (např. přímé zahraniční investice)1
1.2.1 Vývoz a dovoz zboží a služeb Vývozní a dovozní operace patří mezi široce pouţívané a nejspíše nejjednodušší formy vstupu firem na zahraniční trhy. Často je vývoz vnímán jako forma vstupu na zahraniční trh, která nevyţaduje ţádné investice. Jestliţe chce být podnik úspěšným na trhu a dobýt na něm významný podíl, je zapotřebí investovat značné zdroje do mezinárodního marketingu. Firma musí financovat výzkum zahraničního trhu a přizpůsobit podmínkám zahraničního trhu marketingovou strategii. Podle podmínek zahraničních trhů je třeba adaptovat výrobkovou politiku, zajistit nezbytné doprovodné sluţby a financovat náklady s nimi spojené, vybudovat distribuční cesty, stanovit vhodnou cenovou strategii a v neposlední řadě vloţit značné prostředky do komunikační politiky. Pro zajímavost uvádím v následující tabulce zahraniční obchod ČR se zboţím od roku 1993 do roku 2010. Údaje jsou uváděny v hodnotách FOB (vývoz) a CIF (dovoz) podle mezinárodního pojetí sledování pohybu zboţí přes hranici v souladu se závaznými předpisy EU. 2
1 2
http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/manual-exportera/formy-vstupu-firem-na-mezinarodni-trhy/1001370/41006/ FOB stanoví, ţe náklady a rizika přicházejí na kupujícího v okamţiku nalodění zboţí v ujednaném přístavu.
Prodávající hradí veškeré náklady na zboţí aţ do jeho dosaţení paluby lodi. Musí obstarat i doklad o doručení zboţí a osvědčení o jeho původu. Kupující je zase povinen loď najmout, zajistit prostor na ní a informovat prodávajícího o ní, přístavu a době, kdy bude moci zboţí naloţit. Pokud to nedodrţí, nese odpovědnost za chybu a musí případné výlohy zaplatit. CIF stanoví takový vztah mezi prodávajícím a kupujícím, kdy povinností prodávajícího je zajistit osvědčení o původu zboţí, povolení k vývozu zboţí a také zaplatit námořní přepravu. Za rizika se zboţím spojená ručí aţ do doby, neţ je zboţí naloděno v ujednaném přístavu.
15
Tabulka č. 2: Zahraniční obchod se zboţím od roku 1993 do roku 2010
Zdroj: http://vdb.czso.cz/vdbvo/grafdetail.jsp?cislotab=VZO1010CU&kapitola_id=3&null [cit. 2012-04-16] Podniky mohou při vývozu vyuţít různé obchodní metody, jejichţ volba záleţí na řadě faktorů, zejména pak na obchodněpolitických podmínkách, charakteru výrobků a sluţeb, výběru obchodního partnera a efektivnosti realizace zahraničněobchodních operací, tj. na poměru vynaloţených nákladů a rizik k docilovaným cenám. Obchodní metody jsou realizovány na základě smluvních vztahů s:
Prostředníky
výhradními prodejci
obchodními zástupci
komisionáři
mandatáři
dalšími subjekty
V případě, kdy se jedná o výhradní prodej a obchodní zastoupení, smluvní strany mhouhou vyuţít vzorové smlouvy Mezinárodní obchodní komory (ICC Models Contracts). Prostřednické vztahy
16
V mezinárodním obchodě figuruje celá řada prostředníků, tj. subjektů, kteří obchodují vlastním jménem, na vlastní účet a podnikají na vlastní riziko. Prostředníci prodávají nakoupené zboţí dalším odběratelům a jejich odměnou je rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou, tzv. cenová marţe. Malé a střední podniky vyuţívají často sluţeb prostředníka, jelikoţ je pro ně vývoz či dovoz okrajovou záleţitostí a zřizování vlastního specializovaného oddělení by bylo příliš nákladné, popř. pro podniky, které se záměrně specializují na produkci a přenechávají obchodní činnost specializovaným obchodním společnostem nebo maloobchodním řetězcům. Mezi výhody prostřednických firem patří niţší náklady oběhu a odstranění rizik plynoucích z mezinárodního obchodu a dále moţnost vývozu na trhy, které by bylo nadmíru nákladné zpracovávat přímo. Nevýhodou je ztráta přímého kontaktu se zákazníkem a tím ztráta kontroly nad mezinárodní marketingovou strategií. Smlouvy o výhradním prodeji V určitých situacích můţe podnik vstoupit na zahraniční trh pomocí uzavření smlouvy o výhradním prodeji. Smlouvou o výhradním prodeji se dodavatel zavazuje, ţe zboţí určené ve smlouvě nebude v určité oblasti dodávat jiné osobě neţ odběrateli, tj. výhradnímu prodejci. Ve smlouvě musí být vyhrazena oblast a druh zboţí a smlouva musí mít písemnou formu. Jde o rámcovou smlouvu upravující výlučné postavení smluvních partnerů. Jednotlivé dodávky se pak realizují na základě samostatných kupních smluv. Výhodou pouţití sluţeb výhradního prodejce můţe být rychlý vstup na zahraniční trhy díky moţnosti prodeje zboţí v jiţ vybudovaných distribučních cestách. Dále pak můţe výrobce proniknout i na vzdálené trhy, eventuálně na trhy, na kterých nepředpokládá příliš vysoký obrat, avšak chce na nich být přítomen za poměrně nízkých nákladů a rizika. Často smlouva o výhradním prodeji slouţí jako určitý test potenciálu zahraničního trhu. Pokud se potvrdí, ţe zahraniční trh je dostatečně zajímavý a zákazníci mají o danou komoditu zájem, rozvíjejí firmy po ukončení smlouvy o výhradním prodeji jiné podnikatelské aktivity. Často si následně zřizují vlastní dceřiné společnosti, jejichţ úkolem je kontrolovat prodej na cílových zahraničních trzích, anebo se rozhodnou v dané zemi investovat do výrobních aktivit. Smlouvu o výhradním prodeji uţívají jako první krok zejména proto, ţe jim zaručuje dostatečnou moţnost kontroly nad distribucí. Některé formy výhradního prodeje se mohou dostat do rozporu 17
se zákonodárstvím některých zemí, zejména s antimonopolními zákony ve vyspělých zemích (zakázána je např. snaha diktovat ceny nebo snaha omezit prodej dané komodity cizincům). Proto jsou vztahy výhradní povahy pečlivě sledovány a při jejich porušení mohou být firmy trestány značnými pokutami. Nevýhodou je, stejně jako u prostředníka, ztráta bezprostředního kontaktu s trhem a moţnost zablokování vstupu na zahraniční trh, pokud výhradní distributor nesplní očekávání, není schopen zajistit širokou distribuci zboţí a očekávané objemy prodeje. Výhradní prodejce je totiţ jediný subjekt, který má právo zboţí na daný trh dováţet. Proto se často ve smlouvách o výhradním prodeji objevuje doloţka, v níţ se výhradní prodejce zavazuje k minimálnímu nákupu, tj. k odběru alespoň minimálního mnoţství zboţí, které zajistí dostatečný obrat na daném trhu. Dodavatel obvykle můţe na daném trhu provádět výzkum trhu a realizovat vlastní komunikační politiku. Obchodní zastoupení Významem zastupitelské činnosti jsou aktivity vedoucí k uzavírání smluv. Můţe se jednat jak o zajištění příleţitosti k uzavření smlouvy, tak o sjednávání a uzavírání obchodů jménem zastoupeného. Hlavní rozdíl mezi obchodním zastoupením a prostřednickými vztahy je ten, ţe odměnou zástupce je zpravidla provize, zatímco prostředníci nakupují zboţí a následně je prodávají dalším obchodním partnerům. Podle českého obchodního zákoníku je předmětem smlouvy o zprostředkování (§ 642-651a OZ) jednorázové zprostředkování. Zprostředkovatel se v této smlouvě zavazuje, ţe bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příleţitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli provizi. Ve smlouvě o obchodním zastoupení (§ 652-672a OZ) se zástupce zavazuje dlouhodobě pro zastoupeného vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitého druhu smluv nebo sjednávat a uzavírat obchody jménem zastoupeného a na jeho účet. Smlouva o obchodním zastoupení musí mít písemnou formu. Zvláštním typem smlouvy o obchodním zastoupení je výhradní obchodní zastoupení. Zastoupený je v tomto případě povinen na stanoveném území pro určený okruh obchodů nepouţívat jiného
18
obchodního zástupce a obchodní zástupce není oprávněn v tomto rozsahu zastupovat jiné osoby nebo uzavírat obchody na vlastní účet či na účet jiné osoby. Komisionářské a mandátní vztahy Komisionářskou smlouvou (§ 577-590a OZ) se komisionář zavazuje, ţe zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záleţitost, a komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu. Komisionářská smlouva se liší od smlouvy o zprostředkování tím, ţe komisionář se zavazuje přímo k uzavření určité konkrétní smlouvy, zatímco zprostředkovatel se zavazuje zprostředkovat příleţitost k uzavření smlouvy. Komisionář uzavírá smlouvy vlastním jménem, ale na účet komitenta. Komisionář je povinen převést na komitenta práva získaná při zařizování dané záleţitosti a komitent je povinen vše převzít. Komisionář má právo na úplatu, nazývanou komise. Mandátní smlouvou (§ 566-576a OZ) se mandatář zavazuje, ţe pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záleţitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu. Mandátní smlouva se uzavírá pouze mezi podnikateli. Ve smlouvě je nutné vymezit obchodní záleţitosti, které má mandatář zařídit, a to buď uskutečněním určitých právních úkonů, nebo určitou praktickou činností. Pokud není ve smlouvě uvedeno něco jiného, vznikne mandatáři nárok na úplatu, kdyţ řádně vykoná činnost, ke které byl povinen, a to bez ohledu na to, zda přinesla očekávaný výsledek či nikoliv. Přímý vývoz Čisté přímé obchodní metody se nejčastěji pouţívají při exportu průmyslových výrobků, výrobních zařízení a investičních celků. Dodávky těchto výrobků jsou velmi komplikované a je u těchto dodávek nutné poskytovat celou řadu odborných sluţeb, u kterých je zapotřebí bezprostřední přítomnost výrobce na zahraničním trhu. Pouţití přímé obchodní metody vyţaduje vynikající znalost technické i obchodní problematiky a ve většině případů má pozitivní dopad na obchodní vztahy. Výhodou je příleţitost kontroly nad realizací vlastní marketingové strategie na mezinárodních trzích. Kupní smlouvy slouţí k realizaci přímých vývozů. 19
Sdružení malých vývozců (exportní aliance) Malým a středním podnikům často chybí dostatečné zdroje nebo dostatek zkušenosti s mezinárodním podnikáním, ale přesto by rády exportovaly. Proto se pro ně jeví výhodné zaloţit vývozní sdruţení neboli alianci a vyváţet společně. Tradičně se jedná o seskupení exportérů ze stejné sféry podnikání (nábytkářský průmysl, textilní průmysl, strojírenské výrobky). Ekonomická motivace a výhody jsou obecně platné, zatímco právní forma závisí na zvyklostech a právním řádu země původu. Mezi hlavní výhody plynoucí z účasti ve sdruţení exportních firem se řadí překonání nevýhod z nedostatečné velikosti firem, úspora nákladů, moţnost eliminace exportních rizik, lepší vyjednávací pozice, a tím pádem docilování příznivějších cen, vyuţívání image sdruţení atp. Nevýhodou můţe být ztráta určité míry samostatnosti v rámci sdruţení. V České republice je podpora exportních aliancí součástí proexportní politiky.
1.2.2 Formy nenáročné na kapitálové investice Jestliţe chce podnik v rámci rozvoje mezinárodních aktivit uplatnit své produkty či sluţby na trhu a nehodlá investovat v zahraničí, můţe si vybrat např. formu poskytnutí licence nebo franchising. Jestliţe má podnik zájem o spolupráci ve sféře výroby, můţe si vybrat formu zušlechťovacích operací nebo výrobní kooperace, ve sféře výzkumu a vývoje si pak můţe zvolit výzkum na zakázku nebo společný výzkum a vývoj. Licence Výraz licence znamená povolení či svolení k činnosti, která za jiných okolností není povolena. Účastníky právního vztahu plynoucího z udělení licence nazýváme poskytovatelem – majitelem výlučného práva – a nabyvatelem. Z toho plyne, ţe poskytovatel právo uděluje a nabyvatel toto právo přijímá. Licencí se uděluje pouze právo k vyuţívání nehmotného statku a záměrem licence je určit pravidla k šíření tohoto statku, nikoli k jeho vytvoření. Podnik zvolí prodej práv k vyuţívání průmyslového vlastnictví např. v případech, kdy nemá moţnost zavést produkci, která by dovolila vyuţívat své vynálezy nebo jiné vědecko-technické poznatky a tím by vznikla moţnost jejich technologického nebo technického znehodnocení. 20
Dalším příkladem prodeje licence můţe být stav, kdy lze zavést výrobu, avšak existují obchodní, celní, devizové či jiné překáţky, které by neumoţnily přímý vývoz do určitých území. Prodej práv k průmyslovému vlastnictví tedy umoţní na tyto trhy prorazit. V rozvojových zemích jiţ řada vlád upřednostňuje licenční produkci před přímým dovozem za účelem zachování popř. zvýšení zaměstnanosti. Prodej práv k průmyslovému vlastnictví s sebou nese výhodu v podobě kooperačního vývozu zboţí neboli vývozu komponentů či zařízení. Podnik také můţe být motivován k prodeji práv v případě, kdy by docházelo k porušení práv podniku jako majitele průmyslového vlastnictví a licenční smlouva by představovala řešení případného konfliktu. Průmyslová práva představují nehmotný vklad do společného podniku. Naopak také existují příčiny, které vedou firmu k nákupu práv k zahraničním nehmotným statkům a to zejména v případech, kdy firma nemá dostatek finančních prostředků k tomu, aby sama prováděla výzkum a vývoj, ale na trhu přesto existuje poptávka po předmětných výrobcích. Můţe také nastat situace, kdy zahraniční patentová ochrana je tak dokonalá, ţe vlastního originálního řešení by se dalo těţko dosáhnout. V tomto případě také podnik přistoupí k nakoupení práva k zahraničnímu nehmotnému statku. Tabulka č. 3: Doba platnosti ochrany vybraných předmětů průmyslového vlastnictví
Zdroj:
http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/manual-exportera/formy-vstupu-firem-na-
mezinarodni-trhy/1001370/41006/ [cit. 2012-04-28]
21
Franchising „Franchising je smluvní vztah mezi partnery, ve kterém franšizér poskytuje svou značku a právo uţívat předmět podnikání své společnosti, tj. poskytuje know-how včetně systému řízení a zabezpečování sluţeb, a nabyvatel franšízy (někdy označován jako franšízant) se zavazuje zaplatit smluvně stanovenou odměnu a dodrţovat obchodní politiku poskytovatele.“3 Na rozdíl od licence se u franchisingu jedná o ještě uţší vztah mezi poskytovatelem a nabyvatelem franšízy. Existuje zde závazek jednotné obchodní politiky a důsledné kontroly ze strany poskytovatele. Účelem franšízy je předání prosperujícího konceptu podnikání a příleţitost podnikání pod populární značkou. V dnešní době se setkáváme s franšízou v maloobchodě, u restaurací, v oblasti rychlého občerstvení, hotelnictví, fitness, apod. Franšizér bývá zpravidla velmi významnou a prosperující firmou ve svém oboru. Nabízí podnikání pod silnou a známou značkou a dobrou image. Jelikoţ mezinárodní úspěšné firmy staví na svém dobrém jménu, těsný vztah v podobě franchisingové smlouvy jim poskytuje garanci, ţe nabyvatel bude dodrţovat vysokou kvalitu produktů a poskytovat sluţby ve stejné kvalitě jako poskytovatel. Základní podmínkou spolupráce je kontrola kvality ze strany poskytovatele. Nabyvatel franšízy zaplatí poskytovateli dohodnutý jednorázový poplatek, který zahrnuje know-how franšizéra, technickou pomoc i zaškolení personálu. Existuje také speciální typ smlouvy, který dává právo k poskytování franšízových licencí na konkrétním území, obvykle v jedné zemi. Nabyvatel takovéto franšízy je povinen po celou dobu trvání odvádět poplatky stanovené ve smlouvě. Tabulka uvedena níţe uvádí deset celosvětově nejúspěšnějších franšízových firem roku 2010, přičemţ v České republice patří mezi nejznámější řetězce rychlého občerstvení McDonald´s, KFC, Subway, Burger King, Pizza Hut a síť hotelů InterContinental. Tabulka popisuje rok vzniku franšízy a počet států, do kterých se franšíza rozšířila.
3
Cit. MACHKOVÁ, H., ČERNOHLÁVKOVÁ, E., SATO, A. a kolektiv. Mezinárodní obchodní operace, str. 29
22
Tabulka č. 4: 10 celosvětově nejúspěšnějších franšízových firem roku 2010
Zdroj: http://www.franchisedirect.com/top100globalfranchises/thetop100globalfranchises2010/158/873/ [cit. 2012-04-28] Smlouva o řízení Předmětem této smlouvy je poskytnutí řídících znalostí a vynikajících manaţerů, zpravidla na dobu určitou. Jedná se o přenos osvědčené koncepce řízení do zahraničí. Podnik např. postaví v druhé zemi výrobní provoz, po určitou dobu jej řídí, zaškolí domácí pracovníky a pak předá domácí firmě. Cenou můţe být procento z trţeb, získání akcií atd.; Stejně jako u franchisingu se jedná o přenos osvědčené koncepce řízení do zahraničí. Odměnou obvykle bývá procentuální podíl z obratu, podíl na zisku nebo moţnost získání akcií společnosti. Zušlechťovací operace (Outward Processing Traffic – OPT) Tyto operace představují technologicky málo náročnou aktivitu, kdy podnikatelský subjekt zajišťuje s vyuţitím technického a organizačního know-how zahraničního příkazce určitou subdodávku. Zahraniční příkazce dodává subdodavateli všechny potřebné výrobní vstupy 23
(materiál, suroviny, součástky), technické a organizační know-how a obvykle vyuţívá nízké pracovní náklady v zemi subdodavatele. Podstatou zušlechťovacích operací je přepracování nebo zpracování surovin či polotovarů do vyššího stupně konečné fáze popřípadě do konečné podoby hotového produktu. Mezi důvody zušlechťovacích operací patří především niţší náklady v zahraničí. Jedná se zejména o náklady mzdové, ale také surovinové, materiálové, či energetické.
1.2.3 Kapitálové vstupy podniku na zahraniční trhy Převáţně velké a finančně silné firmy vyuţívají kapitálové vstupy na mezinárodní trhy a investují v zemích, které nabízí lukrativní podmínky pro podnikání. Mezi základní formy kapitálových vstupů na zahraniční trhy patří:
Portfoliové investice (nákup akcií nebo jiných cenných papírů)
Přímé zahraniční investice (kapitálové vklady, reinvestovaný zisk)
Většina přímých zahraničních investic má formu akvizic, fúzí, investic na zelené louce, společného podnikání anebo strategických aliancí. Akvizice (takeover) Znamená převzetí fungujícího podniku nebo jeho části. Ve firemní praxi se můţeme setkat buď s tzv. přátelským převzetím, jehoţ cílem je posílení pozice firmy a vyuţití synergického efektu, anebo s tzv. převzetím nepřátelským, jehoţ cílem můţe být likvidace konkurence. Fúze (merger) Obvykle mívá formu sloučení nebo splynutí. Sloučení se vyznačuje spojením obchodních společností, při kterém zaniká slučovaná společnost bez likvidace aktiv a pasiv, protoţe se aktiva i pasiva převádějí na společnost, se kterou se zanikající společnost slučuje. Splynutím se rozumí spojení obchodních společností, při kterém splývající společnosti zanikají a vzniká nový právní subjekt. Ve sféře mezinárodního podnikání rozpoznáváme tři základní druhy fúzí. Hlavním cílem horizontálních fúzí, při kterých se spojují podniky ze stejného oboru podnikání, jsou úspory 24
z rozsahu a zvýšení podílu. Vertikální fúze slouţí k posílení kontroly nad dodavateli nebo odběrateli. Velmi častým účelem fúzí, při kterých se spojují firmy z různých oborů, je rozloţení podnikových aktivit a diversifikace podnikatelských rizik. Následující tabulka zachycuje deset hodnotově největších fúzí a akvizic v ČR v roce 2011. Tabulka č. 5: 10 největších transakcí v ČR v roce 2011 (hodnota v mil. USD)
Zdroj: http://byznys.ihned.cz/zpravodajstvi-svet/c1-55849090-akvizice-padaji-k-bodu-mrazu [cit. 2012-04-29] Investice na zelené louce (greenfield investment) Patří zde nově zaloţené a nově postavené podniky. Investice na zelené louce mají ve srovnání s akvizicemi pro hostitelskou zemi určité výhody. Zpravidla přinášejí do země více kapitálu, více nových moderních technologií, zvyšují konkurenci na trhu a jsou výhodnější z pohledu tvorby pracovních míst. Společné podnikání (joint venture) Znamená spojení prostředků dvou nebo více subjektů do společného vlastnictví. Je to forma podnikání, jejímţ záměrem je uskutečnění společného podnikatelského záměru, podílení se na vyprodukovaném zisku, podstupování podnikatelských rizik a krytí případných ztrát. V mezinárodním prostředí se setkáváme se dvěma typy společného podnikání. Kapitálová účast zahraničních firem můţe být minoritní, paritní, majoritní anebo můţe být podnik 100 % vlastnictvím zahraniční firmy. V některých, zejména rozvojových zemích platí omezení výše 25
vkladu zahraničního investora. Podniky z více zemí mohou podnikat i společně. Velmi často je cílem zahraničních investorů nabytí celkové kontroly nad firmou, tzn. absolutní vlastnictví dané firmy.
26
2. Metody financování mezinárodního obchodu Mezinárodní obchodní operace jsou spjaty s vyššími nároky na finanční zdroje ve srovnání s operacemi vnitřního obchodu. Důvodem je zejména geografická vzdálenost místa produkce od místa spotřeby a také časový nesoulad mezi pohybem zboţí a jeho úhradou. V neposlední řadě stojí také vyšší rizikovost neţ na vnitrostátním trhu. Subjekty, které se podílí na uskutečňování mezinárodního obchodu, potřebují úvěry k překonání doby mezi vynaloţením finančních prostředků a jejich návratností – z tohoto vyplynula nutnost financovat mezinárodní obchod. Exportní úvěry mají několik funkcí. Stávají se prostředkem oţivení hospodářského růstu na světových trzích a tím obnovují poptávku. Jsou důleţitým prostředkem konkurenčního boje a zdrojem kapitálové výpomoci exportérů. Exportní úvěry představují nástroj státní proexportní politiky. Časový nesoulad mezi pohybem zboţí a placením, vzdálenost místa výroby od místa spotřeby, rozdíly v prostředích, ve kterých obchodní partneři působí – toto vše patří mezi aspekty rozlišující financování obchodu mezinárodního a obchodu tuzemského. Zároveň je však financování mezinárodních obchodních operací úzce spjato s procesem vnitropodnikového financování. A to z důvodu, ţe ve vnitropodnikovém finančním řízení není moţno separovat aktivity podniku směřující přes hranice. Mark Zinecker, Ph.D. popisuje financování vývozu takto: „Jedná se o opatřování finančních zdrojů na překlenutí doby mezi vynaloţením finančních prostředků a jejich návratností při vývozu a dovozu zboţí a sluţeb. Specifičnost tohoto procesu spočívá jednak v délce doby, po kterou jsou finanční prostředky vázány, jednak v tom, ţe díky mezinárodnímu charakteru obchodu mohou být pouţívány finanční zdroje vnitřní i zahraniční. “4 Financování mezinárodního obchodu obvykle vyţaduje kvalifikované rozhodování nejen o volbě zdrojů pro nabytí peněţních prostředků, ale také o výběru vhodných metod zajištění návratnosti těchto zdrojů. Nesmí se opomenout na další aktivity, které souvisejí s obchodem, jako náklady na výzkum trhu, skladování produktů, reklamu, apod. Struktura subjektů, které se podílí na 4
ZINECKER, M., Financováni vývozních operaci podniku, 2006, Akademické nakladatelství CERM s.r.o., str.:70
27
zajišťování financování mezinárodního obchodu, je sloţitější, a to z důvodu obtíţnosti procesu financování mezinárodního obchodu. Řadí se zde výrobci, dovozci, vývozci i různé typy obchodních mezičlánků, mezi které patří také poskytovatelé finančních sluţeb. Komerční banky a specializované finanční instituce jsou hlavními subjekty, kterými je financování mezinárodního obchodu obvykle prováděno. Mimo tyto instituce existují jiné – soukromé, státní či polostátní instituce nabízející tyto sluţby a nepřímo se podílejí také pojišťovny. V následujícím textu budou popsány základní druhy, které se v mezinárodním obchodě vyskytují nejčastěji.
2.1 Dodavatelský úvěr Dodavatelský úvěr je typ obchodního úvěru, který je poskytnut dodavatelem (exportérem) zahraničnímu odběrateli v souvislosti s dodáním zboţí nebo sluţeb. Exportér úvěruje obvykle celou hodnotu dodaného zboţí nebo sluţeb, zejména u krátkodobých úvěrů. U střednědobých a dlouhodobých úvěrů se vyţaduje, aby určitý podíl odběratel uhradil předem. Podstatou dodavatelského úvěru je odklad splatnosti faktury za zboţí na základě předem dohodnutých podmínek. Jedná se o jistou časovou prodlevu mezi dodáním zboţí nebo sluţby a jeho úhradou. To dává odběrateli moţnost po jistou dobu nakládat s finančními prostředky i pořízeným zboţím. Jestliţe by odběratel zaplatil dříve, mohla by mu být nabídnuta sleva. Takový druh úvěru bývá poskytován zejména odběratelům z ekonomicky vyspělejších zemí v rámci dlouhodobých vztahů, nebo vztahů se známými podniky. Úvěr bývá někdy kryt směnkami, které dodavatel můţe eskontovat u banky a tím pádem změní dodavatelský úvěr na úvěr bankovní (eskontní). Toto ovšem neznamená, ţe se prodávající tímto zbaví rizika nezaplacení kupujícím. Tyto podmínky obnáší řadu nevýhod. Exportér po celou dobu trvání kontraktu podstupuje riziko a k tomu je sníţena jeho likvidita. Ta s sebou nese komplikace při čerpání dalších úvěrů. Banky navíc vyţadují pojištění typu B nebo C u Exportní garanční a pojišťovací společnosti, a.s. (EGAP). Toto mohou být důvody motivující exportéry k forfaitingu.
28
Tabulka č. 6: Přímý vývozní dodavatelský úvěr
Zdroj: http://www.ceb.cz/content/view/57/37/ [cit. 2012-06-19]
2.2 Bankovní úvěr Bankovní úvěry bývají poskytovány komerčními bankami v podobě krátkodobých i dlouhodobých forem. Bankovní úvěry plní funkci podpory exportu, protoţe oddělují úvěrový vztah od transakce, na kterou je její financování určeno. Návratnost takového úvěru je obvykle zajištěna účinněji neţ u úvěrů dodavatelských. V současné době se stal velmi populární bankovní úvěr kupujícímu (buyer´s credit), který bývá označován také jako exportní odběratelský úvěr. Jedná se o okamţité vyplacení prodávajícího (vývozce) zahraničním kupujícím (dovozcem), kterému byly na dovoz zboţí a sluţeb poskytnuty potřebné finanční prostředky bankou prodávajícího formou zboţového bankovního úvěru. Existují dvě formy exportního odběratelského úvěru. Banka úvěr nabídne buď přímo zahraničnímu dovozci, anebo pouze upravuje vzájemné vztahy mezi dovozcem a bankou dovozce. 29
Úvěr je účelově vázán na konkrétní vývozní operaci a pokrývá zpravidla maximálně 85% hodnoty dodávky. Zbývající část tvoří akontace a platby kupujícího při dodání. Tento typ úvěrování je pro vývozce docela výhodný, protoţe banka obvykle uhradí dodavateli ihned v době dodání. Tento úvěr umoţňuje realizaci objemnějších dodávek českého vývozce pro zahraničního kupujícího (dovozce). Výhody vývozního odběratelského úvěru pro vývozce:
okamţitá výplata při dodávce
vyloučení zahraničních platebních rizik
konkurenceschopnost obchodní nabídky
nízké náklady
nezvyšuje se úvěrová angaţovanost
vyuţití prvků státní podpory vývozu
Výhody vývozního odběratelského úvěru pro dovozce:
rozloţení splátek jistiny do období návratnosti projektu
30
Tabulka č. 7: Přímý vývozní odběratelský úvěr (příjemcem úvěru je zahraniční dovozce)
Zdroj: http://www.ceb.cz/content/view/77/39/ [cit. 2012-05-02]
2.3 Metody krátkodobého financování Kdyţ si firma volí metodu financování v mezinárodním obchodním styku, musí vycházet z vlastní finanční situace, musí zhodnotit alternativy, které jsou pro ni dostupné, a také přihlíţet k moţnostem, kterými disponuje jejich obchodní partner. Podniky staví svá rozhodnutí podle situace na národních a mezinárodních finančních trzích. Při volbě daných metod financování se obvykle jedná o výběr moţností získávání cizích finančních zdrojů. Firmy srovnávají jednotlivé alternativy podle kritérií, která povaţují za prioritní v dané situaci. K takovýmto kritériím patří:
výše finančních prostředků, které určitou metodou můţe firma získat
náklady související s jednotlivou metodou financování 31
rizika související s danou metodou
rychlost a flexibilita dostání finančních prostředků
důsledek dané metody na likviditu podniku
daňové dopady výběru určité metody financování
Všechny potencionální metody jsou závislé zejména na době, na kterou jsou finanční prostředky poskytnuty, proto v této podkapitole budu zabývat krátkodobými metodami financování. Krátkodobé financování můţe být poskytnuto bankami a finančními institucemi např. pro všechny vývozní obchody klienta do určitého území, nebo můţe být poskytnuto s vazbou na danou operaci.
2.3.1 Kontokorentní úvěr Banka poskytuje takovým klientům, kteří u ní jiţ mají zaloţen kontokorentní účet. Takový účet dovoluje debetní zůstatek aţ do výše, která byla předem sjednaná. V rámci tohoto limitu můţe být úvěr čerpán bez omezení. Výhodou tohoto úvěru je vysoká pruţnost a operativnost v pouţití úvěru. Úročení bývá prováděno podle reálného zůstatku účtu. Kontokorentní úvěr vyuţívají vývozci k překonání krátkých platebních lhůt. Také dovozci mohou vyuţívat tento úvěr např. k překonání doby mezi nákupem a dalším prodejem zboţí.
2.3.2 Eskont směnek Řadí se ke klasickým metodám financování vývozu. Banka odkoupí směnky před jejich splatností. Musí se však jednat o směnky, které jsou úvěrovým nástrojem a mají jinou splatnost neţ na viděnou. Směnky akceptované odběratelem mohou být nabídnuty bance k eskontu. Banka pak můţe tuto směnku odkoupit a po sráţce diskontu poskytnout klientovi danou směnečnou částku k dispozici. Pokud banky směnku odkupují, zvaţují u směnek akceptovaných odběratelem jeho bonitu a v případě, ţe směnku odkoupí, konají tak obvykle při zachování postihu vůči klientovi (dodavatel zboţí). V případě, kdy by směnečný dluţník nesplnil svůj závazek, banka by uplatnila tento postih.
2.3.3 Dokumentární akreditiv Je nejdůleţitější a nejbezpečnější bankovní nástroj, který je vyuţíván ve financování zahraničního obchodu. Jedná se o speciální druh akreditivu, který je upraven obchodním 32
zákoníkem. Je to písemný závazek banky, ţe poskytne třetí straně určité plnění, jestliţe budou během doby určené akreditivem předloţeny odpovídající dokumenty a splněny všechny podmínky akreditivu. Akreditiv slouţí zejména jako nástroj platební a zajišťovací. Pavel Andrle jej definuje: „Dokumentární akreditiv je písemný závazek banky beneficientovi - exportérovi, vystavený na základě instrukcí příkazce-importéra, poskytnout plnění stanovené akreditivem do výše akreditivní částky proti dokumentům, předloţeným v rámci platnosti akreditivu a odpovídající všem jeho podmínkám“5. Prodávající tak získává platební závazek další osoby – banky. Aby dostal zaplaceno, musí splnit podmínky stanovené akreditivem, to znamená předloţit bance akreditivem poţadované dokumenty. Kupující má zajištěno, ţe z jeho účtu bude bankou prodávajícímu zaplaceno, aţ po předloţení příslušných dokumentů. Banka vystavuje akreditiv na bázi instrukcí kupujícího. Obsahem závazku banky je buď provedení platby třetí straně, nebo uznání a zaplacení směnky beneficientem. Obsahem závazku akreditivu můţe být taktéţ plnění formou zmocnění jiné banky provést platbu nebo uznání směnky, anebo formou zmocnění jiné banky k provedení vyjednávání. Vystavující banka má v akreditivní transakci dvě zásadní úlohy, a to poskytnout jistotu prodávajícímu, ţe mu zaplatí aţ do výše sjednaného obnosu, jestliţe prodávající předloţí náleţité dokumenty. Druhou úlohou vystavující banky je přezkoumat tyto dokumenty, jestli odpovídají podmínkám akreditivu. Vývozcům jako beneficientům akreditivu tímto tento nástroj poskytuje určité finanční moţnosti. Spolehliví vývozci mají moţnost na základě akreditivu získat bankovní úvěr na předfinancování dodávek jiţ ve chvíli, kdy je v jejich prospěch akreditiv otevřen. Jestliţe exportér splní akreditivní podmínky, bývají finanční instituce ochotny tuto akreditivní pohledávku odkoupit i bez postihu beneficienta akreditivu. Výhody dokumentárního akreditivu Placení akreditivem je výhodné v takových situacích, ve kterých prodávající nemá dostatek důvěry v kupujícího nebo má podezření, ţe by platební schopnost kupujícího mohla být ohroţena např. politickou nebo ekonomickou situací. Prodávající má tímto závazek banky zaplatit za 5
ANDRLE, P., Dokumentární akreditiv v praxi, Nakladatelství: Grada, 2011, 5. aktualizované vydání, ISBN 978-
80-247-4017-1, str. 21
33
předpokladu, ţe vyhoví podmínkám akreditivu. Prodávající je tak chráněn před nezaplacením od kupujícího a také před rizikem např. neodebrání předem objednaného zboţí. Pro kupujícího akreditiv znamená, ţe nebude muset hradit zboţí dříve, neţ budou prodávajícím splněny podmínky a bude mít jistotu, ţe v momentě úhrady bude zboţí na cestě a zároveň znamená ochotu platit.
Dokumentární platby jsou pro vývozce jednoznačně kladnou příleţitostí, jak
dosáhnout svých cílů a eliminovat rizika. Navíc, pohledávka prostřednictvím dokumentárního akreditivu je snadno postupitelná k prodeji pomocí faktoringu či forfaitingu. Tímto má podnik moţnost refinancovat své další aktivity, coţ by bylo v mezinárodním obchodě bez nějakých záruk skoro nemoţné. Finančně méně výhodný bývá akreditiv pro dovozce. Pokud se importér bance nejeví jako dostatečně úvěruschopný, můţe blokovat danou akreditivní částku na jeho účtu nebo započíst akreditivní částku jako čerpání úvěrového limitu klienta uţ v době vystavení akreditivu. Moţnost pouţití převoditelného akreditivu má velký význam pro obchodní podniky. Obchodník jako beneficient můţe financovat nákupy poţádáním banky o převedení práv z akreditivu na své dodavatele. Tabulka č. 8: Schéma a průběh dokumentárního akreditivu
Zdroj: https://docs.google.com/viewer?a=v&q=cache:YS_C5LvujEEJ:broucek.chytrak.cz/download/fsi/ BANKOVNICTVI/DOKUMENTARNI_PLATBY.ppt+dokumentarni+platby&hl=cs&gl=cz&pi d=bl&srcid=ADGEESg4GK1j73mOuqANd2oOR1Fjc0HQNcoADcf34
YzVe4ibXsJ0ndtW3XKxzHoLWR5gOBVGwm3G2FPqSCT_l4gq5_spLR2msd66OSvkdYEhe2 wNMnzp93b_3XIU0p65cSuLT4PIkmTEB&sig=AHIEtbRi46C4xW5aShP5oUq2FbCGCy54-A [cit. 2012-06-19]
2.3.4 Zálohování exportních pohledávek Banky mohou poskytovat exportérům zálohování exportních pohledávek na nesplatné obchodní pohledávky. Zpravidla však banky financují jen dané procento pohledávky. Dodavatel v tomto případě zůstane dluţníkem banky a ponese všechna rizika plynoucí ze zahraničního úvěrového vztahu. Zálohováním exportních pohledávek banka také podstupuje určité riziko. Z toho důvodu hodnotí bonitu dodavatele i odběratele a obvykle vyţaduje vhodné krytí zahraniční pohledávky buď pojištěním, nebo bankovní zárukou. Náklady této metody jsou tvořeny úrokem a odměnou bance za provedení transakce. K tomu se taky mohou náklady zvýšit o částku na zajištění pohledávky. Další z moţností, jak obstarat krátkodobé finanční zdroje, jsou půjčky na finančním trhu. Tyto úvěry mají splatnost do jednoho roku a lze je získat při pevných úrokových sazbách. Pro známé společnosti je tento typ úvěru jednodušší, protoţe jej dostanou přímo, zatímco pro menší společnosti musí tyto transakce zprostředkovat a garantovat banka.
2.4 Metody střednědobého a dlouhodobého financování Střednědobé a dlouhodobé financování mezinárodního obchodu jiţ vyţaduje individuální přístup ke kaţdému kontraktu. Doba splatnosti úvěru je delší neţ 1 rok. Jde o financování typické při exportu investičních celků a jiných kapitálově náročných produktů. Pro tyto metody financování je obvyklé získat pojištění a úvěr se státní podporou, kterou poskytují státem zaloţené instituce. Kvůli rizikovosti střednědobého a dlouhodobého financování se všichni účastníci podílející se na jeho zajišťování snaţí získat jistotu úhrady dluţné částky, např. pojištěním. V souvislosti s rozvojem národních a mezinárodních peněţních a kapitálových trhů se v metodách střednědobého a dlouhodobého financování mezinárodního obchodu uplatňuje tendence přímého
35
opatřování zdrojů na finančních trzích. Mezi hlavní produkty střednědobého a dlouhodobého financování patří:
Státní systémy financování exportních úvěrů
Faktoring
Forfaiting
Leasing
2.4.1 Státní systémy financování exportních úvěrů Národní systémy financování jsou součástí hospodářské politiky většiny zemí. V ekonomikách vyspělých států se vytvářely jiţ od začátku padesátých let a později začaly vznikat i v zemích rozvojových. Tato podpora v oblasti exportu se stala nutností také pro rozvoj trţních vztahů ve střední a východní Evropě. Financování exportních úvěrů bývá často spjato s pojištěním, které eliminuje rizika příslušného úvěrového vztahu. Pomocí státní podpory lze pojišťovat i taková rizika, která by za normálních okolností pojistitelná nebyla. Komerční banky, specializované banky na zahraniční finanční vztahy a úvěrové instituce obecné i specializované patří mezi subjekty, které se mohou účastnit financování vývozu. Záleţí na konkrétním státu, jestli preferuje instituce soukromé, státní nebo polostátní. Tyto instituce obvykle kooperují s centrálními bankami a s institucemi zodpovědnými za pojišťování vývozních úvěrů a poskytování záruk. V České republice se na financování vývozu podílí zejména Česká exportní banka, ale také komerční banky. Pojistné sluţby poskytuje Exportní garanční a pojišťovací společnost, a. s. Exportní garanční a pojišťovací společnost, a.s. (EGAP) je specializovaná státní úvěrová pojišťovna. Jako součást státní podpory exportu poskytuje vývozcům a bankám financujícím vývoz ochranu před rizikem nezaplacení z komerčních i teritoriálních důvodů.6 Financování exportních úvěrů se státní podporou se uplatňuje pro export strojů a zařízení, vývoz sluţeb a někdy také na úvěry spojené s dodávkami spotřebního zboţí. Financování a pojišťování mezinárodních úvěrů se vztahuje na úvěry dodavatelské i na úvěry bankovní. Konkurenční schopnost účastníků mezinárodního obchodu ovlivňují rozdíly v systémech financování, a proto se tyto podmínky koordinují. Velký význam pro koordinaci podmínek
6
http://www.businessinfo.cz/cz/rubrika/exportni-garancni-a-pojistovaci/1000562/
36
podpory financování má Konsenzus OECD, který stanovuje základní podmínky, které musí transakce splňovat. Konsenzus OECD
doba splácení úvěru 2 roky a více
maximální doba splácení aţ 14 let
min. 15 % hodnoty splaceno před nebo při dodávce
jistina úvěru a úroky spláceny v rovnoměrných a pravidelných splátkách v intervalech ne delších neţ 6 měsíců
financování místních nákladů nesmí překročit 30% z hodnoty dodávek z ČR a třetích zemí
minimální úroková sazba CIRR (Commercial Interest Reference Rate)
posouzení vlivu projektu na ţivotní prostředí v zemi dovozce
Oficiální exportní podpora podle Konsenzu OECD se poskytuje nejčastěji ve formách:
pojištění úvěrů a záruk
přímé financování
refinancování
dorovnání úrokových sazeb
finanční pomoc
České instituce, které působí v této oblasti dodrţují Konsenzus OECD od samotného zaloţení. Společnost EGAP poskytuje pojišťování exportních úvěrů a záruk. Česká exportní banka se zabývá financováním exportních úvěrů pojištěných EGAP. V některých státech je poskytována podpora úrokových sazeb formou dorovnávání rozdílu mezi aktuální výší úroků a fixními úrokovými sazbami. Tento systém byl zaveden také v České Republice jako podpora vývozních pvěrů poskytovaných komerčními bankami .
37
2.4.2 Faktoring Je soubor finančních sluţeb pro podniky poskytující krátkodobé úvěry v tuzemsku i v zahraničí. Jedná se o komplex finančních operací zaloţený na postoupení pohledávek s odloţenou splatností. Původní pohledávka dodavatele změní svým postoupením věřitele a faktoringová společnost se po převzetí stane vlastníkem. Faktoring je vyuţíván v obchodě vnitrostátním i zahraničním. Pomocí faktoringu se financují dodávky spotřebního zboţí, strojírenské výrobky i elektronika. Bývá prováděn specializovanými finančními institucemi. Často je zřizují velké banky jako své dceřiné či sesterské společnosti. Exportní faktoring se můţe aplikovat za předpokladu, ţe osoby prodávajícího a kupujícího sídlí v odlišných zemích. Faktoringová smlouva je právním nástrojem pro vztah mezi faktorem a jeho klientem (prodávajícím). Prodávající se v ní zavazuje, ţe bude postupovat pohledávky na faktora, a faktor se zavazuje k poskytování určitých sluţeb. Faktor ve smlouvě určí rozsah sluţeb, které bude vývozci poskytovat. Jedná se o tyto funkce:
financování obchodů
provádění inkasa od dluţníků
přenesení ručení za úhradu pohledávek odběrateli
hodnocení úvěruschopnosti odběratelů
Postoupení pohledávky lze vykonat formou regresního faktoringu (s postihem) nebo formou bezregresního (bez postihu). U obou typů faktor provede po vypršení lhůty splatnosti pohledávky obvyklé inkasní kroky. Jestliţe kupní cena nebude uhrazena, v případě regresního faktoringu postupuje faktor pohledávku zpět dodavateli. V případě bezregresního faktoringu by nesl toto riziko sám. Odměnou faktora za poskytované sluţby je určitá procentní část z fakturované ceny. Její výše se odvíjí od rozsahu sluţeb a od přenesených rizik, od bonity odběratelů, počtu faktur apod. Výhody faktoringu:
účinnější plánování cash-flow
urychlení inkasa
zvýšení konkurenční schopnosti díky nabídky výhodnější platební lhůty odběratelům
správa pohledávek 38
2.4.3 Forfaiting „Forfaiting je odkup středně a dlouhodobých pohledávek forfaitingovou organizací (forfaitérem). Odkupované pohledávky musí splňovat několik poţadavků. Jejich splatnost je zpravidla delší neţ 180 dnů, ve většině případů jsou za zahraničním subjektem, jsou denominovány ve volně směnitelné měně, jednotlivé transakce mají hodnotu vyšší neţ 200 000 USD (v přepočtu) a musí být zajištěné (zpravidla směnkou nebo bankovní zárukou). Na rozdíl od faktoringu je vedle doby splatnosti a ručení rozdíl také v tom, ţe v praxi se forfaitují zpravidla jednotlivé pohledávky. Stejně jako u faktoringu přebírá odkupem pohledávky forfaitingová organizace veškeré riziko nesplacení odběratelem i ručitelem.“7 Jinými slovy lze forfaiting charakterizovat jako postoupení střednědobých aţ dlouhodobých exportních pohledávek bez postihu (regresu) na původního věřitele (vývozce). Forfaitér přebírá rizika vzniklá s úvěrem a zavazuje se, ţe při nezaplacení dluţníkem nebude uplatňovat postih vůči vývozci. Forfaitingový proces vzniká na základě smlouvy mezi vývozcem a forfaitérem. Smlouva se uzavírá předem pro jednotlivé obchodní případy. V den splatnosti forfaitingová společnost inkasuje nominální hodnotu pohledávky od odběratele nebo jeho banky. Pakliţe se tak nestane, dostane se do role věřitele a zajišťuje další postup vedoucí k soudnímu vymáhání. Protoţe se na forfaitéra přenáší mnoho rizik (především komerční a kurzové), před uzavřením smlouvy pečlivě zkoumá okolnosti ovlivňující rizikovost transakce. Proto vyţaduje kvalitní zajištění závazku odběratele. Nejčastěji se pro zajištění závazku odběratele pouţívají:
směnky avalované kvalitní bankou
pohledávky vzniklé z dokumentárních akreditivů s odloţenou splatností
pojištěné pohledávky
kombinace těchto instrumentů
Výhody forfaitingu:
7
moţnost získání hotovostní platby v krátké době po dodávce
převedení měnových, kurzových a teritoriálních rizik na forfaitéra
moţnost nabídnout odběratelům výhodnější platební lhůty
účinnější plánování cash-flow
http://www.penize.cz/15637-co-je-forfaiting
39
Nevýhodou forfaitingu je jeho cena, jelikoţ bývá draţší neţ klasický bankovní úvěr, avšak pro zadluţené podniky můţe být dostupnější. Tato cena plyne z vysokých nákladů, do nichţ se řadí:
diskont odvozený od sazby, za kterou se daná měna obchoduje na mezinárodních trzích
bonus za rychlé zabezpečení zdrojů
další poplatky, např. poplatek za opci či za zpracování obchodu
Forfaiting vyuţívají především podniky dodávající zahraničním dodavatelům. Pro forfaitingové operace existuje sekundární trh, kde forfaitér můţe pohledávky dále prodat. Tabulka č. 9: Průběh forfaitingové operace
Zdroj: http://managementmania.com/cs/forfaiting [cit. 2012-05-18]
2.4.4 Leasing Leasing je metoda střednědobého a dlouhodobého financování investičního majetku. Jedná se o obdobu nájemního vztahu a je spojován s poskytováním dalších sluţeb. Jestliţe se na tomto vztahu podílí subjekty ze dvou různých zemí, můţeme hovořit o leasingu mezinárodním. Leasing můţeme charakterizovat jako speciální typ nájmu, ve kterém nájemce obdrţí právo uţívat zboţí za předem stanovené poplatky a na předem určené období. Po vypršení sjednaného období má
40
uţivatel moţnost odkoupit předmět leasingu za předem sjednanou cenu, pokračovat v nájmu nebo jej vrátit leasingové společnosti. Leasingové společnosti bývají zakládány jako dceřiné společnosti bank nebo významných výrobců (např. u dopravních prostředků). Tyto společnosti nabízí navíc všelijaké doplňkové sluţby nebo jiné finanční produkty. Na trhu působí jak národní, tak mezinárodní leasingové společnosti. V mezinárodním měřítku ovlivňují leasingové společnosti právní předpisy daných zemí. Jedná se především o daňovou politiku a účetní předpisy, které mohou podporovat nebo naopak omezovat vyuţití leasingu. Protoţe do leasingového vztahu vstupují subjekty řídící se různými právními systémy, je zde rozhodující volba práva, které bude leasingová smlouva následovat. V praxi se zpravidla pouţívá právo státu, ve kterém má sídlo leasingová společnost. Další překáţkou je určení měny, ve které se bude leasingová transakce uskutečňovat. V České republice jsou v poslední době často uzavírány leasingové smlouvy, jejichţ cena a splátky jsou určeny v eurech. Pro uţivatele leasing znamená jednu z moţností získání cizích zdrojů pro své investiční potřeby. Při rozhodování o jednotlivých alternativách financování uţivatel srovnává podmínky leasingu s koupí zařízení na dodavatelský úvěr nebo s úvěrem bankovním. V porovnání s těmito dvěma metodami financování přináší leasing určité výhody:
Moţnost financovat z cizích zdrojů plnou hodnotu najímaného předmětu, v porovnání s dodavatelským úvěrem, kde se obvykle získává 80-90% hodnoty.
Leasingové poplatky jsou stanoveny pevně a tím zjednodušují kalkulaci budoucích nákladů na rozdíl od některých úvěrů, které nesou riziko pohybu úrokových sazeb.
Leasingové splátky se povaţují za provozní náklady nájemce a tímto sniţují základ pro výpočet daně ze zisku.
Umoţňuje optimalizaci daňových dopadů pomocí vhodně zvolené struktury leasingové transakce a znění smlouvy, jelikoţ mezinárodní leasing vyuţívá rozdíly mezi právními úpravami států, ve kterých sídlí účastníci leasingového vztahu.
V určitých situacích lze docílit toho, aby předmět leasingu odpisoval jak pronajímatel, tak nájemce. Takové struktury je moţno docílit převáţně vyuţitím principu ekonomického vlastnictví, který platí v některých státech, zatímco v České republice je uplatňován princip právního vlastnictví. 41
Mezi nevýhody leasingu se řadí zejména vysoké částky leasingových poplatků, jelikoţ obsahují provizi pronajímatele. Do výše poplatků se kromě této odměny započítává cena samotného zařízení, náklady na financování a rizika, která pronajímatel nese. Rozlišné právní úpravy jednotlivých států s sebou nesou kromě výhod také určité nevýhody. Mezi ně patří zejména:
Exportní a importní politika,
cla,
rozdíly v účetní a daňové legislativě a měnové riziko, které mohou zvýšit náklady celé transakce nebo zkomplikovat definici smluvního vztahu.
Pro eliminaci rizik a splnění všech procesních záleţitostí jsou součástí leasingového vztahu většinou i jiné subjekty, jako například garantující banka nebo obchodní společnosti zajištující dovozní, resp. vývozní sluţby. Proto musí být leasingová smlouva při mezinárodním leasingu z pohledu daňové optimalizace posuzována s ohledem na všechny zúčastněné subjekty, na rozdíl od tuzemského leasingu. Leasing se dělí do dvou základních skupin podle rozsahu sluţeb a doby, na kterou je sjednán. a) Finanční leasing Bývá někdy označován jako leasing kapitálový. Jeho podstatou je dlouhodobý pronájem, kdy po skončení doby pronájmu většinou dojde k odkupu pronajaté věci nájemcem. Doba pronájmu se obvykle u finančního leasingu kryje s dobou ekonomické ţivotnosti předmětu pronájmu (nejčastěji tři aţ čtyři roky). Celkové leasingové splátky pokrývají pořizovací cenu majetku a odkupní cena bývá často niţší neţ trţní cena majetku. Po celou dobu platnosti leasingové smlouvy zůstává pronajímatel vlastníkem předmětu leasingu. Předmět leasingu bývá vţdy pojištěn. Rozlišujeme finanční leasing s povinností na odkup předmětu a finanční leasing s právem na odkup předmětu. b) Operativní leasing Jinými slovy leasing provozní, bývá sjednáván na kratší dobu neţ je ekonomická ţivotnost předmětu leasingu a s moţností vypovězení leasingové smlouvy ze strany nájemce. Po uplynutí doby pronájmu nájemce vrací majetek pronajímateli. Na eventuální přesun vlastnictví předmětu leasingu na nájemce neexistuje smluvní nárok. Pronajímatel se zavazuje, ţe zajistí nájemci servis a údrţbu majetku během nájemní doby. 42
3. Rizika v mezinárodním obchodě S podnikáním na zahraničních trzích jsou úzce spjata rizika vyplývající např. z vývoje kurzů měn, z ekonomické nebo politické situace v různých zemích apod. K tomu se v mezinárodním obchodě řadí další rizika, jako např. riziko přepravní nebo komerční. Tato rizika mají souvislost s geografickou vzdáleností trhů, s rozdíly v obchodních zvyklostech a právních předpisech zemí, s rozdílnými sociálně-ekonomickými podmínkami, ale i se slabší informovaností o vývoji na zahraničních trzích ve srovnání s domácím trhem. Mezinárodní podnikání můţe ovlivnit rizikovost podnikání nejen negativně, avšak také pozitivně. Jestliţe firma prodává své produkty nejen v tuzemsku, ale navíc i na některých zahraničních trzích, zmenšuje rozdělením trhů svou závislost na trhu domácím. Určitá území se od sebe mohou rozlišovat ekonomickým stádiem, okolnostmi pro získávání zdrojů, vývojem hospodářské politiky, sezónností apod. Pokles poptávky na jednom trhu můţe exportér kompenzovat vyššími prodeji tam, kde je poptávka větší. Firma tímto můţe diversifikovat své činnosti mezi různé trhy a to mívá příznivý vliv na její stabilitu podnikání. Podnikání na mezinárodní úrovni s sebou tedy nese jak zvýšení rizikovosti, tak i větší moţnost příleţitostí. Dělení rizik Rizika lze dělit podle příčin vzniku na cenová, inflační, odbytová, obchodněpolitická či politická. V souvislosti s procesy, ve kterých se vyskytují, můţeme rizika dělit na obchodní, přepravní, úvěrová, investiční apod. Existuje také rozdělení rizik podle subjektu selhání jako např. selhání banky, klienta nebo země. Mezi hlavní typy rizik, se kterými podniky přichází do styku při realizaci mezinárodního obchodu, patří rizika:
trţní
komerční
přepravní
teritoriální
kurzová
Podrobně se těmito riziky budu zabývat v následujících podkapitolách. Je třeba dodat, ţe existují i další rizika např. rizika spojená s pohybem úrokových sazeb či z vývoje inflace na domácím trhu. Těmito riziky se však podrobně zabývat v této práci nebudu. 43
3.1 Tržní riziko Změna trţních podmínek můţe zapříčinit situace, kdy podnik nedosáhne očekávaného výsledku, případně utrpí ztrátu. Na druhou stranu však vývoj na trhu můţe vést k lepšímu podnikatelskému výsledku, neţ byl očekáván. Tento typ rizika podstupuje kaţdý podnikatelský subjekt jak ve vnitrostátní ekonomice, tak na úrovni mezinárodní. Na mezinárodní úrovni je tento efekt ještě umocněn vývojem na různých trzích. Existuje několik příčin, které mohou vést ke změně situace na trhu, např. změna fáze ekonomického cyklu dané země, změna vztahu nabídky a poptávky po určitém produktu či změna technologií. Taková rizika mohou vést k nečekanému růstu nákladů nebo ke sníţené prodejností zboţí. Trţní riziko nelze obejít, podstupuje jej kaţdý podnik. V obchodech s časově náročnějším výrobním a obchodním cyklem se však dodavatel můţe zajistit pro případ růstu nákladů oproti nákladům kalkulovaným a to pomocí cenové doloţky. Cena dohodnutá ve smlouvě se pak přizpůsobuje podle vývoje cen surovin či materiálu. V praxi je však vyjednání těchto doloţek poněkud sloţité. Dodavatel má také moţnost pojistit se před rizikem vzrůstu cen surovin pomocí burzovních termínových obchodů. Tyto transakce vývozce pouze zajišťují před nepříznivým trţním vývojem.
3.2 Komerční riziko Znamená riziko plynoucí z nesplnění závazku obchodním partnerem. Toto riziko se týká jak vztahů mezi exportérem a importérem, tak i průvodních sluţeb vyuţívaných v obchodě, např. vztahů k dopravcům, zasílatelům, kontrolním společnostem, pojišťovnám apod. Vyšší rizikovost ve sféře komerčních rizik má negativní vliv na dosaţené výsledky tím způsobem, ţe obchodník buď vůbec nezrealizuje očekávanou transakci, nebo dosáhne při jejím uskutečňování horšího výsledku, neţ byl odhadován. S komerčním rizikem přichází podnikatelé do styku i na vnitřním trhu, ale na mezinárodní úrovni v důsledku rozdílnosti trhů se toto riziko projevuje ještě výrazněji. Hlavním důvodem je nedostatek informací o zahraničních obchodních partnerech.
44
Většina komerčních rizik se váţe k danému obchodnímu partnerovi, proto při jeho volbě musí být podnik velmi opatrný a zváţit finanční situaci svého obchodního partnera, jeho právní strukturu a obchodní schopnost. K získávání takových informací slouţí informační a poradenské sluţby bank, ratingových agentur či poradenských firem. Další moţností, jak předejít potencionálnímu riziku, je právní zajištění třetí osobou, kterými bývají zpravidla banky. V zahraničním obchodě se komerční riziko vyskytuje v podobě:
rizika odstoupení obchodního partnera od smlouvy
rizika nepřevzetí zboţí odběratelem
rizika platební nevůle dluţníka
rizika platební neschopnosti
Riziko odstoupení obchodního partnera od smlouvy se týká dodavatele i odběratele. Jako prevence pro dodavatele slouţí platba předem nebo alespoň část platby – akontace. Odběratel si můţe poţádat o bankovní záruku. K bezdůvodnému nepřevzetí zboţí můţe dojít např. z důvodu prodeje zboţí jinému odběrateli za niţší cenu. Na riziko platební nevůle dluţníka má vliv konkrétní platební podmínka a způsob zajištění tohoto úvěrového vztahu. Riziko platební neschopnosti dluţníka je následkem zhoršení finančního statusu dluţníka, který není schopen hradit své závazky. Toto riziko se dá omezit formou podobnou jako u platební nevůle.
3.3 Přepravní riziko Přeprava zboţí od prodávajícího ke kupujícímu ne vţdy probíhá bez problémů. Hlavní příčinou jsou nahodilé situace a události, které nejdou nikdy absolutně vyloučit. V průběhu fyzického přesunu zboţí můţe dojít k poškození, nebo dokonce zničení přepravované zásilky. Taktéţ můţe (např. při nehodě) dojít k poškození dopravního prostředku. Právě z těchto důvodů je přeprava zboţí poměrně rizikovou aktivitou. Volba určitého dopravního prostředku určitě do jisté míry můţe ovlivnit úspěšnou přepravu, ale nikdy nám neposkytne garanci, ţe přeprava proběhne hladce. Toto riziko je o to vyšší, jedná-li se o přepravu mezinárodní, kde je nutno překonávat vyšší geografické vzdálenosti. Mezi nejčastější příčiny škod v mezinárodní přepravě patří: 45
působení přírodních jevů (povodně, zemětřesení, vichřice)
důsledky lidské činnosti (autonehoda, zřícení letadla, vykolejení vlaku)
zanedbané uloţení nákladu (příliš vlhka či tepla, např. u potravin)
neodborné zacházení s nákladem
krádeţ
škody způsobené přirozenou povahou zboţí (kazivost, plíseň, vyschnutí)
události válečného a politického charakteru
Z tohoto seznamu je zřejmé, ţe některým škodám se dá vhodným zacházením se zboţím částečně nebo i úplně předejít, zatímco některé příčiny se předpokládat nedají. Takovým škodám, kterým nelze zabránit nebo je nijak ovlivnit (např. působení přírodních jevů či události válečného charakteru), říkáme škody neodvratitelné. Jinak je tomu u neodborného zacházení se zboţím, kde riziko omezit můţeme např. zaměstnáváním kvalifikovaného personálu. Události, u kterých je moţno vhodnými opatřeními škodě předejít, nazýváme ovlivnitelné. (zde se řadí většina příčin). Jak jiţ bylo zmíněno, přepravní riziko souvisí s operacemi s hmotným zboţím. V průběhu přepravy můţe dojít ke ztrátě nebo poškození zboţí a újmu utrpí ten, kdo v daném okamţiku toto riziko nesl. Většinou to bývá buď prodávající, nebo kupující. Přechod rizika ztráty nebo poškození zboţí se sjednává výslovně ve smlouvě tím, ţe se stanoví určité dodací podmínky. Toto riziko nese i dopravce tím, ţe se na něj přenáší odpovědnost za zboţí v průběhu přepravy. Ochrana proti tomuto riziku spočívá v přesném určení místa a okamţiku přechodu rizika ztráty nebo poškození zboţí z prodávajícího na kupujícího v kupní smlouvě a dále ve vhodném přepravním zabezpečení zboţí (např. výběrem spolehlivého dopravce). Přepravní rizika v mezinárodním obchodě se pojišťují, a proto se doporučuje věnovat pozornost správnému sjednání pojistné smlouvy (volbou kvalitní pojišťovny, výběrem pojištěných rizik, který je úměrný danému druhu zboţí, apod.).
3.4 Teritoriální riziko Toto riziko plyne z neurčitosti politického a makroekonomického vývoje jednotlivých států, avšak můţe být také výsledkem administrativních opatření, nebo přírodních katastrof. Jedná se většinou o taková rizika, která by mohla mít nepříznivý dopad na výsledky jednotlivých 46
obchodních transakcí, ale také na uskutečnění podnikatelských záměrů v daném státě. Tato rizika jsou těţko předem předvídatelná. Politická rizika mohou vést k omezení nebo i zastavení hospodářských vztahů s daným teritoriem a k z toho plynoucím škodám (na výrobcích nebo na nesplacených pohledávkách). Toto riziko je o to vyšší, jedná-li se o státy politicky nestabilní. Jestliţe se podnik rozhoduje o dlouhodobé spolupráci, má situaci zkomplikovanou tím, ţe předpověď některých politických událostí v delším časovém úseku je dosti sloţitá. Druhy teritoriálních rizik:
riziko transferu
administrativní zásahy státu (např. předpisy limitující moţnosti podnikání)
přírodní katastrofy
platební překáţky zapříčiněné politickými událostmi
Jak jiţ bylo zmíněno, vznik teritoriálních rizik se dá jen těţko předpokládat. Pojištění, ve většině států poskytováno pouze se státní podporou, firmám umoţňuje chránit se proti této formě rizika. V ČR se pojištění proti teritoriálním a politickým rizikům poskytuje dle zákona č. 58/1995 Sb. O pojištění a financování vývozu se státní podporou EGAP. Země jsou klasifikovány do 7 rizikových kategorií, kde 7. kategorii představují země s nejvyšší úrovní teritoriálního rizika a 1. kategorii země s minimální úrovní rizika. Do kategorie 0 (nula) patří země, u kterých se neuvaţuje s existencí teritoriálních rizik a pojištění komerčních rizik by mělo probíhat na trţním principu, tj. bez státní podpory. Klasifikace kaţdé země probíhá zpravidla jednou ročně, nedojde-li k mimořádnému vývoji.8 Následující tabulka uvádí země v kategorii 0 (nula) s vysokými příjmy na obyvatele. Pro tyto země platí maximální délka splatnosti úvěru 5 let. Patří zde i Česká republika.
8
http://www.egap.cz/klasifikace-zemi/index.php
47
Tabulka č. 10: Země v kategorii 0 (nula) s vysokými příjmy na obyvatele
Zdroj: http://www.egap.cz/klasifikace-zemi/index.php [cit. 2012-05-29] Ke sníţení teritoriálních rizik je potřeba dostatečné mnoţství kvalitních informací o daných státech. Tyto informace lze získat z různých zdrojů. Proto je nejprve zapotřebí zváţit, které zdroje informací jsou nejvýhodnější. Mohou to být např. ratingové agentury, které na pravidelném základu analyzují politickou a ekonomickou situaci zemí a hodnotí jejich bonitu.
3.5 Kurzové riziko Kurzové riziko se týká všech typů mezinárodních hospodářských vztahů a plyne z pohybu kurzů kaţdé měny. Toto riziko lze chápat jako moţnost, ţe jako následek vývoje kurzů měn bude muset účastník zahraničních ekonomických vztahů vynaloţit větší mnoţství hodnot proti původnímu očekávání, ţe mu bude zaplaceno méně, ţe se v důsledku kurzového vývoje zmenší stav jeho devizových aktiv nebo zvýší devizová pasiva, nebo ţe jako následek změn devizových kurzů nezrealizuje své podnikatelské cíle. Nelze však opomenout, ţe stejně tak mohou mít kurzové změny vliv na dosahování lepších výsledků oproti prvotnímu očekávání. Kurzové riziko vzniká v případě, kdy si firma sjedná za určitý obchod pevnou cenu v cizí měně, přičemţ platba za tento obchod proběhne v jiný den, neţ kdy byl kontrakt podepsán. Pokud podnik podstupuje kurzové riziko, má dvě moţnosti, jak s ním naloţit. První varianta je spekulovat na to, ţe česká koruna svůj kurz vůči druhé měně příliš nezmění. Tato varianta je vhodná při ojedinělých obchodech se zahraničím nebo v případě, kdy má podnik stanovenou dostatečně velkou marţi, ze které mu odchylky v řádu jednotek procent způsobí minimální ztrátu. 48
Druhá moţnost, která je vhodná pro firmy často obchodující se zahraničím nebo pro podniky s relativně nízkou marţí pak spočívá v zajištění se proti kurzovému riziku některým ze zajišťovacích nástrojů. Devizová expozice neboli míra moţného dopadu změn devizových kurzů na podnik je určena jednak tím, s kterými měnami podnik operuje a v jakých částkách, jaká je proměnlivost kurzů těchto měn a jak dlouhé je období, po které je podnik riziku pohybu kurzu příslušných měn vystaven. Existují 3 typy devizové expozice:
Transakční devizová expozice
Translační devizová expozice
Ekonomická devizová expozice
Kurzové riziko je největší u úvěrových obchodů (zejména střednědobých a dlouhodobých), u obchodů s dlouhými dodacími lhůtami a u dlouhodobých smluv. Reálné výsledky v jednotlivých transakcích se v důsledku vývoje měnového kurzu mohou lišit od těch předpokládaných, a to v negativním nebo pozitivním směru. Takovému dopadu kurzového rizika na výsledky jednotlivých transakcí říkáme transakční devizová expozice. Translační devizová expozice znamená citlivost finančních výkazů nadnárodních společností na změny devizových kurzů. Nadnárodní firmy vyjadřují hodnotu aktiv, pasiv nebo cash-flow v cizích měnách. Při přepočítávání těchto částek na danou domácí měnu dochází ke změnám v bilančních hodnotách aktiv a pasiv. Tento typ rizika je označován za translační devizovou expozici. Je to výsledek nového ocenění aktiv a pasiv novým kursem. Translační devizové expozici je vystavena jak účetní rozvaha, tak i výsledovka nadnárodní společnosti. Ekonomickou devizovou expozici rozumíme vliv vývoje měnového kurzu na podnikatelské záměry. Převáţně u exportérů či importérů by mohla změna kurzu velmi značně změnit odbyt jejich výrobků. Například pro vývozce můţe zhodnocení domácí měny zapříčinit, ţe nebude v jeho silách cenově konkurovat v zemi odbytu. Na druhou stranu, jesliţe dojde k depreciaci měny, bude schopen na zahraničním trhu dosáhnout lepších výsledků neţ očekával.
49
Neexistuje ţádná kompletní ochrana před dopadem kurzového rizika. Podniky, které působí na mezinárodní úrovni, by měly věnovat pozornost vývoji kurzů jednotlivých měn a aspektům ovlivňujícím jejich pohyb. Predikce měnového vývoje není však vůbec jednoduchá. Pro eliminaci nepříznivých dopadů kurzového rizika vyuţívají firmy řadu postupů a nástrojů, které zmírňují tento dopad na výsledky jejich ekonomické činnosti. Zajištění kurzového rizika Zajištění proti kurzovému riziku se nevyplatí a nedoporučuje se ve všech případech. Vţdy je zapotřebí nejprve zváţit celkové náklady spojené s touto operací a riziko (popřípadě i moţný profit), které firma reálně podstupuje, kdyţ se proti kurzovému riziku nezajistí. Jak jiţ bylo zmíněno, zajišťování je výhodné především pro podniky, které realizují se zahraničním jednorázový obchod o velkém finančním objemu, nebo své obchody v zahraničí realizují dlouhodobě a pravidelně. Interní metody eliminace kurzových rizik:
přirozený hedging
časování plateb
měnovou diverzifikaci
změnu struktury aktiv a pasiv
tzv. netting
příslušné úpravy kupních smluv
Přirozený hedging znamená situaci, kdy firma pravidelně inkasuje příjmy v eurech a hradí své běţné nákupy popřípadě i splátky úvěru taktéţ v eurech. Pokud je v důsledku běţné podnikatelské činnosti firmy převáţná část aktiv v cizí měně kryta pasivy v této měně s přibliţně podobnou splatností, je riziko kurzového rizika ve finančním řízení firmy ve velké míře přirozeně pokryto. Mezi externí metody patří:
zajištění měnovými deriváty
uzavření devizové pozice s vyuţitím sluţeb peněţního trhu
50
Zajištění kurzového rizika pomocí měnových derivátů je poměrně časté a rozsah těchto operací je poměrně velký. Řadí se zde jak nestandardizované deriváty (forwardy, opce a swapy), tak deriváty standardizované (futures a standardizované opce). Měnové finanční deriváty nabízejí zafixování podmínek, za nichţ bude daná zahraniční měna v budoucnosti nakoupena nebo prodána. Tyto deriváty negarantují vyšší výnos transakce v porovnání s nezajištěným obchodem, ale umoţňují spolehlivější kalkulaci nákladů a výnosů. Podniky nesmí opomenout náklady spojené s těmito operacemi. Nejlepší ochranu proti kurzovému riziku si zajistí ty podniky, které dostatečně diversifikují své činnosti týkající se struktury pohledávek a závazků na mezinárodní úrovni. Diversifikace obchodů na odlišné trhy s různými měnami a udrţování hotovosti ve vhodném měnovém sloţení mohou pomoci docílit přirozeného měnového zajištění bez dodatečně vynaloţených nákladů. Tabulka č. 11: Přehled rizik v mezinárodním obchodě a moţnost jejich eliminace
Zdroj: http://www.skolatextilu.cz/moo/index.php?page=14 [cit. 2012-05-30]
51
3.6 Nástroje omezování rizik Existuje řada moţností na omezování rizik, které má podnik k dispozici. Tyto techniky s sebou nesou ve většině případů dodatečné náklady a od rizik podnik úplně neosvobozují, ale pouze modifikují rizikovost daných aktiv 3 základní nástroje omezování rizik:
Transfer rizika
Diversifikace rizika
Sdílení rizika
Přenos rizika neboli transfer na jiný subjekt je jednou z nejuţívanějších forem omezování rizika. Nejčastější forma je přenesení rizika za úplatu na pojišťovnu. Toto je také nejstarší forma přenesení rizika. Pro firmu působící na mezinárodním trhu je rozloţení aktivit přirozeným nástrojem k eliminaci rizik. Na mezinárodní úrovni podnikatelských činností dochází k diversifikaci trhů, na kterých podnik působí. Diversifikace podnikatelských aktivit nemusí vţdy přinášet pouze příznivé výsledky, a to zejména v případě, kdy podnik nemůţe vyuţít svou konkurenční výhodu. Nejznámější formou sdílení rizika je Joint Venture, kde se partner hostitelské země podílí na riziku spolu se zahraničním investorem. Společné podniky se zakládají i v případě, kdy zahraniční investor předpokládá od společného podniku niţší kapitálovou náročnost podnikání.
3.7 Pojištění rizik v mezinárodním obchodě Účelem pojištění je ochrana proti různým druhům rizik, která se pojí ke všem druhům podnikatelských aktivit. S mezinárodním obchodem se k těmto rizikům navíc přičítají i jiná specifická rizika. Jedná se především o pojištění zahraničních úvěrů a platebních nástrojů, pojištění odpovědnosti za škodu a pojištění zahraničních veletrhů a výstav. Ekonomický význam pojištění rizik Zásadní úlohou pojištění je poskytnutí náhrad za ztráty vzniklé při komerčních a logistických činnostech působením nahodilých událostí. Pokrytí takových ztrát lze uskutečnit z pojistného fondu pojišťoven, dlouhodobě vytvářeného jak z peněz, které pojištěné subjekty v minulosti 52
uhradily ve formě pojistného, tak i z jiných finančních činností pojišťoven. Na mezinárodní úrovni se rizika mohou lišit od rizik vnitrostátních a je komplikovanější je předpokládat a odstranit. Z toho důvodu je jejich ochraně zapotřebí větší pozornosti. Jestliţe je riziko vzniku pojistné události extrémně vysoké, pojišťovny mají moţnost diversifikace rizika na větší počet pojišťovacích subjektů. Nejuţívanější formy pojištění v mezinárodním obchodě:
pojištění přepravních rizik o přepravovaného nákladu o dopravních prostředků
pojištění úvěrových rizik
pojištění odpovědnosti za škodu
pojištění veletrhů a výstav
Právní vymezení pojistných aktivit je na makroekonomické úrovni ošetřeno zákonem č. 363/1999 Sb. (zákon o pojišťovnictví), na úrovni mikroekonomické pak zákonem č. 37/2004 Sb. (zákon o pojistné smlouvě), který určuje závazky obou stran pojištění, vznikající z uzavřené pojistné smlouvy. Ve smlouvě se pojistitel zavazuje poskytnout oprávněné osobě ve sjednaném rozsahu plnění, pokud nastane ve smlouvě stanovená nahodilá událost. Pojistník se zavazuje uhradit pojistiteli odměnu (pojistné). Zákon vymezuje náleţitosti, které by pojistná smlouva měla obsahovat:
identifikace smluvních stran
vymezení oprávněné osoby (této osobě vznikne v případě pojistné události právo na výplatu pojistného plnění)
informace, zda se jedná o pojištění škodové nebo obnosové (u obnosového pojištění je při vzniku škody vyplacena předem stanovená částka bez ohledu na skutečnou výši škody)
vymezení pojistného nebezpečí a pojistné události
výši pojistného, jeho splatnost a údaj o tom, zda se jedná o pojištění běţné nebo jednorázové
vymezení pojistné doby
Zákon o pojistné smlouvě obsahuje i podrobný výčet informací, pojišťovna musí před uzavřením smlouvy poskytnout. Patří zde informace o pojistiteli (obchodní firma, právní forma, sídlo 53
pojišťovny apod.) a v případě pojištění osob informace o závazku (doba platnosti smlouvy, způsobu zániku, způsobu a době placení pojistného apod.).
3.7.1 Pojištění přepravních rizik Účelem pojištění při mezinárodní přepravě je eliminace hospodářských dopadů způsobených poškozením, zničením nebo ztrátou zboţí během jeho přepravy. Škody z takové události utrpí ten, kdo v daný moment nese riziko ztráty a poškození podle ustanovení v kupní smlouvě. Zpravidla je to prodávající (můţe být i kupující), avšak riziko také nesou dopravci, jelikoţ na ně se převádí odpovědnost během přepravy. Kaţdý z těchto subjektů se můţe před nahodilými událostmi chránit vyuţitím pojištění. Ve vztahu k přepravě zboţí stojí na jedné straně prodávající s kupujícím a na druhé straně dopravce (nebo zasílatel). Tyto subjekty představují dvě odlišné skupiny, a proto jsou pro mezinárodní přepravu důleţité právě dva druhy pojištění: a) pojištění přepravy zboţí (přepravní pojištění) b) pojištění odpovědnosti dopravce z přepravních smluv (odpovědnostní pojištění) Pojištění odpovědnosti z přepravních smluv je vymezeno dopravcům (nebo zasílatelům) k pokrytí škod, za které nesou odpovědnost podle příslušné smlouvy. Jestliţe dojde u přepravy zboţí k jeho poškození a dopravce je za něj odpovědný, pojišťovna uhradí škodu tomu subjektu, který je vymezen v přepravní smlouvě. Přepravní pojištění umoţňuje prodávajícím a kupujícím podnikům, aby přenesly povinnost nahradit škodu vzniklou na přepravovaném zboţí na pojišťovnu. Pojistná smlouva v přepravním pojištění Pro účely pojištění při mezinárodní přepravě zboţí je moţno pojistit zásilku pomocí pojistné smlouvy jednorázové nebo hromadné. Logicky z názvu vyplývá, ţe pojistná smlouva jednorázová je určena k pojištění jedné přepravy. Je vhodná pro obchodní operace nepravidelné či v jiném smyslu atypické. Naproti tomu existuje hromadná pojistná smlouva (říká se jí také generální či rámcová), která se vztahuje k pojištění většího mnoţství přeprav. Zpravidla se uzavírá na konkrétní časové období (většinou na jeden rok). Tímto jsou pojištěny veškeré přepravy realizované v daném roce. 54
Hromadná pojistná smlouva je vyuţívána zejména velkými vývozci či dovozci. Oba dva zmíněné druhy smluv musí obsahovat všechny předepsané náleţitosti stanovené zákonem. Hromadná pojistná smlouva s sebou nese určité výhody v pojistných podmínkách:
moţnost opoţděného nahlášení konkrétních případů
méně podrobný popis pojištění věcí
umoţňuje pouţití výhodnějších tarifů pojistného
Pojistné tarify jsou vymezeny pojišťovnami pomocí sazebníků, většinou stanoveny procentní sazbou z pojistné částky. Splatnost a forma úhrady pojistného jsou většinou součástí pojistné smlouvy. V případě, ţe tento údaj není uveden, je pojistné splatné prvním dnem pojištění. Pro jednorázovou smlouvu bývá splatné ve finální částce, zatímco pro hromadnou smlouvu jsou určeny splátky vymezeny ve smlouvě.
55
4. Vázané obchodní operace Vázané obchodní operace, taktéţ nazývány vazbovými obchody, protiobchody či zvláštními obchodními operacemi, lze definovat jako zvláštní nebo netradiční obchodní operace, ve kterých jsou svazovány dvě (nebo více) obchodních transakcí za účelem dosaţení cílů, které zúčastněné strany zamýšlejí. Jednodušeji řečeno, vazbové obchody jsou namísto peněţitého plnění uskutečňovány nepeněţitým způsobem. Tyto obchody se vyuţívají zejména v takových situacích, kde z důvodu deformace mezinárodního obchodu existují překáţky pro realizaci klasické směny zboţí za peníze. Mezi nejčastější důvody vedoucí k vyuţití vázaných obchodních operací patří:
překonávání obchodně-politických překáţek obchodu
nedostatek konvertibilní měny
nedostatek investičních prostředků
zajištění úhrady za dodávky do území s nedokonalým platebním stykem
pronikání na hůře dostupné trhy s nedostačujícími distribučními cestami
docílení zisku vyuţitím cenových a kurzových rozdílů na jednotlivých trzích
získání významných firemních zakázek
Vazbové obchody bývají často realizovány při obchodu se zeměmi, ve kterých existují obchodněpolitické překáţky, anebo jejichţ ekonomika není dostatečně vyspělá. Z tohoto důvodu hrají zvláštní obchodní operace významnou roli ve vztahu mezi vyspělými státy a rozvojovými zeměmi. Většinou se jedná o vázání vývozních a dovozních operací v obchodě s hmotným zboţím, ve výjimečných případech se můţe jednat o obchod se sluţbami, know-how, dělba výzkumu a vývoje či výrobní kooperace. Co se týče historie protiobchodů, pomineme-li skutečnost, ţe barterový obchod je starý jako samé lidstvo, bychom za počátek nové éry vázaných obchodních operací mohli povaţovat začátek 20. století. Období po 1. světové válce je chápáno jako začátek novodobých vazbových operací, kdy Německo překonalo ekonomickou depresi díky vyuţití vázaných obchodů. Další rozvoj protiobchodů byl zaznamenán po 2. světové válce, kdy většina evropských ekonomik trpěla nedostatkem finančních prostředků. V 60. letech americká vláda podpořila vazbové obchody 56
rozvojem tzv. „barterového programu“ Ministerstva zemědělství, kdy Amerika nabízela zemědělské produkty výměnou za materiály a suroviny. V 70. letech rostla důleţitost vázaných obchodních operací a na konci této dekády představovaly tyto operace 5% objemu mezinárodního obchodu. V průběhu 80. let se prudce zvýšil jak celkový objem vázaných operací, tak počet subjektů vyuţívající tyto obchody. Mezi nejpouţívanější typy vázaných obchodních operací patří:
kompenzace, bartery
protinákupy
buyback, výrobní kooperace na kompenzačním základě
offsety
reexporty a switche
Jednotlivými formami vazbových operací se budu zabývat v následujících podkapitolách. Z právního hlediska se vazbové obchody zpravidla realizují formou smluv, např. smlouvou o smlouvě budoucí, popřípadě vázáním plateb na zvláštních účtech.
4.1 Kompenzace Kompenzace znamená, ţe si dvě firmy navzájem vymění zboţí, kterého má jedna firma nadbytek a jiná nedostatek. Tyto operace mohou provádět podniky, které obchodují s více druhy zboţí a těmto podnikům se říká fadingové. Jsou to takové transakce, při kterých dochází k výměně zboţí za zboţí bez potřeby finančního plnění. Jedná se o typ barteru, kde jedna nebo více stran postupují kompenzované zboţí dalšímu subjektu. Kompenzace jsou typickým směnným procesem, ve kterém je typ zboţí ve vývozu a dovozu zcela rozdílný bez souvislosti mezi směňovanými uţitnými hodnotami. Kompenzace uskutečňována na základě jedné smlouvy mezi zúčastněnými stranami, ale předpokládá dvě samostatné obchodní operace, a to dovozní a vývozní. Jednoduchá kompenzace Jinak nazývána kompenzace „v sobě“ znamená kompenzaci pouze mezi dvěma podniky. Prostor pro vyuţití jednoduché kompenzace je i ve velkých firmách velmi limitován. Jde o výměnu 57
zboţí mezi vývozcem a dovozcem z různých zemí a je to nejjednodušší forma kompenzace. Někdy se jí říká také firemní barter, nebo kompenzace v sobě. V rámci kompenzace vývozce zároveň dováţí zboţí od svého obchodního partnera. Většinou se jedná o dodávky zboţí ve stejné hodnotě, neboli barterovou směnu, a nemusí při této transakci docházet k finančnímu plnění. Kompenzace rozšířená (trianglová) Je častěji vyuţívaná forma kompenzace, na které se účastní více dovozců a vývozců. Platby mezi dovozci a vývozci se realizují vţdy v domácí měně kaţdé jednotlivé země a nedochází k ţádné platbě přes hranice. Tabulka č. 12: Schéma jednoduché a rozšířené kompenzace
Zdroj: http://ilex.kin.tul.cz/~jaroslav.demel/multiedu/OMO/OMO%20prednaska%2004032010.pdf [cit. 2012-05-29] Kompenzace globální Vyznačují se větším počtem obchodních partnerů, kteří realizují několik samostatných obchodních operací. Bývají sjednávány také na vládní, polovládní či mezibankovní úrovni a to zejména ve vztahu k rozvojovým zemím. Je docela obtíţné určit hodnotu individuálních 58
transakcí, protoţe do hodnoty obchodu se započítávají kromě hodnoty zboţí také náklady s tím spojené, jako např. doprava. Proto je u globálních kompenzací zapotřebí tzv. kompenzačního jednatele, který je za úplatu pověřen řízením této kompenzace. Kompenzační jednatel má za úkol sjednání náplně kompenzace, zajišťuje potřebné úřední schvalování a kontroluje plnění smluv, popřípadě zajišťuje náhradní plnění. Mezi problémy u globální kompenzace patří především:
určení kompenzační hodnoty (včetně vedlejších nákladků, jako doprava, pojištění, atd.)
koordinace dodacích lhůt
zajištění plateb
zúčtování plateb mezi dovozci a vývozci v jedné zemi
Aby byla kompenzace efektivní, musí být kladen důraz na sjednávání cen exportovaného a importovaného zboţí a to převáţně v situaci, kdy existují větší rozdíly mezi cenami národních a světových cen. Návaznost dodacích lhůt a platebních podmínek jsou také velmi nezbytné. Při uzavírání kupních smluv v rámci kompenzace musí být zjevné, ţe obchod se realizuje v rámci kompenzace.
4.2 Protinákupy Pomocí protinákupů dovozci (firmy nebo státní orgány) dováţející země vyuţívají svých významných nákupů v jiné zemi k zajištění odbytu vlastního zboţí. Dovozce vyţaduje, aby se zahraniční dodavatel vedle dodání své komodity zároveň zavázal k nákupu zboţí či sluţeb v dané zemi. Tento závazek je obvykle podmínkou pro realizaci dovozu. Velikost tohoto poţadavku bývá stanovena procentní hodnotou importovaného zboţí. Exportér se k protinákupu zaváţe v rámcové dohodě o protinákupu nebo v tzv. Letter of intent, neboli prohlášení vývozce o záměru. Toto prohlášení obsahuje hodnotový rozsah a komoditní náplň vzájemné směna komodit či protinákupů a termíny realizace obchodů. Obvykle bývá toto ujednání zachyceno ve smlouvě o budoucích kupních smlouvách. Mohou nastat situace, kdy jsou protinákupní závazky postoupené jiným subjektem, tj. třetí firmou (trading house). Tyto obchodní firmy obstarávají protinákupy jako prostředníci nebo zprostředkovatelé za úplatu. Sluţby těchto firem se vyplatí vyuţívat, jestliţe je k protiobchodu nabízeno zboţí, které se hůře prodává. 59
Jestliţe se jedná o vazby takových obchodů, kde na sebe jednotlivé druhy zboţí ekonomicky navazují, mohou mít protinákupy velmi pozitivní dopad na rozvoj dlouhodobých obchodních styků. Tyto přirozené vazby můţeme sledovat např. v chemickém průmyslu, kde si výrobci mohou navzájem doplňovat sortiment a rámcové dohody v těchto případech znamenají stabilizační nástroj jejich obchodní politiky. Jinak je tomu v případě nátlaku na odběr výrobků, které se špatně prodávají. Zde dochází k narušení politiky vývozce a ztěţuje export pomocí klasických distribučních cest.
4.3 Buyback Lze definovat jako dlouhodobý úvěr na dodávky výrobních zařízení, patentů, licencí nebo knowhow od dodavatele za částečnou nebo úplnou úhradu těchto dodávek výrobky vyrobenými na těchto dodaných zařízeních. Tyto obchody jsou charakteristické uzavřením dvou nezávislých smluv, které jsou navzájem propojeny v samostatném protokolu. Buy-back bývá spojován s výrazem production sharing. Oba tyto pojmy vyjadřují dlouhodobou transakci, ve které se dodávající strana zavazuje odebrat část produkce jako protihodnotu poskytnutého plnění. Tato metoda se vyuţívá pro dodávání investičních celků, strojního zařízení, know-how, popřípadě licence. Přestoţe jsou si tyto pojmy velmi blízké, najdeme u kaţdého z nich určitá specifika. V případě buybacku dodavatel strojů či jiné technologie akceptuje část výroby jako úhradu kupní ceny. Production sharing je velmi podobný, avšak dodavatel přijímá podíl na výrobě odběratele jako peněţní úhradu. Účelem buybacku nebo product sharing je obstarat si odbyt i u obchodních partnerů, kteří nejsou schopni zaplatit dodávku v cizí měně. Motivací pro vývozce je v tomto případě proraţení na nové trhy a zajištění splacení dodávek v rizikových zemích. Pro dovozce tyto transakce přináší moţnosti získání technologií či zařízení bez potřeby deviz. Při realizaci buybacku se uzavírají dvě nezávislé smlouvy, které jsou vzájemně propojeny. Jedna smlouva obsahuje dodávky zařízení a technologie, začátek produkce, dobu dodání zboţí a finanční plán. V druhé smlouvě je vymezen závazek, který musí tento dodavatel splňovat. To znamená odebrání vyprodukovaného výrobku za předem stanovených podmínek v přesně určeném časovém horizontu. Existují také případy, kdy tyto dvě smlouvy jsou sloučeny a 60
obsaţeny v jedné. Hlavní rozdíl mezi kompenzacemi a buybackem je „příbuznost“ výrobků, jelikoţ dodavatel odebírá produkty vyrobené na technologii, kterou sám dodal. Buy-backové transakce jsou přímými investicemi v takových oblastech, které nemají dostatečné kapitálové moţnosti, avšak mají velké produkční moţnosti. Motivací pro vývozce tedy bývá získání nových trhů a zajištění úhrady dodávek v zemích rizikových. Pro dovozce znamenají buybackové transakce moţnost získání zařízení či technologií bez nároku na devizové zdroje, proto tato transakce můţe být iniciována z obou stran. Podobný obsah má i kooperace na kompenzačním základě. Tyto operace lze charakterizovat jako operace, které se svým prováděním prakticky neliší od operací buy-backových. Dohody tohoto typu jsou charakteristické pro výstavbu obrovských průmyslových objektů ropného, plynárenského a chemického odvětví. Tyto dohody zakládají dlouhodobou spolupráci mezi partnery a zahrnují dodávky významných hodnot. Tím, ţe dodávky sjednávají kromě výměny zboţí i vědeckou, technickou a výrobní úvěrovou spolupráci, daleko přesahují rámec klasické kompenzace, kde se jedná pouze o směnu zboţí. Kooperace na kompenzačním základě umoţňují překonávání bariér v oblasti devizových předpisů jedné ze zúčastněných zemí.
4.4 Cash-back V rámci cash-backu prodávající poskytuje při prodeji svých výrobků kupujícímu slevu ve formě mnoţstevní slevy nebo bonusu. Obvykle se jedná o zboţí spotřebního charakteru nebo sluţby. Zároveň se kupující zavazuje, ţe získaný finanční výnos musí čerpat pořízením zboţí, které je při prodeji určeno. Cash-back je poměrně mladá forma vázaného obchodu, která vznikla v polovině 90. let. Bývá ošetřen dvěma provázanými kupními smlouvami. V jedné smlouvě se kupující zavazuje odebrat zboţí v dohodnutém mnoţství a uhradit jeho kupní cenu. Cenová sleva je kupujícímu přiznána po řádném splnění smlouvy. Ve smlouvě je také vymezeno, ţe cenová sleva bude pouţita k úhradě kupní ceny z jiné kupní smlouvy. Vyuţití této operace má zejména psychologický efekt, jelikoţ kupující nabývá dojem, ţe nakoupenou část zboţí nemusí uhradit. Hodnota tohoto zboţí je však započítána a zaplacena v ceně zboţí ze smlouvy svázané. Prodávajícímu přináší tato operace navýšení prodeje a kupující díky cash-backu nabude zboţí, do kterého by za normálních podmínek musel investovat. Tyto operace bývají vyuţívány zejména ekonomicky silnými společnostmi. 61
4.5 Offsety Jsou zvláštní obchodní operací, která můţe obsahovat dodávku zboţí i sluţeb. Při offsetových se zboţí nehradí zboţím, avšak úhrada je uskutečňována klasickými bankovními operacemi. Jedná se o systém dohod, ve kterých zahraniční dodavatel realizuje sjednané operace, které mají za úkol kompenzovat náklady kupujícího, a to buď celkově, nebo jen částečně. O offsetech hovoříme v případě, kdy jsou velké dovozy podmíněny buď protiodběry strojů nebo zařízení, či zapojením domácího průmyslu do produkce. Offsety podmiňují uskutečnění dovozních kontraktů poskytnutím podnikatelských příleţitostí kupujícímu. Tímto způsobem se zakládají velké internacionální kooperace v průmyslu, výzkumu i v dalších oblastech. Díky offsetu tedy dojde k návratu finančních investic vloţených do nákupu zboţí ze zahraničí a hospodářský prospěch přináší oběma stranám. Offsety se začaly rozšiřovat od osmdesátých let mezi vyspělými a rozvojovými státy a na počátku bývaly vývozní operace kryty dovozními aţ z 30%. V dnešní době je můţeme nalézt tam, kde by dovozní operace mohly být niţší neţ exportní. Podmínky offsetů jsou obvykle stanoveny dováţejícím státem a určují procentní minimální hodnotu protizávazku vývozce ve vztahu k hodnotě dovozu. Úhrady oboustranných dodávek se realizují klasickým způsobem ve sjednané měně. Iniciátorem bývá většinou stát, protoţe bývá dovozcem vojenské techniky. Jde o velmi rozsáhlé projekty slouţící k modernizaci a restrukturalizaci určitých odvětví, na jejichţ modernizaci má zájem také vláda, v jejímţ státě je projekt uskutečňován. Vláda můţe mít roli účastníka offsetu, anebo můţe offsetové projekty podporovat v podobě legislativy, která by nevytvářela pro offset zábrany. Typy offsetů Offsetové transakce můţeme rozdělit podle obsahu jejich programu na:
přímé offsety
nepřímé ofsety
Přímé offsety jsou projekty nabízeny zahraničním dodavatelem s přímým podílem domácích firem na produkci zboţí. Pořizovatel (např. ministerstvo nebo vláda) zavazuje dodavatele určitého produktu nebo zařízení, aby obstaral spolupráci na produkci firmám ze země dodavatele. Toto je způsob efektivního vytváření příleţitostí pro domácí podnikatelské subjekty, který navíc 62
příznivě ovlivňuje zaměstnanost. Přímé offsety mají dlouhodobý příznivý dopad na odběratelské země, protoţe zároveň s novou produkcí do země pronikají i nové technologie a metody. Mezi nepřímé offsety Patří všechny ostatní formy offsetů, které nezahrnuje offset přímý a kdy kooperace firem z dováţející země nesouvisí s hlavní dodávkou vývozce. Odběratelský stát zaváţe offsetového partnera k dohodě, která nemá spojitost s aktivitami dodavatele. Jedná se o často vyuţívanou formu offsetu, do kterého je také zahrnut třetí subjekt, který je odpovědný za realizaci offsetového projektu. Tento typ offsetu zasahuje do více hospodářských odvětví a poskytuje spoustu způsobů provedení offsetu pro dodavatelskou stranu.
4.6 Reexporty a switche Je opětovný vývoz dovezeného zboţí, jak jiţ vypovídá název. Důvodem realizace reexportu je existence cenových nerovností na různých trzích a tito exportéři staví na dobré znalosti dovozního a vývozního trhu. K současným důvodům vyuţívání reexportů kompletace produktů součástkami pocházejících z jiných států, jak je typické např. ve strojírenství. Podstata reexportů spočívá v tom, ţe zboţí dovezené do konkrétní země se znovu vyváţí za podmínky, ţe do země dovozu vůbec nevstoupí. V praxi to probíhá tak, ţe velké podniky nakupují v zemi produkce zboţí a prodají je v zemi spotřeby. Tyto nákupy jsou velmi často prováděny za výhodných podmínek, protoţe nakupující tímto poskytuje finance např. pěstitelům v období bez jejich příjmů. V tomto případě se jedná o tzv. předfinancování exportní operace. Reexport se skládá ze dvou oddělených transakcí. Jedna transakce je mezi exportérem a dodavatelem, druhá pak mezi exportérem a odběratelem. Předmět koupě u obou smluv přetrvává neměnný. Z toho důvodu musí reexportér dodrţovat návaznost obou kupních smluv zejména ve vymezení předmětu koupě, doba dodání, dodací parita a platební podmínky. Některé případy vyţadují k reexportu souhlas partnera. Jiný druh zvláštní obchodní operace je switch. Termínem switch se označuje speciální druh nepřímého obchodu, kdy dochází ke konverzi vzájemně nesměnitelných deviz, tedy má podobu devizových operací. Principem je ekonomické vyuţití rozdílů mezi oficiálním kurzem devizy v určitém státě a na volném trhu. Switche tedy znamenají devizovou arbitráţ uskutečňovanou formou obchodu se zboţím, jde tedy o zboţovou arbitráţ. Proto za předpoklady pro vyuţití switche povaţujeme: 63
existenci nesměnitelných hodnot
rozdíly v cenách zboţí na různých trzích
Účastníci switche mohou vyuţívat jeho výhody:
mohou zuţitkovat rozdíl mezi oficiálním kurzem konkrétní devizy a jejím kurzem na volném trhu
mohou nabýt určitý druh deviz
mohou docílit příznivější ceny nákupu nebo zvýhodnění prodejních cen
mohou expandovat odbyt na území s nesměnitelnou měnou
64
Závěr Ve své diplomové práci jsem se zaměřila na teorii vybraných obchodních operací. Cílem mé práce bylo obeznámit čtenáře s formami podnikání na mezinárodních trzích a představit jejich druhy financování. Dále pak upozornit na rizika spojená s mezinárodním podnikáním a představení moţností pojištění proti těmto rizikům. V neposlední řadě bylo cílem diplomové práce obeznámení čtenáře s vázanými obchodními operacemi. V rámci práce jsem zkoumala celý proces mezinárodních obchodních operací, na základě kterého bylo zjištěno, ţe jde o proces skládající se z mnoha aktivit a rozhodování, které se vzájemně provázejí. Ze shromáţděných informací je moţno konstatovat, ţe na území ČR existují čtyři důleţité instituce podporující mezinárodní podnikání, jejichţ význam je nesporný. ČEB se zaměřuje převáţně na financování exportních úvěrů a vývozních operací, zatímco posláním EGAP je poskytování ochrany formou pojištění před širokou škálou rizik, se kterými se můţe vývozce setkat. Význam agentury CzechInvest spočívá především v poskytování poradenství k investičním projektům a spolupráci při jejich realizaci, kdeţto agentura CzechTrade se zaměřuje na poskytování individuálních sluţeb, jako např. sluţeb pro začínající exportéry či nabídka účasti na zahraničním veletrhu. Ze statistiky o dovozech a vývozech ČR vyplývá dlouhodobý rostoucí trend zahraničního obchodu. Z této statistiky také vyplývá, ţe vývozy ČR od roku 2005 převaţují nad dovozy do ČR. Formy financování mezinárodního obchodu jsou různé typy úvěrů poskytovaných v souvislosti s obchodem přes hranice. Ve své práci jsem uvedla základní typy úvěrů podle kritéria poskytovatele. Široké spektrum druhů úvěrů v mezinárodním obchodě byl pro mne překvapivým zjištěním. Ze statistiky úvěrového portfolia ČEB vyplývá, ţe nejčastěji vyuţívané jsou odběratelské vývozní úvěry klientům. Lze shrnout, ţe při výběru platebních podmínek výrobce musí mít na vědomí své finanční moţnosti, aby dokázal vyrábět zboţí pro vývoz po celou dobu, neţ dojde k uhrazení tohoto zboţí. Jestliţe výrobce nevyjedná ve smlouvě zaplacení od odběratele předem, musí se rozhodnout, z jakých zdrojů si zajistí dodatečné prostředky pro financování vývozu. Nastává situace, kdy se výrobce musí rozhodnout, jestli má dost zdrojů vlastních, nebo jestli bude zapotřebí vyuţití zdrojů cizích. Mezi zdroje cizí se řadí jak několik typů bankovních úvěrů, tak i nabídnutí vlastních pohledávek forfaitingové společnosti, která odkupuje pohledávky za úplatu. Aby mezi dodavatelem a odběratelem došlo k oboustranné 65
spokojenosti, je zde potřeba zásahu třetí strany, obvykle banky, která dokáţe poskytnout nejen finanční prostředky, ale také poskytnout svým klientům cenné rady ohledně podmínek, které jsou pro kontrakt výhodnější. Po představení druhů rizik v mezinárodním obchodě jsem dospěla k závěru, ţe mezinárodní obchod se vůči domácímu obchodu spojuje s vyšším rizikem, které je navíc velmi různorodé. Jako typická rizika spojená s vývozem zboţí či sluţeb do zahraničí můţeme povaţovat rizika kurzová či rizika spojená s přepravou zboţí. Negativní vývoj měnových kurzů můţe sníţit trţby u domácího podniku a nedostatky v přepravě mohou opozdit dodávku zboţí, přičemţ obě tato rizika mají vliv na průběh obchodního záměru firmy. Aby se firma vyhnula kurzovým rizikům, uvedla jsem v práci metody eliminace těchto rizik, mezi které patří např. měnová diversifikace či zajištění měnovými agregáty a představila jsem čtenáři dva základní druhy pojištění přepravních rizik, kterými jsou pojištění přepravovaného nákladu a pojištění dopravních prostředků. Co se týká vázaných obchodních operací, lze konstatovat, ţe tyto obchody jsou vyhledávanými obchodními instrumenty v takových případech, kdy neexistuje moţnost pouţití klasické obchodní směny z důvodu ekonomické situace dané země, tedy jsou vyuţívány při obchodech s rozvojovými zeměmi. Vázané obchodní operace, vedle klasických forem financování, poskytují zajímavou příleţitost k realizaci mezinárodního obchodu.
66
Seznam použité literatury a) Knihy a publikace 1. ANDRLE, P., Dokumentární akreditiv v praxi, Nakladatelství: Grada, 2011, 5. aktualizované vydání, ISBN 978-80-247-4017-1 2. BENEŠ, V. a kolektiv. Zahraniční obchod, Nakladatelství: Grada, 2004, ISBN 80-2470558-3 3.
ČERNOHLÁVKOVÁ, E., SATO A., TAUŠER, J. a kolektiv. Finanční strategie v mezinárodním podnikání, Nakladatelství: Aspi, 2007, ISBN 978-80-7357-321-4
4.
ĎURČÁKOVÁ, J.; MANDEL, M., Mezinárodní finance, Nakladatelství: Management Press, 2007, 3. rozšířené a doplněné vydání, ISBN 978-80-7261-170-6.
5. FOJTÍKOVÁ, L., Zahraničně obchodní politika ČR – historie a současnost, Nakladatelství: C.H. Beck, 2009, ISBN 978-80-7400-128-4 6. KALÍNSKÁ E., PETŘÍČEK, V. a kolektiv. Mezinárodní obchod I, Nakladatelství VŠE, 2006, ISBN 80-245-1066-9 7.
MACHKOVÁ, H., Mezinárodní marketing, Nakladatelství: Grada, 2006, 2. Rozšířené vydání, ISBN 80-247-1678-X
8. MACHKOVÁ, H., ČERNOHLÁVKOVÁ, E., SATO, A. a kolektiv. Mezinárodní obchodní operace, Nakladatelství: Grada, 2010, 5. aktualizované vydání, ISBN 978-80247-3237-4 9.
MACHKOVÁ, H., ČERNOHLÁVKOVÁ, E., SATO, A. a kolektiv. Mezinárodní obchodní operace, Nakladatelství: Grada, 2003, ISBN 80-247-0686-5
10. NYKRYN, J., Výměnné a vázané operace. Praha: Československá obchodní a průmyslová komora, 1985.
67
11. SATO, A., Aktuální otázky mezinárodního obchodu. Pojištění mezinárodní přepravy, Nakladatelství: Oeconomica, 2002, ISBN 80-24-0440-5 12. ZADRAŢILOVÁ, D., Mezinárodní obchodní podnikání, Nakladatelství: VŠE, 2008, ISBN 978-80-245-1457-4 13. ZINECKER, M., Financováni vývozních operaci podniku, 2006, Akademické nakladatelství CERM s.r.o., ISBN: 80-7204-432-X
b) Internetové stránky 1. Co je forfaiting [cit. 2012-04-15] Dostupné na: http://www.penize.cz/15637-co-jeforfaiting 2. Česká exportní banka [cit. 2012-04-16] Dostupné na: http://www.ceb.cz/ 3. Devizová
expozice
[cit.
2012-05-30]
Dostupné
na:
http://www.devizova-
expozice.cz/cleneni-de/index.html 4. EGAP [cit. 2012-04-16] Dostupné na: http://www.businessinfo.cz/cz/rubrika/exportnigarancni-a-pojistovaci/1000562/ 5. Exportní
odběratelský
úvěr.
[cit.
2012-04-29]
Dostupné
na:
http://www.csob.cz/cz/Produktovy-katalog/Pujcky-a-uvery/Stranky/Exportniodberatelsky-uver.aspx 6. Formy
vstupu
firem
na
mezinárodní
trhy.
[cit.
2012-04-15]
Dostupné
na:
http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/manual-exportera/formy-vstupu-firem-namezinarodni-trhy/1001370/41006/ 7. Jak na kurzové riziko při obchodování se zahraničím [cit. 2012-05-28] Dostupné na: http://www.businessvize.cz/financni-rizeni/jak-na-kurzove-riziko-pri-obchodovani-sezahranici-zakladni-metody 8. Klasifikace zemí podle míry teritoriálního rizika [cit. 2012-05-12] Dostupné na: http://www.egap.cz/klasifikace-zemi/index.php
68
9. Kompenzace
[cit.
2012-05-30]
Dostupné
na:
http://ilex.kin.tul.cz/~jaroslav.demel/multiedu/OMO/OMO%20prednaska%20040 32010.pdf 10. Mezinárodní leasing [cit. 2012-05-15] Dostupné na: http://pravniradce.ihned.cz/c113534190-mezinarodni-leasing 11. Moţnosti
minimalizace
platebního
rizika
[cit.
2012-05-18]
Dostupné
na:
http://www.mmspektrum.com/clanek/moznosti-minimalizace-platebniho-rizika.html 12. Průběh
forfaitingové
operace
[cit.
2012-05-22]
Dostupné
na:
Dostupné
na:
http://managementmania.com/cs/forfaiting 13. Rizika
v mezinárodním
obchodě
[cit.
2012-05-28]
http://prezi.com/nwmah73wk1py/rizika-v-mezinarodnim-obchode/ 14. Základní
náleţitosti
pojistné
smlouvy
[cit.
2012-05-30]
Dostupné
na:
http://www.penizenavic.cz/clanky/zakladni-nalezitosti-pojistne-smlouvy
Seznam použitých zkratek apod.
a podobně
CIF
výlohy, pojistné, dopravné – mezinárodní doloţka Incoterms (cost, insurance, freight)
ČEB
Česká exportní banka
ČR
Česká republika
EGAP
Exportní garanční a pojišťovací společnost
FOB
vyplaceně na palubu lodi - mezinárodní doloţka Incoterms (free on board)
ICC
Mezinárodní obchodní komora (International Chamber of Commerce)
MPO
Ministerstvo průmyslu a obchodu
OPT
zušlechťovací operace (Outward Processing Traffic)
OZ
Obchodní zákoník 69
WTO
Světová obchodní organizace (World trade organization)
Seznam tabulek Tabulka č. 1: Struktura úvěrového portfolia podle typu úvěru k 31.12.2011…………………...14 Tabulka č. 2: Zahraniční obchod se zboţím od roku 1993 do roku 2010……………………….16 Tabulka č. 3: Doba platnosti ochrany vybraných předmětů průmyslového vlastnictví………....21 Tabulka č. 4: 10 celosvětově nejúspěšnějších franšízových firem roku 2010..………………....23 Tabulka č. 5: 10 největších transakcí v ČR v roce 2011 (hodnota v mil. USD)………………...25 Tabulka č. 6: Přímý vývozní dodavatelský úvěr………………………………………………...29 Tabulka č. 7: Přímý vývozní odběratelský úvěr (příjemcem úvěru je zahraniční dovozce)…….31 Tabulka č. 8: Schéma a průběh dokumentárního akreditivu…………………………...………..34 Tabulka č. 9: Průběh forfaitingové operace……………………………………………………..40 Tabulka č. 10: Země v kategorii 0 (nula) s vysokými příjmy na obyvatele…………..………...48 Tabulka č. 11: Přehled rizik v mezinárodním obchodě a moţnost jejich eliminace……………51 Tabulka č. 12: Schéma jednoduché a rozšířené kompenzace…………………………………...58
70