3.2.1 VLIV RODINNÉHO PROSTŘEDÍ Rodina je jedním z nejdůležitějších činitelů ve vývoji dítěte. Od narození působí
vědomými i nevědomými podněty na utváření osobnosti dítěte. Na způsob výchovy v rodině působí celá řada faktorů, např. sociální postavení rodičů, jejich věk a vzdělání, kulturní úroveň rodiny a její početnost, mravní kvality rodičů, ale i způsob jejich soužití
atd. Rodiče vychovávají své děti podle vzorů odpozorovaných ve vlastní rodině, méně
využívají rad a návodů získaných četbou, odborným studiem či osvětou (Vítek, 1989, s. 89). Na dítě negativně doléhá jak přehnaná péče a příliš vysoké nároky, tak i nezájem rodičů o dítě a jeho školní výsledky. Nevhodně působí střídání různých
stylů výchovy a nejednotnost výchovného působení, kdy jednou jsou rodiče nepřiměřeně přísní, jindy nadměrně shovívaví a někdy lhostejní.
Abychom mohli přistoupit k negativním vlivům rodinného prostředí, je třeba se
alespoň stručně zabývat strukturou rodiny. Podle Dunovského (1986, s. 25) rozlišujeme několik typů rodin:
úplnou, v níž žijí oba vlastní rodiče v manželství s dítětem, dětmi;
neúplnou, kdy jeden vlastní rodič žije osaměle s dítětem, dětmi;
doplněnou, kdy vlastní rodič, jemuž je dítě svěřeno do péče, žije v novém manželství s jiným partnerem;
náhradní, kdy dítě žije u adoptivních rodičů či pěstounů;
družskou, kdy oba vlastní rodiče, nebo jeden z nich, žije se svým partnerem a dítětem bez uzavření manželství.
plní
Rodinné zázemí dává dětem především pocit bezpečí. Ideální je, pokud rodina
všechny
své
funkce
(biologicko-reprodukční,
ekonomicko-zabezpečovací,
emocionální a výchovnou). Některé rodiny však nefungují tak, jak by měly (nedostatečné finanční zajištění rodiny, požívání alkoholu rodiči,
komplikace ve
vztazích mezi členy rodiny atp.). Stále častěji se vyskytuje nadměrné pracovní vytížení rodičů, což má za následek nedostatek času na děti. V neposlední řadě je velkou zátěží pro všechny členy rodiny rozvod. Nyní se těmito vlivy, vycházejícími z rodinného prostředí, budeme zabývat podrobněji.
31
ŠPATNÝ RODIČOVSKÝ VZOR, PATOLOGIE V RODINĚ
Rodina je prvním sociálním prostředím, do kterého se dítě narodí. Rodiče se
snaží dítě formovat podle vlastního hodnotového systému. V nevhodném prostředí hrozí riziko rozvoje nežádoucích způsobů chování. Někdy sami rodiče vedou podvědomě či
záměrně své děti k překračování sociálních norem. Dítě si může pomocí nápodoby nebo identifikace s nimi osvojit poruchové chování, přijmout odlišný normativní a hodnotový
systém. Rodiče mohou dokonce dítě povzbuzovat k záškoláctví a pak od něj očekávat, že se bude v získaném volném čase účastnit přestupků, kterých se sami dopouštějí, např. krádeží či dětské prostituce (Cimlerová, 2005). nebo
U dětí rodičů, kteří se chovají asociálně, jsou závislí na alkoholu, berou drogy
byli
opakovaně
odsouzeni
za
úmyslný
trestný
čin,
existuje
vysoká
pravděpodobnost vzniku poruch chování, protože se má obecně za to, že všechny děti se
utvářejí podle vzoru svých rodičů (Train, 2001, s. 32). Pokud má dítě staršího sourozence, je velmi důležité, zda není problematický, zejména zda nemá problémy
s narušenou společenskou adaptací, protože mladší dítě se s ním může identifikovat. Spousta (1994, s. 60 - 62) hovoří o sociálně defektní výchově. Typická je v rodinách,
kde jsou rodiče či prarodiče sami delikventy, dítě k delikvenci vybízejí a delikventní činnost organizují (např. rodiny, které žijí z krádeží, z podvodů atd.). VLIV VZDĚLÁNÍ RODIČŮ
Havlík, Koťa (2002, s. 91, 92) uvádějí, že výzkumy po roce 1989 potvrzují
závislost vzdělání dětí na výchozí rodině. Z výzkumu ze školního roku 1996/97 je
patrno šest typů vazeb rodinného zázemí ke vzdělání dětí. Rozčleníme-li poznatky do
tabulky (viz přílohy), lze vyvodit, u jakých dětí se dají předpokládat problémy se školou.
NESPRÁVNÉ VÝCHOVNÉ PŮSOBENÍ RODIČŮ
Vychováváme především tím, jací jsme, jak se chováme a jak jednáme, tedy
svým příkladem. Poukazujeme zde na to, jak na vychovávané působí různá míra požadavků, různý způsob jejich kladení, důslednost nebo nedůslednost v kontrole jejich
plnění. Za nevhodnou výchovu považuje Hadjmoussová (2005, s. 82 - 83) vysoké, ale i
nízké
požadavky
rodičů
na
dítě.
V následujícím
přehledu
jsou
charakterizovány nevhodné postupy rodičů při výchově dětí ve školním věku. 32
stručně
V rodinách s vysokým sociokulturním statusem má vzdělání vysokou hodnotu. Rodiče dítěti zdůrazňují, že se musí dobře učit. Může jít také o nenaplněná přání
rodičů. Jejich vysoké nároky však nemusí odpovídat schopnostem dítěte. To je opakovaně přetěžováno mnohahodinovými přípravami do školy, což u něj vede až k psychosociálním problémům.
Nízké požadavky na dítě, které by mohlo dosahovat lepších výsledků, mohou mít
rodiče, kteří školní výkon nepovažují za důležitý, ale upřednostňují spokojenost dítěte ve škole a se sebou samým.
Také v rodinách, kde jsou rodiče zaneprázdnění svou kariérou a vlastními problémy, nezbývá čas na sledování a podporu dítěte. Výchovu dítěti nahrazují
materiálním nadbytkem, aniž by se o ně zajímali. Dítě strádá zejména po citové stránce.
Rodiče, kteří jsou sami sebou nebo dítětem nejistí, rodiče úzkostní a ti, kteří sami měli problémy ve škole nebo mají více školsky neúspěšných dětí, již předem
očekávají školní neúspěch svého dítěte. Na dítě se pak přenese strach ze školy
a negativní očekávání, které mu brání podávat výkony odpovídající jeho schopnostem.
Někteří rodiče dítě nevedou ke školní docházce. Nezajímají se o dítě, o školu ani
o školní prospěch. Dítě je výchovně zanedbané důsledkem nedostatečné výchovy.
Vyskytuje se nejčastěji v rozvrácených rodinách; tam, kde si rodiče neuvědomují
své povinnosti; kde nejsou schopni výchovy; v rodinách s nízkou mentální a sociální
úrovní; v patologickém rodinném prostředí s výskytem alkoholismu, delikvence nebo závažnými psychopatologickými poruchami u rodičů. U dítěte se nevytvářejí
základní společenské návyky, přijímá nevhodný hodnotový systém a zaostává v psychickém vývoji (Sovák, 2000, s. 408, 409). Tyto děti citově strádají a mnohé se stávají členy různých part.
Požadavky na dítě souvisejí také s uplatňovaným výchovným sty le m
v rodině.
Při autoritativní (autoritářské) výchově vyžadují rodiče poslušnost na slovo. Mají
přesnou představu, jaké by dítě mělo dostávat známky a kdy se má učit. Nepřipouští
se pochybnost o správnosti chování či rozhodnutí rodiče. Nejčastěji se autoritativně chová otec. Charakteristické je zakazování, přísnost a trestání při sebemenším 33
školním neúspěchu. Dítě může ztratit zájem o učení nebo dostává špatné známky
z protestu. V pubertě se tyto děti často bouří a volí nevhodné prostředky – předčasný sňatek jako únik z rodiny, útěky či příklon k partě.
Liberální výchovný styl vnímají učitelé jako nezájem rodičů o dítě nebo rozmazlenost. Dítě má hodně volnosti, zapomíná domácí úkoly, nenosí nebo nosí nesprávné pomůcky, protože ho nikdo nekontroluje.
Perfekcionistická výchova je charakteristická příliš vysokými nároky. Dítě musí mít
své věci v naprostém pořádku. Školní hodnocení musí být za každých okolností bez jediného selhání (Hadjmoussová, 2005, s. 83, 84). Soustavným přetěžováním je dítě neurotizováno a doháněno k obranným postojům (Franiok, 2004. s. 52).
Na vývoj dítěte negativně působí nejednotná výchova, kdy každý člen rodiny (otec, matka, prarodiče) má na dítě odlišné požadavky. Vytváří zmatený výchovný styl.
Train (2001, s. 49) uvádí, že v rodinách s problémovými dětmi rodiče
neposkytují svému dítěti dostatečný dohled. Nedokáží jasně stanovit a důsledně uplatňovat pravidla výchovy. Neumí projevit nesouhlas s nevhodným chováním, vyhýbají se konfrontaci důležitých témat a v krizových situacích jednají emotivně.
Mezi další faktory, které se mohou podílet na vzniku záškoláctví, patří např.:
VELIKOST RODINY
Protože mají rodiče ve velkých rodinách méně času s dětmi komunikovat a není
jim věnován dostatek pozornosti, může se u dětí projevit nižší verbální inteligence
a čtenářské dovednosti. Děti nemají dostatečnou podporu pro studium, trpí nedostatkem místa a materiálními problémy. Mohou být neklidnější, neposlušnější, destruktivnější nebo se více uzavírají do sebe (Train, 2001, s. 59). POVINNOSTI DÍTĚTE V RODINĚ
Dítěti může v docházce do školy bránit povinnost hlídat mladšího sourozence
nebo pomáhat v domácnosti (Fontana, 2003, 359). Hájková (2001, s. 139,140) uvádí, že
v romské rodině jsou nejstarší sourozenci respektováni jako autority. Mají kompetence, které v majoritní společnosti mají rodiče. Nejstarší syn je autoritou jako otec. Zastupuje
rodiče v jejich nepřítomnosti, pomáhá s výchovou sourozenců, dohlíží na ně, organizuje jim práci, ochraňuje je. Smí děti trestat, udělovat jim příkazy i zákazy. Dcera pomáhá 34
matce. Nejstarší dcera (kromě povinností v domácnosti) pečuje o své mladší
sourozence od jejich dvou či tří let, kdy je matka přestává kojit. Na chlapce pouze dohlíží, na sestry může i výchovně působit. Nejstaršího bratra musí respektovat, i kdyby byl mladší než je ona sama. Absence starších romských děvčat mohou být ve větší míře zapříčiněny právě povinností starat se o mladší sourozence. POSTAVENÍ DÍTĚTE MEZI SOUROZENCI
Požadavky rodičů na dítě se různí podle jeho postavení mezi sourozenci. Školní
úspěšnost staršího sourozence ovlivňuje postoj rodičů k mladšímu dítěti. Starší úspěšný
sourozenec vytváří normu výkonu, je dáván dítěti za vzor a zdůrazňují se jeho přednosti (prospěch, snaživost, pořádek ve věcech). Od mladšího dítěte se očekává obdobný
výkon. Každý rodič však nedokáže zvážit možnosti dítěte. Nepřiměřenost požadavků kladených na dítě může způsobit školní neúspěšnost a z ní vyplývající negativní
hodnocení dítěte. To snižuje jeho motivaci ke škole a zhoršuje sourozenecké vztahy. Pro dítě je důležité, zda je v rodině považováno za úspěšné či neúspěšné, tzn. jakým
způsobem je jeho školní prospěch komentován. Neočekává-li nikdo dobrý výkon, dítě ztrácí motivaci pro jeho dosahování (Vágnerová, 2002, s. 226, 227). Obecně platí, že
prvorozené dítě bývá cílevědomější v učení i v práci. Nejmladší dítě bývá častěji ve studiu neúspěšné. Na prvorozené dítě vyvíjejí rodiče větší tlak a uplatňují na něj větší
autoritu (Train, 2001, s. 51). Negativně může působit také favorizování některého ze sourozenců (prvorozený, chlapci) nebo tlak prarodičů, kteří kritizují výkony dítěte ve škole a posilují tím vnímání jeho školní neúspěšnosti (Hadjmoussová, 2005, s. 85). ONEMOCNĚNÍ, ÚMRTÍ V RODINĚ
Dítě rodičů, kteří mají nějakou poruchu nebo nemoc, je ohroženo problémy
s chováním, protože osobní problémy brání rodičům se o dítě řádně starat a zajistit
potřebný dohled. Depresivní rodiče nejsou často schopni s dítětem efektivně komunikovat. Nemají sílu je ukáznit a vychovávat tak, jak je třeba. Děti depresivních
matek mívají problémy s vrstevníky a potíže ve škole. Bývají plaché, samotářské, uzavřené
nebo
naopak
destruktivní,
vzdorovité,
netrpělivé,
nespolupracující,
společensky izolované. Velký vliv má závažnost poruchy rodiče a to, zda je v rodině
jiný schopný rodič nebo dospělý. Rodiče žijí ve velkém stresu, když je některé z dětí vážně nemocné. V případě úmrtí v rodině se rodič může uzavřít do sebe a nebude schopný poskytnout dalšímu dítěti potřebnou péči (Train, 2001, s. 31, 34, 37). 35
TÝRANÉ DÍTĚ
O záškoláctví a útěcích z domova v souvislosti s násilím na dětech hovoří
Hadjmoussová (2005, s. 175). Dítě volí záškoláctví ze strachu z nepřiměřeného trestu při špatném školním prospěchu nebo nevhodném chování. Týrání je takové chování rodičů či jiných osob, které dítě duševně nebo tělesně poškozuje. Fyzické týrání se nejčastěji projevuje nadměrným tělesným trestáním, bitím a pro dítě představuje
i psychické trauma. Psychické týrání se nejčastěji projevuje nadměrným kritizováním,
ponižováním a citovým vydíráním dítěte. Vágnerová (2001, b., s. 105 - 109) hovoří o tom, že jedním z důsledků týrání je fixace negativního sebehodnocení (dítě se lépe
vyrovnává s bitím, když si myslí, že si to zasloužilo), nedostatek sebedůvěry
a sebevědomí. Ve škole se týrané děti mohou chovat tiše, zakřiknutě, apaticky. Mohou upoutávat pozornost nejistotou, zvýšenou úzkostí, strachem. Mívají horší prospěch, protože jim chybí motivace a sebedůvěra v jejich schopnosti. Často bývají odmítány a stávají se objektem agresivity ostatních. KONFLIKTY V RODINĚ
V období neshod mezi rodiči vznikají ze sporů o výchovu a hodnocení dítěte
i konflikty, které nemají s dítětem nic společného. Dítě se stává objektem, na kterém se
demonstrují špatné vlivy některého z rodičů. Dítě je používáno jako: hromosvodí, oběť, na kterou svalují vinu, prostředník, který by měl usmiřovat rodiče nebo chtějí, aby se
vyjádřilo, kdo má vinu. Rodinné problémy bývají pro dítě zdrojem dlouhodobého stresu, přináší problémy s koncentrací pozornosti a tím i zhoršení školního prospěchu. Dítě se lépe vzpamatuje z časově omezeného psychického otřesu, než z takového, který se protahuje měsíce, léta či celé dětství (Matějček, Dytrych, 2002, s. 13, 37). ROZVOD
Rozvodem manželství většinou napětí v rodině nekončí (pokračují soudní spory
o určení styku s dítětem, o výživné, o majetek, vyšetření u soudních znalců, se kterým
z rodičů by chtělo žít). Důsledkem trvalého napětí a úzkosti je zhoršení koncentrace a školního prospěchu dítěte. Za špatný prospěch je pak trestáno a ztrácí zájem o školu,
protože se mu stává zdrojem utrpení. Podle výzkumu z r. 1987 byly děti z rozvedených manželství hodnoceny jako méně ctižádostivé, méně svědomité, více citlivé až přecitlivělé, více dráždivé a nervózní, méně oblíbené ve školním kolektivu. Dítě trpí
také tím, že rozvodem rodičů se mnohdy ruší vztahy s širší rodinou - s prarodiči, strýci, 36
tetami, které dítě potřebuje pro svou identifikaci s dospělými. Často přichází o zázemí, které má nejraději. Trápí ho vzájemná osočování prarodičů.
Train (2001, s. 35) hovoří o tom, že pro dítě je lepší žít s jedním spokojeným
rodičem než se dvěma, kteří jsou stále v rozepři. Podstatná je náklonnost, důsledná
výchova a dohled. Problémy byly zjištěny u dětí, které byly umístěny u rodiče opačného pohlaví. Chlapci, kteří zůstali s matkou, mívají potíže, protože matky nejsou schopny uplatnit patřičnou autoritu při výchově. Všechny stresové situace v průběhu rodinného rozvratu mohou vést zvláště u chlapců k antisociálnímu chování (Matějček, Dytrych, 2002, s. 43 - 46). Rozvod působí vážnější potíže chlapcům než dívkám. Chlapci lépe prospívají, jsou-li svěřeni do péče otci. Více problémů se přitom vyskytuje spíše u chlapců starších (Waltmanová – Greenwoodová, 1997, s. 192). NOVÝ PARTNER
Dalším stresem je pro dítě příchod nového partnera matky či partnerky otce.
Obecně platí, že matčina nového partnera lépe přijímají mladší děti než starší a lépe
dívky než chlapci. Nepřijmou-li ho, může to poznamenat i vztah k novému sourozenci. Nejvíce těžkostí bývá ve středním školním věku, tj. u chlapců přibližně od 9 do 13 let
zvláště tehdy, když chlapec žil s matkou sám a v novém partnerovi vidí nevítanou
konkurenci. Pro dítě to neznamená jen přizpůsobit se nové situaci, ale je to zásah do jeho dosavadní identity (Matějček, Dytrych, 2002, s. 56 - 58). VLIV NEÚPLNÉ RODINY
Vysokým počtem rozvodů roste počet neúplných rodin, které jsou zhruba z 90 %
tvořeny matkou s nezletilými dětmi. Kolem 10 % tvoří otcové s dítětem či dětmi. Negativně se to projevuje v oblasti životní úrovně dětí i jejich výchovy. Chlapci chybí
vzor, s nímž by se mohl identifikovat, děvče postrádá model mužského chování, dětem obojího pohlaví chybí druhý zdroj podpory a druhá autorita.
Většina dětí se adaptuje na přítomnost jen jednoho rodiče během dvou až tří let,
pokud nepřetrvávají spory po rozvodu či zamezování kontaktu dítěte s druhým rodičem.
Podle psychologů děti lépe prospívají v dobře fungující rodině s jedním rodičem
nebo v nevlastní rodině než ve vysoce konfliktní rodině původní. Pouhá fyzická přítomnost otce není zárukou zdravého vývoje dětí, protože se do výchovy dětí zapojuje
různou měrou, např. vzhledem k pracovní vytíženosti nebo je přítomen pouze formálně 37
(Sobotková, 2001, s. 114, 128 – 136). Mezinárodní srovnávací studie uvádějí, že děti vychovávané jen jedním z rodičů (většinou matkou) mají o něco horší výsledky ve škole, více zdravotních a psychických problémů a střetů se zákonem než děti ze
srovnatelné socioekonomické vrstvy, které vyrůstají s oběma rodiči. Přítomnost otce v rodině brání delikvenci syna. Chlapci žijící
s vlastním otcem mají menší sklon
přestupovat meze zákona než chlapci žijící bez otce či s nevlastním otcem (Matoušek,
Kroftová, 2003, s. 40, 45). Vliv neúplné rodiny považuje za obzvlášť rizikový faktor
pro vznik záškoláctví u chlapců také Kyriacou (2005, s. 50). VLIV NEVLASTNÍ RODINY
Termín nevlastní rodina označuje rodinu vzniklou po druhém či dalším sňatku
jednoho z rodičů. Nejčastěji tuto rodinu tvoří žena s dětmi z prvního manželství a nevlastní otec. Jaké to má důsledky pro rodinné vztahy? Menší děti se mohou cítit
odstrčené, protože jejich rodič věnuje hodně času novému partnerovi. Mohou ho začít považovat za svého soka a žárlit. Adolescenti jsou zase velmi citliví na erotické projevy
a sexuální náznaky rodičů. Asi u 20 % dětí z nevlastních rodin se projevují určité problémy (např. úzkost, deprese, poruchy chování, experimentování s drogami či
v sexuální oblasti, delikvence, zhoršení školního prospěchu). Vznikají důsledkem
zmenšené pozornosti rodičů věnované dětem v době kolem rozvodu a po něm, nebo v důsledku dlouhodobého partnerského konfliktu (Sobotková, 2001, s. 137, 138). ZAMĚSTNANOST RODIČŮ
Negativně působí zaměstnanost rodičů či směnnost jejich práce. Pokud jsou
rodiče zaměřeni jen na své profesní a ekonomické aktivity (jsou přetížení, nervózní, pod
vlivem neustálého spěchu), není dětem věnována dostatečná péče. Nikdo nekontroluje, jak tráví volný čas, s kým se kamarádí, zda jsou či nejsou členy nějaké party.
V současné době se mluví o tzv. emoční deprivaci a subdeprivaci. Je to stav citového strádání, ke kterému dochází nedostatkem citových podnětů, vztahů, vazeb k jiným lidem, zejména k rodičům a sourozencům, přátelům. VZDÁLENOST BYDLIŠTĚ OD ŠKOLY
Za rizikový faktor pro vznik záškoláctví lze rovněž považovat dojíždění dítěte
do školy. Kyriacou (2005, s. 47) píše, že řada dojíždějících žáků do škol vůbec nedorazí. Čím dál dítě od školy bydlí, tím větší je riziko, že se do školy nedostaví. 38
STĚHOVÁNÍ, ZMĚNA BYDLIŠTĚ
V případě, že se rodina přestěhuje, musí dítě většinou změnit školu. Některé děti
se přizpůsobí snadno, jiné trpí ztrátami kamarádů a hůře se adaptují v novém kolektivu. ŠPATNÁ FINANČNÍ SITUACE RODINY
Za příčinu vzniku poruch chování u dětí považuje Train (2001, s. 38) také
situaci, kdy rodina žije ze státní podpory, protože rodiče jsou nezaměstnaní nebo je
zaměstnat nelze. V některých romských rodinách vysvětlují rodiče absence svých dětí tím, že nemají finanční prostředky na zakoupení školních potřeb atp. KONFLIKNÍ VZTAH RODIČŮ SE SPOLEČNOSTÍ
Rodiče si vyřizují své účty se společností tím, že brání dítěti chodit do školy
(Fontana, 2003, 359).
NEUSPOKOJENÍ POTŘEB DÍTĚTE
Rodina se zásadním vlivem podílí na uspokojování potřeb dítěte. Neuspokojuje-
li je dostatečně, může si dítě tento nedostatek kompenzovat mimo rodinu, např. se
svými vrstevníky v partě. Jak uvádí Dunovský (1999, s. 49 - 53), míra narušení dítěte
je přímo úměrná míře neuspokojení jeho základních potřeb. Čím ranější fáze vývoje dítěte je narušena, tím větší je závažnost postižení.
Píše, že již J. Á. Komenský považoval za úvodní potřebu dítěte „potřebu dobře
se narodit“. Znamená to, aby se dítě narodilo zdravé, chtěné, vítané a nadané všemi
předpoklady a schopnostmi pro všestranný vývoj. Právě v dnešní společnosti hraje tato
potřeba významnou roli. Všichni rodiče si přejí dítě zdravé. Narodí-li se jim dítě
nějakým způsobem postižené, psychicky je to poznamená a rodiny se často rozpadají.
Je-li toto dítě integrováno do běžné školy, nemusí se toto začlenění vždy setkat s úspěchem. Když se zamyslíme nad další částí charakteristiky, aby se narodilo dítě
chtěné a vítané, vyplyne nám z toho, že je-li dítě nechtěné a nevítané, rodičům bude
spíše přítěží, nebudou o něj projevovat patřičný zájem, nebudou se mu věnovat a mohou
ho zanedbávat. V poslední části charakteristiky rodiče žádají dítě nadané všemi
předpoklady a schopnostmi pro všestranný vývoj. Co když se dítě potýká
s prospěchovými potížemi? Trauma ze špatných známek může způsobit, že se z něj
39
stane dítě málo sebevědomé, neoblíbené, odstrkované. Základní potřeby dítěte podle Dunovského jsou zpracovány do tabulky, která je umístěna v přílohách. Také
Vágnerová
(2002,
s.
180)
považuje
uspokojení
základních
fyziologických potřeb za důležitý předpoklad školní práce. Žák, který je nemocný,
unavený, hladový, nevyspalý atp., se nemůže na práci plně soustředit, snadněji se vyčerpá, má nižší toleranci k jakékoliv zátěži, je dráždivější, emočně labilnější, hůře reaguje na jakékoliv obtíže, má větší sklon k negativnímu hodnocení školy. 3.2.2 VLIV ODLIŠNÉHO SOCIÁLNÍHO PROSTŘEDÍ Neúspěchy ve škole mohou mít také děti z etnických skupin, zejména romské,
nebo z národnostních menšin. Problémem může být zejména jejich temperament. Romské děti jsou velmi živé, mají horší pracovní adaptabilitu a menší schopnost
soustředění. Jejich obtíže v adaptaci na školní prostředí mohou souviset také
s komunikační bariérou mezi učitelem a dítětem nebo mezi učitelem a rodiči dítěte,
s neznalostí norem chování majoritní společnosti, které se mohou odlišovat od rodinných zvyklostí. Potíže s adaptací mohou mít i děti cizinců, které navštěvují české školy po dobu pobytu či zaměstnání rodiče v naší republice. Některé dítě má problémy se zvládáním požadavků školy, jiné se nepodaří začlenit do kolektivu.
V rodinách, kde mají rodiče nízké vzdělání, v rodinách s nízkou sociokulturní
úrovní, nemusí mít vzdělání hodnotu, která je obecně společností přijímána. Nechápe-li dítě smysl vzdělávání, stává se pro něj škola zbytečnou povinností. Dítě neplní
požadavky učitele, nenosí domácí úkoly, nejeví zájem o školu. Spolužáci je mohou
považovat za zaostalé, protože nemá patřičné sociální zkušenosti, mezi něž patří např.
návštěva kina, divadla, četba, počítač, internet (Hadjmoussová, 2005, s. 81, 82). Také Vágnerová (2002, s. 292) považuje za jednu z příčin záškoláctví odlišný socializační vývoj. Protože má rodina odlišný hodnotový systém, je škola považována za
bezvýznamnou instituci, kam není nutné pravidelně chodit. Dítě nebývá za záškoláctví trestáno.
Kyriacou (2005, s. 50) na základě výsledků studie Institutu pro sociální
vylučování (1998) tvrdí, že zásadní roli v záškoláctví hraje špatná rodinná péče
a neodpovědný vztah ke vzdělání. S odvoláním na Grahama a Bowlinga dále uvádí, že celkově byl vliv rodiny nejdůležitějším faktorem ovlivňujícím záškoláctví. 40
