Světlopedia Světlo a vše s ním spojené

Světlopedia Světlo a vše s ním spojené

PDF vytvořeno pomocí open source knihovny mwlib. Další informace naleznete na http://code.pediapress.com/ PDF generated at: Wed, 30 Nov 2011 22:07:38 UTC

Obsah Články Amalgám

1

Ekologie

3

Elektromagnetické pole

5

Elektromagnetické vlny

6

Elektromagnetické záření

10

Fotometrie

11

Foton

12

Frekvence

14

Index podání barev

15

Indukční lampa

16

Intenzita osvětlení

17

Jas

18

Kelvin

18

LED

20

Lidské oko

29

Magnetismus

32

Oslnění

33

Reflektor

34

Refraktor

35

Rtuť

36

Rychlost světla

45

Svítivost

53

Světelné znečištění

53

Světelný tok

56

Světelný zdroj

57

Světlo

61

Veřejné osvětlení

65

Vlnová délka

75

Výbojka

76

Xenonová výbojka

77

Zářivka

78

Zářivý výkon

82

Účinnost (fyzika)

84

Žárovka

86

Reference Zdroje článků a přispěvatelé

90

Zdroje obrázků, licence a přispěvatelé

92

Licence článků Licence

94

Amalgám

1

Amalgám Amalgámy jsou kapalné nebo pevné slitiny rtuti (případně gallia) s jedním nebo několika kovy, například se sodíkem, stříbrem, zlatem, zinkem, mědí, cínem, kadmiem či olovem. Lze je připravit většinou přímým stykem rtuti s kovem.

Objev Amalgámy začal využívat již v roce 1826 francouzský zubař Auguste Taveau. Spravoval poškozené zuby slitinou stříbra a rtuti. Stříbro vytvořilo s kapalnou rtutí středně tuhou pastu, která dobře vyplnila zub, a pak v něm ztuhla do potřebného tvaru.

Amalgámy Amalgám zlata Vzniká pří tzv. amalgamačním způsobu těžby zlata, kdy je rozemletá Rentgenový snímek zubu s amalgámovou hornina kontaktována s kovovou rtutí. Vzniklý amalgám zlata je po plombou oddělení horniny pyrolyzován a rtuť prostě odpařena. Přinejmenším část rtuti ovšem uniká do atmosféry, a proto se dnes tento postup příliš nepoužívá [zdroj?]. Rtuť se z tohoto amalgámu odpařuje při teplotě přes 300 °C a zbývá ryzí zlato. Amalgám zlata je kapalný.[zdroj?] Ve světě se ročně spotřebuje pro těžbu zlata asi 800 tun rtuti.[1]

Dentální amalgámy Používají se jako velmi odolná výplň zubu po odstranění zubního kazu. Jde o slitinu rtuti se stříbrem, mědí a cínem v poměru 1 dílu rtuti ku 1 dílu ostatních kovů. Ve světě se ročně spotřebuje do zubních amalgámů kolem 270 tun rtuti, z toho asi 70 tun připadalo na 15 zemí EU před jejím rozšířením o nové členské státy.[1] Dentální amalgám musí splňovat řadu přísných kritérií: • 1. Rychlost tuhnutí musí být taková, aby lékař měl dostatek času plombu do zubu správně zasadit a mechanicky upravit, současně by však již po hodině až dvou měla být natolik tvrdá, že ji pacient může používat (kousat na ošetřený zub). Celkově amalgám tvrdne po dobu přibližně 24 hodin.

dentální amalgám

• 2. Během tvrdnutí nesmí docházet k velkým rozměrovým změnám amalgámu – při expanzi by hrozilo rozlomení zubu, při zmenšení objemu by plomba vypadávala. • 3. Amalgám musí být co nejvíce chemicky odolný vůči prostředí v lidských ústech, aby nedocházelo k uvolňování rtuti a zbylých kovů do organismu. V dnešní době se hodně diskutuje o náhradě zubních amalgámů, protože si vědci nejsou jisti, nakolik poškozují zdraví lidí. Amalgám může být zodpovědný za mnoho spolu nesouvisejících příznaků jako jsou deprese, únava apod. Rtuť z amalgámových výplní snižuje počet T-lymfocytů, což ovlivňuje imunitní systém a může vést k autoimunitním onemocněním jako roztroušená skleróza, lupus erythematodes. Amalgám hraje roli zhoršujícího činitele alergií nebo

Amalgám leukémie.[2] Proto se hledají náhrady jako například plastické polymery. Velká část rtuti ze zubních amalgámů končí v životním prostředí. Podle expertů každý rok končí v Evropské unii asi 30 tun rtuti v půdě, 24 tun ve vodě a 23 tun v ovzduší.[3] Ve spoustě zemí jako Norsko, Švédsko, Dánsko aj. se k vůli prokázané škodlivosti od amalgámových plomb upustilo. [zdroj?] V Zahraničí proti amalgámovým plombám vystupují uznávaní vědci jako: Dietrich klinghardt, Dr. Joachim Mutter, Dr. Andy Cutler, Jutta Altmann – Brewe, aj. [zdroj?] V Česku se stále používají.

Sodíkový amalgám Vzniká při elektrolýze roztoku se sodíkovými kationty na rtuťové katodě. Používá se dále při výrobě hydroxidu sodného.

Odkazy Související články • Rtuť

Reference V tomto článku je použit překlad textu z článku Amalgam [4] na anglické Wikipedii. [1] Miroslav Šuta: Evropská strategie eliminace rtuti (http:/ / ihned. cz/ 2-16480620-000000_d-ff), Odpady, 14. 7. 2005 [2] Zbyněk Mlčoch: Otrava (intoxikace) rtutí - příznaky, projevy, léčba, prevence, amalgám (http:/ / www. zbynekmlcoch. cz/ info/ ostatni_obory/ otrava_intoxikace_rtuti_priznaky_projevy_lecba_prevence_amalgam. html) [3] Miroslav Šuta: Dám či nedám (si) amalgám? (http:/ / suta. blog. respekt. cz/ c/ 22884/ Dam-ci-nedam-si-amalgam. html), respekt.cz, 24. leden 2008 [4] http:/ / en. wikipedia. org/ wiki/ En%3Aamalgam?oldid=148105352

Externí odkazy • Amalgamace (http://www.hornictvi.info/prirucka/up_rudy/20.htm), Hornická skripta • Miroslav Šuta: Dám či nedám (si) amalgám? (http://suta.blog.respekt.cz/c/22884/ Dam-ci-nedam-si-amalgam.html), respekt.cz, 24. leden 2008 • Milan Tuček, Vladimír Bencko, Svatopluk Krýsl: ZDRAVOTNÍ RIZIKA RTUTI ZE ZUBNÍCH AMALGÁMŮ (http://www.chemicke-listy.cz/docs/full/2007_12_1038-1044.pdf), Chemické listy 101, 1038−1044 (2007) • Zbyněk Mlčoch: Otrava (intoxikace) rtutí - příznaky, projevy, léčba, prevence, amalgám (http://www. zbynekmlcoch.cz/info/ostatni_obory/otrava_intoxikace_rtuti_priznaky_projevy_lecba_prevence_amalgam. html) • (en) Kontroverze o zubním amalgámu (http://en.wikipedia.org/wiki/Dental_amalgam_controversy) en.wikipedia.org

2

Ekologie

3

Ekologie Ekologie se užívá v několika významech. V původním významu je ekologie biologická věda, která se zabývá vztahem organismů a jejich prostředí a vztahem organismů navzájem. Jako první tak nazval a definoval tento vědní obor Ernst Haeckel v roce 1866. Dále se ekologie užívá v širokém smyslu jako ochrana životního prostředí nebo dokonce místo přírodní prostředí (např. ekologicky šetrný výrobek znamená výrobek šetrný k životnímu prostředí). Toto užití - viz ochrana přírody. Ekologie může být také označení pro určitou ideologii (např. v tvrzení hlubinná ekologie je základním přesvědčením radikálního ekologického hnutí [1]). Toto užití - viz ekologismus. Tento článek se dále zabývá vědou ekologií. Ekologie vychází z: biologie, meteorologie, klimatologie, geologie, geografie, fyziky, chemie, antropologie, lékařských věd (hygiena), ekonomiky, práva, historie, psychologie, technických věd.

Jeden se symbolů ekologie – lidské ruce držící rostlinu v kopečku hlíny

Systém ekologických věd • obecná ekologie: zabývá se obecně platnými ekologickými principy. • ekologie mikroorganismů, ekologie rostlin, ekologie živočichů, ekologie člověka: zabývají se vztahy mezi příslušnými organismy a prostředím. • ekologie moře: vztahy mezi organismy a prostředím v mořích. • ekologie lesa: vztahy mezi organismy a prostředím v lese. • ekologie krajiny: souvislosti mezi částmi krajiny, změny v krajině (včetně důsledků činností člověka). • ekologie globální: souvislosti a změny na celé planetě Zemi a jejich vliv na život. • aplikovaná ekologie: zabývá se praktickou aplikací ekologických poznatků • produkční ekologie: zabývá se produkční analýzou trofických úrovní a koloběhem hmoty a energie v ekosystému

Pojetí ekologie dle šíře zkoumaných objektů • ekologie jedince (autekologie): nejužší pojem, týká se pouze vztahu jednoho konkrétního jedince k ostatním jedincům, nebo k okolnímu prostředí. Příklad: ekologie zajíce • ekologie populací (demekologie): zabývá se vztahy mezi soubory jedinců stejného druhu (populace) a prostředím. Příklad: ekologie zaječí populace, osídlující podhorské louky v Pošumaví. • ekologie společenstev (synekologie): se zabývá vztahy mezi souborem jedinců různých druhů pobývajících na jednom stanovišti (společenstvo). Příklad: ekologie bukového lesa. • ekologie biomů: zabývá se nejvyšší úrovní přírodních objektů (biom), je blízce příbuzná biogeografii, tedy nauce o rozmístění organismů na Zemi. Příklad: ekologie středoevropských opadavých lesů.

Ekologie

Nové hraniční obory • • • •

ekofyziologie: zabývá se studiem změn a adaptací fyziologických funkcí souvisejících se změnami prostředí ekoimunologie: sleduje vliv prostředí a jeho změn na práci a efektivitu imunitního systému environmentalistika: zabývá se vztahem člověka a životního prostředí. Tvoří tak doplněk ekologie. geonika: sleduje dopady činností člověka a jím vyvolaných aktivit na přírodní prostředí a interakci přírodního a antropogenního prostředí. • gradologie: zabývá se gradacemi, jejich příčinami a důsledky; je zaměřena na problematiku přemnožování škodlivých druhů v zemědělství a lesnictví. • krajinná ekologie: zabývá se studiem komplexní struktury vztahů mezi společenstvy organismů (biocenózami) a podmínkami jejich prostředí v určitém výseku krajiny.

Související články • Chráněná území • Seznam ekologů

Literatura • HORÁK JOSEF, LINHART IGOR, KLUSOŇ PETR. Úvod do toxikologie a ekologie pro chemiky, 1. vydání [online]. VŠCHT v Praze, 2004 (2007 dotisk). Dostupné online. [2] ISBN 978-80-7080-548-0.

Externí odkazy • • • • •

Ekologický slovníček [3] Příroda.cz - český server zaměřený na ekologii a věci s ni související [4] World Ecological Problems [5] EnviWeb.cz - český portál o životním prostředí a ekologii [6] Ecoservis.eu - Český server zaměřený na likvidaci odpadů [7]

Reference [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7]

http:/ / www. ecn. cz/ zemepredevsim/ archive/ articles/ judi_bari-rev-eko. html http:/ / vydavatelstvi. vscht. cz/ knihy/ uid_isbn-80-7080-548-X/ pages-img/ http:/ / ecology. ten. cz/ ekologie/ doc/ ekologie_terminologie. php3?id=a%25 http:/ / www. priroda. cz http:/ / ecological-problems. blogspot. com http:/ / www. enviweb. cz http:/ / www. ecoservis. eu

4

Elektromagnetické pole

Elektromagnetické pole Elektromagnetické pole je fyzikální pole, které odpovídá míře působení elektrické a magnetické síly v prostoru. Skládá se tedy ze dvou fyzikálně propojených polí, elektrického a magnetického. Ačkoli elektromagnetické pole je svým dosahem nekonečné, obvykle se uvažuje jen ta část, která má význam pro pohyby těles v okolí nabitého tělesa, které pole vytváří.

V klasické fyzice Vektory intenzity elektrického pole E popisují elektrické pole v každém bodu prostoru. Pole se nazývá elektrostatické, když se vektory ve všech bodech prostoru s časem nemění. Podobně vektory indukce magnetického pole B popisují magnetické pole v každém bodu prostoru. Elektrické a magnetické pole je přesně popsáno pomocí Maxwellových rovnic. Elektromagnetické pole je samo o sobě vlastním přenašečem elektrické energie (elektrický proud a elektrické napětí jsou jen vnější projevy tohoto pole nikoliv přenašeče el. energie).

V kvantové fyzice Nejpřesnější známý popis elektromagnetického pole včetně jeho chování v mikrosvětě popisuje kvantová elektrodynamika. Vzájemná interakce elementárních částic jako důsledek působení jejich elektromagnetických polí nese označení elektromagnetická interakce. Elektromagnetická interakce představuje jednu ze základní interakcí přírody. Elektromagnetická interakce je interakcí dalekého dosahu. Částicí zprostředkující elektromagnetickou interakci je foton.

Literatura • Myslík Jiří: Elektromagnetické pole - základy teorie, BEN - technická literatura, 2002, ISBN 80-86056-43-0

Související články • Základní interakce • Elektromagnetické záření

5

Elektromagnetické vlny

6

Elektromagnetické vlny Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho . Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Elektromagnetickou vlnou (viz též Elektromagnetické záření) nazýváme děj, při němž se prostorem šíří příčné vlnění elektrického a magnetického pole. Existenci těchto vln předpověděl v roce 1832 anglický fyzik Michael Faraday a skotský fyzik James Clerk Maxwell je v roce 1865 teoreticky dokázal pomocí svých slavných matematických rovnic - nyní známých jako Maxwellovy rovnice.

Využití Prvým využitím uměle vytvořených elektromagnetických vln byl přenos informace (bezdrátový telegraf). Pomocí elektromagnetických vln dnes například přenášíme televizní a rozhlasové programy, komunikujeme mobilními telefony, ovládáme např. hračky na dálkové ovládání, elektroniku (pomocí ovladače), GPS, zjišťujeme přítomnost a pohyb předmětů (radary). V širším slova smyslu mezi elektromagnetické vlny patří i světlo.

Zdroje Zdrojem elektromagnetických vln je každá elektrická jiskra - tedy i blesk.

Vlastnosti prostředí Vlastnosti prostředí, které ovlivňují šíření elektromagnetické vlny, jsou tyto: permitivita, permeabilita a konduktivita. V tomto hesle se nadále zabýváme pouze (zjednodušeným, ale častým) případem šíření vlny homogenním lineárním[1] izotropním stacionárním[2] prostředím.

Permitivita fyz. vel., popisující vztah mezi vektory intenzity elektrického pole a elektrické indukce v materiálu nebo vakuu

Permeabilita fyz. vel., popisující vztah mezi vektory intenzity magnetického pole a magnetické indukce

Konduktivita fyz.vel., popisující vztah mezi vektory intenzity elektrického pole a proudové hustoty

Veličiny popisující vlnu K popisu elektromagnetické vlny se používají veličiny: • • • •

Intenzita elektrického pole [V/m] Elektrická indukce [C/m2] Intenzita magnetického pole [V/m] Magnetická indukce [T]

• Poyntingův vektor

[W/m2]

a pokud se vlna šíří částečně vodivým prostředím, pak také:

Elektromagnetické vlny

7

• Hustota elektrického proudu

[S/m].

Matematický popis pro obecný časový průběh veličin - Vlnová rovnice Z Maxwellových rovnic lze pro lineární, homogenní, stacionární a izotropní prostředí odvodit tzv. vlnovou rovnici, která má mimo oblast zdrojů pole tvar

kde

je Laplaceův operátor. Tento zápis je odvozen pro oblast, v níž neleží zdroje elektromagnetické vlny -

popisuje tedy její šíření, nikoli však vznik. Rovnice má naprosto stejný tvar pro kteroukoli z veličin

.

Matematický popis pro harmonický časový průběh veličin Pokud mají veličiny pole harmonický časový průběh, lze časové derivace vyjádřit pomocí úhlové frekvence , takža vlnová rovnice pak přejde na tvar

kde

je (komplexní) konstanta šíření,

permeabilita, permitivita a konduktivita

prostředí a je imaginární jednotka.

Rovinná vlna Vlnová rovnice je parciální diferenciální rovnice druhého řádu. Její řešení dnes provádíme povětšinou numericky. Analytické řešení je známo jen pro jednoduchá uspořádání pole, nicméně je důležité pro základní orientaci v problematice. Pokud předpokládáme šíření harmonické vlny a otočíme souřadnou soustavu tak, aby se vlna šířila ve směru osy z, zjednoduší se původně parciální diferenciální rovnice na rovnici obyčejnou: . Tato rovnice má pro fázor intenzity elektrického pole řešení . Řešení popisuje dvě vlny, z nichž jedna, se šíří ve směru osy postupné a zpětné vlny v počátku ( ). Pro vlnu postující ve směru osy tedy platí .

, druhá v protisměru.

a

jsou fázory

Elektromagnetické vlny

8

Konstanta šíření Pokud označíme reálnou a imaginární část konstanty šíření

, můžeme dále psát

. Tento vztah ukazuje fyzikální význam konstant

a

. Prvá z nich udává, jak rychle se vlna tlumí, druhá udává

rychlost změny fáze vlny ve směru šíření. Rozměr obou konstant je 1/m. Pro okamžitou hodnotu lze pak psát , nebo alternativně , kde

je amplituda vlny v počátku souřadnic

a

fáze vlny v čase

tamtéž. Vyjádření pomocí

funkce sinus se častěji používá v české literatuře, zahraniční díla obvykle preferují kosinus.

Určení z vlastností prostředí Reálnou i imaginární část konstanty šíření můžeme určit výpočtem: • •

Zjednodušení pro dielektrika Výše uvedené vztahy jsou poněkud komplikované a lze je v některých případech zjednodušit. • Pokud platí

, pak lze prostředí považovat za dielektrikum a psát

• •

Zjednodušení pro vodiče • Pokud naopak platí

, pak lze prostředí považovat za vodič a psát

• Z uvedeného plyne, že jedna a ta samá látka se může vůči elektromagnetické vlně chovat jako vodič i dielektrikum. S rostoucí frekvencí roste jmenovatel zlomku

. Látky tedy nelze na vodiče a dielektrika rozdělit fixně, ale je k

tomu třeba ještě znát frekvenci.

Délka vlny Délka vlny

je vzdáleností mezi dvěma vlnoplochami, jejíchž fáze se liší právě o

lze pro délku vlny nalézt

Specielně pro dielektrika platí

radiánů (neboli 360°). Tak

Elektromagnetické vlny

9

Hloubka vniku Vysokofrekvenční elektromagnetické pole se ve vodivých materiálech rychle tlumí. Hloubkou vniku rozumíme vzdálenost, na které se v daném materiálu amplituda veličin pole ( ) utlumí -krát, kde je Eulerovo číslo (základ přirozených logaritmů). Tato hloubka se označuje

a je dána jako

Specielně pro vodiče platí

Vlnová impedance Intenzita elektrického pole

je kolmá k intenzitě pole magnetického

. Jejich vzájemný poměr určuje veličina,

zvaná vlnová impedance prostředí. Je-li intenzita elektrického pole orientována ve směru x, pak platí

Pro většinu materiálů přitom platí

Specielně pro vakuum

.

Přenos energie Elektromagnetická vlna může přenášet energii. Tato její vlastnost je nejsnadněji popsána Poyntingovým vektorem. Jeho určení pro obecný časový průběh je uvedeno v hesle Poyntingův vektor. Pro harmonický průběh lze pak pro jeho časovou střední hodnotu psát , kde

značí vektorový součin a komplexně sdruženou hodnotu.

Poznámky [1] V lineárním prostředí jsou elektrická indukce a hustota elektrického proudu přímo úměrné intenzitě elektrického pole a intenzita magnetického pole přímo úměrná magnetické indukci. [2] Vlastnosti stacionárního prostředí, zde především permitivita, permeabilita a konduktivita nejsou funkcemi času (nemění se v čase).

Elektromagnetické záření

Elektromagnetické záření Elektromagnetické záření (viz též elektromagnetické vlny) je kombinace příčného postupného vlnění magnetického a elektrického Část viditelného spektra pole tedy elektromagnetického pole. Elektromagnetickým zářením se zabývá obor fyziky nazvaný elektrodynamika, což je podobor elektromagnetismu. Infračerveným zářením, viditelným světlem a ultrafialovým zářením (viz níže) se zabývá optika. Jakýkoli elektrický náboj pohybující se s nenulovým zrychlením vyzařuje elektromagnetické vlnění. Když vodičem (nebo jiným objektem, např. anténou) prochází střídavý elektrický proud, vyzařuje elektromagnetické záření o frekvenci proudu. Na elektromagnetické záření se stejně jako na cokoliv jiného dá nahlížet jako na vlnu nebo proud částic. Jako vlnu je charakterizuje rychlost šíření (rovná rychlosti světla ve vakuu), vlnová délka a frekvence. Částicí elektromagnetického vlnění je foton. Energie fotonu E = hf, kde h = 6,626 × 10−34 J·s = 4,14 × 10−15 eV·s je Planckova konstanta, f je frekvence. Elektromagnetické pole může ve vodiči indukovat napětí a naopak, toho se využívá v anténách. Elektromagnetické vlnění mohou pohlcovat molekuly, přijatá energie se bude přeměňovat na teplo. Toho se využívá v mikrovlnné troubě. Vlastním přenašečem elektrické energie je právě elektromagnetické pole jako takové (nikoliv tedy ani napětí ani proud, což jsou pouze vnější projevy tohoto pole).

Druhy elektromagnetického záření Související informace naleznete v článku Elektromagnetické spektrum. Řazeno sestupně podle vlnové délky: • Rádiové vlny

• • • • • •

• Dlouhé vlny • Střední vlny • Krátké vlny • Velmi krátké vlny • Ultra krátké vlny • mikrovlnné záření, pod které patří i Centimetrové vlny a kratší Terahertzové záření Infračervené záření Světlo Ultrafialové záření Rentgenové záření Gama záření

10

Fotometrie

Fotometrie Fotometrie je část optiky, která zkoumá světlo z hlediska jeho působení na zrakový orgán. Veličiny, které určují velikost tohoto působení na lidské oko, se označují jako fotometrické veličiny. Mezi fotometrické veličiny řadíme např. svítivost zdroje, světelný tok, světelnou energii nebo osvětlení. Fotometrie se zaměřuje na viditelné světlo. Podobné metody jako fotometrie se používají pro studium celého elektromagnetického spektra v radiometrii.

Související články • Optika • Radiometrie • Fotometrické veličiny

11

Foton

12

Foton Foton (γ)

Fotony emitované v podobě laseru. Obecné vlastnosti Klasifikace:

Elementární částice Bosony

Fyzikální vlastnosti Klidová hmotnost:

0 eV/c2

Elektrický náboj:

0e

Spin:

1

Stř. doba života:

stabilní

Interakce:

elektromagnetická síla

V částicové fyzice je foton (z řeckého φως, světlo) elementární částice, kterou popisujeme kvantum elektromagnetické energie. Bývá značen řeckým písmenem γ (gama). Foton je částice zprostředkující elektromagnetickou interakci a řadí se tedy mezi tzv. intermediální částice. Jeho studiem se zabývá kvantová elektrodynamika.

Vlastnosti Všechno elektromagnetické vlnění, od radiových vln po záření gama je kvantováno na fotony, jež popisuje vlnová délka, frekvence, energie a hybnost. Životnost fotonu je nekonečná, ve smyslu nekonečného poločasu rozpadu. Foton je tedy stabilní částicí. Fotony mohou vznikat a zanikat při interakcích. Částicové vlastnosti elektromagnetického záření se projevují především při vysokých frekvencích (tedy při vysokých energiích fotonů), v opačném případě převažují vlnové vlastnosti elektromagnetického záření, tzn. záření se projevuje jako vlna. Elektrický náboj fotonu je nulový. Foton má spin roven 1, jedná se tedy o boson.

Foton

13

Energie, hmotnost Foton existuje pouze v pohybu, přičemž se vždy (v souladu s postulátem speciální teorie relativity) pohybuje rychlostí světla ve vakuu. Má proto nulovou klidovou hmotnost. Důsledkem jeho neustálého pohybu je však nenulová energie, která je definovaná vztahem , kde

je Planckova konstanta,

frekvence,

je rychlost světla ve vakuu a

je vlnová délka.

Na základě relativistického vztahu ekvivalence energie a hmotnosti, tzn.

lze fotonu přiřadit také určitou hmotnost (nejedná se však o klidovou hmotnost, která je nulová, ale o pohybovou hmotnost), projevující se setrvačnými i gravitačními vlastnostmi. Tato energie (a tedy i hmotnost) způsobuje, že na foton působí gravitace dle obecné teorie relativity a on sám gravitačně působí na okolí. Tyto jevy byly potvrzeny pozorováním (např. pozorovaným ohybem záření kolem kosmických těles).

Hybnost fotonu Pomocí relativistického vztahu pro energii pohybující se částice hmotnost fotonu je nulová, tzn.

, lze hybnost fotonu

a ze skutečnosti, že klidová

vyjádřit jako

. Přestože je klidová hmotnost fotonu nulová, můžeme určit jeho relativistickou hmotnost z předchozího vztahu. Pokud uvážíme, že , dostaneme

Vznik Fotony vznikají mnoha způsoby, například vyzářením při přechodu elektronu mezi orbitálními hladinami, či při anihilaci částic. Speciální přístroje jako maser a laser mohou vytvořit koherentní svazek záření.

Související články • Elektromagnetická interakce • Elementární částice • Intermediální částice

Frekvence

14

Frekvence Frekvence (správněji česky kmitočet) je fyzikální veličina, která udává počet opakování periodického děje za jednotku času.

Značení • • • •

Symbol veličiny: f nebo (řecké písmeno ný) Základní jednotka SI: hertz, značka jednotky: Hz (rozměr 1 Hz = 1 s−1) Další jednotky: otáčky za minutu (ot./min) Často používané předpony - odvozené jednotky: kilohertz (kHz) - *103, megahertz (MHz) - * 106 a gigahertz *109 (GHz)

Vztah k jiným veličinám Mezi frekvencí

a časovou periodou

platí vztah

Při popisu kmitání a vlnění se používá také úhlová frekvence (úhlový kmitočet)

Frekvence a délka vlny Vlnová délka (délka vlny) se určí podle vzorce prostředí,

délka vlny a

, jednotky [m; m/s, Hz], kde

frekvence. Pro elektromagnetické vlnění je

je rychlost šíření vlnění v

rychlost světla ve vakuu, pro zvukové

vlny jde o rychlost zvuku v běžných fyzikálních podmínkách.

Dřívější užití v rozhlasovém vysílání Dříve se místo frekvence (resp. kmitočtu) např. nosné vlny rozhlasových stanic udávala délka vlny. Údaj vysíláme na vlně 183 m tedy znamenal vysílání s nosnou frekvencí 1640 kHz. Před užíváním jednotky Hz se také používala zkratka cykly tedy např. 100 MHz se označovalo jako 100 Mega cyklů (cykly za 1 s). Názvy megacykly a kilocykly dnes nepoužíváme i přesto, že velikost jednotky je stejná. Dnes používáme označení jednotku Hz a její násobky. Udávání frekvence pomocí délky vlny je považováno za zastaralé. Užitečná je ale její znalost u nižších frekvencí, protože ovlivňuje vhodnou velikost antén a schopnost průniku překážkami.

Související články • Kmitání • Vlnění

Index podání barev

Index podání barev Index podání barev Ra (CRI - color rendering index) je hodnocení věrnosti barevného vjemu, který vznikne osvětlením z nějakého zdroje, v porovnání s tím, jaký barevný vjem by vznikl ve světle slunce. Hodnota Ra může být od 0 do 100. Hodnota Ra=0 znamená, že při tomto osvětlení není možno rozeznat barvy. Naproti tomu Ra=100 znamená, že je to světelný zdroj, který umožňuje přirozené podání barev. Některé orientační hodnoty Ra : žárovka - 95, zářivka - 80, sodíková CIE 1960 UCS. MacAdamsův (u,v) diagram nízkotlaká výbojka - 0. U zářivek (lineárních, kompaktních i tzv. chromatičnosti. úsporek) je hodnota indexu podání barev součástí typového označení. V typovém označení první číslice za lomítkem určuje velikost indexu podání barev v desítkách procent. Příklad: L 18W/840 je lineární zářivka s příkonem 18W, indexem podání barev 80 (tzv. třípásmová zářivka) a barvou světla (= teplota chromatičnosti v K) studená bílá.

Související články • Vyvážení bílé • Barevná teplota

Externí odkazy (en) • MATLAB script for calculating measures of light source color [1], Rensselaer Polytechnic Institute, 2004. • Excel spreadsheet with a cornucopia of data [2], Lighting Laboratory of the Helsinki University of Technology • Philips Fluorescent Light Source Color Charts [3] (reproduced with permission from Fluorescent Cross Reference Guide [4], pg. 136.)

Reference [1] [2] [3] [4]

http:/ / www. lrc. rpi. edu/ programs/ nlpip/ lightinganswers/ lightsources/ appendixb1. asp http:/ / www. lightinglab. fi/ teaching/ 217/ CRI_calculation. xls http:/ / www. lsiadapt. com/ media/ 2353/ Fluorescent%20Light%20Source%20Color%20Charts. pdf http:/ / www. nam. lighting. philips. com/ us/ ecatalog/ catalogs/ 2006_SAG100_Specialty. pdf

15

Indukční lampa

16

Indukční lampa Tento článek není ozdrojován a může obsahovat informace, které je třeba ověřit. Jste-li s předmětem článku dostatečně seznámeni, pomozte prosím vylepšit tento článek doplněním věrohodných zdrojů, které dokládají uvedená tvrzení.

Indukční lampa je nesprávný[zdroj?] název pro indukční výbojku. Jedná se o bezelektrodovou výbojku. Je to světelný zdroj, který pro přeměnu elektrické energie na světlo nevyužívá žádné elektrody, nebo žhavící vlákna. Uvnitř trubice indukční výbojky ani neprobíhá žádný elektrický výboj, jako např. v zářivce. Principem je vysokofrekvenční magnetické pole, které "rozechvěje" molekuly směsného plynu uvnitř trubice, s vysokou frekvencí. Následkem tohoto pohybu vzniká uvnitř trubice UV záření, které se průchodem přel luminofor (podobně jako u zářivky) mění na viditelné světlo.

Základem funkce jsou • elektronický předřadník - ten ze vstupního napětí vytvoří vysokofrekvenční signál, obvykle 210 - 230 kHz • toroidní magnetické cívky - jsou navinuty na feromagnetu, a umístěné na trubici. Vytvoří uvnitř trubice vysokofrekvenční magnetické pole • nízkotlaká trubice - je naplněna směsí plynů, které reagují na vzniklé magnetické pole. Tato směs vytvoří UV záření. Luminofor jej (podobně jako zářivka) transformuje na viditelné spektrum. V roce 2011 vyráběné indukční výbojky neobsahovaly toxickou rtuť, pouze neškodný amalgám rtuti.

Efektivita Měrný světelný výkon dosahuje 96 lm / W.[zdroj?] Její životnost je až 100 000 hodin.[zdroj?] Pokles svítivosti indukční výbojky (např LVD) je v průměru 0,75 % / 2 000 hodin.[zdroj?] Díky těmto vlastnostem se skutečně dá používat až do konce její životnosti. Na konci doby života má pokles 37,5%[zdroj?]. Halogenidové výbojky mají takový pokles již po 2 000 hodinách svícení. Halogenidová výbojka o příkonu 400W obsahuje přibližně 60mg rtuti.[zdroj?]

Externí odkazy • Reklamní video o výrobě indukčních lamp [1] ,Youtube (anglicky) • Vynálezcovo vysvětlení principu indukčního světla [2] (anglicky)

Reference [1] http:/ / www. youtube. com/ watch?v=dlU-_WtyIFM& feature=related [2] https:/ / knol. google. com/ k/ l-michael-roberts/ how-induction-lamps-work/ 2q451es57q8y1/ 2#

Intenzita osvětlení

Intenzita osvětlení Intenzita osvětlení (též osvětlenost viz ČSN EN 12665 bod 3.2.11) je fotometrická veličina, je definovaná jako světelný tok dopadající na určitou plochu. Je tedy podílem světelného toku (v lumenech) a plochy (v metrech čtverečních). Značí se E. Její jednotkou je lux (lx).

. V případě bodového zdroje o svítivosti I a paprsků dopadajích pod úhlem α k normále plochy, vzdálené od zdroje r, pak

Osvětlení je tedy nepřímo úměrné čtverci vzdálenosti a je tím slabší, čím šikměji paprsky dopadají. Jednotkou osvětlení je lux (lx), což je osvětlení způsobené světelným tokem 1 lm dopadajícím na plochu 1 m². Běžná hodnota osvětlení ve vnitřních prostorách se pohybuje v rozmezí 100–2000 lx, ve slunečný letní den na volném prostranství lze naměřit hodnoty větší než 70 tisíc lx (v zeměpisné šířce ČR). Jasná měsíční noc při úplňku představuje osvětlenost do 0,5 lx. Lidský zrak je natolik adaptabilní, že dokáže vnímat určité světelné podněty ještě při hladině 10−9 lx, samozřejmě bez možnosti rozlišovat jakékoliv předměty; a naopak, člověk je schopen číst výrazný text při osvětlení zhruba 108 lx (pochopitelně za cenu výrazného nepohodlí).

Externí odkazy • Odvození vzorců [1]

Reference [1] http:/ / physics. mff. cuni. cz/ vyuka/ zfp/ txt_304. pdf

17

Jas

18

Jas Jas je jedna z fotometrických veličin, definovaná jako měrná veličina svítivosti. Označuje se L a udává se v cd/m2 (kandelách na m²), Jednotkami, které se pro měření jasu užívaly či užívají, jsou: • • • • • • •

stilb (sb) - candela na centimetr čtvereční (CGS) nit (nt) - candela na metr čtvereční (SI) apostilb, blondel lambert foot lambert candela na čtvereční stopu candela na čtvereční palec

Související články • Valér • Lambertův zákon

Kelvin Tento článek není ozdrojován a může obsahovat informace, které je třeba ověřit. Jste-li s předmětem článku dostatečně seznámeni, pomozte prosím vylepšit tento článek doplněním věrohodných zdrojů, které dokládají uvedená tvrzení.

Tento článek pojednává o jednotce teploty. Další významy jsou uvedeny v článku Kelvin (rozcestník). Kelvin (značený K) je jednotka teploty, indikující termodynamickou teplotu. Kelvin je jednou ze sedmi základních jednotek soustavy SI, je definován 2 body: • 0 K je teplota absolutní nuly, tedy naprosto nejnižší teplota, která je fyzikálně definována, • 273,16 K je teplota trojného bodu vody. Absolutní velikost jednoho stupně v Celsiově i Kelvinově stupnici je stejná – teplotní rozdíl 1 K je roven rozdílu 1 °C. Tuto stupnici měření teplot navrhl skotský matematik a fyzik William Thomson, který byl za své výrazné vědecké úspěchy povýšen do šlechtického stavu pod jménem lord Kelvin.

Kelvin

19

Přepočet na jiné stupnice Celsiova stupnice , kde C je teplota ve stupních Celsia, K je teplota v kelvinech. Z toho vyplývá: 0 K = −273,15 °C 0 °C = +273,15 K 100 °C = +373,15 K

Fahrenheitova stupnice , , kde F je teplota ve stupních Fahrenheita, K je teplota v kelvinech.

Réaumurova stupnice , , kde R je teplota ve stupních Réaumura, K je teplota v kelvinech.

Teplota a energie V některých oblastech fyziky je teplota často vyjadřována pomocí kinetické energie, kterou má částice látky při dané teplotě (v elektronvoltech). K přepočtu mezi elektronvolty a kelviny se používá Boltzmannova konstanta a platí: .[zdroj?]

Barevná teplota světla V kelvinech se rovněž udává barevná teplota světla, zejména umělých světelných zdrojů – žárovek, zářivek a podobně. To je významné zejména pro snímání a záznam světla pro fotografie a film či video.

Zajímavosti Teplota 0 °C není přesně teplota trojného bodu. Jeho teplota je 0,01 °C. Do roku 1967 se používal pojem „stupeň Kelvina“ a označení °K. Roku 1967 však toto označení zrušila Generální konference pro míry a váhy.

LED

20

LED Tento článek pojednává o elektronické součástce. Další významy jsou uvedeny v článku Led (rozcestník). LED (z anglického Light-Emitting Diode - dioda emitující světlo) je elektronická polovodičová součástka obsahující přechod P-N. Narozdíl od klasických diod, LED vyzařuje viditelné světlo, infra případně UV v úzkém spektru barev a používá se v široké řadě aplikací. Značka LED

Prochází-li přechodem elektrický proud v propustném směru, přechod vyzařuje (emituje) nekoherentní světlo s úzkým spektrem. Může emitovat i jiné druhy záření. Tento jev je způsoben elektroluminiscencí. Pásmo spektra záření diody je závislé na chemickém složení použitého polovodiče. LED jsou vyráběny s pásmy vyzařování od ultrafialových, přes různé barvy viditelného spektra, až po infračervené pásmo. Poměrně dlouho trval vývoj modré LED, na nějž čekal jeden z projektů ploché barevné televizní obrazovky.

Z principu funkce LED[1] vyplývá, že nelze přímo emitovat bílé světlo - starší bíle zářící diody většinou obsahují trojici čipů vybíraných tak, aby bylo aditivním míšením v rozptylném materiálu vrchlíku obalu diody dosaženo vjemu bílého světla. Různé LED

Protože není možné přímo emitovat bílé světlo, pravé bílé LED využívají luminoforu. Některé bílé LED emitují modré světlo, část tohoto světla je přímo na čipu luminoforem transformována na žluté světlo a díky mísení těchto barev vzniká bílá. Jiné typy bílých LED emitují ultrafialové záření, to je přímo na čipu luminoforem transformováno na bílé světlo. Se zkracující se vlnovou délkou emitovaného světla roste velikost potřebného elektrického proudu a z toho vyplývajícího napětí. U křemíkové diody je toto napětí asi 0,6 V, u zelené LED z GaP 1,7 V a u modré z SiC již 2,5 V. Základní monokrystaly diod bývají překryty kulovými vrchlíky z epoxidové pryskyřice nebo akrylového polyesteru. Materiály, z nichž se LED vyrábějí, totiž mají poměrně vysoký index lomu a velká část vyzařovaného světla by se odrážela totálním odrazem zpět na rovinném rozhraní se vzduchem. Oproti jiným elektrickým zdrojům světla (žárovka, výbojka, doutnavka) mají LED tu výhodu, že pracují s poměrně malými hodnotami proudu a napětí. Z toho vyplývá jejich užití v displejích (ve tvaru cifer a písmen). Kombinací LED základních barev (červená, zelená, modrá) je možno získat i barevné obrazovky. Konstrukčně představují LED součástku, v níž je kontaktovaný čip (nebo kombinace čipů) zastříknut materiálem s požadovanými optickými vlastnostmi (LED se vyrábějí v bodovém či rozptylném provedení, s různým vyzařovacím úhlem). Kontakty mohou být v provedení pro povrchovou montáž (SMD) nebo ve tvaru ohebných či poddajných přívodů. Sestavy více LED, pouzdřené společně mohou mít samostatně vyveden každý čip, společnou anodu či katodu nebo jiný systém kontaktování dle zamýšleného užití (například dvojbarevné diody). Nick Holonyak Jr. (narozen 1928) na University of Illinois at Urbana-Champaign vyvinul první praktickou LED s viditelným spektrem v roce 1962.

LED

21

Zapojení vývodů

Tato část článku potřebuje úpravy. Můžete ji vhodně . Jak by měly články vypadat, popisuje stránka Vzhled a styl.

Na rozdíl od žárovek, u kterých nezáleží na polaritě napájecího napětí a jsou schopny tedy pracovat na střídavé napětí, LED zapojené nesprávným způsobem nepracují. Když je napětí na P-N přechodu diody zapojené správně, říkáme že je zapojena v propustném směru a v tomto stavu skrz ní prochází proud. Když je zapojené opačně než má být, říkáme že je zapojená v závěrném směru a neprochází skrz ní téměř žádný proud a ani nevyzařuje žádné světlo. Proud v propustném směru u nízkopříkonových LED se pohybuje od 1-2 mA, u standardních LED 10~25 mA až po proudy nad 1 A u speciálních LED používaných v osvětlovací technice. Některé LED jsou schopny pracovat se střídavým napětím. V takovém případě jsou ale rozsvíceny jen polovinu periody, ve které jsou polarizovány propustně. Periodicky se tak rozsvěcují a zhasínají s frekvencí střídavého zdroje. Řešením pro odstranění tohoto jevu může být antiparalelí zapojení dvou diod. I když jediným 100% přesným způsobem, jak zjistit polaritu vývodu LED, je podívat se do jejího katalogového listu, tak jsou zde některé obvykle platné způsoby pro její označení, pozor podle velikosti P nebo N vývodu uvnitř pouzdra často nelze polaritu stanovit tak jako v tabulce a bývá i obráceně:

Bližší záběr na LED diodu, jsou zde vidět vnitřní struktury.

LED

22

znaménko:

+

−

polarita:

kladná

záporná

výstup:

anoda (A)

katoda (K)

vývod:

dlouhý

krátký

pouzdro z vnějšku: zakulacené ploché uvnitř pouzdra:

menší

větší

barevně:

červená

černá

Méně spolehlivé metody pro určení polarity jsou: znaménko:

+

−

označení pouzdra: nic

proužek

číslo vývodu:

1

2

DPS:

kruhový čtvercový

Protože napěťová charakteristika LED je vzhledem k proudové charakteristice prakticky stejná jako u jakékoliv jiné diody (proud vzhledem k napětí roste přibližně exponenciálně), malá změna napětí vyvolá obrovskou změnu proudu. Při výrobě jednotlivých kusů LED mohou nastat drobné odchylky, které by při paralelním zapojení LED způsobily rozdílnou svítivost, nebo dokonce zničení LED s VA charakteristikou posunutou blíže k nule. Proto se LED vždy zapojují se sériovým odporem.

LED

23 Díky tomu, že u diody napětí je logaritmicky vztaženo k proudu, tak se dá v rozsahu, ve kterém LED pracuje (svítí) považovat za konstantní. Tedy se dá říct, že je spotřebovaná energie prakticky jen funkcí proudu. Pokud chceme zajistit stálý odběr energie s ohledem na různé charakteristiky napájení a LED, tak bychom měli použít pro napájení diod proudový zdroj. Pokud nevyžadujeme vysokou účinnost zapojení(například u různých indikátorů), můžeme se přiblížit proudovému zdroji tím, že připojíme LED v sérii s rezistorem omezujícím protékající proud ke zdroji stálého napětí(změny napětí vyvolají menší změny proudu). Tento způsob je běžně používán. Většina LED má taky nízké průrazné napětí, takže mohou být zničeny přiložením závěrného napětí i o výši jen několika voltů. Protože někteří výrobci nedodržují standardy označení uvedené výše, tak by mělo být v katalogovém listu vždy pokud možno vyhledáno, jak je to u daného konkrétního typu diody. Nebo můžeme polaritu zjistit zkouškou, kdy diodu zkusíme připojit ke zdroji nízkého napětí v sérii s ochranným rezistorem.

Regulace jasu LED Obecně platí: čím více proudu, tím více světla. Nejjednodušší (a nejčastější) způsob nastavení proudu diodou je pomocí předřadného odporu (který je zapojen v sérii s diodou LED). K regulaci jasu LED je možné použít i jednoduchý regulátor s tranzistorem, až po trochu složitější pulzně šířkový modulátor - PWM. LEDkou protékají krátkodobé impulzy proudu. Tyto impulzy se přivádějí v daleko vyšší frekvenci, než je lidské oko schopné zachytit, takže LEDka vypadá jako by svítila trvale. Změnou střídy pak měníme jas. Jedná se o řešení používané zejména v zapojeních s mikrokontroléry. Pokud máme dostatečně velké napětí, můžeme propojit několik LED do série pouze s jedním omezujícím rezistorem. Paralelní zapojení je obvykle problém. LED musí být stejného typu kvůli tomu, aby měly co nejpodobnější prahové napětí. Rozdíly ve výrobním procesu mohou způsobit, že zapojení nebude fungovat.

Další typy LED Vícebarevné LED diody obsahují minimálně dvě paralelně nebo opačně polarizované a zapojené diody, kdy každá je jiné barvy (typicky červená a zelená). Tím je umožněno zobrazit dvě různé základní barvy nebo rozsah škály barev namíchný změnou poměru svitu jednotlivých LED diod po kterou jsou rozsvíceny. Jiné zase obsahují sadu diod rozdílných barev uspořádaných do skupin zapojených se společnou anodou nebo katodou. Zde můžeme dosáhnout širší škály různých barev bez toho, že bychom museli měnit polaritu napájení (např. často používaná RGB LED - červená, zelená a modrá). LED obvykle stále svítí, když skrze ně prochází proud, jsou ale dostupné i blikající LED. Ty mají stejný technologický základ, navíc obsahují klopný obvod, který způsobí, že LED bliká (typicky s periodou jedna sekunda). Nejběžněji jsou k dostání v červené, žluté nebo zelené barvě. Většina jich svítí pouze jednou barvou, ale jsou k dostání i vícebarevné. Existují speciální typy LED se zabudovanými rezistory. Můžeme tak ušetřit místo na desce plošných spojů. To může být zvlášť užitečné při konstrukci prototypů, nebo při změnách zamýšleného zapojení (když potřebujeme udělat změny už na hotové desce). Často se využívají pro indikaci v automobilové technice, kde mají vestavěný předřadný odpor pro 12 V. Např. v dálkovém ovládání od televize můžeme vidět infračervené LED. Také se používají v IrDA, pro komunikaci elektronických zařízení na malé vzdálenosti. Pouhým okem toto záření není vidět, ale protože CCD snímače v digitálních kamerách jsou na toto záření citlivé, jsou infračervené LED nedílnou součástí některých bezpečnostních kamerových systémů. Pro speciální účely se vyrábí ultrafialové LED. Tyto LED jsou instalovány v zařízeních pro kontrolu ochranných prvků bankovek, nebo jiných dokumentů.

LED

24

Charakteristické hodnoty napětí v propustném směru Pro obyčejné LED v 3 mm nebo 5 mm pouzdrech, jsou charakteristické následující hodnoty napětí v propustném směru. To závisí na technologii výroby, typu použitých polovodičů, teplotě a protékajícím proudu (hodnoty zde uvedené přibližně pro hodnotu 20 mA) Barva

Úbytek napětí

Infračervená 1,6 V Červená

1,8 V až 2,1 V

Oranžová

2,2 V

Žlutá

2,4 V

Zelená

2,6 V

Modrá

3,0 V až 3,5 V

Bílá

3,0 V až 3,5 V

Ultrafialová 3,5 V

U mnoha LED je uváděno maximální závěrné napětí 5 V. Barva

vlnová délka (nm)

Napětí (V)

Látka

Infračervená λ > 760

ΔV < 1.9

Rudá

610 < λ < 760

1.63 < ΔV < 2.03 AlGaAs GaAsP AlGaInP GaP

Oranžová

590 < λ < 610

2.03 < ΔV < 2.10 GaAsP AlGaInP GaP

Žlutá

570 < λ < 590

2.10 < ΔV < 2.18 GaAsP AlGaInP GaP

Zelená

500 < λ < 570

1.9

Modrá

450 < λ < 500

2.48 < ΔV < 3.7

ZnSe InGaN SiC Si

Fialová

400 < λ < 450

2.76 < ΔV < 4.0

InGaN Červená/modrá + fialový luminofor

Ultrafialová λ < 400

3.1 < ΔV < 4.4

[3] [4] Diamant (Vlnová délka: 235 nm) Nitrát Borný (Vlnová délka: 215 nm) [5] [6] AlN (Vlnová délka: 210 nm) AlGaN [7] AlGaInN — (Vlnová délka: pod 210 nm)

Bílá

ΔV = 3.5

Modrá/ultrafialová + žlutý luminofor

Celé spektrum

[2]

GaAs AlGaAs

< ΔV < 4.0 InGaN/GaN GaP AlGaInP AlGaP

LED

25

Výhody použití LED • Produkují více světla na watt energie než žárovky (nejmodernější přes 100 lm/W), to je užitečné v zařízeních napájených bateriemi, nebo v úsporných zařízeních (česky řečeno, mají vyšší účinnost). • Mohou vyzářit světlo v požadované barvě bez použití složitých barevných filtrů. • Jejich pouzdro může být navrhnuto k soustředění světla na určité místo. Světelné tepelné (žárovky) a fluorescenční (zářivky) většinou potřebují k soustředění světla vnější optickou soustavu. • V zařízeních, kde potřebujeme funkci „stmívání“ nemění svou barvu při snížení napájecího proudu, na rozdíl od žárovek, které při snížení napájení vydávají žlutější světlo. • Jsou odolné vůči nárazům. • Jsou ideální na použití v zařízeních, kde dochází k častému vypínání a zapínání zařízení, na rozdíl od žárovek, které mohou při častém zapínání a vypínaní snadno shořet. • Mají extrémně dlouhou životnost. Jeden z výrobců vypočítal odhadovanou dobu životnosti jejich LED mezi 100 000 a 1 000 000 hodin (neplatí pro výkonné LED, tam mohou být značně menší hodnoty). U zářivek je obvyklý údaj 8 000 - 12 000 hodin a u typických žárovek 1 000 – 2 000 hodin. • Nejčastější příčinou jejich selhání je postupný úbytek jasu, na rozdíl od žárovek, u kterých se nejčastěji přeruší vlákno. • Velice rychle se rozsvítí. Typický červený LED indikátor se rozsvítí v řádu mikrosekund. LED používané v telekomunikačních zařízeních mohou mít tyto doby i mnohonásobně kratší. • Jsou velice malé a snadno mohou být osazeny do desky plošných spojů. • Neobsahuji rtuť (na rozdíl od zářivek).

LEDs jsou vyráběny v mnoha různých tvarech a velikostech. 5 mm velké v cylindrickém pouzdru (červená, pátá zleva) je nejobvyklejší, odhadem se podílí na 80% celkové produkce. Barva plastické čočky pouzdra je obvykle stejná, jako barva vyzařovaného světla, ale nemusí to být pravidlem. Například pro infračervené diody je obvykle používáno purpurové pouzdro a pro modré zase čiré.

Nevýhody LED • Mají vyšší pořizovací náklady (počítáno v ceně za lumen), než tradiční světelné zdroje. Další náklady také vychází z toho, že jedna dioda poměrně slabě září (Pozn.: Dnešní LED dosahují již velmi vysokého světelného toku), a proto jich potřebujeme větší množství . Nicméně pokud si vezmeme celkové náklady (včetně udržovacích), daleko překonávají žárovky a halogenové zdroje světla. • Jejich výkonnost hodně závisí na teplotě okolního prostředí. Používání LED na hranici proudových specifikací může vést k přehřátí pouzdra LED diody a k následnému selhání zařízení. V případech vyšších teplot se musí zajistit dostatečné chlazení. To je obzvláště důležité v automobilech a zařízeních pro vojenské nebo lékařské účely, které musí fungovat v širokém rozsahu teplot a jsou u nich kladeny vysoké požadavky na spolehlivost. • Musí být napájeny správným proudem.

LED

26 • Obvykle vyzařují světlo jen v úzkém paprsku v jednom směru. • Světlo z bílých LED diod může zkreslovat barvy • Nemohou být použity v aplikacích, kde potřebujeme ostře směrový paprsek světla. LED nejsou schopny směrovosti pod několik stupňů. Pokud potřebujeme směrovější zařízení, je lepší použit Laser (nebo LED lasery). • Roste znepokojení z toho, že modré a bílé LED jsou teď schopny poškodit zrak – oko je výrazně citlivější na modré a „bílé“ světlo a přílišná intenzita, která je použitá u LED diod může oko především v noci poškodit. Dnešní diody jsou schopny překračovat bezpečnostní limity specifikované v ANSI/IESNA RP-27.1-05: Recommended Practice for Photobiological Safety for Lamp and Lamp Systems.

Aplikace, ve kterých jsou LED využity • • • •

Architektonická osvětlení Indikátory stavu na všech typech zařízení Dopravní světla a značení Světelný zdroj pro systémy automatické kontroly, kde je vyžadováno jasné, soustředěné a homogenní světlo • Označení nouzových východů • Světla na motocyklech a kolech • Hračky a pomůcky pro rekreační sporty • Světla na železničních přejezdech • Ve svítilnách

Budík s černobílým LCD displejem, čísla jsou složena ze segmentů

• Jako indikátory • Některé typy LED diod jsou schopny reagovat na světlo fotostřelnice, fototerče, světelná čidla, ... • Úzké a lehké informační tabule odjezdů a příjezdů na letištích a železničních stanicích • Červené nebo žluté LED jsou používány pro osvětlení přístrojů – například v hodinkách, ponorkách, ve vojenských přístrojích apod. • Červené, žluté, zelené a modré LED mohou být použity pro modely železnic • Dálková ovládání často využívají infračervených LED • V optických vláknech, nebo v bezdrátových optických systémech • V maticových uspořádáních jako zobrazovače informací • Díky jejich dlouhé životnosti a krátké době odezvy na zapnutí, LED jsou používány v automobilech, autobusech a nákladních autech v brzdných světlech. U nejmodernějších vozidel se začínají používat LED v celém zadním panelu světel. Dostáváme tak spolehlivější a praktičtější osvětlení, protože jsou LED schopny užšího světelného paprsku, než klasicky používané žárovky s parabolickými reflektory. Nejdůležitější změnou je rychlost rozsvícení světla (asi tak o 0,5 sekundy rychleji než žárovka). To dává řidičům širší prostor pro reakci na události na silnici. Při běžných rychlostech používaných na dálnici znamená při zabrzdění půl sekundy navíc reakční prostor o délce jednoho auta pro následující auto. • Jako podsvícení pro LCD televize a displeje. Dostupnost LED v požadovaných barvách umožňuje zdroj světla s téměř úplným viditelným spektrem.

Jediná superjasná LED společně se skleněnými čočkami je schopna vytvořit přenosový kanál, který může přenášet video v DVD kvalitě na značnou vzdálenost. Toto zařízení, RONJA, může snadno postavit každý elektrotechnický nadšenec.

Osvětlení LED na Audi S6

LED

27 • Osvětlovací prostředky nové generace bývají vybaveny LED v červeno-zeleno-modrém uskupení (základní barvy, jejichž kombinací lze dosáhnout velké části viditelného spektra barev. • V Lumalive, světlo vyzařující textilii. • Jako referenční zdroj napětí průměrné kvality. Úbytek napětí v propustném směru (například 1,7 V pro běžnou červenou LED) může být použit jako reference namísto Zenerovy diody v nízkonapěťových regulátorech. Přestože úbytek napětí závisí mnohem víc na proudu než u dobré Zenerovy diody, Zenerovy diody nejsou dostupné pro napětí nižší než 3 V. • Použití v počítači, pro monitorování aktivity pevného disku a identifikaci zapnutí. Někteří výrobců počítačů používá LED k přitáhnutí pozornosti uživatele (osvětlení komponent). Spousta jich také používá LED k identifikaci stavu počítače (například stav standby). • V lucernách • Ve velkoplošných obrazovkách s kombinací červené, zelené a modré LED lze vytvořit až 160 000 000 barev. • LED emitující infračervené světlo našly široké uplatnění v dálkových ovladačích spotřební elektroniky (TV, videa, domácí kina, satelity). Určitou nevýhodu může být jen v některých případech malý dosah ovladače nebo i umístění přijímače na místo osvětlené sluncem, kdy je přijímač již zahlcen infračerveným zářením ze slunce natolik, že váš dálkový ovladač prostě ignoruje. V mobilních telefonech se používaly v dnes již zastaralé technologii přenosu dat známé pod zkratkou IrDa. Tuto technologii vytlačil mnohem rychlejší přenos dat známý pod názvem Bluetooth.

Světelné zdroje pro systémy strojového snímání Systémy strojového snímání často vyžadují jasné a homogenní osvětlení, aby dokázaly lépe vykonávat požadovanou činnost. LED jsou často k tomuto účelu využívány, a na tomto poli zůstává jeden z jejich hlavních způsobů využití, dokud jejich cena neklesne natolik, aby byly využity v širším měřítku i v jiných oblastech. LED diody představují téměř dokonalý zdroj světla pro systémy strojového snímání z několika hlavních důvodů: • Velikost ozařovaného prostoru je obvykle poměrně malá a systém Vision nebo „chytré kamery“ schopné snímat i nedokonale osvětlené předměty jsou docela drahé. Proto je zde cena LED menší problém, když ji srovnáme s cenou telekomunikačních zařízení. • Elementy LED tíhnou k tomu být co nejmenší a mohou být osazeny ve velké hustotě na ploché nebo dokonce tvarované povrchy. To umožňuje osvětlit kontrolovanou část zdroji homogenního světla z přesně vymezených úhlů. • Mají nebo jsou snadno doplnitelné malými, levnými čočkami a rozptylovacím stínítkem, to pomáhá k dosažení vysokých hustot světla a kontroly nad světlem (jeho rozptylem). • Můžou být snadno použity k vytvoření záblesku (v řádu mikrosekund a méně), jejich síla je už dostatečně velká k dosažení dobře osvětlených obrázků i při velmi krátkém trvání světelného pulzu. Toho je využíváno v případě, kdy potřebujeme získat ostrý obraz rychle se pohybujících částí. • Jsou k dispozici v několika barvách a vlnových délkách, což umožňuje použít nejlepší barvu pro dané využití, kde různé barvy mohou přesněji osvětlit předmět zájmu. • Díky tomu, že mají přesně známé spektrum, tak se dají dobře nastavit barevné filtry, které se použijí k vyfiltrování získaných informací nebo ke snížení rušení okolním světlem. • Obvykle pracují při srovnatelně nižších teplotách než klasické zdroje. • Mohou být uspořádány v požadovaných uskupeních (poosvětlení pro vykreslení kontur, plochy, kopule pro světlo rozptýlené mnoha směry apod.) • Je možné díky ním zmenšit osvětlovací zařízení, to umožňuje osadit malé LED osvětlovače do „chytrých kamer“ nebo zobrazovacích senzorů.

LED

28

Odkazy Související články • OLED

Literatura • Jaroslav Doleček: Moderní učebnice elektroniky - 3. díl, Optoelektronika; nakladatelství BEN - technická literatura, 2005; ISBN 80-7300-184-5 • Václav Malina: Poznáváme elektroniku - 1. díl; nakladatelství Kopp, České Budějovice 2003; ISBN 80-7232-039-4 • Vladimír Suchánek: Dioda, tranzistor a tyristor názorně - programový kurz; nakladatelství SNTL, Praha 1983; (zde je možné se dočíst hlavně o klasických diodách než o LED)

Externí odkazy • Praktická učebnice elektroniky na Wikibooks [8]

Reference [1] Světelné zdroje - světelné diody (http:/ / www. odbornecasopisy. cz/ res/ pdf/ 39810. pdf) Světlo 5/2009 [2] OSRAM: green LED (http:/ / catalog. osram-os. com/ media/ _en/ Graphics/ 00041987_0. pdf) [3] "Ultraviolet Emission from a Diamond pn Junction" (2001). Science 292 (5523). doi: 10.1126/science.1060258 (http:/ / dx. doi. org/ 10. 1126/ science. 1060258). PMID 11397942. [4] "Deep Ultraviolet Light-Emitting Hexagonal Boron Nitride Synthesized at Atmospheric Pressure" (2007). Science 317 (5840). doi: 10.1126/science.1144216 (http:/ / dx. doi. org/ 10. 1126/ science. 1144216). PMID 17702939. [5] "Direct-bandgap properties and evidence for ultraviolet lasing of hexagonal boron nitride single crystal" (2004). Nature Materials 3 (6). doi: 10.1038/nmat1134 (http:/ / dx. doi. org/ 10. 1038/ nmat1134). PMID 15156198. [6] "An aluminium nitride light-emitting diode with a wavelength of 210 nanometres" (2006). Nature 441 (7091). doi: 10.1038/nature04760 (http:/ / dx. doi. org/ 10. 1038/ nature04760). PMID 16710416. [7] " LEDs move into the ultraviolet (http:/ / physicsworld. com/ cws/ article/ news/ 24926)", physicsworld.com, May 17, 2006. Ověřeno k 2007-08-13. [8] http:/ / cs. wikibooks. org/ wiki/ Praktická_elektronika/ Diody

V tomto článku je použit překlad textu z článku Light-emitting diode (http:/ / en. wikipedia. org/ wiki/ En:light-emitting_diode?oldid=158668693) na anglické Wikipedii.

Lidské oko

29

Lidské oko Lidské oko je párový orgán, který umožňuje člověku vidět.

Mechanismus vidění Podrobnější informace naleznete v článku zrak.

Lidské oko

Struktura lidského oka se plně přizpůsobuje potřebě zaostřit paprsek světla na sítnici (latinsky retina). Všechny části oka, přes které paprsek světla prochází, jsou průhledné, aby co nejvíce zabraňovaly rozptylu dopadajícího světla. Rohovka (cornea) a čočka (lens) pomáhají paprsek světla spojit a zaostřit na zadní stěnu oka – sítnici. Toto světlo pak způsobuje chemické přeměny ve světločivných buňkách (tyčinky a čípky), které vysílají nervové impulsy zrakovým nervem (nervus opticus) do mozku. Světlo vstoupí přes rohovku, do oblasti vyplněné komorovou vodou (aquaeus humour), a dopadá na čočku skrz panenku (pupil, zornice, zřítelnice). Ta se pomocí svalů (duhovka, iris) roztahuje a zužuje, čímž reguluje množství procházejícího světla. Pomocí svalů je také Průřez lidského oka regulována čočka, která zaostřuje paprsky, aby se sbíhaly přesně na sítnici, kde vytvářejí převrácený obraz. Celá zbývající oblast oka je vyplněna sklivcem, který udržuje v oku stálý tlak a tím i tvar.

Konvenční zraková vzdálenost Konvenční zraková vzdálenost je vzdálenost předmětu od oka, při jehož zaostření se oko nejméně namáhá. Tato veličina se označuje znaménkem d. Využívá se jí při výpočtech v optice. Především by šlo o vypočítání zvětšení předmětu pozorovaného lupou, mikroskopem nebo dalekohledem. Pro zdravé lidské oko je tato vzdálenost přibližně 25 centimetrů.

Části Oční koule (bulbus oculi) Je uložena v obličejové části lebky v očnici. V hrotu očnice vystupuje z oka zrakový nerv a vstupuje tepna přivádějící krev pro celé oko, vstupují také nervy pro svaly v oku. Tyto útvary jsou uložené v tukové tkáni. Oční koule má, přibližně kulovitý tvar (nejdelší je předozadní směr – oční osa) a její stěna je rozdělena do tří vrstev: povrchová (bělima, rohovka), střední cévnatá (cévnatka, řasnaté tělísko, duhovka) a vnitřní (světločivná sítnice).

Lidské oko • Bělima (sclera) – tuhá, bílá vazivová blána (u dětí namodralá, ve stáří zažloutlá od kapének tuku). Tloušťka se pohybuje kolem 0,3 – 2 mm a zaujímá 4/5 povrchu oční koule. Do bělimy se upínají okohybné svaly, vzadu ji prostupuje zrakový nerv a vpředu přechází v rohovku. • Rohovka (cornea) – orgán v přední části oka. Je inervována, ale není prostoupena cévami. Je vyklenutější než bělima (má podobu hodinového sklíčka). Při dotyku rohovky se vybavuje nepodmíněný reflex – sevření víček. Špatné zakřivení rohovky způsobuje onemocnění zvané astigmatismus. • Živnatka/Cévnatka (uvea) - obsahuje velké množství cév a pigmentových buněk, Má hnědočervenou barvu a v zadní části je tvořena cévnatkou (choroidea). Vpředu přechází v řasnaté tělísko. • Řasnaté tělísko (corpus ciliare) – paprsčitě uspořádaný val z hladké svaloviny. Na povrchu má četné výběžky, na něž je tenkými vlákny zavěšena čočka. Stahy svalstva mění zakřivení svalstva, což způsobuje potřebnou akomodaci (zakřivení) čočky. Z krve protékající vlásečnicemi řasnatého tělíska se filtrací tvoří komorová voda, která vyživuje bezcévnaté části oka a udržuje jeho tvar. • Duhovka (iris) – má tvar kruhového terčíku z hladkého svalstva. Kruhový otvor uprostřed duhovky se nazývá zornice (zřítelnice, pupila). Paprsčitě nebo kruhovitě uspořádaná svalovina rozšiřuje nebo zužuje zornici. V duhovce jsou pigmentové buňky, jejichž množství a hloubka uložení určují její barvu (modré mají pigmentu nejméně, hnědé a černé nejvíce). Tato pigmentová vrstva zabraňuje, aby paprsky vnikaly do oka jinudy než zornicí. • Zornice (pupila) je kruhový otvor uprostřed duhovky. Pozorovatel v ní může vidět svůj obraz. • Čočka (lens) – 4 mm silný orgán zavěšený na řasnatém tělísku. Čočka je průhledná dvojvypuklá (bikonvexní) spojka s více zakřivenou zadní plochou. Její funkcí je lámat paprsky tak, aby se sbíhaly na sítnici, čímž napomáhá k přesnému vidění. • Sítnice (retina) – jemná několikavrstevná blána silná asi 0,2 – 0,4 mm. Jsou v ní umístěny jednak gangliové a bipolární nervové buňky jednak vlastní smyslové buňky sítnice tyčinky a čípky. • Tyčinky – asi 130 milionů buněk, které rozlišují pouze odstíny šedi. Jsou citlivější na světlo, čímž umožňují vidění za šera. Jejich činnost umožňuje oční purpur – rodopsin (vitamín A a bílkovina opsin). Nenacházejí se ve žluté skvrně. • Čípky – asi 7 milionů buněk umožňujících barevné vidění (modrá, zelená a červená). Vitamín A se zde váže na tři různé opsiny (citlivost na červené, zelené a modré světlo). Největší nakupení čípků je asi 4 mm od slepé skvrny na mírně vkleslém místě sítnice, tzv. žlutá skvrna (místo nejostřejšího vidění). • Slepá skvrna – místo kde vystupuje z oční koule zrakový nerv, je bez tyčinek a čípků. • Sklivec (corpus vitreum) – rosolovitá průhledná hmota, která vyplňuje většinu vnitřního prostoru oční koule.

Přídatné oční orgány • Spojivka (tunica conjuctiva) – slizniční blána sytě růžové barvy, která ohybem přechází na oční kouli a kryje zpředu bělimu až po okraj rohovky. Prostor mezi spojivkou víček a oční koulí se nazývá spojivkový vak. • Slzná žláza – orgán uložený v dutině očnicové nad oční koulí. Otevírá se větším počtem vývodů do spojivkového vaku. Její sekret – slzy (lacrimae) – obsahují chlorid sodný a lysozym. Vymývají spojivku a jsou roztírány po rohovce. Slouží ke zvlhčování přední stěny oka a ochraně před infekcí. Odtékají do slzného váčku vnitřní stranou oka a dále slzovodem do dutiny nosní. • Horní a dolní víčko – volné okraje jsou opatřeny řasami, do jejichž pochvy ústí mazové žlázy (zánět se nazývá ječné zrno a může být značně bolestivý) • Okohybné svaly – celkem 6 svalů z příčně pruhované svaloviny. Pohybují oční koulí tak, aby obraz dopadal na sítnici ve žluté skvrně. Nerovnoměrnost v tahu jednotlivých svalů způsobuje šilhání.

30

Lidské oko

Pohlcování záření V různých částech oka dochází k pohlcování různých vlnových délek záření. Toho se dá využít především při operacích oka, ale především to chrání oko před poškozením. Záření je pohlcováno za pomoci rozkladu proteinů a jiných látek, čímž se spotřebovává energie. Větší dávky nevhodného záření způsobují slzení, zvýšení teploty a tlaku v oku, záněty apod. Při extrémní intenzitě může dojít i k nevratnému poškození oka.

Vliv záření různých vlnových délek Lidské oko je schopno vnímat pouze viditelné světlo, tj. záření o vlnové délce přibližně 400-700 nm. Působí na něj však i záření jiných vlnových délek: • 100-315 nm – absorbuje se převážně v rohovce, zbytek se rozptýlí v komorové vodě • 315-400 nm – absorbuje se převážně v čočce za pomoci přeměny proteinů • 400-1400 nm – prochází skrz čočku a dopadá na sítnici, kde při velké intenzitě může způsobit i vážné poškození. Viditelné světlo 400-700 nm je oko schopné během 0,25 s zredukovat pomocí panenky na snesitelné množství, ale na kratší vlnové délky již nedokáže tak rychle zareagovat • více než 1400 nm – je absorbováno v rohovce a způsobuje silné slzení a zvyšování teploty a tlaku komorové vody.

Onemocnění Onemocnění oka nebo oční vady mohou být vrozené nebo se mohou vyvinout věkem. V seznamu jsou uvedeny onemocněné lidského oka.[1] Většina z nich se však vyskytuje i u jiných vyšších obratlovců a v principu i u všech dalších živočichů se stejným typem očí. • Astigmatismus – nepravidelné zakřivení rohovky, způsobující rozmazané vidění • Barvoslepost – vrozená porucha buněk sítnice, vnímajících barvy. Způsobuje neschopnost rozlišovat některé barvy, obvykle červenou a zelenou • Konjunktivitida – zánět spojivky způsobující pálení a zarudnutí oka • Myopie (krátkozrakost) – neschopnost ostře vidět do dálky, obraz je vytvářen před sítnicí, dělí se na dvě podskupiny: Osová: oční koule je delší než 24 mm; a Systémová: délka oka je 24 mm, ale optický systém je více lámavý kvůli: a)menšímu poloměru křivosti jednotlivých ploch = rádiusová myopie; nebo b)některé prostředí v oku má větší index lomu = indexová myopie • Hypermetropie (dalekozrakost) – Neschopnost ostře vidět do blízka, protože oční koule je příliš krátká pro normální ostření, obraz se tedy vytváří za sítnicí • Stařecká vetchozrakost (presbyopie) - druh hypermetropie • Glaukom (zelený zákal) – zvýšený tlak tekutiny uvnitř oka, není-li léčen, způsobuje slepotu • Katarakta (šedý zákal) – zákal čočky, způsobující zastřené vidění a ztrátu vnímání podrobností • Diabetická retinopatie • Poranění oka • Odchlípení sítnice – oddělení sítnice od zadní části oční koule, pokud není okamžitě léčeno, způsobuje slepotu • Věkem podmíněná makulární degenerace – Poškození žluté skvrny oka. Způsobuje postupnou ztrátu zraku.

Reference [1] HUGHES, James. Velká obrazová všeobecná encyklopedie. [s.l.] : Svojtka & Co., 1999. ISBN 80-7237-256-4. Kapitola Lidské tělo smyslové orgány, s. 157.

31

Magnetismus

32

Magnetismus Magnetismus je fyzikální jev projevující se primárně silovým působením na pohybující se nositele elektrického náboje (nabité částice). Důsledkem tohoto působení jsou např. silové působení na (i nenabitá) tělesa (nejsilnější u feromagnetických látek) či změny elektrických, optických a dalších materiálových a termodynamických charakteristik látek vystavených magnetickému působení. Magnetismus je vytvářen pohybem elektrického náboje nebo změnou elektrického pole v čase. Elektromagnetismus, tedy sloučení magnetismu a elektrické síly je jednou ze čtyř základních interakcí.

Magnetické siločáry dlouhého magnetu znázorněné pomocí železných pilin na papíře

Objev magnetismu a vývoj názorů na jeho podstatu Magnetismus byl objeven nezávisle na elektřině jako vlastnost zmagnetizovaných materiálů nalézaných v přírodě. U některých látek byl pozorován i přenos těchto vlastností na jiné látky. U tzv. feromagnetických látek (většina druhů ocele, železo, kobalt, nikl a jejich slitiny, i některé další slitiny, které uvedené prvky neobsahují) lze již slabým vnějším magnetickým polem vyvolat takové změny uspořádání atomů, že magnetické pole zesílí a v některých případech lze vytvořit permanentní magnet, projevující se i samostatně svým magnetismem. Podrobnější informace naleznete v článku Magnet. Původně se z analogie s elektrickým působením předpokládalo, že magnetismus způsobuje magnetická obdoba elektrického náboje. Až později bylo odhaleno, že podstata magnetismu nespočívá v tzv. magnetických monopólech, ale v pohybujících se elektrických nábojích. Pokusy odhalily, že elektrický proud vytváří ve svém okolí svůj magnetismus. Bylo též odhaleno magnetické silové působení magnetických materiálů i elektrických proudů na okolní vodiče protékané elektrickým proudem. Posledním klíčovým objevem pak byl objev elektromagnetické indukce, tedy vzniku elektrického pole vyvolaného proměnným magnetismem. Plnou souvislost elektrických a magnetických jevů odhalila až Maxwellova teorie elektromagnetismu a zdůvodnění podala speciální teorie relativity, která v magnetismu odhalila relativistický důsledek elektrického působení.

Popis magnetického působení Magnetické působení je zprostředkováno magnetickým polem. K popisu se používá vektorová fyzikální veličina magnetická indukce a s ní související veličiny (magnetický indukční tok, intenzita magnetického pole). Silové působení magnetického pole se řídí tzv. Ampérovým silovým zákonem. Základním zákonem magnetismu je Ampérův zákon celkového proudu. Podrobnější informace naleznete v článku Magnetické pole.

Magnetismus

33

Literatura • Přehled středoškolské fyziky , Prometheus , s.r.o, 2.přepracované vydaní , ISBN 80-7196-006-3

Související články • • • •

Magnet Magnetické pole Ampérův silový zákon Elektřina a magnetismus

Oslnění Vyskytují-li se v zorném poli oka příliš velké jasy, jejich rozdíly nebo prostorové či časové kontrasty jasů, které překračují adaptabilitu zraku, vzniká oslnění. Při oslnění nastává ztížená činnost zrakového systému. Ve fotografii se nazývají odlesky nebo přeexponovaná místa („přepaly“). Oslnění můžeme rozdělit na oslnění přímé či odrazem. Mezi další typy oslnění můžeme řadit: přechodové oslnění, ke kterému dochází při náhlé změně adaptačního jasu, či závojové, ke kterému dochází, je-li před pozorovaným pozadím prostředí s vyšším jasem (např. při mlze před světlomety). Dalším typem je oslnění kontrastem způsobené tím, že se v zorném poli vyskytnou jasy příliš vysoké v porovnání s jasem, na který je zrak adaptován.

Hodnocení oslnění Hodnocení oslnění v interiérech se zaměřuje na přímé oslnění. Nejpoužívanějším způsobem, který hodnotí oslnění je založen na výpočtu indexu oslnění z různě modifikovaného empirického vzorce. Vzorec vychází z úvahy, že stupeň oslnění je tím vyšší, čím je vyšší jas oslňujícího světelného zdroje Lz a čím větší je prostorový úhel , pod nímž je zdroj vidět; a naopak stupeň oslnění klesá s rostoucím průměrným jasem pozadí Lp (adaptačním jasem). Nejčastěji se pak používá systém UGR (unified glare rating), který je i doporučen Mezinárodní komisí pro osvětlování (CIE). Pro n oslňujících zdrojů pak má vzorec tvar: , (-; cd/m2, sr, cd/m2, -), kde P je činitel charakterizující vliv polohy oslňujícího zdroje. S činitelem oslnění UGR se pracuje i v platné normě ČSN EN 12464-1. Mimo UGR existují i další systémy hodnocení oslnění. Např. dřívější německý systém oslnění podle DIN 5035, který umožňuje hodnotit globálně celou osvětlovací soustavu.

Příklady

Oslnění

34

Nežádoucí odlesky („prasátka“, lens flare) vznikají v objektivu fotoaparátu

Související články • Protisvětlo

Reflektor Slovo reflektor (z latinského reflecto, ohýbám nazpět, odrážím), česky doslova odražeč, se používá ve významech: obecně • jakýkoliv odražeč, např. pasivní prvek antény • zrcadlo – z toho přeneseně i: • zrcadlový dalekohled • světlomet, vybavený zrcadlovou plochou (zpravidla ve tvaru rotačního paraboloidu) • reflektor (fotografie), ve fotografii a kinematografii slouží s pomocí speciální odrazné plochy ke směrování světla na daný předmět nebo scénu. v kultuře a společnosti • Reflektor – odráží dění ve společnosti, např: • Reflektor mladých – byla v dobách československého totalitního režimu akce pořadaná Socialistickým svazem mládeže

Související články • Reflexe • Reflex

Refraktor

35

Refraktor Refraktor je čočkový dalekohled; oba jeho optické členy – objektiv i okulár – jsou tedy složené z jedné nebo více čoček. Tento typ dalekohledů trpí řadou vad, z nichž je asi nejmarkantnější barevná vada. Tuto vadu lze korigovat kombinací dvou čoček z různých druhů skel (flintové sklo, korunové sklo). Dalekohled s korigovanou barevnou vadou se nazývá achromatický nebo krátce achromát. Při velkých zvětšeních se přesto tato barevná vada u achromátu projevuje a působí rušivě. Kvalitněji lze barevnou vadu redukovat přidáním další čočky/čoček. Tyto „apochromáty“ umožňují použití většího zvětšení bez rušivého efektu, ale díky náročnosti výroby jsou nepoměrně dražší.

Dvojitý čočkový dalekohled používaný ke studiu Slunce na hvězdárně v Ondřejově

Optické schéma refraktoru: vlevo objektiv, vpravo okulár

Apochromatické refraktor

Refraktor

36

Související články • Achromát • Astrograf

Rtuť Tento článek pojednává o kovovém prvku. O minerálu pojednává článek Rtuť (minerál).

kadmium ↑ Hg↓ kopernicium •

[Xe] 4f14 5d10 6s2

•

A

• •

80

Hg

• •

• • • • • •

• • • • • •

• • •

• • • • • • • • • • • • • • •

• • •

• • • • • • • • • • • • • • •

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

↓Periodická tabulka prvků↓

zlato ← Rtuť → thallium Obecné Název (lat.), značka, číslo

Rtuť (Hydrargyrum), Hg , 80

Registrační číslo CAS

7439-97-6

Umístění v PSP

12 skupina, 6. perioda, blok d

Char. skupina

Přechodné kovy

Vzhled

stříbrný kapalný kov

Atomové vlastnosti Rel. at. hmotnost

200,59 amu

Atomový poloměr

151 pm

Rtuť

37 Kovalentní poloměr

132±5 pm

van der Waalsův poloměr

155 pm

Elektronová konfigurace

[Xe] 4f14 5d10 6s2

Elektronů v hladinách

2, 8, 18, 32, 18, 2

Oxidační číslo

4, 2, 1 Fyzikální vlastnosti

Skupenství

kapalné

Krystalová struktura

rhomboedrální

Hustota

13,534 g·cm−3

Magnetické chování

diamagnetické

Teplota tání

-38,83 °C (234,32 K)

Teplota varu

356,73 °C (629,88 K)

Skupenské teplo tání

2,29 kJ·mol−1

Skupenské teplo varu

59,11 kJ·mol−1

Tlak nasycené páry

1 Pa (315 K) 1 kPa (449 K)

Měrná tepelná kapacita

27,983 J·mol−1·K−1 (25 °C)

Elektrický odpor

961 nΩ·m (25 °C)

Tepelná vodivost

8,30 W·m−1·K−1 (300 K) Různé

Elektronegativita

2,00 (Paulingova stupnice)

Ionizační energie

první: 1007,1 kJ·mol−1 druhá: 1810 kJ·mol−1 třetí: 3300 kJ·mol−1 Bezpečnost

R-věty

R61 R26 R48/23 R50/53

S-věty

S53 S45 S60 S61 Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky SI a STP.

Rtuť, chemická značka Hg, lat. Hydrargyrum je těžký, toxický kovový prvek. Slouží jako součást slitin (amalgámů) a jako náplň různých přístrojů (teploměry, barometry). Je jedním ze tří kovových prvků, které jsou za normálních podmínek kapalné.

Rtuť

38

Základní fyzikálně - chemické vlastnosti Rtuť je kapalný kovový prvek stříbřitě bílé barvy. Je nápadně těžká a dobře vede elektrický proud. Je supravodičem I typu, a to za teplot pod 4,154 K (Hg - α) a 3,949 K (Hg - β). Patří mezi přechodné prvky, které mají valenční elektrony v d-sféře. Ve sloučeninách se vyskytuje v mocenství Hg+1 (kovalentní vazba rtuť-rtuť) a Hg+2, přičemž vlastnosti sloučenin rtuťných se podobají sloučeninám stříbrným, zatímco rtuťnaté soli připomínají spíše sloučeniny měďnaté. Z minerálních kyselin je rtuť dobře rozpustná v kyselině dusičné za vývoje oxidů dusíku. Na vzduchu je rtuť neomezeně stálá, velmi ochotně však reaguje s elementární sírou a halogeny. S některými kovy tvoří kapalné i pevné slitiny – amalgámy. Zvláště snadno vzniká amalgám zlata a rtuť proto vzbuzovala již odedávna zájem alchymistů, kteří věřili, že s její pomocí vytvoří zlato i z jiných prvků pomocí tzv. transmutace.

Výskyt a výroba V zemské kůře je rtuť velmi vzácná. Průměrný obsah činí kolem 0,1–0,3 mg/kg. I v mořské vodě je její koncentrace téměř na hranici měřitelnosti - 0,03 mikrogramu v jednom litru. Předpokládá se, že ve vesmíru připadá na jeden atom rtuti přibližně 120 miliard atomů vodíku. V přírodě se rtuť vyskytuje poměrně vzácně i jako elementární prvek. Hlavním minerálem a zdrojem pro výrobu je však sulfid rtuťnatý, HgS, česky rumělka neboli cinabarit. Největší světová ložiska tohoto nerostu se nacházejí ve Španělsku, Slovinsku, Itálii, USA a Rusku. ruda rtuti - rumělka neboli cinabarit, HgS

Výroba rtuti z rumělky spočívá v její pražení za přístupu vzduchu podle rovnice:

HgS + O2 → Hg + SO2 Další možností získání elementární rtuti ze sulfidických rud je její redukce kovovým železem nebo pražení rudy s přídavky oxidu vápenatého, kde probíhá následující reakce: 4 HgS + 4 CaO → 4 Hg + 3 CaS + CaSO4 Vzniklé rtuťové páry jsou ochlazovány, dochází k jejich kondenzaci a produktem je poměrně velmi čistá kovová rtuť. Proces destilace rtuti je i spolehlivým způsobem jejího čištění a rafinace. Průmyslové využití rtuti přináší vážné ekologické, zdravotní a společenské problémy. Evropská unie proto přijala strategii eliminace rtuti, která má zahrnovat snížení emisí rtuti do prostředí, řešení problému dlouhodobých přebytků rtuti, ochranu lidí a podporu mezinárodních akcí týkajících se rtuti. Připravovaná strategie by se měla bezprostředně dotýkat také sektoru nakládání s odpady.[1] Ceny rtuti za rok 2010 vzrostly v EU téměř 3x [2] .

Rtuť

39

Využití Nejvýznamnější uplatnění v praxi má rtuť ve formě svých slitin s jinými kovy – amalgámy. Ochotně je vytváří s Au, Ag, Cu, Zn, Cd, Na, naopak s železnými kovy jako jsou Fe, Ni a Co nevznikají vůbec.

Dentální amalgámy • V běžném životě se nejčastěji setkáme s amalgámy dentálním, používanými v zubním lékařství jako velmi odolná výplň zubu po odstranění zubního kazu. V současné době se používají amalgámy, které vzniknou smísením rtuti se slitinou stříbra, mědi a cínu. Poměr posledních tří prvků dentální amalgám v praxi se liší podle jednotlivých výrobců a obchodních značek, ale obvykle je výsledný amalgám tvořen přibližně stejným váhovým množstvím rtuti jako sumy zbývajících kovových prvků. • Dentální amalgám musí splňovat řadu přísných kritérií: • 1. Rychlost tuhnutí musí být taková, aby lékař měl dostatek času plombu do zubu správně zasadit a mechanicky upravit, současně by však již po hodině až dvou měla být natolik tvrdá, že ji pacient může používat (kousat na ošetřený zub). Celkově amalgám tvrdne po dobu přibližně 24 hodin. • 2. Během tvrdnutí nesmí docházet k velkým rozměrovým změnám amalgámu – při expanzi by hrozilo roztržení zubu, při zmenšení objemu by plomba vypadávala. • 3. Amalgám musí být co nejvíce chemicky odolný vůči prostředí v lidských ústech aby nedocházelo k uvolňování rtuti a zbylých kovů do organismu. • Přestože v současné době používá amalgám v dentální medicíně stále méně a je nahrazován různými plastickými polymery, jsou jeho mechanické vlastnosti stále nejlepší ze všech zubních výplní[zdroj?]. Proto jej většina zubních lékařů používá především k výplním stoliček, kde nevadí jeho estetická nevzhlednost (tmavá barva), ale plně se uplatní jeho tvrdost a dlouhodobá mechanická odolnost.

Další amalgámy • Další amalgám se prakticky sporadicky využívá při amalgamaci zlata při jeho těžbě z rud o vysoké kovnatosti. Jemně rozdrcená hornina se kontaktuje s kovovou rtutí a zlato prakticky kompletně přejde do kapalného amalgámu. Po oddělení od horniny se rtuť oddestiluje a vrací zpět do procesu, získané zlato se pak dále rafinuje. Velkým problémem tohoto způsobu těžby je fakt, že kompletní oddělení rtuti od zbytkové hlušiny je prakticky nemožné a dochází tak ke kontaminaci životního prostředí vysoce toxickou rtutí. • Sodíkový amalgám vznikající při elektrolýze chloridu sodného s použitím rtuťové katody se dále používá k výrobě hydroxidu sodného reakcí s vodou. Podstatná část ekologické havárie pří záplavách v roce 2002 ve Spolaně Neratovice byla způsobená zatopením provozu elektrolýzy a následnou kontaminací labské vody rtutí.

Rtuť

40

Fyzikální přístroje Elementární rtuť se používá jako náplň různých jednoduchých fyzikálních přístrojů – teploměrů a tlakoměrů na měření atmosférického tlaku. Ještě v nedávné době bylo zvykem udávat atmosférický tlak v mm rtuťového sloupce, přičemž normální tlak měl hodnotu 760 mm Hg. Dobré elektrické vodivosti a tekutosti rtuti i za pokojových teplot se občas využívá ke konstrukci polohových spínačů elektrického proudu (v žargonu prasátek). Evropská unie výrobu rtuťových teploměrů zakázala. od roku 2011 přestávají kalibrovat [3]

[zdroj?]

V USA se

Polohový rtuťový spínač

Výbojky a zářivky Elektrický výboj v prostředí rtuťových par s nízkým tlakem spolu s různými inertními plyny vyvolává silné světelné vyzařování ve viditelné oblasti spektra a slouží tak při výrobě osvětlovacích těles s vyšší světelnou účinností, než klasické žárovky s wolframovým vláknem. Zářivkové trubice tak obsahují malé množství rtuti a je třeba dbát zvýšené opatrnosti při jejich likvidaci.

Polarografie Různé typy zářivek Elektrochemická analytická technika – polarografie je založena na měření intenzity elektrického proudu mezi rtuťovou kapkovou a referenční elektrodou v závislosti na elektrickém potenciálu, vloženém na tyto elektrody. Při měření se obě elektrody ponoří do analyzovaného roztoku a zaznamenává se intenzita proudu procházejícího mezi elektrodami při plynulé změně potenciálu. Analyzované ionty obsažené v roztoku se postupně redukují podle svého redox potenciálu a intenzita dosaženého proudu (limitní difuzní proud) je mírou koncentrace měřené látky.

• Za objev a rozvoj využití polarografické metody v analytické chemii získal akademik Jaroslav Heyrovský v roce 1959 Nobelovu cenu za chemii. • V současné době existuje v analytické elektrochemii celá řada technik, které využívají polarografického principu, nahrazují však rtuťovou kapkovou elektrodu jinými typy elektrod (rotující disková elektroda) nebo modifikují různým způsobem elektrický potenciál vložený na měrné elektrody (diferenční pulsní voltametrie).

Vakcíny Stopové množství organické sloučeniny rtuti (thimerosal) obsahují vakcíny proti některým bakteriálním a virovým onemocněním (proti hepatitidě typu B, menigitidě, tetanu, dětské obrně apod.)[zdroj?]. Některé studie spojují použití rtutí ve vakcínách pro děti s rostoucím výskytem autismu.[4]

Výroba chlóru Velkého množství kovové rtuti se používá v chemickém průmyslu v zařízeních pro elektrolytickou výrobu chlóru. Tato zařízení jsou energeticky náročná a jsou také významným zdrojem znečištění životního prostředí rtutí, a proto jsou postupně nahrazovány. V České republice provozuje tuto technologie např. chemička Spolana Neratovice, v jejíž areálu přes 250 tun kovové rtuti a jejích organických sloučenin kontaminovalo několik výrobních objektů a desítky tisíc metrů kubických zeminy na břehu Labe.[5]

Rtuť

41

Sloučeniny Prakticky se můžeme setkat s dvěma řadami sloučenin rtuti: Hg+1 a Hg+2. Oba typy jsou prakticky stejně stálé, vyznačují se však podstatně jinými chemickými a fyzikálními vlastnostmi.

Sloučeniny Hg+1 Svým chemickým chováním připomínají stříbrné soli. V případě oxidačního čísla +1 se jedná pouze o formalismus, protože je v těchto sloučeninách rtuť ve skutečnosti dvojvazná (-Hg-Hg-). Typický je příklad nejdůležitější rtuťné sloučeniny - chloridu rtuťného, kalomele Hg2Cl2. Je to bílá krystalická látka velmi málo rozpustná ve vodě stejně jako AgCl. Je sice toxický jako všechny soli rtuti, ale vzhledem k nízké rozpustnosti se jen velmi obtížně může dostat z trávicího traktu do krevního řečiště. V dřívějších dobách byl dokonce využíván medicínsky jako projímadlo. • Značný význam má však kalomel v analytické chemii. V elektrochemii je prakticky nejvíce používanou referenční elektrodou kalomelová elektroda, jejíž potenciál je prakticky neměnný a je dán pouze velmi nízkou ale stálou koncentrací iontů Hg22+ uvolněných z kalomele v roztoku chloridu draselného (KCl). • Na přípravu roztoku soli rtuťné se používá dusičnan rtuťný (Hg2(NO3)2), přičemž na dno roztoku se dává kapka kovové rtuti, aby nedocházelo k nežádoucím redoxním dějům. • Další uplatnění nalézá kalomel v gravimetrické analýze platinových kovů, kde působí jako selektivní redukční činidlo. Podle podmínek reakce (teplota roztoku, kyselost) redukuje přídavek kalomele různé skupiny drahých kovů jako platina, rhodium a iridium.

Sloučeniny Hg+2 Svým chemickým chováním připomínají měďnaté soli. Poměrně významný je chlorid rtuťnatý (HgCl2, sublimát). Tato sloučenina je ve vodě velmi dobře rozpustná a současně mimořádně toxická. Spíše pro zajímavost lze uvést, že HgCl2 v roztoku prakticky vůbec nedisociuje jako běžné iontové soli, ale v roztoku nalézáme pouze solvatované molekuly HgCl2. • Sublimát byl dříve používán jako součást jedů na hlodavce a k moření obilí, kdy byla ta část obilí, která byla určena pro setí na příští rok, napuštěna roztokem sublimátu a tak chráněna před hlodavci. Občas však docházelo k tragickým omylům, kdy se takto ošetřené obilí dostalo do mlýna a pak sloužilo ke konzumaci v pečivu. Sulfid rtuťnatý (HgS) je jako rumělka nejen nejvýznamnějším přírodním zdrojem rtuti, ale i od pradávna používaným barvířským pigmentem. Kromě využití v malířství byl např. ve starověkém Egyptě přidávám i do líčidel a jiných kosmetických přípravků. Fulminát rtuťnatý (Hg(ONC)2) je znám jako třaskavá rtuť. Tato sloučenina slouží k výrobě velmi často používaných pyrotechnických rozbušek. Je velmi silně senzitivní vůči zvýšení teploty (např. třením, úderem), ale za normálních podmínek je zcela stabilní. Dimethylrtuť (Hg(CH3)2) je kapalná látka, která vzniká ze sloučenin rtuti za anaerobních podmínek působením mikroorganizmů. Má podobný bod varu jako voda, je ve vodě rozpustná, ale také je lipofilní. Asi nejznámější otrava dimethylrtutí se stala v japonské zátoce Minamata s tisíci postižených.[6] ,[7]

Rtuť

42

Zdravotní rizika Rtuť patří mezi prvky, jejichž vliv na zdravotní stav lidského organismu je jednoznačně negativní. Je, stejně jako podobně se chovající kadmium, kumulativním jedem. Z organismu se vylučuje jen velmi pozvolna a obtížně, jeho většina se přitom koncentruje především v ledvinách a v menší míře i v játrech a slezině. Bylo prokázáno, že rtuť může v ledvinách setrvat až desítky let. Právě ty jsou při chronické otravě rtutí nejvíce ohroženy. Projevy chronické otravy bývají často nespecifické - od studených končetin, vypadávání vlasů, přes zažívací poruchy, různé neurologické a psychické potíže až po závažné stavy jako např. chudokrevnost, léčbě odporující chronická candidóza, revmatické choroby či onemocnění ledvin. Při jednorázové vysoké dávce rtuti se dostavují bolesti břicha, průjmy a zvracení. Do organismu se rtuť dostává především dvěma cestami – v potravě a dýcháním. Z potravin jsou rizikovým Památník obětem v japonské Minamatě faktorem především vnitřnosti (játra, ledviny) nebo ryby, které byly kontaminovány rtutí při svém růstu. Rizikové mohou být i zemědělské plodiny, pěstované na půdě zamořené rtuťnatými sloučeninami ať již z průmyslových zdrojů nebo nevhodně použitými přípravky k hubení zemědělských škůdců. Elementární rtuť je zdraví člověka nebezpečná zejména v případě vdechování jejích par. I proto se doporučuje přechovávat v laboratoři rtuť, kterou nelze uzavřít do utěsněné nádoby (např. polarografické rezervoáry), překrytou vrstvou destilované vody. Kritickým orgánem při akutním vystavení parám rtuti jsou plíce. Vzniká erozivní bronchitida a postižený člověk může dokonce zemřít na respirační selhání. Poškození dýchacího ústrojí mohou být provázeny také příznaky poškození centrálního nervového systému. [8] Páry elementární rtuti totiž snadno pronikají do nervové soustavy za hematoencefalickou bariéru díky své rozpustnosti v tucích.[9] Proto také vyškolení odborníci větší množství rozlité rtuti odstraňují v protichemických oblecích vybavených dýchacími přístroji.[10] . Zvláště nebezpečné jsou organokovové sloučeniny rtuti, které se mohou snadno dostat do živých tkání a to například i pouhým stykem s pokožkou. Tyto sloučeniny se mohou dostávat do životního prostředí např. rozkladem různých organických sloučenin s obsahem rtuti nebo i metabolickými pochody mikroorganizmů při styku s rtutí. Nejčastěji uváděným příkladem je dimethylrtuť, (CH3)-Hg-(CH3), kde je jako smrtelná dávka pro dospělého člověka uváděno již 0,1 ml této kapalné substance. Sporná je otázka dlouhodobého působení amalgámových zubních plomb, které někteří lékaři považují za zcela neškodně, jiní upozorňují na glomerulopatie a autoimunitní onemocnění, které byly ve vztahu k expozici rtuti popsány.[11] . Popisované hypersenzitivní reakce na rtuť se vyznačují celkovými příznaky, vyrážkou na tváři, na krku a v místech ohybu končetin (flexní rýhy) končetin několik hodin po kontaktu. Zaznamenáno bylo i nespecifické poškození v ústech zvané lichen ruber planus.[12] Problematický je však především osud rtuti, která se uvolňuje do atmosféry při zpopelňování těchto osob v krematoriích, což je stále častější způsob pohřbu. Evropané mají v ústech více než 1100 tun rtuti a každý rok končí jen v zemích EU asi 30 tun rtuti ze zubních amalgámů v půdě, 24 tun ve vodě a 23 tun v ovzduší.[13]

Rtuť

43 Toxicita jednotlivých sloučenin je závislá především na jejich rozpustnosti ve vodě.[8] Z tohoto pohledu jsou nejvíce rizikové sloučeniny dvojmocné rtuti Hg+2, které jsou nebo spíše bývaly užívány jako jedy pro hubení hlodavců a jiných zemědělských škůdců. Nebezpečnost elementární rtuti při požití je nízká. Vstřebává se cca 0,01 % požité rtuti a pokud rtuť nesetrvá v trávicím traktu delší dobu nebo není požívána dlouhodobě, nemá zřejmě žádné toxické účinky.[14] Minimální škodlivost elementární rtuti dokazuje kuriózní příklad nepovedené sebevraždy, kdy si potenciální sebevrah vstříkl injekčně několik mililitrů rtuti do žíly. Protože pH lidské krve nedovoluje rozpouštění kovové rtuti, nestalo se naprosto nic. Rtuť nakonec skončila v srdci „sebevraha“ a on s ní žil ještě řadu dalších let.[8] Nejtoxičtější je rtuť ve formě organosloučenin (metylrtuť). V této podobě se nachází v rybách a organismus je schopen ji přijmout téměř ze sta procent. [zdroj?]Rtuť patří k nejjedovatějším prvkům.[zdroj?] Způsobuje neurologické poruchy, poruchy vidění, svalovou slabost, únavu, snižuje reprodukční schopnosti, prochází placentou a způsobuje psychomotorické poškození plodu.

Ekologická rizika Rtuť vypuštěná do životního prostředí představuje vážné riziko. Je schopna putovat na velké vzdálenosti a kontaminovat vodu a půdu i tisíce kilometrů daleko od zdroje znečištění. V Evropě se daří snižovat znečištění rtutí, ale její vypouštěné množství stále zůstává příliš velké.[15] Vážná ohrožení životního prostředí v současnosti představuje zejména používání kovové rtuti pro těžbu zlata, např. v Mongolsku[16] , v jižní Americe nebo v Africe.[17]

RoHS Vzhledem k její nebezpečnosti je omezeno používání rtuti v některých elektronických a elektrických zařízeních tzv. směrnicí RoHS spolu se olovem, kadmiem a dalšími látkami.[18] :

Reference [1] Miroslav Šuta: Evropská strategie eliminace rtuti (http:/ / ihned. cz/ 2-16480620-000000_d-ff), Odpady, 14.7.2005 [2] Metal prices - Mercury - http:/ / www. metal-pages. com/ metalprices/ mercury/ [3] End of an era: NIST to cease calibrating mercury thermometers - http:/ / www. physorg. com/ news/ 2011-02-era-nist-cease-calibrating-mercury. html [4] Vakcinace a autismus (http:/ / www. zdravotnickenoviny. cz/ scripts/ detail. php?id=168003), Zdravotnické noviny, 32/2005 [5] Miroslav Šuta: Spolana — časovaná bomba na břehu Labe (http:/ / www. sedmagenerace. cz/ text/ detail/ 121), Sedmá generace, 10/2002 [6] Látka: Rtuť a sloučeniny (jako Hg) (http:/ / www. irz. cz/ latky/ rtut_a_sl), Integrovaný registr znečištění [7] TED Case Studies - Minamata Disaster (http:/ / www. american. edu/ TED/ MINAMATA. HTM) [8] Vladimír Bencko, Miroslav Cikrt, Jaroslav Lener: Toxické kovy v životním a pracovním prostředí člověka, Grada 1995, ISBN 80-7169-150-X [9] Pavel Urban: AKTUÁLNÍ PROBLÉMY NEUROTOXICITY RTUTI Neurol. pro praxi, 2006; 5: 251–253 [10] Vylitá rtuť na ulici Masarykova (http:/ / www. hasicibm. cz/ zasah10/ zasah10. html), 23.1.2002 [11] Milan Tuček, Vladimír Bencko, Svatopluk Krýsl: ZDRAVOTNÍ RIZIKA RTUTI ZE ZUBNÍCH AMALGÁMŮ (http:/ / www. chemicke-listy. cz/ docs/ full/ 2007_12_1038-1044. pdf) Chem. Listy 101, 1038−1044 (2007) [12] Milan Tuček, Vladimír Bencko, Svatopluk Krýsl: ZDRAVOTNÍ RIZIKA RTUTI ZE ZUBNÍCH AMALGÁMŮ (http:/ / www. chemicke-listy. cz/ docs/ full/ 2007_12_1038-1044. pdf) Chem. Listy 101, 1038−1044 (2007) [13] Miroslav Šuta: Dám či nedám (si) amalgám? (http:/ / suta. blog. respekt. cz/ c/ 22884/ Dam-ci-nedam-si-amalgam. html), respekt.cz, 24. leden 2008 [14] MERCURY - MONOGRAPH FOR UKPID (http:/ / www. inchem. org/ documents/ ukpids/ ukpids/ ukpid27. htm) [15] Miroslav Šuta: Znečištění rtutí a olovem zůstává vážným problémem Evropy (http:/ / suta. blog. respekt. cz/ c/ 34470/ Znecisteni-rtuti-a-olovem-zustava-vaznym-problemem-Evropy. html), respekt.cz, 5. května 2008 [16] Mongolská zlatá horečka ničí řeky i život nomádů (http:/ / aktualne. centrum. cz/ priroda/ clanek. phtml?id=620626), aktualne.cz, 8.11.2008 [17] Miroslav Šuta: Jak se (taky) rodí zlato (http:/ / suta. blog. respekt. cz/ c/ 23370/ Jak-se-taky-rodi-zlato. html), respekt.cz, 29. ledna 2008 [18] Miroslav Šuta: Zákaz některých chemikálií v nových spotřebičích (http:/ / ihned. cz/ c4-10041240-19260680-000000_d-zakaz-nekterych-chemikalii-v-novych-spotrebicich), Odpady, 9/2006

Rtuť

44

Literatura • Jursík F.: Anorganická chemie kovů. 1. vyd. 2002. ISBN 80-7080-504-8 ( elektronická verze (http:// vydavatelstvi.vscht.cz/knihy/uid_isbn-80-7080-504-8/pages-img/anotace.html)) • Greenwood N.N., Earnshaw A.: Chemie prvků II. 1. vyd. 1993. ISBN 80-85427-38-9 • Vladimír Bencko, Miroslav Cikrt, Jaroslav Lener: Toxické kovy v životním a pracovním prostředí člověka, Grada 1995, ISBN 80-7169-150-X • Handbook on the Toxicology of Metals, vol. II., 1986 • Beneš, J. a kol.: Životní prostředí České republiky. Ročenka 1992, MŽP ČR a ČEú, Praha 1993 • J. Píša: Narušení reprodukčních procesů působením kadmia, olova a rtuti. in: J. Cibulka a kol. Pohyb olova, kadmia a rtuti v biosféře. Akademia Praha , 1991 • H. Pohunková, H. Reisnerová: Vliv olova, kadmia a rtuti na změny ve tkáních a orgánech suchozemských živočichů.in: Pohyb olova, kadmia a rtuti v biosféře. Academia Praha, 1991.

Externí odkazy • (cs) Pavel Urban: Aktuální problémy neurotoxicity rtuti (http://www.solen.sk/index.php?page=pdf_view& pdf_id=1616), Neurológia pre prax, 5/2006 (PDF) • (cs) Český rozhlas - Leonardo: Kauza amalgám (http://www.rozhlas.cz/leonardo/magaziny/_zprava/188558) - amalgámová výplň zubů, 6.9.2005 • (cs) Zbyněk Mlčoch: Otrava (intoxikace) rtutí - příznaky, projevy, léčba, prevence, amalgám (http://www. zbynekmlcoch.cz/info/ostatni_obory/otrava_intoxikace_rtuti_priznaky_projevy_lecba_prevence_amalgam. html) • (en) Environmental Protection Agency: Mercury - Spills, Disposal and Site Cleanup (http://www.epa.gov/ mercury/spills/index.htm) • (en) Environmental Protection Agency: Initial Risk-Based Prioritization of Mercury in Certain Products (http:// www.epa.gov/hpvis/rbp/Mercury_RBP_10.31.08_FINAL.pdf) (PDF) • (en) UNEP: UNEP Global Mercury Partnership (http://www.chem.unep.ch/mercury/partnerships/ new_partnership.htm)

1

2

3

4

5

6

7

8

9

H

10

11

12

13

14

15

16

17

(přehled)

18 He

Li

Be

B

C

N

O

F

Ne

Na

Mg

Al

Si

P

S

Cl

Ar

K

Ca

Sc

Ti

V

Cr

Mn

Fe

Co

Ni

Cu

Zn

Ga

Ge

As

Se

Br

Kr

Rb

Sr

Y

Zr

Nb

Mo

Tc

Ru

Rh

Pd

Ag

Cd

In

Sn

Sb

Te

I

Xe

Cs

Ba

*

Hf

Ta

W

Re

Os

Ir

Pt

Au

Hg

Tl

Pb

Bi

Po

At

Rn

Fr

Ra

**

Rf

Db

Sg

Bh

Hs

Mt

Ds

Rg

Cn

Uut

Uuq

Uup

Uuh

Uus

Uuo

*Lanthanoidy La

Ce

Pr

Nd

Pm

Sm

Eu

Gd

Tb

Dy

Ho

Er

Tm

Yb

Lu

**Aktinoidy Ac

Th

Pa

U

Np

Pu

Am

Cm

Bk

Cf

Es

Fm

Md

No

Lr

Skupiny prvků: Kovy · Nekovy · Polokovy | Blok s · Blok p · Blok d · Blok f

Rychlost světla

45

Rychlost světla Tento článek není ozdrojován a může obsahovat informace, které je třeba ověřit. Jste-li s předmětem článku dostatečně seznámeni, pomozte prosím vylepšit tento článek doplněním věrohodných zdrojů, které dokládají uvedená tvrzení.

Rychlost světla (nebo jiného elektromagnetického záření) ve vakuu je definována přesnou hodnotou 299 792 458 metrů za sekundu[1] (1 079 252 848,8 km/h). Označuje se písmenem c (pravděpodobně z latinského celeritas, což znamená rychlost). Tato rychlost dává přirozený poměr měřítek prostoru a času a je nejvyšší možnou rychlostí šíření signálu či informace. Vzhledem k tomu, že samotná jednotka délky metr je určena jako vzdálenost, kterou světlo ve vakuu urazí za 1/299 792 458  sekundy, je hodnota rychlosti světla určená touto definicí přesná a přibližuje se velikosti rychlosti světla získané v minulosti měřením s využitím staré definice metru. Rychlost světla v látkovém prostředí je menší než rychlost světla ve vakuu c a je rovna , kde „n“ je index lomu příslušné

Interferenční obrazec z Michelsonova interferometru se zeleným laserem.

látky (materiálu).

Přehled Podle standardní fyzikální teorie se všechno elektromagnetické záření, včetně viditelného světla, šíří (nebo pohybuje) ve vakuu konstantní rychlostí všeobecně známou jako rychlost světla. Tato fyzikální konstanta je označována písmenem c. Rychlostí c se šíří také gravitace v obecné teorii relativity. Zákony elektromagnetismu (jako jsou Maxwellovy rovnice) uvádějí, že rychlost elektromagnetického záření c nezávisí na rychlosti objektu vyzařujícího záření. Proto například světlo vyzařující z rychle se pohybujícího zdroje se šíří stejnou rychlosti jako světlo vyzařované ze statického zdroje, i když podle relativistického Dopplerova jevu se barva, frekvence, energie a hybnost světla změní. Jestliže se zkombinuje pozorování s principem relativity, všichni pozorovatelé naměří shodnou rychlost světla ve vakuu, nezávisle od vztažné soustavy pozorovatele nebo rychlosti objektu vyzařujícího světlo. Proto se na c může nahlížet jako na fyzikální konstantu a tento fakt je základem speciální teorie relativity. Je důležité poznamenat, že základem speciální relativity je konstanta c, nikoliv samotné světlo. Jestliže je tedy světlo nějak upraveno, aby se šířilo rychlosti menší nebo větší než c, tak to přímo neovlivní speciální teorii relativity. Pozorovatelé cestující velkými rychlostmi zjistí, že vzdálenosti a časy jsou zdeformované („dilatované“) v souladu s Lorentzovými transformacemi. Transformace ale deformují vzdálenosti a časy takovým způsobem, že rychlost světla zůstává konstantní. Osoba cestující rychlostí blízkou rychlosti světla by viděla, že barva světla vpředu (ve směru pohybu) by měla modrý posuv a barva vzadu rudý. Jestliže by se informace mohla šířit rychleji než c v jedné vztažné soustavě, byla by porušena kauzalita: v jiných vztažných soustavách by informace byla doručena dříve než by byla vyslána, takže příčina by byla pozorována až po následku. Kvůli dilataci času podle speciální relativity se poměr mezi časem vnímaným vnějším pozorovatelem a časem vnímaným pozorovatelem pohybujícím se velmi blízko rychlosti světla, blíží k nule. Jestliže by se něco mohlo pohybovat rychleji než světlo, tento poměr by nebyl reálným číslem. Podobné porušení kauzality nebylo nikdy pozorováno.

Rychlost světla

46

Jinak řečeno, informace se šíří do a z bodů z oblastí definovaných světelným kuželem. Interval AB na diagramu vpravo je „časový.“ To znamená, že tu máme soustavu souřadnic, ve které událost A a událost B nastávají na stejném místě v prostoru a liší se jen v čase. Jestliže A předchází B v této soustavě souřadnic, potom A předchází B ve všech soustavách souřadnic. Hypoteticky je možné přemísťování hmoty (nebo informace) z A do B a může zde nastávat příčinný vztah (kde A je příčina a B je následek). Interval AC v diagramu je „prostorový“. To znamená, že zde máme soustavu souřadnic, ve které se událost A a událost B staly současně, oddělené jen prostorem. I když zde existují souřadnicové systémy, ve kterých A předchází C (jak je vyznačeno) a souřadnicové systémy, kde C předchází A, s výjimkou cestování nadsvětelnou rychlosti není pro žádné těleso (ani informaci) možné cestovat z A do C nebo z C do A. Proto nemůže existovat žádná příčinná souvislost mezi A a C.

Světelný kužel definuje místa, která jsou, resp. nejsou v kauzálním kontaktu.

Podle v současnosti běžné definice, přijaté v roce 1983, je rychlost světla přesně 299 792 458 metrů za sekundu (přibližně 3 × 108 metrů za sekundu nebo 30 centimetrů (1 stopa) za nanosekundu). Hodnota definuje permitivitu vakua ( ) v jednotkách SI jako:

permeabilita vakua (

) nezávisí na

a v SI jednotkách je definována jako: .

Tyto konstanty se objevují v Maxwellových rovnicích, které popisují elektromagnetismus:

Astronomické jednotky jsou někdy (obzvlášť v popularizovaných textech) udávány ve světelných letech. Světelný rok je vzdálenost, kterou urazí světlo za jeden rok, t. j. přibližně 9,46 × 1012 kilometrů.

Komunikace Rychlost světla je důležitá v komunikaci. Například pro daný rovníkový obvod Země 40 075 km a je teoreticky nejkratší dobou na přenesení informace na druhou stranu Země 0,066838 sekundy.

=299 792 km/s

Skutečný čas přenosu ale trvá déle. Částečně je to způsobeno tím, že se světlo v optickém vlákně šíří asi o 30 % pomaleji a přímá spojení nejsou v globální komunikaci častá, ale i kvůli zdržením v síťových přepínačích (switches) a směrovačích (routers). Typický čas odezvy (ping) počítače mezi Austrálií a USA je v současnosti (rok 2004) asi 0,18 sekundy. Rychlost informace navíc ovlivňuje řešení částí systému, kde dochází k bezdrátové komunikaci. Konečná rychlost světla byla zřetelná například při komunikaci mezi pozemním centrem Houston a Neilem Armstrongem, když se stal prvním člověkem na Měsíci. Na každou odpověď museli v Houstonu čekat téměř 3 sekundy, i když astronauti odpovídali okamžitě. Podobně je také nemožné okamžité dálkové ovládání meziplanetární kosmické lodi. Například od chvíle, kdy pozemní kontrola rozpozná problém a vesmírná loď příjme signál z pozemního centra, může trvat i několik hodin. Rychlost světla se ale může projevit i při malých vzdálenostech. V superpočítačích omezuje rychlost světla přenos dat mezi procesory. Jestliže procesor pracuje s frekvencí 1 GHz, signál se během jednoho cyklu dostane jen do vzdálenosti 300 mm. Proto musí být procesory z důvodu omezení latence umístěny těsně vedle sebe. Jestliže procesory budou pracovat na vyšších frekvencích, rychlost světla se nakonec stane omezujícím faktorem i při návrhu

Rychlost světla procesoru samotného.

Fyzika Stejná rychlost ze všech vztažných soustav Je důležité si uvědomit, že rychlost světla není „rychlostním omezením“ v tradičním smyslu. Pozorovatel pronásledující světelný paprsek naměří shodnou rychlost, kterou se od něho vzdaluje, stejně jako pozorovatel stojící na místě. To má pro chápání rychlosti pozoruhodné důsledky. Často se obecně předpokládá, že rychlosti se sčítají. Jestliže dvě auta jedou proti sobě a každé z nich má rychlost 50 km/h, očekává se, že každé z aut bude vnímat celkovou rychlost přibližování druhého jako 50 + 50 = 100 km/h. Z výsledků experimentů s rychlostmi blížícími se rychlosti světla však vyplynulo, že toto pravidlo neplatí. Dvě vesmírné lodi letící proti sobě z hlediska nezávislého pozorovatele relativní rychlosti 90 % rychlosti světla, nevnímají přibližování rychlostí 90 % + 90 % = 180 % rychlosti světla. Místo toho vnímají vzájemné přibližování s rychlosti o něco nižší než je 99,5 % rychlosti světla. Výsledek je dán Einsteinovým vzorcem sčítání rychlostí:

kde v a w jsou rychlosti pozorované třetím pozorovatelem, a u je rychlost vzájemného přibližování, kterou vnímají proti sobě letící vesmírné lodi. V protikladu s přirozenou intuicí a nezávisle na relativní rychlosti, kterou se jeden pozorovatel přibližuje k jinému, oba naměří rychlost přicházejícího světelného paprsku jako stejnou konstantní hodnotu rovnající se rychlosti světla. Rovnice uvedená výše byla odvozena Albertem Einsteinem z jeho speciální teorie relativity, která vychází z principu relativity. Tento princip (původně navržený Galileiem) vyžaduje, aby se fyzikální zákony chovaly stejně ve všech vztažných soustavách. Rychlost světla přímo daná Maxwellovými rovnicemi musí být stejná pro každého pozorovatele.

Působení průsvitných materiálů Světlo je při průchodu zpomalováno na rychlost menší než c v poměru daném indexem lomu materiálu. Rychlost světla ve vzduchu je jen o málo menší než c. Hustší média, jako například voda a sklo, mohou světlo zpomalit o mnoho víc - na hodnoty 3/4 a 2/3 c. Toto zpomalování světla je zodpovědné i za vychýlení světla na styčné ploše dvou materiálů s různými indexy lomu. Tento jev se nazývá lom světla nebo refrakce. Protože rychlost světla v materiálu závisí na indexu lomu a ten závisí na frekvenci světla, světlo různých frekvencí prochází ve stejném materiálu různými rychlostmi. To může způsobit deformaci elektromagnetických vln složených z různých frekvencí, což se nazývá disperze nebo rozptyl světla. Všimněte si, že zmiňovaná rychlost světla je pozorovaná nebo měřená rychlost v nějakém médiu, a ne skutečná rychlost světla (ve vakuu). V mikroskopickém měřítku a za předpokladu, že se elektromagnetické záření chová jako částice, je lom světla způsoben opakovaným pohlcováním a následným vysíláním fotonů, ze kterých se skládá světlo, atomy nebo molekulami, přes které prochází. V určitém smyslu se světlo šíří jen vakuem mezi těmito atomy a je jimi zdržováno. Proces pohlcování a následného vysílání trvá nějaký čas, proto se vytváří dojem, že se světlo zdrželo (t. j. ztratilo rychlost) mezi vstupem a výstupem z média. Světlo se po opuštění média aniž by získalo dodatečnou energii šíří opět svou původní rychlostí. To může znamenat jen jediné: buď se rychlost světla nikdy nezměnila, nebo za předpokladu, že se elektromagnetické záření chová jako vlna, náboj každého atomu (hlavně elektronů) interferuje s elektrickými a magnetickými poli záření, čímž se zpomaluje jeho šíření.[2]

47

Rychlost světla

48

„Rychlejší než světlo“ Podrobnější informace naleznete v článku Nadsvětelná rychlost.

Tento článek není ozdrojován a může obsahovat informace, které je třeba ověřit. Jste-li s předmětem článku dostatečně seznámeni, pomozte prosím vylepšit tento článek doplněním věrohodných zdrojů, které dokládají uvedená tvrzení.

Experimentální důkazy provedené v poslední době ukazují, že fázová rychlost světla může překročit c[zdroj?]. V jednom experimentu byla dosažena fázová rychlost laserových paprsků na extrémně krátké vzdálenosti přes atomy cesia 300krát c[zdroj?]. Tato technika ale nemůže být použita pro přenos informací rychlostí vyšší než c. Rychlost přenosu informace závisí na grupové rychlosti (skupinová rychlost, rychlost, se kterou se šíří změny tvaru vlny) a součin fázové a grupové rychlosti je rovný druhé mocnině normální rychlosti světla v materiálu. Překonání fázové rychlosti světla tímto způsobem je porovnatelné s překonáním rychlosti zvuku uspořádáním lidí do dlouhé řady s velkými odstupy. Jejich úlohou by bylo zakřičet „jsem zde!“ jeden po druhém v krátkých intervalech měřených hodinkami s tím, že nemusí čekat než uslyší předcházející osobu.

Projevy lomu světla, jako je například duha, jsou způsobeny nižší rychlostí světla v médiu (v tomto případě ve vodě).

Při některých dalších experimentech souvisejících s nestálými vlnami, jako např. tunelování, se může také zdát, že rychlost světla je překonána. Experimenty naznačují, že fázová rychlost nestálých vln může překonat c, ale i v tomto případě grupová a čelní rychlost (front velocity – rychlost, kterou se šíří první nadnulový pulz) nepřekoná c, takže opět není možné přenést informaci rychleji než c. V některých interpretacích kvantové mechaniky mohou být kvantové jevy přenášeny rychlostmi vyššími než c (ve skutečnosti byla interakce dvou těles oddělených prostorem bez známého zprostředkovatele dlouho vnímána jako problém kvantové mechaniky, podívejte se na EPR paradox). Například kvantové stavy dvou částic mohou být propletené, takže stav jedné částice určuje stav druhé (např. jedna musí mít spin +½ a druhá −½). Až do okamžiku pozorování jsou částice v superpozici dvou kvantových stavů (+½, −½) a (−½, +½). Jestliže se částice oddělí a jedna z nich se podrobí pozorování na zjištění kvantového stavu, stav druhé částice je automaticky znám. Jestliže se předpokládá, jak je tomu v některých interpretacích kvantové mechaniky, že informace o kvantovém stavu částice je lokální, je z toho možné vydedukovat, že druhá částice získá svůj kvantový stav okamžitě po provedení prvního pozorování. Vzhledem k tomu, že není možné ovlivnit, který kvantový stav získá první částice při jejím pozorování, nedá se informace tímto způsobem přenášet. Zdá se, že fyzikální zákony nedovolují přenášet informace důmyslněji, což vedlo k formulaci pravidel jako je teorém klonování kvantových stavů. Takzvaný supersvětelný pohyb (angl. superluminal motion) je také viditelný na některých astronomických objektech jako například relativistické výtrysky v radiových galaxií a kvasarech. Ani v tomto případě se však proudy nepohybují rychlostí překračující rychlost světla. Zdánlivý supersvětelný pohyb je jen projekce způsobená objekty pohybujícími se rychlostmi blízkými rychlosti světla v malém úhlu vzhledem k vzdálenosti pozorovaného objektu.

Rychlost světla

Elektromagnetickým zářením lze vytvořit i šokové vlny. Průchodem nabité částice přes izolační médium se naruší jeho lokální elektromagnetické pole. Elektrony v atomech izolantu jsou vytlačeny a polarizovány polem nabité částice a při obnovení rovnováhy elektronů v médiu, po skončení narušení, se emitují fotony. (Ve vodiči může být tato rovnováha obnovena bez emise fotonů.) Za normálních okolností tyto fotony vzájemně destrukčně interferují a není zjištěno žádné záření. Jestliže se ale toto rušení šíří rychleji než jaká je rychlost fotonů, fotony interferují konstruktivně a zesilují pozorovanou radiaci. Výsledek (analogický k aerodynamickému třesku) je znám jako čerenkovovo záření..[zdroj?].

49

Čerenkovův jev v jaderném reaktoru, způsobený elektrony, které se ve vodě pohybují rychleji než světlo.

Možnost komunikovat nebo cestovat rychleji než světlo je oblíbeným tématem vědecko-fantastických děl. Ze současných vědeckých poznatků však vyplývá, že to není možné. Zastánci teorie proměnlivé rychlosti světla, především João Magueijo a John Moffat, zastávají názor, že světlo se v minulosti šířilo mnohem rychleji než jaká je jeho současná rychlost. To by podle nich vysvětlovalo mnoho kosmologických záhad lépe než konkurenční teorie rozpínání vesmíru. Tato teorie však zatím nezískala širší podporu.

Experimenty se zpomalováním světla V jistém smyslu se každé světlo procházející jiným médiem než vakuem šíří kvůli refrakci pomaleji než c. Některé materiály ale mají neobyčejně vysoký index lomu. Zvlášť vysoká je například optická hustota Bose-Einsteinova kondenzátu. Skupina vědců pod vedením Leny Haueové v roce 1999 dokázala zpomalit světelný paprsek na rychlost asi 17 metrů za sekundu a v roce 2001 dokonce na okamžik zastavit. V roce 2003 uspěl Michail Lukin s vědci Harvardské univerzity a Lebeděvovým institutem v Moskvě v úplném zastavení světla. To bylo dosaženo jeho nasměrováním do masy horkého rubidiového plynu, jehož atomy se podle Lukinových slov chovaly „jako maličká zrcadla“ díky interferenčnímu obrazci ve dvou „kontrolních“ paprscích.[zdroj?].

Historie Až do nedávné minulosti byla rychlost světla z velké části jen otázkou dohadů. Antický filosof Empedoklés zastával názor, že světlo je něco, co se pohybuje a šíří mezi zemí a oblohou, aniž to můžeme pozorovat. Proto musí cesta světla z jednoho místa na jiné trvat určitý čas. Jiný řecký filosof Aristotelés to odmítal a tvrdil, že světlo vyplývá z určité přítomnosti, je to bezbarvá, statická matérie, jež je opakem tmy, ale nepohybuje se. Mimo to, jestliže by světlo mělo konečnou rychlost, musela by být velmi velká. Aristotelés tvrdil, že „je to až příliš neuvěřitelné“. Jednou ze starověkých teorií vidění je, že světlo je vyzařováno z oka, nikoliv z jiného zdroje do oka odráženo. Z této teorie odvodil Hérón z Alexandrie argument, že rychlost světla musí být nekonečná, protože vzdálené objekty, jako například hvězdy, se objeví, jakmile se oko otevře..[zdroj?].

Rychlost světla

Středověké a raně moderní teorie Islámští filozofové Avicenna a Alhazen věřili, že světlo má konečnou rychlost, i když většina ostatních filosofů v tomto bodě souhlasila s Aristotelem. Podobně považovala rychlost světla za konečnou i árijská filosofická škola ve starověké Indii. Johannes Kepler prosazoval názor, že světlo putuje neomezenou rychlostí, protože ve volném prostoru mu nestojí v cestě žádné překážky. Francis Bacon argumentoval, že rychlost světla nemusí být nutně nekonečná, ale může být tak velká, že to nejsme schopni vnímat. René Descartes tvrdil, že kdyby byla rychlost světla konečná, nemohly by Slunce, Měsíc a Země být během zatmění v zákrytu. Protože nic takového nebylo pozorováno, odvodil z toho, že rychlost světla je nekonečná. Descartes se domníval, že vesmír vyplňuje zvláštní látka, kterou nazýval plenum, která umožňuje vidění a ve skutečnosti byl přesvědčen, že kdyby připustil konečnost rychlosti světla, celý jeho filosofický systém by se zhroutil.

Měření rychlosti světla Isaac Beeckman, Descartův přítel, navrhl v roce 1629 experiment při kterém by se pozoroval záblesk z kanónu odražený ze zrcadla vzdáleného asi míli. Galileo Galilei v roce 1638 navrhoval měřit rychlost světla pozorováním prodlevy mezi odkrytím lucerny a zpozorováním světla z určité vzdálenosti. Descartes tento experiment kritizoval jako zbytečný, protože experiment během zatmění Měsíce, který měl lepší předpoklady ke zjištění konečné rychlosti, byl negativní. Takže experiment uskutečnila až v roce 1667 Florentinská Accademia del Cimento, s lucernami vzdálenými asi 1 míli. Vzdálenost však byla příliš malá a tak žádné zpoždění nebylo pozorováno. Robert Hooke negativní výsledek vysvětloval tak, že se nejedná o potvrzení nekonečné rychlosti světla, ale toho, že světlo se musí pohybovat velmi rychle. První kvantitativní odhad rychlosti světla provedl v roce 1676 Ole Rømer, který pomocí Dalekohledu studoval pohyb Jupiterova měsíce Io. Vzhledem k tomu, že Io vchází a vychází z Jupiterova stínu v pravidelných intervalech, je možné změřit trvání doby oběhu. Rømer zaznamenal, že když je Jupiter nejblíž k Zemi, byla doba oběhu Io kolem Jupitera 42,5 hodiny. Také pozoroval, že jak se Jupiter a Země od sebe vzdalovaly, Io vycházel ze stínu Jupitera postupně stále později. Bylo jasné, že tomuto výstupnímu „signálu“ trvalo déle než dosáhl Země. Jak se Země a Jupiter vzdalovaly, zvětšoval se interval mezi signály, na kterém se projevoval čas, který světlu zabere překonání dodatečné vzdálenosti mezi planetami. Podobně, asi o půl roku později, byly vstupy měsíce Io do stínu Jupitera o něco častější, protože se Země a Jupiter přibližovaly. Na základě těchto pozorování Rømer odhadoval, že na překonání průměru oběžné dráhy Země by světlo potřebovalo 22 minut (což je dvojnásobek astronomické jednotky), přičemž moderní odhad je přibližně 16 minut a 40 sekund. Přibližně ve stejné době byla velikost astronomické jednotky odhadována na 140 milionů kilometrů. Z této astronomické jednotky a Rømerova odhadu času vypočítal autor vlnové teorie Nizozemec Christiaan Huygens rychlost světla na 1 000 průměrů oběžné dráhy za minutu, což je asi 220 000 kilometrů za sekundu. To je sice významně méně než dnes uznávaná hodnota, ale i tak tato hodnota o mnoho převyšovala jakýkoliv fyzikální jev známý v té době. Také Isaac Newton uznával, že rychlost světla je konečná. Ve své knize „Opticks“ dokonce publikoval přesnější hodnotu rychlosti světla - 16 průměrů Země za sekundu, kterou sám odvodil, ačkoliv není známo, jestli z Rømerových údajů, nebo z něčeho jiného. Stejný úkaz byl následně pozorován Rømerem na rotující „skvrně“ na povrchu Jupitera. Efekt byl zaznamenán i později u obtížnějšího pozorování tří dalších Galileových měsíců. Ani tato pozorování však nepřesvědčila každého (především Giovanniho Domenica Cassiniho) a k definitivnímu odmítnutí hypotézy nekonečné rychlosti světla došlo až po pozorováních Jamese Bradleyho v roce 1728. Bradley se původně pokoušel změřit paralaxu hvězd a tím určit jejich vzdálenost. Místo toho naměřil aberaci[3] . Vyvodil, že světlo hvězd dopadající na Zemi musí přicházet z mírného úhlu, který se dá vypočítat porovnáním rychlosti Země na její oběžné dráze k rychlosti světla. Tato aberace byla asi 1/200 stupně. Bradleym vypočítaná rychlost světla byla 298 000 kilometrů za sekundu, což už je jen o málo méně než dnes uznávaná hodnota. Aberace byla během

50

Rychlost světla následujících století široce zkoumána, především Friedrichem von Struve a Magnusem Nyrenem. První úspěšné měření rychlosti světla pozemním přístrojem provedl v roce 1849 francouzský fyzik Hippolyte Fizeau. Fizeauv experiment byl koncepčně podobný návrhům Beeckmana a Galilea. Paprsek světla byl namířen na zrcadlo umístěné ve vzdálenosti 8633 m. Na cestě od zdroje světla k zrcadlu paprsek procházel rotujícím diskem se zářezy. Při určité rychlosti rotace disku projde paprsek směrem od zdroje jedním zářezem a při návratu zářezem následujícím. Jestliže dojde třeba i jen k malému zrychlení nebo zpomalení rotace disku, zasáhne Diagram Fizeau-Foucaultova přístroje. zpětný paprsek samotný disk (jeho zub) a nedostane se nazpět. Rychlost světla se dá vypočítat ze známé vzdálenosti zdroje a zrcadla, počtu zářezů (resp. zubů) na disku a rychlosti rotace. Rychlost světla publikovaná Fizeaem byla 313 000 kilometrů za sekundu.[4] ) Fizeauova metoda byla později zdokonalena M. A. Cornuem (1872) a J. Perrotinem (1900). .[zdroj?]. Leon Foucault vylepšil Fizeauovu metodu tím, že nahradil disk se zářezy rotujícím zrcadlem. Foucaultův odhad publikovaný v roce 1862 byl 298 000 kilometrů za sekundu. Foucaultovu metodu použili i Simon Newcomb a Albert A. Michelson. Michelson použil v roce 1926 rotující zrcadla pro změření času, který světlo potřebuje na překonání vzdálenosti 131 km mezi horami Mount Wilson a Mount San Antonio v Kalifornii. Výsledkem těchto měření byla relativně přesně určená rychlost světla na 299 796 +/-4 km/s.[4]

Relativita Díky práci Jamese Clerka Maxwella bylo známo, že rychlost elektromagnetického záření je konstanta definovaná elektromagnetickými vlastnostmi vakua (permitivitou a permeabilitou). Fyzikové v 19. století se však domnívali, že rychlost je dána relativně k světlonosnému éteru. Éter měl být nekonečně jemné médium, kterým všechny látky pronikají a které současně vyplňuje veškerý prostor kolem nás. Podle těchto představ se světlo mohlo šířit právě jen prostřednictvím éteru. V roce 1887 byl uskutečněn fyziky Albertem Michelsonem a Edwardem Morleyem významný experiment za účelem změření rychlosti světla vzhledem k pohybu Země. Cílem tohoto experimentu, dnes zvaného Michelson-Morley experiment, bylo měření rychlosti Země pohybující se domnělým „světlonosným éterem“. Jak je znázorněno na nákresu Michelsonova interferometru, k rozdělení světla na dva monochromatické paprsky (t. j. mající jen jednu vlnovou délku), které se dále šíří v pravém úhlu, bylo použito polopropustné zrcadlo s tenkou vrstvou stříbra. Po opuštění tohoto dělícího zrcadla se oba paprsky odrážejí několikrát Schema Michelsonova interferometru, použitého mezi dalšími zrcadly. Aby oba paprsky urazily stejnou vzdálenost, je pro Michelson-Morley experiment. pro ně počet odrazů shodný (během skutečného Michelson-Morleyova experimentu bylo použito více zrcadel než je vidět na obrázku). Po jejich následném sloučení vznikne obrazec konstruktivní a destruktivní interference. I malá změna rychlosti světla v některém z ramen interferometru (způsobená tím, že se přístroj společně se Zemí měl pohybovat předpokládaným „éterem“) by měla zapříčinit změnu doby, kterou paprsek potřebuje na překonání vzdálenosti, což se mělo projevit jako změna interferenčního obrazce. Celé zařízení se otáčelo, aby se změnila dráha paprsků v „éteru“ vlivem toho, že rychlosti světla a Země by se měly sčítat. Experiment neměl žádný výsledek, ať bylo aparaturou otáčeno jakkoliv a stal se pravděpodobně nejznámějším a nejužitečnějším neúspěšným experimentem v historii fyziky.

51

Rychlost světla Česko-rakouský fyzik Ernst Mach byl jeden z prvních, který tvrdil, že experiment vlastně vyvrátil teorii éteru. Pokrok v oblasti teoretické fyziky v té době už nabízel alternativní teorii, Lorentz-Fitzgeraldovu kontrakci, která dovolila vysvětlit i negativní výsledek Michelson-Morleyova experimentu. Není jisté, jestli Albert Einstein znal výsledek Michelson-Morleyova experimentu, ale jeho nulový výsledek velmi pomohl všeobecnému přijetí teorie relativity. Einsteinova teorie byla zcela v souladu s výsledkem experimentu: éter neexistoval a rychlost světla byla stejná v každém směru. Konstantní rychlost světla je (společně s kauzalitou a rovnocenností inerciálních vztažných soustav) jedním ze základních východisek speciální teorie relativity.[5]

Související články • • • •

Světlo Teorie relativity Nadsvětelná rychlost Kauzalita

Reference V tomto článku je použit překlad textu z článku Rýchlosť svetla [6] na slovenské Wikipedii. [1] HORSKÝ, Zdeněk; MIKULÁŠEK, Zdeněk; POKORNÝ, Zdeněk. Sto astronomických omylů uvedených na pravou míru. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1988. 245 s. 25-099-88. Kapitola Ten okamžik trval celý světelný rok, s. 55. [2] KUBÍNEK, Roman. Optika - přednášky pro bakaláře [PDF]. 2003, [cit. 2008-04-23]. S. 1-10. Dostupné online. (http:/ / apfyz. upol. cz/ ucebnice/ down/ optika. pdf) [3] František Nachtigal: Princip relativity Nakladatel A.Píša, VŠT Brno, 1922 [4] Rudolf Faukner:Moderní Fysika (1947) [5] HRADIL, Zdenek. Kvantová fyzika verze 1 [PDF]. 2007, [cit. 2008-04-24]. Dostupné online. (http:/ / apfyz. upol. cz/ ucebnice/ down/ optika. pdf) [6] http:/ / en. wikipedia. org/ wiki/ Sk%3Ar%C3%BDchlos%C5%A5_svetla?oldid=264101

Externí odkazy • (cs) Optika, aneb historie pátrání po podstatě světla na serveru scienceworld.cz (http://www.scienceworld.cz/ sw.nsf/ID/C5DD501744066983C1256F0000343912) • (cs) Stavba Michelsonova interferometru a ověření jeho funkce (http://physics.mff.cuni.cz/to.cs/vyuka/zfp/ txt_320.htm) • (en) Interaktivní animace Michelson-Morley experimentu (http://galileoandeinstein.physics.virginia.edu/ more_stuff/flashlets/mmexpt6.htm)

52

Svítivost

53

Svítivost Svítivost udává prostorovou hustotu světelného toku zdroje v různých směrech. Svítivost lze určit pouze pro bodový zdroj, tj. pro zdroj, jehož rozměry jsou zanedbatelné v porovnání se vzdáleností zdroje od kontrolního bodu.

Značení • Symbol veličiny: I (velké i) • Základní jednotka: kandela, značka jednotky: cd Pozn.:Ve starší literatuře je možné se setkat s jednotkou svíčka (např. u majáků).

Výpočet Svítivost I ve směru určeném úhlem γ je rovna , kde

je prostorový úhel, jehož osa leží ve směru určeném úhlem γ a

prostorového úhlu

je tok světelného zdroje vyzařující do

.

Související články • Fotometrie

Světelné znečištění Světelné znečištění (alternativní označení rušivé světlo, vizte odstavec níže, popisující spor ohledně vhodného označení jevu) je v obecnějším smyslu jakékoli člověkem vytvořené světlo s nežádoucími vedlejšími účinky (oslnění, pronikání světla do příbytků, osvětlování toho, co není žádoucí atd.); specificky se toto označení používá pro rozptyl světla zejména v rozsáhlejších městských aglomeracích ze svítidel veřejného osvětlení, intenzivního nasvícení reklamních ploch, nešetrného architektonického osvětlení, velkých sportovišť, parkovišť, v menší míře i světlem unikajícím z budov a dalších zdrojů světla.

Osvětlené nebe v nočním Ciudad de México

Částečně je lze omezit kvalifikovaným návrhem osvětlovacích soustav tak, aby světlo co nejméně unikalo do prostoru. Světlo se však odráží k obloze i od osvětlovaných objektů (terénu vozovek), čemuž v principu zabránit nejde. Zejména v masmédiích se používá termín světelné znečištění (odpovídající anglickému light pollution). Někteří lidé považují toto označení za nepřesné a zavádějící [1] , neboť ve svém obvyklém Osvětlené nebe v nočním Los Angeles významu slovo znečištění popisuje stav, kdy na něčem (nebo v něčem) zůstává cizorodá látka i poté, co přestane působit zdroj znečištění, což není případ světla. Termín světelné znečištění je však rozšířený a objevuje se i v českém právu.

Světelné znečištění

54

Světelný smog Jako světelný smog se populárně označuje rušivé osvětlení nočního nebe způsobené rozptylem světla v ovzduší (na molekulách plynů, či částicích přirozeného původu i těch pocházejících z lidských aktivit). Tento stav má pravděpodobně vliv na volně žijící živočichy, zejména na ptáky a noční lovce. Prosvětlená noční obloha také omezuje některá astronomická pozorování.

Světelné znečištění v právu evropských zemí

Složenina satelitních snímků která ukazuje světlo z osvětlení měst unikající do okolí.

V polovině roku 2008 bylo světelné znečištění regulováno vyhláškou v italské provincii Lombardie a ve Slovinsku, o legislativním omezení tohoto jevu se diskutuje v 9 evropských zemích.[2]

Světelné znečištění v českém právu Původní verze zákona o ochraně ovzduší (číslo 86/2002 Sb.[3] ) účinná od 1. června 2002 v § 2 odst. 1 písm. r) definovala, že se pro účely zákona rozumí světelným znečištěním „…každá forma osvětlení umělým světlem, které je rozptýleno mimo oblasti, do kterých je určeno, zejména pak míří-li nad hladinu obzoru.“ Ve znění novelizujícího zákona č. 92/2004 Sb.[4] s účinností od 3. března 2004 (den vyhlášení zákona) se světelným znečištěním rozumí „viditelné záření umělých zdrojů světla, které může obtěžovat osoby nebo zvířata, způsobovat jim zdravotní újmu nebo narušovat některé činnosti a vychází z umístění těchto zdrojů ve vnějším ovzduší nebo ze zdrojů světla, jejichž záření je do vnějšího ovzduší účelově směrováno,“ Podle § 3 odst. 10 původního znění zákona od 1. června 2002 platilo: „Při činnostech v místech a prostorech stanovených prováděcím právním předpisem je každý povinen plnit nařízení orgánu obce a v souladu s ním provádět opatření k zamezení výskytu světelného znečištění ovzduší.“, podle odst. 12 „Prováděcí právní předpis stanoví místa a prostory, kde nesmí docházet k výskytu světelného znečištění, činnosti, na které se vztahuje povinnost podle odstavce 10, opatření ke snižování nebo předcházení výskytu světelného znečištění a limity stanovující horní mez světelného znečištění.“ Podle původního § 50 odst. 1 písm. k) platilo, že obec s rozšířenou působností „vydává nařízení, jímž může na svém území stanovit opatření podle § 3 odst. 10 ke snižování nebo předcházení výskytu světelného znečištění ovzduší.“ Všechna tato ustanovení byla zrušena novelizujícím zákonem č. 92/2004 Sb.[5] s účinností od 3. března 2004 (den vyhlášení zákona). Od 3. března 2004 podle zákonem č. 92/2004 Sb. novelizovaného znění § 50 odst. 3 „Obec může obecně závaznou vyhláškou zakázat promítání světelných reklam a efektů na oblohu a zakázat používání laserové techniky při kulturních akcích.“ Regulace byla tedy výrazně zmenšena a přešla z přenesené působnosti do samostatné působností obcí. Ustanovení z § 3 byla vypuštěna. Od 1. října 2005 (den vyhlášení zákona č. 385/2005 Sb.[6] ) podle novelizovaného znění § 50 odst. 3 písm. c) může obec obecně závaznou vyhláškou „v oblasti opatření proti světelnému znečištění regulovat promítání světelných reklam a efektů na oblohu.“ Možnost regulace tedy byla ještě dále omezena. Úplné znění zákona č. 86/2002 Sb. bylo vyhlášeno pod číslem číslo 472/2005 Sb.[7] .

Světelné znečištění

Světelné znečištění v programech politických stran • Strana zelených - zmínka o potřebě regulovat světelné znečištění ve volebním programu pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v roce 2009[8] a 2010[9] i v programu pro pražské komunální volby ve stejném roce.[10]

Související články • Veřejné osvětlení

Reference [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9]

http:/ / www. darksky. cz/ texty/ termin. htm http:/ / www. asu. cas. cz/ svetelne-znecisteni http:/ / aplikace. mvcr. cz/ archiv2008/ sbirka/ 2002/ sb038-02. pdf http:/ / aplikace. mvcr. cz/ archiv2008/ sbirka/ 2004/ sb030-04. pdf http:/ / aplikace. mvcr. cz/ archiv2008/ sbirka/ 2004/ sb030-04. pdf http:/ / aplikace. mvcr. cz/ archiv2008/ sbirka/ 2005/ sb133-05. pdf http:/ / aplikace. mvcr. cz/ archiv2008/ sbirka/ 2005/ sb165-05. pdf Volební program SZ z roku 2009 - strana 40, pravý sloupec dole (http:/ / www. zeleni. cz/ 247/ 8175/ file/ ) Volební program SZ z roku 2010 - strana 48, levý sloupec dole (http:/ / www. zeleni. cz/ underwood/ download/ files/ sz-volebni-program-2010. pdf)

[10] Volební program SZ a SNK-ED pro Prahu (http:/ / praha. zeleni. cz/ 2074/ rubrika/ program/ )

Externí odkazy • Svetlo.IAN.cz (http://svetlo.ian.cz) Instantní astronomické noviny, speciální stánky věnované této problematice • Stránky Astronomického ústavu Akademie věd ČR věnované světelnému znečištění (http://www1.asu.cas.cz/ cesky/svetlo_a_tma.pdf) • Jan Hollan: Světelné znečištění vadí všem (http://amper.ped.muni.cz/light/drafts/sve_hn.html) • Stránky italského Ústavu světelného znečištění obsahující mj. atlas světa míry světelného znečištění (http:// www.lightpollution.it/dmsp/) (en) • Seriál O svícení (http://www.ian.cz/index_ser.php?id=6). Instantní astronomické noviny, seriál věnovaný příkladům správného a špatného osvětlení. • Stránky o ochraně nočního prostředí (http://svetlo.astro.cz/) na serveru České astronomické společnosti • Stránky pracovní skupiny Rušivé světlo (http://www.darksky.cz/) ČNK CIE - Českého národního komitétu mezinárodní organizace pro osvětlování CIE

55

Světelný tok

56

Světelný tok Světelný tok označuje světelnou energii, kterou zdroj vyzáří za časovou jednotku, tzn. 1s. Je to však energie posuzovaná z hlediska citlivosti oka na různé vlnové délky světla. Světelný tok je tedy fotometrická veličina.

Značení • Symbol veličiny: • Základní jednotka: lumen, značka jednotky: lm

Výpočet Světelný tok

monochromatického záření vlnové délky λ, jehož zářivý tok je

, se určí podle vzorce

, kde

je světelná účinnost monochromatického záření, která je rovna poměru světelného toku a jemu

odpovídajícího zářivého toku, a

je poměrná účinnost záření (z hlediska pozorovatele totožné s poměrnou

spektrální citlivostí) a je definována . (-; lm/W, lm/W) Maximum

bylo stanoveno při fotopickém vidění (ve dne) při vlnové délce λ = 555,155 nm a jeho hodnota je

683 lm/W. Světelný tok

záření složeného z různých monochromatických záření lze určit jako ,

kde

je spektrální hustota zářivého toku

v bodě

Stejně jako se pro fotopické vidění definují veličiny tmy, v noci) veličiny

,

a

. ,

a

, definují se pro skotopické vidění (za

.

Vlastnosti Z definice svítivosti vyplývá, že světelný tok bodového zdroje svítivosti vztahem

Související články • Fotometrie

do prostorového úhlu

je definován

Světelný zdroj

Světelný zdroj Světelný zdroj je zdroj elektromagnetického záření v rozsahu vlnových délek zhruba 380 - 780 nm, (360-800 nm), což je záření, které můžeme pozorovat lidským okem jako viditelné světlo. Zpravidla rozlišujeme světelné zdroje přírodní a zdroje umělé (člověkem vytvořené).

Vlastní a nevlastní zdroje Světelné zdroje lze rozdělit na • vlastní - Za vlastní zdroje označujeme taková tělesa nebo látky, v jejichž struktuře dochází ke vzniku světla. Za vlastní zdroj světla tedy můžeme považovat např. Slunce, žárovku, plamen atd. • nevlastní - Látky, které samy světlo nevytvářejí, ale pouze odráží a rozptylují dopadající světlo, se označují jako nevlastní zdroje. Mezi nevlastní zdroje lze zařadit např. Měsíc, mraky, všechny osvětlené předměty apod. Tyto zdroje lze dále rozlišovat jako: • reflektory - odražeče, neprůhledné, pro dané záření neprostupné, • refraktory - "ohýbače" / "lamače", čiré, • stínítka / matnice, poloprůhledné difuzéry.

Přírodní zdroje K přírodním zdrojům patří například: • Kosmická tělesa • Primární zdroje - Slunce, hvězdy: Skutečně světlo vytvářejí. • Sekundární zdroje - Měsíc: Pouze odráží světlo z jiných zdrojů, samy nesvítí. • Chemické reakce - oheň • Biologické zdroje • Primární zdroje - luminiscence: světlušky, různí mořští živočichové, houby • Sekundární zdroje - odrazy očí viditelné ve tmě nebo při záblesku: efekt červených očí nebo iridescence i obecně • Elektrické výboje - elektrický proud v plynech (oblouk, výboj, blesk) • Tektonické jevy - žhnoucí láva

Umělé zdroje Nejznámější a nejrozšířenější umělé zdroje světla se rozdělují podle dalších hledisek. Jedno z nich je podstata vzniku světla. Rozeznáváme zdroje na principu teplotního záření (např. žárovky), záření elektrického výboje v plynech a parách kovů (zářivky, výbojky) anebo luminiscence (např. svítivé diody). Mezi hlavní parametry, jež se sledují u umělých světelných zdrojů patří: život světelného zdroje (udávaný v hodinách), hodnota světelného toku a jeho spektrální složení, svítivost a její prostorové rozložení, jas, teplota chromatičnosti Tc a index podání barev Ra. U umělých světelných zdrojů, jejichž činnost závisí na elektrické energii, pak také příkon, napětí, proud a především měrný výkon, což je podíl vyzařovaného světelného toku a příkonu (vyjadřuje se tedy v lm/W). Měrný výkon charakterizuje efektivnost přeměny energie elektrické na světelnou.

57

Světelný zdroj

58

Teplotní zdroje světla Největší a nejstarší skupinu tvoří zdroje teplotní, tzv. inkandescentní. Inkandescence je jev vyzařování světla, způsobeného tepelným buzením. V těchto zdrojích vzniká světlo jako jedna ze složek elektromagnetického záření vyvolaného vysokou teplotou povrchu nějakého tělesa. Patří sem oheň (svíčka, lampa), v němž září:

Spojité spektrum ideálního teplotního zářiče.

• rozžhavené částice (nejčastěji uhlíku), • slabě i žhavé plyny. Elektroinkandescence Vzniká průchodem elektrického proudu pevnou vodivou látkou s vysokou teplotou tání např. platina, wolfram, atd. Pevná látka se rozžhaví na požadovanou teplotu, při které dochází k emisi viditelného záření. Na tomto principu pracují klasické žárovky s wolframovým vláknem: V žárovkách svítí rozžhavené wolframové (u prvních žárovek uhlíkové) vlákno. V plynové lampě svítí žhavá tepelně odolná punčoška z jemné tkaniny ohřívaná málo svítivým plynovým plamenem. Společnou vlastností teplotních zdrojů je: • velmi nízká účinnost přeměny jiného druhu energie na světlo, • velký podíl energie vyzářené v podobě tepla (hlavní část), • spojité rozložení světla ve spektru podle fyzikální křivky teplotního zářiče,

Žárovka

• subjektivně příjemné vnímání světla lidským okem, • závislost barvy světla na teplotě zářiče, • závislost účinnosti zdroje na teplotě zářiče.

Chemické zdroje světla Jsou založeny na luminiscenci. Obvykle se s nimi lze setkat ve formě trubic, sloužících pro nouzové osvětlení.

Elektrické zdroje světla s nespojitým spektrem Na rozdíl od teplotních zdrojů zde vzniká světlo jinými mechanismy. Obvykle jde o proud fotonů jednotlivě vyzářených při návratu elektronů z nestabilních poloh ve vyšších hladinách do stabilní polohy v nižší hladině v elektronovém obalu nějakého atomu. Protože energie uvolňovaná vracejícími se elektrony je kvantovaná velikostí „skoku“ mezi hladinami, mají i energie fotonů nespojitý průběh, rozdělený do tzv. emisních spektrálních čar nebo pásů.

Světelný zdroj

59 Vybuzeného stavu atomů s elektrony dočasně na vyšších hladinách než jsou obvykle se dosahuje procesem zvaným excitace. K excitaci dochází různými způsoby, například vysokou teplotou, silným elektrickým polem, nárazem částic nebo atomů s vysokou energií apod. Ke zdrojům světla s nespojitým spektrem paří i lasery.

Spektrální křivka vyzářené energie v závislosti na vlnové délce u zářivky. Křivka má ostrá lokální maxima, na rozdíl od hladké křivky teplotního zdroje.

Barva světla popsaných zdrojů obvykle nebývá bílá. Podle polohy svítivých částí spektra má zdroj výraznou převažující barvu. Např. neonka, zvaná tak podle plynové náplně neonu (Ne) nebo podle barvy výboje doutnavka, svítí červeně. Rtuťové výbojky a zářivky svítí převážně v neviditelné ultrafialové části spektra a pro získání viditelného světla je třeba použít optickou transformaci pomocí scenčních vrstev na vnitřní straně baňky či trubice.

Čárové spektrum vysokotlaké sodíkové výbojky: Modré a zelené proužky jsou emisní čáry rtuti, červené a oranžové pásy jsou emise sodíku.

Nízkotlaké sodíkové výbojky svítí převážně na žlutooranžových sodíkových (Na) čarách spektra.

Barva světla ze zdroje a její vnímání Jak bylo řečeno výše, zdroj světla obvykle nevyzařuje rovnoměrně na všech vlnových délkách vnímaných lidským okem. Oko pak vnímá světlo ze zdroje ne jako bílé, ale barevné. Nejvýrazněji se zbarvení uplatňuje u zdrojů s nespojitým spektrem. Při vnímání barvy světla se projevují dvě protichůdné schopnosti. Jedním je pozvolná adaptace oka a jeho vyhodnocovacího orgánu (část mozku) na barvu světla. Projevuje se zde vůlí neovlivnitelná snaha upravit vnímání světla tak, aby převažující barva byla neutralizována a světlo se jevilo jako bílé. Je to jev známý např. z lyžařských či slunečních brýlí. Po nasazení barevného filtru na oči se nejprve vše jeví obarveno vlivem filtru, postupně pak výrazná barva mizí a člověk začíná vnímat svět kolem sebe v téměř přirozených barvách. Druhým jevem je schopnost správného vnímání a rozlišování barevných odstínů, která je nutná pro celou řadu lidských činností (dopravní signály, práce malíře nebo grafika, výběr barvy látek a nití švadlenou). Čím je barva světla méně neutrální, tj. nevyvážená ve prospěch jednoho převažujícího odstínu, tím obtížnější je správné rozlišení barevných odstínů pozorovaných předmětů odrážejících toto světlo. Krajním případem je jednobarevné, tzv. monochromatické světlo (viz monochromatické záření). Pozor, nezaměňovat pojmy monochromatický a černo-bílý. Při osvětlení monochromatickým světlem nelze vůbec rozlišit barevné odstíny. V takovém případě oko rozlišuje pouze jasy a člověk pozná který předmět je světlejší a který je tmavší, nikoliv jakou barvu který má. Subjektivně je takové osvětlení nepříjemné a způsobuje zvýšenou únavu očí. Příkladem je osvětlení některými typy barevných

Světelný zdroj

60

výbojek pro technické účely. Podobně působí při vnímání i světlo červené lampy ve fotokomoře, které ale není čistě monochromatické. Mohochromatické světlo má i své příznivé účinky. Umožňuje lidskému oku rozlišit jemnější detaily tvaru a jasu předmětů, protože při tomto druhu světla se neuplatňuje tzv. chromatická vada oční čočky, která jinak zhoršuje ostrost vidění. Čistě monochromatické světlo vyzařuje laser. Jeho zvláštností je to, že jde současně o světlo polarizované a koherentní.

Vyrovnávání barvy světla při návrhu zdroje Poměrně náročným úkolem konstruktéra světelného zdroje je dosáhnout alespoň velmi přibližně vyrovnaného světelného vjemu ve třech částech spektra vnímaného lidským okem, aby všechny tři typy očních čípků (červená-zelená-modrá) měly přiměřený světelný vjem a dávaly svému nositeli dojem nebarevného nebo jen málo barevného světla.

Aditivní směšování tří základních barevných světel může v oku vyvolat dojem světla bílé barvy

To se samozřejmě netýká zdrojů, u nichž je barevné světlo žádané. Sem patří různá výstražná světla, efektové osvětlení (diskotéky) nebo zvlástní technické a výtvarné účely (zpracování fotografie, fotochemie, fotoelektronika, přenos informací světlem atd.). Snaha o neutrální bílé světlo vede k výběru

Světelné efekty s využitím laserů

• zdrojů teplotních, které při dostatečně vysoké teplotě mají světlo blížící se neutrálnímu • zdrojů kompenzovaných, které září v několika částech spektra a vyvolávají subjektivní dojem bílého světla. Vyrovnání (kompenzace) se dosahuje např.

• vhodnou volbou luminoforů zářících na různých barvách (zářivka, rtuťová výbojka) • použitím více současně zářících zdrojů (bíle svítící LED dioda, složená ze tří diod svítících červeně, zeleně a modře). Viz též obrázek vpravo.

Světelný zdroj

Fotometrické modely zdrojů Pro fotometrické účely se zavádí modely zdrojů světla. Mezi nejdůležitější patří model bodového zdroje světla. V praxi lze za takový zdroj považovat plamen svíčky, vlákno žárovky nebo Slunce (v dostatečné vzdálenosti), tzn. takový zdroj světla, který je dostatečně malý a současně je pozorován z velké vzdálenosti. Jiným často využívaným modelem je plošný světelný zdroj. O plošném zdroji hovoříme, tehdy, pokud jsou rozměry zdroje světla dostatečně velké vzhledem ke vzdálenosti pozorovatele, a nelze je tedy zanedbat. Příkladem může být Měsíc v úplňku. V některých případech můžeme mluvit o prostorovém zdroji světla. Je např. o různé druhy průsvitných látek. Za všesměrový označujeme takový zdroj světla, pokud se vysílané světelné záření šíří do všech směrů rovnoměrně.

Související články • Optika

Světlo Tento článek pojednává o elektromagnetickém záření. Další významy jsou uvedeny v článku Světlo (rozcestník). Viditelné světlo je elektromagnetické záření o vlnové délce 400–750 nm. Vlnové délky světla leží mezi vlnovými délkami ultrafialového záření a infračerveného záření. V některých oblastech vědy a techniky může být světlem chápáno i elektromagnetické záření libovolné vlnové délky. Tři základní vlastnosti světla (a elektromagnetického vlnění vůbec) jsou svítivost (amplituda), barva (frekvence) a polarizace (úhel vlnění). Kvůli dualitě částice a vlnění má světlo vlastnosti jak vlnění, tak částice. Studiem světla a jeho interakcemi s hmotou se zabývá optika.

Viditelné světlo Viditelné světlo je část elektromagnetického spektra o frekvenci 3.9×1014 Hz (hertz) až 7.9×1014 Hz, kde rychlost (c), frekvence (f nebo ν), a vlnová délka (λ) zachovávají vztah:

a rychlost světla ve vakuu c je konstanta. V optice se také používá kruhová frekvence ω, která je spojena s frekvencí f vztahem ω = 2πf. Vlnová délka viditelného světla ve vakuu tedy je 400 nm až 800 nm. Přesněji řečeno, tento rozsah je viditelným světlem pro člověka. Některé druhy živočichů vnímají rozsah jiný například včely jej mají posunut směrem ke kratším vlnovým délkám (ultrafialové záření), naopak někteří plazi vnímají i infračervené záření. Rozsah vnímaných vlnových délek je dán především tím, že v oblasti viditelného světla je maximum elektromagnetického záření ze Slunce dopadajícího na zemský povrch, a tudíž je v tomto rozsahu nejlépe vidět.

Šíření světla Povahu světla se pokoušeli vědci vystihnout dlouhou dobu. Např. Platon si myslel, že lidské oči jsou aktivními zdroji světla. Jeho pojetí optiky bylo přesně inverzní k dnešní paprskové optice (stejné paprsky, ale opačný směr pohybu světla). Jedním z prvních fyziků v dnešním slova smyslu byl Newton, který chápal světlo jako proud částic v mechanickém smyslu. Teorie ale byla v rozporu s experimentem, neboť podle této teorie docházelo k lomu světla od kolmice dopadu při průchodu světla z opticky řidšího prostředí do opticky hustšího (typicky vzduch-sklo). Vlnová teorie světla dokázala podat vysvětlení i mnoha jiných jevů. Částicový pohled na světlo byl znovu oživen až

61

Světlo

62

kvantovou fyzikou. Od poloviny 20. století je platná teorie o dualitě částice a vlnění. Světlo se tudíž chová jako vlna, která nese kvantované množství energie.

Lom světla Související informace naleznete v článku lom světla. Paprsky světla se při přechodu z jednoho prostředí do jiného lámou, například když světlo dopadá šikmo na průhledný materiál, jako je sklo nebo voda. Různé materiály zpomalují světlo rozdílně, takže lom nastává vždy pod jiným úhlem.

Rychlost světla Rychlost světla ve vakuu Související informace naleznete v článku Rychlost světla. Rychlost světla v dokonalém vakuu c byla měřena mnohokrát v historii. Jedno z prvních zdokumentovaných měření vedoucích k přibližnému výsledku provedl Dán Ole Römer roku 1676. V souvislosti s problematikou navigace mořeplavby pozoroval pohyb planety Jupiter a jeho měsíce Io teleskopem, přičemž zaznamenal odchylku ve zdánlivé oběžné době Io. Měřil čas čtyřiceti oběhů Io při pohybu Země směrem k Jupiteru a od něj. Zjistil rozdíl 22 minut a tento správně přičetl konečné rychlosti světla. Ač Römer s tímto zjištěním dále nepracoval, mnozí z této hodnoty později vypočítali rychlost světla. Prvním byl význačný holandský matematik, fyzik a astronom Christian Huygens. První úspěšné měření pozemskými prostředky provedl Hippolyte Fizeau v roce 1849. Fizeau poslal svazek světla na zrcadlo, kterému do cesty vložil točící se ozubené kolo. Při známé rychlosti otáčení kola vypočetl rychlost světla na 313 000 km/s. Další měření bylo provedeno po přistání na Měsíci : po umístění zrcadla na jeho povrch se změřil čas, za který se odražený paprsek laseru vrátil zpět na Zemi. Vzhledem k tomu, že rychlost světla ve vakuu je univerzální konstantou, jejíž velikost je určena hodnotou c=299 792 458 m/s, a čas lze měřit v současné době s vysokou přesností, je jednotka délky metr definována právě pomocí rychlosti světla ve vakuu. Rychlost šíření v jiných prostředích V jiném prostředí se světlo šíří rychlostí v, která je vždy nižší než c. Podíl těchto rychlostí je roven indexu lomu daného prostředí n, tj. n = c/v. V důsledku toho dochází na rozhraní látek s různými hodnotami n k lomu světla. Přesněji řečeno, toto se týká prostředí bez disperze, tj. případů, kdy index lomu nezávisí na vlnové délce. V prostředí s disperzí je třeba rozlišovat fázovou a grupovou rychlost: fázová rychlost popisuje rychlost šíření ploch se stejnou fází, zatímco grupová rychlost se vztahuje k obálce amplitudy, neboli k rychlosti šíření signálu (informace). Je-li závislost indexu lomu na kruhové frekvenci n(ω), pak fázová rychlost má hodnotu:

a grupová rychlost je rovna: . Grupová rychlost nemůže přesáhnout hodnotu c ve shodě s teorií relativity. Naproti tomu fázová rychlost, která není spojena s přenosem informace, může nabývat téměř libovolných hodnot, vyšších než c nebo dokonce záporných (viz též index lomu).

Světlo Šíření světla ve hmotě můžeme vnímat jako opakované pohlcovaní a vyzařovaní fotonů, a to tak, že po ozáření se dostane atom do excitovaného stavu, ve kterém setrvá pouze zlomek času a následně foton zpět vyzáří, ten následně pohlí další atom atd.... Světlo se pohybuje pomaleji, protože atomy setrvávájí v excitovaném stavu určitý čas. Světlo se tudíž ve hmotě šírí rychlostí stejnou jako ve vákuu, ale je neustále pohlcováno a vyzařováno atomy hmoty.

Absorpce světla Když světlo narazí na povrch, část je pohlcena atomy povrchu daného předmětu, přičemž povrch se velmi slabě zahřeje. Každý druh atomu absorbuje určité vlnové délky (barvy) světla. Barva povrchu záleží na tom, které vlnové délky vstřebává a které odráží. List tedy je viděn jako zelený, protože absorbuje všechny barvy, kromě zelené, a my vidíme jen odrážené zelené světlo.

Interference K interferenci dochází, když se střetnou dvě vlny světla. Pokud se sejdou, pak se navzájem posílí. Tomu se říká pozitivní (též konstruktivní) interference a viděna je jako světlo jasné. Pokud nejsou shodné, pak mohou jedna druhou zrušit. To je negativní (destruktivní) interference a ta je vidět jako stín. Interferenční proužky (Fizeauovy proužky) jsou pruhy světla a stínu vytvořené střídavým zesílením a zeslabením skládajících se světelných svazků. Pro interferenční maxima (konstrukt. interfer.) platí: 2 × n × d = (m − 1) × λ Pro interferenční minima (destrukt. interfer.) platí: 2 × n × d = (2 × m − 1) × (λ / 2) kde d je nejkratší strana trojúhelníku, m je počet maxim (minim) – m = {1, 2, 3, …}, n index lomu prostředí a λ symbolizuje vlnovou délku dopadajícího záření.

Barva a vlnová délka Různé frekvence světla vidíme jako barvy, od červeného světla s nejnižší frekvencí a nejdelší vlnovou délkou po fialové s nejvyšší frekvencí a nejkratší vlnovou délkou.

Hned vedle viditelného světla se nachází ultrafialové (UV), směrem do kratších vlnových délek, a infračervené záření (IR), směrem do delších délek. Přestože lidé nevidí IR, mohou blízké IR cítit jako teplo svými receptory v pokožce. Ultrafialové světlo se zase na člověku projeví zvýšením pigmentace pokožky, známým opálením.

63

Světlo

64

Měření světla Následujícími veličinami popisujeme světlo: • • • •

jas (nebo teplota) osvětlení (jednotka SI: lux) světelný tok (jednotka SI: lumen) svítivost (jednotka SI: kandela)

světlo můžeme také popsat pomocí těchto veličin: • amplituda, • barva (nebo frekvence), a • polarizace.

Zdroje světla • sálání tepla (záření černého tělesa) • záření žárovky • sluneční světlo • záření plazmatu (oheň, oblouková lampa) • atomová spektrální emise (emise mohou být stimulované nebo spontánní) • laser a maser (stimulovaná emise) • světlo LED diody • plynové výbojky • urychlení volného nosiče proudu (obvykle elektron, využívá se např. v synchrotronech) • luminiscence, • Fotoluminiscence • Elektroluminiscence • Katodoluminiscence • Chemoluminiscence • Radioluminiscence • Triboluminiscence • fluorescence • fosforence • katodové záření • radioaktivní rozpad • anihilace páru částice-antičástice

Světlo

65

Využití světla Světla se využívá v mnoha přístrojích (LCD obrazovkách, DVD přehrávačích, mobilech), s jeho pomocí se svařuje i řeže, nebo třeba operuje. Světlo se využívá v mnoha oblastech (mezi ně patří např. komunikace, zdravotnictví, výrobní technologie). Pomocí světla pozorují lidé i vzdálená vesmírná tělesa, která vyzařují, odráží nebo jsou jiným způsobem ovlivněna světlem.

Odkazy Související články • Snellův zákon

Externí odkazy • Vlnové vlastnosti světla [1] • Václav Kaizr: Měření rychlosti šíření světla [2]

Audiovizuální dokumenty • Light Fantastic [3] – seriál o světlu z antropogenického pohledu, 4×60 minut, režie Paul Sen

Reference [1] http:/ / www. sweb. cz/ radek. jandora/ f19. htm [2] http:/ / www. aldebaran. cz/ bulletin/ 2004_s1. html [3] http:/ / www. sprword. com/ videos/ lightfantastic

Veřejné osvětlení Veřejné osvětlení (někdy označované zkratkou VO) je osvětlení ulic, silnic nebo jiných veřejných prostranství. Veřejné osvětlení je veřejně prospěšnou službou. Zařízení veřejného osvětlení je podle zákona o pozemních komunikacích příslušenstvím pozemních komunikací a vlastní je obec nebo správce komunikace. Mimo pozemní komunikace, například v uzavřených areálech (nemocnice, školy, závody), v budovách nebo na železničních stanicích, zřizuje a vlastní osvětlení obvykle vlastník nebo provozovatel pozemku nebo objektu. Osvětlovací soustava zahrnuje svítidla, podpěrné a nosné prvky, elektrický rozvod, rozvaděče a ovládací systém.

Osvětlení pražských ulic

Historie Pochodně, plynové a podobné lampy Veřejné osvětlení měla již mnohá antická města. Po jejich vzoru převzala tento výdobytek i velká města islámského středověku a

Veřejné osvětlení

66

později též některá evropská města. Osvětlení zprvu zajišťovaly hořící pochodně, pravidelně rozžíhané ohně v železných klecích a na pánvích nebo olejové lampy, jejichž pozdější zdokonalenou podobou byly argandské lampy. V době rozvoje moderních měst v 19. století bylo zaváděno plynové osvětlení, zpravidla na sloupech. Například v Brně byla postavena plynárna a zřízeno plynové veřejné osvětlení v roce 1846. Plynové lampy se obvykle spouštěly (rozsvěcely) a zhášely zásahem lampáře s dlouhou tyčí, který večer i ráno obcházel město. Postava lampáře patří nejen ke staré Praze, ale je zobrazena i v Exupéryho knize Malý Princ.

Osvětlená ulice v centru Varšavy

Ani v době, kdy již byly do ulic zaváděny obloukové lampy, se plynárenská lobby nevzdávala. V roce 1882 plynárna v Hannoveru při příležitosti sjezdu plynárenských a vodárenských odborníků instalovala nové Siemensovy regenerativní hořáky v Palmgarten. V jiné části města již bylo instalováno osm Křižíkových obloukovek. Podle soudobého tisku dopadlo srovnání pro obloukové lampy dobře.

Osvětlení na pražské Kampě, doplnění vánočními ozdobami

Používaly se také lihové lampy, například v západočeském městě Plasy byla roku 1906 zahájena výstavba veřejného osvětlení lihovými lampami. Po roce 1920 bylo postupně nahrazováno elektrickým. Ve 21. století se z důvodu posílení historické a romantické atmosféry obnovuje nebo udržuje plynové osvětlení v historických částech Londýna, Strassbourgu, Dublinu i Prahy. Renovované plynové lampy se již rozsvěcejí samočinně bez zásahu lampáře.

Obloukové lampy Poté, co Pavel Nikolajevič Jabločkov (v Ottově encyklopedii uvedený jako Pavel G. Jabločkov) vynalezl a František Křižík zdokonalil obloukovou lampu, elektrické osvětlení rychle vytlačovalo plynové. Takzvaná Jabločkovova neboli ruská svíčka měla udělen patent roku 1876, v roce 1878 ji Jabločkov předvedl na Světové výstavě v Paříži. Křižík si svou první inovaci nechal patentovat roku 1878. V Paříži byla založena zvláštní společnost Societé génerale d´Electricité, Procédes Jablochkoff k zužitkování vynálezu Jabločkova a elektrickým osvětlením osvětlila pařížskou avenue de l´Opera, zatímco rovnoběžná Rue du 4. Septembre byla pro srovnání osvětlena plynem. Vyhodnocení ekonomie provozu ukázalo, že elektrické osvětlení bylo asi 6× dražší než osvětlení plynové. Když chtěl Jabločkov získat obloukové lampy pro osvětlování v Rusku, musel celou společnost odkoupit zpět za jeden milion franků. V roce 1882 dostal Křižík na Mezinárodní elektrotechnické výstavě v Paříži za obloukovou lampu zlatou medaili. Téhož roku osvětlil obloukovkami Hybernskou ulici v Praze. V roce 1887 zakoupilo město Písek 24 kusů obloukovek a 61 žárovek, které byly napájeny z elektrárny v Podskalském mlýně. 23. června 1887 bylo v Písku uvedeno do provozu první české veřejné elektrické osvětlení celoměstského významu. Pro Zemskou jubilejní výstavu království českého v roce 1891 použil Křižík 226 obloukovek a více než 1400 žárovek. Do té doby už jeho závody vyrobily asi 29 000 žárovek a přes 1400 obloukovek. Ty byly také podle jeho

Veřejné osvětlení patentů vyráběny v řadě zemí – mimo jiné v USA, v Anglii, Německu, Španělsku, Francii, Rusku i jinde. V Turnově bylo zřízeno veřejné elektrické osvětlení roku 1905.

Moderní veřejné osvětlení V současné době má většina obcí své veřejné osvětlení, ve městech většinou souvislé. Silnice a dálnice mimo zastavěnou část obce se v České republice obvykle neosvěcují.

Typy světelných zdrojů Převažuje osvětlení výbojkami, zejména vysokotlakými sodíkovými. Vysokotlaké i nízkotlaké sodíkové výbojky jsou z energetického hlediska nejvhodnější. Jejich světlo má typickou žlutou barvu. Podle některých názorů však „jejich teplota chromatičnosti a zvláště index barevného podání jsou ovšem v rozporu s trendem humanizace lidských sídel, zejména městských center“[1] a bílým světlem se dosáhne lepších podmínek vidění při stejné intenzitě. Jako zdroj bílého světla se používají vysokotlaké rtuťové výbojky a nejnověji i halogenidové výbojky s keramickým hořákem. Ve Vídni se k veřejnému osvětlení užívají i zářivky.

Historie Před rokem 1990 příslušelo veřejné osvětlení do kompetence Ministerstva vnitra, dnes se k této problematice žádné ministerstvo nehlásí a jeho zřizování a provozování je dobrovolnou aktivitou obcí. Český Zákon o obcích povinnost zajistit veřejné osvětlení explicitně neobsahuje. Do roku 1989 se o veřejné osvětlení v Československu staraly většinou městské nebo okresní rozpočtové nebo příspěvkové Technické služby. Podle průzkumu provedeného pracovištěm Výzkumu veřejného osvětlení Tesly Holešovice v letech 1986 a 1987 byla většina osvětlovacích soustav vybudovaných před rokem 1990 asi 2,5 násobně předimenzovaná. To bylo ovšem kompenzováno tím, že údržba mnohde velmi zaostávala, takže značný podíl vybudovaných lamp vůbec nesvítil, v některých odlehlejších oblastech, parcích a podobně jich byla nefunkční třeba i převážná většina. Mimoto v letech 1976 a 1981 byl centrálními úřady omezen příděl elektrické energie na veřejné osvětlení o 50 %, limity byly usnesením vlády stanoveny na léta 1984 až 1990. Monopolním výrobcem svítidel byl Elektrosvit Nové Zámky a monopolním výrobcem světelných zdrojů Tesla Holešovice. Osvětlení se obvykle rozsvěcí na podnět naprogramovaného časového spínače, případné světelného čidla. Příkon se při zapínání zvyšuje pozvolna a dílčí oblasti se z jednotlivých zapínacích bodů zapínají postupně, aby nedošlo k okamžitému přetížení elektrické sítě. Dálkové sledování provozních stavu osvětlení (zpětná signalizace poruch ze zapínacích míst) nebo dálkové odečty stavu elektroměrů pomocí radiových modemů, pevných telefonních linek, systému GSM atd. se zatím v České republice využívá jen v nepatrném podílu soustav VO. Někdy jsou instalovány i regulátory příkonu a tím intenzity osvětlení (stmívače), ale kvůli úsporám jsou obvykle nastaveny na nižší hodnoty stále a nastavení není přizpůsobováno intenzitě dopravy. Ve větších městech již mívají správci k dispozici pasport v elektronické podobě s tabulkovými i grafickými mapovými výstupy.

67

Veřejné osvětlení

Slavnostní osvětlení Slavnostní osvětlení se užívá k osvětlení významných objektů: kostelů, hradů, historických budov a podobně.

Osvětlení přechodů pro chodce Začátkem 21. století se z důvodu zvýšení bezpečnosti silničního provozu začínají umisťovat speciální výrazná přídavná světla odlišné barvy (např. bílé světlo) nad přechody pro chodce.

Upevnění svítidel, stožáry Stožár je tvořen dříkem a obvykle mívá výložník nebo nástavec, některé sloupy jsou i dvojramenné nebo víceramenné. V dolní části mívá patici, v níž jsou umístěny elektrické rozvody a pojistky. Litinové kryty patic z druhé poloviny 20. století se, podobně jako mříže kanálových vpustí, stávaly oblíbeným artiklem zlodějů, kteří z nich vytvářeli druhotné suroviny. Proto byly patice koncem 20. století nahrazovány plastovými. Podle novějších bezpečnostních norem se již patice s elektrickými rozvody neumisťuje u země, ale obvykle bývají Pojistky lampy veřejného osvětlení. rozvody (přístup k elektrické výzbroji) umístěny v otevírací dutině stožáru v určité výšce nad zemí, například město Brno požaduje výšku dolního okraje otvoru 0,6–0,7 metru nad zemí. Dříky novějších stožárů nemívají kruhový průřez, ale mnohoúhelníkový (hraněné stožáry). Na stožáry veřejného osvětlení se často umisťují dopravní značky, trolejové vedení, reklamní panely a plakáty, držáky na prapory nebo jiná výzdoba, odpadkové koše, směrovky městského orientačního systému, označníky zastávek a jízdní řády veřejné dopravy, turistické směrovky a turistické značky. Obvyklé je také upevňování svítidel na převěsy nad komunikací nebo upevňování výložníků na budovy. Elektrická výzbroj světelného místa pak bývá umístěna v připojovací skříni na přilehlé budově.

Napájecí rozvody Rozvaděč zapínacího místa je dálkově nebo místně ovládaný rozváděč s vlastním přívodem elektrické energie a samostatným měřením spotřeby. V nové výstavbě a při rekonstrukcích se dnes používají téměř výhradně měděné kabely. Dříve se používaly kabely s hliníkovým jádrem. Prostřednictvím napájecí sítě veřejného osvětlení bývají někdy připojeny i světelné dopravní značky, osvětlení označníků zastávek, světelné výstražné majáčky na dopravních ostrůvcích, osvětlení zastávkových přístřešků, reklamní zařízení, prodejní automaty, veřejné hodiny a podobně.

Spotřeba a ceny za elektrickou energii Veřejné osvětlení v letech 1989–2000 představovalo 1,16–1,49 % celkové spotřeby elektrické energie ve státě. Celková roční cena za elektrickou energii odebranou pro VO se během tohoto desetiletí zvýšila z 230 miliónů Kč na více než 1 miliardu Kč v roce 1999, roční množství odebrané energie kolísalo mezi 544 a 661 GWh. Cena elektrické energie pro VO v letech 1989–1990 činila 0,40 Kč/kWh, 1991–1992 1,26 Kč/kWh, 1993–1997 1,32 Kč/kWh, 1998–1999 1,53 Kč/kWh, 2000 1,64 Kč/kWh. Od 1. července 2001 byla pro spotřebu ve VO zavedena dvousložková sazba C 62: • 1,38 Kč/kWh

68

Veřejné osvětlení

69

• měsíční plat za příkon podle jmenovité proudové hodnoty hlavního jističe před elektroměrem, od 80 Kč/A pro jistič 3×10 A do 8 Kč/A při hodnotě nad 3×160×A)

Praha Počátky veřejného osvětlení sahají do 14. století, kdy na Staroměstském náměstí ponocný udržoval oheň v železných pánvích.[2] Za Rudolfa II. se k osvětlení používaly hořící louče umístěné v koších na nárožích domů.[2] Začátkem 18. století byly nejprve na Královské cestě a pak i po celé Praze používány olejové lampy.[2] Prvních 200 plynových lamp v pražských ulicích bylo slavnostně rozsvíceno 15. září 1847. Plyn byl do nich přiváděn z první plynárny pro veřejné osvětlení v českých zemích, která se nacházela v Karlíně poblíž hranice s Novým Městem, přibližně v místech dnešního hotelu Hilton na Florenci, a vyráběla svítiplyn za pomoci černého uhlí.[3] Dříve než v Praze měly plynové osvětlení například Londýn, Paříž, Berlín a Vídeň.[3] V roce 1867 proběhla velká rekonstrukce plynového veřejného osvětlení v Praze. Byly navrženy a umístěny výtvarně řešené stožáry a jednotné lucerny. Mnohé z nich byly později přestavěny na elektrické. Ve čtyřicátých letech 20. století bylo v Praze plynových lamp kolem 10 000.[3] Již od konce 19. století však bylo plynové osvětlení doplňováno a pak i postupně nahrazováno elektrickým. V dubnu 1985 byly z plynového zdroje na elektřinu přestavěny poslední lampy, stožáry na Hradčanském náměstí[3] a v Loretánské ulici. V elektrickém osvětlení Prahy se vystřídalo více typů zdrojů. V roce 1882 František Křižík osvětlil obloukovkami Hybernskou ulici v Praze, v roce 1888 bylo zavedeno elektrické osvětlení obloukovými lampami na Žižkově, tehdy ještě samostatném nově se rozvíjejícím městě. Od roku 1924 se v Praze používaly žárovky, v druhé polovině století v některých místech zářivky, na přelomu 50. a 60. let 20. století bylo žárovkové osvětlení nahrazováno rtuťovými výbojkami a poté bylo veřejné osvětlení téměř v celé Praze nahrazeno sodíkovými výbojkami s charakteristickým oranžovým světlem. V roce 2009 byl na Smíchově zahájen pilotní projekt osvětlení LED didodami. V Praze ještě začátkem devadesátých let existovala městská správní organizace Správa veřejného osvětlení, která výkonné činnosti objednávala u firmy skupiny Eltodo. Později byla SVO zrušena a město pověřilo od 1. ledna 1999 správou veřejného i slavnostního osvětlení a veřejných pouličních i věžních hodin na 15 let přímo firmu ELTODO-CITELUM, s. r. o.. O této zakázce bylo rozhodnuto v srpnu 1998 pod vedením primátora Jana Koukala, který od 1. února 1999 ve společnosti Eltodo začal podle sdělení mluvčího Eltoda Jana Rafaje sám pracovat jako ředitel technického úseku, ač sám to popíral.[4] [5] Firma Eltodo byla zmiňována také mezi údajnými sponzory Občanské demokratické strany, jejichž dary (řádově v desetitisících korun) v účetnictví ODS nefigurovaly.[6] Prezident Eltoda Libor Hájek v červenci 1998 potvrdil, že Eltodo dělá pro ODS zadarmo různé práce (například ozvučení předvolebního mítinku ODS), ale o dva měsíce později to popřel.

„Sadové“ sloupy veřejného osvětlení v Praze.

Sloupy z konce 60. let 20. století, svítidla cca z Eltodo provádí postupnou modernizaci a v některých místech roku 2005. kompletní výměnu sloupů a vedení pocházejících zhruba z poloviny dvacátého století, projekt obnovy je plánován do roku 2013. V letech 1999–2003 do něj investovala firma 806,7 miliónů Kč. V prvních pěti letech měla být vyměněna téměř všechna svítidla a 20 % stožárů.

V některých částech historického centra je od roku 2002 obnovováno funkční plynové osvětlení, které je replikou původního historického. Prvních 9 lamp v roce 2002 bylo v Michalské ulici, v roce 2006 bylo obnoveno plynové osvětlení novorenesančního litinového sloupu na Hradčanském náměstí, v roce 2007 bylo plynové osvětlení zřízeno

Veřejné osvětlení

70

například v Železné a Rytířské ulici a před Stavovským divadlem a počet plynových luceren přesáhl 300. Postupně má být na plyn přestavěno osvětlení celé Královské cesty.[3] Od 11. listopadu 2009 jsou v rámci pilotního projektu osvětlena některá místa na Smíchově LED diodami (experiment byl zahájen na základě iniciativy tehdejšího pražského radního pro životní prostředí Petra Štěpánka a Petra Vilguse). Finančně a dodávkami svíditel se na akci na základě výběrového řízení podílí šest významných firem: Siteco, Philips, Etna, Indal, LG a MSC, každá v jedné ze jmenovaných lokalit, přičemž jejich výrobky se liší svými parametry (příkonem, chromatičností, vzhledem). Projekt zahrnuji části ulic Radlická (iGuzzini), Stroupežnického (LG), Bozděchova a Klicperova (obě MSC), prostor v ulici Nádražní u vstupu do stanice metra Anděl (Siteco), park u vily Portheimka (Indal), náměstí 14. října (Philips) a Ostrovského a Matoušova ulice. Pilotní systém má ověřit efektivitu, snížení nákladů na údržbu, servisní systém, odolnost i působení barevných odstínů na chodce a řidiče, v případě úspěšnosti a v návaznosti na další technický vývoj se počítá s dalším rozšiřováním.[7] [8] [2] K nasazení LED ve veřejném osvětlení smíchovských ulic se může vyjádřit každý formou ankety.[9] Před převzetím správy firmou Eltodo-Citelum byly sloupy VO označovány černými čísly přiřazovanými v rámci ulice podobným způsobem jako orientační čísla domů, postupně od začátku ulice, zpravidla po jedné straně sudými čísly a po druhé lichými, zpravidla jednocifernými až dvojcifernými, jen u mimořádně dlouhých ulic i trojcifernými. Čísla byla dobře čitelná i z jedoucího vozidla. Nevýhodou byla obtížná identifikace sloupů a jiných světelných míst na veřejných prostranstvích mimo pojmenované ulice nebo u křižovatek. Místy se používaly i mírně odlišné systémy číslování, například v kombinaci s písmeny, a u některých delších ulic se tatáž část číselné řady opakovala vícekrát. Eltodo-Citelum téměř všechna světelná místa ve své správě vybavila kovovým identifikačním číslem s vyraženým šesticiferným unikátním označením, v němž první číslice odpovídá městskému obvodu. Speciální svítidla (slavnostní osvětlení, osvětlení přechodů apod.) mají zvláštní číselnou řadu začínající číslicí 5. V jiných městech používají firmy skupiny Eltodo podobné značení, v němž první číslice jsou nahrazeny písmeny zkratky obce. Podle propagace na svém webu garantuje „100% svítivost s tolerancí výpadků nejvíce do 2 % světelných míst“. Vykazuje faktickou svítivost a provozuschopnost kolem 99,4 %. V Praze eviduje 126 226 světelných míst veřejného osvětlení, 2374 svítidel slavnostního osvětlení, 135 823 svítidel, 6627 km kabelů, 439 kusů veřejných hodin, 57 věžních hodin a 827 přípojek městského mobiliáře. V roce 1998 náklady na provoz jedné lampy činily denně 99 Kč, na veřejné hodiny 28 Kč.[10]

Další města (skupina Eltodo) V závorce uveden přibližný počet světelných míst v obci. Světelné místo je stavební prvek v osvětlovací soustavě (stožár, osvětlovací výložník, převěs) vybavený jedním nebo více svítidly. ELTODO-CITELUM, s. r. o. spravuje veřejné osvětlení • v hlavním městě Praze (125 000) a v okolí Prahy v obcích Zdiby (350), Úvaly (700), Dobřejovice (150), Mnichovice (350), Jevany (240), Vestec (215), Votice (600), Petříkov (80), Davle (270), Mníšek pod Brdy (560), Jíloviště (132), Černošice (726), Třebotov (130), Zbuzany (125), Unhošť (400), Hostivice (587), Velvary (310), Uhy (50), Blšany u Loun,

Štítek identifikující sloup veřejného osvětlení, Čerčany.

• v severních Čechách v obcích Ústí nad Labem (107), Liberec (12 040), Štětí (639), Doksy (1000) a Frýdlant (1063), • v jižních Čechách České Budějovice (10 028), Sezimovo Ústí (568), Nová Pec (77) a Vyšší Brod (241), • na jižní Moravě Sedlec a Hodonín (2200), • ve východních Čechách Černá u Bohdanče (30) • na severní Moravě Uničov (1320) a Velké Losiny (408).

Veřejné osvětlení ELTODO Louny, s. r. o. spravuje veřejné osvětlení v oblasti na sever od Prahy v obcích Louny (2300), Dobroměřice (200), Libčeves (240), Chožov (120), Slavětín (140), Černčice (270), Smolnice (140), Ročov (240), Brázdim (98) a Mšeno (190). Osvětlení Týnec, k. s. spravuje veřejné osvětlení v oblasti na jih od Praha, zvláště v dolním Posázaví, v obcích Čerčany (250), Kunice (130), Řehenice (83), Bukovany (61), Lštění (100), Poříčí nad Sázavou (150), Týnec nad Sázavou (800), Lešany (130), Chlístov (50), Olbramovice (77), Krhanice (140), Čtyřkoly (90), Pyšely (210), Slapy (135), Líšnice (94), Chrášťany (84) a Drahelčice (81). CITELUM, a. s., společnost skupiny Eltodo, spravuje veřejné osvětlení • v oblasti Východních Čech v obcích Roudnice (136), Nechanice (336), Lovčice (82), Čeperka (145), Nové Město (65), Břehy, Dolní Dobrouč, Horní Jelení (269), Chlumec nad Cidlinou (785), Libníkovice (61), Černilov (241), Jaroměř (1511), Říčky v Orlických horách, Rokytnice v Orlických horách (212), Vamberk (535) a Rybná nad Zdobnicí (87), • v oblasti Vysočiny v obcích Sobíňov (96), Ždírec nad Doubravou (421), Krucemburk (271), Bystré (214), Jedlová }285], Polička (1106) a Pomezí (132). ELSYMO, s. r. o., společnost skupiny Eltodo, spravuje veřejné osvětlení v oblasti Jižní Moravy v obcích Rajhrad (313), Vojkovice (160), Pasohlávky (116), Šlapanice (737), Moutnice (100), Židlochovice (400), Vracov (375), Ostrožská Nová Ves (241), Uherský Ostroh (500) a Bzenec (850).

Brno Od roku 1743 Brno vyjednávalo s Prahou a Vídní o osvětlení brněnských ulic a náměstí. 1. listopadu 1781 bylo v Brně zřízeno 277 lojových svítidel. V roce 1841 byly nahrazeny olejovými. V roce 1843 byla založena Společnost pro osvětlování plynem, plynové lampy začaly svítit 1. ledna 1849. Brněnská předměstí dostala plynové osvětlení v roce 1860, předtím se v nich svítilo olejovými lampami nebo byly bez osvětlení. 30. prosince 1896 město plynárnu i veřejné světlení převzalo. Při převzetí veřejného osvětlení bylo na ulicích 1870 plynových svítilen a 13 petrolejových. Od roku 1897 se začaly používat Auerovy hořáky, které zvýšily svítivost a snížily spotřebu. Od roku 1899 byly dvě obloukové lampy před městským divadlem, v roce 1901 bylo na Velkém náměstí postaveno šest elektrických svítilen, v roce 1902 další dvě na Nádražním náměstí. V Brně bylo v roce 1902 na veřejných místech 12 obloukovek, 2148 plynových a 44 petrolejových svítilen. V následujících letech elektrických a plynových svítilen přibývalo. Za první světové války poklesla výroba plynu, takže dvě třetiny svítilen tak byly vyřazeny z provozu. Nouzové elektrické osvětlení bylo provedeno pouze tam, kde je bylo možno připojit na soukromou přípojku, město energii připojiteli hradilo. V roce 1921 bylo nouzové elektrické osvětlení opět zrušeno a nahrazeno plynovými svítidly. V letech 1921–1930 bylo v Brně včetně částí připojených roku 1919 vybudováno řádné elektrické osvětlení. Správu veřejného i slavnostního osvětlení v Brně nyní zajišťují Technické sítě Brno, a. s. 31. prosince 2004 provozovaly 37 218 světelných míst, z toho 35 112 vlastních a 2106 obstaravatelsky. Roční provozní doba je 4100 hodin, roční spotřeba cca 15GWh a průměrný příkon 94 W na světelné místo. V rámci osmiletého plánu obnovy je investováno 50–60 milionů korun ročně. TS Brno provozují také 500 světelných míst slavnostního osvětlení, které má například kostel sv. Petra a Pavla, kostel sv. Tomáše, kostel sv. Jakuba, Červený kostel, Husovický kostel, bazilika Nanebevzetí panny Marie na Mendlově náměstí, kostel na Kapucínském náměstí a hrad Špilberk.

71

Veřejné osvětlení

Světelné znečištění V poslední době je věnována pozornost světelnému znečištění ovzduší. Světelným znečištěním se podle Zákona o ochraně ovzduší (86/2002 Sb.) rozumí „viditelné záření umělých zdrojů světla, které může obtěžovat osoby nebo zvířata, způsobovat jim zdravotní újmu nebo narušovat některé činnosti a vychází z umístění těchto zdrojů ve vnějším ovzduší nebo ze zdrojů světla, jejichž záření je do vnějšího ovzduší účelově směrováno“. Hlavním uváděným důvodem ochrany bývá umožnit astronomická pozorování, noční osvětlení odrážející se od oblačnosti také narušuje denní režim a orientaci některých druhů živočichů. Podle RNDr. Jana Hollana ze Sekce pro temné nebe České astronomické společnosti „světelné znečištění ohrožuje bezpečnost řidičů a chodců, ruší spánek obyvatel, okrádá všechny (zvláště děti) o krásu nočního nebe, zabíjí hmyz a ptáky, decimuje živočichy aktivní v noci. Současně je projevem největšího plýtvání elektřinou, se kterým se lze běžně setkat“[11] Podle původního návrhu měl Zákon o ochraně ovzduší a jeho prováděcí vyhláška velmi striktně zakazovat jakákoliv svítidla, která by vyzařovala směrem nahoru (do horní poloviny prostoru). Nakonec v zákoně ve vztahu ke světelnému znečištění zůstalo jen právo obcí regulovat vyhláškou promítání světelných reklam a efektů na oblohu.

Technické normy • ČSN 36 0400 Veřejné osvětlení (účinnost od 01.10.1985) • • • • • • • •

ČSN 36 0410 Osvětlení místních komunikací (účinnost od 01.10.1985) ČSN 36 0411 Osvětlení silnic a dálnic (účinnost od 01.10.1985) ČSN 36 0061 Osvětlování železničního prostranství ČSN 36 0051 Osvětlování povrchových dolů pro těžbu nerostných surovin ČSN EN 132 01-2 Osvětlení pozemních komunikací - Část 2: Požadavky ČSN EN 132 01-3 Osvětlení pozemních komunikací - Část 3: Výpočet ČSN EN 132 01-4 Osvětlení pozemních komunikací - Část 4: Metody měření ČSN 33 2000-7-714 Elektrotechnické předpisy – Elektrická zařízení. Část 7: Zařízení jednoúčelová a ve zvláštních objektech, oddíl 714: Zařízení pro venkovní osvětlení. • TP 98 (technické podmínky) Technologické vybavení tunelů pozemních komunikací, Ministerstvo dopravy a spojů ČR, 1997 (odkazované v kapitole 11 ČSN 73 7507 Projektování tunelů pozemních komunikací.

Mezinárodní doporučení Směrnice a doporučení Mezinárodní komise pro osvětlování (CIE). • CIE 88-1990 Guide for the lighting of road tunnels and underpasses (Průvodce osvětlením tunelů a podjezdů) • CIE číslo 115–1995 Recommendations for the lighting of roads for motor and pedestrian traffic (Doporučení pro osvětlování komunikací pro motorovou a pěší dopravu) • CIE TC 5-12: Obtrusive light. Guide on the limitation of the effects of obtrusive light from outdoor lighting installations (Návod k omezení vlivů rušivého světla vyvolaného venkovním osvětlením), třetí návrh publikace, srpen 1995, • CIE 126-1997, Guidelines for minimizing sky glow (Směrnice pro minimalizaci záře oblohy), 1997 • CIE 136–2000 Guide to the lighting of urban areas (Průvodce osvětlováním obytných zón) • CIE 140–2000 Road lighting calculations (Výpočty osvětlení silničních komunikací) • Guidance notes for the reduction of light pollution (Návod k omezování světelného znečištění), the Institution of lighting engineers (ILE, britská Světelnětechnická společnost). Rugby, 1994. • Road lighting and the environment (Silniční osvětlení a životní prostředí). Londýn, Ministerstvo dopravy, 1993.

72

Veřejné osvětlení

Související články • Světelné signalizační zařízení

Externí odkazy a publikace Správci veřejného osvětlení Eltodo [12] – výrobce a správce veřejného osvětlení v Praze a mnoha dalších obcích v celé republice Technické sítě [[Brno [13]] a. s.] (historie a popis soustavy) Městské standardy pro veřejné osvětlení [14] (město Brno, 2002) Služby [[Blansko [15]] s. r. o. – veřejné osvětlení] Technické služby [[Hradec Králové [16]]] Služby města [[Pardubice|Pardubic [17]] a. s.] (od roku 2001 údržba, od roku 2002 i vlastníkem, téměř 10 000 světel) • Správa veřejného statku města [[Plzeň|Plzně [18]] (přísp. org.)] (18 700 svítidel, 12 300 sloupů atd., 4000 hodin ročně, ovládání převážně po kabelech z centrálních fotobuněk, pětina města má dálkovou kontrolu zapínacích bodů, do konce roku 2010 všude; smluvním provozovatelem Osvětlení s.r.o. ) • • • • • •

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Technické služby spol. s r. o. [[Postoloprty [19]]] (600 světelných míst) Technické služby města Kolína, s. r. o. [20] (3500 světelných bodů) Nehlsen Třinec s. r. o. [21] (3802 světelných bodů, 271 km vedení) Technické služby města [[Olomouc [22]]e a. s.] [[Kroměříž [23]]ské technické služby s. r. o.] Technické služby a. s. [[Frýdek-Místek [24]]] Technické služby Děčín a. s. [25] Technické služby [[Jablonec nad Nisou [26]] s. r. o.] Technické služby města Svitav [27] (1504 světelných míst s 1623 světelnými zdroji, údržba dodavatelsky firmou Jaroslav Macek) HRATES a. s. [[Uherské Hradiště [28]]], (stránky města) [29] Technické služby [[Jeseník [30]] a. s.], (popis činnosti) [31] Technické služby města [[Klatovy|Klatov [32]]] Technické služby [[Karviná [33]] a. s.] Služby města [[Rychvald [34]], spol. s r. o.] Technické služby [[Luhačovice [35]] příspěvková organizace] Technické služby [[Dačice [36]] s. r. o.] (824 světelných bodů, z toho 671 v provozu) TS [[Kutná Hora [37]] spol. s r. o.] Technické služby města [[Přerov [38]]a] Ostravské komunikace a. s. [39] Štěpánský & Fišer [40], Trutnov a více než 20 obcí v okolí, například Janské Lázně, Pec pod Sněžkou atd. Podnik služeb [[Jirkov [41]] s. r. o.] Sedlčanské technické služby s. r. o. [42]

73

Veřejné osvětlení

Jiné odkazy a reference • • • •

Společnost pro rozvoj veřejného osvětlení [43] Svetlo.IAN.cz [44] www.ian.cz, problematika světelného znečištění Ladislav Monzer: Osvětlení Prahy – proměny sedmi století, Praha, FCC Public/Eltodo, 2003 Průměrné ceny dopravní a technické infrastruktury – 6, Veřejné osvětlení [45] (Ministerstvo pro místní rozvoj, Ústav územního rozvoje, ediční řada Vesnice)

[1] Katalog svítidel pro veřejné osvětlení, velkoobchod Jakub [2] Pavel Klega: Moderní LED svítidla ještě zvýší atraktivitu metropole (http:/ / magistrat. praha-mesto. cz/ 82217_Moderni-LED-svitidla-jeste-zvysi-atraktivitu-metropole), Informační server pražského magistrátu, 11. 11. 2009 [3] Robert Oppelt: Pouliční lampy svítí už 160 let. MF Dnes, 15. 9. 2007 [4] Jan Halász: Politici - ti si hrají (http:/ / www. angelfire. com/ ga/ doupe/ ) [5] Jan Koukal pracuje ve firmě, jíž dal loni zakázku (http:/ / www. angelfire. com/ ga/ doupe/ #jankoukal), Mladá fronta 29.01.1999 [6] Peníze ODS ze sponzorských darů zřejmě stále nejsou v pořádku (http:/ / www. angelfire. com/ ga/ doupe/ #penizeODS), Sponzoři ODS dostávali zakázky od pražské radnice (http:/ / www. angelfire. com/ ga/ doupe/ #sponzoriODS), Lidové noviny, 08.09.1998 [7] [Pilotní projekt veřejného osvětlení s LED byl spuštěn v Praze], FCC Public [8] Dominika Patrovská: Na Praze 5 je zkušebně rozmístěno pouliční LED diodové osvětlení (http:/ / www. ekolist. cz/ zprava. shtml?x=2205257), Ekolist.cz, 12. 11. 2009, online též na webu ČIŽP (http:/ / www. cizp. cz/ 2322_Na-Praze-5-je-zkusebne-rozmisteno-poulicni-LED-diodove-poulicni-osvetleni), 13. 11. 2009 [9] Anketa - LED veřejné osvětlení (http:/ / www. eltodo. cz/ informacni-servis/ anketa. html) [10] Radnice vybrala správce pouličního osvětlení a hodin (http:/ / www. angelfire. com/ ga/ doupe/ #radnicevybrala), Právo, 30.07.1998 [11] Jan Hollan: Veřejné osvětlení se čtvrtinovou spotřebou elektřiny (http:/ / amper. ped. muni. cz/ light/ osv_brkr. htm), 6. listopadu 2000 [12] http:/ / www. eltodo. cz/ produkty-a-sluzby/ osvetleni. html [13] http:/ / www. tsb. cz/ article. asp?nArticleID=178& nDepartmentID=2& nLanguageID=1 [14] http:/ / www. brno. cz/ main/ dokumenty/ standardy/ [15] http:/ / www. sluzby-blansko. cz/ osvetleni. php [16] http:/ / www. tshk. cz/ cinvosds. aspx [17] http:/ / www. smp-pce. cz/ vo/ vo_main. htm [18] http:/ / www. svsmp. cz/ view. php?cisloclanku=2006051001 [19] http:/ / www. tspostoloprty. cz/ verejne-osvetleni/ [20] http:/ / www. tsmk. cz/ osvetleni. php [21] http:/ / www. nehlsen. cz/ VO_1. htm [22] http:/ / www. tsmo. cz/ cs/ info/ verejne-osvetleni-1 [23] http:/ / www. kmts. cz/ elektrika. html [24] http:/ / www. tsfm. cz/ elektro/ index. php [25] http:/ / www. tsd. cz/ osvetle. html [26] http:/ / www. tsj. cz/ verejneosvetleni/ [27] http:/ / www. svitavy. cz/ tsms/ vo. htm [28] http:/ / www. hrates. cz/ ?page=strediska/ verejne-osvetleni/ udrzba-verejneho-osvetleni [29] http:/ / www. mesto-uh. cz/ cms/ urad/ odbory/ odb_architekt_uzem_rozvoje/ oddeleni_strateg/ program_rozvoje_mesta/ profil_mesta/ technicka_infrastruktura [30] http:/ / www. tsje. cz/ svetla. htm [31] http:/ / www. tsje. cz/ spolecnost. htm [32] http:/ / www. klatovynet. cz/ ts/ onas. asp [33] http:/ / www. tsk. cz/ provozovna. php?id=4 [34] http:/ / sluzbyrychvald. wz. cz/ index. php?strana=300 [35] http:/ / www. tsluhacovice. cz/ sluzby. html [36] http:/ / www. tsdacice. cz/ index. php?c=33 [37] http:/ / tskh. cz/ osvet. htm [38] http:/ / www. tspr. prenet. cz/ [39] http:/ / www. okas. cz/ [40] http:/ / www. stepansky. cz/ index. php?sekce=verosv [41] http:/ / www. psjirkov. cz/ dokumenty. php?sekce_id=20 [42] http:/ / www. ts. sedlcany. cz/ osvetleni. html [43] http:/ / www. srvo. cz [44] http:/ / svetlo. ian. cz [45] http:/ / www. uur. cz/ default. asp?ID=980

• Aktuality z oblasti světelné techniky a osvětlení www.OSVĚTLE.cz (http://www.osvetle.cz)

74

Vlnová délka

75

Vlnová délka Vlnová délka (někdy též délka vlny) označuje vzdálenost dvou nejbližších bodů vlnění které kmitají ve fázi.

Značení • Značka: λ • Základní jednotka: metr, zkratka m • Další jednotky: viz délka Vlnová délka

Výpočet K vyjádření vlnové délky lze použít vztah , kde

je perioda,

frekvence vlnění a

je fázová rychlost šíření vlnění.

Vlastnosti Když světlo (a obecněji elektromagnetické vlnění) přechází z prostředí do jiného prostředí, jeho vlnová délka se násobí relativním indexem lomu n12, ale frekvence zůstává stejná. Vlnová délka se mění dle vztahu: . Louis-Victor de Broglie objevil, že i částice lze popsat vlnovou délkou: , kde h je Planckova konstanta, p je hybnost, m hmotnost, v rychlost a c rychlost světla.

Souvisejí články • • • • • • •

Vlnění Frekvence Perioda Vlnový vektor de Broglieho vlna Dualita částice a vlnění Elektromagnetické záření

Vlnová délka

76

Externí odkazy • Kalkulátor vlnové délky na frekvenci a obráceně (anglicky) [1]

Reference [1] http:/ / www. sengpielaudio. com/ calculator-wavelength. htm

Výbojka Tento článek potřebuje upravit do jednotného stylu Wikipedie nebo přiměřeně doplnit wikiodkazy na ostatní články. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně .

Výbojka je obvykle uzavřená trubice, naplněná směsí různých par a plynů, podle typu výbojky. Do této trubice zasahují z vnějšího prostředí dvě nebo více elektrod, které umožňují zavedení elektrického proudu do plynové náplně. Hlavní využití výbojek je přeměna elektrické energie na světlo. Podle tlaku plynové náplně výbojky dělíme na vysokotlaké (sodíkové, rtuťové, halogenidové,…) a nízkotlaké (rtuťové, sodíkové). Vlastní těleso výbojky může být ze skla, korundu a podobných materiálů. Mezi výbojky se obvykle řadí i tzv. obloukové lampy. Samotné těleso osvětlovacích výbojek bývá často umístěno v baňce, buď pokryté luminoforem, nebo čiré. Baňka bývá plněna inertní atmosférou, nebo vakuovaná, pro snížení tepelných ztrát. Rtuťové nízkotlaké výbojky se obvykle označují jako zářivky. Kromě výbojek určených jako osvětlovací existují výbojky usměrňovací určené k usměrňování střídavého proudu. Jedná se o skleněnou baňku, či v případě větších výbojek o kovovou komoru, vyplněnou inertním plynem (s případnou příměsí par kovového prvku), ve které je izolovaně umístěná žhavá katoda a studená anoda. Obě elektrody jsou vyvedeny skrz baňku ven ke kontaktům na patici. Katodu tvoří nejčastěji silný wolframový drát (žhavený z pomocného zdroje) pokrytý speciální směsí oxidů alkalických prvků schopných emise elektronů (oxidem barnatým, vápenatým a strontnatým). Anoda je buď z uhlíku, niklu, oceli nebo ji tvoří přímo kovová stěna výbojky. Usměrňovací výbojka se chová v elektrickém obvodu obdobně jako elektronka - dioda. Umožňuje průchod elektronů pouze ve směru od žhavé katody k anodě. V opačném směru nikoliv. Tím po jejím zapojení do obvodu dochází k jednocestnému usměrnění střídavého proudu. Usměrňovací výbojky se před hromadným nástupem výkonových polovodičů hojně užívaly v průmyslu. Usměrňovací výbojky se pro vyšší napětí plnily nejčastěji čistými parami rtuti, pro nízká napětí pak argonem. Výbojky určené pro velmi malá napětí, (používaná např. v nabíječkách autoakumulátorů), se často označovaly termínem tungarové lampy. Jejich předností ve srovnání s klasickou vakuovou diodou byl menší vnitřní odpor a podstatně větší proudová zatížitelnost. Ke stinným stránkám patřila náchylnost na přehřátí plynové náplně a nutnost nažhavit katodu ještě před zapojením anodového proudu. Další speciální výbojky se používají k omezení přepětí, podobným způsobem jako jiskřiště nebo bleskojistka. Princip činnosti je takový, že při provozním napětí výbojkou proud neprotéká, zápalné napětí výbojky je vyšší. Pokud napětí stoupne nad mez zápalného, začne protékat výbojkou dosti značný proud a napětí se omezí.

Výbojka

77

Související články • • • •

Zářivka Xenonová výbojka Doutnavka Elektronka

Xenonová výbojka Xenonová výbojka je zdrojem silného světla o velkém světelném toku. Její využití je omezeno vysokým vnitřním přetlakem za provozu s možností exploze. Používá se tam, kde je možno okolí chránit dostatečně pevnou lampovou skříní.

Uplatnění v kinech Od 60. let 20. století (v Československu později) našla xenonka výrazné uplatnění, a to v kinech, jako zdroj světla promítačky. Postupně uplně vytlačila dřívější obloukové lampy s pohyblivými uhlíky, jež byly náročné na obsluhu a skýtaly horší kvalitu obrazu.

Xenonová výbojka za provozu, snímek byl pořízen přes kontrolní okénko lampové skříně projektoru

Předností xenonové výbojky je dlouhá životnost, až několik tisíc provozních hodin. Velkou výhodou je teplota chromatičnosti světla 5600-6000° K, tedy jako přirozené světlo. Při běžném provozu kin (nikoli nepřetržitých multiplexů) má xenonka (slengový jazyk promítačů) životnost několik let. Ovšem při výměně je nutno dbát velkého nebezpečí kvůli hrozícímu výbuchu při nevhodné manipulaci (viz velký přetlak baňky výbojky). Oděv promítačů se v té době podobá oděvu pyrotechniků.

Xenonová výbojka v ochranném přepravním pouzdře

Konstrukce Baňka výbojky je z taveného křemene. Je naplněna xenonem pod tlakem 8-25 atmosfér. Při provozu tlak stoupá na 25-75 atm. Wolframové elektrody jsou pevně ukotveny. Zdrojem světla je oblouk mezi elektrodami. Zážeh oblouku obstarává impuls vysokého napětí o hodnotě až 60.000 voltů, který pomůže vytvořit ionizovanou cestu. Obvyklá provozní poloha bývala svislá, v současné běžně i univerzální, nebo vodorovná. Při provozu ve svislé poloze je kladná elektroda vždy nahoře, záporná dole, rozměry oblouku jsou relativně malé. Zvláštností xenonových výbojek je velmi nízké napětí oblouku a vysoké proudové intenzity. Kromě kulových výbojek se používají i trubicové typy se středním provozním tlakem kolem 1 atmosféry, někdy extrémně výkonné (stovky kilowattů). Velmi často bývají chlazené vodou, obtékající je v souosé skleněné trubici. Velmi silné xenonové výbojky kulové mají (zhruba od 10 kW) elektrody zčásti chlazené vodou, která jimi protéká.

Xenonová výbojka

78

U xenonových výbojek pro použití na vědecké účely často nalezneme kombinaci xenon/rtuť (obohacuje se spektrum).

Zářivka Zářivka je nízkotlaká výbojka, která se používá jako zdroj světla.[1] Tvoří ji zářivkové těleso, jehož základem je nejčastěji dlouhá skleněná trubice se žhavícími elektrodami, naplněná rtuťovými parami a argonem. V nich nastává doutnavý výboj, který ale září převážně v neviditelné ultrafialové oblasti. Toto záření dopadá na stěny trubice, které jsou obvykle pokryty luminoforem. Tato látka absorbuje ultrafialové záření a sama září ve viditelné oblasti. Zářivka tak svítí.

Nejrůznější druhy zářivek. Nahoře jsou dvě kompaktní zářivky, horní určena pro provoz s elektronickým předřadníkem, druhá shora má v patici zapalovač. Dole dvě lineární zářivky různých průměrů. Zápalka je pro porovnání velikosti.

Stavba zářivky Hlavní část zářivky se skládá ze zářivkové trubice, v níž jsou páry rtuti a argon, a na obou koncích se nacházejí patice s kovovými elektrodami. Ty jsou pokryty vrstvou oxidů barya, stroncia a vápníku, které při teplotě asi 700 °C dobře emitují elektrony. Trubice je plněna argonem pod tlakem asi 400 Pa. Parciální tlak par rtuti je asi 0,6 Pa. Směs těchto plynů vykazuje Penningův jev – výboj v této směsi nastane při nižším napětí, než v obou plynech samostatně. Pro udržení výboje v zářivce dlouhé 120 cm tak stačí napětí 100–120 V.[2]

Zářivková trubice. Části: 1 - skleněná trubice, 2 žhavené elektrody, 3 - povlak luminoforu, 4 kontakty

Popis funkce zářivky Pro výboj v plynu platí, že čím větší proud protéká, tím je úbytek napětí na výboji menší. Proto musí být proud zářivkou zapojenou v obvodu omezen vhodným způsobem, např. předřadným odporem, tlumivkou (v obvodech střídavého proudu) nebo elektronickým předřadníkem. Důvodem pro použití tlumivky je její poměrně nízká cena, spolehlivost a také to, že se na ní indukuje napětí potřebné k zapálení výboje v zářivkové trubici. Pro zapálení (start) potřebuje zářivka napětí vyšší než při dalším ustáleném provozu. Proto se ještě k zářivkové trubici v klasickém zapojení připojuje startér. Ten je tvořen skleněnou baňkou o velikosti asi 2 cm, která je naplněna argonem a neonem a vybavena dvěma elektrodami. Jedna elektroda je obyčejná pevná a druhá je tvořena bimetalovým páskem. Pokud je zářivka vypnuta, tyto elektrody se nedotýkají.

Zářivka

79

Startování zářivky Po připojení do sítě nastane nejprve ve startéru doutnavý výboj, kterým se začnou ohřívat elektrody. Tím se bimetalový pásek ohýbá směrem k pevné elektrodě. (Proud doutnavým výbojem nestačí k rozžhavení elektrod zářivky a v důsledku nedostatku nabitých částic neprochází ani zářivkovou trubicí.) Zhruba po jedné sekundě se bimetalový pásek dotkne pevné elektrody a doutnavý výboj ve startéru zanikne. Přes tlumivku a elektrody zářivky teď protéká proud, který způsobí rozžhavení elektrod uvnitř zářivky. Žhavením emitované elektrony vytvoří kolem elektrod zářivky značnou ionizaci plynů.

Zapojení startéru a tlumivky k zářivkové trubici. a - vstup, b - tlumivka, c - kompenzační kondenzátor, d - startér, e - bimetalová elektroda, f - odrušovací kondenzátor

Doutnavý výboj v zářivce Bimetalový pásek ve startéru se ochlazuje a oddaluje od pevné elektrody, čímž se přeruší elektrický proud ve startéru. Na tlumivce vlivem magnetická indukce vznikne napěťový impuls, napětí mezi elektrodami zářivkové trubice se zvýší a naskočí výboj v ionizovaném plynu s menší elektrickou pevností, následně dojde k ionizaci celého obsahu trubice a doutnavý výboj probíhá již při značně nižším napětí. Jakmile výboj v trubici probíhá, napětí ze sítě se dělí na úbytek na zářivce a na tlumivce. To vede k poklesu napětí na tlumivce a tlumivka slouží již jen místo ochranného jalového rezistoru. Zapalovací napětí startéru je vyšší, než provozní napětí zářivky, a proto startér znovu nezapálí. V zářivce vzniká doutnavý výboj, který vyzařuje ultrafialové záření. To se díky luminoforu, který je na stěnách zářivkové trubice přemění na záření světelné. Všechny popsané fáze rozsvícení zářivky probíhají velmi rychle, přesto můžeme pozorovat určité zpoždění mezi stisknutím vypínače zářivky a jejím rozsvícením.

Elektronický předřadník v některé literatuře také vysokofrekvenční předřadník je elektronický přístroj, který rozsvěcí a napájí zářivku. Je součástí svítidla a nahrazuje tlumivku se startérem a kondenzátorem. Zpravidla jediný předřadník napájí všechny zářivky ve svítidle, až čtyři. Předřadník nelze použít pro dvoupinové kompaktní zářivky s vestavěným startérem. Naopak kompaktní zářivky s žárovkovou paticí (tzv. úsporky) mají celou elektroniku předřadníku vestavěnou v patici. Principem je elektronický předřadník měnič napětí, koncipovaný nejčastěji tak, že vstupní střídavé napětí usměrní a následně vyrobí střídavé napětí o frekvenci 30 kHz. Tímto vysokofrekvenčním napětím se teprve napájí zářivka. Dnešní předřadníky jsou s teplým startem. To znamená, že před zažehnutím výboje jsou elektrody zářivky 0,5–1,5 sekundy předehřáty. Tím se významně snižuje opotřebení elektrod, zážeh je okamžitý, bez blikání. Vysokofrekvenční napájení zařídí, že lidské oko nerozpozná chvění světla za provozu. Je prakticky potlačen také stroboskopický jev. To je to zdánlivé zastavení otáčejících se hřídelí pod zářivkou napájenou 50 Hz. Stejnosměrný meziobvod (usměrnění a rozsekání napájecího napětí) zajišťuje stabilní svit zářivky v širokých mezích kolísání vstupního napětí. Kvalitní předřadníky fungují při vstupním napětí 195–250 V. Elektronickým předřadníkem je možné napájet prakticky všechny zářivky mimo kompaktní typy s vestavěným startérem (dvoupinové). Moderní zářivky, například lineární zářivky T5 o průměru 16 mm jsou konstruovány už jen

Zářivka pro provoz s elektronickým předřadníkem. Mimo výše popsané předřadníky existují také stmívatelné předřadníky, které umožňují měnit jas zářivek v rozsahu 3–100 %. U analogového stmívatelného předřadníku se jas zářivky řídí malým stejnosměrným napětím 1–10 V. Předřadník má dva vstupy: silový 230 VAC a ovládací 1–10 VDC. Pro vlastní nastavení jasu je nutný další přístroj, kterým vytváříme řídící napětí. Často vzhledově odpovídá klasickému otočnému žárovkovému stmívači. Nelze ho ale zaměnit, žárovkový stmívač nevytváří na výstupu potřebné stejnosměrné napětí. Také v systémech inteligentní elektroinstalace (KNX-EIB) existují přístroje schopné generovat vhodné ovládací napětí. Digitální stmívatelný předřadník je ovládaný po sběrnici speciálním protokolem DALI v rozsáhlých systémech osvětlení. Digitální předřadníky s funkcí „Switch-Dimm“ je možné ovládat obyčejným tlačítkem. To se využívá v menších instalacích. Také digitální předřadník má silový vstup 230 VAC a ovládací vstup, v tomto případě svorky pro připojení sběrnice. Pokud má navíc funkci „Switch-dimm“, má ještě další vstup pro ovládací napětí 230 VAC. Při ovládání tlačítkem se krátkým stiskem zářivka zapne/vypne a přidržením tlačítka se stmívá/rozsvěcí. Z pohledu uživatele se svítidlo chová stejně jako žárovkové svítidlo ovládané dotykovým stmívačem. U analogových i digitálních stmívatelných předřadníků lze jedním regulátorem nebo tlačítkem ovládat více předřadníků (více zářivek). Hlavní výhody elektronických předřadníků jsou: • nižší hmotnost předřadníku proti konvenční sestavě tlumivka, startér, kondenzátor, • nižší vlastní spotřeba předřadníku a tím také nižší produkce odpadního tepla – důležité u vestavných svítidel do podhledů, • šetrný a rychlý start zářivky bez blikání, prodloužení životnosti zářivky, • napájení VF napětím zaručuje klidné světlo bez chvění, vysokou frekvenci, na které běží transformátorky v předřadníku lidské ucho neslyší, • stmívání zářivek je při použití vhodného předřadníku možné.

Světelné vlastnosti zářivek U zářivek napájených střídavým proudem není intenzita světla konstantní, ale zářivka bliká a vytváří stroboskopický efekt. Při napájení ze sítě s frekvencí dvojnásobku síťového kmitočtu, v Evropě tedy 100× za sekundu. Pro osvětlování tam, kde tento efekt vadí (např. v průmyslu), se vyrábějí svítidla s potlačením stroboskopického efektu, nebo se jednotlivá osvětlovací tělesa připojují na různé fáze elektrického rozvodu. U zářivkových těles s elektronickým předřadníkem bývá kmitočet dostatečně vysoký (desítky kHz) a stroboskopický efekt obvykle nepůsobí rušivě. Volbou luminoforu a náplně zářivkové trubice je možné vyrobit zářivky: • bílé s různou barevnou teplotou. Typické barevné podání bývá u některých výrobců označováno stručnými názvy, např. Daylight, Cool white, Warm white.[1] • Germicidní – pro ničení mikroorganismů, bakterií, plísní, kvasinek a virů • Erytermální – pro použití v soláriích • UV - obvykle bez luminoforu - jako zdroj ultrafialového záření pro různé účely • speciální pro pěstování rostlin, terária, akvária... zajišťují vhodné světelné podmínky pro rostliny a živočichy • barevné - pro dekorační účely • „s černým světlem“ – UV záření, obvykle okolo 395 nm pro buzení fluorescence a luminiscence, např. v testerech bankovek, dekoračním a trikovém osvětlování

80

Zářivka

Označování zářivek Typové označení zářivek obsahuje jak označení tvaru a příkonu, tak základní popis světelných vlastností. Příklad: L 18W/840 označuje lineární zářivku s příkonem 18W, první číslice za lomítkem znamená index podání barev v rozsahu 80 - 90 a poslední dvě číslice uvádějí zkráceně teplotu chromatičnosti ve stovkách Kelvinů. Konkrétně "40" znamená 4000 K, tedy barva světla chladná bílá (cool white).

Energetické parametry zářivek Při příkonu 40 W se 21 % dodané energie přemění na světlo, 24,8 % na infračervené záření a 54,2 % na odvedené teplo.[zdroj?]

Životnost zářivek Životnost zářivek je lepší než životnost žárovek. Při četnosti spínání 8krát za 24 hodin vydrží asi 8 000 až 12 000 hodin, než světelný tok poklesne asi na 85 %. Zářivku není vhodné často zhasínat a rozsvěcet, protože se při startu více opotřebovává emisní vrstva oxidů barya, stroncia a vápníku na elektrodách.

Výroba zářivek Skleněné trubice projdou nejdříve mycím tunelem, kde jsou propláchnuty demineralizovanou vodou. Pak následuje jejich vysušení a nanesení luminiscenční vrstvy. K tomu se používá řídký roztok nitrocelulózy s drobnými částicemi luminoforu. Tato řídká suspenze se prolévá trubicemi a ulpívající část vytvoří rovnoměrný povlak. Po dalším usušení jdou trubice do pece, kde se postupně nitrocelulóza vypálí a na stěně trubice zůstanou jen částice luminoforu. K připraveným trubicím se přitaví patky - konce trubic s elektrodami. Patky mají ještě plnicí trubičky, jimiž se odčerpá z trubic vzduch a vodní páry. Následuje první nažhavení elektrod, při kterém se povlak uhličitanů barya, stroncia a vápníku změní na oxidy. Pak se do trubice plní přesné množství argonu a rtuti a skleněné plnicí trubičky se plamenem zataví a uzavřou. Hotové zářivky se poprvé rozsvítí ve vysokofrekvenčním elektrickém poli a vadné kusy automat vytřídí.

Reference [1] Narva: Další informace o zdrojích světla (http:/ / shop. narva. cz/ files/ info. pdf) [2] Gymnázium F. X. Šaldy, předmětová komise fysiky: Vedení elektrického proudu v plynech a ve vakuu – Poznámky & ilustrace (http:/ / jan. gfxs. cz/ studium/ files/ elektro/ plyny. pdf), Zářivka

Literatura • Hubeňák, Josef: Fyzika a technika, Gaudeamus, Hradec Králové 1996, ISBN 80-7041-685-8 • Habel, Jiří: Světelná technika a osvětlování, FCC Public 1995, ISBN 80-901985-0-3

Související články • Kompaktní zářivka • Žárovka

81

Zářivý výkon

82

Zářivý výkon Tento článek není ozdrojován a může obsahovat informace, které je třeba ověřit. Jste-li s předmětem článku dostatečně seznámeni, pomozte prosím vylepšit tento článek doplněním věrohodných zdrojů, které dokládají uvedená tvrzení.

Zářivý výkon je souhrnný výkon, který těleso vyzařuje do prostoru jako elektromagnetické záření. Může jít o • rádiové vlny, např. u pulsarů nebo jiných antén; • světelný tok žhavého tělesa, např. žárovky, nebo i světlo chladných světelných zdrojů, jako zářivek nebo LED; • tepelné záření nebo jinak také pro lidské oko neviditelné infračervené záření těles podle jejich teploty. Rozložení energie do jednotlivých frekvenčních pásem popisuje Planckův vyzařovací zákon.

Rádiové záření

Tato část článku potřebuje úpravy. Můžete ji vhodně . Jak by měly články vypadat, popisuje stránka Vzhled a styl.

Světelné záření

Tato část článku potřebuje úpravy. Můžete ji vhodně . Jak by měly články vypadat, popisuje stránka Vzhled a styl.

Běžnou otázku osvětlení prostředí člověka řeší inženýři osvětlovací technikou, jednou z hlavních veličin je právě světelný tok.

Sběr světla

Tato část článku potřebuje úpravy. Můžete ji vhodně . Jak by měly články vypadat, popisuje stránka Vzhled a styl.

V současnosti intenzivně probíraným tématem jsou obnovitelné zdroje energie, jedním z nich je právě Sluneční světlo: Na povrch Země dopadá cca 1300 W energie, z toho cca 800 W ve formě světla. Na orbitě jsou intenzity a toky ještě mnohem vyšší. I v běžném životě se již dnes setkáváme s fotovoltaikou.

Zářivý výkon

83

Astronomie Zářivý výkon (také zářivost, luminosita) je souhrnný výkon, který vyzařuje hvězda do okolního prostoru. Značka je L, jednotka watt, avšak u hvězd kromě Slunce obvykle používáme jako jednotku zářivý výkon Slunce, kde =3,827×1026W (někdy značíme LS nebo L0). Výkony jiných hvězd pak poměrujeme touto poměrnou jednotkou. Zářivý výkon lze vyjádřit pomocí absolutní magnitudy

nebo podle Stefan-Boltzmannova zákona

kde R je poloměr hvědy, σ Stefan-Boltzmannova konstanta a T povrchová teplota hvězdy. Pomocí známých hodnot Slunce můžeme vzorec přepsat do tvaru:

Zářivý výkon některých hvězd Název hvězdy

Magnituda Vzdálenost [ ly ] Zářivost [ L/L0 ]

Eta Carinae

3.9 až 10.5

7500

5,500,000

Deneb

1.25

1600

250,000

Betelgeuse

0.58

430

60,000

Spica

1.00

262

14,000

Polárka

1.97

430

2,200

Aldebaran

0.85

65

140

Vega

0.00

25

47

Sirius

−1.46

8,6

22

Proxima Centauri 11.05

4,3

0.00006

Tepelné záření

Tato část článku potřebuje úpravy. Můžete ji vhodně . Jak by měly články vypadat, popisuje stránka Vzhled a styl.

Tepelné záření je jednou ze tří možností vytápění: • translačně - prřesunem celého hmotného média, např. pomocí parovodů, • vedením tepla - vzájemným dotykem, což reprezentuje např. tepelná propustnost zdiva a oken, • právě zářením - nebo též sáláním, např. z akumulačních kamen.

Zářivý výkon

84

Sběr tepla

Tato část článku potřebuje úpravy. Můžete ji vhodně . Jak by měly články vypadat, popisuje stránka Vzhled a styl.

Opět lze zachycovat energii Slunce a to i jeho tepelnou složku: Tak lze vyhřívat bazény a prodlužovat jejich letní sezónu nebo teplo zachycovat tepelnými kolektory na střechách a svádět ho do budov do výměníků a akumulátorů.

Související články • • • •

absolutně černé těleso chromatika a teplota barvy třetí Kirchhoffův zákon - zákon tepelného záření tři Kirchhoffovy zákony spektrografie

Účinnost (fyzika) Ve fyzice je účinnost fyzikální veličina, která udává poměr mezi výkonem a příkonem stroje při vykonávání práce. Energie dodaná stroji musí být vždy větší než práce strojem vykonaná (v opačném případě bychom mluvili o tzv. Perpetuum mobile), kvůli ztrátám – přeměně energie na neužitečné druhy (např. v důsledku tření se mění mechanická energie v teplo). Proto účinnost je vždy menší než 100 %. Značka: η Základní jednotka: bez jednotky, příp. % Výpočet:

Světelná účinnost klasické žárovky je asi 10 %

, kde P' je výkon, P je příkon. Místo výkonu a příkonu lze dosazovat celkovou práci, kterou stroj vykonal a celkovou energii, kterou stroj spotřeboval.

Účinnost (fyzika)

Energetická účinnost Jinak lze tuto veličinu definovat jako „energetickou účinnost“, pro níž platí: Energetická účinnost je podíl využité energie k vložené energii. Výsledkem je číslo menší než 1, a proto se často uvádí v procentech.

Účinnost větší než 1 Tepelné čerpadlo V některých případech se lze setkat i s účinností větší než 1. V tom případě se jedná o tepelné čerpadlo, kde se jako vstup bere pouze vložená ušlechtilá energie (například elektrický proud) a do výstupu se připočte i teplo načerpané z dalšího zdroje. Ten do takto pojaté energetické bilance není záměrně započten - například proto, že není na rozdíl od elektřiny zpoplatněn.

Spalování Účinnost vyšší než 1 se někdy uvádí i u kotlů pro ohřev vody. Je to dáno tím, že jako základ účinnosti kotlů se nebere spalné teplo paliva (které vyjadřuje celou chemickou energii), ale jeho výhřevnost, ve které není započtena energie skupenského tepla vodní páry ve spalinách. Pokud se toto teplo využije (voda zkondenzuje), může být využitá energie vyšší než výhřevnost a jejich poměr je pak vyšší než 1. Teplo předané vodě je však vždy menší nežspalné teplo a celková účinnost je tak vždy menší než 1.

Související články • účinnost (právo)

85

Žárovka

86

Žárovka Žárovka je jednoduché zařízení k přeměně elektrické energie na světlo. Funguje na principu zahřívání tenkého, obvykle wolframového vodiče elektrickým proudem, který jím protéká. Při vysoké teplotě vlákno žárovky září především v infračervené oblasti, zčásti i ve viditelném světle. U přežhavených žárovek (projekční typy, halogeny apod.) najdeme ve spektru i ultrafialové záření, avšak baňka žárovky z obyčejného skla je pro ultrafialové záření prakticky nepropustná. Z optického hlediska se vlákno žárovky nechová jako absolutně černý zářič, ale jakoby bylo o několik set kelvinů teplejší (wolfram je selektivní zářič).

Využití a charakteristika Obyčejná žárovka se dosud často používá v domácnostech a je také základem většiny přenosných svítidel.[zdroj?] V automobilových světlometech nebo v domácnostech, když má být světlo soustředěno do jednoho místa, se často využívají halogenové žárovky.

Žárovka

Mezi hlavní výhody žárovky jako světelného zdroje patří vysoce automatizovaná výroba, vynikající podání barev (Ra = 100), možnost přímého napájení z elektrické sítě, absence zdraví škodlivých látek. Mezi nevýhody patří především nízká účinnost a měrný výkon (kolem 10-15 lm/W), krátký život a velká závislost parametrů na napájecím napětí.

Historie Vynález Technologicky výrobu žárovky zvládl Thomas Alva Edison v roce 1879, na trh byly uvedeny žárovky v provedení s bambusovým vláknem a standardní šroubovací paticí E27 v roce 1881. Edison ale není vynálezcem žárovky. Jeho předchůdcem byl Heinrich Göbel. První pokusy se žárovkou (principiálně vznik světla žhavením materiálů průchodem elektrického proudu) lze datovat k roku 1805 (Humphry Davy). Jako datum jejího vynalezení je často uváděn rok 1854 a jméno Göbel (Goebel), ale výrobou žárovky v soudní síni Edison dokázal, že prvenství ve využití patří jemu.

Další vynálezy Ze žárovky se později vyvinula elektronka, která byla základem elektronických přístrojů až do vynálezu tranzistoru. Efekt vyzařování elektronů z rozžhaveného vlákna objevil kolem roku 1890 T. A. Edison a tento efekt je po něm pojmenován. Střední doba života standardní žárovky je 1000 hodin. (Střední doba života znamená, že po uvedené době musí být v provozu nejméně 50% původních žárovek).

Žárovka v českých zemích První elektrické světlo v našich zemích měl Robertův cukrovar v Židlochovicích, jeden z nejmodernějších podniků té doby. Zde se rozsvítila žárovka již v roce 1880. Na pařížské výstavě svítily žárovky v roce 1881 a téhož roku měla elektrické osvětlení Daňkova strojírna v Praze. První divadlo s vlastním elektrickým osvětlením na evropské pevnině mělo Brno - Mahenovo divadlo bylo otevřeno koncem roku 1882. Elektrické osvětlení v Národním divadle bylo zadáno v roce 1883. I přes protesty Františka Křižíka se však v Čechách nejprve upřednostňovalo obloukové

Žárovka

87

osvětlení.

Konstrukce Původní Edisonovy žárovky měly uhlíkové vlákno (zuhelnatělý bambus), dnes se obvykle využívá wolfram, který lépe odolává vysokým teplotám. Aby vlákno neshořelo, je umístěno v baňce z obyčejného skla, ze které je vyčerpán vzduch. U standardních žárovek do 15 W je obvykle baňka vakuovaná (vzduchoprázdná), u silnějších žárovek je plněná směsí dusíku a argonu, ale také řidčeji kryptonem, nebo dokonce xenonem. Tyto náplně umožňují vyšší provozní teploty vlákna, omezují jeho stárnutí rozprašováním nebo odpařováním. U standardních a velkých žárovek je náplň volena tak, aby se za provozu tlak v baňce přibližně srovnal s tlakem atmosférickým.

Použití Žárovky stárnou podle doby svícení: Jejich životnost se počítá v tisících hodin a je téměř nezávislá na počtu cyklů rozsvícení a zhasnutí.[zdroj?]

Skleněná baňkaNáplň : nízkotlaký inertní plynWolframové vláknoKontaktní vláknoKontaktní vláknoPodpůrná vláknaDržák (sklo)Kontaktní vláknoEdisonův závitZávit pro objímkuIzolaceElektrický kontakt fáze (elektrotechnika)fáze

Jakožto teplotní světelný zdroj dávají stálé spojité světelné spektrum, proto jsou vhodné do domácností, kuchyní, dílenských provozů a všude tam, kde je potřeba zachovat věrnost barev. Z tohoto pohledu vycházejí lépe než běžné výbojové zdroje, jako zářivky a výbojky, které naopak bývají monochromatické a pulsují s frekvencí elektrorozvodné sítě.

Srovnání s kompaktními zářivkami Výhody žárovek • Jas žárovek se dá plynule regulovat. • Výroba žárovek je mnohem jednodušší, levnější a energeticky úspornější. Konstrukčně jsou jednoduché, neobsahují žádný elektronický předřadník. • Žárovky jsou ekologicky nezávadné, neobsahují žádné nebezpečné látky.[zdroj?] Zářivky se musí složitě ekologicky likvidovat jako nebezpečný odpad, protože obsahují rtuť a toxický luminofor. • Jsou několikanásobně (pětkrát až 25krát) levnější. • Žárovky neemitují žádné nebezpečné záření. • Žárovky vyzařují spojité spektrum světla podobně jako je tomu u slunečního záření. Pro změnu zase zářivky: • Zářivky blikají frekvencí elektrorozvodné sítě. Z toho důvodu je jejich použití omezené tam, kde se vyskytují rychle rotující předměty, zejména se to týká dílen s obráběcími stroji. Vlivem stroboskopického jevu se totiž rotující předmět osvětlený přerušovaným světlem může jevit jako stojící. • Levnější zářivky emitují UV záření, které může při dlouhodobé expozici nevratně poškodit zrak, v malém množství vyzařují, díky obsahu těžkých kovů, i rentgenové záření.[zdroj?]

Žárovka

88

Nevýhody žárovek • Nízká energetická účinnost - většina elektrické energie se promění v teplo. Účinnost ovšem zpravidla roste s příkonem.[zdroj?] • Žárovky mají kratší životnost, která se pohybuje nejčastěji kolem 1000 hodin provozu. • Některé halogenové žárovky emitují UV záření

Regulace výkonu Konstrukce žárovkám dovoluje jejich používání i při nižších než jmenovitých napětích: Příkon je přímo úměrný kvadrátu napětí, takže i produkovaný světelný zářivý výkon se s napětím plynule mění. Pro regulaci se i v domácnostech se běžně používají tzv. stmívače. Stmívače jsou naopak neopužitelné u zářivek, například kompaktní zářivka se jím zničí.

Přežhavené žárovky Bylo navrženo, aby byl článek rozdělen a aby byla tato kapitola přenesena do nového článku s názvem Přežhavená žárovka. (diskuse)

U vysoko přežhavených žárovek (také halogenových) bývá provozní tlak mnohonásobně vyšší, než atmosférický. To je třeba brát na zřetel a omezit možnost exploze speciálním sklem, síťkou a podobně. Tam, kde tato možnost není (optická zařízení, reflektory) je nutno počítat s rizikem rozlétnutí žhavých střípků. Tyto žárovky bývají plněny halogenovými sloučeninami, původně čistým jódem, nyní různými organickými sloučeninami bromu (brommetan, bromofosfonitrit, a podobně).

Halogenová žárovka Halogenová žárovka je speciální druh žárovky, u které se dosahuje vyšší teploty vlákna (a tedy vyšší světelné účinnosti a bělejšího světla) a/nebo delší životnosti tím, že se do atmosféry uvnitř baňky přidá sloučenina halového prvku (halogenu, např. bromu nebo jodu). V žárovce probíhá tzv. halogenový cyklus, kde se při vysoké teplotě vypařující wolfram slučuje a rozpadá např. s bromem. Díky tenzi wolframových par v blízkosti vlákna se omezuje jeho vypařování - výsledkem je delší životnost a zvýšení světelného toku (měrný zářivý výkon až 20 lm/W).

Žárovka

89

Nahrazování Pro delší životnost a lepší energetickou účinnost jsou žárovky nahrazovány (v některých zemích i nuceně, právními regulacemi), především zářivkami nebo výbojkami. Snahou je využít pro osvětlování také LED (svíticí diody). Výhodou svíticích diod je mimořádná životnost, možnost nastavit libovolnou barvu světla (systémy s trojicí RGB diod).

Odkazy Související články • Zářivka

Literatura • Šťastný J., Remek B.: Autoelektrika a autoelektronika, T.Malina nakladatelství 2003, ISBN 80-86293-02-5 • Habel Jiří: Světelná technika a osvětlování, FCC Public 1995, ISBN 80-901985-0-3 • LÁNÍČEK, Robert. ELEKTRONIKA - obvody, součástky, děje. Praha : BEN - technická literatura, 1998. ISBN 80-86056-25-2. Kapitola 2.5, s. 77-78.

Externí odkazy • • • •

Uspořit mohou i žárovky a diody [1] Muzeum a fotogalerie světelných zdrojů S. Slabyhoudka [2] Klasické žárovky skončí do roku 2012 [3] Čím nahradit klasické žárovky? [4]

Reference [1] [2] [3] [4]

http:/ / bydleni. lidovky. cz/ home-bydleni. asp?c=A081202_143835_home-bydleni_glu http:/ / www. bulbmuseum. eu/ http:/ / www. nazeleno. cz/ bydleni/ osvetleni-1/ rozhodnuto-klasicke-zarovky-skonci-do-roku-2012. aspxRozhodnuto! http:/ / www. nazeleno. cz/ bydleni/ osvetleni-1/ cim-nahradit-klasicke-zarovky-zarivky-halogeny-nebo-led-diody. aspx

Zdroje článků a přispěvatelé

Zdroje článků a přispěvatelé Amalgám  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7521595  Přispěvatelé: BobM, Dromed, Flukas, Horst, Japo, Joker Island, LiMr, Pavel Q, Sumivec, Timichal, Vrbova, 13 anonymní úpravy Ekologie  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7630204  Přispěvatelé: Adamek577, Beren, BobM, Cafourek, Cinik, Dosty.km, Faigl.ladislav, Horst, JanDlubal, Japo, Karakal, Kf, Koroner, Kotec, Kozuch, Kubasek, Kuvaly, Ludek, Mercy, Michal Jurosz, Milhaus, Mirek256, MiroslavJosef, Mojza, Mrkvon, Nádvorník, Podzemnik, Radouch, Reo On, Schekinov Alexey Victorovich, Tchoř, Tlusťa, Tuten, Vrba, Wikimol, 46 anonymní úpravy Elektromagnetické pole  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7134671  Přispěvatelé: Ebaddon, Kenad, LiborX, Ludek, Martin Peterka, Miraceti, MiroslavJosef, Oashi, Pajs, 4 anonymní úpravy Elektromagnetické vlny  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7594512  Přispěvatelé: BobM, Harold, Matěj.Suchánek, MiroslavJosef, Petr Karel, Postrach, Woosh, ZbynekSkvor, Zdenekk2, 22 anonymní úpravy Elektromagnetické záření  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7359809  Přispěvatelé: Beren, BobM, Chmee2, Fcelda, H11, Karpi, Kf, LiborX, M97uzivatel, Mad, Mercy, Miraceti, MiroslavJosef, Mojza, Mormegil, Postrach, Radek.Peka, Spock lone wolf, Sumil, Tex, Tlusťa, ZbynekSkvor, 17 anonymní úpravy Fotometrie  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7567439  Přispěvatelé: Packa, Pajs, Podvečerníček, Richard W., Svajcr, 3 anonymní úpravy Foton  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7674719  Přispěvatelé: Aemilius, BobM, Egg, Fcelda, Miraceti, MiroslavJosef, Pajs, Pavel Cvrček, Pete, Petr Karel, Pitel, Postrach, Reaperman, Sumil, Syntex, Tchoř, 13 anonymní úpravy Frekvence  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7644192  Přispěvatelé: JOtt, Kf, Li-sung, Limojoe, Ludek, Mercy, MiroslavJosef, Mojza, Mormegil, Onovy, Pajs, Petr Karel, Petr.adamek, Petrus, Postrach, Sumil, Tchoř, Tex, Wiki-vr, 17 anonymní úpravy Index podání barev  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7154460  Přispěvatelé: Leotard, Svajcr, Trosos, 1 anonymní úpravy Indukční lampa  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7334355  Přispěvatelé: H11, Horst, Kf, Loupeznik, Partypower, Paxan, Postrach, Ragimiri, Roman Dojcsán, 7 anonymní úpravy Intenzita osvětlení  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7163749  Přispěvatelé: Gumok, H11, Kacir, Podvečerníček, 3 anonymní úpravy Jas  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7272066  Přispěvatelé: BobM, Hidalgo944, Johann, Kf, LiMr, Mstasa, Podvečerníček, Postrach, Richard W., Svajcr Kelvin  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7560496  Přispěvatelé: Adam Zábranský, Adrian, Baffclan, Beno, BobM, DaBler, Garoten, Gumruch, Harold, Hashar, Hugo, Jan.Kamenicek, Jedudedek, Karel, Kf, Kotec, Li-sung, Maniak13, Martesing, Matěj.Suchánek, Mercy, Mircea, MiroslavJosef, Mojza, Mormegil, Nyvltak, Pavel Kotrč, Petr Karel, Postrach, Technyck, Tom.k, WhiteTimberwolf, 30 anonymní úpravy LED  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7659518  Přispěvatelé: Acci, Adam Zivner, Ameeck, Avayak, AzeRoonCZ, Chupito, DaBler, Danny B., Egg, FDominec, Faigl.ladislav, Ganimoth, Gortis, Gumok, Harold, Honza chodec, Hugo, JIP-cz, Jary, Joker Island, Josef Dvoracek, Jowe, Jponcarova, Jvs, Kacir, Leotard, Li-sung, LiborX, Ludek, MartinPF, Mercy, Miaow Miaow, Mildasb, Miraceti, MiroslavJosef, Ondřej Groborz, Onovy, Pastorius, Pavel Jelinek, Phobulos, Sebesta, Serych, Silan, Tchoř, Tlusťa, Torm, Truhlan, Vanessa, Vitecek, Vojťák, W.Rebel, Zagothal, Zirland, 80 anonymní úpravy Lidské oko  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7468799  Přispěvatelé: Bomber, Chmee2, Faigl.ladislav, Formol, H11, Harold, Jenda H., Jirka O., Kozuch, Mercy, MiF, Tchoř, Valtameri, Vojtech.dostal, 16 anonymní úpravy Magnetismus  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7410062  Přispěvatelé: Beren, CYBERDEMON, Chmee2, H11, Hkmaly, Li-sung, MiroslavJosef, Oman1234, Pajs, Petr Karel, Petr Kopač, Reaperman, Yxen, Zacatecnik, 13 anonymní úpravy Oslnění  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7235924  Přispěvatelé: Kf, Mstasa, Svajcr Reflektor  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=5423794  Přispěvatelé: Kychot, LiborX, MiroslavJosef, Petr Karel, Petr.adamek, Postrach, Quentar, Sokoljan, Svajcr, 2 anonymní úpravy Refraktor  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7624776  Přispěvatelé: H11, Japo, Kf, Packa, Radous79, Richard W., Tamasflex, 3 anonymní úpravy Rtuť  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7513807  Přispěvatelé: 123aaa, Avitek, Beren, Beruna, BilboqCyborg, BobM, Chmee2, Cinik, CommonsDelinker, Dolly1010, Egg, Expander-cs, Hidalgo944, Hugo, I.Sáček, senior, JIP-cz, Japo, Karel, Langpavel, LiMr, Libor Tvrdík, LiborX, Limojoe, Lovecz, Luk, M97uzivatel, Otm shank, Porthos, Postrach, Snek01, Sumivec, Tchoř, Ten, který příchází se zdroji, Timichal, Tlusťa, Torm, Vrba, Zdenekk2, 56 anonymní úpravy Rychlost světla  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7671972  Přispěvatelé: Adam Zábranský, Adamcervenka, Adrian, Alaiche, Aleš Tošovský, Bab dz, Bertik, BilboqCyborg, BobM, Bruce Shorty, CommonsDelinker, Egg, Faigl.ladislav, Frantisek, Gumok, H11, Hejdik, Honza chodec, Horst, Hugo, Hynas, Johann, Kf, Kili, Li-sung, LiMr, LiborX, Ludek, Mad, Madsheep, Matěj.Suchánek, Mercy, Milda, MiroslavJosef, Mojza, Mormegil, Pajast, Pajs, Petr Karel, Petrus, Porthos, Postrach, Reaperman, Reo On, Sevela.p, Silesianus, Timichal, Tlusťa, TnT3, Vojťák, Vrba, Wikimol, Zkf, ŠJů, 50 anonymní úpravy Svítivost  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7576631  Přispěvatelé: Honziczech85, Martin Kozák, Mstasa, Pajs, Podvečerníček, Tlusťa, Zirland, 6 anonymní úpravy Světelné znečištění  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7259458  Přispěvatelé: Avayak, Che, Cinik, Egg, Emerich, Karel, Kf, Kojan, Lenka K, Li-sung, Lsla, Ludek, Malýčtenář, Mercy, Miraceti, Mirek256, Mormegil, Pasky, Reo On, Silan, Slimejs, Vrba, ŠJů, 11 anonymní úpravy Světelný tok  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7382224  Přispěvatelé: Jiekeren, Jirkathor, Li-sung, Mojza, Mstasa, Pajs, Podvečerníček, Postrach, Sakashimooo, Slady, Sumil, Tchoř, 4 anonymní úpravy Světelný zdroj  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7369176  Přispěvatelé: Aktron, Baxant, Beren, BilboqCyborg, Cinik, CommonsDelinker, Emerich, Harold, Honza Záruba, Jirka, Karakal, Kavalír Kaviár, Leotard, Loupeznik, Milda, Mstasa, Oashi, Pajs, Pasky, Pastorius, Porthos, Postrach, Sevela.p, Tchoř, Timichal, Tlusťa, ZK001, 15 anonymní úpravy Světlo  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7608083  Přispěvatelé: -jkb-, Aktron, Aleš Tošovský, Benjamin drápal, Beren, BobM, Chmee2, Cinik, CommonsDelinker, Egg, Elm, Fcelda, Gumruch, H11, Hidalgo944, Hobr, Hondrej, Hugo, Jedudedek, Johannes Vermeer, Jx, Karel, Kf, Kuvaly, LiborX, Mad, Marduk, Mercy, Miraceti, MiroslavJosef, Mojza, Mormegil, Ondřej Mangl, Pajast, Pajs, Pavel J., Porthos, Postrach, Sumil, Tlusťa, Trosos, V-Teq, Vrba, Yxen, Zagothal, Zirland, 47 anonymní úpravy Veřejné osvětlení  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7467998  Přispěvatelé: Aktron, Archdrone, BilboqCyborg, BobM, Castor, Danny B., Flambelle, Frettie, Harold, Infoenergie, Kojan, Koroner, Leotard, Mercy, Milda, Mircea, MiroslavJosef, Mmh, Podzemnik, Porthos, Power, Ragimiri, Slimejs, Spock lone wolf, Tlusťa, Uza, ŠJů, 18 anonymní úpravy Vlnová délka  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7422956  Přispěvatelé: Che, Elm, Harold, Jx, LiborX, Miraceti, MiroslavJosef, Mojza, Pajs, PavelU, Petr Karel, Sumil, Tchoř, Tex, Tlusťa, Wiki-vr, ZK001, 10 anonymní úpravy Výbojka  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7242357  Přispěvatelé: -jkb-, Egg, Emp, Gumok, H11, Jezek.o, Leotard, Mormegil, Pastorius, Pavel J., Pavel sedlak, Pelish, Sumil, Tlusťa, Vrba, 13 anonymní úpravy Xenonová výbojka  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=6027774  Přispěvatelé: Ervinpospisil, Horst, Sevela.p, Torm, Vrba, 4 anonymní úpravy Zářivka  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7508309  Přispěvatelé: -jkb-, Aleš Tošovský, DaBler, Egg, Federmann, Irigi, Jirkathor, Kacir, Kyknos, Lasy, Leotard, Martin Majlis, Martin.adamek, Mercy, MiroslavJosef, Mormegil, Pavel J., Pavel sedlak, R.Daneel, RocketRanger, Romanzazvorka, Tlusťa, Vojťák, Vrba, Zarco, 34 anonymní úpravy

90

Zdroje článků a přispěvatelé Zářivý výkon  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=6963468  Přispěvatelé: Ancient Anomaly, Elm, Mercy, Nolanus, Oashi, Rybioko, 1 anonymní úpravy Účinnost (fyzika)  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7594187  Přispěvatelé: BobM, Pavel Jelinek, Postrach, Vasiľ, 4 anonymní úpravy Žárovka  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7533187  Přispěvatelé: -xfi-, Adrian, Beren, BilboqCyborg, Bruce Shorty, Che, Chmee2, Cmelak770, Cumil, Czenek, Egg, Emerich, Fext, Gumruch, H11, Harold, Hidalgo944, Honza Záruba, Ioannes Pragensis, Jagro, Japo, Jklamo, Jponcarova, Kacir, Kf, Kirk, Kozuch, Kyknos, Lalina, Leotard, Li-sung, LiborX, Ludek, Luk, Mad, Maros, Martin Majlis, Matěj.Suchánek, Mercy, Miraceti, MiroslavJosef, Mojza, Mormegil, Mstasa, Nolanus, Nádvorník, Oashi, Okino, Packa, Pastorius, Pavel sedlak, Pavouk, Pitel, Podzemnik, Poko, Postrach, Quentar, Ragimiri, Ria, Sevela.p, Stardust85, Varan, W.Rebel, ŠJů, 84 anonymní úpravy

91

Zdroje obrázků, licence a přispěvatelé

Zdroje obrázků, licence a přispěvatelé Soubor:Amalgam filling.JPG  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Amalgam_filling.JPG  Licence: GNU Free Documentation License  Přispěvatelé: User:Bernard bill5 Soubor:Amalgam.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Amalgam.jpg  Licence: Public Domain  Přispěvatelé: w:de:Benutzer:Ulrich BirkhoffUlrich Birkhoff Soubor:Ecologia.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Ecologia.jpg  Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 3.0  Přispěvatelé: Danilo P, Dantadd File:Broom icon.svg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Broom_icon.svg  Licence: GNU General Public License  Přispěvatelé: Bayo, Booyabazooka, Davepape, Dcoetzee, Herbythyme, Ilmari Karonen, Javierme, Rocket000, The Evil IP address, 11 anonymní úpravy Soubor:Spectrum roygbiv.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Spectrum_roygbiv.jpg  Licence: Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported  Přispěvatelé: User:Wars Soubor:Military laser experiment.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Military_laser_experiment.jpg  Licence: Public Domain  Přispěvatelé: US Air Force Soubor:CIE 1960 UCS.png  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:CIE_1960_UCS.png  Licence: Public Domain  Přispěvatelé: Adoniscik Soubor:Question book-new.svg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Question_book-new.svg  Licence: GNU Free Documentation License  Přispěvatelé: Tkgd2007. Original uploader was PeterSymonds at en.wikipedia Soubor:LED symbol.svg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:LED_symbol.svg  Licence: GNU Free Documentation License  Přispěvatelé: Er Komandante, Jed, Omegatron, Papa November, Rocket000, Sergey kudryavtsev, 11 anonymní úpravy Soubor:LEDs.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:LEDs.jpg  Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 2.0  Přispěvatelé: Afrank99 File:Crystal Clear app kedit.png  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Crystal_Clear_app_kedit.png  Licence: GNU Lesser General Public License  Přispěvatelé: w:Everaldo CoelhoEveraldo Coelho and YellowIcon Soubor:Ledmrp.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Ledmrp.jpg  Licence: GNU Free Documentation License  Přispěvatelé: Saperaud Soubor:+- of LED.svg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:+-_of_LED.svg  Licence: Public domain  Přispěvatelé: w:en:user:Adam850 Soubor:Verschiedene LEDs.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Verschiedene_LEDs.jpg  Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 2.0  Přispěvatelé: Afrank99 Soubor:MA-2.JPG  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:MA-2.JPG  Licence: Public Domain  Přispěvatelé: Sergei Frolov, Soviet Calculators Collection,http://www.rk86.com/frolov/ Soubor:Ronja beam Prostejov.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Ronja_beam_Prostejov.jpg  Licence: GNU Free Documentation License  Přispěvatelé: CarolSpears, Clock twibright, Edward, Miaow Miaow, Rory096, Rüdiger Wölk, 7 anonymní úpravy Soubor:Audi-S6.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Audi-S6.jpg  Licence: není známo  Přispěvatelé: Samoborac Soubor:Iris (Blue eye cose-up).jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Iris_(Blue_eye_cose-up).jpg  Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 2.0  Přispěvatelé: Chad Miller Soubor:Schematic diagram of the human eye cs.svg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Schematic_diagram_of_the_human_eye_cs.svg  Licence: Public Domain  Přispěvatelé: Schematic_diagram_of_the_human_eye_en.svg: Rhcastilhos derivative work: Tchoř (talk) Soubor:Magnet0873.png  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Magnet0873.png  Licence: Public Domain  Přispěvatelé: Newton Henry Black Soubor:Canwest Place.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Canwest_Place.jpg  Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 3.0  Přispěvatelé: Sanchom Soubor:Paavalinkirkko_2009.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Paavalinkirkko_2009.jpg  Licence: Public Domain  Přispěvatelé: own work Soubor:Leko_reflector.JPG  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Leko_reflector.JPG  Licence: GNU Free Documentation License  Přispěvatelé: Original uploader was KeepOnTruckin at en.wikipedia Soubor:W6thAveatDenverHealth.JPG  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:W6thAveatDenverHealth.JPG  Licence: Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported  Přispěvatelé: Xnatedawgx Soubor:Upper_hell_hole.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Upper_hell_hole.jpg  Licence: Creative Commons Attribution 3.0  Přispěvatelé: Marcia Wright Soubor:Seven_Sisters_sunrise.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Seven_Sisters_sunrise.jpg  Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 2.0  Přispěvatelé: Rob Brewer from Bristol, England Soubor:Fumerole_by_Bruce_McAdam.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Fumerole_by_Bruce_McAdam.jpg  Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 2.0  Přispěvatelé: Bruce McAdam from Reykjavik, Iceland Soubor:CCTV_Lens_flare.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:CCTV_Lens_flare.jpg  Licence: GNU Free Documentation License  Přispěvatelé: Hustvedt Soubor:Solar Telescope, Ondřejov Astronomical.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Solar_Telescope,_Ondřejov_Astronomical.jpg  Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 2.5  Přispěvatelé: Czech Wikipedia user Packa Soubor:Keplertelescope.png  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Keplertelescope.png  Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 3.0  Přispěvatelé: Szőcs TamásTamasflex Image:ApoRef.png  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:ApoRef.png  Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 3.0  Přispěvatelé: Tamasflex Soubor:Pouring_liquid_mercury_bionerd.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Pouring_liquid_mercury_bionerd.jpg  Licence: Creative Commons Attribution 3.0  Přispěvatelé: Own work Soubor:Cinnabar.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Cinnabar.jpg  Licence: Public Domain  Přispěvatelé: Andel, Cfaerber, Saperaud, Slomox, Wela49, 1 anonymní úpravy Soubor:Mercury switch.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Mercury_switch.jpg  Licence: GNU Free Documentation License  Přispěvatelé: Qurren Soubor:Leuchtstofflampen-chtaube050409.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Leuchtstofflampen-chtaube050409.jpg  Licence: Creative Commons Attribution-ShareAlike 2.0 Germany  Přispěvatelé: Created by Christian Taube, white ballance fixed by Deglr6328 Soubor:Minamata memorial (1).jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Minamata_memorial_(1).jpg  Licence: Public Domain  Přispěvatelé: Original uploader was Bobo12345 at en.wikipedia Soubor:Michelson Interferometer Green Laser Interference.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Michelson_Interferometer_Green_Laser_Interference.jpg  Licence: není známo  Přispěvatelé: Falcorian, Teebeutel Soubor:light_cone_cs.png  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Light_cone_cs.png  Licence: Public Domain  Přispěvatelé: Belfer00, Kilom691, Schekinov Alexey Victorovich, Timichal Soubor:Supernumerary rainbow 03 contrast.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Supernumerary_rainbow_03_contrast.jpg  Licence: Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0 Generic  Přispěvatelé: Andrew Dunn Soubor:TrigaReactorCore.jpeg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:TrigaReactorCore.jpeg  Licence: Public Domain  Přispěvatelé: Bomazi, ChNPP, Pieter Kuiper, Tungsten, 1 anonymní úpravy Soubor:Speed_of_light_(Fizeau)_cz.png  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Speed_of_light_(Fizeau)_cz.png  Licence: GNU Free Documentation License  Přispěvatelé: Original uploader was Aleš Tošovský at cs.wikipedia Soubor:interferometer_cz.png  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Interferometer_cz.png  Licence: GNU Free Documentation License  Přispěvatelé: Original uploader was Aleš Tošovský at cs.wikipedia Soubor:México City at Night 2005.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:México_City_at_Night_2005.jpg  Licence: Creative Commons Attribution 2.0  Přispěvatelé: FlickrLickr, FlickreviewR, MECU, Mitrush, Ruberyuka, Spangineer, Steschke, Zaqarbal, 2 anonymní úpravy Soubor:Lightmatter la at night 001.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Lightmatter_la_at_night_001.jpg  Licence: Creative Commons Attribution 1.0 Generic  Přispěvatelé: By Aaron Logan, Soubor:Earthlights dmsp.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Earthlights_dmsp.jpg  Licence: Public Domain  Přispěvatelé: Data courtesy Marc Imhoff of NASA GSFC and Christopher Elvidge of NOAA NGDC. Image by Craig Mayhew and Robert Simmon, NASA GSFC.

92

Zdroje obrázků, licence a přispěvatelé Soubor:Spektrum_2.png  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Spektrum_2.png  Licence: není známo  Přispěvatelé: Jirka at cs.wikipedia Soubor:Gluehlampe_01_KMJ.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Gluehlampe_01_KMJ.jpg  Licence: GNU Free Documentation License  Přispěvatelé: KMJ Soubor:Fluorescent lighting spectrum peaks labelled.png  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Fluorescent_lighting_spectrum_peaks_labelled.png  Licence: GNU Free Documentation License  Přispěvatelé: en:user:Deglr6328 Soubor:Spectrum-hp-sodium.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Spectrum-hp-sodium.jpg  Licence: GNU Free Documentation License  Přispěvatelé: Original uploader was Skatebiker at en.wikipedia Soubor:AdditiveColorMixing.png  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:AdditiveColorMixing.png  Licence: Public Domain  Přispěvatelé: Jic, Miaow Miaow, Monami, Quark67, Red devil 666, Rocket000, TMg, WikipediaMaster, Xanthous Onyx Soubor:Classical spectacular laser effects.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Classical_spectacular_laser_effects.jpg  Licence: GNU Free Documentation License  Přispěvatelé: Ejdzej, Fir0002, Glenn, Myrabella, Thuresson, WikipediaMaster, Überraschungsbilder Soubor:Srgbspectrum.png  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Srgbspectrum.png  Licence: GNU Free Documentation License  Přispěvatelé: Original uploader was Army1987 at en.wikipedia Soubor:Praha, Dejvice, Baba, noční pohled na centrum Prahy.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Praha,_Dejvice,_Baba,_noční_pohled_na_centrum_Prahy.jpg  Licence: Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported  Přispěvatelé: User:Aktron/Help, User:Aktron/Nápověda Soubor:Varšava, Śródmieście, ulice Krakowskie Przedmieście III.JPG  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Varšava,_Śródmieście,_ulice_Krakowskie_Przedmieście_III.JPG  Licence: Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported  Přispěvatelé: Aktron Soubor:Praha, Staré město, Kampa, náměstí.JPG  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Praha,_Staré_město,_Kampa,_náměstí.JPG  Licence: Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported  Přispěvatelé: Aktron, Daniel Baránek, Karelj, ŠJů Soubor:Streetlamp fuses in Třebíč, Czech Republic.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Streetlamp_fuses_in_Třebíč,_Czech_Republic.jpg  Licence: Creative Commons Attribution 3.0  Přispěvatelé: Frettie Soubor:Sadové sloupy VO.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Sadové_sloupy_VO.jpg  Licence: Public Domain  Přispěvatelé: User:ŠJů Soubor:Štítek VO.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Štítek_VO.jpg  Licence: Public Domain  Přispěvatelé: cs:ŠJů Soubor:vlnova_delka.png  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Vlnova_delka.png  Licence: Public Domain  Přispěvatelé: Original uploader was Che at cs.wikipedia File:Wikitext.svg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Wikitext.svg  Licence: Public Domain  Přispěvatelé: Anomie Soubor:Xenon short-arc bulb.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Xenon_short-arc_bulb.jpg  Licence: GNU Free Documentation License  Přispěvatelé: uploaded by Rotareneg Soubor:HLR-OSRAM-3KW-A.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:HLR-OSRAM-3KW-A.jpg  Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 2.5  Přispěvatelé: Hyperlight Soubor:Fluorescent tube1.GIF  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Fluorescent_tube1.GIF  Licence: Public Domain  Přispěvatelé: Vladimír Košina(H.Seldon) Soubor:Wiring of fluorescent lamp.gif  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Wiring_of_fluorescent_lamp.gif  Licence: Public Domain  Přispěvatelé: User:H.Seldon Soubor:Germicidal_UV_discharge_tube_glow.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Germicidal_UV_discharge_tube_glow.jpg  Licence: GNU Free Documentation License  Přispěvatelé: Deglr6328 Soubor:Graf účinnost žárovky.png  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Graf_účinnost_žárovky.png  Licence: Public Domain  Přispěvatelé: Original uploader was Patnáctiletý kapitán at cs.wikipedia Soubor:Gluehlampe 01 KMJ.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Gluehlampe_01_KMJ.jpg  Licence: GNU Free Documentation License  Přispěvatelé: KMJ Soubor:Incandescent light bulb.svg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Incandescent_light_bulb.svg  Licence: Public Domain  Přispěvatelé: Created by User:Fastfission in Inkscape. Image:Split-arrows.svg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Split-arrows.svg  Licence: Public Domain  Přispěvatelé: Erin Silversmith, Fryed-peach, Herbythyme, 6 anonymní úpravy

93

Licence

Licence Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported //creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/

94